Úvodní slovo: Daruj o Vánocích drahokam Svědectví křesťanů ze Sýrie, Íránu, Afghánistánu a dalších zemí Zprávy ze světa

5–6 / 2015 Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. – Židům 13,3

Úvodní slovo: Daruj o Vánocích drahokam Svědectví křesťanů ze Sýrie, Íránu, Afghánistánu a dalších zemí Zprávy ze světa

N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í : Richard Wurmbrand – Vítězná víra Inspi­rující čtení na téma křesťanské ví­ry a svě­dectví. 12×18 cm, 176 stran, cena 120 Kč. Ken Anderson – Smělý jako beránek Životní příběh známého čínského křes­ťan­­ského di­si­ den­ta. A6, 170 stran, váz. 137 Kč. Pavel Rejchrt – Dvanáct kázání Sbírka kázání českého malíře, bás­níka a li­­­­terá­ta z posledních deseti let, ve kterých se ­autor za­­mýšlí nad duchovní situací současného křes­­ťanstva i spo­ leč­nos­ti. Váz. brožura, 14×19 cm, 96 stran, 147 Kč. Pavel Rejchrt – Ukaž nám cestu Soubor kázání evangelického spisovatele, básníka a malíře. vázaná, 208 stran, 15×19,7 cm, cena 285 Kč John Bunyan – Milost přehojná Duchovní autobiografie Johna Bunyana. 11,5×17,5 cm, 192 stran, cena 157 Kč. Bill Higgins – Hus drží klíčf Traktát o aktuálnosti Husova učení pro dnešní dobu. brožovaná, 64 stran, 10,5×15 cm, cena 75 Kč Hermann Hartfeld – Víra navzdory KGB Autentické vyprávění o pronásledování křes­­­­­ ť anů v Sovětském svazu v šedesátých letech. 12×19 cm, 304 stran, cena 177 Kč. Richard Wurmbrand – Kristus na Ži­dov­ské cestě Autor sám židovského původu uvažuje na ži­dov­ské téma. 12×18 cm, 248 stran, cena 175 Kč. Sam Wellman – William Carey Kniha o životě anglického misionáře v In­dii. Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran, cena 167 Kč. Hans Martin Braun – Let přes hranice Napínavý román z prostředí ruské podzemní církve se špionážní zápletkou. Vázaná, 11,5×17 cm, 120 stran, 2. vydání, cena 138 Kč Mike Fearon – Martin Luther Beletrizovaná biografie jedné z klíčových po­stav historie křesťanství.

Vázaná brožura, 12×19 cm, 112 stran, cena 165 Kč. Anatolij Granovskij – Byl jsem agentem NKVD Memoáry agenta sovětské tajné služby, pů­so­bí­cí­ho krátce také v poválečném Čes­ko­slovensku. Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 stran, cena 245 Kč. Tom White – Akce Kuba Po sedmnácti měsících vězení na Kubě vy­prá­ví au­tor vzru­šu­jí­cí příběh církve trpící za „třti­no­vou opo­nou“. A6, 230 stran, cena 83 Kč. Darlene Deiblerová-Roseová – Ve stínu vycházejícího slunce Podivuhodný příběh americké misionářky v japonském zajetí za druhé světové války. Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 str., cena 248 Kč. Richard Wurmbrand – Vězeňské zdi kdyby promluvily Autorova kázání, sestavená na samovazbě, ­k terá jsou pozoruhodným a jedinečným do­ku­men­tem o hlu­bi­ nách křesťanské víry upro­střed nelidského teroru a zou­fal­ství. Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kč. Sam Wellman – Jan Kalvín Biografie slavného reformátora. Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran, cena 225 Kč Bratr Andrew – Pašerákem ve službách Nejvyššího Kniha popisuje začátky služby bratra An­dre­wa. Díky této knize se mnozí západní křesťané začali zajímat o utr­pe­ní svých spoluvěřících v totalitních zemích a mnohým rovněž po­moh­la nalézt víru v Ježíše Krista. Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 262 str., cena 245 Kč Richard Wurmbrand – V Božím podzemí Luterský farář Richard Wurmbrand odmítl veřejně chválit komunistický režim a podrobit se jeho diktátu. Je uvězněn a společně s ostatními nepřáteli režimu vystaven mučení, o kterém obyvatelé svobodného světa nemají ani tušení. Vázaná, 115×175 mm, 335 stran, doporučená prodejní cena 225 Kč

Nabízené knihy z nakladatelství STE­FA­NOS si můžete objednat na naší adrese, uve­de­né na zadní straně obálky. Poštovné ani balné není účtováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz

Hlas muèedníkù 5–6 / 2015

Zničené ulice syrského města Douma (ležícího 10 km severovýchodně od Damašku) po náletech vládních sil.

richard Wurmbrand napsal

„Daruj o Vánocích drahokam“ „…musíte se narodit znovu.“

Jan 3,7

Drazí bratři a sestry, Povím vám o jednom člověku, který byl se mnou ve vězení. Byl farářem a jmenoval se De­mitri. Ve vězení ho bili kladivem do páteře, následkem čehož ochrnul. Jediné, co mohl, bylo pohnout krkem. Dovedete si jistě představit, jaká to byla tragédie. O vás by se alespoň postarali doma nebo v nemocnici. Máte ženu, matku nebo pečovatelku a ty by se vám věnovaly. Jak jsme se však o něho měli postarat my? Neměli jsme ani tekoucí vodu, abychom ho umyli, ani prádlo, které bychom mu vyměnili. A tak tam jen tak ležel, ve vlastní nečistotě. Nedokázal ani natáhnout ruku, aby se sám napil. Všichni ostatní, kteří mohli chodit a pracovat, byli po celý den pryč. Vraceli se až večer, a Demitri po celou dobu jejich nepřítomnosti zůstal o žíz­ni. Zůstal ve vězení ležet řadu let. Bylo to peklo na zemi. Pak v prosinci 1989 proběhla v Rumunsku revoluce a diktátor Ceaușescu byl svržen. Přišla svoboda a Demitri byl z vězení propuštěn. Nyní byl u své rodiny a přátel. Lékaři mu sice pomoci nedokázali – nadále nemohl pohnout rukou ani nohou – měl však alespoň milující ruce svých blízkých. Jednoho dne kdosi zaklepal na Demitriho dveře a vstoupil. Byl to onen komunista, který byl zodpovědný za jeho zmrzačení. Řekl: „Pane, nedomnívejte se, že jsem vás přišel prosit o odpuštění, neboť to, co jsem spáchal, nemůže být odpuštěno ani na zemi ani na nebi. Nejste jediný, koho jsem takhle poznamenal. Vy, ani nikdo jiný mi nemůžete odpustit. Dokonce ani Bůh. Můj zločin je příliš velký. Přišel jsem vám jen říci, že toho, co jsem spáchal, lituji. Nyní se jdu oběsit. To je všechno.“ Otočil se a chtěl odejít. Ochrnutý bratr Demitri mu však řekl: „Pane, po všechna ta léta mi nebylo tolik líto, že nemohu hýbat rukama, jako právě nyní. Jak rád bych vás objal! Po celou dobu jsem se modlil právě za tento okamžik. Z celého srdce vás miluji a odpouštím vám.“ Této lásce se Demitri naučil od Ježíše, který Jidáše nazval přítelem, který se modlil za ty, kdo ho křižovali, a který přijal Pavla z Tarsu a učinil z něho svého apoštola. Naše víra znamená napodobovat Ježíše. Když se Ježíš setkal s hříšným člověkem, nikdy mu nic nevytýkal. Vzal hřích na sebe a trpěl za něj na kříži. Mohl bych vám vyprávět celou řadu příběhů podobných tomu o Demitrim. V jistou chvíli jsem byl ve vězení na smrt nemocen. Měl jsem tuberku

lózu obou plic, tuberkulózu páteře, tuberkulózu střev, cukrovku, srdeční záchvaty, žloutenku a nevím kolik ještě dalších nemocí. Byl jsem na pokraji smrti. Ležel jsem v cele, která byla vyhrazena pouze umírajícím. Byl jsem v této místnosti více jak tři roky, a nakonec jsem z ní vyšel po vlastních nohou, abych mohl vyprávět svůj příběh. Ne však příběh jen o utrpení. Je to příběh mnohem krásnější. Vedle po mé pravici ležel věřící člověk jménem Iscu. Dozorci ho surově bili a mučili. I on umíral. Svůj úděl však snášel tiše, neboť věděl, kam jde. Kdykoli otevřel ústa, plynuly z nich drahokamy. Hebrejské slovo pro „mluvit“ je le­‑saper, které znamená také safír, tedy drahokam. „Mluvit“ v hebrejštině znamená „dávat drahokamy“. Otevřeš­‑li svá ústa, pak rozdávej drahokamy. Nikdo z nás ale nemůže rozdávat drahokamy po celý den. Občas jsi smutný a občas hněvivý. Zůstaň proto potichu a čekej na okamžik, kdy budeš moci darovat drahokam. Když Iscu mluvil, dával drahokamy. Hovořil o nebeských krásách a o Ježíšově lásce. Iscu již vlastně byl v nebesích. Jeho tělo bylo sice pořád na zemi, ale on již byl v nebi. Iscu ležel po mé pravici. Po mé levici ležel komunista, který kdysi Isca nelidsky mučil. Později komunisté tohoto vlastního soudruha zatkli a týrali. Nyní umíral i on. Během noci se probudil a prosil: „Pastore, prosím, modlete se za mě. Spáchal jsem tak hrozné zločiny, nemohu zemřít.“ Nyní vám popíši scénu z nebe. Nemusíte být přímo v nebi, abyste nebe viděli. Umírající pastor Iscu poprosil o pomoc dva vězně a s jejich pomocí se pomaloučku přesunul k lůžku svého mučitele, kde se posadil. Svého mučitele hladil po hlavě. Nikdy na tuto scénu nezapomenu. Byl zde člověk, který pečoval o svého dřívějšího krutého trýznitele, který nyní umíral. Řekl mu: „Z celého srdce jsem ti odpustil a miluji tě. Jsem­‑Ii já pouhým hříšníkem, a přesto tě dokážu milovat a odpustit ti, o co více tak činí Syn Boží, který je vtělená láska. Vrať se k němu. Touží po tobě víc než ty po něm. Přeje si odpustit ti víc, než si přeješ ty, aby ti bylo odpuštěno. V této vězeňské cele, která neumožňovala jakékoli soukromí, jsem vyslechl, jak se mučitel vyznával své dřívější oběti ze všech svých násilností a vražd. Pak se společně pomodlili a jeden druhého objali.“ Potom se pastor za pomoci druhých opět namáhavě přemístil na svou smrtelnou postel. Oba zemřeli tutéž noc. Byl to vlastně štědrý večer, ale ne ten, ve kterém si připomínáš toho, jenž se skoro před 2000 lety narodil v dalekém Betlémě. On se narodil právě oné noci v srdci jednoho kriminálníka. Právě to může Ježíš udělat pro tebe. Věřím, že jsem nemluvil nadarmo. Měl jsem drahokam, a proto jsem mluvil. Je to drahokam, který jsem dnes měl pro tebe. Ježíš tě miluje a čeká, aby se mohl narodit v tvém srdci. V Kristu Váš

[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn 14 let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil s manželkou Sabinou v roce 1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento článek pochází ze staršího vydání amerického zpravodaje Hlasu mučedníků. Redakčně upraveno a zkráceno.]



Promlu va Jima Daua

Herodes nezvítězí Když slyšíme o postupu samozvaného Islámského státu (IS), o syrské uprchlické krizi i zmatcích, které to vše působí na Západě, je snadné nechat se přemoci zdáním, že zlo slaví ve světě triumf. Navzdory úspěchům temnoty však máme totéž ujištění, které měl starozákonní Josef poté, co byl Jim Dau prodán do Egypta: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro.“ (Genesis 50,20) Během nedávné cesty do severního Iráku a okolních zemí jsem se setkal s křesťany, kteří pro nás měli svědectví o Božím zázračném díle z první ruky. V severním Iráku jsem hovořil s pastorem, jehož sbor přináší pomoc muslimům, kteří utekli před IS. Při jedné příležitosti pozval tento pastor do svého kostela muslimy, kteří čekali na příděl potravin, aby se tam schovali před deštěm. Během čekání jim pastor nabídl Bible, a také jim krátce řekl několik povzbuzujících slov z Písma. A od té doby tito muslimové, kdykoli přicházejí pro svůj potravinový příděl, zajdou nejprve do tohoto kostela a žádají pastora, aby jim zase řekl nějaké biblické poselství. A tak semeno evangelia klíčí i na tomto místě. V jedné sousední zemi, kde se křesťanští a muslimští uprchlíci po postupu IS usídlili, nám místní pastor sdělil, že lidé jsou nyní evangeliu otevření více než kdykoli předtím. Tento pastor uvádí, že za mnoho let své služby nebyl nikdy svědkem tak intenzivní duchovní žízně po Božím slovu. Muslimové si jednoznačně uvědomují, že jejich rodiny trpí kvůli násilí islamistů. Jistý muslim, který sloužil v irácké armádě, zmíněnému pastorovi řekl: „Pokud je tohle islám, nemám již o něj zájem.“ Bůh se rozhodl poslat svého Syna do násilného světa římské nadvlády, kde byl jeho život nepřetržitě ohrožován židov- Léon Cogniet (1794–1880): Vraždění neviským králem a římským přisluhovačem ňátek 

Herodem. Před třiceti lety poznamenal Richard Wurmbrand, že Herodes vytvořil stále opakující se typ závistivého pozemského vládce: Až na několik starých obrazů si pod veškerou vánoční okázalostí sotva někdo připomene strašlivé krveprolití, které způsobil Herodes obyvatelům Betléma a okolí, ve své posedlosti zlikvidovat Toho, v němž viděl uchazeče o svůj trůn… Herodes, bezvýznamný diktátorský monarcha, byl zasvěcen do události kosmických rozměrů, do narození dávno prorokovaného a očekávaného Spasitele. S typickou, lidsky krutou malicherností se snažil zastavit kola vesmíru svými primitivními mocenskými prostředky, likvidací nevinných batolat… Tytéž kruté primitivní metody používali nepřátelé Kristovi i křesťanů po celá staletí. (Hlas mučedníků, USA, prosinec 1985). Na následujících stránkách se dočtete o příbězích křesťanů, kteří slouží jako vyslanci Božího království na těch nejnebezpečnějších místech dnešního světa. Oni nečekají na lidskou přízeň či úřední povolení; jednají na základě duchovního poslání (Matouš 28,18–20). Jako výsledek svého úsilí vidí velké probuzení. Až budete v tyto dny číst titulky světových zpráv, pamatujte, že král Herodes nezvítězil. Zápas, který kdysi započalo dítě v jeslích, byl vítězně dobojován na zkrvaveném kříži a zakončen slavným vzkříšením jediného pravého Krále. Nechť poslušně a věrně naplňujeme své duchovní poslání a nacházíme inspiraci ve svědectvích pronásledovaných křesťanů v nejrůznějších částech světa. Požehnané Vánoce! – Hlas mučedníků, USA, prosinec 2015

Proná sledovaná círke v dnes

Sýrie Velké zlo, ale také velké probuzení Občanská válka trvá v Sýrii již čtyři a půl roku. Jak islamisté pustoší zemi, slyšíme každý týden o tragédiích, které naše syrské spoluvěřící postihují. Podobným soužením procházejí věřící na všech místech, kde radikální islamisté operují – v Nigérii, Iráku nebo na Filipínách. Navzdory všem tragédiím a těžkostem vyprávějí tito křesťané často povzbuzující příběhy o Božím triumfu nad děsivými okolnostmi. Jeden syrský pastor, nazývejme ho zde Michel, nám nedávno líčil, jak syrští křesťané žijí a slouží v oblasti, kde jsou terčem nesmiřitelné nenávisti. Přijměte pozdrav ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Přináším vám pozdravy od vašich bratří a sester v Sýrii; pokud někdo trpí, trpí s ním všichni. 

Utrpení, kterým zde nyní procházíme, je těžké s něčím srovnávat. Sýrie byla nádhernou zemí s více jak dvaceti mi­liony obyvatel. Křesťané tvořili asi dvacet procent celé populace, nyní je nás již pouhých sedm procent. Cokoli zlého si dokážete představit, nepůjde srovnat s tím, co se v Sýrii skutečně děje: zkáza, zabíjení, únosy. Extrémisté unesli jednoho z mých příbuzných. Usekli mu hlavu a pak s ní hráli fotbal. Unesli ženu, znásilnili ji a pak ji nechali ležet nahou na ulici. Tito zločinci často hromadně znásilňují zajatou ženu, dokud nezemře, a ještě přitom vykřikují „Allahu akbar“. Takové věci pak činí především křesťanům. Podobné hrůzy se v Sýrii dějí běžně Syrský pastor Michel nám napsal, jak a nebezpečí zde číhá skoro na každém tamní křesťané často zakoušejí Boží moc kroku. Lidé trpí nepřetržitým strachem. a vyslyšení svých modliteb. Extrémisté například vtrhli do domu jedné křesťanské rodiny, kterou jsem osobně znal. Pětaosmdesátiletá žena již nedokázala sama chodit, jejímu muži bylo čtyřiadevadesát. Teroristé ženu znásilnili před očima jejího manžela, který v důsledku toho přišel o rozum. Tak veliké zlo se zde děje! Ale i za těchto okolností projevuje Bůh svoji moc a dokáže obracet zlo v dobro. Naše víra stojí na tom, že všechno zlo, které Sýrii postihuje, Bůh nakonec obrátí v dobro. Tudy se ubírají naše modlitby. Bůh má zvláštní továrnu; vezme do ní všechny zlé věci a přemění je na požehnání a dobro pro svůj lid. Před válkou do kostela mnoho lidí nechodilo. O tom, kolik do našich protestantských kostelů chodí nyní lidí, jsme si dříve mohli nechat jenom zdát. Naše shromáždění nyní navště­vují tisíce rodin, které v pozici utečenců hledají útočiště v Damašku. Jsou mezi nimi katolíci, pravoslavní i muslimové. Rozdáváme mezi nimi Syrští uprchlíci v tureckém táboře otvírají potravinový tisíce Biblí, a to zejména balíček, který obdrželi od našeho místního pracovníka. muslimům. Na vchody do Syrským utečencům nabízíme také Nové zákony a další našich kostelů umisťu- evangelizační literaturu. 

jeme upozornění, že „nabízíme všem zájemcům Nový zákon zdarma“. „A kaž­dodenně si po něj přichází velké množství lidí.“ Pravě v tento čas zakoušíme uvnitř církve veliké probuzení. Naše kostely se při bohoslužbách plní lidmi natolik, že v nich nezbývá jediné volné místo. Lidé sedí na židlích, na podlaze, na chodbě, prostě všude. Na začátku války za mnou přišel jeden kolega pastor a řekl mi: „Chci odejít ze země, ne kvůli sobě, ale kvůli dětem. Do mého sboru chodí pět až deset lidí, a tak nevím, zda je potřebné, abych zde setrval.“ A tak odešel. Jenže krátce Hlas mučedníků dodává rodinám utečenců v tureckých táborech čerstvé ovoce doplňující po jeho odchodu se tento kostel naplnezbytné základní potraviny, které dostávají nil lidmi tak, že jeho kapacita je nyní od dalších organizací. naprosto nedostatečná. Jedna žena, která se nedávno nechala pokřtít, mi vyprávěla následující svědectví: „Přišla jsem o dům i veškeré zařízení, vlastně o všechno, ale získala jsem Ježíše jako Spasitele. Jsem Božím dítětem a cílem mého života je nebeské království.“ Celá rodina této ženy uvěřila v Krista. Bůh koná v Sýrii mocné skutky. Zakoušíme často mimořádnou Boží ochranu; nebezpečí na nás zde číhá doslova na každém kroku, ale my si jasně uvědomujeme, že je nad námi rozprostřena Boží ruka. Rakety a dělostřelecké granáty padají na město každý den. Jednou exploze rakety prorazila zeď našeho kostela. Uvnitř právě probíhalo shromáždění, ale Bůh nás ochránil a nikomu se nic nestalo. Jindy zase teroristé na Facebooku oznámili, že chtějí zaútočit na naše město. Prohlásili, že třicet tisíc bojovníků je připraveno k útoku, jakmile v jednu hodinu po poledni skončí páteční modlitby. Byl to hrozný den. Ale několik věřících se rozhodlo ten den modlit a postit. Vstali jsme velmi brzy ráno a celé dopoledne jsme strávili v modlitbách a v postu. Bylo v tu chvíli nádherné slunečné počasí, prvního červnového týdne. V jednu hodinu po poledni vešly tisíce militantních muslimů do mešity, aby se začali modlit. V ten okamžik se počasí radikálně změnilo a během několika minut se obloha úplně zatáhla. Modlitby skončily zhruba po patnácti minutách. Pak vyšli radikálové do ulic a dali se s křikem na pochod na naše město. Náhle začalo pršet, a pršelo stále víc a víc, déšť se postupně změnil doslova v přívaly vody. Potom začaly padat veliké kroupy. Něco takového se v Sýrii objevuje jen jednou za mnoho let. Do několika minut byly ulice prázdné. Všichni utekli. O této události referovala dokonce i sekulární syrská média a televize ve večerních zprávách přinesla záběry krupobití s titulkem: „Bůh bojoval s námi.“ 

Mnoho křesťanů se nyní rozhodlo v naší zemi zůstat, setrvat v obtížích a bojovat o naši zem v první linii. Prosíme, abyste ve svých modlitbách stáli při nás. – Hlas mučedníků, USA, prosinec 2015

Írán Vězeň příštího dne Každé ráno se pastor „Navid“ i jeho žena „Shadi“ probouzejí s vědomím, že do dalšího soumraku by se mohli ocitnout za mřížemi. V Íránu, kde se policejní agenti snaží infiltrovat do domácích církví a kde jsou telefonáty věřících odposlouchávány, se musejí křesťané stále připravovat na možné zatčení a uvěznění. Pro Navida a Shadi však trvalá hrozba uvěznění nedokáže potlačit tíhu břemene, které jim působí vědomí, že lidé kolem nich neznají Krista. Ke své radosti však zjišťují, že čím více o své víře lidem vyprávějí, tím více jim do cesty přicházejí právě ti, kteří jsou připraveni ochotně naslouchat. Než se Navid a Shadi vzali, znal již Navid pronásledování křesťanů íránským režimem z první ruky. V té době se účastnil tajných evangelizací v několika velkých městech, včetně hlavního města Teheránu. Znal kolem čtyřicítky křesťanů, které policie zatkla a uvěznila. Například v jednom městě skončilo ve vězení několik křesťanů, když se tajným agentům policie podařilo nahrát jejich telefonní hovory. V jiném městě byli křesťané zatčeni poté, co jistý člověk oznámil na policii, že slyší ze sousedství zpěv křesťanských písní. V jiných případech je důvodem zatčení infiltrace nastražené osoby do domácího křesťanského shromáždění. Navid prohlašuje, že pokud je mu známo, tito křesťané při konfrontaci s místními úředníky svoji víru nezapřeli. Většina z nich byla odsouzena k menším trestům do jednoho roku. Museli ale podepsat prohlášení, že nebudou dále křesťanství šířit. Samozřejmě tyto křesťany po propuštění nadále sleduje policie. „U lidí, kteří jsou dopadeni policií a uvězněni, dojde většinou k posílení víry, poněvadž projdou zkušeností vězení a výslechů. Mnozí svědčí o tom, že teprve po této zkušenosti se doopravdy přestali bát,“ prohlašuje Shadi. Třebaže současný íránský prezident Rúhání slíbil v zemi Íránské ministerstvo vni- posílit náboženskou svobodu, křesťané jsou v Íránu nadále tra má třicet tisíc zaměst- špehováni, zatýkáni a mučeni. 

nanců, kteří monitorují křesťanské aktivity a zatýkají představitele a aktivní členy domácích církví. Policie, Revoluční gardy a další přidružené instituce se snaží působení křesťanů co nejvíce omezovat. V současnosti je v íránských vězeních minimálně devadesát křesťanů, ve většině případů jde o konvertity od islámu. Křesťané jsou často během prvních týdnů vazby podrobeni fyzickému i psychickému mučení. Často jsou ve vězení společně s kriminálními vězni a je jim rovněž odpírána lékařská péče. Podle Navida většina křesťanských představitelů domácích církví, které osobně znal, si víru sice zachovala, současně ale tito věřící kvůli velikému riziku své aktivity značně Oba záběry na této stránce jsou pořízeny skrytou kamerou omezili. a jsou na nich zachyceni íránští křesťané při ilegální evan„Pokud tito křesťané gelizaci v jednom městském parku. budou vyvíjet nějaké misijní aktivity, policie je velmi brzo dopadne,“ poznamenává Navid. Můj bratr a otec musejí každý týden docházet na příslušné policejní oddělení a podepisovat prohlášení, že nevykonávají žádné ilegální aktivity.“ Tajné hlásání evangelia Írán se stal islámskou republikou v roce 1979, když v zemi zvítězila islámská revoluce. V zemi je od té doby zavedena teokracie, jejíž vláda je podřízena autoritě islámu. V současnosti se téměř 99 % obyvatelstva hlásí k islámu, zatímco pouhé 1 % je křesťanského vyznání. Nicméně íránský experiment s islámskou vládou přirozeně působí v mnoha obyvatelích touhu hledat uspokojení mimo sféru tohoto náboženství. Po náročných letech, způsobených zejména zahraničními ekonomickými sankcemi, omezenou občanskou svobodou a válkou, se u mnohých obyvatel Íránu, zejména pak u těch, kteří se narodili až po revoluci, proje

vuje značné rozčarování ze zkostnatělé vlády. A tak se mnozí mladí lidé otevírají evangeliu. „Vyprávíme lidem o Bohu, o jeho lásce a milosrdenství,“ prohlašuje Navid. „Říkáme jim, že je Bůh miluje a chce jim darovat svoji spravedlnost. A to je přitahuje. Z islámu znají jen Boha, který jim říká: »Tohle dělej a tohle nedělej.« A my V íránském vězení Evin, které se nachází na severozápadjim poukazujeme na rozdíl: ním předměstí Teheránu, je zadržována většina politických »Bůh vás miluje ještě dříve, vězňů, včetně řady uvězněných křesťanů. než cokoli uděláte.«“ Kromě riskování svobody a možná i života kvůli hlásání evangelia, se Navid a Shadi musejí při navazování kontaktů pečlivě orientovat a mít na zřeteli i místní společenské zvyklosti, které se s evangeliem příliš neslučují. Jednou z takových typických společenských překážek je i poměrně nízká a podřadná role žen v Íránu. „V islámu nemá žena valnou společenskou hodnotu,“ prohlašuje Shadi. „Muži jsou mnohem cennější než ženy. A to se pochopitelně promítá i do rodinného života. Ženy zde často trpí pocitem odvržení a jejich duše jsou zlomené.“ V Kristu však ženy i muži nacházejí svoji pravou hodnotu. Shadi často ženám cituje z Janova evangelia, že „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, nýbrž aby svět byl jím spasen.“ „Když vidí tento rozdíl oproti tomu, co znají z islámu, jsou tím osloveni a chtějí se o křesťanské víře dovědět více,“ prohlašuje Shadi. Výbava pro terénní pracovníky Hlas mučedníků podporuje více než 40 000 te­ rénních pracovníků v 68 ze­mích. Zajišťujeme dopra­ vu, křesťanskou literaturu, zpěv­níky, hudební nástroje a další věci, které tito pracovníci na různých místech světa potřebují. Naše misie zásobuje Navi-

Jedno z tisíců ilegálních shromáždění domácí církve v Írá­nu.



da a Shadi Biblemi a evangelizační literaturou. Na závěr našeho rozhovoru nás oba manželé poprosili o přímluvy za jejich zemi. „Islám znamená pro obyvatele Íránu velkou porobu. Modlete se prosím, aby toto pouto bylo zlomeno,“ prohlašuje Shadi. „Duchovní okovy v myslích zdejších lidí si zvláště uvědomujeme, když jim čteme biblické příběhy. Pozorujeme, že je lidé často vůbec nedokážou správně pochopit.“ Navid a Shadi pokračují ve službě svým krajanům a pomáhají jim zbavit se duchovní slepoty. – Hlas mučedníků, USA, prosinec 2015

Indie „Tento kazatel zabil mého otce“ Hadi byl napaden a zbit právě v okamžiku, kdy zvěstoval evangelium, a když vyprávěl, jakou změnu Bůh způsobil v srdcích jeho přátel. 19. dubna, během jednoho narozeninového večírku, kterého se zúčastnilo kolem třiceti osob, Hadi promluvil k ostatním o Ježíši. Téměř všichni, včetně oslavence, projevili zájem dozvědět se o Kristu něco dalšího. Avšak asi po dvaceti minutách se na místě náhle objevila skupina militantních hinduistů, kteří Hadiho promluvu přerušili. „Jsi křesťan?“ zeptal se jeden z nich. „Ano,“ odpověděl Hadi. „A ty se snažíš změnit náboženství těchto lidí?“ pokračovali militanti ve výslechu. „Tak teď s tím skoncujeme.“ Hadi chtěl zavřít Bibli, kterou měl v ruce, ale muži mu ji vyrazili z ruky. „Zítra už neuvidíš slunce,“ řekl mu další z mužů. Pak ho radikálové začali bít do zad a kopat ho do slabin. Hadiho přítel „Sahib“ se ho pokoušel bránit, načež se ho zeptali, zda je také křesťan. Když jim potvrdil, že ano, udeřili ho do hlavy holí a pak ho tloukli po celém těle. Další útočník vytáhl nůž a pobodal Hadiho na krku, rameni a zádech. Kromě toho mu radikálové zlomili dvě žebra. Sahib muže prosil, aby je přestali bít. Když pak Hadi upadl do bezvědomí, považovali ho útočHadi při kázání indickým vesničanům. níci za mrtvého a odešli. 10

Smrt přítele Jeden z přítomných mužů odvezl oba zraněné křesťany do svého domu, kde se jim ještě před příchodem lékaře snažil poskytnout první ošetření. Když ale na místo dorazil hinduistický lékař a dověděl se, kvůli čemu byli zranění napadeni, odmítl je ošetřit. Zdravotní stav obou mužů se však postupně zhoršoval a proto je jejich přátelé Hlas mučedníků zajišťuje pronásledovaným křesťanům, odvezli do nemocnice. Tam kteří jsou většinou velmi chudí, také nezbytné lékařské ošetření. Hadi prodělal dvě operace ledvin. Sahib však nakonec i přes několik operací zemřel. Šedesátiletý Sahib se stal křesťanem pouhý rok před smrtí a pokřtěn byl loni na jaře. Nedávno se sám připojil k Hadimu, se kterým potom jezdil sloužit do okolních vesnic. Sahibova žena je křesťankou, jejich syn je však nevěřící a Hadiho obvinil, že svým kázáním zavinil smrt jeho otce. „Ty a tvůj Ježíš jste mi zabili otce,“ řekl Hadimu, kterého dokonce na otcově pohřbu udeřil přede všemi do tváře. Jeho msta se tím ale neskončila. Když se Hadi vrátil domů, dostal zakrátko předvolání na policejní stanici. Sahibův syn na něho podal žalobu. „Vy jste Hadi?“ zeptal se policejní důstojník. „A kážete o Ježíši?“ „Vyprávím lidem o pravdě,“ odvětil Hadi. V ten okamžik se policista na Hadiho vrhl a začal ho surově bít. Při tomto útoku mu znovu zlomil srůstající žebra. Policie ho pak dva dny držela ve vazbě. Třebaže Sahibova manželka nesouhlasila s podáním žaloby na Hadiho, jeden člen její rodiny se tímto způsobem snažil vymoci na Hadim peníze. Proto žádal na Hadimovi odškodné ve výši 250 000 indických rupií (zhruba 95 000 Kč). 11. července se Hadi setkal se Sahibovou manželkou a jejím synem a předal jim za přítomnosti dvou zástupců vesnice peníze, které mu poskytl Hlas mučedníků. Hadi se stále zotavuje ze svých zranění a doufá, že bude moci pokračovat ve zvěstování evangelia. Naše misie rovněž uhradila nutné výlohy na jeho ošetření a léčbu. Za zmínku pekla do vězení V Indii, která má 1,28 miliardy obyvatel, žije pouhých 2,2 % vyznávajících křesťanů (něco přes 28 milionů). Podle zpráv zde existuje stále narůstající pronásledování. Útoků na křesťany v Indii bylo letos opět více než v předchozích letech a jejich počet je nepochybně ještě větší, než je uváděno, neboť velké množství 11

se jich ve statistikách vůbec neobjeví. Pracovník Hlasu mučedníků obeznámený s místní situací: „Křesťané prožívají stálý strach z pronásledování, které plyne z falešných obvinění a následného zatýkání. Radikálové vypalují kostely a křesťany fyzicky napadají a bijí. Zprávy o takových případech přicházejí Setkání indických pastorů, které zorganizovala naše misie. takřka ze všech míst Indie Tito církevní pracovníci ze státu Madhjapradéš znají pronásledování indických křesťanů z první ruky. a k pronásledování dochází i v oblastech, kde dosud panoval klid.“ Objevují se zprávy o bití a únosech a obvinění pastorů z „násilných konverzí“. Křesťané jsou běžně vyháněni ze svých vesnic, někdy jsou i zabiti. Kupříkladu jedné rodině bylo odepřeno právo pohřbít svoji zemřelou kvůli tomu, že neuhradila finanční příspěvek na hinduistický svátek. V září rokovali zástupci šesti indických států o zavedení zákona proti náboženským konverzím. Pokud by byl tento zákon přijat, vytvořily by státy Maháráštra, Čhattísgarh, Gudžarát, Himáčalpradéš, Madhjapradéš a Urísa území, na kterém by křesťanské evangelizační aktivity mohly být zcela legálně potlačovány. Na základě tohoto zákona by bylo možné křesťany zatýkat a věznit při každé vhodné zámince hinduistických nacionalistů. Tento zákon zakazuje, aby se osoba jednoho vyznání přihlásila k jinému náboženskému vyznání pod nátlakem, v návaznosti na přemlouvání či podvodné jednání jiné osoby. Avšak vzhledem ke značné vágnosti tohoto zákona lze za nátlak považovat již třeba jen pouhou zmínku o pekle. Zmíněný zákon rovněž vyžaduje, aby lidé ještě před svojí konverzí požádali o svolení příslušné úřady. Jedním z hlavních cílů Hlasu mučedníků je opatřit pronásledovaným křesťanům také okamžitou podporu a záštitu. V Hadiho případě jsme zajistili jednak lékařské ošetření, ale také právní zastoupení. V Indii často uchrání obviněné křesťany před vězením již pouhá skutečnost, že si najmou advokáta, který za ně vyplní různé dokumenty Pro křesťanské ženy pořádáme v Indii a dalších asijských a vyřídí nezbytné úřední zemích kursy šití, aby tak získaly jistou míru ekonomické nezávislosti a mohly lépe podporovat své rodiny. úkony. 12

V každém jednotlivém případě pronásledování musíme rozpoznat všechny specifické aspekty. V tomto roce se naše misie angažovala zhruba v případech 60 000 rodin, a to ve více než šedesáti zemích světa. Hlas mučedníků zajišťuje pronásledovaným křesťanům potraviny, útočiště, ošacení, vzdělání pro děti perzekuovaných, rekvalifikační kurzy, různé vybavení a nástroje pro malé živnosti, právní zastoupení, podporu rodin uvězněných křesťanů. – Hlas mučedníků, USA, prosinec 2015

Laos Odmítnutí kmenového náboženství Keo nebyl naléháním vesnických předáků nikterak překvapen. Bylo to přesně to, co očekával. Keo s svoji manželkou a pěti dětmi přijali křesťanství asi před čtyřmi roky. Od té doby rodinu v této komunistické zemi provázejí mnohé obtíže. Vesničtí předáci jim například zakázali přístup k veřejnému vodovodu. Laos je pro křesťany zemí velmi problémovou, také proto, že odmítají tradiční animistické duchovní praktiky. Konverze ke křesťanství pak z pohledu tamních obyvatel znamená zřeknutí se rodových tradic a přivolání hněvu duchů předků a k uctívání model. Křesťané jsou kvůli tomu často všelijak zastrašováni a vyháněni ze svých domovů. Je jim odpíráno vzdělání i zaměstnání a nezřídka jsou kvůli své víře zatýkáni a nuceni se zříci své víry. Navzdory těmto těžkostem se Keo s rodinou odmítal zříci víry v Krista. „Vím, že stát se křesťanem znamená těžkosti a pronásledování,“ prohlašuje Keo.

Křesťané se modlí za Keova syna, který byl následně uzdraven z nemoci, se kterou si nevěděli lékaři rady.

Zkušenost s Boží mocí Keova rodina přijala křesťanství na základě svědectví o síle modlitby. Jeho dvanáctiletý syn Khamphuy trpěl dlouhodobě silnými dýchacími obtížemi. Keo vynaložil veškeré své úspory na zaplacení domorodých lékařů, kteří mu přikázali, aby zabil určená zvířata na zahlazení přestoupení, které způsobily chlapcovu nemoc. Když se ale synův stav ještě více zhoršil, odvezl ho do nemocnice. Ale tam mu však lékaři nedokázali pomoci. 13

Keo měl švagrovou, která byla křesťankou. Ta švagrovu rodinu pozvala do své vesnice a jejich nemocného syna odvedla k místnímu křesťanskému pastorovi. Pastor společně s dalšími věřícími položili na Keova syna ruce a modlili se za jeho uzdravení. Během několika dnů se Khamphuyův stav očividně zlepšil. V reakci na to se Keo začal o křesťanství zajímat a záhy přijal Krista. „Zůstali jsme tehdy u švagrové s rodinou celý týden, abychom se o Bohu dověděli co nejvíc,“ vzpomíná Keo. „Chtěli jsme vědět, jak máme Boha uctívat, jaké máme zpívat písně a jak číst Bibli.“ Po uzdravení se stal křesťanem i Khamphuy. Hlas mučedníků pomá- „Věděl jsem zcela jistě, že mi pomohl Bůh,“ prohal s fi­nancováním zařízení hlašuje. Keova domu, ve kterém se Poté, co celá rodina přijala Krista, věděl Keo nyní schází stále rostoucí velmi dobře, že je čekají nemalé těžkosti. Jen společenství domorodých nedlouho předtím vesničtí předáci vyhlásili, že křesťanů. nikdo, kdo by se stal křesťanem, neujde trestu. Třebaže na nás dolehne pronásledování, musíme Bohu důvěřovat, že nás bude chránit, „řekl Keo své manželce.“ „Nebáli jsme se člověka, který může zahubit naše těla, ale báli jsme se Toho, který může zahubit naše duše.“ Zpráva o konverzi celé rodiny se ve vesnici rychle rozšířila. Přibližně dvacet vesnických úředníků spřízněných s komunistickou stranou i Vlasteneckou frontou navštívilo Keoův dům a rodinu vyzvali, aby se křesťanství vzdala. Pro Kea již dokonce připravili k podepsání dokumenty, podle nichž se své křesťanské víry zříkal. „Uvědom si, že tohle náboženství je cizí,“ řekli mu předáci, „není naše, laoské.“ Ale Keo s manželkou dokument odmítli podepsat. Po zkušenosti s Boží mocí při uzdravení jejich syna si něco takového ani nedokázali představit. Keo rozmlouval se svými příbuznými, kteří rovněž pomalu přijímali křesťanské poselství, ale báli se pronásledování, které by jim hrozilo, kdyby se pro Krista rozhodli naplno. „Snažil jsem se jim zdůraznit, že Bůh Bible bude s nimi,“ prohlašuje Keo. „V minulosti jsem mnoho­ Tajný biblický seminář pro evangelizační pracovníky v jedné krát obětoval zlým duchům, zemi jihovýchodní Asie, který uspořádala naše misie. ale ti nám nepomohli,“ říkal 14

Keo příbuzným. „Zlí duchové nás jenom ničili. Ničili náš dobytek a prostředky. Pokud věříme v Boha, můžeme počítat se skutečnou pomocí. Když roste naše rýže nebo kukuřice, je to Bůh, kdo nám žehná. Je to Bůh, kdo nás chrání a dává nám úrodu.“ Služba navzdory nebezpečí Když Keo se ženou vyprávějí druhým o Bohu, hledají dílo Boží v lidských životech. Jejich dům je nyní místem setkávání pro věřící z kmenů Khmu, Lahu a Akha. Někteří věřící podnikají několikakilometrové cesty, aby se zúčastnili nedělního shromáždění. Zájem o křesťanství v této oblasti nenápadně roste. Jen od začátku roku uvěřilo dalších 24 vesničanů, kteří se připojili k této domácí církvi. Keo uvádí, že je v této oblasti dalších šedesát větších vesnic kmene Khmu, kde podle odhadů žije na 50 000 obyvatel. Keo rozdává zájemcům krátkovlnné přijímače, na kterých mohou poslouchat křesťanské vysílání v jazyce Khmu. Hlas mučedníků v oblasti podporuje také pořádání biblických seminářů, ale z bezpečnostních důvodů nemůžeme uvést bližší informace. Nedávno jeden z nejhorlivějších laoských křesťanů beze stopy zmizel. Keo i přes dosavadní těžkosti důvěřuje nadále Bohu a ví, že jeho budoucnost je v Božích rukách. „Modlete se za mě, aby moje víra byla silná, aby celá naše rodina následovala Pána a abychom se jím nechali vést,“ řekl nám Lao na rozloučenou a dodal: „Modlete se i za zdejší lidi, aby i oni zaslechli Boží volání.“ – Hlas mučedníků, USA, listopad 2015

Afghánistán Skutečná svatá válka „Janovi“ bylo třiadvacet let, měl manželku a malého synka a v rodném afghánském městě stu­doval islámskou teologii. V té době se jeho otec, který patřil k vysoce postaveným představitelům Talibanu, roz­ hodl, že Jan musí vykonat pouť do Mekky, aby tak naplnil jedno z hlavních přikázání islámu. Jan odcestoval do Saúdské Arábie v listopadu 2011 společně s deseti bojovníky

Během pouti do Mekky měl Jan vidění Ježíše, který stál na kopci podobném pahorkům v okolí tábora poutníků v Miná.

15

Talibanu, které s ním otec poslal coby osobní stráž. Již první noci se mu tam zdál zvláštní sen. Ukázal se mu ve snu muž se zářící tváří, oblečený v bílé roucho, který Janovi řekl: „Můj synu, vidím, že mě hledáš, ale pravá víra není zde a já zde také nejsem.“ Když Jan vykonával poutníkům uložené úkony, uvědomoval si pokrytectví toho, co se zde označovalo za svaHlas mučedníků podporuje v muslimských zemích křesťan- tou pouť. Byl vyučován, že ské pracovníky, kteří stojí ve zvěstování evangelia v první muslimové v Mekce nechtějí linii. mít z poutníků žádný zisk. Přesto viděl veliké, okázalé hotely postavené pro bohaté poutníky a v obchodech spousty zlata. „V Koránu stojí psáno, že bychom neměli obchodovat v domě Božím,“ říká Jan. „Tohle mě ve světle učení Koránu velmi mátlo.“ A když Jan s tisíci dalších kráčel ve Velké mešitě kolem kamene v Kábě, přišlo mu na mysl, že společně uctívají jen nějaký kámen. Pak se Jan odebral s dalšími poutníky do města Miná, kde bydleli ve stanu. Té noci ve snu opět spatřil muže v bílém rouchu. V tomto snovém vidění Jan běžel k muži stojícímu na bílém kameni na jakémsi kopci. „Kdo jsi?“ zeptal se Jan. „Odpočinutí,“ odpověděl muž. „Chci k tobě hovořit, protože tě miluji. Pokud ti řeknu, kdo jsem, ztratíš sedm věcí. Ztratíš Korán a Mohameda. Ztratíš svoje rodiče. Ztratíš své dítě, které miluješ. Ztratíš své příbuzné a všichni tě budou nenávidět. Ztratíš svoje bohatství, ztratíš svůj domov, vyženou tě a ztratíš svoji zem. Pakliže nepřijmeš ztrátu těchto sedmi věcí, již mě nalézt nedokážeš. Ještě než ses narodil, viděl jsem tě. Jak se rozhodneš?“ „Řekneš­‑li mi své jméno, budu v tebe věřit,“ odpověděl Jan. „Jsem tvůj Bůh,“ odpověděl Ježíš. „Jsem Ježíš Kristus.“ Pak se v tomto vidění Ježíš dotkl Janovy hlavy a on upadl do spánku. Když Janův otec, bratři i tchán jsou všichni přesvědčenými a horse probudil, připadalo mu, livými členy Talibanu, avšak chladná brutalita tohoto islamistického hnutí přiměla Janovu matku a sestry vyznat že je jiným člověkem, jakoby veřejně víru v Ježíše Krista. ho někdo očistil zevnitř. 16

V afghánském vězení Jan okamžitě ukončil svoji pouť a odletěl domů do Afghánistánu. Z letiště v Kábulu zavolal otci. „Vrátil jsem se,“ řekl mu. „Proč ses vrátil?“ vyptával se rozhořčeně otec. „Vždyť jsi měl ještě tři dny konat pouť.“ Jan se nadšeně snažil podělit se s otcem o nově nabyté poznání. Když pak dorazil do opevněného sídla, Taliban v Afghánistánu působí neustálý teror. V dubnu tohoto roku toto hnutí stálo například za sebevražedným kde otcova rodina bydlela útokem v provinčním městě Dželálábádu, při kterém přišlo i s vojáky Talibanu, zeptal o život 33 lidí a více než sto dalších bylo zraněno. se ho otec: „Co mám odpovědět, až se mě budou lidé ptát, proč můj syn přerušil svatou pouť?“ „Že jsem nalezl svého Boha,“ odpověděl Jan, „a že v Alláha již nevěřím.“ „A kdo je ten, koho jsi nalezl?“ zeptal se otec. „Věřím v Ježíše Krista,“ odpověděl Jan. „Pak jsi ovšem nevěřící!“ vykřikl otec, vrhl se na syna a začal ho bít. „Jestli řekneš lidem, co jsi řekl mně, sám ti vyříznu jazyk.“ „Chci k lidem mluvit,“ řekl Jan. „V tom mi nikdo nezabrání.“ „Jestli lidem řekneš, že jsi se stal křesťanem, upálím tě i s tvojí ženou a synem!“ vyhrožoval mu otec. Poté ho nechal zavřít do podzemního bunkru, který vojáci používali k uvěznění vzbouřenců proti Talibanu. Tam byl Jan držen téměř osmnáct měsíců a během této doby ho opakovaně násilím nutili, aby se víry v Ježíše zřekl. Kromě otce a jeho dvou důvěrných přátel z Talibanu nikdo z rodiny nevěděl, kde Jan doopravdy je. Janově manželce tchán řekl, že Jana poslal do jakési tajné školy džihádu v Egyptě. Jan byl různými způsoby nucen se víry v Krista vzdát a nedostával téměř nic k jídlu. Kromě bití mu dávali do cely hady, jindy zase rozzuřeného psa, Jan však nikdy nepřišel k žádné újmě. Po patnácti měsících nakonec mučitelé Jana přivázali na kříž a nechali ho na něm viset hlavou dolů. Po celou tu dlouhou dobu osamění v bunkru se Janovi často opakovaně zdálo o Ježíši a ve snu byl vždy nabádán, aby se nebál a vytrval. „Duch svatý promlouval každý večer k mému srdci, dával mi sílu a ujišťoval mě, že je se mnou,“ vzpomíná Jan. V březnu 2013, téměř po osmnácti měsících strávených v bunkru, nechal otec Jana propustit, avšak opět s varováním, aby nikomu neříkal o svém novém náboženství. „Slíbil jsem sice otci, že s ním již o Ježíši hovo17

Hlas mučedníků tiskne a distribuuje křesťanskou misijní literaturu v afghánském jazyce, včetně knih pro děti.

řit nebudu, ale nezavázal jsem se, že nepromluvím s někým jiným,“ prohlašuje Jan. Když Jan toho dne vstupoval do rodinného sídla, měl dlouhé vlasy i vousy. Všichni doma, kteří o jeho věznění nic nevěděli, byli z jeho vzhledu šokováni. Když se dal Jan trochu do pořádku, šel za svou ženou „Marií“, nedočkavý vyprávět jí o Ježíši. „Marie,“ začal, „musím ti

něco říci.“ Ale manželka ho přerušila. „Já první ti musím něco povědět,“ řekla. Pak mu pověděla, že v době, kdy byl uvězněn v bunkru, se jí zdály sny o Ježíši. Byla v nich utěšována a obdržela ujištění, že se k ní manžel vrátí. Marie již nyní v Ježíše také věřila, ale nikomu to dosud neřekla. Jan pak své ženě radostně vyprávěl všechno, co prožil od svého prvního vidění v Mekkce. Oba manželé byli v tu chvíli naplněni velikým štěstím. Zpátky v bunkru Navzdory otcově varování Jan o Ježíši mluvil. „Pověděl jsem všechno, co jsem prožil, své matce,“ vzpomíná Jan, „a pak také zbytku rodiny a všichni uvěřili, že se mi Ježíš Kristus skutečně zjevil. Měli však strach a nikomu nic neřekli.“ Janova matka, sestry, tety a sestřenice začaly věřit v Ježíše. Každý večer, když otec odešel, jim Jan říkal, co cítil, že mu Duch svatý klade na srdce. O několik měsíců později, když Marie čekala druhé dítě, jim otec sdělil, že chce, aby jméno dítěte bylo Sayeed Muhammed, pokud se narodí syn. „Ne,“ prohlásil Jan, nechtěl bych dát svému sy­novi islámské jméno. Chci, aby se jmenoval Isa (Ježíš).“ Otec vybuchl hněvem a začal Jana okamžitě bít. Tajné křesťanské shromáždění afghánských žen, které nav- „Mlč, ty nevěřící!“ křištívil také náš tamní spolupracovník. čel. Pak nechal Jana znovu 18

zavřít do podzemního bunkru. Janův otec řekl otci Marie, který byl místním mullahem (islámským učencem), a také členem Talibanu, co se stalo. Mariin otec šel okamžitě za svojí dcerou a řekl jí: „Tvůj manžel je nevěřící a proto musíš dítě potratit.“ „Ale já také věřím v Ježíše Krista,“ odpověděla otci Marie. Mullahova reakce byla V Afghánistánu, kde povstalci vytrvale vedou „svatou proti zahraničním silám, neexistují žádné kostely, okamžitá. Udeřil svoji dceru válku“ evangelizace je postavena mimo zákon a ústava země takovou silou, že ji srazil na zakazuje konvertovat od islámu k jinému náboženství. zem a vyrazil jí jeden zub. (Na obrázku hlavní město Kábul ležící v úzkém údolí mezi Následně začal do ležící horami Hindúkuše). dcery kopat ve snaze zasáhnout břicho. Pak Marii dovlekl k jejímu tchánovi a společně ji strčili do bunkru k manželovi. Jan vzpomíná, jak se vyděsil, když uviděl zbitou Marii, jak má na tváři množství modřin od utržených ran. Útěk z Afghánistánu Zatímco byli Jan a Marie zavřeni v bunkru, odvezl Janův otec jejich malého synka do rodiny jednoho ze svých přátel z Talibanu, žijícího v jiném městě, aby tam zatím pobýval s jeho dětmi. Pak se začalo rozhodovat, co udělat s Janem. Ostatní předáci z Talibanu začali Janova otce obviňovat, že svému synovi toleruje odpadlictví a trvali na tom, že Jan musí být usmrcen. O jejich rozhodnutí se dověděla Mariina matka, která vše pověděla Janově matce. Ta se 20. srpna 2013 v příhodnou chvíli vypravila do bunkru a vypáčila dveře místnosti, kde byli oba manželé zavření. Jan dostal od své matky 2 500 dolarů, svůj počítač a nějaké věci na cestu. Matka Janovi a Marii řekla, aby okamžitě odjeli z Afghánistánu a ubezpečila je, že se postará o jejich syna a dá jim zprávu, jakmile to bude možné. Třebaže se Jan a Marie zdráhali svého syna opustit, na druhou stranu věděli, že se nacházejí v bezprostředním ohrožení života a synovi by stejně nedokázali pomoci. Navíc žili v přesvědčení, že u Janovy matky bude jejich synek v bezpečí. O několik hodin později dorazili do jednoho příhraničního města. Odtud Jan zavolal matce, která mu sdělila, aby se vrátili, že si myslí, že nebezpečí již pominulo. Jan s Marií se rozmýšleli, co udělat. Ale o několik hodin později jim matka zavolala nazpět, aby se v žádném případě nevraceli, protože je všude hledají vojáci Talibanu. Také jim řekla, že k tomu, co jim řekla 19

vé no me rk Tu

Fajzábád

Uzbekové

Mazáre Šerif

Pamírové

Tádžikové

Majmene Nuristánci Pašajové

Hazárové

Kábul

Dželálábád

NEOBYDLENÁ

ÚZEMÍ

` Ajmakové

Tádžikové

Paštunové

Kandahár

Balúčové

Zarandž

NEOBYDLENÁ ÚZEMÍ

NEOBYDLENÁ ÚZEMÍ

Talibán Paštunové Hazárové Tádžikové Uzbekové Turkmenové Ajmakové Nuristánci Balúčové Pamírové Pašajové

Mapa Afghánistánu naznačující rozložení jednotlivých etnik v zemi i oblasti ovládané Talibanem.

v předchozím rozhovoru, byla přinucena násilím. „Musíte okamžitě zmizet,“ varovala oba manžele. Uprchlíci z Afghánistánu, Ježíšovi vyslanci Jan s Marií ještě toho dne uprchli do jedné středoasijské země, tak daleko, na kolik jim stačily peníze. V této zemi se pokoušeli zaregistrovat jako uprchlíci, avšak místní muslimští úředníci je odmítli kvůli tomu, že byli křesťanskými konvertity. Marie se navíc ještě nezotavila po utržených ranách od svého otce i tchána a měla stále velké bolesti. Jan ji proto odvedl k lékaři, který zjistil, že počaté dítě v jejím těle zemřelo a pokud nebude mrtvý plod odstraněn, zemře i ona. Lékař jim řekl, že operace bude stát 5 000 dolarů. Jan již ale neměl skoro žádné peníze. Toho večera, zatímco Marie spala, Jan zoufalstvím plakal. Za této neřešitelné situace však během modlitby náhle pocítil, že ho Pán vede, aby svoji manželku pomazal olejem. Jan volal v modlitbě k Ježíši, aby zachránil jeho ženu i jejich nenarozené dítě. Po této vroucí modlitbě nakonec usnul únavou. 20

Když se následujícího rána probudil, podivil se, když uviděl, že Marie je již vzhůru a právě snídá. Přitom ještě večer nemohla skoro ani chodit. Následujícího dne vzal Jan Marii opět k lékaři. Po vyšetření lékař sdělil manželům neuvěřitelnou novinu. „Nevím, jak je to možné, ale dítě je naživu!“ prohlásil lékař. Jan mu pak vyprávěl, co prožil Taliban vznikl někdy v roce 1994 v Kandaháru, druhém nejoné noci, jak se modlil za větším afghánském městě ležícím na jihu země (na snímku). svoji manželku i jejich nena- Původ tohoto hnutí mudžáhedínů však sahá až k sovětské z konce sedmdesátých let, kdy afghánští muslimové rozené dítě ve jménu Ježíše. invazi volali po společném džihádu proti komunismu. Jejich odboj „Je to očividný zázrak,“ řekl byl tehdy financován také prostřednictvím CIA i zpravodajlékař. „Za celou svoji praxi ských služeb Pákistánu a dalších zemí. jsem se s něčím podobným nesetkal.“ Lékař pak zavolal svoje kolegy z kliniky, aby jim pověděl, co se stalo a představil jim oba manžele. Jan jim mohl znovu vyprávět, co prožil, i vydat svědectví o Ježíši. Vraťte se nebo zabijeme vašeho syna Ale Taliban neustal ve svém pronásledování obou manželů ani poté, co Jan a Marie uprchli z Afghánistánu. Janovi nejdříve telefonicky vyhrožovali nějací radikálové z Pákistánu, později také ze Saúdské Arábie. Krátce poté, co Jan s Marií získali pasy, obdrželi od Talibanu zprávu, aby se vrátili do Afghánistánu a křesťanské víry se zřekli. Pokud tak neučiní, bude jejich dvouletý syn zabit. Pro splnění podmínek stanovili lhůtu do 4. října 2013. Jan se snažil udělat všechno, co mohl. Hovořil s velvyslancem, navštívil kancelář OSN pro uprchlíky. Sotva mu však mohl někdo pomoci. O několik dní později pak Janův otec předal jejich synka Talibanu, aby si tak uchoval úctu svých teroristických přátel. Jeden z příbuzných pak zavolal Janovi a Marii smutnou zprávu o splnění hrozby. „Dověděli jsme se o smrti našeho dítěte pár dní po stanoveném datu 4. října,“ vypráví Jan. „Taliban umístil obrázek našeho mrtvého syna na svých webových stránkách.“ Vražda malého chlapce šokovala Janovu matku i jeho pět sester. Ptali se, jak islámská víra ospravedlňuje vraždu dítěte kvůli jednání jeho otce. Janův otec jim řekl, že zabití chlapce obnoví před Talibanem jeho pošramocenou čest. Ženy pak otci řekly, že ony samy věří díky Janovu svědectví v Ježíše, stejně jako další lidé v jejich vesnici. „Záhy jsme se od jednoho z bratrů mé ženy dozvěděli, že můj otec zabil mou matku i všech mých pěr sester a sám je pohřbil,“ vyprávěl Jan. „Věřili jsme mu, protože jsme o nich od té doby již neslyšeli.“ 21

Prvním protestantským misionářem v Af­ ghá­nistánu byl zřejmě Joseph Wolff (1795– 1862). Syn německého židovského rabína přestoupil ke katolické církvi pod vlivem knih řezenského biskupa Johanna Michaela Seilera a byl pokřtěn v Emauzském benediktinském klášteře v Praze. Později odcestoval do Anglie, kde přestoupil k anglikánské církvi. Od roku 1821 cestoval po Blízkém východě a přes území Turecka, Arménie, Turkmenistánu a Afghánistánu se dostal až do Indie. Díky Wolffově kázání v Kábulu v roce 1832 vznikla malá asi dvacetičlenná komunita křesťanů z etnických Afghánců. Jediný kostel v zemi byl postaven díky zahraničním křesťanům až v roce 1970. O tři roky později však byl zničen.

Ačkoli byli Mariini bratři rovněž členy Talibanu, s rozhodnutím předáků zabít Janova syna důrazně nesouhlasili. A později, když Janův otec zabil svoji ženu a dcery, došlo dokonce mezi bratry Marie a bojovníky Talibanu k přestřelce. Mrtvé tělo nejstaršího bratra bylo nalezeno po několika dnech. Teroristé mu uřízli hlavu. Ale nejmladšímu bratrovi Marie se podařilo uprchnout. Když Mariin otec zjistil, že jeho žena byla tou osobou, která překazila plán Talibanu zabít Jana a Marii, otrávil ji jedem na krysy. Uprostřed všech těchto ran mohou Jan a Marie jen plakat, modlit se a volat k Bohu: „Bože, ty to všechno víš.“ Ale i po všech těch tragických událostech dostává tento manželský pár různé výhrůžky. Jacísi lidé, kteří o sobě tvrdili, že jsou od policie, přišli jednou do jejich bytu a vyhrožovali jim, že budou posláni zpátky do Afghánistánu. Jednou byl Jan zatčen, ale advokátům se podařilo ho zase dostat na svobodu. Při jiném incidentu zastavilo před jejich bydlištěm několik automobilů, z nichž vystoupili nějací muži, kteří pak tloukli na dveře jejich bytu. „Řekl jsem jim, že pokud mě přišli ve jménu Alláha zabít, nechť jdou dál a učiní tak,“ prohlašuje Jan. „Muži po mých slovech znervózněli a nečekaně odešli.“

Touha pracovat pro Boží království V listopadu 2013 byli Jan i Marie pokřtěni. V únoru 2014 se narodil malý Isa, bez komplikací a naprosto zdráv. Vzhledem k trvajícím hrozbám ze strany Talibanu se musela rodina za osm měsíců šestkrát přestěhovat. Jan pokračuje ve vydávání svědectví a často rozmlouvá s různými afghánskými obchodníky a dalšími Afghánci v zahraničí. K této práci také začal používat internet, který mu umožňuje diskutovat s mnoha Afghánci žijícími v nejrůznějších částech světa. včetně někdejších muslimských studentů. Řada z nich se díky jeho mimořádnému svědectví stala křesťany a někteří z nich nyní dokonce začínají působit i v samotném Afghánistánu. Jan se v současnosti duchovně stará, jak prostřednictvím internetu, tak 22

i osobně, o několik Afghánců a několikrát týdně se u něho schází malá skupinka nově obrácených. Koncem minulého roku se Jan s Marií jako uprchlíci usídlili v jedné západní zemi. Jan chce pokračovat ve své misijní službě. „Toužím pracovat pro Krista,“ prohlašuje. „Chtěl bych, aby co nejvíce Afghánců uvěřilo v Ježíše. Na to myslím a za to se modlím dnem i nocí. Já jsem přišel v naší zemi úplně o všechno, ale nalezl jsem Krista. A toužím, aby v Ježíše uvěřili i další moji krajané. Bůh má v nebi mnoho příbytků a potřebuje pro ně lidi.“ – Hlas mučedníků, USA, leden 2015

Barma Nebezpečná žena

Malý Isa, jehož narození provázely pozoruhodné okolnosti, je pro Jana a Marii svědectvím o Boží péči.

Výřečná, horlivá… a nebezpečná. To jsou slova, která jsou v Barmě používána při popisu „Inzali“. Jako evangelizační pracovnice na plný úvazek má Inzali jeden hlavní cíl, kterému vše podřizuje: chce přivádět lidi ke Kristu. Z pohledu oponentů křesťanské víry v Barmě, která je dnes oficiálně nazývána Myanmar, jde o nebezpečnou ženu. A Inzali je také stále připravená, že se při své práci setká s nějakým druhem odporu. „Čím více ve světě sdílíme evangelium, tím více obtíží musíme překonávat,“ prohlašuje Inzali. Tato horlivá křesťanka patří ke skupině, jejíž členové pocházejí asi z dvaceti barmských křesťanských sborů, a jejichž cílem je přinést dobrou zprávu do těch oblastí Barmy, které jsou evangeliem nejméně zasažené. Mateřský sbor Inzali je v Barmě považován za nejrychleji rostoucí křesťanskou komunitu v zemi s největším množstvím nově pokřtěných. Zastavit křesťanství V Barmě, která má 54 mi­lionů obyvatel, je asi

Inzali a její spolupracovníci odvážně hlásají v Barmě evangelium.

23

9 % populace křesťanského vyznání, evangelikální křesťané tvoří zhruba 5 % obyvatelstva. Přes tři čtvrtiny obyvatel vyznává buddhismus. Zatímco v zemi stále probíhá pronásledování ze strany úřadů, hlavní nebezpečí pro věřící představuje stále rostoucí buddhistický nacionalismus. Radikální Mnozí buddhističtí mniši by rádi křesťanství v Barmě zcela buddhistické skupiny nyní zlikvidovali. pořádají po celé zemi semináře, ve kterých se „vzdělávají“, jak v Barmě zamezit šíření křesťanství a získat lepší kontrolu nad misijní činností církve. Barmští nacionalisté nedávno předložili návrh zákona, podle kterého si musí každý občan, chce­‑li opustit buddhismus, vyžádat příslušné úřední povolení. Pokud by byl tento zákon přijat, mohla by být evangelizace trestána až ročním vězením. Křesťané jsou často vyháněni ze svých vesnic, jejich příbuzní nebo zaměstnavatelé jim různým způsobem brání v účasti na shromážděních. Samotnou Inzali úřady obvinily z protivládních aktivit. V některých případech jsou křesťané pro svoji víru i zavražděni. 19. ledna tohoto roku došlo v jedné buddhistické vesnici k napadení a usmrcení dvou mladých žen. Důvodem byla jejich křesťanská činnost. Místní úředníci jim přikázali, aby z tamní oblasti odešly, jelikož prý ve vesnici křesťany mít nechtějí. Krátce nato byly obě ženy napadeny vojáky, kteří je surově znásilnili a zabili. Mnozí z těch, které Inzali přivedla k víře v Krista, procházejí značnými těžkostmi. Některé místní obyvatelé odvlekli do buddhistického kláštera, kde si pak museli povinně lehnout na zem a poslouchat kázání. Fotografie těchto pokořených ležících křesťanů pak používají buddhističtí radikálové ke své propagandě – prezentují je jako údajné rituály s křesťany, kteří se vracejí zpátky k buddhismu. Každý mladík v převážně buddhistické společnosti musí projít bud­dhistickým ceremo­niálem a mnišskou službou. Ně­kteří křesťané, kteří byli přinuceni se to­ muto rituálu podrobit, se cítí natolik zahanbeni, že se stydí vrátit do církve. Inzali při své službě často Křest nově obrácených barmských křesťanů. vidí, jak Boží milost působí 24

i mezi lidmi, kteří stojí vůči evangeliu v kulturní opozici. Jistý člověk, který v minulosti udal Inzali na policii, že hlásá křesťanství, později onemocněl jakousi žaludeční chorobou. Sám následně Inzali vyhledal a vyznal se ze svého hříchu v naději, že tím usmíří jejího Boha. Inzali mu nabídla Jedno z mnoha živých křesťanských shromáždění v Bar­ odpuštění a vysvětlila mu ­mě. podstatu evangelia. Jelikož muž sám neznal žádného lékaře, odvezla ho Inzali do nemocnice. Později tento člověk uvěřil. Musíme hlásat pravdu Hlas mučedníků obstarává praktické nástroje mnoha evangelizačním pracovníkům v Barmě. Jedním z takových důležitých nástrojů jsou motocykly, které těmto horlivým křesťanům umožňují dostat se do odlehlých oblastí země. Několikadenní cesta na odlehlé místo se rázem zkrátila na několik hodin. Hlas mučedníků také pomáhá při opravě kostelů a dalších církevních budov, zajišťujeme různé vzdělávací semináře a setkání pro křesťanské pracovníky z různých částí země, snažíme se podporovat tamní věřící v jejich civilních profesích, zásobujeme nové věřící Biblemi a poskytujeme útočiště v našich azylových zařízeních těm, kteří je potřebují. Inzali ve své duchovní službě přináší různé oběti. Často z vlastní kapsy rozdává ostatním věřícím tak štědře, že už jí nezbývá ani na její vlastní potřeby. „Hlásáme přece, že Bůh je Bohem lásky a tak se musíme rozdávat i sami sebe,“ prohlašuje Inzali. Její pověst člověka pomáhajícího lidem v nouzi často oslovuje nevěřící a odstraňuje různé bariéry v myslích lidí. Někteří buddhističtí předáci dokonce za Inzali posílají nemocné, neboť sami byli svědky síly modlitby za uzdravení. Na závěr našeho rozhovoru vyjádřila Inzali prosbu, abychom na ni i její zemi pamatovali ve svých modlitbách. „Prosím, modlete se za mě, abych zvěstovala evangelium, jak je zapotřebí, aby mnozí lidé nalezli spásu a církev u nás rostla,“ prohlašuje Inzali. „Prosím i o přímluvy za nově obrácené, aby jejich víra sílila a upevňovala se.“ Inzali rovněž vyjádřila odhodlání hlásat poselství spásy bez ohledu na následky. „Moje srdce naplňuje Boží láska ke všem lidem,“ prohlašuje. „Znám pravdu a mojí povinností je ji hlásat. Pokud bych tak nečinila, moje srdce by ve mně shořelo.“ – Hlas mučedníků, USA, listopad 2015 25

Z aktivit Hlasu mučedníků

Pašování „nejnebezpečnější“ knihy světa

Když radikálové ze samozvaného Islámského státu objeví někde v Iráku či Sýrii Bible, okamžitě je spálí v naději, že tím zničí také jejich vliv. Když jednu dívku v Tanzanii přistihl její otec, jak čte Bibli, surově ji za to zbil. Když vietnamská policie provede v horách na území kmene Hmong zátah na kolportéry Biblí, zkonfiskuje zabavené knihy, jako by šlo o kontraband nebezpečných narkotik. Kdekoli je Bible vnímána jako hrozba, je současně křesťany považována za knihu svatou, vzácnou a nezbytnou. Hlas mučedníků usiluje dodávat Boží slovo do celkem 68 zemí, kde je křesťanství nějakým způsobem potlačováno. Jen v tomto roce jsme takto rozdali 1,2 milionu Biblí. „Šířením Božího slova se děje něco opravdu neuvěřitelně mocného,“ prohlašuje Cole Richards, viceprezident amerického Hlasu mučedníků. „Především když uvážíte, jak se mocní těchto zemí Biblí obávají.“ Po desetiletí cestují pracovníci Hlasu mučedníků do mnoha odlehlých oblastí, aby tam šířili Bible mezi věřícími, kteří touží po Božím slovu. Od samého počátku se také naše misie snažila tisknout Bible v nejvyšší kvalitě. „Pokud při pašování riskujeme lidské životy nebo vynakládáme prostředky, abychom Bible dopravili na problémová místa, pak pochopitelně chceme šířit Bible, které mají co největší kvalitu a životnost.“ S rozvojem technologií hledá naše misie nové způsoby, jak vycházet vstříc všem požadavkům pronásledovaných křesťanů. Používáme různé formáty Biblí, připravujeme i elektronické verze a audiknihy. Tiskneme také dětské Bible a Bible s velkými písmeny pro staré lidi a pro slabozraké.

Digitální evangelium

Tento muž, kterého z jeho rodného Mosulu vyhnali příslušníci Islámského státu, přišel o veškerý majetek, včetně své Bible.

26

Jak se ve světě stále více rozmáhají digitální technologie, objevují se v tomto směru i nové možnosti šíření Biblí. Z toho mají také užitek všichni, kdo se snaží šířit evangelium v problémových oblastech. Šíření „digitálních“ Biblí, ať již se jedná o e­‑knihy nebo audioknihy, je mnohem bezpečnější a jednodušší.

„Můžeme pašovat Bible na paměťových médiích nebo ji můžeme zasílat elektronickou poštou do totalitních zemí. Tam si ji může kdokoli zkopírovat třeba do mobilního telefonu,“ vysvětluje Cole. „A tamní úřady sotva mohou vědět, že máte Bibli ve svém mobilu.“ Pokud se Bible nahraje na USB disk nebo na microSD kartu, zabere zhru- Hlas mučedníků tiskne rovněž velké množství Biblí pro děti. ba 1 GB. Zbývá tedy ještě Biblické příběhy mohou děti nejlépe připravit na možné pronásledování. spousty místa pro další příhodné soubory, třeba křesťanské knihy, filmy či hudbu. Materiály v elektronické podobě je rovněž snazší sdílet veřejně. Například pomocí nových přenosových technologií může křesťan v Indii cestující v autobuse zájemci zkopírovat evangelizační materiály bezdrátovým přenosem z jednoho chytrého telefonu do druhého. Křesťané také mohou získat přístup ke křesťanským materiálům díky veřejným přístupovým bodům k bezdrátové Wi­‑Fi síti. „Lidé mohou prostě zajít do nějaké kavárny a z telefonu si vyhledat požadované materiály. A křesťané toho také hojně využívají.

Tajné poslouchání Božího slova Audio Bible jsou důležitou částí naší distribuce Biblí v digitální podobě. Je mnohem snazší je dopravit křesťanům na nepřátelská území a jsou nenahraditelnou pomůckou pro ty, kteří z nějakých důvodů nemohou číst. Audio Bible mohou křesťané často poslouchat i při práci. Naše misie také rozdává MP3 přehrávače a SD karty. „Známe svědectví mnoha lidí, kteří přijali prostřednictvím audio Biblí velký duchovní užitek, jelikož jim umožnila z bezpečnostních důvodů poslouchat Bibli tajně,“ uvádí Cole. „Ví­me dokonce o muslimských že­ nách, které používaly MP3 přehrávače a sluchátka přitom ukrývaly pod šátkem, takže nikoho z jejich oko- Audio Bible lze snadno šířit i v těch nejnesvobodnějších lí ani nenapadlo, že si něco oblastech a jsou především vhodnou pomůckou pro ty, kteří nemohou z jakýchkoli důvodů číst. přehrávají.“ – Hlas mučedníků, USA, prosinec 2015 27

Biblick á ú vaha ke konci roku

Andělské klasy na strništi života Především tedy hledejte jeho království… Matouš 6,33 Když (Rút) vstala, aby sbírala, přikázal Boaz svým služebníkům… „upouštějte pro ni klasy z hrstí a nechávejte je ležet. Jen ať sbírá, neokřikujte ji.“ Rút 2,15–16 Na prahu Nového roku se jistě sluší zmínit nějaké povzbuzující biblické slovo, které by nám mohlo zarezonovat v mysli či srdci a stát se jakýmsi vodítkem pro nadcházející dny příštího roku. Myslím, že ta Ježíšova výzva, hledejte nejprve království Boží je pro nás trvale aktuální. V posledních dnech roku má většina lidí pravidelně pocit určitého zlomu. Cítíme to i v přírodě a počasí. Již se nám po několik málo dní prodlužuje den a tento blahodárný zvrat bude v dalších dnech nezadržitelně pokračovat. Tma pomíjí a pravé světlo již svítí, říká apoštol. Člověk touží, aby podobně blahodárný proces probíhal i v jeho životě. Jenomže tento proces v přírodě bude pokračovat přesně půl roku, aby dosáhl svého vrcholu, a my bychom si zase koncem června mohli připomenout, že den se začne stále dříve nachylovat, tma z něho bude pokaždé více ukrajovat. Ale protože v té době máme celé léto před sebou a příroda kolem nás je plná života, tak nám tento zlom často uniká. Ne však všem. Mnozí starší lidé si uvědomují tento zvrat směrem k úbytku světla a dne, a snad jim to připomíná i něco z celého jejich života. Nakonec příroda obsahuje množství takových stále se opakujících cyklů: světlo a tma, horko a zima, sucho a déšť, síla a slabost, vzepětí a pád, život a smrt. Již starozákonní kazatel při jejich pozorování pocítil ohromnou nechuť k životu. Říká, že tyto věci jsou tak únavné, že se to nedá vypovědět (Kaz 1,8). A když ve svém pozorování a zkoumání života pokračoval, došel k ještě většímu rozčarování, že neváhal prohlásit: Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem (2,17). V tomto bolestném zjištění je ukryta touha po vykoupení člověka, po vysvobození z tohoto běhu světa a trvalého střídání a proměňování, které nakonec končí v panství smrti. Takové vykoupení ale nabízí jen oblast náboženská. A tak Rút paběrkuje na poli (James Tissot, 1896) jsme svědky, jak vyvstává 28

úsilí o vykoupení, nejprve ovšem z náboženství přirozeného. Všechna tato náboženství jsou nakonec jen více či méně marným pokusem o vymanění z těchto zákonitostí pozemské přirozenosti člověka a jejich výsledek je neuspokojivý. Je to především z toho důvodu, že v jejich podání se jedná pouze o sebevykoupení člověka. Všechna tato úsilí jsou znovu poddána vesmírným mocnostem, obsahují zase fázi vzepětí a ochabnutí, jsou založena na lidské síle, která je jen silou přirozenou, tedy řečeno lidově je ze „stejného těsta“ jako to všechno ostatní kolem nás, co se stále mění, co se rodí a umírá. Nyní ale nemám na mysli jen náboženství pohanská. Apoštol Pavel označuje odvážně smlouvu Mojžíšova zákona, „byť byla od Hospodina“ za smlouvu smrti, která stárne a vetší, a jejíž záře hasne a pomíjí. A Pavel záhy dokonce prohlašuje, že účelem staré smlouvy bylo především ještě větší zdůraznění a zesílení kontur lidské duchovní bídy a nouze. A tak mysl zbožných lidí začala postupem věků stále více hledat lepší naději než byl Zákon, který jim nepřinášel žádnou účinnou pomoc a navíc je ještě stavěl pod děsivé kletby. Boží lid vyhlížel konečné vykoupení přicházející jednoznačně a výhradně shůry. V souvislosti s vánočními událostmi, které jsme si nedávno připomínali, se z Písma dovídáme o Anně a Simeonovi a dalších zbožných lidech, kteří očekávali potěšení Izraele, potěšení od Hospodina, jeho spásu, navštívení a příchod jeho království. Právě na prvním místě pro ně přišel Pán Ježíš, který jak říká apoštol, byl sice tělem podroben zákonům světa, ale podle Ducha svatosti byl pro zmrtvých­ vstání prokázán Synem Božím s mocí. (Řím 1,4). Pavel pak prohlašuje, že ti, kteří věří v Krista, byli spolu s ním již nyní posazeni na nebeská místa a tedy osvobozeni od všech zákonů přirozenosti. To ovšem nyní zakoušíme jen vírou a mocí Božího Ducha. Když tedy přichází Ježíš a vybízí nás: hledejte království Boží, tak zde dává důraz na to, že Boží království je nadřazeno všem vesmírným mocnostem, je nadřazeno i Zákonu a nestojí na žádném lidském výkonu a úsilí. Hledat Boží království tedy znamená hledat to, co není součástí přirozených cyklů a sil, co není součástí ani náboženských svátků a ceremonií. Zní to jako výzva, abychom hledali, co přichází shůry, co sice má být hledáno, ale přesto není výsledkem lidského snažení, neboť Boží království k nám přichází jen z milosti. Přichází bez lidských zásluh k těm, kteří po něm touží, lační a dychtí. Musíme ale připomenout, že hledat Boží království vlastně nemůže naše lidská přirozenost, neboť, jak čteme, přirozený člověk věcem ducha nerozumí. Pán Ježíš řekl Nikodémovi: Nenarodí­‑li se kdo z vody a ducha, nemůže vejít do království Božího. Nejde zde ani tolik o věčnou spásu jako spíš o skutečnost, že hledá­‑li kdo Boží království, pak musí předně vědět, v čem spočívá, co jsou jeho základy. Tělo a krev Boží království nevidí a nehledá. Platnost má pouze to, co je v nás vírou duchovně ztotožněno se samotným Božím Synem, byť by to byl jen jediný výkřik o milost, vycházející z děsivého poznání bezedné propasti mezi námi a Kristem. Tak tomu bylo u lotra na kříži. Neznal žádnou teologii vykoupení. Ale v záblesku osvícení spatřil 29

sebe a Krista v jejich pravých podobách. V tomto propastném kosmickém rozdílu došlo k paradoxu sjednocení hříšníka s jeho nebeským Spasitelem. Jediný výkřik o milost stačil k jeho záchraně. Když hovoříme o hledání Božího království, musíme si také připomenout různé falzifikáty takového hledání. Už do Korintu apoštol Pavel píše: Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království a my ne! Kéž byste skutečně vešli do království… (1 Kor 4,8). Následně Pavel naříká, že apoštoly Bůh určil jakoby až na poslední místo a Korinťanům vyčítá… my jsme slabí, vy silní, vy slavní, my beze cti. Zřejmě hledání království v podání korintských křesťanů bylo ve skutečnosti jen hledáním obvyklých lidských věcí: prestiže, uznání a slávy lidí. Žádný div, vždyť náš starý člověk se nesmírně rád převléká za nového člověka. Jak velice rádi vydáváme za své to, co je Boží a za Boží to, co je naše! Takovým zplaněným hledáním Božího království jsou lidské dějiny doslova přeplněny. Ve středověku bylo velkým pokušením prosazovat Boží království dokonce vojensky a mocensky. V tomto vzpomeňme třeba na zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly. Vypráví se, jak tento asketický španělský rytíř víry, který prohlašoval, že je schopen nalézt okamžitě a kdykoli Boží přítomnost, měl prý na konci života doma před sebou stále maketu Jeruzaléma, nad níž snil, jak jím založený řád bude jednou po dobytí Davidova města křižáky na tomto svatém místě vládnout a panovat. Historie ale šla zcela jiným směrem. A odlišnou cestou kráčí i království Boží, které se nikdy neztotožní s ničím viditelným, žádným řádem, organizací či skupinou. Boží království se vesměs vyhýbá jakékoli okázalosti, nebo jak bychom dnes řekli, reklamě. Boží království nepřichází se zevní nápadností, upozorňuje Ježíš (L 17,20), ale nepozorovaně, a dodává, že je již mezi námi. Sám Ježíš je přece základem a úhelným kamenem království. Měli bychom také stále počítat s tím, že toto království k nám přichází po úzkých vedlejších stezkách, vyhýbajíc se širokým cestám hlavním. A také království Boží rádo opomíjí hlavní sklizně, a paradoxně se spokojuje s paběrky. Jedním ze starozákonních míst, které mají kazatelé v oblibě, je příběh Noemi a moábské Rút. Vezměme si na závěr inspiraci z tohoto pozoruhodného příběhu i pro naše uvažování. Moábská Rút, podle Ježíšova rodokmenu předek budoucího židovského Mesiáše, přichází jako cizinka a příslušnice nejchudší třídy na cizí pole, aby sbírala to, co zbylo za ženci. Židům bylo od Mojžíše nařízeno, že nesmějí vyžínat svá pole až na samý kraj a na svých polích sami paběrkovat, ale mají to dovolit nejchudším a cizincům. Moábská Rút však došla přízně majitele pole, který svým žencům nařídil, aby pro ni schválně upouštěli na zem klasy, jež by si pak mohla sebrat. Zase stojíme na prahu Nového roku. Jako křesťané bychom v něm měli hledat Boží království. Nezapomínejme, že toto království má své podivuhodné cesty, které náš starý, tělesný člověk nejen přehlíží, ale které mu jsou leckdy přímo pohoršením. Možná, že to bude rok, kdy v něčem nebo dokonce v lecčems si budeme připadat jako ti, co jen paběrkují a hlavní sklizně se účastnit nemohou. Nemoc, stáří, špatné okolnosti, a množství jiných věcí toho mohou být příčinou. Každý bychom mohli vypravovat to své. Ale zde 30

je Boží výzva naší víře. Připomeňme si paběrkování moábské Rút. Cizinka na cizím poli, obklopena cizími ženci. Ježíš v jednom podobenství vykládá, že pole je svět a ženci jsou andělé. Představme si, že příběh o Rút je Ježíšovým podobenstvím pro náš život. Boáz je Hospodin, pole je náš okolní svět a ženci jsou andělé, kteří i pro nás pouštějí na Boží příkaz klasy, které máme jako symboly Božího království ve svých životech nacházet. Přeji Vám i sobě, abychom v tom Novém roce nacházeli klasy Božího království i na nejrůznějších strništích našich životů, kam Bůh posílá své anděly, aby pro nás upouštěli na zem klasy, jako symboly Božího království, jeho péče a lásky. Očekávejme i my potěšení Izraele. Amen. –sf– Z p r á v y z e s v ě t a Nigérie Boko Haram v roce 2014 ještě vražednější teroristickou skupinou než Islámský stát V roce 2014 byla organizace Boko Haram (název skupiny se překládá jako „Západní vzdělání se zakazuje“) vyhodnocena jako nejvražednější teroristická skupina na světě. Předstihla tak dokonce samozvaný Islámský stát. Podle Institutu pro mír a ekonomiku byla tato organizace v roce 2014 zodpovědná za 6664 zabitých, tedy za větší počet než kterákoli jiná skupina. Islámský stát podle tohoto seznamu teroristických organizací stál ve stejném období za smrtí 6073 lidí. Ze zmíněné studie, která srovnává počty útoků v celosvětovém měřítku, také vychází najevo, že Islámský stát a Boko Haram jsou zodpovědné za polovinu všech zabití způsobených terorismem. Obě skupiny jsou pověstné tím, že si vybírají za cíl svého teroru především křesťany. V době, kdy svět věnoval pozornost pařížským útokům z 13. listopadu, které si vyžádaly 132 mrtvých, zavraždila radikální islámská skupina Boko Haram při dvou útocích v severní Nigérii během necelých osmačtyřiceti hodin 49 lidí. 17. listopadu bylo při sebevražedném útoku na přeplněném trhu v městě Yola (stát Adamawa) zabito 34 lidí a dalších osmdesát jich bylo zraněno.

Následujícího dne přišlo o život 15 lidí a 53 jich bylo zraněno, když ve městě Kano explodovaly dvě nálože na hojně navštěvovaném trhu s mobilní elektronikou. Podle místních zdrojů obě nálože odpálily dvě sebevražedné atentátnice. Tyto útoky odsoudil nigerijský prezident Muhammadu Buhari, který vyjádřil odhodlání, že islamistické povstalce vymýtí ze země. Vyzval také Nigerijce, aby nepropadali beznaději, ale současně zvýšili svoji ostražitost, která by pomohla počet útoků snížit. V posledních měsících se podařilo nigerijské armádě osvobodit desítky měst a vesnic, které povstalci obsadili v minulém roce. Avšak situace je stále značně nestabilní, neboť radikální skupiny nyní zintenzivnily sebevražedné útoky nejen v Nigérii, ale také v sousedním Čadu, Kamerunu a Nigeru. Hrozba, kterou pro oblast představuje Boko Haram, byla také projednávána v polovině listopadu v britském parlamentu, kde jedna křesťanská vdova, které teroristé z Boko Haram zavraždili manžela a dva syny a jíž následně po celý rok drželi v zajetí ve svých táborech, vydala svědectví o útoku teroristů na město Mubi (stát Adamawa) z 29. října 2014. „Když jsme se pokoušeli utéci z města, na­ razili jsme na povstalce z Boko Haram. Zastavili nás a ptali se: »Jste křesťané anebo muslimové?« Odpověděli jsme, že křesťané. Nato nám přikázali, abychom si lehli na silnici. Pak 31

jsem slyšela střelbu, ale domnívala jsem se, že povstalci střílí do vzduchu. Záhy mi však došlo, že můj manžel a naši dva synové jsou mrtví.“ Tato žena pak společně s dalšími křesťanskými ženami a dětmi skončila v zajetí teroristů z Boko Haram. „Bylo nás asi třicet žen. Prosily jsme únosce, aby nás propustili, ale místo toho nás vždy nějakým způsobem vyděsili. Jednou na nás začali mířit, potom začali střílet do vzduchu. Jindy nás zase přinutili lehnout na zem, zamířili na nás zbraně a pak se nás opakovaně ptali, zda jsme křesťanky nebo muslimky. Takto nás neustále děsili.“ Teroristé ženy také často přemísťovali na různá místa. „Kdykoli jsme je prosily, aby nás propustili, vždycky to podmiňovali změnou našeho náboženství,“ uvedla tato žena na londýnském setkání. „Když jsme jim řekly, že jsme farmářky, vybídli nás, abychom přešly k jejich náboženství, a budeme se mít dobře, budeme mít jídlo a všechno, co budeme potřebovat.“ Životní podmínky zajatých žen byly podle jejích slov velmi špatné a stále trpěly hladem. „Dávali nám jen rýži s olejem a to ještě ve zcela nedostatečném množství,“ uvádí zmíněná žena. Většinu jídla jsme dávaly dětem. Ně­které z nich byly jen několik týdnů staré, nejstarším bylo kolem devíti let.“ 29. listopadu 2014 se ženám podařilo ze zajetí uprchnout díky nečekané vojenské operaci. V důsledku aktivit Boko Haram se sever Ni­ gérie stále více radikalizuje. Povstalecké hnutí vzniklo začátkem devadesátých let a v roce 2009 již bylo na severu země zavedeno islám-



32

ské právo šaríja ve dvanácti státech. Křesťané jsou na těchto územích postupně degradováni na občany druhé kategorie a zbavováni základních občanských práv. Nedostávají lepší zaměstnání, nemohou si zvyšovat kvalifikaci a jejich děti se do škol dostávají se stále většími obtížemi. V mnoha státech byly změněny studijní osnovy a ve všech státních školách je povinné studium islámu. Radikální imámové kážou přísné pojetí islámu a otevřeně vybízejí mladé lidi, aby se přidali k džihádu. Tito kazatelé zasévají v myslích mladých lidí nenávist a křesťanská církev pociťuje plody této setby v projevech nábožensky motivovaného násilí vůči svým členům. Záminkou pro rozpoutání násilí vůči křesťanům může být takřka cokoliv. V roce 2006 zorga­ nizovali radikální muslimové útoky v šesti městech. V Maidugori, hlavním městě státu Borno, radikálové zabíjeli křesťany a ničili kostely. Důvodem pro toto násilí byly dánské karikatury proroka Mohameda. Záminkou pro jiné útoky vůči křesťanům byly zase izraelské útoky proti Hamásu. V posledních dvaceti letech byla na severu Nigérie mysl mladých lidí naplňována zhoubnou ideologií a poselstvím nenávisti. To v roce 2009 vyústilo do povstaleckého konfliktu v čele s Boko Haram, která vede stále lépe organizované útoky proti křesťanům. Jak křesťané tak muslimové platí kvůli činnosti Boko Haram velmi vysokou cenu. Také muslimové, kteří toto násilí nepodporují, jsou zabíjeni, jiní prchají ze země. – World Watch Monitor, 24. listopadu 2015

Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu: [email protected] [email protected] Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách: www.persecution.com www.persecution.net Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz

B i bl i ck é z am y š len í

Podobenství o třech stromech „Chlubíme se i utrpením“ (Římanům 5,3) V podzemních církvích se často zmiňuje podobenství o třech stromech. Je útěchou vězněným pro víru. Myslím však, že je také užitečné pro děti i dospělé na Západě. V lese, kde příběh začíná, byly tři mladé stromy, a byly velkými přáteli. Všechny tři se domluvily, že se budou modlit, aby nezetlely stářím, ale aby je lidé porazili a použili k nějakému užitečnému účelu. První strom si přál stát se jeslemi, kde by se mohl unavený dobytek nakrmit po celodenní práci. Bůh odměnil jeho skromnost. Stal se velmi zvláštními jeslemi, těmi, do kterých byl položen Boží Syn. Viděl zde anděly bdící nad Dítětem. Slyšel ukolébavku, kterou zpívala Marie. Mudrci a pastýři se před ním klaněli. Který strom měl kdy nádhernější úděl? Druhý strom, který pod sebou na blízkém jezeře viděl loďky, se modlil, aby jeho dřevo bylo použito ke stavbě člunu. Modlitba byla vyslyšena a mnoho pasažérů cestovalo na této loďce za svými obchody. Jednoho dne se na tento člun nalodil velmi zvláštní pasažér: Boží Syn. Slyšel Ježíše promlouvat láskyplná a moudrá slova, která mu byla dosud neznámá. V divoké bouři, která nastala, se zdálo, že člun ztroskotá, ale Ježíš řekl: „Utiš se!“ A bouře náhle ustala. Vyplatilo se zemřít jako strom a být svědkem takové scény. Třetí strom, na rozdíl od svých přátel, nevěděl přesně pro co se rozhodnout. Udělali z něho velký kříž, aby sloužil jako nástroj k mučení. Kdo byl kdy zoufalejší než tento strom? Jednoho dne byl na něho přibit Boží Syn. Ale tento kříž neslyšel sténání a proklínání jako jiné kříže. Slyšel slova božského odpuštění, slova otevírající nebeské brány litujícímu lotru, slova péče o zarmoucenou matku a slova důvěry k Nebeskému Otci. Strom porozuměl, že se podílí na Ježíšově ukřižování, které lidstvu přináší spásu. Radujme se i my z našich křížů a soužení. Přirozeně, nikdo z nás bolest nevyhledává. Jen výjimečné duše jsou povolány k velkému sebezapírání: k dobrovolné chudobě, cudnosti, poslušnosti až na smrt. My ostatní se ze soužení neradujeme. Rádi bychom se obešli bez nich. Radujme se tedy alespoň v těch, kterým se vyhnout nemůžeme. Soužení totiž mohou být také zdrojem štěstí a pokoje. (Z knihy Richarda Wurmbranda The Overcomers) Elektronické knihy Vybrané tituly z nakladatelství Stefanos si můžete pořídit také ve formě elektronických knih za zvýhodněnou cenu (nákupem elektronické verze ušetříte ve srovnání s tištěnou knihou přibližně dvě třetiny ceny). Podrobnější informace a formulář na případné dotazy nalez­nete na adrese www.hlas-mucedniku.cz

MuČedníci kŘesŤanské víry Skryté kameny v základech církve Adoniram Judson

(1788–1850) Barma je převážně buddhistickou zemí a historie tamější misie obsahuje i krvavé kapitoly. Již v roce 1689 zde přišli násilně o život dva francouzští katoličtí misionáři, kteří v roce 1685 založili v zemi špitál. Protestantská misie v Barmě se datuje od roku 1813, kdy do země přicestovali baptističtí misionáři a mezi nimi i Adoniram a Anna Judsonovi. Judsonovi působili dříve v Indii, odkud je přinutila odejít misionářům nepřátelská Britská Východoindická společnost. I když byli před cestou do Barmy varováni, rozhodli se manželé pro tuto zemi především z touhy pořídit překlad Písma do barmštiny. Ten byl dokončen v roce 1834. Život v Barmě znamenal mnohé oběti, nesnesitelné vedro, neznámé nemoci. Judsonovým zemřelo v Barmě několik dětí. V roce 1823 se manželé přestěhovali do hlavního města Rangúnu. O rok později vypukla válka mezi Anglií a Barmou. Všichni západní obyvatelé v zemi byli považováni za špehy a skončili ve vězení. Mezi nimi i Adoniram. Během uvěznění se mu

Hlas mučedníků  Vychází pětkrát do roka.

V prosinci vychází dvojčíslo. Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 12970 Bulletin vydává občanské sdružení Pomoc pronásledované církvi K hlavním cílům tohoto sdružení patří: • poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­ sledovaným a potřebným křesťanům • informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů • podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá o křesťanských mučednících a svědcích víry. Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou misijní organizací International Chris­tian Association (ICA). Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no na biblickém verši epištoly židům 13,3: 1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech, kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni,

jeden z důstojníků posmíval: „Jak světlé jsou nyní vyhlídky tvojí misie, ty cizácký pse?“ Adoniram mu odpověděl: „Příteli, jsou zářné jako všechna Boží zaslíbení.“ Anna, která byla v té době těhotná, chodila vytrvale prosit za svého manžela do paláce a vysvětlovat, že není žádným špehem. I když se domohla pro svého manžela určitých úlev, propuštěn nebyl. K jeho propuštění došlo až v listopadu 1825. V té době Anna stále více churavěla, až nakonec o půl roku později zemřela následkem souběhu několika tropických chorob. V roce 1831 došlo v Barmě k velkému probuzení. Judson napsal: „Duchovní zpytování se šíří napříč celou zemí.“ Tehdy si také poznamenal, že rozdali již na deset tisíc traktátů. Někteří za Adoniramem přišli až ze Siamu a Číny a řekli mu: „Pane, slyšeli jsme, že existuje věčné peklo. Velmi se ho obáváme a chceme, abyste nám řekl, jak mu můžeme uniknout.“ Jiní zase vyprávěli: „Pane, viděli jsme jakési psaní o věčném Bohu. Jste tím mužem, který tato psaní rozdává? Chceme se dovědět pravdu dříve, než zemřeme.“ Judson se později znovu oženil s vdovou po zemřelém misionáři. Zemřel v roce 1850 následkem chronické choroby. V té době již žilo v Barmě kolem sedmi tisíc křesťanů a působilo zde více než šedesát misionářů. prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci. 2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků. 3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním v bývalých komunistických zemích. 4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech. 5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na křesťanech. Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se: Hlas mučedníků pošt. přihrádka 21 377 01 Jindřichův Hradec Účet pro dobrovolné příspěvky: ČSOB Jindřichův Hradec č. ú.: 131257607/0300 Účet pro dobrovolné příspěvky čtenářů na Slovensku: 2622007994/1100