ÚSTAVU V SOBĚ NEZAPŘU

ÚSTAVU V SOBĚ NEZAPŘU TEXT: VINCENT BELEJ, EVA SEDLÁČKOVÁ

FOTO: JIŘÍ SALIK SLÁMA/MF DNES

INTERVIEW OF THE MONTH

INTERVIEW OF THE MONTH

ELIŠKA WAGNEROVÁ, SENÁTORKA (NEZ.)

1948 1974 1975 1976 1977 1982 1989 1984–1989

INTERVIEW OF THE MONTH >

Upřímná, přímá, ráda jde rovnou k věci, nesnáší pochlebování, které ji uvádí ji do rozpaků. S každým jedná na rovinu. Slušně, jasně, věcně. Nadevše ctí spravedlnost a principy Ústavy. Vrcholná politička.

J

méno Elišky Wagnerové je spjato zejména s  Ústavním soudem. Kredit, který během dlouholetého působení v  soudnictví získala, se loni rozhodla proměnit za možnost hlídat ústavnost tuzemské politiky v roli senátorky. Ve světě, kde se o sobě nepochybuje a pečlivá volba slov či názorová konzistence jsou výjimkou, to nebude mít snadné. Stoupenci účelových ohýbání zákonů s ní naštěstí také ne. Proč není ve vrcholné politice více žen? To je otázka. Myslím, že ženy o  to vlastně ani samy nemají zájem. Tady je potřeba ptát se proč. Podle mě u nás stále ještě platí jakési rozdělení rolí. A vrcholná politika s sebou nese plné nasazení – víkendy, dovolená, noci, zahraniční i domácí cesty, na což ženy nemají kapacitu, mají-li zvládat i svou roli v rodině. Další moment vidím v  tom, že  – zejména v poslanecké sněmovně, odkud se většinou rekrutuje vláda – je to otázka politických stran. A  politické strany, jak známo, tvoří kandidátky uvnitř strany a, co jsem slyšela (sama s tím zkušenost nemám), chce to mít ostré lokty, abyste se vůbec na kandidátku dostal, navíc na nějaké volitelné místo. I to jistě přispívá k  tomu, že se ženy nakonec do vrcholných pater nedostávají. Protože na kandidátkách jsou spíš na těch méně volitelných místech. Zaplaťpánbůh je občas někdo zakroužkuje, ale vidím

28 | 032013

to tak: Ochota žen vrhnout se do tak náročného života je menší, a když už ta ochota je, tak zase mnohdy chybí ochota stran, které muži pojímají jako takový pánský klub a ženy mezi sebe ne vždy rádi pouští. Dalo by se to vyjádřit tak, že politika je tvořená „chlapy pro chlapy“? Dalo. Podobně to vyjádřil i Karel Čapek, který řekl, že politika odpovídá mužské mentalitě a  ženy jsou do té míry rozumné, že se do toho prostě nepouštějí. Asi měl pravdu. Kdyby se některá naše čtenářka, úspěšná manažerka, která už má děti odrostlé, rozhodla jít do politiky, bylo by pro ni cestou jít přes Senát? Samozřejmě, Senát se nabízí, protože tam mohou kandidovat zcela nezávislí kandidáti. Ovšem je to řehole. Když za vámi skutečně nestojí žádný subjekt, máte na krku celou organizaci. Je třeba mít kolem sebe jakýsi tým. Já jsem kandidovala jako nezávislá, ale s podporou Strany zelených, která mi poskytla zázemí. Takové to technické know-how, bez něhož by se tam člověk opravdu těžko pohyboval. Například, kde zadat inzerci, kde žádat o jaké povolení, všechno oběhat. Proč strany poskytují podporu nezávislým? Ukazuje se, že strany jsou ochotny poskytnout podporu právě nezávislým kandidátům, protože pochopily, že do Senátu musí kandidovat osob-

nost, která je známá, a  že stranická příslušnost až takovou roli nehraje. Pochopitelně jde o  určitý politicko-filozofický profil kandidáta – já bych například asi těžko mohla kandidovat za ODS. Strany pochopily, že je pro ně výhodou, pokud se přihlásí někdo, kdo je v regionu nějak profilovaný. Například ženy, které jsou úspěšné ve svém povolání a v tom regionu se to ví. Pak je to ku prospěchu obou stran. A  já doufám, že se totéž objeví i  na kandidátkách do poslanecké sněmovny. Strany na ně vezmou nestraníky – kvalitní osobnosti. Věříte v to? Víte, asi jim nic jiného nezbude, protože politika je personálně strašně vyprázdněná. Absolutně vyprázdněná. S tím na dlouhou dobu nevydrží, takže se budou muset nějakým způsobem otevřít. Ne každý ale chce vstoupit do strany, tak ho zkrátka budou muset na své kandidátce akceptovat jako nestraníka. Změnil by větší počet žen v politice její charakter? Já nevím. Asi ano, protože ženy by tam vnášely jiná témata. Marná sláva, jsou témata čistě mužská, jsou témata čistě ženská a pak jsou témata řekněme genderově neutrální. Ale těch čistě ženských je dneska v politice vlastně dosti málo. Někdy je to problém rozlišit. Jak to? Kupříkladu na jednom zasedání Senátu obhajovala paní poslankyně Putnová novelu vysokoškolského zákona – měl zvýhodnit vdané ženy, které porodí, a tím se jim natáhne studium. Šlo o to, aby se doba, po kterou se staraly o  dítě, nezapočítávala do délky

studia a  ony pak nemusely za delší studium platit. Sama o  sobě určitě báječná myšlenka, a čistě ženská, ale mě okamžitě napadlo: proč nejsou stejným způsobem zvýhodněni studenti (ženy i  muži), kteří třeba budou dlouhodobě nemocní? To je také odůvodněné! Tady jsem ale narazila. Vzniká jakási nerovnost, a  to se mi nelíbí. Je to pro-rodinná, pro-ženská politika, ale obecně sociální už ne. Není to obecný problém našich zákonů, že se přijímají na příliš konkrétní věci? Víte, jsou zákony, které musí být do jisté míry konkrétní – jako třeba tento, ale podle mě to mohlo být genderově neutrální. Vzpomínám na jeden příklad z  Ústavního soudu, který se týkal důchodových zápočtů pro ženy a  muže. Ženě se mateřská a  rodičovská dovolená automaticky započítávala, zatímco mužům jenom na žádost a  ještě ji museli podat v  určité, velmi omezené době. Nikdo je samozřejmě na nic neupozorňoval, a tak řada mužů splakala nad výdělkem. Tehdy se nám to podařilo nějak zneutralizovat. Potom ale přišel jiný návrh, kde šlo o  věk odchodu do důchodu ve vztahu k  počtu vychovaných dětí. Tam je to vázáno pouze na ženu, zatímco muži se věk odchodu do důchodu nesnižuje, byť třeba děti vychoval sám. To tehdy u  Ústavního soudu neprorazilo. Postavily se proti tomu pouze dvě ženy: kolegyně Formánková a  já, že nevidíme jediný důvod, proč by tady nemělo dojít k genderovému narovnání. Ten člověk (podle všeho velmi obětavý, slušný otec, který sám vychoval několik dětí) neuspěl ani ve Štrasburku. Zmapovali si, jak je to v jiných státech, a zjistili, že je to všude stejné.

od 1992 1994–1996 1996 1996–1998 1998–2002 od 1999 1999–2004 2002–2011

2002–2012 od 2012

narozena v Kladně absolvuje Právnickou fakultu Univerzity Karlovy podniková právnička advokátka složení advokátní zkoušky odchod do německého exilu přestěhování do Kanady za manželem poradkyně pro československé právo v SRN a svobodná novinářka pro Rádio Svobodná Evropa a exilový tisk členka České advokátní komory členka ODA (předsedkyně právní sekce strany) dokončuje postgraduální doktorandské studium na Katedře politologie Masarykovy univerzity soudkyně Nejvyššího soudu ČR předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a členka Legislativní rady vlády členka Vědecké rady Právnické fakulty UK členka Správní rady Masarykovy univerzity náhradní členství v  Benátské komisi (Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva) za Českou republiku soudkyně a místopředsedkyně Ústavního soudu senátorka Parlamentu ČR (předsedkyně Komise pro Ústavu ČR a  parlamentní procedury, členka Ústavně-právního výboru a  Mandátového a  imunitního výboru)

Tady vidíte, jak doznívá stereotyp „ženská-mužská“ role, který se už v  životě ve skutečnosti mění, ale legislativa je pozadu, nereaguje, vytváří tyto nerovnosti a zatím je to stále tolerováno. Časem to určitě zmizí, ale jak dlouhý čas to bude, nevím.

Víte, muže nelze zadupávat, je nutné naopak vytvořit takové podmínky, aby pro ně bylo atraktivní odejít na rodičovskou dovolenou. Pak na tom samozřejmě profitují oba dva, že? Takže jde o to zatraktivnit podmínky a ne prohlubovat stereotyp.

Nepřispívají k  tomu i  čistě ženské aktivity, které sledují výhradně „ženské zájmy“? Možná ano. Proto jsem se vždy, když jsem se s  těmito otázkami setkávala, snažila myslet na obě strany: samozřejmě, cesta je v  určitých úlevách pro člověka, který vychovává dítě, ale mělo by to být pokud možno genderově neutrální. Nemělo by záležet na tom, jestli je to žena, nebo muž.

Jsou ženy političky jiné než muži? To nevím. Jsou zkrátka ženy a  ženy. Můžu soudit jenom podle sebe a já si nemyslím, že bych se chovala výrazně jinak, než se chovají muži. Od většiny z nich se moc neliším. Zajímavé ale je, že i  když se nelišíte, jste přesto muži mnohdy považována za exota, za odlišného exota. Jakmile začnete být aktivní, už řeknou, že jste upovídaná, případně uhádaná – všechno atribu-

032013 | 29

INTERVIEW OF THE MONTH

INTERVIEW OF THE MONTH

„Žijeme v reálném světě, a ten je zlý a špatný. My jsme zlí a špatní. Proto potřebujeme zákony.“

ty, které jsou tradičně vztahovány k ženě. Přitom vy víte, že když vystupujete, tak naopak korigujete nesmysly, které tam – podle vás – před tím padaly, a chcete je nějakým způsobem narovnávat. Když totéž dělají muži – a vystupují často s ani ne příliš rozumnými argumenty –, nikdy se k  nim takový atribut nepřipne. Zato k  ženě okamžitě. A tak je to se vším. S čím třeba? Vezměte si třeba ženskou a mužskou nevěru. Dnes snad patří k  dobrému tónu, že úspěšný muž v určitém věku vymění ženu za nějaký novější, mladší model. Nikdo neřekne, že je to špatně. Kdyby totéž udělala žena, to bych tedy ráda viděla ty reakce. A tak bych mohla pokračovat do dalších a dalších oblastí... Víte, to ale není jenom záležitost politiky, je to otázka pohledu médií, veřejnosti – společnosti jako takové, protože ta to vlastně ovlivňuje. Na druhou stranu, jde o  zpětné vazby. Když politici, zejména ti vrcholní, nasadí laťku tím, co dělají a  jak se chovají, společnost řekne: „On může, co já bych taky nemohl.“ Je to provázané. Politik, čím je na vyšším místě, tím je viditelnější a musí si být vědom toho, že cokoliv dělá – například i  ve svém osobním životě – je určitým signálem pro společnost. Nese za to odpovědnost. Mají ženy, které jsou v politice, jiný vztah k moci než muži? Asi jak která. Nedá se úplně paušali-

30 | 032013

zovat. Znám i  ženy, které mají vysloveně touhu po moci... Tady to jde zřejmě napříč. Prostě jsou lidi, kteří jsou k  tomu jakoby ustrojení. Myslí, že jsou povolaní k moci, že znají recepty, jak co má být. Na druhou stranu jsou lidé – a  můžou to být ženy i  muži  – kteří o sobě stále pochybují. O tom, co říkají, pochybují a  než nějaký názor řeknou, dohledávají si třeba, jak je to jinde a přemýšlejí o tom. Spíš je to rozdíl mezi pochybujícími intelektuály – kteří si vždycky budou připadat podezřelí, když se jim nějaká moc dostane do rukou a budou sami se sebou vést polemiku o  tom, jak ji vykonávat – a  řekněme „alfa samci“, kteří nepochybují. A sem patří i ženy. Dlouhý pobyt v  politice lidi mění. Jak se bránit, aby člověk atmosféře moci až libovůle nepropadl? Řeknu vám to jinak. Deset let jsem působila na Ústavním soudu, čtyři roky před tím jsem byla předsedkyní Nejvyššího soudu. Tam to bylo, řekla bych, mnohem individualizovanější, než teď v  Senátu, kde jsem jedna z  jednaosmdesáti. Navíc nezařazená, tudíž bez jakéhokoli institucionalizovaného vlivu. Myslím, že období karantény, kdy se o vás pokouší bacil moci, mám už proplakané a za sebou. Doufám, že mi to tedy nehrozí. Čím se ale bráníte? Snažím se obklopovat lidmi, kteří jsou ke mně upřímní – taky to po nich vyžaduji. Určitě by se mi nestyděli

říct: Zaraz, už blbneš! Začíná to mým manželem. I své bývalé asistenty, kteří jsou sice o generaci, generaci a půl mladší než já, jsem měla k tomu, aby mě korigovali. Nikdy by se nestyděli mi to říct. Obklopuji se lidmi, kteří mně nastavují zrcadlo. Naopak, když se lidi přede mnou uctivě klaní, je mi trapně, neumím s  tím pracovat. Slušnost ano, ale „já pán, ty pán“. A mám to tak v sobě nastavené i ve vztahu k vyšším funkcím, s  tím jsem se nikdy netajila. Když jsem psala svá odlišná stanoviska, vždycky jsem to dávala najevo, ať to byl předseda vlády nebo prezident. Slušně, ale jasně. Je nepatřičné, když člověk podlehne moci a  je opojen sám sebou i svým postem do té míry, že ho chce vykládat jako „tak a  teď jsem tady a  můžu všechno“. To nejde a  já to mám zdůvodněné i  ústavně-právně, protože v  právním a  ústavním státu už není nikdo suverénem, byť by to byl prezident či parlament. V  právním státě jsou jen orgány, které mají své pravomoci a  kompetence, a  ty musí vykonávat tak, aby nepřestoupily rámec vytvořený ústavním pořádkem. Čili prostor pro libovůli tady prostě není.

SENÁTNÍ PRAXE Jaké byly vaše první dojmy z každodenní práce v Senátu? Jaké zájmové skupiny vidíte? Jsou tam kluby, respektive politické frakce. Do jedné z  nich jsem tak ne-

slavně vstoupila pod dojmem z Petra Pitharta, kterého mám ráda a  vážím si ho. Pak se ale ukázalo, že všechno je jinak, že on už tam není... Takže jsem se z toho velmi rychle vyvázala a stala se – dneska jsme vlastně už jen dvě: já a  paní Dernerová – nezařazenou. Jsem pořád parlamentní nováček, ještě stále se teprve rozhlížím. S každou schůzí přicházejí určité modelové situace a  vy se na ně učíte reagovat. Zdaleka ještě nejsem ostřílená a jsem si toho vědoma. Co vás překvapilo? Věděla jsem, že je to úplně jiný druh práce, ale přesto mě překvapil způsob a tak trochu chaotičnost i rychlost v  projednávání věcí. Například vám nějaký tisk přijde na stůl, když celý den jednáte v  Senátu a  k  projednání je zařazený hned na druhý den. Vy skončíte večer, hlavu jako věrtel, a teď se k tomu máte následující den nějak

zodpovědně postavit ( je to úplně nová matérie!). To je zásadní rozdíl mezi tím, na co jsem byla zvyklá, a tím, co dělám teď. Rychlost? Na Ústavním soudu sice také věci chodily za sebou, ale jednak už jsem uměla poměrně snadno odhadnout, co bude důležité a  co se dá vyřídit cvrnknutím, tedy odmítnutím. Ale hlavně, když přišel případ a člověk ho vzal, tak se do něj mohl ponořit a týdny studovat. Nastudoval si všechno možné, aby mohl zodpovědně rozhodnout. Zatímco tady je to pojmově vyloučeno, protože celý Senát má třicet dnů na to, aby se k  návrhům zákona vyjádřil. Tady opravdu musíte jet ve zrychleném režimu, nemůžete pracovat do hloubky, kloužete po povrchu, a  to mi vadí. Učím se to nějak vstřebávat.

Politické kupčení, hrubý jazyk... Už jste se s některým z těchto jevů setkala? Překvapilo vás to? Jazyk mě nepřekvapil, protože už před tím jsem samozřejmě sledovala parlamentní debaty a krom toho – Senát je přece jen kultivované těleso. Zatím jsem tam nezažila ani politické dohody. Objevné pro mě bylo, jak to u  zákona a  Ústavy ve vztahu k  Nejvyššímu kontrolnímu úřadu šlo napříč politickým spektrem. Tam hrály roli zájmy jiné než čistě politické nebo politicky zabarvené a totiž, že se zvedli starostové a  hejtmani proti zbytku Senátu (ten je mimochodem poměrně nepočetný). O čem to vypovídá? Uvědomila jsem si, že je asi něco špatně, když je tam tolik lidí právě ze samospráv. Pořád se koketuje s  tím, že by Senát měl být takto vytvořen – myslím, že to je špatná myšlenka.

032013 | 31

INTERVIEW OF THE MONTH

Zájmy samospráv jsou skutečně jiné než zájem veřejný, který se dotýká všech lidí. Tím nechci říct, že tam starostové páchají nějaká zla, ale snaží se budovat svou samosprávu a nevidí rádi, když se jim do toho zvenčí zasahuje. Jenže to musí být nějak kontrolované! Jak se říká – nesmí se stát malými teroristickými jednotkami, které budou terorizovat obyvatelstvo na svém území. Je třeba hledat vyvážený model. K nim kontroly nechodí? Docela mě překvapilo, jak argumentovali tím, že k nim už kontroly chodí. Ale ty chodí z  orgánů, jako je Ministerstvo financí, ti ukládají pokuty. Říkala jsem jim, bože můj, vy byste přece měli postupovat úplně opačně. Připustit kontrolu ze strany nepolitického Nejvyššího kontrolního úřadu, která s největší pravděpodobností nebude motivována nějakou politickou mstou, zatímco ta ze strany exekutivy může být, když to u nás chodí, jak to chodí. Kontroly jsou dopředu plánovány, a  opravdu se to jede velmi libovolně. A to je špatně. Měl by do toho být vnesen řád. Neříkám, že by měl být publikován, to jistě ne, ale vnitřní řád by existovat měl. Kdyby pak někdo vyslovil pochybnost, zda kontrola není šikanou, mohli by vždycky říct: ne, tady to bylo na seznamu, který vzniká podle určitého algoritmu. Ale tohle u nás nefunguje.

VSTUP DO POLITIKY Na nastavení pravidel a  principů bylo více než dvacet let. Jak jste spokojená s polistopadovým vývojem? Vývoj tady určitě je. Pochopitelně, když narazíte na problém – a  já bohužel pracuji v oblasti, kde na ně holt

32 | 032013

narážím dnes a denně – tak samozřejmě ty deficity vidíte. Člověk je nespokojený a  říká si „bože můj, vždyť to už přece dávno mohlo být, dávno se mohlo pokročit dál a rychleji ...“ Ono ale všechno asi chce svůj čas. Vezměte si ten nekonečný příběh „anonymních akcií“. Jak se o  nich mluvilo v devadesátých letech?! Jako o úžasném výdobytku. Co je komu do toho, jaký mám majetek. Ideologicky bráno, na tom něco i  být může, idea vlastnictví, nedotknutelnost vlastnictví, soukromí... Jenomže my žijeme v reálném světě, a ten je zlý a špatný. My jsme zlí a špatní.

vize. Ale ovlivňovat tam, kde se to dá. Je to těžké, i kvůli tomu, že jsem nezařazená. Třeba se časem k někomu přimknu, nevím, ale zatím se chci ještě chvilku rozhlížet. Samozřejmě – kdyby člověk neměl ambici, že něco chce ovlivnit, nemělo by to význam.

Proto potřebujeme zákony. Zákony se skutečně tvoří pro doby zlé v  důsledku poznání, že každý člověk je vlastně ambivalentní osoba, v níž je dobré i to zlé, která je schopna právě tak dobra jako zla. To mě třeba vyvádělo z míry v devadesátých letech, kdy jsem seděla v  Legislativní radě vlády. Když šlo například o  soudnictví, vždycky jsem argumentovala, proč tady musí být nějaké obranné mechanismy ve vztahu k  ministrovi – který měl tehdy nad soudnictvím absolutní moc –, protože by si mohl počínat libovolně. A  na postu ministra seděl Motejl, který se urážel: „Vy mně podsouváte, že...“ A já říkám: „Pro boha živého, to se netýká vás osobně, nikoho personálně, je to jen o  tomto poznání.“ Tehdy si opravdu vůbec neuvědomovali, že to není tak „jsme dobří, a  proto si napíšeme zákon“. To bychom ho nemuseli mít. Ale my ho musíme mít, protože nejsme dobří. Rozhodně ne všichni.

Co třeba na prezidentském postu? Ach bože, ne. Slyšela jsem to od lidí, kterých si moc vážím, ale – jak to říct – já nemám tu touhu.

S jakou vizí či představou jste do politiky šla? Myslíte, že můžete něco změnit? Nebo ovlivnit? Změnit určitě ne, to by byla nereálná

Mohla jste být v důchodu, mít klid... To bych jednak nemohla udělat svému manželovi, ten by to nepřežil! A za druhé ještě pořád cítím, že něco můžu, že můžu něco dělat, že v sobě mám tu energii. Navíc přece jen se člověk za ta léta něco naučil, získal nějakou zkušenost, snad by ji mohl poskytnout dál.

Václav Havel ji taky neměl. Já vím, a to je právě to; já se nemůžu srovnávat s  Václavem Havlem. Minimálně v  tom, že on si tu legitimitu vybudoval celým svým životem, u něj to nebyla drzost, když té funkci nakonec řekl ano. Já nejsem tak dokonalá, mám spoustu chyb! Strašných chyb. Byla by to ode mě hrozná troufalost. Prostě, srovnávám se s Václavem Havlem, a to nejde. Ale jsou i jiní ke srovnávání... Máte pravdu, to jsem teď právě viděla. Jakkoliv s touhle vládou nesouhlasím a  nepřipadá mně dobrá, tak Schwarzenberg jako osoba je nepochybně velmi slušný člověk. On sám říkal: „Jsem na to dobře řemeslně připravený“ a  byl. Já nejsem. Protože jsem se v  diplomatických nebo prezidentských kruzích nepohybovala. On ano. Nehledě na to, že i když jsem se do jisté míry i mezi těmi diplomaty pohybovat musela, zejména na Nejvyšším

032013 | 33

INTERVIEW OF THE MONTH

soudu, tak že by mě dvakrát bavilo vést diplomatické řeči, to mě tedy nebaví. Nejde mi to a strašně mě to vyčerpává. Ráda jdu přímo k  věci. Takže: zkušenosti nemám, dispozice nemám... A je tu ještě další věc. Zkušenost s  touto volbou. Když jsem viděla, že vítězí mistr bonmotů a  já bonmoty neumím, fakt nejsem pohotová, neuměla bych vymýšlet věty pro pobavení lidí. A pak taky ta špína, která se tam lila. To si člověk říká, jestli to má zapotřebí, vydat se do takové stoky. Prezidentská volba znovu otevřela diskuse na veřejnosti, vrátila politiku do debat mezi lidmi, a ti si začali uvědomovat a  současně nahlas formulovat, co vlastně od svého prezidenta chtějí. Za pět let se to třeba změní k lepšímu. Možná máte pravdu, ovšem já nevím, jestli zrovna prezidentská volba je tou správnou platformou. Protože z  hlediska ústavně-právního by prezident měl být – ať chce, nebo nechce – spíš ozdobným oleandrem pro diplomaty

a  ve vztahu k  domácí i  k  zahraniční politice respektovat vládu. A  vstupovat opravdu jenom ve chvílích, kdy to drhne. Spíš to tak nějak moderovat. Prezident nesmí mít svůj vlastní politický program. Nesmí mít. A to je právě ono! Přímá volba jakoby evokuje, že by měl mít svůj program, ale on ho mít nesmí, protože jsme v parlamentní formě vládnutí, kde je to nastaveno tak, že souhra se hraje mezi vládou a poslaneckou sněmovnou. Když jsem pak v  závěru podporovala Karla Schwarzenberga, říkala jsem, že patří k vládě, kterou fakt nechci a nemám ráda, ale věřím, že on se dokáže odpoutat a  být „prezidentem všech“, jak žádá Ústava, která s prezidentem počítá jako s  neutrální silou. Neutrální; to znamená, že jakýkoli příklon na jednu, nebo druhou stranu není s Ústavou slučitelný. Jediné, kde by se mohlo jeho smýšlení blízké určitému názorovému proudu projevit, je, že nebude podávat ústavní návrhy proti zákonům, které z  tohoto názorového proudu vycházejí. Ale to plní

opozice. Koneckonců teď se to nestalo celých deset let a taky jsme přežili. U stávajícího prezidenta lze očekávat, že návrhy dávat bude. A  je to v  pořádku. Pokud by se omezil na tohle, tak mu budu tleskat, ale pokud začne tvořit politiku a bude s ní konfrontovat vládu, prostě čeřit vody, tak je to špatně. A teď, běžte do kampaně a  říkejte tam: „Víte, ale já vlastně nic nemůžu.“ To vás prostě nikdo volit nebude. „Když nic nemůže, tak ať si doma lehne a nechá toho.“ Když chcete být poctiví a  nechcete slibovat něco nepatřičného, přitom ten druhý to dělá a vy víte, že se chová nepatřičně, můžete to i říct, ale lidi stejně budou věřit jemu. Osloví je on, protože jim mluví jakoby z duše, a ne vy, která se budete chovat zdrženlivě. To je ten problém. Mám zapřít sama sebe? Nebo Ústavu? Ústavu prostě nezapřu. To bych vlastně zapřela a  popřela sama sebe. Vždyť posledních téměř dvacet let bojuji za to, aby se ústavnost uchytila. / BW

KAREL ČAPEK: O ŽENÁCH A POLITICE (1925) Může se říci, že ženy nemají smyslu pro politiku. Ale stejně se může říci, že politika nemá smyslu pro ženskou polovinu národa. Je možno tvrdit, že ženské mají krátký rozum; ale snad je na místě jiná formulace: že mužská politika má krátký rozum. Kdyby měl rozumný člověk hospodu a  shledal, že dobrá polovina jeho hostí jsou vegetariáni, počal by jim patrně vařit mrkev a  špenát a  nenutil by je do roštěnek. Kdyby velmi rozumní politikové si uvědomili překvapující fakt, že dobrá polovina politických občanů jsou ženy,

34 | 032013

nepředkládali by jim vyloženě mužské krmě, jako je abstraktní fanatism a  politické stranictví, a ohlédli by se po něčem přijatelnějším: ne snad po novém programu, nýbrž po změně metody. Politika stran nebude nikdy politika žen; ženy těžko získáte řekněme pro ideu volného obchodu, ale získáte je pro ideu lacinějšího chleba. Získáte je pro řadu konkrétních věcí, které jsou stejně důležité pro muže jako pro ženy; ale stěží je nadchnete pro vymoženosti, kterým se říká „úspěch naší strany“. Ženy nikdy nevědí, kdo je ministrem toho nebo onoho oboru; zdá se, že

by jim nevadilo, kdyby to byl odborník. Nebylo by žádným politickým pokrokem, kdyby polovina poslanců byly ženy; ale bylo by velkým pokrokem, kdyby se politika dělala tak, aby tomu rozuměla ženská polovina národa. Takříkajíc škrtnutím pera jsme přičlenili do politické masy ženy; ale zapomněli jsme, že se tím tato masa poněkud změnila. Není nijak patrno, že by se podle toho změnily i  politické metody. Politika zůstala stejně heslová, stejně bojovně stranická, stejně neurvale mocenská jako předtím. Zůstala politikou mužskou. (1925)