Ústavní soud ČR v kontextu vývoje institutu soudní kontroly ústavnosti

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie

Ústavní soud ČR v kontextu vývoje institutu soudní kontroly ústavnosti Diplomová práce

Jan Sedláček

Vedoucí práce: doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. UČO: 219468 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2011

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma Ústavní soud ČR v kontextu vývoje institutu soudní kontroly ústavnosti vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. Brno, 30. prosince 2011

…………………………….

1

Na tomto místě bych rád vyjádřil svůj dík zejména vedoucímu diplomové práce, doc. PhDr. Stanislavovi Balíkovi, Ph.D. za velice vstřícný přístup a cenné rady, které výrazným způsobem ulehčily vznik této práce. Poděkování patří také Mgr. et Mgr. Jiřímu Barošovi a Mgr. Ladislavovi Vyhnánkovi, kteří svými postřehy a poznámkami významnou měrou ovlivnili směřování mého úsilí. V neposlední řadě potom děkuji své rodině, která mi byla svou trpělivostí a obětavostí po celou dobu mých studií nesmírnou oporou.

Obsah 1.

Úvod

1

2.

Teoretická a historická geneze soudní kontroly ústavnosti

4

2.1. Soudní kontrola ústavnosti v angloamerickém prostředí

5

2.1.1. Anglická koncepce „parliamentary sovereignty”.

5

2.1.2. USA, dělba moci a princip „checks and balances“

7

2.1.3. List federalistů č. 78 a počátky judicial review

8

2.1.4. Difúzní soudní kontrola ústavnosti v USA

11

2.1.5. Metody interpretace ústavy Nejvyšším soudem

15

2.1.6. Jmenování soudců Nejvyššího soudu USA jako politika?

18

2.2. Soudní kontrola ústavnosti na evropském kontinentu

19

2.2.1. Příčiny odlišného vývoje kontinentální tradice

19

2.2.2. Německo a přirozenoprávní obrat po roce 1945

21

2.2.3. Pozice Spolkového ústavního soudu a jmenování soudců

22

2.2.4. Pravomoci a metody rozhodování Spolkového ústavního soudu

25

2.2.5. Spolkový ústavní soud a jeho judikatura

29

3.

Ústavní soudnictví v postkomunistických státech střední Evropy

33

4.

Ústavní soud ČR

38

5.

4.1. Historické a ideové vzory úpravy soudní kontroly ústavnosti

38

4.2. Proces jmenování ústavních soudců mezi lety 1993 - 2010

43

4.3. Pravomoci a metody rozhodování Ústavního soudu ČR

47

4.4. Ústavní soud ČR ve světle své judikatury

51

Závěr

Pouţitá literatura a zdroje

61 63

Počet znaků (včetně mezer): 176 737

1. Úvod Politická filosofie a v rámci ní vygenerované teorie dělby moci se v běhu času usadily na pozici trojjediného pojetí státní moci se svým výkonným, zákonodárným a soudním vrcholem jako nikým nezpochybňovaných axiomů. I proto je s podivem, ţe jen málo badatelského úsilí bylo na poli teorie demokracie věnováno poslednímu ze tří prvků, totiţ nezávislému soudnictví. Hlavním důvodem politologického přehlíţení předmětné matérie je zjevně teorií a praxí zaloţený specifický charakter soudní moci, jakoţto od zbylých dvou mocí odděleného a autonomního výronu organizace státního aparátu. Je fakt, ţe ústřední úkol soudů nespočívá ve formulaci nebo přijímání politik, nýbrţ spíše v prosazování původně anglosaského principu vlády práva, kdy soudy slouţí v širším slova smyslu coby komunikační kanál mezi občany a státní moci, který především zprostředkovává a zároveň vynucuje právní řád daného státu. Takto chápaná činnost soudů spadá potom do výzkumné sféry právní vědy. Politologie coby věda zabývající se politikou si tedy většinou udrţovala v mnohém i pochopitelný odstup od případných tendencí k „politologizaci“ výsostně právních témat a v konkrétním případě soudnictví jej v tomto postoji utvrzoval i na zdejší poměry obsáhlý rejstřík odborných právních textů věnujících se tématu. Do systému soudní moci přibyl ovšem v moderních demokraciích institut speciálního soudnictví, které má dle původních poţadavků konstitucionalistů slouţit k ochraně základních pravidel a principů státního zřízení, často nadefinovaných psaným ústavním dokumentem. Symptomatickým rysem tohoto v demokratických reáliích jiţ standardně se vyskytujícího institutu soudní kontroly ústavnosti je ovšem nejednoznačnost spojená s jeho rolí uvnitř ústavně-politického systému. V praxi totiţ soudy vykonávající dohled nad ústavností politickou reprezentací přijímaných norem často balancují na pro mnohé kategoricky nepropustné hranici mezi právem a politikou. Tato schizofrenie vyplývá jiţ z charakteru dokumentu, který je jim svěřen do „ochranné péče“. Ústava a ústavní zákony nejsou klasickými zákony jen co do jejich vyšší právní síly, ale rovněţ předmětu jejich úpravy. Tyto základní zákony zakotvují totiţ mj. pravidla politického systému, jeho institucionální konfiguraci, ale i hodnotové a ideové pozadí, na němţ je systém postaven. Tato skutečnost ale ještě sama o sobě nutně nemusí znamenat přítomnost politického aspektu v rozhodovací činnosti ústavních tribunálů. Nicméně, legitimita podřazení této diplomové práce pod politologii jako vědní obor vychází právě z oné premisy, ţe vzhledem k jejich specifickým pravomocem reprezentují orgány (nejčastěji) soudní moci provádějící kontrolu ústavnosti zatím blíţe nespecifikovaný 1

přechod mezi sférou justice a sférou politiky.1 Za další nelze zpochybnit, ţe ústavní právo, potaţmo právní věda jistě disponují různorodým metodologickým instrumentariem pro analýzu zákonné regulace, metod práce a judikatury ústavních soudů, avšak ani nejrozsáhlejší legalistické publikace nemají začasto ambici popsat, explanovat, popř. interpretovat pozici institutu

soudní

kontroly

dodrţování

ústavnosti

v jeho

širším

sociálně-politickém

kontextuálním rámci. Analýza společenských jevů a historických předloh stojících v pozadí vytváření a evoluce kaţdé státní instituce, tedy i ústavního soudu, tak zůstává doménou politologie,

která,

vyuţívajíc

sociálně-vědní

metodologický

aparát,

můţe

dospět

k zodpovězení otázek, které si právní věda poloţit ani nemůţe. Naproti tomu je třeba upozornit, ţe analýza postavení, pravomocí a metodiky práce Ústavního soudu ČR se bez občasných přesahů k základním právním teoriím a doktrínám jeví být neproveditelná. Jádrem této práce přitom zůstává vyuţití přístupů, jeţ nabízejí případová studie2 a komparativní metoda, které na poli kvalitativního metodologického paradigmatu představují zřejmě nejpraktičtější nástroj pro zkoumání vybraného tématu. Meritem práce je tedy diachronní výzkum procesu konstituování českého ústavního soudnictví v kontextu dlouhodobé tradice soudní kontroly ústavnosti. Závěry o charakteru a podobě působení Ústavního soudu ČR budou potom vyvozeny na několika úrovních. První z těchto výzkumných rovin představuje proces geneze a etablování institutu soudního přezkumu ústavnosti v euroatlantickém areálu. Determinující míra vlivu zejména americké a německé koncepce soudní kontroly ústavnosti na českou praxi je v tomto směru zásadní. Pro ucelené porozumění vzniku a vývoji české formy ústavního soudnictví je tak nezbytné její zasazení do širšího rámce principů, doktrín a teorií, které inspirovaly ústavodárce při kreaci ústavu chránícího soudního tělesa. Cílem autora je rovněţ pochopení metodiky činnosti zahraničních soudních orgánů zabývajících se kontrolou ústavnosti, kterého lze dosáhnout pouze skrze seznámení se se základními metodami a principy vyuţívanými těmito orgány při rozhodování o kontrole souladu s ústavou. Stranou zájmu nesmí zůstat ani evoluce fenoménu ve státech tzv. Visegrádské čtyřky, resp. zevrubná deskripce postavení ústavních soudů

1

Politologové D. W. Neubauer a S. S. Meinhold (2010: 14), vycházejíce z Eastonovy definice politiky jako autoritativní alokace hodnot ve společnosti, hovoří dokonce o soudech obecně jako o zároveň právních i politických institucích, které plní funkci přerozdělování společenských hodnot, podobně jako to činí další státní orgány. 2 Bude se tedy jednat o několik vzájemně provázaných jedinečných případových studií, které se vyznačují úsilím o celistvou a hloubkovou analýzu zkoumaného fenoménu v jeho komplexitě, a to bez přehnaných ambicí přispět k obecnějšímu teoretickému poznání, které je typické pro případovou studii interpretativní. (Drulák 2008: 34) Např. R. E. Stake o tomto typu případové studie hovoří také jako o intrinsitní případové studii. (Hendl 2005: 107)

2

v politických a ústavních reáliích střední Evropy, která můţe pomoci s usazením problému na regionální úrovni. Na toto analytické úsilí bude přímo navázáno přehledem historických představ a intencí o podobě české verze soudní kontroly ústavnosti, které byly vtěleny vybranými politickými aktéry do novodobé úpravy českého Ústavního soudu a které velkou měrou ovlivňují chování této instituce dodnes. V tomto ohledu se zaměříme zejména na myšlenkové zdroje rodící se české ústavy, které dominantním způsobem vymezily pole působnosti pro náš Ústavní soud. Stejně jako u jeho zahraničních inspirací potom bude třeba představit pravomoci a rozhodovací mechanismy, jeţ při naplňování své systémové pozice soud vyuţívá. Důraz bude poloţen také na formu výběru ústavních soudců v českých podmínkách. Opomenuty nezůstanou ani některé významné a politickým konfliktním potenciálem disponující nálezy Ústavního soudu ČR ve věci návrhů na zrušení zákonů. Právě ty totiţ mají přímý a nemalý dopad na dynamiku působení této instituce v čase. Primárním cílem této práce je tak snaha prostřednictvím studia a analýzy dostupných primárních i sekundárních zdrojů alespoň částečně odpovědět na otázky nepřímo vyplývající z výše uvedených odstavců. Předně nás tak bude zajímat, z jakých ideových zdrojů vycházel při naplňování svého ústavou daného poslání v politickém systému ČR Ústavní soud mezi lety 1993 - 2011 a rovněţ zdali tyto zdroje ve své činnosti reprodukuje jiţ nějakým ustáleným a předvídatelným způsobem. Jinak řečeno, budeme se např. i prostřednictvím komparace s jinými ústavními soudy snaţit odhalit, zdali model českého ústavního soudnictví je modelem v středoevropských podmínkách standardním, případně čím a jak se odlišuje. Od toho se pak odvíjí formulace dalších dvou otázek, jakýchsi leitmotivů autorova úsilí, konkrétně otázky, do jaké míry lze Ústavní soud ČR označit za soud aktivistický, pokud vůbec lze, a jak moc je tato instituce (ne)závislá na vůli politiků, resp. jaké jsou její vztahy k vybraným mocenským sloţkám. Výsledná zjištění budou součástí závěrečné evaluace výsledků této práce, stejně jako případné hodnocení přínosů a objektivně zaviněných nedostatků textu.

3

2. Teoretická a historická geneze soudní kontroly ústavnosti Myšlenkové kořeny současného euroatlantického konstitucionalismu a potaţmo i soudní kontroly ústavnosti3 sahají aţ k samým základům evropského liberálního myšlení. Velkých jmen, která pokládala základy nynější podoby ústavního státu, je nepočítaně, avšak s přihlédnutím k účelu předloţeného textu postačí uvést ty nejvýznamnější. Tři níţe uvedení autoři se vyjadřovali v prvé řadě k dělbě moci ve státě a její praktické realizaci. Právě jejich teorie jsou proto pochopitelně kruciálními pro explanaci geneze soudní kontroly ústavnosti, ať uţ v té či oné ústavní tradici. Jedním z prvních myslitelů radikálně odmítajících ideu koncentrace moci v rukou jediného samovládce byl John Locke. Tento anglický politický filosof ve svém díle Druhé pojednání o vládě načrtl mimo jiného přelomovou koncepci lidských práv, ovšem pro účely této práce je významné to, ţe se explicitně vyslovil pro rozdělení státní moci do dvou na sobě nezávislých dílčích mocí, totiţ do exekutivy a legislativy. Uzurpaci veškeré státní moci suverénem povaţoval totiţ za potenciálně nebezpečnou uţ jen z hlediska slabošství a sobectví, jeţ byly člověku vrozeny.4 Tímto Locke výrazně ovlivnil zejména tvůrce budoucí americké ústavně-politické doktríny, kteří jeho myšlenky zahrnuli jak do Deklarace americké nezávislosti v roce 1776, tak do později přijatého ústavního dokumentu USA. (Klokočka 2006: 37) Na Locka navázal a jeho úvahy rozvinul Charles Montesquieu, který k moci výkonné a zákonodárné doplnil samostatnou soudní moc. V Montesquieuho tezích přesto ještě zdaleka nenacházíme ţádnou teoretickou oporu pro institut soudní kontroly ústavnosti. On sám sice tvrdí (Montesquieu 2010: 183), ţe „svoboda neexistuje tam, kde není soudní moc oddělena od moci zákonodárné a výkonné“, zároveň ale v rozporu s některými z pozdějších myšlenkových otců amerického ústavního zřízení dodává, ţe soudní moc se od dvou předchozích odlišuje výrazně tím, ţe skrze ni nevládnou lidé nad lidmi, nýbrţ je to zákon, kterého je soudní moc pouhou převodovou pákou. Soudci jsou v tomto pojetí „součástí výkonu zákonů“ (Klokočka 2006: 43) nebo ještě explicitněji řečeno „ústy citujícími text zákona.“ (Montesquieu 2010: 184) 3

Spolu s V. Klokočkou (2006: 369) záměrně uţíváme tohoto termínu, jelikoţ se zdá být významově mnohem přesnější, vzhledem k tomu, ţe v (nejen) českém prostředí častěji uváděný pojem ústavního soudnictví je v rámci teoretické debaty spjat spíše s konkrétním typem koncentrovaného specializovaného soudnictví, o němţ ještě bude řeč. 4 Locke v tomto navázal na T. Hobbese a jeho učení o přirozeném stavu, v němţ dle jeho mínění vyplouvá na povrch ničím neomezená lidská povaha, která je sobecká, hamiţná a touţící po moci. (Heywood 2008: 55)

4

Ke klasické teorii dělby moci, kterou rozvinuli výše uvedení a jeţ se nejrychleji a v nejširším měřítku prosadila v anglosaském světě, je nutno přidat představitele radikálně demokratického proudu, jehoţ myšlenky se nemalou měrou uchytily v prostředí kontinentální Evropy. Jean Jacques Rousseau vystavěl své učení na obhajobě principu suverenity lidu, který jediný má právo přímo vykonávat moc ve státě. (Hloušek, Kopeček 2007: 94-96) Na základě Rousseauových postulátů byla historicky dovozena výlučná svrchovanost zákonodárce, která se zprvu prosazuje v revoluční Francii.5 Na kontinentu samotném pak pod tímto vlivem dochází k posílení názorového proudu poukazujícího na skutečnost, ţe pokud je lidem volený zákonodárný sbor nezastupitelným suverénem, není moţno, aby jakákoliv jiná moc či orgán prováděly kontrolu jím vydávaných norem. (Blahoţ 2001: 29) Zde naráţíme na jednu z důleţitých ideových příčin odlišného vývoje institutu soudní kontroly ústavnosti na evropském kontinentě a v zejména americkém prostředí. Á propos, právě pro pochopení pozice a funkce současných ústavních tribunálů, tedy i toho českého, bude nutné alespoň v základních konturách nastínit odlišné teoretickofilozofické, politické, institucionální a okrajově i historické pozadí geneze amerického a kontinentálního typu soudní kontroly ústavnosti.

2.1. Soudní kontrola ústavnosti v angloamerickém prostředí 2.1.1. Anglická koncepce „parliamentary sovereignty” Ačkoliv jsou všeobecně za kolébku soudního přezkumu norem povaţovány Spojené státy americké, s prvními náznaky soudní kontroly ústavnosti se můţeme setkat jiţ v 17. století, kdy se v činnosti anglické Královské tajné rady (Privy Council) objevují oprávnění umoţňující tomuto králi podřízenému orgánu posuzovat soulad zákonů zámořských kolonií se zákony vydávanými londýnským parlamentem. Je ale třeba dodat, ţe usnesení Královské tajné rady měla pro panovníka charakter pouze jakýchsi doporučení. (Sládeček 1999: 14) E. Wagnerová (1996: 10) v této souvislosti uvádí, ţe uţ v roce 1610 soudce Soudu ţalob obecného práva (Court of Common Pleas) sir Edward Coke argumentoval proti zákonu, který byl přijat anglickým parlamentem. Šlo o jedno z prvních ohrazení se soudní proti výkonné moci, z něhoţ by logicky vyplývala moţnost soudu neaplikovat zákony, které by se jevily být

5

Ačkoliv sám Rousseau svou vizí přímé demokratické vlády zprostředkované lidem odmítal model reprezentativní demokracie. (Hloušek, Kopeček 2007: 96)

5

v rozporu s anglickým common law.6 Po roce 1688 bylo však Cokem přijaté pojetí v anglických reáliích de facto odmítnuto, jelikoţ se na ostrovech čím dál výrazněji prosazovala doktrína suverenity parlamentu. Obecně lze anglické dějiny z velké části charakterizovat jako dějiny konfliktů, sporů a výsledného omezování moci panovnického domu, které, jak uţ bylo výše naznačeno, vyústilo ve faktickou dominanci anglického parlamentu a výrazné posílení jeho postavení v politickém systému, a to aţ do té míry, kdy dnes dle tří základních postulátů britského parlamentarismu: a) neexistuje zákon, který nemůţe parlament změnit, b) v právním řádu absentují rozdíly v síle zákona obyčejného a ústavního a co je nejdůleţitější, c) není přítomna instituce, která prohlašuje zákony za neústavní. Z hlediska ústředního leitmotivu této práce vůbec je nicméně podstatný poznatek, ţe Anglie, potaţmo pozdější Spojené království vlastně nikdy formálně nedisponovaly psanou rigidní ústavou, která by svou povahou mohla být přímo aplikovatelná a vybranou formou soudní kontroly chráněná.7 Přes uvedené skutečnosti se ale i v dnešní Velké Británii realizuje tzv. nepřímá soudní kontrola ústavnosti, jinak také soudní brzda (judicial braking) (Blahoţ 2001: 230), která spočívá v právu obecných soudů neaplikovat statutární právo (statute law)8, pokud stojí v kontradikci vůči výše zmíněnému common law. Z formálního hlediska nejde sice o kontrolu ústavnosti, jak ji známe z jiných politických systémů, avšak svou podstatou tyto znaky naplňuje. Pro dějinné načrtnutí půdorysu budoucí koncepce soudní moci coby pomyslné brzdy zákonodárného procesu bylo determinující, ţe zatímco v Anglii tak v průběhu 18. a 19. století získávala idea svrchovanosti zákonodárné moci čím dál stabilnější půdu pod nohama, v jí ovládaných třinácti amerických koloniích byl spolu s revoltou proti nadvládě koruny jaksi geneticky spojen i odpor vůči anglickému parlament favorizujícímu systému vládnutí. Americká historická zkušenost absence kontroly norem vydávaných mocensky neomezeným a k tomu geograficky vzdáleným parlamentním tělesem, které navíc přijímalo osadníky často

6

Jednu z nejstručnějších a velmi výstiţných definic pojmu common law uvádí arkansaský Nejvyšší soud v rozhodnutí Mason v. State: „Common law je soudy vytvářené právo, které prochází vývojem případ od případu.“ (Portál Duhaime 2011a) 7 Materiálně vzato povaţujeme za ústavu Spojeného království směs legislativních fragmentů (např. Magna Charta z r. 1215, Listina práv z r. 1689, Zákon o nástupnictví z r. 1701, atd.), statute law, starého anglického common law a nejrůznějších ústavních zvyklostí, neboli prerogativů. (Dvořáková 2005: 110-111) 8 Termín statute law lze nejjednodušeji definovat jako psané právo vydávané zákonodárnými orgány. (Portál Duhaime 2011b)

6

velmi kritizované zákony, proti nimţ nebylo jakéhokoliv odvolání, tak nepochybně výraznou měrou inspirovala tvůrce budoucí ústavy Spojených států.

2.1.2. USA, dělba moci a princip „checks and balances“ Anglický model parlamentarismu, proti kterému se kolonialisté při svém boji za osamostatnění důrazně ohrazovali, poslouţil tedy nakonec jako negativní inspirace při kreaci jejich vlastního ústavně-politického zřízení. Předně, vzhledem k výrazné vnitřní společenské, politické, náboţenské ale i ekonomické segmentaci vznikající federace, byl příhodně zvolen ústavní model, v jehoţ centru stála rigidní psaná ústava, opřená o přirozené právo člověka a národu na svobodu a vlastní sebeurčení. V rámci raného amerického ústavního vývoje byla rovněţ provedena katalogizace základních lidských a občanských práv a to přijetím Listiny práv (Bill of Rights) v roce 1791.9 (Balík 1999: 161) Nicméně, jakkoliv Spojené státy vznikaly na konstitucionální bázi, která odmítala britskou koncepci suverenity parlamentu, zároveň se odmítaly vzdát realizace oddělení mocí ve státě v souladu s tezemi J. Locka a Ch. Montesquieho. Prezident jako hlava moci výkonné a Kongres coby reprezentant legislativní moci byly tak nakonec v americkém systému postaveni naroveň moci soudní, která jako poslední instance zajišťuje vládu práva (rule of law) a odvozeně od toho i kontrolu ústavnosti. Princip svrchovanosti zákonodárného sboru byl tímto postupem v americké ústavě nahrazen principem svrchovanosti práva, který je závazný pro všechny tři sloţky státní moci. Jak vidno, čistá verze Montesquieho teorie dělby moci (Vile 1967: 31-34), která počítala maximálně s kontrolu ústavnosti norem prostřednictvím parlamentem k tomu vytvořených orgánů, byla pro americké „otce zakladatele“ nedostačující. Formální zásady oddělení, nezávislosti a autonomie jednotlivých mocí byly proto doplněny principem „brzd a protiváh“ (checks and balances). Hlavní záměr inkorporace tohoto principu do klasické teorie dělby moci můţeme spatřovat v touze nalézt takové uspořádání institucionálních poměrů, aby kaţdá jedna moc působila proti moci druhé jako pomyslná brzda a ve výsledku tak zabraňovala její přílišné expanzi a potenciálnímu zneuţití. (Dostál 2009: 51) Akceptací principu brzd a protiváh bylo umoţněno prosazení amerického modelu všeobecné difúzní soudní kontroly ústavnosti, s kterým bude nezbytné se v následujících dvou podkapitolách alespoň částečně seznámit, především z důvodu snadnějšího uchopení a explanace vývoje kontroly ústavnosti na evropském kontinentě.

9

Právě v tomto procesu vytváření obtíţně měnitelného ústavního dokumentu, stejně jako pevných lidskoprávních katalogů nalezly později vzor mnohé státy na evropském kontinentu. (Klokočka 2006: 58)

7

2.1.3. List federalistů č. 78 a počátky judicial review Američtí „otcové zakladatelé“ se od počátku dělili na federalisty, tj. zastánce širokých pravomocí americké federace, a antifederalisty, tedy propagátory výraznějšího přerozdělování pravomocí vůči jednotlivým státům společné federace. Kompetenční spory mezi těmito dvěma skupinami se krom otázek delegace pravomocí směrem od států k exekutivě a legislativě týkaly také podoby, organizace a kompetencí federálního systému soudnictví. Za autora teoretických základů americké soudní kontroly ústavnosti je povaţován Alexander Hamilton. Jeho statě, novinové články a další texty byly spolu s příspěvky Jamese Madisona a Johna Jaye publikovány jako Listy Federalistů. Je bez jakýchkoliv spekulací, ţe nosnými trámy všech následujících doktrín soudní kontroly ústavnosti norem se staly teze z Listu č. 78., ve kterém Hamilton řeší právě otázku postavení federální soudní moci. Za klíčovou teoretickou oporu soudního přezkumu ústavnosti lze pokládat zejména tento výrok: „(…) každý úkon delegované moci, který by protiřečil pověření, na základě kterého se uplatňuje, je neplatný. Každý zákonodárný akt protiřečící Ústavě proto musí být neplatný.“ Tato jediná krátká citace obnaţuje skutečnou a dosud prakticky nezměněnou podstatu fungování ústavních tribunálů. Autor vychází z předpokladu, ţe „(…) soudy mají být zprostředkujícím článkem mezi lidem a zákonodárným sborem a jako takové ho mají kromě jiného udržovat v patřičných mezích jeho moci.“ Na tomto základě pak brání primát vlády práva proti zákonodárcově suverenitě: „Nelze předpokládat, že záměrem tvůrců ústavy bylo umožnit zástupcům lidu, aby vůli svých voličů nahradili svou vlastní vůlí.“ (Hamilton 2002: 574-575) Tímto konstatováním Hamilton v druhém sledu upozorňuje na svrchovanost moci lidu, která byla vtělena do ústavního textu. Všechny tři sloţky státní moci mají přesně z tohoto důvodu povinnost jednat pouze v souladu se zněním ústavního dokumentu. Alexander Hamilton se musel vypořádat s mnoha útoky na roli kontroly ústavnosti aktů zákonodárné moci soudy. Stoupenci parlamentní formy vlády akcentovali fakt, ţe soudy získávají oprávnění příleţitostně si přizpůsobovat, ba dokonce novelizovat zákony dle jakéhosi vágního ducha ústavy. Tím dochází k nebezpečné usurpaci moci ze strany soudnictví, jelikoţ jsou to právě soudy, jejichţ rozhodnutí Kongres jiţ nemůţe podrobit další revizi a v tomto smyslu se jedná o rozhodnutí finální. (Blahoţ 2001: 34) Proti tomuto argumentu Hamilton namítá, ţe „Soudy musí ctít zákon; a pokud by chtěli namísto úsudku prosazovat vůli, vedlo by to jen k nahrazení vůle zákonodárného sboru vůlí soudců.“ (Hamilton 2002: 576-577) Soudní kontrola ústavnosti tak dle Hamiltona neznamená libovolnou interpretaci a výklad ústavních ustanovení, nýbrţ výklad, který je přísně vázán na znění textu ústavy. „V předloženém návrhu především není ani slovo o tom, že by se centrální 8

soudy přímo zplnomocňovaly k výkladu zákonů v souladu s duchem Ústavy, anebo že by měly v tomto směru nějakou větší volnost, než jakou si může nárokovat soud každého jednotlivého státu Unie.“ (Hamilton 2002: 593) Na potenciální kritiku příliš silného postavení soudní moci Hamilton v obraně reaguje: „Výkonná moc nejenže rozhoduje o významných postech, ale má v rukou i meč společnosti. Zákonodárná moc nejenže má v rukou měšec s penězi, ale navíc určuje pravidla, podle kterých se stanovují povinnosti a práva každého občana. Soudní moc naproti tomu nemá vůbec vliv ani na meč, ani na měšec s penězi, neovládá ani sílu, ani bohatství společnosti a nemůže přijímat nějaké účinné rozhodnutí. Popravdě lze říci, že nedisponuje ani silou, ani vůlí, ale jedině úsudkem a v konečném důsledku i účinnost jejího rozhodnutí závisí na podpoře výkonné moci. (…) Jednoznačně se ukazuje, že soudnictví je ze všech tří složek moci složkou neporovnatelně nejslabší, že soudní moc nikdy nemůže podniknout úspěšný útok proti ostatním dvěma složkám a že musí vynaložit všechno svoje úsilí, aby se ubránila před jejich útoky.“10 (Hamilton 2002: 573) Hamiltonova apologetika institutu kontroly ústavnosti je vystavěna na předpokladu, ţe zákonodárci nemohou a často ani nemají důvod posuzovat ze své iniciativy soulad jimi vydávaných norem s ústavou, pročeţ jsou to právě soudy jako orgány stojící mezi legislativou a lidem, které zprostředkovávají jejich toliko potřebný kontakt. Zároveň přiznává, ţe konstrukci soudního přezkumu ústavnosti nelze vydedukovat z jednotlivých ustanovení ústavního textu, jelikoţ dle jeho mínění vyplývá ze samotné podstaty teorie omezené státní moci. (Prakash, Yoo 2003: 76-77) Jak ještě dále demonstrujeme, část teoretických vývodů A. Hamiltona je přese všechno v mírném rozporu s pozdější doktrínou judicial review coby mechanismem fungování soudního přezkumu ústavnosti ve Spojených státech. Ačkoliv to Hamilton navrhoval, nebyla jeho konstrukce soudní moci zanesena do ústavního textu. Teprve v roce 1789 byl tak přijat zákon o soudnictví (Judiciary Act of 1789)11, který zakotvil úlohu federálního soudnictví na vrcholu s Nejvyšším soudem USA a umoţnil soudům, aby případně neaplikovaly ty normy, jeţ se prokáţou jako proti federální ústavě stojící. (Kelly, Harbison, Belz 1991: 157-159) Krom toho byl vytvořen model tzv. všeobecného difúzního ústavního soudnictví, v němţ jsou všechny obecné soudy na čele se 10

Takto předpokládaná mocenská slabost soudnictví musí být ale podle Hamiltona kompenzována silou jeho ideologického vlivu, integritou jeho výroků a společenským morálním kreditem. (Loughlin 2010: 11) 11 Zákon z roku 1789 zavedl soudní soustavu, které se dělí do dvou základních sloţek. V rámci vertikální dělby moci stojí hierarchicky výše systém federálních soudů, který tvoří federální distriktní soudy, federální apelační soudy a na pomyslné špici Nejvyšší soud USA. Kromě toho ale existuje ještě soustava soudů jednotlivých států, která ovšem vykazuje v kaţdém jednotlivém státě jisté organizační odlišnosti. (Dvořáková 2005: 177-178)

9

soudem nejvyšším oprávněny kontrolovat ústavnost norem, které mají aplikovat. (Wagnerová 1996: 59) Aţ do roku 1803 a rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Marbury v. Madison12 ale nelze hovořit o kontrole ústavnosti, jak ji chápeme ve spojení se Spojenými státy dnes. Soudce John Marshall zformuloval v předmětném rozhodnutí novou a přelomovou doktrínu Nejvyššího soudu, kterou je moţné nastínit následujícími citacemi uvedeného judikátu. „Ústava je buď nejvyšším, svrchovaným zákonem, který nelze měnit obyčejnými prostředky, nebo je na stejné úrovni jako zákony obyčejné a jako obyčejné zákony ji pak zákonodárný orgán může měnit, kdy se mu zlíbí. Jestliže je pravdou to, co bylo uvedeno na prvním místě, pak zákon, který je v rozporu s ústavou, není zákonem. (zvýraznění J. S. – pozn. autora) Pokud je pravdivé to, co bylo uvedeno posléze, pak jsou psané ústavy absurdní snahou lidí omezit moc, která je ve své podstatě neomezitelná.“ (Sládeček 2003: 16) Nejvyšší soud tak tím, ţe vůbec poprvé rozhodl o protiústavnosti zákona z důvodu nesouladu s ústavou (Wintr 2006: 97), otevřel pro příště tuto moţnost i americkým státním a federálním soudům.13 Do praxe tím byla historicky vůbec poprvé uvedena moderní koncepce soudní kontroly ústavnosti zákonů, ve Spojených státech od té doby nazývaná jako judicial review (jinak téţ Marshallova doktrína). Definice a deskripce tohoto termínu není pro evropskou politickou a právní vědu jednoduchou záleţitostí. Ve stručnosti a značné zkratkovitosti se jedná o právo soudní moci v USA vykládat federální ústavu, stejně jako ústavy jednotlivých států, zjišťovat soulad konkrétních federálních a státních zákonů s nimi a to na základě volného hledání smyslu ústavy. (Blahoţ 2006: 53) Právě v onom volném hledání smyslu ústavního zákona nalézáme onu rozličnost záměrů spjatých s Marshallovou doktrínou a intencí původních Hamiltonových tezí. A. Hamilton totiţ předpokládal, ţe soudce bude při svých rozhodnutích striktně vázán zněním ústavního textu, čímţ, jak bylo naznačeno výše, chtěl v prvé řadě zabránit přílišné expanzi soudní moci a s ní ruku v ruce jdoucí transformaci „vůle ústavodárce“ na „vůli soudce“. Zřejmě se tak docela nedá říci, ţe by se Hamiltonova obava naplnila, ovšem na

12

Nepřekvapí, ţe i tento podobu americké dělby moci determinující případ se opět týkal dlouhodobé pře příznivců a odpůrců silných pravomocí federace. Jen pro zajímavost, tehdejší předseda Nejvyššího soudu John Marshall, favorizující federativní uspořádání Unie, rozhodoval ve věci sporu o jmenování soudce W. Marburyho, které zamítl J. Madison (toho času státní tajemník antifederalistického prezidenta T. Jeffersona, později čtvrtý americký prezident). (Kelly, Harbison, Belz 1991: 172-175) 13 Je třeba uvést, ţe ačkoliv tak mají v USA všechny soudy povinnost rozhodovat otázku (ne)souladu zákonů s federální ústavou, zcela zásadní roli hraje v tomto směru Nejvyšší soud, jelikoţ v praxi téměř nedochází k situaci, kdy se strana sporu s otázkou federální ústavnosti nedostane aţ před nejvyšší soudní instanci. (Blahoţ 2006: 54)

10

druhou stranu je pravdou, ţe samotná judikatura Nejvyššího soudu USA hraje dnes v realitě mnohem větší roli, neţ sám ústavní text, jelikoţ v rámci ní dochází bez zásahu zákonodárce k doplněním a extenzím ústavy samotné. Právě to je důvod, proč je dnes Nejvyšší soud frekventovaně označován za tzv. „ţivý hlas“ ústavy. (Dostál 2009: 50) USA se přijetím zmíněné Marshallovy doktríny staly první moderní demokracií, která se vydala cestou přímé aplikovatelnosti ustanovení obsaţených v psaném ústavním dokumentu, ale zároveň prvním státem, v jehoţ rámci se prosadil výklad ústavně-politických, organizačních a lidskoprávních ústavních schémat pomocí soudního konstruování tzv. nadústavního práva. Není pochyb o tom, ţe zformování této nad ústavou stojící dimenze soudní kontroly ústavnosti byl v teoretické rovině vyvozen z postulátů obsaţených v Deklaraci nezávislosti, která nepokrytě čerpala z učení J. Lockea a dalších, kteří mluvili o přirozených a proto člověku nezcizitelných právech. (Kelly, Harbison, Belz 1991: 170-171) Američané tak jako první v historii vybudovali svůj ústavní a politický systém na podkladě individuálních práv člověka. Na popis metod realizace judicial review prostřednictvím amerického tzv. všeobecného difúzního systému kontroly ústavnosti by nevystačila zřejmě ani několika svazková publikace. V kontextu cílů této práce se tak spokojíme se stručným shrnutím několika jeho nejdůleţitějších funkčních mechanismů.

2.1.4. Difúzní soudní kontrola ústavnosti v USA Jak lze vyvodit z předchozích řádků, americký typ soudní kontroly ústavnosti vykazuje několik specifik. Ta jsou odvislá zejména od tradic anglosaské právní kultury, která se na rozdíl od kontinentální románsko-germánské tradice nepohybuje na úrovni interpretace obecného pravidla (normy, zákona) a jeho výkladu soudy, nýbrţ spočívá v upřesňování a vyvozování pravidla samého prostřednictvím jeho konfrontace s konkrétním případem. (Klokočka 2006: 75) Není ale úkolem této práce zabývat se matérií náleţící spíše právní vědě, proto se spokojíme s úvodním tvrzením, ţe ústavní a teoretická tradice právního systému USA jsou tedy s jistými odlišnostmi inherentní staletími prověřované genezi a vývoji anglického common law. Pojem difúzní neboli rozptýlené ústavní soudnictví v reálné praxi znamená, ţe pověřením přezkumu ústavnosti aktů státní moci disponuje soudní soustava jako celek. Tím se soudní kontrola ústavnosti ve Spojených státech zřetelně odlišuje od kontinentálně evropského systému koncentrovaného ústavního soudnictví, v němţ existuje jeden specializovaný orgán soudního typu, který má autonomní pravomoc zkoumat soulad 11

normativních aktů veřejné moci s ústavou. Zdálo by se, ţe v tomto roztříštěném systému musí zákonitě docházet k dvojkolejným rozhodnutím, které následně zapříčiňují spory mezi jednotlivými státními mocemi i soudy navzájem. Právě v tomto ohledu disponuje nezastupitelnou pravomocí Nejvyšší soud (Supreme Court), který tak krom jiného plní zvláštní úlohu při sjednocování a kontrole judikatury niţších soudů.14 (Klíma 1993: 20) K tomu navíc americká ústava zná zákon o soudní moci, stejně jako úzus a mnoho zaţitých a Nejvyšším soudem formulovaných doktrín, na jejichţ základě a s jejichţ asistencí mohou soudy nepoměrně snadněji přistupovat i k sloţitějším ústavně politickým otázkám. Vzhledem k tématu této práce rozvedeme skutečně jen ty nejvýznamnější a k řešení případných sporů exekutiva – legislativa – soudní moc vyuţívané doktríny. Předně, přezkum ústavnosti ve Spojených státech probíhá na bázi incidentní a konkrétní kontroly. Jedná se o významnou ústavní limitaci označovanou jako přezkoumávání na základě pravidla cases and controversies. V praxi to znamená, ţe spor o ústavnost mohou vyvolat pouze ti, kteří mají na dané věci zjevný individuální právní zájem, nikoliv uţ zájem politický, vyplývající z jejich např. vládní či sněmovní funkce. (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007: 340) Soudy tak mohou interpretovat ústavu pouze v kontextu řešení konkrétního případu. Na tomto místě se nabízí s meritem této práce související otázka, v jakém případě můţe tedy exekutiva či legislativa vyuţít právo na ústavní kontrolu. Odpověď na ní se skrývá v následující soudní praxí uţívané doktríně. Postupem času se v rozhodování Nejvyššího soudu ustálil jistý sebeomezující princip týkající se případných politicky motivovaných návrhů na zrušení zákonné úpravy. Pro tuto doktrínu se vţilo označení political question a souvisí se snahou zamezit tomu, aby Nejvyšší soud rozhodoval zjevná politika. Soudy by se v intencích této doktríny měly v rámci zachování principu dělby moci vyhýbat rozhodnutím, které náleţí do výlučné politické sféry výkonné nebo zákonodárné moci. Nejvyšší soud tak můţe při sporu o znění zákonné úpravy či dokonce u kompetenčních sporů říci, ţe daný spor je čistě politickou otázkou, a proto se jím soudci nehodlají, resp. ani nemohou zaobírat. Takto chápaná doktrína je ve Spojených státech povaţována za integrální a základní funkční projev dělby moci.15 Je ale realitou, ţe stejně jako při sporu dvou mocenských sloţek, tak i v oblasti rozhodování o protiústavnosti zákonů doktrína political question umoţňuje Nejvyššímu soudu USA stanovení jen a pouze vlastních měřítek toho, co ještě je a co uţ není politická otázka. 14

Nejvyšší soud USA je sloţen z devíti prezidentem jmenovaných a Senátem odsouhlasených soudců, kteří jsou do své funkce ustavováni doţivotně. (Neubauer, Meinhold 2010: 74) 15 Např. rozhodnutí soudu v Tennessee ve sporu Baker v. Carr ze dne 26. 3. 1962. (Findlaw 2011)

12

V praxi vzrůstal v USA význam uvedené doktríny hlavně v období po druhé světové válce, během kterého se do působení a rozhodování Nejvyššího soudu začaly promítat následující události. V polovině třicátých let kulminovalo napětí mezi administrativou prezidenta F. D. Roosevelta a Nejvyšším soudem, který zamítl několik zákonů z vládního a Kongresem schváleného ekonomického balíčku New Deal.16 Kritika soudu především z vládních řad exponenciálně narůstala od momentu, kdy byl v roce 1936 za neústavní prohlášen zákon o národní průmyslové obnově (National Industrial Recovery Act) – jádro Rooseveltova plánu ekonomické rekonstrukce. Situace zašla tak daleko, ţe Nejvyšší soud shodil ze stolu i některá vládní opatření týkající se pracovní mzdy, práv odborových organizací či progresivního zdanění. V reakci na to začal prezident Roosevelt počátkem roku 1937 otevřeně hovořit o omezení pravomocí Nejvyššího soudu a reorganizaci federálních tribunálů. Výsledkem vládního úsilí byl návrh na reformu federálního systému soudnictví (Judicial Procedures Reform Bill of 1937).17 Veřejnou diskuzi potom rozvířily některé další návrhy z řad Rooseveltových stoupenců, které např. vznášely poţadavek, aby propříště kaţdé rozhodnutí o neústavnosti zákona bylo podrobeno hlasování, v němţ by mohlo být dvoutřetinovou většinou v obou parlamentních komorách zrušeno. Republikáni a spolu s nimi i část liberálních demokratů se však obávala, ţe taková reforma povede k vychýlení rovnováhy moci výrazně ve prospěch exekutivy. Tento radikální návrh tak ani ve svém pozměněném znění v červenci 1937 neprošel Senátem a byl definitivně zamítnut. Napětí mezi exekutivou a soudní mocí vyvolané touto kauzou však nepřímo přinutilo Nejvyšší soud zváţit svou aktivistickou pozici v otázkách ekonomiky a sociálních věcí, coţ mělo v praxi za následek nastolení opačného kurzu v rozhodování tribunálu a prosazení několika nových sebeomezujících doktrín. (Gillis 2000: 75) Dvě nejvýznamnější doktríny, které hrají v současnosti při rozhodování Nejvyššího soudu nezastupitelnou roli a prosadily se právě v tomto období, jsou bezpochyby doktrína soudního aktivismu a doktrína soudního sebeomezení (self-restraint), poprvé formulované

16

Známá politika New Dealu (česky „nového údělu“) byla de facto souhrnem stabilizačních finančních opatření, s nimiţ kandidát na prezidentskou funkci F. D. Roosevelt vyhrál v roce 1932 volby. Tento plán měl v konečném důsledku pomoci Spojeným státům překonat úskalí hospodářské krize a z ní vyplývající nezaměstnanosti. (Ţaloudek 2004: 296) 17 V návrhu se krom jiného hovořilo o budoucí nemoţnosti federálních soudů prohlásit zákon za neústavní bez konzultací s ministrem spravedlnosti, restrikcím vůči soudním příkazům směřujícím k výkonné moci apod. Kontroverze na politické scéně ovšem vyvolala především chystaná pravomoc prezidenta vyměnit soudce Nejvyššího soudu, kteří přesáhli věk 70 let. (Blahoţ 2001: 144-145)

13

soudcem O. W. Holmesem jiţ na počátku 20. století.18 Obě tyto koncepce, ač by se to tak dle jejich označení na první pohled mohlo jevit, spolu nemusí být nutně v kontradikci. Úzce pojatá doktrína soudního aktivismu se váţe především na éru čím dál silnějšího pronikání lidsko a občansko právní matérie do judikatury nejvyššího tribunálu USA. Ve své podstatě značí povinnost soudu pečlivě pozorovat legislativu, která potenciálně porušuje ústavu a to zejména ve sféře základních lidských práv. Soud zde výjimečně uplatňuje presumpci neústavnosti. To v důsledku znamená, ţe pokud posuzuje legislativu, která předem nějakým způsobem omezuje ústavou zaručená základní práva, předpokládá na začátku řízení její nesoulad s ústavou. (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007: 350-351) Je třeba dodat, ţe tato „aktivistická“ éra začíná časově nástupem tzv. Warrenova19 soudu na začátku padesátých let. S jistou nadsázkou lze tak říci, ţe po roce 1945 dochází k renesanci zájmu Nejvyššího soudu o sféru lidských práv a naopak úbytku zásahů tribunálu do ústavou garantovaných pravomocí prezidenta a Kongresu. Druhý zmiňovaný jev, tj. zdrţení se soudního zasahování ve věcech spadajících do kompetencí a pravomocí vlády, je spjat s existencí jakoby v kontradikci stojící doktríny soudního sebeomezení. Pod jejím vlivem dochází od čtyřicátých let k výraznému sníţení počtu případů, při nichţ jsou federální zákony prohlašovány za s ústavou neslučitelné, a tudíţ neplatné. Koncepce self-restraint samozřejmě nabývá na významu v porooseveltovských letech, ale míra jejího vlivu je těsně navázaná na momentální personální sloţení Nejvyššího soudu. Ačkoliv jsme zmínili fakt, ţe doktrína soudního aktivismu si spolu s doktrínou selfrestraint ne vţdy překáţí, ba dokonce se čas od času prolínají, bývá od padesátých let zvykem dělit soudce nejvyšší federální instance do dvou skupin – pasivisty a aktivisty. Realitou je, ţe výrazné převáţení názorového proudu upřednostňujícího soudní sebeomezení s sebou kromě ústavně konformnějšího výkladu ústavy do určité míry zatím vţdy přinášelo i poněkud konzervativní pohled soudu na oblast občanských a lidských práv. Je také třeba spolu s J. Blahoţem (2001: 165) dodat, ţe zastánci sebeomezování ve vztahu k exekutivě a legislativě získávají na Nejvyšším soudě převahu počátkem sedmdesátých let v důsledku nominací

18

Holmese lze povaţovat za jednoho z výrazných příznivců omezování federální soudní kontroly ústavnosti. V jednom z jeho často citovaných výroků tak např. symptomaticky tvrdí: „Nemyslím si, že Spojené státy by skončily, kdybychom ztratili (Nejvyšší soud – pozn. J. S.) naši pravomoc prohlásit zákon přijatý Kongresem za neplatný. Myslím ale, že Unie by byla ohrožena, kdybychom byli zbaveni práva prohlásit za neústavní zákony jednotlivých států.“ (Ely 2002: 33) 19 Earl Warren byl liberální politik, republikán, bývalý kalifornský guvernér a významný právník, kterého prezident Dwight Eisenhower jmenoval v roce 1954 předsedou Nejvyššího soudu a který se výraznou měrou zasadil o krok kupředu v otázce rasové segregace, kdy za jeho předsednictví prohlásil Nejvyšší soud Spojených států takovou segregaci za neústavní. (Portál Earl Warren College 2011)

14

konzervativních soudců prezidentem Nixonem. Od té doby aţ do dnešních dnů rapidně klesá počet zákonů, které Nejvyšší soud deklaroval coby neústavní, s čímţ souvisí minimalizace počtu konfliktů mezi exekutivou a legislativou, které se dostanou na půdu tribunálu. Pro ucelený obrázek o roli Nejvyššího soudu je zapotřebí ještě dovysvětlit zásadu stare decisis, s níţ soudní soustava ve Spojených státech pracuje. Americký soudní systém je zaloţen na precedenčním právu, coţ v rozhodovací praxi niţších soudů znamená, ţe při rozhodování otázek spjatých s porušením ústavnosti jsou tyto soudy vázány zásadou závaznosti soudních precedentů, primárně pak závazností rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato zásada se ostatně vztahovala i na něj, jelikoţ aţ do třicátých let byl vázán rozhodnutími svých předešlých tribunálů. To v současnosti neplatí a soud tak můţe prohlásit za ústavní či naopak neústavní zákon, o kterém bylo v minulosti rozhodnuto zcela odlišně. Zásada stare decisis je mimochodem přímým dědictvím po anglickém systému soudnictví. (Klokočka 2006: 77) Je na potenciální diskuzi, co nebo kdo vlastně ve skutečnosti omezuje činnost a pravomoc Nejvyššího soudu. Jak totiţ můţeme z výše uvedeného selským rozumem odvodit, veškeré doktríny, pod jejichţ vlivem soud vykonává svou praxi, si zkonstruoval sám, ačkoliv lze snad namítat, ţe tak často činil na základě tlaku jedné ze zbývajících mocí. Aktuálně probíhající diskuze nad případnou reformou či dokonce omezením pravomocí českého ústavního soudnictví nám ukazují, ţe jde o otázky ţivé i v našich poměrech. Při analýze fungování českého tribunálu si ostatně posléze ukáţeme, zdali a do jaké míry reflektuje výše popsané koncepce náš Ústavní soud. Vinou absence hlubší historické zkušenosti se soudní kontrolou ústavnosti totiţ evropské ústavní soudnictví chtě nechtě muselo při svém vzniku v druhé polovině 20. století americkým modelem inspirovat a mnohé jeho doktríny začít postupem času aplikovat. Nejinak tomu bylo i soudu českého, ovšem to uţ je předmětem zkoumání jiné části této práce.

2.1.5. Metody interpretace ústavy Nejvyšším soudem Interpretační metody slouţící k výkladu a aplikaci ústavy neprošly v ţádné jiné zemi tak dlouhým procesem evoluce jako tomu bylo ve Spojených státech. Jde o skutečnost, která je logickým a přímým důsledkem více neţ dvě stě let trvající historie americké demokracie, stejně jako výše demonstrovaných a velmi širokých pravomocí soudu svěřených. Pro ucelené porozumění problematice je třeba doplnit, ţe cílem interpretace, tedy výkladu práva je „(…) objasnit smysl textu, který vystupuje jako objekt interpretace, zejména s ohledem na následnou aplikaci práva či jiné formy realizace práva.“ (Gerloch 2004: 139) Hlavními interpretačními metodami práce Nejvyššího soudu při aplikaci ústavy jsou potom 15

textualismus, originalismus, doktrinalismus, strukturalismus a metoda opatrné argumentace. Následuje stručné nastínění jejich funkční podstaty. Textualismem se obecně, tedy nejen v právní teorii, rozumí formalistická interpretace textu, která lpí na výkladu, odvíjejícím se od doslovného znění textu. (Portál Iuridictum 2011a) Tato metoda se tedy v případě Nejvyššího soudu vztahuje k procesu rozboru zkoumaného ústavního ustanovení, resp. jeho jazykového vyjádření. Právní relevanci mají pouze data, která získáme takovou textovou analýzou. Zřejmým negativem je, ţe čistá textová analýza si jen těţko poradí s některými vágními právními termíny, proto ji často musí substituovat metody jiné. (Wittig 2009: 8) Jednu z těchto alternativních metod představuje originalismus. Jeho snahou je odhalit původní intence skryté v ústavě. Tento přístup jde ruku v ruce s přesvědčením jeho stoupenců, ţe termín „původní záměr“ vybraného ustanovení je zcela konzistentní se záměrem těch, kteří zákon schválili. (Barnett 1999: 2) Za doktrinalismus označujeme metodu interpretace, která se nevyznačuje, jak by se snad z prvního vjemu mohlo zdát, náchylností k doktrinálnímu výkladu ústavního textu v jeho originální dvě stě let staré podobě. Takový způsob práce s ústavním textem je charakterističtější spíše pro originalistické pojetí. Doktrínu tak představuje v rámci této výkladové praxe věrnost tradici autoritativní interpretace soudů skrze precedenční právo. Jinak řečeno, doktrinalista se při nalézání významu ústavního článku bude odvolávat na jeho vyloţení v nejrůznějších soudních rozhodnutích. Wittig (2009: 10) ovšem poznamenává, ţe doktrinalismus nemůţe nikdy slouţit jako univerzální metoda ústavní interpretace a to zvláště v momentě, kdy se má Nejvyšší soud zabývat otázkou novou, v tomto směru unikátní a jiným soudem ještě nezodpovězenou. O uţitečnosti této metody lze pochybovat i v situaci, kdy k určité problematice existuje různorodá a značně odlišná judikatura. Při uţití strukturalistické metody se soud koncentruje na analýzu struktury ústavy, resp. uspořádání a vazby mezi jejími jednotlivými ustanoveními. Jiţ tedy neanalyzujeme části textu nezávisle a samostatně, jak to činí textualismus, nýbrţ se obracíme k celistvému schématu ústavy a její presumované komplexitě. Zajímá nás tedy především logická struktura a koherence textu. Metoda pragmatická (jinak téţ v americkém prostředí prudential argument) spočívá v interpretaci ústavního dokumentu pomocí externích fenoménů, kdy soudce ponechává mimo své rozvaţování jazykovou či strukturální stránku textu a zaměřuje svou pozornost na hledání takových řešení, která budou zohledňovat např. aktuální sociální a politickou situaci. (Wittig 2009: 11) 16

Samozřejmě tento výčet výkladové metodiky Nejvyššího soudu USA je spíše demonstrativní, zdaleka ne kompletní, ale pro sledované záměry této práce zcela postačující. Je třeba doplnit, ţe téměř vůbec nejsou tyto metody uţívány soudci odděleně, ba naopak jsou často aplikovány společně, přičemţ nemusí docházet k jejich kolizi. Interpretační způsoby amerického Nejvyššího soudu patří k praxí jiţ ozkoušeným a propracovaným nástrojům, jeţ se těší všeobecnému respektu. Nelze se proto divit, ţe jejich pronikání do ústavního prostředí mnoha jiných demokracií není ničím neobvyklým. Ne mnoho, ale přece jen několik autorů se v souvislosti s tématem ústavní interpretace zabývalo kontroverzní otázkou, do jaké míry vstupují do uvedených interpretační snah soudců jejich subjektivní ideologické či jinak hodnotově zabarvené postoje. Obhájci tzv. legalistického modelu, tedy právně teoretického paradigmatu, který chápe právo jako objektivní kategorii (Dyevre 2008: 24), popírají myšlenku, ţe by v procesu rozhodování hrály osobní ideologické preference soudců výraznější úlohu. Tito legalisté povaţují za práci soudce především vyvíjení rozumového a upřímného úsilí směřujícího k vyřešení sporu za uţití racionálních právních postupů. V opozici proti čisté legalistické teorii vystupují zastánci hodnotového modelu (attitudinal model), kteří tvrdí, ţe při interpretaci ústavního textu lze důvodně předpokládat vliv postojů, hodnot a osobních politických preferencí na konečný úsudek soudce.20 Často citovanou studii k tomuto tématu publikovali Jeffrey A. Segal spolu s Albertem D. Coverem (1989), kteří ve svém článku Ideological Values and the Votes of U. S. Supreme Court Justices vycházeli z hypotézy hodnotové zaujatosti soudců v kontextu jejich hlasování o jednotlivých případech. Odváţně se přitom pustili do kvantifikace a srovnání ideologických postojů jednotlivých soudců Nejvyššího soudu, a to těch jmenovaných do úřadu od roku 1953 do roku 1988. Jejich empirický výzkum, při němţ na jednu osu umisťovaly ideologickou orientaci soudců21 a na osu druhou jejich volební chování, stanovenou hypotézu potvrdil. Srovnání hodnot zanesených na obou osách je přivedlo k závěru, ţe osobní preference,

20

Stojí za zmínku, ţe legalistické paradigma má své kořeny především na evropském kontinentě, nikoliv uţ tak v USA, kde byl hodnotový model přístupu k Nejvyššímu soudu akceptován nejen teorií, ale i praxí. (Wittig 2009: 5) 21 Ideologickou orientaci soudců zjišťovali Segal a Cover pomocí analýzy jejich nominačních prohlášení v denním tisku. Soudci byly rozděleny do čtyř skupin – liberálové, umírnění, konzervativci a nezařaditelní. Vzhledem k očividné snaze o úspornost reprezentovalo závislou proměnnou pouze hlasování soudců ve věcech občanských práv a svobod. (Segal, Cover 1989: 561)

17

politické přesvědčení a další hodnoty soudců jsou v přímém souladu s jejich hlasováním na Nejvyšším soudě.22 (Segal, Cover 1989: 561)

2.1.6. Jmenování soudců Nejvyššího soudu USA jako politika? Problematika obsazování ústavních soudů budí pozornost politologie, právní vědy, širší odborné i laické veřejnosti uţ z toho důvodu, ţe právě při výběru vhodných adeptů na post soudců nejvíce vystupují na povrch politické či jiné motivy stojící v pozadí systému soudní kontroly dodrţování ústavnosti. Nejinak je tomu i ve Spojených státech. Analyzovat způsob výběru kandidátů na post soudců Nejvyššího soudu je důleţité uţ z toho důvodu, ţe americký model v tomto ohledu poslouţil coby zjevná inspirace českému ústavodárci. (Wagnerová 1996: 36) Dle ústavy USA má pravomoc jmenovat všechny federální soudce prezident. Činí tak ale pouze na radu a se souhlasem Senátu. Co se Nejvyššího soudu týče, tvoří ho v současnosti devět soudců, přičemţ toto číslo se v historii jiţ několikrát měnilo, jelikoţ ústava sama ponechává stanovení počtu členů tribunálu ve volné dispozici zákonodárce. Poţadavky na funkci soudce nejvyšší federální soudní instance jsou zákonné, ale také obyčejové povahy. Předpokládá se právnické vzdělání, profesní praxí prověřená odbornost a trestní bezúhonnost.23 Prezident potom při volbě vhodného kandidáta bere dle H. J. Abrahama v uvedeném stupni důleţitosti v potaz tyto faktory: a) profesionální znalost, b) politickou příslušnost, c) ideologickou vhodnost, d) prezidentův vztah k nominovanému a konečně za e) náboţenské, rasové, sociální a další více či méně politická hlediska. (Blahoţ 2001: 72-73) Přes ústavou garantovaný nezávislý status federální soudní moci je praxí prokázanou skutečností, ţe prezident klade při jmenovacím procesu federálních soudců důraz na stranickou příslušnost kandidátů, a to zejména při obsazování Nejvyššího soudu. Soudci nejvyššího tribunálu se tak často stávají i odborníci z okolí úřadu prezidenta. Pokud se 22

Na tento svůj výzkum navázal později Segal ještě ve spolupráci s Lee Epsteinem, Charlesem M. Cameronem a Haroldem J. Spaethem. Studie tentokráte analyzovala vliv osobních ideologických preferencí na hlasování soudců, přičemţ výrazně rozšířila okruh subjektů na všechny soudce Nejvyššího soudu jmenované od prezidentování F. D. Roosevelta aţ po poslední dva nominované B. Clintonem. Krom toho do závislé proměnné bylo zahrnuto i hlasování soudců v ekonomických otázkách. Výsledky více neţ pět let staré analýzy byly potvrzeny. (Segal, Epstein, Cameron, Spaeth 1995) 23 Ohodnocení osobností usilujících o post federálních soudců provádí Komise pro federální soudnictví Americké právní komory (The American Bar Association Standing Committee on Federal Judiciary), která na čtyřbodové stupnici evaluuje odbornou zdatnost a připravenost jednotlivých soudních kandidátů. (Portál American Bar Association 2011) Takto vypracovaný seznam se následně dostává do rukou i samotnému prezidentovi. Kromě této Komise můţe prezident při procesu jmenování poţádat o radu Státního návladního (Attorney General), poradce Bílého domu, právní oddělení Ministerstva spravedlnosti a samozřejmě Legislativní radu vlády. (Curry 2005)

18

podíváme např. na nominace posledních tří stranicky odlišných prezidentů, nutně se v tomto konstatování utvrdíme. Demokrat Bill Clinton nominoval za svá dvě funkční období liberálně orientované soudce Stephena Breyera a soudkyni Ruth Bader Ginsburg. Republikán George W. Bush za dobu svého působení stihl rovněţ jmenovat dva soudce Nejvyššího soudu, konzervativce Johna Robertse a Samuela Alita, přičemţ před nominací druhého jmenovaného musel na nátlak některých konzervativních republikánů v Senátu stáhnout svou nominaci soudkyně Harriet Miers. Současný prezident Barack Obama v souladu se svou liberálně politickou linií potom dosadil na Nejvyšší soud dvě ţeny, Soniu Mariu Sotomayor, první ţenu hispánského původu v tak vysokém úřadu a Elenu Kagan. (Portál Nejvyššího soudu USA 2011) Patří se dodat, ţe soudci Nejvyššího soudu USA jsou jmenování doţivotně a to tzv. under good behaviour, tedy pod podmínkou, ţe se nedopustí takového jednání, kterým by se jako soudci morálně zdiskreditovali. Doţivotní jmenování do funkce je povaţováno za jednu z podstatných záruk nezávislosti jednotlivých soudců. Soudci díky tomuto pravidlu často ve funkci „přeţívají“ prezidenta, který je jmenoval a v budoucnu tak nemusí nutně reprezentovat politický směr nastupující vládní garnitury. (Richterová 2005: 21)

2.2. Soudní kontrola ústavnosti na evropském kontinentu 2.2.1. Příčiny odlišného vývoje kontinentální tradice Americká koncepce soudní kontroly ústavnosti nezůstala, alespoň co se teoretického rozpracování týče, na starém kontinentu v 19. století bez odezvy, avšak všechny evropské pokusy o vlastní konstrukci ústavního soudnictví byly při zpětném pohledu jen polovičaté nebo zůstaly v rovině smělých úvah evropských politických a právních myslitelů.24 P. Mlsna (2009: 1024) charakterizuje 19. století v Evropě jako „období mající ještě obavu svěřit rozhodování o politických otázkách, jež mají zásadní vliv na budoucí uspořádání společnosti a státu, do rukou soudců.“ O prvních ústavních tribunálech v areálu, který nás zajímá, tedy ve střední Evropě, se dozvídáme aţ z ústavních listin Československa a Rakouska po roce 1918. Oba zmíněné soudy byly ale v ústavně-politické praxi poměrně bezvýznamnými instituty. Pro další vývoj bylo nicméně podstatné to, ţe se ve zkoumaném období v těchto dvou zemích prosazoval model tzv. koncentrované specializované soudní kontroly ústavnosti, který stojí v teoretickém 24

Mezi teoretiky, kteří se v průběhu 19. století zaobírali konceptem soudní kontroly norem, můţeme zařadit Němce Roberta von Mohla či Rakušany Josepha Eötvöse a Georga Jellinka. (Mlsna 2009: 1021-1023)

19

protikladu k americkému difúznímu systému kontroly ústavnosti, jak jsme ho definovali v podkapitole 2.1.4.25 Proč ale ústavní soudy meziválečné Evropy zdaleka neplnily svoji funkci kontroly ústavnosti, jejich váţenost na politické scéně byla minimální, ba dokonce nebyly často ani obsazovány?26 Leitmotivem takto poloţené otázky je přitom snaha stručně nastínit hlavní příčiny odlišného vývoje a charakteru ústavního soudnictví na evropském kontinentu. V prvé řadě musíme zmínit fakt, ţe při načrtávání moţného typu ústavního přezkumu norem vycházely Rakousko, Československo, ale i některé další evropské země přelomu 19. a 20. století z postulátů na kontinentu tehdy převládajícího právního positivismu, tj. právněfilozofického směru, který pracuje s důvěrou ve stabilitu politických institucí a čerpá z přesvědčení, ţe coby legitimace zákonu postačuje uţ ten fakt, ţe byl vydán orgánem k tomu zplnomocněným.27 (Kühn 2004: 95) Jinak řečeno, evropský právní positivista nepotřebuje ospravedlňovat platnost zákona skrze neústavní či přirozenoprávní doktríny, jak to činí americký konstitucionalista. Positivistům, jakými byli Hans Kelsen nebo František Weyr tak postačovala coby důvod platnosti jakékoliv normy, tedy i ústavní, legalita procesu jejího přijetí. (Höllander 2006: 63-64) Jejich přístup dopředu nevylučuje posuzování ústavnosti parlamentem přijatých norem soudem, avšak zmiňované vyloučení „nadústavního práva“ z procesu přijímání rozhodnutí ústavního tribunálu do velké míry omezuje výstupy tohoto posouzení. Formálně pojatý ústavní dokument je totiţ v tomto případě jediným kritériem pro zkoumání ústavnosti zákona, přičemţ ústavní zákony jako takové jsou soudem nedotknutelné. (Blahoţ 2001: 55) Další příčinou kontinentálního „zpoţdění“ je bezesporu vnitřní mocenskopolitické nastavení reţimů 19. století, kdy v té době vznikající ústavní dokumenty svěřovaly ochranu a garanci ústavnosti panovníkům jako představitelům výkonné moci. Zákony tohoto období totiţ vznikaly na bázi širokého konsenzu mezi panovníkem, aristokracií a měšťanstvem. Dle tehdejšího smýšlení potom k propůjčení legitimity zákonům tato shoda postačovala. 25

Zastáncem a propagátorem koncentrovaného modelu specializované soudní kontroly ústavnosti byl zejména Hans Kelsen, který vedl o podobě a existenci ústavního soudnictví teoretickou při s Carlem Schmittem. (Blahoţ 2001: 54) 26 Takto např. československý Ústavní soud fungoval pouze v letech 1921 – 1931, na následující období nebyl obsazen. Znovu ustaven byl aţ v roce 1938, ovšem vlivem válečných událostí fungoval jen po jediný rok. (Sládeček 1999: 29) 27 A. Gerloch mluví o přirozeném právu jako o „souhrnu určitých právních principů nebo obecných právních norem se silným hodnotovým významem“, přičemţ přirozenoprávní teorie dle něj „vychází z předpokladu existence nepsaného a neměnného práva, jež odpovídá ‚přirozenému řádu věcí„ a je v tomto smyslu (přirozené právo – pozn. J. S.) nadřazeno právu pozitivnímu“. (Gerloch 2004: 230)

20

V takových poměrech byl přezkum ústavnosti zákonů víceméně nadbytečný. (Mlsna 2009: 1024) Co se týče Francie a dalších zemí, o nichţ nebyla v předchozích odstavcích zmínka, za ospravedlněním jejich odlišného vývoje, který se odrazil i v pozdějších positivistických koncepcích, stojí radikálně demokratická politická filosofie J. J. Rousseaua. Ta posouvá do role monopolního ústavodárce lid, a jak bylo jiţ v úvodu této práce poznamenáno, nejenţe má problém se samotným systémem zastupitelské demokracie, ale uţ vůbec si nedokáţe představit model, v němţ dochází ke korigování vůle parlamentu orgánem soudního typu.28 (viz kapitola 2)

2.2.2. Německo a přirozenoprávní obrat po roce 1945 Jak známo, positivistická praxe nahrazení legitimity legalitou vydaného aktu našla své zastánce především v zemích střední Evropy, přičemţ jejím dějinně nešťastným vyjádřením se stala ústava tzv. Výmarské republiky. Je to právě positivisty proponovaná legalita přijímaného aktu, obsazení ústavy do role de facto obyčejného zákonu a rezignace na kontrolní mechanismy zákonodárné moci, které umoţnily poměrně hladký a z hlediska práva zcela legální nástup německého nacionálního socialismu k moci ve 30. letech 20. století. Nehumánnost politiky prováděné nacistickým reţimem, proti které bylo tehdejší pojetí práva zcela neschopné se bránit, stejně jako silný vnitřní i vnější politický tlak přiměly německou právní praxi po druhé světové válce ke kritice positivistických koncepcí. (Borowski 2003: 175) Tato zprvu politicko-teoretická reflexe vyústila posléze v tzv. přirozenoprávní obrat, který se zanedlouho po jeho akademické akceptaci stává součástí německé ústavně-politické reality. Základní zákon SRN z roku 1949 je tak uţ proti tomu Výmarskému postaven na nových přirozenoprávních idejích, pregnantně vyjádřených v tzv. Radbruchově29 formuli30, která v případě „nesnesitelného rozporu mezi pozitivním zákonem a spravedlností“ upřednostňuje ustoupení tohoto zákona jakoţto „nenáležitého práva“ spravedlnosti. (Holländer 2006: 19) 28

Francie se vůbec stala jednou z mála vyspělých demokracií, které „projekt“ soudní kontroly ústavnosti odmítala kontinuálně mezi lety 1845 aţ 1958(!). (Blahoţ 1993: 1031) 29 Formule se poprvé objevila v článku G. Radbrucha vydaném v roce 1946 s názvem Zákonné neprávo a nadzákonné právo. Sám bývalý výmarský ministr spravedlnosti a jedna z nejvýznamnějších osobností německého politického ţivota první poloviny 20. století se však ještě před nástupem nacistů k moci řadil mezi právní positivisty a přímo apeloval na to, aby ten, kdo má vůli se prosadit k moci, měl nezpochybnitelné právo určovat, co je a není právem. (Seltenreich 2002: 826) 30 Radbruch tak nepopírá, ţe psané a zákonodárným sborem dané právo je nutné dodrţovat a to dokonce i pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, avšak jím záměrně vágně formulovaný pojem „nesnesitelného rozporu“ umoţnil napříště německým soudům dát ve výjimečných případech přednost přirozenému před pozitivním. (Holländer 2006: 19)

21

Tato formule se jinak výraznou měrou uplatnila při vzniku a dodnes uplatňuje v praxi Spolkového ústavního soudu a uvnitř německého konstitucionalistického diskurzu samotného. Německé ústavní myšlení po roce 1945 dalo skrze praktickou aplikaci tohoto pravidla přednost konceptu „obranyschopné demokracie.“ To v praxi znamená, ţe orgány moci výkonné, zákonodárné i soudní jsou ve své činnosti vázány ústavním a právním řádem. Základní zákon kromě toho zakotvuje ve svém úvodu katalog lidských a občanských práv, přičemţ v čl. 1 odst. 3 uvádí, ţe „tato základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moc a soudnictví jakožto bezprostředně platné právo.“ (Základní zákon SRN 1949) I v kontinentální Evropě se tak konečně setkáváme s modelem, v němţ i politická moc je podřízena právu jako nejvyšší autoritě.

2.2.3. Pozice Spolkového ústavního soudu a jmenování soudců Hmatatelným výstupem zmíněných změn v německém ústavně-politickém zřízení se měl stát i do nové ústavy zahrnutý institut koncentrované a specializované soudní kontroly ústavnosti,

který

počítal

s vytvořením

Spolkového

ústavního

soudu

(Das

Bundesverfassungsgericht). Německý ústavní soud byl zamýšlen jako orgán stojící na pomezí soudního a ústavního orgánu, který je v pozici orgánu vládě či legislativě rovného, nikoliv podřízeného. Má tak poněkud zvláštní postavení, kdy je na jedné straně klasickým soudem rozhodujícím právní spory a na straně druhé Spolkovému prezidentu, Spolkové vládě, Spolkového sněmu a Spolkové radě naroveň postaveným vrcholným ústavním orgánem, v jehoţ výlučné pravomoci je interpretace ústavních předpisů. (Borowski 2003: 160) Z jakých důvodů se vlastně v SRN a v návaznosti na to i ve zbytku Evropy ujal právě model koncentrovaného specializovaného ústavního soudnictví a nikoliv velké popularitě a respektu jeho tradici se těšící americký vzor všeobecné difúzní kontroly ústavnosti? Různí autoři uvádí různé důvody, z nichţ vynikají tyto čtyři31: 1) Románsko-germánský původ evropských právních řádů by v případě zavedení difúzní soudní kontroly ústavnosti zapříčiňoval extrémní tříštivost práva, jelikoţ kontinentální právní systémy neznají nepsanou zásadu stare decisis (viz podkapitola 2.1.4.), podle níţ by mohlo být rozhodnutí vyššího soudu právně závazné pro soudy niţší instance. Ve středoevropském areálu zejména je tak obecně závazný charakter rozhodnutí ústavního soudu stanoven explicite. (Blahoţ 1993: 1034) 31

Samozřejmě, ţe odborná literatura zmiňuje kromě uvedených i mnohé další důvody pro zavedení modelu koncentrovaného soudnictví v SRN, mj. i obavu tvůrců Základního zákona, ţe pokud by mohl kaţdý jeden soud rozhodovat otázku ústavnosti, přineslo by to ve výsledku výrazné oslabení legislativní moci. (Borowski 2003: 161)

22

2) Odlišný ideově-historický vývoj konstitucionalistiky a dějin politického myšlení na evropském kontinentu, o kterém jiţ byla řeč. (viz podkapitola 2.2.1.) 3) Poválečný stav, kdy v Německu byla řada obecných soudů obsazena soudci dříve napojenými na nacistický totalitní reţim. V tomto smyslu mnohem snadnější neţ personálně rekonstruovat celý justiční aparát bylo obsadit jeden centralizovaný ústavní soud lidmi, kteří byli za minulého reţimu perzekvováni. (Dostál 2009: 51) 4) Posledním důvodem pro zavedení centralizovaného systému kontroly ústavnosti, resp. nezavedení modelu amerického, byla zřejmě i negativní americká zkušenost s proti prezidentovi Rooseveltovi vyhraněným Nejvyšším soudem USA ve třicátých letech, tzn. zkušenost s americkou úpravou jmenování soudců, jeţ umoţňuje konstruovat takové personální obsazení soudu, kdy proti sobě často mohou stát odlišné hodnoty, jeţ favorizuje exekutiva na straně jedné a Nejvyšší soud na straně druhé.32 (Blahoţ 1993: 1034) Na volbu modelu ústavního soudnictví přímo navazuje otázka inspiračních zdrojů, pouţívaných při pokládání základních kamenů Spolkového ústavního soudu. Ideové zdroje lze z ústavní a zákonné úpravy poměrně snadno vytušit a to ačkoliv existuje i názorový proud, které jakékoli působení zahraničních vlivů v tomto případě vylučuje s poukazem na silnou německou tradici v oblasti úvah o soudem hlídané ústavnosti jiţ z dob Svaté říše římské. V této souvislosti jistě nelze podceňovat roli historického vývoje konstitucionalistické tradice na evropském kontinentě vůbec, avšak větší okruh autorů před ním v německém případě upřednostňuje rakouskou ústavu z roku 1920 a švýcarský ústavní model coby významné zdroje pro německou úpravu Základního zákona. (Borowski 2003: 176-179) Problém nastává snad jen při hodnocení německé ústavně-právní reflexe amerického systému judicial review. Zde lze totiţ hovořit spíše o německém negativním vymezování se proti tomuto modelu, jak jiţ bylo ostatně dříve naznačeno. Zjednodušující generalizace ale není na místě ani zde, jelikoţ kupříkladu v zavedení institutu ústavní stíţnosti v SRN lze vidět zřetelnou inkorporaci původního angloamerického pojetí subjektivních a individuálních práv do německého prostředí. Co se organizace Spolkového ústavního soudu týče, od reformy z roku 1963 se skládá z šestnácti členů, kteří jsou rozděleni do dvou personálně stabilních osmičlenných senátů. Tyto mají vymezené oblasti působnosti, kdy senát první se zaobírá povětšinou otázkou 32

Na utváření centralizovaného ústavního soudu v německých poválečných reáliích mohla mít vliv i neblahá zkušenost s pokusem o zavedení amerického modelu judicial review v podmínkách Výmarské republiky. (Blahoţ 1995: 436)

23

interpretace základních práv (Grundsrechtssenat) a senát druhý ostatní ústavněprávní problematikou (Staatsrechtssenat). Soudci ústavního soudu jsou nutnou dvoutřetinovou většinou navoleni do jednoho ze senátu a to z jedné poloviny Spolkovým sněmem a z druhé poloviny Spolkovou radou. (Základní zákon SRN 1949) V Německu je tak z procesu jmenování vyloučena moc exekutivní. Poměrně vysoké dvoutřetinové kvorum volitelů by pak mělo zajišťovat, ţe soudci budou vybírání i na základě dohody s opozicí.33 (Dostál 2009: 54) Způsob obsazování Spolkového ústavního soudu je ale velmi často tvrdým zákulisním politickým bojem, který ve výsledku nutí politiky obou táborů34 vybírat za soudce osobnosti ve srovnání s USA ještě více politicky angaţované. Německý ústavní soud je tak sice charakteristický vysokým podílem zastoupení univerzitních profesorů práva, avšak těch s poměrně bohatou stranicko-politickou minulostí. (Blahoţ 2001: 318-319) Často tak sloţení daného senátu Spolkového ústavního soudu odvisí od momentální stranické parlamentní většiny, díky čemuţ se jiţ několikrát v dějinách této instituce hovořilo o „rudém“ nebo „černém“ senátu. (Fiala, Roţňák, Schubert, Šimíček 1994: 45-46) Němečtí zákonodárci jsou při volbě limitováni také tím, ţe tři soudci kaţdého senátu jsou povinně voleni ze soudců vyšších spolkových soudů a to na dobu jejich působení u těchto tribunálů. Nezávislost soudu je pak posílena stanoveným funkčním období, kdy kaţdý soudce je jmenován na dobu 12 let, nejdéle do dosáhnutí 68 let věku, přičemţ je mu znemoţněno znovuzvolení. Soudci tak během svého jediného funkčního období nesledují jako svůj zájem znovu ustavení do úřadu, čímţ se zase německá praxe vyhýbá jejich přehnanému nadbíhání stranicko-politickým elitám. Ústavní pozice Spolkového ústavního soudu mu připisuje jisté formální pravomoci, ale je hmatatelnou sociální realitou, ţe do určité míry pouze svou vlastní činností si jakákoliv státní instituce ohraničuje prostor, v jehoţ rámci se hodlá pohybovat a rozšiřuje či umenšuje svůj kompetenční okruh. U Spolkového ústavního soudu k tomu nepochybně dochází jeho vlastní rozhodovací činností v oblasti tvorby judikatury vykládající určitou ústavněprávní matérii. Stejně jako Nejvyšší soud USA nebo kterýkoliv jiný ústavní soud demokratického právního státu, musel si tak i Spolkový ústavní soud své mocenské postavení v systému dělby moci vybojovat v rámci procesu plnění úkolu ochrany ústavnosti. (Dostál 2009: 53)

33

Soudci vybírání Spolkovou radou jsou voleni v přímé volbě, v níţ ke zvolení postačuje právě ona dvoutřetinová většina hlasů v radě. Spolkový sněm naopak volí soudce v nepřímě volbě prostřednictvím dvanácti volitelů, kdy soudcem můţe být ustaven jen ten, kdo získal minimálně osm hlasů. (Blahoţ 2001: 255-256) 34 Myšleno táboru křesťanskodemokratického a sociálnědemokratického. (pozn. J. S.)

24

2.2.4. Pravomoci a metody rozhodování Spolkového ústavního soudu Kromě dělení na difúzní všeobecnou a specializovanou koncentrovanou soudní kontrolu ústavnosti zná teorie i dichotomii preventivní35 a následné kontroly ústavnosti. Většinově a třeba právě v SRN se uplatnila na druhém místě uvedená forma přezkumu ústavnosti, přičemţ i ta se vyděluje do dvou specifických forem: a) Následná abstraktní (represivní) kontrola ústavnosti norem – Týká se jiţ platné právní normy, přičemţ je zejména vyjádřením práva politické opozice napadnout domněle protiústavní zákon prosazovaný silou vládní parlamentní většiny. (Wagnerová 1996: 57-58) Oprávněním k podání návrhu na zrušení zákona disponuje Spolková vláda, vlády jednotlivých zemí nebo třetina členů Spolkového sněmu. (Škaloud 2005: 211) Tento typ kontroly ústavnosti není umoţněn v USA a je patentem ústavně politických systémů SRN, Rakouska, Itálie a také České republiky. b) Následná konkrétní (incidentní) kontrola ústavnosti norem – Jde o stěţejní kompetenci ústavního soudnictví mající kořeny v americkém konstitucionalismu36 a umoţňující zejména občanům podat v případě domnělého porušení jejich ústavně garantovaných práv ústavní stíţnost pro jejich porušení. Ţe vyřizování ústavních stíţností tvoří jádro činnosti soudu, dokazuje i statistika. Zhruba 95% případů, jimiţ se Spolkový ústavní soud zabývá, je generováno právě z oblasti ústavních stíţností. (Jackson, Tushnet 1999: 521) V SRN můţe ale Spolkový ústavní soud konkrétní přezkum vykonávat i na základě návrhu niţšího soudu. (Základní zákon SRN 1949) V takovém případě se daná niţší soudní instance obrací na Spolkový ústavní soud s ţádostí o přezkoumání ústavnosti zákona, který jí má být aplikován.37 Kromě dvou výše uvedených obecných typů je v diskreci německého ústavního soudu i několik dalších zvláštních a neméně důleţitých kompetencí: c) Spory týkající se dělby moci – Spolkový ústavní soud má za úkol pečovat o správné fungování ústavou zaručené dělby moci ve státě. Pokud tedy vyvstane mezi jednotlivými nejvyššími státními orgány kompetenční konflikt, je ústavní soud 35

Preventivní kontrola, tj. zkoumání souladu návrhu zákona s ústavou před jeho přijetím legislativou zná v Evropě francouzská, rakouská a také italská praxe. Jako takovou ji lze povaţovat de facto za součást legislativního procesu. (Blahoţ, Balaš, Klíma 2007: 370) 36 Je teoretickým i praktickým výronem zásady cases and controversies. (viz podkapitola 2.1.4.) 37 Záměrně slučujeme kategorii ústavní stíţnosti podané fyzickou či právnickou osobou s kategorií následné konkrétní kontroly ústavnosti, ačkoliv mnozí autoři (srov. Klokočka 2006: 390-392; Jackson, Tushnet 1999: 521-523) je od sebe oddělují. Domníváme se totiţ, ţe se sice jedná o instituty obsahově specifické, ale pod jednotný typ soudní kontroly ústavnosti bez problému zařaditelné.

25

povolán na ţádost Spolkového prezidenta, Spolkové vlády, obou parlamentních komor, ale i politických stran či stranických frakcí k přezkoumání ústavou zaloţených vztahů mezi daným legislativním a exekutivním orgánem, přičemţ jeho hlavní úlohou je udrţet či potenciálně obnovit rovnováhu těchto mocí. (Jackson, Tushnet 1999: 523) Spolkový ústavní soud je tak nejvýše postaveným arbitrem v politicky nejváţnějších rozporech mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. d) Spory vyplývající z federálního uspořádání státu – Německá úprava v tomto bodě svěřuje ústavnímu soudu po vzoru úpravy americké moţnost rozhodovat ústavní kompetenční spory mezi spolkem a zeměmi, mezi jednotlivými zeměmi navzájem a uvnitř zemí jako takových. Tento druh řízení můţe iniciovat jak centrální spolková vláda, tak i vládní kabinety spolkových zemí. (Blahoţ 2001: 298) e) Rozpouštění politických stran, žaloba proti spolkovému prezidentu a prohlášení neúčinnosti základních práv – Vzhledem k tématu práce nás zajímají především první dvě kompetence. Podle čl. 21 odst. 2 německého Základního zákona: „Strany, které svými cíli nebo chováním svých stoupenců míří k tomu, aby poškodily nebo odstranily svobodné demokratické zřízení nebo trvání Německé spolkové republiky, jsou protiústavní.“ (Základní zákon SRN 1949) O otázce protiústavnosti, zákazu takové strany a zákazu zřízení náhradní organizace rozhoduje potom na návrh Spolkového sněmu, Spolkové rady nebo vlády právě ústavní soud. Je ale třeba upozornit, ţe vzhledem k ústavně zakotvené roli politických stran a tím pádem jejich výsadní pozici není takové rozhodnutí snadno realizovatelné.38 (Klokočka 2006: 392) Ve věci ţaloby na Spolkového prezidenta má ústavní soud pravomoc na návrh Spolkového sněmu a Spolkové rady z důvodu úmyslného porušení Základního zákona prezidenta odvolat.39 (Škaloud 2005: 205) V několika následujících odstavcích se zaměříme na způsob práce a rozhodování Spolkového ústavního soudu optikou jeho nejvlivnějších doktrín, zásad a zvyklostí. Je zde na místě poznamenat, ţe coby vzor pro samotnou praktickou rozhodovací činnost Spolkového ústavního soudu poslouţila praxe Nejvyššího soudu USA a jeho desetiletími prověřených doktrín. Na této situaci se bezesporu podepsala i poměrně rozsáhlá emigrace části německých

38

Přesto za svou historii Spolkový ústavní soud celkem dvakrát o zákazu politické strany rozhodl. V roce 1952 byla tak jeho rozhodnutím rozpuštěna Socialistická říšská strana, jeţ se otevřeně hlásila k nacistické ideologii. V roce 1956 rozhodl pak tribunál ve stejném duchu o osudu Komunistické strany Německa. (Jackson, Tushnet 1999: 523) 39 Pro doplnění je třeba uvést, ţe dále Spolkový ústavní soud rozhoduje speciálně i ve věcech volebního soudnictví. (Klokočka 2006: 392)

26

politických a právních elit do Spojených států ve třicátých letech 20. století. Tito lidé zde velmi intenzivně vstřebávali odlišnou ústavní a přirozenoprávní ústavní kulturu, coţ zanechalo po jejich návratu do vlasti výraznou stopu při budování nového německého demokratického a právního státu. (Dostál 2009: 51) Dějiny poválečné německé konstitucionalistiky jsou tak vlastně z jedné části dějinami stýkání, případně vymezování se vůči americkým ústavním zvyklostem. Nicméně, dnes v celoevropském měřítku největšímu respektu se těšící ústavní soud se prosazoval zpočátku obtíţně, jelikoţ často sváděl boj s nepochopením jeho systémové role politickými elitami a dalšími ústavními orgány. Do vínku mu navíc byly dány pravomoci větší, neţ ty, kterými disponoval americký Nejvyšší soud. (Borowski 2003: 180) Na obranu Spolkového ústavního soudu musel tak vystoupit jeho soudce a uznávaná akademická kapacita Gerhard Leibholz. Ten v Memorandu Spolkového ústavního soudu z června 1952 objasnil některé nejasnosti ohledně postavení tohoto ústavního orgánu. V prvé řadě Leibholz upozornil na specifičnost samotného ústavního práva, které jiţ nelze chápat jako postavené naroveň kterémukoliv jinému právnímu odvětví, nýbrţ je třeba s ním pracovat jako s právem politickým. (Dostál 2009: 53) V tomto smyslu se dle něj ústavní soudnictví rozchází s dalšími typy soudnictví (civilní, správní, trestní, atd.), jelikoţ se zabývá zvláštním druhem „politických právních sporů“. Memorandum tak mělo širší odborné veřejnosti vysvětlit roli ústavního práva jako práva, jehoţ hlavním úkolem je úprava politických vztahů a jevů, a jehoţ nezastupitelným ochráncem musí nutně být instituce soudního typu. Leibholz přitom zcela otevřeně připouští nemoţnost ústavního soudu odpolitizovat svá rozhodnutí, ale zároveň dodává, ţe je nutno odlišovat politicko-právní spory a čistě politické spory, poněvadţ ty druhé nelze rozhodnout na základě právních pravidel. (Klokočka 2006: 389) Jak vidno, i v Německu se tak hned zpočátku do popředí dostávají otázky, které se dotýkají (ne)přípustné míry soudního aktivismu a úrovně či hloubky zasahování do policy-making procesu. Podle J. Blahoţe (2001: 320) trvalo německému koncentrovanému specializovanému typu kontroly ústavnosti zhruba prvních dvacet let, neţ si vytyčil první mantinely, v rámci nichţ se následující dekády pohyboval. Někdy koncem padesátých let tak do praxe Spolkového ústavního soudu proniká doktrína soudního sebeomezení (self-restraint), coţ bezprostředně souvisí s akceptací amerického předobrazu presumpce ústavnosti. Jde o zásadu, dle níţ se na začátku soudního řízení o ústavnosti normy předpokládá její soulad s ústavou a teprve v jejím průběhu stěţovatel prokazuje, ţe tomu tak není a právní předpis lze povaţovat za neústavní. V Německu se tento výron americké doktríny přednosti ústavně konformního výkladu právní normy označuje jako tzv. Schumannova věta. 27

Adaptace doktríny soudního sebeomezení ve vztahu ke kompetenci Spolkového ústavního soudu rozhodovat politické otázky ovšem neznamenala, jak by se moţná dalo čekat, souběţné převzetí doktríny political question, která je tolik významná pro oddělování politik od ústavněprávních otázek v judikatuře Nejvyššího soudu USA. Ba naopak, doktrínu political question německý ústavní tribunál formálně vůbec nezná. (Jackson, Tushnet 1999: 752) I přes tento fakt ale pozorujeme po celou šedesátiletou historii Spolkového ústavního soudu snahy o exkluzi politických otázek z diskrece soudců tohoto tribunálu. Nutno dodat, ţe se jedná spíše o snahy rozporuplné, jelikoţ obecně narýsovat zřetelnou a přesně vedoucí hranici mezi ústavním a politickým je alespoň prozatím jen těţko představitelné. Politická a ústavní realita SRN se tak vlastně spokojí s dodrţováním zásady, ţe „(…) za politické otázky stojící mimo pravomoc ústavních soudců je považováno vše, co lze kvalifikovat jako oblast volného uvážení zákonodárce“. (Blahoţ 2001: 303) Absenci některých doktrín vyváţil Spolkový ústavní soud formulováním několika vlastních principů, které podobně jako doktríny Nejvyššího soud v USA vytváří rámec rozhodovacího procesu soudu. Uvedeme jen ty nejdůleţitější. (Wittig 2009: 13-14) První z nich souvisí přímo s interpretací textu a je jím princip jednotnosti a konzistence, který umoţňuje uvaţovat Základní zákon coby koherentní celek, v němţ jsou všechny normy logicky propojené, tedy ţádné nemohou být interpretovány separátně. Zastřešující princip soudní kontroly ústavnosti v SRN představuje ovšem princip proporcionality. De facto jde o postup, pouţívaný hlavně při práci s ústavními stíţnostmi, který v případě konfliktu dvou proti sobě stojících základních práv umoţňuje soudu míru jejich uţití „váţit“ a to právě tak, aby mezi nimi při aplikaci byla zachována jistá proporcionalita. (Portál Iuridictum 2011b) Děje se tak skrze třístupňový test proporcionality, který nejlépe demonstrujeme na praxi. Čistě hypoteticky tak např. úřady nebyla povolena demonstrace příznivců radikálního neonacistického hnutí, načeţ se jeho představitel obrátil na soud, jelikoţ se domnívá, ţe bylo porušeno jeho ústavou garantované právo na shromaţďování. V prvním kroku soud zkoumá, zdali zásah státní moci byl vhodný (test kritériem vhodnosti) a to z hlediska naplnění sledovaného účelu. Následovně se soustředí na potřebnost zásahu (test kritériem potřebnosti). Jinak řečeno analyzuje, zdali nebylo moţné vyuţít jiného prostředku neţ nepovolení ve vztahu k zamýšlenému účelu, tj. zamezení projevů hanobení rasy, znemoţnění ničení veřejného majetku atd. Třetí a finální krok představuje poměřování potenciálně v kolizi stojících práv, v našem případě práva na shromaţďování a např. práva na lidskou důstojnost v souvislosti s předpokládaným xenofobním charakterem akce. Takto definovaný princip se stal z pohledu praxe natolik populárním, ţe byl přejat 28

mnohými dalšími ústavními soudy a jako takový se jeví být jedním z nejrozšířenějších exportů německé soudní kontroly ústavnosti. Podobně jako Nejvyšší soud USA, disponuje i Spolkový ústavní soud moţností vyuţívat interpretační metody, které stojí v pozadí jeho rozhodovací činnosti. Konkrétně to je gramatická interpretace, zabývající se filologickou stránkou výkladu, historická interpretace, snaţící se nalézt původní vůli ústavodárce, systematická interpretace, vyvozující významy ze struktury textu a interpretace teleologická, která chápe práci s ústavou jako hledání účelu v ní obsaţeného. (Wittig 2009: 15-17) Jak vidno, německá ústavní realita se v lecčems u té americké přece jen inspirovala.

2.2.5. Spolkový ústavní soud a jeho judikatura Německá úprava systémové role ústavního soudnictví je jiţ velmi nablízku úpravě české. Bylo by tedy záhodno alespoň v hrubých konturách předestřít, jakou úlohu plní Spolkový ústavní soud v rámci politického systému Spolkové republiky, resp. jaký prostor je mu poskytnut k realizaci jeho moci. Pozice Spolkového ústavního soudu v rámci modelu německé kancléřské demokracie je totiţ pozicí natolik silnou, ţe někteří autoři hovoří bezmála o ústřední roli, kterou tato instituce hraje v souvislosti s ovlivňováním charakteru a kurzu německé politiky. (Kommers 2006: 112) Otázka tedy zní, jakými způsoby a případně jakou měrou můţe soud intervenovat v rámci politického ţivota německého federativního státu, jestli vůbec můţe? Při hledání odpovědi alespoň na první část otázky40 si vypomůţeme demonstrací některých přelomových rozhodnutí Spolkového ústavního soudu. Jedním z frekventovaně citovaných a kontroverzních usnesení je rozhodnutí (82 BVerfGE 322, 1990) o omezení aplikace volební klauzule pro první parlamentní volby po sjednocení země v roce 1990. Spolkový ústavní soud se v tomto případě postavil na stranu malých politických stran (v té době zejména Zelených a postkomunistické PDS), které ve chvíli, kdy by byla pro celé Německo pouţita tehdy platná pětiprocentní uzavírací klauzule, měly velký problém dosáhnout parlamentního zastoupení. Soud tak judikoval, ţe tuto klauzuli lze v určitých zvláštních případech modifikovat tak, aby mohlo dojít k „realizaci vůle elektorátu“. (Kommers 2006: 117) Tímto rozhodnutím tak redefinoval volební pravidla a nepřímo přinutil Spolkový sněm ke schválení novely, která zajišťovala realizaci jeho

40

K poslední a nejhlubší části otázky Josef Isensee (1997: 886) podotýká, ţe: „Spolkový ústavní soud se nesmí vyhýbat rozhodování právních otázek, které se staly politicky výbušnými a musí, nedezorientován politickými spory, rozhodnout vlastní právní spor podle nepolitických právních předloh. Institucionální předpoklad k tomu skýtá soudcovská nezávislost.“

29

poţadavků. Výsledná změna zákona, která nakonec umoţnila aplikaci volební klauzule zvlášť ve východní a západní části Německa, byla svěřena do rukou zákonodárce.41 Volby jsou v judikaturách ústavních soudů většiny vyspělých evropských demokracií velkým tématem a soud německý není výjimkou, ba naopak. Další velice kontroverzní případ, který se zapsal do podvědomí širší veřejnosti, se týkal poţadavku na zrušení platnosti zemských voleb v Hesensku, uskutečněných v roce 1999. Velice zjednodušeně šlo o aféru, při níţ v médiích vyšlo na povrch, ţe strana CDU, která volby vyhrála, financovala svou předvolební kampaň z peněţ ilegálně uloţených na kontě ve švýcarské bance. Opozice zastoupená německými sociálními demokraty (SPD) hledala tedy cestu, jak dosáhnout zrušení těchto voleb, načeţ se obrátila na speciální Volební soud v Hesensku (Wahlprüfungsgericht), sloţený mj. i ze zástupců legislativy, a to s návrhem na vydání výroku o neplatnosti voleb. Koalice vedená CDU ovšem na tento krok promptně reagovala podáním návrhu u Spolkového ústavního soudu, v němţ napadla kompetenci takto sloţeného volebního soudu rozhodnout předmět sporu a to logicky s přihlédnutím k principu dělby moci. Spolkový ústavní soud sice uvedl, ţe sloţení hesenského soudu ze zástupců legislativy se příčí čl. 92 Základního zákona, který svěřuje soudní moc soudcům, čímţ se dle něj brání realizaci principu dělby moci, avšak zároveň uznává pravomoc Hesenska ustavit soudní orgán volebního přezkumu. (Miller, Zumbansen 2006: 416-417) Pro další vývoj potom nebylo nedůleţité, ţe soud také ve svém rozhodnutí varoval, ţe „prohlášení voleb za neplatné vyžaduje nesrovnalosti takového rozsahu, že případné udržování lidem volených reprezentantů v úřadu by se jevilo jako netolerovatelné.“42 (Kommers 2006: 122) Měsíc nato rozhodl hesenský volební soud, ţe CDU při kampani sice politováníhodně vyuţila nelegální zdroje financování, avšak nepřekročila tím dobré mravy, a tudíţ nelze říct, ţe by protiprávně ovlivnila výstupy zemských voleb. (Miller 2004: 634) Financování politických stran je velkým tématem německého ústavněprávního a politologického diskursu vůbec. Vyplývá to, jak uţ bylo ostatně naznačeno v podkapitole 2.2.4., z jejich ne tak vídaného ústavního zakotvení. Agenda Spolkového ústavního soudu se této problematiky dotkla v běhu let ještě několikrát. Z rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z roku 1966 (20 BVerfGE 56, 1966) tak mj. vyplývá, ţe v období mezi volbami jsou 41

Poměřování nastavení uzavírací volební klauzule optikou jeho (ne)ústavnosti se Spolkový ústavní soud věnoval i v případě voleb do Evropského parlamentu. Ve svém rozhodnutí o zrušení pěti procentní klauzule pro vstup do parlamentu EU z 9. 11. 2011 upozorňuje soud na zásadní strukturální rozdíly mezi skládáním evropského a německého parlamentního tělesa. Opět se tak přiklání na stranu malých politických stran, kdyţ hovoří o porušení principu rovných příleţitostí pro všechny stranické subjekty. (Portál Bundesverfassungsgericht 2011) 42 Překlad J. S.

30

strany povinné opatřovat si pro svou činnost peníze „na vlastní pěst“, jelikoţ veřejné financování stran musí být omezené, ústavní a výdaje z něho plynoucí musí být pouţité pouze v rámci rozpočtování volební kampaně. Nejblíţe politické praxi se ovšem Spolkový ústavní soud dostává v momentech, kdy je na něj delegována pravomoc rozhodovat konflikty mezi jednotlivými sloţkami státní moci, jak tomu bylo např. v rozhodnutí z roku 2005 o ústavnosti rozhodnutí prezidenta rozpustit na ţádost kancléře Spolkový sněm a vyhlásit předčasné parlamentní volby. Kancléř G. Schröder se tehdy pod vlivem neuspokojivých volebních výsledků jeho sociálních demokratů v zemských volbách a ve snaze o posílení své pozice v případných předčasných parlamentních volbách, rozhodl přes většinovou podporu, které se jeho vládě dostávalo ve Spolkovém sněmu, vyvolat hlasování o nedůvěře. Hlasování proběhlo dle jeho představ, načeţ Schröder poţádal prezidenta Köhlera, aby rozpustil Spolkový sněm a vypsal termín voleb. (Portál iDNES 2005) Naneštěstí pro kancléře se na Spolkový ústavní soud obrátili dva členové sněmu (jeden za Zelené, druhý dokonce za SPD), kteří zpochybňovali platnost prezidentova jednání. Jádrem jejich argumentu bylo tvrzení, ţe rozpuštění Spolkového sněmu tváří v tvář provládní většině, která v něm jinak existuje, narušuje ústavně garantovanou čtyřletou délku jejich poslaneckých mandátů, do kterých byli zvoleni ve volbách 2002. Spolkový ústavní soud v tomto případě rozlišil formální a materiální podmínky pro rozpuštění sněmu. Formální podmínky jsou dle něj stanovené v čl. 68 Základního zákona, zatímco materiální podmínkou pro učinění tohoto kroku se dle výroku soudu rozumí „situace nestability“, kdy stabilita je definována jako schopnost vládní koalice efektivně vládnout. (Apel, Körber, Wihl 2011) Je věcí diskuze, zdali se zde Spolkový ústavní soud jiţ nepokusil o explanaci termínu spíše politologického neţ ústavněprávního a minimálně alespoň v tomto ohledu tak nesmazal tenkou hranici mezi politickým a ústavním, kdyţ konstatoval, ţe prezident sice nemůţe rozpustit Spolkový sněm jen na pouhé kancléřovo přání, avšak můţe kancléři poskytnout určitý prostor pro určení toho, zdali vláda čelí nebo nečelí pro fungování státního aparátu nebezpečné vrtkavosti její pozice. Jistá schizofrenie takového rozhodnutí je nicméně těţko přehlédnutelná, avšak faktem zůstává, ţe soud tímto potvrdil prezidentovo rozhodnutí jako ústavně konformní. Jiný zdroj bohatý na zajímavá rozhodnutí Spolkového ústavního soudu představuje také judikatura věnující se oblasti evropského práva, potaţmo mechanismu fungování EU. Jisté balancování na hraně mezi politikou a právem pak předvedl soud v rozsudku (89 BVerfGE 155: 1993), jenţ se týkal stěţovatelem předjímané neústavnosti Maastrichtské smlouvy. Rozruch vzbudily zejména vybrané části rozhodnutí, v nichţ Spolkový ústavní soud vyjádřil 31

svou obavu z jistého demokratického deficitu centralizované organizace tehdy vznikající Evropské unie, přičemţ upozornil, ţe legitimita EU bude do budoucna spočívat na udrţení vazby mezi německými voliči, jejich národním parlamentem a parlamentem evropským. (Kommers 2011: 118-119) Z předchozích odstavců je patrné, ţe Spolkový ústavní soud disponuje kapacitou k rozřešení politických svárů a často této schopnost také vyuţívá. Prostředkem k tomu mu jsou ale nejen poměrně rozsáhlé pravomoci ústavou mu svěřené, nýbrţ také P. Mlsnou (2006: 1006-1007) zmiňovaný vysoký kredit, který tato instituce poţívá zejména v prostředí německých médií. V průběhu devadesátých let minulého století přesto rostl počet odborné kritiky údajně čím dál odváţnějšího a aktivističtějšího ústavního soudu43, který dočasně vyústil nejen do značného poklesu důvěry veřejnosti v tuto instituci, ale zároveň v diskuzi nad případnými kontrolními mechanismy Spolkového ústavního soudu. Např. Josef Isensee (1997: 876-877) na přednášce, proslovené v Karlsruhe v roce 1996 kritizuje nečekaně blesku rychlé zřícené důvěry Němců v ústavní soudnictví v polovině dekády a v souvislosti s některými jeho velmi kontroverzními rozhodnutími hovoří o existenci práva lidu na odpor nejen v případě těţkého bezpráví páchaného exekutivní či zákonodárnou mocí, ale rovněţ toho páchaného mocí soudní, v tomto případě Spolkovým ústavním soudem. Obecně lze konstatovat, ţe ačkoliv rozhodnutím týkajícím se přezkumu ústavnosti a zprostředkovaně volebnímu chování německých ústavních soudců jsou např. ve Spojených státech věnovány četné odborné články, v prostředí německém nalezneme podobně tematicky zaměřených politologických analýz nepoměrně menší mnoţství. Je to s podivem, vzhledem k tomu, ţe výzkum dopadu faktorů ovlivňující rozhodování ústavních soudců představuje oblast leţící z velké části mimo klasický právně vědní výzkum. Na tuto mezeru upozorňuje a částečně ji ve své práce vyplňuje jiţ citovaná Caroline E. Wittig (2009). V textu nazvaném Ideological Values and Their Impact on the Voting Behavior of Justices of the Federal Constitutional Court of Germany se autorka věnuje volebnímu chování soudců Spolkového ústavního soudu a jeho moţnému subjektivnímu ideologickému pozadí, přičemţ kritizuje jiţ překonaný, ale v Evropě údajně stále převaţující legalistický

43

V roce 1995 pobouřilo širší zejména křesťansky orientovanou veřejnost rozhodnutí o neústavnosti umísťování „krucifixů“ v jedné bavorské základní škole. Další kontroverzní rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z té doby reprezentuje tzv. případ výroku „vojáci jsou vrazi“, kdy toto hanlivé dehonestování příslušníků německých ozbrojených sil nebylo označeno za neústavní, jelikoţ dle soudu se poniţující výroky o nepřehledně velkých skupinách nedotýkají osobní cti kaţdého jednotlivého zástupce této skupiny. (Isensee 1997: 881)

32

názorový proud, který obhajuje proces rozhodování ústavních soudců jako proces neutrální (neideologické) interpretace a aplikace právních předpisů na konkrétní případy. (Wittig 2009: 3) Christine Landfried (1994: 118) k tomuto poznamenává, ţe „(…) soudci zvoleni na základě stranického hlasování reprezentují politický mainstream a toto se musí nutně projevovat při jejich rozhodování v otázkách ústavního přezkumu.“44 Dle ní je tak klamná představa neutrálního a hodnotově nezatíţeného soudce, který interpretuje ústavní text skrze jen a pouze objektivní metody právní vědy. Sám o sobě ale tento fakt dle autorky neznamená, ţe stranické sympatie či politické postoje hrají v průběhu práce soudce dominantní roli. Tato i další obdobné hypotézy ovšem nebyly v německém prostředí nijak testovány, tudíţ jen těţko prokáţeme jejich lokální platnost.

3. Ústavní soudnictví v postkomunistických státech střední Evropy Zatímco proces geneze a vývoj soudní kontroly ústavnosti v demokratických státech západní Evropy v průběhu 20. století lze charakterizovat jako dynamický a k posilování pozice tohoto institutu směřující, v Evropě střední a východní je situace aţ do 90. let podstatně odlišná. Před druhou světovou válkou byly úvahy o fungujícím, ústavu chránícím soudnictvím spíše akademickou disciplínou. Pakliţe byla ústavami států v tomto prostoru zaloţena existence ústavních tribunálů, jednalo se spíše o pravomocemi velmi omezené či v praxi vůbec nerealizované orgány.45 V poválečném období a po nástupu komunismu k moci byla jiţ představa, ţe by se státní orgány v rámci principu dělby moci musely při výkonu svých

pravomocí

podřizovat

rozhodnutím

jiných

orgánů,

naprosto

neslučitelná

s deklarovaným cílem prosazení zájmů dělnické třídy jako nositelky komunistické revoluce. V souvislosti

s postupující

erozí

sovětské

sféry

vlivu

a

následnými

pády

komunistických reţimů ve středovýchodní Evropě vyvstala logická potřeba definice nových pravidel ústavní a politické hry. Je potom pro daný areál příznačné, ţe idea demokratického konstitucionalismu implikovala ideu zřízení soudní kontroly ústavnosti jako samozřejmý prvek a nutnou podmínku k přeţití demokratické formy vlády.46 Důvody, které tyto země vedly k aţ ţivelnému zavádění ústavního soudnictví, jsou nasnadě. Předně je třeba zmínit 44

Překlad J. S. (pozn. autora) Tuto výjimku představuje První Československá republika, jejíţ Ústavní listina z roku 1920 o Ústavním soudu hovořila. 46 Tento předpoklad ovšem není zcela korektní, jelikoţ ústavy některých z tradičních demokracií západní Evropy institut ústavního soudnictví neznají. Týká se to zejména ústav Nizozemska, Finska nebo Švédska. (Robertson 2010: 83-84) 45

33

křehký charakter těchto nových demokracií, jenţ byl kromě jiného typický zpočátku jen velmi rozmazanými hranicemi mezi funkčními rolemi jednotlivých státních mocí. Orgán soudního typu, který by mohl nezávisle rozhodovat spory mezi jednotlivými mocemi a vytyčovat tak pole jejich působnosti, se v danou chvíli jevil jako velmi efektivní řešení. (Robertson 2010: 84) Za druhé váţné ospravedlnění konstituce ústavních soudů lze povaţovat snahu o obnovu právního státu a respektu občanů k němu. Společným rysem společností stojících na počátku procesu demokratické tranzice byla totiţ také předchozí negativní zkušenost s mizivou vynutitelností a nedodrţováním psaného práva státem, kdy právě např. ústava byla pro jedince pouhou formální deklarací, jeţ v realitě fungovala naprosto odlišným způsobem, resp. některá její ustanovení nefungovala vůbec. Skrze ústavní soudnictví byla proto společnosti nabídnuta moţnost obrany před neoprávněnými zásahy „nedůvěryhodného“ státu do jejích ústavně zaručených práv. Tyto soudy se tak staly jakýmisi vlajkovými loděmi vlády práva a víry v ústavnost v zemích, kde tyto dva pojmy ztratily v minulých více neţ čtyřiceti letech zcela svůj původní význam.47 (Wald 2000) Za vzor pro ústavní implementaci tohoto nového speciálního soudu poslouţila primárně německá úprava koncentrovaného specializovaného soudnictví, coţ samozřejmě souvisí jak s dědictvím společné právní kultury, v kapitole o německé kontrole ústavnosti zmíněném, tak s prvotním obsazením středoevropských ústavních soudů osobnostmi, které měly k německé ústavněprávní teorii blízko ještě před jejich jmenováním do funkce ústavních soudců. Nicméně, jak tedy ve stručnosti vypadají konkrétní modely středoevropských ústavních soudů? Jak a v čem se liší od svých západních předloh? Co do kompetencí nejsilnější ústavní soud ve střední Evropě nepochybně je (resp. alespoň donedávna byl) 48 Ústavní soud Maďarské republiky. (Schwartz 2000: 9) V prvé řadě je paradoxní, ţe k vytvoření soudu, jehoţ úkolem je chránit demokratickou ústavnost došlo, ačkoliv ústava, jejíţ obrana je smyslem jeho existence, pochází z roku 1949. Na praxi to ale nemá vliv, protoţe ačkoliv je maďarská ústava dokumentem schváleným ještě Rákosiho reţimem, její rozsáhlá novelizace nijak nelimitovala aplikační moţnosti v nových podmínkách. Na nevídané šíři kompetencí soudu se shodli představitelé v roce 1989 končícího reţimu spolu se zástupci opozice. Prvně jmenovaná skupina hledala v co

47

Na druhou stranu je třeba uznat, ţe výchozí pozice ústavních tribunálů nebyla nikterak jednoduchá a to zejména s přihlédnutím k silně zakořeněné autoritě parlamentní a vládní moci v rámci zkoumaného areálu. Soudci v něm byly po desetiletí pouhou prodlouţenou rukou suverénního vykonavatele moci, jímţ byl stranický sekretariát. (Schwartz 2000: 4) 48 Nová maďarská ústava, účinná od 1. ledna 2012, dle mnohých komentářů a reakcí zásadním způsobem oklešťuje pravomoci Ústavního soudu. (Portál The Economist 2011)

34

nejsilnějším ústavním soudnictví záruku své trestní nepostiţitelnosti. Protireţimní opozice tento návrh kvitovala, jelikoţ vzhledem k prolongování platnosti staré ústavy si byla vědoma uţitečnosti nových a s reţimem nezkompromitovaných institucí, které by se těšily váţnosti a respektu u veřejnosti. (Schwartz 2000: 77) Nezávislost soudu je dána krom jiného také podobou procedury jmenování jedenácti soudců, kteří jsou voleni Parlamentem na devět let (moţnost znovuzvolení je povolena), a to ústavní dvoutřetinovou většinou, coţ výrazně omezuje šance na úspěch čistě partajních nominací. Některé z pravomocí, jimiţ soud disponuje, jsou standardní – následná abstraktní kontrola norem, kontrola souladu mezinárodních smluv s ústavou, odvolání prezidenta, odstraňování kompetenčních sporů atd. Jiné představují určitý nadrámec tohoto rozhraní. Ústavní soud tak např. disponuje moţností předběţné abstraktní kontroly norem, posuzuje ústavnost rozhodnutí vlády o rozpuštění orgánu samosprávy, plní roli jejího ochránce nebo podává na ţádost ústavou nadefinovaných orgánů výklad ústavních norem. (Novotný 1999: 43-44) Velká reforma Ústavního soudu byla provedena nově přijatou maďarskou ústavou z listopadu 2011. Ačkoliv mnoho zahraničních pozorovatelů tyto změny kritizovalo jako omezení pravomoci ústavního soudu (např. Holländer 2011: 11), faktem zůstává, ţe zásadní změnou bylo pouze odebrání pravomoci soudu rozhodovat o rozpočtových otázkách, tudíţ nově můţe dle čl. 24 odst. 4 maďarské ústavy rozhodnout soud např. o daňové problematice pouze v souvislosti s případným porušením základních práv. Na druhou stranu byla aprobována moţnost individuálních ústavních stíţností proti rozhodnutím obecných soudů, která ve starším ústavním textu po hříchu chyběla. (Fundamental Law of Hungary) Obecně lze tak novou úpravu charakterizovat jako výraz snahy o větší akcentaci základních lidských práv v judikatuře soudu. Pozice Ústavního soudu Polské republiky je zajímává uţ jen z toho pohledu, ţe jde o jediný orgán ve střední Evropě, který započal svoji činnost jiţ v období před rokem 1990.49 Na základě změny ústavy z 26. března 1982 a přijetí zákona o Ústavním soudu z 29. dubna 1985, došlo k jmenování soudců prvního ústavního soudu v ještě komunistické střední Evropě jiţ v lednu 1986. (Hladký 1999: 62) Jednalo se ovšem o orgán velmi slabý, který nemohl při své práci nepřiměřeně vybočit z jiţ tak úzkých pravomocí mu svěřených (např. absence přezkumu souladu norem s mezinárodními smlouvami, nemoţnost přezkoumávat normy, které vstoupily v účinnost před 26. březnem 1982 atd.) a ideály komunismu ctících. O značně pervertovaném modelu soudní kontroly ústavnosti vypovídá povinnost tehdejšího Sejmu 49

Tato unikátní situace je samozřejmě navázána na vznik opozičního hnutí Solidarity v Polské lidové republice na počátku osmdesátých let, které si zavedení ústavního soudnictví zvolilo jako jeden ze svých základních poţadavků vůči vládnoucí Polské sjednocené dělnické straně (PZPR). (Schwartz 2000: 50-51)

35

kaţdé rozhodnutí o neústavnosti přezkoumat a schválit. (Pipková, Varvařovský 1997: 559) Nicméně, růst sebevědomí Ústavního soudu byl přímo úměrný vzrůstajícímu oslabování polského lidově demokratického reţimu. K extenzi pravomocí soudu došlo přijetím ústavních dodatků v prosinci 1989, ovšem transformaci polského ústavního soudnictví do skutečně moderního typu ochrany ústavnosti přinesl teprve duben 1997, kdy byla přijata nová polská ústava. Ta jiţ obsahovala právo ústavních stíţností, konečnost a obecnou závaznost rozhodnutí soudu a moţnost rozhodovat o ústavním souladu činnosti a cílů politických stran. Menší měrou byla posílena nezávislost Ústavního soudu. Počet soudců byl sice rozšířen z původních dvanácti na patnáct, přesto je Polsko stále otevřeno jisté míře stranickosti při procesu výběru ústavních soudců, jelikoţ uţ skupina kaţdých padesáti poslanců Sejmu z celkem 460 nebo maršálek Sejmu mohou nominovat svého kandidáta, načeţ k jmenování postačuje schválení nominovaného pouhou prostou většinou alespoň poloviny přítomných poslanců. Soudci také vykonávají svůj úřad nejvíce jedno devítileté funkční období. (Schwarz 2000: 99) Ústava z roku 1997 povoluje přezkum zákonů týkajících se státního rozpočtu, ale např. nedala do rukou soudu pravomoc rozhodnout o (ne)platnosti voleb či referenda. (Hladký 1999: 83) Organizačně a kompetenčně českému modelu velmi blízký je Ústavní soud Slovenské republiky, coţ dozajista souvisí i se společným ústavněprávním a politickým vývojem obou zemí v převáţné části 20. století. Ještě za existence České a Slovenské Federativní Republiky došlo zákonem č. 91/1991 Sb. s platností od 1. dubna 1991 k vytvoření Ústavního soudu ČSFR, o němţ ještě bude řeč v části věnující se ústavnímu soudnictví České republiky. Je ale záhodno poznamenat, ţe slovenský ústavodárce více neţ ten český vycházel při úpravě postavení a pravomocí soudu právě z této federální úpravy. Specifikem slovenské verze soudní kontroly ústavnosti je, ţe jeho vývoj podléhal ze všech zemí v regionu střední Evropy zřejmě největším kontroverzím. Původní ústavní vymezení Ústavního soudu SR, které platilo aţ do novelizace Ústavy SR z roku 2001, zakotvovalo desetičlenný tribunál, sloţený ze soudců jmenovaných na sedmileté funkční období, přičemţ bylo moţno být do funkce znovuzvolen. Kandidáti byli v počtu dvaceti navrţeni Národní radou SR prezidentu republiky, který pak deset jím vybraných jmenoval de iure. Ústavnímu soudu je dán k dispozici v areálu běţný katalog pravomocí. Můţe tak posuzovat individuální ústavní stíţnosti, kompetenční konflikty, soulad Národní radou schválených zákonů s Ústavou, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, stejně jako kontrolovat ústavní kompatibilitu normativních aktů niţší právní síly. Soud rozhoduje v otázce platnosti voleb. Přípustná nebyla předběţná abstraktní kontrola ústavnosti. Ústavní změny přinesly ale mj. i v tomto ohledu nové 36

moţnosti, jelikoţ soud v rámci předběţné kontroly ústavnosti jiţ můţe posuzovat mezinárodní smlouvy, stejně jako předmět chystaného referenda. (Belko, Kopeček 2003: 71) Během prvních let své existence, ohraničené lety 1993 – 1998, byl ovšem Ústavní soud na Slovensku přímým účastníkem spíše více neţ méně váţných politických půtek, coţ bezprostředně souviselo s autoritativním stylem vlády premiéra V. Mečiara a jeho konfliktem zejména s prezidentem M. Kováčem, který se vyhraňoval jako odpůrce Mečiarovy politiky. Parlamentní opozice spolu s prezidentem vyuţívali často Ústavní soud jako poslední moţnost obrany před některými excesy Mečiarem ovládané parlamentní většiny i jeho vlády (konkrétně např. proti nucenému vylučování nedisciplinovaných poslanců, maření prezidentem vypsaného referenda). (Schwartz 2000: 202-208) Ze strany V. Mečiara a vlády docházelo potom ke zpochybňování a nerespektování nálezů Ústavního soudu. (Buksa 2004: 28) Vzhledem k této negativní zkušenosti, jak uţ bylo naznačeno, došlo po volbách 1998 k několika významným ústavním změnám, jeţ pozici ústavního soudu posílily. Nejvýrazněji ale slovenské politické klima ovlivnila vyšší míra respektu vlády nového premiéra M. Dzurindy k Ústavnímu soudu jako instituci. D. Robertson (2010: 87) ve své publikaci The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review poukazuje na některé zjevné antagonismy v projevu postkomunistického a západoevropského ústavního soudnictví. Předně se domnívá, ţe ústavní soudy střední Evropy kladou svou činností větší důraz na hospodářská a sociální práva, coţ dle něj vyplývá z precizního zakotvení těchto práv v ústavních listinách mnoha zemí v oblasti. Tento fenomén se projevil zejména v kontextu ekonomické transformace centrálně plánované ekonomiky na trţní kapitalismus, v rámci níţ se ústavní soudy často pokoušely změkčovat dopady některých sociálně tvrdých ekonomických opatření demokratických vlád.50 Fakticky se tak ve střední Evropě zaţilo vnímání ústavního soudnictví jako ochránce státem garantovaných sociálních práv. I zastánkyně silných pravomocí ústavních tribunálů Patricia M. Wald (2000: xii-xiii) v této souvislosti zmiňuje většinový názor veřejnosti ve Spojených státech, která povaţuje zákonnou garanci těchto charakterem pozitivních práv za potenciálně nebezpečnou. V kontrastu s tím pak stojí rozhodnutí mnohých ústavních soudů ve střední Evropě „shodit“ některé významné daňové zákony, ekonomické reformy a sociální opatření vlád z důvodu moţného narušení sociální spravedlnosti ve společnosti. Podle Roberstona 50

Toto tvrzení lze podepřít např. rozhodnutím maďarského Ústavního soudu o zrušení ekonomického reformního balíčku ministra financí L. Bokrose v roce 1995. B. Novotný (1999: 49) konstatuje, ţe „(…) si tímto rozhodnutím (maďarský Ústavní soud – pozn. J. S.) uzurpoval právo hodnotit přiměřenost ekonomických reforem a jejich dopad.“ Podobné příklady jsou v poslední době známé i z praxe českého Ústavního soudu.

37

(2000: 93-94) toto favorizování tzv. práv druhé generace souvisí obecně s interpretací práva na lidskou důstojnost jako hodnoty postavené naroveň dalším přirozeným základním či politickým právům člověka. Lidská důstojnost se tak chápe jako závazek států k zajištění minimální ţivotní úrovně (jakkoliv je tento termín sám o sobě elastický) skrze systém sociálního zabezpečení. Neméně významný a pro identifikaci systémových diferencí rozhodující je také postoj středoevropských ústavních soudů k praktickému naplňování pojmu vlády práva. Tento původem anglosaský koncept je v prostředí západních demokracií ztotoţňován ponejvíce s dodrţováním procedurálních pravidel. Ve státech bývalého nedemokratického bloku je v jeho rámci intenzita přiloţena dominantně na systém hodnot, které z konceptu vyplývají. Jinak řečeno, pro ústavní soudy, potaţmo právo ve střední Evropě je vláda práva spíše jakási černá skříňka (black box), do níţ a z níţ mohou soudci vyvozovat základní ústavní hodnoty. Proto, podotýká do třetice Robertson (2010: 89), produkují soudy v postkomunistické Evropě výsledky, se kterými se jen těţko setkáme v severoamerickém, ale i západoevropském prostředí. Tento signifikantní rozdíl lze potom poměrně snadno pochopit ve světle permanentního porušování základních demokratických pravidel a lidských práv, kterému byly obyvatele těchto států v minulosti vystavěni. Na jisté generalizační úrovni lze tak ve vývoji a systémové roli ústavních soudů v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, i přes odlišnou akceleraci demokratické tranzice v 90. letech, spatřovat srovnatelné podobnosti. Ty potom dle výše uvedeného souvisí především se specifickým dějinným, sociálním, politickým a ekonomickým zarámováním činnosti soudů v areálu postkomunistické střední Evropy. Je nyní záhodno poloţit si otázku, jak do tohoto schématu zapadá Ústavní soud České republiky.

4. Ústavní soud ČR 4.1. Historické a ideové zdroje úpravy soudní kontroly ústavnosti Česká republika na počátku své novodobé existence se zdaleka neřadí k zemím, které postihuje deficit nedostatku historické zkušenosti s aprobací moderních principů soudní kontroly ústavnosti. Jiţ v roce 1920, na počátku ústavního vývoje tehdy mladé Československé republiky, byl zákonem zřízen Ústavní soud ČSR, který byl povolán k tomu, aby zjistil „vyhovují-li zákony Republiky Československé a zákony Sněmu Podkarpatské Rusi ústavním normám.“ (Klíma 1993: 23) Fakticky ale ještě nemůţe být za existence První republiky o běţném ústavním soudnictví v dnešním slova smyslu řeč, jelikoţ šlo o orgán, 38

který byl ustaven pouze na první desetileté období (1921 – 1931) s tím, ţe na předpokládané druhé období jiţ k jeho personálnímu obsazení nedošlo vůbec.51 (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2006: 67) Při své práci vycházel Ústavní soud z tehdy dominantních positivistickoprávních přístupů, čili jeho kompetence byla vymezena dosti úzce a soud se zaměřoval především na následnou abstraktní kontrolu ústavnosti. Sluší se alespoň dodat, ţe funkční období jeho sedmi členů bylo desetileté, přičemţ po dvou soudcích do něj vysílaly Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud, zbývající dva členy a předsedu jmenoval prezident republiky. (Sládeček 1999: 28) Po roce 1938, kdy byl soud znovu, byť na pouhý rok, obsazen, lze mluvit na dlouho dobu o konci evoluce soudní kontroly ústavnosti v českých, resp. slovenských podmínkách. V souvislosti s krizí uvnitř vládnoucí KSČ a obdobím tzv. Praţského jara v roce 1968 rezonuje odbornou veřejností myšlenka na revitalizaci ústavního soudnictví. Nakonec, ústavním zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci, je skutečně upraven i Ústavní soud ČSSR. Nazíráno optikou normalizačního obratu po vpádu vojsk Varšavské smlouvy ale nebylo moţné o jeho reálném ustavení uvaţovat, a tak články soud zakotvující zůstaly aţ do pádu komunistického reţimu nevyuţity jako tzv. „mrtvá ustanovení.“ Jakkoliv nezanedbatelnou inspirační roli hrály výše zmíněné úpravy v úvahách konstitucionalistů po roce 1989 (Mikule 2006: 22), první orgánem dohlíţejícím na ochranu ústavnosti, který naplňoval všechny nároky na takovou instituci kladené, byl aţ Ústavní soud ČSFR, zřízený ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. Mohl rozhodovat kompetenční spory státních orgánů, posuzovat soulad zákonů a podzákonných právních předpisů s ústavními zákony, avšak zejména bylo konečně v jeho pravomoci rozhodování o ústavních stíţnostech individuálních osob. Nově také soud autoritativně posuzoval důvody pro rozpuštění politické strany a podával na poţádání závazný výklad ústavních zákonů, byla-li věc sporná. (Dostál 2003: 24) ÚS ČSFR se skládal z dvanácti soudců jmenovaných prezidentem republiky na návrh tří zákonodárných těles – Federálního shromáţdění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady. Kaţdá sněmovna mohla podat max. osm moţných nominací, přičemţ prezident měl vybrat paritně po šesti soudcích slovenských a šesti českých. (Klíma 2002: 369) Proces ustavování soudu a jmenování jeho soudců dokládá hektičnost politické situace po

51

Podstatným rozdílem oproti systémové pozici Ústavního soudu ČR je mnohem výraznější formální i personální spjatost prvorepublikového tribunálu s tehdejší soudní soustavou. Současný Ústavní soud je naproti tomu orgánem vyčleňujícím se ze soustavy soudů obecných, tedy orgánem ústavním a proto také mnohem více politickým. (Pavlíček 2003: 84)

39

roce 1989.52 Kandidáti na ústavní soudce byli doporučováni jednotlivými poslanci, politickými stranami, ale i občanskými platformami jako např. Konfederací politických vězňů. Jednalo se proto o názorově a lidsky širokou paletu osobností, bývalými politickými vězni počínaje a podnikovými advokáty konče. Rozhodující slovo při výběru soudců měl prezident, který tak na základě doporučení hodnotící komise v čele s K. Schwarzenbergem (Procházka 2008: 92-93) najmenoval první a zároveň poslední orgán ochrany ústavnosti ČSFR.53 Vzhledem k brzkému rozdělení federace totiţ Ústavní soud ČSFR fungoval jen po krátký časový úsek, tj. od jeho ustavení na konci ledna 1992 do rozpadu státu 1. ledna 1993. Jeho působení zahrnuje publikaci všehovšudy šestnácti nálezů a usnesení, z nichţ za nejdůleţitější lze povaţovat nálezy týkající se ústavnosti tzv. lustračního zákona (viz Pl. ÚS 1/92) a restitucí majetku (viz I. ÚS 597/92). Výchozím materiálem pro následující studii samostatného českého modelu soudní kontroly ústavnosti je samozřejmě Ústava České republiky, přijatá Českou národní radou 16. prosince 1992 a vstoupivší v účinnost jako zákon č. 1/1993 Sb. dne 1. ledna 1993. Sekundárním právním pramenem je zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Hned na úvod je třeba poznamenat, ţe nezřídka bývá přípravě a procesu schvalování Ústavy ČR vytýkán přílišný spěch ústavodárce. Ten totiţ pracoval pod značným časovým tlakem vynuceným zejména objektivními událostmi54 souvisejícími s chystaným rozpadem federativního státního uspořádání. Základní zákon státu přesto nevznikal tzv. na zelené louce, jelikoţ v jeho koncepci se autoři přirozeně odvolávali na četné domácí i zahraniční inspirace. Otázka tedy zní: Jaké byly tyto myšlenkové zdroje moderní české ústavnosti, resp. z jakých vzorů ústavodárce čerpal při vytváření české verze soudní kontroly ústavnosti? Krátce po volbách v roce 1992 vznikly hned dvě komise, jejichţ úkolem bylo vypracovat návrh nového ústavního textu. První komise byla sestavena vládou ČR a druhá obeslána zástupci České národní rady, přičemţ prakticky od začátku do konce přípravných prací měla převahu prvně jmenovaná komise vládní. Jejím předsedou byl premiér Václav Klaus (ODS), místopředsedou vicepremiér pro legislativu Jan Kalvoda (ODA). Další místa 52

Jeden z úspěšných kandidátů Antonín Procházka ve svých pamětech vzpomíná: „V přestávce zasedání pléna České národní rady jsem se u vchodových dveří do sálu bavil se Zuzanou Bubílkovou, která tam plnila své mediální poslání. (…) Laškovali jsme o jejím posledním televizním vystoupení, když naši zábavnou konverzaci přerušil poslanec Marek Benda tím, že se mě zeptal, zda bych se nechtěl stát soudcem Ústavního soudu ČSFR.“ (Procházka 2008: 91) 53 Jako první byli do funkcí ústavních soudců jmenováni Ernest Valko, Vlastimil Ševčík, Vojen Güttler, Zdeněk Kessler, Antonín Procházka, Peter Kresák, Jiří Malenovský, Pavel Mates, Marian Posluch, Viera Stráţnická, Ivan Trimaj a Ján Vosček. 54 Dle bývalého poslance ČNR Miloslava Výborného (2003: 60) k tomu přispěl fakt, ţe práce slovenské politické reprezentace na návrhu Ústavy SR byly jiţ koncem června 1992 v pokročilé fázi.

40

byla obsazena nejen vládními politiky a poslanci ČNR, ale také předními legislativními praktiky (např. Dušan Hendrych, Miroslav Sylla). Za politickou sféru to byli např. Václav Benda (KDS), Daniel Kroupa (ODA), Miloslav Výborný (KDU-ČSL) či Jan Litomiský (ODS), Jiří Vlach (ODS) a Filip Šedivý (ODS). Jak vysvětluje jedna z výrazných tváří vládní komise a její mluvčí Vojtěch Cepl, dva posledně zmínění se příprav nakonec neúčastnili, čímţ byl do jisté míry umenšen vliv ODS na průběh prací. (Němeček 2010: 78) Vzhledem k tomu, ţe schůzek nad textem se s přílišnou frekvencí neúčastnil ani předseda vlády Klaus, zůstala větší váha odpovědnosti za znění české ústavy na představitelích menších politických stran. Diskuze nad úpravou orgánu, který by po vzoru Ústavního soudu ČSFR vykonával funkci ochrany ústavnosti, nebyla na rozdíl např. od diskuze nad úpravou vyšších územně správních celků nebo Senátu nijak zvlášť polarizovaná a akcelerovala aţ vzhledem k blíţící se lhůtě pro předloţení návrhu Ústavy. Shrnutí všech relevantních příspěvků není z důvodu chybějících záznamů o schůzkách moţné. Alespoň pro ilustraci tak lze uvést, ţe podle původního záměru vládní komise ze dne 18. července 1992 byl ještě Ústavní soud zamýšlen jako devítičlenný orgán, přičemţ soudce jmenovali po třetinách prezident, Senát a vláda. (Němeček 2010: 87) Nakonec přijatá koncepce byla, jak jiţ víme, poměrně odlišná. Pro získání uceleného obrazu o práci ústavodárce nelze opomenout ta myšlenková paradigmata, na nichţ na počátku 90. let sám stavěl. P. Mlsna (2011) k tomuto předkládá poměrně sofistikované schéma filozofických a ideových zdrojů, z nichţ vycházeli tvůrci Ústavy ČR. Toto schéma didakticky člení na čtyři základní části: a) ideové zdroje historické povahy, b) ideové zdroje filosofické povahy, c) ideové zdroje vyplývající ze zahraničních ústav a konečně d) svébytné ideové zdroje, jeţ lze povaţovat za česká „specifika“. Zorným úhlem těchto čtyř kategorií se nyní pokusíme podívat na hodnotové predispozice české soudní kontroly ústavnosti. V ideově historickém kontextuálním rámci je zřejmé, ţe komise byla při své práci velkou měrou ovlivněna prvorepublikovou Ústavní listinou 1920. Při konstrukci orgánu kontroly ústavnosti tak bylo dopředu jasné, ţe jiţ od zahájení prací na dokumentu se počítá s přijetím modelu koncentrovaného specializovaného ústavního soudnictví, přičemţ ale nová úprava jiţ měla skrze akceptaci přirozenoprávních postulátů řešit nedostatky úpravy původní, které vyvěraly především z předválečné módnosti positivistické normativní teorie.55 (Mlsna 2011: 23-24) 55

Čl. 85 odst. 2 Ústavy ČR tak do slavnostního slibu soudce Ústavního soudu příznačně vtělil i imperativ o ochraně neporušitelnosti přirozených práv člověka a práv občana. (Ústava České republiky)

41

Ideové zdroje filosofického charakteru tak lze odvodit z teorie přirozeného práva tak, jak byla formulována v severoamerickém a zejména v německém prostředí (viz kapitola 2.2.2.) Přijetím Listiny základních práv a svobod a jejím začleněním do ústavního pořádku ČR byly rovněţ vytvořeny předpoklady pro přímou vymahatelnost základních práv prostřednictvím podávání ústavních stíţností. Á propos, Listina jako taková je aktuální reakcí na demokratický ústavní vývoj započatý v osvícenství 18. století, dokladem čehoţ je zakotvení základních hodnot svobody, rovnosti a důstojnosti všech lidí.56 Podobně jako v ústavách jiných postkomunistických zemí je rovněţ i v té české deklarována zásada vlády práva (Čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) jako ústřední řídící princip státu. Pro genezi ústavního soudnictví bylo určující rozhodnutí ústavodárce spolehnout se při jeho kreaci na zahraniční inspirační zdroje. V tomto bodě panuje obecná shoda, ţe institucionální řešení Ústavního soudu ČR vychází především z německého modelu specializovaného a centralizovaného ústavního soudnictví. (Blahoţ 2006: 68) Nejde ale samozřejmě pouze o institucionální formu. Ústavní soud ČR de facto přebral od Spolkového ústavního soudu řadu interpretačních návodů, doktrín a argumentačních pravidel obecně (viz níţe). Druhý, i kdyţ na první pohled méně zřetelný pilíř zahraniční inspirace reprezentuje americká koncepce judicial review.57 Míra reflexe německých a amerických přístupů k soudní kontrole ústavnosti přímo souvisí se skutečností, ţe krom jiných byly do funkcí ústavních soudců najmenovány také osobnosti s většími zahraničními zkušenostmi jako např. Vladimír Klokočka, Vojtěch Cepl, Pavel Holländer a později Eliška Wagnerová. Zejména tito uvedení mají tak zásluhu na prosakování německých a angloamerických tradic a zvyklostí do českého ústavního prostředí. (Dostál 2009: 58) Co do svébytnosti ideových zdrojů nelze v kontextu organizace a pravomocí Ústavního soudu ČR vystopovat zavedení jakýchkoliv novátorských atributů, jimiţ by snad česká úprava na generální úrovni obohacovala evropskou konstitucionalistiku. Je tak bez debaty, ţe český ústavodárce se snaţil o převzetí a co nejefektivnější zakomponování vyzkoušených zahraničních institutů.

56

Jako taková nebyla Listina přijímaná bez výhrad. Předseda vláda V. Klaus tak např. ještě na schůzi ústavně-právního výboru ČNR 7. prosince 1992 formuloval „(…) požadavek české vlády ‚nezaplevelit„ českou ústavu deklarativními, nerealizovatelnými nebo nevymahatelnými právy.“ (Šafaříková et al. 1996: 76) 57 Přímým dokladem částečné inherence k americké úpravě je zvláštní a v parlamentních systémech ne často vídané jmenování ústavních soudců prezidentem.

42

4.2. Proces jmenování ústavních soudců mezi lety 1993 - 2010 Ústavní soud ČR je tvořen patnácti soudci jmenovanými na funkční období deseti let, přičemţ Ústava nijak neznemoţňuje jejich opětovné znovuzvolení. Čl. 84 odst. 2 Ústavy ČR říká, ţe soudce Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu.58 Moţnost opakovat funkční období je předmětem kritiky, jejíţ jádro spočívá v upozorňování na vyšší pravděpodobnost situace, kdy daný ústavní soudce usilující o znovunabytí své funkce se můţe snaţit být ve své rozhodovací činnosti v souladu se zájmy svých „chlebodárců“, aby tak ovlivnil reálný výsledek procesu jmenování. Naopak, za výraz snahy o umenšení vlivu politiky při výběru soudců lze povaţovat ustanovení o neslučitelnosti funkce ústavního soudce s členstvím v politické straně. Ústavní soud se totiţ jen těţko můţe vyhýbat kauzám s politickým podtextem, proto je zcela legitimním zájem na omezení moţného přímého vlivu zainteresované politické strany na tomto rozhodování. (Dostál 2003: 28) Věc druhá je ale míra nepřímého vlivu, kdy prezident či Senát mohou při výběru kandidátů zohlednit své politické preference a ustavit tak do funkce soudce osobnost z jim blízkého politického názorového proudu. E. Wagnerová (1996: 42) k tomuto dodává, ţe zmíněný zákaz členství v politické straně vidí jako „poněkud neupřímný a formalistní, neboť faktickým stykům soudců se stranami, s nimiž se cítí být ideově svázáni a za které byli vlastně do Ústavního soudu nominováni, stěží zabrání.“59 Ostatně v zahraniční praxi tento striktní zákaz často ani explicitně formulován nebývá. Jak jiţ bylo navíc výše řečeno, německý politický diskurz je stranickým nominacím ústavních soudců přivyknutý, přičemţ do prezidentem prováděného výběru soudců amerického Nejvyššího soudu pak stranická příslušnost kandidáta vstupuje zcela nepokrytě coby základní kritérium pro jeho výběr. (viz podkapitoly 2.1.6. a 2.2.3.) Česká averze vůči stranickosti kandidátů na některé veřejné funkce je v širším společenském diskurzu často diskutována, avšak její opodstatněnost poněkud bledne ve světle tvrdých dat o stranické minulosti soudců Ústavního soudu. Ve finální kandidátce ústavních soudců předloţené Poslanecké sněmovně60 a navrţené prezidentem V. Havlem 1. července 1993 bylo totiţ hned několik členů polických stran.61 Při výběru kandidátů na tuto vůbec 58

Česká Ústava v tomto směru poněkud nestandardně volí americkou cestu výběru ústavních soudců. Sama Wagnerová navíc dodává, ţe je třeba „(…) nezavírat oči před politickým momentem, který ústavní soudnictví vždy obsahuje, nýbrž právě v něm rozpoznat specifickou racionalitu tohoto soudnictví.“ (Wagnerová 1996: 38) 60 Senát ČR byl ustaven aţ v roce 1996, proto některé jeho pravomoci, včetně schvalování jmen ústavních soudců plnila dočasně Poslanecká sněmovna. 61 Ze čtrnácti navrţených jmen bylo sedm spojeno s bývalým nebo stále ještě platným členstvím v politické straně. Vojtěch Cepl byl členem ODA, Zdeněk Kessler ODS, Antonín Procházka patřil ke 59

43

první kandidátní listinu se navíc nepostupovalo jakýmkoliv právem předepsaným způsobem a prezident tak měl při vybírání jmen poměrně volnou roku.62 Prezident Havel pro výběr kandidátů zřídil poradní skupinu, v jejímţ čele stál Otakar Motejl a jejími dalšími členy byli mj. jiţ zmínění Dušan Hendrych, Miloslav Výborný a Cyril Svoboda. Ţádost o zaslání nominací vyslyšely právnické fakulty, Nejvyšší soud, Akademie věd, profesní komory, ale právě i politické strany. Jak bylo avizováno, poté prezident předloţil návrh nominací Poslanecké sněmovně, konkrétně jejímu ústavně-právnímu výboru, kde byl prezidentský seznam, s výjimkou jmen Ireny Pelikánové a Pavla Matese, přijat.63 (Procházka 2008: 131) Ústavní soud se přitom dle § 149 zákona o Ústavním soudu ujme své činnosti uţ sloţením slibu dvanáctého soudce. Dne 15. července 1993 tak došlo k současnému slavnostnímu jmenování soudců a zahájení činnosti prvního Ústavního soudu ČR. O zbylé tři soudce, jmenovitě Ivanu Janů, Evu Zarembovou a Pavla Varvařovského byl soud doplněn do března 1994. (Filip 2003a: 1) Jiţ při ustavování „prvního“ Ústavního soudu se ovšem jako skutečný a do té doby latentní problém ukázalo časové nelimitování prezidenta při výběru kandidátů. Ten, nepodléhaje jakékoliv zákonně lhůtě, se tak můţe ad absurdum rozhodnout ponechat soud neobsazen, resp. můţe z jeho strany docházet k průtahům s nominacemi potenciálních soudců. Tato ústavní mezera se ještě nijak zvlášť neodrazila ve fungování Ústavního soudu obeslaného prezidentem Havlem, jelikoţ zde nebyla výrazná předchozí praktická zkušenost legislativy s reálným dosahem pravomocí Ústavního soudu a naopak převládajícím jevem bylo podcenění jeho pravomocí Poslaneckou sněmovnou jako orgánem, který výběr kandidátů prezidentovi schvaloval.64 Ke změnám na postech soudců došlo do konce druhého

KDS a Vlastimil Ševčík byl členem poslaneckého klubu OH. Vladimír Klokočka a Pavel Holländer byli dokonce v minulosti členy KSČ. Zbylých šest jmen lze povaţovat za nestraníky. (Němeček 2010: 125) 62 Volné pole působnosti má prezident i díky nijak zvlášť přísně stanoveným poţadavkům, jeţ zakotvuje Ústava pro výkon funkce soudce Ústavního soudu. Jsou jimi české občanství, trestní bezúhonnost, volitelnost do Senátu, vysokoškolské právnické vzdělání a nejméně desetiletá činnost v právnickém povolání. (Čl. 84 odst. 3 Ústavy ČR) Problémy vyvstávají snad jen u posledního zmíněného kritéria, jelikoţ je nejasné co se myslí „činností v právním prostředí“. Takto naformulovaný poţadavek umoţňuje různorodou interpretaci. Pod právnickou činnost lze rozumět jak samostatného advokáta, obecného soudce, tak podnikového právníka, ale třeba i notáře a exekutora. Obsahové naplnění tohoto pojmu je tak opět plně ponecháno na prezidentovi a Senátu. 63 O hladkém průběhu schvalování nominací Parlamentem svědčí pozdější slova poslance KDS Marka Bendy, který uvedl, ţe „(…) hlavní jména byla předjednána. (…) Prezident si přál Vladimíra Klokočku, my Antonína Procházku, ODS Zdeňka Kesslera, ODA Vojtěcha Cepla.“ (Němeček 2010: 124) 64 V. Klokočka (2009: 15) v této v souvislosti vzpomíná: „Když mi v roce 1993 ve Vladislavském sále tehdejší premiér blahopřál ke jmenování do funkce soudce Ústavního soudu, ujistil jsem ho, že tuším,

44

Havlova volebního období celkem čtyřikrát a ve srovnání s jeho nástupcem probíhaly tyto dílčí personální obměny hladce a v součinnosti s horní komorou. Prezident Václav Klaus se ujal úřadu dne 7. března 2003 a hned v prvních dnech po nástupu do funkce musel řešit problém se jmenováním předsedy Ústavního soudu, jelikoţ ze zdravotních důvodů tehdy rezignoval dosavadní předseda Kessler. Ještě před tím zesnul i soudce Jiří Mucha. Prezident tak jmenoval nového předsedu, jímţ se stal prozatímně soudce Miloš Holeček a poté uzavřel patnáctku ústavních soudců jmenováním Miloslava Výborného.65 Začátek Klausova prezidentského období tak ve vztahu k Ústavnímu soudu nijak nevybočoval z předchozích zvyklostí. Jisté náznaky změny postupu Hradu při výběru kandidátů se však daly vyčíst uţ z vyjádření prezidentovy blízkých spolupracovníků, kteří hovořili o tom, ţe prezident vybere soudce zejména ‚dle své osobní pozitivní zkušenosti s nimi„. (Kysela 2004: 139) U Havla zvolený postup oslovování právnických pracovišť, fakult a širokých konzultací vybraných osobností byl k tomu u Klause nahrazen poradou prezidenta s personálně nepoměrně uţším legislativním odborem Hradu. Prezident Klaus se ovšem dostal do úřadu právě v roce, kdy mělo dojít k největší personální obměně Ústavního soudu v jeho dosavadní krátké historii. V červenci 2003 mělo totiţ díky uplynutí desetiletého funkčního období skončit osm soudců.66 Dvěma dalším navíc mělo uplynout funkční období v listopadu 2003 (E. Zarembová) a březnu 2004 (P. Varvařovský). V květnu 2004 navíc rezignoval na svou funkci soudce Jiří Malenovský. Začátkem července 2003 tak začíná ústavní krize, která trvala v podstatě aţ do konce roku 2005 a negativně se projevila na činnosti Ústavního soudu. Ten při počtu soudců menším neţ dvanáct pozastavil veškerá jednání v plénu.67 Zároveň se nedostatečný počet soudců promítl i do rozhodování v senátech Ústavního soudu. Přímým důsledkem neobsazeného soudu byly přetíţené a nekompletní senáty. Došlo tak k neúměrnému prodlouţení většiny řízení. (Richterová 2006: 42) Čím bylo ale toto zamrznutí Ústavního soudu zapříčiněno? Paralyzování jmenovacího procesu můţeme přičíst především nedomyšlené zákonné úpravě, díky níţ dochází vţdy po uplynutí deseti let k většinové personální obměně Ústavního soudu, která představuje pro součinnost prezidenta a Senátu při výběru tolika jmen neúměrnou zátěţ, a to zvláště pokud senátní většina není nakloněna osobě prezidenta jako

jak náročný a obtížný úkol přijímám. S úsměvem sobě vlastním na mě pohlédl a pravil: ‚Ale prosím Vás, co je to Ústavní soud, co je to Ústavní soud?„ “ 65 Miloslav Výborný byl do svého jmenování mj. členem KDU-ČSL a ministrem obrany v druhé Klausově vládě mezi lety 1996 – 1998. 66 Konkrétně to byli soudci Cepl, Čermák, Holeček, Jurka, Procházka, Klokočka, Güttler a Holländer. 67 Po 15. červenci 2003 působilo na Ústavním soudě pouhých sedm soudců (!).

45

takové. Prezidentem byli do funkce znovu jmenováni pouze dva soudci – Vojen Güttler a Pavel Holländer. Ústavou garantovaná mocenská převaha prezidenta v nominačním procesu mu např. umoţnila navrhnout Senátu dvakrát advokáta Aleše Pejchala, který byl nakonec také dvakrát odmítnut. Sám Pejchal se stal ale jen jedním z řady Senátem zamítnutých jmen. Roztočil se tak kolotoč ataků části Senátu vůči prezidentu republiky, kdy „prezidentovi“ kandidáti se stali pro významnou část opozičních senátorů prostředky k jeho napadání. Rozkol ilustrující byla zejména senátní rozprava nad kandidátem Milanem Galvasem. V té chvíli chyběli na Ústavním soudě stále celkem čtyři soudci a některým senátorům se postup navrhování kandidátů na tyto uvolněné pozice prezidentem zdál pomalý, ba dokonce protiústavní. Za všechny lze uvést výrok senátora za KDU-ČSL Zdeňka Bárty, který prohlásil: „(…) jsem přesvědčen, že jednání, resp. nejednání pana prezidenta v současné době je možno kvalifikovat jako velezradu, (…) jelikož nenavrhuje žádné kandidáty na soudce Ústavního soudu a již tím znemožnil činnost pléna Ústavního soudu, a tedy výkon základních funkcí Ústavního soudu.“ (Stenografický záznam schůze Senátu ze dne 8. 4. 2004) Teprve v běhu dvou celých let se podařilo Ústavní soud kapacitně naplnit, kdyţ byli do funkcí soudců oběma sloţkami moci schváleni Pavel Rychetský, Dagmar Lastovecká, Michaela Ţidlická, opětovně Ivana Janů, Jan Musil, Jiří Nykodým, Stanislav Balík a Vlasta Formánková. Extrémem byla prezidentova odmlka, kdy mezi jmenováním soudce Nykodýma (17. prosince 2003) a soudce Balíka (26. května 2004) uplynulo celého půl roku. Kompletní sestava soudců Ústavního soudu zasedla díky zmíněným průtahům aţ 5. srpna 2005, kdy se patnáctou soudkyní stala Vlasta Formánková.68 Zvolený model úpravy jmenování ústavních soudců je tak dle všeho v českém prostředí modelem do značné míry dysfunkčním. Původní americká koncepce, v níţ jsou kandidáti vybírání prezidentem, předpokládá, ţe v průběhu třeba i dvou funkčních období prezidenta nedojde k tak početné obměně soudců, jako se tomu stalo v případě českém. To je ale navázáno na doţivotní povahu funkce soudce Nejvyššího soudu USA a jen parciální obměny personální skladby Nejvyššího soudu. Americkým prezidentům tak často není umoţněno jmenovat i za dvě funkční období více neţ dva soudce. (viz podkapitola 2.1.6.) Potřeba rekonfigurace regulí je tak minimálně v tomto bodě nasnadě. Bez kritických výhrad nelze v tomto ohledu ovšem pro futuro ponechat ani roli, kterou v procesu jmenování hraje či hrát můţe horní komora Parlamentu. Pokud by totiţ v Senátu mělo hypoteticky většinové zastoupení stranické seskupení blízké prezidentu republiky, jen

68

15. prosince 2005 vystřídaná soudcem Kůrkou. (Portál Ústavního soudu ČR 2011a)

46

těţko se lze vyhnout „jednobarevnému“ obsazování míst ústavních soudců. Na druhou stranu, jak se ostatně stalo v našem případě, jestliţe Senát s prezidentem kooperuje jen se značnými obtíţemi, dochází logicky k neúměrně dlouhým prodlevám při jmenování soudců. Ať uţ tak či onak, senátoři jsou zkrátka v drtivě většině členy politických stran a jak podotýká J. Součková (2000: 129): „Jejich rozhodnutí, v tomto případě rozhodnutí v souvislosti se ‚schválením kandidátů„ ústavních soudců, jsou tedy v jistém smyslu rozhodnutími politické povahy.“ 4.3.

Pravomoci a metody rozhodování Ústavního soudu ČR

Ústavní soud České republiky patří podobně jako Spolkový ústavní soud v Německu k vrcholným ústavním orgánům, přičemţ disponuje širokým rozsahem pravomocí, které mu umoţňují výrazným způsobem ovlivňovat činnost zákonodárné, výkonné a především soudní moci. S návazností na tyto kompetence můţeme zjednodušeně hovořit o pěti základních řízeních před Ústavním soudem (Dostál 2003: 58): 1) Rušení právních předpisů, tedy zákonů, podzákonných norem i mezinárodních smluv, jeţ nejsou v souladu s ústavním pořádkem ČR. 2) Ústavní stížnosti, do nichţ patří jak individuální stíţnost fyzických a právnických osob, tak stíţnosti orgánů územní samosprávy (tzv. komunální stíţnosti) a stíţnosti politických stran o ústavnosti jejich rozpuštění. 3) Řízení ve věcech poslanců a senátorů, tj. řízení „mandátové“. 4) Řízení ve věcech prezidenta republiky, tj. rozhodování o ústavní ţalobě na prezidenta. 5) Kompetenční spory. Uvedený katalog pravomocí nereprezentuje Ústavou stanovený taxativní výčet. Spíše se jedná o výtah kompetencí, se kterými se v praxi nejčastěji setkáváme. Klíčovou kompetenci představuje zejména moţnost rušit zákony pro jejich neústavnost. V tomto ohledu působí český Ústavní soud podobně jako jiné jemu blízké soudy coby „negativní zákonodárce“69, jehoţ úkolem je vymezovat moci zákonodárné i výkonné manévrovací prostor v případě, ţe by se ve svém jednání pokusily překročit hranici ústavnosti. (Vodička, Šimka 2007: 281) Česká verze soudní kontroly ústavnosti výrazně favorizuje formu následné kontroly ústavnosti, při níţ Ústavní soud rozhoduje o zrušení jiţ platných právních norem, ačkoliv

69

Pojem negativního zákonodárství je v souvislosti se soudní kontrolou pojmem často pouţívaným a vţil se i v české akademické obci. Dle V. Čermáka v zásadě tento termín vysvětluje postavení ústavních soudů vůči zákonodárným sborům. V tomto smyslu značí totiţ právo soudu rušit přijaté normy, avšak nikoliv je jakoţto pozitivní zákonodárce vydávat. (Fiala, Mikš: 111)

47

v souvislosti s přípravami na vstup do Evropské unie byla v omezené míře zavedena i předběţná abstraktní kontrola ústavnosti, která Ústavnímu soudu umoţňuje přezkoumávat soulad mezinárodních smluv (příp. smluv o EU) s ústavním pořádkem ČR, a to ještě předtím, neţ dojde k jejich tuzemské ratifikaci. (Čl. 87 odst. 2 Ústavy ČR) Oprávněním podávat návrh na zrušení zákona kvůli jeho domnělé neústavnosti disponují prezident republiky, skupina alespoň jednačtyřiceti poslanců, skupina nejméně sedmnácti senátorů, obecné soudy, jednotlivé senáty Ústavního soudu, ale i jednotlivci v souvislosti s podáváním ústavních stíţností. (Vodička, Šimka 2007: 282) Podobně jako jeho geograficky západněji umístěné předobrazy si i český Ústavní soud v běhu času rozvíjí vlastní doktríny a interpretační přístupy a k ústavnímu textu. Vzhledem k podstatně vyššímu stupni vývoje interpretačních metod a výkladových doktrín německého Spolkového soudu, o americkém Nejvyšším soudu nemluvě, se ale Ústavní soud ČR snaţí především s větším či menším úspěchem o co nejefektivnější aplikaci těchto desetiletími prověřených doktrinálních postulátů na českou ústavní realitu, přičemţ preferovány a do jisté míry kopírovány jsou doktríny německé provenience, potaţmo Spolkového ústavního soudu. V tomto směru je třeba připomenout, ţe český Ústavní soud měl spolu s dalšími středoevropskými orgány ochrany ústavnosti zatím jen pramálo času na skutečnou precizaci mnoha stěţejních zahraničních doktrín, avšak přes tento deficit lze přinejmenším vysledovat, které z nich soud během posledních bez mála dvaceti let upřednostňuje, popřípadě se alespoň pokouší o jejich další rozvinutí. Jak bylo naznačeno výše, jednou z ústředních postav procesu vztahování českého výkladu ústavy k principům, metodám a doktrínám „vynalezeným“ zejména německou ústavní praxí byl po celou dosavadní existenci Ústavního soudu ČR jeho soudce Pavel Holländer. Ten se pokusil o výčet ústředních doktrín pouţívaných Ústavním soudem během prvních sedmi let jeho existence. (viz Holländer 2000: 21-29) Předně, podobně jako jeho západní předobrazy proponuje i Ústavní soud ČR za svůj ústřední princip doktrínu soudního sebeomezení (judicial self-restraint), spočívající ve snaze soudu navazovat ochranu ústavnosti na snahu o minimalizaci zásahů do pravomocí jiných orgánů. (Holländer 2000: 27) Stejně jako v německém je i v českém prostředí na této doktríně existenčně závislý princip priority ústavně konformní interpretace právních předpisů, který charakterizuje povinnost všech orgánů státní moci při aplikaci ústavních ustanovení umoţňujících dvojí výklad preferovat vţdy ten, jenţ je v souladu s ústavním pořádkem. (Dostál 2004: 129) Jak uvádí P. Holländer (2000: 26-27): „(…) v oblasti kontroly norem vede tento princip k sebeomezení a zdrženlivé pozici ústavního soudu ve vztahu k zákonodárci.“ Tento princip má logicky výrazné politické 48

konotace, jelikoţ jestliţe se nálezy Ústavního soudu podřizují sebeomezujícím pravidlům a stojí tak na stanoviscích minimalizace zásahů, jsou v rámci politické arény daleko více akceptovány, neţ pokud by se ve svých formulacích vydaly cestou mnohdy v kontradikci stojící doktríny soudního aktivismu. (Filip 2003b: 49-50) Další z německé tradice převzatou doktrínou je princip proporcionality. Jiţ bylo vysvětleno, ţe jde o „směrnici“, která umoţňuje v případě konfliktu dvou proti sobě stojících základních práv jejich poměřování, přičemţ ideálním výsledkem je situace, kdy přednost dostane to právo, které má za cíl ochranu v daném případě důleţitější hodnoty. Proporcionalita potom vstupuje do tohoto procesu váţení práv skrze poţadavek na vybalancování proti sobě stojících práv, které se uskutečňuje prostřednictvím aplikace kritérií vhodnosti, potřebnosti a proporcionality zásahu do daného právem chráněného zájmu. V rámci praxe uţívání principu proporcionality je navíc Ústavním soudem ČR tato doktrína doplňována o snahu o minimalizaci zásahu do základních práv v případě závěru o opodstatněnosti preference jednoho základního práva před druhým. (Holländer 2000: 24) Do jisté míry zastřešující princip působení českého Ústavního soudu představuje princip materiálního právního státu, který byl jako základ činnosti přezkumu ústavnosti formulován nálezem Ústavního soudu ČR z prosince 1993, jímţ byl zamítnut návrh na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického reţimu podaný skupinou komunistických poslanců. Samotnému nálezu zkoumajícímu zejména obsah pojmu legalita a legitimita se ještě budeme věnovat. Nicméně, je třeba uvést, ţe ve vztahu k ustavení primátu přirozeného práva nad právem pozitivním šlo skutečně o nález přelomový, jelikoţ postavil Ústavu České republiky do pozice přímo aplikovatelné normy, která „(…) není založena na hodnotové neutralitě“, „(…) včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti“ a „(…) odmítá formálněracionální legitimitu režimu a formální právní stát.“ (Pl. ÚS 19/93) Takto formulovaný se stal princip materiálního právního státu základním přístupem judikatury Ústavního soudu. K jeho průvodním znakům patří mj. zákaz přepjatého formalismu při výkladu práva, hodnotová orientace takového výkladu a také vnímání nepsaných základních principů konstituující demokratickou společnost jako pramene práva. (Holländer 2000: 22) Podobně jako u Spolkového ústavního soudu lze i u toho českého vysledovat určité problémy spojené s akceptací doktríny political question. Soudce českého ústavního tribunálu P. Holländer ji např. ve výčtu základních doktrín Ústavního soudu neuvádí vůbec. Jeho příspěvek vyšel ale v roce 2000, není vyčerpávající, přičemţ tato doktrína nabývala na důleţitosti teprve v prvním desetiletí 21. století. Nicméně, původním zdrojem „doktríny 49

politických otázek“ je zmíněná doktrína soudního sebeomezení, usilující o omezení zásahů soudní moci v oblasti kontroly ústavnosti na nezbytné minimum. Obsah doktríny samotné spočívá ve vyloučení pravomoci soudu rozhodovat otázky, které lze shledat jako ve své povaze politické, tedy otázky, jeţ lze zodpovědět pouze s uţitím politických kritérií a musí být tak rozhodnuty orgány moci zákonodárné a výkonné. (Tomoszek 2010: 1-2) V praxi českého Ústavního soudu tvoří nálezy, které by se doktrínou politických otázek řídily, stále poněkud omezený výsek judikatury. Přesto můţeme vypozorovat jistou snahu soudu o důkladnější rozpracování tohoto fenoménu. V rámci systematizace své judikatury lze tak dokonce na oficiálním serveru Ústavního soudu ČR pro vyhledávání rozhodnutí (Portál NALUS 2011) dohledat heslo „political question“ jako samostatnou kategorii, pod kterou soud doposud podřadil celkem sedm svých nálezů. Sice se tak zatím jedná o pouhých několik rozhodnutí, avšak toto číslo v souvislosti s judicializací politiky v posledních deseti letech skokově narůstá. (Tomoszek 2010: 6) Hodnocení míry vlivu doktríny politických otázek na judiciální praxi soudu přesto není jednoznačné. Ačkoliv je totiţ doktrína nepochybně pouţívána čím dál častěji, je stále soudem vnímána jen jako podpůrný, a tedy druhořadý argument. Pakliţe existují i jiné důvody k odmítnutí návrhu na zrušení zákona, vyuţívá soud je, přičemţ své stanovisko spíše dodatečně opírá o argumentaci dle doktríny political question. Dalo by se říci, ţe vztah Ústavního soudu k tomuto původem americkému soudcovskému imperativu je tedy velmi zdrţenlivý. Tento vlaţný postoj přímo souvisí s často diskutovaným a obtíţně uchopitelným soudcovským aktivismem, který je dle M. Novaka (2001: 429) „(…) otázkou šíře interpretace čili otázkou, jak daleko může ústavní soud při interpretaci textu ústavy a zákona zajít.“ Novak si na takto poloţenou otázku přímo odpovídá, kdyţ povaţuje vytyčení hranice mezi právním a politickým za v praxi jen s obtíţemi proveditelné. Zároveň ale do jisté míry pro ústavodárce „návodně“ konstatuje: „Čím nejistější a abstraktnější je ústavní text, tím větší je možnost, že ústavní soud bude při svém rozhodnutí aplikovat politická (či z politické linie odvozená) kritéria.“ (Novak 2001: 431) Při stručnosti a jisté mezerovitosti některých ustanovení ve spěchu napsané Ústavy ČR se tak jeví býti v určitém momentě snadnější prezentovat a doplnit výklad některých vágních článků ústavy extenzivně aţ na samou hranici vlastních politických názorů. Český Ústavní soud (stejně jako soudy předešlé) samozřejmě postupuje při své rozhodovací činnosti i v souladu s mnoha jinými ústavněprávními doktrínami, mj. v souladu s principem rovnosti, ochranou oprávněné důvěry v právo, zákazem retroaktivity či zákazem libovůle. (Holländer 2000: 21; Filip 2003a: 3) Jde přitom o doktríny, které nejsou oproti výše

50

popsaným o nic méně důleţité, avšak vztahují se zejména k ochraně individuálních práv, nikoliv uţ tak k ochraně či vymezení principu dělby moci, který nás zajímá zejména. Kromě doktrinální báze pracuje Ústavní soud při výkladu Ústavy přirozeně i s mnoha interpretačními metodami, které byly do rozhodování přeneseny z německé a obecně kontinentální tradice. K základním metodám tak lze přiřadit výklad jazykový, systematický, teleologický a historický. O těchto metodách se detailněji zmiňovaly části věnované americké a německé interpretační koncepci. Postačuje tedy konstatování, ţe praxe česká se s jejich pojetím shoduje. J. Filip (2003c: 315) ještě zvláště vyděluje pátou zvláštní metodu, totiţ výklad komparativní (srovnávací), při němţ jsou srovnávány v běhu času po sobě jdoucí ústavní texty. Ačkoliv tak má tato modifikace svůj racionální základ, teorie i praxe si vystačí s výše uvedenými základními čtyřmi kategoriemi. 4.4.

Ústavní soud ČR ve světle své judikatury

Jak poznamenává J. Filip: „Není možné ani jen zmínit všechna významná rozhodnutí Ústavního soudu. Stejně tak je obtížné hledat kritéria pro určení, které rozhodnutí významné je.“ (Filip 2003a: 5) Skutečně, nalézt nějaký funkční filtr, prostřednictvím něhoţ bychom mohli třídit nálezy dle jejich důleţitosti, je zjevně nemoţné. V kontextu co nejkomplexnějšího uchopení evoluce české verze soudní ochrany ústavnosti se tak musíme zaměřit jen na vymezený segment judikatury Ústavního soudu, a to ten, který se stal pro působení soudu determinujícím, popřípadě vzbudil na politické scéně a v odborné akademické sféře určité kontroverze. Ruku v ruce s vývojem v zemích střední a východní Evropy je existence českého Ústavního soudu zaloţena na myšlence obnovy právního státu a to skrze inkorporaci zásady o „prozařování“ základních práv do kaţdé jednotlivé činnosti státní moci. Tuto akceptaci přirozenoprávních idejí coby výchozího bodu výkonu veškeré státní moci nelze povaţovat za historicky nevyhnutelnou, ba naopak lze v České republice podobně jako v Německu po druhé světové válce mluvit o zlomovém přirozenoprávním obratu. V tomto smyslu je třeba brát v potaz snahu českého ústavodárce o přirozenoprávní vyhranění nejen vůči odkazu právní praxe komunistického nedemokratického reţimu, ale také snahu o kritickou reflexi positivistické normativní právní teorie z první poloviny dvacátého století, která se v tomto období v českém prostředí tak výrazně prosadila.70 Ústavní soud coby instituce zaručující přímou vykonavatelnost a vynutitelnost dodrţování základních lidských práv si tak na 70

Např. v sousedním Rakousku se idea vyzařování základních práv do oblasti zákonodárné, výkonné a především soudní moci nijak zvlášť neujala a český soused tak stále lpí na právním positivismu, který v částečných obměnách kontinuálně rozvíjel po celé dvacáté století. (Wagnerová 1995: 48)

51

počátku devadesátých let musel svou pozici vydobýt skrze proces generování judikatury. První léta jeho působení lze proto charakterizovat jako období snah o legitimaci nového ústavního a demokratického státního zřízení, vypořádání se s břemenem nedemokratické minulosti, potaţmo snahou o zavedení primátu přirozeného práva. Právě v důrazu na úsilí o nalezení legitimizační báze demokratického reţimu po roce 1989 lze nalézt symptomatickou odlišnost českého Ústavního soudu a ústavních soudů v jiných postkomunistických zemích. (Robertson 2010: 110) Jiţ první a zmíněný nález Ústavního soudu ČR se věnoval problematice vyrovnání s minulostí. Jak bylo uvedeno, skupina komunistických poslanců napadla před Ústavním soudem zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického reţimu a odporu proti němu, kdyţ označila jeho obsah za neústavní, jelikoţ tato norma ve své podstatě umoţnila stíhat některé trestné činy z let 1948 – 1989, byť by byly dle dosavadního práva povaţovány za promlčené. Ústavní soud přijal tento návrh jako svého druhu akademickou výzvu pro hlubší analyzování pojmů legality a legitimity, resp. pojmů formálního a materiálního právního státu, o nichţ byla řeč jiţ v souvislosti s judikaturou Spolkového ústavního soudu (viz podkapitola 2.2.5.). Návrh skupiny poslanců vychází z argumentu, ţe Česká republika je nástupnickým státem ČSFR a tedy i ČSSR, tím pádem v ní zůstávají nutně v platnosti recipované zákony a další právní předpisy bývalého Československa. V nápadu zákona je akcentována nutnost právní kontinuity současného a minulého reţimu. Podání výslovně hovoří o tom, ţe: „(…) české právo je založeno na svrchovanosti zákona a odtud odvozeném principu legality.“ (Pl. ÚS 19/93) Státní moc lze tak dle této koncepce uvaţovat pouze v kategoriích formální legality, jejíţ součástí je mimo jiné také princip právní jistoty, který by byl v případě znovuotevření promlčených trestných činů flagrantně porušen.71 Ústavní soud ovšem, aniţ by ho zcela vyloučil, tento argument formální legality rozporuje a deklaruje zejména materiálně právní charakter reţimu ustaveného po roce 1989.72 „Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To

71

Právě pro údajný rozpor s principy právní jistoty, zákazu retroaktivity a ochranou dobré víry zrušil (!) např. maďarský Ústavní soud v roce 1992 zákon podobný tomu českému, jeţ rovněţ prodluţoval běh promlčecích lhůt některých trestných činů z dob minulého reţimu. (Novák 2004: 25-26) 72 Soudcem zpravodajem a tedy autorem plenárního nálezu byl v tomto případě soudce V. Klokočka. (Wagnerová 2009: 239)

52

znamená i při kontinuitě se „starým právem“ hodnotovou diskontinuitu se „starým režimem“.73 (Pl. ÚS 19/93) Další významný nález Ústavního soudu z počátku jeho činnosti představuje rozhodnutí soudu o legalitě a legitimitě dekretů prezidenta republiky E. Beneše (v tomto případě dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku). Širší odborné veřejnosti je nález znám také jako judikát Dreithaler. Jedná se o stěţejní dílo judikatury Ústavního soudu, často citované a pokoušející se dále rozvinout otázku kontinuity českého zákonodárství. Nálezem byl zamítnut návrh R. Dreithalera na zrušení uvedeného dekretu prezidenta republiky. (Pl. ÚS 14/94) Jeho jádro tvoří argumenty na pomezí historie, politické filosofie a práva, coţ dozajista souvisí s osobou V. Čermáka coby hlavního tvůrce a soudce zpravodaje v této věci. Judikát se musel vypořádat v prvé řadě s námitkou, ţe Benešovy dekrety uplatňují v případě majetku zabaveného německé menšině po roce 1945 nepřípustný diskriminační princip kolektivní viny. Soud ale aplikaci tohoto principu v dané situaci popírá a namísto něj mluví o dekretech zaloţených na legitimním principu odpovědnosti. (Gojová, Varvařovský 2004: 241) Tento princip rozpracoval autor nálezu detailněji ve svém monumentálním pětisvazkovém dílu Otázka demokracie, avšak jeho hlubší rozbor by vydal na samostatný text a není proto cílem této rozsahem omezené práce. Postačí pouze konstatování, ţe Čermák vystavil svou koncepci odpovědnosti na chápání historie coby střetu pozitivních tvůrčích a negativních destruktivních sil, přičemţ německý národ jako síla destruktivní nese v tomto smyslu odpovědnost za vznik a dějinné směřování nacismu. (Baroš 2009: 78-80) Co je ale nejdůleţitější, nález obhajuje dekrety prezidenta republiky jako sice mimořádný, ale zcela legitimní výraz československé (české) zákonodárné moci, který nelze zpětně zrušit a to z toho důvodu, ţe po více neţ čtyřiceti letech se jedná o normativní akt, který jiţ splnil svůj účel a nezakládá tak ţádné nové právní vztahy. (Gojová, Varvařovský 2004: 241) Za těmito výroky lze spatřovat ospravedlnění legitimity londýnského tzv. Prozatímního státního zřízení, jelikoţ dle judikátu tato legitimita vycházela „(…) z hodnotové a právní kontinuity s Masarykovou republikou.“ (Baroš 2009: 83) Je zřejmé, ţe oba zmíněné judikáty jsou do jisté míry originálním projevem českého ústavního soudnictví a vyplývají z úsilí této instituce o co nejpreciznější ujasnění případné ústavněprávní a hodnotové (ne)návaznosti demokratického reţimu instalovaného po listopadu 1989 na reţimy jej předcházející. V tomto smyslu tedy Ústavní soud shledává období mezi 73

Promlčení trestných činů pak dle jeho názoru nelze namítat, jelikoţ: „Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat.“ (Pl. ÚS 19/93) U zločinů páchaných za a často ve jménu komunistického státního zřízení tato vůle de facto chybí, promlčecí doba za doby trvání reţimu neběţí a stíhání tak vůbec neprobíhá.

53

lety 1948 – 1989 jako co do legitimity ustaveného reţimu zcela diskontinuitní (Pl. ÚS 19/93), načeţ deklaruje judikátem Dreithaler kontinuitu demokratického zřízení České republiky s hodnotovým řádem První republiky, resp. s tzv. Prozatímním státním zřízením za druhé světové války.

Dle D. Robertsona (2010: 111) činí tyto a další jim podobné nálezy

z Ústavního soudu ČR pomyslný vzor ideálu ústavního soudnictví jako „vývojáře“ politické teorie a jakéhosi morálního průvodce společnosti. Rozpoznávacím znakem českého ústavního soudnictví je v tomto smyslu velmi frekventované opírání se o nejrůznější sociální teorie či významné osobnosti společenské vědy jako např. M. Webera, F. A. Hayeka aj. (Robertson 2010: 110) Tuto skutečnost demonstruje pregnantním způsobem právě politickým filosofem V. Čermákem zformulovaný judikát Dreithaler, v jehoţ znění „(…) byla právní stránka značně potlačena, aby naopak vynikla filozofická argumentace jakoby přímo přepsaná z Čermákova, v té době ještě zcela nevydaného, filozofického díla.“ (Baroš 2009: 83) Kromě toho se Ústavní soud ČR v obou judikátech pokouší o přesnou konstrukci a výklad pojmů právního státu a vlády práva, coţ je rys imanentní středoevropskému ústavnímu soudnictví jako celku. Problematika právního státu se tak i v českých podmínkách „(…) traktuje jako výčet určitých znaků, což je zásadní odlišnost od anglosaského světa, kde je příbuzný pojem rule of law chápán spíše jako projev právní kultury spjaté s fungováním legislativy, exekutivy a soudnictví.“ (Filip 2000: 14) Významná část judikatury Ústavního soudu ČR devadesátých let se věnuje tzv. restitučním zákonům.74 Jednalo se o konkrétní projevy snahy o vyrovnání se s minulostí totalitarismu. Restitučními zákony byly kromě jiného navraceny komunistickým reţimem konfiskované majetky do rukou původních vlastníků, poskytovány adekvátní finanční kompenzace a rehabilitováni neprávem odsouzení jedinci. Ústavní soud se při interpretaci restitučního zákonodárství snaţil zejména o nelpění na ryze formalistických přístupech, kdyţ svými judikáty nepřímo doporučoval obecným soudům zkoumat restituční nároky z pohledu skutečnosti, zdali zabavení majetku bylo či nebylo výsledkem politické perzekuce nebo postupů porušujících lidská práva a svobody. (Dostál 2003: 117) V tomto směru tak Ústavní

74

Jednalo se především o zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. M. Dostál (2003: 114-115) vidí uţ v názvech daných zákonů příkrý rozpor s novým reţimem hájenými přirozenoprávními idejemi, kdyţ tvrdí, ţe: „Koncipuje-li demokratický právní stát, spojený s předchozím právní kontinuitou, restitucí in integrum, který je bezpochyby na místě, opatrně za použití slov „zmírnění“ a „některých“, nelze než konstatovat, že se opět svým způsobem postavil nad přirozené právo, rozhoduje, co z ukradeného vrátí.“ (Dostál 2003: 114)

54

soud opět prohloubil argumentaci zásady o prozařování lidskoprávních idejí skrze celý systém veřejné správy. Působení Ústavního soudu v devadesátých letech dvacátého století lze ve světle výše uvedených skutečností zhodnotit jako v pozitivním slova smyslu aktivistické a to zejména v porovnání s formální strnulostí polistopadové soustavy soudů obecných, která se vyznačovala (a do jisté míry stále vyznačuje) bazírováním na textuální a positivistické interpretaci zákonů. Důsledná integrace přirozenoprávních konceptů do českého prostředí je v tomto ohledu primárně zásluhou vzpomínaného personálního sloţení „prvního“ Ústavního soudu. Patří se ale uvést, ţe přes disidentskou a protireţimní zkušenost mnoha soudců bylo i tak prosazování iusnaturalistických idejí úkolem obtíţným a to zvláště ve státě, „(…) kde Ústava byla donedávna považována za pouhý cár papíru, resp. dokument, kterým podle marxisticko-leninského názoru vítězná třída jen stvrzuje základy svého politického panství a kde možnost dovolat se přirozených lidských práv byla nejen iluzorní, ale přímo spojena s reálným nebezpečím perzekuce.“ (Dostál 2004: 127-128) Odborná literatura při evaluaci tohoto období dokonce ani nijak zvlášť nezdůrazňuje konfliktní potenciál Ústavního soudu ve vztahu k výkonné či zákonodárné mocí, coţ ovšem spíše neţ o idylce vzájemného porozumění mezi danými orgány vypovídá o tehdejším nepochopení povahy ústavního soudnictví a nedocenění jeho úlohy ze strany politických elit, potaţmo nerespektování jeho systémové role obecnými soudy.75 Tato neujasněnost představ o funkci Ústavního soudu vedla nakonec v srpnu 1997 k sepsání Memoranda, které bylo zasláno všem významným ústavním institucím a jehoţ cílem bylo seznámit představitele státní mocí s postavením a pravomocemi soudu v ústavním a politickém systému republiky. (Klokočka 2009: 17) Po roce 2000 se Ústavní soud začíná projevovat čím dál častěji jako orgán vymezující hranice politické moci a bránící principy dělby státní moci. Snaţí se tak plnit roli jakési brzdy většinových parlamentních rozhodnutí a to třeba i ve věci změn základních atributů českého politického systému. (Vodička, Šimka 2007: 283) Symptomatickým projevem tohoto úsilí je nález Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2001 ve věci návrhu na zrušení ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČR. V souvislosti s naplňováním povolební dohody ODS a ČSSD byl totiţ v roce 2000 přijat zákon č. 204/2000 Sb., o změně zákona o volbách do Parlamentu

75

Nevoli Ústavního soudu i veřejnosti tak např. vzbudilo zastavení trestního řízení bývalých komunistických funkcionářů M. Jakeše a J. Lenárta Vrchním soudem v Praze a to za souběţného nerespektování nálezu Pl. ÚS 19/93, jelikoţ Vrchní soud ve věci uplatnil poukaz na promlčení trestných činů, kterých se oba prominenti měli dopustit. Tento očividný pokus Vrchního soudu relativizovat pozici Ústavního soudu si posléze dokonce vyslouţil nálepku pokusu o státní převrat. (Klokočka 2009: 17)

55

České republiky. Ten měl za úkol reformu dosavadního poměrného volebního systému, přičemţ směřoval zejména k posílení jeho většinových prvků a ve výsledku také ke snazšímu skládání povolebních koalic, popř. k sestavování jednobarevných vlád. Takového účinku mělo být dosaţeno nárůstem počtu volebních obvodů doprovázeným přirozeným sníţením počtu mandátů přidělovaných v jednotlivých obvodech, modifikací d‟Hondtova volebního dělitele a navýšením volební klauzule pro koaliční uskupení menších stranických subjektů. (Chytilek, Šedo, Lebeda, Čaloud 2009: 309-310) Jak bylo ale naznačeno, tato volební reforma byla prezidentem V. Havlem76 a skupinou senátorů u Ústavního soudu napadena z důvodu domnělého porušení č. 18 odst. 1 Ústavy, podle něhoţ se volby do Poslanecké sněmovny konají krom jiného také dle zásad poměrného zastoupení.77 Ústavní soud se ve svých vývodech pokusil o hodnocení základních parametrů a moţných výsledků produkovaných navrhovaným volebním systémem, kdyţ poukázal na to, ţe aplikací jeho jednotlivých prvků systém „(…) vede již k opuštění kontinua, ještě způsobilého zaznamenávat alespoň ‚přivrácení„ k modelu poměrného zastoupení.“ (Pl. ÚS 42/2000) Ústavní soud tak volební reformu povaţuje za neústavní, a to údajně z důvodu zavádění jakéhosi hybridního volebního systému namísto systému poměrného, který je garantovaný Ústavou. Soud se při tomto odůvodnění zjevně opřel o historickou interpretaci Ústavy, v jejímţ rámci zkoumal původní záměr ústavodárce. Tímto záměrem pak dle jeho výkladu bylo zavedení volebního systému poměrného zastoupení, jenţ by měl sledovat vůli co největšího počtu voličů. (Baroš 2009: 90) Rozhodnutí Ústavního soudu rozdělilo odbornou veřejnost na dvě poloviny. Politolog M. Kubát (2004: 403-404) tak např. nález kritizoval, domnívaje se, ţe zákonodárce reformou zamýšlel zavedení proporčního volebního systému s většinovými prvky, nikoliv systému čistě většinového, přičemţ poukazuje na reálnou nemoţnost určení hranice, kdy volební systém ještě lze označit za proporční a kdy uţ se svými projevy jedná o systém většinový.78 (Kubát

76

Nešlo přitom o jediný spor mezi tehdejší „opozičně smluvní“ sněmovní většinou a prezidentem, pro jehoţ autoritativní rozřešení byl politickými aktéry vybrán Ústavní soud. Podobně tak ve svém nálezu z června 2001 bylo soudem rozhodnuto o nepodmíněnosti prezidentova jmenování členů České národní banky kontrasignací premiéra nebo člena vlády. Ústavní soud se tak postavil na stranu prezidenta Havla, kdyţ odmítnul tvrzení stěţovatele M. Zemana a vlády ČR o neústavnosti Havlova postupu s tím, ţe pravomoc jmenování členů Bankovní rady ČNB dle čl. 62 písm. k) nevyţaduje souhlas vlády. (Pl. ÚS 14/01) 77 Ještě před vynesením rozsudku vyčítali kritici zákonu velkou míru zkreslení na výstupu, upřednostnění snadnějšího vytváření vládní většiny v Parlamentu před skutečně reprezentativním odrazem výsledku voleb a dokonce potenciální destabilizaci stranického systému. (Vodička 2000: 364-367) 78 R. Policar (2000: 179-181) ovšem při určování zkreslení, ke kterému by došlo ve volbách 1998 při pouţití nového volebního systému, dospívá výpočty ke zjištění, ţe deformace výsledků by byla ještě nápadnější, neţ kdyby byl pouţit klasický většinový jednokolový systém.

56

2004: 91) Nálezem ve věci změny volebního zákona nicméně soud zasáhl do té doby nejvýraznějším způsobem do samotných „pravidel hry“ a jakoby tak předznamenal éru zvyšujícího se počtu politickou arénu rozdělujících rozhodnutí. Judikatura Ústavního soudu týkající se nastavení volebního zákona (dále viz Pl. ÚS 30/98) demonstruje napětí, které za dob trvání tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS panovalo mezi stranami tohoto paktu na straně jedné a prezidentem, resp. Ústavním soudem na straně druhé. (Vodička, Šimka 2007: 284) S nástupem V. Klause do prezidentské funkce v roce 2003 se zmíněný poměr sil vychýlil, dokladem čehoţ je i rozhodnutí Pl. ÚS 18/06, v němţ se Ústavní soud postavil na stranu stěţovatelky soudkyně I. Broţové, kterou dle mínění soudu prezident republiky neoprávněně odvolal z pozice předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Fakt, ţe se Ústavní soud v nálezu vyslovil také pro důslednější oddělení soudní a výkonné moci, vyvolal mezi prezidentovými příznivci vlnu kritiky, jejímţ středobodem byla četná varování před snahou soudní moci o dosaţení soudcovské neodvolatelnosti (Petřík 2006: 95-97), ba dokonce před „(…) stále sílící snahou o nahrazení třech pilířů demokracie – moci soudní, zákonodárné a výkonné – mocí jedinou, a to právě jen onou mocí soudní.“ (Křeček 2006: 82) Zatím nejbouřlivější diskuze ale vyvolal nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 9. 2009 v tzv. kauze Melčák. Vzhledem k pádu vlády premiéra M. Topolánka došlo v březnu 2009 k dohodě parlamentních politických stran na sestavení úřednického kabinetu a vypsání předčasných parlamentních voleb, které byly rozhodnutím prezidenta vyhlášeny na 9. a 10. října toho roku. Zároveň se Parlament ČR usnesl na ústavním zákoně č. 195/2009 Sb. o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, jenţ umoţňoval rozpuštění dolní sněmovny Parlamentu ke dni začátku předčasných voleb, namísto původního červnového termínu 2010.79 Poslanec M. Melčák podal 26. srpna 2009 ústavní stíţnost, v níţ poţadoval, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí prezidenta o vyhlášení říjnových voleb, stejně jako ústavní zákon, kterým bylo sněmovně zkráceno čtyřleté volební období. Ústavní soud Melčákově stíţnosti vyhověl a 1. září 2009 tak nejprve odloţil vykonatelnost prezidentova rozhodnutí o vyhlášení voleb, načeţ uţ 10. září toto rozhodnutí a s ním i ústavní zákon o rozpuštění Poslanecké sněmovny zrušil. Ve svém nálezu se Ústavní soud odvolával na koncepci materiálního právního státu přijatou do ústavního pořádku zmíněným nálezem Pl. ÚS 19/93, kdyţ konstatoval, ţe: „Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. je ústavním zákonem pouze formou, 79

Analogicky řešil Parlament ČR situaci s vypsáním předčasných voleb jiţ v roce 1998, kdy se usnesl na ad hoc ústavním zákoně stanovujícím, ţe: „Volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 1996 skončí v roce 1998 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se budou konat do 30. června 1998.” (Portál Ústavního soudu ČR 2011b)

57

nikoliv ale svým obsahem.“ (Pl. ÚS 27/09-01) Jádro jeho argumentace pak spočívá v tvrzení o existenci „materiálního ohniska ústavního pořádku“80 nebo jinak řečeno materiálního jádra Ústavy, které je dle čl. 9 odst. 2 Ústavy tvořeno nezměnitelnými podstatnými náleţitostmi demokratického právního státu81, přičemţ neústavním zásahem do tohoto jádra bylo přijetí ústavního zákona, který je svou povahou „(…) individuálním právním aktem týkajícím se nikoliv obecně vymezeného okruhu adresátů a situací, nýbrž konkrétně určeného subjektu (…) a konkrétní situace.“ Kromě toho údajně Parlament neoprávněně zasáhnul do těchto demokratických náleţitostí obejitím zákazu retroaktivity zákona, jelikoţ došlo k narušení „(…) práva volit se znalostí podmínek utváření z voleb vzešlých demokratických orgánů veřejné moci, včetně znalosti jejich volebního období.“ (Pl. ÚS 27/09-01) Bouře polemik, kterou rozhodnutí Ústavního soudu vyvolalo na politické scéně, nemá v dosavadní historii této instituce obdoby. Podobně jako politiky rozdělil potom nález i odborníky z řad politologů i právníků. Mezi viditelné zastánce nálezu lze řadit K. Schwarzenberga, který prohlásil: „Ústavní soud jasně stanovil nadvládu ústavního práva nad vůlí politiků.“ (Portál iDNES 2009b) Dále např. senátor P. Pithart podpořil stanovisko soudu o účelnosti a individuálnosti zrušeného zákona, kdyţ ho dokonce označil nikoliv za zákon, ale za pouhé „opatření“. (Pithart 2009) Co se odborné kritiky týče82, mnozí rozporovali uţ samotnou deklarovanou pravomoc soudu rozhodovat o zrušení regulérně přijatých ústavních zákonů. Z. Koudelka (2010: 1081-1082) k tomuto uvádí: „Pravomoc státnímu orgánu musí být dána výslovnou ústavní nebo zákonnou úpravou. Ani Ústavní soud si na základě výkladu, že může-li rušit zákony, může analogicky rušit i ústavní zákony, nemůže uzurpovat novou pravomoc.“ Soudce Nejvyššího správního soudu V. Šimíček napadl celou řadu právních argumentů Ústavního soudu, zejména poukázal na neoprávněnost zrušení předmětného zákona z důvodu jeho ad hoc charakteru či kvůli porušení práva na soudní ochranu, přičemţ připouští, ţe ze strany Parlamentu mohlo sice dojít k ohroţení principu zákazu libovůle ústavodárce, avšak „(…) je třeba mít na zřeteli dosavadní poměrně restriktivní přístup 80

Podobně jako mnohé další i tento pojem si Ústavní soud vypůjčil z německé doktríny ústavního práva. (Šimíček 2009: 222) 81 Dle P. Holländera (2005: 10) nastínil pojem „podstatné náleţitosti demokratického právního státu“ Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezech Pl. ÚS 36/01 nebo III. ÚS 31/97, v němţ uvedl, ţe: „Pojem demokratického státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy je interpretován Ústavním soudem, jakož i doktrínou.“ (III. ÚS 31/97) Soud tak v intencích nálezu Pl. ÚS 19/93 dlouhodobě propaguje ideu, ţe jeho pravomocí je nejen přezkum formálního, nýbrţ i materiálního souladu zákonu s Ústavou. 82 Z politiků např. prezident V. Klaus prakticky ihned po vyhlášení nálezu prohlásil: „Chceme-li se i do budoucna vyhnout podobným situacím, které hrozí chaosem a ohrožují celou společnost, blíží se chvíle, kdy bude nutno přijmout novou ústavní definici pravomocí Ústavního soudu.“ (Portál iDNES 2009a)

58

Ústavního soudu v jiných případech kontroly norem, kdy se zejména v posledních letech otevřeně přihlašoval k zásadě self-restraint a k tomu, že do politické sféry nehodlá aktivně vstupovat.“83 (Šimíček 2009: 233) Na rozmělnění předvídatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu postavil svou kritiku i politolog S. Balík (2009), kdyţ v souvislosti s pozdějším rozhodnutím Ústavního soudu ve věci ústavnosti Lisabonské smlouvy (viz Pl. ÚS 29/09) konstatuje: „Pokud viděl (Ústavní soud – pozn. J. S.) v září v ústavním zákonu o zkrácení volebního období změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu a v říjnu byl schopen o Lisabonské smlouvě prohlásit, že neomezuje svrchovanost České republiky, pak se může v budoucnu rozhodnout skutečně jakkoli.“ Nekonzistentnost judikatury nekritizuje autor sám. Z. Kühn (2009) ukazuje prstem na nález Pl. ÚS 21/01, který v duchu principu soudního sebeomezení mj. tvrdí: „Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou totiž soudci Ústavního soudu ústavními zákony vázáni, takže Ústavní soud není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko – v konkrétních případech – jejich interpretace.“ Z tvrzení Z. Kühna by potom logicky vyplývalo, ţe ad hoc a nezávisle na své dřívější judikatuře, která je „závazná pro všechny orgány i osoby“ (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR), jednal v případě zrušení daného zákona sám Ústavní soud. Bohatá veřejná diskuze nad kauzou Melčák vedla k intenzifikaci zájmu o Ústavní soud i dílčí aspekty jeho činnosti, coţ lze navzdory kontroverzím, jeţ dané rozhodnutí vzbudilo, kvitovat. Mediálně sledované se tak staly i případy, které se týkají realizace konkrétních vládních politik, resp. politologií definované dimenze policy. Ústavní soud ČR lze v tomto ohledu směle řadit k pospolitosti středoevropských, potaţmo kontinentálně evropských ústavních tribunálů, jelikoţ i jemu jsou velmi často předkládány návrhy na zrušení některých ekonomických a sociálně reformních zákonů, které soud začasté neváhá suspendovat. Rozhodování o ústavnosti v oblasti tzv. práv druhé generace, tj. práv hospodářských, kulturních či sociálních, není ovšem z hlediska pravděpodobnosti jeho výsledku dopředu odhadnutelné a nálezy vztahující se k této problematice rozdělují ve dví i samotný Ústavní soud. V květnu 2008 tak např. plénum soudu zamítlo návrh skupiny levicových poslanců, sloţené převáţně ze zástupců opozičních ČSSD a KSČM, na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, který se týkal regulačních poplatků ve zdravotnictví, přičemţ se zaštítilo argumentací vystavěnou na základě doktríny political question. Ústavní soud tak v souladu s touto doktrínou uvádí: „Posoudit otázku účelnosti, vhodnosti a sociální 83

Zároveň autor vyčítá Ústavnímu soudu, ţe ačkoliv by to bylo vhodné, nepouţil soud pro daný případ test proporcionality, který by případně mohl mnohem elegantněji určit, zdali (ne)bylo moţno dosáhnout cíle, tj. předčasných voleb, i jiným a šetrnějším způsobem, neţ je ústavní zkrácení funkčního období sněmovny. (Šimíček 2009: 233)

59

spravedlnosti zákonné úpravy v této oblasti je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jedná se totiž o otázky v podstatě politické, kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv.“ (Pl. ÚS 1/08) Návrh byl ovšem zamítnut jen nejtěsnějším moţným hlasováním soudců - 8 hlasů pro zamítnutí a 7 proti, coţ symbolizuje zmíněnou nekonzistenci postoje soudu ve vztahu k tomu, co můţe a nemůţe rozhodovat v oblasti reálné ekonomické politiky státu. Názorovou rozpolcenost ústavního tribunálu v oblasti sociální a hospodářské politiky státu navíc demonstruje rozhodnutí vyhlášené v dubnu 2010, v němţ vzdor předchozí interpretaci sociálních práv coby politické otázky soud vyhlásil za neústavní do té doby platný princip výpočtu důchodů, který podle něj znevýhodňoval lidi s vysokými příjmy a nezaručoval ústavou garantované právo na přiměřené hmotné zabezpečení. (Pl. ÚS 8/07) Podobně tak v dalším nálezu z dubna 2011 soud vyhověl stíţnosti opozičních poslanců a z důvodu porušení zásady zákazu retroaktivity, tzn. zpětné účinnosti zákona (Pl. ÚS 53/10), zrušil zákon, který v rámci přijímání úsporných opatření vlády premiéra P. Nečase předpokládal sníţení státního příspěvku na stavební spoření o polovinu. Zpomalení legislativních změn přitom přinesl uţ březnový nález Pl. ÚS 55/10, kterým Ústavní soud zrušil zákony, jimiţ vláda zaváděla některé sociální škrty. U dvou posledně jmenovaných rozhodnutí je nicméně třeba upozornit na nezodpovědné jednání samotných zákonodárců, kteří obě zmíněné novely přijali v tzv. reţimu legislativní nouze, který se dle zákonné dikce připouští pouze „po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu“ (čl. 8 Ústavního zákona o bezpečnosti České republiky) a který umoţňuje přijmout dané normy ve zkrácené lhůtě a bez parlamentní rozpravy. V tomto ohledu tak zákonodárný sbor poskytl aktivisticky se projevujícímu soudu de facto bianco šek, i kdyţ nechtěný. Přes zjevné zbrzďování legislativního procesu lze alespoň v dlouhodobém horizontu taková rozhodnutí Ústavního soudu povaţovat za uţitečná, jelikoţ mohou zákonodárce přimět k ústavně konformnějšímu a tudíţ primát vlády práva naplňujícímu jednání.

60

5. Závěr Hodnotit působení Ústavního soudu v politickém systému České republiky a to v kontextu evoluce projektu soudní kontroly ústavnosti je úkolem mnohovrstevným a nelehkým. Sumarizací informací vyplývajících z textu lze jen obtíţně dospět ke konstatováním obecnější povahy. Tento deficit souvisí zejména s obsahovou bohatostí zkoumaného tématu, jiţ tento rozsahem omezený text nemůţe ani zdaleka postihnout. Pokusit se formulovat určité soudy, byť třeba ne definitivní a vyčerpávající, ovšem lze. Vzhledem k snadnější uchopitelnosti závěrečné evaluace čtenářem, bude tato část rozdělena do několika vzájemně provázaných rovin. V prvé řadě se celým textem nesl poţadavek na alespoň přibliţnou kategorizaci českého Ústavního soudu. Kromě toho, ţe lze tento orgán označit co do formální povahy za standardní vývod kontinentálních evropských představ o koncentrované specializované soudní kontrole ústavnosti, můţeme pozorovat i jeho zjevnou aproximaci k německému modelu ústavního soudnictví. Tento jev, typický pro ústavní soudy postkomunistické Evropy, se nejvýrazněji odráţí nejen v přebírání doktrín, principů a interpretačních postupů při výkladu práva, ale i v dalším v práci doloţeném uţívání osvědčené terminologie Spolkového ústavního soudu. Navíc, podobně jako jeho německý vzor je i český Ústavní soud v reálné praxi politického systému postaven naroveň ostatním vrcholným státním orgánům v čele s vládou, Parlamentem a prezidentem republiky. Sledovaným jevem byl i způsob personálního konstituování ústavu chránících soudů. Český model, v rámci něhoţ byla bez jakékoliv opory ve zdejší ústavní tradici a ke všemu jen v některých aspektech okopírována americká koncepce jmenování soudců, se projevil jako model veskrze dysfunkční. Nedostatečná kooperace prezidenta a horní komory Parlamentu při výběru ústavních soudců se ukázala být hned při druhém rozsáhlejším obsazování soudu faktorem brzdícím, ne-li prakticky znemoţňujícím fungování Ústavního soudu. Spolu se stanovením pouze desetiletého funkčního období soudců se takto definovaná procedura jmenování jeví být v dlouhodobém výhledu neudrţitelná. Navíc, s ohledem na blíţící se vypršení mandátů hned několika soudců a v souvislosti se stavem, kdy si mnozí političtí aktéři pohříchu teprve nyní, po téměř dvou desetiletích jeho existence, uvědomili, jakou reálnou mocenskou kapacitou Ústavní soud disponuje, nelze v rámci předestřené rozhodovací zátěţe očekávat její vymizení či snad výrazné sníţení. Tím nejrelevantnějším vodítkem pro provedení hloubkové analýzy působení ústavních soudů je jejich judikatura. Nálezy ústavních tribunálů patří přece jen k úhelným kamenům 61

soudobých demokratických zřízení, coţ platí o těch středoevropských především. Ve srovnání s náskokem, který v této oblasti mají soudy v západní Evropě, o americkém Nejvyšším soudu nemluvě, je však judikatura česká teprve ve fázi končícího pokládání základních kamenů. Přestoţe tak ještě nelze s jistotou identifikovat skutečně trvalé trendy a předpovídat jejich nezvratitelnost, můţeme v judikatuře Ústavního soudu ČR vysledovat přinejmenším následující lokální specifika, jimiţ se instituce vyznačuje. Co se týče problematiky vyrovnávání s totalitní minulostí, je český Ústavní soud minimálně v postkomunistickém areálu premiantem, jelikoţ tomuto aspektu věnoval v prvních letech své činnosti nezměrné úsilí, výsledkem čehoţ byly také interpretace i formulace mnohých do té doby nevyloţených základních demokratických hodnot. Velkým tématem středoevropských ústavních soudů je dělba moci. V systémech, v nichţ se hranice mezi jednotlivými orgány státní moci stále ještě do určité míry stírají, hraje Ústavní soud přece jen důleţitější roli neţ v systémech, kde jsou hraniční limity víceméně dávno nastaveny. Z logiky věci vyplývá, ţe jestliţe takový soudní arbitr působí v ještě ne zcela konsolidovaném systému dělby moci, snáší se na jeho hlavu více kritiky, neţ v případě, kdy jsou „pravidla hry“ jiţ precizována a soud tak nemusí vstupovat do sporů na hranici politiky a práva jakoţto deus ex machina. Tíţivé sociální dopady ekonomické transformace zemí bývalého sovětského bloku, stejně jako řetězově prováděna ústavní kodifikace sociálních, hospodářských a kulturních práv v oblasti způsobily rovněţ časté povolování ústavních soudů k posouzení ústavnosti norem týkajících se aktuálně prováděné ekonomické politiky státu. Ústavní soud ČR v tomto ohledu nezůstává pozadu, přičemţ přes občasné náznaky sebeomezování, tenduje zjevně spíše k více aktivistické roli. Závěrem je třeba říci, ţe soudní kontrola ústavnosti je koncept, který do teorie demokracie jiţ zapustil hluboké kořeny. Jako takový neabsentuje alespoň v podobě jakéhosi principu hodnotově konformního výkladu norem snad v ţádné moderní demokracii. Výrazné omezení pravomocí Ústavního soudu nebo dokonce vyřazení ze systému jako takové by tak zjevně odporovalo dlouhé kontinuitě vývoje demokratických institucí. Jako jeden z vrcholných ústavních orgánů si ale musí i Ústavní soud při veškerém svém konání počínat s vědomím své ústavní limitace, která platí stejně pro něj jako pro další sloţky státní moci. Ačkoliv tak zásadní omezování kompetencí soudu není dle všeho ţádoucí, jeho věcná kritika je důleţitá stejně jako respekt k jeho nálezům a usnesením.

62

Použitá literatura a zdroje Seznam odborné literatury 1)

Balík, Stanislav. 1999. Právní dějiny evropských zemí a USA. Pelhřimov: Aleš Čeněk.

2)

Balík, Stanislav - Hloušek, Vít - Holzer, Jan – Šedo, Jakub. 2006. Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

3)

Balík, Stanislav. 2009. „Ohlédnutí za rokem 2009.“ Mladá fronta DNES, roč. XX, ze dne 28. 12. 2009. 11.

4)

Baroš, Jiří. 2009. „Vladimír Čermák jako filozof a soudce.“ In: Vladimír Čermák. Člověk – filozof – soudce. Ed. Baroš, Jiří. Brno: Masarykova univerzita. 19-103.

5)

Belko, Marián – Kopeček, Lubomír. 2003. „Moc soudní.“ In: Od Mečiara k Dzurindovi. Slovenská politika a politický systém v prvním desetiletí samostatnosti. Ed. Kopeček, Lubomír. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 66-83.

6)

Blahoţ, Josef. 1993. „K rozvoji koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví po II. světové válce.“ Právník CXXXII, č. 12, 1029-1035.

7)

Blahoţ, Josef. 1995. „Vznik a počátky pohled).“Právník CXXXIV, č. 5, 419-446.

8)

Blahoţ, Josef. 2001. Soudní kontrola ústavnosti. Srovnávací pohled. Praha: ASPI Publishing.

9)

Blahoţ, Josef – Balaš, Vladimír – Klíma, Karel. 2007. Srovnávací ústavní právo. Praha: ASPI.

10)

Buksa, Pavel. 2004. Ústavní soudnictví v rámci politického systému Slovenské republiky. Brno: FSS MU. Bakalářská práce.

11)

Císař, Ondřej. 2007. „Občanský republikanismus a deliberativní demokracie.“ In: Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Eds. Hloušek, Vít. - Kopeček, Lubomír. Brno: Masarykova univerzita, 84-108.

12)

Dostál, Martin. 2003. Ústavní soud České republiky v letech 1993-2000. Praha: Linde.

13)

Dostál, Martin. 2004. „Aktivismus prvního Ústavního soudu ČR jako reakce na převládající přístup k převaţující interpretaci a aplikaci práva.“ In: Dělba soudní moci v České republice, Eds. Hloušek, Vít – Šimíček, Vojtěch, Brno: Masarykova univerzita. 125-133.

14)

Dostál, Martin. 2009. „Počátky amerického a německého ústavního soudnictví a odraz jejich činnosti v koncepci a judikatuře moderních ústavních soudů, zejména Ústavního soudu České republiky.“ In: In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Eds. Kokeš, Marian – Pospíšil, Ivo. Brno: Masarykova univerzita. 49-58.

15)

Drulák, Petr. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál.

ústavního

soudnictví

(srovnávací

63

16)

Dvořáková, Vladimíra. 2005. „Spojené státy americké.“ In: Komparace politických systémů I. Eds. Dvořáková, Vladimíra et al. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 161-198.

17)

Ely, John Hart. 2002. Democracy and Distrust. A Theory of Judicial Review. Massachusetts: Harvard University Press.

18)

Fiala, Petr – Mikš, František. 2000. Rozhovory s Vladimírem Čermákem. O filosofii, politice a právu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

19)

Fiala, Petr – Roţňák, Petr – Schubert, Klaus – Šimíček, Vojtěch. 1994. Politický systém Spolkové republiky Německo. Brno: Masarykova univerzita.

20)

Filip, Jan. 2000. „Role pojmu základního práva a právního státu v judikatuře Ústavního soudu.“ In: Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Eds. Dančák, Břetislav – Šimíček, Vojtěch. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 9-20.

21)

Filip, Jan. 2003a. „„První„ Ústavní soud (1993-2003) – dvě desátá výročí.“ Právní zpravodaj IV, č. 7, 1-6.

22)

Filip, Jan. 2003b. „Deset let Ústavy ČR: východiska, stav, perspektivy.“ In: Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Ed. Kysela, Jan. Praha: Eurolex Bohemia. 25-53.

23)

Filip, Jan. 2003c. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova univerzita.

24)

Gerloch, Aleš. 2004. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o.

25)

Gillis, Mark. 2000. „Jurisprudence Ústavního soudu České republiky očima amerického právníka.“ In: Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Eds. Dančák, Břetislav – Šimíček, Vojtěch. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 72-79.

26)

Gojová, Jiřina – Varvařovský, Pavel. 2004. Judikatura Ústavního soudu 1993 – 2003 (Výběr). Praha: ASPI Publishing.

27)

Hamilton, Alexander – Madison, James – Jay, John. 2002. Listy Federalistov. Bratislava: Kalligram.

28)

Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál.

29)

Heywood, Andrew. 2008. Politické ideologie. Plzeň: Aleš Čeněk.

30)

Hladký, Jan. 1999. „Ústavní soudnictví Polské republiky.“ In: Ústavní soudnictví ve vybraných postkomunistických zemích. Eds. Šimíček, Vojtěch. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 56-90.

31)

Holländer, Pavel. 2000. „Hlavní doktríny Ústavního soudu České republiky“. In: Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Eds. Dančák, Břetislav – Šimíček, Vojtěch. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 21-29.

64

32)

Holländer, Pavel. 2005. „Materiální ohnisko ústavy a diskrece ústavodárce.“ Právník CXLIV, č. 4, 1-17.

33)

Holländer, Pavel. 2006. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk.

34)

Höllander, Pavel. 2011. „Problémy sebeúcty: úvodní poznámka.“ In: Právo a dobro v ústavní demokracii. Polemické a kritické úvahy. Eds. Přibáň, Jiří – Holländer, Pavel et al. Praha: Sociologické nakladatelství.

35)

Chytilek, Roman – Šedo, Jakub – Lebeda, Tomáš – Čaloud, Dalibor. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

36)

Isensee, Josef. 1997. „Spolkový ústavní soude – Quo vadis?“ Právník CXXXVI, č. 1011, 873-893.

37)

Jackson, Vicki C. – Tushnet, Mark. 1999. Comparative Constitutional Law. New York: Foundation Press.

38)

Kelly, Alfred – Harbison, Winfred – Belz Herman. 1991. The American Constitution. Its Origins and Development. New York: W.W.Norton & Company.

39)

Klíma, Karel. 1993. Ústavní soudnictví. Praha: Universe.

40)

Klíma, Karel. 2002. Ústavní právo. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.

41)

Klokočka, Vladimír. 2006. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde Praha.

42)

Klokočka, Vladimír. 2009. „Cesty k české ústavnosti.“ In: In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti životního jubilea. Eds. Kokeš, Marian – Pospíšil, Ivo. Brno: Masarykova univerzita. 15-21.

43)

Křeček, Stanislav. 2006. „Soudcovský stát přede dveřmi.“ In: Soudcokracie v ČR – fikce nebo realita? Ed. Louţek, Martin. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku. 8186.

44)

Koudelka, Zdeněk. 2010. „Zrušení ústavního zákona Ústavním soudem.“ In: Právník CIL, č. 10, 1067-1086.

45)

Kühn, Zdeněk. 2004. „Jusnaturalismus vs. Juspositivismus? Prvních deset let Ústavního soudu a proměna soudcovské ideologie aplikace práva.“ In: Dělba soudní moci v České republice. Eds. Hloušek, Vít – Šimíček, Vojtěch. Brno: Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav. 92-117.

46)

Kubát, Michal. „Několik politologických poznámek na margo nálezu Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. ze dne 24. 1. 2001.“ In: Volební a stranické systémy. Eds. Lebeda, Tomáš – Novák, Miroslav. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 401-408.

47)

Kysela, Jan. 2004. „Reflexe způsobu konstituování „druhého“ Ústavního soudu ČR, In: Dělba soudní moci v České republice, Eds. Hloušek, Vít – Šimíček, Vojtěch, Brno: Masarykova univerzita. 134-147.

65

48)

Landfried, Christine. 1994. „Judicialization of Politics in Germany.“ International Political Science Review 15, č. 2, 113-124.

49)

Loughlin, Martin. 2010. „Judicial Independence and Judicial Review in Constitutional Democracies: A Note on Hamilton and Tocqueville.“ In: Effective Judicial Review: A Corner Stone of Good Governance. Eds. Forsyth, Christopher. New York: Oxford University Press, 9-18.

50)

Mikule, Vladimír. 2006. „Příprava zákona o Ústavním soudu v roce 1993 a současné problémy.“ In: Zákon o Ústavním soudu po třinácti letech. Vznik, vývoj, problémy a úvahy de lege ferenda. Ed. Jan Kysela. Praha: Eurolex Bohemia. 20-28.

51)

Montesquieu, Charles-Louis de. 2010. O duchu zákonů I. Praha: Oikoymenh.

52)

Mlsna, Petr. 2006. „Imanentní meze garantující existenci Spolkového ústavního soudu na pozadí právní síly jeho rozhodnutí.“ Právník MMVI, č. 9, 1005-1036.

53)

Mlsna, Petr. 2009. „Ústavní soudnictví ve státovědním myšlení.“ Právník CXXXXVIII, č. 10, 1009-1053.

54)

Mlsna, Petr. 2010. „Filozofické a ideové zdroje Ústavy ČR.“ In: Ústava ČR – vznik, vývoj a perspektivy. Ed. Mlsna, Petr et al. Praha: Leges. 15-45.

55)

Neubauer, David W. – Meinhold, Stephen S. 2010. Judicial Process: Law, Courts, and Politics in the United States. Boston: Wadsworth, Cengage Learning.

56)

Němeček, Tomáš. 2010. Vojtěch Cepl - Život právníka ve 20. století. Praha: Leges.

57)

Novak, Marko. 2001. „Ústavní soud mezi právem a politikou.“ Právník CXL, č. 5, 421439.

58)

Novák, Daniel. 2004. Ústavní soud. Brno: Masarykova univerzita. Diplomová práce

59)

Novotný, Bořivoj. 1999. „Ústavní soudnictví Maďarské republiky.“ In: Ústavní soudnictví ve vybraných postkomunistických zemích. Eds. Šimíček, Vojtěch. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 36-55.

60)

Pavlíček, Václav. 2003. „Teoretická koncepce Ústavy ČR.“ In: Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Ed. Jan Kysela. Praha: Eurolex Bohemia. 7888.

61)

Petřík, Michal. 2006. „Soudci jsou neodvolatelní.“ In: Soudcokracie v ČR – fikce nebo realita? Ed. Louţek, Martin. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku. 95-97.

62)

Prakash, Saikrishna B. – Yoo, John C. 2003. „Origins of Judicial Review.“ University of Chicago Law Review, č. 69, 1-89.

63)

Procházka, Antonín. 2008. V boji za ústavnost. Ze vzpomínek bývalého ústavního soudce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

64)

Richterová, Jana. 2006. Jmenování soudců Ústavního soudu ČR – politika nebo právo? Brno: Masarykova univerzita. Diplomová práce. 66

65)

Robertson, David. 2010. The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. New Jersey: Princeton University Press.

66)

Schwartz, Herman. 2000. The Struggle for Constitutional Justice in Post-communist Europe. Chicago: The University of Chicago Press.

67)

Seagel, Jeffrey A – Cover, Albert D. 1989. „Ideological Values and the Votes of U.S. Supreme Court Justices.“ The American Political Science Review 83, č. 2, 557-565.

68)

Segal, Jeffrey A – Epstein, Lee – Cameron, Charles M. – Spaeth, Harold J. 1995. „Ideological Values and the Votes of U.S. Supreme Court Justices Revisited.“ The Journal of Politics 57, č. 3, 812-823.

69)

Seltenreich, Radim. 2002. „Gustav Radbruch – právník v době „krize práva“. Právník CXLI, č. 8, 821-829.

70)

Sládeček, Vladimír. 1999. Ústavní soudnictví. Praha: C.H.Beck.

71)

Součková, Jitka. 2000. „Proces výběru a jmenování soudců Ústavního soudu a jeho politické aspekty.“ In: Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Eds. Dančák, Břetislav – Šimíček, Vojtěch. Brno: Mezinárodní politologický ústav. 127-132.

72)

Šafaříková, Vlasta. et al. 1996. Transformace české společnosti (1989-1995). Brno: Doplněk.

73)

Škaloud, Jan. 2005. „Spolková republika Německo.“ In: Komparace politických systémů I. Eds. Dvořáková, Vladimíra et al. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 199-240.

74)

Šimíček, Vojtěch. 2009. „Materiální ohnisko ústavního pořádku, jeho ochrana a nález Ústavního soudu ve věci M. Melčáka.“ In: In: Liber Amicorum. In memoriam emeritního soudce ústavního soudce. Eds. Pospíšil, Ivo – Wagnerová, Eliška. Praha: Linde. 217-234.

75)

Tomoszek, Maxim. 2010. „Aplikace doktríny politických otázek Ústavním soudem ČR.“ In: Fenomén judikatury v právu. Sborník z konference Olomoucké debaty mladých právníků 2009. Ed. Hamuľák, Ondrej. Praha: Leges. (cit. právní systém ASPI)

76)

Vile, M. J. C. 1967. Constitutionalism and the Separation of Powers. London: Oxford University Press.

77)

Vodička, Karel. 2000. „K ústavnosti zákona o volbách: politologické poznámky.“ Politologický časopis, roč. 7, č. 4, 362-372.

78)

Vodička, Karel – Šimka, Karel. 2007. „Soudní systém.“ In: Politický systém České republiky. Eds. Vodička, Karel – Cabada, Ladislav. Praha: Portál. 278-296.

79)

Výborný, Miloslav. 2003. „K okolnostem vzniku Ústavy ČR z parlamentní perspektivy.“ In: Deset let Ústavy České republiky. Východiska, stav, perspektivy. Ed. Jan Kysela. Praha: Eurolex Bohemia. 60-65.

67

80)

Wald, Patricia M. 2000. „Foreword.“ In: The Struggle for Constitutional Justice in Post-communist Europe. Schwarz, Herman. Chicago: The University of Chicago Press. ix-xvii.

81)

Wagnerová, Eliška. 1995. „Poznámky k vývoji a k různým pojetím základních práv.“ Politologický časopis, roč. 2, č. 1, 43-48.

82)

Wagnerová, Eliška. 1996. Ústavní soudnictví. Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde Praha.

83)

Wagnerová, Eliška. 2009. „Koncept právního státu.“ In: Liber Amicorum. In memoriam emeritního soudce ústavního soudce. Eds. Pospíšil, Ivo – Wagnerová, Eliška. Praha: Linde. 235-250.

84)

Wintr, Jan. 2006. Principy českého ústavního práva s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního. Praha: Eurolex Bohemia.

85)

Wittig, Caroline E. 2009. Ideological Values and their Impact on the Voting Behavior of Justices of The Federal Constitutional Court of Germany. Ohio: Bowling Green State University. Diploma thesis.

86)

Ţaloudek, Karel. 2004. Encyklopedie politiky. Praha: Libri.

Seznam internetových zdrojů 87)

Apel, Simon – Körber, Christian - Wihl, Tim. 2011. „The Decision of the German Federal Constitutional Court of 25 August 2005 Regarding the Dissolution of the National Parliament.“ German Law Journal 06, č. 09 (cit. 2011-11-30). (http://www.germanlawjournal.com/pdfs/Vol06No09/PDF_Vol_06_No_09_12431254_Developments_Apel.pdf).

88)

Barnett, Randy E. 1999. „An Originalism for Nonoriginalists.“ Social Science Research Network (cit. 2011-11-30). (http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=215708).

89)

Curry, Tom. 2005. „A Guide to Supreme Court Nomination.“ Portál MSNBC (cit. 201111-30). (http://www.msnbc.msn.com/id/6694744/).

90)

Dyevre, Arthur. 2008. „Making Sense of Judicial Lawmaking: A Theory of Theories of Adjudication.“ EUI Working Paper MWP, No. 2008/09 (cit. 2011-11-30). (http://cadmus.eui.eu/bitstream/handle/1814/8510/MWP_2008_09.pdf;jsessionid=F275 AC0683FF752B267CF89C09A82B2F?sequence=1).

91)

Fundamental Law of Hungary. 2011. (cit. 2011-11-30). (http://tasz.hu/files/tasz/imce/alternative_translation_of_the_draft_constituion.pdf).

92)

Kommers, Donald P. 2006. „The Federal Constitutional Court: Guardian of German Democracy.“ The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science. (cit. 2011-11-30). (http://ann.sagepub.com/content/603/1/111.full.pdf+html).

68

93)

Kühn, Zdeněk. 2009. „Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů.“ In: On-line symposium Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák. (cit. 2011-11-30). (http://jinepravo.blogspot.com/2009/09/on-linesymposium-jakub-vosahlo-ustavni.html).

94)

Miller, Russell A. 2004. „Lords of democracy: The Judicialization of „pure politics“ in the United States and Germany.“ Washington and Lee Law Review 61, 587-662. (cit. 2011-11-30). (http://law.wlu.edu/deptimages/Law%20Review/61-2Miller.pdf).

95)

Pithart, Petr. 2009. „Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon…“ In: On-line symposium Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák. (cit. 2011-11-30). (http://jinepravo.blogspot.com/2009/09/on-line-symposium-jakub-vosahloustavni.html).

96)

Portál American Bar Association. 2011 (cit. 2011-11-30). (http://www.americanbar.org/groups/committees/federal_judiciary/resources/supreme_court_no minations.html).

97)

Portál Bundesverfassungsgericht. 2011 (cit. 2011-13-30). (http://www.bundesverfassungsgericht.de/pressemitteilungen/bvg11-070en.html).

98)

Portál Duhaime. 2011a. (cit. 2011-11-30). (http://www.duhaime.org/LegalDictionary/C/CommonLaw.aspx).

99)

Portál Duhaime. 2011b. (cit. 2011-11-30). (http://www.duhaime.org/LegalDictionary/S/Statutes.aspx).

100) Portál Earl Warren College. 2011 (cit. 2011-11-30). (http://warren.ucsd.edu/about/biography.html). 101) Portál Findlaw. 2011. (cit. 2011-11-30). (http://caselaw.lp.findlaw.com/scripts/getcase.pl?court=us&vol=369&invol=186). 102) Portál iDNES. 2005. „Německý prezident vyhlásil předčasné volby (cit. 2011-11-30). (http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.aspx?r=zahranicni&c=A050721_205346_zahranicni_j pl). 103) Portál iDNES. 2009a. „Ústavní soud vědomě prohlubuje krizi, je třeba mu určit nové pravomoce.“ (http://zpravy.idnes.cz/klaus-ustavni-soud-vedome-prohlubuje-krizi-jetreba-mu-urcit-nove-pravomoce-1vl-/domaci.aspx?c=A090910_192606_domaci_taj). 104) Portál iDNES. 2009b. „Respekt či překročení pravomocí? Politiky verdikt soudu rozdělil. (http://zpravy.idnes.cz/respekt-ci-prekroceni-pravomoci-politiky-verdiktsoudu-rozdelil-p9e-/domaci.aspx?c=A090910_165242_domaci_bar). 105) Portál Iuridictum. 2011a. (cit. 2011-11-30). (http://iuridictum.pecina.cz/w/Textualismus). 106) Portál Iuridictum. 2011b. (cit. 2011-11-30). (http://iuridictum.pecina.cz/w/Princip_proporcionality).

69

107) Portál NALUS. 2011. (cit. 2011-11-30). (http://nalus.usoud.cz/dialogs/PopupCiselnikTree.aspx?control=ctl00_MainContent_pre dmet_rizeni&type=predmet_rizeni). 108) Portál Nejvyššího soudu USA. 2011. (cit. 2011-11-30). (http://www.supremecourt.gov/about/members.aspx). 109) Portál The Economist. 2011. (cit. 2011-11-30). (http://www.economist.com/node/18530690). 110) Portál Ústavního soudu ČR. 2011a. (cit. 2011-11-30). (http://www.concourt.cz/). 111) Portál Ústavního soudu ČR. 2011b. (cit. 2011-11-30). (http://www.concourt.cz/clanek/uz_69-1998). 112) Stenografický záznam z 2. schůze Senátu Parlamentu ČR ze dne 8. dubna 2004. (cit. 2011-11-30). (http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/finddoc). 113) Základní zákon SRN z 23. května 1949. (cit. 2011-11-30). (http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/09/Zakladni_zakon_S RN_-_Grundgesetz_-_1949.pdf). Seznam pouţitých zákonů a judikatury 114) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 12. 1993, Pl. ÚS 19/93. 115) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 1995, Pl. ÚS 14/94. 116) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 1997, III. ÚS 31/97. 117) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 4. 2001, Pl. ÚS 42/2000. 118) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 2001, Pl. ÚS 14/01. 119) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, Pl. ÚS 21/01. 120) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2006, Pl. ÚS 18/06. 121) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 3. 2008, Pl. ÚS 8/07. 122) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 5. 2008, Pl. ÚS 1/08. 123) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 9. 2009, Pl. ÚS 27/09-1. 124) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 3. 2011, Pl. ÚS 55/10. 125) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 4. 2011, Pl. ÚS 53/10. 126) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

70

127) Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. 128) Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

71