Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 7
Já
V mém pokoji jsou dvě postele, moje a mojí sestry. Kromě postelí je tam jen skříň. Malá televize a přehrávač stojí na poličce, protože pro další kus nábytku už tam není místo. Na stěnách visí naše fotky. Je to hodně malý pokoj. Pak máme ještě kuchyň a ložnici, kde spí moje máma a můj táta. Moje matka se jmenuje Aurora. Chodí k lidem uklízet. Platí jí pět euro na hodinu. Můj otec pracuje na poli, sbírá pomeranče v Rosarnu. A když už se pomeranče nesklízejí, dělá automechanika, ale načerno, to znamená, že pracuje, zákazník mu zaplatí, ale nemá svoji vlastní dílnu. Můj otec, když chodí pracovat na pole, vstává v pět ráno. Vstáváme takhle všichni, i já a moje máma, z úcty k němu. Bydlíme v sociálním bytě. V koupelně nám visí sprcha uprostřed zdi naproti dveřím, podlaha se svažuje, aby voda mohla stékat. Když se člověk sprchuje, všechno zacáká, protože tam nejsou závěsy ani stěny. Takže když už je umytý a voňavý, musí vytřít koupelnu a znovu se zpotí. Moje matka si strašně potrpí na čistotu. A když na dlaždičkách zůstanou kapky, které pak zanechávají skvrny od vodního kamene, křičí. Tohle je můj domov. Kuchyň, dva pokoje, maličká koupelna a jedno okno v mém pokoji, které ale nemůžu otevřít. I kdybych chtěla chodit, abych měla svoje myšlenky a strach pod kontrolou, nešlo by to. Není tu místo. A tak, 7
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 8
P R O K L E TÁ
když teď nemůžu ven, moje myšlenky zůstávají tady, spolu se strachem. Dřív jsem se modlila. Teď už to nedokážu. V neděli jsou volby, ale já k nim nepůjdu. Nepůjdu ani do kostela na bohoslužbu Květné neděle. Nechodím na nákupy. Nejezdím k moři. Nemám žádné potřeby. Vím jen jedno: že nechci utéct. Není to moje vina. Nemám jiné místo, kam bych mohla jít, a proto jsem se rozhodla zůstat. Teď mám doma spoustu času. Nemám naspěch. Nemám cíl. Nemám nic. Mám jen svou minulost. Asi se ptáte, proč nemůžu ven. Kdybych se vám to pokusila vysvětlit, nepochopili byste to. U příběhů, jako je ten můj, nejde začít od konce. Ale můžu vám vyprávět, jak jsem se dostala až sem. Mám čas. Spoustu času. Můžu začít od začátku, od doby, kdy jsem byla ještě malá holka a všichni mi říkali „panenka“. Říkala mi takhle moje máma, příbuzní a taky lidé v kostele. Měla jsem rozesmáté tváře a veselé oči. Na nosíku pihy, roztomilý, sladký obličej, úplně jako panenka. Uprostřed levé tváře mám pihu. Vlasy dlouhé, černé. Lesklé. A navíc jsem malá. Měřím jen metr... metr padesát. Míry panenky. „Aničko, jsi krásná jako panenka,“ říkali mi všichni. A já tomu věřila. Tohle je příběh kurvy, které bylo třináct let. Je to můj příběh. Není snadné ho psát. Ani ho poslouchat. Sami se rozhodněte, jestli ho chcete slyšet. Ale jestli začnete, buďte odvážní a vyslechněte ho až do konce, stejně jako já měla odvahu prožít to, co vám budu vyprávět. Začnu od začátku. Od chvíle, kdy mi všichni říkali „panenka“.
8
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 9
Vesnice
„Kurvo. Špinavá couro.“ Kvílení pneumatik rozjíždějícího se auta a křik ženy. Auto se na místě otáčí. Vrací se pod okna našeho činžáku a žena křičí. Znovu. Hlasitěji. Protahuje souhlásky. „Zasraná kurvo.“ Anna je doma. Zavře okenice. Hlasitě jimi práskne. „Špinavá couro.“ Auto se řítí prázdnou ulicí. Jsou tři odpoledne. Studený vítr přibližuje večer. Z domu nevychází žádná odpověď. Zvuky. Vzdechy. „Špinavá couro,“ křičí žena. A ozvěna jí odpovídá: „Kurvou jsi byla a kurvou zůstaneš.“ Fialové mraky se tisknou na větve obalené mandarinkami za domem, jehož okno zůstává zavřené. Auto odjíždí. Ve vzduchu se mísí pach spáleného olivového dřeva s vůní citrusů. Zima je u konce.
9
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 10
Dort
Mám ráda dort s krémem Chantilly a spoustou červených jahod. Mám ráda dort ve tvaru srdce. Všechno to začalo dortem k mým třináctým narozeninám. Jmenuju se Anna Maria Scarfò. Žiju ve vesnici San Martino di Taurianova. Narodila jsem se, vyrůstala a vždycky žila v Kalábrii. Neumím si představit žádné jiné místo, kde bych mohla žít a umřít. San Martino je ošklivá vesnice. Říká to moje sestra. Ale mně se líbí. Jsou tu nízké domy a pole s olivovníky. Mandarinky. Je tu moje rodina. Můžu tu jezdit na kole dlouhé hodiny. Nepotřebuju toho moc, abych byla šťastná. Nikdy jsem toho nepotřebovala moc, abych byla šťastná. Možná je to moje vina. Je konec března roku 2010. Všechno to začalo právě v březnu: 11. března před jedenácti lety. Všechno to začalo narozeninovým dortem.
Toho odpoledne mi máma řekne, abych šla koupit věci na přípravu dortu. Chce mi udělat třípatrový. S jahodami a krémem. Dá mi peníze. Ale předtím, než jdu do obchodu, stavím se na náměstí. Je den mých narozenin a já se chci ukázat, aby mi všichni lidé, které potkám, blahopřáli. Je mi třináct let. Za pár 10
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 11
DORT
měsíců budu dělat závěrečné zkoušky osmé třídy. Stává se ze mě žena. Jsem jako na přehlídce. A teprve když nasbírám velkou spoustu blahopřání, jdu konečně do potravin, abych koupila mouku, vejce a droždí Bertolini. Když vyjdu s taškou před obchod, na silnici se ke mně přiblíží auto. Krátce zatroubí. „Ahoj Anno, kam jdeš?“ Je to Domenico. Domenico Cucinotta. Znám ho, i když je o hodně starší. Je mu dvacet. „Ahoj. Šla jsem nakoupit. Dneska mám narozeniny. Teď se vracím domů,“ hrdě se k němu otočím, ale pokračuju v chůzi. Domenicovo auto jede vedle mě. Spolu s ním tam sedí jeho kamarád. I on se jmenuje Domenico. Domenico Iannello. Ale ten se se mnou nebaví. U nás na vesnici není nikdy velký provoz. Jdu pomalu. A Domenicovo auto jede těsně vedle mě. „No tak, Aničko, zastav se na chvilku. Víš, že jsi hezká? Jsi vážně moc hezká.“ Usměju se. „Tak se zastav. Chci ti popřát k narozeninám. Pořádně.“ Podlehnu lichotkám. Stojím na chodníku, tašku s nákupem v ruce. Ti dva dál sedí v autě. Domenico má ruku vystrčenou ven z okýnka. Očima za brýlemi mě celou hladí. Zachvěju se. Tohle znamená mít třináct let? Stát se ženou? Nikdy jsem se s takovým pohledem nesetkala. Nikdy jsem ho na sobě nepocítila. A k očím se přidávají i slova. „Anno, víš že si tě už dost dlouho všímám? Zajímáš mě.“ „Jak tě zajímám?“ ptám se drze. „Chci s tebou chodit. Chci se s tebou zasnoubit.“ „Chceš se se mnou zasnoubit?“ „Jasně.“ 11
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 12
P R O K L E TÁ
„Já dneska nemám čas. Musím domů. Musím mámě pomoct s dortem. Můžeme si o tom promluvit zítra. Ve tři jdu do kostela na zkoušku se sborem. Můžeme se sejít potom. Za kostelem. V pět. Jo?“ Zvednu tašku, kterou jsem předtím položila na zem, a otočím se. Jdu domů. „Všechno nejlepší, panenko. Uvidíme se zítra. Užij si oslavu,“ volá za mnou Domenico, pak přidá plyn a zmizí, aniž by cokoli dodal. Mně to stačí. Je mi třináct a zítra budu mít možná kluka.
Setkání s Domenicem Cucinottou a Iannellem si pamatuju slovo od slova. Pamatuju si jeho pohled. Pamatuju si, jak chutnal dort, který máma ten večer upekla. Všechno si pamatuju.
12
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 13
Vesnice
Uprostřed noci začne zvonit telefon. V malém bytě všechny probudí. Zvedne se jen Anna. Ví, že je to pro ni. Je půl třetí ráno. Zvedne sluchátko. „Haló?“ „Hodím tě do kyseliny. Dřív nebo později takhle skončíš. Jednoho dne zemřeš.“ Anna odpojí telefon. Jde do koupelny. Umyje si ruce. Vrátí se do postele. „Kdo to byl, Anno?“ ptá se jí sestra celá rozespalá. „Nikdo. Neboj se, spi.“ „Co ti řekli?“ „Spi.“ „Vypnula jsi telefon?“ „Jo.“ „Dobrou noc.“ „Dobrou noc.“ Dva páry vytřeštěných očí v temnotě čekají na rozbřesk.
13
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 14
Schůdek
Oslava mých třináctých narozenin byla nádherná. Přišli všichni moji strýčkové a tety. Taky Tiziana, moje nejoblíbenější teta. A moje sestřenice. Máma upekla strašně dobrý dort, byl skutečně třípatrový, dostala jsem plyšáka a nové šaty, které si vezmu na závěrečné zkoušky. Druhého dne, jak bylo domluveno, jsem se setkala s Domenicem. Se sborem v kostele zkoušíme Ave Maria. Budeme ji zpívat na Velikonoce. Mám tam dokonce sólo. A díky sboru mám taky trochu víc volnosti, můžu chodit ven i odpoledne. Po zkoušce jdu za kostel. Domenico už tam na mě čeká. Je sám. Sedneme si na schůdek těsně vedle sebe. Hned si vezme moje ruce do svých dlaní. A já ho nechám. Líbí se mi to. „Chci s tebou chodit. Myslím to vážně. Promluvím si s tvým otcem. Jsi jako panenka. Musíš být moje panenka.“ Říká mi spoustu sladkých slov. Je tak milý. Já hned zčervenám a moc toho nenamluvím. Nikdy jsem neměla kluka. Snoubence. Domenico pracuje se svým otcem ve vápence v Rendu. Má zelenou Lanciu Y10. Je to slušný kluk. Vydělává si na život poctivou prací. Po tom odpoledni se s ním sejdu ještě mnohokrát. Nikdy si nedáme schůzku. Čeká na mě před školou. Nebo před zkouškou se sborem. Nebo se potkáme ve vesnici a pak jdeme na náš schůdek za kostelem. Je to jen obyčejný schůdek před 14
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 15
SCHŮDEK
zamčenými dveřmi, na zadní straně fary. Ale pro mě je jako lavička na břehu moře. Na železných dveřích jsou fixem napsaná jména všech milenců. A my se o ně a jejich sliby opíráme zády, mluvíme o všem a o ničem. Ale nikdy ne nadlouho. Jsme spolu vždycky jenom chvilku, protože se musím vrátit domů. Nesmím se venku zdržet dlouho. Ale jemu to stačí. Zahrnuje mě spoustou lichotek. Doma ani svým spolužačkám ve třídě jsem o svých schůzkách s Domenicem neřekla. Skoro žádná z mých kamarádek nemá kluka. Pokaždé, když se vidím s Domenicem, přijdu domů a zapnu si přehrávač. Najdu si nějaké písničky o lásce a zpívám. Máma říká, že jsem blázen. Ale já zpívám. A sním o svých svatebních šatech. Musejí být dlouhé, celé z hedvábí. Chci mít na zádech tři růžičky a sponu, která bude přidržovat vlečku. Ta musí být dlouhá, jemná a bílá. Žádný závoj. Protože jsem malá. Místo něho budu mít korunku z hedvábných růžiček a vlasy rozpuštěné. Zpívám a sním a myslím na slova, která mi Domenico říká. Je krásné, když je vám třináct let.
15
Prokletá - zlom
12.12.2011
16.36
Stránka 16
Vesnice
„Seš kurva, čubka. Hrozně se mi líbíš, půjdeš se mnou? Umíš dobře kouřit. Děvko, mě nezajímá, že jsi nás udala, jestli nepřijdeš na obvyklé místo, přijdu si pro tebe domů.“ Dneska první telefonát vyzváněl v 15.55. Další v 15.57. V 16.06. V 16.11. V 16.14. V 16.16. Jsou to stále oni. Anna odpojí telefon, zavře okno, zavře dveře na závoru. Ale hlasy neutichají. Slova nafouklá výčitkami zalézají do puklin ve zdi, protahují se pode dveřmi. Vylézají z hliněných džbánů a vytékají s vodou z kohoutku. Jsou stále tam, nikdy se neunaví. Chtějí ji. Stále ji chtějí.
16
