Zlín
Prosinec
Úvodník Advent – doba očekávání Na úterních skupinkách studia Bible postupně s přáteli otevíráme Ježíšova podobenství. Ta z různých stran pojednávají o principech Božího království. Jedním z často opakovaných myšlenek těchto příběhů je důraz na pozornost či bdělost. Schopnost zorientovat se v době a připravenost na setkání s Kristem. V neděli jsme vstoupili do adventního času. Ve většině měst se rozsvítily Vánoční stromečky a lidé spolu jednají zase o trochu více přátelsky. Je to milé období, na které se většina z nás těší. Co však očekáváme od tohoto adventu? Budeme se v těchto dnech jen blahosklonně povznášet nad ostatními, kteří se pachtí při nakupování spousty vánočních dárků a potravin pro přípravu bohatých stolů, nebo si dopřejeme ten komfort, že si v tomto čase uděláme více prostoru ve svém nitru na setkání se Spasitelem? Ono je jedno, kdy se narodil – jestli v listopadu či prosinci. Poprvé už Kristus přišel, ale chce přijít podruhé a my se na to musíme připravit. Stejně tak jako když se každý týden zapaluje další svíčka na adventním věnci, nebo se postupně otvírá další okénko s čokoládou v adventním kalendáři, můžeme i my prožívat vzrušené očekávání z blížícího se příchodu Mesiáše. Zkusme vymyslet něco, co nás v té naději a očekávání povzbudí. Co nám přinese do života oživení a důležitost druhého Kristova příchodu. Je to nejkrásnější naděje, kterou jsme mohli ve svém životě přijmout. Setkání se Zachráncem, s tím kdo nás stvořil a zároveň se za nás obětoval. Nic nedává našemu životu větší hodnotu, než vědomí, že Bohu na nás záleží a máme od něho zde na zemi svůj úkol. Ať už je realita našeho života jakákoliv: poznamenaná zlem, bolestí, nemocí, nespravedlností, která se nás dotýká či nenaplněním některých potřeb, jež máme, to základní nám Bohem bylo dáno. Právo na život, právo milovat a být milován. Kdyby lidé neměli tak velkou tendenci zapomínat na aktuálnost druhého Kristova příchodu, nemusel by Ježíš tyto myšlenky o bdělosti tak často ve svých podobenstvích připomínat. Připravme se na setkání s ním, ukliďme si ve svém srdci, setřeme nános prachu, který se vytvořil během čekání a prosme Ducha svatého o jeho vliv na náš život. Ať už k tomu použijete adventní věnec nebo přijdete na výmluvnější pomůcku, připomínejte si, že i pro vás je adventní čas dobou, kdy můžete více přemýšlet nad darem z nebe, který nám byl dán. Jsme bohatší, než si myslíme a Bohu za to patří chvála. Luk 2, 9-14 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Vzrušené očekávání a zároveň Boží pokoj přeje Martin Žůrek 2
Nové prostory Moravskoslezského sdružení /zpráva přímo od zdroje/ V září byl v našem časopisu článeček o tom, že naše administrativní centrum na Moravě a Slezsku – sdružení církve se přestěhovalo do nových zrekonstruovaných prostor v ostravské části Přívoz. Tehdy jsem požádal tajemníka sdružení br. Dana Dobeše, původem z nedalekého Slovácka, o rozhovor. Odpovědi se trochu opozdily. Nejen kvůli zaneprázdnění bratra Dana, ale i díky jeho hendikepu – sádře na ruce. Ale stěhování je téměř u konce, a sádra na ruce už taky nezdobí osobu bratra Dana a tak se rozhovor povedl a dnes tedy vám přinášíme jeho odpovědi. - Na úvod je asi na místě zeptat se ve zkratce jaká je historie Moravskoslezského sdružení naší církve a proč je dobré „ho mít“? Sdružení se nachází již dlouhá léta v Ostravě. Máš jako tajemník povědomí o tom, jak dlouho tu již sdružení je a jak dlouho byly kanceláře administrativního centra v Mariánských Horách? Moravskoslezské sdružení je nejstarší ze všech sdružení v naší Česko-Slovenské unii a v příštím roce „oslaví“ 100leté jubileum. Vzhledem k této mimořádné události plánujeme na sobotu 8. 11. 2014 slavnostní bohoslužbu za účasti předsedy Generální konference naší církve, bratra Teda Wilsona. Kanceláře vedení sdružení na adrese v Ostravě - Mariánských Horách existují přibližně 40 let. - Pamatuji skoro 40 let a vždy vedení sdružení bylo na Kopaninách 11. Také jsem zažil i mnohé opravy, úpravy a re-
konstrukce. Budova začala ale čím dál víc nevyhovovat. Jak došlo k tomu, že se výbor sdružení rozhodl pro změnu místa? Prioritou sdružení byly vždy sbory. Proto nejprve docházelo k celkovým opravám a rekonstrukcím většiny modliteben v našem sdružení. Nakonec došlo i na administrativní budovu sdružení, která svou velikostí a stavem již dlouho nestačila potřebám církve. - Během let a na mnoha konferencích se navrhovalo a diskutovalo o tom, zda by se sdružení nemělo odstěhovat mimo Ostravu, která prý není uprostřed Moravy, či jiné důvody. Přihlíželo se i při rozhodování o novém místě k tomuto, či to bylo již předem vyloučeno? Vzhledem k rozložení členské základny naší církve na Moravě a ve Slezsku a mnohonásobně vyšším finančním nákladům, které by stěhování mimo Ostravsko vyvolalo, je tato možnost v současné době pro církev nevýhodná. - Nové místo se nachází v části Ostravy zvané Přívoz. Jak se k tomuto objektu přišlo? 3
Kolem roku 2000 jsme od Magistrátu města Ostravy získali budovu v Ostravě - Přívoze jako náhradu za budovu na ulici Matiční, která nám byla v padesátých letech zabavena. Přízemí budovy bylo zrekonstruováno a od roku 2003 zde působí sbor Ostrava - Město (pro pamětníky bývalý Třanovský sál). První patro a podkroví užíval nájemce - křesťanské sdružení YMCA. Po jejich vystěhování bylo výborem Moravskoslezského sdružení rozhodnuto o rekonstrukci zbývajících částí budovy a přestěhování administrativního sídla sdružení právě sem. V jakém stavu objekt byl a jaký na tebe osobně udělal dojem, když jsi tam poprvé přišel? Velká, stavebně zajímavá budova, která potřebuje rekonstrukci, a holubi obývající půdu. To byly mé dojmy z první návštěvy této budovy. - Na řadu musela přijít určitě rekonstrukce. Co všechno se rekonstruovalo? Kdo byl dodavatelem stavby a od kdy do kdy se stavělo a budovalo? Můžeš prozradit i kolik finančních prostředků to stálo? Bez rekonstrukce byla budova nepoužitelná a zjednodušeně se dá říct, že se muselo rekonstruovat všechno. Hlavním dodavatelem stavby byla společnost Stavby COMPLET Technologic s.r.o. a rekonstrukce probíhala od konce loňského roku do letošních prázdnin. Další náklady jsou spojené s vybavením budovy, což ještě není ukončeno. Celkově stála rekonstrukce cca 10 milionů korun. Jsme velmi vděčni našemu Bohu za požehnání prostřednictvím finančních prostředků, díky kterým mohla tato rekon4
strukce proběhnout. - Co všechno v současné době tento objekt obsahuje – kanceláře, byty, sklady…? Vedle sboru Ostrava - Město, který obývá přízemí budovy, jsou v budově kanceláře sdružení, zasedací místnost sdružení, Středisko korespondenčních kurzů, garsonka, byt kazatele, archiv a skladovací prostory. - Bylo při přípravách či samotné rekonstrukci něco, co bylo vnímáno jako Boží zásah, pomoc, či jiná zkušenost, že se nejedná o obyčejný dům či kanceláře, ale že by tam mělo spočinout Boží požehnání? Během rekonstrukce jsme nezaznamenali žádné události, které by stály za zmínku. Při otevření budovy na zářijovém zasedání výboru Moravskoslezského sdružení, předseda sdružení, bratr Karel Staněk vyjádřil vděčnost za vykonanou práci a finanční možnosti, díky kterým mohla proběhnout tak rozsáhlá rekonstrukce. Na společné modlitbě pak zazněla vděčnost Bohu a zároveň vyjádření prosby, aby budova mohla sloužit k Boží slávě, šíření evangelia a naplňování potřeb církve. - Jak a kdy probíhalo samotné stěhování všeho – a že se toho za ta léta nashromáždilo? Samotné stěhování probíhalo během letošních prázdnin, kdy jsme postupně stěhovali jednotlivé kanceláře. Pro postupné stěhování jsme se rozhodli z důvodu maximálního zabezpečení plynulého provozu sdružení. Ještě nás čeká stěhování skladů do sklep-
ních prostor nové budovy, kde právě probíhají dokončovací práce. S tím bude spojeno i třídění a likvidace všeho nepoužitelného a nepotřebného. - Církvi zůstává tedy prázdný objekt v Mariánských Horách. Specifikou je, že je přímo propojen s objektem modlitebny. Objekt modlitebny asi pochopitelně zůstává. Co tedy bude s opuštěnými prostory? Už víte co s tím? Vzhledem k různým možnostem řešení zůstává definitivní budoucnost objektu v Ostravě - Mariánských Horách otevřená. Momentálně část budovy využívá ostravská mládež k realizaci evangelizačních aktivit. Sklad bude využívat Dobrovolnické centrum Adry k uskladnění materiálu pro pomoc při katastrofách. Pro zbývající část budovy zatím hledáme využití.
- Církev není institut, kde jde o sídla, budovy, kanceláře. Především je o lidech a o Božím vedení. Co přeješ církvi, a nejen na Moravě, do budoucna – i s ohledem na nové místo působiště administrativního centra na Přívoze? Ano, církev je o sourozencích v Kristu Ježíši, přátelích, mládeži, dětech, kazatelích, sborových rodinách a Pánu Bohu. Naším cílem je právě takové církvi sloužit. Sloužit, abychom společně jako velká rodina Moravskoslezského sdružení rostli v osobní zbožnosti a láskyplných vztazích, a s ochotou a radostí sloužili Bohu i lidem. Děkuji za rozhovor – P. Matula
Sborová oznámení - Bylo dohodnuto, že v organizaci odpoledních KD se budou střídat jednotlivé rodiny. Bude začleněno do pravidelného rozpisu pobožností. - Od 28.11.2013 jsme přešli k novému dodavateli plynu, kterým je společnost Energie2 - V současnosti je ve Zlíně 17 studentů korespondenčních kurzů, z toho 6 na téma Bible. Korespondenční kurzy budou
zařazeny do modliteb před SŠ. - Oslavy 80. výročí sboru Zlín proběhnou 18.10.2014. - V sobotu 14.12.2013 proběhne památka Večeře Páně s agapé. - Dne 19.12.2013 od 17.00 hod. se bude v naší modlitebně konat vánoční koncert 11. ZŠ Malenovice tajemnice sboru
5
Cesta písmáka
Uf, čtyři hodiny ráno - jede se do Prahy! Však jsme nemohli ani dospat samým napětím. Nebo že by to byla cestovní horečka? Pyžamo letělo přes půl pokoje, batoh jsem hodila na záda a utíkala dolů ze schodů. Táta a máma už byli vzbuzeni, Mates a Eliška taky za chvíli přiběhli. Naše výprava může začít! Chtěli jsme jít pěšky na vlak, ale taťka nás zavezl autem, takže jsme měli více času si v klidu koupit jízdenku. Ještěže vlak byl téměř prázdný a mohli jsme si vybrat místa k sezení. Samozřejmě jsme zabrali kupé i pro naše kamarády. Najednou se ozval telefon: „Nestíháme, nestíháme, kupte nám prosím jízdenky, přiběhneme na poslední chvíli!“ Teď se nám ten čas navíc opravdu hodil a mohli jsme zaběhnout zpátky pro 6
jízdenky našim kamarádům. Vlak vyrazil ze stanice načas, a tak na řadu přišla snídaně. A pak taky hry, povídání a běhání po vlaku. Na koho jsme nenarazili- ve stejném vagonu (mimochodem pro matky s dětmi) seděl náš starší kamarád Jerry, který také směřoval do Prahy, ale na jinou akci. Po výstupu z vlaku přišel první zádrhel. Abi se ztratila! Ale jen na malou chvilku, zasekla se totiž u klavíru, který stál na vlakovém nádraží. Opět v plném počtu, dvě maminky a pět dětí, jsme spěchali na metro, následoval přesun na autobus a konečně výstup na zastávce Malvazinky, kousek od cíle naší cesty. Teď teprve začalo to správné vzrušení. Sál plný dětí a dospělých, kteří se sje-
li z různých koutů naší vlasti, aby si ověřili své znalosti Bible. Na začátku jsme si zazpívali, pomodlili se a rozešli do soutěžních skupin. Matýsek s Eliškou soutěžili spolu, já jsem musela být v jiné kategorii. Vedoucí nám rozdal soutěžní archy a už to začalo! Plnila jsem arch o sto šest, všichni ostatní se taky soustředili. Po odevzdání jsme měli čas na oběd. Potom jsem napjatě čekala na vyhlášení výsledků. „Dostanu červený odznak nebo ne,“ přemýšlela jsem při vyhlašování výsledků. Matýsek a Eliška byli ve své kategorii první. A já? První jsem sice nebyla, ale odznak i diplom jsem taky obdržela a mohla jsem si vybrat knížku podle svého přání. Zpáteční cesta domů uběhla celkem rychle a klidně. Asi proto, že jsme byli už unavení. Nevím, jestli více z výkonu, který byl za námi nebo z ranního vstávání.
Četli jste se zaujetím, stejně jako já? Je vidět, že i naše děti dokážou popsat své zážitky a podělit se s vámi o ně. Jen doplním pro ty, co nevědí. Naše děti Miklicovy se pravidelně každý rok zúčastňují finále Stezky Písmáka. Letos se konalo 17. listopadu v Praze. Takže byli už „starými“ mazáky a proto i ty úspěchy. I když jsou vyváženy pravidelným studiem pod pečlivým dozorem maminky. Je to tvrdý „trenér,“ řečeno sportovní terminologií. Ale výsledek stojí za to. My jim ze srdce gratulujeme, i tu pozornost od vás některých již dostali, a přejeme jim mnoho dalších takových úspěchů. Věříme, že letošní úspěch nebyl nahodilý a že v budoucnu to své úsilí a poctivé studium zúročí. A nejen v soutěžích. Gratulaci připojuje P. Matula
Katka Miklicová
7
Rok 2013 Poslední měsíc kalendářního roku 2013 začal a mnoho lidí na konci roku přemýšlí, bilancuje a hodnotí, jaký ten končící rok byl. O to víc, když na konci roku se potkáváme se svými příbuznými, známými a těmi, které běžně nemáme možnost potkat. Jistě každý z nás má mnoho a mnoho myšlenek, které má v sobě. Možná, že si takové bilancování necháváme rádi pro sebe. Možná, že jen něco z toho je možné říci druhým. Jsou myšlenky a pocity, které říci a předat dalším nejde. Jsou příliš osobní, intimní a to, co je pro mě důležité, druhý nepochopí. Ale pak máme myšlenky, dojmy a pocity, kdy právě tím , že je sdělíme, můžeme druhým něco dát, předat poučení, rady, ale i ukázat, že nejsme dokonalí, svatí… Právě takové jsou i příběhy z Bible. Jsou tam příběhy výher, proher, úspěchů, zklamání, kladných postav, ale i padouchů a darebáků. Ale taky těch, kteří měli úžasný vztah k lidem, k přírodě, ale hlavně lidí spoléhajících se na Boha – Stvořitele, Otce, Spasitele… A takoví jsme i my. Proto na konci roku a právě na stránkách našeho sborového časopisu můžeme to, co je v nás a co chceme říci více lidem, uveřejnit. Někteří z nás to raději říkají osobně – a je to správné. Ale nabízím těm, kteří se s námi chcete podělit o své radosti, starosti a třeba i trápení, náš časopis. Neočekávám záplavu článků, slov a vět, ale nebylo by to úžasné sestavit příští, a nejen to příští číslo, z vašich zkušeností? A klidně by mohlo být obsáhlé, vždyť zkušenosti jsou nejlepší četbou. Takže ve mně vzklíčila myšlenka oslovit vás ve sboru a předat vám papírek s pár otázkami. Pro ty, které osobně s těmito otázkami nebudu mít možnost oslovit, tyto otázky dnes napíši. Vy všichni máte možnost, co 8
možnost, výsadu, odpovědět na pár těchto otázek. Když se rozepíšete, nevadí. Jedině dobře, dojmy a zkušenosti se nemají zkracovat. Své odpovědi, či zkušenosti posílejte na můj mail, osobně předejte jak mně, tak třeba i manželce. Nebojte se! Zkuste předat kousek sebe nám dalším. Děkuji, že vytvoříme něco, co přinese užitek nám všem, že nás to k sobě víc přiblíží. Není to samozřejmost, ale pokud věříme, že jsme součástí Boží rodiny a sbor je takovou rodinou zde na Zemi, budeme rádi a s ochotou se takto, a nejen takto sdílet. Díky vám všem a těším se, že do konce roku mě zaplavíte svými odpověďmi a zkušenostmi. Otázky pro Vás: - Co se ti vybaví, když vzpomeneš na právě končící rok 2013? - Jaké události a chvíle v letošním roce ti udělaly radost, a měl (a)jsi pocit radosti, úspěchu, štěstí? - Další rok před námi. Máš představu, jaký bude, co ti přinese či odnese, co bys chtěl(a) aby ti dal a přinesl? Zamyšlení na konci roku – P. Matula
PŘÍBĚH ČLOVĚKA, KTERÝ SE NEBÁL VĚŘIT... Věříte na zázraky? Myslíte si, že něco takového existuje? Náš pamětník zažil neobyčejné věci, a sám tvrdí, že to, co se mu stalo, to, co zažil, ať už v době války, či v době komunismu, rozhodně není náhoda, ale Boží zázrak. Toto je jen hrstka příběhů, které měly vliv na jeho budoucnost. Toto je příběh člověka, který se nebál věřit v zázraky: 23. prosince roku 1926 se narodil v jedné skromně zařízené domácnosti docela obyčejný člověk. Jeho rodiče, Josef a Marie Klodovi, mu dali jméno Jan. Nikdy by si nebýval pomyslel, že jeho maminka Marie k jeho čtvrtým narozeninám zemře na zákeřnou nemoc tuberkulózu. Avšak ještě před tím, než nemoci podlehla, zavolala si k sobě svoje děti, Karla, Helenu, Emílii a Jana, kterým dávala své poslední požehnání. Tzn., modlila se za ně, aby měli dlouhý a požehnaný život. Poté zemřela a Josef si vzal novou manželku Helenu, se kterou měli spolu děti: Eduarda, Annu, Josefa a Gustava. Když byl Jan starší, začalo se chýlit k válce. Jeho otec dostal ,,papír” s číslem 3 - to znamenalo, že byli přiřazeni k Němcům. Kdyby toto odmítli, putovali by rovnou do koncentračního tábora. Pro Janova otce to bylo těžké rozhodování, protože poslat syny do války znamenalo, že už se nemusí vidět a nechat se zavřít do koncentráku opět znamenalo téměř jistou smrt. A tak bylo rozhodnuto, že se půjde bojovat. První byl odveden Janův bratr a o něco později i samotný Jan. Ještě před odjezdem na západní frontu byla u Klodových uspořádána rodinná bohoslužba (něco jako maličká mše) a tam Jan předložil Bohu prosbu, aby nemusel ve válce nikoho zabít. Znal velmi dobře
deset božích přikázání a mezi nimi je i „Nezabiješ!”. A proto byl Jan plně rozhodnut řídit se božími příkazy a opravdu nezabíjet. Po přidělení na západní frontu prožil jeden zajímavý okamžik. Bylo to v době, kdy Němci začali stahovat svou armádu zpět do Německa. Jednoho dne dojeli on a ostatní vojáci z jeho družiny k jedné vesnici, která byla podivně prázdná. Na louce zahlédli koně na pastvě. Okamžitě jednoho chytili a chtěli ho připojit k vozíku, ale kůň se splašil, utrhl se a odklusal pryč. V čase, kdy Jan a vojáci koně chytali, předjela je jiná skupina. Když pak Jan a ostatní pokračovali v cestě, našli onu skupinu rozstřílenou a to docela. Bylo vidět, že na ni zaútočili Britové. Kdyby tam byli dřív oni, čekala by je stejná smrt jako předchozí skupinu vojáků. Když pak šli kolem trosek, ze zálohy na ně zaútočili dva vojáci se samopaly. Ostatní vojáci skočili do příkopu, zatímco Jan zůstal na cestě, aby držel koně v případě, že by se utrhli a poškodili drahocenný náklad surovin a munice ve vozíku. Stál na té cestě a náboje kolem něj lítaly jako v akčním filmu. Přesto nikdo nebyl zraněn a britští vojáci ustoupili. Byl to snad zázrak? Když pak postupovali dále na východ, dostali se pod palbu minometů. Britové ostřelovali vždy asi jen kilometr čtvereční. Výbuchy se nemilosrdně blížily k Janově skupině a každý, i když to asi bylo zbytečné, se snažil lehnout za nějaký co nejširší strom, aby se snížila pravděpodobnost, že bude zasažen. Jan měl namířeno k poslednímu neobsazenému tlustšímu stromu, ale dříve než se tam dostal, předběhl jej jiný voják. 9
Janovi to bylo líto, ale už neměl možnost se schovat nikde jinde, než do křoví, které poskytovalo minimální ochranu před útokem. Přesto útok přežil a jeho pozice zůstala bez zásahu. Náhle však uslyšel bolestný křik, a když se kolem rozhlédl, uviděl malý kráter u stromu, za který se chtěl před pár minutami schovat a u něj ležel onen voják se zbytkem toho, čemu už se nedalo říkat chodidlo. Byla to pouze náhoda, že onen raněný nebyl Jan, nebo to byl opět zázrak? Jakmile se dal Jan a ostatní opět do pohybu, narazili na Němci vytvořenou obrannou linii a Jan byl poslán do první linie. Bylo mu velitelem řečeno, že pokud uvidí někoho jít z protějšího svahu dolů směrem k němu, musí střílet. Řekl mu, že všichni němečtí vojáci jsou již za linií. Opak byl ale pravdou. Ráno se k němu blížilo pět vojáků. Nechtěl střílet, ale stejně by musel. Nechal je přiblížit se a pak si všiml značek na uniformách. Vojáci se u něj zastavili, aby s ním pronesli pár slov. Nadávali na válku a na Hitlera. Poté se rozloučili a odešli. Jan zůstal opět na nějakou chvíli sám. Odpoledne za ním zašel velitel a Jan podal hlášení. Nezmínil se však o setkání s vojáky. Na chvíli si s velitelem povídal a pak velitel zahlédl asi padesát vojáků postupujících směrem k nim. Jakmile poznal, že to jsou Britové, dali se s Janem na ústup. Bylo to zvláštní, ale velitel asi zapomněl na svůj rozkaz střílet a zřejmě také na svou hrdost. Oba ustupovali, ale Jan se musel vrátit do zákopu. Tam již byl jiný voják, který mu oznámil, že je výměna stráží. Odešel pár metrů a už se tam střílelo. A co tohle? Byla to snad náhoda, že nestřílel do vlastních, a že se nemusel střetnout tváří v tvář nepříteli? V říjnu 1944 se dostal do zajetí Francouzů, 10
kteří jej pak poslali do nově vzniklé polské armády. Tam pak absolvoval výcvik v Egyptě. Jednoho večera, když byl sám ve stanu, si vzpomněl na domov. Toužil po něčem, co by mu jej připomínalo, a vzpomněl si na to, že jako malý rád četl a na Bibli, kterou mívali doma. Následující den si jej zavolal jejich velitel a zeptal se ho: ,,Vy jste evangelík?” Když Jan kladně odpověděl, velitel mu daroval Bibli. Jan měl velkou radost. Právě v ní totiž nalézal slova útěchy ve zlých dobách, které mu později nabídla budoucnost za doby komunismu. Po válce se začal zajímat o víru jako takovou. Byl seznámen s adventisty sedmého dne, a začal se zajímat i o jejich literaturu. Později přijal křest a stal se jedním z nich. Adventisté s. d. věří, že oním svatým dnem není neděle, nýbrž sobota. Jeho víra v Boha však byla na obtíž komunistům. Musel ještě znovu absolvovat vojenskou službu, a jako voják byl přidělen na práci v dole. Řekl veliteli, že je adventista a že v sobotu nechce pracovat. Ten mu odpověděl: „Tady jsme na vojně, tady platí jiné zákony. Zde žádné výjimky neplatí…“ Ale Jan se jen tak nevzdal. Neuposlechl rozkaz a následující soboty se nehlásil do služby. A aby toho ještě nebylo málo, nepodepsal vojenskou přísahu. O něco později se dostal do vězení Opava, kde byl později na samotce. Za pouhý měsíc zhubl asi 9 - 10 kilogramů, protože je trestali mimo jiné hladem. Ale ani to jej neodradilo od víry v Boha. Dostal se také do Jáchymova na tábor Barbora, kde se s ním nemazlili. Nechali jej stát venku celý den v mrazu. I civilistům už to bylo trapné, ale oni nemohli nic dělat. Po návratu z vězení, ve kterém strávil celkem 5 a půl
roku pracoval až do svého důchodu opět v dolech, ale už na Karvinsku. Aleš Kantor Říkáte si, co je to za příběh a kdo je to pod ním podepsaný? Odpověď je jednoduchá. Jde o čtrnáctiletého hocha z Návsí u Jablunkova, a sepsal tento příběh do internetové soutěže Příběhy 20. století, která již od jara probíhá na internetu, a je to jeden z mnoha takových dojemných příběhů. Musím přiznat, že když se mně tento příběh dostal do mailu, tak ač povětšinou maily dál neposílám, tento jsem musel co nejvíce lidem přeposlat. Takže mnozí z vás jej již četli, ale ti další ne. A protože navíc muže, bratra Jana Klodu osobně
znám, potkal jsem ho na jarním setkání s těmi, kteří prošli vězněním z důvodů své víry a náboženského přesvědčení, byl pro mě tento příběh natolik silný, že i vy byste jej měli číst. A ač zřejmě tento příběh v té soutěži asi nic podstatného nevyhraje, přesto má svůj význam. Příběhy lidí kolem nás, jejich svědectví o životě, důvěře v Pána Boha a Božím působení v jejich životech jsou pro nás svědectvím a posilou v naší době a v našich životech. Soutěž ještě probíhá do 10. prosince 10.00 hodin na http://www.pribehy20stoleti.cz/ pribehy a můžete ještě tento příběh – a i další podpořit svými hlasy. T&P – P. Matula
ZlinPong - ZLINBALL 2013 Vše se událo 1. prosince v 10.00 ráno, jako vždy v tělocvičně malenovické školy jako ZLINPONG. Jenže letos bylo vše jinak. Tradiční boje s pálkami a malým bílým míčkem se změnily v úplně novou, zatím jen pár zasvěceným známou hru KIN BALL… Že vám takový název nic neříká? Nejste sami. Do nedělního rána mně tento název taky nic neříkal. Nebýt všemocného a všeznalého internetu, šla bych do tělocvičny s otazníky v hlavě, co se to bude vlastně dneska dít. Jerry, jako pořadatel celý natěšený, kdo si přijde zasportovat, na nás všechny již čekal. Za náš oddíl přišli: Dany a Ondra Žůrkovi , Kuba Slovaček a taky můj brácha Tom. Z dalších oddílů přijeli ze severu Moravy zástupci Pathfinderů z Vojkovic. Dalšími zástupci oddílů byly SOVY ze Žlutav, Stezky z Valašských Klobouk, Břeclavi, BOBŘÍCI z Veselí nad Moravou
a samozřejmě Daleká cesta s výše jmenovanými zástupci. Abych vás zasvětila do tajů této hry, jen v krátkosti vysvětlím o co jde a jak se tato hra hraje. Hraje se s velkým míčem o průměru 122 cm. Na hracím poli jsou tři týmy po čtyřech hráčích, a pokud možno ne stejného věku, či sportovních kvalit. Rozehrávající tým má v držení míč, který drží tři hráči. Čtvrtý je ten, který rozehrává. Okolo nich jsou rozestaveni hráči zbývajících dvou týmů a čekají na rozehru svých soupeřů. Míč se odpálí rukama a přitom se musí říct barva jednoho ze soupeřů a zvolat OMNIKIN. V momentě rozehry míč letí volně po hracím poli a oba týmy bojují o to, aby míč nespadl a nedotkl se země. Takže může docházet ke střetům v zápalu boje, krkolomným pádům a zákrokům. Prostě, míč nesmí spadnout na zem. Pokud se tak 11
stane, týmy dostávají trestný bod- aut. To jen tak v krátkosti, jak jsem ta pravidla pochytila já. Ale dál k naší hře. Mezitím, co se rozdělovala trička, aby se týmy poznaly, hráči se domlouvali na taktice jak hrát a jak na soupeře vyzrát. Jerry začal vysvětlovat hru, a věřte, není to tak jednoduché pochopit. V našem případě se hrálo 10 minut. Hrálo se na čtyři kola. Boje byly velké, zaujetí obrovské, ale co jsem tak pozorovala, hra se líbila. Body se přidělovaly, taktika týmů byla různorodá a bylo vidět, že každý chce nejen vyhrát, ale především nechtějí ten míč nechat spadnout na zem.
12
Zápolení skončilo a došlo k vyhlašování výsledků. A bylo to dost napínavé, protože Jerry nevěděl dopředu, kolik bude sportovců, takže neměl asi ani dost odměn pro soutěžící. Jenže naštěstí tam měl pomocníka Martina Žůrka a ten to stihl zajistit. Čekání na odměny a vyhlášení jsme si trošku zpříjemnili kvízem z Bible a tento kvíz vyhráli Bobříci z Veselí. Náš tým byl na krásném 4. místě. Konečně byly doplněny i odměny a začalo vyhlašování. Všichni se snažili, ale jak se říká, vyhrát může jen jeden. Když přišlo vyhlášení druhého místa a naši se do té doby báli jak dopadli, už jim bylo jasné, že to vyhráli. Odměny byly rozdány a Jerry se zeptal,
komu se u nás líbilo, jak se jim líbila hra a kdo přijede zase. Všechny ruce byly nahoře, takže jsme měli radost, ale určitě měl radost hlavně Jerry. Všichni jsme se postavili k úžasnému míči a vyfotili se – i pro vás. Kdo chtěl, mohl zapózovat fotografům u míče sám. Všichni jsme odcházeli s dobrým pocitem, že jsme udělali něco dobrého pro své tělo i pro soutěžního ducha. Já se zeptala svého bráchy Toma, jak se mu to líbilo a
řekl, že nic lepšího nikdy nehrál - a to je co říct! On těch sportovních her už hrál moc a proto jsem ráda, že i jemu se tato nová hra líbila. Celé odpoledne i dopoledne se mi moc líbilo a děkuji Jerrymu, že tak dobrou hru našel. Na turnaji nás bylo 35 a soutěžilo 28, a bylo to úžasné Celou reportáž pro vás sepsala Naty Matulová
Je možné mít smysluplný život? V Žalmu je uvedeno – „počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi… - Žalm 90, 12.14. Nejsou snad tato slova pravdivá? Život je často naplněn dřinou a žalem. Možná si říkáte: „ Je vůbec možné mít dnes opravdu smysluplný život?“ Říkáte si: „Má můj život nějaký smysl?“ Nebo je naplněn jen rutinní, únavnou a jednotvárnou práci, které si ostatní dostatečně neváží? A i když se vám třeba do určité míry daří dobře, můžete mít obavy z budoucnosti. Nebo se občas cítíte osamělí a sklíčení. Váš rodinný život je možná plný sporů a hádek, nebo jste přišli o někoho, koho jste měli rádi. Bez ohledu na to, jakou dřinu a žal zažíváme, nutně potřebujeme znát odpověď na tuto otázku: „Je skutečně možné mít smysluplný život? Odpověď najdeme, když prozkoumáme život člověka, který se narodil před 2000 lety. Byl to náš Pán Ježíš Kristus. Navzdory problémům, se kterými se setkával, měl opravdu smysluplný život. Můžeme ho mít i my, pokud budeme následovat
jeho příklad. Ježíš vyrostl ve skromných poměrech a během života toho moc nevlastnil. Ve skutečnosti ani neměl „kam složit hlavu“ – Luk. 57,58. Navíc ho jeho nepřátelé nenáviděli, uráželi a nakonec i zabili! Kdo? Farizeové! Naplněním Ježíšova života bylo činit Boží vůli. U Jákobovy studny se setkává se ženou – Samařankou - a zde se rozvíjí hovor Ježíše s touto ženou, která se diví, že on, Žid, chce po ní vodu. Ježíš jí odpovídá: „ Kdybys znala ten Boží dar, a kdo je ten, který ti říká, dej mi napít, žádala bys ty jeho, a dal by ti živou vodu.“ Luk 4,10 Na jiném místě hovoří o pokrmu s učedníky, kde ho učedníci prosí: „Mistře, pojez něco“. A Ježíš jim odpovídá: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte“. Dále Ježíš hovoří: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo“. Ježíš se snažil slovy i skutky činit vůli svého nebeského Otce. Přinášelo mu to velikou radost, jak vyplývá z uvedeného biblického verše, přirovnal to k pokrmu. Svou odpovědí Ježíš ukázal, že činění Boží vůle ho zcela naplňuje a dodává mu 13
energii. Není to snad výrok člověka, který zná skutečný smysl života? Ježíš hluboce miloval svého Otce - Jan 14,31 – „Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal“. Ježíšova hluboká láska k Otci má podněcovat i nás, abychom o něm, jeho jménu, vlastnostech a záměrech mluvili s ostatními. Svými slovy, skutky a postoji zrcadlil Otce tak dokonale, že když si čteme o Ježíšovi, máme před očima živý obraz Boha. Když Filip řekl Ježíši: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme,“ Ježíš odpověděl: „ Tak dlouho jsem s vámi a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce“… Ježíš miloval svého Otce do té míry, že ho poslouchal, i když ho to stálo život. Tato hluboká láska k Bohu dávala jeho životu smysl. Z jeho příkladu můžeme zjistit, co udělal pro to, abychom takový
život vedli i my. Prosme, milí spoluvěřící ,abychom i my našli v našem Bohu ten správný smysl života. Kolosenským 1,10-12 – „Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu budete líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha a z moci jeho Božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle“. Pokud se budeme řídit Ježíšovými moudrými radami, budeme šťastní a spokojení. Jaký smysl by měl náš život, kdyby to jediné, co nás čeká, bylo zestárnout, onemocnět a nakonec zemřít? Pravdou ale je, že to všechno patří k životu. S láskou připravila vaše Evža M.
Výroční setkání výboru unie o růstu církve v Česku a na Slovensku, duchovní integritě i budoucnosti semináře Konference Česko-Slovenské unie Církve adventistů sedmého dne v roce 2014 bude mít téma “Zůstaňte ve mně / Zostaňte vo mne” podle Ježíšova výroku v Evangeliu podle Jana. Rozhodl o tom výbor unie na svém výročním setkání 24. a 25.11. v Sázavě. Výbor schválil také budoucí rozšíření výuky Teologického semináře církve v Sázavě o obor sociální práce i pro necírkevní zájemce a jmenování teologa Romana Macha novým ředitelem školy. Podle zpráv ze sborů a jejich sdružení bylo za první tři čtvrtletí letošního roku pokřtěno v ČR a SR do církve 187 nových křesťanů, většinou v Čechách. Jednání 14
zahájil hospodář Interevropské divize církve Norbert Zens zamyšlením inspirovaným biblickým příběhem o Saulovi a Davidovi: “Duchovní integrita, sjednocení Božích hodnot s naším jednáním, může být obnovena! Bůh je mnohem velkorysejší v jednání s druhými, než lidé. Ve službě jde o živé spojení s Bohem i ochotu nechat se korigovat svými spoluslužebníky.” K tématu unijní konference církve chystané na 8.-11. května 2014 přijal výbor unie informace z jednání přípravného výboru konference a vyjádřil souhlas s mottem konference “Zůstaňte ve mně / Zostaňte
vo mne” z Evangelia podle Jana (15,4). Ohledně jednání o dalším směřování církve odsouhlasili přítomní, že nejdříve bude představen návrh vize církve delegátům, kteří budou moci dát své podněty výboru pro plány a programy k případnému zapracování a následnému schválení vize v plénu. Do agendy konference výbor unie schválil zprávy o naplňování úkolů uložených minulou konferencí, vizi studentské iniciativy INRI Road a finanční vypořádání církve se státem. Na návrh ředitele Teologického semináře církve Josefa Slowíka schválil výbor otevření školy od školního roku 2015/2016 kromě teologie i pro studium sociální práce. Garantem tohoto oboru bude doktor Slowík, odborník v této oblasti a vysokoškolský učitel na Západočeské univerzitě v Plzni. Obor sociální práce se studuje také na adventistické Vysoké teologické škole v německém Friedensau, která je připravena semináři nový obor akreditovat. Novým ředitelem semináře jmenoval výbor od 1.9.2014 učitele dogmatiky a systematické teologie na této škole Romana Macha. Přítomní rozhodli také o ordinaci kazatelů na Moravě a ve Slezsku Tomáše Dymáčka, Radima Tomana, Marka Harasteje, Petra Rohana a Jana Majera mladšího. Ředitel slovenské pobočky adventistické humanitární organizace ADRA Marcel Kaba odchází vést pobočku ADRA v africké Keni. Jeho nástupcem ve funkci bude mladý právník s teologickým vzděláním Daniel Kaba. Výbor přijal výroční zprávy všech sdružení sborů, oddělení a institucí církve. V Pardubicích církev zakoupila objekt, který přestaví na víceúčelové zařízení pro tamější sbor i veřejnost i s několika byty.
Církevní Mateřská a základní škola Elijáš má od letošního září již bezmála 180 žáků. V Ostravě adventisté dokončili přestavbu budovy pro ústředí Moravskoslezského sdružení sborů. Na příští rok je připravena rozsáhlá obnova Domu pro seniory ve Zlíně. V Bratislavě dokončili výstavbu mládežnického centra v Cablkovej ulici. V plánu na příští rok schválil výbor mimo jiné na 8. až 18.1. účast unie na mezinárodních Deseti dnech modliteb, na 8. až 15.2. Týden křesťanského domova zároveň s Národním týdnem manželství, na 8. a 9.3. Unijní konferenci zdravotníků v Praze, konference studentské organizace Amicus 5.4. v Olomouci a 26.4. v Praze, na 6.4. Psychosociální konferenci v Praze, na 17.5. Slavnostní bohoslužbu na závěr unijní konference v Bratislavě, na 7. až 13.7. Biblický týden s teologem Jiřím Moskalou v Kroměříži, na 27.7. až 3.8. Biblické týdny s Danielem Dudou na Slovensku a Jánem Barnou v Čechách, na 5. až 10.8. Unijní Camporee dětského skautského Klubu Pathfinder v Dlouhém u Ždírce, na 8. až 15.11. společný Modlitební týden. Podle zprávy komise pro revizi církevního zpěvníku budou probíhající zjednodušující úpravy písní připraveny začátkem příštího roku. Výbor také přijal zprávy ze zahraničních služebních a cest pracovníků církve do Střediska korespondenčních kurzů a Studia Hope Channel v Mediálním centru v německém Darmstadtu, na setkání koordinátorů vydávání díla Ellen Whiteové na Teologickém semináři v německém Bogenhofen, na ústředí Interevropské divize církve ve švýcarském Bernu a na evropském setkání pracovníků korespondenčních kurzů na Sicílii.
15
