Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav pedagogických věd Andragogika
Bc. Veronika Žďárková
Otcem po dvacítce, otcem po čtyřicítce Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Milada Rabušicová, Dr.
2015
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..
Veronika Žďárková 2
Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Miladě Rabušicové, Dr. za odborné vedení, cenné rady, ochotu a vstřícnost. Děkuji také všem respondentům, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. V neposlední řadě děkuji svým nejbližším za trpělivost a neutuchající podporu, která pomohla nejen vzniku této práce, ale celému mému vysokoškolskému studium.
3
Anotace Tato teoreticko-empirická práce se zabývá výchovným působením otců v rané a střední dospělosti. Cílem práce je zjistit rozdíly mezi otcovstvím a otcovskou výchovou v těchto dvou obdobích. V první části jsou vymezeny základní pojmy a souvislosti, významné pro empirickou část. V druhé, empirické části pracuji s daty získanými z rozhovorů s otci, kteří mají zkušenost s otcovskou výchovou v obou zmiňovaných vývojových obdobích. Práce poukazuje na skutečnost, že otcovství a otcovská výchova jsou snazší pro starší otce, jelikož nemusí čelit takovému množství komplikací, jako mladší otcové. Jsou na výchovu dítěte lépe připraveni po materiální, časové i citové stránce.
Klíčová slova Otcovství, otcovská výchova, rodičovství, raná dospělost, střední dospělost.
Annotation This theoretically-empirical thesis is focused on paternal upbringing in their early and middle adulthood. The aim is to discover differences between fatherhood and paternal upbringing in these two life periods. Main terms and contexts which are importanst for the empirical part are defined it the first-theoretical part. In the second-empirical part, I work with the data obtained from semi-structured inteviews with fathers who experienced paternal upbringing in both life periods that were mentioned. The thesis referes to a fact that fatherhood and paternal upbringing are easier for older fathers because they do not have to face as many complications as the younger ones. They are better materially, emotionally and in terms of time prepared for upbringing of their child.
Key words Fatherhood, paternal upbringing, parenthood, early adulthood, middle adulthood.
4
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 7 I.
TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE ....................................................................................................... 9
1.
Otec a otcovství ............................................................................................................................... 9
2.
Role otce v rodině.......................................................................................................................... 10
3.
Role otce ve výchově .................................................................................................................... 14 3.1
Rozdíly mezi mateřskou a otcovskou výchovou ................................................................... 17
3.2
Vztah mezi otcem a synem .................................................................................................... 19
3.3
Vztah mezi otcem a dcerou ................................................................................................... 21
4.
Otcovství v rané dospělosti ........................................................................................................... 22
5.
Otcovství ve středním věku ........................................................................................................... 25
6.
Otcovství versus kariéra ................................................................................................................ 27
7.
Výchova dětí v předškolním a batolecím věku ............................................................................. 30 Výchovné styly ...................................................................................................................... 33
7.2
7.2.1 8.
Model devíti polí ............................................................................................................ 34
Proměny rodičovství a otcovství ................................................................................................... 36 Vnější kontext........................................................................................................................ 36
8.1
8.1.1
Sňatečnost ...................................................................................................................... 38
8.1.2
Rozvodovost ................................................................................................................... 38
8.1.3
Porodnost a plodnost ..................................................................................................... 39
8.1.4
Proměny ve vnitřních rodinných vztazích ...................................................................... 40
Vnitřní kontext: Zkušenostní učení otců ............................................................................... 40
8.2
Shrnutí teoretické části práce................................................................................................................. 43 II.
EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE ........................................................................................................ 44
9.
Metodologie výzkumu ............................................................................................................... 44 9.1
Výzkumný cíl ........................................................................................................................ 44
9.2
Výzkumné otázky .................................................................................................................. 44
9.3
Orientace výzkumu a technika sběru dat ............................................................................... 45
9.4
Výzkumný vzorek a vstup do terénu ..................................................................................... 47
9.5
Zpracování dat a jejich analýza ............................................................................................. 50
9.6
Výzkumné schéma a jeho interpretace .................................................................................. 51
10. Otcem po dvacítce ........................................................................................................................... 56 10.1.
Pracovní situace mladších otců ......................................................................................... 56
10.1.1
Časová náročnost zaměstnání po dvacítce .................................................................... 56
10.1.2
Ekonomická situace mladých rodin ............................................................................... 57
10.1.3
Práce versus rodina....................................................................................................... 58 5
10.2
Časové možnosti mladších otců ........................................................................................ 59
10.3
Vliv aktuální doby na rodinu ............................................................................................. 60
10.4.
Okolnosti narození prvního dítěte ..................................................................................... 60
10.5
Výchovné působení mladších otců .................................................................................... 61
10.5.1
Charakteristické vlastnosti mladších otců ..................................................................... 61
10.5.2 Tresty a nastolování pravidel ............................................................................................. 63 Společná výchova dětí s první partnerkou......................................................................... 64
10.6 10.6.1
Rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou ............................................................... 65
10.7
Společné aktivity s dětmi................................................................................................... 67
10.8
Vztah otců s prvními dětmi .................................................................................................. 68 Otcem po čtyřicítce ................................................................................................................... 69
11. 11.1
Pracovní situace starších otců ............................................................................................ 69
11.1.1
Časová náročnost nynějšího zaměstnání ....................................................................... 70
11.1.2
Práce versus rodina....................................................................................................... 71
11.2
Časové možnosti starších otců........................................................................................... 72
11.3
Vliv aktuální doby na rodinu ............................................................................................. 73
11.4
Závislost dětí na ICT ......................................................................................................... 74
11.5
Okolnosti narození druhého dítěte..................................................................................... 76
11.6
Výchovné působení starších otců ...................................................................................... 77
11.6.1
Charakteristické vlastnosti starších otců....................................................................... 77
11.6.2
Tresty a nastolování pravidel ........................................................................................ 79
11.7 11.7.1
Výchova dětí s druhou partnerkou .................................................................................... 80 Rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou ............................................................... 81
11.8
Společné aktivity s dětmi................................................................................................... 82
11.9
Vztah otců s druhými dětmi .............................................................................................. 82
12. Shrnutí a diskuse ............................................................................................................................. 84 Závěr...................................................................................................................................................... 91 Bibliografie............................................................................................................................................ 93 Přílohy ................................................................................................................................................... 98 Příloha 1. Schéma polostrukturovaného rozhovoru .......................................................................... 98 Příloha 2. Úryvek rozhovoru s Liborem .......................................................................................... 102
6
Úvod Výchova je nejtěžší prací, kterou člověk může vykonávat – tuto myšlenku vyslovila v různých dobáh řada odborníků i lajků. Rodiče vědomě i nevědomě utvářejí osobnost svého dítěte, které se tak stává jejich obrazem. Jejich úkolem je předat dítěti určité hodnoty a doprovázet je k dospělosti spojené s vlastní zodpovědností. Ačkoliv se dnes řada odborníků pokouší představit ideální návody, jak správně vychovávat děti, budou se do těchto postupů vždy promítat osobnostní vlastnosti obou rodičů, schopnost jejich spolupráce, a v neposlední řadě také osobnostní vlastnosti dětí. Nezřídka se setkáváme s rodiči, kteří mají dvě děti, přičemž tvrdí, že obě vychovávali stejně, avšak z každého vyrostla jiná osobnost, s jinými zájmy, často i jinými hodnotami. Odlišným způsobem k výchově přistupují také matky a otcové, stejně jako můžeme vidět rozdíly u výchovného působení mladších a starších rodičů. Tato diplomová práce se zabývá zejména posledním ze zmiňovaných bodů, a sice rozdíly ve výchovném působení mladších a starších otců – tedy otcovstvím po dvacítce, a otcovstvím po čtyřicítce. Téma mužů, kteří se stávají otci ve vyšším věku, je dnes velmi aktuální a diskutované. Často se s tímto jevem setkáváme v souvislosti s rozvodem, po němž partneři založí své nové rodiny, což z biologického hlediska bývá ve větší míře případ mužů. Stejně tak může být otcovství ve vyšším věku touhou upevnit svůj současný vztah a využít „poslední možnosti“ zplození potomka se současnou partnerkou. Lze říci, že počet mužů, kteří se stávají otci ve vyšším věku, ať už poprvé nebo opakovaně, stále narůstá. Vidíme-li dnes na ulici malé dítě se starším mužem, přemýšlíme, zda se jedná o dědečka či o otce, přičemž tomu není tak dávno, kdy bychom tohoto muže bez rozmyslu titulovali dědečkem. V rámci diplomové práce se zabývám výchovným působením mladších otců ve srovnání s opakovaným otcovstvím u otců starších. Mými respondenty jsou tedy muži, kteří měli své první dítě v rané dospělosti („po dvacítce“) a nyní mají své další potomky ve střední dospělosti („po čtyřicítce“). Mají tedy obě zkušenosti a jsou schopni zhodnotit a porovnat svoji vlastní výchovu v obou obdobích. Zároveň mohou svoji výpověď doplnit o informace, jaké věci ovlivňovaly jejich výchovné působení v rané dospělosti, a co na něj má vliv dnes. Cílem této práce je tedy zjistit charakteristické rysy otcovské výchovy v rané dospělosti, otcovské výchovy ve střední dospělosti, jejich podobnosti a rozdíly, a to v kontextu širších souvislostí. Pro objasnění zvolené problematiky si v práci pokládám tyto tři základní výzkuné otázky: Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově rané dospělosti? Co a jak ovlivnilo 7
otcovskou výchovu v otcově střední dospělosti? Jak se liší otcovská výchova dítěte v otcově rané dospělosti a ve střední dospělosti? Práce je rozdělela na čtyři části – úvod, teoretickou část, empitickou část a závěr. Součástí práce je také bibliografie a přílohy. Pro realizaci výzkumného šetření jsem zvolila kvalitativní metodologii, v rámci níž byly s respondenty realizovány polostrukturované rozhovory. V teoretické části práce se snažím čtenáři osvětlit základní informace, které se výzumného šetření týkají. Hovořím o otcích, jejich roli v rodině a ve výchově. Jelikož všichni moji respondenti vychovávají své dítě ve spolupráci s partnerkou, krátce pojednávám také o rozdílech mezi výchovou mateřskou a otcovskou. Angažovanost otce ve výchově může mít vliv na vztah s jeho dětmi, proto jsou zařazeny kapitoly o vztahu otce se synem a vztahu otce s dcerou. Dále charakterizuji otcovství v rané i střední dospělosti, včetně jejich výhod a možných rizik, jako je napříkad problematika skloubení rodinného a pracovního života. Zařazena je také kapitola o výchově dětí v batolecím a předškolním věku (jelikož takto staré děti respondenti aktuálně vychovávají) a o výchovných stylech. Stručně je pojednáno také o proměnách rodičovství a otcovství, a to v souvislosti se změnami na úrovni společnosti, ale také změnami souvisejícími s vývojem jedince. Druhou částí práce je část empirická, která je orientována kvalitativně, a v jejímž úvodu představuji cíle a definuji hlavní a specifické výzkumné otázky. Charakterizuji orientaci výzkumu, techniku sběru dat, seznamuji čtenáře s výzkumným vzorkem a podrobně popisuji vstup do terénu, zpracování dat, jejich analýzu. V druhé části interpretuji výzkumná schémata a následně se věnuji samotné analýze získaných dat. Empirická část je uzavřena shrnutím, kde prezentuji finální výsledky výzkumného šetření. V závěru práce odpovídám na hlavní výzkumné otázky a shrnuji výsledky výzkumného šetření. Informace se snažím prezentovat tak, aby byly přístupné odborné i laické veřejnosti. Součástí práce je také bibliografie a přílohy obsahující schéma polostrukturovaného rozhovoru.
8
I.
TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE
1.
Otec a otcovství Otcovská role je velmi důležitou rolí v životě muže. Přesto se o otcovství v dnešní
společnosti mnoho nemluví. Podle Biddulpha (2007) si téměř všichni dokážeme vybavit, co se skrývá pod pojmem „mateřství“ – péče, láska, starostlivost atd. U otcovství už je to horší. Přitom otcovská výchova je, stejně jako mateřská, základem výchovy dětí. Vágnerová (2007) považuje vymezení otcovské role za nejednoznačné. Podle ní nemá jasně definovaná práva a povinnosti a je méně prestižní než role mateřská. Společnost od otců obecně očekává méně než od matek, je tudíž k jejich chování mnohem tolerantnější. Podle jiných autorů však není důvod, aby na otce byla kladena menší očekávání než na matky. V rámci rodiny a výchovy dětí hraje každý z nich velice důležitou úlohu. Novák (2013b) se odkazuje na knihu The Role of the Father in Child Development autora M. E. Lamba, kde je uvedeno, že děti potřebují otce již od kojeneckého období, jelikož si k nim spontánně utvářejí jiný vztah než ke svým matkám. Důkazem toho je, že dítě má jiné reakce a vydává jiné zvuky, když je s otcem a když je s matkou. Dále tvrdí, že děti, které mají od počátku častý a blízký přístup k otci, jsou živější, méně ostýchavé a dělají rychlejší pokroky ve vývoji. Otcové také u dětí prohlubují jejich komunikační a sociální dovednosti. Podobně se vyjadřuje také Ballnik (2012) podle něhož je otec pro své dítě základní spojnicí s okolním světem. Ideální je, když se mateřská a otcovská výchova doplňují – matky dětem poskytují zejména emocionální podporu, zatímco otcové děti pobízejí k socializaci a objevování nových věcí. Vztah otce a dítěte se podle Vágnerové (2007) utváří postupně a pomaleji než vztah dítěte a matky, u níž proběhne hormonální změna, která ji na dítě emocionálně naladí. Možný (1990) tvrdí, že mezi otci a dětmi vzniká menší citové pouto, jelikož jejich vzájemný vztah vykazuje vyšší míru volnosti než vztah dítě – matka. Nejedná však pouze o první roky života dítěte, kdy je dítě primárně fixováno na matku. Tato volnost ve vztahu mezi otcem a dětmi se táhne mnohem dál. Výsledky výzkumu, které uvádí Možný, totiž ukázaly, že matky s dětmi více mluví, více se zajímají o jejich záliby, kamarády, povídají si s nimi o filmech, kroužcích, módě, v pozdějším věku o sexualitě apod. Ačkoliv se muži nemohou ve vztahu k dítěti tak dobře spoléhat na své pudy, jako je tomu u žen, i přesto mohou mít podle Vágnerové (2007) předpoklady k pečovatelskému chování. Stále však vztah mezi otcem a dítětem bývá zranitelnější než mezi dítětem a matkou. Zatímco pro ženy se mateřská role často stává základem jejich identity, pro muže je ztotožnění se 9
s otcovskou identitou nezřídka jedním z nejtěžších úkolů dospělosti. Úkol je to však velmi důležitý, jelikož od otců se očekává, že budou pro své děti vzorem silného, statečného a mocného jedince, který oplývá patřičnou autoritou. Podle Možného (1990) se však tradiční otcovská autorita projevuje formou rozkazů. Na rozdíl od otce matka méně rozkazuje, ale častěji prosí, žádá, což opět přispívá k většímu přilnutí dítěte k matce. Možný tvrdí, že tímto se dokládá postavení otce v rodině: „slabší musí rozkazovat tam, kde silnější jen požádá“ (Možný, 1990, s. 108). I Ballnik (2012) se vyjadřuje k rozdílům v síle mateřství a otcovství. Poukazuje na fakt, že „mateřství je nesmírně silně biologicky podmíněno. Naproti tomu otcovství je sociální výdobytek, a je tedy mnohem choulostivější než mateřství“ (Ballnik, 2012, s. 24). Jinými slovy, otcové se od pravěku zabývali především plozením dětí, starost o ně připadla matkám. Postupem času se však muži začali vracet k jedné partnerce, a tím si i utvářet bližší vztah se svými potomky. Jak můžeme pozorovat, od pravěku do dnešní doby prošlo otcovství zásadním vývojem – z biologických ploditelů se postupně vyvinuli otcové cíleně pečující o své rodiny, ať už po stránce materiální, či po stránce nastolování pravidel. Vágnerová (2007) dodává, že v dnešní době by otec neměl být pro dítě pouze představitelem autority, ale měl by se navíc spolu s matkou podílet také na jeho emoční podpoře a citovém vývoji. Zde můžeme jasně vidět, jak se otcovská role proměnila, a jak se nároky na ni neustále zvyšují.
2.
Role otce v rodině V základní představě o rodině většinou figurují matka, otec a dítě. Pravdou však je, že
v dnešní době není tento model již modelem jediným. Zvyšuje se počet dětí, které vyrůstají pouze s jedním rodičem, a to ve většině případů s matkou. Absencí otce jsou podle Hamplové (2007) nejvíce ohroženy děti, které se narodí velmi mladým rodičům nebo rodičům s nižším stupněm dosaženého vzdělání. Výsledky výzkumu Sociální a ekonomické podmínky mateřství z roku 2006 podle ní ukazují na znepokojivě vysoké množství otců, kteří nejenže se svými dětmi nežijí, ale nejsou s nimi jakkoliv v kontaktu. Jak Hamplová zjistila, toto riziko vzrůstá, jelikož přibývá párů, které v době narození dítěte nežijí v manželství. Jako nejčastější důvod neuzavření sňatku uváděly dotazované ženy neochotu partnera do manželství vstoupit (nejvíce partneři žen s nižším stupněm vzdělání). Tato zjištění nekorespondují s názorem Harmury (2006), podle něhož jsou v mužích v souvislosti s rodinným životem silněji zakořeněny tradiční normy. Tak například to podle něj bývají právě muži, kdo chtějí uzavřít 10
sňatek. Často jsou to oni, kdo už si přejí mít dítě, a to ať první dítě nebo i další děti. Tento názor vyvrací Lechnerová (2011) která na základě výsledků výzkumu Páry a rodiny z roku 2008 dokládá, že muži chtějí mít první dítě později než ženy. Role otce v rodině však zajisté nekončí rozhodnutím o tom, že si pár pořídí dítě. Naopak. Po narození dítěte otcovství teprve začíná a podle většiny autorů je jeho přítomnost velice důležitá. Každý otec by se měl snažit být dobrým otcem. Co to ale znamená „být dobrým otcem“? Rogge (2007) tvrdí, že ve snaze stát se dobrým otcem, by si měl muž uvědomit, jaké vlastnosti mu v dětství vadily na jeho vlastním otci, a kterých si na něm naopak vážil. Při výchově svých dětí by pak měl negativní vlastnosti eliminovat a pozitivním dát dostatek prostoru. Goetz (in Bakalář, 2002) vyjmenovává některé osobnostní rysy, které se u dobrých otců vyskytují. Například dávají dětem najevo svoji náklonnost, tráví s nimi čas (a to z vlastní iniciativy a zájmu), zapojují děti do svých koníčků, hovoří s nimi o své práci, jdou jim příkladem, ochraňují je a v neposlední řadě projevují lásku a respekt svým partnerkám. Waller (2002) hovoří o tom, jak sami otcové vnímají svoji roli, respektive co je podle nich hlavním úkolem a podstatou otcovství. S odkazem na výsledky FFCW výzkumu (Fragile Families and Child Well-Being) uvádí, že nejdůležitější úlohou otcovství je podle mužů projevování náklonnosti a lásky svým dětem. Dále pak by otcové měli připravovat děti na život a být pro ně autoritou. Podle Ballinka (2012) by otcové měli být pro své děti vzorem, se kterým se mohou identifikovat, a odkoukat tak, jak se správný muž chová. Proto je velmi důležité, aby měl muž kladný vztah jak ke svým dětem, tak ke své partnerce, a představoval tak správný mužský vzor. Jak píše Hamura (2006), slýcháváme v posledních dvaceti letech o tzv. „nových otcích“, kteří se spolu se svými partnerkami rovnoměrně podílí na výchově a zaopatření dětí. Podle Dudové a Hastrmanové (2007) se tito otcové staví pozitivně k úkolům spojeným s péčí o dítě a o domácnost. Necítí se v této oblasti méně kompetentní než jejich partnerky. Koncept „nových otců“ v podstatě přibližuje otcovství k mateřství. Od otců se očekává, že budou svým dětem fyzicky na blízku, budou o ně pečovat a vytvářet si s nimi osobní nezprostředkovaný vztah založený na silném citovém poutu a vzájemné důvěře. Totéž tvrdí Novák (2013), který zdůrazňuje, že otcové by měli být svým dětem na blízku nejen fyzicky, ale i emocionálně. Měli by být schopni se jim aktivně věnovat, a také si s partnerkou spravedlivě rozdělit povinnosti spojené s péčí o domácnost. Dudová a Hastrmanová (2007) došly, na základě rozhovorů s otci, ke zjištění, že muži vykonávají pečovatelské aktivity (péče o dítě, domácí práce) v rámci rodiny ve stále vyšší míře. Podle Hamury (2006) však v realitě tento jev příliš 11
nefunguje. U mužů je sice patrný posun v postojích týkajících se výchovy dětí a činností potřebných pro udržování běžného chodu domácnosti, avšak tato změna se zatím projevuje spíš v teoretické než praktické rovině. Na „nové otce“ připadá v dnešních rodinách zhruba čtvrtina úkolů souvisejících s péčí o děti, zbytek úkolů obstarávají ženy. Ačkoliv se toto rozdělení může zdát nespravedlivé, Dudová a Hastrmanová (2007) upozorňují, že oblast péče o děti a domácnost byla vždy vyhrazena ženám – ať už manželkám, babičkám nebo hospodyním. Tyto činnosti se neslučovaly s obecnou představou o maskulinitě, proto je muži nevykonávali. Dnešní doba je tedy staví do zcela nové pozice, se kterou se musí nejprve ztotožnit. „Nové otcovství“ však není jediný existující typ otcovského chování. Vlastnosti nových otců jsou například zcela odlišné od charakteristik „manažerských otců“, jak označuje Novák (2013b) otce, pro které je zcela na prvním místě jejich profese. Za svůj přínos rodině považují zajištění blahobytu a o to, co se doma děje, „nemají čas“ se příliš starat. Dudová a Hastrmanová (2007) dodávají, že tito otcové se o své děti začínají zajímat až kolem tří let jejich věku, protože jejich vztah s dítětem je primárně založen na komunikaci, a ta podle nich do té doby není možná. Avšak i poté je pro ně primární ekonomické zajištění rodiny, a péči o dítě a domácnost považují za povinnost matek. Nedostatek času stráveného s dítětem však podle nich neznamená, že by o ně neměli zájem – pouze jej projevují jiným způsobem, než poskytováním přímé péče. Na pomezí mezi novými otci a manažerskými otci stojí podle Nováka (2013b) „podporující a pomáhající otcové“. Ti sice také preferují svoji profesi před rodinou, avšak ne striktně. V případě potřeby jsou schopni manželce s péčí o děti pomoci. Podle Dudové a Hastrmanové (2007) však stále zastávají názor, že péče o děti a o domácnost je ženská práce. Na druhou stranu chápou, že má-li partnerka také své zaměstnání, bylo by velmi náročné, ne-li nemožné, aby i všechnu práci doma zastávala sama. Oni sami však předpokládají, že „nejsou schopni“ zvládat věci v domácnosti tak dobře, jako ženy, proto se jich z vlastní iniciativy neúčastní. Nicméně jsou ochotní partnerce s péčí o děti a s domácími prácemi pomoct, je-li to potřeba, a pokud jim to dovolí jejich pracovní povinnosti. Jaký model je však správný? Jsou nejlepší ti otcové, co se plně věnují svým dětem a významně pomáhají v péči o domácnost? Nebo jsou to otcové, jejichž hlavním cílem je materiálně zabezpečit rodinu tak, aby jí nic nechybělo, aby mohla žít pohodlný život? Anebo otcové, kteří balancují na pomezí mezi rodinným krbem a pracovním světem? Ať už otec zastává v rodině jakoukoliv roli, neměl by, jak říká Waller (2002), stavět své vlastní zájmy před zájmy a potřeby svých dětí. Dále tvrdí, že otec by měl své děti podporovat 12
v jejich každodenních aktivitách. I toto tvrzení je možno vyložit si různými způsoby. Je tou podporou myšlena přítomnost otce při všem, co dítě během dne zažívá? Nebo jeho podpora spočívá v tom, že může dítěti pořídit hračky, které jsou vhodné pro jeho rozvoj, zaplatit kroužek, který si přeje navštěvovat? Je více než pravděpodobné, že každý otec, který má láskyplný vztah ke svému dítěti, se pro něj snaží dělat to nejlepší. „To nejlepší“ však může mít mnoho podob. Autoři, kteří se touto problematikou zabývají, se nejčastěji přiklání k názoru, že otec by měl být v rodině fyzicky přítomen a aktivně se podílet na výchově svých dětí. Například Bom a Huber (2005) píší, že fyzická přítomnost obou rodičů je pro dítě velmi důležitá zejména v prvních dvou letech jeho života. Tehdy si totiž děti staví svůj pocit bezpečí na přítomnosti rodičů. Často například začnou plakat, když rodič opustí pokoj. Autoři upozorňují, že je-li dítě v tomto věku na delší dobu od rodičů odloučeno, může to mít negativní vliv na konstrukci jeho pocitu důvěry a bezpečí. Waller (2002) tvrdí, že otcové jsou těmi, kdo mají za úkol dbát o disciplínu dětí, a právě oni mívají u dětí větší respekt než matky. Otci často stačí jen zvednout hlas a dítě pochopí, že jej má brát vážně. A nejde pouze o aktuální usměrnění dítěte, nýbrž, jak tvrdí mnozí autoři (viz níže), není-li otec v rodině přítomen nebo se z nějakého důvodu neúčastní výchovy dětí, může to pro ně mít negativní následky, které mnohdy mohou ovlivnit celý jejich budoucí život. Sobotková (2001) však podotýká, že mezi absencí otce v rodině a negativními jevy v dětském vývoji nebyla prokázána přímá souvislost. S tím nesouhlasí Biddulph (2007), který upozorňuje, že případná nepřítomnost otců v rodině, či jejich neúčast na výchovném procesu, mohou mít například u chlapců za následek tíhnutí k nevhodně se chovajícím skupinám (gangům). Leving (in Bakalář, 2002) konkrétně ukazuje na několika případech (týkajících se dětí žijících v USA) dopady, které může mít a má absence otce v rodině. Bez otce vyrůstalo ve Spojených státech 72% mladistvých vrahů, 60% osob obviněných ze znásilnění, 80% dospívajících dětí umístěných v psychiatrických zařízeních. Celkově pak dodává, že děti vyrůstající bez otce mívají soustavně podprůměrné známky, sklon k násilnickému chování a podle Ballnika (2012) také k chronickým psychickým poruchám. Biddulph (2007) doplňuje, že místo aby nad sebou děti, zejména pak hoši, neustále cítili autoritu a pochopení charismatického otce, bývají často vychováváni převážně matkami, ve škole pak většinou učitelkami, které jim (mnohdy nezáměrně) nabízejí ženský úhel pohledu na svět. Chlapci pak mají možnost se této výchově podvolit, nebo se naopak vzepřít, a chovat se „jako muži“, což ovšem často nedovedou správně usměrnit, a tak se nezřídka začnou chovat v rozporu s očekáváním společnosti. 13
Významnou roli připisuje participaci otce na výchově dítěte také Biller (in Bakalář, 2002), podle něhož děti, o které se jejich otec v dětství zajímal, bývají v dospělosti vybaveny lepší schopností porozumět druhým lidem. I Sobotková (2001) uznává, že otci se připisují takové role jako socializační či disciplinární, které by samozřejmě v rodině chybět neměly. Stejně tak se zmiňuje o možnosti psychických poruch a sklonům k delikvenci u dětí, které vyrůstají bez otce. Upozorňuje však na nedostatek empirických dat, která by tato tvrzení mohla podpořit, a dodává, že i v úplných rodinách se můžeme setkat s otcem, který svoji roli vůbec neplní. „Pouhá fyzická přítomnost otce tedy není zárukou zdravého vývoje dětí, a úvahy, které neberou v potaz kvalitu rodinného prostředí, nemají valný smysl.“ (Sobotková, 2001, s. 133). S tímto názorem se ztotožňuje také Novák (2013). Ačkoliv patří do skupiny autorů, kteří se domnívají, že absence otce v rodině má negativní vliv na formování osobnosti dítěte, tvrdí, že to není jen nepřítomnost otce sama o sobě, co má na dítě nepříznivý dopad, ale jedná se podle něj o kontext řady příčin. Podle Sobotkové (2001) to může být například snížení socioekonomického statusu, nepolevující napětí mezi rodiči nebo pocit dítěte, že je tatínek už nemá rád, když je opustil apod.
3.
Role otce ve výchově „Člověk patří mezi živočišné druhy s vysokou otcovskou investicí do výchovy potomstva.“
(Matoušek, 2003, s. 15) V průběhu lidského vývoje lze pozorovat také vývoj vztahů mezi rodiči a jejich dětmi. Již v předešlé kapitole jsem zmiňovala, že v tradiční společnosti vypadalo otcovství jinak než ve společnosti moderní. Z toho lze usuzovat, že také vztah, který otcové k dětem zaujímají, a vztah, který mají mezi sebou se svými partnerkami, prošel určitými změnami. Biddulph (2007) říká, že zvláště patrná je změna vztahu mezi otci a syny. Dříve, kdy lidé žili v menších pospolitostech, bylo zcela běžné, že dcery se všemu učily od svých matek, případně ostatních žen, se kterými se setkávaly, a dovednosti synů zase pramenily z toho, co je naučili jejich otcové, případně strýcové, dědečkové či jiní muži, s nimiž chlapci přicházeli do styku. Biddulph poukazuje na to, že tento po staletí fungující model byl zhruba před šesti generacemi, příchodem průmyslové revoluce, navždy změněn. Otcové začali pracovat mimo domov (často ve městech, továrnách), synům se dostávalo vzdělání ve školách a tím v podstatě zanikla otcovská výchova v pravém slova smyslu. Dnes nám tento model již připadá naprosto samozřejmý.
14
Nelze však přepokládat, že výše zmiňovanou změnou se vývoj otcovské role zastavil. Dnes se setkáváme například s již zmiňovaným „novým otcovstvím“, jehož akceptace vyžadovala od společnosti jistou změnu v celkovém náhledu na otcovství. Aby se Česká republika přiblížila svojí rodinnou politikou jiným evropským zemím, zrovnoprávnila v roce 2001 muže a ženy v možnosti využívání rodičovské dovolené. Přesto zatím podle Nešporové (2005) odchází otcové na rodičovskou dovolenou jen velmi zřídka – v 99% ji využívají matky. Rodiče se často rozhodnou pro neúčast otce na rodičovské dovolené právě proto, že jim tento model připadá nestandardní. Ačkoliv jsou u nás patrné snahy o změnu pozice otce v rodině, společnost bude nejspíš potřebovat více času, aby tyto změny přijala. Jak říká Matějček (2005), sociologické výzkumy v minulém století poukazují na skutečnost, že „došlo k větším změnám ve funkci otce v rodině než ve funkci matky, a to směrem k intimitě rodinného života“ (Matějček, 2005, s. 40). Přesto Nešporová (2005) upozorňuje, že zatím je pozice otce na rodičovské dovolené vnímána ve značné míře jako narušení tradičního pohledu na genderové rozdělení rolí v rodině. Pro spoustu rodin je takovéto řešení navíc ekonomicky nevýhodné. Mimo jiné převažuje obava, že muž by si s péčí o dítě a o domácnost nevěděl rady. Čemuž ovšem Matějček (2005) oponuje a hovoří o otcích, kteří již právě „přišli na chuť“ modernímu přístupu v péči o rodinu. Zjistil, že muži si naopak svoji roli užívají a péče o děti jim většinou nedělá problém. Jsou schopni zvládnout ve výchově věci stejně dobře, jako ženy. Samozřejmě svým vlastním způsobem. Nešporová (2006) navíc na základě výsledků svého výzkumu z let 2004 – 2005 upozorňuje na velmi důležitou věc, a sice účastníli se otec rodičovské dovolené, neznamená to, že si s partnerkou navzájem vymění mužské a ženské role. Naopak dochází k jejich sdílení a rovnoměrnějšímu rozvrstvení úkolů a povinností mezi oba partnery, což podle Nešporové přispívá ke stmelování nukleární rodiny. Pojednání o tom zda a případně jak je důležitý podíl otce na výchově dětí, by se dala podpořit slovy Parlakian a Rovarise (2009), kteří jednoduše tvrdí, že zapojovat otce do každodenního výchovného procesu představuje výhodu pro všechny zúčastnění strany, tedy pro matku, děti i samotného otce, což tvrdí také Matoušek (2003). Rogge (2007) uvádí, že děti v otci často vidí důležitého partnera, který má schopnost, doplnit, doprovázet a někdy i kompenzovat matčinu výchovu a její případné nedostatky. Ještě před tím je však důležité, aby dítě otce vůbec přijalo za „svého člověka“, což může nějakou chvíli trvat. Podle Dudové a Hastrmanové (2007) otcové podle nich totiž mívají pocit, že mezi matkou a dítětem existuje v době, kdy je dítě malé, jakési magické pouto, do kterého oni sami zatím nepatří. Bakalář (2002) hovoří v této souvislosti o procesu triangulace, který je pro vývoj dítěte velmi důležitý. 15
Dítě, které se prvotně přimkne k matce, by si mělo v rámci tohoto procesu vytvořit citový vztah k další osobě – k otci. Role otce je tedy v tomto okamžiku zcela nezastupitelná. Úspěch procesu triangulace je podle Bakaláře prvním krokem k tomu, aby dítě v dospělosti bylo schopné vést samostatný citový život. Podle Corneau (2012) se dříve předpokládalo, že otcové jsou pro dítě důležití až od třetího, čtvrtého roku života. Tento názor byl však norskými a americkými výzkumníky vyvrácen, jelikož bylo zjištěno, že přítomnost otce je pro dítě velmi důležitá již v prvních dvou letech života. Matějček (2003) dodává, že v jednom ze svých výzkumů zjistil souvislost mezi otcovskou péčí a mírou rozvodovosti. A sice projevujeli otec dostatečný zájem o dítě v kojeneckém období, značně se tím posiluje soudržnost celé rodiny a je eliminováno riziko rozpadu manželství. Odpoutání se od matky a přijetí otce za svého člověka, je podle Harmuta (2006) velmi důležité zejména pro chlapce, kteří se díky identifikaci se svými otci mohou začít ztotožňovat s mužskou rolí, s mužskými vzorci chování apod. Otcové u svých synů podporují takové vlastnosti, jako jsou projevy síly, nezávislost a soběstačnost. Na druhou stranu pak chlapci odpoutáním se od matky často přicházejí o schopnost empatie a soucitu, což jim může zkomplikovat navazování mezilidských vztahů. V každém případě, jak říká Corneau (2012), představuje otec pro dítě v budoucnu „spojnici“ mezi světem rodiny a světem mimo ni. Otec bývá ten, kdo pomáhá dětem orientovat se ve společnosti, kdo jim usnadňuje přechod z rodinného prostředí do vnějšího světa. „Většinou děti, kterým se dostalo dobré otcovské péče, cítí větší jistotu při studiích, volbě kariéry nebo v osobních záležitostech“ (Corneau, 2012, s. 25). Treijs (2001) ve svém článku zmiňuje výzkum z roku 1997 realizovaný americkým ministerstvem školství, kterého se zúčastnilo 17 000 dětí od mateřské školy až po adolescenty, ve kterém se ukázalo, že děti, s nimiž se doma učí otec, dosahují ve škole lepších výsledků. Důvodem může být silnější vliv a autorita otce. Stejně jako v předchozí kapitole se potvrdil názor, že otec má v rodině důležité místo. Literatura se většinou zmiňuje především o významu otce v životě syna. Důvodem, proč je kladen větší důraz na vztah mezi otcem a synem než na vztah mezi otcem a dcerou může být skutečnost, že dcera si cestu k otci tak naléhavě hledat nepotřebuje. Bylo zmíněno, že dítě se po porodu prvotně přimkne k matce a to bez ohledu na pohlaví. Zatímco u dívek je žádoucí, aby jejich pouto s matkou přetrvalo, od chlapců se naopak očekává, že postupem času spíše přilnou k otci a budou se rozvíjet podle něj – „klučičím“ způsobem. Proto je zejména pro chlapce důležité, aby vyrůstali vedle otce, který by pro ně byl dobrým vzorem.
16
3.1
Rozdíly mezi mateřskou a otcovskou výchovou I bez studia odborné literatury lze říci, že existují rozdíly mezi mateřskou a otcovskou
výchovou. Stačí vzpomenout si, jak s námi samotnými v dětství jednala a komunikovala matka a jak otec. I tehdy, když mají rodiče na výchovu stejné názory, shodnou se na tom, jak chtějí dítě vychovávat, i tehdy se budou ženy snažit dosáhnout výchovných cílu jiným způsobem než muži. Matka představuje podle Nováka (2013) pro dítě zdroj primární ochrany, otec naopak přináší větší dynamičnost a aktivitu. Ballnik (2012) tvrdí, že matka se zaměřuje především na výchovu v rámci rodiny, naopak otec častěji ukazuje dětem cestu ven, do světa, mimo její hranice, což potvrzuje i Vágnerová (2005), podle které se matka s dítětem nejčastěji věnuje klidovým aktivitám v domácím prostředí, zatímco s otcem děti absolvují různé volnočasové aktivity, výlety a celkově hry mimo domov. Biller (in Bakalář, 2002) podotýká, že rodiče mohou k výchově přistupovat takřka protikladně. Například matky zaujímají z většiny případů ochranitelský (někdy až příliš ochranitelský) přístup k dítěti, zatímco otcové se snaží dítě naučit co největší samostatnosti a nezávislosti. Biller tvrdí, že jsou-li v rodině přítomny oba tyto přístupy, může dojít k jejich harmonizaci a usměrnění. Ať už má rodičovská výchova jakoukoliv podobu, je podle Quilliena (2004) velice důležité, aby matka i otec vyžadovali po dětech dodržování stejných pravidel, plnění zavedených rituálů atp. Výchovu, kdy jeden rodič dítěti něco zakáže a druhý mu to následně povolí, považuje za nefunkční, a stejně tak před ní varuje Čáp (2007). Rodiče mohou mít odlišné názory, avšak v zásadních rozhodnutích musí být vždy jednotní. Což může být občas nesnadné právě vzhledem ke zmiňovaným odlišnostem ve výchovných přístupech otců a matek (Quillien, 2004). Ačkoliv je tedy vhodné, aby rodiče ve výchově spolupracovali a vzájemně se doplňovali, podle Höne, Svobodové a Šťastné (in Sirovátko, Hora, 2008) stále tři čtvrtiny péče o dítě obstarává žena (ze 72 % v manželském vztahu, ze 78 % v nesezdaném soužití), přestože se podle Sobotkové (2001) ukázalo, že muži jsou schopni pečovat o děti stejně dobře jako ženy, třebaže jiným způsobem - snaží se po svém zvládat to, co považují za náplň mateřství. Matějček (2003) potvrzuje, že muži jsou vůči dítěti vybaveni stejnými mechanismy a vzorci chování jako ženy. Stejně se na dítě dívají, v jeho přítomnosti mluví vyšším hlasem, stejně s dítětem manipulují apod. Přesto Novák (2013b) upozorňuje, že vztah dítěte s matkou a vztah dítěte s otcem nelze považovat za totožné ani vzájemně zastupitelné. Mohou se však doplňovat za předpokladu dobře fungujícího vztahu mezi dospělými. Otec může ve výchově a 17
péči o malé dítě zvládat tytéž věci jako matka (snad s výjimkou kojení), ovšem pouze za předpokladu, že je ochoten se na celém tomto procesu aktivně podílet. Podle Geiger (1996) bylo zjištěno, že vztah, který má dítě s otcem, se vyznačuje hravostí a odlišuje se od vztahu, který má dítě s matkou. Ten bývá založen na slovní komunikaci. Sobotková (2001) píše: „Muži stejně jako ženy dovedou pečovat o děti – jejich úspěch závisí na jejich osobnosti a osobní historii, na okolnostech, finančním zabezpečení a na podpůrné síti, která je k dispozici“ (Sobotková, 2001, s. 135). Podle autorky se obecně předpokládá, že pečovatelské služby zvládají lépe ženy než muži. Žena je většinou ta, která se stará o domácnost, vaří, připravuje děti do školy, má přehled o jejich mimoškolních aktivitách a podobně. Quillien (2004) souhlasí s názorem Sobotkové, avšak zastává se otců. Podle něj, dělají v tomto směru pokroky, akorát svým tempem. Zatím jsou to tedy ženy, které většinou s dětmi absolvují výše zmíněné každodenní činnosti. Sobotková (2001) však upozorňuje, že ženy jsou v péči o děti a v jejich výchově také velmi podporovány různými kurzy pro ženy, kroužky pro maminky s dětmi a podobně. Na otce se, podle ní, v tomto směru zapomíná. Totéž potvrzují Parlakian a Rovaris (2009), podle nichž existuje i spousta programů pro „rodiče“, nicméně je zde často „rodič“ chápán jako „matka“, o čemž vypovídá skladba účastníků těchto kurzů. Jsou-li tedy přítomny z velké většiny matky, jakožto zástupkyně rodičů, pak i lektoři se snaží přizpůsobit náplň právě matkám. Odlišný přístup obou rodičů však není třeba sledovat pouze v oblasti výchovy. Rozdíly jsou patrné také ve způsobu trávení volného času. Podle Geiger (1996) je například rozdíl, když si s dítětem hraje matka a když otec. Otcové se většinou do hry zapojí mnohem živelněji, nechají se jí jakoby sami vtáhnout. Častěji také dělají nepředvídatelné věci, jakože děti vyhazují do vzduchu a zase je chytají, různě s nimi točí, manipulují, a to dětem připadá zábavné a vzrušující. Totéž si myslí Parlakian a Rovaris (2009), kteří uvádí, že tímto typem hry se u dětí rozvíjí hrubá motorika, nezávislost a schopnost řešit problémy. Geiger (1996) dodává, že mají-li pak děti možnost výběru, raději si hrávají s otcem než s matkou. Samozřejmě to není jen proto, že hry s otcem bývají pro děti zábavnější. Významnou roli zde většinou hraje také fakt, že dítě má zkrátka radost, když se tatínek, po několika hodinách strávených v práci, objeví opět doma. Na závěr této kapitoly bych pouze doplnila názor Waller (2002), která uvádí, že zejména v období puberty je pro dítě důležité, aby mělo vedle sebe rodiče stejného pohlaví, jelikož se obecně věří, že tehdy se dospívající dívky raději obrací se svými otázkami na 18
matku, a chlapci zase na otce. Jak z výše uvedených názorů vyplývá, rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou lze pravděpodobně připisovat jisté přirozenosti v chování obou pohlaví. Každý z rodičů má schopnost předat dítěti něco užitečného, proto by se v ideálním případě měli na výchově dítěte podílet oba rodiče, aby se dítěti mohlo dostat všeho, co mu jak matka, tak otec mohou předat.
3.2
Vztah mezi otcem a synem V předchozí kapitole bylo naznačeno, proč hraje otec v životě syna nezastupitelnou
roli. Následující kapitola rozvádí do větších podrobností důvody, proč je otec v životě chlapce důležitý, čím může jeho život obohatit, a jaký dopad může mít na syna nepřítomnost otce v rodině. Corneau (2012) tvrdí, že zatímco dívka se stává ženou sama od sebe, respektive zkrátka proto, že to tak příroda zařídila, muže musí někdo „naučit být mužem. Corneau se domnívá, že to je způsobeno prvotní identifikací dítěte s matkou. Zatímco u dívek to není problém, u chlapců pak musí dojít ke změně orientace z ženského vzoru na vzor mužský. A jak uvádí Biddulph (2007), syn může mít sebelepší matku, ale být „chlapem“ se od ní nenaučí. Pro přijetí mužské role je dle Nováka (2013b) základem možnost identifikovat se s otcem. Tato identifikace může probíhat v mnoha rovinách, Biller (in Bakalář, 2002) považuje například za důležité, aby synové viděli své otce aktivně přistupovat k rodinným záležitostem, jako je pomoc v domácnosti, plánování aktivit, výletů, ale také stanovování pravidel a dohlížení na plnění úkolů. Stejně tak by se otec měl pro chlapce stát vzorem, co se týče jeho budoucí interakce s opačným pohlavím, což tvrdí také Waller (2002). Podle Nováka (2013b) může výchovně angažovaný otec u svého dítěte, a zejména pak u syna, výrazně ovlivnit utváření jeho sebevědomí, svědomí a morálních postojů. Dostává-li se chlapcům dostatečné péče od pozorného otce, bývají ve třech výše zmiňovaných faktorech vnímáni jako zralejší a úspěšnější. O problematice přijetí mužské role u chlapců hovoří také Sobotková (2001). Ta ve své publikaci odkazuje na názory Jeana LeCamus, který v roce 2000 tvrdil, že neexistují přímé důkazy o tom, že by absence otce v rodině ztěžovala chlapcům přijetí jejich genderové identity, případně zapříčiňovala nedostatek sebevědomí a často zmiňovanou zvýšenou agresivitu. S tímto tvrzením zcela nesouhlasí Novák (2013), který tvrdí, že zejména okolo třetího až pátého roku chlapců, zaujímají otcové v jejich životě velice důležité postavení, což 19
potvrzují také Langmeier a Krejčířová (2006), podle kterých právě u dětí v předškolním věku probíhá identifikace s mužskou či ženskou rolí. Novák (2013b) dodává, že u chlapců se v tomto období vyskytuje sklon k agresivitě a destruktivnímu chování. Je-li v tomto období otec přítomen, aby chlapce usměrnil, bude podle Nováka jeho agrese kultivována a kladně se promítne v jeho budoucí roli „zaopatřovatele a ochránce“ rodiny. Pokud však v tomto období otec absentuje, agrese zůstane neusměrněná a chlapec tak může mít sklony k násilnickému chování, či dokonce k delikvenci, a inklinování k problémovým jedincům a skupinám, což je zapříčiněno jeho narušeným sebevědomím. Biddulph (2007) je přesvědčen, že jedním z důvodů takového chování je snaha chlapců upoutat na sebe pozornost dospělých mužů, nejčastěji právě otců. Proto tedy chlapec, který má kvalitní vztah s osobou stejného pohlaví (s otcem, s mužem který jej vychovává), nepotřebuje vyhledávat mužské vzory ve starších chlapcích, kteří jsou často právě vedoucími zmiňovaných problémových skupin. Podle Nováka (2013b) samozřejmě nelze tvrdit, že u každého chlapce, vyrůstajícího bez otce, se automaticky dostaví tyto nežádoucí projevy chování. Přesto je však úkolem otce, jak tvrdí Corneau (2012), aby pomohl synovi s jeho vnitřní strukturací, zejména právě v již zmiňovaném přístupu k agresivitě (umět ji kontrolovat) a sexualitě. Novák (2013b) dodává, že chlapci, kteří nemají nebo nepociťují psychickou přítomnost a podporu otce, se často výrazně přimknou k matce, a jejich následné odpoutání od ní je pak komplikované, ne-li nemožné. Naopak hoši, žijící s otcem, který se o ně zajímá, bývají do života vybaveni zdravým sebevědomím. Stejným způsobem na problematiku nahlíží i Corneau (2012), který tvrdí, že vyrůstá-li chlapec bez otcovského vzoru, mohou se u něj objevit projevy zženštělého chování, nízkého sebevědomí, potlačování zvídavosti a případné bloky v sexuální oblasti. Obecně dodává, že u chlapců, kterým se nedostávalo otcovské péče, se vyskytují nedostatky v oblasti kognitivní, morální, sociální a sexuální. Upozorňuje však, že nemusí jít pouze o fyzickou nepřítomnost otce. Stejné nedostatky budou zaznamenatelné i u chlapců žijících s otcem, který se jejich existencí nikterak nezabývá. To potvrzuje i Matějček (2003), který je zastáncem názoru, že nejdůležitější je pro dítě psychologické rodičovství nezakládající se pouze na potvrzení z porodnice, ale především na psychickém a citovém přijetí dítěte. V ideálním případě (a těchto případů je dle Matějčka většina) by biologické a psychologické rodičovství měly jít ruku v ruce.
20
3.3
Vztah mezi otcem a dcerou O vztazích mezi otci a dcerami se literatura příliš nezmiňuje - ta se většinou zabývá
buď vztahem otce a dětí obecně nebo vztahem otce a syna. Podle Matouška (2003) to může být tím, že více pozornosti se dětem dostává od rodiče stejného pohlaví. Zatímco dívkám tedy dávají více podnětů matky, otcové se více věnují synům – častěji je pozorují, více se jich dotýkají a více s nimi komunikují. Stejně tak děti již od jednoho roku dávají obvykle přednost rodiči stejného pohlaví. Tím by se tedy mohlo dát vysvětlit, proč je literatura zacílena především na vztah mezi otcem a synem a již méně na dyádu otec - dcera. Na základě výše uvedeného by se dalo předpokládat, že otec má důležitější roli v životě syna než v životě dcery. Samozřejmě není možné tvrdit, že vztah s otcem není pro dceru důležitý. Naopak. Dívky vyrůstající bez otce se podle Nováka (2013) chovají méně sebevědomě ve vztahu k mužům. Často se jim snaží vyhovět za každou cenu, čehož mohou muži snadno využívat. Farrell (in Bakalář, 2002) to vysvětluje tím, že dívka, které v době dětství a dospívání chyběl otec, si v sobě nese nenaplněnou touhu po tom, být muži akceptována. Snaží se je zaujmout, což ji může svádět k tomu, aby se chovala nápadně a vyzývavě. Nečiní tak však z touhy po vlastním sexuálním uspokojení, ale z touhy uspokojit muže, zalíbit se mu a cítit jeho lásku, která jí v dětství chyběla. Naproti tomu Novák (2013) uvádí, že vyrůstá-li dívka s otcem, který jí věnuje potřebnou péči a zájem, je následně schopna více si vážit sama sebe. Přítomnost otce je pro dívku důležitá nejen v tom, že díky němu poznává specifika chování a jednání opačného pohlaví, ale také se učí, co lze od mužů očekávat. To celkově přispívá k vývoji jejích taktik a strategií pro navazování mezilidských vztahů. Stejným způsobem uvažuje také Biller (in Bakalář, 2002) - to, jak podle něj otec nahlíží na ženskost a sexualitu své dcery, může ovlivnit její přístup k mužům v dospělosti. A jejich vzájemný vztah nemá vliv pouze na mezilidské vztahy, ale například také na profesní život dívek. Čím více je otec ve výchově dcery angažovaný, čím více ji vybízí ke kreativitě, tím lepší má v budoucnu šanci, že bude spokojená i ve své kariéře. Treijs (2001) uvádí výsledky výzkumu organizace Girls Incorporated, kde bylo zjištěno, že dívky, které mají v období adolescence blízký vztah s otcem, mají vyšší ambice týkající se studia na vysoké škole a bývají úspěšnější ve svých kariérních startech. Z výše uvedených názorů je patrné, že i pro dívku je možnost vyrůstat po boku otce velmi důležitá. Bohužel literatura akcentuje především vztah dívek k otcům až od období adolescence a rané dospělosti. Tedy období, kdy se následky absentující otcovské výchovy začnou nejvíce projevovat. Ve své práci se však zabývám především tím, jaký měl/má otec
21
vztah se svým dítětem, když bylo/je v batolecím a předškolním věku. Přesto uvádím příklad toho, jaký má dopad pozitivní a negativní/neexistující otcovská výchova na život dívek i po překročení mnou zkoumané věkové hranice. Jak již bylo zmíněno, dítě začíná potřebovat otce již zhruba od dvou let, tudíž lze předpokládat, že nedostává-li se dívce pozorné otcovské výchovy již od malička, může se v budoucnu potýkat s výše zmiňovanými problémy.
4.
Otcovství v rané dospělosti Otcovstvím v rané dospělosti se literatura explicitně příliš nezabývá. V publikacích,
které o otcích pojednávají, se častěji setkáváme s charakteristikou otců, kteří mají své děti ve vyšším věku. Ostatní otcové bývají zkrátka označování jako „otcové“. Lze však předpokládat, že zmínky o běžných otcích, na které můžeme v literatuře narazit, se týkají mužů, kteří zakládají své rodiny ve věku od dvaceti do třiceti let, což je nejčastější období, kdy si mladí lidé pořizují první potomky, ačkoliv se věk lidí v době založení rodiny stále zvyšuje. Chaloupková (2010) prezentuje některé výsledky výzkumu Naše společnost z roku 2006, které ukazují, že lidé v České republice považují za průměrný ideální věk pro otcovství 28,2 let (podobně jako ve Španělsku či Švýcarsku), což je v porovnání se zbytkem Evropy jedno z nejvyšších čísel (pozn.: průměrný ideální věk pro mateřství je podle Čechů 24,7 let, což nás staví spolu s Maďarskem, Slovinskem a Velkou Británií do středové pozice mezi východní státy Evropy, kde je ideální věk mateřství nižší, a západoevropské státy, kde je naopak vyšší). Tento posun je podle Chaloupkové zapříčiněn prodlužováním doby studia, změnami na pracovním trhu, proměnou rodinného chování a hodnotových orientací. Nicméně lze předpokládat, že většina mužů se poprvé stává otci právě v období rané dospělosti, zejména pak mezi 20. a 30. rokem života. Toto období označuje Vágnerová (2007) jako období mladé dospělosti, a do této kategorie spadají lidé ve věku 20 – 40 let. Langmeier a Krejčířová (2006) používají označení časná dospělost a podle nich se jedná především o období mezi 20 a 25 – 30 lety. Vymezení jednotlivých částí dospělosti se tedy může lišit. V dospělosti totiž probíhají změny pozvolna a nejsou rozdělovány tak výraznými mezníky, jako je tomu například v období dětství či adolescence, proto nelze jednoznačně určit, kde přesně je hranice mezi ranou a střední dospělostí. V souvislosti s velmi mladými otci (pod 25 let) se literatura zmiňuje především o rizicích a problémech, kterým jsou tito muži vystaveni. Vágnerová (2007) tvrdí, že do této skupiny otců spadají zejména lidé se základním vzděláním a lidé vyučení. Ti podle ní 22
uzavírají svá manželství poměrně brzy a vzápětí přivádějí na svět potomky. Nezralí rodiče podle ní dávají přednost uspokojení svých vlastních potřeb před potřebami dítěte, které často nedovedou vycítit. Arnett (in Dariotis, 2011) charakterizuje otce v rané dospělosti jako člověka, který ještě stále balancuje na hranici mezi adolescencí a dospělostí, přičemž ve vyspělých společnostech se dnes tato doba (přechod od adolescence k dospělosti) stále prodlužuje vlivem výše zmiňovaných faktorů. To potvrzuje i Evropský sociální výzkum (European Social Survey, Round 3) z let 2006/2007 (in Chaloupková, 2010), který zjistil, že dolní věková hranice pro první otcovství je 19 – 22 let. Arnett (in Dariotis, 2011) dále poukazuje na skutečnost, že muži se okolo dvacátého roku života stále ještě vyvíjejí, formuje se jejich osobnost, mají touhu objevovat apod. Na tentýž problém upozorňují Roy, Vesely, Fitzgerald a Buckmiller Jones (2010) podle nichž v mladé dospělosti většina mužů není připravena na takovou míru zodpovědnosti, kterou vyžaduje partnerství a rodičovství. Naopak toto období většinou využívají k vybudování svého osobního a sociálního kapitálu, ke studiu a rozvoji svých sociálních dovedností. Arnett (in Dariotis, 2011) dodává, že pro mladé otce může být obtížné dosadit na hlavní místo ve svém životě narozeného potomka, jelikož doteď se soustředili především sami na sebe. Někteří z nich mívají pocit, jakoby doslova dospěli „přes noc“ – najednou se stali rodiči a ocitli se v roli otců, na což často nejsou připraveni. Arnold et al. (1975, in Katrňák, 2010) doplňuje, že rodičovství znamená omezení volného času rodičů, cestování, pracovního a sociálního života či ztrátu soukromí a svobody. Vágnerová (2007) navíc podotýká, že na rozdíl od jiných rolí v životě člověka, je rodičovská role nevratná. Jakmile se člověk jednou stane rodičem, zůstává jím navždy. Toto vědomí, a všechna zmiňovaná omezení, mohou člověka, a zejména člověka v rané dospělosti, vyděsit. Totéž si myslí také Možný (1990) který píše, že rizikem partnerství a rodičovství v raném věku může být právě již zmiňovaná mentální a osobnostní nezralost, nedostatek zkušeností a nepřiměřená očekávání. Mladé páry jsou navíc ze začátku nezřídka odkázány na finanční pomoc rodičů, což může být pro oba psychickou zátěží. Podle Katrňáka (2010) je to právě strach z tíživé finanční situace, co dnes mladé páry odrazuje od raného rodičovství. Goldberg, Tan, Davis a Easterbrooks (2013) vysvětlují častou ekonomickou nesamostatnost těchto párů nízkým socioekonomickým statusem mladých otců. Nejvíce ohrožena je skupina otců do dvaceti let, za mladé otce je však považována skupina mužů až do cca 25 let. Mlčák (1999) v případě soužití lidí v rané dospělosti používá pojem „nezralá rodina“. Tvrdí, že tento typ rodiny je velmi náchylný k selhání, jelikož mezi partnery nezřídka chybí vzájemný soulad a nadhled. Rozchází se v názorech na výchovu dítěte a potýkají se 23
s nesprávným rozdělením povinností. Nemají ještě potřebné životní znalosti a zkušenosti, zato se často musí vyrovnat s ekonomickými a sociálními problémy, které komplikují nejen jejich aktuální soužití, ale promítají se negativně i do budoucího vývoje rodiny. Tentýž názor zastávají také Goldberg, Tan, Davis a Easterbrooks (2013), podle nichž velké množství překážek na počátku rodičovství vede k tvorbě nestabilního partnerského pouta. Tento nepříznivý stav, kdy mezi mladými rodiči dochází často ke konfliktům a k emocionálnímu odcizení, může narušit tvorbu pozitivního vztahu mezi nimi a jejich dítětem. Stresovým faktorem je pro mnoho mladých mužů již zmiňovaná ekonomická nejistota, jinými slovy strach, že nebudou schopni rodinu zabezpečit, jak píše Chaloupková (2010). Možný (2002) v návaznosti na toto téma dodává, že mají-li mladí rodiče děti dříve, než dokončí svoji profesní přípravu, může být negativně ovlivněna jejich budoucí profesionální šance. S tímto tvrzením souhlasí Dariotis (2011), která uvádí výsledky amerického výzkumu National Longitudinal Survey of Youth 1979. Ty mimo jiné ukázaly, že muži, kteří se stanou otci ve věku 20-25 let, budou mít pravděpodobně nižší příjmy a je u nich větší riziko, že budou balancovat na hranici chudoby. To může mít podle Možného (2002) za následek zmíněné snížení socioekonomického statusu mladých rodin, přičemž svazek takovýchto párů často končí neúspěchem. Arnett (in Dariotis, 2011) tvrdí, že čím dříve se muž stane otcem, tím větší je pravděpodobnost, že jej potkají již výše zmiňované problémy. Upozorňuje však, že toto riziko se týká v nejvyšší míře otců do 19 let. Takových otců jsou však pouhá 3%, jak tvrdí Roy, Vesely, Fitzgerald a Buckmiller Jones (2010), a to navíc v zastoupení mladých otců, tedy těch, kteří mají svého prvního potomka do 25 let. 46% mladých otců se vyskytuje ve věkovém rozmezí 20-23 let, nadpoloviční většina, tedy 51% procent pak spadá do věkové kategorie 24-25 let. Z čehož je patrné, že i muži, které autoři označují za mladé otce, spíše tíhnou k tomu, mít děti ve „vyšším mladším věku“. Nicméně Arnett (in Dariotis, 2011) upozorňuje, že ve zmiňovaném věkovém období jde stále o ranou dospělost, a otcovství v tomto věku s sebou nese již zmiňovaná rizika. Dariotis (2011) naproti tomu dodává, že je-li mladý otec v době narození dítěte již zaměstnán, tato rizika se snižují. Muži, kteří se již v rané dospělosti aktivně angažují na trhu práce, mají lepší šanci se na trhu práce udržet i v pozdějších letech. Vágnerová (2007) tvrdí, že rodičovství v rané dospělosti může být výhodné z biologického hlediska, naopak z hlediska psychologického může být nezralost mladých rodičů nevýhodou. To potvrzuje i Lacinová (in Plaňava & Pilát, 2002), podle níž v sobě tato vývojová etapa rodiny kumuluje hned několik psychologicky významných vývojových 24
milníků, které jsou však zároveň potencionálními krizovými okamžiky. Jedná se o období, kdy v krátkém časovém intervalu na rodinu působí velké množství zásadních životních změn, což vyvolává větší množství stresových situací. Na druhou stranu jde o období nových příležitostí a výzev umožňující osobnostní růst jedince, který je nastartován přechodem od partnerství k rodičovství. Jak je patrné, literatura poukazuje především na stinné stránky raného otcovství. V empirické části práce se pokusím zjistit, zda se otcové v rané dospělosti museli s některými z těchto problémů potýkat, a zda existují i pozitivní aspekty rodičovství v nižším věku. Stále existují muži, kteří se stávají otci v rané dospělosti, a pokud by to pro ně neznamenalo nic jiného než potíže a trvalé zhoršení životní situace, bylo by nejspíš jen stěží pochopitelné, proč se pro něco takového rozhodnou.
5.
Otcovství ve středním věku Na začátku této kapitoly připomeňme, že určit přesné hranice toho, kde končí raná a
začíná střední dospělost, není dost dobře možné. Podle Vágnerové (2007) prožívá člověk toto období zhruba mezi 40 a 50 lety. Langmeier a Krejčířová (2006) posouvají hranici střední dospělosti do nižšího věku, a sice mezi 30 a 45 let. To, kdy se člověk dostává do kterého období, není určeno věkem, nýbrž dosažením určitých charakteristik této životní etapy, což se některým jedincům může povést ve 35 letech, jiným třeba až o 10 let později. Hlavním předpokladem tohoto období je podle Vágnerové (2007) uspokojivá pracovní pozice, stabilní rodinná situace a stejně tak vztahy v rámci ní. Je-li možné rodinu alespoň částečně označit za fungující, měla by být v tomto období pro člověka zdrojem bezpečí, jistoty a opory v dosahování vytyčených cílů, ať už v rámci rodiny samotné nebo v profesní sféře. Langmeier a Krejčířová (2006) píší, že člověk ve středním věku je prakticky na vrcholu. Je si vědom svých silných stránek i svých omezení, může proto objektivně zhodnotit své možnosti a dosáhnout tak pevné pozice například v pracovní sféře, ale také v rodině, ve vztahu k partnerovi apod. Jak tvrdí Vágnerová (2007), jedná se také o období, kdy pro člověka vyvstávají nové životní příležitosti. Některé se naopak redukují či úplně vytrácejí – například mateřství (nikoli však otcovství). A vzhledem k tomu, že jde o jakési období posledních šancí, je zde mnohdy patrná touha lidí tyto poslední šance využít. Spolu s pocitem prázdnoty, nespokojenosti a stereotypu, jež toto vývojové období také často provázejí, se lidé nezřídka rozhodují pro zásadní životní změny. Langmeier a Krejčířová (2006) používají pro tento jev 25
označení „krize středního věku“. Ta se může projevovat například zproblematizováním vlastní
identity, nespokojeností
s dosaženými
pracovními
výsledky, nespokojeností
s manželským vztahem, smutkem z blížícího se odchodu dětí z domova apod. Reakcí na tento stav může být například změna zaměstnání, změna partnera, případně pořízení si nového potomka. Což, jak již bylo nastíněno, si mohou dovolit zejména muži. Ve vztahu k rodině pak Vágnerová (2007) dodává, že rodičovství v pozdějším věku může být z psychologického hlediska kvalitnější. Rodiče bývají zralejší, sebevědomější, zkušenější a více se dětem věnují. Bývají citlivější a pozornější k jejich potřebám a rodičovství jim celkově přináší větší uspokojení. Tento rozdíl je patrný zejména u otců, kteří ve vyšším věku kladou na rodinu větší důraz a více se angažují i v péči o dítě. Hamura (2006) říká, že muži mají větší šanci přijít ve vyšším věku k novým partnerkám a případně také k novým potomkům, s čímž souhlasí Sobotková (2001), která tvrdí, že muži uzavírají druhá manželství častěji než ženy. Má to podle ní hned několik důvodů. Jedním z nich může být relativní „volnost“ muže, jelikož většinou děti, které má s první partnerkou, bývají svěřeny do opatrovnictví matce. Dalším možným ovlivňujícím faktorem může být poměrně široký výběr mladších, doposud svobodných potenciálních partnerek. Z výzkumu ESS 2006, jehož některé výsledky uvádí ve své publikaci Chaloupková (2010), vyplývá, že 17 % z celkového počtu respondentů se domnívá, že „muž není nikdy příliš starý na to, aby měl dítě“ (Chaloupková, 2010, s. 35). Výzkum však dále ukazuje, že za horní věkovou hranici otcovství je považován věk mezi 45 a 50 lety. Na první pohled se tedy může zdát, že situace je pro muže ve střední dospělosti víc než příznivá. Avšak stejně jako má svá rizika otcovství v rané dospělosti, tak i starší otcové mohou čelit různým nepříznivým vlivům, které jim mohou výchovu dítěte zkomplikovat. Hamura (2006) uvádí, že u mužů je s věkem doloženo zvýšení zdravotního ohrožení (zejména zhruba v padesátém, šedesátém desetiletí života). Nejčastěji bývají náchylní k srdečním a cévním chorobám. Vinu na tom může nést právě poměrně hektický styl života, spojený s dlouholetým plněním pracovních úkolů, které muže nezřídka přivedou až na hranici jejich možností. Po neustálém boji o udržení pracovní pozice, o správné a včasné splnění úkolů, o prosazení se mezi ostatními pracovníky, se běžně dostavuje únava a vyčerpání, které může vést až k depresi. Muži v této fázi života však nezřídka dovedou potlačit své pocity bezmoci, zhodnotit své síly a schopnosti a efektivně si upravit životosprávu odpovídajícím způsobem. Chaloupková (2010) se v souvislosti s negativními aspekty rodičovství ve vyšším věku zmiňuje o dalších rizikových faktorech. Patří mezi ně například větší věkový rozdíl mezi 26
rodičem a dítětem, případně obava, že právě v důsledku výše zmiňované únavy, bude pro rodiče výchova dítěte příliš náročným úkolem. Novák (2013) také poukazuje na fakt, že starší muži mají „svoji historii“, kterou není možné smazat. Může se jednat například o nejrůznější osobní prožitky, zážitky a zkušenosti, ať už příjemné nebo naopak, patří sem následky fyzických i psychických zranění a nezřídka také „bývalá rodina“ – tedy děti, exmanželka a její příbuzní. To vše může ovlivňovat (ať už pozitivně nebo negativně) jeho budoucí život, a tedy i jeho (novou) rodinu. V souvislosti s otcovstvím ve střední dospělosti se setkáváme s výčtem jeho pozitivních aspektů častěji, než je tomu v případě otcovství v rané dospělosti. Podle literatury jsou otcové ve střední dospělosti schopní kvalitněji pečovat o své děti, více se jim věnují apod. Naopak po fyzické stránce začínají čelit různým komplikací, které jim mohou výchovu dítěte znesnadňovat. V empirické části práce zjišťuji, zda je otcovství ve střední dospělosti skutečně kvalitnější v porovnání s otcovstvím v rané dospělosti, a zda starší otcové čelí zmíněným fyzickým omezením, a mají-li tato omezení dopad na jejich současné výchovné působení.
6.
Otcovství versus kariéra Již od nepaměti byly v naší společnosti role v rodině rozděleny tak, že ženy se starají o
děti a o „teplo domácího krbu“, zatímco mužům připadá povinnost rodinu materiálně zaopatřit. Toto rozdělení je dáno genderovou odlišností mužů a žen. Že se od sebe muži a ženy liší po biologické stránce, o tom nemůže být pochyb. Hovoří-li se o genderových rozdílech mezi pohlavími, jde o rozdíly, které jsou určené společností a kulturním prostředím. V tomto prostředí pak muži a ženy zastávají genderové role, které je „předurčují“ k jistým typům a vzorcům chování. Podle Sirovátka a Bartákové (in Sirovátko & Hora, 2008) převažuje nyní v českých rodinách (především v rodinách s dětmi v předškolním a mladším školním věku) uspořádání genderových rolí podle tradičního modelu. Zatímco hlavním živitelem rodiny je muž, žena má za úkol pečovat o děti a domácnost. Přesto se však muži a ženy dnes shodují na tom, že by měli mít rovné příležitosti v uplatnění na trhu práce a stejně tak na využívání volného času. Jinými slovy jsou otevřenější různým inovacím v rámci genderového uspořádání péče o rodinu.
27
Přesto je podle Dudové a Hastmanové (2007) pro většinu mužů stále prioritou zaměstnání – množství času stráveného s dětmi se tedy odvíjí od momentálního pracovního nasazení, případně od charakteru pracovní pozice (časový harmonogram, flexibilita, možnost pracovat z domu atd.). Jak autorky výstižně píší: „Otcové se věnují dětem tak, jak jim to práce dovolí“ (Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 27), což je však podle Hauser (2012) mimo jiné zapříčiněno celkovou uspěchaností dnešní doby. Možný (2008) uvádí, že již v sedmdesátých letech minulého století byla ve Švédsku představena idea, že by to mohl být otec, kdo zůstane doma s malými dětmi a umožní tak partnerce brzký návrat do zaměstnání. V České republice se však tento model zatím příliš neujal. Sirovátko a Bartáková (in Sirovátko & Hora, 2008) dodávají, že ačkoliv je u nás přístup otců k rodičovské dovolené legislativně umožněn od roku 2001, otců, kteří zůstávají s malými dětmi doma místo matek, je zatím pouze 1,4%. Dále říkají: „muži věnují péči o dítě a stejně tak péči o domácnost v průměru jen asi třetinu času v porovnání se ženami, v případě hraní si s dětmi asi polovinu“ (Sirovátko & Bartáková, in Sirovátko & Hora, 2008, s. 77). S tímto názorem souhlasí i Höne, Svobodová a Šťastná (in Sirovátko & Hora, 2008), které zjistily totéž při zkoumání partnerů v úplných rodinách, kde jsou oba partneři zaměstnáni na plný úvazek. Přestože muži a ženy tráví v práci téměř stejné množství času, bývá to žena, kdo ještě navíc věnuje většinu času péči o dítě a o domácnost. Autorky však muže ospravedlňují tím, že často zůstávají v práci i nad rámec své pracovní doby, zatímco ženy většinou ze zaměstnání pospíchají co nejdříve domů k dětem. Zajímavé zjištění předkládají v souvislosti s dělbou domácích prací Dudová a Hastrmanová (2007), podle nichž žena vykonává všechny domácí práce bez rozdílu (zejména proto, že se to od ní očekává), zatímco muž si vybírá, s čím bude v domácnosti pomáhat, a co dělat nebude. Při dotazování muži vypovídají, že pro ně není problém podílet se na jakékoliv činnosti spojené s péčí o rodinu a domácnost. Následně je ale z jejich odpovědí patrné, že vykonávají pouze určité, předem vybrané aktivity. Navíc svůj podíl na péči o domácnost označují za „dobrovolnou pomoc partnerce“, tedy něco, co dělají nad rámec svých povinností. Podle Höne, Svobodové a Šťastné (in Sirovátko & Hora, 2008) by se také dalo říci, že muži zachovat svůj volný čas, který využijí dle vlastní libosti jen sami pro sebe, na což ženám obvykle prostor nezbývá. Jde samozřejmě převážně o období od narození dítěte do jeho nástupu do školy. Rodiče se shodují, že čím je dítě starší, tím mají volného času více. Podle Lacinové (in Plaňava & Pilát, 2002), která se odkazuje na Westa (2002), je organizace časového harmonogramu rodin s malými dětmi celkem náročná. Pojmout rodičovství jako svoji profesi, nebo alespoň profesi a rodičovství vyvážit není v dnešní době 28
snadné. Současné hodnoty odvádějí rodiče často pryč od rodin, a ti se pak musí řídit svým vnitřním přesvědčením, aby dokázali nepodlehnout tlaku soudobých hodnot. Nicméně již zde byla zmínka například o „nových otcích“, kteří se naopak snaží upřednostňovat rodinu před prací, a věnovat jí co nejvíce času. Ačkoliv „nové otcovství“ představuje nový hodnotový koncept, který by měl motivovat otce k organizaci časových možností ve prospěch rodiny, stále je podle Mitchell (in Chaloupková, 2010) více těch, kteří se řídí tradičními hodnotami a snaží se především ekonomicky zabezpečit rodinu, a to i na úkor času stráveného doma. Rogge (2007) tvrdí, že děti většinou rozumí tomu, že na ně otec nemá dostatek času, a jeho případnou absenci mu odpouštějí. „Nezáleží tolik na tom, kolik času otec s dětmi tráví, podstatné je, nakolik intenzivně se jim věnuje“ (Rogge, 2007, s. 242). Naproti tomu více než polovina žen by si podle Sirovátka a Bartákové (in Sirovátko & Hora, 2008) přála, aby muži trávili více času doma s rodinou a výrazněji se podíleli na výchově dětí a péči o domácnost. Ačkoli muži říkávají, že rodina má velký význam pro nalezení jejich vlastní identity, absolutní prioritou pro ně přeci jen bývá práce. I v dnešní době bychom mohli říci, že pracovní trh je více přizpůsoben mužům (Rogge, 2007). Muži tedy dnes čelí složité situaci. Jak uvádí například Waller (2002), rodiče se stále do jisté míry ztotožňují s názorem, že jednou ze základních zodpovědností otců, je zajištění ekonomického chodu rodiny. Avšak splnění těchto požadavků je poměrně náročné sladit s dostatečnou péčí o dítě, a naplněním jeho vývojových a emocionálních potřeb, což jsou hodnoty, které údajně rodiče v dnešní době považují za důležitější. Rogge (2007) poměrně trefně upozorňuje, že muži tím pádem balancují mezi pracovním a rodinným životem, přičemž se při snaze skloubit tato dvě pro ně důležitá pole, často dostávají do začarovaného kruhu. Mohou se, kvůli své výrazné absenci, cítit vyloučeni z domácího prostředí a snažit se najít únik ve světě práce, čímž se však jejich odstup od rodiny stále zvětšuje. Tuto situaci výstižně komentuje Novák (2013): „Současný otec má pro své děti čím dál tím více peněz a čím dál tím méně času“ (Novák, 2013b, s. 97). Nedostatečná účast otců na rodinném životě je častým zdrojem konfliktů mezi muži a jejich partnerkami, jelikož, jak uvádí Waller (2002), přibývá žen, které více zajímá, co může muž dát svým dětem po stránce emocionální, než po stránce materiální. Rogge (2007) dodává, že samozřejmě existují i otcové, kteří jsou ochotni převzít starost o děti nebo se o ni s partnerkou alespoň rovnoměrně podělit. Tím se však nezřídka stanou terčem kritiky a popichování ze strany kolegů, či přátel, ačkoliv, jak tvrdí Sobotková (2001): „Kompetentní rodičovství muže zvyšuje jeho společenskou prestiž“ (Sobotková, 2001, s. 135). Stejně tak Quillien (2004) píše, že lidé vnímají otce, který pečuje o dítě, téměř vždy pozitivně. 29
Dokonce jej možná spousta lidí i obdivuje. Ačkoliv ještě relativně nedávno by se společnost na takového muže dívala spíše jako na jakousi anomálii, dnes bývá považován za dobrý příklad moderního otce. Nicméně Rogge (2007) dále poukazuje na zajímavou skutečnost, že dokonce samy matky občas s rozhodnutím partnera, že převezme alespoň částečně péči o děti, nesouhlasí, jelikož cítí, že by jim tak zasahoval do „jejich“ sféry vlivu. (Rogge, 2007) Podle Rogge (2007) existuje několik chyb, které otcové v souvislosti se svojí rodinou a zaměstnáním dělají, a kterých by se měli pokusit vyvarovat. Neměli by například přecházet z extrému do extrému, tedy být v jednu chvíli plně zainteresovaní prací, následně otočit a být všemocnými otci, kteří řídí chod celé rodiny. Biddulph (2007) dodává, že vrací-li se otec po celém dni z práce domů, málokdy mu ještě zbývá dostatek energie na to, aby se plně věnoval dětem. Občas navíc přichází domů podrážděný a tím pádem s jeho příchodem „zhoustne atmosféra“, což děti pochopitelně vnímají. Rogge (2007) tvrdí, že bude-li otec schopen vyhradit si v týdnu pevný čas na to, kdy upřednostní děti před prací (i třeba jen na chvíli), bude se cítit v rodině užitečnější, než když si jednou za nějakou dobu udělá čas na rodinu a snaží se změnit její zažité rituály a stanovená pravidla. Takovéto jednání se totiž může setkat jak s nepochopením dětí, tak s nesouhlasem partnerky. Quillien (2004) zmiňuje opačný příklad. Někteří otcové netráví s dětmi tolik času, kolik by si sami přáli, a proto když se vrátí domů z práce, chtějí udělat své dítě šťastné a „povolí mu otěže“, čímž se jim snaží vynahradit nedostatek společně stráveného času. Tento postup však může dostat do nevděčné pozice matku, která se v době jeho nepřítomnosti snaží dbát na určitá pravidla, a která tím pádem může najednou v očích dítěte vypadat jako „ta zlá“. Rogge (2007) a Quillien (2004) tedy představují určité modely chování příliš zaměstnaných otců, přičemž ani jeden nelze považovat za ideální. Bylo by pravděpodobně dobré najít mezi těmito druhy chování nějaký „zlatý střed“ – otce, který by se na své děti těšil, hrál si s nimi, ale zároveň dbal na to, aby byla dodržována pravidla, která jsou pro ně nastavena. V empirické části práce se budu snažit zjistit, zda se liší časové možnosti mladších a starších otců. Budou mě zajímat jejich preference ve vztahu rodina - zaměstnání.
7.
Výchova dětí v předškolním a batolecím věku
Definice výchovy je velmi obšírná a snažit se nalézt jedno její konkrétní a správné znění je v podstatě nemožné. Je to jistě proto, že v pojmu výchova je zahrnuto velké množství 30
procesů, faktorů a také druhů chování, které by bylo možno za výchovu označit. Sestavit vyčerpávající definici, ve které bude zohledněno vše, co si lze pod pojmem výchova představit, by bylo velmi obtížné, ne-li zcela nereálné, přesto se o to mnozí autoři pokoušejí. Čáp (2001) definuje výchovu jako „záměrné působení rodičů, učitelů, vychovatelů a výchovných institucí na vychovávané, především na děti a mládež. Rozumí se tím působení, záměrné, cílevědomé, směřující k určitému výchovnému cíli – rozvinout v dítěti určité vlastnosti, názory, postoje, hodnotové orientace“ (Čáp, 2001, s. 247). Dále uvádí, že výchova je realizována za použití určitých výchovných metod a prostředků, které jsou z pravidla založené na tradici, zkušenostech, či na vědecky ověřených poznatcích. Tím se tedy výchova liší od ostatních společenských vlivů, které na člověka působí nezáměrně, nesoustavně a bez konkrétních cílů. Průcha (2013) považuje výchovu za „proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji“ (Průcha, 2013, s. 345). Také zmiňuje, že pojetí výchovy se mění na základě sociokulturního kontextu, v souvislosti s různými náhledy na pojetí člověka, či právě se zaměřením na konkrétní stránky výchovného procesu. Dodává, že v moderním pojetí výchovy se akcentuje především proces záměrného vytváření a ovlivňování podmínek „umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností“ (Průcha, 2013, s. 345). Podle Procházky (2012) je výchova snahou předat další generaci zkušenosti, dovednosti a vědomosti. To vše je doprovázeno vědomím, že je třeba zabránit nové generaci, aby opakovala chyby svých předků. V souvislosti s tématem práce se podrobněji zaměřím na výchovu v rodině, tedy výchovu, vycházející od rodičů směrem k dětem, a částečně také obráceně. Jak potvrzuje Čáp (2007), děti nejsou pouze pasivními produkty výchovy, ale jejími aktivními činiteli. Ovlivňují nálady, názory a chování dospělých, dokonce i jejich výchovné postupy. Podle VančurovéFragnerové (1964) jsou v oblasti výchovy nejdůležitější první roky života dítěte. Tehdy mají rodiče příležitost k nenásilnému formování jeho osobnosti a základních charakterových rysů. Formou hry a drobných povinností by si dítě mělo vybudovat vztah k práci, modely jednání „okouká“ ze vzájemné komunikace mezi rodiči a jeho vztah se všemi rodinnými příslušníky ovlivní jeho citový život. V batolecím období, které Vágnerová (2012) vymezuje jako věk od jednoho do tří let, „dochází k výraznému rozvoji mnoha schopností, dovedností i celé osobnosti dítěte“ (Vágnerová 2012, s. 120). Millon (in Smékal & Macek, 2002) označuje toto období jako fázi 31
senzomotorické autonomie. Patří sem rozvoj chůze (zejména po schodech), oblékání, házení míčem, používání příboru, zavazování tkaniček, kreslení, naslouchání apod. Tyto základní věci by se podle Průchy (2009) mělo dítě naučit především v rodině v rámci primární socializace, spolu s prvními návyky sociálního chování. Vágnerová (2012) dodává, že u batolat je patrný také velký rozvoj jazykových schopností. Dítě kolem sebe neustále slyší velké množství slov a slovních spojení, která si zapamatovává. Je však důležité, aby se je naučilo také používat. Rodiče by tedy měli, pomocí aktivní komunikace s dítětem, obohacovat jeho slovní zásobu a zároveň jej učit správně slova použít. Ačkoliv dítě v batolecím věku není již tolik fixované na pomoc rodičů, je jejich přítomnost stále velmi důležitá. Dítě postupně touží vykonávat různé věci samo, což však ze začátku vyžaduje rodičovskou pomoc a posléze jejich vedení a kontrolu. Předškolní věk je podle Průchy (2013) „období dítěte od dovršení 3. roku věku po vstup do základní školy, tzn. do dovršení 6. roku života“ (Průcha, 2013, s. 229). Vágnerová (2012) však upozorňuje, že konec tohoto období není určen pouze dosažením určitého věku, ale především určitou sociální vyspělostí a nástupem do školy. Ten, ačkoliv s věkem dítěte souvisí, může oscilovat v rozmezí jednoho roku, případně však i více let. Smékal (in Smékal & Macek, 2002) píše, že děti v předškolním věku již dovedou rozlišit dobré od špatného, bezpečné od nebezpečného a začínají akceptovat pravidla, která jim okolí stanoví. Langmeier a Krejčířová (2006) dodávají, že předškolní období je právě tou dobou, kdy by rodiče měli nastolovat dítěti pevná pravidla, usměrňovat jeho vývoj v souladu s očekáváním společnosti, a využít tak schopnosti seberegulace, která se v tomto období u dítěte rychle rozvíjí. Velkou změnou, která se v předškolním věku dítěte odehrává, je podle Vágnerové (2013) rozšíření jeho sociálního prostředí. Podle Langmeiera a Krejčířové dítě v tomto období „vyrůstá z rámce rodiny“ (Langmeier & Krejčířová, 2006, s. 89) – cítí potřebu rozšířit rodinné prostředí a vztahy v něm exitující v rámci interakce s vnějším prostředím. Průcha (2013) podotýká, že se tak děje například v mateřských školách, které dítě v tomto období zpravidla navštěvuje. I v předškolním věku má však pro dítě význam rodinná výchova, která výrazně napomáhá jeho rozvoji. Přesto se podle Smékala (in Smékal & Macek, 2002) začínají děti těšit z přítomnosti kamarádů a postupně plynule přechází ze samostatné hry ke hře skupinové. Můj výzkumný vzorek je tvořen otci, kteří aktuálně vychovávají děti ve věku batolecím, či předškolním. Z toho důvodu je také zařazena tato kapitola. V empirické části mimo jiné zjišťuji, jak ovlivnily otce jeho první děti. Tedy ty, které měl zhruba 20 let před tím, než si pořídil své, v současné době „nové malé dítě“. Je možné, že první děti daly otci 32
zkušenosti, které před tím neměl a že tedy nepřímo ovlivnily výchovný přístup, který aktuálně uplatňuje u svého malého potomka. V souvislosti s malými dětmi připomíná Čáp (2001), že je ve výchově velice důležité přiměřené kladení požadavků na dítě. Tedy ani málo, ani moc. Říká, že je-li na dítě kladen nedostatek požadavků, jejich osobnostní vývoj je velmi zpomalený. Příliš vysoké požadavky mohou být pro dítě stresující a negativně ovlivňovat jeho psychosomatický vývoj. Naopak střední požadavky jsou pro dítě nejpodpůrnější - ty lehce překračují aktuální schopnosti jedince, přičemž postupem času je možné tyto požadavky zvyšovat. Z toho je patrné, že rodiče by měli mít na své potomky takové požadavky, které odpovídají jejich aktuálnímu stupni vývoje, jeho intelektuálním a fyzickým schopnostem, a jeho možnostem vzhledem k věku.
7.2
Výchovné styly
Výchovný styl je pojem samotné výchově podřazený. Jedná se o konkrétní způsoby, jakými se rodiče či vychovávající osoby, snaží dosáhnout výchovných cílů. Tuto kapitolu zařazuji z toho důvodu, že každý rodič zaujímá nějaký výchovný styl, který se však v průběhu jeho života může měnit, stejně jako se mění jeho pohled na děti, na sebe sama a celkově na okolní svět. Je tedy možné, že otec v rané dospělosti bude přistupovat k výchově svého malého dítěte jiným způsobem než ve střední dospělosti. Výchovný styl hraje podle Nováka (2013) v rodině velmi důležitou roli již od samého počátku vývoje dítěte. Ovlivňuje formování charakteru, temperamentu, komunikačních stylů, odolnosti vůči stresovým situacím apod. Pojem výchovný styl „vyčleňuje z vysoce složitého souboru výchovných procesů klíčové momenty: zejména emoční vztahy dospělých a dětí, jejich způsob komunikace, velikost požadavků na dítě, způsob jejich kladení a kontroly. Projevuje se též volbou výchovných prostředků a způsobem reagování dítěte na ně“ (Čáp, 2007, s. 303). Čáp představuje Model devíti polí způsobu výchovy. V rámci něj rozlišujeme čtyři druhy emočních vztahů mezi dospělým a dítětem: záporný, záporně-kladný, kladný a extrémně kladný. Emoční vztah mezi rodiči a dětmi je pak doplňován formou výchovného řízení, které může být silné, slabé, střední nebo rozporuplné. Čápův model však není jedinou typologií výchovných stylů. Například Průcha (2013) hovoří o autoritativní, liberální a demokratické výchově, a stejnou typologii používá i Mlčák (1999). Podle Nováka (2013) se u nás v současné době nejčastěji setkáme s vymezením pěti hlavních výchovných stylů a to výchovy autoritativní, laxní, ochraňující, volné a perfekcionistické. Ačkoliv se typologie
33
výchovných stylů různí, skrývají se pod nimi velmi podobné charakteristiky, nelze proto podle Průchy (2013) určit jen jednu správnou. V této kapitole se pro větší přehlednost budu držet Čápova Modelu devíti polí způsobu výchovy (Čáp, 2007, s. 306). 7.2.1 Model devíti polí
Čáp (2007) představuje vlastní typologii stylů výchovy , kterou použil v Modelu devíti polí. Ten se skládá z emočního vztahu rodičů k dítěti, který může být záporný, záporněkladný, kladný a extrámně kladný, a z řízení, tedy intenzity požadavků a míry volnosti. Vzhledem k počtu sruhů emočních vztahů a stylů čízení je zjevné, že vznikne větší počet výchovných stylů (vi. obr.2) Obr. 2: Model devíti polí způsobu výchovy v rodině podle J. Čápa (1999) Řízení
silné
střední
slabé
rozporné
2. liberální výchova s nezájmem o dítě
3. pesimální forma výchovy
Emoční vztah záporný
1. výchova autokratická, tradiční patriarchální
záporně-kladný
9. emočně rozporná výchova, jeden z rodičů zavrhující, druhý extrémně kladný nebo dítě je s ním v koalici
kladný
4. výchova přísná a přitom laskavá
extrémně kladný
5. optimální forma 6. laskavá výchova výchovy bez požadavků a hranic se vzájemným porozuměním a přiměřeným řízením 8. kamarádský vztah, dobrovolné dodržování norem
7. rozporné řízení, relativně vyvážené kladným emočním vztahem
Na základě tohoto modelu rozlišuje Čáp (2007) devět výchovných stylů, které Brídová (2007) interpretuje následovně: 34
Pole 1: Záporný emoční vztah a silné nebo střední výchovné řízení. Tento způsob výchovy je typický pro autokratickou, patriarchální rodinu. Rodiče hodnotí dítě negativně, zdůrazňují jeho nedostatky, mají na ně nepřiměřené požadavky nebo je naopak podceňují. Dobrý výkon považují za samozřejmost a dítě k němu nijak nemotivují, ani je nechválí. Výchovný styl je typický častými tresty (fyzickými i psychickými) a výhružkami. Pole 2: Záporný emoční vztah a slabé výchovné řízení. Jde o styl, který se nevyznačuje otevřeným nepřátelstvím rodičů k dítěti, ale spíše jejich nezájmem a lhostejností. Rodiče nejsou pro dítě oporou, nezajímají se o jeho potřeby a nekladou na ně žádné požadavky, přičemž ani nedůvěřují jeho schopnostem. Pole 3: Záporný emoční vztah a rozporné výchovné řízení. Tento způsob výchovy má nejdestruktivnější dopad na psychiku dítěte, jelikož dezorganizuje jeho chování a prožívání. Dítě pak žije v trvalé nejistotě, jelikož nedokáže odhadnou, jak bude rodič reagovat na jaký zápůsob chování - zda trestem, odměnou, či lhostejností. Vyžaduje-li rodič po dítěti splnění úkolů, již nekontrokuje, zda k tomu došlo. Pole 4: Kladný nebo extrémně kladný emoční vztah a silné výchovné řízení. Výchova se vyznačuje přísností, důsledností, ale také laskavostí. Ve vztahu mezi rodiči a dítětem panuje vzájemná důvěra. Rodiče jsou přirozenou autoritou a zároveň jeho blízkými lidmi. Mají sice na dítě vyšší požadavky, které jsou však srozumitelné a dítě je přijímá, protože jeho vztah s rodiči je příznivý. Pole 5: Kladný nebo extrémně kladný emoční vztah a střední výchovné řízení. Jde o rovnocenný, partnerský vztah mezi rodiči a dítětem založený na přátelství a demokracii. Rodič je pro dítě přirozenou autoritou a dítě respektuje jeho požadavky, které považuje za přirozené. Dítě rodiči důvěřuje a bez obav se mu svěřuje. Pole 6: Kladný emoční vztah a slabé výchovné řízení. Pro tuto výchovu je typická laskavost a absentující požadavky na dítě. Běžně se objevuje mezi matkou a dcerou, kdy jejich vztah je spíše kamarádský. Rodiče nemají na dítě žádné nároky, nekontorlují plnění úkolů a často se snaží udělat dítěti život co nejsnazším, rozmazlují ho.
35
Pole 7: Kladný nebo extrémně kladný emoční vztah a rozporné výchovné řízení. Tomuto stylu výchovy se také říká „laskavá přísnost“. Je charakteristický příznivým emočním klimatem spojeným s širokou škálou výchovného řízení – od přísného až po téměř naprostou volnost při níž rodiče nekladou na dítě žádné požadavky. Pole 8: Extrémně kladný emoční vztah a slabé výchovné řízení. Mezi rodiči a dětmi je přátelský, kamarádský vztah, kdy dítě z vlastní iniciativy plní požadavky, ačkoliv rodiče neprovádí jejich následnou kontrolu. Pole 9: Záporně – kladný emoční vztah a silné, střední, slabé nebo rozporné výchovné řízení. O emočně rozporné výchově hovoříme tehdy, kdy jeden z rodičů zaujímá k dítěti záporný emoční vztah a druhý naopak kladný. Dítě pak vnímá jednoho rodiče jako zavrhujícího, odmítajícího, s druhým může být naopak v koalici. Tento styl výchovy mívá nepříznivý dopad na psychiku dítěte. Ačkoliv Čáp (2007) popisuje širokou paletu výchovných stylů, stále lze podle něj najít různé modifikace a kombinace výchovných stylů, kdy rodiče využívají některé prvky z jednoho stylu, některé zase z jiného. Stejně tak se jejich výchovný styl může měnit v čase. V přístupu k adolescentům bude jistě zapotřebí uplatnit jiný výchovný styl, než který byl funkční u dítěte v předškolním věku. V empirické části zjišťuji, zda také věk rodičů (konkrétně otců) a jejich předchozí zkušenosti s péčí o děti, mají vliv na změnu výchovného stylu, který preferují.
8.
Proměny rodičovství a otcovství Tato kapitola je zařazena z důvodu zohlednění určitých změn, které mohou ovlivnit
chování jednotlivců nebo celých rodin. Ve stručnosti pojednám o na rodinu působících společenských a politických změnách, a také o konceptu zkušenostního učení, jakožto procesu získávání nových znalostí z vlastních prožitků a zkušeností.
8.1
Vnější kontext
Vzhledem k tomu, že celá společnost se neustále vyvíjí, mění se také faktory ovlivňující život rodin. Hovořím-li v empirické části o rodinách vychovávajících děti kolem roku 1990, a o rodinách, které vychovávají děti nyní, bude pravděpodobně možné zaznamenat rozdíly 36
v chování rodin vzhledem k měnícím se vnějším vlivům. Možný (2002) uvádí, že ne vždy byla rodina vnímána jako instituce, která podléhá společenskému vývoji. Naopak se předpokládalo, že zatímco povaha moci, osídlení, nerovnosti či práce procházela zásadními změnami, rodina bude alespoň ve svých funkcích a základní struktuře stále stejná. Tento názor přetrvával v rámci sociologie zhruba do první poloviny dvacátého století. V šedesátých letech minulého století však radikální kritika rodiny prokázala, že rodina, dosud považována za nejstabilnější instituci naší civilizace, se minimálně od konce první světové války zásadně změnila a stále mění. Česká společnost žila od 50. let minulého století až do roku 1989 pod vlivem socialismu, jeho ideálů a politiky – stejně tak české rodiny. Podle Národní zprávy o rodině (2004) byly cíle tehdejší rodinné politiky téměř výhradně ekonomické a populační – na jednu stranu zajistit podporu rodiny tak, aby ženy mohly opustit domácnosti a působit aktivně na pracovním trhu, na druhou stranu podporovat porodnost. Dále se svými opatřeními zasadila o rozvolnění rodinných vazeb, eliminaci přirozené rodinné funkce, a z rodiny se v podstatě stal pouze prostředek naplňování biologických potřeb. S tímto nesouhlasí Sobotka (in Hamplová, Šalamounová a Šamanová, 2006), který naopak tvrdí, že vzhledem ke společenským a kariérním tlaků, a nepestrému společenskému životu, byla rodina pro člověka důležitým útočištěm a mezi jejími členy se tvořily pevné vazby. Národní zpráva o rodině (2004) uvádí, že zatímco v období socialismu stát podporoval rodiny v tom, aby přenechaly péči o děti na, pro tento účel státem zřízených, institucích, po roce 1989 se rodinná politika soustředila na pravý opak – na obnovu rodinných funkcí, zrovnoprávnění mateřské péče se zaměstnáním, na zdůraznění významu rodiny, na podporu rodinných vztahů apod. Změnil se například systém přídavků na dítě – ty měly být jakousi odměnou za řádnou péči o ně. Zásadní změny nastaly po roce 1989, tedy po pádu komunistického režimu a s ním i jeho rodinné politiky. Podle Možného (2008) je nutno brát v úvahu, že zatímco v západních zemích Evropy probíhal vývoj rodiny po celou druhou polovinu 20. století, v Česku byl její vývoj, vlivem čtyřicetileté izolace české společnosti od západních civilizací, oproti tomu evropskému opožděn. Tyto změny se podle něj však vyrovnaly v devadesátých letech, kdy se Česko opět otevřelo světu. Podle Národní zprávy o rodině (2004) se naše republika začala najednou přibližovat západoevropským hospodářským modelům, stejně tak jako modelům kulturním, z nichž některé měly významný vliv na změny v rodinném chování českých občanů. Navíc u nás, s dvacetiletým zpožděním podle Hamplové (2007) probíhá druhá fáze demografického přechodu, která měla za následek vzestup rozvodovosti, pokles porodnosti a 37
úmrtnosti, odkládání manželství a rodičovství do vyššího věku, nárůst mimomanželské plodnosti a podle Haškové a Rabušice (2008) také výrazný pokles sňatečnosti. Hamplová (2007) říká, že tyto změny souvisí jednak s příchodem nových rodinných trendů ze zahraničí, ale podle Národní zprávy o rodině (2004) také s novou rodinnou politikou, která měla vliv na rodinné starty mladých lidí 8.1.1
Sňatečnost
Dříve bylo uzavření sňatku chápáno jako povinnost. Manželství byla často předem dohodnuta rodiči a mladí snoubenci pak neměli možnost svobodné volby partnera. Jak je uvedeno v Národní zprávě o rodině (2004), dnes je sňatek chápán jako projev citového pouta mezi dvěma lidmi, a je tedy jejich soukromou událostí. Podle Haškové a Rabušice (2008) se po druhé světové válce začal v zemích západní Evropy prosazovat trend odkládání manželství do vyššího věku, ve východních zemích, a tedy i u nás, se od 60. let 20. století začala sňatečnost zvyšovat – 96-97 % českých žen a 90-95 % českých mužů uzavřelo během svého života alespoň jednou sňatek, a to většinou ve velmi mladém věku. V roce 1975 byl modální věk prvního vstupu do manželství u mužů 23,2 a 20,2 let u žen. Po roce 1989 pak sňatečnost zásadně klesá. Jak píše Katrňák (2003), ve věkové skupině 20-35 let uzavřelo v roce 1991 manželství 73 % mladých lidí. V roce 2001 to bylo již jen 50 %. Zjistil také, že „počet žen, jež se vdávají, vzhledem k počtu mužů, kteří se žení, mezi roky 1991 a 2001 poklesl o 19% a počet mužů, kteří se žení, vzhledem k počtu žen, jež se vdávají, naopak mezi těmito lety vzrostl o 23%“ (Katrňák, 2003, s. 260). Tento jev je možné vysvětlit častějším uzavíráním opakovaných manželství právě v případě mužů, což potvrzuje Možný (2008). Navíc věk lidí vstupujících do manželství se začal zvyšovat. V roce 2006 byl, podle Haškové a Rabušice (2008) modální věk uzavření prvního sňatku 29,8 let u žen a 34,5 u mužů. 8.1.2
Rozvodovost
Podle Šťastné (in Hamplová, Šalamounová & Šamanová, 2006) patří Česká republika k zemím s vysokou úrovní rozvodovosti (spolu s Rakouskem, Belgií a skandinávskými zeměmi). Od začátku 60. let do počátku 90. let se u nás rozvodovost zvýšila téměř o trojnásobek. Po roce 1989 se tento růst téměř zastavil na čísle okolo 30 tisíc rozvodů, a pouze velmi mírně se zvyšoval po celá 90. léta. V souvislosti s novelou zákona o rodině č. 91/1998 Sb. v roce 1999 rozvodovost výrazně poklesla. Vliv na to mělo především ustanovení paragrafu 25, které říká: „Manželství nelze rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu.“ (Zákon o rodině, 1998, § 25). Šťastná (in Hamplová, 38
Šalamounová & Šamanová, 2006) uvádí, že následně začala rozvodovost opět stoupat a v roce 2004 bylo rozvedeno 33 060 manželství. Mezi hlavní příčiny rozvodu manželství patří, podle Národní zprávy o rodině (2004) především rozdílnost povah, zájmů a názorů partnerů (40 %), podle ČSÚ1 to však v roce 2013 byla nevěra (903 případů – muži, 672 případů – ženy). Dalšími důvody bývají alkoholismus, nezájem o rodinu, zlé nakládání, odsouzení za trestný čin, sexuální neshody, zdravotní důvody a často bývá uveden také neuvážený sňatek. Úhrnná
rozvodovost byla v roce 1989 37 %, v roce 2003 se rozvádělo 48 % manželství, 2010 50 % a v roce 2013 klesla přibližně na 48 % (ČSÚ). 8.1.3
Porodnost a plodnost
Národní zpráva o rodině (2004) uvádí, že před rokem 1989 se Česká republika řadila, co se plodnosti týče, na jednu z nejvyšších příček v Evropě. Ta však začala po roce 1989 výrazně klesat (z hodnoty 1,87 dítěte se snížila na 1,13 v roce 1999). Rabušic (in Kocourková & Rabušic, 2006) upozorňuje, že aktuálně patří Česká republika k zemím s naopak nejnižší porodností, a to jak v Evropě, tak i ve světě. V letech 1997 – 2001 de facto stagnovala, následně začala mírně stoupat (1989 - 1,87, 1999 - 1,13, 2003 – 1,18). Následně začala znovu stoupat, v roce 2008 osahovala hodnoty 1,50 a po opětovném poklesu se v roce 2012 dostala na hodnotu 1,45, jak uvádí dokument Projekce 2013 vydán ČSÚ. V mezinárodním kontextu jde však stále o jednu z nejnižších úrovní v Evropě i na světě. Za hlavní příčinu poklesu porodnosti a plodnosti považuje Národní zpráva o rodině (2004) odkládání založení rodiny do vyššího věku. Dokument Projekce 2013 uvádí, že průměrný věk matek při porodu je 29,8 let, a v následujících letech se očekává jeho další zvyšování, a to o 0,6 – 1,3 let. Podle Fialové (2006, in Hašková & Rabušic, 2008) měla na začátku dvacátého stolení na mírů plodnosti vliv míra sňatečnosti. Jak píší Hašková a Rabušic (2008), dnes, vzhledem k toleranci předmanželského sexuálního života, zdokonalování a plošnějšího užívání antikoncepčních prostředků a celkové neochotě mladých lidí vstupovat do manželství a pořizovat si potomky, již plodnost na sňatečnosti nezávisí. To potvrzují i Šalamounová a Nývlt (in Hamplová, Šalamounová & Šamanová, 2006), podle nichž je za posledních cca 50 let patrný vysoký nárůst mimomanželské plodnosti v Evropě. Zatímco na začátku 60. let minulého století se mimo manželství rodilo jen 5 dětí ze sta, v roce 2002 byla nemanželská plodnost nižší než 10 % pouze ve třech státech Evropy (Řecko, Itálie, Chorvatsko). Ve státech severní Evropy naopak přesahovala 50 % celkově narozených dětí (Island, Estonsko, Švédsko), v České republice čítala zhruba 26 %. 1
ČSÚ – dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/rozvodovost
39
8.1.4
Proměny ve vnitřních rodinných vztazích
Jak uvádí Národní zpráva o rodině (2004), rodinné vztahy se mění pod vlivem sociálních kulturních a ekonomických změn (včetně pronikání vlivu jiných kultur) a demografických procesů. Zatímco v průběhu stovek generací se vztahy v rodině měnily jen málo, v současné době jsme svědky toho, kdy se v průběhu několika generací zásadně změnilo vnitřní uspořádání rodiny. Jedním z důvodů je zrovnoprávnění mužů a žen, druhým pak vzájemný vztah mezi rodičem a dítětem. Od dítěte se již neočekává, že se přizpůsobí nějakému sociálnímu řádu, naopak je kladen důraz na jeho individualitu a osobnostní rozvoj, kterému by přílišné bariéry mohly škodit. Podle národní zprávy o rodině (2004) ovlivňují rodinu změny zejména v těchto oblastech - Ekonomická situace2, Sociální podmínky3, Kulturní vlivy4 a Demografické procesy5. Hovoříme-li tedy o rodině, je třeba mít na paměti, že se (především v posledních desetiletích) výrazně vyvíjela a stále vyvíjí. V empirické části hovořím s otci, mezi jejichž dětmi je přibližně dvacetiletý rozdíl. Proto lze předpokládat, že podmínky pro výchovu a vlivy, které na ni působí, se v obou obdobích mohou lišit.
8.2
Vnitřní kontext: Zkušenostní učení otců V empirické části této práce je možné si všimnout, že výchova dětí u otců ve střední
dospělosti je ovlivněna předchozí zkušeností, kterou získali při výchově dětí v období rané dospělosti. Dalo by se tedy říct, že se na svých prvních dětech „naučili“, co je ve výchově dobré, co ne, které postupy jsou funkční, a které naopak nevedou k dosažení požadovaných výsledků. V krátkosti se tedy zmiňme o procesu zkušenostního učení.
2
Jsou zvyšovány nároky na pracovní výkon, a to často na úkor času pro rodinu, děti a jejich výchovu. Situace na trhu s byty může odradit mladé páry od založení rodiny a vstupu do manželství. Nezaměstnanost působí jako rizikový faktor v udržení životní úrovně rodin. 3 Narůstá pocit vlastní odpovědnosti, a zároveň nespokojenosti s celkovými vnějšími podmínkami pro rodinný život. Vzdělanost a zaměstnanost žen je činí méně závislými na partnerovi a zvyšuje jejich nároky na sladění rodiny a kariéry. Pozvolna roste mobilita z ní plynoucí izolovanost členů rodiny. Otcové jsou podporování v tom, aby se pomalu začali více podílet na výchově a péči o dítě. 4 Rodiné vztahy jsou oslabeny vlivem individualismu. Měnící se hodnota dítěte zapříčiňuje změny ve výchově a ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Tradiční hodnoty, které podporovly soudržnost rodiny bývají změneny v důsledku pragmatického pohledu na svět. Je kladen důraz na individualitu dítěte, jakožto prostředku dosažení společenské úspěšnosti. Média nabízí zejména protirodinně zaměřené pořady, a to i pořady pro děti a mládež. 5 Změnšování nuklerání rodiny (méně dětí) potenciálně zintenzivňuje rodinné vazby, avšak snižuje počet dětí jakožto možných pečovatelů o starší členy rodiny, což má za následek ii vysoká rozvodovost.
40
Termín získávání nových zkušeností lze, podle Dočekala (in Moon, 2013), nahradit termínem učení. Jde podle něj o „rozšiřování využitelných vzorců chování, což umožňuje jedinci reagovat na stále větší množství životních situací“ (Dočekal, in Moon, 2013). Co se terminologie v rámci zkušenostního učení týče, Dočekal upozorňuje, že zde panuje určitá nejednoznačnost. Termín zkušenostní učení totiž vychází z anglického termínu experiential learning, v němž je využit výraz experience, což v překladu do češtiny znamená prožitek, ale také zážitek nebo zkušenost. Právě tyto drobné rozdíly jsou podle Dočkala důvodem, proč v dílech různých autorů, zabývajících se tímto tématem, můžeme nacházet odlišnosti v interpretaci. Podle Kolba (1984) je zkušenostní učení „proces, ve kterém znalosti vznikají přeměnou zkušenosti. Znalosti vyplývají z kombinace uchopení transformace zkušenosti“ (Kolb, 1984, s. 41). Znalost je tedy, jak říká Kolb (1984), výsledkem porozumění zkušenosti a její transformací. Ve své teorii se opírá o Lewinův cyklus zkušenostního učení (viz Obrázek 1), z něhož budu v této kapitole vycházet. Obrázek 1 – Lewinův model zkušenostního učení podle Kolba (Kolb, 1984, s. 21)
Základní jednotkou zkušenostního učení je podle Kolba (1984) bezprostřední konkrétní zkušenost. Ta pomáhá člověku osvětlit a pochopit různé abstraktní pojmy a dává mu tak možnost získané poznatky ověřit a to jak v konkrétní tak abstraktní podobě. Podle Lewinova modelu zkušenostního učení (in Kolb, 1984, s. 21) je učení cyklickým procesem o čtyřech stádiích. Kolb (in Nehyba, 2014) říká, že nejprve vzniká bezprostřední zkušenost, která je základem pro reflexi a pozorování. Toto pozorování se, podle Hanuše a Chytilové 41
(2009) stává novou teorií, ze které vycházejí nové hypotézy, jež mohou sloužit jako návod pro utváření nových zkušeností. Kolář (2013) vysvětluje, že Lewinovo pojetí zkušenostního učení je založeno na několika stěžejních předpokladech. „Jedním z nich je orientace na „tady a teď“ ve smyslu využití bezprostředních, autentických a aktuálně „platných“ zkušeností tvořících vhodný a současně veřejně sdělitelný referenční rámec pro následné ověřování důsledků a platnosti nápadu, které jsou během procesu vyprodukovány“ (Kolář, 2013, s. 33). Dalším významným prvkem Lewinovy teorie je zpětná vazba. Za neúspěchem učebního procesu jedinců stála podle něj často právě absence adekvátní a podnětné zpětné vazby od ostatních účastníků učebního procesu. V případě kvalitní zpětné vazby z okolí získá člověk odezvu na své jednání, a může proto snadněji říci, zda je jeho jednání v souladu s cíli, které si stanovil. Kolb (in Nehyba, 2014) také zdůrazňuje význam reflexe, avšak dodává, že v rámci zkušenostního učení není reflexe „jediným faktorem učení a rozvoje, ale je jedním z aspektů komplexního procesu učení se ze zkušenosti, které zahrnuje prožívání, reflexi, myšlení a jednání“ (Kolb, in Nehyba, 2014, s. 25). Jednou z věcí, které se věnuji v empirické části, je vliv zkušenosti na otcovskou výchovu mužů ve střední dospělosti. Lze předpokládat, že mají-li muži již předchozí zkušenost s výchovou dětí, došlo u nich ke zhodnocení jejich tehdejšího výchovného působení, uvědomění si jeho kladů a záporů a následnému přizpůsobení jejich současné otcovské výchovy daným poznatkům.
42
Shrnutí teoretické části práce Cílem teoretické části bylo vymezení základních pojmů vztahujících se k empirické části, tedy k výchovnému působení otců v rané a ve střední dospělosti. Z toho důvodu je v teoretické části charakterizována osoba otce obecně, i v obou zmiňovaných vývojových obdobích, jeho role v rodině a ve výchově, stejně jako problematika sladění rodinného a kariérního života. Krátce je pojednáno o výchově dětí v batolecím a předškolním věku, jelikož tyto děti respondenti aktuálně vychovávají. Zmíněny jsou také změny v kontextu rodičovství a otcovství. Problematika otcovství ve vyšším věku je aktuálním tématem, jelikož přibývá mužů, kteří otcovství odkládají, ale také mužů, kteří si pořizují další potomky poté, co jejich první děti dospějí. To se nejčastěji děje v souvislosti se zánikem původních manželství mužů a uzavíráním nových svazků, které jsou završeny narozením nového potomka. V rámci mého výzkumného šetření je pro respondenty otcovství ve střední dospělosti (po čtyřicítce) otcovstvím opakovaným. Stěžejním bodem výzkumného šetření je výchovné působení mladších a starších otců. Pro obě vývojová období literatura předkládá řadu pozitivních i negativních aspektů, které mohou otcovskou výchovu ovlivňovat/ohrožovat. V empirické části se tedy soustředím na to, zda zmiňované aspekty skutečně na otce v konkrétním období působí, a především, zda a jakým způsobem ovlivňují jeho otcovskou výchovu.
43
II.
EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE
9.
Metodologie výzkumu V této části práce navážu na část teoretickou a budu se již věnovat samotnému
výzkumu. Data pro tento výzkum jsem získávala v období od července 2014 do října 2014. Následovalo jejich zpracování, analýza a nakonec interpretace. Ze začátku této kapitoly popíši cíle výzkumu, výzkumné otázky, metodu zkoumání a techniku sběru dat. Seznámím čtenáře také s výzkumným vzorkem a popíši svoji práci v terénu. Následně se dostanu k samotnému zpracování výsledků výzkumného šetření a na závěr k jejich finální interpretaci.
9.1
Výzkumný cíl
Téma práce jsem zvolila na základě toho, že pracuji jako spoluorganizátorka akcí pro rodinu, v rámci nichž jsem zaznamenala zvyšující se počet otců ve středním věku, kteří přicházejí s malými (řekněme předškolními) dětmi. Jelikož se následně stejný případ vyskytl i v mém blízkém okolí, položila jsem si otázku, čím to je, že si muži po čtyřicítce ještě pořizují další malé děti? V rámci této práce jsem se rozhodla zjistit, jak se liší otcovství po dvacítce a otcovství po čtyřicítce, a to zejména po stránce výchovných přístupů otců. Pro tento případ jsem si vybrala takové respondenty, kteří sami měli děti po dvacítce a opakovaně i po čtyřicítce, mají tedy obě zkušenosti, a tudíž možnost srovnání. Jelikož s otci, kteří by odpovídali mému výzkumnému vzorku, pracuji, domnívám se, že by mi výsledky výzkumu mohli pomoci lépe pochopit vztah mezi nimi a jejich malými dětmi. Na základě toho bych mohla být schopná profesionálnějšího přístupu k nim a lepších reakcí na jejich potřeby.
9.2
Výzkumné otázky
První sadu otázek jsem vytvořila na základě studia literatury, své vlastní zkušenosti a zvědavosti. Takto vznikl původní koncept, který jsem následně konzultovala s jedním ze svých respondentů, který mi podle vlastních zkušeností poradil, jaká další témata by mohla přinést zajímavé výsledky. Sadu otázek jsem tedy upravila a zrealizovala zkušební rozhovor, při kterém jsem vyzkoušela, zda schéma rozhovoru funguje a jakým způsobem klást otázky, aby respondenty přiměly k co nejpodrobnějším výpovědím. Po realizaci tohoto rozhovoru jsem sadu otázek upravila do finální podoby.
44
Na základě stanovených cílů výzkumu jsem si položila tři výzkumné otázky a k nim následně vytvořila otázky specifické: HVO1: Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově rané dospělosti? SVO1: Jaké byly životní podmínky mužů v době, kdy se poprvé stali otci? SVO2: Jak vnímají muži zpětně sami sebe v roli otce v rané dospělosti? SVO3: Jak probíhala při výchově dětí spolupráce mužů s jejich partnerkami?
HVO2: Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově střední dospělosti? SVO4: Jaké jsou životní podmínky mužů nyní, kdy se opakovaně stali otci? SVO5: Jak vnímají muži sami sebe v roli otce ve střední dospělosti? SVO6: Jak probíhá při výchově dětí spolupráce mužů s jejich partnerkami? SVO7: Jak se do otcovské výchovy promítá jejich předchozí otcovská zkušenost?
HVO3: Jak se liší otcovská výchova dítěte v otcově rané dospělosti a ve střední dospělosti? SVO8: Jak se liší podmínky pro otcovskou výchovu v rané a ve střední dospělosti? SVO9: V čem konkrétně je jiná otcovská výchova v rané a ve střední dospělosti? SVO10: Jak působila a působí otcovská výchova na vztah otce s jeho dětmi? Pro specifické výzkumné otázky jsem vytvořila sadu tazatelských otázek, které byly následně použity při rozhovorech s respondenty.
9.3
Orientace výzkumu a technika sběru dat Vzhledem k problematice této práce a výzkumným otázkám jsem se rozhodla pro
kvalitativní orientaci výzkumu. Ta je podle Gavory (2010) charakteristická dlouhodobostí, podrobností a intenzitou. „Všímá si i rozdílů mezi zkoumanými osobami a zjišťuje, zda existují rozdíly v tom, jak se ony dívají na danou věc.“ (Gavora, 2010, s. 181). Hendl (2012) považuje 45
za jednu z hlavních výhod kvalitativního přístupu možnost detailního popisu případů. „Nezůstáváme na jejich povrchu, provádíme podrobnou komparaci případů, sledujeme jejich vývoj a zkoumáme příslušné procesy. Citlivě zohledňujeme působení kontextu, lokální situaci a podmínky“ (Hendl, 2012, s. 51). Jak uvádí Švaříček a Šeďová (2007), z velkého množství výzkumných definic lze o kvalitativní výzkumné orientaci říci, že je založena na indukci, tedy na obecné metodě usuzování. Ačkoliv kvantitativní výzkum pracuje naopak s metodou dedukce, nelze je vymezovat jako protikladná paradigmata. Přesto se oba přístupy od sebe liší. Kvalitativní přístup výzkumníkovi nabízí možnost získat jiná data, než přístup kvantitativní, stejně tak je nutné tato data jinak analyzovat a interpretovat. Oba přístupy jsou rozdílné také v otázce validity a reliability. Validita se podle Gavory (2010) zabezpečuje přímým kontaktem s realitou, dlouhodobostí výzkumu a rozsáhlým, výstižným, velmi konkrétním a přesným popisem, doplněným o autentické citáty výroků respondentů. Je tedy patrné, že kvalitativní výzkum by měl přinést data vyznačující se vysokou validitou. Stejný názor zastávají i Švaříček a Šeďová (2007), kteří používají pro pojem validita označení pravdivost a platnost. Naopak reliabilita neboli spolehlivost, je podle nich v kvalitativním výzkumu
poměrně
nízká.
Vzhledem
k tomu,
že
výzkumníci
nepostupují
podle
standardizovaných metod, může se stát, že totéž zkoumání by každému z nich přineslo odlišné výsledky. Výše uvedená kritéria kvalitativního výzkumu jsou v souladu s mým záměrem zjistit, jak probíhala otcovská výchova dítěte v otcově rané a střední dospělosti, co ji ovlivňovalo a ovlivňuje. Pro sběr dat jsem zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru. Rozhovor je podle Švaříčka a Šeďové „nejčastěji používanou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu“ (Švaříček, Šeďová & kol. 2007, s. 159). Často se také setkáváme s pojmem hloubkový rozhovor. Pomocí něho je možné zachytit výpovědi v jejich přirozené podobě, bez omezení (na rozdíl například od výběru položek v dotazníku), což je jedním ze základních cílů kvalitativního výzkumu. Cílem rozhovoru bývá podrobnější průzkum členů určitého sociálního prostředí či konkrétní sociální skupiny, a pochopení jejich chování a prožívání v určitých situacích. Gavora (2010) říká, že tato metoda je vhodná, chceme-li s respondentem navázat bližší vztah, ujistit se že výzkum probíhá v příjemné atmosféře a projevit živý zájem o zkoumanou osobu. Jelikož jsem se respondentů ptala na otázky týkající se jejich minulosti, bylo potřeba je občas podpořit v rozvzpomínání, dát jim dostatečný čas na rozmyšlení odpovědi, nechat je odbíhat od tématu a následně je k němu vracet zpět, aby měli pocit, že rozhovor plyne zcela přirozeně, nenuceně, tak jak to právě polostrukturovaný rozhovor 46
umožňuje. Hendl (2012) hovoří o této metodě jako o rozhovoru s návodem. Tazatel si předem sestaví seznam otázek, či témat, na které chce získat odpovědi, jejich pořadí však volí podle toho, jak se rozhovor vyvíjí. Stejně tak může pozměnit znění otázek. Setkala jsem se s případy, kdy respondenti v rámci jedné odpovědi odpověděli rovnou na několik otázek, které jsem tím pádem nemusela pokládat. V jiných případech jsem se na některou z otázek musela v obměněné formě ptát opakovaně, jelikož respondenti měli tendenci odbíhat od tématu. Hendl (2012) dále upozorňuje, že i samotnému začátku a závěru rozhovoru by se měl tazatel pečlivě věnovat. Dobrý úvod pomůže prolomit psychické bariéry a navodit příjemnou atmosféru. V samotném závěru rozhovoru, třeba i při loučení, můžeme ještě získat cenné informace, což se mi potvrdilo v případě jednoho respondenta, který poté, kdy jsem mu poděkovala za rozhovor, začal sám od sebe hovořit, a rozhovor pokračoval ještě téměř 15 minut, a přinesl další zajímavé informace. Schéma rozhovoru jsem sestavovala podle pyramidového modelu (Wengraf, 2001, in Švaříček, Šeďová & kol., 2007). Hlavní výzkumné otázky jsem rozdělila na 10 specifických, od nichž jsem v následujícím kroku odvodila otázky tazatelské, které utvořily přibližnou linii rozhovoru. Při rozhovorech jsem se snažila formulovat otázky jazykem respondentů. Naslouchala jsem jejich odpovědím, projevovala zájem o jejich příběhy, doptávala se na detaily, případně na věci, které mi nebyly zcela jasné. Dopřávala jsem respondentům patřičný čas na odpovědi, které jsem občas parafrázovala, případně některé jejich části opakovala pomocí tzv. echa. Respondenti tak měli možnost uvědomit si, co řekli, a svoji výpověď doplnit, dovysvětlit apod. Vzhledem k tomu, že všechny rozhovory proběhly v rámci osobních setkání, měla jsem možnost pozorovat výrazy a gesta respondentů, díky nimž jsem mohla například rozpoznat, na co kladou důraz, co je pro ně nepodstatné, ve kterých chvílích z nich vyzařuje nadšení, kdy se naopak tváří zklamaně, smutně atd. Tyto postřehy mi následně pomohly při analýze získaných dat.
9.4
Výzkumný vzorek a vstup do terénu Příprava na sběr empirických dat začala předvýzkumem v květnu 2014. Po
analýze literatury, konzultaci s jedním z respondentů a zkušebním rozhovoru jsem v červenci 2014 vstoupila do terénu. Výzkum probíhal částečně v Jihomoravském a částečně v Olomouckém kraji. Původně jsem se domnívala, že získat respondenty nebude problém, nicméně jsem se ze strany oslovených mužů několikrát setkala s neochotou. Domnívám se, že
47
hlavním důvodem odmítnutí rozhovoru byla relativní choulostivost tématu – respondenti, i přes ujištění o anonymitě, nechtěli sdílet informace o své rodině s cizí osobou. Přesto se mi však povedlo získat několik respondentů, a to pomocí záměrného výběru, jelikož jsem měla přesně stanovená kritéria, která musí moji respondenti splňovat. Jednou z podmínek bylo, aby měl respondent minimálně jedno dítě, které se mu narodilo „po dvacítce“, a minimálně jedno dítě, které se mu narodilo „po čtyřicítce“. Dalším kritériem bylo, že mezi respondentovým nejstarším a nejmladším dítětem musí být věkový rozdíl alespoň 18 let. Z čehož vyplývá, že nejstarším dětem mých respondentů muselo být více než 18 let. Pro snadnější srovnání jsem vybírala ty respondenty, jejichž nejmladší děti byly aktuálně v batolecím či předškolním věku (bylo by těžko porovnatelné, kdyby jeden respondent hovořil například o výchově batolete a druhý o výchově dítěte v 5. třídě ZŠ). Na základě těchto kritérií jsem tedy vytvořila svůj výzkumný vzorek (viz Tabulka č. 1). Velmi užitečný pro mě byl tzv. kumulativní výběr, což je podle Gavory (2012) takový výběr, kdy výzkumník začíná s jedním respondentem (nebo malou skupinou respondentů), následně jejich okruh rozšiřuje, a to často na základě zmínky či doporučení respondentů, s nimiž již rozhovor realizoval. Tímto způsobem jsem získala čtyři ze svých osmi respondentů. Tabulka č. 1. Výzkumný vzorek
Po e-mailové nebo telefonické domluvě, kdy jsem respondentům stručně představila svůj výzkumný záměr a požádala je, zda by mi byli ochotni poskytnout rozhovor, jsme stanovili čas a místo konání rozhovoru. Následná setkání probíhala u respondentů doma, v kavárnách nebo v místě jejich pracoviště po skončení jejich pracovní doby (výběr místa setkání záležel vždy na respondentech). V jediném případě jsem musela místo navržené 48
respondentem odmítnout, a to když jeden z mužů chtěl, abych za ním přišla do práce v jeho pracovní době. To se mi nezdálo vhodné, jelikož jsem se domnívala, že bychom na rozhovor neměli dostatek času a klidu. Místo setkání jsme po další domluvě změnili na kavárnu, kde rozhovor proběhl bez problémů. Obecně rozhovory vedené v kavárnách hodnotím jako nejpříjemnější, jelikož při nich respondenti působili nejuvolněněji. Respondenti byli většinou od začátku příjemně naladění a ochotní. Pouze u respondenta, se kterým jsem se setkala v místě jeho pracoviště po skončení pracovní doby, jsem zaznamenala jistou únavu. Věnovala jsem proto větší množství času navození klidné atmosféry a počáteční konverzaci, která ještě přímo nesouvisela s mým výzkumem, a nebyla zaznamenávána. Ačkoliv byl náš následný rozhovor přínosný a proběhl bez problémů, příště bych se snažila vyhnout realizaci rozhovorů na pracovišti a to i po pracovní době. S ostatními respondenty proběhlo navození příjemné atmosféry poměrně rychle, jelikož většina z nich již v dobré náladě přišla. V úvodu byli všichni obeznámeni s naprostou anonymitou rozhovoru. Ujistila jsem je, že jejich jména nebudou nikde figurovat, stejně jako jména jejich dětí, partnerek či jiných osob, o kterých by hovořili. Toto ujištění jsem zvlášť zdůraznila, jelikož v průběhu mého pokusného rozhovoru jsme s respondentem naznali, že používat pro blízké osoby označení jako „moje druhé dítě“, „moje dcera“, „moje první partnerka“, „moje manželka“, působí velmi neosobně. Pro respondenta je přirozenější používat při rozhovoru jména. Proto jsem se upozornění o anonymitě snažila co nejvíce zdůraznit. Následně jsem zopakovala informaci o pravděpodobné délce rozhovoru a ještě jednou se ujistila, že můžu rozhovor pro vlastní potřeby nahrát (s oběma informacemi byli respondenti obeznámeni již při domlouvání našich setkání). V průběhu rozhovorů jsem se držela předem stanovených otázek, na které jsem chtěla získat odpovědi, ale také flexibilně reagovala na tok myšlenek respondentů. Nechala jsem je odbíhat od tématu a zase se k němu vracet, dávala jsem najevo svůj zájem a doptávala se na věci, kterým jsem nerozuměla nebo které pro mě mohly být podstatné. Délka rozhovorů se pohybovala od 40 do 70 minut, přičemž záleželo na výřečnosti respondentů. V některých případech bylo nutné klást otázky tak, abych respondenty přiměla k delší odpovědi, u jiných respondentů jsem se musela takřka hlásit o slovo. V průběhu prvních dvou rozhovorů se respondenti zmínili o závislosti dětí na výpočetní technice. Zdálo se, že tento problém v rámci výchovy řeší, proto jsem do schématu rozhovoru zařadila také otázky na toto téma.
49
Všech osm rozhovorů jsem nahrála na mobilní telefon a následně doslovně přepsala. Po přepisu jsem si každý rozhovor řádně prostudovala, abych se s ním „sžila“. Označila jsem v nich jednotlivé pasáže, které mi připadaly stěžejní a významné. Na několika místech jsem připsala poznámky týkající se zajímavých spojitostí, případně podnětů pro další zkoumání této problematiky.
9.5
Zpracování dat a jejich analýza
Po pořízení rozhovorů následoval jejich doslovný přepis. Vzhledem k tomu, že některé rozhovory jsem prováděla v krátkém časovém úseku, neměla jsem možnost přepsat jeden rozhovor před tím, než budu realizovat další. Pořizovala jsem si však poznámky, které mi následně napověděly, na co bych se měla speciálně doptat, případně co se ukázalo jako zbytečné. Všem respondentům jsem přiřadila nová jména, abych zajistila jejich anonymitu. Nová jména jsem vybírala záměrně, a sice všechny příslušníky jedné rodiny jsem vždy pojmenovala jmény začínajícími na stejné písmeno. Tento způsob mi pomohl lépe se orientovat v datech. V případě, že respondent v rozhovoru zmínil místo svého bydliště, či název svého pracoviště, pak i tyto údaje byly pozměněny. Zpracovaná data jsem následně podrobila analýze za pomoci metody otevřeného kódování. Kódování je „procedurou, která umožňuje z množství dat „vytáhnout“ proměnné, které se stanou základem budoucí teorie“ (Švaříček, Šeďová & kol. 2007, s. 92). Principem kódování je rozebrání většího množství dat na tzv. jednotky. Jak autoři dále uvádějí, jednotkou může být například slovo, skupina slov, věta případně celý odstavec. I já jsem si tedy ve své práci rozčlenila každý rozhovor na určitě jednotky, jimž jsem přidělila kódy podle jejich významu. Pojmenovávání kódů je poměrně náročná záležitost, výzkumník musí jména volit tak, aby nebyla příliš obecná, ale ani příliš detailní – musí zkrátka přesně vystihovat význam dané jednotky. Tuto část práce hodnotím jako časově i psychicky nejnáročnější. Po úspěšném zakódování rozhovorů jsem přikročila ke kategorizaci. Kategorizace je postup, při kterém „desítky – někdy až stovky – kódů, které vzešly z otevřeného kódování, seskupujeme podle podobnosti nebo jiné vnitřní souvislosti“ (Švaříček, Šeďová & kol. 2007, s. 221). Takto jsem tedy postupovala. Vytvořila jsem seznam kódů ke každému rozhovoru, které byly postupně rozčleňovány do jednotlivých kategorií. Některé kategorie se jasně vykrystalizovaly již v průběhu kódování, jiné se objevily až při detailním průzkumu kódů. Ve chvíli, kdy byly všechny kategorie vytvořené, zpracovala jsem je pomocí techniky „vyložení 50
karet“ (Švaříček, Šeďová & kol. 2007). Na základě této techniky jsem kategorie uspořádala do obrazce, který mi následně pomohl při interpretaci výsledků výzkumu.
9.6
Výzkumné schéma a jeho interpretace
V této kapitole představuji schémata kategorií, se kterými budu dále pracovat. Pro lepší orientaci čtenáře jsem se rozhodla vytvořit grafické znázornění zvlášť pro kategorie týkající se mladších otců (viz schéma č. 1) a zvlášť pro kategorie, týkající se starších otců (viz schéma č. 2). Jako hlavní kategorie jsem, vzhledem ke svému výzkumnému cíli a výzkumným otázkám, zvolila výchovné působení mladších otců a výchovné působení starších otců. Celkově mě zajímá, zda a jak se od sebe tyto kategorie liší. Nelze je ovšem porovnávat jen tak přímo mezi sebou, jelikož, jak tvrdí Hendl (2012) v kvalitativním výzkumu je nutné na data nahlížet v souvislosti různých kontextů, podmínek atd. Co všechno může přímo či nepřímo ovlivnit otcovskou výchovu lze vyčíst z výzkumných schémat. Před popisem schémat je nutné upozornit, že hovořím-li o mladších otcích, mám tím na mysli otce v době, kdy měli své první děti – tedy otce po dvacítce. V rámci mého výzkumného vzorku je průměrný věk otce v době narození jeho prvního dítěte 23,75 let. Pojem starší otcové je používán pro označení mužů „po čtyřicítce“. Je důležité mít na paměti, že otcovství ve starším věku je v rámci mého výzkumu zároveň také vždy otcovstvím opakovaným. Průměrný věk mých respondentů v době, kdy se jim po čtyřicítce narodili jejich druhé děti (vysvětlení termínu druhé děti viz níže), je 45,75 let. Termín první dítě nebo první děti, označuje děti, které se narodily mladším otcům (tedy nejstarší děti respondentů). Měl-li otec v rané dospělosti více než jedno dítě, pořád používám označení první děti. Většinou jsem se však zabývala dětmi nejstaršími a nejmladšími (děti narozené mezi nimi nebyli pro můj výzkum příliš významné, ačkoliv se o nich respondenti také zmiňovali). Děti, které se otci narodily po čtyřicítce, neboli ty nejmladší, označuji jako druhé děti/druhé dítě. Pouze v případě jednoho respondenta, který má „druhé děti“ ve věku 4 roky a 15 měsíců, jsem se zaměřila na staršího z těchto dvou sourozenců, jelikož jsem předpokládala, že mladší dítě je ještě převážně v péči matky, zatímco u staršího má otec větší pole výchovného působení, což mi také zmiňovaný respondent potvrdil. V neposlední řadě používám označení první partnerka a druhá partnerka, přičemž první partnerkou je myšlena žena, s níž má muž své první děti, a druhá partnerka je ta, se kterou má druhé děti. Pokud byly v životě otce nějaké další partnerky, není na ně brán zřetel.
51
Schéma č. 1. Výchovné působení mladších otců v kontextu působení vnějších vlivů
V prvním výzkumném schématu (viz schéma č. 1) je stěžejní kategorií výchovné působení mladších otců. Tato kategorie se zabývá charakteristikou výchovných postupů mladších otců a aspekty, které je ovlivňovaly, jako například jejich osobnostní vlastnosti. Patří sem také způsoby nastolování pravidel a podoby trestů udílených za jejich porušení. Kromě nich měly na otcovskou výchovu vliv také časové možnosti respondentů. Kategorie časové možnosti mladších otců reprezentuje potřebu otce trávit čas s dětmi, a také dělbu jeho času mezi práci a rodinu. Dále je třeba zohlednit, že respondenti nikdy nevychovávali děti sami, nýbrž vždy ve spolupráci s partnerkou. Osobnostní rysy partnerky a spolupráce partnerů ve výchově dětí, jsou aspekty tvořící další kategorii, která otcovo výchovné působení ovlivňuje – společná výchova s první partnerkou. Tyto kategorie se ovlivňují navzájem, jelikož to není jen vliv partnerky, který pozměňuje otcovskou výchovu, ale také působení otce, které se promítá do společné výchovy s první partnerkou. Vliv na otcovskou výchovu mohou mít také okolnosti narození prvního dítěte, jako například připravenost muže na roli otce, plánované či neplánované rodičovství, průběh adaptace otce na novou životní roli či přítomnost otce u porodu dítěte.
52
Vztahy mezi jednotlivými kategoriemi ve schématu jsou však ještě komplexnější. Například společná výchova dětí s první partnerkou je také ovlivněna časovými možnostmi mladších otců. To, do jaké míry trávil otec čas s rodinou, částečně určovalo rozdělení výchovných rolí v rodině – např. pokud byly děti většinu času pouze s matkou, pak bylo primárně na ní, aby se starala o jejich výchovu, a otec pak neměl tolik prostoru na děti výchovně působit. Na časové možnosti mladších otců má zase vliv jejich pracovní situace a kontext aktuální doby. Pracovní situace mladších otců určovala, kolik času musí trávit v zaměstnání. Následně bylo otázkou jejich priorit, kolik z tohoto zbylého času věnovali rodině, kolik svým přátelům, koníčkům či jiným zájmům. Dále je třeba brát v potaz vliv aktuální doby na rodinu. Jak píše Možný (2009) snažíme-li se pochopit situaci rodin v jakémkoliv období, je třeba mít na paměti, že „síly, které hýbou malým světem rodin, mají nejen hluboké kořeny, ale i rozložitou korunu makrosociálních kontextů“ (Možný, 2009, s. 61). Vzhledem k tomu, že mezi tím, co měli moji respondenti své první a druhé děti, uplynulo přibližně 20 let, je třeba zohlednit určitou změnu společenských hodnot, pracovních příležitostí, trendů v oblasti výchovy apod. Z rozhovorů vyplynulo, že nejvýznamněji tyto změny ovlivnily pracovní situaci mladých otců, a tedy i jejich časové možnosti. Vrátíme-li se ke stěžejní kategorii, kterou je výchovné působení mladších otců, vidíme, že není pouze formována různými faktory, ale také některé věci ovlivňuje. Výchovný přístup otců po dvacítce, měl vliv na jejich společné aktivity s dětmi. Do této kategorie nezapočítáváme jen aktivity, které dítě dělalo s otcem, ale také ty, kterých se účastnili všichni členové rodiny (byly tedy často výsledkem společné výchovy obou rodičů). Otcova výchova také pomáhala k tvorbě citového pouta mezi ním a dítětem. Vztah otců s prvními dětmi je tedy dalším aspektem, kterému může otec pomoci vhodnou volbou výchovných postupů. Také je ovlivněn okolnostmi narození dítěte.
53
Schéma č. 2. Výchovné působení starších otců v kontextu působení vnějších vlivů
Druhé schéma (viz schéma č. 2) se týká starších otců neboli otců, kteří si po čtyřicítce znovu pořizují malé děti. Stěžejní kategorií je zde výchovné působení starších otců, které je ovlivněno řadou dalších aspektů. Stejně jako v případě mladších otců tato kategorie obsahuje charakteristiku výchovných postupů starších otců, vysvětlení, co tyto výchovné postupy může ovlivňovat, způsoby nastolování pravidel a udílení trestů za jejich nedodržování. Významnou roli hrají v otcovské výchově osobnostní a fyzické vlastnosti otců, a také jejich priority ve vztahu k vlastním zájmům, rodině, a zaměstnání. Tím se dostáváme k další kategorii, která na otcovskou výchovu působí, a tou jsou časové možnosti starších otců, tedy dělba času mezi rodinu a zaměstnání, stejně jako potřeba/touha otce trávit svůj volný čas s dětmi. Také u starších otců je třeba počítat s výchovným působením partnerky, která může otcovskou výchovu nějakým způsobem formovat a měnit. Kategorie společná výchova dětí s druhou partnerkou pak bere v úvahu osobnostní vlastnosti partnerky, které se následně promítají do společné výchovy, stejně tako soulad partnerů ve výchově – schopnost domluvit se a být jednotní. Jak je naznačeno, že zmiňované kategorie na sebe působí vzájemně. Okolnosti narození druhého dítěte jsou dalším aspektem, který může ovlivnit otcovo výchovné
54
působení na dítě. Záleží tedy na tom, proč se otec rozhodl pořídit si ve vyšším věku další dítě, zda bylo plánované, jestli byl otec přítomen u porodu, a jak se partneři dokázali na dítě adaptovat. Opět je nutné vzít v potaz i další aspekty, které mají vliv na již zmiňované kategorie a tudíž i na výchovné působení straších otců, jako je například Pracovní situace starších otců, která nepřímo působí na otcovskou výchovu. Do pracovní situace otců se může promítat vliv předchozí zkušenosti. Pokud otci v mladším věku nevyhovovalo, že kvůli práci například neměl dostatek času na rodinu, má nyní příležitost to u druhého dítěte změnit a zkusit práci přizpůsobit tak, aby se nedostal do stejné situace. Dále je třeba brát v potaz vliv aktuální doby na rodinu, tedy především na pracovní situaci a časové možnosti starších otců. Časové možnosti jsou také navíc ovlivněny předchozí zkušeností – otec již měl možnost zhodnotit, zda rozdělení jeho času mezi práci, rodinu a zájmy bylo v mladším věku efektivní, a může na to nyní reagovat buď opakováním stejného vzorce, nebo změnou oproti dřívějšku. To, kolik času si otec vyčlení na rodinu, má také vliv na společnou výchovu s druhou partnerkou. Stejně tak přístup partnerky může hrát roli v tom, jak si otec svůj čas zorganizuje. Výchovné působení starších otců také některé věci ovlivňuje. Jde například o vliv předchozí zkušenosti na jejich výchovné působení. Mohou například zpětně vyhodnotit, které vlastnosti jim ve výchově pomohly, a které naopak hodnotí jako negativní, které výchovné postupy se jim osvědčily, a které chtějí u nového dítěte změnit. Dále otcovy výchovné postupy působí na společné aktivity s dětmi, na něž má vliv také společná výchova s druhou partnerkou, jelikož jde jak o aktivity, které dítě vykonává pouze s otcem, tak i o aktivity, které dělá celá rodina dohromady. Jedním z výchovných problémů dnešní doby, o kterém se moji respondenti často zmiňovali, je závislost dětí na IT. Výchovné působení obou rodičů pak může regulovat množství času, který dítě ve společnosti IT technologií stráví. To, jak otec celkově k výchově přistupuje, pomáhá formovat vztah s jeho druhými dětmi (kat. vztah otců s druhými dětmi). Na ten mohou mít vliv také okolnosti, za jakých se dítě narodilo, otcova přítomnost u porodu a průběh adaptace na dítě (kat. vliv otcovy přítomnosti u porodu).
55
10. Otcem po dvacítce Nyní se dostávám ke stěžejní části výzkumného šetření, tedy k interpretaci získaných dat. Budu postupovat na základě schémat prezentovaných v předchozí kapitole. Nejprve se tedy budu věnovat problematice mladších otců a následně starších otců. V rámci shrnutí empirické části pak získané informace o mladších a starších otcích vzájemně porovnám. Začnu tedy s interpretací dat týkajících se mladších otců. Než se dostanu ke stěžejní kategorii – Výchovné působení mladších otců, budu nejprve interpretovat kategorie, které ji ovlivňují. Tento postup volím pro lepší pochopení souvislostí v jednotlivých kapitolách.
10.1. Pracovní situace mladších otců Nejprve bylo důležité zjistit informace o zaměstnání respondentů v době, kdy měli své první děti. To totiž ovlivňovalo nejen jejich ekonomickou situaci, ale také časové možnosti. Jak jsem zjistila, rozdělit čas mezi práci a rodinu bylo pro většinu mých respondentů nesnadné. Nejprve jsem zjišťovala, jakou práci vykonávali respondenti v době, kdy měli první děti. „Když jsem měl první děti, tak jsem dělal na stavbě, montáže.“ říká Libor. Roman na tutéž otázku odpovídá: „V té době jsem pracoval, byl jsem těsně po škole a pracoval jsem v soukromé reklamní vydavatelské firmě.“ Martinovi se zase naskytla možnost práce v zahraničí: „Chodil jsem pracovat turnusově do zahraničí, jo, vlastně hlavně nějaký zednický a obkladačský práce.“ Prokop byl, v době, kdy se stal poprvé otcem, nejen zaměstnaný, ale zároveň dodělával vysokou školu: „Mně bylo dvacet tři let, to jsem studoval vysokou školu, (…) byl jsem voják z povolání, studoval jsem vojenskou akademii.“ Ačkoliv by se mohlo zdát, že Prokop mohl už jen stěží do tak nabitého programu zakomponovat ještě rodinu, on sám má pocit, že svoji rodinu nikterak nezanedbával, ačkoliv uznává, že tehdejší situace nebyla nejjednodušší. 10.1.1 Časová náročnost zaměstnání po dvacítce
Nyní se zaměříme na problematiku skloubení pracovního a rodinného života otců po dvacítce. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že u většiny otců vítězila v boji o jejich čas práce nad rodinou. Martin o své práci v zahraničí říká: „(…) no a tam jsem strávil třeba patnáct, dvacet dní, a pak jsem přijel na tři, čtyři, pět dní domů.“ Přičemž má pocit, že nemohl věnovat rodině tolik času, kolik bylo potřeba. Podobně to měl i Libor. „Já jsem se s nima viděl třeba jednou za měsíc,“ odpovídá na otázku, kolik času mu jeho zaměstnání umožňovalo trávit s rodinou. Jeho zaměstnání jej odvádělo do různých koutů republiky na delší pracovní turnusy, proto se nemohl vracet každý večer domů. Ani změna zaměstnání však 56
nepřinesla příznivější řešení jeho situace: „No a pak jsem dělal vlastně na huti, no a to bylo ještě horší. Tam jako pracovní doba byla od nevidím do nevidím, no a i když jsem jim byl blíž, a tak stejně, když jsem náhodou přišel domů, děcka už spaly, no a odešel jsem zase než se probudily, takže to jsem je v podstatě opravdu vůbec nevídal.“ Libor říká, že tato situace byla opravdu velmi nepříznivá, jelikož mu umožňovala trávit pouze minimum času s dětmi. Naproti tomu Jakubovi umožňovalo tehdejší zaměstnání trávit s rodinou více času, než dnes: „Tak zaměstnání jsem měl a docela náročný, v účetní firmě jsem dělal, ale určitě jsem trávil víc času doma, než trávím teďka.“ Stejně tak Roman, který pracoval v soukromé reklamní vydavatelské firmě, tvrdí, že mu práce umožňovala trávit dostatek času s rodinou. „Nemyslím si, že by to bylo omezený, protože jsem tam měl nějakou pracovní dobu, neměl jsem tehdy práci, která by vyžadovala chodit po večerech domů.“ a dodává „Jako, de facto, co se týká času pro děti, tak tam jsem v té době neviděl nějakej problém.“ Prokop, který v době narození svého prvního dítěte studoval a pracoval, říká: „No, ne, ale to jsem celkem přesvědčenej, že ta práce, co jsem dělal, mně brala čas. Ale zase neříkám, že jsme třeba nebyli na dovolený.“ Z jeho dalších výpovědí lze vyčíst, že ačkoliv jeho časové možnosti byly poměrně omezené, on sám nemá pocit, že by své děti na úkor práce zanedbával. Obecně je z výpovědí respondentů patrné, že ti, jimž práce neumožňovala trávit dostatek času s rodinou, nejsou s bývalou situací zpětně spokojeni. Naopak respondenti, kterým se po dvacítce podařilo zorganizovat si čas tak, aby kvůli práci nemuseli odsunout rodinu do pozadí, hovoří o tomto, řekněme úspěchu, s hrdostí. 10.1.2 Ekonomická situace mladých rodin
Ačkoliv se literatura často zmiňuje o finančních problémech mladých rodin a o jejich případné ekonomické závislosti na rodičích, v mém výzkumném vzorku nikdo takovým problémům čelit nemusel. „No, tak jako v porovnání s dneškem třeba to úplně ideální nebylo. Ale ne, jako nemůžu si stěžovat, nemůžu říct, že bychom někdy měli nějakou nouzi zásadní, že bychom neměli peníze,“ říká ohledně své tehdejší ekonomické situace Adam. Ikdyž, jak dodává: „(…) člověk trochu víc počítal ty koruny,“ tak vždy dokázal ve spolupráci s partnerkou rodinu uživit. Ani Prokop neměl v době, kdy studoval a zároveň pracoval, problém zajistit rodinu po finanční stránce: „Já jsem byl voják z povolání, to znamená, já jsem dostával plat normálně, (…) akorát jsem pak šel na vysokou školu, ale bral jsem stejnej plat, jako kdybych byl prostě voják úplně normálně. (…) Takže já jsem vlastně nikdy v životě neměl problém.“ Nikdo z mých respondentů také nebyl v době, kdy měl první dítě, závislý na finanční podpoře od rodičů. Pouze Roman se svěřuje, že jim rodiče do začátku vypomohli: 57
„Byli jsme schopni to zvládnout v podstatě bez pomoci. Výrazná pomoc byla byt, který já jsem dostal po svých rodičích.“ Ostatní si však od začátku vystačili sami, ačkoliv při vzpomínání na toto období v době, kdy jsou dnes většinou již mnohem lépe finančně zjištění, někteří z respondentů naznali, že tehdejší situace nebyla vždy snadná. „(…) v jednopokojovým bytě v Řečkovicích, takže ona to zas taková prča nebyla,“ dodává Prokop při vzpomínce na své bydlení v době, kdy se stal poprávé otcem. Přesto podle svých slov na toto období vzpomíná velice rád. Mimo jiné právě na to, jak s manželkou hospodařili s rodinnými financemi: „Já jsem přišel, vysypal jsem výplatu, ona přišla, vysypala výplatu, měli jsme pět krabiček, tam bylo napsaný dovolená, chleba nebo jídlo, nájem, to to to, a pak byl zbytek, takže když něco zbylo ten měsíc, tak se to dalo do toho zbytku, a pak jsme si za to jeli třeba na lepší dovolenou nebo tak.“ Mrzí ho, že v dnešní době už se takto nehospodaří, jelikož mu tento styl rodinné pokladny vyhovoval. Nutno tedy říct, že ačkoliv literatura uvádí ekonomickou nesamostatnost mladých rodin jako častý problém, v mém vzorku se tento problém nevyskytuje. 10.1.3 Práce versus rodina
V souvislosti s prací, rodinou a rozložením času mezi ně, mě zajímalo, zda pro respondenty byla v době, kdy byly jejich první děti malé, prioritou práce či rodina.„Asi bych měl říct rodina, co? (smích)“ odpovídá se smíchem Adam a je mnou hned ujištěn, že mě zajímá pouze pravdivá odpověď, bez ohledu na to, zda ji on považuje za dobrou nebo za špatnou. „Takže jako prioritou pro mě byla ta rodina, ale víc času jsem trávil v té práci. Ale zas jako dělal jsem to pro nás, abych nás, jo, ženu a malýho, zabezpečil nějak, takže vlastně jsem to dělal pro tu rodinu.“ Adam se evidentně domnívá, že lepší otec upřednostňuje rodinu před prací. Proto je z jeho odpovědi poznat, že se snaží ospravedlnit své dlouhé dny v práci, které často překračovaly rámec pracovní doby, jak se později dozvídám. Z rozhovoru však jasně plyne, že ačkoliv Adam trávil čas s rodinou rád, musely rodinné plány většinou ustupovat těm pracovním. Martin říká: „Pro mě tehdy byla priorita ta práce a to, že to dělám pro rodinu.“ Odůvodňuje to tím, že sám pochází z nemajetné rodiny, kde se museli celý život uskromňovat, aby s penězi vystačili. „A já jsem prostě strašně nechtěl, aby tohle moje rodina prožívala, takže tam fakt hrála největší roli ta práce a ten výdělek, abych zabezpečil rodinu. (…) Tenkrát, já jsem prostě byl vděčnej za každej den, kterej jsem tam strávil, (…) samozřejmě že člověk se těšil domů, jo, ale pořád jsem si to přepočítával na ty peníze.“ V případě Martina můžeme vidět, že zde nešlo o „honbu za kariérou“. Poháněcím faktorem v jeho pracovním úsilí, které mu ovšem pohlcovalo výrazné množství času, bylo zabezpečit rodinu po ekonomické stránce, a vyvarovat se tak situací, které znal sám z dětství, a které 58
souvisely právě s nedostatečnými finančními prostředky. Roman, na otázku, zda pro něj byla dřív prioritou rodina nebo práce, odpovídá: „No, tak teď nechci mluvit jak kniha, ale pro mě byla prioritou vždycky rodina. Vždycky na prvním místě.“ V Romanově případě je toto tvrzení uvěřitelnější než v případě Adama. Ten tvrdil, že je pro něj na prvním místě rodina, jeho další výpovědi to příliš nepotvrzovaly. Naopak Roman měl, jak uvádí, takové zaměstnání, které mu umožňovalo trávit dostatek času s rodinou, a stejně tak je tomu dnes, kdy má své druhé děti, o čemž se zmíním v jedné z dalších kapitol.
10.2 Časové možnosti mladších otců Jak lze vyčíst z výzkumných schémat, kategorie, které jsem zkoumala, spolu často úzce souvisejí, nebo na sebe navazují, proto se i interpretované informace budou v jednotlivých kapitolách prolínat. O časových možnostech spojených s prací bylo již pojednáno v předhozí kapitole. Nedá se však říci, že by jedinými aktivitami mladých otců byly práce a rodina. Jak někteří respondenti potvrzují, měli také potřebu do svého časového harmonogramu zařazovat své koníčky, přátele a pod. Hynek tvrdí, že na rodinu neměl dostatek času kvůli již zmiňované práci: „No tak práce mi to tehdy prostě neumožňovala.“ Zároveň se však o něco později dozvídám, že to nebyla pouze práce, kvůli níž trávil s rodinou méně času. „Zase jako když jsem měl tehdy to malý dítě, tak jsem byl v práci, že jo, pak jsem vzal kolo, protože chlapi jezdili, já sportuju rád, takže to bylo hned po práci jedu tam na kole, jedu tam na kole prostě, nebo jedeme tam na lyže, jedeme tam na lyže.“ Dostáváme se tedy k tomu, že moji respondenti měli v mládí, nad rámec pracovních povinností, ještě další aktivity, kterým občas dávali přednost před časem stráveným s rodinou. Hynek se tedy snaží nedostatek času na rodinu odůvodnit časovou náročností práce, avšak později se ukazuje, že na to mají vliv také jeho koníčky a potřeba trávit čas s přáteli. Prokop, který naopak neměl pocit, že by mu práce neumožňovala trávit s rodinou dostatek času, říká: „Já bych na ty první kluky měl asi taky víc času, ale vzhledem k tomu, že mně bylo, kolik mně bylo, tak jsem měl taky trošku jiný zájmy, že jo. Takže to bylo za známým tamto, kamoši a to, a teď, když se nad tím tak zamyslím, tak jsem to tehdy sobecky asi trochu upřednostňoval.“ V případě Prokopa to tedy nebyla práce, co mu znemožňovalo trávit čas s rodinou, ale spíše bychom řekli, že šlo o neochotu vzdát se svých zájmů a svého volného času. V teoretické části se píše, že pro mladého otce může být náročné najednou přizpůsobit svůj život dítěti, což vidíme i zde, kdy se otcové snaží udržet si své koníčky a zachovat svůj čas trávený s přáteli.
59
10.3 Vliv aktuální doby na rodinu Snažíme-li se vysvětlit rodinné změny, či rodinné chování, měli bychom vždy brát v úvahu vnější vlivy, které na rodinu působí. Vzhledem k tomu, že moji respondenti měli své první děti v průměru před cca dvaceti pěti lety, lze tedy předpokládat, že je měli kolem roku 1990. Ačkoliv se v této době odehrávaly zásadní politické změny, o vlivech tehdejší doby se příliš nezmiňovali. Častěji hovořili o zvláštnostech dnešní doby, o čemž bude pojednáno v jedné z dalších kapitol. Přesto však Hynek, jehož první děti jsou ze všech respondentů nejstarší, vyzpomíná: „(…) v té dřívější době byl furt člověk někam hnán tím režimem přiblblým, pardon, prostě vás to furt nějak tlačilo někam. (…) To bylo tak jediný, co nám ti komunisti nemohli zakázat, nějakej volnej pohyb po přírodě, na kole třeba, pokud teda samozřejmě člověk měl to štěstí a mohl si koupit kolo.“ Hynek, který tedy vychovával své první děti ještě pod vlivem komunistického režimu nehodnotí dopad tehdejší doby na jeho rodinnou a pracovní situaci příliš pozitivně. Martin, který měl své první dítě těsně před sametovou revolucí, si pochvaluje porevoluční pracovní možnosti: „Je potřeba říct, že to bylo krátce po revoluci vlastně, a to vyjetí do zahraničí bylo prostě nesmírně lukrativní, jo, v tom přesunu těch režimů, jo, prostě kdo se dostal do zahraničí, tak tam s tím výdělkem to bylo prostě tak výrazně výš než u nás, že to se prostě asi těžko dalo odmítat.“ Martinovi se tedy po revoluci naskytla možnost práce v zahraničí, která byla velmi dobře finančně ohodnocená, ovšem na úkor toho, že kvůli dlouhým pracovním turnusům neměl tolik času na rodinu, kolik si přál. Jak však bylo řečeno, o vlivu dřívější doby se otcové příliš nezmiňují.
10.4. Okolnosti narození prvního dítěte Dále mě zajímaly okolnosti, za kterých se moji respondenti stali poprvé otci - zda šlo o rodičovství plánované, neplánované, zda byli či nebyli u porodu dítěte, a jak probíhala jejich následná adaptace na novou životní roli. Okolnosti, za kterých se dítě narodilo, mohly ovlivnit vztah otce k dítěti, a také jeho výchovný přístup. Ačkoli většina respondentů tvrdí, že jejich první dítě nebylo plánované, dodávají, že však nebylo ani neočekávané. „Tehdy se to neplánovalo, jo, tehdy to nebylo takové to plánované rodičovství, jako se to dělá v dnešní době, prostě to bylo takový přirozený, vyplynulo to z přírody,“ poučil mě Hynek. Dítě tedy sice neplánoval, avšak jak dodává, narodilo se jim již tři roky po svatbě, takže nešlo o nečekanou událost. Roman byl již také ženatý, když se jim narodilo první dítě: „Tak nějak to přišlo, (…) samozřejmě neplánovaně, ale tak nějak jsme se s tím srovnali bez problémů.“ Podobně na tom byl i Martin, který sice ještě ženatý nebyl, nicméně těhotenství partnerky jej 60
nezaskočilo, ačkoliv sám tvrdí, že tehdy s partnerkou ještě nebyli na dítě úplně připraveni: „No, tak určitě jsem se na to těšil, ale vzhledem k tomu, že to nebylo moc plánovaný, tak se k tomu prostě přistoupilo, jakože je to tady, tak se to prostě nějak udělá.“ Ačkoliv Hynek trvdí, že „tehdy“ se rodičovství neplánovalo, Jakub a Libor naopak říkají, že jejich první děti plánované byly. „No, tak tam to bylo plánované, ano, to jsme chtěli.“ (Libor) Ať už byly děti mých respondentů plánované nebo neplánované, všichni se shodují, že následná adaptace na život s potomkem proběhla bez problémů. „(…) já jsem hrozně rád kolem nich lítal, žena vždycky odstříkala a já jsem to krmil, rozumíte mi, takže mě jako děcka žádný vůbec nevadí, já mám k děckám strašně takovej vřelej vztah a říkám, nevadilo mi vstávání, chystání, všechno,“ vzpomíná Prokop na období, kdy se stal poprvé otcem. Respondenti často uváděli, že na ně významně zapůsobila přítomnost u porodu dítěte. Ta se ovšem týká především jejich druhých dětí. U porodu svých prvních dětí většina respondentů nebyla. „Ne, v té době se to nedělalo, ani nevím, jestli to vůbec bylo možné,“ říká Hynek. Jediný, kdo z mých respondentů byl u porodu svého prvního dítěte byl Jakub. Na otázku, zda se domnívá, že jeho přítomnost u porodu měla nějaký vliv na jeho vztah s dítětem, odpovídá: „Já si myslím, že jo, ale nemůžu to porovnat s tím, kdo nebyl u porodu (pozn. Jakub byl u porodu všech svých dětí). Takže já si myslím, že jo, že zážitek je to ohromnej. A i ten vztah k té ženě, když to vidíš, tak si myslím, že jo, že to má velkej vliv na toho chlapa.“ Více o tom, jaký vliv na muže má přítomnost či nepřítomnost u porodu, bude pojednáno v kapitole „Okolnosti narození druhého dítěte“. Po čtyřicítce se porodu zúčastnilo již více otců, mají proto možnost srovnání, a častěji se k tomuto tématu vyjadřují.
10.5 Výchovné působení mladších otců Výchovné působení mladších otců je stěžejní kategorií ve schématu týkajícím se otcovství po dvacítce, v rámci níž jsem zjišťovala, jakým způsobem otcové vychovávali své první děti. Z rozhovorů vyplynulo, že jejich výchovné působení bylo úzce spjato s jejich osobnostními vlastnostmi a prioritami. Dále mě zajímalo, jak otcové přistupovali k nastolování pravidel a trestům a jak celkově zpětně hodnotí své výchovné působení u prvních dětí. 10.5.1 Charakteristické vlastnosti mladších otců
V rámci sebehodnocení, v souvislosti s výchovou svých prvních dětí, k sobě byla většina otců poměrně kritická. „No, byl jsem takovej víc výbušnější, víc nervní,“ odpovídá 61
Roman na otázku, jak by charakterizoval sebe jako otce v době, kdy měl své první děti. „No, a víc jsem křičel,“ dodává. Stejně se hodnotí i Libor: „(…) Protože když jsem byl mladej, tak jsem třeba daleko rychleji dovedl zvýšit hlas na ty děcka.“ Impulzivita, nebo možná konkrétněji řečeno vznětlivost, je tedy jednou z vlastností, kterou respondenti v souvislosti s výchovou svých prvních dětí zmiňují. Jako například Libor: „Asi jako mladej jsem chtěl, aby ty děcka to chápaly hned, a když to nechápaly, tak mě to rozčilovalo.“ Toto Liborovo tvrzení poukazuje na nedostatek trpělivosti při výchově, který přímo souvisí se vznětlivostí – ve chvíli, kdy otci dojde trpělivost, nastupuje fáze hněvu. Naproti tomu Hynek tvrdí, že s trpělivostí u prvního dítěte problémy neměl: „Ale tak celkově, já jsem byl i u těch prvních dětí takovej kliďas, řekl bych, jo, že jsem nikdy nevyváděl, když to děcko zabrečelo nebo tak.“Adam například vysvětluje, že s trpělivostí u svých dětí neměl problémy, protože se s nimi nedostával do situací, kdy by musel trpělivost ztrácet: „Je to tím, jaký ty děcka jsou. Kdyby to byl nějakej floutek tady, jo, lajdák, tak to bych možná tolik trpělivosti neměl, ale ono je to asi aji o tom, jak si člověk to děcko vychová,“ říká Adam, který dodává, že jelikož byl jeho první syn v podstaě bezproblémové dítě, dokázal mu snadněji odpustit občasné zlobení, a nebylo tedy potřeba, aby na něj byl nějak zvlášť přísný. Naopak někteří jiní respondenti tvrdí, že k prvním dětem přísní byli. Například Jakub: „No, byl jsem asi přísnější, jo, určitě. Když je člověk mladej, tak je takovej radikálnější.“ Totéž si o sobě myslí také Martin: „Když už jsem byl doma s nima, byl jsem daleko přísnější.“Ačkoliv z pozorování respondentů při rozhovorech bylo možno vyčíst, že většina z nich zpětně svoji přísnost nehodnotí příliš pozitivně, je na přísnost možno nahlížet z různých úhlů. Například Martin hodnotí svoji přísnost jako nepřiměřenou: „Možná já jsem byl až nad míru přísnej, protože holky se jevily jako chytré děti, jo…a…na svůj věk, a já jsem (…) vždycky přijel a měl jsem pocit, že jsou de facto starší, než jsou, jo, a peskoval jsem je třeba za něco, za co to dítě v tom věku se ještě nepeskuje.“ Naproti tomu Jakub, považuje svoji přísnost za prospěšnou s ohledem na rozvoj svých prvních dětí: „Taky možná kvůli tomu, že my jsme ten přístup měli trošku přísnější, a tak se všechno naučili dřív.“ Na příkladu Jakuba lze vidět, že přísnost, je-li přiměřená, může být ve výchově užitečná. Stejně tak se za přísného považuje i Roman, který také tento přístup shledává jako důležitý prvek při výchovném působení: „(…) když to pak shrnu do těch šesti let, tak jsem se snažil být takovej tvrdej, chtěl jsem, aby si uvědomil, že není všechno, že všechno se nedá koupit, že není všechno úplně zadarmo, hodně jsem zakazoval některý věci (…).“ Je vidět, že Roman se rozhodl vychovávat své první dítě pevnou rukou a cílevědomě mu vštěpovat hodnoty, které sám považoval za správné. Naproti tomu například Prokop neměl konkrétní představu o tom k čemu a jak své první děti vychovávat: „Když to vezmu ty 62
první dva, tak tam to šlo, jak to šlo, tam jsem to nějak neřešil.“ říká Prokop o výchově svých prvních dětí. „Řekl bych, že když jsem byl mladej, tak tam u těch kluků to byl takovej hokus pokus.“ Zatímco v případě Romana bychom mohli hovořit o záměrné výchově, Prokop se snažil reagovat na situace, které aktuálně vyvstaly, avšak žádné „výchovné strategie“ neměl. Podobně na tom byl také Libor:„I když tehdy v tom člověk tak trochu plaval, zvlášť když já jsem přišel vždycky jenom na chvilku domů,“ říká Libor, který, stejně jako někteří další respondenti tvrdí, že na výchovu neměl dost času. 10.5.2 Tresty a nastolování pravidel
Do kapitoly o výchovném působení spadá také systém trestů a nastolování pravidel, který otcové při výchově využívali. Obecně lze říci, že všichni respondenti jsou proti fyzickým trestům ve výchově. Jedině Prokop tvrdí, že u prvního dítěte zkusil použít metodu fyzických trestů, která se jim však příliš neosvěčila. „Hele, tak Pavel prostě když se narodil, tak jsme na něho se ženou zkusili sparťanskou výchovu, tak jsme ho mlátili, řezali, řvali na něj, no a samozřejmě jsme zjistili, že to není ta nejlepší cesta.“ Následně Prokop dodává, že u svého druhorozeného syna, který je o tři roky mladší než Pavel, už fyzické tresty neuplatňoval. Podle výpovědí respondentů se zdá, že „sparťanská výchova“, jak ji pojmenovává Prokop, již není považována za efektivní. Přesto například Adam zastává názor, že občasné potrestání je zcela v pořádku: „Jo, no tak prostě že nějaký plácnutí přes zadek nebo výchovnej pohlavek, to nepovažuju za tresty.“ Sám tvrdí, že děti nikdy nebil, ale nesympatizuje s výchovou, která neumožňuje uštědřit vlastnímu dítěti pohlavek, když neposlouchá, nebo se chová neadekvátně. Především však říká, že děti zkrátka nebylo třeba trestat, jelikož s nimi nebyly problémy. Stejnou zkušenost popisuje i Zbyněk: „Párkrát jsem jim sice taky uštědřil nějakej výprask, ale výjimečně zcela,“ říká, a dodává, že běžně měl tendenci s dětmi všechno řešit domluvou. Podle výsledků šetření lze konstatovat, že domlouvání používala místo trestů většina respondentů. Například Libor na otázku, jak reagoval, když jeho první děti neposlouchaly odpovídá: „Domluvou. Já jsem byl vždycky ten typ, co to řeší domluvou. Manželka, ta to řešila radikálněji, od ní kolikrát i dostali, ale já jsem je nikdy nebil.“ Stejně v tomtéž případě reagoval i Hynek: „Jo, jo, jo, jenom domlouvání vždycky. Nějaký tresty nebo násilí, to fakt jako vůbec ne.“ Domlouvání se tedy jeví jako nejběžnější forma reakce otců ve chvílích, kdy děti neposlouchaly, nebo porušovaly stanovená pravidla. Ačkoliv se tedy respondenti zpětně považovali za přísné, vznětlivé či málo trpělivé, při výchově dětí se, s výjimkou Prokopa, nikdo neuchyloval k fyzckým trestům.
63
10.6 Společná výchova dětí s první partnerkou Hovoříme-li o výchovném působení otců, je třeba brát v úvahu také existenci výchovného působení jejich partnerek, s nímž se navzájem ovlivňují. Mateřská výchova může tu otcovskou podporovat, doplňovat nebo se s ní naopak neshodovat. Podle toho poté vypadá spolupráce obou rodičů při výchově dětí. Partnerka však nemá vliv pouze na výchovu dítěte. Podle toho, jak je schopná a ochotná pečovat o dítě, si může muž zorganizovat například své pracovní aktivity. Nutno však říct, že záleží také na povaze partnerky. Například Roman říká, že vzhledem k povaze své první manželky v podstatě neměl možnost své první dítě vychovávat podle svých představ: „Ale když už máte zakořeněné něco v povaze, nějakej genetickej kód, že prostě potřebujete mít na to dítě prostě naprostej stoprocentní vliv, tak to samozřejmě není úplně dobře, a tohle bylo u mé první manželky. Chtěla mít naprostej stoprocentní vliv.“ Roman dále tvrdí, že jeho manželka byla velmi liberální – co on zakázal, to ona povilila. Může to souviset s tím, že se snažila Romana postavit do role „zlého táty“, vedle něhož bude ona sama vypadat jako „hodná máma“, a tudíž jejich dítě přilne více k ní. V každém případě Roman tvrdí, že se ve výchově s první partnerkou zásadně rozcházeli. „(…) hodně jsem zakazoval některý věci a manželka zase všechno odpouštěla. A vůbec nic neřešila a všechno mu kupovala. Takže to byly takový zásadní věci,“ dodává Roman. Naopak na případu Zbyňka vidíme, že ani úplná shoda ve výchově nemusí být vždy ideální: „To jsme se taky shodovali, ale ona taky nebyla taková úplně důsledná, takže to bylo takový horší po stránce těch pravidel.“ Zbyněk sice trvdí, že ve spolupráci s první partnerkou neměl žádný problém, jelikož oba si výchovu dětí představovali velmi podobně, avšak oba sdíleli určité vlastnosti, které mohou výchovu dítěte negativně ovlivnit. Sám to tak také vnímá, jelikož na otázku, zda si myslí, že se jejich společná nedůslednost nějak projevila na tom, jaké jejich děti jsou, odpovídá: „Tak na tom starším synovi určitě, že je takovej lajdák.“ Z Adamových výpovědí zase vyplývá, že v době, kdy byl jeho první syn malý, byla výchova převážně na jeho partnerce. Adam se do výchovy začal zapojovat, až byl jeho syn starší. „Říkám, když byl malej, bylo to hodně na tý Alici, ale pak, jak byl starší, už jsem se zapojoval víc. Ono taky co ten táta s tím miminem má dělat, že jo, ono hlavně stejně potřebuje tu mámu.“ Výhodou jejich výchovné spolupráce bylo, že partnerka byla schopná a ochotná se o dítě postarat de facto sama. A jelikož Adam s jejím způsobem výchovy převážně souhlasil, mohl se tedy věnovat více své práci, jelikož v tehdejší době začínal podnikat. „Tak já, i když jsem třeba s něčím nesouhlasil, tak ona mi řekla, že mám smůlu, že až budu bývat s malým víc doma, tak si to můžu dělat po svým, (…) ale to jako nechci, aby to vyznělo nějak, to nebyly žádný zásadní věci, ve kterých bysme se neshodovali. Samozřejmě kdyby mi ho začala oblíkat do šatiček a 64
posílat na balet, tak bych asi zakročil hodně nekompromisně (smích).“ Dalo by se tedy říct, že Adam se na nějaký čas vzdal výchovy ve prospěch práce, což pro něj bylo nejspíš snazší než by to bylo například pro Romana, který s partnerčinou výchovou nesouhlasil. Podobnou situaci jako Adam popisuje také Martin: „S holkama jsem to měl jakoby pohodlí, jo, protože všechno obstarala Míša. Já jsem přijel z práce, jo, podlachňal jsem se s nima (…)a ona vlastně, Míša, že jo, vařila vlastně a prala, jo, prostě dělala všechny tyhlety práce, který s tím souvisej, jakoby práce, jo, to je vlastně jako práce té ženy když je teda doma, tak do toho já jsme se nemíchal.“ Martin, který měl v době narození prvního dítěte práci v zahraničí, a tudíž trávil málo času s rodinou, byl podobně jako Adam nucen nechat výchovu dětí na partnerce. Musel však také přijmout to, že hlavním nastolovatelem pravidel bude doma ona. „Navíc tím, že já jsem hodně byl pryč vlastně, hlavně ze začátku, tak ta výchova byla na tej mamce a já jsem to respektoval prost,ě a myslím si, že tam nebyly žádný problémy, který by nás rozdělovaly v přístupu k holkám.“ Zatímco Martin byl s výchovným půsbením své partnerky spokojen, Libor, který také kvůli práci netrávil s rodinou mnoho času, měl k partnerčině výchově výhrady: „No, tam to moc nefungovalo, protože ona byla taková dominantní. (…) A ona si do toho nenechala moc mluvit. (…) Tam byl problém třeba v tom, když pak kluci začali chodit do školy, tak když řekli, že se jim tam nechce, tak tam třeba nemuseli. S čímž já jsem teda nesouhlasil, no, ale když jsem nebyl doma, tak co jsem s tím mohl dělat.“ Ačkoliv mohl problém s partnerkou prodiskutovat, již neměl možnost pohlídat, zda skutečně změnila určité věci, které se jemu zdály nevhodné. Martin tvrdí, že podle něj byla partnerka klíčovou osobou, která pomohla vybudovat jeho vztah s prvními dětmi. Jelikož on sám nebyl doma příliš často, musela se partnerka snažit v dětech vzbudit zájem o otce, a jakoby zprostředkovat vztah mezi dětmi a otcem. „Ono vlastně v tom, že to dítě, že ta Martinka se jako rozběhla za tatínkem, tak podle mě v tom i ta Míša v tomhle hrála strašně dobrou roli, že ona holkám mě, i když jsem nebyl doma, tak ona jim mě přibližovala tak, aby mě vnímaly jako tatínka, aby mě měly rády.“ Martin se domnívá, že odvádí-li otce pracovní povinnosti od rodiny na delší dobu, nebo pokud mu neumožňují trávit čas s dítětem, je nutné, aby partnerka napomáhala tvorbě vztahu mezi dítětem a otcem. Což v Martinově první rodině fungovalo. Společné výchovné působení partnerů mělo tedy vliv na vztah mezi rodiči a dětmi, na formování osobností dětí, na vztah mezi partnery i na časové možnosti rodičů. 10.6.1 Rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou
Moji respondenti se domnívají, že existuje rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou, i mezi aktivitami, které při výchově či při trávení volného času s dítětem volí 65
matka, a které otec. Avšak nemyslí si, že mohou v rámci výchovy dát svým dětem něco, co jim matka dát nemůže. „Já si myslím, že chlap a ženská, pokud mají srdíčko a pokud to děcko mají rádi, tak mu oba můžou dát to stejný, jo, lásku, pohlazení. Říkám, to děcko potřebuje cítit, že ti rodiče, i když třeba nejsou spolu, tak že ho mají rádi, takže láska, určitě tam musí být pohlazení, protože to děcko, jo, poznáte děti, který v životě nebyly pohlazený. To se s tím člověkem táhne celej život.“ Prokop si tedy myslí, že ty věci, které on sám považuje za nejdůležitější, mohou dítěti dát bez rozdílu jak otcové, tak matky – lásku, pocit bezpečí, pohlazení, pochvalu atd. Přesto však sám vidí, že se svým dítětem dělá jiné aktivity než jeho žena – například práce na zahradě, sekání trávy či cvičení juda. Podle Hynka se otcovská a mateřská výchova odlišují v přístupu k dítěti a právě ve volbě rozdílných aktivit. „Já myslím, že ta žena ty děti nějak přirozeně vede k jiným aktivitám než třeba ten muž. Já je vezmu spíš na to kolo, ona s nima zase spíš něco kreslí, jo, nebo nějaká keramika, prostě takové ty věci, které vyloženě jsou z toho dívčího pohledu zajímavější pro tu ženskou i pro to dítě tak nějak od přírody.“ Tato Hynkova úvaha v podstatě vystihuje, co si o problematice myslí většina respondentů. Otcové zabavují děti hlavně v oblasti sportovních aktivit, ale přijde-li například na výtvarnou činnost, či různé jiné klidové aktivity, těch se většinou ujímají matky. Podle Jakuba se otcovský styl výchovy či her vyznačuje větší dynamičností: „Nevím, jestli by jim to nemohla dát maminka, ale já si myslím, že s nima dělám větší legraci, dělám s nima větší blbosti a hraju si trošku jiným stylem než Jitka. Jitka jim čte, vykládá a já s nima dělám takový ty pohybový hry.“ Jakubův styl her je tedy dynamičtější, zatímco jeho partnerka se s dětmi věnuje převážně klidové činnosti. Jde-li o sportovní aktivity, které děti respondentů nejčastěji vykonávaly pouze s otci, je na prvním mástě fotbal. „No, tak chodili jsme třeba hrát fotbal docela často. To jo, to je bavilo.“ (Libor) Nutno říct, že respondenti, kteří právě fotbal zmiňují, měli v té době malé syny. Jako například Jakub: „(…) ale když já jsem si třeba s Jirkou kopal nebo házel, tak to s náma Jitka nedělala.“ Jak říká Libor, volba aktivit také závisela na tom, jaké možnosti vyžití nabízelo okolí tehdejšího bydliště respondentů. V lokalitě, kde bydlel on se svojí rodinou, bohužel nebylo moc možností, co s dětmi podnikat, takže se museli snažit vystačit si s tím, co bylo kdispozici. „No, jo, jako hodně jsme chodili třeba do kina. (…) Občas jsme zašli na nějaký hřiště, ale ono jich tam moc nebylo. Nebo jsme prostě jeli někam za město do přírody, (…) tak to jsme se vždycky chlapi domluvili, vzali jsme děcka, chodili jsme s nima na výlety.“ Další aktivitou, kterou otcové se svými dětmi vykonávali, byly různé praktické/technické činnosti. Ty totiž považují čistě za svoji doménu. Například Adam říká: „Až byl třeba starší, tak jsem ho bral na dílnu, aby se naučil něco, s nářadím třeba dělat, jo, takový ty praktický věci, co by ho mamka asi těžko učila.“ Stejně 66
tak se považuje za technicky zdatnějšího Jakub, který své první dítě také vedl k praktickým činnostem: „(…) a pak třeba s tím Jirkou nějaký ty technický věci, protože to Jitka vůbec.“ A co jsou podle mých respondentů tedy aktivity typické pro mateřskou výchovu? Jakub hovořil o četbě. Hynek zase o výtvarných činnostech, jako je kreslení, keramika apod. Zbyněk ještě dopňuje, že jeho partnerka, kromě výtvarných činností, učila děti pomáhat v domácnosti: „No, jasně, domácí práce, jakože v kuchyni jí pomáhali nebo s úklidem. Ale aji jako takový nějaký ruční práce jo. Já nevím, nějaký výrobky. Ale to hlavně s dcerou.“ Lze tedy říci, že aktivity, které děti dělali s otci, byly obecně dynamičtější než aktivity, které děti vykonávali s matkami – ty byly spíše klidové.
10.7 Společné aktivity s dětmi Další kategorií, do které se promítá otcovská i mateřská výchova, jsou společné aktivity s dětmi. Svých respondentů jsem se ptala, zda měla celá rodina nějaké zájmy, kterých se účastnili všichni společně. Jakub tvrdí, že příliš mnoho společných aktivit nepodnikali. „No, to asi moc ne. Maximálně když jsme vyjeli někam na kolech, tak jsme samozřejmě jeli celá rodina.“ Kromě občasných cyklovýletů také chodili společně na procházky, ale jinak se ničemu aktivně nevěnovali. Adam se naopak se svou rodinou věnoval poměrně velkému množství aktivit: „No, tak to jsem říkal, to bylo to kolo, lyže, výlety, procházky, na vodu jsme v létě občas jezdívali, to Alexe hrozně bavilo. Ale to nás jezdívala banda celá, takže to byla vždycky sranda.“ Zbyněk vzpomíná: „No, tak my jsme dělali hodně věcí jako celá rodina, tak například jsme dělali ty tábory, že jo. Na kole jsme hodně jezdili.“ Zbyněk a jeho partnerka v rámci svého volného času organizovali dětské tábory. Tam jezdili i se svými dětmi, čímž se pro ně tábory staly jak pracovní, tak rodinnou záležitostí. Lze říci, že oblíbenou aktivitou, které se většinou účastní celá rodina, je cykloturistika. Tu zmiňuje i Prokop. Naopak Roman se svou první rodinou dával přednost lyžování před cyklistikou: „Dřív to bylo hlavně o tom lyžování. To kolo moc ne (…) Radima jsem naučil velmi dobře lyžovat, to je asi tak jediný, co po mě zůstalo ve výchově sportovní.“ Lyžování nebo jízda na kole, avšak pořád hovoříme o sportu. Společné aktivity rodin respondentů, v době rané dospělosti, byly tedy z velké části sportovního charakteru.
67
10.8 Vztah otců s prvními dětmi Okolnosti narození prvního dítěte, otcova přítomnost či nepřítomnost u porodu, jeho časové možnosti, výchovné působení i spolupráce s partnerkou, to vše se promítá do vztahu otce s jeho prvními, nyní již dospělými, dětmi. V mém výzkumném vzorku bylo možno sledovat různé druhy těchto vztahů – od blízkého, přátelského vztahu, až po vztah, kdy otec s dítětem prakticky není v kontaktu. To je případ Romana, který na otázku, jaký má nyní vztah se svým prvním (dospělým) dítětem, odpovídá: „No, tak chladnější nebo v podstatě téměř žádný. On prostě přilnul k té matce, období rozvodu nebylo nejpříjemnější a už se to pak nějak neurovnalo, zůstalo to takový blbý.“ Spolupráce na výchově mezi Romanem a jeho partnerkou příliš nefungovala - partnerka chtěla mít na syna absolutní vliv, což se jí podle Romanových slov podařilo, a tento stav prý přetrvává i dodnes. Minimální kontakt se svými prvními dětmi má také Libor. Jejich současný vzájemný vztah považuje za důsledek toho, že na ně v dětství neměl dostatek času: „Tak byl ten náš vztah pořád takovej divně napjatej, kostrbatej. (…) Já jsem se jim to samozřejmě snažil vynahradit, ale tak teď už vím, že stejně to děcko nejvíc potřebuje, aby ten rodič na něho měl čas, aby se mu věnoval. Takže jako já se s klukama v podstatě skoro vůbec nevídám.“ Libor dodává, že jeden z jeho synů žije v zahraničí, druhý sice v Česku, ale poměrně daleko od jeho současného místa bydliště, a tudíž se vzájemně nenavštěvují. Jejich vztah je v podstatě omezen na občasnou e-mailovou komunikaci. „Nicméně si myslím, že pořád je to tak, že kdyby měli problém, tak ví, že někde mají toho tátu, na kterýho se můžou obrátit.“ Říká Libor, čímž v podstatě naznačuje, že ačkoliv si se syny nejsou příliš blízcí, v případě potřeby by jim ochotně nabídl pomocnou ruku. Martin má se svými prvními dětmi dobrý vztah, avšak uvědomuje si, že jeho citové pouto k nim také není tak silné, jak by si přál: „Tím, že jsem s těma prvníma holkama nebyl v kontaktu, tak to dlachňací období jsem si neprožil s nima. Jo, to tulící takový a do náruče, nosení na rukách a tak dále, a to potom samozřejmě ovlivnilo ten vztah. Není ten vztah pak takovej, řekl bych, otevřenej.“ Libor i Martin se tedy domnívají, že za jejich menší citovou blízkostí s prvními dětmi stojí nedostatek času, který jim v dětství věnovali. U svých druhých dětí se proto snaží této chyby vyvarovat, jak bude ukázáno v další části práce. Někteří z mých responderntů jsou naopak se svým vztahem k prvním dětem spokojeni. Například Prokop říká: „Narovinu říkám, že ty kluky v prvním manželství, kdy jsem byl mladej, tak ti mně utekli pod rukama. (…) …neříkám, že jsem si jich neužil, (…) na druhou stranu si myslím, že se nám podařilo ty kluky vychovat docela rozumně, protože dneska se bavíme, řešíme věci, pomohli mně třeba i oni, když jsem měl nějaký svoje problémy, tak mi s tím pomohli, jo, a musím říct, že spolu vycházíme perfektně.“ Přestože Prokop tvrdí, že na své první syny měl 68
dostatek času, také uvádí, že mu „utekli pod rukama“. Není to však tím, že by si jich neužil, ale jak sám říká, když byl mladší, tak si spoustu věcí neuvědomoval tolik, jako si uvědomuje nyní, když je starší. Méně se zabýval potřebami svých dětí, a občas spíš upřednostňoval potřeby vlastní. Přesto je však s výchovou svých prvních dětí spokojen, a jejich vzájemný vztah je na dobré úrovni. I Adam říká, že své první dítě tolik nevnímal, avšak s jejich nynějším vzájemným vztahem je spokojen: „A mrzí mě třeba, že nějaký ty věci jsem propásl u toho Alexe. A třeba mi aji přijde, že co je Anička (pozn. Adamovo druhé dítě), tak se mi ten můj vztah k Alexovi ještě jakoby posílil, jo, protože když vidím tu malou, tak jakoby na tom vidím, co jsem u něj propásl, a mám jakoby potřebu mu to nějak vynahradit. Jako my máme dobrej vztah, já myslím, že fakt jo.“ Většina respondentů je se vztahem se svými prvními dětmi spokojena. V případě, že je jejich vztah nějakým způsobem oslaben, dávají to za vinu buď špatné spolupráci ve výchově, nebo převážně nedostatku času, který s dítětem strávili. Avšak i ti, kteří mají se svými prvními dětmi bezproblémový vztah se shodují na tom, že si v mládí své děti tolik neužívali a tolik je nevnímali.
11.
Otcem po čtyřicítce Nyní se dostáváme k výsledkům, týkajících se otcovství po čtyřicítce. Připomínám, že
se jedná o opakované otcovství, moji respondenti již tedy mají s výchovou dětí zkušenost z dřívějších let (viz část týkající se otcovství po dvacítce). V této kapitole si lze začít všímat shod a rozdílů v otcovství po dvacítce a otcovství po čtyřicítce. Sami respondenti občas tyto dvě období porovnávají. Ačkoliv hlavní srovnání proběhne až v rámci shrnutí výsledků výzkumu, bude se objevovat i zde, a to díky vlivu předchozí zkušenosti, který se promítá do většiny následujících kategorií. Sama budu srovnávání v interpretaci používat, abych čtenáři pomohla lépe pochopit souvislosti mezi otcovstvím v rané a ve střední dospělosti.
11.1 Pracovní situace starších otců Podobně jako u mladších otců, i u otců ve střední dospělosti je důležité zohlednit jejich pracovní situaci. Stále lze totiž předpokládat, že ovlivňuje jejich ekonomickou situaci a časové možnosti. Někteří z mých respondentů změnili v průběhu let zaměstnání, které jim nyní umožňuje trávit více, nebo naopak i méně, času s rodinou. Jiní vykonávají stále stejné zaměstnání, ale časový harmonogram uzpůsobili tak, aby lépe vyhovoval jejich aktuálním
69
potřebám. Prokop, který patří ke skupině respondentu, jež dnes vykonává jiné zaměstnání než dřív, říká: „Tehdy jsem byl zaměstnanec. Když jsem měl toho Petra (pozn. Prokopovo nejmladší dítě), už jsem podnikal. Takže já jsem teďka pánem svýho času.“ Celkově lze říci, že respondenti v mezidobí cca dvaceti pěti let, než měli své druhé děti, zaznamenali určitý profesní postup, jejich pracovní i finanční situace se stabilizovala, a touhu po výsokém výdělku často vystřídala potřeba trávit čas s dětmi. 11.1.1 Časová náročnost nynějšího zaměstnání
Většina respondentů si v dnešní době může dovolit trávit více času s rodinou. Jediný z mých respondentů, kterého práce zaměstnává více, než tomu bylo dřív, je Jakub: „(…) určitě jsem trávil víc času doma, než trávím teďka. (…) Teďka jsem tady každej den a vracím se třeba v sedm, v osm domů, a mám takový období, kdy máme víc práce, a to musím do práce třeba i o víkendu. Tehdy jsem nemusel, teďka třeba tři měsíce v roce musím.“ Jakubovi se i dříve stávalo, že nárazově zůstával v práci do noci, tyto situace však nastávaly jen velmi ojediněle. Naproti tomu dnes zůstává dlouho v práci pravidelně, a tato situace přetrvává po delší období, během kterého je nucen obětovat práci i víkendy. „No, jako v tom prvním pololetí, (…) tak se s tou rodinou vidím třeba jen hodinku denně, (…) Janička, tak ta jde brzo spát, někdy ji chytnu ještě před spaním, někdy už ji nechytnu a vidím se s ní třeba až ráno na chvilku.“ Jakub je jediný z mých respondentů, který tvrdí, že má dnes na rodinu méně času než dřív. Adam sice říká, že ani v dnešní době mu práce neumožňuje trávit s rodinou tolik času, kolik by chtěl, ale dodává, že možnost udělat si na ni čas je pro něj výrazně jednodušší než dříve: „Prostě jsou období, kdy tam musím být třeba do osmi do večera, jo. Ale nestává se to zase až tak často. (…) A je to jednodušší teďka už, že třeba můžu, jo, když jsou nějaký prodloužený víkendy, tak se sbalíme, jedem na hory, (…) pak, jak se vrátíme, tak třeba musím zůstat pár dní dýl v práci, ale už to prostě jde líp takhle všechno.“ Adam, který v době narození prvního dítěte začínal podnikat, má dnes již fungující firmu, avšak jak sám říká, s větším množstvím zákazníků přibývá i práce. Přesto je dnes již schopen udělat si na rodinu čas, vzít si dovolenou, a na pár dní práci opustit. V podobné situaci je i Hynek, který také vykonává stále totéž zaměstnání. Říká, že dnes už jsou věci zaběhnutější, proto si může dovolit v pracovním tempu občas polevit, a trávit čas s rodinou: „Taky mi to umožňuje teď víc ta práce, že, taky už jsme se dneska posunuli o nějakých třicet roků dál, že, takže jo, dokážu si ten čas uspořádat tak, aby…no, aby mi to prostě víc vyhovovalo, tak jak potřebuju.“ Když měl Martin své první děti, jezdíval pracovat do zahraničí. Tuto práci vykonává i nyní, avšak upravil svoji pracovní dobu: „Teďka mám teda uplně tu samou práci zrovna. (…) Ale mám 70
jiný ty turnusy, jo, je to jedenáct dní v práci a deset dní doma, takže mám možnost naplno, že jo, když jsem doma, tak mám možnost naplno se věnovat té malé. Můžu ji někam vzít, můžeme si spolu pohrát do sytosti.“ Dodává, že nabídku takové prcaovní doby, jakou měl dřív, tedy 15-20 dní v práci a 3-5 dní doma, by již nepřijal. Odůvodňuje to tím, že dříve jej hnala touha po dobrém výdělku, že si přál ekonomicky zajistit rodinu. Dnes již uvažuje jinak: „No a v tomhle věku, to už jako už vím, že ty peníze nejsou všechno.“ Velmi podobně svoji pracovní situaci vyřešil Libor. Ten také dřív jezdíval pracovat pryč od rodniny, a domů se vracel třeba jednou za měsíc. Ačkoliv i dnes je nucen kvůli práci trávit vždy pár dní v týdnu mimo domov, jsou jeho časové možnosti přeci jen lepší: „No, teďka je to lepší, teďka vlastně čtyři dny dělám, jsem ve světě, a tři dny jsem doma. Takže tři dny v týdnu se těm dětem věnuju od rána do večera.“ Roman, který již dříve tvrdil, že mu práce nebránila trávit potřebný čas s rodinou, říká, že dnes jsou jeho časové možností ještě lepší: „Ano, vlastně, když to srovnám, tak jedinej zásadní rozdíl je, že teďka jsem vlastně majitelem nějaké firemní společnosti, takže jsem takovým pánem svého času, (…), a ten čas, který jsem tvrdil u toho prvního dítěte, který byl podle mě dostačující, tak teďka je ještě lepší, než byl před tím. Jo, teďka si můžu dovolit někdy, no, prostě někdy do té práce nejít, no.“ Změna práce tedy Romanovi pomohla ještě vylepšit jeho časové možnosti. Sám považuje za výhodu, že může například bez problémů zůstat doma v době, kdy jsou děti nemocné. Jak je vidět, většina respondentů záměrně či nezáměrně upravila svoji pracovní situaci tak, aby jim umožňovala větší časovou flexibilitu. 11.1.2 Práce versus rodina
Jak lze z předchozích informací vytušit, otcové po čtyřicítce již kladou větší důraz na svůj rodinný život, a nezřídka se snaží své zaměstnání přizpůsobit tomu, aby s rodinou mohli trávit dostatek času. Jako například Martin: „Tak ono to je, aby si člověk neprotiřečil, jo, tak samozřejmě že ty peníze hrajou teď tu roli taky velikou, ale radši bych se omezil, (…) jo, radši bych prostě s tím životním stylem byl schopen dneska jít níž klidně, jo, a radši si užíval toho dítěte.“ Zatímco dříve pro něj byla prioritou práce a ekonomické zajištění rodiny, dnes staví na první místo rodinu a čas strávený s dítětem. Pro Romana byla vždy prioritou rodina, avšak nyní je jeho potřeba trávit s ní čas ještě větší: „Já jsem vždycky věděl, že priorita je pro mě rodina, ale teď to tak nějak intenzivněji prožívám než tenkrát v těch dva a dvaceti, tři a dvaceti.“ O intenzivnějším vztahu s druhými dětmi hovoří téměř všichni respondenti, čímž by se mohlo vysvětlit, proč se snaží trávit se svými dětmi více času. A více stráveného času s dítětem možná naopak také přispívá k jejich intenzivnějšímu vzájemnému vztahu.
71
11.2 Časové možnosti starších otců O časových možnostech, souvisejících s nynějším zaměstnáním respondentů, bylo pojednáno v předchozí kapitole. Zajímá mě však, jakým dalším věcem dnes otcové svůj časový harmonogram přizpůsobují. Například Zbyněk říká, že oproti době, kdy vychovával své první děti, zredukoval množství aktivit, kterým se navíc mimo práci věnoval, což mu umožňuje trávit více času s dětmi: „Mám na ně víc času. Protože v tom mladším věku má člověk víc takových těch různých aktivit, který považoval tehdy za důležitý, a dneska, když se na to dívám zpětně, tak jsem pochopil, že ty aktivity byly úplně k ničemu, jo, že vidím, že to bylo úplně zbytečný.“ Zbyněk tedy zpětně považuje aktivity, kterým se v mládí věnoval, za ztrátu času, respektive se nyní domnívá, že čas, který dříve investoval do nejrůznějších činností, může dnes využít lépe. Podobný názor má i Hynek: „ (…) už si prostě tak nějak dokážu s odstupem času vyhodnotit, co je důležité, co je méně důležité, no a podle toho se zařídím a to všechno se tomu dítěti snažím, pokud je to možný, dát.“ Dříve měl Hynek mimo práci ještě spoustu dalších aktivit, ale jak dále zmiňuje, dnes se snaží svůj život přizpůsobit svému malému dítěti. Tedy místo toho, aby se věnoval svým zájmům, tráví raději čas se svojí malou dcerou. Zbyněk také dodává, že nyní tráví více času s rodinou: „Mám víc času, no. Určitě. Určitě se těm dětem, těm malejm teď věnuju víc, než jsem se věnoval těm, co už jsou velký.“ Zároveň se ale domnívá, že do tohoto stádia, kdy se člověk vzdá některých svých aktivit a začne tento čas investovat do rodiny, se člověk dostává až s pokročilejším věkem. To si myslí i Martin, který si až zpětně uvědomil, kolik věcí zameškal u svých prvních dětí, a jak tvrdí, se svým druhým dítětem se dnes snaží prožít co možná nejvíce času: „Už dokážu to dítě vnímat, toho prcka vnímat takovým způsobem, že všechno co dělá, tak to dítě dělá jenom určitej čas, a potom v tomhle čase si to můžeš užít, a pak už si to neužiješ, protože to dítě se vyvíjí, a už dělá zase něco jinýho. (…) To, co já právě poznávám s tou Markétkou, tak vlastně já jsem nepoznal s holkama. A to, co jsem nepoznal s nima, jsem nevěděl, že jsem nepoznal.“ Martin tedy v podstatě tvrdí to, co Zbyněk, že až s vyšším věkem si člověk začne uvědomovat hodnotu různých věcí. Z některých se tím pádem stanou zbytečnosti, jiné naopak získají na významu. Martin byl okolím upozorňován, že bude-li trávit se svými prvními dětmi málo času, zmešká všechna jejich vývojová období. Tehdy si však neuvědomoval, o co přesně svojí nepřítomností přichází. Až teď zpětně, kdy má opět malé dítě, pochopil, o čem jeho okolí tehdy hovořilo, a proto se nyní snaží se svým dítětem trávit maximum času, aby mu již znova tyto jedinečné chvíle neutekly. Stejně tak Libor se domnívá, že to nejcennější, co může svým dětem dát, je právě čas, který s nimi stráví: „Tak jako furt by toho času mohlo být víc. Ale tak furt je to lepší než to bylo, a já se snažím, nebo oba se se ženou snažíme, věnovat těm dětem 72
toho času co nejvíc, protože to je to hlavní, co ty děti pořebujou.“ Dnes si je vědom toho, že je zkrátka nezbytné dítěti čas věnovat, jelikož jedině tak může být jeho výchova úspěšná.Všichni respondenti se tedy shodují na tom, že do dítěte musí investovat především svůj vlastní čas. A jak výpovědi ukazují, většině z nich se to daří, a zároveň je čas strávený s dítětem, baví a naplňuje.
11.3 Vliv aktuální doby na rodinu Ani dnes rodinu nelze chápat bez zohlednění vnějších vlivů, které na ni působí. Někteří z respondentů mají pocit, že výchova dítěte v dnešní době je odlišná od té dřívější, a to nejen vlivem případných hodnotových změn, změn práce či partnerek, ale i vlivem dnešní doby, která je přeci jen jiná než ta, ve které před cca dvaceti pěti lety vychovávali své první děti. Hynek si na dnešní době pochvaluje především větší možnosti, které se člověku nabízejí, a to zejména v oblasti cestování. Říká však, že až jeho dcera vyroste, bude ji motivovat v oblasti vzdělávání, jelikož zde se nabízí také větší možnosti, než které byly dříve. Nejzásadněji tyto změny vnímal pravděpodobně Prokop, jelikož o nich nejvíce hovořil. Zmiňuje se například o změně systému rodinného hospodaření. V mládí se mu líbilo, když s manželkou spravovali jeden rodinný rozpočet, do kterého oba přispívali. Je podle něj škoda, že tento systém už dnes prakticky nefunguje, jelikož jsme svědky jistého individualismu v partnerských vztazích: „Takže jak jsem říkal, dneska je to už jiný, ta emancipace udělala to, co udělala a ty chlapi se tak trochu stáhli, respektive museli se s táhnout a (…) pro mě to třeba ze začátku byl trošku problém, když žena začala vydělávat skoro víc než já, (…) smířil jsem se tím, ale každopádně si myslím, že takový to společný hospodaření, to už dneska není. Lidi jsou spolu, tak nějak jsou spolu, ale už to nefunguje tak, jak jsem říkal, že hospodaříte společně, přehazujete ty škatulky, to už se nikdy nevrátí.“ Prokop tím naznačuje, že hodnoty dnešní společnosti se změnily. Ženy začínají často vydělávat víc než muži, a partneři podle něj neinvestují do vzájemného vztahu vždy všechno, jelikož se bojí, aby také o všechno nepřišli. A to jak po stránce finanční, tak citové. Nutno však říci, že hovoří pouze o své vlastní zkušenosti, jeho názor tedy může být subjektivní. Adamovi se na dnešní době nelíbí prvky liberální výchovy, které se k nám dostávají z jiných zemí světa, například z USA: „Ale když to dneska vidím, tak to bude za chvilku trestnej čin dát vlastnímu děcku přes zadek. A nezlobzte se na mě, to pak nechcu vidět, co z těch děcek poroste.“ Dodává, že zatím u nás není situace ještě tak zlá, ale je podle něj již možné zaznamenat, že k nám tento typ výchovy pomalu přichází. On sám považuje za velké štěstí, že ani s jeho prvním, ani s jeho druhým 73
dítětem nebyly a nejsou žádné problémy. Lituje mladší rodiče, kterým se v budoucnu narodí hůře zvladatelné dítě: „A jako vemte si třeba takový ty děti, co si lehnou na zem v obchodě a začnou tam vřískat, vztekat se, jo, a vy mu už nebude moct ani naplácat, protože už by ty lidi na vás všichni koukali, že ho jako týráte nebo já nevím co všechno, jo.“ S kritikou dnešní doby příchází také Hynek. Ten spatřuje nevýhodu v tom, že dnes již malé děti vyrůstají obklopení ICT technologiemi, a klasické hračky začínají být často nahrazovány telefony, počítači apod.: „Ale to dítě samozřejmě, jak je ve školce v okruhu těch dětí, který mají ty tablety a podobný krávoviny, tak…“ Na tomto místě jsem respondenta přerušila a musela se ho doptat, zda dnes děti skutečně nosí věci, jako jsou tablety, do mateřské školy. Ujistil mě, že ano. O vlivu ICT technologií na dnešní děti hovořili téměř všichni respondenti. Někteří se s tímto problémem potýkají více, jiní méně, avšak rozhodla jsem se vyčlenit pro toto téma samostatnou kapitolu.
11.4 Závislost dětí na ICT Mým původním záměrem nebylo zkoumat problematiku dětí a jejich „závislosti“ na ICT. Jelikož se však téměř všichni respondenti na toto téma vyjadřují, předpokládám, že je považují za důležité. Může úzce souviset s dnešní výchovou dětí, stejně jako s tresty a nastolováním pravidel. Prokop již řešil situaci, kdy jeho druhé dítě trávilo příliš mnoho času u počítače: „Ale je to hacker. Bohužel je to, nebo bohužel, já jsem se s tím taky strašně dlouho neuměl smířit, jo, že můj kluk nechodí na pstruhy nebo nestaví letadla, nechce chodit ven a tak dále, ale když jsem pak viděl spoustu děcek v jeho věku, tak spousta děcek přijde dom a sedne k počítači.“ Prokop zastává názor, že není vhodné děti od ICT izolovat, jelikož by se potom ve škole mohly stát terčem posměchu spolužáků a mohly by být považováni, jak říká, za „divný“. Přesto je z jeho výpovědí patrné, že se snaží svého syna od ICT odpoutávat pomocí vymýšlení různých aktivit, kterým se společně mohou věnovat. Tento způsob prevence považuje za nejlepší také Hynek. Tvrdí, že ačkoliv je jeho malá dcera ve využívání ICT technoligií zběhlejší než on sám, zatím se nebojí, že by se na nich stala závislá, jelikož jsou s partnerkou schopni nabídnout jí různé aktivity, díky kterým nebude mít například potřebu hrát počítačové hry. Hynek říká: „No ne, ale to je zase podmíněno tím, že než aby ti lidí vzali to děcko třeba ven, a museli s ním pouštět třeba blbýho draka například, tak mu dají tablet, hrej si a neotravuj. (…) Je to jednodušší. Ale to ne, to my se snažíme tady ty věci, tady ty počítače a toto, to je až na posledním místě bych řekl.“ Adam zastává stejný názor. Zkušenost s touto problematikou má již od svého prvního dítěte. Říká, že když má dítě 74
dostatek jiných aktivit, pak mu zkrátka na počítač nezbyde čas: „Jo, protože já si myslím, že ty děcka u toho sedí hlavně proto, že nemají nic lepšího na práci. A když chodí někdo někam 3x týdně na trénink, jak Alex chodil do házené, pak k tomu mají třeba ještě jeden, dva nějaký kroužky, do toho ještě úlohy se mají dělat, tak na nějaký hraní na počítači zas tolik toho času nemají.“ Stejným způsobem hodlá Adam řešit tuto situaci i u svého druhého dítěte. Zatím je jeho dcera podle něj malá na to, aby ji ICT technologie více zajímaly. Předpokládá však, že až půjde do školy, bude těmto vlivům vystavena častěji. Na otázku, jak bude tento problém řešit, až nastane, odpovídá: „(…) předpokládám, že až půjde do školy, tak taky bude chodit do různých kroužků, to má Adriana už nějak vymyšlený, takže ona určitě bude mít ten čas takhle jako nabitej, takže třeba na to ani nebude mít tolik čas.“ Adam tedy říká, jeho dcera je ještě malá na to, aby se ICT zabývala. Totéž tvrdí také Jakub. Nutno však říct, že vzhledem k jeho pracovnímu vytížení, může být jeho představa o tom, jak tráví jeho děti volný čas, lehce zkreslená. On sám však říká: „No, tak u té Janičky, to je asi ještě brzo na to, ta se spíš tak maximálně podívá na pohádky nějaký v televizi, ale takhle jako počítače, to takhle malý děti asi ještě úplně nezajímá.“ následně říká, že jeho první děti už by bylo možné ozančit jako závislé na ICT, jelikož tráví u počítače velké množství času. Jakub dále přiznává, že neví, zda jeho nejmladší dítě tráví čas u počítače, avšak podle něj o tyto věci ještě nemá zájem. Stejně jako ostatní otcové si je však vědom, že pravděpodobně přijde chvíle, kdy bude tento problém muset řešit. S nápadem, jak využít touhu dětí po času strávěném u počítače, přichází Adam. Ten u svého prvního syna používal počítač jako motivační prvek: „Nebo jako samozřejmě si nemohl jít na počítač, kdy se mu zachtělo. Vždycky se musel dovolit. To jsme se pak zeptali, máš udělaný úlohy, uklizený hračky, jo. Případně jsme mu ještě řekli, že ať třeba vynese smetí, a pak může jít si na chvilku na počítač. Jo, využívali jsme to spíš jako takovou věc za odměnu.“ Adam nechtěl svému synovi počítačové hry úplně zakázat, ale svůj čas strávený u počítače si musel jeho syn zasloužit – ať už splněnými školními povinnostmi nebo pomocí s domácími pracemi. Prokop, který sám tvrdí, že i přes jeho snahu je jeho syn na počítači závislý, se snaží alespoň ovlivnit to, co na počítači dělá: „Jediný, co si u Petra myslím, že jsem dokázal, i když nevím, jestli to dělá nebo nedělá, já ho nekontroluju, ale nechci, aby hrál takový ty střílečky a takový ty vraždy, jo, a zabíjení, jo to mi vadí.“ Říká, že když už je jeho syn na počítači závislý, tak chce, aby hrál hry, které ho budou nějakým způsobem obohacovat. V úvahu tedy podle něj připadají postřehové, logické či strategické hry. Většina mých respondentů se shoduje na tom, že u svých druhých dětí zatím nemusí čelit problému počítačové závislosti. Avšak vzhledem k sílícímu tlaku z okolí předpokládají, že v budoucnu se s touto záležitostí budou muset vypořádat. 75
11.5 Okolnosti narození druhého dítěte Okolnosti narození druhého dítěte mohou mít vliv na vzájemný vztah otce a dítěte, i na otcův výchovný přístup. Zajímalo mě tedy, zda moji respondneti plánovali pořídit si potomka ve vyšším věku, jestli byli přítomni u porodu, a jak proběhla adaptace na nové malé dítě. Vtipně se na toto téma vyjadřuje Hynek: „Já už jsem samozřejmě i děda, ale než jsem se stal poprvé dědou, tak jsem si říkal, musím si holt nějaký to vnouče udělat sám. (smích)“ Z výsledků vyplynulo, že ani pro jednoho z mých respondentů neznamenalo narození dítěte žádný problém. Ve většině případů byl příchod nového potomka plánovaný, a pokud ne přímo plánovaný, tak alespoň nebyl neočekávaný. „No tak tím, že jsem si našel jinou partnerku, tak určitě jsem uvažoval, že bych s ní chtěl mít ještě děti,“ říká Zbyněk. Začátek života s novou partnerkou a touha mít s ní rodinu byl nejčastější důvod, proč si respondenti pořídili po čtyřicítce malé děti. „Hm, proč jsem se rozhodl pořídit si ještě Markétku, no protože mám novou partnerku, která byla bezdětná a já jsem netrval na tom, že musím mít další dítě, ale protože ona žádný dítě nemá, (…) nedomlouvali jsme se, že chceme mít dítě, ani že ho nechceme mít, prostě chovali jsme se tak, že až teda prostě přišla do jinýho stavu, tak potom jako dobrý, je to tady, tak jdem do toho.“ Martin si tedy našel mladší partnerku, která ještě neměla vlastní děti. Tento typ partnerek si pro založení nové rodiny vybrala většina respondentů – tedy mladší, dosud bezdětné ženy. Prokop hovoří o bezproblémové adaptaci na druhé dítě: „Ale takže Petr byl, svým způsobem jsem ho chtěl, jsme ho chtěli, měli jsme spolu krásnej vztah a narozením Petra se mi změnil úplně život. To je v porovnání zase s těma prvníma děckama, jo, já v tu chvíli jsem prostě začal absolutně žít jenom pro něj.“ Ačkoliv Prokop neměl s adaptací na své první děti žádný poblém, v případě druhého dítěte, jak popisuje, proběhlo všechno ještě podstatně lépe. Podle jeho výpovědi mu narození malého dítěte zcela změnilo život, a to výrazně k lepšímu. Jak jsem se již zmínila, respondenti často připisovali velký vliv své přítomnosti u porodu. U porodu prvních dětí byl pouze Jakub. U s porodem druhých dětí má již zkušenost většina respondentů. Například Hynek - zajímalo mě, zda si myslí, že jeho přítomnost u porodu měla nějaký vliv na jeho následný vztah s dtětem: „No, já Vám můžu říct, že určitě to má vliv. Obrovskej vliv.“ Dodává, že v jeho případě byl zážitek z porodu ještě umocněn tím, že se mu po dvou prvních dětech (chlapcích) narodila vysněná dcerka: „No a já, protože už jsem měl ty dva kluky, tak jsem tak v koutku duše snil, (…) aby to byla holka. No a tak pak, když se to narodilo, když se narodila ta naše malá holka, tak to bylo dvojnásobný ještě, jo, dvojnásobný emoce prostě.“ Emocionální hledisko chvíle, kdy jsou otcové svědky narození
76
vlastního dítěte, zmiňuje více respondnetů. Martin byl také jedním z těch, kteří porod významně prožívali: „No, to je to, že v tom člověku pak od prvního okamžiku vzniká, podle mě, takový pouto nepopsatelný strašný, jo. (…) A to, že když dostaneš to dítě vlastně z toho břicha mamink,y a tobě ho potom dají do náruče, to je…to je…to je neskutečný.“ Podle Martina má přítomnost otce u porodu velký vliv na jeho citové pouto k dítěti. Říká však, že se změní také vztah muže k partnerce. O změně vztahu k partnerce, vlivem přítomnosti u porodu, hovoří také Roman. Ten se však domnívá, že porod má vliv pouze na vzájemný vztah partnerů, nikoliv na vztah otce s dítětem: „Nemyslím si, že má jiný vztah k dítěti, to v žádným případě ne, ale myslím, že má jinej vztah k ženě. (…) To je spíš všechno jenom momentální pomoc té manželce, která ji určitě v tu chvilku potřebuje.“ Jak tedy tvrdí, dochází u porodu ke změně vztahu k partnerce, a to především o prohloubení vzájemné důvěry. Zbyněk nebyl u porodu ani jednoho ze svých dětí. Říká, že porod je chvíle ženy, u které jejich partneři nemají co dělat. Domnívá se tedy, že přítomnost u porodu nijak neovlivňuje otcův vztah k dětem ani k jeho partnerce. Vzhledem k tomu, že Zbyněk nemá obě zkušenosti, lze jeho tvrzení hodnotit pouze jako domněnku.
11.6 Výchovné působení starších otců Stěžejní kategorií ve schématu, týkajícím se otcovství po čtyřicítce, je výchovné působení starších otců, v rámci níž jsem zkoumala, jak tito muži přistupují nyní k výchově svých druhých dětí. Opět je důležité mít na paměti, že jde o opakované otcovství, tudíž lze předpokládat vliv předchozí zkušenosti na výchovné působení otců po čtyřicítce. Podstatné zde jsou také charakteristické vlastnosti starších otců, kde si můžeme všimnout, jakým zpsobem se v průběhu zhruba dvaceti pěti let změnily, stejně jako postupy při nastolování pravidel a udílení trestů. 11.6.1 Charakteristické vlastnosti starších otců
Zatímco při vzpomínkách na své výchovné přístupy u prvních dětí se respondenti hodnotili spíš negativně, nyní, jak se zdá, se situace obrací. Obecně se považují za vnímavější, trpělivější a rozvážnější. Otcovství je pro ně nyní větším potěšením, než u prvních dětí. Když se ptám Libora, čím to je, odpovídá: „Jednak věkem určitě, ale hlavně taky zkušenostma. Protože člověk vídává ty děti aji jiné, takže vím, že opravdu ty děti tu trpělivost potřebují. (…) Ale když si to s postupem času pak dá nějak dohromady, tak začne to dítě celkově víc chápat. Začne být citlivější, jo, dovede líp posoudit, co to dítě potřebuje.“ Libor tvrdí, že nyní své dítě více vnímá, a je při jeho výchově trpělivější. Podle něj je tato změna zapříčiněna věkem, a 77
také vlivem předchozích zkušeností. Libor sám říká, že teprve postupem času si člověk uvědomuje, co jeho dítě potřebuje. K tomu mu může výrazně pomoci právě předchozí zkušenost. Za trpělivého se dnes považuje také Roman: „(…) určitě ta trpělivost je taková hodně zásadní vlastnost, kterou dneska mám a dřív jsem neměl, potom tolerance, to je taky hodně zásadní vlastnost, kterou teďka mám a dřív jsem neměl.“ Tolerance je tedy vedle trpělivosti další vlastnost, která se u otců více rozvinula, až když měli své druhé dítě. Stejně jako Libor, i Prokop tvrdí, že nyní, ve vyššímm věku, své druhé dítě víc vnímá: „A to je to, o čem mluvím, že po tý čtyřicítce, když má chlap děcko, tak je to prostě úplně o něčem jiným, já jsem to děcko najednou začal vnímat. (…) Já u Petra, což třeba u kluků nevím, jsem třeba začal vnímat, kdy prvně bere předměty do ruky, kdy si začal uvědomovat, že má ručičku, kdy začal chodit, a kdy byl takovej a kdy byl makovej, takže to jsem najednou všechno viděl.“ Podobně uvažuje také Martin. Říká, že u svých prvních dětí nevnímal jednotlivé pokroky v jejich vývoji. Tehdy mu to nepřipadalo nijak zvlášť důležité. Dnes však tvrdí, že kdyby nebyl například u toho, když jeho dítě začalo chodit, velice by ho to mrzelo. Téměř všichni moji respondenti mají pocit, že nyní jsou mírnější, liberálnější a benevolnětnější než dříve. „Snažím se si s ní udržovat pořád dobrou náladu, i když to taky nejde, ale jsem mírnější, na holky jsem byl takovej hrubší,“ říká Martin. Tvrdí, že má potřebu natolik si svoji malou dceru dnes užívat, že nechce atmosféru kazit žádným zlobením se, nadáváním apod. „ (…) je to tím, že i ta citová vazba už je silnější, tak k tomu peskování já prostě sahám daleko později, ale je otázka, jo, netvrdím, že je to dobře. Že občas by to, jo, chtělo reagovat jakoby dřív, aby to dítě se naučilo, jo, získávalo návyky prostě správný, jo.“ Ačkoliv je Martin ke své malé dceři benevolentní, uvědomuje si, že v určitých situacích není tento přístup ideální. Například ve chvíli, kdy si má dítě osvojit nějaká pravidla či návyky, by podle něj bylo zapotřebí větší důslednosti. Avšak sám má v tomto směru rozporuplné pocity, jelikož na jednu stranu by chtěl svoji dceru dobře vychovávat, na druhou stranu mu dělá velký problém ji potrestat, dát jí najevo, že dělá něco, co se dělat nemá. Tutéž zkušenost má i Hynek: „Takže jako řekl bych, že si ji teď rozmazluju. (…) Jako ono to rodičovství pro toho tatínka v tom starším věku už je spíš takový, že si to tak jako hýčkáte. Bohužel se nám to ale samozřejmě vymyká, sem tam někdy.“ Říká, že jakmile jeho malá dcera vycítí otcovu nejistotu, benevolentnost nebo neochotu zlobit se, dokáže pohotově využít situace, respektive, jak Hynek sám říká, „zneužít“. Toto riziko si uvědomuje Libor. Tvrdí, že je sice trpělivější, vnímavější, ale naopak důslednější: „Ale musím říct, že jsem asi i takovej důslednější. Že prostě když se řekne, že jdeme na procházku, tak jdeme.“ Adam se považuje za liberálního otce, avšak má pocit, že je dnes také důslednější, přísnější. Odůvodňuje to svými nesympatiemi s liberální výchovou, kterou praktikuje jeho 78
současná partnerka. Proto říká, že je potřeba, aby alespoň on byl trochu přísný: „Já si myslím, že jsem celkem dost liberální. Myslím, že jsem děckám vždycky víc dovoloval, než zakazoval. (…) Tady, jako já Aničce dovoluju, ale řekl bych, že jsem teď třeba přísnější, než jsem byl. Protože dřív tam tu přísnost obstarala ta maminka, ale teď…já prostě tady s tou liberální výchovou nesouhlasím.“ Podle něj má liberální výchova své klady, ale také nevýhody. Souhlasí s tím, že na děti by se nemělo křičet, člověk by měl být trpělivý, a než přikazovat a zakazovat, měl by raději domlouvat a vysvětlovat. Na druhou stranu říká, že ve chvíly, kdy jeho dítě soustavně porušuje nastolená pravidla, je na místě alespoň mírný trest. 11.6.2 Tresty a nastolování pravidel
V oblasti udílení trestů a nastolování pravidel u otců žádné zásadní změny v průběhu let nenastaly. Již u prvních dětí, až snad na jednu výjimku, nikdo nepoužíval fyzické tresty, a když, tak pouze ve výjimečných případech. Tak je tomu i dnes. Trest slouží často již pouze jako pojem, jako něco, čím rodiče dítěti pohrozí. Většinu problémů se otcové snaží řešit domlouváním, ačkoliv někteří se domnívají, že pouze domluva občas nestačí. Jako například Adam: „Jako jo, domlouvání je v pořádku, taky jsem rozhodně radši pro domluvu než pro nějaký fyzický tresty, taky jsem svoje děcka nikdy nebil, ale když tomu děcku domluvíte, ono neposlechne, tak už mu teda domluvíte ostřeji, ono zase neposlechne, tak už mu prostě dáte přes zadek. A to si myslím, že je naprosto v pořádku.“Již bylo zmíněno, že Adam má obavu z výchovných konceptů, které k nám pronikají například z USA. Je mu příjemnější řešit věci domluvou, ale pokud s chováním dítěte zásadně nesohlasí, je schopen dát mu to najevo. Jakub říká: „Na Janičku jsem míň přísnej, plácl jsem ji na zadek asi dvakrát, a myslím, že dřív jsem byl přísnější.“ Na moji otázku, jak tedy řeší neposlušnost své malé dcery, když ne tresty, odpovídá: „No, domlouváním. Snažím se do ní hučet, když neposlouchá a nějak ji netrestám.“ Ačkoliv dodává, že ani své první děti netrestal, stejně jako Adam nepovažuje trest v podobě „plácnutí na zadek“ za něco nepřijatelného. Ostatní respondenti však podle svých slov zůstávají pouze u domlouvání. Prokop používá trest jen jako formu výhružky: „Petra, toho jsem nebouchl snad ještě v životě ani jednou. To já mu vždycky řeknu, Petře, já tě seřežu, že to teprve uvidíš. A on se na mě tak podívá a řekne, tatínku, ty mě stejně neseřežeš, protože ty mě máš rád. (smích)“ Z výroku můžeme vidět, že Prokop sice svému synovi pohrozí trestem, ten už však zjistil, že k realizaci této výhružky stejně nedojde, a nic si z ní proto nedělá. Prokop však tvrdí, že jeho syn je velmi vnímavý, a vycítí-li, že se jeho otec skutečně zlobí, zachová se tak, aby se Prokop k trestu uchlylovat nemusel. I Hynek tvrdí, že jeho dítě už ví, jak na něj vyzrát. Na otázku, jakým způsobem řeší neposlušnost své dcery, odpovídá: „Domluvou 79
nějakou, (…) ještě možná nějakým zákazem něčeho, které samozřejmě ve finále stejně nedodržím, protože když na vás zakoulí očima, tak to je jeden odepsanej.“ Když už tedy Hynek nějaký trest dítěti udělí, v konečném důsledku jej stejně nedodrží, jelikož se mu příčí být na své malé dítě přísný.
11.7 Výchova dětí s druhou partnerkou Stejně jako u mladších otců, i v případě výchovného působení u otců po čtyřicítce je třeba vzít v úvahu také výchovné působení jejich partnerek, s nimiž na výchově spolupracují. Kromě výchovy může partnerka svojí pracovitostí a povahou ovlivňovat také pracovní aktivity otců a jejich celkový časový harmonogram. Kromě Adama, kterému se výchovný styl jeho partnerky nezamlouvá, všichni respondneti tvrdí, že se s partnerkami na výchově bez problémů shodují. Adam, jehož partnerka sympatizuje s liberální výchovou, jak ji on sám nazývá, tvrdí, že dříve s první partnerkou se na výchově shodovali snadněji než dnes: „(…) každou chvilku u ní dřepí a vysvětluje jí, proč to nemůže a proč tohle udělala špatně a co by měla dělat jinak, jo, já už jí občas říkám, ty poslouchej, vždyť to děcko nemůže chápat ani polovinu toho, co mu říkáš, jo. Jako jo, já to beru, že už jsou jí čtyři, takže už dokáže pochopit spoustu věcí, ale když takhle toto dělala, když malé byly dva třeba, tak to jsem jí říkal, jako nezlob se na mě, ale jako tohle je uplně k ničemu.“ Podle Adama je tedy v pořádku dítěti domlouvat, ale ve chvíli, kdy domlouvání nezabírá, je nutné zvolit jiný postup. S čímž však nesouhlasí jeho partnerka, což vede ve konfliktům, jelikož každý chce vychovávat dítě trošku jiným způsobem. Je možné, že se Adam nechce přizpůsobit výchovným strategiím své partnerky, jelikož sám již jedno dítě vychoval, a tvrdí, že je vychoval dobře, proto by možná rád použil stejný, již ověřený výchovný přístup. Předchozí zkušenost otců může mít při společné výchově s partnerkou významný vliv. Ne vždy však musí vést ke konfliktům. Martin uvádí, že jemu předchozí zkušenost velice pomohla, jelikož jeho druhá partnerka si s dítětem příliš nevěděla rady.„ (…) a myslím si, že jsem Mirce, tý mý přítelkyni, jako strašně pomoh ze začátku, protože jsem věděl spoustu věcí, který ona netušila vůbec. (…) A tak ve spoustě věcí jsem ji pomoh, že jsem ji uklidňoval, to, jak ta Markétka se chová, proč plače, (…) to všechno ta prvorodička v tom starším věku asi vnímá citlivěji. A já jsem tam byl ten uklidňující prvek pro ni hodně, tím, že jsem prostě starší a už mám ty dvě děcka.“ Martin tedy čerpal z předchozí zkušenosti, aby pomohl své současné partnerce překonat přílišnou úzkostlivost. Ta často porovnávala své dítě s dětmi svých známých a následně trápila tím, že jejich dítě je například v něčem pozadu. Martin, tím, že již vychoval dvě děti, ji tehdy mohl uklidnit, že je 80
to zcela přirozené, a nemá smysl přidělávat si zbytečné starosti. Pozitivně hodnotí svoji spolupráci s partnerkami také Hynek a Zbyněk. Oba o sobě prohlašují, že jsou velmi benevolentní až nedůslední, což však vyvažují jejich současné partnerky, které naopak důsledné jsou. „Je to podobný,“ říká Zbyněk o spolupráci se spoučasnou partnerkou, „ale partnerka je taková důsledná, takže ona to hlídá, aby to fungovalo tak, jak má.“ Hynek tvrdí, že ačkoliv se s partnerkou na výchově shodují, občas právě jeho benevolentnost a její důslednost představují riziko vzniku konfliktů: „No, z devadesáti devíti procent určitě, jedno procento je to, že ona je taková, že se snaží být taková cílevědomější a důslednější ve všech věcech a já naopak tomu dávám takovej volnější řád.“ Roman, který měl velké problémy se společnou výchovou u první partnerky nyní říká, že s druhou partnerkou musí čelit pouze občasný malým neshodám. Ty většinou pramení z toho, že ona je zde tou benevolentnější, a Roman se naopak snaží být zásadový. Uvádí mi příklad, kdy se snaží bojovat proti závislosti dětí na ICT: „Jenže manželka občas než aby s tím bojovala, tak chce mít trošku klid, tak řekne, jo, tak teďka si ten laptop na chviličku půjč, a to je asi ten zásadní rozdíl. Já se naštvu a řeknu, že ne. Jenomže pak přijdu dom a on už ho má. Takže to jsou takový ty drobnosti.“ Neshody ve výchově u starších otců a jejich partnerek jsou zapříčiněny především liberálností jednoho z pratnerů a zásadovostí toho druhého. Kromě případu Adama však nikde nevznikají tak velké třecí plochy, aby respondenti tvrdili, že se na výchově se svojí partnerkou neshodují. Význam zde hrají také předchozí zkušenosti, kterými mohou otcové v tomto věku obohatit jak svoje vlastní výchovné působení, tak společnosu výchovu s partnerkou. 11.7.1 Rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou
Ve vnímání rozdílů mezi otcovskou a mateřskou výchovou nedochází s věkem otců k žádným zásadním změnám. Respondenti stále tvrdí, že aktivity, které s dětmi dělají, jsou dynamičtější, více zaměřené na pohyb (například různé sportovní aktivity), než aktivity, které s dětmi dělají jejich partnerky. Adam říká: „No, tak já s Aničkou tak jakože víc řádím asi. Jakože s balonem si hrajem, kopem….no vidíte, kopem, chlap prostě (smích).“ Dodává, že i klidouvou aktivitu je schopen změnit na dynamickou: „Pohádky vyprávím před spaním. To je taková moje věc. Akorát ji tím občas víc rozdovádím, než uspím, to se pak maminka trochu zlobí (smích).“ Vedle pohybových her a aktivit dělají respondenti s děrmi praktické činnosti, jako je práce na zahradě, o které hovoří Libor: „(…) chodíme spolu pravidelně na procházky, nebo jsme na zahradě, něco děláme, když tam něco pracuju, tak se vždycky snažím, aby ten Lukášek mi mohl třeba trochu pomáhat, nebo se prostě dívat a být tam se mnou.“ Klidovou činnost do repertoáru svých aktivit zařadil Martin: „Jediný, co asi je, co s Martinkou dělám 81
víc, než jsem dělal s holkama, tak že si s ní prohlížím a čtu si knížky vždycky v posteli.“ O tom, zda tato aktivita zůstává klidovou, nebo se „zvrhne“, jako u Adama, se Martin nezmiňuje. Prokop se domnívá, že rozdíl mezi mateřským a otcovským přístupem není pouze ve výchově, či aktivitách, které s dětmi každý z rodičů dělá, ale v celkové péči o dítě. „(…) koupil jsem mu traktůrek, jo, snowboard jsem mu koupil, takže já spíš kupuju takový ty praktičtější věci. Jitka zase se snaží, aby ten kluk byl (…) pěkně oblečenej, měl pěkný boty, jde s ním k holičovi, aby měl ostříhaný nehty, čistý uši. To já, kdybych s ním byl někde sám měsíc, tak ho po návratu ani nepozná (smích).“ Obecně tedy respondenti rozdíl mezi mateřskou a otcovskou výchovou vnímají, avšak nedomnívají se, že by na sebe tyto dva přístupy nějakým způsobem narážely. Naopak se podle nich přirozeně doplňují. Jako v případě Adama: „Tak Adriana teď tak s ní často něco vyrábí třeba. Kreslí nebo z různých nějakých těch hmot, já nevím ani, jak se to jmenuje, tak dělají různý věci, tak to mě teda nebaví moc, to se přiznám.“ Podle respondentů jsou typickými aktivitami, které s dětmi vykonávají jejich současné partnerky klidové aktivity, jako je výtvarná činnost, četba apod.
11.8 Společné aktivity s dětmi Společné aktivity s dětmi ovlivňuje jak mateřská, tak otcovská výchova. V rámci druhých rodin mých respondentů se opět můžeme setkat především se společným sportem. Nejčastěji se respondenti zmiňují o cyklistice a lyžování. Adam hovoří mimo jiné o nové aktivitě, kterou si s druhou rodinou oblíbili: „No, kola, lyžování a teďka ten geocaching nás začal bavit.“ Dodává, že geocaching, který spočívá v hledání drobných krabiček na nejrůznějších místech, a následném zapisování se do seznamu návštěvníků, který je uvnitř, začal bavit celou rodinu: „No, tak ono je to super. Máte cíl procházky vždycky, že jo, ono je to ještě často na nějakých zajímavých místech, malá, tak to strašně ráda hledá, takže jo, to je teď takový náš nový koníček.“ Více méně jde v rámci společných aktivit otců s druhými rodinami především o zmiňovanou cykloturistiku a lyžování.
11.9 Vztah otců s druhými dětmi Vztah otců s druhými dětmi ovlivňuje například otcovská výchova, spolupráce s partnerkou, časové možnosti otců, jejich přítomnost či nepřítomnost u porodu, stejně jako okolnosti, za kterých přišlo dítě na svět. U starších otců se ke všem vyjmenovaným vlivům přidává ještě předchozí zkušenost – pokud otec není spokojen se vzájemným vztahem se 82
svými prvními dětmi, má nyní, u svého druhého dítěte, ideální příležitost podobnému výsledku předejít. Samozřejmě se nedá odhadnout, jaký vztah budou mít respondenti se svými druhými dětmi, až budou dospělé (tak, jako jsou nyní jejich první děti). Jak ale tvrdí, jejich citová blízkost s druhými dětmi je výrazně větší než s prvními dětmi v době, kdy byly malé. Martin říká: „Teď poznávám, teď poznávám prostě s tou Markétkou věci, a dělám s ní věci, který jsem před tím nedělal, jo, a vůbec mně to nepřekáží, nevadí, naopak, (…) i já jako chlap to prostě cejtím strašně pozitivně. A spojuje to. Jo, ty dvě duše, toho dítěte a moje, tej Markétky a moji to prostě spojuje. Jo, je to…ten kontakt je tam strašně důležitej prostě.“ Martin, který se svými prvními dětmi netrávil moc času, si uvědomil, že pro dobrý vztah s dítětem je nutné, absolvovat a prožívat s ním běžné denní aktivity, jako je jídlo, oblékání, uspávání, chození na vycházky atd. Podle něj se prostřednictvím času stráveného s dítětem a komunikací s ním formuje a zpevňuje jejich vzájemný vztah. O pevnějším vztahu s druhým dítětem hovoří také Prokop: „A musím říct, že jsem si Petra užil a užívám si ho dodnes. (…) To je děcko, který prostě, to je můj život, kvůli němu žiju v podstatě.“ Ačkoliv Prokop říká, že se svými prvními dětmi má krásný vztah, uznává, že s nejmladším synem je pojí daleko silnější pouto, než které si vytvořil ke svým prvním dětem. Podle Libora má na jeho vztah s druhým dítětem vliv jeho trpělivost a snaha o vzájemnou komunikaci: „Jo, my spolu máme myslím krásnej vztah. On vždycky když něčemu nerozumí, přijde, já si ho vezmu na klín, vysvětlím mu to (…).“ Velmi pěkně popisuje svůj vztah s druhým dítětem Prokop:„(…) ti dva kluci, to byly děcka, taky jsem je měl rád, všechno, ale to byly děcka, který šly vedle mě, já jsem šel a oni utíkali vedle mě, protože já jsem šel. Petr, ten v podstatě jde a já jdu vedle něj.“ Čímž vystihuje to, o čem mluví většina respondentů – v mládí pro ně byly často na prvním místě jejich vlastní potřeby. Dnes se na první místo dostávají jejich druhé děti, což může také podpořit jejich vzájemný vtah. Zatímco literatura upozorňuje, že starší otcové mohou trpět nedostatkem energie vzhledem ke svému věku, moji respondenti to popírají. Podle nich je naopak nové rodičovství a vztah s jejich malými dětmi energií doslova nabíjí.
83
12. Shrnutí a diskuse Tato kapitola bude zaměřena na shrnutí výsledků výzkumného šetření a zodpovězení výzkumných otázek, keré jsem si na začátku výzkumu položila. Hlavní výzkumné otázky byly celkem tři: Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově rané dospělosti? Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově střední dospělosti? Jak se liší otcovská výchova dítěte v otcově rané dospělosti a ve střední dospělosti? K hledání odpovědí na tyto otázky mi pomohlo deset specifických výzkumných otázek, s jejichž využitím nyní představím výsledky výzkumného šetření. 1. Jaké byly životní podmínky mužů v době, kdy se poprvé stali otci? Společnou charakteristikou životních podmínek respondentů v jejich rané dospělosti je ekonomická samostatnost a stabilní partnerský vztah. Všichni byli v době, kdy se poprvé stali otci, zaměstnaní, a tudíž se jim dostávalo stabilních příjmů. Ukázalo se, že ačkoliv finanční situace mladých rodin nebyla vždy snadná, žádný z respondentů nebyl odkázán na finanční pomoc rodičů, což se neshoduje s tvrzením Možného (1999), podle nějž se s tímto problémem u mladých párů nezřídka setkáváme. Dariotis (2011) říká, že je-li muž v době, kdy se stane poprvé otcem, již zaměstnán, je vystaven menšímu množství rizikových faktorů, jako je nízký socioekonomický status, komplikace s hledáním dobře ohodnoceného zaměstnání apod., což byl případ i mých respondentů. Pracovní povinnosti však respondentům nezřídka bránily trávit dostatek času s rodinou. Důvodem jejich vysokého pracovního nasazení byla většinou potřeba ekonomického zabezpečení rodiny. Tento problém zmiňují Dudová a Hastrmanová (2007), podle nichž otcové dávají dětem tolik času, kolik jim umožňuje jejich práce. Stejně tak Mitchell (in Chaloupková, 2010) tvrdí, že na prvním místě bývá pro otce většinou finanční zabezpečení rodiny, což jim často znemožňuje trávit s ní dostatek času. 2. Jak vnímají muži zpětně sami sebe v roli otce v rané dospělosti? Respondenti se shodují na tom, že na své první potomky byli připraveni. Někteří je plánovali, jiní ne, ale pro nikoho nepředstavovalo narození dítěte výraznou komplikaci a jejich adaptace na novou životní roli proběhla úspěšně. V tomto bodě se tvrzení respondentů rozchází s názory, jež se objevují v literatuře, kde například Roy, Vesely, Fitzgerald a Buckmiller Jones (2010) tvrdí, že pro muže v rané dospělosti bývá ztotožnění se s otcovskou
84
rolí komplikované, s čímž souhlasí i Vágnerová (2007). Respondenti se však shodují, že se na své potomky těšili a jejich narození pro ně nepředstavovalo problém. V rané dospělosti se výchovné působení respondentů vyznačovalo nedostatečnou trpělivostí, nízkou tolerancí a vyšší impulzivitou. Považovali se za přísné, přesto v případě, že dítě porušovalo nastolená pravidla, trestali je pouze výjimečně, a tyto situace řešili většinou domluvou. Mají pocit, že své první dítě málo vnímali a neměli tedy potřebu věnovat mu maximum svého času, což se podle nich následně odráželo na jejich vzájemném vztahu. Často v jejich výpovědích zazníval výrok, že první děti jim „utekly pod rukama“. Tyto vlastnosti mladých otců jsou v souladu s výroky Vágnerové (2007) – pro mladé rodiče bývají prioritou jejich vlastní potřeby, k dítěti jsou méně vnímaví, nedovedou na ně citlivě reagovat a méně se jim věnují, což respondenti potvrzují. Toto tvrzení Vágnerové koresponduje s charakteristikou mladších otců, avšak z výpovědí respondentů vyplývá, že pro mladé matky bylo prioritou dítě a čas s ním strávený. Proto nelze, v rámci výzkumného vzorku, připisovat tyto charakteristiky „rodičům“, jak je uvedeno, ale pouze otcům. Ačkoliv práce respondenty časově omezovala, byly to také jejich vlastní zájmy, kvůli kterým věnovali svým rodinám méně času. 3: Jak probíhala při výchově dětí spolupráce mužů s jejich partnerkami? Spolupráci s partnerkou při výchově prvních dětí vnímá většina respondentů jako úspěšnou, bez zásadních konfliktů týkajících se rozdílných názorů na výchovu. Spolupráce však často probíhala tím způsobem, že o výchovu se v podstatě staraly partnerky, jelikož respondenti bývali pracovně vytížení, což koresponduje s tvrzením Höne, Svobodové a Šťastné (in Sirovátko, Hora, 2008) které zjistily, že tři čtvrtiny péče o dítě většinou obstarává žena. V tom se shodovala většina respondentů – výchova byla převážně v rukou partnerky, která děti vychovávala dobře, proto respondenti necítili akutní potřebu se do výchovy zapojit. Ve dvou případech respondenti s výchovným působení své partnerky nesouhlasili, avšak tuto situaci nedokázali změnit (ať už kvůli osobnostním vlastnostem partnerky nebo kvůli nedostatku času, který otec doma trávil). Respondenti potvrzují, že vnímali rozdíly mezi otcovskou a mateřskou výchovou, jejichž existenci potvrzuje i Novák (2013) nebo Ballink (2012). Otcové se spolu s dětmi věnovali převážně sportovním aktivitám (zejména cykloturistika, lyžování a v případě, že měli syny, fotbal) nebo různým pohybovým hrám. Jejich partnerky s dětmi naopak dělaly klidové aktivity, jako výtvarné činnosti a čtení knížek. Takto vnímají rozdíly mezi mateřskou a otcovskou výchovou i Vágnerová (2005) nebo Geiger (1996), podle kterých je otcovský styl 85
her mnohem živelnější, dynamičtější a pro dítě často zábavnější. Tento fakt připouští i někteří respondenti, kteří se domnívají, že s nimi si dítě užije víc legrace než s matkou. 4. Jaké jsou životní podmínky mužů nyní, kdy se opakovaně stali otci? Své životní podmínky hodnotí všichni respondenti pozitivně. Jejich ekonomická situace je stabilní, pracovní situace většinou lepší než v rané dospělosti a všichni před pár lety přivedli na svět další potomky. Pracovní situace respondentů se zlepšila, ať už díky kariérnímu růstu, změně zaměstnání nebo uzpůsobení časového harmonogramu aktuálním potřebám. Tuto schopnost vyzdvihuje Hamura (2006), který potvrzuje, že lidé ve středním věku si nezřídka upraví svůj životní rytmus tak, aby jim co nejlépe vyhovoval. Již je nesvazuje potřeba co nejlepšího výdělku, proto si mohou dovolit v pracovním tempu polevit, a ušetřený čas věnovat rodině, která se u otců ve střední dospělosti dostává na první místo. Radost z rodinného života i větší jistotu v pracovní oblasti zmiňují u lidí ve středním věku Langmeier a Krejčířová (2006). Jelikož oproti dřívějšku respondenti vylepšili svoji ekonomickou situaci a zároveň přehodnotili své priority, byli by nyní ochotni klesnout se svým životním standardem za cenu toho, aby mohli trávit maximum času se svojí rodinou. Stejně rodičovství ve střední dospělosti popisuje i Vágnerová (2007) – rodiče jsou zralejší, zkušenější, sebevědomější a jsou schopni kvalitnější péče o dítě. Většina respondentů aktuálně žije s novou partnerkou, s níž založili společnou rodinu. Často se jedná o partnerky mladší, bezdětné, ale není to pravidlem. Až na jedinou výjimku tráví dnes respondenti s rodinou více času než dříve. Jednak jim to umožňuje jejich zaměstnání, a také výrazně zredukovali aktivity, které pro ně v rané dospělosti byly důležité, ale s přibývajícím věkem, a v porovnání s časem stráveným s dítětem, postupně ztratily na významu. Literatura se v souvislosti s otcovstvím ve středním věku zmiňuje také o negativech, jako je ztráta fyzických sil, únava (Hamura, 2006), či nedostatek energie na výchovu malého dítěte (Chaloupková 2010). Všechna tato tvrzení respondenti popírají. Sami na sobě nepozorují výrazné fyzické limity, a když se nějaké objeví, jde podle nich však jen o malý rozdíl oproti dřívějšku. Naopak mají pocit, že jejich malé dítě je udržuje mladistvé a v kondici. Jak sami říkají, vedle malého dítěte na stárnutí není čas, což vnímají velice pozitivně. 5. Jak vnímají muži sami sebe v roli otce ve střední dospělosti? 86
Při svojí osobní charakteristice uvádí respondenti dnes vlastnosti jako liberálnost, benevolentnost, trpělivost či vnímavost. Středem života je pro ně nyní jejich malé dítě, a sami se snaží trávit s ním maximum svého času. Tato změna oproti dřívějšku může být ovlivněna psychickým vývojem, o kterém hovoří Vágnerová (2007), a díky němuž bývá, podle ní, otcovství ve vyšším věku kvalitnější. Respondenti sami si uvědomili, jak málo si stihli užít svých prvních dětí, jak málo je vnímali, a proto se nyní snaží stejnou chybu neopakovat. Lze tedy říct, že starší otcové se rádi angažují ve výchově dětí a v péči o ně. To může být způsobeno také celkovou proměnou v rámci rodinného chování, jelikož jak tvrdí Quillien (2004), otcové se dnes pomalu začínají o výchovu dětí více zajímat. Zejména v případě soužití s mladšími partnerkami, pro které je jejich společné dítě zároveň prvním potomkem, cítí respondenti potřebu využít své předchozí zkušenosti s výchovou dětí, a své partnerce být nápomocni. Ačkoliv se respondenti do výchovy více zapojují, v oblasti trestů a nastolování pravidel jsou si vědomi svých limitů. Již dříve řešili neposlušnost svých dětí domluvou, trestem pouze výjimečně. To platí i dnes, přičemž trest se již stává pouze formou výhružky a více méně nedochází k jeho realizaci. Před tímto postupem varuje Čáp (2001), podle něhož je důležité klást na dítě přiměřené požadavky a dbát na jejich dodržování, má-li být výchova efektivní. Respondenti se však mnohdy označují za příliš benevolentní až nedůsledné, jelikož si nechtějí čas s dítětem kazit hádkami, zlobením se a řešením konfliktů, naopak je chtějí hýčkat až rozmazlovat. 6. Jak probíhá při výchově dětí spolupráce mužů s jejich partnerkami? Do spolupráce respondentů s partnerkami se dnes promítá snaha otců svým partnerkám (zejména těm, které nyní vychovávají své první dítě) v péči o dítě pomáhat a zužitkovat tak své zkušenosti s výchovou prvních dětí. Dochází-li mezi partnery ke konfliktům, je to často zapříčiněno zmiňovanou liberálností a benevolencí jednoho z nich, a naopak důsledností a cílevědomostí toho druhého. Ačkoliv Možný (1990) a Vágnerová (2005) tvrdí, že v rodině je otec tím, kdo vládne větší direktivností, zatímco matka je na děti mírnější, v případě respondentů se tyto role ve střední dospělosti otáčí. Většinou je to tedy partnerka, kdo se snaží nastolit nějaká pravidla, a otec je tím, kdo následně na jejich dodržování nelpí. V případě rozdílů mezi mateřskou a otcovskou výchovou a aktivitami, které s dětmi každý z rodičů dělá, žádné zásadní změny nenastaly. Matky se s dětmi stále věnují zejména klidovým aktivitám, jako je výtvarná činnost nebo četba, a otcové s dítětem převážně sportují 87
nebo se věnují praktickým a technickým činnostem, jak zmiňují například Parlakian a Rovaris (2009). I přes rozdělení těchto aktivit si dnes respondenti s dětmi například čtou, což v rané dospělosti nedělali. Celkově se jejich současná angažovanost ve výchově a v rodině začíná blížit konceptu „nových otců“, o němž hovoří například Hamura (2006). Zatímco dříve měli respondenti pocit, že si s výchovou neví rady, a vyhovovalo jim tedy, že výchovu obstarávala především partnerka, dnes již zjistili, že se o dítě dovedou postarat, i když, jak tvrdí i Sobotková (2001), jiný způsobem. 7: Jak se do otcovské výchovy promítá jejich předchozí otcovská zkušenost? Podle respondentů má předchozí zkušenost na jejich výchovné působení významný vliv. V rané dospělosti nebyli se spoustou věcí spokojeni – ať už se svými časovými možnostmi, osobnostními vlastnostmi nebo celkovým výchovným přístupem. Proto podle teorie Dočekala (2013) tehdejší zkušenost přehodnotili, uvědomili si slabiny své dřívější otcovské výchovy, a dnes již ví, čeho je třeba se vyvarovat, a co se jim naopak dříve osvědčilo. Většina respondentů si dnes přeorganizovala časový harmonogram tak, aby jim zbývalo co možná nejvíce času, který mohou věnovat dítěti, ať už šlo o úpravu pracovní doby nebo upozadění vlastních zájmů. Vágnerová (2007) říká, že ve střední dospělosti se některé zájmy člověka vytrácejí, a objevují se jiné. Novým zájmem respondentů je dnes jejich malé dítě, které upřednostňují před ostatními aktivitami. Předchozí zkušenost respondentů má také vliv na jejich sebevědomí při výchově dětí, protože jim umožňuje čerpat z vědomostí, které, jak sami říkají, ani netušili, že mají. Jelikož většina z nich si své první děti příliš neužila, dnes se je snaží co nejvíce vnímat a věnovat jim dostatek času. 8: Jak se liší podmínky pro otcovskou výchovu v rané a ve střední dospělosti? Respondenti se téměř jednomyslně shodují, že dříve jejich výchovné působení výrazně ovlivňoval nedostatek času, který pramenil z potřeby ekonomicky zajistit rodinu. Je však třeba vzít v úvahu také neochotu vzdát se svých vlastních koníčků, zájmů a času stráveného s přáteli, a věnovat jej péči o rodinu. Langmeier a Krejčířová (2006) považují tento postoj za typický pro ranou dospělost, jelikož člověk je sice samostatný, ale v určitých ohledech mu stále chybí dostatek zodpovědnosti a uvědomělosti. Výchova pak nezřídka zůstávala na partnerkách, což respondenty často „vyšachovalo ze hry“ o vychovávání dítěte – doma panovala partnerkou nastolená pravidla, a otec je, vzhledem ke své sporadické přítomnosti, nemohl, či dokonce nesměl příliš měnit. Hauser (2012) říká: „Jestliže máme něčeho skutečný nedostatek, je to právě čas“ (Hauser, 2012, s. 48), což platilo o respondentech v období rané 88
dospělosti, avšak ve střední dospělosti se tento problém vytrácí. Vzhledem k ekonomické stabilitě a upevněné pracovní pozici si mohou otcové dovolit polevit ve svém pracovním tempu, přičemž získaný čas a ušetřenou energii věnují svým dětem a rodinám. Hamura (2006) v souvislosti se střední dospělostí upozorňuje na limity, jako je únava, vyčerpání i možné deprese. To respondenti zásadně popírají. Sami se cítí plni energie a to i víc než v rané dospělosti. Tehdy je pracovní vytížení vyčerpávalo více než dnes výchova dítěte, což nekoresponduje s tvrzením Chaloupkové (2010), podle které se s nedostatkem energie potýkají právě otcové ve střední dospělosti. Ti mají však pocit, že po psychické stránce naopak omládli. Přiznávají sice mírné zhoršení fyzické kondice, avšak sami tento rozdíl téměř nevnímají, a v rámci her s dětmi je významně nelimituje. 9: V čem konkrétně je jiná otcovská výchova v rané a ve střední dospělosti? Výchovné působení mladých otců se vyznačovalo silným či středním výchovným řízením, nejčastěji v kombinaci s kladným až extrémně kladným emočním vztahem. Otcové se tedy snažili být na děti přísní, důslední a měli na ně vyšší požadavky. Někteří z respondentů zmiňují, že jejich požadavky na děti byly až nepřiměřené, což podle Čápa (2007) hraničí se záporným emočním vztahem. Slovo „hraničí“ volím záměrně, jelikož z výpovědí respondentů je patrné, že emoční vztah s jejich dětmi byl kladný či extrémně kladný, avšak občas se velmi přibližoval zápornému – zde můžeme vidět, že ani podrobná Čápova typologie nepostihuje všechny druhy vztahů mezi rodiči a dětmi, které je možné v rodině pozorovat. Ačkoliv se respondenti snažili být ve výchově důslední, někteří přesto tvrdí, že vlastně pořádně nevěděli, jak dítě vychovávat. Naopak dnes již respondenti zkušenost s výchovou mají, vědí, jaké postupy se jim osvědčily, a které byly naopak nefunkční. Potvrzují tedy Kolbovu (1984) teorii, že předchozí zkušenost napomáhá člověku k získání určitých znalostí, kterým může následně přizpůsobit své další jednání – a respondenti se shodují, že z předchozí otcovské zkušenosti čerpají. Ačkoliv někteří z nich postupují dnes ve výchově záměrně, uvědoměle, přesto se většina respondentů považuje za liberální, benevolentní až nedůsledné. Jsou však také trpělivější, vnímavější a tolerantnější. Stejně tak jsou schopni lépe vycítit, co dítě potřebuje a v důsledku toho na něj dovedou citlivěji reagovat. Vtah mezi nimi a jejich dětmi je bezvýhradně kladný nebo extrémně kladný. Výchovné řízení je většinou slabé – otcové na děti nemají vysoké požadavky, a pokud přeci jen nějaké jsou, málokdy bazírují na jejich splnění. Můžeme se setkat také s rozporným výchovným řízením, kdy se rodič snaží být chvílemi přísný, a 89
následně se opět vrací k benevolentnímu přístupu, jelikož si nechce kazit čas s dítětem negativními emocemi. Tento výsledek je v souladu s tvrzením Vágnerové (2007), podle které bývají starší otcové pozornější, citlivější a výchova jim celkově přináší větší uspokojení. A právě uspokojení z otcovství po čtyřicítce je možné cítit téměř ze všech výpovědí respondentů. 10. Jak působila a působí otcovská výchova na vztah otce s jeho dětmi? Respondenti se shodují, že nyní mají se svými malými dětmi lepší vztah, a pojí je s nimi větší citové pouto, než s dětmi prvními. Svým prvním dětem nevěnovali tolik času, pozornosti, ani příliš nepřemýšleli nad tím, že na utváření vztahu s dítětem je třeba pracovat. Dnes jsou si vědomi, že vztah mezi dítětem a otcem nevzniká automaticky. To potvrzuje i Matějček (2003), který říká, že samo biologické otcovství nepodmiňuje navázání kvalitního vztahu mezi otcem a dítětem. K tomu je třeba i otcovství psychologické. Nedostatek trpělivosti, přísnost a impulzivita – všechny tyto vlastnosti podle nich vedly k chladnějšímu vztahu mezi nimi a jejich prvními dětmi. Možný (1990) říká, že pro otce v rané dospělosti je charakteristická mentální a osobnostní nezralost, která jim často brání vlastní děti naplno vnímat. Respondenti potvrzují, že své první děti vnímali spíše jako „hračky“, a ačkoliv je měli rádi, příliš se na ně neupínali. Naopak ke svým druhým dětem přilnula většina respondentů výrazně víc. Opět zde hrají roli jejich časové možnosti, které jsou nyní lepší, a umožňují jim více se podílet na rodinném životě. Časový harmonogram otců by se však neupravil sám od sebe. Vyžadovalo to tedy určitou změnu hodnot, předchozí otcovskou zkušenost a dosažení určité životní úrovně, jež respondenty přiměly, aby polevili v pracovním tempu a přehodnotili své priority, což se u lidí ve střední dospělosti nezřídka děje (Vágnerová, 2007). Respondenti si nyní své dětí více užívají, rádi s nimi tráví svůj volný čas, a jejich vzájemné citové pouto je pevnější, než které měli se svými prvními dětmi. Což odpovídá názoru Hauser (2012), podle které mít někoho rád znamená, být schopen udělat si na něj čas. A děti čas svých rodičů potřebují. Většina respondentů tvrdí, že jejich malé děti jim dnes dodávají chuť a nadšení do života.
90
Závěr Tato práce je snahou o nahlédnutí do problematiky otcovské výchovy ve dvou různých stádiích dospělosti – rané a střední. Hlavním cílem bylo zjistit, jak se liší otcovstí „po dvacítce“ a „po čtyřicítce“, a to především po stránce otcovské výchovy, kterou muži ve vztahu ke svým dětem uplatňují. V první, teoretické části práce, jsem se snažila o vymezení základních pojmů a podstatných souvislostí, se kterými pracuji v rámci výzkumného šetření, jež bylo realizováno za použití kvalitativní metodologie. Díky analýze výpovědí respondentů, které byly získány prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů, jsem v závěru práce zodpověděla své výzkumné otázky. Zaměřím-li se na hlavní cíle, které jsem si v rámci práce vymezila, mohu říci, že se mi povedlo získat obrázek o otcovství v rané a střední dospělosti, o výchovných působeních otců v tomto věku, i o dalších faktorech, které otcovskou výchovu ovlivňují, ať už pozitivně nebo negativně. Na základě výsledků lze tvrdit, že hlavním rozdílem mezi otcovskou výchovou v rané a střední dospělosti je životní nadhled, předchozí otcovská zkušenost, osobnostní růst a eventuélní změny hodnot, které ve střední dospělosti činí otcovskou výchovu výrazně snadnější a příjemnější, než tomu bylo v rané dospělosti. Díky těmto změnám je pro otce také jednodušší udělat si na děti čas, jelikož právě časové hledisko je to, co mladým otcům nezřídka ve výchově bránilo, a co ji starším otcům naopak usnadňuje. Jedním z významných aspektů, které nejvíce ovlivňovaly otcovskou výchovu v rané dospělosti, byly právě výrazné časové limity spojené s potřebou ekonomicky zajistit rodinu. Ačkoliv finanční situace mladých otců nebyla zásadně tíživá, potřeba stabilního, dostatečného příjmu byla pro mladé rodiny důležitá. Z toho důvodu se otcové výrazně angažovali na trhu práce, a to často i nad rámec pracovní doby, aby si zajistili dobré finanční ohodnocení a mohli pracovat na svém profesném růstu. Otcové ve střední dospělosti již tyto potřeby nemají. Jejich ekonomická situace je stabilnější, než byla v rané dospělosti, a jejich kariéra pevnější. Nežene je touha po vyšším výdělku ani strach, že svoji rodinu nebudou schopni uživit. Proto jsou časové možnosti starších otců příznivější a umožňují jim více se angažovat v rámci péče o dítě. Druhým významným aspektem, který měl vyliv na otcovskou výchovu, byly otcovy osobnostní vlastnosti. V rané dospělosti se otcovská výchova vyznačovala nízkou trpělivostí, malou tolerancí, vysokou přísností a impulzivitou. Tyto vlastnosti, ve spojení s nedostatečnou angažovaností otce ve výchově, kterou kromě pracovního nasazení ovlivňovaly také jeho 91
tehdejší priority, vedly k nespokojenosti otců se svým výchovným působením a k slabšímu citovému poutu mezi nimi a jejich prvními dětmi. Otcovská výchova ve střední dospělosti se naopak vyznačuje trpělivostí, tolerancí, vnímavostí a liberálností, která často hraničí až s nedůsledností. V kombinaci s lepšími časovými možnostmi starších otců, a tím i větší angažovaností v péči o děti, se pro starší otce stává výchova potěšením, hlavním koníčkem, a mnohdy i smyslem života. Otcova orientace na dítě, touha po jeho přítomnosti a snaha porozumět jeho potřebám, napomáhají tvorbě silného citového pouta mezi otci ve střední dospělosti a jejich malými dětmi. Tato práce se snaží zmapovat rozdíly mezi otcovstvím a otcovskou výchovou v rané a střední dospělosti. Snaží se odhalit její výhody a rizika v obou zmiňovaných obdobích. Výsledky výzkumného šetření se v některých bodech shodují s poznatky jiných autorů, v některých se s literaturou naopak rozchází. Vzhledem k velikosti výzkumného vzorku nelze tyto výsledky zobecnit. Případné další šetření by bylo vhodné doplnit například o pohled otců ve střední dospělosti („po čtyřicítce“), kteří se v tomto věku stávají otci poprvé. Do výrazně komplexnějšího výzkumu, a pro získání podrobnějších informací, by bylo možné realizovat rozhovory také s partnerkami respondentů. Přesto by prezentovaná zjištění mohla být inspirací jednak pro další výzkumy, ale také pro laickou veřejnoust, které mohou poskytnout zajímavé podněty k zamyšlení.
92
Bibliografie Bakalář, E. (2002). Průvodce otcovstvím, aneb, bez otce se nedá (dobře) žít. Praha: Vyšehrad. Ballnik, P. (2012). Otcem i po rozvodu. Praha: Portál. Biddulph, S. (2007). Mužství: jak zvládat všechny mužské role. Praha: Portál. Bom, P. & Huber, M. (2005). Průvodce péčí o děti od 1 do 4 let: antroposofické podněty. Hranice: Fabula. Brídová, E. (2007). Některé souvislosti mezi percipovaným způsobem výchovy v rodině, sebehodnocením
žáka
a
jeho
postavením
v
třídním
kolektivu.
Dostupné
z:
http://is.muni.cz/th/66476/ff_m/ Corneau, G. (2012). Chybějící otec, chybující syn: jak absence otce ovlivňuje utváření mužské identity. Praha: Portál. Čáp, J. & Mareš, J. (2007). Psychologie pro učitele. Praha: Portál. Český statistický úřad (2013). Projekce obyvatelstva České republiky (Projekce 2013). Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/20567167/402013u.pdf/3cdc1b6f-9334429e-99e6-f72b4047bee3?version=1.0 Dariotis, J. K., Pleck, J. H., Aston, N. M. & Sonenstein, F. L. (2011). Pathways of Early Fatherhood, Marriage, and Employment: A Latent Class Growth Analysis. Demography, 48(2) 593-623. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s13524-011-0022-7 Dudová, R. & Hastrmanová, Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Gavora, P. (2010). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. Geiger, B. (1996). Fathers as primary caregivers. Westport, Conn.: Greenwood Press. Goldberg, W. A., Tan, E. T., Davis, C. R. & Easterbrooks, M. A. (2013) What Predicts Parental Involvement by Young Fathers at Psychosocial Risk?. Fathering: A Journal of Theory, Research, and Practice about Men as Fathers, 11 (3), 280-291. Dostupné z: http://mensstudies.metapress.com/openurl.asp?genre=article&id=doi:10.3149/fth.1103.280
93
Hamplová, D. (2007). Děti bez manželství nebo bez otců. Data a výzkum - SDA Info 2007, 1(2), 141-154. Dostupné z: http://archiv.soc.cas.cz/download/625/DaV0702_p141_154.pdf.. Hamplová, D., Šalamounová, P., & Šamanová, G. (2006). Životní cyklus: sociologické a demografické perspektivy. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Hanuš, R. & Chytilová, L. (2009). Zážitkově pedagogické učení. Praha: Grada. Hašková, H. & Rabušic, L. (2008). K nízké sňatečnosti v České republice. Sociální studia, 5(2), 9-33. Dostupné z: http://www.socstudia.fss.muni.cz/dokumenty/081031105351.pdf Hauser, U. (2012). Rodiče potřebují hranice. Praha: Portál. Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Höhne, S., Svobodová, K. & Šťastná, A. (2008). Význam partnerství pro harmonizaci rodiny a zaměstnání. In Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. (s. 119-144). Boskovice: FSS (Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti) MU v Brně v nakl. Albert. Chaloupková, J. (Ed.). (2010). Proměny rodinných a profesních startů. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Katrňák, T. (2010). Na prahu dospělosti: partnerství, sex a životní představy mladých v současné české společnosti. Praha: Dokořán. Kolář, J. (2013). Skupinová reflexe u lektorů osobnostně sociálního rozvoje. Brno: Masarykova univerzita. Kolb, D. (1984). Experiential learning: experience as the source of learning and development. Upper Saddle River, N.J.: Prentice Hall. Langmeier, J. & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada. Lechnerová, Z. (2011) Determinanty oddalování početí dítěte. Sociální studia, 8(4), 87-104 Dostupné z: http://socstudia.fss.muni.cz/sites/default/files/120307191545.pdf Matějček, Z. (2003). Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál. Matějček, Z. (2005). Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte: normy vývoje a vývojové milníky z pohledu psychologa, základní duševní potřeby dítěte, dítě a lidský svět. Praha: Grada, 2005. Matoušek, O. (2003). Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství.
94
Ministerstvo práce a sociálních věcí (2004). Národní zpráva o rodině. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/899/zprava_b.pdf Ministerstvo práce a sociálních věcí (2004). Zákon o rodině č. 91/1998. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7262/Zakon_o_rodine.pdf Mlčák, Z. (1999). Vybraná témata z psychologie pro učitele: (psychologie školní zátěže, psychologie třídy, psychologie rodiny). Ostrava: Repronis. Moon, J. (2013). Krajinou zkušenostně reflektivního učení. Brno: Masarykova univerzita. Možný, I. (1990). Moderní rodina: (mýty a skutečnosti). Brno: Blok. Možný, I. (2002). Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství. Možný, I. (2008). Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Možný, I. (2009). Proč tak snadno--: některé rodinné důvody sametové revoluce : sociologický esej. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Nehyba, J. (2014). Reflexe v procesu ucení: desetkrát stejne a prece jinak... Brno: Masarykova univerzita. Nešporová, O. (2005) Harmonizace rodiny a zaměstnání. Rodiny s otci na rodičovské dovolené. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Praha: VÚPSV. Dostupné z: http://www.vupsv.cz/index.php?p=publications&site=default&kateg=vupsv&pracovnik=162 &klasif=2&rok=2005 Nešporová, O. (2006) Životní styl rodin s otci na rodičovské dovolené. Gender, rovné příležitosti,
výzkum,
7(1),
Dostupné
32-36
z:
http://www.genderonline.cz/uploads/94fc30c9a7a54f04c4d931c45e61b134f3f98f80_zivotnistyl-rodin-s-otci-na-rodicovske-dovolene.pdf Novák, T. (2013). Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada Publishing a.s. Novák, T. (2013b). O otckovské roli. Praha: Grada Publishing a.s. Parlakian, R. & Rovaris, J. M. (2009). Celebrating Fathers as a Resource in Early Child Care Settings.
YC
Young
Children,
64(5),
64-65.
Dostupné
z:
http://www.naeyc.org/files/yc/file/200909/Rocking%20&%20Rolling%20909.pdf
95
Průcha, J. (Ed). (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. Průcha, J., Walterová, E. & Mareš, J. (2013). Pedagogický slovník. Praha: Portál. Quillien, Ch. (2004). Jsem na dítě sám. Praha: Albatros. Rabušic, L. (2006). Bude česká plodnost i v budoucnu jedna z nejnižších v Evropě? In Kocourková, J. & Rabušic, L. (Ed). Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný? : proměny reprodukčního chování a možnosti rodinné politiky z hlediska postojů české veřejnosti. (s. 66-80). Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Rogge, J. (2007). Výchova dětí krok za krokem. Praha: Portál. Roy, K., Vesely, C. K., Fitzgerald, M. & Buckmiller Jones, N. (2010). Young Fathers at Work: The Influence of Parental Closeness and Contact on Employment. Research in Human Development,
7(2),
123-139.
Dostupné
z:
http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/15427609.2010.481537 Sirovátka, T. & Bartáková, H. (2008). Harmonizace rodiny a zaměstnání v České republice a role sociální politiky. In Sitovátka, T. & Hora, O. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. (s. 63-96). Boskovice: FSS (Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti) MU v Brně: Albert. Smékal, V. & Macek, P. (2002). Utváření a vývoj osobnosti: psychologické, sociální a pedagogické aspekty. Brno: Barrister & Principal. Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Švaříček, R., Šeďová, K. & kol. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. Treijs, D. (2001). Dads are not male moms: new groups seek to have fathers recognized asnecessary partners in parenthood. Report Newsmagazine, National ed., 28(16), 49-50. Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/214863347?accountid=16531¨ Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II.: dospělost a stáří. Praha: Karolinum Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Praha: Karolinum. Vančurová, E. (1964). Psychologie předškolního dítěte a jeho výchova v rodině. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství.
96
Waller, M. (2002). My baby's father: unmarried parents and paternal responsibility. Ithaca: Cornell University Press.
97
Přílohy Seznam příloh Příloha 1. Schéma polostrukturovaného rozhovoru Příloha 2. Úkázka přepisu rozhovoru s Liborem
Příloha 1. Schéma polostrukturovaného rozhovoru Hlavní výzkumné otázky: HVO1: Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově rané dospělosti? HVO2: Co a jak ovlivnilo otcovskou výchovu v otcově střední dospělosti? HVO3: Jak se liší otcovská výchova dítěte v otcově rané dospělosti a ve střední dospělosti? Specifické a tazatelské výzkumné otázky: SVO1: Jaké byly životní podmínky mužů v době, kdy se poprvé stali otci? Kolik Vám bylo let v době, kdy se Vám narodilo první dítě? Jaké okolnosti vedly k tomu, že jste se rozhodl pořídit si své první dítě? Byl jste u porodu dítěte? Jaké jste měl v období narození vašeho prvního dítěte zaměstnání? Kolik času Vám umožnilo trávit s rodinou? Co pro Vás bylo v tehdejší době prioritou? Jaký mělo narození dítěte dopad na Váš pracovní život? Byli jste s partnerkou od začátku schopni rodinu ekonomicky zabezpečit nebo jste byli odkázáni na pomoc rodičů? Kdybyste měl možnost, posunul byste nějak ten věk, kdy jste měl první dítě? Proč? SVO2: Jak vnímají muži zpětně sami sebe v roli otce v rané dospělosti? Myslíte si, že to, jestli je otec u přítomen porodu, má pak nějaký vliv na jeho vztah s dítětem? Měl jste dostatečný prostor pro to, abyste se svému prvnímu dítěti věnoval, abyste se podílel na jeho výchově? A máte ten prostor nyní? Měl jste nějaké konkrétní plány, jak to dít vychovávat? Věděl jste, jaké hodnoty chcete dítěti předat? Řekl byste, že jste na své první děti kladl jiné nároky než na ty druhé teď? Jak jste k dítěti přistupoval, co se týče výchovy, nastolování nějakých pravidel? 98
Řekl byste, že jste dřív byl k dítěti přísnější nebo naopak shovívavější než jste teď? V čem? Jak se to projevovalo? SVO3: Jak probíhala při výchově dětí spolupráce mužů s jejich partnerkami? Měli jste s partnerkou o výchově vašeho prvního dítěte stejnou představu, shodovali jste se? Jak probíhala vaše spolupráce při výchově dětí? V čem se lišila Vaše výchova od partnerčiny výchovy? Dělal s dětmi něco jinak než ona? Ve kterých oblastech jste měl pocit, že můžete dítě obohatit víc než jeho maminka? Myslíte, že jste v té výchově dával dítěti něco, co mu vaše partnerka dát nemohla? Co konkrétně?
SVO4: Jaké jsou životní podmínky mužů nyní, kdy se opakovaně stali otci? Proč jste se vlastně rozhodl, pořídit si ještě další dítě? Byl jste u porodu? Jaké je Vaše současné zaměstnání? Kolik času Vám umožňuje trávit s rodinou? Co je pro Vás dnes prioritou? Jaký mělo narození dítěte dopad na Váš pracovní život? Jak se vám daří skloubit rodinný a pracovní život nyní? Je to v něčem jiné, než když jste měl své první dítě? SVO5: Jak vnímají muži sami sebe v roli otce ve střední dospělosti? Řekl byste o sobě, že si nyní víte víc rady s tím, co a jak dítě potřebuje, co a jak ho učit? Jak této zkušenosti využíváte? Máte pocit, že dnes dáváte svému dítěti totéž, co jste dával svému prvnímu dítěti? Jestli ne, co způsobilo ten rozdíl a v čem? Řekl byste, že kladete na své dítě teď jiné nároky než na své první dítě? Jak k dítěti přistupujete, co se týče výchovy, nastolování nějakých pravidel? Uplatňujete to, co jste používal u prvního dítěte? Řekl byste, že jste nyní k dítěti přísnější nebo naopak shovívavější než k prvnímu dítěti? V čem? Jak se to projevuje? SVO6: Jak probíhá při výchově dětí spolupráce mužů s jejich partnerkami? Myslíte si, že máte nyní s partnerkou stejnou představu o výchově dítěte? 99
Jak probíhá vaše spolupráce při výchově dětí? V čem se liší Vaše výchova od partnerčiny výchovy? Děláte s dětmi něco jinak než ona? Ve kterých oblastech si myslíte, že můžete dítě obohatit víc než vaše partnerka? Máte teď pocit, že můžete svému dítěti dát něco, co mu jeho matka dát nemůže? Co konkrétně? SVO7: Jak se do otcovské výchovy promítá jejich předchozí otcovská zkušenost? Když chcete dítě něco naučit, používáte k tomu stejné postupy/metody jako dřív? Porovnáváte nyní svoje dítě se svými prvními dětmi? Například z hlediska toho, že se jinak vyvíjí atd.? Jakým způsobem Vám pomáhá při výchově to, že už máte zkušenost s výchovou dětí? Máte pocit, že předchozí zkušenost může být třeba někdy i komplikací při výchově? SVO8: Jak se liší podmínky pro otcovskou výchovu v rané a ve střední dospělosti? Co pro Vás bylo při výchově Vašeho prvního dítěte náročnější než při výchově malého dítěte nyní? Co je pro Vás dnes při výchově dítěte náročnější? Co pro Vás bylo snadnější než při výchově malého dítěte nyní? Co je pro Vás nyní snadnější než dřív? SVO9: V čem konkrétně je jiná otcovská výchova v rané a ve střední dospělosti? Co Vás dříve na otcovství unavovalo, štvalo, nebavilo? Máte pocit, že dnes už vám při výchově dítěte dělají některé věci potíže nebo jsou pro vás citlivější, únavnější? Jaké? Co Vás dnes na výchově dítěte unavuje, štve, co vás už třeba nebaví? Co jste si na otcovství s prvním dítětem nejvíce užíval, v jakých chvílích jste se s dítětem cítil nejlépe? Co si momentálně na otcovství nejvíc užíváte? Jste stále schopen dělat s dítětem to, co jste dělal se svým prvním dítětem? Pokud se z toho něco vytrácí, tak co/proč? Jak k dítěti přistupujete, co se týče nastolování nějakých pravidel? Jak jste dříve reagoval, když Vaše dítě neposlouchalo? Jak teď reagujete, když dítě zlobí, neposlouchá?
100
Jaké aktivity jste nejčastěji s prvním dítětem dělal? Jaké aktivity děláte nejčastěji se svým dítětem dnes? SVO10: Jak působila a působí otcovská výchova na vztah otce s jeho dětmi? O čem byste řekl, že ochromovalo vztah s vaším prvním dítětem, bylo něco takového? A je něco takového nyní? Jak se do Vašeho vztahu s prvním dítětem promítl Váš věk? V jakém směru byste řekl, že se dnes do Vašeho vztahu s dítětem nebo celkově do výchovy promítá negativním způsobem Váš věk? Liší se nějak hodnoty, které předáváte svému dítěti dnes od hodnot, které jste předával svému prvnímu dítěti?
101
Příloha 2. Úryvek rozhovoru s Liborem T: Dobře. Teď zase z jiného soudku se Vás zeptám, řekl byste, že se teď do té Vaší výchovy nějak negativně promítá Váš věk? R: To doufám, že ne, myslím, že zatím ne. T: A pozitivně? R: Pozitivně možná tím, že je člověk takovej rozumnější, je takovej trpělivější. Protože když jsem byl mladej, tak jsem třeba daleko rychleji dovedl zvýšit hlas na ty děcka. Dneska, to už musí být opravdu něco, abych na ně třeba křikl nebo tak. Asi jako mladej jsem chtěl, aby ty děcka to chápaly hned a když to nechápaly, tak mě to rozčilovalo. Teď, teď mu to klidně zopakuju na podesáté, po jedenácté už mě to teda trošku štve, ale on to naštěstí většinou všechno pochopí, když se mu to nějakou chvíli snažím vysvětlit. T: Takže dřív byste s ním měl míň trpělivosti. R: No, tak řeknu třeba dřív, když bychom šli ven a on by mrčel, že se nechce obouvat, tak bych ho prostě posadil na tu lavičku, obul bych a jdeme. Kdežto teď mu řeknu, aby si obul ty boty a prostě nechám ho, ať se s tím popere. Protože on už ví, už pochopil, že když řekneme, že se jde ven, tak se prostě jde ven a nemá smysl protestovat. Ale dneska už mi prostě nedělá problém sedět vedle něho půl hodiny, než si ty boty obuje. T: Dobře, a když jsme teda už mluvili o tom, co je pro Vás náročnější, tak dokázal byste říct, je naopak něco, co pro Vás bylo snadnější při té výchově než teď? R: No, snadnější. Snadnější to bylo v tom, že když jsem s nima seděl, stavěl tu stavebnicu, tak jsem mohl vyskočit, vzít je třeba na ramena. Teď už… (smích) teď už ráno občas bojuju s tím vstáváním, ale jako snažím se pořád se udržovat nějak v kondici. A taky se ty děcka snažím pořád vnímat. Dřív jsem myslel taky hodně na sebe, na svoje pocity, potřeby, dneska už se snažím řídit podle toho, co ty děti potřebujou, jo, být tak nějak naladěnej na jejich vlnu pořád. T: To musí být ale občas náročný, ne? R: Je, je. Zvlášť když ten Lukášek tehdy nemohl spávat, to jsme pak s manželkou v noci třeba dvě hodiny byli vzhůru a povídali si s ním, jo, aby se nebál, aby neplakal. Takhle to zní sice, jakože je to náročný, ale já si to vlastně hrozně užívám, musím říct. T: A můžu se zeptat, co konkrétně si teď na tom otcovství nejvíc užíváte? 102
R: To, že mi on mi tu energii, kterou do něho vložím, vrací. Jo, to Vám nikdo jinej nedá, jako to dítě. T: A u těch prvních dětí to tak nebylo? Nebo jste to nevnímal tak? R: U těch prvních, to jsem na to neměl dostatek času. A teď ho mám. Tak teď to vnímám. Možná, že ty moje prví děti to dávaly taky najevo, ale nevnímal jsem to tak, jak to vnímám teď. Jo, tam se přece jenom…prostě ta zkušenost už je dneska jiná, asi kdybych se teď mohl vrátit o těch třicet let zpátky, tak asi bych se těm dětem taky jinak věnoval, jo, ten čas, tu energii bych se snažil rozložit si trošku jinak, ale tehdy to prostě nešlo. T: Neměl jste tehdy možnost jiné práce, jo? R: Ale jo, měl jsem možnost jiné práce, ale tak nějak jsem o tom nepřemýšlel. Dělal jsem prostě to, co mi přineslo nějaký jistý výdělek a to, co jsem uměl hlavně. T: I když to třeba šlo na úkor té rodiny? R: No, tak jako manželka mi říkala, když mi doneseš peníze, tak já se ti o ně postarám. Takže já jsem vydělával a ona vychovávala. A nebyli jsme na tom zle, mohli jsme si dovolit jet občas nějakm na výlet nebo tak. I když ona to po pravdě s penězma moc neuměla. T: Aha, tak to muselo být taky náročný. R: No, na jednu stanu jo, na druhou stranu ona za to nemohla, ona byla zase vychovávaná tak, že ji s penězma nikdo hospodařit nenaučil, tak to je pak těžký. To tady mám zas jistotu, že manželka to má všechno perfektně pod kontrolou. T: No a asi teda jedno z posledních věcí, na které bych se Vás chtěla zeptat, jestli se nějak liší hodnoty, které dětem předáváte, od těch, které jste předával vlastně svým prvním dětem? R: No jasně, jak už jsem říkal, kdybych měl možnost vrátit se o těch třicet let zpátky, tak bych se asi snažil těm dětem toho předávat víc. To těmhle se od malička snažím předávat všechno, co mě život naučil. Ale jako opravdu od A do Z. Všechno se vším všudy. Všechno to nejlepší, co člověk ví, co zná, protože to dítě to vnímá a ono vám to vrátí, jo, to je něco, co mu nikdo nesebere. T: Řekl byste třeba teďka, že budete vůči tady těm malým klukům ambicióznější, než jste byl k těm starším?
103
R: Nevím, jestli ambicióznější, ale budu se snažit, aby pochopili, že je potřeba se toho hodně v životě naučit, aby nemuseli makat rukama, když nebudou chtít. Když budou mít hlavu na to, aby studovali, tak ať studujou. Takže jako já je budu samozřejmě podporovat, můžu jim dát nějaký rady, jo, říct, co si myslím, ale nechci je nikdy nikam tlačit, budu je podporovat v tom, co budou chtít. Nebudu je nutit do ničeho. Ať si to vyberou a rozhodnou sami. Protože abych je nutil do něčeho a oni to pak nechtěli dělat, nebavilo je to, to nemá smysl. T: Hm, jasně, ale tak to má ještě asi čas. R: Tojo, ale už takhle od mala je vidět, že ten Lukášek on má taky trochu svou palicu. Ale je strašně hodnej, horzně rád se učí, je takovej zvídavej. Hrozně dobře si třeba pamatuje. Třeba když si chce malovat, tak už ví, že musí si nejdřív nachystat všechny věci, jo, ubrus, vzít si zástěru. Nevim, no. Připadá mi takovej, že my mu dáváme víc, snažíme se a on nás opravdu kolikrát dovede tak překvapit, jo, že bych to od něj ve čtyřech letech nečekal.
104