| STROJE A ZAŘÍZENÍ Úkolem předmětu je získat přehled o používaných materiálech, naučit se orientovat v technické dokumentaci, seznámit se s obecným složením strojů a s druhy přenosu sil ve strojích. Učivo 1. ročníku je obecného charakteru a tvoří základ především pro výuku STZ v 2.ročníku a také pro výuku především předmětů lesní těžba a lesní stavby. Zahrnuje problematiku technického kreslení a strojnictví, informace o stavebních výkresech a bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Rozdělení učiva: 1. základy technického kreslení - úprava a provedení výkresů - pravidla zobrazování - kótování - zobrazování a kótování strojních součástí a konstrukčních prvků - drsnost povrchu a její předepisování - tolerance a lícování - tolerování tvaru a polohy 2. technické materiály - konstrukční materiály - provozní materiály 3. strojní součásti - spojovací součásti a druhy spojů - potrubí - součásti k přenosu otáčivého pohybu - mechanické převody - mechanismy obecného pohybu 4. bezpečnost a ochrana zdraví při práci, hygiena práce, požární prevence
Pomůcky : -
sešit A4 bez linek + podložka T pravítko + pravoúhlý trojúhelník T+PC tužka pro kancelářské a školní práce ( např.HB – 2,5 st.tvrdosti) T+PC kružítko T+PC stěrací pryž (guma) T+PC kancelářský papír PC milimetrový papír PC kniha STZ T
1. ZÁKLADY TECHNICKÉHO KRESLENÍ A/ Úprava a provedení výkresů a) Základní pojmy Technický výkres –soubor informací vyjádřených na nosiči informací v souladu s normalizovanými pravidly
Studie – ideový návrh nemající definitivní podobu technického výkresu určený jako podklad pro jednání o příslušném projektu Návrhový výkres – výkres obsahující hlavní části výrobku, jejich vzájemnou polohu, jejich tvar, uložení apod..Slouží jako podklad pro volbu konečného řešení. Výkres součásti- výkres zobrazující jednotlivou součást v normalizovaném měřítku a obsahující všechny údaje potřebné k úplnému určení součásti pro výrobu Strojní součást – základní funkční část stroje zhotovená bez montážních operací zpravidla z jednoho kusu materiálu a obvykle dále nedělitelná. Komponent-průmyslový produkt použitý v sestaveném produktu vyššího řádu, např. samostatná pasivní nebo aktivní montážní jednotka se závislými nebo nezávislými částmi. Výkres podskupiny – výkres částečného sestavení zobrazující smontované součásti na nejnižší úrovni. podskupina – jednoduchý montážní celek určený k montáži do vyššího celku (skupiny). Výkres skupiny - výkres sestavení zobrazující prostorové uspořádání a vzájemný vztah smontovaných součástí. Skupina – sestava složená ze součástí nebo podskupin Výkres celkového sestavení – výkres zobrazující všechny skupiny a součásti smontované jako konečný výrobek nebo zařízení. Výrobní výkres – výkres, obecně tvořený podle originálu, obsahující všechny údaje potřebné pro výrobu. Soupis položek (kusovník) – úplný seznam předmětů tvořících sestavu nebo podsestavu, nebo součástí zobrazených na technickém výkrese. Položka- součást, prvek, komponent objektu zobrazeného na technickém výkrese Skica- technický výkres kreslený volně rukou Originál-kombinace originálních dat na originálním nosném médiu definující výrobek a současně tvořící podklad pro záznam změn Originální výkres- výkres nakreslený ručně nebo vytvořený na počítači a nakreslený plotterem, obsahující jména a podpisy oprávněných osob, data schválení, se záznamem všech změn s daty a podpisy oprávněných osob. Originální medium-nosič dat, obsahující originál vytvořený na počítači nebo ručně (magnetická páska, optický disk,papír,film.. Matrice-dokument používaný pouze ke tvorbě kopií. Podpisový dokument-tradiční kopie originálu (na papíře) schválená a potvrzená navíc zákazníkem nebo nadřízenou osobou. Nesmí být změněn bez podpisu zákazníka nebo nedřízeného. b) Normalizace Technická normalizace usměrňuje lidskou činnost tím, že umožňuje sériovou, hromadnou a plynulou výrobu , zaručuje jakost, hospodárnost a vyměnitelnost výrobků. Tím je zvyšována produktivita práce, výroba se urychluje a zlevňuje. Normalizace také dává předpoklady k hospodárnému využívání energií, materiálů a surovin, čímž snižuje negativní zatížení pracovního i životního prostředí. V roce 1946 byla za účasti všech průmyslových států světa (včetně Československa) založena mezinárodní organizace pro normalizaci ISO (International Organization for Standardization). Ta dnes sdružuje stovku států a má vliv na všechny oblasti technické normalizace. Normy ISO jsou číslovány průběžně v pořadí, v jakém přicházejí ke schválení Ústřednímu sekretariátu ISO v Ženevě. Číslo mezinárodní normy je za dvojtečkou doplněno rokem schválení ( např. ISO 5455:1979 Technical drawings-Scales (Technické výkresy-měřítka)).
Evropské hospodářské společenství (nyní Evropská unie) vytvořilo Evropský normalizační výbor CEN ( Comité Européen de Normalisation). Úkolem této organizace je harmonizace národních norem členských zemí a tvorba společných norem a předpisů. Normy vydané CEN jsou označovány zkratkou EN a jsou určeny k povinnému zavedení v členských zemích EU. ENV – je předběžná norma (návrh), vydaná k ověření na dobu tří až pěti let. HD- je norma (harmonizační dokument) pro ty oblasti činnosti, pro něž není účelné zpracovávat EN. Soubor technických norem ČSN (České technické normy, dříve Československé státní normy) již velmi dávno reagoval na ustanovení mezinárodních norem ISO (před rokem 1989). Dnes ČSN mezinárodní normy přímo přebírá a to buď beze změn nebo se změnami či zapracováním do našich norem. Na rozdíl od norem ISO se normy CEN přejímají do národních norem bez úprav a doplňků nebo změn. Česká technická norma však může obsahovat národní přílohu nebo národní poznámky. V členských státech EU jsou EN zaváděny povinně a vyžadují zrušení těch norem ČSN, které jsou s nimi v rozporu. Převzaté normy EN se označují jako ČSN EN a jsou-li identické s normami ISO, pak ČSN EN ISO. Kromě těchto převzatých norem jsou dále nově vydávány i samostatné ČSN, a to pro ty oblasti, v nichž zatím mezinárodní normy neexistují. Kromě uvedeného, dnes platného systému norem byly vytvářeny a dosud platí některé oborové (ON), podnikové (PN) a úsekové (ÚN) normy. c) Formáty výkresů Norma ISO 5457 je určena pro použití formátů výkresových listů pro všechny způsoby tvorby a rozmnožování technických výkresů ve všech oblastech průmyslu a ve stavebnictví. Základním formátem je A0, který má plochu 1m2. Ostatní formáty vznikají jeho postupným půlením (obr.1). Rozměr formátu se shoduje s rozměrem oříznutého formátu (a2 x b2). Přednostně se volí uvedené formáty, prodloužené formáty se volí v odůvodněných případech pro úsporu papíru ( dlouhé předměty, liniové stavby). Originál výkresu se zhotovuje na nejmenším formátu dovolujícím nezbytnou zřetelnost a rozlišitelnost. Nejmenší použitelný formát je A4. Formát A4 se používá na výšku, ostatní formáty na šířku. Prodloužené formáty se tvoří tak, že formáty A1, A2 a A3 mají prodlouženou delší stranu na délku některého většího formátu. Formát A4 se neprodlužuje.
d) Úprava výkresových listů Materiál výkresu může být průsvitný, průhledný, neprůsvitný, přednostně však bez lesku na lícové straně. Kresba může být na straně lícové, u průhledných a průsvitných materiálů i na straně rubové. Normou jsou stanoveny rozměry kreslícího listu, rozměry výkresu, velikost lemů , orámování kreslícího pole, umístění a rozměry popisového pole, značky pro oříznutí formátu, středící značky, souřadnicová síť. Navíc může výkres obsahovat orientační značky a metrickou porovnávací stupnici. Popisové pole Popisové pole ( dříve rohové razítko) se umisťuje v pravém dolním rohu výkresu tak, že jeho pravá a dolní hranice leží na rámečku vyznačujícím kreslící pole. Na formátech A3 až A0 a na prodloužených formátech se umisťuje popisové pole do pravého dolního rohu rovnoběžně s delší stranou výkresu ( tyto formáty se smí používat pouze naležato). Maximální délka identifikační části je 170 mm a tato část se orámuje velmi tlustou čarou. Na formátu A4 se umisťuje popisové pole rovněž do pravého dolního rohu, avšak rovnoběžně s kratší stranou (formát A4 se smí používat pouze na výšku). Směr čtení údajů v popisovém poli musí být shodný se směrem čtení výkresu.
Mezinárodní norma nestanoví uspořádání jednotlivých rubrik popisového pole ani umístění údajů nutných ke srozumitelnosti výkresu. Popisové pole musí však obsahovat tyto části a informace: - identifikační část. Je ohraničena tlustou souvislou čarou a obsahuje číslo výkresu, název výkresu a jméno nebo logo zákonného vlastníka výkresu. - další části obsahují informativní údaje ( značka použitého promítání, hlavní měřítko zobrazení), technické údaje (způsob předepisování jakosti povrchu, geometrických tolerancí..) a uživatelské údaje (formát výkresového listu, datum prvního vydání dokumentu,...) Nad popisové pole se umisťuje soupis položek. Soupis položek se uvádí u výkresů skupin, podskupin až po celková sestavení. Soupis položek se uspořádává do tabulkové formy, každá položka do samostatného odděleného řádku, ve kterém může být i víceřádkový text. Sloupce obsahují číslo položky, označení položky (název, rozměr), počet kusů položky potřebných pro jedno provedení výrobku, odkaz (odvolávka na výrobní výkres součásti, materiál, popř. další údaje jako je jednotková hmotnost, skladové číslo..). Soupis položek se vypisuje zdola nahoru. Pokud je soupis položek příliš dlouhý, vyhotovuje se na samostatném odděleném listě papíru. Jeho označení je shodné s označením výkresu. V tom případě se soupis položek vyplňuje shora dolů. Nad popisové pole se soupisem položek se dále vepisují poznámky týkající se celého výkresu ( např. o srážení neoznačených hran, o povrchové úpravě částí povrchu vyznačených tlustou čerchovanou čarou...). Lemy a orámování kreslící plochy Na každém výkresovém listu musí být ponechán lem mezi orámováním kreslící plochy a okraji oříznutého listu. Šířka lemu nahoře, vpravo a dole je stanovena 10 mm, šířka lemu vlevo je stanovena na 20mm (pro svázání do složky..). Pro usnadnění oříznutí výkresového listu se v rozích formátu umisťují značky ( dva vyčerněné vzájemně kolmé obdélníky o délce 10mm a šířce 5mm. K usnadnění orientace na kreslící ploše se doporučuje souřadnicová síť. Počet polí musí být v každém směru sudý. Pole sítě se označují velkými písmeny ve směru shora dolů a arabskými čísly zleva doprava. Počátek souřadnic se volí v levém horním rohu. Na výkresovém listu musí být nakresleny středící značky k usnadnění přesného umístění výkresu při reprodukci nebo mikrografickém zpracování. Na výkresový list se může umístit také porovnávací měřítko . Toto měřítko má význam např. při kopírování, kdy může dojít ke zkreslení velikosti výkresu. Kopie výkresů se běžně skládají na formát A4, a to tak, že se výkres skládá nejprve na šířku a poté na výšku. Popisové pole (rohové razítko) zůstane na přední straně. Pro svázání nebo sešití se kopie skládají tak, aby na levé straně přečníval proužek šířky 20mm, nebo se proužek pro svázání nalepí. Podle normy používáme následující doporučená měřítka zobrazení : skutečná velikost: 1:1 měřítka zmenšení: 1:2, 1:5, 1:10, 1:20, 1:50, 1:100... měřítka zvětšení: 2:1, 5:1, 10:1, 20:1 .............. Použité měřítko se zapisuje do popisového pole. Je-li na výkrese použito více než jedno měřítko, zapíše se do popisového pole měřítko hlavního obrazu, všechna další měřítka se zapíší k odkazu na položku, nebo přímo k písmenu označujícímu tvarovou podobnost (detail) nebo řez.
e) Druhy čar a jejich použití Základní typ čáry souvislá
Tloušťka čáry tlustá tenká
souvislá od ruky souvislá se zlomy čárkovaná čerchovaná
tenká tenká tenká/tlustá tlustá tenká
čerchovaná se dvěma tečkami
tenká
Užití a označení čáry Viditelné obrysy a hrany A1 Neurčité hrany B1, kótovací čáry B2, pomocné (vynášecí) čáry B3, odkazové čáry B4, vyznačení materiálu součástí v řezu (šrafy) B5, obrysy vkreslených průřezů B6, krátké osy B7 Přerušení obrazů C1, ohraničení místních řezů C2 Přerušení obrazů D1 Zakryté obrysy a hrany F1 Vyznačení vymezení částí obrysů nebo ploch J1 Osy rotace G1, osu souměrnosti a stopy rovin souměrnosti G2, trajektorie, stopy rovin řezu G4 Obrysy sousedních předmětů K1, krajní polohy pohyblivých součástí K2, těžnice, obrysy napřímených součástí, výchozí/konečné obrysy
Užití čar na strojírenských výkresech Souvislá tlustá čára - viditelné obrysy a hrany - závitové hřbety a ukončení délky závitu - čáry šipek u řezů a průřezů a směru pohledu - hlavové plochy ozubení
Souvislá tenká čára - kótovací čáry - odkazové čáry - krátké osy - neurčité hrany a průniky - závitová dna - hraničící značky kótovacích čar - patní plochy ozubení
Čárkovaná tenká čára - zakryté obrysy a hrany
Čerchovaná tenká č. - osy a stopy rovin souměrnosti - roztečné plochy ozubení - dráhy pohybů - roztečné kružnice děr - označení rovin řezu
Jestliže by se ve výkrese měly dvě čáry překrývat, pak se přednostně kreslí v pořadí významnosti: 1. Obrysové čáry a viditelné hrany čarou tlustou souvislou 2. Zakryté obrysy a hrany čarou čárkovanou 3. Stopy rovin řezu čarou tenkou čerchovanou 4. Osy rotace a stopy rovin souměrnosti tenkou čerchovanou čarou 5. Těžnice tenkou čerchovanou čarou se dvěma tečkami 6. Vynášecí (pomocné kótovací) čáry Normalizované tloušťky čar: 0,13; 0,18; 0,25; 0,35; 0,5; 0,7; 1,0; 1,4; 2,0 mm. Tloušťka čar se volí tak, aby byl výkres čitelný i po případném zmenšení. V jednom výkresu se používají sady čar tak, aby poměr velmi tlusté čáry, tlusté čáry a tenké čáry byl 4:2:1, tj. např. 1mm , 0,5mm a 0,25mm. Tloušťka čáry musí být v celé délce konstantní, povolená odchylka je +- 10%. Mezi souběžnými čarami musí být mezera alespoň 0,7mm. Křížení čárkovaných a čerchovaných čar má být provedeno tak, aby se křížily vždy čárky ( ne tečky a ne mezery). Styk čar nebo spojení čar nemá být v mezerách. Správný způsob kreslení křížení a styku čar:
Při kreslení čar vytáhneme nejdříve kružnice a křivky a potom vodorovné a svislé čáry. S vytahováním začínáme vlevo nahoře a postupujeme vpravo dolů. f) Technické písmo Výkresy se popisují technickým písmem typu A nebo B, kolmým, vyjímečně šikmým (sklon 750).Velikost písma je dána výškou písmen velké abecedy. Přednostně se používají výšky 3,5; 5; 7 a 10 mm. Tab. poměrné velikosti písmen
B/ Pravidla zobrazování a) Základy promítání a zobrazování Základními geometrickými útvary prostoru jsou body, přímky a roviny. Body označujeme písmeny velké latinské abecedy A, B. Přímky (křivky) písmeny malé latinské abecedy p, q. Roviny (plochy) značíme písmeny malé řecké abecedy π, ρ. Úsečku jako množinu bodů ohraničenou body A a B označujeme AB, její délku AB = d. zkráceně d. Totožnost značíme A=B , různost A≠ Β Sklopené polohy útvarů píšeme do závorek (Α). Deskriptivní geometrie má dva základní úkoly: 1. Poskytnout vhodné metody k zobrazení prostorových geometrických útvarů na rovinu. 2. Určit metodu rekonstrukce, která umožní odvodit z rovinného obrazu prostorového útvaru jeho vzor v prostoru. Nakreslení obrazu předmětu na plochu se nazývá zobrazení. Druhy promítání: 1. Rovnoběžné promítání. Je určeno směrem promítání s a průmětnou π. Směr promítání určuje polohu promítacích přímek, které jsou navzájem rovnoběžné. Podle polohy směru rovnoběžného promítání vzhledem k průmětnám rozeznáváme dva druhy rovnoběžného promítání: a) pravoúhlé promítání-směr promítání je k průmětně kolmý b) kosoúhlé promítání-směr promítání je k průmětně kosý a svírá s ní úhel φ 2. Středové promítání. Je určeno středem S promítání a průmětnou π.
V technickém kreslení se objekty zobrazují nejčastěji v pravoúhlém promítání, a to metodou prvního kvadrantu. Při tomto zobrazení vznikají jednotlivé pohledy na těleso, pootočené vůči sobě o 900, a to tak, že ke hlavnímu obrazu (pohled zepředu, dříve nárys) se umísťují boční pohledy a pohled shora, popř. zespodu a zezadu. Tato metoda se označuje také jako metoda promítání na zadní průmětnu ( jako by těleso bylo uloženo uvnitř krychle tvořené průmětnami a po zobrazení se průmětny krychle „rozložily“ do roviny.
Za hlavní obraz (pohled zepředu) se volí takový obraz, který obsahuje nejvíce informací. Počet a směr pohledů se volí tak, aby objekt byl zobrazen jednoznačně při co nejmenším počtu pohledů. Při promítání do hlavních průměten umístíme zobrazované těleso do takové polohy vzhledem k průmětnám, aby jeho podstavy, rovinné stěny, hrany, osy byly rovnoběžné nebo kolmé k průmětnám. Taková poloha tělesa se nazývá průčelná poloha. Její výhodou je to, že se stěny a hrany rovnoběžné s některou průmětnou do této průmětny promítají nezkresleně, ve skutečném tvaru a velikosti úměrné měřítku zobrazení. Hrany (stěny), které jsou kolmé k některé průmětně, se promítají do této průmětny jako body (úsečky). Průměty nakreslené na výkresu se liší od průmětů v nárysně, půdorysně a bokorysně tím, že jsou kresleny v jedné rovině. To předpokládá ztotožnit jednu z průměten, a to nárysnu s nákresnou, sklopit do nárysny kolem osy x půdorysnu a kolem osy z bokorysnu. Sklopení průměten do nárysny nazýváme sdružením průměten. Jednotlivé průměty tělesa nelze na výkresu umístit libovolně. Půdorys musí být umístěn přesně pod nárysem, bokorys musí být umístěn ve stejné výši s nárysem. Vzdálenost mezi sdruženými průměty volíme vzhledem k umístění kót a nejvhodnějšímu umístění obrazové plochy výkresu. Základní geometrická tělesa zobrazujeme přednostně v průčelné poloze. Zobrazení má být co nejjednodušší, bez zbytečných čar, které zhoršují přehlednost obrazu. Proto obrazy neviditelných hran a obrysů těles kreslíme tenkou čerchovanou čarou a jen tehdy, je-li to třeba k přesnějšímu určení tvaru tělesa, jinak je vynecháváme. V obrazech souměrných a pravidelných těles, rotačních součástí a vrtaných děr kreslíme osy tenkou čerchovanou čárou. Osy souměrnosti kreslíme zejména tehdy, usnadňují-li např. kreslení, čtení, kótování..apod. Osy přetahujeme přes obrysy jednotlivých průmětů. Základní geometrická tělesa (hranol, jehlan, válec, kužel, kouli) zobrazujeme na výkresu jedním průmětem (nárysem) a druhý průmět nahrazujeme značkou ( např ø, ) před číslem kóty. Rovinnost stěn těles zobrazených jen jedním průmětem zdůrazníme nakreslením úhlopříček plnou tenkou čarou. V pravoúhlém promítání je třeba dodržet shodnou polohu zobrazovaného předmětu s polohou na výkrese sestavení, pokud se montážní jednotka používá v jedné poloze. Dále dodržet shodnou polohu s převažujícím způsobem obrábění v případě, že předmět lze použít v různých polohách ( např. rotační soustružená nebo broušená část se kreslí vždy s osou rovnoběžnou se spodním okrajem výkresu). b) Druhy pohledů Pomocná průmětna (pootočený pohled) – se použije, nelze-li předmět zobrazit podle pravidel pravoúhlého promítání na průmětny k sobě kolmé bez zkreslení tvaru a rozměrů.Pootočené obrazy se označují značkou pootočení. Je-li to potřebné, ke značce pootočení se může připsat úhel, o který je obraz proti základnímu obrazu pootočen. Směr pohledu se vyznačí šipkou a písmenem velké abecedy.
Částečný pohled – tam, kde není třeba vykreslit pohled celý, postačí uvést jen jeho část nutnou k dosažení správné představy o tvaru předmětu. Pokud je současně pootočen, platí pro něj stejná pravidla jako pro pohled pootočený na pomocnou průmětnu. Obraz součásti v částečném pohledu lze ukončit (přerušit) buď tenkou nepravidelnou čarou (od ruky) nebo pravidelnou čarou se zlomy.
Místní pohled – použije se pro zjednodušení zobrazení v případě, že je třeba zobrazit tvar pouze určitého konstrukčního prvku, jako je drážka pro pero, díra v náboji s drážkou pro pero a pod.. Místní pohledy se kreslí tlustou souvislou čarou a jsou spojeny se základem tenkou čerchovanou čarou kreslenou v ose prvku. Směr místního pohledu se označí šipkou.
Rozvinutý pohled – používá se v několika možných situacích. Například pro zobrazení tvaru polotovaru předmětu zhotoveného ohýbáním. Místa ohybu v rozvinutém obraze se vyznačují tenkou čerchovanou čarou se dvěma tečkami.
Druhou z možností je nakreslení rozvinutého tvaru zakřivených součástí. Obdobně jako v předcházejícím případě se u rozvinutého pohledu použije značka rozvinutí.
Třetí možností je zakreslení výchozího tvaru součásti před tvarovou změnou v jediném pohledu s výsledným tvarem předmětu. Zde se výchozí rozvinutý tvar zakreslí opět tenkou čerchovanou čarou se dvěma tečkami.
c) Zjednodušování obrazů Přerušení obrazu – tenkou nepravidelnou čarou od ruky nebo pravidelnou čarou se zlomy se obraz přeruší tak, aby se na výkrese uspořilo místo při zobrazování dlouhého předmětu, jehož příčný průřez je po celé délce neměnný nebo plynule se měnící. Nepotřebujeme-li zobrazit celý pohled nebo řez, postupujeme obdobně . Šrafované plochy se tímto způsobem neukončují.
Souměrné obrazy - pokud je obraz osově souměrný, pak můžeme kreslit jen jeho polovinu, popř. čtvrtinu. Souměrnost se vyznačí na krajích stop rovin souměrnosti dvěma krátkými rovnoběžkami kreslenými tenkou souvislou čarou kolmo k čerchované čáře. U nás se souměrné předměty kreslí obvykle tak, že obrysové čáry mírně překračují osu souměrnosti, popř. osu roviny souměrnosti a dvě krátké rovnoběžky se potom nekreslí.
Opakující se shodné prvky – lze kreslit zjednodušeně, například vykreslením jediného prvku a ostatní prvky se naznačí pouze osami. Ve výkrese musí být specifikován počet a rozměr těchto prvků kótováním.
Tvarová podobnost (detail) – jestliže je nutné zobrazit podrobnost, kterou v měřítku obrazu nelze vykreslit, nakreslí se taková podrobnost jako vynesená tvarová podrobnost (detail) v měřítku zvětšení. Tvarová podrobnost se v základním obrazu vyznačí kroužkem nebo oválem nakresleným tenkou plnou čarou a označí se písmenem velké abecedy. Vynesená tvarová podobnost nemusí být zobrazena shodně se základním obrazem, například může být zobrazena jako řez, když základní součást je nakreslena v pohledu. Poloha tvarové podobnosti však musí být shodná s polohou základní součásti. Vyjímečně je možné tvarovou podobnost vykreslit pootočenou, pootočení musí být označeno.
Zakryté obrysy a hrany, zdvojení hran – kreslení zakrytých (v pohledu neviditelných) hran přerušovanou čarou se používá jen tehdy , je-li to nezbytné k popisu tvaru předmětu místo použití dalších pohledů (popř. řezů). Ve výrobních výkresech je vhodnější se kreslení zakrytých hran vyhnout. Zdvojení hran (např. sražené hrany, se zobrazují jen tehdy, je-li to nezbytné a nedojde-li ke splynutí čar. d) Řezy a průřezy Duté součásti se složitým vnitřním povrchem nakreslené jen v pohledu by měly mnoho neviditelných hran, jejich kótování by bylo nepřehledné a ztěžovalo by čtení výkresu. Proto takové součásti kreslíme v řezu. Řez – je obraz předmětu rozříznutého myšlenou rovinou (nebo jinou rozvinutelnou plochou). Přitom se nezobrazují části předmětu ležící před rovinou řezu, ale zobrazují se jen ty, které leží za touto rovinou. Materiál součásti v řezu (řezaná plocha) se vyznačuje šrafováním. Řez se má vést vždy nejužším místem. Je-li plocha roviny řezu zcela zřejmá, například leží-li v ose souměrnosti, a je-li obraz umístěn podle základních pravidel promítání, nemusí se ani rovina řezu, ani obraz řezu označovat.
Není-li poloha řezu zřejmá, nebo je-li v obraze více rovin řezu, musí se označit rovina řezu i obraz řezu.
Myšlená rovina řezu se v obraze vyznačuje tenkou čerchovanou čarou v celém průběhu. První a poslední čárka jsou kresleny tlustě. Podle ČSN 01 3121 se může kreslit jen první a poslední čárka, je-li průběh roviny jednoznačný. Myšlená rovina řezu a obraz řezu se označují shodnými písmeny velké abecedy, mohou se kombinovat s číslicemi. Řezy rozdělujeme na podélné a příčné. Podélné řezy jsou vedeny podélnou osou nebo rovinou souměrnosti, popř. rovnoběžně s nejdelším rozměrem součásti. Příčné řezy jsou vedeny kolmo na podélnou osu. V podélném řezu se nekreslí plné součásti vyrobené z tyčí (šrouby, čepy, kolíky, nýty, klíny, pera, ...) a to ani v případě, že jimi řezná rovina prochází. Dále se v podélném řezu nekreslí plné součásti vyrobené z plechů nebo pásů a dlouhé plné součásti se shodným tvarem průřezů, jako jsou např. hřídele. Dále se ještě nekreslí v podélném řezu žebra, ramena kol, výztuhy apod.
Lomený řez O lomeném řezu mluvíme, tvoří-li myšlenou plochu řezu dvě různoběžné roviny svírající tupý úhel. Prvky, které leží v takové ploše se zobrazují pootočené a promítnuté do průmětny.
Lomený řez
Dvakrát lomený řez
Lomený řez rovnoběžnými rovinami
Částečný řez Kreslí se u rotačních součástí tak, že jedna polovina obrazu od osy rotace se zobrazí v řezu a druhá v pohledu.
Místní řez Užívá se ke zobrazení prvku, který by jinak nebyl v pohledu patrný a šlo by jej zobrazit pouze čárkovanou čarou jako zakrytý. Místní řez se v obraze pohledu ohraničí tenkou souvislou napravidelnou čarou od ruky nebo pravidelnou čarou se zlomy a vyšrafuje se.
Průřez Obdobně jako u řezu jde o obraz předmětu rozříznutého myšlenou rovinou , promítnutý na průmětnu rovnoběžnou s rovinou průřezu. Přitom se nezobrazují části předmětu ležící před rovinou řezu, ani za rovinou řezu. Materiál průřezu se vyznačuje šrafováním. Rovina průřezu má vždy procházet nejužším místem. Průřezu se nesmí použít v případě, že by se obraz „rozpadl“ na dvě nebo více částí (viz. následující obr.). Nevhodné použití průřezu:
Obraz průřezu se může nakreslit jako: 1.sdružený vynesený
2.pootočený vynesený
3.pootočený vkreslený tenkou čarou
Sled průřezů Sledem průřezů kreslíme součásti, u nichž se profil podstatným způsobem nemění a kde by například místní pohled nebo místní řez obraz komplikovaly.
U všech stop rovin průřezů musí být vyznačený směr sklopení myšlené roviny průřezu, aby nemohlo dojít k záměně. Je-li obraz průřezu ve více rovinách stejný, vykreslí se pouze jednou, ale vyznačí se všechny případy.
Je-li na obraze víc než jeden vynesený průřez v ose součásti, musí se označit jak stopy rovin průřezů, tak obrazy průřezů písmeny, nebo – při velkém počtu- písmeny kombinovanými s číslicemi.
Grafické označování materiálů v řezech Vyznačení materiálů ploch řezů a průřezů předmětů se provádí šrafováním těchto ploch. Ke šrafování se obecně používá rovnoběžných tenkých souvislých čar skloněných přednostně pod úhlem 450. Sklon šraf se mírně mění pouze tehdy, kdy je opticky vhodnější sklon jiný, a to 300 resp. 600.
Hustota šrafování se řídí velikostí šrafované plochy. Plochy velkých rozměrů se mohou šrafovat jen po okrajích do přiměřené vzdálenosti od obrysových stěn.
Je-li plocha řezu procházející jednou součástí tvořena dvěma rovnoběžnými rovinami (lomený řez), užije se pro obě plochy shodné šrafování, avšak šrafy jsou přesazeny.
Jsou-li v řezu zobrazeny součásti vzájemně se stýkající, šrafuje se každá z nich šrafami s jiným sklonem, popř. hustotou.
Vznikne-li řezem úzká plocha, kde by šrafování bylo obtížné, může se vyčernit. Za úzkou plochu se považuje plocha do šířky 2mm (obr.a). Jsou-li v řezu zobrazeny vzájemně se stýkající součásti, musí se mezi přilehlými plochami vynechat mezera šířky nejméně 0,7 mm (obr.b)
Grafické označení téže součásti musí mít na všech obrazech stejnou hustotu a sklon čar. Pro umístění kót nebo Je-li třeba graficky rozlišit plochy v řezech podle druhu materiálu, ze kterého je součást vyrobena, použije se šrafování pro daný materiál.
C/ Kótování Strojní součást, zařízení nebo stroj nestačí jen správně zobrazit. Zobrazením součásti je dán její tvar, nikoli však její velikost. Odměřování rozměrů součásti z výkresu není ve výrobě obvyklé, proto musíme zapsat na výkresu všechny údaje potřebné pro výrobu, kontrolu a montáž. Zapisování rozměrů na výkresu se nazývá kótování. Kóty určující velikost a vzájemnou polohu tvarových prvků na výkrese výrobku se posuzují se zřetelem k: 1. funkci výrobku 2. postupu jeho výroby a montáže 3. ke způsobu kontroly jeho rozměrů Funkčí kóta – je rozměr důležitý z hlediska funkce předmětu (viz F na obrázku) Nefunkční kóta – je rozměr, který není důležitý z hlediska funkce výrobku (viz.NF na obrázku). Informativní kóta – je přibližný rozměr uvedený pouze pro informaci v oblých závorkách (viz. AUX na obrázku). Informativní kóta je obvykle odvozena z jiných rozměrů na výkrese nebo v ostatní dokumentaci. Informativní kóty nejsou určující pro výrobu, ani pro kontrolu.
Kóta je číslo vyjadřující velikost rozměrů. Délkové rozměry se na výkresech uvádějí: a) ve strojírenství v milimetrech b) na výkresech pro pozemní stavby se zavádí kótování délkových rozměrů v milimetrech a výškových kót v metrech c) na výkresech inženýrských staveb (komunikace..) zpravidla v centimetrech, popř. metrech i kilometrech. Kótovací čáry se kreslí tenkými plnými čarami , které se na koncích ohraničí šipkami u strojnických výkresů nebo úsečkami u stavebních výkresů. Vzdálenost kótovací čáry od čáry obrysové se volí nejméně 7 mm.Kótovací čára se nesmí ztotožňovat s obrysovou čárou,
pomocnou čárou, odkazovou čárou nebo s osou a ani nesmí být jejich pokračováním.Vynášecí čáry se kreslí kolmo ke směru kótovaného prvku. Je-li to nezbytné, mohou být kresleny šikmo, avšak spolu rovnoběžně.
Vynášecí čáry se nepatrně prodlužují za kótovací čáry. Je-li několik kótovacích čar umístěno za sebou, umisťují se delší kótovací čáry postupně dále od obrazu. Kóty a odkazové čáry se umisťují přednostně vně obrazů. Na výkrese smí být použito jen stejných měřících jednotek pro rozměry (např. milimetry), aniž by se uváděla jejich značka. Rovinné úhly se udávají v úhlových stupních, minutách a vteřinách. Značky měřících jednotek se k rozměrům připisují vždy. Je-li úhel menší než 10, píše se před údaj 00 (0025´). Zlomky vteřin se vyjadřují desetinným číslem. V geodézii se používá kótování úhlů v gradech. Pro určení rozměrů a polohy předmětů (konstrukcí) nebo jejich částí jsou rozhodující pouze kóty bez ohledu na měřítko, v němž je obraz nakreslen. Rozměry opakujících se stejných prvků se kótují jen na jednom prvku. Rozměry, které vyplývají ze zobrazení, se nemusí kótovat, pokud to není třeba zejména z funkčních (montážních..) důvodů. Jsou to zejména: - pravé úhly zobrazených hran, os , apod. - úhly, které svírají boční stěny pravidelných rovnoběžnostěnů (hranolů) - poloměry oblouků kružnic, spojující tečně dvě rovnoběžné přímky s kótovanou vzdáleností mezi nimi - v souměrných obrazech, je-li vyznačena stopa roviny souměrnosti, se mohou kótovat konstrukční prvky souměrně umístěné pouze na jedné z obou souměrných polovin. Odkazové čáry Odkazová čára – je tenká plná čára, vedená vhodným směrem k prvku obrazu, na nějž odkazujeme. Odkazová čára musí být skloněná vůči rovině obrazu, nesmí být rovnoběžná s obrysovými čarami, s osami, kótovacími a vynášecími čarami a s čarami vyznačujícími rovinu řezu. Sklon odkazové čáry nemá s čarou, na níž je ukončena, svírat menší úhel než 150. Odkazové čáry se nesmějí vzájemně protínat a musí být co nejkratší. Odkazové čáry se ukončují: - tečkou, končí-li uvnitř obrysu - šipkou, končí-li na obrysové čáře - křížkem, ukazuje-li na přesně označený bod
-
malou kružnicí, jestliže označuje bod definovaný jako průsečík dvou čar (uvnitř kružnice se průsečík nezobrazuje) žádnou značkou, končí-li na kótovací čáře
Přednostně se používají odkazy s vodorovným praporkem
Hraničící značky Kótovací čáry se ukončují hraničícími šipkami nebo úsečkami. Na výkrese se má používat jen jeden způsob hraničení kót .
Velikost hraničící značky nemá být větší, než je nutné k přečtení výkresu. Hraničící šipky mohou být otevřené, uzavřené nebo vyplněné. Úhel rozevření šipek má být mezi 150 – 900. Hraničících šipek s úhlem 900 se nemá používat při řetězcovém kótování. Hraničící šipky se kreslí uvnitř vynášecích nebo obrysových čar. Není-li mezi čarami dostatek místa pro nakreslení obou hraničících šipek nebo pro zapsání kóty, kreslí se šipky vně vynášecích nebo obrysových čar. Hraničící úsečky se kreslí se sklonem 450. Střídají-li se dlouhé a krátké rozměry na společné kótovací čáře, mohou se hraničící značky u kratších kót vynechat. Je-li za sebou na téže kótovací čáře několik krátkých kót v řetězci, lze vždy dvě k sobě přilehlé hraničící šipky nahradit hraničící úsečkou. Krajní hraničící šipky se pak kreslí vně vynášecích čar. vynechání hraničících šipek
hraničení úzkých kót
Zapisování kót Velikost písma kót musí být dostatečná s ohledem na předpokládané zmenšování. Kóty musí být spolehlivě čitelné. Kóty se umisťují tak, aby znaky neprotínala (nerozdělovala) žádná čára. Pokud by pro kóty nebyl dostatek místa na kótovací čáře, napíše se kóta k odkazové čáře, vedené od kótovací čáry. Jestliže by nějaká čára měla kótu protnout nebo rozdělit, musí se v místě kóty přerušit. Kóta, která viditelně neodpovídá nakreslené velikosti, se podtrhává úsečkou provedenou tlustou čarou. Podtržení se umístí pod kótovací čáru. umístění kót na odkazovou čáru
použití podtržené kóty
V obrazech zkrácených přerušením se kóty nepodtrhávají a kótovací čáry se nepřerušují.
Umisťování kót Podle normy ISO 129 se mohou používat dva způsoby umisťování kót vzhledem ke kótovacím nebo odkazovým čarám. Můžeme použít vždy jen jeden z uvedených způsobů. První způsob – kóty se zapisují paralelně s kótovacími čarami přednostně poblíž jejich středu, přiměřeně vysoko nad nimi a orientují se tak, aby byly čitelné zdola a zprava.
zapisování kót ke skloněným čarám
zapisování kót úhlů
Druhý způsob umisťování kót - kóty se zapisují tak, aby byly čitelné zdola. Svislé a šikmé kótovací čáry se přitom přerušují (přednostně uprostřed jejich délky). Kóty se zapisují do přerušení kótovacích čar. Tam, kde není dostatek místa pro přerušení kótovací
čáry, umístí se kóta nad praporek odkazové čáry nebo se hraničící šipky umístí vně a kótovací čára se zcela vynechá.
Přednost dáváme jednoznačně prvnímu způsobu kótování. Soustavy kót Při kótování dvou nebo více délkových rozměrů v jednom směru a při kótování úhlů majících společný vrchol se může použít: 1. řetězcové kótování 2. kótování od společné základny 3. smíšené kótování 4. souřadnicové kótování ad1) Řetězcové kótování – řetězce bezprostředně za sebou následujících kót se může použít tehdy, jestliže součet mezních úchylek jednotlivých rozměrů nemůže ovlivnit funkci výrobku.
Větší počet stejných rozměrů je možné kótovat součinem, v němž první člen udává počet roztečí prvků, druhý člen udává rozměr roztečí . V oblých závorkách se za rovnítkem zapíše celkový součet rozměrů.
V případě, že tento postup hodláme použít současně s přerušením dlouhé součásti, nebo neníli zobrazen plný počet prvků, musíme první rozměr v řetězci kótovat samostatně.
ad2) Kótování od základny – má-li poloha kótovaných prvků funkční nebo technologický vztah k jednomu prvku, kótují se rozměry od tohoto prvku a tento prvek je potom společnou základnou pro kótování. Tento způsob kótování je nejvhodnější z hlediska přesnosti.
zjednodušené kótování od základny
zjednodušené kótování od základny čitelné zdola
kótování úhlů od základny
zjednodušené kótování poloměrů od základny
Při zjednodušeném kótování od základny se výchozí bod (počátek) na pomocné čáře označí kružnicí (přibližně 3mm) a číslicí 0 (nula). Kóty se při zjednodušeném kótování od základny zapisují buď vně kótovací čáry rovnoběžně s vynášecími čarami, které směřují do poloviny výšky kót, nebo tak, aby byly čitelné při pohledu od dolního okraje výkresového listu nad kótovací čáru rovnoběžně s ní, vždy blízko k příslušné hraničící šipce.
ad3) smíšené kótování Je kombinací kótování řetězcového a kótování od základny. ad 4) Souřadnicové kótování Poloha nepravidelně rozložených prvků po ploše se může kótovat pravoúhlými souřadnicemi polohy bodů prvků. Prvky můžeme také očíslovat a jejich souřadnice zapsat do tabulky.
PRAVIDLA KÓTOVÁNÍ GEOMETRICKÝCH A KONSTRUKČNÍCH PRVKŮ SOUČÁSTÍ 1) Kótování oblouků Oblouky kružnic se kótují poloměrem a jedním z těchto rozměrů: středovým úhlem délkou tětivy délkou oblouku
2) Kótování poloměrů Při kótování poloměrů se kótovací čáry ukončují pouze jednou hraničící šipkou umístěnou uvnitř nebo vně oblouku (směřuje ze středu oblouku nebo do středu oblouku). Před hodnotou poloměru píšeme písmeno R. Totéž platí pro kótování zaoblených hran.
3) Kótování průměrů -
kótou umístěnou v obraze
-
kótou umístěnou vně obrazu
-
u kružnic malých průměrů kótou umístěnou k prodloužené kótovací čáře
-
nebo kótou umístěnou na odkazové čáře ukončené šipkou
-
nebo kótou umístěnou na odkazové čáře vedené z průsečíku os nezobrazené kružnice
Průměr kruhového prvku, který je v průmětu zobrazen jako úsečka se kótuje délkou této úsečky.
Před hodnotou průměru kružnice se jako nedílná součást kóty umisťuje značka průměru. Končí-li kótovací čára přímo na obrysu kružnice, hraničí se vždy jen šipkami. Není-li kružnice zobrazená celá nebo kótuje-li se více průměrů v obrazu rotačního předmětu, užije se neúplných kótovacích čar s jednou hraničící šipkou.
4) Kótování koulí Při kótování kulové plochy předchází značce průměru či poloměru písmeno S.
5) Kótování kuželů Při kótování kuželů se hodnota kuželovitosti zapisuje na odkazové čáře za značkou kužele. Odkazová čára je ukončena na obrysové čáře kuželové plochy šipkou.
Hodnota kuželovitosti se udává: a) hodnotou kuželovitosti C
D–d C= --------L
např. 1:5 (přednostně) nebo 1/5
b) vrcholovým úhlem 2α
6) Kótování sklonu Sklon plochy nebo přímky se zapisuje poměrem
S=
H-h --------- = tg α L
Sklon se zapisuje: - na praporek odkazové čáry vedené od skloněné obrysové čáry - ke skloněné obrysové čáře za značkou sklonu. Značka sklonu je orientována shodně se sklonem plochy (přímky) a kreslí se tlustou čarou. - sklon lze psát také v procentech (promile)
7) Kótování zkosených hran Zkosené hrany se kótují: - délkovým a úhlovým rozměrem ( u rotačních součástí se kótovací čára délkového rozměru vede rovnoběžně s osou
-
u rotačních součástí se může kótovat také malým průměrem a polovičním vrcholovým úhlem
-
hrany zkosené pod úhlem 450 se kótují součinem velikosti zkosení a úhlu 450. Součin se píše na kótovací čáru, prodlouženou kótovací čáru nebo k odkazové čáře.
-
malá, nezobrazená zkosení se mohou kótovat k odkazové čáře ukončené šipkou směřující proti zkosení.
8) Kótování hranolů Rozměr čtyřbokého hranolu kótovaný v průčelní poloze ( na kótovací čáru)
v nárožní poloze (k odkazové čáře)
Kóta je uvedena za zobrazenou značkou čtyřhranu. 9) Kótování tlouštěk desek Tloušťka plochých desek nakreslených v jednom průmětu se kótuje na odkazové čáře za písmenem T.
10) Kótování děr a) Průchodná díra se kótuje pouze průměrem ( délka je dána tloušťkou provrtané části a poloha kótami umístění její osy). b) neprůchodná díra se navíc kótuje hloubkou v jednom obraze současně s průměrem c) hloubka vrtané neprůchodné díry se kótuje bez kuželového zakončení (dané běžným vrtákem)
d) nesmí-li se stěna součásti provrtat, kótuje se hloubka díry včetně kuželového zakončení e) má-li být díra ukončena jiným kuželem (než běžný šroubový vrták), kótuje se vrcholový úhel tohoto kužele f) nezobrazená průchodná díra velmi malého průměru se kótuje na odkazové čáře vedené od osy nezobrazené díry.
g) hloubky nenakreslených slepých děr malých průměrů se zapisují k odkazové čáře za kótou průměru za značku x (krát) h) Kuželová zahloubení válcových děr
11) Kótování opakujících se konstrukčních prvků Jsou-li v obraze dvě nebo více skupin stejných konstrukčních prvků různých velikostí, označí se shodné prvky písmeny velké abecedy a zakótuje se pouze jeden prvek z této skupiny (nebo se rozměry napíší v legendě).
U opakujících se stejných prvků rozmístěných pravidelně na roztečné kružnici se úhlové rozteče prvků nekótují.
Je-li soustava pravidelně se opakujících prvků pootočena vůči osám souměrnosti, musí se celá soustava vztáhnout ke vhodné základně (např. k ose).
D/ Kreslení strojních součástí a spojů Výsledkem normalizační činnosti je ustálení a sjednocení tvarů a velikostí součástí a konstrukčních prvků. Příkladem normalizovaných součástí jsou spojovací součásti ( šrouby, matice, podložky, kolíky, čepy, klíny...). Jejich tvar, rozměry a materiál předpisují normy. Proto nepotřebujeme kreslit v běžné strojírenské výrobě tyto součásti na výrobních výkresech součástí a zobrazujeme je zjednodušeně na výkresech sestavení. 1. Kreslení závitů Závity se zobrazují podle ISO 6410. Zobrazují se symbolicky, nakreslením průmětů válců odpovídajících velkému a malému průměru závitu. Viditelný průměr závitu ( u vnějšího velký průměr, u vnitřního závitu malý průměr) se kreslí plnou tlustou čárou. Ve vzdálenosti určené vzdáleností dna a hřbetu závitu (hloubka závitu) se kreslí plnou tenkou čarou druhý průměr závitu. V pohledu ve směru osy závitu se malý průměr vnějšího závitu vyznačí částí kružnice kreslené tenkou souvislou čarou více než ze tří čtvrtin obvodu. Velký průměr vnějšího závitu se zobrazí tlustou čarou. Malý průměr vnitřního závitu se zobrazí tlustou čarou a velký průměr vnitřního závitu se vyznačí částí kružnice kreslené tenkou souvislou čarou více než ze tří čtvrtin obvodu. Závity vnější i vnitřní se kótují vnějšími průměry. U nenormalizovaných závitů je nutno závit zobrazit a zakótovat podrobně ( s využitím tvarové podobnosti-detailu).
Kreslení a kótování vnitřního závitu
Kreslení a kótování vnějších závitů
Kreslení zakrytých závitů
Užitečná (funkční délka závitu se vyznačí souvislou tlustou čarou. Je-li závit zakrytý, pak čárkovanou čarou. Výběh závitu (vzniklý jeho řezáním) se nekreslí, pokud to není nutné z důvodů kótování, nebo znázornění jeho funkce. Při zobrazování závitů vnějších (šroubů) a vnitřních (matic) ve smontovaném stavu se součást s vnějším závitem zobrazuje vždy jako viditelná a zakrývající vnitřní závit. Přehled označování závitů: d- velký průměr vnějšího závitu n- počet závitů (roztečí) na délku jednoho palce P – rozteč závitu Ph – stoupání závitu DN – světlost trubky Metrický závit jiné řady než s hrubým stoupáním se musí označit hodnotou stoupání závitu. Levý závit se označuje písmeny LH Palcové závity ISO jsou označovány v řadách: hrubých UNC jemných UNF zvláště jemných UNEF s konstantním počtem roztečí na jeden palec UN4, UN6 .....
závit Metrický závit
označení Md M dxPh Palcový závit d-n UN Wd Whitworthův Trubkový válcový G DN
příklad M 20 M 20 x 1,5 ¼ - 20 UNC W¾ G 3/8
2) Hlavy šroubů a matic Normalizované šestihranné hlavy šroubů a šestihranné matice se kreslí pomocí šablon přibližně nebo ve správných rozměrech. Při přibližném kreslení jsou rozměry matic a hlav šroubů dány vztahy odvozenými od průměru šroubu. Rohy a hrany hlav šroubů a matic jsou zkoseny pod úhlem 300 ( u nízkých matic 150 ). Matice a podložky, zakreslené v sestavení spolu se šroubem, se zobrazují vždy v pohledu. Část šroubu zakrytá maticí a podložkou se nekreslí. V průmětu kolmém na osu šroubu se šrouby kreslí v příčném řezu bez matice a podložky. Matice a podložky se kreslí v tomto průmětu jen tehdy, záleží-li na vzhledu výkresu, úplnosti zobrazení nebo je-li třeba zjistit, zda je dostatek místa pro matici a klíč. Je-li na výkresu sestavení několik stejných šroubů, nemusí se kreslit všechny. Na zmenšených výkresech sestavení se kreslí šrouby a matice zjednodušeně nebo se kreslí v pohledu jen hlavy šroubů a šrouby se naznačí pouze osami. Při zjednodušeném kreslení šroubů a matic se nekreslí zkosení hran, ani se neprokreslují konce šroubů. Hlavy šroubů se zářezem pro šroubovák se zvýrazňují v průmětech kolmých na osu šroubu tak, že se zářez nakreslí skloněný pod úhlem 450 a v dalších průmětech se kreslí v kolmé poloze k příslušné průmětně. 3) Spojovací čepy Normalizované spojovací čepy kreslíme obvykle jen v sestavách v pohledu. Součást označíme pozičním číslem a v soupisu položek připojíme k názvu ČEP jeho určovací rozměry ( průměr x délku x rozteč otvoru pro závlačku). 4) Kolíky a závlačky Normalizované kolíky se kreslí na výkresech sestavení v podélném pohledu nebo v příčném řezu společně se součástmi, které spojují. K jejich určení postačí průměr a délka. Normalizovaná kuželovitost se nekreslí, ani nekótuje.. Podle geometrického tvaru rozeznáváme kolíky válcové a kuželové. Díra pro kuželový kolík má stejnou normalizovanou kuželovitost jako kolík (1:50). Připojí-li se k ní poznámka PRO KUŽELOVÝ KOLÍK d, nemusí se kótovat. Obdobně se kreslí normalizované závlačky. Jejich rozměr se udává průměrem a užitnou délkou d x l. 5) Klíny a pera Normalizované podélné klíny a pera se kreslí jen na výkresech sestav. V soupisu položek se udává jejich název, šířka, tloušťka a délka ( KLÍN 10 x 8 x 50). Tloušťka se udává u tlustšího konce. Klíny mají úkos 1:100, pera úkos nemají. Drážky ve hřídeli jsou bez úkosu, dno drážky pro klín v náboji má úkos 1:100 (musí být zakótován). 6) Valivá ložiska Na výkresech sestavení se mohou ložiska zobrazovat: - podrobně – včetně zobrazení valivých prvků a klece - zjednodušeně- s vynecháním klece a dalších podrobností. Nebo podle přibližných rozměrů
-
schematicky – osovým křížem kresleným souvislou tlustou čarou v místě valivého prvku.
Podrobné kreslení valivého ložiska
Zjednodušené kreslení valivého ložiska
Zobrazování valivých ložisek podle přibližných rozměrů
Schematické zobrazení valivých ložisek
7) Ozubená kola a převody Tvar ozubení se na výkrese nekreslí a nekótuje přesně. Kreslí se pouze hlavová kružnice (tlustou souvislou čarou), roztečná kružnice ( tenkou čerchovanou čarou) a patní kružnice ( tenkou souvislou čarou). Do výkresu ozubeného kola se umisťuje tabulka, která obsahuje údaje o druhu ozubení, tvaru a povrchu zubů, jejich počtu, úhlu,... Tvar kola se zobrazí jedním nebo dvěma průměty ( nárysem v pohledu ve směru osy a bokorysem – obvykle v řezu). Řezná rovina prochází osou kola a ve věnci je vedena vždy zubovou mezerou. 8) Pružiny Pružiny tlačné a tažné se mohou zobrazit v pohledu i v řezu, na výkresech sestavení i schematicky. Výrobní výkresy pružin se kreslí v nezatíženém stavu. Kromě vlastního obrazu pružiny se zakótovanou délkou, středním průměrem, vnějším nebo vnitřním průměrem a
průměrem drátu, obsahuje výkres pracovní diagram s uvedením hodnot sil při stlačování (natahování) pružiny a další údaje (počet závitů, směr vinutí...). Ve výkresech sestavení se pružina kreslí v zamontovaném stavu. 9) Svařované spoje Svary se ve výkresech obvykle přímo nekreslí. Místa styku svařovaných součástí se kreslí tlustou souvislou čarou. Svary se kótují pomocí odkazových čar. Do místa svařovaného spoje ukazuje odkazová čára zakončená šipkou na jejímž praporku je značka svaru. Rovnoběžně s praporkem se kreslí tenká přerušovaná čára.
Leží-li značka na souvislé čáře, ukazuje šipka přímo na svar. Je-li spoj na protilehlé straně, kreslí se značka na čárkovanou čáru.
Je-li svar oboustranný, použije se jen souvislá čára, na jejíž obě strany se nakreslí příslušná značka.
Písmeno v označení svaru říká, který rozměr svaru máme na mysli ( viz. obr.).
Značky svarů podle tvarů:
E/ Drsnost povrchu a její předepisování U nás využívané parametry drsnosti povrchu dle ISO 468: 1. Střední aritmetická úchylka profilu 2. Výška nerovností profilu z deseti bodů 3. Největší výška nerovností profilu ( dána součtem výšky nejvyššího výstupku a hloubky nejnižší prohlubně). Podle normy se drsnost povrchu označuje pomocí značky a údajů ke značce připojených:
a – hodnota drsnosti v mikrometrech b – zpracování nebo konečná úprava povrchu (broušeno,...) c – druhý udávaný parametr drsnosti d – značka směru stop po obrábění e – přídavek na obrobení v milimetrech V běžné strojírenské praxi se uvádí pouze maximální hodnota drsnosti podle střední aritmetické úchylky profilu ( Ra). povrchy obrobené i neobrobené
povrchy obrobené
povrchy neobrobené (odlité, kované,..)
Hodnota parametru drsnosti zapsaná ke značce je hodnotou horní ( nejhorší přípustná kvalita drsnosti povrchu). Má-li být hodnota v určitém rozmezí, lze předepsat obě meze ( a i c ).Vyšší hodnota se píše nad hodnotu nižší. Umístění značek drsnosti: - na obrysové čáře hrotem směrem k povrchu součásti - na praporku odkazové čáry vedené od obrysu nebo od vynášecí čáry
Hodnoty parametrů drsnosti se zapisují tak, aby byly čitelné zdola a nebo zprava. Je-li na obvodu součásti stejná drsnost povrchu, připojí se do zlomku praporku značky malá kružnice.
Jsou-li všechny plochy na součásti obrobeny stejně, uvede se společná značka drsnosti v pravém horním rohu kreslící plochy. F/ Tolerance a lícování K dosažení správné funkce a životnosti výrobků je nutné, aby jeho rozměry, tvarová přesnost, drsnost povrchu a vzájemná poloha součástí byly dodrženy s potřebnou přesností. Zvýšené požadavky jsou kladeny na funkční plochy, především takové, které se vzájemně dotýkají. Vlivem nepřesnosti výrobních strojů a dalších činitelů nelze dosáhnout absolutní přesnosti výroby. Proto je nutné aby konstruktér určil nutnou míru přesnosti a uvedl ji přímo na výrobním výkrese a to se zřetelem na správnou funkci výrobku, tak i se zřetelem na hospodárnost výroby. Tolerování rozměrů je nezbytné pro dosažení zaměnitelnosti výrobků ( ať při montáži nového výrobku, tak při jeho opravě). Tolerování rozměru rozumíme předepisování jeho velikosti tak, aby ležel mezi dvěma mezními rozměry, které ještě zaručují jeho správnou funkci. To vedlo k zavedení mezních kontrolních měřidel ( kterými se nezjišťuje skutečný rozměr součásti, ale jen to, leží-li v toleranci, tj. mezi dvěma mezními rozměry) tzv. kalibrů a později ke vzniku lícovací soustavy. Základní pojmy: jmenovitý rozměr – rozměr, k němuž jsou vztaženy mezní úchylky skutečný rozměr – rozměr zjištěný měřením mezní rozměry – dva krajní přípustné rozměry prvku, mezi nimiž musí ležet skutečný rozměr horní mezní rozměr – nejvyšší přípustný rozměr prvku ( HMR, hmr) dolní mezní rozměr – nejmenší přípustný rozměr prvku (DMR, dmr) mezní úchylka – algebraický rozdíl mezi mezním rozměrem a jmenovitým rozměrem skutečná úchylka – algebraický rozdíl mezi skutečným rozměrem a jmenovitým rozměrem horní úchylka – algebraický rozdíl mezi horním mezním rozměrem a jmenovitým rozměrem (ES, es) dolní úchylka – algebraický rozdíl mezi dolním mezním rozměrem a jmenovitým rozměrem (EI, ei) rozměrová tolerance – algebraický rozdíl mezi horním mezním rozměrem a dolním mezním rozměrem (T). Tolerance je vždy kladné číslo, proto se udává bez znaménka. nulová čára – čára zobrazující jmenovitý rozměr
Polohu tolerančního pole vůči nulové čáře určuje základní úchylka, což je úchylka bližší k nulové čáře. Druhá, přidružená úchylka je o toleranci větší nebo menší. Polohy tolerančních polí se označují písmeny anglické abecedy. U děr se používají velká písmena, u hřídelů malá písmena. Užití tolerančních stupňů pro výrobu
Polohy tolerančních polí (základních úchylek) hřídelů a děr
Toleranční značka složená z písmene a čísla, připojená ke jmenovitému rozměru, udává jednoznačně jak velikost, tak i polohu tolerančního pole, a tím též obě mezní úchylky. Například H7 je toleranční značka pro díru (velké písmeno) v sedmém tolerančním stupni (stupni přesnosti), jejíž základní (dolní) úchylka je rovna nule. Připojením této značky ke jmenovitému rozměru díry (např. 32mm) dostaneme zápis φ32Η7, který můžeme přímo vepsat k příslušné kótě ve výkrese. Tím jsou určeny obě mezní úchylky, které můžeme vyhledat v příslušné tabulce (tab. Úchylky rozměrů děr).
Uložením rozumíme vzájemný vztah poloh tolerančních polí hřídele a díry. Uložení může podle polohy a velikosti tolerančních polí tvořit -uložení s vůlí - uložení s přesahem - uložení přechodné Předepisování mezních úchylek a uložení: a) Toleranční značky ISO - kóta tolerovaného rozměru se zapisuje v pořadí jmenovitý rozměr a potom toleranční značka
-
je-li třeba k toleranční značce zapsat i číselné mezní úchylky, zapíší se do oblých závorek tak, aby dolní mezní úchylka byla v jedné rovině se jmenovitým rozměrem a horní mezní úchylka byla o řádek výše
-
místo mezních úchylek je možné k toleranční značce do závorek připsat mezní rozměry
b) Číselné mezní úchylky Kóta rozměru s číselně vyjádřenými mezními úchylkami se zapisuje v pořadí – jmenovitý rozměr a potom mezní úchylky
Mezní úchylky se zapisují číslicemi stejné velikosti jako jmenovitý rozměr. Dolní mezní úchylka se zapisuje ve stejné výši jako jmenovitý rozměr a horní mezní úchylka se zapisuje o řádek výše. Obě mezní úchylky se zapisují se stejným počtem desetinných míst, s vyjímkou nulové mezní úchylky. Je-li jedna mezní úchylka nulová, zapíše se číslicí 0. Mezní úchylky souměrné vzhledem k nulové čáře se zapisují jednou hodnotou se značkou ± .
c) Mezní rozměry V některých případech je výhodné zapsat ke kótě přímo mezní rozměry. Horní mezní rozměr se zapisuje nad dolní mezní rozměr. Mezní rozměry se zapisují se stejným počtem desetinných míst.
Je-li třeba omezit rozměr pouze v jednom směru, připíše se za jmenovitou hodnotu rozměru max. nebo min. ( používá se např. při určení minimální hloubky závitu).
d) Zapisování mezních úchylek na výkresech sestavení: -toleranční značka nebo číselné mezní úchylky rozměru díry se zapisují před značkou nebo číselnými mezními úchylkami hřídele, nebo nad nimi za jmenovitým rozměrem, který se uvádí pouze jednou (obr. a , b) a)
b)
c)
Je-li účelné zapsat kromě toleranční značky i číselné mezní úchylky, zapíší se v oblých závorkách (obr. c)
Při zápisu pouze číselných mezních úchylek musí být před kótou zapsány názvy součástí nebo čísla položek.
G/ Tolerování tvaru a polohy Protože správná funkce součástí i stroje závisí nejen na dodržení rozměrů, ale i geometrického tvaru a vzájemné polohy ploch, jsou zavedeny úchylky tvaru a polohy ploch. Požadované tolerance se udávají v pravoúhlých rámečcích rozdělených na dvě nebo více polí. Jednotlivá pole obsahují zleva doprava: 1. značku tolerance 2. hodnotu tolerance v milimetrech. Jde-li o kruhové nebo válcové toleranční pole, předznamenává se hodnota tolerance značkou φ nebo jde-li o toleranční pole kulové, značkou Sφ 3. písmeno označující základní prvek značení válcového tolerančního pole
značení kulového tolerančního pole
