V BÍLÉM DOMĚ VÍTĚZÍ VLASTIZRADA

P RV N Í KA PITO LA

V BÍLÉM DOMĚ VÍTĚZÍ VLASTIZRADA

V

lastizrada je nejvyšší zločin, jaký může Američan vůči své zemi spáchat. A právě z jejího spáchání obvinil jeden prezident svého následovníka. Tajné sabotování mírových rozhovorů prezidenta Lyndona Johnsona v Paříži ze strany Richarda Nixona by mělo platit za největší prohřešek našeho sedmatřicátého prezidenta mnohem víc než Watergate nebo Nixonovy dlouhodobé vazby na mafii. K popsání Nixonovy zrady státu pro vlastní politický zisk není vhodnějších slov než „opovrženíhodný“, „mrzký“ a „vlastizrada“ (které Johnson v tomto kontextu používá). V nově odtajněném Johnsonově telefonátu senátoru Everettu Dirksenovi těsně před volbami v listopadu 1968 republikánský lídr Senátu ochotně souhlasil s prezidentovým závěrem o Nixonově vlastizradě a slíbil zavolat si kvůli tomu prezidentského kandidáta své strany na kobereček. Sám Johnson mnohokrát předtím i  potom láteřil

16  /  Do n

Ful so m

na Nixona, který opakovaně popíral, že by o zasahování do pařížských jednání něco věděl, a sliboval, že nebude dělat nic, co by poškodilo úsilí prezidenta Johnsona ukončit válku. (Když Nixon zavěsil telefon po nejméně jedné z těchto lží, údajně on i jeho přívrženci propukli v hlasitý, dlouhotrvající smích.)1 Nejnovější nahrávky z  Knihovny Lyndona Bainese Johnsona vypovídají o dramatické příhodě, jak Johnson vybuchl a skoro prozradil Nixonovu vlastizradu. Tři dny před volbami, 2. listopadu 1968, nechal Johnson Dirksena nahlédnout do svých „trumfů v rukávu“, jak to sám nazval, v riskantní vysoké hře proti Nixonovi.2 V narážce na odposlechy Národní bezpečnostní agentury (NSA), pásky FBI a štěnice CIA Johnson na nahrávce říká, že kanceláře jihovietnamského prezidenta Nguyena Van Thieua jsou napíchnuté, a proto ví, že oddaná představitelka čínské lobby Anna Chennaultová šla jménem Nixona za Thieuem a řekla mu, že by měl zdržovat mírové rozhovory, dokud nebude po volbách. „To by neměli dělat,“ říká Johnson Dirksenovi. „To je vlastizrada,“ souhlasí Dirksen. Johnson tvrdí, že s tou informací nechce jít na veřejnost, ale chce, aby Nixon věděl, že on ví, co Nixon dělá a s kým on a jeho poslové mluví. „Stýkají se s cizí mocností uprostřed války!“ poznamenává Johnson k Dirksenovi na nahrávce. „To je zatraceně blbá chyba. Prostě jim řekněte, že jejich lidi v tom dělají čurbes, a jestli nechtějí, aby se to objevilo na titulních stránkách novin, ať s tím radši přestanou.“ Na nahrávce Dirksen slibuje, že se spojí s Nixonem a zabrzdí ho. Později, v polovině roku 1971 Nixon jako prezident dostal zprávu – evidentně od svého šéfa štábu H. R. „Boba“ Haldemana –, že písemnosti prezidenta Johnsona týkající se Vietnamu se ukládají v levicově zaměřeném Brookingsově institutu ve Washingtonu. Tyto písemnosti obsahují nejen rozhodnutí spojené s Johnsonovým předvolebním

V BÍLÉM DOMĚ VÍTĚZÍ VLASTIZRADA  / 

17

zastavením bombardování (o němž si Nixon mylně myslel, že bylo načasováno na pomoc demokratickému kandidátu Hubertu Humphreyovi), ale také doklad Nixonova zasahování do pařížských mírových rozhovorů. „Můžete v téhle věci Johnsona vydírat,“ tvrdil nadšeně Haldeman o materiálu týkajícím se zastavení bombardování.3 Nixonův životopisec Anthony Summers zaznamenal, že Nixon měl ještě další důvod získat dokumenty týkající se Vietnamu. „[Nixon] aktivně pracoval na sabotáži mírových ­rozhovorů v roce 1968 a příslušná nahrávka by mohla ve skutečnosti více uškodit jemu než prezidentu Johnsonovi.“4 A tak prezident Richard Nixon schválil skandálně divoký plán: použít v Brookingsově institutu ve Washingtonu zápalnou pumu a ukrást tam uložené písemnosti. Soudil, že dokumenty opravdu za riziko stojí, jestliže obsahují doklad o jeho úmyslné podvratné činnosti. Také si myslel, že poskytnou důkaz o štěnici, která možná byla v jeho vlastním letadle v době kampaně v roce 1968. Nebyla. Nixon ve svých pamětech z roku 1975 opravdu přiznal, aniž výslovně zmínil požadavek na násilné vniknutí do Broo­kingsova institutu, pokyn svému štábu, že chce dostat vietnamské dokumenty, o nichž si myslel, že je má v ­držení institut, „i kdyby to znamenalo získat je podloudně“.5 Byl to bizarní plán. „Řídil“ ho G. Gordon Liddy, později nechvalně známý v případu Watergate, hlavní roli v něm měl hrát starý hasičský vůz přemalovaný barvami hasičů z Kolumbijského distriktu. Falešná hasičská stříkačka řízená skupinou pronixonovských Kubánců z Miami převlečených za hasiče by si prorazila cestu do Brookingsova institutu. Zatímco by předstírali boj s plameny způsobenými vlastním Molotovovým koktejlem, experti z Miami by vpadli do budovy, vloupali se do trezoru, zmocnili se vietnamských písemností a pak se rychle zbavili pomalého hasičského vozu – až by dopravili dokumenty i sebe do poblíž čekající dodávky.

18  /  Do n

Ful so m

Liddy ve  své autobiografii přišel s  domněnkou, že úspěšná loupež v institutu by možná podnítila dohady o totožnosti těch lotrů „v liberálním tisku“, ale „protože by se nic nedalo dokázat, záležitost by sklouzla do kategorie nevyřešených záhad“.6 John Dean, právník prezidenta Nixona v Bílém domě, nahlížel na zamýšlený útok zápalnou pumou mnohem rozumněji. Dean tvrdí, že dokázal operaci zastavit (místo už Deanovými slovy „pročmuchali“ Nixonovi agenti, které vyhodil pozorný člen ochranky). Dean přesvědčil prezidentova spolupracovníka Johna Ehrlichmana, že kdyby někdo při výbuchu zemřel, byl by to hrdelní zločin a stopa vedoucí do Bílého domu by mohla být odhalena. Ehrlichman později přiznal odvolání plánu a potvrdil, že Nixon o něm věděl předem.7 Představme si, že by Dean nepřesvědčil Ehrlichmana, vloupání by se opravdu uskutečnilo, někdo by u toho zemřel a bylo by to zpackané jako Watergate, pak bychom na seznam Nixonových protizákonných činů klidně mohli přidat vraždu a domácí terorismus. Navíc jen pouhý příkaz ke vniknutí do Brookingsova institutu by podle Terryho Lenznera, jenž byl vrcholným členem v senátním výboru vyšetřujícím Watergate, byl „protiústavním činem. Sám prezident nařizuje těžký zločin, aby získal informace.“8 A kdyby washingtonská policie zabavila dokumenty kampaně z roku 1968 od falešných hasičů nebo z napo­ dobeného hasičského vozu, nezapomínejme na vlastizradu. Co by se našlo? Stohy dokladů Nixonovy vlastizrady včetně jeho „kouřící se pistole“, a to odposlechu Nixonovy tajné zprávy Thieuovi: „Vydržte. Vyhrajeme.“ Zpráva byla podle Nixonovy prostřednice Anny Chennaultové prostá: „Zdržte se účasti na mírových rozhovorech.“9 V kampani v roce 1968 byl Vietnam otázkou číslo jedna. Na Nixona se obecně pohlíželo jako na umírněného kandidáta, protože slíbil nasadit tajný plán „na ukončení války a nastolení míru“. Humphrey byl vnímán jako

V BÍLÉM DOMĚ VÍTĚZÍ VLASTIZRADA  / 

19

kandidát, který bude pokračovat v nepopulární jestřábí válečné politice prezidenta Lyndona Johnsona. Johnson vypadl z prezidentského boje a věnoval zbytek svého volebního období dosažení míru ve Vietnamu. Od doby, kdy se vzdal kandidatury, doufal, že dosáhne ukončení bojů cestou trojstranných (Hanoj, Saigon a Washington) mírových rozhovorů v Paříži. Nixon se bál, že kdyby Johnson uspěl, listopadové volby by vyhrál Humphrey. Takového „Říjnového překvapení“ se paranoidní kandidát Republikánské strany bál nejvíc. Krátce před tím, než šli voliči k urnám, prezident Johnson oznámil, že Spojené státy pozastavují bombardování Severu, aby zajistily, že se Hanoj zúčastní pařížských rozhovorů. Nixon se o tomto důležitém vývoji dozvěděl prostřednictvím Henryho Kissingera, neoficiálního Johnsonova poradce při mírových rozhovorech. Rick Perlstein v Nixonlandu poznamenává: „Johnsonův tým Kissingerovi bezvýhradně věřil. To neměli dělat. Kissinger byl dvojitý agent a donášel Nixonovi informace, které mu umožnily zastavit ujednání o míru před volbami.“10 Johnsonovo oznámení pouhých pár dní před volbami, že pozastavil bombardování, přineslo Humphreyovi lehký náskok v anketách veřejného mínění, i když dál na Nixona ztrácel asi pět set tisíc hlasů. Po celou dobu kampaně v roce 1968 Nixon prostřednictvím zvláštního agenta – ještě tajnějšího než Kissinger – nabádal jihovietnamského prezidenta Nguyena Van Thieua, aby bojkotoval jakékoli Johnsonem prosazované rozhovory a počkal si na lepší ujednání, až bude prezidentem Nixon. Thieu se k tomu zavázal a v posledních měsících Johnsonova prezidentského období bojkotoval rozhovory a jakoukoli šanci na mír. Nixonova spojka v kontaktech s Thieuem byla Anna Chennaultová, také známá jako Dračice. Oslnivá třiačtyřicetiletá vdova po hrdinovi amerických „Létajících tygrů“ z druhé světové války Clairu Chennaultovi se v roce 1960 přestěhovala z Tchaj-wanu do Spojených států. Anna

20  /  Do n

Ful so m

byla spolupředsedkyní organizace Ženy za znovuzvolení Nixona. Na jeho žádost navázala styky s Bui Diemem, velvyslancem Jižního Vietnamu ve Washingtonu. V červenci 1968 Chennaultová představila velvyslance republikánskému kandidátovi na prezidenta na utajené schůzce v Nixonově bytě v New Yorku. Podle Chennaultové řekl Nixon Bui Diemovi, že může „být v klidu“, pokud bude zvolen, „uspořádám schůzku [s Thieuem] a najdu řešení, jak vyhrát válku“. Dodal, že Chennaultová bude „jediným prostředníkem mezi mnou a vaší vládou“.11 Anna Chennaultová také vedla několik osobních i telefonických jednání s vedoucím Nixonovy kampaně Johnem Mitchellem. Pokud však nemluvil na bezpečné telefonní lince, nechal si většinu svých myšlenek pro sebe. Měl silné podezření, že tajní státní agenti činnost Dračice sledují. Mitchellova podezření byla naprosto správná. A rozzuřený Johnson neváhal a dal vědět samotnému Mitchellovu šéfovi, co ví o Nixonových pokoutních protimírových manévrech. Při řadě příležitostí mluvil prezident Johnson o sabotáži přímo s Nixonem. Při jednom rozhovoru prezident Nixona informoval, že ví o jeho jednáních s Thieuem během kampaně, a potom dodal: „Já na vás nejdu se lstí.“ To byl dosti důrazný šťouchanec do Nixona pro jeho velmi přiléhavou přezdívku Lstivý Dick. Nixon samozřejmě popřel, že by o sabotáži něco věděl. A jak prezidenta ujistil, neudělá nic, co by podkopalo mírový proces. Dokonce i po volbách Johnson tuto záležitost s Nixonem důrazně probíral. Johnson: Tihle lidé [Jižní Vietnamci] vycházejí z toho, že lidé vám blízcí jim říkají, aby do dvacátého ledna nic nedělali. Nixon: Taky vím, o kom mluví. Je to John Tower? Johnson: Ano, to je jeden z nich. Velmi často se tam vyskytuje paní Chennaultová.

V BÍLÉM DOMĚ VÍTĚZÍ VLASTIZRADA  / 

21

Nixon: Jistě, má k Johnu Towerovi velmi blízko. V tomto rozhovoru Nixon nejen hodil věrného republikánského senátora z Texasu Johna Towera přes palubu, ale také zdůraznil slova „velmi blízko“. Nixon zjevně narážel na nijak tajný poměr, který senátor Tower s legendární Dračicí udržoval. Oba údajní milenci patřili k pravému křídlu a byli častými návštěvníky koktejlových večírků pořádaných v okruhu washingtonské společnosti. Tower nahradil Lyndona Johnsona v Senátu. Oba muži byli nesmiřitelnými nepřáteli. Nixon to pravděpodobně bral v úvahu, když práskl Towera Johnsonovi. Towerův bývalý spolupracovník říká, že senátor, dlouho po zhroucení druhého manželství, otevřeně přiznal, že má dlouhodobý vztah s  Chennaultovou. Tower byl do Anny velmi zamilovaný a zdroj doplnil, že když se rozešli, Tower řekl, že Chennaultová se vrhla do „vášnivého vztahu“ s Thomasem McIntyrem, levicovým demokratickým senátorem z New Hampshire a „silným hráčem v zahraniční politice“. Chennaultová možná vůči republikánům zahořkla poté, co Nixon bryskně zradil ji i jihovietnamskou vládu. Její „šéf“, jak v tajné komunikaci Nixona nazývala, začal ohledně Vietnamu brzy veřejně zastávat Johnsonovu linii. Chennaultová a Thieu správně vyvodili, že bu­ doucímu ­sedmatřicátému prezidentovi Spojených států naletěli. V roce 2002 v rozhovoru pro list Shanghai Star paní Chennaultová zatrpkle prohlásila: „Můj jediný požadavek byl ukončit válku. Ale když se [Nixon] stal prezidentem, rozhodl se ve válce pokračovat. Politici se nikdy nechovají čestně.“12 V telefonickém rozhovoru, v němž Nixon lživě označil Johna Towera za možného zrádce, slíbil Johnsonovi, že se spojí s velvyslancem Bui Diemem a vyzve Jižní Vietnam, aby se zúčastnil pařížských rozhovorů. Neřekl, jak to přes-

22  /  Do n

Ful so m

ně udělá, ale předstíral, že o velvyslanci ví málo, dokonce se v jednom okamžiku Johnsona zeptal: „Mluví anglicky?“ Koneckonců, Nixon jednal s Bui Diemem – který uměl anglicky dokonale – pouhých několik měsíců předtím. A tak není divu, že když prezident Nixon uslyšel, že Johnsonovy spisy o Nixonově „vlastizradě“ z roku 1968 jsou možná u Brookingse, opakovaně naléhal, aby bylo liberální koncepční středisko vykradeno. Na Nixonově schůzce s poradcem národní bezpečnosti Henrym Kissingerem a šéfem štábu Bobem Haldemanem Kissinger poznamenal: „Nepřekvapilo by mě, kdyby ty spisy měli u Brookingse.“ Haldeman: Pozastavení bombardování je ve stejné složce, nebo někde ve stejných rukou. Nixon: Máme to? Žádal jsem o to. Říkal jste, že to nemáte? Kissinger: Nic tady nemáme, pane prezidente. Nixon: Zatraceně! Žádal jsem o ty [nesrozumitelné]. Jděte tam a ty spisy seberte!13 V pozdějším rozhovoru s Haldemanem se Nixon ptal: „Vykradli včera v noci (sic) ten Brookingsův institut? Ne? Tak to zařiďte. Chci, aby se to udělalo. Chci mít Brookingsův institut spolehlivě vyčištěný, a to takovým způsobem, že odpovědnost padne na někoho jiného.“14 Čerstvě odtajněné materiály ozřejmily, že se Nixon neúspěšně snažil zjistit už dříve, co obsahují spisy CIA o možném propojení mezi Johnsonovým pozdrženým bombardováním, pařížskými mírovými rozhovory a prezidentskou kampaní v USA v roce 1968. Nejdříve se prostřednictvím poradce Národní bezpečnostní rady Henryho Kissingera spojil s ředitelem CIA Richardem Helmsem. Jako odpověď Helms poslal Kissingerovi 19. března 1970 třístránkový „tajný“ dokument nastiňující některé zpravodajské údaje, které agentura shromáždila ve Viet­

V BÍLÉM DOMĚ VÍTĚZÍ VLASTIZRADA  / 

23

namu v říjnu a v listopadu roku 1968. Některé části dokumentu jsou stále vedeny jako tajné, ale Helms řekl Kissingerovi, že kvůli citlivosti pařížských mírových rozhovorů prezident Johnson šíření takových zpráv během příslušného časového období „zmrazil“, takže je vidělo jen minimum lidí. „Prezident musel osobně schválit každého čtenáře tohoto materiálu… Nikdo v agentuře to neviděl vyjma mě, a dokonce i já jsem ty dokumenty četl v Bílém domě,“ prohlásil šéf CIA. Helmsovo memorandum Kissingerovi pokračuje: „Podle výslovných pokynů prezidenta Johnsona veškeré zpravodajství z terénu vztahující se k záležitostem vaší žádosti bylo mým úřadem neprodleně zastaveno. Tyto informace,“ dodal, „byly postoupeny jedině tehdy, když byly zaslány pouze KE ZHLÉDNUTÍ ministru [zahraničí Deanu] Ruskovi a panu [Waltu] Rostowovi. Z tohoto důvodu vám nemůžeme dát seznam [několik cenzurovaných slov] během října 1968, protože žádné neexistovaly, dokud ,zmrazení‘ 1. listopadu neskončilo.“ Jinými slovy: Ne, tyto konkrétní listiny CIA dostat nemůžete. Nixon se nevzdal a stále na agentuře spisy vymáhal. Dne 21. října 1971 šéf štábu Bílého domu Bob Haldeman poslal „tajné/citlivé“ memorandum Johnu Ehrlichmanovi, spolehlivé spojce Bílého domu pro záležitosti CIA. Podrážděný Haldeman žádá Ehrlichmana, aby se pokusil přesvědčit Helmse, že má dokumenty vyklopit. „Jednou předtím jsem se pokusil získat informace od CIA přes kancelář Henryho Kissingera. Ředitel Helms tvrdí, že tato informace v jejich spisech není k dispozici, protože byla předána přímo do Bílého domu. Nemůžu si pomoct, ale jsem přesvědčen, že CIA by si udělala kopii všech získaných informací, i kdyby to byly jen kopie nezákonné.“ Ehrlichman neztrácel čas a pustil se do Helmsova případu. Tentýž den v „tajném/citlivém“ memorandu Helmsovi poradce Bílého domu připomněl předchozí odmítnutí šéfa CIA poskytnout Kissingerovi požadovaný materiál.

24  /  Do n

Ful so m

A pak Ehrlichman bez obalu prohlásil: „Požadujeme tyto dokumenty navzdory předchozím omezením na jejich poskytování. Poslal byste mi prosím urychleně kopie požadovaných dokumentů?“ Tato memoranda Helmse, Haldemana a Ehrlichmana byla odtajněna v prosinci 2010. Nic nenasvědčuje tomu, že Helms někdy předal Nixonovi nebo někomu z jeho spolupracovníků nějaké tajné zpravodajské informace z Vietnamu z října 1968, po nichž prezident tak prahl. Proč prezident Johnson neprozradil Nixonovo sabotování pařížských mírových rozhovorů? Své myšlenkové pochody vysvětlil v nově zveřejněném telefonickém rozhovoru s floridským senátorem Georgem Smathersem, dobrým Nixonovým přítelem: „Neodhalil jsem to, protože jsem prostě nemohl zveřejnit ty zdroje (CIA, NSA a FBI) a nechtěl jsem [Nixonovi] znemožnit vládnutí.“15 Lyndon Johnson také popřál sluchu dobré radě spolupracovníka Clarka Clifforda, který mu doporučoval: „Některé prvky toho příběhu jsou tak otřesné povahy, že si říkám, zda by bylo pro naši zemi dobré to odhalit a pak možná nechat zvolit jistého jedince [Nixona].“ Podle investigativního reportéra Roberta Parryho16 by to „mohlo vrhnout na celou vládu takové pochybnosti, až si myslím, že by to poškodilo zájmy země“. Na druhé straně Johnson neposlouchal mladého pomocníka Bílého domu jménem Richard Holbrooke, který se později stal vrcholným úředníkem ministerstva zahraničí. Holbrooke později obvinil Nixona a jeho spoluspiklence, že „masivně, přímo a tajně zasahovali do důležitého diplomatického jednání…, pravděpodobně jednoho z nejdůležitějších jednání v dějinách americké diplomacie“.17 Postoj prezidenta Johnsona k vrcholnému politickému protivníkovi a k vlastní zemi by se zřejmě dal zařadit k nejušlechtilejším gestům v moderní americké politické historii. Přistihl politického oponenta, jak podkopává citlivá jednání, která mohla ukončit boj v Indočíně a okamžitě přivést zpět domů pět set tisíc amerických vojáků.