Účetní se vrací Večer. Distanc. „Musíme si se Slavíčkem promluvit,� řekl Stefan. On a Elanor seděli na zemi na pestrých tkaných koberečcích. Mezi sebou měli nízký stolek s trojicí keramických, olovnatě modrých mističek. Martis zatopil v kamnech a od kuchyňského koutu se nesly sílící duté rány a bublání vroucí vody. Dříve takhle sedávali na posteli, ale pod nánosem převleků a paruk podium záhy přestalo být obyvatelné. „Jak si to představuješ? Chceš mu pod oknem zpívat serenády?� prohodil přes rameno Martis. Se zaskřípěním otevřel skříňku nad dřezem vyklepaným z dětské vaničky. „Ne, spojíme se telepaticky.� „Ty jseš telepat?� zafuněl Martis a zašátral v polici. „Já ne, ale Slavíček jo,� řekl Stefan. Martis opatrně prozkoumal vnitřek zanesené čajové konvice. Odšplíchl do ní trochu horké vody, zakroužil a vylil ji zatopenému kaktusu do květináče. „Myslím,� dodal Stefan. Martis se konečně otočil a pohledem se střetl s Elanor. Hobitka pokrčila rameny; upíři měli pozoruhodné mentální schopnosti, ale i jí připadalo, že od ochromení náhodné oběti je k telepatii ještě dost daleko. „Hmm,� odfrkl si Martis. V ruce se mu kývalo čtvero plátěných pytlíků na režných šťůrkách. „Jakej čaj si dáte? Máme tu, ehm, čaj, pak čaj s rýží praženou na ovčím másle, pak třiatřicet let hnijící čaj a taky čaj, který mu tady zplesnivěl zcela samovolně.� „Dáme si čaj,� řekla spěšně Elanor. „A ty?� obrátil se Martis ke Stefanovi. Ten kývl s podrážděně sevřenými rty. „No ale stejně,� mudroval Martis, zatímco do rákosového sítka odsypával vražednou dávku hnědých lístečků, „Ty telepat nejseš, takže co to řeší?� „Všechno. Telepat sice nejsem, ale jsem čaroděj. Vydám se tam po setmění, prolezu zdí to té kůlny a něčím se tam sjedu.� „Skvělý,� poznamenal Martis. „Vždycky jsem si přál být čarodějem.� 539
S klapnutím postavil konvici na stolek. Byl to velmi elegantní stolek v jižním stylu, leštěný a lakovaný a velký akorát tak, aby se na něm daly hrát šachy. Hubičkou vyšplíchla trocha horké tekutiny a v pramíncích páry stékala po drsném keramickém povrchu. U paty konvice se voda rozběhla na obě strany, aby rozpálenou nádobu objala v uzavřeném kolečku. „Můžu ti sehnat laudanum,� řekla zamyšleně Elanor. „To by šlo.� Martis si odfrkl. „Teda nevím, kdo z vás se tím svinstvem aspoň jednou zkouřil, ale z toho, jak vás poslouchám bych se vsadil, že ani jeden. Jestli si to teda Stefane představuješ tak, že tam někde budeš kliďánko sedět za hromadou rýčů a zhulenej jak fialinka špitat s podobně naladěným upírem, tak to bych tě rád vyved z omylu. . . když seš v rauši, kamaráde, to jsou ti takový blbosti jako bezpečnost ukradený a —� „No tak tam budeš se mnou� přerušil ho Stefan. „A něco už vymyslíš. Hele,� zarazil Martise, který už už otevíral ústa k protestu. „Když dáme Slavíčkovi vědět dopředu, stojí to za pokus. Nemůžem věčně jenom chodit okolo.� Za čtvrt hodiny už popíjeli čaj a na cár papíru sepisovali návrh dopisu. Byl to výhružný anonym a doručit jej měla dívka, která do vily donášela jídlo. Pro znásobení násilnického dojmu, a potažmo snazší identifikaci cílové osoby k němu místo podpisu hodlali připojit několik krvavých cákanců.∗ „Tak,� oddechla si Elanor, když na nový list nadrápala konečné znění. „Co byste tomu řekli, být upírem?� Dopis byl velmi krátký. V tomhle městě jsi skončil, odcestuješ zatraceně rychle! Už dneska večer mi všechno vyzpíváš, a jestli si mě zkusíš najít, jdeš hlavou proti zdi! ∗V
této myšlence netřeba hledat velké záhady. Družiníci měli i po poučném exkurzu do knihovny jen velmi kusou představu o mentálních schopnostech upírů. Cákanec krve měl v ideálním případě panu Slavíčkovi usnadnit vyhledání večerního návštěvníka. Podobně jako u použití laudana se jednalo o střelbu snad ne naslepo, ale určitě alespoň s jedním okem zavázaným.
540
„Bejt upírem, podělal bych se smíchy,� řekl Martis s povzdechem. „Tak ještě ten podpis.� Elanor vytáhla z lékárničky malý skalpel. Stefan si před sebe dopis pečlivě rozložil a převzal od ní nástroj. Zaváhal. „Nemohli byste koukat. . . mohli byste na mě takhle nekoukat?� „Cože?� podivil se Martis. „Připadám si dost hloupě, když na mě tak hledíte,� pokrčil Stefan omluvně rameny. Elanor se demonstrativně otočila zády, Martis s výrazem nejvyššího utrpení zavřel oči. V tu chvíli se rozletěly dveře. „Kurvafix!� zařval Stefan a tvář mu ohodila červená sprška. Na prahu stál Phoenix Drake a nechápavě si je prohlížel. ♠ Ráno. Distanc. Ve středu ráno vyklidili pozice v Jilmové ulici a přesunuli hlavní štáb upírobijecké družiny na univerzitní koleje, přesněji do Elanorčina pokojíku. Vzhledem k tomu, že Elanor a Stefan byli studenti a Phoenix Drake na univerzitě učil, nebylo jim tam věnováno ani z desetiny takové pozornosti, s jakou Phoenixova bytná v posledních dnech sledovala nekonečný příliv malých holčiček, ostrých hochů, zamilovaných nádeníků, roztržitých kupců a mizerných šachistů.
Martis útočí
Svačina. Extramuros. Martis přešlapoval na okraji parku už pěknou dobu. V jasném ranním slunci se podobal kočce, číhající na myš. Kdyby jej někdo sledoval delší dobu, zjistil by, že ekvivalentem myší díry je v tomhle případě ulička, ústící na Ohnivcovu ulici pod zahradou Butorů. Ve městě odbíjela devátá, když se zpoza rohu vynořila spěchající postava s těžkým vakem na zádech. Její stín olízl zeď. Martis si olízl rty. A vyrazil. Nevšimla si ho, dokud jí nezastoupil cestu. Oči, ty krásné modré oči, se jí rozšířily úlekem když viděla, jak Martis šátrá v záňadří a vytahuje něco plochého, malý bílý rožek vykukující mezi prsty. Dopis. 541
Vrhla se na ně na oba. Bylo to jako dopadnout mezi kovadlinu, udělanou ze studené tvrdé zdi, a kladivo, udělané z měkké teplé ženské. Pokusil se vzepřít, ale primum mobile, tělo děvečky, jeho odpor pohltilo a nemilosrdně jej přitlouklo zpátky. Zeď způsobila jeho kostrči další naraženinu. „Ten — ten — ten list —� lapal po dechu, ale dál si nedokázal vzpomenout. Dívka mu na rozevřená ústa přitiskla vlastní plné rty. Martis zvláčněl. Když se přestal vzpírat, okamžitě s líbáním přestala. Omámeně a s pocitem nesmírné křivdy sledoval její nos, hezký, pihovatý nos, jak se přesouvá kamsi k jeho krku. Naskytl se mu pohled na bílé ucho, podobné hrudce zrůžovělé soli, olízané ovcemi dohladka. Měl chuť udělat to samé. Na spánku ucítil horký závan. „Dej mi co máš a vypadni, doufám že to není nějaká špinavost, večer zajdi k Huse,� zasyčela. Slova kolem něj prosvištěla jako osmiveslice kolem těžkopádné bárky, ale jakýmsi šestým smyslem se mu podařilo celkovou situaci víceméně pochopit. Levačkou dívku objal kolem pasu, konečky jejích vlasů ho zašimraly na předloktí. Pravá ruka, příhodně vmáčknutá mezi jejich hrudníky se přičinlivě sunula tam, kde by za normáních okolností neměla co pohledávat. Jako záškolák falšovanou omluvenku s sebou nesla anonym pro pana Slavíčka. Večer. Distanc. Večerní schůzka u Zlaté husy byla krátká a nesla se ve značně chladném duchu. Dívka měla v nepřítomnosti sledujících agentů k své ranní povolnosti hodně daleko a protože Martis jí nesdělil víc než své jméno, taky mu nic neřekla.
Interview s upírem Noc. Extramuros. Dvě postavy míjely vinárnu Dřevěná růže. Bylo sice už kolem jedenácté, ale u proutěných stolků posedávalo několik pozdních hostů. Lampa na rohu naproti oba chodce ozářila a jejich dlouhé stíny olízly dlažbu. 542
Ačkoliv jim nebylo vidět do tváře, i pouhé jejich siluety a způsob chůze prozradily vše potřebné. Mladý silný sluha podpíral jakéhosi nastrojeného mužíka způsobem, který nenechával nikoho na pochybách o tom, že pán dnes večer trochu přebral. Opilý mu těžce visel na ruce a kdyby nebyl tak malý a hubený, museli by ho táhnout dva pacholci, jak klopýtal. Nakroucené pero mu na zdobeném klobouku komicky poskakovalo ze strany na stranu. Na nejbližší křižovatce zahnuli doleva a vydali se do kopce, k parku. Ulička je úzká, lemovaná zdmi a na obou koncích osvětlená. Kromě sluhy a jeho pána tu není ani noha. Chůze do kopce váženého měšťana zmohla a dokončila dílo započaté vínem. Sotva v polovině zpomalil a z posledních sil dovrávoral ke zdi vlevo. Opřel se o ni zdviženými předloktími, jako by jej někdo zavěsil na neviditelný hák. Hlava se mu bezmocně kývala mezi rameny a mrtvolně bílá tvář svědčila o nadcházejícím zvratu. Sluha mu přispěchal na pomoc a objal staršího muže pod rameny. S pánem v náručí vykroužil půlobrat, starší muž se zvrtl jako hadrový panák a klobouk mu sklouzl z hlavy. Sluhova záda se dotkla zdi a pak se muselo stát něco zvláštního, protože mladík najednou zploštěl. Zmizel ve zdi a svého pána vtáhl za sebou. Okamžik nato se z kamene vynořila šátrající ruka a čapla klobouk, aby jej odnesla do záhadného světa za zdí. Ulička byla prázdná, prázdná až na stín pod dolní lucernou. Phoenix kýchl. Noc. Intramuros. „Ššš. . . � „Promiň,� zahuhlal elf. „To dělá ten pudr.� Tvář měl pokrytou tak silnou vrstvou bílé hlinky, že mu řeč dělala problémy. Bezmyšlenkovitě oprášil klobouk, který mu Stefan podal. Jejich oči si pomalu zvykaly na tmu panující v kůlně. Phoenix, který měl v tomhle ohledu výhody své rasy, se rozkoukal jako první a hned se pustil do práce. Potichu vyčistili jeden z rohů kůlny; všechno, co mohlo spadnout nebo způsobit hluk, přenesli jinam. Stefan usedl na zkřížených nohou a opřel se zády o zeď. Phoenix si přišoupl bedničku a uvelebil se opodál. Jeho bílá tvář ve tmě 543
strašidelně svítila. Protože věci trochu rozuměl, neřekl už ani slova a nesnažil se otálejícího Stefana popohnat k akci. Když mladík vložil do úst cosi lepivého a pomalu zavřel oči, elf si nervózně promnul zápěstí, uvězněná v bílých rukavicích. Teplé mokro a tma. Žádné dno, žádný břeh, těžká voda hladí máchající ruce. Ťuk, ťuk, ťuk. Špacírka. Skřípění podpatků na hrubém štěrku. Hladina. Vyskočím nad ni jako korková zátka, jako rybí měchýř. Ťuk, ťuk, ťuk, dopověděla ozvěna. Kroky utichly. Rozpřáhnu paže, dlaně položím na hladinu. Teď už se nepotápím, spočívám ve vodě jako dítě v matčině náručí. Houpu se, houpu jako lodička z kůry. Kus nad hladinou se táhne jakýsi světlý pruh. Tlumené pleskání všude kolem vymezuje prostor. Nahoře vnímám tíži. Jeskyně. Klenba obětavě nese obrovskou váhu, když milosrdně odstraňuje to nekonečno, známé jako „nebe nad hlavou�. „Vúm-fvůůff-krrrrp,� řekl ten bledý pruh. Ozvěna a houpání hlas rozmazaly do táhlého burácení, jako kdyby promluvila hora. „Ašš-sýýýčekkk,� pokusil jsem se. Bylo to k ničemu, zvuk se sebemenším pohybem měnil. Potřeboval bych se přestat houpat. Kde se vzal, tu se vzal, za sebou jsem nahmatal jakýsi útes. Opřel jsem se o něj lokty a povytáhl se z vody. Bledý pruh se krátil, až se smrskl do pouhé skvrny, kulaté a bílé jako koláč s tvarohem. Tváří se dobrácky a usmívá se zvláštním hrozinkovitým úsměvem. Oči má tvaru mandlí. „Kdo váf poflal? Kdo vás poslal?� zapleskal koláč šišlavě. Začíná mi svítat. Jeskyně se plní mdlým nazelenalým světlem. Jezero se už nezdá tak velké, je to spíš tůň lemovaná úzkou pěšinkou. „Vy jste Slavíček?�
544
„Jiftě, jistě,� ujistil mě pan Slavíček. „Kdo váf poflal? Kdo vás poslal?� „Vraní hory, na váš dopis. Chcete odejít. Jste v domě sám?� Pan Slavíček znovu popadl hůlku a začal obcházet kolem. Byl ještě menší než Phoenix, hubený a celý shrbený. Plouživou chůzí připomínal doktora Romanelliho. „Nejfem, nejsem, mám tu jídlo, mám tu jídlo. . . � Nad hladinou se objevila mihotavá silueta přikrytá závojem utkaným z měkkého světla. Připomínala tu ženu, kterou jsem zahlédl na verandě. „Jak vás hlídají?� „Chodí kolem, chodí kolem. . . � Žena zmizela, nahradil ji malinký domek obehnaný vysokou zdí. Komicky rychlým krokem kolem ní obcházely drobné postavičky. Skála za mými zády se začala chvět. Bylo to lehké chvění, skoro neznatelné, jako když přede kočka. „Je tu s vámi pořád?� „Je tu pořád, je tu pořád,� řekl pan Slavíček. Pokaždé, když pohnul hlavou, zablýskla se lebka, holá a hladká jako zrcadlo. „Co vás drží v domě?� „Oni, oni, hlavně oni. Ona, ona, hlavně ona. Musím jíst, musím pít,� vyrazil ze sebe rozčileně a přidal do kroku. Ťukání špacírky se neslo jako kmity metronomu. Skála zadrnčela. „Můžete vyjít ven?� vystřelil jsem další otázku. „Z domu jenom v noci, jenom v noci. Oni nesmí vidět, oni nesmí vidět.� „Jak rychle chodíte? Jak rychle chodíte?� Proti své vůli jsem začal své otázky také pokládat dvakrát. Asi je to nakažlivé. Pan Slavíček jako by náhle zestárl. Pomalu, co noha nohu mine, se šoural kolem jezera. Sotva jsem ho viděl, světlo sláblo s každým jeho krokem. „Jenom takhle, jenom takhle. . . � „Kde vás najdeme? Kde vás najdeme?� vykřikl jsem s posledními zbytky sil. Skála kamsi zmizela, opět jsem se kolébal v náruči vod. Jezero bylo už zase obrovské.
545
Hleděl jsem na průčelí vily Butorů, obrovské jako křídový útes. Houpavě se přibližovalo, a v okně úplně nalevo v prvním patře rostla jakási tečka, nabývala, až byla veliká jako mince, jako měsíc v úplňku. Pan Slavíček se široce usmíval a jak se jeho tvář zvětšovala, i jeho úsměv byl čím dál tím širší. Špičáky nahoře i dole měl vyražené. Hladina pod mými dlaněmi zřídla. Propadal jsem se zpátky do tmy a za kotníky mě chytaly lepkavé řasy.
Někdo na mně seděl. Někdo mi držel ruce. Někdo mi na nohy přivalil balvan. Někdo mi do pusy nacpal. . . Šero před mýma očima se rozestupovalo. Tváří jsem ležel na zemi, pod nosem jsem měl něco světlého a třesavého. Dlouhé bažantí pero. Někdo mi do pusy nacpal klobouk! Pokusil jsem se jej vyplivnout. Nešlo to a ruce jsem měl přikované k zemi nějakou neviditelnou silou. Tíže na mých zádech však byla jiného původu, protože hřála a měla tvar Phoenixovy kostnaté zadnice. Pokusil jsem se vzepřít. Marně. Snažil jsem se klobouk vyplivnout, ale čelisti mi svírala nějaká křeč. Nebylo úniku. Najednou všechno povolilo. Vyletěl jsem do sedu, prudce jako když se probouzíte ze zlého snu. Phoenix se mě pokusil drapnout kolem krku, ale zachytil jsem jeho rachitická zápěstí dřív, než stihl spáchat cokoliv dalšího. Druhou rukou jsem si konečně vyndal z úst tu smradlavou hučku. „Hej. . . pššš. . . � Phoenix povolil. Na nabíleném čele mu mokrými skvrnami prosakoval pot. „Už vnímáš?� zasyčel. Vztekle a zároveň s úlevou. „Jo.� „Fajn.� Tím to skončilo. Začal jsem pomýšlet na poslední, leč důležitou část plánu – na odchod. Klekl jsem a přejel rukou kamennou stěnu kůlny. Phoenix přiklekl vedle mě. 546
„Nasaď si to,� podal jsem mu klobouk. S odporem si narazil oslintanou hučku na hlavu. Vzal jsem ho za ruku v bílé rukavici. Mít hlavu v kamenné zdi je vždycky zvláštní pocit. Dá se to dýchat, ale je to jako byste polykali tekutou žulu. Takhle nějak to musí vypadat v hrobě. Šedá clona před mýma očima se prosvětlila. Vyhlédl jsem do ulice a pod lampou dole spatřil stín. „Co je?� zasyčel Phoenix, když jsem prudce ucukl zpátky. To bych taky rád věděl. Možná to byl jenom stín. Možná náhodný chodec. Ale možná to byl agent. „Tudy to nepůjde,� zahučel jsem. „Hlídají tam.� Akceptoval to s věcností matematika. „Existuje jiné řešení?� Existovalo a doufal jsem, že na něj nedojde. Dvoumužná teleportace na Phoenixův privát. Ještě nikdy jsem tohle kouzlo neprováděl s někým na zádech, dnes to bude poprvé. Vždycky jsem tajně doufal, že tohle privilegium připadne Elanorce.
Noční můry v Jilmové ulici Nad ránem. Distanc. Buch. Náruč jsem měl plnou něčeho měkkého a teplého. V nose jsem ucítil peří. Phoenix uvolnil křečovité sevření. Teplá věc pod mým tělem se pohnula. Ztuchlý vzduch pročíslo zaječení. „Íííííííí!!!� „Ach bože, ach bože, ach bože,� drmolil Phoenix a škrábal se mi ze zad. „Íííííííí!!!� Ta věc, kterou jsem objímal, prudce vykopla. Ach bože, pomyslel jsem si. Ze všech míst v okolí se musím trefit zrovna do něčí ložnice. „Jenom procházíme, madam,� zamumlal jsem a vyrazil za Phoenixem, který už prchal ke dveřím. 547
„Můry! Démoni!� zaječel ženský hlas. Phoenix bezmocně zalomcoval klikou. „Zamčený!� zařval a na tváři se mu rozhostil výraz hrůzy. Ohlédl jsme se. Paní bytná – ano, právě ta paní bytná – se k nám už vrhala, v jedné ruce třímajíc jakési podivné žezlo, v druhé karafu. Dlouhá noční košile na ní vlála jako na bohyni pomsty. V poslední chvíli jsem uhnul před žehnajícím prstem Woodagovým. Skropila mě vlahá a lehce zasmrádlá sprška. „Okno!� vyprskl jsem kapky svěcené vody. „Já vám dám! Já z vás to peklo vysvětím!� řvala bytná a mávala karafou jako Svoboda, vedoucí lid na barikády. Phoenix vyjekl, když ho přetáhla svatým předmětem. Okno naštěstí zamčené nebylo. Vyskákali jsme na dvůr, pronásledováni jekotem, klením a exorcismy paní bytné. „Ta mi dala, ta stará ochechule,� mrčel Phoenix a třel si natlučený hřbet. Sesul jsem se ke zdi průchodu, kam jsme v panice prchli. Před očima mi vybuchovaly zelené a fialové kruhy. Naše hlasy zněly pronikavě jako ptačí cvrlikání. „Ještě že s námi nebyl pan Slavíček,� zablekotal jsem. „Tohle by ho mohlo zabít.� Ít, ít, pít, zopakovala ozvěna. Dostal jsem strašnou žízeň na vodu. Setřásl jsem nějaké ruce, které zůstaly na mých ramenou, a měl se k odchodu. „Sejdeme se u Elanor,� zapípal Phoenix odněkud shora ze svahu. Mor, mor, mor, řekla ozvěna. ♠
Šeptej Svačina. Distanc. Ráno jsem přilezl do kuchyně jako spráskaný pes. Přes noc se mi ledacos rozleželo v hlavě – zbytky laudana, delší telepatický pokec s upírem, a v zádech jsem pořád ještě cítil rány od paní bytné a Phoenixovu prdel. „Jokedite. . . � 548
Jenom pozvedl obočí. On měl právě přestávku ke svačině, jednou rukou likvidoval pepřenou žampiónovou omeletu a druhou drbal Micku, sedící mu na klíně. Kočka kýchala a z nosu jí teklo, ale ve snaze se zavděčit sežrala všechno, co jí strčil. A ještě předla. Připomínalo to drnčení té skály v jezírku. „Nemůže vrnět trošku potišeji?� zašeptal jsem. Jokedit pozvedl i druhé obočí. „Nemáš něco na laudanum?� Třetí obočí Jokedit už neměl, takže udiveně pozvedl rameno. Vidlička zůstala trčet ve vzduchu. Na stůl z ní pomalu skapávaly lesklé provázky bílku. „Ses někde zkouřil s umělcema?� zahřměl. „Mluvil jsem s upírem,� zavrčel jsem. Proč na mě tak křičí? Vidlička poklesla. Poklesla i obě obočí, jako když spadne opona. „Počkej tady,� zařval a seskočil ze židle. Kočka se vděčně vrhla na zbytky opuštěné omelety. Netrvalo dlouho a Jokedit byl zpátky. Podal mi jakousi lahvičku. „Vypij to,� zahulákal. „Ne, tady ne,� houkl. „Venku.� Vtáhl jsem hlavu mezi ramena, abych si chránil sluch. „Vem si kýbl s vodou,� zasáhlo mě Jokeditovo hřímání zákeřně do zad. „A, Stefane —� Otočil jsem se. Starý pán výmluvně mrkl. „Hlavou napřed.�
Konečné přípravy Před polednem. Distanc: univerzitní koleje Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli jsme plán. Poledne. Distanc: divadelní šatna „Hmm,� podrbal se na nose předseda divadelního spolku. „Jestli chcete nasírat Lipku přímo ve vilový čtvrti, s tím vám rádi pomůžeme. Těmi svými proslovy o umění nám pěkně pije krev.� 549
Poledne. Distanc: zbrojířství Martis přednesl svou žádost. Zbrojíř, vysoký hubený chlap kolem padesátky, pomalu zamrkal. „Cože to potřebujete? Stříbrný šipky do kuše?� ujišťoval se. Martis mu to zopakoval. Zbrojíř si povzdechl a na kus papíru naškrábal nějaké číslo. Otočil jej směrem k Martisovi. Ten o odstín pobledl, ale kývl a na stůl vysázel hromádku mincí. Zbrojíř si zklamaně povzdechl. „Poslyšte, vy asi hodně posloucháte projevy pana soudního dozorčího Lipky, že? Tak moment strpení, já vám to přinesu.� Poledne. Distanc: divadelní šatna „Hmm,� podrbal se na nose předseda divadelního spolku. „Alegorický vůz by měl táhnout osel. Převlečeme dva prváky.� Po poledni. Distanc: vetešnictví Kramářka provázela odcházejícího Phoenixe zmateným pohledem. Ve svém obchůdku přeplněném nejrůznějšími cetkami a levnými šperky byla zvyklá vídat především pubertální děvčata. A to tím spíš, pokud se jednalo o styl, po kterém šel jako divý zrovna tenhle elf – kříže všech typů, stylizovaná slunce a více či méně věrné symboly rozličných tarijských náboženství. Kramářka potřásla hlavou, až ji křiklavě oranžové náušnice začaly pleskat do povislých tváří, a pustila se do inventury okultní bižuterie. Poledne. Distanc: divadelní šatna „Hmm,� podrbal se na nose předseda divadelního spolku. „Co tím přesně myslíte, , potřebujeme vyvolat chaos ‘?� Časnačaj. Distanc: hřbitov „Ne,� potřásl hlavou hrobník. „Něčí urnu s popelem vám rozhodně dát nemůžu. Ale to ostatní. . . � Mírně nejistým krokem vyrazil k márnici. Už v sobě měl polovinu slivovice, kterou ho Martis uplatil, ale držel se ještě pozoruhodně dobře. Přede dveřmi Martise zarazil a zmizel uvnitř. Netrvalo dlouho a vrátil se. Přes loket měl přehozené nějaké tmavé hadry. 550
„Mám tu pár černých rubášů, které bych moh’ postrádat,� usmál se děravě. Martis po nich hmátl, ale stařík bleskyruchle ucukl. „Ts, ts, ts,� zamlaskal vyčítavě a výmluvně napřáhl ruku. Martis zavrčel a sáhl do vaku pro druhou láhev. „Hmm. . . � Poledne. Distanc: divadelní šatna Předseda divadelního spolku už měl nos celý odrbaný. „Jestli by vám stačila pořádná pranice, mohli bychom tam zakomponovat bandu dělňasů. Budou se ochomýtat v parku. Ke střetu dojde. . . � zaváhal nad plánkem vilové čtvrti. Stefan se natáhl pro červenou pastelku a v horní třetině Ohnivcovy ulice vyryl křížek. „Tady. Musí to bejt tady. Je to —� „Důležitý. To už jsem pochopil.� Podvečer. Distanc: univerzitní koleje Gregor a Marik byli studenti. Na univerzitních kolejích obývali pokoj sousedící s tím Elanorčiným. Oba byli lidé, Gregor studoval alchymiii a Marik medicínu. Teď oba zbystřili. „. . . a je důležitý, aby tam za náma nikdo další nevlez,� vysvětlila Elanor. „Nechtěli byste nám to ohlídat?� „Do tý zdi?� ujistil se Marik. Elanor kývla. „Ani noha,� řekla smrtelně vážně. „Když kouzlo vyprší, ta zeď by ji mohla úplně ukousnout. Nechceme, aby někdo z děcek kvůli nám přišel k úrazu.� „Ruka? Hlava?� „Taky.� Marik si s Gregorem vyměnil pohled. Na univerzitě tvořili nerozlučnou dvojku a neváhali namočit se do každé nepravosti. „Jdem do toho.� Večer. Distanc: Konečná ulice Vysvětlit Jokeditovi, co se chystáme provést už nebyla taková sranda jako vysvětlit to předsedovi divadelního spolku nebo Elanorčiným kamarádům. Nešlo o to, že bych mu nevěřil – naopak. Nešlo 551
o to, že by náš plán byl něco strašlivého – strašlivějšího než jsme už někdy provedli, každopádně. Nešlo ani o to, že by nebyl ochoten nám pomoci – v nouzi mě nikdy nenechal na holičkách. Zneužívám ho, v tom to vězí. Pořád za mě cítí zodpovědnost. A má strach. Vyslechl mě v kuchyni ze své rozvrzané židle. Micka se motala po místnosti a očichávala všechno, co by mohlo být k snědku. Zatímco jsem mluvil, Jokedit si jednou rukou hladil vous, namotával jej na tlustý ukazovák a zase rozplétal. Druhá paže mu visela přes opěradlo židle a pokaždé když k ní Micka na své cestě kuchyní přičichla, prsty se zavrtěly a podrbaly kočku za krkem. Nepřítomně, jako zvláštní hodinový strojek, nastavený na drbání bílomourovatých koček. Vlastně koťat. Micka bude kotětem ještě měsíc dva, než vyroste. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. „Pomůžeš mi?� zeptal jsem se tmy za oknem. Plesknutí dlaně o vyhlazené dřevo. „Dobře,� řekl Jokedit. Opřen o jen-špacírku se ztuhle zvedal ze židle. Pokynul mi, abych jej následoval. „Pilulky ještě mám, rachejtle ti seženu zítra ráno,� mluvil rozvážně, když jsme stoupali do schodů. „Ještě mi řekni, kdy přesně bude Parlet hořet. Já jen abych stačil odjet a —� „V pátek večer,� řekl jsem rychle. Zezdola se ozvalo žalostné mňoukání náhle opuštěné Micky. Možná je načase, abych z Parletu na nějakou dobu zmizel. ♠ ˇ Výtržnosti ve vilové ctvrti! V pátek 18. záˇrí otˇrásly klidnou atmosférou vilové cˇ tvrti nepokoje v ulicích. Za vyprovokováním celého incidentu s nejvˇetší pravdˇepodobností stála studentská iniciativa. Podle výpovˇedí oˇcitých svˇedku˚ se vše odehrálo takto: Zhruba kolem druhé hodiny odpolední se od kuˇráckého doupˇete „Sklep“, nechvalnˇe proslulého dvˇemi nedávnými vraždami, vydal do nitra vilové cˇ tvrti alegorický vuz, ˚ tažený dvˇema osly. 552
Minul penzion U zlaté ryby, kde pˇrevrátil nˇekolik venkovních stolku, ˚ a pokraˇcoval vzhuru ˚ do kopce. Zpoˇcátku byl doprovázen jen nˇekolika postavami pˇrevleˇcenými za kˇroví, ale bˇehem svého prujezdu ˚ oblastí, obývanou takzvanými svobodnými umˇelci, se k nˇemu pˇridávaly další podobné, do té doby poruznu ˚ rozeseté v cˇ etných parcích této mˇestské cˇ ásti. Když se vyšplhal k ulici Na vyhlídce a zahnul po ní doleva, doprovázela jej horda již nejménˇe dvaceti zamaskovaných postav, mávajících lipovými vˇetvemi a prozpˇevujícími písnˇe nevalné úrovnˇe a urážlivého obsahu, cílené na osobu dozorˇcího mˇestského soudu pana H. A. Lipku. Výtržníci dˇelali takový kravál, že závozníkovi Soukalovi splašili konˇe a zvrhli náklad broskví. Soukal podal trestní oznámení na neznámého pachatele. S obˇcasnými zastávkami, vˇenovanými pˇrisprostlým scénkám a vykˇrikování buˇriˇcských hesel vuz ˚ dorazil na kˇrižovatku ulice Na vyhlídce s Javorovou. Zde podle oˇcekávání zahnul do Javorové a pomalu se blížil pˇred rezidenci H. A. Lipky. Leˇc zde výtržníci podcenili bdˇelost soukromých strážcu˚ objektu, a tak jejich rˇ ádˇení na místˇe nezanechalo více škod než nˇekolik skvrn na zdi. „Takzvaná akademická svodoba je podhoubím pro anarchisty a nekalé živly,“ dal se slyšet pan Lipka krátce po incidentu, „které mohou za souˇcasné napjaté situace zcela rozvrátit poˇrádek ve mˇestˇe.“ Vuz ˚ poté ve znaˇcné rychlosti vjel na kˇrižovatku s Ohnivcovou ulicí, kde se pˇri zahýbání vlevo málem pˇreklopil. Za asistence oslu˚ se podaˇrilo hrozící nehodu na poslední chvíli odvrátit, pˇricˇ emž ovšem odˇreli omítku z domu, stojícího na rohu. Majitel, kterého jsme na místˇe zastihli, zareagoval zcela nepˇrimˇerˇ enˇe situaci. „Už dlouho jsem se tak nenasmál,“ vyjádˇril se. „Lipkovi to patˇrí, zrovna on nemá na studenty co útoˇcit.“ Radikálnˇeji se k dˇení, které uráželo oˇci rˇ ádných obˇcanu˚ již témˇerˇ hodinu, postavila skupina pracujících. U parku nad Ohnivcovou ulicí výtržníky dostihli. Studenti, vˇedomi si anonymity, kterou jim poskytovaly masky, vyprovokovali prudkou rvaˇcku, 553
jež na chvíli zablokovala celou ulici. Nepˇrehlednou situaci ještˇe zámˇernˇe komplikovali zapálením nˇekolika dýmovnic. Klid byl obnoven až zásahem mˇestské gardy, která dorazila krátce po vypuknutí bitky. Vzhledem k tomu, jak dlouho provokatéˇri nerušenˇe ve vilové cˇ tvrti rˇ ádili, to byl zásah povážlivˇe liknavý. Navzdory napáchaným škodám nebyl nikdo z výtržníku˚ zatcˇ en. Radnice nepokoje bagatelizuje a vzrustající ˚ troufalost studentu˚ nepovažuje (!) za alarmující. Zachovala se radnice zodpovˇednˇe? ptají se obˇcané.
Ve vile Butorů Časnačaj až Večer. Intramuros. Byli jsme uvnitř. Schovali jsme se porůznu v křoví a zeď se za námi tiše zavřela. Odložili jsme vaky, maskované listím a korunované trčícími násadami demoličních raket. Převleky jsme si zatím nesundali. Čekali jsme na agenta. Zahrada byla na první pohled klidná a pustá. Za zdí doznělo ječení děvčat i nadávání pacifikovaných „dělňasů�. Garda se ještě nějakou dobu zabývala odstraňováním zbytků vozu, který podle všeho při závěrečné bitce vzal za své. V tu chvíli se na ulici ozvalo přibližující se ťukání špacírky. Jakýsi starší hlas se začal gardistů vyptávat, cože se tu semlelo. Inu vlastně nic, řekli mu, jenom ti potrhlí studenti se pokoušeli naštvat Lipku. Starší hlas poděkoval a odešel. Martis, tisknoucí se za mohutný tavolník, na mě mrkl. V rukou se mu objevila pružná smyčka, kterou oko sotva postřehlo, jak byla tenká – škrticí drát. Po nějaké době zavrzala branka. Cvaknutí. Elanor natáhla kuši. Kroky, skřípějící po štěrková cestě, zamířily nejprve k domu. Dvojité klepnutí. Někdo otevřel a k nám se donesly zlomky rozhovoru. Potom se dveře zabouchly a návštěvník začal obcházet zahradu. Přes husté křoví jsem toho příliš neviděl, musel jsem se spolehnout na sluch. Respektive na Martise a Elanor, kteří zpoza svých keřů měli lepší výhled. 554
Kroky se přiblížily a zase odezněly. Přešel nás. Po odchodu agenta nastalo dlouhé a otravné čekání na tmu. Neměli jsme už nic v úmyslu a nebylo pravděpodobné, že by se tu někdo objevil znova, ale vlekoucí se čas to nijak nepopohnalo.∗ Krátili jsme si jej, jak se dalo. Svlékli jsme si hábity. Elanor posvačila. Martis se vymočil na zeď. Phoenix koukal po vtácích. Po velmi dlouhé době se dostavil soumrak. Noc. Intramuros. Ve vile Butorů se do houstnoucí tmy rozsvítilo okno v prvním patře. Do zahrady zpoza zdi dopadalo světlo z ulice, ale ozařovalo jen koruny stromů. Potichu jsme klesli na kolena a začali se plížit k zadnímu vchodu. Každý už někdy určitě viděl kachnu s mladými. Nebo řadu housenek. Nebo aspoň stádo ovcí na úzké stezce. Něco takového. Všechna tato zvířata vytvářejí organizovaný pohyb, založený na víře, že ten bezprostředně přede mnou ví, co dělá. V důsledku toho zodpovědnost za celou skupinu nese ten první. Vraceje se k prvnímu z příkladů, zastával jsem nyní roli staré kachny. Když jsme se – velmi případně – šinuli kolem rybníčku, ode dveří na verandu se ozval tichý zvuk, který nás přiměl se okamžitě přestat šinout a zabořit zobáky do mokré země. Pohled k verandě clonilo několik keřů, s trochou štěstí jsme mohli uniknout pátravému zraku Družina se plíží kolem . . . ale koho? Kdybych to věděl, vily. Mentální pokus pana mohli jsme si ušetřit celou tu náSlavíčka je zachycen Phoemahu. Jenomže s nosem zabořeným nixem a Elanorkou. . . v hlíně jsem to nevěděl, a tak jsem PJ: Máte pocit že vám v hlavě problesklo prostě čekal, co bude. světlo a vybavila Od verandy jsem zalechl šeptaný se vám slova: „Dobrý večer. Nechcete dál?� rozhovor, ale pak hlasy utichly. Ani Phoenix: Snažím se jeden z těch dvou neodešel, museli uzavřít mysl a hmatám tam pořád někde sedět. Čekali jsme. po hvězdici v kapse. ∗ Ne
tak docela. Je známo, že při splnění zmíněných podmínek skoro vždy dochází k smrsknutí několika hodin či dní do pár vteřin, nezbytných k vyslovení zaklínadla: „takže jestli už nikdo nechcete dělat nic speciálního. . . � K této kontrakci ovšem dochází mimo Příběh a proto si družiníci museli hezky počkat.
555
Trvalo to strašně dlouho, než se zvedli a zašli zpátky. V největší tichosti jsme pokračovali v plížení. Když jsme konečně obkroužili dům, stalo se to zas. Pouze s tím rozdílem, že postava před zadními dveřmi byla sama. Začínal jsem mít nepříjemný pocit, že pláčeme na špatným hrobě. Někdo si odkašlal. Ne nahlas. Do mojí hlavy. „Dobrý večer. Půjdete dál?� řekl pan Slavíček. To věru byla otázka. „Co ta slečna?� „Ta je moje. Tu vám nedám.� To bylo pěkné, ale moc mi to nepomohlo. „Půjde s vámi pryč?� „Ano, jistě,� podivil se upír, jako bych se zeptal na úplnou pitomost. „Nikdo další tu není?� „Kromě vás a třech bytostí za vámi. . . ?� nadhodil pan Slavíček. „Ne.� V duchu jsem v duchu zanadával. „No tak pojďte,� zvedl jsem se do stoje. „Pan Slavíček nás už čeká.� Čekal. Stál před vchodem, bezzubě se usmíval a na rty si tiskl ukazovák. Pokynul nám dovnitř a my jsme vstoupili. Zdalipak pozvání domů upírem umožní návštěvníkům na něj snadněji zaútočit? V hale, osvětlené neohrabanými vysokými svícny, jsme se zastavili. Představili jsme se a pan Slavíček nám všem na uvítanou stiskl ruku. Byl to chladný stisk starých šlach a kostí a na kůži, pod kterou proudila krev, zanechával žluté stopy. Pan Slavíček vypadal, jako by se co nevidět chystal vyrazit do ulic, vyřídit pro svého pána nějakou pozdní pochůzku. Snad to bylo oblečením, které vyvolávalo vzpomínky na Parlet za vlády knížete Herberta, snad díky starosvětskému gestu, jakým smekl buřinku. Pan Slavíček byl hodně malý, a kdyby se ještě o něco nahrbil, mohl by se vydávat i za hobita. Hrbil se ostatně už takhle docela dost a oděv, třebaže střižený na jeho postavu, na něm plandal. Při chůzi stěží ohýbal kolena, takže se plouhal jako doktor Romanelli. Špacírku neměl. 556
Tlk! vyskočila zátka. Pan Slavíček nalil do stříbrných pohárů víno. Hrdlo láhve bylo založeno bělostným ubrouskem a když ji postavil zpět, neulpěla na něm jediná rudá kapka. „Na úfpěch faší mife,� pronesl slavnostně. Navzdory chatrné tělesné schránce, dobrosrdečně kulatému obličeji i šišlavé mluvě se trochu podobal mudrci Yahogovi. Připili jsme si. Upír odložil pohár. „A co fe bude dít teď?� zeptal se mě. „Teď nám prosím vás konečně řekněte, co je zač ta druhá osoba.� Vyletělo to ze mě dřív než jsem si stačil rozmyslet cokoliv jiného. Pan Slavíček udiveně povytáhl prořídlá obočí. Oči měl tmavé a víčka neobrvená jako novorozeně. „Ta odejde f námi, jak jfem fám šíkal. Je tu věfeň jako já. A co je fač?� jeho dlaň ladným pohybem opsala polovinu ležaté osmičky. „Jmenuje fe Margaret, je to moje fpolečnice a mimo jiné kráfná fena.� Martis se zakuckal. Já jsem si oddechl. To to nemohl říct hned? „Výborně. V takovém případě je náš plán o dost jednodušší.� V duchu nálad, které ovládaly veřejné mínění, a v duchu anonymu, který jsme předevčírem poslali, měl únos pana Slavíčka být zamaskován jako běsnění lidového upírobijeckého komanda. V žádném případě tedy nebyl problém v tom, zahrnout mezi oběti kohokoliv, kdo se zrovna nacházel v domě. Zvlášť pokud se jednalo o mladou ženu, upírovu takzvanou společnici. „To fní moc pěkně,� pochvaloval si pan Slavíček, když jsme líčili co všechno mu jako provedeme. „Upírobijecké fýprafy. . . pšipomíná mi to doby po pádu Falen-Doru. Jó, to fem jeftě fil. . . � Pana Slavíčka jsem si měl vzít na starost já a dostat ho rychle a bezpečně z domu. Po zkušenostech s Phoenixovou bytnou jsem si pro tento účel ještě dnes ráno prošel hřbitov a důkladně si zapamatoval jeden dětský náhrobek.∗ Nejbližším svatostánkem byl Woodadův chrám za řekou, okolní domy veskrze vybydlené. Riziko nečekaného vymítání malé. ∗V
této volbě není třeba hledat hlubší význam. Pro teleportaci, kterou Stefan tu a tam provádí je pouze nezbytné, aby čaroděj cílové místo přesně znal.
557
Demolici vily Butorů měli zařídit Elanor, Martis a Phoenix. Základním likvidačním prostředkem se měla stát některá z raket, které nám opatřil Jokedit. Iniciativě se však meze nekladly. „Přinesla jsem si z nemocnice jednu ruku – za vás,� řekla Elanor a poklepala na svůj objemný vak, který v uzavřeném prostoru už začínal divně zavánět. „Ale možná by se toho šiklo víc. V případě slečny Margaret. . . � „Fafedu fáf do fklepení,� zamyslel se pan Slavíček. „Jfou tam koftry paní Eulálie a jejího pana manfela. A taky nějaké fbytky pofledního věfně. Fydržel mi fkoro rok. To víte, to byly flé čafy,� pokýval shovívavě hlavou při pohledu na naše zaražené tváře, „nemohl jfem fi dofolit fe tu f někým maflit.� Po zmizení pana Slavíčka budou muset zbývající upírobijci prchnout z místa činu. Martis předvedl masky a slušivé černé hábity, které k tomu účelu měly posloužit. Jejich původ odmítal prozradit, jen pan Slavíček se potutelně usmíval. Celkový dojem měla doplnit okultní bižuterie a věnce česneku. Aby celé tohle divadlo mělo smysl, bylo nutné, aby se při útěku nechali spatřit. Ale ne chytit. Kvůli tomu tu byly Jokeditovy pilulky. Trochu mi dělalo starosti, jak to zvládne upírova společnice. „Jak je na tom slečna Margaret, ééé, zdravotně?� zeptal jsem se. Pan Slavíček se zamyslel. „Fkvěle,� usoudil. „Například kdyby bylo potřeba přešplhat nějakou zeď, vzít to přes les pod vinicemi a podobně. . . � upřesnil jsem. Ta stručná odpověď mi připadala zavádějící. „Jeftli máte v feftě nějakou tu feď, bude mít určitě radoft,� ujistil mě upír. „Pšefkočí ji jako na koni.� Vyměnil jsem si s Elanor zmatený pohled. Pokrčila rameny. „Pojďme,� řekl pan Slavíček. „Ukážu vám fvůj pokoj a vfbudím flečnu Margaret, aby fe mohla pšipravit.� Po širokém schodišti, pokrytém prošlapaným rudým kobercem, jsme za ním vystoupali do prvního patra. Ocitli jsme se v ponuré chodbě, osvětlené jen svícnem na vzdálenějším konci. Minuli jsme 558
gobelín plný prachu. Vycpanou jelení hlavu bez očí. Carradovskou přilbu. Minulé století, pomyslel jsem si. U posledních dveří vlevo nás upír nechal chvilku čekat; když se opět vynořil z pokoje, nesl přes rameno skromný raneček. Vypadal jako hobit na výpravě pro pampelišky. „Můžete jít dovnitš,� usmál se dírami po špičácích. Už jsem si na to začínal trochu zvykat, ale vlídný úsměv to rozhodně nebyl. „Já šeknu flečně Margaret,� kývl ke dveřím naproti. Vešli jsme. Pokoj byl celkem velký, ale naprosto obyčejně zařízený. Vlastně se dost podobal Manuciho pracovně; až na to, že šéf nemá v koutě postel a tam, kde měl pan Slavíček knihovnu, jsou u Druhé hlavy dveře do účtárny. „Nevzali jste někdo náhodou rakev?� zahuhlal za mými zády Martis. „Upír přece nemůže spát v obyčejný posteli.� Neposlouchal jsem ho. Do cesty se mi totiž postavila knihovna.∗ Už na první pohled bylo znát, že nejde o knihovnu sběratele – žádné sladěné vazby v tmavé kůži, jednotným fontem zlatě vyražené nápisy a podobné nesmysly. Knížky byly už od pohledu různého stáří, původu a zaměření. Valná většina z těch odborných by se pravděpodobně dala najít i v parletské univerzitní knihovně nebo – to spíš – v rukou přednášejícího toho kterého předmětu, jenž byl vlastníkem jediného výtisku široko daleko a celým ročníkům způsoboval traumata svými odkazy na věčně nedostupný svazek. Vždycky jsem to považoval za jakousi formu intelektuálního sadismu. Nesmírně vzdálený hlásek zlobně zaskřípal. Matně jsem v něm rozeznával Martise. Zápisky ze Staré osady. Ve stínu Hvozdu. Kulty staré Tarie. Vraní hory – historie a současnost země za zdí. . . pan Slavíček se zřejmě zajímal o historii Tarie. Vlastně co to plácám? Pan Slavíček byl historií Tarie! Připomíná mi to dobu po pádu Calen-Doru, řekl. Musí to být zvláštní pocit, číst o tom později v učebnicích dějepisu. Je to veselé čtení? ∗ Jsme
svědky zvláštního a velmi specifického jevu. Vždycky – vždycky! – se najde člen družiny, který bývá při konfrontaci s knihovnou spolehlivě vyřazen ze hry. Obvykle to je kouzelník.
559
„Hej! Hej, je někdo doma?� vztekal se Martis. „Nemohli bychom knihovnu přestěhovat do sklepa?� navrhla rozechvěle Elanor. Martis zlobně zafuněl a vydusal z místnosti. „Myslím že ne,� povzdechl jsem si těžce. „Lehne popelem. Není vyhnutí.� „Ale jeftli tu vidíte něco, co byfte chtěli zachránit, profím, neoftýchejte fe. Budu rád, když některá f nich fkončí ve fprávných rukách,� řekl ode dveří pan Slavíček. „Jenom mi profím šekněte, kam jfte dali ty rubáfe. . . pardon, pševleky. Flečna Margaret fe těší na maškarní plef.� Pak zase odešel. Vyměnil jsem si s Elanor pohled, pokrčil rameny a vytáhl z police Kulty staré Tarie. Byla to víceméně sázka na intuici, ale já jsem už se intuici naučil nepodceňovat. Elanor na mě mrkla a do své brašny nasoukala objemný herbář. V nouzi poznáš intelektuála. Netrvalo dlouho a Martis se vrátil. Společně s Phoenixem táhli zaprášené prostěradlo, ve kterém cosi chrastilo. „Vybrakovali jsme hrobku Butorů,� sdělil nám temným hlasem. „Doufám, že budou chodit strašit vás dva.� Vrhli jsme se do demolice pokoje. Martis napálil do podlahy dvě ze stříbrných šipek. „Jenom dvě?� podivil se Phoenix. „Jestli potřebuješ víc než dvě šipky, jseš pravděpodobně ten mrtvej,� objasnil Martis. Elanor potichoučku polehoučku překotila židli, stojící mezi stolem a dveřmi. Strhla na zem několik papírů. Drcla do kalamáře a na podlahu začaly kanout černé slzy. Phoenix zhruba na půl cesty mezi postelí a stolem rozsypal hromádku popela z Martisovy urny. Já jsem začal chystat demoliční raketu. S trochou štěstí proletí stěnou a zanechá hezkou ohořelou díru. Elanor mezitím provedla odborné posouzení kostí. „To jste museli přitáhnout dvoumetrovýho chlapa?� zavrtěla nespokojeně hlavou. „Dětský hrob tam nebyl žádný?� „Kdyby sis tady se Stefanem nedělala čítárnu, mohla sis vybrat sama,� ucedil Martis. Naprosto neposvěcenou křídou čmáral po zdi. 560
Pečlivě dotáhl kroužek nad ,u‘ a kriticky nápis prohlédl. Uchechtl se. „Můžu to ř přepsat na č?� zeptal se. „Ne,� odtušila Elanor zpoza postele, aniž by se na něj podívala. Vstala a nepotřebné kosti odhodila zpátky na plachtu. „Odnes to zpátky,� poručila Martisovi. „Stefane, jak jsi na tom?� „Hotovo,� ušklíbl jsem se na ni. Raketa čekala na odpálení. „Hotovo,� řekl neznámý ženský hlas ode dveří. Otočili jsme se. O futra se opírala dívka a zvědavě nahlížela dovnitř. Kdoví jak dlouho tam už stála, neslyšel jsem ji přicházet. Byla středně vysoká a štíhlá. Od ramen až po paty jí splýval černý hábit. Kápi měla shozenou, ale dlouhé černé vlasy, splývající jí v bohatých vlnách po ramenou navozovaly dojem, že jí hlavu kryje tmavý závoj. Tvář měla pobledlou, ale v široce rozevřených šedých očích to hrálo živými plamínky. Připomínala malou černou vránu. „Profím, rád bych vám pšedftavil moji fpolečnici, flečnu Margaret,� postoupil dovnitř pan Slavíček. Potřásli jsme si s Margaret rukama. Na prchavý okamžik jsem měl pocit, že ji odněkud znám. „Co se bude dít teď?� zajímala se Margaret, když Martis odsupěl s náručí kostí. „Pan Slavíček už mi o vašem plánu něco říkal. Mám se jít rozcvičit?� Její nadšení bylo nakažlivé. „To je. . . to je vlastně dobrej nápad. Ještě momentík —� Margaret, která se už už chystala kamsi vyrazit, se otočila, až se jí vlasy rozlétly kolem obličeje. „Budeme muset upravit i váš pokoj. Jestli tam máte něco, co si přejte zachovat. . . � nebo schovat, „ . . . tak to udělejte teď.� „Jasně!� Zmizela v ložnici. Za okamžik se vrátila, svíraje v náruči několik tlustých sešitů. „Účetnictví,� usmála se zářivě. „Počkám na vás v hale.� „Ovšem,� hlesl jsem. Ale to už Margaret odbíhala chodbou. Občas si lehce poskočila. Malá veselá vrána zabývající se ve volném čase matematikou. Bozi vědí, že ho za poslední dva roky měla víc, než by si kterákoliv mladá dívka zasloužila. 561
Nadělat brajgl v Margaretině ložnici zabralo jen chvíli. Bylo načase se s vilou Butorů rozloučit. Vyměnili jsme si poslední přátelské žďuchnutí do ramen. Přidřepl jsem, aby se mi pan Slavíček mohl vysápat na záda. „Tak půjdeme, ne?� Kolem krku se mi sevřely kostnaté ruce obepnuté naškrobenou manžetou a zaklesly se do sebe. Pan Slavíček vážil sotva jako osmileté dítě. Do krku mě dloubla jeho brada. Zavřel jsem oči. Nemyslet na to, že mi za krk dýchá vyhladovělý upír! Vlastně nedýchá. Je totiž mrtvý. Před očima mi vytanul náhrobek uprostřed hřbitova. Byl to jeden z těch starších, kámen s opršalým nápisem nad úzkou krátkou mohylkou, porostlou neskosenou trávou. Jméno už smazal čas. A ta naše radost, ta jen krátká byla, že pro tebe synáčku smrt věneček vila.
Jméno už smazal čas, ale letopočet ne. Čtyři roky. Hřbitov vydechoval směsici pozdně letních vůní. Hlína se měkce poddala, když jsem poklekl a rukama pohladil nápis. Čtyři roky. Náhrobek byl z pískovce a začínal se drolit. Jeho hrubý povrch byl příjemný na omak, neděsil, nestudil.
Venku Nad ránem. Distanc. Náhrobek ochladl a zvláčněl. Sevření kolem mého krku povolilo. Zamrkal jsem, ale temnota před mýma očima neustupovala. Nos mě však zpravil o všem potřebném. Sprostě jsem zaklel a pustil blíže nespecifikovanou část mrtvého těla, kterou jsem svíral. Ze všech možných míst musím skončit zrovna v márnici! „Jako fa ftarých čafů,� pochvaloval si pan Slavíček. Znělo to tak spokojeně, jako bych ho sem vyvezl na tematickou exkurzi. Zaklel jsem znova a šátral kolem sebe, snažíc se najít cestu ke dveřím. 562
Prsty mi sklouzly po studené měkké tváři, mezi prsty mě zašimraly kadeře slepené něčím mazlavým. Potmě zavřen v márnici s mrtvolou a upírem! Zaklel jsem potřetí a vyvolal světlo. Ven, ven, než se to začne podobat lacinému šestákovému románu. Popadl jsem pana Slavíčka za ruku a bez vysvětlování jej protáhl skrze dveře. „Efektní, efektní,� pochvaloval si upír. „Čekal jfem, že budete chtít, abych fe do nich pošádně opšel.� Nechal jsem to bez odpovědi. Po pravdě řečeno jsem se právě, co se týkalo magie, vyčerpal na dno svých možností. Jestli potkáme nějaký problém, ještě rád zaškemrám o nasazení hrubé síly. Proplétali jsme se spícím Bernovem. Zatím to nevypadalo, že by se Parlet chystal lehnout popelem. Výborně. Vybíral jsem cestu, pan Slavíček se šoural za mnou pomalým stařeckým krokem. Taky výborně. Měl jsem už všeho tak akorát. Ale jak na potvoru jsme se zrovna nacházeli v tý míň příjemný části Parletu. Slavíček by pravděpodobně každého zlodějíčka dokázal roztrhnout jako slanečka, ale to by znamenalo humbuk, o kterej jsme nestáli. A když už, tak bych to měl být já, kdo ho způsobí – radši normální rvačka než aby si lidi zítra ráno povídali, jak tu divnej starej prďola někoho rozcupoval holýma rukama. I když to by bylo zajímavější téma k hovoru u snídaně. Krvelačná bestie masakruje pozdní chodce. Výpovědi očitých svědků by naznačovaly jisté souvislosti. . . a: zachovala se radnice zodpovědně? ptali by se občané. Přinutil jsem se jít více vzpříma a pořádně klátit rameny. Jsem velkej a zlej. Ruku na hlavici meče. Dobře si rozmyslete, než provedete nějakou hloupost. Bojte se mě. Co ty koukáš?! Kliď se! Taaak. Stanuli jsme před dílnou. Odemkl jsem a vešel. Upír zůstal stát na prahu. „Můžu vftoupit?� zašeptal. Takže tohle je pravda. Svolil jsem a zvědavě pozoroval, co to udělá. Bude moje kvalifikace stačit? Stačily. Nechal jsem pana Slavíčka čekat dole v dílně a vyrazil vzbudit Manuciho. Snad po mně nebude hned střílet. Šéf měl zřejmě jednu ze svých dlouhých pracovních nocí, protože nespal. Přivítal se se Slavíčkem a společně jsme vyrazili k radnici. 563
Epilog Vraní hory r. 549 CL, skalní město nedaleko Stráže nad Lantem. Velitel zásahové jednotky kapitán Bonifác Brutus se obezřetně blížil k balvanu, pod kterým se choulil pošramocený upír. Neměl už kam utéct. Za cenu obrovských ztrát jej zahnali do téhle soutěsky a po dlouhé bitvě zneškodnili. Zbývalo už jen zasadit poslední ránu. Ještě předtím si ale chtěl nepřítele prohlédnout. Kapitán se naklonil nad kámen, který svým tvarem připomínal oltářní desku. Nepatrně nakrčil nos, ale přesto si pana Karola Otakara von Slawitz prohlížel pozorně a beze spěchu. Postupné ubíjení s upírem provedlo strašné věci. Stále ještě žil, navzdory zraněním, která by pro kohokoliv jiného byla smrtelná. Cena za přetrvávání však byla vysoká. Bytost, která tu ležela vystavena jeho zraku, se každým zásahem ocelí i magií scvrkávala do stále hrubší parodie člověka; jako herec po odchodu z jeviště i ona cestou zahazovala již nepotřebnou masku – rytmus dechu, vlasy a nehty, a potom, když vyschly oči a bělma popraskala, zrak, mimiku obličeje a nakonec lidskou podobu vůbec. Ruce i bosé nohy měl ztuhlé v dlouho oddalované posmrtné křeči a od konců už je pokrývaly modřiny sražené krve. Kůže na obličeji se smrštila jako u mrtvoly a popraskané rty obnažovaly vysychající, odchlipující se dáseň. Tam, kde měl upír zuby, ztuhla v černém škraloupu rozbitá tkáň s úlomky kosti. Kapitánovy oči se prudce zúžily, odporem a nenávistí. Když promluvil, zbytečně zvýšil hlas. „Vracíš se do podoby, která ti náleží. Že ano, ty zrůdo,� řekl a plivl upírovi do obličeje. Vazká, zpěněná slina se částečně zachytila v prořídlém obočí a zbytek pomalu stékal k vnitřnímu koutku oka. Svrasklé, olysalé víčko se pod jejím dotekem ani nezachvělo. Úplný konec však ještě nepřišel; Bonifác zaznamenal, jak se dvě řezné rány v obličeji pomalu zatahují a scelují doslova před jeho očima. Proti jeho vůli ho to nepřestávalo fascinovat. Pomalu, příliš pomalu, 564
uvědomil si. Když s ním začali, byla regenerace tak rychlá, že proces bylo těžké postřehnout. Netvorovi přece jen docházely síly. „Táhni už konečně do pekel, jinam stejně nepatříš,� dodal tišeji, klidněji. Přestože se nejdříve zdálo, že odpovědi se už nedočká, upír i přes odpor pohmožděného hrtanu ještě jednou nabral dech. Mezi rozbitými rty mu vystoupilo několik krvavým bublin a v tenké stružce steklo po bradě. Krev byla ostře cítit železem a rozkladem. „Stav se, až půjdeš kolem,� zasípal nenávistně. Bonifác na upíra znova plivl a narovnal se. „Doraž ho,� rozkázal muži, čekajícímu opodál s dřevěným kolíkem v ruce. Koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Pozdě, příliš pozdě si všiml síťky na motýly, kterou upír skrýval pod tělem.
565
