Úvod Nevzdávat se naděje
Bylo jí dvaadvacet, v mozku jí vězela kulka, druhá zasáhla srdce. Nepamatuji si, kterého dne ji do naší nemocnice přivezli, dokonce si ani nejsem jistá, jestli byl vůbec den – v té chvíli jen trochu prořídl prašný závoj občanské války, který halil naši zemi nekonečně dlouho. V roce 1995 se mladí hoši z různých jednotek somálské milice chopili zbraní ze skladů dřívější vlády a zbraní darovaných bůhvíkým. Tato žena se stala jednou z válečných obětí, jednou ze stovek mých tehdejších pacientek. Její příběh však byl odlišný. Byla to mladá zdravá Somálka. Nemocnici jsem budovala proto, abych jí a jiným rodičkám pomáhala přivádět na svět děti – ne abych palcem a prostředníčkem zatlačovala víčka, pod nimiž z očí vyprchaly poslední jiskřičky života. Než jsem svoje zaměstnance požádala, aby prohledali buš a našli její rodinu, chvilku jsem u dívky postála. Pak jsem se odvrátila; nebrečela jsem jako lékařka, ale jako máma. Jak se asi dnes v noci bude cítit její matka, ptala jsem se v duchu sama sebe, až se dozví, že dceru zabili? Špatné noviny se šíří rychle i v nejodlehlejších končinách, i v čase naprostého chaosu. Z buše dorazila žena s čerstvými zprávami, a tak jsme obě zašly do místnosti, kde dosud leželo mrtvé tělo. „Osoba, která tuto dívku zabila, byla její matka,“ sdělila mi žena. „Zabila ji její matka.“ O ničem podobném jsem ještě neslyšela. Zpráva mnou otřásla. „Jak je to možné?“ zeptala jsem se. „Dívčin otec pocházel z jednoho klanu, matka z jiného,“ vysvětlovala žena, a zatímco pohlížela do pokojné dívčiny tváře, vrtěla hlavou. Dívka 11
byla stále velmi krásná – zdálo se, že ani netušila, co ji vlastně připravilo o život. Také mi to nebylo jasné, dokud žena nepokračovala: „Když dívka s matkou přišly do matčiny rodiny, rodina prohlásila: »Tato dívka je ze špatného klanu. Nechceme tě.«“ Žena na mne pohlédla se smutkem v očích. „Říkají, že svou dceru zabila, a tak se mohla vrátit domů.“ Dodnes se nemohu přesvědčit, zda se tyto strašlivé informace zakládaly na pravdě. Dokonce jsem ani nezjistila dívčino jméno. Příbuzní z okolí si pro ni přišli a odnesli ji do buše, aby ji pohřbili poblíž jejího domova, a já se vrátila na kliniku, kde fronta rodin, jež na mě čekaly, sahala až ke stromům před budovou. Té noci mě však pronásledovala otázka, kterou si tu a tam kladu dodnes a kterou si musí položit každý, kdo někdy zažil válku. Pokud se v tomto temném období může stát něco takového, máme vůbec naději přežít? Když většina lidí uslyší „Somálsko“, okamžitě si vybaví naši nedávnou tragickou historii – hluboký rozkol mezi našimi lidmi, sucho a hladomor, moře plné žraloků a pirátů. „Vyhrocený“ je vlastně i popisný název zeměpisné polohy naší země – Africký roh, oddělující Indický oceán od Adenského zálivu a namířený k Blízkému východu. Vždycky tomu tak však nebylo. Když jsem tuto nemocnici, původně kliniku o jedné místnosti, 20 kilometrů od hlavního města Mogadiša v srpnu 1983 zakládala, žilo se tu ještě v míru a pokoji. Jako jednu z prvních somálských gynekoložek mě lidé v našem regionu dobře znali, takže když o sedm let později vypukla občanská válka a po hlavní silnici z Mogadiša se do mé kliniky hrnuli pacienti, moje vlastní rozsáhlé příbuzenstvo a sousedé, oběti války i přeživší, všichni u mě nalézali útočiště a já jim poskytovala vše, co jsem měla k dispozici – studenou vodu, prostory k přespání, část úrody z naší farmy. Somálci jsou tradičně pohostinní: když se u nich zastaví poutník, musejí mu dát to nejlepší, co mají; pokud mu naplní žaludek a počastují ho vlídným slovem, Bůh jim požehná. Budu vám vyprávět příběh, jak se tito lidé po více než dvaceti letech stali nedílnou součástí mé rodiny. Jejich chýše se táhnou, kam až oko dohlédne. Je to moře ohnutých větví a důmyslně utkaných rohoží, 12
omotaných hadrů a igelitových plachet pleskajících ve větru – vesnice Hawy Abdiové. Bývalá klinika sestávající z jediné místnosti se postupně rozrostla v nemocnici se čtyřmi sty lůžky a k pár rodinám v nouzi přibyly desítky tisíc lidí žijících na mé půdě všude kolem nemocnice. Pod některými z těchto domovů se skrývá stínová vesnice mrtvých s 10 560 obyvateli – někteří z nich zahynuli v klanových bojích nebo se stali obětí souvislé necílené palby, jiní zemřeli následkem onemocnění, jiní vysílením během období hladomoru. Pohřbili jsme je v jednom společném hrobě. Nepředpokládali jsme, že válka bude trvat tak dlouho a že počet lidí, kteří vyhledají naši pomoc, dosáhne 90 000 a že příští generace bude nucena budovat chýše na místě hromadných hrobů, k nimž jsme tak dlouho chodili truchlit. Všechny mrtvé a ty, kteří mezi nimi žijí, jsme povinni ubezpečit, že odkazem naší země není jen násilí a zkáza. Před staletími obývali Somálci malé osady a přímořská města, táhnoucí se jako drahocenný náhrdelník podél pobřeží krásného Indického oceánu. Období dešťů někdy trvala krátce, jindy déle, ale vždycky poskytovala lidem zelený baldachýn vysokých stromů a nejčistší a nejsladší vzduch, jaký si umíte představit. Dokonce i v období sucha – během ledna, února a března – mohly uschlé větve na říčních březích zajistit nový život. Lidé je ohýbali a stavěli z nich provizorní přístřešky ne nepodobné těm, jež dnes pokrývají můj pozemek. Rodiny v nich žily až do příchodu dešťů, pak se na dobu růstu vracely domů a cyklus mohl začít nanovo. Klima se mění, ale rytmus ročních období bude řídit naše životy navěky; totéž činí s našimi životy mnohé somálské tradice, některé krásné, jiné zkázonosné. Stejně jako většina somálského lidu i příslušníci rodiny mé matky se živili pastevectvím. Chovali zvířata pro mléko a maso a v období dešťů pěstovali kukuřici a čirok. Během období sucha putovali se svými zvířaty za vodou; naložili cennosti, nádobí a koberce na velbloudy a hledali pastviny pro svá stáda. Somálské sváry je možné snadno vysvětlit. Pokaždé když nastanou potíže, například v období sucha, odvíjí se stále stejný scénář: brána se otevře a zvířata se svorně vyhrnou na pastvinu a snaží se vytlačit všechna ostatní zvířata. Pastevci se přidají. „Tohle je naše tráva,“ upozorní nejsilnější 13
pastevec ostatní, „najděte si jinou pastvinu.“ Poražení se někdy odmítnou vzdálit a vyvolají střet s vítězi. Tentýž scénář se opakuje u skupiny lidí žijících u jediné studny; žízniví poutníci jsou upozorněni: „Tuhle vodu nepijte!“ Avšak ti, kteří žíznili, nezapomenou na křivdu ani po letech, i když už déšť žízeň uhasí a jídlo zažene hlad. Konflikt přetrvá. Procestovala jsem celý svět, abych pro uprchlíky, pro lidi vysídlené a lidi bez domova, kteří žili na mé půdě, našla pomoc. A lidé se mě s úžasem ptali: „Jak je to možné?“ Jak je v zemi, která proslula největším selháním na světě, možné ještě najít bezpečné útočiště a v něm komunitu žijící v harmonii – ve vesnici nazvané podle jedné ženy? Ve vesnici Hawy Abdiové, odpovídala jsem na tyto dotazy, přistupujeme ke všem obětem konfliktu rovnocenně – bez ohledu na to, na čí straně stojí. Naučila jsem se to od svého otce, který měl širší rozhled než jeho otec a generace před ním, protože tragédie jej přiměla vydat se jinou cestou. Když můj otec ve dvanácti osiřel, putoval ze své vesničky deset dní do Mogadiša, kde se setkal se ženou z rybářské komunity, kterou nazýváme Jaaji. Žena jej přijala jako svého vlastního syna, dala mu jídlo a šaty, a dokonce práci v hlavním přístavu země. Můj otec prožíval svůj věk dospívání v koloniálním období, jenže pro něho to byly časy míru a pokoje; pracoval u lodí připlouvajících ze všech koutů světa. Spřátelil se nejen s Italy a Brity, jejichž předci kolonizovali různé části Somálska, ale i s Indy a svahilsky mluvícími námořníky, kteří přicestovali z oblasti afrického pobřeží, kterou dnes nazýváme Keňa. Každý námořník a obchodník jej naučil svou řeč a vyprávěl mu dějiny své země – a tyto znalosti otec přinesl domů svým čtyřem dcerám. „Když budeš tvrdě pracovat, celý život se ti změní,“ vysvětloval mi otec. „Když porozumíš lidskému potenciálu pomáhat jeden druhému, staneš se nepostradatelnou.“ Dodnes slyším jeho hlas a umím si představit své tehdejší třináctileté »já« v roce 1960 – v roce, kdy se naše země zbavila britské a italské nadvlády a získala samostatnost. V té době Somálci věřili, že nás čeká skvělá budoucnost. Když se o půlnoci 1. července oficiálně spouštěla italská vlajka, stála jsem s otcem před vchodem do hotelu Šebele. Zatímco vzhůru stoupala bílá pěticípá hvězda Somálské republiky, z reproduktorů se 14
ozývaly naše národní písně. Jedna mi utkvěla v paměti nesmazatelně, navždy: Tana Siib Tan Saar, což znamená: stáhněte italskou vlajku a vztyčte somálskou. Říkalo se, že během oněch prvních dnů samostatnosti někteří lidé zemřeli štěstím, takový to pro ně byl šok. Věřím tomu, protože jsem tehdy pozorovala otce a viděla jsem, jak se na ulicích objímá s přáteli, jako by přežili dlouhou válku. „Měli jsme těžký život, ale teď jsme volní,“ řekl nám otec a oči mu zářily, když jsme se oné noci ztuhlí ubírali domů. „Teď můžeme využít veškerý náš kapitál, který jsme dříve využít nemohli. A můžeme jít, kamkoli budeme chtít!“ Zpočátku Somálci doufali, že nové příležitosti přinesou zámořské země – jednak země, jež nás původně kolonizovaly, jednak noví, důvěryhodnější přátelé. Později se stále více spoléhali na vlastní sousedy. Tvrdě jsme pracovali a v jednotlivých hospodářských odvětvích jsme dosáhli historického vrcholu; snili jsme o tom, že naši zemi změníme cestou vzdělání a tvrdé práce. Stejně jako nám naši předci neodkázali násilí, neodkázali nám ani klanové rozepře. Somálské klany povstaly před stovkou generací z tradice abtirsínjo neboli „sčítání předků“. Už od nejstarších dob se neshody mezi rodinami nebo klany řešily mírumilovně, dokonce harmonicky. Každý klan vysílal na velbloudu moudrého staršího, který někdy urazil dlouhé vzdálenosti – někdy putoval celé dny, ba týdny – aby záležitost prodiskutoval ve stínu velkého stromu. Mezi oba zúčastněné starší se posadil prostředník, který vyslechl obě strany a přikyvoval slovy „ano, ano, ano“. Starší situaci vyhodnotili a debatovali tak dlouho, dokud se nedohodli na vhodné formě trestu. Klan, který se dopustil urážky, se musel vzdát části stáda velbloudů a krav. Když se záležitost takto urovnala, prostředník se obrátil na jednu stranu a pravil: „Přiveď dvacet děvčat.“ Druhá strana přivedla dvacet chlapců a pak jako součást procesu usmíření uzavřeli mladí lidé z obou klanů sňatek. Mezirodovými manželskými svazky se vytvořily rodiny, s jejichž pomocí byla zášť vymýcena; obě strany byly od té doby pokrevně spřízněné a ztratily chuť bojovat. Nejranější dny našeho státu plynuly velkolepě, ale časem se prosadila a chopila moci korupce. Počátkem 90. let minulého století se po 15
zhroucení vlády veškerý zákon a pořádek vytratily. I tentokrát Somálci hledali ochranu a obraceli se na svoje klany, jenže na ostatní již pohlíželi podezřívavě, dokonce i tehdy, když v žilách druhé strany kolovala jejich vlastní krev. Jediná možnost, jak jsem mohla udržet nemocnici a tábor, spočívala v tom, že jsem zůstala neutrální a věnovala své srdce a duši všem obětem války bez rozdílu a bez ohledu na klanovou příslušnost. V čase hladomoru a nepříčetného násilí, když z jasně modrého somálského nebe padaly – a dosud padají – dělostřelecké miny z minometů, se mnohokrát zdálo, že za ně položím i život. Co by řekl můj otec, kdyby se dozvěděl, že krásná, mladá a zdravá dívka byla zabita vlastní matkou, protože její otec pocházel z odlišného klanu? Co by řekl, kdyby spatřil desetitisíce lidí žijících na půdě naší rodiny, a tomu, že naše rodina sloužila přes dvacet let jako lidský štít pro znepřátelené válečné magnáty nebo soupeřící domobrance, jejichž cílem je buď loupit, nebo zabíjet? Co by řekl na skupinu z hnutí Hizbul Islám, která se dostavila k naší bráně v květnu 2010, a na ty, kteří přišli v jejích šlépějích a obsadili mi dům a nemocnici stejným způsobem, jakým obsadili všechna ostatní místa v Somálsku kdysi považovaná za bezpečná? Tito mladí muži a zároveň naši synové představují celou generaci, která vyrostla v podmínkách bezzákonnosti a chaosu. Přimkli se k fundamentalistické, nesprávné verzi islámu, která jim dala pocit moci; a zatímco se pokoušejí zničit naši společnost, snaží se také zničit naše náboženství. Dnes se stáváme rukojmím jejich bezbožného přesvědčení, že žena je pouhý objekt, nástroj, který mohou používat pro svoje účely. „Jsi stará a my jsme silnější než ty,“ řekl mi jeden mladík, který ke mně přišel v těch děsivých dnech roku 2010. „Musíš nám postoupit správu této nemocnice a vedení vašeho tábora.“ „Nepřichází v úvahu,“ odpověděla jsem. „Tohle je má nemovitost. A já jsem tady lékařka a mám na to aprobaci. Z jakého titulu bych vám měla nemocnici přenechat?“ „Jsi žena,“ vysvětloval jiný mladík. „Nemáš nárok přebírat zodpovědnost a vedoucí funkce.“ „Budeme vás tu chránit,“ ubezpečil mne první mladík. 16
„To není vaše práce,“ namítla jsem. Starší tábora mne sice tiše upozornili, že by mě ti muži mohli na místě zastřelit, jenže já couvnout nehodlala. „No tak mě zastřelí!“ odsekla jsem. „Aspoň umřu důstojně.“ Velmi zřetelně si vybavuji, jak jsem se toho dne vracela do nemocnice k šedesáti pacientům, kteří čekali na ambulanci, a k další stovce, která již byla přijata do ošetřování. Uvědomovala jsem si, že zbraně a náboženství okupantů motivovaly tyto vetřelce pouze k vlastnění a braní; hněv mě donutil neustoupit. Můj islám vnímá ženy jako plnohodnotné příslušníky společnosti – jako rovnocenné – a tak jsem ani na okamžik nedala najevo zoufalství. Přála bych si, aby tento příběh měl konec, aby síla mého přesvědčení stačila na to, aby mladíci s útočnými puškami vzoru AK-47 navzdory tomu, že byli vychováváni k nenávisti a zabíjení, změnili názor. Nevědomost je však nepřítelem lidskosti. Totéž zlo, které usmrtilo krásnou dívku, ohrožovalo naše životy přes dvacet let a ohrožuje je dosud. Mluvím zde za miliony Somálek, jež nemají žádný hlas, a sdílím jejich zápas v tomto složitém světě, který chceme navždy nazývat svým domovem. Stejně jako ženy kolem mne i já jsem poznala nepředstavitelný zármutek – stejně jako ony i já vím, jaké to je, ztratit matku, sestru a dítě. Ozbrojenci mě mohli zastřelit – to je pravda. Ale věděla jsem, že kdybych zemřela ve jménu všeho, v co věřím, ničeho bych nelitovala. Příběh se odvíjí navzdory nezměrným překážkám; ubezpečuji vás, že smrt není jeho koncem. Smrt tvoří nedílnou součást života v Somálsku, ať už nás navštěvuje v důsledku násilí, nemoci, nebo porodu dítěte. Nebezpečí, jemuž my ženy musíme čelit, známe, a přesto spřádáme plány do budoucnosti. Je možné, že v jistém smyslu jsme nuceny jednat na základě vědomí vlastní smrtelnosti – vědomí, že jednou zemřeme jako každý jiný živočich na této Boží zemi. To, co po sobě zanecháme, však tím či oním způsobem přetrvá. Proto musím začít jedinou věcí, která nás udržuje při životě, naší motivací přežít – nadějí. Naděje zůstává za všech okolností, v mír doufáme dokonce i tehdy, když krvácíme a hladovíme. Naděje tvoří součást naší profese a obyčejů. Proto se všichni lidé na mé půdě modlí stejným 17
způsobem se stejnou trpělivostí, kterou jsme zdědili od generací před námi. Je možné, že právě teď žijeme pro naději – pro vymodlenou dobu, kdy bude vymýceno zlo, jež nakazilo naši společnost, dobu, kdy zákon bude ochraňovat všechny lidské bytosti, nejen příslušníky milice. Podobně jako naši předkové, i ženy a muži z vedení mého tábora se scházejí ve stínu – už ne pod břichem velblouda jako za dávných časů, ale pod stromy. Poblíž nemocnice roste mangovníkový háj, který nazývám „můj Camp David“. Je to naše útočiště, které se od stejnojmenného letního či víkendového sídla amerického prezidenta příliš neliší. Pokaždé tam prodiskutujeme celkovou situaci nebo rozepře v táboře. Na konci vyčerpávajícího dne se tam někdy sejde skupina vyděděnců – lehnou si na koberce, popíjejí čaj, zpívají nebo prostě jen naslouchají melodii šelestícího listí. Tyto mangovníky jsem sama zasadila. Staly se svědky sucha a hladomoru, nemocí i soustředěné minometné palby; stojí dodnes, protože mají silné kořeny, jež pronikají do všech myslitelných stran, kde nacházejí vodu a oporu. Jejich větve se rovněž rozprostírají na všechny strany a ochraňují nás před odpoledním sluncem, když si povídáme, co jsme prožili. Některé z těchto příběhů vám nyní budu vyprávět. Víme, že vyprávění je aktem naděje – když se totiž podělíme se světem o náš příběh, může pravda vyjít najevo a spasit nás.
18
