Karel Klíma Ústavní právo
Hlava první Obecná část I. Pojem a předmět ústavního práva § 1 Pojem veřejného a soukromého práva Veřejné právo je hierarchizováno a založeno na nadřazenosti státu nad jinými veřejnými institucemi a nadřazenosti veřejných institucí nad osobami soukromými. Právo soukromé je založeno na rovnosti a nezávislosti soukromých osob. Ústava je základním pramenem ústavního práva. Ústavní právo tvoří základnu veřejného práva. Jeho dalšími součástmi jsou typicky práva správní, finanční a trestní. § 2 Ústavní právo a jeho předmět a) Ústavní právo vyjadřuje určitou politickou organizaci společnosti, strukturu mocenských prostředků, organizaci veřejné moci. Je v tomto smyslu vyjádřením představ politické reprezentace o žádoucí organizaci vztahů a o jejich setrvačnosti v perspektivě – hledisko politické. b) Ústavní právo je spjato s moderní státností. Vzniká s revolučním vývojem. Vyjadřuje svobodu individua, jeho rovnoprávnost, zdroj moci a podíl na jejím výkonu – hledisko historickogenetické. c) Předmětem tohoto druhu práva jsou vztahy vznikající při výkonu státní moci, zabývající se strukturou státní moci, vůlí státu poskytnutého prostoru pro činnost individua. V této podobě je pojímáno jako právo státní, výrazně založené na učení o státu – hledisko etatistické. d) Předmětem ústavního práva jsou právní vztahy, upravené normami ústavy, jim na roveň postavenými nebo na ústavu bezprostředně navazujícími – hledisko normativně právní. Předmětem ústavního práva jsou tedy určité principy a druhy vztahů, uspořádané zpravidla do několika skupin jako: -
základy veřejné moci, její povaha (suverenita lidu, státotvornost politických stran) a struktura (forma státu, forma vlády), samospráva (teritoriální, národní či jiná), uznání a vymezení svobody individua v podobě základních práv a svobod a jejich garance, základy politické demokracie (v podobě volné soutěže politických sil)
§ 3 Ústavněprávní vztahy a jejich subjekty
Pod subjekty ústavněprávních vztahů rozumíme zpravidla ústavou upravený okruh pojmů, institucí a osob, jejich práv (pravomocí) a povinností. Subjekty ústavního práva lze dělit na: a) formy seskupení osob – obecného, neurčitého charakteru: lid, národ, národnost, etnická skupina, vyšší samosprávný celek, obec, - politická strana, občanské sdružení, b) orgány veřejné moci, a to: - kolegiální (včetně jejich orgánů) – např. vláda a její předseda, - monokratické (prezident, monarcha), - jiné (např. soud) c) orgány samosprávy – obecní zastupitelstvo – akademická obec a její orgány (podle zákona o vysokých školách). d) fyzická či právnická osoba.
II. Moderní ústavnost a ústava, vznik a druhy ústav Lze shrnout, že historie zná ústavy revoluční, dohodnuté, oktrojované, posuzujeme-li podmínky a způsob vzniku těchto ústav. Moderní ústavnost je podmíněna ústavou, procesními předpisy na její ochranu a institucí (institucemi), jež ji kontrolují. Moderní ústavnost má tedy složku materiální, procesní a institucionální.
III. Obsah ústavy, ústava jako základní zákon, normy ústavy Ústava jako každá právní norma upravuje určitou materii – věcný obsah. V tom smyslu vymezuje postavení subjektů, např. občana, poslance, místního orgánu samosprávy, ústavního soudu, prezidenta, vlády aj. Upravuje též jejich vzájemné vztahy – v té souvislosti lze hovořit o ústavněprávních vztazích. Typy ústavních norem: 1. ústavní norma – obecné principy (Čl. 2 odst. 1 Listiny: „stát je založen na demokratických hodnotách“) 2. ústavní normy stanovící práva a povinnosti jejich subjektů (Čl. 19 odst. 1 Listiny stanoví, že „právo pokojně se sdružovat je zaručeno….“) 3. ústavní normy zřizující, konstitutivní (viz. dále) Klasickou strukturu právní normy (hypotéza, dispozice, sankce) v ústavě prakticky nelze nalézt. Hypotézy nejsou zpravidla vyjádřeny nebo je možné je najít v jiných ustanoveních ústavy. Dispozice ústavních norem nejsou dispozicemi typickými, neboť nejsou pravidly chování. Dispozice ústavních norem většinou určují ústavní subjekty, soustavu státních orgánů, jejich vzájemné vztahy, kompetence, princip postavení občana apod.
IV. Interpretace a realizace ústavy Autentický výklad ústavy bývá především úkolem dvou druhů státních orgánů – ústavodárného, resp. zákonodárného sboru a orgánu kontroly ústavnosti (ústavního soudu).
V. Odpovědnost a sankce v ústavním právu Ústavněprávní sankce je sankcí stanovenou v Ústavě nebo v jiných pramenech ústavního práva (např. ve volebních zákonech). Sankcí podle ústavního práva je např.: - zrušení zákona (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy) 1 - odvolání orgánu (čl. 75 Ústavy 2 , podle něhož prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoli ji byla povinna podat), - rozpuštění orgánu (čl. 35 Ústavy 3 stanovící předpoklady, za nichž může prezident republiky rozpustit Poslaneckou sněmovnu), - ztráta mandátu, resp. jeho zánik či nenaplnění (např. čl. 60 Ústavy 4 stanovící podmínky konstitutivnosti slibu prezidenta republiky), 1
1/1993 Sb. Čl. 87 (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, 2
1/1993 Sb. Čl. 75 [Odvolání vlády] Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat. 3
1/1993 Sb. Čl. 35 [Rozpuštění sněmovny] (1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné, d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. (2) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období. 4
1/1993 Sb. Čl. 60 [Odmítnutí slibu] Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.
-
zrušení výsledků voleb.
Pokud se ústavněprávní odpovědnost vztahuje na fyzickou osobu, resp. občana, její naplnění nevylučuje eventuální uplatnění jiného druhu právní odpovědnosti, např. trestněprávní, občanskoprávní, pracovněprávní, finančněprávní a jiné.
VI. Ústavněprávní spory Ústavní normy jsou naplňovány (realizovány) jednáním subjektů podle ústavy. Ústava se realizuje především: a) vydáním právního předpisu (ústavního zákona, zákona, obecně závazné vyhlášky), b) rozhodnutím orgánu – aktem aplikace práva (srov. např. čl. 62 Ústavy 5 o pravomocích prezidenta republiky), c) kontrolní činností (srov. čl. 97 Ústavy 6 o činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu), d) rozhodováním sporů podle Ústavy (srov. pravomoci ústavního soudu podle čl. 87 Ústavy 7 ),
5
1/1993 Sb. Čl. 62 [Základní pravomoci] Prezident republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a byloli zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. 6
1/1993 Sb. Čl. 97 [Úkoly] (1) Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. (2) Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. (3) Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon. 7
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost]
e) činností fyzických a právnických osob a dalších nestátních subjektů podle práva (srov. např. čl. 11 Listiny 8 vymezující vlastnické právo), f) jednáním ústavních orgánů navenek státu (čl. 63 odst. 1 písm. a) 9 o pravomoci prezidenta republiky zastupovat stát navenek). Za ústavněprávní spor lze považovat situaci, kdy ústavní orgán poruší ústavu, poruší základní právo fyzické či právnické osoby, rozhodnutím omezí působnost samosprávného celku. Typickým (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. (2) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. 8
2/1993 Sb. Čl. 11 [Vlastnické právo] (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. 9
1/1993 Sb. Čl. 63 [Další pravomoci] (1) Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek,
ústavněprávním konfliktem je spor o pravomoc či působnost státního orgánu (např. ministerstva), nebo když orgán veřejné správy nepovolí činnost politické strany, obecní orgán zakáže demonstraci apod.
Hlava druhá Obecná teorie státu I. Pojetí státu § 1 Politická moc V dějinách lidstva se vnitřním sociálním vývojem každé společnosti postupně začaly projevovat různé ambice v ekonomických, mocenských, etnických, územních a jiných druzích zájmů a způsobem jejich prosazení (anexe, válka, integrace, apod.). Vývoj lidstva postupně prokázal , že zájmy a představy bez autority není možné uskutečnit, i když dějiny znají rovněž přirozeně uplatňovanou autoritu. V tomto smyslu zájmy na prosazení určité autority ústí v její organizovanou podobu – politickou moc. V systémech demokratických pak politická moc by v průsečíku úsilí měla směřovat ve prospěch většinového zájmu obyvatelstva, lidu, občanů, jakož i respektovat právem uznanou sféru nedotknutelnosti individua, menšin, autonomních zájmů apod. Její zaměření v demokratickém systému by tedy měla tendovat k tomu, aby se stala službou tzv. občanské společnosti. Konkrétní konstrukce politické moci a její vztah k individuu je zejména v moderní společnosti (počínaje novodobými revolucemi) předmětem deklarací, ústavy jako základního zákona, právního řádu. Zvláštní pozici v systému politické moci má stát. Stát je typem autority, jež má organizační formu, a k realizaci určitých funkcí disponuje materiálními prostředky , osobním aparátem, donucením, resp. sankcemi. Stát je v tomto smyslu zformovaná, institucionalizovaná politická moc. Lze předpokládat, že soudobý pluralitní stát je především politickou mocí směřující k organizaci, stabilitě a zachování demokratických pravidel politického života ve společnosti. § 2 Pojmové znaky státu Státy jsou produkty lidské interakce, vznikají, mění se a zanikají jako výsledek lidské činnosti. Pojem stát lze chápat nejméně ve dvou smyslech slova, jako určitou suverénní jednotku, jež existuje ve světě odděleně od jednotek jiných (v tom smyslu je svět společenstvím států) a jako mechanismus politické moci, jenž zejména uvnitř společenského organismu uskutečňuje veřejný zájem. V prvním případě lze hovořit o tzv. vnějším aspektu státnosti a ve druhém případě o vnitřním aspektu státnosti. Stát je globální politickou organizací zvláštního druhu. Jako organizační forma má své charakteristické znaky, jež ji odlišují od forem jiných (např. politických stran). Pojmovými znaky státu jsou: a) území (prvek teritoriální) b) obyvatelstvo nebo národ (prvek personální)
c) politická a právní organizace moci (prvek formální) d) autorita jako prosaditelná moc (prvek mocenský) e) seberegulace a sebezachování (prvek konzervující) Lidskou podstatou státu je obyvatelstvo jako homogenní skupina individuí spojených určitým typem solidarity. Stát je obvykle tvořen určitým homogenním obyvatelstvem, jemuž jsou společné určité znaky (rasa, jazyk, náboženství apod.) § 3 Funkce státu Z hlediska společného účelu lze funkce dělit na funkce: a) regulativně normativní – stát je stěžejním subjektem, jenž určuje, resp. garantuje stanovení pravidel interakce činitelů veřejného i soukromého práva. b) organizace služeb veřejného zájmu – stát vzhledem k uplatňování koncepcí šíře věcné problematiky garantuje určité činnosti, jež ve veřejném zájmu organizuje, řídí, spravuje c) ochrannou (vnitřní a vnější), v níž stát je garantem zachování veřejného pořádku, bezpečnosti občanů a jejich majetku, státních zájmů a územní celistvosti a nedotknutelnosti. d) výkonu spravedlivosti – stát je garantem především funkce arbiterské, tedy nezávislého rozhodování sporů mezi různými veřejnoprávními soukromoprávními subjekty, zachovávání zákonů, odhalování a stíhání trestných činů, výkonu rozhodnutí, včetně funkce nápravně výchovné. § 4 Stát a nadnárodní autorita Z pohledu mezinárodního práva veřejného je každý stát suverénní. Současně však se v soudobém světě uznává, že každý stát je podřazen pravidlům mezinárodního práva veřejného, která upravují podstatné vztahy mezi státy, mezinárodními organizacemi a mezi těmito navzájem Přitom účastí každého státu v mezinárodních organizacích je založena na dobrovolnosti a smluvním projevu vůle.
II. Formy státu § 1 Pojetí forem státu Podoba státu navenek, vnější vyjádření suverenity státu, se projevuje zejména ve formách – jako stát jednoduchý (unitární) a složený. § 2 Stát jednoduchý a složený Historie lidstva je vývojem interakce obyvatelstva, a to pozitivní, mírové (konsensuální) a negativní (válečné, anexní). Spojení obyvatelstva má určité pojmové znaky, motivy a prvky, a sice: - asociační, jako určité trvalejší spojení autonomních seskupení se společnými cíli, orgány, - pluralitní, jako mnohost v jednotě, neboť je integrací politických a právních jednotek, - kooperační, jako funkční spojení založené na nutné organizované spolupráci a přijímání společných rozhodnutí, - podřazenostní, jako systém vertikálně organizovaný, kde systém je budován zdola nahoru a zpětně se uplatňuje podřazenost při rozhodování o některých společných zájmech,
-
účastenský, jako podíl asociovaných jednotek na rozhodování celku.
Národ je seskupení lidí, jež se na základě shodných rysů sociálních, kulturních, etnických, jazykových, rasových a geografických i psychologických vytváří v průběhu historie. Národ se obvykle i z důvodu sebeochrany lokalizuje na určitém území. Z ústavněprávního hlediska a na teritoriální bázi stát existuje v zásadě ve dvou formách, jako stát jednoduchý a stát složený. Stát unitární tvoří jeden organizační mechanismus, jednu strukturu státních orgánů, jeden právní řád, jedno státní občanství. Stát složený je možné chápat jako stát států. Neboli jednotka vnější je složením jednotek vnitřních. Státy složené fungují jako federace nebo konfederace. Rozlišujícím faktorem je rozsah suverenity na úrovni „vrcholového“ státu ve vztahu k rozsahu suverenity na úrovni jeho členských států. Konfederace je takové spojení států, v němž si tyto zachovávají svou suverenitu. Vznik konfederace sleduje určité společné zájmy, netvoří však jedinou státní vůli . Konfederace je také pojímána jako mezinárodněprávní organizace samostatných států. Tyto státy vytvářejí společné orgány, na jejichž činnost vykonávají vliv. Konfederace nemusí mít v případě ani zvláštní zákonodárství či občanství. Federace je takové spojení států, v němž smluvní státy vytvářejí nový stát, novou jednotku. Tento nový stát je nadřazen svým členům. Z tohoto hlediska byl nepochybně zvláštní vznik československé federace v roce 1968, která vznikla transformací unitárního státu ve stát složený ze dvou subjektů. § 3 Vnitřní forma státu Státy se z hlediska vnitřní formy dělí zejména na monarchie a republiky. Monarchie je státní forma, v níž dominuje postavení panovníka a jeho určitá osobní nedotknutelnost. Republika je státní forma, jež neprivileguje žádný státní orgán, nepředpokládá tedy významovou odlišnost státních orgánů. reeligibilita – potvrzování ve funkci Stát se na základě vztahů mezi parlamentem a výkonnou mocí může projevovat jako stát: a) s parlamentní formou vlády, založené na principu spolupráce mocí, jež je charakteristická – rozhodujícím postavením zákonodárného orgánu v systému nejvyšších státních orgánů, - odpovědností vlády parlamentu – relativní nezávislosti hlavy státu – spoluodpovědností vlády za akty prezidenta – v monarchiích formálním postavení privilegovaného panovníka – možností rozpuštění parlamentu nebo b) s prezidentskou formou vlády, založené na principu oddělenosti mocí a jejich konkurenci, jež je charakteristická – rozhodujícím postavením prezidenta, jež kumuluje výkonnou moc a je navíc přímo volen – neexistenci vlády v tradičním slova smyslu, neboť prezident jmenuje svou vládu jako své státní tajemníky, které může též odvolat
– zákonodárný orgán pouze vydává zákony, prezident je na něm nezávislý a jemu neodpovědný – soud kontroluje legislativu a administrativu. Forma státu z hlediska jeho fungování, resp. principů, na nichž je fungování založeno, se tedy může realizovat jako: a) demokratická, založená na pluralitním politickém systému a občanské společnosti, v níž je ústavně i jinak zajištěna možnost obyvatelstva periodicky obnovovat složení reprezentativního zákonodárného sboru, nebo b) autoritářská (totalitární), založená na výlučnosti a neměnnosti politického vedení a jeho výlučném rozhodování o personálním vedení nejvyšších státních orgánů a zaměření jimi uplatňovaných funkcí. § 4 Územní autonomie Jako korporativní útvar tvořený obyvatelstvem určitého území, vykonávající na tomto území určitou omezenou veřejnou moc, a tudíž mnohdy disponující vlastním státním mechanismem. Autonomní jednotka má v zásadě státní formu. Autonomní jednotka má jisté symptomy státnosti, neboť má obvykle svou ústavu, soustavu nejvyšších státní orgánů a na území regionu vykonává určitou samostatnou věcnou působnost (srov. čl. 143 a násl. Španělské ústavy). Autonomie je formou ústavněprávní samosprávy. Autonomie je formou decentralizace, nicméně jde o decentralizaci ad hoc, tedy nesouměrnou, neboť samostatnost je poskytnuta pouze určitého regionu (nebo několika) tvořícímu část území daného státu.
III. Stát a fyzická osoba §1 Pojetí vztahu Klasická ústavnost je založena na myšlence, že společnost je tvořena jednotlivými lidmi a působí v jejich zájmu, což se odpovídajícím způsobem týká i státu. Z historického hlediska různá ústavněprávně hnutí počínaje 17.stoletím rozeznávají dvojí sféru člověka, k níž se role státu vztahuje, a sice jako svobodu fyzickou a svobodou politickou. V prvním případě se akcentuje skutečnost, že svobody jsou přirozenými právy člověka a takto jsou konkretizací jeho osobní suverenity. Ve druhém případě jde o možnosti dané státem (státem „koncesované“) §2 Klasifikace práv a svobod Z hlediska toho, jak stát uznává práva člověka, definuje a chrání, je možné tato práva dělit do dvou, resp. tří kategorií, a to na osobní, politická a sociální. 1. Osobní práva zajišťují člověku určitou autonomii ve vztahu k moci. Znamenají jeho nezávislost (nedotknutelnost) osobní. Tato autonomie se projevuje jednak v oblasti aktivity fyzické, tak v intelektuální, duchovní a ekonomické.
2. Politická práva zajišťují člověku účastnit se na výkonu moci veřejné, resp. sdělovat názory na záležitosti veřejného života. Tato politická svoboda je základem pro účast na rozhodování společenských záležitostí. Je výrazem suverenity lidu. Řadí se sem volební právo, právo zakládat politické strany a působit v nich, petiční právo. 3. Práva sociální a ekonomická mají povahu individuální nebo kolektivní. Z titulu těchto práv může osoba vyžadovat plnění od státu – zajištění práce, ochrany zdraví, systém sociálních podpor, kolektivní instituce potom právo stávky, možnosti vyjednávání apod. §3 Soudobý stát a povinnosti občanů Za všeobecně uznávané a uplatňované povinnosti občanů se v soudobé demokratické státnosti považují především povinnosti občanů zachovávat právní řád, povinnost daňová apod.
IV.
Stát a demokracie
§ 1 Princip suverenity lidu Pro různá pojetí demokracie je víceméně společné, že demokracii chápou jako systém, v němž se lid účastní výkonu moci. Takto chápané teorie jsou založeny na integrujícím pojetí suverenity lidu. § 2 Parlamentní demokracie Jako typ demokraticky zformované veřejné moci se historicky vytvořil a funguje systém vlády lidu, nazývaný převážně systémem reprezentativním. Lze jej chápat jako systém institucí, v němž lid v zásadě nerozhoduje přímo, ale je reprezentován volenými zástupci. § 3 Politické strany a stát V pluralitně založené společnosti existují úsilí získat moc – politickou moc. Za činitele tohoto úsilí jsou pokládány politické strany, dále prostředky masového působení (tisk, rozhlas, televize) a tzv. skupiny vlivu (nátlaku). Všeobecně se má za to, že jsou to politické strany, které plní zásadní úlohu ve fungování politických režimů, ale také v systému státní moci soudobého státu. Politika státu jako konkrétní náplň funkcí státu se realizuje v ústavních orgánech (nejvyšších státních orgánech) a ve vertikálně organizovaném státním mechanismu. Tato státní politika je formulována orgány (kongresy, konferencemi, výbory) politických stran. § 4 Volební systém a volební právo Prvky charakterizující volby jsou zejména: - způsob hlasování o kandidátech - hlasování může být přímé nebo nepřímé. O přímé hlasování jde tehdy, jestliže občané volí své zástupce bez zprostředkovatelů, rozhodují přímo svými hlasy. Nepřímé hlasování obsahuje vícestupňové volby, kdy občané volí ze svého středu určité zástupce, a tito pak volí poslance parlamentu - typ volebního systému – volební systém může být proporcionální nebo většinový (event. smíšený). V systému proporcionálním se poslanecká místa (mandáty) přidělují poměrně
-
jednotlivým kandidátním listinám podle toho, kolik hlasů obdržel ten či onen volební subjekt. Jestliže systém uznává možnost tzv. preferenčních hlasů, volič může na kandidátní listině měnit pořadí kandidátů. V systému většinovém je volen ten, jehož listina obdržela ve volbách nejvíce hlasů, a to absolutně (více jak polovinou všech hlasů) nebo relativně (více než jiný soupeř). Pro systém většinový může být aplikována dvoukolovost, to znamená, že pro zvolení v prvním kole se vyžaduje absolutní většina obdržených hlasů, zatímco ve druhém kole již stačí většina relativní. teritoriální základ voleb – pro volební systémy je dále typické, že volby se konají na základě volebních obvodů. V tom smyslu je území státu, regionu, atd. rozděleno na určitý počet volebních obvodů, z nichž v každém z nich je volen jeden nebo více kandidátů. charakter subjektivního volebního práva – demokratické volební systémy upravují volební právo: a) svobodné - jako volné uvážení občana, zda bude nebo nebude volit a koho, resp. kterou stranu bude volit. b) všeobecné a rovné – jako možnost pro všechny občany určitého věku a bez stanovení dalších podmínek uskutečnit hlasovací akt. c) tajné – jako zajištění právních a technických podmínek pro zajištění hlasovacího aktu tak, aby úřední, politické ani soukromé subjekty neměly možnost ovlivňovat občana při hlasování a zjišťovat, jakým způsobem projevil svou vůli. d) osobní – zajišťující hlasování občanem samým, což nevylučuje event. možnost realizace volebního práva korespondenčně, kdy volič adresuje hlasovací lístek do volební místnosti bez osobní účasti, nebo hlasování zastoupením, kdy volič pověří hlasováním jinou osobu.
§ 5 Přímá demokracie Nezprostředkovaná nebo přímá demokracie – systém, který umožňuje přímí podíl občanů na rozhodování státu nebo možnost přímého hlasování. Za přímou demokracii lze považovat každou organizační formu, v níž lid (obyvatelstvo) jako základ státnosti je sám činný při rozhodování. Idea tzv. komplexní přímé demokracie, tedy rozhodování lidem ve všech podstatných věcech veřejného zájmu je v moderním státě nerealizovatelná. Přímá demokracie má v historii lidstva mnoho organizačních forem jako lidová shromáždění (v řeckých a římských městských státech, v současnosti v několika švýcarských kantonech, jinde v obcích), dále pak plebiscitní rozhodnutí – referendum. Referendem se rozumí rozhodování obyvatelstva o ústavě nebo zákonech (tzv. ústavodárné nebo zákonodárné referendum) nebo o jiných opatřeních veřejné moci (rozpočet, typ ekonomické reformy, výstavba atomových elektráren – tzv. věcný plebiscit) formou obdobnou jako při volbách poslanců. Při ústavodárném nebo zákonodárném referendu občané rozhodují o předloze zákona systémem „anone“, a stávají se tak přímými ústavodárci nebo zákonodárci. Za formu přímé demokracie je rovněž někdy považována samospráva, také se hovoří o tzv. polopřímé demokracii nebo o tzv. členěné demokracii. Argumentem pro toto tvrzení je především skutečnost, že v systému samosprávy určitá část (skupina) obyvatelstva rozhoduje „sama“ v autonomní organizaci a nikoli prostřednictvím státních orgánů.
V. Orgány státu § 1 Stát jako organismus Stát je zvláštní institucí společnosti a součástí, byť ne výlučnou, systému veřejné moci. Je soustavou institucí, která má svou vertikálně organizovanou (funkční aspekt) a územně působící (teritoriální
aspekt) strukturu. Stá je svébytnou specifickou institucí, jíž je vlastní prvek uzavřenosti systému, s vlastními právy, zájmy (veřejnými), rozpočtem, povinnostmi, mocí. Stát jako mechanismus je jednotou svého druhu. Této jednotě jsou vlastní principy: - svrchovanosti (suverenity) – stát je svrchovaný jak z hlediska mezinárodního, tak z hlediska vnitřního. Z hlediska vnitřního to znamená, že stát sám určuje svou kompetenci i pravomoci. - všeobecnosti (univerzality) – stát je z hlediska obecně uznaných funkcí směřující k plnění veřejného zájmu institucí univerzální. - nadřazenosti (preponderance) – stát jako organizace veřejného práva má ústavou a zákonem určená oprávnění a povinnosti. V těchto vztazích jsou nadřazeny ostatním fyzickým a právnickým osobám. V případě existence územní a jiné samosprávy nesmí však zasahovat do prostoru, jímž je zákonem stanoven rozsah této samosprávy. Státní mechanismus jsou instituce a zařízení složené z občanů, které takto tvoří: a) státní orgány b) jiná zařízení státu (armáda, policie, vězeňský systém). §2 Pravomoc státního orgánu Státní orgán disponuje na základě ústavy a zákonů prostředky k realizaci funkcí státu, včetně prostředků k vynucení plnění povinností založených zákony – disponuje pravomocemi. Pravomoc státního orgánu z hlediska způsobu, jakým orgán oprávněně a závazně ovlivňuje postavení ostatních subjektů může být: a) regulativní (normativní), což je pravomoc stanovit prvotní závazná pravidla normami, resp. vydávat další právní normy na základě zmocnění v souladu s tzv. prvotními normami. b) rozhodovací (exekutivní), což je pravomoc aplikovat právní normy na jednotlivé případy, a může mít povahu organizační, kreační (utvářecí ve vztahu k instituci či personálnímu obsazení této), c) arbiterská, což je pravomoc nezávisle a závazně posuzovat spory, resp. rozhodovat o právech a povinnostech subjektů práva, resp. vynutit realizaci rozhodnutého, d) kontrolní, což je posuzování souladnosti činnosti podřízených nebo jiných subjektů s právními předpisy nebo s rozhodnutím výše stojících subjektů. Součástí mechanismu státní moci jsou i zvláštní zařízení (instituce) státu, jež plní určité věcné úkoly státu (např. zjišťování pachatelů trestné činnosti, ochrana společnosti před trestní recidivou). Tyto instituce sice disponují určitými oprávněními (např. uskutečnit domovní prohlídku na základě povolení), ale nejsou zásadně vybaveny pravomocemi, plní poslání jinými vynutitelnými způsoby. §3 Institucionální pluralita státu Státní orgány lze dělit z řady hledisek, a to: a) podle pravomoci na orgány normotvorné, výkonné a soudní, b) podle působnosti na orgány ústřední (vrcholné) a místní, c) podle způsobu ustavování na orgány volené a jmenované, d) podle trvání mandátu (funkční období) na orgány ustavované na vymezené období a na dobu neomezenou, e) podle odpovědnosti na orgány ústavně odpovědné a orgány, u nichž odpovědnost není ústavně ani jinak právně stanovena, f) podle složení na orgány jednoosobové (monokratické) a na orgány kolegiátní. §4 Působnost a příslušnost státního orgánu
Působností lze chápat dopad pravomoci státního orgánu na věcné otázky, osoby, místo, užití v čase apod. Příslušnost je právním důsledkem působnosti, a to jak z hlediska rozhodování orgánu ex offo (tedy z úřední povinnosti tam, kde se předpokládá jeho aktivní funkce, např. zjištění a sankcionování nepovolené stavby) tak i tehdy, jestliže nestátní subjekt (občan, právnická osoba) směřují k ochraně či uplatněn některého jejich práva (např. v souvislosti s návrhem na přezkum rozhodnutí správního orgánu). Příslušnost je tedy vztahem státního orgánu k věci, k fyzické či právnické osobě, k místu, k procesnímu prostředku. Působnost státního orgánu (a jiného orgánu veřejné moci) dělit na působnost: a) věcnou – jde o výslovnou nebo negativní enumeraci věcí v právním slova smyslu, v nichž orgán uplatňuje prostředky pravomoci (např. rozhodnutí o povolení stavby), b) územní – jde o vymezení teritoria, na které se rozhodnutí orgánu vztahuje, tedy všechny subjekty na něm sídlící, působící či vzniklé nebo věci na něm se nacházející (např. okresní úřad na území okresu), c) zvláštní (výjimečná), která může být vázána buď: - na určitou dobu, v níž orgán působí (časová působnost), nebo – na určitý okruh osob podléhajících pravomoci státního orgánu (např. jurisdikci bývalých vojenských soudů) – jde tedy o osobní působnost, nebo – na určité činnosti (činnost), jimiž určitý státní orgán disponuje (přezkoumat rozhodnutí níže stojícího orgánu) – jde o působnost funkční. § 5 Vertikální organizace státu Stát je organizován jako vertikální systém státních orgánů, mezi nimiž existují určité vztahy. Kvalita těchto vztahů se může projevovat v tom, že tyto orgány jsou ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Na základě tohoto hodnocení lze hovořit o centralizovaném nebo decentralizovaném systému. V centralizovaném systému může nadřízený orgán vstupovat do činnosti níže stojícího orgánu, může mu dávat závazné pokyny, kontrolovat rozhodnutí níže stojícího orgánu, rušit i měnit rozhodnutí níže stojícího orgánu. Součástí vertikálně organizované struktury státu je taktéž možnost vyššího orgánu personálně obsazovat složení (vedení) nižších orgánů, hodnotit jej a event. též rozhodovat o kárných opatřeních. V systému s decentralizovanými prvky není určitá oblast státní činnosti řízena z centra a úkol plní orgán níže stojící (což nemusí být nutně orgán nejnižší). V tomto případě také ústřední orgány nemohou vstupovat do činnosti orgánů decentralizovaných, ukládat jim pokyny, nařizovat. Decentralizované orgány jsou však vázány obecně závaznými právními akty vydávanými ústředními orgány. § 6 Státní aparát Státní orgán (resp. jiný subjekt vystupující jménem státu) je nedílnou součástí struktury státu, ať vertikální či horizontální struktury, ale také relativně samostatným článkem, jenž má své vyčleněné funkce, vnitřní strukturu, řád a personální složení, jež v souhrnu směřují k plnění určité odborné funkce státu (např. vyšetřování trestné činnosti, vyměření daně, registrace právní skutečnosti, povolení změny stavby apod.). Soudobý stát je třeba chápat též jako specializovaný odborný systém – státní aparát. Výkonná moc – státní správa.
Státní správa je soustavou odborných státních orgánů plnících v jedno – či vícestupňové soustavě určité funkce státu nebo alespoň jejich část, směřující k realizaci zákonů či jiných právních předpisů. Státní správa je řízena vládou nebo jiným vrcholným orgánem státní moci (prezidentem). V případě řízení vládou se uplatňuje zpravidla tzv. resortní princip řízení státní správy. To především znamená, že určitá část státní správy vykonávající určité věcné zaměření státu podléhá ministrovi jako členu kolektivně rozhodujícího orgánu – vlády. Vláda řídí tuto část zejména prostřednictvím příslušného ministra. § 7 Soudnictví Princip nezávislosti soudů a soudců je principem organizace a činnosti tomuto druhu státního orgánu vlastním a odlišujícím jej od ostatních druhů státní moci. Princip nezávislosti se uplatňuje zejména v těchto aspektech jako nezávislost: - osobní, založená na zvláštním povolání soudce, zvláštnostech jeho ustavování, nesesaditelnosti, nepřeložitelnosti apod. - organizační, založená na oddělenosti soudů ve všech instancích od zákonodárné a výkonné moci a na zákonem stanovené příslušnosti soudce (tzv. zákonný soudce) pro určité území, typ věcí či funkcí v soudní soustavě, a - funkční, založená na tom, že jiné státní orgány nemají zákonnou přímou ani nepřímou možnost vstupovat do funkcí soudnictví, tedy ovlivňovat proces, rušit nebo jinak měnit rozhodnutí soudu (kromě pravomoci amnestijní). Existují tři druhy soudnictví: 1. všeobecné – nejstarší činností soudů je rozhodování v občanských a trestních věcech, tedy o občanskoprávních návrzích a trestněprávních žalobách, 2. ústavní – funkcí ústavního soudnictví je ochrana ústavnosti, jako systému vztahů vycházejících z ústavy, či jinak chránících právní subjekty a zakládajících ústavněprávní odpovědnost 3. správní - správní soudnictví se vyčlenilo jako specializovaná kontrola zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy. Idea správního soudnictví umožňuje nesouhlas fyzické či jiné nestátní osoby s rozhodnutí orgánu státní správy předat nezávislému soudu. V tomto sporu pak jsou subjekty v rovném postavení a soud rozhoduje nezávisle. § 8 Stát a samospráva Stát je stěžejním subjektem, jenž realizuje obecně poznaný (objektivizovaný) veřejný zájem. Sféra tzv. veřejného zájmu je relativní, dobově proměnnou kategorií. Samosprávu lze chápat jako ve společnosti relativně samostatný celek, instituci, skupinu občanů, sdružení fyzických a právnických osob, které vykonávají samostatně určitou činnost, řídí se pouze ústavou, zákony a vlastním statutem. Stát do této činnosti v zásadě nezasahuje, pokud nepřekročí závazná normativní pravidla, resp. nedojde k jiným excesům. V institucích soukromoprávní samosprávy realizují občané svá individuální práva a zájmy, zejména profesního charakteru, dále kulturního, uměleckého, sportovního, klubového. Stát v zásadě do této činnosti, pokud nepřekračuje ústavou a zákonem stanovený rámec, nevstupuje. V institucí veřejnoprávní samosprávy je typické, že se jejich prostřednictvím uplatňují nejen individuální, lokální, profesní či jiné zájmy, ale i politická práva občanů a zejména pak tzv. veřejný zájem.
Zvláštním typem veřejnoprávní správy je samospráva územní, jako na státu více či méně nezávislé rozhodování obyvatelstva určité územní jednotky státního území v normativně vymezeném okruhu věcných otázek.
VI. K pojetí právního státu a jeho odpovědnosti § 1 Postuláty právního státu Koncepce právního státu je založena na několika teoretických postulátech: 1. Stát má své právo a tímto právem se musí řídit. Stát je vázán zákony. Ve své činnosti může vykonávat jen to, co mu ústava, zákon či jiný právní předpis dovolují. 2. Právní stát vyžaduje kvalitní právní systém, tedy systém, jenž odpovídá současným podmínkám. Právní stát uznává regulativní funkci práva. 3. Koncepce právního státu se vzájemně podmiňuje s ideou dělby moci, zajišťující pluralitu mocenského rozhodování, a tudíž i určitou rovnováhu druhů státní moci. 4. V právním státu se v systému právních norem různého druhu upřednostňují ústava a zákony jako normy obsahující rozhodující vůli státního suveréna – parlamentu. 5. Idea právního státu dále znamená, že ve státě existuje mechanismus, jenž zabezpečí realizaci právně zakotvených práv a svobod subjektů, obecnou spravedlnost i chování státu samého v souladu s ústavou a právem. § 2 Odpovědnost státu Stát je v podmínkách právního státu jediným subjektem, který může konat jenom to, co mu právní předpisy určují, stanoví či umožňují. To vyplývá ze skutečnosti, že stát je jediným subjektem disponujícím systémem donucovacích (mocenských) prostředků. Odpovědnost představitele státního orgánu jako jednotlivé osoby nevylučuje uplatnění trestněprávní sankce, a to za porušení práva obvyklé jako u neúředních osob (např. podvodným jednáním) nebo porušení práva vázané na zastávané místo (např. zneužitím pravomoci).
Hlava třetí Ústavní právo srovnávací I. Ústavní systémy světa (ústavní modely) Ústava vzniká a vyvíjí se v určité společenské realitě a je tudíž v závislosti na zvláštnostech určité země originálním dokumentem (nebo dokumenty). Vzhledem k tomu, že jde o ucelené systémy, které přes svou originalitu jsou mnohdy typově obdobné, blízké, lze hovořit o ústavních modelech. Ústavní model je závislý na typu ústavy jako ústavy „psané nebo nepsané“.
(Je málo zemí světa, jež nemají psanou ústavu - Velká Británie, Nový Zéland a Izrael, dále pak Saúdská Arábie, Libye a Omán, jež považují za nejvyšší zákon Korán.) Britské ústavní právo se po století rozvíjelo na základě zákonů a případů (cases) rozhodovaných soudy. Nicméně slovo „ústava“ bylo užíváno v „alžbětinské době“ jako popis anglického systému vlády a i v současnosti forma vlády je stěžejním obsahem anglického ústavního práva jako vědecké disciplíny. Ústavy lze dělit též na ústavy v materiálním smyslu nebo formálních smyslu. V materiálním smyslu ústava představuje nejdůležitější pravidla a instituce státu. Z formálního hlediska jde o dokument, který nemůže být vytvořen nebo měněn jinak než zvláštním postupem, který je odlišný od jiných postupů. Klasická věda ústavního práva předkládá teorii ústavodárné moci. Tato moc není založena textem ústavy. Touto mocí může být jednotlivec, skupina obyvatelstva, nebo lid, národ. Ústavodárná moc je v klasickém pojetí autoritou nezávislou na jiných autoritách (mocích) státu, zákonodárné, výkonné a soudní. Klasická teorie ústavního práva považuje navíc tuto moc za nadřazenou nad ostatními, neboť představuje suverenitu státu, zákonodárná moc např. nesmí vydat zákon v rozporu s ústavou, jinak je protiústavní. Nositelem ústavodárné moci je subjekt, který disponuje suverenitou. V současnosti je všeobecně akceptováno, že neexistuje univerzálně platný model přijímání ústavy. Způsob přijímání ústavy je zvláštní v každé zemi a je podmíněn zejména: stupněm společenského vývoje. dominující ideologií při přijetí ústavy, charakterem demokracie apod. Obecně lze způsob přijímání ústav dělit podle toho, zdali se občané účastní ústavodárného procesu, na nedemokratický (ústava oktrojovaná) a demokratický. Za demokratický způsob se všeobecně považuje přijímání ústav parlamentem, zvláštní demokratickou procedurou či referendem, a to ve formě souhlasu lidu (referendum či plebiscit), paktu, konvence, či konsensu politických stran. K přijetí ústavy se může vytvářet zvláštní parlament – tzv. konstituanta, ústavodárné shromáždění. Ústavy v zásadě explicitně upravují politický či státní mechanismus iniciující změny ústav. Konstrukce může být dvojí: změnu ústavy provádí tentýž subjekt, který ji přijal, nebo změnu ústavy provádí jiný subjekt než ten, který ji přijímal. Rozlišují se ústavy rigidní (tuhé) a ústavy flexibilní (pružné). Rigiditou ústav se sleduje snaha po stabilitě (i konzervaci) ústavních poměrů. Ústavodárce může také vyloučit změnu určitých částí ústavy nebo některých ústavních principů (srov. Ústava České republiky 1993) nebo vyloučit změnu v určité lhůtě (Ústava řecká) nebo v určitých situacích života státu (Ústava Francie 1946 v případě okupace země). Obvyklý předmět ústavy – určité skupiny společenských vztahů – charakter státu, forma státu a vlády, úprava základních práv a svobod občana a člověka. Klasický teoretický charakter těchto vztahů : zásady dělby moci, ochrana plurality, svobody individua, včetně „pojistky“ proti snadné suspenzi ústavy). Soudobá ústava představuje určitý uznávaný systém pravidel ve společnosti. V tom smyslu je zárukou stability společnosti, proto soudobý konstitucionalismus analyzuje též otázku tzv. ochrany ústavy. Ochrana ústavy se posuzuje jako ochrana politická a ochrana právní.
Z hlediska možné účasti občanů na realizaci kontroly ústavnosti se rozeznávají ústavní systémy „otevřené každému občanovi“ a systémy, jež nepřipouštějí přímou možnost občana namítnout protiústavnost předpisu (např. francouzský). V prvním případě systém umožňuje občanovi návrhem konstatovat, že zákon je v rozporu s ústavou. Uplatňují se dvě varianty – a to buď cestou žaloby (voie d´action), kdy zákon je anulován ve vztahu ke všem (erga omnes – příklad SRN, Španělska, Švýcarska, Rakouska) nebo cestou výjimky (voie d´exception – USA), kdy soud odmítne aplikace zákona z důvodu protiústavnosti, ve vztahu ke konkrétní osobě. V ústavní historii zvláštní význam i aktuální odkaz představují ústavní systémy – modely anglický, americký a francouzský. Tyt modely lze považovat za jakési vzory. Francouzská moderní historie (od roku 1789): Pro svou bohatou a velmi rozmanitou ústavní historii je Francie považována za „laboratoř“ konstitucionalismu a z toho vychází i vědecký význam těchto poznatků. Francie měla na 17 ústav nebo souhrn psaných ústavních dokumentů (1791, 1793,1795, 1802, 1804, 1814, 1815, 1830, 1848, 1870, 1871, 1875, 1940, 1945, 1946 a 1958). Pro ústavní právo srovnávací je francouzský model významný zejména Deklarací práv člověka a občana přijatou v roce 1789, a to ještě před Ústavou 1791. Deklarace práv člověka a občana zakládá demokracii na právech individua jako na právních svobodách, kdy utvrzuje: - právní rovnost všech občanů, - individuální svobodu občana a svobodu názorů, - svobodu vlastnickou, - suverenitu lidu, - princip dělby moci, zaručující individuální svobodu. Britská ústava netkví v dokumentu, který by byl jako komplexní norma přijat k určitému datu. Částečně ji tvoří psané dokumenty, částečně pravidla nepsaná. Vzhledem k tomu, že ji tvoří i běžné zákony, není možné přesně vymezit, co skutečně je součástí ústavy, a tudíž je nutné k tomu dospět interpretací. Součástí ústavy je i „common law“, právo rozvíjené judikaturou soudů. Psanou část britské ústavy jsou zákony. Přestože není nikde stanoveno, které zákony tvoří britskou ústavu, existuje konsensus v tom, že tam patří ty zákony, které upravují vztahy mezi součástmi Spojeného království, nebo vztahy mezi nejvyššími státními orgány, včetně zákonů volebních. Součástí ústavních základů jsou též historické dokumenty upravující práva občanů: - Magna Charta Libertatum (1215) - Petition of Rights (1627) - Habeas Corpus Act (1679) - Bill of Rights (1689) - Act of Settlement (1701) K ústavním základům patří dále zákony o parlamentu (z roku 1911 a 1949). Za datum vzniku moderní britské ústavnosti se považuje rok 1688 spjatý s anglickou revolucí, v níž se rodí nový vztah mezi Korunou, Parlamentem a soudy. Americká ústava z roku 1787 je nejstarší platnou ústavou světa. Pro vývoj ústavnosti je podstatné, že zakotvuje: - princip suverenity lidu - princip většiny (majority rule), - princip dělby moci a systém rovnováhy a vzájemných brzd (checks and balances), - princip federalismu.
Ústava USA se rozvíjela prostřednictvím „dodatků“(do současnosti celkem 26 – amendments), jež se považují za součást ústavy. Zvláštní význam má Listina práv (Bill of Rights) z roku 1791. Na základě známého případu Marbury v. Madison (1803) byla konstatována zásadní role soudu při výkladu ústavy a při určování, co ústava je. Ústava v zásadě neupravuje možnost soudu odmítnou užití zákona, který je v rozporu s ústavou. Nejvyšší soud USA však tuto možnost určil. Americká ústava je ústavou federalizovaného státu. Každý z 50 států Unie má svou ústavu, která je odrazem ústavy federální. Každá ústava má listinu práv, definuje tři oddělené moci, jež představují prezidentský režim sui generis. Zákonodárná moc je tvořena dvoukomorovým parlamentem, exekutiva je představována voleným guvernérem, každý stát má nejvyšší soud.
II. Moderní ústava (Aktuální tendence v ústavních systémech) Při různosti ústavních systémů jednotlivých zemí lze hodnotit společné, obdobné jevy současnosti v ústavních systémech, a tudíž je charakterizovat jako rysy, resp. problémy moderní, tedy soudobé ústavy. § 1 Ústava a demokracie Řada států přímo deklaruje, že veškerá moc vychází z lidu nebo je založena na principu suverenity lidu. Na tomto základě je budován ústavní systém reprezentativní demokracie, která politickou moc vtěluje do ústavních pravidel. Moderní ústavnost vychází ze zásady volného a nikoli imperativního mandátu, čili poslanci nejsou vázáni pokyny obyvatelstva, neexistuje ani ústavněprávní závazek vůči politickým stranám nebo jiným organizacím. § 2 Ústava a dělba moci § 3 Ústava a práva občanů Svobodná formulace veřejné vůle je založena na tom, že lid může svobodně tento názor projevit prostředky přímými, nebo organizovanými asociacemi, tiskem, politickými stranami, či shromážděním ke kolektivní demonstraci názorů. Hovoří se o „komunikačních právech“. Přitom se v moderní ústavnosti, zejména činností ústavních soudů, tradiční „ochranná doktrína“ klasických politických svobod transformuje v aktivní podporu svobodných masmédií jako institucí. § 4 Ústavy a politické strany V současnosti je všeobecně uznáváno, že politické strany jsou neoddělitelným elementem ústavní demokracie a že moderní parlamentní demokracie je „party state“, a že postavení stran překračuje jejich kvalitu jako pouhé asociace občanů k prosazování politických zájmů. Uznává se politický pluralismus i ve smyslu ochrany před restitucí systému jedné strany. Strany jsou ústavně uznány, ale zůstávají fenoménem společnosti nikoli fenoménem státu. § 5 Ústavní instituce přímé demokracie
V některých ústavních systémech je přímá demokracie šířeji uplatňována (Švýcarsko), v jiných ústavních systémech vůbec ne (Holandsko). Všeobecně jsou prostředky přímé demokracie považovány v ústavních systémech za subsidiární k reprezentativní demokracii, i když ad hoc klíčové (např. v souvislosti s možným rozdělením státu, nebo změnami ústavy). Pod prostředky přímé demokracie se obecně v současné ústavnosti rozumí: - petiční právo, - lidová iniciativa, - referendum decizní (fakultativní či obligatorní), - referendum konzultativní, umožňující aktuální orientaci pro vládu či parlament. § 6 Vztah „nadnárodního práva“ a ústavních systémů V současnosti není pochyb o tom, že všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva mají přednost před právem národním. To se projevuje i v ústavách (čl. 10 Ústavy Itálie, čl. 25 Ústavy SRN, podle něhož obecná pravidla mezinárodního práva tvoří část vnitřního práva, obdobně Rakouská ústava v čl. 4). Klasickou metodou je zejména inkorporace (včlenění) mezinárodního práva do vnitřního systému. Praxe zná 3 metody této inkorporace: - přijetí mezinárodního práva, v klasické podobě v soudní činnosti britských soudů je v postatě výrazem dualistického systému, - obecné převzetí mezinárodního práva, je založeno na tom, že mezinárodní smlouva tvoří část národního práva na základě nezbytného ratifikačního procesu, - specifické převzetí mezinárodního práva (vzhledem k individuálním zvláštnostem určitého ústavního a právního systému). Ústavy většinou neobsahují technologii inkorporace. Důležitou úlohu v této transformaci nicméně plní ústavní soudy, mající možnost posoudit, zdali mezinárodní smlouva neodporuje vnitřnímu právu či ano (Francie, SRN, Rakousko).
III. Ústavní formy státu V ústavách je obvykle upravován způsob územně státní organizace státu, neboli ústavní formy státu, a to z hlediska vnějšího i vnitřního aspektu (jako forma vlády). Z hlediska vnějšího aspektu forem stát dělíme státy na jednoduché a složené, resp. unitární a federativní, či tzv. konfederativní. Složená forma státu obvykle zmnožuje počet ústavních dokumentů (o ústavy členských států). Stát unitární představuje na určitém území a ve vztahu k obyvatelstvu jedinou organizovanou moc a jednu soustavu kompetencí, která není nijak dále vertikálně členěna, a tudíž se jedná o jeden ucelený ústavní systém. Unitární státy mohou být na základě ústavy formálně decentralizované, kdy regiony se formují nezávisle na centrálních orgánech (V.Británie) nebo centralizované, zakotvující podřízenost regionálních orgánů prostřednictvím úředních osob jmenovaných z centra (Francie, Holandsko, Norsko, Švédsko, Finsko apod.).
Forma decentralizace může mít řadu podob jako decentralizace úplná (Ústava Itálie, čl. 115), decentralizace etnická a jazyková (přechodně Belgie od roku 1970). Jako zvláštní forma decentralizace může být ústavně zakotvena autonomie jako výraz poskytnutí určité formy samostatnosti nebo druhu samostatnosti (např. zákonodárné) části státu. Typická je soustava vlastních orgánů, přičemž tyto působí pod dozorem. Ústavní autonomie mívá též národnostní původ. Španělská ústava z r.1978 jako ústava unitárního státu relativně podrobně stanoví základy možnosti, iniciativy, způsobu vzniku i fungování autonomie, a to jak národním, tak i na jiném účelovém základě. Iniciativa ke vzniku autonomie vychází z provinční rady, autorizace náleží parlamentu (Cortes generales) formou zákona. Podle obecného čl. 2 Španělské ústavy vznikly jako národnostní autonomní provincie (Baskicko, Katalánie, Andalusie, Galície). Stát federativní je typem složeného státu vzniklého na základě procesu (hnutí) nazvaného federalizací. Federativní stát se skládá ze subjektů nazvaných státy (USA, Brazílie, Mexiko, Venezuela, Indie, Malajsie) nebo zeměmi (SRN, Rakousko), republikami (Česká, resp. Slovenská), kantony (Švýcarsko), provinciemi (Argentina, Kanada). Československá federace představovala za své existence (1968-1992) dvoustátní federaci, která vznikla disociací unitárního státu. Způsob rozhodování dvoukomorového Federálního shromáždění byl v určitém okruhu věcí založen na tzv. zákazu majorizace (zákaz přehlasování), čímž se pluralita politického systému ČSFR (1990-1992) hlasování v parlamentu projevovalo jako veto. Vzhledem ke dvoustátní federaci se v ústavním systému uplatňovaly též principy parity (stejného početního zastoupení obou států v určitém orgánu) a tzv. alternace ve funkcích (zásada, je-li předseda občan jedné republiky, je jeho náměstkem, místopředsedou, zástupcem občan druhé republiky). Federativní stát je charakterizován nadřazeností společného státu státům, jež tvoří jeho součásti. Federace má svoji ústavu, jež zakládá federativní stát, soustavu jeho nejvyšších ústavních orgánů, vlastní právní řád, vlastní občanství. Členské státy federace mají též svoji ústavu (kromě Indie), svoji soustavu nejvyšších orgánů, svoje občanství (kromě Indie, Kanady, Venezuely). V soustavě nejvyšších ústavních orgánů existuje dvoukomorový federální parlament, v němž jedna komora reprezentuje všechny občany a druhá zastupuje zpravidla paritně členy federace. Přitom postavení této komory může být vyšší než první (USA), stejné (Švýcarsko), nebo nižší (Spolková rada SRN). Členské státy jsou formálně státy s obvyklými atributy státnosti. Část své kompetence převedly na stát společný – federální. Způsob úpravy rozdělení působnosti může být rovněž rozdílný, a to jako pozitivní (vyjmenování věcí patřících do kompetence útvaru), zbytkový (podle zásady, co není vyjmenováno pro jeden subjekt, náleží druhému subjektu) nebo negativní (ústava stanoví, co nesmí být v kompetenci, co je zakázáno). Spolková republika Německo : Hranice členských zemí se v zásadě shodují s historickým územím německých zemí z roku 1871, dále pak modifikovaným po první a druhé světové válce a po připojení bývalého území NDR. Spolkové země mají své ústavy, jež musejí být v souladu se spolkovou ústavou (čl. 28). Spolkové země mají soustavu nejvyšších státních orgánů, zemské sněmy, zemské vlády, zemské soudy a ústavní soudy zemí. Soustavu nejvyšších ústavních orgánů tvoří Spolkový sněm, Spolková rada, Spolková vláda, Spolkový prezident a Spolkový ústavní soud. Spolková rada je federální orgán zastupující v nestejném počtu (3 až 5) jednotlivé země.
Konfederace jako ústavní forma je chápána jako volné spojení států, které smlouvou delegují výkon některých kompetencí na společný orgán. Smlouva je považována za akt mezinárodního práva. Z ústavněprávního hlediska není konfederace založena ústavou konfederovaného státu, z níž by vyplývala nadřazenost tohoto státu nad členskými státy, ale může vyplývat z ústav národních států jako aktů vnitřního práva. Státy se tak ústavně prezentují jako státy svrchované, které na základě pravomocí svých vrcholných orgánů (nebo akty přímé demokracie) rozhodly o přenosu výkonu svých kompetencí na orgán diplomatického typu. Rozhodnutí jsou obvykle přijímána na základě jednomyslnosti, což je podmínkou jejich platnosti. Konfederace měla obvykle charakter přechodný (Německá 1815-1866, Severního Německa 18671871 nebo Švýcarská 1803-1848, která se v roce 1848 přeměnila na konfederativní stát).
IV. Ústavní forma vlády Přes různost ústavních systémů jsou podle klasické porovnávací teorie ústavní systémy založeny na různých podobách dělby moci. Zhodnocení typu vztahů mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní dování k typologii ústavních forem vlády. V tom smyslu se tradičně odlišují vlády: A. parlamentní B. prezidentská C. systém vlády shromáždění (konventu, parlamentu, direktoriální). Parlamentní systém je považován za systém založený na spolupráci moci, jejich rovnosti a pružnosti vztahů. Vláda je odpovědna parlamentu, může jí být z iniciativy jeho samotného nebo z dotazu šéfa vlády před parlamentem vyjádřena důvěra či nedůvěra. Rozlišuje se parlamentarismus monistický (předseda vlády je odpovědný pouze parlamentu) nebo dualistický (předseda vlády je odpovědný parlamentu i hlavě státu). V souvislosti s parlamentarismem se uplatňují (nikoli výlučně) ústavní koncepce bikameralismu a monokameralismu, čili ústavní úloha dvou komor, z nichž se parlament skládá. Řada zemí parlamentarismus koncipuje na ústavním systému monokameralismu (Norsko, Švédsko, Dánsko, Řecko, Portugalsko, Izrael, Nový Zéland). Za vzor parlamentní formy vlády se tradičně uvádí Velká Británie. Ústavní systém Velké Británie ze začátku 19.století měl vliv na rozvoj parlamentarismu v dalších zemích – např. v Belgii, Holandsku, Skandinávii, postupně pak v Rakousku, Německu a Itálii. Britský parlament se skládá ze dvou komor – Sněmovna lordů (House of Lords) a Dolní sněmovny (House of Commons). Horní komora je nevoleným, nikomu odpovědným a neodvolatelným orgánem s politickou a jurisdikční funkcí. Dolní komora je volena v přímých volbách na 5 let a lze ji předčasně rozpustit. Dolní komora kontroluje vládu, nemá-li vláda její důvěru, může být odvolána. Jako institucionalizovaná opozice se v Dolní sněmovně vytváří tzv. stínový kabinet. Formální hlavou výkonné moci je hlava státu, dědičný monarcha. Hlava státu jmenuje premiéra a na jeho návrh i členy vlády. Podle ústavní zvyklosti monarcha vybírá za předsedu vlády toho, kdo je v čele parlamentních volbách zvítězivší strany (má důvěru Dolní sněmovny). Premiér je formálně odpovědný Dolní sněmovně, ale vzhledem k obvyklé většinové podpoře této sněmovny nemůže být odvolán.
Spolková republika Německo (SRN): systém je založen Ústavou (Základním zákonem) SRN z roku 1949 v tradicích první republikánské formy Výmarské ústavy z roku 1919. Německo se řadí k monistickému parlamentarismu: prezident má velmi omezené pravomoci, vláda je odpovědna pouze parlamentu (Spolkovému sněmu). Parlament je tvořen jednokomorovým Spolkovým sněmem, voleným přímo občany v kombinovaném volebním systému (každý volič má při volbách do parlamentu dva hlasy). Spolková rada jako orgán delegovaný zemskými vládami plní v zákonodárném procesu a při sestavování ústavního soudu funkci druhé komory. Prezident SRN je volen zvláštním volebním sborem – Spolkovým shromážděním (čl. 54 Ústavy). Není stanovena jeho ústavní odpovědnost, jeho akty musejí být podepsány Spolkovým kancléřem nebo příslušným ministrem. V čele vlády je kancléř, který představuje parlamentní většinu. Je volen Spolkovým sněmem na návrh Spolkového prezidenta, prezident je zavázán jmenovat voleného kancléřem. Členové vlády jsou jmenování prezidentem na návrh kancléře. Kancléř na základě Ústavy určuje linii vnitřní a zahraniční politiky – vzhledem k silné úloze kancléře se též hovoří o kancléřské demokracii, nebo též o modifikovaném parlamentním systému. Pozice kancléře je navíc ústavně chráněna tzv. konstruktivním vyslovením nedůvěry, což znamená, že kancléř může být parlamentem odvolán, jestliže Spolkový sněm zvolí současně potřebnou většinou kancléře nového. Zvláštní postavení v soustavě nejvyšších ústavních orgánu SRN zaujímá Spolkový ústavní soud v Karlsruhe s rozsáhlými pravomocemi v oblasti kontroly ústavnosti, ochrany demokracie, fungování federace a dodržování základních lidských práv. B. Prezidentská forma vlády je představována americkým ústavním modelem, uplatňuje se v řadě zemí Latinské Ameriky a Afriky. Postavení prezidenta a parlamentu nejsou rovnocenná, a to ve prospěch prezidenta. Výkonná moc je zastupována prezidentem. Vláda není vládou typickou, (ministři tajemníci) jsou vybírání prezidentem v podstatě jako jeho poradci, nejsou odpovědni parlamentu, mohou být kdykoli prezidentem uvolněni z funkce. Vláda v obvyklé podobě neexistuje, a tudíž není považována za kolegiální orgán. Prezident je volen v přímých volbách, nemá právo rozpustit parlament, není parlamentu odpovědný, nemusí se mu ani zpovídat ze své činnosti. Prezident USA je volen na období 4 let ve dvoustupňových nepřímých volbách. Kongres USA je dvoukomorovým parlamentem, skládá se ze Sněmovny reprezentantů a Senátu, první tvoří 435 členů volených na 2 roky. Senát se skládá ze 100 zástupců zemí volených na 6 let, přičemž každé 2 roky je obměňována třetina senátorů. Kongres je podle ústavy zákonodárným orgánem srovnatelným s jinými parlamenty. Prezident má vůči Kongresu právo veta k zákonům, může se podílet na iniciativě k zákonům, připravuje rozpočet. Zvláštní postavení v soustavě nejvyšších státních orgánů má Nejvyšší soud USA (Supreme Court), který představuje současně vrcholný orgán kontroly ústavnosti (ústavní soud). Soudci Nejvyššího soudu USA jsou jmenováni prezidentem doživotně. Jako poloprezidentská, resp. smíšená, resp. modifikovaná parlamentní, resp. se zbytky parlamentarismu, je charakterizována forma vlády ve Francii. Prezident je ústřední osobou státní politiky. Od zavedení přímých voleb (1962) byla fakticky posílena pozice prezidenta, jinak je prezident neodpovědný, neodvolatelný, znovuzvolitelný. Podle Ústavy je představitelem národní nezávislosti a svrchovanosti ve smyslu čl. 16 může činit rozsáhlá opatření, jež uzná za vhodná. Prezident může rozpustit Národní shromáždění, může též předat zákon parlamentu Ústavní radě (Conseil Constitutionnel) k rozhodnutí o jeho ústavnosti. Má rovněž možnost předložit zákon k referendu. Prezident jmenuje předsedu vlády a vládu. Parlament tvoří přímo volené Národní shromáždění a nepřímo volený Senát jako zastoupení územních celků. Ústava stanoví okruh věcí, v nichž se rozhoduje zákonem (čl. 34) a všechny ostatní otázky jsou ve sféře nařizovací moci (čl. 37), navíc může vláda žádat parlament o zmocnění k vydání opatření po
určité období ve věcech, jež jinak spadají do sféry zákona (čl. 38 je považována za základ „delegovaného zákonodárství“). C. Vláda shromáždění je založena na koncentraci moci jednoho orgánu (parlamentu, konventu, shromáždění, nebo tzv. „direktoria“ – srov. direktoriální systém, jenž se uplatňuje ve Švýcarsku). V čele federace jsou pod kontrolou lidu a kantonů dva orgány: Spolkové shromáždění a Federální rada jako kolegiální výkonný orgán. Dále existuje Federální soud jako nejvyšší soud s řadou pravomocí ústavního soudu a prezident. Spolkové shromáždění volí vládu a prezidenta. Prezident je současně předsedou vlády. Federální rada (vláda) je ústavně odpovědna parlamentu, který je nejvyšším orgánem Konfederace, s výjimkou oblasti práv lidu a kantonů, a s výjimkou uplatnění v tzv. polopřímé demokracie. Odpovědnost vlády parlamentu je však fiktivní, po celé čtyřleté funkční období je neodvolatelná, neexistuje vyslovení nedůvěry vládě parlamentem. Představuje fakticky volené „direktorium“.
V.Ústavní základy demokracie Demokracii lze chápat jako systém vztahů, mechanismus směřující k realizaci svrchovanosti lidu. § 1 Demokracie reprezentativní a přímá Za ústavní formy přímé demokracie se považují: - lidové veto (čl. 75 Italské ústavy), jež dovoluje lidu vyjádřit se po přijetí zákona parlamentem - odvolání poslance, jako výraz imperativního mandátu, - lidová iniciativa, umožňující lidu navrhnout či odmítnou ústavní či právní úpravu, vyjádřit konstitutivní názor (čl. 120-121 Švýcarské ústavy), - referendum jako konzultace voličů o otázce nebo o návrhu textu, eventuálně přímé rozhodnutí o věci. Referendum: z hlediska jeho zasazení v konkrétní formě vlády se odlišuje: - vyhlašované výkonnou mocí (vládou nebo prezidentem řízené referendum), kdy má exekutiva možnost rozhodnou, zda se referendum bude konat, určuje dobu, předmět a formulaci návrhu, - referendum ex constitutione (vyžadované ústavou), kdy je třeba referenda použít v případě některých závažných změn ústavní nebo právní úpravy. Nejvyšší ústavní orgány mají přitom možnost určit, kdy se bude referendum konat. - referendum iniciované peticemi občanů, kdy iniciativa k vypsání referenda je na vůli občanů a záleží na dosaženém počtu podpisů pod peticemi. Švýcarská ústavní úprava institutu referenda je modelem jeho aplikace v současném systému reprezentativní demokracie. Ve švýcarské úpravě se uplatňují všechny druhy referenda, obligatorní referendum, lidová iniciativa, referendum řízené a iniciované vládou. a) návrh na úplnou revizi ústavy mohou podat jednak běžné subjekty zákonodárné iniciativy a dále – pokud 100 000 občanů, kteří mají volební právo, žádá úplnou změnu spolkové ústavy, pak otázka, zda se má tato změna uskutečnit, je předložena hlasování švýcarskému lidu. Pokud je referendum ve prospěch změny ústavy, je rozpuštěn parlament a jsou vypsány nové volby. Nový parlament pak změnu uskuteční. Ta vstoupí v platnost, pokud byla přijata většinou občanů, kteří se účastnili lidového hlasování a pokud byla přijata většinou kantonů. Návrh na částečnou změnu ústavy (v případě jednotlivého článku) mohou rovněž podat občané. Pokud s tím parlament souhlasí, je návrh předložen lidovému hlasování. Pokud s tím však nesouhlasí, je předložen současně s parlamentní verzí návrhu nebo s doporučením parlamentu, aby byl návrh zamítnut, Rozhoduje opět lidové hlasování a většina kantonů.
b) kromě obligatorního referenda – referendum fakultativní – zákony Spolku a jiné obecně závazné právní předpisy jsou předloženy k přijetí nebo zamítnutí lidu, pokud o to žádá 30 000 občanů, kteří mají volební právo nebo 8 kantonů. c) Lidová ústavní iniciativa je za podmínky podpory alespoň 100 000 občany zahájením ústavodárného procesu, v němž se jako každý jiný projekt ústavy stává předmětem referenda. d) Fakultativní referendum v případě mezinárodních smluv je podobně jako u běžných zákonů možností vyhlásit referendum u určité kategorie mezinárodních smluv. e) Shromáždění všech dospělých obyvatel v 5 kantonech (Landgemeinde), rozhodující o nejdůležitějších věcech – rozpočet, zákony, volba vlády aj. Demokracie reprezentativní je systémem, v němž se suverenita lidu neuskutečňuje přímo, ale prostřednictvím k tomu vytvořených institucí. Jako instituce reprezentativní demokracie se postupně vytvořil parlament, a to zprvu jako „dvojitý“ orgán s různými zastupitelskými funkcemi. Obecně lze za ústavní funkce parlamentu považovat funkce: - reprezentativní, jako institucionální vyjádření celkové vůle lidu, projevující se v konkrétních pravomocích parlamentu, - ústavodárnou, resp. zákonodárnou, (a to jak v systému psaného, tak nepsaného práva) spočívající ve zpravidla výlučné možnosti formulovat vůli lidu v závazných normách práva, - kreativní (ustavovací) vycházejí z z možností v rámci dělby moci ustavovat nebo se podílet na ustavování jiných nejvyšších ústavních orgánů, - kontrolní, spočívající v případné odpovědnosti jiných nejvyšších orgánů parlamentu a možnosti parlamentu vyslovovat důvěru či nedůvěru, odvolávat nebo dávat popud k případnému odvolání. Vývoj parlamentarismu se projevil ve zvláštním postavení poslance a v jeho ústavní imunitě. Jako produkt konstituční monarchie směřuje imunita ke zvláštní ochraně poslance před politicky motivovaným vlivem (represí) ze strany „jiné moci“ (historicky monarcha a exekutivy). Rozeznává se imunita věcná (spojení s neodpovědností za parlamentní vystoupení) nebo osobní (spojená s odpovědností pouze „svému“ parlamentu). § 2 Organizace voleb Ustavování parlamentu v pluralitní společnosti je proces, jehož smyslem je personálně obsadit orgán, jenž svými nositeli bude představovat společnou vůli lidu – volební proces. Možnost být zvolen za poslance (pasivní volební právo) se zakládá na právně vyjádřených podmínkách nazývaných volitelností. Volitelnost vychází ze svobody možností kandidovat, omezené pouze předchozí zaznamenanou trestnou činností, věkem a cizím občanstvím (překážka tzv. absolutní), resp. výkonem jiné státní funkce (překážka relativní, též neslučitelnost). Volební právo občanů je ústavami založeno jako všeobecné, rovné s tajným hlasováním. Z ústav zpravidla vychází tzv. volební zletilost, tedy dosažení věku k možnosti volit. Tato hranice zpravidla činí 18 let a je totožná se zletilostí občanskoprávní a trestně právní. Volební právo je zpravidla svobodné, tedy jako právo se voleb účastnit či neúčastnit, resp. volit bez vlivu či zásahu jiné vůle. Některé stanoví povinnost volit, včetně možností vhození tzv. bílého lístku (Austrálie, Belgie, Lucembursko, Řecko, Francie). Oboji opatření jsou zdůvodňována jako předcházení abstencionismu.
Organizace voleb je založena především na teritoriálním principu, tedy na rozdělní území na menší části, z nichž vzchází reprezentant (poslanec) tohoto vzorku obyvatelstva, a celek zástupců teritoria tvoří reprezentativní korpus. V tom smyslu se vytvářející speciální obvody – volební obvody, jež se mohou a nemusí krýt s administrativně územními jednotkami. Volby mohou být organizovány jako přímé či nepřímé. Přímé volební právo znamená, že voliči hlasují přímo pro kandidáty, kteří se po zvolení stávají poslanci (uplatňuje se ve většině států). Nepřímé volební právo znamená, že volba korpusu je zprostředkovaná přes tzv. elektory (sbor volitelů). Z hlediska časového mohou být volby řádné, mimořádné nebo doplňovací. Záleží na tom, zda se konají po uplynutí časové lhůty předvídané ústavou či zákonem (řádné) nebo před jejím uplynutím (mimořádné). V případě doplňovacích voleb se volbou doplňuje uprázdněné místo v parlamentu. Typy volebního systému: 1. systém většinový – mandát obsazuje ten kandidát, který obdržel absolutní nebo relativní většinu hlasů. Tento systém může být dvoukolový. 2. systém poměrného zastoupení – každá strana obdrží takový počet mandátů v závislosti na počtu obdržených hlasů. Celkový počet hlasů se rozpočte (dělí) počtem mandátů a získaným volebním číslem se dělí počet hlasů získaný každou stranou. Zbytek hlasů každé strany vzniklý dělením se podle různých doplňujících systémů přiděluje jednotlivým stranám. § 3 Ústavní postavení politických stran Z politologického hlediska je strana chápána jako organizované seskupení osob, jednotné svou filozofií nebo ideologií, jež svojí aktivitou směřuje k podílu nebo samostatnému výkonu moci. Právě aspirace na politické moci je všeobecně považována za charakterizující prvek odlišující politickou stranu od jiných druhů společenské asociace občanů (spolky, jiné skupiny vlivu, sdělovací prostředky apod.). Soudobé systémy politických stran – doktrinální členění na systémy: - jedné politické strany - dvou politických stran, kdy přes existenci mnoha politických stran pouze dvě mají takové postavení, zázemí, dosah, vliv, který jim umožňuje reálně získat moc, resp. se u moci střídat (např. v USA), - více politických stran, kdy v soutěži o moc existuje reálná možnost volebního úspěchu více politických stran (např. Itálie). Růst úlohy politických stran ve volbách se na základě ústavní institucionalizace postupně projevil i v nezbytné konkretizaci ve speciálních zákonech. Zákony rozvíjejí především smysl činnosti politických stran jako aktivitu volební a mezivolební. V období mezi volbami strany působí v zastupitelských sborech. Strany podléhají procesu legalizace (na základě povolení, registrace nebo oznámení), přičemž základní podmínkou legalizace je jejich předpokládaný soulad s ústavou a principy demokracie. Při nedodržení principů, podle nichž byla strana legalizována, může být podle zákona rozpuštěna. Předmětem soudobé zákonné úpravy je reglementace financování a hospodaření politických stran. Zákony upravují zejména: - možné zdroje a zásady nakládání s finančními prostředky politických stran, - zásady zveřejňování (transparence) o zdrojích a nakládání s finančními prostředky, - možnosti státní kompenzace volebních výdajů. Za zdroje financování politických stran se obvykle považují členské příspěvky, příspěvky za mandát, dary, úvěry, odměny za volby.
V tzv. odměně za volby dostávají politické strany finanční prostředky od státu buď v závislosti na počtu získaných hlasů ve volbách nebo na počtu získaných mandátů v parlamentě.
VI. Ústavní systémy a postavení občanů
Součástí revolucí moderní doby bylo i postupné uznávání svébytnosti osoby, její fyzické integrity a úlohy ve společnosti. Toto uznání se postupně projevovalo v dokumentech ústavního charakteru, ústavách a zákonech. Pro vývoj ústavní koncepce postavení občana mají rozhodující význam např. Magna Charta Libertatum, Habeas Corpus Act, Deklarace práv člověka a občana, Bill of Rights apod. Způsob ústavní úpravy postavení občanů do značné míry závisí na typu právního systému (systém common law, resp. psaný kontinentální). V zemích, kde není ústava jako psaný dokument, jsou práva a svobody občanů regulovány zákony a jinými akty ústavního charakteru. Například ve Velké Británii Magna Charta Libertatum z r. 1215, Listina práv z roku 1689, apod. Země kontinentální Evropy zakládají vymezení občanských práv na pozitivním výčtu jednotlivých práv občana v ústavách a zákonech. Ústavní koncepce práv a svobod: dělení podle sféry života člověka, jíž se týkají: a) fyzické a duševní individuality člověka (práva osobní) – osobní práva zajišťují člověku nezávislost (nedotknutelnost) především jako fyzické osobě. Současně však garantují ochranu individuality člověka jako intelektuálního a psychického jedince a současně subjektu, který sdružuje i zmnožuje hmotné i nehmotné statky jako svou přirozenou snahu po zachování existence a zamýšlené úrovni života. b) možnosti účasti občana na společenské aktivitě (politická) – politická práva jsou základem ústavní demokracie. Zajišťují člověku účastnit se na výkonu veřejné moci, sdělovat názory na záležitost veřejného života, kontrolovat nositele rozhodování veřejných záležitostí (zejména státní orgány). Jsou výrazem ústavního principu suverenity lidu. Ústavy sem zařazují volební právo, právo zakládat politické strany, právo sdružovací, shromažďovací, petiční, právo účasti v referendu. c) poskytnutí práv v oblasti hospodářské a sociální – práva sociální a ekonomická mají povahu individuální, nebo kolektivní. Řadí se sem právo na práci, ochranu zdraví, na stávku, na sociální zabezpečení, na podporu v nezaměstnanosti apod. Tato práva nejsou obvyklá pro všechny ústavy.
VII. Ústavní základy soudní moci A. Ústavní pojetí soudnictví Soudnictví je součást veřejné moci a jako takové je prvkem ústavního systému. Soudy a soudnictví jsou předmětem úpravy psané ústavy i součástí systému nepsaného práva. Pro srovnání soudních systémů v ústavních systémech je typická složitost a různorodost těchto soustav. Praktický výkon soudní činnost je přitom ovlivňován druhem právních pramenů, na jejichž základě soudy judikují. Při výkonu soudnictví aplikují jednak psané právo nebo obecné právo (common law) založené na rozhodnutích soudů, zejména vyšších. B. Obecné soudy
Anglická soustava soudů se člení na soudy obecné a zvláštní (vojenské, církevní, univerzitní apod.). Soudy obecné se dělí na nižší a vyšší. Mezi nižšími jsou to soudy hrabství rozhodující v občanskoprávních věcech. Mezi vyššími soudy trestněprávní agendu rozhodují tzv. korunní soudy a občanskoprávní agendu Nejvyšší soud. Součástí Nejvyššího je Vysoký soud (a organizačně i Ústřední trestní soud ) a Apelační soud, rozhodující v občanskoprávním i trestním řízení o opravných prostředcích. Za vrchol soudní soustavy je považována Sněmovna lordů, oprávněná přezkoumávat i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soudci jsou do svých funkcí jmenováni královnou, na návrh lorda – kancléře nebo ministerského předsedy. Za soudce jsou obvykle jmenováni advokáti po určité delší praxi (fakticky ne dříve než ve 40 letech věku a při tomu odpovídající délce právní praxe). Soudy v USA se dělí především na soudy federální a soudy jednotlivých států. Soudy rozhodují též o souladnosti předpisů a rozhodnutí orgánů veřejné moci s ústavou, čili vykonávají i kontrolu ústavnosti (tzv. Judicial Review). Vrcholem soustavy je Nejvyšší soud USA působící jako soud prvního stupně (ve sporech mezi státy Unie) a jako soud dozorový nad ostatními soudy. Vrcholem soudní soustavy každého státu je nejvyšší soud. Na činnosti soudnictví se podílejí poroty, a to buď tím, že rozhodují, že obviněný bude postaven před soud nebo podílem na rozhodování v trestních a občanskoprávních věcech. Soudci federálních soudů jsou jmenováni prezidentem se souhlasem senátu. Soudci v jednotlivých státech jsou buď jmenováni nebo voleni. Soudní soustava ve Francii vychází z dělení na soudy obecné a zvláštní. Mezi soudy obecnými jsou to především soudy prvního stupně (ve věcech občanskoprávních i trestněprávních), a dále pak soudy apelační jako jediný typ soudu druhého stupně v soustavě soudů. Nejvyšší soud rozhoduje jen o mimořádných opravných prostředcích. Mezi zvláštními soudy se rozlišuje jurisdikce: - povahy občanské, např. jako soud pracovní, obchodní, sociálního zabezpečení, vyvlastnění pro případ veřejného zájmu, a další, - povahy trestní, např. jako soud obchodního loďstva, mládeže, soudy vojenské, Vysoký justiční soud. Soudci z povolání jsou jmenováni prezidentem republiky. Soudní soustava SRN je soustavou ve federalizovaném státě. Je čtyřčlánková a dělí se na: úřední, zemské, vrchní zemské soudy a Spolkový soud, které rozhodují trestní a občanskoprávní záležitosti. Vedle soustavy řádných soudů působí pracovní soudy, správní soudy, finanční soudy a sociální soudy. Tyt tvoří samostatnou soustavu s vrcholným spolkovým soudním orgánem. C. Správní soudnictví Správní soudnictví znamená zvláštní arbiterskou činnost státu, v níž soudní orgán posuzuje zákonnost činnosti (výkonné, event. normotvorné) správního orgánu. Správní soudnictví je vyčleněno do zvláštní soustavy (Francie, Itálie) nebo působí v soustavě obecného soudnictví (Velká Británie, USA). D. Ústavní soudnictví Ústavní soudnictví – touto činností rozumíme činnost, v níž se rozhoduje o dodržování ústavy všemi subjekty ústavního systému, a k tomu účelu se podává autentický výklad ústavy. Historicky první podobu má systém kontroly ústavnosti v USA jako všeobecné ústavní soudnictví, neboť jej vykonávají i obecné soudy. Jde o kontrolu konkrétní, neboť ji soud uskutečňuje v souvislosti s aplikací zákona na případ a o kontrolu následnou, neboť je uskutečňována na základě zákona platného (účinného).
Americký model vznikl zvláštním způsobem. Na bázi případu Marbury vers. Madison vztáhl Nejvyšší soud na sebe úlohu interpretace ústavy a rozhodování o tom, co ústavu tvoří. Získal tím postupně výrazné postavení v ústavním systému. Model kontinentálně evropský je systémem specializovaným, koncentrovaným a centralizovaným. Jeho činnost je založena na existenci jediného vrcholného orgánu, vyčleněného mimo soustavu obecných soudů. Tento systém je ovlivněn (podmíněn) zvláštnostmi psaného právního systému, který vychází z vertikální hierarchie právních předpisů a z vrcholné úlohy státu jako tzv. základního zákona. Na tom je založena myšlenka posuzování souladnosti zákonů a jiných právních aktů s textem základního zákona. Není-li z textu ústavy například vzhledem k její obecnosti zřejmý její obsah, musí jej ústavní soud interpretovat, konkretizovat. Ústavní soud je v evropském kontinentálním pojetí orgánem zvláštního soudního typu a existuje jako samostatný ústavní orgán, nazývaný obvykle jako „ústavní soud“, nebo Spolkový ústavní soud (SRN), Ústavní tribunál (Polsko), Ústavní rada (Francie). Ústavní soud je ustavován jinými nejvyššími ústavními orgány a to: - parlamentem (Spolkovým sněmem a Spolkovou radou v SRN), - hlavou státu (prezidentem ČR se souhlasem Senátu, králem v Belgii, Španělsku), - několika ústavními a jinými subjekty (ve Francii – prezident republiky, předseda Národního shromáždění, předseda Senátu a členy jsou též bývalí prezidenti, v Itálii též vrcholnými soudními instancemi). Složení ústavních soudů je většinou dáno ústavně pevným způsobem (např. SRN dva senáty po 8 soudcích, v Itálii a ČR jej tvoří plénum 15 soudců, ve Španělsku 12 soudců). Ústavní rada Francie může mít pohyblivý počet v závislosti na účasti bývalých prezidentů republiky v její činnosti. Funkční období soudců ústavního soudu je buď vymezeno jmenovací periodou (v Portugalsku 6 let, ve Francii a Španělsku 9 let, v ČR 10 let, v SRN 12 let), nebo není vymezeno periodou a končí dosažením určitého věku soudce (v Rakousku a Belgii 70 let). Může být též stanoveno věkové rozmezí pro výkon soudce (v SRN 40 až 68 let). Ústavní systémy také různě připouštějí (v Rakousku), nebo nepřipouštějí (v SRN) možnost obnovy mandátu pro tutéž osobu. Ústavní soudy rozhodují: 1. o souladu obecně závazných právních předpisů s ústavou. Ve federacích má tato kontrola dvě úrovně – mezi předpisy federálními a mezi předpisy federace a republik, např. v bývalé ČSFR. Tato kontrola může být preventivní nebo následná podle toho, v jaké fázi zákonodárného procesu se o souladu rozhoduje, jestli před vyhlášením normy nebo v čase její účinnosti. Preventivní kontrola může být pouze abstraktní, při níž se soulad normy s ústavou posuzuje bez ohledu na její užití na konkrétní případ. Následná kontrola může být abstraktní nebo konkrétní. 2. o sporech mezi nejvyššími ústavními orgány. Každý ústavní orgán má určité ústavní postavení dané okruhem věcné působnosti. V tom smyslu může v ústavní praxi vzniknout otázka, který ústavní orgán má ve věci rozhodnout (spor pozitivní) nebo neměl rozhodnout (spor negativní). 3. o sporech vyplývajících z federativního uspořádání. V rozhodování federálního státu nebo též jednotlivého členského státu bylo zasaženo do působnosti druhého subjektu (typické v SRN mezi Spolkem a zeměmi, v Itálii mezi státem a oblastmi). 4. o sporech mezi nejvyššími orgány územní samosprávy, o rozsah kompetencí (v ČR) nebo pro porušení práva na samosprávu (v SRN). 5. o věcech volebních a mandátových, a to ve sporech: - o platnost mandátu poslance, - o platnost volby prezidenta, - o výsledek lidového hlasování či iniciativy. 6. o ústavní odpovědnosti ústavních činitelů – prezidenta, členů vlády,…
7. o ústavnosti (zákonnosti) činnosti politické strany či o ústavnosti pozastavení její činnosti (SRN, ČR). 8. o záležitostech vyplývajících ze vztahů aktů mezinárodního práva a ústavy a jiných „vnitrostátních“ předpisů, resp. o způsobu realizace aktů mezinárodního práva (Rakousko, ČR). 9. o výklad, čili nalézání smyslu a obsahu ústavní normy s cílem abstraktního využití „pro futuro“ nebo v konkrétní situaci, tedy aplikovaně na případ. 10. o tzv. ústavních stížnostech jako právních prostředcích ochrany základních (ústavně nebo mezinárodními pakty) stanovených práv a svobod fyzických, resp. právnických osob. Ústavní stížnost je zpravidla uplatnitelná po vyčerpání řádných procesních prostředků ochrany občana a má tedy následný charakter. Ústavní stížnost tam, kde existuje, se stává stěžejní činností ústavního soudu. Nápad věcí s užitím ústavní stížnosti tvoří přes 90% judikatury ústavního soudu, a tím značně juridizuje jeho činnost a přibližuje ji soudům obecným.
VIII. Místní správa a samospráva Předpokladem organizace systému veřejné moci v místech je existence systému administrativně územního členění země (státu). Většina současných států má zpravidla dvou-, tří-, nebo čtyřčlánkovou soustavu. Na základní úrovni bývá obec, město či městský obvod. Vyššími články jsou pak okresy, kraje, provincie nebo regiony. V závislosti na tom, jak je vykonávána centrální moc (správa) v místech, resp. jaké mají postavení místní samosprávné instituce se rozeznává: a) kontinentální systém veřejné moci v místech a b) angloamerický systém veřejné moci v místech. ad a) Ve většině států kontinentální Evropy je systém veřejné moci v místech založen na podřízenosti nižších článků vyšším. Existuje vertikálně organizovaný systém orgánů státní správy, jejichž prostřednictvím se uplatňuje vládní moc v místech a je vykonávána teritoriální státní správa. Orgány teritoriálně organizované centrální správy jsou jmenovány shora vyššími nebo přímo centrálními orgány státní správy. V místech souběžně s centrální správou působí volená místní samospráva (buď v jednom nebo více článcích), zpravidla zejména v obcích a městech. Orgány místní samosprávy disponují řadou samostatných pravomocí – správa výstavby v obci, veřejný pořádek v místě, místní daně a poplatky. Vzhledem k souběžnosti (paralelnosti) i prolínání dvou typů výkonu moci v místech se tento systém nazývá „dvoukolejným“ systémem. Francie se člení na regiony, departementy, okresy (arrondissement), kantony a obec (la commune). Orgány místní samosprávy jsou prefekti (v departementech) a podprefekti (v okresech). Tito funkcionáři jsou přímými zástupci vlády v departementech a okresech. Za územní samosprávné korporace jsou považovány regiony, departementy a obce. Samosprávnými orgány jsou přímo volené generální rady v departementech, regionech a obecní rady v obcích. V čele obecní rady je jí volený starosta. Starosta je v určitých věcech podřízen vyššímu orgánu státní správy, zejména prefektovi a podprefektovi. ad b) Angloamerický systém je systémem decentralizovaným. V základních článcích působí přímo volené orgány, resp. volení úředníci. Tyto orgány nejsou podřízeny správním úřadům. Velká Británie je členěna na hrabství (counties) a na obvody městské nebo venkovské. Ve venkovských obvodech jsou farnosti. Ve všech jednotkách jsou voleny rady, které ustanovují svého předsedu (chairman) nebo starostu (mayor). rada ustanovuje též výkonný aparát. Pravomoc rady je podstatně širší než u kontinentálního systému – týká se veřejných služeb v místě, místních investic, daní apod.
Hlava čtvrtá Zvláštní část
Oddíl první: Ústavní právo České republiky I. Vývoj československé ústavy § 1 Rysy čs. ústavního vývoje § 2 Etapizace čs. ústavního vývoje Ve vnitřním vývoji Československa lze doložit několik etap ústavního vývoje: 1. období tzv. Prozatímní ústavy z roku 1918 2. obdobní po přijetí Ústavy ČSR z roku 1920 (v zásadě do r. 1938, resp. 1939, kdy byla po tzv. Mnichovu legislativa svěřena exekutivě), 3. období tzv. Prozatímního zřízení Londýnského a postupná obnova demokratické ústavnosti na pozadí postupu osvobozování ČSR, 4. období 1945 až 1948, zejména charakterizované vytvořením Ústavodárného shromáždění a přípravou nové ústavy, 5. období platnosti Ústavy 9.května (1948 až 1960), 6. období platnosti Ústavy ČSSR do roku 1968, 7. období federativní ČSSR na základě změn vnesených do ústavního systému zásadní novelizací Ústavy z roku 1960 v roce 1968, 8. období tzv. přechodného ústavního systému, jehož součástí je obnova politické demokracie, tržního hospodářství a panství práva, včetně pokusu o nové státoprávní uspořádání, jež vedl k defederalizaci systému (od roku 1989 do zániku Československa). Máme tři komplexní ústavy – 1920,1948 a 1960, ústavní zákon o čs. federaci 1968, jakož i ústavní dokumenty po roce 1989. Při pohledu na ústavní dějiny Československa, pokud odmyslíme období nesamostatnosti a zahraničního provizoria legitimní čs. moci (1939 až 1945), československá forma vlády v zásadě prošla dvěma typy, a sice jako: a) parlamentní forma vlády se zvláštním postavením prezidenta (léta 1920 až 1938, 1945 až 1948, 1990 až 1992), forma vlády však byla víceméně podřízena politické soutěži stran na centrální i místní úrovni, místa členů vlády se obsazují v souvislosti s volbami nebo politickými dohodami, b) tzv. úplné moci parlamentu, podřízeného politické direktivě při zachování některých formálních prvků dělby moci, v tomto sytému dochází k etatizaci monopolní strany při faktické definitivě konkrétního personálního seskupení (např. zvolené politbyro), etatizace se projevuje postupně obyčejovým spojováním funkce generálního tajemníka strany a prezidenta republiky.
§ 3 Vnitřní a vnější režim ústavy § 4 Vnější souvislosti ústavního vývoje
II. Ústavní aspekty rozdělení Československa § 1 Ústavní situace 1989 až 1992 V letech 1989 až 1992 přijaly parlamenty (Federální shromáždění, Česká národní rada, Slovenská národní rada) řadu ústavních zákonů, které znamenaly postupné a obsahově podstatné změny ústavy. Byla přijata Listina základních práv a svobod občanů (leden 1991), byl přijat ústavní zákon o Ústavním soudu ČSFR a zákon o jeho organizaci a řízení před ním, zákon o politických stranách, jenž založil pluralitní demokracii. § 2 Postup dělení Československa Ústavním základem dělení Československa jsou ústavní zákony ze dne 13.11.1992 o dělení majetku ČSFR mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, a poté ze dne 25.11.1992 o zániku ČSFR. Ústavněprávní zvláštností situace ČSFR v době od 01.10.1992 do 31.12.1992 byla odlišná výchozí ústavní pozice obou subjektů. Slovenská republika přijala svou ústavu s účinností již od 01.10.1992. Podle jejího textu šlo o ústavu nefederovaného, tedy samostatného státu. Došlo tak ke zvláštní a ústavně rozporné situaci, kdy československá federace de iure stále ještě existovala, ale Slovenská ústava platná od září 1992 de facto konstatovala samostatnost Slovenska. Realitou tohoto období byl tehdy v Československu rozpor mezi ústavními systémy federálním a slovenským, kdy se každý z těchto ústavních systémů považoval za prioritní. Ve své podstatě to byl stav konkurujícího „ústavního dvouvládí“. Česká ústava jako ústava nového a samostatného českého státu byla přijata dne 16.12.1992 s účinností od 01.01.1993. § 3 Dělení majetku ČSFR Zvláštností postupu dělení Československa je, že ústavní zákon o dělení majetku předcházel rozhodnutí o samostatném rozdělení a reálné dělení majetku prakticky začalo také před tímto datem (např. v oblastech armády, dopravy). Ústavně stanoveným principem dělení majetku byl princip územní, podle něhož přechází majetek na ten nástupnický stát, na jehož území se nachází. U nemovitých věcí to platilo absolutně, u movitých věcí tehdy, když tyto tvořily příslušenství nemovitosti. Nešlo-li uplatnit řečenou zásadu, platila zásada dělení podle počtu obyvatel, podle níž se majetek dělí dle poměru dvě ku jedné (Česká republika versus Slovenská republika). Stejná zásada platila i pro hrazení finančních závazků bývalé ČSFR vůči cizině.
III. Ústavní pořádek České republiky Ústava České republiky, neboli ústavní zákon č. 1/1993 Sb., vnáší do českého právního řádu pojem „ústavní pořádek České republiky“ (srov. čl. 3 10 a 112 11 Ústavy). 10
1/1993 Sb.
Ústava České republiky nepodává definici tohoto pojmu, z čl. 112 12 však lze odvodit, že tento pojem je míněn jako souhrn určitých ústavních zákonů a dalších Ústavou výslovně jmenovaných pramenů ústavního práva. Článek 3 Ústavy jako by před závorkou za součást ústavního pořádku jmenuje Listinu základních práv a svobod. Ústava České republiky tak netvoří jediný dokument upravující tradiční ústavní matérii, ale tvoří ji nejméně dva tyto prameny ústavního práva (tedy Ústava a Listina). V čl. 112 se vyjmenovává, co z dosavadních předpisů tvoří ústavní pořádek České republiky. Ústavní pořádek České republiky tvoří: - Ústava České republiky, - Listina základních práv a svobod, - ústavní zákony České národní rady přijaté po 6.červnu 1992, - ústavní zákony přijaté podle nové Ústavy, - ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění ČSSR a České národní rady upravující státní hranice České republiky. Listina nemá definovanou právní sílu, ale ze skutečnosti, že ji Ústava zařazuje do ústavního pořádku (čl. 3, resp. čl. 112, odst. 1), zřejmě vyplývá, že je ji třeba posuzovat jako normu téže úrovně, jakou má ústavní zákon. I její změna by se tudíž musela uskutečňovat ústavním zákonem (viz. čl. 9 odst. 1 Ústavy 13 ) a nikoli pouze zákonem běžným. Součást ústavního pořádku České republiky tak dále jsou např. den Ústavou přijatý a pořadově až po ní publikovaný ústavní ČNR o opatření souvisejících se zánikem ČSFR č. 4/1993 Sb., jakož i ústavní zákon ČNR č. 29/1993 o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR. Čl. 3 [Odkaz na Listinu] Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. 11
1/1993 Sb. Čl. 112 [Ústavní pořádek] (1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. 12
1/1993 Sb. Čl. 112 [Ústavní pořádek] (1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. 13
1/1993 Sb. Čl. 9 [Změna ústavy] (1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
IV. Kontinuita a diskontinuita při vzniku České republiky § 1 Kontinuita a diskontinuita státní § 2 Kontinuita a diskontinuita územní § 3 Kontinuita a diskontinuita právní Ústavní zákon ČNR č. 4/1992 Sb., ve svém čl. 1 14 přebírá právní řád ČSFR. Lze tedy hovořit o kontinuitě právního řádu s určitými podmínkami stanovenými v ústavním zákoně. Ústavní zákon totiž dále také stanoví pravidlo pro posuzování rozporu mezi převzatým federálním předpisem a právním předpisem České republiky téže právní síly vydaným před zánikem ČSFR. V případě eventuální rozporu těchto právních norem má přednost právní předpis České republiky.
V. Ústava České republiky, charakteristika, struktura Z hlediska formální struktury se Ústava skládá z preambule a osmi hlav členěných do 113 článků. Podstatnou část Ústavy tvoří úprava struktury státní moci členěné (i formálně) na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (viz hlavy druhá až čtvrtá). Dále pak jsou upraveny Nejvyšší kontrolní úřad (hlava pátá), Česká národní banka (hlava šestá) a územní samospráva (hlava sedmá). v ustanoveních přechodných a závěrečných (hlava osmá) se pak řeší kontinuita státní moci a kontinuita či diskontinuita ústavnosti České republiky.
VI. Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod je dokument zakotvený v právním řádu bývalé ČSFR prostřednictvím ústavního zákona Federálního shromáždění ČSFR č. 23/1991 Sb., kterým se tato Listina uvozuje. Jakou součást ústavního pořádku České republiky ji jmenuje Ústava České republiky, a jako součást ústavního pořádku vyhlašuje usnesení Předsednictva České národní rady z 16.12.1992 pod č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod je pramenem ústavního práva a závaznou normou. Listina základních práv a svobod upravuje práva člověka a občana. V tom smyslu zakotvuje: - lidská práva a základní svobody (hlava II.) 14
4/1993 Sb. Čl. 1 [Transformace právního řádu] (1) Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní.
-
práva národnostních a etnických menšin (hlava III.) hospodářská, sociální a kulturní práva (hlava IV.) právo na soudní a jinou právní ochranu (hlava V.)
Obecná ustanovení Listiny jsou základem jak pro jakoukoli normotvornou činnost státu (resp. veřejné moci), tak pro interpretační a rozhodovací činnost Ústavního soudu České republiky.
VII. Ústava České republiky a mezinárodní právo Stát je faktickou součástí mezinárodního společenství států, a tak či tak vstupuje do vztahů mezinárodněprávních. V tom smyslu vnitřní právní systém nutně reaguje na normy mezinárodního práva, a to činí v prvé řadě ústava jako vnitrostátní norma nejvyšší právní síly. Z hlediska vztahu vnitřního právního systému a mezinárodního právního systému se užívá tradiční dělení na monistickou a dualistickou koncepci, podle kritéria, zda jde o jeden systém, v němž má jedna ze součástí prioritu anebo jde o dva oddělené systémy, a má-li být mezinárodní použit uvnitř, vyžaduje si transformaci různého charakteru. Zhodnocení Ústavy České republiky z řečeného hlediska dovádí k názoru, že Ústava obsahuje některé prvky otevřenosti vůči mezinárodnímu právu, a to materiálněprávnímu a procesněprávnímu, částečně i institucionálnímu („nadnárodním institucím“), tím, že: - upravuje přímou závaznost určitého druhu mezinárodních smluv, tedy smluv ratifikovaných, vyhlášených, týkajících se lidských práv a základních svobod (čl. 10 15 ), - takto akceptované mezinárodní smlouvy jako by inkorporuje do vnitřního právního, resp. konkrétněji do ústavního systému na roveň ústavním zákonům a vytváří z nich tak materiálněprávní závazný základ pro obsah norem nižší právní síly, které s mezinárodní smlouvou musejí být v souladu, - svěřuje Ústavnímu soudu rozhodovat o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné (to je dále konkretizováno zákonem o Ústavním soudu). Ústava České republiky tak v zásadě nepřenáší část suverenity státu na mezinárodní instituce, přímou závaznost uznává pouze u určitého druhu mezinárodních smluv, jež však ad hoc v historii byly nebo budou svrchovanými orgány a Parlamentem uznány, jak to přímo předpokládá čl. 39 odst. 4 Ústavy. Lze proto dovodit, že tedy i o jakékoli formě postoupení kompetence státu na nadnárodní instituce či k jinému typu závaznosti by muselo být přijato rozhodnutí Parlamentu. Ústava České republiky tedy případné nadnárodní sdružování republiky výslovně neupravuje, ale také mu nezabraňuje.
Oddíl druhý: Instituce ústavního systému České republiky 15
1/1993 Sb. Čl. 10 [Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
I. Český stát a jeho forma § 1 Forma českého státu Z textu Ústavy a společenské situace, v níž se obsahově rodila po ústavněprávním rozdělení Československa a na základě doktrín, které byly aplikovány pří formulaci jejího textu, lze dovodit tyto základní charakteristiky českého státu. V tom smyslu je český stát: - svrchovaný a samostatný - jednotný a unitární (s územní samosprávou) - republikánský - demokratický - právní Svrchovanost a samostatnost Prohlášení o svrchovanosti České republiky se opírá o preambuli Ústavy a čl. 1 Ústavy. Jednota a unitarita Dnem 01.01.1993 není Česká republika částečně navazující (kontinuující) na státnost československou již součástí federace, ale je unitárním státem. Unitarita České republiky je doplněna principem územní samosprávy – hlava sedmá Ústavy, do níž může stát zasahovat jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona a zákonem stanoveným způsobem (čl. 101 odst. 4 Ústavy 16 ). Republikánská forma Pokud se v preambuli Ústavy hovoří o věrnosti dobrým tradicím státnosti československé, pak jde též o návaznost nové České republiky na republikánskou formu státu. Republikánský princip je ústavně zvýrazněn koncepcí dělby moci a garantován představiteli všech tří mocí, tedy poslanci, členy vlády, prezidentem, kteří ve svém slibu přísahají věrnost republice. Demokratický stát Ústava České republiky zdůrazňuje demokratickou doktrínu jako základ České republiky. Určitou obecnou definici této doktríny lze nalézt v Preambuli, kde se konstatuje, že jde o stát založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti.
16
1/1993 Sb. Čl. 101 [Zastupitelstvo] (4) Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Demokratický základ státnosti a svoboda jednotlivce jako předpoklad demokratického režimu jsou též součástí Listiny základních práv a svobod. Listina vedle proklamace zásady demokracie především vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii či náboženské vyznání (čl. 2 odst. 1) Způsob výkonu demokracie je upraven zejména v hlavě druhé Ústavy o moci zákonodárné založené na zásadě, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním (čl. 6 Ústavy). Ústavní princip demokracie myšlenkově rozvinul i Ústavní soud. Spojuje jej s pojetím doktríny „ústavního státu“, v němž podle něho nejsou právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, a tím ani zákona, protože „zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava považuje za nedotknutelné“. Právní stát Prameny ústavního práva České republiky užívají na několika místech pojmu právní stát, jímž charakterizují vzniklou Českou republiku. Doktrína právního státu vznikla historicky (Rechtsstaat) a doznala svého vývoje. V užším slova smyslu je chápána jako doktrína, v níž stát dává právo a je tímto právem vázán. Z teoretického hlediska lze vymezit atributy právního státu v jeho současném moderním pojetí. Právní stát charakterizují tyto principy: - právo reguluje, vytváří meze, v nichž je dovoleno všechno, co není zakázáno (čl. 2 odst. 4 Ústavy 17 ), - stát je vázán svými zákony a může jen to, co mu ústava nebo zákon výslovně ukládají (čl. 2 odst. 2 Listiny 18 ), - ústavní systém je založen na dělbě moci, vylučující usurpaci moci jedinou z nich (hlava 2 až 4 Ústavy) - v ústavním systému existuje nezávislá soudní moc, povolaná k ochraně ústavnosti, práv a k rozhodování o vině a trestu za trestné činy (hlava 4 Ústavy, resp. hlava 5 Listiny). Za související doktrínu lze považovat filozofii tzv. ústavního státu jako myšlení koncipující zvláštní roli ústavy jako systémového a obsahově principiálního dokumentu, jež pozitivní právo podřizuje objektivním základním hodnotám demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří.
17
1/1993 Sb. Čl. 2 [Státní moc] (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 18
2/1993 Sb. Čl. 2 [Státní moc] (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
§ 2 Státní území a státní hranice Území státu lze pojímat jako prostor, plochu ve smyslu „horizontálním“, vymezenou státní hranicí, tedy čarou určenou vytyčením (demarkací). Území má však i aspekt „vertikální“ čili je svrchovaností státu nad podzemními prostorami (nerostné bohatství, zdroje energie), ale i nadzemní (tzv. vzdušný prostor), jež může být omezena mezinárodními dohodami, např. o možnosti užívat vzdušných koridorů pro lety civilních letadel apod. § 3 Státní občanství Pojem státního občanství Státní moc se uplatňuje na určitém prostoru (území) a vůči všem subjektům. Stát je taktéž v určitém vztahu s osobami, které na území pobývají. Zvláštní kvalitou tohoto vztahu je příslušnost osob k danému státu zvaná státní občanství. Jde o relativně stabilní vztah, jehož vznik a zánik je vázán obvykle na splnění podmínek stanovených zákonem (čl. 12 odst. 1 Ústavy 19 ). Ústavní základy Listina základních práv a svobod jako součást ústavních základů poskytuje občanovi celý katalog práv a svobod, pokud se některé z nich nevztahují na cizince, pak to musí Listina výslovně určit (čl. 42 odst. 2 20 ). Pouze na občana České republiky se podle Listiny vztahuje: 1. neomezené vlastnické právo (čl. 11 odst. 2 21 ), 2. právo svobodného vstupu na území České republiky (čl. 14 odst. 4 22 ), 19
1/1993 Sb. Čl. 12 [Státní občanství] (1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. 20
2/1993 Sb. Čl. 42 [Pojem občana] (2) Cizinci požívají v České republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. 21
2/1993 Sb. Čl. 11 [Vlastnické právo] (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 22
2/1993 Sb. Čl. 14 [Svoboda pohybu a pobytu] (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.
3. zákaz nucení k opuštění vlasti (čl. 14 odst. 4 23 ), 4. právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich (čl. 20 odst. 2 24 ), 5. právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců (čl. 21 odst. 1 25 ), 6. právo přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 26 ), 7. právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny (čl. 23 27 ), 8. právo na hmotné zajištěni v situaci, kdy občana nemůže získávat prostředky na své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 28 ),
23
2/1993 Sb. Čl. 14 [Svoboda pohybu a pobytu] (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. 24
2/1993 Sb. Čl. 20 [Právo sdružovací] (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. 25
2/1993 Sb. Čl. 21 [Volební právo] (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. 26
2/1993 Sb. Čl. 21 [Volební právo] (4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. 27
2/1993 Sb. Čl. 23 [Právo na odpor] Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. 28
2/1993 Sb. Čl. 26 [Svoboda povolání] (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
9. právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci i při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1 29 ), 10. právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění (čl. 31 30 ), 11. právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách (čl. 33 odst. 2 31 ), 12. práva národnostních a etnických menšin (čl. 25 32 ). Režim státního občanství České republiky V návaznosti na čl. 12 odst. 1 33 Ústavy České republiky upravuje koncepci českého občanství zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.
29
2/1993 Sb. Čl. 30 [Hmotné zabezpečení] (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. 30
2/1993 Sb. Čl. 31 [Ochrana zdraví] Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. 31
2/1993 Sb. Čl. 33 [Vzdělání] (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. 32
2/1993 Sb. Čl. 25 [Práva menšin] (1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon. (2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. 33
1/1993 Sb. Čl. 12 [Státní občanství] (1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.
Federativní čs. stát měl od 01.01.1969 dvojí státní občanství, a to státní občanství republikové a státní občanství československé. Státní občanství České republiky se nabývá: 1. narozením, jestliže je alespoň jeden rodič státním občanem České republiky, nebo v případě, že jsou oba rodiče bezdomovci, alespoň jeden z nich musí mít trvalý pobyt na území České republiky a dítě se narodí na jejím území, 2. určením otcovství, jestliže jde o dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem České republiky. V této situaci se dítě stává státním občanem ČR dne souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství, 3. nalezením na území České republiky, kdy fyzická osoba nalezená na území České republiky je jejím státním občanem, pokud se neprokáže, že nabyla narozením státní občanství jiného státu, 4. prohlášením, což platí pro státního občana ČSFR, který neměl státní občanství žádného ze států čs. federace, 5. udělením na žádost za současného splnění podmínek, kdy fyzická osoba: - má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň 5 let, - prokáže, že byla propuštěna ze svazku cizího státu, nebo která nabytím státního občanství pozbude dosavadní cizí státní občanství, nejde-li o bezdomovce, - nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, - prokáže znalost českého jazyka. Státního občanství České republiky se pozbývá: 1. propuštěním ze státního svazku Českého republiky, a to na vlastní žádost, jestliže občana nemá na území trvalý pobyt a prokáže-li, že nabyl státního občanství cizího státu před 01.01.1993 nebo mu bylo cizí státní občanství přislíbeno, o tomto propuštění rozhoduje příslušný okresní úřad podle místa trvalého bydliště nebo náhradně Obvodní úřad v Praze 1. 2. prohlášením o vzdání se státního občanství, což může učinit občan, který se zdržuje v cizině alespoň po dobu 10 let, a to před zastupitelským úřadem České republiky v cizině. Tento pak vydá fyzické osobě doklad o pozbytí státního občanství České republiky, 3. nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost. Výjimkou je, když cizí státní občanství bylo nabyto v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Vzhledem k zániku společného československého státu zákon umožňuje občanům Slovenské republiky zvláštní podmínku pro volbu Českého občanství, a to prohlášením učiněným nejpozději do 31.12.1993. Takto lze nabýt občanství, jestliže tato osoba má na území České republiky nepřetržitý pobyt alespoň po dobu dvou let a předloží-li doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky s výjimkou případů, kdy prokáže, že o toto propuštění požádal a nebylo jí vyhověno do 3 měsíců, a současně před okrasním úřadem prohlásí, že se vzdává státního občanství Slovenské republiky. Zákon též vyžaduje, aby tato osoba nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin. Státní občan Slovenské republiky, který nemá trvalý pobyt na území České republiky, ani Slovenské republiky, může žádat o české státní občanství, jestliže před odchodem do ciziny měl na jejím území poslední trvalý pobyt, nebo je-li alespoň jeden z jeho rodičů občanem České republiky. I zde platí nutnost předložit doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Stanou-li se oba rodiče občany České republiky, následují jejich občanství i děti mladší 15 let, které rodiče ve svém prohlášení uvedou, a to i kdyby žil jen jeden z rodičů.
Prohlášení se činí u okresního úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu, popřípadě podle místa posledního trvalého pobytu na území České republiky, v cizině před zastupitelským úřadem České republiky. Do 31.12.1993 je možné udělit státní občanství České republiky i nezletilému státnímu občanu Slovenské republiky staršímu 15 let, je-li alespoň jeden z jeho rodičů státním občanem České republiky, nebo jde-li o fyzickou osobu, jejíž manžel je státním občanem České republiky, pokud má žadatel na území České republiky trvalý pobyt a byl propuštěn, resp. požádal o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky.
II. Ústavní základy postavení člověka a občana § 1 Listina jako právní akt Platný zákon o Ústavním soudu v čl. 148 odst. 2 34 „rozhodl“ o materii Ústavy tím, že Listinu a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, definuje jako hmotněprávní zdroj ústavnosti závazný pro vnitřní právo České republiky. Listina je tedy ex lege juridizována a je nezbytné se na ni pohlížet jako na normativní akt, resp. jako na komplex právních norem sui generis. Listina v zásadě obsahuje právní principy a ani tyto nejsou stejnorodými. V tom smyslu lze v Listině vidět jako principy všeobecné, jež se vztahují k celé koncepci Listiny a právního řádu, tak „konkrétnější“, jež se vztahují k určité části Listiny. Listina také může sama založit situace, na něž se Listinou stanovené právo nevztahuje. Listina tedy určuje jakousi výjimku z pravidla. Tím také řeší meze užitelnosti definovaného práva (např. čl. 9 odst. 2 35 o výjimkách ze zákazu nucených prací nebo služeb). § 2 Lidská práva a základní svobody 34
182/1993 Sb. § 148 [Vázanost ústav. a mezinár. předpisy] (2) Při zjišťování, zda byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, vychází Ústavní soud z Listiny základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. 35
2/1993 Sb. Čl. 9 [Nucené práce a služby] (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
Způsobilost mít práva Listina ve svém čl. 5 36 garantuje každé fyzické osobě postavení v právním systému tím, že ji činí způsobilost mít práva. Tato způsobilost je bezpodmínečná, není vázána na žádné podmínky. Právo na život Předpokladem toho, aby se člověk stal členem společnosti je, aby se narodil a mohl fyzicky prosperovat. V právem regulované společnosti k tomu přistupuje i právní garance ochrany tohoto života. Listina v souladu s mezinárodními pakty tak utvrzuje právo na život (čl. 6), jež navíc posiluje nepřípustností trestu smrti a možností chránit nascitura před potratem. (z dikce „lidský život je hoden ochrany již před narozením“ – nevyplývá právní závazek k zákazu potratů). Z Listiny též vyplývá obecná možnost připustit zákonem jednání, jež by fakticky ohrožovala život, ale v kontextu s okolnostmi by nebylo považováno za trestné, např. tzv. nutná obrana podle trestního zákona. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena Listina je pro zákonodárce skutečným základním zákonem a záleží na zákonech občanském a trestním i trestním řádu, jakým způsobem určují meze nedotknutelnosti osoby a soukromí. Listina tedy nepředpokládá, že v podmínkách právního státu jde o absolutní, tedy nijak neomezovanou integritu individua. Listina však požaduje, aby omezení: - stanovil pouze zákon (čl. 7 37 a čl. 4 odst. 2 38 Listiny), - šetřilo podstatu a smysl základního práva a svobody (čl. 4 odst. 4 39 ), 36
2/1993 Sb. Čl. 5 [Způsobilost] Každý je způsobilý mít práva. 37
2/1993 Sb. Čl. 7 [Nedotknutelnost osoby] (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. 38
2/1993 Sb. Čl. 4 [Zákonná omezení] (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. 39
2/1993 Sb. Čl. 4 [Zákonná omezení] (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
-
nebyla zneužita k jiným účelům, než ke kterým byla stanovena.
Osobní svoboda Listina určuje principy a meze trestního práva pro - stíhání (čl. 8 odst. 2 40 ), pro něž musejí být důvody a způsob stanoveny zákonem, - zadržení (odst. 3 41 ) obviněného nebo podezřelého z trestného činu, což je možné učinit pouze na základě zákona. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudci. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu, - zatčení (odst. 4 42 ) obviněného je možné pouze na písemný odůvodněný příkaz soudce. I zde platí postup soudce jako při zadržení dle odst. 3. Interpretační výklad Ústavního soudu – podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické společnosti, a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a demokratických hodnot. Zákaz nucených prací nebo služeb Ve smyslu omezení ústavní zásady Listina vyjímá uplatnění této zásady na: - práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest odnětí svobody, - vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem místo povinné vojenské služby, - službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožují životy, zdraví nebo značné majetkové škody, - jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
40
2/1993 Sb. Čl. 8 [Osobní svoboda] (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. 41
2/1993 Sb. Čl. 8 [Osobní svoboda] (3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. 42
2/1993 Sb. Čl. 8 [Osobní svoboda] (4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.
Obecnou definici pojmu „nucené práce“ podává judikatura Ústavního soudu, v níž se akcentuje skutečnost, že nucenou prací je veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankce vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných subjektů. Jde tedy zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Právo na zachování lidské důstojnosti člověka, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména Ve smyslu čl. 10 43 Listina poskytuje každému právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, aby byl chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Občanský zákoník v tomto smyslu chrání především písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy, týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy. Jejich použití (zřejmě nejen publikaci) zákon váže na svolení dotyčné osoby. Svolení není třeba, použijí-li se zmíněné materiály k úředním účelům a pro tiskové, rozhlasové zpravodajství, pokud to však není v rozporu s oprávněnými zájmy občana. Chráněná osoba má zejména právo se domáhat, aby bylo upouštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, event. náhrada nemajetkové újmy v penězích. O výši náhrady rozhoduje soud. Podstatné dále je, že právo na ochranu osobnosti nezaniká se smrtí, ale mohou se jej domáhat i manžel, děti nebo rodiče. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, může vzniknout i majetková újma vyjádřitelná v penězích, jejíž náhrada může být uplatňována vedle nároku na ochranu osobnosti. Právo vlastnictví Listina základních svobod upravuje vlastnictví jako právo vlastnit majetek. Listina jako typická obecná ústavní norma nevymezuje obsah vlastnického práva ani jej nedefinuje. Předpokládá aktivní činnost zákonodárce, například při konkretizaci výlučnosti určitého předmětu vlastnictví v rukou státu, obce nebo právnické osoby. Listina především stanoví, že obsah a ochrana vlastnického práva kteréhokoli subjektu je ze zákona (zákonů) stejná. Listina pouze umožňuje, aby zákony stanovily případné vlastnictví určité věci v rukou státu, obce či právnické osoby z důvodů zájmu společenského, hospodářského či veřejného, nebo z důvodu sídla v České republice.
43
2/1993 Sb. Čl. 10 [Ochrana osobnosti] (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Podrobnosti vlastnického práva upravuje zejména občanský zákoník, především co do práv a povinností vlastníka, jeho možné procesní ochrany, nabývá a pozbývání a možností vyvlastnění ve veřejném zájmu (§ 128 odst. 2). Nedotknutelnost obydlí Článek 12 44 Listina zdá tyto důvody přípustnosti domovní prohlídky, a sice: - v případě nezbytnosti ochrany života nebo zdraví osob, - v případě nezbytnosti ochrany práv a svobod druhých, - v případě odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku, - při plnění úkolů veřejné správy, je-li obydlí užívání také pro podnikání nebo pro provozování jiné hospodářské činnosti. Listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství přepravovaných zpráv Předmětem ochrany Listiny jsou: 1. listy (dopisy či obdobné technologické formy korespondence), písemnosti a záznamy, ať jsou „uschovány v soukromí nebo zasílány poštou nebo jiným způsobem“, 2. zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
Svoboda pohybu a pobytu čl. 14 45 44
2/1993 Sb. Čl. 12 [Nedotknutelnost obydlí] (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. 45
2/1993 Sb. Čl. 14 [Svoboda pohybu a pobytu] (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. (5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.
Z Listiny především vyplývá, že se každý, tedy občan a jiná osoba legálně pobývající na území (dnes území České republiky), může volně pohybovat a pobývat na kterémkoli jiném místě. Z tohoto ustanovení lze dovodit, že ani cizí osobě ani občanu České republiky nemůže být bráněno v odchodu ze země. Možné zákonné omezení svobody pohybu a pobytu je vázáno na ústavní důvody stanovené v odst. 3 46 jimiž jsou důvody: - bezpečnosti státu (aspekt převážně externí), - udržení veřejného pořádku (aspekt převážně interní), - ochrany zdraví (aspekt hygienicko ochranný a záchovný), - ochrany práv a svobod druhých (aspekt ústavněpolitický), - ochrany přírody a vymezených území (aspekt ekologický).
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby čl. 15 47 Právo svobodného projevu náboženství nebo víry čl. 16 48
46
2/1993 Sb. Čl. 14 [Svoboda pohybu a pobytu] (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. 47
2/1993 Sb. Čl. 15 [Svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání] (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. 48
2/1993 Sb. Čl. 16 [Svoboda náboženství a víry] (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.
Pokud výkon těchto práv neomezí zákon z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti, práv a svobod druhých, pak fyzická osoba může náboženství nebo víru vykonávat: - samostatně nebo s jinými, - soukromě nebo veřejně, - bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností zákon č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností. Svoboda projevu a právo na informace čl. 17 49 Listina spojuje svobodu projevu s právem na informace, čímž možnost fyzické osoby (nebo občana) funkčně se orientovat v politickém životě a podílet se na něm váže na možnost a dostatek vstupních údajů k rozhodování. Svoboda projevu úzce souvisí se svobodou myšlení (čl. 15). Listina ji chápe jako právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Obsahem práva na informace je možnost svobodně vyhledávat, přijímat nebo rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Zákonné omezení obou svobod je možné jedině opatřeními nezbytnými pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, pro veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Petiční právo čl. 18 50 Petiční právo – právo fyzických osob obracet se individuálně nebo s jinými s žádostmi, návrhy a stížnostmi na státní orgány a orgány územní samosprávy, a sice ve věcech veřejného nebo jiného 49
2/1993 Sb. Čl. 17 [Svoboda projevu] (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. 50
2/1993 Sb. Čl. 18 [Petiční právo] (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.
společného zájmu. Pojmovým znakem petičního práva je tedy veřejná nebo společenská zdůvodněnost petice. zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Petici mohou užít i právnické osoby, pokud je to v souladu s cíli jejich činnosti. Obsah petice není neomezený a petent (ti) je za její obsah zodpovědný. Zákon chrání práva druhých tím, že petice nesmí vyzývat k porušování ústavy a zákonů, popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů pro jejich národnost, rasu, pohlaví, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů anebo k násilí nebo hrubé neslušnosti. Právo shromažďovací čl. 19 51 – proveden a konkretizován zákonem č. 84/1990 Sb., který je chápe jako prostředek k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Ústavní bariérou pro jeho zákonné omezení je ochrana práv a svobod druhých, ochrana veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo bezpečnost státu, a to pouze ve vztahu ke shromážděním na veřejných místech. Listina vylučuje povolovací systém a v této souvislosti upravuje režim oznamovací. Přitom není třeba oznamovat shromáždění tzv. uzavřeného charakteru, tedy: - právnických osob pro jejich členy, pracovníky a hosty, - církví a náboženských společností v kostele nebo jiné modlitebně, včetně procesí, poutí a jiných průvodů, - občanů v jejich obydlí, - osob jmenovitě pozvaných v uzavřených prostorách (salonku, klubu a podobně). Právo sdružovací Právo svobodně se sdružovat má podle čl. 20 52 Listiny dvě formy, a to formu spolku, společnosti nebo jiného sdružení (odst. 1), resp. formu politické strany nebo politického hnutí (odst. 2). Listina odděluje obě tyto formy od státu.
51
2/1993 Sb. Čl. 19 [Právo shromažďovací] (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. 52
2/1993 Sb. Čl. 20 [Právo sdružovací]
Podle Listiny však obecné právo sdružovat se má každý, zatímco právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich má pouze občan státu. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů stanoví jako právní základ vzniku sdružení občanů registrační princip, přičemž vylučuje princip povolovací. Pro registraci sdružení se upravuje zákonné meze (§ 4), pro něž určitá sdružení nejsou povolena. Zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích (úplné znění pod č. 118/1994 Sb.) Členství ve stranách zákon váže na státního občana jako fyzickou osobu starší 18 let, jemuž je umožněno být členem pouze jedné strany nebo hnutí (§ 2 odst. 3). Právo na odpor Zvláštní ústavní i právní postavení v Listině má právo občanů postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založených Listinou, jestliže je vyloučena činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků je znemožněno (viz. čl. 23 53 Listiny). Právo podílet se na správě věcí veřejných § 3. Práva národnostních a etnických menšin Práva národnostních a etnických menšin jsou v čl. 24 54 uvedena obecnou ochranou fyzické osoby, hlásící se ke kterékoli národnostní menšině, proti újmě ze strany cizích subjektů, což je rozvinutím čl.
(1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. 53
2/1993 Sb. Čl. 23 [Právo na odpor] Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. 54
2/1993 Sb. Čl. 24 [Zákaz diskriminace] Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.
3 odst. 2 Listiny 55 o svobodě každého rozhodovat o své národnosti a o zákazu činností směřujících k odnárodňování. Listina v čl. 25 56 v zásadě zaručuje možnosti komunikace příslušníků národnostních a etnických menšin s ohledem na jazyk (informace, vzdělání), na kulturní rozvoj (rozvoj vlastní kultury, vytváření národnostních sdružení) či možnost spolurozhodovat při řešení věcí týkajících se národností. Listina nijak nevymezuje pojem národnostní či etnické menšiny, navíc neexistuje ani prováděcí zákon, který by toto učinil a Listinu konkretizoval. § 4 Práva hospodářská, sociální a kulturní Hlava IV. Listiny v čl. 26 až 35 upravuje práva fyzické osoby či občana v ekonomické sféře, v sociálních vztazích, ve sféře vzdělávací a v ekologickém zájmu. Postavení člověka v ekonomické aktivitě spojuje Listina s právem na získávání prostředků na své životní potřeby prací a s právem na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 57 ). V případě nezaviněné nemožnosti pracovního zdroje obživy je stát určen jako garant hmotného zajištění. Za významný ústavní princip je třeba považovat zakotvení principu stejných práv dětí narozených v manželství i mimo ně, stejně jako zakotvení zásady, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé
55
2/1993 Sb. Čl. 3 [Zákaz diskriminace] (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování jeho základních práv a svobod. 56
2/1993 Sb. Čl. 25 [Práva menšin] (1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon. (2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. 57
2/1993 Sb. Čl. 26 [Svoboda povolání] (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. (4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.
děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona (čl. 32 58 ). Listina stanoví bezplatné školní vzdělávání pouze v základních a středních školách (čl. 33 59 ). Pokud na základě zákona vznikne i jiná než státní škola, je jedno zda základní nebo střední, může být vzdělání úplatné. Listina nevylučuje vznik jiných než státních vysokých škol. § 5 Právo na soudní a jinou právní ochranu Hlava V. Ústavy komplexním způsobem koncipuje právo osoby na soudní a jinou právní ochranu. Toto právo je chápáno všeobecně jako právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jako souběžné právo subsumovatelné pod „jinou právní ochranu“ je i ústavní garance náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu nebo orgánu veřejné správy, resp. nesprávným úředním postupem.
III. Ústavní systém dělby moci
IV. Moc zákonodárná § 1 Charakteristika a struktura parlamentu § 2 Pravomoc a působnost parlamentu
58
2/1993 Sb. Čl. 32 [Ochrana rodiny] (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. (3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. (6) Podrobnosti stanoví zákon. 59
2/1993 Sb. Čl. 33 [Vzdělání] (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.
§ 3 Způsob usnášení Parlamentu § 4 Ústavní základ tvorby a přijímání zákonů Zákonodárnou iniciativu, tedy možnost podat závazný návrh zákona tak, aby Poslanecká sněmovna se jím musela zabývat, mají poslanec, skupina poslanců (neurčeného počtu), Senát, vláda a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku (čl. 41 odst. 2 Ústavy 60 ). V případě návrhu zákona o státním rozpočtu je subjektem zákonodárné iniciativy pouze vláda. Návrh zákona je obligatorně doručován vládě, která se k němu může do 30 vyjádřit. Jestliže tak ve lhůtě neučiní, má se za to, že s návrhem souhlasí. Vládní návrh zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry, musí být projednáván Poslaneckou sněmovnou do tří měsíců od jeho předložení. Schválený zákon je předložen Senátu k projednání. Senát ve lhůtě do 30 dnů zákon schválí či zamítne, vrátí Poslanecké sněmovně nebo vyjádří vůli se jím nezabývat, resp. se nevyjádří ve lhůtě. V posledních dvou uvedených případech platí presumpce souhlasu Senátu se zákonem. Jestliže Senát uplatní vůči zákonu veto, tedy jej zamítne, pouze tím pozastaví přípravu normy (sistuje), neboť Poslanecká sněmovna může v novém hlasování nadpoloviční většinou všech poslanců zákon definitivně potvrdit. O vráceném a Senátem pozměněném zákona hlasuje Poslanecká sněmovna v novém znění a jejím možným usnesením je tento návrh přijat. V případě, že nesouhlasí se změnami, hlasuje o původním svém textu a tentokrát může být zákon nadpoloviční většinou všech poslanců definitivně přijat. Právo vrátit zákona (nikoli ústavní) s odůvodněním má taktéž prezident. Poslanecká sněmovna jej však v nepozměněném znění může nadpoloviční většinou všech poslanců potvrdit. § 5 Charakter mandátu Mandát poslance či senátora neváže Ústava odpovědností ani občanům ani politickým subjektům. Jde o mandát volný. Ústava stanoví jeho neslučitelnost s funkcí prezidenta, soudce, event. jinou zákonem stanovou funkcí. Neslučitelnost se netýká členství ve vládě.
VI. Moc výkonná § 1 Koncepce moci výkonné Ústava v hlavě třetí uceleným způsobem upravuje moc výkonnou. Pod tímto pojmem chápe tři typy orgánů – prezidenta, vládu a státní zastupitelství. § 2 Prezident republiky
60
1/1993 Sb. Čl. 41 [Zákonodárná iniciativa] (1) Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně.
Ústava jej definuje jako hlavu státu. Pojem „hlava státu“ lze chápat především jako vyjádření reprezentativnosti této funkce a ztělesněním svrchovanosti státu. Za svou činnost je prezident neodpovědný, za jeho rozhodnutí však odpovídá vláda. Prezident však nesmí jednak tak, aby bylo možné soudit, že se dopustil velezrady, tj. takové jednání prezidenta, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejím demokratickému řádu. § 3 Ustavování hlavy státu Prezident je ustavován v nepřímých volbách, a to komorami Parlamentu. Volební postup je upraven jako postupný, třífázový, pokud nejsou splněny podmínky předchozího kola (čl. 58 Ústavy 61 ). § 4 Pravomoci a působnosti prezidenta Prezident republiky má podle Ústavy četné pravomoci rozhodovací a kreační (ustavovací). Rozhodovací a kreační pravomoci a věcnou působnost prezidenta lze dělit na: a) výlučné (individuální milost, podepisování zákonů, právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu, právo vrátit zákon Poslanecké sněmovně), b) výlučné, povinné (pověření vlády, jejíž demisi přijal, prozatímním výkonem funkce), c) výlučné, ale se souhlasem jiného orgánu (jmenování soudců Ústavního soudu se souhlasem Senátu), d) výlučné vázáné návrhem (jmenování členů vlády), e) vázané na spolupodpis člena vlády za nějž odpovídá vláda (čl. 63 odst. 3 62 ). 61
1/1993 Sb. Čl. 58 [Způsob a průběh volby] (1) Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. (2) Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. (3) Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby. (4) Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. (5) Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. (6) Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. (7) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. (8) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby. 62
1/1993 Sb. Čl. 63 [Další pravomoci] (1) Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí,
§ 5 Vláda Vláda má pravomoc vydávat nařízení jako druhotný právní předpis (k provedení zákon a v jeho mezích), která podepisuje předseda vlády a její příslušný člen. Jmenovací pravomoc ve vztahu k předsedovi vlády a ministrům náleží prezidentovi, který však nemůže pominout faktickou povolební situaci při výběru kandidáta na ministerského předsedu. Ústava upravuje instituci tzv. demise vlády , tedy složení její funkce, resp. funkce ministra. Tato demise má obligatorní podobu, jestliže: - Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry, - Poslanecká sněmovna jí vyslovila nedůvěru, - se konala schůze nově zvolené Poslanecké sněmovny. V těchto případech je prezident povinen demisi vlády přijmout. Jestliže by vláda demisi nepodala, prezident ji odvolá. Ústava předvídá, že součástí výkonné moci (a nerozlišuje ústřední a vertikální) jsou vedle vlády ministerstva a jiné správní úřady. Tyto lze zřídit a jejich působnost vymezit pouze zákonem. Ministerstva a jiné správní úřady společně s orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny (čl. 79 Ústavy 63 ). § 6 Státní zastupitelství Přes zařazení v systému moci výkonné je státní zastupitelství Ústavou výslovně chápáno pouze jako orgán zastupující veřejnou žalobu v trestním řízení. To potvrzuje i prováděcí zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Státní zastupitelství může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení nebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení. Státní zastupitelství není teorií ani zřejmě ústavodárcem považováno za typický orgán výkonné moci, i když je zákonem následně přímo zařazeno do systému výkonu spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je
f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) má právo udělovat amnestii. (2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. 63
1/1993 Sb. Čl. 79 [Ministerstva] (1) Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. (2) Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon. (3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.
též služebně nadřízen nejvyššímu státnímu zástupci a nad Nejvyšším státním zastupitelstvím vykonává dohled.
VI. Moc soudní § 1 Ústavní koncepce V koncepci Ústavy se však odlišují dva typy ústavního poslání při výkonu soudní moci, a sice soudní ochrana ústavnosti (čl. 83 64 ) a poskytování ochrany právům, resp. výlučné rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 65 a násl.). V tom smyslu také Ústava rozlišuje dva typy orgánů plnících tato ústavní poslání, a sice Ústavní soud (čl. 83 až 89 a soudy (čl. 90 až 96). Zatímco Ústavní soud je v systému soudnictví orgánem výlučným, soudy (obecné) tvoří vertikální soustavu založenou Ústavou. Součástí ochrany ústavnosti jsou i vztahy založené mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy 66 , neboť jsou v hierarchii právních norem i v kompetenci Ústavního soudu položeny jako věcný určující základ pro nižší právní normy i činnost subjektů. Úkoly soudů však konkretizuje zákon o soudech a soudcích, jenž jim v § 3 svěřuje: - rozhodování o právech, povinnostech a právech chráněných zájmem fyzických a právnických osob a státu, - rozhodování o vině obžalovaného a ukládání trestů, - přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, event. jiných orgánů. Ústava v soustavě soudní moci koncipuje odlišně vázanost soudců Ústavního soudu a obecného soudu při rozhodování. V tomto smyslu je: a) soudce vázán pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 67 , a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy 68 ), 64
1/1993 Sb. Čl. 83 [Postavení] Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. 65
1/1993 Sb. Čl. 90 [Úkoly] Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. 66
1/1993 Sb. Čl. 10 [Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 67
1/1993 Sb. Čl. 10
b) soudce obecného soudu je vázán zákonem. Přitom má soudce obecného soudu možnost posoudit souladnost zákona se zákonem ústavním. V případě pochybností o souladu zákona s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu (čl. 95 Ústavy 69 ). Občanský soudní řád i trestní řád počítají s možností soudce obecného soudu dospět k závěru o nesouladnosti podústavního předpisu s ústavním, resp. podzákonného předpisu se zákonným. Soud je v zásadě kompetentní posuzovat souladnost podzákonných předpisů se zákonem, ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou závaznou pro Českou republiku (§ 109 odst. 1b OSŘ 70 ). § 2 Ústavní principy soudní moci § 3 Soudní soustava Nejvyšší soud nyní rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vrchních soudů, zaujímá stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů a rozhoduje i v jiných zákonem stanovených případech. Rozhoduje též o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území České republiky. Tvoří jej kolegia trestní, vojenské, občansko právní a obchodní.
[Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 68
1/1993 Sb. Čl. 88 [Oprávnění k návrhu] (2) Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 a zákonem podle odstavce 1. 69
1/1993 Sb. Čl. 95 [Vázanost zákonem] (1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. (2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. 70
99/1963 Sb. § 109 [Přerušení řízení] (1) Soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s plnou mocí pro celé řízení; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Stejně postupuje, jestliže tu před rozhodnutím ve věci dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. V tom případě předloží věc Ústavnímu soudu.
Vrchní soud vedle rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích (jako dřívější nejvyšší soud republiky) zaujímá stanovisko k výkladu zákonů a jiných právních předpisů ve vztahu k rozhodnutí soudů ve svém obvodu. Přezkoumává zákonnost rozhodnutí i jiných orgánů v případech stanovených zákonem, event. rozhoduje i v dalších zákonem určených případech. Vrchní soud má kolegia trestní, vojenské, občanskoprávní, obchodní a správní. Obvod Vrchního soudu v Praze zahrnuje (po zániku vojenských soudů) předpokládaně obvody krajských soudů Čech (celkem 6), obvod Vrchního soudu v Olomouci se shoduje s obvody krajských soudů v Brně a Ostravě. § 4 Ústavní postavení soudce Nezávislost soudcovská je zajištěna především neodvolatelností a nepřeložitelností. Soudcovská funkce je navíc oddělena od souběžného zastávání místa jiného ústavního činitele (prezidenta, člena parlamentu, ministra, resp. jiné funkce ve veřejné správě). Funkce soudce Ústavního soudu je navíc chráněna imunitou, obdobnou jako u poslance Parlamentu a v případě souhlasu Senátu i doživotní beztrestností. Soudce Ústavního soudu je navíc doživotně vyňat i z povinnosti vypovídat o věcech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce. Soudce je do své funkce jmenován prezidentem republiky, což je akt, který ke své platnosti vyžaduje spolupodpis podle čl. 63 odst. 3 Ústavy 71 . Prezident jmenuje i předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu. Ministr spravedlnosti jmenuje předsedy a místopředsedy vrchních soudů a krajských soudů. Funkce soudce podle § 144 72 a násl. zákonem zaniká: - odvolání, - vzdáním se funkce, - zproštěním ministrem, - ze zákona právní mocí rozsudku, jímž je soudce odsouzen za úmyslný trestný čin, - ztrátou občanství. 71
1/1993 Sb. Čl. 63 1/1993 Sb. Čl. 63 [Další pravomoci] (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. . 72
182/1993 Sb. § 144 [Usnesení o zániku funkce] (1) Pokud se v kárném řízení prokázalo, že se soudce dopustil takového jednání, že jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním Ústavního soudu a s postavením jeho soudců, a jestliže proti usnesení kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, nebyly podány námitky, anebo jestliže plénum takové usnesení potvrdilo, plénum rozhodne, zda soudci jeho funkce zaniká. Návrh na takové usnesení může podat předseda kárného senátu. (2) K usnesení podle odstavce 1 je třeba souhlasu nejméně devíti soudců. O návrhu může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň 12 soudců.
VII. Nejvyšší kontrolní úřad Podle hlavy páté Ústavy je Nejvyšší kontrolní úřad nezávislým orgánem, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Jedná se o ústavní orgán na úrovni nejvyšších státních orgánů republiky. Tato skutečnost se projevuje i v tom, že jeho prezident a viceprezident jsou jmenování prezidentem republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Rozsah kontrolní činnosti Úřadu se podle § 3 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu věcně vztahuje na: - hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi v jejich samostatné působnosti, - státní závěrečný účet, - plnění státního rozpočtu, - hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí a s prostředky, za něž převzal stát záruky, - vydávání a umořování cenných papírů, - zadávání státních zakázek. Prověřovaným hlediskem kontrolní činnost Úřadu je souladnost činností s právními předpisy, věcná a formální správnost, účelnost a hospodárnost. Výsledkem kontrolní činnosti Úřadu jsou kontrolní závěry. Tyto jsou zasílány Poslanecké sněmovně, Senátu, vládě a na požádání ministerstvům. Zákon dále neurčuje procesní váhu těchto závěrů a závazné důsledky.
VIII. Česká národní banka čl. 98 73 Podle zákona má Česká národní banka v zásadě čtyři právní pozice, kdy vystupuje: - jako ústavní orgán s úkolem pečovat o stabilitu měny, - jako právnická osoba ze zákona, nezapisovaná do obchodního rejstříku, - jako podnikatel, - jako správní úřad v rozsahu stanoveném zákony. Česká národní banka tak podle právních předpisů vystupuje buď jako orgán veřejné správy, a tudíž v nadřazeném postavení ve vztahu k ostatním subjektům, včetně subjektů podnikajících podle zvláštních předpisů (např. podle devizového zákona, živnostenského zákona) nebo jako právně rovnocenný partner v obchodních či občanskoprávních vztazích.
73
1/1993 Sb. Čl. 98 [Úkoly] (1) Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. (2) Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.
Česká národní banka jako ústavní instituce zřejmě není typickým ústavním orgánem. Funkce péče o stabilitu měny je nicméně ústavní funkcí: ČNB je ústavně nezávislá a nikomu odpovědná instituce, členy její bankovní rady jmenuje prezident republiky bez kontrasignace vládního činitele.
IX. Územní samospráva § 1 Obecné pojetí Místní samospráva je součástí veřejného práva a jako taková vyjadřuje určitý typ společného zájmu, zájmu na samoregulaci a zájmu o seberozhodování. Jako součásti veřejného práva je jejím symptomem, že je uznávána státní mocí, a tudíž stanovena ústavou či zákony (podle povahy právní kultury též obyčejovým, zvykovým právem, tradicí apod.). § 2 Ústavněprávní koncepce V pojetí Ústavního soudu je obec samosprávným celkem vykonávajícím veřejnou moc. Na samosprávu je třeba hledět jako na demokratickou organizační formu péče o vlastní záležitosti dotčených skupin občanů, nezávislou a pod státním dohledem. Pro samosprávu pojem nezávislosti a státního dohledu znamená, že vzniká a uskutečňuje se na základě zákona (práva) a pod státním dohledem právnosti jejích rozhodnutí (prováděným soudy). Není však státním orgánům (především orgánů státní správy) podřízená, tj. v zákonem (nebo všeobecně právem) vymezeném rámci působí samostatně. Postavení obce je upraveno zákonem č. 367/1990 Sb. o obcích v platném znění. § 3 Pojetí samosprávy Zákon o obcích dělí působnost obcí na tzv. samostatnou a tzv. přenesenou. Samostatná působnost je vymezena věcně příkladmo a obecně odvětvově (§ 14 zákona 74 ). V této působnosti se obec řídí pouze 74
367/1990 Sb. § 14 [Výčet činností] (1) Do samostatné působnosti obce patří zejména: a) schvalování programu rozvoje územního obvodu obce a provádění kontroly jeho plnění, b) hospodaření s majetkem obce, c) poskytování a přijímání darů, d) sestavování rozpočtu obce, hospodaření podle něj a vyúčtování hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok, e) zřizování trvalých nebo dočasných peněžních fondů, f) zakládání a zřizování právnických osob a zařízení, popřípadě jejich rušení, g) rozhodování o účasti obcí v obchodních společnostech a v nadacích, h) stanovení druhů místních poplatků a jejich vazeb podle zvláštního zákona, i) vydávání obecně závazných vyhlášek ve věcech patřících do samostatné působnosti, j) rozhodování o vyhlášení místního referenda a realizace jeho výsledků, k) uzavírání dohod o změně hranic obce, l) volba, zřizování a ustanovování orgánů obce, m) rozhodování o členství obce v dobrovolném svazku obcí (§ 20a) a ve sdruženích obcí s mezinárodním prvkem (§ 20e), n) úkoly v oblasti školství, sociální péče, zdravotnictví a kultury, s výjimkou výkonu státní správy,
zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány k jejich provedení. Tím není dotčeno právo územní samosprávy dožadovat se souladu těchto právních předpisů s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami čl. 10 Ústavy (srov. § 74 zákona o Ústavním soudu 75 ). V přenesené působnosti vykonává obec státní správu. Rozsah této působnost se vztahuje k jednotlivým úsekům státní správy a je založen zvláštními zákony. Jde tedy o samosprávu modifikovanou souběžným výkonem státní správy – tedy teritoriálně organizované výkonné moci. I v oblasti přenesené působnosti může obec vydávat obecně závazné vyhlášky, avšak zde na základě zmocnění zákona a v jeho mezích. § 4 Místní referendum Zákon č. 298/1992 Sb., o místním referendu, upravuje instituce referenda. Je pojímáno jako rozhodování občany formou souhlasu či nesouhlasu s konkrétně položených otázkách, které patří do samostatné působnosti obce nebo městské části. Předmětový rozsah referenda je však současným výčtem věcí, v nichž jej nelze konat (§ 10 zákona), užší, než je samotná působnost obce. § 5 Volby do zastupitelstev v obcích Volby do zastupitelstev v obcích jsou upraveny zvláštním zákonem (č. 154/1994 Sb.). Podle něho jsou vyhlašovány prezidentem republiky. Volební období zastupitelstev jsou čtyři roky. Podmínkou pasivního volebního práva v obci (a nikoli již u územně členěného statutárního města) není trvalý pobyt. Kromě překážky spočívající ve výkonu trestu odnětí svobody se nepřihlíží ve srovnání s aktivním volebním právem k jiným překážkám. Pro způsob hlasování je podstatné, že volič musí hlasovací lístek upravit, a to do vše počtu členů zastupitelstva. Volič může buď jednotlivě označit kandidáty ve kterémkoli ze sloupců volebních stran nebo označit nejvýše jednu volební stranu jako celek. Může také současně s označením volební strany o) místní záležitosti veřejného pořádku a zřizování obecní (městské) policie, s výjimkou rozhodování o přestupcích, p) správa, údržba a provozování zařízení sloužících k uspokojování potřeb občanů, jsou-li vlastnictvím obce, r) čistota obce, odvoz domovních odpadů a jejich nezávadná likvidace, zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod, s) ukládání sankcí podle tohoto zákona, t) udělování čestného občanství obce, u) udělování cen obce. (2) Obec v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu a tvorbu zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností, které jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy. 75
182/1993 Sb. § 74 [Souběh stížnosti a návrhu] Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
jednotlivě vybrat kandidáty z jiných volebních stran. Počet hlasů odevzdaných pro volební stranu je dán součtem hlasů, které obdrželi všichni její kandidáti. K volebnímu procesu do obecních zastupitelstev zákon umožňuje soudní přezkoumání: - ve věcech chyb a nedostatků seznamů voličů (okresním soudem), - ve věci odmítnutí kandidátní listiny nebo škrtnutí kandidáta (krajským soudem), - ve věci stížnosti proti podání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva (krajským soudem).
Hlava pátá Ústavní právo procesní
I. Ústavní soud České republiky § 1 Ústavní soudnictví československé Ústavní soud Československé republiky byl zřízen zákonem ze dne 29.02.1920, kterým se uvozuje Ústavní Listina ČSR č. 121 Sb.z. a n. Podrobněji byl poté Ústavní soud proveden zákonem 162/1920 Sb. a též jednacím řádem usneseným plénem soudu a schváleným prezidentem republiky dne 29.05.1922 (vyhl. č. 225/1922 Sb.). Ústavní soud jednal na základě návrhu, v němž muselo být přesně označeno, které ustanovení určitého zákona odporují kterému ustanovení určitého ústavního zákona, nebo která ustanovení určitého zákona usneseného Národním shromážděním nebo Sněmem Podkarpatské Rusi překračují ústavně vymezenou působnost těchto zákonných sborů (srov. § 11 prováděcí zákona). Funkční období Ústavního soudu bylo desetileté, byl složen ze sedmi členů – po dvou do něj vysílal Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud, zbývající dva členy a předsedu jmenoval prezident republiky. Poprvé byl Ústavní soud ustaven dne 07.11.1921 a zanikl uplynutím funkčního období. Na nové funkční období byl ustaven znovu až teprve dne 16.05.1938. Ústavní soud ČSR byl tehdy koncipován jako orgán kontroly souladnosti zákonů s ústavou. Druhá historická etapa existence ústavního soudnictví u nás je spojena s federalizací Československa v roce 1968 ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. o čs. federaci. V hlavě VI. tohoto ústavního zákona byl ústavní soud předpokládán jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 87), arbitr kompetenčních sporů po vertikální linii federace i po horizontální linii mezi orgány republik (čl. 88). Z ústavy též vyplývá jeho působnost ve věcech mandátových u poslance Federálního shromáždění (čl. 91) a měl možnost rozhodovat o ochraně ústavou zaručených práv a svobod, „jsou-li porušeny rozhodnutím nebo jinými zásahy federální orgánů, neposkytuje-li zákon jinou soudní ochranu“ (čl. 92).
Ústavní zákon o čs. federaci předpokládal též ústavní vytvoření a ustavení ústavních soudů republik. Ústavní soud čs. federace nebyl v pojetí ústavního zákona o čs. federaci nikdy ustaven a ústavní soudy republiky nebyly ani ústavně upraveny. Třetí a poslední Ústavní soud v Československu byl zřízen ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR. Byl složen ze 12 soudců jmenovaných prezidentem republiky na návrh všech tří parlamentů – Federální shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národa rady (po osmi kandidátech). Z nichž měl možnost prezident vybrat tak, aby po 6 soudcích bylo z každé republiky. Alternace republikového zastoupení se dále týkala funkce předsedy a místopředsedy Ústavního soudu a i uvolněné místo mělo být obsazováno podle republikové příslušnosti předchůdce. Funkční období Ústavního soudu bylo předpokládáno na dobu 7 let. Kompetence Ústavního soudu ČSFR se týkala osmi oblastí. Ústavní soud rozhodoval o souladnosti podústavních norem federace a republik (včetně ústavních zákonů národních republik) s federální ústavou, o souladnosti podzákonných právních norem federace a republik s ústavními a jinými zákony federace, a též o souladu zákonů federace a národních rad s mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách Československem ratifikovanými a vyhlášenými (čl. 2 ústavního zákona). Právním následkem nesouladu právních norem vysloveného nálezem byla ztráta účinnosti normy s předpokladem, že normy budou příslušnými orgány uvedeny v soulad. Pokud by se tak nestalo do 6 měsíců od vyhlášení nálezu, mohly tyto ztratit platnost. To se však nevztahovalo na ústavní zákony ČNR a SNR. Ústavní soud ČSFR měl dále řešit kompetenční konflikty, a to mezi státními orgány na horizontální úrovni federace, na vertikální úrovni mezi orgány federace a republik a na horizontální úrovni mezi orgány jedné a druhé republiky. Ústavní soud měl dále podávat výklad ústavních zákonů, je-li věc sporná. Rozhodoval o ústavních stížnostech proti opatřením, pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, jestliže stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo příslušnými mezinárodními smlouvami. Ve věcné kompetenci ústavního soudu bylo též rozhodnutí o tom, zda rozpuštění politické strany nebo politického hnutí, jejichž činnost se neomezovala na území jedné republiky, nebo jiná rozhodnutí týkajících se jejich činnosti, jsou ve shodě s ústavními či jinými zákony Federálního shromáždění. Podle ústavního zákona o referendu náleželo dále do působnosti ústavního soudu řízení o přezkoumání ústavnosti postupu referenda před vyhlášením jeho výsledků (čl. 5 odst. 4). Podle zákona č. 491/1991 Sb., o organizaci Ústavního soudu ČSFR a o řízení před ním měl Ústavní soud dále rozhodovat o vyslovení neúčinnosti zákonů a jiných právních předpisů z důvodu podle § 6 odst. 1 úst. zákona č. 23/1991 Sb. (nesoulad dříve přijatých právních předpisů s Listinou základních práv a svobod – viz. § 72 zákona). V případě, že Výbor pro lidská práva sdělil ČSFR na základě stížnosti mu podané svůj názor, že opatřením, rozhodnutím nebo jiným zásahem některého orgánu veřejné moci v ČSFR bylo porušeno právo stěžovatele, uvedené v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, měl Ústavní soud po postoupení mu této věci o ní rozhodnout jako o ústavní stížnosti (§ 74 zákona). K činnosti Ústavního soudu ČSFR přijalo plénum Ústavního soudu dne 26.03.1992 organizační a jednací řád, podle něhož ústavní soud jednal až do zániku federace. Ustaven byl dnem 31.01.1992. Ústavní zákon o Ústavním soudu umožňoval utvoření ústavních soudů v obou republikách. Národní rady tuto možnost nenaplnily. § 2 Ústavní soudnictví České republiky
Ústava České republiky, tedy ústavní zákon č. 1/1993 Sb., zřizuje Ústavní soud České republiky. Dne 16.06.1993 byl přijat nový zákon o Ústavním soudu, ve Sbírce zákonů pod č. 182/1993, který upravuje organizaci Ústavního soudu, řízení před ním, platové poměry soudců Ústavního soudu a záležitost soudců kárného charakteru. Za sídlo Ústavního soudu určuje tento zákon Brno. Ústavní soud České republiky je koncipován jako orgán, jenž je součástí soudní moci. Působí předpokládaně jako orgán ochrany ústavnosti. Jde o monolitní a jednotlivý orgán, jenž nemá žádnou vertikální strukturu. Ústavní soud může působit ve vztahu k výkonné moci tím, že může rušit podzákonný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Součinnost a působení Ústavního soudu ve vztahu k obecnému soudnictví: a) obecný soud může iniciovat jednání Ústavního soudu tehdy, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být ve věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem (čl. 95 odst. 2 Ústavy 76 ), b) tím, že Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) 77 , je v úloze přezkumného orgánu sui generis ve vztahu k jakékoli formě rozhodování obecného soudu. § 3 Soudce Ústavního soudu Soudce nelze proti jeho vůli odvolat ani přeložit k jinému soudu, použijeme-li přiměřeně obecná ustanovení o moci soudní v Ústavě (čl. 81 78 a 82 79 ). Soudce Ústavního soudu je jedinečná (unikátní) funkce vázaná pouze na jeden orgán, se specifickým statutem, a tudíž nepřenositelná. 76
1/1993 Sb. Čl. 95 [Vázanost zákonem] (2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. 77
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, 78
1/1993 Sb. Čl. 81 [Soudy] Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. 79
1/1993 Sb. Čl. 82 [Nezávislost, neslučitelnost funkcí] (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. (2) Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.
Výkon funkce soudce je neslučitelný s jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké, pokud taková činnost není na újmu funkce soudce, jejího významu a důstojnosti a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost rozhodování Ústavního soudu (§ 4 odst. 3 zákona o Ústavním soudu 80 ). Soudce je povinen zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem soudcovské funkce. Tato povinnost trvá i po zániku soudcovské funkce. Soudce Ústavního soudu je do své funkce jmenován prezidentem republiky se souhlasem Senátu, a to na dobu 10 let. Na rozdíl od soudců obecných soudů je tedy mandát soudce Ústavního soudu omezen a ke jmenování se vyžaduje souhlas Senátu. Možnost nového jmenování není Ústavou vyloučena. Souhlas ke jmenování soudce si prezident od Senátu vyžádá. Jestliže jej do 60 dnů neobdržel jen proto, že Senát v uvedené lhůtě o této věci nehlasoval, platí, že k jmenování soudce Senát souhlas dal (§ 6 zákona o ÚS 81 ). Předpoklady jmenovatelnosti a výkonu soudcovské funkce u Ústavního soudu jsou: a) bezúhonnost, b) volitelnost do Senátu (čl. 19 odst. 2 Ústavy 82 ), tedy státní občanství České republiky, právo volit a dosažení věku 40 let věku, c) vysokoškolské právnické vzdělání, d) nejméně 10 let činnost v právnickém povolání. Konstitutivní podmínkou výkonu funkce soudce Ústavního soudu je složení Ústavou předepsaného slibu do rukou prezidenta republiky (čl. 85 odst. 2 Ústavy 83 ). Odmítnutí složení slibu nebo slib (3) Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. 80
182/1993 Sb. §4 [Výkon funkce] (3) Výkon funkce soudce je neslučitelný s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké, pokud taková činnost není na újmu funkce soudce, jejího významu a důstojnosti a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost rozhodování Ústavního soudu. 81
182/1993 Sb. §6 [Souhlas k jmenování] (1) Prezident republiky si vyžádá od Senátu souhlas ke jmenování soudce. (2) Není-li souhlas podle odstavce 1 dán do 60 dnů poté, kdy si jej prezident republiky vyžádal, jen proto, že Senát v uvedené lhůtě o této věci nehlasoval, platí, že k jmenování soudce Senát souhlas dal. 82
1/1993 Sb. Čl. 19 [Pasivní volební právo, mandát] (2) Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. 83
s výhradou je důvodem ztráty mandátu založeného jmenováním. Ústavní soud se ujímá činnosti složením slibu dvanáctého soudce. Slib soudce Ústavního soudu (čl. 85 odst. 2 Ústavy 84 ) obsahuje závazek rozhodování podle ústavního zákonů a ochrany neporušitelnosti přirozených práv člověka a práv občana. Soudce Ústavního soudu požívá imunity. Nelze jej stíhat bez souhlasu Senátu. Jestliže Senát odepře tento souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Případné zadržení soudce Ústavního soudu při trestném činu je příslušný orgán povinen oznámit předsedovi Senátu, který také rozhodne o vydání či nevydání zadrženého soudce. S konečnou platností o přípustnosti trestního stíhání rozhodne Senát na své následující první schůzi. Soudce nelze stíhat za přestupek. Funkce soudce Ústavního soudu zaniká: a) vzdáním se funkce soudce (prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta), b) uplynutím doby, na kterou byl soudce jmenován, c) ztrátou volitelnosti do Senátu, d) odsouzením pro úmyslný trestný čin, e) rozhodnutím pléna Ústavního soudu podle § 144 zákona o ÚS 85 . Soudce Ústavního soudu není ústavně odpovědný, ale je odpovědný kárně. Kárná odpovědnost se vztahuje ke kárnému provinění. Skutkovou podstatou kárného provinění stanoví zákon o ÚS. Je jí podle jeho § 133 86 takové jednání: 1/1993 Sb. Čl. 85 [Slib] (2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.". 84
1/1993 Sb. Čl. 85 [Slib] (2) Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.". 85
182/1993 Sb. § 144 [Usnesení o zániku funkce] (1) Pokud se v kárném řízení prokázalo, že se soudce dopustil takového jednání, že jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním Ústavního soudu a s postavením jeho soudců, a jestliže proti usnesení kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, nebyly podány námitky, anebo jestliže plénum takové usnesení potvrdilo, plénum rozhodne, zda soudci jeho funkce zaniká. Návrh na takové usnesení může podat předseda kárného senátu. (2) K usnesení podle odstavce 1 je třeba souhlasu nejméně devíti soudců. O návrhu může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň 12 soudců. 86
182/1993 Sb. § 133 [Znaky kárného provinění]
a) b) c) d)
jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce, nebo jímž ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu, nebo jinak zaviněně porušil povinnosti soudce, nebo jednáním naplnil znaky přestupku podle zvláštních předpisů.
O zahájení kárného řízení rozhoduje předseda Ústavního soudu usnesením a předkládá je plénu. Po dobu kárného řízení je soudci pozastaveno soudcovská činnost. Pokud se v kárném řízení prokázalo, že se soudce dopustil takového jednání, že jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním Ústavního soudu a s postavením jeho soudců, plénum samo rozhodne, zda soudci jeho funkce zaniká. K takovému usnesení je třeba souhlasu nejméně 9 soudců za přítomnosti alespoň 12 soudců (§ 144 zákona o ÚS 87 ). U Ústavního soudu působí též asistenti soudce jmenovaní předsedou Ústavního soudu na návrh soudců, jejichž mají být asistenty. Každému soudci je jmenován alespoň jeden asistent soudce. Jeho funkce může mj. zaniknout i z důvodu zániku funkce soudce, jehož asistentem byl jmenován. Asistent soudce může z jeho pověření vykonávat některé procesní úkony navenek Ústavního soudu (§ 41 zákona o ÚS 88 ). § 4 Kompetence Ústavního soudu Ústavní soud České republiky podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky působí v těchto věcech: a)
o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 89 ,
(1) Kárným proviněním je jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu, jakož i jiné zaviněné porušení povinností soudce. (2) Kárným proviněním je též jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů. 87
182/1993 Sb. § 144 [Usnesení o zániku funkce] (1) Pokud se v kárném řízení prokázalo, že se soudce dopustil takového jednání, že jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním Ústavního soudu a s postavením jeho soudců, a jestliže proti usnesení kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, nebyly podány námitky, anebo jestliže plénum takové usnesení potvrdilo, plénum rozhodne, zda soudci jeho funkce zaniká. Návrh na takové usnesení může podat předseda kárného senátu. (2) K usnesení podle odstavce 1 je třeba souhlasu nejméně devíti soudců. O návrhu může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň 12 soudců. 88
182/1993 Sb. § 41 Úkony asistenta soudce Soudce může pověřit svého asistenta, aby a) podání, které podle obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení, odložil a vyrozuměl o tom osobu, která je učinila, b) nemá-li návrh na zahájení řízení náležitosti podle tohoto zákona, vyrozuměl o tom navrhovatele a určil mu lhůtu k odstranění vad návrhu. 89
1/1993 Sb. Čl. 10
b) c) d) e) f) g) h)
o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 90 , o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 91 , o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 92 , o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 93 ,
[Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 90
1/1993 Sb. Čl. 10 [Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 91
1/1993 Sb. Čl. 25 [Zánik mandátu] Mandát poslance nebo senátora zaniká a) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, b) uplynutím volebního období, c) vzdáním se mandátu, d) ztrátou volitelnosti, e) u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny, f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22. 92
1/1993 Sb. Čl. 65 [Nepřípustnost stíhání] (2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. 93
1/1993 Sb. Čl. 66 [Náhradní výkon funkcí] Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a), b), c), d), e), k); uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu.
i) j) k)
o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.
(2) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Jako exkluzivní orgán kontroly ústavnosti může Ústavní soud dospívat k rozhodnutí prostřednictvím interpretace. Z Ústavy navíc vyplývá závaznost vykonatelných rozhodnutí, nikoli přímo výkladu (čl. 89 Ústavy 94 ). § 5 Organizace Ústavního soudu Ústavní soud se skládá z předsedy, místopředsedů a soudců Ústavního soudu. Prezident jmenuje ze soudců Ústavního soudu předsedu a dva místopředsedy. Předseda Ústavního soudu zastupuje tento navenek, vykonává správu Ústavního soudu, jmenuje předsedy senátů a plní další pravomoci podle zákona o ÚS (§ 3 95 a další). Ústavní soud působí jak v plénu tak v senátech. Plénum tvoří všichni soudci. Může jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň deset soudců ze všech 15, není-li stanoveno jinak (např. podle § 144 zákona o ÚS 96 ). 94
Čl. 89 [Vykonatelnost rozhodnutí] (1) Rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. (2) Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. 95
182/1993 Sb. §3 [Předseda] (1) Předseda Ústavního soudu a) zastupuje Ústavní soud navenek, b) vykonává správu Ústavního soudu, c) svolává zasedání pléna Ústavního soudu (dále jen "plénum"), určuje pořad jeho jednání a řídí jednání, d) jmenuje předsedy senátů Ústavního soudu (dále jen "senát"), e) plní další úkoly, které mu ukládá zákon. (2) Nepřítomného předsedu Ústavního soudu zastupují místopředsedové Ústavního soudu v rozsahu a pořadí stanoveném plénem. (3) Předseda Ústavního soudu může se souhlasem pléna pověřit místopředsedy trvalým plněním některých svých úkolů. 96
182/1993 Sb. § 144
Rozhodovací kompetence pléna je taxativně vyjmenována: a) rozhodování ve věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. a), b), g), h), j) Ústavy 97 , b) rozhodování o dalších věcech podle čl. 87 odst. 1 98 , pokud si to vyhradí, c) rozhodování o dalších věcech podle čl. 87 odst. 1 Ústavy 99 , pokud senát nerozhodl, protože žádný z návrhů na usnesení nezískal většinu hlasů, [Usnesení o zániku funkce] (1) Pokud se v kárném řízení prokázalo, že se soudce dopustil takového jednání, že jeho další setrvání ve funkci by bylo v rozporu s posláním Ústavního soudu a s postavením jeho soudců, a jestliže proti usnesení kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, nebyly podány námitky, anebo jestliže plénum takové usnesení potvrdilo, plénum rozhodne, zda soudci jeho funkce zaniká. Návrh na takové usnesení může podat předseda kárného senátu. (2) K usnesení podle odstavce 1 je třeba souhlasu nejméně devíti soudců. O návrhu může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň 12 soudců. 97
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, 98
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. 99
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) rozhodování o stanovisku k právnímu názoru senátu, které se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu, e) rozhodování o úpravě vnitřních poměrů, o ustavení senátů a o pravidlech rozdělení agendy mezi ně. Plénum svolává a řídí předseda Ústavního soudu. Rozhodnutí pléna je zpravidla přijato, jestliže se pro ně vyslovila většina přítomných soudců. Jde-li však o rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)g) nebo h) Ústavy 100 nebo o rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň 9 přítomných soudců. Senáty Ústavního soudu rozhodují ostatní věci čl. 87 nepatřící do působnosti pléna. Senáty mají být celkem čtyři, složené vždy ze tří soudců. Předsedu senátu jmenuje předseda Ústavního soudu na dobu jednoho roku. Předseda senátu také svolává, organizuje a řídí jednání senátu. Senát je způsobilý jednat a usnášet se, jsou-li přítomni všichni jeho členové, usnáší se většinou hlasů. Jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru, odchylnému od právního názoru Ústavního soudu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
II. Řízení před Ústavním soudem § 1 Charakter řízení před Ústavním soudem Zákon o ÚS stanoví zvláštní pravidla pro postup před Ústavním soudem, přičemž koncepce zákona je inspirována některými instituty zejména občanského soudního řízení (ústní jednání, dokazování, odročení, vyloučený soudce, náklady řízení apod.).
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. 100
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
Druhy řízení jsou odděleny podle jednotlivých okruhů působnosti Ústavního soudu, určených v čl. 87 odst. 1 Ústavy. V tomto smyslu zná zákon o ÚS 8 druhů řízení. Postup řízení před Ústavním soudem je oddělen od řízení před jinými soudy a není na něm obsahově závislý. Platí však zásada součinnosti, tedy Ústavní soud si může vyžádat pomoc při opatřování podkladů pro svá rozhodování od soudů, orgánů veřejné správy a jiných státních orgánů. Může též požádat jiný soud o provedení určitého důkazu. Ústavní soud může použít všech průkazných výsledků jiných procesních forem (občanského a trestního, resp. správního řízení). Řízení před Ústavním soudem je řízení jednoinstanční, je konečné a platí o něm princip res iudicata. Autoremedura 101 není přípustná. Vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány a osoby (erga omnes – čl. 89 odst. 2 Ústavy), mají všeobecný význam. § 2 Obecní instituty řízení Zahájení řízení Ústavní soud jedná zásadně na základě iniciativy, na návrh. Kromě možnosti stanovené v § 78 odst. 2 zákona o ÚS 102 musí tedy návrh vzejít od zákonem výslovně uznaného subjektu stojícího mimo Ústavní soud. Zákon o ÚS stanoví v § 34 103 náležitosti takového návrhu, jež jsou: Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá; návrh musí obsahovat i další náležitosti, které stanoví tento zákon.
101
Autoremedura – je zvláštní způsob vyřízení opravných prostředků. Nápravu tu zjednává sám stát, který je vydal, zatímco normálně o něm rozhoduje orgán vyššího stupně (devoluce). Smyslem autoremedury je umožnit rychlé a jednoduché napravení nesprávnosti, na niž byl orgán, který rozhodnutí vydal, opravným prostředkem upozorněn. 102
182/1993 Sb. § 78 Přerušení řízení (2) Dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Pokud k takovému závěru dojde plénum v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, zahájí a provede řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. 103
182/1993 Sb. § 34 [Náležitosti návrhu] (1) Návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá; návrh musí obsahovat i další náležitosti, které stanoví tento zákon. (2) Návrh na zahájení řízení se předkládá v takovém počtu stejnopisů, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, kteří byli v návrhu uvedeni, mohl být doručen rovněž jeden stejnopis.
Účastníci řízení Účastníky řízení jsou navrhovatel a ti, o nichž to stanoví zákon o ÚS. O vedlejších účastnících platí totéž, mohou se však svého postavení vzdát. Mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci. Příprava jednání Návrh, který došel Ústavnímu soudu, je přidělen soudci. Podle zákona o ÚS se z něho stává soudce zpravodaj (viz §§40 až 43) 104 . 104
182/1993 Sb. § 40 Přidělení návrhu (1) Týká-li se návrh věci, o které rozhoduje Ústavní soud v plénu, přidělí se návrh soudci jako zpravodaji (dále jen "soudce zpravodaj") určenému rozvrhem práce. (2) Týká-li se návrh věci, která patří do působnosti senátu, přidělí se soudci zpravodaji určenému rozvrhem práce, který je stálým členem senátu. (3) Je-li soudce určený soudcem zpravodajem podle odstavců 1 a 2 usnesením vyloučen (§ 38 odst. 1), přidělí předseda Ústavního soudu návrh jinému soudci zpravodaji určenému k tomu rozvrhem práce. § 41 Úkony asistenta soudce Soudce může pověřit svého asistenta, aby a) podání, které podle obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení, odložil a vyrozuměl o tom osobu, která je učinila, b) nemá-li návrh na zahájení řízení náležitosti podle tohoto zákona, vyrozuměl o tom navrhovatele a určil mu lhůtu k odstranění vad návrhu. § 42 (1) Neshledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 a 2, připraví věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu. (2) Shledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 2, připraví věc k projednání v senátu. Jestliže usnesení senátu o odmítnutí návrhu z důvodů podle § 43 odst. 2 nebylo přijato, připraví soudce zpravodaj věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu. (3) Soudce zpravodaj činí potřebné procesní úkony, zejména zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků, případně i prostřednictvím jiného soudu, pokud takové důkazy navrhl některý z účastníků a pokud podle dosavadního stavu řízení mohou sloužit ke zjištění skutkového stavu věci. (4) Soudce zpravodaj zajistí, aby návrh byl neprodleně doručen ostatním účastníkům, případně vedlejším účastníkům s výzvou, aby se k němu vyjádřili ve lhůtě, kterou určí nebo kterou stanoví tento zákon. § 43 [Odmítnutí návrhu] (1) Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, nebo b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, nebo c) jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo d) jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo e) je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Úkolem soudce zpravodaje je připravit věc k projednání věci samé v senátu Ústavního soudu nebo v plénu. Soudce zpravodaj však musí předtím posoudit, zda nejsou důvody k odmítnutí návrhu. V tomto smyslu může soudce zpravodaj podle § 43 zákona o ÚS 105 odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnost svědků usnesením a to: a) neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, nebo b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, nebo c) jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo d) jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo e) je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. (2) Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, nebo c) jestliže shledá u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 106 důvody k odmítnutí podle
(2) Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, nebo b) jestliže shledá u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle písmena a). (3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 105
182/1993 Sb. § 43 [Odmítnutí návrhu] (1) Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, nebo b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, nebo c) jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo d) jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo e) je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. (2) Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, nebo b) jestliže shledá u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvody k odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle písmena a). (3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 106
182/1993 Sb. § 64 Podání návrhu (1) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat a) prezident republiky, b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona. (2) Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy je oprávněn podat a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona,
odstavce 1 nebo podle písmena a). (3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Soudce zpravodaj činí k přípravě věci samostatné procesní úkony, především zajistí doručení návrhu všem ostatním účastníkům, případně vedlejším účastníkům s výzvou, aby se k němu vyjádřili. Dále zajišťuje též shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků, případně i prostřednictvím jiného soudu. Soudce může pověřit svého asistenta k některým úkonům korespondenčního charakteru (§ 41 zákona o ÚS 107 ). Soudce zpravodaj mimo jiné posuzuje opodstatněnost či neopodstatněnost návrhu, čili prakticky to nevylučuje možnost rozhodnout usnesením o věci samé. Soudce zpravodaj je tedy v roli samosoudce, a to definitivního a negatorního, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a rozhodne-li takto, nikdy to nemůže být ve prospěch navrhovatele, neboť věc odmítá. Další problém spočívá v zásadní neveřejnosti takového rozhodnutí, tedy v nemožnosti navrhovatele jakkoli se k věci vyjádřit. Jediná možnost navrhovatele je v opakovatelnosti návrhu s tím, že se vypořádá s vytknutými nedostatky předešlého pokusu. Ústní jednání Pro jednání před Ústavním soudem platí zásada ústnosti. Soud může od ústního jednání ustoupit jedině se souhlasem účastníků a nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Pro jednání před Ústavním soudem platí zásada veřejnosti. Veřejnost může být vyloučena jen z důvodů stanovených zákonem o ÚS, jimiž jsou důležité zájmy státu nebo účastníků řízení anebo mravnosti. Ústavní soud také může odepřít přístup k jednání nezletilým osobám, u nichž je obava, že by mohly rušit důstojný průběh jednání. Při ústním jednání má ze zákona nejprve slovo soudce zpravodaj, který sdělí obsah návrhu na zahájení řízení a výsledky dosavadního řízení před Ústavním soudem, nesmí však vyslovit názor, jak by mělo být o návrhu rozhodnuto (§ 47 zákona o ÚS 108 ). e) zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. (3) Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení vydaného obcí v její samostatné působnosti může podat i přednosta okresního úřadu a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. (4) Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. 107
182/1993 Sb. § 41 Úkony asistenta soudce Soudce může pověřit svého asistenta, aby a) podání, které podle obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení, odložil a vyrozuměl o tom osobu, která je učinila, b) nemá-li návrh na zahájení řízení náležitosti podle tohoto zákona, vyrozuměl o tom navrhovatele a určil mu lhůtu k odstranění vad návrhu. 108
182/1993 Sb. § 47 [Sdělení obsahu návrhu] Při ústním jednání udělí ten, kdo ústní jednání řídí (dále jen "předsedající"), nejprve slovo soudci zpravodaji, který sdělí obsah návrhu na zahájení řízení a výsledky dosavadního řízení před Ústavním soudem; sdělení nesmí obsahovat názor, jak by mělo být o návrhu rozhodnuto.
Zákon o ÚS upravuje též pořádková opatření (§ 61 109 ). Dokazování Ke zjištění stavu věci provádí Ústavní soud důkazy. Platí zásada povinné součinnosti ostatních státních orgánů s Ústavním soudem při opatřování podkladů pro jeho rozhodování. Každý občan je povinen dostavit se na předvolání k Ústavnímu soudu a vypovídat jako svědek. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Rozhodnutí Ústavního soudu Zákon o ÚS upravuje dva druhy rozhodnutí jako výsledek činnosti Ústavního soudu. Jsou jimi nález a usnesení. Nálezem se rozhoduje ve věci samé. V ostatních věcech se rozhoduje usnesením (§ 54 110 ). Návrh nálezu zpravidla vypracuje soudce zpravodaj, pouze tehdy, když byl přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající. Některé nálezy se publikují ve Sbírce zákonů. Jsou to ex lege všechny nálezy, kterými Ústavní soud rozhodl podle čl. 87 odst. 1 písm. a),b).g) a h) Ústavy 111 . Ústavní soud může sám rozhodnout o
109
182/1993 Sb. § 61 Pořádkové opatření (1) Tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k Ústavnímu soudu nebo neuposlechne jeho příkazu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání, může předseda Ústavního soudu, rozhoduje-li ve věci plénum, nebo předseda senátu, rozhoduje-li ve věci senát, uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 100 000 K č. (2) Výkon vykonatelného usnesení Ústavního soudu o uložení pořádkové pokuty se řídí zvláštním předpisem. (3) Uloženou pořádkovou pokutu může ten, kdo ji uložil, dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout. (4) Pořádkové pokuty připadají státu. 110
182/1993 Sb. § 54 [Druhy rozhodnutí] (1) Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních věcech usnesením. (2) Nálezy musí být odůvodněny a musí obsahovat poučení, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. 111
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
uveřejnění právního názoru ve Sbírce i v tom případě, kdy se nález nemusí publikovat, ale právní názor vyslovený v nálezu má všeobecný význam. Vykonatelnost Zákon o ÚS stanoví diferenciované podmínky pro vykonatelnost nálezů. V tom smyslu je vykonatelnost určena: a) dnem jejich publikování ve Sbírce zákonů (nálezy vydané ve věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. a),b) Ústavy 112 ) , b) dnem jejich vyhlášení (nálezy vydané ve věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. g),h),e) a f) Ústavy 113 c) doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům (ostatní nálezy). Náklady řízení Řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům. Náklady řízení vzniklé prováděním důkazů a náklady tlumočení se hradí z rozpočtu Ústavního soudu. Náklady účastníka nebo vedlejšího účastníka hradí tento sám. Soud může rozhodnout, aby mu tyto náklady nahradil jiný účastník, a to v odůvodněných případech podle výsledků řízení.
III. Zvláštní druhy řízení § 1 Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů Problém souladu nižších právních norem s ústavou souvisí zejména s tím, že ústava je zpravidla normou velmi obecnou a zákon, resp. další právní předpis je normou zpravidla konkrétní, určitou. Ústava navíc, přestože je nazývána základním zákonem, neupravuje základy všech právních odvětví.
g) h)
o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
112
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, 113
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
Obsah těchto odvětví je záležitostí řady právních předpisů odvětvových, jež na ústavní normy navazují, konkretizují je nebo v zásadě jejich obsah vytvářejí. Ústavní soudnictví užívá při interpretaci ústavních zákonů metody výkladu, obdobně jako při výkladu norem zákonů. Soudce se snaží zjistit a vyjádřit obsah vůle ústavodárce, který text přijímal. Užívá výkladu slovního, systémového, teleologického, historickogenetického. Zkušenost ústavního soudnictví založeného na posuzování vertikálního souladu právních předpisů zkoumá tento soulad předně na základě toho, zda právní předpis svým textem odpovídá obsahu a významu ústavní či mezinárodní normy tam, kde ústavní či mezinárodní norma je konkrétní, určitá. Není-li tomu tak, právní předpis musí odpovídat ústavně či mezinárodním paktem vyjádřeného principu. Jestliže by ani poté ústava nebyla ještě dostatečným základem pro interpretaci, je třeba právní předpis konfrontovat se zřejmou vůlí ústavodárce založenou na obecných principech demokratické ústavnosti opřených o vlastní ústavní demokratické tradice. Tuto vůli musí ústavní soud v podstatě vyslovit, formulovat. Ústavní soud přitom není ústavodárcem, ale v souladu s psanou ústavou a s obecnými principy ústavnosti je povolán k tomu, aby obsah ústavy kvalifikovaně zjišťoval. Návrh na zahájení řízení (aktivní legitimace) podle čl. 87 odst. 1 písm. a) 114 přísluší: a) prezidentu republiky, b) skupině nejméně 41 poslanců nebo skupině nejméně 17 senátorů, c) senátu Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) tomu, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o ÚS, e) soudu (obecnému) v souvislosti s jeho rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být ve věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, jak vysvětluje § 64 odst. 7, věta druhá zákona o ÚS, čímž logicky doplňuje neúplnost Ústavy. Návrh na zahájení řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy 115 mohou podat: a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o ÚS, e) zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.
114
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10, 115
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
Řízení o zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení může též zahájit plénum, jsou-li dány důvody podle § 78 odst. 2 116 , tedy pokud plénum v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospělo k názoru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivé ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy 117 . Návrh je relevantní tehdy, směřuje-li proti právnímu předpisu již vyhlášenému ve Sbírce zákonů nebo dosud platnému. V jiném případě je takový návrh nepřípustný. Dojde-li ke skončení platnosti normy před skončením řízení před Ústavní soudem, stejně jako pozbude-li platnosti ústavní zákon, zákon nebo smlouva, s nimiž je podzákonný předpis konfrontován, je to důvodem pro zastavení řízení o návrhu. Jestliže Ústavní soud konstatuje rozpor nebo vady kompetenčního charakteru, rozhodne o tom, že takový právní předpis se ruší dnem, který je v nálezu určen. Podstatné je, že nálezy Ústavního soudu ve věci zrušení zákona nebo jiného právního předpisu se podle § 57 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS 118 vyhlašují ve Sbírce zákonů, přičemž se uveřejní výrok nálezu a ta část odůvodnění, ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu a jaké důvody k němu vedly. V případě jednotlivých ustanovení se anulují nálezem vyřčená ustanovení. Jestliže k zákonu nebo k jeho jednotlivým ustanovením, které Ústavní soud ručí, byly vydány prováděcí předpisy, popřípadě která jejich jednotlivá ustanovení pozbývají současně se zákonem platnosti. Jestliže bylo na základě zrušeného právního předpisu vydáno pravomocné rozhodnutí státního orgánu: a) rozsudku soudu v trestním řízení, který je pravomocný, ale dosud nevykonaný, koná obnova řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním, b) ostatních pravomocných rozhodnutí tato sice zůstávají nedotčena, ale nelze je vykonávat. 116
182/1993 Sb. § 78 Přerušení řízení (2) Dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Pokud k takovému závěru dojde plénum v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, zahájí a provede řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. 117
1/1993 Sb. Čl. 10 [Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 118
182/1993 Sb. § 57 [Vyhlašování nálezů] (1) Ve Sbírce zákonů České republiky (dále jen "Sbírka zákonů") se vyhlašují nálezy, kterými Ústavní soud rozhodl a) o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy,
§ 2 Ústavní stížnost Ústava České republiky zná dva typy ústavních stížností: a to ústavní stížnost orgánu územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu (čl. 87 odst. 1 písm. c) 119 a ústavní stížnost fyzické a právnické osoby proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) 120 . Zákon o Ústavním soudu stanoví obdobný postup i pro návrh, jímž mohou politická strana nebo politické hnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy 121 předložit Ústavnímu soudu k posouzení, zda rozhodnutí o jejím (jeho) rozpuštění nebo jiné rozhodnutí, týkající se jejich činnosti, je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony (§ 73 122 ). – odlišné je pouze ustanovení o lhůtě k podání návrhu (§ 73 odst. 2 123 ) a ustanovení o odkladném účinku (§ 79 odst. 1 zákona o ÚS 124 ). 119
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, 120
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, 121
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, 122
182/1993 Sb. § 73 [Politická strana] (1) Politická strana je oprávněna podat návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, jestliže tvrdí, že rozhodnutí o jejím rozpuštění nebo jiné rozhodnutí týkající se její činnosti není ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. (2) Návrh podle odstavce 1 lze podat ve lhůtě 30 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). (3) V řízení o návrhu podle odstavce 1 se postupuje podle tohoto oddílu. 123
182/1993 Sb. § 73 [Politická strana] (2) Návrh podle odstavce 1 lze podat ve lhůtě 30 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). 124
182/1993 Sb. § 79
Spolu s ústavní stížností může být podán na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy 125 , popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis (tzv. kumulativní návrh). Jestliže nebyl kumulativní návrh obsažen v ústavní stížnosti a jestliže má senát či plénum Ústavního soudu pochybnosti o souladu právních předpisů v odstavci zde výše řečené, řízení o ústavní stížnosti se přeruší a senát podá plénu návrh na zahájení řízení o zrušení nesouladného právního předpisu, nebo toto řízení zahájí plénum samo. Ústavní stížnost je nepřípustná tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma povolení obnovy řízení). Zákon o ÚS však podle § 75 odst. 2 126 dává možnost Ústavnímu soudu přijmout i podání nesplňující podmínku vyčerpání všech právních prostředků tehdy, jestliže: a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, b) nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. A. Ústavní stížnost fyzické a právnické osoby Pro podání ústavní stížnosti je nezbytné splnění následujících podmínek: a) stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci, b) rozhodnutí či zásah orgánu veřejné moci se musí týkat ústavně zaručených základních práv a svobod, c) stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky zákonem mu svěřené, Ústavní soud však může svým rozhodnutím za podmínek jejich užití prominout, d) byla uplatněna ve lhůtě zákonem k tomu předpokládané. Vyloučení odkladného účinku (1) Ústavní stížnost nemá odkladný účinek. Návrh podle § 73 odst. 1 proti rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo pozastavení její činnosti má odkladný účinek. 125
1/1993 Sb. Čl. 10 [Závaznost mezinárodních smluv] Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 126
182/1993 Sb. § 75 Nepřípustnost ústavní stížnosti (2) Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Právní názor Ústavního soudu ČSFR – veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať přímo nebo zprostředkovaně. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, a zda stát může do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba, vykonávající svoji činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízena k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Účastníky řízení jsou stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky tohoto řízení. Má-li jiná osoba právní zájem na výsledku řízení a prokáže-li tento zájem, Ústavní soud ji může přiznat postavení vedlejšího účastníka. Ústavní stížnost nemá v zásadě odkladný účinek – (§79 odst. 2 127 ). V případě úspěšné ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo zakáže orgánu veřejné moci pokračovat v porušování práv a svobod a přikáže mu, pokud je to možné, obnovit stav před jeho porušením. Ústava ani zákon o ÚS nevylučují, aby byla v návrhu napadena všechna vydaná rozhodnutí v postupu práva. Z povahy věci je zřejmé, že dotčený soud či správní orgán, který vydal původní rozhodnutí, by měl rozhodnout znovu, neboť trvá návrh aktivně legitimovaného subjektu. B. Ústavní stížnost zastupitelstva územního samosprávného celku Stížnost může podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručeného právo územního samosprávného celku na samosprávu. Pro konkrétní vymezení obsahu práva na územní samosprávu je třeba odkázat na zákon ČNR č. 367/1990 Sb. o obcích (obecní zřízení) v platném znění, který zejména v § 14 128 o samostatné 127
182/1993 Sb. § 79 Vyloučení odkladného účinku (2) Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. 128
367/1990 Sb. § 14 [Výčet činností] (1) Do samostatné působnosti obce patří zejména: a) schvalování programu rozvoje územního obvodu obce a provádění kontroly jeho plnění, b) hospodaření s majetkem obce, c) poskytování a přijímání darů,
působnosti obce a v §§ 36 129 a 36a 130 o pravomocích obecního zastupitelstva podrobně vymezuje věci, v nichž obecní samospráva rozhoduje zcela svrchovaně. d) sestavování rozpočtu obce, hospodaření podle něj a vyúčtování hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok, e) zřizování trvalých nebo dočasných peněžních fondů, f) zakládání a zřizování právnických osob a zařízení, popřípadě jejich rušení, g) rozhodování o účasti obcí v obchodních společnostech a v nadacích, h) stanovení druhů místních poplatků a jejich vazeb podle zvláštního zákona, i) vydávání obecně závazných vyhlášek ve věcech patřících do samostatné působnosti, j) rozhodování o vyhlášení místního referenda a realizace jeho výsledků, k) uzavírání dohod o změně hranic obce, l) volba, zřizování a ustanovování orgánů obce, m) rozhodování o členství obce v dobrovolném svazku obcí (§ 20a) a ve sdruženích obcí s mezinárodním prvkem (§ 20e), n) úkoly v oblasti školství, sociální péče, zdravotnictví a kultury, s výjimkou výkonu státní správy, o) místní záležitosti veřejného pořádku a zřizování obecní (městské) policie, s výjimkou rozhodování o přestupcích, p) správa, údržba a provozování zařízení sloužících k uspokojování potřeb občanů, jsou-li vlastnictvím obce, r) čistota obce, odvoz domovních odpadů a jejich nezávadná likvidace, zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod, s) ukládání sankcí podle tohoto zákona, t) udělování čestného občanství obce, u) udělování cen obce. (2) Obec v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu a tvorbu zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností, které jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy. 129
367/1990 Sb. § 36 [Pravomoce] (1) Obecnímu zastupitelstvu je vyhrazeno: a) schvalovat program rozvoje územního obvodu obce, b) schvalovat rozpočet obce a vyúčtování hospodaření za uplynulý kalendářní rok, c) uzavírat dohody o změně hranic obce, d) rozhodovat o založení, zřízení nebo zániku právnických osob nebo zařízení, e) rozhodovat o účasti obce v obchodních společnostech a nadacích, f) schvalovat obecně závazné vyhlášky ve věcech samostatné působnosti, g) volit z řad svých členů starostu, zástupce starosty a další členy obecní rady (radní) a odvolávat je z funkce, stanovit počet členů obecní rady, jakož i počet dlouhodobě uvolněných členů zastupitelstva, h) stanovit výši odměn podle § 32 odst. 1 starostovi a jeho zástupci v obcích, kde se nevolí obecní rada, i) stanovit výši odměn podle § 32 odst. 3 členům obecního zastupitelstva, j) stanovit výši osobních a věcných nákladů na činnost obecního úřadu; jde-li o náklady na výkon státní správy, je vázán stanoviskem okresního úřadu, k) zřizovat obecní (městskou) policii, l) rozhodovat o členství obce ve svazku a o vystoupení z tohoto svazku, o účasti obce v mezinárodních sdruženích místních orgánů a o členství obce v právnických osobách s mezinárodním prvkem, m) udělovat čestné občanství obce a ceny obce, n) schvalovat územně plánovací dokumentaci sídelních útvarů a zón. (2) V obcích, kde se volí obecní rada, může obecní zastupitelstvo podle místních podmínek svěřit obecní radě část své pravomoci schvalovat rozpočtová opatření. (3) Obecnímu zastupitelstvu nepřísluší rozhodovat v oblasti přenesené působnosti obce, s výjimkou věci uvedené v odstavci 1 písm. n).
C. Návrh politické strany Politická strana může podat návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy 131 ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, která zákon o ochraně práva poskytuje. Tento návrh má odkladný účinek. Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora (podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy 132 ). 130
367/1990 Sb. § 36a [Oprávnění k majetkoprávním úkonům] (1) Obecní zastupitelstvo rozhoduje o těchto majetkoprávních úkonech obce: a) nabytí a převodu nemovitých věcí, b) bezúplatném převodu movitých věcí včetně peněz s výjimkou obvyklých darování k životním jubileím a obdobným příležitostem, s výjimkou darů věnovaných tuzemským právnickým osobám na vědu a vzdělání, na charitativní, sociální, zdravotnické a ekologické účely a na podporu rozvoje kultury, tělesné výchovy a sportu v celkové částce nejvýše 5 000 Kč ročně a s výjimkou poskytování jednorázových sociálních výpomocí občanům, c) bezúplatném postoupení pohledávek, d) přijetí úvěru (půjčky a dotace), poskytnutí úvěru (půjčky a dotace), převzetí dluhu, přistoupení k dluhu a převzetí záruky, požaduje-li to alespoň jedna desetina všech členů obecního zastupitelstva, e) peněžitých i nepeněžitých vkladech do obchodních společností a svazku (§ 20a odst. 1), f) majetkové účasti na podnikání jiných osob s výjimkou vlastních podniků, g) vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 5 000 Kč, h) zastavení nemovitých věcí, i) zastavení movitých věcí nebo práv v hodnotě vyšší než 50 000 Kč, j) dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, k) emisi komunálních obligací. (2) Ustanovení odstavce 1 se použije i na úkony obsahující cenu nižší, než je cena v místě a čase obvyklá. (3) Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce uvedených v odstavcích 1 a 2 nemůže obecní zastupitelstvo svěřit obecní radě. (4) Záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. (5) Ustanovení odstavců 1, 2, 3 a 4 se použijí při rozhodování zastupitelstva městského obvodu nebo městské části statutárních měst nebo městské části hlavního města Prahy, jimž byl statutem svěřen majetek. 131
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, 132
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
Opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora je oprávněn podat: a) poslanec, senátor, případně volební strana, za níž poslanec nebo senátor kandidoval, proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen, b) ten, jehož stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora. Subjektivní lhůta pro podání opravného prostředku je 10 dnů ode dne, kdy bylo osobě oprávněné podat opravný prostředek předmětné rozhodnutí oznámeno. Nálezem Ústavní soud konstatuje, že poslance byl zvolen nebo nebyl zvolen. D. Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy (kompetence Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. f) Ústavy 133 ) Řízení o pochybnostech při ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 písm. d) 134 nebo f) 135 Ústavy může návrhem zahájit: a) poslanec nebo senátor, o jehož mandát se jedná, b) předseda Poslanecké sněmovny, jde-li o poslance, nebo předseda Senátu, jde-li o senátora, c) skupina nejméně 20 poslanců, jde-li o poslance, nebo skupina 10 senátorů, jde-li o senátora Nálezem Ústavní soud ve smyslu § 95 zákona o ÚS 136 rozhodne, že mandát poslance nebo senátora zanikl z důvodů ztráty volitelnosti nebo vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22 Ústavy 137 nebo že nejsou dány skutečnosti, které by v řečené souvislosti byly důvodem ztráty mandátu. 133
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora 134
1/1993 Sb. Čl. 25 [Zánik mandátu] Mandát poslance nebo senátora zaniká d) ztrátou volitelnosti, 135
1/1993 Sb. Čl. 25 [Zánik mandátu] Mandát poslance nebo senátora zaniká f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22. 136
182/1993 Sb. § 95 Nález (1) Ústavní soud nálezem rozhodne, že mandát poslance nebo senátora zanikl z důvodů uvedených v čl. 25 písm. d) nebo f) Ústavy, anebo vysloví, že tvrzené skutečnosti, které by byly důvodem zániku mandátu podle čl. 25 písm. d) nebo f) Ústavy, nebyly dány. (2) O výroku nálezu vystaví předsedající osvědčení, které předá přítomným účastníkům.
Řízení o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky (podle čl. 65 odst. 2 Ústavy 138 , resp. čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy 139 ) Aktivní legitimace ve věci je zřejmá již z Ústavy a má ji Senát. Náležitostí žaloby musí být přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se ústavní žaloba opírá. Ústavní žalobu projedná Ústavní soud přednostně před ostatními návrhy. Pokud zákon o ÚS nestanoví jinak, použijí se pro řízení o ústavní žalobě přiměřeně též ustanovení trestního řádu pro řízení před soudem. Vyhlášením nálezu, jímž je žalobě vyhověno, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy 140 (kompetence Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. h) Ústavy 141 )
137
1/1993 Sb. Čl. 22 [Neslučitelnost funkcí] (1) S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon. (2) Dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal úřadu prezidenta republiky, nebo dnem, kdy se ujal funkce soudce nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance nebo senátora, zaniká jeho mandát poslance nebo senátora. 138
1/1993 Sb. Čl. 65 [Nepřípustnost stíhání] (2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. 139
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, 140
1/1993 Sb. Čl. 66 [Náhradní výkon funkcí] Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a), b), c), d), e), k); uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu. 141
1/1993 Sb.
Poslanecká sněmovna a Senát se mohou usnést podle čl. 66 Ústavy 142 , že prezident republiky nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad. Prezident může podat návrh na zrušení takového usnesení. Ústavní soud nálezem rozhoduje, zda byly v době přijetí usnesení závažné důvody, pro které prezident nemohl svoji funkci vykonávat. V tom smyslu podle výsledku dokazování předmětné usnesení buď zruší nebo návrh prezidenta zamítne. Úkony zástupných orgánů vydávané místo prezidenta však zůstávají v platnosti. Řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu (podle čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy 143 ) Ústavní soud rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, která jsou pro Českou republiku závazná, pokud je nelze provést jinak. Zákon o ÚS předně v § 117 144 specifikuje pojem „mezinárodní soud“. Z dikce zákona vyplývá, že nemusí jít o mezinárodní orgán nazvaný soudem. Návrh na zahájení řízení by Ústavní soud obdržel od vlády České republiky, jíž bylo postoupeno rozhodnutí mezinárodního soudu. V rozhodnutí mezinárodního soudu musí být vysloveno, že zásahem
Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, 142
1/1993 Sb. Čl. 66 [Náhradní výkon funkcí] Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a), b), c), d), e), k); uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu. 143
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, 144
182/1993 Sb. § 117 Mezinárodní soud Mezinárodním soudem se pro účely tohoto zákona rozumí mezinárodní orgán oprávněný rozhodovat o stížnostech proti porušení lidských práv a základních svobod, jehož rozhodnutí jsou v České republice závazná podle ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.
orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda fyzické nebo právnické osoby, a takové porušení spočívá v platném právním předpisu. Vláda podává Ústavnímu soudu návrh na zrušení takového právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, pokud jeho zrušení nebo změnu nemůže zajistit jiným způsobem. Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánu územní samosprávy (podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy 145 ) Ústavní soud rozhoduje o sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy. Základem Ústavou předpokládaného sporu je příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Povaha sporu může být přitom pozitivní (ve věci rozhodly oba subjekty) nebo negativní (žádný ze subjektů ve věci nehodlá rozhodnout). Zákon o ÚS v tom smyslu v § 120 odst. 2 146 předpokládá kompetenční spory mezi: a) státním orgánem a územním samosprávným celkem či naopak, b) státními orgány navzájem, c) územními samosprávnými celky navzájem. Nepřípustnost návrhu je v zásadě vázána pouze na skutečnost, že o věci má podle zákona rozhodnout jiný orgán podle zvláštního zákona nebo orgán společně nadřízený. Nálezem Ústavního soudu se rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci nebo zda věc spadá do kompetence státu nebo územní samosprávy. Ústavní soud může také týmž nálezem zrušit rozhodnutí takového nekompetentního orgánu, tedy rozhodnutí ve věci samé a může také zrušit takové rozhodnutí orgánu, kterým svou kompetenci popřel.
145
1/1993 Sb. Čl. 87 [Věcná působnost] (1) Ústavní soud rozhoduje k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. 146
182/1993 Sb. § 120 Podání návrhu (2) Návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněn podat a) státní orgán v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem, b) zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem.
