Úvod: Milý čtenáři, Právě jsi otevřel klenot mezi knihami-knihu tvořenou tercií. Naše kniha vznikla na základě domácího úkolu paní učitelky Drechslerové. Každá skupinka dostala téměř nesplnitelný úkolpřečíst knihu. Pro někoho činnost naprosto normální, pro jiného to byly neprobádané vody. Nakonec ovšem po mnohých útrapách a slovních nástrahách zadanou knihu přečetli a úspěšně (někdy s pomocí ostatních) splnili své úkoly. Za touto knihou tedy stálo mnoho tvrdé práce, hodiny úmorného čtení a hlavně mozková aktivita, jež byla u některých jedinců zaznamenána poprvé v životě. Chtěla bych tedy poděkovat všem skupinkám, které vše zvládly nadmíru dobře a bez kterých by toto veledílo nikdy nemohlo vzniknout. (Anna Fähnrichová)
Autoři: Karel Balej, Barbora Balvínová, Tomáš Beneš, Eliška Beranová, Šárka Čechnerová, Matěj Čížek, Jaroslav Fähnrich, Anna Fähnrichová, Štěpánka Giliánová, Magdaléna Hlaváčková, Tomáš Hrachovec, Michal Klokočník, Bára Kolinská, Adam Křivka, Jan Lapka, Sebastian Lenk, Jessica Levová, Michael Liška, Veronika Moulisová, Terezie Paduchová, Noemi Pellarová, Eduard Rytíř, Johana Straková, Veronika Sutrová, Matěj Süsser, Petr Škoula, Anna Šmídová, Anna Šubrtová, Filip Tluček, Adam Trhlík, Kateřina Veselá, Daniela Wohlmuthová
TERCIE 2014 1
Obsah: Úvod ........................................................................................................... 1 Úžasná zeměplocha – Barva kouzel (Terry Pratchett) ............................... 4 Burácení hromů (Ray Bradbury) ............................................................. 13 Pes Baskervillský (Arthur Conan Doyle) ................................................. 19 Jih proti severu (Margaret Mitchellová) ................................................... 31 Hobit (John Ronald Reuel Tolkien) ........................................................... 38 Cesta kolem světa za 80 dní (Jules Verne) .............................................. 54
Vysvětlivky: Přečtěte si………………………………………………………………. Zamyslete se……………………………………………………………. Otázky …………………………………………………………………. Informace………………………………………………………………..
2
3
Úžasná zeměplocha – Barva kouzel Terry Pratchett Terry Pratchett - Terry Pratchett je anglický autor fantasy literatury, mezi jehož nejznámější díla patří série knih Úžasná Zeměplocha. Kromě toho je ale také divadelním dramatikem a filmovým scénáristou. Terry Pratchett nejprve pracoval jako novinář. V té době se při rozhovoru s jedním ředitelem malého knihkupectví zmínil, že sám píše knihu s českým názvem Kobercové. Tato kniha byla později vydána a slavnostně představena v prodejně koberců. O několik let později, kdy pracoval i jako mluvčí anglické elektrárenské společnosti, se začal plně věnovat psaním knih a v současnosti vydává jednu až dvě knihy ročně. Říká, že psaní knih je největší legrace, jakou si může člověk užít sám. Pro jeho díla, v nichž se vyskytují originální postavičky jako mágové, čarodějnice, mimozemšťané, svalnatí hrdinové a dokonce i mluvící stromy a kameny, je typický lehký styl psaní a humorná fantazie. Čtenáři si u jeho knih odpočinou od práce a stresu, neboť napínavý příběh ke knize doslova připoutá. V současné době žije Terry Pratchett s manželkou a dcerou Rhiannou, která je rovněž spisovatelkou. Jeho největším koníčkem je kromě psaní i pěstování masožravých rostlin, rád se také prochází v přírodě a věnuje se počítačům. (Anna Šubrtová) Fantasy – Fantasy je žánr, který se zakládá především na magii a nadpřirozenu. Narozdíl od pohádek majících vždy dobrý konec, není neobvyklé, že ve fantasy knihách (popřípadě filmech, komiksech, atd.) umře hlavní hrdina, pořípadě někdo hlavnímu hrdinovi blízký. Science fiction se zas liší používám strojů, vynálezů a jednoduše techniky. Terry Prachett píše fantasy neobvyklým způsobem – dělá si z fantasy tak trochu legraci. (Štěpánka Giliánová) Úryvek z knihy - Ve vzdáleném seskupení rozměrů uprostřed dalekého vesmíru proplouvá temnotou želva A´Tuin, na jejímž krunýří se nachází čtyři sloni nesoucí svět zvaný Zeměplocha. Na něm žijí mnohé zajímavé bytosti. Náš příběh vypráví o pesimistickém a sobeckém mágovi Mrakoplašovi, který umí jen 4
jedno kouzlo, a jeho veselém příteli Dvoukvítkovi, prvním turistovi v dějinách Zeměplochy, který se bezhlavě vrhá do každého dobrodružství Jejich dlouhá cesta začínající ve městě Ankh-Morpork je plná napínavých a bláznivých dobrodružství. Momentálně se plaví oceánem směr Okraj. ,,Kdybys to tak dokázal řídit...“ „Lepší by bylo, kdybys ty uměl kormidlovat...“ Přes palubu se přelila další vlna. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se na sebe zděšeně podívali. „Voda v podpalubí!“ vykřikli současně a každý z nich se chopil jednoho kbelíku. Zanedlouho se ozval ze zaplavené kajuty nevrlý Dvoukvítkův hlas. „Vůbec mi není jasné, proč bych za to mohl já,“ prohlásil. Podal nahoru další kbelík, který čaroděj vylil přes bok do moře. „Měl jsi přece držet hlídku, nebo ne?“ utrhl se na něj Mrakoplaš. „Zachránil jsem nás oba před otrokáři, to už si nevzpomínáš?“ bránil se Dvoukvítek. „No, tak to bych byl zase radši votrokem než mrtvolou,“ ušklíbl se čaroděj. Narovnal se a rozhlédl se po mořské hladině. Vypadal poněkud zaraženě. Byl to už trochu jiný Mrakoplaš než ten, který před nějakými šesti měsíci uprchl z hořícího Ankh-Morporku. Přibylo mu pár jizev a byl o něco zcestovalejší. Navštívil středové země, objevil prazvláštní zvyky mnoha barevných národů - a většinou při té činnosti přišel k nějaké té další jizvě - a několik nezapomenutelných dnů se dokonce plavil po pověstném Dehydrovaném moři v srdci neuvěřitelně vyschlé pouště známé jako Velký Nef. Na jiném moři, mnohem chladnějším a vlhčím, viděl plovoucí ledové hory. Letěl na draku, který se vylíhl z myšlenky. V jednom okamžiku téměř vyslovil nejmocnější zaklínadlo celé Zeměplochy. Jednou taky... - no určitě! Horizont byl mnohem menší, než měl být! „Hmm?“ zamyslel se Mrakoplaš. „Povídám, že není nic horšího než otroctví!“ opakoval Dvoukvítek. Udiveně otevřel ústa, když čaroděj odhodil svůj kbelík daleko do moře a těžce dosedl na palubu nasáklou vodou. Tvář mu zešedla a podobala se nehybné masce. „Podívej, mě to vážně moc mrzí, že jsem zakormidloval na tu skálu, ale jak se zdá, tahle loď se jen tak netopí a dřív nebo později musíme přeci narazit na nějakou zem,“ řekl Dvoukvítek smířlivým tónem. „Tenhle proud už nás někam donese.“
5
„Podívej se na obzor,“ doporučil mu Mrakoplaš nevýrazným hlasem. Dvoukvítek se podíval tím směrem. „No, mně se zdá v pořádku,“ konstatoval po chvíli. „Zdá se, že je trochu menší než obyčejně, ale...“ „To je proto, že se blížíme k Okraji,“ zakýval Mrakoplaš odevzdaně hlavou. „Brzo přepadneme přes Okraj světa.“ Nastalo dlouhé ticho, rušené jen tichým pleskotem vlnek, které narážely do boků napůl potopené loďky, zachvácené proudem. Proud sílil a malé plavidlo se v něm začalo pomalu otáčet. „Proto jsme asi taky narazili na tu skálu,“ dodal Mrakoplaš. „Během noci nás to doneslo kus cesty.“ „Nechceš něco k jídlu?“ zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, ke byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí. nějakou zem,“ řekl Dvoukvítek smířlivým tónem. „Tenhle proud už nás někam donese.“ „Podívej se na obzor,“ doporučil mu Mrakoplaš nevýrazným hlasem. Dvoukvítek se podíval tím směrem. „No, mně se zdá v pořádku,“ konstatoval po chvíli. „Zdá se, že je trochu menší než obyčejně, ale...“ „To je proto, že se blížíme k Okraji,“ zakýval Mrakoplaš odevzdaně hlavou. „Brzo přepadneme přes Okraj světa.“ Nastalo dlouhé ticho, rušené jen tichým pleskotem vlnek, které narážely do boků napůl potopené loďky, zachvácené proudem. Proud sílil a malé plavidlo se v něm začalo pomalu otáčet. „Proto jsme asi taky narazili na tu skálu,“ dodal Mrakoplaš. „Během noci nás to doneslo kus cesty.“ „Nechceš něco k jídlu?“ zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, ke byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí. „Tobě to eště nedošlo!?“ zavrčel Mrakoplaš. „Nakonec prostě slítnem z Vokraje!“ „Nemůžeme s tím něco udělat?“ „Ne!“ „No, tak potom nevidím důvod, proč bychom měli propadat panice.“
6
Tento příběh byl dokonce zfilmován režisérem Vadimem Jeanem a do kin se dostal roku 2008 pod názvem Barva kouzel
(Eliška Beranová)
„Já to hned věděl, že se nemáme pouštět směrem na Okraj,“ stěžoval si Mrakoplaš nebesům. „Já bych si akorát přál...“ „Já bych si jen přál, abych tady měl svou obrazovou skříňku,“ prohlásil Dvoukvítek, „jenže ta zůstala na palubě otrokářské lodi se vším, co bylo v Zavazadle a...“ „Tam, kde skončíme, nebudeš Zavazadlo potřebovat,“ sdělil mu zachmuřeně Mrakoplaš. Byl celý skleslý a zasmušile pozoroval velrybu, která se bezstarostně pustila příliš daleko do okrajového proudu a teď s ním namáhavě zápasila na zpáteční cestě. Na přibližujícím se obzoru se objevila bílá linka a čaroděj měl pocit, že zaslechl vzdálené dunění. „Co se vlastně stane s lodí, která přepadla přes Okraj?“ zeptal se Dvoukvítek. „To nikdo neví.“ „No v tom případě je možné, že prostě poplujeme dál vesmírem a přistaneme na nějakém jiném světě.“ V očích malého človíčka se objevil vzdálený a nepřítomný pohled. „To by se mi líbilo,“ dodal toužebně. Mrakoplaš se ušklíbl. Na oblohu vyšlo slunce, které se tady, na Okraji, zdálo mnohem větší než obyčejně. Stáli se zády opřenými o stěžeň a každý se zaměstnával vlastními myšlenkami. Tu a tam některý z nich zvedl zbývající kbelík a chvilku vyléval vodu z loďky. Zdálo se, že v moři kolem nich vzniká nával. Mrakoplaš si všiml několika stromových kmenů, které se jim držely po boku, a těsně pod hladinou vody se hemžily ryby všech možných druhů. Samozřejmě - proud musel být plný potravy spláchnuté od pobřeží středových kontinentů. Na okamžik ho napadlo, jaký život žijí ta mořská stvoření, která celý život plují na jednom místě. Podobný tomu mému, pomyslil si. Uviděl malou zelenou žabku, která zoufale zápasila s objetím silného proudu. K Dvoukvítkovu úžasu našel Mrakoplaš kdesi na palubě pádlo a opatrně je natáhl k malému obojživelníkovi. Žabka na něj vděčně vyšplhala. O vteřinu později se voda zapěnila a v místě, kde žabka předtím plavala, prorazil hladinu pár mohutných zubatých čelistí a s bezmocným vztekem se zavřel. Žabka se na Mrakoplaše podívala z kolébky dlaní, ve kterých ji držel, a pak se ho 7
zamyšleně pokusila kousnout od palce. Dvoukvítek se zahihňal. Mrakoplaš předstíral, že ho neslyší, a zastrčil žabku do kapsy. „To je mi najednou lidumilnosti,“ ozval se Dvoukvítek, „a proč to? Za hodinu bude přece po všem.“ „Třeba právě proto,“ odsekl mu Mrakoplaš a chvíli mlčky vyléval vodu. Ve vzduchu se objevovala vodní tříšť a proud zesílil tak, že vlny kolem nich začaly pěnit a lámat se. Zdálo se až nepřirozeně teplo. Nad mořem se vznášel horký zlatistý opar. Hukot zesílil. Nad vodou se na okamžik objevila oliheň, jejíž rozměry Mrakoplašovi vzaly
dech. Vyskočila nad hladinu několik set yardů od nich, a než dopadla nazpět, divoce zamrskala chapadly. V mlze se ozval řev něčeho ještě mnohem většího, co však naštěstí nezahlédli. Z bílé pěny se vynořil celý oddíl létajících ryb a v duhové spršce vodních kapek urazil kus proti proudu, který je ovšem hned po dopadu smetl nazpět. Řítili se k Okraji světa. Mrakoplaš odhodil kbelík a jakoby na obranu před sílícím řevem vody se zachytil stěžně. „Tohle musím vidět...“ ozval se Dvoukvítek a napůl skočil, napůl upadl na příď loďky. Loďka narazila na něco tvrdého a nepoddajného, takže se otočila o devadesát stupňů a bokem se zapřela do neviditelné překážky. Pak se zastavila a dovnitř se vevalila záplava chladné mořské pěny, která na několik vteřin pohltila Mrakoplaše od hlavy k patě. Začal zoufale křičet a podmořský svět se náhle změnil v purpurovou, kovově zvonící pláň slábnoucího vědomí. V tom okamžiku se totiž začal topit. Probral se s ústy plnými palčivé tekutiny. Když ji polkl, proletěla mu žhavá bolest krkem a přivedla ho k plnému vědomí. Prkna lodní přepážky ho tlačila do zad a nad ním se s výrazem hluboké účasti skláněl Dvoukvítek. Mrakoplaš zasténal a posadil se. Jak se rychle ukázalo, byla to chyba. Okraj světa byl jen několik stop od nich. Za ním, těsně pod přepadem nekonečného krajopádu, však bylo něco absolutně magického! „Co je to, u všech ďáblů?“ zeptal se Mrakoplaš. „Je to překrásné,“ prohlásil Dvoukvítek s blaženým výrazem. 8
„No, to se uvidí, až zjistíme, k čemu je to dobrý,“ zabručel čaroděj. „To je Okrajka,“ ozval se mu hlas těsně za levým uchem, „a máte štěstí, že ji vidíte seshora, myslím.“ Hlas byl provázen závanem vlhkého dechu páchnoucího rybinou. Mrakoplaš se ani nepohnul. „Dvoukvítku,“ hlesl po chvíli. „Copak?“ „Když se teď otočím,co uvidim?“ „Jmenuje se Tethis a tvrdí, že je mořský skřet. Tohle je jeho člun. Zachránil nás,“ vysvětloval mu jako dítěti Dvoukvítek. „Už se ohlédneš?“ „Teď zrovna eště ne, díky. Jak to, že nespadneme dolů?“ zeptal se Mrakoplaš s podezřelým klidem. „Protože jste narazili na Okradu,“ ozval se hlas, který Mrakoplašovi připomínal podmořské víry, plné slizkých věcí, ukrytých mezi korálovými útesy. „Vohradu? Jakou vohradu?“ vyděsil se Mrakoplaš. „No, to je přeci ta věc, která běží kolem světa,“ řekl mu neviditelný skřet. Mrakoplaš měl dojem, že v hukotu vody zaslechl šploucháni vesel. Doufal, že to byla vesla. „Aha! Vy myslíte vokraj,“ prohlásil. „Vokraj vohraničuje věci.“ „Okrada přeci také,“ pokýval hlavou skřet za jeho zády. „On mluví o tomhle,“ vmísil se do řeči Dvoukvítek a napřáhl prst, jehož směr Mrakoplaš se strachem sledoval... Směrem na Střed od člunu se vzduchem táhlo lano, zavěšené několik stop nad zpěněnou hladinou vody. Loďka na něm byla zakotvena, ale přesto zůstávala pohyblivá. Visela na složité spleti krátkých lanek a malých dřevěných kladek. To by samozřejmě vysvětlovalo jednu záhadu, ale co druhá? Na čem bylo zachyceno vodící lano? Mrakoplaš se podíval podél vedení a uviděl silný dřevěný sloup, který trčel z vody o několik desítek stop dál. Jak se tak díval, loďka se přiblížila ke sloupu, zaklapalo několik převodů a plavidlo pokračovalo dál v cestě. Mrakoplaš si všiml řady kratších provazů, které visely z hlavního lana v pravidelných intervalech. Otočil se k Dvoukvítkovi. „Vidim, jak to vypadá,“ prohlásil nakonec, „ale co to je?“ Dvoukvítek pokrčil rameny.
9
Za Mrakoplašem se ozval mořský skřet: „Kousek před námi je můj dům. Popovídáme si o tom, až se tam dostaneme. Teď musím veslovat.“ Mrakoplaš zjistil, že kdyby se chtěl podívat dopředu, musel by se otočit a podívat se na mořského trolla a nebyl si jistý, že to je to, o co stojí. Raději se podíval za Okrajku. Visela v mlze, několik stop pod Okraje světa. Zjevovaly se vždy ráno a navečer, když světlo malého zeměplošského slunce naráželo na magické pole Plochy v tom správném úhlu. Ve skutečnosti ji tvořily dvě duhy. Blíže k hraně krajopádu se ve spršce umírajícího oceánu rozprostíralo sedm nižších barev, zářících a roztančených. V porovnání s širším pásem, který se vznášel za nimi a okázale dával najevo, že s nimi nesdílí totéž spektrum, však byly bledé a nevýrazné. To byla Královská barva a všechny nižší barvy jsou nejenom její součástí, ale také jen silně vybledlým odrazem. Byla to oktarína, magická barva - barva kouzel. Živoucí, zářivá, jemně vibrující a její základ tvořil pigment představivosti. Kdekoliv se objevila, dokazovala, že obyčejná hmota je jen služebnicí sil ovládaných kouzelnou myslí. Oktarína - to bylo okouzlení samo. Mrakoplaš si vždycky říkal, že jemu připadá taková obyčejně zeleno-purpurová. (Johana Straková) Otázky a úkoly: 1. Jak se jmenuje osmá a hlavní barva na Zeměploše? 2. Jaký tvor zachrání Mrakoplaše s Dvoukvítkem na Okradě? 3. Co myslíte, že by je čekalo za Okrajem? 4. Zjistěte, který z dílů Úžasné Zeměplochy navazuje na Barvu kouzel, a jak se jmenuje. 5. V čem spolu Mrakoplaš a Dvoukvítek nesouhlasili ? Co z toho vyplývá o jejich charakterech ? (Dorota Babuljaková)
10
Zkuste ke každému obrázku přiřadit žánr.
11
12
Burácení hromů Ray Bradbury Ray Bradbury - Ray Douglas Bradbury patřil mezi americké spisovatele 20. - 21. století. Narodil se roku 1920 ve státě Illinois. Zemřel roku 2012 v úctyhodných 91 letech v Los Angeles. Už v mládí rád psal a četl. Bohužel neměl dost peněz na vysokou školu, a tak navštěvoval knihovnu, a právě ta, jak sám prohlásil, ho vychovala. Během svého života vystřídal mnoho zaměstnání, byl například tvůrčím producentem v Disneylandu u Paříže. Po 2. světové válce se začal Ray Bradbury plně věnovat tvorbě science – fiction povídek. Mezi jeho nejznámější sbírku povídek patří Marťanská kronika. Napsal také psychologický román science – fiction 451 stupňů Fahrenheita. Zajímavé je, že nikdy nepsal knihy na počítači, používal pouze psací stroj. (Adam Trhlík) Sci-fi (science fiction) – Vědeckofantastická próza (scifi, science fiction) se zabývá možnostmi dalšího vývoje vědy a techniky. Autoři jsou dobře obeznámeni s nejnovějšími vědeckými objevy a technickými vynálezy a uvažují, jaké důsledky by mohly mít pro život člověka. Scifi příběhy se odehrávají mimo skutečný svět. Často jsou zasazeny do vesmíru, někdy do budoucnosti či alternativní historie (co by nastalo, kdyby se určitá historická událost odehrála jinak, než ve skutečnosti). Postavy jsou lidské i nereálné (mutanti, androidi, klony,…). Prvky scifi můžeme najít už v příběhu o Golemovi, ale za skutečné zakladatele jsou považováni dva autoři – Jules Verne (Tajuplný ostrov, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta do středu Země,…) a Herbert George Wells (Válka světů). Výrazný vývoj zaznamenala scifi po druhé světové válce. Většina autorů se snažila varovat před zneužitím vědy a techniky, objevily se nové náměty (nukleární válka, genetické mutace, klonování). (Michal Klokočník) Úryvek z knihy - Eckels si zaplatí lov dinosaurů v minulosti. Firma vlastnící stroj času, mu zajistí výpravu, v jejímž čele je Travis. Vrátí se zpět o miliony let a čekají na příchod Tyrannosaura rexe, kterého Lesperance, jiný člen výpravy, označil červenou barvou.
13
Džungle byla vysoká, džungle byla hluboká, džungle byla na věky věků celý svět. Zdálo se, jako by se z oblohy snášela hudba a pleskání stanového plátna, ale to se jen ve výši na proděravělých šedých křídlech vznášeli pterodaktylové, obrovští netopýři z deliria a děsivých nočních vidin. Eckels balancoval na úzké stezce a žertem namířil pušku. „Nechte toho!“ okřikl ho Travis. „K čertu, nemiřte ani z legrace. Kdyby vaše puška náhodou spustila…“ Eckels zrudl. „Kde je náš tyrannosaurus?“ Lesperance pohlédl na hodinky. „Kupředu. Za šedesát vteřin mu zkřížíme cestu. Jen se proboha dívejte po té červené barvě. Nestřílejte, dokud neřekneme. Zůstaňte na stezce. Zůstaňte na stezce!“ V ranním větru postupovali vpřed. „Tohle je zvláštní,“ hučel si Eckels. „Před námi, šedesát miliónů let v budoucnosti, je po volbách. Keith je prezidentem. Všichni to oslavují. A my jsme tu, milióny let se ztratily a neexistují. Události, které nás trápily měsíce anebo celý život, ještě vůbec nevznikly, ani na ně nikdo nepomyslil.“ „Všichni odjistěte pušky!“ nařídil Travis. „První střílíte vy, Eckelsi. Druhý Billings. Třetí Kramer.“ „Lovil jsem už tygry, divoké kance, buvoly, slony, ale, kristepane, tohle je to pravé,“ řekl Eckels. „Třesu se jako dítě.“ „Ach,“ vydechl Travis. Všichni se zastavili. Travis zvedl ruku. „Před námi,“ zašeptal. „V mlze. Tamhle je. Tamhle jde Jeho královské Veličenstvo.“ Džungle byla hluboká a odevšad se z ní ozýval šustot, švitoření, mručení a vzdechy. Náhle vše ustalo, jako by někdo zavřel dveře. Ticho. Zaburácel hrom. Z mlhy asi sto metrů před nimi, se vynořil Tyrannosaurus rex. „Ježíši Kriste,“ zašeptal Eckels. „Pst!“ Přicházel na dlouhých, olejově lesklých, mohutně kráčejících plazích nohou. Přečníval o deset metrů většinu stromů, obrovský bůh zla, své tlapy, jemné jako ruce hodinářovy, měl složeny na olejově se lesknoucí slizké hrudi. Zadní nohy byly jako písty — tisícikilové bílé kosti zapuštěné do tlustých provazců svalů chráněných lesknoucí se šupinatou kůží, která se podobala drátěné košili jakéhosi strašlivého válečníka. Stehno — to byla tuna masa, slonoviny a spleti ocelových provazců. Z 14
O cestovateli v čase píše ve svých humoristických povídkách také český spisovatel Svatopluk Čech. Povídky se jmenují Výlety pana Broučka
(Tomáš Hrachovec)
obrovského hrudníku v horní části těla klinkavě visely ty dvě titěrné paže, paže s rukama, které mohly zvednout a prohlížet si člověka jako hračku. Hadovitý krk se svíjel. A konečně hlava — to byla tuna opracovaného kamene, lehce vyzdvižená k nebi. Otevřela se tlama a odhalila hradbu zubů ostrých jako dýky. Oči, obrovská pštrosí vejce, se koulely sem tam a nebylo v nich nic než hlad. Zvíře zavřelo tlamu ve smrtelný škleb. Dalo se do běhu. Pánevními kostmi přeráželo stromy a keře kolem sebe, nohy s dlouhými drápy rozrývaly vlhkou zemi a kamkoli dopadly, zanechaly patnáct centimetrů hluboké stopy. Netvor běžel klouzavým baletním krokem, na svých deset tun neobyčejně vyrovnaně a bez kolébání. Obezřetně vystoupil do prostoru zalitého sluncem a krásnýma plazíma rukama zkoumal vzduch. „Bože můj!“ Eckels zkřivil ústa. „Ten se může natáhnout a shrábnout měsíc.“ „Pst!“ utrhl se zlostně Travis. „Ještě si nás nevšiml.“ „Toho nemůžeme zabít.“ Eckels vyřkl ten rozsudek klidně, jako by proti němu nemohlo být námitek. Posoudil fakta a vyjádřil svůj uvážený názor. Puška, kterou držel v ruce, mu připadala jako dětská špuntovka. „Byli jsme blázni, že jsme sem jezdili. Není to možné!“ „Držte hubu!“ zasyčel Travis. „Hrůza!“ „Obraťte se,“ přikázal Travis. „Kráčejte zvolna ke stroji. Polovinu obnosu vám vrátíme.“ „Ani ve snu mě nenapadlo, že bude takhle obrovský,“ řekl Eckels. „Přepočítal jsem se, už je to tak. Teď se z toho chci dostat.“ „Už nás vidí!“ 15
„Má na hrudi červenou barvu!“ Obrovský ještěr se zvedl. Jeho opancéřované maso se lesklo jako tisíce zelených penízků. Z penízků, potažených slizem, stoupala pára. Ve slizu se kroutili drobní červíci, takže se zdálo, jako by se celé tělo svíjelo a vlnilo, ačkoli netvor stál bez pohnutí. Vydechl. Divočinou zavanul pach syrového masa. „Odveďte mě odsud,“ ozval se Eckels. „Takovéhle to nebylo ještě nikdy. Vždycky jsem měl jistotu, že vyváznu živ. Měl jsem dobré vedení, spolehlivou výpravu a byl jsem úplně bez starosti. Tentokrát jsem se přepočítal. Je to nad mé síly, přiznávám se. S tímhle se nedokážu vypořádat.“ „Neutíkejte,“ řekl Lesperance. „Jděte zpátky a schovejte se ve stroji.“ „Ano.“ Eckels byl jako tělo bez duše. Pohlédl na nohy, jako by se je pokoušel přimět k pohybu. Nemohoucně zachroptěl. „Eckelsi!“ Poslepu se odšoural kousek dopředu. „Tamtudy ne!“ Při prvním pohybu netvor strašlivě zavřeštěl a učinil výpad. Sto metrů urazil za čtyři vteřiny. Pušky se zvedly a vyplivly oheň. Vichřice z tlamy zvířete je zalila pachem slizu a zkažené krve. Netvor zařval a proti slunci se zaleskly jeho zuby. Eckels se vůbec neotočil. V rukou malátně držel pušku, slepě zamířil k okraji stezky, sešel z ní, a aniž si toho byl vědom, kráčel džunglí. Nohy se mu zabořily do zeleného mechu. Nohy ho nesly a on si připadal docela sám a daleko od všeho, co se dalo za ním. Znovu třeskly pušky. Jejich zvuk zanikl v ječivém zahřmění ještěra. Ohromný sochor plazího ocasu se vymrštil a bil na všechny strany. Stromy vybuchovaly oblaky větví a listoví. Netvor zkroutil své klenotnické ruce, aby jimi polaskal muže, aby je překroutil v půli, rozmáčkl jako borůvky a nacpal si je mezi zuby do ječícího chřtánu. Jeho balvanovité oči se snížily do úrovně mužů. Uviděli v nich svůj obraz. Vypálili na kovová víčka a do černě planoucích panenek. Jako kamenná modla, jako obrovitá lavina padl Tyrannosaurus. Hromově burácel, chytal se stromů a bral je s sebou. Vyškubl a roztrhl kovovou stezku. Muži se vrhli zpět, pryč odtud. Tělo — deset tun ztuhlého masa a kamení — dopadlo. Pušky vypálily. Netvor šlehl opancéřovaným ocasem, škubl ještěří tlamou a zůstal ležet bez hnutí. Z jícnu mu vyrazil mohutný proud krve. Někde uvnitř těla se protrhl měchýř s tekutinou. Lovce promáčela odporná sprška. Zastavili se, rudí a lesklí. 16
Burácení sláblo. (Tomáš Beneš) Otázky a úkoly: 1. Co si myslíte o Travisově povaze? 2. Co o Eckelsově? 3. Myslíte si, že v budoucnosti se budou pořádat podobné „zájezdy“? 4. Chtěli byste také vyrazit na lov dinosaura? 5. Jak byste se v Eckelsově situaci zachovali? (Karel Balej)
17
18
Pes Baskervillský Arthur Conan Doyle
Odkud pocházel Arthur Conan Doyle? Jak se tehdy nazývala jeho zem?
Arthur Conan Doyle – Sir Arthur Conan Doyle byl britský spisovatel, politik a lékař. Nejvíce ho proslavily detektivní prózy. Narodil se 22. 5. 1859 v Edinburghu. Studoval lékařství na místní univerzitě. Poté pracoval jako lodní lékař na západě afrického pobřeží. Po návratu do Anglie se věnoval lékařské praxi, nebyl ale úspěšný, a tak se začal zabývat literaturou. Zajímal se také o politiku, prosazoval projekt vybudování tunelu pod Lamanšským průlivem. Sledoval búrskou válku v Jižní Africe, o které také napsal. První varoval před leteckou a ponorkovou válkou. Byl to vášnivý lyžař. Zemřel v roce 1930. Byl autorem mnoha žánrů: sci-fi, historických románů, her, poezie a literatury faktu. V roce 1879 vydal svojí první povídku a o osm let později publikoval první novelu. Jeho nejznámější díla jsou detektivky o Sherlocku Holmesovi. V roce 1886 napsal novelu Studie v šarlatové, první příběh o Sherlocku Holmesovi. V roce 1902 vydal nejznámější novelu Pes baskervilský. Celkem napsal čtyři novely a pět sbírek povídek o Sherlocku Holmesovi jako např. Znamení čtyř, již zmiňovaný Pes baskervilský nebo Údolí strachu. (Jan Lapka) Detektivka – (z latinského názvu detegere = odkrývat, odhalovat) Detektivka je druh zábavní prózy. Mezi čtenáři je oblíbená díky vysokému obsahu napětí a rafinovanosti. Příběh se točí okolo ústředních postav – zločince a detektiva. Detektiv je tady jak nástroj vyšetřování, tak často i činitel vykonání spravedlnosti. Zápletka je postavena na zločinu, většinou jde o vraždu, nezřídkakdy několikanásobnou. Po pachateli trestného činu pátrá člověk, který může být policistou, soukromým detektivem či může vykonávat úplně odlišné povolání. Autor musí postupovat logicky, aby čtenář pochopil souběh dějů a v často spletitém vyprávění a popisech situací se neztratil. Postup detektiva je zaznamenán chronologicky, avšak příběh oběti a vraha se odvíjí retrospektivně, což znamená, že samotný čin vraždy se většinou odehraje hned v prvních řádcích či stranách díla. Autor často svede čtenáře na nepravou stopu, čímž se zvýší napětí. Děj je většinou zakončen určitou pointou a vychází najevo, že zločincem je osoba, která se jeví jako nejnevinnější. 19
Ke klasickým dílům detektivního žánru patří novely Arthura Conana Doyla – Sherlock Holmes, Agathy Christie – Hercule Poirot, a z českých autorů např. dílo Jiřího Marka a jeho kriminálního rady Vacátka. Za vůbec první detektivku je považována povídka Edgara Allana Poea Vraždy v ulici Morgue z roku 1841. (Eduard Rytíř) Úryvek z knihy - Sir Henry byl po snídani zaneprázdněn množstvím písemné agendy, takže chvíle byla mému výletu příznivá. Příjemná procházka zdéli čtyř mil po okraji blat mne posléze zavedla do malé, jednotvárné osady; nad ostatní stavení vyčnívaly dva větší domy – hostinec, jak se potom ukázalo, a obydlí doktora Mortimera. Poštmistr, jenž byl zároveň místním obchodníkem se smíšeným zbožím, se na telegram velmi dobře pamatoval. „Zajisté, pane,“ řekl, „dal jsem telegram doručit panu Barrymorovi přesně tak, jak bylo určeno.“ „Kdo ho doručoval?“ „Tady můj chlapec. Jakube, tys nesl minulý týden ten telegram panu Barrymorovi do zámku, viď?“ „Ano, otče, a taky jsem ho odevzdal.“ „Do jeho vlastních rukou?“ zeptal jsem se. „Teda, on byl nahoře v podkroví, tak jsem ho nemohl dát do jeho vlastních rukou, ale dal jsem ho do rukou paní Barrymorové a ona slíbila, že mu ho hned dá.“ „Viděl jsi pana Barrymora?“ „Prosím ne; říkám, že byl v podkroví.“ „Když jsi ho neviděl, jak víš, že byl v podkroví?“ 20
(Daniela Wohlmuthová)
„Jeho vlastní žena přece musela vědět, kde je,“ řekl poštmistr nakvašeně. „Nedostal snad ten telegram? Jestli se stala nějaká chyba, musí reklamaci podat pan Barrymore sám.“ Viděl jsem, že by bylo marné pokračovat ve výslechu, ale i tak už bylo zřejmé, že se Holmesova lest nezdařila. Neměli jsme žádného důkazu, že Barrymore v kritickou dobu nebyl v Londýně. Dejme tomu, že druhá eventualita je pravdivá – dejme tomu, že týž muž, jenž jako poslední viděl sira Charlese živého, byl týž muž, jenž jako první špehoval nového dědice, vrátivšího se do Anglie. Co by to znamenalo? Z jakého důvodu by mohl pronásledovat rod Baskervillů? Myslel jsem na podivnou výstrahu, sestavenou z prostříhaného úvodníku Timesů . Byl dopis jeho dílem, nebo pocházel naopak od někoho, kdo chtěl jeho plány překazit? Sir Henry měl jistě pravdu, když řekl, že jediným Barrymorovým motivem by mohla být touha po bezpracném dobrém bydle, jež by měl zaručeno, kdyby se mu podařilo vystrašit dědice do té míry, že by se do zámku nenastěhoval. Na druhé straně však je jisté, že tato teorie je příliš chabá, aby dovedla vysvětlit složité a rafinované intriky, které někdo kolem mladého baroneta spřádá jako neviditelná tenata. Sám Holmes řekl, že se mu v celé jeho dlouhé praxi, mezi stovkami senzačních případů, ještě nenaskytl problém tak složitý. Na zpáteční cestě, kráčeje po pusté, liduprázdné silnici, málem jsem se modlil, aby můj přítel byl brzo zbaven všech londýnských závazků a mohl přijet sem a sejmout těžké břímě odpovědnosti z mých beder. Zvuk utíkajících kroků mne pojednou vytrhl ze zadumání. Někdo běžel za mnou a čísi hlas mě volal jménem. Obrátil jsem se očekávaje, že spatřím doktora Mortimera, leč k mému překvapení běžel za mnou člověk naprosto neznámý. Byl to muž drobné a útlé postavy, hladce holený, plavovlasý, hubené tváře, s výrazem poněkud afektovaným. Mohlo mu být tak něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Na sobě měl šedé šaty a na hlavě slaměný klobouk. Přes rameno měl zavěšenou podlouhlou plechovou krabici, jakou nosívají botanici, a v jedné ruce třímal zelenou síťku na motýly. „Doufám, že mi prominete mou troufalost, doktore Watsone,“ řekl udýchaně, když ke mně doběhl, „ale my zde na blatech jsme družní lidé a nečekáme, až se nám někdo obřadné představí. Patrně jste o mně již slyšel od našeho společného přítele Mortimera. Jmenuji se Stapleton.“ „Vaše síťka a botanická krabice by mi to byly pověděly,“ řekl jsem, 21
„neboť vím, že pan Stapleton je přírodozpytec a preparátor. Ale odkud jste věděl, kdo jsem já?“ „Právě jsem byl návštěvou u Mortimera a ukázal mi vás oknem své ordinace, když jste míjel jeho dům. A jelikož jdeme oba stejnou cestou, řekl jsem si, že vás dohoním a sám se představím. Doufám, že sir Henry přežil cestu ve zdraví.“ „Děkuji vám, vede se mu znamenitě.“ „Všichni jsme se obávali, že po hrozné smrti sira Charlese nový baronet zde snad nebude chtít bydlet. A člověk by se ani příliš nedivil, kdyby takový boháč odmítl přijet a dát se zaživa pohřbít v takovéhle končině, ale nemusím vám snad říkat, že jeho přítomnost znamená velmi mnoho pro celý kraj. Sir Henry snad v tomto ohledu nechová nějakých pověrčivých obav?“ „Nemyslím, že to je pravděpodobné.“ „Vy sám ovšem znáte tu pověst o pekelném psu, jenž pronásleduje rod Baskervillů?“ „Slyšel jsem o ní.“ „Nedovedete si představit, jak lehkověrní jsou ti zdejší venkované. Kdekterý z nich je ochoten vám odpřisáhnout, že na blatech takovou nestvůru viděl.“ Říkal to s úsměvem, ale viděl jsem mu na očích, že to ve skutečnosti bere vážněji. „Pověst o pekelném psu na obrazotvornost sira Charlese hluboce zapůsobila. Nepochybuji, že právě to přivodilo jeho tragický konec.“ „Ale jak?“ „Jeho nervy byly tak vybičované, že výskyt jakéhokoliv psa mohl katastrofálně zapůsobit na jeho choré srdce. Domnívám se, že oné osudné noci v tisové aleji skutečně nějakého psa spatřil. Vždycky jsem se obával, že může dojít k nějakému neštěstí, protože jsem měl starého pána velmi rád a věděl jsem, že má slabé srdce.“ „Odkud jste to věděl?“ „Můj přítel Mortimer mi to pověděl.“ „Myslíte tedy, že nějaký pes sira Charlese pronásledoval a že starý baronet zemřel úlekem?“ „Máte nějaké lepší vysvětlení?“ „Nedospěl jsem k žádnému úsudku.“ „Ani pan Sherlock Holmes?“ Jeho slova mi na okamžik vyrazila dech, ale letmý pohled na mírumilovnou tvář a do klidných očí 22
Existuje podle vás město Baskerville? Pokud ano, kde by se mohlo nacházet?
mého společníka mě přesvědčil, že neměl v úmyslu přivést mě z rovnováhy. „Nemělo by smyslu předstírat, že vás neznáme, doktore Watsone,“ řekl. „Zprávy o triumfech vašeho detektiva pronikly až sem a nemohl jste ho proslavovat, aniž jste se sám stal známým. Když mi Mortimer řekl vaše jméno, nemohl popřít vaši totožnost. Jste-li zde, vyplývá z toho, že sám Sherlock Holmes se o věc zajímá, a jsem pochopitelně zvědavý, jaký je asi jeho názor.“ „Na tuto otázku vám bohužel nemohu odpovědět.“ „Smím se otázat, zda nás on sám poctí návštěvou?“ „Nemůže se až na další vzdálit z Londýna. Pracuje na jiných případech, které ho plně zaměstnávají.“ „Jaká škoda! Mohl vnést trochu světla do tmy, která nám zde tak neproniknutelně halí toto tajemství. Pokud však jde o vaše vlastní pátrání – je-li tu něco, čím bych vám mohl pomoci, doufám, že mi dáte příslušné pokyny a použijete mých služeb. Kdybych měl sebemenší představu, jakým směrem se bere vaše pátrání a jakého druhu jsou vaše podezření, snad bych vám i nyní mohl poradit nebo vám být nápomocen.“ „Ujišťuji vás, že zde jsem toliko návštěvou u svého přítele sira Henryho a že nižádné pomoci nepotřebuji.“ „Výborně!“ řekl Stapleton. „Jednáte naprosto správně, jste-li nedůvěřivý a diskrétní. Zasloužil bych si pokárání za svou neospravedlnitelnou dotěrnost a slibuji vám, že se o věci již nezmíním.“ Došli jsme k místu, kde od silnice odbočovala úzká luční pěšina, která se klikatila a ztrácela ve vřesovišti. Po naší pravici strměl příkrý, balvany posetý kopec, z něhož v dávných dobách zřejmě lámali žulu. Strana k nám obrácená tvořila příkrý tmavý sráz, v jehož trhlinách rostly ostružiny a kapradí. Odkudsi z míst za vzdálenějším kopcem stoupal k obloze šedý chochol kouře. „Nedlouhá procházka po této pěšině nás dovede k našemu domu,“ řekl. „Kdybyste nám mohl obětovat hodinu svého času, bylo by mi potěšením představit vás sestře.“ Prvou mou myšlenkou bylo, že bych měl být u sira Henryho. Potom jsem si však vzpomněl na haldu spisů a účtů, kterými byl poset jeho psací stůl. Bylo jisté, že mu s těmi jeho papíry pomáhat nemohu. A
23
Holmes výslovně řekl, abych se zajímal o sousedy na blatech. Přijal jsem tedy Stapletonovo pozvání a zabočil spolu s nim na pěšinu. „Blata jsou nádherný kus světa,“ řekl, rozhlížeje se po kraji, podobajícím se moři, tu klidnému s mírnými vlnkami, tu s mocnými zelenými vlnami, které byly na hřebenech korunovány místo bílou pěnou fantastickým krajkovím žuly. „Blata vás nikdy neomrzí. Nedovedete si představit úžasná tajemství, jež v sobě chovají. Jsou taková rozlehlá, pustá a tajuplná.“ „Znáte je tedy dobře?“ „Jsem tu teprve dva roky. Starousedlíci mě jistě ještě považují za přivandrovalce. Přijeli jsme sem krátce poté, co se zde usadil sir Charles. Ale mé záliby mě přiměly prozkoumat kdekterý kout tohoto kraje a myslím, že tu není mnoho lidí, kteří znají blata lépe než já.“ „Je tak těžké je poznat?“ „Je to velmi nesnadné. Vidíte například tam na severu tu velikou pláň, z niž vyrážejí ty divné kopečky? Vidíte na tom něco pozoruhodného?“ „Je to místo jako stvořené pro pěkný cval.“ „Nejste prvý, komu ta myšlenka napadla, ale stála už mnoho lidí život. Vidíte tam ty světle zelené skvrny?“ „Ano, mám dojem, že to jsou místa úrodnější než jejich okolí.“ Stapleton se zasmál. „Je to Velká grimpenská bařina,“ řekl. „Jediný chybný krok tam znamená smrt pro všechno živé. Právě včera jsem viděl, jak se tam zatoulal jeden polodivoký pony – a už tam zůstal. Hezkou chvíli jsem ještě viděl jeho krk a hlavu, jak se vzpíná, aby vybředl, ale bahno ho nakonec vsálo a stáhlo dolů. I v údobí sucha je nebezpečno tamtudy jít, ale jakmile spadnou podzimní deště, je to hrůzné místo. A přece se tam vyznám a dokážu proniknout až do samého středu bařin a vrátit se živ. Namouduši! Už je tam další nešťastný pony!“ Cosi hnědého se převracelo a svíjelo v zeleném rákosí. Potom se objevil koníkův krk, zoufale natažený a křečovitě se zmítající, a ozvěna děsného zařehtání se rozlehla po blatech. Mráz mne hrůzou obešel, ale nervy mého společníka byly zřejmě silnější než moje. „Je tentam!“ řekl. „Bařina ho dostala. Dva za dva dny a jistě jich bude ještě víc, protože si tam za suchého počasí zvykají chodit a 24
potom nepoznají změnu, dokud je bařina nemá ve spárech. Je to nebezpečné místo, tahle Velká grimpenská bařina.“ „A vy říkáte, že dokážete proniknout až do jejího středu?“ „Ano, je tam několik málo stezek schůdných pro velmi mrštného člověka. Já je objevil.“ „Ale co vás láká, abyste vyhledával toto hrozné místo?“ „Inu, vidíte ty kopce za bařinou? Jsou to ve skutečnosti ostrovy, odříznuté od světa neproniknutelným bahnem, které se průběhem let připlazilo a nakonec je obklopilo. A tam, na těch kopcích, jsou vzácné rostliny a vzácní motýli a každý je může mít, pokud je tak chytrý, že se k nim dostane.“ „Budu to muset jednoho dne zkusit.“ Překvapeně se na mne podíval. „Pro boha živého, pusťte ten nápad z hlavy,“ řekl. „Měl bych vás na svědomí. Ujišťuji vás, že byste se živ nevrátil – neměl byste nejmenší vyhlídku. Já sám to dokážu jen proto, že jsem si zapamatoval několik velmi složitých orientačních bodů.“ „Slyšte!“ vykřikl jsem. „Co to bylo?“ Od blat dolehlo k nám zaúpění, dlouhé, hluboké a nepopsatelně smutné. Zaplnilo celý prostor kolem nás, a přece bylo nemožné říci, odkud přichází. Nejasný tlumený tón sílil a vzrostl v hluboký řev a zase klesl v melancholické srdceryvné lkání. Stapleton se na mne podíval a na jeho tváři se objevil zvláštní výraz. „Podivný kraj, tahle blata!“ řekl. „Ale co to bylo?“ „Venkované říkají, že to je pes rodu Baskervillů, který se domáhá své kořisti. Já už to slyšel několikrát, ale ještě nikdy to nebylo tak hlasité.“ Ledová ruka strachu svírala mé srdce. Rozhlížel jsem se po obrovské vlnité rovině kropenaté zelenými skvrnami rákosí. Nic se nehnulo, nic ani nehleslo na obrovské pláni, až na párek havranů, kteří seděli na vysoké skále za námi a hlasitě krákali. „Jste vzdělaný člověk. Nevěříte snad v takové nesmysly?“ řekl jsem. „Co myslíte, že je příčinou či zdrojem tak podivného zvuku?“ „Bařiny někdy vydávají prazvláštní zvuky. Když se bahno usazuje nebo voda stoupá nebo nevím co.“ „Ne, ne, to byl hlas animální.“ „I to je možné. Slyšel jste někdy houkat bukače?“ „Ne, neslyšel.“ 25
„Je to velmi vzácný pták – skorém vyhynulý – nyní – v Anglii, ale na blatech není nic nemožné. Ano, ano, nebyl bych nijak překvapen, kdybych se dozvěděl, že jsme právě slyšeli houkání posledního bukače.“ „Byl to nejpříšernější, nejstrašidelnější zvuk, jaký jsem co živ kdy slyšel.“ „Ano, je to zde vůbec místo málo útulné. Podívejte se tam naproti na tu stráň. Co si myslíte, že tam máme?“ Celá srázná stráň byla pokryta šedivými kamennými kruhy, muselo jich být přinejmenším dva tucty. „Co to je? To jsou ovčíny?“ „Nikoliv. Jsou to příbytky našich velevážených předků. Hustota prehistorického obyvatelstva na blatech byla pozoruhodná, a jelikož tu od oněch dob prakticky nebydlel nikdo jiný, nalézáme ještě dnes jejich interiéry přesně tak, jak je svého času zanechali. To, co vidíte, jsou jejich vigvamy, jenže bez střech. Pocítíte-li někdy dostatečnou zvědavost a vstoupíte-li dovnitř, spatříte i jejich krby a lůžka.“ „Ale vždyť to je skoro město. Kdy bylo obydlené?“ „V mladší době kamenné – přesný letopočet neznám.“ „A co zde ten neolitický člověk dělal?“ „Pásl svá stáda zde na těchto stráních a naučil se dolovat cín, když bronzový meč začal vytlačovat kamenný mlat. Vidíte tam v tom protějším kopci tu velkou jámu? To je stopa po díle jeho rukou. Ano, najdete mnoho zajímavého na těch našich blatech, doktore Watsone. Ó, omluvte mne na okamžik! To je jistě cyclopides.“ Muška nebo můrka nám třepetavě přeletěla přes stezku a Stapleton za ní vyrazil s mimořádnou energií a rychlostí. Až jsem se lekl, když můrka zamířila rovnou do bařin, ale můj nový známý se nezarazil ani na vteřinu. Pronásledoval ji dál, skákaje od jednoho keře k druhému, a jeho zelená síťka se třepetala ve vzduchu. Měl na sobě šedé šaty a jak touto barvou, tak nepravidelným klikatým poskakováním a poletováním za svou kořistí sám připomínal nějakou velkou můru. Stál jsem a sledoval jeho počínání se směsí obdivu k jeho mimořádně dovednosti a obavy, aby mu ve zrádné bařině neuklouzla noha, když jsem za sebou zaslechl kroky. Otočil jsem se a spatřil v bezprostřední blízkosti na stezce ženu. Přišla ze 26
směru, kde jsem podle chocholu kouře tušil Stapletonův dům, ale prohlubeň v blatech ji zakrývala, dokud nebyla načisto u mne. Nemohl jsem být na pochybách, že toto jest ta slečna Stapletonová, o níž jsem slyšel, jelikož skutečných dam muselo na blatech být poskrovnu, a já si vzpomněl, že o ní někdo mluvil jako o krasavici. Žena, jež ke mně přicházela, byla vpravdě sličná, a to ještě krásou kromobyčejného typu. Bylo těžké představit si větší kontrast mezi sourozenci, neboť Stapleton byl člověk bledolící, světlovlasý a šedooký, kdežto jeho sestra byla snědší než všechny brunety, které jsem kdy v Anglii viděl – štíhlá, elegantní a urostlá. Měla hrdou, jemně modelovanou tvář tak pravidelných rysů, že mohla vypadat bezduše, nebýt senzitivních úst a nádherných temných a živých očí. Tak dokonalá a elegantně oděná postava byla skutečně mimořádným zjevem na opuštěné stezce v blatech. Když jsem se otočil, dívala se za bratrem a pak zrychlila krok a přistoupila ke mně. Smekl jsem a právě jsem se chystal vysvětlit nějak svou přítomnost, když její slova obrátila sled mých myšlenek směrem načisto odlišným. „Vraťte se!“ řekla. „Vraťte se do Londýna – neprodleně se vraťte!“ Pošetile jsem na ni civěl – na víc jsem se nezmohl. Její oči mne mohly sežehnout a netrpělivě podupávala nohou. „Proč bych se měl vracet?“ otázal jsem se. „Nemohu vám to vysvětlit.“ Mluvila tiše, naléhavě a v jejím hlase byl zvláštní přízvuk. „Ale pro boha živého udělejte, co vám říkám. Vraťte se a už nikdy na blata nevkročte!“ „Ale já jsem přece teprve přijel.“ „Člověče, člověče,“ zvolala. „Nechápete, že to s vámi míním dobře? Vraťte se do Londýna! Odjeďte ještě dnes večer! Utečte odsud za každou cenu! Tiše! Můj bratr přichází! Ani slovo o tom, co jsem řekla. Byl byste tak laskav a utrhl mi tamtu orchideu – tamhle je, mezi těmi kočičími oháňkami. Zde na blatech nám roste spousta orchidejí – ale přijel jste ovšem příliš pozdě, abyste viděl náš kraj v plné kráse.“ Stapleton zatím upustil od pronásledováni můrky a vracel se k nám udýchaný a zrudlý námahou. „Dobrý den, Beryl,“ řekl a zdálo se mi, že tón jeho pozdravení není právě příliš srdečný. „Jsi velmi uhřátý, Jacku.“„Honil jsem se za cyclopidem. Je velmi vzácný a málokdy se najde na sklonku podzimu. Škoda že jsem jej nechytil.“ 27
Mluvil konverzačním tónem, ale jeho světlá očka neustále putovala od dívky ke mně. „Vidím, že jste se už seznámili.“ „Ano, právě jsem říkala siru Henrymu, že promeškal nejkrásnější údobí blat.“ „Jak to? Kdo myslíš, že to je?“ „Nemůže to přece být nikdo jiný než sir Henry Baskerville.“ „Ne, ne,“ řekl jsem. „Nikoliv sir Henry, nýbrž obyčejný plebejec, ale jeho přítel. Jsem doktor Watson.“ Ruměnec nevole zaplavil její výraznou tvář. „Byl to tedy rozhovor plný nedorozumění,“ řekla. „Jak to? Neměli jste příliš mnoho času na hovor,“ podotkl její bratr a pořád se na nás zkoumavě díval. „Mluvila jsem s doktorem Watsonem, jako by to byl zdejší usedlík, a nikoliv pouze host,“ řekla. „Jako návštěvníku mu je jistě načisto jedno, kdy zde orchideje kvetou či nekvetou. Ale pojďme – přece se k nám podíváte, že ano?“ Za chvíli jsme byli u cíle. Stapletonův dům byl smutné stavení zdejšího typu. Za starých časů prosperity patřilo nějakému chovateli dobytka, nyní však bylo adaptováno a změněno v moderní obydlí. Kolem domu měli ovocnou zahradu, ale stromy byly – jako všude na blatech – zakrnělé a vichřicemi zmrzačené a všechno dohromady to působilo uboze a melancholicky. Dveře nám otevřel podivný starý vrásčitý sluha v ošumělém kabátě, zjev, který se jaksi k tomuto domu hodil. Uvnitř však byly prostorné pokoje, zařízené s elegancí, v níž jsem rozpoznával vkus mé hostitelky. Když jsem se díval z okna na blata žulou posetá, jež se monotónně táhla až k nejzazšímu obzoru, užasle jsem se tázal sám sebe, co asi tohoto vysoce vzdělaného muže a tuto nádhernou ženu mohlo přimět k tomu, aby se usadili v takové krajině. (Michael Liška) Otázky a úkoly: 1. Kdybyste potřebovali bylinu, která roste pouze na ostrově, vydali byste se tam? 2. Jaký literární žánr tato scéna připomíná? 3. Jak byste charakterizovali Stapeltona? (Jaroslav Fähnrich) 28
Přiřaďte k obrázkům díla, která znázorňují.
29
30
Jih proti severu Margaret Mitchellová Margaret Mitchellová – Margaret Mitchellová se narodila v Atlantě v jihoamerickém státě Georgia 8. listopadu 1900. Je autorkou úspěšného románu Jih proti severu z roku 1936. Tento román začala psát kvůli zranění kotníku, a jelikož nemohla pracovat, dala na radu svého muže a začala psát knihu, která se stala po Bibli nejprodávanější knihou světa. O tři roky později byla kniha zfilmována. (Jessica Levová) Historický román – Prozaické dílo autorů světové i naší literatury, jenž se odehrává v historickém období, které je většinou bouřlivější nebo nějakým způsobem zajímavé. Pro nastínění atmosféry doby mohou být některé pasáže napsány archaičtějším jazykem, ale většina textu je psána obvyklým čtivým způsobem. Popisy se snaží o historicky věrné líčení a vystižení dané doby. Historický román se dělí do tří skupin: 1) Mimetický román - hlavní důraz je kladen na líčení a zajímavost prostředí např. Walter Scott, Alois Jirásek 2) Projekční román – přes historické prostředí se zabývá nadčasovými tématy, platnými i v autorově době např. Mika Waltari (Egypťan Sinuhet) nebo Vladislav Vančura (Markéta Lazarová) 3) Atraktivizační román – historické prostředí má dodat románu zajímavost např. Alexandre Dumas starší Knihu Jih proti severu bych zařadila k atraktivizačnímu románu. (Veronika Sutrová) Úryvek z knihy – Když Prissy odběhla, Scarlett se s námahou dovlekla do haly v přízemí a rozsvítila lampu. V domě sálalo horko, jako by ve svých zdech uchovával poslední žár. Otupělost z ní částečně spadla a žaludek se hlásil o svá práva. Scarlett si uvědomila, že až na lžíci kukuřičné kaše nevzala od minulého večera do úst, zvedla lampu a zamířila do kuchyně. Oheň v kamnech vyhasl, ale v místnosti bylo dusno k zalknutí. Scarlett našla na pánvi půlku kukuřičné placky, hladově se do ní zakousla a přitom hledala očima, kde by se ještě našlo něco k jídlu. V hrnci objevila zbytek kukuřičné kaše a snědla ji naběračkou, aniž by se obtěžovala servírováním na talíř. Kaše zoufale potřebovala přisolit, ale Scarlett měla takový hlad, že se nemohla zdržovat sháněním slánky. Když spolykala čtyři naběračky, nedokázala vydržet horko v kuchyni, jednou rukou popadla lampu a druhou zbytek 31
placky a vrátila se do haly. Uvědomila si, že by měla jít nahoru a sednout si k Melanii. Kdyby se něco stalo, Melanie by vyčerpáním nemohla ani zavolat, Ale Scarlett odpuzovala představa, že by se měla vrátit do pokoje, kde strávila tolik příšerných hodin. Nemohla by tam jít, ani kdyby Melanie umírala. Ten pokoj nechtěla už v životě ani vidět. Odložila lampu na stojan postavený u okna a vrátila se zpátky na verandu. Tam bylo mnohem chladněji, přestože noc tonula v měkkém teple. Posadila se na schody do kruhu slabého přísvitu, který vrhala oknem lampa. A znovu se pustila do kukuřičné placky. Když dojedla, vrátila se jí alespoň část sil a s novými silami na ni znovu začal doléhat strach. Ze vzdáleného konce ulice slyšela tlumený zvuk, a neměla tušení, co se tam může dít. Dokázala rozeznat pouze měnící se hlasitost zvuku, který střídavě sílil a zase slábl. Ve snaze slyšet napínala všechny svaly a brzy pocítila, že ji napětím rozbolelo celé tělo. Ze všeho nejvíc si přála slyšet dusot koňských kopyt a uvidět Rhettovy bezstarostné, sebevědomé oči vysmívající se jejím obavám. Rhett je určitě někam odveze. Scarlett sice nevěděla kam, ale bylo jí to jedno. Jak tak seděla a snažila se zaslechnout, co se děje ve městě, nad stromy se najednou objevila slabá záře. Scarlett nechápala, co to může být. Upřeně sledovala záři a uvědomila si, že začíná planout jasněji. Temná obloha přešla do růžova, potom matně do ruda a pak zničehonic spatřila, jak na vrcholky stromů vyšlehl vysoko k nebi obrovský jazyk plamene. Vyskočila a srdce jí začalo znovu bušit a bít. Yankeeové přišli! Pochopila, že přitáhli a zapálili město. Plameny zřejmě přicházely ze čtvrtí ležících na východ od středu města. Šlehaly čím dál výš a rychle se šířily před jejím vyděšeným pohledem do obrovského rudého kruhu. Určitě hořel celý blok domů. Zvedl se chabý horký vánek a přinášel ke Scarlett pach dýmu. Vyběhla po schodech nahoru a vyklonila se z okna svého pokoje, aby lépe viděla, co se děje. Obloha se pokryla odporně ponurou barvou. Obrovské kotouče černého dýmu stoupaly do výšky, proplétaly se a visely nad plameny v podobě zvlněných mraků, pach dýmu mezitím zesílil. Scarlettiny myšlenky těkaly od jedné otázky ke druhé, v duchu se ptala, jak asi může plamenům trvat, než se rozšíří po Broskvoňové ulici a zapálí jejich dům, kam uteče a co udělá. Měla pocit, že jí do uší doléhá veškerý pekelný rámus a mozek ji zaplavil takový zmatek a taková panika, že se musela vší silou držet parapetu, aby neupadla. Musím myslet, opakovala si dokola. 32
V jakých letech se válka Jihu proti severu odehrávala?
(Terezie Paduchová)
Ale myšlenky se jí rozbíhaly a poletovaly jí hlavou jako vyděšení kolibříci. Pořád se ještě větší silou držela parapetu, když jí div neprotrhla bubínky ohlušující exploze silnější než všechny výstřely z děl, jaké v životě slyšela. Oblohu proťal obrovská plamen. Pak následovala další exploze. Země se zakymácela a okenní tabulky nad její hlavou se zachvěly a potom se kolem ní snesl déšť roztříštěného skla. Svět se změnil v peklo, rámus, plameny a třesoucí se zemi, protože exploze trhající bubínky v uších následovaly jedna za druhou. Svazky jisker létaly k obloze, pak se pomalu a líně snášely krvavě zbarvenými mračny dýmu. Scarlett měla pocit, jako by ze sousedního pokoje zaslechla slabé volání, ale nevěnovala mu pozornost. Teď neměla na Melanii čas. Neměla čas na nic až na strach, jenž jí šlehal žilami stejně prudce jako plameny, které pozorovala. Byla vlastně dítě., šílela hrůzou a potřebovala si položit k mamince do klína, aby zapomněla na všechno, co se kolem ní dělo. Kdyby tak mohla být doma. Doma u maminky. Uprostřed rámusu, který ji ničil nervy, zaslechla jiný zvuk, dupot vyděšených bosých nohou, které berou schody po třech, a potom výkřik připomínající vytí zaběhlého psa. Prissy vpadla do pokoje, vrhla se rovnou ke Scarlett a popadla ji za paži tak křečovitě, že ji div neroztrhla. „Yankeeové…“ vykřikla Scarlett. „Ne pani. To šecko dělaji naši pánové!“ vyhrkla Prissy, která sotva popadala dech a přitom zaryla pnehty ještě hlouběji do Scarlettiny paže. „Zapálili slejvárnu a vojenský magacíny a sklady s jídlem, a představte si tu hrůzu slečno Scarlett, a taky vyhodili do povětří sedmdesát nákladních vagónu s granátama do děl a s prachem a my tu, ježíškunakřížku, šickí uhoříme!“ Prissy začala znovu pronikavě výt a tiskla Scarlett tak silně, až vykřikla bolestí a vztekem a setřásla její ruku. Yankeeové tedy ještě nepřišli. Ještě byl čas zmizet. Scarlett zahnala strach a zmobilizovala zbývající síly. Jestli se neseberu, říkala si v duchu, začnu vřískat jak opařená kočka! Pohled na k smrti vyděšenou prissy jí pomohl, aby se ovládla. Popadla jí za ramena a zatřásla s ní. „Nech toho skučení a mluv rozumně. Yankeeové ještě nepřišli, ty káčo! Našla jsi kapitána Butlera? Co říkal? Přijede?“ 33
Prissy přestala vřeštět, ale pořád cvakala zuby. „Sim paní, našla jsem ho. V tom báru, jak jste říkala. Von…“ „ Mně je to jedno, kde jsi ho našla. Přijede? Řekla jsi mu, aby vzal kočár?“ „Panebóže, von říkal, že naši páni mu vzali kočár i s kobylou a naložili do něj raněný.“ „Panebože na nebi.“ „Ale von příde…“ „Co říkal?“ Prissy konečně popadla dech a trochu se uklidnila, ale pořád ještě koulela očima hrůzou. „Nó, pani, našla jsem ho v tom báru, jak jste říkala. Zůstala sem stát venku a volala sem ho a von vyšel. A dyž mě zblejsk, tak sem mu začala řikat, co sem měla vyřídit, ale v ten moment vojáci vyhodili do vzduchu sklad na Decaturský ulici, vyšlehly plameny a von mě popad a běželi sme na Five Points a von mi pak řek: ,Tak co vlastně chceš? Mluv ryche.‘ A já mu ta to pověděla, pane kapitáne, vemte kočár a kobylu a pojeďte k nám. Slečně Melly se narodilo dítě a vy ji musíte vodvízt pryč z města. A von na to řek: ,A kam vlastně chcete jet?‘ Tak sem mu řekla, to nevim, ale že vy musíte pryč, poniváč Yankejové přichážejí, a chcete, aby jel s váma. A von se začal chechtat na celý kolo a řek, že mu vzali koně.“ Scarlett měla najednou místo srdce kus ledu, protože ji zklamala poslední naděje. Byla blázen, mohlo ji přece napadnout, že ustupující armáda s sebou vezme všechny povozy a tažná zvířata, která ještě ve městě zbyla. Chvíli stála jako omámená a nevnímala, co jí Prissy říká, ale pak se zvedla a vyslechla si zbytek jejích zpráv. „A pak řek, pověz slečně Scarlett, ať si v klidu odpočine. Ukradnu pro ní koně s vojenský vohrady, asli jim vůbec ňákej zbyl. A pak říkal, nebude to dneska prvně, koně jsem už párkrát krad. Řekni jí, že jí seženu koně, dyby mě měli třeba zastřelit. Pak se zase chechtal a řek, běž rovnou domu. A než jsem se stačila pohnout, tak začalo 34plný peklo! Taková rána, že jsem se div nezavrtala palicí do země, a von mně řek, že to nic není, že naši páni vyhodili do vzduchu střelivo, aby je nedostali Yankejové, a …“ „Přijede? Řekl, že přivede koně?“ „To jako jó.“ Scarlett si oddechla úlevou. Jestli je možné sehnat koně. Rhett Butler ho určitě sežene. Rhett se přece vyzná. Jestli je dostane z téhle kaše, bude ochotna dát mu všechno. Jen pryč odtud! S Rhettem se nebude bát. Rhett je ochrání. Zaplaťpánbůh za Rhetta! Když se před Scarlett otevřela vyhlídka na útěk do bezpečí, 34
začala být praktická. Yankeeové – vojáci bojující za sever (Šárka Čechnerová) Otázky a úkoly: 1. Vyhledej v textu ukázku líčení. 2. Kdo vypálil město? A proč? 3. Jaký má podle vás Scarlett vztah k Butlerovi? (Veronika Moulisová)
Ke kterému žánru byste přiřadili obrázky?
35
36
37
Hobit John Ronald Reuel Tolkien John Ronald Reuel Tolkien – John Ronald Reuel Tolkien, byl anglický spisovatel dvacátého století. Narodil se roku 1892 a zemřel 1973 v 81 letech. Nejvíce ho proslavila díla Hobit a Pán prstenů. Příběhy psal původně pouze pro své děti, které nadevše miloval. Později když ho jeho bývalý student přemluvil k publikaci knihy s názvem Hobit. Přesto, že byla určena dětem i dospělí čtenáři si ji velmi oblíbili. Po úspěších s Hobitem, byl Tolkien požádán o napsání pokračovaní. Tak se tedy rozhodl v napsání trojdílného románu Pán prstenů. Tento román měl již ve své době velký okruh obdivovatelů, který se dodnes nezmenčuje. Děj obou knih se odehrává v zemi zvané Středozem. Hobit se je chronologicky desítky let před Pánem prstenů, ale jsou zde mnohé společné postavy a místa. V obou knihách jsou hlavní postavou hobiti. Nejdříve Bilbo Pytlík, který získá prsten moci a pomůže trpaslíkům vybojovat jejich ztracený domov. O desítky let později pak jeho příbuzný Frodo Pytlík, který prsten zdědí a musí jej zničit. (Sebastian Lenk) Fantasy - Fantasy je literární žánr založený na využití magie (nadpřirozené bytosti, inteligentní humanoidi, mimozemšťané apod.) a odehrává se v imaginárním světě. Žánr se projevuje hlavně rekvizitami a prostředím, ve kterém se příběh odehrává. Lze ho rozdělit na několik hlavních podžánrů. Jsou to: 1.) Hrdinská fantasy-příběh souboje dobra se zlem 2.) Historická fantasy-inspirováno reálným příběhem 3.) Meč a magie-sleduje příběhy bojovníka v boji proti hordám nepřátel Za jeho předchůdce lze považovat mýty, legendy, rytířské eposy apod. Až od počátku 19. Století však začala vznikat fantasy literatura tak, jak ji známe dnes. Prvním z nejúspěšnějších autorů byl nepochybně J. J. R. Tolkien (*1892 - †1973) s jeho trilogií Pán prstenů, a Robert Erwin Howard (*1906 - †1936) se svými dobrodružstvími barbara Conana. Největšího rozmachu se fantasy literatura dočkala až v 60. Letech 20. Století. Od této chvíle se začali natáčet první fantasy filmy, většinou podle knih. V dnešní době se fantasy stále těší veliké oblibě. 38
(Matěj Süsser) Úryvek z knihy -Hlavní hrdina Bilbo Pytlík je hobbit. Žije v Kraji, který se nachází ve Středozemi. Bilbo vedl pokojný a klidný život hobbita až do jednoho večera, kdy se k němu na návštěvu sešlo dvanáct trpaslíků a jeden čaroděj jménem Gandalf, který se s Bilbem znal z dob jeho dětství. Trpaslíci se vydávají na velmi nebezpečnou výpravu do jejich království, které uchvátil drak a oni se jej snaží dostat zpět. Chudáka Bilba označil Gandalf za třináctého člena výpravy a dokonce i jako profesionálního lupiče. Po velkém váhání se s nimi Bilbo nakonec vydá na cestu a prožívá spoustu nezapomenutelných setkání a dobrodružství, jako na příklad: Tady hluboko dole u temné vody žil starý Glum, drobný slizký tvor. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum - tmavý jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči ve vyzáblém obličeji, měl malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře, neboť to bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil ani vlnku. Kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma lampovitýma očima slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky. Měl rád i maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale dával si pozor, aby ho nikdy neobjevili. Jenom je škrtil zezadu, když někdo z nich zabloudil sám dolu na břeh a Glum tam právě lovil. Stávalo se to velice zřídka, protože skřeti tušili, že tam dole cosi nepříjemného číhá, tam dole u samotných základů hory. Narazili na jezero kdysi dávno, když razili tunel do hlubin, a zjistili, že dál se nedoslanou. Tam tedy končila jejich cesta tímhle směrem a neměli žádný důvod chodit tam ledaže je poslal Velký skřet. někdy dostal laskominy na rybu z jezera a někdy už neviděl rybu ani skřeta, kterého pro ni poslal. Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed jezera. Teď pozoroval Billa zdálky svýma bledýma očima jako dvěma dalekohledy. Bilbo jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal hlavu nad Bilbem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco Bilbo seděl na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal: "Štěští je š námi, můj milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme nebo ši ašpon pošmákneme, glum!" A když řekl glum, znělo to jako jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám vždycky říkal "můj milášku". Hobit div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a se na něj poulí bledé oči. "Kdo jsi?" zeptal se a napřáhl mečík před sebe. 39
"Co je ono, můj milášku?" zašišlal Glum (který vždycky oslovoval sám sebe, protože nikdy neměl příležitost mluvit s někým jiným). Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal. "Jsem pan Bilbo Pytlík. Ztratil jsem trpaslíky a ztratil jsem čaroděje a nevím, kde jsem; a ani to vědět nechci, jen když se dostanu odtud." "Co to drží v rušiškách?" zajímal se Glum s pohledem na mečík, který se mu nijak nelíbil. "Meč, čepel vyrobenou v Gondolinu!" "Ššš! zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. "Snad abatyše še tady pošadili a trošku ši š tím poklábošili, muj milášku? Šnad to má rádo hádanky, šnad jo, ne?" Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň pro tu chvíli, než zjisti něco víc o tom meči i o hobitovi, jestli je tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je uhadovat byl jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivnými tvory, zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišel o všechny přátele, než byl vyhnán pryč, docela sám, a než zalezl sem hluboko dolu, do tmy pod horami. "Výborně," souhlasil Blibo, který se usilovně snažil vyhovět, než zjistí něco víc o tom tvorovi, jestli je tu docela sám, jestli je dravý nebo hladový a jestli je to přítel skřetů. "Vy se ptejte první," navrhl, poněvadž zatím nemel čas vymyslet si nějakou hádanku. A tak Glum zašišlal: Kořeny má škryté v žemi, vypíná še nad jedlemi, štoupá pořád výš a výš, ale rušt ji nevidíš. "To je snadné!" zvolal Bilbo. "Myslím, že je to hora." "Je to tak šnadné? Musíme ši š tím dát soutěž, muj milášku! Když se milášek žeptá, a ono to neuhodne, tak to šníme, muj milášku. Jestli se to žeptá náš, a my neuhodneme, tak tomu uděláme, co to bude chtít, platí? Ukážeme tomu cestu ven, tak!" "Platí," přikývl Bilbo, který si netroufal odporovat, a div si neztrhal mozek, jak se snažil vymyslet si hádanku, která by ho zachránila před snědením. Třicet běloušů na rudé líše, napřed žvýkají, potom dupají a pak stojí tiše. 40
To bylo všechno, na co dokázal přijít - pořád musel myslel jen na jídlo. Byla to také pěkně stará hádanka, a Glum ji rozluštil právě tak hravě jako vy. "Ta je foušatá!" zašišlal. "Žuby! Žuby, muj milášku, ale my jich máme jen šešt!" Pak vyrukoval se svou druhou hádankou: Bež hlašu pláče, bež nehtu štípá, bež nohou skáce, bež pyšku pípá. "Momentíček!" vykřikl Bilbo, který se dosud nezbavil nepříjemných myšlenek na jídlo. Naštěstí už kdysi nějakou hodně podobnou hádanku slyšel, a když se vzpamatoval, napadla ho odpověd. "Vítr! Samozřejmě vítr!" vyhrkl, a tak se zaradoval, že na místě vymyslel další, "Tohle tomu hnusnému podzemnímu stvoření zamotá hlavu," pomyslel si. K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči První oko na to vece: "Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší než já - oko v téhle výši." "Šš, šš, š," zašišlal Glum. Byl už v podzemí hrozne dlouho a na takovéhle věci zapomínal. Ale právě když Bilbo začínal doufat, že na to ten mizera nepřijde, Glum v sobe vyburcoval prapradávné vzpomínky z dob, kdy ještě žil se svou bábou v jedné díře v říčním břehu "Ššš, ššš, muj milášku," zaradoval se. "To je přece slunce a pampelišky!" Jenže takovéhle obyčejné nadzemní každodenní hádanky ho zmáhaly. Také mu připomínaly časy, kdy nebýval tak osamělý a potměšilý a odporný, a to ho vyvádělo z míry. A co navíc, dostával z nich hlad, takže tentokrát zkusil něco kapku těžšího a méně příjemného: Není ji vidět, není ji cítit, není ji slyšet, nejde ji chytit. Je za hvězdami a pod horami a vyplňuje prázdné jámy. Byla tu předtím a přijde pak a nakonec ti vytne zrak. Naneštěstí pro Gluma Bilbo už kdysi něco podobného slyšel, a odpověď na něj civěla všude kolem: "Tma!" odpoveděl a nemusel se ani poškrabat na hlavě nebo si nasadit myslící čapku Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní vystřelil honem, aby získal čas na vymyšlení nějakého opravdu těžkého hlavolamu.
41
Sám tuhle hádanku považoval za fousatě starou a snadnou, třebaže trochu pozměnil její slova. Jenže pro Gluma se z ní vyklubal zapeklitý chyták. Šišlal si pro sebe, a přece jen nepřišel na rozluštění, nadarmo šeptal a šumloval. Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost "Tak co je to? vyjel si. "Není to čajník, ze kterého utíká pára, jak nejspíš myslíte, když vydáváte takové zvuky." "Ať nám to dá šanci, muj milášku, šanci, šš, šš!" "No tak," uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho, "jaká je vaše odpověď?" Ale Glum si náhle vzpomněl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda, jak sedával pod říčním břehem a učil svou bábu vysávat - "Vajíško!" zašišlal. "Vajíško je to!" A pak dal hádanku sám: Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, večně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví. On si teď také myslel, že dal hádat něco hrozně lehkého, poněvadž mu rozluštění pořád tanulo na mysli. Ale na nic lepšího si v tom okamžiku nemohl vzpomenout, tak ho vyčerpala hádanka s vajíčkem A přece to byl hlavolam pro chudáka Bilba, který neměl nikdy nic společného s vodou, když se jí mohl vyhnout. Řekl bych, že vy jste už rozluštění uhodli, když si sedíte pohodlně doma a v myšlenkách vás neruší nebezpečí, že budete snědeni. Bilbo seděl, párkrát si odkašlal, ale nevypravil ze sebe hlásku. Po chvíli si Glum začal rozkošnicky šišlat pro sebe: "Bude nám to šmakovat, muj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to dobře chrouštat?" A začal po Bilbovi ze tmy pošilhávat. "Momentíček!" zaprosil Bilbo všecek roztřesený. "Já vám prve taky dal spoustu času!" "Muší ši to pošpíšit, pošpíšit!" naléhal Glum a začal vylézat z člunu na břeh, aby se na Bilba vrhl. Ale když stoupl dlouhou nohou s plovací blánou do vody, vyskočila z vody leknutím ryba a pleskla sebou na nohu Bilbovi.
42
(Kateřina Veselá)
"Brr!" otřásl se hobit. "Ta je studená a slizká!" A tak přišel na rozluštění. "Ryba! Ryba!" vykřikl. "Je to ryba!" Glum byl strašlivě zklamaný, ale Bilbo už vypálil další hádanku tak rychle, jak jen dokázal, takže Glum musel zpátky do člunu a přemýšlet. Beznožka leží na jednonožce, dvounožka sedí na třínožce, čtyřnožka dostane zbytek. Tahle hádanka nebyla nejvhodnější, jenže Bilbo nemel čas, aby vymyslel něco těžšího. Za jiných okolností by možná dalo Glumovi dost starostí rozlousknout ji, ale po reci o rybě nebylo tak těžké domyslet se, co je to ta "beznožka", a ostatek byl snadný. "Ryba na stolku, človek u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti," tak zní samozřejmě odpověď a Glum na ni brzy přišel. Potom si pomyslel, že je načase vytasit se s něčím drsným a drtivým. Tak tedy zašišlal: Všechno žere, všechno še v něm ztrácí, štromy, květy, žvířata i ptáci; hryže kov i pláty ž ocele, tvrdý kámen na prach šemele; měšta rožvalí a krále školí, vyšokánšké hory švrhne do údolí. Chudák Bilbo sice pochopil, že šišlavý Glum mel na mysli "krále skolí" a nikoli nějaké školení, ale stejně seděl ve tmě a marně si lámal hlavu, který ze strašných obrů a lidožroutů, o jakých slýchal vyprávět, by dokázal všechny tyhle věci. Měl pocit, že rozluštění tkví někde docela jinde a že by na to měl přijít, jenže na nic nepřicházel. Dostal strach, a to je pro myšlení zhouba. Glum začal opět vylézat z člunu. Pleskl sebou do vody a pádloval k břehu; Bilbo viděl jeho blížící se oči. Jazyk jako by mu zdřevěněl v ústech, chtěl vykřiknout: "Dopřejte mi ještě čas! Dopřejte mi čas!" Ale dokázal jenom zapištěl: "Čas! Čas!" Zachránila ho pouhá šťastná náhoda. Poněvadž to bylo samozřejmě správné rozluštění Glum byl znovu zklamaný a teď začínal dostávat vztek a hra ho už otravovala. Dostal z ní taky pořádný hlad. Tentokrát se ani nevrátil do člunu. Usadil se ve tmě vedle Bilba. To bylo hobitovi příšerně nepříjemné a rozptylovalo mu to myšlenky. "Muší to teď dát hádanku nám, muj milášku, jište, jište. Ještě jednu hádanku, jište," šišlal Glum. Ale Bilbo prostě nedokázal na nic přijít, když to odporné studené a mokré stvoření sedělo vedle něho, osahávalo ho a šťouchalo do něho. Škrábal se na hlavě štípal se, ale pořád nemohl nic vymyslel. "Tak še náš to zeptalo! Zeptalo še!" pobízel ho Glum.
43
Bilbo se štípal a pleskal, svíral svůj mečík, a dokonce si druhou rukou zajel i do kapsy. Nahmátl tam prstýnek, který prve našel v chodbě a pak na něj zapomněl. "Co to mám v kapse?" řekl nahlas. Promluvil sám k sobě, ale Glum myslel, že je to hádanka, a strašně ho to rozčililo. "To není fér!" bránil se. "To přece není vůbec, ale vůbec fér, když še náš to ptá, co to má ve švých ošklivých kapšiškách!" Když Bilbo viděl, co se stalo, a když ho nenapadlo nic lepšího, trval na své otázce. "Co to mám v kapse?" opakoval hlasitěji. "Ššš!" zašišlal Glum. "Muší náš to nechat hádat třikrát, muj milášku, třikrát!" "No dobrá! Tak hádejte!" souhlasil Bilbo. "Rušišku!" řekl Glum. "Špatně," odsekl Bilbo, který naštěstí právě vytáhl ruku z kapsy. "Hádejte znovu!""Ššš!" rozčiloval se Glum čím dál víc. Myslel na všechny věci, co nosil po kapsách sám: rybí kosti, skřetí zuby, vlhké škeble, kus netopýřího křídla, ostrý kámen, na kterém si brousil tesáky, a jiné ohavnosti. Snažil se představit si, co nosí v kapsách jiné bytostí. "Nůž!" vyhrkl konečně. "Špatně!" zajásal Bilbo, který svůj nůž před časem ztratil. "Poslední pokus!" Teď na tom byl Glum daleko hůř, než když mu Bilbo dal prve hádanku s vajíčkem. Šišlal a šumloval, předkláněl se a zakláněl, pleskal nohama o zem, kroutil se a svíjel, ale pořád si ještě netroufal promarnit svou poslední příležitost. "No tak!" pobídl ho Bilbo. "Čekám!" Snažil se, aby to znělo směle a bodře, ale vůbec si nebyl jistý, jak hra skončí, jestli Glum uhodne či ne. "Čas vypršel!" řekl konečně. "Provážek - nebo nic!" vyvřískl Glum, což nebylo tak docela fér hádat dvě věci najednou. "Obojí špatně!" vykřikl Bilbo, kterému spadl kámen ze srdce, okamžitě vyskočil na nohy, opřel se zády o nejbližší stěnu a napřáhl mečík. Věděl ovšem, že hra na hádanky je nesmírně dávná a posvátná, takže i zkažení a zlí tvorové se při ní bojí podvádět. Cítil však, že na tohle slizké stvoření není žádné spolehnutí, že splní slib, když se dostane do úzkých. Každá záminka mu bude dobrá, aby z toho vyklouzlo. A poslední otázka koneckonců nebyla pravá hádanka podle prastarých pravidel. Ale Glum ho aspoň hned nenapadl. Viděl mečík v Bilbově ruce. Seděl nehybně, třásl se a šeptal si. Jenže Bilbo už nechtěl čekat. 44
Jak se liší prsten z Hobita od ostatních kouzelných prstenů?
"Tak co?" ozval se. "Co váš slib? Chci odtud pryč. Musíte mi ukázat cestu," "To že šme šlíbili, muj milášku? Ukázat tomu ošklivému Pytlíkovi cestu ven? Jiště, jiště. Ale copak má v té kapšišce, he? Ani provážek, milášku, ani nic. Kdepak! Glum!" "To vás nemusí zajímat," odbyl ho Bilbo. "Slib je slib." "Vzteká še to, nemá to žádnou trpělivošt, milášku," šišlal Glum. "Ale muší počkat, jiště, muší. Nemůže těmi tunely nahoru pospíchat. Napřed ši mušíme něco prinéšt, něco, co nám pomůže." "Tak rychle dělejte!" pobídl ho Bilbo, kterému se ulevilo, že jde Glum pryč. Myslel si, že se jen tak vymlouvá a nemíní se vrátil. O čem to vlastně Glum mluvil? Co užitečného mohl schovávat ve tmě na jezeře? Ale Bilbo se mýlil. Glum se mínil vrátit. Byl teď navztekaný a hladový. A byl to bídný a zlý tvor a měl už svůj plán. Nedaleko měl svůj ostrov, o kterém Bilbo neměl tušení, a ve své skrýši schovával pár ubohých nicotností a jednu překrásnou, nádhernou a báječnou věcičku. Měl tam jistý prsten, zlatý prsten, drahocenný prsten. "Náš dárešek k naroženinám," šeptal si pro sebe, jako to dělával často v těch nekonečných tmavých dnech. "Ten teďka potřebujeme, jistě, ten potřebujeme!" Potřeboval jej, poněvadž to byl kouzelný prsten, a když jste si jej navlékli na prst, byli jste neviditelní; bylo vás možno zahlédnout jen v plném slunečním světle, a to ještě jen podle vašeho stínu, matného a roztřeseného. "Náš dárešek k naroženinám! Dostali šme ho k naroženinám, muj milášku!" Tak si to říkal vždycky. Ale kdo ví, jak Glum k tomu dárku přišel, kdysi před věky za starých časů, kdy ještě takových prstenů bývalo na světě dost? Na to by snad nemohl odpovědět ani Pán, který těmi prsteny vládl. Glum svůj prsten napřed nosil na prstě, dokud ho nezačal tlačit; pak ho nosíval ve váčku na holém těle, dokud mu prsten neodřel kůži; a teď jej obvykle skrýval v jedné skalní dutině na svém ostrově a vždycky se na něj chodil dívat. A dosud si jej občas navlékal, když už to bez prstenu nemohl vydržet, nebo když dostal ukrutánský hlad a ryby se mu už zprotivily. V takových případech se plížíval temnými chodbami a číhal na zbloudilé skřety. Odvažoval se dokonce na místa, kde hořely pochodně, až z toho mžoural a pálily ho oči, protože i tam byl v bezpečí. Ano, docela v bezpečí. Žádný skřet ho neviděl, nikdo si ho nevšiml, teprve když ho Glum popadl za krk. Ještě před několika hodinami měl svůj prsten na prstě a chytil malé skřítě. Jak pištělo! Glumovi z něho zbylo ještě pár kostí na ohlodávání, ale teď zatoužil po něčem šťavnatějším. "Budeme docela v bežpečí, jište," šeptal si. "Neuvidí náš to, že, muj milášku? Kdepak. Neuvidí náš to a ten ošklivý mečík tomu nebude k ničemu, šamozřejmě." 45
Takovéhle černé myšlenky měl tedy za lubem, když najednou uklouzl od Bilba, doplácal se k svému člunu a vyplul do tmy. Bilbo si myslel, že ho slyší naposledy. Přesto ještě chvíli počkal, protože neměl ani zdání, jak by odtud našel cestu sám. Náhle uslyšel strašné zaskučení. Až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Glum ve tmě kvílel a proklínal, podle zvuku ne příliš daleko. Byl na svém ostrove, šmátral sem a tam, hledal a pátral, ale nadarmo. "Kde to máme? Kde to máme?" slyšel ho Bilbo bědovat, "Žtratili šme to, muj milášku, žtratili! Šakra, šakra, milášku, žtratili!" "Co se děje?" zavolal Bilbo. "Co že jste ztratil?" "Nešmí še náš ptát!" ječel Glum. "Do toho mu nic není, glum! Žtratilo še to, glum, glum, glum!" "Já jsem se taky ztratil!" křikl Bilbo. "A chci se zase najít. Vyhrál jsem naši hru a vy jste mi něco slíbil. Tak pojďte sem! Pojďte a vyveďte mě odsud a pak si hledejte dál!" Ať Glum naříkal sebežalostněji, Bilbo ho nedokázal příliš litovat a měl dojem, že jestli Glum po něčem touží tak úpěnlivě, nemůže to být nic dobrého. "Pojďte sem!" vykřikl. "Ne, ještě ne, milášku!" odpovedel Glum. "Musíme to hledat, ztratilo se to, glum!" "Vždyť jste neuhodl mou poslední hádanku a něco jste mi slíbil!" trval na svém Bilbo. "Neuhodl hádanku!" opakoval Glum. Pak to náhle ze tmy ostře zašišlalo: "Co má v kapšiškách? Řeklo nám to. Muší nám to napřed říct!" Pokud Bilbo věděl, neměl žádný zvláštní důvod, aby mu to neřekl. Glum se toho dovtípil rychleji než on; docela přirozeně, vždyť na tu jedinou věc myslel celé veky a věčně se bál, že mu ji někdo ukradne. Ale Bilba ty průtahy dopalovaly. Koneckonců hru vyhrál přiměřeně fér způsobem a strašně přitom riskoval. "Odpovědi se měly uhodnout, ne se na ně doptávat!" odsekl. "Jenže to nebyla fér otážka," namítl Glum. "To nebyla pořádná hádanka, milášku, kdepak." "Jestli tedy jde o obyčejné otázky," opáčil Bilbo, "tak já se vás zeptal první. Co jste ztratil? Odpovězte mi!" "Co má v kapšiškách?" Zašišlání se ozvalo hlasitěji a ostřeji, a když se Bilbo zadíval tím směrem, uviděl k svému zděšení, jak se na něho upírají dva světelné body. Glumovy oči se s narůstajícím podezřením rozhořívaly bledými plamínky."Co jste ztratil?" naléhal Bilbo.
46
Ale teď už Glumovy oči plály zeleným ohněm a rychle se blížily. Glum byl zase ve člunu a divoce pádloval zpátky k temnému břehu a srdce mu zaplavila taková zuřivost nad ztrátou a takové podezření, že ho Bilbův mečík už neodstrašoval. Bilbo nechápal, co toho bídného tvora tak rozvášnilo, ale viděl, že je všemu konec a že ho Glum chce v každém případě zamordovat. V poslední chvíli vzal nohy na ramena a uháněl naslepo zpátky černou chodbou, kudy sem přišel, držel se těsně u stěny a hmatal po ní levou rukou. "Co má v kapšiškách?" zašišlalo to hlasitě za ním a ozvalo se cáknutí, jak Glum vyskočil z člunu. "Co tam vlastně mám, to bych taky rád věděl," pomyslel si Bilbo, když tak klopýtal a supěl chodbou. Sáhl si levou rukou do kapsy. Prstýnek ho zastudil, jak tiše vklouzl na jeho tápající ukazováček. Šišlání se mu ozývalo těsně v patách. Když se ohlédl, viděl Glumovy oči jako zelené lampičky stoupající do svahu. Hrůza ho přiměla k pokusu o ještě rychlejší běh, ale náhle zakopl o nějakou překážku na zemi a natáhl se jak dlouhý tak široký s mečíkem pod sebou. Glum ho v okamžiku dohnal. Ale dřív než Bilbo stačil cokoli podniknout, popadnout dech, sebrat se nebo zamávat mečem, Glum s nadávkami a šišláním proběhl kolem něho, aniž si ho povšiml. Co tohle mohlo znamenat? Glum přece viděl ve tmě, Bilbo zahlédl svit jeho očí dokonce i zezadu. Namáhavě se zvedl a zasunul do pochvy meč, který začal znovu slabě zářit, a náramně opatrně pokračoval v cestě. Nic jiného mu zřejmě nezbývalo. Nemělo smysl ploužit se zpátky ke Glumovu jezeru. Ale když půjde za ním, Glum ho možná mimovolně zavede k nějakému východu, kudy se dá uniknout. "Šakra! Šakra! Šakra!" šišlal Glum. "Žatracenej Pytlík! Je pryč! Co to má v kapšiškách? Už šme na to přišli, přišli, muj milášku! Našel to, jište, jište! Náš dárešek k naroženinám." Bilbo nastražil uši. Konečně na to začínal přicházet sám. Trochu si přichvátl, aby se dostal, co nejblíž si troufal, za Gluma, který pořád pospíchal neohlížeje se za sebe, ale rozhlížel se ze strany na stranu, jak se Bilbo domyslel podle slabých odlesku na stěnách. "Náš dárešek k naroženinám! Šakra! Jak šme ho mohli žtratit? No jo, takhle! Když šme tudy šli pošledně, když šme zakroutili krkem tomu ošklivému píškleti. To je ono! Šakra! Vykloužlo nám to, po všech těch štoletích! Je to pryč, glum!" Glum se náhle posadil a rozplakal se, sípavě a bublavě, až z toho šla hrůza. Bilbo zůstal stát a přitiskl se těsně ke stěně tunelu. Po nějaké chvíli přestal Glum plakat a začal mluvit. Jako by se hádal sám se sebou.
47
"Ne, nemá cenu vracet še tam a hledat, ne. Ani si nepamatujeme, kde šme všude byli. Nemá to výžnam. Má to Pytlík ve svých kapšiškách; ten ošklivý čmuchal to našel, to je jašné. To jenom hádáme, milášku, jenom hádáme. Nemůžeme mít jistotu, dokud to hnusné štvorení nenajdeme a nežmáčkneme. Ale ono to neví, co náš dárešek dokáže, že ne? Nechá ši ho prošte v kapšišce. Neví to, a nemůže še dostat daleko. Šamo še to žtratilo, to čmuchadlo hnusné. Neví, kudy odšud ven. Šamo to řeklo. Řeklo to, jište, ale švindluje to. Neřekne to, co ši myšlí. Neřekne, co má v kapšiškách. Ví to. Zná to cestu šem, tak muší žnát češtu odšud. Jde to k žadním vrátkám. Jistě, k žadním vrátkám. V tom případe to chytnou škřetové. Tamtudy se to ven nedostane, muj milášku. Ššš, ššš, glum! Škřetové! Jiště, ale ještli to má náš dárešek, milášku, tak ho doštanou škřetové, glum! Najdou ho a přijdou na to, co dokáže. A pak už nikdy nebudeme v bezpečí, glum! Někdo že škřetů ši ho navlíkne a nikdo ho neuvidí. Ani naše byštrožraké oči ši ho nevšimnou, a on se nepožorovaně připlíží a rafne náš, glum, glum! Tak radši přeštaňme rožkládat a pošpěšme si, muj milášku. Jestli šel Pytlík tím šmerem, musíme šebou hodit! Honem! Není to už daleko! Švihneme sebou!" Glum vyskočil a vyrazil dlouhými šouravými kroky. Bilbo si pospíšil za ním, stále opatrně, třebaže se teď bál především, aby nezakopl o nějakou další překážku a nenatropil při pádu hluk. Hlavou mu vířily naděje i pochybnosti. Zdálo se, že prsten, který má na prstě, je kouzelný prsten: dělá vás neviditelným! Slýchal už samozřejmě o takových věcech v prastarých zkazkách, ale pořád ještě nemohl věřit tomu, že by podobný prsten opravdu našel čirou náhodou. A přece jen: Glum se svýma bystrýma očima ho před chvílí minul na pouhý krok od něho! Pokračovali v cestě, Glum šouravé pleskal nohama napřed, šišlal a proklínal, a Bilbo se za nim tichounce kradl, jak jenom hobit dokáže. Brzy dospěli do míst, kde si Bilbo cestou dolu všiml postranních chodeb po obou stranách. Glum je okamžitě začal počítat. "Jedna nalevo, tak. Jedna napravo, tak. Dvě napravo, jište. Dvě nalevo, jiště, jiště." A tak pořád dál. Když počet vzrůstal, Glum zpomalil a začal se třást a pofňukávat; čím dál se vzdaloval od své vody, tím větší dostával strach. Mohli tu kolem být skřetové, a on ztratil svůj prsten. Nakonec se zastavil u nízkého průchodu po levé straně cestou nahoru. "Šedm napravo, jište. Šest nalevo, jište!" šeptal si. "Tady to je. Tudy vede ta cesta k zadním vrátkám, jište. Tímhle průchodem!" Nakoukl tam a vzápětí ucouvl. "Jenomže tam nešmíme, muj 48
milášku. Šou tam škřetové. Špoušta škřetů. Poznáváme to po čichu. Ššš! Co si pošneme! Sakra, zatraceně! Musíme počkat, tady, milášku, počkáme a uvidíme." Tak uvázli na mrtvém bodě. Glum přece jen přivedl Bilba k východu ven, jenomže Bilbo jím nemohl projít! Právě uprostřed průchodu dřepěl rozcapený Glum a oči mu studeně svítily v hlavě, když jí kymácel mezi koleny ze strany na stranu. Bilbo se odplížil od stěny tišeji než myška, ale Glum okamžitě ztuhl, začenichal a oči mu zezelenaly. Tiše, ale hrozivě zašišlal. Hobita vidět nemohl, ale byl teď na stráži a měl i jiné smysly zbystřené temnotou: sluch a čich. Zdálo se, že se tiskne až k zemi, s placatýma rukama roztaženýma a s hlavou vystrčenou vpřed, s nosem skoro těsně na kameni. Třebaže se v přísvitu svých vlastních očí rýsoval jenom jako černý stín, Bilbovi bylo zřejmé, že je napjatý jako tětiva luku, jenjen vystřelit Hobit skoro přestal dýchat a ztuhl sám. Bylo to zoufalé. Musel pryč, ven z té děsivé tmy, dokud mu je. Ne, to by nebyl fér boj. Bilbo teď byl neviditelný. A Glum neměl meč. A dosud vlastně hobitovi nehrozil zabitím, ani se o to zatím nepokusil. A byl to osamělý, ztracený ubožák. Bilbovi se vzedmula v srdci vlna náhlého pochopení, soucitu smíšeného s hrůzou: představil si rázem tu nekonečnou řadu dní beze světla, bez naděje na něco lepšího, to tvrdé kamení, studené ryby, plížení a šišlavý šepot. To všechno mu proletělo hlavou jako blesk. Zachvěl se.. Musel bojovat. Musel probodnout toho hnusného netvora, vypíchnout mu oči, zabít ho. Vždyť netvor chtěl zabít jeho. A pak náhle v druhém záblesku jako by sebral novou sílu a rozhodnost - a skočil. Na člověka by to nebyl žádný velký skok, ale byl to skok do tmy. Přeletěl rovnou přes Glumovu hlavu, sedm stop vpřed a tři stopy do výšky; sice to nevěděl, ale div si přitom nerozbil hlavu o nízký strop průchodu. Glum se vrhl dozadu a chňapl po hobitovi, který letěl přes něj, ale pozdě: ruce mu hrábly do prázdna a Bilbo, který šťastně dopadl na své silné nožky, si to už metelil novým tunelem. Ani se neohlédl, co Glum dělá. Nejdřív mu šišlal a spílal skoro v patách, ale pak to přešlo. Najednou se ozvalo zavytí, při kterém stydla krev, plné nenávisti a zoufalství. Glum byl poražen. Neodvážil se už dál. Přišel o všechno: přišel o kořist i o jedinou věc, na které kdy lpěl, o svůj dárešek, o svého miláška. Bilbo při tom výkřiku ucítil srdce až v hrdle, ale utíkal pořád dál. Teď se za ním ozval hlas, slabý jako ozvěna, ale dosud výhružný: "Žlodej, žlodej, žlodej! Pytlík! Nenávidíme ho, nenávidíme ho až navěky!" Pak se rozhostilo ticho. Ale i to připadalo Bilbovi hrozivé. "Jestli jsou skřeti tak blízko, že je Glum vyčenichal," pomyslel si, "tak slyšeli jeho
49
vytí a spílání. Teď opatrně, nebo tě tahle cesta zavede do ještě horší šlamastyky!" Chodba byla nízká a nahrubo proražená. Pro hobita nebylo zvlášť těžké pohybovat se v ní, až na to, že si přes veškerou opatrnost znovu párkrát narazil prsty u nohou o šeredné špičaté kameny na zemi. "Pro skřety je trochu nízká, aspoň pro ty veliké." myslel si Bilbo, poněvadž nevěděl, že i velcí skřeti, horští šotouši, běhají obrovskou rychlostí v takovém předklonu, že se rukama skoro dotýkají země. Po chvíli chodba, která se až dosud svažovala, začala znovu stoupat a brzy vedla příkře vzhůru. To zpomalilo Bilbův postup. Ale konečný příkrý sráz skončil, chodba zahnula a znovu se sklonila dolu, a tam na úpatí krátkého svahu uviděl, jak za dalším zákrutem prosvítá nějaké světlo. Ne rudé světlo jako oheň či lucerna, ale bílé světlo jako pod širým nebem. Teď se Bilbo dal do běhu. Uháněl tak rychle, jak jen ho nohy nesly, proběhl posledním zákrutem a náhle se octl na otevřeném prostranství, které mu po vší té tmě připadalo oslnivé jasné. Ve skutečnosti to byly pouze sluneční paprsky, vnikající dovnitř velkými otevřenými kamennými dveřmi. Bilbo zamrkal a pak náhle uviděl skřety: skřety v plné zbroji s tasenými meči, kteří seděli přímo ve dveřích a hlídali s vyvalenýma očima chodbu, jež k tem dveřím vedla, byli ve střehu, vyburcovaní, připravení na všechno. Spatřili ho Dráv, než on spatřil je. Ano, uviděli ho. Ať už to byla náhoda nebo poslední trik prstenu, než si zvykl na nového pána, najednou jej hobit neměl na prste. Skřeti se s jásotem vrhli k němu. Bilbo pocítil bodnutí strachu a pocitu porážky jako ozvěnu Glumovy bídy, zapomněl dokonce tasit meč a strčil si ruce do kapes. Ale prsten tam pořád ještě byl, v levé kapse, a znovu mu vklouzl na prst. Skřeti se zarazili. Po Bilbovi najednou nebylo ani stopy. Zmizel jim. Zaječeli dvakrát hlasitěji než předtím, ale ne už jásavě. "Kde je?" křičeli. "Vrátil se do chodby!" vřeštěli někteří. "Tudy!" hulákali jedni. "Tamhletudy!" ječeli druzí. "Hlídejte dveře!" zařval jejich velitel. Píšťalky hvízdaly, brnění řinčelo, meče chřestily, skřetové proklínali a pobíhali sem a tam, padali jeden přes druhého a soptili vzteky. Strhl se strašný povyk, pokřik a mela. Bilbo se hrozne vyděsil, ale měl dost rozumu, aby pochopil, co se stalo, takže vklouzl za veliký sud s pitím pro skřetí stráže, a tak se vyhnul srážce s nimi, ušlapání i tomu, že by ho nahmátli a polapili. "Musím se dostat ke dveřím, musím se dostat ke dveřím!" opakoval si v jednom kuse, ale trvalo mu dlouho, než se odhodlal pokusit se 50
o to. Pak to vypadalo jako nějaká hrozná hra na slepou bábu. Všude byla spousta pobíhajících skřetů a chudák malý hobit uhýbal sem a tam; byl poražen jedním skřetem, který nemohl pochopit, do čeho to vrazil; odlezl odtamtud po čtyřech, proklouzl právě včas mezi nohama skřetího velitele, vstal a rozběhl se ke dveřím. Byly dosud pootevřené, ale nějaký skřet je už málem přibouchl. Bilbo jimi zacloumal, ale nemohl jimi pohnout. Snažil se protáhnout zbylou škvírou. Protahoval se a protahoval, jenomže uvízl! Bylo to děsné. Knoflíky se mu zachytily mezi okrajem dveří a jejich pažením. Viděl ven do volné krajiny: vedlo tam pár schodů do úzkého údolíčka mezi vysokými horami; slunce právě vysvitlo za mrakem a jasně ozařovalo vnější stranu dveří - jenže se nemohl dostat ven. Náhle jeden ze skřetů uvnitř zařval: "U dveří je nějaký stín. Někdo je venku!" Bilbo ucítil srdce až v hrdle. Ze vší síly sebou zavrtěl. Knoflíky se rozletěly na všechny strany. Byl venku, s potrhaným kabátem a vestou, skákal dolu po schodech jako kamzík, zatímco zmatení skřeti dosud sbírali na prahu jeho pěkné mosazné knoflíky. Samozřejmě se brzy pustili za ním, s houkáním a pokřikováním, a pronásledovali ho mezi stromy. Jenomže skřetové nesnášejí slunce; třesou se jim z něho nohy a motá se jim hlava. Nemohli Bilba s navlečeným prstenem objevit, protože se jim proplétal mezi stíny stromu, běžel rychle a tiše a vyhýbal se slunci, a tak se brzy s bručením a proklínáním vrátili na stráž ke dveřím. Bilbo jim unikl. (Noemi Pellarová) Otázky a úkoly: 1. Vysvětlete, proč si Glum vybral zrovna jeskyni jako své útočiště. 2. Myslíte si, že byla Bilbova poslední otázka férová? Vysvětete proč. 3. Jak na vás působí jednotlivé postavy ukázky? Pokuste se o jejich charakteristiku. (Anna Šmídová)
51
Jaký žánr vyjadřují tyto obrázky?
52
,
53
Cesta kolem světa za 80 dní Jules Verne Jules Verne - Celým jménem Jules Gabriel Verne, francouzský spisovatel a dramatik, se narodil 8. února 1828 a zemřel 24. března 1905 ve Francii. Již v mládí se pokoušel Verne o literární činnost. Vystudoval práva a po ukončení studia se živil jako obchodník s akciemi. V roce 1862 se však seznámil s nakladatelem Pièrre-Jules Hetzelem, který vydal jeho dobrodružný román Pět neděl v balóně. Ten měl obrovský úspěch, a proto nakladatel nabídl Vernovi exkluzivní smlouvu na dvacet let. Tato smlouva Verna finančně zajistila a umožnila mu živit se pouze psaním Verne je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury. Mezi nejznámější díla patří např. Tajuplný ostrov, 2000 mil pod mořem, Cesta do středu země a Cesta kolem světa za 80 dní. (Adam Křivka) Dobrodružný román – Dobrodružný román je žánrová podoba románu vyznačující se poutavým, dramatickým dějem, větveným do překvapivých situací a kolizí se silně zdůrazněnými motivy nebezpečí. Dobrodružný román může obsahovat např. prvky fantastické, kriminální či cestopisné. Prvky dobrodružného románu můžeme najít již v antice např. Homérova Odyssea, ve středověké literatuře (rytířský román) ale nejvíce se s nimi setkáváme v 19. a 20. Století např. Daniel Defoe – Robinson Crusoe, Jack London – Bílý tesák, Karel May- Vinnetou nebo Eduard Štorch – Lovci mamutů. (Magdaléna Hlaváčková) Úryvek z knihy - Pan Fogg hraje v Reformím klubu „whist“ s ostatními členy klubu. Dojde slovo na fámu, že se zeměkoule zmenšila: „Teď je řada na vás pane Stuarte“ řekl Phileas Fogg. Nedůvěřivý Stuart však nebyl přesvědčen, a když dohráli patrii, začal znovu: „Je třeba uznat, pane Ralphe, že se vám povedl dobrý vtip, když jste řekl, že se zeměkoule zmenšila. A tak tedy, protože se dnes dá objet za 3 měsíce…“ „Za pouhých 80 dní“ řekl Phileas Fogg. 54
„Opravdu pánové“ dodal John Sullivan, „za 80 dní, od té doby, co byla zahájena doprava na úseku trati Great Indian Peninsular Railway mezi Rothálem a Alláhábádem, a zde je výpočet, který sestavil Morning Chronicle:
Věděli jste, že Cesta kolem světa za 80 dní byla i filmována. Postaral se o to v roce 2004 americký režisér Frank Coraci.
V hlavních rolích se objevily hvězdy jako například Steve Coogan, Arnold Schwarzenegge r a nebo Jackie Chan
Z Londýna do Suzeu přes Moint Cenis a Brindisi, železnicí a lodí - 7 dní Ze Suezu pře Bombaje, lodí - 13 dní Z Bombaje do Kalkaty, železnicí – 3 dni Z Kalkaty do Hongkongu (Čína), lodí – 13 dní Z Hongkongu do Jokohamy (Japonsko), lodí – 6 dní Z Jokohamy do San Francisca, lodí – 22 dní Ze San Francisca do New Yorku, železnicí – 7 dní Z New Yorku do Londýna, lodí a železnicí – 9 dní _______________ Celkem 80 dní“ „Ano, osmdesát dní!“ zvolal Andrew Stuart, který z nepozornosti přebil hlavní kartu. „Ale nepočítaje v to špatné počasí, protivítr, ztroskotání, vykolejení vlaku atd.“ „Se vším všudy,“ odpověděl Phileas Fogg pokračuje ve hře, neboť tentokrát už rozhovor whistu neustoupil. „I když Indové nebo Indiáni vytrhávají koleje,“ zvolal Andrew Stuart, „i když zastavují vlaky, vylupují poštovní vozy a stahují cestujícím kůži z hlavy!“ „Se vším všudy“ odpověděl Phileas Fogg, vyložil karty na stůl a dodal: „Dva hlavní trumfy.“ Adnrew Stuart, který měl nyní rozdávat, sebral karty ze stolu a řekl: „Teoreticky vzato, máte pravdu, pane Foggu, ale v praxi…“ „V praxi také, pane Stuarte“ „To bych rád viděl“ „To záleží jen na vás. Pojeďme spolu.“ „Bůh mě chraň!“ zvolal Stuart. „Ale vsadil bych se o čtyři tisíce liber (100 000 franků), že taková cesta, konaná za těchto podmínek, je nemožná.“ „Naopak, je docela možná,“ odpověděl pan Fogg. „Dobrá, tak ji tedy vykonejte!“ „Cestu kolem světa za osmdesát dní?“ „Ano.“ „Souhlasím.“ „A kdy?“ „Hned.“ „To je šílenství,“ zvolal Andrew Stuart, kterého spoluhráčova umírněnost začínala znepokojovat. „Poslyšte, pojďme raději hrát!“ 55
„Dávejte tedy znovu, odpověděl Phileas Fogg, „protože je špatně rozdáno“ Andrew stuart vzal znovu karty chvějící se rukou a potom je nenadále položil na stůl. „Nu tak dobrá pane Foggu,“ řekl, „budiž, sázím se o čtyři tisíce liber!“ „Můj milý Stuarte,“ řekl Fallentin, „uklidněte se. To přece nemyslíte vážně.“ „Když řeknu, že se sázím“ odpověděl mu Andrew Stuart, „myslím to vždycky vážně.“ „Budiž,“ řekl pan Fogg a obraceje se ke svým kolegům pokračoval: „Mám dvacet tisíc liber (500 000 franků) uložených u bratří Baringových. Rád se o ně vsadím…“ „Dvacet tisíc liber!“ zvolal John Sullivan. „Dvacet tisíc liber, o které vás může připravit nějaké nepředvídatelné zdržení!“ „Nic nepředvídatelného neexistuje,“ odpověděl mu prostě Phileas Fogg. „Ale pane Foggu, ta doba osmdesáti dní je počítána jen jako minimální čas!“ „Dobře využité minimum postačí na všechno.“ „Aby se však nepřekročilo, je nutno skákat s matematickou přesností z vlaků na parníky a z parníků na vlaky!“ „Budu tedy skákat s matematickou přesností. „Žertujete!“ „Správný Angličan nikdy nežertuje, pokud jde o tak vážnou věc jako je sázka,“ odpověděl Phileas Fogg. „Sázím se o dvacet tisíc liber proti komukoli, že vykonám cestu kolem světa za osmdesát dní nebo méně, tj. za tisíc devět set dvacet hodin neboli za sto patnáct tisíc hodin dvě stě minut. Přijímáte?“ „Přijímáme,“ odpověděli pánové Stuart Fallentin, Sullivan, Flanagan a Ralph, když se předtím mezi sebou dohodli. 56
(Matěj Čížek)
„Dobrá,“ řekl pan „Fogg, „vlak do Doveru odjíždí v osm hodin čtyřicet pět minut. Tím pojedu“ „Ještě dnes večer?“ „Ještě dnes večer,“ odpověděl Phileas Fogg. „To znamená,“ řekl, nahlížeje do kapesního kalendáře, „poněvadž dnes je středa druhého října, že musím být zpátky v Londýně, v tomto salóně Reformního klubu, v sobotu jednadvacátého prosince v osm hodin čtyřicet pět minut večer, jinak dvacet tisíc liber, které mám nyní uloženy na svém účtě u bratří Baringů, bude právoplatně patřit vám, pánové. Zde je šek na onu částku. Byl pořízen zápis o sázce a na místě podepsán všemi zúčastněnými. Phileas Fogg zůstal klidný. Jistě se nesázel proto, aby vyhrál, a vsadil oněch dvacet tisíc liber – polovinu svého jmění – jen s vědomím, že bude moci druhou polovinu na to, aby se zhostil nesnadného, nechceme-li říct neproveditelného úkolu. Zdálo se, že jeho soupeři jsou rozrušeni, ne výší sázky, nýbrž proto, že zápas za takových podmínek jim byl jaksi proti mysli. Odbilo sedm hodin. Navrhli panu Foggovi, že přeruší partii whistu, aby mu umožnili vykonat přípravy k odjezdu. „Já jsem vždycky připraven,“ odpověděl jim chladnokrevný gentleman, a rozdávaje karty, dodal: „Obracím káro. Vynášíte, pane Stuarte.“ (Bára Kolinská) Otázky a úkoly: 1. Kdo sestavil výpočet dní a měst? 2. Jak dlouho trvala cesta z Jokohamy do San Franciska? 3. Jak se jmenovala karetní hra, kterou hrál pan Fogg s kolegy? 4. Vyjmenujte všechny postavy z uvedené ukázky 5. Vyjmenujte dopravní prostředky, kterými se přepravovali. (Barbora Balvínová)
57
