Usměj se na Bali! Aneb Za vším hledejte sen!

Usměj se na Bali! Aneb Za vším hledejte sen! Jaký sen tedy stál za celým projektem „Usměj se na Bali“? V první řadě to byl sen dětský – sáhnout si na klokana, pohladit si koalu, vidět krokodýla; později z toho byl sen náctileté holky – zasurfovat si, ležet na pláži v Surfers Paradise, když v České republice sněží; sen trval a na vysoké se z něj stala studijní meta – studovat na jedné z nejprestižnějších univerzit světa, která je mimochodem v Austrálii – tím nezapírám, že ony dětské a puberťácké důvody nehrály žádnou roli. Ale jo, hrály, pořád jsem si na toho klokana chtěla sáhnout. Všichni mi tenkrát říkali: „Míšo, neblbni, na tuhle školu se od nás dostane jenom hrstka lidí, vyber si radši nějakou jinou, ať máš šanci, že vůbec někde v zahraničí budeš studovat. Ten, kdo chce hodně, nemusí mít nakonec taky vůbec nic.“ Tak jako často, ani tentokrát jsem na tyhle názory nebrala ohled, „buď všechno, nebo nic,“ říkala jsem si pro sebe. Tři roky dopředu jsem znala podmínky přijetí, tři roky sledovala, jaká je minimální hranice. A pak to přišlo... písemným kolem jsem prošla velmi dobře, na ústní jsem se důkladně připravila a nenechala se odradit ani nejnepříjemnějším profesorem a jeho dotěrnými dotazy, od HDP Jižní Korey až po exportní artikly jihovýchodní Asie. Po pár dnech přišel výsledek: „Byla jste vybrána na zahraniční pobyt na University of Queensland, Brisbane, Australia. Gratulujeme!“ Jako by to bylo dneska, seděla jsem na koleji, snídala,...když jsem si zjistila svoje body a minimální hranici pro tuhle univerzitu, vylila jsem na sebe čaj a jako ta malá holka, která touží vidět naživo klokana, jsem se rozbrečela... ...co má ale společného sirotčinec na Bali a studijní pobyt v Austrálii? Možná víc, než se může na první pohled zdát. Semestr studia v Brisbane byl mnohem víc než snem, mnohem víc, než jsem si kdy vůbec představovala. Australský „no worries style“ na vás dýchal na každém kroku, neustále jste byli obklopeni skvělými lidmi z celého světa, pořád se někde něco dělo, člověk ani nevěděl, co dělat dřív – surfovat, nebo jet kempovat do národního parku mezi klokany (ano, klokan! Já si na něj doopravdy sáhla!). Pravda, studium bylo víc než náročné, ale s trochou nasazení (někdy i nonstop 24 hodin v univerzitní knihovně), elánu a úsměvem se dalo zvládnout. Jednoduše jsem měla pocit, že víc si přát nemůžu. Pravda, chyběli mi rodiče a moje mladší sestřičky, zbytek rodiny, kamarádi. Věděla jsem ale, že se s nimi uvidím za tři čtvrtě roku, nebyl čas na stýskání, člověk si musel užívat ty dokonalé momenty, které tam přicházely jeden za druhým. Kromě rodiny a přátel mi chyběl i přítel, věděla jsem, že toho uvidím ještě dřív, než všechny ostatní, takže i tohle stýskání se dalo vydržet. Čas běžel neuvěřitelně a než jste se nadáli, byl konec semestru. Tak, jak jsme se s přítelem dohodli, jsem se tedy z Brisbane přesunula do Sydney, čekat, až ze Švýcarska přiletí on. Letenky a jízdenky nakoupeny, natěšení veliké. Den před jeho příletem mi od něj přišel email: „Pro tvojí informaci: nepřiletím.“ Tenkrát jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, ten den jsem se tedy i přes jeho zprávu na letiště vypravila, on ale vážně nedorazil... ...nezbylo nic jiného, než hodit vztek, naštvání, zklamání a bůhví co ještě za hlavu a vydat se na cestu sama. Projela jsem Austrálii od Sydney, Melbourne, Adelaide, středem až do Darwinu a splnila si tak další dětský sen – jako pyšná vnučka strojvedoucího jsem projela Austrálii z jihu na sever vlakem! Z Darwinu už jsem měla nakoupené letenky do Indonésie – pro sebe i pro mého (teď už logicky bývalého) přítele. Jelikož nedorazil ani později, rodiče si přáli, abych se vrátila do ČR, „Nebudeš přeci cestovat po Asii sama,“ říkali. Jelikož mi ale do vínku byla dána tvrdohlavost, rozhodla jsem se, že se na cestu vydám (tímto se zpětně omlouvám rodičům za způsobení psychické újmy; upřímně pevně doufám, že jednou moje dcera tolik umíněná nebude) a ukážu tak bývalému příteli, že zvládnu vše i bez něho. Z

cestování jsem ale byla už unavená, neustálé balení krosny, hledání míst na přespání, seznamování se s novými lidmi,...ano, bylo to skvělé, ale už toho bylo na mě moc. Navíc jsem měla pocit, že jsem všech zážitků už tak plná, že víc nezvládnu. Možná to bude znít až trochu jako klišé, ale měla jsem celkově pocit, že mi toho život za poslední půlrok „dal“ tolik, že je na čase začít i „něco dávat“. V tom jsem si vzpomněla na svůj další sen, touhu – učit děti z Afriky anglicky. No jo, ale já byla v Asii, proč ale nenajít nějaký sirotčinec i tady? Po příletu na Bali jsem se tedy dala do hledání. Na internetu jsem našla několik adres místních sirotčinců, zapsala do diáře, zabalila krosnu, opustila místní ubytovnu a vydala se hledat taxikáře. Toho jsem našla záhy, dala mu adresu prvního ze sirotčinců (byl to můj tajný favorit - jako jediný neměl žádné internetové stránky, nikde o něm nebyla zmínka), cestou jsem nakoupila pár pytlíků bonbonů (abych udělala dobrý první dojem) a než jsem se stihla zbavit nervozity, už jsem byla vyklopena před sirotčincem. Mé obavy nabývaly čím dál větších rozměrů - „Co jim řeknu? Jak jim to vlastně řeknu? Co když mi nebudou rozumět? Budou mě tam vůbec chtít? ...“ Sebrala jsem tedy odvahu a vkročila do budovy na první pohled hinduistického sirotčince. Nestihla jsem se ani rozkoukat a už se na mě navěsilo (ano, to doslova) pět malých, ušpiněných klučíků. Z krosny mi sebrali vlajku, z rukou všechny pytlíky bonbonů a utíkali s nimi na „hřiště“. V tom ke mně přišla postarší paní a snažila se zjistit, co potřebuji. Nerozuměla jsem ani slovo, zavolala tedy starého pána, jak jsem později pochopila – svého manžela. Ani s ním jsem si příliš anglicky nerozuměla, začalo se tedy mluvit rukama a nohama. Ukázala jsem, že bych tam s nimi ráda spala, na prstech jsem počítala týdny,...do teď pořádně nevím, zda jsem byla správně pochopena, nicméně pán mě po mé gestikulaci nadšeně objal a zavolal čtyři malé rošťáky, kteří mi pomohli s krosnou do pokoje...a tak začalo jedno z nejintenzivnějších období v mém životě. Po každé, když jsem se ráno vzbudila a potkala starého pána (mimochodem jednoho z jediných dvou dospělých, kteří v celém sirotčinci byli), měl obrovskou radost, že mě pořád vidí. Myslím, že až po prvním týdnu pochopil, že já jen tak neodejdu. Od těch dětí se ani odejít nedalo. Od první chvíle jsem si je zamilovala – byly bezprostřední, byly veselé, byly vděčné za každý zájem. Všichni se mě vždycky ptají, jak jsme spolu mluvili, jak jsme si rozuměli. Ano, pravda, já neuměla indonésky, ony neuměly anglicky, nicméně jsem měla pocit, že si i tak skvěle rozumíme, jazyk nebyl potřeba. Někdy jsem na ně mluvila anglicky, někdy česky – vyšlo to nastejno. Vždycky jsem ale hodně gestikulovala, mávala rukama, nohama, měnila výraz obličeje. Vždycky jsme si rozuměli, vždycky jsme se pochopili. A když náhodou ne, tak jsme se tomu alespoň zasmáli,... Musím teda přiznat, že první dny mi do smíchu ale často nebylo. Bylo mi jich všech hrozně líto, v určitých momentech mi prostě ty slzy vytryskly samy. Představte si třeba situaci, kdy obědváte. Stoly tam neexistovaly, židle už vůbec ne, příbory? Ani náhodou, jedlo se pouze rukama (včetně rýže, nudlí,...) a talíře? Těch jsem napočítala sedmnáct. A kolik bylo dětiček? To nikdo neví, oficiální statistiky, záznamy (jak jsem pochopila) se nevedly. Když se rodiče nemohli o dítě (z jakýchkoliv důvodů) postarat, nechali ho třeba v košíku před sirotčincem, když bylo větší, postrčili do dveří a odjeli. Já všech prcků v sirotčinci napočítala padesát pět. Když se tedy chtěly děti naobědvat (obvykle byla k obědu jen rýže, buď s vajíčkem, nebo s nějakým lopuchem, jednou za čas i maso), musely talířky buď sdílet s kamarády, nebo čekat, až někdo dojí a vzít si jeho talíř. No a jak fungovala večeře? Jedly se zbytky od oběda. Když jste přišli náhodou pozdě, měli jste smůlu, buď jste museli čekat na snídani (opět rýže, pro změnu suchá), nebo si sami rozdělat oheň a uvařit instantní nudle. Pohled na čtyřleté dítě, jak

si samo ten oheň rozdělává, nebyl ze začátku vůbec veselý... stejně jako nebylo veselé, když jsem zjistila, jak ti prckové spinkají. Nejdřív mi bylo divné, že jsem ve svém pokoji jenom já a tři další náctileté slečny, první dny jsem ale neřešila, kde přespává ostatních padesát dětí. Po dvou nocích mi to ale začalo vrtat hlavou, a tak jsem se vydala pátrat. Většina jich spala ve sklepě – bez oken, někdy i bez světla, většinou po třech, čtyřech na jedné matraci. Nedalo mi to a přesunula jsem se k nim. Brzy jsem pochopila, že nic z toho, nad čím já tak smutním, jim nevadí, nic z toho je netrápí, kvůli ničemu si nestěžují, kvůli ničemu nefňukají a už vůbec kvůli ničemu z toho nepláčou - vyražený zub jim prostě nikdo nepofouká, tak proč kvůli tomu brečet. Nevadí, jede se dál. Oni se prostě jenom radují z toho mála, co mají, užívají si jeden druhého, smějí se snad všemu (hlavně mně se často smály, že jsem levák, že neumím jíst rukama a pořád mi padá jídlo, že jim zametám obětní dary bohům). Najela jsem tedy na jejich „vlnu“ a začala si užívat s nimi. Od toho momentu, kdy jsem si uvědomila, že ony jsou vlastně spokojené, protože nikdy nic jiného nezažily a hlavně nic jiného neřeší, jsem se už jenom smála. Zpětně mám pocit, že jsem se smála snad i ve spánku...protože to naše společné spaní vtipné opravdu bylo... Měly k sobě navzájem velmi blízko, spávaly spolu v objetí po skupinkách. Mě k sobě první dny moc nepustily, když jsem je pohladila, lekly se, když jsem jim chtěla dát pusu, uhnuly, nic z toho totiž neznaly. Po čase se ale všechno obrátilo. Na matraci jsem s nimi spávala tak, že mě čtyři držely za ruce (to byl vždycky největší boj), minimálně šest mi jich leželo u nohou a většinou tu a tam měl někdo hlavičku na mém břiše. Pusinek jsem denně musela rozdat na desítky, česáním vlasů holčiček jsem strávila denně minimálně hodinu. Ze všech těchto maličkostí se jim vždycky rozzářily oči. Na hračkách jim nezáleželo. Několikrát týdně do sirotčince přijeli bohatí Australané s pytli hraček a oblečení. Předali, vyfotili se s dětmi a odjeli. Nic víc, nic míň. Děti si s hračkami hrály zhruba hodinu, dvě, pak je buďto rozbily, nebo zahodily na skládku, kterou měly na „zahradě“. Možná by se mohlo zdát, že si jich nevážily, já bych to ale tak nenazvala, ony pro ně jen neměly hodnotu. Vážit si pro ně cenných věcí dokázaly. Například takové album, které jim poslali Japonci, jež s nimi (jak jsem snad správně pochopila) v sirotčinci v roce 2007 zůstali pár dní. Měly ta alba jako bible, střežily si je, vážily si jich a nikdo (ani já) jim na ně nesměl sáhnout. Nadšeně mi je ale často ukazovaly: „Hele, hele, to je Katsura z Japonska.“ Měly prostě jiné hodnoty, chtělo by se mi až říct „správné hodnoty“. U domácích prací neodmlouvaly. Bylo to zvláštní, v sirotčinci jsem byla několik týdnů a stejně jsem za tu dobu nestihla přijít na systém, který tam byl nastolen. Každý ale věděl, co má jaký den dělat. Každá mladá slečna věděla, který den má ve čtyři hodiny ráno vstát, aby uklidila kuchyň, umyla nádobí, uvařila rýži pro zbylých čtyřiapadesát dětí na celý den. Ano, tohle všechno dělaly děti, starší se staraly o mladší – vždy s úsměvem. I to ráno ve čtyři hodiny. I večer, když si rozdělávaly oheň, aby si uvařily ty instantní nudle. Pořád se jen smály, tančily, poskakovaly, navzájem se pošťuchovaly a zpívaly. Dokonce i ve škole se smály a i ve škole se starší staraly a učily mladší. V sirotčinci byly čtyři třídy, ve třech z nich byly učitelkami starší slečny – ano ty stejné, co každé ráno ve čtyři vstávaly, aby uvařily. Do jedné z tříd dojížděla opravdová paní učitelka. Když jsem tam druhý den ráno po mém příjezdu vkročila, okamžitě jsem se stala paní učitelkou i já. Měla jsem skvělou třídu – rychle se naučily základní anglické fráze, české „ahoj“ ovládaly na jedničku, v počítání závodily, aby byly první, když jsem namalovala na tabuli svět a ukázala, jak malinký je ostrov, na kterém bydlí a jak daleko bydlím já, užasle koukaly, každý den mi na památku kreslily obrázky. Jako paní učitelka jsem si nemohla přát víc. Víc jsem si nemohla přát i jako „paní neučitelka“, začala jsem si tam uvědomovat tolik věcí, být za tolik věcí vděčná. Jo, vždycky jsem věděla, že se mám skvěle, nikdy jsem si neměla ve zvyku moc stěžovat, ale v takovémhle prostředí

vám to dochází ještě mnohem více. Když se myjete studenou vodou z kýble, dojde vám, jak skvělé je mít sprchu. Když přijdete pozdě na večeři a nezbudou na vás ani ty instantní nudle, říkáte si, jak je úžasné, když vám babička doma uvaří svíčkovou. Na druhou stranu si ale začnete uvědomovat, že nic z toho není tak důležité, jako ty nemateriální věci, jak můžete být vděční za svou skvělou rodinu. Uvědomíte si, že hodnoty jsou někde úplně jinde. …že i vlastně bez té sprchy i pořádného jídla se dá pořád z něčeho radovat, něčemu se smát. Do sirotčince jsem se rozhodla jet proto, abych mohla něco dávat...a zatím jsem tam toho tolik dostala. Těch padesát pět prcků mě naučilo se smát téměř nonstop, prožívat každý moment, radovat se z totálních maličkostí a přecházet nedůležité, povrchní věci,... už po pár dnech s nimi strávených, jsem začala přemýšlet, jak bych jim ještě víc mohla udělat radost, co by je mohlo nejvíc potěšit, na co bych v České republice mohla vybrat peníze. Nejdřív se moje úvahy ubíraly materiálním směrem, brzy mi ale došlo, že to není správná cesta... Pomalu se blížil čas, kdy jsem musela odejít a já pořád nevěděla, jak se jim za všechno to, co mi daly, odvděčit...až jednou, kdy mi ukazovaly znovu ona alba s fotkami, mi to trklo – vydám jim knížku s jejich fotkami, každý z nich bude mít svůj vlastní výtisk! Poslední loučení s nimi bylo velmi těžké. Moje nejoblíbenější plakaly, já samozřejmě s nimi. Věděla jsem ale, že se tam za nimi stejně jednou podívám – s pětapadesáti výtisky knih s jejich fotkami. Návrat po téměř tři čtvrtě roce zpět do České republiky byl šokem, větším než kdykoliv předtím, když jsem se po měsících vracela z ciziny. Všichni se tady mračili, všichni si na něco stěžovali,...tak, jak je to tady zvykem. Měla jsem potřebu sdílet své zážitky ze sirotčince. Byla jsem plná dojmů, pocitů, které jsem chtěla ventilovat a alespoň trochu přispět k tomu, aby si byť jen pár lidí uvědomilo, že si vlastně není na co stěžovat, že se tady máme skvěle a je jen na nás, jak si budeme užívat, radovat se, smát. A protože jsem si s sebou domů přivezla kromě blech a vší (kterých jsem se mimochodem nemohla několik měsíců zbavit) i mnoho fotografií, rozhodli jsme se s kamarády z občanského sdružení Vodňany žijou, že uspořádáme u nás ve městě výstavu. Chtěli jsme, aby byla výstava co možná nejvíc autentická, aby návštěvníci měli doopravdy pocit, že v sirotčinci minimálně několik hodin prožili. Výstavní prostory byly tedy rozděleny do pokojů – jeden představoval kuchyň, další dětský pokojík, školu apod. Vše bylo doplněno rekvizitami, co nejvíce se podobajícími těm ze sirotčince. Ohlasy na výstavu byly více než kladné: „Klovou dolů, krásný zážitek, který obohatil moji duši!“, „Díky za zprostředkování dech beroucího pobytu v sirotčinci.“, „Jedna z nejpůsobivějších a nejhezčích vernisáží, co jsem zažila. Není jen o prezentaci díla, ale i o smyslu života.“, „Měli bychom být vážně vděční za to, co tady máme. Dyť oni tam skoro nic nemaj a ty jejich úsměvy nakazily až mě tady,“ psali lidé do návštěvní knihy. Během této výstavy se vybralo celkem (díky dobrovolnému vstupnému a prodeji fotek) 7 513 Kč, ty ale bohužel nestačily na onu knížku pro sirotky, nejen proto se výstava 13. dubna 2014 přesouvá do Prahy. Díky finanční podpoře Nadace O2 Think Big a díky týmu skvělých lidí, kteří se na výstavě podílejí, je možné ji zrealizovat a vybrat tak zbytek peněz na výtisk. Věřím, že právě taková knížka těmto (chtělo by se mi říci „mým“) pětapadesáti indonéským sirotkům na tváři úsměv vykouzlí. Ověřila jsem si to hned dvakrát. Na podzim v roce 2012, pár měsíců po mém návratu, na Bali letěla moje sestra a s sebou jim vzala plakát plný jejich fotek, který jsem jim narychlo vyrobila. Byly prý nadšené – z počátku z toho, že moje sestra vypadá jako já a měly pocit, že jsem se vrátila. Když ale zjistily, že to já nejsem, stále se prý radovaly a nadšeně si prohlížely sebe na plakátu. Po druhé do sirotčince zavítal v roce 2013 bratr mé nejlepší kamarádky společně se svou snoubenkou. S sebou jsem jim nabalila přes

padesát fotek z výstavy. A jak svou návštěvu sirotčince popisují? „Začali jsme ukazovat fotky, v tom se kolem nás seběhly děti a začaly nám fotky brát z rukou a s úsměvem a pokřikováním si je prohlížely. Bylo na nich znát, jak nadšené byly, zvlášť když na fotce našly samy sebe.“ Věřím tedy, že se na pražské výstavě „Usměj se na Bali“ podaří vybrat zbytek peněz a že se tak splní sny dětiček ze sirotčince Dharma Jati II., potažmo i ten můj další sen – že je opět uvidím se smát a že se zasměji s nimi. Pokud byste se i vy rádi podíleli na tomto projektu (https://www.facebook.com/SmileAtBali) a „stali se součástí snů“, nenechte si v neděli 13. dubna 2014, v 15:00 uniknout vernisáž výstavy (https://www.facebook.com/events/1478375345707905/?notif_t=plan_user_joined), která se bude konat v galerii Art Space v Řetězové ulici 7, Praha 1 (přímo pod Knihovnou Václava Havla). Pevně věřím, že si s sebou část toho úsměvu balijských dětiček odnesete domů...