Úvěrová rizika a jejich snižování v bankovně - úvěrových obchodech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví

Úvěrová rizika a jejich snižování v bankovně - úvěrových obchodech Bakalářská práce

Autor:

Martina Drescherová Finanční makléř

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Oldřich Knaifl, CSc.

duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne 20.4.2012

Martina Drescherová

2

Anotace Předmětem bakalářské práce „Úvěrová rizika a jejich snižování v bankovně–úvěrových obchodech“ je rozbor jednotlivých druhů úvěrového rizika a postupů bank vedoucích k jeho minimalizaci. První kapitola práce je zaměřena na popis nejvýznamnějších rizik v bankovním podnikání v čele s rizikem úvěrovým. Druhá kapitola je věnována řízení úvěrového rizika, tedy metodice banky, zaměřené na omezování úvěrového rizika a z něj plynoucích ztrát. Třetí kapitola se věnuje způsobům řešení problémových úvěrů a poslední část práce se zaměřuje na řízení úvěrového rizika v kontextu regulatorního rámce a implementaci dílčích opatření v Českomoravské stavební spořitelně, a.s. Klíčová slova: úvěrové riziko, řízení úvěrového rizika, rating, problémový úvěr, Basel I III, kapitálová přiměřenost, úvěrová angažovanost

Annotation The subject of the bachelor thesis „Credit risks and their reduction in the bank–credit transactions“ is to analyze different types of credit risk and bank’s procedures for its minimization. The first chapter focuses on describing credit risk - the most significant risk in the banking business. The second chapter is dedicated to managing credit risk, bank methodology of reducing credit risk and its resulting losses. The third chapter deals with solution methods of problem loans and the last part focuses on credit risk management in the context of the regulatory framework and implementation of individual parts in the Českomoravská stavební spořitelna, a.s. Key words: credit risk, credit risk management, rating, credit default, Basel I – III, capital adequacy, credit involvement

3

Obsah Úvod ................................................................................................................................... 6 1.

2.

3.

4.

Rizika v podnikání banky ................................................................................................ 8 1.1.

Úvěrové riziko ............................................................................................................. 9

1.2.

Tržní riziko ................................................................................................................ 10

1.3.

Riziko likvidity .......................................................................................................... 11

1.4.

Operační riziko .......................................................................................................... 11

1.5.

Ostatní rizika .............................................................................................................. 11

Řízení úvěrového rizika (credit risk management) ..................................................... 12 2.1.

Identifikace rizika ...................................................................................................... 12

2.2.

Ocenění úvěrového rizika z hlediska subjektu a objektu ........................................... 13

2.2.1.

Externí rating .................................................................................................... 14

2.2.2.

Interní rating ..................................................................................................... 15

2.3.

Ocenění úvěrového rizika z hlediska kvality jeho zajištění ....................................... 21

2.4.

Ocenění úvěrového rizika z hlediska výše možné ztráty ........................................... 21

2.5.

Zajištění úvěrového rizika ......................................................................................... 24

2.5.1.

Zástavní právo .................................................................................................. 25

2.5.2.

Ručení ............................................................................................................... 28

2.5.3.

Zajištění směnkou ............................................................................................. 30

2.5.4.

Postoupení (cese) pohledávek .......................................................................... 30

2.5.5.

Sekuritizace ...................................................................................................... 31

2.5.6.

Ostatní formy zajištění...................................................................................... 32

2.6.

Vlastní systém řízení úvěrového rizika ...................................................................... 32

2.7.

Monitorování úvěrového rizika.................................................................................. 33

Způsoby řešení problémových úvěrů............................................................................ 34 3.1.

Úprava úvěrových podmínek ..................................................................................... 35

3.2.

Udělení sankcí............................................................................................................ 36

3.3.

Ostatní způsoby řešení ............................................................................................... 36

Vnější regulace úvěrového rizika .................................................................................. 37 4.1.

Kapitálová přiměřenost – historický vývoj ................................................................ 37

4.1.1. 4.2.

Basel I ............................................................................................................... 37

Kapitálová přiměřenost – současný vývoj ................................................................. 38

4.2.1.

Basel II.............................................................................................................. 39 4

4.2.2.

STA přístup výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku ................ 41

4.2.3.

IRB přístup výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku ................. 42

4.2.4.

Zhodnocení Basel I, Basel II a příchod Basel III ............................................. 44

4.3.

Kapitálová přiměřenost v ČMSS ............................................................................... 45

4.4.

Pravidla úvěrové angažovanosti ................................................................................ 47

4.5.

Úvěrová angažovanost v ČMSS ................................................................................ 48

Závěr ................................................................................................................................ 53 Seznam použité literatury .............................................................................................. 55 Seznam použitých zkratek ............................................................................................. 57 Seznam použitých tabulek, schémat, grafů a příloh ................................................... 58

5

Úvod Činnosti bank zaujímají díky své povaze specifické postavení v podnikatelské sféře. Je to dáno tím, že banky jako jediné podnikatelské subjekty mají na základě udělené licence právo přijímat vklady od veřejnosti a spravovaný cizí kapitál tak představuje v bilanci bank majoritní část. Jelikož případné problémy v hospodaření bank, související s možnou ztrátou úspor klientů, se tak mohou promítnout do celé ekonomiky, podléhá bankovní sektor přísné regulaci a dohledu. Hlavními činnostmi bank jsou přijímání vkladů a poskytování úvěrů. V současné době banky nabízí rozsáhlou škálu produktů, které jsou navrženy pro různé typy klientů. Zisk bance plyne jednak z poplatků, ale především z úroků poskytnutých úvěrů a úvěrové riziko tak představuje nejvýznamnější zdroj možných ztrát. Jedná se o nejistotu banky, a z ní plynoucí možnost ztráty, o tom, zda protistrana úvěrového obchodu vůči ní dostojí příslušným závazkům. Druhy bankovních rizik v čele s rizikem úvěrovým a příčinami jeho vzniku jsou obsahem první kapitoly této práce. Na úvěrové riziko je možné pohlížet dvěma způsoby. Prvním způsobem je pohled ze strany banky, samostatně na jednotlivé úvěrové obchody, kdy je nutné před samotným uzavřením obchodu úvěrové riziko správně vymezit, zvolit účinné metody jeho ocenění a zajištění, vyčíslit pravděpodobné ztráty, dojde-li k jeho realizaci, a na základě toho stanovit míru tolerance, kterou se bude banka řídit při úvěrovém schvalování tak, aby byla schopna účinně předejít vzniku rizikových úvěrů. Řízením úvěrového rizika z pohledu banky se zabývá kapitola druhá této práce, a v návaznosti na ni, se kapitola třetí zaměřuje na možnosti řešení těch poskytnutých úvěrů, které banka zařadila do kategorie problémových. Druhým způsobem je pohled z pozice regulátora bankovního trhu. Jedná se o legislativní nařízení, včetně opatření vyplývajících z mezinárodních smluv, které se vztahují na celé úvěrové portfolio banky. Česká národní banka, jako bankovní regulátor v ČR, vyhláškou č. 123/2007 Sb.1 stanovuje mimo jiné pro tyto účely pravidla kapitálové přiměřenosti a úvěrové angažovanosti. Jejich rozbor, jako dvou nejvýznamnějších prvků v řízení bankovních rizik a ukázka jejich aplikace Českomoravskou stavební spořitelnou v praxi, je zahrnut v poslední kapitole.

1

Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.

6

Cílem bakalářské práce je analýza rizik ovlivňujících bankovní podnikání se zaměřením na riziko úvěrové, řízení úvěrového rizika, jako prostředku jeho omezování, jak z pohledu banky, tak z pohledu regulátora a ukázka aplikace části regulatorních opatření v praxi, konkrétně v Českomoravské stavební spořitelně, a.s. Práce čerpá z knižních publikací, odborných článků a platné legislativy. Problematika je podána formou popisu, analýzy a systémového souhrnu od teorie k praxi, od generálního ke konkrétnímu.

7

1.

Rizika v podnikání banky

Činnosti banky stejně jako jiných subjektů, ať jde o právnické či fyzické osoby, jsou vždy spojeny s určitou mírou rizika. Při výkonu svých činností jsou banky vystavovány množství rizik, které mohou ohrozit jejich fungování. Jedná se nejen o samotná podnikatelská rizika, jimž čelí všechny podnikatelské subjekty, ale i rizika spojená se specifickým postavením bank, vyplývající z jejich hlavních činností – příjímání vkladů a poskytování úvěrů. Aby bylo možné rizika snižovat, popřípadě omezovat jejich negativní dopady, vypracovávají banky ucelené systémy řízení jednotlivých rizik (v souladu s platnou legislativou) a průběžně pracují na zvyšování jejich efektivnosti. Ve skupině finančních rizik nestojí dílčí rizika samostatně, nýbrž jsou spolu úzce spojena, dochází k jejich interakci a dokonce i vzájemnému prolínání. Je proto nutné v rámci řízení jednotlivých rizik nazírat na tuto jejich problematiku komplexně. K nejvýznamnějším finančním rizikům bank patří riziko úvěrové, tržní, riziko likvidity a operační riziko, ale v bankovní praxi se jich vyskytuje mnohem víc. Následující schéma uvádí pro přehlednost jednotlivé kategorie a jejich členění. Schéma 1 – Základní finanční rizika bankovního podnikání

Zdroj: BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. ISBN 80-7265-071-8.

8

1.1.

Úvěrové riziko

Úvěrové riziko patří k nejdůležitějším rizikům, kterým je banka vystavena a je také ze všech rizik historicky nejstarší. Jeho principem je existující pravděpodobnost, že klient (smluvní protistrana) řádně a včas nedostojí svým závazkům plynoucím ze smlouvy a bance v důsledku toho vznikne ztráta. Úvěrové riziko nesouvisí pouze s úvěrovými obchody, ale týká se také investičních aktivit a obchodů na kapitálových trzích, např. obchodů s cennými papíry a finančními deriváty, termínových obchodů, repo obchodů, mimobilančních obchodů, atd.2 Smluvní protistranou banky mohou být fyzické i právnické osoby, jiné banky či finanční instituce, státy i územní samosprávné celky. Příčiny vzniku úvěrového rizika lze rozlišovat na vnitřní a vnější. Vnitřní příčiny souvisí s vlastním rozhodováním banky např. o skladbě úvěrového portfolia nebo o metodách hodnocení žadatelů o úvěr a příčiny vnější jsou dány událostmi nezávislými na jednání banky, tedy vývojem ekonomiky, politickou situací apod.3 Úvěrové riziko se zpravidla člení z hlediska: •

rizika protistrany, které vyplývá z pravděpodobnosti vzniku ztráty, na: - riziko vypořádání, založené na možnosti, že klient nesplní svůj závazek vůči bance; - riziko země, kdy velká část ekonomických subjektů v dané zemi nebude schopna z určitého shodného důvodu plnit své závazky, může jít o důvody ekonomické, politické či zásah vyšší moci; - riziko transferu, které závisí na způsobu nastavení devizového režimu v jednotlivých zemích a spočívá v tom, že subjekty dané země, i přes platební schopnost v domácí měně, nemohou plnit své devizové finanční závazky; - riziko koncentrace, plynoucí z nedostatečné diverzifikace portfolia a může mít podobu rizika odvětvové koncentrace, regionální koncentrace nebo riziko výlučné koncentrace (na konkrétní stát nebo na určitou skupinu klientů);

•

inherentního rizika produktu vyplývající z výše pravděpodobné ztráty, na: - přímé úvěrové riziko, tedy možnost, že klient bance neuhradí jistinu a úroky z úvěru včas a v plné výši;

2

Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7. 3 Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

9

- riziko zajištění, na základě kterého může bance vzniknout ztráta, klesne-li tržní cena zajišťovacího instrumentu; - riziko neposkytnutého plnění, kdy banka neobdrží plnění z uzavřeného derivátového obchodu včas a v plné výši; - platební riziko, které se týká zejména úhrady provizí a poplatků; - riziko náhradního obchodu, pojící se s derivátovými kontrakty, kdy bance může vzniknout otevřená pozice tím, že protistrana nedostojí svému závazku splnit smluvený kontrakt, což pro banku znamená nutnost zajistit se novým obchodem, mnohdy za méně výhodných podmínek; - riziko nevrácení poskytnutých záloh, které souvisí s derivátovými obchody, na jejichž zajištění je potřeba složit zálohu (marži).4

1.2.

Tržní riziko

Tržní riziko souvisí s mírou pravděpodobnosti vzniku ztráty změnou tržních cen na finančních trzích. Ztráta se může projevit jednak v poklesu cen aktiv nebo nárůstu hodnoty závazků banky na straně pasiv. Existují čtyři základní druhy tržního rizika: •

Riziko úrokové, které vychází ze změn tržních úrokových sazeb a má dopad na výši úrokových výnosů či tržní hodnotu kapitálu banky. Změna tržních úrokových sazeb ovlivňuje položky na obou stranách bilance banky, citlivé na tyto změny. Úrokový výnos se dá vyjádřit pomocí veličiny čistý úrokový výnos, která spočívá v rozdílu mezi úroky bankou přijatými a zaplacenými.

•

Riziko akciové, související s akciemi nebo finančními deriváty odvozenými od akcií, jako součástmi úvěrového portfolia banky, především se změnami a volatilitou cen akcií, ale také s celkovým vývojem na akciovém trhu. Významnou roli ve snižování akciového rizika hraje diverzifikace portfolia.

•

Riziko měnové, jako důsledek změn měnových kurzů. Velikost měnového rizika závisí na struktuře bilance banky z pohledu položek v cizí měně.

•

Riziko komoditní, vztahující se na položky bilance citlivé na změnu cen komodit (např. komoditní deriváty).

4

Zpracováno podle: BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. ISBN 80-7265-071-8.

10

1.3.

Riziko likvidity

Účinky rizika likvidity nastávají, když banka nemá dostatek likvidních prostředků na úhradu svých splatných závazků (především na vyplácení vkladů klientů). K tomu dochází především v případech, kdy splatnost pasiv je kratší než splatnost aktiv. Banka je potom nucena prodat část svých aktiv většinou pod tržní hodnotou.5 Platební schopnost, tedy udržování likvidity je nejdůležitější z požadavků kladených na banky. V důsledku toho podléhá tato oblast přísné bankovní regulaci a stanovuje pro banky závazná pravidla pro zachování jejich likvidity.

1.4.

Operační riziko

„Operační riziko je riziko ztráty vyplývající z nedostatků či selhání interních procesů, lidského faktoru či systémů, nebo z vnějších událostí, včetně rizika právního.“6 Za hlavní zdroj operačního rizika lze tedy považovat jednak selhání interních procesů, což znamená neúmyslné nedostatky ve výkonu jednotlivých činností, jednak selhání lidského faktoru např. z hlediska úmyslného protiprávního jednání. Dalším zdrojem může být selhání technologických systému a také vnější události, jako např. přírodní katastrofa, válečný konflikt atd.7

1.5.

Ostatní rizika

Mezi ostatní významná rizika bankovního podnikání spadá: •

riziko strategické, plynoucí z nesprávných obchodních či marketingových rozhodnutí banky;

•

riziko regulatorní, spojené s možností změny regulatorních podmínek;

•

riziko reputační, vyplývající z možné ztráty pověsti a důvěryhodnosti banky;

•

riziko právní, které se vztahuje např. na legislativní aspekty uzavíraných smluv;

•

a další.

5

Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7. 6 BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. s. 97. ISBN 80-7265-071-8. 7 Zpracováno podle: BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. ISBN 80-7265-071-8.

11

2. Řízení úvěrového rizika (credit risk management) Hlavním cílem podnikatelské činnosti bank je dlouhodobě maximalizovat zisk. Vzhledem k tomu, že prostředí, v němž banky podnikají, se vyznačuje určitou úrovní nejistoty, jsou nuceny, při dosahování svého podnikatelského cíle podstupovat řadu rizik. Takovéto vědomé přijetí rizika je však odměňováno adekvátním výnosem (v podobě úroku). Existuje tedy vztah mezi úrovní podstupovaného rizika a velikostí výnosu, jako jeho kompenzace. Čím vyššímu riziku je banka vystavena, tím vyšší je její požadovaný výnos. Jinými slovy, pro dosahování maximálního zisku, by se měly banky vystavovat co největšímu riziku a naopak v případě snahy riziko zcela eliminovat, by zase došlo k výraznému poklesu jejich ziskovosti. Je proto nutné zavést účinné řídicí systémy tak, aby docházelo především ke správné a včasné identifikaci rizika a jeho následnému řízení s cílem optimalizovat poměr výnosu a rizika. Proces řízení úvěrového rizika je možné rozdělit na pět základních fází: •

identifikace rizika,

•

ocenění rizika (kvantifikace) z hlediska: - subjektu a objektu, - kvality zajištění úvěrového rizika, - výše ztráty v důsledku realizace rizika,

•

zajištění rizika,

•

vlastní interní systém řízení rizika,

•

monitorování rizika.8

2.1.

Identifikace rizika

Tato fáze obecně spočívá v definování jednotlivých druhů rizik, které by mohly nastat v souvislosti s různými ekonomickými aktivitami bank, a zdrojů jejich vzniku. V případě úvěrového rizika to znamená jeho včasné a přesné vymezení v množině bankovních rizik a rozpoznání a vyhodnocení možných zdrojů jeho vzniku, které mohou pocházet z vnitřního i z vnějšího prostředí.

8

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

12

2.2.

Ocenění úvěrového rizika z hlediska subjektu a objektu

Ocenění úvěrového rizika z hlediska subjektu je založeno na posouzení, zda je daný subjekt dostatečně důvěryhodný na to, aby mu banka poskytla úvěr. Z hlediska objektu se zkoumá podnikatelský záměr klienta, jehož realizace je účelem poskytovaného úvěru. Hodnotí se jednak pravděpodobnost úspěchu či neúspěchu podnikatelského záměru, ale také to, do jaké míry je splacení úvěru a s ním souvisejících úroků na tomto úspěchu či neúspěchu závislé9 (tzn. zhodnocení zdrojů příjmů a jiných eventuálních možností financování úvěru). Obecně se za nejméně rizikové subjekty považují především stát, kraje, obce, ale i banky, investiční společnosti, penzijní fondy, spořitelny a pojišťovny. Jsou to takové subjekty, které mají dlouhodobě stálé příjmy, nezávislé jen na jednom zdroji, s malou pravděpodobností insolvence. Naproti tomu za nejvíce rizikové subjekty jsou považováni zejména začínající podnikatelé, kterým chybí například tradice, historie či obchodní síť.7 Výstupem tohoto procesu je stanovení pravděpodobnosti, s jakou protistrana (klient banky) dostojí svým závazkům vůči bance. Tato pravděpodobnost je vyjádřena v podobě bonity klienta a k jejímu stanovení se využívá rating. „Bonitou klienta se rozumí souhrnné označení pro kvalitu právních, finančních a ekonomických charakteristik klienta, které jsou důležitými indikátory jeho schopnosti a ochoty splnit závazek vůči bance.“10 „Ratingem se rozumí proces stanovení bonity klienta a její vyjádření pomocí pevně stanovené stupnice.“ 11 Existují dvě základní formy ratingu, podle toho, kdo získává a hodnotí informace o protistraně: •

externí rating, jejž vytváří ratingové agentury,

•

interní rating, jejž vypracovávají samy banky.

9

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5. 10 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s.75. ISBN 80-7179381-7. 11 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s. 75. ISBN 80-7179381-7.

13

2.2.1.

Externí rating

Ratingové agentury (popř. exportní úvěrové agentury) jsou specializované společnosti, jejichž služby spočívají v přidělování nezávislých ratingových hodnocení soukromým společnostem a jiným subjektům, například státům. Takto hodnocené subjekty jsou zařazovány do ratingových stupnic, což umožňuje jejich srovnání. Stupnice jednotlivých ratingových agentur jsou si podobné, zpravidla se vyjadřují písmeny a každý ze stupňů představuje určitou velikost investičního rizika pro potenciálního věřitele.12 Pro spolehlivé využívání externích ratingů dle Basel II13 musí být klíčovými vlastnostmi agentur: •

nezávislost – rating nesmí být ovlivněn ekonomicko – politickými vlivy (nemělo by dojít ke střetu zájmů);

•

objektivita – přesný a systematický způsob úvěrového hodnocení s minimálně jednoroční zkušeností;

•

transparentnost – přístupnost jednotlivým subjektům trhu;

•

důvěryhodnost – musí jít o agenturu s dostatečně silnými referencemi, zachování mlčenlivosti v případě důvěrných informací;

•

dostatečnost zdrojů – udržování aktuální informovanosti o stavu hodnocených subjektů;

•

uveřejnění metodologie.14

Proces přidělování ratingů se liší na základě toho, o jaký typ externího ratingu se jedná. Může jít buď o rating vyžádaný, nebo nevyžádaný. U vyžádaného ratingu dochází k analýze předkládaných materiálů a podkladů a k důkladným rozhovorům s managementem hodnoceného subjektu, kde předpokladem je pravdivost analyzovaných údajů a ochota dodávat informaci mající obvykle neveřejnou povahu (např. finanční plány a strategie). U nevyžádaných ratingů se naproti tomu vychází jen z údajů běžně zveřejňovaných

12

Zpracováno podle: WIKIPEDIE Otevřená encyklopedie [online]. Rating. 2009 – 2012 [cit. 2012-03-04]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Rating>. Licence dostupná z WWW: . 13 viz kapitola 4.2.1 14 Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

14

hodnoceným subjektem (např. finanční výkazy). Přidělený rating poté může být zveřejněn, to však neplatí, jestliže hodnocený subjekt s jeho uveřejněním výslovně nesouhlasí.15 Mezi významné mezinárodně uznávané ratingové agentury v současnosti patří Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings. Jedná se o agentury pocházející z USA s působností po celém světě.

2.2.2.

Interní rating

Interním ratingem se rozumí hodnocení klientů samotnou bankou pomocí různých matematicko-statistických metod a hodnocení interních úvěrových specialistů. Banky si pro tyto účely vypracovávají vlastní systémy klasifikace, umožňující rozlišovat klienty podle míry pravděpodobnosti nesplnění závazku (jejich rizikovosti). Ochota banky uzavřít úvěrový obchod s rizikovějším klientem potom souvisí s vyšší úrokovou sazbou a vyšší náročností na kvalitu a velikost zajištění úvěru. Banky zpravidla usilují o harmonizaci svých interních ratingových stupnic se stupnicemi renomovaných ratingových agentur a k tomuto účelu si vypracovávají speciální převodní tabulky.16 Základem interního hodnocení je úvěrová analýza, jejímž cílem je zjistit, zda bude klient schopen a ochoten případný závazek vůči bance splatit a na jejím základě se potom banka rozhoduje, zda danou žádost o úvěr schválí či zamítne. Je možné definovat dva typy chyb, kterých se banka může dopustit při tomto rozhodování, jak je vidět z následující tabulky.17

15

Zpracováno podle: BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. ISBN 80-7265-071-8. Zpracováno podle: PULPÁNOVÁ, Stanislava. Komerční bankovnictví v České republice. 1. vyd. 2007. ISBN 978-80-245-1180-1. 17 Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

16

15

Tabulka 1 - Chyby při rozhodování banky o poskytnutí úvěru Předpovídaná kvalita

Skutečná kvalita klienta

klienta

dobrá

špatná

dobrá

-

chyba prvního typu

špatná

chyba druhého typu

-

Zdroj: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s. 76. ISBN 80-7179381-7.

Jednak může dojít k tomu, že banka poskytne úvěr klientovi, který jej v budoucnu nebude schopen splácet a další chybou je pokud zamítne úvěr, který by jinak byl splacen. Každá z těchto chyb představuje pro banku ztrátu a právě prostřednictvím důkladné úvěrové analýzy se banky snaží identifikovat obě skupiny klientů a předejít těmto chybám.18 Interní rating se dělí do dvou kategorií podle způsobu prováděné úvěrové analýzy: •

úvěrový skóring – jde o interní metodologii umožňující automatizované hodnocení subjektů (výhodou je především rychlost a relativní spolehlivost, což umožňuje snižovat náklady) a využívá se zejména u takových typů expozic (úvěrových pohledávek), kde je zastoupen velký počet úvěrových obchodů o malém objemu, typicky se jedná o úvěry drobné (retailové) klientele, ale může jít také o úvěry malým a středním podnikům;

•

úvěrový rating – je zaměřen na individuální a komplexní posouzení hodnoceného subjektu, úvěrový skóring se však využívá jako základ pro tuto metodu; úvěrový rating se využívá pro hodnocení úvěrového rizika u expozic většího objemu (např. úvěry větším podnikům, státům) a jeho důležitou součástí je expertní posouzení.19

Srovnání úvěrového skóringu a úvěrového ratingem shrnuje Tabulka 2.

18

Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7. 19 Zpracováno podle: BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. ISBN 80-7265-071-8.

16

Tabulka 2 – Rozdíl mezi úvěrovým skóringem a úvěrovým ratingem Skóring

Rating

Autor hodnocení

model

expert - analytik (model podpůrně)

Velikost expozice

malé

větší a velké

Typ expozice Potřebné informace

drobná klientela, malé podniky ty s největší rozlišovací schopností

Hodnocení klientů

číslo

velké podniky, banky, státy všechny relevantní pořadí

Zdroj: BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. s. 242. ISBN 80-7265-071-8.

Úvěrová analýza Průběh analýzy se liší v závislosti na tom, zda se jedná o úvěr komerční – poskytovaný podnikatelské klientele, nebo úvěr spotřební (osobní) - pro retailovou klientelu, tedy pro osobní účely. Úvěrový skóring (credit scoring) U retailové klientely a malých a středních podniků (při malém objemu úvěrového obchodu) se prostřednictvím matematicko-statistických metod (definovaného algoritmu) analyzují vstupní data poskytovaná žadateli o úvěr. Výsledkem je bodové ohodnocení, neboli skóre, přidělené každému žadateli, které vyjadřuje míru pravděpodobnosti, s jakou splatí budoucí úvěr. Tato metoda se nazývá úvěrový skóring (credit scoring). Mezi informace podléhající analýze patří zejména příjmy a výdaje žadatele, jeho osobní údaje (např. pohlaví, věk, dosažené vzdělání, profese, rodinný stav) a další. Neméně významným prvkem analýzy je zohlednění předchozích úvěrů a platební disciplíny žadatele. Analýza klientovy finanční historie Aby bylo možné spolehlivěji odhadnout budoucí chování klienta při plnění podmínek úvěru, ať už jde o osobu právnickou či fyzickou, je třeba vzít v úvahu i jeho případnou úvěrovou minulost a předchozí platební disciplínu. Pokud totiž klient předešlý úvěr řádně nesplácel, jeho důvěryhodnost u banky se tím podstatně sníží. Ke zjištění těchto informací slouží buď

17

vlastní databáze banky, kde banka udržuje údaje o vlastních klientech, nebo úvěrové registry, které shromažďují důležité informace o klientech všech bank, leasingových společností, pojišťoven atd. Celosvětovým trendem v této oblasti je zajišťování informací nejen o splácení úvěrů, ale i jiných služeb (např. energie, internetu apod.), aby bylo možné předcházet fenoménu „financial exclusion“. Ten je charakterizován tím, že klient bez jakékoliv historie v úvěrovém registru je brán jako více rizikový než ten, který již má v registru pozitivní záznam, ať jde o splácení úvěru či jiné služby.20 Úvěrové registry přispívají k ochraně finančních institucí a jejich klientů před předlužením a jsou důležitým nástrojem řízení úvěrového rizika. Mezi nejvýznamnější úvěrové registry v České republice patří Bankovní registr klientských informací, Nebankovní registr klientských informací a Centrální registr úvěrů spravovaný Českou národní bankou. Úvěrový rating Každá banka provádí úvěrovou analýzu různým způsobem, v zásadě se však zaměřuje na tyto základní oblasti: •

•

vnější prostředí: -

analýza ekonomického odvětví,

-

riziko země,

vnitřní prostředí: - účel úvěru (podnikatelský záměr), - charakter podniku a kvalita jeho managementu, - finanční analýza podniku, - dosavadní zkušenosti s klientem (jeho finanční historie).21

Analýza odvětví Zahrnuje výčet jeho hlavních charakteristik, analýzu současného stavu, předchozího vývoje a předpokládaného vývoje v budoucnosti. Banka musí zároveň zhodnotit postavení podniku a jeho konkurentů v rámci daného odvětví a vývoj tohoto konkurenčního prostředí v předchozích letech. 20

Zpracováno podle: KUČERA, Petr. Krize posílila pozici úvěrových registrů. Cribis.cz – informace o firmách [online]. 25.10.2011 [cit. 2012-05-04]. Dostupný z WWW: < http://www.informaceofirmach.cz/cribis_news/krize-posilila-pozici-uverovych-registru>. 21 Zpracováno podle: DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. 2005. ISBN 80-7201-515-X; PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

18

Analýza rizika země Jedná se o zemi, ve které má podnik své sídlo, kde vyvíjí svou podnikatelskou činnost či zemi dodavatele. Analýza podnikatelského záměru Podmínkami úspěšnosti podnikatelského záměru, na jehož realizaci má být úvěr poskytnut, jsou podmínky dané prostředím, v němž hodlá podnik záměr uskutečnit (analýza odvětví podnikatelského záměru, analýza konkurence schopnosti, analýza kvality produktu/služby, analýza návratnosti investice/ziskovosti) a podmínky vztahující se na samotnou činnost podniku – jeho charakter, kvalita managementu a personální vybavenost. Analýza charakteru podniku a kvality jeho managementu Významným faktorem rozhodování banky o poskytnutí úvěru je znalost charakteru podniku, především předmět jeho podnikání, vlastnická forma, minulost podniku a důvody očekávané ziskovosti. Jelikož klíčovým předpokladem úspěšnosti podniku je kvalita jeho managementu, musí banka spolehlivě posoudit zejména kvalifikaci managerů, jejich povinnosti a zodpovědnost, systém jejich hodnocení a v neposlední řadě také hodnotový systém managementu s cílem zjistit zájem o řádné splacení úvěru.22 Finanční analýza podniku Finanční analýza využívá zejména údaje z interních finančních výkazů, jako jsou rozvaha, výkaz zisku a ztráty (výsledovka) a výkaz peněžních toků (cash flow), ale jejími zdroji mohou být také externí údaje (např. ročenky, burzovní noviny atd.). Jejím cílem je získat informace o finančním životě podniku, zejména o složení aktiv, jejich využívání a zdroji jejich financování, o likviditě, rentabilitě, případné zadluženosti a solventnosti. „Finanční analýza představuje ohodnocení minulosti, současnosti a předpokládané budoucnosti finančního hospodaření společnosti. Jejím cílem je zmapovat finanční zdraví firmy, identifikovat slabiny, jež by mohly v budoucnosti vést k problémům, a také určit silné stránky, na nichž může firma v budoucnu stavět.“23

22

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5. 23 PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. s. 123. ISBN 978-80-7265140-5.

19

Pro finanční analýzu podniku je možné použít celou řadu metod, z nichž nejvýznamnější je analýza poměrová. Jedná se o poměr dvou čísel, na jehož základě je možné srovnání výkonnosti několika podniků mezi sebou. Nejvýznamnějšími poměrovými ukazateli pro rozhodování banky jsou: •

ukazatele likvidity – odpovídají na otázku, zda je podnik schopen včas a řádně plnit své finanční závazky;

•

ukazatele zadluženosti – vypovídají o míře zadluženosti podniku tím, že se zaměřují na cizí zdroje financování majetku;

•

ukazatele aktivity – vyjadřují efektivitu, s jakou jsou využívána jednotlivá aktiva podniku k tvorbě tržeb;

•

ukazatele rentability – vyjadřují poměr mezi ziskem plynoucím z aktiv a finančními prostředky na tato aktiva vynaloženými.

Při tvorbě finanční analýzy podniku je třeba výsledky jednotlivých poměrových ukazatelů hodnotit ve vzájemných souvislostech, jelikož každý z nich poskytuje pohled na finanční situaci podniku z různé perspektivy. Mezi bankami existují rozdíly ve volbě typu a počtu ukazatelů. Výběr souvisí s cíli analýzy, kterých hodlá banka dosáhnout a také například se specifiky jednotlivých hospodářských odvětví.24 Další možností pojetí úvěrové analýzy, jak ji definuje americká literatura, je hodnocení na základě tzv. The Five C´s of Credit. Tato koncepce obsahuje hlavní oblasti podstatné pro úvěrové rozhodování banky. Jedná se o: •

Charakter – cílem je zjistit, zda bude klient ochoten úvěr splácet. Banka se zaměřuje na klientovu platební morálku v minulosti, včetně řádného placení daní, a tedy jeho celkovou důvěryhodnost v oblasti financí;

•

Capacity – znamená posoudit klientovu schopnost úvěr splatit. Jedná se o analýzu na základě stanovených finančních kritérií a ukazatelů, zda je klient schopen svou činností vytvářet dostatečné finanční zdroje nutné pro splácení úvěru. Jinými slovy je to vyhodnocení maximální výše úvěru, kterou je klient schopen v budoucnu finančně zvládnout;

24

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

20

•

Capital – představuje komplexní hodnocení celkové majetkové situace klienta a jeho hospodářské politiky. Zjišťuje se jaké má postavení mezi konkurenty v daném tržním odvětví, včetně očekávaného vývoje v tomto odvětví, jakým způsobem dokáže reagovat na případné ztráty, jaký podíl finančních prostředků investuje do svého podnikání, atd;

•

Conditions – v tomto bodě se posuzují vnější ekonomické podmínky a jejich vliv klientovo podnikání. Posuzují se takové ekonomické procesy jako změny úrokových sazeb, změny poptávky a nabídky, účinky změn devizových kurzů, jak je klientovo podnikání citlivé na případný hospodářský pokles apod;

•

Collateral – v neposlední řadě je nutné také zohlednit dodatečné zdroje splácení úvěru. Jedná se o posouzení kvality, likvidity a cenové stability zajišťovacích instrumentů jako nástrojů krytí eventuálních ztrát z úvěrového obchodu.25

2.3.

Ocenění úvěrového rizika z hlediska kvality jeho zajištění

Zajištění úvěrového rizika lze chápat dvěma způsoby. V širším slova smyslu se o zajištění mluví jako o všech prováděných krocích banky směřujících k minimalizaci a předcházení realizace úvěrového rizika. V užším slova smyslu je zajištěním snaha banky zmírnit dopady úvěrového rizika v případě klientova platebního selhání využitím aktiv klienta či jiné osoby. Banka využívá řadu zajišťovacích prostředků, jejichž realizací dochází k uspokojení pohledávky banky, jestliže není uspokojena dlužníkem. Jedná se tedy o jistý druh kompenzace potenciální ztráty využitím sekundárních zdrojů. „Čím vyšší je kvalita zajištění úvěrového obchodu a čím vyšší je možný výnos z realizace tohoto zajištění, tím je riziko ztráty z úvěrového obchodu nižší.“26

2.4.

Ocenění úvěrového rizika z hlediska výše možné ztráty

Při snaze o vymezení pravděpodobné výše ztráty jako následku dopadu úvěrového rizika, je třeba se zaměřit jednak na míru pravděpodobnosti vzniku ztráty (výši úvěrového rizika) a jednak na kvantifikaci ztráty v případě její realizace. Úspěšná úvěrová politika a z ní vyplývající prosperita banky potom závisí mimo jiné na schopnosti určit nejvyšší možnou 25

Zpracováno podle: DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. 2005. ISBN 80-7201-515-X. PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. s.170. ISBN 978-80-7265140-5. 26

21

velikost ztráty, kterou by banka mohla případně finančně zvládnout. Jedná se tedy o stanovení akceptované míry rizika neboli rizikové tolerance. „Riziková tolerance je míra schopnosti banky finančně unést ztráty z neúspěšných úvěrových obchodů.“27 Snahou banky tedy musí být uzavírání takových úvěrových obchodů, při kterých souhrnná výše potenciálních ztrát nebude převyšovat stanovenou rizikovou toleranci a tomu musí banka přizpůsobit svou obchodní politiku. To především znamená omezit či úplně vyloučit uzavírání takových úvěrových obchodů, u nichž by možné ztráty (na základě objemu a četnosti) mohly ohrozit fungování banky, zkvalitnit celý vnitřní systém poskytování úvěrů a vytvářet rezervy a opravné položky.28 K tomu, aby bylo možné ohodnotit míru rizikové tolerance, se využívá vzájemné relace mezi výnosy banky, jimiž by banka hradila případné ztráty z úvěrových obchodů a mírou úvěrového rizika. Jak již bylo řečeno v úvodu druhé kapitoly, platí, že s vyššími výnosy se velikost rizika, které je banka ochotna nést, zvyšuje, ale rovněž čím nižším rizikem (větším bezpečím) se daný úvěrový obchod vyznačuje, tím je obvykle méně výnosný. Vzájemný vztah mezi rizikem a výnosem znázorňuje přiložený graf pomocí dvou křivek – výnosové a bezpečnostní. Vyznačené optimum, jako průnik obou křivek představuje optimální míru rizikové tolerance banky, tedy maximální možné výnosy při maximální výši přijatelného rizika.29

27

PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. s. 171. ISBN 978-80-7265140-5 28 Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5. 29 Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

22

Graf 1 - Vztah rizika a výnosu

Zdroj: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. s. 172. ISBN 978-80-7265140-5.

Tvorba rezerv a opravných položek Banky vytvářejí rezervy ke krytí pravděpodobných ztrát z úvěrových obchodů v různých formách: •

individuální a všeobecné: - individuální jsou vytvářeny přímo k jednotlivým úvěrovým pohledávkám, u kterých existuje velké riziko nesplacení, tyto rezervy se nazývají opravné položky a jejich podstatou je, že opravují hodnotu pohledávek o očekávané ztráty, kde výše očekávané ztráty se upravuje o případné zajištění dané pohledávky; pokud důvody pro vytvoření opravných položek pominou, opravné položky se zruší; - všeobecné jsou vytvářeny obecně ke krytí ztrát z obchodně-úvěrové činnosti bank, výše rezerv se stanovuje na základě zohlednění kvality úvěrového portfolia, kvality jeho zajištění a již vytvořených opravných položek;

•

daňově uznatelné a neuznatelné – pokud mohou být rezervy vytvářeny z nákladů, hovoří se o rezervách daňově uznatelných;

23

•

minimální, maximální a normativní – rozlišují se podle toho, zda je stanoveno jako závazné minimum, maximum či konkrétní výše rezerv, které musí banky vytvářet.30

Tvorba rezerv a opravných položek je upravena zákonem č. 593/1992 Sb., zákon o rezervách pro zajištění základu daně z příjmů.

2.5.

Zajištění úvěrového rizika

Zajištění plní dvě základní funkce: •

funkci zajišťovací – zajištění zabezpečuje právo věřitele vůči dlužníkovi z hlediska jeho budoucího uspokojení a také motivuje dlužníka, aby řádně a včas závazek splatil;

•

funkci uhrazovací – věřitel má možnost, není-li jeho zajištěná pohledávka řádně a včas splacena, stanoveným způsobem pohledávku uspokojit.31

„K přijetí konkrétního druhu zajištění je nezbytné, aby zajištění splňovalo určitá stanovená kritéria: soudní vymahatelnost, možnost ocenění zástavy, likvidita zástavy, stabilita hodnoty zástavy a možnost kontroly stavu zástavy.“32 Zajišťovací prostředky je možné rozčlenit do několika základních kategorií: •

věcné a osobní,

•

akcesorické a abstraktní,

•

podmíněné a nepodmíněné,

•

smluvní a oktrojované (vnucené).33

Věcným zajištěním se rozumí možnost uspokojení zajištěné pohledávky z úvěrového obchodu výtěžkem z prodeje majetku, který je předmětem zajištění. Do této kategorie spadá zejména zajištění formou zástavního práva, zajišťovacího převodu práva a vinkulace. Osobní zajištění je takové, kdy dochází k uspokojení zajištěné pohledávky z úvěrového obchodu plněním třetí osoby, v případě, že dlužník nesní schopen sám svému závazku dostát.

30

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5. 31 Zpracováno podle: PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7357-202-8. 32 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s. 78. ISBN 80-7179381-7. 33 Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

24

Typickým příkladem je ručení (především bankovní záruka), přistoupení k dluhu, aval směnky atd. Principem akcesorického zajištění je jeho úzké spojení s životem zajišťované pohledávky. Při zániku dané pohledávky zaniká i toto zajištění. Zajištění abstraktní je naproti tomu nezávislé na osudu zajišťované pohledávky a věřitel je oprávněn požadovat plnění relativně bez vazby na tuto pohledávku. Abstraktní zajištění může být dále podmínečné nebo bezpodmínečné. U podmínečného zajištění je jeho realizace vázána na splnění určitých předem dohodnutých podmínek, např. předchozí výzva věřitele ke splnění dluhu. V případě bezpodmínečného zajištění dochází k absenci dalších podmínek a k jeho realizaci dochází na požádání věřitele. Tohoto typu zajištění se využívá především u zajištění směnkou a u abstraktních bankovních záruk. Vznik smluvního zajištění je vázán na uzavření smlouvy mezi oprávněnou a povinnou osobou, kdežto zajištění oktrojované vzniká obvykle rozhodnutím soudu či jiného oprávněného orgánu státní správy. Jedná se většinou o případy zabavení určitých věcí, o uložení zástavního práva apod. Za nejvýznamnější formy zajištění pohledávky z úvěru lze považovat: •

zástavní právo,

•

ručení,

•

zajištění směnkou,

•

postoupení pohledávek,

•

sekuritizace.

2.5.1.

Zástavní právo

„Zástavní právo je právem věřitele, aby způsobem v zákoně uvedeným uspokojil z výtěžku prodeje zástavy svoji zajištěnou pohledávku a její příslušenství v případě, že tato pohledávka s příslušenstvím nebyla včas a řádně uspokojena dlužníkem.“34

34

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 1. vyd. 2006. s. 74. ISBN 80-7357-202-8.

25

Účastníci úvěrového obchodu - věřitel a dlužník, se použitím zástavního práva k úvěru stávají zároveň věřitelem a dlužníkem ze zástavy, tedy zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem. Důležitým znakem zástavního práva je, že předmět zástavy zůstává po dobu trvání zajištění ve vlastnictví zástavního dlužníka, který s ním může nadále disponovat35 (např. jej prodat), ovšem vznikají mu také určité povinnosti, především zdržet se jednání, jež by vedlo ke zhoršení zástavy (ztráty na ceně)

36

. V takovém případě by mohl zástavní věřitel trvat na

doplnění zástavy. Dalším z rysů zástavního práva je to, že jedna pohledávka může být zajištěna několika samostatnými věcmi, kde zástavní věřitel může požadovat uspokojení celé nebo části pohledávky buď ze všech těchto věcí, nebo jen některých z nich. V takovém případě se jedná o zástavní právo vespolné. Zástavní právo vzniká několika způsoby: •

na základě písemné smlouvy37, která musí obsahovat označení zástavy a zajišťované pohledávky;

•

na základě rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví;

•

na základě jiného rozhodnutí soudu či správního úřadu;

•

ze zákona (rozhodnutím oprávněného orgánu státní správy).38

Předmětem zástavního práva (zástavou) mohou dle občanského zákoníku být věci movité i nemovité, věci hromadné (např. podnik, stádo), soubor věcí (např. zboží ve skladu), cenné papíry, pohledávky a jiná majetková práva (pokud to připouští jejich povaha), byt či nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, předměty průmyslového vlastnictví, obchodní podíl. Zástavní právo se nevztahuje jen na samotnou zástavu, ale i na její příslušenství, přírůstky a plody (do doby, než dojde k jejich oddělení) a lze realizovat dvěma způsoby. Prvním způsobem je veřejná dražba a druhým soudní prodej zástavy.

35

Zástavní právo nezaniká převodem vlastnického práva k zástavě. Pokud je zástava předána zástavnímu věřiteli, tato povinnost, včetně několika dalších, se týká i zástavního věřitele. 37 Zpravidla ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy jen samotná smlouva nestačí. V závislosti na povaze zástavy jsou k tomu obvykle nutné ještě další skutečnosti, např. vklad zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, zápis zástavního práva k obchodnímu podílu do Obchodního rejstříku atd. 38 Zpracováno podle: PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7357-202-8. 36

26

Zástavní právo k věcem nemovitým Tento způsob zajištění patří k nejpoužívanějším. Využívá se zejména pro střednědobé a dlouhodobé úvěry vzhledem k specifické povaze nemovitých věcí (nelze je fyzicky předat věřiteli) a finanční i časové náročnosti vzniku zástavního práva k nim. Pro evidenci práv k nemovitostem existují speciální registry a zástavní právo vzniká teprve jeho vkladem do takového registru (katastru nemovitostí, Rejstříku zástav39). Důkazem této skutečnosti je zástavní smlouva a list vlastnictví. Důležitou součástí zástavní smlouvy je bankou požadovaný závazek majitele nemovitosti konzultovat veškeré stavební úpravy nebo povinnost zastavenou nemovitost pojistit.40

Zástavní právo k věcem movitým Zástavní právo k movitým věcem vzniká předáním věci zástavnímu věřiteli, popřípadě do úschovy jiné osobě nebo zápisem zástavního práva do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky. Způsob vzniku zástavního práva je uveden v zástavní smlouvě a je-li vznikem zápis do Rejstříku zástav, musí mít zástavní smlouva podobu notářského zápisu.

Zástavní právo k cenným papírům Výhodou některých skupin cenných papírů je jejich snadná převoditelnost a vysoká likvidita, díky nimž je tento typ zástavního práva využíván. Zástavní právo k cenným papírům se řídí jednak ustanoveními Občanského zákoníku o zástavním právu a jednak Zákonem o cenných papírech. Vznik tohoto zástavního práva se liší podle podoby cenného papíru. Vznik zástavního práva k cennému papíru v listinné podobě probíhá prostřednictvím jeho předání zástavnímu věřiteli, či třetí osobě do úschovy, a zástavní právo k zaknihovanému cennému papíru naopak vzniká zápisem práva v evidenci investičních nástrojů. Zástavní právo se v období svého trvání vztahuje i na výnosy ze zastavených cenných papírů.

39

Týká se mimo jiné nemovitostí, které nepodléhají evidenci katastru nemovitostí a také těch věcí movitých, u nichž zástavní právo vzniká bez odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli či do úschovy třetí osobě. V těchto případech musí mít zástavní smlouva podobu notářského zápisu. 40 Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

27

Nejčastějším důvodem zániku zástavního práva je zánik zajištěné pohledávky. U zástavního práva zapsaného v katastru nemovitostí nebo v Rejstříku zástav se provede jeho výmaz z těchto registrů. Dalšími způsoby zániku zástavního práva jsou: zánik zástavy, vzdání se zástavy zástavním věřitelem, uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno, složením obvyklé ceny zástavy zástavnímu věřiteli, písemnou smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem a dalšími.

2.5.2.

Ručení

Podstatou ručení je, že osoba odlišná od dlužníka (ručitel) se zavazuje uspokojit pohledávku věřitele, pokud ji dlužník sám neuhradí. Ručení tedy patří mezi formy osobního zajištění. Ručit může více osob zároveň, a pokud není jejich ručení omezeno, ručí každý z nich za celý závazek nerozdílně. Věřitel má poté právo požadovat plnění vůči kterémukoliv z nich. Ručení vzniká buď ze zákona (např. povinné ručení) nebo jednostranným prohlášením ručitele, musí mít vždy písemnou podobu a může mít povahu závazku akcesorického či abstraktního (podmínečného či bezpodmínečného). U akcesorického ručení může mít povinnost ručitele uspokojit pohledávku věřitele charakter subsidiární (podpůrný) nebo solidární. U subsidiárního ručení je věřitel oprávněn požadovat po ručiteli uspokojení zajištěné pohledávky pouze, pokud dlužník po písemné výzvě sám tuto pohledávku neuhradil. Bez výzvy vzniká povinnost ručiteli v případě, že je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, např. při prohlášení konkurzu. Solidární ručení opravňuje věřitele žádat plnění ručitele bez předchozího vyzvání dlužníka. Jednotlivé typy ručení ilustruje následující tabulka.41

41

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

28

Tabulka 3 - Typy ručení

Zdroj: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. s. 183. ISBN 978-80-7265140-5.

Vzhledem k ostatním formám zajištění se ručení vyznačuje určitými specifiky, mezi která patří nejrůznější práva ručitele vůči věřiteli. Jedním z nich je povinnost věřitele na požádání poskytnout ručiteli informace o výši zajištěné pohledávky, dále možnost uplatňovat veškeré námitky vůči věřiteli, ke kterým je oprávněn dlužník, použít k započtení pohledávku dlužníka, pokud by byl dlužník oprávněn k započtení. Za předpokladu, že ručitel uhradí zajištěnou pohledávku místo dlužníka, přechází na něj práva věřitele a může požadovat pomůcky a doklady, které má předchozí věřitel a které mohou sloužit k uplatňování nároku vůči dlužníkovi. Ručení zaniká zánikem závazku dlužníka vůči věřiteli. Není tomu tak v případech, kdy závazek zanikl nemožností plnění dlužníka při současné schopnosti ručitele plnit, nebo na základě zániku právnické osoby jako dlužníka. Mezi speciální druhy ručení patří například bankovní záruka a dokumentární akreditiv. U bankovní záruky je ručitelem banka. Je označována za jeden z nejkvalitnějších zajišťovacích nástrojů úvěru (pokud je vystavující banka dostatečně důvěryhodná). Bankovní záruka je abstraktní typ zajištění a její hlavní výhodou je jistota okamžitého plnění. Podle povahy zajišťovaného závazku se dělí na bankovní záruku platební a neplatební.

29

2.5.3.

Zajištění směnkou

Směnka je cenný papír, který slouží jako instrument platební, úvěrový, ale také zajišťovací. Řadí se mezi osobní typy zajištění a výhodu je snadnější a jistější možnost uspokojení pohledávky ze směnky než z klasické pohledávky smluvní prostřednictvím vydání směnečného platebního rozkazu, který má za následek exekuční řízení na dlužníkův majetek.42 Zajištění směnkou patří mezi využívané způsoby zajištění úvěru, především jako dozajištění. Využívá se buď směnek vyplněných, nebo tzv. blankosměnek, které se vyznačují tím, že v nich záměrně chybí některé údaje, jelikož při vystavování směnky pro zajištění úvěrového obchodu obvykle není známa výše částky, která bude požadována, ani datum splatnosti. Jakmile dojde ke splacení závazku je směnka, jenž byla dříve odevzdána věřiteli, vrácena zpět dlužníkovi. V případě, že dlužník svůj závazek nesplní, je věřitel oprávněn doplnit chybějící údaje do směnky a požadovat její splacení po dlužníkovi. Směnka bývá také obvykle doplněna o tzv. aval, což znamená, že je navíc podepsána směnečným rukojmím, který ručí za závazek dlužníka.

2.5.4.

Postoupení (cese) pohledávek

Jednou z forem zajištění může být i postoupení pohledávek, jako finančních aktiv. Princip cese spočívá v převedení pohledávky, jako zajištění úvěru na nového věřitele (banku – věřitel v úvěrovém obchodu) písemným příslibem věřitele postupované pohledávky, který je současně dlužníkem v úvěrovém obchodu. Je-li o cesi dlužník postupované pohledávky informován, jedná se o cesi veřejnou, pokud nikoli, mluví se o cesi tiché. Tento princip a vzájemné vazby mezi subjekty cese objasňuje následující schéma.

42

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

30

Schéma 2 – Princip postoupení pohledávek

Zdroj: DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. 2005. s. 503. ISBN 80-7201-515-X.

Postupitel není povinen dlužníka postupované pohledávky o postoupení informovat. Za těchto okolností dlužník plní svůj závazek stále postupiteli. V případě, že je dlužník o cesi informován, hradí závazek postupníkovi.

2.5.5.

Sekuritizace

Podstatou sekuritizace, jako tržního zajištění, je to, že banka deleguje úvěrové riziko z pohledávky na třetí osobu pomocí finančních instrumentů. Princip sekuritizace spočívá v převedení pohledávky na finanční deriváty (pomocí další společnosti), jejichž hodnota je odvozena od podkladového aktiva a následnému prodeji derivátů na kapitálovém trhu. V závislosti na tom, jak je daná úvěrová pohledávka klientem banky splácena se odvíjí výše výnosu majitele derivátu. Případnou ztrátu z úvěrového obchodu, tak banka přenáší na třetí osobu tak, že jí nevyplácí výnosy. Využívanými finančními deriváty jsou zejména Credit Default Swap (CDS) nebo Collateralized Debt Obligation (CDO, CMO, CLO). Tento typ zajištění má počátek v 70. letech 20. století v USA, kdy banky začaly využívat sekuritizaci u hypotečních úvěrů. Tento zpočátku úspěšný trend se postupně se rozšířil do celého světa, až nakonec v posledních letech vyústil v destabilizaci světových finančních trhů a ve finanční krizi.43

43

Zpracováno podle: BUČKOVÁ, Veronika. Sekuritizace – novodobý globální trend s následky krize. Finance.cz [online]. 29.4.2010 [cit. 2012-13-04]. Dostupný z WWW: < http://www.finance.cz/zpravy/finance/261776-sekuritizace-novodoby-globalni-trend-s-nasledky-krize/>.

31

2.5.6.

Ostatní formy zajištění

Mezi další formy zajištění úvěrového rizika např. patří: •

Zajišťovací převod práva, který spočívá v převedení práva dlužníka na věřitele s rozvazovací podmínkou, že dojde ke splnění zajištěného závazku. Pokud dlužník zajištěný závazek splní, původní stav před převedením práva je obnoven. Tento princip je podstatou např. repo operací. Při repo operaci dochází k poskytnutí finančních prostředků na jedné straně a zřízení institutu zajišťovacího převodu práva k cenným papírům na straně druhé, kdy dochází k převedení cenných papírů ve vlastnictví dlužníka na věřitele a v případě, že dlužník zajištěný závazek nesplní, je věřitel oprávněn cenné papíry prodat a uspokojit tak svou pohledávku;

•

Vinkulace pojistného plnění ve prospěch banky (z pojištění nemovitosti, ze životního pojištění či z pojištění úvěru);

•

2.6.

Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů (týká se spotřebních úvěrů).

Vlastní systém řízení úvěrového rizika44

Vlastním systémem řízení úvěrového rizika se má na mysli risk management v užším slova smyslu. Jedná se o významný nástroj řízení úvěrového rizika, tedy snahy o jeho minimalizaci. Systém řízení úvěrového rizika zahrnuje několik prvků, např.: •

stanovení kompetencí a odpovědnosti jednotlivých pracovníků banky na dílčích úrovních řízení,

•

vymezení limitů, ve kterých se mohou kompetence pohybovat,

•

vytvoření ucelené soustavy vnitřních předpisů a metodologie upravující jednotlivé postupy při schvalování a vedení úvěrových obchodů,

•

nastavení pravidel komunikace pracovníků banky mezi sebou a pravidel komunikace s klienty.

V systému rozvržení kompetencí a odpovědnosti platí, že čím větším rizikem se daný úvěrový obchod vyznačuje, tím více úrovní v hierarchické struktuře řízení banky se musí podílet na

44

Tato kapitola je zpracována podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

32

procesu jeho schvalování. S rozvržením kompetencí souvisí i stanovení maximální výše objemu, do kterého může být úvěr v jednotlivých úrovních řízení schválen. Důležitým prvkem minimalizace úvěrového rizika je vytvoření soustavy vnitřních předpisů a metodických pokynů upravujících činnosti a postupy banky a jejich pracovníků v celém úvěrovém procesu a zároveň se opírajících o platnou legislativu. Mezi činnostmi upravenými těmito předpisy jsou zejména: způsoby komunikace s klienty, postupy při schvalování úvěrů, informace a dokumenty vyžadované od klienta, hodnocení bonity klienta, hodnocení kvality zajištění, apod. Významným prostředkem pro zajištění bezpečnosti úvěrových obchodů je také úvěrová smlouva a správně nastavené ochranné smluvní podmínky, které jsou její nedílnou součástí. V úvěrové smlouvě musí být definováno, kdo je dlužníkem, o jaký druh úvěru (pohledávky) se jedná a práva a povinnosti obou protistran jak v době čerpání úvěru, tak i v průběhu jeho splácení. Především je nutné v úvěrové smlouvě ošetřit postupy banky v situacích, kdy dojde k porušení povinností vyplývajících ze smlouvy.

2.7.

Monitorování úvěrového rizika

V neposlední řadě hraje důležitou roli v procesu řízení úvěrového rizika, především pro zachování účinnosti celého systému řízení, i jeho monitoring. Jedná se o sledování úvěrového rizika jak na úrovni jednotlivých klientů, tak na úrovni celého úvěrového portfolia banky. Banka provádí jednak monitoring ekonomické situace protistran, jednak monitoring změn v makroekonomickém prostředí. Na úrovni klientů se zejména sleduje, zda dochází k dodržování smluvních podmínek stanovených v úvěrové smlouvě při čerpání a splácení úvěru, zda hodnota zajištění je nadále dostatečná ke krytí případných ztrát při porušení smluvních podmínek klientem, zda nedošlo ke zhoršení klientovy finanční situace či zhoršení jeho postavení na trhu, atd. Způsoby monitorování a jejich četnost by měly být přizpůsobeny s ohledem na míru rizika dílčích úvěrových obchodů. Monitoring úvěrového rizika z pohledu jednotlivých úvěrových obchodů se orientuje na: •

příčiny vzniku rizikových úvěrů a z nich vyplývajících ztrát,

•

četnost vzniku problémových úvěrů,

33

•

velikost finančních škod z problémových úvěrů,

•

srovnání rizikové tolerance banky a velikosti rizika,

•

předkládání podnětů a návrhu na změny.45

Z pohledu úvěrového portfolia banka provádí pravidelné analýzy a predikce budoucího vývoje s cílem vyhodnocovat svůj rizikový profil z v rámci úvěrového rizika. Banka provádí stresové testování kvality úvěrového portfolia s cílem zjistit, do jaké míry je úvěrové portfolio schopno odolávat šokům. Snahou banky je adekvátně reagovat na případnou změnu v rizikovosti určité části portfolia a zohlednit především ty faktory, na jejichž změnu může být úvěrové portfolio nejcitlivější. Mimo jiné banka zpětně monitoruje účinnost celého systému řízení rizik na základě ověřování správnosti nastavených kompetencí, odpovědnosti, limitů, vnitřních pravidel a metodiky využitím vnitřního auditu.

3.

Způsoby řešení problémových úvěrů

Úvěrový obchod se stává problémovým, pokud protistrana neplní závazky vyplývající pro ni z úvěrové smlouvy. Jedná se o splácení jistiny, úroků a poplatků za správu úvěru. Banka má několik možností, jak se v takové situaci zachovat. Zpravidla dochází k rozdělení úvěrových obchodů do skupin na: •

standardní, kde klient plní řádně a včas své závazky vůči bance (nebo nejpozději do jednoho měsíce) a banka předpokládá splnění celé pohledávky ve stanoveném časovém horizontu;

•

sledované, u nichž klient neplní závazky pravidelně (plnění se zpožďuje o měsíc až čtvrt roku), ale banka stále předpokládá splacení celé pohledávky;

•

nestandardní, dochází k zpoždění plnění o čtvrt až půl roku a banka předpokládá splacení alespoň části pohledávky;

•

pochybné, u těchto pohledávek je splnění jejich již velmi nepravděpodobné (určitá šance na částečné splacení však ještě existuje) a klient se dostává do zpoždění o půl roku až jeden rok;

45

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

34

•

ztrátové, klient je s plněním závazků opožděn o více než rok a pravděpodobnost splacení takové pohledávky je nulová.46

Následné chování banky se odvíjí od toho, do jaké skupiny konkrétní problémový úvěrový obchod spadá a jaké postupy u jednotlivých skupin banka volí, tak, aby realizovala co nejmenší ztráty. Mezi základní postupy patří: úprava úvěrových podmínek, udělení sankcí, realizace zajišťovacích instrumentů, vzájemné započtení pohledávek, prodej pohledávky.

3.1.

Úprava úvěrových podmínek47

Úprava podmínek úvěrové smlouvy je jedním z nástrojů banky, jak zajistit splacení úvěrové pohledávky. V případě, kdy se klient dostane bez vlastního zavinění do problémů se splácením úvěru, banka po dohodě s klientem změní některé atributy úvěru tak, aby klientovi usnadnila řešení jeho obtížné finanční situace a napomohla tím dosažení svého cíle – uspokojení vlastní pohledávky. Atributy úvěrových podmínek, u kterých může dojít ke změně, jsou: úroková sazba, období čerpání úvěru, období splácení úvěru a metoda splácení úvěru. V období čerpání úvěru může banka přistoupit k několika změnám, zejména: •

prodloužení či zkrácení doby čerpání úvěru,

•

změna výše úvěru – k této úpravě může dojít, pokud je v úvěrových podmínkách nastaveno postupné čerpání ve stanovených intervalech, kdy má banka lepší přehled o průběhu daného úvěrového obchodu.

Během splácení úvěru je možné upravovat: •

harmonogram splátkového kalendáře – banka může umožnit klientovi odklad splátek jistiny, klient tak po určitou dobu splácí pouze úroky;

•

dobu splatnosti úvěru- prodloužením doby splatnosti úvěru dochází ke snížení dílčích splátek úvěru;

•

slučování úvěrů – pokud má klient u dané banky více úvěrů, dojde k jejich sloučení do jednoho a úpravě splátek podle klientovy finanční situace;

46

Zpracováno podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5. 47 Tato kapitola je zpracována podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

35

•

úročení – k tomuto kroku dochází, pokud je téměř jisté, že ke splacení pohledávky nedojde a banka využívá jiných prostředků k uspokojení pohledávky.

3.2.

Udělení sankcí48

K udělení sankcí banka přistupuje zejména v důsledku klientovy nedisciplinovanosti v plnění úvěrových podmínek. Sankce musí být úměrná výši případné škody. Obecně mohou mít sankce podobu: •

smluvní – jsou přímo zakotveny v úvěrové smlouvě, v obchodních podmínkách či v sazebníku (např. smluvní pokuta);

•

zákonné – vychází přímo ze zákona a dělí se na ty, které má banka možnost v určitých případech využít (např. náhrada škody), a na ty, které v konkrétních situacích banka použít musí;

•

peněžní – jedná se o sankce popsané výše, mající peněžní podobu;

•

nepeněžní – např. dočasné pozastavení možnosti čerpat úvěr;

•

úrokové, úvěrové či ve formě smluvní pokuty – dle typu sankčního prostředku.

3.3.

Ostatní způsoby řešení

Ostatními způsoby řešení problémových úvěrů může být: •

realizace zajišťovacích instrumentů – a následné uspokojení pohledávky, způsob realizace se liší podle formy zajištění, o kterou se jedná (osobní nebo věcné);

•

vzájemné započtení (netting) pohledávek – jedná se o vzájemné pohledávky mezi věřitelem a dlužníkem;

•

prodej pohledávky – třetí osobě (novému věřiteli), který je schopen danou pohledávku realizovat.

48

Tato kapitola je zpracována podle: PAVELKA, F.; BARDOVÁ, D.; OPLTOVÁ, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7265-140-5.

36

4.

Vnější regulace úvěrového rizika

Banka v oblasti rizik zaujímá specifické postavení, jelikož velkou část jejího kapitálu představují cizí zdroje. Banky jsou ovlivňovány na jedné straně akcionáři, jejichž zájmem je maximální zisk a na druhé straně zájmem vkladatelů bank, kteří usilují o maximální zhodnocení a bezpečnost svých vkladů. Rovnováhu mezi těmito požadavky nastavuje, pomocí pravidel obezřetného podnikání, Česká národní banka (konkrétně vyhláškou ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry). Mezi základní pravidla, upravená vyhláškou, vztahující se k úvěrovému riziku, patří zejména pravidla kapitálové přiměřenosti a pravidla úvěrové angažovanosti.

4.1.

Kapitálová přiměřenost – historický vývoj

„Kapitálová přiměřenost představuje pro banky povinnost udržovat určitou minimální výši kapitálu vzhledem k objemu a rizikovosti svých aktiv.“49 Krize bankovního sektoru v průběhu 19. a 20. století vyvolaly potřebu zavedení regulatorních opatření. V roce 1974 byl centrálními bankami zemí skupiny G-10 a Lucemburska při Bance pro mezinárodní platby (BIS) založen Výbor bankovní regulace a dohledu (později Basilejský výbor bankovního dohledu – BCBS). BCBS není regulatorním orgánem mezinárodního bankovního dohledu a jeho závěry jsou pouze doporučujícího charakteru, především s ohledem na stabilitu mezinárodního bankovního systému a sjednocení pravidel dohledu a regulace.

4.1.1.

Basel I

Basel I je první dokument vypracovaný BCBS, podepsaný 16.7.1988. Mezi státy, které se k dohodě připojily byla i Česká republika, pro níž se stal účinný od 1.1.1993. Basel I se poprvé zabýval regulatorním měřením finančních rizik a zaváděl metodu pro výpočet kapitálové přiměřenosti v podobě tzv. kapitálového poměru (stanovuje jeho minimální hodnotu), který vyjadřuje poměr mezi regulatorním kapitálem a rizikově váženými 49

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s. 80. ISBN 80-7179381-7.

37

aktivy.50 „Regulatorní kapitál je určován příslušnými regulátory za účelem krytí neočekávaných ztrát, a to na takové úrovni, aby byla udržena stabilita bankovního sektoru jako celku.“51 Očekávané ztráty jsou naopak pokryty opravnými položkami. Rizikově vážená aktiva jsou dána součinem nominální hodnoty aktiva a míry (váhy) rizikovosti spojené s konkrétním typem rizika, kterému daná aktiva podléhají. Od roku 1996, kdy byl přijat dodatek k původnímu dokumentu, se jedná o riziko úvěrové, tržní a nově riziko operační. Rizikově vážená aktiva byla rozdělována do čtyř kategorií podle typu úvěrovaného subjektu: •

váha 0% – pokladní hotovost, pohledávky za vládou ČR, pohledávky za ČNB;

•

váha 20% - pohledávky za bankami se sídlem v ČR a v ekonomicky silných státech (spolehlivých ekonomikách);

•

váha 50% - příjmy a náklady příštích období, pohledávky za bankami se sídlem v ČR a ekonomicky silných státech, u kterých byla zavedena nucená správa;

•

váha 100% - všechna ostatní aktiva (např. pohledávky za fyzickými a právnickými osobami, centrální vlády a banky mimo ekonomicky spolehlivé státy).52

Cíle Basel I: •

stabilita mezinárodního bankovního systému,

•

zohlednění podrozvahových aktivit,

•

snížení konkurenční nerovnosti,

•

posílení držby likvidních a méně rizikových aktiv,

•

omezení úvěrových rizik v souladu s výší regulatorního kapitálu.53

4.2.

Kapitálová přiměřenost – současný vývoj

Větší nároky, kladené na řízení a měření rizik, nové nástroje, nové produkty bank a globalizace finančních trhů si vyžádaly přepracování a doplnění výpočtu kapitálové přiměřenosti v Basel I.

50

Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7. 51 KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s. 81. ISBN 80-7179381-7. 52 Zpracováno podle: HELOŇOVÁ, Simona. Kapitálová přiměřenost obchodních bank a její trendy - Diplomová práce. [online]. 2008. [cit. 2012-10-04]. Dostupný z WWW: . 53 Zpracováno podle: PETRJÁNOŠOVÁ, B. Bankovní management. 1. vyd. 2004. ISBN 80-210-3481-5.

38

Počátkem roku 1999 BCBS připravovalo novou basilejskou dohodu o kapitálové přiměřenosti. Kvůli složitosti problematiky a implementace byla finální verze schválena v roce 2004 a zavedena do praxe roku 2006, kdy ji Evropská unie transformovala do své legislativy (jednotlivé státy EU následně implementovaly směrnice Evropské unie do svých právních řádů).

Basel II54

4.2.1.

Basel II je tvořen oproti Basel I třemi pilíři: •

I. pilíř – minimální kapitálové požadavky,

•

II. pilíř – proces dohledu,

•

III. pilíř – tržní disciplína.

I. pilíř První pilíř zavádí minimální kapitálové požadavky, konkrétně pro úvěrové, tržní a operační riziko. Do středu zájmu se dostává zejména riziko úvěrové, kdežto úprava kapitálového požadavku u tržního a operačního rizika zůstává téměř beze změn. Základní náplní prvního pilíře je potom definice regulatorního kapitálu, rizikově vážených aktiv a poměru kapitálu a těchto aktiv (kapitálového poměru). K výpočtu kapitálové přiměřenosti se připouští použití dvou metod: standardizované metody a metody založené na vlastním interním ratingu.

II. pilíř Druhý pilíř se zaměřuje na aktivitu bankovního dohledu. Regulátor by měl dohlížet na to, zda zvolená metoda výpočtu kapitálového požadavku je vhodná s ohledem na rizikový profil banky, na dostatečnost kapitálu banky k pokrytí všech podstupovaných rizik, ale také na to, aby byly banky motivovány k vylepšování a zefektivňování celého svého systému řízení rizik. Regulátor je oprávněn požadovat po bance vyšší kapitálový požadavek, pokud zhodnotí, že ten stávající je pro danou banku nedostatečný. Minimální požadavek kapitálové přiměřenosti je stanoven na úrovni 8%. Jelikož první pilíř nebere v úvahu všechna bankovní rizika,

54

Tato kapitola je zpracována podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

39

zaměřuje se druhý pilíř na rizika, která nejsou dostatečně zabezpečena a také na faktory, které mohou ovlivňovat banku z vnějšího prostředí.

III. pilíř Třetí pilíř se týká tržní disciplíny. Jeho snahou je dosažení větší transparentnosti v systému kapitálové přiměřenosti, což souvisí především s povinností bank pravidelně uveřejňovat informace např. o stavu svého rizikového profilu. Těchto informací tak mohou využívat ostatní tržní subjekty a zároveň tím dochází ke zvyšujícím se nárokům na obezřetnější chování bank. Výpočet kapitálové přiměřenosti podle Basel II:
 


á 0,08  0,08

ú    

kp

kapitálová přiměřenost

KPúr/tr/or

kapitálový požadavek k úvěrovému/tržnímu/operačnímu riziku

kapitál

regulatorní kapitál

Regulatorní kapitál se liší od vlastního kapitálu banky. Je tvořen třemi složkami známými pod názvy Tier 1, Tier 2 a Tier 3. Jednotlivé složky se odlišují schopností krytí ztrát, kde největší schopností disponuje Tier 1 (vlastní kapitál banky), Tier 2 a Tier 3 disponují nižší schopností krytí ztrát, jelikož zahrnují i cizí zdroje, které mohou být za určitých podmínek součástí regulatorního kapitálu. Tier 1 neboli jádrový kapitál tvoří tyto složky: •

splacené základní jmění zapsané v Obchodním rejstříku,

•

splacené emisní ážio,

•

povinné rezervní fondy,

•

ostatní rezervní fondy tvořené ze zisku po zdanění (kromě rezervních fondů účelově vytvořených),

•

nerozdělený zisk předchozích období po zdanění v případě jeho potvrzení externím auditorem a akceptování valnou hromadou akcionářů.

40

Tier 2 neboli dodatkový kapitál tvoří: •

rezervy až do výše 1,25% rizikově vážených aktiv bankovního portfolia,

•

podřízený dluh (dlouhodobý) se splatností nejméně pět let, bez zajištění, maximálně do výše 50% Tier 1,

•

ostatní kapitálové fondy.

Tier 3 sestává z podřízeného dluhu (krátkodobého) se splatností nejméně dva roky.

Podle metodiky Basel II si banky mohou vybrat pro výpočet KPúr mezi dvěma metodami: •

standardizovaný přístup (STA),

•

přístup založený na interním ratingu (IRB).

4.2.2.

STA přístup výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku

Standardizovaná metoda se opírá o externí ratingy stanovené externími ratingovými agenturami, případně exportními úvěrovými agenturami. Národní regulátor sestavuje seznam akceptovaných ratingových (exportních úvěrových) agentur. Postup výpočtu KPúr použitím metody STA lze shrnout do následujících kroků: •

rozdělení expozic do jednotlivých kategorií (jako např. expozice vůči státům, vůči bankám, atd.),

•

klasifikace expozic do rizikových skupin podle jejich úvěrové kvality na základě externího ratingu,

•

přiřazení rizikových vah k jednotlivým rizikovým skupinám,

•

výpočet rizikově vážených aktiv (součin hodnoty expozic a rizikových vah v dílčích rizikových skupinách),

•

výpočet KPúr (součin rizikově vážených aktiv a koeficientu 0,08).55

Na základě Basel II se kategorie expozic člení na expozice vůči: centrálním vládám a centrálním bankám, regionálním vládám a místním orgánům, organizacím veřejného sektoru a

55

Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

41

ostatním nepodnikatelským osobám, mezinárodním rozvojovým bankám, mezinárodním organizacím, institucím, dále podnikové expozice, retailové expozice a další. Jako příklad lze uvést přiřazení rizikové váhy expozicím vůči centrálním vládám a centrálním bankám, pro které existuje externí rating, tak, že banky vlastní metodikou přiřadí určité rozmezí externího ratingu jednotlivým stupňům úvěrové kvality, ke kterým náleží úvěrová váha, jak znázorňuje přiložená tabulka.

Tabulka 4 – Rizikové váhy u expozic vůči centrálním vládám a centrálním bankám stupeň úvěrové kvality

1

2

3

4

5

6

úvěrová váha

0%

20%

50%

100%

100%

150%

Zdroj: Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry; příloha č. 4.

Následující tabulka uvádí přiřazení rizikové váhy expozicím se zbytkovou splatností nad 3 měsíce vůči institucím. Tabulka 5 – Rizikové váhy u expozic vůči institucím se zbytkovou splatností nad 3 měsíce stupeň úvěrové kvality

1

2

3

4

5

6

úvěrová váha

20%

50%

50%

100%

100%

150%

Zdroj: Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry; příloha č. 4.

4.2.3.

IRB přístup výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku

„Systémem interního ratingu se rozumí metody a procesy přiřazování interního ratingu, včetně kontroly, shromažďování dat a využívání informačního systému pro hodnocení rizik.“56

56

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s.87. ISBN 80-7179-381-

7.

42

Dle vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb. banka, která chce využívat metody IRB je povinna požádat o souhlas regulátora. Pro udělení souhlasu regulátorem banka zabezpečuje, aby řízení úvěrového rizika expozic a interní rating byly důvěryhodné a jednotně implementované. Dále musí zejména prokázat smysluplnost interních ratingových systémů, především pro dostatečnou identifikaci, ocenění rizika a kvantifikaci možných ztrát. Metoda IRB využívá pro výpočet hodnoty rizikově vážených expozic několik parametrů: •

hodnota PD (probability of default) - pravděpodobnost selhání protistrany;

•

hodnota LGD (loss given default) - míra ztráty při selhání, jedná se o podíl aktiv, o který banka přijde v důsledku selhání protistrany;

•

splatnost M (effective maturity) - jde o splatnost nominální hodnoty aktiva a je vyjádřena v letech;

•

hodnota expozice při selhání EAD (exposure et default) – celkový objem aktiv vystavených riziku.

Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb. dále stanovuje skupiny expozic, pro které banka vypracovává na základě interní metodiky vlastní odhady hodnoty PD. Jedná se o expozice vůči centrálním vládám a centrálním bankám, vůči institucím, podnikové expozice, retailové expozice a akciové expozice. Pro stanovení hodnot parametrů LGD a splatnost banka využívá postupů daných orgánem bankovního dohledu.

43

4.2.4.

Zhodnocení Basel I, Basel II a příchod Basel III

Rozdíly mezi Basel I a Basel II lze shrnout do několika bodů, které přehledně upravuje tabulka níže. Tabulka 6 – Shrnutí rozdílů mezi Basel I a Basel II Basel I

Basel II

regulace zaměřena pouze na kapitálovou přiměřenost

tři pilíře regulace: kapitálová přiměřenost, bankovní dohled, uveřejňování informací

kapitálové požadavky k úvěrovému a tržnímu riziku (do roku 1996)

kapitálové požadavky k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku

jedna metoda výpočtu kapitálového požadavku

dvě metody výpočtu kapitálového požadavku

výše kapitálového požadavku na základě typu klienta - nebere v úvahu míru klientovy rizikovosti

výše kapitálového požadavku souvisí s mírou rizikovosti klienta (využívá se externí či interní rating)

minimální rozsah uznatelného zajištění

rozšířený rozsah uznatelného zajištění

vlastní model měření rizik možno použít jen u tržního rizika

možnost použití vlastních modelů i u rizik úvěrového a operačního

nezahrnuje motivaci bank k zefektivnění řízení motivace bank k větší efektivnosti řízení rizik rizik menší náklady na administrativu

podstatně větší náklady na administrativu

Zdroj: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. s. 89. ISBN 80-7179381-7.

Další odlišností Basel II oproti Basel I je rozsáhlejší množina rizikových vah přiřazovaných jednotlivým aktivům a skupina vah přiřazovaných kolaterálu (nekolateralizovaná část úvěru je ohodnocena vahou rizikovosti dlužníka, přičemž kolateralizovaná část úvěru je ohodnocena vahou rizikovosti podkladového aktiva). 57 V reakci na finanční krizi v roce 2000 byla navržena v pořadí již třetí Basilejská dohoda. Dochází k posílení oblasti kapitálových požadavků (nově se zavádí kapitálový požadavek na úroveň 10,5% z rizikově vážených expozic, včetně bezpečnostního polštáře 2,5%) a zavádí nové regulatorní požadavky týkající se likvidity bank a bankovního pákového efektu (jako doplňku ke kapitálové přiměřenosti). Snahou je také snížit závislost regulace na externím

57

Zpracováno podle: HELOŇOVÁ, Simona. Kapitálová přiměřenost obchodních bank a její trendy - Diplomová práce. [online]. 2008. [cit. 2012-10-04]. Dostupný z WWW: .

44

ratingu, jelikož, jak se v průběhu krize ukázalo, externí rating nemusí odpovídat skutečnému ekonomickému stavu hodnoceného subjektu v důsledku tendence některých subjektů zatajovat určité informace. Dalším z prvků nové úpravy je snaha zmírňovat selhání v důsledku rizika protistrany a zjednodušit strukturu kapitálu odstraněním složky Tier 3. Součástí koncepce Basel III je zavedení jednotného kodexu regulatorních pravidel.58 Cíle Basel III: •

posílení bankovního systému jako základu trvale udržitelného ekonomického růstu,

•

zvýšení odolnosti bankovních institucí v krizovém období,

•

posílení schopnosti bankovního sektoru absorbovat šoky a nikoliv být jejich přenašečem,

•

redukce selhání trhu odhalené krizí,

•

posílení transparentnosti bank a důraz na zveřejňování informací.59

Časový harmonogram přijetí a zavedení pravidel Basel III jednotlivými zeměmi je plánován na období let 2013 – 2019.

4.3.

Kapitálová přiměřenost v ČMSS

Českomoravská stavební spořitelna byla založena roku 1993 a je předním poskytovatelem finančních služeb v České republice. Většinovým akcionářem ČMSS je ČSOB s majetkovým podílem 55%, zbývající podíl 45% je majetkem Bausparkasse Schwäbisch Hall AG. Její produktová nabídka je v rámci retailové klientely tvořena oblastmi zhodnocování úspor, financování bydlení, zajištění na stáří a základních bankovních produktů. ČMSS v České republice zaujímá postavení největšího poskytovatele úvěrů na bydlení. Během svého působení na trhu až do konce roku 2010 poskytla úvěry na bydlení v objemu vyšším než 243

58

Zpracováno podle: TOMŠÍK, Vladimír. Basel III: dopad do českého finančního sektoru. Česká národní banka [online]. 31.5.2011 [cit. 2012-12-04]. Dostupný z WWW: < http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_p rojevy/download/Tomsik_20110531_Basel_III.pdf>. 59 Zpracováno podle: TOMŠÍK, Vladimír. Basel III: dopad do českého finančního sektoru. Česká národní banka [online]. 31.5.2011 [cit. 2012-12-04]. Dostupný z WWW: < http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_p rojevy/download/Tomsik_20110531_Basel_III.pdf>; Bank for International Settlements [online]. Basel Committee on Banking Supervision. Basel III [cit. 2012-12-04]. Dostupný z WWW: < http://www.bis.org/bcbs/basel3.htm>.

45

miliard korun. V rámci spoření překročil tržní podíl ČMSS hranici 50% a v oblasti úvěrů se k této hranici výrazně přiblížil.60 Prostřednictvím oddělení Treasury se zaměřuje na oblast korporátní klientely, kde se zaměřuje především: úvěry, nákupy dluhopisů (pokladniční poukázky, hypoteční zástavní listy), emise vlastních dluhopisů, spořicí účty a měnové konverze (foreign exchange swap).

Oddělení Treasury využívá metodu výpočtu kapitálového požadavku s využitím interního ratingu. ČMSS jakožto dceřiná společnost ČSOB podléhá metodikám stanoveným Finanční skupinou ČSOB, včetně přejímání hodnot interních a externích ratingů. V rámci této metody pro stanovení stupňů úvěrové kvality ČMSS využívá přednostně interní rating přejatý od ČSOB skupiny. V případě, že interní rating nebyl stanoven, využívá metody konverze externího ratingu na rating interní. K externím ratingům využívaným ČMSS patří Moody´s a Fitch. Dle vyhlášky ČNB č.123/2007 Sb. stanovují stupeň úvěrové kvality za pomocí převodové tabulky, která se vztahuje na expozice vůči centrálním vládám a centrálním bankám (pouze ČNB a vláda ČR) a expozice vůči institucím (banky s působností v ČR). Tabulka 7 – Převodová tabulka ČMSS na stupně úvěrové kvality Zapsané ratingové agentury

Rizikové Rizikové váhy 1 váhy 1

IRA (LT)

Moody´s (LT)

Fitch (LT)

1

0%

20%

AAA až AA-

«

Aaa až Aa3

AAA až AA-

2 Převod na stupně 3 úvěrové kvality dlouhodobý 4 rating 5

20%

50%

A+ až A-

«

A1 až A3

A+ až A-

50%

50%

BBB+ až BBB-

«

Baa1 až Baa3

BBB+ až BBB-

100%

100%

BB+až BB-

«

Ba1 až Ba3

BB+až BB-

100%

100%

B+až B-

«

B1 až B3

B+až B-

150%

150%

CCC+ a nižší

«

Caa1 a nižší

CCC+ a nižší

6 Zdroj: ČSOB, a.s.

Rizikové váhy 1

expozice vůči centrálním vládám a centrálním bankám

Rizikové váhy 2

expozice vůči institucím

60

Zpracováno podle : Českomoravská stavební spořitelna, a.s.[online]. Výroční zpráva za rok 2010 [cit. 201215-04]. Dostupný z WWW: < http://www.cmss.cz/data/pdf/vyroc_zpravy/vz10/vz_2010_vcdoplneni_cz.pdf>.

46

IRA

interní rating

LT (long term)

dlouhodobý

4.4.

Pravidla úvěrové angažovanosti

Legislativní úprava bankovního sektoru se zaměřuje také na úvěrovou angažovanost bank, která souvisí s diverzifikací portfolia a rizikem koncentrace. „Cílem pravidel úvěrové angažovanosti je limitovat maximální objemy úvěrových, rozvahových i podrozvahových aktiv banky ve vztahu k jednomu klientovi nebo skupině klientů a omezit tak nadměrnou koncentraci a tím i výši případné ztráty vyplývající z neschopnosti klienta či skupiny klientů splnit své závazky vůči bance.“61 Úvěrová angažovanost banky se vztahuje buď k jedné osobě nebo k ekonomicky spjaté skupině osob. „Ekonomicky spjatou skupinou osob se rozumí dvě nebo více osob, které jsou navzájem propojeny tím, že jedna osoba má kontrolu nad jinou osobou nebo jejich vzájemné vztahy jsou takové povahy, že finanční těžkosti jedné z osob mohou způsobit platební potíže alespoň jedné z ostatních (např. kdy má jedna osoba rozhodující majetkovou účast na druhé nebo kdy jsou osoby propojeny zárukami nebo úvěry).“62 Podle vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb. nesmí angažovanost investičního portfolia vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob po zohlednění zajištění přesáhnout 25% součtu původního a dodatkového kapitálu odečteného o odčitatelné položky. Jedná-li se o expozice vůči instituci, uznané burze či uznanému clearingovému centru, platí zde kromě tohoto požadavku také to, že angažovanost u těchto osob nesmí přesáhnout po zohlednění zajištění částku 150 000 000 eur. V případě, že částka 150 000 000 eur přesahuje stanovených 25% součtu původního a dodatkového kapitálu odečteného o odčitatelné položky, hodnota expozic nesmí překročit po zohlednění zajištění limit 100% součtu původního a dodatkového kapitálu odečteného o odčitatelné položky. Limity úvěrové angažovanosti jsou jedním z nástrojů řízení rizik. Pojetí limitů z hlediska celého úvěrového portfolia banky, kromě limitů úvěrové angažovanosti stanovených regulátorem, se dále opírá o rozdělení portfolia na dílčí oblasti a stanovení limitů zvlášť pro každou z nich. Tento proces je založen na principech diverzifikace portfolia a je zcela

61 62

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7. KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

47

v pravomoci banky, jak jednotlivé limity vymezí (přičemž nesmí odporovat pravidlům angažovanosti). Mezi obecně využívané limity patří např.: •

odvětvové limity – jelikož zpravidla všechny subjekty v rámci dílčích odvětví podléhají obdobným vlivům a rizikům je třeba sledovat na základě prováděných analýz (interních či externích) působení jednotlivých rizik v odvětví, současný a očekávaný vývoj v odvětví, působení hospodářského cyklu, konkurenční prostředí, míru závislosti na exportu a importu, atd.;

•

limity pro jednotlivé země (regiony) – limity byly zavedeny v důsledku postupující globalizace a s tou také roste jejich význam. Banky prostřednictvím svých poboček působí v různých zemích a proto je pro ně důležité pravidelně monitorovat jejich ekonomickou, hospodářskou a politickou situaci, vyspělost bankovního systému, vymahatelnost práva, atd.63

4.5.

Úvěrová angažovanost v ČMSS

Limity úvěrové angažovanosti v ČMSS, v rámci oddělení Treasury, vychází z limitní soustavy nastavené ČSOB skupinou. K dispozici jsou limity na dluhopisy a ostatní operace (termínované vklady, S&B, B&S, repo operace, reverzní repo operace). Limity pro ostatní operace jsou dále rozděleny na: „Settlement limit“, „Pre-settlement limit“, „Pre-settlement MM (Money Market) limit“, „Povolený tenor repo operací“ a „Externí úvěrová angažovanost“: •

„Limit na dluhopisy“ – maximální povolený objem dluhopisů a pokladničních poukázek daného emitenta;

•

„Settlement limit“ – maximální povolený objem vypořádávaných pohledávek na den vůči dané protistraně (splatnosti a kupony depozit, float úroky, objemy budoucích úroků jsou přepočteny dle poslední disponibilní float sazby);

•

„Pre-settlement limit“ – maximální povolený objem sjednaných pohledávek před vypořádáním na den vůči dané protistraně;

63

Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

48

•

„Pre-settlement MM limit” – maximální povolený objem sjednaných pohledávek před vypořádáním na den vůči dané protistraně, jedná se o instrumenty peněžního trhu;

•

„Povolený tenor repo operací“ – maximální povolená zbytková doba splatnosti sjednaných repo operací;

•

„Externí úvěrová angažovanost“ – maximální povolený objem pohledávek vůči jakékoliv protistraně.

Následující tabulka zobrazuje rozdělení limitu na dluhopisy daného emitenta do kategorií podle tenoru, kde ke každé z kategorií je přiřazena hodnota limitu, udávaná v objemu účetní hodnoty dluhopisů. U každého emitenta existuje kategorie „All“ – limit na objem všech dluhopisů emitenta nezávisle na tenoru, dále kategorie závislé na tenoru, které jsou určeny libovolně pro každého emitenta zvlášť. Tabulka 8 – Rozdělení limitu na dluhopisy daného emitenta Protistrana Název

Banka ABC

Dluhopisy Limit

Tenor

hodnota 1

All

hodnota 2

>1Y

hodnota 3

>10Y

Zdroj: ČSOB, a.s.

Tabulka 9 ukazuje nastavení Settlement a Pre-settlement limitů pro jednotlivé protistrany, tedy maximální objem hodnot pohledávek k vypořádání, případně pohledávek sjednaných. Jak je patrné, nedochází při sestavování těchto limitů k využívání tenoru. Tabulka 9 – Rozdělení Settlement a Pre–settlement limitů

Protistrana

Ostatní transakce (termínované vklady, S&B, B&S, repo, reverzní repo)

Název

Settlement/Pre-settlement

Banka ABC

hodnota

Zdroj: ČSOB, a.s.

49

Pre-settlement MM limit je podmnožinou Pre-settlement limitu. Jedná se o instrumenty peněžního trhu v rámci pohledávek sjednaných před vypořádáním pro jednotlivé protistrany. Stejně tak, jako u limitu na dluhopisy, je zde zavedeno členění dle dílčích tenorů, jak ilustruje Tabulka 10. Tabulka 10 – Rozdělení Pre-settlement MM limitu

Protistrana Název

Banka ABC

Ostatní transakce (termínované vklady, S&B, B&S, repo, reverzní repo) Z pre-settlementu přidělen MM limit

Tenor k MM limitům

hodnota 1

All

hodnota 2

>7D

hodnota 3

>1Y

Zdroj: ČSOB, a.s.

Limit na tenor repo operací, kdy ČSOB skupina stanovuje maximální dobu od data valuty první nohy do data vypořádání druhé nohy je uveden v následující tabulce. Tabulka 11 – Povolený tenor pro repo operace Protistrana

Ostatní transakce

Název

Povolený tenor (S&B/B&S/repo/reverzní repo)

Banka ABC

<6M

Zdroj: ČSOB, a.s.

Pro sledování limitní soustavy je navržena sada reportů, jednak k jednotlivým konkrétním limitům, ale také především k limitům úvěrové angažovanosti k jednotlivým osobám či ekonomicky spjatým skupinám osob, ke kterým je ČMSS vázána na základě vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb. V přiložených tabulkách č. 12 a č. 13 je zobrazeno, jak dochází ke sčítání jednotlivých druhů expozic pro každou protistranu zvlášť, aby bylo možné sledovat celkový objem všech expozic u každé protistrany vůči regulatornímu limitu úvěrové angažovanosti (externí limit).

50

Tabulka 12 – Výpočet regulatorního limitu úvěrové angažovanosti Kapitál: 25% kapitálu 150 mil. EUR

Kapitál banky Kapitál banky x 25% 150 000 000 x kurs ČNB = min(max (25% kapitálu; 150 mil. EUR); 100% kapitálu)

Regulatorní limit Zdroj: ČSOB, a.s.

Tabulka 13 – Report ČMSS - externí limit úvěrové angažovanosti Externí (regulatorní) limit úvěrové angažovanosti Název protistrany

Interní Angažovanost rating

Banka ABC

Celkem

dle definice níže

A-

SUMA

Angažovanost po vyloučení [1]

Limit [2]

Volný limit

angažovanost po zahrnutí odpočtů v souladu s vyhláškou ČNB č. 123/2007

limit spočtený v souladu s vyhláškou ČNB č. 123/2007

= 2-1

SUMA

Zdroj: ČSOB, a.s.

Sloupec „Angažovanost“ Ve sloupci „Angažovanost“ je uvedena celková angažovanost vůči protistraně (za všechny typy instrumentů).

Sloupec „Angažovanost po vyloučení“ Na úvěrovou angažovanost se aplikují odpočty v souladu s §182 vyhlášky ČNB č. 123/2007 Sb., zejména na následující expozice: •

expozice vůči centrálním vládám nebo centrálním bankám, které by jako nezajištěné obdržely rizikovou váhu 0 % podle standardizovaného přístupu,

•

expozice vůči osobám se sídlem v České republice, které ovládají povinnou osobu a jsou bankou nebo obchodníkem s cennými papíry,

•

expozice vůči osobám, které jsou ovládány povinnou osobou, a povinná osoba je zahrnuje do regulovaného konsolidačního celku,

51

•

expozice vůči osobám, které jsou úvěrovou institucí, obchodníkem s cennými papíry, zahraničním obchodníkem s cennými papíry z členského státu nebo uznaným obchodníkem s cennými papíry se sídlem v jiném než členském státě a jsou ovládány povinnou osobou, nebo je ovládá tatáž osoba jako povinnou osobu, nebo povinnou osobu ovládají, a to do výše 75 % hodnoty expozic.

Výsledkem je úvěrová angažovanost po vyloučení odpočtů, která se srovnává se stanoveným externím limitem úvěrové angažovanosti.

52

Závěr Předložená bakalářská práce s názvem „Úvěrová rizika a jejich snižování v bankovněúvěrových obchodech“ si klade za cíl vymezení jednotlivých druhů úvěrového rizika, analýzu oblasti risk managementu z pohledu úvěrového rizika, včetně rozboru jednotlivých možností jeho omezení, náhled na aktuální vývoj řízení úvěrového rizika v kontextu Basel II (v ČR implementován ve vyhlášce č. 123/2007 Sb.64), Basel III, a ukázku části credit risk managementu (stanovení stupně úvěrové kvality a popis limitní soustavy úvěrové angažovanosti) v praxi, konkrétně v Českomoravské stavební spořitelně, a.s. Práce rozebírá problematiku ve vztahu k platné legislativě, s návazností na popis životního cyklu úvěrového obchodu. V první části práce jsou popsána nejvýznamnější rizika, kterým jsou banky při své činnosti vystaveny, kde největší pozornost je věnována analýze rizika úvěrového. Úvěrové riziko je riziko ztráty banky, plynoucí ze selhání smluvní protistrany tím, že nedostojí svým závazkům z uzavřené smlouvy, na jejímž základě se banka stala věřitelem protistrany.65 Na úvěrové riziko je možné pohlížet dvěma způsoby. Prvním způsobem je pohled ze strany banky (samostatně na jednotlivé úvěrové obchody), kterým se zabývá kapitola druhá této práce, a v návaznosti na ni, se kapitola třetí zaměřuje na možnosti řešení těch poskytnutých úvěrů, které banka zařadila do kategorie problémových. V druhé kapitole je popsáno řízení úvěrového rizika, které je rozděleno na dílčí procesy: identifikaci, ocenění, zajištění, vlastní systém řízení rizika a následný monitoring rizika. Jako nejdůležitější formy zajištění úvěrového obchodu jsou podrobně rozebrány: zástavního právo, ručení, zajištění směnkou, postoupení pohledávek, sekuritizace a další zajišťovací metody. Vlastním systémem řízení úvěrového rizika je míněno zejména stanovení kompetencí a odpovědnosti jednotlivých pracovníků banky na dílčích úrovních řízení; vymezení limitů, ve kterých se mohou kompetence pohybovat; vytvoření ucelené soustavy vnitřních předpisů a metodologie, upravující jednotlivé postupy při schvalování a vedení úvěrových obchodů; nastavení pravidel komunikace pracovníků banky mezi sebou a pravidel komunikace s klienty. Monitorování úvěrového rizika v procesu řízení je sledování úvěrového rizika jak na úrovni jednotlivých klientů, tak na úrovni celého úvěrového portfolia banky. Banka provádí jednak monitoring 64

Vyhláška ČNB č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. 65 Zpracováno podle: KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

53

ekonomické situace protistran, tak i monitoring změn v makroekonomickém prostředí. Z pohledu úvěrového portfolia banka provádí pravidelné analýzy a predikce budoucího vývoje s cílem vyhodnocovat svůj rizikový profil v rámci úvěrového rizika. Druhým způsobem pohledu na úvěrové riziko je pohled z pozice regulátora bankovního trhu. Jelikož spravovaný cizí kapitál představuje majoritní část v bilanci bank a případné problémy v hospodaření bank se tak mohou projevit v celé ekonomice, podléhá bankovní sektor zvýšené regulaci a dohledu ze strany národních regulátorů. Jedná se o legislativní nařízení, včetně opatření, vyplývajících z mezinárodních smluv, kterými jsou země vázány. Historický vývoj legislativy v oblasti řízení úvěrového rizika je nastíněn ve čtvrté kapitole „Vnější regulace úvěrového rizika“, od založení Basilejského výboru pro bankovní dohled, přes první Basilejskou dohodu, aktuálně platnou druhou Basilejskou dohodu, až k třetí Basilejské dohodě, jejíž implementace se připravuje na období let 2013 – 2019. Při srovnání jednotlivých Basilejských dohod je patrné, že došlo k velkému posunu od kapitálové přiměřenosti v Basel I, ke třem pilířům Basel II: zahrnutí operačního rizika v Basel II; změna stanovení kapitálového požadavku od typu klienta u Basel I, k jeho stanovení podle míry rizikovosti klienta v Basel II; použití vlastního ratingového modelu u úvěrového a operačního rizika v Basel II. Čtvrtá kapitola se dále zabývá rozborem kapitálové přiměřenosti a limitů úvěrové angažovanosti. Basel II stanovuje minimální kapitálové požadavky, konkrétně pro úvěrové, tržní a operační riziko – poměr regulatorního kapitálu a rizikově vážený aktiv (kapitálový poměr). K výpočtu kapitálové přiměřenosti se připouští použití dvou metod: standardizované metody a metody založené na vlastním interním ratingu. Limity úvěrové angažovanosti jsou také jedním z nástrojů řízení úvěrového rizika a jsou přiřazovány jednotlivým protistranám, finančním nástrojům, tržním odvětvím a zemím s cílem zajistit dostatečnou diverzifikaci úvěrového portfolia. Součástí čtvrté kapitoly je pohled na dvě oblasti řízení úvěrového rizika (stanovení stupně úvěrové kvality a limitní soustavy úvěrové angažovanosti), jak jsou aplikovány v praxi Českomoravskou stavební spořitelnou, a.s. S příchodem další vlny finanční krize, můžeme očekávat přísnější regulaci bankovního prostředí, jak to naznačuje třetí Basilejská dohoda, která se snaží stabilizovat bankovní systém snížením negativního tržního vlivu (rozvíjející se globalizace v tomto sektoru) a omezením vlivu externího ratingu v regulaci. Zajímavé bude sledovat aplikaci Basel III, zejména nové pravidlo kapitálové přiměřenosti (navýšení o 2,5%), v bankách s působností na území ČR. 54

Seznam použité literatury Bibliografie 1.

BABOUČEK, I. a kolektiv. Regulace činnosti bank. 1. vyd. 2005. ISBN 80-7265-071-8.

2.

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. 2005. ISBN 80-7201-515-X.

3.

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol. Řízení obchodních bank vybrané kapitoly. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7179-381-7.

4.

PAVELKA, F.; Bardová, D.; Opltová, R. Úvěrové obchody. 2. vyd. 2008. ISBN 978-807265-140-5.

5.

PETRJÁNOŠOVÁ, B. Bankovní management. 1. vyd. 2004. ISBN 80-210-3481-5.

6.

PLÍVA, Stanislav. Obchodní závazkové vztahy. 1. vyd. 2006. ISBN 80-7357-202-8.

7.

PŮLPÁNOVÁ, Stanislava. Komerční bankovnictví v České republice. 1. vyd. 2007. ISBN 978-80-245-1180-1.

Odborné práce 8.

HELOŇOVÁ, Simona. Kapitálová přiměřenost obchodních bank a její trendy Diplomová práce. [online]. 2008. [cit. 2012-10-04]. Dostupný z WWW: .

Internetové články 9.

Bank for International Settlements [online]. Basel Committee on Banking Supervision. Basel III [cit. 2012-12-04]. Dostupný z WWW: < http://www.bis.org/bcbs/basel3.htm>.

10. Bank for International Settlements [online]. Basel II: International Convergence of Capital Measurement and Capital Standards : A Revised Framework - Comprehensive Version [cit. 2012-12-04]. Dostupný z WWW: < http://www.bis.org/publ/bcbs128.htm>. 11. BUČKOVÁ, Veronika. Úvěrové riziko bank se netýká pouze úvěrů. Finance.cz. [online]. 14.9.2010 [cit. 2012-27-03]. Dostupný z WWW: < http://www.finance.cz/zpravy/finance/280055-uverove-riziko-bank-se-netyka-pouzeuveru/>.

55

12. BUČKOVÁ, Veronika. Bonita klienta – jak a proč ji banky zjišťují? Finance.cz [online]. 6.2.2009 [cit. 2012-27-03]. Dostupný z WWW: < http://www.finance.cz/zpravy/finance/208678-bonita-klienta-jak-a-proc-ji-banky-zjistuji/>. 13. BUČKOVÁ, Veronika. Sekuritizace – novodobý globální trend s následky krize. Finance.cz [online]. 29.4.2010 [cit. 2012-13-04]. Dostupný z WWW: < http://www.finance.cz/zpravy/finance/261776-sekuritizace-novodoby-globalni-trend-snasledky-krize/>. 14. Českomoravská stavební spořitelna, a.s.[online]. Výroční zpráva za rok 2010 [cit. 201215-04]. Dostupný z WWW: < http://www.cmss.cz/data/pdf/vyroc_zpravy/vz10/vz_2010_vcdoplneni_cz.pdf>. 15. KUČERA, Petr. Krize posílila pozici úvěrových registrů. Cribis.cz – informace o firmách [online]. 25.10.2011 [cit. 2012-05-04]. Dostupný z WWW: < http://www.informaceofirmach.cz/cribis_news/krize-posilila-pozici-uverovych-registru>. 16. TOMŠÍK, Vladimír. Basel III: dopad do českého finančního sektoru. Česká národní banka [online]. 31.5.2011 [cit. 2012-12-04]. Dostupný z WWW: < http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference _projevy/vystoupeni_projevy/download/Tomsik_20110531_Basel_III.pdf>. 17. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Rating. 2009 – 2012 [cit. 2012-03-04]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Rating>. Licence dostupná z WWW: . Prameny práva 18. Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. 2007. [cit. 2012-03-02]. 19. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 1964. [cit. 2012-03-04]. 20. Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. 1992. [cit. 2012-07-04].

56

Seznam použitých zkratek Basel I

první Basilejská dohoda

Basel II

druhá Basilejská dohoda

B&S

buy/sell (prodej/nákup)

BCBS

Basel commettee on banking supervision (Basilejský výbor bankovního dohledu)

BIS

Bank for international settlements (Banka pro mezinárodní platby)

CDO, CMO, CLO

Collateralized Debt Obligation

CDS

Credit Default Swap

ČMSS

Českomoravská stavební spořitelna

ČNB

Česká národní banka

ČR

Česká republika

IRA

interní rating

IRB

Internal ratings based approach (metoda výpočtu kapitálové přiměřenosti s využitím interního ratingu)

kp

kapitálová přiměřenost

KPúr/tr/or

kapitálový požadavek k úrokovému/tržnímu/operačnímu riziku

LT

long term (dlouhodobý)

MM

money market (peněžní trh)

S&B

sell/buy (nákup/prodej)

STA

standardized approach (standardizovaná metoda výpočtu kapitálové přiměřenosti)

57

Seznam použitých tabulek, schémat, grafů a příloh Tabulky Tabulka 1 - Chyby při rozhodování banky o poskytnutí úvěru ................................................ 16 Tabulka 2 – Rozdíl mezi úvěrovým skóringem a úvěrovým ratingem .................................... 17 Tabulka 3 - Typy ručení ........................................................................................................... 29 Tabulka 4 – Rizikové váhy u expozic vůči centrálním vládám a centrálním bankám ............. 42 Tabulka 5 – Rizikové váhy u expozic vůči institucím se zbytkovou splatností nad 3 měsíce . 42 Tabulka 6 – Shrnutí rozdílů mezi Basel I a Basel II................................................................. 44 Tabulka 7 – Převodová tabulka ČMSS na stupně úvěrové kvality .......................................... 46 Tabulka 8 – Rozdělení limitu na dluhopisy daného emitenta .................................................. 49 Tabulka 9 – Rozdělení Settlement a Pre–settlement limitů...................................................... 49 Tabulka 10 – Rozdělení Pre-settlement MM limitu ................................................................. 50 Tabulka 11 – Povolený tenor pro repo operace ........................................................................ 50 Tabulka 12 – Výpočet regulatorního limitu úvěrové angažovanosti........................................ 51 Tabulka 13 – Report ČMSS - externí limit úvěrové angažovanosti ......................................... 51 Schémata Schéma 1 – Základní finanční rizika bankovního podnikání ..................................................... 8 Schéma 2 – Princip postoupení pohledávek ............................................................................. 31 Grafy Graf 1 - Vztah rizika a výnosu ................................................................................................. 23 Přílohy Příloha č. 1 Srovnání ratingových stupnic nejvýznamnějších ratingových agentur

58