Úvod Oblast axiologie mne začala zajímat v době, kdy jsem začala cítit zodpovědnost sama za sebe a za svá rozhodnutí. Přemýšlela jsem, která řešení situací jsou správná, a tím pádem mne dovedou k duševnímu klidu, osobnostnímu rozvoji a k jednání, kterým neublížím ani sobě ani nikomu dalšímu. Hledala jsem univerzální pravdu a moudrost, která by mi zaručila správnost mých rozhodnutí. Nikdo nemůže s naprostou jistotou určit co je a není správné, můžeme se snad pouze opírat o naše morální zásady a hodnoty, které jsme během života přijali a jež jsou hybateli našeho jednání; přesto jsem stále hledala nějaké jasnější zadání. Dobrala jsem se časem k jakémusi náhledu, který mne do jisté míry v této oblasti uspokojil. Jedná se o způsob myšlení a životní hodnoty. Ty nám pomáhají rozlišovat co je, a není správné a také určují, jakým způsobem se bude vyvíjet a přetvářet naše prostředí, které lidé svým působením ovlivňují. Je to samozřejmě otázka subjektivního náhledu, které hodnoty a morální zásady jsou správné a které nikoliv. V této oblasti bychom možná mohli čerpat z historie a poučit se z chyb našich předků, kdy některé národy a civilizace svým amorálním chováním zčásti způsobily svůj úpadek. Vzhledem k přetechnizované době, obrovskému zvýšení rychlosti a množství přenášených informací a zvyšujícímu se tlaku na lidi v nejrůznějších oblastech, se dnešní doba vyznačuje ztrátou duševního klidu, absencí morálních zásad a nedostatkem soucitu a lásky. Je tedy načase zamyslet se, jak můžeme zvrátit úpadek lidstva 21. století, jež je charakteristické sebezničující lhostejností. V souvislosti s hledáním ideálního přístupu k sobě sama a k ostatním a při hledání nejdůležitějších a nejvznešenějších hodnot mne zajímalo, jak se liší hodnotová orientace mých vrstevníků. Zajímalo mne, co je ovlivňuje v jejich chování a jednání, co je pro ně důležité, kam směřují, čeho chtějí v životě dosáhnout a v čem spatřují smysl svého života. Zajímalo mě, které hodnoty považují za nejdůležitější a co je v tvorbě své hodnotové orientace ovlivnilo. V této práci bych v prvé řadě ráda uvedla do souvislostí vztah hodnotového žebříčku lidí a jeho návaznost na dění ve světě, ve kterém žijeme. Dále bych
6
v teoretické části ráda pokračovala vysvětlením pojmu „hodnota“ a roztřídila hodnoty podle některých autorů. Následně se zamyslím nad duchovním rozměrem, souvisejícím s hodnotovou orientací; nad vlivem člověka, (nositelem hodnot a jejich realizátorem), na dění na planetě a nad nutnou změnou přístupu. Jedna část se bude věnovat rodině – základu života, sociální skupině s nejsilnějším vlivem na člověka, která je základním článkem v přenosu vzorců chování, postojů a hodnot. Další část bude patřit objasnění období mladé dospělosti, jak ze sociálního, tak z psychologického hlediska a v poslední části popíšu výzkum, zaměřený na hodnotovou orientaci a žebříček hodnot lidí mladé dospělosti, jejich rozdíly a příčiny jejich vzniku.
7
1. Svět v kontextu hodnot „Náš obraz světa je i současně obrazem hodnot“.
Lidé svým působením vytvářejí své prostředí a zapříčiňují dění kolem sebe. Vytvářejí svět, nastolují atmosféru, ve které žijí, udávají směr, jakým se tento svět ubírá. Atmosféra chudoby, hladu, násilí, válek a dočerpávání přírodních neobnovitelných zdrojů jsou jasným alarmem, vztyčeným prstem, mávajícím lidem před očima. Lidé ho však pro obrovské množství jiných „důležitých“ ukazatelů, zdůrazňujících nové potřeby, bez kterých by lidé neměli a nemohou dále fungovat, a symbolů, odpoutávajících jejich pozornost, nevidí, nebo se jej naučili přehlížet. Lidstvo je čím dál více ovlivněno a podmaněno technice a technickému pokroku. Pomalu se stáváme otroky technických vymožeností, získáváme stále víc a víc nejrůznějších nepotřebných informací, které naplno zaměstnávají naše mozky. Zjednodušujeme si životy obrovským množstvím nejrůznějších pomůcek, kupujeme a dostáváme stále víc nezbytně důležitých spotřebičů, ale současně pomalu ztrácíme. Vytrácí se duševní klid, lidé v záplavě informací, technických vymožeností, rychlosti doby a tlaku okolí ztrácejí životní smysl a i přes nepřeberné množství rad a pokynů, valících se na ně z médií a širokého okolí, tápou v nejistotě. Jsou to však lidé, kteří tento proces nastartovali, kteří ho udržují v chodu a přidávají rychlost. Hodnoty jsou nástrojem v lidských rukou, jsou hybateli a producenty všeho dění. Ony určují, co je a není pro lidi důležité a pro co budou nebo nebudou ochotni obětovat svoje pohodlí. Jaká hodnota u člověka převládne a bude tedy ovlivňovat a působit na své okolí, záleží na celkové vyspělosti a vyzrálosti člověka, následně pak na vyspělosti celé společnosti. Osvojení morálních zásad a hodnot, uchovávajících důležitost života na přední příčce hodnotového žebříčku závisí primárně na výchově. Socializace a výchova je základní kámen pro formování člověka a také pro tvorbu jeho hodnotového žebříčku. Je tedy především na rodině, na základním článku sociálního prostředí, jak nasměruje svého člena v dalším vývoji, zda mu předá moudrost a lásku k životu a k přírodě, které pak bude dál předávat dalším generacím; nebo vychová krátkozraké
8
samolibé jedince, nepřemýšlející v širších a obecnějších souvislostech, majících svůj prospěch jako jediný smysl v životě. Je tedy na lidech, aby zapřemýšleli, zda má jejich chování smysl, a aby se zamysleli nad samotným smyslem jejich života v širších souvislostech, propojených s budoucností této planety. Je na rodičích, aby přijali a předali správné hodnoty svým dětem, které mohou zpomalit, zastavit nebo snad zvrátit chřadnoucí život na této planetě, plný válek, násilí, nemocí a hladu. V předávání morálních zásad tedy tkví možná světlejší budoucnost.
9
2. Hodnotová orientace 2.1 Objasnění pojmu hodnota Hodnoty určují naše chování a jednání, jsou hybateli dění kolem, jsou tedy poměrně důležité v určování směru ubírání světa, na který má lidstvo zásadní vliv. Dá se tedy říci, že ovlivňují vše, na co přímo či nepřímo člověk působí. Pokud se chci zabývat hodnotami, jako první mne napadají otázky: Co jsou hodnoty? Kde se vytvářejí? Jaký je význam hodnot? Hodnotami se úzce zabývá věda, zvaná axiologie (z řeckého slova axiá hodnota, cennost). Axiologie je nauka o původu a povaze hodnot. Pokud hledám původ hodnot, dostávám se až do doby vzniku vývoje člověka. Hodnoty jsou hlavní hybatelé našich činů, jsou tedy strůjcem veškerého dění na planetě, které způsobil nebo ovlivnil člověk. Význam hodnot je tedy veliký, dá se říci, že zásadní ve způsobu ubírání světa. Lidé hodnoty objevili, pojmenovali a s jejich pomocí uplatňují a projevují svoji identitu. Postupem času se začaly propojovat hodnoty přírodní, vyplývající z boje o přežití, s ostatními, tedy sociálními, kulturními, duchovními a ekonomickými, a to s rostoucím vlivem člověka na planetě a jeho touze po moci a hmotných statcích. Pojem „hodnota“ se ve svém filozofickém významu začal používat teprve ke konci 19. a na počátku 20. století, kdy byly navrženy různé filozofické teorie hodnot a hodnotové etiky, které působily i na ostatní vědy. Zájem o hodnoty a ideály byl reakcí na krizi orientace, kterou způsobovala rychlá kulturní proměna společností. Ideály nevznikají a neplatí pouze na základě racionálních úvah o užitečnosti a účelnosti, ale vytvářejí se také prostřednictvím prožitků hodnot a volních rozhodnutí. Pro většinu lidí jsou zásadní a směrodatné postoje – způsoby myšlení, které odpovídají normativním zvyklostem v jejich sociálních skupinách. Wolfgang Brezinka popisuje hybnou sílu, která odborníky, zabývající se výchovou, donutila k uchopení pojmu „hodnota“ a k jejímu definování jako výchovného programu takto: „Touha po „hodnotové výchově“ je jednou z odpovědí na krizi
10
orientace, kterou rychlá kulturní proměna moderních společností způsobila v mnoha příslušnících těchto společností. Projevuje se v bezradnosti a nejistotě v ústředních otázkách, týkajících se hodnot, norem, smyslu a cílů, v růstu psychických poruch, sociálních konfliktů a chybného chování. Ohrožuje nejen blaho jedince, ale i soudržnost společenství.“1 Lange Friedrich Albert, něm. filosof, sociální vědec a pedagog (1828 -l875), vyjádřil hodnoty jako lidské potřeby, kdy jsou lidé svojí přirozeností disponováni ke dvěma způsobům představ. Potřebují vybájené ideály a „absolutní pravdy“ a potřebují „pravdy poznání“. V psychologickém slovníku je zas hodnota definována následovně: „Hodnota je vlastnost, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události či činnosti, a to v souvislosti s uspokojováním jeho potřeb. Hodnoty se vytvářejí a postupně diferencují v průběhu socializace.“2 A S. Kučerová rozděluje definici hodnot dle užšího či širšího slova smyslu: „Mluví-li se o hodnotách, lze tím myslet vše, co člověku přináší uspokojení jeho potřeb a zájmů, tedy hodnoty v širším smyslu, nebo tím máme na mysli hodnoty v užším slova smyslu, tedy základní kulturní kategorii, odpovídající vyšším normám ideálů, zejména mravním, sociálním a estetickým.“3 Jako „hodnoty“ se označují mnohé fenomény, jako jsou hmotné statky, normy, cíle, účely, měřítka, ideály, vzory, zájmy, postoje a další. Vše, co je pro lidi nějakým způsobem důležité, o co usilují, co je motivuje, podle čeho se orientují, se nazývá hodnotami. Ty se v každé společnosti, v závislosti na určitém sociálním klimatu, mění. V antické kultuře bylo ideálem krásy spojení fyzického, duševního a estetického přístupu k životu. Ve Spartě byl idol tvrdý válečník, čínská kultura vyzdvihovala ideál skromného člověka a moderní Evropa zas propojuje zdatnost, moudrost a dravost.
1
Brezinka, W. Filozofické základy výchovy. Praha : České katolické nakladatelství Zvon, 1996. str. 112 Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. str. 192 3 Kučerová, S. Člověk, hodnoty, výchova. Brno : Paido, 1996. 227. str. 65 2
11
Pro některé lidi jsou tedy na předních příčkách hodnotového žebříčku peníze, prestiž, úspěšnost v zaměstnání, materiální zabezpečení a střádání majetku. Je pro ně důležité sebeprosazení, jsou rádi v centru pozornosti, jejich nejsilnější hodnotou je majetek. Pro některé lidi je důležitý rozvoj vlastní osobnosti, zajímavá práce, kreativní, tvořivý a aktivní přístup k životu. Mezi hodnoty uznávané celou společností patří bezesporu zdraví, jeden z nejdůležitějších faktorů pro fungování člověka. Podobný význam mají pro lidstvo hodnoty, jakými jsou mír a poslední dobou stále a rapidně se zhoršující životní prostředí. Nesmírný význam má pro lidská společenství sociálně laděná hodnotová orientace, která vede jedince k prospěšným pracím, k angažovanosti ve veřejném zájmu, k potřebě být užitečný ostatním lidem, vede ho k interakcím k ostatním lidem a lidským pospolitostem. Tato sociální orientace navazuje na lidské sociální potřeby, významně napomáhá v sociálním uspořádání společnosti, a utváření společenských vztahů a jejich rozvíjení. Hodnoty, které utvářejí chování a jednání lidí úzce souvisí s potřebami člověka. Uspokojování lidských potřeb je předpokladem pro vznik hodnotového systému. Během lidského života potřeby vznikají, mění se a zanikají. V minulosti byly potřeby mnohokrát klasifikovány, nejznámější klasifikace je zřejmě podle A. Maslowa, který je dělí do pěti následujících skupin: ¾ Fyziologické potřeby – hlad, žízeň, sexuální potřeby. Většina těchto potřeb jsou homeastatické. ¾ Potřeby bezpečí – jistota, stabilita, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti, chaosu, potřeba struktury, pořádku, silného ochránce. ¾ Potřeba lásky – pocit náležitosti. ¾ Potřeba úcty – pocit uznání, vážnosti. ¾ Potřeby seberealizace – touha člověka po sebeuplatnění a sebenaplnění, tendence uskutečnit to, čím člověk potenciálně je, zařazujeme sem také potřeby pochopení, porozumění a estetické potřeby.
12
Maslow seřadil potřeby stupňovitě, od nejnižších po nejvyšší – metapotřeby. Člověk dosáhne vyšších stupňů až po uspokojení potřeb nižšího stupně. Jsou tedy řazeny od potřeb fyziologických po potřeby spojené se seberealizací. Ty jsou na nejvyšší úrovni a tvoří jádro tzv. potřeb růstu. Maslow ji charakterizuje jako tendenci „být vším, čím člověk být může“. Znamená to, že v rámci uspokojování potřeb se člověk snaží plně využít celý svůj potenciál ke svému osobnímu rozvoji. Samozřejmě existují výjimky z hierarchie potřeb, kterou uspořádal, a to např. u lidí, u kterých je sebeúcta důležitější než láska, nebo u lidí, kteří jsou vrozeně tvořiví a kreativita je pro ně důležitější než základní potřeby, psychopati, kteří se vyznačují ztrátou potřeby lásky atd.
2. 2 Klasifikace hodnot Hodnotový systém a hodnotovou orientaci můžeme vnímat jako důležité uspořádání systémů postojů, které člověk během svého života zaujímá k nejrůznějším událostem. Je to jedna z nejvýznamnějších složek osobnosti člověka. Hierarchie hodnot jedince přímo souvisí s hodnotovou orientací skupin, generací nebo celých národů. Hodnoty se úzce pojí s filozofií, etikou, pedagogikou, psychologií, ale i ekonomií a s dalšími vědami. Každá tato oblast, dle Brezinky pojímá hodnotu jiným způsobem. ¾ V ekonomii chápeme hodnoty jako hmotné a nehmotné statky, jež se dají finančně ohodnotit a jejichž vlastnictví dopomáhá lidem mj. získávat potřebné sociální pozice. ¾ Ve filosofii považujeme hodnoty za obecné vlastnosti (kvality), které se připisují nositelům hodnot či statkům prostřednictvím pojmů jako např. pravdivý, dobrý, krásný, zdravý, atd… ¾ V pedagogice se jedná o dílčí výchovné cíle, které zastupují zvláštní kulturní požadavky, pro jejichž zvládnutí má vychovatel
své chráněnce
připravit. Pro tyto úkoly pak existují potřebná označení jako etická, právní, technická, jazyková, hodnotová výchova a další.
13
¾ V psychologii a sociologii se jedná o osobnostní vlastnosti jako postoje, stanoviska, přesvědčení, smýšlení o statcích a o subjektivních preferencích těchto statků. Jde o
psychické dispozice, hodnotové postoje, hodnotová
stanoviska, hodnotová přesvědčení, subjektivní „hodnotové orientace“.
Obecně se v humanitních vědách i v běžném životě při slově „hodnota“ myslí i na cíle, tedy účely jednání. Různí autoři třídí hodnoty do různých kategorií. Podle S. Kučerové klasifikujeme hodnoty následujícím způsobem: 1. Přírodní hodnoty a. Hodnoty životní, vitální, odpovídají potřebám přírodní podmíněnosti a existence. Jsou výrazem tendence udržet a prosadit, uchovat a rozvinout život organismu, jedince i druhu. Patří sem přírodní podmínky, zdraví, zdatnost, svěžest, tělesné blaho a uspokojenosti smyslů. b. Hodnoty sociální vyplývají z přírodou daného vztahu člověka k druhým lidem a k sobě samému mezi nimi. Člověk má potřebu asociace, touží po družnosti, vzájemnosti, citové odezvě, chce milovat a být milován. Má zároveň potřeby uplatnit se, být uznáván, oceňován, mít úspěch. Hodnotami jsou tu žádoucí mezilidské vztahy a city. Sociální hodnoty spolu s vitálními řadíme k lidské dimenzi přírodní. Asociační potřeby má člověk společné s ostatními živočichy, mají animální základ. 2. Civilizační hodnoty Civilizační hodnoty jsou podmínkou i výsledkem společenské organizace (od elementárních tlup, rodin, rodů a národů k státu a právnímu zřízení), komunikace (řeč, písmo, prostředky, šíření informace), výroby a směny (různý stupeň a charakter techniky a ekonomie společnosti) a společenského akumulovaného poznání (kolektivní zkušenost, věda).
14
3. Duchovní hodnoty Duchovní hodnoty odpovídají potřebě integrace, vnitřní jednotě sebe a druhých, sebe a přírody, sebe a světa, jednoty rozmanitých a různorodých tendencí lidského života, potřebě uvědomělého řádu života vůbec. „Podstata lidské existence kotví hluboko v říši přírody, ale přesahuje ji. Základní potřeby vyvolávají v životě celou složitou hierarchii potřeb vyšších. To ovšem neznamená, že i vyšší hodnoty jsou v plné míře pouze prostředky k uspokojování základních potřeb, které se mimořádně zjemnily, znárodněly, zduchovněly. Spíše jde o přerůstání účelů nečekanými účinky, které se osamostatňují a dávají tak vznikat účelům novým.“4 Rozdělení hodnot (podle doc. Dorotíkové): 1. Hodnotami jsou všeobecně platné normy lidského chování (hodnotami nemohou být výlučně individuální hodnoty, pokud by lidé jednali podle toho, co jen oni považují za hodnotné, byla by společnost vystavena nihilismu, zvůli, egoismu, destrukci. Je proto žádoucí, aby společnost v zájmu fungování svých členů trvala na „vyšších hodnotách“, které jsou a vyžadovala jejich všeobecné uznání, viděla v nich závazné normy). 2. Hodnota je to, o co usilujeme (o všechno, o co se člověk snaží, snaží se proto, že touží získat, realizovat, vlastnit hodnoty. Co ho nezajímá, je mu lhostejné, nemá to povahu hodnoty). Je to otázka hierarchie, pořadí hodnot, tzv. žebříček hodnot, který je znatelný při rozhodování lidí. Žebříček hodnot se odráží nejen v individuální sféře jednotlivce, ale je viditelný v životě konkrétně historicky dané společnosti. 3. Hodnoty jsou zvláštní vlastnosti (označíme-li určité jednání za správné a jiné za skandální, nějakou věc jako těžkou, vhodnou, kazící vkus, poukazujeme na její vlastnosti. Obtížné není vidět rozdíl mezi vlastnostmi, obtížné je vysvětlit zvláštnost podstaty oněch druhých vlastností, hodnoty se nedají definovat jako ostatní kvality).
4
Kučerová, S. Člověk, hodnota, výchova. Prešov : Manacom, 1996. str. 152
15
Podstata hodnot spočívá ve vztahu. V realitě každodenního života jsme svědky nejrůznějších hodnotových postojů i hodnotových priorit. I když na některých hodnotách jsou lidé nuceni se shodnout, o tom, co jsou hodnoty, rozhoduje v zásadě jedinec sám. Představa, že najdeme nějaký objektivní základ hodnot, byť vedeni ušlechtilou snahou obrany proti osobnostnímu a i společenskému rozkladu, kulturnímu nihilismu, morální devastaci, je iluzí, protože všechny hodnoty jsou podmíněny subjektivně. Faktorů, na jejichž základě se člověk rozhoduje o tom, co a jak bude pro něho hodnotou, je mnoho - zájmy, očekávání, záměry, poznání, atd.5 Wolfgang Brezinka uvádí ve své knize Filosofické základy výchovy vlastní třídění hodnot. Dělí je na statky, tedy předměty, které mají hodnotu, ideální kulturní statky, jejichž nejdůležitější částí jsou morální normy, říše ideí, do kterých spadají etické, mravní, morální, náboženské a estetické hodnoty, a osobní vlastnosti – ideály. Tyto ideály pak dělí na formální (emancipace, schopnost sebeurčování, schopnost (kompetence) hodnotit, schopnost kritiky, schopnost výběru dobra, kompetence k rozhodování, schopnost morálního jednání, mravní dospělost; schopnost moudré reflexe o hodnotových soudech, citech, postojích) a neformální (ctnosti, smýšlení, přesvědčení založená na víře). Idee jsou zprostředkovány výchovou, tedy osvojením norem a jiných statků víry v rámci dané kultury, v rámci vlastní skupiny k získání životní zdatnosti. Jde v jistém smyslu
o dogmatické ideály, neboť každé společenství má vlastní
hierarchii hodnot - „dobré ideály“. Jsou předávány intencionálně - záměrně i funkcionálně - nezáměrně, jde o tzv. „indoktrinaci“ - zprostředkování „doktríny“, která neoslovuje pouze intelekt, nýbrž všechny duševní síly. Jde o zprostředkování „nosných postojů“ oslovováním celého člověka od malička.6
5 6
Dorotíková, S. Filosofie hodnot : problémy lidské existence, poznání a hodnocení. Praha : UK, 1998. str. 58
Brezinka, W. Filozofické základy výchovy. Praha : Zvon, 1996. str. 120-125
16
2.3 Hodnotová orientace Obrovské kulturní změny, které jsou charakteristické pro 20. a 21. století jsou spojeny i s určitou dezorientací, tápáním a bezradností ve své orientaci a ve svém směřování. Jedním z vyústění z těchto pocitů je hledání určitého vzorce jednání, chování a chápání dnešního světa. Ovšem otázkou zůstává, zda lze vytvořit a definovat nějaký model, žebříček hodnot, soubor pravidel, dle kterého se lze orientovat a který by vyřešil problémy současného světa. Alvin Toffler ve své knize Šok ze současnosti popisuje momentální stav světa jako „dobu prázdnoty a sobectví“, hovoří o nejistotě a bezradnosti v souvislosti se základními otázkami lidského života, týkajícími se hodnot, životních cílů a smyslu života. Pod vlivem stresujícího prostředí, tlaku na rozhodovací schopnosti a obrovského množství informací se objevují i velké sociální konflikty v rodinách a v partnerských vztazích, vyplývajících ze ztráty morálky, individualismu, potřeby neustálé samostatnosti a sobeckosti. Věci, které měly pevný základ se bortí, narušují se takzvané tradiční hodnoty, je narušen přirozený řád světa a jsou zpochybněny dosavadní jistoty člověka. Společnost a vzájemná interakce působí na člověka a usiluje o to, aby si osvojil určitý morální kodex, názory a ideje. Toto osvojování provází každého člověka po celý život. V dětství má toto působení spíše výchovný charakter, v dospělosti se pak opírá především o sociální interakci a zkušenosti. Člověk hodnoty přijímá a následně je jimi ovlivňován ve svém způsobu chování a jednání. Zaujímá k nim určité stanovisko a vytváří si díky nim priority ve svém životě. Hodnoty působí i jako motivátory lidské činnosti, člověk podle nich hodnotí, posuzuje svoje prostředí, lidi a situace. Současné i budoucí problémy lidstva by se daly z části řešit výchovou mladých lidí, vypěstováním a vštípením hodnot, vyzdvihujících život jako hodnotu z nejdůležitějších, odrážejících se následně v jejich jednání, smýšlení a cítění. Je důležité si ujasnit, jaké jsou hodnoty, které budou vést ke způsobům chování, nevyvolávajícím konflikty, spory a následně války a násilí, co je jejich základem, a jaký způsob myšlení je vhodné předávat dalším generacím a pokusit se tak o jednu z mnoha možných lepších cest.
17
2.3.1 Duchovní rozměr jako nedílná součást hodnotové orientace Nezbytnou součástí hledání správné cesty životem je duchovní rozměr naší existence. Hledání vnitřní rovnováhy a integrace se sebou samým a s okolním světem. Pokud se dá důvod lidského konání shrnout do jedné věty, dá se snad s jistou nadsázkou říci, že každý člověk se snaží dělat v životě takové úkony, aby dosáhl štěstí. Hraje si, tráví čas s přáteli, hledá si partnera, zakládá rodinu, krade, obdarovává, modlí se, střádá majetek,… Každý se snaží dosáhnout svého štěstí v průběhu života jiným způsobem. A právě způsob tohoto jednání a dosahování cílů určují: morálka a hodnotový žebříček člověka. Při studiu různých morálních zásad a etických kodexů jednotlivých náboženství mne nejvíce zaujal buddhistický náhled a přístup k této problematice. Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Etika pro nové milénium popisuje situaci současného světa tak, že s poklesem vlivu náboženství se zvyšuje zmatek týkající se problému, jak nejlépe bychom měli v životě jednat. V minulosti bylo náboženství těsně propojeno s etikou a nyní, když jsou mnozí lidé přesvědčeni o tom, že věda „vyvrátila“ náboženství a není žádný důkaz o existenci jakékoli duchovní autority, je i samotná morálka záležitostí osobní volby, což může v konečném důsledku vést k chaosu. Je paradoxní, že náboženství, která jsou nositeli morálních zásad a hodnotových systémů jsou současně i jedním z hlavních zdrojů konfliktů. Lidé jsou i dnes zabíjeni v důsledku náboženské bigotnosti a nenávisti. Příčinou jsou dogmatické, kulturní a praktické rozdíly. Řešením jak překonat nevědomost a dosáhnout pochopení, je dialog se členy jiných náboženských tradic a vzájemné pochopení. I přes tyto negativní stránky se všechna velká světová náboženství zabývají pomáháním lidem stát se dobrými lidskými bytostmi, všechna zdůrazňují lásku a soucit, trpělivost, toleranci, odpuštění a pokoru. Na jednu stranu Dalajlama popisuje určitou zmatenost lidí po masivním odklonu od náboženských tradic (zvláště v rozvinutých zemích), které jsou svým způsobem nositeli hodnot, na druhou stranu říká, že není důležité, zda je člověk věřící, či nikoliv, je mnohem důležitější, aby byl člověk dobrý. Ovšem je nutné rozlišovat mezi náboženstvím a duchovností. Náboženství se zabývá vírou, jeho 18
součástí je přijetí jisté formy metafyzické či nadpřirozené reality. S tím je spojeno náboženské učení, rituály, modlitby atd. Duchovnost je spojena s vlastnostmi lidského ducha, jako je láska, soucit, trpělivost, tolerance, odpuštění, spokojenost, smysl pro zodpovědnost, pro harmonii. Tyto základní duchovní kvality přinášejí štěstí člověku samotnému i ostatním. Ve
druhé
polovině
dvacátého
století
se
v Evropě
začal
oslavovat
individualismus, autonomní, emancipované Já a upřednostňovat soukromá přání před sociálními povinnostmi; a tyto postoje se začaly šířit do téměř všech kruhů západní společnosti. U mnoha lidí to podpořilo individualisticky hédonistickou mentalitu, nepřátelskou normám a vzdělání a kritickou vůči tradici a autoritě. Hodnoty povinnosti a akceptace, jako je disciplína, poslušnost, podřízení se, se ztratily z předních příček hodnotových žebříčků a nahradily je emancipace, rovnost, participace, hédonistické ideje jako požitek, napětí, uspokojení, změna, dobrodružství a individualistické ideje jako seberealizace, samostatnost, nevázanost, spontaneita a kreativita. Jako jeden z důvodů hédonistického, požitkářského a sobeckého chování lidí považuje Sogjal-rinpočhe absenci víry v existenci po smrti, ve znovuzrození. Tato víra je součást buddhistického učení a praví, že život a smrt je jediný celek, v němž je smrt začátkem další kapitoly. „Z buddhistického hlediska je skutečný zážitek smrti velmi důležitý. I když to, jak nebo kde se znovu narodíme, obecně závisí na karmických silách, může stav naší mysli v době smrti ovlivnit kvalitu našeho příštího znovuzrození. A tak když navzdory velké různosti karmy, kterou jsme nashromáždili, vyvineme v okamžiku smrti zvláštní úsilí, abychom si vytvořili ctnostný stav mysli, můžeme posílit a aktivizovat ctnostnou karmu a tak si přivodit šťastné znovuzrození.“7 V moderní společnosti si většina lidí představuje, že tento život je všechno, co existuje a bez opravdové a autentické víry v posmrtný život žije většina lidí bez nějakého nejvyššího smyslu. Dle Sogjala-rinpočheho katastrofální důsledky odmítání smrti daleko přesahují jedince a působí na celou planetu. Tím, že lidé věří, že existuje
7
Sogjal-rinpočhe. Tibetská kniha života a smrti. Praha : Argo, 2005. str. 9
19
jedině tento život, nevytvořili si moderní lidé žádnou dlouhodobou perspektivu. Nic jim tedy nebrání plenit naši planetu pro vlastní bezprostřední účely a žít sobeckým životem, který může být pro budoucnost osudný. Stále častěji se z úst lidí, kteří cítí tento příklon k jisté bezohlednosti a individualismu, ozývá volání po duchovní revoluci. Volání po radikální změně orientace a odklonu od zvyku stále se zabývat jen sám sebou. Je to volání po příklonu směrem k širšímu společenství bytosti, s nimiž jsme spojeni a k jednání, které vedle vlastních zájmů uznává i zájmy ostatních. Dá se namítnout, že takováto transformace charakteru, kdy by měli lidé rozvíjet soucit a lásku, stěží dokáže vyřešit řadu závažných problémů, kterým v moderním světě čelíme, jako jsou domácí násilí, drogové problémy, alkoholismus, závislosti atd. Samozřejmě, že každý z těchto problémů vyžaduje specifické řešení a nevyřeší se tím, že k sobě budou lidé láskyplnější a soucitnější, ale pokud by byl tento duchovní rozměr potlačen, zmizel by tím kus naděje k hledání trvalého řešení.
2.3.2 Zodpovědnost jedince - každý by měl začít sám u sebe Proč se na světě dějí zlé věci? Každý den se dozvídáme z médií o nějaké nešťastné události. Pro každého z nás je nějakým způsobem bolestné se dozvídat o utrpení ostatních. Tyto události můžeme rozdělit do dvou kategorií: ty, které mají přirozené příčiny (zemětřesení, sucho, povodně) a ty, které mají lidský původ (války, násilí, chudoba, korupce,…). Jsou to následky negativního chování lidí. Ovšem na rozdíl od přírodních katastrof, se kterými můžeme dělat jen málo, i když nám většinou příroda vrací to, co jsme „zaseli“, můžeme následky našich činů ovlivňovat. I když se lidé snaží, vynakládají obrovské úsilí k vývoji dokonalejších strojů a mechanismů k usnadnění života, k objasňování trestné činnosti, tedy i k ochraně nás samých, objevují nové léčebné metody, na druhé straně se zdokonalují v páchaní trestné činnosti, vyvíjejí nové zbraně a vynakládají obrovské úsilí na tvorbu biologických zbraní. Tedy prostředky, které používáme k řešení problémů se samy stávají jejich zdrojem. Kde chybí etická kázeň, není naděje.
20
Láska, soucit a podobné vlastnosti podle definice předpokládají určitou úroveň zájmu o prospěch ostatních, předpokládají etickou kázeň. Nemůžeme být milující a soucitní, aniž bychom zároveň ovládali své škodlivé pohnutky a touhy.8 Je pravdou, že chápání lidí, co je dobré a co zlé, co je správné a co je špatné, co je morálně přijatelné a co ne, co je negativní a co je pozitivní, se liší podle různých lidí a podle okolností. Ovšem není asi možné věřit, že někdy bude možné vytvořit soubor pravidel, které nám poskytnou odpověď a správné řešení každého etického problému. To ale neznamená, že není potřeba vytvořit nějaká pravidla, která budou vzorem pro naše chování a jednání. Je otázka, jakým způsobem by se měla ubírat. Je nezbytně nutné, aby si lidé uvědomili, že při hledání východisek a změn v této krizové situaci, kdy se svět ubírá směrem k násilí, válkám, vytváření větší propasti mezi „bohatým západem“ a „chudým východem“, je důležité, aby každý začal se změnou přístupu a transformací hodnotového žebříčku sám u sebe. Až při změně přístupů jednotlivců se změna může projevit u lidstva jako celku. A každý celek je právě tak silný, jako jeho nejslabší článek. Nemá smysl ani budoucnost přístup, podmiňující vlastní změnu změnou přístupu ostatních. Kolikrát už jsme ve svém okolí slyšeli věty typu „Proč mám přispět já, když jiní mají milióny, které nakradli, ať dají na charitu oni“, nebo „Proč bych ten papír nevyhodil na ulici, ostatní to taky dělají“ a další a další. Tento přístup je beze smyslu a s jeho prosazováním nás nečekají žádné změny k lepšímu. Duchovní hodnoty, zahrnující bezpodmínečnou lásku, soucit, trpělivost, toleranci, odpuštění a smysl pro zodpovědnost mohou lidi přivést k prožitku bezpodmínečného štěstí.
2.4 Nejpreferovanější hodnoty Pro lidi jsou důležité nejrůznější hmotné a nehmotné věci, city a další faktory; některé z nich se ale ve výpovědích lidí opakují častěji, než ostatní, samozřejmě je důležité brát v potaz příslušnou kulturu a společnost. Na přední příčky hodnotových žebříčků se v mnoha zemích a kulturách mimo jiné řadí 8
Dalajlama XIV. Etika pro nové milénium. Praha : Pragma, 1999. str. 31
21
rodina. Tato sociální skupina má nejsilnější vliv na tvorbu hodnotového žebříčku člověka. Její vliv může člověku pomoci v osobnostním vývoji, nebo v případě dysfunkční rodiny, či při vyznávání nesprávných životních hodnot jejích členů, které pak přenášejí na ostatní, ho naopak může přibrzdit a znesnadnit mu cestu vlastním životem.
2.4.1 Rodina – hodnota z nejdůležitějších Za jednu z nejvýznamnějších sociálních skupin, základní článek sociální struktury, prostor, který zásadním způsobem ovlivňuje vývoj a socializaci člověka je stále ještě mnohými považována rodina. Prostředí, v němž člověk vyrůstá, významným způsobem ovlivňuje jeho vývoj. Působí na něj nejen prostřednictvím interakce; může mít charakter interakce s lidmi, neživými objekty nebo symboly. Kvalita a množství získaných zkušeností jeho psychický vývoj vždy nějakým způsobem ovlivní. Zkušenosti, získané díky působení prostředí ovlivňují způsob prožívání, regulují rozvoj poznávacích schopností, tedy způsob uvažování a působí i na rozvoj jednotlivých osobnostních vlastností. Psychický vývoj člověka od dětství ovlivňují všechny složky prostředí. Důležité je fyzické prostředí, v němž žije a vyrůstá, míra jeho stability, předvídatelnosti a strukturovanosti, ale také materiální prostředí, ovlivňující především kognitivní vývoj. Rozdíly v kvalitě se týkají hlavně rodinného teritoria. Proces rozvoje společensky podmíněných zkušeností je označován jako socializace a odehrává se v sociálním kontextu, v rámci interakce
s ostatními lidmi.
Prostřednictvím sociálního učení se rozvíjejí žádoucí způsoby chování i hodnocení. Socializační činitelé se dají rozdělit do dvou skupin. Za prvé na jedince mohou působit obecné sociokulturní vlivy, které působí na všechny členy společenství. Díky nim si všichni osvojí stejný jazyk a přibližně tytéž hodnoty a způsoby chování, jež jsou obecně přijímány a respektovány. Balcar (1993) je
22
interpretuje jako: „zásobu již předem připravených řešení určitých problémů“.9 Takový soubor pravidel a postojů, které si jednotlivé generace předávají vzájemnou interakcí se mění vlivem aktuálních okolností. Dalším socializačním činitelem je sociální vrstva, k níž jedinec patří a která se vymezuje jinými hodnotami, normami a s tím souvisejícím stylem života. Rodina je založena na manželství či pokrevním příbuzenství (rodičovství, sourozenectví ap.). Členové rodiny jsou spojeni společným soužitím, vzájemnou morální odpovědností a vzájemnou pomocí. Z hlediska socializace je rodina skupinou
primární,
jejíž
život
je
charakterizován
specifickým
spojením
biologických, hospodářských, morálních, psychologických, právních a jiných procesů, v nichž se jednotlivé funkce rodiny realizují. Psychologickou definici rodiny uvádí s odvoláním na Schneewinda P. Říčan (1986). Podle Schneewindovy definice je rodina intimní vztahový systém, vyznačující se časoprostorovým ohraničením, jeho členové utvářejí svůj společný život především v privátním prostoru, z něhož jsou vyloučeny jiné osoby. Rodina je dle autora vytvořena na základě vzájemných závazků a cílů, jež nemusí být výslovně formulovány a tím méně institucionálně stvrzeny. P. Říčan však zúžuje tuto definici a mluví o rodině tam, kde jde o specifický asymetrický vztah rodičovské péče a výchovy na jedné straně a jejího přijímání na straně druhé. Hodnotová orientace se vytváří již v ranném věku dítěte, v průběhu jeho primární socializace, kdy se postupně odpoutává od vrozených smyslových hodnot a začíná se seznamovat s hodnotami svého nového sociálního prostředí. Děti získávají hodnoty od vrstevníků, z médií, ale nejdůležitějším prvkem v přebírání hodnotového systému je rodina. „Dospívající pak začnou bojovat o samostatnost a utvoří si vlastní hodnotový systém, který je sice nezávislý na systému rodičů, ale obvykle se od něj příliš neliší.“10
9
Vágnerová, M. Vývojová psychologie I. Praha : Karolinum, 2005. str. 17 Eyer, R., Éterová, L. Jak naučit děti hodnotám. Praha : Portál, 2000. str. 10
10
23
2.4.2 Vliv rodiny → snadný nebo nesnadný start Rodina má několik základních funkcí. Jedny z nejdůležitějších a nejpřirozenějších jsou funkce biologická a reprodukční. Na tu pak navazují ostatní funkce, jako sociální, výchovná, ochranná, podporující, atd. Rodina poskytuje člověku základní zkušenosti, které ovlivňují způsob chápání a jednání člověka v jeho dospělosti, starší členové rodiny fungují jako model, který automaticky mladší napodobují. Rodina by měla sloužit jako citové zázemí, zdroj jistoty a bezpečí, jež mají velký vliv na rozvoj pocitů sebejistoty a sebedůvěry, na nichž záleží jejich uplatnění. Neméně důležitá je funkce biologická a sociální. Dle J. Řezáče míníme pojmem rodina a jejím vlivem na jedince hned několik rodin. Rodinu „výchozí“, do níž se jedinec narodil, rodinu „zakládanou“, kterou od počátku vytváří a dále mj. rodinu jako model obsažený v tradici, v kultuře a společnosti. Až se založením vlastní rodiny nabývá smysl rodiny vlastní podobu. Na rozvoji osobnosti člověka se značnou měrou podílí styl rodinné výchovy. Vlastnosti rodiny, jako jsou její stabilita, míra koheze, otevřenost, pružnost, adaptibilita, jsou z hlediska jejího působení na své členy velice významné, mnohdy důležitější než materiální zázemí nebo vzdělanostní úroveň. Nestabilní a nesoudržná rodina se nemůže stát zdrojem jistoty a bezpečí, rigidní rodina, nepřipouštějící žádné změny zas bude blokovat samostatnost a sebedůvěru atd. V rodinných interakcích existuje celá řada možných sociálně patologických problémů, které jsou zásadní pro vývoj a následný život jedince. Rodina ho formuje, ovlivňuje a „startuje“ do dalšího samostatného života. Jakým způsobem si poradí se všemi nastalými situacemi, je ovlivněno právě předešlým působením rodičů a prostředí rodiny vůbec. Jedním z takových možných a častých problémů je tzv. „konflikt životních stylů rodin“ obou partnerů. Toto období nastává po uplynutí doby zamilovanosti, kdy se do popředí dostává role partnerská a rodičovská a projevuje se v něm silný vliv životních stylů výchozích rodin. A nastává rozpor, 24
který se promítá do interakcí s dětmi. Dalším takovýmto problémem může být „transfer stylu interakcí“. Styl interakce mezi rodiči působí jednak jako samostatný formativní vliv na vytváření osobních vztahů dítěte, ale také je předznamenává do budoucna. „Je obecně přijímaná teze, že dělba pozic mezi sourozenci a pojetí sourozenecké role mají vliv na charakteristické rysy jedince v interpersonálním chování a na povahu a stabilitu vztahů, které jedinec naváže později mimo výchozí rodinu. Lze říci, že vztahy v zakládané rodině jsou trvalejší a úspěšnější, čím více se podobají vztahům v rodině původní.“11 Výrazný vliv na utváření osobnosti dítěte mají samozřejmě i další interakce, jako sourozenecké nebo výchovně vzdělávací. Ukazuje se však, že velká část změn osobnosti je spíš produktem spontánních interakcí, jež jsou výsledkem intuitivních postupů rodičů, souhry různých podmínek sociálního prostředí atd. Neobyčejně silně se v působení uplatňují vlivy, které jsou ve své podstatě nezáměrné. Přístup rodičů k dětem, styl jejich vedení spolu s emočním klimatem mají podle J. Řezáče veliký formativní vliv. Lidé, kteří procházeli v dětství velmi přísným výchovným stylem se v dospělosti jeví jako málo dynamičtí, emocionálně citlivější, intenzivněji prožívají napětí, vyhledávají stabilnější životní prostředí bez výraznějších změn a neznámých situací. U těchto lidí se projevuje výrazný konzervatizmus, rezervovanost, starostlivost, opatrnictví, přizpůsobování se. Naopak lidé, kteří procházeli v dětství liberálním stylem výchovy, se v dospělosti jeví jako dynamičtější, vyhovuje jim proměnlivější životní prostředí, bohatství podnětů, dojmů a změn. Emocionálně jsou stabilnější a vyrovnanější, mají menší přizpůsobivost. Taktéž se u nich projevují tendence k nevázanosti, bohémství a bezstarostnosti. Snadněji navazují kontakty s druhými lidmi mívají relativně vyšší psychickou vyrovnanost. Dá se tedy shrnout, že příliš přísný styl výchovy v dětství způsobuje spíše stažený a opatrnický typ osobnosti a vede ve svém důsledku k vysoké emocionální citlivosti, volný, liberální styl zřejmě tak nenarušuje emocionální
11
Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998. str. 193
25
sféru, povzbuzuje zvídavost, ovšem na druhé straně snižuje vnitřní regulační zábrany, uvolňuje reaktivitu a vede ke vzniku rizikovějších schémat interakcí. Dle M. Vágnerové se jako nejvýhodnějším stylem výchovy ukázala „..kombinace rodičovské lásky a disciplíny, fungující jako opora a výzva, propojení individuální citové vazby s tolerancí k individualitě a k vývojově přiměřenému odpoutávání“12. J. Řezáč z psychologického hlediska charakterizuje rodinu jako skupinu, která poskytuje všem svým členům: bezvýhradnou akceptaci jeho lidské existence ochraňující prostředí (hmotné, sociální) podporu autonomie příslušníka rodiny zajištění životních potřeb vzájemnou podporu východisko a zprostředkující článek při pronikání do makrosociálního prostředí (společností)
Rodinu můžeme hodnotit z hlediska funkčnosti, jeli narušena kterákoliv z jejích funkcí, je zpravidla narušena stabilita rodiny jako celku. Pokud některý z výše uvedených znaků selhává, můžeme zde hovořit o dysfunkční rodině. Rodinné prostředí určuje, jaké schopnosti a dovednosti jsou ceněny a jaké nikoliv. Odráží se zde hodnotový systém rodiny. Rodinné prostředí posiluje rozvoj vlastností, kompetencí a postojů, které považuje za důležité a naopak potlačuje ty, které pro ně významné nejsou.
12
Vágnerová, M. Vývojová psychologie I. Praha : Karolinum, 2005. str. 19
26
2.4.3 Výběr z hodnot Kromě rodiny patří na přední příčky žebříčku hodnot i jiné, ušlechtilé hodnoty. P. Sak uvádí ve své knize Proměny mládeže vzestupně několik nejvýznamnějších hodnot lidí ve věku 15-30 let: ¾ Zdraví. Tato preference je znakem uvědomění, že zdraví je předpokladem všech dalších aktivit a vyplývá z něj základní životní pocit spokojenosti. ¾ Mír. Pro lidské pokolení znamená mír totéž, co pro člověka zdraví; je předpokladem života jednice a života a rozvoje lidské společnosti. ¾ Láska. Tato hodnota představuje dynamizující sílu, která motivuje k aktivitám, které by jinak nebyly vykonány, vede k překonávání omezenosti individuálního ega. Láska je předpokladem reprodukce lidského rodu, ale je též povýšena na úroveň lásky ke všemu živému, k životu, k lidstvu. ¾ Životní partner. Tato hodnota poukazuje na tendence setrvávat s partnerem bez uzavření manželství. ¾ Životní prostředí. To patří ke globálním hodnotám, proto je častou a oblíbenou tematikou politických procesů. S přibývající informovaností o stavu životního prostředí na Zemi se v posledních letech tato hodnota dostává do popředí žebříčků hodnot, i když zatím se v její prospěch spíše teoretizuje než pomáhá. ¾ Přátelství. Důležitý mezilidský vztah, který bývá lidmi volen buďto z důvodu silných přátelských vztahů, pozitivně ovlivňujících jedince, nebo naopak z důvodu jejich absence. ¾ Děti. Ty jsou tradiční hodnotou společnosti, stejně jako láska zajišťují reprodukci lidského rodu. ¾ Svoboda. Může být brána z politického i osobního hlediska. Vlastní osobní svobodu stále častěji zdůrazňují osoby v mladé dospělosti jako jednu z nejdůležitějších hodnot. ¾ Pravda, poznání. Jsou to abstraktní pojmy, které nabývají na významu teprve na určitém stupni sociálního zrání a
individuálního duchovního
27
vývoje. Přijetí pravdy a poznání jako něčeho významného a hodnotného je předpokladem autentického lidského bytí. ¾ Práce. Pro některé lidi je práce pouze prostředek ke získání peněz a svou realizaci spatřují pouze v činnosti mimo ni a ve volném čase a pro některé je práce důležitou sférou seberealizace a je pro ně důležité, aby byla zajímavá. ¾ Demokracie. Je zvláště důležitá pro lidi, kteří zažili jiné, než demokratické státní zřízení. ¾ Plat. Tato hodnota je spjatá s uspokojováním lidských potřeb. Jak na primární, tak na sekundární úrovni. ¾ Rozvoj osobnosti. Tato hodnota je výlučně privátní. Ve všech vztazích a činnostech se uplatňuje kvalita člověka a pozitivní vývoj ve všech oblastech lidské činnosti je podmíněn rozvojem schopností, dovedností, znalostí a vhledu člověka. Je důležitá vzhledem ke kvalitě způsobu života a současně je významná z hlediska celého společenského systému. Tato hodnota patří k motorům vývoje lidské společnosti. ¾ Úspěšnost v zaměstnání. Patří k hodnotám profilujícím životní styl, znamená dosažení určité sociální prestiže. ¾ Vzdělání. Tato hodnota je převážně účelová, vzdělání je prostředkem k dosažení něčeho dalšího, jako kvalifikace, společenské prestiže a statutu, peněz atd. A také je cílovou hodnotou – být vzdělaný, dosáhnout určitého stavu vzdělání. Dále následují hodnoty jako být užitečný druhým lidem, uspokojování svých zájmů a koníčků, majetek, společenská prestiž, podnikání, veřejně prospěšná práce, angažovanost a další. Z globálního hlediska je bezesporu jednou z nejvyšších hodnot mír. Pokud se podíváme na historii, zjistíme, že časem zvítězí lidská láska k míru, spravedlnosti a svobodě vždy nad krutostí a útiskem. Násilí plodí násilí a znamená jen jednu věc, a to utrpení. Dnes už nestačí přát si mír ve své vlastní zemi nebo dokonce ve svém okolí. Lidé jsou na sobě vzájemně velmi závislí a propojení. Jediný mír, o kterém má tedy význam hovořit je mír světový. Ovšem
28
mír není něco, co existuje nezávisle na nás lidech, stejně jako válka. Určití jednotlivci, jako politici, vůdci, generálové, mají zajisté větší zodpovědnost. Ovšem pochází z řad nás, lidí, vyrostli v podmínkách jako všichni ostatní na této planetě, v prostředí, které jsme všichni spoluvytvářeli. Mír ve světě tedy závisí na míru v srdcích nás, jednotlivců. Úplné odzbrojení všech vojenských organizací je bohužel utopie. Dokud ovšem budou na světě zbraně, vždycky se najde někdo, kdo zmáčkne spoušť. „Když se jako jednotlivci vnitřně odzbrojíme, tím, že se postavíme svým negativním myšlenkám a emocím a budeme rozvíjet své pozitivní vlastnosti, vytváříme tím podmínky pro vnější odzbrojení. Trvalý světový mír bude možný jenom tehdy, když každý z nás vyvine vnitřní úsilí. Bolestné emoce dávají vzniknout konfliktu, je proto důležité, abychom zůstali citliví k potřebám ostatních, uznávali jejich stejné právo na štěstí a neudělali nic, co by přispělo k jejich utrpení.“13
13
Dalajlama XIV. Etika pro nové milénium. Praha : Pragma, 1999. str. 175
29
3. Mladá dospělost Období mladé dospělosti je charakteristické mimo jiné určitými psychologickými a sociologickými aspekty.
3.1 Psychologické aspekty mladé dospělosti Počátek dospělosti není v naší společnosti jednoznačně vymezen nějakým specifickým mezníkem. Jediným takto definovatelným faktorem je dosažení právní dospělosti – zletilosti. Za nejvýznamnější psychické znaky dospělosti lze považovat samostatnost, relativní svobodu vlastního rozhodování a chování, spojené se zodpovědností ve vztahu k druhým lidem, se zodpovědností za svá rozhodnutí i činy.14 Mladá dospělost zahrnuje období od 20 do 35 let života. Dosažení dospělosti signalizuje ochotu přijmout a schopnost zvládnout určité vývojové úkoly, jako jsou profesní role, stabilní partnerství a rodičovství. Je to doba nadějí, plánování, sociálních proměn, lidé v ní zažívají hodně nových zážitků a získávají nové zkušenosti. Mladý člověk přijímá nové role, které jsou důkazem splnění určité sociální normy. Dospělost je spojována se samostatností a nezávislostí, člověk si sám volí svůj životní styl a své role, současně je společností tlačen k přijetí určité definitivní společenské pozice a s ní spojených závazků – omezení svobody. Dospělost je spojována s ekonomickou soběstačností a s možností svobodně hospodařit se svými penězi, se svobodnou volbou autentických přátelských a partnerských vztahů. Do období mladé dospělosti je nakupeno několik životních mezníků: člověk si volí profesi, uzavírá manželství a stává se rodičem. V této etapě převažuje orientace na právo a pořádek, tj. orientace na společnost, ubývá radikalismu, negativismu a odpor k respektování jakýchkoliv norem. Dochází k uvolnění vazeb na skupinu a nárůstu individuální zodpovědnosti. Po 25. roce jsou už někteří mladí lidé (11-16% - Colby, Kohlberg, 1987) schopni uvažovat o hodnotách a principech, které jsou platné bez ohledu na jakoukoliv autoritu, ale i bez ohledu na aktuální společenské či právní normy… Morální uvažování, které je 14
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha : Portál, 2000. str. 301
30
typické pro druhou polovinu mladé dospělosti, je sice orientováno na právo a pořádek, ale zároveň je relativizuje. Z toho důvodu bývá tento způsob uvažování označován jako hodnotově relativistický (Heidbrink, 1997). 15 Morální uvažování dospělého výrazně ovlivňují všechny subjektivně významné zkušenosti. D. E. Papaliaová a S. W. Plesová (1992) považují v období mladé dospělosti za nejvýznamnější dvě kategorie zkušeností: a)
Zkušenost s obtížným řešením konfliktu osobně významných hodnot, tato zkušenost přispívá k posílení vědomí relativity morálního úsudku.
b)
Zkušenost se silnou emoční vazbou a z ní vyplývající zodpovědností k jiné lidské bytosti (vlastní dítě).16
3.2 Sociální aspekty mladé dospělosti Mladá dospělost je charakteristická, po období adolescence a puberty, kdy jsou lidé vzhledem ke stejnému tělesnému vývoji postaveni před stejné nové možnosti, obdobím velkých rozdílů a rozmanitosti. Jejich příčinou je především ta skutečnost, že biologický vývoj v tomto období probíhá pomaleji než v obdobích předchozích. Životem nabízené varianty lidem v mladé dospělosti jsou mnohem rozmanitější, než dosud. Mohou se provdat, mít děti, nebo se věnovat kariéře, sportovní činnosti, mohou dál studovat, zkrátka mají možnost rozhodnout se pro libovolnou cestu. Pavel Říčan ve své publikaci Cesta životem nabízí výčet znaků, kterými se vyznačuje dospělý člověk: ¾ Koná produktivní práci, jejíž smysl chápe a která ho činí existenčně soběstačným – případně se soustavně připravuje na velmi náročné pracovní uplatnění (vysoká škola). Podává dobrý pracovní výkon bez výkyvů. 15 16
Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha : Portál, 2000. str. 310 Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha : Portál, 2000. str. 311
31
¾ Je schopen spolupracovat bez zbytečných konfliktů, přijímat i poskytovat radu a pomoc, podřizovat se vedení a sám vést méně zkušené. ¾ Samostatně hospodaří, přinejmenším si samostatně opatřuje a udržuje osobní věci. ¾ Jedná vyspěle vůči nadřízeným v práci. Vyřizuje s nimi své záležitosti sám, bez přílišného rozrušení, bez přehnané submisivity a bez zbytečného zdůrazňování své nezávislosti. Nebouří se impulzivně proti každé drobné aroganci nebo pánovitosti nadřízeného, za příznivých okolností však v tomto vztahu prosadí svoji vůli. ¾ Má do budoucnosti realistické plány, jež odpovídají jeho hlubším zájmům a sklonům. ¾ Bydlí samostatně. Pokud to není možné, má alespoň jasně ohraničený vlastní prostor ve společném bytě, vlastní suverénní teritorium. ¾ Je schopný trávit volný čas sám, má však jednoho nebo více blízkých přátel, kteří stojí o jeho společnost. ¾ Je schopen stýkat se s příslušníky druhého pohlaví bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat i přijímat lásku a něhu, má výraznou tendenci k dlouhodobému vztahu, citově silnějšímu, než je vztah k rodičům. ¾ Cílevědomě rozšiřuje svou orientaci v prostředí, v němž žije a pracuje. ¾ Aktivně se zajímá a pečuje o blaho rodiny, přátel i širšího lidského společenství.
Počátek mladé dospělosti se pojí s velkými nadějemi, optimistickým budováním a energickým a nadšeným „životním rozjezdem“. Lidé v této době více než v jiné, věří ve své schopnosti, v štěstí, jsou přesvědčení, že řešení všech osobních problémů je jen otázka dobré vůle a snahy. Lidé v mladé dospělosti nepřemýšlí tak abstraktně jako v období adolescence, kdy je všechno černé nebo bílé. Člověk bývá v této životní fázi rozhodný a dokáže svá rozhodnutí prosazovat mnohem silněji a s větším entuziasmem než v pozdějším věku.
32
V období mladé dospělosti je důležitá zdravá, niterná sebejistota. V tomto období je člověk svobodný, nezávislý, dosáhl jisté samostatnosti v řešení úkolů a nejrůznějších krizových situací. Tvořivost a schopnost uplatnění je podle P. Říčana závislá na vlastnostech, které se rozvíjejí právě (a nejpozději) ve dvacátých letech života. Jedná se o: 1. Schopnost být sám. Samota člověku umožňuje dostat se do kontaktu se sebou samým a otevřít se tak novým zdrojům inspirace. 2. Plodná nečinnost. Je třeba umět „vypnout“,vnějšně i vnitřně se vyprostit z rutinních činností, včetně rozptylování povrchními radostmi. Pak se mohou „líhnout“ tvořivé nápady. 3. Denní snění. Je třeba odpoutat se od reality a osvobodit svou fantazii, jež je nenahraditelnou silou tvorby i osobního růstu. 4. Volnost myšlení. Myšlenkám je třeba dát úplnou volnost v jakémkoli směru, abychom měli naději objevit možnosti, jež se zdají z hlediska navyklých šablon absurdní. 5. Zpracování traumatických konfliktů. Právě to nejtěžší a nejbolestnější, co se nám v životě přihodilo, bývá zdrojem inspirace – předpokladem je, že si to pamatujeme, vracíme se k tomu a zpracujeme to v hluboké sebepoznání, jež vede i k poznání druhých lidí. 6. Bdělý, nezaujatý postřeh. Máme být otevřeni ke zdánlivě bezvýznamným drobnostem, jež ruší naše navyklé vnímání a myšlení i naši duševní pohodu. 7. Disciplína. Tvrdá práce, vracející se k myšlence znovu a znovu. 17
17
Říčan, P. Cesta životem. Praha : Portál, 2004. str. 236
33
3.3 Partnerství - manželství - rodičovství V posledních letech se stává stále častějším fenoménem delší partnerské soužití a odkládání sňatku do pozdějších let. Mladí lidé mají potřebu s „vázáním se“ počkat a užít si svobody, poznat více partnerů, cestovat. Ovšem čím jsou lidé starší, tím náročnější je hledání ideálního partnera a je složitější vzájemné přizpůsobení. Spolu s věkem většinou ubývá zapálení pro věc, vytrácí se ze začátku nezbytná naivita, schopnost nebo ochota vycházet vstříc a tyto faktory mají negativní vliv na vznik partnerského vztahu. Problémem také může být nevyzrálost a nevyspělost některého z partnerů. V případě, že je muž nedospělý a nevyspělý, často se bojí do partnerského vztahu pustit, nedospělá žena, jež necítí potřebnou integritu se zas může stát závislou na partnerovi a začne žít jeho život, namísto aby budovala a rozvíjela svou vlastní osobnost. Pro harmonické monogamní soužití je důležité, aby oba partneři vyznávali podobné hodnoty, které společné partnerské soužití zaručují. Jedná se o vzájemnou úctu a respekt, bezvýhradnou důvěru, poznání partnera, poznání vlastních citů k partnerovi, společné plány, radost ze závazku věrnosti, sebeotevření, potřeba sdílení, tělesná a duševní něha, hravost, tvořivost a smysl pro humor. Jsou to všechno vlastnosti a city, které dva lidi spojují a pomáhají jim překonat problémové situace, které nastávají v různých intenzitách v každém partnerském vztahu. Ke spokojenému a šťastnému vztahu vede ještě jedna zásadní a nepodcenitelná fáze a to, výběr partnera. Svou volbou ovlivníme další chod a směřování našeho života. Podle romantických představ je láska něco vyššího, co překoná rozdíly v atraktivnosti zevnějšku, ve vzdělání, ve věku, je vnímána jako absolutní souznění, které nic nepřekoná. V realitě je ale doplněna o poněkud praktičtější srovnávání. Ať si to chceme přiznat či nikoliv, potenciální manželka či přítelkyně je mnohdy hodnocena podle prestižních vlastností, jako je postava, obličej, oblékání, zda umí být zábavná společnice, podle vzdělání, zaměstnání nebo i postavení rodičů. Muže si zas ženy vybírají jako potenciální otce svých dětí, čili oceňují vlastnosti, které ženě zaručí splnění požadavků na „vůdce jejich rodu“.
34
Některé vlastnosti, důležité pro výběr partnera, se dají poznat teprve při bližším seznámení a při prožití náročných životních situací. Jsou to například ochota přizpůsobit se, upřímnost, skromnost, obětavost, praktické řešení obtížných situací, schopnost vcítění a další. Poznání budoucího partnera je někdy možné až při sžívání, kdy spolu oba tráví co nejvíce času během delší doby a ideální k tomuto poznávání je společná práce, cestování, zažívání obtížných podmínek, kde hrozí nějaké nebezpečí a oba partneři jsou na sebe odkázáni. Neméně důležitý, pro vzájemné poznání, je také styk s oběma rodinami, které o obou mnohé prozradí. Ačkoliv je partnerka kritická vůči své matce a nesouhlasí s jejími názory, je pravděpodobné, že za dvacet let jí bude velmi podobná, stejně tak partner svému otci. To, zda partner s rodiči vychází, či nikoliv je taktéž jistý ukazatel, některý druh kritičnosti a hašteření může značit o jisté nevyzrálosti partnera a ta je pro partnerství a manželství podstatná. Dobré předpoklady pro harmonické manželství mívají ti, kdo prožili šťastné dětství. Byly jim předány ty správné vzory chování, správné hodnoty, a byl jim umožněn bezproblémovější vstup do partnerství. Psychometricky orientovaní badatelé, tedy ti, kdo měří duševní vlastnosti, vytvořili teorii podobnosti a teorii komplementarity. Teorie podobnosti staví na teorii, že se k sobě hodí lidé s podobnými vlastnostmi, druhá vychází z předpokladu, že spolu budou vycházet lidé, kteří se budou doplňovat, tedy lidé s odlišnými vlastnostmi. Každá z těchto teorií má platnost v jiném okruhu vlastností. „U vlastností, které vedou k podobným zájmům, názorům a postojům (např. trávit hodně času ve veselé společnosti, šetrně hospodařit, vychovávat děti přísně, ale laskavě), platí teorie podobnosti. Snad nejdůležitější je podobnost žité hodnotové orientace a náboženské víry. U vlastností, které určují rozdělení rolí v manželském a rodinném životě, se uplatňuje komplementarita, např. dominantní žena může dobře vycházet se submisivním manželem a takového manžela si buďto vybere, nebo „vychová“.18
18
Říčan, P. Cesta životem. Praha : Portál, 2004. str. 253
35
Jedna z náročných situací, vztahující se k partnerskému, či manželskému vztahu je rodičovství. Velmi často musí mladá žena někdy volit mezi rodinou a kariérou. Zvlášť, pokud chce mít víc dětí, které budou vyžadovat péči delší souvislou dobu, a chce je mít v době, která je pro jejich zrození optimální. Pokud tedy žena chce mít rodinu, musí zapomenout na některé druhy kariéry, které jsou časově náročnější. Někdy musí i muž volit mezi kariérou a zabezpečením rodiny. Může mít předpoklady a motivaci ke studiu, zplodí dítě a musí finančně svoji rodinu zabezpečit a přijmout zaměstnání, třeba i nekorespondující s jeho zaměřením. Obětí rodičovství nejsou pouze kariérní růst, patří k nim i finanční znevýhodnění rodiny a omezení osobní svobody. Péče o dítě znamená vysoké nároky omezující životní styl rodiče, většinou ženy. Rodičovství má dopad i na manželský vztah, zejména negativní vliv vyčerpanosti a případné emocionální lability ženy na sexuální život. Je to nezvratné rozhodnutí a nelze je vzít zpět. Ovšem přináší i kladné stránky, jako je rozvoj vztahů; právě mateřství přináší novou dimenzi vztahu, i k partnerovi, osobní naplnění, které dodává pocit osobní hodnoty, pro některé je důležité vědomí pokračování jejich rodu, je známkou dospělosti a v neposlední řadě je to výzva, zdroj podnětů a příležitost poznávat sebe i partnera tak, jak by to bez dítěte nebylo možné. Partnerství, stejně jako manželství je závislé na vyznávání podobných hodnot, je závislé na rodinách obou partnerů a na jimi předávaných hodnotových žebříčků a vzorů chování. Podobný náhled na svět a hodnotové zaměření, schopnost domluvy, vstřícnost, důvěra a porozumění mezi oběma partnery je velkou devizou do budoucnosti každého vztahu a pomůže oběma stranám prožívat plnohodnotný život a udržet vzájemný respekt i ve vyhrocených situacích.
36
3.3.1 K rolím mužů a žen Pro nastolení harmonického stavu mezi lidmi, musí být nastolena rovnováha mezi působením obou polovin lidstva; mezi mužem a ženou. Hodnoty patriarchátu nejsou pro rozvoj lidstva, pro rodinu ani pro společnost prospěšné. Vymanění žen z nadvlády patriarchátu a jejich osvobození je základním předpokladem humanizace člověka. Nadvláda mužů nad ženami vznikla před několika tisíci lety. Tato nadvláda byla založená na hospodářské moci mužů, kteří využívaly ženy k nedůstojné a těžké práci, a ty současně plnily role matek, milenek a utěšitelek. Uplatňování moci a síly nad slabšími je základní pilíř patriarchátu. Sílící osvobozovací tendence žen, které se za několik posledních desetiletí radikálně projevily, mají obrovský význam pro celou společnost a dost možná je počátek osvobození žen od nadvlády mužů nejrevolučnější událostí 20. století. Tato dlouhá cesta je ale teprve na začátku. Vztah mužů k ženám byl dosud založen na nepodložené nadřazenosti. Nasnadě je požadavek na vyrovnání vtahů mezi oběma pohlavími, neboť se tyto vzorce chování a myšlení, tyto stereotypy, odráží v rodinách a vědomým i nevědomým působením se přenáší na další generace. Žena byla ještě v blízké minulosti pokládána v mnoha zemích, v některých dodnes, téměř za zboží. Ve Spolkové republice Německo, tedy ve střední Evropě, jedné z nejrozvinutějších oblastí světa, byly teprve v roce 1977 novým manželským zákonem a rodinným právem odstraněny závažné nerovnosti v právním postavení žen a přestala existovat norma, která k muži a ženě přistupovala odlišně. Ženám
bylo například umožněno ponechat si dívčí jméno, jejich odpovědnost za
domácí práce, až do té doby zakotvená v zákoně, byla zrušena a otázka péče o domácnost byla ponechána na dohodě manželů, oba manželé také mají právo být výdělečně činní. Muž odedávna fungoval jako hlava rodiny, žena byla v podřízeném postavení. Toto rozdělení rolí je dáno i z ekonomického hlediska, muž byl v zaměstnání, žena většinou „jen“ v domácnosti. Čili role muže, živitele rodiny, byla jasně daná. Práce v domácnosti se pokládala za něco méněcenného, byla přidělena ženám, a ty, tudíž, vzhledem k nekvalifikované práci nepotřebovaly vzdělání. Od ženy se očekávalo vaření, 37
uklízení, starost o děti, obstarání celé domácnosti. Ve výzkumu, týkajícím se působení mužů v domácnosti, popisují A. Hofff a J. Schulz (1985) jejich postoje a pocity. Zastánci staré mužské ideologie, kteří mluvili o svobodném prostoru ponechávaném ženě v domácí práci, po proměně slov v činy změnili názor. Popisovali práci v domácnosti jako monotónní rutinu, mluvili o neviditelnosti práce, nedostatku uznání, nedostatku sebevědomí, mluvili o ponižující a nervově ubíjející práci, ze které není žádný hmatatelný výsledek. Poznávají význam výdělečné práce, důležitý pro upevňování vlastního sebevědomí, pro uznání ze strany druhých. Ženy zaměstnané u pásů v továrnách postupně začaly požadovat svou rovnoprávnost s muži, staly se spoluživitelkami. Ve společnosti se emancipace žen začala rozvíjet, ale v rodině měla zpoždění. Dá se říci, že v otázce rovnoprávnosti mužů a žen předběhlo vědomí realitu, kdy narážela a naráží ženská očekávání na lpění mužů na starých připsaných rolích. Problém je i v přenosu rolí a vzorců chování, které se přenáší z otce na syna a z matky na dceru. V průběhu posledních 50. let se pojetí mužské a ženské role změnilo. Změny se promítly v nejrůznějších oblastech jako je způsob trávení volného času, profesních možnostech, partnerství, ale i v méně nápadných oblastech, jako je
vymezení vlastní identity a sociálního očekávání,
zaměřeného na jedince opačného pohlaví. Ovšem z velké části se zatím změny týkají spíše vědomí, než konkrétních případů. Na starém přesvědčení, že žena je odpovědná za domácnost a za děti, se nezměnilo příliš, muži si tuto netečnost vůči domácím pracím ospravedlňují třeba finančním příspěvkem do domácnosti. Velká autonomie se však ženám přisoudila v oblasti rozhodování. Je přijímaná samostatná žena, která ví, co chce, samostatně a odpovědně řídí své záležitosti a záležitosti ostatních členů rodiny a přebírá tedy část mužova dosavadního břemene. Problém s touto oblastí emancipace ovšem nastává ve chvíli, kdy se tato samostatnost ženy obrátí proti muži a jsou na něj kladeny nároky. T.G.Masaryk ve svých myšlenkách o otázce rovnocennosti žen říká : „…je to problém buržoasie a inteligence. U sedláka, u dělníka musí žena často dělat stejné práce jako muž, stejně mnoho a stejně těžce. Ale sedí-li muž celý den v kanceláři, nemyslí na to, že jeho žena se musí celý den starat o děti, musí nakupovat, vařit, uklízet, šít a provozovat doma desatero řemesel, rád bych věděl, kdo z těch dvou udělá více práce. A co se týče úřadů, umění, vědy, politiky, tam ženy začaly sotva 38
vnikat; to je taková nerozumná ukvapenost, že užuž si troufáme soudit, dovedou-li to nebo ne. Vždyť muži na to měli tisíce let, aby se tomu naučili, a ještě dělají svou práci špatně. To ve vysoké aristokracii si mnoho nelámali hlavy s rovnocenností žen; ženy byly královnami a zasahovaly do politiky ažaž…19 Ženská role se oproti tradičnímu pojetí stává více dominantní, samostatnější a nezávislejší. Tento proces je často prezentován jako emancipace… Pro muže nebylo spojeno vyrovnání pohlavních rolí s žádným zjevným ziskem… Muž ztratil svou dříve formálně deklarovanou dominanci a společenskou pozici. 20 I muži prošli v posledních desetiletích proměnou. „Tvrdý chlap“ již není obrázek správného muže dnešní doby. Muži se přestali stydět dávat najevo svoje city a slabosti. Ovšem i přes veškeré změny si stále většina z nich myslí, že lze sloučit zrovnoprávnění muže a ženy a přitom zachovat dělbu práce. Mladé ženy, dosahující stejného vzdělání a uvědomujíc si svoji situaci očekávaly větší rovnost v povolání a v rodině, jejich očekávání však narazila na protichůdné tendence na trhu práce a v chování mužů. Muži si naopak osvojili rétoriku rovnosti, aniž by po slovech následovaly činy.21 Toto podceňování žen vyplývá z polygamie ve společnosti. Ta není sice v mnoha státech danou normou, přesto platí obecně pro obě pohlaví jiná morálka. Z našeho okolí, z literatury, z historie vychází muž jako ten, kdo většinou znehodnocuje svazek dvou lidí. Shromažďování sexuálních zkušeností bylo vždy výsadní, a s tichostí všeobecně přijímané právo mužů. Toto chování není „normální“, jak s otevřeností mnozí prohlašují. Muži se odkazují na historii, na potřebu mužů dobývat. Ale odkazují se právě na dobu, ve které se žena dostala do podřadného postavení a byla zbavena svých práv. Proč se z neúcty stala norma? Proč by k sobě dvě lidské bytosti neměly chovat stejnou vzájemnou úctu a respekt?
19
Masaryk, T., G. Myšlenky a otázky rovnocennosti žen. Brno : Nový lid, 1920. str. 43 Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Praha : Portál, 2000. str. 314 21 Beck, U. Riziková společnost. Praha : Slon, 2004. ISBN. str. 162 20
39
Žena a muž jsou svým způsobem odlišní. Žena dala vzniknout novému životu, miluje tento život a nenávidí všechny podoby jeho ohrožení, a tento cit vnímá silněji než muž. Má schopnost bezpodmínečné všezahrnující lásky a tato láska, tento cit, je mnohem silnější, než touha po boji. Tato ženská ctnost je velice důležitá pro budoucnost lidstva, protože představuje naději pro vymícení válek, zbrojení a agresivního konkurenčního myšlení, jež jsou za drtivé většiny výplodem mužského způsobu myšlení. Ženy jsou zaměřeny proti násilí více než opačné pohlaví. Žádný zisk a žádné vlastnictví pro ni neznamená víc, než život jejích synů, manželů a otců. „Muži neznají tak jako ženy cenu života, klidně s ním hazardují, neboť neprošli tou zkušeností, jak těžko se nový člověk rodí, s jakým rizikem a bolestí. Přišli k němu zadarmo, a co je zadarmo, to nemá hodnotu.“22 Ve společnosti, která uznává mužsko - ženský svět rozdělený na mužsko – ženské práce, úkoly, nástroje…, do sebe úkoly zapadají a až jako celek dosahují cíle. Na druhé straně humanismus zdůrazňuje universální vlastnosti, práva a potřeby člověka bez rozdílu. Ty jsou patrné při rození dětí a jich nejrannější péči. Jinak je mezi mužem a ženou úplná zastupitelnost. Propojení obou pohlaví ve světě rodičovství, lásky, povolání, individuálního rozvoje a seberealizace se otřásá. Ženy v průběhu svého života kolísají mezi rozpornými póly emancipace a opětovného připoutání ke starým rolím. Uvědomování si konfliktů je v manželských i mimomanželských vztazích podporováno otevírajícími se možnostmi volby. Při rozhodování si všichni zúčastnění uvědomují možné důsledky a rizika. Např. při rozhodování o tom, kdo se bude věnovat péči o děti, rozhoduje o profesní kariéře rodičů, tudíž i o jejich budoucí ekonomické závislosti či nezávislosti a o všech důsledcích z toho vyplývajících. „Rozpadají se vztahy mezi muži a ženami, které jsou pevně spojeny s oddělením produkce a reprodukce a udržovány kompaktní tradicí nukleární rodiny se vším, co v sobě obsahuje z koncentrovaného pospolitého života, připsaných rolí a emocionality. Všechno je pojednou nejisté: forma společného života i to, kdo, kde a jak pracuje, názory na sexualitu a lásku a jejich spojení s manželstvím a rodinou. Instituce 22
Vojtelová, E. Vliv prostředí na hodnotové vidění dětí a mladých lidí s důrazem na oblast rodinného života. Diplomová práce. PdF MU. Brněnec, 2004.
40
rodičovství se rozpadá v konflikt mezi mateřstvím otcovstvím a děti s oněmi jim vlastními intenzivními vazbami, které se dnes stávají něčím anachronickým, jsou posledními partnery, kteří neodcházejí. Začíná se všeobecně usilovat o „formy opětovného sjednocení“ práce a života, domácí a výdělečné práce atd. a experimentovat s nimi.“23 Pokusy od osvobození od generových stereotypů se stále podnikají převážně v privátní konfrontaci mužů a žen, v prostředí a podmínkách nukleární rodiny, a současně při zachování stejné sociální struktury v rodině. V takovém případě zbývá jen výměna dosavadních nerovností. Řešení této problematiky není jednoznačné, není jednoduché, bude zapotřebí hodně porozumění, vstřícnosti a lásky. A jaké by řešení mohlo být? Žena si ponechá roli matky, vychovatelky, pokud je zaměstnaná, měla by být osvobozena od domácích prací, ty mohou být zajištěny nejrůznějšími službami. V ostatních, zbylých domácích pracích a ve výchově dětí by se měli manželé domluvit na spravedlivé dělbě. Pokud bude žena osvobozena pouze ekonomicky, tedy přístupem k zaměstnání, ale s plným pracovním nasazením v domácnosti, zvrhne se emancipace v ještě horší poddanství. Aby bylo toto zrovnoprávnění plnohodnotné, mělo by vycházet nejen ze společnosti, ale i z nitra rodiny.
23
Beck, U. Riziková společnost. Praha : Slon, 2004. str. 180
41
4. Východiska Jaké jsou tedy ty správné hodnoty a způsoby chování, které nás samotné a celé lidstvo mohou posunout směrem k vyspělé civilizaci, která se nebude pyšnit jen technickou vyspělostí, ale i humanistickým přístupem a absencí globálních problémů, zahrnujících chudobu, hlad, násilí, války a nezodpovědný přístup k přírodě? Dalajlama ve své knize Etika pro nové milénium vyjadřuje názor, že vytvoření závazných etických principů je možné, pokud za svůj výchozí bod vezmeme poznatek, že my všichni si přejeme dosáhnout štěstí a vyhnout se utrpení. Je to jeden z cílů buddhistického učení, dosáhnout trvalého a bezpodmínečného štěstí, které ve své čisté podstatě znamená „dělání dobra“, ale určitě se dá aplikovat i mimo buddhistické teritorium a dá se na něm stavět. Tato myšlenka spočívá ve víře v čisté myšlení člověka a staví na logických postupech příčin a následků, ze kterých vyplývá, že pokud budeme dělat jen to, co je pro nás samotné dobré, při svém nejlepším vědomí a s nejčistším svědomím, budeme dělat současně i to nejlepší pro svoje okolí a pro ostatní. Při hledání východisek z momentálně krizové situace, ve které se vzhledem ke všemu nelidskému dění dnešní svět nachází, při hledání správné hodnotové orientace, která nám pomůže vyvést nás samotné a lidstvo vůbec z osobní nejistoty a z koloběhu negativních projevů, jako jsou války, násilí, chudoba, hladomor a devastace životního prostředí, způsobené mnohdy nedostatkem morálních zásad, docházím k názoru, že vlastnosti a hodnoty jako jsou soucit, láska, pochopení, odpuštění, tolerance a zodpovědnost, mohou v konečném důsledku změnit atmosféru celé společnosti a postupně ji vyvést z bludného kruhu negativních projevů, ve kterém se točí už celé věky. Zda je možné se těchto negativních projevů zbavit může ukázat budoucnost. Pokud ovšem lidé přistoupí na myšlenku pokusu o nápravu a návrat k přírodě, nebudou čekat na pokyn nebo na projevenou změnu ve svém okolí a začnou se změnou přístupu sami.
42
Je tedy na nás samotných, abychom si udělali čas pro sebe, zhodnotili smysl a ubírání našeho života, na nás je volba partnera, s nímž budeme zakládat rodinu a s nímž společně budeme formovat naše děti, předávat jim svoje vzorce chování a ony pak budou spoluvytvářet atmosféru našich životů. Je na nás, abychom se pokusili o změnu, a abychom svoje děti nepřipravili o možnost úctyhodného místa k životu.
.
43
