ARCHITEKTONICKÁ RUKOVĚŤ Územní studie ŠUMAVA
ii
Územní studie ŠUMAVA
ARCHITEKTONICKÁ RUKOVĚŤ
Červen 2010 Objednatel: Jihočeský kraj U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, IČ: 708 906 50 Zhotovitel: České vysoké učení technické v Praze (dále jen „ČVUT“), veřejná vysoká škola, Fakulta architektury Zikova 4, 166 36 Praha 6, IČ: 6480 7700 Autorský kolektiv: Ing. arch. Laura Jablonská Zdeňka Zymáková Ing. arch. Kateřina Slováčková Ing. arch. Tomáš Russe Ing. Daniel Franke
OBSAH: 1. TYPOLOGICKÉ ROZLIŠENÍ ŠUMAVSKÉHO LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ
3
2. ARCHITEKTONICKÉ ZÁSADY PRO REKONSTRUKCE STAVEB
5
2.1. Nevhodné zásahy do objemu staveb 2.2. Práce s objemem staveb 2.3. Rekonstrukce fasád a střech
5 6 8
3. ARCHITEKTONICKÉ ZÁSADY PRO NOVOSTAVBY
12
3.1. Obecné architektonické zásady 3.2. Specifické architektonické zásady 3.2.1. Dům šumavský roubený 3.2.2. Dům Českokrumlovska a Horního Povltaví 3.2.3. Dům Podšumaví
12 12 12 22 26
2
ARCHITEKTONICKÁ RUKOVĚŤ Architektonická rukověť tvoří přílohu studie jako samostatný dokument. Obsahuje příklady vhodných architektonických řešení při navrhování stavebních úprav, dostaveb stávajících objektů a novostaveb zohledňující regionální odlišnosti lidového stavitelství. Může sloužit jako metodická pomůcka pro správní orgány spolupůsobící ve stavebním řízení dle zákona 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, a v řízení o vlivu staveb a využití území na krajinný ráz podle zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Příklady zde uvedené mají doporučující charakter.
3
1
TYPOLOGICKÉ ROZLIŠENÍ ŠUMAVSKÉHO LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ Jihočeská lidová architektura je tvarovou a typovou pokladnicí a jednou z nejcennějších příkladů lidového stavitelství v naší republice. Obraz půvabné vesnice s kapličkou na návsi a zdobenými štíty je u nás poměrně rozšířeným stereotypem. Architektura venkovských staveb jihočeského regionu je nejen výsostným symbolem jižních Čech, ale také určitým znakem pro český venkov obecně. Na Šumavě existuje široká škála architektonických typů, které s sebou přineslo několik vln kolonizace a přechod od dřevěných roubených staveb ke zděným. Šumava leží v pásu tradiční dřevěné roubené architektury, která ve své původní formě převládala až do poloviny 19. století, kdy ji začala především v nižších partiích horského masivu pomalu vytlačovat zástavba zděná. Původní objekty byly přestavovány či alespoň omítány, čímž se často vytratily cenné prvky klasického roubeného tvarosloví a regionálních architektonických nuancí. Pošumavské roubené stavby, typické pro větší část Šumavy a kamenné uzavřené dvorce, tzv. „vierkanty“ charakteristické pro německou jazykovou oblast jihovýchodního Krumlovska patří k nejcennějším příkladům lidové architektury u nás. Přestože dnešní podoba těchto staveb pochází až ze druhé poloviny 19. a počátku 20. století, nacházejí se mezi nimi i stavby starší.
V posuzovaném prostoru Šumavy se vyskytují i určité anomálie architektonické formy jako např. roubený dům alpského typu na Volarsku. Na naše území se dostal z alpské oblasti přes Horní Rakousko a Bavorsko, kde je velice hojně zastoupen a kde spoluvytváří charakteristický obraz venkovských sídel. Na české straně se kromě samotných Volar podobné stavby nacházejí i v blízké vsi Dobrá, v ojedinělých exemplářích výjimečně i v západočeské části Šumavy. Z analýzy půdorysů sídel i dochované fotografické a obrazové dokumentace bylo v rámci této práce zjištěno, že se s největší pravděpodobností vyskytoval v ryzích formách i v lokalitách Krásná Hora – (Schönberg), Horní a Dolní Sněžná (Ober, Unter Schneedorf) a Mlaka (Moorhäuser). Všechna tato sídla jsou však dnes již zcela zaniklá. Dům alpského typu je historicky rozšířen v prostoru českých zemí zcela výjimečně a koncentrován prakticky na jedinou oblast. Obvyklý argument pro tvarové navázání současné zástavby na tento typus a jeho oblíbené novodobé zavádění v jiných částech Šumavy jsou tedy naprosto mylné.
V rámci řešeného území je možné rozlišit pět základních regionů lidového stavitelství (více viz kapitola regiony lidové architektury), které stále nesou v území výrazné stopy a charakter sídel významně spoluvytvářejí:
a) dům Podšumaví
b) dům jihovýchodního Pošumaví
Jedná se o velmi typickou formu lidového stavitelství v podhůří Šumavy. Přízemní zděné trojstranné, event. dvojstranné dvory jsou orientované štíty do návesního prostoru. Stavby jsou v dispozicích tradičně řešeny jako špýcharové, event, chlévní či komorové. V níže položených enklávách mívají dvory zdobně pojednané štíty, v lokalitách vyšších je vnější výraz staveb prostší, s jednoduchými zděnými štíty, případně s výdřevou a polovalbou.
Buk – Dům Podšumaví
Většina sídel této oblasti prozrazuje pozdně středověké lokace na neosídlené lesní půdě. Převládají poměrně velké kolonizační vesnice s pravidelnými obdélníkovými, čtvercovými nebo oválnými návesními prostory, často se záhumenicovou plužinou. Charakteristickou zástavbu pro tento prostor představují trojboké usedlosti se dvěma patrovými staveními po stranách, krytými valbovými střechami. Pocházejí ve většině případů z konce 19. a začátku 20. století, čemuž odpovídá i podoba průčelí s jednoduchou eklektickou výzdobou. Nejvýznamnějším souborem je unikátně dochované sídlo Koryto, které je navrženo k plošné památkové ochraně jako bezesporu nejcennější vesnice jihovýchodního Pošumaví.
Koryto – trojboká usedlost
c) dům Českokrumlovska a Hor. Povltaví Vesnice této oblasti se vyznačují ponejvíce skromnější velikostí a jsou založeny na pravidelném lokačním půdorysu. Typickým domem byl patrový tří až čtyřstranný dvorec, tzv. „vierkant“, na mapách stabilního katastru z 2. čtvrtiny 19. století téměř výhradně zděný. Byl opatřen jednotnou valbovou střechou podélně orientovanou do uličního prostoru, v případě ukončení dvorce kolmými rameny bývala střecha rovněž valbová nebo polovalbová. Dle dochovaných pramenů byly dvorce původně stavěny jako roubené, jejich architektonická podoba se však do dnešních dnů nedochovala. Mezi nejvýznamnější venkovské soubory patří Pernek (památková zóna), Šebanov, k ochraně je navržen Hodňov.
Saladín – Dům Podšumaví
Bělá – Dům Českokrumlovska a Horního Povltaví
3
d)
dům šumavských plání
e) Dům Podlesí a Javornicka
Pro šumavské pláně je charakteristická velmi specifická forma dřevěné architektury. Převažují přízemní šumavské roubené domy s velmi širokými, poměrně nízkými a rozložitými polovalbovými či sedlovými střechami se sklonem v rozsahu od 38 do 42˚– v jejich bedněných, výrazně předstupujících štítech, se často objevuje pavlač. Významné památky se dochovaly v Dobré, Horní Vltavici, Lenoře, Zátoni či Borových Ladách. Již zmíněnou výjimku představují volarské domy alpského typu, které se do našich končin dostaly z Bavorska při kolonizaci v 16. a 17. století. Svou dispozicí se vymykají všemu, co známe z českého venkova - pod jedinou sedlovou střechou velice mírného sklonu (cca 25 - 30˚) je soustředěn provoz celé usedlosti, kromě obytné části také Prostřední Domky – šumavský roubený dům chlévy, stáje, komory a v některých případech i stodola. V patře, resp. přízemí, se objevují obytné místnosti, půda slouží jako seník. Ve štítu byla dlouhá pavlač, sloužící původně k manipulaci se senem. Jinou netradiční odnoží jsou sklářské domy (roubené dvojdomy v Lenoře). Mladší zděné stavby z druhé poloviny 19. století zachovávají charakteristické znaky starších domů roubených – nízké sedlové střechy s pavláčkami ve štítech. Památkovými rezervacemi je vyhlášena unikátně dochovaná vesnice Dobrá a soubor tzv. Starého Města ve Volarech (ve městě se ve skutečnosti dochoval pouze fragment původní zástavby, v 50. letech byl soubor téměř plošně zlikvidován - jeden z přeživších objektů před nedávnem vyhořel). K plošné ochraně se zvažuje Lenora a Kvilda (část Hamerské domky a Vilémov). Dobrá – dům alpského typu
4
Osídlení sem pronikalo s českým obyvatelstvem již od 13. století, jak dokládá raně gotický kostel ve Zdíkovci. Půdorysy starších vesnic jsou často nepravidelné, stejně jako mladší osady vznikající na neobydlené lesní půdě. Starší generaci lidové architektury tvoří pozoruhodné špýcharové domy se světnicemi roubenými často z nehraněných kuláčů a s kamennými sýpkami. Nejcennější příklady se dochovaly v Rohanově, ve Zdíkovicích dodnes existuje archaická zděná sýpka. Roubená architektura podhorských vesnic je charakteristická dispozičně tradičními domy špýcharového, popřípadě chlévního či komorového typu, stavěnými rovněž z nehraněných klád, často opatřených obkladem z šindele či prken. Stavby jsou ukončeny rozložitými polovalbovými střechami často s pavláčkami ve štítech, které spojují tento typus s domem národnostně německé centrální Šumavy. Jedním z nejvýznamnějších souborů domů „Podlesí a Javornicka“ jsou Stachy, dále osady v jejich okolí (Chalupy, Michalov, Šebestov, Vyšehrad), Čábuze, Rohanov, Mlýny, Řetenice, Vrbice, Zdíkovec. Památkovou rezervací jsou prohlášeny Stachy (resp. nevelká část centra obce), památkovou zónou pak vesnice Chalupy. K ochraně jsou navrženy sídla Čábuze, Mlýny a Rohanov.
Benešova Hora – Dům Podlesí a Javornicka
2
ARCHITEKTONICKÉ ZÁSADY PRO REKONSTRUKCE STAVEB Prostor Šumavy je stále dosti bohatý na stavby, které jsou schopny vypovídat o době svého vzniku. Ty nejcennější příklady jsou zároveň nemovitými kulturními památkami, řada staveb však ochraně nepodléhá. Období čtyřiceti poválečných let, odloučená poloha příhraničního regionu, nedostatek a malý výběr stavebního materiálu – to vše paradoxně pomohlo uchovat architektonické hodnoty u staveb, které nebyly zcela zničeny. Naopak porevoluční změna poměrů spojená s příznačnou českou snahou „vylepšovat“ živená slogany stavebních marketů způsobila ve velice krátké době nevratné ztráty architektonických hodnot v podobě nevhodně provedených rekonstrukcí.
2.1.
Následující kapitoly se dotýkají nejčastějších prohřešků v zásazích do původního obrazu historických staveb a zároveň představují základní zásady pro stavební úpravy tak, aby reagovaly na opodstatněné požadavky zvýšení obytného komfortu, avšak hodnota objektu přesto zůstala zachována.
NEVHODNÉ ZÁSAHY DO OBJEMU STAVEB
Nejčastějším požadavkem stavebníků je zvýšení obytné kapacity staveb, který se realizuje povětšinou jako navýšení objemu stavby o podlaží, půdními nadezdívkami či změnou proporce střechy. Až na výjimky se jedná o nevhodné příklady práce s objemem.
Vzhledem k tomu, že se jedná o aspekty, které je možno v obecné formě vztáhnout na všechny historické stavby ležící v řešeném území bez typologického rozlišení, nejsou následující schémata zobrazována s ohledem na specifické architektonické typy šumavského lidového stavitelství. Případné upřesnění či odkaz jsou uvedeny v textovém doprovodu.
U nejcennějších příkladů historických staveb, zejména solitérních roubených objektů horské části Šumavy a uzavřených forem zemědělských dvorů, je jakékoli rozšiřování objemu v přímé vazbě na původní objekt zcela nežádoucí.
navyšování stavby o podlaží
Navyšování objemu staveb v pohledově exponovaných lokalitách malých sídel není vhodné, ve formovaných sídlech (návesních, komunikačních) s jednotnou hladinou zástavby je pak zcela nežádoucí, degradují charakteristický obraz sídla. Zakládá nevhodnou dominantu v enklávě a je nežádoucím precedentem pro další stavební záměry.
změna proporce střechy
Jakýkoli masivní zásah do proporce střechy, který výrazně mění sklon obou či jedné střešní roviny nebo vkládá do střešní krajiny dominantní objem, nekorespondující s původní formou, je zcela nežádoucí.
zvýšení stavby půdní nadezdívkou
Vzhledem k tomu, že dodatečně zvýšená půdní nadezdívka mění charakteristické proporce původní zástavby, jedná se o řešení nevhodné u všech typologických druhů historické zástavby. U historických staveb, které svým objemem zásadně vypovídají o charakteru sídla je podobné řešení zcela nepřípustné.
5
přístavby Integrace přístaveb do hmoty hlavního objektu je podobně častým problémem. Následující grafická schémata představují nejčastější příklady chybných řešení.
Přístavba ve štítové pozici objektu ploše či sedlově zastřešená, výškově výrazně zasahující do plochy štítu.
Přístavba ve štítové pozici objektu půdorysně užší než původní stavba, sedlově zastřešená, navazující bezprostředně na plochu střechy jádrové stavby.
Výrazná vertikální hmota je připojena k hlavnímu objektu v delší ose fasády a je ploše či pultově zastřešena.
Střecha celou plochou střešní roviny či její částí plynule přechází přes hmotu přístavby
2.2.
PRÁCE S OBJEMEM STAVEB
navyšování staveb
6
Rozšiřování objemu staveb je žádoucí navrhovat v horizontální rovině, nikoli v rovině vertikální. Zvýšení objektu je přípustné pouze v situaci, kdy se změna objemu neděje na úkor prokazatelných architektonických hodnot původní stavby, kdy navýšení objemu nenaruší převažující výškovou hladinu související zástavby či nevytvoří nežádoucí pohledovou dominantu v krajině – jedná se zejména o izolované objekty mimo vazbu na jádrovou část sídla a stavby v málo pohledově exponovaných místech. V případě, že případná rekonstrukce vyhoví výše uvedeným podmínkám, je vhodné, aby byla stavba navyšována o celé podlaží tak, aby byly zachovány charakteristické objemové proporce ve vztahu k měřítku střechy a oken.
Ploše či sedlově zastřešená přístavba navazující na hmotu objektu tak, že jedna či obě její protilehlé fasády bezprostředně objemově i materiálově navazují na fasády hlavního objektu. Podélné, ploše či pultově zastřešené přístavby dvou či vícepodlažních objektů dosahující úrovně římsy budovy.
ZÁSADY PRO PRÁCI S OBJEMEM PŘI REKONSTRUKCI STAVEB rozšíření stavby jako obnova původního objemu Toto doporučení je potřeba vyzdvihnout zejména v případě sídel s pravidelnou formou (komunikační, návesní), kde sevřené usedlosti vytvářejí jasně definovanou půdorysnou strukturu ( sídla mimo horskou část Šumavy – typologické druhy domu Podšumaví (a), jihovýchodního Pošumaví (b) a Českokrumlovska a horního Povltaví(c).
V situaci, kdy objem stavby v původním rozsahu zanikl, je vhodné nový objem realizovat na původním půdoryse. Tento postup ctí původní uspořádání stavby, které mělo svou prostorovou logiku a pomůže tak posílit výpověď o historické architektonické formě zástavby.
rozšíření stavby v sídlech formovaného kompaktního typu s dvorcovými usedlostmi
výchozí stav
1. etapa - a
1. etapa - b
2. etapa
přístavby k hlavnímu objemu Následující grafická schémata představují možnosti práce s objemy připojovanými k jádrovému objektu. Platí pro ně tyto obecné zásady: Přístavby by neměly být orientovány do veřejného prostoru Přičleňované objemy by měly být navrhovány v co nejjednodušší formě tak, aby výpovědní hodnota historického objektu byla co nejvyšší a aby přístavba působila jako doplněk, nikoli jako dominantní prvek stavby.
jednoduché objemové řešení přístaveb u architektonicky cenných staveb U staveb vysoké architektonické hodnoty je žádoucí udržet celkový objem v nezměněné podobě. V odůvodněných případech lze k hlavnímu objektu při jeho delší fasádě připojit drobné přístavby jednoduché konstrukce s vnější výdřevou. Možná objemová řešení přístaveb uvedená na následujících grafických schématech se vztahují na jednopodlažní zástavbu bez ohledu na architektonický typ staveb. Lze je aplikovat na solitérní objekty i obytné Přístavba v linii delší fasády konstrukčně nižší než pozice hlavní římsy (okapu). objekty ve dvorcové zástavbě. V tomto Konstrukce zastřešení je oddělena od střechy hlavního objektu, se sklonem stejným případě je nezbytné dbát na fakt, aby či mírnějším. eventuelní přístavba nenarušovala štítovou frontu zástavby.
Přístavba v ose delší fasády je navržena jako krytý vstup. Měla by být konstrukčně oddělena od střechy hlavního objektu, pultově či ploše zastřešena.
Přístavba v linii delší fasády mírně přesahující úroveň okapní linie objektu. Střešní konstrukce je stejného či mírnějšího sklonu než střecha stavby.
Materiálové řešení přístavby by mělo vycházet z výše uvedených zásad – tam, kde se jedná pouze o drobné prostorové dodatky k základnímu objemu, by měla být konstrukce opatřena vnější výdřevou. Tam, kde je k jádrovému objektu připojována plnohodnotný objem, je vhodné ctít materiálové řešení původní stavby.
další možnosti prostorového řešení přístaveb u individuální zástavby (mimo uzavřené dvorcové formy)
Přístavba ve štítě objektu konstrukčně nižší než výška hlavní římsy budovy. Boční stěny přístavby nejsou přímo napojeny na linii podélných fasád hlavního objektu. Přístavba je pultově či sedlově zastřešena ve stejném sklonu jako původní stavba.
Vertikální přístavba umístěná v ose delší fasády objektu na úrovni vstupu je možným řešením zejména pro budovy výrazné půdorysné délky.
U staveb výrazně podélného půdorysu je v určitých případech možné řešit rozšíření objemu stavby jako kolmé křídlo.
Krátké kolmé křídlo pro jedno parkovací místo. Konstrukce stavby je nižší než okapní linie budovy, zastřešení ploché či pultové.
Dostavba v podélné ose objektu je vhodným řešením u objektů jednoduchého půdorysu, zejména těch, jejichž půdorysné proporce vykazují malý poměr délky vůči šířce.
7
2.3.
REKONSTRUKCE FASÁD A STŘECH
poměrně zásadním problémem z hlediska uchování historické výpovědi původní zástavby jsou rekonstrukce fasád a střech. Stavby jsou často nepřiměřeně „vylepšovány“ a ztrácejí tak často čitelnou informaci o době svého vzniku.
roubená konstrukce
Je zcela nevhodné obnovovat roubenou konstrukci prvky s výrazným přesahem zhlaví trámů v celé výšce nároží. Jedná se o nepůvodní konstrukční detail, který mění celkové vyznění stavby. Je nevhodné obnovovat původní roubenou konstrukce z kuláčů širokého průřezu. Historické roubené stavby novějšího data byly hraněné.
V případě obnovy celé historické roubené konstrukce či jejich dílčích částí je žádoucí, aby tvar prvků a použitých konstrukčních spojů co možná nejvíce odpovídal původnímu řešení a zůstala tak zachována výpovědní hodnota historické stavby.
Při obnově výdřevy historických objektů vysoké architektonické hodnoty je žádoucí vycházet z tvaru a uložení původních prvků– svisle ložená prkna, nejlépe z nepravidelného výřezu, přeskládaná či s krycí lištou, případně fasádní šindel, nejlépe z nepravidelného výřezu. Při obkládání omítaných objektů je žádoucí ctít historickou konvenci v rozsahu a způsobu uložení dřevěných prvků.
obklady svislých konstrukcí
Je zcela nevhodné nahrazovat původní svislou výdřevu horizontálními prvky. Jedná se o technicky opodstatněné řešení zohledňující nepříznivé klimatické podmínky, které propůjčuje historickým stavbám charakteristickou vnější podobu. Při obnově výdřevy historických objektů vysoké architektonické hodnoty je nevhodné používat sériově vyráběná prkna identické šířky vybavená spojovacím systémem na „pero a drážku“výsledný efekt je oproti původnímu řešení příliš tvrdý a k historické konstrukci stavby nesourodý. Při obnově původní výdřevy či obkládání omítaných objektů je nevhodné volit rozsah ploch opatřených výdřevou a omítaných nahodile. Pro celkové vyznění objektu je zcela nevhodné nahrazovat původní výdřevu prefabrikovanými plastovými či plechovými fasádními panely.
kamenné konstrukce
8
Je nevhodné vyměňovat původní kamenné prvky za prvky výrazně odlišných formátů a struktury. Velmi rušivá je výrazná maltová vymazávka. Pohledové kamenné konstrukce historických staveb je žádoucí udržovat pokud možno v podobě odpovídající době vzniku. Nahrazované kamenné prvky by měly být co možná nejpodobnějšího tvaru a barevnosti, konstrukce provedena v nevýrazném hlubším spárování u starších staveb.
Je žádoucí zachovat maximum původních kamenných prvků a obnovení spojů provádět velmi citlivým a přirozeně vyhlížejícím způsobem – hluboká maltová spára. Tam, kde je historicky doložena omítaná zděná konstrukce, je nevhodné opatřovat ji kamenným obkladem. Historické pohledové kamenné konstrukce není vhodné opatřovat výraznou maltovou vymazávkou.
doplňující konstrukce fasády
U rekonstruovaných historických objektů je nevhodné doplňovat zejména štítové fasády nepůvodními konstrukcemi, zejména balkony. U typologických druhů, u kterých se štítové pavlače nevyskytovaly (dům Podšumaví, Českokrumlovska a horního Povltaví, jihovýchodního Pošumaví, je tento způsob rekonstrukce zcela nežádoucí a degradující celkový obraz stavby.
Při rekonstrukci historických staveb výrazné architektonické hodnoty je žádoucí obnova původní podoby štítu,u staveb znehodnocených novodobými přestavbami pak alespoň rámcová obnova původní podoby fasád.
Při rekonstrukci historických objektů je nejvhodnější používat ručně nanášenou vápennou omítku, kopírující nerovnosti povrchu.
Pro rekonstruované historické objekty horské části Šumavy (Dům šumavských plání, dům Podlesí a Javornicka) jsou vhodné krytiny šindelové, vláknocementové, event. plechové z falcovaných pásů, v odstínech hnědé či šedé (obr. a, c). Pro oblasti tradiční zděné architektury (Dům Podšumaví, dům Českokrumlovska a horního Povltaví a dům jihovýchodního Pošumaví) je pro rekonstrukci historických objektů vhodné použít pálenou krytinu, vláknocementové šablony, event. krytinu betonovou bez výrazné profilace a lesklé povrchové úpravy (obr. b).
omítka
U architektonicky hodnotných historických objektů není vhodné nahrazovat původní vápennou omítku omítkou vápenocementovou či cementovou ani odstraňovat původní plastické prvky (liseny, okenní šambrány, apod.) Nevhodné je rovněž použití strukturální omítky, která zanechává na fasádě výrazný prostorový efekt. Stažení nové omítky latí do omítníků působí oproti historickým omítkám příliš technicky a strojově. Výsledný pohledový efekt stavby je matoucí, neboť často stírá rozdíly mezi původní a současnou zástavbou (viz obrázek) realizovanou dle historické tvarové konvence.
střecha - materiál
u historických objektů horské části Šumavy je nevhodné použití pálené či betonové krytiny a krytiny z profilovaných plechů či jiné tvarově výrazné konstrukce (např. vlnité bitumenové krytiny). Objem střechy tak působí příliš tvrdě a vzhledem k charakteru stavby nepatřičně (obr. a, c). Pro rekonstruované objekty v celém řešeném území jsou nevhodné krytiny lesklé či opatřené lesklým nátěrem, ve výrazných barevných odstínech (obr. c). Nepříliš vhodné jsou rovněž krytiny z asfaltového šindele, zejména se spodní tvarovanou hranou (efekt “bobrovka“, apod.) a žíhaným povrchovým provedením. Tato krytina vzhledem ke své malé tloušťce vytváří nepatřičně spojitou plochu, která je v kontrastu s celkovým charakterem historické stavby (obr. b).
b
a
c
b
a
c
9
střecha – konstrukční detaily
Při rekonstrukci střešní konstrukce je zcela nežádoucí jakýkoli zásah do původního sklonu a základního tvaru střechy – zejména zvětšování kolmých i podélných přesahů střech (viz str. 14) Pro celkový soulad hmoty střechy a obvodové konstrukce historických staveb je nevhodné: umísťovat v ploše střechy objemově výrazné vikýře, či vikýře v početném rastru (viz. str. 17) opatřovat střešní hrany omítaného štítu či krokví předsazené střešní roviny výrazným oplechováním (viz. obr. a, b) instalovat zvoničky či jiné výrazné výtvarné prvky tam, kde historicky nebyly součástí střechy
a
Hrany omítaných štítů historických staveb je vhodné ponechat v čisté linii původní konstrukce – střešní tašky kladené do malty (obr. e). Kompromisním řešením je speciálně tvarovaná štítová taška překrývající hranu štítu (obr. g). Historické stavby horské části Šumavy s pohledově přiznanými krokvemi ve štítě je žádoucí ponechat bez vnějšího oplechování (obr. f).
f
b
e
g
barevnost
U omítaných staveb je zcela nežádoucí používat výrazně barevné nátěry omítek, roubení či vnější výdřevy (obr. c). Pro historické stavby horské části Šumavy jsou nevhodné krytiny v odstínech červené (obr. d)., pro všechny typologické druhy pak materiály jakékoli neobvyklé barevnosti.
c
U zděných historických objektů podhorské části Šumavy (Dům Podšumaví, dům Českokrumlovska a horního Povltaví a dům jihovýchodního Pošumaví) je vhodné volit bílý nátěr, event. pastelové odstíny, zejména okry (obr. h, j). U obytných či rekreačních staveb s roubením či výdřevou obvodových konstrukcí jsou vhodné lazurní nátěry v odstínech tmavě hnědé, event. v barvě přírodního dřeva, u objektů horské části Šumavy pak rovněž v barvě hnědočerné (obr. i). V prostoru malých horských enkláv Šumavy je u historických staveb žádoucí uchovat původní barevnost omítaných konstrukcí – lomená bílá, v kompaktních sídlech vytvářející spojité uliční fronty je možné použít jemné pastelové odstíny (obr. i).
h
d
i
10
j
okna, dveře
Nejčastějším problémem je výměna původních dřevěných a klasicky členěných oken za okna plastová s falešnými dělícími lištami (obr. a). Stavebníci jsou vedeni především snahou o minimalizaci tepelných ztrát objektu a vědomím vyšší životnosti těchto konstrukcí. Vzhledem ke skutečnosti, že tepelně technické vlastnosti řady historických staveb často nelze zvyšovat vnějším zateplením, je úloha rozdílů tepelných ztrát konstrukčními otvory, zasklenými klasickým špaletovým oknem a prefabrikovaným okenním systémem zanedbatelná. Vyšší životnost plastové konstrukce je sporná vzhledem ke skutečnosti, že je prakticky nerekonstruovatelná. S časem navíc materiál esteticky degraduje, aniž by bylo možno navrátit mu původní podobu – narozdíl od oken dřevěných. Alternativou jsou okna z dřevěných lepených profilů, tzv. Eurookna. Jejich základní vlastností a zároveň problémem jsou však masivní profily, které celkový charakter okenního otvoru oproti původnímu stavu rovněž zásadně mění. Jedná se proto o řešení nevhodné u rekonstrukcí nejstarších dřevostaveb. Problematickým rekonstrukčním zásahem, typickým zejména pro předrevoluční éru, je změna proporcí klasických okenních otvorů – nejčastěji proměna dvouosého štítu na štít jednoosý s trojdílným oknem (obr.c, f). Umístění okenních otvorů v historických stavbách má svou charakteristickou podobu a vyváženou proporci vůči fasádě, proto je zejména v uličních (resp. návesních) frontách zcela nežádoucí proměňovat jejich tradiční uspořádání a velikost (obr. d). Je zcela nevhodné nahrazovat původní okenní konstrukce zejména ve štítových pozicích a uličních frontách novými okny bez dělících lišt (obr. b). Nelze rovněž doporučit náhradu klasických špaletových oken okny s jednoduchými křídly umístěnými při interiérové hraně obvodové stěny. U historických staveb klasického půdorysu se vstupem umístěným v delší fasádě objektu je zcela nežádoucí prolamovat štítovou pozici stavby dveřními otvory či garážovými vraty (obr. g). Původní vjezdy pak zazdívat či měnit výrazně jejich proporce. Není vhodné nahrazovat vstupní dveře a vrata konstrukcemi s prosklenými částmi či nepatřičně zdobnými prvky.
c
f
a
b
d
e
g
U historických staveb je nejvhodnějším řešením pro rekonstrukci okenních otvorů špaletové okno s klasickým dřevěným okenním profilem, který je možno opatřit izolačním dvojsklem, aniž by se snížila estetická kvalita okenní konstrukce (obr. h). Zejména u fasád orientovaných do veřejného prostoru je žádoucí zachovat původní organizaci a tvar oken (obr. k, l). Při rekonstrukci roubených staveb či historických staveb opatřených výdřevou je vhodné nová okna umisťovat vždy do líce fasád (obr. i). U historických štítů, eventuelně fasád obrácených do veřejného prostoru, které byly znehodnoceny proměnou původních proporcí a počtu okenních otvorů, je žádoucí rekonstruovat původní uspořádání a velikost oken. Štíty byly dle šíře fronty dvouosé či tříosé, okna umístěná blíže středu, podkrovní prostor dvouosý, s okny menších formátů. Dveře a vrata historických objektů je vhodné rekonstruovat v původním stavu či nahradit konstrukcemi střízlivého designu (obr. j).
h
i
j
k
l
11
3.
ARCHITEKTONICKÉ ZÁSADY PRO NOVOSTAVBY Kromě regionálních odlišností lidového stavitelství je u novostaveb ve venkovském prostoru třeba rozlišovat, jsou-li navrhovány v přímé vazbě na historickou zástavbu či nezávisle na ní. Dalším kritériem ovlivňujícím míru přísnosti architektonických zásad pro novou výstavbu, je dochovanost historické zástavby a její architektonická kvalita.
3.1. OBECNÉ ARCHITEKTONICKÉ ZÁSADY formovaná sídla – silniční, návesní novostavby navrhované v přímé vazbě na historický stavební fond (na pozicích uprázdněných po původní zástavbě či v přirozených prolukách):
novostavby navrhované nezávisle na historickém stavebním fondu objemové i architektonické zpracování zástavby by mělo vycházet z obvyklých regionálních forem stavitelství s ohledem na současný obytný standard. U sídel vysoké urbanistickoarchitektonické hodnoty je na kvalitu zpracování projektů klást velmi silný důraz a udržet architektonicky kompaktní strukturu bez jednotlivých „výstřelků“.
Bez ohledu na celkovou urbanistickou kvalitu sídla a architektonickou kvalitu existující historické zástavby je u nově navrhovaných objektů nezbytné zachovat základní objemové proporce původního stavebního fondu.
neformovaná (hromadná) sídla – hromadná rozvolněná, hromadná soustředěná
U sídel vysoké urbanistické hodnoty a architektonických kvalit původní zástavby je nezbytné zachovat nejen objemové proporce původní zástavby, ale udržet i střídmost a estetickou kvalitu vnější formy. U sídel nízké urbanistické hodnoty zůstává požadavek na dodržení základního objemu staveb, architektonické řešení staveb by mělo respektovat alespoň základní estetická pravidla.
3.2. SPECIFICKÉ ARCHITEKTONICKÉ ZÁSADY 3.2.1. DŮM ŠUMAVSKÝCH PLÁNÍ
typologicky zastoupený v urbanistických formách :
Sídla se zástavbou vysoké architektonické hodnoty
komunikační (silniční, hromadná silniční, krátká lánová) hromadná (hromadná rozvolněná, hromadná rozvolněná) novostavby navrhované v přímé vazbě na historický stavební fond (na pozicích uprázdněných po původní zástavbě či v přirozených prolukách):
půdorysné proporce
– –
12
nevhodné :
půdorys blížící se čtverci, s nepatřičnými )objemy připojenými k hlavní hmotě objektu ((polygonální arkýře, apod.) či příliš členitý.
doporučené : co nejjednodušší půdorysná forma – obdélník o poměr stran 1:2 – 2:3
proporce fasád štítová fasáda jednopodlažní Pro doporučení optimálních rozměrů štítu je rozhodující poměr výšky k šířce přízemí ve štítové pozici. Výškou se rozumí linie mezi úrovní přilehlého terénu a rovinou okapu. V situacích, kdy je stavba umístěna ve svažitém terénu, měří se výška v místě osy štítové fasády.
nevhodné:
poměr výšky k šířce přízemního podlaží větší než 2:5
doporučené: 1:4 – 2:5 (výška měřena od úrovně podlahy 1. np. po okapní linii)
doporučené: – výšková hladina – 1 np. s obytným podkrovím – výška objektu – 3 m (od úrovně přilehlého terénu po okapní rovinu)
výška objektu
nevhodné:
výšková hladina – vyšší než 1. np. s obytným podkrovím výška objektu – vyšší než 3 m (od úrovně přilehlého terénu po okapní rovinu) – velice problematická je příliš vysoká půdní nadezdívka, která zcela promění proporce štítové fasády i celé stavby
střecha Tvar střechy nevhodné:
střecha plochá, stanová, mansardová či střecha členitých tvarů střecha sedlová, jednostranně opatřená valbou u drobnějších staveb oboustranná valba hřeben střechy navržený v kratší ose stavby střecha nesymetrická - protilehlé okapní linie jsou v různých výškách
doporučené: – střecha jednoduchého tvaru - sedlová, polovalbová, zabírající min. 2/5 výšky střechy – hřeben střechy navržený v delší ose stavby – symetrický tvar střechy – protilehlé okapní linie jsou ve stejné výškové úrovni
13
sklon střechy nevhodné: – Sklon střechy menší než 35°
doporučené:
střechy s malým sklonem odkazují na dům alpského typu, který je v prostoru Šumavy nepůvodní a vyskytoval se v početnějších ohraničených enklávách na Volarsku. Mimo tuto oblast byl zastoupen ojediněle jako solitérní stavby. V čisté typologické podobě je jej dnes možno nalézt pouze ve Volarech. Oblíbené a časté citace těchto forem zavádějí v prostoru Šumavy zcela nežádoucí precedent. – nepravidelný sklon střechy (každá střešní rovina má jiný sklon) – příliš pozvolná polovalba o sklonu 50°
– jednotný sklon obou střešních rovin – sklon střechy 35° – 42° – polovalba o sklonu 50°-60°
přesah střechy
nevhodné: výrazné předsazení střechy ve štítě. Předsunutá střecha výrazně změní proporce štítu a odkazuje spíše na typus alpského domu, zde však nevhodně interpretovaného. oboustranné vyložení střechy o více než 50 cm.
proporce střechy 14
doporučené: přesah střechy ve štítě může být max. 30 cm. přesah střechy v okapní části objektu může být max. 50 cm střecha může být disproporčně oproti podélné ose jednostranně vysunuta max. o 1,5 m a vytvořit tak kryté zápraží. Pro vyvážené proporce štítu může být vyložena max. o ¼ šířky, na straně protilehlé max. o 50 cm. štít může být oproti 1. np. v podélné ose vysunut o 1/10 délky, max. však o 1m. Toto řešení je však poměrně doslovnou citací historické formy, je proto nezbytné dbát na citlivé a střízlivé použití dalších stavebních prvků ve štítě a celkového vyznění stavby tak, aby výsledný objekt nebyl architektonicky „přeurčen“ doslovnou citací všech architektonických znaků historické zástavby.
