Upozornění Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za

Upozornění Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za pomocí kamarádů ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý pro vlastní potřebu a další nevidomé zajímající se o tuto oblast. Proto prosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku, záměnu písmen jako z napsaných chyb u některých jmen , originál byl v jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky na číslo stránky neodpovídá skutečnosti. Kontrolu neskenovaného textu provádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači . Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do této podoby. Jiří Rosmus www.rosmus.eu

Město Kojetín, založené dle pověsti synem moravského knížete Sáma Kojatou v sedmém století po Kristu, leží v naprosté rovině mezi řekami Moravou a Hanou, uprostřed úrodných rolí a luk, tvoříc takřka srdce „žírné Hané". V jeho nejbližším okolí není rozsáhlejších komplexů lesních, ani romantičtějších partií krajinných, jimiž se honosí četná jiná města Moravy, město samo pak nemá ani význačnějších památek historických, ani monumentálních staveb. Je typickým městem hanáckým. Jeho jediné bohatství tvoří půda zemědělská, většinou prvotřídní jakosti. Ráz kraje i města je téměř výlučně zemědělský. Rovněž i jeho průmysl je celkem dosti skrovný: cukrovar, lihovar, sladovna, mlýn. Širé roviny hanácké vtiskly svůj charakter i obyvatelstvu města. Kojetín byl vždy naprosto konservativní. Setrvával neochvějně na zděděných tradicích a zavedeném řádu. Tato konservativnost osvědčila se nejen v dobách dávných, na příklad za válek husitských, kdy město přes veškerá protivenství věrně setrvalo při katolictví, osvědčila se i v dobách nedávno minulých, kdy každá novota, každý pokrok odmítány byly s naprostou nedůvěrou a bojováno proti nim úporně, třebas pozdější zkušenosti ukázaly, že bráněno bylo věcem dobrým a užitečným. Tak tomu bylo při stavbě dráhy, při řešení otázky zřízení středních škol, kasáren, továren, regulace řek, zřízení elektrárny atd. Bylo by ovšem omylem a nespravedlivo tvrditi, že Kojetín v důsledku této konzervativnosti zastavil se ve svém vývoji. Je naopak pravdou, že zejména druhá polovice 19. a, počátek 20. století znamenaly proti dřívějšku veliký pokrok. Byla postavena dráha Brno—Přerov, Kojetín—Český Těšín, zřízen zemědělský průmysl, provedena regulace řek Moravy a Hané, postavena elektrárna, ale uskutečnění všech těchto zařízení předcházely boje mnohdy velmi úporné. Ale přece jen nejrychlejší tempo v rozvoji nastalo v letech popřevratových. Stavební ruch veřejný i soukromý, který v letech válečných zanikl téměř naprosto tak, že nebylo pokračováno ani ve stavbách již započatých, byl v letech popřevratových tak značný, že celkový počet domů v Kojetíně vzrostl o celou čtvrtinu a jimi, nehledě ani k přestavbám prováděným uvnitř města, zastavěno bylo celé až do té doby zemědělsky obdělávané prostranství mezi dosavadním městem a nádražím, které s vlastním městem bylo spojeno v roce 1932 otevřenou a vzorně vydlážděnou ulicí Tyršovou, kterou se cizincům otvírá vstup do města takového druhu, jakým se ani mnohá větší města honosit nemohou. Obec sama v tomto období stavebním postavila před nádražím 3 obecní domy činžovní a 18 domků rodinných a za nynější ulicí Štefánikovou 5 domů obytných celkem o 40 bytech. Všechny hlavní ulice města byly vydlážděny, vozovky na silnicích okružních a v ulicích vedlejších důkladně upraveny, provedena byla v mezích možnosti aspoň částečná kanalisace, vypracován částečný plán regulační a, celkový plán kanalisační, na jehož podkladě bude v příštích letech pracováno na kanalisaci soustavné a konečně v posledním roce provedeny byly s úspěchem pokusné vrty pro městský vodovod, jehož zřízení je otázkou nejbližší doby. Obec stará se o pravidelné čištění města a Okrašlovací spolek vzorně pečuje o výzdobu ulic a veřejných prostranství, takže Kojetín po stránce čistoty a úpravnosti může se směle postaviti mezi přední města toho druhu na Moravě. Cizinecký ruch v Kojetíně není ovšem značný. Není zde významnějších památek historických, ani zvláštních partií turistických, avšak proto přece ještě nelze tvrditi, že by příroda se svými, krásami na Kojetín úplně zapomněla. V bezprostřední blízkosti města je stará, veřejně přístupná obora, krásné topolové stromořadí, rozsáhlé louky se stromovými porosty, listnatý les s výletním místem „Včelín", tedy velká řada možností k pohodlným a krajinně zajímavým procházkám, a konečně řeka Morava s říčním koupalištěm, kterého je v posledních letech v nebývalé míře používáno obecenstvem

nejen z města, ale i vskutku dalekého okolí, odkud jsou sem pořádány automobilové i autobusové zájezdy. Jsme přesvědčeni o tom, že město Kojetín je ve svém vývoji na vzestupu a to tím spíše, že nová doba vnesla nového ducha do jeho veřejného života. Nám i všem našim předchůdcům rozvoj tohoto města ležel a leží jistě v prvé řadě na srdci a všichni jsme jen k tomuto cíli pracovali, ovšem různými cestami. Jejich i naše práce je posuzována příznivě i nepříznivě, nebol nikomu nelze vyhověti všestranně a nikomu nelze bezpečně předvídati budoucnost. Teprve tato posoudí spravedlivě naši práci. A shledá-li nedostatky, vyváží je jistě na druhé straně tím nejlepším úmyslem', který vedl naše podnikání. V Kojetíně 1933. František Švasta, starosta,

Město Kojetín z knihy Přerovsko – Kojetínsko 1933 MAX NAVRÁTIL

Celkový pohled se sladovnu Jako člen letopisecké komise, pověřené k tomu městskou radou, popisuji zde stručně dějiny města Kojetína na podkladě různých pamětí a spisů jako: Dr. Jos. Chytila „Paběrky z dějů kojetínských", Frant. Peřinky „Vlastivěda moravská" (kojetínský okres), Dr. Adolfa Procházky „Kojetín". Kojetín leží na levém břehu řeky Hané a pravém břehu řeky Moravy. Městem protéká pouze rameno řeky Moravy, zvané „struha". Založení tohoto prastarého města padá do šedého dávnověku. Jak stará pověst vypravuje, porazil prý na prostorných rovinách, kde Kojetín leží, syn knížete Sáma, jménem Kojata, silné zástupy Avarů, z Uher do Moravy se hrnoucí asi v letech 627 až 630. Na památku tohoto skvělého vítězství založil město dle svého jména „Kojatín", později „Kojetín" zvané. Tolik pověst. Můžeme však zcela dobře pokládati za to, že Kojetín stával již před tou dobou, co prastará osada. Snad byl u osady Kojetína župní hrad, který dle zvyků starých Slovanů byl jen dřevěný srub, vystavěný na místě málo vyvýšeném, uprostřed bařin a vodstva. V „Suchých loukách" u Kojetína je dosud vyvýšené místo, „Hrádek" zvané, které jest částečně obklopeno hlubokým příkopem. Jest možné, že tu stával takový prastarý župní hrad. V r. 868, v boji moravského knížete Rostislava s německým králem Ludvíkem byl Kojetín s okolím nepochybně vypleněn od vojsk německých, která táhla k sídelnímu městu moravskému, Velehradu. Toto plenění se opakovalo, když začátkem 10. století Maďaři v opětovných nájezdech na Moravu strašně plenili, a r. 907 zničili říši velkomoravskou pověstnou bitvou u Břetislavy, v níž padl Mojmír, poslední král moravský. Z uvedeného vysvítá, že pověst o vyplenění místa a okolí Maďary, v Kojetíně až podnes rozšířená, jest pravděpodobná, ačkoliv nikde zřejmě udáno není, kterého času se to přihodilo, neb v dobách uvedených žádná zmínka o Kojetíně se nečiní. Teprve roku 1059 nacházíme ve starých spisech jméno Kojetína zaznamenáno, když strážce polských hranic a kastelán v Hradci u Opavy, hrabě Zibřid daroval kostelu olomúckému sv. Petra u přítomnosti knížete olomúckého Vratislava (mladšího to syna vévody českého Břetislava I.) les u osady Kojaty (Kojetín) ležící. Z tohoto také vysvítá, že místo toto již před rokem 1059 stávalo a patřilo ke knížectví olomúckému. Olomoucký kníže Otto Sličný, který od r. 1061 do r. 1087 vládl, dal prý vystavěti v

Kojetíně farní kostel a zvláštní hrad, který zde stával ještě ku konci XIV. stol., jak uvádí ve svém místopise Wolný. Kde stával, ani ta nejmenší památka neb stopa se nezachovala. Na začátku druhé polovice XIII. století byl Kojetín s některými okolními vesnicemi oddělen cd knížectví olomúckého a odevzdán králem českým Přemyslem Otakarem II. biskupství pražskému. Pod panstvím pražského arcibiskupství byl Kojetín až do r. 1726, ovšem že od r. 1415 až do r. 1699 byl jakožto zastavený statek pod panstvím různých jiných držitelů. Kojetín, rovněž jako větší část moravských míst, od krvežíznivých Tatarů, kteří roku 1241 na Moravu vpadli, byl vypálen a vydrancován, obyvatelé povražděni nebo odvlečeni do otroctví. O zuřivém řádění Tatarů v Kojetíně r. 1241 v památních knihách zaznamenaná pověst praví, že bylo pobito tolik obyvatelů, že krev jejich tekla potůčkem v místech, kde se nyní nachází Růžová ulice, která dostala od toho své jméno. Kojetín prý zůstal téměř liduprázdný. Brzy po této pohromě se Kojetín zotavil, obzvláště přičiněním nových svých pánů, biskupů pražských, neb již roku 1280 objevuje se co městys (trhové město) biskupství pražského. Důkazem toho jest listina z roku 1280, kterou Tobiáš, tehdejší biskup pražský, dne 7. února na důkaz přátelského porovnání stran hranic mezi Kojetínem a Bezměrovem vyhotoviti dal. Dne 6. září 1318 potvrdil český král Jan měšťanům olomúc-kým list z r. 1291, kterým je vyňal král Václav z povinnosti celní v Kojetíně a Litovli. Z této listiny se dovídáme, že v Kojetíně bývalo mýto. Roku 1372 učiněno památné porovnání mezi obyvateli kojetínskými a uhřičickými, uzavřené po dlouhých sporech a bitkách, ohledně spolu-pastvy na polích, Kojetínu přináležejících.

Městská rada Pak máme zprávu o Kojetínu v listu Jindřicha, opata kláštera Skotského ve Vídni, ze dne 4. března 1399. V tomto listě oznamuje se dle nařízení papeže Bonifáce IX. kletba proti markraběti Prokopovi a jeho „kumpánům", mezi kterými byl i tehdejší farář kojetínský Jan. Kletba vyřčena byla následkem žaloby kapitoly olomucké proti osobám, jež poškozovaly zemi moravskou a zvláště statky biskupství olomuckého, mezi nimiž jmenují se i Křenovice, Uhřičice a Polkovice. Roku i 406 arcibiskup pražský Zbyněk

obnovil privilej tehdejším měšťanům a obyvatelům Kojetína za prokázanou mu dobrovolnou podporu při zapravení dluhů, učiněných od dřívějších arcibiskupů. Tato privilej pozůstávala v tom, že kojetínští a jejich dědicové mohli držeti a užívati všechny domy, pole, luka a pastviny, jak ode dávna patřily ke Kojetínu. Též mohli své jmění libovolně prodati neb odkázati. R. 1415 arcibiskup pražský Konrád z Vechty zastavil město a panství Janovi Paškovi z Kunštátu za 2000 kop grošů. Nový držitel, třeba jen zástavní, ukládal měšťanům nebývalé roboty, takže obec kojetínská sama se musela vykoupiti. Nutno se zmíniti o tom, že ještě krátce před husitskými válkami bylo v Kojetíně dosti usedlých Němců, kteří tam byli přivedeni pražskými arcibiskupy. Roku 1331 uvádí se Hynlinus dictus Swebel de Coyetyn, který koupil dědičnou rychtu v Křenovicích u Kojetína. Ve válkách husitských kojetínští lnuli ke katolictví; před vpádem husitských vojů zabezpečili poklad svého kostela farního tím, že veškeré cenné věci kostelní dali uschovati kapitole olomúcké, kde zůstaly až do roku 1439, kdy potvrdil kojetský úřad kapitole řádnou kvitancí, že klenoty kostelní byly jim řádně vráceny.

Kojetín ze 17. neb 18. století (kresba dle staré mapy Hané) V roce 1423 proto, že se poddati nechtěl, byl Kojetín od Husitů zcela vypálen a vyloupen, při čemž prý bylo na 1000 obyvatelů usmrceno. Toho roku táhl Zižka Koietínem do Cech, r. 1426 táhli Táborité z Uher nazpět Kroměřížem a zajisté též Kojetínem. R. 1429 Havel Drástil z Kojetína plenil se svými houfy okolí kojetínské a přerovské. Tento kojetínský rodák ničil na Moravě hlavně statky církevní, až několik moravských šlechticů se spojilo proti němu a učinili řádění jeho konec. Za válek husitských byl Kojetín od krále Zigmunda přivtělen ke komoře královské a r. 1436 zastaven za 5000 dukátů Jiřímu ze Šternberka, který jej držel jenom rok a postoupil ho již 27. ledna 1437 panu Janu z Cimburka a na Tovačově. Za tuto dobu pozůstavil po sobě v Kojetíně památku dosti nepěknou: o kterémsi trhu s některými pomocníky, z nichž uvádí se Boček Puklice z Pozořic a Drahotuš, vybil město a jeho krámy, a pobral zboží i dobytek, přivedený na trh. Vymohl však od krále Jiřího z Poděbrad pro Kojetín dva výroční trhy, o sv. Maří Magdaleně dne 22. července a o sv. Ondřeji dne 30. listopadu, trvající vždy 7 dní. Od Jana z Cimburka přešla zástava města na různé pány, avšak Kojetín zůstal vždy v ochranném panství arcibiskupství pražského. R. 1481 přešla veškerá zástavní práva města na Heralda z Kunštátu, jemuž král Vladislav I. roku 1489 zajistil, že vykoupení statku kojetínského může se státi jen od arcibiskupů pražských. Roku 1487 měl Jan Herald z Kunštátu spory se sousedním panstvím chropyňským o lesy a ostrovy mezi lesy kojetínskými a chropyňskými, zvláště

o Mertviny a Jestřebí. Spory urovnány 21. prosince toho roku. Tou dobou Kojetín vyhořel a zlí lidé sváděli to na Jana Kropáče z Nevědomí na Bučovicích. Když Herald z Kunštátu zemřel r. 1495, jsa velmi zadlužen, prodali jeho věřitelé Kojetín a příležící vesnice Měrovice, Němčíce, Popův-ky, Stříbrníce, Hrušku a spustlou ves Dubčov, jakož i blíže Jevíčka statek Jaroměřice s přivolením královským pánu Adamu z Cimburka a na Tovačově za 9000 kop grošů. Listem, vydaným dne 8. listopadu (v pondělí před sv. Martinem) roku 1490, potvrdil král Vladislav II. veškerá obdarování městečka Kojetína, to zvláště vymíniv, aby ani od krále, ani od nikoho jiného nebyli obtěžováni žádnými věcmi prve nebývalými, žádným obyčejem přes práva a výsady své. Na nového držitele Kojetína převedl král Vladislav II. dne 21. září r. 1502 také všechny listy zástavní, potvrdil mu všechny zápisy, jak je získal trhem cd rukojmí nebožtíka Jana Heralda z Kunštátu. V tomto listě královském jmenuje se Kojetín městem.

Pan president v Kojetíně 28. srpna 1929 Adam z Cimburka nebyl dlouho vrchností na Kojetíně. Zemřel dne 3. prosince r. 1502, a statky a všecky zápisy na zástavu Kojetína dědila matka jeho Johanka z Krajku, která jej již roku 1503 postoupila panu Vilému z Pernštejna. Po něm přešel na jeho syna Jana z Pernštejna na Tovačově a Helfštýně, který dne 18. května 1516 potvrdil artikule cechu ševcovského a roku 1538 dal cechovní artikule řemeslu krejčovskému. Na jeho žádost udělil král Ludvík městu Kojetínu listem ze dne 26. srpna 1523 třetí výroční trh s osmi dny pořád zběhlými a s frejmarkem obyčejným na druhé pondělí po provodní neděli. Když zemřel, přešla vláda na Kojetíně na jeho nejstaršího syna Jaroslava, který však odstoupil Kojetín s Tovačovem nejmladšímu bratru Vojtěchovi. Ten listem ze dne 25. dubna 1556 potvrdil Kojetským šenkovní řád vinný, daný jim jeho otcem. Židům zakázal vinné šenky pod pokutou 5 kop českých z každé bečky. Osadám k panství kojeckému přináležejícím, jmenovitě Měrovicím, Němčícím, Stříbrnícím, Popůvkám a Hrušce, nařízeno bráti pivo jedině od kojetských měšťanů pod pokutou 2 kop českých. Pan Vojtěch zemřel svoboden a mlád r. 1561. Panství pak přešlo na bratra Vratislava, který 1. ledna 1564 rozhodl spor mezi Kojetskými a Němčickými. Němčice na jeho přímluvu povýšil král Ferdinand I. na městečko s podmínkou, že obdarování to nemá býti na újmu Kojetínu a ostatním městům.

R. 1579 Kojetín znova vyhořel. V podezření měli kojetínského sládka Tana Smetanu a také jej 3 léta drželi ve vězení. Dne 20, října 1582 zemřel pan Vratislav a statky dědili synové Jan a Maxmilián, který však brzy zemřel. Jan z Pernštejna prodal pak r. 1597 Tovačov a Kojetín Stěpánu hraběti Uliesházvmu za 260.000 zlatých. Stepán Illiesházy prodal roku 1601 panství Vejkartovi hraběti ze Salmů a Neuburku, jenž dal dne 6. února 1604 řád cechu pekařskému a pernikářskému. Dne 31. května 1602 byl Kojetín stižen neštěstím. Shořelo skoro celé město (195 domů, pivovar a veřejné budovy). Majetník pivovaru Jan Řepík nemohl již stavěti po ohni; proto staveniště prodal měšťanstvu, kterému dne 1. listopadu 1604 hrabě Vejkart dovolil vystavěti pivovar a sladovnu a to na místě, kde až do nedávná stával.

Náměstí v Kojetíně Za švédských válek byl Kojetín od Švédů častěji navštíven a vypleněn. Ale ani císařské vojsko Kojetína nešetřilo, když pod vedením hraběte Gallase na loukách mezi Popůvkami a Kojetínem mělo své ležení. R. 1645 zuřil v Kojetíně hrozný mor. Hrabata ze Salmů drželi Kojetín až do r. 1720 a přikoupili za 3000 zlatých stříbrných nynější tak zvaný dvůr. Za štědré podpory hraběte Ferdinanda Julia ze Salmů vystavěn byl r. 1692 nynější kostel kojetínský. Starý kostel byl velmi poškozen za válek husitských a ve válce 30leté. Opraviti se nehodil, pročež farníci sebrali mezi sebou peněžité příspěvky, a tak za podpory hraběte Julia, jako patrona kostela, tento ze základů vystavěn jest, jak hlásá latinský nápis nade vchodem umístěný. Dědicem hraběte Julia byl hrabě Arnošt ze Salmů. Tento byl odsouzen nálezem soudním ze dne 22. října 1699 v rozepři arcibiskupů pražských proti němu vedené, aby jim vydal Kojetín v oné ceně kupní, která byla stanovena mezi Janem z Pernštejna a Štěpánem Illiesházym. Teprve však až r. 1720, 20. prosince, následkem porovnání město a statek Kojetín odevzdány arcibiskupům pražským. Přešlo tedy panství kojetínské po 316 letech opět pod správu bývalé své vrchnosti. Náměstí v Kojetíně před lety R. 1725 proměnil tehdejší arcibiskup pražský Ferdinand hrabě z Khunburka panství kojetínské v osobní svůj statek, odevzdav za to arcibiskupství výměnou jiné své statky v Čechách (Břežany a Štědřík ). Za krátký čas prodal tento arcibiskup statek kojetínský kupní smlouvou ze dne 23. ledna 1726 za 200.000 zlatých rýnských Marii Alžbětě vévodkyni ze Šlesvik-Holšteinu. V

této době držela vrchnost v městě samém mlýn s mlýnskou strouhou, pivovar, palírnu, kovárnu, koželužnu, cihelnu, hospodu, dvůr a dále dvůr u obory. Nová majitelka přikoupila r. 1732 ku statku kojetskému ještě Vícemě-řice, Poličky a polovici Dědic za 92.400 zlatých rýnských. Za její vlády r. 1735 zase skoro celý Kojetín vyhořel. Hladová deputace z Hané ve Vídni r. 1866 V únoru r. 1742 vtrhli sem Prusové a Koječáci museli „prajzom" vyplatiti velkou válečnou daň. Po kněžně Marii Alžbětě připadl statek kojetínský r. 1744 na její dceru Marii Terezii, provdanou kněžnu z Óttingenn—Spielberku a s této r. 1745 na její dceru Marii Leopoldinu, provdanou kněžnu z KounicůRitbergů. R. 1746 zachvácen Kojetín opět velkým požárem. Shořely též báně na věžích kostela, nedávno postaveného, jež byly pak postaveny až v r. 1888 v původní podobě. R. 1747 povolila císařovna Marie Terezie Kojetínu čtvrtý výroční trh na pondělí po hromnicích, aby se mohli měšťané zotaviti ze škod, povstalých jim nedávným požárem. Tehdy bylo v Kojetíně 46 domů měšťanských, 206 předměšťanských a 35 domkařských. Hoferů, nemajících vlastních domů, drževších však něco „podzemků", bylo 203 a hoferů beze všeho majetku 22. Do toho však nejsou počítány t. zv. židovské domy. Tak zv. obecní statek, městu patřící, tvořilo tenkrát 49 jiter orných polí, 141 jiter luk a zahrad, na 507 jiter pastvisk a 96 jiter lesa. Po Marii Leopoldině z Kouniců dědila statek kojetínský a vícoměřicský její dcera Eleonora, provdaná kněžna Metternichová, po ní její syn Viktorin kníže Metternich a r. 1830 sestra jeho Leontýna kněžna Metternichová, provdaná hraběnka Sándorová. Po ní náleželo panství Pavlíně kněžně Metternichové z Winneburku (zemřela r. 1924). Od toho roku je Zofie kněžna na Óttingenn-Spielberku. Dne 17. června 1747 jela Kojetínem císařovna Marie Terezie se svým manželem Františkem a celým dvorem, když konala cestu do Olomouce k prohlídce pevnosti. V prosinci r. 1805 navštívilo vojsko francouzské Kojetín a zůstalo v něm ležeti čtyři neděle. R. 1866 táhlo Kojetínem pruské vojsko po srážce u Tovačova a zdrželo se tu několik dní. Po nich přišla cholera. Až do r. 1787 patřilo město Kojetín pod pravomoc vrchnostenskou. V čele správy vnitřních záležitostí stál svobodně volený primátor čili první purkmistr, jemuž přidáni 3 jiní purkmistři a tři radové (konšelé). R. 1787 povolil císař Josef II.-na zvláštní žádost obce, aby se v Kojetíně zřídil magistrát s purkmistrem, syndikem a s dvěma zvolenými radními, čímž přestala pravomoc vrchnostenská a byla proměněna v pouhou ochranu panskou. Prvním purkmistrem zůstal bývalv primátor Jan Vlček. Až do zřízení nové obce r. 1850 měl Kojetín ještě tyto purkmistry: Leop. Vysloužila, Václava Waltra, Antonína Ostrého, Kašpara Kazíka a Josefa Krause. Jména bývalých syndiků jsou: Leop. Schlegel, Frant. Malovaný, J. Roučka, Jan Donát, Ign. Penkl, Vil. Kostrošic a Fr. Čipa. Radními byli od zřízení magistrátu až do r. 1850 tito měšťané: Jos. Adámek, Fr.

Záblacký, Jiří Lambot, Jan Jetel, Jan Himmer, Matěj Brančík, Josef Sahánek a Jan Hauk. Když pak r. 1850 zrušeny úřadové magistrátní a zřízeny okresní soudy, stal se Kojetín městem okresním. Okresní soud v Kojetíně a též berní úřad umístěný v obecním domě (rathauze), postaveném v r. 1830. Také židovská obec sloučena s obcí v jedinou, čemuž se Koječáci celý rok bránili. První obecní výbor v září 1850 zvolený tvořili: Ant. Špaček, K. Piskovský, Kašp. Skládal, Vine. Drešer, MUDr. Jan Hauška, Fr. Bayer, AI. Neuser, Fr. Kučera, Ant. Slezák, Josef Ořechovský, Jan Vrtěl, Jakub Trefil, Tobiáš Kousal, Jan Nosislavský, Jos. Matzenauer, Jan Cigna, Karel Kotouček, Václav Mazal, Karel Doubravský, Leopold Pavlík, Dom Ježek, Kašp. Hnilica, Michael Gutt-mann a Jakob Weisskopf.. Prvním starostou byl Ant. Špaček až do r. 1852. Po něm Vincenc Drešer do r. 1861. Pak Ed. Sahánek do r. 1867. Po něm do r. 1877 Josef Kraus, jehož opět vystřídal na krátký čas Ed. Sahánek. Od r. 1877 až do r. 1882 byl starostou Ant. Mazal, načež od r. 1882 až do r. 1889 byl Ed. Dudík. Za něho postavena budova měšťanských a obecných škol chlapeckých r. 1888. Po něm do r. 1890 Josef Kotouček, jehož vystřídal opět Ant. Mazal. Po tomto byl od r. 1899 starostou Emanuel Sahánek, za jehož starostování postavena nová měšťanská a obecná škola dívčí r. 1902. Po něm nastoupil r. 1903 Josef Hauk. za něhož založena městská elektrárna r. 1907. Starostou byl až do roku 1912. Od tohoto roku řídil záležitosti obecní JUDr. Theodor Rumplík, advokát v Kojetíně až do r. 1919; jemu bylo prodělati těžké doby světové války. R. 1919 po prvních obecních volbách v republice Čsl., konaných v červnu dle nového zákona s všeobecným tajným právem hlasovacím, zvolen starostou Vratislav Štěpánek, který se v prosinci r. 1920 vzdal. Zvolen pak počátkem r. 1921 starostou města Fr. Švasta, jenž spravoval záležitosti města až do r. 1928. Za správy jeho rozvinul se v městě velice stavební ruch. Město samo vystavělo tři obecní činžáky a řadu rodinných domků u nádraží, dle zákona na podporu stavebního ruchu. Po něm zvolen JUDr. Václav Křeček, za jehož éry provedena přístavba dívčí školy a činěny přípravné práce k postavení městského vodovodu. Roku 1932 zvolen opětně dosavadní starosta Fr. Svasta.

Farní kostel v Kojetíně p. INOC. BÁTRLA

Masarykovo náměstí v Kojetíně K nejstarším kostelům na Moravě patří farní kostel v Kojetíně. Původní kostel, mnohem menší nežli nynější, postaven byl r. 1059, kdy Kojetínu vládl olomoucký kníže Otto

Sličný. Kostel stál na nynějším místě nedaleko brány kroměřížské nad valy, které obklopovaly město, a byl patrně postaven ve slohu románském, jak tehdy stavěly se kostely. S osudem města Kojetína úzce spjaty jsou osudy farního kostela. V dobách válečných za vpádu Tatarů, za válek husitských a zejména za 30leté války utrpělo město Kojetín a s ním i kostel zevně i uvnitř. Když v druhé polovici století 17. nastaly časy pokojné, viděli famíci kostel věkem i nepřízní dob sešlý, a tu rozhodnuli se, že postaví na místo starého kostela noivý a větší. Za podpory tehdejšího majitele panství kojetínského Ferdinanda Julia hraběte ze Salmů vystavěli famíci mohutný kostel ze samých pálených cihel. R. 1692 stavba byla dokonána a kostel zasvěcen Nanebevzetí bl. Panny Marie. Nad hlavním vchodem chrámovým na mohutném portále latinský nápis krátce hlásá dějiny kostela: „Ku cti Panny Marie Nanebevzaté obětavostí věřících za patronátu Ferdinanda ze Salmů roku 1692 postaven. R. 1888 obnoven. R. 1914 opět obnoven." Kostel ie vystavěn ve slohu barokovém. Hlavní oltář jest celý mramorový. Nad oltářem vypíná se bohatě zlacený baldachýn a pod ním nad svatostánkem trůní milostná soška Panny Marie Kojetínské s Ježíškem, který stojí na zeměkouli. Soška pochází z konce století 17. a byla původně v kapli „v drahách" (nynější kaple sv. Anny u cesty do Měrovic). R. 1767 byla přenesena do kostela a umístěna jest až podnes nad hlavním oltářem. Kromě hlavního oltáře jest v kostele ještě 8 bočních oltářů. Světlo padá do kostela dvěma řadami oken; dolní řada oken jest ozdobena malbami na skle ze života českých světců. Nad hlavním vchodem chrámovým jest veliké okno, malba na skle představuje Pannu Marii Velehradskou se sv. Cyrilem a Metodem. Na kůru zvedají se tne hutné varhany umělecké ceny, z kteréhož důvodu za války byly ušetřeny rekvisice. Zdaleka viditelné a kostelu k okrase jsou dvě mohutné, štíhlé věže chrámové a vévodí širému okolí. Na věžích jsou hodiny a tři ocelové zvony pořízené r. 1921 místo čtyř zvonů rekvirovaných za války. Kostel, má ve svém inventáři pěkné a cenné památky: barokovou monstranci ručně tepanou, kalich po P. Bědu Du-díku, opatu řádu Benediktinského z Rajhradu, rodáku kojetínském a dějepisci moravském; nejcennějším jest obraz sv. Jana Křtitele, práce neznámého italského mistra z r. 1739. Pod hlavním oltářem a zejména pod dlažbou lodi chrámové jsou hrobky. Při kostele jest řada chudinských nadací; zejména sluší se vděčně vzpomínati nadace bývalého faráře kojetínského, P. Františka Hanusíka, který před 120 lety založil nadaci pro postižené požárem. V dobách, kdy nebylo ještě požárového pojištění, byla nadace velkým dobrem sociálním, neboť v Kojetíně za dřívějších časů, kdy domy byly kryty šindelem a stodoly byly pod doškovými střechami, nebyl oheň řídkým hostem, a když navštívil město, způsobil velké škody. Nelze pomenouti, že Kojetín má mnoho krásných kamenných soch svatých a křížů a tři kaple: sv. Anny v drahách, Panny Marie sedmibolestné na hřbitově a sv. Jana Nepomuckého u cesty do Uhřičic.

Školství obecné a měšťanské Karel Ster - Frant. Doležal O staré škole v Kojetíně máme jen kusé zprávy ve starých knihách městských a farních. Odtud známe jména školmistrů či rektorů starých a dovedeme určiti, kdy tu na škole působili; u některých ovšem jen přibližně. O stavbě školy, vlastně o chystané stavbě nové školy před sto lety, chová zajímavé zprávy panský archiv ve dvoře v Kojetíně. Rovněž zmiňuje se o škole kojetínské panský urbář Pernštejnský z roku 1566 zprávou,

že ve vnitřním městě bylo toho roku 49 usedlých, kromě kostela, fary, panského domu, rathauzu, špitálu a školy. Školu jmenují až naposledy; a byla, věru, „Popelkou". Kojetská škola stará byla poblíž kostela, při Krcměřížské bývalé bráně, tu, kde dnes stojí „klášter". Tady stála až do padesátých let minulého století, u hřbitova, jenž tehdy se tří stran obepíná! kostel. Stará škola s bránou a špitál Až do r. 1788 bylo to přízemní stavení, nevzhledné, přikrčené k městské bráně, a byla tu jediná klassa (třída) a byt pro rektora. Teprve za Josefa II., r. 1788, když královský krajský školní komisař Jakub Ant. Prakisch visitoval školu v Kojetíně a v přifařených Uhři-čicích a Křenovicíoh, bylo nařízeno zříditi ještě jednu třídu. Na starou školu přízemní přistavěli první poschodí; tam byla druhá třída a byt pro druhého učitele. Pro „spomocníka" či mládence školního upraven byt nad Kroměřížskou bránou, přilehlou ke škole. Do rolku stála tu patrová budova. Než byla přístavba hotova, vyučovalo se v městském rathauzu (dnešní okresní soud). Od roku 1789 měl Kojetín školu dvoj-třídní, vlastně měl dvě školy samostatné: první či rektorská škola byla v přízemí a vydržovala školu i učitele se „spomocníkem" patronátní vrchnost. Druhá škola (vlastně třída) byla v prvém poschodí. O tuto starala se obec a platila druhého učitele i jeho mládence školního. Učitel 1. klassy i rektor byl zároveň ředitelem kůru, druhý učitel byl varhaníkem. Proto měli k ruce pomocníka, aby je zastupoval ve škole, když byli zaměstnáni v kostele. Dříví k vytápění školy dodávala vrchnost i obec, každá „své" škole; též prometla fc čištění školy. Oba učitelé pak vyučovali mládež škole odrostlou (po 12. roce) v neděle a ve svátky v „opakujících" hodinách. Okolnost, že obě školy měly zvláštního patrona (vydržovatele), zavdala po letech příčinu k dlouhým sporám mezi obci a vrchností. Od válek napoleonských byl pánem kojetínského panství kníže Václav Lothar Metternich, všemohoucí tehdy kancléř rakouský. Ve čtyřicátých letech ukázalo se, že zdi staré školy nesnesly bez pohromy hořejší přístavbu z r. 1789: ve zdivu objevily se trhliny, stěny i stropy popraskaly; byla obava, že škola se zboří. Krajský úřad v Olomouci, byv upozorněn školdozorcem, děkanem z Kroměříže nařídil postaviti v Kojetíně novou školní budovu. Plných čtyřicet let to trvalo, než došlo fc stavbě nové školy v Kojetíně! Krajský úřad několikrát určil termín, kdy má se začíti se stavbou, hrozil pokutami, hrozil obci i vrchnosti, této ještě víc. Ale pan Hackler ve Vídni, centrální ředitel statků Metternich-Sandorských, dovedl po každé zjednati si nový odklad a zdržeti stavební akci. Když pak v chátrající škole kojetské nabyly trhliny rozměrů tak hrozivých, byJa budova z úředního rozkazu zavřena. — Obec koupila od manželů Englischových dům číslo 52 na rynku (dnešní Městský úřad na Masarykově náměstí) a tam se přestěhovala škola, když dům — byla tu hospoda — byl narychlo upraven pro školu: v přízemí upraveny dvě učírny, též nahoře, a ještě zbylo místo na byty pro oba učitele, ve dvoře pak pro 2

pod-učitele, jak se teď říkalo dřívějším spomocníkům učitelským. Stará škola při bráně Kroměřížské byla zbořena počátkem let padesátých; se školou padla též stará brána i „špitál" s druhé strany brány. — Škola byla teď na rynku, pod správou p. rektora Steinmachera; s nim učili František Látal a Jan Trpík, oba už memladí učitelé, a pod-učitel Stasa. Ve škole přibývalo postupem času dětí, počet tříd rostl, po případě zřizovány paralelky (pobočky). Roku 1874 byla tu škola už pětitřídní a vzrostla brzy na šestitřídku; po 10 letech nato měla 6 poboček, bylo tu až 11 učíren. Tak byla za význačného vlastence, organisátora, správce Frant. Slaměníka, jenž tu po 10 let řídil a vysoce zvelebil školu, i za nástupce jeho p. Frant. Robenka dobré paměti. Učilo se však stále v nevhodné budově, v obecním domě v čísle 52 na rynku. Teprve r. 1888 postavena byla stavitelem J. Ryšavým důstojná, krásná a účelná budova školní v Kojetíně, na vhodném místě za bývalou bránou Kroměřížskou, stranou cd silnice, v nově zřízených sadech „Na parku". Do nové budovy školní umístěna chlapecká škola obecná i měšťanská, dívčí školy obecná i měšťanská zůstaly v městě, na rynku. Zemskou školní radou v Brně povoleno, aby dosavadní smíšená škola obecná byla rozdělena na chlapeckou a dívčí a aby byla připojena ke škole chlapecké též nově povolená smíšená škola měšťanská. Do nové budovy umístěny škola měšťanská a obecná škola chlapecká a správcem jejich se stal odborný učitel Jan Berák, později jmenovaný ředitelem. Nadučitelem obecné školy dívčí, která zůstala ve staré budově, zůstal František Rofeenek. Hned v I. třídě měla měšťanská škola pobočku dívčí a v r. 1891/92 již 3 třídy chlapecké a 3 pobočky dívčí (umístěné v budově obecní), zatím co při obecné škole chlapecké zůstávalo 5 postupných tříd kmenových. Tato orga-nisace školy potrvala až do r. 1898, pokud byl ředitelem školy přičinlivý, živý a energický Jan Berák. Od r. 1898 nastupuje jako definitivní ředitel školy Frant. Robenek, dosavadní nadučitel obecné školy dívčí. Za jeho řízení školy odděleny, byly dívčí pobočky od měšťanské školy a připojeny od r. 1903 k dívčí škole obecné, pro niž vystavěna nová budova školní. Od tohoto roku zůstává spojena pod společnou správou obecná škola chlapecká s měšťanskou školou chlapeckou s ředitelem Fr. Ro-benkeni a obecná škola dívčí s měšťanskou školou dívčí v nové budově s ředitelem Jos. Hlobllem. Na chlapecké škole po tomto rozdělení byly 3 třídy měšťanské a 5 tříd obecných s pobočkou při 5. třídě. Poněvadž žactva přibývalo, byla v r. 1908 otevřena 6. třída, zvaná závěrečná, pro žactvo méně nadané a opozdilé, které by s prospěchem nemohlo projíti celou školu měšťanskou. Úmysl při tom byl dobrý, neboť počet žactva v této třídě byl menší než v ostatních třídách a třídní učitel se mohl více jednotlivým žákům věnovati. Za války však pro nepatrný počet žáků byla tato třída dočasně uzavřena a v r. 1926 zrušena úplně, aby žákům z ní vystupujícím nebylo prý vtiskováno jakési signum méněcennosti. I po zřízení této třídy závěrečné přibývalo dále žactva na obecné škole, takže vedle 6 tříd kmenových byly již 2 pobočky. A poněvadž budova pro všechny tyto třídy v r. 1912 již nedostačovala, bylo místní školní radou a obecním zastupitelstvem usneseno, aby se budova rozšířila o nové křídlo směrem k okresní silnici. Přístavba svěřena místnímu staviteli Jiřímu Novotnému, který v r. 1912 stavěti započal a dokončil až v červenci 1913. V tomto roce byl nákladem města upraven před školou sad a obehnán železným zábradlím, aby i okolí školy bylo pěkné. Práce řídil odborník Rudolf Kalovský, dle jehož návrhů a za jeho dozoru i jiné sady v Kojetíně byly upraveny. Sotva však škola upravena, přikvapila válka. 15. července 1914 po ukončení školního roku rozešly se učitelské sbory na prázdniny, aby se již celé příštím školním rokem do školy nevrátily. Část učitelstva povolána do zbraně. Budova škol chlapeckých o

prázdninách proměněna v reservní vojenskou nemocnici. Stalo se tak po vojensku. Posláni obecní dělníci, kteří nářadí tělocvičné a jiný cenný inventář nakvap do sklepů a na půdu naházeli, takže řediteli školy nebylo ani možno, aby měl vše v evidenci. Některé třídy umístěny pak po prázdninách v budově školy dívčí, jiné v budově školy hospodářské, jiné v obecním domě v Hasičské ulici. I v sále u Chmelů na čas jedna třída měšťanská umístěna, kde bylo roztomilé vyučovaní, když ve vedlejší místnosti pleskaly karty hostů, zpívány písně neb jiné kratochvíle. Učitelstvo se stále střídalo. Ti, kteří zůstali, byli přibíráni k soupisům a rekvirování obilí, k upisování válečných půjček, konali se žáky pro vojíny v poli různé sbírky, jako: jahodového neb ostružinového listí, kopřiv, šatstva, kovů, papírů atd. V dětech se měly pěstovat patriotické city a válečný duch. Není divu, že dlouholetý ředitel školy Fr. Robenek, znechucen obtížemi ve škole (zemřel 1. září 1918, osvobození se nedočkav), odešel na odpočinek počátkem školního roku 1915/16 po 42leté působnosti. Mnoho obtíží v řízení školy zakusil za války jeho nástupce energický ředit. And. Sedláček. Byl však již o to šťastnější, že reservní vojenská nemocnice v budově školní byla od 15. října 1915 úplně zrušena a od listopadu po desinfikování všech místností budova školní opět odevzdána pouze účelům vyučovacím. Tím však není řečeno, že měl na růžích ustláno a na škole mohl klidně pracovati, neboť „Inter arma silent Musae". Zuř! dále litice válečná, jejíž odraz jeví se i na škole. Učitelstvo jest stále přibíráno 1c jiným úkolům než vyučovacím a vychovávacím v pravém slova smyslu neboť vychovávati musí pro Rakousko vštěpováním citů dynastických a patriotických.

Stará škola v Kojetíně vři kroměřížské bráně do r. 1850 Konečně dohasíná požár světový, válka se končí. 28. října 1918 osvobozen náš národ, osvobozena škola. Vrací se učitelstvo, které na škole před válkou působilo. Škola věnuje se však nejen úkolům pedagogickým a didaktickým, nýbrž i sociálním hojnější měrou než dříve. Okresní péče o mládež, jejíž předsedou jest ředitel Sedláček, stará se o ošacen! a stravování žactva. Přibývá škole opět tříd, takže v r. 1930 na obecné škole jest již 5 tříd obecných s 5 pobočkami a na měšťanské 3 třídy. Benevolencí obecního zastupitelstva a místní školní rady zlepšuje se stále vnitřní zařízení školy a rozhojňuje se pomůckový inventář. škola vzkvétá, jak o tom svědčí každoroční pochvalné visitační zprávy okresního školního výboru. Od 1. září 1931 odchází po 29leté působnosti na odpočinek ředitel And. Sedláček. Může býti spokojen s vykonaným dílem v organisaci školy. Školu povznesl, že patří k nejlepším na okrese. Správu školy chlapecké a měšťanské vede zat. ředitel František Doležel.

Partie od obory V roce 1932 dokončena přístavba dívčí školy s prostornými místnostmi, ústřed. topením a moderní tělocvičnou s nářaďovnou dle projektu architekta T. Šipky stavitelem J. Novotným. Taktéž stará budova doznala změn zavedením vodovodu, hygienických toalet, šatnou, sprchami a kuchyní s jídelnou. Nyní jest tato škola ozdobou města Kojetína. Na obecné škole dívčí jest 5 tříd kmenových a 4 pobočky, na měšťanské škole dívčí jsou 3 třídy kmenové, 2 pobočky a kurs (IV. měšťanské). Správu školy vede ředitelka Ludmila Pýrková. Obecná škola shlapecká má nyní — v r. 1932/33 — 9 tříd, a měšťanská 5 tříd a téměř 500 žáků. Jeví se opět nedostatek učeben, a jsou proto zatím umístěny 2 třídy obecné v budově dívčí školy. Akutní jest opět v dohledné době rozšíření budovy školní a též rozdělení správy školy na obecnou a měšťanskou, jak o tom svědčí též zprávy okresního školního výboru. Jaká jest škola, na tom spolu s místními činiteli, obecním zastupitelstvem a místní školní radou má nesporný podíl ředitel školy a učitelský sbor. Ve vzájemném porozumění náleží všem též zásluha o rozkvět škol v Kojetíně a dík jejich žáků.

Školství živnostenské - Jan Senk Jednota řemeslnická v Kojetíně, Uznávajíc potřebu dalšího vzdělání řemeslnického dorostu, a dorozuměvši se s učitelským sborem obecné šestitřídní školy v Kojetíně, rozhodla se roku 1882 zříditi vlastním nákladem nedělní pokračovací školu průmyslovou. Hlavní zásluhu o zřízení školy té měl tehdejší předseda Jednoty řemeslnické, Rud. Kalovský. Sbor učitelský vypracoval osnovu učebnou a předložil ji k schválení okresní školní radě v Přerově. Správou školy pověřen učitel František Robenek. Dne 29. října až 4. listopadu 1882 provedl správce školy Fr. Robenek zápis, kdy zapsáno 43 žáků do běhu přípravného a 40 žáků do 1. ročníku. V neděli dne 5. listopadu byla škola slavnostním způsobem otevřena za přítomnosti mnoha hostů. Školu navštěvovali také rolničtí synkové a příslušníci domácnosti (tedy hoši bez řemesla). Náklad na vydržování školy činil ve školním roce 1882/83 272 zl., jež hradila Jednota řemeslnická. Poněvadž prostředky Jednoty řemeslnické se tím vyčerpaly, nemohla Jednota následujícího roku vzíti na sebe náklad na nedělní pokračovací školu průmyslovou, i zdálo se, že vyučování mládeže škole odrostlé bude znemožněno. Na žádost sboru učitelského převzalo obecní zastupitelstvo města Kojetína, vyhovujíc všeobecně uznané potřebě, náklad na vydržování školy. Školní rok počal tehdy až 4. ledna 1884 a byl ukončen 11. července toho roku. Živnostenské školství prodělalo, jako každý jiný ústav, různé změny, více méně

příznivé i nepříznivé. Ve šk. r. 1885/86 zavedeno vyučování večerní a školní rok 7měsíční od 1. října do 30. dubna. Počet žáků rok od roku vzrůstal, proto ve školním roce 1886/87 otevřena II. třída, takže toho roku ponejprv bylo vyučováno v přípravném běhu v I. a II. ročníku. Ve školním roce 1903/4 středeční vyučování zrušeno, protože mistři potřebovali učňů při trzích, a zavedeno vyučování v neděli dopoledne a v pondělí, čtvrtek a pátek večer od 6 do 8 hod. Že večerní vyučování nebylo zábavou ani pro učně, ani pro učitele. pochopí jistě každý. Učni po celodenní práci měli sedět ve škole tiše 2 hodiny a sledovat vyučování. Únava, nechápavost a nekázeň provázela každé večerní vyučování. Vyučování dělo se často za asistence policie, která musela krotit větší výstřelky mnohých učňů.

Synagoga Vysoký a silný strážník Mraček, jinak dobrotisko od kosti, svým hromovým hlasem ukončil mnohý spor učňů před školou, nebo musel užíti svých značných „pedagogických schopností." Také dnes divným zdá se nařízení, aby policie prohlížela hostince, zda učni nejsou v hostinci místo ve škole. Ve školním roce 1908/9 byla stávající dvojtřídní škola rozšířena na trojtřídní s jednou pobočkou a nový statut a učebná osnova schválena výnosem místodržitelství ze dne 16. září 1908, č. 54.101. Docházka do školy nebyla vždy povinná pro učně všech odvětví. Učnice začaly navštěvovati vyučování na živnostenské škole až od 1. prosince 1919. Večerní vyučování zrušeno na návrh učitelského sboru teprve v r. 1919, a zavedeno vyučování v neděli dopoledne a ve středu odpoledne od 1 do 5, případně do 6 hod. s nemalým zlepšením prospěchu, kázně i chování žáků. Nejtíže dolehla na živnostenské školství válečná doba. Výnosem okresního hejtmanství v Přerově následkem mobi-lisace zastavilo ministerstvo veřejných prací státní subvenci na vydržování školy a doporučilo ve školním roce 1914/15 zastaviti vyučování. Když i mor. zemský výbor zastavil subvenci a doporučil se zahájením vyučování počkat, školní výbor zastavil vyučování na neurčitou dobu. Nebylo učitelů, nebylo mistrů, ani učňů. Teprve po dvou letech — 1. října 1916 — započalo opět vyučování, ale pro nedostatek učitelských sil otevřena pouze jedna třída s 72 žáky. Při přeplněné třídě bylo vyučování velmi obtížné, uvážíme-li, že většina žáků odvykla kázni vůbec, že byli tam žáci 141etí se žáky s vojenskou povinností, žáci z Čech. Moravy, Slezska a vzdálené Gorice. V roce 1917 bylo vyučování několikrát přerušeno pro nedostatek uhlí, v r. 1918 pro šíření neštovic. Pravidelné vyučování ve všech 3 ročnících začalo teprve dne 3. října 1918. Potřeba vyučování a dalšího vzdělání živnostenského dorostu byla stále víc a více uznávána a zdůrazňována, proto i počet učňů stále vzrůstal. Největšího rozšíření dosáhla všeobecná živnostenská škola pokračovací v roce 1923/24, kdy navštěvovalo školu 233 učňů ve 3 třídách a 2 všeobecných pobočkách, ve 2 pobočkách pro obuvníky, v odborném oddělen! švadlen a v odborném odčtení pro krejčí. Velký pokrok stal se v živnostenském školství zodborněním škol, aby učňům, příštím občanům a poplatníkům obce byla dána příležitost největšího zdokonalení, neboť možno dnes počítati jen se

vzdělaným, odborně zdatným po-platnictvem. Tak v Kojetíně ze všeobecné živnosten. školy pokračovací se zvláštním oddělením pro učně dřevodělníky a učně kovodělníky zřízena výnosem Mšano ze dne 31. července 1924 odborná škola pokračovací pro učně živnosti obuvnické, a výnosem ze dne 6. října 1924 odborná škola pokračovací pro učně a učnice živnosti krejčovské a dnem 1. září 1932 odborná třída pro učně holičské a vlásenkářské. Samostatná odborná škola obuvnická neměla dlouhého trvání. Již po 3 letech byla zrušena pro nedostatek učňů. Ve školním roce 1932/33 zavedeno vyučování lOměsíční a v prvních třídách započato s vyučováním 1. září 1932 dle nových stanov a učebných osnov, schválených výnosem Mšano ze dne 11. října 1932. Nemalý význam pro výchovu zdárných živnostníků mají učňovské výstavy. Z podnětu Jednoty všech společenstev řemeslnicko - živnostenských v Kojetíně uspořádána pod protektorátem městské rady města Kojetína ve dnech 14. až 21. července 1901 první výstava prací učed-nických, s výstavou písemných prací žáků průmyslové školy v Kojetíně. Druhá učňovská výstava v Kojetíně uspořádána ve dnech 21. až 29. června 1914 v sále a vedlejších místnostech Okresního domu v Kojetíně, třetí výstava učedniekých prací, tovaryšských kursů a cechovních památek ve dnech 15. až 22. června 1924 v místnostech hospodářské školy v Kojetíně. Všechny výstavy vydařily se hmotně a hlavně mravně velmi dobře. K odborné výchově učňů vedou rozmanité cesty a prostředky, aby stali se z učňů dokonalí, své věci úplně znalí živnostníci a občané. Mravní výchova jest však značně ztěžována. V té věci mnoho dobra vykonala Učednická besídka v Kojetíně, založená 5. prosince 1909. Za dobu jejího působení blahodárně zasáhla do řad živnostenského dorostu našeho města. Bylo konáno asi 524 besídek s průměrnou návštěvou 25 učňů. Bavili se hrou, čtením časopisů neb tělocvikem, uspořádána celá řada velmi zdařilých přednášek, ponejvíce se světelnými obrazy. Učni, v besídce soustředění navštívili všechny čelnější průmyslové závody místní a v okolí, vykonali mnoho zájezdů poučných a výletů blízkých i vzdálených, navštívili výstavy v Praze a Brně. Učednická besídka má 408 svazků knih zábavných i odborných, velmi cenných, v nákupní ceně 2975 Kč.

Partie od obory Žel, že Učednická besídka, která po 17 let zdárně prospívala a mnoho dobrého vykonala pro mravní záchranu živnostenského dorostu, musela býti v roce 1927 zavřena pro malé porozumění učňů i mistrů. Zrušení její nahrazujeme aspoň částečně četbou z její knihovny.

Školu navštěvovalo celkem 4296 učňů a učnic, z nichž mnozí byli a jsou dnes znamenitými živnostníky, nebo zaujímají význačné postavení občanské a společenské. Správu pokračovací školy průmyslové vedl od založení v r. 1882 až do 30. září 1891 nadučitel Fr. Robeneik, od 1. října 1891 do 30. září 1898 ředitel měšť. školy Jan Berák, od 1. října 1898 do 13. listopadu 1915 opět ředitel měšťanské školy chlapecké Fr. Robenek, od 14. listopadu 1915 do 25. června 1930 ředitel obecné a měšťanské školy chlapecké And. Sedláček, od 26. června 1930 správu všeobecné živnostenské školy pokračovací vede učitel Jan Šenk, správu odborné školy pro učně a učnice živnosti krejčovské učitel Jindřich švrček. Živnostenské školství spravuje školní výbor: předseda Fr. Švasta, starosta města, místopředseda Boh. Veselý, knihkupec, členové výboru Ph. Mr. H. Niedenfůhr, Fr. Navrátil, Hub. Formánek, Jan Kocourek, Fr. Pavlík, H. Dostál, Václav Fedra, Fr. Pavelka, St. Michálek, Josef Ryšavý, Vlád. Taufer, Josef Vitovský a Milan Rumplík. Živnostnietvo a zejména školní výbor chápe správně význam škol těchto pro svůj dorost a rozkvět škol má stále na zřeteli, zvláště požadavek, aby živnostenské školství v Kojetíně uvedl v krátké době do vlastní budovy, nebo aspoň do vlastních místností.

Zemská odborná škola hospodářská v Kojetíně Ing. M. Varta Kojetínská hospodářská škola založena byla okresním hospodářským spolkem v Kojetíně v roce 1898. S vyučováním započato bylo 1. prosince toho roku v místnostech staré obecné školy v Hasičské ulici, druhý rok pak v budově na Hrázi, kterou spolek pro novostavbu školy zakoupil. Ježto Hráz stojí v inundačním území řeky Moravy, upuštěno bylo zde od stavby. Hráz opět prodána a zakoupena zahrada od velkostatku kojetínského, kde přikročeno bylo ihned ku stavbě nynější budovy školní, v níž se již počátkem školního roku 1901/02 počalo vyučovati. V mezidob! vyučovalo se opět v Hasičské ulici. Tak vybudovalo si Kojetínsko svou hospodářskou školu, za nadšené spolupráce celého okresu a za účinné podpory poslance Rozkošného, předsedy hospodářského spolku. Vybudováním a vydržováním školy uvázal spolek na sebe těžké břemeno finanční, které bylo s něho sňato teprve roku 1910, kdy hospodářskou školu převzal moravský zemský výbor do správy a majetku země Moravy. Moravský zemský výbor staral se vždy pečlivě o vybavení školy všemi prostředky vyučovacími, s počátku hlavně po stránce theoretioké; když však při provádění pozemkové reformy naskytla se vhodná příležitost k zakoupení pozemků, zřídil pro školu statek, v celkové výměře 27 ha 70 a, čímž postaral se o vybavení školy i po stránce oraktické. Uprostřed vlastních pozemků postaveny byly moderní budovy statku a kol nich zřízena bvla ovocná školka s matečným sadem a zelinářskou zahradou ve výměře 2.5 ha. (Objekt školního statku možno pozorovati po levé straně dráhv při jízdě vlakem od Brna do stanice Kojetín.") Na statku pěstovány jsou odrůdy osiva a sádě pro kraj zvlášť vhodné, konány každoročně četné pokusy sortovní i hnojivé, u hovězího dobytka zavedena jest kontrola užitkovosti. Statek má vlastní úředně uznané stádo moravského ušlechtilého prasete. V ovocné školce pěstují se osvědčené a pro kraj vhodné sorty ovocného stromoví. Každoročně odprodává se ze školního statku mezi rolnictvo šlechtěné csivo a sáď, plemenný materiál hovězí a zvláště vepřový. Ovocná školka zásobí pak okres hodnotnými druhy mladých stromků. Každého roku konána jest přede žněmi prohlídka statku a kultur při t. zv. polním kázání, jehož se vždy zúčastní 150 až 200 zemědělců z širého okolí. Vybudováním školního statku dostalo se žákům příležitosti nabyté theoretické odborné znalosti doplniti a prohloubiti si v praktických cvičeních na statku i v ovocné školce. U

chovanců druhého ročníku zavedena jest střídavě povinná praxe, při níž chovanci na statku bydlí a súčast-ní se všech prací polních, stájových i. kancelářských. . Kojetínská škola hospodářská patří na Moravě mezi odborné školy hospodářské, které jsou průměrně žactvem nejvíce navštěvovány (v roce 1932/33 50 žáků), škola jest dvouletá, dříve zimní zvaná, vyučován! šestiměsíční. Dnes přichází do školy již synové prvních absolventů.

Celkový pohled na statek hospodářské školy

Výběhy pro hovězí dobytek na statku Činnost školy neomezuje se jen na práci vychovatelskou, nýbrž ve své rozsáhlé činnosti mimoškolské snaží se všemi prostředky zvýšiti odbornou úroveň celého okresu. Začátkem roku 1931 zřízena byla při škole zemědělská poradna, která jest rolnictvem ve všech záležitostech velmi četně navštěvována. Zřízením poradny zvýšil se ještě více úzký kontakt zemědělců se školou ku prospěchu školy i okresu.

Znamenití rodáci v Kojetíně V Kojetíně narodil se právník XVI. věku Jan Strakonický (práva magdeburská), známý malíř Šebesta, známý uměleckým jménem Sebastini, žák Maulpertschův (kostelní obrazy v Šternberků, Osově, Lošticích, Smržicích, Bystřici pod Host.). R. 1812 narodil se tu Dr. Jos. Chytil, zemský archivář a dějepisec, r. 1815 Dr. Běda Dudík, historiograf markrabství moravského. Byl průvodcem císaře rakouského po Orientě. Dostalo se mu četných vyznamenání učených společností. Také jeho bratr Ant. Dudík narodil se v Kojetíně. Jako kněz, později děkan vyškovský konal práci literátní. Také hanácký povídkář Frant. Zgoda (spis. Karel Křen), pocházel (nar. roku 1861) z

Kojetína. Mile se četly jeho povídky ,,Na té naší Hané, Tři hanácké příhody, Pod hanáckým nebem" a j. Z Kojetína vyšli i dva němečtí spisovatelé, a to Frant. Zablatzky a Adolf Brüll.

Hudba a zpěv v Kojetíně Hudební život kojetínský v dobách dávných a dávných soustředil se kolem varhaníků, působících při farním kostele kojetínském. V době, kdy třicetiletá válka pustošila naše kraje, bylo zle, a největším dnem hrůzy byl asi 3. červenec r. 1643, kdy Švédové zapálili chrám kojetínský, stojící tam, kde stojí kostel dnešní; měl tehdy jen jednu věž. Zpustošený chrám opraven byl až po 16 letech r. 1659 a teprve z této doby máme první zprávy, kdo u nás jako varhaník působil a o Kojetín po stránce hudební se staral. Byl to Matyáš Rogar, o němž je zmínka roku 1664 a po něm Johanes Oswaíd r. 1674. Koncem 17. století, za hraběte Ferdinanda Julia ze Salmů, pána na Tovačově, Kojetíně a Kralicích, vystavěn byl r. 1692 kostel nový, dnešní, o dvou věžích. Z varhaníků či organistů zaznamenáni jsou od počátku 18. století: Franz Nickl před rokem 1715, Václav Miska, až do roku 1728, kdy zemřel. Po něm Jan Vydra až do roku 1748, po Vydrovi Leop. Raučka až do konce let sedmdesátých; je také dost možné, že byl varhaníkem až do r. 1788. Do tohoto roku byla v Kojetíně škola pouze jednotřídní. Stála při bráně kroměřížské. Teprve r. 1789 zřízena byla druhá třída a Kojetín měl učitele dva. Učitele prvního obsazovala a platila vrchnost, druhého obec. První měl jako, všude jinde při farních školách titul „chori et scholae rector", t. j. ředitel školy a kůru. Aby stačil vykonávati všechny své povinnosti ve škole i na kůru, držel si rektor placeného pomocníka učitelského či mládence školního. Ten vypomáhal svému principálovi ve škole i na kůru při zpěvu a hudbě kostelní. V Kojetíně měli však kromě rektora a jeho pomocníka ještě varhaníka či organistů. Rektor řídil zpěvy a hudbu chrámovou o slavnostech církevních a pohřbech; organista či varhaník hrál na varhany. Bylo tedy varhanictví při kostele kojetínském odedávna funkcí samostatnou a potrvalo až do roku 1789, kdy bylo přiděleno učiteli první třídy či rektoru. Od té doby byl rektor či učitel první klasy též varhaníkem. Jména jejich, jak po sobě následovala, jsou: Antonín Přibil, rektor a organista r. 1789—1810, Ant. Steinmacher, rektor a organista 1810 až 1844. Od něho pocházela největší část psaných not v bývalém kostelním archivu. V r. 1844 uplatňuje se v Kojetíně jako varhaník Frant. Pacholík, téměř najisto příbuzný klenovských Pacholíků, staré učitelské rodiny. Po Ant. Steinmacherovi byl rektorem a organistou František Látal. Vedle něho byl samostatným placeným varhaníkem učitel Jan Trpík, starším našim občanům známý jako „stařeček Trpík". Po smrti Frant. Látala nastoupil Jos. Jančík st. (nar. 1827), který měl už titul regenschori, t. j. ředitel kůru. Jan Trpík zůstal však dále varhaníkem. Působili společně, ale každý zvlášť byl samostatně ustanoveným členem kůru. Jan Trpík zemřel 10. července 1899. Jos. Jančík dožil se vysokého věku a zastával svůj úřad až do své smrti roku 1911. V jeho stáří vypomáhal mu jako varhaník Jan Králík z Měrovic, který zde zůstal až do r. 1912. Církevní mše z tehdejší doby pohybovaly se vesměs na tuctové úrovni. Kromě jiných byli zastoupeni hlavně Diabelli, Ailblinger, Seyfried a Fiihrer. Mše byly čtyřhlasé, orchestr velký; kromě houslí, violy a kontrabasu, byly vidy 2 flétny, 2 klarinety, 2 oboa, 2 fagoty, 2 trompety, 2 horný, tympány a varhany. Pohřební písně tehdejší doby byly nevkusné, téměř jarmarečního slohu. Zvláštní zmínky zasluhuje kratičká poznámka, nalezená na jedné skladbě: „Provozováno za duši Beethovena 1827", tedy v roce, kdy genius tento zemřel jsa úplně opuštěn a Vídní

přezírán, sloužila se za něho v Kojetíně asi mše, či konala smuteční slavnost. O varhanících z osmnáctého století, o způsobu jejich života a jejich činnosti, nelze nám ze suchých číslic archivů mnoho vyčísti. Znamenitým varhaníkem, hudebníkem a skladatelem byl řed. kůru Frant. Žák. Působil v Kojetíně od roku 1912. Varhany byly jeho hlavním oborem. Na základě prostého motivu gregoriánškého chorálu dovedl okamžitě vytvořiti preludium nevšední krásy, počínaje jednoduchým kontrapunktem až po směle kombinovanou fugu i pětihlasou. Vrcholným jeho výkonem na varhany bylo napodobení harfové hry, kdy po přehrán! motivu ve všech polohách klaviatury začal jej ve vrchních hlasích proplétati, jako by je vázal a kontravětou v pedálu plnou bohaté invence končil preludium. Přímo nenapodobitelná svou originalitou byla jeho preludia vánoční, inspirovaná starými dudáckými koledami.

Hudba a zpěv v Kojetíně Za jeho působení v Kojetíně dosáhlo pěstování hudby a zpěvu vrcholu. Každoroční produkce žáků jeho hudební školy byly jak pro tyto tak pro rodiče opravdovým svátkem. Ze svých žáků vycvičil a sestavil si svou vlastní kapelu. Skoro všichni doposud činní hudebníci mladší generace v Kojetíně vděčí za své umění jedině jemu. Nezapomenutelné je provedení krásných českých vánočních mší Mýtného a Kolaříka, které se svou hudbou a svým pěveckým kostelním sborem v Kojetíně po prvé uvedl; bylo při provozování těchto mší v kostele mezi hudebníky i zpěváky vlivem osobnosti

Žákovy tolik ušlechtilého zájmu, tolik poetické vánoční nálady a krásy, že dodnes všichni rádi vzpomínají. V roce 1914 nacvičil Fr. Žák Blodkovu operu „V studni". Světová válka však překazila její uvedení na scénu; stalo se tak až po světové válce r. 1920, kdy převzala roli Lidunky dcera Žákova, Marie, pozdější absolventka dramatického oddělení státní konservatoře v Brně, pak členka Národního divadla v Mor. Ostravě, nyní učitelka hudby a zpěvu v Opavě, roli Veruny zpívala choť štáb. kap. Lid. Řezníčková. Operu řídil syn Frant. Žáka, František, výborný hudebník, kterýž odejel po válce s československým triem na koncertní tourné do Švédska, kde zůstal a dodnes jako dirigent filharmonie působí. Lad. Procházka byl varhaníkem přes nejhorší dobu světové války 1916—1918, kdy mistr Fr. Žák byl na vojně. Maje zářivý příklad ve svém učiteli snažil se, by svou pílí dosáhl alespoň částečně jeho umění, což se mu dosti lehce dařilo, jak ve hře, tak i v nauce o harmonii. Po návratu Frant. Žáka z vojny, zůstal nadále Ladislav Procházka s ním v úzkém spojení. Hrával v jeho orchestru a na varhany při slavných figurálních mších. Pod jeho dohledem dospěl na výborného klavíristu, později na instrumentatora tanečních skladeb a operet. Frant. Žák působil v Kojetíně až do roku 1922. Odešel na nové působiště do Bohumína, kde brzy (r. 1923) zemřel. Dodnes je všemi, kteréž hudebně vychoval, vděčně vzpomínán. Pro úplnost nutno se zmíniti, že když odešel Fr. Žák do Bohumína a Ladislav Procházka narukoval na vojnu a nebylo nikoho, kdo by na varhany hrál, naučil se rolník Jan Němeček několika písním a ujal se varhan na krátký čas. Řízení zpěvu v kostele i při pohřbech obstarával v tuto dobu, jakož i nějakou dobu po čas války ochotně Fr, Podlucký. Po Frant. Žákovi stal se ředitelem kůru v Kojetíně Edvard Navara, kterýž působil až do roku 1925. Pilně a pravidelně cvičil nejen zpěv kostelní, ale i světský. Za svého působení nacvičil celou řadu českých mší (Treglera, Říhovského, Marhuly a j.); byl dobrým varhanním improvisatorem. Měl též svou hudební školu. Od roku 1925 nastoupil jako varhaník a ředitel kůru Josef Halata, dodnes zde působící. Se svým zpěváckým kostelním sborem provedl v Kojetíně několik dosud neznámých mší (Gollera, Ríhovského, Gyrnbra, Rybovu z r. 1765 a j.). Účinkoval s ním též při různých příležitostných slavnostech národních i pietních v sokolovně a orlovně. Mimo varhaníků a ředitelů kůru pěstovali v Kojetíně hudbu a zpěv různé pěvecké i hudební kroužky a spolky. Jako všude jinde tak i v Kojetíně v polovici devatenáctého století se rádo němčilo. Prostý lid ovšem zůstal němec-tvím nedotčen a mluvil svou mateřštinou, za to však v řadách inteligence bylo za krásné a vznešené pokládáno jen to, co mělo nátěr německý. Potřeboval tedy i Kojetín práce buditelské; našel ji v drobné práci místních vlastenců, kteří připravili cestu, po níž mohlo národní uvědomění pokračovati založením „Zpěvácko-hudebního spolku Jaroslav" r. 1862, který si vzal za úkol hudbou a zpěvem při společenských zábavách povznášeti lásku k vlasti a rodnému jazyku. K němu přidružil se roku 1868 založený „Čtenářský spolek", který vedle zábavy měl i vzděláván! ve svém programu. Probuzení národního života v Kojetíně vyvrcholilo sloučením obou spolků v roce 1876 v „Občanskou besedu Jaroslav". „Občanská beseda Jaroslav", čítající při svém založení 87 členů, byla střediskem občanstva a inteligence národně smýšlející. Rozdělena byla na dva odbory: Pěvecký a divadelní. K odboru pěveckému přidružil se záhy kroužek hudebníků-ochotníků, který přijal název „Škrkavka" (1887). Činnost „Škrkavky" vine se veškerým životem Besedy jako zlatá

nit, byla takřka duší všeho života hudebního v Kojetíně, účinkovala na koncertech, při divadlech i zábavných večírcích. Největší zásluhu o rozkvět hudby v Besedě měl měšťan Emanuel Sahánek, dirigent „Skrkavky"; byl duší všech hudebních i zpěvních podniků od r. 1886. I potom, když „Škrkavka" zanikla, soustřeďoval kolem sebe znamenité hudebníky výkonné (Jos. Hlobila, Karla Vrbika, Vine. Kadlece, Josefa Žehnala a j.), s kterými provedl vzácná díla hudby komorní. Bohatou činností vynikal v Besedě odbor pěvecký, který provozoval sbory mužské, ženské i smíšené. Ze Skladatelů byli nejvíce pěstováni Bendi (Svoji k svému, Slavnostní zpěv, Chorál národa českého, Tři trojlístky, Barcarolla, Dobrou noc, Pijácká, Růžinko, dřímej, Zapadlo slunko, Růže sen, Při sňatku, Po sňatku, Smuteční sbory), FSrchtgott Tovačovský (Zapějme písně veselé, Naše písně, Svorný duch, Vlast, Stráž na Vyšehradě, Žene mrak se, Orle, pestrý orle, Na Krkonoších, Kytice, Dívčino pozdravení), Křížkovský (Žaloba, Prosba odvedeného, Utonulá, Vesna), Smetana (Moravské dvojzpěvy, Hymna českého rolnictva, V přírodě) a jiní. K nacvičení tohoto rozsáhlého programu bylo zapotřebí nejen velmi routino-vaných sbormistrů, ale i velmi dobrého sboru. Sbormistry byli: Jindřich Látal, Em. Sahánek, Jos. Hlobil (odb. učitel, později ředitel dívčí měšťanky, jeden z nejlepších sbormistrů a hudebníků), učitel Milberger, Karel Vrbík a j. Lyrické sbory pěstovalo (1899) i pěvecké kvarteto: Roman Hauk (I. tenor), Dr. Jan Černý (II. tenor), Karel Steger (I. bas), Ferd. Venclík (II. bas); poslední byl též dlouhá léta režisérem divadelního odboru Besedy. Z činnosti „Občanské besedy Jaroslav" kromě koncertů, divadelních představeni, jourfixů a jiných akcí nutno zaznamenati: V roce 1880 uspořádala zastaveníčko srbskému generálu Zachovi za jeho pobytu v Kojetíně; zapěla sbor „U boj" od Zajče. Zachovi zůstala tato ovace do-jista v dobré paměti, neboť potom každoročně nějakým dárkem na Besedu pamatoval. V roce 1881, kdy došla smutná zpráva, že Národní divadlo v Praze bylo požárem zničeno, zahájeny byly z popudu Besedy sbírky na jeho znovuzbudování. Roku 1882, když uspořádána v Praze oslava stého provozování Smetanovy „Prodané nevěsty" a celý národ holdoval a klaněl se svému mistru a miláčku, Beseda přispěla výnosem sbírky 11 zlatých na čestný dar, který Smetanovi byl při této příležitosti věnován. V roce 1901 přednášel odb. učitel Fr. Dušek o Dr. Antonínu Dvořákovi. Prvním starostou „Občanské besedy Jaroslav" zvolen byl Jos. Skácel, kand. notářství. Vystřídán byl Jindř. Kotoučkem, Dr. R. Skládalem, Dr. Cyr. Zboři-lem, Dr. Vác. Křečkem, Jos. Hájkem, Dr. J. Černým a j. Ve výborech nalézáme jména nejznámějších a nejváženějších kojetínských rodin: Látal, Dudík, Kalovský, Přikryl, Sahánek, Hauk, P. Kubánek, Jančík, Vláčilík, Vrtěl, Mazal, Robenek, Glacner, Kulfánek, Toman, Taufer, Ryšavý, Drexler, Jos. Hlobil, Kašpar, Krybus, Dr. Hylák, Venclik, Dr. Zlámal, Dr. Reinelt, Rambousek, Stav a j. Nutno se též zmíniti o pěstování sborového zpěvu v Kojetíně spolkem „Katolických tovaryšů", založeným r. 1888, jehož prvním předsedou byl P. Josef Tománek. V letech 1898 až 1912, kdy studovalo na středních a vysokých školách ročně téměř padesát studentů z Kojetína, měli tito svůj divadelní kroužek, který pořádal o prázdninách častá divadelní představení. Mimo kroužek divadelní měli i svůj ..Studentský kroužek hudební", hrávající v meziaktí při divadlech a na tanečních zábavách, které po představení obyčejně následovaly. Jako iniciátorem, režisérem a také hercem hlavních úloh v kroužku divadelním byl Rudolf Zaoral a později jeho bratr Otakar, iniciátorem hudebního kroužku byl jeho dirigent učitel Trylč; avšak duší a

hybnou pákou orchestru stal se Vladimír Vrtěl, který hrával nejprve basu, později housle prim a někdy též dirigoval. Působení tohoto studentského orchestru neomezilo se však pouze na Kojetín. Přispěl na pozvání svými hudebními výkony též zábavným podnikům studentstva v Hulíně, Nezamyslicích a jinde. V letech 1908 či 1909 uspořádal (asi 20člen-ný) na požádání a ona pozvání studentského spolku akademiků v Uh. Brodě, velké jednotýdenní turné na moravské Slovácko. V Luhačovicích poctila koncert svou návštěvou dcera hud. skladatele Bedřicha Smetany, pí. Hejdušková. Programy těchto koncertů jakož i jiných veřejných podniků byly velmi pestré a obsahovaly kromě hudby lehčího rázu i hudbu velmi cennou. Později též byla pěstována hudba komorní. Studentský orchestr zanikl v r. 1913 a jeho pokračovatelem se stal hudební kroužek sokolský, v němž dále účinkovali někteří ze starších členů bývalého orchestru kojetínských studentů. Po válce světové bylo učiněno několik pokusů o opětné vzkříšení orchestru, ale vždy s malým úspěchem. Po převrate vracející se domů kojetínští voiíni-hudebníci posílili i kapely zde stávající, zvláště kapelu Frant. Žáka. Po jeho odchodu z Kojetína starali se jeho odchovanci o udržení hudebního života v Kojetíně pěstováním hodnotné hudby; pořádali tři koncerty umělecké úrovně. První koncert byl provozován za spolu-účinkování Marie Žákové, členky ostravského Nár. divadla; dirigoval Jindřich Raab. Druhý koncert za řízeni Miloše Chyby 'proveden byl za spoluúčinkování režiséra Nár. divadla pražského, Munclingera. Třetí koncert byl dechové hudby pod taktovkou Gustava Voždy. Všechny tři koncerty pořádány byly ve prospěch sportovního klubu, hlavně z vděčnosti k osobě tehdejšího předsedy Sportovního klubu a starosty města Frant. Švasty přítele a podporovatele mladé generace hudební. Pod dojmem koncertů, pořádaných ve prospěch Sportovního klubu a na popud Jaroslava Kyršnera, Tob. Schmidta, Leop. Přikryla a jiných založeno v Kojetíně dne 27. srpna 1927 „Hudebně-pěvecké sdružení Dalibor", které soustředilo nejlepší hudebníky té doby a mělo značný význam. Předsedou zvolen Gustav Vožda; místopředsedou nadšený hudebník rotm. Vilém Doupal, jednatelem (dnes už zesnulý) obětavý Jaroslav Kyršner, pokladníkem Tobiáš Schmidt, dirigentem Miloslav Chyba, sbormistrem Lad. Procházka, archivářem Oto Sahánek a Karel Horáček hospodářem. Cleny výboru byli Anna Černochová, později Jos. Vrba, Lidka Divišová, Jos. Kotouček, Marie Sebestlková, Ant. Vožda, Theodor Pivný a jiní. Do roku 1928 spadá též ustavení se Odborového Sdružení hudebníků v R. C. S. (O. S. H. C.), odbočka Kojetín (ústředí a časopis ..Hudebník" v Praze). Odbočka měla ve svém programu nejen pořádáni koncertů, kulturních i zábavních podniků, ale hlavním jejím cílem bylo pečovati o hmotné povznesení kapelníků a hudebníků. Prvním jejím předsedou byl Gustav Vožda. V době nejnovější, ač pro pěstování hudební kultury v Kojetíně velmi nepříznivé, věnují se ve volném hudebním kroužku, pod taktovkou Jana Skály, hudbě učitelé Jar. Zazvorka, Fr. Šeda, Ant, Horák, s učitelkou Zd. Sedláčkovou a pí. M. Vaňkovou u klavíru a M. Šebestíkovou u harmonia, za spoluúčinkování místních hudebníkůochotníků. Při ukončení řady hudebních a pěveckých spolků v Kojetíně nutno se zmíniti o rozšíření radia v naší době. Toto jaksi bezděčně oslabilo zájem občanstva o hudební i zpěvní činnost spolků, neboť v něm nalezlo jakousi náhradu. K vůli zajímavosti zaznamenáváme, že první radiovou přijímací stanici v Kojetíně měl Arnošt Dolák (1925).

Z jednotlivců z dob nejstarších dlužno zaznamenati učitele Jana Kužnika (nar. 1716, zemřel 1786), který žil v Kojetíně v druhé polovici 18. století. Byl básníkem i hudebním skladatelem; psal satirické písničky o Hanácích. Jeho písnička ..Za horama svitá, bode brzy den" je dodnes známa. Složil i několik oper. V letech 1840—50 a ještě pozdějších bylo zde několik rodin hudebně vzdělaných, z nichž kromě rodin Macenauerů, Dittrichů, Glacnerů. Zehnalů a jiných, zvláštní zmínky zasluhuje rodina Cignů. Rodinný jejich domek stál v nynější Blanské ulici, tehdy „Na Žabáku". Byli to Jan, František, Josef a Karel Cigna. O prvních třech máme jenom zprávy velmi kusé. z nichž kromě ieiich účinkování v kapele Frant. Dittricha i samostatného vystupování při všelijakých zábavách, nemožno více nám vyčistí; zato zprávy o Karlu Čignovi jsou určitější. Byl původně učitelem na Hradisku u Kroměříže; učitelství se však vzdal a odešel na vídeňskou konservatoř, kde studoval zpěv a klavír. Po jejím absolvování byl v Kojetíně učitelem zpěvu a hry na piano; brzy vlak odešel do Kroměříže, kde po církevním skladateli Lud. Holainovi stal se ředitelem kůru u sv. Mořice. Kromě jednotlivců, jejichž působení vzpomněli jsme již při činnosti spolků, nutno zaznamenati učitele Ant. Beňu, člena moravských učitelů, učitelku Marii Hoffmanovou, již zesnulou a učitelky hudební školy klášterní, sester Sv. Kříže. Kus práce na poli hudební výchovy mládeže, zasluhující zvláštního připomenutí, vykonal ředitel chlapeckých škol Andělín Sedláček. Ku konci světové války přistěhoval se do Kojetína houslista velkého stylu Jindř. Raab, absolvent vídeňské konservatoře, bývalý koncertní mistr a dirigent vojenské hudby. Vydatně posílil hudbu Frant. Žáka. S velkým úspěchem vystupoval jako solo-houslista i v těch nejtěžších skladbách a byl rutinovaným dirigentem. Dlouhou řadu let řídil v Kojetíně orchestr sokolského kina, který s tehdejším kinoorchestrem v pivovaře, v dobrém výkonu závodily a jsou dnes vzpomínány. Mnoho rodáků ikojetínskýoh, kteří jsou dobrými hudebníky a vyvolili si hudbu za své povolání, působí mimo své rodiště. K těm patří Ant. Motal, nar. r. 1875. Od šesti let učil se houslím u Vine. Kadlece, ve 14 letech odešel jako elév k vojenské hudbě do Olomouce, kde studoval nauku o harmonii a kontrapunktu u skladatele Jos. Nešvery. Složiv na pražské konservatoři státnici s vyznamenáním, odešel opět fc vojenské hudbě. Jako kapelník prošel mnoho posádek bývalé monarchie, po převrate byl kapelníkem vojenské hudby v Místku, naposledy v Trenčíně. Nedávno odešel jako štkpt. do výslužby. V nynějším radio-rozhlase možno často poslechnouti jeho hudbu z Trenč. Teplic. Jeho skladeb ie velká řada. Nejznámější z nich je „Olga", valčík a ..Budínský pochod". V kroměřížské hudební škole „Moravana" působí rodák kojetínský, profesor Herod. V Opavě působí na učitelském ústavě jako profesor hudby Karel Sudek. Týž narodil se v Kojetíně r. 1882. Na sále z veselá muzika hraje — — — Vzpomněli jsme varhaníků, vzpomněli jsme jednotlivců-hudebníků i pěveckých a hudebních spolků; vzpomeňme též našich bývalých kapelníků i prostředí, ve kterém působili. Z prvních, které je nám možno s určitostí zachytiti, je kapelník Frant. Dittrich. Pocházel ze staré muzikantské rodiny. Vyučen byl krejčím, ale hudba byla jeho hlavním povoláním. Se svým bratrem Ignácem, sedlářem na statku hraběnky Metternichové, se členy velké muzikantské rodiny Glacnerů a jinými hudebníky založil si vlastní kaipelu. s níž v Kojetíně a okolí hrával. Zemřel v mladém věku. Na sklonku svého života hrával Dittrich už i s kapelou, kterou založil Vincenc Kadlec,

rodák kojetínský, absolvent vídeňské konservatoře s velmi dobrým prospěchem. Za svou uměleckou hru na housle byl zmíněnou konservatoří vyznamenán stříbrnou medailí. Do Kojetína přišel v r. 1872; zde se oženil, ale za tři roky odešel do Kroměříže, kde se stal učitelem hry na housle v hudebním spolku „Coneordia". Tam i jeho manželka, dcera uč. Trpíka, vyučovala hře na piano; byla žákyní již zde zmíněného Karla Cigny. Po třech letech se však opět vrátil do Kojetína. Zemřel r. 1914. V roku 1897 založil si kapelu Alois Žehnal (nar. 1871 v Kojetíně), ku kteréž připojil v roku 1900 i hudební školu. Jeho kapela těší se dodnes velké oblibě; tato obliba byla ještě zvýšena pořízením hanáckých krojů pro kapelu, v kterých zúčastnila se zájezdů do Prahy, Jaroměře, Králové Hradce, Brna, Olomouce, Zlína, Prostějova a Přerova; všude, kde účinkovala, vzbuzovala pozornost jak svým pestrým krojem tak i dobrým výkonem. V pořadí kapel v Kojetíně vzniklých dlužno jmenovati kapelu už zde zmíněného řed. kůru Frant. Žáka. Kapelu sestavil r. 1913 a vedl ji s přestávkou let válečných až do roku 1920. Ve své kapele vychoval celou řadu dobrých výkonných hudebníků, pocházejících z Kojetína i okolí. V roce 1920 připojil se k řadě koje-tínských kapelníků ohlášením kapelnické živnosti Alois Hroz. Téhož roku založil svoji kapelu Gustav Vožda, hudební skladatel a kapelník, rodák kojetínský (nar. 1898), navázav na tradici kapely svého dědečka a kapely Žákovy. Houslím učil jej ještě stařičký Kadlec. Se znalostmi hry klarinetové seznámil ho M. Špalek. Ve 14 letech hrál už s kapelou svého dědečka. U Frant. Žáka nalezl zdokonalení praktického, na vojně u vojenských kapel získal praktické rutiny. Prohloubiv své teoretické vzdělání kursem praktické harmonie brněnských prof. Tomaštika a Gregora, složil řadu skladeb pro kapely. Rada jeho skladeb nahrána je na gramofonové desky a hrána i zpívána radio-rozhlasem. Do vzpomínkového díla občanských hudebníků „Muzikantská krev", vydaného za redakce pražského časopisu „Hudebník", přispěl mnoha črtami z hudebního života a první část tohoto díla sám zpracoval a do tisku připravil. Byl přijat za člena Ochranného sdružení autorského, je odborným přispívatelem mnoha časopisů kapelnických i hudebnických. Jeho kapela dosáhla obliby zvláště u mladší generace a na kojetínském venkově. Největší oporu své kapely má ve svých dvou bratrech. Je to Ant. Vožda, dobrý hudebník-tenorista a Josef Vožda, který si zvolil hudbu za své povolání, nabyv hudebního vzdělání u Frant. Žáka, v kroměřížské hudební škole „Moravana", absolvováním varhanického kursu a jinde. Končíce pořad kapelníků, musíme jejich význam oceniti; oni to byli, kteří přispívali k obveselení lidu; oni lid nejlépe znali, oni tnu také nejlépe rozuměli a lid rozuměl jim. Kapelníci udržovali a dodnes snaží se co nejvíce udržet naši dobrou lidovou hudbu.

Tělocvičná jednota Sokol v Kojetíně FERD. VENCLÍK Popud k založení Sokola v Kojetíně dal Julius Kopp, stavitelský asistent, později stavitel v Ulh. Hradišti, dnes už zemřelý. Stanovy schváleny výnosem c. k. místodržitelství ze dne 23. ledna 1888, č. 1412. Ustavující valná hromada konána 28. března 1888. Prvním starostou zvolen Ing. Josef Vrtěl, stavitel, prvním náčelníkem Julius Kopp. Při založení měl Sokol 42 členů, z 'nichž dnes ještě žije 8 a 2 jsou dosud členy našeho Sokola. Předchůdcem Sokola bylo tělocvičné družstvo, jež darovalo Sokolu několik kusů svého tělocvičného nářadí, zbylého po vojenské posádce, umístěné v Kojetíně.

Nesnadno vžíval se v kojetínské společnosti sokolský duch, mající příhanu ducha rebelantského, obtížné postavení měl Sokol, považovaný za spolek zbytečný, v prostředí konservativním, hodně nehybném a zpátečnickém. Učitelům zakázala hned v prvním roce c. k. okresní školní rada nositi veřejně sokolský kroj a jiné. První útulek poskytla Sokolu Občanská beseda „Jaroslav", s níž spolupracoval Sokol po několik let. Tam pořádány večírky, hrána divadla, konány schůze. Pro tělesná cvičení najat sál na Hrázi, sál malý, nízký, vlhký, vzdálený od města, a špatnými cestami s ním spojený. Když upravena restaurační budova pivovaru a zřízen tam slušný sál s jevištěm, přenesena všechna činnost tam až do doby, kdy zřízen v tomto sále biograf. Poněvadž místní školní rada v r. 1889 nepovolila Sokolu používati tělocvičny v nové školní budově, přes skvělé na tu dobu nabídky jí učiněné, najat a po 2 léta používán ke cvičení sál u Zeidlerů, sál naprosto nevhodný, více sklep nežli sál, dokonce s ledovnou pod jevištěm, na němž hráváno divadlo. Konečně v lednu 1891 dosaženo od místní školní rady povolení k používání školní tělocvičny, jíž pak používal Sokol až do přestěhován! do vlastní sokolovny v r. 1928, ovšem v míře velmi omezené, hlavně po převratu, poněvadž tělocvična propůjčena také ostatním tělocvičným spolkům. K účelům spolkovým: hraní divadel, pořádání večírků, plesů, schůzí a p. najat od okresního silničního výboru sál v Okresním domě, kdež v roce 1920 zřízen také sokolský biograf. Otázka letního cvičiště a místností pro pořádání veřejných vvstoupení rozřešena v r. 1910 koupí rolnické usedlosti ve Ztracené ulici se zahradou ve výměře více než l^í ha, kde zřízeno1 cvičiště, kluziště, loutkové divadlo a letní biograf a nazvána Sokolskou zahradou. V těchto třech místnostech: školní tělocvičně, Okresním domě a Sokolské zahradě vyvíjela se pak činnost jednoty celkem již bez velkých poruch.

Sokolovna (proj. arch. Pile)

Koupaliště na řece Moravě

Otázkou vybudování vlastního stánku hnuto bylo vážně až v roce 1911, kdy utvořen stavební odbor, jenž v r. 1918 změněn v samostatný spolek Stavební družstvo s vlastními stanovami, jež mělo jednotě ulehčiti práci s postavením sokolovny. Zřízen stavební fond. do něhož plynuly dary čisté zisky z podniků jednoty, výkupné z pracovní povinnosti, pokuty a různé jiné příjmy. Nejvíce vzrostl, když otázka postavení vlastní sokolovny vstoupila ďo stadia skutečnosti, nezúročitelnými půjčkami členů a příznivců. V r. 1921 usnesla se valná hromada na stavbě, určila pro členstvo pracovní povinnost 100 hodin pro každého člena, zakoupen od velkostatku za pomoci Pozemkového úřadu u nádraží velmi vhodný pozemek ve výměře 76 a 72 m2, prodána Sokolská zahrada, úsilně sháněny peníze, vypsána soutěž na plány, když nevyhověl plán bra Krásného z Prahy, z kteréž soutěže vyšel vítězem br. arch. Alois Pile z Přerova, jenž velmi účelně vyřešil jak obtížné umístění budovy na ploše velmi nepravidelné, tak vhodné rozdělení místností sokolovny. V r. 1927 započato se stavbou a v r. 1928, v jubilejním roce 10. výročí trvání republiky a 40. roce trvání jednoty stavba dokončena. Kojetínská sokolovna jest největší a dle všeobecného úsudku nejkrásnější sokolovna v župě Hanácké. Má 2 sály: tělocvičný 18.6X95 m, divadelní 12X20 m, dvě přisálí, z nichž jedno od sálu oddělené skleněnou stěnou jest zároveň menším sálem pro členské schůze a sálem pro loutkové divadlo, dvě šatny: pro muže a ženy, jichž může býti použito jako šaten divadelních, prostranné moderní jeviště 12X9 m dokonale vybavené s výtahy a kruhovým horizontem, rozlehlý vestibul se šatnou pro obecenstvo, výborovnu a jednatelnu, místnost pro knihovnu a archiv, restaurační kuchyň a výčep se sklepem, byt pro sokolníka s příslušenstvím, pokladnu, prostranný balkon 6X12 m, po celé délce sokolovny ve výši prvního poschodí širokou terasu s pěkným pohledem na cvičiště, kteráž při veřejných vystoupeních slouží obecenstvu za tribunu. Má vlastní vodovod a ústřední topení. Tělocvična vzorně je vypravena tělocvičným nářadím, k šatně přiléhá místnost se sprchami. Nemá zbytečných místností a koutů. Předností její jest, že na všech stranách je zalita sluncem a všechny místnosti jsou vzdušné, pro pobyt příjemné. Celá budova vyhovuje i nejpřísnějším požadavkům zdravotním i estetickým. K sokolovně přiléhá rozsáhlé cvičiště ve výměře přes 70 arů, srovnané, odvodněné, osázené stromy a keři a ohrazené vkusnou betonovou zídkou. Na cvičišti zřízena závodní dráha, hřiště pro házenou, odbíjenou a košíkovou, postavená tam nářaďovna a záchody. Na cvičišti může býti umístěno přes 700 značek pro cvičence. Celkový náklad na sokolovnu s veškerým zařízením i s cvičištěm činí asi 1M milionu Kč, z něhož značná část zůstává jednotě jako dluh, jenž svými úroky a ročními splátkami tížiti ji bude až do r. 1950 a jichž dodržování vyžaduje a bude vyžadovati krajního napjetí a svorné spolupráce všeho členstva. Na Náměstí svobody nově upraveném vyjímá se elegantní budova sokolovny velmi pěkně a jest vkusnou ozdobou města, zvláště co mecenáš kojetínské jednoty br. Jan Pšenčík, notář, věnoval na výzdobu sokolovny k uctění památky 100. výročí narození Dra Miroslava Tyrše sochy dorostenky a sokola, umělecké výtvory mistra Julia Pelikána z Olomouce, jež neobyčejně přispěly k okrášlení pěkné naší sokolovny. Na podzim r. 1928 přestěhoval se Sokol se všemi odbory, se vším majetkem a s celou svou činností do nových svých místností. Koncem roku 1931 má jednota 327 plnoprávných členů — 194 mužů a 133 žen — 38 dorostenců, 26 dorostenek, 124 žáků a 133 žaček, celkem 648 příslušníků Sokola. Kojetínský Sokol dal popud k založení jednot v Němčicích nad Hanou, Křenovicích a Uhřičicích, kterýchž jednot, dnes zdárně na poli sokolském pracujících, byl jednotou mateřskou. Od r. 1919 má v ochraně jednotu v Polské Lutyni na Těšínsku, příslušnou do župy Těšínské Jana Čapka, o niž se svědomitě stará a pořádá k ní každoročně zájezd. Sokol v Kojetíně nezklamal naděje v něj kladené; vyoral na národním poli v Kojetíně

brázdu hodně hlubokou a soustředil ve svých řadách všechny demokratické živly české, mající smysl a pochopení pro kulturní a sociální potřeby českého města Kojetína.

Jednota čsl. Orla v Kojetíně P. JOSEF PEŠKA Mateřským spolkem jednoty čsl. Orla v Kojetíně jest spolek katolických tovaryšů, který v letech osmdesátých založil P. Josef Tománek a který míval své spolkové místnosti v restauraci u Chmelů. Mladší členové tohoto spolku spolu se členy všeodborového sdruž, křesťanského dělnictva založili roku 1909 tělocvičný odbor „Orel", o jehož rozmach se zasloužili P. Karel Segeťa a učitel Podjukl. Za tělocvičnu získali sál bývalé restaurace u Bradnů na náměstí, kde se cvičilo až do r. 1917. Jednota čsl. Orla v Kojetíně jest tedy jednou z nejstarších jednot orelských na Moravě.

Orlovna Světová válka ochromila na čas spolkový život. Ale již roku 1917 pronajímá jednota místnosti na Hrázi, kde měla k disposici sál a velikou zahradu, takže její činnost tělovýchovná a vzdělávací se mohla zdárně rozvíjeti dále. Na Hrázi zůstala jednota až do roku 1927, kdy se rozhodla postaviti si svůj vlastní stánek. Orlovna v Kroměřížské ulici byla dostavena roku 1928 a slavnostně předána svému účelu za přítomnosti říšského starosty čsl. Orla, ministra Dra Jana Šrámka. Budovu orlovny projektoval a postavil Jiří Novotný, stavitel v Kojetíně. Jest v ní náležitě vybavená tělocvična a za ní velká divadelní dvorana, která patří k největším a k nejkrásnějším místnostem toho druhu v Kojetíně. V sále je velké, moderně zařízené jeviště. Za letní cvičiště slouží jednotě rozsáhlá zahrada s pavilonem pro hudbu. Pod vlastním krovem pracuje jednota čsl. Orla dále za svým posláním v národě. Cvičí pilně denně, pořádá časté vzdělávací přednášky i se světelnými obrázky, tělocvičné besídky a akademie. Její čilý dramatický odbor snaží se ze všech sil, aby předvedl obecenstvu hodnotná dramatická díla česká i cizí. Členové jednoty používají hojně spolkové knihovny, čítající na 700 svazků. Jednota čsl. Orla v Kojetíně jest přičleněna k orelské župě Antonína Urbana v Kroměříži a patří k nejsilnějším jednotám župy. Dospělých členů čítá nyní 148, žáků a žaček 124, kromě četných členů přispívajících.

Jednota dobrovolných hasičů v Kojetíně MAX NAVRÁTIL V dřívějších dobách, jak čteme ve starých zápisech, navštěvován byl Kojetín často požáry. Při starém krytí domů slaměnými došky a nedostatečné obraně se požár neobyčejně šířil. Tak na příklad v r. 1834 vyhořelo v Kojetíně v Kroměřížské ulici 55 domů, v r. 1849 celý Žabák, v r. 1859 Žebračka a jedna strana Žabáku, v r. 1860 Pořadí, chalupy za jatkami atd. Tyto časté požáry byly asi také příčinou, že bývalý farář kojetínský P. Frant. Hanusík založil nadaci pro vyhořelé občany farnosti kojetínské. A když pak ku konci let šedesátých začaly se zakládati jednoty hasičské, také v Kojetíně sešli se někteří občané, aby založili hasičskou jednotu. V čele zařizující jednoty byli následující občané: inž. Trotnner, přednosta tratě sev. dráhy, Karel Kerndl, soudní adjunkt, Josef Areli, hostinský, Jindřich Veselý, účetní cukrovaru, Karel Siegel, pokladník sev. dráhy, Th. Redlich, továrník, David Stern, rolník, Simon Rosenfeld, majitel pivovaru, Dr. AI. Nekarda, okr. soudce, Ed. Schandera, inž. velkostatku, Jan Hořík, mydlář, a Rudolf Kalovský, komin. mistr. První poradní schůze konána dne 26. listopadu 1873 v nádražní restauraci, ku které pozváno bylo také obecní zastupitelstvo města Kojetína, jako zástupci přišli: Josef Kraus, starosta, a obecní starší Josef Jančík st., a Jan Holeček. Jelikož ve schůzi bylo žádáno, aby obec přispěla na hasičské potřeby, odešli zástupci obce ze schůze před jejím ukončením. ,

Veřejné cvičení hasičů v r. 1884 v Kojetíně Ustavující valná hromada konána dne 12. května 1874. Velitelem zvolen inž. Trcnner, místovelitelem Jindř. Veselý pokladníkem K. Siegel, do výboru Th. Redlich, Dav. Stern, Sim. Rosenfeld, Dr. Al. Nekarda, E. Schandera a Jan Hauk. Jednota měla 72 členů přispívajících a 52 členů činných. Jak vidět dle jmen, měli v jednotě převahu Němci, úředníci sev. dráhy a úředníci cukrovaru, s nimi šli židé, takže celé vedení a velení bylo německé. Obec nechtěla jednotě tenkrát ničím přispěti, proto bylo těžko českým členům čeliti německým, jelikož Němci jednotu finančně drželi. Od firmy Hiller v

Brně koupena „universální stříkačka" i s nářadím a vozem za 1350 zl. r. č. Stříkačka tato dělá při požáru dobré služby ještě dnes. Hasičské skladiště bylo tehdy v panském dvoře v jedné místnosti, ze které se platilo 12 zl. ročně. Poměr mezi obcí a jednotou nebyl přátelský a hned při prvním požáru v říjnu 1874, při kterém použito také obecní stříkačky, se členové jednoty pohádali s obecními strážníky a občany, kteří obecní stříkačku obsluhovali. Tyto poměry mezi obcí a jednotou trvaly až do r. 1879, kdy do sboru vstoupili občané pevného českého přesvědčení, a to: A. Mazal, J. Kotouček, K. Maruštík, Fr. Svozil a Jos. Jančík. Vedení zůstávalo německé dále, ale rozkazy dávány již dvojjazyčné. Když pak r. 1882 zvolen opět Jindřich Kotouček velitelem místo Němce Tronnera, jeho náměstkem Rudolf Kalovský, jednatelem J. Kubíček, lékárník, a Josef Jančík jako člen výboru, nabyl český živel převahy v jednotě a tato proměněna v českou. V r. 1884 hasičské skladiště, nacházející se v nevyhovující místnosti panského dvora, bylo umístěno v obecní radnici na náměstí. Později, asi v r. 1888, přičiněním starosty Ed. Dudika, zřízeno rozsáhlé a řádně upravené skladiště v ulici Židovské z bývalých kasáren 12. dragounského pluku (kasárny tyto v r. 1887 vyhořely). Skladiště nachází se tam až dosud. R. 1894 konána oslava 20letého trvání jednoty a členům R. Kalovskému, J. Zehnalovi, Ant. Kouřilovi a J. Samánkovi, jakož i Jos. Jančíkovi uděleny za 20letou činnost záslužné stříbrné kříže. Další léta vyznačují se hlavně organisační činností a zakládáním nových jednot v okolí. Z prvních členů, kteří si získali zásluhy o organisaci hasičských sborů, nutno jmenovati Rud. Kalovského a Jos. Jančíka. Tito byli známí po celé Moravě pro svou hasičskou činnost. Že i v jednotě požívali důvěry, svědčí, že R. Kalovský byl náčelníkem od r. 1883 do roku 1912 a cd toho roku až do své smrti r. 1922 předsedou jednoty. Po jeho smrti zvolen předsedou sboru Josef Jančík, žup. náčelník, a byl jím až do své smrti roku 1928. Veliká účast hasičstva na jejich pohřbech ukázala, jaké oblibě těšili se v kruzích hasičských. Po R. Kalovském byl náčelníkem Mag. Ph. Hugo Nieden-fiihr, který se v r. 1919 vzdal a zvolen náčelníkem Jan Kýr, nyní předseda jednoty. Nynějším náčelníkem je Rudolf Kalovský ml. Za světové války udržováno členstvo jednoty zásluhou zemř. továrníka Th. Redlicha vyreklamovanými zaměstnanci jeho závodu. V posledních letech ze štědré podpory obce je jednota řádně vyzbrojena. V r. 1920 koupen velký posunovací žebř, o rok později motorová stříkačka a v r. 1931 automobilová stříkačka. V roce 1924 konána oslava 50letého trvání jednoty a vydán „Památník". Z nových úkolů, které hasičstvo si určilo v Kojetíně, jakož i jinde, je služba samaritánská, jež má za úkol poskytovati pomoc v případech jakéhokoliv nebezpečí lidskému zdraví. Láska k bližnímu je v hasičských sborech vtělena zároveň s láskou k vlasti a národu. O tom svědčí již dvě stará hasičská hesla, která zní: „Bohu ku cti, bližnímu ku pomoci," „Občanům k ochraně, vlasti k obraně." Svým úkolům ve prospěch všech věnuje hasičstvo v Kojetíně veškeré své síly a péči.

Spořitelna města Kojetína O zřízení Spořitelny města Kojetína jednalo se v roce 1881 a bylo usneseno spořitelnu zříditi, dle vzoru okolních měst. Dne 31. srpna 1885 byly schváleny teprve stanovy a spořitelna započala svou činnost 1. října t. r. při městském důcho-denském úřadě. Předsedy spořitelny byli pp.: Dudík Eduard, Kotouček Josef, Mazal Antonín, Sahánék Emanuel, Hauk Josef, Dr. Rutnplík Theodor, Štěpánek Vratislav a Svasta František.

Od roku 1897, kdy mohla spořitelna věnovati všeobecně prospěšným a dobročinným účelům, darovala 313.950 Kč a tím podpořila též činnost obce tak, že se uskutečnila stavba silnice do Popůvek a Křenovic, regulace Hané, darem staveniště s vcdní silou v Lobodicích uskutečněna elektrárna, byly upraveny sady a podpořen většími obnosy fond pro zřízení chudobince. Letošího roku darovala obci 25.000 Kč ve prospěch nezaměstnaných. Menšími dary pamatováno pak každoročně na dobročinné korporace. Spořitelna dle možnosti podporovala stavební ruch hypotekárním úvěrem, kterého v posledních šesti letech poskytla 4,459.404.33 Kč. Stavba vlastní budovy spořitelny dle návrhu arch. Aloise Pilce z Přerova provedena v r. 1930/31 za ředitele spořitel, ny Vil. Gardavského, Z přehledu o činnosti spořitelny možno seznati, že spořitelna koncem r. 1932 spravuje 3604 vkladatelům 17,791.348.42 Kč vkladů a že má 7,256.674.98 Kč zápůjček hypotekárních, 2,175.571.81 Kč zápůjček komunálních, 909.408.20 Kč zápůjček směnečných, 4,232.278.80 Kč zásobu cenných papírů, 317.252.55 Kč reservní fond, 330.697.40 Kč fond pro kursové rozdíly, 599.263.05 Kč fond pensijní.

Kroměřížská ul. v Kojetíně s budovou městské spořitelny (arch-A. Pile)

Okresní záložna v Kojetíně Počátky dnešní Okresní záložny v Kojetíně dlužno hledati mezi řemeslníky kojetínskými, kteří dle vzoru „Záložně pokladnice", nynějšího Úvěrního spolku záložny Přerovské, a z podnětu pernikářského mistra a měšťana kojetínského Ed. Dudíka sdružili se, jak v § 1. prvých stanov praví, aby vzájemně ve svých živnostech se podporovali. Záložně dali název „Záložna pokladnice". První valná hromada konána byla 15. prosince 1863 a zvolila předsedou Em. Sahánka a pokladníkem Eduarda Dudíka, který funkci tuto zastával až do roku 1892, kdy pro churavost dle svého přání více volen nebyl. Dnes správu záložny vede 8členné ředitelstvo, a to pánové: Předseda Eduard Dudík, ekonom a obchodník, místopředseda Mg. Ph. Hugo Niedenführ, lékárník, kontrolor R. Macenauer, učitel z Kojetína, jednatel František Vrána, rolník a člen správní rady Rolnického akc. cukrovaru v Němčících nad Hanou, Dr. Jindřich Hermann, lékař v Kojetíně, František Poledna, ředitel Okresní záložny v Přerově, Jindřich Riegl, ředitel záložny, Antonín Vrána, rolník ze Stříbrníc a lOčlenná dozorčí rada, v níž zasedají pánové: Předseda Josef Ryšavý, stavitel v Kojetíně, místopředseda Antonín Macourek, rolník a starosta v Uhřičicích, zapisovatel Rudolf Kalovský, kominický mistr v Kojetíně, Jan Jurtík, rolník z Bojanovic, Jindřich Krybus, rolník, JUDr. Václav Křeček, advokát, Cyril Minařík, rolník, Ing. Matouš Varta, správce

hospodářské školy, Bohumír Veselý, knihkupec, Josef Uher, rolník z Kojetína.

Eduard Budík, předseda Okresní záložny Vlastní vedení ústavu obstarává ředitel Jindřich Riegl, pokladník Vojtěch Hubený a úřednictvo: Fr. Albrecht, Alois Drtílek, Jaroslav Kazda a Marie Macenauerová. V prvopočátcích po dvou zlatých měsíčně skládali členové první závodní kapitál, který opět členům se rozpůjčoval a „Záložna pokladnice" se utěšeně vzmáhala a brzy našla následovníky v okolních městech a obcích. Název záložny změněn byl po dobu trvání několikráte, posledně v r. 1928 na znění nynější, které vyjadřuje účel, který si vytkla — sloužiti potřebám celého okresu.

Jindř. Riegel, ředitel ústavu Záložna vedena byla až do roku 1925 v rozsahu omezeném, avšak potřeba peněžního ústavu, odpovídajícího požadavkům doby, přiměla záložnu k sloučení s kojetínskou filiálkou Obchodní a bankovní společnosti v Přerově, při čemž provedena reor-ganisace správy, přijato úřednictvo a tím počíná stálý vzestup záložny. Při zmíněném sloučení měla Okresní záložna 207 členů, členských podílů Kč 37.000.—, vkladů 1,800.000.— Kč, fondů Kč 39.000.—, zápůjček Kč 804.000.—. Koncem roku 1932 je členů 1018, členských podílů Kč 180.000.—, fondů Kč 516.000.—, vkladů Kč 16,893.000.—,

zápůjček Kč 15,380.000.—, takže Okresní záložna je dnes největší záložnou na okrese kojetínském. Letos oslavuje čtvrtstoletí svého trvání Sportovní klub Kojetín, který od svého zaležení (1908—1933) je jednou z nejvýznačnějších společenských složek místního života. První doložený zápis o existenci nynějšího SK datován je 1. 11. 1908, obsahuje však zmínku o tem, že klub vznikl z dřívější bruslařské společnosti, jejímž předsedou byl nynější lékárník p. Mg. H. Niedenfůhr již r. 1899, převzav předsednictví cd p. Dra Haufca, takže skutečné počátky sportu v Kojetíně jsou data mnohem staršího a sahají do prvních let devadesátých.

Okresní záložna

Sportovní klub v Kojetíně FRANT. VESELÝ

Footballové mužstvo r. 1930 Zásluha o vznik klubu patří nesporně studentstvu, vedenému mimo jednotlivce z řad úřednictva zvláště p. Drem J. Černým a Mg. H. Niedenfiihrem. Pěstovány byly ze sportu bruslařina, tennis a football. Z dochovaných zápisů skutečně zajímá směr nekompromisně národnostní a zvláště čilé přátelské styky s místním Sokolem, s jehož

mužstvem dokonce vyjednávány footballové zápasy a jemuž zapůjčeno i tehdejší hřiště Sportovního klubu k uspořádání veřejného cvičení, „s tím, aby v pondělí dopoledne opět jimi do původního stavu uvedeno bylo." (22. 7. 1909.) Tak zapouštělo sportovní hnutí pomalu, ale jistě kořeny v našem městě, avšak v největším svém rozpětí a v době nejslibnějších nadějí bylo přerušeno světovou válkou v roce 1914. Pěstování všech sportů bylo tím přirozeně znemožněno, klubovní život přece však nezanikl a ještě v r, 1916 konány výborové schůze a řádná valná hromada, na které „projeveno všeobecné přání, aby válka brzy skončila, by hřiště naše, která teď živoř:, opětně ruchu a živosti dosáhla." Pak přešla válka, a němí nezajímavým, že byli to opět studenti, kteří oživili jednak sestárlé, jednak prořídlé řady klubovní a z nichž někteří setrvali u vedení klubovního dodnes. Zvláštní zmínky zaslouží tu nynější předseda p. Jan Pavlík, který od založení do dnešního dne bez přestávky je členem výboru klubovního. Ve výborové schůzi 3. 1. 1920 byli přijati za členy všichni členové tehdejšího Fooťballového kroužku, který tím zanikl a dány tak základy nové práce a nového snažení, jímž SK Kojetín dosáhl poctivého místa v hanáckém sportu. Pěstuje opět football, tennis a zimní sporty a uvázíme-li poměry a potíže, které jest mu zmáhati, hájí svoje čestné postavení znamenitě. Jest jedním z nejlepších druhotřídních klubů hanácké župy footballové, několikráte probil se již do třídy první a v r. 1930 účastnil se i finále poháru hanácké župy, v němž těsně podlehl. Každým rokem upravuje pěkné kluziště, těšící se živé pozornosti zvláště naší mládeže a v létě má k disposici krásný tennisovy dvorec, navštěvovaný s oblibou mnoha sportovci-tennisty

Tennisové hřiště Je jediným spolkem, který nečiní rozdílů mezi členstvem podle žádného klíče, jediným, jemuž jsou vítáni členové a příznivci ze všech řad íiašeho občanstva, je vítaným střediskem těch, kteří se chtějí osvěžiti a vzdálili dnes tak nežádoucích sporů a bojů veřejného života. Jen tato přednost a mladický duch vedení umožňují mu vítězně překonávati obtíže finanční a nepřízeň odpovědných činitelů, ještě dnes pověstných svým konservatismem. Snad teprve pozdější doba bude příznivější sportovnímu rozmachu u nás, snad teprve příští generace ocení poctivou snahu nezištných pracovníků a přesvědčí se, že práce pro sport vykonaná byla prací dobrou.

Elektrárna města Kojetína Na jaře roku 1905 vyhořel v obci Lobodicích u Kojetína starý vodní mlýn. Spořitelna města Kojetína měla na mlýně zajištěnu větší pohledávku a byla nucena spáleniště v dražbě koupiti. V roce 1906 darovala toto spáleniště s vodním právem městu Kojetínu. Usnesením ze dne 18. června 1906 za starostenství p. Jos. Hauka, kdy byli v radě pp. Dr. Theodor Rumplík, Frant. Keller, Rud. Kotouček, Josef Navrátil, bylo na návrh p. Dr. Rumplíka schváleno, aby byla vodní síla na spáleništi v Lobodicích využita a vybudována elektrárna.

Toto usnesení znamenalo pro město Kojetín velký krok kupředu, neboť činem tím vstoupilo město mezi města pokroková, mezi města moderní. V důsledcích tohoto usnesení zvolen byl z obecního výboru odbor elektrický a pověřen obstarati potřebné plány a rozpočty, které se měly v brzku předložiti obecnímu výboru ku schválení. Dne 31. srpna 1906 předložil elektrický odbor obecnímu výboru vypracované plány a rozpočty dvou firem, a to Kolbenovy a Křižíkovy z Prahy. Jednalo se tehdy, zdali má býti zaveden proud střídavý nebo stejnosměrný. Vzhledem k menšímu nákladu a vhodnějšímu přenosu síly na vzdálenost ca 6 km z Lobodic do Kojetína, rozhodl obecní výbor dne 1. prosince 1906 zavésti proud střídavý, spojení provésti kabelem a zadal práce s vybudováním centrály a sítí spojené firmě Kolbenově z Prahy za obnos 119.035 korun. Na plánech a rozpočtech pracovali znalci p. Ant. Hampl, správce elektrárny v Přerově, p. R. Michal, správce elektrárny v Prostějově a p. prof. F. Sumec z české techniky v Brně. Jelikož byla právě zima, nemohlo se s pracemi započíti a odloženy na jaro. Hned na začátku činěny byly překážky proti položení kabelu a podány hned dva rekursy. Doba jich vyřízení trvala déle než tř* měsíce, následkem čehož nemohla firma s pracemi započíti a dle smlouvy dohotoviti do 1. srpna 1907. Musela býti firmě povolena lhůta ke skončení prací do konce roku. V měsíci lednu 1908 započato bylo s první dodávkou proudu do města Kojetína. V centrále v Lobodicích byla postavena vodní turbina Francisova o síle 80 k. s, při průtočném množství vody 5600 litrů vteř. spádu H 1400 mm, která poháněla generátor na třífázový proud o napětí 5200 V, který dodáván do města, kde byly postaveny 4 transformátory a proud v nich •transformován na 3X220/127 Volt a rozvodná síť napájena tak, že pro světlo a motory používán proud 220 Volt, pro pouliční osvětlení proud 127 Volt, t. j. napětí nulového vodiče, který sloužil jako vypínací vodič veřejného osvětlení.

Nově vybudovaná vodní elektrárna nemohla zaručiti nepřetržitou dodávku proudu, vzhledem k tomu, že v létě bývá srážka za účelem čištění strouhy, a to po 14 dnů, v zimě zase mrazy, kdy turbina zamrzá a za těch okolností bylo město bez proudu. V důsledku toho usnesl se obecní výbor postaviti reservu, a sice parní stroj stojatý o výkonu 75 k. s. ef. s kotlem zvláště postaveným, akumulátorovou baterii 220 amp: hod. s konvertorem. Baterie měla krýti večerní konsum, aby se při malém zatížení nemusel vytápěti kotel a pouštěti parní stroj. Elektrárna takto vybudovaná pracovala k úplné spokojenosti konsumentů až do roku 1917. V tomto roce — ve válce — byl nedostatek uhlí, malý nebo žádný příděl nestačil k udržení provozu parním zařízením a proto usnesl se obecní výbor za starostování p. Dra Th. Rumplíka zaměniti parní zařízení za naftový motor, o síle 100 k. s., který měla dodati Českomoravská strojírna v Praze. Jednání jako u obce trvalo dosti dlouho a lhůta k uzavření koupě byla překročena. Firma prodala motor jinému zákazníkovi. Parní zařízení bylo již závazně prodáno a elektrárna nemohla zůstati bez reservy. Mu< sel býti proto koupen motor takový, jaký v tu dobu mohl býti ihned dodán, t. j. 60 k. s. a postavila jej Českomoravská strojírna v Praze. Byl tedy postaven slabší motor, který uspokojivě pracoval celou řadu let. V letech popřevratových, kdy odběr proudu a zatížení značně stouplo, nestačilo již strojní zařízení krýti celou spotřebu a uvažováno o sesílení strojního zařízení v centrále aneb nějaké výpomoci. Nejbližší pomoc vzata od Středomoravských elektráren v Přerově, kde po jednání trvajícím několik let dospělo se k tomu, že v r. 1927 uzavřena byla smlouva, dle které odebíral se chybějící proud od velkoelektrárny, čímž se strojnímu zařízení elektrárny v Lobodicích značně odlehčilo. Stará Francisova turbina, následkem většího přítoku vody již nevyhovovala a proto bylo uvažováno o rekonstrukci vodního zařízení. Po delším jednání připraveny plány a rozpočty, týkající se této rekonstrukce a předloženy městskému zastupitelstvu. Mělo se rozhodovati o systému turbiny Storek-Kaplanovy a turbiny Francisovy. Byl o to sveden velký boj a usnesením městského zastupitelstva ze dne 9. října 1930, za starostování p. Dra V. Křečka, schváleno a zadáno bylo postavení nové turbiny systému Kaplanova, na průtočné množství vody 7500 lit. vt., spádu H 1100 mm a výkonnosti 90 k. s. firmě Ignác Storek, Brno.

Storkova turbina Stavba započata byla v měsíci červnu 1931 a dokončena v říjnu téhož roku. Současně provedena byla rekonstrukce rozvodny firmou Wágner a spol. z Olomouce. Nově rekonstruovaná vodní síla a rozvodna plně vyhovuje svému účelu. Poněvadž stávající naftový motor byl stálým přetěžováním dosti opotřebován, takže

nadále nemohl býti v provozu bezpečně používán, rozhodlo městské zastupitelstvo za starostování p. Fr. Švasty dne 18. listopadu 1932, postaviti nový naftový motor o výkonnosti 100 k. s., dvouválcový, bezkompresorový, systému Hesseimannova a stavba zadána firmě Českomoravská-Kolben-Daněk v Praze. Postavením tohoto motoru jest elektrárna tak vybavena, že i v době největšího zatížení jest soběstačnou. Akumulátorová baterie jest úplně opotřebena a z provozu vyřazena. Maximální výkon elektrárny jest 165 KVA, t. j. 220 k. s. Přípojná hodnota namontovaná — instalovaná — jest ca 600 KW. Počet konsumentů koncem roku 1932 jest 1460. Cena proudu v drobném jest pro světlo 2.50 Kč za 1 kwh, pro niotory 2.— Kč za 1 kwh a pro účely tqpné zatím 1.— Kč za 1 kwh a uvažuje se tuto poslední sazbu značně snížiti.Tak uvedena jest celá historie elektrárny města Kojetína od jejího založení až do roku 1933.

Zásobování města Kojetína vodou OT. ZVĚŘINA Ač město Kojetín leží při toku řeky Moravy a Hané, trpí snad již od nepa-měti nedostatkem zdravé pitné vody. Epidemie, hlavně tyf, bývá zde každoročním hostem. Že tomu bylo tak i v minulých stoletích, svědčí stará listina, smlouva z r. 1533, kdy byli majiteli Kojetína mocní pánové z Pernštejna. Dle této listiny, jejíž opis uložen v archivu obce křenovické, učiněna byla mezi Janem z Pernštejna a na Helfensteině se strany jedné a Bernardem Zoubkem ze Zdětína, děkanem kapituly olomoucké, majitelky Křenovic, na straně druhé, úmluva, dle níž, jak praví listina, ,,Jan z Pernštejna obdržel vodu, která z potůčku a ze studnice jménem Syrovátka cd hájka teče, aby ji sobě do trub vezmúce po trávníku a pastvištích obecních a po louce Martina Ryšavého, člověka z dědiny Ohřenovic, vésti pod zemí mohl, až na grunty své Popovky a Kojetínské a tak potom dále až do města Kojetína." Zdá se, že k uskutečnění vodovodu tenkráte došlo, neboť dle starších zdejších pamětníků nacházelo se často při přestavbách starých domů dřevěné potrubí, které asi sloužilo za přívod vody. Naprostý nedostatek ve studnách objevil se v letech předválečných, kdy provedeno bylo soustavné odvodnění pozemků, ležících severozápadně od Kojetína, odkud studny byly, jak se zdá, vodou všeobecně Psolůčka zvanou napájeny. Vrtba k vodovodu

V roku 1911 zemřelý již zdejší továrník p. Theodor Redlich nechal svým nákladem vypracovati projekt vodovodu, jenž měl býti zásobován vodou z území řeky Moravy. K realisování tohoto projektu nedošlo tenkráte proto, že město nemohlo přistoupiti na podmínky továrníkem Redlichem kladené, jednak i proto, že posudky o jakosti vody se značně rozcházely. Voda obsahovala značné množství železa a manganu a byla v roku 1928 stavebním úřadem zemského výboru uznána za závadnou. V důsledku toho bylo město nuceno pokusiti se znova o vyhledání vhodnějších pramenů a za tím účelem ipožádalo v roce 1929 státní ústav geologický a státní ústav hydrologický za odborné prozkoumání širšího okolí Kojetína, ježto z dosavadních pokusů nebylo možno v bezprostřední blízkosti města vhodných pramenů nalézti.

Na základě posudků docenta Dra Ing. O. Hynye z geologického ústavu a Ing. Františka Podvoleckého, techn. rady z hydrologického ústavu, přistoupilo město počátkem r. 1931 k provedení pokusných vrtů, a sice na území katastru olbce Kře-novické, náhodně opět v těch místech, odkud, jak zpředu uvádíme, před 400 lety Jan z Pernštejna vodu do Kojetína zavedl. Tyto vrty provedla s úspěchem fa Bři Sigmundové z Lutína. Celíkem bylo v tomto území provedeno 5 hlubších sond průměrně 35metrových, z nichž první při praménku „Korábka" zvaném, nacházejícím se při kapličce, která zde postavena byla snad před sto lety, když sem za cholery v našich krajinách v r. 1830— 1836 jezdili podle starších pamětníků lidé na vodu ze vzdálenosti několika hodin cesty. Již první vrt potkal se se zdarem. Z rniccenních písků z hloubky asi 26 m navrtání vytryskl mohutný pramen o vydatnosti samočinného přepadu 2.5 litru. Při odčerpávání vydává sonda 9.6 1/vt. Vrty nalezen byl zdroj bakteriologicky a chemicky úplně nezávadné pitné a užitkové vody o. celkové vydatnosti 11 1/vt., množství to, které pro město Kojetín i přilehlé obce stačilo by ku zásobování nejméně na 30 let. Na základě těchto příznivých výsledků odhodlala se obec zadati již také vypracování vodovodního projektu, s jehož realisací počítá se za příznivých okolností již v r. 1934. Projekt zadán firmě Ant. Kunz, Hranice.

Lékárna „U zlatého lva" Mr. Ph. Hugo Niedenführ v Kojetíně Mezi zdravotní instituce města Kojetína dlužno též čítati lékárnu U zlatého lva. Dějiny této lékárny jsou dosti staré a pestré. Již r. 1825 zažádal apotekář Franz Krybus, dle jména asi rodák nebo příslušník zdejší, c. k. krajský úřad v Olomouci o povolení zříditi v Kojetíně lékárnu. Žádosti jeho nebylo vyhověno. Vysokým guberniálním dekretem ze dne 13. května 1825, č. 12.205 podle výkladu nejvyššího zdravotního normativu z r. 1773, nedovoluje se zaříditi lékárnu v okolí lékáren už stávajících, na míli cesty od Kojetína. Důvod magistrátu města Kojetína, jenž podporoval žádost Krybusovu, že větší konkurencí apotekářův lze se nadíti prospěchu veřejnosti, uznán byl mylný, nesprávný, a žádosti vyhověno nebylo. Specie apotekářské ve velkém výběru prodával r. 1803 kupec Carl Puschmann na č. 5. V čas cholery r. 1831 vypravován byl posel pěší nebo s trakařem do lékárny v Tovačově, kdež ibyla lékárna u kostela a patřila apotekáři Plaňavovi. Kojetínští občané v letech dřívějších brali léky z Kroměříže, z lékárny apotekáře Hirule. Roku 1848 nájemce lékárny v Selčanech, v Berounském kraji v Cechách, Křiwánek Franz, lékárník, žádal magistrát města Kojetína o vysvědčení zachovalosti mravů. Byl patrně kojetínským příslušníkem. Jemu v r. 1848 lékárna povolena byla. Zařídil lékárnu v č. 18, bydlel se svým bratrem v c. 50. Zemřel roku 1849, 17. března ve věku 40 let. Rodák byl z Roudnice v Cechách. Provisorem lékárny po něm až do 1. června 1849 byl Anton Gutmensch. Měsíčně dostával od dědiců Křiwánkových 20 Fl. C. M. Za tyto dva měsíce provisorátu účtoval si za byt a stravu 32 Fl. C. M. V lékárně zaměstnaný laborant Tučný měl dle smlouvy denně 12 kr. Od 18. března 1849 do 12. června 1849 počítal si 17 Fl. C. M. Nábytek, zařízení do nově zřízené lékárny dodal truhlářský mistr Václav Mazal za 165 Fl. C. M. Lékárnu od dědiců Křiwánkových koupil a koncesi dostal Rudolf Walaschek, který se přestěhoval do domu č. 32 na náměstí. Z domu č. 33 byla lékárna přestěhována do domu č. 15 na náměstí.

Stará budova lékárny „U zlatého lva" Mr. Ph. Hugo Niedenführ

Lékárna „U zlatého lva"Mr. Ph. Hugo Niedenführ Od Rudolfa Walaschka v r. 1867 lékárnu koupí nabyl za 7.200 Fl. C. M. Mr. Hugo Niedenfiihr. Koncese od místo, držitelství v Brně byla mu udělena dne 9. ledna 1867. V roce 1874 přestěhoval se do koupeného domu od Občanské záložny č. 10 na náměstí. V domě tomto zařídil lékárník Mr. Hugo Niedenführ v roce 1875 výrobu sodové vody, která následkem dobré jakosti doznala velkého rozšíření, že až na Sv. Hostýn dovážena byla. V roce 1877 lékárník H. Niedenführ zemřel. Lékárnu vedla vdova po zemřelém pomocí provisora J. Jahody až do roku 1878. V r. 1878 byla lékárna pronajata lékárníku Doleželovi, který po roce předal nájem

lékárníku Václavu Panenkovi. Provdáním se vdovy za lékárníka Mr. Jana Kubíčka v roce 1880 převzal tento provisorát lékárny až do 15. března 1885, v kterémžto roce zemřel. Provisorem lékárny ustanoven byl Mr. Ph. Ferdinand Friedl, rodák z Uh. Hradiště, až do roku 1899, kdy obdržel koncesi pro nově zřízenou lékárnu v Leštících. V roce 1899 stal se provisorem Mr. Ph. Hugo Niedenführ, který v r. 1903 obdržel živnostenský list pro materiální obchod a koncesi pro droguerii. Po úmrtí své matky, pí. Marie Kubíčkové-Niedenführové 22. dubna 1920, stal se nynější lékárník majitelem lékárny „U zlatého lva", k čemuž obdržel koncesi 24. ledna 1921. Mr. Niedenführ po vzoru velkoměstských lékáren, v nichž byl dlouhá léta zaměstnán, zřídil při lékárně vzornou farmaceutickou laboratoř, v níž se připravovaly různé galénické přípravky, chemikálie a veškeré farmaceutické preparáty, odpovídající nejlepší jakosti lékopisu. Domácím specialitám a zvěroléčivům byla věnována největší péče. Prováděly se analysy pitných vod, moče, potravin i soudní analyse, neboť byl majitel lékárny 18 let soudním chemikem. Majitel lékárny Mr. Hugo Niedenführ byl účasten vždy všech podniků národních, humánních i sociálních, zvláště za války, kdy byl správcem vojenské nemocnice v Kojetíně, a předsedou zásobovacího sboru. V lékárně kojetínské lze obdržeti veškeré léky dle předpisů lékařských, speciality tuzemské i cizozemské, veškerá vína léčivá, minerální vody, chirurgické a obvazové látky, gumové zboží, desinfekční a toiletní i kosmetické prostředky.

Rolnická záložna v Kojetíně Ferdinand Hruška předseda

Založena byla v r. 1895. Prvním předsedou záložny byl Frant. Ořechovský, místopředsedou Jan Mořický, oba rolníci, pokladníkem Filip Jež, zámečník a jednatelem Heřman Polák, učitel z Kojetína. Členové byli vesměs rolníci. R. 1898 byl zvolen předsedou Frant. Uher, pokladníkem Karel Němeček a o rok později Josef Minařík jednatelem. Úřaduje v záložně dodnes, a to již 34 let. V r. 1914 zvolený František Trefil předsedou vykonával tuto funkci do r. 1925. Místopředseda Jan Mořický zemřel v r. 1921 a za něho zvolen Vine. Kotek. Jest dosud ve správě ústavu. V r. 1924 předal pokladnictví Karel Němeček Ant. Bíbrovi, rolníku, převzav předsednictví. Předseda záložny Karel Němeček v témž roce zemřel a zvolen předsedou Ferdinand Hruška, který dosud úřaduje. Nynější správu záložny vedou pp.: Ferdinand Hruška, předseda, Josef Minařík, jednatel, Vine. Kotek, místopředseda, Antonín Bíbr, pokladník a pětičlenný výbor: Fr. Krybus, Cyril Gardavský, Frant. Kubeš, Jan Rumpl, Jan Kotek. Rolnická záložna v Kojetíně čítá 55 členů se 110 podíly. Vkladů má 3,265.297 Kč, zápůjček 3,107.849 Kč. Fondů jest 144.076 Kč. Pcdíly činí 11.000 Kč. Rolnická záložna letošního roku má 38 roků své blahodárné činnosti ve prospěch obyvatelstva našeho kraje. Zákonnou revisi provádí každý druhý rok Ústřední svaz českých hospodářských společenstev.

Senátor Dr. H. c. Jan Rozkošný z Říkovic president zemědělské rady Moravské,předseda Rolnické akc. Továrny hnojiv v Přerově, Předseda hospodářského spolku v Kojetíně, předseda Rolnického akc. Cukrovaru v Němčicích nad Hanou atd.

Soudní okres kojetínský Pro vlastivědné a hospodářské účely, orientaci a propagaci krajů vydávány jsou pod protektorátem měst a okresů monografie. V nich podávány jsou zprávy z měst a obcí co se týče otázek kulturních a hospodářských, s úvodem dob dřívějších, až po současné poměry. Tato díla mají nesporně svůj význam nejen pro dobu současnou, ale nabývají však tím více významu pro generace příští, kterým jsou určitým historickým dokladem kulturním a hospodářským, o životě doby minulé popsaného kraje. Mnoho jest našich spoluobčanů, kteří se na Kojetínsku narodili, jiní, kteří v našem soudním okrese životem svým jsou připoutáni k svému novému domovu, v němž vlivem poměrů našli svoji eksistenci. Všem zůstávají po celý život vzpomínky na nejkrásnější dobu jich života, na dobu radostného mládí, nebo později na jejich plodnou činnost. Proto naši rodáci, občané, velmi rádi uvítají vydané dílo svého rodného okresu, aby oživili své vzpomínky a čítali v listech knihy důležité zprávy svého rodiště a celého okolí. Podepsaný zdvořile žádá, aby měl pochopení a zájem o monografii našeho okresu každý z našich spoluobčanů a aby toto dílo zařazeno bylo do knihovny každé obce i jednotlivců. V tomto díle zachycena jest část našeho života, kterou rádi čas od času budeme sledovati a vše, co ze stanoviska současníků, často i ze spolupráce samých čtenářů bylo vykonáno. V knize je snesen velký díl lásky k rodnému místu a kraji. Nemalou měrou vzpomínáno jest těch, kteří mezi námi již nežijí, ale vykonali záslužnou práci pro kraj a jeho lid. Vydané dílo splniž i v zájmu našeho kraje své dobré propagační poslání jak pro dobu nynější, tak příští. Soudní okres kojetínský jest nížinatý, s nemnohými pahorky, leží v úrodné Hané. Protékají jím řeky: Morava, Haná a z části Bečva — se svými přítoky. Mimo města Kojetína, které jest střediskem okresu a dle nějž nese své jméno, a města Tovačova, jsou tu čtyři městečka: Němčíce, Nezamyslice, Tištín, Dobro-milice. Dále jsou na okrese tyto obce: Hruška, Měrovice, Popůvky, Stříbrníce, Víceměřice, Poličky, Obědkovice, Pivín, Skalka, Kovalovice u Kojetína, Křenovice, Polkovice, Uhřičice, Mořice, Pavlovice u Koj., Srbce, Vitčice, Kovalovice, Osičany, Tvorovice Staré, Doloplazy, Dřevnovice, Těšíce,, Čelčice, Iváň, Klenovice na Hané, Klopotovice, Oplocany, Rakodavy, Věrovany, Lobodice, Vrchoslavice. Osady: Arnoštov, Annín, Cvrčov, Dlouhá Ves, Chrbov, Tvorovice Nové, Unčice. Kojetínsko sousedí s okresy: prostějovským, přerovským, kroměřížským, zdouneckým a vyškovským. Katastr okresní měří 22.942 ha, obyvatelstva dle posledního sčítání je na okrese 31.840. Vy všichni, kteří toto dílo berete do rukou, posuďte jeho směr a snahu příznivě. Laskavě uvažte, že byť bylo vydáno v skromných možnostech vydavatelských, chce prospěti našemu hanáckému kraji a jeho lidu ! Přijďte k nám, občané, studenti kdykoliv, budete nám srdečně vítáni ! Zajímejte se o naše města, městečka, obce, kraj, průmysl, živnosti, lid a jeho život. Budeme Vás informovali o všem potřebném, prodáme Vám dobré naše výrobky, předměty, zvířectvo. Užijte příjemnou dovolenou za nejvýhodnějších podmínek v našem hanáckém krásném kraji. Monografii přeji dobré poslání. STANISLAV ZAPLETAL, předseda starosten. sboru okresu kojetínského

Starostenský sbor okresu kojetínského JOSEF ŽALUD V dobách předválečných, kdy v Cechách úřadovala okresní zastupitelstva, byl na Moravě velmi citelně pociťován nedostatek samosprávné instituce, která by, když ne plně, tedy aspoň částečně nahradila instituci okresních zastupitelstev. Ustavivše se, byly jedinými oficielními mluvčími obyvatelstva okresů. Aby na Kojetínsku byla nějaká samosprávná korporace, která by se prací jak hospodářskou, tak politickou, kulturní i národní zabývala, byl dne 4. března 1903 založen starostenský sbor. Tento sbor byl ustaven výslovně jako náhradní instituce za okresní zastupitelstvo a výbor se všemi povinnostmi, ovšem bez úředně stanovených práv. Náš starostenský sbor byl aktivní složkou, ba vedoucím činitelem v politickém boji proti vídeňskému centralismu a byrokratismu, staral se bedlivě a usilovně o to, aby do českých krajů dosazováni byli čeští úředníci a odstraňováni od nás úředníci němečtí. Sbor se zabýval ochranou našich menšin ve smíšeném a pohraničním území, otázkami hospodářskými, sociálními, kulturními. Vzpomínám jen jako malou příležitost boje proti německým jízdním lístkům na drahách, odstranění německých přednostů z nádraží v Kojetíně a Nezamyslicích atd. Prvním předsedou našeho starostenského sboru byl p. starosta Jan Novotný z Víceměřic a jednatelem p. Jan Tesárek z Čelčic. Roku 1904 volby ve starostenském sboru přinesly změnu v osobě předsedy, jímž zvolen byl p. starosta Frant. Dostál z Čelčic, který tuto funkci s jednatelem J. Tesárkem zastával do 2. března 1910, kdy zvolen byl předsedou p. starosta J. Kahaj z Němčic a jednatelem říd. učit. M. Mačák z Němčic. R. 1912 vystřídal jednatele Čech z Víceměřic. Dne 3. února 1915 zvolen předsedou pan starosta K. Zapletal z Tištína, a jednatelem říd. učit. Jindřich Můller ze Stříbrníc, který byl jednatelem až do 10. července 1919. Během válečné doby se předsedové střídali: 16. ledna 1917 zvolen pan Ant. Vrána ze Stříbrníc, jenž 10. července 1919 předal úřad předsedovi p. stár. Ant. Benešovi z Kře-novic, jednatelem tehdy zvolen říd. uč. Josef Žalud z Křenovic, který do dnešního dne koná jednatelskou funkci. Dne 10. října 1923 opětně zvolen předsedou pan starosta Ant. Vrána ze Stříbrníc, který tuto funkci zastával až do 27. ledna 1932, kdy zvolen předsedou p. Stan. Zapletal, starosta z Tištína, místopředsedou p. starosta Ant. Macourek z Uhřičic (tuto funkci zastává již po 19 let), pokladníkem pan Josef Matoušek z Němčíc a jednatelem říd. uč. Jos. Žalud z Křenovic. Starostenský sbor za dobu svého trvání absolvoval 189 plenárních schůzí, 32 valných hromad, 83 schůzí výborových a 13 samosprávných kursů pro poučení obecních funkcionářů. Hned po převrate navázal jednatel Žalud jednání s okr. hejtmanem Dr. Karlem Bočanem, vrch. radou polit, správy v Přerově o součinnost okresního úřadu se starostenským sborem. Jednání korunováno úspěchem a po celou dobu naší samostatnosti jest úzká spolupráce starostenského sboru kojetínského s okr. úřadem v Přerově. Jest naší povinností vzdáti dík vrch. radovi Dr. Karlu Bočanovi, radovi Dr. Jos. Drábkovi, vrch. radovi Fr. Chmelíkovi, okres, hejtmanu, a úč. taj. R. Housigovi, kteří s nevšední obětavostí činnost starostenského sboru kojetínského v každém směru podporovali, i v každém čase. Starostenský sbor okresu kojetínského po 8 let daroval ročně Národní jednotě v Olomouci po 6000 Kč. Bohužel jest litovati toho, že nynější starostenský sbor z důvodů hospodářské krise tuto finanční pomoc naší obranné, národní instituci neposkytl. Dále poskytuje starostenský sbor roční příspěvek na Věstník hospodářského spolku v Kojetíně a mimo to rozdal každoročně celou řadu darů. Okresnímu osvětovému sboru

též každoročně udílí příspěvek k jeho osvětové činnosti. Jest velmi široké pole působnosti starostenských sborů a třeba si jen přáti, aby vedle záležitostí hmotných nebyly zanedbávány potřeby duševní a národní. Starostenský sbor kojetínský dle svých sil vždy plně konal svoji povinnost a jistě i v budoucnu v každém směru národohospodářském vykoná.

Zemědělství okresu kojetínského Prof. Ing. M. VARTA Kojetínsko leží v srdci požehnané Hané, jsouc obklopeno jinými hanáckými okresy, a to Olomouckem, Prostějovském, Vyškovském, Kroměřížskem a konečně Přerovskem, k němuž co druhý soudní okres náleží. Celkový ráz okresu jest výlučně zemědělský; převládají úrodná pole; louky jsou v povodí řeky Moravy a Hané a mají celkem malou výměru, která se ještě po provedení regulace obou řek čím dál tím více zmenšuje. Také lesů jest málo. V souvislosti táhne se les jen na pomezí okresu přerovského a částečně kroměřížské-ho, podél řeky Moravy, v menší výměře pak jako enklávy v katastru obcí Křenovic, Stříbrníc a Vítčic. Z celkové výměry okresu 22.942 ha patří půda převážnou většinou rolnictvu a drobným zemědělcům, velkostatkářská půda omezena jest po provedení pozemkové reformy pouze na 9 dvorů s celkovou výměrou 991 ha orné půdy. Roztříštěnosti pozemků odpomáhá se scelováním. Z 38 obcí okresu sceleno je dosud 11 obcí. Kojetínsko vykazuje jistou stejnoměrnost bonity půdní. 21 obcí zařazeno jest do I. řepařské oblasti, ostatních 17 do II. Jsou to vesměs výborné půdy řepné a pšeničné. Celkové hospodaření vedeno jest způsobem velmi intensivním a to jak na poli, tak i ve stáji. Hlavními plodinami byly a dosud jsou zde cukrovka, známý hanácký ječmen pivovarský a ozimá pšenice; v poslední době však vlivem kontingentace osevu cukrovky a nepříznivých cen ječmenných klesá osevná plocha prvých dvou plodin a zvyšuje se osev ozimých i jarních pšenic, jakož i různých pícnin,, bramborů a luskovin. Při normálních poměrech zajisté opanuje pole opět cukrovka s hanáckým ječmenem, ježto zejména cukrovka poskytuje nejen vyšší peněžité výnosy, nýbrž také velmi cenné odpadky pro výživu dobytka. Ze sort ječmenných pěstuje se zde nejvíce Hanácká II., Haná-Kargyn, z ozimých pšenic nejrozšířenější jsou pšenice hustoklasé, typu Rimpau bastard; pěstění rži, ovsa a bramborů děje se pro vlastní potřebu. Jen ranné sorty bramborové, pěstované dnes ve větší míře, přicházejí na trh. O šlechtění zemědělských plodin pečují na okrese šlechtitelské a množitelské stanice v Lobodicích, Křenovicích, v Kojetíně hospodářská škola, kromě toho pak skoro všechny větší statky.

Klisna „Marta", narozená 1920, otec 110 Nonius, matka po 26Í4 Libertus, old., majitel Fab. Vozihnoj, Mořice (Mor. zeměd. rada, Brno 30)

Intensivní polní hospodářství, zejména řepaření, umožňuje chovati vysoké stavy dobytka hovězího i vepřového. K 1. lednu 1933 napočteno bylo na okrese 9859 kusů hovězího dobytka, z toho 66.4% krav, 13.042 kusů vepřového dobytka. Hovězí dobytek ušlechtilého typu moravského jest pro svou robustnost a vysokou užitkovost hledaným plemenným materiálem. V chovech vepřového dobytka převládá dosud kříženec domácího prasete s yorkshirem, jenž jest nyní s úspěchem regenerován ušlechtilým prasetem moravským. Kojetínsko má už ode dávna velmi dobrou pověst v chovu koní teplokrevných, mohutných, tvrdých a při tom velmi ušlechtilých. Koncem roku 1932 bylo koní na okrese 2126. Drobnější chovatelé v městech i na venkově zabývají se chovem sánské kozy a králíků. Také chov drůbeže hrabavé a vodní na Kojetínsku je proslulý, neboť podmínky pro něj, zejména pro chov drůbeže vodní, jsou zde velmi příznivé. Vzpomenuto zde budiž i liščí farmy v Klopotovicích, kde pěstují americké stříbrné lišky a norky. Krutá zima v roce 1928/29 způsobila značné škody v zahradách a ovocných sadech celého okresu. V posledních dvou letech byly však takřka všechny mrazem zničené stromy nahrazeny mladými a kromě toho bylo založeno mnoho ovocných sadů a alejí nových. Ku podpoře, propagaci, uskutečnění a hájení svých zájmů jsou sdruženi zemědělci okresu v četných odborných, nepolitických spolcích, které bez rozdílu vyvíjejí pro zemědělství velmi rozsáhlou, bohatou a záslužnou činnost. V prvé řadě jest to hospodářský spolek pro okres kojetínský, o němž jest na jiném místě pojednáno a který jako vrcholná odborová organisace na okrese sleduje s nevšední pozorností všechny příznivé i nepříznivé zjevy hospodářského života, zasahuje do řešení všech důležitých otázek hospodářských, propaguje a podporuje morálně i finančně všechny akce, směřující ku povznesení zemědělství. V rámci hospodářského spolku zřízen byl okresní poradní sbor, jemuž svěřena byla činnost odborně vzdělávací a jenž za účasti hospodářské školy v Kojetíně zřídil při této škole zemědělskou poradnu. Podobnou činnost jako okresní hospodářský spolek vyvíjí spolek absolventů hospodářské školy v Kojetíně. Členové jeho zabývají se zejména pokusnictvím a odbornou vzdělávací činností. K řešení speciálních úkolů funguje řada odborných spolků. Z nich největšího rozmachu dosáhl v poslední době odbor zemského ovocnického spolku v Kojetíně, jenž čítá dnes na 550 členů. Odbor koná pravidelné členské schůzky, přednášky, theoretické i praktické kursy, výstavy a s úspěchem propaguje rozvoj ovocnářství. Jemu přísluší zásluha o to, že ovocnému stromoví věnuje se nyní mnohem větší péče než dříve, a že počet ovocných stromů stále na okrese vzrůstá. Ku zvelebení chovu koní založen byl již před 60 lety v Němčících nad Hanou spolek pro chov teplokrevného koně, jehož činnost vztahuje se na celý okres. Kojetínsko patří mezi chovatelskou oblast, která jest nejvýznačnější v chovu koní na Moravě. Na Kojetínsku bývá v důsledku dobrého materiálu zakupováno každoročně několik hřebečků, z nichž řada již působí na hřebcích stanicích moravských. V plemenné knize spolku jest toho času zapsáno 113 klisen. V roce 1928 založen byl na Kojetínsku kontrolní spolek, svého času největší na Moravě. Spolek zachoval si i při nynější nepříznivé době samostatnost, nebyl sloučen s jinými obvody kontrolními. V roce 1932 kontrolováno bylo ve spolku 117 krav v 16 obcích. Průměr obvodu činil 3406 kg mléka, o tučnosti 4.09 proč. a 139.35 kg tuku a jest v tomto roce nejvyšší na Moravě. Velmi rychle dobylo si Kojetínsko výborné pověsti v chovu vepřového dobytka, v prvé

řadě svým úředně uznaným stádem plemenným německého (moravského) ušlechtilého prasete v Obědkovicích. Vítězné ceny z mnoha výstav, velmi četné exkurse ze všech oblastí republiky přispěly nemálo k tomu, že hodnotný plemenný materiál stáda jest hledán nejen na Moravě, nýbrž má své zájemce a odběratele i v Cechách a na Slovensku. Ve stádě kontrolováno jest v roce 1933 53 prasnic.

Kráva „Gába" n 138. Tříletý průměr dojivosti 4.Í73 kg mléka, tučnost 3.95%, 176.7 kg tuku. Chovatel Bř. Kadlčík, Čelčice (Zemský výzkumný ústav zootechničky, Brno 31 Podobné úředně uznané stádo jest zřízeno při statku hospodářské školy v Kojetíně, jež vykazuje též velmi dobré výsledky a zastává mimo to i funkci propagační a výchovnou. O chov drobného hospodářského zvířectva starají se spolky jeho chovatelů v Kojetíně a v Dobromilicích. Oba spolky dosáhly pěkných úspěchů, zejména v chovu sánských koz, králíků a holubů, aniž by však opomíjely chov drůbeže, jenž pěstěn jest v četných místních plemenných stanicích. Zájem o včelařství podporují a propagují včelařské spolky v Kojetíně a Němčících n. H., o rybářství, které jest rozšířeno na řece Moravě a malé Bečvě, rybářský spolek v Kojetíně. Hospodyňky sdruženy jsou v okr. odboru spolku „Zájmy venkovských žen". Spolek snaží se přednáškami, různými kursy a výstavkami vychovávati a povznésti venkovskou dívku i paní v odborném smyslu i ve vedení domácnosti. Velmi rozsáhlou činnost odborně vzdělávací i pokusnickou vyvíjí republikánský dorost, jenž maje své místní jednoty téměř ve všech obcích okresu, aranžuje zde většinu akcí odborně výchovných. Čile počíná si též ve vzdělávacích otázkách lidová Omladina a spolek lidových absolventů hospodářských škol. Součinnost projevuje i okresní osvětový sbor, který vychází v lidovýchovných otázkách morálně i finančně venkovu ochotně vstříc. Všechny snahy o povznesení zemědělství účinně podporuje starostenský sbor okresu kojetínského a zároveň s ním bez výjimky i všechna představenstva obcí celého okresu, koz celkovou práci velmi usnadňuje. V jednotlivých obcích zřízeny jsou hospodářské besídky, místní hospodářské spolky, Domoviny a Otčiny, pracující vesměs ve prospěch stavu zemědělského; v každé pak obci okresu funguje místní poradní sbor, jenž veškeru odbornou činnost na vesnici slučuje a usměrňuje. Všechny spolky a korporace pracují ruku v ruce s hospodářským spolkem pro okres kojetínský a jeho okresním poradním sborem a spojují

se pro každou větší akci, zejména k uspořádání hospodářských výstav. Program výstav jest již předem rozdělen. V jednom roce pořádána jest výstava koní, v druhém výstava hovězího a vepřového dobytka a drobného zvířectva, v třetím pak výstava hospodářských plodin a ovoce. Výstavy vždy ve velkém rámci pořádané jsou dostaveníčkem nejen celé Hané, nýbrž sjíždějí se k nim i zájemci z oblastí širších. K usnadnění odbytu zemědělských produktů, k nákupu zemědělských potřeb a k opatření potřebného úvěru slouží na okrese řada zemědělských podniků družstevních, rolnických akciových i soukromých. Zejména družstevní podniky jsou velmi rozšířeny. Nákup hospodářských potřeb i prodej zemědělských výrobků obstarává na okrese hospodářské družstvo v Kojetíně. Družstvo má několik skladů po okrese, v každé obci důvěrníka a disponuje vlastním nákladním autem. Zemědělský průmysl representován jest na okrese v prvé řadě čtyřmi cukrovary (Němčíce n. H., Tovačov, Kojetín, Doloplazy), z nichž dva prvé jsou rolnické. Kromě toho kontrahována jest cukrovka i do cukrovarů sousedních okresů. V Němčících a Kojetíně jest u surovárny i rafinerie cukru. Sladovnictví jest zastoupeno dvěma akciovými rolnickými sladovnami (Kojetín, Tištín), které však toho času nepracují a dvěma soukromými sladovnami (Cvrčov, Mořice). Ježto sladovny tyto mají výrobní kapacitu poměrně malou, prodává se ječmen ještě ve velkém množství do jiných sladoven moravských i českých. Velké obchodní mlýny na řece Moravě jsou dva: rolnický družstevní ve Věrovanech a společenský mlýn českých mlynářů v Kojetíně. Mimo menších soukromých mlýnů jest ještě družstevní mlýn na Cvrčově, při němž zřízena jest rolnická družstevní pekárna. V Tištíně pracuje rolnický lihovar, v Kojetíně tak velký průmyslový lihovar s rafinerií. Rolnických družstevních mlékáren jest na okrese 8, a to v Nezamyslicích, Oplocanech 2, Tvorovicích, Tištíně, Křenovicích, Měrovicích a Němčících. Němčická mlékárna jest nyní pronajata soukromníku, ostatní drží rolnictvo ve vlastní režii. Dle výkazu z roku 1931 přijalo těchto 7 mlékáren od 1944 členů 6,201.246 litrů mléka, t. j. 8.31% veškerého odevzdaného mléka toho roku do družstevních moravských mlékáren. Velmi rozvětvená jest síť lidového peněžnictví na okrese. Kromě fil. Pozem. úst. peněž, v Olomouci, jest peněžnictví v rukou lidových ústavů. Dle výkazu k 31. prosinci 1932 fungují na okrese: 2 městské spořitelny s vklady 26,630.153 Kč, I okr. záložna s 16,893.000 Kč a 19 rolnických a občanských záložen s vklady 68,351.504 Kč, 11 spořitelních a záloženských spolků s vklady 11,664.642 Kč, celkem tedy 33 podniků lidových, s úhrnnou částkou vkladů 106 mil. 646.299 Kč. Dnešní nepříznivé situaci v zemědělství odpovídá však i poskytnutý úvěr těchto ústavů, který v souhrnu obnáší 97,999.474 Kč. Z dávných dob je na okrese několik kontribučenských fondů, z nichž zejména tovačovský dosahuje značné výše. Poměr vkladů k výpůjčkám se v posledních letech rok od roku zhoršoval, což nejlépe vystihuje neutěšenou situaci hospodářskou našeho hanáckého venkova. Zemská hospodářská škola v Kojetíně Doufejme, že v brzku nastanou normální poměry, za nichž naplní se opět kýžená slova o krásné, žírné a požehnané Hané. Bodří, rozšafní, avšak spokojení Hanáci byli a budou vždy nositeli všeho zemědělského pokroku a také pevnou oporou státu.

M. Gardavská : Hanácké děvče z Kojetínska

Hospodářský spolek pro okres kojetínský profesor. ing. M. VARTA Počátek sdružování moravského rolnictva datuje se z šedesátých let minulého století, kdy z popudu Skopalíkova vznikla r. 1861 „Hospodářská jednota záhlinicko kvasická", která sdružovala uvědomělé rolnictvo střední Hané, tedy i Kojetínska. Postupem času osamostatňovaly se k jednotě přičleněné okresy a zakládaly vlastní okresní hospodářské spolky. Tak vznikl též v r. 1878 okresní hospodářský spolek kojetínsko-přerovský. Tento pro oba okresy společný spolek existoval až do roku 1897, kdy založen byl obětavostí několika málo jedinců, v čele s Tomášem Dřímalem z Popůvek, v Kojetíně samostatný Hospodářský spolek pro okres kojetínský.

Výbor hosp. spolku pro okres kojetínský: jednatel Ing. M. Varta, Kojetín, místopředseda Jakub Haupt, Tovačov, předseda Dr. Jan Rozkošný, Křenovice, místopředseda Ant. Vrána, Stříbrníce, pokladník Ing. Th. Ingr, Kojetín. Členové výboru: Jan Bakalář, Mořice, Jar. Dostál, Čelčice, Ant. Dratva, Popůvky, Hugo fíamerle, Dobromilice, Vád. Krybus, Kojetín, AI. Vavrouch, Uhřičice, předseda okr. por. sboru, Fr. Možný, Kojetín, Vlád. Ondrouch, Hruška, Ferd. Řezáč, Oplocany, Jakub Sázel, Měrovice, Fr. Vrána, Němčíce n. H. Náhradníci: Ant. Bíbr, Kojetín, Kar. Drbal, Kojetín, Fr. Humpa, Polkovice, Jan Krátký, Ivan, Fr. Malovaný, Kojetín, Jan Ořechovský, Kojetín, Bedř. Přecechtěl, Srbce, Fr. Telička, Křenovice. Revisoři: Ed. Dudík, Kojetín, Fr. Vaculík, Lobodice. ……………………………………

Jako předseda společného spolku stal se již tehdy známý pracovník a průkopník zemědělský, posl. Jan Rozkošný z Křenovic, jenž rok po založení samostatného Okr. hosp. spolku v Kojetíně, převzal i jeho vedení. Od té doby stojí nepřetržitě v čele spolku, staraje se s neutuchajícím zájmem o záležitosti spolkové a hospodářský rozmach celého okresu. Již spolek kojetínsko – přerovský staral se všestranně o zemědělské zájmy pořádáním přednášek, kursů, výstav a pod. V Křenovicích založil ovocnou školku. Samostatný spolek kojetínský v této činorodé působnosti zdárně pokračoval. Nad to připadl nově založenému spolku hned do vínku těžký, avšak velmi záslužný úkol, totiž vybudování hospodářské školy v Kojetíně. Obětavou prací jednotlivců, mezi nimiž nachází se i známý zemědělský činovník Hrbáček-Vrla, tehdy v Kojetíně jako zvěrolékař působící, za nadšené spolupráce celého okresu a za účinné pomoci poslanců Rozkošného a Dra Síleného se podařilo, že škola byla otevřena ve školním roce 1898/99 a že vyučování mohlo býti přeneseno v r. 1901 do nynější budovy školní, kterou spolek vlastním nákladem postavil. Cteme-li předválečné anály spolkové, vidíme před sebou jasně probíhati veškeru tu drobnou práci, kterou spolek pro zemědělství okresu vykonal. Neopomenul však ani jedné příležitosti účinně zasáhnouti do zemědělských záležitostí i mimo okruh své působnosti, kde se jednalo o vydobytí neb hájení práv našeho venkova. Válkou činnost spolku byla podlomena, ale hned po převratu hlásí se spolek chutě k životu a práci. Ujímá se opět přednáškové činnosti, pořádá kursy, výstavy dobytkářské, ovocnářské a zemědělských plodin, zakládá pokusy sortovní i hnojivé atd. Zejména výstavnictví doznalo v poválečných letech na Kojetínsku značného rozmachu. K pořádání jejich sdružuje se hospodářský spolek se všemi příslušnými spolky na okrese, takže jsou vždy všestranně bohatým i hodnotným materiálem obeslány. O tom svědčí nejen velký příhon vyrovnaného plemenného materiálu při výstavách dobytčích, nýbrž i přečetné ukázky z domácího pěstění zemědělských plodin a ovoce při těchto výstavách. Výstavy tyto s přehlídkou koní opakovány jsou v tříletém období. Jako poslední pořádána byla v roce 1932 výstava zemědělských plodin a ovoce, která byla nejrozsáhlejší mezi podobnými podniky toho roku na Moravě pořádanými, a k níž připojena byla po prvé i část živnostenská a umělecká; v roce 1933 uspořádána bude v Němčících m. H. výstava koní, na rok 1934 připadá opět výstava dobytka v Kojetíně. V četných výborových schůzích skoro vždy za předsednictví p. Dr. Jana Rozkošného, který byl za zásluhy a hospodářské povznesení okresu jmenován čestným členem spolku, probírány jsou veškeré otázky zemědělské okresu, podávány návrhy i dobrozdání, podporovány žádosti k subvencování, zodpovídány dotazy, poskytovány finanční podpory z vlastních prostředků k zvelebovacím akcím všeho druhu. Odbornou činnost vzdělávací svěřil spolek svému okresnímu poradnímu sboru, jenž jest velmi agilní a vyvíjí všestrannou, blahodárnou práci ve prospěch zemědělství okresu, jež zvýšena byla ještě zřízením zemědělské poradny při hospodářské škole v Kojetíně. Z popudu spolku vznikla každá větší hospodářská akce na okrese. Kromě vybudování hospodářské školy, byl dán ve výborových schůzích spolku podnět a uskutečněn projekt postavení rolnického cukrovaru němčického, založení vlastního okresního družstva, nyní usilováno jest o povolení řepného lihovaru. Za účinné pomoci spolku uvedena byla na okrese v život kontrola užitkovosti a dědičnosti dobytka hovězího a vepřového. Zkrátka zasahuje spolek — jako odnož zemědělské rady moravské — do všech oborů zemědělského podnikání na okrese i mimo něj. Ku zvýšení odborného vzdělání, jakož i ku běžné informaci v záležitostech hospodářských i samosprávných vydává spolek již čtvrtý rok svým nákladem odborný časopis „Věstník", jenž jest všem členům spolku zdarma rozesílán. „Věstník" vychází

l0 krát ročně celkem o 110 až 120 stranách. Spolek má nyní 1420 řádných členů a jest jistě jedním z nejsilnějších hospodářských spolků na Moravě. Jmění spolku obnáší s fondy na 50.000 Kč, členský příspěvek 5 Kč ročně. Počet členstva neustále vzrůstá, což nejlépe dokazuje, že činnost jeho pro hospodářský rozkvět okresu jest zemědělci plně uznávána a oceňována. V dobách zlých i dobrých jest zapotřebí silné odborové organisace zemědělců a touto jest a zůstane vždy okresní hospodářský spolek.

Úředně uznané stádo prasat v Obědkovicích Cílevědomé snahy o zvelebení chovu vepřového dobytka se v Obědkovicích projevovaly už od skončení světové války, a zvláště velkého rozmachu nabyly od r. 1929, kdy český odbor zemědělské rady moravské v Brně udělil sdruženým chovatelům obědkovským povolení k zřízení úředně uznaného plemenného stáda prasat v Obědkovicích. Za tím účelem byl do Obědkovic dosazen kontrolní asistent, který současně vede přesné úřední záznamy i u dobytka hovězího. Od té doby se stalo cílem všech snah chovatelů vepřového dobytka v Obědkovicích, učiniti ze svého stáda nejlepší pleimenné stádo prasat na Moravě. Vykonali mnoho pokusů, aby prakticky ověřena byla rentabilita chovu moravského ušlechtilého prasete.

Kanec „Kreml",nar. 9. dubna 1929,otec Pandalo 317,matka Agatha 1437 (Zem. výzk. ústav zootechn., Brno) Plemenný materiál do stáda v Obědkovicích byl koupen hlavně z chovu v Branišovicích, částečně byl importován přímo z Německa. Prvním plemenným kancem, působícím ve stádě, byl ,, A r o n ", který se vyznačoval výbornou vyrovnaností tělesných tvarů a dobrou schopností přenášeti své užitkové vlastnosti na své potomstvo. Toto je dnes v moravských chovech značně rozšířeno a vyniká rychlým vzrůstem a velikými přírůstky na váze při malé spotřebě krmiva. Jako 2letý byl „Aron" prodán k plemenitbě do Vacanovic, odkudž byl koupen druhý výborný plemeník „ S p e i s ", vyznačující se velkým rámcem, se silnou kostrou a velkou tělesnou váhou: vážil 530 kg. V r. 1931 byl z Německa dovezen 380 kg těžký kance ,,W r a t i s 1 a v ", který získal na zemské výstavě v Olomouci mezi mladými kanci vítěznou cenu. Nyní působí v úředně uznaném plemenném stádě prasat v Obědkovicích proslulý kanec ,.K r e m 1 ", vítěz Moravy, vážící 420 kg. Je něco málo přes 4 roky starý a zplodil 1197 selat. Kromě

„Kremla" užívá se v Obědkovicích v poslední době k plemenitbě ještě druhý plemeník „Aron", syn shora jmenovaného otce stejného jména. Rozvoj úředně uznaného plemenného stáda prasat v Obědkovicích je nejlépe vidět ze vzrůstajícího počtu kontrolovaných prasnic, jakož i ze vzrůstajícího počtu prodaných plemenných zvířat

Kanceláře a skladiště Hosp. družstva a sladovny v Kojetíně. Správce Fr. Machala (vlevo nahoře) Rok plemenic 1929 1930 1931 1932 1933

Počet kontrolovaných 24 36 38 43 53

Počet kontrolovaných plemenných kanečků 35 65 97 -

prasniček 50 99 217 -

Dobrý odbyt plemenného materiálu sám o sobě nejlépe svědčí o výborné plemenné jakosti tohoto stáda, které svou početností patří mezi nejsilnější úředně uznaná plemenná stáda prasat na Moravě. Obědkovský plemenný materiál je dnes už znám nejen na Moravě, ale také v Cechách a na Slovensku. Dobrý odbyt posiluje snahu chovatelů a povzbuzuje ji ještě k intensivnější činnosti chovatelské. Práce a kapitál, vložené do chovu prasat v Obědkovicích, byly velké, ale velký je úspěch, který si toto stádo svou jakostí dobylo. Plemenná zvířata z tohoto stáda uspokojují svými tělesnými tvary a svou výbornou užiťkovostí a dědičností i nejnáročnější chovatele vepřového dobytka. Stádo obědkovské odneslo si ze všech výstav, jichž se zúčastnilo, vždy vítězné ceny. Přednosta zootechnického ústavu iprof. Dr. J. Taufer prohlásil na krajinské výstavě v

Kojetíně v květnu r. 1931, že dosud na žádné výstavě neviděl lepší skupiny vepřového dobytka, než byla skupina z úředně uznaného plemenného stáda v Obědkovicích, předvedená na této výstavě. Také účastníci exkursí v r. 1932 a 1933 odnesli si vždy o obědfcovském stádě prasat nejlepší dojem. Sdružení chovatelé vepřového dobytka v Obědkovicích, za předsednictví Františka P o uče, usilují ještě o další rozvoj a zvelebení svého úředně uznaného plemenného stáda prasat a vynasnaží se,- aby velmi dobrá pověst stáda byla i nadále v plné míře zachována. Obědkovice mohou býti vzorem obcím, kterak i v malých poměrech lze vykonati mnoho pro zemědělsko-hospodářský pokrok kraje.

Hospodářské družstvo v Kojetíně

Kanceláře Hospodářského družstva

Hospodářské družstvo v Kojetíně bylo založeno v roce 1917. Utvořeno bylo z filiálky Hospodářského družstva v Kroměříži, v době nejtěžších hospodářských poměrů, kdy činnost družstev byla úzce omezena stávajícími válečnými ústřednami. Družstevní myšlenku pro utvoření samostatného družstva pro hanácký okres kojetínský, čítající 38 obcí uprostřed Hané, pochopil tehdy správně jen úzký kruh rolníků, v čele s vedoucím družstevníkem senátorem panem Drem Rozkošným z Křenovic. Družstevní solidaritu a vzájemnost převzali na okolních okresích již dávno, kdy tvořena byla družstva podobného složení, jako družstvo v Kojetíně a pro vývoj okolních družstev byla doba příznivější, pro jejich družstevní rozmach, který se projevoval v jejich podnikání. Podnikání a obchodování našeho družstva bylo umožněno pochopením rolníků našeho okresu. Ti zdravý podklad družstevní myšlenky pochopili a uskutečňovali tím, že veškerá hnojiva, krmiva a jiné potřeby vždy se zájmem ve svém vlastním podniku nakupovali. Správa družstva stará se, by našim hanáckým zemědělcům jeho výrobky — obilí — co nejvýhodněji zpeněžila, což se nejlépe projevilo v roce 1932 provedením uskladňování obilí, na které dostali rolnici zálohy a toto se jim dle průměru bursovních cen proplatilo. Tímto umožnilo se nejen družstvu, že zastavilo svoje prodeje na

spekulační basi, nýbrž i náš rolník byl ušetřen výkyvu cen, které během roku byly a obilí toto velmi výhodně, pochopením myšlenky společného prodeje, zpeněžil. Uskladnění obilí umožňuje nám velké skladiště, na 1200 vagónů zabírající, v Rolnické akcijní sladovně v Kojetíně umístěné. Tato sladovna z velké části patří Hospodářskému družstvu v Kojetíně. Posl. Jakub Haupt z Tovačova, předseda družstva

Ant. Vrána ze Stříbrníc, místopředseda, Hospodářské družstvo v zájmu o průmysl, pronajalo Rolnickou akcijní sladovnu v Kojetíně a zakoupilo většinu akcií tohoto podniku. Ve sladovně zpracováván ječmen, nakoupený od našich rolníků na prvotřídní hanácký slad, který razí si cestu v cizině svou prvotřídní jakostí. Hospodářské družstvo muselo však v posledním roce od této činnosti upustiti z toho důvodu, že hospodářské poměry nedovolují vývoz sladu, který byl vlastně ponejvíce ze sladovny vyvážen, jako velmi dobré zboží, do ciziny.

Sladovna Hospodářského družstva

Žalud Josef, člen ředitelstva

Harnrle Hugo, clen ředitelstvo

Družstvo čítá 764 členů s 2446 podíly po Kč 50.—. Družstvo má svoji vlastní čisticí stanici na obilí k setí a na jetelové semeno. Zřízením čisticí stanice odpadá starost rolníkům o čištěné osivo, které jim dnes čistí domácí obilní stanice pohodlně na prvotřídní seťové obilí, bez jakýchkoliv příměsků a plevele, čímž docílí kvalitního zrna. Čištěné semeno jetelové, zbavené všech příměsků, slouží rolníkům tak, že semeno co prvotřídní odpovídá semenům attestovaných druhů. Správou hospodářského družstva v Kojetíně pověřeni jsou pánové: Jakub Haupt, poslanec z Tovačova, předseda, Antonín Vrána, člen okresního zastupitelstva ze Stříbrnic, místopředseda, Jaroslav Dostál, rolník a člen okresního zastupitelstva z Celčic. František Vrána, rolník, člen okr. zastupitelstva, správní rady Rol. cukrovaru v Němčících n. H., Hugo Hamerle, rolník v Dobromilicích, Antonín Beneš, rolník v

Křenovicích, Josef Žalud, řídící učitel v Křenovicích. Správcem družstva cd roku 1930 jmenován byl p. František Machala, rodák z Mořic, který vede obchodní činnost Družstva. Výsledky obchodní jeví se ve snaze, co nejvíce našim rolníkům na Kojetínsko prospěti. Poslední obrat činil 703 vagóny zboži, v obnose Kč 4,400.000.—. Z uvedeného množství jest zřejmo, že zbožím vykoupeným ponejvíce v našem kraji umožněno bylo našim rolníkům, aby zpeněžili své produkty v nynější době, kdy velmi těžko jest zemědělci prodati obilí na trhu. K provozu podniku potřebný kapitál cca 5,200.000 Kč, byl opatřen ve splacených podílech, v reservních fondech, výpůjčkou u Ústředního svazu hosp. spol. v Brně a uleženými vklady členů a peněžních ústavů okresu kojetínského. Dalším úkolem práce družstva na okrese kojetlnském jest, co nejvíce prospěti našemu zemědělci! Pochopí-li tento snahu správy družstva, povede se dobře nejen jemu, nýbrž i podniku samému. Družstvo jest podnikem rolnictva, proto musí býti vždy s důvěrou vyhledáváno a tak může si hanácký sedlák vybudovati svůj podnik svépomocný na družstevních základech, který by sloužil nejen generaci nynější, nýbrž i příští. Beneš Antonín, člen ředitelstva

DOM. DREXLER, strojírna Kojetín (Morava). Nejstarší strojírna na okrese založená v roce 1888 Dominikem Drexlerem (zemřelým v r. 3915) zabývala se výrobou všech hospodářských strojů. Po návratu syna Františka z legií specialisovala se na výrobu čisticích strojů na obilí a jiná semena a dosáhla během času značné známosti. Rolníci nejen na Moravě, ale i v Čchách a na Slovensku pochvalují si DREXLEROVY výrobky. Velká většina zeměd. výzkumných stanic v republice používá DREX-LKROVÝCH mlýnků, Tyto stroje vyváží se do SHS. a Rumunska.

Kojetínsko cukrovar, rafinerie a lihovar

Kojetínský cukrovar a rafinerie byl založen v roce 1869 Kojetínský cukrovar byl založen v roce 1869 A. Popperem, Mořicem Redlichem a J. Friessem. Pod vedením pánů Bohdana Redlicha a Dra Jindřicha Friesse vyvinul se k svému dnešnímu rozsahu. Průměrný denní výkon obnáší toho času přibližně 37 vagónů rafinády ve všech běžných druzích a výroba suroviny jest poměrné kapacity. Značné množství suroviny k rafinaci přikupuje se z jiných závodů. Export obnášel doposud přibližně jednou tolik jako obchod tuzemský. V roce 1914 byl závodu přičleněn melasový lihovar a rafinerie, která vyrábí konsumní lih, denaturat a surovou potaš, v nejnovější době bez-vodý lih pro výrobu pohonné směsi. Po dobu kampaně jest v obou závodech a v hospodářství k těmto patřícím, nacházejícím se v okrese kojetínském, zaměstnáno přibližně 1200 až 1300 dělníků, pocházejících z města samého a nejbližšího okolí. Mimo to firma zde zaměstnává 80 zřízenců a úředníků. Na mzdách bylo vyplaceno v průměru 5 posledních let 6,300.000.— Kč ročně. Sociální břemena obnáší v průměru posledního pětiletí 556.000.— Kč ročně.

Cukrovar a refierie

Mlynářství v našem kraji Ing. D. PŘEČEK Armáda nepoohoduje na nohách, ale na žaludku. Zní to málo poeticky, ale nic naplat, zkusilo to naše pokolení prakticky na svém těle v době vojny. Velká tažení byla umožněna obdivuhodnými vlastnostmi zrna obilného, že je lze na dlouhou dobu uskladniti a že obsahuje všechny živiny v náležitém poměru. Kdysi dávno předhistorický člověk si utrhl několik klasů divoce rostoucí trávy — obilí — vydrobil si z nich zrna, a poněvadž měl stále hlad, seznal, že chutnají. Byla nedozrálá, tedy měkká. Se zralými byla obtíž, na ně člověk, i když měl tehdy chrup důkladný, přece jen nestačil. .Proto roztíral zrna mezi kameny, a to už byla dřina. Ale pro zimní zásoby se jiná plodina tak dobře nehodila a proto mnoho otroků vydechlo svůj život nad roztíracími kameny; bývaly jim i vypichovány oči, když málo namleli. Přehnaly se klasické věky Césarovy, Tacitovy, než lidstvo poznalo mlýny, hnané zvířaty, pak větrem a konečně vodou, parou . . . U más, na Přerovsku, nejstarší mlýny bývaly větrné. Zůstaly do dnešního dne ještě dva: Skutkův „povětrňák" v Kle-novicích a Saulichův v Pivíně. Všechny ostatní mlýny jsou tu hnány vodou. Okres přerovský tvoří kotlinu, v níž se stékají vody tří řek a šesti potoků. Oplývá tedy vodními silami a tím i počtem mlýnů. Středem okresu protéká Moravěnka a pohání ty největší: kojetínský, který řídí Roháček, věrovanský, spravovaný Páleníkem, tovačovský, na němž působí ing. Přeček, cvrčovský, kde stárkuje Renza, a menší citovský, kde mele Novotný. Na druhé řece okresu, Bečvě, jsou jen dva mlýny, oba v Přerově: veliký Kryškův a menší Jelínkův. Řeka Haná je na mlýny nejbohatší, je jich tu naseto jako hvězd v mléčné dráze: Zamykalův v Dřevnovicích, Ústavní v Nezamyslicích, Horákův i Dostálův, oba v Tištíně, Benešův v Koválovicích, Adámkův v Dlouhé Vsi, Cápův v Němčících, Literův v Dobromělicích, Králíkův v Mořicích, Gefingův v Pavlovicích, Plachého v Křenovicích a Sázelův v Pcpůvkách. Na Moštěnce mele Jemelík v Cechách, Holub v Moštěnici, Zahradníková v Kanovsku a Vávra ve Vlkoši.

Na potoku Kalábu jsou ještě čtyři mlýny menší. Celkem tedy 30 mlýnů (kromě čtrnácti šrotovníků, které počítány nebyly) na jednom okrese. Mouka z našich mlýnů vyrobená ovšem daleko převyšuje spotřebu a je vyvážena do okolních okresů, až na Brněnsko a Ostravsko, ba někdy i za hranice. Nejstarší vodní mlýn byl zde zřízen po roce 1718, který to však byl, nevíme. Časem mlýnů přibývalo a soutěž stávala se těžší a ostřejší, takže jen zdatnému mlynáři bylo možno se tu udržeti. Co románových příběhů, hodných péra Jiřího Sumína, odehrálo se v rodinách mlynářů, ale také spousta taškařin v šalandách a mlýnicích, podobných historkám ,,Z českých mlýnů" od Tůmy. Čteme-li staré i novější zápisy o schůzích mlynářů z okresu přerovského, překvapuje úzkostlivá hospodárnost a pořádek ve polečenských záležitostech, ale také národní pokročilost, jevící se v tisícových darech na Národní divadlo, Hanácký mlýn podporách dorostu a pod. Je z nich patrno stálé střídání dob konjunktury s dobami krise a na schůzích často se ozývaly věty, jako: „Nebude lépe, dokud nevezmou vládu do rukou lidé, kteří rozumějí hospodaření" a pod. Ukvapeně zrušené cechy bylo nutno brzy nahraditi společenstvy. Roku 1929 vydán zákon, který požaduje průkazu způsobilosti k provozu mlynářství. Společenstvu dána tak možnost živly nekalé a nezpůsobilé nepřipouštěti k oboru mlynářskému a vybírati schopné učně. Jen tak udržena bude stará vážnost k pánům otcům a důvěra v jich výrobek, který tvoří základ lidské výživy, a tím i zdraví. Proto v zájmu konsumen-tů je nucen strážník točiti klackem na řemeni, rozmlouvá-Ii o provádění tohoto zákona s pokoutníkem. Pevně stojí na našem okrese vedle velkomlýnu i malý mlýn, posměšně zvaný žabárnou, i když jich majitelé cení na sebe zuby. Bludička velkovýroby a velikášství často zaváděna do nadprodukce, nezaměstnanosti a tím do hospodářského blázince, jehož jsme svědky právě v době nynější už třetí rok. Hospodárná výroba v malém není dosud sice úplně vyřešena, hlavně proto, že na ní nebylo tak intensivně pracováno jako na velkovýrobě, avšak mlynáři ukázali ve svém oboru, že malý mlýn může prospívati vedle velkého stejně dobře, ovšem za předpokladu, že jej provozuje dobrý odborník. Ostrá soutěž mlýnů na našem okrese zaručuje obyvatelstvu nejlepší jakost mouky, což si mnohdy ani neuvědomuje. Je tedy v jeho zájmu, aby odebíralo mouku jen z místních mlýnů. Vyžaduje toho i vyšší, celostátní zájem, neboť mouka tato je vyrobena vodní sílou o více než 1000 koní, která je domácím přírodním bohatstvím, jinak nevyužitelným, a lze snadno vypočítati, kolik bychom ušetřili na uhlí a naftě, kdyby byly plně zaměstnány všechny mlýny našeho okresu.

Společenský mlýn českých mlynářů, spol s r. o. v Kojetíně Uprostřed Hané, v městě Kojetíně, stojí na vodním toku řeky Moravy komplex moderně vybudovaných mlýnských budov, přispívajících svým nepřetržitým provozem a odbytem výrobků po celé Moravě, Slezsku, Slovensku a vývozem za hranice — k oživení jinak slabého průmyslu v tomto zemědělském kraji. Tento velkopodnik má firmu „Společenský mlýn českých mlynářů, spol. s r. obrn. v Kojetíně". Původně zde stával tak zv. „panský mlýn" v držení Pernštejnů a později Metternichů, jenž prodejem v XIX. stol. přešel do soukromého vlastnictví. Provoz byl veden v poměrně malém rozsahu, primitivním způsobem až do roku 1919, kdy z neznámé příčiny lehla celá mlýnská budova popelem. Od oné doby datuje se již počátek nynějšího moderního velkomlýna, neboť spálenisko mlýna koupilo v r. 1920 v dražebním řízení dvanáct mlynářů, kteří zřídili zde společnost pod firmou „Společenský mlýn českých mlynářů, spol. s r. obrn. v Kojetíně" se zakládajícím kapitálem per Kč 3,000.000. Mlýn byl ještě téhož roku za předsednictví Josefa Pecla, majitele mlýna v Újezdě u Sokolnic znovuzřízen nákladem 4 mil, 500.000 Kč na automatické semílání pšenice a žita o výkonnosti 300 q denního semelku a s jeho provozem započato v témže roce koncem měsíce října. Rokem 1930 přechází podnik do úplného vlastnictví nynějších majitelů Františka Roháčka a jeho choti Anežky Roháčkové, bez firemní změny. Ještě téhož roku byl mlýn zrekonstruován a jeho kapacita zvýšena na 600 q denního semelku. Františci; Boháček, majitel mlýna V roce 1931 přistaveno nové skladiště mouky s moderně vybavenými míchačkami, a rok nato zrušena stará pila, přestavěna a rozšířena s dalšími trakty na výrobu jáhlí a krup s automatickým moderním zařízením. Dnešní mlýny, jejichž úhledné a moderní budovy výstavně zhodnocují celkový vzhled města Kojetína, jsou vybaveny nejmodernějšími stroji, které vyhovují všem požadavkům mlynářské techniky současné doby. Pohon strojního zařízení obstarávají 2 vodní Francisovy turbiny o výkonnosti 160 HP. Dopravu mlýnských výrobků i na dlouhé tratě obstarávají 3 vlastní velká nákladní auta až na místo spotřeby. Jsou to největší mlýny v okrese přerovském a také největší na celém vodním toku řeky Moravy.

Společenský mlýn (budovy zpředu)

Společenský mlýn (budovy se strany)

…………………………………………………………………………………….. MAX HEINRICH, Odborný zubní lékař zkoušený zubní technik MUDr. Josef Knapp Kojetín, Náměstí svobody, před nádražím. v Kojetíně, Nádražní ul. 562. První odborný závod tohoto druhu v okrese Ordinační hodiny: 8-12,14-17. kojetínském. Léčení chorob dutiny listní a veškerá náhrada zubů. ………………………………………………………………………………………

Rolnické mlýny, nákupní družstvo ve Věrovanech J. PÁLENÍK

Metoděj Hlávka z Bolelouce, předseda

Jullus Páleník, rodák dubský, správec

Na řece Moravě, asi půl hodiny za městečkem Dubem, stával od nepaměti mlýn v obci Věrovanech. Na podnět několika přemýšlivých rolníků z okolí obce Věrovan, Met. Hlávky z Bolelouce, Tomáše Mlčocha z Věrovan, Fr. Pospíšila z Dubu, Fr. Vavroucha z Hrdibořic a jiných, především pak přičiněním tehdejšího říd. učitele p. Frant. Běhala z Dubu, ustavilo se r. 1908 rolnické družstvo, aby tento mlýn zakoupilo od Občan.

záložny v Dubě, která byla nucena hned v r. 1893 zakoupiti tento od bývalých majitelů. Toho času mlýn byl v chatrném stavu a zařízen na denní semelek 25 q obilí, ačkoliv vodní síla při řádném využití měla 120 HP. V té době byla již vybudována malá elektrárna v Unčovicích, která zásobovala elektrickým proudem několik přilehlých obcí. Byla to tehdy na venkově novinka veliká a upoutala také pozornost zakladatelů družstva věrovanského. Výsledek byl, že i tady byla zřízena vodní elektrárna. Družstvo při ustavení mělo 370 členů s 2030 podíly po 50 Kč. V ustavující valné hromadě zvolen prvním předsedou Tomáš Mlčoch, rolník z Věrovan, místopředsedou říd. učit. Frant. Běhal z Dubu, pokladníkem František Žáček z Certoryje. Po koupi mlýna byla ihned provedena jeho rekonstrukce a stávající kapacita rozšířena na denní kapacitu 70 q. K pohonu mlýna a elektrárny pořízena turbina Francisova o výkonu 120 HP. Počátkem r. 1910 zásobuje elektrárna již 14 obcí a ukazuje se, že dosavadní výkon turbiny k výrobě elektrického proudu nedostačuje. Jelikož o elektrisaci jeví se značný zájem, usneseno bylo po poradě s prof. Novákem z Prahy, rozšířiti strojní zařízení elektrárny naftovými motory o výkonu 270 HP. To bylo koncem r. 1911, kdy se vzdal své funkce první předseda Tomáš Mlčoch a jeho nástupcem zvolen nyní stávající předseda pan Metoděj Hlávka z Bolelouce. Za jeho působení nastává rozmach v elektrisaci a koncem r. 1929, kdy elektrárna v rámci všeužitečné elektrisace odprodána byla SME v Přerově, zásobováno bylo elektrickým proudem 31 obcí ve třech okresích.

Rolnický mlýn ve Věrovanech Družstvo v r. 1912 zakoupilo téměř za 1,000.000 Kč akcií SME, aby zastoupením ve správě SME účelně hájilo zájmy venkova. V noci 29. prosince roku 1929 z neznámé příčiny vyhořel mlýn i s velkými zásobami do základů. Elektrárna byla zachráněna. Správa družstva byla si v této době vědoma, co znamená družstevní podnik pro široké zemědělské okolí, a rozhodla se ihned vybudovati nový velký moderní mlýn. Na rozvalinách starého mlýna během jednoho roku vyrůstá mohutná budova, z daleka viditelná, a již 1. října následujícího roku zahájen jest v ní provoz. V r. 1929 provádí se nová rekonstrukce režné strany a její výkon zvětšuje se o 1 vagón denně. Dnešní kapacita mlýna jsou 4 vagóny denně. O vzrůstu podniku svědčí následující cifry: V r. 1922 zpracováno bylo ve mlýně pouze 89 vagónů obilí, v r. 1932 již 691 vagónů mimo

180 vagónů obilí na šrot, kroupy a kaši. Členy dnešního představenstva jsou: Metoděj Hlávka z Bolelouce, předseda, Jindřich Horák, místopředseda, Sedláček Josef z Kralic, Dvořáček Josef z Certcryje, Šrámek Josef z Vrbátek, Netopil Štěpán z Citová a Kovařík Antonín z Hrdi-bořic, předseda rady dozorčí. Správcem družstva jest Julius Páleník, rodák dubský. Družstevní závody věrovanské jsou z nepatrných počátků v roce 1909 dnes velikým podnikem zdravé, rolnické svépomoci a dobrodiním značné oblasti střední Hané, která může býti vděčná zakladatelům a prvním průkopníkům. A tak dnes, vyslovíš-li Věrovany — ozve se ti již jen družstevní mlýn. Ale ovšem podnik krásný, mohutný, který jest radostí kraje.

Rolnicko-občanská záložna v Křenovicích J. ŽALUD Na počátku roku 1879 mladý, přičinlivý rolník Jan Rozkošný z Křenovic čís. 57 u Kojetína, poznav, že rolnický stav upadá v područí židovskému kapitálu tím, že si u židů tajně, aby žádný o tom nevěděl, velmi často na vysoký úrok vypůjčuje peníze, umínil si selský stav z tohoto nedůstojného a mnohému hospodářskou zkázou hrozícího postavení vymaniti založením záložny, která by sedláky a chalupníky nesvlékala z poslední košile, nýbrž aby jim byla záložna ústavem, kde by každý zemědělec v případě neštěstí a potřeby našel porozumění a ochotu ku pomoci. Snaha Rozkošného byla korunována úspěchem, neboť nalezl u svých starších spoluobčanů porozumění pro tuto dobrou a vznešenou myšlenku. Shromáždil kolem sebe skupinu zemědělců bez ohledu na velikost jejich majetku, sestavil stanovy záložny a podal dne 2. listopadu 1879 žádost ku krajskému soudu v Olomouci o zapsání do obchodního rejstříku a o schválení stanov. Žádosti této bylo vyhověno a záložna pod firmou „Rolnickoobčanská záložna v Křenovicích, zaps. spol. s ruč. obmez." pod číslem 12.321 dne 2. prosince 1879 do obchodního rejstříku u krajského soudu v Olomouci byla zapsána a tím okamžikem nastala její blahodárná činnost pro zemědělce v Křenovicích a okolí. Rozkošný začal svoji záložnu se 44 členy, kteří složili 880 zl., t. j. 1760 Kč dnešních jako závodní podíly, popularita Rozkošného zabezpečila dobrý vývoj celé J Hrušák předseda záložny záložny, neboť hned první rok činily vklady 55.734“ Kč; na léta tehdejší, kdy ze edělská krise byla v plné síle, byl to obnos velmi pozoruhodný, půl milionu vkladu dosaženo bylo roku 1918, 1 milion vkladu docílen roku 1921, 2 miliony vkladu překročeny r. 1926. Dnešním představenstvem jsou pánové: předsedou Jan Hrušák č. 50, rolník, jednatelem senátor Dr. H. c. Jan Rozkošný, pokladníkem Frant. Hrušák č. 33, rolník. Záložna pořídila si svůj vlastní dům r. 1909, ve kterém každé nedělní odpoledne úřaduje.

Rolnicko – občanská záložna v Křenovicích

Město Tovačov B. Jelínek Úhledné město leží při řece Moravě, na jejích přítocích, mlýnské strouze Moravině a potoce Vikličce, v severní části okresu kojetínského. Slučuje tři osady: Annín, Cvrčov a Tovačov. Město je spojeno železnicí s Kojetínem, autobusy s Přerovem, Prostějovem, Olomoucí a Kroměříží. Město v r. 1297 psáno Thowatschow, r. 1370 Towaczow, r. 1586 Towacziow, později Tovačov. Podle pověsti asi roku 1059 založil v zdejších lesích olomoucký kníže Vratislav, bratr Spytihněva II., lovecký zámek. Historické listiny hradišťského kláštera z r. 1203 zaznamenávají, že Vek a Pomněn z Tovačova a jeho syn tu již vládnou. Ku konci XIII. století Tovačov s okolními vesnicemi Oplocany, Výklenkami, Hrdibořicemi, Věrova-ny, Kralicemi a Pivínem byl již majetkem královským. Roku 1321 král Jan Lucemburský zastavil městečko a tvrz Tovačov i s okolními vesnicemi Jindřichu ml. z Lípy. Nato r. 1327 zaměnil mu za Tovačov Třebovou (Mor.) a vyplacené zboží zapsal král Bernartovi z Lipnice, později zvanému z Cimburka, praotci moravské linie pánů z Cimburka. V rodě pánů z Cimburka zůstal Tovačov až do r. 1502.

Tovačovský za pánů z Cimburka (do r. 1502). Zástavním pánem na Tovačově až do r. 1359 byl Bernartův syn Albert, jenž otcovsky zapsal v témže roce Tovačov v léno synovi Ctiborovi. Král český Karel IV. schválil toto ujednání řádnou listinou, shodnou s deskovým vkladem. Zboží tovačovské popsáno tehdy: městečko a tvrz Tovačov s právem podacím, mlýnem a 2 dvory, vesnicemi Tovačovec, Věrovany, Oplocany, Výkleky a markrabské v Ivani, s Blaty a pastvinami, mlýn u vsi Věrovan, louky u vsi Uhřičic, Lobodic, Nenakonic a Rakodav s právem „ořechovné" (sbírání plodů v lesích).

Ctibor z Cimburka byl nejvyšším komorníkem soudu brněnského a rozmnožoval jako dobrý hospodář účelně své panství. Městečko Tovačov povýšeno na město a nadáno právem německým (saským-magdeburským) jako okolní města. Ctibor založil Staré a Nové město. Vratislav II. dal městu kromě trhů právo pečetiti červeným voskem a znak městský: 2 věže,, jednu červenou, druhou bílou, mezi nimi pak znak pánů z Cimburka v modrém poli. Ctibor z Cimburka zemřel r. 1398. Zůstavil syny Albrechta, Předbora, Matouše, Bernarta. Tovačov po smrti otce držel syn Albrecht, jenž dal městu právo várečné. Zemřel r. 1416, zanechav syna Jana, Ctibora a dceru Annu. V té době český král Václav IV. potvrzuje jim manský list (r. 1418). ' Jan z Cimburka, vládce Tovačov-ska, byl k poddaným svým milostivý, rozumný a dobrý hospodář, rodinných statků rozšiřuje. Nábožensky přál husitům. Za něho pobýval v Tovačově jako farář Simon z Tišnova (do r. 1419). Po něm stal se farářem kališník Jiljí, bývalý augustiniánský řeholník. Jan Tovačovský z Cimburka, vůdce husitské strany moravské, vynikal neobyčejnou statečností. Bojoval ped Vyšehradem (roku 1420), u Ústí (1426), u Tachova (1427). Roku 1428 držel také v své moci Přerov. Roku 1437 stal se zemským hejtmanem markrabství moravského, v kterémžto úřadě setrval do r. 1460. Za něho usadili se v Tovačově židé, vypovězení z Olomouce. Přerov se Šířavou mu byl zastaven r. 1457 králem Ladislavem za 3000 zl. Následník král Jiří Poděbradský v r. 1464 potvrzuje Janu Tovačovskému všechny listy manské na panství tovačovské. V témže roce nato krátce zemřel. Dědictví po něm převzali jeho synové Ctibor a Jaroslav. Ctibor (II.) ještě za otce byl nejvyšším hofrychtérem markrabství moravského. Vychování byl kališnického. Svým rozhledem praktickým, hospodářským, poctivostí a státnickým věhlasem stal se výtečným rádcem krále Jiřího Poděbradského i jeho vojevůdcem. Byl to jeden z nejznamenitějších mužů českých! Byl taktéž pánem na Náměšti prostřednictvím své manželky (psal se seděním na Náměšti). V r. 1465 má v zástavě město Hranice a největší svobody dostalo se Ctiborovi listem krále Jiřího v r. 1470, kdy mu král propustil z manství v dědictví jeho majetek. Po smrti krále Jiřího, v státních zmatcích, účastnil se poselství k polskému králi Kazimírovi, pro převzetí královského stolce v Cechách kralevicem Jageillonem Vladislavem roku 1471.

Celkový pohled na město Tovačov

Alois Rozehnálek, starosta města Tovačova Král Vladislav pak dosednuv u nás na trůn, za věrné služby jemu prokázené potvrdil Ctibora v úřadě hejtmana markrabství moravského a učinil ho v brzku nato též kancléřem v Cechách. Za něho stal se Tovačov střediskem šlechty moravské a konány zde časté porady ku zvelebení země. Následník král Matyáš pak v r. 1479 potvrzuje mu znovu, co znamenitému státnímu pracovníku všechny listiny na majetek Tovačov a další. Tehdy ozdobil zámek tovačovský krásnou vysokou věží, jak svědčí dodnes latinský na ní nápis: „Per dominům Ctiborium de Cimburg, March. Cap. tunc temporis haec turris facte est, quae vocatur formosa 1490." Proslul také jako vědecký pracovník a jeho nejznámějším spisem jest „Kniha Tovačovská", obraz veřejného práva a sociálního života na Moravě. Byl to muž osvícený, ušlechtilého srdce, činnosti nadobyčejné, energický a spravedlivý ke všem. Když 26. června r. 1494 zemřel, ztratila Morava a Tovačov mnoho, jakoby jim starostlivý otec zemřel. Nezanechal potomků. Statky dědí synovec Adam z Cim-burka. Potvrdil tovačovským jejich privileje a svobody i poskytl četných úlev. Jeho vláda v Tovačově končí brzkým úmrtím, a to r. 1502 a s ním vymřel po meči slavný rod pánů z Cimburka.

Tovačovsko za pánů z Šeenberka (1502—1503) a pánů z Pernštejna (1503—1597). Úmrtím Adama z Cimburka zdědila matka jeho Johana z Krajku jmění a majetek tovačovský. Po druhé se provdala za Jana ze Šeenberka a na Kosti. Však majetku téhož se netěšili dlouho, jelikož v r. 1503 se Tovačov se vším postupuje panu Vilémovi z Pernštejna a na Helfen-štejně, nejvyššímu hofmistru království českého, za 24.000 kop gr. Vilém z Pernštejna narodil se r. 1435 jako syn Jana z Pernštejna. Po smrti otcově a bratrově zdědil velké statky v Cechách a na Moravě, takže do bohatství se mu nikdo z pánů nevyrovnal. Stál v popředí českých dějin co znamenitý národohospodář. Zejména proslul na svých statcích v rybnikářství, hornictví a pivovarnictví. Poddaným byl pánem vždy laskavým a pečoval o jejich blaho. Rozmnožil jejich svobody. Založil pro chudé, zestárlé měšťany v roce 1515 chudobinec (špitál). Měl dva syny: Jana a Vojtěcha, Starší Jan obdržel v r. 1507 statky moravské (Pernštejn, zámek dědičný s příslušenstvím, oprava kláštera Tišnov, Oslavany, zámek Louku, Plumlov, zámek s městem Prostějovem, Tovačov, Kojetín (městečko zápisné), Přerov, Helfštejn, zámek s městem Lipníkem a zbožím drahotušským, Hranice, zámek s městem a dům v Brně). Ke konci svého života vyznamenal se politicky proslulou smlouvou svatováclavskou r. 1517. Své náboženské stanovisko charakterisoval známými slovy: „S Římany věřím, s Cechy (t. j. Husity) držím, s Bratřími umírám." Zemřel r. 1521. Po smrti otcově spravoval majetek zděděný na Moravě syn Jan, který již za života otce vystupoval jako samostatný držitel. Bohatstvím rovnal se svému otci, zejména když po

smrti bratrově zdědil jeho statky v Cechách. Když pak král Ferdinand dal mu do zástavy hrabství kladské, nevyrovnal se mu bohatstvím ve střední Evropě hned tak někdo. Byl nejvyšším komorníkem na Moravě a i zemským hejtmanem. Na Tovačově v hospodářství kráčel ve šlépějích svého otce. Za něho počínají vznikati v Tovačově cechy. Měl syny Jaroslava, Vratislava, Vojtěcha a dcery Kateřinu a Marii. Jan z Pernštejna zemřel r. 1548 a Tovačov přešel do majetku syna Vojtěcha. Po krátkém vedení statků tento zemřel bezdětek r. 1561. Jelikož bratr Jaroslav také zemřel bez potomků r. 1569, pánem všech statků rodu stal se Vratislav z Pernštejna. Vratislav proslul jako podporovatel umění, věd, rozhojnil knihovnu tovačovského zámku, síně vyzdobil obrazy dobrých mistrů; založil při zámku park atd. Ovšem neměl hos podářského rozhledu svého děda Viléma, nedovedl vystačiti se svými příjmy a musil rozprodávati postupně své statky. Ke konci svého života, maje oporu ve své manželce a přátelích biskupských, počal na svých statcích zaváděti katolicismus. Zemřel r. 1582 na cestě z Augšpurka. Jím také pominula bývalá sláva rodu.

Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek Jeho syn Jan měl pernštejnské panství ochuzené a zadlužené. Za krátký čas zastavil r. 1583 panství kojetské tchánu a strýci svému, který se zavázal za něj zaplatiti dluhy. R. 1585 prodal Manriquovi panství Tovačov s Kraslicemi, Kojetín, Přerov za 300.000 zl. (tol. a grošů č.). Do své smrti tchán dluhů všech ne-splatil a po jeho smrti Jan z Pernštejna převzal zase Tovačov do své moci. Však tíživé poměry peněžní ho přinutily majetek prodati. Tak r. 1597 prodal za 182.000 zl. na tolařích a groších panství Tovačov bez Kojetína Štěpánu Illyesházymu z Illyesházu na Pezinku a Trenčíně, nejvyššímu pánu hrabství liptovského a trenčanského. Rod pernštýnský, o Moravu zasloužilý, vymřel jeho synem Vratislavem, jenž r. 1631 padl v bitvě proti Švédům. Jeho sestra Febronie zemřela r. 1646, s níž rod i po přeslici končí.

Tovačovsko za pána Štěpána Illyesháza (1597—1600) a pánů ze Salmu a Neuburka nad Innem (1600—1715). Štěpán Illyesházy byl uherský šlechtic, bojoval proti Turkům. Později věnoval se službě občanské a v r. 1600 byl nejvyšším županem hrabství trenčínského a liptovského. Na Tovačově nemohl se vpraviti do poměrů moravských a vznášeny proti němu četné stížnosti. Byl horlivým zastáncem náboženské volnosti. Za něho sepsán nový urbář celého panství. Pro obžalování z piklů proti císaři Rudolfovi II., prodal statky a uniknul do Polska. Tovačovsko přechází na nového majitele, a to roku 1600 za 182.000 zl. moravským hrabatům Vejhartovi a Karlovi ze Salmu a Neuburku.

Zámek v Tovačově: erby na I. bráně Bratři potvrdili tovačovským roku 1601 všechny výsadní listy města Tovačova. Jelikož rodina ze Salmu byla katolickou, katolicismus v městě a v okolí počal se uplatňovati, zejména vlivem jesuitů z Olomouce. Za nynějších pánů na Tovačově počíná se úřadovati německy. Hrabě Vejhart zemřel r. 1612. Za nezletilé syny (Julius, Karel, Vejhart) vládl poručník, zemský hejtman Ladislav z Lobkovic, načež vládli na panství bratři nedílně do r. 1636.

Farní kostel sv. Václava v Tovačově Téhož roku nejstarší bratr Julius převzal samostatně statky od svých spolubratři. V té době nově upravena byla kaple Zvěstování P. Marie na zámku, a opatřena krásným štukovým stropem.

V nastavších válkách 30letých postiženo (1618—1648 ) Tovačovsko citelně. R. 1619 v červenci přepadl a vydrancoval Tovačov i okolí odbojný generál Buchheim z Olomouce, uloživ do zámku posádku. Rok nato (1620) vtrhli na Moravu (Tovačovsko) polští horali, na pochodu do Rakous, pleníce zemi. Město Holešov uchránil od této pohromy farář Jan Sarkander, který později nalezl útulek v Tovačově před stavy odbojnými, viněn jsa z tajného dorozumění s nimi. Byl tu jat a v Olomouci umučen (1620). Kaplička sv. Jáchyma a sv. Anny zbudována r. 1633 (v chudobinci). Nejvíce utrpěl a pustl Tovačov za válek švédských, kdy na Moravě jim velel Linhart Torstenson. Mnoho práce a nákladů vyžádaly si doby poválečné. Pán na Tovačově zemřel r. 1655 a zůstavil nezletilé děti. Nejstarším z dětí byl syn Ferdinand Julius. Do zletilosti vládli na Tova-čovsku otcovská poručnice se svým manželem. K poddaným tito nebyli vrchností spravedlivou, naopak je utužovali platy i robotou. Taktéž když Ferdinand ujal se vrchnostenské moci, a byv královským komořím, soudcem zemským, s poddanými cítil jenom v zájmu svých finančních potřeb. Dovolil některým poddaným vykupování z roboty. Zemřel neženat r. 1697 a panství tovačovské přechází na Arnošta hr. Salma, syna strýcova. Arnošt ze Salmu byl ke svým poddaným laskavým, potvrdil jim všechny svobody a práva. Za něho byla v Tovačově dobrá obecní správa, vidovaná dle kontribučenských záznamů z r. 1707—1708. Tovačov předal Arnošt Leopold hr. Salm, poslední potomek rodu, r. 1715 Jetřichovi Petřvaldskému z Petřvaldu za 630.000 zl. r. a 1000 dukátů klíčného. Tovačovský za pánů Petřva1dských z Petřvaldu (1715—1763) a za pánů z Kunburka (1763—1848). Nový majetník počal Tovačov zvelebovati. Dal opraviti hradby zámku a postaviti dvě brány městské (kroměřížská, olomoucká). Po krátkém panování předal r. 1733 statek svému synovi Amandu Antonínovi. Na Tovačově vládli úředníci jak chtěli. Sedlák v každém směru byl nevolníkem svého pána, podřízen mu ve všech otázkách osobních i majetkových. Vláda, vrchnost i církev ukládaly lidu stálá břemena. Za válek Marie Terezie s Pruskem dotčen byl i Tovačov (1742). Kostel sv. Jiří na hřbitově na Předměstí vybudován nově r. 1752. Zdoben obrazy od moravského malíře Nevydala. Za sedmileté války drancovali Prušáci v městě i okolí několikráte (1756— 1763). Amand Antonín Petřvaldský zemřel r. 1762. Dědicem po něm se stal jeho synovec Bernard Jan Petřvaldský, který na Tovačovsku vládl nedlouho. Zemřel r. 1763 jako poslední mužský potomek svého rodu. Tovačov přešel na hraběte z Kůnburka. František Josef Jan Václav hrabě z Kúnburka byl tajným radou císařským. Jelikož na majetku vázly dluhy, prodal patřící mu panství přerovské se statkem Čekyní za 150.000 R. r. 1766 generálmajoru Arnoštu svob. pánu Petrášovi. Později odprodal ještě i Dolní Moštěnici. Za něho nastala v obecní samosprávě, postupně obmezované vrchností, změna. Konšelé obdrželi název radní a primátor musel informovati vrchnost o hospodářství obecním jako důvěrník této. Zámek rozšířil r. 1766 o nové křídlo a zřídil lokální kuracii v Troubkách. Císařovna Marie Terezie (1740—1780), v té době panující, snažila se různými reformami zlepšiti úděl svého obyvatelstva. Na naléhání syna spoluvladaře Josefa II. vydala pro Moravu r. 1775 robotní patent, vyměřující příští povinnosti poddanské (robota vyměřována dle berní povinnosti). Po smrti Marie Terezie r. 1780 Josef II. samostatně pokračoval v reformách již započatých. V roce 1781 vydal toleranční patent o snášenlivosti náboženské; téhož roku zrušeno osobní poddanství (nevolnictví), odstraněno odchodné,

vrchnostem vyplácené, zakázáno ukládati poddaným peněžité pokuty a j. Městečkům, která neměla regulovaného magistrátu, odňata soudní moc. V kraji zdejším byl reg. magistrát jen v Přerově a v Kojetíně (z r. 1785). Soudní moc zůstala v moci vrchnosti, ovšem mu-sila býti vedena justiciarem a ve srozumění s apelačním soudem. V těchto dobách zuřily v Evropě četné válečné požáry i osvobozovací boje doma, za nichž Josef II. zemřel r. 1790. Nástupce Leopold II. (1790 až 1792) potvrdil městu Tovačovu jeho privilegia. Taktéž Tovačovsko v těchto dobách prodělávalo různé spory vnitřní (město a vrchnost). Němčina zahnízdila se v úřadech (vyhlášky psány německo-české) a časté nepohody, požáry, válečné přirážky postihovaly město i kraj. Majitel panství František hr. Kůnburk v manželství měl pět dítek. Střílky s Cetechovicemi a Tovačov odkázal r. 1793 svému synu Arnoštovi Josefovi.

Zámek v Tovačově: 11. brána Zemřel téhož roku a pochován ve farním kostele sv. Václava, který postavil r. 1788 na místě starého chrámu, kolem něhož stával hřbitov. Obrazy v kostele jsou od vídeňského malíře D. Kindermanna, sochařské práce od O. Schweigla z Brna. Arnošt hr. Kůnburk bojoval roku 1800 jako setník ve válkách s Francouzi. V r. 1805 táhli krajem Rusové ke Slavkovu, kde byli s Rakušany Napoleonem poraženi. V r. 1809 vrátil se majetník Tova-čova do otčiny, počal zvelebovati hospodářství svých statků. K poddaným byl pánem vlídným. Založil na pozemcích bývalého Skašovského rybníka kolonii Annín (po své manželce), po sobě pak nazval kolonii Arnoštov, jíž přidělil pozemky dvora oplockého. Za něho zbořeny valy kolem

městských hradeb a přeměněny v zahrádky, později zrušeny i hradby a městské brány. V r. 1811 znovu zbudována kašna na náměstí. Fara vystavěna r. 1812 a trvá dodnes. Kdysi obehnána trojnásobným valem. Arnošt hr. z Künburka postoupil r. 1832 panství Tovačovské v ceně 700.000 zl. k. m. svému synu Janovi (z prvého manželství), Střílky s Cetechovicemi synu Františkovi (z druhého manželství). Zemřel r. 1838 a pochován v Tovačově ve farním kostele.

Rytířský sál v zámku tovačovském Velkostatek dědil Jan, guberniální tajemník, který Tovačov zveleboval stavbami i opravami a poddaným přál. V tomto období ve Francii obnovena republika, v Itálii bylo povstání, v Německu i v Rakousku počíná svítati. R. 1848 zrušena robota. Říšský sněm schází se v Kroměříži, Vyhlášena konstituce a za zmatků císař Ferdinand vzdal se trůnu 2. XII. 1848, ve prospěch svého bratrovce císaře Františka Josefa I. Za sčítání lidu r. 1851 mělo město Tovačov 1697 obyvatel. Město trpělo značnými daněmi, krupobití zničilo velkou část úrody, ubytování vojska způsobovalo zatížení poplatníků. V r. 1855 vznikl v Tovačově klášter, zvaný „Kongregace milosrdných sester sv. Františka z Assisi". Vyvinuvší se válka prusko-rakouská jest památná pro zdejší kraj tím, že byla svedena v krajině Tovačov — Dub dne 15. července 1866 prohraná bitka. Vlastenecký spolek postavil padlým vojínům na pamět této vojenské srážky mezi Věrovany a Tovačovem pomník.

Roku 1864 zřízena v Tovačově Občanská záložna a dodnes zdárně působí. Občanstvo tovačovské, libující si v němčině, vlivem uvědomělých národevců zakládá ve prospěch české věci Občanskou besedu. Škola tovačovská byla tehdy dvoutřídní. V letech 1810—1860 na ní působil rektor Jos. Forchtgott, otec proslulého českého hudebního skladatele Arnošta Forchtgotta, pseudonymem Arnošt Bohaboj Tovačovský (nar. 1825 v Tovačově). Tento byl autorem znárodnělé naší krásné písně „Přijde jaro, přijde, zase bude máj", dodnes s oblibou ve školách zpívané. R. 1876 založen Dobrovolný hasičský sbor v Tovačově. Jan hr. z Künburka zemřel neže-nat r. 1878; panství tovačovské zdědil synovec František hr. z Kůnburka, držitel statku stříleckého. V r. 1887 Tovačov prodal Davidu rytíři Gutmannovi, majiteli uhelných dolů v Mor. Ostravě, za 2,700.000 zl. D. Gutmann, velkoprůmyslník, opravil zámek a věž jeho upravil do původní podoby. R. 1890 vystavěl cukrovar v Tovačově v Anníně a do platnosti záborového zákona již v naší republice na panství k rozkvětu dobře hospodařil.

Pověstná dubová alej při zámku tovačovském (foto V. Hýbner)

Břízová alej při zámku tovačovském (foto J. Vrbík)

R. 1888 zřízena v Tovačově městská spořitelna. V r. 1890 měl Tovačov 1927 obyvatel. Nová školní dvoupatrová budova měšťanské školy dokončena r. 1891. Stará radnice v r. 1892 zvýšena o patro a upravena. Tělocvičná jednota Sokol založena r. 1897. V r. 1903—1905 přispěním země regulována řeka Morava, regulace Vykličky přičiněním družstva. V tomtéž období zavedena elektrisace města a postaven nový železniční most přes řeku Moravu, v r. 1905—1906 železný most přes Hrubou Moravu na silnici k Troubkám a r. 1923 železobetonový most přes mlýnskou strouhu. Na mlýně v roce 1905 zřízena soukromá elektrárna. V r. 1906 obccvací řeč českou udalo 2906 obyvatel, řeč německou 57 obyvatel. Katolíků bylo 2869, židů 133, evangelíků 6. R. 1912 zbudována v Tovačově sokolovna. Při klášteře milosrdných sester jest nemocnice, starobinec a mateřská škola. Ročně pořádá se kurs vaření a šití pro dívky. Nyní jest v Tovačově škola obecná chlapecká a dívčí, správu vede p. řídící Theodor

Palla, měšťanská škola chlapecká a dívčí, správu její vede p. ředitel Frant. Říha. Zřízen také učební běh (IV. měšťanská tř.). Pokračovací škola smíšená, správu vede p. Lad. Vilímek, odb. učitel. V Tovačově jsou 4 společenstva, a to živnostenské společenstvo, pekaři, obuvníci, krejčí. V r. 1930 měl Tovačov 2836 obyvatel. Obecní zastupitelstvo v roce 1933 jest třicetičlenné, městská rada jest devítičlenná. Starostou města Tovačova jest Alois Rozehnálek; I. náměstkem Matěj Cechmánek, II. náměstkem Josef Veselský. Poštovní úřad v zápisu veden z r. 1861, správu vede přednosta Vaněk. Četnická stanice založena roku 1872, správu vede vrch. četn. strážmistr Frant. Hampl, nádraží vybudováno r. 1895, správu řídí přednosta Ant. Kijanta. V čele farního úřadu v Tovačově jest děkan Josef Polášek.

Rolnický akciový cukrovar v Tovačově Do r. 1887 bylo panství tovačovské, staroslavné sídlo pánů Cimburků a panů z Kravař, v držení hrabat Khneuburgů. R. 1887 koupil velkostatek spolumajitel uhelných dolů, lipnický rodák David rytíř Gutmann. Jako člověk praktický pojal brzy myšlenku zříditi v Tovačově cukrovar, aby usnadnil a zvýšil výnosnost pěstování cukrovky na svých dvorech a odpomohl vzdálené dopravě řepy do Kojetína, Přerova, Brodku. Směrodatné hospodářské kruhy okresu jej v této myšlence utvrzovaly. R. 1890 byla myšlenka uskutečněna a záhy z jara t. r. bylo se stavbou započato. Stavbu projektoval vídeň. architekt Fleisch mann a provedli ji olomoučtí stavitelé Aulek a Zapletal.

Boční pohled na cukrovar Dodávku strojního zatížení převzala pražská firma Breitfeld-Daněk, která dodávky postupovala i jiným firmám, hlavně firmě Bromovský-Schulz. Stavba byla ukončena na podzim r. 1891 a s první kampaní bylo hned započato. Zpracovalo se 4000 q řepy denně a celkem 350.000—400.000 q. Zpracované množství řepy stoupalo až do r. 1911, kdy

dosáhlo na 600.000 q. Po vybudování Rolnického akciového cukrovaru v Němčicích kleslo množství zpracované řepy. Poněvadž železničního spojení nebylo, zůstaly svízele s dovozem uhlí a odvozem vyrobeného cukru. Jako člen správní rady Severní dráhy prosadil David Gutmann stavbu místní dráhy Kojetín—Tovačov. Společnost žádala od něho záruku roční dopravy 3000 vagónů. Toto množství bylo hned v prvém roce překročeno.

I Přední část cukrovaru R. 1920 nastala akce pro porolničení cukrovaru. Rolnictvo, řepu pěstující, snažilo se dosáhnouti, aby i výroba cukru přešla do jeho rukou, a aby dospělo plného výtěžku své práce. V čele obtížné akce stál pan přísedící zem. moravského výboru Viktor Stoupal. Dále se zasloužili o ni pánové poslanec Haupt z Tovačova a vrch. zeměd. rada Mackovík. Snaha ta byla splněna r. 1927, kdy cukrovar přešel do rukou rolnických, a jest od 15. března 1927 veden pod firmou „Rolnický akciový cukrovar v Tovačově". Hned v prvním roce provedla nová správa rekonstrukci, takže denní zpracování stouplo na 10.000 q a v příštích letech přes 11.000 q. Správní rada, v níž jsou nyní zastoupeni rolníci z okolí tovačovského se svým předsedou, p. přísedícím zem. výboru, Viktorem Stoupalem v čele, jakož i vedení závodu snaží se v plné míře splniti účel, jehož mělo býti dosaženo porolničením, býti rolnictvu okolí tovačovského v nynější těžké době podporou a záštitou.

Občanská záložna v Tovačově Námět založiti Občanskou záložnu v Tovačově vyšel z členů Občanské besedy v Tovačově, kteří sešli se dne 28. srpna 1864 v místnostech Besedy k jednání o stanovách pro Občanskou záložnu tovačovskou. Schůze zahájena předsedou Občanské besedy p. J. Schneidrem o 4. hodině. Jako vládní komisař přítomen byl pan měšťan Jan Hranáč. Navrhnuté stanovy výborem Obč.

besedy byly po malých změn,ách téměř jednomyslně schváleny. Dle výměru c. k. okresního úřadu koje-tínského ze dne 22. srpna 1864, čís. 3712, stanovena volba prozatímního zastupitelstva na 11. září. Volba prozatímního zastupitelstva Občanské záložny tovačovské byla výměrem c. k. okresního úřadu kojetínského z 3. září 1864, čís. 3855 politické povolena. Dle protokolu ze dne 11. září 1864 schůze tovačovských občanů odbývána v domě čís. 15 za přítomnosti 27 občanů a vládního komisaře pana Jana Hranáče. Nejdříve přečten uvedený výměr c. k. okres, úřadu kojetínského, pak přikročeno k volbě prozatímního zastupitelstva Obč. záložny tovačovské hlasovacími lístky.

Občanská záložna v Tovačově Zvoleni nadpoloviční většinou hlasů : měšťan Jan Hranáč, kněz Jan Schneider, předměšťan Fr. Škobrtal, kněz Ferd. Baar, předměšťan Antonín Gorlich, mlynář Vojt. Hranáč, domkař Vil. Skřidylka, Frant. Stégr,, měšťan Jos. Vrána, panský zahradník Jan Skalil, barvíř Štěpán Králík a předměšťan Ant. Otáhal. V sezení prozatímního výboru dne 16. září 1864 zvolen byl za přednostu Občanské záložny Frant. Škobrtal, za místopřednostu Jan Hranáč, za pokladníka J. Schneider, za jednatele Ferdinand Baar, za kontrolora Štěpán Králík a právnického znalce Stégr Rudolf. V této schůzi také stanoveno, aby záložna prozatímně v život vstoupila a tedy vkládat se počalo od 1. října 1864. Valná hromada stanovena na 25. IX. 1864 na půl 4. hod. odpolední. V této valné hromadě stanoveno bylo, aby povinný řádný vklad pro člena obnášel týhodně 5 kr. r. m., aby záložna platila ze vkladů 4 ½ % a aby brala z půjček 6% a 2% provise, tedy 8%. Ve valné hromadě dne 19. března 1865 za přítomnosti 35 členů dle pokladní zprávy bylo přijato do konce roku 1864 : zl. r. m. 5243.93 bylo vyplaceno . „ 4841.67 zůstává zl. r. m. 402.25 a čistý výnos obnáší zl. r. ni. 15. Při této schůzi bylo usneseno na návrh p. Vojtěcha Hranáče, aby pro budoucnost oněm tovaryšům živnostenským a čeledínům,, kteří svým spořením do roku nejméně 10 až 100 zl. r. m. do záložny uložili, po celoročním účtu byla udělena prémie ještě 3 procenta. V r. 1932 záložna měla 1312 členů s 3741 podíly, fondů 490.000 Kč, vkladů

15,251.020.90 Kč, půjček 14,437.020 Kč. V r. 1932 v čele Občan, záložny za dozorčí radu jsou pánové: Indrák Alois, předseda, Sigmund František, zapisovatel, členové: Hymr Václav, Kolda Jiří, Krátký Jan, Otáhal Aug., Turovský Frant., Reháč Ferd., Slomek Konst., Šmolka Petr, Šimek Fr. V ředitelství jsou pp.: Rozehná-lek Alois, kontrolor, Nop Čeněk, ředitel, Gorlich Alois, pokladník, Hájek Bohumil, ředitel.

Spořitelna města Tovačova V. SÝKORA byla založena v roce 1890. První zmínka o založení spořitelny jest ve schůzi obecního výboru již dne 10. dubna 1882: „Spořitelna má se zaříditi a k tomu účelu se dává za hypotéku: obecní dům čís. 12, pak lesní kapitál uložený 6000 zlatých." Teprve v roce 1887 za starostování Jana Cagaly usneseno, aby starosta vykonal potřebné kroky k založení spořitelny a zvolena komise k zpracování stanov. A zase až v únoru r. 1890 zvolen první výbor a ředitelství, takže r. 1890 byla spořitelna právně i formálně uvedena v život. § 2. spořitelního zákona praví, že účelem spořitelny jest, aby občanstvu poskytovala příležitost úspory bezpečně ukládati a je rozmnožovati. Název „spořitelna" i „spořitelní knížka" jest chráněn zákonem. Zříditi spořitelnu povoluje státní správa jen obcím, okresům neb župám. Mají tedy spořitelny jakési výjimečné postavení mezi ostatními peněžními ústavy a proto také § 2. jasně praví, že vklady u spořitelen jsou bezpečně uloženy. Ztráta jejich jest naprosto vyloučena. To jest také příčinou, že soudy ukládají ve spořitelně peníze sirotčí a že knížky spořitelní požívají sirotčí jistoty. Nashromážděné úspory rozpůjčuje spořitelna ponejvíce v nejbližším okolí a podporuje tím obchod, živnosti a zemědělství. Jest oporou každému přičinlivému jedinci, bez ohledu na stav nebo povolání. Od doby svého založení plní spořitelna úspěšně své poslání i v o-boru půjčkovém, neboť největší rozpětí úrokových sazeb bylo v době poválečné, a to 2%. Nejvyšší úroková sazba za celou řadu let svého působení byla rovněž v době poválečné, a to 7%.

Fr. Poštulka,předseda spořitelny Tovačova

Vlád. Sýkora, vedoucí úředník spořitelny

U vědomí velké zodpovědnosti \ uči vkladatelům a vázána zákonem až k úzkostlivé přesnosti, jest spořitelna nucena i od dlužníků požadovati přesné plnění převzatých

povinností. Spořitelna jest samostatným, všeužitečným a veřejným peněžním ústavem podle zákona ze dne 14. IV. 1920, č. 302 Sb. z. a n., který za neobmezené záruky zakladatele provozuje pod státním dozorem úvěrní obchody, vymezené stanovami, a který přebytků může použíti jenom k účelům všeužitečným. Jest samostatnou právnickou osobou a není tudíž ústavem obecním. Spořitelna města Tovačova má ku dni 31. prosince 1932 vkladů ... Kč 8,838.805.80 en. papírů . Kč 1,266.095.30 fondů ... Kč 342.891.65 půjček ... Kč 7,585.089.70 V čele ústavu jsou pánové: Správa spořitelny: Štěp. Suránek, vrchní okr. komisař v Přerově, vládní komisař. Výbor: Ferd. Večeřa, předseda, Alois Pluhařík, místopředseda. Členové výboru: Jak. Haupt, Fr. Kupka, Fr. Majárek, Alois Opluštil, Ferd. Orálek, Frant. Poštulka, Vlád. Sýkora, Jos. Tichý, Rudolf Trkala, Tomáš Trnkal, Josef Veselský. Ředitelství: Frant. Poštulka, předseda, Jos. Tichý, náměstek předsedy. Členové ředitelství: Alois Opluštil, Vlád. Sýkora, Rud. Trkala. Úřednictvo: Vladimír Sýkora, vedoucí úředník spořitelny, AI. Hrdinova, pokladní.

Náměstí v Tovačově. Městská radnice a spořitelna

Staré duby na zámecké hrázi v Tovačově Tovačov má pro turisty něco zajímavého, čeho mu mnohé město závidí. Má zámeckou hráz se staletými duby, pamětníky dávné minulosti. Zavítá-li kdo cizí do Tovačova a :e-li přítelem krásy a ctitelem přírody, nechť neopomene, prohlédnuv si zámek, projíti se po zámecké hrázi pod věkovitými duby. Nebude litovati, rád vzpomene na zámeckou hráz a přijde sem zase. Zámecká hráz, u nás „Hráza" se říkalo, jsou vlastně hráze či břehy bývalých panských rybníků, dávno už zaniklých. Zmizely rybníky, hráze však zůstaly a s nimi též duby, tu vysázené, aby kořeny svými zpevnily hráze rybníků. Léta minula, plynuly věky; změnila se tvářnost kraje, život, kroj a způsoby obyvatelstva. měnily se rody panské na zinku. jen duby na hrázi zůstaly zdánlivě nezměněny. Stáří jejich od odhaduje se na 400 až 450 let; možná,že některý jest ještě starší. Původ jejich klademe na počátek 16. věku.

Městečko Němčíce nad Hanou Ing. R. HRUBÝ, mg. F. JÍLEK Městečko Němčíce nad Hanou leží v údolí při říčce Hané na soutoku s potokem Broděnkou. Krajina zdejší byla osídlena od pradávna, jak nasvědčují tomu bohaté nálezy archeologické, které postavily městečko mezi naleziště světového významu. Podle nálezů lze usuzovati, že se na území městečka vystřídalo pravěké lidstvo celkem šestkrát a zanechalo po sobě vzácné památky jak v pravěkých svých sídlištích, tak i na pohřebištích. Nejstarší památky jsou již z mladší doby kamenné a nejvíce bylo nalezeno hrobů t. zv. skrčenců, jichž vznik se klade do doby asi 2000 let před Kristem. Ing. František Jílek, starosta městečka Němčíc, jednatel Rol. obě. záložny atd. Nalezen též žárový hrob v kamenném obklade, který patří mezi nálezy velmi vzácné, vyskytující se posud jen na Podunají v Dolních Rakousích a v Podyjí na Znojemsku. Nálezy němčické jsou uloženy jednak v Teličkově museu v Přerově, kde tvoří nejvzácnější část sbírek, pak v zemském museu v Brně a v Olomouci. Hlavně při stavbě nového nádraží v letech 1924 až 25 nalezena byla celá spousta těchto hrobů, které byly prozkoumány archeologem Dr. Červinkou a popsány jím ve spise zvláštním. V Němčících nebylo hradu nebo zámku. První zmínka je z r. 1241, kdy Václav I. je daroval pražskému biskupu Mikulášovi. Vystřídala se celá řada majitelů, z nichž jako nejlepší se vzpomínají páni z Cimburku a Pernštýna, po nichž má městečko znak i pečeť: v levé polovině půl hlavy zubra, v pravé pět klasů, svázaných povříslem, stojících na zeleném kopečku v modrém poli; půda levé poloviny jest zlatá, hlava pak v přirozené hnědé barvě. Ve století XVII. jmenovalo se městečko „Němčíce nad Hanou" a pověst praví, že se dříve jmenovalo Zelené Němčíce a Němčíce pod Zeleným Hájem. Pak se jmenovaly Němčíce na Hané a nynější název byl obnoven v roce 1925. V roce 1630 měly Němčíce 45 rolníků, 11 lhotníků, 8 gruntů a 6 zahrad. Válka třicetiletá zasadila i zde těžké rány a bylo po ní obydlených 41 gruntů a 1 domek. V roce 1657 pořízeno nových 24 usedlostí a náleželo k nim a k 41 gruntům celkem 4356 měřic polností. V roce 1910 bylo 284 domovních čísel a 1756 obyvatelů, 1921 již 315 čísel a 1853 obyvatelů a 1930 395 čísel s 1986 obyvateli. Velmi nápadný jest přírůstek nově postavených domů v posledním desítiletí, což svědčí o celkovém rozmachu městečka. Letos jest zaznamenáno 405 domů. Městečko je výstavné, a náměstí s parčíkem vypadá v létě v zeleni velmi pěkně. Obyvatelstvo jest vesměs národnosti české. Velmi pěkný byl němčický hanácký kroj, který je v některých rodinách ještě uchován, ovšem již dávno se nenosí. Mužský kroj na rozdíl od obvyklých hanáckých krojů má žluté, těsně přiléhající koženky, ne tedy červené, baňaté hanácké gatě. Nářečí již dávno zaniklo a ani nejstarší lidé neumí hanácky. Katastr má 1202.6 ha pozemků dobré jakosti, vesměs polností. Pole řádně odvodněna, a kde dříve bývaly močály a pastviny, daří se dobře řepě cukrovce. Různé tratě jsou

pojmenovány názvy, připomínajícími starodávná místa, jako Padělky za hekem, což značí posvátný háj našich pohanských předků. V malém údolíčku Livarky vyvěrala prý teplá voda, která nikdy nezamrzala. Dokonce nechybí ani pověst o spícím vojsku s vůdci Gojem a Magojem, kteří v čas potřeby vytáhnou na pomoc. Hrob skrčence z nálezů v Němčících n, H.

Obecní zastupitelstvo městečka Němčíc n. H

. Z význačných budov zasluhuje zmínky radnice, postavená v roce 1875, chovající obsáhlý archiv, ve kterém nejstarší listina je z r. 1490. Bohužel velká část nejvzácnějších listin se ztratila. Velmi pěkné jsou staré cechovní knihy, z nichž jest zřejmo, že městečko bývalo sídlem cechů, tedy střediskem celého kraje. Stará radnice byla postavena v II. polovině 17. století z obecního pivovaru. Kostel je ze XVI. století. Fara se připomíná již ve XIV. století, v roce 1652 zanikla, ale zase brzo byla obnovena. V XVI. stol. byli zde Čeští bratři až do třicetileté války a po ní se obyvatelstvo pokatoličtilo. Památkou po Českých bratřích je kostel bez věže, která je postavena několik metrů od kostela a je majetkem obce, a nikoliv kostela. Hřbitov býval kolem kostela a od roku 1856 je za městečkem a dnes již rovněž nově upravený a zvětšený. V obci je mlýn na pohon vodní i motorový, který založen byl mlynářem Janem Horákem v roce 1533 — právě před 400 lety — od r. 1800 jest majetkem rodiny Čápovy a poslední majitelkou jest pí. Bohumila Čápova, která v roce 1929 mlýn zrekonstruovala. Stavěl jej in<*. A. Beneš, zdejší rodák. Znamenití rodáci: Martin Chvátal (Quadal), slavný malíř, narozen 1"36, zemřel 1809 v

Petrohradě; Ing. František Novotný, profesor geodesie, rektor a děkan vysokého učení technického v Praze, narozen 20. 9. 1864, pohřben na zdejším hřbitově v zemi hanácké; Ignác Kyselák, všudybyl zvaný, cestovatel, nar. 1786; učitel František Taufer, básník a spisovatel, nar. 1885, zemřel ve světové válce; ředitel škol v Přerově Ant. Telička, archeolog, nar. 1866, zemřel 1925. Dne 28. srpna 1929 navštívil městečko naše pan president republiky Dr. T. G. Masaryk u příležitosti velkých manévrů, doprovázený tehdy francouzským maršálem Pétainem, náčelníky generálních štábů Jugoslávie a Rumunska i ministerským předsedou Udržalem. Obyvatelstvo živí se hlavně zemědělstvím. Je tu také hodně živnostnictva, poněvadž široké okolí si zde obstarává své potřeby, a zdejší cukrovar zaměstnává více lidí, kteří se zde trvale usadili. O živosti městečka svědčí i značný obecní rozpočet, vykazující 450.000 Kč vydání. Školství. - V obci je obecná i měšťanská škola. Kdy byla založena škola obecná, není známo. V r. 1774 činí se první zmínka o školní budově s jednou učírnou, došky kryté (prý u strouhy č. 94 a 286, později obecní pastouška). V r. 1831 byla knížetem Metternichem vystavena škola dvoutřídní, která v roce 1886 byla rozšířena na trojtřídní (pro nedostatek místa byla jedna třída umístěna ve staré radnici č. 231). V roce 1897 postavena byla nynější nová budova se 4 učírnami, která v roce 1910 byla rozšířena o 2 třídy. Od roku 1907 je škola čtyřtřídní s jednou, časem i třemi pobočkami, a když v roce 1924 byla postavena měšťanská škola, stává se obecná škola pětitřídní. Počet žáků 219. Měšťanská škola, postavená zdejším rodákem ing. A. Benešem, má svoji samostatnou moderní budovu. Je zatím smíšená a slouží jako obvodová, ač je majetkem obce němčické. Je trojtřídní s 2 pobočkami, a je stavbou již připravena k rozdělení na chlapeckou a dívčí, což se brzy stane s ohledem na vysoký počet žáků, celkem 235. Ve škole měšťanské jest umístěna všeobecná živnostenská škola pokračovací 2třídní se 40 žáky, založená v roce 1921. Správou školy obecné jest pověřen zasloužilý občan pan Ant. Jaša, řídící učitel, a měšťanskou a pokračovací školu vede již třetí rok pan ředitel Antonín Zelina. Pan –president T. G. Masaryk návštěvou při manévrech v Němčících v roce 1929

Pošta byla zřízena již v roce 1862, telegraf r. 1897 a r. 1910 telefon. Poštovní úřad řídí p. poštmistr Jan Marák. Nynější nádraží bylo postaveno ing. A. Benešem, místním rodákem, r. 1925 na trati Přerov—Brno. Založeno v letech 1867—69. Nádraží nebylo hned postaveno v Němčících, poněvadž tehdejší obecní rada nabídku drah nepřijala a tak na žádosti a vlastními

prostředky obce byla v r. 1881 vybudována čekárna a dvě ložné koleje pro třicet vozů. V r. 1910 postavením cukrovaru se nádraží mnohokráte zvětšilo a dnes již má čtyři koleje. Přednostou je od r. 1910 p. vrchní oficiál Rudolf Ditrich. Četnická stanice byla zřízena roku 1909 a řídí ji pan vrchní strážmistr Antonín Gatěk se dvěma pp. strážmistry. Fr. Synek, předseda společenstva Řadové společenstvo v Němčících nad Hanou je jedno z největších společenstev okresu kojetínského a přerovského. Čítá t. č. přes 300 členů a patří k němu všechny živnosti a obchody z 22 okolních obcí, mimo hostinských, holičů, kolářů, kovářů, řezníků a pekařů. Založeno bylo r. 1888, takže roku 1932 slavilo 45leté jubileum svého trvání, při které příležitosti byly osmi nejstarším a o společenstvo zasloužilým členům uděleny diplomy Zemskou radou živnostenskou v Brně. Od založení, to jest od roku 1888 střídali se v předsednictví: Švach Martin, Taufer Frant., Holub Frant., Šádek Karel, a od roku 1924 jest předsedou p. František Synek a živnostenským komisařem p. František Holub. Společenstvo má ve svém archivu různé staré cechovní knihy a spisy již z roku 1717, kterak 1. P. 1717 se páni mistři od Kojetínského pořádku odtrhli a v městečku Němčících sobě cechy založili — dále Generální cechovní artikulové pro pořádky král. dědičných zemí českých, léta Páně 1739 a m. j. Od r. 1927 má své sídlo v Němčících nad Hanou Odborové společenstvo pekařů okresu kojetínského, a předsedou od r. 1927 jest p. Frant. Janečka z Němčíc. Sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1879 a měl 2,0 členů, dnes čítá 153 členů činných i přispívajících. Vlastní 1 ruční a 1 motorovou (kombinovanou) stříkačku se 700 metry hadic. Při sboru je též samaritánská stráž, která poskytla v 800 případech první pomoc. Loni byla zřízena v Němčících odbočka Čsl. červeného kříže; předsedou je p. ředitel A. Zelina. Čítá hodně přes sto členů. Na podporu živnostenské činnosti konány jsou v městečku každé úterý týdenní trhy a tři výkladní výroční trhy, těšící se zvláštní oblibě okolního občanstva. V místě jsou čtyři politické strany, a to: ŽOS, soc. dem., republikánská a lidová. Do voleb jde místní skupina malorolnická jako strana pátá.

Spolky tělovýchovné a vzdělávací Mimo jednotu Sokol jest v místě Sportovní klub, Klub cyklistů a Těl. jednota Orel. Z velmi významných spolků vzdělávacích v dřívějších dobách byl v Němčících čtenářsko-pěvecký spolek „Zubr" (1863) a Občanská beseda (1896), které sice svůj úkol vykonaly, ale zůstávají v činnosti se svými bohatými knihovnami. Mimo to pečuje o čtenáře obecní knihovna, čítající dnes již přes 500 svazků Z dalších spolků je třeba zaznamenati Včelařský spolek pro Němčice a okolí, Družstvo kontrolní váhy, Vodní družstvo a Mlékařské družstvo.

Perleťářství na Němčicku Jako zvláštnost městečka Němčíce nad Hanču dlužno uvésti v místě se nacházející živnost perleťářskou. Byla založena p. Ant. Lasovským v roce 1885, který toto význačné řemeslo po zkušenostech a praxi přivezl i s vyučenými dělníky z Vídně. Vyučil pak několik zdejších i okolních perleťářských dělníků i mistrů. V roce 1889 ohlásil živnost p. Zachariáš Jílek. Propracoval se z malých počátků na jednu z největších moravských firem. Zvětšoval svůj závod stále tak, že před válkou zaměstnával nejen téměř všechny mistry, ale i samého zakladatele perleťářství. Okolní mistři a dělníci domáčtí pracovali pro firmu Zachariáš Jílek v počtu asi 100—200 pracovníků. Přes válku výroba ochabla a znova počala zkvétati po válce, kdy po tomto zboží byla ohromná poptávka. Objednávky nebylo možno ani vyřizovati. Zdokonalené stroje, nahrazující ruční práci, provedly postupem doby své zkázonosné dílo na neprospěch veškerého československého perleťářství. Státy, do nichž se naše zboží vyváželo, zařídily svoji vlastní strojovou výrobu a tuto podporovaly a cly znemožnily dovoz čsl. zboží perleťového. (Hlavně Itálie, Japonsko, Anglie a dnes i Německo, kam zdejšího zboží perleťového nejvíce bylo odesíláno). Nyní pracuje jen fa Zach. Jílek, a to velmi omezeně. Omezená výroba velmi posiluje kádr zdejších nezaměstnaných.

Kontribučenská záložna v Němčících nad Hanou JAN BALAŠ

Karel Kyselák, předseda Kontr. záložny atd.

Josef Matoušek, správce Kontr. záložny atd.

Kontribučenská záložna v Němčících nad Hanou povstala z kontribučenského fondu obilního, jako památka bývalých vrchnostenských sýpek, které byly téměř na všech panstvích zakládány z nařízení císaře Josefa II., z roku 1788. Kontribučenská záložna v Němčících jest tedy památkou bývalého panství Kojetín-Víceměřice, jehož majitelkou byla tehdy maďarsko-německá rodina Szandor-Metternichova. Zúčastněných obcí bylo a je dosud 7, a sice: Němčice, Měrovice, Hruška, Stříbrníce, Popůvky, Víceměřice a Poličky se 220 podílníky. Správa záložny sestávala ze tří členů užšího výboru, totiž správce a dvou členů, a čtyř členů výboru širšího, z nichž jeden byl volen předsedou. Podílníky byli všichni majitelé usedlostí, jejichž pozemky byly zapsány v Josefínském katastru jako orná půda. První správa byla tato: Cáp Karel, mlynář v Němčících, předseda, Petrovský Frant. z Němčic, správce, Králík Jan, Měrovice, Černý Josef,

Stříbrníce, Pouš Martin, Němčice č. 22, Lasovský Jan, Víceměřice a Krejsa Josef, Popůvky, členové výboru. Účetnictví vedl Černý Ant., který byl také obecním písařem a varhaníkem. V roku 1874 zvolen předsedou Bedřich Čáp, mlynář a Mart. Pouš správcem. V roku 1881 zvolen správcem Jan Telička č. 28. V roku 1896 zvolen správcem Frant. Bořek č. 9. V roku 1891 zvolen předsedou Antonín Kyselák č. 39 a správcem Bedřich Čáp č. 99. V r. 1893 zvolen předsedou Frant. Jordán ze Stříbrníc a správcem Jan Kahaj č. 67 z Němčic. V roku 1900 zvolen předsedou Ant. Ondrouch z Hrušky. V roku 1909 zvolen předsedou Josef Župka z Měrovic. V roku 1911 zvolen správcem Frant. Matoušek č. 56. V tomto roce z nařízení moravského zemského výboru zhotovena nová matrika, v níž museli býti jako podílníci zapsáni všichni majitelé pozemků, nabytých od kterékoliv usedlosti. Tím byl počet podílníků zvýšen na 770. V roku 1912 zvolen předsedou Jan Beneš z Němčic č. 24. V roku 1919 byla v noci provrtáním vyloupena pokladna o 3448 Kč dosud neznámým lupičem. V roku 1926 zvolen správcem Jos. Matoušek č. 34. V roku 1930 zvolen předsedou Karel Kyselák č. 12. Dnešní správa je tato: Matoušek Josef, správce, Jiříček Leopold č. 57, Beneš Karel, členové užšího výboru, Kyselák Karel, předseda, Sázel Jakub, Měrovice, Vrána Antonín, Stříbrnice a Lasovský Oldřich, Víceměřice, členové širšího výboru. V dnešní době nemá Kontribučenská záložna takového významu, jaký měla před zřízením tří jiných záložen v Němčících, neboť tyto plně vyhovují v otázkách peněžních všem požadavkům občanstva.

Rolnicko-občanská záložna v Němčících nad Hanou Rudolf Petr. předseda Rolnicko-občan. záložny Se stoupajícím počtem obyvatelstva jevila se potřeba pro zdejší živnostníky a rolníky, jakož i okolní občany zříditi větší peněžní ústav. Tuto okolnost vystihl tehdejší starosta p. Zedníček Jan s p. rechtorem Sedláčkem Janem, jakož i jinými čelnými občany, a založili r. 1883 záložnu. Při svém založení čítala záložna 34 členů a správou byl pověřen 9členný výbor, z něhož bylo zvoleno 4členné představenstvo, které vedlo záložnu po stránce účetnické. Prvním předsedou byl p. Zedníček Jan, místopředsedou p. Frant. Bořek, pokladníkem p. Čáp Bedřich, mlynář, a jednatelem a účetním p. Sedláček Jan, nadučitel. Účetnictví vedl pak p. nadučitel Kovalovský Jan a jako druhý předseda byl zvolen p. Zachariáš Jílek, majitel závodu iperleťářského, který vedl záložnu v době nejhorší, t. j. přes válku světovou až do reku 1921. Třetím předsedou byl p. Čáp Julius, mlynář, čtvrtým p. Frant. Zedníček, rolník a dnes stojí v čele p. Rudolf Petr, obchodník na odp. v Kojetíně. Místopředsedou je p. Fr. Matoušek, hostinský, pokladníkem p. Flor. Jiříček, rolník a jednatelem a účetním p. Lig. Frant. Jílek, starosta obce a prokurista. Kontrolorem je od roku 1930 p. Karel Jílek, spolumajitel výroby perleťových knoflíků. Revisory jsou p. adj. Ervín Milt a Josef Dvořák, malíř a natěrač. Ostatní členové výboru jsou pp.: Frant. Baláš, Ant. Kyselák č. 4, Karel Nykl a Jan Telička. Od roku 1908 čítá záložna pouze 24 členů. Ze všech místních záložen má nejvíce vkladů, Kč 4,505.316.— a půjček Kč 4,193.970.—, res. fondu Kč 148.500.—. Záložna tato jest jedna z předních záležen na okrese kojetínském. Letos slavila 50leté jubileum svého trvání.

O založení Občanské záložny v Němčících nad Hanou V době, kdy Občanská záložna uvedena byla v činnost, byla již v Němčících jedna záložna, a sice Rol-nicko-občanská od roku 1883, která však měla omezený počet členů, a to 34, který již nebyl zvyšován. Vedení této záložny bylo složeno konservativně. Tehdejší místní předáci směru pokrokového chopili se myšlenky, utvořiti záložnu pro širší okruh členstva, na podkladě družstevním. V řadě těchto pracovníků stáli pánové: MUDr. Jan Špárník, obvodní lékař, Jan Beneš, rolník čís. 24, František Holub, kloboučník, Ant. Oplocký, rolník č. 13, Ant. Kyselák, rolník č. 39, Frant. Vrána, rolník č. 33, Alois Doležel, zámečník, Jan Kahaj, rolník č. 67, Tomáš Matoušek, rolník č. 64, Frant. Taufr, pekař, Frant. Adamík, stolař a jiní. Tito pánové, plní energie k práci, svolali ustavující valnou hromaděna den 5. ledna 1896. K této se sešlo 24 členů, a řídil ji prozatímní předseda pan Jan Beneš. Na schůzi bylo všechno potřebné projednáno a zařízeno k činnosti Občanské záložny v Němčidch, společnosti s ručením obmezeným. Počet členů obmezen nebyl. Do prvního předsednictva zvoleni: Kyselák Ant. č. 39, předsedou, Beneš Jan č. 24, místopředsedou, Dr, Jan Špárník, jednatelem, Vrána Frant. č. 33, pokladníkem. Do výboru zvoleni: Oplocký Ant., Kahaj Jan č. 67, Matoušek Tom. č. 64, Holub Frant. a Doležel Alois. Revisory: Taufr Frant. a Nesrsta Karel. R. 1897 se předseda p. Ant. Kyselák vzdal funkce, a zvolen předsedou p. Jan Beneš, který byl nepřetržitě předsedou až do r. 1920, kdy se pro stáří vzdal. Místopředsedou zvolen v r. 1898 p. Frant. Holub, též nepřetržitě až do r. 1925, kdy se též vzdal. V r. 1900 odchází z Němčic p. dr. Špárník, vzdává se jednatelství a na jeho místo zvolen jednatelem p. Jan Baláš, malorolník č. 16, kterouž funkci zastával až do r. 1925. V r. 1912 zemřel pokladník p. Frant. Vrána a novým pokladníkem zvolen p. Frant. Matoušek, rolník č. 56, až do roku 1920, a v roce 1921 byl zvolen předsedou, kteroužto funkci zastával až do své smrti, v prosinci 1925. V roce 1921 zvolen pokladníkem pr František Vrána ml. č. 33. Dne 27. února 1926 zvolen předsedou dosavadní jednatel Jan Baláš č. 16. Místopředsedou zvolen p. Jan Holub č. 221. Jednatelem zvolen p. Jan Šimeček, malorolník, který zemřel v roku 1930. Dne 5. března zvolen jednatelem p. Josef Hrabal, stolař. Dne 18. září 1932 byly v důsledku nového bankovního zákona změněny stanovy, dle nichž při výroční řádné valné hromadě 11. února 1933 bylo zvoleno devítičlenné ředitelství a šestičlenná dozorčí rada. V první schůzi ředitelství, konané 23. února 1933, zvoleni: Jan Baláš, ředitelem, Jan Holub, náměstkem ředitele, Fr. Vrána, pokladníkem, Josef Hrabal, jednatelem. Další členové ředitelství jsou pp.: Holub Frant., Matoušek Josef č. 34, Kyselák Karel č. 12, Jiříček Leopold č. 57 a Beneš Karel č. 24. V dozorčí radě jsou tito pánové: Synek Frant., předseda, Látal Jan č. 249, Hrubý Jan č. 173, Navrátil Jan č. 6, místopředseda, Přivřel Jos., zapisovatel a Střižík Karel. Občanská záložna má také své tři čestné členy. Na valné hromadě dne 17. února 1931 byly slavnostním způsobem odevzdány diplomy čestného členství pp. Janu Beneši, Frant. Holubovi a Janu Baláši za jejich • dlouholetou činnost a obětavou práci pro rozvoj Občanské záložny v Němčících. Dnes je Občanská záložna jedna z nejlepších a největších záložen ve svém okolí. Za dobu svého trvání, přihlížíme-li na její nepatrné začátky, ohromně se zvětšila, jak počtem svého členstva, tak také efektem finančním. Financovala také stavbu měšťanské školy v Němčících, významné hospodářské podniky a celou řadu rodinných domků. V roku 1896 měla Obč. záložna 72 členů. V roku 1933 má Obč. záložna 389 členů.

V roku 1896 měla Obč. záložna reservních fondů K 312.—. V roku 1933 má Obč. záložna reservních fondů Kč 190.416.—. V roku 1896 měla Obč. záložna volných vkladů K 24.837.—. V roku 1933 má Obč. záložna volných vkladů Kč 4,029.047.—. Z číslic těchto je zřejmý velký rozmach Občanské záložny, která se těší dnes velké důvěře v celém okolí. J. Baláš, ředitel Občanské záložny

Josef Hrabal, .jednatel Občanské záložny

Jan Holub náměstek Občanské záložny

Tělocvičná jednota Sokol v Němčících nad Hanou S myšlenkou sokolskou seznámilo se místní občanstvo již v r. 1874 (12 let po založeni Sokola v Praze), kdy dne LÍ. července uspořádal Sokol v Morkovicích pochodový výlet do Němčíc. Sokoli morkovičtí byli na tehdejší poměry dosti okázale uvítáni a pohoštěni. O významu a účelu Sokola promluvil tehdejší náčelník morkovický Eduard Jeřábek. Vysloveno již tehdy přání, aby Sokol zřízen byl v brzké době i v obci; trvalo to dlouhou ještě dobu než k založení Sokola došlo. Intensivnější snahy po založení Sokola počaly se projevovati až v prvním desetiletí tohoto století, a to zejména mezi mládeží. Teprve příchod pokrokového úřednictva do nově postaveného cukrovaru v r. 1910 pomohl tyto snahy uskutečniti, takže po delších přípravách dochází 19. srpna 1911 k ustavující valné hromadě, ve které ihned se přihlásilo do jednoty 90 členů a 1 členka, ještě téhož roku zřízen byl ženský odbor a v roce příštím cvičí již vedle členstva i obojí dorost. V roce 1912 jednota ponejprv súčastňuje se VI. všesokolského sletu počtem 23 členů. Úspěšná, rozvíjející se činnost a vzrůst jednoty přerušen byl částečně válkou, ale ne úplně. Nebylo sice cvičících mužů, ale obětavostí několika členek cvičí ženy a dorostenky přes celou válku a udržují tak činnost jednoty. V březnu r. 1918 započaly ženy cvičiti i mužský dorost. I činnost kulturní se udržuje; v r. 1915 sehráno jedno divadlo, v r. 1918 uspořádány 2 divadla a 1 zábavní večírek, vesměs ve prospěch národních institucí. V květnu r. 1918 velmi platně spoluúčinkuje Sokol též při slavnosti na památku 50letého jubilea kladení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze, kterou pořádala Národní Jednota. Státní převrat našel jednotu připravenu. Koná ozbrojené hlídky v obci, na radnici i na přilehlé trati, sbírá na zlatý poklad republiky a k obraně Slovenska vysílá k III. pluku Stráže Svobody v Brně 6 dobrovolníků. R. 1919 odhaluje jednota svůj prapor a na náměstí sází „Lípu svobody". Téhož roku započato se cvičením žactva. Rozmach činnosti jednoty vynucuje si postavení sokolovny, která slavnostně byla za velké účasti otevřena v září r. 1920. Při té příležitosti vítá jednota své bratry legionáře, jichž ve svých řadách měla 18.

Náměstí s kostelem v Němčících n. H. Na VII. slet všesokolský v Praze vysílá jednota z 55 zúčastněných 22 cvičícího členstva a 12 dorostenců. V r. 1920 zahajuje představení kino jednoty. Jednota intensivně propaguje sokolskou myšlenku i v okolí a vedle Tvorovic, založených r. 1912, zakládá jednoty: Měrovice (1919), Mořice, Stříbrníce (1920), Vrchoslavice a Víceměřice (1921) a Hrušku (1933). V r. 1922 mimo to přijímá do ochrany menšinovou jednotu Petrovice na Těšínsku, o kterou se pečlivě pořádáním zájezdů stará. V r. 1921 za komunistických nepokojů opět ozbrojenými četami hlídkuje v obci a na přilehlé trati. V r. 1923 pořízeno loutkové divadlo a v r. 1926 předává jednota svému dorostu bohatě hanáckými výšivkami zdobenou vlajku. Různých zájezdů (Lublaň, Podkarpatsko, Bratislava, Ostrava, Orlová atd.) zúčastňuje se jednota v hojném počtu, rovněž i sletů všesokolských v Praze: VIII. v r. 1926 přítomno 77 účastníků. IX. v r. 1932 82 účastníků. V činnosti tělocvičné vykazuje průměr za 20 let trvání jednoty (do r. 1930 včetně) tento počet zařazených: 34 žáků, 43 žaček {77 celkem), 16 dorostenců, 15 dorostenek (31 celkem), 23 mužů a 17 žen (celkem 40 členů). Činnost tělovýchovná stále vzrůstá. Počet zařazených cvičenců v r. 1932 byl již průměrně za rok: 57 žáků, 77 žaček (134 celkem), 11 dorostenců, 11 dorostenek (22 celkem), 25 mužů, 23 žen (48 členů celkem). Úhrnem 204 cvičenci. Pěstuje se též lehká atletika, 'hry (wolleyball, stolní tennis) a lyžařství. Počet vzdělávacích podniků za 20 let dosáhl čísla 1543, mezi nimiž je 170 přednášek, 1104 proslovy, 68 divadel, 12 koncertů, 36 dětských besídek, 14 akademií atd. Sokol svou činností zaujímá význačné místo v obci a nemálo přispívá k jejímu fysickému i kulturnímu povznesení. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obchodní domy v Němčících n.H. Pan president T. G. Masaryk v Němčících při

manévrech v roce 1929

Spořitelní a záloženský spolek v Němčicích nad Hanou byl zaležen v r. 1919. Starostou jest p. Jan Holub, rolník č. 47, účetním p. Fr. Kyselák č. 19. Záložna čítá 126 členů a má 1,700.000.— Kč vkladů a půjčeno 700.000.— Kč. Res. fond 8000.— Kč.

Denní autobusové spojení z Prostějova, Wilsonovo nám. (proti restauraci p. Šindlera.) Léčba proti rhenma, i s c h i a s, dření, zateklinám, kožním nemocem atd. Pitná léčba. — Lékařské vyšetření v místě.

Zahájení sezóny 1. května t. r. Koupele od 8 hodin ráno do 8 hodin večer. Přírodní koupaliště. — Sluneční lázně. Každou neděli a svátek koncert. Restaurace. Levná výborná domácí kuchyně. Denní pense Kč 25'—. Piva: plzeňské, prostějovské. Přírodní vína. - Pokoje v láznícb. Dotazy zodpoví Správa lázní.

Rolnický cukrovar a rafinerie v Němčících nad Hanou Ing. R. HRUBÝ Od let šedesátých minulého století můžeme počítati s národnostním a kulturním rozmachem našeho národa. Vyvíjel-li se národ náš po stránce národního vývoje a po stránce kulturní, nebylo možno opomíjeti vývoj i po stránce hospodářské. Tento vývoj úzce jest spjat s vývojem národa vůbec, vše toto tvoří harmonický celek, vzájemně se doplňující a podporující. Pomalu vyvíjel se národ náš hospodářsky, neboť chyběla mu finanční síla, opora to, která jest základem celého života národního i státního. A přece, byť i pomalu, již od let šedesátých setkáváme se v historii našeho národa se snahou hospodářské emancipace, čili vymanění se českého člověka z okruhu jemu cizího, jemu přímo nepřátelského, zakládáním českých svépomocných peněžních ústavů a hospodářských podniků, jako cukrovarů, sladoven atd., na podkladě svépomocné akce družstevní a tyto ústavy a podniky staly se pak oporou českého člověka vůbec, na venkově pak selského lidu zvláště. Postavení Rolnického cukrovaru a rafinerie v Němčících nad Hanou jest výslednicí těchto snah hospodářského osamostatnění a uskutečněno bylo v r. 1910. V tomto roce totiž nově postavený rolnický cukrovar tento vstoupil do první kampaně. V úmyslu postaviti rolnický cukrovar na Kojetínsku nebo na Vyškovsku podniknuty byly dvě akce a to jedna v letech osmdesátých, druhá pak v letech devadesátých, bylo to však vinou doby, že k uskutečnění rolnického cukrovaru nedošlo pro nepochopení této svépomocné myšlenky a jednak pro velký vliv tehdy ještě mocných cizích živlů, které vynaložily vše, aby obě akce zmařily. Nebyla to vina vedoucích činitelů; příčinu však dlužno hledati v tom, že nebylo mezi rolnictvem dostatek důvěry v možnost uskutečnění zamýšleného podniku. Teprve mocná vlna snahy této v r. 1908 a 1909 nedala se již ničím zadržeti a vedla k uskutečnění díla, které se v dřívějších dobách nezdařile. Akce pro postavení rolnického cukrovaru vznikla zejména na Kojetínsku a Vyškovsku v řadě uvědomělých a prozíravých rolníků, a bylo s několika stran vysloveno přání, aby

cukrovar byl umístěn v Ivanovicích; když však později odborníci cukrovarničtí uznali místo v Němčících za lépe vyhovující a obec i občanstvo městýse Němčíc se stavělo k otázce té příznivě, bylo rozhodnuto pro Němčíce. Zařizující výbor podal pak vládě žádost o povolení ku zřízení akciové společnosti pod firmou Rolnický akciový cukrovar v Němčících se sídlem v Němčících a povoleni ku zřízení této akciové společnosti bylo uděleno pánům: Janu Rozkošnému, říšskému a zemskému poslanci a rolníku v Křenovicích, Frant. Dostálovi, starostovi v Čelčicích, Františku Arnoštovi, rolníku v Oplocanech, Janu Bakalářovi, starostovi v Mořicích, Ant. Dratvovi, rolníku v Popůvkách, Josefu Jiřičnému, starostovi v Tvorovicích, Janu Kužmovi, rolníku v Nezamyslicích, Janu Mézlovi, rolníku v Klopotovicích, Antonínu Sosíkovi, starostovi v Hradčanech, Janu Tesárkovi, rolníku v Čelčicích, Frant. Vránovi, starostovi v Němči cích a Josefu Župkovi, starostovi v Měrovicích.

Tito a mnoho jiných pokročilých rolníků z okresů kojetínského, vyškovského, prostějovského a krotněřížského stali se pak hlasateli myšlenky svépomocné akce po celém kraji široké oblasti nově budovaného rolnického cukrovaru na Kojetínsku. Zel, že mnohý z nich nedočkal se vybudování díla úplného a že odešel v Neznámo, nespatřiv plně dokončené dílo, na jehož uskutečnění svým porozuměním, spoluprací a podporou nemálo přispěl. Místa, jichž vhodnost pro postavení nově zakládaného cukrovaru byla na Kojetínsku odborníky zkoumána, byla v Kojetíně, Nezamyslicích a Němčicích. Kojetín odpadl ihned proto, ježto nenašlo se potřebné vhodné stavební místo. Nezamyslice odpadly proto, že se v tamní obci nejevil zájem o cukrovar a tak po marném a vleklém vyjednávání o koupi cukrovaru v Doloplazích a po zjištění, že v katastru městýse Němčic vhodné stavební místo bylo nalezeno a přízeň tamního obyvatelstva zabezpečena, došlo k zakoupení pozemků v Němčicích, čímž o místě pro postavení nového cukrovaru bylo definitivně rozhodnuto.

Alois Grydíl z Hradčan, místopředseda správní rady cukrovaru

František Vrána z Němčíc, člen správní rady cukrovaru a ředitel hospodářského družstva v Kojetíně

Rolnický cukrovar v Němčicích vybudován byl původně jako čistá surovárna a to s povinnou dodávkou řepy na každou akcii a již tímto byl dán podniku ráz čistě rolnického cukrovaru, jelikož celá potřeba řepy byla tímto způsobem zabezpečena a dalšími ještě ustanoveními stanov plně zajištěna. První svou kampaň provedl cukrovar v Němčicích roku 1910 a pracoval až do světové války, která začala roku 1914, jako surovárna. Po celou tu dobu bylo však z úst akcionářů často slyšeti projevy touhy po rozšíření závodu na větší denní zpracování řepy a na zřízení rafinerie, tedy rozšíření na výrobu čistého cukru, jaký se konsumuje v domácnostech. Máme ještě v paměti, že v době války se nedostávalo potravin a žádného jiného zboží a nedostávalo se také cukru, který se v té době prodával v celém světě za ceny neobvykle vysoké, což mělo za následek zřízení cukerní komise, která měla monopolní prodej cukru a prodávala jej za neúměrně vysoké ceny. Takové hospodářství vyneslo státu několik miliard korun a cukrovarům slušné výdělky, již proto, aby se i cepařům umožnilo pěstování cukrové řepy, válkou tak velice ztížené

.

František Křepelka z Polkovic, člen správní rady

Cyril Skácel z Hoštíc člen správní rady

. Jaroslav Dostál z Gelčic, člen ) správní rady cukrovaru a ředitelstva Hospodář, družstva v Kojetíně

František Králík z Vrchoslavic, člen správní rady

Cukrovar v Němčících měl každoročně v době války poměrně slušné množství řepy a měl proto možnost i při snaze akcionáře-řepaře přiměřeně odškodniti slušnými cenami za řepu, věnovati větší částky výdělku na zdokonalení a rozšíření závodu, tedy na větší denní zpracování řepy a na pomalé zřizování rafinerie, což také v plné míře využil tím, že postupně každoročně rozšiřoval a zdokonaloval svou výrobu, zejména bílého cukru. Nejdříve se zařídil na výrobu křišťálu, potom na výrobu kostek a pile a konečně i na výrobu malých i velkých homolí a moučky, takže od té doby vyrábí všechny druhy cukru spotřebiteli žádané, a může i případným změnám choutek spotřebitelů v plné míře vyhověti.

Cukrovar je tedy nyní zařízen na zpracování denně 14.000 q řepy a 3200 q suroviny na bílé zboží a zboží jím vyrobené jest odběrateli uznáváno za vyhovující požadavkům spotřebitelů. Aby byla docílena možnost takového denního zpracování, byl také během doby zvýšen akciový kapitál ze dvou na čtyři miliony korun. Tento pak jest rozdělen na 10.000 kusů akcií po 400 Kč s povinnou dodávkou řepy na každou akcii 100 q, tedy na 10.000 akcií 1 mil. q řepy. Jako na veškerý život hospodářský, tak i na cukrovarnický průmysl dolehla tíseň světových cukerních trhů, způsobená světovou nadvýrobou cukerní. V důsledku toho vznikla „Mezinárodní dohoda", regulující výrobu cukru a tím i osev řepy v poměru tuzemských a zahraničních konsumů cukerních, k níž přistoupili výrobci cukru v zemích a státech, jejichž výroba cukru v posledních letech převyšovala domácí spotřebu, za tím účelem, aby se během několika roků spotřebovaly přebytečné světové zásoby cukru a aby se trh cukru a jeho světové ceny dostaly opět do normálních poměrů. Doufejme tedy, že oběti, které sníženým osevem řepy přineslo zemědělství a i průmysl cukrovarnický, přinesou jednou ovoce lepších poměrů a lepších cen, jež znamenati budou ozdravění obou těchto složek. Správní rada cukrovaru v Němčících od vzniku závodu měla vždy snahu vybudovati podnik, který by vyhovoval v prvé řadě pp. akcionářům a pak požadavkům doby na závody cukrovarské kladeným

lnq. Bedřich Ondrouch vrch. tech. správce cukrovaru

František Sedláček vrch. komerční správce cukrovaru

Městečko Nezamyslice B. FRGAL, V. BALDÍK leží na staré silniční trati, spojující Brno s východní Moravou (Brno — Vyškov — Kroměříž — Hulín — M. Ostrava). Jest položeno na pravém břehu řeky Hané a je důležitou železniční křižovatkou tratí Brno — Přerov, Brno — Olomouc a místní dráhy Nezamyslice — Morkovice. Městečkem byly Nezamyslice již ve středověku, ale dekret o jmenování byl ztracen a musily si v roce 1908 vyžádati dekret nový, který vlastnoručně podepsal císař Frant. Josef I. Tento jest uložen v obecním archivu.

Místa dnešního městečka byla osídlena již v šedém dávnověku pro svoje výhodné položení, o čemž svědčí řada vykopávek a nálezů kultury lužické, nástroje pazourkovité a bronzové a mnoho j., které se nalézají ve všech místech katastru a kterých jest mnoho uloženo v Teličkově museu v Přerově. První písemná zmínka o Nezamyslicích jest z roku 1276, kdy byl jejich majitelem Budislav z Nezamyslic, 1297 Herbert, 1353 Bušek, který prodal polovici pánům z Kravař, druhou polovici 1371 Ctiboru z Cimburka čili z Tovačova. Ctibor koupil i druhou polovici od pánů z Kravař 1377 a prodal celé Nezamyslice 1383 kanovníkům sv. Augustiána z Lanškrouna. R. 1385 nastěhovali se sem Augustiáni, kteří se ujali i fary se všemi právy, výsadami a příjmy. Vladimír Baldík, starosta městečka Nezamyslic, nádražní restauratér, legionář, místopředseda nádr. restauratérů Za bouří náboženských Nezamyslice velmi trpěly a byly skoro vylidněny. Po míru westfálském se opět rychle osazovaly a vlády nad nimi se ujali opět Augustiáni, kteří byli majiteli Nezamyslic až do zrušení řádu císařem Josefem II. r. 1784. Panství koupil od tehdejší odprodávací komise hrabě Segur a tento je prodal 28./I. 1819 arcivévodovi Ferdinandu ďEste. Za panství tohoto byl zregulován tok řeky Hané a zůstal bez větších změn až do dnešní doby. Po jeho smrti je prodal dvorní maršálský úřad r. 1861 svobodnému pánu Mundimu, který je prodal r. 1871 olomouckému arcibiskupství, které bylo majitelem zámku a velkostatku až do rozparcelování tohoto v roce 1923. Za všech válek, které se převalily přes naši zemi, Nezamyslice velmi trpěly pro svoje položení na hlavní silnici, neboť žádná armáda je neminula. Zvlášť krutě v nich hospodařila francouzská vojska za válek napoleonských v r. 1805.

Náměstí v Nezamyslicích Rozvoj Nezamyslic byl následující: R. 1793 bylo 60 domů a 485 obyvatel, r. 1834 domů 150, obyvatel 666, r. 1900 domů 157, obyvatel 1069, r. 1921 domů 176, obyvatel 1256 a r. 1932 bylo již 240 domů a 1286 obyvatel. Přírůstek domů v

posledním desetiletí nápadně převyšuje vzrůst obyvatel, což svědčí o určitém blahobytu občanstva a dobré konjunktuře tohoto desetiletí.

Škola Přesných zápisů, kdy byla u nás postavena první škola, nemáme, ale byla zde již zajisté před válkou třicetiletou. První zmínka o rechtorovi děje se v roce 1679. Kolem r. 1700 stála školní budova v uličce, t. j. vedle dnešní fary a domu číslo 13. Druhá školní budova byla postavena nákladem farnosti nezamyslické roku 1863 a byly v ní 3 třídy. Žactva přibývalo a pomýšlelo se v r. 1908 na přístavbu. Jelikož škola stála za městečkem na nevhodném místě, bylo od přístavby upuštěno a pomýšlelo se v roce 1912 na stavbu školy nové a obvodové školy měšťanské. V okolnich obcích však nebylo pro toto dílo porozumění a jednání o stavbu školy měšťanské ztroskotalo. Bylo znovu obnoveno v r. 1914 a světovou válkou odsunuto. R. 1919 byl zřízen fond pro stavbu školy. Masarykova jubilejní obecná škola (stav. Šipka, Bernovský) Projekt na stavbu moderních škol, obecné a měšťanské, vypracoval stavitel Tomáš Šipka z Hodolan a stavbu v r. 1930 provedl stavitel Václav Bernovský z Chválkovic u Ivanovic, Škola nese název „Masarykova jubilejní obecná škola". Při stavbě pro potřeby školy bylo u členů zastupitelstva a všech občanů nevšední porozumění a nelekali se žádných obětí. Škola jest postavena na krásném místě ve výměře 1 ha, má nádhernou zahradu, vodovod, ústřední topení, splachovací klosety, zvláštní šatny, moderně vybavené učírny, takže jest to jedna z nejkrásnějších a nejmodernějších škol na okrese. Učitelský sbor: Vojtěch Grossmann, ředitel, Bohumil Frgál, Božena Chromková a Štěpánka Radová, učitelé. Ant. Kousalová, učitelka ručních prací a farář Frant. Klapil, katecheta. Při-školena jest obec Těšice.

Zámek - sirotčinec Zámek stojí na místě staré tvrze, jíž se vzpomíná r. 1371. Tento byl částečně osídlen střídajícími se majiteli a r. 1878 zřízen z něho sirotčinec sester sv. Hedviky. Od svého založení do r. 1933 bylo v ústavě 4378 chovanců. Ústav jest vychovávací, vyučuje a úplně vydržuje ročně 70—80 dětí osiřelých, opuštěných, pohozených a mravně ohrožených. Má tedy velký význam sociální, pečuje o mládež, která potřebuje z jakýchkoliv důvodů ochrany a pomoci k svému zdárnému vývoji tělesnému, rozumovému nebo mravnímu. Od svého založení vydržuje ústav sám svým nákladem pro sirotky školu obecnou a aby jim zaopatřil pro budoucnost potřebné vzdělání, zřídil v r. 1930 školu měšťanskou. Při ústavě jest velká zahrada, kde chovanci tráví po vyučování volné chvíle pod dozorem vychovatelek.

Živnostníci Obyvatelstvo Nezamyslic jest povětšině zemědělské a drobní živnostníci a též více železničních zaměstnanců tu pobývá, kteří působí na místní stanici. Z živnostníků zasluhuj! zvláštní zmínky: JOSEF BARTLÍK, obchod hospodářskými stroji, půjčovna mlátících garnitur a pálenice slivovice, zvlášť moderně vybavená. BEDŘICH BARTONĚK, kruhová cihelna, výroba tašek a hrnčířství. Vyrábí jako novinku zvláštní květináče se samočinným nassáváním značky „Optima". Tyto má

patentovány a zvlášť je pěstitelům květin doporučuje, neboť květina se zalévá jednou za čtrnáct dní a jest pak stále stejně zavlažována a proto se 'ý výborně daří.

Zámek — sirotčince sester sv. Hedviku BRATŘI JOS. A FRANT. CHROMKOVÉ, umělé stavební stolařství, výroba nábytku všeho druhu a sklad rakví a všech předmětů pro pohřbívání. CHROMEK RAIMUND, umělé stolařství, výroba všeho moderního nábytku, zvláště nábytku školního a vybavování kanceláří a škol moderním praktickým nábytkem. KAREL KOSAŘ, strojírna a správkárna aut. FIRMA BERNARD GLÜCK, obchod dřívím, bal. v r. 1872. Jest to nejstarší závod toho druhu v okresích kojetínském, prostějovském a vyškovském. V r. 1872 zakoupil jeden říšskoněmecký obchodník komplexy lesů borových kolem Litenčic. Dřevo se zpracovalo na strojní pile na materiál pro stavbu lodí a firma Glůck je dodávala ze stanice Nezamyslice do všech říšskcněmeckých loděnicových přístavů. Fa Glück jest veřejná společnost, a vedou ji synové Emil a Maximilián. Obchoduje dřívím truhlářským, stavebním, řezivem všeho druhu, krytinou a j. Pro její odborné vedení a solidní jednání jest firma v oblibě a má stálý kádr zákaznictva z dalekého okolí. VLADIMÍR BALDÍK, nájemce nádražní restaurace vede tuto od r. 1920 a snaží se uplatniti své odborné znalosti, nabyté v prvotřídních podnicích našich a zahraničních ku prospěchu a pohodlí svých P. T. hostů.

Jaroslav Soušek, podnikatelství melioračních staveb Firma Civ. kult. Ing. Leopold N o-v á k a spol. v Olomouci, podnikatelství staveb melioračních, kanalisačních a silničních má zřízenu v Nezamyslicích pobočnou kancelář, kterou řídí p. Jaroslav Soušek, společník a úřadující jednatel zmíněné podnikatelské společnosti. Z této kanceláře řízeny jsou obchodní a organisační záležitosti prováděných staveb. Projektování provádí se pod přímým vedením p. Ing. L. Nováka. Způsob této organisace firmy se velmi dobře osvědčil. Koupaliště v Čehovicích provedla fa Ing. L. Novák-Soušek Projektů melioračních provedena byla celá řada po celé Moravě a na Slovensku. Dále provedeny byly větší kanalisační práce ve Vrbátkách, Těšeticícch, Luhačovicích, Chudobíně atd. Z větších regulací provedena byla regulace Trusovky, Jevišovky, Dolinky, vedle řady menších regulací. Též provedeno mnoho zavodňovacích projektů, z nichž uvádí se velký projekt Uhřice-Cetkovice-Jevíčko, Skalice-Svitávka, Stavenice atd. U těchto prací dlužno poznamenati, že jsou nejrentabilnějšími podniky dnešní doby a jejich význam jest plně oceňován našimi zemědělci, neboť docházejí stále nové žádost k vypracování

dalších projektů, zvláště tam, kde měli příležitost účinky závlahy poznati. Silnice provedeny poslední dobou v Náměšti a v Budětsku u Konice.

01 Regulace Trusovky v Olomouci-Černovíře, provedla fa Ing. L. Novák-Souček 02 Regulace Vřesůvky v Čehovicích, okr. Prostějov, provedla fa Ing. L. NovákSouček Pro Nezamyslice a okolí má kancelář velký hospodářský význam. V kanceláři jest stále zaměstnáno 4—5 úředníků a na prováděných stavbách nalezlo vždy mnoho dělníků z místa i okolí sezónní ba i celoroční zaměstnání. Podnikatelství jest i přes trvající stísněné hospodářské poměry stále zaměstnané, poněvadž se snaží jak po stránce technické, tak i finanční družstvům a obcím k jejich spokojenosti vyhověti. Naděje firmy obracejí se ze zlepšeným hospodářským, zvláště zemědělským poměrům, neboť se plně doufá, že práce meliorační budou první, které naší zemědělci po přelomu krise budou dále prováděti.

Spolky Život společenský se soustřeďuje v sokolovně, v lidovém domě a hostinci pana Ant. Hubeného a jest u nás postaráno o vzdělání, zábavu, tělovýchovu, bezpečnost a potřeby hospodářské těmito spolky a družstvy: jednota Sokol, sbor dobrovolných hasičů, odbor Národní jednoty, čs. obec legionářská, katolické spolky vzdělávací a výchovné, dvě mlátící družstva mlékařské družstvo a i.

Sokol Tělocvičná jednota Sokol v Nezamyslicích založena roku 1910 a soustřeďovala členstvo ze všech okolních obcí. Slibná činnost jednoty byla přerušena válkou. Po válce nastal mocný rozmach. Jednota stala se významným činitelem v společenském a kulturním životě. Další rozvoj byl však bržděn nedostatečnými a nevhodnými místnostmi. V roce 1928 ustaven stavební odbor, který dovedl p:o stavbu nové sokolovny získati zájem členstva i veřejnosti, takže již v roce 1929 mohlo býti přikročeno k slavnostnímu otevření nové sokolovny. Stavbu projektoval arch. K. Herink, provedl stavitel V. Bernovský. Účelně a jednoduše řešená stavba obsahuje prostornou tělocvičnu, pěkně vybavené jeviště, výborovnu atd. Při stavbě použito v hojné míře železobetonové konstrukce. Na nádvoří zřízeno koupaliště a hřiště. Pro lehkou atletiku a větší tělocvičné podniky upraveno rozsáhlé cvičiště ve starém obecním hliníku. Tělocvičné akademie, divadelní představení, zábavy a jiné podniky v sokolovně pořádané jsou dostaveníčkem celého okolí pro vysokou úroveň a pečlivou přípravu.

Občanská záložna v Nezamyslicích V Nezamyslicích až do doby poválečné nebylo žádného peněžního podniku, jen tak zv. kontribučenský fond, který nesloužil jaksi v tehdejší době místní peněžní potřebě a proto obraceli se občané ve svých peněžních záležitostech do sousedních blízkých záložen. Teprve doba těsně poválečná, která přinesla sebou zvětšený oběh peněz a větší podnikavost, vynutila založení místní záložny. Organisační práci s utvořením záložny věnoval se plně p. Frant. Gazda a jeho snaha byla korunována úspěchem, neboť došlo v r. 1920 k založení Občanské záložny. Podnik veden byl v duchu obchodním, a dařilo se mu. Předpokládaný účel byl plně dosažen, neboť občané jak místní, tak i okolní pochopili výhody, které jim záložna poskytovala, měli důvěru v tuto, čímž záložna rychle vzrůstala a dostoupila v r. 1931 snad svého největšího rozmachu. Vklady dostoupily výše 1,900.000 Kč a reservní fondy na 66.000 Kč. Po tomto roce fondy rostou dále, avšak vkladů v důsledku hospodářské depresse ubývá, což jest na dnešní dobu zjev přirozený. Dá se však očekávati, že dnešní hospodářská situace se během blízké doby ustálí a snad i zlepší, což bude míti podstatný vliv i na poměry v záložně.

Spořitelní a záloženský spolek Raifeisenka v Nezamyslicích O založení tohoto spolku se přičinili pan farář Jiří Černý a kaplan A. Tomeček v roce 1919, neboť do této doby mimo fondu kontribučenského, podobného ústavu u nás nebylo. Starostou spolku byl pan Tomáš Štěpánek a pokladníkem pan Josef Látal, který pokladnictví obětavě vede až do dnešní doby. Spolek měl v r. 1920 31 členů, v r. 1932 již 72 členů. Vklady rostly a dosáhly nejvíce za rok 1927 357.131 Kč, což byl rok plné konjunktury, roku 1932 bylo uloženo 260.158 Kč. Ústav též poskytuje půjčky, a v roce 1931 rozpůjčil mezi své členy 340.232 Kč. Největší obrat pokladniční vykazuje r. 1927, a to 1,668.296 Kč a za rok 1932 1,198.434 Kč. Uvedené výsledky nejlépe dokazují význam a potřebu tohoto ústavu pro Nezamyslice a též dokazují, že občané ústavu plně důvěřují a tento rádi vyhledávají jak při ukládání peněz, tak při půjčkách.

Sokolovna v Nezamyslicích (arch. K. Herink, stav. Bemovský). V budově jest Občanská záložna.

Rolnická družstevní mlékárna v Nezamyslicích FRANTIŠEK PETŘÍK

Budova mlékárny Cíli směřujícími k lepšímu zpeněžení mléka dán byl vlastně podnět k založení naší družstevní mlékárny, jedné z prvních mlékáren moravských na okrese kojetínském. Největších zásluh o toto zřízení mlékárny jest dlužno připočísti pp. J. Látalovi, rolníku z Těšic, dále A. J. Kužmovi z Nezamyslic a J. V. Pavelkovi, dnes již zvěčnělému inspektoru mlékařství na Moravě. Dalo to mnoho práce a námahy, než bylo ku stavbě mlékárny přikročeno. Se stavbou se započalo v červenci v r. 1900 a mlékárna uvedena do chodu v měsíci září téhož roku. Družstvo tehdy čítalo 60 členů se 131 podílem a také příjem mléka byl malý. Vykazoval denního příjmu 300 1.

Vnitřní zařízení mlékárny Později, když ostatní členové, kteří dosud mléko do mlékárny nedodávali, viděli, že máslo a ostatní výrobky v mlékárně vyrobené docilují vyšších cen na trhu jako máslo selské, počali tito přistupovati za členy a tím samozřejmě i dodávka mléka značně stoupla.

Představenstvo rolnické družstevní mlékárny Oldřich Gazda, .jednatel, Antonín Málek, ředitel, Klaudius Vrána, pokladník Válka však zasáhla do rozvoje mlékárny tak rázně, že v roce 1916 byla nucena provoz úplné zastaviti, a až teprve v roce 1922, tedy po šesti letech, znovu uvedena v činnost. V této době se již také jednalo o prodej mlékárny a také by se věc byla uskutečnila, kdyby nebylo několika prozíravých občanů z Nezamyslic, kteří do věci včas zasáhli a záměr zmařili. Bylo tehda zasláno memorandum do 9 obcí, jen aby se podnik prodal. Po nejnutnějších rekonstrukcích, které byly v mlékárně provedeny, byla mlékárna uvedena do chodu, a to opět s malým příjmem mléka, který vykazoval sotva 700 1 denně. Od té doby markantně se mlékárna rozvíjí. V roce 1933 dociluje se denního příjmu mléka průměrně 5000 1. Rovněž i sýrařství v posledních letech se rozšířilo na tu míru, že dnes sesýříme do roka 150.000 litrů mléka. Sýry vyrábíme skoro všechny druhy, jak tvrdé tak také měkké. Výrobky mlékárny v Nezamysli-cích nabyly již výborné pověsti, jak v Praze tak v Brně, a jsou pro svoji výtečnou jakost hledanou značkou. Závod jde vstříc slibnému a zdárnému vývoji. V roce 1933 členové představenstva jsou pp.: Ant. Málek č. 138 z Nezamyslic, ředitel, Oldřich Gazda z Nezamyslic, jednatel a Klaudius Vrána z Nezamyslic, pokladník. Pan Alois Grydil, starosta v Hradčanech, jest předsedou dozorčí rady.

Alois Grydil, předseda starost, František Petřík, správce mlékárny sboru okresu prostějovského, starosta v Hradčanech, předseda dozorčí rady mlékárny

Cukrovar a velkostatek cukrovaru v Doloplazích

Celkový pohled na cukrovar od východu (v popředí hospodářský dvůr cukrovaru) Vznik cukrovaru v Doloplazích spadá do rozhraní let čtyřicátých a padesátých minulého století, jest tudíž jedním z nejstarších cukrovarů na Moravě. Zakladatelem jest Lorenz Padowetz z Brna, jenž však stavby továrny nedokončil. Jeho pokračovateli byli Volek a Sczurek, kteří cukrovar dostavěli a v něm pracovali s výsledky nevalně příznivými do roku 1851. Potom koupil cukrovar majitel velkostatku v Želči Stomm, od něhož jej převzal roku 1853 známý brněnský textilní průmyslník šl. Skene a vedl jej pod firmou „C. k. priv. Doloplazsko-přerovské cukrovary bří Skene" (K. k. priv. Doloplas-Prerauer Zuckerfabriken der Gebrůder Skene). Roku 1868 uvádí se jako majitel Alfred Skene. Ani tento vlastník neměl v závodě úspěchu a prodal jej roku 1869 svým tehdejším úředníkům. Vedení převzal technický úředník Nesveda, který utvořil akciovou společnost, v jejíž správní radě setkáváme se v letech 1871 až 1895 postupně s těmito jmény: Josef V. Flesch, Moric Bauer, Dr. Gustav Herschel, Josef Drucker, Jan Bergl, Ant. Th. Schindler, Edmund šl. Bochner, Leop. Herzfelder, Pavel ryt. Offermann, Karel svob. pán Offermann, St. Tandler, Vladimír ryt. Zhorský, Gustav Drucker, Dr. M. Zach, Louis Drucker. V té době byli předsedy správní rady Josef Drucker (v letech 1872 až 1887) a Karel baron Offermann (1888 až 1894); místopředsedy Edmund šl. Bochner (1872 až 1887) a Gustav Drucker (1888 až 1894). V kampani 1895/96 přešlo vedení společnosti do rukou skupiny, kterou representovali ve správní radě Ignác Low-Beer jako předseda v letech 1895 až 1910 a jako místopředsedové bankovní ředitel Weil (1895 až 1902) a Julius Epstein (1903 až 1911). V kampani 1911/12 stal se cukrovar majetkem nového konsorcia, jehož hlavními činiteli byli: Chropyň-ský—cukrovar, Zborovicko-kojetínské cukrovary, cukrovarník Michael Benies a Dr. Jindřich Benedikt z Vídně. Předsedou správní rady zvolen byl Michael Benies, místopředsedou Robert Schoeller, jejími členy Dr. Jindřich Janotta, Dr. Jindřich Benedikt, František Liegert, Dr. Hanuš Redlich a Hugo Kostersitz von Marenhorst. V tomto složení zůstala správní rada doloplazské společnosti i po její přeměně ve společnost s ručením obmezeným v kampani 1913 až 1914 až do roku 1921, kdy získal Arnošt Balcařík, statkář v Cholině,

značnější podíl na společenstevním majetku, stav se současně i členem správy společnosti. Změna v předsednictvu stala se v roce 1924. Po úmrtí dosavadního předsedy Michaela Beniese byl zvolen předsedou Robert Schoeller, Dr. Jindřich Benedikt místopředsedou a v roce 1925 Arnošt Balcařík druhým místopředsedou. Roku 1925 přeměněn podnik opět na společnost akciovou a dosavadní jednatelé společnosti s ručením obmezeným stali se členy správní rady nově utvořené společnosti akciové.

Z nádvoří cukrovaru V roce 1929 získal cukrovar chropyňský akciový podíl Dra Jindřicha Benedikta a tak i většinu akcií doloplazské společnosti, čímž přešla doloplazská společnost do zájmové oblasti cukerního koncernu Živnostenské banky v Praze. Sídlem společnosti bylo do konce roku 1911 Brno, pak do roku 1919, kdy byla společnost v Československé republice nostrifikována, Vídeň; po nostrifikaci zůstaly ústřední kancelář a účtárna společnosti ve Vídni ještě 10 let. Roku 1929 po převedení akciové majority na chropyňský cukrovar, resp. na cukerní koncern Živnostenské banky, vídeňská kancelář byla zrušena a komerční i administrativní vedení společnosti převzaly Cukrovary Schoeller a spol., akc. spol. v Praze. Pro tyto změny resignovali na členství ve správní radě Robert Schoeller a František Liegert a v červnu 1930 ustavena nová správní rada. Jejími členy se stali Dr. Jar. Preiss jako předseda, Arnošt Bal-cařík st. a Antonín Šálek jako místopředsedové, Arnošt Balcařík ml., Jindřich Bělohříbek, Frant. Hruška a Dr. Hanuš Redlich. Po resignaci předsedy Dra Jar. Preisse a Jindřicha Bělohříbka koncem roku 1931 tvoří správní radu tito členové: Antonín Šálek, předseda, Arnošt Balcařík st. a František Hruška, místopředsedové, Arnošt Balcařík ml., Ing. Karel Horký, Dr. Hanuš Redlich a Jiří Wiener. Z prvních počátků doloplazského cukrovaru chybí jakákoliv data, z kterých by si bylo možno učiniti správný obraz o práci s hlediska technického. Teprve koncem let pa-

desátých dovídáme se z laboratorních záznamů o některých analysách, z nichž zvláště zajímavé jsou rozbory řepy, jejíž šťáva obsahovala průměrně 12% cukru o čistotě asi 80%. Pracovní metody byly v té době nedokonalé, neracionelní; až do r. 1875 získávána šťáva lisováním a řepové výtlačky obsahovaly až 5% cukru. Difuse zavedena roku 1875 a zpracováno tehdy denně asi 1200 q řepy a asi 150.000 q za kampaň. Postupem času byla kapacita závodu zvyšována; dnes jest cukrovar zařízen na denní zpracování 9500 q řepy. Řepná oblast doloplazského cukrovaru sahala s počátku až do okolí Přerova a Prostějova, odkud řepa byla dovážena po nápravě. Železnice dostavěna byla v roce 1868, 1877 zřízena do stanice Nezamyslice tovární vlečka. Jako obchodvedoucí uvádí se v roce 1868 August Skene, počátkem let sedmdesátých byl ředitelem továrny Jiří Huber, od r. 1873 až do kampaně Vápenka, řízkový transportér 1899/1900 A. E. Strohschneider. Velkostatek Doloplazy, náležící nyní Doloplazskému cukrovaru, akciové společnosti v Doloplazích, byl se statky Dřevnovice a Těšice rodinným allodiálním statkem. Tyto statky měnily, buď hromadně nebo jednotlivě, majitele dosti často. V zemských deskách zaznamenáni jsou tito vlastníci: r. 1365 bratří Michael a Igram z Otaslavic, r. 1373 Jan „z Branowitz", r. 1389 Mikuláš z Nečic a Jessek z Mořic (Niklas), r. 1408 Jakub ze Senic, r. 1417 Jan z Vra hovic, r. 1480 Tobiáš a Benedikt z Boskovic.

Sečení s traktorem na hospodářství cukrovaru Pak stopa po majitelích mizí, až se roku 1524 uvádí jako majitel Petr z Horky a po něm roku 1531 Mikuláš z Brníčka, roku 1597 Jan Žalovský ze Žalkovic a roku 1600 Anežka Bytovská ze Slavíkovic (manželka). Roku 1628 po persekuci pobělohorské byl dán statek bratřím Ladislavu a Sigmundu Doczy z Nagylucze. Jejich dědička Zuzana Meiteny, rozená Doczy, prodala jej r. 1668 nejvyššímu moravskému zemskému písaři Václavu Bernardu Bartodějskému, rytíři z Bartodějova. Ještě téhož roku koupen byl Jiřím Rupertem Hansperským von Fanel. Pak následovali tito majitelé: r. 1671 Max a Ignác Sedlničtí z Choltic, r. 1711 Anna Kateřina svob. paní Sok z Bohuňovic a Jan Jiří

hrabě z Walderode, Karel pán ze Scherfenberku a svob. paní Jana Zuzana von Stomm (rozená Říkovská z Dobříc), r. 1714 Josef svob. pán von Stomm a jeho synové, r. 1847 Max Jan svob. pán z Ulm-Erbachu, r. 1926 Doloplazský cukrovar, akciová společnost v Doloplazích. K velkostatku náležel starý zámek, jednoduchá, podkovovitě stavěná budova. Když roku 1904 vyhořel, byl na jeho místě za rok vystavěn zámeček ve vilovém slohu; k němu přísluší pěkný, dobře udržovaný park se zahradou o výměře asi 10 měřic. Správa cukrovaru hospodaří jednak na vlastních zemědělských objektech (dvory Doloplazy, Dřevnovice a statek Hradčany), jednak na najatých dvorech (Dobromilice a Brodek), celkem na 690 ha půdy. Hlavními plodinami pěstovanými doloplazským hospodářstvím bývaly vždy řepa, ječmen a pšenice. Pro potřebu cukrovaru pěstovalo se až do roku 1925 vlastní cukrovkové semeno, které podle vzoru německého zušlechtil někdejší ředitel Strohschneider; od dalšího pěstování bylo však upuštěno, poněvadž byl již dostatek tuzemského řepového semene výborné jakosti. Na statcích hospodaří se racionelně a jméno tohoto hospodářství má stále dobrý zvuk. K zemědělským podnikům cukrovaru přičleněna jest také cihelna s polní pecí o výkonnosti až 200.000 cihel ročně. V čele podniku cukrovarského po technické stránce jest pan vrchní správce Otakar Král, účetním pan Vincenc Musil.

Zámeček cukrovaru v Doloplazích

Městečko Tištín V roce 1360 se psávalo městečko Czistin, v r. 1398 Czyestyn, v r. 1399 Tyesstyn. Po válce třicítileté považován Tištín za ves a zapomnělo se na jeho výsady. Až r. 1676 píše se opět městečkem. Městečko je na bývalém panství mořickém, jihozápadně od města Kojetína, na silnici a železniční trati z Nezamyslic do Morkovic. Nejstarší zprávy o Tištíně máme z r. 1327. Český král Jan daroval nově zvolenému olomouckému biskupu Hynkovi a pražskému purkrabí Hynkovi Berkovi z Dube dědiny

Křenovice, Těšany a polovici Tištína. Dříve před tím byly v majetku olomouckého biskupa Konráda a na krále přešly jako odumřelý majetek. V polovici XIV. stol. drželi Tištín pánové ze Šternberka a z nich Matouš zapsal r. 1360 městečko po čas vdovství své manželce. Kdyby se provdala neb zemřela jako vdova, dědí jej Matoušovi dědici. Tito, nabyvši pak majetku, prodali jej Buškovi ze Lhoty a z Krásna. Zdeněk svou otcovskou polovici r. 1398, Jan polovici vsi s patronátním právem a al. dvorem r. 1399. Oba bratři měli svůj majetek zatížený dluhy u židů. Přes tento úvazek vložil majetek Bušek z Krásna do desek Vojtěchu z Mejlic a Bohušovi z Kokor, k užívání až po jeho smrti. Proti tomuto postupu pohnal Sulík Buška z Krásna r. 1405 k soudnímu jednání, že drží majetek neoprávněně, jelikož eksekučně byl přiznán židům. Obecní radnice Podobně postupoval tak Heralt ml. z Kunštátu, čině si nárok na Tištín, pro dluhy u něho vzniklé panem Zdeňkem ze Šternberků. R. 1407 spory soudní p. Heralt vyhrál a zboží tištínské, a to půl mu přisouzeno, i určitá část peněžní, vyznačená markrabětem Joštem. Bušek z Krásna držel ve svém majetku zbytek zboží v Tištíně, které bylo pusté a chudé. Nápomocen v osazení vsi, obdělání polí mu byl jeho zeť Rúš z Doloplaz. Kromě toho spolčil se ještě na majetek s bratry Závišem a Mikšíkem z Kokor. Také na část Tištína, spadající do majetku Heralta ml. z Kunštátu, vedena exekuce v r. 1412, ve prospěch Sulíka z Konice. Na díle Sulíkově vtělil r. 1416 Pavlík ze Sovince 10 kop ročního platu své manželce Kateřině. V majetku Heralta ml. zůstaly v Tištíně 2 mlýny, 4 krčmy, zahrada, lázeň a 18 lánů beze čtvrti. Heralt zemřel r. 1419 a dědily po něm děti. Strýc Jan Buška z Kunštátu a na Kostomlatech vtělil jim do desek celou svou část Tištína. Po dobu husitských válek zprávy o Tištíně jsou sporé. Polovici statku koupil ještě za války Protivec ze Zástřizl od Bohušky z Kokor. (Ten jej měl z převodu od Buška z Krásna.) Zápis do desek vykonán teprve r. 1447. Druhou část držel za válek husitských Heník z Valdštejna a na Židlochovicích. V roce 1437 držel vsi Dobrochov. Vranovice, Tištín, Služín Vok z Holštejna a plat 40 kop roč., na lázni, rolích, loukách, pastvinách Jaroslav ze Selnberka. Po něm a jeho manželce Veronice z Boskovic toto právo dědil syn Jan, který je prodal Protivcovi ze Zástřizl a z Pavlovic. Záznam do desek provedl teprve o tom synovec Protivcův, dědic majetku toho. V letech 1482—1492 byly rodinné spory mezi vdovou po Protivcovi ze Zástřizl a Mikulášem o práva platební. V tomto období půl vsi Tištína držel Ladislav z Boskovic a na Třebové, který vložil r. 1494 40 kop grošů roč. z Tištína Albrechtu z Boskovic, v roce 1513 celý svůj majetek do desek Albchtovi z Boskovic. Dědicové prodali pak celé městečko r. 1554 Matoušovi Štosovi z Kounic a cd této doby zůstává Tištín při zboží panství mořického. Farní kostel sv. Petra a Pavla jest cenná baroková stavba, chráněná památkovým úřadem. Vybudován na místě starého kostela, nákladem tištínského faráře Matěje Brožka a dobrodinců v letech 1710 až 1719. Hlavní oltář jest sv. Petra a Pavla, boční oltáře sv. andělů strážných, Početí P. Marie, sv. Barbory a sv. Josefa. Fara v Tištíně jest starého data. Připomíná se již r. 1398. Následují tu za sebou faráři Viktorin a Matěj Albín. V r. 1630 činným jest zde luteránský pastor Martin Holecius. Později nevíme o farářích v Tištíně ničeho, až r. 1613 uvádí se katolický farář Mikuláš Pisalovský.

Stanislav Zapletal, starosta obce, předseda starostenského sboru okresu kojetínského, kontrolor Kontribuč. záložny atd.

K Tištínu byly přifařeny Vrchoslavice, Pavlovice. V r. 1641 spravoval farář nezamyslický, přesídlivší do Tištína, odtud farnost nezamyslickou i pavlovickou. V r. 1670 pavlánský klášter vranovský, jako vrchnost, dosadil ze svého kláštera faráře Václava Jiřího Kamenohorského do Tištína. Spravovala se odtud i farnost pavlovická. Z jeho nástupců největší chvály za svoji činnost zasluhuje farář Matěj Brožek (1702—1738). Tento vystavěl kostel sv. Petra a Pavla, přikoupil v Tištíně statek, z jehož výnosu se podporoval místní farář a založené literátní bratrstvo sv. Josefa.

Kostel sv. Petra a Pavla v Tištíně Z majetku literátního bratrstva zachoval se nám dodnes kancionál tištínský, vzácná památka ornamentálního lidového umění moravského. Jest to český zpěvník, malého folia, psaný roku 1647. Nalézá se v museu v Brně. Bratrstvo tištínské bylo zrušeno r. 1784. Z dalších farářů zde působili: Jiří Hájek, Ant. Čurda, dr. Vasil Walloni, Martin Dvořák, Josef Schubert, Ant. Navrátil, Ant. Parobek, Frant. Krejčí, Jan Pernica. Patronem do r. 1784 byl klášter vranovský, potom náboženský fond a konečně majitel mořického velkostatku, olomoucký arcibiskup. Dnes jest farářem v Tištíně arcib. rada P. Rudolf Bajar. Škola zbudována nákladem patronovým r. 1847. V počátcích, tak jako jinde, pobíral učitel od osadníků naturalie a musel si přivydělávati při muzikách. V r. 1905—1922 působil tu na škole Ant. Telička, archeolog, jehož sbírky zdobí museum v Přerově (Teličkovo museum). Dnešní škola v Tištíně jest dvoutřídní, počet žactva 101. Správu školy vede řídící učitel Ferdinand Dvorský. R. 1832 a 1849 zuřila v městečku cholera. Živelní pohromy postihly městečko r. 1835 (veliký požár), r. 1885, 1886 (krupobití). V čele městečka Tištína jest starosta obce Stanislav Zapletal, I. náměstkem Bedřich Vláčil, obecní rada, sestávající z 5 členů.

Obecní zastupitelstvo jest 15členné. Počet politických stran 4, republikánská, lidová, soc. dem., ŽOS. Pošta byla zřízena r. 1891, telefon r. 1924. Poštovní úřad řídí poštmistr Stanislav Srna. Nádraží postaveno r. 1909. Vedoucím jest přednosta Emil Melcher. Počet obyvatelstva (poslední sčítání) 876. Zaměstnání obyvatelstva zemědělství.

Spolky tělovýchovné a vzdělávací v Tištíně Nejstarším spolkem jest zde spolek čtenářský. Založen roku 1875. Ve spolku čtenářském byla vždy pěstování! ušlechtilá zábava, poučné i odborné přednášky, zpěv a hudba. Činnost tato trvá dodnes. Spolek má velkou knihovnu o několika stech svazků. Pro obec měl a má podnes velký význam kulturní a vzdělávací. Vedle něho založen byl spolek vojenských vysloužilců. Spolek tento s probouzejícím se národním uvědoměním zanikl roku 1900. Sbor dobrovolných hasičů založen r. 1884. Stanovy schváleny r. 1885. Pro svoji ochrannou a lidumilnou činnost byl a jest dosud všestranně podporován a vážen. Vedle čtenářského spolku založen r. 1894 spolek Katolická beseda Vnitřek kostela

Obecná škola v Tištíně

Přednáškami a velkou knihovnou má též zásluhu o kulturní vyspělost naší obce. Tělocvičná jednota Sokol založena v roce 1911. V letech válečných jednota skoro zanikla, ale od roku 1919 zase zahájila svoji činnost. Jednota plní správně své tělovýchovné i kulturní poslání. Má početnou knihovnu a kino, které jest umístěno v sále Hrubé hospody na náměstí. Tělocvičná jednota Orel založena v r. 1922. Jednota jest činná v tělovýchovném a vzdělávacím směru v duchu katolickém. Má pěknou knihovnu o 500 svazků. Čestní občané městečka Tištína jsou: Hanák Martin, Prokop Frant., Kaláb Jan, Zapletal Ignác a Zapletal Karel, vesměs z Tištína.

Z nedávné minulosti Tištína ALOIS SPATINA Tištín nebyl obtížen těžkou robotou a tato byla obyvatelstvu upravena na plat dosti mírný. Rolník z Tištína byl skoro jako svobodník a není tedy divu, že z generace další, když robota byla úplně zrušena, vyrostlo mnoho jedinců pevných zásad, pravých patriotů, kteří vždy stáli na svém místě. Jmenuji některé. Byl to zejména Zapletal

Antonín, Jašíček Fabián, Prokop Jan, Vozihnoj Jan, Kubeš Joachim, Horák Josef, Chmelař Jan, a mnozí jiní, kteří dnes již nežijí. Hned tehdy byla založena Občanská záložna. Před tím již trval Kontribučenský fond. Bylo to v letech 1867. Asi o 5 let později založena Rolnická záložna. Členové obou peněžních ústavů nebyli jen z Tištína, ale z celého okolí. Jsou to zejména členové z Pavlovic, Dřínová, Uhřic a i ze vzdálenějších Pornic, Morkovic a Sližan. Hasičský sbor založen 1884. Do roku 1889 neměl Tištín žádnou silnici, jen štěrkovaná cesta vedla k okresní silnici do Těšic. Byla to sice jen silnička třetí třídy, ale přece jen byla začátkem kulturisace Tištína. Přišla druhá generace našeho obyvatelstva a tato byla jistě podnikavější, než byli jejich otcové. Ze měla i národní uvědomění, dokazuje to vybudování pomníku Fr. Palackého na náměstí, postaveného v roce 1897 členy Čtenářského spolku. V tomto roce zřízena u nás rolnická mlékárna, první na Přerovsku, a r. 1900 založen lihovar, též první na Přerovsku. Asi r. 1898 provedena silnice ke Koválovicím. Když pak roku 1909 byla vystavena silnice do Nezamyslicím, která svým nádherným třešňovým stromořadím jest ozdobou celému kraji a když téhož roku vystavena lokální dráha Nezamyslice— Morkovice, byla komunikace naší obce hotova. Nynější generace nedovede si nikdy představiti, jaký to býval rozdíl proti dřívějšku stran komunikací, protože již vyrostla v pohodlí nové doby. Hlavním pracovníkem ve všem kulturním podnikání byl Zapletal Karel, rolník z Tištína, který v roku 1905 po bývalém zasloužilém starostovi Otáhalovi Josefu byl zvolen za starostu naší obce. Již od let devadesátých byli občané naší obce přístupni pokroku v hospodářském podnikání a byl to zlatý věk městečka, který porušila světová válka. Útrapy a bolesti tehdy zažité máme všichni v čerstvé paměti. I za těchto těžkých dob stál starosta naší obce Zapletal Karel vždy na svém místě a vždy hájil zájmy občanů v každém směru. Svůj úřad starosty obce zastával až do voleb po převratu r. 1919, tedy plných 14 let. Po něm zvolen Vozihnoj Hynek, který byl prvním starostou naší obce za trvání naší republiky. I on byl vždy na svém místě v těžkých dobách popřevratových. V r. 1922 zbudován byl pomník padlým vojínům z naší obce. Na kamenném podstavci socha ženy — znázorňující vlast — sype růže na své padlé syny. Na pomníku jest nápis: Poslušní zákona, kráčeli jsme smrti vstříc — a jména padlých vojínů. Doba popřevratová byla až do r. 1926 dobou dobré hospodářské konjunktury. V roce 1925 počala se předlažďovati silnice od kolejí místní dráhy a práce skončena v roce 1928. Zároveň provedena i kanalisace. Při obecních volbách v roce 1927 zvolen starostou Zapletal Stanislav, mladý, snaživý rolník. Pokračuje v tradici svých předchůdců, milovati a zvelebovati svoji rodnou obec, přes to, že podnikání jest stále omezováno hospodářskou krisí. Vzdor tomu provedena v roce 1928 elektrisace naší obce a v 1931 opravena obecní radnice, která teď po opravě jest ozdobou Trávnické ulice. Obecní hospodářství jest vzorné. Při vybírán! 150proc. přirážky uhrazují se všechny položky a obecní hospodářství se nezadlužuje. Jest si jen přáti, aby vnuci pokračovali po stopách svých dědů a otců a vždy milovali svoji obec a zvelebovali prací svoje rodné městečko Tištín.

Rolnická záložna v Tištíně V letech 1860 nebylo na Moravě, zvláště na venkově, žádných peněžních ústavů. Úvěr bylo možno obdržeti jen soukromý, jenom u židů, a to na úrok 20 až 40procentní. Následek byl hromadné exekuční prodávání gruntů a čtvrtlánů. Tak bylo v naší obci do let osmdesátých prodáno ze šedesáti usedlých celkem 12 gruntů a 10 čtvrtlánů. V této nouzi o úvěr sáhlo u nás několik usedlíků k svépomoci a zřídili v r. 1867 Občanskou záložnu v Tištíně s r. o. Jelikož myšlenka povstala u menších rolníků,

nepřihlásili se, jak to obyčejně bývá, usedlíci větší za členy a když pak později se přihlásili, nebyli přijati. Josef Horák, mlynář, Jan Vozihnoj, rolník, 1. ředitel záložny II- ředitel záložny

Starostou obce v tomto období byl energický a podnikavý muž — Jan Vozihnoj. Ten připadl na myšlenku, zda by nemohly býti v obci záložny dvě. Věděl, že v Olomouci je veliký příznivec zálo žen, prof. Demel, k němuž ihned zajel na radu. Pan profesor, odborník v zakládání záložen, mu pravil: „Beze všeho. Ta první je záložna Občanská, s ručením obmezeným — a vy si založte záložnu Rolnickou s ručením neobmezeným. Obě mohou působiti vedle sebe sestersky."

Josef Otáhal, rolník, III. ředitel záložny

Hynek Zapletal, předs. lihovaru IV. ředitel záložny

Dne 9. května 1872 byla svolána schůze i z okolních obcí, na které se přihlásilo 16 osob za členy, ze kterých byl zvolen devítičlenný výbor. Tento zvolil ze svého středu p. Josefa Horáka, mlynáře v Tištíně, za starostu, Fabiána Jašíčka, rolníka v Tištíně, za místostarostu, a Hynka Zapletala, hostinského v Tištíně, za pokladníka. Tito pánové byli zvoleni prozatímně, aby obstarali zápis do rejstříku společenstev. Výše závodního podílu stanovena byla na 25 zlatých, zápisné dva zlaté. Dne 9. listopadu 1873 byli jmenovaní přímo valnou hromadou opět zvoleni, a to pp.: Josef Horák, mlynář v Tištíně, za ředitele, Hynek Zapletal, hostinsiký v Tištíně, za pokladníka, Fabián Jašíček, rolník v Tištíně, za kontrolora. Záložna vzala si za úkol poskytovati členům laciný úvěr a vkladatelům, pokud možno, nejvyšší úrok z vkladů, podporo-váti družstevnictví a postavení všeužitečných podniků. V letech 1890 vidíme její funkcionáře v čele akce pro postavení Rolnického akciového cukrovaru v Nezamyslicích. Když tato akce se nepodařila pro nepochopení tehdejšího okolí, zřizuje se roku 1897 financováním Rolnické záložny rolnická mlékárna a roku

1900 pak rolnický lihovar nákladem 200.000 K. Roku 1909 financuje postavení rolnické sladovny a pomáhá postaviti místní dráhu Nezamyslice—Morkovice, upsáním prioritních akcií. Rok nato, 1910, podporuje postavení rolnického akc. cukrovaru v Němčících splacením 40 akcií první emise a dalším splacením 40 akcií emise druhé. Umožňuje a financuje podniky obcí okolních, kde jsou členové záložny, jako stavby škol, silnic, elektrisace, jakož i okolní sbory dobrovolných hasičů. Záložna tato jest členem Jednoty záložen v Praze a byla touto ještě před vydáním zákona z roku 1903 o povinné revisi revidována. Jest členem ústředního svazu v Brně. Stav záložny: Členů r. 1872 16, závodních podílů 300 zl., reservních fondů 180 zl., vkladů 16.387 zl. 14 kr. Roku 1932 502 členi, 54.900 Kč závodních podílů, 310.000 Kč reservních fondů, a 5,399.529 Kč vkladů. Za 61leté trvání záložny působili v předsednictvu: Dp. P. Antonín Navrátil, farář v Tištíně, 1872—1880; pp.: Hynek Horák, rolník z Koválovic, 1880 až 1889; Josef Vrána, rolník z Vitčíc, 1889 až 1909; Jiří Pěnčík, rolník z Počenic, 1909 až 1928; Martin Řezáč, rolník z Dřínová, od r. 1928 do dnešního dne. Za totéž období v ředitelství pp.: Jos. Horák, mlynář v Tištíně, jako ředitel, 1872 až 1880; Hynek Zapletal, hostinský v Tištíně, jako pokladník, 1872 až 1889; Fabián Jašíček, rolník v Tištíně, jako kontrolor, 1872 až 1886; Jan Vozihnoj, rolník v Tištíně, jako ředitel, 1880 až 1904; Josef Otáhal, rolník v listině, jako kontrolor, 1886 až 1889; Josef Otáhal, rolník v Tištíně, jako pokladník, 1889 až 1904; Josef Otáhal, rolník v Tištíně, jako ředitel, 1904 až 1908; Hynek Zapletal, rolník v Tištíně, jako kontrolor, 1889 až 1904; Hynek Zapletal, rolník v Tištíně, jako pokladník, 1904 až 1908; Hynek Zapletal, rolník v Tištíně, jako ředitel, od r. 1908 až dosud. (V r. 1929 byl týž za 40letou nepřetržitou působnost v ředitelství odměněn čestným diplomem a jmenován čestným členem záložny.) Jan Kaláb, rolník v Tištíně, jako kontrolor, 1904—1908; Jan Kaláb, rolník v Tištíně, jako pokladník, 1908 až 1928; Josef Řezáč, rolník v Tištíně, jako kontrolor, 1908 až 1925; František Horák, rolník v Tištíně, jako kontrolor, 1925 až 1928; František Horák, rolník v Tištíně, jako pokladník, od roku 1928 až dosud; Hynek Vozihnoj, rolník v Tištíně, jako kontrolor, od roku 1928 až dosud. Jak z hořejších dat vidno, splnila záložna úkoly, které si předsevzala a při tom vzrostla skoro na největší peněžní ústav ve svém okolí.

Občanská záložna v Tištíně Jest jednou z nejstarších záložen v celém okolí, neboť byla již v r. 1867 na popud p. Jana Prokopa z Tištína a jiných založena. Sestávala ze 57 členů z Tištěna a okolí, ponejvíce drobných zemědělců, domkářů a řemeslníků. K vedení záložny tehdy zvoleni pp.: Koválovský František jako předseda, Daněk Jakub, místopředseda, Prokop Jan, pokladník, Daněk Martin, jednatel, Tesař Frant., kontrolor. Další členové výboru byli pp.: Hlobil Martin, Sypěna Fr., Zaoral Jan, Loučka Štěp., Poupera Bern., Pastyřík Lib. a Dvořák Matouš. Od r. 1872 úřaduje záložna ve vlastní místnosti číslo 58 na náměstí.

Občanská záložna

M. Hanák, Josef Volný, Bedř. Vláčil, Ant. Štolfa

Předsedové záložny následovali za sebou: 1. Koválovský Fr., 2. Mobil Martin, 3. Tesař Frant., 4. Klučka Frant., 5. Hanák Martin. Nyní má záložna 140 členů, kterýžto počet se nezvyšuje, ale její činnost jest rozšířena i na nečleny, v počtu přes 1200 osob. Dnes záložnu vede 9členný výbor, a to: Hanák Martin, předseda, Vláčil Bedřich, místopředseda, Volný Josef, pokladník a Štolfa Antonín, jednatel, všichni z Tištína. Další členové výboru jsou: Hrabčík Jakub z Uhřic, Soušek Jan z Nezamyslic, Klapil Josef z Mořic, Hanák Jan z Tištína a Kroutil Antonín z Koválovic. Záložna má vkladů 3,500.000 Kč, půjček 3,400.000 Kč, fondů 163.000 Kč. Stále vzrůstající vklady i půjčky nejlépe dokazují, že záložna má plnou důvěru občanstva jak v Tištíně, tak v širokém okolí. Dlouholetí činovníci byli: Prokop Jan 40 roků, Klučka Frant. 46 roků a dosavadní předseda Hanák Martin 48 roků. Byl zároveň jmenován čestným předsedou. Je stár 78 roků.

Kontribučenská záložna „Mořice" se sídlem v Tištíně Kontribučenská záložna „Mořice", se sídlem v Tištíně, byla založena jako všechny ostatní kontribučenské fondy, z bývalých panských sýpek, jež patřily panství mořickému, od čehož také má záložna svůj název. Sýpka, která sloužila pro pět obcí, a to: Pavlovice, Vitčice, Mořice, Srbce a Tištín, stála v Tištíně po levé straně kostela, vedle kaple sv. Josefa a měla výměru 35 m délky a 7 m šířky. Zákonem z r. 1864 byla tato sýpka zrušena. Obec koupila kapli, se kterou tato sýpka sousedila, za 300 zl. a jest tam nyní hasičské skladiště a sýpku koupili čtyři občané z Tištítna: Otáhal, Čech, Kaláb, Konšel, a rozebrali ji. Z utržených peněz na základě zákona utvořila se Kontribučenská záložna a zakládající jmění obnášelo 35.075.34 zl. Jmění toto sestávalo: a) z památek 1300 zl., b) ze státních úpisů konv. mincí 5541 zl. 81 kr., c) ze státních úpisů v rakouském čísle 4600 zl., d) z dlužních úpisů soukromých 14.332 zl. 25 kr., c) z jinakých požadavků 76 zl. 40 kr., f) z hotovosti 20 zl. 47 kr., g) 688 mír a 23 6/16 mírek pšenice po 2 zl. 67 kr. za míru 1838 zl. 91 kr., h) 1246 mír a 26 mírek rži po 2 zl. 18 kr. za míru 2718 zl. 05 kr., j) 1897 mír a 244/16 mírek ječmene po 1 zl. 56 kr. za míru 2960 zl. 50 kr., k) 439 mír a 17 2/6 mírek ovsa po 1 zl. za míru 439 zl. 53 kr., 1) cena inventárních předmětů 1247 zl. 33 kr., celkem 35.075 zl. 34 kr. Z tohoto základního jmění připadá na přidělené obce: na Pavlovice 4389 zl. 33 kr., Měřice 6626 zl. 39 kr., Vitčice 5180 zl. 68 kr., Srbce 3098 zl. 67 kr., Tištín 15.784 zl. 27 kr. Podíly v této Kontribučenské záložně mají všichni pololánníci a čtvrtlánníci, kteří v Josefínském katastru mají své pozemky zaneseny jako ornou půdu. Rozloha této půdy ve všech pěti obcích jest 2405 jiter a 1251 čtver. sáhů. Na jedno jitro připadá základního jmění 14 zl. 57 kr. Dnešní stav jmění Kontribučenské záložny obnáší 94.866 Kč 75 hal. a 131 podílů. Jmění toto spravuje 6členný výbor a dle dosavadního způsobu bývá zvolen z každé obce 1 člen a z Tištína 2 členové. Z těchto 6 členů se volí předseda a 3 členové užšího výboru, z něhož se volí pak správce, který ještě s jedním zvoleným členem jako kontrolorem vedou správu záložny. Prvním předsedou této záložny byl p. Jan Blažek z Pavlovic do r. 1883, pak p. Antonín Přecechtěl ze Srbec do r. 1911, pak pan Jan Bakalář z Mořic do r. 1926. Od té doby je nynější p. předseda Inoc. Bartlík z Pavlovic. Prvním správcem této záložny byl p. Hynek Zapletal, hostinský z Tištína do r. 1875, druhým p. Fr. Koválovský z Tištína do r. 1882, třetím p. Frant. Vozihnoj z Tištína do r. 1897, čtvrtým p. Jan Chmelař z Tištína do r. 1918, pátým p. Karel Zapletal z Tištína do r. 1925, pak p. Jan Bakalář z Mořic do r. 1926, a od této doby jest správcem p. Bedřich Horák, rolník a mlynář z Tištína, a jako kontrolor p. St. Zapletal, starosta v

Tištíně. Dnešní členové výboru jsou pp.: předseda Inoc. Bartlík, rolník z Pavlovic, Ant. Vozihnoj, rolník z Mořic, Jindřich Strašák, rolník ze Srbec, Frant. Řezáč, rolník z Vitčic č. 11, Bedřich Horák, rolník a mlynář z Tištína, a St. Zapletal, rolník a starosta z Tištína. Veškeré jmění této záložny jest rozpůjčeno podílníkům na 5proc. úrok. Podílníci každoročně dostávají z čistého zisku 50 hal. na jednu míru pozemku. V poslední době chtěli někteří vládní činitelé, aby byl vydán zákon jako v Cechách, pro sloučení záložen v jednu okresní záložnu, v sídle okresního úřadu. Avšak tento návrh nenalézá ohlasu, neboť by to (znamenalo, že by dlužníci místo 5 proč. platili 6 až 7 procent a podílníci by z čistého zisku nedostávali ničeho. *//

Rolnická družstevní mlékárna v Tištíně Karel Zapletal, ředitel mlékárny V letech devadesátých minulého století přišla nová éra do všeho hospodářského podnikání. Byly zakládány družstevní rolnické závody, zvláště mlékárny. Jednou z prvnějších byla také naše mlékárna. Na myšlenku, zařídit u nás družstevní mlékárnu, přišel Zapletal Karel, tehdy mladý rolník z Tištína a po celou dobu jejího trvání až do dneška, tedy již 34 let, jest jejím řiditelem. Radou a skutkem mu pomohl Jan V. Pavelka, tehdy inspektor mlékařství na Moravě. Podařilo se jim oběma společně přesvědčiti tehdejší rolníky v Tištíně o výhodách společného zpracování mléka. Přesvědčiti pro tuto akci zemědělce, nebylo tehdy lehkou věcí, protože družstevnictví bylo teprve v začátcích a naše mlékárna byla první v celém dalekém okolí. Za hospodářské zásluhy byla odměněna dvěma diplomy, a v roce 1931, kdy se konala v srpnu výstava hospodářská v Praze, bylo máslo z naší mlékárny uznáno za nejlepší. Naše mlékárna obdržela za vystavování čestný diplom republiky československé. V mlékárně se zpracuje ročně 300 až 400 tisíc litrů plného mléka, vesměs na máslo. Členů mlékárny jest 128 se 130 podíly. Správu mlékárny vede 6členný výbor a tři členové řiditelstva. Funkcionáři mlékárny cd r. 1897 do dnešní doby byli a jsou: Řiditelem Zapletal Karel. Pokladníky: Otáhal Ant., Prokop Jakub, Kubeš František, Zapletal Frant. Účetními: Taufr Ondřej, Kubeš Frant., Špatina Alois. Předsedy výboru: Řezáč František, Prokop Jakub, Vozihnoj Hynek.

Rolnický lihovar v Tištíně Po nepodařeném pokusu postaviti rolnický cukrovar v Nezamyslicích v letech devadesátých minulého století, přišli 'pokrokoví rolníci z Tištína na myšlenku, postaviti družstevní rolnic, lihovar v Tištíně. Akce tato nešla tak lehce. Bylo mnoho informačních schůzí, které svolávali Vozihnoj Antonín, mlynář, a Milberger Bedřich, nadučitel v Tištíně. Na těchto schůzích vyměněno mnoho názorů a mnoho námitek, nejtěžší byla ta, že podíl byl drahý. Upisovací cena podílu 1000 K. Mnozí, ač podíly upsal', za krátký čas je zase vypověděli. Několik podílů upsali rolníci z Koválovic a po jednom ze Švábenic a z Ivanovic. Dne 26. ledna 1901 konala se ustavující valná hromada. Této valné hromady zúčastnilo se 32 podílníků s 45 podíly. Byl zvolen devítičlenný výbor, který ze sebe zvolil za předsedu Bedřicha Milbergera, nadučitele z Tištína, za místopředsedu Bártu

Jos., rolníka, za pokladníka Zapletala Hynka, rolníka, za účetního Ant. Vozihnoje, mlynáře, všichni z Tištína. Během reku převedena stavba lihovaru a na podzim počala první kampaň.

Vrat. Nedvěd, místopředs. Lihovaru

Josef Řezáč, pokladník lihovaru Budovy lihovaru

S počátku se nedařilo závodu dobře, protože po tři roky neměl kontingent. Situace se zlepšila až po přidělení kontingentu 600 hl lihu. V roce 1909 přikročili členové lihovaru ku stavbě sladovny, hned vedle lihovaru, která až do ustavení sladařského syndikátu se málo vyplácela. Po dobu trvání syndikátu dařilo se sladovně dobře, ale po rozejití se tohoto pracovala se škodou, takže v roce 1928 zastavila výrobu a v roce 1932 likvidovala. Budovy použito k účelům lihovaru. V r. 1917, kdy následkem války mizelo zboží z obchodů a nebylo ani petroleje, koupil lihovar vodní právo od zrušeného mlýna zakostelního, kde postavil elektrárnu, která byla po připojení obce na elektrisačni síť Přerov zrušena. Na začátku bývaly velké potíže s prodejem líhu, ale po utvoření se družstva hospodářských lihovarů v Praze, které převzalo prodej líhu na sebe, obtíže tyto odpadly. Nyní má lihovar 51 členů s 51 podíly. Funkcionáři rolnického lihovaru v Tištině byli a jsou od r. 1901 dodnes: Předsedy: Milberger Bedřich, Bárta Jos., Zapletal Hynek; místopředsedy: Bárta Josef, Nesvadik Josef, Prokop Jan, Nedvěd Vratislav; pokladníky: Zapletal Hynek, Řezáč Josef. Správcové lihovaru byli po dobu trvání jen dva. Lanč František od r. 1901 do r. 1905. Od této doby jest dodnes správcem Svobodník František, který k spokojenosti všech členů závod tento spravuje.

Charvatský mlýn Asi 10 minut od městečka Tištína, na potoce Pačlavce, v malebné nížině stojí Charvatský mlýn. Mlýn tento jest starého data. Jsou o něm záznamy již ze 14. stel. Patřil panstvi mořickému a cd r. 1633 tištínské faře. Od r. 1772 po Sletem soudním jednání byl přiřknut rodině Dusíkově.

Charvatský mlýn Dnešním majitelem tohoto mlýna jest Bedřich Horák. Jeho rod jest na tomto mlýně od r. 1848, kdy jej dědeček dnešního majitele koupil pro svého 18letého syna. Nynější majitel drží mlýn od roku 1905. V roce 1930 bylo mlýnské zařízení opraveno a pozůstává ze 2 stolic válců, 1 kamene k šrotování, reformních vysávačů a moderní čistírny na čistění obilí, takže mlýn odpovídá úplně dnešním moderním požadavkům. Pohon sestává z 1 vodního kola na vrchní vodu a pro případ nedostatku vody je ve mlýně ještě elektrický motor o síle 7 KW.

Bedřich Horák, mlynář, správce Kontribučenské záložny, se svojí rodinou