nezakládá nový odstavec nebo blok textu. Příklad ukazuje, jak použít značku <SPAN> pro uplatnění stylu jen na několik slov odstavce. <STYLE type=“text/css“> SPAN.sc-ex { font-variant: small-caps }
<SPAN class=“sc-ex“>První tři slova tohoto odstavce budou zobrazena v malých kapitálkách.
s parametrem CLASS k úpravě textu na několik odstavců, které představují stručný obsah (tzv. abstrakt) vědeckého článku. Text bude zarovnán na obou stranách (justify). Použitím parametru CLASS=„Abstract“ lze styl použít i v jakékoli jiné části dokumentu (webové stránky). <STYLE type=“text/css“> DIV.Abstract { text-align: justify }
Sortiment produktů Chieftain je na našem trhu hodnocen jako vítěz pro příští rok. Tato zpráva ukazuje, jak postavit produkty Chieftain proti konkurenčním produktům.
Produkty Chieftain nahrazují řadu Commander, která však zůstává na cenovém seznamu až do odvolání.
Jazyková poznámka: Chieftain – anglicky: náčelník, Commander – anglicky: velitel. 2.4.2.3 Styl je popsán přímo v definici
toho odstavce, kde je použit Toto je nejjednodušší varianta použití:
Styl platí pouze v tomto odstavci (…)
2.4.3 XML XML znamená eXtensible Markup Language – rozšiřitelný značkový jazyk. Srovnáním s HTML (HyperText Markup Language) zjistíte, že už nejde o hypertext, ale o schopnost jakéhosi „nafukování“. Co ta „rozšiřitelnost“ vlastně znamená? Ve skutečnosti je XML způsobem zápisu operací s daty. A je to zároveň takový způsob, který poskytuje metodu, jak popsat strukturu dat a jejich výměnu mezi nejrůznějšími výpočetními systémy. Kromě toho má XML, jak možná tušíte, svůj vlastní objektový model. A ještě jinak: XML je jazyk s jednoduchou skladbou (syntaxí), který umožňuje snadno vytvářet další značkovací jazyky nazývané schémata. Samotná schémata popisují struktury dat. Využijí je především ti programátoři, kteří se zabývají databázovými aplikacemi informačních, řídicích a měřicích systémů. Takové systémy se používají v továrnách, v obchodních a jiných společnostech a v dalších institucích.
150
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Kromě tvorby schémat pro popis dat umožňuje XML také snadnou výměnu dat mezi partnery, kteří mají třeba zcela odlišné informační systémy. Takové propojení není bez použití XML snadné. Odvozený jazyk XSLT (eXtensible Stylesheet Language for Transformations) totiž umožňuje převod dokumentů z jednoho schématu do jiného. Jestliže váš systém používá schéma A, kdežto systém vašeho partnera používá schéma B, ale v obou jsou v podstatě tytéž datové prvky se stejným významem, pak dokument lze převést ze struktury schématu A do B a naopak velmi snadno.
Termín Vysvětlení
Anglicky
aktualizuje updates provádí změny, například prohlížeč, když zobrazuje novou verzi webové stránky applet applet programový prvek obsažený ve stránce, zavedený spolu s ní a spuštěný na straně klienta dynamicky server může webovou stránku vytvořit jednorázově ihned po požadavku z prohlížeče generované generated např. webové stránky, které nejsou předem sestaveny autorem, ale tvoří je server pro každý požadavek znovu a specificky na dotaz klienta interpretovat brát jednu instrukci po druhé a vykonávat Java Java programovací jazyk odvozený z C a používaný v mnoha systémech; buď se interpretuje přímo zdrojový text, nebo překladač vytvoří kódovaný program, který se interpretuje kontejner container objekt, který může obsahovat jiné objekty; může-li obsahovat jen objekty jednoho typu, je to kolekce metody methods podprogramy objektu, které lze zvenku volat a žádat tak, aby objekt vykonával určené funkce nadpisy headings v HTML je šest velikostí nadpisů: H1 až H6 od největšího písma objektový model object model soustava objektů a kontejnerů objektů (kolekcí), která slouží jako podpora programování úloh nějakého druhu; např. ADO nebo COM jsou objektové modely
CD
151
JAK DÁL?
objekty objects u formulářů jsou to různá pole k vyplnění nebo úpravě uživatelem; skripty s nimi snadno pracují; objekt může mít definované vlastnosti, metody a události ohnisko focus má-li uživatel měnit objekt na stránce, třeba napsat text, musí objekt dostat ohnisko protokol protocol předepsaný způsob komunikace programů mezi sebou skript pro klienta client-side script skript zpravidla psaný v jazyku JavaScript; vykonává ho prohlížeč po zavedení webové stránky, která jej obsahuje skriptový jazyk script language na straně klienta i serveru se používá JavaScript, VBScript nebo Jscript, na straně serveru též např. PHP skripty scripts programy, které se provádějí (interpretují) přímo ze zdrojového textu služba service základním smyslem Internetu je poskytovat různé služby (WWW, FTP, e-mail,…); služby jsou umístěny na serverech tučně tučné písmo
bold
události events událost je např. příchod zprávy: objekt neví, kdy nastane, ale musí určeným způsobem reagovat vlastnosti properties obvykle proměnné patřící objektu; jimi se objekt dá ovládat nebo poskytuje o sobě informace webové sídlo web site celek webových stránek umístěný na web serveru, řešící nějaké zadání (aplikaci)
152
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
153
3. PŘÍLOHY 3.1 Základní informace Jaká jsou základní pravidla, jak dělat webové stránky? Budete potřebovat vědět: Ü jak změnit písmo, Ü jak umístit obrázek na stránku tam, kde ho chcete mít, Ü jak udělat tabulky a rámce stránek, Ü jak zařídit, aby se obrázky hýbaly, Ü jak dostat hotovou stránku někam, kde by ji mohli vidět ostatní, a takových „jak“ by se našlo ještě hodně. Abyste se domluvili s ostatními lidmi, kteří také dělají webové stránky, abyste mohli rozumět knihám, které o tom napsali, potřebujete znát některá slova – názvy věcí, které se přitom používají a tvoří. Většinou k nám přicházejí z angličtiny, která je v oboru počítačů mezinárodním jazykem. Už tady, na začátku úvodu, jsem se nemohl obejít bez slova web ve spojení webová stránka. Ať tedy slovo web a slova odvozená poslouží jako příklad. Web je anglicky pavučina, pavoučí síť. Představte si obrovskou síť, která obepíná celý svět. Taková síť skutečně existuje a nazývá se Internet. Obsahuje uzly a spoje. Slouží k přenosu zpráv – ke komunikaci. Posílání dopisů, hraní her, příkazy bance – to vše je založeno na přenosu zpráv. Něco, co je rozšířeno po celém světě, co znají v celém světě, se anglicky řekne world-wide. Internet je také world-wide a je to síť. Anglicky hovořící lidé mají rádi, když každé slovo názvu začíná stejným písmenem. Proto si ke spojení world-wide vybrali pro síť slovo web – pavučina, i když mohli použít slovo net – síť (rybářská i počítačová). Anglicky se v nadpisech a názvech píše každé slovo s velkým počátečním písmenem. Tak vznikl název World-Wide Web, zkratka WWW nebo www. Informace na této „pavučině“ si můžete představit jako ohromnou spoustu knih. A knihy se skládají ze stránek. Název webová stránka tedy znamená malou, ale samostatnou část té ohromné spousty „knih“ na síti Internet. Takové objasnění neznámého slova nebo názvu, jako v předchozích třech odstavcích, se nazývá vysvětlivka, někdy glosa. Knihy obsahují vysvětlivky buď pod čarou, ve spodní části stránky, na které je slovo poprvé použito, ale v odborných knihách a textech nápovědy
154
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
jsou vysvětlivky sebrány do zvláštní kapitoly. Je zařazena na konec knihy a často se nazývá glosář. Zde budeme raději zařazovat vysvětlivky do textu. Budou mít zvláštní úpravu, takže je snadno poznáte. Web je „na světě“ asi osm nebo devět let. Za tu dobu se velmi změnil, rozvinul a stal se složitějším. Zpočátku sloužil ke zveřejnění trvalých informací. To znamená, že autor dodal na web stránky, které se pak na žádost zobrazily každému zájemci stejně. Nezáleželo na tom, kdo si stránku prohlíží, ani na tom, jaké je datum nebo co se právě stalo ve světě. Jediná možnost, jak stránky změnit, byla požádat autora nebo vzít jeho text, změnit a nahradit novým. Tedy lidé se museli rozhodnout a lidé museli změnu provést. Pozdější vývoj dorozumívání ukázal, že je potřeba, aby obsah stránky záležel na tom, kdo si ji zobrazí. Někdo může vidět všechny informace, ostatní jenom některé. Člověk zadá údaje, kterými prokáže, že je to právě on, kdo má právo vidět všechny informace. Tyto údaje jsou jméno a heslo. Počítač si je vyžádá, když chce člověk vidět takovou web stránku, která není přístupná všem. Obsah stránky závisí na datumu u internetových novin, jako je Neviditelný pes, iDnes a další. Ty vycházejí denně - každý den. Hlavní stránka zůstává, ale její obsah je každý den jiný. Obsah stránky závisí na jiných událostech, třeba u poměru koruny k penězům jiných zemí nebo u ceny akcií. Někdy se změní za den několikrát, jindy je cena koruny nebo akcie stejná několik dní.
3.1.1 Web, WWW, LAN, WAN, Internet, klient, server, služby,… jak se v tom vyznat? 3.1.1.1 Co je to Internet? Internet je největší počítačová síť na světě. Pokrývá celý povrch naší planety. Z čeho se skládá? Na náčrtku zemské polokoule vidíte největší uzly a spoje Internetu. Uzly jsou často shodné s polohou velkých měst a průmyslových oblastí. Většina spojů, které vidíte, jsou optické trasy – páteř Internetu. Jsou to svazky skleněných vláken, kterými putuje světlo upravené tak, že přenáší oběma směry miliony až miliardy bitů – jednotek informace – za vteřinu. Právě se díváte na síť WAN. Zkratka pochází z anglických slov Wide-Area Network, to znamená rozsáhlá, rozlehlá síť. Označují se tak počítačové sítě rozložené po velkém území, jako je okres, kraj, země, stát, světadíl. Nebo – v našem případě – celý povrch Země. Je tedy Internet zároveň největší sítí WAN, jaká existuje. Jestliže se jednou spojení rozšíří na Měsíc nebo jiné planety, bude Internet ještě rozsáhlejší než dnes. WAN síť na Zemi pak bude jenom jednou jeho částí.
PŘÍLOHY
155
Teď si zvětšíme jeden z uzlů. To, co dříve vypadalo jako uzel, se hodně zvětšilo. Vidíte, že je to zase síť, ale s menším rozsahem. Pokrývá přibližně rozlohu velkého města nebo průmyslové oblasti. Vidíte vnitřní spoje a jiné spoje, vedoucí ven mimo rozlohu, kterou pozorujete. Vnitřní spoje jsou optické nebo telefonní kabely vedené například pod zemí nebo vzduchem. Některé z nich dokonce nepotřebují žádné kabely, protože jsou vedeny jako rádiové vlny, z jedné směrové antény na druhou. Dokonce jsou i takové spoje, které vedou na pohyblivé, přenosné mobilní telefony – ty, které mají možnost přístupu na Internet. Některé spoje vedou mimo pozorovanou rozlohu města. Ty už znáte. Jsou to trasy, které jste viděli na mapce zemské polokoule. Na mapce je síť MAN. Zkratka pochází z anglických slov Metropolitan-Area Network. To znamená síť metropolitního rozsahu. Metropole je velké nebo hlavní město, takže víte, že síť MAN pokrývá například území velkého města, jako je Brusel, Londýn, Praha nebo Vídeň. Uzly sítě ještě stále nejsou jednotlivé počítače. Navíc rozeznáváte dvě velikosti: větší a menší. Abyste zjistili, jaký je mezi nimi rozdíl, zvětšíme si jeden z větších uzlů. Vidíte zase síť, jenže tentokrát zabírá už jenom několik budov, které všechny patří do nějakého areálu. Může to být pozemek školy, továrny, výstaviště nebo sportoviště, tj. stadionu s okolními budovami. Síť této velikosti se nazývá CAN. Zase je to zkratka anglického názvu – Campus-Area Network. Campus je slovo původně označující vojenský tábor, dnes jakýkoli pozemek s několika budovami, které patří k sobě. Všimněte si, že „uzly“ sítě nejsou body, ale připomínají obláček prachu nebo písku. Jednotlivá „zrnka písku“ představují počítače. Jejich vzájemné spojení není zatím viditelné. Ale ještě nejsme u konce. Nakonec zjistíme, jak uvnitř vypadají nejmenší uzly, které jste viděli na plánku města. Podívejte se zblízka na jeden z nich. Takový uzel je umístěn v jedné budově nebo v části budovy, například v jednom poschodí. Uzly jsou už tentokrát opravdu „tečky“ – jednotlivé počítače. Mohou být propojeny různými způsoby, takže jejich spoje dohromady tvoří hvězdu, kolo, případně trsy. Některé počítače nejsou vůbec spojeny s ostatními. Buď mají spojení modemem na telefonní linku, nebo jsou opravdu zcela samostatné, a v tom případě vlastně do Internetu nepatří.
156
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Takové malé sítě se nazývají LAN z anglického názvu Local-Area Network. Protože local znamená místní nebo lokální, jsou to sítě zabírající malý prostor – lokální sítě. Může to být třeba jen jedna místnost, ale také celé podlaží nebo dům. Lokální sítě jsou řešeny různými způsoby. Na horním obrázku je síť řešená tzv. strukturovanou kabeláží. Je to dnes nejpoužívanější způsob. Vodiče spojují každý počítač se zařízením HUB (anglicky hřídel, osa) a jednotlivé HUBy jsou spolu propojeny. V jednom okamžiku je ve všech místech sítě, na všech počítačích a HUBech stejná informace, stejný bit. Takové řešení se nazývá Ethernet. Pracuje tak, že vždy právě jeden člen sítě vysílá a ostatní přijímají. Každý musí sám poznat informaci určenou právě pro něj. Informace jsou rozděleny na bloky, kterým se říká rámce. Počítače se ve vysílání rámců střídají. Starší řešení sítě Ethernet je na prostředním obrázku. Je to koaxiální – souosý – kabel s odbočkami k jednotlivým počítačům. Nepotřebuje žádný HUB, ale má jiné nevýhody, kvůli kterým se již prakticky nepoužívá. Je na něm ale dobře vidět princip Ethernetu. Na spodním obrázku je znázorněn jiný typ sítě než Ethernet. Je to tzv. token ring. Tato anglická slova můžeme přeložit jako „okruh s oběhem žetonu“. Žeton je speciální rámec, který si počítače posílají do kruhu stále dokola. Počítač, který právě přijal žeton, má právo vysílat. Pokud má připraven rámec k odeslání, vyšle jej. Jinak jen hlídá příchozí rámce a posílá dál ty, které jsou určeny jiným. 3.1.1.2 K čemu Internet slouží? Internet je určen k rychlému spojení počítačů a rychlému přenosu zpráv – komunikaci – mezi nimi. A tato komunikace samozřejmě slouží lidem – uživatelům počítačů. Každý, a také vy, si může zdarma zařídit „internetovou existenci“ – tvořenou nejčastěji vlastní poštovní přihrádkou na poštovním serveru nějakého poskytovatele (to je organizace, která má na starosti připojení sítí, počítačů a lidí k Internetu). I ten, kdo nemá vlastní počítač ani jiné zařízení (mobilní telefon), se může stát uživatelem Internetu – anonymním (jehož jméno není nikde registrováno) -, jestliže si například zajde do internetové kavárny, knihovny apod.
PŘÍLOHY
157
3.1.1.3 Pracovní stanice a servery Všimněte si, že na obrázcích jsou znázorněny dva druhy počítačů. „Obrazovka s klávesnicí“ znázorňuje pracovní stanici. Je to vlastně osobní počítač zařazený do sítě. Sedí u něj člověk, který s ním pracuje. „Větší bedýnka“ znázorňuje server. Je to počítač, obvykle mnohem výkonnější než pracovní stanice, u kterého však nikdo nesedí. Přístup k údajům a programům umístěným na serveru mají lidé sedící u pracovních stanic lokální sítě. Za určitých podmínek mají k serveru přístup lidé pracující u jakéhokoli počítače v celé síti Internet. 3.1.1.4 Adresy a jména počítačů v Internetu Aby se kterýkoli počítač v Internetu domluvil s jiným, musí mít každý počítač své vlastní číslo, které se nazývá IP-adresa. V současnosti jsou to vlastně čtyři čísla mezi 0 a 255, oddělená tečkami. Například: 193.165.57.13 je IP-adresa. Zkratka IP znamená „Internet Protocol“. IP je hlavní protokol používaný na Internetu. O tom, co jsou to protokoly, se dozvíte dále. Tady si jenom řekneme, že protokol je způsob, jak se programy po síti dorozumívají (komunikují). S IP-adresami se jistě setkáte, ale orientace podle nich není pro člověka příliš vhodná. IP-adresy nejsou pro běžné použití „šikovné“, protože se špatně pamatují. Navíc je právě nyní Internet ve stavu, kdy obsahuje velmi mnoho počítačů. Ani všechny adresy zapsané čtyřmi čísly pro tolik počítačů nestačí. Je proto vhodnější počítače pojmenovat. Systém názvů byl pro Internet vymyšlen tak, že se jména skládají z několika částí a každá část říká něco o umístění hledaného počítače. Jméno, třeba reg.eliashim.co.il nebo setiathome.berkeley.edu, musíte rozebírat odzadu. Jednotlivé části jsou od sebe odděleny tečkami. Poslední část má buď dvě, nebo tři písmena. Dvě písmena označují stát – „il“ = Izrael, „cz“ = Česká republika, „sk“ – Slovensko. Tři písmena označují obory nebo odvětví bez příslušnosti k státu: Ü com – komerční (obchodní a výrobní) obor, firmy, společnosti (commerce) Ü edu – vzdělávání, školství (education) Ü mil – armáda (military) Ü net – síť obecně, správa Internetu (network) Ü org – neziskové organizace (organization) Pro předposlední část už nejsou žádná pevná pravidla. Některé státy zde mají obor nebo odvětví, zkrácené na dvě písmena, tedy co, ed, mi, ne, or, ale většinou zde najdete název organizace (např. microsoft, hp, czech-tv). Ještě dále vlevo můžete najít část organizace (například provoz) nebo město, kde je ta část umístěna, jako brno. Úplně vlevo je uvedeno jméno počítače, např.: setiathome, reg, www, ftp. Jméno serveru může něco říkat o tom, co server nabízí. Pro jméno pracovní stanice nejsou žádná pravidla.
158
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Jestliže odstraníte jméno počítače a tečku za ním, dostanete takzvané jméno domény. Doména je prostě nějaká část Internetu. Někdy z jejího jména poznáte, kde je asi umístěna – právě podle zkratky státu a jména nebo zkratky města, jindy to není možné. Například u domény microsoft.com nemůžete odhadnout žádné umístění – stát ani město. Jméno počítače spolu s doménou se nazývá plné doménové jméno počítače. Taková jména jsou důležitou součástí odkazů na webových stránkách. Teď si jenom připomeneme, jak vypadá odkaz na webové stránce: je to text, obvykle podtržený, nebo obrázek. Podstatné je, že se na něm ukazatel myši změní na ručičku. Za obrázkem nebo textem je skrytý vlastní odkaz neboli URL – Uniform Resource Locator (jednotný ukazatel zdroje) a jeho částí obvykle bývá plné doménové jméno. 3.1.1.5 Služby, protokoly a porty Tato kapitola bude asi trochu obtížnější. Je ale důležitá. Všechna tři slova – služby, protokoly a porty – označují principy, na nichž je Internet postaven. Když budete navrhovat webové stránky, budete vlastně vytvářet informace (články, reklamní údaje atd.), které bude publikovat služba WWW. To znamená, že je bude nabízet a posílat zájemcům. Budou se objevovat na obrazovkách jejich osobních počítačů nebo pracovních stanic. Během navrhování stránek se určitě budete potřebovat odkázat na jiné stránky. Často to budou stránky umístěné na jiných serverech v Internetu. Musíte-li do textu své stránky zařadit odkaz, potřebujete vědět, jak ho sestavit. V odkazu potřebujete uvést protokol a někdy i port. Pro začátek si stručně řekněme význam slov služba, protokol a port. Služba Je to způsob podávání informace v síti Internet. Síť – její počítače – poskytuje informace lidem a jiným počítačům. Poskytování informace lidem je hlavní důvod, proč Internet existuje. Jistě rozumíte tomu, že například prodej pomocí Internetu (e-business) funguje jiným způsobem než elektronická pošta nebo zjišťování přesného času. Jsou to tři různé služby z mnoha služeb Internetu. Abyste jich mohli využít, potřebujete znát určitá pravidla, případně musíte instalovat a používat různé programy. Protože tedy lidé používají Internet různým způsobem, existují různé způsoby, jak jim Internet slouží – tedy různé služby. Služby Internetu mají obvykle slovní názvy: Electronic mail (elektronická pošta), World-Wide Web. Často se používají jejich zkratky: E-mail nebo e-mail, WWW. Zde se budeme zabývat hlavně službou WWW (Web).
159
PŘÍLOHY
Protokol Je to systém pravidel, podle nichž se mezi sebou dorozumívají počítače. Pro Internet je definována řada protokolů. Každý protokol je navržen pro jiný způsob komunikace. Protokoly se označují písmennými zkratkami, například FTP, SMTP nebo HTTP. Lze je psát písmeny velké i malé abecedy: ftp, smtp, http. Lidé obvykle nepoužívají protokoly přímo. Ale za každým příkazem komunikačního programu, za ukázáním a kliknutím myši nebo stisknutím klávesy Enter je skryta komunikace dle protokolu. Tu komunikaci za vás vede váš program, například prohlížeč webových stránek. Port Je to číslo mezi 1 a 65535. Byl zaveden proto, aby si každý proces (běžící program) vybral z údajů přišlých ze sítě jenom ty, které jsou určeny pro něj. Na každém počítači zapojeném do Internetu totiž běží několik komunikačních procesů. Port se někdy do češtiny překládá jako „zásuvka“. Rozsah portů se dělí na dvě části: • 1 až 1023 – takzvané well-known ports, dobře známé porty. Jsou pevně přiděleny asi do čísla 999 službám a protokolům. Rozsah 1000 až 1023 je v rezervě pro budoucí rozvoj Internetu, použití v organizacích apod. • 1024 až 65535 – takzvané uživatelské porty. Programy i lidé – správci sítí – je mohou přidělovat podle vlastní potřeby. A nyní podrobnější vysvětlení: Podívejte se na Internet z hlediska jeho využití. Hlavním důvodem, proč Internet vznikl, je výměna různých informací mezi lidmi, kteří používají počítače. Jak Internet tento úkol plní? Můžete se na to dívat tak, že člověk u počítače zná adresu nebo jméno počítače jiného člověka, kterému chce poslat zprávu nebo jinou informaci, třeba nový program. Internet musí umět tu informaci doručit, to znamená dopravit k cíli. Ale co je to Internet? Počítače různých druhů a spoje. Tedy počítače samy musejí najít cestu od zdroje k cíli a dopravit po ní informaci, kterou nesmějí změnit. Můžeme se proto na jejich práci dívat také tak, že poskytují lidem službu.
160
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Jakmile začnete přemýšlet takhle, určitě si uvědomíte, že doručení informace je jenom jedna z mnoha možných služeb. Ve skutečnosti lidé, kteří kdysi Internet navrhli, začalipostupně zkoumat, k čemu všemu by mohl sloužit. Postupně tak vznikaly různé služby. Snad první službou Internetu je elektronická pošta neboli e-mail. (Mail – anglicky pošta.) Slouží k posílání dopisů, podobně jako běžná pošta. Musíte znát přesnou adresu člověka - adresáta, kterému chcete poslat dopis. Pak dopis napíšete a odešlete. K dopisu se připojí adresa odesilatele – vaše adresa. Dopis dáte do schránky k odeslání a pošta ho přenese do schránky adresáta – dopis je doručen. Adresy elektronické pošty se skládají ze jména nebo zkratky člověka – adresáta, ze znaku @ a z plného doménového jména počítače – serveru, kde má ten člověk schránku na poštu; někdy se nazývá poštovní přihrádka. Kromě plného doménového jména počítače je možno uvést jenom jméno domény. Počítače samy najdou správný poštovní server. Významné vlastnosti elektronické pošty: (1) Můžete se obracet jenom na osoby, které znáte – znáte jejich adresy; nemůžete posílat poštu neznámým lidem. (2) Pošta počká ve schránce, až si ji adresát (příjemce) vyzvedne. Není třeba, aby byl v okamžiku doručení přítomen. Počítače v Internetu, hlavně servery, zařídí, aby elektronické dopisy došly správně na místo určení. Místo určení je takový poštovní server, který obsahuje schránku adresáta – člověka, kterému jste dopis poslali. Adresát má nastaveno připojení k Internetu, jméno a heslo, takže se může kdykoli do schránky podívat a došlé dopisy vyzvednout. (To obvykle znamená, že si je přenese do své pracovní stanice, kde si je přečte, uloží přílohy, odpoví odesilatelům atd.) Počítače – servery v Internetu, poskytující služby – nejsou všechny stejné. Jsou specializované. Některé poskytují službu elektronické pošty – poštovní (mail) servery, jiné nabízejí soubory ke „stažení“ – FTP servery, mnoho jich nabízí texty, obrázky, animace atd. k prohlížení – WWW servery. A samozřejmě existuje mnoho dalších druhů služeb. Aby mohl server poskytovat službu, musí na něm běžet program, který tu službu vykonává. Ale ke správné funkci služby v Internetu to ještě nestačí. Každý počítač poskytující určitou službu se musí umět domluvit s každým jiným počítačem poskytujícím stejnou službu. Jinak by nastaly velké zmatky. Počítače používající stejný program by si rozuměly, ale nemohly by se domluvit s počítači, používajícími jiný program. Ale lidé potřebují, aby mohli poslat dopis na libovolný poštovní server, kterémukoli adresátovi. Zákazníci internetové kavárny potřebují, aby se ze svého místa podívali na kterýkoli web server v Internetu a nemuseli třeba přecházet do jiné kavárny, když se chtějí podívat na jiný web server.
PŘÍLOHY
161
Nesmí proto záležet na tom, jaký typ počítače a jaký typ programu službu poskytuje. Všechny programy musí postupovat podle stejných pravidel komunikace. Každá služba používá svoje pravidla. Každý počítač v celém Internetu, který má tu službu poskytovat nebo používat, je musí přesně dodržovat. Pravidla pro jednu službu se nazývají protokol. -Promiňte, prosím…Dobrý den. -Prosím…Co si přejete? -Nevíte, jak se dostanu na Florenc? -Nejlepší bude, když půjdete…(atd.)…a nastoupíte…(atd.)…a jste tam. -Myslíte, že teď bude pokladna otevřená? -Nevím, ale jízdenky prodává i řidič. -Děkuji vám…Nashledanou. -Nashledanou.
„Protokol“ je soubor pravidel, kterými se řídí dorozumění neboli komunikace mezi počítači. „Rozhovor“ počítačů se podobá rozhovoru mezi lidmi – například dialogu, přednášce nebo semináři. Pravidla protokolu se proto podobají pravidlům, kterými se řídí rozhovor lidí. Když potkáte úplně neznámého člověka a chcete s ním mluvit, musíte ho napřed upozornit, aby vám naslouchal nebo se na vás díval. Pak se musíte dohodnout, jakou řečí budete mluvit. Musíte ji umět oba. Jistě víte, že není možné předpokládat, že cizí člověk umí znakový jazyk, a začít na něj rovnou znakovat. Svoji řeč pravděpodobně zahájíte pozdravem, na který dostanete odpověď. Pak řeknete druhému člověku (nebo ostatním lidem), co jste chtěli sdělit, nebo se ho zeptáte, jestliže se od něj naopak chcete něco dozvědět. Otázek a odpovědí může být několik. Buď se střídají, nebo si je druhý musí pamatovat a odpovědět najednou. Rozhovor pak zase ukončíte pozdravem – rozloučením. Protokol používaný službami jako WWW předepisuje velmi podobný průběh dialogu mezi počítači. Napřed je třeba navázat spojení. To odpovídá upozornění, dohodě jazyka a případně úvodnímu pozdravu. Následují přenosy bloků, které odpovídají buď otázkám a odpovědím, nebo sdělení. Sdělení je například elektronický dopis, na který nečeká počítač od jiného počítače odpověď, pouze se ujistí, že je dopis správně předán (protože odpovídat bude člověk člověku – adresát odesilateli). Na závěr počítače ukončí spojení, což odpovídá ukončení rozhovoru, pozdravu a rozloučení.
162
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Pro služby Internetu je definováno velké množství protokolů. Používají se jejich písmenné zkratky, kde poslední písmeno bývá P (Protocol). Například: Ü IP (Internet Protocol – protokol Internetu) základ všech dále jmenovaných protokolů; Ü FTP (File Transfer Protocol – protokol služby pro přenos souborů); Ü HTTP (HyperText Transfer Protocol – protokol pro přenos hypertextu – co je to hypertext, bude vysvětleno dále); Ü SMTP (Simple Mail Transfer Protocol – jednoduchý protokol pro přenos pošty); Ü POP3 (Post Office Protocol 3 – protokol pro výběr pošty ze schránky na serveru). Jedna služba obvykle používá jeden protokol, ale některá jich může použít i více. Například služby elektronické pošty používají až tři protokoly. Jedním (SMTP) si předávají dopisy poštovní servery mezi sebou a také je přijímají od odesilatelů, druhé dva (POP3 a IMAP) slouží adresátům k vyzvedávání pošty ze schránek na serverech. FTP je velmi stará služba. Je určena k přenosu jakýchkoli souborů dat – programů, textů, databází, záznamů obrazu a zvuku, instalačních balíčků (souborů, ze kterých si instalujete programy) atd. Její zkratka znamená „File Transfer Protocol“ – protokol pro přenos souborů. Protože služba FTP pochází ještě z dob, kdy se podoba dnešního Internetu teprve tvořila, je její název shodný s názvem protokolu, kterým se dorozumívá. V Internetu jsou takzvané FTP servery. Obsahují celé knihovny souborů různého druhu: programy, texty, dokumenty, obrázky, v poslední době i zvukové a obrazové snímky – hudbu a filmy. Chcete-li soubor získat, musíte znát plné doménové jméno serveru, kde je soubor uložen. Musíte mít takzvaný klientský program – to je program, který s libovolným FTP serverem dokáže spolupracovat a umí podle vašich příkazů najít a nechat si poslat – neboli „stáhnout“ – požadovaný soubor do vašeho počítače. Významné vlastnosti služby FTP: (1) FTP server nabízí neboli publikuje soubory, ale nikomu je neposílá sám od sebe. Vy musíte začít – tj. pomocí klientského programu FTP se domluvit se serverem, najít soubor a přikázat mu, aby vám ho poslal. (2) FTP server musí být v provozu právě v té chvíli, kdy po něm něco chcete. To se řeší tak, že tyto servery jsou v provozu stále – 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Na příkladu služby FTP si ukážeme jiný typ komunikace. Je to dialog, tj. rozhovor.
163
PŘÍLOHY
V rozhovoru dvou lidí se často jeden ptá a druhý odpovídá. První tedy vyžaduje informace, druhý mu je dává. Říkáme, že mají různé role. Při hovoru dvou lidí se mohou role střídat. Chvíli se ptá jeden a druhý odpovídá, pak začnou mluvit o něčem jiném, druhý se ptá a první odpovídá. U služby FTP jsou role pevné. Program, který poskytuje informace, je server. Program, který se dotazuje, se nazývá klient. Role jsou podobné, jako při návštěvě lékaře. Nemocný pacient (klient) přichází (pokud může chodit) k lékaři a žádá od něj informace, jaká je jeho nemoc a jak ji má léčit. Lékař (server) ho vyšetří a předepíše mu léky. Ale sám mu je obvykle nevydá. Pa-cient pro ně musí jít do lékárny. Návštěva lékaře se hodně podobá použití služby FTP. Člověk, který si chce najít a “stáhnout“ nějaký soubor, může například jenom vědět název FTP serveru, kde soubor najde. Má ale program – klienta. Pomocí něj naváže spojení se serverem (obdoba návštěvy lékaře) a hledá soubor v adresářích serveru (žádá informace). Když soubor najde, požádá o jeho přenos do svého počítače. Klient je druh programu. Vyznačuje se tím, že je aktivní. Navazuje spojení se serverem a dává mu příkazy, kterými požaduje informace. Klient-program často spolupracuje s člověkem. Sbírá od člověka údaje, kontroluje je a vytváří z nich příkazy pro server. Přijímá informace od serveru, upravuje je do přehledného tvaru a ukazuje je na obrazovce nebo je tiskne. Server je jiný druh programu. Čeká na požadavky od klientů, vybírá a posílá žádané informace. Může obsluhovat mnoho klientů zároveň. Každý klient FTP se může spojit s kterýmkoli FTP serverem. Jsou jako elektrická zásuvka a vidlice. Vidlici svého holicího strojku můžete zasunout do zásuvek doma, v hotelu, na cestách někdy i ve vlaku. Naopak do jedné zásuvky můžete napřed zapojit třeba vidlici lampy, pak vysavače, pak televizoru. Víte, že jsou dvojice zásuvek a vidlic pro 220 voltů, jiné pro 380 voltů a úplně jiné pro reproduktory. Právě tak existují různé klientské a serverové programy pro různé služby Internetu. Na příkladu služby FTP si ještě objasníme funkci portů. Víte, že FTP služba se podobá návštěvě lékaře. Ve skutečnosti zahrnuje i funkci lékárny. Na jedno použití služby FTP, kdy vyhledáte a „stáhnete“ si soubor, poběží na FTP serveru dva procesy (běžící programy). První proces se podobá lékaři – mluvíte s ním a zjistíte, co potřebujete a kde to najdete, někdy dostanete i informaci, jak se to používá. Druhý proces se podobá lékárně – předložíte recept a dostanete lék; nepotřebujete lékárníka zpovídat, sám vám řekne, jak se lék užívá.
164
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Dokud hledáte soubor, pracujete s prvním procesem (lékař). Jakmile ho najdete a určíte, že se má přenést na váš počítač, pracuje váš FTP klient s druhým procesem (lékárna). Ten vám žádaný soubor dodá. Server potřebuje mít „lékaře“ co nejdříve volného, aby mohl komunikovat s dalšími klienty. Pro přenos souboru tedy vytvoří proces „lékárna“ a nechá ho běžet. Zatímco čekáte na přenos souboru, může „lékař“ mluvit s jinými klienty. Výsledkem je, že na serveru běží mnoho procesů, které vedou komunikaci. Přitom každý z nich potřebuje jenom tu informaci, která je určena právě jemu. Do počítače v síti ale přicházejí informace pro všechny jeho procesy. Přicházejí v blocích – paketech. Můžete si je představit jako malé balíčky s adresou odesilatele (kdo balíček posílá) a adresáta (komu se má balíček doručit). Obsahem balíčku je část posílané informace. Někdy je informace tak krátká, že se do paketu vejde celá. Každý paket je určen některému procesu, musí se dostat jen k němu a k žádnému jinému. Proto jsou součástí obou adres na paketu takzvané porty. Port je číslo od 1 do 65535. Představte si počítač jako dům, kde bydlí několik rodin (= procesů). Potřebujete jedné z nich doručit balíček (= paket). Každou z obou adres na paketu můžeme přirovnat k obyčejné adrese, jakou používá normální pošta. Ta se skládá z adresy domu, tedy názvu města, ulice a čísla domu. Nebo z názvu vesnice a čísla domu. Tato část adresy odpovídá plnému doménovému jménu počítače, případně jeho IP adrese – lze použít jedno nebo druhé. Když znáte dům, kde adresát bydlí, musíte se ještě podívat na jeho jméno a číslo bytu. V našem počítači – domě bydlí v každém bytě jenom jedna rodina a stačí tedy, když v adrese bude číslo bytu. Zato těch bytů může být v domě – počítači až 65535. Posíláte-li někomu balíček, musíte předem znát jeho adresu. Víte, že v určitém státě, městě, ulici, domě a bytě bydlí někdo, kdo váš balíček přijme. Ale v Internetu to není tak úplně jisté. Patrně nebudete mít potíž s plným doménovým jménem nebo IP adresou. Ty vám někdo řekne (jste-li klientský program FTP, bude to člověk, který s vámi pracuje). Svoji vlastní zpětnou adresu (adresu odesilatele paketu) znáte a port odesilatele si prostě zvolíte – adresát ho dostane s paketem a může bez problémů odpovědět. Jenom potřebujete zjistit číslo portu adresáta. U služby FTP je adresátem FTP server. To je proces, který sleduje („poslouchá“) určitý port, tedy řekne programům Internetu ve svém počítači, že pakety od kohokoli, ale adresované na ten port, mají dodat jemu. Port, na kterém „poslouchá“, ale nemůže být libovolný. Musí být zvolen tak, aby ho klientské programy mohly bez problémů doplnit do adresy.
PŘÍLOHY
165 Jedna možnost je odvodit port od služby. V Internetu je skutečně dohoda, že řídicí port pro FTP je standardně 21. Klientské programy služby FTP jsou napsány tak, že standardně používají port 21. Taková dohoda značně zjednoduší situaci, a proto jsou porty rozděleny na dvě skupiny: • 1 až 1023 (well-known ports, dobře známé porty); jsou určeny pro služby. Například 20 a 21 pro FTP, 80 pro WWW. Dosud je obsazeno asi 110 portů, zbytek je ponechán pro pozdější použití, vzniknou-li nové služby. V počítači existuje soubor s názvem services (služby), který toto přiřazení obsahuje.
• 10000 až 65535 (user ports, uživatelské porty); nejsou standardně přiděleny žádné službě a procesy mohou používat ty, na kterých se právě dohodnou. V této chvíli už znáte všechny prvky odkazu, který budete používat v HTML stránkách. Jsou to: protokol, plné doménové jméno nebo IP adresa, port, cesta a soubor. 3.1.1.6 Vznik služby WWW Před vznikem služby WWW se pro publikaci používala služba FTP. Publikace znamená zveřejnění. Od elektronické pošty se liší tím, že nemá určené adresáty. Tím se podobá televiznímu vysílání nebo prodeji novin na stáncích: nevíte předem, kolik lidí se na program dívá nebo kolik si koupí noviny na stánku. Nevíte ani, kteří lidé to budou. Služba FTP publikuje různé soubory: programy, texty, obrázky a jiné. Všechny dohromady se dnes označují slovem dokumenty. Dokument bývá obyčejně kombinovaný: obsahuje text, obrázky, je možno „přibalit“ animované (pohyblivé) obrázky, videoklipy, zvuky nebo hudbu. Dokumentem může být i celý film nebo televizní pořad. Většinou je přístup k FTP službě anonymní. To znamená, že server nepotřebuje vědět, kdo si od něj soubory vyžaduje, poskytne je komukoli. To je zase podobné televiznímu vysílání, které může vidět každý, kdo se někde podívá na televizní přijímač. Velkou nevýhodou služby FTP je, že musíte předem přesně vědět, co chcete a od kterého serveru to chcete. Kromě souborů vám FTP server nabídne pouze jednoduchý výpis adresářů. Vidíte jména souborů a jejich délky, případně data vytvoření, ale nemáte popis, co obsahují. Takový popis musí zvlášť připravit správce serveru. Musí ho uložit do každého adresáře a stále upravovat, aby odpovídal skutečnosti, například při přidávání souborů nebo jejich mazání z adresáře.
166
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Proto není služba FTP pohodlná. Odborníci tedy vymysleli novou službu, známou jako WWW (World-Wide Web). Dokumenty této služby jsou kombinované. Prohlížeč WWW (Netscape Navigator, Internet Explorer a další) dostane základní dokument – webovou stránku. Na ní jsou odkazy umístěné tam, kde má být obrázek. (Připravil a umístil je autor stránky.) Prohlížeč sleduje odkazy, najde obrázky a celou stránku sestaví v klientském počítači (například ve vašem PC). Odkaz (anglicky link) je kousek textu, který je napsaný podle určitých pravidel tak, aby se podle něj dal na Internetu najít dokument nebo soubor. Služba WWW používá odkazy určitého druhu, který se jmenuje URL (z anglické zkratky Uniform Resource Locator), což znamená jednotný ukazatel zdroje. Ukazatel je vlastně totéž co odkaz. Můžete si ho představit jako tabuli se šipkou a nápisem. Takové tabule nebo směrové šipky se vyskytují na silnicích. Ukazují směr a vzdálenost do nějaké obce. Zdroj znamená cíl odkazu, tedy dokument nebo soubor (případně počítač), kam odkaz ukazuje. Úplný ukazatel URL se skládá z několika částí. Některé z nich se dají vynechat, ale vždycky se musí dodržet pořadí. Jsou to: Ü Ü Ü Ü Ü
protokol, jméno počítače, port, cesta k dokumentu, jméno (a přípona) dokumentu. Složení URL si ukážeme na příkladu. Odkaz může vypadat takto: http://www.microsoft.com:80/cze/2000/default.htm
V tomto odkazu je: Ü http: - protokol, kterým se bude komunikovat, Ü //www.microsoft.com – plné doménové jméno počítače – serveru, Ü :80 – číslo portu standardně používaného službou WWW, Ü /cze/2000/ - cesta k dokumentu; zápis je stejný, jaký se používá v počítačích třídy PC, tj. na serveru www.microsoft.com jdete nejdříve do složky cze a z ní dále do složky 2000; jenom místo zpětných lomítek \ se používají obyčejná lomítka /, Ü default.htm – název dokumentu, který je uložen ve složce 2000. Když napíšete takový odkaz a snažíte se na něj přejít v prohlížeči, pokouší se napřed prohlížeč spojit s uvedeným serverem pomocí uvedeného protokolu a na uvedeném portu. (Uvedené znamená právě ty údaje, které jste do URL napsali.) Když se mu to podaří, předá požadavek na cestu a dokument serveru. Jestliže taková cesta a dokument na serveru existují, pošle server obsah dokumentu prohlížeči. Ten zobrazí základní dokument a přečte si z něj
PŘÍLOHY
167
všechny odkazy na obrázky a další soubory, které k dokumentu patří. Prohlížeč pak o ně požádá server (nebo jiné servery) a pokud je dostane, sestaví a zobrazí webovou stránku. Jestliže se nepodaří hledaný server nebo dokument najít, ukáže prohlížeč stránku s textem chyby. Jestliže se pouze nenajde některý odkazovaný obrázek, vykreslí prohlížeč místo něj ve webové stránce prázdné okénko. Které části je možno v odkazu URL vynechat? Běžně se nezapisuje číslo portu; využívá se toho, že standardní port služby je 80 a neuvedete-li jiný, doplní se 80. Obyčejně nemusíte ani napsat jméno dokumentu. Tady se využívá toho, že služba WWW umožňuje definovat na serveru takzvané defaultní dokumenty (default – anglicky standardní, výchozí – to, co se předpokládá, když není uvedeno nic). Často se takový dokument nazývá default.htm nebo index.htm. Můžete tedy URL http://www.microsoft.com:80/cze/2000/default.htm zkráceně zapsat: http://www.microsoft.com/cze/2000/ Jestliže znáte pouze IP-adresu počítače a ne jeho plné doménové jméno, dá se odkaz napsat: http://212.193.55.15/cze/2000/ Když se obracíte na server, který je ve stejné lokální síti (LAN) jako váš počítač, nebude pravděpodobně nutné zapisovat plné doménové jméno serveru: http://www/cze/2000/ A jak to vypadá, chcete-li použít jinou službu, FTP: ftp://ftp.microsoft.com/public/ Hlavní rozdíl je v tom prvním ftp:, které určuje protokol. Druhé „ftp“ je jméno serveru; v tomto příkladu je stejné jako název služby FTP a protokolu, ale nemusí to tak být u každého FTP serveru. Když zadáte takový odkaz prohlížeči, přijme od serveru a vypíše obsah složky, která se nazývá public (anglicky: veřejná). Uvidíte jména souborů, složek a další údaje o nich.
168
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
3.1.1.7 Co je to hypertext Obsah serverů služby WWW v Internetu se podobá obrovské knihovně, jejíž části jsou rozmístěny po celém světě. Do každé části knihovny lze uložit knihy - dokumenty. Je to knihovna trochu zvláštní. Knihy jsou v ní vzájemně spojené tak, že se odkazují jedna na druhou. To znamená, že tam, kde se text jednoho dokumentu odkazuje na jiný dokument, vložil autor toho prvního dokumentu odkaz URL. Ten ukazuje na nějaký jiný dokument v rámci WWW služby celého Internetu. Odkaz se na webové stránce zobrazí jako podtržená část textu, případně obrázek, na kterém se ukazatel myši změní na ručičku. Klepnutím na něj přejde prohlížeč na jiný dokument podle odkazu. Při použití URL nezáleží na tom, jestli je ten jiný dokument na stejném serveru jako původní, nebo na jiném serveru kdekoli na Internetu. Takto propojený systém knih – dokumentů, webových stránek atd. – se nazývá hypertext. Pro snadné vkládání odkazů a značek pro úpravu dokumentu byl sestaven jazyk, který se nazývá HTML (z anglického HyperText Markup Language – hypertextový značkový jazyk). K přenosu informací mezi klientem a serverem se používá HTTP (HyperText Transfer Protocol).
3.1.2 To hlavní z protokolu HTTP Protokol HTTP je protokolem aplikační úrovně. To znamená, že je určen pro přímou komunikaci (dorozumívání a přenos informací) mezi aplikačními programy. Nejčastěji se používá právě pro komunikaci aplikací „web server“ a „web klient“, tedy mezi serverem a prohlížečem webových stránek. Jinými slovy, je využíván službou WWW, a to již od roku 1990. Protokol HTTP však používají i jiné programy – aplikace speciálního druhu. Jsou to například různé registrační programy, které si ověří správnost licenčního čísla programu, který jste si zakoupili, a vygenerují pro vás kód, tzv. aktivační klíč, po němž teprve začne váš program fungovat. Protokol HTTP je bezstavový. To znamená, že neukládá žádné údaje o stavu komunikace, nemá žádné speciální zahájení ani ukončení. Všechny údaje se musí přenést při jediné výměně zpráv: klient zašle serveru požadavek (anglicky: request) a dostane jednu, někdy hodně dlouhou, odpověď (anglicky: response). Jestliže potřebuje klient další informace (například při čtení obrázků pro webovou stránku), spustí další výměnu zpráv, která se z hlediska protokolu nijak neliší od jakékoli jiné výměny s jakýmkoli jiným klientem. Proto může prohlížeč zobrazit webovou stránku dříve, než jsou přečteny všechny obrázky, a proto také nevadí, když na serveru některý obrázek (například chybou autora) schází: nemůže se sice zobrazit, ale funkci zbytku stránky to nijak nenaruší.
PŘÍLOHY
169
Protokol HTTP je objektově orientovaný a obsahuje prostředky, kterými se přenesou nejen údaje samotné, ale i jejich typ. Lze přenést jakákoli, textová, binární nebo různě strukturovaná data. Výměna zpráv klient-server může probíhat několika metodami (způsoby). Protokol HTTP verze 1.0 má pouze tři metody, které se nazývají HEAD, GET a POST. O tom, jaká metoda se použije, rozhoduje autor webové stránky v případě, kdy se odkazuje na nějakou jinou webovou stránku. Základní metoda GET přečte webovou stránku nebo jiný dokument ze serveru do klienta. Metoda HEAD přečte pouze hlavičkovou část webové stránky. Metoda POST přenáší údaje vyplněného formuláře z klienta na server a pak přijme odpověď. Metoda GET Používá se pro přenos běžné stránky nebo jiného souboru (obrázku, dokumentu) ze serveru ke klientovi. Klient pošle požadavek (request) – informaci obsahující URL a případně časový údaj. Server najde žádaný soubor, stránku nebo jiný dokument a pošle ho klientovi. Klient (počítač v roli klienta) má pro jednou stažené stránky speciální paměť, takzvanou cache paměť (zápisník). Tam si na poměrně krátkou dobu ukládá stránky, které si uživatel v poslední době prohlížel. Součástí stránky je časový údaj, kdy byla vytvořena. Ten je přenesen k serveru v požadavku GET. Jestliže autor mezitím stránku na serveru změnil, bude mít novější datum, než je v požadavku, takže se stránka znovu stáhne – aktualizuje. Stránka se také stáhne, když v paměti prohlížeče není. Pokud je ale na serveru i v prohlížeči uložena stránka se stejným datem, není třeba ji stahovat. Prohlížeč dostane pouze povel, aby zobrazil stránku ze své paměti. V požadavku na stránku se také mohou zadat parametry, například pro vyhledání údaje. Metoda GET umožňuje jejich zápis za URL a znak otazník. Například: http://www.fiction.com/search?init=yes Metoda GET může svým URL odkazovat nějaký program nebo skript pro server a dodat mu parametry. Pak server odešle odpověď, která vzniká dynamicky (není předem uložena na serveru, ale server ji vytvoří až po příchodu požadavku). Metoda POST Používá se pro přenos obsahu vyplněného formuláře na server a příjem odpovědi serveru. Na serveru musí být nějaký program nebo skript, na který odkazuje URL požadavku. Ten program nebo skript musí umět zpracovat údaje zaslané klientem a příslušně na ně odpovědět. Kromě přenosu formulářů se metody POST používá k přenosu jakýchkoli dokumentů z klienta na server (takzvaný upload). Toho se využívá k různým účelům, zvláště k přenosu vytvořených webových stránek na server. Výsledky přenosu Výsledky se rozdělují do pěti skupin takto číselně označených: 1. Informace: 1xx 2. Úspěšný přenos: 2xx 3. Přesměrování: 3xx – nastává typicky, když byla požadovaná webová stránka přemístěna (v rámci serveru nebo na jiný server). Má tedy nový URL, ale klient se na ni stále obrací původním URL.
170 4. 5.
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K
Chyba na straně klienta: 4xx – hlášení chyb zjištěných klientem. Chyba na straně serveru: 5xx – hlášení chyb zjištěných serverem. Na místě xx je číslo 00 až 99. Je to podrobný číselný kód výsledku přenosu.
3.1.3 Verze jazyka HTML 3.1.3.1 Základní verze Když služba WWW začínala, používala se verze HTML 2.0. Ta je dnes už příliš stará. V současnosti se pro vytváření webových stránek používá HTML verze 3.2. Je definován dokumentem HTML 3.2 Reference Specification. Je to anglický popis jazyka a je publikován na: http://www.w3.org/pub/WWW/TR/. Existuje již i další verze HTML 4.0, která definuje tzv. dynamický jazyk HTML. V něm je možno měnit například umístění obrázků, velikost písma nebo polohu nápisů. V tomto textu si popíšeme verzi HTML 3.2. 3.1.3.2 Struktura webové stránky Každá webová stránka se skládá ze záhlaví (anglicky head) a „těla“ (anglicky body). První řádek určuje jazyk a jeho verzi. Záhlaví uvádí název stránky, jazyk, v němž je napsána, jméno autora, údaje pro snadné nalezení stránky atd. Jsou zde také případně zapsány skripty, tedy programy, které stránka používá. Tělo stránky obsahuje text, který chcete publikovat. Obsahuje-li stránka obrázky nebo odkazy na jiné stránky, musíte zařadit do textu odkazy, a to právě na místo, kde se má na stránce obrázek nebo URL odkaz objevit. Co z textu stránky bude záhlaví a co tělo, určují speciální značky umístěné přímo v textu. Značka je zvláštní kousek textu, který je umístěn v úhlových závorkách <>. Podívejte se na příklad. Je to nejjednodušší možná webová stránka, napsaná v jazyce HTML 3.2.
Pozdrav Zdravím celý svět!
Takhle tedy vypadá kostra webové stránky. Vidíte, že skoro všechny části textu jsou uzavřeny do úhlových závorek – třeba nebo . Jedině slovo „Pozdrav“ a text „Zdravím celý svět“ jsou mimo úhlové závorky.
171
PŘÍLOHY
Tato stránka se v prohlížeči zobrazí takto: Pozdrav - <jméno prohlížeče> Zdravím celý svět! Žádná ze značek není na obrazovce přímo vidět. Ale značky zařídily, že se slovo „Pozdrav“ dostalo do záhlaví a věta „Zdravím celý svět“ do textu stránky. Teď si dobře prohlédneme zdrojový text. Má 9 řádků. Je uložen v souboru s příponou HTM nebo HTML jako prostý text. Přípona HTM nebo HTML je nutná, aby prohlížeč zobrazil soubor jako webovou stránku. Soubor se tedy může jmenovat třeba POZDRAV.HTM. První řádek zdrojového textu určuje, jakým jazykem bude následující text stránky napsán. Je to konečná (Final) HTML verze 3.2, jazyk pochází od skupiny W3C (WWW Consortium – skupina osob resp. organizace zabývající se právě vývojem HTML). DTD znamená Document Type Definition (definice typu dokumentu) a EN znamená zápis na základě ENglish, angličtiny; tj. že slova v úhlových závorkách – klíčová slova ve značkách – jsou anglická. Takový úvodní řádek by měla mít pro pořádek každá webová stránka, i když nejpoužívanější prohlížeče Netscape a Internet Explorer si ho umějí doplnit. Text stránky začíná značkou a končí značkou . Stránka se dělí na záhlaví a tělo; záhlaví začíná značkou a končí značkou , tělo stránky začíná značkou a končí značkou . Předběžně si ještě můžeme říci, že
znamená titulek – nadpis okénka prohlížeče, když bude právě zobrazovat tuto stránku, a <p> znamená odstavec textu. Všimněte si, že značky se používají ve dvojicích „počáteční“ a „koncová“ značka, podobně jako se v obyčejném textu používá počáteční a koncová závorka, takto: Obyčejný text<br />
<br />
(<br />
<br />
text<br />
<br />
)<br />
<br />
Text webové stránky<br />
<br />
<p><br />
<br />
text<br />
<br />
</p><br />
<br />
Koncová značka se od počáteční liší lomítkem /. 3.1.3.3 Značky Jsou to speciální části textu webové stránky. Určují například: Ü jakou typografickou úpravu bude mít text nebo část textu, Ü jaký odkaz (link) nebo obrázek, pozadí, zvuk atd. se do textu vloží na místo, kde je značka umístěna, Ü jak je webová stránka rozčleněna, Ü o čem pojednává (tzv. klíčová slova), kdo je její autor, kdy byla vytvořena atd. Značky se zapisují mezi úhlové závorky <> (například: <pre>) přímo do textu. Jejich obsahem je typ značky a případné parametry. Typ i název parametru lze zapsat písmeny malé i velké abecedy.<br />
<br />
172<br />
<br />
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K<br />
<br />
Například značka: <a href=“http://www.microsoft.com/cze“ rel="nofollow"> má typ A (anchor, anglicky kotva: určuje místo v textu) a obsahuje odkaz daný parametrem HREF, jehož hodnotou (v uvozovkách) je URL. Mnoho značek (ale ne všechny!) se vyskytuje párově čili ve dvojicích. První značka dvojice označuje začátek a druhá konec úseku. Mezi nimi je uzavřen úsek textu, na který má značka vliv. Například: text…<B>Toto bude vysazeno tučně.</B>Text… Věta mezi párovými značkami bude vypsána tučným písmem: text… Toto bude vysazeno tučně. Text… (rámeček naznačuje, že takto bude vypadat text na obrazovce prohlížeče). Všimněte si, že koncová párová značka obsahuje stejný typ značky (B – bold, anglicky: výrazný a jasný) jako počáteční značka, jenom před názvem typu je znak /, lomítko (/B). Jiný příklad: deník <a href=“http://pes.internet.cz“ rel="nofollow">Neviditelný pes</a> vydává ukazuje zápis odkazu. Značka A je párová. Počáteční značka obsahuje URL odkazu, koncová ukončuje odkaz. Text „Neviditelný pes“ mezi nimi bude vidět na obrazovce a bude podtržený, obvykle bude mít též jinou barvu než okolní text: deník Neviditelný pes vydává Na textu odkazu se ukazatel myši změní na ručičku – klepnutím (kliknutím, click) přejdete na URL odkazu, v tomto případě tedy na http://pes.internet.cz. Značky pro úpravu lze v textu umisťovat libovolně. Například značka <I>, </I> znamená kurzívu, skloněné písmo (anglicky: italic). Značky můžete kombinovat třeba takto: jedna <I>dvě <B>tři </I>čtyři </B> pět. ß text na webové stránce |<- Kurzíva ->| |<- Tučně ->| |<T+K>|<br />
<br />
ß působení značek na text<br />
<br />
a výsledek bude: jedna dvě tři čtyři pět. Značky, které rozčleňují text na záhlaví (heading) a tělo (body) nebo udávají autora, klíčová slova a podobně, nelze umístit kamkoli, pouze na určená místa webové stránky.<br />
<br />
PŘÍLOHY<br />
<br />
173<br />
<br />
3.1.4 Co všechno může webová stránka obsahovat 3.1.4.1 Informace Základní informace na webové stránce jsou texty a obrázky. Text nebo jakákoli jeho část může mít připojený odkaz. Také obrázek může mít připojený odkaz. To umožňuje vytvářet například ikony – malé obrázky zastupující odkazy. V zásadě není rozdíl mezi: Ü odkazem ukazujícím zdroj (soubor, dokument, webovou stránku) umístěný spolu se základní stránkou a Ü jiným odkazem ukazujícím zdroj umístěný na vzdáleném serveru. Samozřejmě je rozdíl mezi obrázkem, který je součástí navržené stránky a musí se zavést spolu s ní, a obrázkem, který si člověk může nebo nemusí zobrazit podle vlastního přání. Odkaz směřuje nejčastěji na text a obrázky (v několika grafických formátech, např.: GIF, JPEG i BMP), ale může směřovat na libovolný typ souboru. Záleží zde na tom, má-li prohlížeč schopnost takový soubor interpretovat. Například zvukové soubory je možno ihned přehrát, je-li na počítači instalován adaptér pro vytváření zvuků. Pro videoklipy nebo jiné audiovizuální soubory si prohlížeč buď otevře přehrávací program ve zvláštním okně, nebo jej umístí do svého okna. Nemá-li prohlížeč definované spojení, nabídne vám soubor aspoň „stáhnout“, tedy přenést ze zdroje do vašeho počítače, kde si jej můžete otevřít později jiným programem.<br />
<br />
Většinou slouží webové stránky k publikaci informací. Tedy k tomu, aby se uživateli zobrazily v okně prohlížeče, případně aby si je vytiskl na tiskárně. Jsou ale speciální stránky, které slouží k tomu, aby uživatel vyplnil údaje v prohlížeči a odeslal je serveru. Takové stránky se nazývají formuláře. Připomínají tiskopis k vyplnění, který můžete dostat na mnoha úřadech. Obsahují text a ovládací prvky, například okénka k vyplnění, k zatržení nebo výběru.<br />
<br />
174<br />
<br />
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K<br />
<br />
Další příklad ukazuje rozbalovací seznamy: Kategorie a Operační systém.<br />
<br />
Ovládací prvky jsou stejné jako v systémech Windows. Jsou to: Ü okénko nebo pole pro zápis textu, pro zápis hesla, Ü pole pro výběr souboru (s tlačítkem Procházet),<br />
<br />
PŘÍLOHY<br />
<br />
175<br />
<br />
Ü skupina „puntíků“ pro volbu jediné z několika vzájemně se vylučujících možností,<br />
<br />
Ü čtvereček k zatržení vybrané možnosti, Ü seznam a rozbalovací seznam pro výběr položky, Ü tlačítka. 3.1.4.1 Programy (skripty) Kromě informací, které si uživatel pomocí prohlížeče zobrazí, přehraje nebo stáhne, může z webové stránky získat také programy, které s ním budou hrát hry nebo vykonávat jakoukoli jinou činnost. Při tvorbě stránek se setkáte s programy ve tvaru skriptů. Skript je zápis programu v takzvaném zdrojovém tvaru, to znamená tak, jak jej napsal programátor. Aby mohl takový program pracovat, musí počítač obsahovat interpret skriptů. Nejběžněji užívané prohlížeče Netscape a Internet Explorer obsahují interprety jazyků Java (autor: Sun Microsystems) a Visual Basic (autor: Microsoft). Je velmi důležité rozlišovat mezi dvěma druhy skriptů. Ü Skripty pro server běží již na Web serveru při požadavku klienta na stažení stránky. Slouží hlavně k získání informací ze serveru a k okamžitému vytvoření nebo doplnění stránky. Ü Skripty pro klient jsou ty, které budou spuštěny prohlížečem, tj. poběží na klientském počítači po stažení webové stránky. Slouží k nejrůznějším účelům. Jak skripty pro server, tak skripty pro klient musí napsat autor webové stránky a přidat je na určené místo do textu webové stránky. Webové stránky jsou texty se značkami. Jsou uloženy do souborů. Jistě chcete, aby lidé – uživatelé u svých prohlížečů – mohli vaše stránky vidět. Proto je musíte umístit na nějaký server. Takže server je první počítač, který soubor se stránkou otevře, když ji nějaký uživatel chce vidět. Proto může server napřed zjistit, je-li na stránce skript pro server (tedy pro něj). Když ano, server tento skript zpracuje – provede instrukce skriptu. Výsledkem je upravená (například doplněná) webová stránka, která už neobsahuje skript pro server. Ta se odešle klientovi. Prohlížeč dostane stránku od serveru a také se nejdříve podívá, není-li v ní skript pro klient. Pokud ano, zpracuje ho spolu s textem a značkami. Skripty pro server a jejich výsledek Tyto skripty se používají k takzvané parametrizaci webové stránky. To znamená, že server dostane určité údaje o uživateli a případně o údajích, které uživatel zadal například na odeslaném formuláři. Podle nich pak například najde data v databázi nebo spustí (stále na serveru) program, který data vytvoří. Výsledky pak vzhledově upraví (například je uspořádá do tabulky) a odešle.<br />
<br />
176<br />
<br />
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K<br />
<br />
Takto ihned vytvářené (neboli generované) stránky jsou obyčejně rozlišeny už tím, že mají jinou příponu: místo HTM nebo HTML je to například ASP nebo PHP. Kdo chce navrhovat stránky se skripty pro server, musí znát prostředí serveru a možnosti, které server nabízí: jaké programy, programové komponenty, databáze a další objekty jsou na serveru k dispozici a jak pracují. Kromě toho musí samozřejmě znát skriptový jazyk, který se na serveru dá použít. Výsledkem činnosti skriptu musí být bezchybná webová stránka, která se odešle uživateli a správně se zobrazí na prohlížeči. To se dá udělat dvěma způsoby, které si může autor stránky zvolit: 1. Jestliže se na stránce mění jenom poměrně malá část obsahu, můžete si napsat „kostru“ webové stránky a pouze na místa, která se budou podle zadaných parametrů lišit, vložíte „kousky“ skriptu, které zjistí a vyberou údaje závislé na parametrech. 2. Když se výsledné stránky podle parametrů od sebe úplně liší, je lépe napsat složitější skript, který si připraví celé stránky a hotové předá k odeslání. Psát takové skripty už většinou vyžaduje dobrou znalost programování. Skripty pro klient a jejich výsledek Tyto skripty můžete napsat a zařadit jako součást webové stránky. Jsou ohraničeny značkami <script> a </script>. Je třeba uvést jazyk, v němž je skript napsán. Jedna webová stránka může obsahovat několik skriptů, které se dají používat v různých situacích. Lze například určit skript, který se automaticky spustí po zavedení stránky. Jiné skripty lze připojit k objektům, které jste na stránce vytvořili – jsou to například tlačítka. Takové skripty si spustí sám uživatel, když stiskne tlačítko, k němuž je skript připojen. Jestliže například píšete webovou stránku jako formulář, který má uživatel vyplnit, můžete vytvořit velmi jednoduchý, ale přitom užitečný skript, který nastaví kursor do nejčastěji používaného pole (například do pole pro zápis hesla). Uživatel pak nemusí hýbat myší ani tisknout tlačítko tabulátoru na své klávesnici, aby kursor do pole nastavil, ale může rovnou psát. <SCRIPT LANGUAGE=“VBScript“> Sub Window_onLoad Document.QForm.SearchString.Focus End Sub </SCRIPT> Skript využívá toho, že každý objekt na webové stránce může být pojmenován (jméno mu dáte vy v jeho počáteční značce). Objekt má nějaké vlastnosti a jednou z nich je ta, že má kursor (anglicky focus, tj. ohnisko). Když ji skriptem nastavíte ihned po stažení stránky, bude kursor umístěn tam, kam uživatel potřebuje. Výsledek činnosti skriptů pro klient je velmi rozmanitý. Uvedl jsem jednoduchý příklad, teď uvedu složitější. Skript může obsahovat rozbalování různých menu, tak, jak to můžeme vidět na mnoha webových stránkách renomovaných firem. Pak stačí, aby uživatel zajel myší na název menu a objeví se „roletka“ s dalšími položkami.<br />
<br />
PŘÍLOHY<br />
<br />
177<br />
<br />
Roletka se rozvine z pevné polohy:<br />
<br />
nebo od polohy ukazatele myši:<br />
<br />
Jiné stránky obsahují například skript pro celou karetní hru. Spustí se po zavedení, ukáže hrací plochu a řídí celý průběh hry, dokud uživatel ze stránky neodejde.<br />
<br />
3.1.5 Jak dostanete hotovou webovou stránku na veřejný server Veřejné servery, jako třeba centrum.cz nebo volny.cz, umožňují každému uživateli Internetu: Ü Připojit se uživatelským jménem a heslem. Ü Vytvořit si vlastní přihrádku elektronické pošty (anglicky: mailbox). Ü Vytvořit si vlastní webové stránky s celkovou velikostí až 20 MB. Obvykle si webové stránky připravíte a odzkoušíte na vlastním počítači. Prohlížeč může otevřít stránku a sledovat odkazy na vašem počítači, bez nutnosti připojení. Když stránky fungují, potřebujete je přenést na server. Většina veřejných serverů k tomu používá protokol FTP. Tak jako www.<poskytovatel>.cz nebo www.<poskytovatel>.com je i ftp.<poskytovatel>.cz nebo ftp.<poskytovatel>.com. (Na místě <poskytovatel> je název, například: tiscali, centrum, quick, volny.) Přenosový program FTP vám umožní zkopírovat vytvořené webové stránky na server. Jako jeden z přenosových programů můžete použít i prohlížeč (Netscape, Internet Explorer). Musíte zadat URL podle vzoru: ftp://ftp.<poskytovatel>.cz, uvést svoje uživatelské jméno a heslo.<br />
<br />
178<br />
<br />
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K<br />
<br />
Přesné podrobnosti uživatelského jména a hesla se liší podle poskytovatele a jsou uvedeny na smlouvě, kterou dostanete po založení svého účtu a kterou můžete vytisknout. Zpravidla je heslo stejné jako heslo, kterým se připojujete. Některý poskytovatel používá u přihlášení jako jméno uživatele vaši adresu elektronické pošty, některý pouze jméno před @, jiný dává speciální uživatelské jméno jen pro připojení – to vše je na smlouvě uvedeno.<br />
<br />
Po úspěšném přihlášení se otevře okno FTP serveru. Můžete zde vytvářet podadresáře a přenášet soubory oběma směry. Potřebujete hlavně přenos ze svého počítače na server, anglicky upload. Prohlížeč umožňuje přetahovat soubory myší z Průzkumníka nebo podobného programu přímo do okna prohlížeče. Podadresáře založíte použitím funkce „Nový objekt – Složka“ menu Soubor. Případné stažení souboru (download) provedete obvyklým způsobem (z menu, které se na souboru otevře pravou klávesou myši). Na FTP server můžete své stránky přenášet i jinými programy. Zde je příklad z programu Windows Commander. Je to volně dostupný program, tzv. shareware. Po instalaci musíte do určité doby (1 měsíc) zaplatit autorovi za registraci, nebo program zase odinstalovat.<br />
<br />
PŘÍLOHY<br />
<br />
179<br />
<br />
Vidíte, že okno programu je rozděleno na dvě. Levé okno ukazuje obsah adresáře na připojeném serveru FTP. Pravé okno ukazuje místní (lokální, na vašem počítači) adresář, odkud můžete soubory a jejich skupiny i podadresáře vybírat a přenášet na FTP server. V řadě tlačítek pod menu „Start“ je tlačítko k založení nového spojení FTP. Zde si zadáte adresu FTP serveru (zde je jako příklad ftp.volny.cz), určíte, že připojení nebude anonymní (důležité!), způsob spojení (pasivní nebo aktivní klient) a případně ochranný systém (firewall). V dalších dialozích zadáte jméno uživatele a heslo. Po připojení se ukáže okno, jak ho vidíte na obrázku. Rád bych ještě upozornil na jednu nepříjemnou věc. Servery poskytovatelů většinou rozlišují mezi písmeny malé a velké abecedy v názvech souborů. (Také často chybně „chápou“ česká písmena jako ě, š, č, ř atd.) Například jmenuje-li se soubor „Celkem.jpg“ a vy se na něj odkážete značkou <img src=„../obr/celkem.jpg“>, pak se soubor nenajde, ani když je správně uložen v podsložce „obr“. Je to tím, že server hledá a nenajde soubor „celkem.jpg“, který považuje za jiný soubor než „Celkem.jpg“. Nejjednodušší, ale spolehlivá pravidla tedy jsou: Ü Jména souborů psát písmeny malé abecedy (celkem.jpg, ne Celkem.JPG) jak ve složkách, tak v odkazech ve zdrojích webových stránek. Ü Ve jménech souborů nepoužívat písmena s háčky a čárkami. Ü Psát jména souborů jednoduchá (bez mezer) a krátká. Mezery je lépe nahradit znaky podtržení („_“).<br />
<br />
180<br />
<br />
ÚVOD D O T VO R BY W E B OV ÝC H ST R Á N E K<br />
<br />
3.2 Přehled značek Tabulka uvádí všechny značky popsané v tomto učebním textu a názvy jejich parametrů. Zjistíte zde, do jaké části zdrojového textu značka patří (tučná kurzíva), do jaké skupiny značka patří (kurzíva) a je-li značka párová nebo ne. Navíc je zde uvedena značka <DL>, která má stejnou funkci jako značka <DFN>. Identifikace – první řádek zdroje stránky <!DOCTYPE HTML PUBLIC „-//W3C//DTD HTML 3.2 Final//EN“> Poznámka, lze použít kdekoli <!-- --> Ohraničení stránky <HTML> </HTML> Záhlaví stránky <HEAD> </HEAD> Značky pro záhlaví stránky <BASE><br />
<br />
HREF<br />
<br />
<BASEFONT><br />
<br />
SIZE<br />
<br />
<BGSOUND><br />
<br />
LOOP, SRC<br />
<br />
<META><br />
<br />
CONTENT, HTTP-EQUIV, NAME<br />
<br />
<SCRIPT> </SCRIPT><br />
<br />
LANGUAGE<br />
<br />
<STYLE> </STYLE> <TITLE> Tělo stránky
BACKGROUND, BGCOLOR, BGPROPERTIES, TEXT
Značky pro tělo stránky Formátování: písmo, odstavce a nadpisy
ALIGN
COLOR, FACE, SIZE
ALIGN
ALIGN
ALIGN
181
PŘÍLOHY
ALIGN
ALIGN
ALIGN
ALIGN, SIZE, WIDTH
ALIGN
WIDTH
<S> <STRIKE> <SUB> <SUP>
Odkazy
HREF, NAME, TARGET, TITLE
ALT, COORDS, HREF, SHAPE
ALIGN, ALT, BORDER, HEIGHT, HSPACE, SRC, TITLE, USEMAP, VSPACE, WIDTH
<MAP>
NAME
Seznamy
<![CDATA[ ]]> Formuláře 
