V tomto čísle naleznete: Hlavní téma: Americké mytologie – Část čtvrtá, Reportáž: MiniCon 2010, Recenze: Hitman 4 – Odváţným štěstí přeje; Asfalt; Kůstek: Útěk z Kůstkova, Povídka: Azurová planeta III – Část druhá, Magic: the Gathering: Golgari; Experimenty Simicu, Deskové hry: Malifaux, Historie: Čechy po smrti Jiřího z Poděbrad
Úvodník
2
Úvodník................................................................................2 Hlavní téma – Americké mytologie – Část čtvrtá.................3 Reportáţ – MiniCon 2010.......……………………………12 Kniţní recenze – Hitman, Asfalt, Kůstek...........................12 Povídková část: Azurová planeta III – Část druhá (Stanislav Cepník st.)....14 Magic: the Gathering – Golgari………….................…….16 Magic: the Gathering – Experimenty Simicu……….....…17 Deskové hry – Malifaux.....................................................18 Historie – Čechy za vlády Jiřího z Poděbrad……………..19 Milí čtenáři!
s
Napadl sníh, i kdyţ mám pocit, ţe sotva roztál ten loňský. Je to zvláštní, ale opět se blíţí Vánoce. Je toho nyní tolik na práci, ţe mi ani nezbývá čas na to, abych se na ně těšil. Pokud se Vám však povede najít si v předvánočním stresu aspoň chvíli času, neuděláte chybu, pokud ho strávíte nad četbou nového Camelotu. Moţná, ţe během nevlídných dní uvítáte vyčerpávající článek o americké mytologii či reportáţ z letošního MiniConu. Na oplátku nám odpusťte, ţe jsme vynechali některé rubriky – bohuţel nestíháme. Ještě zbývá popřát šťastné a veselé a úvodník je u konce. I kdyţ... je tu ještě jedna nepříjemná záleţitost: Je mou smutnou povinností oznámit Vám, ţe čtete pravděpodobně předposlední číslo Camelotu. Zkrátka: po skvělých dvou letech strávených nad tímto e-magazínem jsem se rozhodl věnovat se jiným projektům a Camelot zrušit. Je mi to líto, ale jak říká staré klišé, vše má přece svůj konec. A předpokládám, ţe s mnohými z Vás se ještě potkáme. ;-) Hluboký čtenářský záţitek, báječné Vánoce a ještě lepší nový rok Vám přeje Jakub Cepník
Letem světem… Nemůţeme se nepochlubit: V prosincovém vydání magazínu Pevnost se objevila drobná upoutávka na Camelot! Vyšlo první číslo slovenského magazínu Azimut záhad zabývajícího se – jak uţ název napovídá – záhadami a především fenoménem UFO. Jeho grafický návrh vytvořil náš šéfredaktor. Více na www.kpufo.eu/sk
Na obálce si můţete prohlédnout fotografii, jejíţ autorem je ruský cestovatel a průkopník barevného focení Sergej Prokudin-Gorskij. Záběr je starý téměř sto let!
[email protected] Příští číslo vychází v pondělí 22. února 2011.
Hlavní téma
3
Americké mytologie – Část čtvrtá Mytologie Střední a Jižní Ameriky a Karibiku Stanislav Cepník st. První lidé přišli do Ameriky ze Sibiře před 30 000 aţ 20 000 lety př. n. l. Na Monte Verde – na jihu Chile – ţili uţ před zhruba 15 000 lety.Indiánské národy se tu vyvíjely skoro patnáct tisíc let, aţ do přistání Kryštofa Kolumba, v naprosté kulturní i geografické izolaci. To se promítlo do utváření jejich civilizace, mýtů a náboţenství. Evropané tak přišli v 15.století n.l. do originálního světa, v němţ duchovní mocnosti prostupovaly přírodu a ve skalách, rostlinách i zvířatech byla patrná boţská stopa. Moc mýtů tu byla vlastně realitou. Národy Střední a Jiţní Ameriky ţily ve velmi odlišných ţivotních podmínkách – vulkány, horské hřebeny, pouště, tropické deštné pralesy, vnitrozemské níţiny v povodí Orinoca a Amazonky umoţnily vznik nesmírně bohatého světa rostlin i ţivočichů. Ţivotní prostředí, na němţ byli indiáni závislí, ovlivnilo jejich představy o světě a o duších, které ho obývají. V kaţdé ze svébytných lokalit se vytvořila zcela osobitá civilizace. V Mezoamerice a centrálních Andách Jiţní Ameriky vznikly velkolepé předkolumbovské společnosti. Od lovců a sběračů vedl vývoj k rozvoji rolnictví. To vytvořilo předpoklady pro civilizovaný ţivot, rozvoj vesnic, měst a říší. I kdyţ se mytologie Mezoameriky a Jiţní Ameriky mezi sebou lišily stejně jako jejich nositelé, byl pro ně typický celostní pohled na svět neoddělitelně spojující reálné a spirituální prvky. Základem mytologií byly zkušenosti z dob, kdy indiáni byli lovci a sběrači, tedy před zavedením zemědělství. Znali jedlé i nepoţivatelné rostliny, léčivé i jedovaté. Znali cykly rozmnoţování zvířat, prameny čerstvé vody i naleziště vzácných materiálů ke zhotovování nástrojů, zbraní, keramiky a oděvů. Dovedli se pohybovat v krajině, orientovat se podle stop zvěře, švitoření ptáků, různých jiných zvuků, výskytu rostlin, podle charakteru půdy. Svět byl prostoupen realitou i mýty a představami předků o nadpřirozeném světě. To vše bylo uchováváno, vypravováno, dostávalo se pochopitelně i
Jedna ze slavných „olméckých hlav“ do rituálních obřadů. Běţný ţivot tak společných kulturních rysů, i kdyţ se v této dostával duchovní rozměr. oblasti plné velkých přírodních kontrastů rozvíjely rozmanité kultury. Jak uţ bylo řečeno, všichni indiáni měli společný celostní pohled na svět. Měl Přes rozdíly v jazyce, politice i umění byly ovšem v různých předkolumbovských národy Mezoameriky jednotné civilizacích Střední a Jiţní Ameriky v náboţenském přesvědčení a mytologii. odlišný charakter. Sousedství těchto Pouţívali hieroglyfy, posvátný kalendář o protichůdných ţivotních prostředí vedlo 260 dnech, znali míčovou hru. Od r. 2000 k vzájemnému míšení zvyklostí a názorů a př. n. l. se tam vyvíjela kombinace k vzájemnému ovlivňování v umění, zemědělství, ţivota ve vesnicích a mytologii i náboţenství. náboţenských rituálů. Mezoamerická oblast Do Mezoameriky zahrnujeme velkou část dnešního Mexika, Guatemaly, Belize, Hondurasu, Salvadoru a Kostariky. Tato část Střední Ameriky se v letech asi 1000 př. n. l. – do počátku 16. století n.l. (do dobytí Španěly) – vyznačovala řadou
Zhruba od r. 2500 př. n. l. aţ do r. 1519 n. l. (vpád Španělů) byla Mezoamerika centrem civilizací, které měly vyspělý jazyk, vyspělé písmo, umění, architekturu, matematiku, astronomii a zemědělství. Tyto civilizace známe jako: - olméckou (2000 př. n. l. – 250 n. l.) ►
Mytologie - mayskou (250 – 900 n. l.) - toltéckou a aztéckou (900 – 1500 n. l.) První vyspělá kultura vznikla u Olméků kolem roku 1200 př. n. l., její prvky pak převzaly všechny následující kultury. Mezoamerická společenství se vyznačovala vysokou uměleckou a řemeslnou dovedností a zručností (z jejich fresek, keramiky a skulptury čerpáme mnoho poznatků o jejich kultuře a náboţenském ţivotě). Jejich města udivovala velkolepostí a promyšlenou výstavbou. K nejvýznamnějším patří mayská města Palenque, Tikal a Chichén Itzá a aztécká města Teotihuacán a Tenochtitlán. V Palenque vynikl palác, jehoţ stavba trvala přes 200 let. O komnatách Chrámu nápisů se říkalo, ţe vedou do podsvětí. Tikal (tj. místo, kde je slyšet hlasy duchů) byla velká metropole uprostřed dţungle. Chichén Itzá proslul velkou pyramidou označovanou jako Chrám bojovníků, bylo v něm největší hřiště pro míčové hry ve Střední Americe a posvátná studna, v níţ byli obětováni lidé bohu deště Čakovi. Teotihuacán s Pyramidou slunce a Pyramidou měsíce bylo posvátné místo a cíl poutí. Aztéckým střediskem (politickým i duchovním) byl Tenochtitlán. Byl postaven na ostrově uprostřed „měsíčního jezera“ (Texcoco) roku 1325 n. l. Stavba byla inspirována a boţsky řízena bohem válka Huitzilopočtlem. Tenochtitlán je „pohřben“ pod městem Mexico City, hlavním městem Mexika. V zemědělství byla základem zejména kukuřice, která se pěstovala v deštných pralesích technikou mýcení, na zavlaţovaných polích či v domorodých plovoucích zahradách (činampas). Mezoameričané adresovali své modlitby, rituály a oběti boţstvům plodnosti, slunce a deště a čekali za to bohatou sklizeň. Typickou součástí mezoamerického náboţenství byla víra v oběti v podobě zlata, květin, zvířat, ale zejména lidských ţivotů. Lidé byli přesvědčeni, ţe je třeba stále a vydatně zásobovat bohy krví, za odměnu pak dostanou slunce a déšť. Kromě toho krvavé oběti zaručí, ţe rozmarní a nevyzpytatelní bohové nezničí svět. Obětované osoby (a zvláště sebevrazi) budou odměněni vysokým místem v nebi. Národy Mayů a hlavně Aztéků byly militaristické – a tudíţ měly stále bohatou zásobu válečných zajatců pro oběti. Hlavní formou rituálu bylo vyříznutí srdce oběti, ale také stětí a svléknutí z kůţe
4 zaţiva. Lidské oběti byly i významnou Největšího rozmachu dosáhla v 10. – 13. sloţkou pokatoku, rituální míčové hry. století, potom byl její vývoj přerušen vpádem Toltéků (1224 - 1421). Nastává Španělé vedení Cortézem lidské oběti úpadek dovršený vpádem Španělů roku zakázali, ale brali lidem ornou půdu a 1541. Mayové se podle moţnosti bránili, vnucovali jim otroctví. Zničili mnoho jejich poslední město Petén Itzá bylo staveb a posvátných textů. Z tisíců podrobeno aţ roku 1697 (!). mayských kodexů jich přeţilo k naší škodě Musíme ale dodat, ţe Mayové se nikdy jen velmi málo. nesmířili se španělskou navládou. Přes staletí křesťanství pokračují dodnes V mnohém se sice museli přizpůsobit některé víry a obřady, mnohdy tvůrčím španělské kultuře, ale dodnes si udrţeli způsobem smíšené s obřady katolickými. svůj jazyk a některé zvyky, vytvořili si moderní spisovný jazyk psaný latinkou a Mayové španělským pravopisem, vydávají knihy a Dnes ţijí v mexickém státě Yucatan, kulturní měsíčník. Jazyky příbuznými v přilehlých částech státu Campeche a mayštině hovoří dosud asi 1 500 000 lidí v severní části Hondurasu. Jsou potomky v Mexiku, Guatemale a Hondurasu (podle starého kulturního lidu, který vytvořil na informace z 60. let 20. století). území dnešní Guatemaly a později i v severnějších oblastech nejvyšší civilizaci ●●● na půdě předkolumbovské Ameriky. Mayové byli vysoce organizovanou a Hledání první stopy po Mayích bylo dosud vyspělou společností. Jejich civilizace bezvýsledné a asi zůstane i nadále. dosáhla svého vrcholu v letech 250 – 900 Domníváme se, ţe uţ kolem roku 1000 př. n. l. n. l. nebyl prales v severní Guatemale zcela neobydlený. Myslíme si, ţe uţ o pět Věřili v neviditelné síly přítomné ve set let později vytvořili tito praobyvatelé veškeré přírodě, v rovnováhu mezi kalendář, snad první verzi roku Haab o tři temnotou a světlem a ve věčný cyklus sta šedesáti pěti dnech. (Jde o náročný smrti a obnovy. Jejich vesmír měl tři části: astronomický a matematický výpočet.) Je nebe (Horní svět), zemi (Střední svět) a ale jisté, ţe v severní Guatemale, kde jsou Podsvětí. Všechny byly vzájemně spojeny dnes rozvaliny dvou kamenných měst, se Světovým stromem. zrodila kultura Mayů. Horní svět (na rozdíl od některých jiných věroučných systémů) nebyl odměnou za Země se vyvíjela, vznikala další města. ctnostný ţivot. Jediným způsobem vstupu Velela tu boţstva prostřednictvím kněţí, do ráje Horního světa byla násilná smrt. šlechta a zejména hvězdy a kalendář. Nejvyšší úrovně byly pro obětované, Vznikaly chrámy, ale postupně se tu následovali padlí v boji, zemřelí při výrazně vyhranily rozdíly mezi lidmi a ty porodu, oběti poţáru či povodně. podemílaly pomalu a nepozorovatelně Sebevrazi byli posíláni do nebeské oblasti základy říše. bohyně sebevraţd. Indiáni ţijící na periferiích pěstovali Střední svět vznikl pozvolna, jako kdyţ kukuřici, fazole, tykve, rajská jablíčka, stoupá mlha z oceánu, kdyţ bozi vyslovili brambory, kakao, tabák... Chovali krocany, slovo „země“. Byl upraven stejně, jako psy, včely, lovili nejrůznější zvířata, ryby, kdyţ Mayové upravovali kukuřičné pole. mýtili lesy, rozšiřovali pole, přesto však Podsvětí (Xibalba, „Místo hrůzy“) mělo potravy nebylo dost. Museli totiţ uţivit jako Horní svět několik úrovní. Tam přišel nejen sebe, ale zejména své nadřízené. kaţdý, kdo nezemřel násilnou smrtí. Kdo se z něj chtěl dostat pryč, musel podstoupit Na počátku našeho letopočtu (262, 532, řadu tvrdých zkoušek a změřit důvtip v 7. století) došlo k vymírání měst a s mnoha obyvateli Podsvětí. posléze k jejich pustnutí. Důvod je dodnes nejasný. Není ani jasné, proč Mayové Staré Mayové měli asi 170 bohů a bohyň. Jejich říše přestali najednou stavět. Vystěhovali působení prostupovalo všechny části se na sever. Tam se setkaly dva světy, ţivota. Vyţadovali neustálé pocty a oběti. toltécký a mayský. Vznikla Nová říše. Neobvyklé je to, ţe jediným zcela Mayové měli bohatou rukopisnou abstraktním a neviditelným bohem je literaturu (pouţívali hieroglyfy), ta však Hunabku, bůh za bohy. Podle některých je byla po vpádu Španělů většinou spálena. stvořitelem bohů, země a oblohy a otcem nejvyššího boha Itzamna. Podle jiné verze V historii a kultuře Mayů je ještě mnoho mayského mýtu stvořil Hunabku napřed zajímavého, ale to uţ by bylo nad rámec svět obydlený malými lidmi, potom ho naší kapitolky. zničil potopou za pomoci velkého ► Podle archeologických nálezů víme, ţe mayská kultura vznikla v 2. století n. l.
Hlavní téma
5
hada, který chrlil z tlamy přívaly vod. Další svět, který stvořil, byl obydlen Dzoloby, zvláštní rasou lidí. Ten rovněţ zničil potopou. Konečně – potřetí – stvořil svět obydlený Mayi. S těmi byl velmi spokojen. Někteří lidé věří, ţe Itzamna je viditelnou podobou Hunabkua. Má mnoho funkcí. Je to měsíční bůh, manţel měsíční bohyně Ixčel a patron královských rodů. Je to laskavý patriarcha, který obdařil svůj milovaný lid dary knih, písma, kalendáře a lékařství. Měsíční bohyně Ixčel je hrozivá bohyně spojená s měsícem, mořským příbojem a povodněmi. Je náladová a proměnlivá jako měsíc. Je laskavou matkou duhy a ochránkyní porodu a tkaní, ale je zobrazována také jako zuřivá babice s helmou a sukní ozdobenou hady. Drţí v ruce dţbán s vodou. Tou můţe laskavě kropit úrodu, ale také ji můţe lít na svět jako zničující záplavu. V mládí byla Ixčel nešťastná, protoţe neměla reprodukční orgány, nemohla mít tudíţ děti. Jednoho dne ji šlápl jelen na břicho – a tím jí umoţnil porodit děti – Bacaby. Měla je s Itzamem. Bacabové byli čtyři. Jsou spojeni se světovými stranami. Jejich úkolem bylo stát na všech čtyřech rozích ploché země a drţet nad ní třináct vrstev oblohy jako baldachýn (někdy jsou zobrazováni i jako jaguáři). Nejznámějším z nich je Čac (nebo Čaac). Někteří badatelé se domnívají, ţe čtyři bacabové jsou pouze čtyři aspekty Čaka. Čak je bůh deště, nejuctívanější mayský bůh (je znám i pod jinými jmény). Je sice laskavý, ale to záleţí na tom, zda jsou mu věnovány pravidelné rituály a oběti. Někdy dává lidem pokyn, aby se zdrţeli jídla nebo sexu, má-li ale špatnou náladu, můţe dát pokyn, aby byli spoutáni a uvrţeni do posvátné studny. Má mnoho tváří a převleků. Kvákání ţab je povaţováno za jeho hlas a oznamuje příchod deště. (Jeho aztéckým protějškem je Tlaloc.) Je spřízněn s bohem kukuřice Yum Kaaxem. O opeřeném hadu Gukulmatzovi (taky Kuklcan či Kuklkan), bohu větru, se věří, ţe přišel ze západu a přinesl s sebou všechna tajemství vesmíru. (Jeho aztéckým protějškem je Quetzalcoatl.) Hurakan, drsný bůh, podle mayské knihy o stvoření Popolvuh spolupracoval s Gukulmatzem na stvoření země a vytvořil z bláta a dřeva první lidi. Protoţe mu ale připadali nudní a hloupí, zničil je potopou. Ty, kteří přeţili, nemilosrdně trýznil. Někteří uprchli do jeskyní a uţ je nikdo nikdy neviděl.
Aztécký kalendář Kinič Ahau, bůh slunce, je ve dne sluncem, v noci se pak promění v jaguára a plíţí se spodními oblastmi Podsvětí. Chrání město Izamalu a pod jiným jménem je patronem poezie a hudby. Ixtab a Ah Puč jsou boţstva smrti. Ixtab, bohyně sebevraţd, doprovází do ráje sebevrahy. V mládí lákala muţe do lesa, svedla je, očarovala a zmizela. Někteří uţ zůstali v lese, ti, co našli cestu domů, se zbláznili a navţdy touţili po její lásce. Ah Puč (Yum Cimil), pán smrti, je zobrazován jako kostra, protaţená snětivá mrtvola, nebo sova. Vládne nejniţší úrovní Podsvětí.
První neznámí přišli ze severu. Byli to potulní lovci a nezbylo po nich celkem nic. Později – snad za tisíc let – uţ v kraji vyrostly malé chýše z proutí pomazaného hlínou. Lidé, kteří je postavili, začali primitivně obdělávat půdu. Zůstaly po nich opracované kameny, nářadí z kostí, opracované kusy obsidiánu, vyvřelého sopečného skla. A hroby, v nichţ byly i předměty z materiálu, který se v kraji nikde nevyskytoval, tzn., ţe také obchodovali.
Aztékové Aztékové nebyli prvními obyvateli Mexika. Praotec praotce Aztéků přišel do země někdy v 2. tisíciletí p. n. l. a nepatřil k Aztékům. Vybral si krásnou zemi. Jsou tam snad všechny oblasti – tropy i mírné pásmo, pouště i pralesy, vyprahlé pláně i písčiny, baţiny... a tropická vedra. Mírné pásmo má úrodnou půdu a teplé, vlhké klima. Také hory, vyhaslé sopky, nejvyšší polohy zasahují aţ do pásma věčného sněhu.
V 7. či 8. století n. l. sem přišly ze severu většinou divoké a drsné kmeny. Část původních obyvatel utekla na jih, část splynula s příchozími. Mezi těmi vynikli Toltékové. Uměli dobře hospodařit, vyráběli a zpracovávali kovy, byli i výbornými staviteli a astronomy (jejich dílem je v podstatě i aztécký a májský kalendář). Toltéky obklopovaly jiné kmeny (na niţší úrovni), válčily s nimi, proto se většina Toltéků odstěhovala na jih.
Přicházeli noví obyvatelé, splývali se starousedlíky, hospodařili. Vznikla tu osobitá kultura Zapotéků a Olméků.
Ve 14. století sem pak přišli ze severu Aztékové, s nimi i Čičimekové. ►
Mytologie Aztécká civilizace existovala v letech 1325 – 1521 n. l. Byla to militaristická říše. Vybudovali si svou metropoli – Tenochtitlan. Vedle rákosových stavení přibývalo kamenných domů i chrám pro jejich boţstva. Následovaly útoky některých okolních kmenů, poráţky i vítězství, to je však sloţitá historie a my se jí nebudeme zabývat. Boj se stal postupně smyslem konání. Měl i boţské posvěcení. Kdo padl v boji, ţil na věky v blaţenosti po boku boha Slunce. V aztéckém nebi měli nejčestnější místo. Ti, co zemřeli přirozenou smrtí, se dostali do oblasti lhostejného klidu. To se mnoho nelišilo od osudu zlých lidí, kteří si své hříchy odpykávali v nebi věčné tmy, ale bez pekelného mučení. Aztéčtí muţi měli povinnou vojenskou sluţbu. K té byly vychovávány uţ pětileté děti ve zvláštních vojenských školách. Základem obţivy Aztéků bylo pokročilé zemědělství doplňované lovem. Aztékové byli i výbornými řemeslníky – zlatníky, řezbáři, tkalci. Velká města byla centry obchodu. Nejhledanějším zboţím byli otroci, většinou váleční zajatci, ale také zadluţení Aztékové. Aztécká říše měla i dobré soudnictví, soudní úředníci vedli podrobné záznamy – uţívali hieroglyfů. Postupně se rozvíjelo lékařství, astronomie, aritmetika, stavitelství... Při budování a rozšiřování moci pomohli Aztékům nejvíc bohové – prostřednictvím kněţí. Ti ţehnali, rozhodovali, řídili kaţdý krok kaţdého Aztéka – vlastně všechno. Vědám, dobrým mravům a zákonům naučil Aztéky Quetzalkoatl – Opeřený had. Byl slavný, obdivovaný, nakonec ale odešel, podle pověsti proto, ţe se nepohodl s jedním z bohů. Podle pověstí slíbil návrat, a ten indiáni po staletí očekávali. Aztékové měli přes tisíc různých boţstev. Hlavním bohem byl Huitzilopočtli, bůh války a ochránce národa. Quetzalkoatl byl bohem větru a ochráncem umění. Tezkatli měl na starosti neúrodu a sucho. Tlalok s Tzinteotlem obstarávali úrodu kukuřice a déšť. Bůh slunce Tonatiuh vládl teplu, paprskům a jasu. Kněţí postupně získali větší moc neţ jejich pánové. Byli i nesmírně bohatí a měli vliv na všechno. V kaţdém městě byla řada chrámů stavěných většinou pyramidovitě. Před nimi byly obětní kameny, na nichţ vyteklo mnoho krve obětí. Náboţenské obřady patří k stinným stránkám této kultury. Pak přišli Španělé, kteří přinesli aztécké říši
6 zkázu, a jejich inkvizice byla ještě krutější neţ náboţenské obřady Aztéků. Aztékům pak zbylo v dalších stoletích otroctví a postupné vymírání. Ale vraťme se k aztéckému pojetí světa a vesmíru. Jejich vesmír měl mnoho vrstev. Příběhy o jeho stvoření jsou sloţité. Podle nich má svět tři části: Zemi, Nebe a Podsvětí. Země: Všechny tyto tři části se setkávaly v hlavním městě Tenochtitlanu vybudovaném na příkaz boha Huitzilopočtli na ostrově uprostřed jezera Texcoco. Uprostřed města stál velký chrám zasvěcený tomuto bohovi a bohovi deště Tlalocovi (místní lidé známí jako Tenochca byli prý bohem Huizilopočtlem přejmenováni na Mexiko). Nebe: Nebe představuje velké kopule s třinácti úrovněmi zvedajícími se na Zemi. Nejvyšší byla určena výhradně nejvyššímu bohu Ometeotlovi, bohu podvojnosti. Další – posmrtné – úrovně se lišily podle stavu duchovního ţivota jedince v okamţiku jeho smrti. Nejvyšší odměnou byl Dům slunce na východě. Z toho uţ se duše nevracely na Zem. Na západě byl pokojný posmrtný ţivot pro ty, kdo padli v bitvě nebo zemřeli při porodu. Pro jiné dobré duše tu byla Země mraků, Země bezmasých nebo Země vody a mlhy. Podsvětí: Rovnou do nebe se dostali – jak uţ víme – jen ti, kdo padli v bitvě nebo zemřeli při porodu. Všichni ostatní museli nejdřív do Podsvětí (Mictlan – „to, co je pod námi“). Tomu vládl strašný pán Podsvětí (Mictlantecuchtli). V Podsvětí přivítal duši Černý Tezcatlipoca a poslal ji na cestu devíti úrovněmi Mictlanu. Musela během čtyř let sloţit náročné zkoušky a překročit děsivou krajinu s třesoucími se horami a zrádnými řekami. Pokud všechno zdárně zvládla, mohla vstoupit do jedné z nebeských oblastí, pokud neuspěla, musela zůstat věčně na nejniţší úrovni. Olmeteotl, bůh dvojnosti, měl muţské i ţenské prvky a ztělesňoval dobro i zlo. Z bezčasové prázdnoty stvořil nejdřív sebe sama či sebe samu, pak porodil čtyři syny. Tito synové vytvořili čtyři světové strany (moţná obdoba s Bacaby). Byli různými aspekty boha Tezcatlipoca. Východ stvořil Červený Tezcatlipotl, bůh zemědělství, plodnosti a regenerace, sever Černý Tezcatlipotl, zlovolný, náladový a podvodný pán noční oblohy, západ Bílý T. („opeřený had Quetzalkoatl“), nejmilovanější bůh Aztéků, jih Modrý T., ale těch zřejmě bylo víc – podle některých pramenů Tlaloc, bůh deště, podle jiných bůh války Huitzilopočtli. Oba byli hojně uctíváni.
Jiná verze o stvoření a zároveň zničení mluví o pěti sluncích, představujících pět věků. Svět byl stvořen a zničen uţ čtyřikrát, přičemţ kaţdému věku vládla jiná boţstva a jim odpovídající ţivly. Po kaţdé katastrofě postoupil svět na vyšší duchovní úroveň. Páté slunce je zatím vrcholem a posledním sluncem. Vládne mu sluneční bůh Tonatiuh. Pokud nebudou smrtelníci v souladu s bohy, bude nakonec zničeno a uţ nikdy nebude stvořeno znovu. ●●● Ke kaţdému období a k mnoha dalším boţstvům se váţe řada velmi zajímavých příběhů, ale s těmi uţ se seznamte sami. Jen ještě poznámka na závěr: u Aztéků (a nejen u nich) má významnou funkci prostředníka mezi duchovním a přírodním světem šaman. Jihoamerická oblast První Kolumbova výprava z roku 1492 našla ostrovy: 12. října San Salvador, 27. října Kubu, 6. prosince Hispaniolu. Podle Kolumbova přesvědčení to byla Indie. Aby umlčel pochybovače, byla o rok později podniknuta druhá výprava. Našla zase jen ostrovy. Část třetí výpravy z roku 1498 zamířila jiţněji a dorazila k pevnině – k severní části Jiţní Ameriky. Našla tu ne Indy, ale rudochy, Indiány. Přivítaly ji vody Orinoca. Na kontinentu ţije – jak postupně Evropané zjišťovali – mnoho skupin zajímavých lidí. Jednou z oblastí byla země posvátného čísla 6. Kukuřice (hlavní zdroj obţivy) měla šest barev. Kdyţ někdo zemřel, truchlili pozůstalí šest dnů. Šest dnů trval obřad dospívání. Kněţí, kteří tento obřad a ještě i jiné řídili, museli ţít v trvrdém šestiletém odloučení od pozemských věcí. Byl to svět uzavřený do sebe, o jiném nevěděli. Bočika jim o jiném neřekl. Bočika byl vousatý stařec s dlouhými vlasy, čelenkou a pláštěm přes ramena, který procházel bos kříţem kráţem zemí, všude po sobě zanechal stopy v kamenech, jeskyně, útulky. Všechno dovedl, dělal i zázraky. Snad vymyslel i posvátnou šestku. Učil lidi, aby byli čestní, milosrdní, poslušní zákonům. Přišel snad z východu, nakonec zmizel beze stopy, moţná odešel mezi bohy. Indiáni této země vyráběli a krásně zdobili bavlněné látky, ty směňovali na trhu za to, co potřebovali. Ţili v skromných chýších s doškovými střechami. ●●● První lidé přicestovali do Jiţní Ameriky ze Sibiře někdy mezi lety 9000 – 5000 př. n. l. Našli překrásné a rozmanité ►
Hlavní téma prostředí: andské velehory, okolní roviny a údolí, amazonské deštné pralesy, pobřeţí Pacifiku. Předkolumbovské civilizace se rozvíjely v oblasti centrálních And v dnešním Peru a Bolivii. Nejranější andská kultura, chavínská, dosáhla doby svého rozkvětu asi v letech 900 – 200 př. n. l. Civilizace se tu měnily a vyvíjely, vyvrcholily v říši Inků. Končily příchodem Španělů v roce 1532. Současně s tím, jak Inkové – s nimiţ se seznámíme později – dobývali jiné civilizace, přejímali jejich boţstva, posvátná místa a legendy. Inkové neměli písmo, jen uchovávání záznamů – tzv. quipu, pouţívající provazové uzly. Většina poznatků o andských civilizacích pochází z archeologických nálezů. Obyvatelé Amazonie měli ryze ústní tradici. Jejich mýty se zaměřovaly na přírodu, mocenské lidské vztahy a na vztahy lidí a přírody. Lišily se kmen od kmene. Za většinu toho, co víme o jejich mýtech, vděčíme antropologům. V dějinách i mýtech Jihoameričanů je řada společných témat: o původu světa, o velké potopě, o kulturních hrdinech (někdy jsou poloboţští, učitelé přinášející civilizaci, zákon, morálku...) a o zvířatech. Pro všechny civilizace je společná víra ve stvořitelské boţstvo, mnohdy i v nekonečný cyklus stvoření a zničení. v mýtech dominuje flóra, fauna a přírodní katastrofy (povodně, zemětřesení...) chápané jako díla bohů buď pro potrestání, nebo pro očistu a obnovu.
7 Významným poutním místem a nejvyšším městem ve starověkém světě bylo Tihuanaco v bolivijských Andách. Pačacamac ve středním Peru, úţasné město vystavěné na umělém pahorku bylo dalším z uctívaných poutních míst. Z jezera Titicaca se podle incké legendy vynořili první lidé. V tomto jezeře leţely Ostrov slunce a Ostrov měsíce. Machu Picchu, krásné město vysoko v Andách, bylo duchovním útočištěm královské rodiny. Cuzco, hlavní město Inků, bylo povaţováno za pupek světa a místo, kde se setkává země a nebem. Jeho ústředním bodem byl chrámový kompex Coricanča. Pozn. – Pokud jde o Machu Picchu, uvádí se, ţe místo našel roku 1911 náhodou Hiram Andy z ptačí perspektivy Bingham z Yaleovy univerzity, a kdyţ byla vymýcena dţungle, objevilo se nádherné město, jehoţ dvě stě Její tvůrci byli předky aymarských indiánů, budov splývá harmonicky s prostředím. kteří tam ţijí dodnes. V roce 2009 se však v tisku objevila V údolí dnešního města Cuzco (Peru) zpráva, ţe místo nalezl uţ o třicet let dřív začala v pozdějších stoletích nejvyšší kultura v celé Americe. Vznikla na Němec August Berns. základech starší aymarské kultury z původního Svazu kečujských kmenů Andská oblast (spojily se ve volný spolek v 1. polovině 2. Inkové a sever Jižní Ameriky tisíciletí n. l.). Označujeme ji jako kulturu Jihoamerické pobřeţní oblasti Tichého Inků (tak říkali indiáni svým panovníkům). oceánu nebyly příliš úrodné. Bylo tu málo Na počátku byl tento svaz napaden indiány řek, málo dešťů, navíc přicházely Čanka a připraven o část území, ale v nevhodnou dobu. Na druhou stranu ale Kečuové vytvořili pevný a dobře díky subtropickému podnebí bylo moţné organizovaný stát Inků a jejich vojska si obdělávat pole i ve výšce 4 000 metrů, postupně podrobila jeden kraj za druhým. chýše lidí, kteří si zvykli na Tak vznikla mocná říše. Sahala od jiţní vysokohorskou atmosféru, stály i ve výšce části Kolumbie ke střední části dnešního do 4500 metrů. Chile. Bylo v ní spojeno mnoho Památky objevené archeology u místa indiánských kmenů několika jazyků a Huaca Prieta jsou staré asi čtyři a půl tisíce dosáhla počtu aţ šesti milionů obyvatel. let. V Ancon Supe nebo na pobřeţí v okolí Hlavním zdrojem obţivy Inků bylo Cupisnique ţili lidé asi tisíc let před naším poměrně primitivní zemědělství letopočtem. provozované v horských oblastech na
Na celém jihoamerickém kontinentu byli různými způsoby uctívání duchové předků. Lidská těla byla uchovávána jako mumie a při obřadech vynášena ven k uctívání. Skály, jeskyně, kopce... měly zvláštní význam. Indiáni věřili, ţe odtud opustily duše předků svět a zanechaly tu částečku svého ducha. Některé kmeny v amazonských deštných pralesích prováděli kanibalismus, aby uchovaly uctívané vlastnosti předků. V severním hornatém kraji objevili Nadvláda Španělů znamenala ničení archeologové zbytky staveb se sochařskou chrámů, model, rituálů, velmi tvrdé výzdobou, keramiku, zlaté ozdoby. Více na obracení indiánů na křesťanskou víru. jih – při pobřeţí – byly nalezeny mumie Zároveň ale bylo zaznamenáno mnoho pohřbené ve sklepech a jeskyních. Jsou rituálů, věr a legend poraţených, aby byla staré asi dva a půl tisíce let. prokázána jejich škodlivost. Řada starých Nejstarší vykopávky však nedávaly způsobů pak byla adoptována do vědcům moţnost vytvořit si ucelený obraz o jejich tvůrcích, neumoţnily jim katolických tradic. proniknout do kultury Nazca na jihu. Víme jen to, ţe ţili před dvěma a půl tisíci lety a Posvátná místa V Jiţní Americe je řada míst pro tamní ţe to byli výborní keramici. obyvatele posvátných. Některá z nich jsou V jiţní části hor u jezera Titicaca (v dnešní spojena s příběhy o stvoření a původu lidí. Bolivii) vznikla v prvních stoletích n. l. bohatá kultura Tíwanako (podle naleziště).
svazích terasovitě pod sebou. Políčka byla obdělávána ručně primitivními nástroji. Velmi zajímavé je také uspořádání společnosti, přidělování půdy, rozdělování úrody atd. Kromě zemědělců, horníků a řemeslníků pracovali i neplnoprávní lidé, asi příslušníci porobených kmenů, téměř otroci. Nejvyššími hodnostáři v zemi byli šlechtici v čele s inkou a kněţí. Inkové měli zřejmě písmo, ale nemáme o něm (zatím) ţádné důkazy. V letech 1531-35 byla říše po těţkých bojích dobyta Španěly pod vedením F. Pizarra, domorodci zotročeni. Na ►
Mytologie nucených pracích ve stříbrných dolech zahynulo několik set tisíc indiánů. Kečuánci v Peru si však dodnes zachovali svůj národní ráz. ●●● Řadu století před vznikem incké říše vzkvétalo v andské oblasti několik civilizací: chavínská, paracaská, močická a nazkánská (nebudeme se jimi zabývat podrobněji, pouze se zmíníme). Chavínská kultura, tzv. „mateřská kultura And“, existovala v dnešním severostředním Peru. Zanechala po sobě kromě řady jiných památek chrám povaţovaný za nejstarší a nejkrásnější v celé Jiţní Americe. Paracaská kultura existovala podél jiţního pobřeţí Peru ve stejném období. Močická kultura (Moche) existovala mezi rokem 1 – 700 n. l. ve všech pobřeţních údolích severního Peru. Močikové byli válečníky, potřebovali pro oběti bohům hodně zajatců. Oběti byly zbavovány ţivota brutálním způsobem. Nazkánská kultura (200 př. n. l. – 500 n. l.) je známá kromě jiných vynikajících věcí či zařízení zejména fantastickým systémem geoglyfů (šlo o tzv. negativní geoglyfy), proslulých jako tzv. nazkánské čáry, které pokrývají plochu o celkové rozloze pěti set kilometrů čtverečních. Nitrokarbonovou metodou byly datovány do r. 450 n. l. Je to největší záhada Jiţní Ameriky. Jde o komplex téměř tří set geoglyfů (geometrické tvary, ale i lidské postavy, květiny, ryby, různá zvířata, ptáci, hmyz...). Byly vytvořeny vyrytím nebo seškrabáním povrchových oblázků z pouštní půdy, takţe prosvítá světlejší spodní skála. Ty na úbočích jsou viditelné z údolí, ale většinu z nich lze zhlédnout pouze ze vzduchu. O jejich původu a významu existuje několik teorií. Mají astronomický, astrologický, rituální, nebo nějaký jiný smysl? E. von Däniken se domnívá, ţe byly vytvořeny mimozemšťany.
8 sledovat. Jednou, kdyţ dívka tkala ve stínu pomerančovníku koberec, slétl Virakoča na strom, vpustil do jednoho pomeranče své sperma. Pomeranč spadl na zem, byl zralý, krásný, a tak ho dívka snědla. Kdyţ pak panna zjistila, ţe je těhotná, zhrozila se, nevěděla, jak se to mohlo stát a kdo je otcem. Protoţe ho chtěla poznat, svolala muţe z celé vesnice a ptala se, kdo to způsobil. Hlásilo se jich několik, protoţe dívka byla krásná. Dala tedy svého šestiměsíčního synka na zem a věřila, ţe doleze k svému otci. To se stalo. Ale dívka se zděsila, kdyţ dítě dolezlo k Virakočovi, který se potuloval stranou od ostatních ve svém ţebráckém oblečení, a objalo mu nohu. Zděšená matka si nevšimla, ţe se Virakoča zatím proměnil v mladého, krásně oděného boha, popadla dítě a prchala k moři. Na jeho břehu oba zkameněli. Příběh má dva odlišné konce. Podle toho druhého Virakoča dívku nenašel, ze zoufalství si udělal ze svého pláště vor a odplul s tím, ţe se jednou vrátí (podobně jako mezoamerický bůh Quetzalcoatl).
Incká říše měla v 16. století, v době příchodu Španělů, rozměr římského impéria. Rozprostírala se po celých Andách i za nimi (v délce necelých dvou tisíc kilometrů). Byla vysoce organizovaná. Jejím vůdcem byl Pačakuti Inka Yupanqui. Jejich hlavním bohem byl Inti, sluneční bůh. Do svého náboţenského systému zahrnuli i bohy národů,které dobyli. (Inka znamená „lidé slunce“.) Duchovní ţivot Inků a mezoamerických národů měly mnoho společného (zaměřovaly se na plodnost zemědělství, především na kukuřici). I tady byli obětováni lidé, ale v menším měřítku. Inkové uctívali předky. Inkové věřili v cykly stvoření a zničení (podobně jako Aztékové). Kaţdý „věk“ či „slunce“ (pačakuti) trval tisíc let. Pačakuti znamená otočení času a prostoru, kaţdý cyklus je opakem předchozího. V době španělského pádu skončil věk Pátého slunce. Peruánští šamani věřili, ţe v 21. Podle záznamu jezuitského misionáře z 16. století zaujmou domorodí lidé opět své století J. Acosty předincké kultury obecně oprávněné místo ve světě. uznávají svrchovaného pána a autora všech věcí, stvořitele nebe i země nazývaného Nebe, země, podsvětí lidmi z Peru Pačacamac, nebo Inkové věřili, ţe přírodu prostupují boţské Pačayačačic. K němu se váţe řada síly a ţe existují tři úrovně: horní svět zajímavých příběhů. (Hanaq Pača) obývaný bohy a bohyněmi, K nejznámějším příběhům patří příběh o zemská úroveň (Kay Pača) a země mrtvých Virakočovi, předinckém boţstvu, které (Ukhu Pača). později převzali Inkové. Hlavním bohem byl bůh slunce a otec Virakoča cestoval vesmírem převlečený za inckých císařů (budou-li Inkové ţít chudého ţebráka. V jedné vesnici se ctnostně, připojí se k němu v nebi), jeho zamiloval do krásné dívky, ale protoţe byl manţelkou byla Mama Quilla (Mama starý a chudý, dívka ho nechtěla. Proměnil Kylia), bohyně měsíce. Vedle slunce a se tedy v ptáka, aby ji mohl všude měsíce měly svůj význam i hvězdy.
Mléčné dráhy například pouţívali Inkové k vytváření kalendáře, k předpovědi počasí. Nadpřirozené síly byly spjaty se skalami, horami, jezery, řekami, stromy... Těmto silám se říkalo huaca. Lidé je uctívali, kromě toho měli své vlastní huacy, které nosili s sebou (kameny, oblázky, kousky dřeva vyřezané do tvaru postav, zvířat, rostlin). Zvláštní huacy se kladly na kukuřičná pole a zavodňovací kanály, to kvůli dobré úrodě. (Většinu jich zničili Španělé.) Huacám se podobaly paccarisky – byly u jeskyň, skal, pramenů. Inkové věřili, ţe právě z těchto míst odešli jejich předkové do světa duchů – a zanechali u nich kousek své duše. U nich se lidé modlili a prosili za ochranu před zlem. Nemorální lidé odcházeli po smrti do studeného a nehostinného podsvětí, kde vládla démonická bytost Supay (či Cupay). Mýty o stvoření Stvoření bylo (obdobně jako v Mezoamerice) výsledkem duality mezi světlem a tmou. Podle jedné incké báje stvořil Virakoča, nejvyšší bůh – stvořitel, nejprve svět temnoty s hloupými a neposlušnými kamennými obry. Proto na ně poslal potopu a svět zničil. Zachránili se pouze jeden muţ a jedna ţena, kteří byli čarovnou mocí přeneseni aţ k příbytku bohů v Tíhuanaku. Neţ se Virakoča pustil do tvoření nových lidí, stvořil v jezeře Titicaca Ostrov slunce a Ostrov měsíce. Slunce i měsíc poslal na nebeskou dráhu, takţe Virakoča mohl dobře vidět na to, co dělá. Tentokrát stvořil lidi z hlíny, na tu namaloval oděv, jehoţ barva a vzory odlišovaly jednotlivé národy. Kaţdá skupina měla svůj jazyk a svůj způsob ţivota. Příběh pokračuje zajímavě dál – jsou tam provinění, tresty, odpuštění i odměny... Ženy slunce Hlavní incká centra měla chrámy zasvěcené slunečnímu bohu Intimu. V kaţdém byla oddělená část acllanuari, „Dům vybraných ţen“. Tam byla ubytována nejkrásnější neposkvrněná děvčata z celé říše, tzv. aclly, která byla vyhledána speciálními komisemi. Měla být pokud moţno z čistých inckých rodů, ta z nejvyšších, tzv. mamacuny, měla zvláštní postavení. Základním úkolem těchto dívek byla sluţba bohu. Mamacuny byly uctívány jako světice. Ţily celý ţivot v celibátu a uměly prý přímo komunikovat s bohy. Dohlíţely na chrám, pečovaly o posvátný oheň, pomáhaly kněţím při rituálech, včetně obětí, a byly jakýmisi opatrovnicemi incké historie. ►
Hlavní téma Mladé aclly se učily různým pracím, kdyţ jim bylo čtrnáct let, rozhodla komise, zda se mají vrátit domů, nebo postoupit dál. Některé pečovaly o modly, z některých byly sluţebnice šlechty a kněţstva. Často byly předurčeny na oběti slunečnímu bohu, to byla veliká výsada (pozn. autora: hrozná, ale ony to chápaly jako čest). Aclly z nejniţší třídy se staly milenkami šlechty a vysokých důstojníků nebo byly provdány za politickými účely. Kolumbijští Čibčové (Muiskové) obývali v letech 900 – 1450 n. l. centrální vysočinu dnešní Kolumbie. Jejich civilizace je v podstatě současná s inckou. Zabývali se především výrobou mědi, stříbra a zlata. To mělo mystické vlastnosti, jak můţeme vidět v příběhu o pozlaceném muţi, s nímţ se později seznámili Španělé i ostatní svět jako s El Doradem. I jejich mýtické příběhy jsou velice zajímavé, ať uţ jde o stvoření světa nebo příběhy, jejichţ hrdiny jsou Bačue, bohyně matka, či Bočica, sluneční bůh Čibčů a bůh, který jim přinesl civilizaci. Amazonská oblast – východní pralesy Amazonská oblast má největší deštné pralesy a jednu z největších řek naší planety. Na jedné straně je tam velmi pestrá a rozmanitá příroda, ale na druhé straně nezdravé prostředí – ubíjející tropická vedra, nedostatek potravy, proto i vcelku řídké osídlení kraje. V prehistorické době však byly některé části regionu osídleny hustě, přestoţe tam nevznikla velká města a říše jako v oblasti And. Lidé tu po tisíciletí ţijí v malých kmenových komunitách v těsném spojení s přírodou. S určitou nadsázkou lze říci, ţe co indián, to jiný jazyk. Chaos je i v kmenech, pokrevních příbuzenstvích, náboţenských obřadech, zvycích, mravech. Kmenů je několik set. Amazonský indián je prvobytně pospolný člověk, nemá celkem ţádný osobní majetek. Velké čluny, sítě, pasti... jsou společným majetkem. Traduje se, ţe tam tu a tam doznívá kanibalismus, v němţ hrály roli i náboţenské pohnutky, náboţenské rituály. Pochutnají prý si i na vši. V boji i při lovu pouţívají foukačky vyrobené z třtiny, šípy mají hroty namočené v jedu kurare. Ten účinkuje rychle a spolehlivě. Uveďme si pro ilustraci aspoň některé z kmenů ţijících v tropických pralesích. Při Amazonce ţijí Karibové, u řek Apuro, Negro a Putumayo Aravakové, mezi toky Xingú a Madeira v jihovýchodním povodí Amazonky indiáni Tupí-Guaraní, v savanách východní Brazílie indiáni Ţe. Stovky indiánských kmenů zmizely v rezervacích, některé uţ vymizely vůbec.
9 Pro Argentinu je typická pampa, obdoba severoamerické prérie, nekonečná holá rovina, všude jen tráva. Patří statečnému indiánovi. Oblast mezi atlantským pobřeţím a pohořím Cordóby obývá kmen Kerandí. Kočuje a loví, u řek rybaří. Má oděv z kůţí, luk, šípy, oštěp a bolu (koule potaţená kůţí připevněná na pevném řemeni ze šlach). Indiáni skupiny Het (ţijí jiţně a jihozápadně od dnešního Buenos Aires) ţijí primitivně, chodí pěšky a loví. Kdyţ se do kraje zatoulá kůň Španělů, změní se tam ţivot. Indián na koni úspěšně loví. Jí téměř výhradně maso, k němu něco jedlých rostlin. Z úlovků spotřebuje všecko. Viracocha Rozhodující slovo tam měli či mají náčelníci, šamani, vzácněji vládci. Náčelník organizuje ţivot, ale není neomezeným pánem, jeho funkce není dědičná. Musí být moudrý, statečný... Kdykoliv můţe být sesazen. Důleţitější je kouzelník. V trávě ţije mnoho dobrých i zlých duchů. Ty je třeba uctívat, nacházet je zakleté v řekách, stromech, rostlinách. Je jim třeba přinášet oběti (stuţky, kusy šatu, koňské ţíně). Kouzelník zprostředkovává styk s těmito duchy. Pak od Atlantiku přijdou ovce. Padesát milionů ovcí, za nimi skot. Inidáni přicházejí o loviště, jsou z pampy vytlačováni pryč. Pampa je rozdělována ostnatými dráty, aţ v ní není místo pro indiány Kerandí, Het ani pro Araukány z Chile. Araukáni pracovali na polích, rádi bojovali, často i mezi sebou. Po příchodu Španělů se sjednotili a roku 1553 začala lidová válka, partyzánská válka. Vítězili, útočili i proti velké přesile, bránili pampu a nevzdali se, dokud jich nezbyla jen malá hrstka. Počátkem 17. století padlo v Chile v bojích s Araukány 42 tisíc Španělů. Ţádný národ nekladl bělochům odpor tak dlouho a úspěšně jako Araukáni. V amazonské oblasti se uţ kolem r. 2000 př. n. l. vyráběla keramika a v době mezi lety 400 – 1300 n. l. vznikla na ostrově Marajo u ústí Amazonky vyspělá kultura. Pěstovala se tam zejména kukuřice a maniok.
O prehistorické oblasti víme jen málo, spolehlivější jsou aţ informace o malých národech, které tam ţijí. Ty byly shromaţďovány od příchodu Evropanů. Indiáni regionu jsou lovci, sběrači, rolníci. Ţijí v naprosto odlišných podmínkách, proto je i mezi nimi tolik odlišností. Mají však společnou představu o světě obydleném a hlídaném duchy. To je dáno obdobným charakterem jejich ţivotního prostředí. Amazonské mýty se soustřeďují na rostliny, zvířata, řeku, lov, vaření a rituální obřady. Světu vládli mocní duchové, jejich nálady mohli zvládnout jenom šamani, proto měli ve společnosti výsadní postavení. Byli i udrţovateli mýtů svých kmenů (pro vyvolávání svých vizí pouţívali často narkotika). Na národy těchto níţin se někdy díváme jako na méně vyspělé, ale jejich společnost, náboţenství a rituály svědčí o úţasné duchovní síle obrazotvornosti srovnatelné s intelektuálními Inky. Mnoho amazonských mýtů se zaměřuje na vztahy mezi lidmi i na vztahy mezi přirozeným a nadpřirozeným světem. Na ţivot se pohlíţí jako na splynutí protikladných a duchovně nebezpečných prvků. Těmi jsou v tomto pojetí muţi a ţeny, pokrevní příbuzní a přiţenění či přivdané, divoká zvířata a lidé. ►
Mytologie K přeţití společnosti je nutné dodrţovat společenská pravidla a rituální povinnosti vytvořené předky – zachycené v mýtech. Porušení jich přináší rychle chaos a neštěstí. V tropické níţině s bujnou dţunglí probíhá koloběh vzniku a zániku rychleji. Neustálou hrozbou jsou náhlá smrt a kanibalismus. Mýty se s tím snaţí vyrovnat a nabízejí struktury umoţňující pochopit svět dţungle. Do reálného světa zasahuje svět ovládaný nadpřirozenými bytostmi. Dţungle je plná symbolů a metafor, vztahů mezi lidmi, předky, zvířaty, rostlinami, horami, řekami. V tomto světě se lidé stávají zvířaty, ve větru je obsaţený dech předků, les má svou duši... I kaţdodenní úkony mají své rituály. Ať jde o lov některých zvířat, rostliny, poţívání některé potravy, kácení stromů, těţbu hlíny – ke všemu je třeba vyţádat si souhlas duchů – rozšíření jsou i pomocní duchové. V mnoha amerických mytologiích vystupují nadpřirozené bytosti z pravěku – „Pán zvířat“ (většinou jaguár). Do jeho působnosti patřila plodnost ve zvířecím světě a šamani ho museli usmiřovat, aby byl lov úspěšný. (Pozn.: Šamanismus jako takový není náboţenství, ale soubor technik – hlavní technikou je pouţívání halucinogenních rostlin.) V krajině se setkává mýtus s historií, spojují se tu všechny smysly, zvuky mají svou vůni, chuť má svou existenci. Amazonie je ţivoucí mýtus, místo rozpomínání. Jeden z amazonských mýtů o stvoření světa vypráví toto: Romi Kumu, panenská šamanka, se dovedla s pomocí kouzelné kalebasy měnit: ráno byla mladá a krásná, večer stará a ošklivá. Šamanka je matkou nebe a prabábou všech lidí. Ve své vagíně uchovávala oheň. Zpočátku byla země jenom kamenná. Romi Kumu uhnětla z hlíny kulatou desku, aby si na ní upekla chléb z manioku. Jako opěry postavila tři hory, na ně poloţila desku, nebe. Sama ţila nad deskou. Kdyţ pod ní rozdělala oheň, hory se zhroutily. Deska se zřítila dolů a zatlačila hory do země. Stalo se z nich podsvětí. Hliněná deska zůstala mezi nebem a podsvětím a stala se z ní země. Šamanka pak otevřela na východním okraji světa velkou „Vodní bránu“ a zaplavila zem... Mýtus pak pokračuje velmi zajímavě dál (toto je jen začátek).
10 něj byl připraven jaguár – a teď ţije jako ţili předtím lidé. Jednoho dne byl chlapec Botoque opuštěn svým švagrem v dţungli. Aby nezemřel hlady, musel se ţivit svými výkaly. Potkal jaguára s lukem a šípy. Ten právě ulovil zvěř. Slíbil chlapci, ţe ho nezabije, a vzal ho s sebou jako syna domů. Tam viděl Botoque poprvé oheň a jedl pečené maso. Byl tím uchvácený. Zůstal u jaguára a ten ho naučil zacházet s lukem. Jaguárova ţena byla zlá. Chlapec ji zabil a se ţhavým uhlíkem se vrátil do své vesnice. Vesničané pak s chlapcem odešli k jaguárově chatě, ten byl právě na lovu, a odnesli mu všechna hořící polena. Chlapcova zrada jaguára rozzlobila, navíc ho jeho skutek přinutil k chladu a tmě. Od té doby byl divoký a zlý, musel lovit svými zuby a drápy a jíst syrové maso. Z Botoqua se stal kulturní hrdina, který získal nadvládu nad zvířecí říší a přinesl svému lidu luk a šíp a znalost ohně. (Mýtus má ještě jinou podobu s odlišnými vedlejšími prvky.) Nejjižnější cíp Jižní Ameriky Člověk dorazil i do nehostinné Ohňové země snad uţ před třemi tisíci lety, zůstal tam, přestoţe skoro nepoznal slunce, zato si uţíval zimy, vlhka, deště a větru. Vykřesal oheň – a ten potom opatroval jako největší poklad. Po usilovném hledání našel několik silnějších kmenů a z jejich kůry si primitivními nástroji vyrobil loďku. Plul po moři i po řekách. Lovil všechno, co mohl. Za generace proţité při lovu v lodi mu zesílily ruce a zakrněly nohy. Přestal růst, proto byl těm, kteří ho nakonec objevili, sotva po ramena. Ţil v prostých chýších z větví, listí, kůry a tuleních kůţí. Často se stěhoval. Nechal stát kostru chýše, ostatní vzal s sebou. Po čase se vrátil.
●●● Potomci nejstarších Američanů Ţijí v různých částech světa. Museli se přizpůsobit novým podmínkám, ale mnozí z nich stále udrţují své zvyky, obyčeje i svůj jazyk. Podíváme-li se zpět, uvědomujeme si, ţe civilizace, která se prosazuje krutostí a násilím a je násilím vnucována, není skutečnou civilizací. Osudy indiánů jsou především tragédií člověka, tragédií lidskosti. ●●● Karibik (osídlení, život a mytologie) Kolem roku 5000 př. n. l. připluli na ostrov Trinidat indiáni z tropických dešťových pralesů a savan jihoamerického kontinentu – sběrači a lovci. Dostali se do zcela jiného mnohotvárného ţivotního prostředí, které jim muselo připadat jako jedinečná směs moře, země a nebe. Brzy si zvykli na ţivot na ostrovech a na kánoích, které byly schopny plavby po moři, vyrazili na sever – na Tobago, Grenadu, Martinique a dál. Kolem roku 300 př. n. l. připluli z delty Orinoca ve Venezuele noví osídlenci. To uţ byli usedlí zemědělci. Poráţeli stromy a vytvářeli mýtiny pro vesnice a pole. Pěstovali maniok a sladké brambory, vyráběli první keramiku. Přinesli s sebou šamanské náboţenství a mýtický názor na svět – typické pro společnosti tropické Amazonie. V jejich ţivotě a náboţenství hrálo významnou úlohu také moře. Do roku 300 n. l. se rozšířili v celém karibském prostoru. Kdyţ připlul v roce 1492 do Karibiku Kolumbus, ţily tam dvě velké skupiny indiánů: na Velkých Antilách Taínové (Arakové), na Malých Antilách Karibové.
Taínové ţili ve velkých vesnicích řízených náčelníky. Pěstovali maniok. Vyznávali Oděv si zhotovoval z koţešin (tuleních, kult předků, jejich šamani navazovali psích, vydřích). Jedl maso, ryby, vejce – to šňupáním halucinogenního prášku cohoba pekl na ţhavém uhlí a na horkých spojení s duchy. kamenech. Jen něco málo plodů sebraných za studeného léta zpestřilo jeho stravu. Karibové připluli ve velkých kánoích aţ kolem roku 1000 n. l. Usadili se v Malých Ţil v malých skupinách dvou aţ tří rodin. Antilách, především na Dominiku, St. Kdyţ našel na břehu mrtvou velrybu, Vincent a Guadeloupe. Jejich společenské svolal kouřovými signály jiné skupiny, uspořádání bylo jednoduší neţ Taínů. které putovaly krajem. Po snědení tohoto Vůdcem byl válečný náčelník, uprostřed vzácného daru moře se zase všichni vesnice stál shromaţďovací dům. rozešli. K nejnápadnějším a zároveň Od tvrdého ţivota se naučil přísnosti. k nejnesprávněji popisovaným prvkům V tvrdé kázni vychovával své děti. Učil je jejich kultury patří kanibalismus. Obvykle hladovět, těţce pracovat, učil je ctnostem šlo o rituální pojídání rozemletých kostí indiána Ohňové země, tj. cti, skromnosti, příbuzného, které byly poţívány smíchané pokoře, čistotě, trpělivosti, píli a úctě s nějaké tekutinou jako ceremoniální k pravdě. Svůj úděl nesl pokorně. nápoj. Tyto praktiky hrály v jejich Oheň je v této oblasti stvoření a kultury, Dlouho nevěděl, ţe existují jiné světy. náboţenství a mytologii významnou roli. metaforou civilizovaného ţivota, protoţe o ►
Hlavní téma Karibské mytologie mají svůj základ v Jiţní Americe, především v tropických deštných pralesích amazonské níţiny. Je to v podstatě šamanský pohled rozšířený a přizpůsobený podmínkám na ostrovech. Karibští indiáni byli zřejmě díky obchodu a válkám ve styku se svými příbuznými na pevnině. Jejich myšlenkový svět, rituály atd. byly v neustálém pohybu. Tak vznikla pozoruhodná mozaika národů a náboţenských představ, charakteristická pro prehistorii Karibiku. Rozptýlení indiánů na řetězci ostrovů bylo určitým omezením pro všechny stránky ţivota Taínů a Karibů, ale řada prvků si zachovala jihoamerický ráz, zejména představa o duchovním světě obydleném předky. (Stromy jsou symbolické mýtické ţebříky, které překonávají propast mezi nebem a zemí a dávají hmotný základ pro cesty mrtvých v kánoích a rakvích. Stromy jsou pokládány za bytosti předků potulující se v noci kolem.) Ostrovní příroda nebyla tak bujná jako na jihoamerickém kontinentu. Proto ostrované změnili své stravovací návyky, predátory (jaguár, harpyje) nahradily v mytologii jejich protějšky. Jaguára nahradil pes, jiná zvířata si ponechala svůj mýtický význam. Netopýři a ţáby z amazonských mýtů byly zřejmě vzorem pro karibské zemís. Šamani Karibiku se od středoamerických a jihoamerických šamanů téměř nelišili. Stejně tak mytologie. Existovaly společné představy postupného tvoření kosmu a oţivení hmotného světa. Pokud se poněkud liší, je to dáno odlišnými ţivotními podmínkami. Jejich důleţitým prvkem je metamorfóza – schopnost měnit podobu ze zvířecí na lidskou a obráceně. Mýtické postavy mají nadlidskou zvířecí sílu, zvířata zase lidské city, proto se mohlo měnit i chování a pocity. Některá zvířata mohla být kmenovými předky, některé stromy byly duše zemřelých náčelníků. Duše mrtvých se ve dne skrývají, zjevují se pouze v noci. V mýtech se nesetkáváme s chronologickým pořadím událostí. Praobyvatelé Karibiku nebudovali chrámy či města zdobená monumentálním uměním, ale zpodobovali své bohy a hrdiny v předmětech ze dřeva, kamení, mušlí. Tyto zemís měly nadpřirozenou sílu. Byli to jacísi ochranní duchové. Na Haiti je dnes náboţenství vúdú, ale v to, ţe duše zemřelých zůstávají na zemi, věřily taínské kmeny uţ dávno předtím. Tyto duše, opita, byly zvlášť mocné, ale bylo ţivotu nebezpečné dostat se s nimi do konfliktu.
11 (Karibská mytologie je méně známá neţ Ve čtvrté etapě se Taínové rozšířili po ostatní americké mytologie.) Karibiku, ţili v uspořádaných vesnicích a utvořili libozvučný jazyk. Etapa končí Taínové na Hispaniole věřili, ţe stvoření kolumbovým příchodem. světa proběhlo v pěti etapách. Začalo, kdyţ nejvyšší duch Yaye zabil svého vzpurného Pátá etapa je katastrmofální. Přináší syna. Jeho kosti pověsil v dýni v tvaru evropské krutosti, nemoci a asimilace – láhve na střechu svého domu. Jednoho dne tím zaniká taínská společnost. zjistil se svou ţenou, ţe se kosti proměnily Mýty si všímají nejrůznějších aspektů v ryby. Ty potom snědli. ţivota, šamanů, přírody, sexu atd. Podle jiné verze přišli do Yayovy zahrady Symbolický vztah mezi ptáky, ţenami a čtyři synové (čtyřčata) Staré krvavé matky stromy má původ v představě, ţe ţeny jsou Itiby Cahubaby. Společně snědli ryby muţům vzdálené. z tykve, kdyţ pak slyšeli, ţe se Yaye vrací, Jeden taínský mýtus vypráví o potopě, při pověsili tykev zpátky. Ta ale praskla a z ní níţ se všechny ţeny utopily a všichni muţi se vyvalila voda plná ryb. Z té se stal proměnili ve stromy. (Ve skutečnosti oceán. Bratři utekli do země svého Karibové přepadali ostrovy Taínů a loupili dědečka. Kdyţ ho jeden z nich poţádal o jim ţeny.) kus maniokového chleba, dědeček se rozhněval a plivl mu na záda. Slina se Přiblíţíme si aspoň mýtus o datlích ţenách: proměnila v cohobu. Tu potom šamani Muţi si velice přáli ţeny. Často je hledali, pouţívali k cestám do světa duchů. ale marně. Kdyţ se jednoho dne koupali v řece, spustil se prudký liják. Zahlédli, ţe Výklad taínských mýtů je těţký – existuje z větví okolních stromů padají divní jen málo historického materiálu. tvorové – ani muţi, ani ţeny. Neměli Yaya je zřejmě praboţstvem a ţádné pohlavní orgány. Muţi je chtěli personifikací kosmického časum, čtyři chytit, ale neúspěšně, protoţe tvorové měli bratři představují podřízené kosmické síly, kluzká těla. Náčelník, jehoţ muţi poţádali Itabu Cahubaba je nejspíš Matkou Země. o pomoc, poslal za čtyřmi tvory své čtyři Z ní vychází všechen ţivot. caracaracoly. To byli muţi, kteří měli drsné ruce. Kdyţ bezpohlavní tvory chytili, Bohové a duchové Taínové uctívali vedle svých předků také radili jim muţi, jak z nich udělat ţeny. přírodu jako personifikované bohy. Pomohl jim pták Inriri (datel), který dělá Náboţenství Taínů je charakterizováno díry do stromů. Tvorům byly svázány ruce zboţštěním ţivlů. Nejdůleţitějším a nohy a byl k nim připevněn datel. boţstvem byl „duch manioku“ Protoţe si myslel, ţe má před sebou strom, (nejdůleţitější potravy Taínů) Yúcahu, vytesal otvor v místech, kde mají ţeny neviditelný pán nad plodností země i moře. pohlavní orgány. Tak byly stvořeny ţeny Ţenským protějškem Yúcahu, snad jeho pro taínské muţe. matkou, je Atabey, bohyně lidské Touto stručnou ukázkou se loučíme plodnosti. Jako „Matka vod“ byla uváděna s karibskou mytologií, jakkoliv je velmi ve spojitost s vodními toky, rybníky a zajímavá. deštěm, nezbytným pro dobrou úrodu manioku. Dále byla uctívána bohyně Pozn.: 15. listopadu 2010 byla otištěna Guabancex, „Paní větrů a bohyně sopek“. v deníku Metro zpráva, ţe v peruánském pralese se objevila dosud nepoznaná Druhá etapa taínské kosmologie přináší indiánská komunita. Podle peruánského stvoření člověka. ministra kultury Juana Ossia není zřejmě Na Hispaniole byly dvě jeskyně. Z jedné jediná. ■ vyšli Taínové. Muţ, který měl hlídat vchod do jeskyně, zanedbal svou povinnost. Zdroje: Slunce ho za to proměnilo v kámen. Příruční slovník naučný I (A – F), Ostatní, kteří šli rybařit, proměnilo Slunce NČSAV Praha 1962, 1. vydání ve stromy. Jeden z nich (Guahanyona) se Příruční slovník naučný II (G – L), umyl určitou rostlinou a vyšel ven před NČSAV Praha 1963, 1. vydání východem slunce. To ho proměnilo Nejstarší Američané, v ptáka, který vítá zpěvem nový den. SNDK Praha 1968, 1. vydání Z druhé jeskyně vyšli Karibové. Ti neměli Mytologie, přeloţil D. zvyky Taínů. Guahaniona vyvolal ještě ty, Zbavitel, Fortuna Print Praha 2006 kdo zatím zůstávali zatím v jeskyni, aby Mytologie (Bohové, osídlili karibské ostrovy. Tím končí druhá hrdinové, mýty), editor A. Cotterell, etapa. přeloţil Vl. Čadský, Slovart, V třetí etapě byli lidé zcivilizováni a byly s. r. o., Praha 2007 vytvořeny ţeny jako sexuální partnerky Wikipedie, otevřená encyklopedie muţů.
Reportáž, Knižní recenze
12
MiniCon 2010 Byli tady před námi (aneb andělé, démoni, trpaslíci, goblini a jiná havěť) Metoděj Novotný Dne 27. listopadu byla Městská knihovna na Mariánském náměstí zaplavena fantasáky, scifisty a jinými individui, a to jiţ po dvacáté šesté! MiniCon je totiţ druhý nejstarší con u nás, který vznikl uţ roku 1984. Od desíti ráno aţ do šesti večer se zde přednášelo, ukázkovalo, poučovalo, křtilo a i stroj se stavěl. A o čem byl MiniCon tentokrát? Jak uţ jste mohli usoudit podle názvu, tentokrát byl MiniCon o pradávných rasách, jmenovitě o andělech, démonech, mrchoţroutech (ghúlové a trollové, potaţmo ledoví obři) a goblinech. Začalo se ale netematicky – o filmu Hobit. Kdy bude hotový? Kolik bude mít dílů? No, premiéru můţeme očekávat na Vánoce 2012 (moţná to stihneme ještě před koncem světa). Po Hobitovi přilétly Straky na vrbě, potaţmo jejich majitel, ředitel, korektor a vydavatel. Ano, řeč je o Michaelovi Broncovi, muţi mnoha tváří a talentů, nevyčerpatelné studnici energie. Povídalo se o konkurenci, o revoluci poţírající své děti, o tom, kolik fantasy knih denně vyjde v Čechách (1,6 – věřili byste tomu?) a i o
soutěţi O ţeleznou rukavici lorda Trollslayera. Michael se ale nenechal z pódia jen tak vystrnadit, a tak tam ještě pokřtil novou knihu od Rogera Zelaznyho Ostrov Mrtvých a rovnou i vyhlásil výsledky Ţoldnéřů fantasie. Teprve teď se objevilo pravé téma, tedy dávné rasy, a začalo se od andělů a od Leoše Kyši. Kdo to je? Kde se vzali? Jaký je rozdíl mezi křesťanskými a muslimskými anděli? Kolik jich je? (To se neví, kaţdopádně mnoho. Leoš Kyša to odhadl na dvacet miliard muslimských a křesťanských nepočítaně.) Ghúlové a Leonard Medek, další dvojice. Jak vypadají? Nikdo neví. Kde se vzali? Nikdo neví. Kdo to vůbec je? Teorií je víc neţ ghúllú samotných. Moţná zlí dţinové, moţná někdo úplně jiný. A jak se takový ghúll vlastně píše? Moţná ghúll, občas gúl s tečkou nad „g“ a šlo by napsat i algůl. Jedno je ale jisté – jsou zlí, ţerou lidi a najít je můţeme ve studnách, hřbitovech a záchodech. Gobliníííííí!!!! a Martin Darion Antonín. Jejich podoby, formy, hierarchie i
smýšlení, různé zaměření podle oblasti výskytu a ustavičné přesvědčování, ţe goblini nejsou zlí. To, ţe se Darion převlékl do laboratorního pláště a namazal si obličej zelenou barvou, i to, ţe se pokusil postavit stroj na zničení světa, a to přímo na jevišti, jen dokreslovalo atmosféru. Vytknout by se dalo snad jen to, ţe by se přednáška dala stihnout v o třetinu kratším čase, takhle byla trochu zdlouhavá. Démoni. Zlé sny se pokusila Františka Vrbenská udělat ještě horšími. Zvuky z pekla? Nahrávka z vymítání ďábla? Ţádný problém, ne pro Františku Vrbenskou. Snad jen dodat, ţe nahrávka z vymítání musela překřičet i vedle vystupující Dádu Patrasovou. Zákrskové neboli zahradní ozdoby neboli trpaslíci na Zeměploše. Kdy a kde se poprvé objevili, jejich styl ţivota a velká spousta ukázek od překladatele Zeměplochy Jana Kantůrka. Po celou akci se dalo v předsálí koupit knihy od Strak na vrbě nebo si prohlédnout výstavu Galerie Nemesis. ■
Literatura Hitman 4 – Odváţným štěstí přeje Garth Ennis a John McCrea Garth Ennis (proslulý sériemi Preacher, Punisher, Hitman) spolu s kreslířem Johnem McCrea (Wolverine, Star Wars, The Boys) utvořili skvělý pár, který snad nikdy nezklame. Začalo to v roce 1988 komiksem Troubled Souls a pokračuje to dodnes. Na to, jak dopadla další spolupráce, se nyní podíváme. Počtvrté se vracíme do Gothamu, kde se opět setkáme s Tommym Monaghanem a Nattem Wallsem. Sedí v hospodě u Nooana a řeší svůj netradiční ţivot profesionálních zabijáků. Tommy má navíc rentgenový zrak a telepatii, protoţe ho jednou kouslo vesmírné monstrum, a proto má práci dost ulehčenou. Nebude chybět ani Šestipívo, muţ, který si hraje na akčního hrdinu a je to také stalý štamgast v baru, nebo bývalá policistka a Hitmanova expřítelkyně Tiegolová.
V knize najdeme dva příběhy. První, velmi krátký, leč skvělý, je o uklízeči Bobovi, který nenávidí Vánoce. Omylem spadne do atomových kamen a stane se z něj nebezpečný radioativní Santa Claus. Líbí se mi, ţe je celé toto vyprávění veršované a ne psané prózou. Ve druhé části se přijedou podívat do našeho zavšiveného města ti nejtvrdší z nejtvrdších - Jednotka SAS. Mají totiţ s kluky nevyřízené účty. Navíc se do této bláznivé řeţby zapojí i Don Ferreti, přezdívaný pánský wc louie, a jeho mafiáni. Takţe i tentokrát bude o zábavu postaráno. Ennis nám zase předvádí skvělou ukázku, jak má vypadat správný komiks. Akční scény jsou tak dokonalé, ţe si myslíte, ţe stojíte vedle na chodníku a sleduje velkou přestřelku v Kýblburgru. Dočkáte se velké dávky ironie, geniálních hlášek a téměř ţádné nudy. Vadily mi pouze některé nepochopené dialogy a skutečnost, ţe příběh nemá natolik promyšlený děj jako předchozí díly (coţ je však u akčních filmů obvyklé).
Sešit sice stojí 300 Kč a není příliš dlouhý, ale s bravurní kresbou Johna McCrea to vytváří veledílo, které ocení fanoušci filmů Quentina Tarantina a akčního spektra vůbec. Obálka sice není nijak výstavní, ale jednoduše dobrá a určitě neurazí. Rozhodně se těším na další pokračování! Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ► Stručné info: Scénář: Garth Ennis, Kresba: John McCrea, Překlad: Šimon Španihel, Kresba: John Romita Jr., Nakladatelství: BB Art, Crew, Rok vydání: 2009 Michal Karas
Knižní recenze Asfalt Štěpán Kopřiva Není tomu tak dávno, co se na stránkách Camelotu objevil rozhovor se spisovatelem Štěpánem Kopřivou, který se proslavil jiţ svým debutem Zabíjení. Pokud vás však masový vrah Keller a jeho místy nelogické chování občas trochu štvalo, tak hrdinové románu Asfalt si vás získají určitě. Celý román se odehrává v naší době a pojí se k partičce najemných ţoldákůveteránů, která si uţívá zaslouţilého odpočinku (povětšinou dřou bídu s nouzí, či se nudí monotónností své "obyčejné" práce). Kdyţ vyhodí Adama a Kufenbacha z práce hlídačů v supermarketu, jsou opravdu finančně na dně a zdá se to být jako zázrak z čistého nebe, kdyţ jim neznámý muţ nabídne poslední akci s velmi dobrým finačním ohodnocením. Nehledě na to, ţe samotný úkol se zdá téměř nemoţný, se povede Kufenbachovi poskládat starou skvadru téměř kompletní. Přibude pouze jeden nový přírůstek, který není takový, za jakého ho původně povaţuje zbytek týmu. Kdyţ se akce zvrtne a celá jednotka zahyne, zdá se to jako konec, ale je to teprve začátek cesty. Celá jednotka se totiţ dostává do pekla. Není to takové peklo, jak ho známe, lidské duše jsou zde pasovány do role pouhého materiálu, který je trefně pojmenován asfalt podle jeho podobné konzistence. Je jasné, ţe takový osud se Kufenbachově partičce ani za mák nezamlouvá, a tak se vydává na taţení peklem k cestě ven. A tato cesta
13 neslibuje hrdinům kníţky nic jiného neţ krev, pot a slzy. Kaţdopádně se peklo otřese v základech a čtenáře čekají potoky krve. Štěpán Kopřiva opět sází na to, co mu tolik jde, a sice na akční styl psaní prošpikovaý černým humorem, okořeněný pořádnou dávkou naturalismu a plný povedených slovních obratů a hříček. Právě ty mírně omezil ve srovnání s románem Zabíjení, a příběh tak působí celistvěji a čtenář se jich nepřesytí. Není pravda, ţe Kopřiva je prachsprostý kopírováč Kulhánka, jak tvrdí některé zlé jazyky, ale dávno získal vlastní styl a od Kulhánkova humoru se dost liší. Je o poznání cyničtější a černější. O kvalitách kníţky hovoří i jeho nominace v soutěţi O nejlepší fantasy. Rozhodně se na naší scéně jedná o jeden z nejlepších tuzemských počinů letošního roku, a tak ho mohu čtenáři pouze doporučit. neznalé bankovek alespoň o všechen jejich dobytek. Zároveň se ale daly do pohybu armády krysáků a k tomu je tu ještě ten starý sen s draky, který se zdává pořád dokola. Jak vidíte, tento komiks vyniká Adam Pechar kromě kresby i příběhem.
Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ► Stručné info: Autor: Štěpán Kopřiva, Obálka: David Hanzl, Nakladatelství: Crew, Rok vydání: 2009
Kůstek: Útěk z Kůstkova Jeff Smith Pokud si budete tuto kníţku prohlíţet poprvé, jistě vás krom pěkné obálky zaujme i oznámení, ţe je drţitelem 10 Eisner Award, 11 Harvey Awards a podle časopisu TIME patří mezi sto nejlepších knih století. Pokud vás tohle nepřesvědčí ke koupi knihy, snad to udělá moje recenze, minout tento komiks by byla škoda. Celý příběh se točí okolo tří podivných bytostí – kůstků. Podfukius P. Kůstek byl díky své mírně nepodařené reklamní kampani vyhnán z Kůstkova a jeho dva bratranci Švanda a Ferda Kůstek mu pomáhají v útěku. Krátce po něm jsou od sebe všichni odděleni hejnem zuřivých kobylek a všichni tři uvíznou v podivném údolí, kde ještě nikdo nikdy neviděl kůstka. K tomu všemu se na scéně objevují zákeřní krysáci, kteří prahnou po Podfovi Kůstkovi, tajemný drak s doutníkem, o kterém přece kaţdý ví, ţe neexistuje, a aţ přespříliš energická babička, která se právě chystá na závod s krávami.
První svazek obsahuje dvě z celkem devíti knih. Jsou to Útěk z Kůstkova a Velký kraví závod. Dialogy jsou propracované a příběh zajímavý, navíc je občas doplněn nějakou vtipnou hláškou. Komiks je černobílý a má velmi jednoduchou kresbu, ale jak se říká, v jednoduchosti je krása. Nedovedu si představit, ţe by autor pro hlavního hrdinu pouţil jinou kresbu. Tím, jak je jednoduchá, je i dokonalá. Díky kresbě i formě vyprávění se bude tato kníţka líbit i těm, kteří s komiksy ještě neměli tu čest. Doporučená cena Kůstka je 349,- korun. Ovšem většinu dobrých komiksů dnes neseţenete pod dvě stovky a tady máte za necelý dvojnásobek hned dva v jednom. O úspěšnosti této knihy svědčí i fakt, ţe podle ní byla vyrobena počítačová hra a ţe další díl by měl vyjít jiţ během léta příštího roku. Pokud jsem vás pořád ještě nepřesvědčil, abyste si tento komiks přečetli, tak to uţ asi ani nedokáţu. Všechny jeho přednosti jsem vyzdvihl a rozhodnutí, zda si ho přečtete či ne, je uţ jen a jen na vás.
Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ■ I kdyţ se kůstci nakonec přece shledají, Stručné info: Autor: Jeff Smith, Překlad: nebude jejich plánovaný návrat do Michael Bronec, Nakladatelství: Crew, Kůstkova tak jednoduchý, jak se zdá. Rok vydání: 2010 Podfa totiţ opět začíná rozjíţdět své Jan Holan podvodné praktiky s cílem obrat vesničany
Povídka
14
Trosečníci (ztracenci) na Spásce II Azurová planeta III – Část druhá
Stanislav Cepník st., Jakub Cepník, Adam Cepník Nový domov Naši trosečníci se stěhovali. Ve svém útulném, ale přece jen provizorním obydlí zanechali automatický hlásič případných změn v nejbliţším okolí. Z korábu L1, zčásti zanořeného do bahna, přenesli do domu, který zřejmě natrvalo opouštěli, zařízení, které v pravidelných měsíčních intervalech vysílalo do vesmíru signály s prosbou o pomoc. Z L1 odmontovali kromě vysílačky vše, co se dalo odvézt, protoţe zjistili, ţe téměř neznatelně, ale přece jenom klesá. Bylo to divné, protoţe seděl na pevném skalnatém podloţí, to uţ stačili zjistit. Ale klesal. Buď podloţí „pracovalo“, nebo přibývalo bahna. Kdyţ koráb „vysídlili“, neprodyšně ho uzavřeli a definitivně se s ním rozloučili. Nové prostředí je na první pohled nadchlo, ale po předchozích zkušenostech byli poněkud nedůvěřiví. V údolí, kam se přesunuli, bujela velice různorodá vegetace, většinou odlišná od té, kterou znali z jiných planet, ţily tam rozmanité druhy zvěře i jiných ţivočichů a ptactva, obdobné to bylo i u ryb v jezírku a v potocích. To všechno bylo velice překvapivé a zajímavé a skýtalo to hodně materiálu pro výzkum. V údolí naplno pulzoval ţivot, ale postupně – ke svému zděšení – zjistili, ţe nejde o zcela ţivelný vývoj a náhodnou směsici druhů, ale ţe sem zasahuje určitá organizace, ţe vše ovlivňují nějaké velice inteligentní bytosti. Ty uţ určitě o trosečnících vědí, jde jen o to, zda je zařadí do svého plánu a budou je z povzdálí pozorovat, neţ rozhodnou o jejich osudu, tzn. zda jim podají pomocnou ruku, nebo je po čase zničí... Přesto je však nutné pokusit se navázat s nimi kontakt. Naši přesídlenci ztratili klid, byla zkalena i radost z překrásného prostředí, ale protoţe se především museli starat o přítomnost, museli budoucnost nechat na vůli neznámých. V tomto okamţiku se s nimi nakrátko rozloučíme a seznámíme se s planetou, která se stala jejich konečnou ţivotní stanicí (to zatím netušili). Teprve jejich potomci se opět spojí s Azurovou planetou. Stručné planetou
seznámení
s novou
Planeta je ve srovnání se Zemí o něco menší, obíhá kolem velké hvězdy a má jeden měsíc. Vcelku je hodně podobná Zemi, má však poněkud chladnější klima. Nebe má bílý nádech, to je dáno sloţením atmosféry a výskytem některých plynů v ovzduší. V současné době jsou tam dva nestejně velké kontinenty, mezi nimi se rozprostírá velký sladkovodní oceán bohatý na ryby a jiné vodní ţivočichy. Najdeme v něm mnoţství ostrovů a ostrůvků, výjimkou je obrovský ostrov v jiţní části oceánu. Klima obou pevnin i velkého jiţního ostrova se navzájem výrazně liší. Na větším kontinentu na východě, kde ţije téměř všechno obyvatelstvo, je soustředěna prakticky veškerá civilizace. Tato část planety má mírnější a poměrně stálé klima. Menší kontinent má nesrovnatelně drsnější podnebí, dalo by se říci, ţe s výjimkou horské oblasti velmi nestálé a nehostinné. Z velké části je neobydlený, ţije tam porůznu v naprosté izolaci několik kmenů zcela nedotčených civilizací. Na tomto kontinentu se střídá v intervalech zhruba sedm pozemských měsíců období sucha a neobyčejně vydatných záplavových dešťů. Právě tyto deště zasáhly naše trosečníky a prakticky je vypudily z jejich prvního bydliště. Téměř uprostřed této části planety se vypíná poměrně vysoké členité pohoří s nádhernými náhorními planinami, velice rozdílnými výškově i plošně a také s velmi odlišnými klimatickými podmínkami. Tato oblast je neobydlená. Právě proto se tady obyvatelé planety rozhodli vytvořit pokusné oblasti a provádět v nich výzkumy s rostlinami i zvířaty importovanými z jiných planet. Zároveň se jim časem podařilo dosadit sem i několik obyvatel planety Země, které se jim podařilo ze Země unést. Pro úplnost se zmíníme ještě o velkém ostrově na jihu oceánu, tak velikém, ţe při dobré vůli je moţné povaţovat ho i za samostatný – třetí – kontinent. Obydlené jsou jenom pobřeţní oblasti, kde jsou dobré ţivotní podmínky i přijatelné klima. Vnitrozemí tohoto ostrova má polopouštní a pouštní charakter s několika menšími oázami. Větší ostrůvky ve střední části oceánu jsou spoře obydleny. Poskytují výborné ţivotní podmínky, ale jsou poměrně malé. Podívejme se ještě na faunu a flóru. Na východní – velmi civilizované – části planety je fauna i flóra usměrňována tak, aby to vyhovovalo potřebám obyvatel, na
západní části – téměř neobydlené – probíhá zcela ţivelný vývoj, ale jsou tam postupně importovány i přírodní prvky z jiných planet, jak uţ jsme uváděli. Pobřeţí největšího ostrova je obydlené a civilizované. Pro nás jsou mimořádnou zvláštností obrovské houby, zvláštní druhy kořenové zeleniny i neobvyklá neznámá zvířata, ale to uţ také víte. Největší zvláštností této oblasti je pak souţití velkých ještěrů (poněkud připomínajících pozemské dinosaury) a savců. Katastrofa, která změnila od základu tvář této planety Uvedli jsme, jak vypadá Spáska dnes. Původně ale byla obrovskou celistvou pevninou obklopenou ze všech stran mořem – pro Pozemšťany překvapivě sladkovodním. Její střední část, dnes oceán, byla rovinatá a pahorkovitá, tu a tam bylo něco bizarních skalních masivů, zato uprostřed se vypínalo rozsáhlé vysoké pohoří s několika pásmy hor, bujnou vegetací, krásnými údolími s jezírky. To vše lákalo k odpočinku. Proto tam porůznu vyrostlo několik malých rekreačních osad. Dominantou severní části hor byly dva kuţely sopek leţících jen asi dva kilometry od sebe. Ta o něco vyšší byla klidná, její kráter byl zalesněný, plný zvěře. Ta druhá, o něco niţší, měla kráter holý, uprostřed se blýskalo jako zrcadlo malé jezírko. Tentokráte si vţdy po několika letech trochu zabafal, jako kdyţ si dědeček potáhne z fajfky. Ve vzduchu pak bylo den dva cítit síru, jinak nic. V blízkosti kráterů, za dalším hřebenem hor, byly vybudovány velice moderní laboratoře, zaměřené na zpracování hornin, z nichţ bylo moţné uvolňovat mimořádně silnou energii a stlačovat ji do pevných cisterniček schopných převozu. Výzkumníci se s nejriskantnějšími pokusy zavrtali hluboko pod zem. Práce se jim dařila, zkoušeli stále nová a ještě účinnější metody. V údolí nedaleko laboratoří stály nové domky pro zaměstnance a jejich rodiny. V jednom z nich bydlel i Komal se svou ţenou, dvanáctiletou dcerkou a pětiletým synkem. Bylo k půlnoci, kdyţ se probudil. Rodina spala, Komal však pocítil divný neklid. Přistoupil k oknu. Všude ►
Povídka panovala pohoda, krajina byla ozářena stříbrným měsíčním světlem. Na protější palouk v pozadí se vzrostlým lesem a skupinou křovin byl utěšený pohled. Otevřel okno. V hlubokém tichu bylo tentokrát něco děsivého. Komal byl nesmírně citlivý na všechny změny v přírodě. Cítil je vţdy o něco dřív, neţ k nim došlo. „Ty doslova slyšíš trávu růst,“ říkávala mu jeho ţena Mira. „Něco se chystá, něco děsivého,“ blesklo mu hlavou, „co jen to proboha bude?“ To uţ pocítil nepříjemné mravenčení v celém těle. Pak si s hrůzou uvědomil, ţe mu kamarád Jobin včera v práci říkal, ţe mu turista vracející se od sopek udiveně vyprávěl, ţe zvěř houfně opouští zalesněný kráter a rychle směřuje do sousedního hlubokého údolí jiţně od sopek. Komal strnul. Náhle měl pocit, ţe se s krajinou před oknem něco děje. Bylo bezvětří, ale les se začal vlnit. I louka se zavlnila, jako kdyţ na vodní hladinu zafouká silný vítr. V krovu domku to zapraskalo. „Honem vstávat a ven!“ zařval. Popadl dcerku za ruku, na druhou si posadil synka. „Poběţ rychle za námi,“ křikl na vyděšenou manţelku a hnal se s dětmi ze dveří. To uţ se planina před domy plnila zoufalými sousedy. Všechno bylo v pohybu, zem pod nohama se vlnila čím dál víc, domky se hroutily. Nebylo kam utéci. Za hřebenem hor se probudila ze svého předlouhého spánku menší ze sopek. Do vzduchu vyletěl rudý plamen, obloha zčervenala. Do výšky létaly kameny, pak sopka začala chrlit neobyčejné mnoţství lávy. Ta uţ se průchody ve skalách začala hrnout do našeho údolí. Pak se ozvaly strašné výbuchy kdesi v podzemí a krajina se začala propadat – rychle a stále rychleji. Současně s tím se sem ze všech stran valilo neuvěřitelné mnoţství vody, po které plavaly obrovské kmeny stromů a všechno moţné. Proud vody vyrval Komalovi synka z náručí, jen tak tak udrţel dcerku. Zachytil se jednoho ze stromů a ohlédl se. Manţelka zmizela, stejně jako všichni obyvatelé malé osady. Bez sebe zoufalstvím připoutal cáry noční košilky a své košile dcerku i sebe k jednomu stromu. Pak ztratil vědomí. Probudila ho zima pronikající do morku kostí. Jejich strom byl vyvrţen na jakousi pevninu, naštěstí tak, ţe je nerozdrtil. Vedle něho plakala a drkotala zuby dcerka. Tu a tam se z dalších vyplavenin ozval nářek, ale velmi spoře. Byl klidný den, slunce se vyhouplo na
15 oblohu a jeho paprsky začaly rozdávat ţivotodárné teplo. Naštěstí. Přeţil málokdo. Byli na jakési pevnině východně od hor, západním směrem byla nedohledná vodní plán plná stromů, trosek a bezvládných těl, jen tu a tam z ní trčely skály, nejvyšší vrcholky někdejších hor. Takto změnila planeta svou tvář do podoby, v jaké jsme ji poznali my. Únos pozemšťanů Přestoţe nás zajímá především osud trosečníků, uděláme ještě jednu – uţ poslední – odbočku. My víme, do jakého krásného údolí naši trosečníci přesídlili. Je nám rovněţ známo, ţe zjistili, ţe jsou pod dozorem zatím neznámých bytostí. Kdyţ zkoumali nejbliţší okolí, našli na malé plošince v jihovýchodním svahu zachovalý srub, před ním ohniště, za ním jeskyni s několika potrhanými kůţemi větší koţešinové zvěře a v její blízkosti doupě vhodné pro útulek většího ţivočicha. Raději toto místo prozatím opustili. To-mi, který se zabýval studiem ţivota na jiných dosud známých planetách, si uvědomil, ţe toto jsou prvky, které znal ze Země. Záhadou mu bylo, kde se tu vzaly, tato planeta přece není v ţádném případě Země. I to je nutné vysvětlit: Velmi vyspělá civilizace Spásky prováděla podobný průzkum vesmíru jako civilizace Azurové planety. Podařilo se jí importovat z různých planet některé rostliny, zvířata, z inteligentních bytostí zatím pouze člověka. Pak ale byla nečekaně napadena cizí mocností, která zničila vše, co umoţňovalo meziplanetární lety, jinak nic, a jak náhle přiletěla, tak náhle zmizela. Proto se Spásňanům podařilo dopravit na svou planetu pouze člověka. Toho chtěla po několika letech vrátit opět na Zemi, budeli si to přát. Tato moţnost ovšem byla zničena a unesení lidé ztratili moţnost návratu. Spásňané dlouho studovali ţivot na Zemi, nejprve ze vzduchu, pak opatrně a nepozorovaně přímo v terénu. Nenašli vhodný způsob, jak získat pro své plány dobrovolníky ze Země, proto se rozhodli pro únos s pozdějším vrácením unesených. Průzkum z výšky dělali prostřednictvím létajících talířů (tzv. UFO) vzbuzujících zájem veřejnosti, včetně odborné. Ta usilovala o objasnění této záhady. Existence neobvyklých těles byla zároveň vehementně popírána skeptiky, kteří je označovali v lepším případě za smyslový klam, v horším případě za výmysl fantastů či dokonce za podvod. Vojenskému letectvu jedné mocnosti se sice podařilo jedno z těchto těles sestřelit, ale okamţitě bylo vše utajeno, trosky „talíře“ ukryty, stejně jako
pozůstatky dvou zahynuvších bizarních pilotů. Po této události se Spásňané rozhodli unést několik Pozemšťanů okamţitě a bez předchozího výběru. Nad skupinkou patnácti mladých lidí vracejících se v noci z taneční zábavy v sousední vesnici domů se potichu snášel létající talíř. Skupinka právě přešla lesík, a protoţe se nikomu ještě nechtělo domů, usadili se mladí lidé na louce, aby si zazpívali a vypili zbytky vína, které si koupili na zábavě na cestu. „Jakto, ţe je dnes zase úplněk?“ uţasl Franta, který se náhodou podíval na oblohu. „Dyť byl minulý týden.“ „Přestaň uţ pít a neblbni,“ napomínala ho Eva. Ale to uţ zvedali hlavy všichni. Na obloze byly opravdu dva měsíce. Ten velký, kterého uţ ubývalo, ale vedle něj nějaký menší, v úplňku, zářící oslnivě bíle. Ten se rychle přibliţoval a zvětšoval, ale příliš veliký nebyl. Zastavil asi dvacet metrů nad zkamenělou skupinkou. Nikdo z ní nebyl schopen pohybu. Strašně se báli. Měsíc ztlumil světlo, uţ neoslňoval. Pak se na jeho spodku objevil malý otvor, z něho se vysunul jakýsi dlouhý trychtýř, přiblíţil se k naší skupince – a postupně ji nasál dovnitř. To vše se odehrálo během několika málo minut. Pak se otvor zavřel, světla se rozsvítila naplno, „talíř“ začal stále rychleji rotovat a rychle zmizel ve výšce. Kdyţ se mladí nevrátili ani do rána domů, začali je příbuzní hledat. Nikde nic, nikdo o nich nevěděl ani neslyšel, jen na paloučku u lesa leţely ve zválené trávě dvě lahve od vína a několik papírů od jídla. Další den se objevil na zahradě jednoho z vesničanů malý balíček neznámého původu. Byly v něm stručné dopisy všech zmizelých. Obsah byl téměř stejný: „Letíme na jinou planetu, jsme v naprostém pořádku a únosci nám slíbili, ţe nás po určité době vrátí zase v pořádku na Zem. Nebojte se o nás.“ Po příletu na Spásku byli dva dobrovolníci usazeni do „našeho“ údolí, tam si za pomoci svých přátel i Spásňanů vybudovali srub, dostali zbraně a nářadí, aby si mohli hospodařit po svém. To vše z výzkumných důvodů. Byli pod neustálým dozorem (o tom ale nevěděli), který jim měl pomoci v případě nebezpečí, ostatní Pozemšťané byli převezeni do východního civilizovaného kontinentu. Tam se měli zařadit do ţivota planety a ţít s jejími obyvateli. Tolik na vysvětlenou. V další části – uţ závěrečné – se vrátíme k našim trosečníkům a budeme sledovat jejich další osudy. ■
Magic: the Gathering
16
Golgari Adam Cepník Golgari je zeleno-černá guilda z edice Ravnica: City of Guilds. Zakládá se na oţivání všeho, co se dostane do hrobu, ničení soupeřových permanentů a přidávání +1/+1 counterů. Dále se tu setkáváme s častým obětováním nebo placením ţivoty. (Ano, placení ţivotů a oběti v podobě bytostí vás trochu pošramotí, ale ne tolik jako soupeře.) V této guildě se setkáváme hojně se schopností dredge. Například dredge 3 znamená, ţe si místo líznutí karty můţete dát přesně tři karty z vrchu knihovny do hrobu. Kdyţ to uděláte, vezmete si tuto kartu ze hřbitova do ruky. Tímto způsobem si můţete dávat do ruky i karty, které jste díky dredge zahodili do hrobu, takţe vznikají zajímavé kombinace. Právě díky dredge dokáţete s některými kartami opravdu velké věci. Například Golgari Grave-Troll. Je to 0/0 za čtyři libovolné a jednu zelenou manu. Vstupuje do hry s tolika +1/+1 ţetony, kolik máte bytostí na hřbitově. Za jednu libovolnou manu a odebrání jednoho +1/+1 counteru si tuhle potvoru můţete zregenerovat. A ještě k tomu má dredge 6. Takţe stačí před jeho vyloţením shromáţdit nějaké mrtvoly a máte na stole téměř neporazitelnou potvoru. A kdyţ ji chcete zesílit, stačí ji nějak dostat do hrobu a pouţít dredge. K tomu přidáme Golgari Thug a vesele vraţdíme soupeře. U této guildy nebudu volit pomyslného krále, protoţe uţ je zvolený jednoznačně: Savra, Queen of the Golgari.
sestavit typický balík Golgari. A společně 2x Moldervine Cloak s decklistem zde popíšu některé zajímavé 1x Necromantic Thirst karty. 3x Putrefy Celkem známá karta. Instant za jednu 2x Bloodbond March zelenou, jednu černou a jednu libovolnou Enchantment za dvě libovolné, jednu manu. Zničí cílový artefakt nebo bytost. černou a jednu zelenou. Kdyţ někdo Oběť tohoto kouzla nemůţe být zahraje bytost, všechny bytosti se stejným zregenerována. jménem se vrátí ze hřbitovů do hry. 2x Recollect 1x Carrion Howler 2x Savra, Queen of the Golgari 2x Dark Heart of the Wood Tahle „dvoj-dvojka“ za jednu černou, Celkem dobrý enchantment. Stojí jednu jednu zelenou a dvě libovolné many není černou a jednu zelenou manu. Za vůbec k zahození a jak uţ jsem řekl, je to obětování forestu dostanete tři ţivoty. nejen podle názvu jasný náčelník guildy 2x Darkblast Golgari. Kdyţ obětujete černou bytost, 2x Elves of Deep Shadow můţete zaplatit dva ţivoty. Kdyţ to 2x Golgari Brownscale uděláte, všichni ostatní hráči musí obětovat 2x Golgari Germination bytost. Jakmile obětujete zelenou bytost, Tenhle enchantment se opravdu hodí do můţete dostat dva ţivoty. Pozn.: Nemůţete tohoto balíku. Jakmile jde nějaká vaše nic obětovat, pokud vám to nepřikáţe nebo netokenová bytost ze hry do hrobu, tento neumoţní nějaký spell nebo abilita. enchantment vám vyrobí token 1/1 V tomto případě tedy musíte vyuţít něco zeleného saprolinga. jiného, Savra totiţ spustí svou abilitu 2x Golgari Grave-Troll v případě, ţe je bytost obětována nezávisle 2x Golgari Guildmage na Savře. Je to 2/2 za dvě zeleno-černé hybridní 3x Stinkweed Imp many. Za čtyři libovolné, jednu černou 2x Vigor Mortis manu a obětování nějaké bytosti si můţete Toto zaklínadlo stojí dvě libovolné a dvě vrátit bytost ze hřbitova do ruky. Za čtyři černé many. Vrátí nějakou bytost z hrobu libovolné a jednu zelenou manu můţete do hry. Pokud jste při placení tohoto poloţit na nějakou bytost +1/+1 ţeton. kouzla pouţili zelenou manu, ona bytost 1x Golgari Rotwurm vstoupí do hry s +1/+1 ţetonem. 3x Golgari Thug 10x Forest 2x Grave-Shell Scarab 10x Swamp Tento 4/4 insect stojí dvě zelené, jednu 2x Golgari Rot Farm ■ černou a dvě libovolné many. Má dredge 1. Za jednu libovolnou manu a obětování Zdroj a obrázky: www.magiccards.info Grave-Shell Scaraba si líznete kartu. Decklist Ano, jako vţdy vám nakonec předloţím 2x Greater Mossdog decklist, podle kterého by bylo moţné 2x Infectious Host
Magic: the Gathering
17
Experimenty Simicu Adam Cepník Další guildou, se kterou vás seznámím, bude Simic. Tato modro-zelená guilda z edice Dissension je vskutku zvláštní. Najdete tu snad všechny moţné bytosti a hromadu šílených bizarností, pokusů, mutantů a jiných nepojmenovatelných potvor. Tato guilda se celkově zakládá na jedné věci: +1/+1 ţetonech. Schopnost graft, která pochází právě ze Simicu, tomu nasvědčuje. Kdyţ má bytost třeba graft 2, znamená to, ţe do hry vstoupí se dvěma +1/+1 countery a kdyţ potom vstoupí do hry nějaká jiná bytost, můţete na ni +1/+1 counter přesunout. Takţe si můţete dát do hry několik slabých levných graftů, vyloţit nějakou silnější bytost s graftem a máte na stole třeba i 10/10. S graftem se prostě člověk nenudí a můţe vytvářet vskutku zajímavé bytosti. Jako vţdy se pokusím zodpovědět otázku: koho bych pasoval na místo pomyslného krále této guildy? A jako vţdy je tu mnoho kandidátů. Určitě by to mohl být Simic Guildmage (jak jinak). Stejně tak by to mohl být sliz Experiment Kraj. Dalším kandidátem je elfský čaroděj Momir Vig, Simic Visionary a velice nadějný je i Cytoplast Manipulator... snad ještě elemental Cytoplast Root-Kin.
Obyčejná 3/3 flying a trample za dvě libovolné, jednu zelenou a jednu modrou manu. 3x Coiling Oracle Tenhle druid není vůbec k zahození. Je to 1/1 za jednu zelenou a jednu modrou manu. Kdyţ vstoupí do hry, podívejte se na vrchní kartu své knihovny. Kdyţ je to země, dejte ji do hry. A kdyţ je to něco jiného, dejte si to do ruky. 2x Cytoplast Manipulator Opravdu šikovná karta. Je to 0/0 graft 2 za dvě libovolné a dvě modré many. Za jednu modrou manu a tapnutí dostanete pod kontrolu cílovou bytost s +1/+1 counterem a zůstane vám po tu dobu, co Cytoplast Manipulator ţije. 1x Cytoplast Root-Kin Je to 0/0 graft 4 za dvě libovolné a dvě zelené. Kdyţ vstoupí do hry, dejte +1/+1 ţeton na všechny bytosti vaší kontroly, které uţ nějaký +1/+1 ţeton mají. Za dvě libovolné many přesunete z vaší libovolné bytosti jeden +1/+1 counter na Cytoplast Root-Kina. 2x Experiment Kraj Nevím, co se jeho tvůrcům honilo hlavou, kdyţ tento kolos vytvářeli, ale flavor text mluví za vše. V překladu to znamená něco jako: „Samozřejmě, ţe se nám to vymkne z kontroly. Bylo to stvořeno tak, aby si to zvolilo vlastní evoluci.“. Kaţdopádně tato Decklist Jak uţ je u mne zvykem, představím vám karta vůbec není k zahození. Je to 4/6 za zde decklist typického balíku Simic dvě zelené, dvě modré a dvě libovolné. společně s popisy některých karet této Vlastní ability všech ostatních bytostí s guildy. +1/+1 counterem. Za tapnutí poloţíte na cílovou bytost +1/+1 counter. 2x Aquastrand Spider 2x Cytospawn Shambler 2x Assault Zeppelid 2x Helium Squirter 1x Leafdrake Roost
1x Momir Vig, Simic Visionary Tento 2/2 čaroděj stojí tři libovolné, jednu zelenou a jednu modrou manu. Kdyţ zahrajete zelenou bytost, můţete si z knihovny vyndat nějakou kreaturu, ukázat ji, zamíchat knihovnu a onu kreaturu dát na vrch knihovny. A kdyţ zahrajete modrou bytost, ukáţete vrchní kartu své knihovny. Pokud je to bytost, dejte si ji do ruky. 2x Plaxmanta Velice šikovná potvora. Tahle modrá 2/2 stojí jednu modrou a jednu libovolnou manu. Můţete ji zahrát i při soupeřově tahu. Kdyţ vstoupí do hry, nemůţou být vaše bytosti tento tah cílem nějakého kouzla, nebo ability. Kdyţ Plaxmanta vstoupí do hry, obětujte jí, pokud nebyla na její vyloţení pouţita zelená mana. 1x Shielding Plax 2x Simic Guildmage 2x Simic Initiate 2x Simic Ragworm 1x Simic Sky Swallower 2x Thrive 2x Trygon Predator 2x Vigean Graftmage 3x Vigean Hydropoon 0/0 s graftem 5 a stojí jen jednu zelenou, jednu modrou a jednu libovolnou manu. Samozřejmě, ţe to má nějaké ale; nemůţe útočit ani bránit. V tomto balíčku ale poslouţí jako výborný zdroj +1/+1 counterů díky schopnosti graft. 1x Cytoshape 10x Island 10x Forest 2x Simic Growth Chamber ■ Zdroj a obrázky: www.magiccards.info
Deskové hry
18
Malifaux Jiří Kadavý Uţ jste někdy hráli hru s nemrtvou čivavou, chodícím strašidelným pytlem, zlým plyšovým medvědem, trojhlavými tygry, namakanými ţoldáky, kyborgy, gremlinky, s kovbojem, který střílí za roh, s voodoo panenkou, případně se sexy sestřičkami z nevěstince? Ne? Zkuste Malifaux - divokou taktickou hru s nádhernými 32 mm miniaturami, zaloţenou na vtipných a zajímavých charakterech. Svět Malifaux lze popsat jako steam-viktorian-horor-west-punk odehrávající se na Zemi nebo mimo ni v alternativní historii. Vše v Malifaux se točí kolem Soulstonů Kamenů duší, které se zde těţí a ze kterých lze získat obrovskou magickou moc. Hráči ovládají skupinky charakterů, které s kameny mají co do činění a potulují se po Maifaux světě, ať uţ z jakéhokoliv důvodu. Hráč můţe vybírat z pěti frakcí a jejich podskupin: Arcanists – mágové, přírodní elementy, zvířata a steampunk stroje Narazíte zde například na vládkyni ledu a sněhu, nejchytřejšího vynálezce světa a steampunk mága, vládce příšer, steampunk borgy, různé bestie – trojhlavé tygry, obří hady, shapeshiftery, krtky, ale taky ledové golemy nebo nestabilní vynálezy poháněné magií či holky z kabaretu. Ressurecionist – nemrtví, smrt a oţivování a samozřejmě i ten punk. Smrt na všechny způsoby. Mrtvé holky z nevěstince i s bordelmamá, blázniví praktikanti magie, šílení doktoři, zombie, steampunk polomrtvé konstrukce, duchové, nešťastná láska apod. Neverborn – démoni a divná stvoření, která neměla nikdy spatřit světlo světa. Původní obyvatelé světa Malifaux, tři sudičky, vládkyně démonů, vládkyně postav z baţin, vládkyně snů a děsu, chodící strašidelné pytle, démonky, ţabáci, Joţin z baţin, dítě s noţem, holčička s cukrovím, chlapeček s démonem, poţírači snů apod. Outcast – Ţoldáci, odpadlíci, bezduchá magie, při které zůstává rozum stát, spousta bijců, speciální jednotky, gremlinky, prasnice, prasátka, prasečí dělo, prasečí katapult zvaný pigapult apod. Guild – ochránci lidí a politiků a všeho, co k tomu mohou potřebovat. Slepá spravedlnost, rodina kovbojů, velitel lidského světa, inkvizice a její
posluhovači, vše, co ţije a střílí a je celkem vedlejší anebo kdyţ zabráníte protivníkovi lidské. splnit jeho cíle. Cílů hry je velmi mnoho, od jednoduchých Postavy mezi frakcemi můţete dle pravidel (typu zabít cizího velitele, ukrást poklad, kombinovat – a opravdu je z čeho vybírat. přeţít, udrţet pozici po sloţité operaci, Kaţdá postavička je unikátní, má spoustu něco udělat, něco někam donést, s někým schopností a kouzel a kaţdá je vhodná se spojit a přeţít). Prostředí hry se také k něčemu jinému. mění. Jednou hrajete ve městě, podruhé v Standardní hra se hraje s jedním velitelem, dolech, potřetí v baţině, počtvrté v divadle tzv. Masterem a 4-8 modely. Lze hrát i atd. V různých prostředích se stávají různé větší formát se dvěma Mastery. Vybírat věci. Většinou divné - například se zde můţete zatím z cca 120 modelů, kaţdý objeví oběšencův strom, který nelze měsíc jich několik přibývá. porazit. Kaţdý hráč má v kaţdé hře jeden hlavní cíl Pokud si spočítáte, kolik toho všeho je, a několik cílů vedlejších. Cíle hlavní jsou zjistíte, ţe při kaţdé hře vzniká originální známé, protihráči a cíle vedlejší být mix cílů a prostředí. nemusí. Pokud nejste schopni splnit hlavní Postavy se během hry pohybují po herní cíl hry, můţete vyhrát, i kdyţ splníte cíle ploše, plní cíle hry, bijí se, střílí, ►
Deskové hry, Historie čarují nebo pouţívají různé schopnosti, takţe o zábavu není nouze. Vtipné jsou také názvy schopností - například „Dítě má nůţ“, „Kde mám medvídka?“, „Svlečení“ (u nemrtvé holčiny z nevěstince) apod. Hra má unikátní mechaniku, ve které se nepouţívají kostky. V Malifaux se pouţívá balíček karet, tzv. Fate deck, který obsahuje jak dobré, tak špatné karty. To vám dává jistotu, ţe vám Osud nebude vţdy nakloněn. Místo házení kostkou taháte karty a vidíte, co vám padlo. Na kartě je hodnota a některé další symboly. Pár karet si během hry nabíráte do ruky. Těmi poté můţete svůj Osud čas od času podvádět tím, ţe jednu otočenou kartu z balíku nahradíte kartou z ruky, a hned to s vámi vypadá o trochu lépe. Naštěstí to nejde vţdy a hráči se snaţí, aby protivník mohl podvádět co nejméně. Pěknými prvky jsou červený a černý Ţolík – vrchol magie a absolutní neúspěch. Další zajímavý prvek je také tzv. negativní/pozitivní twist – kdykoliv si taháte kartu, tak jich otočíte několik a vyberete tu nejhorší/nejlepší. Důleţítým aspektem hry jsou jiţ zmíněné Soulstony jedná se o magické platidlo, za které si
19 najímáte své charaktery, anebo jimi můţete ovlivňovat osud – zopakujete si líznutí, táhnete si ještě jednu kartu navíc, přehodíte iniciativu apod. Kdyţ karty a Soulstony člověk pouţívá ve hře, tak si za chvíli připadá jak hráč pokeru s kamennou tváří očekávající, co na něj protivník vytáhne. Do toho musí plnit cíle hry, hýbat s postavami, přemýšlet, co udělá, a počítat s tím, co ho v balíčku můţe potkat a co ještě můţe ovlivnit a co uţ ne. Ideální hra? Hra je velmi snadná na naučení, její moţnosti jsou obrovské a v porovnání s ostatními je levná na pořízení. Na hraní vám bude stačit 500 Kč. Modelů potřebujete jen pár a můţete si vybrat, které koupíte, všechny stojí plus mínus stejně. Kaţdá postava má u sebe referenční kartičku, takţe vţdy také víte, s čím máte co do činění.
vydání ukázalo, ţe by to mělo být maličko jinak. To jsou ale všechno standardní porodní bolesti všech her. Další negativa, která jsem společně s dalšími hráči probíral, bych spíš nazval otázkou vkusu a zpracováním hry. Někdo má rád malované modely, někdo plastikové, někdo rád hází kostkou, někdo rád velké bitvy, někdo zase malé, někdo neumí slepit dva kusy modelů dohromady, někdo by rád zase celé dny modelařil. Vyloţeně negativum ta hra nemá, proto je tak zajímavá. Takových se v herním světě a navíc ve světě miniatur nevidí mnoho.
Řekl bych, ţe díky tématu, originalitě, kvalitě modelů, herní mechanice a vyváţenosti se jedná o opravdu skvělou hru, navíc i turnajové moţnosti jsou obrovské. Ve světě i v ČR si hra získává velkou popularitu, před pár dny vyšlo první rozšíření (celkově prý budou tři), která Pokud bych měl uvést nějaká negativa, tak přináší několik nových mechanik, spoustu mohu zmínit, ţe pravidla jsou na první nových postav a také nové cíle a prostředí pohled zmatená, protoţe se jedná o hry. neobvyklé herní mechaniky a hráči na ně Hodnocení: 99 % (téměř dokonalé) ■ nejsou zvyklí, nebo ţe se muselo něco po Obrázek: www.wyrd-games.net vydání upravit „zerratovat“, protoţe se po
Čechy po smrti Jiřího z Poděbrad Anna C. Své putování po osudech českého národa v minulosti jsme v předcházejícím díle ukončili smrtí Jiřího z Poděbrad. Před ním zde vládly dvě dynastie – Přemyslovci a Lucemburkové. On sám nezaloţil dynastii. Po něm přicházejí na padesát pět let Jagellonci z dynastie polsko-litevské. Po nich uţ následují Habsburkové, kteří seděli na trůně po další čtyři století a které Češi nikdy příliš nemilovali. Znamená to, ţe na českém trůně po Jiřím z Poděbrad uţ nikdy neseděl domácí král. Bezprostředně po Jiříkově smrti se ujala vlády energická královna Johana. Dosáhla toho, ţe zatímním správcem země byl ustanoven její syn Jindřich. A protoţe podle sněmovní dohody a ustanovení zesnulého panovníka nemohl jeho rod zaloţit dynastii (jak jsme v minulém čísle vysvětlili), byl poţádán polský král Kazimír z rodu Jagellonců o vyslání syna Vladislava do Čech. Vedle něho byl váţným uchazečem Matyáš Korvín, který o českou korunu usiloval několikaletou válkou. Zemský sněm se rozhodl pro Vladislava, a tak Matyáš prostřednictvím svých poslů oznámil, ţe si cestu na český trůn proklestí zbraněmi.
Vladislavovi (1471 – 1516) bylo v té době patnáct let. Po matce Alţbětě Habsburské byl pravnukem císaře Zikmunda a vnukem Albrechta Habsburského. Byl to mladík dobrého srdce, hodný, bezúhonný, ale slabý. Pro svou povahu nesnesl srovnání s Jiřím z Poděbrad. Byl katolík, ale při svém nástupu slíbil zachovat kališníky (těch byla většina) při jejich víře. Vlády se ujímá v době velmi svízelné. Po Jiřím z Poděbrad zůstala prázdná královská pokladna po dlouholetých válkách s Matyášem a navíc vlivem několika vln morových epidemií. Mor vylidňoval Evropu – jen v létech 1460 – 1492 byly čtyři velké epidemie, a zatímco v době Karla IV. měla Praha 40 000 obyvatel, v druhé polovině 15. století to bylo pouhých 25 000. Bylo otázkou, zda Vladislav udrţí centralizovanou monarchii alespoň v té podobě, jak ji zanechal král Jiří. Na takový úkol bylo třeba panovníka odváţného, energického a silného, takový ovšem Vladislav nebyl a vzhledem k svému věku snad ani být nemohl. Proto nemohl zadrţet růst moci šlechty a panstva.
pozice, pokračovalo vytváření scelených panských drţav. Některým šlechtickým rodům se podařilo seskupit obrovské pozemkové vlastnictví (na východě Čech to byli např. Pernštejnové a páni z Poděbrad). Rozvíjí se trţní hospodářství zaměřené hlavně na různá odvětví zemědělské výroby, zejména na sladovnictví a pivovarnictví. Důleţitou součástí hospodaření se stává rybníkářství – zejména v druhé polovině 15. století a na počátku 16. století. Např. rybník Roţmberk v jiţních Čechách zaloţili Pernštějnové. Rybníky byly zakládány s překvapující technickou dokonalostí, například Štěpánkem z Netolic. České ryby, zvláště proslulý kapr, se šířily na trhy i do ciziny, hlavně do Německa. Novým odvětvím se stává chov ovcí. Následkem těchto forem panského hospodaření bylo zostřování rozporů mezi venkovskou šlechtou a městy. Masově začínají vznikat tzv. poddanská města, která úspěšně soupeří s městy královskými. Toto vše vyvolává velkou potřebu pracovní síly, a proto se hledají cesty, jak poddané připoutat pevněji k půdě. Útěky nevolníků z gruntů se přísně trestají. Jaká byla hospodářská situace v té době? Následkem toho byla nová vlna ► Šlechta si upevňovala své hospodářské
Historie
20
drobných (ne masových) povstání, vznik lidových sekt a četných lidových proroctví předvídajících těţké události, ohně, mordy a zkázu. Tyto formy odporu byly zpravidla tvrdě postihovány. Jako příklad tehdejšího nevolnického povstání můţe poslouţit událost na Litoměřicku z roku 1496 – povstání proti rytíři Ploskovskému z Drahonic. Vzbouřenci dobyli tvrz a zraněný rytíř ze strachu vydal zápis, ţe dává poddaným svobodu. Vítězové se uchýlili k rytíři Daliborovi z Kozojed. Ten se jich zastal a jeho čin byl pak kvalifikován jako hrubý přestupek proti zemskému řádu. Rytíř byl uvězněn ve věţi Praţského hradu (dodnes nazývané Daliborkou) a roku 1498 sťat. Nehynoucí pomník mu postavil Bedřich Smetana svou operou Dalibor na slova Josefa Wenziga. To, ţe Dalibor ve Bitva u Moháče, ve které padl Ludvík Jagellonský, na obraze Bertalana Székelyho vězení hrál na housle, je samozřejmě legenda. „Húslemi“ se tenkrát myslel ústupcích, místo toho však byli uvězněni V roce 1490 se Vladislav stává uherským mučicí nástroj. A ani Daliborova na Křivoklátě a roku 1496 bez dlouhých králem. Způsobil si to Matyáš, který lidumilnost neodpovídala skutečnosti. Jeho soudů popraveni v Poděbradech. I tato zkracoval výsady a práva uherských příběh jako ušlechtilého hrdiny najdeme i událost našla odezvu v naší beletrii – feudálů. Vladislava zvolili pod podmínkou, v Jiráskových Starých pověstech českých – jednak opět u Jiráska a dále třeba v Tylově ţe tato práva vrátí. A tak je na několik století české a uherské království pod ve značně zromantizované podobě. realistické hře Kutnohorští havíři. Z velmi útrţkovitých informací víme, ţe I po stránce politické byla pro mladého jednou korunou, a český a slovenský národ obíral i vlastní rodinu, a byl proto dvakrát krále situace obtíţná. Uherský král Matyáš jsou tedy spojeny ve společném státě. pohnán před soud. K smrti byl odsouzen obsadil Moravu, Slezsko a Luţici, a kdyţ Vladislav přesídlil do Budína, v Čechách pro pych – za to, ţe zabral statek Adama byl papeţem potvrzen jako český král, dal za něho vládli hejtmané z řad panstva. Za Ploskovského a útok na sousedovu tvrz se roku 1472 v Jihlavě korunovat. Matyáš královy nepřítomnosti panstvo zcela ovládlo sněm, soudy i všechny úřady a moţná sám inspiroval. však nikdy nebyl legitimním králem, Hospodářskou politikou šlechty byla těţce regulérně byl zvolen jen menšinou, a tak přistoupilo k právnímu zakotvení své moci postiţena města. Jejich hospodářství ho nikdy nenajdeme na seznamu našich v tzv. právním zřízení vladislavském. Tam spočívalo na cechovní řemeslné výrobě a panovníků, zatímco Vladislava zvoleného byly zakotveny všechny úspěchy panstva. byl to vlastně hlavní zákon – v podstatě na obchodu a téměř nepřerůstalo okruh většinou ano. ústava. Zemské zřízení věnovalo veškerou místní spotřeby. Cechovní dozor sice na jedné straně chránil před konkurencí, na Státní moc v době jagellonské lze politickou moc šlechtě. Protichůdné jako stavovskou stanovisko vyjádřil Viktorín Kornel ze druhé straně však brzdil rozvoj výroby. charakterizovat monarchii, v níţ se král dělí o moc se Všehrd, učený právník té doby, ve svém Navíc pevnější pouta k feudálním zástupci panstva, niţší šlecht a měšťanstva. díle O práviech, súdiech i dskách země vrchnostem bránila přílivu pracovních sil Z té doby se traduje známá věta „Ty jsi náš české knihy devatery. Představují do měst. Ani obchod nezaznamenal větší rozmach, a to následkem blokády v době král a my jsme tvoji páni.“ Král jako nejvýznamnější právnický spis staročeské husitské, dlouhých feudálních rozbrojů, loutka prý přikyvoval kaţdému, kdo literatury. blokády v době křiţáckých výprav proti projevil sílu, a proto se mu říkalo „Král Vleklým sporům mezi městy a šlechtou Jiřímu z Poděbrad a po objevení Ameriky, Bene“ (tj. dobře). Pro Vladislava bylo přihlíţel král z povzdálí a měl jedinou kdy se obchodní cesty přesunuly mimo štěstím, ţe Matyášovy síly poutalo stálé starost – jak zajistit nástupnictví svému nebezpečí tureckého vpádu. Vladislav synu Ludvíkovi. Ještě ne tříletého syna dal východní Evropu. V druhé polovině 15. století u nás dochází nakonec hledal cestu ke smíru a roku 1478 roku 1509 korunovat. Vladislav zemřel k nejmohutnějšímu rozmachu těţby stříbra bylo v Brně sjednáno příměří. Výsledkem roku 1516 a ještě před svou smrtí se a mincovnictví. Kutná Hora díky svému byli v českých zemích dva králové – dohodl s německým císařem Maxmiliánem stříbrnému bohatství se staví po bok Praze, Vladislav v Čechách a Matyáš ve o vzájemném nástupnictví a sňatcích svých později nastává také rozvoj a vzestup vedlejších zemích (i kdyţ to nebylo dětí. Jáchymova. Sám král toho z těţby mnoho oficiální). Ludvík Jagellonský se stal králem nemá. Zisky plynou hlavně do rukou V roce 1483 dochází k praţskému povstání v necelých jedenácti letech. Ani za jeho vlastníků důlních pozemků, dále do rukou proti králi a ten je pak na celý rok vypuzen vlády se nepodařilo odstranit vleklé boje úředníků a činovníků. V 90. letech 15. z Prahy. mezi městy a šlechtou a obecný neklid století propuká povstání kutnohorských Boje probíhaly i na poli náboţenském. trval i nadále. Mladý (vlastně dětský) král havířů proti sílícímu zbídačování a Kališnická církev prodělává krizi, ale na se rozhodně postavil na stranu českých zhoršování ţivotních a pracovních kutnohorském sněmu v roce 1485 dochází měst. Za desetiletou dobu jeho vlády se podmínek. Deset hornických předáků mělo k smíru mezi katolíky a kališníky a na k nám šíří ohlas německé reformace. ► s panstvem vyjednávat o slíbených tomto poli nastává relativní klid.
Historie
21
Roku 1517 tam ostře vystoupil proti církvi prof. Martin Luther, zastánce odkazu Mistra Jana Husa. V roce 1521 přichází do Prahy vůdce německé chudiny Tomáš Müntzer, který hodlá v Čechách vybudovat říši bratrské rovnosti. Ohlas mezi praţským lidem byl udušen a Müntzer musel Prahu opustit. Do Čech také pronikají zprávy o německé selské válce. Síly krále Ludvíka však nejvíc ze všeho spoutává nebezpečí tureckého vpádu. Přes malou podporu ze všech stran se odvaţuje podstoupit bitvu s Turky u Moháče (dnes na jihu Maďarska) roku 1526. Vojska uhersko-česká jsou poraţena za 90 minut, protoţe Turci měli obrovskou přesilu (55 000 Turků proti 20 000 křesťanů). Evropa nechala Ludvíka na holičkách a on zahynul v moháčských močálech. Turci se rozlili po rozsáhlém
území, ale na trvalé obsazení nemysleli, jeden z největších prostorů, hlavní portál z jejich strany se jednalo o nájezd. na Staroměstské radnici, Prašnou bránu, dostavbu chrámu sv. Barbory v Kutné Jak hodnotit dobu vlády Jagellonců? Šlo o Hoře aj. Významnými architekty byli období relativní prosperity a poměrně hlavně Matyáš Rejsek a Benedikt Ried. dlouhou etapu mírového ţivota. Oba Teprve v jagellonské době končí izolace králové však byli našemu prostředí našich zemí, navazuje se na předhusitskou odcizeni, takţe za ně rozhodovali správní dobu (husitská zpřetrhala svazky úředníci, kteří mysleli hlavně na sebe. Po s ostatními zeměmi). Velký význam měl smrti obou zůstaly velké dluhy. Zejména knihtisk a šíření humanismu. Ludvík vedl hýřivý ţivot, nerozuměl ani politice, ani válečnictví. Po Ludvíkově smrti se v Praze schází zemský sněm, aby byl zvolen nový král. V době jejich vlády se rozvinula pozdně Po delších průtazích se jím stává Ferdinand gotická kultura – zejména architektura nám Habsburský. zanechala významné památky. Jejich rysem byla zdobnost, honosnost a byly Rok 1526 tak představuje jeden technicky odváţné. Hovoříme o z největších mezníků v naší historii, ovšem vladislavské gotice. Z nejvýznamnějších ne nejslavnější. ■ památek si připomeňme přestavbu Praţského hradu, Vladislavský sál jako
Knihy:
Československá vlastivěda díl II. – Dějiny svazek I, Orbis Praha 1963 P. Hora: Toulky českou minulostí II. díl, Práce 1991
Camelot: listopad – prosinec 2010 vychází 9. 12. 2010, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
