Hájková Markéta
Filozofie výchovy
ZS 2006/2007
ÚVAHY O POSTMODERNÍ DOBĚ Zygmunt Bauman (SLON, Praha 1995)
O autorovi Jde o sociologa polského původu, žijícího od roku 1971 ve Velké Británii, autora několika desítek knih zásadního významu pro humanitní vědy a atraktivních i pro čtenáře zcela neprofesionální. Jeho umístění v čele řady významných není zdaleka dáno jen šťastnou shodou, že písmeny B a A téměř počínáme abecedu. Bauman je skutečně světově proslulý, ačkoliv vrchol jeho vědeckého usilování je poněkud paradoxně situován až do druhé půle jeho života. Všechny své zásadní knihy napsal vlastně až v době, kdy odešel „na zasloužený odpočinek“: zproštěn akademických povinností začíná psát sérii knih, jež jsou věnovány jedinému tématu – proměnám naší společnosti v druhé polovině 20. století (sem patří i Úvahy o postmoderní době). (Miloslav Petrusek, Vesmír 85, 627, 2006/10)
Spor o postmodernitu O tom, co je postmodernita se mezi vědci vedou spory. Je jasné, že se náš dnešní svět liší od toho, kterému se říkalo moderní. Je tedy nutné naši dobu nějakým způsobem vydělit i pojmenováním. Jak se vlastně naše doba liší od moderní? Z.B. odpovídá. Na svět můžeme nahlížet z perspektivy státní správy. Z toho pak plynou 3 důsledky pro model světa. 1. Svět je celek, totalita – obsahuje vše nutné pro své fungování (společnost, kultura). 2. Je spojitý celek – má tvar a podobu mechanismu, přičemž je nepřítomna mnohoznačnost, tedy vše má jednoznačný návod jak dospět k nějaké vizi, činnosti jsou integrované, v principech nezbytných pro přežití či přetrvání celku panuje všeobecná shoda. 3. Svět je situován v čase kumulativním (co v něm probíhá tam zůstává pro další ovlivňování), orientovaném, finálním. Modernita funguje jako projekt. Postmodernita je pak zánikem projektu (zítřek bude jiný než dnešek, dějiny došly ke svému konci, budoucnost se bude lišit od dneška). Normativní regulace občana se mění ve svádění konzumenta, ideová indokrinace v reklamu a legitimizace podléhá masovým médiím. Univerzalita projektu vyžaduje moc s univerzálními autoritami (dnes však dochází k rozkladu a ochablosti státní moci). Moderní civilizace měla své vnitřní rozpory a postupně se ztrácela důvěra v projekt dokonalé společnosti. Modernita chtěla kulturu bojovnou a podezíravou, skeptickou, nespokojenou, rozhněvanou. 1
Hájková Markéta
Filozofie výchovy
ZS 2006/2007
Vyhlásila válku iluzím, fantaziím a vědomým lžím. Optimismus k budoucnosti živila pesimismem k současnosti. Od kritiky svých výkonů se dostala ke kritice svých záměrů. Dnes je nutné se vymanit z myšlenkových návyků a stereotypů. Lidská skutečnost je shluk spontáních a slabě koordinovaných procesů, soubor možností nikdy zcela určitých a determinovaných.
Postmoderní osobnostní vzorce Postmodernita v sobě zahrnuje určitý životní styl odlišný od dřívějšího. Je charakterizován svou nespojitostí, fragmentizací a epizodičností činností. Jde o určitou etapu vývoje individuí i společenských vztahů. Mobilita občanů roste a spolu s ní i městská anonymita (člověk se lépe skryje, ale zároveň může snáz najít své místo). Každý hledá svou identitu. Identita je úkol, který má být vykonán, nelze před ním uniknout. Identita je chápána jako odlišení se od ostatních a zároveň jakási kontinuita osobnosti (trvání jejích charakteristických rysů bez ohledu na okolnosti). Identitu je nutno odhalit a budovat (není tedy dána, ale každý k ní musí dojít sám). Moderní život jako pouť Poutí jako takovou může být život sám. Musí však mít nějaký cíl a cesty, jakými k němu lze dospět. Člověk si pak utváří plán, podle kterého chce k cíli dospět. To je ovšem možné pouze v případě, že je svět určitým způsobem uspořádaný a některé události jsou více pravděpodobné než jiné (aby bylo možné předpokládat, jakým směrem se bude cesta ubírat). Předpokladem je tedy znalost budoucnosti na základě dnešních událostí. To už ovšem v dnešní době (ani v modernitě) neplatí. Nelze předvídat. „Tulák“ životem tedy ztrácí svůj smysl. Nelze putovat. Epizodičnost a nekonsekventnost Postmodernita ztratila sociální struktury (jakýsi rámec, se kterým je nutné počítat). Vztahy nejsou konstantní ani kontinuální. Existuje jen soubor za sebou jdoucích epizod, které mohou stát i vedle sebe. Epizoda je cosi, co začíná v úplné svobodě a nezanechává neodvratné následky (stejně jako epizody seriálu, u kterých není nutné vidět předchozí, aby byl smysl příběhu zachován a pochopen). Životní úspěch je spojován s elasticitou zájmů, rychlostí jejich změny, pružnou adaptací, připraveností učit se, schopností zapomínat už nepoužitelné. Z toho plyne absence přesně vymezené identity tak, jak byla popsána, naopak, čím je neurčitější, tím lépe pro jejího nositele. Postmodernita tedy žádá absenci identity. S elasticitou zájmů přichází také elasticita mezilidských vztahů. Počítá se s jejich dočasností (dokud přinášejí uspokojení, trvají). Souběžná láska je tedy dovolena, protože pouze uspokojuje určité potřeby jedince, stejně tak plastický sex, protože se neváže na zakládání rodiny, jen uspokojuje lidské potřeby. Dalšími znaky postmodernity jsou každodenní lekce pomíjivosti života (smrt je jen epizoda bez 2
Hájková Markéta
Filozofie výchovy
ZS 2006/2007
trvalých následků, dočasné zmizení), nedefinitivnost pomíjení (jen ztrácení hodnoty). Odevšad se na nás hrnou slova, která se postupem času stávají pouhým smetím, odpadkem civilizace (stejně tak hudba a umění). Otázkou je, jak odlišit v záplavě slov to důležité. Uvnitř nasycenosti informacemi je prázdnota (smyslová, významová a emocionální). Postmodernita nemá páteř, žádnou hlubinnou strukturu nebo hlavní článek či dominantní vzorec. Není se tedy o co opřít. Neexistuje cíl cílů, žádný určitý směr, kterým se má člověk vydat. Zevloun Lidé nás neustále míjí a my o nich nic nevíme. Nevědění ale také dává šanci fantazii, protože smysl toho, co vidíme je nedopovězený a neověřitelný (vidíme, že někdo utíká na autobus, muž zdraví ženu, ale nevíme, co předcházelo a co bude následovat). Můžeme tedy popustit uzdu své fantazie a vykládat si události různě. Zevloun všechny vidí, ale zároveň zůstává neviděn, skryt v davu. On se ale součástí davu necítí. Je tvořitelem lidských děl, ale jeho rozhodnutí nijak osudy těchto lidí neovlivňuje, může tedy zůstat klidný a bez obav. Je to tedy hra představivosti bez následků. Městský zevloun představuje prožitek úplné svobody. Svět je jen divadlem a lidé jsou herci, se kterými je možné hrát nejrůznější scénáře. Tento kulturní vzorec je výtvorem anonymity. Dříve byl jen výsadou elity, dnes je umožněn všem, pokud mají trochu času a chuť. Tulák V dřívějších dobách byl tulák čímsi nežádoucím. Neměl totiž žádný cíl a jen tak se toulal po kraji, což neodpovídalo dobovým vzorcům chování (s jasným cílem a strukturou, jak k němu dojít). Tulák je podstatnou část života na cestě. Jen se zastavuje, aby zastávku později opět opustil. Neví, kam jej putování dovede a ani ho to netrápí. Smysl života získává ze samotné potulky. Svět kolem se neustále mění a není tedy možné plánovat svou cestu příliš dopředu (pouze chvíli dopředu). Není ani žádný cíl, kam mířit, cesty jsou klikaté. Nejdůležitější je vytěžit co nejvíce z každého zastavení. Tulák se nikdy nezastavuje na příliš dlouhou dobu, protože ho lákají ještě nepoznané kraje a možnosti. Nikam nenáleží, nesnaží se nikam patřit. Přitom je se svým životem spokojen a pln očekávání. Turista Turista vyjíždí z domu, aby vyhledával dojmy a vyprávění o dojmech. Na nich mu záleží. Přitom cestovat nemusí, protože má domov, místo, kam se vždy znovu vrátí. Cestuje, protože chce. Turista platí za to, aby mohl zažívat, co chce. Svět mu za to musí dávat, co od něj turista žádá (domorodci mu musí sklánět poklony). Jde o skutečné divadlo o tom, jak to na tom či onom místě chodí, ale zároveň si turista žádá, aby divadlo bylo podle jeho představ. Turista touží po něčem, co ještě nikdy neměl (jiní lidé, jiné zkušenosti, něco, co se liší od jeho každodennosti). Nové věci zaznamenává (na film, fotoaparát, do paměti). Snaží se nahlédnout pod 3
Hájková Markéta
Filozofie výchovy
ZS 2006/2007
slupky ostatních, přitom ale nechce poodhalit tu svou (proč taky, vždyť ti ostatní jsou tu pro něj, ne on pro ně). Necítí žádnou odpovědnost za dění okolo sebe (je tu jen návštěvě). Turista si ve světě připadá v bezpečí. Svůj domov si totiž bere s sebou (bydlí v hotelu), má se kam vrátit a má k dispozici peníze. Na turisty se tak nabaluje obrovský turistický průmysl, který jim vytváří nejrůznější cestičky plné dojmů a přitom oproštěné od náhody, která by jim mohla ublížit. Hráč Hra v sobě skrývá mnoho kroků, které jsou výsledkem mnoha předchozích a přitom v sobě stále skrývají dost neurčitosti. V každé hře je navíc riziko prostupující celým dnešním světem. Není jisté, jaké karty hráč dostane, ale je důležité, jak s nimi potom naloží, co dokáže zahrát (kdo koho přechytračí). Hra má daná pravidla, jež je nutné dodržovat, jejich překračování není žádoucí a je sankcionováno. Jde o výhru. Cokoli hráč činí, činí pro výhru (spolupráce s partnerem, boj se soupeřem, není místo pro sympatie, lítost a vzájemnou pomoc). Hra končí ve chvíli, kdy je znám vítěz (soupeři by si měli podat ruce, co se stalo mezi dvěma hvizdy je zapomenuto). Prohra ale není definitivní. Hra se může opakovat a soupeři na jejím začátku stanou s čistým štítem, nepoznamenaní předešlou porážkou, protože skóre se počítá zase od nuly. Hra samotná se skládá ze série těchto menších her. Série tnemá přirozený konec. Každý z nás je v postmoderním světě hráčem, ať chceme nebo nechceme. Karty nám rozdává život a je na nás, jak hru rozehrajeme. Spojitost nedosažitelná, a proto vytoužená Osobnostní vzorce mají posmoderní charakter díky okolnostem. Na rozdíl od dřívější doby se praktikují veřejně a přitom nevyvolávají neklid. Nejsou od sebe odděleny, ale všechny mohou fungovat u jednoho člověka. Přitom každý vzorec ukazuje jinou cestu. Z toho plyne rozpor a věčná nespokojenost se sebou samým, stesk po jakémkoli zjednodušení a potřeba hlavního článku. Existuje možnost tvarování identity do spokojenosti, ale každá z forem je nestálá. Proto vzniká potřeba najít někoho, kdo převezme odpovědnost za její správné formování.
Postmoderní příhody těla Člověk je směsí myšlenek a citů, které jsou určitým způsobem propojeny se společností. Ale ani jeho tělo nezůstává vlivu společnosti ušetřeno. Společnost mu vtiskuje tvar, je tedy také společenským produktem. Modernita formovala tělo jako dělníka a vojáka. Vše mělo svůj řád a školy a jiné instituce sloužily k předávání tohoto řádu lidem. Kdo neprošel továrnou nebo kasárnami, byl nedůvěryhodný, protože tomu tak zřejmě bylo proto, že měl slabé tělo. Dnes najednou zmizel dozorce, donucovací moc, která lidem dávala určení a jistotu. Vnější dozor je
4
Hájková Markéta
Filozofie výchovy
ZS 2006/2007
nahrazen dozorem vnitřním, vlastním dohledem a sebekontrolou. Tělo je osobním vlastnictvím a jeho kultivace je věcí vlastníka. Člověk je tedy sám sobě dozorcem i učitelem. Musí se starat, aby jeho tělo nezrezavělo, zatuhlo nebo seschlo. Měl by se tedy sám rozhodovat, co svému tělu dopřeje, v jaké míře a jak často. Jenže člověk je tvor nerozhodný, nastupuje tedy trh, který nabízí určité osvobození od této volby a přemýšlení o jejích důsledcích. Trh se stává dodavatelem statků a člověk sběratelem prožitků. Tělo konzumuje a stravuje zážitky nabízené trhem. Stává se nástrojem rozkoše. Jeho výkonost je posuzována podle toho, jak je schopno rozkoše nabízet. Výkonné tělo má být vnímavé, schopné vstřebávat rozkoše všeho druhu K tomu se ale musí také cvičit. Přitom vznikají stále nové a nové potřeby odreagování. Vzniká tedy obava, že tělo vrcholu rozkoše nikdy nedosáhne, a zároveň se člověk zase obává toho, co by po vrcholu rozkoše přišlo (po dosažení vrcholu už existuje jen cesta dolů). Co všechno může tělu a člověku jako sběrateli prožitků nabídnout okolní svět a jiní lidé? Jiní jsou zdrojem odlišné a dosud nepoznané rozkoše. Sběratel prožitků si žádá po podnětech chuť a vůni (osobitou, neopakovatelnou a odlišnou), která by pro něj byla zdrojem rozkoše. Je dokonce ochoten jim v tom napomáhat.
Mezi námi neznámými, aneb o cizích v (post)moderní době Moderní život je život městský. V něm je mnoho cestiček, mezi kterými se musí volit. Na každé cestě je možné najít signály, které je ale třeba správně interpretovat. Přitom tu svou cestičku musí každý vychodit mezi mnoha jinými, které tu jeho různě křižují. Přitom záměrům jiných lidí není úplně možné porozumět (ani tomu, jak chodí po svých cestičkách), jejich pohyby nelze předvídat (což má svá rizika a vkládá do života prvek náhody). Ve městě číhá mnoho dobrodružství a ohrožení a jeho obyvatel se snaží dobrodružství beze zbytku využít a přitom zůstat v rovnováze s ohroženími. Jak se tedy mezi cizími pohybovat? Buď je možné redukovat prvek překvapení, nebo jej zbavit svého významu (změnit pohyby cizích v beztvaré pozadí a zrutinizovat tak svět cizoty, zbavit ho nahodilosti). Město nabízí rozkoše všem (povrchnost, emocionální plytkost, dělení času na nespojité fragmenty). Svazky jsou nezávazné pro budoucnost. Lidé kolem sebe chodí, ale jsou si jen pouhými povrchy, nikdo nenahlédne, co se skrývá pod ním. Nikdo o to možná ani nestojí, protože musí v množství lidí okolo sebe stále tušit léčku, promýšlet riziko každého pohybu.
Morálka bez etiky Z našich životů se vytrácí Bůh, který ale ke společnosti patří. Bůh nám dával etiku a morálku. V dnešním chaosu je nutné hledat morálku také jinde. Morálka se dnes zdá být nahodilá. Ve společnosti bez cíle a základů může být jen morálka eticky nefundovaná ( tzn. také nekontrolovatelná, nepředvídatelná). Tvoří se sama a proto se může také 5
Hájková Markéta
Filozofie výchovy
ZS 2006/2007
sama zrušit. Proto je nutné stanout tváří v tvář odpovědnosti a vytvořit autonomní společnost (mravní subjekt buduje své etické základy v procesu sebekonstruování. Morálka je řád, který lidem říká, co je jejich povinností (plnit dobro). Stojíme tváří v tvář morální autonomii, to znamená morální odpovědnosti, které se nelze zříci. Krize etiky tedy neznamená krizi morálky a postmodernita tak může být věkem morálky.
Důsledky pro výchovu Z předchozího textu vyplývá několik věcí, které jsou potřebné pro přežití v postmoderním světě. Učitelé, jako poskytovatelé vzdělání by je měli ve své práci s dětmi a dospívajícími reflektovat. 1. Orientovat se v záplavě informací (umět odlišit podstatné od nepodstatného). 2. Budovat a formovat si vlastní identitu, která umožní kontinuitu osobnosti (mít vlastní hodnoty a názory, být jedinečný) a přitom vyhoví nárokům doby (častá změna zaměstnání, celoživotní učení apod.). 3. Starat se o své tělo (správná životospráva, přiměřenost rozkoše, kritické uvažování nad nabízenými produkty a radami). 4. Budovat odpovědnou autonomní morálku (vštěpovat žádoucí hodnoty a vzorce chování, pěstování svědomí apod.).
6
