Úrok Josef Menˇs´ık∗ In Soubor příspěvků prací a výsledků vědeckovýzkumné činnosti učitelů Katedry financí, Masarykova Univerzita, Brno, 2002, ISBN 80-210-3032-1, s. 135–146
Abstrakt Článek se zabývá úvodem do teorie úvěru, kapitálu a úroku ve světě peněžní ekonomiky, a možností stanovování nominální úrokové sazby centrální bankou. Jde tedy o zdůraznění peněžního aspektu v protikladu ke standardní mikroekonomické teorii reálného úroku Klíčová slova Úrok, úvěr, kapitál, centrální banka, komerční banky.
Úvěr Podstata úvěru spočívá v umožnění dispozice s aktivy, kdy vlastník umožní na určitou dobu za určitých podmínek nakládat druhé straně se svými aktivy. Je to dobrovolná dvoustranná dohoda, klasický příklad dobrovolné směny (uvažované v širším kontextu). Aby mohlo vůbec k takovéto směně dobrovolně dojít, musí z toho plynout vlastníkovi rovněž nějaká výhoda, vlastník je proto druhou stranou nějak kompenzován, a tato kompenzace tvoří podstatu úroku. Jak je široká škála aktiv, možných způsobů disponování s nimi a možných kompenzací, tak je široká škála úvěrů. Jedná se od peněžních půjček, přes pronájem movitých předmětů a nemovitostí až po kapitálové vklady do obchodních společností. Každý z těchto konkrétních typů se týká určitého typu aktiv, určitým způsobem upravuje způsob s jejich nakládáním a je charakteristický určitým typem úroků (některé bývají nazývány renta nebo zisk). V peněžní ekonomice jsou peníze z důvodu své univerzality nejběžnější formou úrokové kompenzace. U úvěrů na určitou dobu je navíc často součástí dohody navrácení původního aktiva zpět majiteli. Dlužník tedy musí většinou dostávat určitým peněžním platbám a někdy též v určitý termín získat předmětné aktivum a to pak předat věřiteli. Ostatní chování věřitele může, ale nemusí být upraveno. U finančních úvěrů, kdy je zapůjčena peněžní částka, deviza či cenný papír často ani upraveno není a nepředpokládá se, že věřitel bude tato aktiva po celou dobu držet a nejakým předepsaným způsobem s nimi zacházet. Naopak u většiny reálných předmětů bývá většinou omezeno nakládání s nimi ∗ Masaryk University, Faculty of Economics and Administration, Department of Finance, Lipov´a 41a, Brno, 602 00, Czech Republic. E-mail:
[email protected], web: http://www.econ.muni.cz/˜mensik. 1
a často se očekává, že věřitel s nimi bude disponovat osobně a nepostoupí je k dispozici nikomu dalšímu. Navíc bývá často upraveno i některé další chování věřitele, které nemusí přímo souviset s používáním předmětného aktiva. Důvodem je snaha o minimalizaci možné motivace dlužníka k nedodržení podmínek úvěru.1 Různé typy úvěrů se tedy mohou vzájemně výrazně lišit, ale v peněžní ekonomice je u většiny z nich rozdíl zúžen na rozdíl v předmětném aktivu jehož dispozice se převádí, rozdílné omezení či volnost s jeho nakládáním, a další omezení chování dlužníka a případná dohoda o jiné než peněžní kompenzaci. Pro další zjednodušení můžem navíc předpokládat, že nepeněžní kompenzace se zúží na jednorázový nebo postupný převod nějakého aktiva od dlužníka věřiteli, což je v praxi nejobvyklejší případ. Toto aktivum navíc bývá obvykle totožné (nebo totožného typu) s předmětným aktivem půjčky a tyto kompenzace se nazývají splátky jistiny či umořování dluhu. U vědomí uvedeného můžeme představu o úvěru v peněžní ekonomice zakotvit následně. Podstatou úvěru je převedení dispozice určitého aktiva na nějakou (omezenou či neomezenou) dobu a jeho (případný, postupný nebo jednorázový) návrat (ve formě splacení jistiny) doprovázený peněžními platbami úroků (předem fixně dohodnutých nebo dohodnutě flexibilních). Jednotlivé úvěry se liší zejména typem zapůjčeného aktiva, časovým rozložením splátek a úroků, a omezením či volností v nakládání s aktivem. Úvěry jsou rigidnější nebo flexibilnější podle toho, jak likvidní je předmětné aktivum a jak je omezena či uvolněna možnost s jeho nakládáním. Flexibilní úvěry, jejichž typickým příkladem jsou finanční úvěry s likvidním předmětným aktivem a minimálním či žádným omezením s jeho nakládáním, jsou fakticky jen jednorázovým převodem kupní síly a dohodnutou strukturou budoucích peněžních kompenzací. Všechny převody aktiv lze totiž díky jejich likviditě konvertovat na jejich očekávané peněžní vyjádření. Tyto flexibilní úvěry jsou blízkými vzájemnými substituty lišící se pouze strukturou očekávaných budoucích plateb a tím tedy rizikem a výnosem. Naproti tomu rigidnější úvěry s nelikvidním předmětným aktivem nebo omezením s jeho nakládáním za peněžní toky přímo zaměňovat nelze, není totiž například možno (snadno) prodat předmětné aktivum a proměnit je tak na peněžní částku. Flexibilita úvěru je samozřejmě pro dlužníka výhoda, flexibilita hraje mezi úvěry stejnou roli jako likvidita mezi statky. Příjemce flexibilního úvěru získává kupní sílu a může si pak opatřit libovolná tržní aktiva jejich přímým nákupem. Tak si tedy dokáže opatřit i libovolné obchodované aktivum nabízené jako předmětné u nějakého méně flexibilního úvěru. Ilustrujícím příkladem budiž nákup nemovitosti na úvěr a její následné využívání oproti jejímu využívání v rámci nájemního vztahu. V obou případech získá věřitel k užívání nemovitost a v obou případech se zavázal k budoucím peněžním platbám, v prvním případě však měl na výběr v jaké aktivum promění svou úvěrem získanou kupní sílu (nebyl-li úvěr účelově vázán, například jako hypotéční úvěr), v druhém případě neměl 1
Situace po poskytnutí úvěru není sama o sobě Nashovou rovnováhou, neboť dlužník by si polepšil, kdyby se získaným aktivem od podmínek úvěru uhnul. (Aktivum si ponechal a už nic nijak nekompenzoval.) Smluvní omezení jeho dalšího chování a různé formy zajištění úvěru se pokouší uměle situaci do Nashovy rovnováhy navrátit nebo se jí alespoň více přiblížit.
2
k dispozici kupní sílu, ale přímo konkrétní aktivum k přesně vymezenému užívání, které nemůže v kupní sílu proměnit. Pro potenciálního věřitele – majitele aktiva jež je ochoten dát na určitou dobu k dispozici existují rovněž dvě cesty. Může toto aktivum přímo za určitých podmínek půjčit nebo ho může likvidovat na kupní sílu a pak poskytnout finanční úvěr. V prvním případě se může otevřít menšímu riziku (pokud uvažujeme úvěrové riziko v obou případech za rovnocenné), protože pokud je součástí kompenzací návrat předmětného aktiva, zajišťuje si reálnou hodnotu navrácené jistiny. Je pro něj výhodnější menší flexibilita úvěru, protože pro něj znamená větší jistotu. Ta ale bude pro něj zřejmě vykoupena nižším výnosem, protože nabízí omezenější produkt oproti flexibilnímu úvěru. Důležitou roli v předešlých úvahách samozřejmě hrají i transakční náklady. Přechod mezi jednotlivými variantami, jednotlivými typy úvěrů a jednotlivými typy aktiv a penězi se nikdy neobejde bez nákladů. Ty jsou v některých případech menší, ale jindy jsou dost vysoké na to, aby smysluplnost přechodu od jedné varianty k druhé úplně eliminovaly. Pokud se podržíme příkladu nemovitosti, drobný majitel (domácnost), který je ochoten dát toto své aktivum k dispozici na relativně kratší dobu (např. na dva roky) zřejmě vůbec nezváží možnost jejího prodeje, poskytnutí peněžního úvěru a následného nákupu této nebo jiné nemovitosti. Bylo by to spojeno s ohromnými transakčními náklady od explicitních2 po implicitní náklady spojené například s hledáním nové nemovitosti a budování si vlastní infrastruktury v souvislosti s jejím budoucím užíváním. Přes tyto výhrady je však princip substituce odkazující se na společnou základní podstatu všech úvěrů zřejmý a velice důležitý.
Kapitál Kapitál se z pohledu jeho vlastníka akumuluje prostřednictví úspor, prostřednictví nespotřebovávání určité části přírůstků majetku v čase. Pro jediný subjekt může mít finanční nebo reálnou podobu dlouhodobých aktiv, které subjekt vlastní. Tato klasifikace a rozdělení kapitálu je z pohledu jednoho subjektu jasné ovšem z pohledu společnosti už to tak jednoduché nebude, neboť u finančních aktiv není jejich celková společenská zásoba rovna součtu individuálních zásob. Věnujme se nejprve reálnému kapitálu. Jedná se o kapitálová aktiva, statky, které nejsou přímo spotřebovávány, ale mají delší trvanlivost a během ní poskytují svým vlastníkům nebo uživatelům určité služby. Pro účely teorie produkce se někdy za kapitál považují jen ta dlouhodobá aktiva, která se účastní aktivně výroby dalších statků ve firmách, a dlouhodobé statky držené domácnostmi se nazývají dlouhodobými spotřebními statky. Kapitálem přinášejícím svému majiteli dlouhodobý užitek jsou však všechny tyto statky, ať je majitelem firma či domácnost, a reálný kapitál nemizí ani se neobjevuje pouhou změnou vlastníka. Reálný kapitál vzniká pouze a jenom procesem jeho výroby. 2
V některých státech včetně daně z převodu nemovitosti, která je jedním ze způsobů jak může státní regulace účinně blokovat trh nemovitostí.
3
Výroba všech aktiv, a tedy i reálného kapitálu, znamená ze společenského pohledu vázání určitých výrobních zdrojů a kapacit – výrobních faktorů. Z makroekonomického hlediska to znamená, že tyto faktory nemohou být zároveň používány pro výrobu spotřebních statků. Zde leží důvod ke keynesiánskému rozdělení ročního společenského produktu na složku spotřebních a složku kapitálových reálných aktiv, někdy též nazývaných investice. Fakticky se u reálných kapitálových statků jedná o tentýž princip jako u statků spotřebních – firma vyrábí zboží, které předpokládá že dokáže se ziskem realizovat na trhu. Pokud se jedná zrovna o automobily, tak firma vyrábí aktiva dlouhodobého užití, a dělá to proto, že je dokáže prodávat v dostatečném objemu za dostačnou cenu, a je jí více méně jedno, jestli si tyto auta od ní kupují fyzické nebo právnické osoby. Statky dlouhodobého užití jsou často náročnější na výrobu a často tedy nejen déle slouží, ale jsou i déle vyráběny. Například některé velké investiční projekty, zejména stavebního typu, mohou mít výrobní periodu v délce několika let. To klade větší náročnost na přípravu a realizaci jejich výroby, znamená to, že je potřeba překlenout delší období, než se začne tento kapitál zhodnocovat svými službami. Ať už zafinancuje výrobu výrobce nebo kupující, vždy to znamená otevření se riziku mnoha faktorů, které se mohou během času změnit. Na příkladě výrobně náročného stroje, který se má později používat v nějaké specializované výrobě si lehko uvědomíme, že důvod proč se stroj vyrábí je jeho použitelnost pro výrobu určitého dalšího aktiva (ať už má být tento výrobek určen pro okamžitou spotřebu nebo rovněž pro delší užití), a vhodnost výroby tohoto stroje tedy kriticky závisí na tom za jakých nákladů bude produkovat jaké množství tohoto výrobku a za jakou cenu bude tento následně realizován na trhu. Pro kvalifikované rozhodnutí o výrobě stroje je tedy potřeba aby měl někdo představu o tom jak se v budoucnu s jeho pomocí změní nákladová charakteristika používající firmy, tedy o kolik víc výrobků nebo za jaké nákladové úspory bude firma schopna vyrobit, což spolu samozřejmě nejen očekávání o technických parametrech stroje, ale i očekávání o váže i očekávání o cenách statků nutných k chodu stroje, od paliv a energie až po mzdy obsluhy.3 A dále je nutné mít představu o budoucí poptávce po aktivu produkovaném prostřednictví stroje, stejně jako o jeho budoucí nabídce, tedy zejména jde o určitou představu o poptávce po produktu firmy která chce stroj používat, aby věděla kolik aktiva a za jakou cenu je schopna uplatnit. Již z těchto několika naznačených faktů je zřejmé, že výroba statků dlouhodobého užití, může být někdy ve srovnáním s výrobou jednodušších statků relativně náročný proces, který navíc, pokud se v jeho průběhu objeví negativní informace, může být přerušen, a do něj dosud investovaná námaha může být navždy ztracena. Toto je jeden z důležitých momentů při úvahách o hospodářském cyklu.4 5 3
A také je třeba do kalkulace zahrnovat například daňově uznatelnou část odpisů, kde může stát nějakou změnou rovněž zasáhnout do konečné rantability stroje. 4 Více viz. například Haberler (1996), Mises (1996b), (1996) a (1980), Hayek (1996), Rothbard (1996) a (2000), Garrison (1996b) a (1996c). 5 Uvedené úvahy se samozřejmě týkají i zboží okamžité spotřeby s delší výrobní periodou a jsou vysvětlením jedné z příčin opakovaných problémů které historicky provází zemědělskou výrobu. Její obvyklý roční výrobní cyklus v porovnání například s několika minutovým či hodinovým cyklem u výroby potravin z polotovarů, jako třeba u pekaře nebo prodejce zmrzliny, dává jasný pojem o rozdílném riziku spojeném s časově náročnější výrobou.
4
Budou-li reálná kapitálová aktiva vystupovat jako předmětná aktiva úvěru, bude díky jejich nižší univerzálnosti (ve srovnání s finančními aktivy) úvěr obvykle méně flexibilní. Často se může stát i to, že majitel reálného kapitálového aktiva může mít v případě, že ho nehodlá používat, potíže s jeho prodáním nebo nabídnutím k užívání. Pokud se jedná například o specifické výrobní prostory v areálu závodu firmy v odlehlejší lokalitě, může se mu často stát, že úvěr co nabízí je natolik neflexibilní a specifický, že si nenajde zájemce při uspokojující výši kompenzace a volnou halu nechá chátrat.6 Dále se ale již pojďme zabývat finančními aktivy, které tvoří předmětná aktiva flexibilnějších úvěrů, jádra úvěrového trhu. Finanční aktiva bývají někdy nazývána papírová aktiva nebo nominální aktiva. Jde o statky, které nemají obecně reálnou podobu a jsou spíše institucí, než věcí. Pro držitele mají smysl jedině proto, že vyjadřují nějaké institucializované nároky na chování jiných lidí. Někdy může jít o povinnost (jako například u obligace, která zahrnuje povinné platby, nebo u akcie, která zahrnuje nároky na podíl na zisku a na účast na řízení firmy), jindy o očekávání (jako u peněz, kdy očekáváme jejich akceptaci druhou stranou). Hodnota finančních aktiv se pak odvozuje od reálných aktiv, ale i od institucí. Finanční aktivum představuje pro svého vlastníka hodnotu stejně jako aktivum reálné, stejně tak jako ono mu přináší nějaké služby a stejně tak může být snáze či obtížněji konvertovatelné do kupní síly. Ovšem finanční aktivum můžeme vždy vidět v určitém smyslu jako předisponované reálné bohatství, které vlastník ani nespotřeboval, ani nedrží ve formě reálného aktiva dlouhodobého užití, ale které naopak předisponoval na další subjekty. A v tomto smyslu je finanční aktivum vždy úvěrem. Na druhé straně je finanční aktivum jako dvoustranná úvěrová smlouva spojeno se závazky druhé strany a pokud toto aktivum oceníme stejně na aktivní straně bilance jednoho subjektu a v pasivech druhého, zřejmě je v agregaci rovno nule. Všechna finanční aktiva společnosti spolu s jejími závazky vyplývajícími z nich tedy v tomto smyslu netvoří žádné bohatství nad reálná aktiva a stanovuje jenom přesunutí nároků na reálná aktiva a na proud služeb z nich vyplývajících, zejména na spotřebu. Pokud chce někdo půjčit nějaké finanční aktivum, musí vlastnit zásobu tohoto aktiva. Když ji na někoho redisponuje, vytváří nové finanční aktivum, nový úvěr, na bázi existujícího. Odtud je zřejmé, jak rychle se mohou finanční aktiva množit a proč jejich objem mnohonásobně přesahuje hodnotu reálných aktiv. Pokud půjčujete finanční aktivum, musí existovat protistrana. V souladu s intuitivním očekáváním se ukazuje, že nerozšířenějším úvěrem je úvěr nejlikvidnějšího aktiva, úvěr peněžní. Chce-li někdo poskytovat tento úvěr v aktuální kupní síle, musí touto kupní silou sám disponovat. A to i implicitně, jako se tomu děje běžně u obchodních úvěrů („nákupu na fakturuÿ), kdy kupní sílu prodejce získává implicitně okamžitě při uzavření prodeje, ale zároveň ji půjčuje kupujícímu. Kupní síla koluje v podobě peněz ekonomikou, a každý subjekt který bude chtít poskytnout peněžní úvěr k tomu dostane příležitost. Záleží to na jeho cash-flow, které by mu mělo v pozitivních přítocích zajistit navýšení peněžního majetku na úroveň zamýšlené půjčky. Jeho rozhodnutí o poskytnutí úvěru je rozhodnutím o jeho portfoliové volbě. 6
Typickým příkladem jsou některé objekty zemědělských firem v ČR.
5
Bohatství, které se mu hromadí z nespotřebované části důchodu ve formě reálných a finančních aktiv může strukturovat podle svého uvážení. A právě hranice mezi finančními a reálnými aktivy ukazuje, kolik se rozhodl poskytnout úvěrů.
Úvěrový trh Pro někoho, kdo určité aktivum nevlastní je úvěr možností jak se k jeho dispozici dostat aniž by jej musel zakoupit. Tedy dostat se k aktivu za podmínek, které si nevyžadují takové aktuální výdaje, jako jeho nákup. Naopak vlastník může svá aktiva nechat zaměstnat někým jiným a získat příslušnou kompenzaci. Existují tedy dvě skupiny lidí – kapitalisté – ti co vlastní aktiva, kterým se v této souvislosti často říká kapitál, ale kteří jsou ochotní se vzdát na určitou dobu jejich používání za příslušnou kompenzaci, a potenciální dlužníci, kteří danými aktivy nedisponují, ale rádi by je za určitých podmínek používali. Vzájemně se doplňující zájmy těchto dvou skupin lidí tvoří základ trhu kapitálu,7 zápůjčního trhu aktiv, nebo též trhu úvěrového. Pokud předmětem obchodu na tomto trhu je úvěr – redispozice aktiv, potom cenou je příslušná kompenzace – úrok, přesněji řečeno úroková míra, jako procentní veličina. Kdyby byl úvěr homogenním statkem, a pokud uvažujeme jen o peněžním úvěru tak jím do velké míry je, a kdyby byl trh úvěru jednotným místem střetu všech individuálních nabídek a poptávek, fungoval by tak, jak vyplývá z předcházejícího. Totiž některé subjekty by se v kolotoči peněžních toků dostávaly do přebytkové pozice, kdy by byly ochotny přebytečnou kupní sílu (přebytečné finanční bohatství) půjčit, investovat do finančních aktiv. Jiné subjekty by byly naopak v deficitní pozici a potřebovaly by dofinancovat své pozice výpůjčkou. Objemy požadavků obou typů a jejich charakter by pak na jediném trhu vytvořily podmínky rovnováhy, a naději jejího ustavení při určité výši úrokové sazby. Ve skutečnosti je však úvěrový trh výrazně strukturován. Má dvě základní složky – bankovní systém a kapitálové trhy cenných papírů. Váha obou sektorů je v různých ekonomikách různá, v kontinentální tradici je větší důraz na bankovním systému, v americké jsou prioritní kapitálové trhy. Úroková sazba na peněžní úvěry je navíc úrokovou sazbou na úvěry denominované v konkrétní měně, je to fakticky spíše sazba měny než sazba ekonomiky. Tato měna je poskytovaná centrální bankou a jak si ukážeme dále, centrální banka je schopna sazbu na své měně efektivně řídit. Dělá to přímo prostřednictvím svého vlivu na vlastní měnu, prostřednictvím přímého vlivu na bankovní systém, přímým ovlivňováním finančních trhů a rovněž nepřímým vlivem bank na kapitálové trhy. Oba tyto trhy mají navíc výrazně omezenou pružnost. Kapitálové trhy mají krátkodobě fixní nabídku cenných papírů, každá emise je diskrétní, jednorázový proces. U bankovního systému zase dochází k přidělování úvěrů. 7
Záměrně se vyhýbáme použití sousloví „kapitálový trhÿ, které bývá někdy používáno k označení pouze určité části trhu kapitálu – k označení trhu dlouhodobého kapitálu.
6
Stanovení úrokové míry Úrok je cena úvěru. Jako takový se stanovuje na úvěrovém trhu. Problémem je, že úvěrový trh v jisté měně je velmi výrazně regulován státními zásahy. V zemích se silnou pozicí bankovního systému v rámci finančního systému se většina peněžního úvěru realizuje zprostředkovaně prostřednictvím bank, jako bankovní vklady a bankovní úvěry. Úrokové sazby na těchto klientských produktech jsou potom obvykle odvozeny od úrokových sazeb na trhu rezerv. Důvodem je konkurence mezi bankami – pokud je banka silně financována na pasivní straně zdroji z rezervního (mezibankovního) trhu, je schopna snižovat úvěrové sazby do určité míry k sazbám na trhu rezerv. Naopak, investuje-li jiná banka velkou část aktiv na rezervním trhu, může pasiva úročit sazbami odvozenými od vývoje cen rezerv. Konkurenční tlaky potom nutí i ostatní banky, přizpůsobovat se těmto pohybům klientských sazeb odvozených od pohybu sazeb rezerv a dále je, ovšem, konkurenční tlaky nutí snižovat marže (rozdíl mezi úrokovými sazbami úvěrů a vkladů). Centrální banka má potom na rezervním trhu velmi významnou pozici, již z toho titulu, že tyto rezervy emituje. Centrální banky se nijak netají svými snahami podmínky na trhu rezerv ovlivňovat, ať již v obecném rámci „přitvrzováníÿ a „změkčováníÿ (zvyšování a snižování likvidity), konkrétnějším regulování objemu rezerv či dokonce explicitní regulaci úrokové sazby rezerv. Tím centrální banky efektivně ovlivňují i všechny ostatní úrokové sazby v ekonomice. Ani pokud má bankovní systém slabší postavení v rámci úvěrového trhu, neztrácí centrální banky zcela moc nad úrokovými sazbami. Důvodem je zahrnutí nejlikvidnějšího a nejobjemnějšího trhu s obligacemi – trhu státních obligací – do rezervního trhu. Pokud jsou některé úrokové sazby, například ty v komerčních bankách, pevně zakotveny, tak už samotný princip substituce zajistí, že se od nich ostatní sazby odvodí. Při volném pohybu by se sazby nějak vzájemně přizpůsobovaly, až by se sobě přiblížili do úrovně vystihující transakční náklady substituce a riziko, pokud je však nějaká sazba zafixována (a jsou za ni sjednávány nové obchody), ostatní sazby se k ní prostě stáhnou. Na příkladu bank a finančního trhu si to můžeme ukázat i proces, kterým k tomu dochází. Pokud je výhodnější úroková sazba někde na finančních trzích než v bankách, investoři budou vybírat peníze z bank, jiní (arbitražéři) si je tam budou dokonce půjčovat, a budou je tlačit na finanční trhy, což povede k převisu nabídky zápůjčních fondů na tomto trhu a pokles výnosu. V opačném případě by docházelo zase k odlivu fondů z finančních trhu. Při fixaci ceny je vždy otázka, jestli je fixující tržní subjekt schopen uspokojit poptávku či přijmout nabídku, která z toho bude rezultovat. To, jak víme, komerční banky, s pomocí centrální banky, schopny jsou. V krátkém horizontu tedy může být, a obvykle je, úroková sazba na dané měně stanovena příslušnou centrální bankou.
7
Státní politika ovlivňování nominálních úrokových měr bývá spojena se změnami množství peněz v oběhu a tím i se změnami cen. Při snižování úrokových měr dochází zpravidla k růstu množství peněz v oběhu a tím k růstu cen. V delším horizontu se pak centrální banka musí rozhodnout, a obvykle musí skutečně začít řešit problémy s inflaci, což znamená prudkou změnu v úrokových sazbách, jejich výrazný nárůst a držení vysokých úrokových sazeb po delší dobu. Trh tedy není úplně bezmocný a pokud centrální banka netrefí bezinflační, tržní úrokovou sazbu, je nucena dělat časem při jejím řízení její výrazné korekce.8
Závěr Práce nastiňuje zavedením reálnějších předpokladů ouspořádání peněžní ekonomiky možné alternativy vpohledu na úrok proti standardním teoriím determinace reálné úrokové sazby.
Literatura Barro, Robert J. (1998). Macroeconomics, 5-th ed., MIT, ISBN 0-262-02436-5 Cassel, Gustav (1928). „The Rate of Interest, the Bank Rate, and the Stabilization of Pricesÿ, Quarterly Journal of Economics, Vol. 42, No. 4., Aug., 1928, pp. 511–529 Garrison, Roger W. (1996b). „Introduction: The Austrian Theory in Perspectiveÿ, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Garrison, Roger W. (1996c). „The Austrian Theory: A Summaryÿ, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/ Haberler, Gottfried (1996). „Money and the Business Cycleÿ, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/, first published 1932 Hayek, Friedrich A. von (1996). „Can We Still Avoid Inflation?ÿ, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/, originally lectured in 1970 Mises, Ludwig von (1980). The theory of money and credit, first published 1934 and 1953, LibertyClasics, ISBN 0-913966-70-3 Mises, Ludwig von (1996). Human Action, Fox&Wilkes, San Francisco, ISBN 0-93007318-5 Mises, Ludwig von (1996b). „The Austrian Theory of the Trade Cycleÿ, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/, first published 1936 8
Jak si toho všímá i Cassel (1928) 8
Rothbard, Murray N. (1996). „Economic Depressions: Their Cause and Cure:, in Ebeling, Richard M. (1996). The Austrian Theory of the Trade Cycle, The Ludwig von Mises Institute, 1996, available on http://www.mises.org/, first published 1969 Rothbard, Murray N. (2000). America’s Great Depression, 5th. ed., The Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, ISBN 0-945466-05-6
9
