Mi 7, 14 - 20 „Pas berlou svou svůj lid, ovce dědictví svého, ty, který sám jediný přebýváš v lesní divočině na Karmelu. Ať se pasou v Bášanu a Gileádu jako za dnů odvěkých, jako za dnů, kdy jsi vycházel z egyptské země. Ukáži lidu podivuhodné věci. Spatří to pronárody a zastydí se za všechno své siláctví. Přiloží ruku na ústa, uši jim ohluchnou. Prach budou lízat jako had; jako zeměplazi polezou ve zmatku ze svých hradišť. Se strachem se budou obracet k Hospodinu, našemu Bohu. Tebe se budou bát. Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy, prokážeš věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi, jak jsi za dnů pradávných přísahal našim otcům.“ Dostali jsme se dnes při našem společném čtení proroka Micheáše k závěrečnému oddílu. A možná jste i rádi, protože četba této biblické knihy nebyla moc potěšující. Ovšem jen proto, že nebylo potěšující to, co Micheáš kolem sebe viděl. Lež, násilí, chamtivost, přetvářka, bezohlednost, bující korupce – nic z toho nebylo Izraeli cizí, členům Božího lidu nebylo cizí! A ani je nenapadlo si z toho dělat těžkou hlavu, vidět v tom něco, co se s vírou neslučuje. Víra – to pro ně bylo ctění Hospodina a to oni nezanedbávali. Na každém kroku se oháněli Hospodinovým jménem, všechno své konání začínali zbožnými oběťmi a modlitbami, prosbami o požehnání. A jak dovedli slavit svátky! Nikdy o nich nevynechali návštěvu chrámu, naopak si slavnostní bohoslužby s jejich rituály užívali!? „Pokrytci!“, řekl na adresu takových Ježíš. „Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na to, co Bůh považuje za důležitější: abyste jednali podle jeho práva, milosrdně a s vírou. Odvádějte desátky, ale nezanedbávejte to nejdůležitější!“ (Mt 23,23 parafr.) Jak slyšíme, Ježíš si nebral servítky a pojmenovával věci správnými jmény; a Micheáš dostal od Hospodina za úkol dělat totéž. Izraelci měli jasně slyšet, že se Hospodin nespokojí jen tak něčím, že ho nelze obalamutit zbožnými úkony. Je to svatý, mocný a spravedlivý Bůh. A proto chce víc než jen pár zbožných úkonů, chce nápravu nespravedlivého, chce změnu! A nebudeme-li k ní ochotní, provede ji sám. V žádném případě nemíní nečinně přihlížet tomu, co se mezi námi lidmi děje, zní z proroka
Micheáše. Hospodinu není lhostejné, jak se mezi sebou chováme, není mu lhostejné, jak zacházíme s jeho stvořením. V tom se zásadně liší od ostatních božstev; těm záleží výhradně na vlastním prospěchu a od člověka žádají jen jediné: aby je ctil, přinášel jim oběti a tak upevňoval jejich moc. O nic jiného jim nejde. Na rozdíl od Hospodina, upozorňuje Micheáš. Hospodin je úplně jiný Bůh nežli ti ostatní, nikdo z nich se mu nemůže rovnat. Je to skutečný Pán, svatý a mocný, Pán, který vidí a slyší, kterému nic nezůstane skryto, žádný náš čin, žádné naše slovo, žádná naše myšlenka. Má jako na dlani naše srdce, ví o každém jeho hnutí i o každém jeho temném koutku. Hospodin je skutečně „vševědoucí a vševidoucí“, až z toho člověka jímá bázeň. „Kam uprchnu před tvou tváří?“, ptá se žalmista. Chtěl by se skrýt se svými vinami, ale vidí, že není kam. „Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Žádná tma pro tebe není temná; noc jako den svítí, temnota je jako světlo...“ (Ž 139) Je to žalmistova osobní zkušenost; zkušenost, že nelze utéct před Hospodinovým voláním k odpovědnosti, před jeho spravedlností. Myslíváme si, že to lze, každý to nějak zkouší. A když se díváme kolem sebe, vypadá to, že to i vychází. Zlo, nespravedlnost, násilí, arogance – to všechno zůstává nepotrestáno, alespoň tak se nám to zdá, protože nevidíme trest, jaký si představujeme. Micheáš nás ale ujišťuje, že Hospodin zlo a nespravedlnost soudí a trestá, jen podoba toho soudu a trestu se liší od našich představ, i to načasování bývá hodně jiné. Proto Izraelci Micheášovi nevěřili a jeho hrozby a výzvy k nápravě nebrali vážně. Do té doby, nežli je smetla Asyrská říše, Hospodinův to nástroj soudu, „metla“, které se Hospodin chopil, aby pomocí ní vymetl ze svého lidu všechnu tu špínu, která se mezi ním usadila. Kdepak, Hospodin není hluchý ani slepý; odhaluje, soudí a trestá, zvěstuje Micheáš. Věř si tomu nebo nevěř, však přijde čas, kdy poznáš, kdo je Hospodin; to až tě bude volat k odpovědnosti, až ti sáhne do svědomí, až přijdeš o své opory a jistoty, až se ti zhroutí svět, který sis tak pracně budoval. „Chystám pro vás spravedlivý trest, jemuž nikdo neunikne, skoncuji s vaší nadutostí a pýchou a dám vám poznat, co je to bída...“, nenechává nás Hospodin na pochybách. Kdo je jako Hospodin?, zní nadpis posledního oddílu proroka Micheáše a to shodně s jeho jménem, jméno Micheáš totiž znamená: Kdo je jako Hospodin?
Nikdo, zní v odpověď. A při čtení Micheášova proroctví to jasně poznáváme, máme tu Hospodina jako na dlani, vidíme tu jeho charakter, poznáváme jeho vůli, která bez okolků soudí a trestá, nechává nás - jak říkáme - „si vyžrat“, co jsme zaseli. Ale ne, aby zatratil a zničil, ale aby nás zachránil! Pro toho, kdo má otevřené srdce, kdo padá k zemi v zoufalství sám nad sebou, kdo z celého srdce lituje toho, co udělal, pro takového má Hospodin slovo milosti! Není věčně rozzlobeným božstvem, i když toho dojmu může člověk při četbě Micheáše nebo jiných proroků snadno nabýt, ale není tomu tak. Micheáš zná obě tváře Boží, tu přísnou i, jak dnes slyšíme, tu laskavou. „Hospodin nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství“, zní k nám dnes povzbudivé ujištění. Ano, Hospodin chce hodně, nespokojí se jen tak něčím, ale nechce nemožné. Ví, že jsme jen slabí lidé, kteří snadno podléhají pokušení! Zná nás a tak ví, že při sebevětší snaze z nás nikdy nebudou andělé, a také to po nás nechce. Chce jen jediné: abychom byli pravdiví k sobě i vůči sobě navzájem. To chce, abychom si nic nenalhávali, abychom se nepřetvařovali, ale dovedli popravdě uznat svou slabost, svá selhání, svou nedostatečnost a prosili v ní o pomoc. O nic jiného Bohu nejde, jen o tu pravdivost a upřímnost. Kde není, tam nejde udělat nic, protože zlo se tváří jako dobro, je zakrýváno, a tak sílí a rozlézá se do stále větší šíře, ničí a kazí všechno kolem. Kde není pravdivost, tam je jen zmar. Kde ale ta pravdivost je, vzkazuje nám Bůh prostřednictvím Micheáše, kde je pravdivost a upřímnost, tam je naděje, tam se dá hodně udělat, hodně změnit; tam i ty hříchy a provinění ztrácejí na své síle. Protože jsou odhalovány a přiznávány, proto s nimi lze něco dělat. „Vhodíš je do mořských hlubin, rozšlapeš je“, takže už nebudou moci škodit a ničit, má naději Micheáš a my víme, že nebyla marná. V Kristu to Bůh opravdu udělal! Řekla bych, že Kristus je vůbec ztělesněním Micheášovy zvěsti, že na něm vidíme obě ty Hospodinovy tváře tak, jak nám je ukazoval Micheáš. Z evangelií víme, jak nemilosrdný Ježíš byl vůči pokrytcům, pyšným a samospravedlivým. Bez slitování odhaloval to, co nebyli ochotni u sebe vidět a si přiznat. „Jste obílené hroby“, řekl jim tvrdě do očí. „Navrch sice krásně bílé, ale uvnitř plné nečistoty.“ Ne, pyšní a samospravedliví u něj nenacházeli slitování. To nacházeli ti, kteří si byli vědomi svých slabostí a nedostatků a otevřeně je přiznávali. Pro takové, kteří si na nic nehráli, pro takové měl Ježíš slova milosti a odpuštění. Bral jejich hříchy do svých rukou, aby je posléze vynesl na kříž a nechal tam zemřít.
„Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“, slyšeli jsme v úvodu služeb Božích z listu Petrova. A Micheáš neříká nic jiného. Zná obě tváře Boží, tvář soudce i tvář milosrdenství. A ví, že záleží jen na nás, na našem srdci, kterou z nich k nám Bůh obrátí. Přesto v závěru svého kázání Micheáš neváhá a neposlušnému lidu Božímu vyprošuje Hospodinovu milost. Přimlouvá se za ten zpronevěřilý a zapomnětlivý lid, kterému musel zvěstovat soud. „Pas svou berlou svůj lid“, prosí Hospodina. „Veď ho jako pastýř své stádo! Zachraň ho z otroctví jeho pýchy a hříchu, zachraň ho tak, jako jsi ho zachránil kdysi z egyptského otroctví!“, na svědectví ostatním národům! „Spatří to a s hanbou zjistí, jak jsou bezmocní a v úděsu si zakryjí ústa i uši jako hluchoněmí. Všichni se pak před tebou, Hospodine, pokoří. Vždyť kdo jiný je jako ty, Bože?“ Micheáš si mohl tuto přímluvu odpustit, vždyť mu Izraelci svou pýchou a tvrdostí srdce způsobili hodně bolesti. Mohl by se proto radovat z toho, že je Bůh trestá, zaslouží si to!?! Neraduje se ale, naopak se za ně přimlouvá. A to je, jsem přesvědčená, i náš úkol, modlit se a přimlouvat: za sebe osobně i za sebe navzájem v první řadě, za to, abychom dovedli být pravdiví sami k sobě, abychom se nebáli si přiznat o sobě pravdu, abychom dovedli přiznat a vyznat své viny. To je ta první a nejdůležitější přímluva. Na ni pak navazuje přímluva za tento svět a za lidi kolem nás; prosba, aby i oni otevřeli svá srdce pravdě, Boží pravdě, Božímu soudu i milosrdenství. Ano, vyprošovat svému okolí Boží milost, to je naše poslání, ne nad lidmi lámat hůl – což nám jde zdaleka nejlíp. Proto nás tu ale Bůh nemá, abychom soudili, to dělá on. Naším úkolem je být otevřeni Božímu slovu, žít Božím slovem a vyprošovat sobě i druhým milost. Bůh nám pomoz, abychom dokázali v tomto úkolu stát pevně a věrně. Modlitba Pane Bože, víme, že nemá cenu si před tebou na cokoliv hrát, že oceňuješ pravdivost. Přesto musíme přiznat, že tak docela pravdiví nedovedeme být, hlavně ne sami k sobě. Chceme mít o sobě iluze, chceme se vidět v dobrém světle; těžce neseme svá selhání a zlobíme se, když nám na ně druzí ukáží. Ach Pane, jak spravedlivě se dovedeme tvářit! Odpusť nám naši samolibost, to, že se dovedeme povyšovat nad druhé a tvářit se, že my, na rozdíl od nich, jsme ti dobří, spravedliví, laskaví. Smiluj se nad námi, Pane, a odpusť nám!
Přiznáváme, že umíme víc vidět chyby těch druhých nežli své vlastní. Ačkoliv nám na těch druhých nejčastěji vadí to, co děláme sami; jen si to nechceme přiznat. Uč nás, Pane, se při posuzování těch druhých snažit vidět víc jejich klady nežli zápory. Dávej nám sílu se víc za druhé přimlouvat nežli na ně nadávat a se nad nimi rozčilovat. Pane Ježíši Kriste, neseme na sobě tvé jméno, ale leckdy spíš tobě k hanbě nežli k tvé slávě. Jak často jsme druhé svým jednáním od tebe odradili, takže tě nemohli poznat ve tvé lásce a milosti. Stůj při nás prosíme svým Duchem, obviňuj nás a napomínej, veď k tichosti a pokoře. Neopouštěj nás! Víme, že si nezasloužíme tvou milost, ale prosíme tě o ni! Vkládáme v tichosti svá provinění do tvých rukou v touze, abys jim vzal jejich moc nad námi, abys očistil a obnovil naše srdce. Jsi, Pane Ježíši, naše naděje a jistota. Jen díky tobě předstupujeme odvážně, ač hříšní, před Boží tvář v jistotě, že přijme naše prosby. Které pak završujeme tímto společným voláním: Otče náš... Čtení: J 10, 11 - 16 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
