1 V Novém Dilí se blížil konec monzunového období. Pára stoupala z ulic, Dave seděl v baru u starého rozviklaného stolku, popíjel pivo a sledoval rikši, tažené po špinavých ulicích starými unavenými muži, kteří se tak snažili vydělat na živobytí. Dave viděl, že život v Indii vážně nebyl nijak lehký, bylo to spíš úplně na hovno. Posledních šest měsíců cestoval se svojí přítelkyní. Projeli celý Dálný Východ, což rozhodně nebylo nijak snadné. Nebyl to jen stres z toho, jak se pořád museli vypořádávat s chudými žebráky, ale také z života v naprosto nedostatečných hygienických podmínkách a s neustále přítomnou hrozbou nemoci. To bylo asi to nejhorší. Nikkei už to dál nedokázala snášet, a tak se s Davem rozešla a nechala ho samotného v Novém Dilí. Daveovi bylo zle. Včera se přiotrávil jídlem, ráno ho nechala jeho holka, a tak jediná věc, po které momentálně toužil, bylo opít se do bezvědomí a utopit se ve svém žalu. Což bylo přesně to, co měl v úmyslu udělat. Den se ploužil dál a on se celý den nehnul od toho zatraceného malého stolku. Byl totálně na dně, jeho žaludek a hlava ho ničily, ale nejhorší bylo jeho zlomené srdce. Miloval Nikkei víc než svůj život a teď byla prostě pryč. Stále mu to ještě úplně nedocházelo, pořád čekal, že vejde do toho malého zavšiveného baru a vezme ho na milost. Ale jak se den překulil do noci, uvědomil si, že se Nikkei už nevrátí. Bylo kolem půlnoci, když se Dave konečně zvedl a zamířil zpět do hotelového pokoje. Dvakrát u toho upadl. Objevil se malý indický chlapec a pomohl Daveovi nahoru ze špinavé podlahy. Lámanou angličtinou se ho
zeptal, kde bydlí. Dave mu řekl jméno hotelu a chlapec ho tam dovedl. Dostal od Davea za tu pomoc pár dolarů, což byla pro chlapce přímo neuvěřitelná částka peněz. Větrák nad postelí zněl jak helikoptéra. Dave ráno skoro nemohl otevřít oči, měl je opuchlé a byl celý zpocený. Celou noc ho zaléval ledový pot způsobený otravou z jídla a samozřejmě také alkoholem. Cítil se naprosto příšerně a rozhodně nevypadal nijak lépe. Trvalo mu celou věčnost, než konečně vstal a dostal se do koupelny. Nakonec se mu podařilo i vrátit se zpátky do postele předtím, než zase odpadl. Bylo kolem páté odpoledne, když se konečně zase pohnul. Vstal a šel otevřít okno. Ulice byly plné lidí, zvuků a špíny. Vyhlédl z okna a sledoval, jak se lidi snaží probojovat si cestu skrz nekonečný dav. „Do hajzlu!“ ulevil si a hlava mu klesla zoufalstvím. Obrátil se, aby něco řekl, ale hned se zarazil. Nebyla tam. Dave se rozhlédl po pokoji a uvědomil si, že tam Nikkei není. Chvíli tam zmateně stál, a pak mu to celé najednou zase došlo, to, že je sám. Klesnul na kolena a začal mlátit pěstmi do podlahy, pak se v něm všechno zlomilo a on začal brečet. Stulil se na bok do klubíčka, ležel na podlaze a vzlykal. Pro Davea už snad nemohlo být nic horšího. Ještě nikdy se v celém svém životě necítil hůř. To, že mu bylo špatně, nic neznamenalo, za poslední měsíce si tím prošel mockrát, ale ten pocit úplné prázdnoty uvnitř byl k nevydržení. Nikdy nikoho nemiloval tak jako Nikkei a nevěděl, jak se teď vypořádat s tím, co cítil. Znovu začalo pršet. Déšť zvenku bubnoval na zeď jeho pokoje a voda létala otevřeným oknem dovnitř. Dave se probral na podlaze pod oknem, úplně promočený.
Nevěřil že stále prší, déšť se mu zdál nekonečný. Postavil se a zavřel okno, pak přešel k posteli a zalezl zpátky pod přikrývku. Nestaral se o to, že je mokrý, ani si toho popravdě nevšiml, už mu to připadalo normální. Poslední měsíc a půl strávil v Indii v období monzunových dešťů a tohle byl jen další v řadě propršelých dnů. Celou noc ho trápil neklidný spánek. Ráno v polospánku sáhl na druhou stranu postele. Nebyla tam. Dave pomalu otevřel oči, pootočil hlavu a zíral na prázdnou postel vedle něj. Měl pocit, jako by měl v břiše prázdnou jámu a rozhodně to nebylo z toho, že mu bylo špatně. Posadil se a rozhlédl se po hotelovém pokoji. Byl to starý ošuntělý hotel. Podlaha byla ze špinavých dřevěných prken a tapety se vlnily a praskaly kvůli neustálé vlhkosti. Ale za tři dolary na noc toho moc neočekával, dostal to, za co si zaplatil. Dal si sprchu a oblékl se. Posadil se na kraj postele, dal si hlavu do dlaní a jen tak seděl. Připadal si ztracený, nevěděl, co si počne. Nechtělo se mu jet zpátky do Států. Kolorado je hezké, ale byl tam celý svůj dosavadní život, teď chtěl cestovat a vidět svět. Ale najednou si tím už nebyl tak jistý. Bez Nikkei se mu všechno zdálo zbytečné. Dave se postavil a sešel dolů do restaurace. Poslední dva dny nic nejedl. Vešel dovnitř a posadil se. Číšník přišel okamžitě. Obsluha v Indii byla nepřekonatelná, avšak kvalita jídla bylo něco, o čem mohl člověk pouze snít. Nebylo to tak, že by jídlo nechutnalo dobře. Ale nikdy jste prostě nevěděli, kdy vám z něčeho bude zase špatně. Nešlo vůbec o to, jestli ale kdy vám bude zase špatně! Proto měl Dave s sebou dobrou zásobu antibiotik, a přestože nebyl moc nakloněný tomu neustále je brát, většinou neměl na vybranou. Objednal si toust a
kávu. Jeho žaludek byl pořád trochu citlivý a Dave nevěděl, jestli by v břiše něco jiného udržel. Když začala káva působit, pročišťovala se mu mysl a on začínal plně chápat, co se stalo. Předtím neviděl skutečnost v celé její kruté nahotě, bylo mu strašně zle a z únavy a alkoholu byl téměř v bezvědomí. Nicméně toho rána, jak tam seděl sám u stolu, celé mu to znovu došlo. Jednoduše byl sám v Indii a láska jeho života ho opustila. Dave seděl a zíral do šálku s kávou. Vzpomínal na všechno, čím spolu s Nikkei prošli, a pak začal přemýšlet o věcech, které měl či mohl udělat jinak, i o tom, jak se k ní občas choval. Litoval některých věcí, které řekl nebo udělal. Jak mu to všechno běželo před očima, začal se vinit z toho, že ho opustila. Naštval se sám na sebe, připadal si jako totální idiot a vlastně ani nebyl tak úplně mimo, ale tím je občas v životě každý. Aspoň teď přesně chápal, co myslel jeho přítel tím svým „chybami se člověk učí“. „Do hajzlu!“ zamumlal si Dave pro sebe. Přišel čísník, podle jeho mumlání si myslel, že si chce objednat něco dalšího. „Pane?“ zeptal se. Dave vhlédl k číšníkovi. Byl jeho přítomností trochu překvapený, ale pak si uvědomil, co se stalo. „O.. ještě kávu, prosím,“ řekl Dave dobře oblečenému číšníkovi. Odešel do kuchyně, Dave znovu sklonil hlavu a ztratil se ve svých myšlenkách. Číšník se vrátil, položil před něj kávu a odešel. Dave si vzal šálek, nalil do něj mléko, nasypal spoustu cukru a usrkl si. Cítil se tak prázdný. Bylo to, jako by někdo sáhl dovnitř jeho těla a vyrval mu celou jeho podstatu, srdce a duši. Nerozuměl tomu, nikdy předtím ho nikdo takhle
nezasáhl. Vzpomínal na svůj předchozí život a na všechny holky, se kterými si vyšel nebo s nimi randil, ale nikdy to nebylo takové. Tohle bolí, doopravdy bolí. Dojedl toust a dopil kávu. Ani neměl moc hlad, navíc jeho žaludek byl pořád jako na vodě, ale hlavně veškerou jeho radost z jídla vytěsnily neveselé myšlenky na Nikkei. Vyšel z hotelu do ulic Nového Dilí, což byla vzhledem k jeho stavu docela chyba. Nebyl v náladě zabývat se žebráky a pouličními prodavači, ale musel na chvíli vypadnout z hotelu, přestože nebyla šance, že by se při procházce nadýchal čerstvého vzduchu. V centru Nového Dillí nebyl čerstvý vzduch, pouze kouř, špína a výfukové plyny z aut. Chodil po ulicích v mlžném oparu. Lidé k němu klidně mohli přijít a snažit se mu prodat nádobí, květiny nebo cokoliv dalšího co je napadlo, ale on šel dál se skloněnou hlavou a vůbec si jich nevšímal. Ukázalo se, že je to vlastně docela dobrý způsob, jak se projít, aniž by vás stále někdo obtěžoval. Pomalu zamířil zpět do hotelu. Byl vyčerpaný a zesláblý jak z otravy jídlem, tak z myšlenek na Nikkei. Byly asi čtyři hodiny odpoledne, když znovu začalo pršet. Dave akorát prošel dveřmi do hotelu. Šel rovnou k baru a posadil se ke stolu u velkého okna vedoucího do ulice. Objednal si pivo, seděl a koukal ven. Byl otrávený životem, Indií a nekonečným deštěm. Chtěl odjet, ale nevěděl kam. Bez Nikkei se mu nechtělo nic a nikam. Život byl náhle jedno velké dilema, alespoň tak mu to připadalo. Zdálo se mu, že se teď nedokáže rozhodnout o ničem. Dave chtěl zavolat Nikkei do Paříže. Vloni na jaře ji tam potkal na svatbě svého přítele. Hned to mezi nimi zajiskřilo a poté, co odjeli z Paříže, zamířili do Kolorada, kde strávili zimu lyžováním. Potom letěli na Fidži,
poflakovali se na plážích, surfovali a plavali. Pokračovali do Austrálie, Thajska, Nepálu a nakonec Indie. Byl to úžasný výlet, pomyslel si, až do včerejška. Věděl, že ještě do Paříže nemohla doletět, a ani si nebyl jistý, jestli by měl volat tak brzo po jejím odjezdu. Ačkoliv náhle pocítil nekontrolovatelnou touhu mluvit s ní, věděl, že nemůže, a to ho ničilo. Jak tam tak seděl a usrkával pivo, cítil na čele studený pot a po těle mu přeběhl mráz. Byl to záchvat paniky. Dave nevěděl, co se s ním děje, cítil se divně a mimo sebe. Měl pocit, že se zblázní. Postavil se, rozhlédl se po baru, ale nevěděl, co vlastně hledá. Připadalo mu, že se musí hnout, že jestli tam bude sedět jen o chvíli déle.... už tam nemohl vydržet. Šel na záchod a snažil se získat znovu kontrolu nad svými myšlenkami a pocity. Pomalu se vrátil ke stolu, pomohlo mu trochu se projít. Ten pocit, že něco dělá, ho vytáhl z bezbřehého zoufalství. Znovu se posadil a snažil se utřídit si myšlenky. Vypil ještě trochu piva, což mu taky pomohlo trochu se uklidnit. Rozhodl se, že vypadne z Nového Dilí a zamíří na sever do hor. Chtěl dojít až k pramenu Gangy. Měl v plánu jít tam s Nikkei, ale teď holt půjde sám. Vzbudil se časně ráno. Alespoň že dnes neprší, pomyslel si. Zaplatil účet v hotelu, hodil batoh na záda a zamířil na nádraží. Byl to horor, protlačit se hordou lidí, aby si mohl koupit lístek, ale už v tom byl docela sběhlý. Daveovi bylo dvacet pět, byl svalnatý a měřil sto osmdesát centimetrů, takže odstrčit pár hubených Indů z cesty pro něj nepředstavovalo problém. Nedělal to rád, ale věděl, že čekat trpělivě v řadě na lístek by mu trvalo celé dny. „První třídou do Čandigarhu“, řekl Dave muži za přepážkou.
Rozhodně neměl v úmyslu cestovat druhou třídou. Jednou to zkusil a cítil se jako sardinka v krabičce, zavřená spolu se smradlavými kozami, kuřaty a lidmi, kteří páchli stejně hrozně. Krom toho stál lístek v první třídě jen o dvacet dolarů víc a co se Davea týkalo, bylo to sakra dobře utracených dvacet babek. Šel po nástupišti směrem k vagónům první třídy, a pokud to bylo možné, vyhýbal se žebrákům a zlodějíčkům, kteří se na nádraží poflakovali. Naskočil do vlaku a zamířil k prázdnému kupé se čtyřmi sedadly. Měl štěstí, vlak měl brzo odjet a zatím k němu nikdo další nepřistoupil. Chtěl být sám, neměl v úmyslu vést zbytečnou konverzaci s nějakým středostavovským indickým zbohatlíkem. Vlak sebou cuknul, jak se začal pomalu rozjíždět. Dave pocítil úlevu, nebyl si jistý proč, asi že se zas hýbá. Dalo mu to možnost soustředit se na něco jiného. Pořád nemohl dostat z hlavy myšlenky na Nikkei. Zíral ven z okna a sledoval, jak vlak pomalu projížděl městem. Byl rád, že konečně vypadne z města ven. Potřeboval zmizet a najít klid. Najednou se otevřely dveře. Dave vzhlédl s otráveným výrazem na tváři. Byl naštvaný, že mu někdo leze do kupé. „Ahoj“, pozdravil ho mladý blonďatý chlapík. Dave zaregistroval silný neměcký přízvuk a spatřil, jak za chlapíkem vstoupila dovnitř krásná dívka. „Ahoj“, řekla Davovi. Oba si dali batohy na věšáky nad sedadlem a posadili se naproti Davovi. Dave si je změřil pohledem a trochu se na ně zašklebil, což byl jeho způsob pozdravu. Ale nebyl v náladě, aby si povídal. Oba dva se podívali na Davea, pak se otočili a začali spolu mluvit neměcky. Dave
si jich už víc nevšímal. Vytáhl knížku a začal si číst. Chtěl se vyhnout jakékoliv konverzaci. Čas od času zvedl hlavu od knížky a podíval se z okna. Jak vlak projížděl, sledoval lidi na ulicích. Někteří vařili něco nad ohněm, jiní zas nosili na hlavách obrovský náklad různých věcí. Jejich život se zdál být neskutečně těžký, a jak tak Dave zíral z okna na ty chudé, špinavé lidi, snažící se vydolovat trochu toho živobytí ze špíny a zoufalství, cítil se vděčný za to, co má. Na druhou stranu cítil, že by se všeho vzdal a klidně žil jako tito lidé, jen kdyby mohl být znovu s Nikkei. Cítil, že se ho znovu zmocňuje panika. Chlápek naproti si všiml Davova rozrušení. „Vy jste Američan?“zeptal se Davea. „Jo,“ odměřeně odpověděl Dave. „A kam máte namířeno?“ vytrvale pokračoval chlápek. „No...jedu do Čandígahru,“ řekl Dave trochu smířlivějším tónem. Mluvení přeci jen odvádělo jeho myšlenky od Nikkei a pomáhalo mu trochu se uvolnit. „A kam razíte vy dva?“ zeptal se. „Taky jedem do Čandígahru...chceme trekovat v údolí květin,“ odpověděl chlápek Davovi. „To je skvělý...já se tam chystám taky... a jak se jmenujete?“ rozhovořil se trochu víc Dave. „Já jsem Klaus.. a tohle je Nina,“ dívka se na Davea usmála. „A já jsem Dave,“ řekl a taky se usmál. Chvíli mluvili. Každý z nich shrnul svůj život v pár krátkých větách, tak, jak to cestovatelé obyčejně dělávají. Přišel průvodčí a požádal o lístky, procvakl je, zavřel dveře kupé a pokračoval dál uličkou, vlníce se u toho do rytmu klapajícího vlaku. Konverzace pomalu
umlkla a všichni vypadali ztracení ve svých vlastních světech a myšlenkách. Jak vlak ubíhal po kolejích, klap, klap....klap, klap.....klap, klap....byl jeho zvuk téměr otupující a přivodil jim všem melancholickou náladu. Dave si opřel hlavu o okno, zavřel oči a usnul. Nina si položila hlavu na Klausovo rameno a taky usnula. Klaus si zdříml a zas se probudil. Byl by usnul, ale když spala Nina, vždycky zůstával vzhůru. Bál se, aby je někdo neoškubal, což se neopatrným cestujícím běžně stávalo. Dave měl všechny své cennosti v kapse všité uvnitř kalhot. Navíc byl jen lehkým spáčem. Vlak zpomalil. Dave ucítil změnu pohybu a probudil se. Vjeli do stanice v Čandígahru. Byla už tma. Dave nesnášel, když přijel na neznámé místo uprostřed v noci, to byl rozhodně ten nejhorší čas na to, aby se seznamoval s cizím městem. „Kde vy dva bydlíte?“ zeptal se Dave Klause. „No....mysleli jsme, že si tady někde poblíž seženem levný hotel,“ řekl Klaus. „Hmmm...a nevadilo by, kdybych se k vám přidal... nerad chodím v noci po cizím městě sám,“ vysvětlil Dave. „Vím, co myslíš... jsem na tom stejně... není problém,“ usmál se Klaus. Společně vystoupili z vlaku. Samozřejmě tam opět byli žebráci a kapesní zlodějíčci. Klaus a Dave nasadili výrazy jednoznačně říkající „ani to nezkoušej“ a vyrazili k východu z nádraží. Nina šla mezi nimi. Klaus měl v sobě vysoce ochranitelské sklony, Dave stejně tak. Byl zvyklý chránit při cestování Nikkei, dokud s ním byla. Razili si cestu davem ven před nádraží. „Optám se pár taxikářů na nějaký čistý levný hotel,“ řekl Klaus Daveovi a Nině.
„Fajn, počkáme tady“, odpověděl mu Dave tónem, kterým ho zřetelně ujistil, že dá na Ninu pozor. Klaus se hned cítil líp. Věděl, že se o ni Dave postará, kdyby na ni někdo něco zkoušel. Klaus a Nina cestovali po Dálném Východě už čtyři měsíce a během té doby samozřejmě taky viděli a zažili spoustu mizérie. Takhle už to mezi cestovateli chodilo. Obvykle se starali jeden o druhého, a když se s někým na svých cestách potkali, hned věděli, komu můžou věřit a komu ne. Klaus Daveovi naprosto důvěřoval. Jejich chování bylo velmi podobné a oba si toho hned na začátku všimli. Dave teď stál a sledoval, jak se Klaus snaží najít nějaký hotel. Nebylo to vůbec snadné. Většina taxíkářů měla jistou nepsanou dohodu s určitým hotelem, kam brali zákazníky. Za každého dovezeného hosta pak dostali odměnu. Takže bylo vážně těžké najít skutečně dobrý pokoj. Klaus tyhle praktiky naštěstí dobře znal. Zeptal se čtyř nebo pěti taxíkářů a vybral si tu nejlepší nabídku. I tak to byl risk, že to nemusí úplně vyjít. Přišel s řidičem zpátky pro zavazadla. Všichni tři nasedli do taxíku, a pak už frčeli ulicemi k bůhví jakému hotelu. Všichni byli vzrušení, jako vždycky, když dorazili na nové místo. Taxi zastavilo před hotelem. Klaus zaplatil řidiči, vystoupili a šli se do hotelu zapsat. Dave požádal, zda by mohli jeden pokoj vidět ještě předtím, než se rozhodnou, zda zůstanou. Vyšli po chatrných schodech do patra. Vedoucí otevřel dveře. Pokoj byl čistý a nadohled nikde nebyly vidět žádni švábi. Šel s Davem a ukázal mu vedlejší pokoj pro jednoho. Byl stejně čistý. „Fajn... jsou to tedy čtyři dolary za noc?“ zeptal se Dave. „Ano...se snídaní“, odpověděl vedoucí. „V pořádku... beru to,“ řekl Dave.
Klaus a Nina se rozhodli taky zůstat. Sešli dolů, vzali si batohy a nastěhovali se do pokojů. „Chcete zajít na pivo?“ zeptal se jich Dave. „Jo...to zní fajn....tak za deset minut v hale,“ řekl mu Klaus. Sešli se v hale a vyrazili do baru hned za rohem. Všichni tři se konečně trochu uvolnili, když věděli, že mají zajištěné příjemné místo na spaní. Seděli, popíjeli pivo a povídali si. Pro Davea to bylo hotové požehnání, že je potkal právě v době, kdy nejvíc potřeboval společnost. A Klaus se mu líbil. Nina toho moc nenamluvila, neměl tudíž moc příležitostí ji líp poznat. Zatím nevěděl, co si o ní má myslet. Dopili pivo a zamířili zpátky do hotelu. „Uvidíme se ráno,“ rozloučil se Dave a zapadl do pokoje. „Navi ráno,“ odpověděli.
