Urbanistické struktury a ekonomické souvislosti: vzájemný vliv

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod

Urbanistické struktury a ekonomické souvislosti: vzájemný vliv

Bakalářská práce Vypracoval: David Neuhäusl Vedoucí bakalářské práce: doc. Dr. Milan Vošta, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Urbanistické struktury a ekonomické souvislosti: vzájemný vliv“ vypracoval samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne ………..…..

…………...……………….. Podpis

5

Poděkování

Zde bych rád poděkoval panu doc. Dr. Milanu Voštovi, Ph.D., vedoucímu mé práce, za vstřícný přístup, poskytnuté rady a pomoc při jejím zpracování.

V Praze dne 10. května 2010

David Neuhäusl

6

Obsah Úvod............................................................................................................................... 8 1

2

3

Vývoj urbanistických struktur: urbanizace a hospodářství.................................. 10 1.1

Urbanizace ................................................................................................... 11

1.2

Neolitická a městská revoluce ..................................................................... 13

1.3

Průmyslová a druhá městská revoluce......................................................... 15

Postindustriální urbanizace, suburbanizace ......................................................... 25 2.1

Postindustriální urbanizace, vývoj ve 20. století ......................................... 25

2.2

Suburbanizace a urbanistická ekonomie...................................................... 28

2.3

Příčiny a dopady suburbanizace .................................................................. 34

Dezurbanizace a reurbanizace ............................................................................. 43 3.1

Dezurbanizace.............................................................................................. 43

3.2

Reurbanizace................................................................................................ 46

Závěr ............................................................................................................................ 50 Literatura...................................................................................................................... 52 Knižní zdroje........................................................................................................ 52 Internetové zdroje ................................................................................................ 53 Seznam obrázků a grafů............................................................................................... 54 Seznam zdrojů obrázků................................................................................................ 55

7

Úvod Proces rozvoje lidských sídel je od jejich vzniku spjat s ekonomickou vyspělostí potažmo s ekonomickými možnostmi jakéhokoli lidského společenství. Problematika měst a jejich okolí, jejich růstu či naopak vylidňování je nesmírně rozsáhlá a zasahuje snad do všech oblastí lidského života: fyzické, psychické, společenské i ekonomické.

Téma této práce - „Urbanistické struktury a ekonomické souvislosti“ - je mé vlastní a jsem velmi rád, že s ním vedoucí práce souhlasil, neboť mne tato oblast zajímá. Mým cílem je analýza vybraných tendencí minulého, ale i především soudobého vývoje měst z hlediska vztahu k ekonomice: konkrétně jde o suburbanizaci, dezurbanizaci a reurbanizaci. Tyto tři fáze tzv. postindustriální urbanizace jsou nejvýznamnějšími vlivy, které momentálně utvářejí vzhled a strukturu současných měst, jež ztrácí svou tvář a neudržitelným způsobem expandují do volné krajiny. Hlavní idea práce spočívá v otázce: „Jak hospodářství ovlivňuje urbanistické struktury a jak tyto, po svém vzniku anebo změně, ovlivňují zpětně hospodářství?“

Struktura práce sestává ze tří hlavních kapitol. V první kapitole se budu věnovat definici základních pojmů a uvedení do dané problematiky, historii vývoje městských struktur a obecným zákonům rozvoje měst ve spojení s ekonomickými prvky od jejich samotného vzniku několik tisíciletí před naším letopočtem až do konce 19. století, kdy města relativně ukončila svoji proměnu vlivem průmyslové revoluce. Významnou roli zde bude hrát urbanizace jako proces iniciující růst měst a postupný vývoj urbánních půdorysů, které určují podmínky pro další průběh. Základní hospodářské principy působící na města a popisované v této kapitole mají buď svou platnost dodnes anebo se stále setkáváme se strukturami, jejichž charakter zapříčinily, a proto nelze podcenit význam této části pro celou práci.

Těžiště práce spočívá v druhé kapitole, kde v úvodu představím ekonomickourbanistické faktory typické pro 20. století. Následuje teoretičtější část urbanistické 8

ekonomie, která uvádí základní ekonomické teorie působící na suburbanizaci, jejímž popisem a analýzou jejích příčin a dopadů se zabývá zbytek kapitoly. Poslední kapitola je s ohledem na význam obou fenoménů v porovnání se suburbanizací méně obsáhlá a soustředí se čistě na dezurbanizaci a reurbanizaci. Text je proložen souvisejícími obrázky, jež ilustrují konkrétní městskou strukturu, ekonomický princip či různé ukazatele významné pro práci. Mezi použité nástroje patří mimo analýzy i syntéza a komparace, a to z důvodu použitých zdrojů, které se spíše výjimečně dotýkaly přesně mého tématu. Rád bych dodal, že většinu použité knižní literatury jsem neoficiálně konzultoval i s pedagogy působícími na Katedře urbanismu a územního plánování na Fakultě stavební ČVUT v Praze.

Celá práce je od fáze středověku koncipována univerzálně pro prostor (západní) Evropy a Spojených států amerických s občasnými poznámkami ke konkrétní situaci v České republice, potažmo bývalému socialistickému bloku. Nebudu se zaměřovat na jednotlivá města a jejich specifické situace vyjma občasného uvedení konkrétního příkladu. Detailní popis urbánních struktur se v práci neobjeví, neboť by byl vysoko nad rámec a mimo ekonomické zaměření této práce, a proto se zde orientuji pouze na zásadní ekonomické a urbanistické principy. Cílem je krom již uvedené analýzy také vytvořit soubor obecně platných poznatků, které lze aplikovat prakticky na jakékoliv město v prostoru odpovídajících hospodářsko-společenských podmínek. V závěru bych rád zhodnotil možné a nastínil „ideální“ výhledy či přístupy do budoucna.

9

1 Vývoj urbanistických struktur: urbanizace a hospodářství Proč nebyl místo méně obvyklého termínu urbanistické struktury jako klíčový použit srozumitelnější pojem město, jehož problémy na rozdíl od vesnického typu osídlení zde budou primárně řešeny? Slovní spojení urbanistické struktury vychází z urbanismu, což je obor zabývající se tvorbou harmonického životního prostředí uspořádáním základních funkčních, prostorových a sociálně-společenských složek,1 a co je velmi důležité, sleduje veřejný prospěch2 s důrazem na udržitelný rozvoj. Urbanismus se tedy nezabývá pouze městy, ačkoli tomu napovídá latinský původ slova (urbs = město), ale veškerými lidskými sídly. Urbanistické struktury označují a kladou důraz na prostorové uspořádání (síť ulic, veřejné prostory, průmyslové či obytné oblasti, atp.) sídel, jež vzájemným působením s hospodářskými faktory tvoří páteř této práce. Dále je město pojem příliš úzký a těžko uchopitelný i kvůli specifickým procesům sahajícím za hranice města jakými jsou např. vznik megalopolí či suburbanizace, které nezahrnují jen obec samotnou, nýbrž i její funkční, avšak nikoli hmotné součásti v okolní aglomeraci. Urbanizace zde hraje roli zejména jako hnací motor změn a rozvoje urbanistických struktur.

Jak všeobecně rozumíme pojmům město a urbanizace? Urbanizaci jako absolutnímu i relativnímu růstu velikosti již existujících měst a samozřejmě i jejich samotnému vzniku, jinými slovy také přeměnu kteréhokoli prostředí na městské. Jaké lidské sídlo ale lze považovat za město a nikoli už za vesnici? Hlavními odlišnostmi mezi těmito dvěma základními sídelními strukturami jsou populační velikost, hustota zástavby a koncentrace funkcí. Přesné definice obou těchto pojmů jsou ovšem složité a nepanuje u nich celková shoda. K tomu je třeba dodat, že města a jejich aglomerace převažují jako lidské životní prostředí (celosvětově až od roku 2007, kdy poprvé v historii žilo 1

[1] DOUTLÍK, L.: Zonální struktury: Urbanistická typologie, str. 3

2

[10] MAIER K., ŘEZÁČ V.: Ekonomika v území: Urbanistická ekonomika a územní rozvoj, str. 10

10

více obyvatel v městech než na vesnicích. a vesnice jsou nyní v rozvinutých zemích prakticky jen přežívající archetyp sídla, jehož celkový význam pro společnost se stále snižuje. Nelze ovšem podceňovat vliv vesnice na minulý i budoucí vývoj měst a fakt, že rurální osídlení zažilo ve 20. století částečnou renesanci. Urbanizaci, která je pro tuto část práce klíčová, přiblížím podrobněji a k detailnější definici města se vrátím v dalších kapitolách, až to bude vyžadovat kontext práce.

1.1 Urbanizace Její počáteční definice spočívající v koncentraci obyvatel do městských sídel narážela na zmíněný problém určení města a např. existence maďarských či slovenských velkých venkovských obcí evidentně neměstského charakteru s více než 10 000 obyvateli zabraňovala jednoduchému použití určitého počtu obyvatel k vymezení města, které má po celém světě různé znaky a jehož hranice jsou navíc stále více nezřetelné. Reakcí na tento geograficko-demografický model (stále nejčastěji používaný) byl přístup sociologicko-kulturní, který urbanizaci chápal jako rozšiřování „městského“ způsobu života a kultury a ačkoli byl přiměřenější než předchozí, přesto zde opět nastaly problémy, a to mj. s definováním, co je vlastně městská kultura. Tento přístup ale ukázal, že jednostranné vnímání urbanizace není možné.3

To vyplynulo v přesvědčení odborné veřejnosti, že urbanizace je multilaterálním procesem skládajícím se ze čtyř různých pohledů, jimiž jsou ekonomický, demografický, prostorový a sociální. Ekonomická urbanizace spočívá v přesunu pracovních sil z primárního sektoru do sekundárního a terciálního a demografická v přesunu obyvatelstva z venkova do měst. Prostorová urbanizace zdůrazňuje vývoj urbanistických struktur a infrastruktury, sociální urbanizace pak rozšiřování městského způsobu života. Urbanizace tak již není chápána jenom jako lapidárně vysvětlitelný hmotný a prostorový vývoj lidských sídel, ale jako celospolečenská změna související i se stylem života, kulturou, hospodářstvím, politikou, atd., podle 3

[4] HORSKÁ P., MAUR E., MUSIL J.: Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa, s. 8-11

11

Musila přesněji „komplexní společenský proces proměňující prostorovou organizaci společnosti“,4 která se projevuje především koncentrací od obyvatelstva po rozhodovací činnosti. Zhušťování ale neprobíhá pouze bodově neboli v samotných městech, tyto oblasti se postupně rozšiřují přes městské aglomerace až po makroregiony, jakými jsou třeba megalopole a které mohou překračovat i hranice jednotlivých států. Urbanizace je důležitou součástí modernizace v obecném slova smyslu a stejně jako modernizace je jevem univerzálním, který je variabilní v závislosti na konkrétních lokálních podmínkách.5 Její další fáze jsou dezurbanizace, suburbanizace a reurbanizace a řeč na ně přijde v následujících kapitolách.

Je tedy důležité rozlišit urbanizaci od růstu počtu obyvatel města či vesnice, které je pouze růstem počtu obyvatel města či vesnice narozdíl od jedinečné a celkové změny samotné společnosti. Z toho lze vyvodit závěr, že urbanizace není kontinuálním dějem bez přestání se vinoucím historií, ale odehrává se vždy v jistých obdobích, z nichž ty nejdůležitější představím na příštích stránkách, a má specifické rysy závislé na tom, v jaké zemi a na kterém kontinentu se odehrává. Zásadní pro nás bude, jakou roli hrála a bude hrát urbanizace ekonomická, prostorová a demografická.

Obrázek 1: Podíl městského obyvatelstva v závislosti na čase, urbanizační křivka

Zdroj: [8] PACIONE, M.: Urban geography: a global perspektive, str. 78

4

[4] HORSKÁ P., MAUR E., MUSIL J.: Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa, str. 13

5

[4] PřF UP v Olomouci, Doplňující materiál ke studiu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line]

12

1.2 Neolitická a městská revoluce Během tzv. neolitické revoluce, která proběhla na Předním Východě v 10.– 9. tisíciletí př. Kr.,6 se změnil charakter obživy společnosti z lovecko-sběračského na zemědělský, což zapříčinilo budování stálých osídlení – vesnic. První města, tak jak je dnes chápeme, vznikla už ve vysoce rozvinutých starověkých civilizacích v Úrodném půlměsíci v Mezopotámii a Egyptě a stala se přirozenými ekonomickými a politickými centry. Jedním z nich byl např. mezopotámský Çatal Hőyők v nynějším Turecku, jehož existence je dokázána k roku 6700 př. Kr.7 Ke vzniku prvotních měst se v průběhu tzv. městské revoluce zmiňují čtyři základní teorie: ekonomická, ekologická, obranná a náboženská.8

Ekonomická teorie považuje za nejdůležitější impuls zintenzivnění obchodu a vznik trhu či tržiště jako konkrétního místa ke směně zboží, okolo nějž se zformovalo město. Ekologická teorie stojí na principu, že budoucí města byla zakládána pouze v těch nejvhodnějších podmínkách pro zemědělství, díky čemuž se zemědělství stalo natolik efektivním, že uvolnilo jistou část pracovní síly pro jiné účely, čímž nastala pro město typická diverzifikace funkcí. Obranná teorie předpokládá, že se obyvatelstvo koncentruje v jedné lokalitě kvůli bezpečí a tato hustota osídlení umožnila existenci městské kultury uvnitř hradeb či opevnění. Teorie náboženská je v zásadě totožná s teorií obrannou s tím rozdílem, že hlavním motivem je zde náboženská či kulturní spřízněnost obyvatelstva.

Tyto teorie by neměly být v žádném případě chápány absolutně, u většiny měst je nejpravděpodobnější kombinace dvou a více teorií. Důležité je, že dvě z nich (ekonomická a ekologická) jsou hospodářského charakteru, což dokládá význam ekonomie a její vliv už na samotný počátek měst a nejen jejich pozdější vývoj.

6

[8] KOLEKTIV: Všeobecná encyklopedie 7 m/o, str. 336

7

[7] KOLEKTIV: Všechno o Zemi, str. 121

8

[11] PACIONE, M.: Urban geography : a global perspective, str. 38-39

13

Základní princip, na němž města fungovala a mohou fungovat dodnes, je existence úspor z rozsahu, v tomto případě přesněji nazývaných aglomerační úspory, které vychází z prostorové výhodnosti sdružování činností ve městech případně v místech bohatých na suroviny apod. Tak města získávají komparativní výhody (roli zde hraje i strategická poloha či přítomnost státní moci). Základní směna probíhá mezi primárním sektorem na venkově a sekundárním či terciálním ve městech. S koncentrací činností roste jejich specializace, jež je spolu s aglomeračními výhodami nejdůležitějším ekonomickým faktorem zdůvodňujícím vznik měst.9

Pravidelný plán a struktura starověkého a později středověkého města se nijak zásadně nemění. Obecně lze konstatovat, že stavebně i prostorovým umístěním (na strategických místech jako jsou návrší apod.) dominují budovy vládců a religiózní budovy, které bývají v blízkosti centrálního prostoru, náměstí, kde je i těžiště obchodu, trh (vyspělá středověká města jsou někdy označována jako ostrovy kapitalismu ve feudálním moři).10 Zbytek města je možné rozlišit do více čtvrtí, které jsou relativně samostatné a multifunkční, neboť funkce bydlení se překrývá s funkcí výrobní a obchodní (řemeslo se obvykle vykonává v místě bydliště, produkty se mohou zobchodovat na tržišti). Díky této koncentraci funkcí a zejména kvůli obraně má město pevně daný, kompaktní tvar určený sevřenými hradbami, které jsou přesnou hranicí, kde začíná venkovská krajina a je tak geograficky jasně vymezenou jednotkou diferenciovanou od vesnického typu. Tato struktura mohla po postupných expanzích pojmout i na dnešní poměry vysoký počet obyvatel (např. Babylon 500 000, Řím až 1 000 000)11 a v případě vhodných podmínek se začít předměstími vymaňovat z kruhu hradeb.

9


10


11

[4] PřF UP, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line]

14

Obrázek 2: Struktura středověkého města

Zdroj: [1] DOUTLÍK, L.: Zonální struktury: Urbanistická typologie, str. 18

1.3 Průmyslová a druhá městská revoluce V této podkapitole bude nejen kvůli historicko-kulturním vazbám k České republice geograficky dominovat Evropa, jelikož zde, konkrétně v Anglii, začala průmyslová revoluce, která je s neolitickou a městskou nejvýznamnějším mezníkem v dějinách urbanizace, neboť zapříčinila a splývá s tzv. druhou městskou revolucí.12 Ta je de facto spojena s počátkem reálné urbanizace (po počáteční, řekněme dílčí urbanizaci, ve které musela města vůbec vzniknout), kdy se celá společnost změnila z převážně venkovské na městskou (silně působily i sociální vlivy jako např. zrušení nevolnictví, které umožnilo migraci venkovského obyvatelstva). Tento proces je označován jako klasická evropská urbanizace, jejímž následkem v ekonomice byl mimo jiné i definitivní přechod od hospodářství feudálního ke kapitalistickému. Důsledky celospolečenské související s přechodem k moderní společnosti jsou natolik rozsáhlé, že není možné se jimi zde komplexně zabývat. Klasická urbanizace se dělí na extenzivní (vlastní růst měst, zhušťování dopravní sítě, změna struktury města) a intenzivní (kumulace funkcí).13 12

[3] Přírodovědecká fakulta UK, Pracovní text k předmětu Urbanizace a vývoj měst, [on-line]

13

[5] Regionální agrární komora HK kraje, Materiály k předmětu Úvod do regionalistiky, [on-line]

15

Průmyslová a druhá městská revoluce přicházejí s odstupem až několika tisíců let po předchozích revolucích, kdy se urbánní struktury samozřejmě měnily s průběhem času i rozdílnými sociálně-geografickými podmínkami, ale ne natolik zásadně, aby bylo nutné je zde zmiňovat. Nelze ovšem zaměňovat urbanizaci svázanou s industrializací (oba děje se mohly odehrávat i relativně nezávisle na sobě – tento okrajový scénář však nebudeme uvažovat) se skokovými nárůsty městského obyvatelstva např. v 16. století. Druhá městská revoluce určila soustavu osídlení, jejíž základy přetrvávají dodnes, stejně jako původní římské osady jsou momentálně centry Evropy (za všechny můžeme zmínit Paříž či Londýn).

Evropská klasická urbanizace vyznačující se silnou vazbou na industrializaci trvala pomaleji než ve zbytku světa, cca 300-350 let14 (např. ve třetím světě urbanizace probíhá zhruba do 70 let a tento příliš rychlý přechod je velmi problémový, umělý a často svázaný s rozbitím tradiční ekonomiky). Na tento fakt působila zejména skutečnost, že Evropa měla již rozvinutou a tradiční síť osídlení, která ve zkratce musela být pozměněna zejména ekonomickým tlakem oproti teprve kolonizovaným kontinentům západního světa (Austrálie, Amerika), kde obyvatelstvo a průmysl nebyly tradičně vázány a jejich mobilita tak byla mnohonásobně vyšší. Krom toho většinu příchozích na nové kontinenty tvořili právě Evropané, kteří by jinak mířili do měst v Evropě. Pomalejší tempo, síť středně velkých měst do 100 000 obyvatel a přirozenější průběh evropské urbanizace se projevily i v současném postavení evropských metropolí v žebříčku velikosti světových měst, kde nyní nefigurují ani v první dvacítce, ačkoliv ještě v 19. století byla největší na světě.15

14


15

dtto, str. 17

16

Obrázek 3: Růst počtu obyvatel vybraných evropských měst (1000-1950)

Zdroj: [4] HORSKÁ P., MAUR E., MUSIL J.: Zrod velkoměsta, str. 18

První formy industrializace se mohly objevit díky technologickému pokroku. Stalo se tak na Britských ostrovech cca od 2. poloviny 18. století, a to především v textilním průmyslu (a lehkém průmyslu obecně) v souvislosti s vynálezem a postupným zdokonalováním spřádacího stroje. Dynamiku tomuto procesu dodal ale nejvíce vynález parního stroje. Pracovní síla, do té doby roztříštěna v menších, často dílnách u jednotlivých stavů, se začala koncentrovat u obsluhy těchto stále větších strojů. Jiná alternativa pro dělníky prakticky neexistovala, pokud chtěli zůstat v oboru, jelikož efektivitě a úsporám z rozsahu velkých továren nemohli samostatné dílny konkurovat. Došlo tak k významnému rozdělení funkcí bydlení a výroby, jež byly do té doby v zásadě spojeny.

Po lehkém průmyslu došlo k rozmachu také v těžkém průmyslu a strojírenství. Rozvoj strojů závislých na principu parního pohonu vedl ke vzrůstu poptávky po oceli, která vyžadovala ke své výrobě uhlí. Uhlí a ocel byly potřeba jak pro stroje a strojírenské výrobky, tak pro železnici nutnou k jejich dopravě. Tyto dvě suroviny byly spolu s vodou nejdůležitější po celé období průmyslové revoluce a svůj význam neztratily ještě dlouho poté. Technologická potřeba přísunu vody se s růstem továren stále zvyšovala a velké továrny se tak často soustřeďovaly u řek (už před objevem parního 17

stroje byly vynalezeny mechanické spřádací stavy, které byly poháněny vodou a zapříčiňovaly koncentraci továren okolo vodních toků), kde vznikala průmyslová města a městečka na levné venkovské půdě. Podobný efekt mohly mít i oblasti s důlním potenciálem.

Průmysl, který nejprve práci a bydlení oddělil, je k sobě začal opět přitahovat, byť ve značně rozdílné formě. Promísení výroby a bydlení nebylo individuální, ale hromadné. Nemajetným dělníkům z venkova byly stavěny různé formy řadových či „bytových“ domů v těsné blízkosti továren kvůli zajištění dostatečné pracovní síly a postupně se tímto vyvíjela nová města či průmyslové aglomerace měst již existujících, na jejichž vlastním území tento proces samozřejmě také probíhal. Tímto způsobem živelně vznikala jakási průmyslová sídliště,16 kde se na urbanistickou i jinou regulaci příliš nehledělo (nacházíme se v období laissez faire). Nezřídka naprosto chyběla i možnost rekreace, která spolu s výrobou, bydlením a dopravou tvoří 4 základní městské složky.17 Osvícení průmyslníci si ovšem uvědomovali význam kvalitního životního prostředí pro další rozvoj v dlouhodobém měřítku, zejména stran hygieny bydlení pro obyvatele, dostatečného občanského vybavení a případně i prostoupení zelení, a tak zhruba od 2. poloviny 19. století vznikaly nepříliš početné, ale vlivné „vzorové kolonie“.18 Mimo zvýšení celkové efektivity byl přítomen i motiv snahy o odvrácení dělnické nespokojenosti a jejích možných následků. Tyto vzorové kolonie se vyznačovaly nižší zástavbou na pravidelných i nepravidelných půdorysech, ovšem už urbanisticky sofistikovaně plánovaných, a nadstandardními životními podmínkami. Ač z 20. století, v českých podmínkách lze uvést ideální příklad Baťova Zlína, na němž spolupracovala tehdejší architektonická špička a je dodnes vysoce oceňován. Pokud by byl projekt dokončen, podle dobového ideálu by přejal formu pásového města za účelem maximálně efektivního oddělení funkcí výroby, bydlení a rekreace.

16


17

[5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu, str. 42-46

18

[6] HRŮZA, J., ZAJÍC J.: Vývoj urbanismu, II. díl, str. 258

18

Bouřlivý rozvoj měst v 19. století s sebou přinesl časté využívání šachovnicového principu zástavby. Tento přístup je znám už ze starověku, např. z římské říše, kdy vznikala města na pravidelném rastru inspirovaná rozložením vojenských táborů. Města nezřídka rostla překotně, nikoliv postupně průběhem času, ale během okamžiku bylo rozhodováno o rozlehlých územích, kde vznikaly nové čtvrti. Poptávka byla enormní a šachovnicové dispozice mají mnohé výhody: snadná a tudíž levná parcelace, jednoduchý obchod s pozemky, nízké náklady na stavbu domů na pravoúhlých pozemcích či efektivní využití celkové rozlohy.19 Tento jednoduchý urbanistický plán byl orientován výrazně ekonomisticky a omezoval či eliminoval výtvarné kompoziční tendence. V takovéto „holé“ podobě se objevil např. při osídlení Manhattanu v New Yorku. Šachovnicové půdorysy se samozřejmě objevovaly v průběhu dějin stejně jako plánování a výstavba celých čtvrtí či měst, ale právě v období průmyslové revoluce bylo vzepětí obou těchto fenoménů extrémní a je pro něj typické.

Obrázek 4: Urbánní struktury typické pro Paříž a New York

Zdroj: [5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu, str. 23

Nejdůležitějším faktorem pro utváření struktury tzv. industriálních měst byla doprava,20 která umožnila rychlejší dopravu surovin i výrobků o mnohonásobně větším objemu a hmotnosti, propojování regionálních trhů v trhy národní a mezinárodní. Parní stroj dal vzniknout železnicím, které se staly tepnami ekonomického života a svými nároky a možnostmi velmi významně ovlivnily vzhled a prostorové uspořádání měst. Železnice přispěla i k obraznému rozbourání původních

19


20

dtto, str. 193

19

městských hradeb, které definitivně ztratily na snižujícím se významu kvůli vzniku rozsáhlých předměstí. Tím zanikla nejzřetelnější hranice mezi městem a venkovem.

Pára, jakožto hlavní zdroj energie má na rozdíl od předchozích (vzduch, voda) i následujících (elektřina) dostředný charakter21 a oproti zdrojům předchozím nebyla zadarmo. To bylo zapříčiněno rapidně se snižující účinnosti páry s rostoucí vzdáleností od zdroje, což v rámci snahy o maximální využití vedlo k již zmiňované koncentraci a růstu počtu strojů a pracovníků v jedné továrně. Nejefektivnější doprava po železnici vyžadovala vybudování infrastruktury. Pokud se na jednom místě soustřeďovalo více továren, snižovaly se nutné náklady na výstavbu, což byl další impuls k růstu čistě průmyslových čtvrtí protnutých železniční dráhou, v nichž či jejich blízkosti se hromadilo obyvatelstvo. Tím rostl místní trh a koncentrační spirála stále stoupala. Dalším omezením vyplývajícím z možností železnice, jež byla adekvátně výkonná pouze na rovinatých tratích, bylo logické zhušťování všech zmíněných prvků k vodním tokům, pobřežím, nížinám a dopravním uzlům.

Neméně významný vliv na ekonomiku a morfologii města měla železnice s ohledem na dopravu osobní, nejen doposud řešenou nákladní dopravu. Nádraží, klíčový dopravní bod, se přirozeně stávalo dalším centrem města (především v době nerozvinuté veřejné dopravy), které k sobě přitahovalo nové komunikace (kvůli poptávce po dopravním spojení s nádražím), obchody, administrativu, atd. Odpovídajícím

tvarem

města

způsobeným

danými

okolnostmi

bylo

tzv.

radiokoncentrické město,22 jehož centrum ve středu se blížilo kruhu, z nějž vycházela hvězdicovitá ramena obklopující dopravní (železniční) tahy. Vznikala a rozvíjela se městská hromadná doprava, která svými technickými požadavky (minimální šíře ulice, povrch, atp.) také silně ovlivnila plány měst. Způsob, jakým k sobě dálková doprava obecně přitahovala obyvatelstvo a jeho činnosti, utvářel základní osnovu

21

22

[4] HORSKÁ P., MAUR E., MUSIL J.: Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa, str. 29 [6] SCHMEIDLER, K., Rostoucí mobilita a urbanistická struktura, [on-line]

20

městské struktury a vedl ke zformulování myšlenky lineárních měst,23 která by ve své nejradikálnější formě byla tvořena pouze jedinou komunikací obklopenou budovami táhnoucí se od oceánu k oceánu a v určitých místech protínající se s městy obdobnými. V realitě lze lineární struktury objevit právě u dopravních výběžků radiokoncentrických měst či u měst rostlých i před průmyslovou revolucí a ležících v odpovídajících lokalitách, tj. v údolích, na pobřežích či úpatích, podél významných komunikací, apod., ale na významu v urbanistické teorii i praxi získala právě po období industrializace.

Obrázek 5: Schéma radiokoncentrického města s vytížením komunikací a návrh lineárního města

Zdroje: [5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu.,s. 30; [6] KOUTNÝ, J.: Moderní urb. koncepce

S rozvojem stavebních technologií a materiálů jako jsou ocel, sklo či železobeton tedy nastala

doba

velkorozponových

konstrukcí

(nádraží),

výškových

budov

a

mrakodrapů24 (v té době tak byly chápány např. budovy o 10 nadzemních podlažích), které často tvoří základní poznávací znak center měst, pokud si ovšem nezachovala v rámci památkové péče svá centra v relativně původním stavu (Praha), ale pro města bez významné tradice, např. v Severní Americe, to platí prakticky bez výjimky. Paříž tento rozpor vyřešila velmi elegantně vybudováním známé čtvrti La Défense mimo hlavní centrum, kde na malém prostoru povolila stavbu souboru mrakodrapů. Ty tak nejsou náhodně a solitérně rozesety po celém městě ničíc panorama a atmosféru „starého“ města, ale naopak tvoří ucelený a zajímavý kompoziční soubor.

23


24

dtto, str. 194

21

Města a radnice musely na výše zmíněné nové okolnosti reagovat, a proto se v 2. polovině 19. století začaly realizovat radikální přestavby historických center evropských měst a změny jejich regulačních plánů. Dalším důvodem nového rozvoje měst byly také neutěšené hygienické podmínky přelidněných čtvrtí s chudinským obyvatelstvem. Signifikantním příkladem je přestavba Paříže, která byla inspirací pro mnoho dalších měst a projektů. Polovina domů v historickém centru bylo srovnáno se zemí, vyrovnával se terén, vznikala nová náměstí a rostlá síť uliček byla nahrazena velkorysými bulváry na geometrickém půdorysu o šířce až 70 m a celkové délce 600 km.25 Krom dopravní obslužnosti a souvisejících ekonomických tlaků existoval konkrétně v Paříži záměr omezení možnosti stavby barikád. V městech více či méně inspirovaných Paříží (např. v Praze asanace Starého Města) se mimo snižování hustoty obyvatelstva a zástavby často rovnou budovaly sítě kanalizační i hromadné dopravy. Tyto úpravy přinesly městům mnohé ekonomické výhody: vzrůst turistické přitažlivosti, vznik nových podniků, rozvoj obchodu a průmyslu či příliv investic.26

Během průmyslové a druhé městské revoluce, která začala, možná překvapivě, vznikem a rozšiřováním malých měst, došlo k nebývalé proměně struktury osídlení Evropy. Již neexistovalo jen hlavní město a více či méně významných městských center, tyto body byly na mapě doplněny velkým počtem právě oněch (malých) průmyslových měst. „…v 18. století vytvářela města jednotlivých zemí poměrně pravidelnou síť tržních a správních měst. (..) Rozbor měst 20. století by vedl k podobným poznatkům už jen při analýze výrazně zemědělských území, všude jinde by byl nahrazen zcela odlišným obrazem. Staré struktury a zákonitosti bychom tu už prostě nenašli. A totéž platí i o hustotě obyvatel. Relativně rovnoměrné rozmístění obyvatel bylo nahrazeno nerovnoměrným, kontrastním.“27 Dále nastal exponenciální nárůst sociální mobility a v produktivitě práce. Vrcholem industriální urbanizace

25


26

dtto, str. 235

27


22

(dopravy, mobility a růstu měst) je prvotní vznik souvislých urbánních komplexů, kdy se jednotlivá města začínají funkčně a dopravně propojovat, čímž vznikají celé městské regiony nepřerušené městské a průmyslové zástavby.28 Lze je najít pod označením jako městské aglomerace, metropolitní oblasti, konurbace či megalopole a mezi nejznámější případy nyní patří „Boswash“ (Boston, New York, New Jersey, Philadelphie, Baltimore, Washington, D.C.) v USA anebo „Tókaidó“ (Tokio, Nagoya, Ósaka) v Japonsku.

Co se týče dříve popsaného rozdělení a spojení funkcí bydlení a výroby, upozorňuji, že je třeba k nim přistupovat relativně: v první fázi byla silně potlačena domácí výroba a funkce se oddělily, poté je ekonomická přitažlivá síla začala opět přibližovat. Jak konstatuje Hrůza: „Byla to doba, která přinesla vysoké hustoty obyvatelstva i zastavění, nehygienické, uzavřené obytné bloky, úzké a těsně sevřené ulice, hlučící a zapáchající továrny, promísení průmyslu a bydlišť i periferie s nouzovými koloniemi.“ Na druhou stranu, tím, jak se výroba fyzicky přemístila z domácí dílny do továrny, funkce se de facto odpojily a vznik Hrůzou popisovaných průmyslově-obytných čtvrtí či samostatných částí města s výroba a bydlením záleželo na konkrétních podmínkách, jak ilustruje obrázek následující za tímto odstavcem. Komentovaný rozpor nejlépe popisují dva po sobě následující požadavky Athénské Charty CIAM z roku 1933, které se vyjadřují k největším problémům tehdejších měst, v nichž často převažovala ještě v té době průmyslová struktura, a vyžadují jednak omezení vzdálenosti mezi pracovišti a bydlišti a zároveň nezávislost průmyslových území na obytných čtvrtích.29

28 29

[6] SCHMEIDLER, K., Rostoucí mobilita a urbanistická struktura, [on-line] [5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu, str. 44

23

Obrázek 6: Struktura města 2. poloviny 19. století (návaznost situace na obrázek 2)


Ideovým vyvrcholením všech tendencí vývoje urbanistických struktur v pojednávané době (proti nimž většinou šla) je teorie zahradních měst formulovaná na konci 19. století: inspiruje se vzorovými koloniemi, vychází ze snahy omezit velikost těch největších sídel, zahrnout do městského prostředí vysokou míru zeleně, spojit v sobě výhody urbánního i rurálního osídlení a naopak se vyhnout jejich záporům.30 Měla být izolovanými středními až menšími městy obkrouženými prstenci zeleně, které by zabránily dalšímu rozšiřování a tvorbě periferií a vybavenými nízkou zástavbou rodinných domů se zahradami (také odtud zahradní města). Spojení s městem

a

pracovištěm) měla zajišťovat železnice, čímž byl v zásadě představen koncept satelitních, samostatně hospodářsky nesoběstačných a tedy závislých městeček o střední velikosti do 60 000 obyvatel. Podle původní myšlenky nebyla určena pro umístění v aglomeracích a periferiích existujících měst, jak se paradoxně nakonec stalo díky fenoménu suburbanizace, který spíše utopickou ideu často zdeformoval.

30


24

2 Postindustriální urbanizace, suburbanizace Se závěrem industrializace společnosti skončila také klasická urbanizace modernizací společnosti, přistoupíme-li na pojetí urbanizace jako celospolečenské změny. Avšak vývoj společnosti v žádném ohledu rozhodně neustal, pročež můžeme hovořit o postindustriální urbanizaci i v tomto slova smyslu, již lze hrubě rozdělit do fází suburbanizace, dezurbanizace a reurbanizace, které, ačkoli vznikly v tomto pořadí za sebou, nebyly z globálního hlediska ukončeny a záleží na situaci jednotlivých oblastí, nakolik a jak dlouho působily, stále působí či působit budou. Zároveň není vyloučen ani absolutní růst počtu obyvatel velkoměst, jenž už ale nelze považovat za projev typické urbanizace, jestliže tento růst vůbec probíhá. V této kapitole nastíním hlavní tendence vývoje měst ve 20. století, konkrétně se budu zabývat fenoménem suburbanizace, což je nejvýznamnější a první fáze postindustriální urbanizace, a jeho teoretickým předpokladům. Fázím následujícím, tedy dezurbanizaci a reurbanizaci, bude věnována kapitola příští.

2.1 Postindustriální urbanizace, vývoj ve 20. století Evoluce energetiky a rozvoj dopravy stojí za změnami principů známých z industriální urbanizace. 19. století bylo věkem páry a železnice, zatímco 20. století je spojeno s elektřinou a automobily. Elektřina a nové technologie s ní spojené měly na rozdíl od páry účinek odstředivý.31 Telefon umožnil komunikaci na prakticky neomezenou vzdálenost, přenos elektrické energie nebyl na rozdíl od parní limitován vzdáleností od zdroje, takže ubylo důvodů pro koncentraci průmyslové výroby. Opačný, zhušťující účinek měly objevy výtahu a eskalátoru, díky kterým mohla začít mnohem intenzivnější koncentrace v centrech měst, jelikož se tak otevřel nový vertikální, teoreticky neomezený, směr pro rozvoj na těch nejžádanějších parcelách.

31


25

Bylo možné stavět „pravé“ mrakodrapy, jejichž použití by bez výtahu bylo prakticky nemožné. Automobily ovládly dopravu osobní i nákladní a v obou stejně jako elektřina působily silně odstředivě. U železnice omezené dráhou probíhala koncentrace v okolí nádraží, zatímco automobily jsou mnohem mobilnější a takovéto uzlové body prakticky nevytvářejí. V osobní rovině byly automobily impulsem pro přesun bydlišť zámožnějších vrstev do suburbií.

Obrázek 7: Současná struktura středního města (lze pozorovat vliv suburbanizace a rozšiřování města ve srovnání s obrázky 2 a 6)


Dále začátkem 20. století klesá tempo přírůstku podílu městských obyvatel (viz obrázek 1) s tím, jak je uspokojována poptávka po pracovní síle ve městech a jejich aglomeracích. Z pohledu demografie krom toho klesá počet obyvatel venkova,

26

potenciálních nových městských obyvatel,32 a zpomaluje se populační růst. Urbanizace přestává být svázána s industrializací. Růst produktivity práce je důvodem změny struktury zaměstnanosti, přičemž zaměstnanost v primárním a sekundárním sektoru klesá a roste význam terciálního sektoru. Probíhá transformace společnosti průmyslové na společnost služeb, případně společnost informační. Komunikační technologie dovolují oddělit funkci výroby a funkci řízení, města se stávají z center průmyslu a obchodu na centra řízení a služeb, jejich ekonomický význam ale neklesá, jelikož vytvářejí nejpříhodnější podmínky pro přenos informací,33 jež se stává klíčovým. Výroba se přesunuje mimo města a typická průmyslová sídla (např. Porúří, Ostravsko) se dostávají do krize.

Výše uvedené a mnohé další důvody vedly v celém 20. století k šíření městského způsobu života, ještě většímu nárůstu střední třídy než v 19. století, stagnaci růstu obyvatel měst, integraci měst na globálním trhu,34 decentralizaci výroby a obchodu, centralizaci řízení a služeb, rozvolňování městské zástavby a její územní šíření do okolí měst a vyprazdňování městských center, minimálně co se stálých obyvatel týče. Typická radiokoncentrická struktura města je nahrazována hůře definovatelnými a stále méně kompaktními tvary s nižší hustotou zástavby. Objevuje se fenomén velkoměst, jejichž počet obyvatel několikanásobně překračuje milion. Město začíná stále více přejímat znaky venkova a naopak, v okolí velkoměst nelze rozpoznat hranici mezi městem a vesnicí, které na sebe mohou přímo navazovat. Zvyšuje se standard bydlení a požadavky na životní prostředí, jehož zatížení kvůli stále rostoucí závislosti na (zejména automobilové) dopravě roste stejně tak.

32


33


34

[2] Fakulta aplikovaných věd ZČU, Materiál k předmětu KMA/SGG, [on-line]

27

2.2 Suburbanizace a urbanistická ekonomie Suburbanizace je „lokalizace nových aktivit (obchod, bydlení, skladování, výroba) na dosud nevyužívaných plochách mimo kompaktní zástavbu města“35 a obecně souvisí s přechodem společnosti industriální na společnost, kde je největší důraz kladen na služby a informace čili tzv. socioekonomickou revolucí. Růst měst přestal iniciovat sektor sekundární a na jeho místo nastoupil terciální. Dekoncentrační účinky nových technologií přišly již na začátku 20. století, ale nejzásadnější změna pro významné projevení suburbanizace nastala s masovým rozšířením automobilů, což nijak nesnižuje aktualitu tohoto jevu v současné době. Rozlišujeme dva základní druhy suburbanizace, jimiž jsou suburbanizace rezidenční a suburbanizace komerční.

Nyní se zaměřím na obecně platné zákonitosti platící na trhu nemovitostí a teoretické předpoklady z pohledu urbanistické ekonomie, které souvisí se suburbanizačními procesy. Tento obor chápe města a regiony jako prostorové hospodářské jednotky, jejichž obyvatelé a ekonomické subjekty se snaží maximalizovat svůj zisk z pozemků, u nichž mají tu možnost. Půda je výrobním faktorem a vzácným statkem: přináší jako zisk tzv. rentu, a to ať už plyne přímo z nich samotných anebo jsou využívány jako nositelé např. budov, jejichž využití také produkuje zisk. Půda je nejvýznamnějším přírodním zdrojem, neboť k jakékoli výrobě je potřeba prostor, na němž může probíhat.36 Je potřeba zdůraznit, že v ideálním případě je u ekonomie i urbanismu ve vztahu k pozemkům a životnímu prostředí velmi důležitá orientace na zisk v dlouhodobé horizontu, jinými slovy na dlouhodobě udržitelný rozvoj. Neomezená exploatace pozemků za účelem krátkodobého zisku přinese v budoucnosti zbytečné a nadměrné náklady, pokud budou pozemky vůbec ještě využitelné. Příklady budiž nesystematické kácení pralesů i lesů či hypotetické založení levného skladiště jaderného odpadu.

35

[6] SCHMEIDLER, K., Rostoucí mobilita a urbanistická struktura, [on-line]

36

[9] MACÁKOVÁ, L. A KOLEKTIV.: Mikroekonomie, str. 18

28

Trh s nemovitostmi (pozemky a případnými budovami na nich stojícími) je velmi nedokonalý. Riziko z předchozího odstavce nutí stát regulovat možnosti potenciálních využití pozemků mimo jiné v územním plánu (jenž si klade za cíl právě udržitelný rozvoj), jelikož soukromé subjekty při volném působení trhu by zpravidla preferovaly krátkodobý zisk bez ohledu na možné negativní externality a dlouhodobé hledisko. Problémem je, že za tyto externality by subjekty nenesly odpovědnost, a proto by jich nedbaly, čímž by vznikla dysfunkce trhu.

Krom toho je zde řada dalších nedokonalostí. Nabídka pozemků je silně omezená, většina jich není vůbec na prodej a u zbytku je jejich nabídka silně neelastická, pokud není přímo fixní. Každý pozemek je také naprosto jedinečný, má svou specifickou polohu a vlastnosti, je silně ovlivněn externalitami plynoucích z pozemků okolních a existuje více jeho možných využití, což vše brání vytvoření obecné objektivní ceny. Též k tomu přispívá existence rozdílného subjektivního ohodnocení nemovitostí: starousedlík, zvyklý, spokojený a socializovaný ve své nemovitosti za ni bude jistě požadovat vyšší cenu, než kterou bude nabízet zájemce sledující pouze čistou ekonomickou hodnotu pro svůj vlastní účel. Urbanizované pozemky jsou obvykle cennější, přičemž funkci a charakter pozemku lze často změnit jen s vysokými náklady a časovou ztrátou.37 Trh s nemovitostmi je také málo flexibilní, je chápán jako stabilní a nemovitosti jsou investory považovány za bezpečnější, čímž může dojít k jeho zhroucení, kdy např. v době ekonomické krize nabídka nezareaguje na pokles poptávky, neboť majitelé lukrativních nemovitostí, z nichž jim ještě může plynout renta, nebudou mít zájem prodávat pod cenou své doslova unikátní statky, jejichž cena má dlouhodobou tendenci růst.

Jak probíhá prostorová alokace funkcí? Nemovitost získává zájemce nabízející nejvyšší cenu, která odpovídá následnému hospodářskému potenciálu nemovitosti pro kupcův záměr. Jinými slovy, obecní louku získá s největší pravděpodobností spíše

37


29

investor uvažující o výstavbě rentabilního nákupního centra než neziskový spolek přátel přírody toužící po jejím zachování pro faunu a flóru. V následujících odstavcích představím teorie alokace bydlení, výroby a kancelářských pracovišť. Obecně jej předpovídá neoklasická „land-use“ teorie, jež předpokládá členění města podle schopnosti subjektů platit různou výši renty.38

Obrázek 8: Umístění funkcí ve vzdálenosti od centra v závislosti na schopnosti platit rentu

renta za m2

obchod průmysl bytové domy rod. domy

zemědělství

vzdálenost od centra města Zdroj: [9] PřF UP, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line]

Teorie „filter down“ vychází z předpokladu, že movitější vrstvy žádají kvalitnější bydlení. To lze realizovat nejlépe v nově postavených bytech na příhodných pozemcích, které se logicky musí nacházet dále od centra města než současná zástavba. Tímto principem se město rozšiřuje do předměstí, kde bydlí ti nejbohatší, zatímco nejchudší vrstvy se koncentrují v nejstarších bytech v centru, kde dochází zároveň k růstu nebytových funkcí. Tento scénář se v podobném průběhu odehrával ve 20. letech v USA,39 ale od té doby neprobíhá výlučně, neboť mj. bydlení je možné rekonstruovat na požadovanou úroveň a navíc v atraktivních, dobře dostupných jádrových částech, což je např. pro mladší, bohatší a bezdětné obyvatele lákavější než suburbie.

38

[4] PřF UP, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line]

39


30

Druhá teorie „trade off“ uvažuje určitou část příjmu obyvatel, kterou jsou ochotni platit za bydlení a související dopravní náklady. Směrem od centra města náklady na dopravu stoupají, u nákladů na bydlení je tomu naopak a subjekty se tyto náklady snaží optimalizovat. S rozvojem kvality dopravy klesá význam nákladů na ni (kromě části spojené s neefektivním využitím času) a město se tak přirozeně suburbanizuje. „Pokud je bydlení poměrně levné anebo je doprava pomalá, je město spíše kompaktní. Pokud je doprava při neměnné ceně bydlení kvalitní a relativně drahá, dochází k suburbanizaci (..) vyšší příjmové skupiny obyvatel. Při kvalitní a levné dopravě mají suburbanizační tendence všechny příjmové skupiny.“40 O tom, zda se bude město rozpínat více či méně, rozhoduje poměr růstu příjmů a poptávky po prostoru, jelikož náklady na dopravu představují zejména promarněný produktivní čas. Roste-li více příjem než poptávka po prostoru (latinskoamerický model), zůstávají bohatší vrstvy ve středu města, zatímco chudší odchází na předměstí (spolu s příchozími z chudého venkova do rapidně rostoucích měst v rozvojových zemích tímto způsobem vznikají slumy), či naopak (severoamerický model).41 Nedostatky této teorie spočívají v zaměření pouze na poptávkovou stranu a nemožnosti uplatnění v menších městech s nízkými dopravními náklady. Důsledkem obou těchto teorií (a sociálních vlivů) je mimo tendencí k suburbanizaci také tzv. prostorová sociální segregace bydlení, kdy podobné příjmové skupiny bydlí ve stejných částech města, které se navíc samovolně přizpůsobují specifické poptávce těchto skupin na občanské vybavení. Problémem je vznik chudinských čtvrtí, které s časem silně upadají a degradují i své okolí, pročež existuje snaha radnic a státu mísit sociální skupiny a zabránit ghettoizaci těch nejbohatších i nejchudších.

40


41

dtto, str. 28

31

Obrázek 9: Optimalizace polohy bydliště z hlediska nákladů na dopravu a bydlení

Zdroj: [7] MAIER K., ŘEZÁČ V.: Ekonomika v území: Urbanistická ekonomika a územní rozvoj, s. 27

U alokace výroby rozhodují náklady na pořízení nemovitosti, které odsunují zejména méně zisková odvětví směrem ven z města, dopravní náklady a náklady na pracovní sílu, jež stejně jako náklady na pořízení nemovitosti klesají směrem z center měst. Výrobu je nejvýhodnější umístit v místě zdroje surovin, odbytiště či případného překladiště, čímž odpadnou nadbytečné manipulační náklady. Výběr mezi surovinovým zdrojem a odbytištěm rozhodne, zda jsou vyšší náklady na přepravu hotových výrobků či surovin. Výrobní podniky zůstávají ve vnitřních městech pokud se jedná o specifická odvětví vyžadující častý osobní kontakt či začínající firmy, anebo u podniků podobného zaměření obývajících jednu oblast, kde využívají kooperace, blízkosti potřebných služeb a servisu, apod. Platí, že čím rozsáhlejší výroba, tím dále od centra se spíše bude nacházet.

32

Administrativní činnosti se rozmísťují podle svého charakteru: vedení těch největších firem a finančních institucí se koncentrují v centrech i přes maximální náklady kvůli osobnímu přenosu informací, prestiži a dosažitelnosti. Umožnil to zmiňovaný vývoj telekomunikace, který oddělil výrobu samotnou od řízení. Rutinní administrativa nezávislá na osobním kontaktu se stahuje z jádra města do kancelářských center v blízkosti významných komunikací, zatímco služby pro zákazníky se drží v místech dobře dosažitelných, pokud možno blízko ředitelství. I u výroby a administrativy tak nacházíme hospodářské tendence k suburbanizaci.

Města podle těchto zjednodušených teorií směřují k vytváření monofunkčních zón s rostoucí vzdáleností od centra podle hospodářské síly investorů. Situaci popisuje několik modelů: nejjednodušší Alonsův model koncentrických zón vychází z „land use“ teorie (viz Obrázek 10) a od ostatních vlivů abstrahuje. Sofistikovanější je model Hoytův vycházející z jeho sektorální teorie, která uvažuje vliv komunikačních os, přírodních podmínek a základních logických předpokladů (bohatší vrstvy bydlí na rozdíl od chudších dále od průmyslové zóny, průmysl se orientuje ke hlavním komunikacím, apod.). Polycentrická teorie pracuje s faktem, že s rostoucí rozlehlostí měst a kvalitou dopravy mohou vznikat vícecentrální struktury se sekundárními jádry.42

Obrázek 10: Model Alonsův, model Hoytův a polycentrický model města

Zdroj: [9] PřF UP, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line]

42


33

Shrneme-li vliv dopravy na uspořádání bydlení ve městě, s růstem její dostupnosti a kvality se bydlení přesouvá z centra pryč, kde rostou ceny pozemků a v centru se rozmáhají nebytové funkce, jež lákají nově příchozí obyvatele a město se tak postupně rozrůstá. Vliv dopravy, zejména automobilové, na obchod se projevuje přesunem obchodních center i maloobchodů mimo město ke klíčovým komunikacím a jejich křižovatkám. Města mohou tomuto procesu částečně bránit především podporou hromadné dopravy, která tvoří spolehlivé spojení obyvatel s centrem, u něhož se tím snižuje motivace obchodů k přesunu mimo městské jádro.

2.3 Příčiny a dopady suburbanizace Suburbanizace (potažmo i další fáze postindustriální urbanizace) se na prostorové organizaci města projevila následovně: struktura osídlení byla v preindustriální fázi statická, migrace obyvatelstva a další související faktory byly minimální. S industriální fází se struktura proměnila v dynamickou, nastával přesun populace do menších i velkých měst, kde hustota osídlení klesala úměrně se vzdáleností od centra. Konečně postindustriální urbanizace v čele se suburbanizací změnila systém prostorové organizace na organický, kdy všechny již několikrát zmíněné okolnosti umožnily relativně volné a řídké rozprostření obyvatelstva po prostoru.43 Organický tvar osídlení vzniká kvůli tlakům opačných směrů. Veřejnost obecně tlačí na expanzi městského prostoru svou poptávkou, zatímco daná omezení (např. územním plánem) pracují pro udržení kompaktního tvaru, což se jim daří jen v některých lokalitách a nikoli okolo celého města, a to je právě příčinou specifických, nekonkrétních tvarů. Toto je výsledek suburbanizace relativně regulované, z nepřítomnosti pravidel a omezení v kombinaci s extrémní chudobou vznikají slumy, především v rozvojových zemích.

43

[12] ŠILHÁNKOVÁ, V. A KOLEKTIV: Suburbanizace, str. 16

34

Obrázek 11: Vývoj prostorové organizace měst a jejich okolí

Zdroj: [2] HAMPL, M., GARDAVSKÝ, V., KŐHL, K.: Regionální struktura (...), str. 124

Komerční suburbanizaci napomohla změna orientace průmyslu z těžkého na lehký a na služby. Automatizace a mechanizace průmyslu snížila náročnost výrobních procesů na lidskou práci a tím i jejich závislost na blízkosti pracovních sil. Relativní lacinost nezastavěných pozemků mimo město (tzv. greenfields) a větší možnosti dojíždění menšího počtu zaměstnanců vedly k přesunu zejména technologicky a kapitálově náročných high-tech výrob do suburbií.44 Rovněž nelze opomenout výhodnost těchto pozemků pro začínající společnosti.

Podobným způsobem jako montážní haly lehkého průmyslu se jak místně (často bez ohledů na ráz krajiny a kvalitu prostoru), tak stavebně (většinou jednopodlažní halové budovy nevalné architektonické kvality) projevovaly i další typy budov, jako příklad jmenujme administrativní komplexy, logistické velkosklady a obří nákupní centra. Všechny tyto typy, ale zejména poslední dva, jsou velmi přitahovány těmi

44


35

nejkapacitnějšími dopravními (automobilovými) komunikacemi v okolí města, kolem nichž se soustřeďují. Firmy zde mohou realizovat prostorově náročné projekty a také mohou za příhodných podmínek těžit z přítomnosti služeb či ostatních podniků koncentrujících se v jedné oblasti. Podle teorie alokace výroby (viz kapitola 2.1) se ke skladům a překladištím budou přidružovat výroby v rámci snižování dopravních nákladů.

V tomto fenoménu lze spatřovat násobně větší pokračování radiokoncentrického principu tvorby měst, ovšem pouze s rostoucími „chapadly“ města do volné krajiny a bez zahušťování kruhového středu města. Zápornou stránkou je vznik chaotických shluků krabicovitých budov obrovských měřítek, které tvoří odosobněné monofunkční zóny okolo výpadovek velkých měst. Problémem ve vnímání není ani tolik jejich samotná existence, neboť je jistě ekonomičtější i ekologičtější vytvořit uzly pro intenzivní automobilovou dopravu mimo vlastní město, ale jejich neuspořádanost a bezohlednost k okolí. Na druhou stranu vznikají i administrativní komplexy parkového typu na vysoké úrovni, což ovšem vyžaduje investora, který potřebuje prestižní sídlo i příjemné pracovní prostředí. Takové nároky ovšem např. velkoobchodní sklad, jichž je nad finančními domy apod. převaha, nemá a proto investuje pouze minimum pro splnění hlavního účelu.

Rezidenční suburbanizace se v západní Evropě začala rozmáhat především po 2. světové válce krom již řečených technologických vlivů díky vzniku politiky sociálního státu, která garantovala minimální příjem a zpřístupnila hypotéky, a silnému přírůstku poválečných generací.45 Tyto reality umožnily mnohem většímu podílu obyvatelstva než před válkou (ačkoli stále šlo o relativně vyšší příjmové skupiny) splnit si v nějaké podobě svůj sen: mít svůj vlastní rodinný dům v zeleni daleko od ruchu města.

45


36

Tvorba nových předměstí a satelitních městeček (termín typický pro Českou republiku) mimo kompaktní zástavbu se označuje jako „urban sprawl“. V češtině se vžil obdobný, podle mého názoru přiléhavý, pojem „sídelní kaše“.46 K jakým jevům dochází v typických koloniích satelitních městeček? Mezi ty pozitivní patří prostorové a hygienické možnosti bydlení, které jsou bezpochyby na vyšší úrovni než ve vnitřním městě a patří mezi nejdůležitější body vedoucí k rozhodnutí zakoupit či postavit si právě takový rodinný nebo řadový dům. Také fakt vlastnictví nemovitosti nelze nezapočíst; je výhodnější investovat do vlastní reality než platit nájem, který se u suburbánní výstavby vyskytuje minimálně.

Záporných stránek vychází z ekonomické analýzy nepoměrně více. Obytné suburbie nejsou malá městečka či vesnice, jsou monofunkční čili nesamostatné a závislé na městu, v jehož blízkosti vznikají. Často chybí základní občanská vybavenost: obchody, služby a veřejná doprava. V některých případech mohou např. absentující školky nahrazovat i blízká vesnická sídla namísto města. Dochází tedy k opětovnému prostorovému oddělování funkcí. Jsou zde vysoké vedlejší náklady na infrastrukturu dopravní i technickou, jak její výstavbu, tak i následnou údržbu, která přechází na stát, pokud výstavbu samotnou financoval investor. Náklady na energie a jejich ztráty v rozvodných sítích jsou mnohem vyšší než tomu je v hustších zástavbách.47

Prakticky jakákoliv potřeba musí být uspokojována mimo místo bydliště a nezřídka vzniká absolutní závislost na automobilové dopravě, což sebou přináší další náklady logicky s tím související, z nichž nejvýznamnější je ztráta času, ať už volného či pracovního. Intenzivní automobilismus způsobuje negativní externality v podobě špatného vlivu na životní prostředí. Paradoxně tak rezidenční suburbanizace negativně působí na to, čeho se snaží dosáhnout: zdravé životní prostředí, které ničí a zároveň snižuje jeho plochu. To je způsobeno enormními nároky na zábor půdy pozemkově

46

[3] HNILIČKA, P.: Sídelní kaše: Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, str. 11

47


37

velkorysých projektů a faktem, že samostatně stojící rodinné domy jsou energeticky i materiálně nejnákladnějším typem bydlení.48 Mimo to jsou nová předměstí hospodářsky mrtvá, neodehrává se zde žádná ekonomická činnost oproti městu, v němž je rozloha využita mnohem efektivněji např. vícepodlažní zástavbou, kdy se v přízemí nacházejí obchody a služby, přičemž ve vyšších podlaží převládá administrativa či bydlení.

Hustota osídlení, klíčový ukazatel, se ve vnitřním městě pohybuje v řádu stovek obyvatel na hektar, zatímco v suburbiích tento počet klesá až na pár desítek na hektar, kdy z důvodu nevytíženosti nelze zavést veřejnou dopravu. Nutnost individuální dopravy roste s poklesem hustoty osídlení.49 Nízká hustota osídlení a půdorysná struktura nevhodná pro pěší komunikaci bez vhodných pozemků či budov také nevytváří podmínky pro vznik obchodů a služeb, které se v případě příhodnějších podmínek přesunují za obyvatelstvem na předměstí. Takto vzniklé relativně samostatné oblasti na kraji města se nazývají „edge cities“.50 Volná půda se stává stále vzácnějším statkem a s rostoucí plochou města se zvyšují i provozní náklady.51 Pokud by byl trh liberální, cena půdy by postupně vzrostla natolik, aby se suburbanizace zastavila, což by podpořil i předvídaný demografický vývoj (alespoň v Evropě). Zásadní nedokonalost v tomto hypotetickém, čistě tržním přístupu bez regulace by spočívala v tom, že návrat původního prostředí na již jednou zastavěné místo je buď nereálný anebo velmi, velmi nákladný, což platí v realitě. Úbytek zemědělské půdy se projeví také intenzifikací výroby na zbývající ploše, což je, za předpokladu konstantního objemu produkce, neudržitelný trend.

48


49


50


51


38

Obrázek 12: Suburbie u Jesenice

Zdroj: [3] HNILIČKA, P.: Sídelní kaše: Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, str. 42

Ve vztahu k sídelní kaši je potřeba definovat město samotné. Existuje samozřejmě mnoho přístupů a žádná pevně daná definice, nicméně lze konstatovat následující fakta tvořící město městem: vysoká hustota a koncentrace obyvatelstva, relativní velikost v porovnání s jinými sídly, vysoká koncentrace a kompaktnost zástavby, specifická demografická, profesní a sociální skladba obyvatelstva, koncentrace řídících, správních a obslužných funkcí přesahující hranice města a vnitřní rozmanitost. Město dále můžeme prostorově vymezit třemi základními způsoby: administrativně (město určují administrativní hranice bez ohledu na charakter prostoru), morfologicky (město je dané kompaktní zástavbou) a funkčně (město určuje integrita vztahů v systému, např. dojíždění za nákupy a kulturou).52

Suburbie mohou i nemusí patřit k městu administrativně, až na výjimky pod město nespadají morfologicky a v drtivé většině případů patří k městu funkčně. Z toho vyplývá i méně nápadné úskalí suburbanizace, kterým je otázka, kam připadá daňová povinnost obyvatelstva. Předpokládáme-li situaci, jaká je v České republice, tj. že např. daně z příjmu fyzických osob (s jistými výjimkami) připadnou zčásti státu a kraji a zčásti administrativnímu celku, kde má občan trvalé bydliště, začne díky suburbanizaci docházet k odlivu finančních zdrojů z města, na nějž jsou přitom stále 52


39

kladeny funkční požadavky obyvatel suburbií a musí se tak starat o infrastrukturu, školství, kulturu, zdravotnictví, atd. Pro relativně konstantní či zvyšující se počet obyvatel za se snižujících se příjmů.53 Z toho samého důvodu mnozí starostové menších administrativních celků suburbanizaci podporují s vidinou vyšších příjmů pro svou obec. Tuto potenciální disproporci lze řešit např. koeficienty na přepočítávání počtu obyvatel u té části daně, kde částka z daní je závislá na počtu obyvatel. Tento koeficient samozřejmě musí růst s počtem obyvatel a velká města pak dostávají na hlavu více peněz než města malá.54

V České republice se po 2. světové válce rezidenční suburbanizace projevovala v jistých faktorech jinak než v Západní Evropě kvůli její příslušnosti k socialistickému bloku. Individuálně byla potlačena, ale v principu byla nahrazena výstavbou obrovských sídlišť na krajích měst. Socialistické státy tímto způsobem rychle a s minimálními náklady (vy)řešily bytovou krizi. Dodnes mají sídliště velmi významný podíl na ubytování obyvatelstva, ale z mikroekonomického hlediska je velkým problémem nekvalitní provedení domů jako takových, které sebou přináší vysoké dodatečné náklady, kterých se stát zbavil privatizací. Náklady plynoucí z nekvalitního urbanistického řešení ponese stát nadále.55 Po změně režimu je v České republice průběh individuální suburbanizace formou rodinných domů tím intenzivnější, jak byl deformován trh, zvýšila se elasticita nabídky pozemků a panelová sídliště nevyhovovala funkčně, prostorově ani esteticky. Je zajímavé, že panelová sídliště sebou i při mnohem větší hustotě osídlení nesla v zásadě stejné problémy jako satelitní městečka: monofunkčnost, neurčitý charakter, nedostatečná občanská vybavenost, atd. I proto jsou někdy předměstské kolonie vnímány a přezdívány jako sídliště naležato.

53


54

dtto, str. 76

55


40

Nejzásadnější dopady suburbanizace na městskou strukturu a ekonomické faktory spočívají ve stagnaci a úpadku vnitřních částí měst, rozvolnění městské zástavby, vznik typizovaných a zaměnitelných nízkopodlažních kolonií dostupných pouze automobilem, vytvoření homogenizovaných ploch bez jasného charakteru s velmi nízkou hustotou zástavby a smazání hranice mezi městem a vesnicí, urbánní strukturou a přírodou. Musil trefně poznamenává, že jde o „urbanizaci bez koncentrace do měst“.56 Projekty komerční i rezidenční na greenfields závisí pouze na míře ziskovosti a jdou proti principu trvale udržitelného rozvoje tím, jak oddělují funkce dle principu funkčního zónování57 a vytváří jednoúčelové zóny objektů závislé na rozsáhlé a nákladné infrastruktuře, které neefektivně zabírají volnou krajinu a jen výjimečně smysluplně navazují na stávající zástavbu. Nutná dopravní infrastruktura je v porovnání s jádrem města neúměrná počtu obyvatel, jež obsluhuje.

Současný, v předchozím odstavci popsaný model suburbanizace je v podmínkách České republiky v dlouhodobém měřítku neudržitelný. Jde v zásadě o tržní selhání, kdy investoři nenesou zodpovědnost za negativní externality. V sociální oblasti vedou satelitní městečka ke společenské segregaci, nedostatku sociálních kontaktů, kultury a celkové izolovanosti (např. fenomén „zelených vdov“), k čemuž často přispívá veřejný prostor tím, že je buď nekvalitně řešený anebo neexistuje. Domy (bohužel nezřídka architektonicky bezcenné: „podnikatelské baroko“) jsou volně situovány do greenfields, uvolňují se vztahy mezi objekty a komunikacemi,58 které tvoří charakter měst (ale i vesnic), a jehož podvědomou absenci uměle nahrazují „bulváry“ v předměstských nákupních centrech. Co se celkového dopadu suburbanizace na urbánní struktury týče, lze konstatovat, že původní, stále ještě relativně kompaktní radiokoncentrické tvary měst byly rozvolněny a obklopeny suburbiemi, takže vznikla města na souvislejších plochách s nižšími hustotami než dříve.

56


57


58


41

Obrázek 13: Způsoby růstu měst podle L. Kriera („antiměsto“ zónované dle funkcí, vzniklé bujením a závislé na motorizované dopravě odpovídá principu suburbanizace)

Zdroj: [5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu, str. 32

42

3 Dezurbanizace a reurbanizace V průběhu 20. století fáze dezurbanizace a reurbanizace navazují na suburbanizaci, samozřejmě ale ve smyslu časové posloupnosti rozpoznání a pojmenování jednotlivých fenoménů. Dezurbanizace a suburbanizace by mohly být laiky zaměňovány z důvodu přesouvání aktivit mimo centrum města, avšak jejich hospodářské příčiny a dopady (včetně dopadů na městské struktury) jsou rozdílné. Mimo to už z názvu je patrné, že suburbanizace je stále formou koncentrace, kdy roste počet obyvatel a význam měst a jejich aglomerací (právě díky rostoucím předměstím, počet obyvatel centra stagnuje či klesá), zatímco při dezurbanizaci se děje opak a města celkově ztrácí na důležitosti ve smyslu demografických ukazatelů i hospodářství. Reurbanizace poté následuje jako trend opačného směru vyrovnávající dekoncentrační tlaky obou předchozích, přičemž de facto suburbanizace rozvolňuje města relativně a dezurbanizace absolutně. Všechny tyto fáze probíhají zároveň v tzv. cyklickém vývoji městských struktur.59

3.1 Dezurbanizace Dezurbanizace je celkově dekoncentrační proces, při němž obecně klesá počet stálých obyvatel měst a pracovních míst tamtéž, zatímco oba tyto ukazatele stoupají ve venkovských sídlech. Roste hospodářský i demografický význam neaglomerovaných oblastí. Odliv obyvatel probíhá zejména ve středech měst a na jejich okrajích počet obyvatel spíše stagnuje, příčinou je i klesající porodnost. Mimo rurálních oblastí může migrace směřovat také do menších měst, nových měst či do metropolí.60 Dezurbanizace se začala projevovat nejprve po 2. světové válce, její vrchol nastal v sedmdesátých letech (bez ohledu na tehdejší recesi) a trvala zhruba do 80. let, hovoříme-li o západní Evropě, potažmo USA. V České republice a ostatních zemích východního bloku nastala vrcholná fáze dezurbanizace až po příchodu tržního

59


60

dtto, [on-line]

43

hospodářství, čímž byly její následky umocněny a regiony jako např. Ostravsko se s nimi potýkají dodnes.

Největší dopady dezurbanizace nastaly v městech a oblastech se starou a tradiční průmyslovou strukturou orientovanou na obory těžkého průmyslu jako těžké strojírenství, hutnictví apod., jelikož s postupující deindustrializací a zmiňovaným přechodem k sektoru služeb a informační společnosti či lehčímu průmyslu (elektronika, lehká chemie, apod.) tato odvětví upadala podobně jako centra takto nejvíce postižených měst. Průmysl se začal přesunovat mimo metropolitní oblasti. Nezanedbatelný vliv mělo případné budování zelených pásů okolo měst, jež měly zabránit rozrůstání měst do volné krajiny a zároveň, pravděpodobně nezáměrně, přispěly k migraci obyvatel i průmyslu z daných měst, jelikož přesun na levnější pozemky na předměstí nebyl možný. Tento scénář byl ovlivněn také státní podporou pro nová města.61

Dezurbanizace ekonomicky souvisí se zmenšováním průměrné velikosti podniku, což je proces postupně probíhající od konce průmyslové revoluce. Statisticky se zvyšuje podíl malých a středních firem na hospodářství, což se děje např. díky nahrazování klasické

technologie

montážních

pásů

spoluprací

více

menších

podniků,

dematerializací produktů (větší podíl služeb a informací) či zbytečná složitost organizace a provozu.62 Jinými slovy se přestává klást takový důraz na princip ekonomie z rozsahu jako dříve a dochází k decentralizaci. Aglomerační úspory (které mají navíc mají sklon od určité velikosti města klesat) těžící z kladné externality blízkosti ostatních podniků jsou díky stále efektivnějším komunikačním kanálům a dopravě více zanedbatelné a menší firmy mohou fungovat prakticky kdekoliv při současném snížení nákladů na nemovitosti a pracovní sílu, která je v menších sídlech obecně levnější. Jejich řízení a koordinace může probíhat z centra, kde se právě řídící

61


62


44

či obecně neprodukční funkce začíná koncentrovat a vytlačovat funkci bydlení. Zde, oproti průmyslu, význam aglomeračních výhod naopak stoupá, jelikož pro strategické rozhodování je důležitá možnost osobního kontaktu.63

Obrázek 14: Hypotetické úspory z rozsahu v závislosti na velikosti města

Zdroj: [9] PřF UP, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line]

Vidíme tak dva hlavní dezurbanizační proudy: konec velkých průmyslových podniků a rozvoj efektivnějších, menších podniků mimo vlastní město a poté tendenci administrativy vytlačovat ostatní funkce z center. Rostou dopravní náklady kvůli náporu administrativních pracovníků, zhoršuje se dopravní dostupnost centra a životní prostředí, což spirálovitě opět nutí obyvatele jej opouštět. Snižuje se polyfunkčnost center, která tak opouští přirozená ekonomická a občanská aktivita, do vnitřních měst směřuje méně investic a daňových příjmů za odešlé obyvatele a pomalu „odumírají“.64

Ve struktuře města se začínají objevovat zásadní specifické prostory, tzv. brownfields, což jsou opuštěné či podvyužívané areály a plochy, které ztratily svoji funkci, nejčastěji průmyslovou. Jsou úzce spojeny se vznikem sídelní kaše, degradací okolního prostředí, nezaměstnaností a poklesu cen okolních nemovitostí. Dochází 63


64


45

k nivelizaci hustoty osídlení opouštěním dříve přelidněných center a podpoře suburbanizačního trendu, což ústí v podobné efekty v městské krajině. Odchod vyšších příjmových skupin z centrálních oblastí, vznik brownfields tamtéž a pokles ekonomické

aktivity

může

vést

až

ke

ghettoizaci

slabších

sociálních

a

přistěhovaleckých vrstev ve zdevastovaných centrech měst. Nastává polarizace mezi tradičními a nově vznikajícími průmyslovými regiony. Podle Musila kvůli zastavení dlouhodobé koncentrační

tendence do měst nastal v sedmdesátých letech

„nepředvídaný a důležitý obrat v dosavadním vývoji celého osídlení“, jehož dopady se v budoucnu možná budou srovnávat se začátkem industriálním urbanizace.65

3.2 Reurbanizace Reurbanizace označuje oživení městských center pomocí reimigrace obyvatelstva a návratu pracovních příležitostí. Ve většině případů se jedná o bytové a administrativně-obchodní komplexy či rekreační zóny. Reurbanizace se v území neodehrává naráz, ale selektivně, což je zapříčiněno nutností kooperace státu, a tak probíhá postupně ve vytipovaných a schválených lokalitách, navíc jde o celkově dlouhodobý proces (až desítky let), zvláště ve srovnání se suburbanizací. V otázce nutné změny územních plánů je souhra a vůle státu a obce bezpodmínečná, finanční podpora je obvyklá.66

Z předchozího odstavce plyne, že na rozdíl od předchozích fází postindustriální urbanizace nejde v případě reurbanizace ani tak o jev živelný, ale naopak z velké části o racionální reakci měst na dezurbanizaci a suburbanizaci a snahu o opětovné zatraktivnění města v globální konkurenci měst, 67 přičemž se obvykle dbá na princip

65


66

[1] Bydlení a rozvoj města, Kolokvium v rámci MMR ČR, [on-line]

67


46

trvale udržitelného rozvoje. Samozřejmě za určitých podmínek a dostatečně velkého poklesu cen nemovitostí probíhá samovolně, avšak je vysoce pravděpodobné, že investoři nebudou chtít nést náklady na negativní externality předchozích funkcí (např. zamoření půdy), což pro ně činí tento scénář často nezajímavý. Stát může tuto nechuť k investování řešit více nástroji, nejobvyklejší je odstranění ekologické zátěže a celková příprava nemovitosti pro investici a změnu funkce. Záleží vždy na konkrétní situaci a lukrativitě pozemku, ale minimálně vůle města spočívající v umožnění revitalizačních záměrů je, jak již bylo řečeno, základní podmínkou.

Brownfields, které jsou pro reurbanizaci klíčovými pozemky (ačkoliv se při tomto procesu může jednat také o zástavby proluk, dvorů, rekonstrukce stále sloužících domů, apod.), jsou stavěny do protikladu s greenfields (viz kapitola Postindustriální urbanizace a suburbanizace), protože jejich využívání nezabírá neaglomerovanou půdu a není třeba budovat navazující dopravní infrastrukturu. Nedostatek, neobnovitelnost a neustálé ubývání tohoto vzácného statku je právě velkou motivací a impulsem pro reinvestice do jádrových částí. Původní funkce bydlení (zejména původní dělnické čtvrti), průmyslu a služeb tvoří zpravidla brownfields v kompaktní zástavbě, ale brownfields se mohou nalézat i mimo město samotné, jde-li o bývalé objekty vojenské anebo zemědělské, což na principu nic nemění, i když už de facto nejde o reurbanizaci. Ve vnitřní zástavbě jde o území s nezřídka významným potenciálem. Mezi negativa spojovaná s brownfields patří zmiňované „náklady na odstranění následků předchozích průmyslových aktivit (včetně kontaminace), často složité majetkoprávní vztahy a především absence ekonomicky proveditelných projektů, atraktivních pro potenciální investory.“68

68

[1] Bydlení a rozvoj města, Kolokvium v rámci MMR ČR, [on-line]

47

Jak dochází obecně k úpadku budov, potažmo celých čtvrtí? Výnosy z budovy s časem klesají, s náklady na údržbu a opravy je tomu naopak, takže čisté roční výnosy po určité době spadnou na nulu a posléze se přemění na ztráty. V tento okamžik by bylo logicky ideální budovu zdemolovat a postavit novou, avšak vysoké náklady na stavební práce sráží potenciální tržní hodnotu pozemku (potenciální renta minus náklady na demolici a stavbu) do záporu. Za předpokladu, že renta, a tedy i tržní hodnota pozemku s časem roste a že nedochází k modernizacím budovy, platí, že při nízké tržní hodnotě pozemku, ať už kvůli malé rentě či vysokým nákladům, může dojít k situaci, kdy po jistou dobu nebude výhodné do budovy investovat ani ji zdemolovat, dokud se tržní hodnota pozemku nedostane opět ze záporných čísel.69 Typickým příkladem jsou průmyslové brownfields s vysokými sanačními náklady. Také může dojít k situaci, kdy majitelé lukrativních pozemků s budovami pod památkovou ochranou tyto budovy záměrně neudržují, aby se dostaly do stavu, kdy je nutné je zdemolovat, čímž se pozemky „uvolní“ pro další využití.

Obrázek 15: Ekonomické zdůvodnění úpadku některých čtvrtí

Zdroj: [7] MAIER K., ŘEZÁČ V.: Ekonomika v území: Urbanistická ekonomika a územní rozvoj, s. 20

69


48

Reurbanizace sebou mimo vyšší efektivity, snižování nákladů na „provoz“ města a opětovné tendenci k městské kompaktnosti (formou horizontální i vertikální intenzifikace zástavby) přináší komercionalizaci center a silné segregační trendy, a to jak ekonomicky oddělováním funkcí výroby a služeb, tak i společensky, kdy se objevují tzv. citadely, enklávy či ghetta.70 Tento děj se označuje gentrifikace, kdy revitalizované centrum postupně obsazují majetnější vrstvy na úkor těch chudších, které jsou vytlačovány z centra. Pokud se tak děje kvůli komerční zástavbě, jež vytlačuje starousedlíky, hovoříme o komercionalizaci. Komercionalizace, gentrifikace a revitalizace často působí současně. Pokud gentrifikace přesáhne jistou mez a spěje k vytváření chráněných, nezávislých zón uzavřených svému okolí, jedná se o tzv. citadelizaci. Zápornou ekonomickou stránkou reurbanizace bývají velmi vysoké náklady na kultivaci pozemků.

70


49

Závěr Docházím k závěru, že sepětí ekonomiky a urbánních struktur je velmi těsné, a to více než jsem očekával před napsáním této práce; projevuje se především od nástupu průmyslové revoluce, kdy se města samovolně utvářela prakticky pouze podle nároků průmyslu, dopravy a možností technologií. Do té doby se hospodářství přizpůsobovalo kompaktním tvarům měst, pro něž byla určující funkce obranná, a průmysl byl vázán uvnitř měst na stejné objekty jako bydlení. Postindustriální urbanizace 20. století se kromě suburbanizace (která urbanistické struktury ovlivnila opravdu výrazně) vyznačuje ponejvíce vzájemností a dynamikou současného působení obou elementů.

Neomezené působení ekonomiky na městské struktury se dlouhodobě ukazuje jako nevhodné, neboť industriální urbanizace vedla k přílišné koncentraci do center a špatným hygienickým podmínkám. Následná suburbanizace - v reakci na tento neblahý stav - město přirozeně rozvolnila do opačného extrému „sídelní kaše“, která je snad v některých aspektech vhodná pro zdraví obyvatel, ale k životnímu prostředí celkově velmi nešetrná. Dominantním prvkem určujícím půdorys moderního města je dopravní infrastruktura, která omezuje a vymezuje ostatní funkce a struktury.

Podle mého názoru jsme na prahu nutné redefinice přístupu naší společnosti k rozvoji měst a jejich okolí. Přitom bude třeba brát zřetel nejen na to, jaké funkce a vlastnosti od města požadujeme a jaké jsou limity těchto požadavků z pohledu udržitelného rozvoje. V jakých bodech se oba tyto postoje protínají a je vůbec možné dojít k fungujícímu kompromisu?

Nejpalčivějším problémem v konkrétních podmínkách České republiky je bezpochyby živelná suburbanizace. To je patrné během několika minut při průjezdu okolím velkých měst. Relativní lacinost pozemků za městem, vize krátkodobého zisku na straně developerů, touha investorů splnit si sen, rostoucí životní úroveň, rozvoj osobní dopravy a komunikace umožnily masovou expanzi většinou nevkusných kolonií 50

příměstských

rodinných

domů.

I v případě

(hypotetického)

odhlédnutí

od

neudržitelnosti takového přístupu a nenahraditelnosti „netknuté“ zemědělské půdy či volné krajiny, je otázkou, kdo bude chtít (při současných demografických trendech v celé Evropě) za pár desítek let po odchodu prvotních vlastníků, bydlet v těchto, často nekvalitně provedených, domech dostupných jen automobilem (a bez navazující občanské vybavenosti), o estetické kvalitě prostředí nemluvě. V případě, že se tato situace nezačne řešit, bude cena těchto nemovitostí klesat úměrně s časem a nechutí vyšších příjmových vrstev bydlet v „použitém snu“ někoho jiného, přičemž pro nižší příjmové skupiny bude obtížné řešit své bydlení tímto způsobem kvůli vysokým dopravním nákladům a závislosti na automobilu. Přímo úměrně tomu bude klesat také atraktivita

těchto

lokalit

pro

potenciální

investory

i

v dalších

oblastech.

V dlouhodobém horizontu tak tyto lokality spějí dle mého názoru k úpadku.

Tvorba, rozvoj a uspořádání městského prostoru je tak složité a komplexní téma (ovlivňující de facto životní prostředí celého regionu), že jej nelze ponechat volnému působení tržních sil a je nutné jej regulovat na příslušných úrovních, jakkoli liberálního smýšlení jinak můžeme být. Nástroji této regulace jsou územní a regulační plány, které vymezují lokality pro nové objekty a jejich charakter. Dlouhodobá strategie pro města „příjemná pro život“ na principu trvale udržitelného rozvoje by měla zahrnovat také podporu reurbanizace, zabránění dalšímu šíření suburbií komerčních i rezidenčních na greenfields, snahu o různorodost funkční i sociální, dotváření suburbánních sídel, v jejichž přirozeném důsledku by mohlo dojít ke zvýšení hustoty osídlení včetně související podpory veřejné dopravy, a to vše s ohledem na životní prostředí. Při překročení určité hustoty osídlení k sobě sídla začínají přitahovat služby apod., čímž postupně dochází ke tvorbě vícefunkčních jader rozbíjejících monofunkční charakter zón. Relativně kompaktní a atraktivní město a jeho předměstí jsou ekonomicky efektivnější. Nikdy ovšem nelze v urbanistickoekonomické problematice dosáhnout definitivního řešení, neboť nejde o statický jev, ale

dynamický

proces

zohledňující

potřebu

stálého

protichůdných tlaků za neustále měnících se podmínek. 51

vyvažování

částečně

Literatura Knižní zdroje [1] DOUTLÍK, L.: Zonální struktury: Urbanistická typologie, 2. vydání Praha: Vydavatelství ČVUT, 1996, 272 str., ISBN 80-01-01468-1 [2] HAMPL, M., GARDAVSKÝ, V., KŐHL, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR. 1. vydání Praha : Universita Karlova, 1987, 255 str. [3] HNILIČKA, P.: Sídelní kaše: Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, 1. vydání Brno: Vydavatelství ERA, 2005, 131 str., ISBN 80-7366-409-3-028-8 [4] HORSKÁ P., MAUR E., MUSIL J.: Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa, 1. vydání Praha a Litomyšl: Paseka, 2002, 352 str., ISBN 80-7185-409-3 [5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu, 1. vydání Praha: Nakladatelství Agora, 2002, 94 str., ISBN 80-902945-4-5 [6] HRŮZA, J., ZAJÍC J.: Vývoj urbanismu, II. díl, 2. vydání Praha: Vydavatelství ČVUT, 1999, 373 str., ISBN 80-01-01249-1 [7] KOLEKTIV: Všechno o Zemi, 1. vydání Praha: Reader´s Digest výběr, 1998, 768 stran, ISBN 80-86196-01-1 [8] KOLEKTIV: Všeobecná encyklopedie 7 m/o, 1. vydání Praha: Diderot, 1999, 427 stran, ISBN 80-902555-7-4 [9] MACÁKOVÁ, L. A KOLEKTIV: Mikroekonomie, základní kurs,

9. vydání

Slaný: Nakladatelství Melandrium, 2005, 275 str., ISBN 80-86175-41-3 [10] MAIER K., ŘEZÁČ V.: Ekonomika v území: Urbanistická ekonomika a územní rozvoj, 3. vydání Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006, 91 str., ISBN 80-01-03447-X [11] PACIONE, M.: Urban geography: a global perspective, 1. vydání London: Routledge, 2001, 663 stran, ISBN 0-415-19195-5 [12] ŠILHÁNKOVÁ, V. A KOLEKTIV: Suburbanizace – hrozba fungování (malých) měst, 1. vydání Hradec Králové: Civitas per Populi Hradec Králové, 2007, 234 str., ISBN 978-80-903813-3-9

52

Internetové zdroje [1] Bydlení a rozvoj města, Kolokvium v rámci řešení výzkumného projektu MMR ČR WB-44-2004-05: Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města, FA VUT v Brně, 16. června 2005, [on-line], [cit. 2010-4-29], www.mmr-vyzkum.cz/infobanka/DownloadFile/10766.aspx [2] Fakulta aplikovaných věd ZČU, Materiál k předmětu KMA/SGG, [on-line], [cit. 2010-4-8], http://gis.zcu.cz/studium/sgg/Materialy/_Geografie_sidel.pdf [3] Přírodovědecká fakulta UK, Pracovní text k předmětu Urbanizace a vývoj měst, [on-line], [cit. 2010-3-6] http://web.natur.cuni.cz/~slamak/uvm/textuvm.html [4] Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line], [2010-3-21] http://geography.upol.cz/soubory/lide/ptacek/GOAS/KGG_GOAS_06.ppt [5] Regionální agrární komora KH kraje, Materiály k předmětu Úvod do regionalistiky na Provozně ekonomické fakultě, [on-line], [cit. 2010-3-6] www.strediskoczuhk.cz/doc/ur_5k_urbanizace.doc [6] SCHMEIDLER, K., Vliv dopravy na rozvoj osídlení a měst XXI. Století, Rostoucí mobilita a urbanistická struktura, [on-line], [cit. 2010-4-15] http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2003/2003-03/09_doprava.pdf

53

Seznam obrázků a grafů (Prameny jednotlivých vyobrazení jsou uvedeny v textu.)

Obrázek 1: Podíl městského obyvatelstva v závislosti na čase, urbanizační křivka Obrázek 2: Struktura středověkého města Obrázek 3: Růst počtu obyvatel vybraných evropských měst (1000-1950) Obrázek 4: Urbánní struktury typické pro Paříž a New York Obrázek 5: Schéma radiokoncentrického města s vytížením komunikací a návrh lineárního města Obrázek 6: Struktura města 2. poloviny 19. století Obrázek 7: Současná struktura středního města Obrázek 8: Umístění funkcí ve vzdálenosti od centra v závislosti na schopnosti platit rentu Obrázek 9: Optimalizace polohy bydliště z hlediska nákladů na dopravu a bydlení Obrázek 10: Model Alonsův, model Hoytův a polycentrický model města Obrázek 11: Vývoj prostorové organizace měst a jejich okolí Obrázek 12: Suburbie u Jesenice Obrázek 13: Způsoby růstu měst podle L. Kriera Obrázek 14: Hypotetické úspory z rozsahu v závislosti na velikosti města Obrázek 15: Ekonomické zdůvodnění úpadku některých čtvrtí

54

Seznam zdrojů obrázků [1] DOUTLÍK, L.: Zonální struktury: Urbanistická typologie, 2. vydání Praha: Vydavatelství ČVUT, 1996, 272 str., ISBN 80-01-01468-1 [2] HAMPL, M., GARDAVSKÝ, V., KŐHL, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR. 1. vydání Praha : Universita Karlova, 1987, 255 str. [3] HNILIČKA, P.: Sídelní kaše: Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů, 1. vydání Brno: Vydavatelství ERA, 2005, 131 str., ISBN 80-7366-409-3-028-8 [4] HORSKÁ P., MAUR E., MUSIL J.: Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa, 1. vydání Praha a Litomyšl: Paseka, 2002, 352 str., ISBN 80-7185-409-3 [5] HRŮZA, J.: Charty moderního urbanismu, 1. vydání Praha: Nakladatelství Agora, 2002, 94 str., ISBN 80-902945-4-5 [6] KOUTNÝ, J.: Moderní urbanistické koncepce (Vývoj urbanistických koncepcí), Urbanismus a územní rozvoj, příloha, 2004, č. 6, [on-line] http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2004/2004-06/30_koncepce.pdf [7] MAIER K., ŘEZÁČ V.: Ekonomika v území: Urbanistická ekonomika a územní rozvoj, 3. vydání Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006, 91 str., ISBN 80-01-03447-X [8] PACIONE, M.: Urban geography: a global perspective, 1. vydání London: Routledge, 2001, 663 stran, ISBN 0-415-19195-5 [9] Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Doplňující materiál ke studiu předmětu Geografie obyvatelstva a sídel, [on-line], [2010-3-21] http://geography.upol.cz/soubory/lide/ptacek/GOAS/KGG_GOAS_06.ppt

55

Urbanistické struktury a ekonomické souvislosti: vzájemný vliv

Recommend Documents