Úvod k přepracovanému vydání

Předmluva Když mě nakladatelství St. Anthony Messenger Press požádalo, abych spolupracoval s Richardem Rohrem na knize o mužské spiritualitě, a navázal tak na naše předchozí knížky [The Great Themes of Scripture: Old Testament (Velká témata Písma: Starý zákon), 1987, The Great Themes of Scripture: New Testament (Velká témata Písma: Nový zákon), 1988 a Why Be Catholic? Understanding Our Experience and Tradition (Proč být katolíkem? Pochopení naší zkušenosti a tradice), 1989], začal jsem okamžitě číst veškerou dostupnou literaturu na toto téma. Nebylo jí však mnoho, protože o mužské spiritualitě toho bylo napsáno jen poskrovnu. Objevil jsem pouze čtyři knihy, vzniklé relativně nedávno, které byly svým způsobem prvními vlaštovkami zabývajícími se tímto tématem. Jsou to: What Men Are Like (Jací jsou muži) od Johna Sanforda a Georga Lougha (nakl. Paulist, 1988), The Intimate Connection (Důvěrné spojení) od Jamese Nelsona (nakl. Westminster, 1988), A Man and His God (Muž a jeho Bůh) od Martina W. Pablea (nakl. Ave Maria, 1988) a Toward a Male Spirituality (Za mužskou spiritualitou) od Johna Carmodyho (nakl. Twenty-Third, 1989). Z těchto čtyř se pouze jedna – ta od otce Pablea (který je stejně jako Richard františkán a exercitátor) – blížila tomu, co o mužích a jejich duchovním rozvoji chtěl sdělit Richard. Věděl jsem, že to, o čem Richard hovoří, je nové a důležité a že by to mělo být také publikováno. Takže jsem souhlasil s tím, že se do projektu pustíme. Tato kniha původně vycházela ze čtyř Richardových přednášek, které se konaly v rámci víkendových duchovních cvičení pro muže. Ženy přítomny nebyly, protože cílem těchto cvičení bylo zabývat se tématy, která se týkají především mužů, a také proto, že jednotlivé části byly vyhrazeny pro skupinová sezení, při nichž se mohli muži vyjádřit k otázkám, jimž by se v přítomnosti žen vyhnuli. Záměrem cvičení bylo vytvořit atmosféru, v níž mohly bezpečně vyplout na povrch jejich potlačované obavy, pochybnosti, naděje a sny, které by pak byly vyslyšeny a prodiskutovány v upřímném rozhovoru muže s mužem. Čtenáři této knihy budou možná chtít využít zde uvedených myšlenek podobným způsobem, a to buď individuálně, v mužské skupince, nebo i se svými partnerkami. Abych usnadnil takové meditativní využití tohoto materiálu, rozdělil jsem Richardovy výklady do jednotlivých oddílů, z nichž se každý zabývá jednou ústřední myšlenkou. Některé oddíly jsou delší a jiné kratší, ale čtenáři, kteří znají audiokazety, na nichž byl tento materiál poprvé uveřejněn, zjistí, že řazení témat je podobné jako u původních duchovních cvičení. Kazety, na jejichž základě vznikla tato kniha, nesou název A Man’s Approach to God (Mužský přístup k Bohu) a byly vydány nakladatelstvím St. Anthony Messenger Press v roce 1984. Avšak předtím, než jsme se pustili do práce na tomto projektu, mne Richard požádal, abych do knihy začlenil také nový materiál z relativně nedávných nahrávek, nesoucích název The Spirit in a Man (Duch v muži), které vydalo nakladatelství Credence Cassettes v roce 1988. Na počátku naší spolupráce jsem měl v úmyslu držet se co nejvíce Richardových vlastních slov, ale jak už Richard nyní ví, nedokázal jsem být naprosto věrný tomuto záměru, i když jsem se o to snažil. Naštěstí pro mne je Richard velmi chápavý spoluautor, a ujistil mě, že i přes určité změny ve formulacích (jeho dikce se velmi liší od mého psaného stylu) cítí, jak jeho myšlenky procházejí slovy, která jsou často má vlastní. Nicméně, jelikož Richardovi velice záleží na tomto tématu, rozhodl se přidat také několik dalších myšlenek vyjádřených svými vlastními slovy. Ty najde čtenář v kapitole šesté, sedmé, dvacáté první a dvacáté osmé a taktéž v doslovu. Doufám, že výsledkem je souznění dvou rozdílných hlasů. Joseph Martos

Úvod k přepracovanému vydání Kdysi jsem se rozhodl, že budu zachovávat řeholní sliby. Ty první jsem jako františkán složil, když mi bylo pouhých devatenáct let. Věčné sliby jsem vykonal v jedenadvaceti a povolání ke kněžství jsem přijal, když mi bylo sedmadvacet. Dalo by se to dokonce nazvat přemírou slibů v životě tak mladého a nezkušeného člověka. A přesto se tyto sliby staly mou dobrou a nezbytnou „severní hvězdou“, která dosud řídí, udržuje a obnovuje můj život. Potřebuji tuto „severní hvězdu“, jinak se můj život stane „rákosem, kterým kývá vítr“ (viz Matouš 11,7). Nikolaj Berďajev, ruský mystik a filozof, řekl, že „vnitřní rozdělení pomalu ubíjí osobnost a dá se překonat pouze tím, že si člověk vybere, zvolí určitý předmět své lásky“. Dokud nemáme nějakého Pána, jsme zatíženi tím, že chceme patřit jen sami sobě a ocitáme se v pasti světa chvilkových zálib a nálad. Tak rozmarný a subjektivní je charakter světa, v němž žijeme. Je to osamělá a roztříštěná existence. Není divu, že se muži opět snaží nacházet svou „severní hvězdu“ a zasvětit svůj život takovým křesťanským mužským hnutím, jako je např. hnutí Dodržovatelé slibu (Promise Keepers). Vždy budeme potřebovat sliby i muže ochotné se znovu a znovu slibem zavázat. Sedm slibů pro katolické muže uvádím na konci tohoto oddílu. Podle mé zkušenosti je velká většina mladých mužů nejprve fascinována archetypem bojovníka. Bojovník je ta část muže, jež má své zacílení i odhodlanost, ale postrádá šíři, kterou se vyznačuje archetyp krále. Bojovník se musí podřídit dobrému králi, jinak se z něho stane jakási „neřízená střela“. Celou polovinu cesty zaberou muži setkání s archetypy mudrců a náročných milovníků. Dohromady tvoří čtveřice těchto archetypů vyrovnaného, kreativního a sebeusměrňujícího muže. To, co dnes nacházíme např. v hnutí Dodržovatelé slibů, je velmi dobrý a určitě potřebný výcvik bojovníka, ale už v menší míře pravého krále či mudrce. Můžeme zde najít i mnoho negativního z provinilého a nevyrovnaného milovníka. Toto hnutí ovšem nabízí užitečnou počáteční evangelizaci uprostřed sekulární a narušené kultury – tedy něco, co zoufale potřebujeme. A katolická církev ani ostatní velké křesťanské církve to nezvládají příliš dobře. Dovednost katolické církve se projevuje spíše v pozdějších fázích vnitřního sjednocování a zrání v Kristu, ale nemá smysl hovořit o rozjímání či sociální spravedlnosti s muži, kteří si Krista dosud nikdy nezamilovali. Amerika je země nových hnutí a myšlenek. Některé z nich jsou revoluční, jiné jsou pouhým „plácnutím do vody“ a další se dovolávají toho nejnižšího, co mají lidé společného. Všeobecně vzato, americké myšlenky a hnutí mají sklon k praktickému řešení problémů, pragmatismu a pokrokovosti. V porovnání se zbytkem světa se často zdá, že Amerika stojí v první linii na startu směrem do budoucnosti. Vytváříme nové trendy a zároveň úžasně rychlým tempem ničíme všechny tradice. Kvůli tomuto dvojsečnému „místu na špici“ nás mnohé jiné kultury nenávidí, závidí nám, kopírují nás a obdivují. Nyní je sféra naší působnosti a vlivu celosvětová, a to zejména díky americké nadvládě v oblasti masových médií. Bylo by dobré, kdybychom dokázali používat takovou moc s pokorou, moudrostí a milosrdenstvím. Jedním z úspěšných příkladů zmíněného amerického vlivu je fenomén sdružení Anonymní alkoholici (Alcoholics Anonymous – AA), které založil Bill Wilson se svými společníky v třicátých letech 20. století. Toto hnutí se jistě zapíše do historie jako specificky americký příspěvek k západní i celosvětové spiritualitě. Tak jak jsou Američané zvyklí, AA se vyhýbají jakékoli ideologii či fanatismu a jdou přímo k podstatě věci. A v tom spočívá i celý nový způsob utváření církve – s minimem organizačních struktur, v rámci podpůrného společenství existujícího za konkrétním účelem, s jasnými vyhlídkami a jednotlivcem, jenž je chráněn i osvobozen vírou a přístupností celé skupiny. Nyní tento postup, často v méně úspěšné formě, kopírují různé terapeutické, návykové, New Age a dokonce i evangelické komunity. Na mnoha místech už tato „paracírkev“ nahrazuje církev instituční. Svépomocné skupiny a studijní kroužky naplňují ve středu večer společenské místnosti kostelů mnohem více než účastníci bohoslužeb své svatyně v neděli dopoledne. Jak lze očekávat, tato hnutí s sebou přinášejí mnoho jak dobrých, tak špatných věcí. Mezi ty dobré patří skutečnost, že „módní hnutí“ v americké společnosti často představují první etapu skutečných duchovních cest. Nová duchovní hnutí často poskytují lidem příležitost pro první vyjádření svého hledání a nalézání, první zkušenost s uzdravením a nápravou, první setkání s bezbranností a odpuštěním a také, což je nejdůležitější, první reflexi Božího jména a Boží tváře. To si jistě zasluhuje úctu. Pokud evangelizace či konverze probíhá v katolickém kontextu, dochází k ní obvykle skrze určité osobní svědectví či intelektuální hledání Boha, méně často již prostřednictvím nějakého spontánního setkání. Máme totiž sklon nedůvěřovat příliš spontánnímu pojetí náboženství. Když už k němu ale dojde, zdá se, že stále více lidí pak energicky zavrhuje svou katolickou tradici, ačkoli by mohla být moudrým a trvalým prarodičem celé jejich duchovní cesty. Špatný vliv, který s sebou přinášejí nová paracírkevní hnutí, spočívá v tom, že mají sklon k bombastičnosti, chtějí

za každou cenu přilákat davy, mají malý smysl pro teologii a historii, příliš se nestarají o širší pojetí sociální spravedlnosti a často jsou v zajetí jednoho krátkého kulturního okamžiku a jeho momentálních problémů. Tato hnutí jsou příliš malá na to, aby se stala velkými církvemi. Křehké vnitřní já, s nímž máme co do činění v sekulární Americe, je lehce přístupné cizím myšlenkám, je proměnlivé a proteovské. (Proteus byl řecký bůh moře, jenž mohl podle libosti měnit své vzezření a vyhnout se všem konfliktům. Jen když byl pevně uchopen, vrátil se do své původní podoby a mluvil pravdu.) Postmoderní americký muž odtržený od historie a tradic má strach být pevně uchopen v jakékoli pozici. A co je ještě horší, má málo duchovních poznatků o svém původním tvaru, o tom, kým už v Bohu je. A proto nemůže pouze být. Musí neustále manipulovat s realitou, řídit ji a ovlivňovat. To funguje dobře ve světě obchodu, ale na cestě kříže je to katastrofa. Možná hnutí Dodržovatelé slibu správně usiluje o to, aby muži mohli být pevně uchopeni ve svém původním tvaru. To je jistě příznakem zdraví a obnovy. Avšak ona „fotbalová víra“, kterou dnes pozoruji u některých křesťanských mužů, má co do činění spíše s vyhráváním než s bláznovstvím Ježíšova kříže a jeho vzkříšením. Je to pochopitelné, uvědomíme-li si, kolik mužů je ubíjeno naší materialistickou a konzumní kulturou. Přijali jsme západní filozofii pokroku za náš de facto věroučný systém namísto „Jonášova znamení“, které Ježíš přislíbil jako své „jediné znamení“ (viz Matouš 12,39 a 16,4, Marek 8,13 a Lukáš 11,29). Také se cítíme ohroženi ženami, které, jak se zdá, si s námi v tomto přechodném období vyměňují pozice. Nyní jsou to ženy, kdo vnáší do kultury agresivitu, zatímco muži hledají pocity, dokonce přecitlivělost, jež kdysi spadaly výhradně do ženské domény. Tomu tedy říkám obrat o 180 stupňů! Jsme už unaveni ze své role bojovníků a objektů úspěchu, ale nemáme žádnou praxi ve vyjadřování svých pocitů a víry. Prvním nezbytným krokem musí být základní evangelizace, abychom se zbavili svého návyku na „velkou lež“ – a vytvořili nějakou alternativu. Bůh se k nám dostane jakýmkoli možným způsobem. Jsem vděčný za každého, kdo nás může učit. Existuje mnoho způsobů, jak pokleknout a políbit zem. Slzy, objetí a velkolepé skupinové bohoslužby jsou pro dnešní muže velmi potřebné – a jistě představují silný, ale opuštěný proud katolické tradice. Boha nemůžeme nacházet pouze v hlavě. Nevěřící Tomáš se o to pokusil, ale Ježíš ho vyzval: „Polož svůj prst sem…!“ (Jan 20,27) Potřeboval jsem svou „severní hvězdu“, aby mi pomohla jít dál mým směrem, vedla mě ven a vzhůru – pryč z Kansasu do země Oz. Jako mladý katolík jsem byl zbožný, konzervativní, idealistický a byl jsem si jist, že já (my) vlastním celou pravdu. Bylo dobré být mužem, příslušníkem bílého etnika, úspěšným Američanem a členem „té jediné pravé církve“, totálně popírajícím stinné stránky všech těchto identit. A tak mě Bůh, naštěstí, nikdy nenechal k „severní hvězdě“ dojít. Byla to pouze rozjezdová dráha, abych se dostal na cestu. Tato cesta mě vedla k Ježíši, mému Králi – „Ježíši, mému osobnímu Bohu a Spasiteli“, řečeno slovy evangelických křesťanů – a jejím smyslem bylo, abych přestal lpět na svém nároku na tentýž titul. Král je pánem celé říše reality. Čím více protivníků jsi schopen udržet pohromadě, tím více jsi králem. Čím více nepřátel dokážeš milovat, tím více jsi v jeho království. Čím více lidí stojících stranou můžeš zahrnout do svého světa, tím větší je tvoje vítězství. Skutečný král je dokonce tak velký, že může nechat svého bojovníka jít po svých, protože ví, že ho jejich vzájemný vztah opět přivede nazpět. Ježíš je Král králů. Jeho říše je dost velká na to, aby udržela pohromadě všechno – a beze strachu. Když vidím takové úžasné muže, vím, že Ježíš je skutečně jejich králem a nikoli pouhým maskotem jejich osobních královstvíček. Když ale vidím muže, kteří způsobují stále nové oběti a odstrkují druhé, vím, že Ježíšovo království ještě nepřišlo a že je to pořád ta stejná stará záležitost. Má slova by v takovém případě odrážela slova Ježíšova určená mladým bojovníkům, kteří ho chtěli v Getsemanské zahradě bránit před nepřáteli: „Pane, máme se bít mečem?“ ptali se. A Ježíš odpověděl: „Přestaňte s tím!“ (Lukáš 22,50–51) Žijeme v narušené kultuře i narušené instituční církvi. Všechny významné společenské instituce, které vždy držely naše smysluplné systémy pohromadě, jsou nyní otevřeně zpochybňovány: vláda, právo, organizované náboženství, vzdělávací systém, manželství i rodina. Nyní existují pro většinu mladých lidí pouze dva zprostředkovatelé smysluplnosti: ekonomický řád a média. Není divu, že jsou lidé vyděšení. Je pro ně zřejmým pokušením převzít veškerou moc, pak zabednit okna, provést rychlé, problémy řešící změny a znovu nastolit starý pořádek. To je tzv. neokonzervativní a restaurační přístup: zpět do minulosti, zpět k národní příslušnosti, zpět ke kořenům, zpět do „starých zlatých časů“ (které většinou nemají nic společného se skutečnou tradicí). Bohužel, přesně tohle Bible označuje za nevíru. Nejjednodušší a nejjasnější způsob, jak rozpoznat rozdíl mezi pouhým náboženským systémem a odvážnou, vzácnou povahou biblické víry, spočívá v tomto: náboženský systém má sklony ke kladení manažerských otázek ohledně pořádku, řízení, úspěchu a množství. Avšak biblický Bůh nás neustále vábí a volá až za tuto hranici: do prostoru, kde není zapotřebí předvídat a ovládat výsledky – což je také jediný způsob, jakým se můžeme naučit oprostit se od naší vypočítavé mysli a předat veškerou moc Bohu. Vlastně jsem toho názoru, že čím víc se potřebujeme starat o výsledky a řešit problémy jen podle svých vlastních měřítek nebo pádit k cílové pásce, tím více se ocitáme mimo říši biblické víry a stáváme se nepředvídatelně nebezpečnými. Jsou z nás neužitečné ratolesti, odříznuté od vinného kmene (viz Jan 15,5–6), nebo, řečeno Shakespearovými slovy,

vydáváme jen „zmatený rámus, který nic neznamená“. Nostalgie a strach nenapomáhají zdravému konzervatismu. Místo nich potřebujeme něco na způsob „radikálního tradicionalismu“, jenž většinou netěší ani konzervativce ani liberály. Pro současného amerického muže to jsou neuspokojivé a strach nahánějící zprávy. Cítí se mnohem pohodlněji v oblasti managementu, řízení či fotbalu než ve starodávné duchovní sféře. Bojovník nevstupuje klidně do noci exodu, exilu a Velikonoc. Je třeba ho to naučit, a to s autoritou, jinak tomu neuvěří. Bude hledat takové krále, kteří ospravedlní jeho malé a vypočítavé bitvy. Z tohoto důvodu mají v nejprvotnějších lidských kulturách zásadní a povinný charakter iniciační obřady pro mladé muže. Učitelé musejí být dědové (kteří již v sobě integrovali archetypy krále, bojovníka, mudrce i milovníka), neboť jinak nejsou skutečnými „stařešiny“; nemají žádné pozitivní životní zkušenosti, které by mohli předat mladým. Starodávný jazyk spirituality Jazyk první poloviny mužské životní cesty je jazykem vzestupu, vážného a nezbytného idealismu, jenž je typický pro všechny zdravé mladé muže. Je to hrdinský jazyk vítězství, úspěchu, triumfu nad vlastním egem a překážkami. Bez této vize a úsilí zůstávají muži přikrčeni ve svém malém a sobeckém světě. Není pak divu, že z něj vycházejí ven, aby byli „zraněni“, ať už úmyslně, či neúmyslně, moudře nebo hloupě. Je jen pochopitelné, že téměř všechny prvotní lidské kultury mají potřebu mužských iniciačních obřadů, ochránců a starších. Někdo musí dohlížet na první úsek cesty a vysvětlovat, že cesta se skládá z více úseků. Mluvme o moudrosti! Dnes trpíme nedostatkem znalostí jak o iniciaci, tak o přechodu k dospělosti. Bez nich bude náboženství stále více bez spirituality, bez skutečné vnitřní proměny jednotlivých lidských bytostí. Nepochybně právě v tom spočívá podstata rozčarování nad západním organizovaným náboženstvím. Lidé už nedůvěřují novým věroučným systémům, které pouze zakrývají stará ega. Jazyk vzestupu se stává nebezpečným v druhé polovině mužova života. Stává se maskou sobectví, snahou dostat se vzhůru za každou cenu, zneužíváním moci, používáním ideologie a zásad za účelem vyhýbání se mezilidským vztahům – tím, co svatý Pavel ve svém listu Galatským nazývá zákonem místo Ducha. Tak vidíme, že velcí duchovní učitelé, jako je sám Ježíš, mají dva soubory učení: jeden pro prvotní zástupy a druhý pro vyspělé učedníky (viz Matouš 13,10–12 a 1. Korintským 3,1–3). Zanedbání tohoto rozdílu působí mnoho duchovních škod. Organizované náboženství a většina náboženských hnutí dává přednost udržování svých členů v prvním úseku duchovní cesty. Daří se jim lépe v roli manažera a hrdiny, a to i za cenu významné ztráty co do hloubky, iniciativy a kreativity. Falešní králové vyžadují pořádek a předvídatelnost, nikoliv kreativitu. Z organizačního hlediska je to samozřejmě správné. Ovšem z hlediska duchovního je takový přístup naprosto chybný. Velcí duchovní učitelé mají pro druhou polovinu cesty jiný druh moudrosti. Už se nejedná o „morálku ega“ v rámci dualismů, jež nadmíru zjednodušují náš svět. Tento druh moudrosti si už nedělá starosti s hranicemi a identitou. Už se netrápí otázkami typu „kdo jsem“ nebo „kdo je uvnitř a kdo venku“. Tato jiná moudrost je „morálkou duše“, která si klade otázku: „Co skutečně je?“ Teď už se muži setkávají s Bohem, jenž „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“ (Matouš 5,45b). Jazyk se mění z jazyka vzestupu a dosažení cíle na jazyk sestupu. My katolíci to nazýváme křížová cesta, která je ve všech kostelích zobrazena ve čtrnácti zastaveních. Obraz křížové cesty jsme si zachovali, ale v kultuře pokroku se nám vytratilo její poselství. Bylo totiž příliš zaměřeno proti tomuto typu kultury. Hrdinství už není cílem či hlavní starostí. Nyní je cílem něco, co už nemůžeme sami vyrobit, ovládat, či dokonce vlastnit jako své: svatost. Svatost se dává a přijímá; je to naprostá, ale tichá přeměna. Někdy se dokonce podobá hříšnosti. Svatost zřídkakdy vypadá hrdinsky – většinou se až po několika stoletích, která uplynou od pohřbu světce, bez rizika otevírá kanonizační proces. Svatost souvisí s tím, kým jsme v Bohu, kde přebývá naše „já“ se zcela novým vnímáním naší vlastní osobnosti a jedinečnosti. Gabriel Marcel to nazývá „podřízením ‚já‘ jisté hlubší realitě, jež je daleko více mnou než já sám sebou“. Svatost souvisí s bytím v Bohu, zatímco prvotní hrdinský usek cesty má více společného s konáním a dosažením svého „já“. Svatý Pavel popisuje své obrácení na víru přinejmenším ve dvou stupních. První stupeň zahrnuje dramatické setkání s Kristem na cestě do Damašku. Druhý stupeň popisuje mnohem jemněji a skromněji ve třetí kapitole svého listu Filipským. Nepřekvapuje nás, že od první události uběhlo už dvacet let a Pavel je nyní bezmocně připoután ve vězení. Poslechněme si jeho překvapivá slova: „…jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm…“ (Filipským 3,6b–9a). Zákon, který ho nasměroval k dobrému začátku, je nyní přítěží. (Pokud pochybujete o tom, jak silně to Pavel vnímal, pak vězte, že v originále je místo slova „nic“ výraz hrubšího zrna, označující exkrement.) To vše je překvapivé, uvědomíme-li si Pavlovu hrdinskou a mladickou lásku k zákonu, lásku, jež ho vedla k tomu, aby pronásledoval křesťany. Pavel byl opravdový věřící, což je, zdá se, často dobrý začátek navzdory obvyklým excesům. Stejný model vidíme i u Jana Křtitele. Ten nejedl a nepil (Matouš 11,18), žil jako asketa v poušti, nosil hrubé

oblečení a téměř pro každého měl tvrdá slova. Bůh používá takové energie a absolutismu, aby přiměl mladé muže vyrazit na duchovní cestu: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel, avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.“ (Matouš 11,11) Cesta, kterou se ubírá Ježíš, obsahuje mnohem více trpělivosti a slitování než Janův původní pronikavý hlas. Přesto se Ježíš podřizuje Janovu křtu jako dobrému (a možná nezbytnému) počátečnímu kroku. Jan křtil vodou, ale Ježíš nabízí další křest, křest „Duchem svatým a ohněm“ (Matouš 3,11c). Opět zde jasně vidíme dva dobré úseky duchovní cesty, ale důležitá je jejich posloupnost a přechod z jednoho do druhého, což se podle mého názoru děje jedinečným působením Ducha svatého. Tento přechod nelze zvládnout logikou, přesvědčováním či citováním Bible. Není divu, že katolická tradice klade takový důraz na důležitost duchovních otců – zpovědníků a duchovních průvodců. Teoretické knižní odpovědi v kritických okamžicích přechodu nepostačují. Pravidla, která nám pomáhají v prvním úseku cesty, mohou být nebezpečná v dalších etapách. Budeme potřebovat pokoru – možná i autoritu – abychom se dokázali oprostit od toho, o čem se nám dříve zdálo, že nás zachraňuje. V Deptfordské trilogii od Robertsona Daviese říká starý kněz to, co umožňuje vyslovit pouze vysoký věk. Podotýká, že více než reflektovat jistotu a sílu mládí by učení církve mělo brát v úvahu zkušenosti celého života včetně nejistot, které přináší vyšší věk. Pak snad budeme schopni pochopit svůj život a možná ho učinit snesitelným. Vše, co je ve mně, včetně veškerého duchovního rádcovství a celoživotní zpovědní praxe, všechny upřímné životopisy svatých, které jsem kdy četl, to všechno chce ve mně povstat a zvolat: Ano, to je ten pravý lidský život! Je to Kristova ohleduplnost, jež nám trpělivě pomáhá chápat a užívat léta našich radostí, potěšení i zmatků. Církev, která by přistupovala k lidem stejným způsobem, by byla dobrou zprávou pro devadesát devět procent příslušníků lidské rasy, rozhodně lepší než další schůzka elity. Mladý muž s požehnanou, zuřivou vášní pro řád řeší sice svůj vlastní problém, ale zanechává za sebou mnoho obětí: slabé, outsidery, ženy-partnerky, homosexuály, nekřesťany, hříšníky, které s přezíravou blahosklonností miluje, „i když nenávidí hřích“. Jeho vlastní ego ale zůstává nedotčeno ve své nadřazenosti a nedostupnosti – a dokonce ani Bůh s ním nemůže hnout. Zde je zapotřebí vyzrálých starých dědů, aby tyto mladé divochy naučili soucitu a trpělivosti. Je jen přirozené, že většina kultur pohlíží na starší a „senáty“ jako na své vůdce. Nepřekvapuje nás, že autor Robert Moore ve své knize Král Bojovník Mudrc Milovník (King Warrior Magician Lover) zastává názor, že ve skutečnosti není možné získat „královskou energii“ (viz str. 138) dříve než kolem padesátky. Jazyku sestupu se buď přibližně v polovině života naučíme (obvykle skrze utrpení a zkušenost bezmoci), nebo se nevyhnutelně ocitneme na dlouhé cestě výčitek, zlosti a negativismu obklopujících naše cíle, zatímco se kolem nás budou hromadit životní zklamání a prohry. Pak si jen říkáme: „Já mám pravdu a ostatní se mýlí. Mám právo na své úsudky a budu užívat svou drahocennou energii na to, abych je ospravedlnil.“ Navštívil jsem už příliš mnoho starých mužů i kněží v domovech pro přestárlé, a proto nemám o existenci tohoto běžného mužského modelu žádné pochybnosti. Když už jim střední věk nedovolí pokračovat ve vzestupu nebo popřít svou temnou stránku, příliš mnoho mužů se uzavírá do sebe, nebo naopak pokračuje ve vyčerpávajícím běhu na dlouhou trať. A tak vzniká svět mužů, kteří neumějí správně stárnout, kteří jsou emocionálně, duchovně i intelektuálně nepřístupní – nebo přinejmenším podivínští. To jsou ti tatíci, faráři a vůdcové, kterým se všichni smějeme, ale málokdy je bereme vážně. Mužské iniciační obřady Výzkum iniciačních obřadů u mladých mužů (zvyku, který se s výjimkou posledního tisíciletí v západních kulturách jeví jako univerzální) odkrývá některé jasné a neměnné vzorce tohoto fenoménu. Něco, co je tak staré a co přitom dosud trvá, zkrátka musí být správné. (Židé a katolíci to nazývají tradicí v tom nejlepším slova smyslu.) Rád bych předložil velmi stručné shrnutí toho, co považuji za opakující se vzorce v těchto iniciačních obřadech. Závěry budou hovořit samy za sebe a vynesou na světlo věci velmi staré i nezvykle nové (viz Matouš 13,52). Bude zde uvedeno dostatečné množství materiálu, jenž možná pobouří liberála, ohrozí konzervativce, rozšíří pohled fundamentalistovi, zklidní všechny náboženské horlivce. A zároveň potvrdí všechna jejich nejhlubší tušení. Za prvé je příznačným faktem, že většina kultur s největší pravděpodobností považovala mužskou iniciaci za absolutně nezbytnou, zatímco jen málo z nich užívalo ženských iniciačních ritů, které měly ovšem od mužských velmi odlišné poslání a funkci. Jedinci na nejnižším stupni v jistém kulturním systému obvykle iniciací procházet nemusejí. Život je už naučil tomu, čemu musí být člověk disponující určitou mocí explicitně vyučen. To se nám ozřejmí, jakmile pokročíme dál. Iniciace, jakož i mužské archetypy krále, bojovníka, milovníka a mudrce, se týkají moci a způsobu, jak ji užívat a jak ji neužívat. Když nějaká kultura přestane zasvěcovat své mužské nositele do správného zacházení s mocí a silou, lze předpokládat, že ji téměř okamžitě zneužijí, nebo před ní uniknou, což je obojí ztrátou pro jejich komunitu. A jakmile získají moc ženy, jak je tomu nyní ve vyšších vrstvách rozvinutého světa, pak i ony potřebují iniciační obřady. Nejranější křesťanské iniciační obřady, křest a biřmování, byly povinné pro všechny věřící. Ježíšova cesta bezmocnosti vyžaduje velký chirurgický zákrok na nás všech, mužích i ženách, na bohatých i chudých, na Židech i

Řecích (viz Galatským 3,28). Nyní je zřejmé, že v křesťanské symbolice nalezlo své pokračování mnoho původních a pohanských iniciačních prvků: symbolické ponoření / smrt, obřadné pomazání, obnažení, setkání s Bohem, změna šatů, osvícení ohněm, nové jméno, průvodci / kmotrové, nový společenský status, širší rodinná identita. Pro svátost biřmování byl dokonce znovu stanoven typický iniciační věk okolo puberty, ale symbolický políček byl bohužel vypuštěn. Všeobecně vzato zde existoval a dosud existuje model vyjadřující očištění, umrtvení, zkrášlení a načerpání velkého množství mužské energie z odvážné symboliky iniciace. Symbolické utonutí se však postupně stalo „křtěním“ sladkých miminek v bílých krajkách. Není divu, že už několik století mužům uniká smysl tohoto úkonu – vždyť se cítí těmito něžnými obřady poženštěni a oslabeni. Nejedná se o žádnou nepatrnou věc; naopak, tato otázka si vyžaduje podrobné studium a reformu. Např. popel, který byl odsunut na začátek postního období, by se měl znovu objevit v naplněném a účinném rituálu. (Doufám, že tyto řádky budou číst někteří dobří sakramentální teologové i dobří biskupové.) „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ (Římanům 6,3–5) V mužském iniciačním obřadu se sděluje pět velkých poselství – a to skrze slovo, zkoušku, společenství a symbolické poranění. Nejdůležitější je, aby zasvěcovaný přikládal naprostou důležitost tomu, co se s ním děje. To musí vyplývat ze vzájemného souhlasu mezi zasvěcovanými a zasvěcovateli. Nemůže se jednat o shromáždění skeptiků nebo nezúčastněných diváků, protože v takovém případě nepůjde o iniciaci do něčeho skutečného či trvalého. Obávám se, že když prvotní katolická teologie hovořila o svátostných ritech, odrážela přesně tuto situaci v termínu ex opere operato (svátosti působí v příjemci „mocí vykonaného obřadu“). Iniciační obřady, stejně jako všechny dobré liturgické úkony, jsou vždy veřejné, se společenským uznáním starých i nových významů. Jakmile se jednou udály, jsou definitivní. Věc je jasná a uzavřená: chlapec se stal mužem a není už třeba se dál „předvádět“, jak to musejí dělat dnešní mladíci. Zdravé kultury hovoří skrze potřebné posvátné rituály, jež „spasí“ jejich členy. Zdá se, že když už někteří lidé v církvi začali ztrácet víru ve svátosti, bylo to právě mužské hnutí, které znovuobjevilo jejich podstatný význam. Nakonec je třeba říci, že těchto pět velkých iniciačních poselství je v přímém rozporu s mnohými moderními terapiemi a úsilím vynakládaným na zvýšení sebeúcty. Různé sekulární terapie musejí trvat na potvrzování primátu individuálního „já“. To je vše, co nám ponechávají. Ovšem bez mytologie nám zůstává pouze patologie – včetně její soukromé a neúčinné léčby. A bez „velkého náboženství“ se ocitáme odděleni od rozsáhlejšího světa smyslu a významu, od Boha, jenž nás zachraňuje před našimi malými „já“ a před naším osamělým hledáním toho, co znamenáme. Muž, který prošel iniciací, ví, co znamená – ví, že sám je nositelem významu. Jak říká apoštol Pavel, pak už jsou všechna dělení nemístná. Jediný, na kom záleží, je Kristus, který je „všechno a ve všech“ (Koloským 3,11b). I ve mně nepatrném… Pět iniciačních poselství sděluje následující myšlenky: 1) Život je těžký. Buď si toho dopředu vědom a neplýtvej svým životem ve snaze si jej usnadnit tak, jak o to budou usilovat všichni muži, kteří iniciací neprošli. Musíme být předem označeni „křížem“, jinak strávíme celý svůj život tím, že se mu budeme vyhýbat. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným…“ (Matouš 21,42, viz také Žalm 118,22) 2) Jsi smrtelný a jednou zemřeš. Chlapci musejí přijmout lidskou smrtelnost jako skutečnost, a to prostřednictvím náročných zkoušek, skrze zkušenost ponížení a strachu, skrze konfrontaci se smrtí a skrze strach z ní. Bez kosmologie, která odpovídá skutečnosti, se ocitáme v pasti naší patologie – a kdo pak za to může? Naše zranění se musejí stát „posvátnými zraněními“, aby nás připravila na konečné oproštění se od tohoto světa. 3) Nejsi ze všech nejdůležitější. Ten, kdo prochází iniciací, musí být správným způsobem zasazen do světa, který od něj vyžaduje úctu, jinak získá falešnou představu o sobě samém, jež se bude projevovat tím, že muž bude neustále vyžadovat dodávání pocitu jistoty (viz moderní hnutí usilující o zvýšení sebeúcty). Skromnost a pokora mají zásadní význam pro lidskou pravdu a štěstí. 4) Ty tu nevládneš. Mladík procházející iniciací musí být doveden k poznání mezních hranic svých vlastních zdrojů a schopnosti určovat výsledky tak, aby se naučil spoléhat na jiné. Svět, v němž žijeme, není světem neomezeného pokroku, ve skutečnosti je sám omezený. A vládne mu Bůh. Tuto bezmocnost si musíme přiznat.

5) Tvůj život se netýká jen tebe. Jsi částečkou něčeho většího a Někoho, kdo tě zcela přesahuje. Tvým úkolem je naslouchat, být poslušný a vzdávat úctu, nikoliv soudit a kalkulovat. Jsi součástí velkého a posvátného tajemství. Jinak se budeš domnívat, že pouze ty vytváříš všechny vzory, zatímco tvým úkolem je objevit je. Sedm slibů pro katolické muže „…to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Koloským 1,24b). 1) Slibuji, že budu hledat Krista jako svého učitele, svůj vzor a cíl svého života. Bez Boha jsem zatížený snahou patřit pouze sám sobě (viz Koloským 1,24). 2) Slibuji, že budu hledat jednotu s věčným Kristem, jenž je skrytý i zjevný ve všech lidech a ve všech stvořeních, zvláště v těch, kteří jsou zranění, odmítaní nebo se ocitají mimo můj omezený pohled na svět (viz Židům 13,2). 3) Slibuji, že budu utvářet živé vztahy s několika dalšími muži jako základní stavební kámen tajemství církve (viz Matouš 18,20). 4) Slibuji, že budu ve svém životě zachovávat duchovní kázeň, etiku evangelia ve svém soukromí i v zaměstnání a budu poskytovat bezplatnou službu pro potřeby svého společenství (viz Matouš 6). 5) Slibuji, že budu podporovat misijní poslání své farnosti, sjednocovat svoji rodinu ve veřejné modlitbě se svou farností a vytvářet pozitivní, láskyplný a spravedlivý postoj ve veškerém úsilí naší farnosti (viz Korintským, 1,10–13). 6) Slibuji, že ponesu osobní zodpovědnost za své činy, že dostojím svým závazkům, zejména manželským, otcovským, synovským a bratrským, a že budu plně aktivním členem domácí církve (viz Efezským 5,21–33). Slibuji, že budu věrným katolickým mužem zachovávajícím jednotu s římským biskupem a všeobecnou církví, a to skrze každotýdenní účast na eucharistii a konkrétní starost o trpící na celém světě (viz Jan 13,1–20). Závěrem bych chtěl předložit diagram, jejž používám při mužských duchovních cvičeních v různých zemích pro ty, kteří se lépe učí pomocí vizuálního znázornění. Doufám, že vám poskytne obrazové znázornění úseků vzestupu a sestupu. Vezměte ale v úvahu, že život se nikdy nepodobá přímce, ale spíše spirále. Možná procházíme skrze tyto cykly velikonočního tajemství mnohokrát, ale pokaždé na nové úrovni díky vedení Boží prozřetelnosti. Doufám, že nám tento diagram pomůže pochopit, že to, co bývá dobré a nezbytné pro mladíka, může být často smrtelně nebezpečné pro staršího muže. Muž, který dodržuje své sliby, se během doby, kdy je jimi vázán, stává postupně „synem svého slibu“. Sliby pomohou mladíkovi nastoupit cestu a navedou ho správným směrem, takže jednoho dne si bude dostatečně jistý a bude dost silný na to, aby pochopil pravý význam kříže. Pokud se snažíme zprostředkovat mladému muži celou nauku kříže, buď mu přeběhne před očima a on z ní uvidí jen pouhé křesťanské logo (což je nejrozšířenější nepochopení významu kříže, se kterým se dnes setkávám), nebo si vytvoří „umělé“ kříže (paralýzu, analýzu a neurózu), aby se sám pozvedl ke svatosti. Není žádným překvapením, že sám Kristus nemluvil o kříži ani nenesl svůj vlastní, dokud nedosáhl věku minimálně třiceti let. Mladí muži (a těžce pokoření muži) obrátí každou duchovní nauku, dokonce i evangelium, pouze v další způsob vzestupu! Možná proto také Ježíš vyučoval muže dospělé, a ne malé děti či mladíky. Muž v druhé polovině života se však stává trpělivým příjemcem daru. Někdo jiný musí růst, zatímco on je připraven k sestupu (viz Jan 3,30). Nyní někdo jiný dává sliby jemu, sliby, které může dodržet jen Bůh sám.

I. Úkol sjednocení Každý růst je obtížný a bolestný. Můj vlastní vhled do tohoto procesu a mé odpovědi na otázky, které mi lidé pokládají, nevyhnutelně vycházejí z mé vlastní zkušenosti, jakož i z četby a rozhovorů s druhými. Možná budete považovat některé knihy uvedené v poznámkách pod čarou za přínosnější než to, o čem chci pojednat já, ale také proto je zmiňuji. Zkušenosti a názory jiných autorů se mohou více blížit tomu, co potřebujete slyšet, když postoupíte do další etapy svého duchovního vývoje. Moje nahlédnutí do potřeb duchovního růstu mužů vychází převážně z mých vlastních zkušeností ve dvou velmi odlišných pastoračních situacích. Přes třináct let jsem působil jako pastýř komunity Nový Jeruzalém v Cincinnati ve státě Ohio, již lze označit za komunitu vytvořenou za určitým účelem. Nový Jeruzalém jsem spolu s ostatními založil s úmyslem vytvořit křesťanské společenství, které se bude záměrně lišit jak od modelu typické lokální katolické farnosti, tak od řeholního řádu. Několik posledních let však pracuji jako jeden z vedoucích Centra pro akci a kontemplaci v Albuquerque v Novém Mexiku. Nesnažíme se zde vytvářet komunitu jako takovou, ale poskytujeme duchovní službu druhým, kteří pracují v oblasti sociální spravedlnosti a nenásilné proměny společnosti. Již se mezi námi vytvořila dobrá síť mezilidských vztahů, ale společenství zde vzniklo až jako druhotný následek naší duchovní služby, která je sice zaměřená aktivně, ale přesto má svůj základ v kontemplaci. Obě dvě situace, aktivní i kontemplativní život, vyžadují a podporují duchovní růst, avšak každá odlišným způsobem. Působení v Novém Jeruzalémě mě naučilo hodně o tom, že muž potřebuje rozvíjet svou ženskou stránku, a poskytlo mi zkušenost, jakým způsobem o to prakticky usilovat. Když byla tato komunita založena, bylo mi osmadvacet let a věkové rozpětí většiny mladých mužů se v té době pohybovalo zhruba od třinácti do třiceti let. Naším duchovním úkolem jako skupiny bylo posunout se od běžné mužské stránky naší přirozenosti směrem k ženské. Přítomnost žen, a posléze i dětí, nás povzbuzovala k rozvíjení ženských ctností, jako je naslouchání druhým, schopnost vcítění, dialog a důvěra, jež jsou tak potřebné v každém společenství, a to jak v rámci jednotlivých rodin, tak v rámci širší sociální skupiny. Mnoho našich členů, mužů i žen, rozvinulo tyto schopnosti na mimořádné úrovni a komunita jako celek rostla v moudrosti týkající se mezilidských vztahů a dynamiky společného života. Návštěvníci obdivovali naši schopnost dotýkat se toho, co se děje uvnitř nás samotných i v druhých, a také obdivovali umění to vše zpracovat při hledání a vynášení společných rozhodnutí. Tato senzitivnost a praktická moudrost jsou stále jednou z nejsilnějších stránek Nového Jeruzaléma. Ve druhé polovině sedmdesátých let se ovšem začalo dít něco, co tento ženský důraz na vztahy a společenství narušilo. Tehdy jsem vedl svá první duchovní cvičení pro kněze ve Třetím světě. Při této příležitosti na mne mělo velký vliv, co jsem viděl a slyšel v těchto zemích; možná ještě větší, než měly moje přednášky na posluchače. Když jsem se vrátil do Nového Jeruzaléma, abych se s jeho členy podělil o své zážitky dosvědčující politický a ekonomický útlak ve Třetím světě, mnoho lidí v komunitě nebylo ochotno či schopno na to pozitivně reagovat. Když si to nyní vybavuji, označil bych to, co se tehdy dělo, za krizi způsobenou střetem mezi subjektivním a objektivním pohledem na skutečnost. My jsme se ve společenství stali mistry subjektivního, vztahového, mezilidského a rodinného vnímání skutečnosti, ale jako skupina jsme neuměli ani netoužili zabývat se objektivními problémy mimo nás. Byli jsme příliš zahleděni do sebe, mohli jsme do nekonečna hovořit o tom, co cítíme, ale nevěděli jsme, jak si poradit s objektivními skutečnostmi, v nichž naše pocity ani v nejmenším nehrály žádnou roli. Byly to skutečnosti, které volaly po činech, ne po pocitech. Když jsem komunitu vyzval, aby se začala aktivním způsobem zajímat o činnost přispívající k nápravě společenského systému, mnoho členů to odmítlo s odůvodněním, že se pokouším změnit náplň a směřování jejich společenství. Bylo zajímavé, že nejhlasitěji často protestovali právě muži. Nalezli totiž v komunitě živý a pulzující prostor, kde poprvé v životě mohli objevovat a rozvíjet svou zanedbanou ženskou stránku, a najednou se cítili ohroženi možností, že o tuto důvěrnou zkušenost přijdou. Někteří dokonce Nový Jeruzalém opustili, když slyšeli, že v kázáních mluvím o americkém vykořisťování Třetího světa a o potřebě zasazovat se o sociální spravedlnost. Většinu z nich opět tvořili muži, protože ti v sobě nosili mnohem více sporných otázek ohledně svého zaměstnání, životního stylu a politické loajality než ženy. Ženy, jak se zdálo, s daleko větší svobodou naslouchaly tomu, co jsem říkal, a také byly ochotny začít podle toho jednat. Částečně tomu tak mohlo být proto, že byly citlivější k potřebám druhých, a částečně také kvůli tomu, že nebyly ovládány žádnou profesní kariérou založenou na konkurenčním boji a konzumu. Avšak nejsilnějším důvodem ženské schopnosti postupovat novým směrem byla skutečnost, že ženy byly mnohem připravenější posunout se směrem ke své mužské stránce, než byli muži připraveni opustit svou nově objevenou stránku ženskou. Nakonec však Nový Jeruzalém tuto krizi přestál a kromě své původní vnitřní orientace na vytváření společenství

začal směřovat také k nápravné aktivní činnosti ve světě. Během doby, kdy jsem tam působil jako farář, existovaly sice rozdíly v názorech, ale nedošlo k žádnému úplnému rozdělení na jedny, kteří dávají přednost orientaci dovnitř, a na druhé, kteří více podporují činnost pro sociální spravedlnost a mír. Možná to bylo způsobeno také tím, že jako zakladatel jsem byl takříkajíc schopen poskytnout komunitě otcovskou osobnost, kterou mohl každý buď následovat, nebo s ní zápolit. Od té doby, kdy jsem Nový Jeruzalém opustil, abych v roce 1986 mohl nastoupit na nové místo duchovního pastýře, se tu a tam dozvídám, že se členové komunity zabydlují buď v jednom, nebo druhém táboře. Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu rozvíjet svou ženskou stránku, působí trvale v oblasti subjektivní, zatímco ti, kteří potřebují rozvíjet mužskou stránku své osobnosti, působí stále více v oblasti objektivní činnosti. Obě dvě skupiny se dosud respektují, ale není zde tolik jednoty, kolik by si obě strany přály. Myslím, že je to pro život tohoto společenství určitá ztráta, ale asi to je jedna z nevyhnutelných bolestí růstu – nerosteme totiž všichni naráz, stejným tempem a stejným směrem. Pokud jsme se v Novém Jeruzalémě snažili sjednotit mužství s ženstvím, lze říci, že v Centru pro akci a kontemplaci usilujeme o sjednocení ženství s mužstvím. Míříme ke stejnému cíli, ale přistupujeme k němu z opačné strany. Jak naznačuje sám název, centrum se orientuje na činnost, která je typickým projevem mužské spirituality, ale je také místem pro kontemplaci, jež je projevem spirituality ženské. S výjimkou relativně nevelkého počtu zaměstnanců centra dáváme přednost formaci služebníků před vytvářením komunity. Ti, kdo k nám přicházejí, se buď připravují na službu v oblasti sociální spravedlnosti, nebo se v ní již aktivně angažují. Přicházejí, aby se připravili a vnitřně posílili, nebo aby načerpali novou energii pro práci, kterou už vykonávají. Poskytujeme jim vše, počínaje duchovním vedením a konče např. odbornými masážemi, pokud je potřebují. Nabízíme jim aktivní přípravu v místní práci mezi chudými a dáváme jim síť kontaktů, které jim mohou pomoci, až se vrátí na svá původní působiště. A co je snad nejdůležitější, poskytujeme jim prostor, kde se mohou setkat s dalšími služebníky a zamyslet se nad svou prací, navzájem se povzbudit a získat vhled do účinnějšího způsobu práce. Jak je vidět, centrum je záměrně nasměrováno k aktivnímu životu. Zde dovolte malou odbočku: Jeden z bestsellerů osmdesátých let se jmenoval Hledání dokonalosti a autoři v něm analyzovali nejúspěšnější podniky a firmy v Americe.1 Zjistili, že nejdynamičtějšími podniky byly bez výjimky ty, které byly nasměrovány k akci. Namísto nekonečného plánování a přehodnocování, přesouvání nápadů z jednoho výboru do druhého a produkování hald papírů se úspěšné firmy orientují na zavádění nových myšlenek do praxe, na jejichž základě pak samy dál fungují. Tím, že nejdříve tyto nové myšlenky realizovaly, byly schopny je v praxi otestovat. Tak zjistily, které z nich se osvědčují a které je třeba vyloučit nebo přepracovat. Naopak u firem, jež nejprve teoretizují a vybrušují abstraktní myšlenky, aniž by je uvedly do praxe, existovala velká pravděpodobnost, že budou muset posléze svůj přístup změnit – tím ale ztratily výhodu prvního kroku. Věřte tomu nebo ne, ale tentýž kontrast mezi směřováním k reflexi a směřováním k činnosti má svou obdobu v tradiční katolické spiritualitě. Nasměrování k reflexi je ztělesněno v přístupu Ignáce z Loyoly čili jezuitské spiritualitě a nasměrování k činnosti je obsaženo v přístupu Františka z Assisi čili ve spiritualitě františkánské. Jezuitský přístup k rozpoznání toho, co je třeba udělat, když se vyžaduje nějaké rozhodnutí, je teoretický, reflexivní, naplněný modlitbou. Člověk si udělá čas a přemýšlí o rozhodnutí a o různých alternativách, prohovoří je s duchovním rádcem, jenž mu pomáhá pochopit možné důsledky jednotlivých možností, pomůže mu porovnat je s Písmem či s učením církve, které pak mohou definitivní rozhodnutí osvětlit, a probere s ním jeho vlastní vědomou či nevědomou motivaci v celé záležitosti. Pokud se jedná o velké rozhodnutí, doporučuje se účast na třicetidenních duchovních cvičeních, kde se má člověk modlit, přemýšlet a vyřešit si své vnitřní záležitosti dřív, než se definitivně rozhodne. Jedná se o spolehlivý přístup k rozhodování, ale ne každý si může dovolit takový luxus a věnovat tolik času na rozeznání správného řešení. Františkánská metoda rozlišování je přesně opačná. Svatý František měl zvyk ptát se, co po něm Bůh chce. Řešil to tak, že vzal Písmo na slovo vážně a okamžitě podle něj jednal. Podle současných měřítek bychom mohli říct, že František byl zvyklý radikálním, až zjednodušujícím způsobem uposlechnout toho, co říká Písmo. Ať už to hodnotíme jakkoli, je jasné, že byl nasměrován k činu, k aktivitě. Někdy si našel nějakou pasáž v evangeliu a pak tyto myšlenky jednoduše uskutečnil, přičemž předpokládal, že pokud interpretuje Boží vůli nesprávným způsobem, jeho rozhodnutí prostě nevyjde. Namísto snahy vyřešit vše teoreticky předem František umožnil, aby se čin stal jeho učitelem. Reflexe u něj byla na místě nikoli před činem, ale až po něm. Když neměl vnitřní jistotu, kterou cestou se pustit, doslova se postavil uprostřed křižovatky, zatočil se a pak se vydal směrem, kterým upadl. Pro Františka byla Boží vůle jednoduše ochotou Boží vůli konat. V církvi tak velké a různorodé, jako je katolická, existuje samozřejmě prostor pro oba způsoby rozlišování a oba jsou výhodné a užitečné v různých situacích. (A je dobré, když jednou za čas napneme své síly a uplatníme ten způsob, jemuž běžně nedáváme přednost.) Oba dva způsoby představují jak snahu o pochopení Boží vůle a její

plnění, tak sloučení ženské receptivnosti (vnímavosti, přístupnosti) a mužské asertivity (průbojnosti, prosazování). V naší blahobytné společnosti, kde disponujeme volným časem, v němž si můžeme věci promyslet, dáváme přirozeně přednost jezuitskému přístupu. Avšak teologové osvobození z Třetího světa poukazují na to, o čem americký Nejvyšší soud rozhodl v souvislosti s rasovou segregací – totiž, že opožděná spravedlnost rovná se žádná spravedlnost. Pokud čekání na rozhodnutí znamená, že více dětí zemře na podvýživu, více lidí zahyne v důsledku infekčních nemocí nebo kvůli zásahům eskader smrti, více církevních pracovníků bude uneseno, více rolníků bude vyhnáno ze své půdy, více rodin bude rozvráceno a více lidí bude odsouzeno žít v bídě, pak selhání včasného zásahu znamená selhání křesťanů. Proto také teologie osvobození trvá na důležitosti praxe – na praktickém uplatnění evangelia při řešení problémů společnosti. Ježíšovo evangelium není teorií určenou k přemítání, ale praktickým návodem k jednání. Ježíš nám ani tak moc neříká, co si máme myslet, jako spíše to, co máme dělat. Říká nám, abychom nadevše milovali Boha a také svého bližního. Říká nám, že se máme zasazovat o spravedlnost a riskovat kvůli tomu i pronásledování. Říká nám, že máme obdarovávat chudé, navštěvovat uvězněné, utěšovat trpící, oblékat nahé a poskytovat přístřeší lidem bez domova. A říká nám to dokonce formou přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12) A Ježíš sám svou lásku vyjádřil tím, že za druhé položil vlastní život. Velká část Ježíšovy nauky je skutečně vcelku jasná a nevyžaduje žádné velké rozsuzování a rozeznávání, pokud jde o to jestli vůbec; jediné, co je třeba rozpoznat, je jak a kdy. Nakonec jsme připraveni Ježíši naslouchat, když poznáme a uznáme, že problémy nespravedlnosti nevyřeší sentimentální dobročinnost či spiritualizace. Následovat Ježíše znamená jít v jeho stopách. Naše jediná volba spočívá v tom, budeme-li jej následovat, či nikoli, budeme-li učedníky, či nikoli, budeme-li křesťany, či nikoli, i když to žádný z nás nedokáže úplně dokonale. Jelikož žijeme v hmotném světě, se svým fyzickým tělem a v kultuře blahobytu, která odměňuje naše vnější já, je obtížnější, ale i nezbytnější, abychom poznali svůj duchovní střed. Jak ale najít to, co už tu pravděpodobně je? Proč to není evidentní? Jak tento střed probudit? Tím, že na něj budeme myslet? Že se budeme modlit a meditovat? Tím, že budeme více v tichu a samotě? Ano, snad tím vším, ale nejvíce ho probudíme tím, když budeme žít – a když budeme žít vědomě. Obroušené hrany našeho „já“, protrpěné a radostně prožité, nás přivedou zpět do středu. Člověk z ulice cítí větší chlad a odmítání a musí hledat svou vřelost ve větší hloubce. Hrdina se zoceluje, vyvíjí tlak na své vlastní egoistické hrany a přitom zjišťuje, že na nich vůbec nezáleží. Alkoholik rozpozná, jak ublížil své rodině, a propracuje se k lítosti až za hranici svého vlastního „já“. V každém případě hrany našeho „já“ trpí, tvarují nás, částečně nás ničí, ale zjišťujeme, že všechny jsou nezbytné a že jsou dokonce součástí celého problému. To, co pociťuje bolest, ji také nechává odejít, a střed pak stojí odkrytý a postačující. My nenalézáme svůj vlastní střed, ale střed nalézá nás. Tělo je v duši. Je jak místem dotyku, tak místem odevzdání se. Nevmýšlíme se do nového způsobu života, ale vžíváme se do nového způsobu myšlení. Cesty kolem obvodu nás vedou k životu ve středu. Pak tedy pomocí toho, co je jistě začarovaným i kouzelným kruhem, podrobuje střed všechny cesty po obvodu kritice. Vlastní bezohledné ambice mohou podnikatele přivést k úplnému nezdaru a prázdnotě, která se stane bodem jeho konverze. Jsou proto ambice dobré, nebo špatné? Musíme skutečně hřešit, abychom poznali spásu? Klidně mne nazvěte „mystikem hříchu“, ale to je přesně to, co reflektuje veškerá má pastorační zkušenost. To ovšem neznamená, že se máme rozhodnout úmyslně hřešit. Jen se díváme na model, podle kterého tato skutečnost funguje. Dokonale to vyjádřila Juliána z Norwiche: „Obvykle prvně upadneme a později to vidíme – a obojí je Boží milost.“ Jak to, že se nám tato moudrost vytratila? Vždyť zůstává skryta v bohoslužbě, jež se slaví jen jednou ročně, ale která má naprosto nejzásadnější význam – v bohoslužbě velikonoční vigilie, kdy jáhen zpívá církvi o „felix culpa“, šťastné vině, která předchází a žádá si věčného Spasitele. Je-li Kristus dokonalým archetypem věčného muže, a já myslím, že ano, pak je naše cesta tak trochu stejná jako jeho: máme postupovat ze shora dolů, z plnosti do prázdnoty, z pouhého slova do těla země. Nazývá se to Vtělením a je to druhé jméno spásy. Je to také stylem i nadějí této knihy.

II. Jako muže a ženu je stvořil Jednou jsem viděl v episkopální katedrále Boží milosti v San Franciscu malbu, která symbolicky vyjadřuje mužskost a ženskost v podobě, jaká se vyskytuje v naší kultuře. Tuto malbu by bylo dokonce možné označit jak za mytickou, tak za symbolickou, protože obrazně vyjadřuje to, co o sobě v jistém hlubokém rozměru cítíme jako muži a ženy. Snad proto byla malba zavěšena v zadní části katedrály; protože se dotýkala něčeho hluboko zasutého v lidské duši, upoutávala lidskou pozornost a volala po kontemplaci. Obraz ukazuje šest postav, tři mužské a tři ženské, protkané v kruhu. Popisek vedle obrazu označuje tři mužské postavy jako Vládce a nazývá je Rozumem, Tvarem a Jazykem. Dívají se ven z kruhu a symbolicky pozorují, definují a pojmenovávají realitu. Energie z nich vychází směrem ven, do tří různých směrů. Ženské postavy jsou označeny jako Múzy a nesou jména Meditace, Paměť a Píseň. Dívají se jedna na druhou a symbolicky nazírají, vzpomínají a upevňují své vzájemné vztahy. Jejich energie proudí do středu kruhu, směrem k jednotě a soudržnosti. V tomto uměleckém znázornění se zrcadlí krásná symetrie mužskosti a ženskosti, jak ji zakoušíme ve svých životech. Nejenže tento obraz symbolizuje způsob, jakým často vnímáme sami sebe jako muže a ženy, ale vyjadřuje také, jak prožíváme mužské a ženské rozměry uvnitř nás samých. Připomíná mi to biblické poselství o stvoření člověka: Bůh stvořil lidi jako muže a ženu podle Božího obrazu (viz Genesis 1,27) a rozdíl mezi mužem a ženou následuje až po jejich původní jednotě (viz Genesis 2,18–23). Avšak po dlouhé věky zdůrazňovala lidská kultura a společnost spíše rozdíly mezi muži a ženami než jejich mlčky obsaženou jednotu. Navzdory nekonečné fascinaci jednoho pohlaví druhým oddělily společenské zvyky ostrým způsobem mužství od ženství a sexuální morálka se postarala o to, aby obě pohlaví zůstala oddělená. Naše společnost nás naučila pohlížet na opačné pohlaví s podezřením a naše kultura v nás vypěstovala ducha konkurenčního boje o různé formy moci. Protože většina společenských systémů byla dosud patriarchální nebo muži ovládaná, obvykle se na ženy pohlíží – zvláště ve feministickém hnutí – jako na utlačovanou společenskou skupinu. V tomto kontextu je všeobecně rozšířeným názorem, že muži drží veškerou moc a ženy prohrávají. Při svých vlastních úvahách o antagonismu mezi muži a ženami jsem ale dospěl k závěru, že poražení jsou jak jedni, tak druzí. Všichni jsme připraveni o onu zdravou celistvost – a já bych dokonce řekl posvátnost či svatost – která vychází ze sjednocení jak mužského, tak ženského prvku v našich životech. Dokonce bych zašel až k tvrzení, že muži celkově trpí větší ztrátou než ženy. A také více v důsledku této ztráty strádají. Tímto mám na mysli skutečnost, že ženy si často najdou určitou kompenzaci za kulturní stereotyp, do něhož byly vrženy, a to tím způsobem, že se zapojí do mužské mocenské hry. Je pravda, že v minulosti to musely obvykle dělat typicky ženským způsobem: jemně a nepřímo používaly své ženské triky, aby muže kolem sebe ovládly. Mužům se ale podobného východiska nedostává. Ženské chování bylo mezi muži přísně tabuizované, takže jim bylo znemožněno rozpoznat a rozvinout uvnitř sebe ženské prvky, ženskou stránku celistvého lidství. V posledních letech teologové Třetího světa jasně vysvětlili, že velká část evangelia, které hlásal Ježíš a kterým žila prvotní církev, se zabývala osvobozením člověka. „Dobrá zpráva“ (což je základní význam slova evangelium) spočívá v tom, že lidé mohou být osvobozeni z útisku, který je svazuje. Dobrá zpráva je, že ti, kdo přijímají Boží lásku, mohou žít v Božím království a nemusejí se ocitat v pasti světa. Dobrá zpráva je, že ti, kteří se o sebe navzájem starají způsobem, jakým to činil Ježíš, mohou začít žít v nebeském království už teď, protože nejsou zapleteni do věcí, jež činí z jejich života peklo. Život může být noční můrou stejnou měrou pro muže i ženy, otroky i pány, chudé i bohaté, dokud je neosvobodí Boží láska uskutečňovaná v praxi. První, kdo přijímali a reagovali na osvobozující poselství evangelia, byli samozřejmě chudí a bezmocní. Byli blahoslavení, protože věděli, že jsou chudí a že potřebují spásu (Matouš 5,3–12). Avšak hodně z toho, co Ježíš učil, bylo namířeno nikoliv na chudé, ale na bohaté, nikoliv na slabé, ale na mocné. Ježíš evidentně považoval utlačovatele (často zosobňované v prvních třech evangeliích „zákoníky“ a „farizeji“) za lidi, kteří potřebují spásu ještě více než utlačovaní. Potřeba jejich osvobození byla ještě větší, protože se ocitali v pasti své vlastní slepoty (Matouš 23,13–39). To, co Ježíš tak zřetelně viděl ve své době, zůstává pravdou dodnes. Bohatí přicházejí o své vlastní bohatství, mocní se stávají obětmi svého vlastního postavení, utlačovatelé jsou utlačováni svým vlastním autoritativním chováním. I když oni to tak nevidí, je to přesto pravda. Přeneseme-li toto evangelijní ponaučení na antagonismus mezi mužem a ženou, dospějeme k závěru, že muži, údajně dominující skupina, potřebují ve srovnání s ženami spásu daleko více. Myslí si, že mají svobodu, ale z velké části svobodní nejsou. Myslí si, že jsou vládci vymezující realitu, ale ve skutečnosti jsou chyceni v pasti, která se nachází na vrcholu jejich postavení.

Pokud tomu tak je, pak tím, že se celá situace převrátí vzhůru nohama, ženy nic nezískají. Jak se zdá, některé feministky věří, že kdyby se mužské a ženské role zaměnily, ženy by se osvobodily z útlaku patriarchální společnosti. Avšak kdyby se role pouze obrátily, ženy by se dostaly do stejné pasti, v níž se nyní nacházejí muži, až na to, že by se jednalo o matriarchální systém ovládaný ženami. Osvobozující Ježíšovo evangelium spočívá v poselství, že spása se nalézá nikoliv v nadvládě, ale v partnerství, nikoliv v uzurpování moci, ale v jejím sdílení. Chudí se nespasí tím, že oloupí bohaté. Slabí nedosáhnou spásy tím, že si podrobí silné. Utlačované nespasí to, že učiní ze svých pánů otroky. Převrácení rolí pouze neustále zachovává hříšné lidské podmínky, do nichž Kristus vstoupil, aby je vykoupil. Poselství evangelia, jež říká, že osvobození přichází skrze sdílení moci, má pro lidskou společnost dalekosáhlé důsledky, jako např. potřebu vzájemného společenství, spolupráce a komunikace mezi jinak protikladnými společenskými skupinami. Teologové osvobození vyjádřili potřebu sdílení bohatství mezi hospodářsky rozvinutými zeměmi a Třetím světem, potřebu sdílení společných zdrojů mezi bohatými a zaostalými zeměmi a potřebu sdílení moci mezi většinovými a menšinovými etnickými skupinami. Pouze pokud dochází ke sdílení vzájemných darů, pozná svět evangelijní skutečnost Božího království. Závěr vyplývající z této dobré zprávy pro osobní spiritualitu má svou obdobu i v oblasti vztahů mezi mužem a ženou: mužský duch, mužský rozměr duše disponuje dary, které mohou být stejně jako na obraze v katedrále charakterizovány Rozumem, Tvarem a Jazykem. Jedná se o schopnosti levé mozkové hemisféry, schopnosti logického a diskursivního myšlení, věcnosti a přesného rozlišování, racionálního uvažování a rozhodování, organizace a řádu. Nazývám je „uměním rozlišování“. Naopak ženský duch disponuje dary, které mohou být charakterizovány Meditací, Pamětí a Písní. Jedná se o schopnosti pravé hemisféry, schopnosti kreativity a intuice, pochopení a syntézy, cítění a emocionality, vztahovosti a spojování. Nazývám je „uměním sjednocování“. Rozlišování bez sjednocování je pouze odcizením a samotou. Sjednocování bez rozlišování je propadnutí druhému a závislostí na něm. V obou případech se ale nedostává lásky, o niž ve spiritualitě vždy jde. Duchovně celistvá osoba v sobě integruje jak mužský, tak ženský rozměr lidského ducha. Stává se androgynem, oboupohlavním člověkem v nejlepším smyslu tohoto slova, které je odvozeno od dvou řeckých slov, znamenajících „muž“ a „žena“ (androgunos: aner – muž, gune – žena). Žádná stránka nepřevládá, protože první dodává energii druhé a druhá posiluje první. Androgynita je schopnost být maskulinní ženským způsobem a být femininní mužským způsobem. Androgynní osoba rozlišuje mužské od ženského, což je mužský dar, ale zároveň mužské s ženským sjednocuje, což je zase dar ženský. Androgynita je schopnost duchovně celistvého člověka být jak mužem, tak ženou, a využít energií obou pohlaví rozlišujícím, ale přesto kreativním způsobem.2 Obraz Vládců a Múz je nádherným symbolem androgynity právě z toho důvodu, že rozlišuje mužské od ženského, a přitom je sjednocuje v jediném uměleckém díle. Nejprve nám předkládá povrchový mýtus mužskosti a ženskosti, ale po delším pozorování nás přivádí k pohledu mířícímu za hranici oddělených stereotypů a k jejich uchopení v rámci sjednoceného celku. Snad právě proto nazval autor Peter Rogers své dílo Nové paradigma. Pokusil se ukázat nový obraz toho, co znamená být člověkem: znamená to nebýt ani výlučně mužským typem ani výlučně ženským typem, ale vyváženou souhrou obou. Taková je vize, které musíme v dnešní době dosáhnout, pokud máme jen pomyslet na spiritualitu. A takový je také cíl, který musíme mít před sebou, jestliže vůbec máme dosáhnout svatosti, jež je také celistvostí.

III. Systém bílého muže „Ve světě, kde pořád všichni před něčím unikají, kdo jedná opačně, musí vypadat, jako by prchal.“ – T. S. Eliot, Rodinné shromáždění3 Psycholožka Anne Wilsonová-Schaefová v posledních letech napsala několik knih o návykovosti a závislosti nejen na drogách, ale také na způsobu lidského myšlení a chování v moderní společnosti.4 Když poprvé psala o společenském systému, ve kterém my Američané žijeme a pracujeme, pojmenovala ho systém bílého muže, protože společnost v této zemi ovládají bílí muži. Ale postupně si uvědomila, že se do tohoto systému včlenilo i mnoho žen a brání ho stejně houževnatě jako většina mužů. Zjistila také, že to není jediný systém, na němž jsou lidé žijící v této společnosti závislí, a proto analyzovala celý proces související s existencí současné americké návykové společnosti. Anne Schaefová popisuje ve svých knihách utlačenost utlačitelů, otroctví otrokářů, bezmocnost mocných. Naprostá většina mužů v naší společnosti je závislá na určitém způsobu myšlení, cítění a chování. Ten je systematicky láká do pasti, aniž by si to uvědomovali, podobně jako závislost na alkoholu, nikotinu či drogách pomalu, ale jistě uvězňuje své oběti. Muži věří, že vládnou sociální realitě, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni. Jejich celu tvoří čtyři zdi, které doktorka Schaefová chápe jako čtyři mýty, tedy čtyři zastřešující víry, jež definují duševní obzor většiny mužů. První mýtus říká, že systém bílého muže je to jediné, co existuje. Muži ovládaní tímto systémem neznají žádný jiný způsob nazírání na realitu. Jsou závislí na svém jednorozměrném pohledu na svět, který jim realitu zprostředkovává. Nebaví je nic jiného než hra o moc, postavení a bohatství. Tato hra se hraje v zasedacích místnostech amerických korporací, na burzách s cennými papíry a komoditami, na hřištích profesionálních sportovních klubů, ve vládě, v kancelářích vysokých úředníků a v luxusních čtvrtích na předměstí. Seznam je nekonečný, protože tento mýtus zahrnuje tak či onak vše v našem životě. Takto žijeme všichni. Do určité míry jsme na tomto systému a na realitě, kterou nám předkládá, závislí všichni. Druhý mýtus zní: Systém bílého muže je přirozeně nadřazený. Jiní lidé mohou myslet, cítit a chovat se jiným způsobem, ten je však mimo rámec reality. Postoje a konání těchto lidí jsou v nejlepším případě kuriózní a zábavné, v nejhorším špatné a hrozivé. Z této pozice nadřazenosti mohou ti, kteří jsou začleněni v systému, vytvářet úsudky i za ty, kdo stojí mimo něj. A tak jsou ženy slabé, černoši neschopní, Mexičané líní, Rusové nespolehliví, chudí neproduktivní, nevzdělaní zaostalí. Seznam je tak dlouhý, kolik jen mají bílí muži předsudků. To proto, že jejich systém určuje, co je správné, dobré a pravdivé. Podle třetího mýtu systém bílého muže všechno zná a všemu rozumí. Neexistuje nic, co by nespadalo do jeho kompetence či zorného pole, a když už, tak to není důležité. Systém a ti, kteří ho ovládají, vědí, co je pro každého to nejlepší a co je nejlepší pro svět. Vědí, co chce Bůh, a vědí, jak Bůh chce, aby lidé žili. Mohou tedy uzákonit pravidla ekonomiky, politiky a dokonce i morálky. Ti, kteří jsou na systému závislí, nemají žádné pochybnosti o tom, jak se věci mají a jaké by měly být. Čtvrtým mýtem je přesvědčení, že je možné být zcela logický, racionální a objektivní. Vše, co stojí za poznání, se dá zpředmětnit a změřit. Dá se to započítat do hrubého národního produktu, dá se to změřit a zvážit na vahách politické moci, dá se to pozorovat a vědecky analyzovat nebo to lze uzákonit či do nějakého zákonu zahrnout. A jestliže existuje něco, co se nedá poznat pomocí moderních technologií tohoto systému, je to irelevantní a není třeba brát to v potaz. Pocity, zásady, naděje, ideály, práva a jiné nehmotné hodnoty mají význam jen tehdy, pokud se dají zhmotnit a změřit. Ačkoli první tři mýty ukazují, jak částečný a neúplný ve skutečnosti systém bílého muže je, teprve čtvrtý mýtus nám odhaluje, proč je také návykový. Podobně jako se alkoholik zaplétá do „lihové logiky“, jak to nazývá hnutí Anonymní alkoholici, stejně tak lidé zaklínění v tomto systému vykazují omezené uvažování a vnímání. Jejich závislost na systému je oslepuje do té míry, že nevnímají nic mimo něj. Jsou schopni vidět a cítit jen to, co posiluje jejich závislost, anebo naopak to, co ji ohrožuje. Oni sami si připadají logičtí, i když ve skutečnosti uvažují nesouvisle. Myslí si, že jsou racionální, ačkoliv se chovají iracionálně. Jsou přesvědčení, že jsou morální, přestože dělají věci, kterými ničí sebe i ostatní. Anne Wilsonová-Schaefová dále uvádí, že zmíněné čtyři mýty zastřešuje ještě jeden, který všichni čtyři podporují, stejně jako ony čtyři zdi podpírají strop, jenž definitivně uzavírá vězně uvnitř malé cely. A stejně jako tomu pomyslnému stropu, ani tomuto mýtu nikdo nevěnuje velkou pozornost, i když je zde stále přítomen. Je to víra, že je možné být Bohem. Většina bílých mužů by samozřejmě popřela, že tato víra je součástí jejich systému, ale to

jen z toho důvodu, že nedokážou rozpoznat, kam až jejich víra může vést. Jestliže je Bůh jediná nadřazená bytost, která definuje realitu a která všechno ví, pak si tím, že vytvářejí a udržují návykový systém, si bílí muži hrají, ať už vědomě, či nevědomě, na Boha. Tento postoj jsem zaznamenal v knize Boba Woodwarda, kde autor do určité míry zpochybňuje bezúhonnost bývalého ředitele CIA Williama Caseyho.5 Skutečně rouhačské je to, že systém bílého muže nahradil Boha, a rouhačský je i způsob, jakým si tento systém přivlastňuje Boží atributy. Ať už to nazveme vlastenectvím, národními zájmy, loajalitou vůči firmě či věrností katolické církvi, požadavek bezpodmínečné oddanosti a slepé poslušnosti je stejný jako ten, který klade droga na závislého. Jestliže mají lidé, a zvláště muži, najít v dnešní společnosti hlubší spiritualitu, je třeba, aby se odpoutali od samoúčelných názorů na svět. V mytologiích se tento nezbytný proces často zobrazoval jako tzv. zabití draka. Ježíš to nazývá „slepotou“, a to trestuhodnou slepotou: Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (Jan 9,40–41)

IV. Dvě cesty Cesta našeho duchovního vývoje se neřídí podle žádné vnitřní mapy, jež by nás vedla, a proto je potřeba se na chvíli zastavit a zjistit, kde jsme, to znamená zamyslet se, kde se nacházíme jako produkty naší kultury, jako muži, které si naše společnost představuje pod pojmem „typický muž“. Uvádím na tomto místě názornou mapku dvou cest, na něž se dnes mnozí muži vydávají. Bude užitečné si nejdříve prostudovat tento náčrt, než se dostaneme k podrobnějšímu popisu v této kapitole. Zaměřme se nejprve na výchozí bod naší cesty – model běžného muže. Jedná se o mužnost, jak ji obecně chápe a charakterizuje naše společnost. Tento typ představují John Wayne, James Bond a Rambo. Je to mužnost byznysmena, finančního magnáta, podnikatele. V politice je to zprostředkovatel moci a ten, kdo má moc rozhodovat. V armádě je to velitel, nejvyšší šarže, bojovník. Kovboj či šerif, policista či detektiv, dobrodruh či pirát – tito a jiní představitelé, které známe z filmů a literatury, zosobňují model běžného muže. Běžný muž je vždy mužný, jasný a přímý. Není na něm nic zženštilého. Je to typický muž, který patří jen sám sobě. Ostatní muži ho respektují pro jeho sílu, zdatnost a úspěch. Ženy ho obdivují, bojí se ho a chtějí ho, ale nikdy ho nemohou vlastnit. Naopak on vlastní je: přítelkyni, manželku, milenku. Je svým vlastním pánem a nikomu jinému nepatří. Je nezávislý a sebejistý, inteligentní a znalý, vynalézavý a schopný. Jestliže je potřeba něco udělat, on to udělá. Nikdy nedopustí, aby mu jeho emoce nebo city druhých zhatily plány. Svou emocionální a duchovní stránku obětuje. Ať tak či onak, běžný muž je v západních kulturách vzorem mužnosti. Je to přesně ten idol, k němuž jako malí kluci vzhlížíme, když sníme o tom, až z nás budou dospělí muži. Je to také představa, kterou se řídíme, když se snažíme chovat mužně. Je to maska, již si nasazujeme, když si nejsme jistí svou mužností. Je to zkrátka to, co si muži i ženy představují pod označením mužnost.6 Ale pokud se chceme duchovně rozvíjet, musíme se z tohoto bodu začít přesouvat někam jinam. Typ běžného muže je pouze začátek duchovní cesty. *** První posun na cestě je směrem k ženskosti. Toto byl nepochybně jeden z faktorů ve vývoji Ježíše v muže, ale jelikož víme velmi málo o Ježíšově životě před jeho veřejným působením, zvolme si jinou postavu Nového zákona. Nazvěme tuto část cesty cestou Jana, nejmilejšího učedníka, podle označení, které dal Jan Evangelista sám sobě: „učedník, kterého Ježíš miloval“. U Poslední večeře Páně seděl právě tento učedník nejblíže Ježíši a podle Janova vlastního vyprávění si položil hlavu na Ježíšovu hruď. Většina mužů by tento akt dnes považovala za společensky nepřijatelný a pro mnoho z nás mužů by to bylo emocionálně nemožné. Zkrátka bychom to neudělali, protože by to vypadalo příliš zženštile, nebo dokonce homosexuálně. A přesto se tento muž cítil zjevně velmi dobře, když mohl přijmout náklonnost a vyjádřit své pocity před ostatními, a dokonce před jiným mužem. Proto můžeme považovat Jana, nejmilejšího učedníka, za svatého patrona první cesty v mužském duchovním vývoji. Pro většinu z nás začíná duchovní cesta směrem k ženskosti skrze vztahy se ženami. Když se postupně učíme navazovat vztahy se ženami v našich životech – s matkami, babičkami, sestrami a ostatními příbuznými ženami, s partnerkami a konečně s manželkami – zjišťujeme, že obývají úplně jiný prostor než běžný muž. Pro nedostatek lepšího označení budeme tento typ nazývat běžná žena. V rámci kulturních stereotypů je běžná žena přesným opakem toho, co jsme zde popsali jako běžného muže. V negativním slova smyslu je to ona žena v nesnázích, ta, která potřebuje být zachráněna a ochraňována mužem. Poznáváme ji běžně v literatuře a v médiích jako partnerku, manželku, hrdinovu matku, ale nikdy jako hlavní hrdinku. Nikdy není iniciátorkou, aktivním účastníkem nebo tím, kdo rozhoduje; vždy jen přihlíží, poutá mužskou pozornost a přijímá dary. V pohádkách ji reprezentují Popelka, Sněhurka a Šípková Růženka. Avšak i v pohádkách můžeme pozorovat pozitivní stránku této běžné ženy: je milující, starostlivá, trpělivá, pilná, půvabná a okouzlující. Přesto ale musí čekat, až budou její ctnosti odměněny, musí dělat vše pro to, aby si princovu pozornost zasloužila. V americkém kontextu tento typ ztělesňuje dokonalá hostitelka, dokonalá manželka, dokonalá matka. Je atraktivní, nápaditá, ohleduplná, spolupracující, podporující, nápomocná, mírná a starostlivá. Je to model ženy, který se dívky tradičně učí napodobovat a chlapci očekávat. Už jako kluci objevujeme, že ženská realita je jiná než ta naše, přesto na ní vidíme cosi fascinujícího a přitažlivého. Ženskost je něco, po čem toužíme, ale protože si uvědomujeme svou čistou mužskost, vnímáme tuto ženskost jako něco zcela mimo nás. Abychom ale dosáhli toho, po čem toužíme, musíme nějakým způsobem vstoupit do světa žen a naučit se mluvit jejich jazykem. Musíme se naučit být zranitelní a citliví, musíme si dávat

pozor na to, jak mluvíme a jak se chováme, musíme se naučit tajemství dvoření – a to vše proto, abychom získali objekt svých tužeb. V tomto ohledu moderní společnost už nabízí možnosti cesty za poznáním ženskosti, které ve starověku a středověku nebyly dostupné. Když se ještě manželství domlouvala (obvykle mezi otcem a nastávajícím ženichem), mladí muži se nemuseli učit vybranému umění dvořit se. Mohli odkládat objevování ženskosti na neurčito jako něco, co mohli nebo měli objevit sami v sobě. Jen stěží si muži uvědomovali, že když si vydobyli právo vybrat si své nevěsty sami, poskytli zároveň ženám právo vybrat si svého budoucího partnera. Pomalu, ale jistě mění ženy kulturní stereotyp dokonalého manžela. Už od 60. let 20. století probíhají v naší kultuře změny, díky nimž se stalo nutné a žádoucí, aby muži rozvíjeli ženskou stránku svého „já“. Kromě sexuální revoluce, jež dodala mužům a ženám odvahu zrovnoprávnit obě pohlaví, se v období 60. let zlepšil přístup žen ke vzdělání a zvýšil se jejich počet v podnikání, což přimělo muže začít brát ženy opravdu vážně. Poprvé v historii začalo hodně mužů zpochybňovat účel a efektivnost válek a upouštět od bezpodmínečného vlastenectví. Sociální vědy jako psychologie a sociologie začaly doceňovat a prosazovat výhody celistvosti ve vývoji osobnosti a integrovaného způsobu života. Literatura, umění i média přestaly prezentovat model mužnosti jako čistě mužský stereotyp a nahradily ho modelem, kde ženská stránka vyvažuje mužskou. Stalo se daleko přijatelnějším, že se muži zdokonalují v tradičně ženských schopnostech naslouchání, porozumění, starostlivosti a péče. A Johna Wayna nahradili Alan Alda, Patrick Swayze a mladí intelektuálové s dobře placeným zaměstnáním. Sám jsem se stal svědkem těchto změn během třinácti let, kdy jsem byl pastýřem komunity Nový Jeruzalém v Cincinnati. Komunita se začala rozvíjet na počátku 70. let 20. století jako místo duchovních cvičení pro středoškoláky, ale brzy se začaly zúčastňovat i dívky, manželské páry a starší lidé. Většina z nich však byli mladí muži a ženy a, jak se dalo očekávat, někteří se do sebe zamilovali, vzali se a začali budovat rodiny. V polovině 80. let už většina těchto párů vychovávala děti a celá polovina z čtyř set členů společenství byly děti a dospívající. Jestliže si poslechnete první kazety, které jsem v této komunitě nahrál,7 uslyšíte, že neustále trvám na tom, jak je důležité obrátit se k Bohu a odevzdat se mu. V kontextu modelů mužskosti a ženskosti jsem měl na mysli odvrácení se od mužských schopností nezávislosti a ovládání k ženským schopnostem důvěry a vytváření vztahů. V tomto období jsem vnímal celou křesťanskou duchovní cestu právě v těchto souvislostech; upřímně řečeno, jako mladý kněz jsem se nacházel přesně v tomto úseku své duchovní cesty a byl jsem si jistý, že chlapci, s nimiž jsem pracoval, potřebovali vést tímto směrem. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že dívky možná potřebovaly slyšet něco úplně jiného a že obrácení k Bohu má u žen znamenat nejprve obrácení se k mužským stránkám. Ale já jsem tenkrát kázal něco jiného a to slýchali i mladí muži v komunitě. Jako skupina tedy celá komunita směřovala k více ženskému životnímu postoji. Všichni jsme horoucně naslouchali jeden druhému, vedli dialog, byli plni souhlasu a porozumění, a to jak na úrovni komunity, tak v rodinném prostředí. Mladým mužům se zde otevíral zcela nový svět, svět vnímavosti a důvěry, který jim odhaloval neomezené možnosti navazování partnerských a rodinných vztahů. Stali se z nich milující a velmi starostliví otcové, častokrát mnohem lepší než ti, se kterými vyrůstali. Nejprve jsme tím byli všichni nadšení; zdálo se, že rizika, která mladí muži podstoupili, když se rozhodli rozvíjet ženskou stránku své osobnosti, se vyvážila jejich spokojeným rodinným životem a relativním souladem v celé komunitě. Netrpěli jsme žádným druhem soupeření ani rozpory, jakými procházely jiné charismatické skupiny, jak jsme se dozvídali. Ale postupem času jsme zaznamenávali nejrůznější problémy, které vyvstávaly v rodinách, jak děti rostly. Konečně nám pomalu začalo docházet, že součástí všech problémů bylo to, že potomky v podstatě vychovávaly dvě matky. Děti neměly v rodině žádnou zkušenost se silným mužským modelem. Jedna věc je, když se muži podaří rozvinout svou ženskou stránku, ale něco úplně jiného je, když u této stránky zůstane. A to se právě stalo mužům v komunitě Nový Jeruzalém. Nikdo je nemůže samozřejmě z ničeho obviňovat, protože jim nikdo nikdy neřekl, že jejich duchovní cesta musí v určitém bodě nabrat jiný směr. Všichni jsme si mysleli, včetně mne, že duchovní rozvoj se ubírá víceméně jen jedním směrem. Ovšem realita naší zkušenosti nás postavila tváří v tvář krátkozrakosti tohoto názoru. Jestliže se muži podaří úspěšně navázat kontakt s ženským elementem své osobnosti a v tomto prostoru zůstane, jeho postoj se výrazně přiblíží k modelu, který jsme nazvali běžná žena. Má tedy, jak doufám, všechny pozitivní vlastnosti daného vzoru, o což jsme se snažili v naší komunitě, ale stejně tak to přináší i mnoho rysů negativních. Proto se mezi námi objevilo mnoho mladých otců, kteří trpěli žalostným nedostatkem vzorových maskulinních vlastností, jako jsou schopnost zaměření, rozhodnost, sebevědomí, vnitřní autorita. Někteří z nich i ve věku okolo třiceti let stále ještě hledali ve svém okolí náznak vedení, ujištění, či dokonce záchranu. Kulturní stereotyp muže, který zůstává uzamčen v ženském prostoru své osobnosti, je reprezentován vzorem slabocha, sentimentální bačkory, zženštělého muže. Tento stereotyp budeme nazývat povrchní žena. Nemá hloubku ani sílu, zvláště pokud negativní aspekty tohoto typu ženskosti převyšují ty pozitivní. Na konci 70. let bylo v naší

komunitě mnoho dobrých, ale zjemnělých mužů. Byli sympatičtí, ale upřímně řečeno, těžko mohli někoho inspirovat nebo vyprovokovat. V určitém bodě naší společné duchovní pouti si proto mnozí z nás začali uvědomovat potřebu jakéhosi druhého kroku, který by měla udělat většina mladých mužů, ale stále jsme si nebyli jistí, jak by měl tento další krok vypadat. Odpověď přišla zcela nečekaně od feministek. Jednoho dne přišla do mé kanceláře Pat Brockmanová, sestra uršulinského řádu, která byla v komunitě od jejího založení, a ukázala mi knihu od Betty Friedanové nazvanou Druhý stupeň.8 Autorčina teze spočívala v tom, že až do současnosti ženské hnutí urazilo jen půl své cesty: osvobodilo ženy od mužské nadvlády a umožnilo jim přenést se do mužského elementu, ale až příliš častým výsledkem byly ženy, které se vžily do mužského stereotypu natolik, že se staly stejně špatnými jako ti muži, které nenáviděly. V podstatě popisovala přesný opak toho, čím procházeli muži v Novém Jeruzalémě, čímž vytvořila dokonalou paralelu. Friedanová vyzývala feministky, aby jako ženy pokračovaly ve svém vývoji a dosáhly hlubší a celistvější podstaty svého ženství. Najednou nám bylo s Pat jasné, že onen druhý stupeň, který byl potřebný pro spoustu mužů v naší komunitě, nespočívá v hlubší ženskosti, ale v návratu k mužskosti na hlubší úrovni. *** Při hledání biblického obrazu této druhé etapy, to jest cesty k opravdovému muži, jak jsme jej nazvali, jsem se nakonec rozhodl pro cestu Jana Křtitele. V evangeliích je Jan Křtitel znázorněn jako přesný opak Jana, nejmilejšího učedníka. Je to divoch, který žije sám na okraji pouště, chodí v hrubém šatu a jí syrovou potravu. Ví všechno o lidské hříšnosti, takže ty, kteří jsou ochotni vyznat se ze svých hříchů, povolává Jan ke křtu, a ty, kdo nejsou ochotni dát se na pokání, nazývá pokrytci, lháři a plemenem zmijí. Jan se s nikým nemazlí. Není tu proto, aby si hrál na dobrosrdečného chlapíka. Aby si mohl zachovat svou bezúhonnost a upřímnost, žije Jan Křtitel schválně na okraji společnosti, protože odtud může otevřeně říkat, jak se věci mají. Nemá šaty, jaké nosí muži z lepší společnosti, má jen jednoduché oblečení z velbloudí srsti a kůže. Také se nedá předpokládat, že si dává tento oblek do čistírny. Co se týče stravy, jí kobylky a včelí med. Tohle jedí lidé na poušti, ti, kteří byli vyloučeni z většinové společnosti. Pro mne představuje Jan Křtitel tu divokou, nespoutanou stránku Boha. Křesťané často zapomínají, že Bůh je ve Starém zákoně zobrazen mnohem bouřlivěji než v Novém. Hned na začátku Bible, v knize Genesis, Bůh shlíží na zemi a nelíbí se mu, jak lidé žijí, a tak se rozhodne seslat na ně potopu a začít znova od začátku. To je pěkně divoké! Později si vybere jednoho chlapíka jménem Abrahám a řekne mu, aby si zabalil věci a vyrazil přes poušť na jakési místo, které v životě neviděl. Sdělí Abrahámovi a jeho ženě, kterým je asi tak sto let, že se jim narodí syn – a on se opravdu narodí! Ale vzápětí Bůh zasadí Abrahámovi ránu pod pás, když mu nařídí, že musí obětovat svého jediného syna, a to všechno potom, co mu sdělí, že se stane vůdcem velkého národa! Toto je naprosto svobodný Bůh, který se snaží utvořit duchovně svobodné lidi. Tolik jsme si „zkrotili“ Písmo svaté, že už nevidíme tuto Boží nespoutanost a divokost, ani když nám zírá přímo do tváře. Bůh se lidem zjevuje v podobě planoucích keřů, sloupů kouře a ohně, hromů a blesků nad vrcholky hor. Faraon egyptský poznává drsné způsoby divokého Boha, když dospěje k přesvědčení, že jeho plány na rozšíření impéria jsou důležitější než lidská svoboda. Izraelité si myslí, že jsou za vodou, protože jsou národ Bohem vyvolený, ale Bůh srovná jejich královstvíčko se zemí, protože nedodrželi to, pro co byli vyvoleni. Bůh není loajální k firmě a nezdá se, že by lpěl na nějakých společenských nebo kmenových hodnotách. Hospodin je Bůh všech lidí a vytváří si své vlastní pestré seskupení. Proroci byli také pěkně divoká parta. Museli, protože byli mluvčí právě toho nespoutaného Boha. Boha, který se příliš nestaral o chrámy a o oběti, ale zato ho moc zajímalo, jak se zachází s lidmi. Přečtěte si Bibli, tam to všechno je. Máme sklon si myslet, že proroci byli věštci, kteří předpovídali křesťanskou budoucnost, ale oni znamenali mnohem více, protože pojmenovávali všudypřítomné iluze. Byli to nekněží, přišli s radikálním poselstvím od nebezpečného Boha a za svou snahu byli umlčováni, pronásledováni a zabíjeni (viz Matouš 23,29–36). Až do posledního proroka, Jana Křtitele, bylo ochočené náboženství vždy ohrožováno osobami s mravní bezúhonností. A proto je Jan, archetyp divokého muže, dokonalý svatý patron druhého stupně cesty, která vede k opravdovému muži. Už jen na poslech se ta cesta zdá být velmi náročná a ještě náročnější je podniknout ji. Duchovní cesta k opravdovému muži je tak těžká proto, že je velmi snadné nesprávně pochopit, co se o ní říká. V postavě Jana Křtitele je hodně rysů, které mohou být zaměněny za rysy nezávislého drsného chlapíka a siláckého hrdiny, což je ve skutečnosti charakteristika povrchního (negativního) muže. Pokud jste už alespoň nezačali první cestu, nebudete mít potuchy, co druhá cesta obnáší, a budete si myslet, že jen potvrzuje charakteristiku běžného muže. Jestliže můžeme cestu Jana, nejmilejšího učedníka, charakterizovat jako posun směrem ke sjednocení s ženskostí, pak cesta Jana Křtitele musí být chápána jako cesta z ženskosti zpět k mužskosti, která znovu sjednocuje obě charakteristiky. Celá cesta, jež dává mužské duši plně se rozvinout, musí jít ve šlépějích obou Janů, ne jen jednoho z nich. Hlavní

důvod, proč je cesta toho druhého Jana o tolik těžší, je ten, že pokud vystrčíte hlavu příliš, může skončit na něčím podnosu, což se samozřejmě stalo právě Janu Křtiteli. Je to stejně riskantní cesta jako onen vnitřní posun směrem k ženskosti. Je to cesta zpět, ven do vnějšího světa, kde číhá nebezpečí, nejistota a téměř jisté selhání. Není divu, že mnozí raději zůstávají v bezpečném světě myšlenek a názorů. Z vlastní zkušenosti a ze zkušeností mnoha mužů, s nimiž jsem pracoval, vím, že s velkou pravděpodobností existují přirozené časové úseky, které odpovídají dvěma cestám. Během prvních dvaceti let svého života vkládáme většinu své energie do pouhého osvojení si charakteristiky běžného muže. Obzvláště v letech dospívání se tolik snažíme přiblížit se tomu, co považujeme za mužský vzor, ale ve skutečnosti si jen budujeme základní tábor, ze kterého můžeme vyrazit na duchovní výpravu. To ovšem v té době ještě nevíme. Když máme smůlu – a většina mužů v naší společnosti ji má – myslíme si, že tím, že jsme přišli na svět, jsme už také dorazili do cíle, a zbytek života strávíme ve stereotypu povrchního muže. Ale když se nám nějakým způsobem podaří najít element ženskosti – ať už v ženě, v chudých, v náboženství, nebo kdekoliv jinde – a uvědomíme si, že se musíme rozvíjet tímto směrem, strávíme dalších přibližně dvacet let tím, že se budeme dvořit věčné ženskosti, snažit se ženy potěšit a najít svou vlastní vnitřní duši. Asi tak ve čtyřiceti až pětačtyřiceti letech se muži dostávají do krize středního věku, jež někdy bývá označována jako mužská menopauza. Pro ty z nás, kteří se zasekli u modelu povrchního muže, to znamená, že dostali ránu do svého vlastního mužského ega, což Jung a další psychologové vysvětlují jako poslední pokus ženského elementu v nás dostat se do našeho vědomí, protože jinak vkročíme do druhé poloviny našeho života s tím, že jsme duševně vyvinuti pouze napůl. Pro ty z nás, kterým se podařilo proniknout k ženské stránce svého „já“, to však znamená zásah do naší duše, o níž jsme si mysleli, že je celistvá. Místo toho, aby nás obtěžoval náš nevědomý ženský element, zjišťujeme, že v nás působí zmatek právě onen nevyužitý potenciál mužský. Nechci však vzbudit dojem, že se vše odehrává v pravidelných dvacetiletých cyklech. Toto je jen schematický pohled na typický mužský duchovní vývoj, který se pravděpodobně odehrává u většího počtu mužů. V reálném životě neexistuje žádná typická duchovní cesta; každý muž je jedinečný. Další nedorozumění, kterému se chci vyhnout, je dojem, že první cesta musí být dokončena před započetím cesty druhé. Když mluvíme o duchovním vývoji jako o cestě, je to jen jednoduchý symbol pro vysoce komplikovaný vývojový úkol. Nikdy se nám nepodaří splnit ho celý, někdy dokonce ani jeho první část. Dosažení duchovní celistvosti pomocí spojení s ženskostí je samo o sobě celoživotní úkol. Nikdy není možné tento proces zcela dokončit a my budeme uvnitř sebe neustále nacházet některé aspekty povrchního muže, které budeme muset konfrontovat, přeměnit a doplnit ženskou stránkou svého „já“. Nemá smysl odkládat následování Jana Křtitele jen proto, že ještě setrváváme ve směru vytyčeném Janem, nejmilejším učedníkem. To by znamenalo uváznout v typu povrchní (negativní) ženy. Jestliže existuje nějaká léčka na cestě dnešní mužské spirituality, pak je nastražena právě v tomto úseku. Už tolik toho bylo napsáno o tom, jak je důležité umožnit můžům, aby rozvinuli svou ženskou stránku a povzbuzovat je k tomu, až se nakonec zdá logické považovat první část cesty za celou odyseu. Část celého problému samozřejmě také spočívá v tom, že v naší západní kultuře, a dokonce i v naší náboženské tradici, je jen málo průvodců, jež by nás mohli dovést do hloubky mužskosti, a téměř žádní učitelé a rádci, kteří by této hloubky již dosáhli a vrátili se zpět, aby nás navedli správným směrem. Velmi nutně potřebujeme mentory – rádce na naší mužské duchovní cestě. Je zajímavé, že anglické slovo „mentor“ pochází z řecké mytologie. Mentor byl moudrý a důvěryhodný rádce krále Odyssea. Když se Odysseus vydal na svou dlouhou pouť, svěřil Mentorovi svého syna Telemacha a ustanovil ho jeho učitelem a ochráncem jeho duše. Zdá se, že otec je jen zřídkakdy zasvěcovatelem svého syna. Většinou je to nějaký jiný muž, kdo vede chlapce na cestě k dospělosti. (Možná, že náš problém tkví nejen v tom, že máme zoufale málo „kmotrů“, ale i v tom, že očekáváme příliš mnoho od svých biologických otců!) Poslední úžasný paradox spočívá v tom, že podle některých názorů byl Mentor maskou Atény, řecké bohyně války a moudrosti. Jinými slovy, jediným důvěryhodným průvodcem Odysseova syna Telemacha byl muž s duší ženy, jež byla sama válečníkem a mudrcem. Staří Řekové dobře věděli, že aby se z chlapce stal muž, musí se nejprve odloučit od ženskosti a pak se do ní vrátit. Totéž můžeme vidět u Ježíše, když opouští svou matku a jde si sednout mezi učitele do chrámu, kde jim naslouchá a klade otázky (viz Lukáš 2,46). Když se ho na to Maria zeptá, Ježíš neváhá a odpoví, že přece musí být tam, kde jde o věc jeho Otce (viz Lukáš 2,49). Přesto se vrací s matkou domů a až o osmnáct let později se cítí připraven promluvit veřejně o Bohu. Staří Řekové i Písmo svaté kladli daleko větší důraz než my na jednotlivé etapy cesty, na jejich načasování a na nezbytné cíle. V případě mužů mluvíme o nezasvěceném, tedy „neiniciovaném“ muži jako o puerovi („puer“ znamená latinsky „chlapec“ nebo „dítě“). Jestliže je dnes mezi námi mnoho puerů, je to nejen proto, že máme jen málo poznatků o univerzálních iniciačních obřadech mladých mužů, ale i proto, že je tak málo mentorů a průvodců na těchto cestách. Kdo půjde první? Běžní šéfové, trenéři a učitelé poradí mladému muži, jak se dostat z problémů. Skutečný rádce ho navede do

problému a pak ho vyvede ven. Věřte oběma Janům, že udělají totéž.

V. Mužská emancipace „Existují dva způsoby, jak se stát prorokem. Jedním z nich je sdělit zotročeným, že jsou svobodní. To je těžká cesta Mojžíšova. Druhý způsob je sdělit těm, kteří si myslí, že jsou svobodní, že jsou v podstatě zotročení. To je ještě těžší cesta Ježíšova.“ – Richard Rohr Mým prvním úkolem ve službě jáhna bylo vydat se za indiánským kmenem Akomů v Novém Mexiku. Ještě než jsem se tam rozjel, ostatní františkáni se mě snažili připravit na kulturní šok a říkali mi, jak moc jsou tito lidé odlišní. Upozorňovali mě, že v kmeni Akomů vládne matriarchát, což znamená, že hlavními vůdci kmene jsou ženy. Tyto ženy jsou silné, rozhodné a říkají mužům, co mají dělat. Jestliže jsem chtěl pracovat s těmito lidmi, musel jsem se, dle rad ostatních, naučit vycházet se ženami. S touto „průpravou“ jsem strávil první dny v rezervaci jen tím, že jsem pozoroval a naslouchal a snažil se rozpoznat společenské struktury, které v kmeni Akomů převládaly. Po několika týdnech mi však došlo, že mezi těmito lidmi a přáteli doma není zas tak velký rozdíl. Jediné, co bylo odlišné, byla upřímnost, s jakou Akomové popisovali způsob fungování jejich společnosti. Ženy u nich mají moc a každý to ví, kdežto v bělošské kultuře každý předstírá, že moc mají muži. My muži si myslíme, že držíme otěže pevně ve svých rukou, ale většinu každodenních rozhodnutí, z nichž se skládá náš život, dělají ženy. Někde jsem četl anekdotu, která vtipně, ale přesně odráží tuto situaci. Jednoho muže se ptali, kdo u nich v rodině rozhoduje. Muž odpověděl, že o všech malých, nepodstatných věcech rozhoduje jeho žena a o velkých, závažných věcech rozhoduje on. Když byl požádán, aby to upřesnil, vysvětlil to takhle: „Moje žena rozhoduje o tom, kde budeme bydlet, kam budou děti chodit do školy, jak se bude dělat rodinný rozpočet, kam pojedeme na dovolenou a tak dále. Ale v těch zásadních věcech, jako například jestli se dá věřit Rusům, jestli máme dobrou vládu a jak bychom měli posilovat ekonomiku – o nich rozhoduji já.“ Tento vtip je legrační a smutný zároveň, protože ten muž byl evidentně ošálen a věřil, že skutečně má moc rozhodovat. Ani v práci nejsou muži tak mocní, jak se zdá. Jestliže pracují manuálně, pak dělají jen to, co se jim řekne, což je obvykle stejná věc pořád dokola, každý den. Pokud jsou vedoucí nebo manažeři, vždy mají nad sebou nějakého šéfa, který jim nařizuje, co mají a nemají dělat. Pokud jsou dealeři nebo obchodní cestující, vždycky se musí snažit vnutit se zákazníkům. A i když jsou to vysocí úředníci, většinu svých takzvaných rozhodnutí stejně činí pod tlakem ještě vyšších úředníků, správních rad nebo tržních zákonů. Mnoho mužů je placeno za to, aby dělali to, co jim nařídí někdo jiný. Ve skutečnosti neovládají své vlastní životy. Není proto divu, že jich tolik na vše rezignovalo. Tento nedostatek kontroly nad svým životem má za následek to, že na důležitosti získává v naší kultuře zábava a dovolená. Stres z toho, abychom stihli všechny termíny, abychom naplnili něčí očekávání, obavy z toho, že za námi už je další muž připravený vzít nám práci, jakmile něco zkazíme, způsobují, že se pro muže stává nutností vypadnout z tohoto maratonu a zapomenout na práci. A tak se nemůže rozhodnout, že se nebude dívat na televizi, že nepojede na víkend pryč nebo že nepojede na dovolenou, protože zkrátka potřebuje tyto úniky z každodenní dřiny. Naše kultura poskytuje mužům iluzi, že mohou svobodně rozhodovat, ale ve skutečnosti je účinně zbavuje možnosti naplánovat si jiné, nové aktivity ve svém volném čase. Muži mají málokdy šanci učinit rozhodnutí, které by výrazně změnilo jejich život nebo svět kolem nich. Musejí hrát tu hru až do konce, jinak nedostanou odměnu. Tento trend se projevuje mimo jiné i tím, jak málo lidí chodí v Americe k volbám. Navenek jsme pyšní na naši demokracii, ale nakonec jde k všeobecným volbám méně než polovina oprávněných voličů a k místním volbám ještě méně. Například prezidentských voleb se ve Spojených státech účastní jen asi čtvrtina dospělých občanů. Mnoho Američanů pak ve veřejných průzkumech odpovídá, že buď cítí bezmoc něco na zavedeném systému změnit, nebo nevidí mezi kandidáty žádný rozdíl. Tvrdí, že ať zvítězí kdokoli, za skutečnými vládními rozhodnutími bude stejně stát mocná lobby a ekonomické zájmy. A ze stejných důvodů se neobtěžují apelovat na Kongres nebo se zapojit do občanských iniciativ. Systém bílého muže tímto způsobem vytváří pouhou iluzi moci, zatímco skutečnou moc rozhodovat potlačuje. A proto musí mužům nabízet iluze úspěchu v podobě povýšení, prémií a jiných symbolů prestiže. Muži podvědomě vědí, že přemístění na jiné místo v onom pomyslném labyrintu neznamená únik z totálně ovládané hry, kterou jsou nuceni hrát. Větší psací stůl, vlastní kancelář, větší dům, nové auto, dražší dovolená – to jsou v podstatě prázdné odměny, které muži dostávají za to, že se vzdají své svobody a vloží veškerou svou mužskou energii do služeb systému. Muži si musejí vštípit pravidla systému do paměti poměrně brzy. Když jsem učil na Střední škole Rogera Bacona v Cincinnati, většina chlapců by se dala považovat za takzvaně normální. Byli chytří, ale ne geniální, vypadali docela

dobře, ale nebyli vyloženě hezcí, byli zdraví, ale nebyli to skvělí atleti. Přesto naprostá většina z nich se sebou nebyla spokojena. Jestliže nebyli zvoleni do studentského senátu, jestliže nevypadali jako filmové hvězdy, jestliže se nedostali do fotbalového týmu, hned se cítili jako nuly. Řekli byste, že františkánská chlapecká škola by jim měla nabídnout trochu jiný, více křesťanský pohled na svět, ale škola se ve skutečnosti zakládala na stejném systému hodnot jako okolní většinová společnost. Katolická výchova, stejně jako každá jiná v naší kultuře, učí děti systému motivací a odměn, který je typický pro systém bílého muže a v němž se z neúspěchu vždy viní jedinec, nikdy samotný systém. Součástí útlaku nás mužů je samozřejmě i fakt, že se učíme sami utlačovat ty, kdo mají méně významné postavení než my. Obzvláště pak utlačujeme rasové menšiny, homosexuály, chudé a ženy. Psychologicky vzato (tzn. v zotročené psychologii systému bílého muže) to musíme dělat, abychom získali pocit nadřazenosti, když se nám nedostávají skutečně hodnotné schopnosti. Když se nám už nemůže podařit prosadit nějakou skutečnou změnu v chodu světa, vytvoříme si alespoň iluzi možnosti změny, abychom vůbec měli nějakou sebeúctu. Mužská emancipace je tedy složitější proces než emancipace ženská. Ženy vědí, že jsou utlačovány, a to už je sám začátek procesu emancipace. Ženy znají ty hry, které muži hrají, zatímco my muži si ani neuvědomujeme, že náš systém je vlastně systém her. A i když na to přijdeme, spokojíme se s tím, že tak to prostě na světě chodí, že tak to má v životě být, protože systém bílého muže už za nás realitu definoval. Ale takhle to v životě být nemusí. Ve skutečnosti existuje cesta ven z tohoto systému – cesta, která, jak říká Ježíš, není z tohoto světa. V jazyce Bible se tato cesta nazývá spása – záchrana před tímto světem a jeho falešnými sliby. V mytickém jazyce lidových pověstí je to cesta osvobození divocha. V jazyce psychologie je to cesta uvolnění tvůrčí energie opravdového muže. V jazyce spirituality je to dvojí cesta Jana, nejmilejšího učedníka, a Jana Křtitele. V jazyce teologie to znamená cestu do tajemství Nejsvětější Trojice, poznání, že jsme stvořeni k obrazu Božímu, a účast na našem vykoupení.9 Díky snahám hnutí za ženskou emancipaci jsou ženy podstatně dál na cestě za spásou než muži. Ženy si uvědomily svůj útlak, pojmenovaly ho a vědomě započaly cestu do mužské části svých androgynních „já“. I v případě, že nejsou vědomě zapojeny do hnutí za ženskou emancipaci, už načerpávají svou skrytou mužskou energii k organizování domova, k udržování fungující rodiny a zařizování potřebných věcí. Je ironií osudu, že jsou to právě ženy, kdo má v naší patriarchální společnosti moc rozhodovat o věcech každodenního života. Některé ženy si to neuvědomují, ale většina mužů si to ani nepřipouští. Spousta mužů je natolik fascinována tím, co se v naší kultuře považuje za mužnost, že se ještě vůbec nepokoušejí o využití své ženské stránky. Muži natolik uvázli v pravidlech systému bílého muže, že ani necítí potřebu nějaké emancipace. Vůbec nejsou rozhořčeni tím, že instituce, které manipulují jejich životy, je psychologicky vykastrovaly a znemožnily jim poznání jejich vlastní hlubší maskulinity. Mužská emancipace je proto proces obtížnější a potřebnější než emancipace ženská. Obtížnější proto, že většina z nás si potřebu emancipace neuvědomuje, a potřebnější proto, že naše otroctví udržuje celý systém v chodu. Osamělý, nezdravý a návykový charakter mužských životů je příliš vysoká cena za snahu udržet tuto patriarchální společnost. Podobně jako Thomas Merton se často cítím jako průvodčí ve vlaku, který se řítí vstříc strmé skále. Běhám sem a tam v uličkách mezi sedadly a říkám lidem, aby vyskočili dřív, než bude pozdě, a oni na mne v úžasu civí a podivují se mému nesouvislému projevu. Není možné někoho osvobodit, pokud on sám není přesvědčen, že osvobození potřebuje. V chudších společnostech je to tak nějak snazší. Ale naše společnost, jež nám zajišťuje dostatek pohodlí střední třídy, se dokáže vyhýbat této otázce už velmi dlouhou dobu – možná napořád.

VI. Mužská iniciace „Hrdinové všech dob už šli před námi, labyrint je už prozkoumán; zbývá jen následovat směr hrdinské cesty. Kde jsme si mysleli, že nacházíme hněv, najdeme Boha; kde jsme si mysleli, že jdeme směrem ven, půjdeme do středu své existence; kde jsme si mysleli, že jsme osamoceni, budeme s celým světem.“ – Joseph Campbell10 Téměř ve všech kulturách se muži nerodí, ale utvářejí se. Daleko více než u žen přikládaly tradiční kultury velký význam pubertě a iniciačním obřadům chlapců. Je to téměř, jako by biologická zkušenost menstruace a porodu byla pro ženy dostačující iniciací, ale muži musejí neustále podstupovat nejrůznější zkoušky, omezení, výzvy, tresty, úsměšky, obřízky, izolace, hladovění, obnažování a popohánění do dospělosti. Fenomén iniciace je téměř univerzální; jedinou skutečnou výjimkou je moderní světská západní kultura. O náhradu se s malým duchovním úspěchem snaží organizace skautů, akt biřmování, různé chlapecké kluby. Historicky probíhal celý proces zcela jasně. Chlapec musel být nejprve odloučen od ochranářské ženské energie a pak byl zaveden do rituálního prostoru, kde mohl přijmout novou mužnost jako svátost; musel postoupit rituální bolestivé a zraňující zkoušky, spojit se s ostatními muži a zavázat se k věrnosti kmenovým hodnotám. Tento model je tak dobře zdokumentován, že je až k neuvěření, že jsme ho tak snadno mohli opustit. Současné gangy, projevy krize pohlavní identity, romantizování válek, nesmyslné násilí a homofobie budou dle mého názoru nekontrolovaně narůstat, dokud se zase neobjeví moudří rádci a stařešinové, kteří začnou chlapce učit. V minulých dobách se těchto rolí úspěšně zhosťovali medicinmani, kněží a šamani. Nyní chlapci vzhlížejí ke svým trenérům, náčelníkům vojenského výcviku či fundamentalistickým kazatelům a hledají u nich to, co jim už neposkytuje církev. Někdy mají dokonce k duchovním odpor, pravděpodobně proto, že jsme jim příliš dlouho nabízeli kamení místo chleba, morální minimum místo odvážných poutí, povinné zasvěcené dny místo riskantních výprav za poznáním. Mužská iniciace je vždy spojena s těžkostmi, nesnázemi a bojem a obvykle s uctivou konfrontací s mimorozumovým chápáním, podvědomím či divokostí, chcete-li. Připravuje mladého muže na to, aby byl schopen orientovat se v životě ne vždy jen podle logiky, racionálna a pragmatismu. Upřímně řečeno, iniciace ho připravuje na konfrontaci s lidským duchem. Vzhledem k tomu, že v dnešní době už neexistuje žádný takovýto trénink, moderní muž je nejen chycen do pasti svého pohodlí, ale také do pasti své psýché a do toho, co považuje za rozum. Toto je mýtus modernismu, který se posledních sto let ztotožňuje se západní kulturou. Je to stejný druh mýtu, jako byl mýtus Dia, mýtus Quetzacoatla nebo mýtus Adama a Evy. Protože muži nejsou iniciováni do oblasti posvátného, myslí si, že jejich mýtus je v podstatě objektivní pravdou a univerzálním řádem. Jsou natolik polapeni v pasti modernismu (tj. filozofie pokroku + pravda rozumové, levé hemisféry mozku + nezávislost a rozvoj jedince), že jsou stále méně schopni uskutečnit setkání s přesažnou realitou. Sekularismus stojí v tomto smyslu za většinou současného nedostatku víry. Ateismus a agnosticismus byly před nástupem modernismu naprosto nemyslitelné. A stále nemyslitelné zůstávají pro moudře iniciované muže. V klasických příbězích o spáse a na mytických poutích muži tradičně procházejí několika stupni vědomí: od jednoduchého stupně přes hlubší vědomí až k osvícení. Existují mnohem jemnější rozdíly mezi těmito stupni, ale pro účely naší knihy budou tato tři rozlišení stačit. Přesně totiž odpovídají radám zenových učitelů, kteří říkají, že je třeba začít u selského rozumu, pak přemýšlet, studovat, čekat, bojovat a hledat, jako by to všechno záleželo jen na vás, a to vás dovede zpět k selskému rozumu. Ten ale budete nazírat zcela novým způsobem, který se selským rozumem vůbec neřídí. Puer neboli neiniciovaný muž začíná svou pouť u jednoduchého stupně vědomí. Všechno je báječné a pravdivé, černé a bílé, naplněné tajemstvím a významem, které se skrývají hned pod povrchem. Skutečně věříme až do svých zhruba sedmi nebo osmi let, i když někdo si vystačí s jednoduchým vědomím mnohem déle. Je to ona nevinnost („nezraněnost“), kterou si mnoho lidí v chráněných rodinách a v nekomplikovaných společnostech snaží udržet většinu svého života. Je naivní, a často i nebezpečná, ale vyznačuje se bohatým vnitřním životem příběhů a významů a také jasnými odkazy, které lidem umožňují procházet životními těžkostmi bez následků. Zkrátka jdou dovnitř, naleznou svůj transcendentní cíl a náhle překonávají všechny nespravedlnosti, rozpory a utrpení mnohem snadněji. Je to ta známá Boží terapie, která provází lidské tvory životem už od počátků všech dob. Říká se tomu docela jednoduše víra. A funguje to lépe než cokoli jiného. Jsou to Adam a Eva v ráji, kteří jsou spolu zajedno, jsou to zvířata, stvoření, Bůh. Ale abychom mohli napsat zbytek Bible, musíme z ráje pryč. Stále jíme jablka ze stromu poznání a dostáváme se k hlubšímu vědomí. Začínáme se vzdělávat, přemýšlet, učíme se umět si poradit a kontrolovat události kolem. Stává

se z nás spletenec rozporů, názorů a užitečných popření. Víme, že odpovědi na naše otázky jsou někde tam venku. Pořád čekáme, až se někde objeví, čteme knihy, dřepíme na zadku s prozatímním pocitem jistoty, dokud na nás nezaútočí další pocit úzkosti. Takhle se odehrává většina naší cesty: mezi Scyllou a Charybdou, mezi Minotaurem a Sirénami. To jsou ti Izraelité, kteří chodí čtyřicet let v kruzích po poušti. To je ten moderní vzdělaný liberální intelektuál, který hledá svrchovanou pravdu v pocitech, vysvětleních a politické korektnosti. Ve sféře hlubšího vědomí toho víme příliš na to, abychom se vrátili do ráje, jehož vchod a cestu zpět ke stromu života střeží cherubové s míhajícími se plamennými meči (viz Genesis 3,24). Nevíme toho však dost na to, abychom byli osvíceni. A to je příčinou pocitu úzkosti a břemenem moderních mužů. Jsou uzavřeni ve sféře hlubšího vědomí a stále znovu se vracejí k osvědčeným zdrojům: rozumu, řádu, kontrole a moci. Je to dobré, potřebné a předvídatelné. Bez tohoto druhého stupně neexistuje žádná touha, bohatství, žádné opravdové porozumění. Obvykle se hrdina nedostane ke stupni osvícení, dokud nedostal mnoho ran pod pás a neprošel mnoha zklamáními a paradoxy. Právě boj s temnotou a zármutkem posiluje a učí mužskou duši. Fyzicky prožívá onu temnotu v podobě bolesti a handicapu jako Jákob své zranění (Genesis 32,26). Intelektuálně se temnota a absurdita věcí odráží v rébusech a koánech,11 stejně jako v hádankách sfing a „ne-odpovědích“ zenových učitelů. Jsem přesvědčen, že mnohé z toho, co kázal Ježíš na hoře, má stejný základ, ale západní církev nemá dost trpělivosti, aby hledala moudrost, která pochází z třetího stupně vědomí – z osvícení. Pokud jsme ochotni dát se vést, budeme dovedeni až k osvícení. Jedinec ve skutečnosti nemůže sám chtít, zvolit si, nebo se dokonce rozhodnout, že chce být osvícen. Ještě neví, co to vůbec osvícení je! Všechno, co může dělat, je být na to připraven. Vždyť život znamená připravovat se, nalaďovat se, procitat. Všimněte si, kolik Ježíšových podobenství a zásad se týká stavu přípravy a uvědomování si. Nejsnadnější náhradou je samozřejmě náboženství. Jednoduché přítomné vědomí nahrazuje odpověďmi a příliš snadnou jistotou o minulosti a budoucnosti. I když to zní zvláštně, náboženství se běžně vyhýbá skutečnému osvícení. Vykazuje se klanovým omezeným myšlením, které se spíše než na odvážném hledání Boha zakládá na strachu a moci. Osvícení se týká spíše „ne-vědění“ než vědění a „ne-učení“ než učení. Je to jakási druhá a dobrovolně zvolená naivita, jež se nesnaží zapomenout na všechny rozpory a komplikovanost všech stupňů. Osvícení vyžaduje odevzdání se, nikoli rozhodnutí; důvěru, nikoli odhodlání; a více nezištné vůle než cokoli jiného. Nemůžete být osvíceni pomocí nějakého programu, rituálu nebo morálky. A právě tohle leží pámbíčkářům v žaludku. Ale jak říká Ježíš, vítr vane, kam chce (viz Jan 3,8). Musíme zůstat na té cestě, naslouchat jejím promluvám, vnímat jak její agonii, tak její extázi, a usilovat o dar ze všech darů nejvzácnější a nejdůležitější – otevřenost. Vše, co ve skutečnosti můžeme dělat, je držet se opodál (v mytologiích se to obvykle symbolizuje zabitím draka) a doufat, že poznáme tajné dveře vedoucí ven ze složitosti. Když přestaneme na ty dveře klepat, bude to proto, že si uvědomíme, že na ně klepeme zevnitř. Jde o již zapomenutý úkol spirituality, který nás má udržet na této cestě a sdělit zvláště mužům, že taková cesta vůbec existuje.

VII. Odloučení – Střet – Návrat „A komu Svatý grál slouží?“ – Percevalova rozhodující otázka po návratu z rytířské výpravy Cesta za divokým mužem, čili moudrým mužem, má ve světových mytologiích překvapivě jednotné vzorce hrdinova konání. Hrdina může mít tisíc možností, kterou cestu zvolit, ale za jeho odbočkami se skrývají klasické a neměnné modely. Barry Lopez vyjadřuje přesně můj názor, když říká, že pravdu můžeme najít, když budeme hledat rozeznatelný vzorec.12 Není vůbec překvapením, že základní tajemství víry není pro katolické křesťany tak přesvědčivé jako výpověď Kristova zjevení: Kristus zemřel, vstal z mrtvých a znovu přijde. Život znamená smrt, neúspěch a absurditu; život znamená obrodu, radost a krásu; tento vzorec je nevyhnutelný, všeobecný a spásný. Ježíš je pro nás poslední tvůrce mýtu, který odkrývá, jak se věci mají, a tím nám říká, že máme důvěřovat a očekávat stejnou cestu. Než Ježíš pronesl poslední větu na tomto světě, všechna společenství vstřebávala stejného Ducha a stejný vzor. Nejprve je potřeba zdůraznit, že se běžně mluví o tzv. dvou zrozeních, která jsou potřebná pro posun k osvícení. První zrození je přirozené, biologické; do druhého musíme být iniciováni. Není jisté, že se to vůbec stane. A tak velcí náboženští vůdci hovoří o naléhavé potřebě konverze, o volbě, hledání a odevzdání se. Než se takto „podruhé narodíme“, tak v podstatě nechápeme nic. Jsme buď nevinní, cyničtí, nebo se zmítáme v povrchních dojmech. Ve východních kulturách tomu říkají zaslepení, iluze nebo marná touha; křesťanský západ má tendenci to nazývat „stavem prvotního hříchu“. Toto se jasně odráží např. ve spisech svatého Pavla. Hřích je daleko více stav vědomí (nebo nevědomí!) než individuální nemorální chování. Bez duchovní cesty se objevuje zcela obrácený úkaz lidí, kteří se zdánlivě hříchu vyhýbají, ale stále ve stavu hříchu žijí! Neklejí, nepijí alkohol, nejsou nevěrní, ale hřeší z totálně neosvíceného vědomí, které se obvykle zakládá na obavách nebo společenských konvencích. Tím chci říci následující: cesta, stezka, vzor jsou nezbytné. Co se stane na té cestě je do jisté míry libovolné, a přece určeno Prozřetelností. S tím nic nenaděláme. Z beztvárného neiniciovaného života náhle přichází volání. Hrdina je určitým způsobem veden až za hranice svého „já“ směrem k hledání, k dobrodružství, k nějakému transcendentnímu cíli. Toto volání může přicházet buď zevnitř, nebo zvenčí – pomocí příkladu či okolností –, ale budoucí hrdina je vždy vylákán jinakostí, tajemstvím, posvátným místem. To je první stupeň znovuzrození. Je to práh poznání a v tomto bodě na sebe náš souhlas bere mnoho podob, ale musí zde být jasné rozpoznání a jasné ano. Mnoho lidí naneštěstí v tomto bodě váhá. Není nikdo, kdo by jim řekl, co toto volání znamená, odkud přichází a kam nás zavede. O kolik přicházíme jenom proto, že nám v dnešní době chybí duchovní vůdci a rádci! Takto obvykle zjistíme, že cesta pokračuje, až když potkáme nějakého ochránce, který pomáhá, povzbuzuje, dává sílu a směr budoucímu hrdinovi. Na cestě nejsme nikdy sami. Vždy je tu nějaký moudrý stařešina, anděl strážný, svatý patron, otcovská postava, která jednak určuje směr cesty, jednak varuje před nebezpečím a překážkami, na něž hrdina během cesty narazí. Obvykle je mnoho démonů a draků, kterým musí čelit, ale jen jeden spolehlivý průvodce. Negativní element má mnoho tváří, ale pozitivní je obvykle prezentován jako čistý, jednoduchý a krásný, avšak stále tajemný. Dnes je běžné, že si člověk eklekticky vybere to nejlepší z mnoha tradic a učitelů, než nějakého začne následovat. Většinou to nikam nevede, protože hlídač brány je ochranářské ego, které samo rozhoduje o tom, kdy a zda se vzdá. A tak práh první zkušenosti normálně člověk překračuje, když se mu zhroutí jeho vlastní systém logiky, významu a pravdy. Jak řekl Carl Gustav Jung, skutečné setkání s nadpřirozenem znamená vždy zánik ega! To je případ Persea, který se utkává s hadí hlavou Medusy; Ježíše, který se cítí zrazen Petrem, Jidášem, davem a nakonec i Otcem; je to i případ moderního muže, který zpříma čelí svému stínu selháním, uvězněním či obviněním. Aby se zrodil muž, musí chlapec zemřít. Potíž je v tom, že v blahobytné společnosti, jako je ta naše, se dá „dětinské velikášství“ udržet až do pozdního věku penězi a tím, že se člověk plete do cizích věcí, nebo tím, že se odstěhuje. Jednoduše řečeno, na Boha už v nás nezbude místo, dokud nás budou naplňovat naše falešná „já“. Ježíš řekl, že dokud pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo (viz Jan 12,24). Jakmile odpadne ochranné pouzdro našeho „povrchního já“, může se odhalit naše „skutečné já“. Skutečné „já“ ví, kdo je a co musí udělat, a – co je na tom nejlepší – má také energii, aby to udělalo, ať to stojí cokoli. A to je celý úkol: pochopit volání, pochopit cíl, účel a výzvu, která provází každého hrdinu životem. Jednoduše řečeno, hrdinou je ten, kdo dává všanc svůj život pro něco, co je větší než on sám. Pro něco se musí vypravit – a není to zrovna žádný výlet – ale to „něco“ ho musí přesahovat. Začali jsme být velice cyničtí vůči existenci opravdových hrdinů. Nahrabat si majetek se stalo v poslední době natolik přijatelné, že v mnoha případech za hrdiny považujeme proslulé

osobnosti. Jste „hrdina“, pokud vyděláte milion dolarů, a „hlupák“, pokud je rozdáte. Postavit klasickou hrdinovu pouť na hlavu ve prospěch vlastních zájmů nás staví do rozporu s téměř všemi známými literaturami, legendami a ústními tradicemi. Zcela určitě nás to staví do rozporu s Ježíšem, Buddhou, Abrahámem a všemi proroky. Jestliže muž nemůže stvořit něco velkého ve skutečném smyslu slova, jeho život nemá žádnou univerzální platnost ani transcendentní význam. Má přerušené spojení s „láskou, která hýbe sluncem a ostatními hvězdami“, jak napsal Dante. V tomto smyslu je jeho život katastrofou; je doslova „odtržen od hvězd“. Jestliže čtete duchovní příběhy pozorně, určitě jste si všimli, že se v nich vždy objevuje úkol v rámci úkolu, zápas v rámci zápasu. Nestačí zabít draka, zachránit princeznu, nebo dokonce zemřít na kříži. Hrdinův skutečný úkol je uchovat si humor, nalézt duši, podporovat svobodu, objevovat radost, rozvinout své představy, a to vše během zabíjení draků! Na malichernost, urážlivost nebo sebelítost není čas ani prostor, jinak člověk není hrdina. Rozmrzelý a nevlídný svatý vůbec svatým není. Naši skuteční démoni jsou tiší, nenápadní, maskovaní a často se zjevují zčistajasna, v podobě pýchy, negativismu nebo sebe-zaujetí, jež vyplouvá na povrch ve středním věku a kazí to zdánlivě dobré ovoce, jež přinesly dřívější úspěchy. Bez duchovní kázně a pravidelného pokání by mnoho z nás vyhrálo spoustu bitev, ale prohrálo válku. Bylo nepředstavitelně smutné, když jsem při své práci potkával zahořklé, smutné, ale „úspěšné“ biskupy na odpočinku, a rozmrzelé staré vdovce, kteří vinili svět ze své samoty. Neměli žádného Sancho Panzu, který by je doprovázel, když bojovali s větrnými mlýny života. Poslední etapy tohoto jednotného mýtu zahrnují návrat. Hrdina dostává na konci své pouti tradičně nějaký dar nebo svatý grál. Don Quijote stále hledá svůj „chléb, který chutná lépe než pšenice“; Prométheus dostává oheň; Šalamoun je obdarován moudrostí; Iásón zlatým rounem a Ježíš předává Ducha svatého. Často také hrdina získá věčnou ženskost v podobě krásné dívky, princezny nebo královny. A posvátný manželský svazek dojde naplnění, když oba splynou v jedno a žijí spolu šťastně až do smrti. Království je teď zdravé a úrodné, protože došlo ke spojení mužského a ženského elementu v jednu zcela novou realitu. Důležité je, že onen dar se předává dál. Grál není určen pro soukromé vlastnictví, není zdrojem moci ani prestiže. Vždy je určen celému společenství, pro společné blaho. Obávám se, zda jsme ještě schopni porozumět tomuto stavu. Až příliš často se náš zájem soustřeďuje na důchodová pojištění, samoúčelnou politiku a golfová hřiště na Floridě. Ještě žádná civilizace nepřežila, aniž by její moudří stařešinové měli za povinnost předávat duchovní dary svým následovníkům. Je to tím, že jsme sobečtí, nebo tím, že my sami jsme si nikdy žádný dar nezasloužili? Spíš se domnívám, že je to ten druhý případ. Mezi velkými hrdiny nejsou samotáři. Nejsou mezi nimi ani žádní úspěšní zbohatlíci, kteří vysají město a pak zmizí ještě před západem slunce. V příbězích je vždy zřejmé, že hrdiny nakonec ovlivní mnoho postav, rádců a okolností – a většinou proti jejich vlastní vůli. To, co pohanské mytologie interpretují jako osud, je v křesťanských legendách milost či prozřetelnost Boží. V každém případě však hrdinu formují a utvářejí jeho skutky, zápasy, a především jeho nepřátelé. Hrdina se nikdy nestvoří sám. V poslední kapitole příběhu se hrdina vrací domů, zpět ke své komunitě. Znovu se se svým darem připojuje ke svému lidu. Odysseus se musí vrátit na Ithaku, svatí nám musejí pomáhat tady na zemi, Ježíš říká, že ho potkají nikoli ve vznešeném Jeruzalémě, ale na prostých cestách Galileje. Koneckonců hrdina je hrdinou právě proto, že se umí znovu začlenit do svého společenství. Pokud se na osvícené vědomí podíváme z vnějšku, až neuvěřitelně se podobá vědomí povrchnímu. Druhou nevinnost mohou neiniciovaní lidé zaměňovat za nevinnost prvotní. Rady moudrých a divokých mužů se těm, kteří zůstali v půlce cesty, mohou zdát neškodné a irelevantní. Konec cesty za nalezením moudrosti totiž vypadá úplně stejně jako její začátek: „Neustaneme ve zkoumání, a až vše prozkoumáme, dospějeme tam, kde jsme začali, a poprvé poznáme to místo. T. S. Eliot, „Little Gidding“13

VIII. Muž jako tvůrce Až do minulého století trávili muži většinu svého času tím, že tvořili a vyráběli věci. Obvykle to byli farmáři, kteří pěstovali, šlechtili a sklízeli ovoce své práce způsobem velmi materiálním a všedním. Mezi muži bylo také mnoho řemeslníků a stavitelů. Vyráběli věci, které měly formu i obsah, což činilo jejich svět snesitelným, dodávalo mu to krásu a obohacovalo komunitu, v níž žili. Pracovali rukama, hlavou i srdcem; zhotovovali hmotné výrobky potřebné v lidské společnosti a přímo na výsledcích své práce mohli vidět dobro, jež vykonali pro sebe i druhé. V naší vysoce přetechnizované společnosti se stále více mužů už nemusí angažovat v tradiční sféře mužské činnosti – výrobě předmětů. Místo toho se angažují v procesu „výroby“ peněz. Mění zaměstnání a dokonce i kariéry, jen aby vydělali víc peněz. Vkládají buď jen málo, nebo vůbec žádné investice do zboží, které vyrábějí, nebo do služeb, které poskytují. Vydělávání peněz není jen startovní čárou, je to i cíl. To je drastický posun v orientaci mužů při konfrontaci se světem, v němž žijí. Nedávný průzkum v posledních ročnících středních škol ukázal, že devadesát procent chlapců považuje za hlavní náplň svého života „vydělat hodně peněz“. Ne zamilovat se a založit rodinu, ne něco nového vynalézt nebo objevit, ne probádat tajemství přírody, ale zkrátka a dobře jen vydělat peníze – a to hodně peněz. V novinách a časopisech si čas od času přečtu o mužích, kteří vydělají tisíce, a někdy i desetitisíce dolarů jen jedním telefonním hovorem. Obchodují s cennými papíry, spekulují na trhu se zemědělskými plodinami či s nemovitostmi a během několika vteřin jsou schopni udělat to, o čem sní každý školák – vydělat spoustu peněz. Na jedné straně je to zajímavé, protože to dobře ilustruje, jak funguje systém bílého muže. Ale na druhé straně je to děsivé, protože to ještě více odhaluje, jaké jsou naše kulturní hodnoty. Obzvláště je to pak odstrašující ve sféře spirituality. Ve skutečnosti totiž muž, který je zainteresován v pouhém „vytváření“ peněz, nevytváří vůbec nic. Peníze jsou jen fikcí stvořenou pro usnadnění výměny zboží a služeb. Je to něco, co ve skutečnosti vlastně nic není – přesněji řečeno, není to žádná věc. Z pohledu spirituality je to jen iluze. Peníze jsou hrou čísel, která podporuje falešný obraz sebe sama a zvěčňuje falešný dojem moci. Jak už jsme viděli, mužská energie je přirozeně směrována ven. Už tisíce let se mužská energie zaměřuje na vnější svět, na vytváření věcí, na utváření, udržování a zlepšování životních podmínek. V terminologii sexuality se hovoří o tzv. falické energii, protože jeden ze základních mužských pudů směřuje k pohlavnímu styku a rozmnožování. Velký psycholog Sigmund Freud věřil, že sama civilizace je produktem falické energie, která se sublimovala a nasměrovala v jiných formách než v sexu. Ať už s Freudem souhlasíme, nebo ne, je jasné, že jak mužská sexuální energie, tak mužská produktivní energie směřují ven. V moderní západní společnosti je však mužská energie jen zřídkakdy směřována ke vzniku života a produkci skutečných věcí. Jiný slavný psycholog, Carl Gustav Jung, Freudův žák, vytvořil hypotézu, že vnější svět je bílé plátno, na něž promítáme vnitřní život naší duše. Jestliže je to pravda, pak je dnešní duše západního muže zcela určitě promítána jako fikce: jako peníze, které jsou prázdným symbolem prestiže a moci. Peníze jsou prázdný symbol právě proto, že představují zároveň nic a všechno, když nebudeme brát v potaz papír nebo kov, ze kterého jsou vyrobeny. Peníze nemají žádný opodstatnělý význam, a proto snesou jakoukoli představu, kterou si do nich chceme promítnout. Mimo to je papír a kov sám o sobě prakticky bezcenný. Proto je tedy směřování něčího života k pouhému vydělávání peněz tak nebezpečné. Jde o doživotní závazek vytváření něčeho, co je ve své podstatě nesmyslné a bezcenné, ale přesto tomu přiřazujeme všemožné hodnoty a nepřiměřenou důležitost. Až do středověku nebyly peníze v Evropě nikdy běžnou komoditou a většina lidí své zboží a služby jednoduše směňovala. V období renesance se po vynálezu tisku začaly poprvé šířit papírové peníze. Existuje zajímavá historka o tom, jak nějací mniši hrdě ukazovali svatému Františku z Assisi peníze, které někdo daroval jejich řádu. František vzal peníze mezi zuby, odmítl se jich dotknout, šel na latrínu a tam je vyplivl. Nejenže viděl, že jsou bezcenné, ale navíc chtěl zahnat falešnou představu, že mniši tím, že peníze shromažďovali, vykonali něco, na co by mohli být pyšní. I v dnešní době mají mniši v buddhistických klášterech zakázáno přijímat peníze v jakékoliv podobě. Mohou přijmout dary pouze v podobě skutečných věcí – potraviny, oblečení, hrnčířské výrobky, dřevo atd. Je více než podivuhodné, že někteří buddhisté praktikují duchovní cvičení, která chtěl zavést svatý František, a my františkáni je nepraktikujeme. Ale abyste mi dobře rozuměli: nechci říci, že všichni františkáni, nebo dokonce všichni křesťané, by se měli okamžitě vzdát všech svých peněz a nemít s financemi nic společného. Chci pouze zdůraznit, že velcí duchovní vůdci minulosti, včetně Ježíše, Buddhy a svatého Františka, varovali před uctívám peněz jako modly. Je příliš snadné zamilovat se do peněz, být uchvácen honbou za penězi a přiřazovat jim jakýkoliv význam a hodnotu. Pokud peníze nebudou explicitně spadat pod vládu Boží, nikdy nebudou neutrální nadlouho. Budou se dožadovat věrnosti a

oddanosti. Ti, kdo chtějí rozvinout svou spiritualitu, musejí být velmi opatrní v tom, jak na peníze nahlížejí a jak s nimi zacházejí. Není žádný důvod věřit tomu, že démon peněz je vymýcen, dokud ho vědomě nepojmenujeme, nepokáráme a nenahradíme něčím lepším, doufejme, že něčím smysluplnějším.

IX. Muž jako agresor Muži jsou často agresivní. Zdá se, že mají vrozenou potřebu bojovat a účastnit se potyček s okolním světem, jen aby si dokázali, že ho dokážou dobýt. Je však tato potřeba skutečně vrozená, nebo je to něco, co se muži teprve učí? Vzniká jako genetická informace, anebo se vytváří vlivem okolního prostředí? Psychologové stále nejsou v této otázce zajedno. Každopádně jde dle mého názoru o důležitý problém.14 Dokonce i průzkumy u dětí zaznamenaly tuto tendenci. Když děti dostaly kus plastelíny, dívky ve většině případů vytvořily zakulacené, kruhovité, uzavřené, jakoby opevněné a chráněné věci, často podobné tvaru ženské dělohy. Chlapci naopak vytvářeli rovné vysoké vyčnívající tvary podobné tvaru penisu. Kde se to naučili? Kdo z vás, když jste byli malí kluci, nekopal na chodníku do plechovky nebo kamínku? Kdo z vás nesebral ze země kámen a s námahou ho nehodil na nějaký cíl, nebo jen tak, aby se vidělo, jak daleko dohodíte? Kdo jste nikdy neskočil přímo doprostřed louže, jen proto, že tam zrovna byla? Kdo z vás si nikdy nehrál s meči z klacků a atrapami zbraní? Kdo z vás se nikdy nevyšplhal na strom nebo neprozkoumal jeskyni, jen aby viděl, kam až se dá zajít? My muži jsme zkrátka takoví. Některé dívky a ženy jsou také takové. Ale my zde hovoříme o mužské většině a o typickém mužském vzoru, abychom mohli pochopit mužskou psýché a rozvinout mužskou spiritualitu. To znamená, že nejdříve ze všeho musíme pochopit naši vlastní povahu a základní orientaci. Musíme nejprve zjistit, kde jsme, než začneme uvažovat o tom, kam duchovně směřujeme. Proč jsme my muži takoví? Jedna široce uznávaná teorie vývojové psychologie říká, že tento model pochází (nebo je zdůrazněn) z čistě mužské snahy oddělit se od matek. Dívky tento úkol řeší mnohem později, v pubertě, kdy si musejí vytvářet svou vlastní identitu ženy, odlišnou od identity matky. Ale kluci tomu ve svém vývoji musejí čelit velmi brzy. Všechny děti začínají svůj život v mateřském lůně. V průběhu prvních měsíců na světě je pak mateřská něha a péče jakýmsi rozšířením vyživujícího prostředí dělohy. Ale postupem času si začínáme všímat, že jsme jiní než naše máma. My máme penis, ona má prsa. My nosíme kalhoty, ona nosí sukně. Pořád nám říká, že jsme jako táta, a že až vyrosteme, tak budeme jako táta. Takže už v raném věku začínáme chápat, že se musíme obrátit směrem ven, pryč od mámy, aby z nás bylo to, co z nás má být. Avšak příliš často táta není po ruce. Většinou je to máma, kdo je tady, když potřebujeme nakrmit, umýt, obléct, utěšit. Když už nám bylo řečeno, že nejsme jako máma, pomalu se vymaňujeme ze své počáteční závislosti na ní a hledáme někoho jiného, ke komu bychom se mohli přimknout. Ale ten někdo tady není, alespoň ne dostatečně blízko. Nejsme schopni vytvořit si modely vztahů a naučit se umění jejich navazování, jež dívky již tradičně ovládají od útlého věku a využívají je po celý svůj život. My musíme najít někoho nebo něco jiného, na co bychom mohli zaměřit svou životní energii. A zaměřujeme ji směrem ven, na věci kolem nás. Po zbytek života už žijeme s touto časně získanou vnější orientací. Z dělohy a z domova se dostáváme do světa televize, kreslených seriálů, hraček, kamarádů, her, sportů, škol, klubů, obchodu, politiky a snažíme se něčím být a nalézt smysl svého života. Intimita není zrovna naše silná stránka a u někoho chybí úplně. Zdá se, že jsme lepší v odloučení než v soužití. Cestu životem si agresivně vybojováváme tím, že strkáme do všeho kolem nás a zkoušíme hranice svých možností. Ty jsou však, pokud jich dosáhneme, téměř výhradně mimo nás. Muži tedy nejsou zrozeni či připraveni k objevování a prozkoumávání svého vnitřního světa, sféry své psýché, své duše. Zde se samozřejmě znovu dopouštím zobecnění, protože dozajista existují muži, kteří jsou přirozeně introvertní, rozjímaví, citliví, tvůrčí a umělecky založení. Ale většina z nás jen ztěžka objevuje svou vnitřní spiritualitu a málokdy si uvědomuje, že je v nás duch a že se potřebuje rozvíjet. Totéž platí i o mezilidských vztazích. Vztahy jsou realitou duchovní sféry, nikoli objekty ze světa hmotných předmětů. Ačkoli musí vždy existovat někdo, ke komu si daný vztah vytváříme, objevování a navazování nových vztahů, které znamenají víc než běžné a pracovní známosti, je duchovní úkol, nikoli vnější společenská dovednost. K tomu je zapotřebí, abychom byli v neustálém kontaktu se svými pocity a abychom byli citliví k na první pohled nerozeznatelným citům druhé osoby. Vyžaduje to sebepozorování, sebepoznávání a sebereflexi. Může to dokonce vyžadovat i sebeovládání, sebevzdělávání a někdy i změnu našeho vnitřního „já“ – změnu myšlení, pocitů nebo postojů. A přece nás náš chlapecký život na tyto požadavky nijak nepřipravuje. Jedním z prvních úkolů mužské spirituality je proto smířit se s tím, co jsme, a uvědomit si, že to, čím jsme se stali omylem, nás vybaví pro to, čím se ještě máme stát. Pokud chceme najít sami sebe a pokud chceme někdy najít Boha, musíme se naučit dívat se dovnitř sebe. Musíme najít svůj střed.

V jistém smyslu jsou lidé jen povrchové struktury s omezeným přístupem do středu svého bytí. Žijeme na hranicích svých životů, zaměňujeme to okrajové za to hlavní, příliš rychle vydáváme povrchnost za podstatu a věříme, že to, co vidíme na obvodu je nezbytné pro naše štěstí. To neznamená, že co nacházíme kolem sebe, musí být nutně špatné. Kdyby byly hranice našich životů špatné, snadněji by se o nich moralizovalo. Ale hranice a okraje nejsou špatné v takové míře, jako jsou pomíjivé, náhodné, někdy klamné a příliš často potřebují ochranu a výzdobu. Naše kůže není špatná, ale přece jen to není naše duše. Zůstáváme na povrchu své duše tak dlouho, že se to zdá celá věčnost. Jen málo lidí nám řekne, že existuje něco víc. Dejme tomu, že kdysi dávno měli lidé snadnější a přirozenější přístup ke své duši. Nejsem si o nic víc jist, že taková doba vůbec existovala, než že existovala zahrada v ráji, kde bylo vše obnažené a v souladu. Ale pokud taková doba byla, žili v ní lidé, kteří byli buď velmi milováni ve svém středu, anebo velmi trpěli na svém tělesném povrchu. Pravděpodobně obojí. My ostatní musíme znovu objevit ráj a svízelnou cestou se do něj vrátit. Tento pohyb zpět do ráje je alfou a omegou celé Bible. Znamená jak probuzení, tak utišení, jak vášeň, tak poddání se, jak péči, tak lhostejnost. Je to jak střed, tak povrch, a my neovládáme ani jedno z toho. Ale někde začít musíme. Pro většinu z nás je startovní čára na okrajích hřiště. Ale tam zůstat nemůžeme! Posun za ony okraje se nazývá konverze, sjednocení či svatost.

X. Nevyvážený muž Jednou jsem se díval na pořad Phila Donahuea, který dělal rozhovor se skupinou mužů, jež se navzájem povzbuzovali ke komunikaci se svým hlubším „já“. Mysleli to dobře, to bylo zřejmé, ale nemohli prostě sdělit ani Donahueovi ani publiku, co cítili uvnitř. Neměli zkrátka schopnost, o které si myslíme, že je vlastní ženám: intuitivně pochopit a sdělit své pocity. Byli to tzv. nevyvážení muži s příliš silným mužským elementem a potlačenou ženskou stránkou. Snažili se tento rozdíl vyrovnat, ale jedna hodina v televizi jim na to zkrátka nemohla stačit. Jejich pocity a slova nebyly propojené; pravděpodobně vždy nechali na ženách, aby za ně vyjadřovaly, co cítí. Je zajímavé, že některé ženy v publiku se na muže rozzlobily a nadávaly jim do slabochů a hlupáků, protože nevěděli, jak a co chtějí říci. Promítly na muže typický mužský stereotyp a kritizovaly je za to, že nemají tuto schopnost v malíčku. V tomto případě se muži snažili navázat kontakt s ženskou částí svého „já“, zatímco ženy se chovaly typicky „mužsky“ (tj. podle vzoru povrchního muže) a shazovaly muže kvůli jejich neúspěchu. Jak ironické! Tato příhoda mi znovu potvrdila, jak moc mohou být muži – a často také jsou – oslabeni systémem bílého muže, a také jak se ženy mohou nevědomky – a velmi často – zaprodat témuž systému. Ve zmíněném pořadu muži nenáviděli sami sebe (a přítomné ženy) za to, že takovou situaci vůbec mohli dopustit. Ale vědomě na jinou alternativu nepřišli. Naše společnost založená na technologiích, a zvláště pak svět obchodu, muže nijak nepodporují v hledání vnitřní cesty k sebepoznání a k duchovnímu rozvoji. Ve skutečnosti dělají pravý opak. Pokud jste vysoký úředník nebo soukromý podnikatel, strávíte tolik času tím, abyste udržel krok s ostatními nebo byl lepší než oni, že už vám často nezbývá čas na navazování vztahů s jinými lidmi, natož pak se sebou samým či s Bohem. Jestliže máte klasickou pracovní dobu „od osmi do pěti“ v kanceláři nebo továrně, společnost vám nabízí spoustu rozptýlení, podnětů a omamných lákadel, která zbaví vaši mysl stresu a nudy z rutinní práce. A takovýto svět vám samozřejmě nikdy nenaznačí, že existují i jiné činnosti, jiný vnitřní směr, z něhož nikdo nebude mít žádný výdělek. Celkem vzato ani církev nenabízí nějakou významnou pomoc. Západní svět udělal z církve jen další korporaci, s „obchodním ředitelstvím“ v biskupově kanceláři v centru města a s mnoha „filiálkami“ ve vhodných lokalitách po celém městě a přilehlém okolí. Ve čtvrtém století našeho letopočtu, když bylo křesťanům poprvé dovoleno otevřeně praktikovat svou víru, dopustili křesťané, aby byla církev přetvořena k obrazu římského impéria, místo aby trvali na tom, že Ježíšovo evangelium naopak přetvoří imperiální systém. Biskupové a kněží najednou získali vysoké funkce v nové obrovské náboženské organizaci. Evangelium se však strukturou církve vůbec nezabývá. Jeho posláním je obracet na víru a přetvářet jak jednotlivce, tak samotnou společnost. Vědci zabývající se Biblí dávají ztěžka dohromady úryvky Nového zákona, aby mohli podat alespoň povrchní a neurčité svědectví o tom, jaká byla organizace rané církve. Ale už v prvním století našeho letopočtu se lidé zabývali víc strukturalizací evangelia než jeho duchovní náplní, a tak organizace jako taková brzy nabyla vrchu. Ve čtvrtém století se ty části evangelia, které se daly nějak utřídit, v církvi zachovaly a to, co se utřídit nedalo, se v podstatě vynechalo. Ale jak chcete zorganizovat duchovní cestu? To nejde. Jak chcete zorganizovat sebe-přetvoření a konverzi? To je nemyslitelné. Můžete naznačit směr. Můžete načrtnout záchytné body. Můžete nabídnout radu a podporu. Ale nemůžete organizovat a ovládat duchovní rozvoj právě proto, že je to záležitost ducha, a toho nelze vidět ani ovládat. Takže muži, kteří měli v církvi hlavní slovo, třídili to, co se dalo vidět a ovládat. Pomocí kanonického práva a kodexů veřejné morálky vytvořili pravidla chování. Světský stav byl nucen konat dobro v podobě přijímání svátostí a přispívání na církev, nesměl páchat špatné skutky, které byly nakonec úhledně rozděleny na smrtelné hříchy a lehké hříchy. Dalších nejméně sedmnáct století církvi dominovala mužská touha organizovat a ovládat, jež projevovala malou toleranci ke skutečnému duchovnímu vývoji a společenské proměně. Vlastně jsem přesvědčen, že lidé s vnitřní duchovní autoritou a vyspělostí instituce, jako je církev, ohrožují. Nejsou totiž závislí na jejich systému a organizaci. Zcela určitě existovaly výjimky, ale byly to výjimky právě proto, že pravidlem bylo něco jiného. Jaké byly tedy tyto výjimky? Rád bych uvedl jako příklad rané klášterní hnutí. Jak se s postupem času stávala církev více a více organizovanou a systematickou institucí, jedinci a později celé skupiny mužů a žen se rozhodli vystoupit ze systému a zkusit žít evangelium v poušti, na horách a jiných místech, kde mohli dosáhnout duchovního prozření bez vnějších překážek. Nakonec se samozřejmě i klášterní život stal systematickým a organizovaným a většinu původního charismatu ztratil. To se ale stále vynořovalo v pravidelně se opakujících pokusech reformovat kláštery a navrátit jim jejich původní smysl. Mnoho těchto pokusů bylo nakonec úspěšných. Za další výjimku v mužské nadvládě v církvi se dá považovat uctívání Panny Marie a kult svatých. Nic z toho se na počátku neplánovalo ani neorganizovalo; jednoduše se to stalo. Lidé cítili potřebu navázat kontakt s ženskou

stránkou Boha a sebe samých, a tak se zcela spontánně obrátili k těm postavám, které tuto stránku reprezentovaly. Možná šlo o snahu vyrovnat vnější mužskou dominanci v církvi a ženskost v Bohu a v nás. Na rozdíl od klérem určované liturgie a svátostné praxe byly oslavy Panny Marie a svatých svátky, které organizovali obyčejní lidé a ve kterých mohli plně vyjádřit své pocity. Nakonec se i těmto oslavám dostalo oficiálního schválení, a tím i určité organizované kontroly, ale lidové oslavy na počest Panny Marie i našeho Pána v sobě vždy nesly prvky spontánnosti, emocionálnosti a plodnosti, jež podnítily jejich vznik. Některé případy, které odporují téměř výhradní nadvládě mužů v církvi, jsou až humorné. Například kněžský šat. Čím výš se dostávají kněží v církevní hierarchii, tím bohatší roucha a zdobenější šperky mohou nosit. Tento ženský styl oblékání se objevil ve čtvrtém století našeho letopočtu s imperializací církve a od té doby je stále aktuální. Jakoby se podvědomá touha mužů po rovnováze mezi mužskou a ženskou stránkou vyjadřovala tím, že muži budou nosit ženské šaty. Naštěstí tato situace v církvi pomalu, ale jistě doznává jistých změn. Ty ale nejsou pro některé lidi dost rychlé ani rozsáhlé, ani nejsou nijak významně nápomocné laikům. Ale pokles počtu kněžských povolání v Evropě i Americe způsobil, že stále více žen využívá příležitostí ke službě v církvi, což jim bylo v minulosti zapovězeno. Tyto ženy vnášejí opět do muži ovládané církve alespoň část opravdového ženského elementu, který tato instituce tak dlouho postrádala. Ženy se účastní všech farních rad, liturgických výborů a pastoračních služeb, navštěvují nemocné, věnují se duchovnímu vedení, vychovávají mladé křesťany, a dokonce učí v seminářích. Ti, kteří jsou proti službě žen v církvi, si často myslí, že ženy se chtějí zapojovat v církvi jen proto, aby získaly moc a autoritu nad muži. Vidí v přítomnosti žen v církvi jistou hrozbu své vlastní mužské nadřazenosti. Kromě toho se muži nedokážou smířit s tím, že současný církevní systém z nich dělá oběti klamu a vlastní deprivace. A proto nedokážou ocenit dar, který se jim nabízí v podobě toho, co odmítají. Snad budou jednoho dne pociťovat to, co muži v televizním pořadu Phila Donahuea nebyli schopni vyjádřit, totiž že je potřeba, aby přestali potlačovat ženskou stránku své osobnosti. Ale dokud tuto cestu nenastoupí samotní jedinci, pravděpodobně si neuvědomí, že instituce musejí udělat totéž. Nedokonalý muž dá přednost nedokonalé instituci, protože se v ní cítí vyrovnanější, i když jde o falešnou rovnováhu. V podstatě jsou závislí jeden na druhém. Nedokonalá instituce potřebuje – a snaží se udržet – nedokonalé muže na nízké úrovni duchovního vývoje, aby si zajistila vlastní existenci. Po šestnácti letech práce v oblasti duchovních cvičení po celém světě jsem přesvědčen, že důkazy jsou zdrcující. Nejen svět, ale i církev mají obrovský strach z celistvosti. Sexuální polarita patří mezi nejranější okouzlení a zároveň mezi základní tabu. Lidé, kteří jsou osvícení v otázkách rasismu, války a chudoby, zůstanou často nadále otevření i v otázkách rovnoprávnosti mezi pohlavími a sexismu. Jde o staré archetypy a my podvědomě víme, že pokud si s nimi budeme zahrávat, zahráváme si skoro se vším. Asi se nebudeme posouvat kupředu moc rychle, protože v sázce je hodně a je to důležité. Je to úzká a zrádná cesta, která se proplétá mezi sexualitou a spiritualitou. Ale lidské bytosti nemají jinou možnost a ani církev nám nemůže bránit v tomto posvátném svazku.

XI. Touha po otci „Tak teď už víš, že otcové, jež neumí milovat své syny, plodí syny, kteří neumějí milovat? Nebyla to tvá vina ani má. Potřeboval jsem tvou lásku, ale zvládnul jsem to bez ní. Teď už nepotřebuji nic. – Richard Shelton15 Velká část lidského rodu pociťuje nesmírnou touhu po otci. Týká se to i žen, ale především mužů. Za celé roky svého působení v kněžské službě, kdy jsem pracoval v komunitě, vedl duchovní cvičení a přednášel po celém světě jsem zjistil, že je to jedna z nejčastějších ran v lidské duši. A také jedna z nejbolestivějších. Když jsem jednou uspořádal sérii několika přednášek v Kalifornii, přišel za mnou do haly jeden mladík, kterému mohlo být něco přes dvacet, a naléhavě mě prosil, zda by se mnou mohl mluvit. Pozval jsem ho do svého pokoje, a když jsme byli sami, sdělil mi svůj životní příběh. To, co mi vyprávěl, vypovídalo hodně o jeho otci – inženýrovi. Když byl malý, zeptal se svého otce na Boha a otec mu stroze odpověděl: „Matematika je můj bůh. Pokud něco nemůžeš dokázat, tak o tom nemluv. Pokud se něco nezakládá na logice, tak to pro mne neexistuje.“ Ale jeho syn zastával přesně opačný postoj. Byl to velmi citlivý, vnímavý mladý muž, a tak si s otcem zůstali cizí. Oba žili ve dvou zcela odlišných světech, které se nikdy nemohly protnout. Nikdy se mezi nimi neudálo nic životodárného. Když mi onen mladý muž svůj příběh vyprávěl, cítil jsem, jak si užívá, snad i vychutnává, tuto novou zkušenost. Asi po hodině se najednou odmlčel a podíval se na mne: „Vy mě posloucháte!“, zvolal udiveně. „Můj táta mě nikdy neposlouchal, ale vy ano! Mám vás za to moc rád.“ V tu chvíli jsem si byli velmi blízcí, možná blíž, než ten mladík vůbec kdy byl nějakému dospělému muži. Ale já jsem musel brzy odejít na další přednášku. Tak jsem se s ním pomodlil a podržel chvíli jeho ruce ve svých. Nakonec jsem se zvedl a položil jsem ruce na jeho hlavu, abych mu požehnal. Pak jsem řekl, že už musím jít. „Nechci, abyste odešel,“ prosil mě zoufale. „Ale já mám za několik minut přednášku. Proč nechceš, abych odešel?“ „Když jste se mě dotkl, bylo to moc příjemné.“ Vzápětí se lekl, abych si jeho slova nevyložil špatně a dodal: „Nemyslete si, že jsem gay nebo tak něco, jen jsem se cítil dobře, když jste se mě dotknul. Můj otec mě nikdy nevzal za ruku a nikdy mě nevyslyšel. Můžu za vámi zase někdy přijít?“ Druhý den jsme se potkali znova, pak znova a tak dále. Potřeboval někoho, komu by mohl sdělit své pocity, kdo by poznal, jaký doopravdy je, kdo by pochopil hloubku jeho bolesti. Potřeboval někoho, kdo by ho ujistil o své náklonnosti a potvrdil mu, že je tím, čím je. Zkrátka potřeboval otce. Kdykoliv si na toho mladíka vzpomenu, uvědomím si, že byl jen jedním z celého zástupu. Tisíce a tisíce mladých i starých mužů cítí totéž. Vyrostli bez otcovské lásky, bez otcova pochopení a náklonnosti. A přesně po tomhle dychtí a hledají to u učitelů, trenérů, kněží, vedoucích skautských oddílů a kohokoliv, kdo jim onu náklonnost projeví. Později, ve vojenské službě nebo ve světě obchodu, hledají totéž u svých nadřízených. Jsou z nich dobří týmoví hráči nebo dobří vojáci, jako třeba Oliver North, který by pro svého prezidenta udělal cokoli, pokud by to ovšem pan prezident odsouhlasil. S touhou po otci se setkávám v mnoha různých podobách. Například v současné době jsem kaplanem ve vězení v Albuquerque, což je sama o sobě velmi machistická hispánská subkultura. Kdykoliv se vězni setkávají a komunikují mezi sebou nebo s dozorci, předvádějí svůj machismus s obvyklými nadávkami a ostrými slovy a dělají ze sebe drsňáky. Ale když jsou pak se mnou o samotě, všechno se změní. Najednou jsou z nich malí kluci, kteří se snaží stůj co stůj upoutat mou pozornost a já jsem pro ně „padrecito“ – tatínek. Vzpomínám si na jednoho muže, který za mnou přišel. Byl to svalovec, na jedné paži tetování Panny Marie Guadalupské, na druhé obrázek nějaké nahotinky. „Koukněte, otče, umím s ní hýbat,“ zatnul sval a hýbal paží. V jeho očích se zračila touha malého kluka zaujmout svého tátu. Častokrát si vězni vymýšlejí různé důvody, aby se mnou mohli být o samotě a povídat si se mnou. Žádají o svolení jít ke zpovědi, i když ve vězení nedělají nic, z čeho by se museli zpovídat. Ale přijdou s čímkoliv a doufají, že to stačí na hřích, jen aby mi pak mohli vyprávět o svých intimních pocitech a vnitřním „já“. Když vyslechnu vězňovu zpověď, vždy mu položím ruku na hlavu nebo na rameno, abych mu dal požehnání. Bez

výjimky se všichni rozpláčou, když se jich dotknu. Svěsí hlavu, abych neviděl slzy v jejich očích, ale já slyším, jak popotahují jako malí kluci, kteří potřebují pohladit a obejmout. Samozřejmě by mě to nikdy nenechali udělat. Ale vždy se po tom snaží ještě navázat rozhovor, jen abych se u nich ještě chvíli zdržel. Ano, touha po otci je velká a hluboká rána, kterou si mnozí z nás neseme s sebou, aniž bychom si ji uvědomovali nebo ji přinejmenším uměli pojmenovat. Jedná se o deprivaci, kterou se neustále snažíme překonávat, o potřebu, již chceme neustále uspokojovat. Nejsme schopni být sami sebou; nemůžou z nás být dospělí muži, protože pořád potřebujeme být něčími synáčky. Potřebujeme, aby nás ten někdo měl rád. Odloučení od toho, kdo je stejný jako my (otec), je do jisté míry ještě zhoubnější než oddělení od toho, kdo je naším pravým opakem (matka). Jestliže mě mužský svět nepřijme, pak už si nikdy nebudu jistý sám sebou. Jak moc destruktivní je touha po otci? Jak daleko je muž schopný zajít, jen aby uspokojil potřebu uznání, které mu jeho otec odpíral? Co by mohl udělat, aby se zbavil potlačovaného vzteku, když už ne přímo na svého otce, tak na vše, co jeho otec představuje? Německá psycholožka Alice Millerová napsala studii o muži, s nímž se v dětství hrubě zacházelo.16 Otec ho zbil za každý sebemenší přestupek, ať skutečný, nebo jen domnělý. Nikdy na syna nevolal jeho jménem. Když chtěl, aby k němu hoch přišel, zapískal na něho jako na psa. V chlapci kypěla nenávist, ale nebyl schopen dát svému vzteku na otce volný průběh. Tak ho potlačoval v sobě a přiživoval tím svou nenávist. Později se syn dozvěděl, že jeho dědeček (o kterém skoro nic nevěděl) byl Žid. Jeho zdeformovaná mysl ho dovedla k přesvědčení, že židovská krev byla důvodem chování jeho otce. Ten chlapec se jmenoval Adolf Hitler. Zbytek jeho destruktivního příběhu už znáte.

XII. Rána po otci Touha po otci (Father Hunger) se také někdy nazývá „rána po otci“ (Father Wound). Psychologové užívají tohoto termínu, aby zdůraznili zranitelnost mužské psýché jako důsledek absence otce v rodině – ať už proto, že zemřel, opustil rodinu, tráví většinu času v práci či mimo domov, anebo protože se vyhýbá kontaktu se svými dětmi. V každém případě je výsledkem hluboká bolest, deprivace, jež může vést k malému smyslu pro vlastní vyrovnanost a hranice svého „já“, mysl, jež postrádá spojení s tělem a s pocity, nečinnost nezapáleného ohně. Když jsem vedl duchovní cvičení v Peru, jedna sestra, která slouží v ústředním vězení v Limě, mi vyprávěla o své následující zkušenosti. Když se v prvním roce jejího působení blížil Den matek, vězni ji neustále žádali o přání a pohledy k tomuto svátku. Stále vězňům nosila krabice plné přání, která chtěli poslat domů mámě, ale vypadalo to, že jich nikdy nebude dost. A tak když se blížil Den otců, rozhodla se, že se na nápor žádostí připraví a koupila celou bednu přání. Ale ta bedna je pořád v její kanceláři. Ani jeden vězeň ji nepožádal o přání ke Dni otců. Dokonce se jí ani nepodařilo rozdat je zadarmo. Uvědomila si – a když mi tuto historku vyprávěla se slzami v očích, uvědomil jsem si to i já –, že většina mužů byla ve vězení proto, že neměli otce. Ne že by to byli sirotci, ale nikdy nepocítili přítomnost otce v tom pozitivním smyslu. Nikdy neviděli sami sebe jako syny mužů, které obdivovali, nikdy nepocítili hloubku a jistotu své identity, nikdy si neprožili to prvotní nadšení, jež je výsledkem vyrůstání ve společnosti svého otce. A tak strávili svůj život tím, že se všelijakými destruktivními způsoby snažili stát se muži. Ale stali se z nich muži nejistí, kteří si musejí dokazovat svou mužnost tím, že páchají trestné a násilné činy. Protože se nikdy v rámci svého „já“ nedostali k modelu opravdového muže, hledají teď někoho jiného, kdo by jim dodal pocit jistoty a sebedůvěry. Protože nikdy nenašli onu vnitřní sílu, jež lidem dává pocit osobní rovnováhy, neustále se snaží dokázat, kým jsou. Ať už se účastní různých „chlapských“ zábav, které vyžadují fyzickou sílu, chlubí se svou sexuální výkonností či obchodními úspěchy, snaží se dokázat sobě samým i druhým, že to dokázali, že jsou skuteční chlapi. Ale jejich neustálá honba za novými a novými úspěchy naopak dokazuje, že to nezvládli a že podvědomě cítí svou vlastní nedokonalost. Protože nenalezli pravou hodnotu svého „já“, snaží se ji dokázat tím, že vydělávají peníze, hromadí předměty, které se za ně dají koupit, a získávají moc. Ale jejich neustálé hledání zasloužených hodnot ve skutečnosti prozrazuje vnitřní pocit prázdnoty. Pouhé ztotožnění se s povrchním mužem nutně způsobuje problémy se sexualitou, protože povrchní muž je sexuálně neúplný. Jean Vanier, zakladatel více než šedesáti komunit Archa pro tělesně a mentálně postižené v Evropě a v Kanadě, mi jednou řekl, že potkal velmi málo mužů, kteří by neutrpěli buď sexuální, nebo autoritativní trauma. Skoro každý muž v západní společnosti, říká Vanier, trpí nezdravou a narušenou sexualitou. Tato rána nesnesitelně bolí a projevuje se v násilí na ženách a strachem z jiných mužů. Psychologové zjišťují, že například znásilnění není výsledkem sexuální touhy, ale nenávisti k ženám. Muži, kteří ještě neobjevili a nepřijali ženskou stránku své osobnosti, nenávidí ženskost skrytou ve stínu, a tato nenávist se projevuje zvenčí tím, že opovrhují slabostí žen a mají na ně zlost. Dalším projevem nezdravé a nejednotné sexuality je také nenávist k homosexuálům a strach z nich. Jádrem problému je skutečnost, že takováto nenávist představuje závažný nesoulad mezi mužskou tělesností a mužským duchem. Z důvodů neschopnosti nalézt model opravdového muže má mnoho mužů také problémy s autoritou. Protože nikdy nepotkali muže se skutečnou vnitřní autoritou, vnímají ji jako něco nezbytně vnějšího a svévolného. Neznají duchovní autoritu, která vyplývá ze schopností a odpovědnosti, a proto se jim nikdy ani nesnilo, že by ji v sobě mohli hledat. Autorita pro ně nikdy neznamená vnitřní moudrost, ale spíše vnější závazek. Takto autoritu chápou a tak ji také uplatňují – autoritativně. Ale pokud zastávají tento postoj, přidělávají problémy sobě i ostatním. Sobě, protože způsobují, že jejich vůle plodí jak poslušnost, tak pasivitu, jak poddajnost, tak zášť, jak povrchní respekt, tak skrytou zlost. Zároveň se jejich autorita stává problematickou pro ty, kdo jsou pod jejich autoritativním režimem. Většina mužů, kteří měli jen zřídka kladnou zkušenost s autoritou, jíž mohli věřit, se autority obává, bouří se proti ní, nebo ji naopak přehnaně uctívají. Máme strach z toho, co jsme nikdy nepoznali. A hodně mužů cítí, že ještě nikdy nepoznali dobrého a moudrého muže. (To jen ženy jsou ctnostné a starostlivé!) A tak tito muži udržují v chodu tentýž systém, který z nich dělá uvězněné otroky, ať už jsou podřízení, nebo nadřízení. I když v životě neexistují žádné záruky, můžeme pomoci našim synům tím, že s nimi budeme sdílet svůj vnitřní život, své myšlenky, pocity, sny a bolesti. Jeden psycholog mi řekl, že většina chlapců ztrácí respekt ke svému otci, když je jim okolo šestnácti let. Domnívám se, že je vcelku normální, když dospívající mladíci v tomto věku chtějí přetrhnout rodičovská pouta. Avšak jak dobré nebo špatné je toto odpoutání, záleží hodně na kvalitě a stylu našeho otcovství. Jestliže jsme syny v jejich dětství zanedbávali nebo týrali, přetržení pout bude mít podobu odmítnutí

poslušnosti nebo vzbouření se proti autoritě, což je rána, jež se nemusí vždycky zacelit. Pokud jsme je však utvrzovali o své náklonnosti, provázeli je až do dospělosti a sdíleli s nimi naše vlastní bitvy, odpoutání bude mít podobu pomalého přechodu od vztahu rodič-dítě k rovnocennému vztahu dvou dospělých mužů. Je daleko důležitější vtáhnout naše syny do nějakého procesu, jehož se zúčastní společně s námi, než jim jen předhodit příliš věcné závěry. Naši synové nejsou hloupí. Jestliže od svých otců dostanou během dětství a dospívání pozitivní mužskou energii, nebudou ji odmítat, až budou dospělí. Pokud se naučili v dětství důvěřovat mužskosti, budou důvěřovat mužskosti v nás a naleznou ji i v sobě, až budou dospělí. Mohou hledat podporu a vzory i někde jinde – mezi spolužáky, učiteli a trenéry, mezi svými fiktivními nebo skutečnými hrdiny – ale to je normální. Jeden muž nemůže nahradit všechny mužské vzory, ani svému synovi, který si musí svou mužskost vybudovat tím, že do svého dospělého „já“ začlení části různých vzorů. Ale žádný rozumný syn nezavrhne příklad, který mu dal jeho otec, pokud to, co od něho dostal, byl upřímný, milující cit a zdravé porozumění pro něho jako muže. Syn potřebuje vědět, že ho otec respektuje a někdy i obdivuje. Už jako malý kluk chce, aby na něho byl táta pyšný, ale jakmile dospěje, otcova hrdost se mu může zdát povýšená až urážlivá. Po celou dobu potřebuje nejen rodičovský souhlas, ale také respekt dospělého a upřímný obdiv. Pokud otec vyčkává, až bude jeho syn teenagerem, je na to už pozdě. Ono respektování muže již v malém klukovi je přesně to, co ho podněcuje, aby se přidal do klubu dospělých mužů. A stejné respektování ho později utvrdí v tom, že je konečně rovnocenným partnerem svého otce a že on a jeho otec jsou jedno. Synové obvykle přiznávají, že jedna část v nich potřebuje a chce mít svého tátu na pomyslném piedestalu až do smrti; chtějí, aby to byl jejich táta, ne jenom kamarád. (Vzpomínám si na hluboké zklamání a zmatek, které pociťoval jeden mladý muž, když si před ním jeho otec klekl na kolena a svěřil se mu se svými tajnými sexuálními aférami a nezodpovědným životem.) Rána po otci je tak hluboká a tak vše-prostupující v tolika částech světa, že pokus o její vyléčení by dost dobře mohl být nejradikálnější myslitelnou společenskou reformou. Jsem přesvědčen, že tato deformace je pravou příčinou většiny zločinů, militarismu, soutěživé chamtivosti a nestabilních rodin. Co můžeme udělat, aby se tato rána zacelila? Navrhuji tři způsoby, jak se dopracovat k jejímu vyléčení. Za prvé se musíme postupně prokousat všemi bolestmi, které cítíme, k dospělému a odpouštějícímu vztahu s našimi otci a otcovskými rádci. Za druhé musíme uchovat, a možná i znovu vychovat, toho malého chlapce v nás pomocí uzdravujících modliteb, přátelstvím s jinými muži a snad i nějakou vnitřní duševní terapií za pomoci průvodce či terapeuta. A konečně bychom měli věnovat něco z vlastní otcovské energie na reformování destruktivních patriarchálních struktur v naší společnosti a na výchovu a uzdravení další generace mužů.

XIII. Prázdná duše Mnoho mužů vyrůstá s vnitřní prázdnotou. Ať už tomu říkáme touha po otci, mužská deprivace nebo nedostatek otcovské lásky, stále je to ta stejná prázdnota. Když se pozitivní mužská energie – energie, které se dá důvěřovat a na niž se lze spolehnout – nepřenese z otce na syna, vzniká v mužských duších určité vakuum. A právě tam směřují démoni. Ženy nepochybně také potřebují lásku a náklonnost otce, ale z jiného důvodu. Dívky potřebují, aby otec potvrdil jejich identitu jako identitu žen. Chlapci potřebují, aby jim otec pomohl jejich základní identitu muže najít a naučil je, jak se vyrovnat s mužským způsobem cítění. A otec je první svobodně zvolený objekt naší lásky v lidském životě. Matku si svobodně nevolíme. Je zkrátka s námi, od prvního okamžiku našeho života. Když se narodíme, dokonce i voníme stejně jako naše matka, protože pocházíme z ní. Když chceme pít, umíme najít matčin prs i se zavřenýma očima, protože poznáme matčinu vůni a instinktivně prs najdeme. Teprve po několika měsících si začneme nejasně uvědomovat, že naše a matčino tělo nejsou jedno, ale dvě různá těla. Přesto matku důvěrně známe, poznáme ji a můžeme jí důvěřovat. O pár měsíců později začínáme rozeznávat někoho jiného, kdo je jako matka, ale není to ona. Ten někdo je cizí člověk, první cizinec v našem rozrůstajícím se světě. Ten někdo je náš otec. Setkání s otcem je prvním setkáním s někým, kdo nejsme my. Přijetí nebo odmítnutí ze strany otce pro nás znamená první záchytný bod, který nám prozradí, zda můžeme vnějšímu světu důvěřovat. Abychom si získali matčinu pozornost, nemusíme dělat vůbec nic. Obvykle nám ji věnuje zcela dobrovolně, aniž bychom o ni museli žádat. Ale abychom zaujali pozornost otce, aby se na nás usmál – pro to už musíme něco udělat. Z nějakého neznámého důvodu nám onen neznámý úsměv dodává víc energie a síly než neustálá péče matky. Možná je to proto, že nějak cítíme, že otec nám něhu dávat nemusí, takže když už nám ji jednou poskytne, je nám daleko dražší. Pro nás je to zkušenost první volby, kdy si svobodně vybíráme. Jednou jsem četl článek o výzkumu dětí, které vychovávali jejich otcové, zatímco matky chodily do práce. Článek tyto děti nazýval „superdětmi“, protože svými schopnostmi jak v dětství, tak v dospělosti skoro všichni daleko převyšovali statistický průměr. Není pochyb o tom, že za jejich úspěchy v životě stojí mnoho faktorů, v neposlední řadě také fakt, že měli kreativní a svobodomyslné rodiče, kteří si úspěšně vyměnili tradiční rodičovské role běžné v naší společnosti. Zároveň se však domnívám, že za úspěchy těchto „superdětí“ stojí i otcovská láska, která se svou kvalitou od lásky mateřské liší. Pozitivní mužská energie, ať už od otce, nebo od matky, má moc dodat dětem nezměrnou sebedůvěru a jistotu. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jedním z důvodů, proč jsem se stal knězem, bylo to, že můj otec ve mne vždy věřil. Kdykoliv jsem měl tendenci pochybovat o sobě nebo o tom, zda budu schopen něco nového vyzkoušet, řekl mi, že si je jistý, že to zvládnu. Nikdy jsem neměl velké problémy s pochybnostmi o sobě samém, s pochybnostmi, které jsem rozpoznal v tolika mladých lidech, s nimiž jsem pracoval. V katolickém společenství, v němž jsem vyrostl, byl kněz jedinou Bohu nejbližší osobou, kterou jsme znali. Z tohoto pohledu se může zdát, že touha stát se knězem byla tak trochu jako touha stát se filmovou hvězdou nebo olympijským atletem. Nebylo to prostě pro každého. Můj otec mě ujišťoval, že jestli jsem se rozhodl stát knězem, určitě to dokážu – samozřejmě za předpokladu, že to tak bude chtít i Bůh. A otcova důvěra ve mně nezanechala žádný prostor pro mé vlastní pochybnosti. Když řekne otec svému dítěti, že něco dokáže, tak to také dokáže. Nevím, proč tomu tak je, jen si myslím, že existuje nějaká tajemná energie, která přechází z otce na jeho děti. Je to jistý druh kreativní energie, která způsobí, že věci jsou, když předtím nebyly; energie, bez níž by věci nemohly vzniknout. Když mužská energie chybí, dílo se nekoná, ať už v lidské duši, nebo v okolním světě. Nechybí péče, podpora a možná ani láska, ale to nové „stvoření z ničeho“, jež je jedinečnou výsadou spojovanou s mužskou stránkou Boha, se zkrátka neuskuteční. Bez otcovské energie zůstává v duši pocit prázdnoty a opuštěnosti, kterou může zaplnit jen a jen tento druh energie. Viděl jsem to u mnoha lidí, a zvláště u mužů. Jde o planou touhu, jež se neustále živí chválou, o touhu nikdy neuspokojenou. Je to černá díra, která nasává odměnu za odměnou a nikdy nemá dost. Stává se hnízdem démonů, hnízdem pochybností, strachu, nedůvěry, cynismu a vzteku. A také místem, odkud tito démoni vyrážejí, aby pohltili další oběti. Není náhodou, že Ježíš říkal Bohu abba – tatínku. Přestože Bůh překonává rozdíl mezi mužskostí a ženskostí a je stejně správné jako nutné vidět v Bohu i matku i otce, domnívám se, že Ježíš z hloubi duše rozuměl prázdnotě, která tíží mnoho lidí. Věděl, že pro velkou většinu lidského pokolení bude těžší a potřebnější říct „táto“ než „mami“. Věřit v otcovskou lásku je pro mnoho z nás nejtěžší zkouška naší víry. Obávám se, že mnozí z těch, kdo chtějí odhodit to úžasné a sexuálně nabité slovo „otec“, jsou ti poslední, kteří by to měli udělat.

Mateřskou lásku známe. Mateřskou lásku máme. Lásku otcovskou potřebujeme a hledáme ji. Důvěra otce v nás nám dodává odvahu riskovat, vzdávat se a růst. Když se budeme na Boha dívat jako na otce a přijímat jeho lásku také jako lásku od muže, můžeme směle věřit celému evangeliu, a ne jen těm částem, které pojednávají o jistotě, útěše a přináležitosti. Bůh, který je nám otcem i matkou, nás osvobozuje pro evangelium, jež je plodné, důvěrné a univerzálně tvůrčí.

XIV. Tři typy mužů V Novém zákoně je pasáž, která se přesně hodí na to, co chci říci o různých typech mužů a o modelu muže, k němuž nás vyzývá Ježíš: „V jinou sobotu vešel do synagogy a učil. Byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá. Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat. On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: ‚Vstaň a postav se doprostřed.‘ On se zvedl a postavil se tam. Ježíš jim řekl: ‚Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?‘ Rozhlédl se po všech a řekl tomu člověku: ‚Zvedni tu ruku!‘ On to učinil a jeho ruka byla zdravá. Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat.“ (Lukáš 6,6–11) V tomto příběhu vystupují tři typy mužů. Muž s odumřelou rukou je jeden typ, zákoníci a farizeové druhý a Ježíš třetí. Když se podrobně podíváme na tyto tři typy mužů a zeptáme se sami sebe, kde bychom byli my, kdybychom mohli být ve stejném příběhu, dozvíme se hodně o sobě samých. Muž s odumřelou rukou je klasickou ukázkou mnoha mužů dnešního světa. Všimněte si, že odumřelou má ruku pravou. To je ruka více používaná, ruka produktivní. Tento muž je prototypem mužů, kteří nejsou schopni dosáhnout toho, po čem touží, a uskutečnit to, co by chtěli. Onen muž je slabý. Náhodou je zrovna v synagoze a někam se posadí. Chybí mu jakákoliv iniciativa a odhodlání. O nic nežádá. Dokonce ani o to, aby byl uzdraven, jak to dělá většina lidí v příbězích o uzdravení v evangeliích. Místo toho ho musí Ježíš zavolat k sobě. A když ho Ježíš zavolá, beze slova tam stojí. Dělá, co mu Ježíš říká, ale za celou dobu sám neřekne ani slovo. Když je uzdraven, ani Ježíši nepoděkuje ani nechválí Boha a ani o svém uzdravení nikomu nevypráví, jak to dělají ostatní v podobných příbězích. Tento muž budí dojem pasivního člověka, který spíše na věci kolem reaguje, než aby byl jejich hybatelem. Ve svém životě nikam nesměřuje a vůbec ho to netrápí. Popis se hodí na spoustu dnešních mužů, nejen v kontextu americké společnosti, ale na celém světě. Muži nevědí, jak se mají motivovat. Když už nějakou motivaci mají, má podobu peněz, sexu nebo moci. Ale chybí jim vnitřní motivace a bez vnější motivace peněz, sexu a moci nevědí, jak volit a rozhodovat o tom, co chtějí se svým životem dělat. Jinými slovy, většina mužů nemá žádnou vnitřní spiritualitu. Potřebují nějakou vnější okolnost (například zákon!), která by je nakopla, nastartovala, nabídla jim jistotu, povýšila je, odměnila je a učinila šťastnými. Spiritualita se týká vnitřního zdroje energie, jež je motivující a hnací silou našeho žití. Muž ducha nebo duchovní muž, chcete-li, čerpá svou energii z něčeho jiného, než jsou peníze, sex a moc. Zmíněná příhoda se v Lukášově evangeliu často nazývá příběh o uzdravení, ale já se musím ptát, zda-li je ten muž skutečně uzdraven. Možná je v pořádku jeho ruka, ale všechno ostatní se zdá nefunkční. Ti z nás, kteří máme zkušenosti s uzdravovacím působením charismatického hnutí nebo jsme byli svědky uzdravení skrze udělení svátosti nemocných, známe důležitost psychologického a citového dokončení léčby. Jestliže fyzickou léčbu nedoprovází léčba duchovní, fyzické příznaky nemoci se často vracejí. Fyzická léčba je vždy pobídkou k nějaké vnitřní změně, změně pocitů nebo směru. Když Ježíš uzdravoval lidi, často jim radil, aby vstali a šli, aby odešli a více nehřešili. Ve zmíněném příběhu není žádný náznak, že by onen muž chtěl udělat něco podobného. Jako odpověď na zázračné uzdravení Ježíšem tam jen tak stojí. Zákoníci a farizeové představují jiný typ muže v současném světě. Je ironií, že v příběhu jsou to věřící lidé. Berou náboženství velmi vážně, ale přesto se snaží zamezit šíření Božího díla. Angažují se v náboženství, ale přesto nechtějí mít s uzdravováním, svobodou nebo dary života nic společného. Ocitli se v pasti svého myšlení, v síti svých morálních principů a jsou zaslepeni svými doktrínami. Zpovzdálí sledují, co se děje, aby mohli kritizovat a obviňovat. Jsou to lidé se zlou vůlí. Reprezentují to, co bychom mohli nazvat „konzervatismus moci“; zuby nehty se drží svých pozic a jistot, které jim dává institucionální náboženství. Jejich přesvědčení se velmi liší od „konzervatismu hodnot“, který vyznávají lidé zastávající hodnoty evangelia. Pod rouškou náboženských hodnot jde zákoníkům a farizeům ve skutečnosti jen o moc a vládu. Takoví lidé nejsou jen v katolické církvi, ale i v protestantských denominacích, stejně jako v judaismu a islámu. Jsou to ti ambiciózní mluvčí náboženské moci, kteří užívají jména Božího jako zástěrky pro svou vlastní potřebu moci. Když se jich na něco zeptáte, jako se Ježíš ptal zákoníků a farizeů, mlčí nebo se zahalí do neproniknutelné kouřové clony. Jsou plni rozhořčení, ale nikomu neprozradí své skutečné motivy, dokonce ani sami sobě. Za povšimnutí ještě v tomto příběhu stojí, že ti muži myslí a jednají jako skupina. Nejsou to jedinci, ale

představitelé určitého druhu skupinového myšlení, které se v tomto případě zabývá náboženstvím. Stejně tak by to mohl být patriotismus, kapitalismus nebo jakýkoliv druh etnického šovinismu. Ať už to nazveme jakkoli, je to proti individuálnímu vědomí a lidskému svědomí. Kolektivní myšlení je jednou z nejlacinějších a nejběžnějších náhražek za osobnostní růst a vyzrálé uvažování. Farizeové reprezentují patřičnost a společenskou nadvládu, což je velmi obvyklá forma morálky prvního stupně. Skutečné svědomí a rizika mravní bezúhonnosti jsou mimo jejich chápání a obvykle pro ně představují vážnou hrozbu. Nakonec se dostáváme k Ježíšovi. V pěti krátkých verších tento muž přijde, učí, rozpozná, co si myslí ostatní, pokyne, zeptá se a klidně jedná. Bez paniky čelí těm, kdo ho chtějí obžalovat, protože zná jejich myšlenky. Když oslovuje druhé dva typy mužů, mluví s vnitřní autoritou. Nebojí se konfrontovat ostatní lidi ani zpochybňovat zákon. Ví, co má udělat, a také to udělá. Nic nevysvětluje. Nepřivlastňuje si zásluhy. Nežádá si uznání. Jednoduše koná pravdivé a trpělivě snáší jejich tichý vztek. Po této scéně odchází Ježíš do hor, aby se tam modlil, a poté shromažďuje celou komunitu. „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly.“ (Lukáš 6,12–13) Když se muž nachází v nepříjemné situaci, tváří v tvář lidem, kteří ho nenávidí, má to na něho těžký dopad. Když žije v negativistickém prostředí, ať už doma, nebo v práci, je to duchovně vyčerpávající. Ježíš to poznává na svou vlastní kůži, a tak hledá způsob, jak se tomuto negativismu bránit a oslabit moc jedovatých lidí. Nikdy se nesmíme bát udělat totéž. Závislosti se někdy říká láska; nazývají ji tak nejistí muži, kteří nevědí, jak mají uchránit hranice své osobnosti. O tom budeme mluvit později jako o nezbytné „energii bojovníka“. Moudrý bojovník Ježíš se dostává ven z nepříjemné situace vytvořené žalobci a udavači a pryč od duchovní chabosti muže, kterému pomohl, aby sám získal duchovní sílu. Tu nalézá především v komunikaci s Bohem. Ale kromě toho získává sílu tím, že kolem sebe vytváří nové společenství lidí. Učí je, že existuje i jiný, nový způsob života vedle toho, který představují druhé dva typy mužů. Ukazuje jim, že existuje nový způsob chápání toho, co se ve světě děje, a nový způsob jednání tváří v tvář moci a ochromení. Ježíš chápe, že se „nevmýšlíme“ do nového způsobu života, ale musíme se „vžít“ do nového způsobu myšlení. Vytváří zdravou komunitu mužů jako živoucí alternativu k špatně fungujícím pravidlům, jimiž se obvykle muži řídí. Církev měla být původně „nové uspořádání světa“ Bohem.

XV. Já a Otec jsme jedno V evangeliu podle Jana mluví Ježíš o svém vztahu k Bohu. Zdůrazňuje, že on a Otec jsou jedno. Ježíš tuto myšlenku opakuje pořád dokola, jako by cítil velkou radost ze vztahu sebe jako syna a svého otce. Jak jsme až doposud viděli, věta, která by mohla charakterizovat vztahy většiny mužů k rodičům, by zněla: „Já a můj otec nejsme jedno.“ Toto odcizení mezi syny a jejich otci je hlavním důvodem, proč se z mnoha mužů stávají buď slabí, nebo naopak přehnaně vlivní lidé, a ne muži jako Ježíš. Americký básník Robert Bly tvrdí, že toto odcizení mezi otcem a synem nebylo vždy tak intenzivní jako dnes. I když nemůžeme předpokládat, že v předchozích dobách měli všichni muži šťastné a zdravé vztahy se svými otci, Bly poukazuje na několik faktorů, které naznačují, že v období před průmyslovou revolucí měla většina mužů mnohem bližší vztah ke svému otci než v období následujícím.17 Bly upozorňuje na to, že v období před průmyslovou revolucí obvykle chlapci vyrůstali v úzkém pracovním vztahu se svými otci. Pracovali na rodinné farmě či v obchodě společně s otcem a učili se být farmáři, řemeslníci nebo obchodníci a také se učili přispívat svou prací k blahu celé rodiny. Proto už od začátku života vyrůstali v přesvědčení, že jsou nedílnou součástí otcova světa, a že jsou proto důležití. Nemuseli pochybovat o své identitě, protože ji už měli jasně určenou. Také se později v životě nemuseli rvát o uznání společnosti, protože už dávno získali uznání svých otců. V devatenáctém století však začali muži hromadně opouštět farmy a odcházeli pracovat do továren; ve dvacátém století pak stále více mužů odcházelo z rodinných firem za prací do kancelářských budov velkých společností. Celkem vzato, jejich synové neměli přístup ani do jednoho z těchto světů. Proto během posledního století a půl musela většina chlapců vyrůstat bez těsného kontaktu s otcem a bez ujištění, že opravdu patří do světa mužů. Výsledkem je úkaz, který jsem již charakterizoval jako „touhu po otci“ čili hlubokou potřebu mužského uznání a přijetí. Podle Blye to má však daleko nedozírnější následky. Kromě touhy po otcovském rádci vyrůstají chlapci v nedostatku modelů chování a vnímání, které by jinak téměř spontánně získali, kdyby mohli dospívat v mužské společnosti. Kvůli nedostatku mužských vzorů se cítí nespokojeni ve svých vlastních rolích dospělých mužů. Pokud nevidí, jak jejich otcové nakládají se svými pocity, jsou sami neobratní ve vyjadřování pocitů svých. Pokud nevidí, jak navazují jejich otcové vztahy s ostatními muži, chybí jim nezávislost a sebedůvěra. Mají tendenci být buď velmi poddajní vůči jakékoliv autoritě, anebo naopak velmi odbojní, a to z toho důvodu, že vůbec neznají správné pojetí autority, protože se v raném dětství nenaučili důvěřovat a spolupracovat s otcem v trvalém vztahu partnerství. Já sám jsem nedokázal plně docenit, jak velký dopad má na muže změna ve vztahu mezi otcem a synem, dokud jsem nebyl pozván, abych přednášel i v zemích mimo Spojené státy. Například v některých částech Afriky, jež jsou dodnes stále z velké části rurální a zemědělské, jsem byl hluboce unesen způsobem, jakým se chovali chlapci, kteří vyrostli ve vesnici v tradičním kmenovém systému. Měli v sobě jistý druh sebejistoty, který postrádám u mnoha dospělých mužů v dnešní společnosti. I po třicítce a čtyřicítce se většina Američanů snaží, aby uspěli jako muži, a neustále hledají symboly mužství v sexu, penězích a prestiži. Ale v předindustriální Africe chlapci často prokazují sebevědomí dospělých mužů a nemusejí bojovat o svou pozici ve společnosti, jako to děláme my. Přesný opak jsem nalezl na Jamajce, kde tradiční rodinu a tradiční způsob života zničilo nejprve skutečné otroctví a později otroctví ekonomické. V tomto domnělém tropickém ráji jsou muži nuceni opouštět své rodiny a odcházet za prací na pole nebo do oblastí, kde si nevydělají tolik, aby za nimi jejich rodiny mohly přijet. Musejí bydlet v chatrčích patřících firmě, pro kterou pracují, nebo ve zchátralých bytech společně s jinými muži. Domů k ženám a dětem na venkově se dostanou jednou týdně nebo jen několikrát do měsíce. Totéž platí o jižní Africe. Na Jamajce jsem během své přednášky slyšel neustálý šepot a hlučení lidí, kteří spolu mluvili a tlačili se v docela velkém davu. Když jsem začal mluvit o důležitosti otce v rodině, hluk ustal a nastalo hluboké ticho. Věděl jsem, že má slova na ty lidi hluboce zapůsobila. Pojmenoval jsem něco, co cítili a projevovali hluboko uvnitř sebe samých – utrpení a touhu po skutečném otcovství. Jen málo z nich vyrostlo v přítomnosti otce, který by byl doma, když ho potřebovali. Všichni zažili bolest z toho, že nikdy doopravdy nepoznali své otce. Ačkoli hodně mužů v mé zemi také vyrůstá bez stálé přítomnosti otce v rodině, nikdy jsem si neuvědomoval, jak velký může mít absence otce na muže dopad, dokud jsem nenavštívil Japonsko. Japonce vychovávají téměř výhradně matky, ještě ve větší míře, než jsme zvyklí u nás. Výchova dětí se považuje za ženskou práci a za něco, co je pod mužskou důstojnost. Z toho vyplývá, že japonští chlapci, zvláště ve velkých městech, vyrůstají v prostředí, kterému dominují ženy. Dospělí Japonci chodí domů na večeři s rodinou jen neradi. Zůstávají v práci – v továrně nebo kanceláři – dlouho do večera, čímž vyjadřují svou loajalitu firmě. Otcovským přítelem je jim jejich šéf, takže pracují velmi těžce a tráví

dlouhé hodiny v práci, aby se svým nadřízeným zavděčili. Neodváží se odejít z práce dříve než šéf a i pak jdou na večeři do restaurace s ostatními muži. Typický večer v Tokiu vypadá tak, že restaurace jsou plné mužů, kteří se sešli, aby si odpočinuli od celodenního stresu, aby si postěžovali a na chvíli si vyprázdnili hlavu a oslavili pracovní úspěchy, místo toho, aby šli domů a byli se svými ženami a dětmi. Jak jsem je pozoroval, připadalo mi evidentní, že role otců a synů zastávají sami mezi sebou; uznávají a jsou uznáni, chválí a jsou chváleni, radí a rady dostávají. To, co nikdy neposkytli a nedostali doma, našli v práci. Tato prázdnota s sebou přináší neskutečnou potřebu souhlasu a uznání ostatních mužů. Je to tak. Muži se stejně oblékají (do tmavých obleků) a stejně se i chovají. Ve své neodolatelné touze po načerpání mužské síly nejdou domů ani po večeři, ale raději ještě společně zajdou do některého z barů na saké nebo zavítají do veřejných lázní. Asi v deset nebo v jedenáct konečně opouštějí centrum města, tlačí se v metru s dalšími zamlklými, někdy opilými muži a jdou se domů vyspat. Ironií je, že typický Japonec odevzdá celou výplatu své ženě. Když si žena z výplaty vezme, co potřebuje pro rodinu, dá manželovi kapesné, aby si měl za co večer vyjít do města. Žena má plnou kontrolu nad děním v rodině a ani manžel ani děti jí do toho nemají co mluvit. Z mého pohledu je to velmi destruktivní rodinné uspořádání, ale vysvětluje to mnoho z chování Japonců a jejich úspěchů ve světě obchodu. Za těmito úspěchy stojí do velké míry jejich absence v rodině a potřeba vynahradit si to v práci. Ujišťující a podporující společnost mužů hýbe světem japonského obchodu! Musím se zachvět při pomyšlení, že by se americká společnost měla ubírat toutéž cestou, přesto už je možné pozorovat první náznaky tohoto trendu. Obchodní manažeři a ředitelé dorazí domů na předměstí pozdě večer, když už jsou děti v posteli. Jezdí na několikadenní i několikatýdenní služební cesty daleko od domova. Zaměstnaní muži zůstávají v práci dlouho přesčas nebo mají dvě zaměstnání, aby vydělali dost peněz. Problém pro jejich děti nastává ve chvíli, kdy oba rodiče musejí nebo chtějí opustit domov a jít do práce. Aby byl problém nepřítomného otce ještě komplikovanější, děti se často učí vnímat svého otce matčinýma očima. Aniž by o tom přemýšlela, matka sděluje svým dětem, jaký je jejich otec v poznámkách, které o něm pronáší, když není doma. Děti tedy věří, že jejich otec je líný („Nikdy doma nic neudělá.“), neschopný („Musíme zavolat opraváře.“), hloupý („Tomu táta nerozumí.“), neúspěšný („Nevydělá dost peněz.“), nestarostlivý („Pořád nemá čas.“) a tak dále. Když je otec konečně doma, děti v něm vidí muže, kterého jim už popsala matka. Až příliš často je otec také tím, kdo uděluje tresty, a to i přes svou soustavnou nepřítomnost („Počkej, až se vrátí táta!“). Ani když skutečný obraz otce není tak negativní jako výše naznačený portrét, děti nikdy nemohou doopravdy poznat svého otce jen z toho, co o něm řekne matka. Stejně jako se mateřská láska nedá poznat jen z ústního vyprávění, ani otcovskou lásku nelze poznat, aniž bychom ji přímo pocítili. A tady jde o hodně víc než jen o lásku. Jde o celou škálu mužských vlastností, energie a síly, jež se dají předat pouze přímým kontaktem. Proto se v nepřítomnosti otce mužskost nemůže nikdy skutečně zažít. To platí zvláště pro chlapce, kteří v tomto případě mužskost nepoznají přímo, ale naučí se ji vnímat skrze ženský element. Při každých duchovních cvičeních, jejichž cílem je nalézt v sobě „divokého muže“, žádám účastníky, aby v malých skupinkách mluvili o svých vztazích k otci. Výsledkem skupinových rozhovorů jsou vždy a bez výjimky tytéž reakce: pocit absence a smutku. Problém nastává v oblasti náboženství a spirituality. Nejenže otec není kvůli své časté nepřítomnosti schopen být synovi vzorem, ale i když je přítomen, obvykle neumí pro své děti, a syny zvláště, vytvořit názorný model náboženství a spirituality. Jeden můj přítel kněz mi řekl, že když se ptal mužů, kolik z nich si pamatuje, že by se s nimi jejich otec modlil, výsledkem bylo méně než jedno procento! Náboženství se v naší společnosti stalo doménou žen, spiritualita prochází feminizací. Křesťanství v Americe daleko více hovoří o odevzdání se a utěšování než o konání, riskování a konfrontaci. Ani Ježíš nemůže být tím správným vzorem, protože jsme si tak zvykli chápat Ježíše v roli Boha, že už ho nevidíme jako skutečného muže. Když Ježíš v evangeliu podle Jana (10,30) říká „Já a Otec jsme jedno“, okamžitě to vnímáme v dogmatickém slova smyslu, totiž že Ježíš je totožný s Bohem. Zcela zapomínáme, že nauka o Nejsvětější Trojici byla zformulována více než dvě století po sepsání zmíněného evangelia. Nepopírám, že Syn je v Trojici téže podstaty (abych použil správnou terminologii) jako Otec; chci ale zdůraznit, že Ježíš z evangelií není jen druhá osoba Nejsvětější Trojice, ale také muž. Muž, který hovoří o vztahu muže a Boha, jehož nazývá v ostatních evangeliích abba – tatínek. Jaký je tedy vztah, který Ježíš-muž popisuje, když říká „Já a Otec jsme jedno“? Domnívám se, že mu nejlépe porozumíme, budeme-li ho posuzovat z hlediska právě toho lidského vztahu, o němž víme, že mnoha mužům v dnešní době bytostně chybí – vztahu ztotožnění se s otcem. Při výkladu evangelií není pochyb, že Ježíš se s Otcem ztotožňuje; že své poslání dostal od Otce, že jeho moc je mocí Otce, že jeho duch je duchem Otce. V normálním jazyce bychom řekli, že Ježíš věděl, že koná Otcovu práci a energii pro toto konání bere od něho. Pokud postrádáme podobně důvěrný a upřímný vztah k otci, jaký měl Ježíš, je pro většinu mužů extrémně náročné – téměř nemožné – stát se mužem, jako byl Ježíš, stát se Ježíšovým mužem. Náš duchovní vývoj naráží na

nedostatky v našem vývoji lidském. Vzhledem k tomu, že jsme připraveni o hlubokou a bohatou zkušenost z výchovy našimi biologickými otci, nemáme ani potuchy o tom, co to znamená být vychován Otcem Ježíšovým. K otcovství Božímu se stavíme jako k otcovství lidskému, a to v témže smyslu, jako když říkáme, že nějaký muž, kterého ani pořádně neznáme, je náš otec. Mám v sobě geny svého otce, který mi v jistém slova smyslu poskytuje zázemí, ale to je vše. Náš duchovní růst bude tedy znamenat dlouhou a složitou cestu, jestliže se budeme pokoušet najít cestu k otci-Bohu, aniž bychom si nejprve našli cestu ke svému lidskému otci. Bez návodu z naší předešlé zkušenosti s biologickým otcem, který nám ukáže cestu, bude naše duchovní směřování k Bohu spíše slepou uličkou čiré víry. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se lidé nedopracovali k dospělému (vzájemnému, tvořivému, odpouštějícímu) vztahu s rodiči, budou mít infantilní, bázlivý a sebeobranný vztah i k Bohu. Bohužel, tento typ vztahu k Bohu je dnes v církvi velmi běžný, a dokonce ho církevní organizace podporuje. Katolická víra vždy hlásala, že Boží milost staví jen na přirozenosti. Obvykle zjistím, že v raném vývoji spirituality je určující obraz Boha u osmdesáti procent lidí kombinací jejich matky a otce – v dobrém i špatném slova smyslu. Až se tyto lidské vztahy uzdraví a vyspějí, budeme schopni skutečného spojení s Bohem, jenž je Otcem i Matkou. Vyžaduje to hodně víry, čekání a temnoty, abychom mohli Boha nazvat pravým jménem. Ale co jiného by víra měla být?

XVI. Divocí muži Indie Musel jsem jet až do Indie, abych našel kulturu, kde je pojem divoký muž obecně rozšířen a uznáván. Neříkám, že ze všech Indů se stávají divocí muži v tom smyslu, jak jsem tento typ popisoval. A jsem si také vědom, že západní technologie a způsob myšlení už začínají zasahovat i do tradiční indické kultury a do určité míry ji narušují. Indie však vychází z konceptu divokého muže už tisíce let a ve velké míře ho uznává i dnes. Podle tradice rozdělují Indové život muže do čtyř období. První je období žáka. Když se chlapec ocitne na prahu puberty, je dán do učení ke guru, jehož úkolem je naučit chlapce, které má na starosti, indické kultuře, hinduistickému náboženství a tomu, co říkají o životě a jeho tajemstvích. Guru učí chlapce indickým způsobům chování a myšlení a hindským Písmům; pomocí meditace a jógy je také učí disciplíně a sebeovládání. V druhém období se muž stává hlavou rodiny. Když už má mladý muž věk na ženění, jeho rodiče domluví sňatek a on se usadí, založí rodinu a zabývá se svou prací. Může z něho být farmář, řemeslník, obchodník, nebo dokonce intelektuál, úředník či důstojník v armádě. Dnes může vykonávat také profese v západním slova smyslu: lékaře, právníka, učitele, managera a tak dále. Očekává se od něho, že bude živit nejen svou nejbližší rodinu, ale že bude také hrát nemalou roli v širším rodinném okolí a přispívat k obecnému rozvoji své obce, jak mu to jen čas a jeho talent umožní. Tradiční indická kultura se zaměřuje jak na rodinu, tak na občanské aktivity. Ve třetím období se muž stává hledačem. Zatímco na západě se zaměstnání a starost o rodinu považuje za hlavní smysl života, pro Indy je to pouhé přechodné období vedoucí k tomu, co bychom my nazvali předčasným důchodem. Toto období začíná, jakmile muž dostatečně zabezpečí svou rodinu, která se už nadále obejde bez jeho podpory. Obecně tato situace nastává, když synové pracují a vydělávají a sami se stávají hlavou rodiny, čímž umožní svému otci, aby vstoupil do dalšího období svého života. Tento čas často přichází s narozením prvního vnoučete. Hledači se také někdy říká lesní muž. Ne že by všichni muži v tomto období odešli žít do lesa, ale často opravdu odcházejí, aby vyhledali samotu. Je to jakási hinduistická varianta mnichů, i když Indové nevstupují do žádného náboženského řádu ani do kláštera. Někdy dokonce dál žijí se svou rodinou, ale drží se v pozadí a už o ničem nerozhodují. Po letech, kdy svůj život žili, mají teď příležitost začít ho chápat a hledat jeho pomyslný obraz. Studují jejich Písma, meditují, rozmlouvají s guru a snaží se porozumět smyslu života. Jak je toto období odlišně od západního modelu práce a odchodu do důchodu! V porovnání s východním nazíráním života se to naše zdá příšerně narcistní a krátkozraké. Když získáme práci a nastoupíme do zaměstnání, děláme to především pro své dobro, v nejlepším případě pro dobro své nejbližší rodiny. Pokud náš bratr nebo sestra nevydělávají tolik peněz jako my, můžou si za to sami. My neočekáváme nic od nich, takže oni by také neměli nic očekávat od nás, kromě přání k narozeninám a vánočních dárků. Obvykle se stěhujeme daleko od rodičů a prarodičů a je to naposled, co je vidíme, s výjimkou svátků. Pokud se týká našeho občanského svědomí, čas od času zašleme pár dolarů nějaké té charitě, ale to je jen zlomek toho, co utrácíme – a dlužíme – sami za sebe. Celkem vzato, své služby neposkytujeme nikomu, kdo za ně nemůže zaplatit, pokud se nejedná o obchodní organizaci nebo aktivitu, do níž jsou zapojeny naše děti – což je jen dalším sledováním našich vlastních zájmů. Západní představy o odchodu do důchodu jsou stejně hédonistické. Zapomeňte na děti, zapomeňte na společnost, jež vás tolik let živila, a odstěhujte se od ní pokud možno co nejdále. Tak dlouho jste se účastnili honby za kariérou, a teď máte konečně možnost volně se nadechnout, relaxovat, a nic nedělat. Anebo to může být pro vás šance, jak si vylepšit svůj golfový švih, věnovat se opomíjenému koníčku či dát do pořádku sklep, když na to teď konečně máte dost času. To vše je nepochybně velmi důležité, ale pouze z omezené perspektivy. Žádná z uvedených aktivit nepočítá s osobním růstem, starostí o druhé, šířením evangelia nebo službou potřebným. Naše kulturní prostředí zkrátka takové hodnoty nepropaguje, i když političtí a náboženští vůdci si je berou do úst stále. Za to, že takto kryjí morální a duchovní slepotu naší společnosti, jim také dobře platíme. Čtvrté a poslední období mužského duchovního vývoje v Indii je obdobím moudrého muže. Po čase stráveném hledáním smyslu života se mu v šedesáti nebo sedmdesáti letech odhalí jeho tajemství. Nyní je v postavení, kdy se sám stává guru, ne nutně jako profesionální učitel mladých žáků, ale jako muž, k němuž se může chodit pro moudrou radu. Zažil už vše: mládí i stáří, mužskost i ženskost, zdraví i nemoc, dobro i zlo, společnost i samotu, bohatství i chudobu, blahobyt i hladomor, práci i odpočinek, život i smrt. Toto vše může nyní spojit v jeden smysluplný celek; smysluplný jak pro něho, tak pro kohokoliv, kdo vyhledá jeho moudrost. Zbývá mi jen smutně konstatovat, že takováto moudrost se v Americe často nevidí. V našem kulturním kontextu se od starých lidí neočekává, že budou moudří, ale že budou vrtošiví, úzkoprsí a malicherní, a nutno podotknout, že až příliš často staří lidé tato očekávání splňují. Jistě, někdy se nostalgicky ohlédneme zpět na staré zlaté časy, kdy babička s dědečkem bydleli poblíž a sdíleli svou životní moudrost s „mladými“, ale vcelku nečekáme, že se tyto časy

vrátí. Žádná civilizace ještě nepřežila, aniž by v ní starší generace udělala místo mladší a předala jí získanou moudrost. Jak dlouho ještě budeme muset žít ten všelijak osekaný, pouze dvoustupňový život, když jeho celistvost nám nabízí mnohem více? Jak dlouho ještě budeme my muži muset obětovat duchovní růst na oltář úspěchů? V Krédu neděli co neděli říkáme, že Ježíš před Vzkříšením „sestoupil do pekel“. Místo abychom následovali našeho velkého učitele na této stezce moudrosti, snažíme se v tomto životě dostat se rychle „do nebe“. Tato rychlost a všechny pseudoúspěchy plodí prázdné a povrchní muže. Například Ronald Reagan nikdy nemluvil o svém otci – alkoholikovi. Pokud se odmítl trápit a cítit bolest nad ztrátou svého vztahu s otcem, možná dosáhl vnějších úspěchů, ale musel za to zaplatit absencí duchovní moudrosti a ztrátou opravdové otcovské podpory. Je obrazem naší země a její mužské impotence. Pro „sestup do pekel“ nemáme žádné průvodce a už vůbec ne podnět a odvahu. Jsme kulturou světla a pro temnotu máme málo pochopení. Indičtí divocí muži vědí o našich katolických mysticích víc než my sami. Mystická tradice vždy soustavně učila, že temnota je větší učitel než světlo. „Církevní katolík“ má ve skladě schováno mnoho moudrosti pro budoucí lesní muže a moudré muže.

XVII. Železný Jan Ačkoli mužský archetyp divokého muže už víceméně zmizel ze západní kultury, nemusíme chodit daleko do historie, abychom našli jeho stopy. Klasický příběh, jenž se používá v mužských skupinách, je z dílny bratří Grimmů. Je to pohádka o Železném Janovi, v originálu Eisenhans. Na následujících stránkách ho stručně převyprávím. *** Žil byl jednou jeden král, jehož království bylo hned vedle velkého lesa se všelijakými druhy zvěře. Jednou poslal král do lesa svého královského lovce, aby zastřelil jelena, ale lovec se nevrátil. „Asi se mu něco stalo,“ řekl si král a hned druhý den poslal do lesa další dva lovce, aby se podívali po svém ztraceném druhovi, ale ani ti se už nevrátili. Třetího dne král svolal všechny královské lovce a nakázal jim: „Prohledejte celý les a nevracejte se, dokud ty tři zmizelé muže nenajdete.“ Ale nikdo z lovců se nevrátil a stejně jako po prvních třech se i po nich slehla zem. Ani jejich lovecké psy, které vzali s sebou do lesa, už nikdy nikdo nespatřil. Od té doby se do lesa nikdo neodvážil. V lese se nic nepohnulo, až na osamoceného orla nebo jestřába vznášejícího se nad lesem. Les byl naprosto nehybný a tichý. Tak uběhlo několik let, až jednoho dne lovec z dalekého kraje požádal krále, zda by si směl ulovit zvěř v královském lese. Protože si král pamatoval, co se stalo se všemi jeho lovci, zdráhal se jeho přání splnit. Řekl mu: „Obávám se, že když vstoupíš do toho nebezpečného lesa, nepovede se ti o nic lépe než mým lovcům a už nikdy se z něj živý nedostaneš.“ Na to cizí lovec odpověděl: „Můj pane, já nevím, co je strach. Rád stanu nebezpečí tváří v tvář.“ A tak se lovec vydal se svým ohařem do lesa. Zanedlouho pes ucítil stopu jelena a zaštěkal na lovce, aby ho následoval. Pak se pes rozeběhl napřed a doběhl na kraj jezírka, které bylo tak hluboké, že zaváhal, jestli se do něj vrhnout. Najednou se z temné vody vynořila nahá paže, chňapla po psovi a stáhla ho do hlubin. Když lovec viděl, co se stalo, běžel zpátky na hrad, požádal o tři muže a tři vědra a všichni se vrátili do lesa, aby jezírko vyprázdnili. Tvrdě pracovali několik hodin, a když byla temná voda skoro všechna pryč, spatřili na dně jezírka ležet nějakého divocha. Měl tělo pokryté srstí barvy zrezivělého železa. Lovec a jeho pomocníci svázali divocha provazy a odvedli ho na hrad. Vzezření divocha způsobilo poplach a strach mezi lidem, a tak ho dal král zavřít do železné klece uprostřed hradního nádvoří. Všem zakázal pod pohrůžkou vyhnání z království klec otevřít a klíč svěřil nikomu menšímu než samotné královně. A od té doby mohli zase všichni chodit bezpečně do lesa. Král měl osmiletého synka, a když si jednou malý princ hrál na nádvoří se zlatým míčem, míč se zakutálel do klece. „Vrať mi můj míč,“ řekl princ divochovi. „Až mi otevřeš dveře od klece,“ odpověděl divoch. „To neudělám,“ odmítl princ, „toho se neodvážím, protože to sám král zakázal.“ A pak odběhl pryč. Hned druhý den se ale malý princ vrátil a chtěl zpátky svůj míč. A divoch znovu řekl: „Až mi otevřeš dveře od klece.“ Ale chlapec to neudělal. Třetího dne se král vydal na lov. Princ zase přišel ke kleci a tentokrát řekl: „I kdybych ji chtěl otevřít, nemůžu, protože nemám klíč.“ A na to muž odpověděl: „Klíč leží pod polštářem tvé matky. Určitě ho odtamtud dokážeš vzít.“ Po těchto slovech chlapec odhodil všechnu opatrnost, a protože moc chtěl svůj míč zpátky, klíč ukradl. Zakrátko se malý princ vrátil a odemknul zámek klece, ale když otvíral těžké železné dveře, přiskříply mu prst. Jakmile se dveře otevřely, divoch vyšel ven, vrátil chlapci zlatý míč a pospíchal pryč. Ale chlapec měl strach a volal za ním: „Poslyš divochu, jestli utečeš, budu potrestán! Prosím, neutíkej!“ Načež se divoch otočil a vrátil se. Vzal chlapce, posadil si ho na ramena a odnesl ho do lesa. *** Jak můžeme tento příběh interpretovat? Jako většina bájí a mýtů je tento příběh ve skutečnosti alegorií, která v sobě ukrývá nejeden význam. Je to přesně ten typ příběhu, jejž hlubinní psychologové často analyzují a považují postavy a jejich konání za symboly toho, co probíhá uvnitř člověka, přestože si to ten člověk třeba vůbec neuvědomuje. Ovšem v tomto případě není náš příběh něčí osobní sen, ale kulturní mýtus, který představuje něco, co Carl Gustav Jung a jiní psychologové nazvali kolektivní nevědomí. Z tohoto pohledu vypráví onen příběh zcela jasně o divokém muži v každém z nás. Zkusme rozebrat symboliku našeho příběhu krok za krokem.18 Na začátku zmizí beze stopy královští lovci. Přestože za nimi král pošle další lovce, nikdy si nepoloží tu jedinou otázku, kterou si má položit, totiž co je příčinou mizení lidí? Jako většina z nás král ignoruje svůj problém, místo aby mu čelil. V tomto případě má problém evidentně co dělat se ztrátou mužské síly či odvahy. Nechává les, což je

součást jeho života s problémem, na pokoji. Na pohled se všechno zdá mírumilovné a klidné, ale nebezpečí nepominulo. Jediným mužem s odvahou čelit nebezpečí je cizinec, který odhalí skrytou příčinu králova problému. Požádá o pomoc a díky namáhavé práci se jemu a ostatním podaří vybrat vodu z hlubokého jezírka. Cizinec představuje určitou ochotu nahlédnout pod povrch problému, ale sám král se jeví jako zastánce pokračujícího nesouhlasu s touto myšlenkou. Muži s vědry se noří do hlubokých a temných vod nevědomí, ale jen díky velkému úsilí objeví tu tajemnou oblast a dostanou se k jádru problému. Najdou velkého chlupatého nahého muže. Svážou ho a přivedou na hrad. Tam jsou lidé fascinování divochovou zvířecí silou. Ale král neví, co má dělat s touto nekontrolovatelnou a děsivou silou, a tak zamkne divokého muže do klece, kde nemůže napáchat žádnou škodu. S tímto se král vrací ke svým starým záležitostem, jako by se nic nestalo. Avšak velmi symbolicky střeží klíč od divochovy klece královna, protože žena má moc mužskou sílu uvolnit, anebo, což je tento případ, ji držet pod zámkem. Na scénu dále vstupuje malý princ. Je mu osm let, což se kdysi nazývalo „věkem rozumu“, kdy se děti odpoutají od nereflektivní nevinnosti a začnou přemýšlet. Hraje si se zlatým míčem, který je v mytologii často symbolem celistvosti. Takže chlapec se ve své nevinnosti setkává tváří v tvář s otcovým divokým mužem, který, jelikož chlapec je králův syn, je i jeho vlastní divoký muž. Chlapec chce zpět svou celistvost, ale jediný způsob, jak ji získat, je vypustit divokého muže ven. Železný Jan chlapci prozradí, že klíč k celému problému je pod královniným polštářem, protože jak jsme už viděli, cesta k divokému muži vede přes ženskost. Chlapec má strach z toho, co se mu stane, když divokého muže pustí, ale jeho touha po celistvosti mu dodá odvahu, aby se vplížil do matčina pokoje a klíč ukradl. Co z toho můžeme vyvodit? Já to považuji za symbol dvojsmyslnosti ženství ve většině našeho života. Na jedné straně nám divoký muž uzamčený v nás říká, že jeho neuvěřitelné síly můžeme dosáhnout tím, že se ponoříme do prostoru ženskosti. Na druhé straně žena, která nás do tohoto prostoru může zavést, nám často chce zabránit, abychom se s divokým mužem spojili. Rebeka tolik nenáviděla svého chlupatého syna, lovce Ezaua, že ho zradila ve prospěch jemného Jákoba (viz Genesis 27). Nic nového pod sluncem. V mém osobním životě je takovou ženou má matka. Už od začátku mé kněžské dráhy, kdykoli slyšela, že jsem se zapojil do podivných aktivit, jako byly například charismatické mše nebo protiválečné protesty, vždy si mě zavolala a plísnila mě pro mou snahu odlišovat se od ostatních. Proč jen nemůžu být klidný, poslušný kněz, jakého ze mne chtěla mít? To jí nejde na rozum. Je velmi obtížné odolat tomuto mateřskému hlasu, který nemá porozumění pro riskování. Tentýž problém vidím často i u ostatních kněží, nejen v souvislosti s jejich matkami, ale i ve vztahu k „naší svaté matce církvi,“ jak jsme říkávali. Svatá matka nechce, aby její synové byli jiní, nechce, aby dělali něco, co by rozhoupalo loď nebo poskvrnilo čest rodiny, i kdyby to bylo pro šíření slávy Boží – přitom přesně tohle by měl být hlavní cíl církve. Ve většině ritů se musí chlapec v pubertě odpoutat od své matky. Jestli soudíte, že je to divné nebo zbytečné, zamyslete se nad tím, co dělal Ježíš ve třinácti letech v chrámu (Lukáš 3,41–52). Snadno si můžeme představit chlapcovu úzkost, když se vracel s klíčem z královniny ložnice. Nesní ho ten divoch? Bude potrestán svými dobromyslnými, leč panovačnými rodiči? Po překonání pochybností chlapec odemyká klec, přičemž utrpí malé zranění. Divoký muž se nikdy neobjeví bez bolesti, avšak bolest není tak velká, jak se obáváme. Když je divoký muž na svobodě, je až překvapivě mírný. Nemá v úmyslu chlapce sníst, a dokonce mu vrátí míč, jak slíbil. Když se divoký muž dává na útěk, chlapec se znovu začne obávat svých rodičů, takže se divoký muž vrátí a odnese chlapce na ramenou. V závěrečné scéně se princ, jenž je tím nevinným, zvídavým a statečným chlapcem v každém z nás, spřátelí s divokým mužem, jehož mocná síla ho odnáší pryč. Ale kam? Do lesa. Jenže co ho čeká v lese? Příběh zde končí dvojsmyslně. Stane se z chlapce divoch, jako je Železný Jan, který číhá v bahně jezera na neopatrné pocestné, aby je snědl? Spíše se domnívám, že dvojice, nyní spojená, je jiná, než když byl každý sám. Chlapec usazený na divochových ramenou se stává jeho zrakem a pohledem, divoch se zase stává chlapcovou mužskou silou – silou, kterou mu jeho vlastní otec nikdy nedal. Společně odcházejí za dobrodružstvím do lesa – a možná ještě dál.

XVIII. Výkon a společenství „Může vám být 38 let, zrovna jako mně. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost a vyzve vás, abyste podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velkou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach. Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci; nebo máte strach, že vás budou kritizovat; nebo máte strach, že ztratíte popularitu; nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří; a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše.“ – Martin Luther King, Jr.19 Znovu musím čtenáři zdůraznit, že používám termínů mužskost a ženskost k popisu dvou polarit, jež jsou přítomné v jedné a téže osobě. Zachovávám tyto „sexuálně příznakové“ termíny právě z toho důvodu, že mají velkou moc na nás zapůsobit a osvítit nás. Pokud vás obtěžují, protože vám připadají omezující nebo protože příliš zdůrazňují lidskou sexualitu, můžeme použít staré čínské názvy jin a jang, nebo fyzikální pojmy jako horký a chladný, nebo elektrotechnické termíny jako pozitivní a negativní náboj. Ale všechny tyto pojmy dle mého názoru zdaleka nevystihují realitu tak, jako ta dvě mocná slova – mužskost a ženskost. Noříme se zde do hlubin osobní síly; a možná proto pocity, s nimiž tyto energie identifikujeme, zasahují tak hluboko. Můžeme tedy tvrdit, že mužská síla je pevná, rozhodná a otevřená. Orientuje se na práci, na úkoly a na výkon. Z mužů, kteří se až příliš ztotožňují se svou mužskou stránkou, se mohou stát workoholici, natolik zaneprázdnění světem materiálních věcí, že nemají čas na osobní vztahy. Jejich manželky a děti trpí jejich neschopností starat se o rodinu jinak než hmotně a finančně. Považují se za úspěšné živitele rodiny, ale starají se jen o ekonomické blaho rodiny, a to do té míry, že je nikdy nenapadne zajímat se také o její blaho emocionální. Ženská síla se naopak orientuje dovnitř, na sjednocení, na vztahy. Je naladěna na pocity a spojení. Obvykle dává přednost lidem před principy. Často se více stará o nejbližší rodinu než o okolní svět. Až příliš často se však v poslední době ven směřující mužská síla orientuje na domov – ne na domov ve smyslu rodiny, ale ve smyslu obydlí. Muž vydělává peníze, aby mohl koupit hezký dům v hezké čtvrti; pak vydělává ještě víc, aby mohl koupit ještě hezčí dům nebo přestavět ten, v němž už nějakou dobu žije. Stěhuje se z počátečního skromného domu do rodinné rezidence, pak do letního sídla a nakonec do pohodlného domku pro důchodce. Celý život se paradoxně zaobírá tím, co by člověk považoval za typicky ženskou činnost – stará se o dům. Podvědomou motivací této činnosti je to, že chce vyhovět požadavkům povrchní ženskosti v sobě a své skryté potřebě bezpečného a chráněného domácího prostředí. Staří Řekové byli v jednom ohledu daleko rovnovážnější než dnešní muži. Ideální Řek se orientoval také na výkon. Avšak nezaměřoval se na svůj dům, ale spíše na město a stát, jehož byl občanem. Očekávalo se od něho, že v mládí bude bojovníkem a ve středních letech obchodníkem; vždy se však předpokládalo, že bude svou sílu zaměřovat ke zlepšení situace ve své obci. Navíc se u něho očekával celoživotní zájem o politiku a starost o státní záležitosti. Muž, který nesplnil tato očekávání, byl nazýván idios – sobecký. Ten, koho dnes nazýváme idiot, byl tedy původně člověk, který nedokázal najít rovnováhu mezi svou mužskou a ženskou stránkou ve světě mužských výkonů. Protože nesjednotil své vnější a vnitřní zájmy ve společenské sféře, rozdělil svůj život mezi svět veřejných aktivit a soukromý svět osobních zájmů. Z pohledu Řeků byl tento životní styl nepochopitelný, pro Američany je však zcela normální. Jen málo mužů se v Americe zajímá o to, co se děje v okolním světě, a jestliže ano, pak jen do té míry, pokud se to týká jejich soukromých zájmů. Málo Američanů se stará o to, jaký dopad budou mít jejich obchodní rozhodnutí na širší společnost. V renesanci našel řecký ideál vyrovnanosti mužské a ženské energie vyjádření v rozvržení a architektuře evropských měst. Soukromé finanční zdroje v kombinaci s veřejnými fondy umožnily postavení budov a vytvoření prostorů, jež byly ku prospěchu celé společnosti. Kostely, městská centra, náměstí a promenády, fontány, sochy, parky a zahrady udělaly z měst příjemná a obyvatelná místa pro všechny. Starost o společnost byla v rovnováze se soukromými zájmy. V Novém Mexiku na jihozápadě USA, kde nyní působím, žijí tzv. puebloví indiáni (Pueblo Indians).20 Mají silně vyvinutý smysl pro společenství, což je možné vidět v jejich tancích a v každodenní práci. Je zajímavé, že v pueblové kultuře existuje téměř zaujatost proti přehnanému krášlení soukromého obydlí. Pokud se soukromé obydlí vůbec nějak zdobí, pak jen zevnitř. Puebloví indiáni mají tendenci ponechat vnějšek svého obydlí jednoduchý, shodný se všemi ostatními domy; podle našich měřítek ho někdy nechají až zchátrat. Zkuste porovnat tuto filosofii s typicky americkým přístupem k domu a čtvrti, který vykazuje velmi malý zájem o

širší společenské souvislosti. Města chátrají, protože bohatí se stěhují na předměstí, a pak zase chátrají předměstí, protože bohatí se chtějí vrátit do středu města. Jednotlivé čtvrti jsou chráněné, aby se do nich nenastěhovali „divní lidé“ – černoši, Hispánci, zaostalí či tělesně postižení – a „nesnižovali hodnotu nemovitostí“. Mužská síla je neschopná překročit hranice vlastního pozemku a začít se zajímat o společenské otázky. Muži jsou podvědomě ovládáni povrchní ženskostí, a stávají se proto občany bez jakéhokoliv občanského uvědomění. Z tohoto pohledu má feministické hnutí hodně co nabídnout světu a naší kultuře. Může nám ukázat temnou a destruktivní stránku patriarchátu („vláda otců“). Aktivní dospívající mladý muž se nemusí ničeho obávat, protože zdravý feminismus mu může nabídnout spoustu věcí, obzvlášť pokud se zakládá na víře a moudrosti, jež navazují na energii opravdové ženy, a neznamená konec sám o sobě (touha nahradit vládu mužů vládou žen). Vyvážená mužskost se projevuje v činnosti konané pro dobro ostatních. Integrace mužské a ženské energie vede k výsledkům, které podporují blaho celého společenství. Je zde třeba rovnováhy mezi konáním a starostí; rovnováhy, jež v sobě kombinuje touhu po činnosti a vnímavost k potřebám druhých. Bez této rovnováhy ničí nerozumné užívání mužské síly týž svět, v němž působí. Vyzdvihuje jednotlivce na úkor obce, povznáší soukromé zájmy nad obecné blaho. Nakonec může zničit i rodinu, kterou chce zachovat a uchránit, protože nemá žádný smysl pro vztahy – a rodina není izolovanou jednotkou; rodina znamená především vztah v širším kontextu společenských vztahů.

XIX. Jin a jang, ženské a mužské ctnosti Kdybych měl pojmenovat ctnosti, jimž nás učili v semináři, byl bych v hlubokém pokušení nazvat je něco jako „podnikové“ ctnosti. Jsou to takové vlastnosti, jež by lidé na výsluní rádi vštípili těm, kteří na výsluní nejsou, aby zbytečně nečeřili vodu a podnik se mohl v klidu rozvíjet. V jistém ohledu se jim také dá říkat ženské ctnosti, protože velikost ženské síly spočívá v tom, že vytváří a udržuje vztahy, což tradičně znamená udržování rodiny pohromadě. Už jsme si řekli, že ženská energie směřuje dovnitř, do středu, a že v mnoha společnostech, včetně té naší, se ženám přisuzuje role ochraňovat tento střed, držet rodinu pohromadě, i kdyby se okolní svět kolem nich měl rozpadnout. Je to nepochybně úkol, jímž by se měla zabývat jakákoliv skupina či organizace, ale když se to stane jedinou náplní společnosti, když je to vše, o co se například vedení v církvi zajímá, pak tu něco žalostně schází. Chybí tu mužská ctnost, síla zvěda a dobrodruha, kteří se vždy vydávají na riskantní cestu, za novými obzory, místo aby donekonečna ochraňovali už získané území. Ženskými ctnostmi nazývám pokoru, poslušnost, otevřenost, vstřícnost, důvěru, schopnost odpouštět a trpělivost. Jsou to vlastnosti, které se mužům v podnikání, politice či armádě zdají jemné, naivní až nebezpečné. Přesto jsou to ve zcela mužské subkultuře katolického duchovenstva kupodivu také ctnosti, jež se vtloukaly do hlavy všem nováčkům, a z toho důvodu jsem je také nazval „podnikovými“ ctnostmi. Jsou to takové vlastnosti, které chce král vštípit všem svým poddaným. Jestliže se mu to podaří, má mnohem snadnější pozici. Nepopírám, že se jedná o ctnosti. Jsou to vlastnosti silného charakteru a nezískávají se snadno. Chci jen zdůraznit, že tvoří morální sílu potřebnou pro udržování rodiny, firmy nebo církve pohromadě. Ve své podstatě však nemají žádnou moc posunout se směrem ven. Vzhledem k tomu, že se soustřeďují na skupinu, nemobilizují žádnou energii, aby ji posunuly někam dál. Na to je zapotřebí zcela jiný druh síly a ctností. Některé z vlastností, které bych zařadil do této kategorie, jsou sebeovládání, vůdcovství, pravdomluvnost, zodpovědnost, schopnost rozhodnout, inteligence, vnitřní autorita, schopnost přijmout výzvu, odvaha a schopnost riskovat. O podobných ctnostech jsme toho nikdy moc neslýchali. Mnoho svatých však těmito ctnostmi oplývalo, a právě proto byli kanonizováni obvykle až o několik století později, poté, co se usadil prach a byli přijati domácím prostředím. Sebeovládáním mám na mysli schopnost být v kontaktu se svým jasným středem, se svými pocity, se svými motivy. Sebeovládající se muž je ten, který zná svou hodnotu a na jejím základě koná. Dostává se mu sebepoznání a sebeuvědomění. Ví, odkud přichází, a jedná na základě svobodně zvolených hodnot, spíše než aby jen reagoval na situace nebo požadavky, které k němu vznesou jiní lidé. Je sám sebou, nebyl koupen. Nesnaží se lidem zalíbit. Snaží se dělat pouze to, o čem je z hloubi srdce přesvědčen, že je správné. Hledá vůli Boží, i když se třeba neslučuje s jeho vlastními zájmy. Všedním příkladem této vlastnosti je chování, jehož jsem byl svědkem v komunitě Nový Jeruzalém. V posledních letech si mnozí lidé uvědomili, že se ocitli v pasti neustále narůstajícího konzumu: čím více si vydělali, tím více utráceli. Cítili, že není správné, aby si kupovali stále přepychovější věci, zvláště když na světě, v samotném Cincinnati i v jejich sousedství žije tolik lidí, kteří nemají ani základní životní potřeby. A tak manželé a manželky zasedli k jednomu stolu, uvážili, co jejich rodiny skutečně potřebují k životu, a rozhodli se, že se přebytečných věcí zřeknou. Vytvořili si plán, jak se určitých věcí vzdát, a ten dodrželi na rozdíl od většiny lidí, kteří vnímají charitu jen jako darování určité částky z peněz, které utratili za sebe. Dobrý příklad opačného jevu uvádí ve své knize People of the Lie (Lidé lži) M. Scott Peck.21 V jedné části kniha pojednává o lidech, kteří žijí a pracují v korporativní Americe. Tito lidé nikdy nedělají to, co považují za správné, protože sami nevědí, co správné je. V raném dětství jim bylo řečeno, co znamená úspěch, a celý život žijí podle toho, jak společnost úspěch definuje. Přátelí se jenom s těmi správnými lidmi, protože to vede k povýšení a úspěchu. Berou si za manželky jen ty správné ženy, žijí ve správných čtvrtích v těch správných domech se správným psem, řídí správné auto a mají ten správný počet dětí. Ale ta „správná věc“ není nikdy to, čemu by oni sami z hloubi duše věřili. Kdyby se ta „správnost“ ze dne na den změnila, změnili by i oni to, co dělají, stejně rychle, jako mění značky aut a oblečení. Místo toho, aby ovládali sebe, ovládat se nechají. Jestliže je sebeovládání ctností sebepoznání, pak pravdomluvnost je ctností poznání skutečnosti. Je to schopnost jasně rozpoznat, co se ve světě nebo kolem vás děje, a nazvat to pravým jménem. Je nepochybně velmi těžké si tuto ctnost osvojit, protože to předpokládá velký stupeň objektivity a nestrannosti v situaci, kterou posuzujete, a také adekvátní znalost potřebnou k utvoření nezávislého úsudku. Vždy máme tendenci přenášet na jiné lidí své vlastní pocity a postoje a nechat osobní předpojatost a předsudky, aby pokřivily naše vnímání reality. Tato ctnost před-

pokládá, že jste schopni ze svého „já“ vystoupit a místo nazírání něčeho z vaší perspektivy zkusit jiný úhel pohledu. Považuje se za samozřejmé, že jste ochotni obětovat svůj čas a vynaložit úsilí na dosažení pravdy a že jste ochotni přiznat svou chybu. Zde v centru Albuquerque tomu říkáme rozvíjení „třetího oka“, neboli rozvíjení objektivního sebepozorovatele. Pravdomluvný muž je proto ten, kdo se zajímá o nalezení pravdy nehledě na to, co ho to stojí. Chce se dostat k podstatě věcí. Neuspokojí ho první dojmy. Je schopen odložit své vlastní zájmy a hledat pravdu pro dobro všech zainteresovaných. Nehledá to, z čeho by měl sám prospěch, ale to, co je objektivně správné a dobré. Jako příklad tohoto typu pravdomluvnosti chci uvést encykliku papeže Jana Pavla II. nazvanou Sollicitudo rei socialis. Než začal psát tento dokument, papež evidentně shromáždil informace z celého světa a zamýšlel se nad tím, co se dozvěděl, ve světle objektivních hodnot evangelia. Ačkoliv je sám vybaven dostatečnou mocí a má přístup k velkému bohatství, byl schopen se podívat na světovou ekonomiku z pohledu chudých a bezmocných. Ve svých závěrech se nebál odsoudit jak komunistické, tak kapitalistické zlo. Jako protipříklad lze uvést ty, kdo tuto encykliku kritizovali z vlastních privilegovaných pozic bohatých a vlivných, zvláště v Americe. Mnozí z nich jsou tzv. „konzervativci moci“, kteří jsou ochotní chválit papeže, když se odvolává na individuální morálku, ale už nejsou schopni být objektivní ve věcech morálky společenské. Vzhledem k tomu, že jejich vlastní zájmy jsou totožné s podnikáním a prospěchem, oni sami se nemohou ztotožnit s legitimními potřebami a právy chudých. Kritizují papeže za míchání náboženství s ekonomikou, když ukazuje objektivní důsledky evangelia a způsob, jak by se měli lidé chovat jeden k druhému. Zároveň jsou slepí vůči tomu, jak oni sami směšují náboženství s ekonomikou, když předpokládají, že Bůh žehná hromadění bohatství v rukou několika mocných, což je tzv. „evangelium prosperity“. Zodpovědnost je podle mého mínění opak pasivity. Katolíkům bylo celý život vtloukáno do hlavy, že musejí být poslušní, ale to přineslo jen obrovskou pasivitu jejich duší, kterou je zapotřebí vyrovnat něčím, jako je zodpovědnost. Můžete tomu říkat iniciativa, chcete-li; já mám na mysli schopnost zhodnotit nějakou situaci, odhadnout, co je potřeba udělat, jít a udělat to. Zodpovědný muž nepotřebuje, aby mu někdo říkal, co má dělat; jednoduše to udělá a vezme za to na sebe zodpovědnost. Rozlišuje mezi potřebami, které se musejí uspokojit, a mezi těmi, bez nichž se lidé obejdou, dokud se neobjeví někdo nahoře a na jejich potřeby je neupozorní. Pokud takový muž potřebuje pomoc, obstará si ji. Jestliže potřebuje něčí zplnomocnění, obstará si je. Ale prostý fakt, že kolem sebe nebo nad sebou nemá nikoho, kdo by mu říkal, co má dělat, mu nezabraňuje, aby převzal iniciativu a nesl její důsledky, dobré i ty špatné. Opět mohu uvést příklad z Nového Jeruzaléma, možná proto, že jde o společenství vedené laiky. Pokud jeho členové něco neudělají, tak to nemají. Nemohou jít za pastýřem či biskupem a žádat ho, aby pro ně něco udělal. Na druhé straně, když lidé z komunity něco chtějí, pastorační tým se na to obvykle podívá a požehná jejich záměru. Když američtí biskupové vydali pastýřský list nazvaný Výzva k míru, někteří z těch, kdo věřili, že list přináší nový pohled na důležité společenské a morální problémy, vytvořili skupiny a pořádali přednášky v cincinnatských farnostech. Když děti v Novém Jeruzalémě dorostly do věku, kdy potřebovaly náboženskou průpravu, jejich rodiče vzali v úvahu všechny možnosti, rozhodli se pro jeden program a získali potřebnou pomoc, aby mohla každý týden probíhat výuka. Schopnost rozhodnout je síla potřebná k učinění nějakého rozhodnutí, když je třeba se rozhodnout; je to síla nechat věcem volný průběh, ale zasáhnout, když je to zapotřebí. Schopnost rozhodnout je nutná k vytvoření protipólu ženské ctnosti otevřenosti, která předpokládá ochotu každému naslouchat. Vyrovnaný muž má tuto otevřenost, ale zároveň je schopen a ochoten rozhodovat. Není vždy oblíbený a také netvrdím, že musí mít vždy pravdu. Ale častokrát nejsme schopni poznat, jestli je naše rozhodnutí špatné, dokud je neuděláme. Muž schopný rozhodnout se proto neobává toho, že nebude oblíbený, neobává se udělat někdy chybu a je ochotný se z chyb poučit. Schopnost rozhodnout je ctnost, kterou mnoho mladých otců v Novém Jeruzalémě postrádalo právě v době, kdy nám začalo být jasné, že muži potřebují něco víc než rozvoj ženských vlastností, jako je otevřenost, schopnost souhlasného přijetí a starostlivost. Děti se hádaly a tátové nebyli schopni vzít věc do vlastních rukou a hádky urovnat. Děti chtěly všechno možné a tátové nevěděli, jak jim říct jasné ano nebo ne. Děti byly tvrdohlavé a tátové bezradní. Děti byly neposlušné a tátové nevěděli, jak je vychovávat. Báli se, že je jejich vlastní děti nebudou mít rády, ale nakonec nepotěšili nikoho. Možná neznali své hranice nebo jim chyběla síla, aby si je ubránili. Tolerance a otevřenost jsou ctnostmi člověka se zřejmou autoritou; ale v životě toho, kdo se své autority obává, jsou tyto ctnosti jen smutnými výmluvami. Mnoho moderních, liberálních lidí není doopravdy otevřených; jednoduše nevěří v nic natolik silného, aby za to bojovali. Pod pojmem schopnost přijmout výzvu rozumím to, co se dnes také nazývá trvalá láska. Jestliže schopnost odpouštět znamená schopnost odpustit křivdy, pak schopnost přijmout výzvu znamená schopnost křivdu riskovat. Muž, který je schopný přijmout výzvu, nezavírá oči před tím, co se děje kolem něho, ale naopak tomu čelí. Nedělá to negativním nebo destruktivním způsobem, ale tak, aby lidem pomohl změnit jejich chování. Velmi často to vyžaduje

kromě síly charakteru i opravdovou dovednost. Jiným jménem pro tuto schopnost je přímost. Znamená to schopnost nazývat věci pravými jmény a nechodit stále okolo horké kaše. Znamená to odvahu říci společně s Ježíšem „Odpouštím ti,“ ale dodat také Ježíšovo: „Jdi a už nehřeš.“ Schopnost přijmout výzvu znamená ochotu riskovat hádku, nedorozumění a nesouhlas. Znamená to ochotu riskovat krk pro osobu nebo hodnotu, ve kterou věříte. Potřebu této schopnosti lze vidět téměř v každé oblasti života, kde je zapotřebí něco napravit. Muž, jehož děti se neučí dobře ve škole, jim nepomůže, dokud se nepostaví problému tváří v tvář a nevyzve děti tvůrčím způsobem, aby se víc snažily. Muž, který má podezření, že jeho děti jsou v pokušení brát drogy nebo vést předmanželský pohlavní život, jim musí dát najevo, že si problém uvědomuje, že ví, jaké jsou jeho hodnoty a kde je hranice, kterou nesmějí překročit. Muž, který má ženu alkoholičku, musí pochopit ničivou sílu závislosti a naučit se podpořit svou ženu, aniž by podporoval její zlozvyk. Pokud zjistí, že se na jeho pracovišti děje něco neetického, musí to umět pojmenovat a být schopen postavit se za to, o čem si myslí, že je správné. Jestliže žije ve společnosti, která promíjí nemorálnost a nespravedlnost, musí věnovat nějaký čas a energii tomu, aby ji změnil. Tím, že bude sedět doma a doufat, že problém sám zmizí, nic dobrého pro sebe, svou rodinu ani zemi nevykoná. Sebeovládání, pravdomluvnost, zodpovědnost, rozhodnost a schopnost přijmout výzvu jsou ctnosti, které řadím k mužským. Jsou to jen ty nejzákladnější. Dobře ilustrují, co to vůbec mužská ctnost je a jakou úlohu v životě muže hraje. Jeden dobrý příklad mužské ctnosti nám nabízí svět přírody v podobě způsobu, jakým učí orli svá mláďata létat. Orli si staví hnízda na vysokých skalních převisech a jako všichni ptáci se starají o své mladé až do doby, kdy mají vylétnout z hnízda. Určitě jste už viděli mladé vrabce nebo drozdy, kteří, jak se zdá, přesně vědí, kdy je ten pravý čas. Když mají dostatečně vyvinuté svaly a dostatečně dlouhé peří, tak prostě zamávají křídly a letí. Ale mladí orli to tak nedělají. Možná proto, že cesta dolů z útesu se zdá tak daleká, anebo proto, že chtějí zůstat co nejdéle u mámy a táty a jejich potravy, každopádně však musejí být z hnízda vystrčeni. V určitém okamžiku táta orel ví, že nadešel ten správný čas, a vystrčí jednoho potomka ven z hnízda. Mládě padá k zemi a přitom bojácně pípá a vřeští. Orlí otec letí pod ně a těsně před tím, než se vyděšené mládě roztříští o zem, je zachytí mocným stiskem a vynese zpět do hnízda. Pokud se mládě nenaučí létat tímto způsobem, celá procedura se opakuje. To je dobrý příklad mužské síly: schopnost ovládat se, rozpoznat objektivní realitu, převzít zodpovědnost, rozhodnout se a podnítit růst. To však neznamená, že by ženy nemohly mít tento druh síly a oplývat podobnými ctnostmi. Žena, která rozvinula svou mužskou stránku, takovou sílu mít bude, a ta z ní učiní dynamičtější a celistvější osobu. Nemluvím zde o „buď to, anebo ono“, ale o „jak to, tak ono“. Mám na mysli doplňující se charakter protikladných sil uvnitř jedné osoby. Mluvím zde o zdravé androgynitě. Dozvěděl jsem se, že orlí máma se podílí na lekcích létání stejnou měrou jako orlí otec.

XX. Levá a pravá hemisféra mozku V posledních letech probíhá velmi intenzivní výzkum lidského mozku. Některé z nejzajímavějších nových poznatků pojednávají o rozdílných funkcích dvou mozkových hemisfér.22 Fyziologové už dlouho vědí, že pravá a levá strana cerebra, tj. velkého mozku (velká masa mozkové tkáně, jež zabírá pět šestin lidského mozku), jsou téměř úplně oddělené zrcadlové odrazy jedna druhé. Co se týče tělesných funkcí, levá strana vysílá a přijímá podněty do a z pravé části těla a opačně. Například to, co vidíme vlevo od nás, registruje pravá strana našeho mozku. Když zvedneme pravou paži, abychom si s někým potřásli rukou, signál byl vyslán z levé hemisféry. Obě hemisféry jsou spojeny v jednom bodě, který se nazývá corpus callosum, což je svazek nervových vláken, jenž tvoří jakýsi most pro komunikaci mezi levou a pravou hemisférou. Například když se díváme oběma očima, přicházející informace se předávají právě přes tento most. Když pohybujeme oběma pažemi, pohyb koordinují do jisté míry tato nervová vlákna. Nedávné výzkumy psychologů se zabývají funkcemi, které mají původ v mozku, jako jsou myšlení, cítění a mluvení. Rozumové, logické a myslící funkce se nacházejí spíše v levé hemisféře. Tvořivé, intuitivní a pocitové funkce jsou uloženy spíše v pravé části mozku. Obě hemisféry mozku pak velkou měrou přispívají k rozvoji lidské inteligence, ale v každém konkrétním člověku převládá jedna, nebo druhá strana. Ukazuje se, že více mužů je ovládáno levou stranou, zatímco u většiny žen převládá strana pravá, ačkoli v celkovém kontextu u celé západní civilizace včetně mnoha žen dominuje hemisféra levá. Tyto poznatky mají vážné důsledky pro to, co jsme říkali o mužství, ženství a androgynitě. Jeden takový důsledek spočívá v tom, že pravděpodobně existuje psychologický podklad pro typicky mužské a typické ženské způsoby chování. Ve své snaze zaujímat k věcem logický a uspořádaný postoj a upřednostňovat analýzu a úsudek mají muži tendenci používat levou hemisféru. Ženy chtějí zase uplatnit vnímavý a harmonický přístup k lidem a raději přijímají a spojují, což je následek nadvlády pravé části mozku. Jiný důsledek má co dělat s psychologií poznávání. Pojmové a analytické získávání vědomostí je z velké části záležitostí levé hemisféry, zatímco empirické vědění a schopnost vidět vztahy mezi jednotlivými věcmi a to, jak působí na lidi, jsou naopak funkce hemisféry pravé. Abychom něčemu rozuměli opravdu dobře, musíme zapojit obě části mozku. Odborníci, kteří znají spoustu teorie, ale mají neustále „hlavu v oblacích“ a nikdy „nesestoupí na zem“, mohou být až příliš závislí na levé hemisféře. Jiní lidé zase nejsou schopni získat nové poznatky z knih a zakládají všechna svá rozhodnutí na pocitech a intuici. V tomto případě se příliš spoléhají na pravou hemisféru. Plnohodnotné lidské vědění je vždy integrací a celkem obou. Skutečně moudrý člověk je celistvým člověkem a dobře integrovaná osobnost je osobností androgynní. Každá stránka celistvého člověka přináší pozitiva celistvé osobnosti. Jestliže jedna stránka převládá, výsledkem je nevyvážená, kompulzivní osobnost. Mnozí muži ubližují sobě i druhým tím, že se příliš ztotožňují s levou částí mozku, se svou mužskou stránkou. Natolik se spoléhají na svou představu o rozumu a logice, že se pro ně tento dar stává nutkáním. Uskutečňují své záměry tak slepě, že jdou často přes mrtvoly. Jsou natolik ponořeni do vnějšího světa věcí, že už v nich nezbývá místo pro vnitřní svět vztahů a intuice. Natolik glorifikují levou hemisféru, že se stává jejich bohem; bohem, který je ve skutečnosti převlečeným démonem, protože zkresluje realitu. Pohled na svět pouze skrz levou část mozku vytváří dojem, že pouhá část reality vypadá jako realita celá. Hlubinná psychologie nabízí mužům ještě jeden důvod, proč objevovat a rozvíjet svou intuitivní a citovou stránku. Carl Gustav Jung nazývá nepoznanou stránku něčí osobnosti stínem. Kromě části našeho „já“, kterou si uvědomujeme, máme také část, jež se skrývá v temnotě našeho nevědomí. Pro většinu žen je to jejich skrytá mužská stránka a pro většinu mužů jsou to jejich ženské schopnosti. I když si toho nejsme vědomi, obě části našeho mozku jsou vždy aktivní, vždy v nás pracují. Když se na svět díváme vědomě skrze jednu část, nevědomky na to reagujeme i skrze druhou část. Muži, kteří se přespříliš ztotožňují se svou mužskou stránkou, ponechávají svůj ženský element v temném stínu. Muži také mohou tento svůj ženský stín promítat do žen, jimiž jsou zaslepeni nebo na které pohlížejí jako na slabé a zranitelné. Když se jim nepodaří integrovat v sobě hlubokou ženskost, často jednají z občasného nemístného popudu, který je ženskostí v tom nejhorším slova smyslu: jde o malichernost, nečestnost, lacinou marnivost, manipulativnost, sarkasmus atd. Pokud je ženská stránka v muži nejen nevyvinutá, ale i potlačovaná, projevuje se strachem z ženskosti, rozpaky v ženské společnosti i nenávistí k homosexuálům. Paradoxně, ale pochopitelně má muž, který je macho, pochybnosti o

sobě samém, o své mužnosti, a proto má neustále potřebu dokazovat ji sobě i druhým. Jeho úzkost vychází z potlačované a nepoznané ženskosti, protože jeho nevědomí říká, že si neuvědomuje, kdo skutečně je. Aby se muž mohl duchovně rozvíjet, potřebuje se naladit na vlnu pravé části svého mozku. Duchovní vhled a intuice vycházejí převážně z pravé hemisféry, takže aby mohl poznat a pochopit, co se děje uvnitř něho, musí najít způsob, jak se propracovat k uvědomění si pravé hemisféry. Jednou z nejlepších možností, jak toho dosáhnout, je věnovat zvýšenou pozornost snům. Jakmile jdeme spát, levá polovina mozku se na noc zavře a vládu přebírá pravá polovina. Když se budeme snažit si sny zapamatovat a naučíme se je interpretovat, můžeme velmi snadno získat duchovní sebeuvědomění. Tato kniha není to správné místo pro diskusi o symbolice snů ani o technikách jejich analýzy, ale ti, kdo se zajímají o tento směr duchovního rozvoje, mají k dispozici mnoho dobrých knih o této problematice, a dokonce existují i semináře interpretace snů.23 Dalším užitečným způsobem, jak se napojit na pravou polovinu mozku a nechat ji nezávisle pracovat, je duchovní deník. Psát si duchovní deník není totéž jako psát si běžný deník, ve kterém jsou zachyceny vnější události dne. Spíš jde o to psát každý den takovým způsobem, který by umožnil, aby nevědomí vyplulo na povrch a nevyjádřené myšlenky dostaly verbální podobu. Znovu zdůrazňuji, že tato kniha není vhodným místem pro širší pojednání o podobných technikách, ale existuje spousta dobrých knih a kurzů pro ty, kdo se zajímají o tuto metodu navázání kontaktu s ženskou stránkou lidské osobnosti.24 Všeobecně vzato potřebujeme otevřít pravou, neracionální polovinu mozku pomocí všech těch oblastí, které se často berou na lehkou váhu jako zbytečné, nebo dokonce výstřední: umění, hudba, poezie, divadlo, tanec, modlitba, obřad, symbolismus, literatura, volný čas a klid. Pokud se budeme těmto dovednostem neustále vyhýbat, budeme se tak vyhýbat nejen nekonečnému prostoru našeho nevědomí, ale pravděpodobně nám zůstane skryta i hloubka Božího ducha.

XXI. Mužský Magnificat Magnificat Maria řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky.“ Maria zůstala s Alžbětou asi tři měsíce a pak se vrátila domů. – Lukáš 1,46–56 Nedávno jsem byl požádán, abych interpretoval Lukáše 1,39–56 z hlediska mužské spirituality. Jedna skupina z Německa hodlá publikovat studii tohoto klasického mariánského textu z rozdílných pohledů, aby se vyjasnily různé domněnky a předpojatosti, kterými je každá určitá skupina jedinců „zatížena“. Snad bude mít fundamentalismus, feminismus, historicko-kritický přístup a mužská spiritualita co nabídnout jeden druhému. Když druhým dovolíme prezentovat jejich předpojatost, snáze tak odhalíme svou vlastní zaujatost. Každá zájmová skupina má své limity a každá má svou velkou pravdu. Pracovat s obojím znamená vstoupit do Písma způsobem, který je tedy prodchnutý vírou a vždy otevřený Božímu transcendentnímu Slovu. Hermeneutika je jakási mříž, pomocí které a skrze kterou učenec zabývající se Písmem interpretuje text. Dobrý učenec musí být ve své hermeneutice poctivý a důsledný. Řekne vám přesně proč a jak interpretuje daný text tím nebo oním způsobem. Většina kazatelů má v tomto bodě svou slabinu a dávají přednost spíše současnosti a inspiraci než vědeckému přístupu. Vědeckost sama o sobě nemusí nutně člověka obrátit nebo motivovat. Jestliže se však nebudete opírat o solidní vědecký přístup, brzy budete uplatňovat svou soukromou a samoúčelnou hermeneutiku a Bible pro vás bude znamenat to, co právě potřebujete, aby znamenala. To bude problém jak pro konzervativce, tak pro liberály, dokud pokorně neuznají svá vlastní omezení a neucelené pohledy na věc. Jestliže k Písmu přistupujeme poctivě, Bůh nás vždy povede; budeme vždy naslouchat a učit se. Zde není prostor pro dogmatismus nebo právnickost. Jen pro růst a možná i pro ono kruté milosrdenství zvané kapitulace. Chci vám teď popsat svou mužskou hermeneutiku. Není to žádný oficiální postup a jiní by to možná formulovali jinak, ale já jsem došel k těmto závěrům během své několikaleté práce. Chci se zaměřit na ty aspekty Boha, které se charakterizují jako „mužské“, a na způsob, jakým jsou zobrazeny v Navštívení Panny Marie a v Magnificatu. Stručně a jasně, autentickou mužskou spiritualitu vidím jako „umění rozlišovat“, což je jedna půlka velkého tajemství lásky. Má to co dělat s jasností a hranicemi, které převládnou nad příliš snadným spojením. Má to co dělat s cestou odsud tam, se sebeovládáním, s objektivitou a svobodným rozhodováním mezi pro a proti. V tomto umění převládá vnější nad vnitřním, konání nad reflexí a láska k věcem, událostem a samotné historii nad starostí o subjektivní stavy a pocity. Mužskost je v nejlepším slova smyslu láska k celku, k celistvému obrazu, k ucelenému příběhu. Je to obětavá láska na úkor malých, na sebe napojených a na sobě závislých vztahů. Konečně má i dost velkou moc právě z toho důvodu, že si prošla bezmocností – a vyšla z ní se ctí. Nemohu na těchto stránkách dokazovat a obhajovat tyto domněnky, protože by to překročilo hranice tohoto pojednání. Ale pro uklidnění vašeho pochybujícího ducha vám jen doporučím, abyste se obeznámili se zásadními písemnostmi, mýty a univerzálními odyseami v lidské historii. Pro naše účely postačí, když se podíváme, jak Lukáš a Maria (nemusíme se zde zabývat otázkou „Kdo řekl ta slova?“ a můžeme ji směle přenechat hochům z historicko-kritického oddělení!) reprezentují tyto mužské dispozice v Lukášově vyprávění, jež následuje po scéně Zvěstování. Můžeme však zcela správně předpokládat, že Lukášova slova se zakládají na jakési historické vzpomínce na „skutečnou“ Marii Nazaretskou. Jestliže nemáme k dispozici žádné historické podklady, dostáváme se do oblasti pohádek a z psýché se stává něco jako marťanský létající talíř. Jsem přesvědčen, že ta obyčejná, historická Maria by nás možná podněcovala a vyzývala daleko víc než ta „krásná dáma v modrém“. S Marií nám nepřichází do náboženství bohyně. Je to žena této země, a to je víc než dost. Je to žena, která v sobě propojila to nejlepší z ženské a mužské spirituality, a proto může mluvit za obojí. V první řadě text začíná vydáním se na cestu (v. 39) a končí návratem domů (v. 56). Po vyslyšení Boží zvěsti Maria dlouho nepřemýšlí a okamžitě jedná: „vydala [se] na cestu a spěchala do hor do města Judova“ (v. 39). Neobjevuje se zde žádná zmínka o plánování cesty, společnosti na cestě, způsobu cestování či případných překážkách. Stejně jako Abrahám a okřídlený Merkur se Maria okamžitě vydala na cestu ke své potřebné sestřenici. Samy události jí budou průvodcem a učitelem. Nepotřebuje nic zjišťovat ani jednat podle plánu. Plán jí poskytne Bůh skrze životní setkání. Skutečnost je její učitelkou. Proto také slyší anděly. A proto slyší i Alžbětu.

Rozhodné konání beze strachu nám dává pocit naší vlastní moci a moci Boha v nás. Maria nepřichází s odmítavým postojem ani s falešnou skromností vůči Alžbětině zvolání „velikým hlasem“: „Požehnaná jsi nade všechny ženy… A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (v. 42,45). Je to žena, která se dokáže hluboce ovládat. Svou moc drží pokojně, protože ví, že je od Pána. Nemusí si ji chránit ani ji zapírat. Je její, aby ji držela, nabízela, a jak uvidíme v následujících verších, hrdě oznámila. Není to žádná závislá osoba. Tato žena zná své hranice, svůj střed a svůj dar. Svou důstojnost si nezasloužila ani jí nijak nedosáhla. Prostě ji má. Maria je milovnicí a hlavní hlasatelkou „bytí“. S naprostým pocitem osobního vlastnictví říká: „Duše má!“ (v. 46). Ale budoucí velikost jejího náboženského prožitku se v ní klidně vyrovnává s jasným vědomím jejího osobního bytí: „ke své služebnici v jejím ponížení (v. 48), „že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný“ (v. 49), „[Bůh] ponížené povýšil“ (v. 52). Podle svých vlastních slov je Maria příjemkyní „milosrdenství“ a „slibu“ (v. 54,55). Celá modlitba prezentuje její úžasnou rovnováhu mezi odevzdáním se a zodpovědností, milostí a vlastnictvím, mezi úplnou bezmocností a naprostou mocí. Stojí tu jako archetyp osvobozené ženy a osvobozujícího se lidstva. Všichni usilujeme o stejné propojení a doufáme v ně. Z deseti veršů celého Magnificatu můžeme vyčíst vyhlášení čtyř osvobození: náboženského, společenského, politického a ekonomického. Mariino osobní osvobození je všechny podtrhuje, a to je to hlavní, co bychom si měli zapamatovat. Maria umožnila, aby pravda vstoupila dovnitř, a tak může vidět pravdu zvenčí. (1) V náboženské rovině je to „milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (v. 50). Věrná láska Boží není určena jen nějaké kultovně korektní skupině, ale je dostupná všem. Nábožensky nadutí lidé o tuto formu osvobození nestojí, jak to můžeme vidět u všech podob farizejství. (2) Společensky Bůh „rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně“ (v. 51). Bůh neuznává žádné osobní, třídní nebo společenské pretence. Přesto si všechny společnosti vytvářejí své vlastní symboly nadvlády a nadřazenosti v podobě peněz, oblečení, vkusu, přízvuku a osobní image, jež je doprovází. Maria říká: Zapomeňte na to! (3) Politicky Bůh „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“ (v. 52). Není divu, že modlit se tuto modlitbu veřejně bylo nějakou dobu v komunismu se obávající Argentině zakázáno! Teď, když už je marxismus jako uskutečnitelná vize uspořádání společnosti minulostí, musím otevřeně přiznat, že Mariina slova jsou evidentně bližší Karlu Marxovi než ekonomům tohoto posledního osudového desetiletí zastávajícím tzv. teorii prokapávání zisku. (4) Z pohledu ekonomiky Bůh „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (v. 53). Tato přednostní volba chudých zcela evidentně zůstala utajena Latinské Americe. Bůh je zřejmě předpojatý a má svou praxi. Jedná na straně obyčejného člověka. Bůh byl v každé válce a revoluci, bojoval spolu s obětmi a za ně na obou stranách. Tento typ Boha nikoho u moci nepotěší. V tom smyslu, v němž zde pojednáváme, je Jahve jednoznačně mužský Bůh, jenž vybírá, objasňuje, rozhoduje, jedná a udržuje moc a bezmoc v rovnováze. Maria zde nevelebí nějakou starostlivou plodnou bohyni. Je to vládnoucí Bůh-král, jenž je nicméně třikrát zobrazen jako „milosrdenství“ (v. 50, 54, 55) a „spasitel“ (v. 47) nás a našich potomků. Marie je připravena na velký úkol, na část celé historie. Nezajímá ji nějaký klanový bůh, jenž jí nabízí osobní uspokojení ze svatosti. V těchto pasážích se setkáváme se ženou, která si umí velmi dobře poradit s tzv. „mužskou stránkou“ Boha. Poznala tu dobrou stránku jeho moci, když její duše „velebí Pána“ (v. 46), a není naivní, co se týče temné stránky moci, když volá po osvobození a spravedlnosti. Nemá z ní strach, protože tu moc má a zná její hranice. Koneckonců si myslím, že toto je základní charakteristika skutečného mužství. Dobře ovládat svou moc a vědět, jak ji použít pro obecné blaho. Mnozí z těch, kdo se příliš snaží zahodit mužskou stránku Boha, se stále obávají falešné moci nebo jsou zraňováni. Ale moc (dynamis) je také slovo pro Ducha a je to právě Duch svatý, jenž „sestoupil“ na Marii (Lukáš 1,35). Liberálové mají tendenci nedůvěřovat moci a obávat se jí; konzervativci se vyhýbají bezmoci a nenávidí ji. Maria je drží pohromadě. Ve všech velkých mytologiích se hrdina nakonec musí vrátit do své obce s nově nalezeným darem. Pokud se muž znovu nezapojí do obyčejného prostředí rodiny, lásky a věrnosti, pak žádným hrdinou není. V Marii je tento vzorec poněkud převrácen. Vydává se na cestu, aby pomohla své sestřenici v době, kdy má porodit, a „vrací se domů“ (v. 56), aby sama porodila a předala svůj dar světu. Možná, že ženský způsob, jak zacházet s mužskostí, spočívá v tom, že se zabývá jen tím specifickým. Muži nejdřív hledají velkou lásku, která je dovede zpět ke specifickému. Řeknete si, že nic takového kolem sebe nevidíte. Právě proto potřebujeme mužskou spiritualitu. Jak pro muže, tak pro ženy.

XXII. Konání a bytí Síla mužské energie spočívá ve schopnosti udeřit. Tuto schopnost vidíme v příběhu o Železném Janovi. Divoký muž v nás skrývá sílu jednat, hnát se dopředu a být hybatelem věcí. Mužský styl klade větší důraz na konání než na bytí. Dává přednost aktivnímu zásahu do běhu světa před teoretizováním a přemýšlením. Ačkoli katolická teologie byla po staletí doménou mužů, způsob, jakým teologové nakládali se svým údělem, byl ve skutečnosti archetypálně ženský. Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili. Tato forma studia teologie měla v minulosti svůj význam, protože spojila studium Písma, nauky a filozofie a poskytla církvi ucelenou syntézu jak zjeveného, tak lidského vědění. Tato syntéza byla součástí velkého katolického světonázoru, jenž formoval křesťanskou tradici počínaje středověkem. Pokud se svět neměnil, anebo se měnil velmi rychle, teologové si mohli dovolit uplatňovat přístup učenců odtržených od života: mohli se pohodlně usadit do křesla, pozorovat, číst, přemýšlet a psát a to, co řekli, odráželo křesťanské chápání světa, jak ho znali oni. Dnes se však tento teologický přístup stává stále méně relevantním. Svět se mění příliš rychle, než aby s ním tito „křesloví“ teologové mohli držet krok. A mění se v mnoha směrech najednou. Věda, nové technologie, životní styl, obchod, medicína, politika, ekonomika, vzdělání a doprava (abychom jmenovali alespoň některé oblasti) neustále nabízejí nové možnosti a vytvářejí nové problémy, s nimiž se musejí křesťané vyrovnat. Nezaměstnanost, bezdomovci, konzum, militarismus, znečišťování životního prostředí, zadluženost, vyčerpání zdrojů, drogy a potraty představují krizi, kterou teologie řeší se zpožděním a jen s velmi malým účinkem. Většina lidí nevnímá teologii jako něco relevantního pro svůj život. Jedním z ukazatelů této situace je stav církve v Evropě. Máme sklon považovat země, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Francie a Itálie, za katolické, ale ve skutečnosti je v těchto zemích církev téměř mrtvá. Například z nedávné statistiky v Itálii vyplývá, že pouhá tři procenta lidí do 35 let se skutečně ztotožňují s katolickou církví. Téměř všichni jsou pokřtěni a téměř všichni chtějí, aby i jejich děti byly pokřtěny, ale skoro nikdo nebere učení svého náboženství vážně. Náboženství se stalo zcela irelevantním – jeho funkce je omezena na pouhou kulturní ozdobu. Velký německý teolog dvacátého století Karl Rahner kdysi řekl, že v příštím století budou jedinými lidmi, kteří zůstanou v církvi, mystici. Podle mne to znamená, že dokud lidé nerozvinou svou spiritualitu, náboženství jim nebude dávat žádný smysl. A dokud ženy a muži nepochopí, že církev je místo, kde se mohou duchovně rozvíjet, bude pro ně zbytečná. Ačkoli se rádi domníváme, že katolická církev v minulosti pečovala o náš duchovní vývoj, není to tak docela pravda. Církev podporovala spiritualitu pouze u malého procenta katolíků, kteří byli kněžími nebo členy řeholních řádů. Spiritualita laických katolíků (pokud se tak dají nazvat) měla jednoduchou podobu: modlit se, platit a poslouchat. Kromě toho byla kněžská a řeholní spiritualita, jak jsme se o tom již zmínili, spiritualitou ženskou, tzn. že důležitost se přikládala rozvoji pouze ženských ctností. Duchovní život byl v minulosti tedy spíše duchovním položivotem. Setkávám se s tím velmi často při duchovních cvičeních, jež pořádám zejména pro starší kněze, kteří ve svých seminárních letech prošli onou tradiční náboženskou formací. Mnozí z nich nejsou schopni věřit sami sobě. Bylo jim vtloukáno do hlavy, že nesmějí zhřešit, jinak je Bůh nebude milovat. V té době se však za hřích považovalo cokoli, sebemenší osobní chyba nebo nedostatek, takže oni si z toho vyvodili, že je hřích udělat chybu. Raději nedělali nic, jen aby neudělali chybu. Tato forma okleštěné a „odmužštělé“ spirituality efektivně zbavila jejich životy veškerého riskování. Ačkoliv se při mši modlili k Bohu Otci, často byli oddanější Panně Marii a růženci. Výsledkem bylo, že se nikdy nedostali do úzkého kontaktu s Boží mužskou silou jako Ježíš. Nikdy si nepomysleli, že v sobě mají skrytého divokého muže, a když je to napadlo, mysleli si, že je to ďábel, který je pokouší, aby spáchali něco špatného. Byli v podstatě „vykastrovaní“, nejen ve smyslu vztahů k ženám, ale i ve smyslu své schopnosti rozhodně jednat v okolním světě. Ale abyste si nemysleli, že jen shazuji kněze: jsem si plně vědom, že existují velkolepé výjimky. Přesto však výjimky jsou jedna věc a pravidla věc druhá. Celkem vzato, většina kněží byli a jsou loajální pracovníci svého „podniku“, nikoli divocí muži.

Jsem si také vědom, že laici, muži i ženy, také často podléhají tomuto modelu. To platí i o těch, kteří se snaží duchovně žít, pokud jediná spiritualita, již znají, je spiritualita ženská. To se týká těch, kdo se natolik starají jen o svou vlastní duchovní zahrádku, že nemají čas přiblížit se k ostatním. Chtějí získat všechno pěkně najednou, ještě než se toho zase začnou zbavovat. Tento typ lidí rád kritizuje od postranní čáry, ale nikdy se nehrne mezi hráče. Pokládají všemožné otázky, ale nikdy k ničemu sami nepřispějí. Nikdy nejsou původci nějakého dění. Nemají žádnou mužskou sílu. Velmi odlišný proces začíná probíhat ve Třetím světě. Latinskoameričtí pastýři a teologové si vzali příklad z Konstituce o církvi v moderním světě II. vatikánského koncilu a rozhodli se „přečíst znamení času“, riskovat a zkusit něco nového. Místo tradičních velkých farností vytvořili malá základní společenství. Spolehli se na laické vedení namísto klerikální kontroly. A co je nejzajímavější, vyhodili tradiční učebnice teologie, přinesli Písmo lidem a ptali se jich, co pro ně Boží slovo znamená. Z tohoto rozhodnutí nechat Boží slovo, ať mluví samo, ať pojmenuje dobro a zlo na tomto světě a ať navrhne způsob, jak mu čelit, se zrodila teologie osvobození, jak ji známe dnes. Tato teologie vyvěrá ze zkušenosti lidí a formuje jejich reakci na situaci, v níž se nacházejí. Je to způsob, jak praktikovat teologii postavenou na tzv. praxis čili praktické činnosti formované poselstvím evangelia. Je to daleko zásadnější způsob teologizování, protože zachycuje problémy v jejich podstatě, snaží se najít Boha v historických událostech i v konkrétních činech. Je to mnohem mužštější přístup k teologii, než jaký byl v minulosti ten církevní. Není proto divu, že tradiční teologové a konzervativní duchovenstvo reagovali na teologii osvobození velmi tvrdě, když se poprvé objevila. Mnozí hierarchové ji evidentně nechápou dodnes. Protože operují s čistě ženským modelem teologie a spirituality, považují tuto skutečně převratnou metodu za kacířskou. Protože jim zcela vyhovuje pasivní teologie a spiritualita, rozčiluje je iniciativní praktický přístup. Protože jsou spokojeni s teologií úzkého kroužku zasvěcenců, obtěžuje je teologie lidových mas. Protože si libují ve své „oficiální“ spiritualitě, znervózňuje je, když jim teologie dělá čáru přes rozpočet. Teologie osvobození však nedošla k žádným závěrům, jež by se lišily od fundamentálních církevních doktrín nebo od základního učení Písma. V podstatě jen dělá to, že bere tyto doktríny vážně a uskutečňuje je v praxi. Tímto způsobem tedy transformuje teologii „vhodnou pouze ke čtení“ na teologii „vhodnou ke konání“ po celém světě. Jinými slovy, zlehka otevírá mužskou sílu, a uvolňuje tak výbušnou moc evangelia. Výsledky tohoto procesu jsou osvobozující. Musíte se obávat všeho, pokud nechcete změnit svůj život.

XXIII.

Konfrontace a kontemplace

Duchovní cvičení jsou velmi dobrá věc. Umožňují, aby se člověk od všeho odpoutal a udělal si čas pro setkání s Pánem. Tento čas odloučení od nároků a rozptýlení každodenního života je vhodný k tomu, abychom se dostali do onoho prostoru, kde můžeme prostě být, přemýšlet, kontemplovat. Pokud tato cvičení nikdy nepodnikneme, asi nikdy nenajdeme svůj střed, a když ho najdeme, pravděpodobně v něm nikdy nestrávíme mnoho času. Duchovní cvičení jsou dobrá k tomu, abychom se oprostili od svého povrchního „já“ a posunuli se k „já“ hlubšímu. Pro některé lidi se však účast na duchovních cvičeních stala způsobem života. Když už mají světa kolem plné zuby, jedou na duchovní cvičení. Když jedou jejich přátelé, jedou také. Když se ve městě objeví nový exercitátor, jsou celí dychtiví, aby si poslechli, s čím přišel. Když nemají nic jiného na práci, zúčastní se dalších cvičení. Na chvíli se cítí dobře a pak je jejich život zase prázdný. Jelikož někteří lidé tímto způsobem přicházeli a po čase zase odcházeli, některé exerciční domy zavedly pravidlo, že budou přijímat pouze ty, kdo se nějakou formou aktivně angažují ve službě druhým. Došly totiž k závěru, že lidé, kteří mezi jednotlivými cvičeními vždy vypnou, nikdy nedosáhnou duchovního růstu během cvičení. Ve jménu hledání Boha však tito rádoby účastníci cvičení v postatě utíkali od Boha pryč. Byli celí žhaví do náboženství, do všelijakých církevních věcí a zbožných praktik, ale o samotného Boha se nezajímali. Organizátoři duchovních cvičení nechtěli podporovat tento zvyk zahleděnosti do sebe a vyhýbání se hlubším problémům. Myslím, že lepší pravidlo by bylo následující: za každá duchovní cvičení v životě by měla přijít nejméně jedna „konfrontace“. Mělo by tu být něco, proti čemu jste se vzepřeli, s čím jste museli zápolit, co jste se na světě snažili udělat. Jestliže jste se střetli s tvrdostí ve společnosti, s nějakým zlem ve světě nebo s neústupností v církvi, pak máte skutečný důvod k odpočinku a k načerpání nové vnitřní síly. Tehdy máte co přinést Pánu v modlitbě a kontemplaci. Je zapotřebí vytvořit rovnováhu mezi mužstvím a ženstvím v duchovním životě. Účast na duchovních cvičeních vás posouvá k ženské stránce, ale duchovní růst nemůže být jen jednostranný – buď pro ženy, nebo pro muže. Dokud nebude ve vašem životě rovnováha mezi duchovními cvičeními a střety, budete v sobě popírat mužskou stránku duchovního života. Dokud se nějak neangažujete ve světě a nebudete přispívat k budování Božího království, budete popírat důležitost mužské energie. V těchto úvahách je možné zajít ještě dál. Domnívám se, že pokud pouze přemýšlíte o Ježíšovi, ale nikdy jako Ježíš nejednáte, odmítáte tím samo tajemství Vtělení. Ve svých modlitbách uznáváte Vtělení pouze slovy, ale v životě je popíráte. Máte je ve své mysli, ale nikoli v životě. Na víru se obracíme daleko více díky novým okolnostem než díky novým myšlenkám. Vtělení nebylo od Boha kontemplativním aktem, ale naopak aktem konfrontačním. Bylo to kreativní, mužské a plodné rozhodnutí Boha zasáhnout do chodu světa. Bylo to „vniknutí“ – téměř falické, řekl bych – Boha do lidství v podobě člověka Ježíše. Toto „vniknutí“ se samozřejmě uskutečnilo přes ženu; vtělení bylo dosaženo skrze Marii v osobě Ježíše. O tajemství by se nemělo přemýšlet, tajemství by se mělo žít. My katolíci hovoříme o účasti na tajemství Vtělení, a dokonce i náš katechismus učí, že dokud nebudeme účastni Kristova tajemství, nemůžeme být spaseni. A proto jsem plně přesvědčen, že dokud nebudete prožívat to, co říkáte, dokud nebudete následovat model Vtělení, budete Vtělení odmítat. Budete tím vyjadřovat, že Vtělení není nic pro vás. Budete tím popírat, že v to opravdu věříte. Vědět, ale nekonat znamená nevědět. Celý model Ježíšova života, nejen jeho narození, odhaluje význam vtělení. V evangeliích vidíme Boha, jenž v osobě Ježíše zasahuje do životů lidí, říká jim, co potřebují slyšet, ať už poslouchat chtějí, nebo nechtějí. Jsme svědky toho, jak se Ježíš střetává s fyzickým zlem v podobě nemocí, s morálním zlem v podobě hříchu a s duchovním zlem v podobě duchovního pokrytectví. Tento střet Ježíš vyvažuje duchovním ústraním, kdy odchází do hor, aby se zde modlil a našel místo, kde on a Otec jsou jedno. Ale rozhodně jen nekontempluje. Není to tak, že by jen seděl ve svém pokoji doma, a pak vyšel ven a kázal. Lidé už mají po krk kázání, která se jen přesouvají ze studovny přímo k ambonu. Ježíšovo slovo, Boží slovo, vychází ze střetu se zlem ve světě. Ježíšův život, život vtěleného Boha, je rovnováhou mezi střetem a ústraním, mezi akcí a kontemplací. Proto když Ježíš mluví, mluví s autoritou a lidé vědí, že má co říci. Když jsem zakládal Centrum pro akci a kontemplaci v Novém Mexiku, lidé mi dávali dobře míněné otázky, zda jsem náhodou nezaměnil pořadí slov v názvu centra. „Neměla by kontemplace být na prvním místě?“, ptali se. „Ne, takhle je to správně“, odpovídal jsem. Pokud nebudeme jednat a posouvat se za hranice svého „já“, nemáme, kromě své sebestřednosti, o čem rozjímat. V životě jsem uspořádal stovky duchovních cvičení a měl tisíce kázání. Vím, že když mluvím, lidi častou

napadnou nové myšlenky a někdy se nechají dokonce inspirovat. Ale většinou se neobrátí, neprojdou opravdovou změnou. K tomu je zapotřebí něco víc než jen slova. To, co lidi obrací na víru, jsou okolnosti, události, situace z reálného života. To, co lidi mění, jsou střety: když narazí na něco, s čím se nechtějí poprat tváří v tvář, nebo když se podívají na život zcela novým způsobem. Přesně tak tomu bylo i v mém životě. Když jsem jako chlapec vstoupil k františkánům, musel jsem se vyrovnat se způsobem života v semináři, jenž měl v té době všechny charakteristiky vojenského výcvikového tábora, a to mě změnilo. Když mi byl přidělen jediný úkol, který jsem nechtěl – práce s teenagery –, musel jsem se k tomu postavit čelem a zase to změnilo můj život. Když mě práce na duchovních cvičeních přesvědčila, že daleko důležitější než kázání a modlitby jsou obyčejná setkávání lidí, vedlo mě to k tomu, že jsem založil komunitu Nový Jeruzalém. Tento zcela nový způsob života vyžadoval jednu změnu životního postoje za druhou nejen u mne, ale u každého v komunitě. A konečně když jsem dostal nabídku přednášet v zemích Třetího světa, musel jsem konfrontovat realitu tamní situace, což mě přimělo k ještě hlubší změně. Skutečnost zná způsob, jak vás přimět, abyste se jí museli postavit čelem. Skutečnost je největším spojencem Boha. Mění nás to, co je. A to znamená skutečné vtělení. Mnohokrát jsme byli v našem katolickém životě varováni, abychom se vyhnuli i nepřímým příležitostem k hříchu. Myslím si, že nastal čas, abychom začali využívat nepřímých příležitostí k milosti. Potřebujeme se dostávat do situací, ve kterých budeme nuceni udělat čelem vzad. To také slovo konverze, obrácení, znamená: úplně se otočit. Přinejmenším se musíme dostat z našeho bílého, středostavovského ghetta a konfrontovat se s temným podsvětím chudoby, na němž tento náš svět pluje. Musíme se začít zajímat ne o to, jak žije ta druhá polovina lidstva, ale jak je nuceno žít těch zbylých devadesát procent. Spojení „úhel pohledu“ obsahuje slovo „pohled“. A váš pohled záleží na tom, kde se právě nacházíte. Pokud stojíte na vrcholu kopce, nemůžete vidět, cítit ani zažít způsob života na jeho úpatí. Lidé nahoře si mohou dovolit být konzervativní. Oni to zvládli, takže opravdu nemají žádnou citelnou potřebu něco měnit nebo předělávat. Oni nepociťují žádnou nouzi. Mají moc, kterou používají ke své ochraně a sebeobraně. Mají dost volného času na to, aby mohli dělat do náboženství a jezdit na duchovní cvičení. Lidé na dně si nemohou dovolit ten luxus být konzervativní. Musejí tlačit na změny. Musejí být hybateli nových věcí. Musejí se konfrontovat s realitou, která jim byla nadělena – zaměstnání bez jakékoliv perspektivy, chátrající bydlení, vysoká kriminalita na ulicích, drogy ve školách – a postavit se jí čelem. Jestli je to nemá rozdrtit, musejí s tím bojovat. Musejí se prát za osvobození. Musejí se napojit na mužskou energii a být tvůrčí. Jestliže věříme tomu, že pohled z vrcholku kopce je celá realita, pak nežijeme v reálném světě. Jestliže věříme tomu, že život je k většině lidí štědrý, pak jsme naivně optimističtí. Jestliže věříme tomu, že každý je stejně svobodný jako my, pak jsme se ocitli v pasti. Jestliže věříme, že máme vše, co k životu potřebujeme, pak jsme ztratili svou duši. Pokud z nás mají být plnohodnotní muži, musíme cítit bolest světa. Musíme truchlit nad temnou stránkou v nás a nad temným světem kolem nás. Nemůžeme se změnit sami. Můžeme pouze „být změněni“ tím, že nás realita nakopne a popostrčí, a obvykle to udělá nezávisle na naší vůli.

XXIV. Muž jako rozsévač „Ze semene hrušky vyroste strom plodící hrušky, ze semene ořechu vyroste strom plodící ořechy, ze semene Boha vyroste Bůh.“ – Mistr Eckhart25 Každý muž potřebuje být zdrojem nějaké tvůrčí energie. V každé mužské duši je touha být zdrojem nového života. Muži se chtějí z hloubi srdce vyjádřit nějakým vnějším způsobem a chtějí za to být respektováni. Pokud nemohou být plodní a tvůrčí, nesmýšlejí o sobě dobře. A právě pro svou mužskou tvořivost jsou muži ctěni a respektováni ostatními muži i ženami. Nedávno mi jedna mladá žena pověděla, že se rozchází se svým přítelem. Když jsem se jí zeptal proč, řekla mi, že on nikdy nic nedělal sám za sebe. Nikdy nevzal iniciativu do svých rukou ani v jejich vztahu ani ve svém životě. Vždy jen následoval, místo aby konal. Ona byla tím, kdo vždy navrhoval, co budou dělat nebo kam půjdou. On byl vždy pozorný, starostlivý, ohleduplný a nápomocný, ale nikdy nepřišel s nějakým novým nápadem a nepožádal ji, aby se připojila. Postupně ho jako muže přestala respektovat a nakonec ho litovala. Znám mnoho žen, které litují své manžely. Nemohou je obdivovat, protože nikdy neudělají nic, čím by vzbudili obdiv svých manželek. Každý den jdou do práce a poslušně se vracejí domů, vynášejí odpadky a dělají všechno, co jim jejich ženy nakážou, ale tím také jejich snažení končí. Nemám ponětí, jací jsou v posteli, ale řekl bych, že ani tam své ženy ničím nepřekvapí. Možná, že veškerou svou mužskou iniciativu potlačili nebo ji ze sebe vypudili ven, v každém případě ji postrádají. Jejich ženy je milují, ale nerespektují je jako muže. V naší společnosti se biologie stala naším osudem, abych tak řekl. Pohlaví určuje směr našich životů. Pro muže to znamená poskytnout a zasadit semena. Pro ženy to znamená přijmout a ochraňovat, co muži zplodí. Tím nechci říct, že by muži neměli potřebu starat se o to, co vytvoří, nebo že by ženy neměly schopnost tvořit. Znamená to, že co je zapsáno v genech, je zapsáno i v ženských a mužských duších. A nejdůležitější kód v mužské duši přikazuje plodit. Z pohledu biologie je mužská energie nejen falická, ale také skrotální (skrotum – anat. šourek, pozn. překl.). Je důležité si uvědomit, že nejzranitelnější, nejslabší a nejvíce ochraňovaná mužská část, varlata, je nezbytnou součástí jeho moci. Jinak se všechny mužské „nefalické“ atributy promítají na ženy a očekává se, že je ženy budou splňovat. Až příliš dlouho ženy v rodině plnily emocionální a opatrovnickou úlohu. Bylo by dobré konečně vědět, jak vypadá mužské cítění. Většina z nás hledá u žen péči a starostlivost, protože si neumíme představit, že bychom je mohli získat od muže. Ale muži mají také skrotální energii čili energii varlat: ukryté sperma, jedinečnou mužskou schopnost sebeovládání a ochrany, trpělivého dozrávání, zakořeněnost a dlouhodobou vytrvalost. Dokonce i penis je daleko častěji měkký a v klidu než ztopořený a připravený k akci. Tatáž část mužské anatomie je tedy jak nejcitlivější, tak nejmocnější. Přespříliš falické energie, jež není usměrněna energií skrotální, je obvykle známkou dotěrného, panovačného a vykořisťovatelského muže. Spíš než opravdová mužská sebedůvěra je to silácká kompenzace. Dravost byznysmena, sterilita akademika, rigidnost věřícího, vojákova hra na válku, vztyčený ukazovák dogmatika, trestající otec – to vše jsou příznaky falického muže, nikoli skutečného divokého muže. Opravdový divoký muž žije pro druhé a ví, že žije pro druhé. Teologicky řečeno je mužská energie energií Boha Stvořitele. V momentě, kdy zažíváme sami sebe jako dárce života, poznáváme i Boha Otce, nikoli skrze pojem, ale skrze zkušenost. Náš dárcovský duch je tvůrčím duchem Otce, který námi prochází. Tohoto tvůrčího ducha nazýváme v teologii Duchem svatým. Bůh přebývá v nás a tuto permanentní Boží přítomnost pociťujeme jako duchovní energii určenou k tvoření. Touha být zdrojem stvoření je naším nejniternějším ztotožněním s Bohem Otcem. Projevuje se touhou stát se otcem, ať už to znamená mít děti v běžném, fyzickém slova smyslu, anebo mít děti duchovní ve smyslu výchovy k dospělosti u jiných. Například má touha přednášet a psát, abych dal vznik něčemu novému v životě druhých, je vyjádřením mé nejhlubší potřeby být otcem, být původcem nového života. Jeden židovský rabín kdysi pronesl podobnou myšlenku, když mluvil o modlitbě. Když se modlím, řekl, jsem Bohem. Zní to troufale, ale je to jen jiný způsob, jak vyjádřit to, co měl na mysli Ježíš, když řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ To je naše ztotožnění s Bohem Otcem na základě zkušenosti. Když se modlitba posune za hranice pouhé prosby k Bohu, stává se sjednocením s Bohem, což znamená naši jednotu s Bohem v Duchu. Duch nás vede k modlitbě, a když u ní zůstaneme, povede nás dál, za hranice prostého žádání Boha o laskavosti až k uvědomění, že Boží síla, která měla vykonat to, oč jsme v modlitbě prosili, je vlastně v nás. Někdy se musím ptát, zda tato dynamická pravda není podstatou běžného mužského soužití s otcem a zda není zároveň zdrojem hlodajícího pocitu deprivace, pokud toto soužití nikdy nevzniklo. Při křtu jsme sice byli poučeni, že teď jsme Božími syny, ale většina z nás tomu nikdy doopravdy nevěřila.

Myslíme si, že si musíme Otcovu lásku zasloužit, i když to tak není. Myslíme si, že musíme být hodní a zasloužit si tátovu pochvalu, přestože jsme ji už dostali. Snaha stát se hodným Boží pozornosti je přesný opak oné dobré zprávy Písma, jež nám byla oznámena při křtu. Naše svatost je v nás vložena a my ji poznáváme, není zasloužená. Božími syny se nemusíme stávat; už jimi jsme. Od chvíle křtu jsme zároveň lidští i Boží. Co bylo kdysi v Bohu vnitřního, v rámci Nejsvětější Trojice, je nyní „zvnějšněno“ v nás. Tajemství Trojice je naše díky milosti, díky daru křtu. Jsme adoptivní synové Boží, ale nejsme o nic méněcennými syny než Ježíš. Nemusíme se snažit zasloužit si, co je nám už dáno díky duchovnímu zrození. V semenu už je obsažená rostlina. Spiritualita se týká stavu, kdy sami sobě umožníme, abychom se stali tím, čím už jsme.

XXV. Bůh jako paradox: mocná bezmocnost Jeden neobyčejný obraz znázorňující vztah mezi Otcem a Synem, o němž jsem mluvil, visí na tom nejnepravděpodobnějším místě, ačkoli to možná není zas tak nepravděpodobné, když vezmeme v úvahu pozornost, jakou věnují křesťané Nejsvětější Trojici. Na obraz jsem narazil v německém cisterciáckém klášteře Heilsbronner Münster, kde visí nad mariánským oltářem. Malba mne natolik zaujala, že jsem si pro své studium koupil její reprodukci, a pokaždé, když jsem se na ni podíval, jsem objevil další nové věci. Autorovi obrazu, téměř neznámému malíři z počátku šestnáctého století Sebastianu Daygovi, se podařilo proniknout do podstaty vztahu mezi Otcem a Synem takovým způsobem, že mě to dodnes fascinuje. Představte si v duchu konvenční postavu Otce Boha. Je to přísný stařík s volně splývajícím šedým vousem, v levé ruce drží jablko, která bylo ve středověku symbolem královské moci. Když se ale podíváte pozorněji, zjistíte, že tato „koule moci“ mu padá z ruky. Bůh Otec, nejvyšší autorita, má vládu nad celým světem, ale přesto si tuto moc dovolí pustit z rukou. Je si jí natolik jistý, že se jí může vzdát. Je si tak jistý svou autoritou, že s ní nemusí nijak manipulovat. Natolik ovládá sám sebe, že může jiným poskytnout svobodu. Pokud nám na jedné straně Otec dává svobodu, na straně druhé za to něco chce. To je na obrazu symbolizováno velkým mečem, který Otec drží v pravé ruce a rozmachuje se jím nad hlavou. To je ta očekávaná náročná stránka Boha, jenž nás vybízí, abychom dobře naložili se svobodou, kterou nám dal, a zároveň abychom byli vším, čím být můžeme. U lidských otců se jedná o druh lásky, která nás postrkává a nespokojí se s výmluvami. Je to velmi maskulinní, tvrdá láska. I když je toto velmi moderní koncept, zmíněný umělec ho v Bohu rozpoznal už před pěti stoletími. Druhou stránkou Boha v Nejsvětější Trojici je Syn. Na obraze ho symbolizuje Ježíš, který je téměř nahý s trnovou korunou na hlavě. Jestliže je Otec silnou a náročnou stranou Boha, pak Syn je stranou slabou a trpící. Tato část Boha se ztotožňuje s naší zlomeností, a dokonce i s naší hříšností. Bůh od nás žádá hodně, ale Bůh také zná naše slabosti a omezení. Na obraze se Otec dívá Synovi do očí a Syn se dívá do očí Otci v dokonalé harmonii a oboustranném porozumění. Ježíš, jako by chtěl podtrhnout lidskou slabost, má pravou ruku přiloženou na krvácející ráně v boku, ale levou ruku má vzpaženou a chce uchopit meč, jenž visí ve vzduchu nad hlavami obou postav. Syn zadržuje Otcovu přísnost a zabraňuje mu, aby udeřil příliš tvrdě, takže Boží přísnost a slitovnost jsou v dokonalé rovnováze. Symbolem této rovnováhy je meč ve zcela horizontální poloze. Pokud je Otec tou mocnou stránkou Boha, pak Syn je tou zranitelnou. Oba jsou v dokonalém vzepětí. Otec na obraze představuje bezmocnost Boží moci a Syn představuje moc Boží bezmoci. Tvůrčí energie, jež toto pnutí uvolňuje, je zobrazena v symbolu holubice Ducha svatého, která, jak tomu odpovídá, sedí na meči. Tentýž druh tvůrčí energie se uvolňuje, když síla a jemnost chápou a respektují jedna druhou, ať už jde o rovnováhu mezi mužem a ženou, nebo mezi mužskou a ženskou stránkou jedince. Ale to je jen polovina obrazu. Nejsvětější Trojice se nachází v levé části a ve středu obrazu stojí žena. Je to Maria, která ve středověkém umění symbolizovala celou církev, protože ve vztahu k tvůrčí mužskosti Boha je lidské pokolení nakloněno spíše ženskosti. Její oči se nedívají na nikoho z Trojice, ale do prostoru mezi nimi, jako by pozorovaly celé toto tajemství. Mírný úsměv na její tváři naznačuje, že obdivuje a respektuje, co vidí, přičemž nechává Boha Bohem. Přesto má pravou ruku položenu na prsou, jako by chtěla zdůraznit, že ví, že tato část Boha byla a stále je v ní samé. Žena je oblečena do dlouhého šatu a splývavého pláště, jehož cíp drží v pravé ruce a zakrývá jím postavy stojící za ní. To jsou všichni ti mocní preláti vyšňoření ve slavnostních rouchách, tiárách a mitrách, králové s korunami na hlavách a s odznaky moci. Na rozdíl od Marie se tito muži nedívají na Trojici. Hledí všemi možnými směry, jen ne na Boha. Proto si myslím, že umělec už v té době věděl, že muži, kteří mají moc, jsou natolik zapletení v síti svých postavení a privilegií, že se jim Bůh ztrácí z dohledu. Proto je Maria na jednu stranu ochraňuje před hrozícím mečem Otce, ale na druhou stranu jako by jim říkala, že ještě nejsou připraveni na tajemství drsné i něžné lásky v Bohu. Jen jeden z nich, ten se skloněnou hlavou a založenýma rukama, se připojuje k pohledu věčné ženskosti. Malba jako celek tedy zobrazuje vztah Otce a Syna jako tvůrčí napětí mezi prudkostí a zranitelností. Jedině žena má díky tomu, že v sobě integrovala mužskou stránku, sílu postavit se před trojiční moc Boha. A jedině onen sebejistý a vyrovnaný muž, jenž v sobě integroval ženskou stránku, se k ní může připojit v rozpoznání a přijetí Božího paradoxu. Ani teď, po tolika letech přemýšlení o tomto úžasném obrazu, se nepřestávám divit, jak je křesťanství uvolněné ve vztahu ke svému Kristovi. Kdybych se měl řídit programem naší církve, pak by tato zranitelná část Boha musela být zahanbením a vážnou hrozbou. Ta druhá, mocná stránka Boha byla příliš často nástrojem prosazování našich

vlastních kulturních a osobních hodnot. Zdá se, že Maria je na tento paradox připravena. Lidstvo přešlapuje za její levou paží a čeká, co se stane.

XXVI. Duchovní otcovství: mužské mateřství Když nám mužům není dopřáno zažít autentické bratrství, hledáme náhradu ve společnosti jiných mužů, v dočasných přátelstvích a při hrách, jež vyžadují týmovou spolupráci. Mužská zranitelnost se může zahojit pouze skrze prožitek nějakého spojení. Může to být prožitek ztotožnění se s našimi otci, může to být prožitek spojení s Bohem, jako tomu bylo u Ježíše, může to být prožitek spojení uvnitř nás samých. Obyčejně – vzhledem k tomu, že touha po otci je v naší kultuře jakousi normou – k tomuto uzdravení nedojdeme sami. Protože nám naše celistvost nebyla dána od biologických otců, musíme ji získat s pomocí duchovního otcovství. Potřebujeme mentora a rádce, potřebujeme „mužskou matku“, s jejíž pomocí získáme mužskou energii, která pak probudí naši vlastní energii. Potřebujeme muže, který bude s námi solidární, a my se tak naučíme být solidární s druhými. Je zajímavé, že biologický otec ve většině případů vůbec nedokáže být zasvěcovatelem svému synovi. V takovém vztahu je obvykle příliš mnoho napětí. Jednou z příčin je i to, že oba milují stejnou ženu – manželku a matku. Chlapce do dospělosti skoro vždy uvádějí starší, většinou nepříbuzní muži. Matka vede syna dětstvím, ale „jemně zabít chlapce“, aby se mohl zrodit muž, musí jiný muž. V našich podmínkách nemáme žádný obřad nebo jinou snadnou možnost, jak tento proces započít. Proto se to prostě musíme naučit. Jako muži to dlužíme nejen sobě, ale i budoucím generacím. Východní náboženství, dokonce i východní pravoslavná církev, si tuto potřebu uvědomují daleko více než my v západní církvi. Když pro chlapce ve východních kulturách nastane čas, aby se začal vážně věnovat svému duchovnímu rozvoji, je mu přidělen mentor, mistr, guru – ani ne tak proto, aby se od něho naučil fakta nebo náboženské nauky, ale aby od něho převzal jeho energii a sílu tím, že ho bude následovat a ztotožní se s ním. Je zvláštní, jak už jsme zapomněli, že přesně tímto způsobem si vychoval Ježíš své učedníky. V evangeliích si můžeme přečíst všechny Ježíšovy výroky během několika hodin, ale Ježíšovi trvalo tři dlouhé roky, než vyučil muže, kteří ho následovali. Nedával jim ani tak ponaučení, spíš jim šel příkladem a dodával jim energii. Novozákonním slovem pro tuto energii je „duše“. Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne, velice intenzivně vnímáme energii druhých lidí. Dá se to popsat tím, že něčí osobnost nás něčím přitahuje, nebo naopak odpuzuje. Říkáme, že se nám líbí něčí povaha, nebo že nás něčí temperament odrazuje. Často se stává, že nereagujeme na to, co nám někdo říká, ale na to, co z onoho člověka vyzařuje, jakou má duši, v jakém duchu to či ono říká. Dva lidé mohou mít stejný názor, ale když ho prezentuje jeden, s nadšením ho přijímáme, zatímco když ho slyšíme od druhého člověka, ani to s námi nehne. Myšlenka je stejná, ale energie stojící za ní se liší. Ženy se obvykle daleko lépe naladí na strunu takovéto energie než my muži. Pomocí své ženské intuice, jak se to často nazývá, dokážou ženy vnímat neverbální podněty a vycítit duši člověka daleko lépe než my. My žijeme tím, co je v našich hlavách (jinými slovy až příliš při přemýšlení zapojujeme levou část mozku), a neuvědomujeme si, že reagujeme na energii jiných lidí. Jsme přesvědčeni, že jsme naprosto racionální, ale místo toho celou dobu podvědomě reagujeme na energii, kterou přijímáme od druhých. Čím více se nám daří rozvíjet naši ženskou stránku, tím snáze budeme vnímat energii kolem sebe. Naučíme se vycítit, co děje pod povrchem. Naučíme se číst mezi řádky. Naučíme se reagovat na to, co se nám lidé snaží sdělit, když s námi mluví. Naučíme se zachytit jejich sdělení, ačkoli je nebudou říkat tak, jak by je naše logická mysl ráda slyšela. Při rozvíjení naší ženské stránky však může hrozit nebezpečí, že se staneme příliš citlivými k silám a energiím v našem okolí, zvláště pak vůči negativní energii, která vyplývá z odsuzování a zavrhování. Negativita nás sráží na kolena a my jen těžko hledáme skutečnou mužskou energii, abychom na ni mohli pozitivně reagovat. Snadno zakotvíme buď v modelu povrchního muže a chceme s tím bojovat, anebo v modelu povrchní ženy – a pak je nám do breku a chce se nám utéct pryč. Když se nám nedaří objevit v sobě opravdového muže, potřebujeme duchovní otcovství. Kdysi jsem byl cosi jako duchovní otec jednomu knězi, který za mnou přišel, protože se ocitl v přesně takové krizi. Někteří lidé v jeho farnosti kritizovali věci a rozhodnutí, které dělal, upozorňovali na to, že se přesně neřídí liturgickými rubrikami, protestovali, když ve svých kázáních vybízel k sociální ohleduplnosti, stěžovali si, že dostatečně nezdůrazňuje katolickou nauku, hrozili, že napíšou biskupovi, a tak dále. Byl přímo zahlcen negativní energií a v určitém bodě se mu tento negativismus začal dostávat pod kůži. Ztrácel nadšení, se kterým do farnosti

přišel, začal pociťovat zlobu a strach, jež zamořily celý jeho kněžský úřad, pochyboval o svém poslání kněze a o schopnostech sebe jako muže. Jen velmi silný člověk může ustát soustavnou kritiku. Nejdříve ze všeho potřeboval tento kněz někoho, kdo by mu pouze naslouchal, kdo by mu umožnil vyjádřit své obavy a frustrace, zlobu a pochybnosti o sobě samém. Také potřeboval ujištění od někoho, kdo stejnou cestou prošel už před ním, že to, co zažívá, je normální a dá se s tím bojovat. Potřeboval podporu někoho, jako je dědeček, někoho, kdo už „tam“ byl před ním a kdo by ho ujistil, že není úplný blázen. Potřeboval skrze zkušenosti jiného muže „vycítit“, jaké hranice v člověku stojí za to, aby je chránil, a jaké za to nestojí. Tradice východních náboženství, jak jsem už poznamenal výše, mají mnohem větší smysl pro podobné potřeby než tradice našeho náboženství. Poté co jsem uspořádal jedna duchovní cvičení v Nepálu, jsem měl možnost setkat se s hinduistickým guru, duchovním učitelem, moudrým mužem. Jakmile jsem vstoupil do jeho malého domku, téměř poustevny na předměstí Káthmándú, uvědomil jsem si přítomnost něčeho, co bych mohl nazvat pouze energií děda. Když jsem s ním mluvil, měl jsem zcela zřetelný dojem, že už dopředu ví všechno, co mu chci povědět a na co se ho chci zeptat. On šel cestou duchovního života už přede mnou a byl na ní mnohem dál než já, takže velmi rychle rozpoznal zmatení, o kterém jsem mu vyprávěl, a potvrdil mi mnoho mých postřehů, jež jsem o duchovním růstu měl. Během naší rozmluvy jsem si všiml obrázku jeho vlastního učitele – guru, který mu byl duchovním otcem a dědem. Kdykoli se o svém učiteli zmínil, oči se mu rozzářily vzrušením. Vysvětlil mi, že celá hinduistická duchovní tradice se vlastně zakládá na vztahu otce a syna. Jako připomínku důležitosti tohoto vztahu tradice vyžaduje, aby žák v přítomnosti svého guru vždy poklekl, poklonil se mu a řekl: „Nechť jsem před vámi tak pokorný, můj duchovní otče, aby mě i prach mohl rozdrtit.“ Je to dozajista velmi poetický pozdrav, ale také dává prostor pro vytvoření vztahu obrovské důvěry, jež umožní přenos moci a energie, zvláště té mužské, z jednoho muže na druhého. Při jiné příležitosti jsem rozmlouval s Jimem Wallisem, pastýřem komunity Sojourners (Dočasní obyvatelé) ve Washingtonu, D. C. Jim a já máme hodně společného, protože jsme skoro stejně staří, oba jsme založili komunity a zažili jsme během let mnoho stejných vzestupů i pádů v našich kněžských úřadech. Jim si všiml, že jedna z nejtěžších věcí pro muže v našem postavení je vyrovnat se s absencí otcovských rádců kolem nás. Neexistují žádní muži, kteří by před námi založili a vedli alternativní křesťanská společenství a kteří by už prošli tím, čím teď procházíme my. Nacházíme se v pozici první generace mužů v církvi, která se velmi liší od církve předchozích století. Obvyklá pravidla farnosti se na nás v mnoha případech nevztahují a my se ocitáme v situaci, kdy si musíme vymyslet celou řadu nových pravidel, a to metodou pokus-omyl. Jim se přiznal, že by to někdy rád ze sebe všechno vysypal před někým, kdo by jen seděl a tiše poslouchal, když on sám panikaří. V tom s ním naprosto souhlasím. I správci běžných farností – a jsem si jist, že to platí i o mužích působících v podnikatelském světě – potřebují někoho s autoritou, kdo jim dá najevo, že je všechno v pořádku, že to, čím procházejí, je normální, a že svou práci dělají dobře. Občas potřebujeme všichni pochvalu a ujištění, že to, co děláme, je správné. Nejsme si jistí, kde jsme, protože není nikdo, kdo by nám to řekl. Někdy jen potřebujeme někoho, kdo by nás ujistil, že v nás věří; někoho, kdo nám věří natolik, že je schopen nám dávat nové podněty. Najednou se nám dostane podpory, získáme sebedůvěru, a to vše jakoby zázrakem, téměř rozpačitě. Být duchovním synem je ponižující a zároveň krásné. Vůbec nepochybuji, že jedním z hlavním důvodů, že jsem mohl v životě udělat zajímavé věci, je fakt, že jsem poznal několik mužů, kteří ve mne během mého dospívání a osobního růstu věřili. Vzpomínám si na jednoho staršího řeholníka, který mi jako mladému františkánovi řekl: „Richarde, chci, abys vždy spoléhal na svou intuici. Slib mi, že se podle ní budeš vždy řídit, i když bude někdy špatná. Jdeš tím správným směrem a já budu vždy stát při tobě, když na to přijde.“ Co k tomu dodat? Byl pro mě Bohem. Byl to můj duchovní otec. A jeden dobrý duchovní otec může vyvážit tisíce zlých démonů. Ale stejně nás nakonec Duch, pokud mu nasloucháme, dovede do nezmapovaného teritoria a my se ocitneme v prostoru, kde není v dohledu nikdo, kdo by nám poskytl bezpečí, jež hledáme. V takovýchto chvílích se musíme řídit Ježíšovým příkladem a vyhledat radu a podporu u Otce. Když nemáme žádného duchovního otce, který by nám pomohl, musíme se o pomoc obrátit k Bohu. To je význam čtyřiceti dní na poušti. Ani svatý František nebyl v prvních letech po své rané konverzi natolik silný, aby překonal bolest z otcova odmítnutí. Potřeboval něčí ujištění, že je Božím synem a že je dobrý člověk. Když ho jeho [Františkův] otec uviděl v tomto žalostném stavu, naplnil ho smutek, neboť svého syna velmi miloval; byl zarmoucen a zároveň se styděl, že hledí na syna polomrtvého z pokání a strádání, a kdykoli se potkali, Františka proklínal. Když František, služebník Boží, uslyšel otcovy kletby, vzal si za otce žebráka a všemi opovrhovaného vyděděnce a řekl mu: „Pojď se mnou a já ti dám celou almužnu, kterou dostanu; když uslyším otce, jak mě proklíná, obrátím se na tebe a řeknu ‚Požehnejte mi, otče‘; a ty mi pak požehnáš křížkem místo něho.“ A když se to událo, žebrák mu skutečně požehnal. František se otočil ke svému otci a řekl mu: „Cožpak si neuvědomuješ, že mi Bůh může dát otce, jehož požehnání zmaří tvé prokletí?“26 Několik měsíců před tím se svlékl na náměstí do naha, dal oblečení svému chamtivému otci a řekl: „Od této chvíle

budu říkat ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích‘, a nikoli otče Pietro Bernardone.“ Ale bolest tohoto odvržení a zapření v něm zůstala po celý život. Určovala jeho tvrdý postoj k bohatství, jeho potřebu a schopnost milovat své bratry a jeho bezednou touhu po spojení s nebeským Otcem. Ale ona absence otce u něho byla vždy patrná a z rány po něm se stal dar – velmi ženská, poetická, intuitivní spiritualita svatého Františka. Domnívám se, že nemůže existovat takový dar, aniž by v sobě skrýval nějakou bolest. Ale bolest se musí rozpoznat, oplakat a musí dostat požehnání. Abychom se mohli obrátit k Bohu, nemůžeme čekat, až budeme v krizi. Musíme najít to místo, kde my a Otec jsme jedno, a zvyknout si navštěvovat ho pravidelně, aby nám mohl dodávat Boží energii nejen pro vyrovnávání se s nouzí, ale i pro vytváření nových možností. Když budeme spojeni s Otcem a umožníme mu, aby nám byl každého dne duchovním otcem, Bůh nám poskytne odvahu riskovat, sílu vydržet a sebedůvěru být duchovním otcem druhým na jejich duchovní cestě.

XXVII. Mladý chlapec a starý muž Hlubinná psychologie, která je v některých ohledech moderní sekulární verzí tradiční spirituality a zabývá se mnoha podobnými tématy, nám říká, že naše životy často provázejí podvědomé představy nazývané archetypy. Carl Gustav Jung tvrdí, že některé z těchto archetypů jsou natolik zásadní pro život lidských bytostí, že je můžeme nalézt u lidí z celého světa. Základní modely se objevují ve snech a chování lidí v každé kultuře, projevují se v symbolech a příbězích, které jsou tak staré, jak jen budeme chtít. Jiní psychologové uvádějí, že existují také archetypy, jež se vztahují ke specifickým kulturám a určitým situacím. Někdy nás tyto archetypy učí, co je to být mužem a ženou – ty jsme už dříve v našem kontextu nazvali běžný muž a běžná žena. Někdy si tyto představy o nás samých vytváříme už jako děti – například když se cítíme bezmocní, protože nám naši rodiče vždycky vtloukali do hlavy, že neumíme nic udělat správně. Dva z nejzákladnějších archetypů, jež jsou obsaženy v mužském vědomí, jsou archetypy mladého chlapce a starého muže, vnitřního dítěte a vnitřního děda. Oba archetypy v sobě nosíme v různých stupních a všeobecně máme za to, že se ve svém životním cyklu posouváme od jednoho k druhému. Bohužel, někteří muži se přespříliš ztotožňují jen s jedním archetypem, a proto se pak z nich stávají kompulzivní a nevyrovnané osobnosti. Je však zajímavé, že když se blížíme ke konci cesty, oba archetypy se obyčejně propojí a ve stáří jsme schopni uzavřít pomyslný kruh a znovu nabýt čerstvou energii a svobodu mládí a zároveň si zachovat vážnost a moudrost stáří.27 Někteří z nás vyrostou příliš brzy; někteří z nás nevyrostou nikdy. První případ se nazývá starý muž, druhý věčný chlapec. Zapotřebí jsou oba. Starý muž se nikdy nebude moci změnit bez spojení s věčným chlapcem; věčný chlapec se zase nemůže změnit bez lásky a podpory starého muže. Tradiční náboženství a výchova se snažily formovat a odměňovat staré muže podobným způsobem, jakým to dělá dnešní na úspěch zaměřený svět podnikání. Kromě oblastí umění a hudby je velmi málo příležitostí pro zrod a odměnění věčného chlapce v nás. Dokonce i sport v dnešní soutěživé podobě produkuje jen staré muže. Opravdové náboženství by mělo harmonicky zahrnovat oba typy. Jeden bez druhého je destruktivní. Pojďme si jasně určit a shrnout komplementární charakteristiky každého typu: Věčný chlapec: Jednání bez znalostí Fanatický Změna Doufá, očekává, je připraven být překvapen Moc bezmoci (Ježíš) Energie zranění Transcendentní, plný naděje, vizionářský Autentičnost Zábava a fantazie Inspiruje rozkvět Pouze prostor, žádný čas (příliš mnoho nebe)

Starý muž: Znalosti bez jednání Cynický Stálost Drží, zná, miluje, ovládá Bezmoc moci (Otec) Síla zranit Imanentní, stojící pevně zemi, pamatující Realita Práce a zodpovědnost Ví, jak sklidit úrodu Pouze čas, žádný prostor (příliš mnoho země)

Kritickým věkem je obvykle věk po čtyřicítce, kdy se oba archetypy obvykle spolu konfrontují. Většinou je jeden z nich navždy zavržen. Kvůli náročnosti a potřebám úspěchu naší společnosti většina mužů zavrhne věčného chlapce a nahradí ho lacinou zábavou a cestováním. Ti, kteří si věčného chlapce zvolí, skončí jako umělci, revolucionáři, ztracené existence nebo náboženští rebelové, v každém případě jsou považováni za naivní nebo neužitečné. Aniž bychom si to uvědomovali, máme tendenci tíhnout k jedné nebo druhé straně. Avšak v průběhu našeho života se vždy vyskytují oba archetypy pospolu. V určitých situacích a za určitých okolností dáváme přednost jednomu nebo druhému, někdy se chováme dětinsky a máme z toho radost, jindy jsme na svůj věk až příliš vážní. Když se dívám zpět na svůj život, musím přiznat, že jsem se hluboce ztotožnil se starým mužem, ačkoli jsem byl ještě hodně mladý. Vyhýbal jsem se sportu, protože jsem si myslel, že existují věci daleko závažnější, kterým bych měl věnovat svou pozornost. Když jsem byl v semináři, moji spolužáci si mě dobírali kvůli mé „otcovské“ stránce a často jsem se ocitl v situaci, kdy mě žádali o radu a o pomoc. Lidé, kteří mě znají, si i dnes všimnou, že neznám žádné vtipy, kterými bych přispěl ke společné zábavě, ani nevyprávím legrační historky, jak to dělají jiní kněží a duchovní učitelé. Zkrátka jsem se nikdy nenaučil vtipy vyprávět a někdy mě tato neschopnost omezuje. Mám rád lidi, kteří jsou zábavní, a obdivuji je, protože sám takový být neumím. Tohle přesně dělá starý muž: obdivuje malého chlapce, kterého v sobě postrádá. A chlapec zase naopak obdivuje na starém muži to, co on sám nemá. Nechci tím říct, že neumím relaxovat a bavit se. Jako každý muž mám radost, když mohu bez obav uvolnit dětskou stránku v sobě, jenomže u mne ten malý chlapec musí požádat o dědečkovo svolení, abych tak řekl, a ujistit se, že je v pořádku, když si na chvíli půjde hrát. I když vzhledem k povaze nebo situaci dáváme přednost buď chlapci, nebo starému muži, oba archetypy jsou přítomné v každém z nás. Znovu opakuji, že to není záležitost výběru mezi tím nebo oním, ale začlenění jak toho, tak onoho. Jak dítě, tak stařec nám mají co dát a my musíme být vděční oběma, abychom mohli plně užívat své mužskosti. Takže, i když budu mluvit o těchto dvou archetypech z hlediska jejich kontrastů, mějme na paměti, že to jsou jen dva odlišné aspekty vyváženého muže. Mladý chlapec je plný naděje a optimismu; starý muž je zkušený a sebejistý. Pro chlapce je život to, co ho teprve čeká tam venku; pro starého muže je život zkušeností prožitého. Mnozí z nás překročí tuto hranici ve středním věku, kdy si uvědomíme, že většinu života už máme za sebou, a začínáme spíše nostalgicky vzpomínat na dobu minulou, než abychom očekávali velké věci do budoucna. Pokud byl malý chlapec v nás příliš potlačen, bude na nás silně, téměř neodolatelně působit ve středních letech. Znamená to asi největší krizi u mužů po čtyřicítce. Chlapec je tedy plný údivu a bázně, zatímco starý muž je plný poznání. Vzpomínám si, jak jsem jednou cestoval v dodávce s mladými lidmi z Nového Jeruzaléma. Všichni byli z Cincinnati a nikdo z nich nebyl v životě dál než na západě Indiany, ale najednou jsme se ocitli společně na cestě na daleký západ. Když jsme dojeli k místu, odkud měly být poprvé vidět Skalisté hory, všichni se vyhrnuli před auto a čekali, až se hory ukážou. Všichni měli rozzářené oči malých dětí, které dychtivě vyčkávaly, co bude dál. Pamatuji si, že jsem jim tak trochu záviděl; já jsem hory viděl tolikrát před tím, že při pohledu na ně jsem už nebyl schopen pocítit to překvapení. Ale zároveň jsem cítil něco, co ti mladí cítit nemohli. Když se hory konečně objevily na obzoru, poznal jsem v nich starého přítele. Další rozdíl mezi oběma archetypy spočívá mezi důvěřivostí a důvěryhodností. Malý chlapec je důvěřivý, protože se ještě nenaučil rozpoznávat, co je pravda a co není. V tomto smyslu je naivní, ale na druhé straně mu jeho svěží naivita dítěte umožňuje naslouchat a přijímat myšlenky s otevřenou myslí. Věří tomu, co slyší, protože důvěřuje osobě, která mu to říká. Dělá to, co se mu řekne, protože je ochotný zkoušet nové věci a poučit se ze zkušeností, které zatím sám nemá. Děd na druhé straně propůjčuje své vědomosti druhým a poskytuje rady, jež vycházejí z jeho vlastních zkušeností. Je důvěryhodný, protože ví z první ruky, o čem mluví. Lze mu věřit, protože žije podle toho, co říká. Má autoritu, protože je tvůrcem nových možností v životě těch, kteří mu naslouchají, a tato autorita pochází nikoli z toho, co slyšel, ale z toho, co sám zažil. Další rozdíl má co do činění s fenoménem, který psychologové nazývají stín, neboli neviděná a nepřijatá stránka lidské osobnosti. Vzhledem k tomu, že chlapec je mladý a ještě nezná sám sebe, má velký stín. Dělá věci, kterým ne vždy rozumí, a reaguje na situace způsobem, jejž nemá pod kontrolou. Stín dítěte se často promítá na ostatní děti i dospělé, protože ještě nechápe model lidského chování a nenaučil se podívat na věci z perspektivy jiných lidí. Kritizuje a zároveň se bojí lidí kolem sebe a v určitých situacích reaguje spíš bezmyšlenkovitě, než aby se řídil svými zkušenostmi. Naopak starý muž už je na světě dlouho a viděl už všechno, co je k vidění. Rozumí způsobu, jakým lidé jednají, a nedá se jím oklamat. Důležité je, že zná sám sebe a je jen velmi málo věcí, jež na něm člověk může kritizovat, aniž by o nich už nevěděl. Podařilo se mu přetáhnout svůj stín do světla vědomí, takže získal psychologický odstup pro absorbování stínových manipulací jiných lidí. A protože svůj stín nepřenáší na druhé, může jim poskytnout prostor, který potřebují, aby mohli být sami sebou. Možná to mohu lépe doložit na příkladě z nedávné doby. Mluvil jsem v Novém Jeruzalémě s mužem, který se ke

společenství připojil ještě na střední škole a který má stále problémy se vztahy. Řekl jsem, že tomu nerozumím, protože v našem vztahu jsme spolu vždy vycházeli velmi dobře. Z toho či onoho důvodu mi začal vyprávět, jak jsou z něho jeho přátelé, a zejména jeho přítelkyně, nešťastní. Připadalo jim, že s lidmi manipuluje, a on sám cítil, že některé jeho povahové rysy lezou lidem na nervy. Když jsem ho chvíli poslouchal, musel jsem se mu přiznat, že já jsem nikdy nepociťoval, že by byl manipulující, a nikdy jsem ho neviděl dělat věci, ze kterých se obviňoval. Zamyšleně se na mne podíval a řekl: „Když jsem s vámi, můj stín se nikdy neobjeví. Když o tom přemýšlím, tak jste jediná osoba, kterou znám, v jejíž přítomnosti nemám potřebu chovat se tak jako s ostatními lidmi. Máte nějakou schopnost osvobodit mě od mých nálad a obav – od celé té negativní stránky mého „já“ – a umožnit mi, abych byl tím, kým chci být.“ Starý muž má kouzelnou moc pohltit chlapcův stín. Starý děd umožňuje člověku ponechat svou temnou stránku stranou a vejít do kruhu světla, o jehož existenci ví, ale nemůže jej tak snadno najít. Další rozdíl mezi chlapcem a starým mužem se týká způsobu, jakým muži dávají a přijímají lásku. Otcovská láska, jak už bylo řečeno, nás postrkuje a vyzývá, vyhazuje orlí mláďata ven z hnízda a tvrdí jim, že umí létat. Syn samozřejmě ví, že o něho má otec starost, ale není si vždy jistý, s jakými úmysly táta přichází. Mladý chlapec představuje lásku, která je zranitelná, kdežto starý muž představuje lásku, jež je schopná zranit. Když jsem pobýval v Japonsku, dozvěděl jsem se, že mladý muž nikdy neví, co se s ním stane, když vstoupí do zenové buddhistické komunity. Někdy na dveře kláštera zaklepe hoch toužící stát se mnichem. Někdy musí čekat dva nebo tři dny, než mu otevřou, aby zjistili, jak moc se chce skutečně změnit a rozvíjet svůj duchovní život. Od prvního dne je všude cítit mužská síla. Život novice v klášteře je zrovna tak drsný. Velmi disciplinovaný a velmi vyzývající. Co se týče mladého chlapce, je ochoten se nechat zranit, protože důvěřuje lásce starého muže. Nespočetně chlapců se nechá od svých trenérů nutit k překonávání mezí své odolnosti a vytrvalosti, protože chtějí vědět, co z nich ten muž může dostat. V mém životě mělo tato zkouška podobu života v semináři. Přijel jsem do Cincinnati z Kansasu, když mi bylo teprve čtrnáct let, a musel jsem se dostat z hlavního vlakového nádraží do patnáct mil vzdáleného františkánského kláštera. Autobus mě dovezl na nejbližší zastávku, kde na mne nikdo nečekal. Tak jsem se musel plahočit s dvěma kufry po míli dlouhé cestě ke klášteru a cítil jsem se docela osamělý a vyděšený k smrti. Mohu se proto ztotožnit s tím, co jsem slyšel o zenových klášterech, protože semináře v době před II. vatikánským koncilem se od nich moc nelišily. Vzbudili nás do studeného (a někdy tmavého) brzkého rána k modlitbě a rozjímání. Pravidla byla přísná a náš život byl podřízen danému režimu do té míry, že jsem k němu někdy pociťoval odpor, a způsobem, který při pohledu zpět nebyl vždy nutný. Ale vše nebylo zase tak špatné. Jednou z věcí, kterou staromódní seminář udělal pro mnohé z nás, bylo to, že nás přiměl skutečně se nad sebou zamyslet a zopakovat si, proč jsme tady. Nebyli jsme tam kvůli svému pohodlí, to je jasné. Domnívám se, že ostatní mladí muži měli podobné zkušenosti na jiných místech, například v armádě nebo ve fotbalovém mužstvu. Může se stát, že otcové učí mladé muže pouze hrubosti a necitlivosti, ale pravý „zraňující otec“ má pro vstřícného syna velmi zvláštní dar. Je to naprostý opak starostlivé matky, ale přináší nezbytnou formu a schopnost sebekritiky, kterou nikde jinde nenajdeme. Věčný chlapec se často na starého muže rozzlobí právě pro ty dary, které ho mohou učinit moudrým. Jak mi dnes řekl jeden vězeň, „tak dlouho nám trvá, než vyrosteme a zmoudříme, že tou dobou už jsme udělali všechna životní rozhodnutí a všechny své chyby“. Věčný chlapec a starý muž budou vždy potřebovat jeden druhého. Možná proto úplně poslední verš Starého zákona slibuje, že Eliáš při svém návratu „…obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům“ (Malachiáš 3,24).

XXVIII. Obrazy duše pro muže „Čtyři mocní páni jsou v každém z nás. Dokonalé spojení nemůže být než z všeobecného bratrství Ráje. – William Blake28 Poté co jsme zde představili myšlenku archetypů, které tvoří a fascinují duše mužů, rád bych na tomto místě ještě pojednal o některých klasických představách z literatury a mytologie a o tom, co považuji za kolektivní mužské nevědomí. Existují čtyři klasické modely, které se stále opakují v každém období. Robert Moore, který se plně věnuje studiu této problematiky, je nazývá král, bojovník, mudrc a milovník.29 Tyto čtyři modely mi byly v posledních letech velmi užitečné při mé práci exercitátora a vězeňského kněze, a proto bych rád, alespoň ve zhuštěné formě, sdělil něco z toho, co jsem se z nich naučil. Věřím, že toho bude dost na to, abyste mohli naslouchat vlastnímu nevědomí s nově objevenou důvěrou a s uvědoměním. Nejdříve bych rád řekl něco o archetypech. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung tvrdil, že skutečná přeměna osobnosti probíhá z velké části, pokud ne úplně, na základě kontaktu s takzvanými obrazy. Některé z těchto obrazů pro nás mají téměř zářný charakter. Tak jako setkání s Bohem nás mohou vystrašit i okouzlit. Stejně tak nás mohou v podstatě vést a určovat, čemu máme věnovat pozornost, a také nás zaslepit vůči naší temné stránce. Například mladý muž, který jedná pouze na základě archetypu bojovníka, vidí všechno pouze očima vítězství, svalů, velikosti, moci a nadvlády. Nemá to nic společného s logikou či tréninkem a varování před násilím nezabírá; je zcela ovládán svým bohem (nebo démonem, záleží, jak se to vezme). Fascinace archetypy by mi připadala spíš jako psychologické blábolení, kdybych se ovšem nepřesvědčil o vlivu, jaký mají příběhy, ikony, životopisy, obrazy, filmy, slavné osobnosti a hrdinové na lidský život. Můžeme se modlit, přednášet a psát, jak chceme, ale je více než jasné, že lidi mění zase jen lidé. Až do dnešního dne byla pro většinu Američanů nemoc A I D S z velké části něčím vzdáleným a abstraktním. Včera oznámil basketbalový hráč Magic Johnson, že je nakažený touto nemocí, a najednou je celá země zachvácena strachem, prohlédnutím a tím, co někteří nazývají posledním hřebíkem do rakve sexuální revoluce. To je přímo královská ukázka vlivu archetypu. Znám velmi málo lidí, pokud vůbec nějaké, které na víru obrátila jen samotná teologie. Životy svatých, setkání se svatým, příběhy evangelií a jejich hrdinství nás mohou obrátit v jedné minutě – a to navždy. Archetypy jsou plné tvůrčí energie. Vedou nás do „posvátného prostoru“, kde poprvé „vidíme“. Najednou chápeme, víme, co musíme udělat, a ještě v tom okouzlení nacházíme energii, abychom to udělali. Když jste ve spárech nějakého archetypu, máte vizi a nacházíte skutečný smysl svého života, i kdyby to měl být jen ten nejlepší tanečník break-dance v Brooklynu! Mluvíme o stavu, kdy nás archetyp „ovládá“ stejným způsobem, jako když naši předkové mluvili o stavu, kdy je „opanoval“ ďábel. Pokud ho nepoznáte a určitým způsobem ho buď respektujete, nebo se ho snažíte zahnat, je pravděpodobné, že se s ním příliš ztotožníte a dostane vás! Archetyp musíme mít v úctě pro to, čím je, tedy představou mimo naše „já“, která nás pobízí k růstu, změně a uvědomění. Ve své negativní podobě nás může stejně tak pobízet k ďáblu a destrukci. Proto je důležité znát svůj střed, což je očistná a lidské ego obnažující funkce zdravého náboženství. Zdá se, že základní mužské archetypy vždy zahrnují nějakou formu moci: jak vzniká dobrá moc, jak se ovládá, jak se sdílí, jak se užívá pro dobro druhých, co je to duchovní moc a co je to sobecká moc. Charakteristika puera neboli neiniciovaného chlapce se vyznačuje právě naivitou ohledně moci. Puer jí nedůvěřuje, a pokud nemá k dispozici názorný mužský příklad, dokonce ji nenávidí a využije každou příležitost, aby ukázal své pohrdání mocí a autoritou. Puer eternus neboli „věčný chlapec“ samozřejmě nikdy z tohoto postoje nevyroste, a to platí o celém lidském pokolení. Ironií zůstává, že on sám po moci touží a vyhledává ji, ale v odlišných a maskovaných podobách. Muž se musí naučit nazývat moc pravým jménem. Musí ji ctít, nebo ho téměř vždy zničí. Vezměte si příklad z většiny řeckých či Shakespearových tragédií. V západní společnosti je moc z velké části mimo kontrolu a všeobecně nebudí důvěru, protože jsme neudělali svůj „vnitřní“ domácí úkol, neposlouchali jsme své příběhy a neiniciovali mladé muže. Naše sestry jsou často přesvědčeny, že patriarchát („vláda otců“) je totožná s mužskostí a mužskost znamená nadvládu, válku, chamtivost a autoritu. Musíme dokázat jim i sobě, že mužskost skutečně znamená mít moc, ale moc pro dobro, pro druhé, pro život a tvoření. Moc nemůže být ve své podstatě zlá. Jedno ze jmen Ducha svatého v Novém zákoně je dynamis čili moc. Všechny legendy a mýty naší historie nemůžou být špatné. Bojovníci nepřestanou okouzlovat mladé chlapce proto, že se to nelíbí jejich feministickým matkám nebo že proti tomu soptí pacifisté. Jako ve většině velkých světových náboženství musíme zkrátka objevit význam duchovního bojovníka.

Po tomto úvodu se pojďme podívat na ony čtyři mužské duchovní modely. Záměrně říkám duchovní, protože když se s nimi seznámíme tím správným způsobem, je v nich něco, co nás otevře všemu svatému, transcendentnímu, nebo alespoň našemu nejhlubšímu „já“. Král Tento model v sobě zahrnuje představu Otce a všechny konotace autority, pořádku, zákona, vedení a přípravy. Klidný král sedící na trůnu je archetypem vyrovnanosti a bezpečí uvnitř svého „já“. Je proto symbolem plodnosti a tvůrčí energie pro všechny ve své říši. Těšit se králově přízni v podstatě znamená být v pohodě. Král je muž dost sebejistý na to, aby rozpoznal, potvrdil a požehnal dobru v jiných lidech. Necítí se ohrožen růstem a vyspělostí druhých, protože zná a miluje toho, kým je on sám. Nemůžete ohrozit krále, protože nepotřebuje ani vás ani váš obdiv. Je hlavním principem zdravé nezávislosti, jakési autonomie s přesně vymezenými hranicemi. Čím větší je král, tím většímu království může vládnout. Někteří lidé vládnou pouze v omezených, například na rase založených skupinách, někteří drží pohromadě „duhovou koalici“, jiní zase ovládají a koordinují celou oblast nějaké lidské činnosti. Proto křesťané právem mluví o Ježíši jako o „králi králů“. Stínový král Každý archetyp má v mytologii svou stínovou podobu. Například Ježíš často pronáší podobenství o zlých králích. Je to obraz neschopnosti a paranoie. Stínový král se cítí ohrožen mocí a tvůrčí schopností druhých, trpí dětinskou představou své vlastní důležitosti. Je zajímavé, že jak Herodes, tak Jidáš jsou přesně v tomto duchu zobrazováni ve filmech, které zcela jasně vycházejí z archetypálních vzorů, a to ještě ve větší míře než samotná Bible. Stínový král zbavuje moci a proklíná ty, kdo se nacházejí mimo sféru jeho vlivu. Když nepotřebujete vy mne, nepotřebuji ani já vás. Má potřebu držet v podřízenosti a pod kontrolou své poddané, ať už to jsou muži, nebo ženy. Zdánlivě také tvoří cosi jako království, ale je to říše otrávená, nefunkční a se vším souhlasící. Hitler mohl ve své říši udržet jiné bázlivé a nesnášenlivé Němce; někteří papežové mohou držet pohromadě typické anti-komunisty; současní američtí prezidenti vybudovali království bohatých bílých mužů. Bezpochyby mají skutečnou královskou moc, ale ta je nepatrná a účelová. Jsou to lidé z nedávné historie jako Marcos, Batista, Somoza a Franco. Jsou vyrovnaní a jistí, ale nezdravým způsobem. Tento model se opakuje v manželovi, který mlátí svou ženu, a v bankéřích, kteří zpronevěřili něčí úspory či vyvolali skandály s půjčkami. Ti všichni jsou temní králové, věrní pouze svým nohsledům. Bojovník Jak už jsem se zmínil, je velmi důležité, abychom pochopili pravou podstatu a moc tohoto archetypu, protože tu bude stále přítomný. O bojovníkovi se sní ve všech kulturách, které znám, jako o ztělesnění odvahy, vytrvalosti, odolnosti a oddanosti věci. Tento vzor je bezpochyby velmi potřebný a velmi dobrý, ale v jádru tohoto archetypu je jakési dilema. Pro bojovníka je nezbytné zacílení, jasnost, absolutní věrnost. Tyto charakteristiky odporují všemu, co přisuzujeme paradoxu, dvojznačnosti, zdvořilosti, trpělivosti a kompromisu. Pokud na ně válečník příliš ochotně přistoupí, podle definice už není poddaný dobrého krále. Bez dobrého krále je bojovník upřímně naivní, nebezpečný a pravděpodobně i zodpovědný za většinu nesmyslného a téměř pro zábavu vznikajícího násilí na této planetě. Dobrý bojovník ve chvíli, kdy je vyčerpán, zdvojnásobí své úsilí. Jeho cíl vždy přesahuje jeho osobní zájmy; má smysl pro nezbytné a přiměřené prostředky k dosažení svého cíle – ani více, ani méně. Nepotřebuje nepřátele, ale zároveň vůči nim není naivní. Je věrný tomu, kdo nebo co si věrnost zaslouží, a soustředí se na svůj úkol, aniž by se příliš zaobíral svým vlastním pohodlím či bezpečím. V jakékoli kultuře je toto definice ctnosti. Vzhledem k tomu, že jsme zahodili typickou temnou stránku této postavy, často nám uniká její absolutně nezbytný dar. Bohužel my muži chodíme na karate, jezdíme do Perského zálivu nebo na fundamentalistická kázání s touto energií, protože jsme se nenaučili, jak ji zapojit do zdravého západního křesťanství. S výjimkou středověkého ideálu rytíře víry tento archetyp v západních společnostech zcela chybí. Východní kultury ho chápou lépe se všemi svými bojovými uměními, jako jsou džudo nebo aikido, s tradicí ušlechtilého samuraje nebo afrického válečníka. To možná vysvětluje, proč nejsme schopni přijmout evidentně nenásilné učení Ježíšovo. Není to zkrátka zakotveno v našem chápání, i když máme tolik svatých, například Františka nebo Ignáce, kteří byli první z bojovníků – a pouze přeměnili energii. Černý rytíř / Temný bojovník Zcela jednoduše, temný bojovník buď vůbec není královým poddaným, anebo je oddaný králi špatnému. Definuje, co je morální a nemorální v něm samém pomocí svých vlastních egocentrických měřítek. Obvykle pohlíží na jakýkoli projev slabosti či ženskosti jako na špatnost, která ho oddaluje od jeho fanatického soustředění. Jsem osobně přesvědčen o absolutním zlu militarismu (ať už pravicového, či levicového), protože většinou mladé muže učí brutalizuje zjednodušeným uvažováním, propagandou a masivní represí normálního lidského citu. Naštěstí existují

sporty a hry – sice už trochu zdegenerovaný, ale stále bezpečný válečnický způsob, jak se vybít. Naneštěstí však neexistuje žádné skutečné morální dobro ani ctnost, jež by bylo možno bránit. Mudrc Tato podmanivá postava je archetypem uvědomění, vědomí, růstu a přeměny. S jeho pomocí poznáme hloubku, smysl, a hlavně stíny svého „já“ a všeho ostatního. Učí nás, že věci nejsou tím, čím se na první pohled zdají, když se na ně podíváme „třetím okem“, které nám pomůže vypěstovat. Jako takový je mudrc nebo dvorní šašek vždy hrozbou pro vládnoucí kliku a kdysi bylo jeho úkolem udržovat krále v dobré náladě. V nižší formě je mudrc klaun, bavič či indiánský šaman. Ve vyšším významu je to prorok nebo také „ten, který vždy říká pravdu“. Ale tato postava zahrnuje široké spektrum charakterů: otcovský zpovědník, rituální stařešina, šaman, duchovní mistr, čaroděj, medicinman, mentor, duchovní vůdce, liturg a ve většině kultur také kněz. Je pro mne zklamáním, že kněžství v katolické církvi přešlo spíš do kategorie krále než mudrce. Může to být příčinou mnoha našich ztrát. Dokonce jsme přejmenovali tři mudrce z Matouše (2) na tři krále, ačkoli pro to není v textu žádný důvod. Západní církev je soustavně více zaměřena na krále než na moudré muže. Moudří muži vždy říkají králi jako Nátan Davidovi: „Ten muž jsi ty!“ (Druhá Samuelova 12,7). Zlý čaroděj Když začne duchovní, terapeut, guru nebo léčitel věřit ve svou vlastní moc, je na tom bledě. Když přijme za svou tu uctivou představu, kterou do něho lidé promítají, začne to s ním jít z kopce. Pokud duchovní vůdce nevnímá sám sebe dostatečně silně jako pouhý pokorný nástroj něčeho, jestliže se on sám nepodrobuje moudrému duchovnímu vedení, pak je to možná vůbec nejnebezpečnější archetyp. Jak se vůbec zachází s oděním duchovní moci? Upřímně řečeno, moc lidí to neumí. Dělá to z nich domýšlivé nadutce a uvádí je to ve spojitost s bohy. „Obchodem se svatými věcmi“ se kdysi nazýval nechvalně známý hřích svatokupectví, což vždy bylo a je velké pokušení pro náboženského profesionála. Mám upřímný soucit s těmi, kteří v posledních letech takovému pokušení podlehli. Pokud nevycházíte ze silné tradice správného duchovního vedení (myslím vedení jako takového), téměř nevyhnutelně podlehnete klamným představám a dětinské touze po velkoleposti. Když se oblékáme do zvláštních rouch, koledujeme si přesně o takovou představu. Můžeme onu sílu využít k léčení, k odpouštění, k chvále, k slavení svatých tajemství. Ale také ji můžeme velmi snadno použít k vytváření pouhých představ, a vyhnout se tak tomu podstatnému. Vždy se snažím biskupům a kněžím zdůraznit, že mají být opatrní a obezřetní, když se oblékají do obřadních rouch a nasazují si mitry. To je samo o sobě v pořádku, ale měli by si být jisti, že je nějaké místo, kde si je budou moci v klidu zase sundat – a upřímní přátelé jim budou moci bez obav říct: „To byly ale kecy“. Milovník Pokud nás ovládá archetyp milovníka, je nám vlastní schopnost těšit se, ocenit a užívat si to, co je dobré, pravé a krásné. Rozeznáváme barvy, tvary, podstatu a nakonec i darovanost věcí kolem nás. Na nejvyšší úrovni to proto znamená přemýšlivost, která je schopná vidět hodnotu věcí takových, jaké jsou, a vidět skrytou krásu „pod povrchem“. Milovník je také básník, umělec, hudebník, romantik, ten, který umí pít božský nektar plnými doušky v každé situaci a v každém vztahu. Bez archetypu milovníka by byl život nudný a nakonec i mrzutý. Jestliže král udržuje realitu pohromadě, bojovník ochraňuje její hranice, mudrc nám ukazuje, jak se vyrovnat s paradoxem a s temnou stránkou reality, pak díky milovníkovi a jeho „sladkému lepidlu“ ocenění a příležitostné extáze toto všechno drží pohromadě. Milovník se neomlouvá za své potěšení a radost. Je to bůh plodnosti v každém muži, vždy připravený tančit a projevit se. V mytologii je to Dionýsos, v literatuře možná Řek Zorba a v křesťanství ohnivý Duch svatý, který vane, kam chce. Archetyp milovníka byl pro racionální západní církev bohužel vždy tak trochu divoký a děsivý. Propadl se do nevědomí, ale opakovaně se vynořuje v hnutích, jako je renesance, uctívání Madony (plodnost byla spíše obsažena a ceněna v ženskosti), v důkladně promyšlené liturgii, ve svatých, jako byli František z Assisi, Filip Neri a Jan XXIII; a navíc ještě v předvídatelných výkyvech, jako je generace hippies nebo sexuální revoluce. Milovník bude mít vždy dveře otevřené. Závislost Když už se milovník nemůže sám radovat, začne vytvářet okamžité a umělé požitky. Když je milovník potlačen, schová se pod povrch a začne si libovat v tajemných a často zničujících potěšeních. Když je odmítnut, stáhne se do negativity, cynismu a sebedestrukce. Bez svěžesti a líbeznosti milovníka nestojí život opravdu za nic. Obvyklou náhradou je uchýlení se k určitým vzorcům: vzorcům pořádku, chladné povinnosti, zdánlivé kontroly, vzorcům myšlení (posedlost), pocitů (hysterie), hromadění a chránění si nahromaděného (paranoia) a ke vzorcům okamžitého uspokojení, jako jsou alkohol, drogy, nakupování, promiskuita nebo přejídání. Tímto způsobem se milovník posouvá k narcismu a stará se jen o sebe, protože cítí, že se o něj nikdo nezajímá, ani sám život.

Je zřejmé, že naše společnost spadá velkou měrou právě do této kategorie. Jsme zranění rádoby milovníci. Bylo nám slíbeno něco, co se nestalo, a my postrádáme kulturní disciplínu a zábrany, které by nás uchránily od dlouhého pádu dolů. Programů léčení závislostí bude narůstat co do počtu, potřebnosti a účinnosti. Pojmenovaly podobu hříchu lépe než současná církev, která stále nevidí žádnou souvislost mezi potlačováním archetypu milovníka a širokým výskytem závislosti. Kdybychom zastávali pozitivnější a propojenější postoj k požitkům, sexualitě a tělesnosti, pravděpodobně bychom se vyhnuli přehnaně destruktivní reakci, kterou zažíváme v dnešní době. Odmítnutý bůh se obyčejně vrací jako démon. *** Tyto odlišné podoby mužskosti nás oslovují v různém věku různě. Podle mého názoru neexistuje žádný správný vzorec ani nadřazený archetyp. Důležité je, že je ctíme všechny dohromady a každý zvlášť, když se objeví v našich přátelských vztazích a okouzleních. Obvykle je tu jeden archetyp, s nímž jsme silně ztotožnění, a jeden, jemuž nedůvěřujeme nebo ho dokonce v sobě zapíráme. Často tak drží klíč k naší celistvosti. Například David byl zcela jasně král, bojovník a milovník. Avšak dokud nepřijal proroka či mudrce Nátana, nebyl celistvý, a byl dokonce nebezpečný sobě i druhým. Důležité je, abychom zůstali na cestě a nechali čtyři části naší duše, aby se vzájemně regulovaly a vyrovnávaly jedna s druhou. Pokud se budeme ztotožňovat příliš dlouho jen s jednou částí, pravděpodobně se posuneme směrem k její temnější stránce. Jinými slovy, pokud jste jenom král, bez účasti bojovníka, milovníka a mudrce, brzy z vás bude špatný král. Jestliže jste jen milovník a nemáte ponětí o teritoriu krále nebo bojovníka, brzy se stanete závislým. A jestliže jste jen bojovník, bez odstínu mudrce, pravděpodobně skončíte jako terorista nebo fanatik. Pokud se obáváte, že vám tady předvádím jen další partii dračího doupěte, jak mě nařkl jeden „hyper-křesťan“, doporučuji podrobně analyzovat tradiční obřad křtu. Hned po ponoření vás kněz označí křížem Ukřižovaného (milovník) a vyzve vás, abyste následoval Ježíše jako kněze (mudrc), proroka (bojovník) a krále do „věčného života“. Ježíš je svým životem a svým učením „pánem čtyř částí.“

XXIX. Děd Zdá se, že hledání otce je hledání základního původu a významu. Tato oblast, k níž na naší duchovní cestě vždy směřujeme, je symbolizována archetypem dědečka, velkého otce, děda. Já sám jsem měl to štěstí, že jsem našel svého děda v postavě svého otce, což je možná důvod, proč jsem se ztotožnil více s archetypem děda než s archetypem chlapce, přestože jsem byl mladý. Můj otec je prostý člověk bez vyššího vzdělání, ale je velmi moudrý. Je natolik moudrý, že ví, co ví a co neví. Jeho moudrost mu také dává důvěru, že i to, čemu nerozumí, je dobré, i když tomu nerozumí. Má velký respekt k dobrotě druhých lidí. A umí povzbudit druhé, aby věřili ve svou dobrotu a aby šli svou vlastní cestou, i když není totožná s jeho. Díky jeho schopnosti věřit mi a povzbudit mne, ačkoli někdy nechápal, kam mne Bůh vede, jsem se mohl stát knězem a troufnout si přeměnit své poslání – velmi odlišné od otcova – ve skutečnost. Už když jsem dospíval, můj otec mi zcela důvěřoval a podporoval mne. Když jsem šel ven, nikdy nevyžadoval vysvětlení, kam jdu. Jednoduše mi věřil a skrze jeho důvěru jsem se naučil zodpovědnosti. Teď, když jsem starší, se někdy přijde podívat na přednášku nebo kázání, které mám, poslouchá mě, a já z něho cítím pořád tu stejnou důvěru. Jsem si jistý, že ne vždycky rozumí všemu, co říkám, ale tento nedostatek nijak nezmenšuje jeho víru ve mne. Vidím ho, jak sedí v první řadě a je přesvědčen, že cokoliv řeknu, musí být dobré jen proto, že to říkám. Jeho respekt ke mně mi umožňuje být tím, kým jsem, a říkat to, co říkat chci. Když tímto způsobem důvěřujeme druhým – když věříme v Boha a v život, aniž bychom jim vždy rozuměli – mohou i z nás být dědové. Když se přestaneme zabývat svou vlastní potřebou dokonalosti a úspěchu, můžeme ocenit dokonalost a úspěchy druhých. Když se zbavíme strachu ze selhání a z bolesti, budeme moci svobodně věřit životu tak, jak přichází, a potvrdit, že pokud přichází od Boha, musí být dobrý. Budeme svobodní, abychom se mohli postavit do zákulisí a uvolnit střed jeviště těm, kdo potřebují naši pomoc. Energie děda je energií klidnou a bezpečnou. Je už vyzkoušená a je na ni vždycky spolehnutí. Už si nepotřebuje nic dokazovat, a proto může podpořit snahu těch, kdo si ještě nejsou jisti sami sebou. Děti se v přítomnosti svých prarodičů cítí bezpečně, protože zatímco táta s mámou se ještě pořád usilovně snaží najít své místo v životě, babička s dědečkem už nalezli prostor, kde jejich cesta došla cíle a naplnění. Také ženy vyzařují energii děda, pokud v sobě objevily a integrovaly mužskost. Můžeme to nazývat energií velké matky či babičky. Dědové mohou hluboce důvěřovat životu právě proto, že se smířili se smrtí. Vědí, že bolest není nepřítel; nepřítelem je strach z bolesti. Zažili toho dost na to, aby pochopili, že život je nakonec silnější než smrt. Životu je vlastní vitalita, která se sice může časem zmenšit, ale nakonec nevyhnutelně musí překonat ničivou sílu smrti. Tuto zásadu je možné pozorovat v praxi ve velkém měřítku v Třetím světě, kde se lidé i přes dlouhá léta útlaku stále dožadují svých práv na svobodu a nezávislost. Na nižší úrovni nacházíme ten samý jev u skupin, jež se snaží zlepšit svou situaci, a jedinců, kteří musejí překonávat velkou nepřízeň osudu a bojovat s chudobou, závislostí a nemocemi, aby vůbec mohli žít plnohodnotný a prospěšný život. Dědové dokážou rozpoznat příval božského ducha do lidské situace. Protože věří, že Bůh má vše definitivně pod kontrolou, mohou se vzdát touhy ovládat realitu a nutit druhé, aby se skláněli před jejich vůlí. Mohou se v klidu přestat snažit dobývat život, jak to často dělali, když byli mladší, a jednoduše ho nechat volně plynout, aby nás nakonec – pokud ne hned a přímo – dovedl k něčemu většímu. To neznamená, že by dědové byli naivní. Tolikrát už viděli smrt, že vědí, jak vypadá, i když se schovává pod maskou falešných slibů a zdánlivě logických vysvětlení. Dohlédnou až za nevědomost mladých, kteří touží po penězích a úspěchu, a moudře vědí, že nakonec jde jen o pomíjivé iluze. Už slyšeli dost politických slibů a reklamních lákadel, aby si uvědomili, že to jsou sliby z velké většiny prázdné. Ale jejich planost je neruší, protože oni stojí na pevném základu životní reality. Vědí, za co stojí bojovat a za co ne. Mladší muži mají potřebu bojovat proti síle smrti, která je přítomná jak v jejich životě, tak v životě jejich společenství. A tak to má být, protože jejich vnitřní volání je nutí převzít zodpovědnost za životní směr a odvážně jednat pro dobro své i druhých. Avšak dědové chápou, že každé lidské rozhodnutí v sobě nevyhnutelně zahrnuje dobré i zlé a že každá společenská situace je směsí světla a temnoty. Odvaha děda se tedy nezaměřuje na boj se smrtí, ale na potvrzení života tváří v tvář smrti. Děd se řídí Ježíšovým „Nikdo není dobrý, jedině Bůh“ (Marek 10,18) a ví, že je marné vytvářet iluzi, že nějaké jiné než Boží dobro je úplně dobré nebo že určitá potřeba je absolutně potřebná. Ve skutečnosti je první půlka života stejně nezbytná jako ta druhá. Skočit troufale hned to druhé půlky, aniž by člověk bojoval, strádal, proklínal a selhával, je často jen líná a nepoctivá kapitulace. Mám starost o mladé muže, kteří nemají žádné hrdinské sny, žádnou egocentrickou vášeň, žádné blouznění po zázraku, žádný „hřích“. Hrozí jim, že z

nich nikdy nebudou moudří dědové. Dědové také mohou důvěřovat životu proto, že z něj už viděli víc než mladí muži, a mohou také důvěřovat smrti, protože jsou jí blíž než oni. Něco jim po cestě prozradilo, že to, čím jsou teď, ještě není konečný stav jejich existence. Stejně jako se nemůžete stát biologickým dědečkem, když je vám teprve dvacet, nemůžete být ani duchovním dědem, když jste ještě mladý. Musíte být své smrti dostatečně blízko, abyste poznali, co je zač, a uvědomili si, že to neznamená konec života. Smrt je tím, čím je. Není dobrá, ale je to součást života a život je dobrý. Tělo je jako domácí úkol: když ho napíšeme, můžeme ho pustit k vodě. Duše děda je dost velká na to, aby mohla pojmout smrt ega a potvrdit život Boha jako takového a život v druhých i přes nevyhnutelnost fyzické smrti. Tento duchovní prostor dokáže pojmout všechny protiklady života – mužskost i ženskost, jednotu i rozdílnost, vítězství i porážku, nás i je a tak dále – protože přijal protiklad smrti jako takový. Pro děda už smrt není nepřítelem, ale „vítanou sestrou“, jak ji nazval svatý František. Děd už také nepotřebuje přepych naprosto čistých zásad, aby se ujistil o správnosti každého svého rozhodnutí. Pokud šel ve šlépějích hrdiny, ví, že jeho víra nemá tolik co dělat s nezpochybnitelnými závěry jako s děsivými setkáními se životem a s živým Bohem. Uvědomil si, že duchovní růst se netýká ani tak učení jako spíš odnaučení a radikální otevřenosti vůči pravdě bez ohledu na následky. Chápe, že není potřeba uchopit pravdu, ale spíše se odpoutat od osobních překážek pravdy. Uvědomuje si, že lidé ve skutečnosti nerozumějí, když příliš vehementně s něčím souhlasí, nebo naopak nesouhlasí, protože mají příliš velké ego, které zabraňuje správnému úhlu pohledu. Děd se naučil, že konverze je proces nejhlubšího naslouchání jiným – a Jinému. Možná víc než kdy jindy se člověk stává dědem, když se naučí laskavě zacházet s mezemi svých možností. To se samozřejmě dá naučit pouze konfrontací s konkrétními a ne vždy příjemnými hranicemi svých možností. V tomto smyslu na sebe může mladý muž vzít důležitou dědovu sílu, jak to někdy pozorujeme u mladých těl handicapovaných a utiskovaných lidí. Radostné přijetí omezeného světa, kterého jsem pouhý zlomek a moment, je pravděpodobně nejvýraznější známkou vyspělé mužské síly. To, za co kdysi bojoval – dokonalou svobodu – nyní nachází i v nedokonalých událostech a institucích tohoto světa. Dosvědčuje to například sv. Pavel nebo Nelson Mandela ve vězení. Děd ve velké míře nedůvěřuje definici svobody, jak ji podává svět. Stejně jako Aristoteles pochopil, že svobodu může mít pouze jedinec nebo skupina, kteří jsou oddáni ctnosti. Podobné úvahy mě nutí přemýšlet, zda existuje vůbec nějaká šance na získání skutečné lidské svobody na tomto světě. Jen málo státních představitelů má, jak se zdá, nějakou vnitřní hloubku. Mladým lidem se říká, že mají přijmout daný systém a snažit se v něm uspět, a čtyřicet osm procent Američanů je nyní zaměstnáno ve státních úřadech nebo v deseti největších korporacích. Kdo je za takovýchto podmínek ochoten zaplatit za opravdovou svobodu? Kdo ji vůbec dokáže poznat? Žádná civilizace by nemohla přežít, kdyby její starší nebyli ochotni předat svou získanou moudrost mladým. Přesto toto neočekáváme ani nevyjadřujeme potřebu, aby se to stalo. I katolické univerzity se staly ve velké míře spíše místem přípravy na kariéru než místem intelektuálního a duchovního rozvoje. A v mnoha kostelích upadla velká Abrahámova cesta v zapomnění ve prospěch katechetických odpovědí a fundamentalistických krátkých spojení. Moudrost neumírá, pokud jí to sami nedovolíme. Většina lidí je ještě dost naživu, aby poznala moudrost, když ji někdo nabízí. Což nás vrací zpět k návykovému systému, o kterém jsme mluvili na začátku této knihy. Myslím, že si konečně budeme muset přiznat, že jsme modlářsky uctívali svůj systém, zvláště po oné tak trochu falešné euforii po druhé světové válce. Amerika se stala naší spásou, nikoli evangelium. Abych citoval velkého děda T. S. Eliota: „Zde konali úspěšní, bezbožní lidé: Jejich jediným pomníkem asfaltová cesta A tisíc ztracených golfových míčků.“ – T. S. Eliot30 Jediná volba, kterou jsme měli, byla mezi tzv. konzervativní interpretací tohoto modlářství, což předpokládalo respekt k zákonům a tradicím, a pravdou. Falešní dědové nakonec milovali bezpečí víc než pravdu, představu sama sebe víc než jakoukoli podobu cesty víry. A ti takzvaní liberálové jsou obyčejně všechno, jen ne svobodní, protože jejich jediné pojetí svobody se nese ve smyslu naivního „všichni a všechno je dobré“; jsou poděšeni mužským „Ne!“ a nakonec jsou neschopni vytvořit smysluplné hranice a skutečnou identitu. Jejich tolerance není moudrým pochopením děda, ale tolerance, která dělá dobře malému chlapci, který ještě neví, kým je. V dědovi je něco místního i vesmírného. Zná hranice svého území a zná svůj střed, ale nemá potřebu si ani jedno příliš chránit. Prostě o nich ví. Umí je popsat a může je sdílet s přáteli či mladými lidmi, kteří o ně jeví zájem, ale nemusí je nutit, aby šli po stejné cestě jako on, jen aby si utvrdil svou pozici. Duchovně vyzrálý muž má vždy ponětí o svých pohnutkách a nebojí se bránit své teritorium, když je ohroženo. Ale ví, že samotné hranice jsou v mnoha případech pouze vedlejší. S klidnou jistotou Ježíše může děd promlouvat k mladým nadšencům: „Nebraňte mu!…

Kdo není proti nám, je pro nás“ (Marek 9,39–40). A se stejnou jistotou může ospravedlnit a ubránit své teritorium ve vztahu k čistému zlu: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“ (Matouš 12,30). Opravdová moudrost znamená schopnost vědět, kdy je který příkaz oprávněný. Každý má svůj čas. Chaos a pluralismus naší doby budou pravděpodobně stále nutit mnoho mužů k tomu, aby hledali útočiště za klamnými hranicemi, jako je patriarchát, nacionalismus, rasismus, fundamentalismus a sexismus, místo aby vydrželi na klikaté cestě zvané víra. Jiní zase budou nadále směřovat k jakýmsi psychologickým blábolům a beztvarosti hnutí New Age právě proto, aby se vyhnuli všem mezím a kapitulacím. Neumím si představit pravého děda, který by nebyl svým způsobem kontemplativní člověk. A kontemplativní člověk je ten, kdo žije a navrací se do svého středu, a přesto ví, že on sám Středem není. Je jenom součástí, ale milosrdnou a vděčnou součástí. Možná bychom měli přestat popisovat pomocí pojmů a přímo jmenovat některé velké otce, které asi všichni známe. V naší době potřebujeme jejich sílu a vzít si ji můžeme jen z jejich životů a z jejich svědectví. Vím, že byste mohli mnohá jména přidat, zde jsou tedy ta, která mě v tuto chvíli napadají: Abraham Lincoln, Albert Schweitzer, Dag Hammarsköld, U Thant, Jan XXIII., Dietrich Bonhoeffer, Michail Gorbačov, Jean Vanier, Thich Nhat Hanh, Martin Luther King, Jr., Mahátma Gándhí, Nelson Mandela, Anvar Sadat, Abraham Heschel, Thomas Merton, Dom Helder Camara, Thomas Dooley, Hubert Humphrey, John Howard Griffin, Julius Nyrere. Není potřeba dodávat, že americká společnost není zrovna masovým producentem moudrých stařešinů, protože k tomu je zapotřebí divokého muže, který by probudil jiného divokého muže. Někdy mi připadá, jako bychom čekali na nějaký globální akt spontánní duchovní divokosti. Ale všichni se můžeme vrátit ke zdroji ohně. Ke zdroji, jenž je v nás, ke zdroji jménem Bůh.

Doslov Mužská spiritualita. Možná tento termín zní nově, odlišně, či dokonce špatně a zbytečně. Proč bychom se měli obtěžovat rozebíráním zvláštní mužské spirituality? Můžeme se z toho něco přiučit? Vyplývá z toho něco, co pomůže jak mužům, tak ženám nalézt Krista? Jsem přesvědčen, že ano. Pokusme se to shrnout. Za prvé je třeba zdůraznit, že mužská spiritualita není jen pro muže, i když jsou to především oni, kdo ji pravděpodobně budou muset znovuobjevit a doložit. Kupodivu je tento postoj dnes spíše doménou žen než mužů. V naší společnosti byly ženy daleko více vedeny, a dokonce i nuceny k tomu, aby pracovaly na svém vnitřním životě. Všeobecně vzato jsou ženy v integraci jak mužské, tak ženské stránky své osobnosti mnohem dál než muži. Jejich vnitřní duchovní cestu jim my muži můžeme jenom závidět. Snaha našich sester najít opravdovou ženskost přinutila muže uvědomit si, že také existuje něco jako ryzí mužskost. Ale co to vlastně je? Docela jednoduše je to druhá strana ženské energie. Je to opačný pól, protiklad, vyvážení. V čínské filozofii je to jang čili aktivní mužský princip, který je vždy nezbytným doplňkem k jin, tedy k pasivnímu ženskému principu. V židovsko-křesťanské tradici je to půlka obrazu Božího: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,… jako muže a ženu je stvořil“ (Genesis 1,27). Nechci tím ovšem říct, že muži se vyznačují pouze mužskou energií a ženy zase ženskou, právě naopak; přesto se v mnoha kulturách projevuje tendence vytvářet stereotypy, klasifikovat a přiřazovat oběma pohlavím jeden předvídatelný typ energie a chování. Domnívám se, že právě tato tendence bohužel stojí za naší nevyspělostí, necelistvostí, nutkavostí a nepřipraveností přijmout skutečnou lásku, ať už lidskou, nebo Boží. Svatý Pavel říká: „Není už rozdíl mezi… mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3,28). Nové lidství, ke kterému směřujeme, není ani neutrální ani bezpohlavní ani založené na rozdílnosti pohlaví, přestože všechny tyto formy lásku umožňují. Ale v Kristu Ježíši jsme jedno, jsme celek, jsme v jednotě, jsme propojení, jsme „zcela svatí“. Toto je konečným dílem Ducha svatého, který vše sjednocuje. Znamená to konečné dovršení v Kristu, skrze něhož a v němž je „smířeno všechno, co jest“ (Koloským 1,20) a jenž nás nabádá, abychom vždycky za všechno vzdávali díky Bohu (Efezským 5,20). Jako řeholník žijící v celibátu mohu stěží najít smysl v tomto stavu, pokud nenajdu nějaký způsob, jak v sobě probudit a milovat vnitřní ženskou duši. Bez ní jsem pouhý egocentrický starý mládenec, rádoby stvořitel, uschlá větev. Je snadné popsat muže bez jeho ženské duše. Jeho osobnost se postupně přesune do vnějšího povrchního světa a z hlavy bude mít jakousi kontrolní věž. Bude stavět, vysvětlovat, používat, opravovat, manipulovat, vydávat zákony, nařizovat a zahrávat si se vším, čeho se jen dotkne, ale ve skutečnosti se toho nikdy opravdu nedotkne, protože neumí rozeznat podstatu věcí. Ve skutečnosti se této podstaty bojí, a z toho důvodu již zmíněná řídicí věž rozumu a pseudokontroly pracuje přesčas. Je to pro něho jediný způsob, jak si dodat pocit bezpečí a důležitosti. Takový muž je v pasti pouhé části celého obrazu právě proto, že si myslí, že je to obraz celý. Je polapen uvnitř falešné mužskosti. Stalo se to celospolečenským mýtem západní civilizace. Jedná se o mýtus stvořený muži, kteří vládli a vládnou moci, penězům, korporacím, církvi, armádě, morálce. To, co nazýváme realitou a na čem jsme téměř absolutně závislí, je ve velké míře pojem vytvořený muži, kteří se nikdy otevřeně nepostavili svému vnitřnímu životu. Nedostali se k podstatě, nenaučili se důvěře, zranitelnosti, modlitbě či poezii. Oni a s nimi celá civilizace, již jsme po nich zdědili, jsou necelí, a dokonce nemocní. Dokud muži společně s ženami nepoznají tuto necelistvost, tuto anti-křesťanskou pózu vydávající se za realitu, nemáme naději na dosažení lásky k plnému Kristu. Po pravdě řečeno se budeme touto necelistvostí cítit ohroženi a odvážnou náboženskou víru budeme nahrazovat (jak už je naším dobrým zvykem) nepodstatnými plány na vykoupení. V podstatě jde o přesun obchodního světa s jeho strategií vyhraj / dosáhni / dokaž /uspěj / ovládni do říše Ducha. A to nemůže fungovat. Bůh ví, že jsme se o to snažili po celá staletí! Musí existovat lepší způsob. A také že existuje. Říká se tomu obrácení. Obrácení k čemu? K něčemu, co by se dalo nazvat „ne-já“. Tím mám na mysli obrácení k druhému, k cizímu, k tomu, co máme za nepřítele. Jinými slovy, muži se musejí obrátit k ženskosti, ženy k mužskosti. Možná právě proto učinil Bůh sexuální přitažlivost tak neodolatelnou. Jestliže se obrátíme k tomuto „ne-já“, vše se změní. Když projdeme touto konverzí, budeme celí, budeme mít střed. Z této pozice se budeme moci dívat na svět i jinýma očima než těma našima polozaslepenýma. Uvidíme odvrácenou stranu věcí. Poznáme, že nepřítel není nepřítel, ale duchovní pomocník. Když potkáme a přijmeme svůj vnitřní protiklad, už nemáme co bránit a už není nic, čeho bychom se museli obávat. Mužská spiritualita by měla klást větší důraz na konání než na teorii, na službu lidské pospolitosti než na

náboženské diskuse, na pravdu než na společenskou přijatelnost a na spravedlnost než na dělání se hezkým. Bez doplňující mužskosti se spiritualita stává příliš ženskou (což je ale také povrchní ženskost!) a vyznačuje se velkou niterností, obavami o vztahy, uvíznutím v marastu nevyjasněných vztahů a nekonečnou ochranou sebe sama. Podle mého skromného mužského názoru se většina moderní sofistikované církve točí kolem povrchní ženskosti. To je také důvod, proč se iniciátoři, hybatelé, aktivisté a reformátoři odvrátili od lidí spojených s církví a od církevních skupin. Jak mi sdělila jedna velmi působivá dáma, „po chvíli vás už unavuje ‚vnitrocírkevní‘ žargon, který nikam nevede.“ Povrchní ženská spiritualita je pastí pro ty, kdo mají hodně volného času, žijí v přepychu a zastávají liberální myšlenky. Mají volbu nedělat to. Jejich vlastní liberalismus je očkuje proti celistvému a radikálnímu evangeliu. Mužská spiritualita by měla povzbuzovat muže, aby podnikli radikální evangelijní cestu ze svého jedinečného počátečního postavení, svým jedinečným způsobem, se svým jedinečným cílem, a to bez pochybností, omluv či napodobování našich sester (popřípadě matek). To vyžaduje obrovskou dávku odvahy a sebeovládání. Takový muž žije pro druhé a je si toho vědom. Nemá potřebu postrkovat, zastrašovat nebo si zahrávat s mocí, jak je to běžné u ostatních mužů, protože on ovládá svou sílu s jistotou a klidnou sebedůvěrou. Není neústupný ani arogantní, ale ví své. Nejeví potřebu ani zájem o symboly postavení, protože on prostě je. Nemusí mít své iniciály na kufříku či spodním prádle, protože jeho identita je stálá a jistá – uvnitř něho. Svou duši vlastní jen on sám, nenabízí ji ani firmě, ani armádě, ani státu, ani pro něho přijatelnému kolektivnímu myšlení. Svatí jsou lidé, kteří jsou celiství. Důvěřují své mužské duši, protože se setkali s Otcem. On jim řekl o zlobě, vášni, moci a jasnosti. Nakázal jim, ať dojdou na konec cesty a pak ať za to zaplatí. Sdílel s nimi svou tvůrčí energii, svá rozhodnutí, svého osvěcujícího ducha. Jsou spokojeni s tím, že vědí, i s tím, že nevědí. Mohou se starat, ale také nemusejí, a to bez jakéhokoliv pocitu viny. Mohou si dovolit selhat, protože se naučili pojmenovat svůj strach ze selhání. Nemusejí nic potvrzovat ani popírat, soudit nebo ignorovat. Ale zároveň jsou svobodní, aby toto všechno mohli beztrestně dělat. Svatí jsou neporazitelní. Jsou to muži! Existuje jistě mnoho důvodů, proč se zdravá mužská spiritualita objevila až tak pozdě. Stát potřeboval konformisty a necitlivé bojovníky, aby dělali, co se jim řekne, a „svatá matka církev“ zase dávala přednost dětem před ženichy. Ale jsem přesvědčen, že existuje ještě jeden, podstatnější důvod, proč muži a ženy nedokázali milovat a důvěřovat své maskulinní stránce. Ten důvod zní takto: velká většina lidí v západní civilizaci trpí tím, co jsem už dříve v knize popsal jako ránu po otci. Těch, kteří touto ranou trpí, se jejich „lidský“ otec nikdy nedotkl. Možná neměl čas, volnost nebo potřebu to udělat, každopádně výsledkem jsou děti, které postrádají veškerou mužskou energii. Bude jim chybět sebejistota a schopnost konat, dovést věci až do konce a důvěřovat sám sobě, protože otec jim sám nikdy nedůvěřoval. Jestli je nějaký skutečně dobrý důvod, proč se Bůh zjevil jako Ježíšův Otec, je to proto, že právě v této situaci je většina lidí necitlivá, nevěřící a necelistvá. Můžeme se směle přidat k apoštolu Filipovi: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ (Jan 14,8) Pokud se této ráně po otci nepostavíme čelem, nepocítíme ji a nevyléčíme ji, domnívám se, že většina lidí bude dál žít svůj život poznamenaný pseudomužskostí: jako obvykle byznys, chvástání a nepoctivá moc místo poctivé bezmoci. A synové a dcery další generace budou procházet stejně smutným procesem – bez otců. Existuje z toho nějaká cesta ven? Určitě ano. Ale jen pro lidi – tím mám na mysli muže i ženy – kteří budou ochotni jednat. Není žádná cesta k mužskosti. Mužskost sama je cesta. A proto pojmenujte své rány. Nebojte se je procítit a plakat nad nimi. To znamená sílu, ne slabost. Vyhledejte tvář Otce. To znamená konání a cestu, ne pasivitu. Převezměte plnou zodpovědnost za svůj život a chování. Neobviňujte, neoddávejte se hanbě, nečekejte na soucit nebo na zázrak. Konejte. Tvořte. Jděte do toho. Riskněte to. Můžete tomu říkat falická víra, ale mužská spiritualita nepochybuje o svém vnitřním semenu. V dnešní době jsou Boží synové bez důstojnosti, bez sebejistoty, bez opravdové moci. Vypadáme jako utiskovatelé, milé sestry, ale nepochybujte o tom, že jsme vlastně ti utiskovaní. Uvěřili jsme falešným slibům systému daleko víc než vy, a teď se nacházíme v pasti toho, čemu se říká být na vrcholu. Potřebujeme vás, potřebujeme ženské duše v nás, potřebujeme otce a bratry, potřebujeme také mužského Boha, abychom našli cestu zpátky do lidského společenství. Potřebujeme sami sebe, ale zevnitř. A potřebujeme jednat zvenčí. V mytologii, v literatuře a ve velkých světových náboženstvích má duchovní muž přemíru života; ví o ní, neomlouvá se za ni a nakonec poznává, že si ji nemusí nijak ochraňovat. Je tu pro druhé.

Poznámky 1 Peters, Thomas J. and Robert H. Waterman. In Search of Excellence: Lessons from America’s Best Run Companies. New York, N. Y.: Harper and Row, 1982. 2 Na téma androgynita viz The Invisible Partners od Johna A. Sanforda (Paulist Press, 1980). 3 Eliot, T. S. Rodinné shromáždění. Dilia, 1964, z angl. originálu The Family Reunion přeložil Zdeněk Urbánek. 4 Např. Women’s reality: An Emerging Female System in the White Male Society (Harper & Row, 1986), When Society Becomes an Addict (Harper & Row, 1987) a The Addictive Organization, spoluautorka Diane Fassellová (Harper & Row, 1988). 5 Woodward, Robert. Veil: The Secret Wars of the CIA 1981–1987. New York, N. Y.: Simon and Schuster, 1987. V rozhovoru označuje paní Caseyová, vdova po bývalém řediteli CIA Williamu Caseym, obvinění Roberta Woodwarda jako rouhačské. Pokud připustíme, že paní Caseyová jako irská katolička zná správný význam tohoto slova, pak by měla také vědět, že rouhat se může člověk pouze vůči Bohu. A proto nevědomky postavila svého manžela na úroveň Boha. 6 Podrobnější charakteristiku běžného muže můžeme najít v kapitole „Elements of the Male Role“ v knize The Masculine Experience od Jamese A. Doylea (W. C. Brown, 1983). 7 Většinu z nich vydalo nakladatelství St. Anthony Messenger Press; přednášky Great Themes of Scripture byly publikovány i v knižní formě stejným nakladatelstvím. 8 Friedan, Betty. The Second Stage. New York, N. Y.: Summit Books, 1982. 9 Pojmy uvedené v tomto odstavci budou podrobněji rozvedeny v následujících kapitolách. Zmiňuji se zde o nich proto, abych zdůraznil jejich provázanost. 10 Citace uvedená v knize Leonarda Biallase Myths, Gods, Heroes, and Saviours. Mystic, Conn.: Twenty-Third Publications, 1986, str. 166, překlad citace Martina Horáková. 11 Paradox, který je základem meditace; využívá se v zenovém buddhismu k tréninku mnichů, jehož cílem je odpoutat se od základní závislosti na rozumu a dosáhnout náhlého intuitivního osvícení (Webster’s Ninth New Collegiate Dictionary, 1985). 12 Barry Lopez. Crossing Open Ground. New York, N. Y.: Charles Scribner’s Sons, 1986, str. 69. 13 Eliot, T. S. „Little Gidding“, Pustina a jiné básně, Praha, Odeon, 1967, přel. Jiří Valja. 14 Charakterizaci mužských typů v současné Americe, jak ji uvádí Richard Rohr, potvrzuje i kniha Jamese A. Doylea The Male Experience (W. C. Brown, 1983), kap. 7–11. 15 Shelton, Richard. „Letter to a Dead Father“, Brother Songs: A Male Anthology of Poetry. Ed. Jim Perlman. Minneapolis, Minn.: Holy Cow! Press, 1979, str. 21, překlad úryvku Martina Horáková. 16 Millerová, Alice. For Your Own Good: Hidden Cruelty in Child Rearing and the Roots of Violence, str. 142–197. New York, N. Y.: Farrar, Straus & Giroux, Inc., 1983. 17 Thompson, Keith. „What Men Really Want: An Interview with Robert Bly,“ New Age Journal, květen 1982. Jsem vděčný Robertu Blyovi za tento a další podněty rozptýlené v celé knize. Zmíněný článek byl základním kamenem při přípravě mých duchovních cvičení pro muže, z nichž vychází i tato kniha. 18 Na tuto analýzu mne poprvé přivedl Robert Bly v rozhovoru již dříve citovaném. Plnou interpretaci příběhu a jeho význam pro dnešek lze nalézt v knize Iron John: A Book About Men, Addison-Wesley, 1990. 19 Martin Luther King, Jr. „But, If Not“. Kázaní v baptistickém kostele Ebeneezer, 5. listopadu 1968. Copyright © Martin Luther King, Jr., Estate, 1968, překlad úryvku Martina Horáková. 20 Pueblo, ze španělštiny: vesnice, osada; tradiční obydlí indiánů na jihozápadě USA, které tvoří shluk na sebe nalepených místností z vepřovicových cihel a vchodem ve stropě, pozn. překladatelky. 21 Peck, M. Scott. People of Lie: The Hope for Healing Human Evil. New York, N. Y.: Simon and Schuster, 1983. 22 Dobrý a čtivý souhrn této problematiky lze najít v knize Sally Springerové a Georga Deutsche Left Brain, Right Brain (W. H. Freeman, 1985). K hlubšímu porozumění důležitosti funkcí pravé hemisféry doporučuji knihu Thomase R. Blakesleeho The Right Brain: A New Understanding of the Unconscious Mind and Its Creative Powers (Doubleday, 1980). 23 Například Dream Power od Ann Faradayové (Berkley Publishing Group, 1986); Dreams: A Way to Listen to God od Mortona Kelseye (Paulist Press, 1978); Dreams and Spiritual Growth: A Christian Approach to Dreamwork od Louise Savaryho, Patricie Burnsové a Strephona Kaplana Williamse (Paulist Press, 1984); Understanding Your Dreams od Richarda J. Sweeneyho (audiokazety, St. Anthony Messenger Press, 1991). 24 Nejúplnější publikací na toto téma je kniha Iry Progoffové At a Journal Workshop: The Basic Text and Guide for Using the Intensive Journal Process (Dialogue House, 1977); trochu čtivější je kniha Tristine Rainerové The New Diary: How to Use a Journal for Self-Guidance and Expanded Creativity (J. P. Tarcher, 1979). 25 Eckhart, Mistr. „Of the Nobleman“, Meister Eckhart: The Essential Sermons, Treaties, and Defense, eds. Edmund College and Bernard McGinn. N. Y.: Paulist Press/SPCK, 1981, str. 241, překlad citátu Martina Horáková. 26 „Legend of the Three Companions,“ #23, St. Francis of Assisi Writings and Early Biographies: English Omnibus of the Sources for the Life of St. Francis, ed. Marion A. Habig, překl. R. Brown, B. Fahy, P. Hermann, P. Oligny, N. de Robeck, L. Sherley-Price. Chicago, Ill.: Franciscan Herald Press, 1973; překlad úryvku Martina Horáková. 27 Podrobnější popis archetypů mladého chlapce a starého muže lze najít v knize Johna A. Sanforda a George Lougha What Men Are Like, nakl. Paulist Press, 1988, str. 95–97. 28 Blake, William. The Four Zoas, překlad úryvku Martina Horáková.

Moore, Robert and D. Gillette. King Warrior Magician Lover. San Francisco: Harper San Francisco, 1990. Eliot, T. S. „Choruses from the Rock“, Complete Poems and Plays, 1909–1950. New York, N.Y.: Harcourt Brace Jovanovich, Inc., 1971, str. 103, překlad úryvku Martina Horáková. 29 30