Ústav Edvarda Beneše v Londýně v padesátých a šedesátých letech 20. století Pavel Carbol Je
symbolické,
v Československu, zapomenuti.
že
v době
vzpomenu
S nástupem
20.
výročí
příběhy
lidí,
komunistické
konce
nesvobody
kteří
diktatury
měli
být
v únoru
1948
začali českoslovenští demokratičtí politici uvažovat o možném exilu. Tyto snahy již s předstihem inicioval prezident Edvard Beneš,
který
vzhledem
ke
svému
zdravotnímu
stavu
mohl
vše
podpořit hlavně materiálně. Před smrtí pověřil svého kancléře Jaromíra
Smutného
vybudováním
Ústavu
v Londýně.
K dispozici
dostal majetek prezidenta v Anglii – peníze za překlady knih a dům v ulici Gwendoleen 26 v londýnském předměstí Putney. Ústav měl navazovat na činnost Ústavu T. G. Masaryka, který pomáhal Beneš
v roce
1932
zakládat
a
jehož
byl
od
roku
1945
i
předsedou (Ústav TGM byl zrušen v roce 1953). Filozofie plánující založení Ústavu vycházela z toho, že Masaryk a Beneš byli nejen politici světového formátu, ale i univerzitní učitelé a vědci. V ČSR přestávala po druhé světové válce platit zásada zakladatelů Československa, že „státy se udržují
těmi
ideály,
z nichž
se
zrodily“.
Benešův
Ústav
v Londýně se měl zaměřit na studium politických a sociálních aspektů rozvíjet
vzniku
a
vývoje
Masarykovu
a
čs.
státu.
Benešovu
Rovněž
stanovenou
měl ideu
udržovat
a
politické,
hospodářské a sociální demokracie. Ústav se zprvu neměl stát politickou organizací, politické problémy měl jen studovat a publikovat. Po únorovém převratu v roce 1948 a smrti Edvarda Beneše na podzim téhož roku, začaly být uskutečňovány poslední kroky
ke
vzniku
Ústavu.
Prezidentův
bývalý
kancléř
Jaromír
Smutný úspěšně dopravil do Anglie část Benešova archivu (část archiválií z let 1939 – 1943 zazdil Smutný ve svém bytě. Úkryt byl nalezen v šedesátých letech při přestavbě bytu a ty pak vyšly ve dvou obsáhlých svazcích díky Historickému ústavu Čs.
1
akademie
věd
s názvem
Dokumenty
z historie
československé
politiky 1939 – I., II., Praha 1966).1 V červenci 1949 překročil s rodinou československé hranice do Německa. V Německu se těšil velké mediální pozornosti, stal se hostem Američanů ve Frankfurtu a uspořádal tam tiskovou konferenci.
Pak
zažádal
o
anglické
vízum
a
čekal
na
emigrantské pasy. Jaromír
Smutný
se
narodil
23.
června
1892
v Bavorově,
gymnázium vystudoval v Benešově. V létě 1914 byl mobilizován do rakouské armády a v roce 1915 byl zajat na ruské frontě. Vstoupil do československých legií v Rusku a poté se podílel v pařížské
Československé
národní
radě
na
formování
čs.
vojenských jednotek ve Francii. Na pařížské mírové konferenci v roce 1919 byl členem naší delegace. V meziválečném období zastával
diplomatické
z nejbližších
funkce.
Od
spolupracovníků
roku
1937
Edvarda
se
Beneše
stal a
jedním
pracoval
v Kanceláři prezidenta republiky. Za druhé světové války a po ní byl kancléřem prezidenta a ve funkci setrval i v prvních měsících
po
Benešově
abdikaci.
Práce
v kanceláři
komunistického prezidenta Gottwalda mu totiž umožňovala cenný přístup k informacím pro formující se nový zahraniční odboj. Zároveň mohl začít pro Ústav budovat archivní a personální zázemí.
2
V Londýně zakládání
se
Ústavu
poté
jeho
stali
Dr.
nejbližšími Jaroslav
spolupracovníky
Stránský
a
Dr.
při Lev
Sychrava. V roce 2005 jsem se po konzultaci s Prof. PhDr. Věrou Olivovou, DrSc. rozhodl zpracovat činnost londýnského Ústavu. Čekal
mne
tedy
úkol
najít
fotokopie
materiálů
z Ústavu
a
případně vyhledat žijící pamětníky. Z odborné literatury jsem věděl, že v roce 1951 byl archiv Ústavu předán do archivu 1 2
Archiv Národního muzea, osobní fond Jaromíra Smutného – neuspořádáno, kart. 6 Kolář, František a kol.: Politická elita meziválečného Československa 1918-1938. Praha 1998, s. 238-239.
2
Kolumbijské univerzity v New Yorku. Dnes je to fond „Jaromir Smutny
Papers“
v rozsahu
27
kartonů
s více
než
8
000
dokumenty. V období tzv. Pražského jara došlo v Československu k vydání
Benešových
Mnichovských
dní,
které
v letech
své
existence připravil londýnský Ústav. Normalizace pak omezila další snahy a pokusy navázat v československé historiografii tématicky na činnost londýnského Ústavu. Mne zajímaly osudy materiálů po roce 1989, kdy mohly být oživeny
demokratické
tradice
československého
státu
a
historiografie získala absolutní svobodu tvorby. Byl obnoven ústav T. G. Masaryka, dnes Masarykův ústav, a zároveň se stal součástí Akademie věd. 23. května 1990 byla v Praze založena společnost
Edvarda
Beneše
jako
nástupnická
organizace
londýnského Ústavu dr. Edvarda Beneše. Slavnostní akt proběhl v prostorách České národní rady. Společnost měla společenskou i
politickou
Vyvadil.
podporu
V roce
odborných
a
1991
historiků
jejím
se
a
předsedou
Společnost
symbolicky
V době
porevoluční
archiválií
syn
přivezl
zakladatele
stal
„přesunula“
se
Benešově myšlence vědecké instituce.
se
dr. do
Jiří
okruhu
tak
vrátila
k původní
Prahy
osobně
fotokopie
Ústavu
Jaromíra
3
do
londýnského
Smutného pan JUDr. Miroslav Smutný. Fotokopie byly převedeny do elektronické podoby a na dalších více než 10 let uloženy v depozitáři
archivu
Národního
uspořádán
obsahuje
seznamy
a
muzea. členů
Fond
Ústavu
nebyl včetně
nijak adres,
seznamy zvaných nečlenů na jednotlivé schůze, korespondenci, písemně
zpracované
pozvánky
na
akce
spolupracovníky. písemnosti
přednášky,
materiály
vydávané
Ústavem,
pořádané
Jaromírem
Smutným
a
Součástí
soukromé
povahy
materiálů vážící
se
jsou
i
jeho
fotografie
k Edvardu
Benešovi
a a
k Jaromíru Smutnému. Díky Prof. PhDr. Věře Olivové, DrSc. a Prof. PhDr. Jaroslavu Čechurovi, DrSc. se mi podařilo získat jednu kopii materiálů na DVD. Protože se jedná o problematiku 3
Olivová, Věra: Ústav Edvarda Beneše v Londýně. Praha 2000, s. 33.
3
soudobých dějin, začal jsem hledat cesty jak získat svědectví posledních pamětníků londýnského exilu. Pokusil jsem se tedy „vsadit“
na
nejstarší
metodu
přenosu
informací.
Dnes
námi
využívanou orální historii. Podařilo se mi získat londýnskou adresu
pana
Miroslava
Smutného
a
navázat
s ním
kontakt.
Zároveň jsem si uvědomil tu nejpodstatnější věc, která bude limitovat celé moje snažení: od konce činnosti Ústavu uplynulo více než 40 let a navíc již tehdy se českoslovenští poúnoroví exulanti potýkali s nedostatkem následovníků. Byli to typičtí představitelé elit, kteří se vypracovali celoživotním úsilím do svého společenského postavení a o svůj vliv po nástupu komunismu v republice přišli. Do exilu odcházeli tudíž již ve starším věku a věděli, že po nich Ústav pokračovat ve své činnosti
nebude.
sedmdesátých jevila
let
možnost
Tato
prognóza
s jejich
nechat
si
se
úmrtími
během
naplnila.
„vyprávět
dějiny“
šedesátých Reálná
se
a
tedy
zprostředkovaně
neboli z druhé ruky. Anglicky bychom si mohli vypomoci, že se jedná o „oral history second hand“. První z těchto možností mi byl ochoten poskytnout pan JUDr. Miroslav Smutný. I jeho pomoc a podpora však měla svá úskalí. V odborné literatuře k orální historii
lze
vymezit
historikovu
činnost
při
rozhovoru
s pamětníkem následovně: „Bezprostředním cílem konkrétní práce v orální historii je uskutečnění (získání) rozhovoru, který rozšiřuje naše poznání o určité historické události (období), o prožitku, aktivitě a postojích toho, kdo rozhovor poskytuje, k
této
události
(období),
nebo
přináší
obraz
celého
jeho
dosavadního života v kontextu jeho osobních i společenských vztahů, významných historických událostí i každodenního života ….“4 Jenže komunikace mezi mnou a panem Miroslavem Smutným probíhá pouze pomocí tzv. emailu. Generace potomků československých emigrantů má většinou, což je i tento příklad, ke své původní vlasti velmi vřelý vztah, ale pevně je již ukotvena ve své 4
Vaněk, Miroslav: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha 2004, s.53.
4
druhé
zemi.
Navíc
v pokročilém zdravotní
jsou
věku.
stav
Návštěvy
dovolí,
S těmito
žijícími
omezený
kontakt
tito
v České
jsou
pamětníky
lidé
republice,
čistě je
v písemné,
pochopitelně pokud
rodinného
tedy
jim
charakteru.
většinou
přesněji
také
možný
řečeno
pouze
elektronické
podobě. Tato komunikace sice po precizním naformulování otázek může
být
systematičtější,
avšak
pro
historika
neúplná.
V těchto případech nezíská badatel exkluzivitu poslechnout si ústně podaný životní příběh se všemi emocemi, gesty, mimikou a aktuálními reakcemi. Lze tedy tuto formu rozhovoru s trochou nadsázky
označit
za
tištěnou
orální
historii.
Z hlediska
výjimečnosti informací je třeba vzít za vděk i tímto řešením. Druhou variantou, se kterou jsem se v praxi setkal, je i dobře známá
metoda
nabalování
či
tzv.
sněhové
koule
v poněkud
neplánovaném podání. Časopis Týden v minulém roce zveřejnil rozhovor se synem československého politika Ladislava Karla Feierabenda panem Ivo Feierabendem. Kontaktoval jsem redakci zmíněného tentokrát
periodika na
Iva
a
získal
tak
Feierabenda.
Ivo
opět
mailový
Feierabend
po
kontakt, roce
1948
vystudoval v USA (občanem je od roku 1954) politické vědy na univerzitách v Berkeley a na Yale. Živil se ale také jako zahradník
či
popelář
u
kalifornského
jezera
Tahoe.
Jako
účastník války v Koreji se stal americkým veteránem a působil pak na
San Diego State Univerzity, kde se věnoval výzkumu
politického
násilí
i
emeritním
profesorem.
Kalifornii.
5
vládních Žije
represí.
v městečku
Od Del
roku
1992
Mar
je
v Jižní
Ladislav Karel Feierabend sice nebyl členem londýnského Ústavu Edvarda
Beneše,
nicméně
patřil
k prominentním
poúnorovým
exulantům. Měl spoustu společenských kontaktů a zapojil se do činnosti Hlasu Ameriky. Vzpomínky jeho syna jsou proto pro dokreslení situace československých v exilu velmi cenné a zajímavé. 5
Korespondence mezi Ivem Feierabendem a Pavlem Carbolem
5
politiků a jejich rodin
Kromě
elektronické
korespondence
se
mi
podařilo
s Ivem
Feierabendem hovořit i telefonicky. Věřím, že při některé z jeho návštěv v České republice dojde i na naše osobní setkání. Třetí typ zkušenosti s tzv. nabalováním osobních vzpomínek mám z roku
2007,
historickou
kdy
univerzita
konferenci.
v Hradci
Připravil
Králové
jsem
si
pořádala
příspěvek
o
materiálech a archivních dokumentech k Ústavu Edvarda Beneše v Londýně a o na něj navazující Společnosti Edvarda Beneše v Praze po roce 1989. V příspěvku jsem zmínil osobu jednoho ze zakladatelů
londýnského
ústavu
MUDr.
Františka
Smetánku.
Z posluchačů se zapojil do diskuse starší pán a mou přednášku doplnil o několik dalších postřehů. Po konferenci jsme spolu ještě setrvali v družném hovoru. Jako „znalec“ Dr. Smetánky se mi představil MUDr. Jan Gayer z Hradce Králové. Aniž bych to měl
v úmyslu,
absolvoval
jsem
bez
přípravy
rozhovor
s pamětníkem poválečného prostředí v Hradci Králové a místním patriotem.
Doplnil
k osobnosti
z řad
jsem
si
tak
zakladatelů
další
zajímavé
londýnského
informace
Ústavu
Edvarda
Beneše. Po
vzniku
Ústavu
Dr.
Edvarda
Beneše
pro
politické
a
sociální studium v Londýně 7. března 1950 musel jeho hlavní „patron“ Jaromír Smutný zapojit do jeho činnosti další exilové osobnosti. Kromě Dr. Jaroslava Stránského a Dr. Lva Sychravy se
aktivně
exulanti,
na na
chodu
Ústavu
jejichž
podíleli
přínos
by
další
se
českoslovenští
nemělo
zapomínat.
V Kuratoriu nově založené instituce figurovali Vojta Beneš, Jaromír Smutný, Jaroslav Stránský, Lev Sychrava a František Smetánka … Prof. MUDr. František Smetánka (1888 – 1967) se narodil severně od Nového Města na Moravě ve Sněžném (tehdy Německém). Jeho
otec
vystudoval
tam
byl
evangelickým
medicínu
a
stal
se
farářem. lékařem
František na
ORL
Smetánka oddělení
nemocnice v Havlíčkově Brodě. Avšak působil tam jen krátce. Po první
světové
válce
odešel
do
6
Jugoslávie,
kde
v Záhřebu
vznikala
lékařská
fakulta.
Smetánka
se
stává
jedním
ze
zakladatelů této záhřebské fakulty. Konec meziválečné Evropy a začátek druhé světové války „přestěhovaly“
Františka
Smetánku
na
západ.
Jeho
rozsáhlé
jazykové znalosti mu dopomohly k účasti na vysílání BBC pro Střední
východ.
Jako
úředník
se
také
podílel
na
fungování
československé exilové vlády v Londýně. Po druhé světové válce se
ve
znovu
obnovené
československé
republice
angažoval
v založení univerzity v Hradci Králové. Když
se
fakulta
etablovala,
byl
jmenován
první
definitivní
děkan, a tím se stal Prof. MUDr. František Smetánka. Bohužel po krátké době přišel tzv. „vítězný únor“ a Smetánka v létě 1948 opustil definitivně ČSR. Vrátil se do Velké Británie, kde začal přednášet na univerzitě a pracovat v londýnském Ústavu. Vše potřebné a mnohé další zajímavé informace jsem pak s MUDr. Gayerem ještě vykorespondoval. Orální historie je tedy z části závislá na náhodách, které mohou kteréhokoliv badatele potkat při prezentaci svých pracovních výsledků.6 Další zajímavou zkušeností s orální historií jsou pro mne a zajisté i pro další mladší historiky, kteří se zabývají zejména
soudobými
zkušenějšími
dějinami,
kolegy.
Když
kontakty
jsem
začal
se před
staršími několika
a roky
spolupracovat a konzultovat odborné záležitosti s Prof. PhDr. Věrou
Olivovou
badatel
DrSc.
ihned
neuvědomil
jednu
jsem
podstatnou
si věc.
jako
začínající
Československá
historiografie byla po roce 1948 a pak snad s ještě větší intenzitou
v letech
nesmiřitelnou mnohé.
tzv.
cenzurou
Některá
normalizace
témata
a
personálními
byla
sice
po
Pražském
čistkami
v roce
1968
jaru
pod
ochuzena
o
takříkajíc
vytažena z trezoru a na krátkou dobu byla aktuální. Takovým případem
bezesporu
byli
všichni
českoslovenští
exulanti
a
jejich osudy. Autory těchto témat z doby tehdy nedávno minulé, 6
Rozhovor a korespondence mezi Pavlem Carbolem a Janem Gayerem
7
čekaly neveselé a většinou i neodborné roky mimo historická pracoviště. Paní Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. se po založením či spíše obnovením Ústavu – nově Společnosti Edvarda Beneše stala pro mne nejenom odborným patronem, ale i zdrojem informací v širších
souvislostech.
Její
postřehy
a
vzpomínky
se
tak
vlastně staly, možná i trochu neplánovaně, orální historií ve formě profesního životního příběhu. Je to zřejmě typický jev pro mladé badatele střední a východní postkomunistické Evropy, že
dohánějí
informační
ztráty
z let
komunistické
totality.
Lidé tak vyprávějí skrze svůj příběh další příběhy, které jim doba neumožnila plně zachytit a zveřejnit. Hlavní bariéra však nebyla ani tak v nemožnosti tvůrčí práce, ale zejména v tom, co Winston Churchill pojmenoval krutě a výstižně jako železnou oponu. Bádat
a
v Československu Informace
publikovat v podstatě
získané
nezveřejnitelné.
o
životně
byť
Z těchto
poúnorovém
i
exilu
nebezpečné
oficiálním
zkušeností
lze
a
bylo
nemožné.
způsobem tedy
byly
označit
za
největšího nepřítele orální historie totalitní režimy. Všechny mají
totiž
stejného
jmenovatele,
bojí
se
svobody
slova.
Příběhy lidí, zejména elit, jsou často nežádoucí zbraní vůči vládní
moci.
Je
třeba
si
jen
přát,
aby
již
nikdy
zážitky
našich spoluobčanů nemusely být vyprávěny po nucené pauze až z druhé
ruky
a
nikdo
nebyl
ochuzen
o
autentičnost
projevu
pamětníků významných událostí našich dějin. Nezbývá než věřit, že společenský vývoj k této jistotě směřuje ….
8
