Úvodník
nezávislý občasník lidu Lomikelova
Připadá mi až neuvěřitelné, kolik „náhod“ se přihodí během přípravy jediného čísla Chlístoru. Již v létě jsem měl rozhodnuto o dvou věcech. Chlístor začnu pomalu (ale jistě) předávat do redakce Havranovi. Už jste o tom slyšeli - žádná novinka. Právě nad stránkami tohoto čísla jsme si udělali instruktáž! Také jsem byl rozhodnut, že do poprázdninového čísla udělám rozhovor s Medvědem. Ty věci byly dané. Jaké bylo moje překvapení, když jsem otevřel složku, kde mám od Řešetláka připraveny horoskopy. Přátelé, do tohoto čísla vychází dvě indiánská znamení - Medvěd a Havran. Já to ale nenaplánoval, aby to tak príma vyšlo!!! Hezké čtení přeje Dr. Obek.
13. ročník - číslo 4/2005
2
Historie oddílu - 54. díl Na velikonoční expedici kluci v sestavě: Bobr, Vlk, Medvěd, Tkanička, Hanuš a Špejle prochodili Zadní zemi Miloslava Nevrlého – Českosaské Švýcarsko. Na 188. výpravu, jarní sněm 24. – 26. dubna 1998, jedeme na známé místo – do Horek u Ledče nad Sázavou, kde jsme strávili mimo jiné legendární zimní sněm se sněhem a krátkými týpiovkami. Dnes už víme, že šéf zdejších skautů – místní pan hajný si nedělá s ničím moc velkou hlavu, a tak na jeho informace moc nesázíme. Ale hlavně tentokrát od něj žádné týpiovky nepotřebujeme, neboť je konec dubna, takže spíme pod stany. V pátek večer jdeme na tábořiště trochu jinudy, takže v poslední fázi cesty poněkud bloudíme, sešli jsme totiž po tmě z vesnice po loukách do trošku jiného údolí než bylo to naše. Protože je svátek sv. Jiří – patrona skautů, má na tábořišti místní skautské středisko Svatojiřickou čochtu – různé soutěže trampského rázu, něco jako klasický trampský potlach. Chodíme na chůdách, nosíme na zádech ešus plný vody a podobně. Nejvíc placek vyhrál Soptík. Kromě toho máme svůj program – etapy. Tábořiště je krásné – bývalý lom s vápenkou, na jejích zříceninách postavili místní skauti dva sruby a velkou střechu na jídelnu, kromě toho je tu nádherně vyřezaný obrovský totem a v lomu táborový kruh – ohniště se sedátky, k tomu velká studánka a potok. V sobotu stavíme týpí, na večerním sněmu se hlasuje mimo jiné o přijetí malého Filipa - Čonkina do oddílu. Prošel, jak uvedeno v zápisu v kronice, bez jediné černé kuličky. Přezdívku podle svého času známého ruského filmu o vojákovi se zvláštními osudy mu vymyslel Soptík. Jen pro vaši informaci: blízko od tábořiště stojí vesnice Číhošť, smutně proslulá tzv. Číhošťským zázrakem. Při mši 11. prosince 1949 se několikrát pohnul velký kříž na hlavním oltáři, událost se opakovala na Hod boží vánoční. Zdejšího faráře Josefa Toufara okamžitě uvěznila komunistická Státní bezpečnost. Ve vězení
3
byl mučen a vyšetřovateli ukopán k smrti. Zemřel 25. února 1950. Bylo mu 48 let. Poměrně blízko odtud na břehu Sázavy je slavná Sluneční zátoka, místo prvních táborů Dvojky – Hochů od Bobří řeky, oddílu Jaroslava Foglara – Jestřába. Při zpáteční cestě ji vidíme z vlaku. Místní skauti nám vyprávěli, jak se spolu se skauty ze Světlé nad Sázavou podíleli na postavení Jestřábova pomníku v místě tohoto původního tábořiště Dvojky. Při kopání základů pro jeho osazení objevili kámen ve tvaru srdce. Dvojka tady při stavbě a bourání tábora musela každoročně předvést jeden príma kousek. Tehdy, před nějakými sedmdesáti lety, objednávali k dopravě na tábor nákladní železniční vagón. Do něho v Praze naložili stany, bedny, nádobí, potraviny a tak dále – přesně jako my do Liazky. Na rozdíl od nás pak nalezla do vagónu ne rozvědka, ale celý oddíl a mohlo se vyrazit. Vagón přepojovali od vlaku k vlaku, až dorazili ke Sluneční zátoce. Trať vede po protějším břehu Sázavy a je jednokolejná. Jistě by se Dvojka mohla nechat odvézt na nejbližší nádraží, tady nechat vagón odpojit a v klidu ho vyložit. To by ovšem znamenalo shánět další dopravu z nádraží do Sluneční zátoky, ztrátu času potřebného na stavbu tábora, peníze, a kdo ví, jestli by někoho sehnali – kdo jezdí na rozvědku, ví, že v tomhle směru jsme na tom vlastně podobně. A tak Jestřáb radši každý rok řešil pikantní úlohu: ukecal strojvedoucího, aby na chvilku na trati co nejblíž proti táboru zastavil a kluci museli rychle všechen materiál vyházet. Pak už stačilo jen převozit na pramici všechno na druhou stranu řeky. A jak to fungovalo? Pátek 30. června 1939 Z Prahy jsme odjížděli asi v půl sedmé večer. Cestovali jsme krásně a pohodlně až do Světlé nad Sázavou, tam nás odpojili a nechali náš vagón na prázdné koleji. Část hochů šla spát do nádražní čekárny, ostatní zůstali ve voze. O půlnoci nebo kdy začalo strašné posunování, na což doplatil Sněhura. Prkno úctyhodných rozměrů mu
4
sjelo z beden na hlavu, byl jím takřka přibit k podlaze. Snažili jsme se ho utěšit, jak jsme dovedli.
Rozhovor s Medvědem
Sobota 1. července 1939 Ráno začalo posunování další, ještě hroznější. Pak nás zapojili na Pacifik a hajdy do Sluneční zátoky. Vykládání vagónu u tábořiště trvalo dvě a půl minuty…
A je tu další rozhovor, kterým mladším čtenářům poodhalíme něco z historie oddílu. Medvěd toho hodně pamatuje. Od mládí to byl hodný chlapec s ušlechtilými zájmy (tak si ho tedy alespoň hodně lidí představuje - pravda je jiná, jak se níže dozvíte). Fotografie představě slušného hocha dává za pravdu, Medvěd ale patří do nebezpečného gangu z Hopijáčku (jak kluci pojmenovali své týpko).
No prostě museli stíhat! Milan Citováno z knihy: Jaroslav Foglar – Kronika Hochů od Bobří řeky II. díl (Olympia, Praha 1996)
Na začátek by mě zajímalaa tradiční otázka. Jaké bylo tvoje první setkání s oddílem? Jak ses o něm dozvěděl. Ty jsi navíc začal chodit ve stejném období jako tvůj bratranec Ježour. Kdo koho přivedl? Rozkryj trochu tu starou historii. Jak už je to dlouho? O Krhútech jsem se dověděl od svého bratrance Ježoura na konci listopadu 1993. Milan tehdy přišel na nábor k Jéžovi do školy. Ježour tedy šel na družinovou schůzku, všechno okouknul a na další
5
6
vzal i mě. Pokud si dobře vzpomínám do krhútské klubovny (ještě v Pacajevově ulici) jsem prvně vstoupil ve středu 1.12.1993. Mojí i Ježourovou první výpravou bylo zahájení etapovky na Brdech. V lesích jsme tehdy narazili na dva indiánské šamany – Dalíka a Všéťu, kteří nás seznámili s tím co nás do tábora i na něm bude čekat. Jak fungovaly vztahy mezi tebou a Ježourem na začátku. Předháněli jste se? Nebo jste mezi sebou žádnou rivalitu nepociťovali? Myslím, že vztahy mezi mnou a Ježourem byly, jsou a doufám, že i budou velmi dobré. Žádnou rivalitu jsme mezi sebou nepociťovali. Spíš jsme si jako nováčci pomáhali asi jako ty Drobku s Šémou. Je to určitě výhoda, přijít do oddílu s někým koho znáte a s kým kamarádíte. Časem samozřejmě najdete v oddíle i jiné kamarády, ale na ten rozjezd je to fajn. Týpko: Medvěd, Ježour a Sirka, to je pojem sám pro sebe. Kdykoli tam člověk vkročí, má jistotu, že se nudit nebude. Tak kdy jste spolu začali na táboře takto bydlet. To muselo být zřejmě někdy po Plamínkově odchodu, když Sirka „osiřel“? Poděl se čtenáři o nejkurióznější zážitek, který jste v této sestavě a v tomto týpku prožili. Ano, v této sestavičce jsme začali bydlet na táboře Sovy Gokhoz (nebo jak se ten pták jmenoval) v roce 1996. Plamínek odešel z oddílu těsně před táborem. A od té doby to spolu táhneme. V našem „Hopi“ týpku nebyla a není o legraci nouze. Své by o tom mohly vyprávět třeba i Pomněnky, které u nás jednou spaly, viď Jéžo. Vzpomínám si hlavně na naše debaty před spaním, na Ježourovy hlášky, Sirkovy glosy a na Ježourovy problémy se zipem u spacáku. Vždycky jsme umírali smíchy. Ale žádný konkrétní výrazný zážitek se mi nevybavuje. Atmosféra v našem týpku je spíše tvořena jakousi pestrou mozaikou komických situací, vtipných hlášek, bláznivých nápadů atd.
7
Ty jsi od dávných dob poměrně dost inklinoval k věcem, které souvisí s ekosystémem a jeho ochranou. Pověz nám o tom něco. Pamatuji se, že jsme spolu byli s organizací Děti Země čistit Český kras a zúčastňovali se i dalších akcí (zhruba v letech 19982000?). Ty jsi později začal obor zabývající se touto problematikou studovat i na UK. Teď je z tebe doktorand. Jaká je cesta od Dětí Země až k doktorandskému studiu? Asi když mi bylo patnáct, začal jsem více přemýšlet o životě a o světě vůbec. Velkou roli ve formování mého náhledu na svět sehrál i oddíl. V tu dobu jsem si na doporučení Milana přečetl knihu od Hany Librové Pestří a zelení, to mě dost ovlivnilo. Začal jsem se zajímat o problematiku vztahu společnosti k životnímu prostředí a ochraně přírody více do hloubky. Cítil jsem také potřebu se nějak aktivněji zapojit a svou trochou přispět k ochraně přírody, a tak jsem začal spolupracovat třeba s Dětmi Země. Když jsem tedy přemýšlel o tom, co budu dál dělat po gymplu, dospěl jsem k tomu, že se chci profesionálně zabývat ochranou životního prostředí. Proto jsem šel na Přírodovědeckou fakultu a proto se budu snažit pokračovat dál v postgraduálním studiu. Co může (podle tebe) každý z nás (včetně třeba i nováčků) udělat pro životní prostředí? Každý člověk svým způsobem života a svými potřebami ovlivňuje své okolí a také různě zatěžuje životní prostředí. To tady ale nechci rozebírat. Myslím, že každý z nás může: třídit odpad (to by podle mě mělo patřit ke slušnému vychování), neplýtvat vodou, energiemi, nekupovat zbytečné věci a předměty, používat například šetrnější prací a čistící prostředky atd. Těch věcí, které může udělat každý je mnohem víc. Důležité je, aby se člověk zamyslel nad tím, jak žije a určitě přijde na spoustu nápadů, kterými může pomoci ochraně přírody. Velmi se mi líbí třeba Šemíkův zápal se kterým se věnuje myslivosti a péči o zvěř, vyrábí budky a krmítka pro ptáky, zakládá zásypy pro bažanty, zorganizoval několik akcí na úklid lesa atd. Rád bych na závěr této odpovědi připomněl větu, kterou pronesl M. Gándhí
8
a která lépe než dlouhé statě vystihuje to, co jsem se snažil říct: „Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami.“ Zpět k oddílu. Tys několik let dělal kronikáře. Jak na to vzpomínáš. Stále je velký problém, jak z některých členů „vymlátit“ slíbené zápisy. Jak to fungovalo tobě? Jak tě bavilo dělat kronikáře? No, jo. Vymáhání zápisů do kroniky – stará ale i současná a určitě i budoucí bolest kronikářů. Dělat kroniku mě bavilo, ale vymáhání zápisů ne. Přebíral jsem tehdy kroniku po Hanušovi a to pro mě nebylo lehké. Hanuš je totiž velmi precizní a nasadil laťku opravdu vysoko. Snažil jsem se, aby úroveň byla zachována – snad se to trochu povedlo, to ať posoudí jiní. Dál už tě trápit nebudu. Na závěr snad zase nějaký vzkaz pro všechny Krhúty (minulé, současné i budoucí). Jak se ti bude chtít? Krhúti a všichni kamarádi a kamarádky Krhútů, buďte dál takoví jací jste. Dovolím si parafrázovat slova ze songu božského Káji Gotta: Zůstaňte sví! Mám vás všechny rád a je mi s vámi fajn! Myslím, že tvé přání bude vyslyšeno. Zvláště u Ježoura se nebojím, že by přestal být svůj :-) Děkuji za rozhovor. Loučí se Drobek…
9
Hanuš Přináším krátkou aktualitu. Hanuš, zasloužilý Krhút a věrný přítel oddílu, ukončil magisterské studium makedonistiky na Filozofické fakultě UK a stává se ředitelem městské knihovny v Turnově. Na můj mail s gratulací mi Hany odpověděl ve verších… Inu, Hanuš: Ahoj Drobku, děkuji za gratulaci. Ano, nejde o legraci. Nastupuji "po promoci" v té knihovní instituci. Počátky budou asi podobny "masu", ale to se podá s postupem času. Jasně, neváhej, vezmi taxi a přijeď k nám na praxi.
Akce Nepovinná voda - Metuje : 26.-28. srpna 2005 Vlakem to šlo jako po másle: hodinu a 42 minut do Hradce, 7 minut na přestup, 35 minut do Starkoče, 3 minuty na přestup, 4 minuty do Václavic, 6 minut na přestup, 5 minut do Nového Města nad Metují, konec. Po cestě Rozkoš. Možná si někdo pamatuje, jak jsme ji přecházeli po prostřední hrázi před dvěma roky při Pé Dé eMku. Právě tam TO Ježoura napadlo. Když jsme si pak přečetli Ježourových deset pro a deset proti, věděli jsme jediné – to prostě musíme zažít. Kdo nejel nikdy Metuji, ten jako by nežil! Stojíme před nádražím v Novém Městě nad Metují a pán, který tu na nás má čekat, nikde. Ptám se nějakého pána, jestli není ten pán, co na nás má čekat, ale není. Volám. Pán se ozývá: „Dneska
10
je už pátek?“ Mám radost, že pán a tím pádem i nocleh existuje. „Jedu pro vás, jděte mi naproti.“ Pán mi popisuje do telefonu cestu: „Ulicí přímo proti nádraží, jak je to stromořadí.“ „Jasně, rozumím, přímo jak je to stromořadí, prostě tam jak teď zrovna jde ten chlap v modrý bundě,“ chci do telefonu upřesnit. „Jo, to je přesně ona, a ještě prosím vás vycházkové hole, asi takhle dlouhé, tak ty nemáme.“ Pán nebyl ani tak pán jako spíš zhruba třicetiletý kluk, šéf zdejšího skautského střediska. Naložil nám barely a k nim Honzinu, ostatním popsal cestu, dojít za město, do zahrádkářské kolonie, u třešně vpravo – akorát že za městem je tma jako v pytli, takže poznáváme stromy po hmatu. Při cestě přes město budíme díky vestám, které máme na sobě, pozornost. Sirka, také ve vestě, se pokusil navázat kontakt s několika náctiletými Bravo girls směřujícími na místní diskotéku slovy: „Holky nechte toho kouření, je to ošklivý.“ Určitě jsme je zaujali. Například se hrozně divily, proč máme na sobě vesty, tak se jich Šemík zeptal, kde je tady krytý bazén. Ale místo aby v hovoru pokračovaly, poslaly nás do Hradce Králové, že blíž žádný bazén není. Tak jsme se jich už ani nestačili zeptat, jestli je baví táboření, jestli už někdy plnily bobříka odvahy a jestli by se nechtěly přihlásit do Junáka. Určitě by z nich byly príma světlušky. Ráno nahazujeme barely na záda a vzhůru do půjčovny. Nějak nám to moc vodsejpá, majitele jsme málem vytáhli z postele. Fasujeme lodě a informace. Hlavně se podrobně vyptáváme na cestu. Oblíbený vodácký vtip - na řece na rozdíl od pěší tůry nezabloudíte – ha ha…!! Na Metuji je několik křižovatek a kdybychom někde zahnuli špatně, zatraceně bychom se zapotili. Naštěstí se to dobře pamatuje, na rozcestí vždycky doleva. A už jedeme! Na celé řece jsme sami, za celých 32 kilometrů jsme nepotkali jediného vodáka. Místy se nám zdá, že loď se tu objevila naposled před dvaceti lety. Absolutní out door. Takhle jsem si vždycky představoval první vodáky na Vltavě. Píše se rok 1912… Třeba když stojíme nad loděmi vytahanými na břeh mezi balíky prken na pile a ptáme se člověka pracujícího v hale, jestli můžem tady tudy přes dvůr, piliny, koleje, valníky, traktory a
hromady krámů přenášet lodě, nebo když Bobr u jedné sto let staré elektrárničky v džungli vrbiček a kopřiv hledá dvacet minut, kde vlastně řeka dál pokračuje. Velká část koryta je zarostlá a s napříč popadanými stromy. Taky ne každá lávka je dostatečně vysoko nad hladinou, takže to chce těsně se skrčit do špičky a držet si palce, aby si člověk neodřel čelo. Pikantní je třeba, když háček úspěšně podjede a loď zůstane viset za zadáka. Zadák se pak snaží rukama opřenýma o můstek tlačit loď proti proudu, a tím rve pozadu pod můstek zase háčka. Háček se snaží rukama opřenýma o můstek pomoci lodi po proudu a tak dále. Bavilo mě dívat se, jak to provádí loď před námi. Místy je řeka tak klikatá, že po 10 minutách plavby se octnete takřka na tomtéž místě. Přes křoví a kopřivy nic nevidíte, jen podle toho, jestli slyšíte salvy smíchu nebo zoufalé výkřiky posádek plujících před vámi, odhadujete, co bude za zatáčkou. Kdo špatně kormidluje, toho sem tam učešou kopřivy. Honzina získala jednu príma rýhu na krku, jak ji škrtil nějaký vrbový šlahoun, pár šliců přes obličej měl každý. Někde bylo dříví přes řeku tolik, že jsme museli lodě protahovat a sami přelézat z kmene na kmen. Strmost břehů činila normální nastupování do lodě víceméně nemožným. Někdy jsme nasedli oba nahoře a sjeli do vody po blátě jako na skluzavce. Šemík se rozbíhal a naskakoval systémem „jako srna“ . Při jednom přenášení na nás přesně podle popisu trasy vyběhl velký zlý pes – následovalo zvlášť rychlé nalodění. Souhrnně – bylo to dokonalé dobrodružství, příští rok jedeme Ploučnici. Už večer po příjezdu přišly od Medvěda a Čonkina mailem první informace – odkud by se mohlo jet, kde je půjčovna, kolik za to chtějí a kde je nejbližší nádraží.
11
12
Seznam účastníků: Ježour, Medvěd, Sirka, Radek a jeho sestra, Čonkin, Bobr, Šemík, Hanuš s Danou (to byla její první akce s Krhútama), Honzina a já.
Deset Ježourových pro Metuji: 1. Řeka kterou jsme zatím nejeli. 2. Klid a pohoda. 3. Málo vodáků. 4. Pěkná příroda. 5. Cena normální. 6. Spousta legrace např. při přenášení. 7. Prožité dobrodružství. 8. Nedostaneme úpal a ani se nespálíme. 9. Nejsme žádný másla. 10. Už mě nic nenapadá.
Deset Ježourových proti Metuji 1. Možnost utonutí. 2. Trochu přenášení (11x). 3. Prudší svahy. 4. Občas trochu méně vody. 5. Náročnější sjezd. 6. Občas padlé stromy. 7. Překážky jsou vidět na poslední chvíli. 8. Nesjízdné jezy. 9. Studená voda. 10. Už mě nic nenapadá.
13
A na závěr malý citátek z popisu trasy na www stránkách půjčovny (vybral Čonkin): „…pokud se rozhodnete pokračovat, je nutno loď přenést výstupem vlevo a přes mostek kolem pravé části mlýna pod něj. Dále jsou to zhruba 2 kilometry …“ Milan Čajovna : 9. září 2005 V pátek 9. září se uskutečnila Čajovna. Rozhodl jsem se ji uspořádat u nás doma, protože v plánu byla i poslechovka. Nepovedený pokus, který jsme uskutečnili na táboře, měl být napraven. Doma mám k dispozici kvalitnější audio techniku a navíc i zázemí pro vaření čajů. Nakonec se v naplánovaný čas dostavil Býček, Tornádo, malý Matěj, Čonkin, Bobr, Šemík, Magda a já. Hned na začátku všichni vybalili zásoby pochutin k čaji a já se ujal varné konvice. Jeden druh čaje střídal druhý. Program nám namísto cd přehrávače v plném rozsahu zajistil malý Matěj. Od tábora udělal velké pokroky. Sirkova (poněkud neobvyklá) škola chůze mu prospěla. Naše malá garsonka se ukázala pro Matěje malou. K poslechu písní Karla Kryla tedy nakonec nedošlo. Bylo to takové příjemné komorní posezení. Hodně se jedlo, pilo a povídalo. Místy se atmosféra podobala mateřskému klubu. Vzhledem k tomu, že jsem byl s průběhem akce spokojený, uskuteční se snad někdy zase další pokračování. Všichni si ale vzpomínáte na loňské sliby (chyby). Dám zase vědět. Dr. Obek Lanové centrum - Praha : 10. září 2005 Akce v Lanovém centru byla skutečně výživná. Kazbunda ovšem nedodal zápis.
14
Podzimní voda - Lužnice : 23.-25. září 2005 Ráno jsem vstával do tmy, mlhy a zimy. Teploměr neukazoval víc, než šest stupňů. Tak plynul poslední týden a s ním se zvětšovala mrazivá představa vody, která měla přijít na jeho konci. V pátek, jakoby přišel nějaký zlom. Oteplilo se. O to snadněji se nám odpoledne nahazovaly barely na ramena. Výprava začala, jako vždy, již na Hlavním nádraží. Tentokrát tím, že přišly dvě Pomněnky, s nimiž ale nikdo nepočítal, tudíž pro ně nebyla objednaná loď. Pomněnky tvrdily, že byly s Kapslíkem domluvené, že mohou přijet, Kapslík zase, že si myslel, že si to sami domluvily a Milan se marně snažil dovolat do půjčovny, aby přiobjednal jednu loď. Pomněnky mezitím přišly na náhradní plán. Pojedou s námi do Sezimova Ústí, tam přespí do rána, přesunou se do Bechyně a tam na nás v neděli zase počkají. Když jsem je později viděl, jak táhly po zemi dva lodní pytle, o jednom z nichž tvrdily, že nejde zavřít, a malinký barel, který jim zřejmě sloužil jako zátěž, usoudil jsem, že by to nebylo nejšťastnější řešení. Měly ale štěstí. Díky Dyndymu a Havranovi, kteří na poslední chvíli nepřijeli, se pro ně uvolnila místa v lodích a všechno bylo akorát. Na tom Hlavním nádraží jsme kromě toho potkali Mufa, který šel náhodou kolem. Když se všechny záležitosti, obvyklé srazům na výpravu, vyřešily, nečekalo nás už toho večera nic zajímavého. Jen poklidná jízda vlakem do Sezimova Ústí, o něco méně poklidná cesta na tábořiště a pak širák. Kouč s Ježourem sršeli vtipy, takže se nám dobře usínalo. V sobotu ráno jsme se, jako každoročně, probudili do mlhy a zimy. Nikam se nám nechtělo, ale museli jsme. Zatímco si většina lidí odnesla své věci na obvyklé místo nástupu, přijely lodě na tábořiště. Všechno jsme převzali a pak zbývalo několik možností. Odnést loď k věcem, vrátit se s barely k lodím, nebo vypádlovat několik desítek metrů proti proudu. Každý se rozhodl podle svého gusta a potom nám už nic nebránilo vydat se na plavbu.
Někdo tvrdil, že Lužnice je samý volej, ale hned první jezy nás vyvedly z omylu. Teklo to poměrně dost. V některých místech se z ničeho nic objevovaly peřeje s tak velkými vlnami, že se kánoe houpala, jak na moři. Vodu jsme tedy převážně trávili vyléváním lodí a pak taky úmorným pádlováním nekonečných volejů. Ani o cvaknutí nebyla nouze. Některé jezy měly dost velkou úmrtnost, a pak to stálo za to. V neděli ráno jsme nemuseli brzo vstávat, měli jsme času dost. Bechyně byla od našeho tábořiště doslova za rohem, takže stačilo vyjet až v jedenáct. Kluci do té doby trénovali na řece, aby se naučili jezdit v zadu. Pak jsme nasedli do lodí i my ostatní a co nevidět jsme byli v Bechyni. Hodinu čekání na vlak jsme si ukrátili prohlídkou mostu. Zbývala nám už jen hodinová cesta do Tábora a další hodina čekání na vlak, zpestřená o čtvrthodinové zpoždění.
15
16
Čonkin Film Štěstí : 27. září 2005 Snad většina z Krhútů zná Bohdana. Ano, ten pán z Bořic, co má kulaté brejličky a občas se chodí koupat do našeho rybníka, je poměrně úspěšný filmový režisér. Na jeho druhý celovečerní film jsme se šli podívat s Jestřáby. Do kina Aero nakonec dorazili: Medvěd, Ježour, Ajax, Čonkin, Magda a já. Štěstí je film spíše pro starší diváky, přináším ale krátký úryvek z rozhovoru s Bohdanem, který by mohl být zajímavý pro každého. Přikládám i fotografii, kde reportér týdeníku Reflex zachytil Bohdana u Bořického jezírka za jeho stavením (znáte z etapovek :-). Úryvky z rozhovoru s Bohdanem Slámou Bohdan: Ale film není život! Je to jenom jeho odlesk. I můj život je jen materiál ke zkoumání věcí, které musím vyprávět jinak, než byly ve skutečnosti. Já nerekonstruoval svoje prožitky, vyprávím příběh cizích
postav. Můj film by byl daleko drsnější, prostě nejsem Toník, moje Mirka není Monika ... ale i my jsme chodili do paneláku, jezdili nahoru výtahem a zažívali schizofrenii nablízko, ten šílenej strach, co v tom bytě zase uvidíme ... Štěstí je součást mého života a ten název nemá jen tak zbůhdarma. Už ten film mám za sebou, můžu o tom mluvit s lidma, ale měl jsem půl roku, kdy pro mě bylo skoro nemožný s ním mít ještě něco společnýho.
konec Štěstí v sobě má naději. Dlouho jsem nevěděl, jak ten poslední záběr natočit, ale nakonec se povedl. Redaktor: Běží tam nějaký pes podél vlaku ... vlastně je to ten váš pes, co se mi tu otírá o kalhoty. A pak mám dojem, že tam vzadu hrajou nějaké děti fotbal ... jo aha, to jsou ty skutečné děti? Ty, jejichž příběh ve filmu vyprávíte? Bohdan: Tím pro mě ten film skončil. Kdo je Bohdan Sláma? Bohdan Sláma se narodil 29. 5. 1967 v Opavě. Křestní jméno mu vybral starší bratr, který měl ve školce kamaráda Bohdana a chtěl ho mít i doma. Bohdan v osmnácti letech odešel do Prahy studovat stavební fakultu ČVUT, svůj první - amatérský - film natočil ve dvaceti. Ve třiadvaceti byl přijat na FAMU, kterou absolvoval filmem Akáty bílé. Celovečerní debut Divoké včely získal řadu festivalových cen: hlavní cenu v Rotterdamu, cenu SKYY v San Francisku, hlavní cenu v Cottbusu. Bohdan Sláma dnes žije v jižních Čechách a se svou Mirkou vychovává pět dětí. Štěstí mělo premiéru 15. září.
Redaktor: Váš soukromý film byl možná drsnější, ale nakonec má lepší happy end než ten na plátně. Bohdan: My a děti, s nimiž se naše životy prolnuly, jsou možná moje vnitřní motivy. Nejsou ale čitelné skrz ten film. Jsou skryté za ním. Štěstí je víc než deník, je to kus života ... ale o tom nebudu vyprávět do novin. Chci jen říct, že teď je všechno prostě úžasný. Chodím jako ... už to, že nemusím dělat tenhleten film, je samo o sobě štěstí. Ale i
17
Putovní výprava : 7.-9.října 2005 Každý rádce měl dodat za svou družinu zápis. Nakonec jsem v mailové schránce našel zápis pouze od Maxe za Hřebíky: Sraz byl jako skoro vždycky na Hlaváku a jelo se vlakem nejdřív do Třeboně a pak přes Záhořovice, kde jsme my (Hřebíci), ve složení Kazbundy, Dana, Mě (Maxe), Havrana a Hrocha, vystoupily. Tam jsme se nejdřív zeptali ňákejch lidí, protože jsme nemohli najit značku ale, ten nám moc nepomohl, jelikož si myslel, že chceme dojít rovnou do Řevnic. Ale my jsme se vydali po modré značce a když jsme došli do lesa, tak jsme se tam ubydleli. Ráno jsme se vzbudily asi v 8 díky Kazovi (asi se mu nechtělo spát, tak nás vzbudil), dali rozcvičku, najedli, zbalili se a vyrazili. Šli jsme trasou: Kytín (kde jsme
18
se najedli), Halouny a na Babku, kde jsme se ubydleli a rozdělali oheň. Šli jsme spát docela brzo, protože stejně nebylo, co bychom mohli dělat. Ráno se o budíček postaral zase Kazbunda zase kolem 8 a když jsme se vymanily asi v 9 ze spacáků, tak jsme se najedli, zabalili a vyrazili směr Řevnice. Asi 2 km od Řevnice jsem šli k Mníšku pod Brdy, tam jsem potkali Lišáky. Pak jsme šli jinou cestou už do Řevnice, kde jsme cestou potkali Milana s Honzinou a dětmi a kolem půl druhý jsme dorazili na nádraží. Tam postupně došli všechny družiny a ve tři nám jel vlak, tak jsme pádili domů. Max K putovní výpravě : poutní místo Skalka Hřebíci, Lišáci i naše rodina prošli při putovní výpravě po hřebenech Brd přes poutní místo Skalku nad Mníškem, my jsme opodál ze soboty na neděli i spali. Píšu pár údajů o tomto místě, snad nikomu neuškodí, když si je přečte. Ostatně nelze úplně vyloučit ani možnost, že někoho aspoň některé uvedené informace zaujmou nebo že z nich slepí referátek do školy, aby malým nevýznamným plus kompenzoval tři předchozí velké významné čtyřky. Tak snad to bude referát trochu kvalitnější než ty z www.referáty.cz. . Vystavění poutního místa v letech 1691 - 1693 zaplatil majitel mníšeckého panství Servác Ignác Engel (=anděl) z Engelsflussu (=andělské řeky) v souvislosti s tehdejší morovou epidemií. Areál projektoval slavný architekt českého baroku Kryštof Dienzenhofer, jedná se o prvořadou památku. Kostel je zasvěcen sv. Marii Magdaleně, asi správněji bychom měli říkat Marii z Magdaly. (Magdala, též Magadan (řecká obměna hebrejského migdal = věž) je vesnice v Palestině, dnes se jmenuje Medžel, takže Magdalena znamená vlastně určení bydliště nebo místa původu, asi jako když se někdo jmenuje Pražský, taky teď asi už víte, odkud vlastně pochází jméno Magdalena či Magda, Marie = Miriam je hojné židovské jméno znamenající princezna či dáma).
19
20
O Marii z Magdaly čteme v evangeliích. Výslovně je jmenována v Janově evangeliu (Jan 19,25, Jan 20,1 – 18). Marie Magdalena přichází v neděli po ukřižování časně zrána k hrobu, ale zjišťuje, že je prázdný. Náhle proti ní stojí zmrtvýchvstalý Ježíš. Marie Magdalena ho nemůže poznat, nemůže pochopit , že je to on. Tu ji Ježíš osloví: „Marie!“ V tom okamžiku najednou ví, koho má před sebou. Chce se Ježíše dotknout, aby se nějak hmatatelně přesvědčila, ujistila, ale ten jí to nedovolí. „Nedotýkej se mne,“ zvolá Ježíš, latinsky to je Noli me tangere – pod tímto názvem je scéna často zobrazována ve výtvarném umění. V několika dalších epizodách v evangeliích vystupují různé Marie, které tradice ztotožnila s Marií z Magdaly. Při návštěvě Ježíše u farizea Šimona (Lukáš 7,36 – 50) klečí u Ježíšových nohou nejmenovaná žena hříšnice a maže mu je vzácným olejem k pohoršení zde shromážděné intelektuální elity. V Janově evangeliu je tato žena označena jako Marie, sestra Marty a Lazara (Jan 11,2), jehož Ježíš vzkřísil z mrtvých (Jan 11,1 - 44) (úsloví „Ležíš tu jak lazar!“). Asi také znáte příběh o Ježíšově návštěvě v domě Marty a Marie (Lukáš 10,38 – 42), s jehož výkladem má leckdo potíže. No, řekněte sami, jaká je to spravedlnost, jeden se může strhat a pochvala žádná. Zajímavou parafrázi tohoto tématu můžete nalézt v Knize apokryfů Karla Čapka. Skutky apoštolů, které popisují situaci po vzniku církve, už Marii z Magdaly nezmiňují, ale legendy její příběh dál rozvíjejí. Odplula prý s Martou a Lazarem na loďce do Francie, kde žila třicet let jako kajícnice v jeskyni v Provenci. Marie jako kajícnice je také častým námětem obrazů – vidíme ji modlit se v jeskyni, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, jako symbol pomíjivosti leží v jeskyni lidská lebka. Právě do Francie vyslal Ignác Servác Kryštofa Dienzenhofera na studijní cestu. Kryštof Dienzenhofer pak vybudoval kostel s interiérem v podobě umělé krápníkové jeskyně, postavil budovu malého kláštera a kapličky křížové cesty.
21
22
V padesátých letech 20. století, v době nejtvrdšího kulturního barbarství a „železné horečky“ (dostihneme a předstihneme Západ ve výrobě oceli – škody na životním prostředí či nezaměstnanosti jsou někde patrné ještě dnes) byl celý areál Skalky surově poddolován. Kostelu hrozilo zřícení, stavba pukla a část se sesula o dobrého půl metru níž (je to vidět na z čelního pohledu levé boční zdi na zdánlivě nesmyslně přerušených a posunutých římsách), u ostatních staveb byly sneseny střechy. Jediné, co se tehdy podařilo zachránit, byl nástropní obraz Marie Magdaleny od Petra Brandla z budovy kláštera. Obraz byl nejprve přelepen vrstvou mušelínu a papíru a zpevněn podpůrnou deskou. Poté byl strop vyříznut a spuštěn na lešení. Materiál stropu pak z rubu malby odstranili, obrousili omítku a nahradili ji plátnem. Nakonec restaurátoři malbu vyčistili a napnuli do rámu. Nesmyslná a od začátku nerentabilní těžba byla ukončena v roce 1967. Ale na obnovu nebyly peníze a možná ani vůle, také se čekalo, až se terén po ukončené těžbě sesedne a stabilizuje. Pamatuju se, jak jsme tu byli začátkem 80. let párkrát na výpravě (Skalka byla totiž na trase tradičních skautských přechodů Brd, které se pod pláštíkem svazu turistiky ČSTV konaly i v době, kdy byl Junák zakázaný). Teprve v druhé polovině osmdesátých let se začalo něco výraznějšího dít. Dnes je areál zachráněný, i když interiér kostela zůstává zatím neopravený. Původní zničená křížová cesta byla nahrazena díky dobrému nápadu – vyhlášení soutěže pro děti o nejlepší obrázky jednotlivých zastavení. V kapličkách visí zalaminované barevné xerokopie vybraných kreseb. O Skalce píše ve své knížce Toulání po Brdech Jan Čáka, malíř, spisovatel, skaut a skautský heraldik z Příbrami. Jeho obrázky doprovázejí tento článek. To co vidíte na jednom z nich vpravo nahoře je náčrtek zachráněné malby Petra Brandla. Špičku kostela na Skalce vykukující mezi stromy na kopci nad Mníškem vidím každý rok určitě aspoň dvakrát – poprvé když jedu
23
Liazkou na tábor s rozvědkou, podruhé když se vracím pro mladší z vás autobusem do Prahy. Milan K putovní výpravě : Fabiánovo lože Tak toto místo navštívili jenom Káňata s Radkem a Čonkinem. Fabián (někdy taky Babí Jan) je brdský Krakonoš, panovník a dobrý duch zdejších lesů. Ještě před sto lety zhotovovali místní jeho figurky ze šišek, přesně jak je vidíte na obrázku od Jana Čáky. Na temeni Baby stával prý hrad, do kterého si jeho pán, rytíř Fabián, přivedl ženu. Ale brzo po svatbě se v lesích pod hradem usídlila čarodějnice. Jedné bouřlivé noci hrad zaklela, takže zmizel, Fabiánova žena se proměnila v bylinu zeměžluč a Fabián se stal duchem zakletým do zdejších lesů. Čarodějnice ho chtěla proměnit v ducha zlého, ale její kouzla nedokázala změnit Fabiánovo dobré srdce, a tak rytíř zůstal dobrákem i v zakletí. Neubližoval, jen tu a tam poškádlil. Ve chvílích, kdy mu bylo smutno, slýchali lidé z lesů jeho houkání, které mu vysloužilo druhé jméno – Hejkal. Na temeni Plešivce je místo zvané V zahradě. Tady Fabián pěstuje kouzelné byliny, kterými pak uzdravuje lidi. Pokud se dá lidem spatřit, má podobu myslivce, někdy v šatech z kůry a šišek. Milan
24
Indiánský horoskop
neuškodí, ale uznejte, kdo se cítí dobře, je-li neustále napomínán pro maličkosti? Buďte tolerantní, Medvědi! Naučte se chválit, i když víte, že vy byste to určitě udělali lépe a pečlivěji. Uvědomte si, že potřebujete pomoc druhých, všechno sami nezvládnete. Ze života nemějte takový strach, zbytečně si kazíte zdraví. Vezte, že je vždy někdo, kdo vám rád pomůže.
Medvěd Lidi narozené mezi 22. srpnem a 21. zářím zveme v názvosloví Indiánského horoskopu „Medvědy“. Tyto zrozence ovlivňuje zemský živel (stabilita, racionální přístup, řád, cílevědomost), vládne jim pak vítr jižní (cítění, vnímání, empatie). Medvěda většinou posuzujeme jako neobratné, těžké a lenivé zvíře. Indiáni však život medvěda důvěrně znali. Pro ně byl naopak symbolem hbitosti, obratnosti, rychlosti, síly, klidu a rozvahy. Obdobně nahlíželi i na lidi, kteří byli narozeni v totemu Medvěda. Nejsou to jedinci nutně toužící po životě ve skupině. Dost dobře se o sebe dokáží postarat sami. Jsou samostatní, nezávislí. Ví, že na sebe se mohou spolehnout. O svých kvalitách a přednostech jsou přesvědčeni. Mají za to, že jen oni jsou schopni zvládnout danou úlohu. Protože jsou pak na všechno sami (ovšem z jejich viny), musí pracovat o to tvrději, pilněji. Vyznačují se praktickým a rozumným přístupem nejen k jednotlivým úkolům, ale i k celému svému životu. Raději si všechno pečlivě a systematicky připraví, naplánují. Nemají rádi nečekaná překvapení a náhody, které s sebou občas život (chtě nechtě) přináší. Je-li pak třeba reagovat neodkladně, rozhodnutí nebývají příliš efektivní. Bohužel postrádají operativní schopnosti, jsou nejistí. Jsou to typy, které své uplatnění najdou v týlu. V klidu prostudují mapy, zváží pro a proti, připraví podklady a navrhnou postup, řešení. V první linii pak ale musí stát někdo malinko dravější, někdo, kdo si s adrenalinem rozumí víc než Medvědi. Prostě neumí své schopnosti a přednosti „prodat“. Navenek často vystupují jako přehnaně kritičtí lidé. Jsou to detailisti. To jim na oblíbenosti nepřidá. Do partnerských vztahů vstupují s rozvahou. Život o samotě jim nedělá přílišné problémy, s manželstvím čekají. Pokud se ale rozhodnou, mnoho ze své síly a energie obětují na vytvoření teplého a příjemného domova. Jsou oddaní, věrní, ke svým blízkým zodpovědní. Problémy může způsobit ona zmiňovaná „záliba“ v kritizování. Občas
Havran Lidi narozené mezi 22. září a 22. říjnem zveme v názvosloví Indiánského horoskopu „Havrany“. Tyto zrozence ovlivňuje vzdušný živel (myšlení, rozum, pohyblivost, bystrost), vládne jim pak vítr západní, který s sebou přináší poznání a soudnost. V evropské kultuře je havran symbolem smrti, je to zlé znamení. Pro indiány však každé zvíře představovalo tvora s duší, tedy potomka „Velké Matky“ - Země. Žádné stvoření pak nemohlo být představitelem záporných vlastností. Nejinak je tomu i v případě havrana. Symbolizoval rovnováhu v přírodě, napomáhal udržovat svět v harmonii. I v indiánské mytologii byl spojen se smrtí - pomáhal mrtvým duším. Ale indiáni smrt nechápali jako něco negativního. Je to součást života, podmínka života. Zabití havrana znamenalo velké neštěstí. Typická je pro lidi narozené v totemu Havrana potřeba společnosti a společenského života. Nemají rádi samotu, ve skupině se cítí bezpečně a sebejistě. Bývají to otevřené, přátelské a vstřícné povahy. Umí navazovat nové známosti, jsou komunikativní, mají diplomatický talent. Navázané známosti jsou však často povrchní (nechají se okouzlit zevnějškem – neumějí proniknout „dovnitř“). Havrani prostě nekladou na jedince příliš velký důraz – důležitá je skupina. S jejich citem pro spravedlnost nejednou vystupují v roli soudců, rozhodčích a prostředníků mezi znepřátelenými stranami. Spory raději urovnávají než vyvolávají. S chutí nad vším dumají, přemýšlí, hodnotí ze všech stran. Okamžitou odpověď od nich nečekejte. Z toho důvodu jim leckdy unikne výhodná příležitost. Pro
25
26
svou otevřenou mysl lehce podlehnou různým pletichám a intrikám. Je lehké je ovlivnit, bývají příliš důvěřiví. Velice dbají na svůj zevnějšek, jsou to elegáni na pohled. Obrazně řečeno, úzkostlivě dbají o „každé peříčko“. Chtějí se líbit, mají dobré estetické cítění. Nezřídka mezi nimi najdeme umělce. Potřebují volná křídla, svobodně se prolétnout. Pokud je jejich partner dostatečně tolerantní a tyto jejich potřeby nemá tendenci příliš potlačovat, bývá soužití ve dvojici šťastné. Každé velké „koule na noze“ a příliš těsných okovů se snaží zbavit. Pak by se mohlo stát, že odlétnou a zahnízdit tam, kde se budou cítit volně.
Zelený sloupek Ahoj kamarádi a kamarádky, přicházím za vámi se svou novou rubrikou. Budu se v ní věnovat problematice životního prostředí a ochrany přírody. Dnešní premiérový sloupek je ale trochu jiný. Přemýšlel jsem a lámal jsem si hlavu s tím, jak bych měl začít a o čem bych měl napsat. Ten problém za mě vyřešil časopis Koktejl. A tak začněme malým zamyšlením od Josefa Klímy (znáte z TV). Medvěd
jsem zažil, že vyřízli v koruně velkého stromu díru, která ze země vůbec nabyla vidět.“ A když jsem se rozčiloval ještě víc, pokrčil jen rameny: „Vidí holt příklady všude kolem sebe. Nezačaly snad desítky stromů v řadě českých měst záhadně přes noc mizet, když jeden obchodní dům, který se honosí tím, že je nejlevnější, začal v těch městech otvírat pobočky? A vyšetřil to snad někdo? Potrestali snad někoho?“ Ano, cosi se posunulo. Za komunistů se začal chovat k přírodě jako prase stát (a ve velkém, jak dokumentuje například Podkrušnohoří), po listopadovém převratu soukromé firmy, a teď se to přeneslo mezi jednotlivce. Ostatně: chováme-li se jako prasata čím dál tím víc jeden k druhému, jaký div, že se tenhle model začal uplatňovat i vůči těm nejméně chráněným a také nejmlčenlivějším? Sráží-li arogantně z cesty lidé lidi (ať už z cesty k majetku, k úspěchu, k moci či prostě jen ze silnice), proč by nezačali srážet i stromy? Děje se to přece beztrestně. Mezi lidmi – a mezi lidmi a stromy tuplem. Jen se jaksi nedovedu smířit s tím, jak bude jednou vypadat ten ideální svět. Internet bude šlapat perfektně všem. Ale co bude kolem? Že zmizí ptačí zpěv, vlahý stín, šum listoví, vůně lip a vláha z půdy? Kdo to ještě postřehne? Budeme přece sedět u internetu! Vylezeme maximálně, abychom si nakoupili v levném supermarketu… Klíma, J.: Mezi lidmi a stromy, Geografický magazín Koktejl 10/2005
Mezi lidmi a stromy Vyprávěl mi technik z firmy, která zavádí bezdrátový internet, jak přijeli k zákazníkovi, proměřili signál a jen tak žertem prohodili: „No, jakž takž to půjde. Ale kdyby vám před barákem nestínil ten košatý strom, bylo by to úplně super.“ Když přijeli internet zapojit, strom tam už nestál. „Nějak tak v noci spadl!“ smál se zákazník. „To víte, starej strom.“ Aby bylo jasno: ten strom nestál na jeho pozemku, nýbrž na obecním chodníku… Rozčílil jsem se, ale technik mě vrátil zase na zem. „To byl jen extrém. Ale jinak se to děje běžně. Aby lidem šlapal internet, jsou schopni potají v noci odříznout velkou přečnívající větev, dokonce
27
CHLÍSTOR - nezávislý občasník lidu Lomikelova. Vychází někdy a to podle počasí, možností, nálady i hvězdné konstalace. Nevyžádané krhopisy se nevracejí! Pouze pro potřebu 76. oddílu Junáka v Praze. Elektronická podoba: http://chlistor.zde.cz http://www.krhuti.poupe.net (v sekci "Činnost") Ročník 13 - číslo 4/2005. Vychází v říjnu 2005.
28
