Zbraně ve filmu - špendlíkem na nosorožce Není potřeba být nabručený škaredohlíd. Sci-fi film je zábava, nikoliv vědecký dokument. Člověk může vypnout některé části mozku a nechat se unášet vizuální stránkou, bitvami, někdy dialogy a dějem. Nicméně nejeden fanoušek vojenské techniky by asi přivítal, kdyby někdo vysvětlil filmařům druhy zbraní a jejich použití. Vznikla by tak díla o něco málo reálnější, mnohem stravitelnější a hlavně podstatně zajímavější. Následující články je určen, stejně jako kritizované filmy, především pro zábavu. V žádném případě „vědecky“ nezkoumám, jaké zbraně použít proti mimozemšťanům, kteří se objevili zatím jen ve filmech. K úplnosti nutno dodat, že film Den nezávislosti patří k mým poměrně oblíbeným filmům. Pro lidi přímo zodpovědné za výslednou podobu filmu, jako jsou režiséři, scénáristé a producenti, budu pro zjednodušení používat nepřesné krátké označení „filmaři”. Určitě tím nechci urazit kameramany, kteří si dělají svou práci obvykle velmi dobře. Upozornění. V tomto článku neřeším obvykle nerealistickou fyziku, ale jen zbraně, jejich použití, účinky, otázky strategie a taktiky.
Den nezávislosti aneb jak (ne)sestřelit město
Ilustrační foto 1: CityDestroyer. Zdroj: http://id4.wikia.com/wiki/City_Destroyer
Ve známém filmu vedlo lidstvo nerovný boj proti mimozemšťanům, kteří měli gigantickou mateřskou loď na oběžné dráze, nad povrchem Země pak flotilu velkých lodí, tzv. „ničitelů měst“ (24 km v průměru, 4 km na výšku, budeme je nazývat jednoduchým termínem „lodě“), které na
1
svou obranu a proti menším cílům nesly množství menších jednomístných létajících strojů (budeme je nazývat „letouny” nebo „létající talíře”).
Ilustrační foto 2: Mimozemský letoun. Zdroj: http://www.knowthemovies.com/download-independence-day.html
Jedno je bez diskusí. Dokud měli zlí mimozemšťané své zelené energetické štíty, odolávající jadernému výbuchu velké ráže, bylo poměrně jedno, čím se na ně střílelo. Nemluvě o záhadě, proč nebylo vyzkoušeno hned několik jaderných hlavic. Pro případné civilní oběti by to bylo v podstatě jedno. Ale nevadí. Hlavní scéna, při které se diváci chytali za hlavu, bylo vyslání stíhacích letounů vyzbrojených běžnými protiletadlovými řízenými střelami (dále PLŘS) proti gigantickým lodím… Jak k tomuto úletu došlo? Filmaři se dozvěděli, asi z filmů jako Top Gun nebo od svých poradců, že stíhačky s PLŘS slouží k sestřelování letadel, tj. létajících objektů. Lodě byly také létající objekty, nabízelo se proto „logické řešení” sestřelit je pomocí PLŘS. Jedna stíhačka a jejich několik raket by jistě na něco tak velkého nestačilo. Bylo proto „logicky” posláno stíhaček mnoho. Desítky, spíše stovky. Hotovo. Jak jednoduché a přitom zajímavé! Oko diváka-militaristy pookřeje nad mračny stíhaček, displejem ukazujícím, že raketa zachytila cíl. Naproti tomu se divák podiví překvapení pilotů, že raketka s pár kilogramy výbušniny velké škody nenadělala. O vojácích se říkalo a pravděpodobně dodnes říká, že jsou zelené mozky, tj. nepříliš inteligentní. Poslat stíhačky s běžnými PLŘS „sestřelit” objekt velikosti města, který před střelami neuhýbá, by ty nejzelenější vojáky opravdu nenapadlo. Dokonce ani nejameričtější „hurá-piloty” by nepřekvapily nepatrné škody na zatraceně velkém létajícím objektu. Loď o průměru 24 km, šinoucí se nad kontinentem, je specifický a zajímavý cíl. Jde sice o létající objekt, nicméně díky své velikostí nejde o bodový, ale o plošný zodolněný cíl. Rozhodně nepotřebujeme žádnou řízenou střelu v dnešním slova smyslu, schopnou dohonit manévrující letoun a trefit jej na několik metrů přesně. Přehnaně řečeno, do něčeho tak obrovského se trefí i ten, kdo nechce.
Stíhačky nenesou jen PLŘS Málokterý dnešní stíhací letoun je omezen jen na nesení PLŘS a použitelný pouze proti vzdušným cílům. Naopak obvykle mohou nést podle typu, verze a modifikace širokou škálu výzbroje proti pozemním cílům. Proto dnes o nich obvykle hovoříme jako o víceúčelových bojových letounech nebo o stíhacích-bombardovacích letounech. 2
Také ty modifikace bojových letounů, které jsou primárně určeny k boji proti vzdušným cílům a nejsou vybaveny systémy pro efektivní nasazení proti pozemním cílům, zpravidla mohou (nebo by mohly po určitých úpravách nést) alespoň neřízené pumy a rakety.
Ilustrační foto 3: F/A-18C Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:FD_F-18C_VFA-113_CVN-74_26Sep2004.jpg, Author: Charlie Whetstine, U.S. Navy
Jeden z hlavních hrdinů filmu, letoun F/A-18C, může teoreticky nést až 7711 kg výzbroje. Pro porovnání, maximální náklad běžných pum proslulého těžkého bombardéru 2. světové války Avro Lancaster činil 6300 kg (gigantická puma Grand Slam o hmotnosti přes 10 000 kg byla nesena za poněkud nestandardních podmínek). Místo PLŘS, která nese „titěrnou” střepinovou hlavici o hmotnosti 10-20 kg, bylo bez jakékoliv fikce možno použít množství podstatně účinnějších protizemních, případně protilodních řízených střel. Tabulka 1: Řízené střely kompatibilní s F/A-18C (vyvinuté a vyráběné před uvedením filmu v roce 1996) typ
stát
určení
celková hmotnost
hmotnost hlavice
max. dolet
AIM-9M Sidewinder
USA
protiletecká
86 kg
9,4 kg
17,7 km
AIM-120A/B AMRAAM
USA
protiletecká
152 kg
22,7 kg
55-75 km
3
AGM-65G Maverick
USA
protizemní
301,5 kg
135 kg
>22 km
AGM-84E SLAM
USA
protizemní
667 kg
221,4 kg
>100 km
AGM-84D Harpoon *
USA
protilodní
519,4 kg
221,4 kg
>100 km
Poznámka: Je pravděpodobné, že protilodní řízené střely by vyžadovaly jisté úpravy naváděcího systému nebo software pro zásah cíle, pohybujícího se nad zemí. To samé může platit o některých protizemních řízených střelách. Vzhledem k velikosti cíle je použití drahých řízených střel poměrně zbytečné. Letoun F/A-18C může nést následující neřízené rakety. Tabulka 2: Neřízené rakety použitelné na F/A-18C typ
stát
ráže
celková hmotnost
hmotnost hlavice
efektivní dostřel
Hydra 70
USA
70 mm
10,1-13,9 kg
3,9-7,7 kg
8 km
Zuni (vyřazena 1985, stále velké zásoby)
USA
127 mm
cca 56 kg
cca 20 kg
8 km
Rakety Hydra jsou neseny v raketnicích se sedmi nebo devatenácti raketami, což dohromady dává slušnou hmotnost, nicméně hlavice je příliš malá na to, aby nadělaly podstatné škody velké lodi. Vidíme, že v arzenálu USA v dané době nebyla a pochopitelně ani dnes není vhodná neřízená raketa k útoku na mimozemské lodě. Odpal raket z pouhých 8 km by byl navíc značně riskantní záležitostí. F/A-18C dokáže kromě raket nést také pumy, naváděné i nenaváděné. Ani pro podprůměrného pilota by neměl být problém 24 km velký cíl trefit obyčejnými „železnými” pumami. Tabulka 3: Neřízené pumy použitelné na F/A-18C typ
celková hmotnost
hmotnost trhaviny
max. počet nesených
Mark 81
119 kg
44 kg
?
Mark 82
227 kg
87 kg
10
Mark 83
460 kg
202 kg
10
Mark 84
925 kg
429 kg
4
V době natáčení filmu se ve výzbroji nacházely pro F/A-18C použitelné řízené pumy Paveway II/III a poměrně těsně před zahájením dodávek v roce 1998 byly pumy JDAM. Systém JDAM z technického hlediska představuje připojení naváděcích soustav na běžné pumy Mark 81 až 84, 4
přičemž po této úpravě může puma doklouzat až do vzdálenosti 28 km.
Infografika 1: Náčrty výzbroje F/A-18C
Poznámka: Grafické znázornění hmotnosti hlavic nezahrnuje podstatně vyšší účinnosti hlavic se zpožděným výbuchem (trhavých) v porovnání se střepinovou hlavicí PLŘS. Jako „hmotnost hlavice” je v tomto porovnání uvažováno 90 % hmotnosti pumy.
Rozdíl v náloži je viditelný na první pohled. Druhá evidentní skutečnost je, že odpálení střel vůbec nemuselo probíhat z relativní blízkosti cíle (ve filmu odhadem do 10 km), kdy se už piloti téměř nestačili vyhnout srážce s lodí. To platí zvláště u střel AGM-84E SLAM a AGM-84D
5
Harpoon – piloti by buď neviděli cíl vůbec, nebo teoreticky při dobré viditelnosti jen jako vzdálenou hračku. Odpálení střely AGM-65G Maverick z 20 km by už pilotům poskytlo hrozivý pohled na obrovskou loď, přesto by měli při rychlosti přibližování například 700 km/h ještě více než 100 sekund času na ostrou zatáčku zpět a rychlý útěk. Infografika 2: Relativní porovnání účinného dostřelu a hmotnosti hlavic různých konfigurací výzbroje F/A-18C
Poznámka: Konfigurace s 10 střelami Sidewinder nebo AMRAAM je poněkud extrémní a v praxi málo pravděpodobná, byť technicky možná a ozkoušená. Není nutné mít velkou fantazii, abychom si představili mnohem pestřejší, zajímavější a reálnější scénu útoku. Některá F/A-18 odpalují z velké dálky střely SLAM a Harpoon, jiná pak z menší vzdálenosti střely Maverick, další odhazují z velké výšky pumy. Dopadající těžké hlavice a pumy vytrhávají z lodí řádné kusy materiálu, způsobují škody sice v počátku nikoliv fatální, ale určitě nepříjemné. Další velká skupina F/A-18C nese PLŘS a číhá v různých výškách a pozicích na letouny protivníka, aby kryla útočné vlny… Vypadá to lépe, ale něco je špatně. Opravdu je něco špatně. Velmoci přece nevlastní jen a pouze stíhací letouny.
Letectvo nejsou jen stíhací letouny Mnoho menších států opravdu vlastní jen jeden typ víceúčelových bojových letounů, cvičné letouny a vrtulníky. Jestli vůbec. Naproti tomu je letectvo velmocí podstatně pestřejší. Přes popularitu elitních námořních stíhačů by letouny F/A-18C logicky představovaly jen určitou část útočné vlny. V roce 1996 měly USA dostatek strojů F-14 (ty se zřejmě ve filmu objevily), F15C a hlavně masu letounů F-16. Trestuhodně opomenuty však zůstaly další kategorie letounů, které jsou primárně určeny proti pozemním cílům. Jsou to letouny od A-10, F-15E, A-6 Intruder, F-111 až po „čistokrevné” bombardéry F-117, B-52, B-1 a B-2 (v operačním použití od roku 1997). V tabulce si ukážeme možnosti nesené výzbroje letounů v arzenálu USA. http://www.dstorm.eu/pages/loadout/loadout.html
6
Tabulka 4: Protizemní výzbroj některých bojových letounů USA typ
max. nosnost kg
Mk 84
F/A-18
7711
F-16
Střely s plochou dráhou letu AGM-86C/D CALCM
Maverick
Harpoon / SLAM
Odhad. počet k dispozici 1996
4
6
4
200+
7700
2
6
2
900+
A-6
8170
5
6
4
200+ vyrobeno 693
A-10
7260
7
6
F-15A až D
7300
3-5 (?)
-
-
F-15E
10400
7
6
4
150+
F-111
14300
10
-
2 (Austrálie)
200+ vyrobeno 563
B-1
57000
24
-
-
8(?)
66
B-2
23000
16
-
-
-
13
B-52
cca 31500
18
12
20
76
300+ -
200+
Pohled na výše uvedenou tabulku otevírá celou škálu možností a také otázek ohledně optimálního využití letounů. Různé typy letounů umožňují vhodně rozdělit úkoly, tedy bombardování, odpálení řízených střel, zajištění vzdušné nadvlády… Dva letouny F-111 unesou tolik těžkých (925kilogramových) pum jako pět F/A-18C, které mohou sloužit na jejich ochranu s plným nákladem PLŘS. Poměrně pomalé a neohrabané A-6 mohou nést střely Harpoon. Nebo můžeme nechat ochranu letounům F-15C, které jsou na ni ostatně přímo určeny, ve spolupráci s F-16 a většinu F/A-18 pak použít proti lodím. Na F/A-18, F-16 a F-15E můžeme také podvěsit kombinaci pum nebo raket a PLŘS. Po odhození pum mohou pomoci v boji o vzdušnou nadvládu. Možností je nespočet a vrátíme se k tomu v kapitole o taktice útoku.
7
Infografika 3: Možné rozdělení úkolů jednotlivých typů letounů a konfigurace výzbroje
Poznámka: Uvedené konfigurace jsou svým způsobem extrémní tím, že nepočítají s přídavnými nádržemi. Ty by bylo nutno použít v případě větší vzdálenosti základny od cíle. Nyní by byla scéna útoku ještě zajímavější a pestřejší. Skupiny F-111 a F-15E by s hukotem, ve velké výšce a v maximální rychlosti, která to ještě umožňuje, ve stoupavém letu odhazovaly pumy, aby tak zvýšily jejich horizontální dosah. Z opačné strany by to samé udělaly bombardéry B-1. Předtím by A-6 z 80-100 km odpálily Harpoony a chvátaly zpět pro další střely nebo pro pumy. Co nejtěsněji by je následovaly F/A-18 se svými pumami. Jako hlídací psi by vše střežily perutě F-15 a F-16, které by na sebe vázaly létající talíře a hlavně je sestřelovaly, pokud možno z mnoha kilometrů, mimo dostřel hnusných zelených paprsků. Prostě nádherná scéna! Co by dělaly B-52? Část by již dříve odpálila střely s plochou dráhou letu, další část by čekala s plným pumovým nákladem v dálce, dokud nebude vybojována vzdušná nadvláda. Zopakujme si tento termín ještě jednou – „střely s plochou dráhou letu”… Ano, konečně jsme se dostali až tam.
Kde zůstaly oblíbené zbraně? Asi málokdo by nepoužil následující elementární úvahu. Proč posílat drahé letouny s ještě dražšími piloty do nebezpečné blízkosti mimozemských lodí a vystavit je tak útoku létajících talířů, když stejnou práci může vykonat podstatně levnější a relativně lehce nahraditelná střela,
8
odpálená z bezpečné vzdálenosti až stovek kilometrů? Přitom se střely s plochou dráhou letu staly neodmyslitelnou součástí všech velkých protizemních operací letectva, ba někdy i hlavní zbraní. Byly k vidění v mnoha zpravodajstvích a snad se ani nenajde průměrný netechnický divák, který by o nich neslyšel. Jen filmaři na ně nějak záhadně zapomněli… Infografika 4 - Notoricky známá střela s plochou dráhou letu BGM/RGM/UGM -109 Tomahawk
Ukažme si v tabulce parametry základních typů konvenčních střel s plochou dráhou letu, existujících v roce 1996. Teoreticky můžeme mezi střely s plochou drahou letu s krátkým doletem zařadit také výše uvedené střely Harpoon/SLAM. Tabulka 5: Střely s plochou dráhou letu v arzenálu USA v roce 1996 typ
celková hmotnost
hmotnost hlavice
max. dolet
nosiče
AGM-86D CALCM
1430 kg
544 kg (D)
1000+ km
B-52
RGM/UGM-109 Tomahawk*
1300 kg (1600 kg s urychl. motorem
450 kg
1300-2500 km podle verze
Hladinové lodě (RGM), ponorky (UGM)
* Původně se všechny Tomahawky označovaly jako BGM-109, později však tento název zůstal jen verzi BGM-109G odpalované ze země, která byla zrušena v důsledku dohod o odzbrojení, zatímco námořní verze se přejmenovaly na RGM-109 a UGM-109. V případě potřeby lze však považovat za reálnou možnost provedení potřebných úprav námořních střel Tomahawk pro odpálení ze země nebo z letounů. Pro zjednodušení zde budeme všechny střely Tomahawk dále označovat jako BGM-109. (http://en.wikipedia.org/wiki/BGM109G_Ground_Launched_Cruise_Missile) Pozn. Je pravděpodobné, že by software střel vyžadoval jisté úpravy, aby střela zasáhla cíl, který visí v určité výšce nad zemí, aby nebrala v úvahu nefungující GPS (pokud by družice nebyly částečně nahrazeny vysílači na zemi nebo na letounech) a spoléhala na inerciální naváděcí systém a případně radar pro porovnání terénu. Nejsem schopen posoudit náročnost úpravy, ale asi by v kritické situaci byla možná. Další vhodnou úpravou by bylo vybavit střely alespoň primitivním datalinkem, kdyby se lodě protivníka daly do pohybu jako naschvál určitou dobu před dopadem střel.
9
Ilustrační foto 4: Mobilní odpalovací zařízení střel BGM-109G Tomahawk (zrušeny na základě dohod) Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:BGM-109G_Gryphon_-_ID_DF-ST-84-09185.JPEG, Author: U.S. Air Force, by TSGT ROB MARSHALL
500kg hlavice střely s plochou dráhou letu je poměrně malá v porovnání s několika tunami pum, nesených letounem. Nicméně možnost zasáhnout cíl 500kg hlavicí ze stovek kilometrů bez rizika ztráty letounu a pilota činí z těchto střel neodmyslitelnou součást útoku a byla by hloupost této možnosti nevyužít. Již poměrně pestrý obraz „útoku soudného dne” se tak rozšiřuje o B-52, odpalující střely AGM86, a dále o Tomahawky, odpalované z lodí, ponorek i ze země. Vlny střely přilétají z různých směrů a dopadají na loď, která spoléhá na své štíty… Ani tento obraz však není úplný. Nejen střely s plochou drahou letu byly k dispozici. Balistické rakety v době natočení filmu již soudruzi vymysleli? Ano, vymysleli.
Balistické rakety hrozí, ale v USA s otazníky Od použití V2 za druhé světové války Německem se již nikdo nediví masovému použití balistických raket. Ve válce v Zálivu 1990 obrázky Scudů plnily televizní obrazovky. Balistické rakety je možno rozdělit podle doletu na taktické (do 300 km), krátkého doletu (do 1000 km), středního doletu (kategorie 1000-3000 km a 3000-5000 km) a mezikontinentální (kategorie do 8000 km a nad 8000 km). Balistické rakety dokážou zasáhnout cíl na velkou vzdálenost, doletí k cíli za krátký čas a vysoká rychlost ztěžuje protiopatření. Naopak, čím je větší dolet, tím je horší poměr hmotnosti nesené hlavice v poměru k celkové hmotnosti a ceně.
10
Dlužno poznamenat, že na rozdíl od zemí bývalého východního bloku USA věřily svému letectvu a nikdy se příliš nespoléhaly na použití konvenčních balistických raket proti silně bráněným cílům. Po zavedení střel s plochou dráhou letu a naváděných pum byl tento trend ještě markantnější. Z existujících konvenčních typů by proto připadaly (teoreticky) v úvahu jen: Tabulka 6: Taktické balistické rakety USA - stav v roce 1996 typ
dolet
hmotnost
hlavice
MGM-140B Block 1A (odpalovaná z raketometu MLRS)
270 km
1321 kg
160 kg
Starší neřízená verze Block 1 nesla submunici
MGM-52 Lance
114 km
1527 kg
453 kg
vyřazena 1992
Infografika 5 - Schéma balistické střely MGM-140B Block 1A
Již dříve byly vyřazeny rakety MGM-31 Pershing. Pro strategické balistické rakety (LGM-30 Minuteman, LGM-118 Peacekeeper, UGM-133 Trident II) nebyly k dispozici konvenční hlavice (ačkoliv se o nich už řadu uvažuje v rámci projektu Prompt Global Strike, tedy přesný globální úder). Ostatně by bylo použití konvenčních hlavic pro tyto rakety poměrně neefektivní, jedině snad pro překvapivý první úder, který by měl loď poškodit. Suma sumárum, ozbrojené síly USA neměly vhodnou balistickou raketu k masovému konvenčnímu útoku na mimozemské lodě a tento stav přirozeně trvá dodnes. Připravovat ozbrojené síly na boj proti mimozemšťanům, existujícím jen ve filmu, by potěšilo asi jen velmi malou část daňových poplatníků. Rakety MGM-140B Block 1A by mohly sehrát určitou pomocnou roli, pokud by se podařilo dopravit do vzdálenosti dostřelu dostatek odpalovacích zařízení. Ozbrojené síly některých zemí na tom byly a jsou v oblasti konvenčních balistických raket podstatně lépe (Rusko, Čína, KLDR).
11
Ostatní pozemní technika – kdo uteče, vyhraje Letouny, přes všechny své výhody, jsou po odhozu nesené výzbroje omezeny nutností vrátit se na letiště, přistát, podvěsit další výzbroj, podle potřeby natankovat a provést další úkony. To omezuje množství munice, které dokáže letecká jednotka za určitý časový úsek „naložit” na cíl. Velmi optimisticky (a nerealisticky) můžeme vypočítat, že letoun F/A-18C, operující z předsunutého letiště, vzdáleného jen 100 km (tj. nebezpečně blízko v dosahu létajících talířů), dokáže 4 pumy o celkové hmotnosti 3700 kg donést na cíl každých 20 minut. 8 minut cesta zpět, 5 minut cesta k cíli a bombardování, 2 minuty pojíždění, 5 minut vyzbrojování a příprava k opakovanému vzletu. Poznamenejme, že 5 minut je značně zkrácená doba a pravděpodobně nerealizovatelná v bojových podmínkách při přípravě mnoha letounů najednou. Jediná houfnice ráže 155 mm stojící 20-25 km od cíle za 20 minut vystřelí cca 60 granátů o hmotnosti 43 kg, tj. 2580 kg. Počítejme s dlouhodobou rychlostí střelby 3 výstřely za minutu, větší rychlosti okolo 6-10 ran/minutu jsou jen krátkodobé. Je těžké porovnávat jablka s hruškami. 925kg puma má podstatně větší účinek než 43kg granát (ale ten má zase podstatně větší účinnost, než ve filmu použitá tříštivá hlavice PLŘS). Na straně druhé, proud střel dopadá na cíl neustále, dokud funguje dodávka munice pro houfnici. Houfnice podstatně levnější než bojový letoun a je běžné nasazovat houfnice hromadně. Jeden prapor s 18 samohybnými houfnicemi ráže 155 mm by dokázal za výše uvedených 20 minut zasypat cíl 1080 granáty, tj. 46,5 tunami. To je náklad 12 letounů. Raketomet M270 MLRS by dokázal během 40 sekund vyslat na cíl 12 řízených raket M31 s hlavicí o hmotnosti 90 kg. Dokázal by, pokud by se rakety M31 nezačaly vyrábět až po roce 2000, hlavice předchozích raket (M26, M27) používaly pro dosažení co nejlepšího plošného účinku submunici, co by bylo nepraktické proti lodím. Dá se ovšem věřit tomu, že zadání vyrobit neřízené rakety s trhavou hlavicí by výrobce splnil poměrně rychle. Svými tunami munice a výkonnými kanony 120 mm by mohly přispět také tanky. Pozemní protiletadlové systémy by mohly pomoci vlastním letounům v boji proti létajícím talířům protivníka. Zcela logicky jsou s pozemní technikou dvě zásadní potíže. První – jak ji dostat ve velkém množství na dostřel k lodi, která má špatný zvyk dát se do pohybu podstatně větší rychlostí, než je rychlost přesunu pozemní techniky. Druhá potíž – jak utéct v případě, že se protivníkovi nebude shromažďování na dohled od své lodi líbit a zakročí. Uvedené potíže prakticky odsuzují pozemní techniku „kratšího dosahu” k následujícím úkolům: - statickou obranu leteckých základen, ze kterých bude veden útok, resp. jiných významných cílů - statickou obranu linie, kudy se pravděpodobně může dát do pohybu ještě nezničená loď - vytvoření léček a bezletových oblastí pomocí pozemních systémů PLŘS, za které by se vlastní letouny mohly ukrýt před létajícími talíři - podpůrná palba nevelkých dělostřeleckých a raketových jednotek, přesunutých předem na dostřel lodi (spíše jen doplňková možnost)
12
Rusko a státy bývalé Varšavské smlouvy Jak bylo vidět bohužel jen v krátkých sekvencích filmu, s mimozemšťany bojovaly nejen USA. Ukážeme si, co mohla nasadit největší vojenská velmoc mimo USA, tedy Rusko. Jestliže z hlediska vybojování vzdušné nadvlády mimo své území, průniku vyspělou „pozemskou” protivzdušnou obranou a přesného zásahu cílů na tom byly USA v té době jednoznačně nejlépe, pro masový útok na velký cíl mělo Rusko minimálně porovnatelné nebo i vhodnější zbraně. Vyspělost zbraní v našem slova smyslu jde bokem při ničení monstra, které se nijak nesnaží (ani nemůže) schovat a nechává do sebe klidně trefovat, protože štít eliminoval všechny existující pozemské zbraně. Eliminoval – dokud fungoval… Rusko disponovalo a dodnes disponuje početným letectvem. Stavy k roku 1996 není jednoduché zjistit. Dá se odhadnout, že počet moderních stíhacích letounů přesahoval 500 kusů MiG-29 a 300 letounů Su-27. Letuschopné byly nepochybně po jistém úsilí a „kanibalizaci” některých odstavených strojů také stovky letounů MiG-23 i starých MiG-21 a Su-15/21. Proti letounům protivníka můžeme připočítat také s MiG-25 a MiG-31. Svými nejlepšími stíhacími letouny Su-27 a MiG-29 však Rusko nemuselo plýtvat pro bombardování. To mohlo svěřit stovkám stíhacích bombardovacích letounů Su-17/20/22 (oficiálně vyřazeny až v roce 1998) nebo MiG-27, více než 200 větším Su-24, více než stovce bombardovacích Tu-22M a několika málo Tu-160. Nelze nezapočítat ani více než 200 letounů pro blízkou podporu Su-25.
Ilustrační foto 5: Tu-22M v doprovodu F-16. V boji proti mimozemšťanům by to mohl být běžný obrázek. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Soviet_Tu-22M_and_a_F-16_Fighting_Falcon_%281988%29.JPEG, Autor: neznámý
13
Kromě pum FAB-500, FAB-1000, FAB-1500, FAB-3000, FAB-5000 a FAB-9000 byly k dispozici také protizemní řízené střely Ch-25, Ch-29, Ch-31 (anglické označení „Kh”) s doletem 10-50 km. Nechyběly střely s plochou dráhou letu Ch-55 (a jejich další vývojové modely Ch-65 a Ch101, tehdy ve stádiu zkoušek). Mezi zbraněmi, které mohly USA Rusku při útoku na mimozemské lodě závidět, jsou nadzvukové protilodní-protizemní střely P-270 Moskit, P-500 Bazalt, P-700 Granit a Ch-22 . Dalšími jsou nepochybně takticko-operační komplety 9K720 Iskander (dolet 480 km, hlavice až 800 kg), jejich přímý předchůdce 9K714 (OTR-23) Oka a starší 9K72 Elbrus (R-11/17, známé také jako Scud) s doletem 300 km a hlavicí 985 kg. Komplet 9K720 Iskander nebudeme brát ještě v úvahu vzhledem k zařazení do výzbroje až v roce 2006. Podobně na tom byla Čína, která disponuje početně mohutnými silami.
Tabulka 7: Ruská letecká technika typ
max. nosnost pum
řízené střely
Odhad. počet k dispozici 1996
MiG-27
6x 500 kg
4x Ch-25 2x Ch-29
200+
MiG-29
6(8)x 500 kg
2x Ch-29 (?)
500+
Su-22
8x 500 kg
4x Ch-25 (?)
300+
Su-27
8x 500 kg 3x 1500 kg
6x Ch-25 6x Ch-29
300+
Su-24
10x 500 kg 3x 1500 kg
10x Ch-25 3x Ch-29
200+
Su-25
8x 500 kg
4x Ch-25 2x Ch-29
400+
Tu-22M
42x 500 kg 8x 1500 kg + 2x 3000kg 3x 3000 kg 2x 5000 kg (1x 9000 kg)
3x Ch-22 10x Ch-15
100+
Tu-160
Max. 40 tun
12x Ch-15 12x Ch-65
14+
Infografika 6 - Porovnání nosnosti těžkých pum Tu-22M s některými americkými typy
14
Kresba FAB-1500:http://commons.wikimedia.org/wiki/File:FAB1500-2500TS.svg?uselang=ru Kresba FAB-3000: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:FAB-3000m54.svg?uselang=ru Tabulka 8: Parametry ruských pum a protizemních/protilodních řízených střel typ
max. dolet
hmotnost kg
hmotnost hlavice kg
FAB-500
-
500
-
FAB-1500
-
1550
-
FAB-3000
-
2900*
-
FAB-5000
-
4900*
-
FAB-9000
-
8800*
-
Ch-15
300
1200
150
Ch-22
600
5820
1000
Ch-25ML (varianta proti zodolněným cílům)
10
299
89
Ch-29T
12
685
320
Ch-31A
50
610
94
Ch-65
600
1650
410
P-270 Moskit
120
4500
320
P-500 Bazalt
550
4800
950
P-700 Granit
500
7000
750
*odhad
15
Vyřazené letouny jako vítaná posila pro jedno použití Zdaleka ne všechny vyřazené letouny jsou ihned přetaveny na druhotné suroviny. Mnohé čekají celá desetiletí na případný prodej nebo jako rezerva – co kdyby… Známý je hřbitov letounů v USA (AMARC), kde jsou uskladněny celé flotily letounů, mnohé ve stavu schopném po malé údržbě vzlétnout a bojovat. Podobně tomu je i v ostatních zemích, kde je (a hlavně v 90. letech ještě bylo) možno najít roztroušeno množství letounů v různém technickém stavu. Výše uvedené „co kdyby” nastalo právě po příletu mimozemšťanů, při přípravě posledního útoku po „instalaci viru” a vyřazení mateřské lodě. Pro shození bomby na loď opravdu nepotřebujeme moderní ani sofistikovaný bojový letoun s vyspělou avionikou. Stačí, aby dokázal vzlétnout, unesl co největší náklad, letěl nejlépe dostatečně rychle, aby se dokázal co nejrychleji přiblížit a potom co nejdále uletět.
Ilustrační foto 6: Známý „letecký hřbitov” AMARC na letecké základně Davis-Monthan v USA. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:AMARC_at_Davis-Monthan_Air_Force_Base.jpg, autor: neznámý zaměstnanec USAF-
Následující tabulka nám přiblíží některé vyřazené letouny, pravděpodobně k dispozici ve významném počtu, velmi vítané pro zařazení do útočné sestavy. Odhadovaný počet k roku
16
1996 je samozřejmě hrubý a nepřesný, není založen na reálných podkladech, ale na subjektivních odhadech. Proto uvítám jakékoliv upřesnění. Tabulka 9: Odhadované počty provozuschopných vyřazených letounů typ
stát
nosnost pum
odhadovaný počet k dispozici v roce 1996
McDonnell Douglas F-4A až S Phantom II
USA
5x Mk 84
300+ (přes 800 v AMARC – rok 1996)
LTV A-7 Corsair II
USA
6x Mk 84
200+ (přes 555 v AMARC – rok 1996)
MiG-21
SSSR
Su-7
SSSR
4x 500 kg
100+ (vyrobeno 1800)
Su-17/20/22
SSSR
8x 500 kg
300+ (vyrobeno 2800)
Tu-22
SSSR
24x 500 kg 6x 1500 kg 2x 3000 kg 1x 5000 kg (1x 9000 kg)
100+ (vyrobeno 311)
Tu-16
SSSR
18x 500 kg 6x 1500 kg 2x 3000 kg 1x 5000 kg (1x 9000 kg)
80+ (vyrobeno 1509)
200+ (vyrobeno )
Nepočítáme-li uskladněné modernější letouny (F-16, F/A-18, MiG-27, MiG-29…), vidíme, že hlavně F-4 Phantom II a Su-17/20 by mohly tvořit dokonce jádro bombardovacích sil. Starší letouny by mohly mít ještě jedno významné použití. Pokud by se je podařilo v krátkém čase vybavit dálkovým řízením nebo jednoduchým autopilotem, mohly by být použity jako návnada pro letouny protivníka.
Speciálně upravené a improvizované zbraně Z dosavadního textu vyplývá nepříjemný závěr. Nepříjemný samozřejmě pro film, nikoliv pro realitu. Soudobé konvenční zbraně byly vyvinuty proti zcela jiným cílům, než jsou mimozemské lodě. Buď proti pohyblivým a poměrně malým (tank, automobil, letoun, bunkr), nebo proti plošným, ale neodolným (živá síla, nepancéřovaná technika). Mnoho desítek let jsou investovány ohromné prostředky do zvyšování doletu, snížení vedlejších účinků, překonání obrany, snížení demaskujících příznaků, zvýšení schopnosti senzorů a rozpoznání cíle, možnosti změny cíle během letu, schopnosti obousměrné komunikace.
17
Proti mimozemským lodím naopak potřebujeme střely s následujícími vlastnostmi: - přiměřený dolet: alespoň 50 km, maximálně stačí 200-300 km, - co nejtěžší penetrační („proti-betonová“) hlavice (průbojná hlavice se zpožděnou inicializací, který vybuchne hluboko uvnitř lodi), - jednoduchý (nebo žádný) naváděcí systém - pokud možno jednoduchost, možnost masové výroby, snadná přeprava - pro střely o větším doletu jednoduchý jednosměrný datalink Všeobecnou vlastností zbraní nesených letouny by byla možnost odpálení z velkých výšek v maximální možné rychlosti, povolené pro odpal, za účelem dosažení maximálního doletu pum a střel. Proti lodím by totiž nebyl valný důvod „plazit se“ v malé výšce mezi kopci za účelem překvapení protivníka. (Možná ve větších vzdálenostech, při rané fázi přibližování se.) Nevýhodou je krátkost času pro návrh, vyzkoušení prototypů a zahájení masové výroby. Výhodou je naopak možnost potichu zapomenout na většinu předpisů, náklady, efektivitu, životní prostředí, skladovatelnost, vysokou spolehlivost (nespolehlivost okolo 10, možná i 20 procent je pro toto použití přijatelná). Na základě těchto požadavků si lze představit následující zbraně:
1. Klouzavá puma Pumy mají velkou ničivou sílu, nicméně poměrně malý horizontální dolet a blízké přiblížení se množství letadel by mohlo vyprovokovat lodi k předčasné reakci. Idea klouzavé pumy je jednoduchá. K běžné pumě jsou připojeny aerodynamické plochy, které změní normální pád po balistické křivce (deformované odporem vzduchu) v alespoň částečně klouzavý let. Tím se značně zvýší horizontální dolet pumy. Pro dosažení potřebné přesnosti jsou v současnosti existující soupravy vybaveny řídícím a naváděcím systémem (JDAM, LongShot Wing Adaptor). Maximální dolet takových pum dosahuje 28 km (JDAM) až 70 km (LongShot). Pro zasažení lodí by nebyla potřebná přesnost v metrech, ale ve stovkách metrů až v kilometrech. Pokud by přídavné plochy zajistily přirozenou aerodynamickou stabilitu, přibližně předvídatelné chování při doletu alespoň 20 km, mohla by tato jednoduchá úprava úplně stačit. Doba vývoje přídavné sady by v bojových podmínkách, kdy je odstraněna veškerá byrokracie, nepřekročila několik dní. Možná ani jeden den, bereme-li v úvahu fakt, že pokusy s klouzavými pumami se dělají již dlouho. Několik testů a jde se do výroby. Sada by mohla být vyráběna také malými výrobci a montována v polních podmínkách.
18
Infografika 7: Příklad jednoduché improvizované úpravy pumy Mk 84 pro zvýšení klouzavosti.
Poznámka: Náčrt představuje jen neumělý pokus autora o aerodynamicky stabilní konfiguraci. Reálně by vyžadoval trochu práce skutečného odborníka na aerodynamiku. V případě obavy, že neřízené pumy poletí jinam, než mají, nebo pro dosažení většího doletu je použitelný jednoduchý řídicí systém s inerciálním navedením, pokud by čas dovolil jeho návrh, výrobu a integraci do pumy. Ten by zajistil pumě lepší stabilitu letu, přesnost lepší než nutnou a navíc není zarušitelný, pokud ho nepoblázníme masivními gravitačními vlnami. Zda něco takového měly mimozemské lodi k dispozici, je pouze filozofická otázka. Ideální by bylo použít existující zásoby průbojných pum, jejichž zásoby by asi bohužel nebyly tak velké jako u pum obyčejných. Pro ničení lodi platí jednoduchý fakt, čím těžší puma, tím lepší. Nosnost závěsníků běžných bojových letounů je omezena, obvyklým maximem jsou 1000kg pumy, nicméně lze přepokládat, že jejich konstrukční nosnost bude vyšší. Naproti tomu některé bombardéry mohou nést i těžší pumy, například některé ruské stroje dokonce pumu FAB-9000. Díky zásobám pum, relativní jednoduchosti výroby a použití (odhoz z jen přibližně definované výšky, rychlosti a vzdálenosti) by šlo o vhodnou hlavní zbraň pro masový nálet, použitelnou na všech typech letounů, včetně starších.
2. Velká letecká neřízená raketa Vypálit na loď z malé vzdálenosti desítky soudobých malých neřízených raket je neefektivní a navíc nebezpečné. Potřebovali bychom velkou neřízenou raketu o doletu přes 30-40 km (odpálení z velkých výšek a ve velké rychlosti) o celkové hmotnosti do maximální nosnosti závěsníků, při které by hmotnost hlavice mohla přesáhnout i 700 kg. Lze věřit, že navrhnout a vyrobit jednoduchou raketu s těmito vlastnostmi by netrvalo dlouho.
19
Jisté komplikace a zpomalení začátku výroby může způsobit jiný než obvyklý rozměr rakety. To znamená úpravu nebo novou výrobu používaných přípravků a strojů. Jiná aerodynamika, rozložení hmotnosti a charakteristiky motoru by znamenaly také nutnost dodatečných zkoušek, aby se zjistily vlastnosti rakety a našel se správný bod odpalu. Možná by bylo vhodné vyjít z některé existující, třeba i řízené rakety (např. Harpoon) a zajistit tak rychlejší výrobu i za cenu snížení hmotnosti hlavice. Infografika 8: Náčrt hypotetické velké neřízené rakety a porovnání s existujícími zbraněmi
Pokud by to dovolil omezený čas, pro zvýšení přesnosti i praktického doletu by byl užitečný jednoduchý inerciální řídicí systém. Opět by šlo o zbraň použitelnou na všech typech bojových letounů. Dlužno poznamenat, že salvy poněkud přerostlých neřízených raket, vypálených skupinami letounů ze vzdálenosti přes 30 km by i ve filmu vypadaly podstatně impozantněji, než odpálení několika protiletadlových „prskavek”, které bylo předvedeno.
20
3. Velká pozemní neřízená balistická raketa Neřízené rakety s dostatečným doletem by bylo možno odpálit i ze země. Hmotnost raket odpalovaných ze země není omezena nosností závěsníků, ale jen platformou, ze které se bude odpalovat, možnostmi transportu, manipulace a výroby. Je možné si představit cokoliv od neřízené verze ATACMS pro raketomet MLRS (1321 kg, hlavice 160 kg, dolet 120 km), přes rakety odpalované z upraveného standardního kontejneru (například 4 rakety o hmotnosti až do cca 4500 kg každá, 2 rakety do cca 9000 kg každá, nebo 1 raketa do cca 18 tun), až po opravdu velké kusy vzniklé z motorů na tuhá paliva používaných na balistických raketách středního a dlouhého doletu nebo nosných raketách. Použití standardních kontejnerů přináší velké výhody při manipulaci a transportu, dovoluje ukrýt skutečný náklad a jednoduše vytvořit množství klamných cílů. Hranicí použitelného maximálního doletu pro neřízené střely, aby bylo možno zasáhnout cíl se slušnou pravděpodobností, je možno odhadnout cca na 100-200 km. Využitelný dolet je možno opět prodloužit jednoduchým inerciálním řídicím systémem. Infografika 9: Příklad neřízené balistické rakety, uložené ve standardním kontejneru.
Není potřeba pochybovat o schopnosti lidské improvizace, odvázané od řetězce byrokracie a snahy o co nejnižší náklady… Nepochybně by vznikla řada konstrukcí, mnohé z nich značně extravagantní. Útok takové „masy šrotu” na lodě by mohl být nejen efektivní, ale i na filmovém plátně značně efektní.
21
4. Upravené verze řízených raket Soudobé řízené střely jsou zbytečně sofistikované na takový cíl. Dolet přes 1500 km je také zbytečný. Je pravděpodobné, že by nebylo příliš mnoho času vyrobit upravené verze střel, ať už balistických nebo s plochou dráhou letu, aby nesly primitivnější naváděcí soustavu, měly menší dolet a místo toho unesly větší hlavici. Pokud by byl k dispozici čas na zcela nové konstrukce, bylo by pěkné představit si „mega” Tomahawk, který by místo motorku Williams F107-WR-402 (2,67 kN statického tahu) poháněl podstatně silnější motor (třeba takový Pratt & Whitney Canada PW305A, 20,46 kN tahu). Celková hmotnost uvedené střely by mohla přesahovat 5000 kg s hlavicí o hmotnosti přes 2000 kg a doletem do 500 km. Přes krátkost času není možné vyloučit ani vytvoření improvizovaných konstrukcí tohoto typu.
5. „Kamikadze” a jiné nepříjemnosti Když není čas zkonstruovat opravdovou velkou střelu s plochou dráhou letu, je možno vytvořit ji z existujících letounů, kterých je poměrně dostatek. Od dob kamikadze nastal značný pokrok v elektronice a řídicích systémech. Nebudeme polemizovat o tom, zda by se v uvedené kritické situaci našel dostatek dobrovolníků tohoto typu. Podle mého názoru ano. Opatřit fakticky jakýkoliv letoun dálkovým řízením, autopilotem, který dokáže udržet zadaný směr a výšku, případně kamerou pro upřesnění správného nasměrování není dnes technický problém. Potíže by byly v podmínkách chaosu spíše organizačního, logistického a časového charakteru. U některých moderních dopravních letounů by mohlo jít spíše o úpravu software, nebo jen zadání správných údajů. Výhod je několik. Dnešní flotily dopravců čítají tisíce letounů s nosností desítek tun užitečného nákladu. Podobně starší bojové letouny jsou využitelné jako dálkové řízené střely. U obětovaných letounů se nemusíme starat o jejich návrat z boje, možnost přistání a opakovaného vzletu, můžeme omezit množství paliva a až do únosného maxima zvýšit náklad, v našem případě výbušnin. Lze odhadnout, že běžný dopravní letoun Boeing B-737-400 by mohl být na jednosměrnou cestu bez návratu naložen podle potřebného doletu 15-25 tunami výbušnin.
22
Ilustrační foto 7: Boeing 737-700 společnosti TAROM. Zdroj:http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Tarom.b737-700.yr-bgg.arp.jpg, Autor: Adrian Pingstone
Další výhodou je setrvačnost masy velkého letounu. Pokud by se protivníkovi přestaly líbit blížící se velké Boeingy či Airbusy a dokázaly je zasáhnout, od určité vzdálenosti by to bylo už jedno. Hořící tuny nákladu s náloží by stejně narazily do lodi. Co lze zařadit mezi termín „jiné nepříjemnosti”? Lidstvo válčí již celá tisíciletí. Nejen ve válkách, ale také ve sportech, v ekonomice, v politice. Lidé dokážou být velmi vynalézaví ve způsobení nepříjemností svým protivníkům. Chování lodí nad zemí bylo poměrně předvídatelné – doletět k městu nejkratší trasou, postavit se nad jeho střed a použít hlavní zbraň. Zatímco jiné lidské zbraně musí doletět k lodím do vzdáleností mnoho kilometrů a mají hmotnostní omezení, pár set tun připravené výbušniny zasypané sutí, nebo třeba velká plynová nádrž, číhající megaraketa s „doletem” dva kilometry vzhůru a další nástrahy taková omezení nemají. Přestože by se při fungujících štítech zpravidla minuly účinkem (co při otevřeném otvoru pro hlavní zbraň?), po jejich vypnutí by mohly pohyb lodí minimálně značně znepříjemnit… Tyto možnosti berme ovšem v úvahu jen zcela hypoteticky, jen jako doplňkové zbraně.
23
Taktické možnosti útoku na lodě Pomalu se dostáváme k cíli celého snažení. Protože jde o zábavu, zdlouhavé pojednání o zbraních nebylo cílem, ale jen prostředkem. Prostředkem, jak ukázat, že trocha realističnosti nijak neubere na zábavě a zajímavosti bojových scén, ale právě naopak. Divák si mohl užít daleko více podívané, více lidského důvtipu a rozmanitosti. Je mnoho variant, jak by vojáci – i bez zcela logického použití jaderných zbraní - naplánovali rozhodující a možná poslední útok na lodě, které se měli ocitnout po aplikaci viru bez štítů.
Věčná dilema útočníka Každá útočná vojenská operace je krokem do neznáma, který mohou usnadnit co nejpřesnější zpravodajské informace a šablonovité chování protivníka. Kromě mnoha dalších otázek musí plánovači řešit dilema, jak útok načasovat a jak rozdělit své síly. „Vrhnout na protivníka všechny síly” může vypadat lákavě, ale často to je prakticky neproveditelné. Příliš velké množství přibližujících se vojsk (resp. letounů, střel), může protivníka předčasně upozornit, demaskovat velikost útoku a zcela zrušit jakýkoli moment překvapení. Naopak příliš málo nasazených sil v prvním překvapivém úderu může způsobit příliš malé škody a neusnadní tak útok hlavních sil. Klamné útoky mohou být užitečné, ale stejně tak mohou zvýšit pozornost protivníka. Reakce na mnoho druhů ohrožení byla u mimozemských lodí neznámá. Jak se zachovají při přibližování se salvy balistických raket nebo střel s plochou dráhou letu? Jakou pozornost vyvolá vlna velkých bombardérů, směřující ve velké výšce k lodím? Jaké jsou dosahy jejich senzorů, jaké mají vědomosti o pozemských zbraních? Budou reagovat na ztrátu štítů jiným způsobem obrany? Při prvních neúspěšných útocích bylo pozorováno, že lodě spoléhají na své nepřekonatelné štíty a přibližující se letouny nechávají klidně vystřelit. Letoun B-2, který odpálil střelu s jadernou hlavicí, lodě buď neregistrovaly, nebo mu nevěnovaly pozornost. Bylo ale možné na to spoléhat?
Proniknout, oklamat, převálcovat nebo opotřebovat? Lze zjednodušeně říci, že existují čtyři základní varianty překonání obrany. Platí to nejen pro mimozemské lodě, ale i proti flotilám pozemských lodí resp. i protivzdušné obraně jako celku. Varianty si ukážeme v přehledné tabulce
varianta
záměr
přibližné příklady
průnik
minimalizovat možnosti zachycení vlastních prostředků, aby obrana protivníka nebyla schopna útočící prostředky zjistit, zaměřit nebo zničit
Falklandy (Malvíny) 1982 Některé bombardovací operace proti Iráku Velká část útoků ponorek
oklamání
zmatení protivníka použitím klamných prostředků, rozdělením sil nebo způsobem úderu
Šestidenní válka 1967 Údolí Bikaa 1982 Některé nálety za 2. světové
24
války přečíslení, zahlcení (lidově „převálcování”)
současné vyslání sil tak početných, že je obrana protivníka není schopna pokrýt
Některé nálety a námořní bitvy za 2. světové války
opotřebení
postupné ničení a vyčerpávání protivníka až do bodu, kdy obrana přestane fungovat
Spojenecká bombardovací kampaň jako celek za 2. světové války Bitva o Británii za 2. světové války (kampaň Luftwaffe byla však neúspěšná)
Je zřejmě, že málokterá reálná operace představuje výhradně jeden výše uvedený typ, ale jejich kombinaci. Podobně by tomu bylo i při plánování útoku proti lodím. Uvedeme si tři (z mnoha možných) plánů útoku. Aby to nebylo příliš strohé, použijeme trochu poetičtější (i když možná hloupé) názvy. Při plánování si musíme být vědomi zkušeností, že o co sofistikovaněji vypadá komplikovaný plán na papíře, o to hůře se ho v chaosu boje podaří dodržet a tím více svazuje ruce velitelům při obvykle nutné improvizaci. Proto je potřeba zvolit kompromis vhodný mezi jednoduchostí a možností alespoň částečného oklamání protivníka.
Plán 1 - Zákeřný střelec Plán č. 1 je založen na přesvědčení protivníka o dokonalosti jeho štítů a možnosti provést první úder z bezpečné vzdálenosti bez ohrožení vlastních sil. Útok je rozdělen do několika fází.
První fáze – synchronizovaný raketový úder Cílem je dosáhnout (téměř) současný zásah velkého množství balistických raket a střel s plochou dráhou letu. Rozdílné typy raket mají rozdílnou rychlost, dolet, trajektorii letu a dobu letu. To sice poněkud komplikuje plánování, ale na druhé straně pomaleji se přibližující střely s plochou dráhou letu mohou odvést pozornost obrany od balistických raket. Naopak, náhlé odpálení balistických raket s jejich předvídatelnou trajektorií 3-10 minut před dopadem střel s plochou dráhou letu, může vyvolat u protivníka dojem, že právě balistické rakety jsou tím skutečným ohrožením a horizontálně se přibližující střely jsou jen klamné cíle.
Druhá fáze – ničení letounů K poškozené lodi, rozdrážděné údery raket, se přiblíží z několika směrů skupiny stíhacích letounů. Pro další zmatení protivníka mohou před sestavou letět dálkové řízené vyřazené stíhačky jako návnady. Očekává se masové vypuštění letounů protivníkem vstříc útočné vlně. Letouny protivníka, také spoléhající především na štíty a pravděpodobně nevybavené žádnými systémy rušení PLŘS, by byly „přivítány” již z velké vzdálenosti střelami velkého a středního doletu (Phoenix, AMRAAM, R-77 atd.). Po sblížení je úkolem vlastních stíhacích letounů zavázat přeživší stroje protivníka bojem, aby se ulehčilo působení dalších jednotek.
25
Třetí fáze – palte podle uvážení Zmatku boje okolo lodí by využily k průniku do palebné pozice ostatní letouny. Napřed zřejmě stíhací bombardéry, které by po vystřelení raket nebo odhozu pum mohly pomoci ve vzdušném boji a ochraně bombardérů. Skupiny bombardérů mohou být doplněny dálkové řízenými „kamikadze”. Chaos vzdušného boje mohou dále využít pozemní síly k opětovnému nabití nebo zaujetí palebných pozic a pokračovat v palbě na loď i s určitým rizikem zásahu vlastních letounů. Zatímco část stíhacích a stíhacích bombardovacích letounů pokračuje v boji co nejdéle a váže síly protivníka, jiné skupiny se zbaví munice co nejdříve a vracejí se co nejrychleji dotankovat a pro novou munici. Samozřejmostí jsou záložní síly stíhačů k vystřídání a doplnění ztrát, jako i krytí vracejících se letounů. Infografika 10: Schematický náčrt „Plánu 1”
Plán 2 - Sladká kořist Jak ukázal první boj, v reakci na napadení se letouny protivníka vyrojily jako rozzuřené včely ve velkém počtu. Plán č. 2 počítá s vylákáním protivníka několika zásahy a dostatečným počtem cílů, které bude pronásledovat a využití zmatku vzdušného boje pro další údery.
26
První fáze – past Pro dosažení tohoto efektu předsunutá skupina, složená z velké části ze strojů bez osádky, napadne loď většinou raketami a bude unikat z dosahu vyrojených letounů protivníka. Tím se jednak ověří i vypnutí štítů a při pronásledování se protivník dostane do dosahu pozemních PLŘS a leteckých PLŘS dlouhého a středního dosahu následující skupiny letounů. Podobné útoky se mohou opakovat v různých časech z různých směrů a cílem je opět zavázat protivníka vzdušnými souboji.
Druhá fáze – zvýšení chaosu a raketový úder Do zmatku, který nastal, začnou ve velkém počtu přilétat střely s plochou dráhou letu včetně klamných cílů, pronikat bojujícími letouny a zasahovat (pokud se podaří proletět) loď. Obrana protivníka bude bojovat proti nové hrozbě a do toho udeří hromadným úderem balistické rakety
Třetí fáze – palte podle uvážení Už dostatečně chaotickou situaci mohou stejně jako v předchozím plánu využít ostatní síly k útoku až do zničení lodi.
27
Infografika 11: Schematický náčrt „Plánu 2”
Plán 3 – Tichý přelet nad kukaččím hnízdem Nevšímavá reakce lodí a spoléhaní se na šíty mohou vést ještě k dalšímu plánu. Skupinky letounů, pohybujících se vysoko nad lodí a v kurzu těsně míjejícím loď, nemusí vyvolat žádnou protiakci. Dokonce několik prvních letounů může proletět bez jakýchkoliv akcí a tím přesvědčit protivníka o neškodnosti tohoto počínání. Naopak další z nich – bombardéry – po drobné úpravě kurzu „upustí” těžké pumy a dálkové řízené dopravní letouny, napěchované výbušninou, se střemhlav spustí na loď. Při troše štěstí tak může být protivníku doručeno několik stovek tun nálože dříve, než stihne podniknout protiakci. Pro zvýšení zmatku je možné následně poslat pár desítek klamných střel s plochou dráhou letu a na letouny zaměstnané jejich likvidací pak poslat stíhací letouny. Další vlny útoku lze kombinovat podle předchozích příkladů.
28
Útočná vlna soudného dne Abychom dále neunavovali čtenáře zdlouhavými výčty zbraní a taktickými možnostmi, načrtneme si dramatické scény závěrečného útoku na jednu loď v USA a jednu v Rusku. Pro USA použijeme poněkud modifikovaný plán č. 2 (sladká kořist), zatímco pro Rusko, které má větší arzenál balistických a protilodních raket, použijeme upravený plán č. 1 (zákeřný střelec). Scény, které tak milují fanoušci – příprava letounů, podvěšování raket, nasedající piloty, rolující řady letounů, motory na forsáž a letouny směřující k obloze – považujme za samozřejmost.
USA – fáze první 48 na pohled starých, opotřebovaných Corsairů II (A-7) roztažených do široké nepravidelné sestavy ve dvou řadách za sebou se blíži k majestátným lodím. Přes 10 kilometrů za nimi letí množství stejně starých F-4 Phantomů II. Nedaleko za touto podivnou kavalérií, evokující vietnamskou válku, se plíží letka 24 F-16. Zatímco každý „korzár” nese pod křídly 4 velké, pravděpodobně neřízené rakety a pod trupem jednu ještě větší, Phantomy i F-16 nesou maximální náklad protiletadlových řízených střel. Ve vzdálenosti sotva 8 kilometrů od lodi z raket první řady Corsairů náhle na povel vyšlehnou plameny a střely se řítí k lodi. Po chvílí napětí je vidět, že žádné štíty tentokrát rakety nezastaví, 500 a 800kilogramové hlavice se zakusují do pláště a vybuchují mnoho metrů pod povrchem. Přestože některé rakety selžou a jeden Corsair dokonce zničí vlastní raketa, přes 100 výbuchů rozkvete na lodi, která začne zuřivě chrlit letouny proti vetřelcům. Některé výstupy jsou sice zničeny a poškozeny, některé letouny jsou dokonce zničeny, ale přesto jsou jich k dispozici stále celá mračna, aby pomstila útok. Ale to už chrlí rakety druhá řada Corsairů a přes 80 raket zasahuje loď. Některé zastaví chrabří obránci vlastními stroji… Bezbranné Corsairy se překvapivě neotáčejí zpět a neprchají, ale piloti pokračují ve své sebevražedné misi. Obětují se snad američtí piloti? Nikoliv, to jen figuríny, posazené do kokpitu pro vylepšení efektu flegmaticky přihlížejí, jak autopiloti a dálková řízení dělají svou práci. Mnoho Corsairů první řady již nestihne protivník sestřelit a ty v ohnivých infernech narážejí do lodi. Také Corsairy druhé řady jsou někdy zastaveny až nárazem na letoun bránící loď a končí spolu v plamenech, některé vybuchují ve vzduchu a někdy berou s sebou další „létající talíř”. Větší část letounů protivníka neztrácí čas s blízkými Corsairy a směřuje ke vzdálenějším Phantomům. Ty ale nečekají a již nedlouho po výletu rojů z lodi odpalují své rakety Sidewinder bez toho, aby již měly uzamknutý cíl. Je to možné proto, že software střel byl modifikován tak, aby zpočátku letěl po přímé dráze (ještě nejde o verzi AIM-9X s možností programování letu a datalinkem) a až po určitém čase se zaměřil na první tepelný cíl v sektoru, který najde, pokud možno tak, aby se odfiltrovaly jiné letící rakety. U mnoha raket to samozřejmě nefunguje, ale přes 190 raket i tak nadělá pořádný zmatek mezi stroji, ještě poměrně nahromaděnými v malém prostoru. Jistě přes 30 letounů protivníka bylo zasaženo. Zatímco se jedna polovina Phantomů otáčí, druhá polovina směřuje k protivníkovi a je sestřelena. Ano, také všechny Phantomy jsou dálkově řízené stroje. Chvíli předtím vzadu a poněkud výše letící F-16 zaměřují své rakety AMRAAM a ihned po odpálení se s forsáží otáčejí bojovou zatáčkou a prchají z boje. Zanedlouho jsou schválně pomaleji letící Phantomy dostiženy masou létajících talířů a
29
sestřeleny. Tím pronásledování ale nekončí a dalším cílem jsou prchající F-16, které jsou zjevně pomalejší. Než ale k dostižení dojde, země rozkvete jakou třešňový sad obláčky startujících pozemních protiletadlových střel MIM-104 Patriot, které zde byly předtím dopraveny a zamaskovány. Nemalá část letounů se jako na povel vrhne do menší výšky proti novému ohrožení, po přiblížení se dostanou přímo do palby systémů AN/TWQ-1 Avenger s raketami Stinger a desítek střelců se Stingery. Fakticky v USA chybějící samohybné protiletadlové kanony jsou zastoupeny několika pro pozemní použití přizpůsobenými námořními systémy Phalanx. Po tuhém boji jsou nakonec všechny komplety zničeny, naštěstí obsluhy ovládaly své systémy z bezpečné vzdálenosti z úkrytů a okopů a velká část jich přežije běsnění protivníka, který zaplatil za toto vítězství více než 140 letouny. Vyhráno však nemají ani letouny, dostihující F-16, když se dostávají na dostřel hlavním silám stíhacího krytí. 4 letky, celkem 48 F-14 Tomcat, navedené z bezpečné vzdálenosti vůči protivníkovi, odpaluje své střely AIM-54 Phoenix a poté, co střely přešly na aktivní samonavedení, točí zpět na základnu pro nové rakety. Ve střelbě na dlouhou vzdálenost je po chvíli doplní 5 letek s celkem 120 letouny F-15C, doprovázenými 8 letkami se 192 letouny F-16, všechny vyzbrojeny raketami AMRAAM, Sparrow a Sidewinder. Některé z letek po vypálení raket odlétají na opětovné vyzbrojení, další ale vstupují do blízkého boje s protivníkem a vnucují mu boj. Do boje přilétají záložní letky F-15 a F-16 a ztráty na obou stranách rostou.
30
Infografika 12: Náčrt části sestavy sil USA před odpálením prvních raket z letounů A-7
Pozn. Uvedené vzdálenosti nejsou v měřítku.
31
Zatímco vzdušný boj vzdálený od lodi zuří naplno, k druhé straně lodi míří další skupina letounů, podobně členěná. Teď již na mimozemské lodi na nic nečekají a posílají proti nim včas další letouny, kterých zásoby se však pomalu ale jistě začínají ztenčovat. Brzy po katapultování z lodi se letouny mimozemšťanů dostávají do palby dalších z dálky odpalovaných raket Patriot. Tentokrát první řady útočících letounů neobsahují žádné „kamikadze”, ale letouny F-15 i F-16, které odpalují své rakety AMRAAM. Brzo již okolo lodi zuří boj, do kterého se kromě dalších 2 letek se 48 letouny F-15 a 6 letek se 144 letouny F-16 zapojují jako jestřábi okolo kroužící 4 letky s celkem 24 letouny F-14 a 24 letouny F/A-18. Pokud se některý z protivníků vzdálí z hlavního chumlu boje, je brzy ohrožen pozemními raketami Patriot nebo Stinger. (Pozemní verze námořního kompletu RAM zatraceně chyběla…) Obě strany posílají do kypějícího smrtelného vzdušného boje další zálohy a mimozemský protivník začíná pomalu mít problémy, jak rozdělit své síly mezi ohniska boje. Pozemšťané mají nevýhodu v bezbrannosti stíhaček po spotřebování munice a v nutnosti doplňovat palivo. Výhodou je naopak množství letišť, ze kterých přilétají z různých směrů další letouny a rakety samotné. Přes manévrovací schopnosti létajících talířů, při absenci systémů varování i vlastní ochrany proti PLŘS se nejednou létající talíře stávají snadnou kořistí (jak bylo ostatně vidět i ve filmu), často na vzdálenost, ze které nejsou schopné ohrozit pozemské letouny. Je to při technologické vyspělosti protivníka podivné, ale je to tak. Řečeno obrazně, i ten nejobratnější šermíř se dostane do problémů při střetu s lučištníky, které nikdy předtím neviděl. Zaměstnání protivníka vzdušným bojem je znamením, že nastal čas na další fázi…
USA – fáze druhá 22 bombardérů B-52 se pohybuje v různých vyčkávacích prostorech, aby svou koncentrací nevzbuzovaly pozornost. V určených časech vypouštějí 440 střel s plochou dráhou letu AGM86D CALCM, naprogramovaných tak, aby dorazily k cíli z několika směrů téměř současně. Podobně je z pozemních odpalovacích stanovišť vypuštěno dalších 400 střel BGM-109 Tomahawk. Těsně před nimi má dorazit k cíli přes 50 létajících terčů, aby ještě více rozptýlily obranu protivníka. B-52 se hned po odpálení otáčejí a spěchají na základny pro nové střely. Také k pozemním odpalovacím zařízením přivážejí nákladní automobily nové střely Tomahawk a obsluhy je s horečným úsilím znova nabíjejí. Koutkem oka nervózně pokukují po obloze, jestli se neobjeví letouny protivníka, ale ten je přece jen přes 500 km nebo i více vzdálen a má dost starostí se stíhačkami.
32
Infografika 13: Schéma rozmístění raketonosných jednotek
Pozn. Uvedené vzdálenosti nejsou v měřítku. Terčové letouny a za nimi stovky střel s plochou dráhou letu se blíží k cíli, lhostejné k bojům, zuřícím všude okolo. Prolétají okolo letounů směrem k lodi a nejeden letoun protivníka je sestřelen, když obrátí svou pozornost ke střele. Dojde i k případům, kdy se střela srazí s vlastním letounem, ale jsou to akceptovatelné ztráty. Velká část střel proniká nepovšimnuta nebo nezasažena. Některé jsou sice zničeny zeleným paprskem z lodi, ale přes 500 jich naráží do lodi, proniká pláštěm a půltunové hlavice vybuchují v různých hloubkách lodi. Přestože poškození jsou již nepříjemná, v lodi zejí pořádné díry, zuří požáry a velké kusy trosek padají k zemi, zdaleka ještě není narušena nosná konstrukce a schopnost držet se ve vzduchu. Než střely s plochou dráhou letu doletí k cíli, 3 prapory MLRS s celkem 81 raketomety odpalují
33
ze vzdálenosti 120-200 km 324 střel MGM-140. K nim se přidávají improvizovaně vyrobené tlusté balistické rakety na tuhé palivo o doletu až 200 km s pětitunovou hlavicí, odpalované z na pohled běžných standardních kontejnerů. Kontejnery samozřejmě vypuštění rakety nepřežijí, ale to není na závadu. Běžné „trucky” jich do pozic vhodných k odpálení postupně natahaly přes 120 a další jsou na cestě, zatímco řidiči pochopitelně nervózně sledují oblohu, připraveni vyskočit z kabiny a spasit se útěkem. Infografika 14: Schéma palebné pozice improvizovaných balistických střel
Do zmatku a inferna zuřivého boje začínají shora na loď dopadat balistické rakety. Hlavně pětitunové nálože dělají v lodi paseku. Loď samotná by ráda zamířila k nějaké základně a zničila ji svou hlavní zbraní, nicméně je otázka ke které. Letouny pozemšťanů startují z mnoha letišť a odpalovací zařízení jsou rozmístěna všude okolo. Nakonec zamíří k největší ze základen, zatímco vysílá skupinky letounů, které se mohou odpoutat od vzdušných bojů, aby mohly ničit vše, co mohou. Ale
34
pozemšťané také ještě neřekli své poslední slovo.
USA – fáze třetí Létající talíře hledající cíle na zemi sice dělají horké chvilky obsluhám odpalovacích zařízení a vojákům na nejbližších letištích, ale zároveň oslabují už tak narušenou obranu. Do stále vířícího boje přilétá „kavalerie”. Z dvou směrů se přiřítí 10 letek se 120 letouny F/A-18, každý se dvěma pumami Mk 84 upravenými pro větší dolet a s PLŘS. Pumy odhodí z dálky po balistické křivce a vrhají se na pomoc ve vzdušném boji. Za nimi odhazuje svých 5 pum 96 letounů A-6 v osmi letkách. Z jiné strany přilétá 40 letounů F-111 a 48 F-15E a také odhazují pumy. Ne všechny pumy najdou cíl, některé jsou dokonce sestřeleny, ale stejně přes 1100 pum s hmotností 925 kg dopadá na loď a proniká do jejích útrob. To ale není vše. Přilétají další F-111, F-18, A-6 i z rezerv vytažené A-7 Corsair II a F-4 Phantom II. Dokonce i F-16 a F-15, které byly doplnit munici a palivo, se vracejí i s jednou těžkou pumou, kterou odhazují na loď, než se zapojí do vzdušného boje. Mnoho pozemních odpalovacích zařízení není vůbec napadeno a mnoho z těch napadených přežije údery letounů, při kterých je navíc řada z nich ztracena, když jejich ochrana použije PLŘS Stinger nebo protiletadlové kanony. Nejeden letoun se zaměří na překližkové a nafukovací makety všude okolo. Na loď dopadají další stovky pum a raket. Pozemské síly získávají převahu také ve vzdušném boji a další létající talíře už nejsou k dispozici. Nemálo jich zůstalo zničeno nebo zablokováno v rozbitých útrobách lodi. Odpor slábne a letouny se znaky USA dorážejí na loď jako roje včel, fakticky již bez odporu. Přišel čas soupeře dorazit. Scénu ničení doplňují 3 podivné skupiny, každá s 12 staršími dopravními letouny Boeing 747 a 757. Chráněny stíhačkami přecházejí do střemhlavého letu a napěchovány výbušninami narážejí z výšky do poškozené lodi. Své pumy přihazují také bombardéry B-1 a transportní letouny C-17 i C-130, z jejichž nákladových prostor jsou padákem vytahovány nálože vážící 20 nebo i více tun. V neustávajícím dešti zásahů se gigantická loď začne rozpadat a padá v troskách k zemi nedaleko základny, kterou se chystala zničit…
Rusko – fáze první Jak bylo řečeno dříve, těžko uvěřit, proč by nebyly proti lodím zbaveným štítů použity jaderné zbraně. Jedna-dvě pumy po 100 kilotunách a problém je vyřešen… Ještě méně pochopitelné by to bylo v případě Ruska. Ale držme se nejaderné varianty a rozviňme „dramatický” konvenční scénář. Zatímco útok v USA začínal hukotem vln stovek letounů, v Rusku panuje na počátku ticho. Záhadné a zrádné. Jako by i mimozemšťanům mělo být jasné, že kdo vtáhne do útrob veliké matičky Rusi, nedopadne dobře. Pro první úder bylo rozhodnuto z důvodu překvapivosti použít pouze balistické rakety a nadzvukové střely s plochou dráhou letu. Jejich mobilní verze Rusové přímo milují. I teď v hlubokých lesích, tisíce kilometrů od mimozemské lodi, se zvedají odpalovací kontejnery a
35
začíná odpočítáváni. 120 raket RT-2PM Topol na mohutných automobilových podvozcích a 70 raket RT-23 Moloděc na železničních vagónech startuje v oblacích kouře a rychle stoupá k zamračené obloze. Jaderné hlavice byly díky improvizačním schopnostem ruských techniků nahrazeny mohutnou konvenční penetrační hlavicí, ještě doplněnou klamnými návnadami. Několik raket neslo místo reálné hlavice pouze množství klamných hlavic pro ještě větší nasycení obrany protivníka. Ze zbývajících nezničených podzemních sil odlétá také 60 raket R36 Vojevoda. Stranou ovšem nezůstává ani vzdušné síly a námořní letectvo. Ze vzdálenosti 400 a více kilometrů vypouští střely Ch-22 60 letounů Tu-22M2/M3 tří pluků námořního letectva. Se stejnými střelami se k nim přidávávají další 2 pluky starších reaktivovaných Tu-22. Z menších vzdáleností se ze země přidává 8 raketových brigád s komplety Oka (modifikovaných) a Elbrus. Zatímco tradiční organizace brigády čítala 6 nebo 9 odpalovacích zařízení na brigádu a byla vytvořena pro bodové údery na několik důležitých cílů, pro tento útok dostaly brigády 24 odpalovacích zařízení, směrem k lodím se proto vydává až 144 uvedených raket. Ze země je vypálena také necelá stovka střel P-270 Moskit. Ruská schopnost improvizace se projevila v urychleném sestavení monstrózních střel, vytvořených z prvních stupňů běžných nosných raket nebo jejich částí, řídicího systému a podle typu rakety více než 20tunové hlavice. S hukotem jich k obloze startuje 12.
36
Infografika 15: Schéma rozmístěn ruských raketových sil pro první úder
Pozn. Pro urychlení práce byly i zde použity značky NATO místo ruských vojenských značek. Autor se za toto zjednodušení omlouvá. Přes jisté potíže v organizaci, logistice a spojení se podařilo v prvních 10 sekundách dosáhnout příletu 40 procent střel z téměř 600 odpálených a 65 procent v rozmezí prvních 30 sekund. Šokový efekt hromadného zásahu je značný a z lodi vylétají létající talíře jako včely z právě otevřeného úlu, pokud nebyly zničeny nebo zablokovány uvnitř poškozené lodi.
37
Rusko – fáze druhá Chvíli po výletu z lodi konečně nacházejí poněkud zmateně kroužící talíře nějakého protivníka ve velké skupině letounů, blížící se z východu. Ruští velitelé by jen velmi neradi spotřebovali své nejlepší letouny hned na začátku proti čerstvým silám protivníka, raději jej opotřebují tím horším, co mají v arzenálu. V blížící se skupině tak najdeme především 6 pluků MiG-23 (216 letounů), 3 pluky Su-21 (108 strojů) a dokonce 8 pluků MiG-21 (288 letounů). Nad nimi letí pluk s 36 stroji MiG-25. Na hladově se blížící létající talíře čekají dvě nemilá překvapení. Mnoho letounů nese kromě PLŘS rychlou, poměrně velkou neřízenou střelu s dlouhým doletem, improvizovaně vyrobenou právě pro tento účel. Na povel je odpáleno přes 300 střel směrem k blížícímu se protivníkovi a lodi. Účelem není zasáhnout hbité letouny, ale donutit je zaměřit se na střely a vnést do jejich řad chaos. Tento úkol je z velké části splněn, ale během honičky na střely, divokého manévrování a někdy i zničení při kolizi se střelou čeká mimozemšťany ještě překvapení druhé. Kromě svých balistických a protilodních raket Rusové žárlivě opatrují své pozemní protiletadlové systémy. 6 brigád proslulých S-300 různých verzí, s celkem 72 odpalovacími zařízeními pro 4 rakety tvoří první linii protivzdušné obrany, doplněnou o baterie se systémy 9K37M Buk-M1, 9K330 Tor, 9K35 Strela-10 a vyztuženou populárními protiletadlovými samohybnými kanony ZSU-23-4 Šilka a „hybridními“ komplety 9K22 Tunguska („hybridními“ proto, že disponují jak kanony, tak řízenými raketami). Vše je opět doplněno množstvím klamných cílů.
38
Infografika 16: Přibližný náčrt ruské protivzdušné pasti (varianta)
Načasování vychází dobře. Rakety S-300 začínají zasahovat cíle, přičemž protivník reaguje tím, že většinu strojů posílá dolů proti protiletadlovým kompletům a méně pozornosti věnuje ještě vzdáleným letounům. Při přibližování se k pozemním cílům se postupně dostává do palby systémů 9K37M Buk-M1, následně 9K330 Tor, 9K35 Strela-10 a proti zbylým strojům se přidávají kanony a ručně odpalované PLŘS. Vrstvená PVO si vyžádá velké ztráty protivníka, a to právě ve chvíli, kdy přilétají první PLŘS odpálené z MiG-25. Ty se poté stoupavou zatáčkou snaží na sebe upoutat co nejvíce strojů protivníka tak, aby poskytly vhodné podmínky pro navedení raket ostatních letounů. Mnoho létajících talířů padá zasaženo raketami na střední vzdálenost. Brzy se letouny obou stran promíchají ve smrtelném boji do gigantického chumlu. Z lodi startují další letouny posílit své bojovníky, jsou však napadeny zboku přilétávajícími dalšími stíhacími pluky. Malá část létajících talířů zůstává v blízkém okolí lodi, čelit případným dalším hrozbám. Je jich však příliš málo na to, co přijde.
39
Rusko – fáze třetí Sověti po desetiletí s velkými náklady budovali své frontové letectvo, které nikdy nedostalo příležitost hromadnými údery udeřit na důstojného protivníka. Zatímco si Američané užili své hodiny slávy v první válce v Perském zálivu, Rusové stále s lítostí vzpomínali na plánované plukovní vzlety a vysněné 2-3 hromadné údery v prvním dnu hloubkové průlomové operace. Teď konečně dostali šanci a vynahradili si léta čekání. Z dvou směrů mimo hlavní oblasti vzdušného boje se blíži 10 pluků, celkem 360 Su-22 různých verzí a starých Su-7, bratrsky s 10 pluky s 360 MiG-27. Hned za nimi spěchá 6 pluků se 144 letouny Su-24. Celou masu stíhacích bombardérů kryje 12 pluků se 432 stíhači Su-27 a MiG-29. Stíhací bombardéry jsou obtěžkány improvizovanými velkými klouzavými pumami a neřízenými raketami. Také mnohé MiG-29 a Su-27 nesou kromě PLŘS alespoň jednu pumu. Řídce přilétající skupiny protivníka jsou ničeny PLŘS a nedokážou zabránit mase ruských letounů dosáhnout bodu odhození pum, resp. odpalu raket. Do všeobecného chaosu vlétá odvážně více než 60 bombardérů M-4 a Tu-16, vytažených z rezerv, a odhazuje své pumy. Mimo to přilétají další balistické rakety a střely s plochou dráhou letu. Ani Rusové nepohrdnou možností odpálit na loď improvizované velké neřízené střely z běžných kontejnerů. Viditelně poškozená loď se pomalu stává bezbrannou, když většina létajících talířů dohořívá na ruské matičce zemi. To je signál pro desítky transportních letounů Il-76, které přilétají ve velké výšce nad loď a otevírají své nákladové rampy. Z každého se místo parašutistů vysunují ven a padají na loď dvě monstrózní nálože, každá o hmotnosti 20 tun. Následující vlny Il-76, An-12, An-22 a velkých An-124 Ruslan se již mohou otočit zpět, když je strukturální pevnost lodi narušena. Ta padá k zemi, za nějaký čas následována zbylými létajícími talíři.
40
Závěr Nelze než poděkovat trpělivému čtenáři, který se prokousal často nezáživným textem a došel až k závěru. Scéna závěrečného boje, kterou jsem zde načrtl, by jistě na filmovém plátně vyzněla daleko lépe s přispěním dobrého scénáře, střihu, 3D animace, dramatických dialogů, scén hrdinství, napětí a obav. Vojenský odborník a fanda jistě najde řadu nepřesností, nedomyšleností a lepších možností boje proti mimozemským lodím. Bohužel filmaři nevyužili příležitost natočit dostatečně dlouho trvající a rozmanité scény epických masových bitev, které se tak dobře podařilo udělat například v trilogii Pán prstenů. Letečtí fandové tak nedostali možnost pokochat se hromadným nasazením veškeré letecké techniky a zbraní největších světových velmocí, tentokrát proti společnému nepříteli. Snad se dočkáme někdy jindy… Košice, září 2013 – únor 2014. Autor: Tomáš Foldyna Odborná spolupráce: Lukáš Visingr Infografika: autor (není-li uvedeno jinak) Fotografie: viz zdroj u každé fotografie
Zdroje: http://en.wikipedia.org/wiki/R-36_%28missile%29 http://en.wikipedia.org/wiki/RT-2PM_Topol http://en.wikipedia.org/wiki/RT-23_Molodets http://en.wikipedia.org/wiki/UR-100N http://www.midkiff.cz/obj/firma_produkt_priloha_30_soubor.pdf http://en.wikipedia.org/wiki/Joint_Direct_Attack_Munition http://www.valka.cz/clanek_650.html http://en.wikipedia.org/wiki/Russian_Air_Force#Aircraft_and_personnel_numbers_2013 http://www.military.cz/russia/air/weapons/bombs/fab/fab.htm http://www.militaryfactory.com/military_map_symbols.asp http://www.warandtactics.com/smf/the-military-facts-procedures-drills-tactics-traditions-qa/natomilitary-map-symbols-explained/ http://en.wikipedia.org/wiki/Russian_Air_Force - Aircraft_and_personnel_numbers_2013 A mnoho dalších…
41
