V části věnované vzniku a fungování Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii bude použita převážně deskriptivní metoda

Úvod Konflikt na území bývalé Jugoslávie si vyžádal tisíce lidských životů. Jeho výrazným

atributem bylo spáchání mnoha válečných zločinů na civilním obyvatelstvu. Navzdory

počáteční ignoraci ze strany mezinárodního společenství k propukajícímu konfliktu, si tento vyžádal značnou odezvu Organizace spojených národů.

Byl založen ad hoc tribunál pro souzení válečných zločinů na území bývalé

Jugoslávie. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for Former Yugoslavia, dále ICTY nb. Tribunál) je orgánem vyznačující se mnoha

specifiky, jedním z nich je samotný způsob jeho založení. Narozdíl od Norimberského

tribunálu není tzv. soudem vítězů, jenž se má vyrovnat se stranou poražených, ale je orgánem mezinárodního společenství, který má za úkol soudit všechny zločince odpovědné za spáchání zločinů, jejichž souzení je Tribunálu stanoveno Statutem. Nesoudí skupiny, soudí jednotlivce.

Tribunál byl ustaven jako dočasná instituce, jeho cílem je odsoudit všechny viníky

a poté bude jeho poslání naplněno a jeho činnost ukončena. V roce 2002 Tribunál předložil

Radě bezpečnosti OSN návrh strategie, prostřednictvím které by chtěl dosáhnout cíle svého působení, odsoudit všechny zločince a ukončit svoji. Rada bezpečnosti jeho návrh přijala.

Jedná se o třífázový plán, který je završen právě rokem 2010, kdy má být činnost ICTY dovršena.

Tématem této práce je zhodnocení této navržené strategie, Strategie pro dokončení

činnosti ICTY (Completion Strategy ICTY, dále CS). Cíl této práce je totožný se stanovenou

hypotézou: zjistit, nakolik je navrhovaná strategie pro dokončení činnosti dosažitelný plán. Druhou zkoumanou otázkou je zhodnotit, na kolik ICTY tuto strategii plní.

Aby bylo možné na tyto otázky odpovědět a dosáhnout tak cíle této práce, je nezbytné

v úvodní části práce nejprve popsat jak vůbec Tribunál vznikl, jaké důvody vedly

mezinárodní společenství k vytvoření Tribunálu, jaké problémy u jeho vzniku stály. Je nutné rozebrat Statut Tribunálu, aby bylo jasné, jak Tribunál funguje, protože s tím úzce souvisí

naplňování CS. Část analyzující statut se opírá výlučně o tento dokument, jeho části týkající se složení Tribunálu a volení jednotlivého personálu jsou rozebrány v omezené míře.

Druhá část práce podává ucelený obraz o Strategii pro dokončení činnosti ICTY.

V úvodu je detailně rozebrán její obsah, aby bylo možné na základě dále dostupných dat

zjistit, zda jsou její cíle naplňovány. Následně je provedena samotná analýza jejího plnění a to od roku 2003 po konec roku 2005.

6

V části věnované vzniku a fungování Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou

Jugoslávii bude použita převážně deskriptivní metoda. Již v této části je u některých ustanovení Tribunálu analyzováno, jak mohou ovlivnit plnění CS.

V druhé části práce je využita empiricko-analytická metoda.

Práce vychází z primárních pramenů, jakými jsou Rezoluce RB OSN, jednotlivé

zprávy tohoto orgánu, tiskové zprávy a výroční zprávy ICTY, Statut ICTY, statistické údaje

ICTY, projevy a prohlášení prezidenta a prokurátora Tribunálu. Využito bude také sekundárních zdrojů, ve srovnání s primárními zdroji v hodnotící části v menší míře.

Toto téma si autorka zvolila z několika důvodů. Tato problematika s výjimkou

stručných zmínek v učebnicích mezinárodního práva či krátkých tiskových zpráv nebyla doposud v českém jazyce zpracována. Během práce tedy bylo nutné vycházet zejména ze zahraniční literatury, primárních zdrojů, tiskových zpráv či článků z cizojazyčných vědeckých časopisů. Druhým důvodem je pak aktuálnost tohoto tématu.

7

A.

ÚVODNÍ TEORETICKÁ ČÁST

1. Vznik Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii 1.1

Pozadí vzniku ICTY – stručná historie jugoslávského konfliktu

Konflikt probíhající na území bývalé Jugoslávie je právem považován za jednu

z nejbrutálnějších a nejkrvavějších událostí 90. let 20.století. Hlavní příčinou všech

probíhajících konfliktů na tomto území je problematická poloha samotné Jugoslávie, která se

nachází na neklidné, nábožensky a především národnostně značně heterogenní půdě Balkánského poloostrova.

Divoký rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie1 zahájilo Slovinsko

a Chorvatsko, které vyhlásily dne 25.června 1991 nezávislost a vystoupily z federace. První

ozbrojené střety začaly mezi Slovinci a Jugoslávskou lidovou armádou (ta byla kontrolována

Srby), tento konflikt byl ale omezený. K větší eskalaci násilí došlo na území Chorvatska, kde

žila menšinová populace Srbů, kteří odmítali uznat jeho nezávislost a v červnu 1991 došlo k prvním ozbrojeným střetům mezi srbskou menšinou a chorvatskou policií. Jugoslávská armáda společně se srbskými polovojenskými složkami rychle získala kontrolu nad značnou částí chorvatského území. Bylo to právě Chorvatsko, kde se poprvé objevil fenomén zvaný

„etnické čistky“. Tisíce Chorvatů bylo vyhoštěno z vlasti spadající pod srbskou kontrolu, tisíce Srbů bylo donuceno Chorvaty opustit svá bydliště2. (Válka a humanitární akce: Irák a Balkán)

V roce 1992 se válka rozšířila do sousední Bosny a Hercegoviny , která byla etnicky

nejpromíšenějším územím ze svazových republik. Demografické složení bylo následující –

44% Bosňáků (muslimové), 31% Srbů (pravoslavná církev) a 17% Chorvatů (katolíci). V březnu 1992 vyhlásila Bosna a Hercegovina samostatnost. Srbská vláda v čele se Slobodanem Miloševičem se zavázala, že poskytne ochranu a pomoc srbské menšině na

tomto území. Postupně tedy došlo k přesunu srbských vojenských jednotek do východní části republiky a bylo zahájeno vyhánění muslimských a chorvatských obyvatel. Ve stejném

období začalo též ostřelování Sarajeva srbskými jednotkami. Zhruba v polovině června již

byly dvě třetiny Bosny a Hercegoviny pod kontrolou srbských jednotek a přibližně jeden Socialistická federativní republika se skládala ze šesti republik: Srbska (v jeho rámci existovaly dvě autonomní oblasti Kosovo a Vojvodina) , Makedonie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Slovinska a Chorvatska. 2 V roce 1991 bylo v Chorvatsku zabito asi 20 000 osob, zemi opustilo asi 200 000 uprchlíků a asi 350 000 se stalo vnitřně přesídlenými osobami. (UNHCR)

1

8

milion obyvatel opustil své domovy. V počátku konfliktu proti sobě bojovali bosenští Chorvaté a Bosňáci proti bosenským Srbům společně, na začátku roku 1993 se pak ale obrátili proti sobě i Chorvaté a Bosňáci, došlo tedy k další salvě etnických čistek, kdy se bosenští Chorvaté snaží získat „etnicky čistá“ území přiléhající k Chorvatsku. Během roku 1995 dochází k další vlně etnických čistek, prováděnými bosenskými Srby. Rok 1995 byl rokem zvratu z důvodu několika proběhnuvších

událostí – v červenci byla dobyta tzv.

bezpečná území (území vyhlášená a chráněná OSN) Srebrenica a Žepa, v srpnu Chorvaté zahajují operaci „Bouře“, při níž byla dobyta Srby kontrolovaná území. Následoval Srby

zorganizovaný výbuch v Sarajevu, na což reagovalo NATO zahájením leteckých úderů. Pod tlakem těchto událostí si bosenští Srbové začínali uvědomovat hrozící ztráty a svolili ke konání mírových rozhovorů v Daytonu3. Mírové dohody tzv. Daytonské dohody pak byly

podepsány v listopadu 1995 prezidenty Srbska (Slobodan Miloševič), Chorvatska (Franjo

Tujman) a Bosny a Hercegoviny (Alija Izetbegovic). Na základě těchto dohod zůstává Bosna a Hercegovina

jednotným státem, vnitřně rozděleným na národnostním principu – na

Federaci Bosna a Hercegovina a Srbskou republiku.

Dalším problematickou balkánskou oblastí bylo Kosovo. V roce 1989 byl zrušen jeho

autonomní status a počínaje touto událostí žila většina kosovských Albánců, kteří tvořili

zhruba 90% kosovského obyvatelstva, v tragických životních podmínkách. Konflikt v Kosovu

je považován za čtvrtou fázi války v bývalé Jugoslávii. Krize se začala rozhořívat v počátku roku 1998, kdy srbské jednotky zinetzivnily zátahy na kosovské Albánce s podezřením, že

jsou spojeni s Kosovskou osvobozeneckou armádou. Probíhající násilí se stupňovalo, tlak

mezinárodního společenství rostl, což vedlo jugoslávské úřady k částečnému stažení jednotek z Kosova. V lednu 1999 byla v Račaku zmasakrována srbskými jednotkami skupina asi 45

kosovských Albánců, což oživilo snahy o ukončení konfliktu a byla zahájena mírová jednáni v Rambouillet v únoru 1999, ta však ztroskotala. Dne 24. března 1999 zahájilo NATO bez

souhlasu Rady bezpečnosti OSN leteckou kampaň proti Svazové republice Jugoslávii, což

částečně vedlo k ještě větší eskalaci násilí v zemi. Dne 9.června pak Svazová republika

Jugoslávie přijala mírový plán, který předpokládal stažení srbských jednotek z Kosova. Na jeho území začaly být rozmisťovány jednotky KFOR (Kosovo Force). V Kosovu se ujala vedení Prozatímní správa OSN, která měla zajistit prozatímní civilní správu a ochranu menšin.

3

Ohio, USA.

9

1.2

Postoj mezinárodního společenství k válce v Jugoslávii - založení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY)

Když začaly první ozbrojené střety na území bývalé Jugoslávie nebylo konfliktu ze

strany mezinárodních organizací, především OSN,

věnováno mnoho pozornosti.

Neočekávalo se, že přeroste v tak tragickou událost, proto ze začátku OSN nijak nereagovalo a to i navzdory v té době četným zprávám o zneužívání lidských práv v oblasti. Vzhledem

k trvajícímu vyvíjenému tlaku ze stran médií a různých nevládních organizací se rozhodlo

OSN vytvořit složky UNPROFOR (UN Protection Force), mírové jednotky, které zahájily

v únoru 1992 svoji činnost v centrální Bosně. Jejich mandát byl zprvu omezený na mírovou činnost, poté rozšířen na ochranu převozu humanitární pomoci. (Birdsall 2006: 6)

V této době docházelo ke gradaci násilí v bojích, zprávy z médií přinášeli informace

o znásilňování žen, masovém vraždění, existenci koncentračních táborů,

o etnických

čistkách. (O`Brien 1993: 639). Veřejnost byla silně pobouřena. To vše vyžadovalo od OSN další reakci. Rada bezpečnosti OSN v průběhu roku 1992 několikrát apelovala na bojující strany, aby dodržovaly své závazky a jednaly v souladu s mezinárodním humanitárním

právem, ale její nařízení byla stabilně ignorována. V létě roku 1992 odstartoval proces vzniku Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, na který lze nahlížet na základě

jednání OSN ve čtyřech fázích - odsouzení konfliktu, zveřejnění přístupu, vyšetřování, ustavení tribunálu – potrestání viníků. (O`Brien 1993: 640)

Jednání zúčastněných stran v konfliktu v bývalé Jugoslávii veřejně odsoudila Rada

bezpečnosti přijetím Rezoluce 764 dne 13.července 1992, kde RB „znovu zdůrazňuje, že všechny strany jsou zavázány jednat v souladu se závazky mezinárodního humanitárního

práva, konkrétně dle Ženevské konvence z 12.srpna 1949, a každý kdo spáchá nebo pověří druhého k závažnému porušení Konvence, je individuálně odpovědný s ohledem na dané porušení“. (Resolution 764(1992))

Fáze vyšetřování byla zahájena vydáním Rezoluce 780 dne 6.října 1992, ve které Rada

bezpečnosti založila tzv. Komisi expertů4, vedenou profesorem M.CH. Bassiounim.

(Magnarella 1995) Ta měla být nestranná a jejím posláním bylo „prozkoumat a analyzovat

informace, týkající se nedodržování humanitárního práva a vážného porušení Ženevské konvence, ke kterému došlo na území bývalé Jugoslávie. Komise měla získat dané informace na základě vlastního vyšetřování. (Resolution 780(1992)). Komise expertů ve své finální Jedním z důvodů, proč byla založena tato Komise bylo odstrašit potenciální viníky násilností. (O`Brien 1993: 641)

4

10

zprávě vyvodila, že zmíněné závazky byly na území bývalé Jugoslávie porušeny, docházelo k záměrnému masovému vyvražďováním, etnickým čistkám, týrání, znásilňování, rabování, destrukci civilního vlastnictví a

kulturního a náboženského vlastnictví. Komise navrhla

zřízení ad hoc mezinárodního tribunálu, který se bude zabývat zmíněnými zločiny. Odpovědnost za jeho založení měla nést Rada bezpečnosti. (Birdsall 2006: 7)

Rada bezpečnosti pochopitelně musela vycházet z dané situace Ustavení tribunálu

prostřednictvím smluvního procesu bylo pochopitelně možné, ale zdlouhavé a v dané situaci

chtěla podniknout RB okamžitou akci, která by měla ochranný a odstrašující efekt na probíhající konflikt. (Shraga, Zacklin: 2) dne 22.února 1993 tedy RB přijala další Rezoluci

808, ve které se již počítá se založením tribunálu. V jejím textu je vznesen požadavek na

Generálního tajemníka, aby připravil do 60 dnů od přijetí rezoluce zprávu o všech aspektech týkajících se této události, aby byl tribunál efektivní a mohl rychle vzniknout. (Resolution 808 (1993))

Před tím než byl tribunál plně ustaven, mnoho států informovalo prostřednictvím

různých zpráv a prohlášení OSN o svém stanovisku k navrhovanému tribunálu. Řada z nich

zdůrazňovala rozpor mezi řádem a spravedlností. Rada bezpečnosti byla postavena před důležité ultimatum – podporovat nedotknutelnost státní suverenity (i za cenu toho že případné

zločiny zůstanou nepotrestány) nebo riskovat „podrytí“ suverenity vytvořením mezinárodního tribunálu k dosažení spravedlnosti. Rozhodla se pro druhou variantu.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii byl založen Rezolucí 827

vydanou RB 25.května 1993 a to jednajíce na základě Kapitoly VII Charty OSN, především

na základě článku 39 a 415, s tím, že události probíhající na území bývalé Jugoslávie ohrožují

mezinárodní mír a bezpečnost. Rezoluce byla vydána v souladu se zprávou vydanou Generálním tajemníkem a vytvořila tribunál, jehož fungování bylo založeno na jednomyslně

přijatém Statutu tribunálu, přiloženému k Rezoluci 827. ICTY je založen za účelem potrestání

(soudní stíhání) osob odpovědných za vážné porušení humanitárního práva v bývalé

Jugoslávii od roku 1991. Všechny členské státy OSN mají povinnost plně spolupracovat se vzniklým tribunálem. Úkolem Generálního tajemníka bylo zajistit včasnou implementaci

rezoluce a zejména pak provést praktická opatření pro efektivní fungování ICTY v co Čl.39: Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodnë, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Čl.41: Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy OSN, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických.

5

11

nejkratší době a pravidelně pak informovat Radu bezpečnosti. Statut tribunálu je podrobně rozebrán v následující kapitole. 1.3

Reakce na vznik ICTY

Většina státu dle očekávání vznik Tribunálu přivítala. Velký důraz byl kladen

především na jeho mezinárodní charakter. Jediným sporným bodem bylo, že některé státy

nebyly spokojeny se způsobem jeho založení prostřednictvím rezoluce Rady bezpečnosti opět v souvislosti s narušením suverenity, obávaly se zneužití 4 článku Charty OSN, na druhou

stranu ale podpisem Charty OSN souhlasily s tím, že Rada bezpečnosti může jednat jménem

celého společenství pokud se to bude týkat ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opakovaně byla také zdůrazňována ad hoc povaha ICTY, jednotlivé státy se obávaly, aby se

z případu ICTY nestal precedent. Stručně řečeno byly připraveny akceptovat omezení suverenity jiného státu, ale přitom byli velmi opatrní k suverenitě své, proto chtěly aby bylo zdůrazněno že jde o ad hoc tribunál ustavený v mimořádné situaci. V souvislosti s tím řada států podporovala myšlenku vzniku stálého mezinárodního trestního tribunálu, jehož vznik je

ale podmíněn negociacemi to znamená, že není možné, aby byl založen externě okolními státy prostřednictvím mezinárodní organizace. (Birdsall 2006: 8-14)

Pochopitelně že vláda Jugoslávie (Srbsko, Montenegro) nepodporovala vznik ad hoc

tribunálu, který se bude zabývat zločiny spáchanými na jejich území. Zastávaly názor, že případní zločinci či viníci budou souzeni na základě národního práva a národními soudy,

pochopitelně v souladu s mezinárodním právem. Představitelé států souhlasili s ustavením

trvalého tribunálu, ale založení ad hoc tribunálu spatřovali jako diskriminující záležitost. Pochopitelně argumentovali, že zločiny proti humanitárnímu právu jsou páchány i na území

jiných států, kde takový tribunál nevznikl. Pozice Jugoslávie opět zdůrazňovala obranu vlastní

suverenity, kdy OSN nemá právo vměšovat se do interních záležitostí jednotlivých států. Jugoslávie kladla důraz na zachování mezinárodního řádu a principu suverenity bez ohledu na uplatnění lidských práv na mezinárodní bázi.

ICTY je tedy založen na principu konkurenční jurisdikce. Postoj Jugoslávie k jeho

vzniku se projevil v průběhu jeho fungování, kdy nástupnické státy bývalé Jugoslávie velmi neochotně vydávají své obviněné občany do rukou mezinárodní spravedlnosti.

12

2.

Problematické oblasti budoucího Statutu ICTY V Rezoluci 808 z roku 1993 vyzvala Rada bezpečnosti Generálního tajemníka OSN,

aby zhodnotil všechny záležitosti týkající se vzniku Tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Při její

přípravě se musel Generální tajemník OSN potýkat s řadou sporných bodů, které bylo třeba vyřešit před ustavením Tribunálu a definicí jeho statutu. Následující kapitola analyzuje dvě nejspornější oblasti.

Již výše byly uvedeny problematické okolnosti vzniku tribunálu. Jedním z právních problémů byl je samotné založení tribunálu. Mezinárodní trestní tribunál je mezinárodním tělesem,

tradičním způsobem založení takového orgánu je mezinárodní smlouva. V případě vzniku

ICTY se ale tento způsob nejevil jako vhodný a to ze dvou důvodů. Prvním je zdlouhavost

takového procesu, smlouva musí být podepsána a ratifikovaná, což mohlo být otázkou i několika let. Taková smlouva má pak působnost na státy, které ji podepsaly a ratifikovaly.

Vzhledem k tomu, že v případě Jugoslávie bylo nutně bezprostředně na danou situaci reagovat a bylo jisté, že takovou smlouvy by státy Jugoslávie nebyly ochotny podepsat, byla Rada bezpečnosti nucena zvolit odlišný postup. Nejvhodnější alternativou se jevilo založení

ICTY na základě Kapitoly VII Charty OSN. Rada bezpečnosti označila zločinné chování účastníků války v Jugoslávie za ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, což ji opravňuje na základě tohoto článku zasáhnout6. Založení tribunálu rezolucí Rady bezpečnosti se jevilo

jako řešení co do rychlosti a efektivity nejvhodnější, ale značně kontroverzní. Na základě bližšího ohledání generální tajemník usoudil, že založení ve smyslu článku VII je právně

ospravedlnitelný a tudíž ho doporučil. (Zacklin: 3) Rozsahem kompetencí Tribunálu s explicitně zabýval rozsudek odvolacího senátu v první kauze Tadič ze dne 2. října 1995.

Třebaže ICTY je orgánem aplikace práva a ne jeho tvůrcem, přispěl tímto rozsudkem

k potvrzení a prosazení progresivního vývoje mezinárodního humanitárního práva. (Šturma 2002: 95)

Sporným bodem byla i zásadní otázka způsobu financovaní Tribunálu. Bylo důležité

především zvolit takový způsob financovaní, který zajistí spolehlivý přísun financí pro chod

a působnost Tribunálu. Teoreticky existovaly čtyři možné varianty – bylo možné financovat

Tribunál jako akci pro udržení míru, na základě speciálního účtu, který by byl založen pro Tribunál jakožto sui generis nebo na základě dobrovolnického fondu. Dobrovolnické příspěvky v sobě skýtaly riziko nepravidelnosti a nebylo by množné dopředu určit, kolik Pravomoc Rady Bezpečnosti je dána v případech ozbrojených konfliktů mezinárodních i konfliktů vnitřních, které jsou podle ustálené praxe RB považovaný za hrozbu míru. (Potočný, Ondřej 2002:391)

6

13

peněz bude na chod Tribunálu poskytnuto, což by následně mohlo omezovat jeho činnost. Podobně negativní následky by molo mít financování ze speciálního účtu, který sice teoreticky představuje variantu stabilního přísunu financí, ale přináší riziko značných

nedoplatků. Zkušenost OSN s účtem na akci udržující mír je též spojena s akumulací nedoplatků. Po důkladné analýze se jako nejvhodnější jevilo financovaní tribunálu podle

článku 17 Charty OSN což zaručovalo pro nově vznikající tribunál stabilní přísun finančních prostředků. (Zacklin: 6)

Tyto problematické body, které se vynořily v době vzniku ICTY, doprovází obecně

jeho fungování. Bylo nutné je vzít v potaz při tvorbě Completion strategy a sehrály určitý nezanedbatelný význam i v jejím plnění.

3. Statut Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Jak bylo řečeno Tribunál pro stíhání osob odpovědných za vážné porušení

mezinárodního humanitárního práva spáchané na území bývalé Jugoslávie byla založen

Rezolucí 827 a vytvořen Radou bezpečnosti na základě sedmého článku Charty OSN. Pro správné zodpovězení zkoumané otázky citované v úvodu práce, je třeba mít na paměti, že mezi základní cíle tribunálu je možné řadit: •

postavit před

•

poskytnout spravedlnost obětem

• •

soud osoby

humanitárního práva

zodpovědné

za

vážná

porušení

mezinárodního

odstrašení případných dalších zločinů

přispět k obnovení míru zadržením osob odpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva

Současně byl jednomyslně přijat Statut tohoto tribunálu, na základě kterého tribunál

funguje. První verze byla přijata Rezolucí 827, v průběhu fungování tribunálu byl statut obnovován a měněn doplňujícími rezolucemi 7. Jedná se o rezoluce: 1166 (1998), 1329 (30.11. 200), 1411 (17.5. 2002), 1431 (14.8.2002), 1481 (19.5.2003), 1597 (20.4. 2005) a 1660 (28.2. 2006). Vzhledem k rozsahu práce není prostor pro detailní analýzu třiceti čtyř článkového Statutu, text je zaměřen na základní body, jejichž znalost je nutná pro pochopení fungování tribunálu.

Jednalo se především o změny v článcích 11-14, týkajících se složení soudu, počtu, kvalifikace soudců a úředníků.

7

14

3.1

Pravomoc ICTY

Jak plyne ze zakládající rezoluce má ICTY na základě ustanovení statutu pravomoc

stíhat osoby odpovědné za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchané na

území bývalé Jugoslávie a to od začátku roku 1991. Tribunál není oprávněn vytvářet nové právo, ale musí v souladu s principem nullum crimen sine lege8 aplikovat již existujíc pravidla mezinárodního humanitárního práva. (Šturma 2002: 79) 3.2

Věcná příslušnost (ratione materiae)

Dle věcné příslušnosti se zahrnují do kompetence ICTY čtyři kategorie zločinů,

definované

v čl. 2

až 5. Zajímavostí je, že válečné zločiny jsou rozděleny do dvou

samostatných kategorií, na porušení Ženevských úmluv a porušení zákonů a obyčejů války.9 1) Vážná porušení Ženevských úmluv

První z těchto kategorií je pravomoc ICTY stíhat osoby, které spáchaly nebo nařídily

(viz individuální trestní odpovědnost) vážná porušení Ženevských úmluv z 12.srpna 1949. Text statutu vyjmenovává následná postihnutelná porušení: úmyslné zabití, mučení nebo

nelidské zacházení (včetně biologických experimentů), úmyslné způsobení velkého utrpení

nebo vážné újmy na životě nb. zdraví, rozsáhlé ničení nebo zabavení majetku neodůvodněné

vojenskou nutností a je prováděno protiprávně a svévolně, donucení válečného zajatce nebo civilisty ke službě v ozbrojených silách nepřátelské mocnosti, svévolné zbavení válečného zajatce nebo civilisty

práva na spravedlivý a řádný proces, protiprávní deportace nebo

přesídlování nebo protiprávní trestání civilistů, brání civilistů jako rukojmí. 2) Porušení zákonů a obyčejů války

Předcházející zločiny jsou pak doplněny dalšími, které vychází z textu Haagské

úmluvy 10 z roku 1907, konkrétně z její přílohy týkající se pravidel pozemní války. Seznam

zločinů uvedených ve Statutu je omezený, není kompletní. Ostatní porušení zákonů a obyčejů

války, která jsou uznána na základě obyčejového mezinárodního práva a nejsou uvedena

přímo v textu statutu, mohou být stanovena jako trestný čin Tribunálem v souladu s věcnou jurisdikcí. ICTY má pravomoc stíhat osoby u těchto (tedy nejen u) konkrétně vymezených porušení: používání otrávených zbraní nebo zbraní, které jsou zaměřeny na způsobení nějaké

Není zločinu bez zákona. V Norimberské chartě, Statutu mezinárodního trestního soudu i v návrhu Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti tyto kategorie zločinů nejsou odděleny. (Šturma: 79) 10 Haagská úmluva – vztahuje se k mezinárodnímu konfliktu – Jugoslávský konflikt má mezinárodní i vnitřní rysy: mezinárodním konfliktem se to stává ve chvíli kdy 25.6. 1991 republiky Jugoslávie vyhlásily samostatnost. (O`Brien 1993: 647) 8 9

15

újmy, svévolné ničení měst nebo vesnic nebo jejich devastaci, která není vojenskou nutností, útok nebo bombardování nebráněných měst, vesnic, obydlí či budov a to jakýmikoli

prostředky, zmocnění se, zničení či úmyslné poškození institucí určených pro náboženství, charitu, vzdělání, umění a vědu, historických památek a uměleckých a vědeckých děl, plenění veřejného nebo soukromého majetku. 3) Zločiny proti lidskosti

Článek 5 Statutu ICTY reprodukuje článek 6(c) Norimberské charty, který nadále

představuje definici zločinů proti lidskosti. U této skutkové podstaty je nadále vyžadována vazba na ozbrojený konflikt namířený proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu. Základní

rozdíl od Norimberku je ten, že tento konflikt mohou být mezinárodního i vnitřního charakteru. Další modifikace souvisí částečně s časovou jurisdikcí. Na rozdíl od Norimberku,

čl. 5 Statutu ICTY se nevztahuje na období „před válkou“, ale pouze na zločiny proběhlé od

data 1.1.1991. Za zločiny proti lidskosti se pokládá: vražda, vyhlazování, zotročování, deportace,

uvěznění,

mučení,

znásilnění,

a náboženských důvodů a jiné nelidské činy.

stíhání

osoby

z politických,

rasových

4) Genocida

Zločiny proti lidskosti jsou subsidiární skutkovou podstatou ve vztahu ke genocidě,

není u nich vyžadováno prokázání úmyslu úplně zničit nebo alespoň částečně některou rasovou, národnostní či etnickou skupinu jako takovou. (Šturma: 80) Genocida neboli vyhlazení je tedy specifickým případem zločinu proti lidskosti, u kterého není vyžadována

vazba na válečný konflikt. Tento článek vychází z Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948. Pro konflikt probíhající na území bývalé Jugoslávie je genocida

stěžejní skutkovou podstatou. U genocidia je požadováno potvrdit úmysl zničit cílenou skupinu, což bývá v mnoha případech velmi těžko prokazatelné.

Za genocidium je považováno usmrcení cílené skupiny, způsobení zdravotní či

duševní újmy členům skupiny, vytvoření podmínek, které mají přispět k zničení této skupiny,

zásahy které znemožňují rozmnožování skupiny – bránící rození potomků (genocida v biologickém smyslu)11, nebo násilné převádění dětí ze skupiny do skupiny jiné. Trestným

činem není pouze samotné spáchání genocidia, ale i spolčení k jeho spáchání, přímé a veřejné podněcování k jeho spáchání, pokus o genocidu i účast na jejím spáchání.

Některá svědectví před ICTY prokazují, že znásilňování žen bylo jednou z praktik směřujících ke změně etnického složení obyvatelstva. (Šturma: 132) 11

16

3.3

Personální příslušnost (rationae personae)

ICTY má jurisdikci nad fyzickými osobami, nemůže tedy stíhat například organizaci

nebo stát. Je zde aplikován princip individuální trestní odpovědnosti Odpovědnost fyzických osob je poměrně obšírně stanovena. Individuálně odpovědná za spáchaný zločin je nejen osoba, která daný zločin spáchala, ale i pokud se angažovala při plánování či přípravě zločinů

naplňujících jednu z výše zmíněných skutkových podstat. Individuálně odpovědní jsou i představitelé státu (hlavy státu a vlád, vládní úředníci) a jejich funkce nepředstavuje ani polehčující okolnost. Pokud některý z diskutovaných zločinů spáchá osoba podřízená, je

nadřízený též individuálně odpovědný v případě, že věděl, že jeho podřízený takový čin spáchal nebo se ho chystal spáchat a neučinil přiměřená opatření, která mohla zabránit

spáchání takového činu nebo mohla zajistit potrestání pachatele. Může nastat i situace, kdy obviněný jednal na rozkaz nadřízeného nebo vlády. To ho samo o sobě nezbavuje individuální

trestní odpovědnosti, ale na základě rozhodnutí ICTY, může být tato skutečnost považovaná za polehčující okolnost. 3.4

Teritoriální a časová příslušnost (ratione loci a ratione temporis)

Tato kategorie vyplývá již ze samotné pravomoci tribunálu. Časová jurisdikce je

omezena do minulosti datem 1.1.1991, tzn. že jurisdikce ICTY se uplatní na všechny zločiny spáchané od tohoto data. Teritoriální příslušnost ICTY se pochopitelně vztahuje na území

bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie a to konkrétně na suchozemský a vzdušný prostor a teritoriální vody. 3.5

Souběžná jurisdikce – princip non-bis-in-idem

Pravomoc ICTY a národních soudů zažalovat osoby, které porušily mezinárodní

humanitární právo, vytváří potenciální konflikt jurisdikcí. Primární postavení má pak ICTY,

který je oprávněn intervenovat v jakémkoli stádiu procesu probíhajícím před národním soudem ve věci výše zmíněného porušení a může požádat národní soud, aby se podřídil

kompetenci Tribunálu. Pravidla pro takový zásah jsou pak rozvedena v Procesních

pravidlech12 (dále RPE), konkrétně v Pravidlu 8 až 1113.Ve statutu je řešena situace střetu Originální název dokumentu zní Rules of Procedure and Evidence of the Tribunal. Rozveden bude v kapitole o procesním řízení ICTY. 13 Pravidla pro vznesení požadavku na pro podřízení jsou specifikována jako Pravidlo 9. Poté co je naplněna jedna ze skutečností (běžný čin, porušená nestrannost nebo nezávislost soudu, ochrana obviněného před mezinárodním řízením, nedbalé stíhání), prokurátor může navrhnout Soudnímu senátu ustanovenému prezidentem podat žádost, zda takový národní soud podléhá kompetenci tribunálu. Pokud Soudní senát usoudí, 12

17

jurisdikcí aplikací pravidla non-bis-in-idem, které je opět v souladu s prioritním postavením

Tribunálu, s tím, že žádná osoba tedy nemůže být souzena za porušení mezinárodního

humanitárního práva před národním soudem, pokud už v také věci byla souzena ICTY. Pokud

je situace opačná a osoba je souzena nejdříve před národním soudem, může nastat situace, že bude následně souzena i před ICTY, a to v několika případech: pokud čin, za který byla souzena byl charakterizován jako běžný čin, pokud řízení před národním soudem nebylo

shledáno jako nezávislé nebo nestranné či směřovalo k ochraně viníka před mezinárodní spravedlností nebo pokud byl případ nedbale stíhán. ICTY ale bere v tomto případě v úvahu výši trestu, který byl pachateli udělen vnitrostátním orgánem.

Tato pravidla byla několikrát novelizována s ohledem na Completion strategy,

vzhledem k jednomu z jejích klíčových bodů, kterým je přesun případů na národní úroveň. 3.6

Složení ICTY

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii se skládá z několika orgánů: •

Ze senátů (Chambers): tři soudní senáty (Trial Chambers) a jeden odvolací

•

Prokurátor (Prosecutor)

•

senát (Appelas Chamber)

Kancelář (Registry)

Personální složení Tribunálu je jedním z faktorů, který do značné míry ovlivňuje

plnění Completion strategy. Významným posílením efektivity fungování bylo vytvoření úřadu tzv.ad litem soudců (viz dále), což napomohlo zrychlit práci Senátů. 3.6.1 Senáty

Senáty se skládají z maximálního počtu 16 nezávislých stálých soudců a současně

z 12 nezávislých ad litem soudců14, přičemž každý z nich musí být odlišné národnosti.

Soudci jsou rozděleni mezi Soudní senáty a Odvolací senát. Jednotlivé Soudní senáty jsou pak

tvořeny třemi stalými soudci a maximálně devíti ad litem soudci – každý senát je tvořen maximálně třemi osobami. Odvolací senát se skládá ze sedmi stálých soudců – 5 z nich jsou

stálí soudci ICTY, dva jsou z 11 stálých soudců Mezinárodního trestního tribunálu pro

že návrh je nepřípustný, může podat formální žádost u státu, jehož se věc dotýká, zda jeho soud podléha kompetenci Tribunálu. 14 Tato skupina ad litem soudců poskytuje doplňující soudní personál k 16 stálým soudcům, čímž je zajištěna větší efektivita soudního řízení.

18

Rwandu (International Criminal Tribunal for Rwanda, dále ICTR). Odvolací senát v takovém

složení je pak společný ICTY i ICTR.

Stálí soudci mezi sebou volí svého prezidenta (předsedu), který je pak členem

Odvolacího senátu a předsedá všem jeho sezení. Prezident má pravomoc po konzultaci se

všemi stálými soudci jmenovat čtyři soudce do odvolacího senátu a devět do soudních senátu15.

Stálí soudci každého Soudního senátu mezi sebou volí předsedajícího soudce

(Presiding judge), který dohlíží na práci daného senátu.

Soudci působící v ICTY musí být náležitě kvalifikovaní. Musí jít o soby vysoce

morální, nestranné, kvalifikované v tom smyslu, aby ve svých zemích mohli zastávat nejvyšší

soudní funkce. Je u nich požadována zkušenost v trestním právu, mezinárodním právu zahrnující mezinárodní humanitární právo a znalost lidských práv.

Proces a podmínky volby stálých a ad litem soudců jsou podrobně ve Statutu

rozvedeny ve článcích, které podlehly četným revizím. Výběru soudců je věnována velká

pozornost především z důvodu, že soudci ICTY reprezentují hlavní právní systém ve světě. (Organs of the Tribunal). Čtrnáct z 16 stálých soudců je voleno Generálním shromážděním OSN na období čtyř let, přičemž každý z nich může být opakovaně zvolen. Procedura volby

je následující: generální tajemník OSN vyzve členské státy a nečlenské státy se statutem stálého pozorovatele, aby připravily nominaci soudců. Do šedesáti dnů od jeho vyzvání musí

tyto státy předložit své kandidáty – každý maximálně dva (pochopitelně musí splňovat kvalifikační podmínky)16. Poté generální tajemník postupuje nominace Radě bezpečnosti, která z nich utvoří seznam nejméně 28

a maximálně 42 kandidátů. Předseda Rady

bezpečnosti pak přepošle kompletní seznam vybraných kandidátů předsedovi Generálnímu

shromáždění, které z nich zvolí 14 stálých soudců Mezinárodního trestního tribunálu. Podobnou procedurou jsou voleni též soudci ad litem. Status těchto soudců je detailně řešen článkem 13 quater.

Úkolem soudců je prošetřovat a ověřovat důkazy a právní argumenty, rozhodovat

o vině či nevině obžalovaných a přijímat rozsudky. Stálí soudci mají navíc důležitou regulatorní funkci, kdy vypracovávají přijímají právní nástroje regulující chod Tribunálu, jako jsou RPE. (Organs of the Tribunal)

V souladu s článkem 13 bis Statutu ICTY o volení permanentních soudců. Žádní dva navrhovaní soudci nesmí být stejné národnosti ani stejné národnosti jako některý ze soudců, který je členem Odvolacího senátu. 15

16

19

Pro úplnost je zde uveden jmenný seznam současných soudců ICTY: President soudu:

Předsedající soudci Soudních senátů:

Vícepresident:

Carmel A. Agius (Malta)

Fausto Pocar (Itálie) Kevin Parker (Austrálie) Soudci:

Patrick Lipton Robinson (Jamajka)

Alphonsus Martinus Maria Orie (Nizozemí) Ad Litem soudci:

Mohamed Shahabuddeen (Guyana) Mehmet Güney (Turecko)

Joaquín Martín Canivell (Španělsko)

Andresia Vaz (Senegal)

Albin Eser (Německo)

Liu Daqun (Čína)

Krister Thelin (Švédsko)

Theodor Meron (USA)

Hans Henrik Brydensholt (Dánsko)

O-Gon Kwon (Jižní Korea)

Janet M. Nosworthy (Jamajka)

Iain Bonomy (Velká Británie)

Stefan Trechsel (Švýcarsko)

Wolfgang Schomburg (Německo)

Claude Hanoteau (Francie)

Jean-Claude Antonetti (Francie)

Frank Hoepfel (Rakousko)

Christine Van Den Wyngaert (Belgie)

Árpád Prandler (Maďarsko)

Bakone Justice Moloto (JAR)

3.6.2 Prokurátor

Úřad prokurátora je jedním ze stěžejních orgánů. Pracuje nezávisle na Radě

bezpečnosti, jakémkoli státu či mezinárodní organizaci a též nezávisle na ostatních orgánech ICTY. (Organs of the Tribunal) Nesmí tedy přijímat instrukce od žádné vlády či jiného tělesa.

Samotný prokurátor je navržen generálním tajemníkem, poté jmenován Radou bezpečnosti a to na dobu čtyř let s možností znovuzvolení. Podobně jako jednotliví soudci ICTY musí být

osobou vysoce morálního charakteru a mít nejvyšší odbornost a způsobilost k výkonu své funkce – tedy k vyšetřování a stíhání trestních případů. Úřad prokurátora je tvořen dalším

personálem, který na základě definice Statutu může být potřebný. V praxi se jedná o

odborníky na trestní činnost, analytiky, právníky, policisty s náležitou praxí, advokáty. (Organs of the Tribunal) Tento personál je jmenován generálním tajemník na doporučení prokurátora. Prokurátor řídí vyšetřování

( sbíráním důkazů, identifikací svědků, atd.), připravuje žaloby. O konkrétnímu zapojení

prokurátora v procesech probíhajících na půdě ICTY se je diskutováno v kapitole týkajících se průběhu řízení.

Vrchním prokurátorem je v současnosti Švýcarka Carla del Ponteová, která tuto funkci

zastupuje od roku 1999. Jejím zástupcem je Američan David Gilbert, vykonávající funkci od 3.srpna 2004. (Organs of the Tribunal)

20

3.6.3 Kancelář (Registr)

Kancelář je orgán poskytující administrativní zázemí Tribunálu. Je též odpovědná za

dní podpůrné služby, zahrnující překlady dokumentů a interpretaci soudních řízení. Soudní

odpovědnost kanceláře pokrývá činnosti spojené s organizací jednotlivých slyšení před ICTY, právní archivace, organizace právního podpůrného programu pro obžalované, kteří si

nemohou finančně zajistit obhajobu. Vedoucí kanceláře neboli registrátor společně s prezidentem soudu plní diplomatické funkce Tribunálu. Registrátor je též odpovědný za veškerou komunikaci tribunálu – za informace které z ICTY plynou a naopak. (Organs of the Tribunal) Registrátor je jmenován generálním tajemníkem po konzultaci s prezidentem ICTY,

jeho mandát je opět čtyřletý a taktéž může být znovuzvolen. Požadavky na tuto osobu jsou

totožné jako u asistenta generálního tajemníka OSN. Kromě registrátora tvoří kancelář další personál, ten je jmenován generálním tajemníkem na doporučení registrátora.

Současným registrátorem je Hans Holthuis z Nizozemska, od 1.1.2001, jeho

zástupcem John Hocking z Austrálie od 1.12.2004. 3.7

Pravidla procesního řízení

Pravidla řízení jsou obsažena ve dvou předpisech – ve Statutu tribunálu a v Procesních

pravidlech tribunálu (Rules of Procedure and Evidence, dále RPE). Ve Statutu je průběh řízení načrtnutý v hrubých rysech, konkrétnostmi se pak zabývá druhý zmíněný dokument,

RPE. Ten přijali soudci ICTY a jedná se v podstatě o podrobné prováděcí předpisy pro

jednotlivá stádia řízení od vyšetřování až po odvolání. Byl obdobně jako statut několikrát revidován jednotlivými rezolucemi, jeho poslední verze je ze dne 6.dubna 2006. V této práci

není prostor pro detailní analýzu procesního řízení, proto se následný text opírá především o základní body procesu, tak jak jsou uvedeny ve Statutu Tribunálu. 3.7.1 Průběh procesu

Vyšetřování zahájuje prokurátor na základě svého uvážení nebo na základě informací

obdržené od vlád, orgánů OSN, mezivládních nebo nevládních organizací či jednotlivce.

Pokud prokurátor na základě získaných informací rozhodne, za existují dostatečné důvody k zahájení řízení, má právo vyslýchat podezřelé17, oběti i svědky, sbírat a ověřovat důkazy,

provádět místní šetření. Na základě předběžných důkazů o spáchání trestného činu pak prokurátor připraví obvinění (obžalobu), které předtím než vstoupí v platnost, musí být

Podezřelý má pří výslechu právo na advokáta, případně na bezplatnou právní pomoc předěleného advokáta. Musí být též zajištěna jazyková stránka :pokud jde o osobu nehovořící jednacím jazykem, má nárok na překlad. 17

21

schválena soudcem příslušného soudního senátu. Žaloba musí obsahovat přesné vymezení zločinu, kterého se údajný viník dopustil. Soudce soudního senátu přezkoumává

prokurátorovu žalobu, pokud neshledá existenci trestního případu může ji odmítnout, pokud

ano, přijímá ji. V kladném případě, když soudce žalobu potvrdí, vydá na žádost prokurátora zatykač na danou osobu. Soudní proces může začít pouze pokud je obžalovaný fyzicky

přítomen před Tribunálem. Následně po jejím dostavení či dopravení před ICTY je

obžalovaný přijat do vazby a seznámen s obžalobou. Poté co se soudní senát ujistí, že jsou respektována práva obžalovaného a že je srozuměn s obsahem obžaloby a rozumí jejímu

obsahu, je vyzván k odpovědi, zda se cítí vinen či nevinen ve smyslu obžaloby. Poté je opět soudním senátem stanoveno datum zahájení soudního procesu. Proces bývá až na výjimky

veřejný. Ve Statutu a RPE silně převažuje anglosaský typ trestního řízení, kdy se průběh řízení (zda budou prováděny všechny důkazy, průběh obhajoby atd.) silně odvíjí od uznání či popření viny . (Šturma 2002: 82)

Rozsudky jsou vynášeny opět Soudními senáty a ukládají tresty osobám, které jsou

usvědčené z vážného porušení mezinárodního humanitárního práva. Rozsudek je přijímán

většinou soudců Soudního senátu a bývá vynesen na veřejném zasedání. Tresty uložené soudním senátem jsou omezeny na uvěznění, kromě toho může být nařízeno např.vrácení

majetku získaného kriminálním chováním. Prokurátor nebo osoba usvědčená může podat odvolání proti rozhodnutí soudního senátu a to k odvolacímu senátu. Tato možnost odvolání

je významnou inovací od Norimberského tribunálu. Odvolání může být podáno ze dvou

důvodů: omylu v otázce práva zneplatňující rozhodnutí, omylu ve skutečnosti, která způsobila selhání spravedlnosti. Odvolací senát může pak rozhodnutí změnit či potvrdit. Výkon trestu je

realizován ve státě určeném Mezinárodním tribunálem ze seznamu států, které jsou ochotny přijímat odsouzené k výkonu trestu.

Během celého řízení má obžalovaný svá práva specifikována v článku 21 Statutu

ICTY – má právo na veřejný a spravedlivý proces, uplatňována je presumpce neviny, může se

hájit osobně či s s právní pomocí, má právo na to být souzen ve své přítomnosti, má nárok na

překladatele, nesmí být nucen k přiznání viny. Důležité jsou i včasné informace o povaze obvinění, má právo nechat prozkoumat svědectví proti své osobě aj.

Podobně jako složení a organizace Tribunálu ovlivňuje plnění Completion strategy,

není tomu jinak ani u průběhu procesu. Takto nastavený proces

průběh řízení před

Tribunálem je poměrně složitým mechanismem, který může značně ovlivnit tempo jednotlivých řízení a tím sekundárně ovlivnit plnění CS, způsobit protáhnutí lhůty pro její naplnění.

22

3.8

Doplňující formální informace • • •

3.9

Rozpočet ICTY:

Sídlem ICTY je město Haag. Pracovními

francouzština.

jazyky

tribunálu

jsou

angličtina

a

Výdaje ICTY jsou hrazeny z běžného účtu OSN v souladu s článkem 17 Charty OSN18.

1993 $ 276,000 1994 $10,8000,000 1995 $25,300,000 1996 $35,430,622 1997 $48,587,000 1998 $64,775,300 1999 $94,103,800 2000 $95,942,600 2001 $96,443,900 2002-2003 $223,169,800 2004-2005 $271,854,600 2006-2007 $276,474,100

Spolupráce států s ICTY

Na základě Statutu je povinností jednotlivých států spolupracovat s ICTY při

vyšetřování a stíhání osob, přičemž pokud Tribunál jistý stát požádá o pomoc (lokalizace

a identifikace osob, poskytnutí svědectví a získání důkazů, poskytnutí dokumentů, zatčení či zadržení osob aj.), musí takový stát vyhovět bez zbytečného prodlení.

Tento faktor opět úzce souvisí s později analyzovanou Completion strategy a jejím

plnění. Aby mohlo Tribunál efektivně vykonávat svou činnost, aby mohli být dopadeni viníci daných zločinů, je spolupráce mezi státy kruciální záležitostí. Jak je zmíněno v následném

textu, ne vždy státy bývalé Jugoslávie byly a jsou ochotny ke spolupráci při vydávání zločinců či předávání důkazů, což má opět negativní vliv na plnění CS.

Článek 17: 1.Valné shromáždění projednává a schvaluje rozpočet Organizace. 2. Náklady Organizace nesou členové podle rozvrhu, jak jej určí Valné shromáždění. 3. Valné shromáždění projednává a schvaluje všechny finanční a rozpočtové dohody s odbornými organizacemi zmíněnými v článku 57 a zkoumá správní rozpočty takových odborných organizací tak, aby jim mohla dávat doporučení. (Charta OSN) 18

23

B. PRAKTICKÁ ČÁST 4.

Completion strategy – Strategie pro dokončení činnosti

4.1

Vznik CS

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii byl založen jako ad hoc tribunál,

což znamená, že se nejedná o stálou instituci, ale o dočasný tribunál s omezenou misí. Jeho časová působnost nebyla v textu Statutu do budoucna omezená.

Během roku 2000 postupně vycházelo na povrch, že činnost a výsledky působení

ICTY se potýkají s jistou mírou neefektivity, především vzhledem k počtu obviněných, kteří byli souzeni a průběhu řízení před ICTY, který byl co do tempa značně nevyhovující –

nevyřízené případy společně s délkou jednotlivých řízení popohnaly soudce Tribunálu k úvaze nad hledáním konečné strategie. Prvním konkrétním

krokem bylo v roce 2000

vyzvání Skupiny expertů (Expert Group) k prozkoumání fungování ICTY a ICTR v roce 1999.

Dne 16.listopadu 1999 byl zvolen do funkce presidenta tribunálu Claude Jorda. Jeho

nástup předznamenal změnu přístupu, on sám apeloval na prozkoumání efektivity

a produktivity Tribunálu. Soudci zmocnili presidenta k formulování dlouhodobé strategie pro Tribunál. Dne 12. května 2000 vznikla Zpráva o činnosti tribunálu (Report on the Operation of the ICTY), kterou následně prezentoval Claude Jorda Radě bezpečnosti. Tato zpráva shrnovala dosavadní fungování ICTY, president Jorda hájil modernizování předprocesní

přípravy případů (pre-trial case preparation) a vytvoření skupiny ad litem soudců19, aby bylo

možné se vypořádat s rostoucím množstvím případů. (Report on the Operation of the ICTY). V průběhu května a listopadu 2000 několikrát otevřeně prohlásil, že ICTY uvažuje o přesunu některých případů na národní soudní orgány v bývalé Jugoslávii.

V dalším projevu dne 27.listopadu 2001 již prezident ICTY definitivně pojednával

o relokaci případů k národním balkánským soudům. Mělo se jednat o takové případy, které jsou méně důležité a jejich souzení v místních soudech odlehčí práci Tribunálu a ten tak bude

moci dovršit své působení dříve. Pochopitelně že pro přemístění případů je nutné, aby tamní

národní soudy byla založeny na demokratických základech a byly schopny vykonávat svou činnost nezávisle a nestranně. (Bohlander: 3)

Tato skupina byla v ICTY vytvořena a potvrzena rezolucí 1539 z 30.listopadu 2000, kdy byl novelizován Statut ICTY o články pojednávající o ad litem soudcích. Reforma „ad litem soudců“ byla provedena v roce 2000 s ostatními reformami, které měli pomoci Tribunálu dosáhnout jednoho z cílů CS a to ukončit procesy první instance do roku 2008. 19

24

V tentýž den prokurátorka ICTY Carla del Ponteová poprvé formálně informovala

Radu bezpečnosti o detailech plánované Completion strategy. Mezi prokurátorkou a presidentem ICTY došlo k rozporu ohledně data, ke kterému bude ICTY schopno dokončit veškerá vyšetřování – president navrhoval rok 2007, Ponteové se tento návrh zdál jako příliš ambiciózní a navrhovala rok 2008.

V lednu 2002 byla vytvořena pracovní skupina v rámci ICTY, jejímž posláním bylo

prozkoumat problémy, které by mohly vzniknout při přenosu případů k národním soudům.

V tomto místě je důležité zmínit působnost organizace OHR (Office of the High

Representative in Bosnia and Herzegovina), která je odpovědná za reformy soudního systému na území zmíněných států. Právě v součinnosti s touto organizací se ICTY snažilo vytyčit problematické body přesunu soudních kauz. Na základě prozkoumaných rizik a

možností vznikla další zpráva, kterou dne 10.

června 2002 předložil president ICTY Radě bezpečnosti. Zpráva o soudním statutu ICTY a možnostech přesunu případů k národním soudům (Report on the Judicial Status of the ICTY and the Prospects for Referring Certain Cases to National Courts) naznačovala kroky

k naplnění mandátu ICTY – jedná se tedy o tzv. Strategii pro dokončení činnosti ICTY (Completion strategy,CS).20

Rada bezpečnosti schválila tuto strategii pro ICTY v rezoluci 150321 ze dne 28.srpna

2003. V paragrafu 6 je vznesen požadavek na presidenta a prokurátora Tribunálu ve

výročních zprávách RB podávat informace o plánovaných krocích k implementaci strategie. Paragraf 7 se přímo odvolává na plán strategie (viz dále) a vyzývá ICTY, aby podnikl všechna možná opatření, aby byl tento časový plán dodržen.

Další rezolucí vztahující se k CS je rezoluce 1534 z 26.března 2004, která z velké

části znovu

potvrzuje text rezoluce 1503, apeluje na ICTY, aby žaloby tribunálu se

zaměřovaly na nejvýše postavené osoby (most senior leadres). Na základě paragrafu 6 má

povinnost president a prokurátor Tribunálu počínaje koncem května 2004 předkládat každých 6 měsíců zprávu o pokroku na implementovaní Strategie pro dokončení činnosti, zahrnující opatření, která byla provedena jakož i výčet těch, která mají být provedena.

Jedná se o dokument S/2002/678. ICTY Completion strategy schválil předseda RB v prohlášení z 23.července 2002, rezoluce 1503 tedy strategii znovupotvrzuje. (Resolution 1503) 20 21

25

4.2

Základní atributy Strategie pro dokončení činnosti ICTY

Před detailní analýzou CS je nutné shrnout její základní body, které je třeba vzhledem

k množství informací v CS vyzdvihnout. Jedná se o poměrně složitý a nepřehledný text a pro dobrou orientaci je nutné provést základní sumarizaci.

ICTY se touto strategii zavazuje, že ukončí svůj mandát ve třech fázích:

- ukončit vyšetřování do konce roku 2004
-

-

dovršit procesy první instance (trials at first instance) do konce roku 2008
ukončit činnost Tribunálu do roku 2010.

Splnění takového plánu závisí na čtyřech faktorech:

1) délce jednotlivých soudních procesů (zde je zahrnuta jako další možná proměnná ovlivňující délku procesu přiznání viny, případné potřebné změny RPE aj.)

2) počtu a charakteru současných a nových obvinění (žalob), které ovlivňují pracovní vytížení Tribunálu

3) spolupráce mezi státy bývalé Jugoslávie, zahrnující pomoc při zatýkání odsouzených, kteří se pohybují na svobodě

4) možnost přesunout některé případy na národní soudy, což explicitně zahrnuje připravenost daných soudů provádět nestranná a demokratická řízení. (Raab: 88)

Tento přesun umožňuje probíhající restaurace demokratických institucí na území států bývalé Jugoslávie a zároveň vyžaduje orientaci na souzení osob, které jsou vysoce politicky či vojensky postavené.

Pro zjednodušení je možné provést shrnutí a vytyčit dva základní momenty, na které

se primárně strategie soustředí a jejich implementace má umožnit splnění časového plánu.

Prvním ze základních bodů strategie je závazek, že ICTY se zaměří především na souzení

vysoce postavených činitelů. Druhým bodem je pak odlehčení činnosti přesunem případů na národní úroveň. Zde se hovoří o případech, kdy je viníkem osoba se střední či nízkou hodností. Tyto přesunuté případy mohou být dvojího typu:

a) prokurátor ICTY může přesunout národním žalobcům takové případy, které byly vyšetřovány ale nebylo vzneseno obvinění – nebyla vydána žaloba

b) případy u kterých byla žaloba vydána, takový přesun je proveden pod pravidlem 11 bis RPE

Strategie pro dokončení činnosti ICTY se vypořádává se všemi výše zmíněnými

faktory. Kromě těchto bodů je důležité zmínit jeden z vnějších faktorů, který též ovlivňuje, zda může být strategie plně implementována

26

a naplněna či nikoliv. Jedná se o otázku

financování Tribunálu. CS je ohrožena podle presidenta i prokurátorky ICTY neplacením

příspěvků do rozpočtu ICTY členskými státy, ICTY se již několik let ocitá ve špatné finanční situaci, která se nyní stává akutní Neplacení příspěvků na chod Tribunálu ohrožuje průběh

řízení i potenciální dosažení CS. Tato informace je zde uvedena z důvodu, aby výčet faktorů ovlivňujících plnění CS byl úplný. Vzhledem k tomu, že otázka financování tribunálu není součástí Strategie pro ukončení činnosti ICTY, nebude více tato problematika zmíněna ani analyzována.

Konečným cílem strategie je naplnit mandát stanovený Radou bezpečnosti – bojovat

s beztrestností a poskytnout spravedlnost obětem válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. 4.3

Detailní obsah jednotlivých částí CS

Strategie pro dokončení činnosti ICTY je rozsáhlý dokument, pokrývající řadu oblastí

působnosti Tribunálu. Jak bylo řečeno, text zprávy a tedy obsah strategie je výsledkem

společného úsilí presidenta, prokurátora a registrátora ICTY a zároveň jejich spolupráce s OHR. Zpráva pokrývající strategii je rozdělena do dvou základních částí: 1.

První část tvoří statistické zhodnocení aktivity Úřadu prokurátora

a jednotlivých senátů s ohledem na zamýšlený přesun případů na národní soudy – jsou zde uvedena opatření, jak zvýšit činnost tribunálu především

s ohledem na jedné ze dvou základních bodů CS – zaměření Tribunálu na

2.

případy týkající se vysoce postavených osob (most senior leaders)

Druhou část pokrývá výčet hlavních problémů, které je třeba překonat při přesunu případů k národním soudům v Bosně a Hercegovině. Jsou zde také vytyčeny hlavní reformy, které je nutné v těchto státech provést.

Všechna tato opatření mají vést k naplnění výše zmíněného časového plánu,

vrcholícím ukončení činnosti Tribunálu do roku 2010. 4.3.1

První část CS

První část je zaměřena na zhodnocení postupně se zvyšující aktivity Tribunálu

s komentářem, že i navzdory probíhajícímu zvýšení nemůže soudit všechny obviněné sám, ale musí docházet k postupnému přesunu některých případů na národní soudy. a)

Úřad prokurátora

Činnost tohoto úřadu je klíčová pro dodržení dat plánovaných CS, především pro

ukončení procesů první instance do roku 2008. Množství případů ICTY je determinováno 27

množstvím a charakterem žalob vydaných tímto úřadem. Pro zrychlení vyšetřovaní Tribunálu

je nutná kooperace států při předávání důkazů, aby prokurátor měl dostatek zdrojů pro provádění vyšetřování. Datum pro završení pochopitelně nemohlo být stanoveno s úplnou

jistotou, protože plnění závisí i na řadě dalších faktorů, které nemůže prokurátor ovlivnit. Tím se myslí například možnost přiznání viny pachatele, rychlost vyšetřování ovlivňuje též strategie obhajoby, rychlost s jakou jsou přivedeny viníci před soud (jak dlouho trvá jejich zatčení), což právě opět úzce souvisí se spolupráci se státy bývalé Jugoslávie.

Je nutné, jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, aby se činnost Tribunálu soustředila

na souzení vysoce postavených válečných zločinců, tím se míní osob, které zastávaly vysoké vojenské či politické funkce. Patří mezi ně především na svobodě se pohybující trojice mužů -

bosenský válečný zločinec Radovan Karadžič, generál Ratko Mladič a chorvatský generál Ante Gotovina22.

b)

Senáty a Registr

Od založení Tribunálu podnikli soudci jednotlivých senátu mnoho opatření (reforem)

k urychlení řízení 23. CS v podstatě ve svém textu apeluje na další zdokonalení fungování

jednotlivých orgánů ICTY, což by vedlo k opakovanému zvýšení efektivity. Jedním z důležitých cílů, který má být dosažen, je snížení průměrné délky řízení na 12 nebo dokonce

6 měsíců. Je tedy třeba urychlit případy v před-procesní fázi (pre-trial stage) a to tak, že vždy tři případy budou připraveny k procesu. Je třeba zajistit aby případy, které spolu souvisí byly

spojeny (to je pochopitelně odvislé od toho, zda jejich viníci budou přibližně ve stejnou dobu zatčeni). Mnoho opatření se vztahuje ke svědkům, je třeba limitovat jejich počet v daných případech. Působnost svědků v Haagu by neměla být delší než pět dnů, výpověď svědka by

neměla přesáhnout 24 hodin. Je třeba zkrátit délku odvolacích procesů. Je třeba, aby všechna taková opatření byla přijata a v co nejkratší době aplikována. c)

Odkazující proces (referral process)

Přesun případů k národním soudům je základním komponentem strategie pro

dokončení činnosti ICTY24. Jedná se o přesun případů, které se týkají viníků, které měli nízké či střední politické či vojenské hodnosti (low-ranking, intermediate-level accused). Je důležité

Ante Gotovina je obviněn, že během srbsko-chorvatské války v roce 1995 při etnických čistkách jeho jednotky vraždily a pronásledovaly Srby, dvě stě tisíc jich bylo vyhnáno a sto padesát zabito při operace Bouře, jejímž cílem bylo dobýt chorvatskou Krajinu 22

Jedná se o zmíněnou reformu ad litem soudců na podnět presidenta Claudie Jordy z roku 2000, v minulých letech též došlo k řadě procedurálních reforem zahrnujících zdokonalení fungování odvolacích senátů. Nové závazky byl též začleněny do RPE. Vzniká Koordinační rada, která bude zajišťovat lepší spolupráci mezi jednotlivými orgány Tribunálu. V Haagu vznikl nový institut mezinárodního advokáta. 24 Generální tajemník OSN již ve své zprávě z 3.května 1993, připojené ke Statutu ICTY, podporoval účast národních soudů v soudních procesech s válečními zločinci,podobný stimul je vyjádřen v preambuli Římského statutu Mezinárodního trestního soudu . 23

28

připomenout, že Římská smlouva z 18.února 1996 již stanovila proceduru, na základě které žalují a soudí soudy Bosny a Hercegoviny viníky na základě přesně dané procedury. Hovoří se o tzv. Pravidlech na cestu (Rules of the road) – místní žalobce smí soudně stíhat osoby,

které jsou obviněné z válečných zločinů a to po obdržení souhlasu (autorizace) prokurátora

ICTY, který předtím obdržel a prozkoumal dokumenty a důkazy týkající se daného obviněného. Aby mohl daný národní soud soudit takovéto válčené zločiny, je nutné aby plně vyhovoval mezinárodně schváleným standardům dodržování lidských práv.

Přesun případů je z mnoha hledisek přínosem: pomohl by Tribunálu odlehčit činnosti

a soustředit se tak na důležité kauzy, zároveň by byly souzeny zločiny na území těch států, kde byly spáchány, což může být vnímáno jako významný element v usmiřovacím procesu.

Implementace tohoto procesu vyžaduje změnu statutu ICTY a pravidla 11bis z RPE.

Je též vyžadován podpis smlouvy mezi ICTY a příslušnými orgány. Článek 1 statutu ICTY zplnomocňuje Tribunál soudit všechna závažná porušení mezinárodního humanitárního práva bez ohledu na hodnost případných viníků. Výslovně tedy nebrání prokurátorovi ICTY

zaměřit činnost Tribunálu na vysoce postavené osoby a odkázat ostatní případy národním soudům.

Na mimořádném zasedání konaném dne 23.dubna 2002 se soudci ICTY shodli, že

aby mohl být implementován skutečně efektivní přenosový proces, musí být změněna i RPE, konkrétně pravidlo 11 bis, a to hned z několika důvodů.

Toto pravidlo je třeba rozšířit v tom smyslu, že bude povoleno přesunout případy na

území i těch států, kde byl zločin spáchán , tedy nejen do států , ve kterých byli obvinění

zatknuti. Druhá změna pravidla 11 bis se má vztahovat na povolení přesunu případů, u kterých daní obvinění ještě nejsou ve vazbě (zatčeni) Tribunálu. Tribunál by po takové

změně pravidla byl oprávněn přesunout kauzy i v tom případě, že obvinění nejsou vězněni

v Haagu. Je nutné pozměnit Statut ICTY tak, aby zajistit prokurátorovi pravomoc implementovat takovou politiku. Bylo by vhodné, aby toto pravidlo také umožnilo Tribunálu

zajistit, že obžalovaní souzení národními soudy zodpovídali za všechny zločiny, které budou

specifikovány v obviněních. Současná podoba pravidla 11 bis dává příliš mnoho prostoru národním soudům, což může způsobit i nerespektování obžaloby v daném rozsahu. Neméně

důležité je, aby Tribunál byl schopen zajisti, aby svědci a oběti v procesech u národních soudů byly dostatečně chráněni a byla jim uznána základní práva – je zde vznesen požadavek na garanci bezpečnosti pro svědky a oběti. Pravidlo 11 bis se také nevyjadřuje ke kritériím

přenosu případu. Tribunál by tedy měl zvážit pozici obviněného a závažnost zločinu, za který je osoba souzena a na základě toho pak stanovit konkrétní kritéria. Poslední požadavek na 29

změnu výše zmíněného pravidla se vztahuje ke kompetenci soudních senátů rozhodovat ex officio (z úřední moci) o přesunu případu. Prokurátorka protestuje proti rozhodování senátů

ex officio, protože to vnímá jako omezení její pravomoci dané Statutem. Je třeba tedy upozornit na to, že současná podoba pravidla 11 bis již dává možnost jednat soudním senátům ex officio.

4.3.1 Druhá část CS

Tato část strategie se vypořádává se zamýšleným přesunem případů do místní soudů,

konkrétně do soudů Bosny a Hercegoviny, protože jedině zde soudy splňují podmínky pro případný přesun s tím, že Tribunál pochopitelně uvažuje i o přesunu do ostatních zemí bývalé Jugoslávie. a)

Problémy soudních systémů v Bosně a Hercegovině

V Bosně a Hercegovině již probíhá reformování 25 tamějšího soudního systému.

K tomu, aby mohlo dojít k přesunu současných případů k místním soudům je třeba učinit ještě mnoho opatření. CS navrhuje řešení, jak poslední překážky překonat. Souhrn základních nedostatků a překážek pro implementaci přenosového procesu vytvořil Tribunál na základě dokumentů OHR, Rady Evropy a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE).

Panovala všeobecná obava, že soudnictví nebude nezávislé a nestranné, mnoho

mezinárodních organizací hodnotilo Bosnu a Hercegovinu jako státy s vysoce politizovaným

soudním systém s rizikem korupce. Druhý případný nedostatek je spatřován v neefektivním

zajištění ochrany svědků, proto byla navrhnuta úprava pravidla 11 bis, která by tento bod zajistila. Tribunál by měl poskytnout soudnímu a právnímu personálu výcvik v mezinárodním

humanitárním a trestním právu, protože u tamních odborníku jsou patrné nedostatečné zkušenosti se souzením válečných zločinů a příslušných procesů.

Soudní systém Bosny a Hercegoviny se potýká s problémem zdlouhavosti procesů,

především odvolacích. Odvolací soudy často vrací případy zpět soudům a ty vydají další rozsudek, který bývá často opět vrácen zpět.

Poslední problematickým momentem je nedokonalá kompatibilita národního

hmotného práva s mezinárodním právem. Principy aplikované Tribunálem, uvedené v článku

Došlo k inkorporaci porušení pravidel války (válečných zločinů) do trestních zákoníků, byly sladěno trestní právo procesní s mezinárodními konvencemi o ochraně lidských práv, zejména procedurální záruky během předběžného vyšetřování a samotného řízení. Pravidla dokazování byla harmonizována s požadavky na spravedlivý proces, byla přijata opatření zajišťující nezávislost soudnictví, byl přijat zákoník profesionálního chování pro soudní moc (code of professional conduct for the judiciary). 25

30

7 Statutu nejsou v Bosně a Hercegovině poměrně často aplikovány, v horším případě ani uznány. b)

Řešení navrhovaná Tribunálem

Všechny výše zmíněné problematické body je možné překonat a to několika možnými

způsoby.

V srpnu 2001 prokurátorka ICTY navrhla řešení vytvořit mezinárodní soud na území

Bosny a Hercegoviny složený ze žalobce a mezinárodních soudců. OHR přišlo s návrhem vzniku státního soudu (State Court), který by byl nejvhodnější institucí k souzení válečných

zločinů. Byla tedy založena pracovní skupina, jejímž úkolem bylo prozkoumat možná řešení.

Výsledkem bylo hned několik možných variant, z nichž každá se vyznačovala

výhodami ale

i nevýhodami a bylo třeba tyto dvě hodnoty porovnat, aby se dospělo

k nejvhodnějšímu řešení. První z možných řešení bylo využití pro přesun případů současný národní soudní sytém s tím, že by došlo k výcviku tamního personálu v mezinárodním

trestním právu. Tento výcvik by byl pochopitelně přínosem, ale nepřispěl by k reformě místního soudnictví. Druhou variantou bylo využití národního systému soudnictví, jehož

činnost by měli podpořit vyslaní mezinárodní pozorovatelé. To by opět nepřispělo k reformě soudnictví. Třetí možností je opět využít tamní soudní systém ale s tím rozdílem, že by přímo

v soudech působili soudci z Tribunálu respektive mezinárodní soudci. Toto řešení by sice bylo poměrně rychlé, ale jako v předchozích případech by nepřispělo k pozitivní změně

soudního sytému. Další možnou alternativou je založení speciálního mezinárodního soudu, ten by byl způsobilý soudit válečné zločiny a zločiny proti lidskosti ale jeho založení v sobě

skýtá tři základní nevýhody. Jeho založení vyžaduje přijetí rezoluce Rady bezpečnosti, jeho fungování a vznik by byl z finančního hlediska velice náročný a takové řešení by navíc

přidalo další soud na území Bosny a Hercegoviny, kde je již v tuto chvíli roztříštěné soudnictví. Pochopitelně v sobě skýtá i řadu výhod mezi které se řadí vyhovující soudní

struktura pro přijetí přenášených případů ze strany Tribunálu, garance efektivně aplikovaných mezinárodních norem a profesionálního provádění trestních řízení.

Poslední variantou je využití Státního soudu (State Court). Využití takového orgánu

je považováno Tribunálem za nejvhodnější řešení a to z několika důvodů. Státní soud se jeví

jako nejlepší varianta vzhledem k specifickým požadavkům na souzení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a zvláštností soudního systému Bosny a Hercegoviny. V září 2001

shledal tamní Ústavní soud, že by vznik takového soud byl v souladu s ústavou. Takový orgán

by mohl garantovat, že všechny oblastmi práva jsou stejné na národní úrovni stejně tak jako vyřešit nepřiměřené rozčlenění soudního systému mezi dvě entity, což by se mohlo projevit 31

v souzení válečných zločinů. Základní výhoda je, že by takový soud byl vybudován státem samotným. Jedná se také o variantu, kterou by bylo možno aplikovat v krátkém časovém intervalu.

Pokud shrneme budoucí činnost Státního soudu, měl by řešit takové případy přesunuté

Tribunálem:

a) přesunuté na základě pravidla 11 bis

b) přesunuté prokurátorem , ve kterých nebyly vydány ani žaloby

a zároveň současné případy oblastních a kantonálních soudů (ty budou jeho činnosti nápomocni). Působil by jako odvolací soud pro tyto soudy. Pro zachycení vztahu mezi soudy a jejich činnosti, je možné využít postupový diagram:

STÁTNÍ SOUD (působili by v něm i mezinárodní soudci)

Případy přesunuté Tribunálem na základě pravidla 11 bis RPE

Citlivé případy

Odvolání proti rozsudkům oblastních a kantonálních soudů

Souzení osob podezřelých z válečných zločinů na území Bosny a Hercegoviny OBLASTNÍ A KANTONÁLNÍ SOUDY (s přítomností mezinárodních pozorovatelů)

Případy souzené v souladu s Římskou smlouvu

V závěru CS činí Tribunál doporuční, vytvořit v rámci Státního soudu Bosny

a Hercegoviny senát zaměřený na válečné zločiny (War Crimes Chamber), s přítomností mezinárodních soudců.

Aby mohl jakýkoli navržený model fungovat, musí Bosna a Hercegovina přijmout

obecná opatření, aby byla zajištěna nestrannost a nezávislost soudnictví, zajistit aby procesy probíhaly spravedlivě, se zatčenými by mělo být jednáno stejně bez ohledu na jejich národnost, ve vazbách by měly být příslušné podmínky, odstranit trest smrti aj.

32

V závěru strategie je předložen

střednědobý plán činnosti, který povede

k implementaci cílů strategie pro dokončení činnosti. Ten je možné dodržet pouze v případě, že zainteresované strany budou plně spolupracovat. Pokud tak nastane, přenosový proces by mohl být odstartován v lednu 2003.

5.

Analýza plnění Completion strategy

5.1

Zhodnocení pokroku při implementaci CS do roku konce 2004

5.1.1 Rok 2003

Následně po přijetí strategie začal Tribunál přijímat první opatření, která měla vést

k jejímu naplnění.

Již v říjnu 2003 nový president ICTY Teodor Meron poskytl RB aktuální informace

o vývoji o zrychlení procesů v soudních senátech, byla přijata řada dodatků k RPE, které měly

rozvinout lepší průběh a řízení dílčích procesů. Příkladem může být přijetí opatření pro

pokračování procesu pokud je nějaký ze soudců neschopen. Podle statistik z května 2003 byla průměrná délka procesu 17 měsíců, o rok později se tato doba zkrátila na 12 měsíců.

Úřad prokurátora také učinil několik kroků k naplnění CS. Vhodné je sem zařadit

rostoucí využívání zmírnění trestu za přiznání (plea bargain agreement) a to již od roku 2000. Vedlo to pochopitelně k urychlení procesů. U této záležitosti se vynořují i kritické ohlasy,

jejichž jádrem je myšlenka, že výsledkem takových přiznání může být až příliš shovívavý výsledek26.

Pro naplnění rozhodujícího cíle CS, přesunu případů k národním soudům, byla

provedena výrazná opatření. Nejdůležitější událostí bylo formální rozhodnutí OHR a ICTY

ze dne 21.února 2003 o založení speciálního senátu pro válečné zločiny (War Crimes Chamber of the Court of Bosnia and Herzegovina, dále WCC) v Sarajevu v rámci Soudu Bosny a Hercegoviny (Court of Bosnia and Herzegovina, dále Soud BaH). V tomto místě je

nutné popsat okolnosti vzniku Soudu BaH – byl založen OHR s cílem pevně stanovit právní řád na státní úrovni. Soud zahájil svoji činnost v lednu 2003 a od té doby zaujímá hlavní místo v boji s organizovaným zločinem a korupcí na území Bosny a

Hercegoviny.

V počátcích činnosti tohoto orgánů jsou přítomni mezinárodní soudci a žalobci. (ICTY) Pro ilustraci bylo například kritizováno rozhodnutí v případu Banovic, což byl hlídač v zajateckém táboře, který přiznal že zabil 5 vězňů a zbil několik chovanců a vzhledem k svému přiznání mu byl zmírněn trest na osm let vězení. (ICTY) 26

33

S novou plánovanou komorou – WCC – by se tedy tento soud skládal ze tří základních sekcí, WCC zaměřená na válečné zločiny, Administrativní divize zaměřená na ekonomické zločiny a korupci a z Odvolací divize. Koncepce WCC

byla schválena v rezoluci 1503 Rady bezpečnosti, konkrétně

paragrafem 5, který vyzývá sponzory k podpoře vzniku takového orgánu. Dne 30. října

2003 se pak koná sponzorská konference v Haagu, na které bylo vybráno 15.6 milionů euro pro ustavení WCC. WCC by se měklo zabývat případy, jak je zobrazeno v postupovém diagramu v CS. Dočasný personál tohoto orgánu mají tvořit mezinárodní soudci, žalobci i

administrativní personál, v počáteční fázi by byl hlavní prokurátor jmenován mezinárodním

společenstvím. Toto rozhodnutí o vzniku ambiciózního tělesa, kterým WCC bezesporu je,

tvořilo základní krok v plnění CS. Předpokládalo se, že WC zahájí svou činnost na konci roku 2004 (Raab: 94-95) 5.1.2 Rok 2004

Dne 26.března 2004 byla přijata výše zmíněná rezoluce 1534 Rady bezpečnosti, která

se vztahoval k CS Tribunálu. Tribunálu bylo zadáno, podávat každých 6 měsíců zprávu o pokroku v implementaci strategie pro dovršení činnosti ICTY. První taková zpráva byla

podána prezidentem Tribunálu T. Meronem a prokurátorkou Carlou del Ponteovou 21. května 2004 a konstatovala pokrok učiněný od počátku roku, další zpráva byla vydána po 6 měsících,

23.listopadu 2004. Tyto hodnotící zprávy jsou nejspolehlivějším zdrojem pro analýzu pokroku.

Co se týká procesů první instance, od založení Tribunálu do května 2004 ICTY

soudilo 35 obžalovaných v celkem 17 případech. Sedmnáct obviněných přiznalo vinu.

V květnu 2004 probíhalo celkem šest případů se šesti obviněnými, 33 obžalovaných očekávalo zahájení procesů v 17 případech. Dalo se tedy odhadnout, že ke dni 31.prosince 2004 budou uzavřeny či budou probíhat procesy první instance se 61 obviněnými v rámci 25

procesů a 15 oddělených procesů, u kterých viníci přiznali vinu. Ke dni 23. listopadu 2004 statistiky uvádějí, že bylo uzavřeno či probíhalo v první instanci procesy zahrnující 60 obviněných v rámci 24 soudních řízení a 15 separátních řízení s přiznáním viny.

V období od října 2003 bylo zatčeno 10 obžalovaných, z nichž devět bylo obžalováno

až po zmíněném datu a očekávalo se, že budou souzeni ve třech kauzách. Je možné zhodnotit, že v roce 2004 pracovaly soudní senáty „na plno“, řešily současně 6 případů. Pro zvýšení rychlosti procesů bylo jediným možným opatřením navýšení soudního personálu.

34

Vývoj u odvolacích soudů ukazoval, že jejich soudci rozhodli o 20 odvoláních proti

rozsudku, 227 prozatímních odvolání, 17 požadavků na revizi. Před Odvolacími senáty se od října 2003 konalo 6 slyšení. Tribunál by měl promyslet kroky k zkrácení odvolacích rozsudků.

Od října 2003 vydala prokurátorka pět nových žalob vztahujících se na jedenáct

podezřelých. Nutné je připomenout, že všechny tyto obžaloby jsou zaměřeny výhradně na osoby s vysokou hodností (most senior leaders) v souladu s CS. S odkazem na rezoluci 1534

Rady bezpečnosti byla dne 6.dubna 2004 změněna RPE, konkrétně pravidlo 28A. Změna

pravidla zajišťuje kanceláři roli při určování, zda se daná obžaloba týká „vysoce postavených vůdců podezřelých z toho, že jsou odpovědni za páchání zločinů v rámci jurisdikce Tribunálu“. Soudci tak tímto pozměněným pravidlem hrají roli v tom, kdo bude obžalován, což statut výhradně uděluje prokurátorovi.

Na zasedáních soudců ICTY konaných ve dnech 10.června 2004 a 28.července 2004

bylo rozšířeno pravidlo 11 bis do podoby vyžadované v textu CS.

Pro plnění CS je nutné apelovat na lepší kooperaci mezi státy. Ke dni 31.července

2004 bylo na svobodě 21 obžalovaných Tribunálem, mezi nimiž jsou zejména významní činitelé - bosenský válečný zločinec Radovan Karadžič, generál Ratko Mladič a chorvatský

generál Ante Gotovina. Chorvatské vedení v roce 2004 spolupracovalo s Tribunálem uspokojivě a očekávalo se tudíž, že Gotovina bude přemístěn do Haagu během šesti měsíců.

Naopak problematická spolupráce při zatýkání zločinců byla se Srbskem a Montenegrem, vedení státu prchající viníky chránilo. Bosna a Hercegovina v této oblasti také příliš

nespolupracovala. Bylo tedy nutné ze strany mezinárodního společenství vyvíjet větší snahu o spolupráci se státy bývalé Jugoslávie a obrátit je na stranu spravedlnosti.

Nejdůležitější částí strategie je přesun případů na národní úroveň. V červnu 2004

žalobkyně Tribunálu naznačila, že zhruba 12 případů dotýkajících se 22 obviněných by mohlo být přesunuto k národním soudům. Obvinění pochopitelně splňovala podmínku, že se jednalo o osoby v nízkých či středních pozicích. Jednotlivé národní soudná orgány ale musely

splňovat dané podmínky,a by mohl být případ svěřen k rozhodnutí V červnu 2004 podal

zprávu prezident Meron RB, ve které konstatoval, že v případě Srbka a Montenegra stále

panují obavy o schopnosti tamních soudů vést procesy týkajících se válečných zločinů27 Podobné hodnocení bylo i stavu justice v Chorvatsku. Chorvatské vedení se ale zavázalo, že

Podobný závěr konstatovala i OSCE ve zprávě z října 2003. Přestože na území Srbska bylo souzeno několik lokálních válečných zločinů, národní soudnictví postrádalo plnou kapacitu k souzení válečných zločinů v souladu se všeobecně přijímanými standardy. (Raab 2004: 93) 27

35

podnikne nutná opatření k vývoji situace. Tribunál poskytl v roce 2004 Chorvatsku a Srbsku pomoc v podobě rozsáhlého vzdělávacího programu, který tvořilo šest seminářů, které měly poskytnout soudnímu personálu (soudcům a žalobcům) potřebný výcvik pro souzení válečných zločinů

Ve stejné zprávě prezident ICTY naznačil, že WCC by mělo být připraveno soudit

válečné zločiny v počátku roku 2005.

Navzdory všem opatřením a snahám, které Tribunál provedl za rok 2004 se jevilo na

konci roku jako problematické dosáhnout stanoveného časového rámce. Vznesení nových obžalob během jara 2004 přispělo ke složitějšímu dosažení cílů CS. Jedinou možností, jak

stihnout stanovené termíny se jevilo zahájení přenosu případů nebo případné častější přiznání

viny ze strany obžalovaných, což v podstatě ICTY nemůže ovlivnit. Dalším opatřením , které by mohlo Tribunálu pomoci, by bylo na základě návrhu presidenta Merona najmutí vyššího

množství personálu. Problematickým momentem se bylo nadále mnoho obviněných pohybujících se na svobodě, s čímž bylo možné se vyrovnat prostřednictvím užší spolupráce

mezi státy, což ale vyžadovalo patřičný podíl států bývalé Jugoslávie. President i prokurátorka ICTY koncem roku 2004 apelovali na dopadení Radovana Karadžiče, Ratko Mladiče a Ante Gotoviny.

Při shrnutí všech faktorů, které stály v cestě naplňování strategie pro dokončení

činnosti v roce 2004, je kromě nedostatku spolupráce mezi státy, nevyhovujícího stavu soudnictví v zemích bývalé Jugoslávie,

důležité připomenout třetí výrazný negativní

moment, kterým byla finanční krize Tribunálu28.

Kladně hodnotit lze jednoznačně dosažení prvního data CS v termínu – prosince 2004

pro dokončení vyšetřování, o čemž je pojednáno v kapitole celkového zhodnocení plnění CS. 5.2

Zhodnocení pokroku při implementaci CS za rok 2005

Rokem 2005 vstupuje ICTY do druhé fáze plnění strategie pro dokončení činnosti.

V dopisu Radě bezpečnosti ze dne 23.listopadu 2004 označila prokurátorka Ponteová rok 2005 za kruciální. Zastávala názor, že pokud v nejbližších měsících (tedy během roku 2005) nebudou chyceni zásadní postavy, bude problematický časový plán CS dodržet, Rok 2005 byl

významný i z hlediska symbolického – jednalo se o výročí uplynutí deseti let od tří klíčových

Finanční krize je způsobena rozhodnutím Sekretariátu OSN z května 2004 „zmrazit“ nabírání nového personálu (freeze on new recruitment).Navíc nebyl schválen rozpočet pro vyšetřovací divizi na rok 2005. Vzniklá situace značně ovlivňuje chod Tribunálu. 28

36

událostí – masakru v Serebrenici, podpisu Daytonských dohod a vydání žaloby proti Karadžičovi a Mladičovi.

V roce 2005 byly opět vydány dvě hodnotící zprávy o pokroku na plnění CS, první

dne 25.května 2005, druhá dne 14.prosince 2005. O informace poskytnuté samotným Tribunálem se následný text opírá.

Od listopadu 2004 došlo k velkému vývoji v rámci plnění CS. Bylo zatčeno a přijato

to vazby 22 nových obviněných. Díky tomu se ale zvýšil počet osob čekajících na soudní proces z 34 na 51, tzn. téměř dvojnásobně - tento nárůst případů pochopitelně měl vliv na implementaci CS, o čemž bude pojednáno následně.

Již od předchozího roku pracovaly soudní senáty během roku maximálně efektivně,

řešilo se zároveň šest případů. Ve zprávě presidenta a prokurátorky ICTY ze dne 25.května 2005 bylo uvedeno, že probíhá 6 procesů s 9 obviněnými, 2 případy vztahující se k pohrdání

soudem. Soudci ICTY se nadále snažily redefinovat RPE s ohledem na zrychlení procesů

první instance i odvolacích procesů. Na základě tohoto bylo rozšířeno pravidlo 98 bis RPE,

které změnilo procesy týkající se zproštění viny (osvobození od rozsudku, judgment of acquittal) bude probíhat ústně, což má mít za následek úsporu času v porovnání s doposud

platícím pravidlem vyžadujícím dlouhá písemná podání.

Co se týká odvolacího senátu, od listopadu 2004 bylo uzavřeno 21 odvolání 29 a 15

předběžných odvolání.

Pro zrychlení procesů na obou úrovních ustavil president Tribunálu dvě pracovní

skupiny 30, které měly prozkoumat možný vývoj v této oblasti. Úřad prokurátora v souladu s prvním termínem

Completion strategy vydal své

poslední obvinění na konci prosince 2004. Na základě revidovaného pravidla 28 A všechny žaloby byly soudci revidovány a potvrzeny.

V rezoluci 1597 RB ze 20. dubna 2005 byl změněn Statut ICTY. Změna se týkala

možnosti znovuzvolení ad litem soudců do funkce, což byl významný krok pro tempo procesů, které nemusely být narušeny změnou vedení případu.

S ohledem na přesun případu na národní justici Tribunál nadále podporoval výcvik

tamních soudců v mezinárodním humanitárním právu a souzení válečných zločinů, školení probíhalo v únoru 2005 v Chorvatsku, v březnu v Sarajevu u WCC a v dubnu v Srbsku.

Čísla se vztahují pro ICTY i ICTR, Odvolací senát je společný. Viz první část práce. První skupina byla zaměřená výhradně na zrychlení soudních procesů a vedl ji soudce Bonomy ve spolupráci s ad litem soudci Hanoteauem a Swartem. Druhá skupina se zabývala odvolacími procesy a předsedal ji soudce Mumba ve spolupráci s viceprezidentem Vodáren a soudcem Schomburgem. 29

30

37

Důležitým momentem bylo naplnění slibu zahájit činnost WCC k začátku roku 2005.

Senát se stal činným dne 9.března 2005. Pro přenos případů je zásadní spolupráce států s ICTY,

v porovnání

oproti

předchozímu

roku

se

zlepšila

spolupráce

s Bosnou

a Hercegovinou, problematickým bodem je v rámci Bosny-Hercegoviny spolupráce s oblastí Republika Srpska. Spolupráce s Chorvatskem byla též hodnocena spíše pozitivně, ICTY se ale stále pozastavovala nad trvajícím

neúspěchem chorvatského vedení

při nalezení

a zatknutí Ante Gotoviny. Srbsko a Montenegro byly ve srovnání se svými soudy úspěšní,

povedlo se jim zatknout 14 uprchlíku a dopravit do Haagu. Spolupráce byla zaznamenána i se správou Kosova, na jeho území se podařilo zatknout tři prchající obžalované. Na základě

spolupráce s ostatními státy OSN se podařilo dopadnout jednu z nejhledanějších osob Ante Gotovinu a to na území španělských Kanárských ostrovů dne 9.prosince 2005.

Při zhodnocení pokroku za rok 2005 je důležité podotknout, že jako v roce předešlém,

byla podniknuta řada opatření, ale vzhledem k ambicióznímu cíli CS ukončit řízení první

instance do konce roku 2008 nebyla dostačující. Bylo třeba nadále urychlit soudní procesy

a zvýšit spolupráce mezi státy. Bylo velmi těžké v průběhu roku 2005 odhadnout, zda bude

možné dodržet cíl stanovený CS – tedy rok 2008. Na základě nových rozsudků se nedalo předvídat,

jaké časové rozmezí bude nutné pro ukončení procesů. Faktory ovlivňující

dovršení jsou zmíněny v konečném hodnocení strategie.

Navzdory tomu, že bylo dopadeno mnoho uprchlíků a počet unikajících osob se tak

snížil na polovinu, bylo stále příliš velké množství osob na svobodě a nedalo se odhadnout, kdy budou zatčeni.

Vzhledem k velkému množství otazníků a notné dávky nejistoty se rozhodl posunout

datum dovršení procesů první instance na rok 2009 .Tento záměr vyslovil 13.června 2005

president ICTY Theodor Meron, opět ve svém proslovu před Radou bezpečnosti zdůraznil nutnost dostižení Karadžiče a Mladiče. 5.3

Celkové zhodnocení implementace Strategie pro dokončení činnosti ICTY

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii učinil od vydání své Strategie pro

dokončení činnosti řadu kroků, kterými se postupně přibližoval jejímu naplnění.

Vytyčil si tři velmi ambiciózní cíle, které do jisté míry ovlivňovaly fungování

Tribunálu od roku 2002. Tento moment bývá ohniskem mnoha kritiků, kteří soudí, že přehnané soustředění se Tribunálu na urychlení procesů může do jisté míry ovlivnit respektive

podkopávat důvěryhodnost řízení vedených před ICTY. Tento argument lze stručně shrnout frází kvantita na úkor kvality. Na druhé straně je ale možné podotknout, že ICTY se několik 38

posledních let potýká s nedostatkem finančních prostředků pro chod Tribunálu, bylo tedy nutné učinit opatření, jak co nejefektivněji v rámci daných financí zkrátit řízení, pochopitelně ale ne na úkor nekvalitních rozsudků.

CS má pomoci Tribunálu splnit svoje poslání, ukončit mandát. Bylo tedy nutné hledat

rovnováhu mezi odpovědností a důležitostí nestranného, spravedlivého a spolehlivého procesu a dostupnými mezinárodními zdroji.

Dá se říci, že jednotlivé orgány se snažily udělat pro naplnění strategie maximum.

Jednoznačně pozitivně můžeme hodnotit fakt, že soudní senáty pracují maximálně efektivně a jak bylo řečeno jejich soudci simultánně řeší šest případů. Nadále je ze strany Tribunálu

patrná snaha o další zrychlení, což je ale spojeno s faktorem spolupráce s ostatními státy při předávání důkazů a jiných náležitostí soudních procesů.

Problematickým bodem naopak je, že jednotlivé orgány ICTY

pracují poměrně

nezávisle na sobě navzájem, na tento bod se CS nezaměřuje, ale kdyby bylo vytvořeno užší propojení mezi orgány, mohlo by to napomoci efektivitě a rychlosti jednotlivých řízení.

Díky osobnosti a schopnostem prokurátorky Carly del Ponteové dochází k poměrně

rychlému vydávání žalob, které jsou zaměřeny v souladu CS na osoby s vysokou hodností, které jsou odpovědny na spáchání zločinů stanovených ve statutu ICTY.

Během proběhlých tří let došlo k několika revizím Statutu a revidování RPE, což též

napomohlo implementaci strategie. Důležitým bodem těchto revizí je zavedení institutu znovuzvolení ad litem soudců, což je velmi praktickým krokem pro průběh jednotlivých řízení. Díky volbě ad litem soudců v listopadu 2005 hrozila situace, že dojde k personální

obměně senátů, což by mělo za následkem velké zpomalení probíhajících procesů, protože noví soudci by museli případy řešit v podstatě od začátku.

Dosáhnout druhé fáze strategie ale nezávisí pouze na rychlosti práce soudců, ale na

mnoha dalších faktorech – vnitřních i vnějších . Mezi vnitřní faktory se řadí složitost případu, počet nových žalob, možného spojení souvisejících případů, rychlost dopadnutí obžalovaných

a přivedení je před soud a konečně množství případů, které mohou být přeneseny na národní soudy.

Poslední dva body je třeba více rozvést. Aby mohli být dopadeni všichni obžalovaní

vyskytující se toho času na svobodě je velmi nutná úzká spolupráce států s Tribunálem, která je sice ošetřená článkem 28 Statutu ICTY, ale prakticky není vynutitelná. I když je

v současnosti patrná snaha států bývalé Jugoslávie o dopadení zločinců, mnoho z obžalovaných jsou osoby na tolik vlivné a v daných státech uctívané, že může hrozit ochrana ze strany vlád, která znemožňuje dopadení konkrétních zločinců. 39

Pro přesun případů na národní úroveň je nutné, aby tamní soudní personál byl

dostatečně právně vybaven pro souzení takových zločinů. Tento bod CS Tribunál naplňuje

a to v tom smyslu, že jsou v diskutovaných státech pravidelně pořádány výcviky justičního

personálu. Tyto výcviky, které spočívají v přítomnosti mezinárodních soudců ve státech bývalé Jugoslávie mohou též sekundárně ovlivňovat výše zmíněnou spolupráci.

Vnější faktory nemůže ICTY ovlivnit. Sem spadají například případy, u kterých viníci

přiznají vinu, praktické a logistické překážky v provádění řízení, nemoc či nenadálá neschopnost klíčových postav v rámci řízení, zmíněná finanční otázka.

Je možno rozpoznat dalších několik faktorů, které ovlivňují chod a efektivitu

Tribunálu a které tak implicitně přispívají k plnění CS – v průběhu vyšetřování je prokurátor ICTY je silně vázán na spolupráci s jednotlivými státy, což vyžaduje ochotu jednotlivých

států spolupracovat. Všechny soudní úkony i dokumenty navíc musí být překládány do několika jazyků. Samotné prokazovaní mezinárodních zločinů je velmi složité a takové zločiny většinou zahrnují několik obviněných i obětí a ne vždy je možné vyjít vstříc všem, což vede k nutném roztřídění. (Majerčík 2006: 5)

Jednoznačně pozitivním momentem je vznik a fungování WCC

31

zahájené v březnu

2005, což velmi pomáhá odlehčení práce Tribunálu a přibližuje se naplnění druhé fáze CS.

Při zhodnocení naplňování třístupňového časového plánu strategie je důležité

poznamenat, že obrat nastal v roce 2005. Ke konci roku 2004 se podařilo splnit první cíl, do konce prosince 2004 bylo ukončeno vyšetřování. I když bylo stále apelováno na dopadení tří

důležitých figur války v Jugoslávii, bylo možné ještě doufat, že druhý cíl – rok 2008 pro dokončení procesu první instance je reálný. Ambiciózní cíle se zdály dosažitelné.

V roce 2005 se ale vyskytlo mnoho faktorů, které tento fakt ovlivnily. První z nich

bylo velké množství nových obviněných a zatčených uprchlíků, kteří byli dopraveni do Haagu a s nimiž měly být zahájeny bezprostřední řízení, dále do května 2005 se neobjevil žádný

obviněný, který by přiznal vinu a ke konci května se nevynořily žádné případy, který by mohly být postoupeny na základě pravidla 11 bis. Bylo tedy zjevné, že Tribunál bude „zahlcen“ množstvím případů a nedalo s předpovědět, zda stihne dosáhnout mety 2008.

Význačnou událostí bylo pochopitelně prosincové dopadení Ante Gotoviny, ale šlo

pouze o jednu důležitou osobu ze tří a jednoho obviněného z mnoha dalších. Jak bylo řečeno, především na základě nových žalob se president Meron rozhodl posunout datum pro ukončení procesů první instance na rok 2009. 31

Prvním přesunutým případem byl proces s Radovanem Statnkovičem, přesun proběhl 29.srpna 2005.

40

5.3.1 Konkrétní data

V této stručné podkapitole je uvedeno pro ilustraci několik přesných dat, která shrnují

činnost ICTY k 11.květnu 2006. -

-

-

-

-

-

-

-

-

od počátku své působnosti obvinil Tribunál 161 osob,

94 případů již bylo uzavřeno,

48 obviněných je v současnosti ve vazbě,

34 osob je v předsoudní fázi,

6 osob je stále na svobodě – mezi nimi i Karadžič a Mladič,

8 obviněných bylo přesunut k národním soudům na základě pravidla 11 bis,

s 12 obviněnými probíhá soud/proces,

14 osob se nachází v odvolacím řízení

4 osoby zemřely ve vazbě v Haagu. (Key figures of ICTY cases)

Tato čísla jsou zde uvedena z toho důvodu, aby bylo možné zhodnotit činnost ICTY

a plnění jeho CS. Samotný počet osob, které čekají na proces je značně alarmující vzhledem

k roku 2008, kdy mají být procesy první instance ukončeny. Navíc Tribunál stále ještě

nedopadl šest osob, což je záležitostí jejíž trvání nelze dopředu odhadnout. Opět v tomto směru je třeba zdůraznit nutnou spolupráci s jednotlivými státy.

Je tedy Strategie pro ukončení činnosti dosažitelný plán? První stupeň CS ICTY

naplnilo takřka bez problémů. U druhého stupně se projevem prezidenta Merona vše mění. Potvrdila se obava, že se jedná o příliš ambiciózní časový rámec. Původní podoba CS tedy

nebyla splněna, druhá fáze je o rok prodloužena do roku 2009. Je možno soudit, že vzhledem k této pozitivněji stanovené metě přece jen nadále existuje šance, že Tribunál svou práci do

tohoto data ukončí. Ale vzhledem k výše zmíněným údajům (34 čekajících na proces, 6 na

svobodě) panuje v rámci mezinárodního společenství spíše skepticismus s dosažením takového cíle. Autorka práce se domnívá, že minimální procento naděje vše stihnout tu je, ale

je třeba nadále podporovat efektivitu souzení. Pokud by bylo více případů odkazováno na národní úroveň než je tomu doposud, pochopitelně by to soudu odlehčilo a pomohlo k naplnění cíle.

Bezpodmínečným již několikrát citovaným bodem je zlepšit spolupráci s jednotlivými

státy a to při předávání důkazů, tak i při samotné hledání 6 uprchlíků.

Zrychlit dané procesy by bylo možné i případným pospojováním souvisejících

případů, což by opět odlehčilo práci soudních senátů. Dalším možným zdokonalením je

navýšení soudního personálu, především ad litem soudců, kteří mohou opět svou prací pomoci k naplnění strategie. Tento fakt ale úzce souvisí s finančními problémy Tribunálu. 41

Completion strategy je velmi ambiciózní plán. Není snadné dopředu předpovědět či

odhadnout, zda se ICTY podaří ukončit činnost ke konci roku 2010. Množství nevyřešených případů a počet prchajících osob nahrává spíše negativnímu zhodnocení jejího plnění a dosažení nastaveného data, ale pokud by byla provedena další opatření k urychlení řízení, je možné nadále doufat v její naplnění.

42

Závěr Strategie pro dokončení činnosti ICTY je třífázový plán. Jeho původní podoba byla

následující - do konce roku 2004 měla být ukončena vyšetřování, jednotlivé soudní procesy první instance měly být uzavřeny ke konci roku 2008 a svou působnost má dovršit Tribunál do roku 2010. Ačkoliv prvního cíle bylo dosaženo, bylo nutné tuto strategii na základě

probíhajících událostí modifikovat. V roce 2005 president Tribunál Theodor Meron rozhodl o posunutí druhého data na rok 2009, čímž ale částečně ovlivnil i naplnění poslední mety – roku 2010.

Souzení mezinárodních válečných zločinů je velmi složitou a časově náročnou

záležitostí. Tribunál musí ve vyšetřování úzce spolupracovat s jednotlivými státy, což je ale

implicitně ovlivněno ochotou těchto států spolupracovat. V průběhu roku 2005 se postupně ukazovalo, že tato ochota spolupracovat je značně omezená. Na konci roku 2004

proklamovala prokurátorka ICTY, že je nutné v průběhu roku 2005 zadržet poslední zločince vyskytující se na svobodě, především Karadžiče, Mladiče a Gotovinu. Bylo zřejmé, že jde

o tak časově náročné případy, že si byl každý vědom skutečnosti, že pokud procesy s těmito

osobnostmi nebudou zahájeny na konci roku 2005, případně začátku roku 2006, bude problematické ukončit je do konce roku 2008. V prosinci 2005 se povedlo dostihnout Ante Gotovinu. Tento kladný moment ale zastínila skutečnost, že zbývající osoby se nadále

vyskytovaly na svobodě a unikaly spravedlnosti a tudíž se jevilo jako dost nepravděpodobné ukončit procesy k zmíněnému konci roku 2008. Tyto skutečnosti vedly presidenta Tribunálu k posunutí data ukončení vyšetřování.

Strategii pro dovršení činnosti je složena z několika částí, dílčích kroků, které mají

napomoci naplnění stanoveného časového rámce. Při její generalizaci lze shrnout tyto její základní body: je nutné urychlit a zefektivnit procesy souzené Tribunálem. Aby mohl

Tribunál dostát svým závazkům musí odlehčit své činnosti. Jako možná řešení se vyjevila dvě

následující – soustředění s tribunálu na souzení vysoce postavených činitelů a přesun případů

středních a nízkých hodností na národní úroveň. Pro tento přesun je ale nutná připravenost národních jurisdikcí soudit mezinárodní válečné zločiny. Poslední částí, na kterou apeluje CS je spolupráce jednotlivých států s Tribunálem při vyšetřování zločinů i při případném zatýkání viníků.

Při hodnocení plnění CS je nutné přihlédnout ke všem těmto bodům strategie. Ze

strany Tribunálu byla patrná snaha o zefektivnění a zrychlení souzení, jednoznačným 43

úspěchem je rychlost soudních senátů, které zvládají zároveň soudit šest případů. V této oblasti ale nadále existují rezervy, které by procesy ještě zrychlily. Jedná se například

o navýšení soudního personálu. Tento bod je ale značně problematický, protože do jisté míry souvisí i s vnějším faktorem ovlivňující činnost ICTY, kterým je financování Tribunálu. Dalším možným vylepšením by bylo pospojování souvisejících případů.

Ke dni 14.května 2006 bylo k národním soudům přesunuto osm obviněných. Toto

číslo se jeví jako poměrně nízké a ICTY by měl usilovat o častější přenos případů. V březnu 2005 zahájilo činnost WCC, na jeho vzniku má ICTY nezanedbatelné zásluhy. Tribunál by

tedy měl nadále odsouvat případy k WCC a ostatním národním soudům, aby se mohl

soustředit na náročné případy. Za dobu od vydání CS pořádal Tribunál několik školení pro soudce v národních soudech, aby byli připraveni pro souzení takových zločinů.

Při odpovědi na zkoumané otázky v úvodu práce je nutné všechna tato fakta zohlednit.

Odpověď na první otázku, zda je CS dosažitelný plán, je snadná. Poskytl ji sám president Theodor Meron, když uznal, že se jedná o příliš ambiciózní plán a posunul druhý bod časového rámce CS o jeden rok, na rok 2009. V původní podobě tedy CS dosažitelným

plánem nebyla. Při zhodnocení dosažitelnosti současného modifikovaného rámce s datem ukončení vyšetřování ke konci roku 2009, je nutné vzít v potaz několik skutečností. Na

svobodě v současné době se pohybuje 6 osob obviněných Tribunálem a 34 lidí čeká na proces. Mohlo by se tedy na první pohled zdát, že vzhledem k tempu, jakým byly souzeny

zločiny doposud, není možné zmíněného data dostát. Dá se ale optimisticky předpokládat, že Tribunál má stále ještě rezervy a existuje řada možností, které kdyby byly využity by mohly

napomoci Tribunálu závazku dostát. Je však otázkou, na kolik jich Tribunál bude schopen využít. Při odpovědi na otázku, zda je modifikovaná strategie s rokem 2009 pro ukončení

procesů dosažitelný plán, není jednoznačná odpověď. Při stávajících kapacitách a současném

tempu procesů a počtu přesunu případů k národním soudům ne. Ale pokud by všechny tyto skutečnosti byly proměněny, což se jeví jako reálné, mohl by Tribunál závazku dostát. Ale vzhledem k dosavadní problematické spolupráci států s ICTY a zkušeností s aplikací zdokonalení v soudním procesu, se autorka kloní spíše k variantě, že CS pro ICTY není

dosažitelná, protože nebude schopen za dva roky odsoudit tolik osob, které v současnosti

soudí a které ještě čekají na proces. Tento text podává explicitně odpověď na druhou zkoumanou otázku, na kolik ICTY Strategii plní.

I kdyby CS naplněna nebyla a bylo by nutné časový rámec posunout, je důležité

zdůraznit jaký smysl lze v Tribunálu spatřovat, který výstižně vyjádřila prokurátorka Carla

del Ponteová „…Tribunál dokazuje, že nikdo nestojí mimo zákon nebo mimo dosah 44

mezinárodní spravedlnosti. Mezinárodní společenství zde demonstruje své odhodlání vyslechnout příběhy všech obětí a nenechat je upadnout zapomnění.“ ( Hudema 2002)

45

Seznam použité literatury a zdrojů Literatura:

Dienstbier, J (2002): Daň z krve, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Pavkovic, A.(2000): The fragmentation of Yugoslavia : nationalism and war in the Balkans,

Basingstoke, Macmillan Press.

Potočný, M., Ondřej, J.(2002): Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část, Praha, C.H.Beck. Šturma, P.(2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Praha, Univerzita Karlova.

Wilmer, F.(2002): The social construction of man, the state, and war : identity, conflict, and violence in former Yugoslavia, New York, Routledge. Internetové zdroje:

Annual report 2003, UN. Doc. A/58/297-S/2003/829, on-line verze (http://www.un.org/icty/rappannu-e/2003/AR03-e.pdf).

Annual report 2004, UN. Doc. A/59/215-S/2004/627, on-line verze (http://www.un.org/icty/rappannu-e/2004/AR04.pdf).

Bertodano, S (2004): What Price Defence? Resourcing the Defence at the ICTY, Journal of

International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 503-508, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Birdsall, A.(2006): The International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia – Towards a More Just Order?, Peace and Conflict Developent, Vol.8, on-line verze, dostupné na http://www.peacestudiesjournal.org.uk.

Black, Ch.: Impartial Tribunal, Really?, on-line text (http://www.swans.com/library/art5/zig036.html).

46

Boelaert-Suominem, S. (2000): The International Criminal Tribunal for the formel Yugolsavia

and

the

Kosovo

(http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/html/57jqd2).

conflict,

on-line

text

Bringing justice to the Former Yugoslavia the Tribunal core achievements, on-line text (http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm).

Co je to mezinárodní humanitární právo?, on-line text (http://www.cckcr.cz/docs/cojemhp.htm).

Completion Strategy, UN. Doc. S/2002/678, on-line verze , dostupné na

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N02/434/47/IMG/N0243447.pdf?OpenElement. Conflict history: Serbia, on-line text

(http://www.crisisgroup.org/home/index.cfm?action=conflict_search&l=1&t=1&c_country=1

20).

Fenrich, W.J.: In the Shadow of Nuremberg: International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia at the Hague, on-line text (http://www.educ.sfu.ca/cels/pdf/shadow.pdf). Frequently Asked Questions – ICTY, on-line text

(http://www.cij.org/index.cfm?fuseaction=faqs&tribunalID=1). Garrido, S.D. (2004): Problems and Achievements as Seen from the Viewpoint of the Registry, Journal of International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 474-479, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

General informations, on-line text (http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm). Genocide, War Crimes and Crimes Against Humanity:Topical Digests of the Case Law of the International Criminal Tribunal for Rwanda and the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, on-line text (http://hrw.org/reports/2004/ij/index.htm).

47

Goldstone, R. (2004): A View from the Prosecution, Journal of International Criminal Justice,

Vol.2,

Num.2,

pp.

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

380-384,

on-line

verze,

dostupné

na

Hudema, M. (2002): Jedenáct let pro Mengeleho v sukních, on-line text (http://www.infoservis.net/art.php?id=1047481580).

Charta OSN, on-line verze, dostupné na http://www.osn.cz. ICTY president to UN Security Council – trials should finish by 2009 if all Rule 11bis motions granted, all joinders allowed and no new arrivals, Prosecutor: fugitives – „most serious obstacle“, on-line text

(http://www.cij.org/index.cfm?fuseaction=viewReport&reportID=690&tribunalID=1). ICTY weekly press briefing 3.5.2002, on-line text

(http://www.un.org/icty/briefing/2006/PB060503.htm). ICTY weekly press briefing 19.4.2006, on-line text

(http://www.un.org/icty/briefing/2006/PB060419.htm). Johnson, D.L. (2004): Ten Years Later: Reflections on the Drafting, Journal of International Criminal

Justice,

Vol.2,

Num.2,

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

pp.

368-379,

on-line

verze,

dostupné

na

Jorda, C. (2004): The Major Hurdles and Accomplishments of the ICTY: What the ICC Can Learn from Them, , Journal of International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 572-584, on-

line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Judgement in the Case the Prosecutor v. Pedrag Banovic, on-line text (http://www.un.org/icty/pressreal/2003/p795-e.htm).

Key figures of ICTY cases, on-line text (http://www.un.org//icty/glance-e/index.htm).

48

King, P.F.-La Rosa, A.M.(1998): International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, on-line text (http://www.ejil.org/journal/Vol9/No4/sr1.rtf).

King, P.F.-La Rosa, A.M.(1998): Jurisprudence of the International Criminal Tribunal for

the Former Yugoslavia: Case Note: Prosecutor v. Delalic, Mucic, Delic & Lando, on-line text (http://www.ejil.org/journal/Vol10/No4/100801.pdf).

King, P.F.-La Rosa, A.M.(1994): The Jurisprudence of the Yugoslavia Tribunal: 1994-1996, on-line text (http://www.ejil.org/journal/Vol8/No1/sr1.html).

Klarin, M. (2004): The Tribunal’s Four Battles, Journal of International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 546-57, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Macdonald, G.K. (2004): Problems, Obstacles and Achievements of the ICTY, Journal of

International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 558-571, on-line verze, dostupné na

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Magnarella, J.P. (1995): The International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia: Its backround, legal character and potential, on-line text

(http://condor.depaul.edu/~rrotenbe/aeer13_1/Magnarella.html). Majerčík, L. (2006): ICTY a souzení válečných zločinů, text v publikaci. Meron, T. (2004): Procedural Evolution in the ICTY, Journal of International Criminal

Justice,

Vol.2,

Num.2,

pp.

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

520-525

on-line

verze,

dostupné

na

Mundis, D. – Gaynor, F.(2004): Current Developments at the ad hoc International Criminal Tribunále, Journal of International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 642-698, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

49

Mundis, D.A. (2005): The Judicial Effects of the „Completion strategies“ on the Ad Hoc

International Criminal Tribunals, The American Journal of International Law, Vol. 99, No. 1, pp. 142-158, on-line verze, dostupné na http://www.jstor.org.

Niemann, G. (2004): The Life and Times of a Senior Trial Attorney at the ICTY from 1994 to 2000, Journal of International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 435-445, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

O`Brien, J.C. (1993): The International Tribunal for Violations of Internationals Humanitarian Law in the Former Yugoslavia, The American Journal of International Law, Vol. 87, No. 4, pp. 639-659, on-line verze, dostupné na http://www.jstor.org.

Organs of the Tribunal, on-line text (http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm). Pantz, S. (2004): From Bosnia to Kosovo and to Bosnia Again, Journal of International Criminal

Justice,

Vol.2,

Num.2,

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

pp.

459-465,

on-line

verze,

dostupné

na

Partnership and transition between the ICTY and national courts, on-line text (http://www.un.org/icty/glance-e/index.htm).

Ponte, C. (2004): Prosecuting the Individuals Bearing the Highest Level of Responsibility,

Journal of International Criminal Justice, Vol.2, Num.2, pp. 516-519, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Raab, D. (2005): Evaluating the ICTY and its completion strategy, Journal of International

Criminal

Justice,

Vol.

3

,

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Num.1,

pp.

Report on the Operation of the ICTY, on-line text

82-102,

(http://www.un.org/icty/pressreal/RAP000620e.htm).

50

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

764

(1992),

UN.

Doc.

S/RES/764,

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

780

(1992),

UN.

Doc.

S/RES/780

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

808

(1993),

UN.

Doc.

S/RES/808,

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

827

(1993),

UN.

Doc.

S/RES/827,

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

1503

(2003),

UN.

Doc.

S/RES/1503,

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

1534

(2004),

UN.

Doc.

S/RES/1534,

on-line

verze,

dostupné

na

Resolution

1597

(2005),

UN.

Doc.

S/RES/1597,

on-line

verze,

dostupné

na

http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/011/23/IMG/NR001123.pdf?OpenEl ement.

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/484/40/IMG/N9248440.pdf?OpenElement.

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/098/21/IMG/N9309821.pdf?OpenElement.

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/306/28/IMG/N9330628.pdf?OpenElement.

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/481/70/PDF/N0348170.pdf?OpenElement.

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/286/29/PDF/N0428629.pdf?OpenElement.

http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/315/09/PDF/N0531509.pdf?OpenElement. Roberge, M.C. (1997): Jurisdiction of the ad hoc Tribunals for the former Yugoslavia and Rwanda over crimes against humanity and genocide, on-line text (http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/html/57jnz3).

Rules od Procedure and Evidence, on-line verze, dostupné na

http://www.un.org//icty/legaldoc-e/index.htm.

Schrag, M (2004): Lessons Learned from ICTY Experience, Journal of International Criminal

Justice,

Vol.2,

Num.2,

pp.

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

427-434,

51

on-line

verze,

dostupné

na

Statute of the Criminal Tribunal for The Former Yugoslavia, on-line verze, dostupné na http://www.un.org//icty/legaldoc-e/index.htm.

The International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, on-line text

(http://www.humanrightsfirst.org/international_justice/w_context/w_cont_02.htm). Tolbert, D. (2004): Reflections on the ICTY Registry, Journal of International Criminal Justice,

Vol.2,

Num.2,

pp.

http://www.jicj.oxfordjournals.org.

480-485,

on-line

verze,

dostupné

na

Tolbert, D. (2002): The International. Criminal Tribunal. for the Former Yugoslavia:. Unforeseen Successes and. Foreseeable Shortcomings, on-line text

(http://www.abanet.org/ceeli/publications/other_pubs/tolbert_fletcher_forum.pdf). Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, on-line text (http://www.unhcr.cz/09.pdf). Yugoslavia: Tribunal Judge Says Trials To Exceed 2008 Deadline, on-line text

(http://www.rferl.org/features/features_Article.aspx?m=06&y=2005&id=FECA18C7-9484-

4F4D-80EB-66E076220C9E).

Zacklin,R. - Shraga, D.(1994): International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, on-line text (http://www.ejil.org/journal/Vol5/No3/art4.html).

Zacklin, R. (2004): Some Major Problems in the Drafting of the ICTY Statute, Vol.2, Num.2,

pp.361-367, on-line verze, dostupné na http://www.jicj.oxfordjournals.org.

Zpráva o pokroku v plnění CS z 23. listopadu 2004, S/2004/897 , on-line verze

(http://www.un.org/icty/publications-e/assessments/documents/2004-897eng.pdf). Zpráva o pokroku v plnění CS z 24. května 2004, S/2004/420, on-line verze

(http://www.un.org/icty/publications-e/assessments/documents/2004-420eng.pdf). Zpráva o pokroku v plnění CS z 25. května 2005, S/2005/343, on-line verze

(http://www.un.org/icty/publications-e/assessments/documents/2005-343eng.pdf). 52

Zpráva o pokroku v plnění CS z 14.prosince 2005, S/2005/781, on-line verze

(http://www.un.org/icty/publications-e/assessments/documents/2005-781eng.pdf).

53

54

55

56