ÚVODNÍ SLOVO Jizerské hory jsou svojí krásou a proměnlivostí po více než sto let turistickým rájem. Vrcholy jejich hor, nalézající se v nadmořské výšce okolo 1000 m, jsou mnohdy osazeny vyhlídkami a rozhlednami, ke kterým míří kroky nadšených turistů. Jejich námaha je náležitě odměněna. Při dobré viditelnosti mohou spatřit nejen krásné pohraniční hory, které tvoří členité Krkonoše a Lužické hory, ale i Ještěd, Bezděz, Kozákov, Trosky, Prachovské skály, Tábor, ale i řadu dalších českých vrchů. Všem jizerskohorským vrcholům vévodí 1122 m vysoká hora Jizera. Její úpatí, kterého lze snadno dosáhnout cestou od Smědavy, bývalo poklidným místem, v jehož okolí nacházeli odpočinek tažní ptáci, i místem, kde stavěli svá čihadla zdejší ptáčníci. Západní úpatí Jizery, bohaté na hluboká rašeliniště, je prameništěm Smědé, Černého potoku, Jedlové a také Bílé Desné, která na své pouti do údolí přibírá Bražeckou vodu vytrysklou na jižním svahu hory Jizery a další a další lesní potůčky a stružky. Její průzračně čistá voda se skotačícími vlnkami plyne korytem s písčitým dnem posetým množstvím menších i velkých kamenů, které Bílá Desná hravě obtéká, a menší výškové rozdíly zdolává řadou kouzelných vodopádků. Z hravé říčky se po šesti kilometrech pouti stává dravá bystřina, která se kamenitým korytem se značným spádem, řítí do údolního sídliště Desná. Přitéká k lidským obydlím, aby předala svoji sílu vodním kolům a turbinám pohánějícím pily, brusírny, mlýny i stroje v porcelánce, ženám posloužila při praní prádla a zalévání zahrádek. Za tuto bohulibou činnost byla všemi velebena. Horší to bylo, když přebrala dešťové vody, to neznala mezí ani svého koryta a běda tomu, kdo se jí postavil do cesty. Byl to člověk, stavitel údolních přehrad, který si umanul, že ji spoutá do širokého jezera za přehradní hrází. Nebyl dost obezřetný, proto běda mu!
-1-
DŮVODY KE STAVBÁM PŘEHRAD V JIZERSKÝCH HORÁCH Opakované povodně K výjimečným oblastem, které trpí častými záplavami, patří údolí horských říček na severu Čech. V žádných oblastech této země nedocházelo k tak ničivým záplavám, jako na trasách průtoků jizerskohorských a krkonošských říček. Po svém vzniku ve vyšších polohách Jizerských hor a západních Krkonoš protékají tyto bystřiny hlubokými kamenitými koryty sevřenými ve strmých údolích, aby se posléze u Železného Brodu spojily a celkem poklidně protékaly již jako Jizera širokou nížinou k Turnovu a Mladé Boleslavi. Těmito bystřinami, které máme na mysli, jsou Jizerka, Jizera, Milnice, Mumlava, Bílá a Černá Desná, Černá Říčka, Kamenice, Blatenský potok, Jedlová a Smržovský potok. Všechny pramení v Jizerských horách nebo západních Krkonoších, v oblastech velikých vodních srážek s teplotami kolísajícími mezi -32 až +30 oC. Tato oblast se dá srovnat s východní částí Karpat a Alpami. Průměrná sněhová pokrývka v 19. století se pohybovala od 70 do 155 cm, ale někdy dosahovala i výše 220 cm. Půda v lesích byla hluboká, bohatá na rašelinu schopnou akumulovat značné množství dešťové vody, kterou postupně uvolňovala k napájení velkého množství malých i větších stroužek a potůčků ústících do horských bystřin. V průběhu druhé poloviny 19. století bylo zaznamenáno na Jizeře, Kamenici, Bílé a Černé Desné celkem devět povodní a to v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890 a 1897.
Katastrofální povodně v roce 1897 Všechny rány způsobené povodní v r. 1888 a 1890 nebyly ještě zaceleny, když se opět
-2-
horskými údolími koncem července 1897 valily veliké spousty vod. Tak vysokou vodu nepamatoval ani 92 roků starý Ambros Neumann, obchodník se dřívím ze Souše, kterou protékala rozvodněná Černá Desná. Prvních šest měsíců v r. 1897 bylo srážkově mírně podnormálních. Teprve 17. července se objevily ve vyšších polohách vydatnější dešťové srážky. Na Nové Louce naměřili 47 mm za 24 hod., kromě čtyř dnů pršelo po celý zbytek měsíce. Denní vodní srážky se pohybovaly okolo 22 mm a ojediněle i 32 mm za 24 hod., 27. července napršelo jen 12,7 mm, ale 28. července až 53 mm za 24 hod. Dlouhotrvajícími vydatnými srážkami byla půda v lesích plně nasycena a drobné i větší stružky a potůčky z ní odváděly nadbytečnou vodu. V noci z 28. na 29. července nastala tzv. průtrž mračen, voda doslova z mračen tekla tak, že 29. července dopoledne vystoupily vody z břehů říček a řítily se s velkým hukotem do údolí. Bohužel chybí oficiální měření průtoků na jednotlivých tocích. Podle místních znalců v místě dnešního měrného objektu na Kamenici v Josefově Dole protékalo cca 130 m3/s a Černou Desnou v Šírově koutu u Sommerova jezu naměřili 98 m3/s. Na Jizeře v Kořenově u horního Riedlova jezu protékalo dokonce 345 m3/s. Na Malé Jizeře spadlo toho dne 300 mm a na Nové Louce dokonce 345 mm dešťových srážek za 24 hodin. Jmenované řeky se ve čtyřech hlavních řečištích proměnily v široké toky nesoucí v rozčeřených vlnách stromy, kulatinu, palivové dřevo, zbytky mostů a stavení, domácí nářadí a zvířata. Obrovské balvany až o objemu 3 m3 se valily koryty, rozbíjely vše, co jim přišlo v cestu. V Desné - Šírově Koutu si Černá Desná vymlela nové koryto a současně podemlela sklady v Rösslerově papírně a výrobně papírových dutinek, ze kterých odnesla veškeré zásoby surovin a materiálů. Na svém levém břehu strhla silnici vedoucí do Heleštejnu a pokračovala přes přízemí hotelu Sklář, po státní silnici do Potočné. Přitom zaplavila nádvoří polubenské hutě a Rösslerovy dolní papírny a zahradu Riedlovy vily, která stála jak na osamělém ostrově. Do řečiště se vody vrátily až v prostoru křižovatky a porcelánky v Potočné. O moc lépe to nevypadalo v údolí Bílé Desné, které je poměrně úzké, a škody při každé velké vodě značné. Rozvodněná Kamenice strhla všechny mosty a lávky, podemlela celé úseky silnice vinoucí se údolím, regulační zdi a u vody stojící brusírničky a domky. Škody způsobené povodní v r. 1897 činily podle úředního sdělení v povodí obou Desných a Kamenice v tehdejším tanvaldském soudním okrese 1,1 mil. zlatých korun, na jabloneckém okrese 460 tis. zlatých korun a na semilském okrese 600 tis. zlatých korun. Celkem činily škody v povodí uvedených řek 2,160 mil. zl. korun. Mnohem větší škody v tomto roce způsobila rozvodněná Jizera, jen na majetku firmy Jos. Riedel v Kořenově se odhadovaly na 1,380 mil. zlatých korun. Celkové škody činily 2,9 mil. korun.
Úřední šetření - komise - výsledek šetření Obrovské škody vzniklé při povodni přivolaly na místo nejvyšší zemské činitele v čele s místodržitelem Franzem hrabětem Coudenhove. Při dvoudenní návštěvě si prohlédl škody
-3-
a na místě se přesvědčil o nebezpečí vyplývajícím z dosud neregulovaných toků. Spolu s místodržitelem byli v postižených obcích přítomni okresní hejtman z Jablonce n. N. Strachotinski, přednosta tanvaldského soudního okresu Pattermann a starostové postižených obcí s místními podnikateli a živnostníky. Již tehdy upozornil velkoprůmyslník Wilhelm Riedel místodržitele na nebezpečí spočívající v nedostatečné péči o vodohospodářské poměry ve výše položených lesích patřících Rohanům, Clam-Gallasům a Des Foursům. Na základě tohoto upozornění přislíbil místodržitel prošetření možných příčin opakovaných povodní a přijetí opatření, která by zabraňovala jejich vzniku. Komise se dostavila dne 30. srpna 1897 a vedl ji tajný státní rada Philipp. Komise pro zjištění škod a prošetření možných příčin jejich vzniku odcestovala, aniž by sdělila nějaké závěry. Na výsledky šetření čekali postižení více než rok. Jejich zjištěním na místodržitelství byl podnikateli pověřen pražský advokát Růžička, kterému bylo při jeho návštěvě místodržitelství dne 22. 1. 1899 sděleno, že je to vnitřní záležitost tohoto úřadu a že úředníci nemají právo nikoho informovat. Na základě intervence na ministerstvu zemědělství byla zřízena další komise, která znovu vše prošetřila a 24. 9. 1902 vydala výnos, ze kterého vyplývala pro majitele lesů, uživatele vodních děl a obce povinnost předcházet škodám z povodní. Příčiny spočívají v nadměrné akumulaci vody v lesní půdě, nedostatcích v péči o vodohospodářské poměry, stavební a podnikatelská činnost v povodí toků. Tato komise navrhla výbor složený z podnikatelů, ze kterého později pocházeli zakladatelé budoucích vodních družstev.
Přednáška prof. dr. ing. Intze z Cách o stavbách údolních přehrad V září 1899 uspořádal výbor podnikatelů v Liberci přednášku universitního profesora dr. ing. Otto Intze z Cách o stavbách údolních přehrad a jejich národohospodářském prospěchu. Na základě této přednášky bylo v Liberci ustaveno družstvo pro stavbu přehrad a regulaci toků v povodí Lužické Nisy. Přednášce byl také přítomen majitel mlýna v Desné-Šírově Koutu pan Wilhelm Wenzl, kterého prof. Intze svými argumenty přesvědčil o nutnosti postavit přehradu na horním toku Černé Desné a tak zabránit opakujícím se velikým škodám v celém jejím povodí až po její ústí do Kamenice. Pro svoji myšlenku postavit přehradu na Souši získal velkoprůmyslníka Wilhelma Riedla a majitele papírny Alberta Rösslera.
-4-
ZALOŽENÍ VODNÍHO DRUŽSTVA V DOLNÍM POLUBNÉM Koncem 90. let minulého století se stavěla železniční trať z Tanvaldu do Kořenova. Stavební firma měla svoji projekční kancelář v Potočné. Wilhelm Riedel jí zadal vypracování návrhu projektu stavby přehrady na Černé Desné v prostoru obce Souš. Návrh byl vypracován s alternativním umístěním přehradního tělesa v blízkosti hostince Ambrose Neumanna nebo níže u starého soušského mlýna. Přehrada měla mít objem 6.115.000 m3 a korunu hráze v úrovni kóty 762,2 m n. m. nebo 5.337.000 m3 a korunu na kótě 765 m n. m. Před vánocemi, přesně 15. prosince 1902, se v hotelu Sklář v Dolním Polubném sešlo ustavující shromáždění Vodního družstva pro stavbu přehrady na Černé Desné. Předsedou byl zvolen Wilhelm Riedel, jeho zástupcem Wilhelm Wenzel, zapisovatelem dr. Leopold Kohn a pokladníkem Albert Rössler. Nově založené družstvo pokračovalo v přípravě projektu a prosazení jeho schválení příslušnými úřady. Při vyřizování žádosti o státní subvenci na výstavbu přehrady naráželo na mnoho překážek spočívajících i v otázkách, zda toto ojedinělé dílo může účinně zabránit větším škodám. Rovněž vybraný projektant nevzbuzoval u Zemské komise pro regulaci vodních toků patřičnou důvěru. Komise si kladla podmínku, že projekt musí být vypracován profesorem Intzem z Cách nebo minimálně s ním detailně prokonzultován.
Spolupráce s prof. Otto Intzem Nyní stálo družstvo v situaci, ve které bylo před čtyřmi lety. Věděli, že prof. Intze je vázán svojí činností na universitě v Cáchách, a kromě toho je různým způsobem spoluúčasten na projektech údolních přehrad v Německu a v povodí Lužické Nisy. Naděje získat ho ke spolupráci byla minimální. Stalo se to, v co nikdo nedoufal. Prof. Otto Intze při příležitosti inspekce prací na přehradách v povodí Lužické Nisy 30. 9. 1904 zavítal do Dolního Polubného a seznámil se s dosud provedenými přípravnými pracemi, prohlédl si území zamýšlené vodní nádrže na horním toku Černé Desné a zašel i do povodí Bílé Desné až po soutok obou říček. Umístění přehrady na Černé Desné se mu velmi zamlouvalo. Méně spokojen byl se situací na Bílé Desné. Podle jeho názoru jediným vhodným místem pro hráz byl prostor ve směru vzhůru od mostku "jezdecké cesty". Podle domněnky prof. Intze se tam nalézá v diluviálním korytu mocný nános vhodný pro sypanou zemní hráz. Večer téhož dne byla ve Skláři schůze podnikatelů z celého Jablonecka a Železnobrodska, na které prof. Intze vysvětlil význam budování údolních přehrad pro energetiku, ochranu před povodněmi, hospodářství a ekosystém. Jeho přednáška byla tak přesvědčivá, že přítomní podnikatelé byli nadšeni a odhodláni postavit přehrady i na dalších tocích. Předsedající Wilhelm Riedel byl vyzván k rozšíření stávajícího vodního družstva pro stavbu přehrady na Černé Desné též o stavby přehrad na Bílé Desné a Kamenici, což bylo na místě akceptováno.
-5-
Prohlídka povodí Kamenice a smrt prof. Otto Intze Druhý den, 1. 10. 1904 doprovázel Wilhelm Riedel spolu s dalšími podnikateli prof. Intze na prohlídce povodí Kamenice ve směru od Tanvaldu k Josefovu Dolu. V Horním Tanvaldě stihla pana profesora náhlá nevolnost a byl W. Riedlem ihned převezen do tanvaldské nemocnice, odkud ho po zlepšení zdravotního stavu 6. října odvezl domů v doprovodu lékaře jeho syn, architekt a profesor rovněž na universitě v Cáchách (Aachen). Dne 26. prosince dostal nový záchvat mrtvice a 27. 12. 1904 ve věku 58 let zemřel. Smrtí věhlasného "otce moderních staveb údolních přehrad" se situace mladého vodního družstva v Dolním Polubném zkomplikovala.
Nový projektant přehrad civilní inženýr Wilhelm Plenkner Rozšířené družstvo s názvem "Vodní družstvo pro regulaci a stavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici v Dolním Polubném" stálo před problémem získat nového projektanta. Na doporučení presidia Zemské komise pro regulaci vodních toků v Praze byl novým projektantem určen stavební rada ing. Wilhelm Plenkner z Prahy. Kdo byl tento muž? V mladších letech působil jako státní inženýr na stavbách železnic a měl významný podíl na stavbě jižní dráhy přes Semmering a na stavbě Západní dráhy císařovny Elisabeth v Tyrolích, jakož i na stavbách alpských silnic. Ještě jako mladý inženýr byl jmenován stavebním radou. Na základě tohoto jmenování obdržel licenci na založení firmy Stavitelství a technická kancelář v Praze, v tehdejší Chotkově ulici.
Zadání projektu přehrady Dne 30. března 1906 se sešla mimořádná valná hromada družstva, která odsouhlasila zadání projektové práce ing. W. Plenknerovi. Podle předběžné dohody s ním měly být vypracovány projekty přehrady na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici. Dne 5. července na další valné hromadě předložil ing. Plenkner návrhy přehrad na Bílé Desné o objemu 500.000 m3 se spojovací štolou do přehrady na Černé Desné o objemu 6.500.000 m3 a přehrady v povodí řeky Kamenice, kde navrhoval přehrazení Blatného potoka a odvedení vyšších průtoků vody z Kamenice od Kristiánova rovněž štolou do této přehrady. Valná hromada návrh odsouhlasila a zadala vypracování plánů pro stavbu projektovaných přehrad. Po přípravě projektů došlo k jejich schválení pražským místodržitelstvím dne 30. prosince 1908. Projektová dokumentace byla schválena pro stavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a v povodí řeky Kamenice.
Stavba přehrady na Bílé Desné Po dlouhých jednáních týkajících se finančních nákladů schválilo konečně ministerstvo veřejných prací 6. 7. 1911 usnesení Zemské komise ze dne 2. 4. 1908 o udělení subvence polubenskému vodnímu družstvu na stavbu přehrad na Černé a Bílé Desné, a to mohlo začít jednat s dodavateli staveb. Podmínkou pro udělení subvence bylo začít se stavbou obou nádrží vzájemně se doplňujících při disponování s vodou tak, aby pro zadržení vod z povodí 22,8 km2 byl v obou
-6-
nádržích volný prostor pro nejméně 2.115.000 m3 a v době od 1. 7. do 31. 8., v době nejčastějších nadměrných vodních srážek, 2.787.000 m3. V nádrži na Bílé Desné navíc udržovat volný prostor k zachycení povodně a to nejméně pro 53.345 m3 vody. Stavbu pak provádět na vlastní účet družstva. Rozpočtové náklady činily 2.643.686 K , z čehož na přehradu na Bílé Desné 394.729 K přehradu na Černé Desné 1.603.273 K spojovací štolu 1105 m dlouhou 300.855 K 15 % rezerva 344.829 K K této částce bylo přiznáno zvýšení na zlepšení únosnosti podloží hráze na Bílé Desné.
355.000 K
Z úsporných důvodů bylo umístění přehradní hráze na Černé Desné posunuto se souhlasem Zemské komise pro regulaci vodních toků o 600 m proti proudu, tj. od starého soušského mlýna k hostinci Ambrose Neumanna.
Stavba přepadových kaskád 10. 7. 1913
Portál vtoku spojovací štoly 12. 7. 1913
-7-
CHARAKTERISTICKÉ PARAMETRY PROJEKTOVANÉ PŘEHRADY NA BÍLÉ DESNÉ Kóta dna nádrže v nejnižším místě údolí Kóta nejvyšší hladiny vody v nádrži Kóta koruny hráze Nadmořská výška osy základové výpusti Max. kapacita základové výpusti Délka hráze v koruně Kóta hrany přelivu u spojovací štoly Kóta hrany pravobřežního bočního přelivu Délka kaskády od bočního přelivu Max. kapacita bočního přelivu Kubatura hrázového tělesa
806,34 m n.m. 818,90 m n.m. 820,50 m n.m. 807,60 m n.m. 5,20 m3/s 172,80 m 818,20 m n.m. 818,60 m n.m. 40,00 m 29,30 m3/s 31 920,00 m3
Příčný řez hrází
Profil hráze na Bílé Desné Přehradní těleso bylo projektováno podle francouzského způsobu kolmo ke směru údolí. Hráz byla navržena jako sypaná o šířce v základu 54 m a výšce 14,6 m nad terénem. V koruně je 5,2 m široká a má převýšení 1,6 m nad nejvyšší hladinou vody v nádrži. Návodní líc je rozdělen dvěmi lavičkami, a to dolní o šířce 1,5 m a horní o šířce 1 m. Sklon od paty pohorní lavičku je 1 : 2 a odtud výše 1 : 1,5. Celý líc je chráněn 30 cm tlustou vyklínovanou žulovou dlažbou položenou na 40 cm vysokém štěrkovém loži, které se v dolní části opírá o 2 m široký pruh dlažby ve dně nádrže a nahoře je ukončena 1,5 m širokým pásem dlažby v koruně hráze. Hlinitý těsnící koberec pod dlažbou o tloušťce 1,0 m byl u návodní paty hráze zapuštěn pode dno do hloubky 3,7 m a nahoře je vyveden až těsně pod korunu. Těsnění podloží u návodní paty hráze je provedeno formou ochranného betonového bloku do hloubky 6 m, z něhož do dalších 2 m hloubky je zaberaněna dřevěná štětová stěna. Vzdušný líc hráze je vyprojektován ve sklonu 1 : 1,5 a zpevněn travním porostem. K regulaci odtoku vody a k úplnému vypuštění nádrže byla přehrada vybavena výpustnou štolou se šoupátkovou šachtou umístěnou uprostřed hráze. Proti sedání základnové půdy pod štolou byl vybudován pilotový rošt s bočními podélnými betonovými prahy, na kterém je štola uložena. K omezení průsaků byly pod základem štoly provedeny čtyři betonové příčky do hloubky 1,5 m. Do betonové štoly je vloženo ocelové potrubí základové výpusti o průměru 800 mm se šoupaty uzavíratelnými ze šoupátkové šachty, přístupné po ocelové lávce z koruny hráze a dále ze šoupátkové komory u vzdušní paty. Vtokový i výtokový portál štoly je na obou
-8-
stranách opatřen křídly. Potrubí základové výpusti ústí na vzdušní straně do otevřeného kanálu s malým jízkem zmírňujícím ráz vytékající vody. Pro převádění povodňových průtoků měla hráz vyprojektované dva bezpečnostní přelivy, a to jeden na levé straně nádrže při vtoku do spojovací štoly pro odvedení vody do sousedního údolí Černé Desné, kde měly být zachycovány v přehradě Souš. Druhý přeliv na pravé straně s přelivnou hranou o 40 cm výše převáděl menší část velké vody kaskádovitým žlabem do koryta Bílé Desné pod přehradou.
Dodavatelé a postup výstavby Stavbu přehrady na Bílé Desné a spojovací štoly převzala pražská stavební firma Schön a synové, která se zčásti podílela i na stavbě soušské přehrady, kterou stavěla s malým předstihem v zahájení firma "Vereinigte Eisenbahnbau und Betriebsgesellschaft", Wien. Stavba byla provedena podle několikrát měněných plánů stavebního rady ing. W. Plenknera. Se stavbou se započalo 17. října 1911 o necelé dva měsíce později než se stavbou soušské přehrady. Po nezbytných přípravách, hloubení základů pro hráz a zarážení pilotového roštu pod výpustnou štolu se započalo s násypem hráze. Zemina pocházela z budoucí přehradní nádrže a z materiálu vytěženého ve spojovací štole. Zemina se nasypávala ve vrstvách 40 cm vysokých a zhutňovala válcováním třítunovým válcem. Stavbu řídil jménem vodního družstva z Německa povolaný absolvent průmyslové školy E. Gebauer. Dále byli dozorem pověřeni městský stavební rada z Jablonce nad Nisou ing. August Klamt a vrchní stavební rada ing. Karel Podhajský z Prahy. Dodávky kovových součástí základové výpusti byly svěřeny firmě Anton John, slévárna a strojírna v Potočné. Součástí dodávky firmy Schön a synové bylo vybudování spojovací štoly dlouhé 1104,8 m s podélným sklonem 1 ‰. Štola se razila ze dvou stran. Ražení ze směru od Černé Desné šlo rychleji, protože se nemusela čerpat voda vnikající do raženého prostoru z jeho okolí, její výtok usnadňoval spád štoly. Naopak velmi ztížené podmínky měli minéři v části štoly vedoucí od Bílé Desné, z vyražené části se musela voda neustále odčerpávat. Ze štoly směrem k Černé Desné vytékal poměrně silný pramen, tzv. "Soldatenflössel", který musel být odveden separátním korytem 350 m dlouhým do Černé Desné. Při ražení štoly narazili kopáči na shluk (drúzu) horského křišťálu o rozměrech 1,60 x 1,40 x 1,40 m (3,12 m3). Krystaly byly šestiboké, jehlicovitě zasazené do stěny drúzy a různě zbarvené. Vyskytovaly se v barevných odstínech jdoucích od světle zelené do modré až fialové, která zase přecházela až do tmavé černě. Krystaly byly roztříděny a darovány různým mineralogickým sbírkám na školách a v muzeích. Největší a nejkrásnější si vyžádal a v roce 1916 dostal pro Vysokou školu zemědělskou ve Vídni profesor dvorní rada Friedrich. Ražení štoly si vyžádalo jednoho mrtvého a čtyři zraněné. Štola byla proražena o půlnoci z úterý na středu 4. 8. 1914. Poslední nálož slavnostně odpálil okresní hejtman dr. Czerny. Z celkové délky je 809 m štoly ponecháno ve skalním výlomu bez obezdívky, ve zbývajících 295,6 m musel být skalní povrch opatřen betonovou obezdívkou tloušťky 150 – 500 mm. Spojovací štola má podkovovitý průřez s max. výškou 3 m a max. šířkou 2,5 m. V průběhu stavby přehrady došlo ve dnech 18. - 20. srpna 1913 k velkému poškození rozestavěného díla. V uvedených dnech po prudkých deštích nastal rychlý vzestup hladin vodních toků. Na Černé Desné musela být v zájmu záchrany nedokončených částí díla hráz na západním konci proražena. Další zatěžkávací zkoušku musela obě vodní díla podstoupit ještě před jejich kolaudací ve dnech 5. a 6. srpna 1915. Rovněž v těchto srpnových dnech byly prudké deště, ale obě přehrady úspěšně vody zadržely a prokázaly svoji oprávněnost
-9-
pro zajištění bezpečnosti obyvatel a majetku po celé délce toků Bílé a Černé Desné. Obě přehrady byly stavebně dokončeny začátkem září 1915.
Ukončení výpustní štoly na vzdušní straně 5. 11. 1913
Výpustná štola 5.11.1913
Pohled na stavbu hráze ze vzdušní strany 16. 6. 1914
- 10 -
Technickoekonomická kolaudace desenských přehrad Dne 18. 11. 1915 se dostavili zástupci Zemské komise pro regulaci toků, Státního místodržitelství a Státního výboru pro technickoekonomické kolaudace staveb do Dolního Polubného. V noci napadlo 25 cm sněhu a vál silný vítr, který vytvořil v horách závěje. Komise jen velmi těžko pronikala po "jezdecké cestě" k přehradě na Bílé Desné. Celou cestu šla pěšky ve velké vánici. Komise se pro až metrové návěje musela částečně zřeknout důkladnější prohlídky vodního díla a kolaudaci provést dodatečně na základě předložených dokladů a vysvětlivek dvorního rady Podhajského. Podle kolaudačního protokolu měla hráz na Bílé Desné korunu v úrovni kóty 820,50 m n. m. širokou 5,20 m a zpevněnou 60 cm tlustou parapetní deskou z betonu. Vzdušní líc měl jednotný sklon 1 : 1,5 a jeho povrch byl zpevněn zatravněním. Návodní líc byl rozdělen čtyřmi lavičkami širokými 1,0 m a byl ve sklonu 1 : 2, s výjimkou horní části nad poslední lavičkou, která měla sklon 1 : 1,5. Tento líc byl opatřen dlažbou 30 cm tlustou uloženou na 40 cm vysokém štěrkovém loži. Pod dlažbou se nacházel hlinitý těsnící plášť o tloušťce 1,0 m, který v dolní části navazoval na betonovou patní zeď širokou 1,2 m a hlubokou od 3,0 do 5,8 m. Pravobřežní boční bezpečnostní přeliv je 12 m dlouhý a jeho přelivná hrana leží v úrovni kóty 818,60 m n. m. V místě koruny hráze je odpadní žlab o profilu 3 x 4 m přemostěn. Druhý bezpečnostní přeliv je umístěn u levého břehu proti spojovací štole, má límcový tvar, je rovněž 12 m dlouhý a jeho přelivná hrana je v úrovni kóty 818,20 m n. m. Výpustný objekt se nalézá v nejnižším místě údolí a je tvořen betonovou štolou širokou 2,0 m a vysokou 2,5 m, založenou na dvou bočních betonových pasech a pilotovém roštu. Ve štole uložené potrubí základové výpusti o průměru 800 mm je uzavíratelné v místě šoupátkové šachty a ze šoupátkové komory u vzdušní paty hráze. Spojovací štola byla kolaudována spolu s přehradou na Černé Desné a popis je obsažen v jejím protokolu. Bylo konstatováno, že přislíbená subvence, která byla nepřekročitelná a činila 1.062.400 K, byla vyčerpána zálohami ve výši 1.016.650 K a 45.750 K bylo družstvu k dispozici. Po kolaudaci následovalo celkové vyúčtování prací a víceprací, které se staly podnětem k soudním sporům mezi Vodním družstvem a dodavateli.
Příprava na kolaudaci 18. 8. 1915
- 11 -
Pohled na hráz proti vodě
Pohled na hráz po vodě V roce 1912 pracovalo na stavbách v průměru 95 dělníků různých profesí, jejichž mzda činila denně při desetihodinové pracovní době u kopáčů 4,50 K, přidavačů 4 K, tesařů 6 K, kameníků 9,20 K a zedníků 7 K. Vyšší mzdy měli při stejné době pracovní montéři – 12 K, kováři 10 K, jejich pomocníci 8 K a učňové 6 K. Řidiči mechanismů (bagru, válce ap.) 10 K.
- 12 -
POPIS KATASTROFY Příčiny poměrně velkých ztrát Chceme-li co nejpravdivěji vylíčit osudné minuty po protržení hráze na Bílé Desné, musíme se obrátit k pramenům, které vznikly bezprostředně po katastrofě. Z nich sice nelze vyčíst pravé příčiny podílu přírody či lidského faktoru na katastrofálním protržení přehradního tělesa, ale sdělení o chování lidí v kritické době je bezesporu autentické. Jedním z nejsolidnějších a nejobsažnějších podkladů pro posouzení tehdejší situace je publikace vydaná Eduardem Gnendigerem ještě v r. 1916. Publikace nese název "Der Dammbruch der Talsperre an der Weissen Desse am 18. September des Kriegsjahres 1916". Česky "Protržení přehrady na Bílé Desné dne 18. září, válečného roku 1916". Brožura je opatřena dobovými ilustracemi akademického malíře Eduarda Enzmana a celou řadou fotografií následků katastrofy. V kapitole "Hráz se protrhla" doslova píše: Tato strašlivá zvěst otřásla v pondělí 18. září poklidným ovzduším naší obce. Naše nervy byly napnuty k prasknutí v očekávání dalších událostí. Nikdo však nevěřil, že se v následujících 20 minutách promění naše krásné desenské údolí v písečnou poušť a hromady suti. V tento nešťastný den o 16. hodině přišla na zdejší poštovní úřad zpráva, kterou se přikazovalo, že je nutno uvědomit majitele jezů a vodních náhonů, aby se nelekli, neboť korytem řeky poteče větší množství vody. V tomto smyslu byli dotčení i starosta obce Desné poštmistrem uvědoměni. Po 10 - 15 minutách přišlo hlášení "alarmujte hasiče, hráz se protrhla!"
- 13 -
Obecní úřad ihned vyzval hasiče, aby vyhlásili poplach. Zanedlouho zněly krásným, sluncem zalitým desenským údolím teskné tóny hasičských trubek zvěstujících neštěstí. Nikdo neznal ani netušil, jaké nebezpečí se skrývá v protržení hráze. Obyvatelé Desné zažili v minulosti hučení vody při mnoha velkých povodních a usoudili, že jako obvykle se voda vylije z břehů koryta a ohrozí blízko stojící objekty. S tímto přesvědčením zůstali mnozí v blízkosti svého obydlí, aby mohli v případě potřeby ještě v poslední chvíli něco ze svého majetku zachránit. Jejich oči byly upřeny do řečiště a pozorovaly hladinu vody. Ubíhala minuta za minutou, ale malá říčka si předla v poklidném toku spokojeně dál. A jak se tak dívali, poslouchali a radili, najednou z čista jasna tu byla ohromující a vše ničící obrovská vlna. Bylo po klidu, křičící matky běžely domů zachránit svá mrňata, plačící děti utíkaly do svahů. Sebesilnější nervy chlapů v tomto okamžiku selhaly. Co se nyní dělo, se nedalo srovnat s žádnou dosud prožitou velkou vodou.
Z uvedeného vyplývá, že obyvatelé zpočátku nebrali varování příliš vážně. Na přesvědčení o vážnosti situace mnohým nezbylo mnoho času a někteří z nich podcenění nebezpečí zaplatili životem.
- 14 -
Účinky ničivé vlny Neřítila se spousta vod, nebyly to vodní vlny, které vše pustošily, ale putující hora z tisíců trámů, kmenů, prken, palivového dříví a zbytků stavení, vysoká jako dvouposchoďový dům, která se hnala velikou rychlostí údolím a ničila vše, co jí přišlo v cestu. Kamenné domy se bortily jako by byly postaveny z karet, metr silné kmeny stromů se lámaly jako zápalky. Tato nestvůra jakoby svými chapadly strhávala do vody neopatrné lidi a pohřbívala je ve svých útrobách, aby je posléze vydala nahé a zohavené. Vikář Gnendinger dále píše, nebyli jsme schopni, hrůzou ochromení, nikomu pomoci. Nebyli jsme schopni pohybu. Vystoupivší voda z vysokých břehů se přelila přes cesty a silnici a vnikala do sklepů, kde ničila zásoby potravin, do bytů, kde převracela těžké klavíry i trezory. Jak jí mohly odolat ostatní skříně, postele či jiná zařízení domů a bytů zanesená bahnem a sutí.
Již na počátku padly za oběť uvolněnému živlu stovky pyšných jizerskohorských smrků, které potom strhly toho dne pro opravu zastavenou panskou pilu. Jako první oběť vzaly sebou nejen stavbu, ale i veškeré zásoby kulatiny, hranolů, fošen a prken. Děti varované vedoucím pily Theodorem Engelbertem odešly do výše položené hájenky, jen 12 letá dcera pilaře Marie Patzeltová se ještě pro něco vrátila na pilu, kde byla okamžitě živlem stržena a usmrcena.
- 15 -
Jejich kravku odnesla voda až do Potočné. Níže pod pilou stály brusírny firmy Eduard Dressler. Před brusírnami se podle očitých svědků z klád a ostatního dřeva vytvořila kolmá stěna do výše mohutných smrků, která se po chvilce prolomila a tříposchoďová zděná budova se zřítila jako domeček z karet. Ve třetím poschodí bydlelo 29 lidí, z nich 11 nalezlo smrt v rozbouřeném živlu. Expedient Anton Simm, který byl za svou 40 letou službu odměněn medailí, se šel podívat, jak bude stoupat voda, a už se nevrátil. Příští den byl nalezen v sutinách domu Hermana Schnabela. Na své další pouti strhla mohutná vlna čtyři brusírny Johanna Umanna, všichni se stačili zachránit. Další mohutnou budovu s dvěma dílnami obyvatelé včas opustili, jen truhlář Aug. Hübner se vracel do dílny pro své nářadí a už se nestačil vrátit. V brusírně čp. 194 bylo několik půdních bytů, ve kterých zahynuly tři děti mistra Wünsche a sedmdesátiletá Aurelie Elstnerová. Brusič Bruno Schikentanz nestačil před vodní vlnou utéci, byl jí mrštěn na patník, kterého se křečovitě držel a zdálo se, že se zachránil, ale jen do chvíle, kdy ho voda podemlela a 20 letý muž zmizel ve vlnách. Voják Schimunek, který se doma zotavoval ze zranění, přišel o ženu a dítě, když mu voda vnikla do bytu. Sám si stěží zachránil holý život. Zohavené tělo jeho ženy bylo nalezeno až pod Bozkovem.
Trosky brusírny skla fy E. Simm Tak bychom mohli pokračovat v líčení této apokalypsy dále. Po opadnutí vody byl v místě bývalé brusírny Josefa Schettela nalezen mezi hromadou trámů brusič Artur Neumann. Trámy kolem něho musely být rozřezány, aby mohl býti vyproštěn. Když se zřítila Dresslerova brusírna, zachytil se schodiště, a toho na cestě rozběsněnou vodou ochránilo. Byl zcela zdráv, jen utrpěl menší šok. Pod stejnou hromadou byla nalezena mrtvola sedícího Joh. Gleissnera. V brožuře se dočítáme o hrdinství sedmdesátileté babičky, Karly Hollmanové, která zachránila dvě děti Dominika a Thomase, ale sama zraněním, která utrpěla při jejich záchraně, podlehla. Jinde rodina Heinricha Dufka neopustila svého těžce nemocného tátu a všichni společně se čtyřmi dětmi utonuli. Všichni byli nalezeni, jen dcera Marie zůstala nezvěstnou. Ničení stavení a lidských životů rychle pokračovalo. Po stržení mostu vedoucího k brusírně Emanuela Simma, byly strženy i části zde stojících brusíren a obydlí dělníků, včetně cest a cestiček vedoucích k porcelánce a kamennému mostu u Karnetova mlýna. V tomto místě voda opustila staré řečiště a po silnici se valila na své strašné pouti plovoucí hora, která narazila na vilu továrníka Schnabela, část jí utrhla, zničila její zařízení. Stará paní a služka, které se v domě nacházely, mohly býti osvobozeny až po opadnutí vody. V této části obce
- 16 -
zmizely nejen kůlny, zahrady a dům zvaný "panský", se kterým zmizely i sochy a umělecká díla ak. malíře a sochaře Adolfa Schnabela, ale i osm lidí. Mizely a byly ničeny další domy, z nichž byl nejznámější hostinec "U města Chebu", zmizeli i další desenští občané.
Poškozená vila Gustava Schnabela a trosky známého hotelu "Eger" (vlevo) Plovoucí hora dřeva, sutin domů a zbytků domácností včetně mnohých jejich obyvatel narazila na železniční most, který jí odolal a značnou část jejího pevného obsahu zadržel. Voda se ale přes něj převalila a pokračovala v ničení dolní části Desné. Rozlila se do širšího údolí až na žďárskou stranu, strhla 70 m dlouhou opěrnou kamennou zeď, strhla most do Žďáru a vše co jí přišlo do cesty. Další velikou překážkou se jí stal kamenný most vedoucí k nádraží. Strhla část náspu, zničila kovové zábradlí a převalila se o výšce 6 m přes mostovku, aby před mostem opět ztratila značnou část svého pevného obsahu. Na své další pouti zničila zahrady, odnesla kůlny a obchodníku s uhlím Günthelovi odnesla zásoby uhlí i se skladištní kůlnou. Ohrozila přednostu soudního okresu a člena představenstva vodního družstva Juliuse Pattermanna, kterého v poslední chvíli zachránilo naléhavé upozornění vikáře Gnendigera a útěk na Březový kopec. V dolní části Desné a v Potočné už neohrožovala nárazová vlna stabilitu budov, ale odnášela mělce založené nebo níže položené kůlny, vnikala do sklepů a přízemí budov. Těžce poškodila dílenská zařízení a odplavila zásoby surovin. V zátočinách rozvodněného toku zůstávaly ležet trámy a suť, mezi nimi i mrtvá těla lidí a zvířat a spousty bahna. V celém údolí řeky Desné až do Tanvaldu byly strženy opěrné zdi regulace a plavala veliká spousta dřeva. Prostor před hotelem Koruna v Tanvaldě byl zaplaven do metrové výše. Byly zaplaveny sklepy a přízemí domů i textilní továrny. Všude škody, tentokrát jen hmotné. Paničkova elektrárna byla rovněž zaplavena a vyřazena na delší dobu z provozu. Velká voda spolu se zbytky dřeva a mrtvolami obětí postupovala po toku Kamenice a Jizery až do Železného Brodu, zaplavovala přilehlé pozemky, ničila zahrádky a postupně vydávala své oběti. Některé velká voda zanesla až pod Bozkov. V Mladé Boleslavi stoupla voda jen o 20 cm. Ještě téhož dne večer plynula voda klidně jako by se nic nepřihodilo.
- 17 -
Autor zmíněné publikace vikář Eduard Gnendiger vzpomíná. "Krátce po katastrofě jsem si prohlédl zničenou obec. Byl to ošklivý zážitek a všichni jsme byli hluboce otřeseni nad troskami dlouholeté poctivé práce a neúnavného zápasu o zvelebení obce. V neuvěřitelně krátké době proběhlo tak veliké zpustošení. V hromadách nakupeného dřeva a neuvěřitelných trosek ležících vedle řečiště objevují zoufalí lidé strašlivé nálezy. Zde leží dítě, tam žena a někde jen části těl osob doslova rozervaných. Jsou slyšet zoufalé dotazy, neviděls našeho, naší ...? Nekonečné minuty nejistoty a zoufalství. Mnoho lidí bloudí apaticky bez přístřeší nad hlavou. Projevuje se lidská solidarita. Strašná noc, jako strašidelné stíny se troskami plíží lidé s lucernami v naději, že se jim podaří zachránit jejich blízkého nebo mu poskytnou poslední službu."
Svědecké výpovědi očitých svědků Následujících šest výpovědí očitých svědků bylo vybráno tak, aby dávaly svědectví o okamžicích průběhu povodně v jednotlivých částech obce. Svědectví ředitele Dresslerových brusíren Theo Englerta: "Po obdržení zprávy, že poteče více vody, dal jsem pokyn dělníkům k uzavření stavidla. Sám jsem informoval obyvatele pily a hájenky o protržení hráze a vyzval je k opuštění budov. Netušil jsem žádné větší nebezpečí a odebral jsem se ke stavidlu. Tu jsem již slyšel dunění a veliký rachot, ale v lese nebylo nic vidět. Za několik okamžiků se ale začaly chvět vrcholky stromů a hukot se blížil. Prchejte! zavelel jsem dělníkům a utíkali jsme co nejrychleji k cestě vedoucí na Mariánskou Horu. Dělník Müller byl zasažen padajícím stromem, ale unikl vysoké vlně, která se velikostí rovnala velikému domu řítícímu se údolím. Stáli jsme na cestě, ohromeni leknutím, zkamenělí a neschopní slova. Po malém zotavení z úleku jsem se díval dolů, kde ve vlnách mizela velká brusírna. Zřícením brusírny se voda nepatrně odklonila ze svého směru, a to bylo velikým štěstím pro můj dům, o který jsem se strachoval." Theodor Ullman později vzpomíná: "Onoho památného dne po druhém povodňovém volání jsem odešel na volné místo, abych pozoroval tento zajímavý přírodní úkaz. Stál jsem chvíli na mostě před naší brusírnou a střídavě sledoval vodní hladinu v řece a horní části obce, odkud mělo přijít neštěstí. Najednou se objevil žlutý oblak prachu, pod kterým se valila obrovská hora ze dřeva. Provázel ji strašlivý praskot lámajících se stromů a temné dunění
- 18 -
způsobené valícími se kameny. Když tato vlna dospěla k hasičské zbrojnici, v okamžiku ji zničila. Rychle jsem, co mně nohy stačily, běžel do zahrady k našemu domu. Když jsem se otočil, zahlédl jsem, jak mizí moje brusírna čp. 123. V tom okamžiku mně voda sahala do poloviny lýtek a oblila výše položenou prodejnu s vedlejšími budovami. Můj poslední pohled patřil vodě, která v tom okamžiku byla černá jako rašelina. Nabyl jsem dojmu, že se v přírodě odehrálo něco strašlivého, co v obci všechno zničí a zanechá trvalou hořkost." Hajný Henrici ve svém dopise líčí zažité události takto: "18. září jsem sklízel otavu a zaslechl hlas požární trubky. Nikde nebylo nic vidět, až později se mi k uchu dostala zpráva o protržení přehrady. Protože znám dobře svůj revír, říkám si pro sebe, to bude hrozné neštěstí, vždyť u pily je strašná spousta dřeva. Půl hodiny po zatroubení bylo slyšet hřmění a rachot. Stačil jediný pohled vzhůru k pile a už bylo vidět obrovskou horu dřeva sahající snad do výše 40 m a za ní voda. Co stálo této vlně v cestě, sebrala. Ullmanův dům zmizel okamžitě, rovněž tak Schettelův. Velká Riedlova brusírna se zlomila a zřítila, Simmova byla strhávána postupně. Ve chvíli, kdy byly strhávány obě brusírny, jsem ještě viděl truhláře Höniga a strojníka Wimmera, jak opatřují Grossmanovu brusírnu proti velké vodě. Byli ve velikém nebezpečí, a proto jsem na ně volal, aby utekli na kopec. To už to sebralo Hönigovu kůlnu a oni se s velkým štěstím zachránili. Za ohbím u Pohlova obchodu mně vlna zmizela z dohledu."
Popis události učitelem Rudolfem Linkem: "Krátce před pohromou jsem stál s ak. malířem Eduardem Enzmannem na starém Karnetově mostě. Tu přiběhl hostinský Förster a volal, dolů z toho mostu, voda se řítí! Poslali jsme děti pryč a poodešli o několik kroků dále. V dálce bylo slyšet hučení jako když jede vlak tunelem a za malou chvíli tu už byla jako dům vysoká vlna dřeva a vody. Staré mohutné stromy po obou březích říčky padaly jako obilí podťaté kosou sekáče. Podařilo se nám vyběhnout na kopec, a když jsme se poprvé otočili, voda zrovna do základů zbořila dům starosty Rudolfa Bartela a panský dům Schnablovy rodiny se začal sesouvat. Mohutná vlna vody a dřeva dosahovala výše střechy vily Gustava Schnabela, na které stála jejich služka a volala o pomoc. Vše proběhlo v jediném okamžiku a spoušť byla hotová. Nelze popsat naše pocity, musí se prožít. Nelze na ně zapomenout."
- 19 -
Pohled na nové koryto Bílé Desné směrem k protržené přehradě
Emma Schmidtová, dcera zahynulého Johanna Schmidta, vypráví: "Něco jsem dělala v pokoji a neměla ani tušení o blížícím se nebezpečí..." Najednou uslyšela strašnou ránu, jako by padal celý dům. To plovoucí hora narazila na železniční most a stovky kmenů létalo kolem domu. Chtěla rychle ven, ale blátivý příval, který vnikl do pokoje, jí v tom zabránil. Vyskočila na stůl, kde se cítila bezpečněji. Voda převracela nábytek včetně těžkého klavíru, a i stůl se začal povážlivě kymácet. Křečovitě s výrazem smrti v očích se zachytila visací lampy, ale zbytečně. Stůl se převrátil a Emma spadla do vody. Podařilo se jí vylézt na okno a pevně se ho přidržet. Čtvrt hodiny proudila voda pokojem a hrozila, že ji sebere. V tom nekonečném strachu si vzpomněla na otce, který byl se včelařem Zimmermannem ve včelíně. Obestřela ji předtucha jeho smrti. Když mohla vyjít ven, objevila velikou spoušť. Volala otce, ale on se neozýval. Tyto zlé chvíle způsobené cizí vinou nemůže nikomu vylíčit. Co asi zkusil nebohý otec ležící v rakvi, kterému zdobily tvář sněhobílé vlasy a vousy. Jak to vypadalo na křižovatce v Potočné, líčí Rudolf Reiner: "Kritického dne jsem šel s řezníkem Skrbkem na hranici obce k desenskému mostu. Tam stál také továrník Hugo Umann..." Uslyšeli hukot a praskání a řekli si, voda se blíží. Utíkal honem domů a odvedl ženu a syna na kopec. Rovněž Skrbek pospíchal domů. "Než jsem si stačil cokoli domyslet", říká Reimer, "voda byla tu. Dřevo praskalo, jako když se jelen dere hustým křovím. Rozlehlá vlna zničila krásný park u Ulmannovy vily a stromy lámala jako sirky. Po žlutém bahnitém přívalu následovala hora beden a polámaného nábytku, na svém vrcholu nesla mrtvou ženu. Vlna zaplavila toto široké prostranství až téměř po schody domu řezníka Skrbka. První obětí se stalo zařízení vily firmy Umann, další zelinářský krámek Eleonory Seidlové, který nejprve plaval a pak se rozpadl. Prodejní místnosti Edmunda Gepperta, Emila Preusslera a moje holičství byly okamžitě zatopené. Výklady se rozbily a vše co bylo uvnitř odplavalo. V těchto místnostech stála voda do výše 1,5 m. Po opadnutí vody to byl smutný pohled, vše zničené a všude půlmetrový nános bahna a písku." Sám říká, že pocity, které při pohledu na katastrofu měl, se nedají přesně vylíčit. "Bylo to strašné." Anna Baierová líčí situaci u hotelu Koruna v Tanvaldě: "Po páté hodině jsem čekala, až začne stoupat voda..." A jak se tak dívala, najednou se přivalila velká hromada dřeva, která sebrala kůlnu obchodníka s kůžemi Götze a malý dřevěný domek stojící u železničního mostu. Jeho průchod se ucpal dřevem a nahromaděná voda se vylila na krásné prostranství před hotelem "Koruna." V okamžiku vzniklo jediné veliké jezero, které zaplavilo sklepy a přízemí všech okolo stojících domů. Voda se dále valila po silnici, u holiče Bradáče, hodináře
- 20 -
Sedláka, knihkupce Bartoníčka a v továrnách nadělala různé škody. Po opadnutí vody se musela brodit hlubokým bahnem.
Most příjezdní komunikace k desenskému nádraží
- 21 -
ZTRÁTY NA LIDSKÝCH ŽIVOTECH A MAJETKU Rozsah škod způsobený protržením hráze byl v celém Rakousku - Uhersku ojedinělý. 95 rodin s 380 příslušníky bylo bez přístřeší, 1020 osob bez možnosti zaměstnání, 370 občanů ztratilo veškerý svůj majetek. 29 obytných domů a 11 brusíren skla zmizelo ve vlnách a 62 domů a závodů bylo vážně poškozeno. Druhý den bylo 59 osob nezvěstných. Škody byly předběžně odhadnuty na několik miliónů korun. Vzhledem k déletrvající krizi v odbytu skleněných a textilních výrobků a k neustále se zvyšujícím cenám potravin v průběhu války došlo v tomto průmyslovém regionu k rozsáhlému zbídačení velkých vrstev obyvatelstva. Pomoc okresu a obcí postiženým byla z uvedených důvodů nemožná. Hned druhý den po katastrofě byl do Desné povolán oddíl ženistů. 20. září přijel 44. maďarský pěší regiment o 200 mužích, kterému velel setník Kirbal. Vojáci začali s čištěním komunikací a stavbou mostů a lávek. Do příchodu Maďarů v Desné konal službu oddíl důstojnické školy z Jablonce n. N. Zakázal cizím přístup na místo neštěstí. Místní občané dostali povolenky. Po zaplacení blíže neurčené částky byl povolen vstup i ostatním občanům. Záhy se vybíral poplatek 1 K ve prospěch postižených. Zdravotní oddíl vyhledával a odklízel do márnice utonulé. Ještě 19. září byl ustaven z místních představitelů Výbor pro pomoc postiženým, který účinně organizoval pomoc ze strany místních občanů, podnikatelů a organizací a podával prosebné petice na státní orgány. Krátce po neštěstí se na místo dostavila soudní komise ve složení dvorní rada Lorn, ing. Klugar a soudce dr. Eigel. Místodržitel jmenoval do komise svého tajemníka Schwarze, koncipienta Kallinu a zástupce OŽK Liberec dr. Knolla. Úkolem komise bylo provést výslech postižených. 21. září ve 14 hod. přijel na místo neštěstí také místodržitel hrabě Coudenhove. Po prohlídce vyjádřil soucit s pozůstalými po obětech a politování nad obrovskými materiálními škodami. Sdělil shromážděným, že císař věnoval obětem katastrofy ze své soukromé pokladny 20 tisíc korun, Česká spořitelna 10.000 K a on osobně 4.000 K. Přislíbil pomoc státu ve výši 1 milionu korun. Osobně převzal od přednosty soudního okresu Tanvald Jul. Pattermanna
- 22 -
pamětní spis obsahující rozsah škod a žádost o státní podporu. Téhož dne večer odcestoval automobilem do Rychnova a dále vlakem do Prahy.
Pohřbení obětí Pohřeb obětí se konal na desenském hřbitově v sobotu odpoledne dne 23. září 1916 o půl čtvrté. Pohřbu se zúčastnilo veliké množství lidí z nejbližšího okolí. Mezi smutečními hosty byli zástupce místodržitelství Kallina von Jäthenstein, sekretář obchodní a živnostenské komory v Liberci Kostka, dr. Knoll, přednosta soudního okresu Tanvald Julius Pattermann, starosta Desné Rudolf Bartel, starostové okolních obcí, zástupci učitelských sborů a spolků. Církevních obřadů se zúčastnilo 15 římskokatolických a dva starokatoličtí kněží. Krásným podzimním odpolednem zněly smuteční chorály pěveckých spolků a nesly se projevy řečníků od hřbitovního kříže, pod nímž na prostranství bylo položeno 49 prostých rakví. 22 z nich mělo být uloženo do společného hrobu a 27 zámožnějších do jednotlivých hrobů. První z duchovních promluvil starokatolický vikář Eduard Gnendiger a oslavil mrtvé jako hrdiny práce. Jménem římskokatolického duchovenstva promluvil farář a spisovatel Ferdinand Schwind z Horního Polubného. Potom následovalo spouštění rakví do společného hrobu, který se rozprostírá od střední hřbitovní cesty až téměř k pravé zdi. Požehnání samostatným hrobům udělil katolický farář Alois Braun a starokatolický farář Ignaz Deprida. Tři utonulí byli pohřbení na příchovickém hřbitově a Marta Šimůnková v Bozkově. Nezvěstných zůstalo devět, pohřbeny byly také tři neidentifikované pozůstatky žen. Byla vyslovena domněnka, že se může jednat o některé z dosud nezvěstných žen. Proto je udáván počet obětí číslem 62. Další obětí této katastrofy byl dvorní rada ing. Karel Podhajský, který vykonával nad stavbou přehrady státní dozor, a který se po zprávě o protržení přehrady na Bílé Desné v Praze zastřelil. V neděli 24. září se konaly v kostelech smuteční mše a Desnou navštívily tisíce lidí. Jen na trati Liberec - Tanvald - Kořenov bylo vydáno 6.000 jízdenek. Mezi návštěvníky byli turisté z Prahy, Vídně, Lince, Berlína, Hamburku a dalších vzdálených míst.
Pomoc obci Desné a jejím obyvatelům Koncem září a začátkem října 1916 docházely do Desné zásilky částí oděvů, prádla, bot a dek, které byly proti podpisu vydávány členy místního výboru pro pomoc postiženým. Mnoho rodin bez přístřeší se odstěhovalo z Desné a zbývající občané byli nouzově ubytováni v rodinách nebo místních hostincích na sálech. Nezaměstnaní muži i ženy byli povoláni k odklizení bahna a trosek. Muži dostávali 4 K, ženy 3 K a kamenící 6 K na hodinu. Odstraňování škod bylo tak rozsáhlé, že musely být povolány další oddíly vojska včetně ruských válečných zajatců. Bohužel bylo mezi nimi málo řemeslníků znalých stavebních prací. Pro velké množství dřeva a balvanů bylo obtížné vyčištění starého koryta řeky, na pomoc bylo povoláno dalších 12 sapérů z Ústí n. L. Vyčišťovací práce probíhaly ještě v r. 1917. Ve všech závodech, které nebyly příliš pobořené, se již pracovalo, jen textilní továrny pro nedostatek surovin a strojů byly mimo provoz. K 1. lednu 1917 se sešlo do Desné od různých sbírek celkem 851.608 K, z toho příslib od vlády činil 250.000 K. V roce 1917 se život v Desné, na nové, mnohem chudší úrovni, stabilizoval a odrážel bídu posledních let první světové války.
- 23 -
PROTRŽENÍ PŘEHRADY Průběh havárie Přehrada na Bílé Desné neměla možnost prokázat svoji opodstatněnost. Přesně za deset měsíců po kolaudaci, která se konala 18. listopadu 1915, se při nadrženém objemu 290.000 m3 vody dne 18. září 1916 v odpoledních hodinách protrhla. Podle svědeckých výpovědí byl první průsak zpozorován uvedeného dne v 15 hodin 30 minut. Půl hodiny před tím seděl hrázný na hrázi u šoupátkové šachty, ale nic neviděl. Ihned po upozornění kolem jdoucích dřevařů na pramínek tryskající z hráze o průměru asi 2 cm ihned volal do kanceláře vodního družstva, kde byl přítomen inženýr Gebauer. Ten nařídil ihned otevřít naplno oba uzávěry, vyrozumět o vyšším průtoku vody majitele vodních děl na Bílé Desné, a odebral se z Dolního Polubného k přehradě. Když se blížil k cíli a chtěl si odpočinout, uslyšel šumění a lehké chvění země. Při příchodu na místo spatřil již jen prázdnou nádrž. Přítomný hrázný mu sdělil, že podle nařízení odešel s několika dělníky do šoupátkové komory s provozním uzávěrem, aby jej zcela otevřel. Podařilo se to jen asi ze tří čtvrtin, protože v 15 hodin 55 minut tryskala voda z hráze takovou silou, že dělníci museli utéci, aby nebyli odříznuti od okolního světa. Tryskající proud stále sílil a asi v 16 hodin 15 minut se dlažba na návodní straně začala propadávat. Po další půlhodině se propadla až ke dnu. Zůstala pouze vrchní část ve tvaru mostu, a i ta se v příštích okamžicích zřítila do divokého proudu. S jakou silou se tyto spousty vod řítily do údolí, si lze představit z toho, že průrva v hrázi byla asi 40 m široká a výškový rozdíl mezi dnem nádrže a soutokem Bílé a Černé Desné činí 300 m. Potud svědectví očitého svědka průběhu protržení přehrady.
Šetření příčin Protržení přehrady mělo nedozírné následky a stalo se předmětem vyšetřování příčin a zahájení trestního řízení proti odpovědným činitelům. Soudnímu procesu předcházela celá řada odborných expertíz, které měly poukázat na případné chyby v projektu nebo při jeho realizaci a určit zákonnou odpovědnost za prolomení hráze. Soudní řízení bylo vedeno proti: Wilhelmu Riedlovi, spolumajiteli firmy Jos. Riedel, který byl předsedou Vodního družstva
- 24 -
v Dolním Polubném, jako investorovi; ing. Augustu Klammtovi, městskému stavebnímu radovi z Jablonce n. N., inženýru Emilu Gebauerovi, stavebnímu správci Vodního družstva v Dolním Polubném a ing. Karlu Podhajskému, vrchnímu stavebnímu radovi z Prahy, který prováděl státní dozor nad průběhem výstavby. Ing. Podhajský se po zprávě o protržení přehrady zastřelil. Rozsudkem krajského soudu v Liberci z 28. 3. 1923 č.j. Vr 1262/20 byli obžalovaní zproštěni viny. Proti rozsudku se však odvolalo státní zastupitelství v Liberci k Nejvyššímu soudu v Brně, který rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. Novým rozsudkem byli Krajským soudem v Liberci 24. 1. 1925 (č.j. 2010/24) obžalovaní uznáni vinnými podle §§ 335 a 337 tr. zákona a odsouzeni pro přečin k tuhému věznění. Ing. Klammt na tři měsíce, Emil Gebauer na jeden a půl měsíce a to oba na zkušební dobu v trvání dvou roků. Wilhelm Riedel byl obžaloby zproštěn. Tentokrát se proti rozsudku odvolali v r. 1929 všichni odsouzení včetně Wilhelma Riedla a žádali o obnovu soudního řízení. Žádost byla usnesením Krajského soudu zamítnuta. Na návrh generálního prokurátora byla usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 26. 5. 1931, č.j. Zm I 1018/30 nařízena mimořádná obnova celého trestního řízení a rozsudek Krajského soudu v Liberci ze dne 24. 1. 1925 byl co do viny i trestu zrušen a věc vrácena k novému projednání. Mezitím Wilhelm Riedel, který odpor vedl, 10. 11. 1929 zemřel.
Šetření příčin katastrofy dne 28. 5. 1928 V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud v Brně uvedl, že krajský soud se opíral výhradně o znalecké posudky soudních znalců ing. Hubera a ing. Klugera, kteří tvrdili, že voda z nádrže vnikala do tělesa hráze nedostatečným účinkem těsnícího pláště u návodního líce jako důsledek použití nevhodného materiálu pro jeho zhotovení, což považovali za hrubé zanedbání péče při stavbě a dozoru nad jejím prováděním. Toto bylo bráno za hlavní příčinu jejího protržení a následné katastrofy. Krajský soud nepřihlédl k dalším posudkům znalců v této trestní věci, a to profesorů geologie dr. Wähnera, dr. Thuma a dr. Brandta, kteří konstatovali, že v oblasti Bílé Desné byly nalezeny dutiny a vymleté kanály spodními vodami, což plně dostačuje k objasnění příčiny katastrofy. K tomuto zjištění došlo po povodni 28. 5. 1928, kdy byly v místě havarovaného přehradního tělesa odkryty ztvrdlé limonitové
- 25 -
vrstvy a nalezeny nepravidelné dutiny i kanálové cesty. Jmenovaní znalci pak 10. 5. 1929 potvrdili dalšími posudky, že příčinou protržení hráze byly jedině tyto účinky přírodních jevů souvisejících s geologickou stavbou jejího podloží. Státní zastupitelství postoupilo spisy krajského soudu Okresnímu soudu v Tanvaldě s návrhem na potrestání Klammta a Gebauera pro přestupek podle § 431 tr. zákona. Okresní soud v Tanvaldě však jmenované rozsudkem z 29. září 1932 zprostil obžaloby. Odvolání veřejného žalobce nebylo odvolacím krajským soudem vyhověno. Tím bylo definitivně ukončeno 15 let trvající trestní stíhání obviněných.
Příčiny havárie z dnešního pohledu V současné době, kdy máme větší zkušeností se stavbami údolních přehrad a s jejich provozem, se z hlediska posuzované přípravy stavby přehrady na Bílé Desné a po zhodnocení dochované projektové dokumentace i průběhu výstavby nejeví protržení hráze a následná katastrofa jako nepochopitelná. Z projektových parametrů je patrné, že nebylo dostatečně dbáno na vytvoření dobrých podmínek stability hráze jak z hlediska statiky vlastního tělesa, tak i mechaniky zemin. Následnými průzkumy bylo prokázáno použití nevhodného materiálu pro zhotovení návodního těsnícího pláště a jeho nedokonalé napojení na funkční objekt, tj.výpustnou štolu a šoupátkovou šachtu. Ze stavebních deníků i z dobových odborných posudků je patrné, že hutnění hrázového tělesa bylo při použití uvedené techniky zcela nedostatečné. Odlišnosti v sedání vlastní přehradní hráze a funkčního objektu založeného na pilotovém roštu dosahujícím na skalní podklad, umožňovalo vývoj takového průsakového režimu, který mohl vyvolat vnitřní erozi materiálu hráze a její následné protržení. V současné době se můžeme jen domnívat, že šlo o souběh nedostatečného poznání, určitého podcenění možných následků působení lidského faktoru při projektování i provádění stavby a uplatnění zjištěných negativních vlastností horninového podkladu přehradní hráze.
- 26 -
SNAHY O OBNOVENÍ PŘEHRADY NA BÍLÉ DESNÉ Krátce po protržení přehradní hráze na Bílé Desné přišel na vodní družstvo v Polubném požadavek bývalého c. k. místodržitelství na její obnovu. Požadovalo se předložení plánů na presidium Zemské komise pro regulaci vodních toků. Obsahem prvního návrhu bylo převádění vyšších průtoků z Bílé Desné výstavbou jezu a úbočního kanálu. Náklady na kanál a jez měly činit jeden milion Kč. Čistě z ekonomického hlediska to bylo nejjednodušší řešení. Obyvatelé Desné a zejména desenští majitelé vodních děl se k tomuto jednoduchému řešení nepřikláněli. Naopak požadovali obnovu hráze s regulovaným odtokem vody do koryta Bílé Desné. Obnovu zdůvodňovali nejen estetickými a ekonomickými hledisky, ale i z prestižních důvodů čsl. stavitelství vodohospodářských děl. Uváděli rovněž nutnost odstranění stop po katastrofě v prostoru protržené přehrady. Vodní družstvo tedy nechalo urychleně vypracovat generely čtyř variant obnovy s nezbytnými detaily stavby. Posléze pak zadalo vypracování ještě páté varianty a předložilo je spolu s aproximativními rozpočty Zemské komisi pro regulaci vodních toků v Praze k posouzení a výběru řešení.
Navrhovaná řešení: Navrhovaná řešení označená pracovně jako I, II, III, IV a V varianty vycházela z geologického průzkumu a závěrů schválených pro stavbu přehrady dne 20. 2. 1911 a vodohospodářských údajů daných c. k. Hydrologickým úřadem ve Vídni pro povodí Bílé Desné. Umožňují zadržení 400.000 m3 vody jako předchozí přehrada. Zajišťují podstatně větší bezpečnost v povodí Desné, než vybudování jezu a kanálu k odvedení velké vody do přehrady na Souši. Jednotlivé varianty se lišily jen stavebním provedením a z toho vyplývajícího rozpočtu.
- 27 -
Varianta I předpokládá postavení sypané hráze z jílovité zeminy jako dřívější. Koruna hráze se nachází na kótě 815 m n. m. a je 7 m široká. Návodní líc má sklon 1 : 2 a vzdušní 1 : 1,5 v polovině s jednou lavičkou o šíři 2 m a od ní až k patě hráze má sklon 1 : 2. Předpokládala důkladné těsnění podloží při návodní patě sestávající z betonové zdi založené na pevné skále v hloubce 23,5 m. Na tuto zeď navazuje ve svahu provedená 25 cm tlustá železobetonová deska s vodotěsnou omítkou. Po překrytí 30 cm vrstvou říčního písku a drobného štěrku bude povrch uzavřen betonovými deskami o rozměru 5 x 5 m s dilatačními spárami zalitými horkým asfaltem. Prováděcí podmínkou bylo vybetonování podzemní těsnící stěny v jednoročním předstihu, aby mohlo proběhnout její rovnoměrné usazení. Stavební náklad se odhadoval na 4,7 mil. Kč.
Varianta II sestává rovněž ze sypané hráze s profilem obdobným variantě I. Těsnění podloží hráze by bylo provedeno železnou konstrukcí z plechů namontovaných na ocelové profily dosahující až na rostlou skálu. Tato konstrukce by byla opatřena z návodní i vzdušné strany těsnící vrstvou zhutněného jílu. Předpokládaný náklad 2,25 mil. Kč.
Varianta III představuje rovněž sypanou hráz, ale s betonovým těsněním podloží, jak bylo tehdy užíváno v Anglii. Betonové jádro dosahuje až narostlou skálu, kde je 4,23 m široké a v koruně hráze měří 1 m. Na návodní straně je stěna natřena izolačními nátěry a navíc proti kyselinám z rašelinišť opatřena ochrannou, důkladně hutněnou jílovou vrstvou, sahající od paty až po korunu hráze. Vzdušná strana hráze a koruna je vydlážděna lomovým kamenem na štěrkovém podsypu. Hlavní výpustná štola je vedena mimo těleso hráze. Předpokládaná cena stavebních prací 4,25 mil. Kč.
Varianta V jedná se rovněž o sypanou zemní hráz v koruně širokou 6 m. Sklon návodního líce je 1 : 2 v polovině přerušený 1,5 m širokou lavičkou. Vzdušný líc má až do kóty 814 m n. m. rovněž sklon 1 : 2 a v této úrovni se mění na hodnotu 1 : 1,5. Nepropustnost podloží hráze je zajišťována u návodní paty stěnou z litého betonu zapuštěnou 1 m dorostlé skály, sahající až ke kótě 807,5 m n. m. Od této úrovně bude těleso hráze těsněno návodním železobetonovým pláštěm ukončeným v koruně. Na návodní straně bude tento plášť natřen izolačním nátěrem a navíc bude pokryt 2 m silnou hutněnou vrstvou z jílu, která se od lavičky vzhůru zužuje na 1 m. Těsnící prvek bude na líci hráze překryt 30 cm betonovým pláštěm uloženým na 40 cm štěrkopískového podsypu. Předběžná cena této varianty obnáší 4 mil. Kč.
- 28 -
Varianta IV je uváděná jako poslední, protože se podstatně liší od předešlých. Po protržení sypané hráze v r. 1916 se vyskytovaly, zejména mezi odborníky na úřadech, názory zavrhující obnovu sypané hráze a snahy nahradit ji zděnou. Byla navržena následující varianta: Založení zděné hráze na únosný skalní základ ležící ve velké hloubce by v lokalitě protržené přehrady vyžadovalo vysoký finanční náklad. Proto ji bylo nutné posunout o 2 km proti proudu Bílé Desné. V těchto místech vystupuje na povrch kompaktní skalní lože dobře přístupné ve dně údolí, bezesporu jednoznačně bezpečné pro založení přehradní zdi. Tato varianta předpokládá odvádění části velké vody do spojovací štoly nově vybudovaným kanálem. Realizací této varianty by se snížil vliv nádrže na povrchový odtok, neboť plocha jejího povodí činí asi 10 km2, zatímco k přehradě na původním místě to je 15,9 km2. Cena této varianty nebyla v dostupných pramenech uvedena. Následující válečné události, poválečné státoprávní změny a později i dalekosáhlé vnitroorganizační problémy samého vodního družstva neumožnily v práci na obnově přehrady pokračovat, takže k ní již nikdy nedošlo.
- 29 -
NÁSLEDNÉ VODOHOSPODÁŘSKÉ STAVBY Úprava řeky Bílé Desné V rámci odstraňování katastrofálních důsledků havárie přehrady byla mimo jiné provedena v letech 1923 - 1936 také nákladná úprava devastovaného koryta řeky na Bílé Desné od soutoku s Černou Desnou až po horní okraj intravilánu města Desná v Jizerských horách. Úprava spočívala ve vytvoření zcela nového koryta toku s trasou pravidelně se vinoucí v nejnižším místě údolí, jehož velký podélný sklon je zmírněn kaskádou kamenných stupňů. V dolním úseku více jak 1,5 km dlouhém je souvislá regulace toku s pravidelným tvarem koryta, které je důkladně zpevněno, aby nedošlo při jeho naplnění na nejvyšší kapacitu 60 m3/s k poškození dna či břehů. V horním, téměř 2 km dlouhém úseku, je koryto stabilizováno velmi pozoruhodnou kaskádou 34 kamenných stupňů. Výšky stupňů se pohybují v rozmezí od 1,0 do 4,2 m a šířky od 11,0 do 18,0 m. Tvarově jsou řešeny jako přímé, obloukové nebo lomené a v mnoha případech jsou přelivné hrany ve střední části sníženy. Pro tlumení energie přepadající vody je u převážné většiny stupňů vývar, ale v řadě případů není přirozené skalnaté či balvanité dno toku zvláště upraveno. Šest stupňů také sloužilo náhradou za zničené jezy jako vzdouvací objekty, od kterých byla náhony odváděna voda k turbinám pro energetické využití její síly.
Rekonstrukce přehrady Souš na Černé Desné Z obavy, aby se neopakovala katastrofa i na obdobné zemní hrázi na Černé Desné, zajistila Zemská komise pro úpravu vodních toků v Čechách v letech 1924 - 27 její rozsáhlou rekonstrukci. Cílem rekonstrukce bylo zvýšení stability přehradního tělesa, dosažení větší těsnosti návodního líce i podloží a v neposlední řadě zvětšení retenčního objemu nádrže pro účinnější zachycování povodňových průtoků v Černé Desné. Rekonstrukce spočívala v řadě úprav celé přehrady. Především to bylo zesílení a zvýšení hrázového tělesa. V údolí u vzdušní paty přehrady byl po sejmutí povrchových vrstev zeminy nejprve zřízen drenážní systém k zajištění dokonalého odvádění vody z vlastního tělesa a z pravého boku údolí. Následně byl k původnímu líci přisypán klín z písčitého a štěrkovitého
- 30 -
materiálu široký u paty až 20 m o celkovém objemu 35 tis. m3. Přísyp má funkci jednak stabilizační a také filtrační. Nasypáním mohutného klínu byly vytvořeny předpoklady ke zvýšení hráze o 1,0 m a k celkovému zmírnění sklonu vzdušního líce. Bylo umožněno odstupňovat svah dvěma lavičkami o šířce 1,5 m a zmenšit původní sklon 1 : 1,75 na 1 : 2 nad horní lavičkou, na 1 : 2,5 pod ní a 1 : 3 v dolní části svahu. Povrch tohoto líce byl vzhledem k erozní náchylnosti násypového materiálu opevněn rovnaninou z velkých žulových kamenů. Ke sledování průsakového režimu v hrázi bylo současně s přísypem vybudováno osm kontrolních šachet. Pro zvětšení těsnosti přehradního profilu bylo předně dotěsněno podloží v místě bývalého řečiště. Před původní podzemní betonovou těsnící zeď byla na délku asi 20 m zaražena ocelová štětová stěna až do hloubky 10 m. Poté byla těsnící zeď v celé délce z návodní strany zesílena o 1,5 m. Navíc bylo v pravém boku údolí její podloží ještě dotěsňováno do hloubky kolem 2,0 m jedno i víceřadou připojovací injektáží. Ke zvýšení těsnosti vlastního tělesa hráze byla nejprve původní dlažba návodního líce opatřena 10 cm vrstvou vyrovnávacího betonu. Pak byl proveden jako hlavní těsnící prvek trojnásobný torkretový nástřik o síle 5 cm, který je překrytý ochrannou 60 cm silnou vrstvou hubeného betonu. Svrchu je celá konstrukce chráněna žulovou dlažbou na cementovou maltu s vyspárováním. Za účelem účinnějšího zachycování povodní byla zvýšena přehradní hráz a těleso bezpečnostního přelivu o 1,0 m. Tím bylo dosaženo zvětšení objemu až o 0,85 mil. m3. To znamená, že při dnešním víceúčelovém rozdělení prostoru nádrže o celkovém objemu 7,5 mil. m3 lze do jeho části určené k protipovodňové ochraně zachytit bezpečně celou stoletou povodeň o objemu 2,5 mil m3. Rekonstrukce přehrady Souš si vyžádala více jak 15 mil. Kč, přičemž původní rozpočet byl 7,5 mil. Kč.
- 31 -
SOUČASNÉ VODOHOSPODÁŘSKÉ VYUŽITÍ ÚZEMÍ Zásobování Jablonecka pitnou vodou Rozvoj průmyslu, rozsáhlá bytová výstavba a zvýšená náročnost na vybavení sídlišť a domácností na Liberecku a Jablonecku v 60. letech, přinesly řadu problémů se zajištěním zásobování této oblasti pitnou vodou. Výhledová bilance potřeby pitné vody z r. 1965 poukázala na nerovnováhu mezi požadovaným množstvím a reálnými možnostmi jejího zajištění. Geologická stavba Jizerských a Lužických hor ani údolní nivy Lužické Nisy a Smědé neskýtaly podmínky pro získání kapacitnějších zdrojů podzemní vody pro tento účel. Vzdálenější zdroje v povodí Jizery rovněž neumožňovaly jejich významnější rozšíření. Proto byla upřena pozornost na vodní zdroje povrchové, a to již existující, nebo ty, které je možno ve vhodných podmínkách vybudovat. Na Liberecku a Jablonecku byl počátkem tohoto století postaven u nás neobvyklý počet údolních přehrad, celkem sedm. Tato svým objemem nevelká díla, byla především určena k ochraně níže ležících údolí před povodněmi. Při technicko-ekonomickém posuzování způsobu zvýšení kapacit pro zásobování oblasti pitnou vodou se ukázala nejoptimálnější varianta s využitím stávající přehradní nádrže Souš na Černé Desné. Její poměrně velký objem vody umožňuje zachovat původní ochranou funkci a navíc se stát perspektivním zdrojem vodárenské soustavy Jablonecka. V letech 1969 - 1974 byla tedy vybudována rozsáhlá vodárenská soustava, jejímž rozhodujícím vodním zdrojem je přehradní nádrž na Souši, ze které je možno zajistit dodávku až 350 l/s pitné vody. Součástí vybudovaného souboru staveb je především odběrné zařízení na přehradě, úpravna vody a přívodní potrubí do koncového vodojemu na Bártlově vrchu v Jablonci n. N. V neposlední řadě jsou to i stavby na Bílé Desné k umožnění převodu vody do Černé Desné s využitím původní spojovací štoly u protržené přehrady z r. 1915. Pro odebírání vody z přehradní nádrže je v prostoru před hrází umístěn věžový betonový odběrný objekt vysoký 19,1 m nad základem, ve kterém jsou ve dvou výškových úrovních vtokové otvory pro umožnění odběru kvalitativně nejvhodnější vody pro její úpravu. V dolní strojovně lze potrubí od každého otvoru samostatně uzavírat. Na odběrnou věž navazuje trubní přivaděč k úpravně vody o celkové délce 395 m s jednou ocelovou rourou o průměru 800 mm. Od věže je veden štolou dlouhou 195 m vyraženou ve skále levého boku údolí a vyvedenou na terén nedaleko vzdušní paty přehrady. Skalní rub štoly je zajištěn vyzdívkou provedenou za pomoci kruhových železobetonových prefabrikátů s funkcí vnitřního ztraceného bednění. Vnitřní profil štoly je tedy kruhový o průměru 2600 mm. Dále k úpravně je potrubí uloženo v zemi. Základním technologickým prvkem úpravny vody na pravém břehu Černé Desné pod přehradou je zvyšování uhličitanové tvrdosti a odstraňování její agresivity. Rovněž je zde upravována barevnost a oxidovatelnost v rozsahu účinnosti koagulační filtrace. Pro hygienickou stabilizaci je upravená voda také chlorována. Vedle řídícího velínu a nezbytných skladovacích prostorů, především pro chemikálie, je v úpravně také chemická laboratoř pro kontrolu výrobního procesu a dodávky vody do místa spotřeby.
- 32 -
Upravená voda je odváděna ocelovým potrubím o průměru 600 mm přes přerušovací komoru nad Desnou do vodojemu v Tanvaldu o objemu 600 m3. Dále pak potrubím o průměru 500 mm přes Smržovku a Lučany do druhé přerušovací komory v Nové Vsi a odtud do Jablonce n. N. k vodojemům na Bártlově vrchu o celkovém objemu 6.000 m3. Celková délka přívodního potrubí je 15.730 m. Součástí výstavby této soustavy byla také stavba potřebných objektů pro převádění části průtoků z Bílé Desné do nádrže Souš. Ve vzdálenosti asi 550 m od protržené přehrady proti toku vody je v korytě řeky umístěn pevný betonový jez vysoký 2,6 m, který vzdouvá hladinu vody k umožnění jejího odvedení trubním přivaděčem. Vtokový objekt přivaděče umístěný na levém břehu u jezového pilíře, plní několik dalších funkcí. Jednak zajišťuje trvalé zachování průtoku v Bílé Desné v minimálním množství 27 l/s, dále umožňuje odplavování písčitých sedimentů od vtoku a zabraňuje jejich vniku do potrubí. Vlastní trubní přivaděč jez železobetonových rour o průměru 1000 mm uložených v zemi a jeho celková délka je 574 m. Pro bezpečné využití spojovací štoly z r. 1915, dlouhé 1145 m, je doplněna vyzdívka skalních stěn a upraveno dno v celé její délce. Tato zařízení umožňují převádět do nádrže Souš maximálně 1,55 m3/s a hlavně lze ve vodohospodářské bilanci počítat s průměrným převáděným množstvím po celý rok ve výši 108 l/s. Jedná se o efekt, který velmi výrazně zvyšuje vydatnost zdrojové části a spoluvytváří podmínky, aby se soustava mohla podílet na zásobování pitnou vodou více jak 100 tis. lidí na celém Jablonecku.
Zásobování Liberecka pitnou vodou Koncepce zásobování oblasti Liberecka a Jablonecka pitnou vodou s rozvojem až za časovou hranici nového tisíciletí byla řešena technickoekonomickou studií v roce 1971. Bilance potřeb pitné vody v této oblasti ukázala, že pro jejich krytí do roku 2015 je zapotřebí zhruba 1200 l/s ve vodních zdrojích. Z toho vyplynulo, že je nezbytné zajistit nový velkokapacitní zdroj povrchové vody výstavbou přehradní nádrže v Jizerských horách na Kamenici u Josefova Dolu. V návaznosti na to je pak nutno vybudovat celý vodárenský komplex, který také zajistí úpravu surové vody na pitnou a dále její přivedení do míst spotřeby, především však do Liberce, kde se v té době prohlubovaly problémy se zásobováním obyvatelstva a místního průmyslu. Z plánovaného souboru čtyř staveb byla v letech 1976 - 1986 realizována rozhodující část a to přehrada na Kamenici, úpravna vody v Bedřichově a přívod vody do Liberce včetně hlavních vodojemů. Stavby zajišťující přívod vody z Bedřichova do Jablonce n. N. a převody vody z Jeleního potoka a z přehradní nádrže v Bedřichově do přehradní nádrže Josefův Důl dosud vybudovány nebyly. Přehrada na Kamenici je umístěna asi 2 km nad obcí Josefův Důl, z čehož také vyplývá její název. Z bilanční potřeby velikosti zdroje a z vodohospodářského řešení nádrže vyplynul požadavek na vytvoření zásobního prostoru v nádrži o objemu 20,5 mil. m3. V daných morfologických podmínkách bylo proto nutno vybudovat vedle hlavní přehradní hráze také boční hráz v sedle na levém boku údolí. Obě hráze jsou zemní, nasypané z místních materiálů a obdobného konstrukčního řešení. Hlavní hráz je dlouhá 360 m a vysoká nad základem 44 m. V koruně je široká 7,5 m a v úrovni základové spáry více jak 180 m, takže její celková kubatura činí téměř 800 tis. m3. Oba líce mají sklon 1 : 2, na návodním je proveden asfaltobetonový těsnící koberec a vzdušní
- 33 -
je zpevněn zatravněním. U návodní paty je v celé její délce tzv. injekční štola, na kterou je shora připojen těsnící koberec návodního líce a zdola těsnící prvky v podloží. V údolí na délku 125 m je to podzemní železobetonová stěna tloušťky 60 cm zapuštěná do hloubky 20 m. Dále v celé délce 420 m je pak ještě injekční clona sahající do hloubky až 50 m. K odvedení průsaků od návodní paty je na injekční štolu napojena odvodňovací štola, která je vedena ve skalním podloží pravého boku údolí až do pod hrází. Tam jsou také odvedeny průsaky z přehradního tělesa zachycované v komínovém a kobercovém drénu ze štěrku, umístěném v násypu při vzdušní patě. Boční hráz je rovněž dlouhá 360 m, ale vysoká nad základem jen 15 m. Její profil i těsnění jsou stejné jako u hlavní hráze. V návodní patě není injekční štola, ale jen betonová ostruha sahající do hloubky 5 m a podloží je těsněno injekční clonou. Není zde ani odvodňovací štola, ale zachycená voda se odvádí svazkem odvodňovacích trubek vedených příčně v základu a vyústěných spolu s rourami z kobercového drénu do průsakoměrné šachty u vzdušní paty. Pro vypouštění a odebírání vody z nádrže je ve vzdálenosti asi 200 m od hráze umístěn tzv. sdružený objekt. Jedná se o železobetonovou věž, půdorysných rozměrů 19 x 23 m a vysokou nad základem 60 m. Pro vypouštění nádrže jsou zde umístěny dvě spodní výpusti o průměru 1200 mm. Mokrá šachta odběrného zařízení s pěti vtokovými otvory v různých výškových úrovních umožňuje odběr kvalitativně nejvhodnější vody pro úpravu v množství 860 l/s. U paty věže a na jejím vrcholu jsou strojovny, kde jsou osazena potřebná technologická zařízení. V dolní se nacházejí také dvě turbiny malé vodní elektrárny, využívající energie vytékající vody z nádrže, o celkovém výkonu více jak 100 kW. Na sdružený objekt navazuje 418 m dlouhý odpadní tunel vnitřního podkovovitého tvaru o výšce 4,0 m, který je veden do podhrází obloukem ve skále pravého boku údolí, kde je ukončen vývarem a napojen na betonové koryto řeky Kamenice. Slouží k odvádění vody od výpustí a asi od jeho poloviny také k odvádění povodňových průtoků odtékajících šachtovým přelivem s šachtou o vnitřním průměru 3,0 m. Na sdružený objekt také navazuje 2440 m dlouhá štola, kterou je vedeno ocelové potrubí o průměru 800 mm až do úpravny vody v Bedřichově. Vnitřní profil betonové vyzdívky je kruhový o průměru 2640 mm. Úpravna vody v Bedřichově se nachází na spodní části úbočního svahu s jihozápadní expozicí a zahrnuje vlastní budovu úpravny, skladovací objekty s garážemi a dvě kalové laguny. Úpravárenská technologie je umístěna v rozlehlé pětipodlažní budově dlouhé 192 m a široké 35 m. Voda se upravuje zvyšováním tvrdosti, koagulací a filtrací, přičemž se také odstraňuje její barevnost a dávkuje chlor a ozon. K tomu zde jsou potřebné mísiče, filtry, akumulační nádrže a strojnětechnologická zařízení. Pro řízení výrobního procesu má moderně vybavený velín a chemické laboratoře. Pitná voda z úpravny se do prostoru Liberce přivádí gravitací ocelovým potrubím o průměru 600 mm uloženým ve štole. První část je ukončena v tlumící komoře vodojemu Orion. Dále navazuje další úsek štoly, která je ukončena portálem Střelnice. Odtud je potrubí uloženo v zemi až po vodojemy Jizerský, Ruprechtice a Králův Háj. Celková délka štol je 3940 m, ocelového potrubí 10.440 m. Kapacita všech vodojemů je 29.000 m3. Tímto vodárenským komplexem lze dodat do vodovodní sítě na Liberecku až 800 l/s pitné vody a umožnit tak, z pohledu na tuto základní životní potřebu, její nerušený rozvoj na mnoho let dopředu.
- 34 -
POUTNÍČE, POSTŮJ ! Na cestě k torzu protržené údolní přehrady na Bílé Desné, ležící v nadmořské výšce 800 m, upoutá poutníka uprostřed Desné I veliký balvan stojící na podstavci v těsném sousedství starobylého kamenného mostu u bývalého Karnetova mlýna s výzvou "Poutníče, postůj". Veliký balvan připlavený na toto místo vlnami rozvodněné řeky osudného dne 18. září 1916 stal se památníkem připomínající onen hrůzný den. Největší zásluhu o postavení tohoto památníku patří akademickému malíři a sochaři Adolfu Schnabelovi, kterému tehdy voda zničila dům, ve kterém měl ateliér a značnou část svého díla. Obrazy i sochy. Z jeho podnětu byl jeden z připlavených balvanů zazděn na uvedeném místě a on z něho později vytvořil tento pamětní kámen. Byl také autorem původní desky, na níž uvedená slova sepsal místní učitel Hugo Simm. Text byl sestaven z 10.000 kamínků. Tuto mravenčí práci vykonal spolu se svojí manželkou. Pomník byl slavnostně odhalen 10. října 1937 za veliké účasti místních spolků a občanů. Připomeňme si slova pronesená při této příležitosti řídícím učitelem Albertem Steckerem: "Pamětní dny, ať už veselé nebo smutné, hrají v našem životě více či méně důležitou roli. Jsou uloženy ve vzpomínkách lidí, denících nebo kronikách. Obzvláště důležité události bývají co připomínky pro další generace vytesány do kamene nebo odlity z kovů. Nejpamátnější událostí v životě naší Desné je bezesporu katastrofa způsobená protržením hráze přehrady dne 18. září 1916." Péče o pomník byla předána obci. Původní mozaiková deska byla značně poškozená, a proto ji místní národní výbor v Desné při příležitosti 30. výročí katastrofy nechal nahradit deskou z bílého mramoru s vytesaným původním textem. Mramor v průběhu 20 let zvětral a text byl nečitelný. Bylo rozhodnuto nahradit ji deskou z černého skla s vyleptaným nápisem a siluetou protržené hráze. Desku navrhl a zhotovil místní sklářský výtvarník Jaroslav Melich. Deska byla osazena v r. 1986 v době, kdy jsme si připomínali 70. výročí katastrofy. Tato deska však neodolala novodobým vandalům a byla v r. 1991 nahrazena kopií z tmavošedého mramoru. Tímto aktem bylo slavnostně vzpomenuto 75. výročí. Ani 80. výročí nebylo opomenuto. Městské zastupitelstvo v čele se starostou za účinné pomoci Povodí Labe a.s., Lesů ČR, Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, Okresního
- 35 -
úřadu, Obecního úřadu v Albrechticích a Oddílu mladých ochránců přírody Trollius z Liberce, učinilo nezbytné přípravy k důstojné vzpomínce na katastrofu v tehdejší obci Desná, způsobenou protržením údolní přehrady na Bílé Desné. Pracovní skupina vytvořená ze zástupců jmenovaných organizací pracovala více než jeden rok, aby byly pro příští generace zachovány pozůstatky protržené přehrady na Bílé Desné a připomenuty obrazové, písemné dobové dokumenty a vzpomínky pamětníků na tragické události. Divotvorná příroda v této části malebných Jizerských hor již dávno zacelila rány způsobené nespoutaným živlem a dnes již lidé jen vzpomínají. Čas zmírnil bolest pozůstalých. Mnozí brusiči skla byli před 80 lety donuceni opustit rodnou obec a založit si někde jinde nový domov a existenci, protože byli náhle připraveni nejen o střechu nad hlavou, ale i o zaměstnání. Voda Bílé Desné tiše a volně plyne svým kamenitým korytem a s šumem zdolává nastražené stupně, jako by se nikdy nic neudálo. Nad Jizerskými horami plují ve velké výšce bílé obláčky a paprsky slunce ozlacují pozůstalou věž v místě protržené přehrady, původně šachtu návodního uzávěru výpusti, která jako vztyčený prst trčí k nebi a varuje.
Výpustná štola na vzdušní straně a šoupátková šachta
- 36 -
Šoupátková šachta
Portál vtoku do spojovací štoly
Pohled od hřbitova k římsko-katolickému kostelu
- 37 -
- 38 -
ZÁVĚR Tato publikace mohla vzniknout díky obětavé práci řady nadšenců pro její vydání. Dík patří pánům starostům Desné v Jizerských horách Ing. Juříkovi a Mgr. Suchardovi, starostovi Albrechtic panu Mgr. Januškovi. Pracovníkům Povodí Labe a.s. Hradec Králové, panu Ing. Bláhovi za neocenitelnou zásluhu o vydání a vytištění publikace a námahu spojenou s odbornou recenzí textu, p. Ing.Michálkovi za technickou pomoc, paní Ing. Charvátové za napsání kapitol "Následné vodohospodářské stavby" a "Současné vodohospodářské využití území". Pracovníkům Povodí Labe, závod Jablonec nad Nisou, p. Ing. Jarouškovi a zejména p. Řezáčovi, hráznému VD Souš, za obětavou pomoc při vyhledávání písemných a obrazových dokumentů v archivu podniku. Panu Dietmaru Lauerovi za zapůjčení, jím jistě pracně soustředěných, písemností a fotografií. Paní Pavlíně Zárubové z referátu životního prostředí MÚ Desná za obětavou práci na návrhu grafické úpravy publikace, dík patří i paní Ing. Balatkové z téhož referátu a všem nejmenovaným, kteří projevili zájem a poskytli sebemenší pomoc při vzniku této práce.
Ing. Ladislav Žák
- 39 -
PRAMENY A POUŽITÁ LITERATURA 1. Eduard Gnengiger: Der Dambruch am 18. September des Kriegjahres 1916.
der
Talspere
an
der
Weisen
Desse
2. Ing. E. Gebauer: Geschichte der Wassergenossenschaft in Unter Polaun I. a II. díl (archiv Povodí Labe a.s., Jablonec nad Nisou). 3. Ing. Ant. Smrčka, profesor VŠT v Brně: O bezpečnosti zemních hrází provodní stavby a příčinách katastrofy na Bílé Desné. Knižnice "Svět a práce", vyd. Česká matice technická, Praha svazek 1. (separát) 1917. 4. Ing. Miroslav Chrtek, Povodí Labe a.s. Hradec Králové: Katastrofa přehrady na Bílé Desné, 1976 (separát). 5. František Šimůnek, Povodí Labe a.s. Hradec Králové: příležitostné články do časopisů: a) Srdce Jizerských hor - naše vodní přehrady b) Přehrady v Jizerských horách a 50 let od katastrofy na Bílé Desné c) Přehrada na Bílé Desné. 6. Vodní družstvo Dolní Polubný: Erlauterungsbericht zu des Projekte des Wiederaufbaues der Talspere an der Weisen Desse. 7. Ing. Ladislav Žák: 75. výročí katastrofy na Bílé Desné (Desenské noviny). 8. Písemné a obrazové doklady zapůjčené panem Dittmarem Lauerem a panem Františkem Jeníkem.
- 40 -
OBSAH : Úvodní slovo
1
Důvody ke stavbám přehrad v Jizerských horách Opakované povodně Katastrofální povodně v r. 1897 Úřední šetření – komise - výsledek šetření Přednáška prof. dr. ing. Intze z Cách o stavbách údolních přehrad
2 2 2 3 4
Založení Vodního družstva v Dolním Polubném Spolupráce s prof. Otto Intzem Prohlídka povodí Kamenice a smrt prof. Otto Intze Nový projektant přehrad civilní inženýr Wilhelm Plenkner Zadání projektu přehrady Stavba přehrady na Bílé Desné
5 5 6 6 6 6
Charakteristické parametry projektované přehrady na Bílé Desné Profil hráze na Bílé Desné Dodavatelé a postup výstavby Technickoekonomická kolaudace desenských přehrad
8 8 9 11
Popis katastrofy Příčiny poměrně velkých ztrát Účinky ničivé vlny Svědecké výpovědi očitých svědků
13 13 15 18
Ztráty na lidských životech a majetku Pohřbení obětí Pomoc obci Desné a jejím obyvatelům
22 23 23
Protržení přehrady Průběh havárie Šetření příčin Příčiny havárie z dnešního pohledu
24 24 24 26
Snahy o obnovení přehrady na Bílé Desné Navrhovaná řešení
27 27
Následné vodospodářské stavby Úprava řeky Bílé Desné Rekonstrukce přehrady Souš na Černé Desné
30 30 30
Současné vodospodářské využití území Zásobování Jablonecka pitnou vodou Zásobování Liberecka pitnou vodou
32 32 33
Poutníče, postůj!
45
Závěr
39
Prameny a použitá literatura
40
- 41 -
Ing. Ladislav Žák Vydaly v roce 1996:
Městský úřad v Desné v Jizerských horách Povodí Labe, a. s., Hradec Králové
Z historických pramenů přeložil: Fotografie:
Ing. Ladislav Žák Muzeum v Desné v Jizerských horách Archiv Povodí Labe, a. s., Jablonec nad Nisou Ing. Jan Bláha a kol. Povodí Labe, a.s. Ing. Aleš Michálek, Povodí Labe, a.s.
Technický dozor obsahu: Redaktor publikace:
- 42 -
