Obsah
Úvodem .............................................................................................. 7 Počátky .............................................................................................. 9 Výspa Říše středu ...................................................... 9 hledání Kataje .......................................................... 12 Obchodníci, nebo piráti? ............................................ 15 Založení stanice ........................................................ 18 Pod čínskou kontrolou ............................................................ 23 Organizace, víra, obchod .......................................... 23 Zlatý věk .................................................................. 27 nizozemské nebezpečí ............................................ 31 Úpadek .................................................................... 35 Přežívání ........................................................................................ 40 Obchody v Asii .......................................................... 40 Ve skrytu a v bezvýznamnosti .................................. 43 Bouřlivé časy ............................................................ 50 hongkongská konkurence ........................................ 53 Macao zvedá hlavu .................................................................... 59 Malá válka o malou kolonii ........................................ 59 V britském stínu ...................................................... 63 Portugalská zámořská provincie, nebo čínské území? .. 68 republikánské ticho .................................................. 72 Salazarova pýcha a starost .................................................... 77 V novém státě .......................................................... 77 Podivný mír za války ................................................ 80 Ve změněném světě .................................................. 84 Pohraniční incidenty ................................................ 88 Cesta ke konci .............................................................................. 92 Zachmuřený horizont ................................................ 92 Konflikt a dohoda .................................................... 95 Doba velkých přeměn .............................................. 98 není co dekolonizovat ............................................ 101
Soužití a nový začátek .......................................................... 106 Čínské území pod portugalskou správou ................ 106 Plodné provizorium ................................................ 109 Společná deklarace a společná cesta ...................... 112 Pod čínskou vlajkou ................................................ 116 Styky mezi Čechami a Macaem .......................................... 121 Seznam použitých zkratek .................................................. 125 Slovníček pojmů ...................................................................... 128 Encyklopedické heslo ............................................................ 129 Bibliografická poznámka ...................................................... 131
Úvodem
Macao, dnes zvláštní oblast Čínské lidové republiky, sehrálo v dějinách mnohem důležitější roli, než jak by odpovídalo maličké rozloze tohoto teritoria. už na počátku 16. století se stalo první evropskou základnou u západních břehů Tichého oceánu, koncem 20. století mu také připadl historický úděl posledního území, které museli evropané v Číně vyklidit. V koloniální době – ale i předtím a potom – se tato strategicky významná lokalita zapojovala do čilé výměny zboží i kultur v lidnatém prostoru mezi indonésií, Čínou a Japonskem. Portugalské světové říši sloužilo Macao po celou koloniální éru jako nenahraditelný přístav, obchodní stanice a případně i správní centrum pro vzdálený Timor. Pro Čínu se Macao stalo jednou z křižovatek, kde Říše středu ovlivňovala svými hodnotami „bílé ďábly“ a od nich naopak získávala služby požadované impériem „synů nebes“. Tak se Macao stalo křižovatkou ekonomických i civilizačních názorů, místem „stýkání a potýkání“ evropy s Asií. Podle vzoru Macaa založili Britové mnohem později naproti portugalskému přístavu hongkong a po příkladu Portugalců pak v 19. století „otevřeli dveře“ do Číny ostatním evropanům. Domácí i evropští obyvatelé Macaa zároveň museli respektovat osudy početného čínského národa v mírových i válečných dobách a nakonec byli postaveni před nevyvratitelný vzestup kontinentální Číny, která si vynutila konec evropské kontroly, nikoli však naprostý odchod západního živlu. Severojižně orientované území skládající se z někdejšího ostrova, později pevninského poloostrova, Macao a ostrovů Taipa a Coloane u jižní strany ústí Perlové řeky se ztrácí v obrovské Číně i mezi čínskými ostrovy, jež se táhnou od Taiwanu až po Chainan. hlavní devizou Macaa bylo vždy (7
moře obklopující tuto základnu ze všech stran až na úzkou severní pevninskou šíji. Moře jako otevřená komunikace sloužilo námořnímu obchodu, který spojoval Tichý oceán s indickým a navazoval na důležité trasy vedoucí Atlantikem. Portugalská koloniální říše spočívala na konceptu kontroly moře, nikoli pevniny. Vhodná, třeba malá základna na pobřeží dávala mnohem větší smysl než dobývání velkých území malým evropským národem křesťanských mořeplavců. užitečnost a vzájemná výhodnost soužití vlastně všech významnějších světových ras a kultur se v Macau projevila také tím, že tu ze splynutí evropského a asijského živlu vznikla vitální smíšená komunita Sinoportugalců zvaná macaenses (the Macanese), která se uplatnila jak v Číně, tak v rozlehlém africkém i americkém „světě, který vytvořili Portugalci“ (Gilberto Freyre). Pro svou jedinečnou roli ve světovém obchodu i v šíření ideologií během staletí je vývoj Macaa neoddělitelnou a důležitou součástí dějin Asie, evropy i dalších kontinentů. V době „globalizované historie“ a zásadní změny pozice Číny v mezinárodním společenství je tedy i pro českého čtenáře užitečné poznat přehled dějin města-přístavu-koloniezvláštního teritoria, kde se mimořádně dlouho prolínal vliv Orientu a Západu.
8)
Počátky
Výspa Říše středu nejstabilnější civilizace světa měla svá první střediska v úrodném poříčí velkých řek Chuang-che a Jang-c-ťiang. Moře jen doplňovalo kapacity zemědělství a zpočátku nehrálo pro vznikající a bojující čínské státy významnější roli. Přesto početné obyvatelstvo vyhledávalo také úrodné dolní toky řek, kde zemědělství zaručovalo dostatečné výnosy a příjemné podnebí slušný život. Řeka Si-ťiang na své 2 197 km dlouhé pouti přinášela až k ústí náplavy z daleké Jünnanské plošiny a v rozlehlé deltě nabízela lidem úrodnou půdu. Veletok splavný mnoho desítek kilometrů vybízel také k říční i námořní plavbě a k výhodnému obchodu. Proto v místě, kde se spojovaly a proplétaly mohutné říční toky před svým vyústěním do oceánu, vzniklo už ve 3. století před n. l. živé středisko – město Kanton (Kuang-čou, Guangzhou). hlavní rameno říčního ústí zvané Ču-ťiang (Zhu Jiang), tedy Perlová řeka, mířící do Jihočínského moře pak učinilo z Kantonu největší přístav v Číně, určený spolu s celým regionem k propojení čínského vnitrozemí s lidnatými zeměmi jihovýchodní Asie. Jak dosvědčují archeologické nálezy, v Macau tvořícím okrajovou součást tohoto kraje se lidé usadili určitě už 4 000 let před n. l., na ostrově Coloane pak asi před 5 000 lety. rozptýlení čínští obyvatelé zde zemědělství doplňovali rybolovem a sběrem mušlí. První čínský císař Čching Š-chuang-ťi připojil roku 214 před n. l. poprvé všechny jihovýchodní končiny země ke svému impériu. Kanton napojený od té doby pevně na velkou říši začal ovlivňovat stále širší okolí. Přinejmenším od 5. století n. l. už námořní obchod s jihovýchodní Asií vycházející z Kantonu dosáhl takové intenzity, že se obchodní lodě celkem pravidelně zastavovaly také v oblasti Macaa jako poslední pev(9
ninské výspě na cestě do západního Tichého oceánu. Tady se nabírala pitná voda a doplňovaly zásoby zeleniny a jídla. Kanton obchodoval i se vzdálenými kraji v indickém oceánu. Také tam pronikly informace o bohaté jižní Číně, což přineslo i neblahý důsledek – roku 758 perští a arabští piráti Kanton přepadli a vyrabovali. Také v Číně se střídala staletí prosperity s obdobími válek, povstání a rozkladu. Po pádu dynastie Tchang nastala chaotická doba Pěti dynastií (907–960), než stát stabilizovala dynastie Sung (960–1279), která záhy ovládla také království Jižní Chan, když armády Sungů roku 971 vstoupily do Kantonu. Právě na jihu centralizovaného císařství se rozvíjela jedinečná civilizace, která od 10. století tiskla knihy, pěstovala filozofii či svitkovou malbu, anebo vyráběla proslulý jemný porcelán. Vpády ze severu však říši rozdělily, na jihu přežila dynastie Jižních Sungů (1127–1279) jen do doby, než ji pohltila a vyvrátila mongolská invaze. Čingischánův potomek Chubilaj (Kublaj) přenesl své sídlo roku 1271 do Číny a zabíral postupně i okrajové regiony říše. Příslušníci, přívrženci i úředníci svržené dynastie Sung utíkali před mongolskou dynastií Jüan (1279–1368), která Čínu uchvátila, a kolem roku 1277 dorazili i do periferní oblasti Macaa, kde masa asi 50 000 uprchlíků zcela změnila tvářnost tohoto kraje. Přistěhovalci si vybudovali několik obcí, z nichž nejvýznamnější byla Mong ha v nejsevernějším cípu dnešního Macaa. Tady vztyčili nejstarší zdejší chrám zasvěcený bohyni Kuan Jin zvané zde bohyně milosrdenství Kun Jam. Zatímco vládci kontinentální Číny upevňovali moc ve vnitrozemí, k jihovýchodnímu pobřeží Číny dolehly zprávy o velké muslimské oblasti na západě. K Arabům, Peršanům i Turkům se pak vydávaly obchodovat čínské džunky. Dálkový obchod se soustřeďoval ve velkých přístavech, jako bylo Čchüan-čou v provincii Fu-ťien. Vládci dynastie Jüan měli dobrý přehled o světě, který ovládli jejich mongolsko-tatarští příbuzní, i proto vítali na své půdě vzácné evropské obchodníky a františkánské mnichy, kteří ve stopách nestoriánských křesťanů odedávna usedlých v Číně přicházeli šířit evropské zvyky a myšlenky. 10)
Odboj proti mongolským uchvatitelům přivedl k moci domácí dynastii Ming (1368–1644). Ochrana evropanů a františkánů v Číně skončila. Mingové sice měli jako Mongolové hlavní město na severu v Pekingu, ale zajistili si i čínský jih a od roku 1407 kontrolovali i Vietnam. V letech 1405–33 podnikly čínské flotily 7 velkých námořních výprav do indie, do indického oceánu k východní Africe a snad i do Atlantiku až k Americe. Legendární admirál-eunuch Čeng Che zavezl do dalekých moří nejen vzácné čínské zboží vyvolávající všude obdiv, ale i povědomí čínské moci a velikosti. Obchodní přístav Kanton a jižní Čína jako přirozená zásobárna gigantických loďstev nabyly na významu. Zatímco Číňané se usazovali jako dělná diaspora ve všech zemích Asie jako partneři kontinentálních obchodníků a výrobců, státní útlak zároveň vyvolával povstání a vzpoury zejména ve vnitrozemí, jež nemělo možnost profitovat z námořního obchodu či uniknout tíživému dohledu císařských úředníků. V letech 1448–49 vypuklo jedno z největších povstání v jižní provincii Fu-ťien a neklid se šířil až ke Kantonu. i když si císaři potlačením vzpoury zajistili poslušnost, museli zmírnit útlak a uvolnit prostor pro obchodní iniciativy založené na čilé výrobě zboží. Za vlády Mingů a při povstání proti nemilosrdným úředníkům zalidnily stovky rybářských rodin z provincie Fu-ťien a okolí Kantonu i území Macaa. Byli to zřejmě oni, kteří tu vybudovali chrám A Ma, dodnes živé středisko původního čínského kultu. rozvinuté zemědělství, řemeslo a obchod tehdy učinily i z oblasti Macaa přirozený doplněk Kantonu. Dynastie Ming však u vědomí čínské soběstačnosti náhle ukončila námořní výboje. Vedla ji k tomu i sílící arabská konkurence v indickém oceánu; arabské lodě dhau pluly rychleji než čínské džunky. Číňané přestali stavět obrovské lodě, které dříve zastrašovaly půl zeměkoule; jejich menší plavidla pak provozovala čilý námořní obchod s produkty rozlehlého zázemí. Ovšem pobřeží stále častěji napadali piráti. hlavně Japonci se mstili za někdejší pokusy mongolských vládců Číny podrobit si Říši vycházejícího slunce a jejich pirátští nájezdníci (11
zvaní v Číně wako („loupeživí otroci“) pronikali po řekách a kanálech i hluboko do vnitrozemí, kde terorizovali mírumilovné lidi. Čínské lodě nestačily ubránit rozsáhlé pobřeží od poloostrova Liaotung až po ostrov Chainan. Mingové pak vystavěli u břehů mezi ústím řeky Jang-c´ a ústím Perlové řeky řetěz pevností. Pod trestem smrti zakázali jakékoli styky s Japonci, a tím se snažili ostrovní zemi i obchodně zablokovat. Zákaz zůstal v platnosti, i když nájezdy z Japonska časem zeslábly, ale to už přišel počátek 16. století a v Jihočínském moři se objevily dosud neznámé velké lodě s křesťanským křížem na plachtách.
Hledání Kataje Portugalská královská dynastie Avis (1385–1580) spatřovala v námořních výbojích prostředek, jak uniknout neúrodám, hladu a nemocem, hlavně moru, které od 14. století pronásledovaly většinu evropy. Dobytím muslimské pevnosti Ceuta v severním Maroku roku 1415 začali křesťanští rytíři oplácet Arabům a Berberům předešlá staletí jejich okupace iberského poloostrova. Třetí syn krále Jana i. z Avisu (1385– 1434) princ Jindřich, později zvaný Mořeplavec (1394–1460), posílal námořní kapitány zkoumat západoafrické břehy. hledal tu tajemného „kněze Jana“, křesťanského vládce z Afriky či Asie, jenž by jako spojenec evropských souvěrců umožnil sevřít muslimské nepřátele do kleští. Jindřichův bratr Pedro roku 1428 přivezl z Benátek do Lisabonu kopii proslulého Milionu Marka Pola a vzácnou inspirativní mapu se „všemi částmi světa“. Postupně se vědomosti italských kapitánů, katalánských kartografů, matematiků z Mallorky a židovských astronomů shromažďovaly a doplňovaly u prince Jindřicha. Proto Portugalci brzy předčili všechny evropské kolegy v námořní navigaci a znalosti světa, na jehož východním konci přitahovala pozornost bohatá země Kataj (Cathay), o níž se rozepsal Marco Polo. Florentský kosmograf Toscanelli navrhl kolem roku 1470 portugalskému králi Alfonsu V. (1438–81) plavbu ke Kataji západním směrem, ale Alfons „Africký“ zaujatý šířením křesťanství v Maroku to odmítl. 12)
