Beránek
Obsah: Úvodník
….
2
K zamyšlení – kapitolka z Rad zkušeného ďábla …
3
Jak se žije ve Washingtonu DC
….
7
Mládežnický puťák
….
14
Podzimní mládežnická víkendovka
….
25
Vtipy
….
28
Citáty: Vězte, Hospodin pro svého věrného koná divy. Hospodin slyší, když k němu volám. Bible - Žalm 4,4
Nezáleží na tom, kdy a kde se modlíme, ale jak se modlíme. J. Kratka
1
Úvodník Vážení čtenáři! Držíte v ruce nejnovější vydání mládežnického časopisu Beránek. V tomto čísle se dočtete všechno, co byste si přáli i nepřáli vědět o mládežnické dovolené očima Dandy či o akci na křižánkách, která se uskutečnila tento podzim. Také si můžete přečíst dojmy z ciziny od Honzy Hlaváče a další kapitolu našeho Zamyšlení na pokračování – Rady zkušeného ďábla. Možná že v časopise budou i vtipy:-). Nezbývá mi, než Vám popřát příjemné počtení těch několika málo příspěvků od lidí, kteří se uvolili napsat nám článek. Marta
2
Můj drahý Tasemníku, s velikou nelibostí se dozvídám, že Tvůj pacient se stal křesťanem. Nedělej si naději, že bys unikl příslušným trestům; vždyť ve svých lepších okamžicích by sis to snad ani nepřál. Teď ale musíme udělat všechno, co je v našich silách. Nemusíme zoufat; stovky podobných dospělých konvertitů jsme dokázali po krátkém pobytu v táboře Nepřítele znovu získat a teď jsou tady u nás. Všechny pacientovy duševní i tělesné zvyky jsou ještě na naší straně. Jedním z našich velkých spojenců je teď církev sama. Aby nedošlo k nedorozuměné: tím nemyslím Církev, jak ji vidíme rozepjatou časem a prostorem, zakořeněnou ve věčnosti a strašnou jako armáda s vlajícími prapory. Přiznávám, že je to pohled, který nedělá dobře ani našim nejtroufalejším
pokušitelům.
Ale
něco
takového
lidé
naštěstí vůbec nevnímají. Tvůj pacient vidí jen napolo dokončenou novogotickou budovu na nové stavební parcele. Když zajde dovnitř, uvidí místního zelináře, jak k němu chvátá s úlisným výrazem ve tváří, aby mu podal jakousi ohmatanou knížečku liturgie, které ani jeden ani druhý pořádně
nerozumí,
a
k tomu
3
ještě
nějaký
potrhaný
zpěvníček pobožných písní, většinou špatných a velice drobně vytištěných. Když si sedne do lavice a rozhlédne se kolem sebe, uvidí přesně ty sousedy, kterým se dosud vyhýbal. Na ty sousedy musíš klást velký důraz. Ať jeho mysl stále přelétá mezi výrazy, jako je „Tělo Kristovo“, a mezi skutečnými tvářemi v nejbližší lavici. Samozřejmě, že skoro nezáleží na tom, jací lidé tam sedí; někteří z nich mohou být i velkými bojovníky na straně Nepřítele. Tvůj pacient – díky Našemu Otci v Hlubinách – je přece hlupák. Pokud některý z jeho sousedů zpívá falešně, vržou mu boty, má dvojitou bradu nebo výstřední šaty. Tvůj pacient snadno uvěří, že i to jejich náboženství musí být nějaké směšné. Víš, v tomto stadiu má o křesťanech představu zdánlivě duchovní, ale ve skutečnosti z velké části jen pitoreskní. Mysl má plnou tóg, sandálů, zbroje a bosých nohou; i to, že lidé v kostele mají moderní šaty, mu působí potíže, i když ovšem jen mimovolné. Nedovol, aby si to někdy jasně uvědomil; ať se nikdy sám sebe nezeptá, jak si je vlastně představoval.
Když
teď
jeho
mysl
dokážeš
udržet
zamlženou, budeš se moci celou věčnost bavit tím, že mu budeš všechno vyjasňovat tím zvláštním způsobem, který je možný jen v Pekle.
4
A pak usilovně pracuj na zklamání nebo antiklimaxu, který pacient určitě pocítí během několika prvních týdnů v církvi.
Nepřítel
dovoluje,
aby
k takovému
zklamání
docházelo na prahu každé lidské snahy – třeba tehdy, když chlapec, kterého ve škole nadchly Příběhy z Odyssey, se začne učit řecky, nebo když se milenci vezmou a začínají se učit společně žít. V každé oblasti života to vyznačuje přechod od zasněné touhy k náročné činnosti. Nepřítel toto riziko podstupuje proto, že má zvláštní sen, jak přemění všechny ty odporné lidské červy v to, čemu on říká „moji milovaní svobodní služebníci“ – užívá slova „synové“ -, a touto nenapravitelnou láskou a nepřirozeným spojením s těmi dvounohými živočichy zneuctívá celý duchovní svět. On touží po jejich svobodě, a k těm cílům, které před ně klade, je nechce dovést sám za pomoci jejich zvyků a náklonností; nechává je, „aby to dokázali sami“. A v tom je naše příležitost, nezapomeň, že i naše riziko. Pokud toto počáteční období vyprahlosti úspěšně překonají, budou později mnohem méně závislí na citech a bude tedy mnohem obtížnější je svádět To, co jsem zatím napsal, bylo založeno na předpokladu, že lidé v sousední lavici mu nedávají žádný
5
rozumový důvod k pohrdání. Samozřejmě, že pokud on takový důvod má – pokud ví, že ta ženská se směšným kloboukem na hlavě hraje fanaticky ráda bridž, nebo že ten člověk, kterému vržou boty, je lakomec a lichvář -, podstatně Ti to usnadní úlohu. Pak bude stačit, abys ho nenechal pomyslet na toto: „Pokud já, který jsem takový, jaký jsem, se mohu v určitém ohledu považovat za křesťana, proč by měly různé neřesti těchto lidí dokazovat, že jejich náboženství je jen přetvářkou a konvencí?“ Asi se zeptáš, zda takové myšlence vůbec dokážeš zabránit. Ano, Tasemníku, jde to! Zacházej s ním opatrně a ani ho to nenapadne. U nepřítele je ještě příliš krátkou dobu na to, aby byl skutečně pokorný. Všechno, co říká o své hříšnosti, i když se modlí, jsou jenom fráze. Ve skutečnosti si stále myslí, že když ke svému obrácení dal souhlas, má teď v Nepřítelových účetních knihách skvělou bilanci. Myslí si, že když teď chodí do kostela společně s těmi „křupany“, nezajímavými sousedy, dává najevo velikou pokoru a blahosklonnost. Ať Ti v tomto duševním stavu vydrží co nejdéle!
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob
6
Jak se žije ve Washingtonu DC? Zdravím všechny čtenáře Beránka! Byl jsem požádán o pár postřehů zpoza oceánu, tak tady jsou, snad Vás to nebude
moc nudit… Momentálně je pátek večer, právě jsem dorazil dom, konečně zas víkend před námi, říkám si. Pustím televizi a tam baseball. Hmm, říkám si, super, o zábavu postaráno. Chvíli se zamyslím…je to zvláštní, před měsícem sem o baseballu nic nevěděl a považoval ho za divný a především nudný sport. Potom ale, co jsem se byl podívat na zápas ve Washingtonu (dorazili kamarádi z Richmondu a
7
jeden z nich hraje za Českou repre), tak jsem k tomu získal vztah, přeci jen, když to člověk vidí na živo...Stejně, divný, hra trvá většinou přes 3 hodiny a moc se toho tam neděje, ale vážně mi přirostla k srdci. Asi je to taky tím, že spousta kamarádů z programu (většinu tvoří Američani) jsou zvyklí fandit vlastním týmům a zároveň to dost prožívají, možná jsem tím taky “nakoukl pod pokličku“.
Na druhou stranu můžu s čistým svědomím říct, že zdejší nejpopulárnější zdejší sport (americký fotbal – btw. ptal jsem se několika Američanů, proč tomu říkají fotbal, když
8
z 80-90% se to hraje rukama – oni namítali, že už jeden sport se jmenuje handball, na to ale já oponoval, že sport, kterému říkám fotbal přeci taky existuje…) si mě teda nezískal. Poslední zmínka v tomto příspěvku o sportu – Amerika je skutečně místem, kde si člověk plní své sny – 24 let jsem čekal na to, až uvidím nějaký hokejový zápas NHL. K dnešku jsem si tento sen splnil hned dvakrát.
Zmiňoval jsem návrat z práce. Co se té týče, tak tam chodím čtyřikrát týdně, dohromady zhruba na 30 hodin.
9
Časově to vychází docela náročné, ale kvůli tomu jsem sem vlastně taky jel. Navíc jde o práci v oboru mého zájmu, jedná se o menší firmu zabývající se poskytováním finančních služeb, tak to zato určitě stojí. Pokud vás někoho zajímá víc, tak se určitě ozvěte, rád odpovím .
Kromě práce ještě taky chodím do školy. S kredity to vychází stejně jako zdejší plnohodnotný semestr. Studuju na Georgetown University - v lecčem je to dost podobný jako u nás, rozdíl je tu v množství čtení. Průměrně se jedná
10
o cca. 3-4 knížky na kurz a celkem mám kurzy tři – suma sumárum cca 1800 stran , první z kurzů je Public Policy, kurz okolo ekonomie, Constitutional Interpretation, ten se vztahuje k Americké ústavě, no a poslední kurz je seminářem k Internshipu – tam se dozvídáme věci o americkém politickém procesu, vlastně jak to chodí ve Washingtonu. Georgetown má dost působivý kampus, což dokumentují fotky.
Washington – Pokud se dá o nějakém místě v Americe říct, že je přímo nabyté historii, tak to bude právě Washington. Poté, co došlo k vyhlášení nezávislosti, na konci 18. století se její zakladatelé shodují, že na znamení kompromisu mezi zakládajícími
státy
(celkem
jich bylo 13) je třeba
vybudovat nové místo, kde bude sídlit federální vláda – parlament i prezident. Dohoda padla na místo mezi severní a jižní částí Unie, konkrétně o území 10x10 ml2 mokřin, spadající mezi státy Virginia a Maryland. Město bylo vybudováno začátkem 19. stol a dnes tu jsou k vidění jak vládní budovy (Capitol – House of Representatives, House of Senate; White House & různá ministerstva), tak i různé
11
památníky
(WW2,
Lincoln,
Jefferson
Memorial
&
Washington Monument). Washington je místem atraktivním jak pro turisty, tak pro živobytí. Funguje tu vcelku dobře veřejná doprava, vcelku dobře snad jen proto, že zdejší metro v porovnání s tím pražským by obstálo jen velmi těžko… Co se celého programu týče, tak celkem nás tu je 40, z toho 33 Američanů. Bydlím asi 5 minut chůze od Capitolu společně s jedním Němcem a Američanem. Potěšilo mě, že jsem si tu našel kamarády, s kterýma můžu v neděli chodit do kostela, hned za rohem máme jeden a prý tam chodil i F.D. Roosevelt. Jeden z nich doma ve své církvi bubnuje ve chválící skupince, prý hrají písničky např. od Hillsongu či Mata Redmanna. . . Dnes uplynulo přesně 50 dnů od té doby, co jsem vyrazil za velkou louži. Nějaké poučení za tu dobu? Poznal a viděl jsem toho tu už poměrně dost, ale největší posun může být demonstrován situací, že když teď přijdu do obchodu a padne otázka: „how are you doing today, sir?“, nebudu si naivně myslet, že by prodavač měl opravdu zájem o to, jak se mám. Patří to k tomu, jak tu lidi k sobě přistupují. Tak
12
trochu bezmyšlenkovitě odpovím něco ve smyslu „pretty good, and what about you?!“. Vlastně ani nečekám na odpověď, šel jsem přeci nakoupit, ne? Tak to tu vlastně chodí. Honza H.
13
Mládežnický puťák „To se řekne mládežnická dovča, mládežnická dovča,“ sedím u klávesnice a snažím si v hlavě upřádat alespoň část všech zážitků, které jsme prožili v jedněch z nejkrásnějších hor Čech, Beskydech. Když byste se mě zeptali, „Tak jaký to bylo,“ odpověděl bych, „byla to jedna z nejlepších akcí, na který jsem kdy byl.“ Ale když si máte vzpomenout na ty jednotlivé zážitky, které se vám líbily, je to o něco složitější. Ale pryč od povídání o zbytečnostech a pojďme
si
říct
pár
vět
o
“Mládežnickém
puťáku“
v Beskydech. Když bych vytvořil průměr počtu lidí, kteří se účastnili téhle akce, vyšlo by mi číslo 10. Což na jednu stranu bylo dobré, ale na druhou trochu škoda. Nicméně byste mi nevěřili, jak jsme si to i v takovémhle počtu užili. Už začátek se nesl ve veselém duchu, kdy jsme položili základ jedné z našich písní nesoucí název “TeleTiket“. Inspirací k textu této písně nám byl reklamní letáček Českých drah, takže si asi dokážete představit jak hluboká byla myšlenka této písně. Byla snaha o vytvoření další písně poněkud tvrdšího charakteru s názvem “ČD Net“, nicméně
14
tato skladba později upadla v zapomnění zejména proto, že bylo složité zkoordinovat jednotlivé hlasy tak, aby zpívali jedno a totéž. Po příjezdu do Frenštátu pod Radhoštěm jsme vyrazili do Billy. Cesta to byla složitá a na parkoviště před nákupním střediskem jsme padli celí vyčerpaní. Skutečnost byla taková, že někteří nejmenovaní členové výpravy si zapomněli vzít lžíci, další zase neměli sirky a část si snědla své zásoby již ve vlaku, a proto je potřebovali doplnit. Již od začátku jsem věděl, že mít s sebou na puťáku kytaru nebude tak jednoduchá záležitost. Jeden má křivá záda, druhý nese svému spolunocležníkovi jídlo, další se prohýbá pod tíhou svého stanu, a tak dále. Ale přeci jenom se každé ráno nějaká ta dobrá duše našla, která následně celý zbytek dne snášela tvrdé a neúprosné terorizování kytary. Ta se většinou se svými otroky nijak “nemazala“ a neustálým kýváním na batohu jim jasně dávala najevo, jak si představuje svůj převoz. Ale neztrácejme čas filosofováním o kytaře a pojďme si říci, jak pokračovala naše výprava. Po
zaslouženém
odpočinku
jsme
se
rozhodli
pokračovat v putování. Čím víc jsme se vzdalovali od
15
Frenštátu, tím se zvětšovalo stoupání. Začalo to nevinně vypadající polní cestou, která se odbočovala z hlavní silnice. Tato pěšina se postupně proměnila v “nehorázný krpál“ jak jsme ji pojmenovali. Po několika stech metrech někteří jedinci začali tvrdit, že jim bylo zjeveno jasné znamení, že právě na tomto místě bychom měli rozbít tábor. Ovšem náš hrdinský velitel Adam nás donutil pokračovat dál v cestě a vyhnal nám z hlav všechny naše naděje na brzké utáboření se. Po dlouhých hodinách hrůzostrašných útrap, které si snad ani nedokážete představit, se nám konečně dostalo odpočinutí. Rada starších se odhodlala k velmi odvážnému činu, a to rozhodnutí o složení našich unavených těl pod širé nebe. Den jsme zakončili vydatným jídlem, protrénováním a zkvalitněním naší písně “TeleTiket“ (zkvalitnění spočívalo hlavně v tom, že si každý začal zpívat, co chtěl a tím píseň nabrala nových rozměrů) a také duchovní stravou v podobě Martinova programu, jenž byl úvodem ke všem následujícím programům. Ty se týkali putování Izraelců po poušti. Prvních pár dní nikdo pořádně nevěděl, o čem jsou, jelikož jsme po celodenním výkonu většinou byli tak zničení, že jsme měli sílu maximálně na to si uvařit a při programech se
16
už spalo. Proto Rada rozhodla raději vysílit nás ranním programem, abychom už neměli sílu na další putování. Další dny vám nebudu popisovat tak podrobně a radši se budu věnovat různým zážitkům, které jsme společně prožili. Q O probuzení do dalšího dne se postarala hlavně Aerin (což je Banánův pes), která v noci přetrhla řemen, jímž byla přivázaná ke stromu, celá rozjařená nám teď slintala na obličeje a štěkáním nás pobízela, abychom vstali. Tento den nám náš velitel nechal volnější režim a proto, když jsme došli na čtyři kilometry vzdálený Velký Javorník, rozhodli jsme se, že zde poobědváme. Na další cestu jsme vyrazili s velkým nadšením, ovšem dost opadlo poté, co jsme zjistili, že vlastně nevíme, kde jsme. Marně jsme se zkoušeli najít na mapě, ale nebylo to nic platné. Po dlouhém bádání kdosi zavelel: „Půjdem za nosem a někam dojdem.“ A opravdu. Někam jsme došli. Škoda, že o trochu jinam než jsme potřebovali. Ale vyrovnali jsme se s tím jako zkušení horalové a došli k jakési hospůdce, které ani náš velevůdce Adam neodolal. V odpoledních hodinách jsme se odhodlali opustit hospůdku a statečně pokračovat v cestě.
17
Na vrcholek
Radhoště nám zbývalo “pouhých“ sedm kilometrů. V polovině výstupu část skupiny opět počala tvrdit, že se jim dostalo jakýchsi znamení. Ta znamení se týkala hlavně brzkého utáboření. Nicméně nejmenovaní zdatní jedinci se nemohli spokojit s takovýmto polovičním výkonem, i po opakovaných hlasitých výzvách, aby zanechali stoupání do výšin, se nezalekli a celou skupinu zdárně vyvedli, až na vrchol, kde jsme potřásli rukou Cyrilu a Metoději. Ti sem zřejmě dorazili už delší chvílí před námi, jelikož vypadali trochu sešle a neměli se k tomu bavit se s námi. Jak se později ukázalo, stanování na vrcholu kopce nebylo tak romantické jak jsme se milně domnívali, nýbrž fučelo zde jak blázen. Ráno se o probuzení do nového dne nepostarala Aerin, ale Martin který kolem nás taktéž poskakoval, ale se záludným úšklebkem člověka, který má radost, když může probudit někoho, kdo by potřeboval daleko více spánku, než se mu dostalo. Celý další den se nesl v poměrně poklidném duchu. Jak návštěva kaple na vrcholu Radhoště, tak i návštěva Radegastova království, které se skládalo hlavně z kiosku, vedle něhož se nacházel, proběhly bez problémů. Pustevny jsme prošli téměř bez povšimnutí. Zdůrazňuji téměř, jelikož nás zde zastavil nějaký pán a nabízel nám,
18
jestli si za 120 korun českých nechceme sjet na koloběžkách do Rožnova. Jediná komplikace, se kterou jsme se setkali, nastala v pozdních odpoledních hodinách. Došli jsme totiž do krásné malebné vesničky s horskou říčkou, která byla jako stvořená pro táboření. To se ovšem našemu velmistrovi a dalším hyperaktivním jedincům nezdálo jako dost dobré a chtěli se za každou cenu “sedřít“ další stoupáním kamsi do výšin. Naše skupina se však tvrdě postavila na odpor a početní převahou jsme přesvědčili opozici o správnosti našeho názoru. Po vyčištění našich těl v neskutečně ledové horské říčce, jsme zašli do místního hostince na nějaké to pohoštění a odebrali se do svých spacích pytlů Další ráno proběhlo ku podivu všech účastníků bez komplikací. Bylo rozhodnuto, že se vypravíme do nedalekých Ostravic, kde strávíme nějaký ten čas nakupováním zásob a dále se vypravíme k jistému vodnímu dílu, jehož jméno si už nepamatuju. Do vytoužených Ostravic to netrvalo dlouho. Zde jsme se usídlili před místním koloniálem, který byl hned záhy námi okupován. Dva nejmenované jedince (Michala a Toma) nakupování zaujalo natolik, že když po nejméně půlhodině vyjeli z obchodu s rozzářenýma očima a plným
19
nákupním košíkem před sebou, skoro nevěděli kam všechny právě nabyté zásoby umístit. V této vesnici jsme se také rozloučili s Martinem a putovali dále k vodní nádrži. Zde jsme strávili delší dobu a pak nastal čas jít se poohlédnout po nějakém tábořišti. Avšak toto hledání nám překazil velký uschlý keř, který měl krásné lehké duté větve. Museli jsme využít této příležitosti a natrhat co největší náruč těchto suchých větví. Další čas jsme strávili tím, že jsme větve použili jako sečné zbraně a prováděli s nimi výpady na další účastníky této nepřekonatelné hry. Po této události, když už se poněkud začínalo stmívat, jsme se rozhodli najít si konečně nějaké místo na spaní. Ovšem bylo nám v tom opět zabráněno, nikoli keřem, ale ochráncem chráněné krajinné oblasti.
Zprvu
to
vypadalo,
že
se
budeme
muset
přestěhovat, ale měli jsme štěstí, že jsme měli našeho udatného vévodu. Byl to totiž bývalý Adamův spolužák. Nechal nás bez pokuty a ještě jsme se nemuseli stěhovat. Jen nás varoval, abychom záměrně nevyhledávali jakési fotopasti na rysy. Chvíli po této události se k naší skupině přidali další dva členové, kteří přišli z nedalekých Ostravic. Janča a Tomík.
20
Zdálo by se vám určitě divné, kdyby další ráno proběhlo v pořádku. A v tomto musím souhlasit s vašimi myšlenkami. Hned jak jsme vstali, zdálo se nám, že je v našem ležení klid. Určitě se ptáte, jak se to mohlo stát? Tak já vám to prozradím. Náš Banán přes noc ochořel a teď seděl se zadumaným výrazem ve tváři na karimatce. A tak se stalo, že jsme přišli o 3 členy naší posádky. Banána, našeho vévodu Adama, který jel jako doprovod a Aerin. Bylo nám všem smutno a bez velitele jsme si připadali jako ryby na suchu. Nicméně jsme se s touto nevýhodou rychle vypořádali a vyrazili směr Lysá hora. Cesta nám utekla rychle a už sedíme na vrcholu a vychutnáváme si pěkný výhled na celé Beskydy. K večeru jsme našli jakousi loučku, nacházející se vedle jakéhosi dřevěného srubu. Pokoušeli jsme se zjistit, zdali se v něm někdo nachází, a když jsme po několika minutách usilovného klepání nedostali žádnou odezvu, bez meškání jsme loučku obsadili. A tu pojednou, pozdě k večeru, všichni už odhodláni ke spánku, pozorujíce hvězdy, uslyšeli blížící se kroky. Odvážný Tomík se šel podívat co se to děje. Najednou ho z lesa překvapili tři chlápci. Už jsme se chystali k útěku, ale dozvěděli jsme se, že srub, vedle kterého jsme rozbili svůj tábor, patří jim.
21
Vzhledem ke stavu v jakém přišli, jim bylo úplně jedno, jestli jim někdo spí před chatou. A tak jsme tam zůstali. Prokopova ranní nevolnost opět přispěla k všeobecné radosti všech a tak jsme se museli rozloučit s dvěma účastníky. Michalem jako dozorcem a Prokopem. Tento den nás čekala nedlouhá túra, a proto jsme vyrazili pohodovým tempem k pohraniční vesničce jménem Konečná. Cestou nás zastavil obyvatel místních hor s prosbou o trochu nějakého životabudiče. Dal se s námi do řeči a vyprávěl cosi o tom, jak na starý kolena začne zpívat, a bude prý několikrát lepší než takový máselníci jako Gott nebo Helenka Vondráčková. Obdařil nás spoustou dalších historek, a když jsme se po půl hodině loučili, těšil se, že se zase někdy potkáme. Kdoví, možná se potkáme. Ve vytoužené vesničce Konečná jsme nakoupili nějaké zásoby, zašli do hospůdky s velice ochotnou obsluhou a vyrazili na téměř poslední část našeho putování. Když jsme při sestupu z hor narazili na pěkné tábořiště s ohníčkem, lavičkami a tůňkou v potoce, všichni se shodli na tom, že toto musí být jasné znamení. Někteří jedinci prováděli hygienu tak, že prostě a jednoduše skočili do potoka, avšak ti vynalézavější si na vařiči v kotlíku uvařili vodu a pak jí ředili studenou z potoka a polívali se s ní*.
22
Sedíce u večerního ohně jsme si bláhově mysleli, že na tomto místě budeme přespávat sami. Jaké bylo, ale naše zděšení když se kolem desáté hodiny začali okolo ohně scházet houfy sekáčů. Kam se člověk podíval, všude se houpali sekáči různých druhů na svých dlouhých nohách a pochodovali sem a tam jako by se nechumelilo. Ono se ve skutečnosti opravdu nechumelilo, ale to nám v tu chvíli bylo jedno. A tato situace nás nakonec dovedla ke zkomponování naší poslední písně, nesoucí název: “My jsme svědky sekáčí invaze“. Nakonec na nás přeci jen přišla ospalost a zachumlali jsme se spolu s pár sekáči do spacáků. Další den jsme rychle vstali, vyklepali sekáče z baťohů a spěchali za stálého pobrukování nedávno vzniklého hitu na nedalekou autobusovou zastávku. Cestou jsme se setkali za náš puťák snad s prvním pořádným deštěm. Zanedlouho už jsme byli přepraveni do Ostravy, kde jsme čas, který zbýval do odjezdu vlaku, trávili zpíváním a opakováním našich písní a také posloucháním obyvatelky místního nádraží, která tvrdila, že Havel je moc špatný člověk a Masaryk jakbysmet. My jsme si to, ale nemysleli a tak jsme jí po chvíli přestali věnovat pozornost.
23
Fuj, no to sem si oddychl, už je to za mnou. Mám to napsaný. Teď už to jenom poslat a je hotovo. Ve skutečnosti jsem vlastně rád, že jsem mohl mít na starosti psaní tohohle článku, protože jsem při tom zavzpomínal na všechno to, co jsme prožili v přírodě s partou skvělých lidí, co si nesou stejně tak jako vy svůj domov na zádech. I na ty krásné večery, když jsme nemuseli stavět stany, a trávili jsme je pozorováním milionů hvězd. I čekáním na to jestli alespoň jednou neuvidíme nějakou spadnout. Budu dlouho vzpomínat! Dandič
(*Pozn. Red.: Ráda bych podotkla, že vodu si ti géniové
bezmála půl hodiny ohřívali v kotlíku, ve kterém si všichni zbývající členové výpravy, tzn. Janča, Kamča, Tomík a já, chtěli udělat večeři a čaj)
24
Podzimní mládežnická víkendovka Chtěla bych vám něco říct o mládežnické víkondovce, která se uskutečnila tento podzim v Křižánkách. Takže do toho. U modlitebny jsme se sešli v pátek odpoledne, ale jelikož se jako obvykle na někoho čekalo a chvíli trvalo, než jsme se naadjustovali do aut, vyrazili jsme do Křižánek až někde mezi pátou a šestou. A než se dostavili i dorostoví vedoucí, tak jsme se zabydleli, uklidili zásoby, zatopili a uvařili večeři. Poté jsme se s holkama odebraly do sálu a požádaly kluky, jestli by nebyli tak hodní a nesnesli nám s příkrých schodů matrace. Tohoto úkolu se chopili s nadšením zcela nevídaným, jelikož zjistili, že když naskládají matrace na schody a zalezou do spacáku, docela pěkně to jede dolů. Zkrátka řečeno matrací jsme se dočkaly asi o půl hodiny později, než bylo námi původně zamýšleno:-).
Následoval krátký večerní program, kdy nám bylo, mimo jiné, sděleno i to, jak teď budou mládeže probíhat. A jelikož potom už bylo hodně pozdě, zalezli jsme do spacáků a nechali ten malý zbytek pátku, který nám ještě zbýval, bez povšimnutí projít za zavřenými víčky.
25
V sobotu jsme se probudili časně (tzn. v 9 hodin ráno), nasnídali se, sbalili do batohů pláštěnky a svačinu (oběd) a vyrazili na procházku po okolí. Někteří to vzdali už po nějakých sedmi kilometrech, ale my ostatní jsme došli až na devět skal a po poměrně velkém okruhu se vrátili do našeho útočiště až před večeří. V sobotu večer se pod taktovkou Adama a Ondry uskutečnila jistá hra skládající se z různých soutěží, jako například sníst co nejrychleji určený počet slaných tyčinek, vylovit ústy bonpary z pekáče plného šlehačky, či udržet v napnuté ruce před sebou co nejdéle dvě těžké kovové koule.
I sobota nás brzy zmohla a přestože někteří extrémisti venku zkoušeli, co všechno dokáže hasicí přístroj, většina z nás si vyčistila zuby a hurá do hajan.
V neděli jsme si sbalili, uklidili po sobě, zazpívali něco málo písní na nedělním shromáždění, naobědvali se, napsali do knihy hostů dvoustránkovou báseň o našem pobytu, kterou si již celou nepamatuji, nicméně každému se v ní dostalo nějakého toho verše o jeho osobě a vyrazili s těžkým srdcem zpátky domů.
26
To je asi vše, co se ode mne dozvíte, takže zatím nashledanou:-). Marta
27
Vtipy
28
Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." Matouš 28: 18-20
Mládež CB HB Strážná 1364 580 01 Havlíčkův Brod Web: http://www.cb.cz/havlickuv.brod/mladez/
29
