JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Studijní obor Klarinet
Uplatnění klarinetu v jazzu – hlavní představitelé
Bakalářská práce
Autor práce: Tomáš Kůgel Dis. Vedoucí práce: MgA. Jan Dalecký Oponent práce: doc. Mgr. Milan Polák Brno 2013
Bibliografický záznam KUGEL, Tomáš, Uplatnění klarinetu v jazzu – hlavní představitelé [the application of the clarinet in jazz - the main leaders].
akademie
múzických
umění
v Brně,
Hudební
Brno: Janáčkova Fakulta,Katedra
dechových nástrojů, rok. 2013. Vedoucí diplomové práce MgA. Jan Dalecký.
Anotace Diplomová práce Uplatnění klarinetu v jazzu – hlavní představitelé, pojednává o historii klarinetové hry a klarinetistech, kteří rozvíjeli jak hru na klarinet, tak celkové pojetí jazzové kompozice a improvizace od počátku jazzu aţ po dnešní dobu.
Annotation Diploma thesis „ the application of the clarinet in jazz - the main leaders” deals with the history of clarinet play and clarinetists, who developed both the clarinet and the overall concept of jazz composition and improvisation of jazz from the beginning up to the present time.
Klíčová slova Klarinet, jazz, dixieland, bebop, swing, cool jazz, Benny Goodman, Artie Shaw, Eddie Daniels, Jimmy Noone
Keywords clarinet, jazz, dixieland, bebop, swing, cool jazz, Benny Goodman, Artie Shaw, Eddie Daniels, Jimmy Noone
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu. Brně, dne 1. 5. 2013
Tomáš Kůgel
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval MgA. Janu Daleckému za poskytnutí potřebných materiálů, konzultačních hodin a za přednášky v Dějinách jazzu, které mi jsou inspirací a vyplňují mezery v mém studiu klasické hudby.
Obsah Předmluva....................................................................1 Úvod............................................................................2 1. Dixieland..................................................................3 2. Swing a vrchol klarinetové éry.................................7 3. Bebop, konec nejslavnější klarinetové éry..............15 4. Cool jazz a free jazz................................................20 5. 70., 80.,90. léta a klarinetisté v dnešní době..........25 Závěr..........................................................................31 Použité informační zdroje..........................................32 Seznam příloh............................................................33 Přílohy.......................................................................34
5
Předmluva Tuto práci jsem si vybral z několika důvodů. Ten hlavní je, ţe studuji na klarinet klasickou hudbu a poslední dobou se nejen interpretačně věnuji i hudbě jazzové. Jak jsem však postupně zjišťoval, mé poznatky o hlavních představitelích a stylu hry nebyly dostačující proto, abych mohl z nějakých kořenů při improvizaci vycházet a nacházet přitom svůj styl hry.
1
Úvod Rozhodl jsem se, ţe si vyhledám a nastuduji vše o přednějších klarinetistech a jejich hře v jazzu od počátku po dnešní dobu a vyberu ty nejdůleţitější a pro mě nejbliţší, o kterých napíšu. Budu se zabývat nejen jejich stylem hry, ale i kompozicí a tím, kde v průběhu ţivota působili, koho a jak ovlivnili a kdo ovlivňoval je. Budu postupně nastudovávat jejich nahrávky a snaţit se popsat jejich hru od barvy tónu, po improvizaci.
2
1. Dixieland
Na počátku 20. století, se jazz začal objevovat jako součást široké hudební revoluce všeobjímající ragtime, blues, spirituály a pochody. Samozřejmě k této hudební revoluci přispívali hlavně Afroameričané. Tato hudba slouţila hlavně k tanci. Zmínil bych dvě slavné kapely, které na počátku vznikly. Jednou z nich byla kapela trumpetisty Charlese „Buddyho“ Boldena, další pak Kid Ory's Woodland Band. Právě Buddy Bolden vymyslel beat, který nazval „big four“, to znamená, ţe bubeník akcentuje čtvrtou dobu v pochodu. „Díky tomuto beatu se muzikanti nemuseli striktně drţet not, ale hráli ve variacích, improvizovali a organizovali si melodie po svém. A právě v tu chvíli započal jazz“1. V této éře byl klarinet jedním z hlavních nástrojů, vedle banja, trumpety, trombónu, klavíru, tuby, později pak kontrabasu a bicích. Klarinet byl většinou vyuţíván v orchestrech jako melodický nástroj, doplňující dechovou sekci (trombón, trumpeta, saxofón), nebo byl vyuţíván v různých komorních obsazeních, kde mohl zastupovat i jediný melodický nástroj. V této počáteční éře působilo mnoho klarinetistů, já však zmíním jen tři, kteří nějakým způsobem ovlivnili klarinetové dění na počátku jazzu a posouvali způsob hraní, kterému se později učilo mnoho dalších klarinetistů. Jedním z prvním klarinetistů, o kterém budu psát, byl Johnny Dodds. Narodil se 12. 4. 1892 v New Orleansu. Pocházel z hudební rodiny, jeho otec byl amatérský houslista. Jeho učitelé byli Lorenzo Tio a Charlie McCurdy. Jeho prvním profesionálním působištěm byl orchestr slavného trombonisty Edwarda Oryho ( známý jako Kid Ory). Poté působil u Billyho Macka a Kinga Olivera (Creole Jazz Band), kde vystřídal Jimmieho Noona. Pro Kinga Olivera byla důleţitá Doddsova 1
Dokumentární film Buddy Bolden and Birth of Jazz, Winton Marsalys
3
stylová hra, při které vţdy respektoval a většinou díky svým typickým osminkovým akordickým rozkladům i vytvářel základní rytmický tep, ale zároveň i dokonale definoval harmonii. Později opustil Creole Jazz Band a našel působiště v Chicagu v podniku Burta Kellyho, kde hrál s Nattym Dominiquem – trumpeta, Honorém Dutrayem – trombon, Charliem Alexandrem – piano, Billem Johnsonem – kontrabas a „Baby“ Warrenem Doddsem, svým mladším bratrem – bicí. Dodds se setkal s plejádou klíčových osobností historie klasického jazzu. Nahrál snímky se studiovými soubory Louise Armstronga Hot Five (1925-27) a Hot Seven (1927), nahrával s Oliver's Creole Jazz Bandem a Jelly Roll Mortonem. Působil v seskupeních s malebnými dobovými názvy New Orleans Wanderers, New Orleans Bootblacks, Dixieland Jug Blowers, Dixieland Thumpers, State Street Ramblers, Chicago Footwarmers, Paramount Pickers, Beale Street Washboard Band ad. Své umění zvěčnil i na mnoha snímcích bluesových zpěvaček (Ida Coxová, Elzadie Robinsonová, Hociel Thomasová aj.). V krizi na počátku 30. let se musel chvíli ţivit jako taxikář. To ho ale v roce 1937, kdy opět narůstal zájem o starší jazzové styly, přivedlo k hraní. Účastnil se jam sessions, které pořádal trumpetista Paul Mares, v nichţ docházelo k přirozenému splynutí bělošských a černošských hudebníků. Johnny Dodds zemřel 8. 8. 1940 v Chicagu po několika srdečních infarktech. S jeho robustním bluesovým tónem, širokým vibrátem, silným sytým tónem, který byl vyprodukován díky tvrdým plátkům, které pouţíval a perfektním glissandem, díky kterému pro něj nebyl problém spojit jakékoli intervaly, se jeho systém septakordových rozkladů v osminovém pohybu později stal modelem pro většinu revivalistických klarinetistů.
4
Jedním z nejvýraznějších současníků Johnnyho Doddse byl Jimmie Noone, narozený 23. 4. 1885 na farmě poblíţ New Orleansu. Hře na klarinet se učil u Lorenza Tia Jr. Profesionálně začal působit u Freddieho Kepparda. V roce 1918 hrál v Chicagu v různých souborech, například u Billyho Johnsona, Ollieho Powerse v Paradise Garden a jeho slavné odbobí započalo v orchestru Chalese „Doc“ Cooka. Zde začal projevovat své veliké nadání a ojedinělé umění. Svůj první malý soubor zaloţil roku 1926 s názvem Jimmie Noone's Apex Club Orchestra. Nahrávky tohoto souboru se řadí mezi nejvýznamější snímky tohoto období (Apex Blues, It's Tight Like That, Sweet Sue, Four Or Five Times). Soubor měl taky velký vliv na mladé muzikanty. Zváštností tohoto orchestru bylo to, ţe v melodické sekci měl jen klarinet a altsaxofon. V Apex Club Orchestra působila spousta vynikajících mladých muzikantů, například na saxofon Joe Poston nebo Eddie Pollack. Na piáno se vystřídali Earl Hines, Alex Hill a Zinky Cohn, jedni z nejlepších z Chicaga. Noone působil začátkem 40. let v Oryho Creole Jazz Bandu. Jimmie Noone byl jedním z nejvýraznějších kreolských představitelů klarinetové školy. Jeho styl byl velmi odlišný od jeho současníků Johnnyho Doddse a Sidneyho Becheta díky jeho jemnému a více romantickému tónu. Snaţil se nikdy neopakovat v sólech, vyhýbal se schematickým postupům. Pouţíval více staccato v rychlých akordických rozkladech. Svou hrou ovlivnil mnoho bílých klarinetistů jako Bennyho Goodmana nebo Jimmyho Dorseye. Legenda praví, ţe slavný francouzský skladatel Maurice Ravel navštívil Apex Club, kde si zapisoval Nooneho sóla a druhý den to dal zahrát svému klarinetistovi v symfonickém orchestru, který řekl, ţe je to nemoţné zahrát2. Jimmie Noone zemřel v Los Angeles 19. 4. 1944. Třetím a posledním hlavním představitelem této počáteční éry byl Sidney Bechet. Narodil se 14. 5. 1897 v New Orleansu. Na
5
klarinet se učil hrát u Georga Baqueta. Kromě klarinetu hrál i na soprán saxofon, takţe na většině jeho nahrávek slyšíme tento nástroj. Jako mladý hrával příleţitostně u Bunka Johnsona, Freddieho Kepparda a Boba Petita. V letech 1914 – 1916 působil ve skupině Clarence Williamse. S Williamsem natočil své první snímky. Se souborem Black Revue v letech 1928 – 1930 podnikl evropské turné. V 30. letech se přesunul do New Yorku, kde v období hospodářské krize působil jako krejčí. Na začátku 40. let vystupoval se svým triem v Greenwich Village a v Town Hall. Krátce po natočení skladeb Delta Mood a Leeve Blues emigroval do Francie, kde se stal jednou ze stěţejních osobností tamního jazzového a uměleckého ţivota. Účinkoval i ve filmových hudebních komedií jako jsou Ah! Quelle équipe (1957) a La routte bonheur (1953). Sidney Bechet byl jedním z nejvýznamnějších představitelů neworleánské klarinetové školy. Patřil k nejvýraznějším melodikům jazzu. Svého dramatického obsahu dosahoval pomocí arpegií, které jsou srovnatelné s technikou hudby v 17. a 18. století. Jeho skladba Petite Fleur (1952) si získala popularitu v komerčních orchestrech, stejně jako jeho balet La nuit est une sorciére, který v roce 1960 zfilmoval reţisér Marcel Martin.
2
http://mplsjazzman.blogspot.cz/2011/04/heroesjimmie-noone.html
6
2. Swing a vrchol klarinetové éry
Tento styl vznikal na začátku 30. let 20. století. Původně vychází ze stejnojmenného tance, který si vytvořili mladí Afroameričané. Je také označován jako přechod od tradičního jazzu k modernímu jazzu. Začínají se také rasově míchat orchestry. Swing je dobou, kdy vznikaly big bandy, v obsazení například čtyř saxofonů, tří trumpet, tří trombonů, klavíru, kontrabasu, kytary a bicí soupravy. Samozřejmě fungovaly i menší komorní sestavy. Opět zmíním pár nejvlivnějších hudebníků. Byli jimi Artie Shaw, Benny Goodman, Cab Calloway, Count Basie, Duke Ellington, Erskine Hawkins a Fletcher Henderson. Nejznámější z big bandů byl Glenn Miller Orchestra, který byl typický tím, ţe klarinet v dechové sekci hrál nejvyšší hlas. Díky tomu Glenn Miller získal svůj specifický zvuk. V období 30. - 50. let vznikaly různé formy swingu. Například Lindy Hop, Balboa, Collegiate Shag, St. Louis Shag, Jitterbug, Lindy Charleston, Eastern Swing, Eastern Coast Swing, Western Swing, Boogie-Woogie, Carolina Shag, Imperial Swing, Jive, Skip Jive, Modern Jive, Rock and Roll atd. Podrobněji se těmito styly zabývat nebudu, protoţe se jedná o taneční styly. Jedním z nejslavnějších velikánů swingu a zároveň klarinetistů byl bezpochyby Benny Goodman. Uţ jen tím, ţe to byl první z bělochů, uznávaný v černošské hudbě, osobitý a velmi zapamatovatelný skladatel a klarinetista, si Benny Goodman zaslouţil celosvětovou slávu. Narodil se 30. 5. 1909 v Chicagu v chudé ţidovské rodině. Na klarinet začínal hrát jako dítě v synagogálním orchestru. Původně byl vychováván jako hráč klasické hudby, v pozdějším věku nahrál několik klasických koncertů, dokonce vystupoval v Carnegie Hall, kde
7
s Josefem Szigetim a Bélou Bartókem uvedli jeho Kontrasty pro klarinet, housle a klavír. Psali pro něj Paul Hindemith, Morton Gould a Aaron Copland (Coplandův koncert pro klarinet je i v dnešní době pouţíván jako konkurzní i soutěţní skladba). Ovšem Bennyho největší vliv poznamenal jazz. Své prvé velké angaţmá získal v roce 1925 v orchestru Bena Pollacka, zde také rok později nahrává své první sólo do skladby He's The Last Word. Po smrti svého otce se přesunul do New Yorku, kde působil se svým vlastním combem i s mnoha jinými formacemi. Roku 1934 sestavil na podnět Johna Hammonda3 vlastní swingový orchestr, se kterým hrál v televizní show Let's Dance. Tento orchestr se postupně stane nejpopulárnějším v období swingu. Po jednom koncertě za Bennym přišel sám Fletcher Henderson, aby mu pogratuloval a dokonce ho srovnal s Johnnym Doddsem4. Fletcher Henderson byl z Goodmana tak nadšený, ţe mu ze začátku finančně pomáhal. Jeden z nejvýznamějších koncertů tohoto orchestru proběhl 16. 1. 1938 v Carnegie Hall, který byl prvním jazzovým podnikem v této koncertní síni. Od roku 1935 je Benny Goodman vedoucím nejen big bandů, ale i několika jazzových comb. Nejdříve to bylo trio s Teddym Wilsonem – piano a Genem Krupou – bicí, o rok později se sestava rozšířila o Lionela Hamptona – vibrafon a od roku 1939 se z kvarteta stalo sexteto, ve kterém působil například Charlie Christian na kytaru. V letech 1945 – 1949 vedl Benny Goodman opět big band a se svým sextetem koncertoval po Evropě. Mimo jiné natáčí hudbu k autobiografickému filmu The Benny Goodman Story (1955).
3 4
Televizní producent a režisér - http://www.imdb.com/name/nm0358759/ DAVIES, Valentine. The Benny Goodman Story (1955)
8
Roku 1962 sestavil orchestr pro koncerty v SSSR, do kterého zařadil mnoho významných sólistů. Vystoupil také v Rumunsku, na Jazz Jamboree ve Varšavě a při příleţitosti 40. výročí koncertu v Carnegie Hall uspořádal vzpomínkový koncert, na němţ se podíleli spolupracovníci z různých období. Zemřel 13. 6. 1986 v New Yorku. Benny účinkoval také v několika filmech: Hollywood Hotel (1938), The Powers Girl (1943), The Gang‟s All Here (1943), Sweet And Lowdown (1944), Big Broadcast Of 1937 (1936), Syncopation (1942), Stage Door Canteen (1943), Make Mine Music (1946), A Song Is Born (1948) a výše zmíněný The Benny Goodman Story (1956). Je autorem nebo spoluatorem skladeb Air Mail Special, A Smooth One, Balkan Mixed Grill , Benjie‟s Bubble, Board Meeting, Clarinetitis, If Dreams Come True, Don‟t Be That Way, Flying Home, Four Once More, Georgia Jubilee, House Hop, Killer Diller, Kingdom Of Swing, Life Goes To A Party, Lulluby In Rhythm, Macedonia, Opus Local 802, Pick A Rib, Rachel‟s Dream, Seven Come Eleven, Smoke House, Soft Winds, Solo Flight, Stompin„ At The Savoy, Swing Angel a Texas Tea Party. Právě díky Bennymu Goodmanovi se opadávající nálada nadšení z jazzu opět oţivila a díky tomuto počinu se mu říká „King Of Swing“ (tento „titul“ získal od bubeníka Gene Krupkeho) . Navazoval na vývojovou linii Fletchera Hendersona, Casa Loma Orchestru Glena Graye, McKinney‟s Cotton Pickers a jejich prvky dokázal přizpůsobit širšímu publiku a dokonce přivedl jazz do koncertních sálů. Byl jedním z prvních kapelníků, kteří se zaslouţili o angaţování černých muzikantů mezi bílé a tím se zaslouţil o to, ţe se rasové míchání stalo samozřejmostí. Jeho osobitá hra na klarinet byla často napodobovaná. Měl velmi vysokou technickou úroveň, právě proto si mohl dovolit hrát i klasické koncerty. Obohatil chicagské styly hry na klarinet a dokázal je obohatit o několik nových prvků. Zredukoval „chicagské
9
vibrato“(Hutné a silné vibráto, typické pro klarinetisty z chicagské školy)5, vyvinul průzračný tón a ve vysokých polohách, kde se velmi často a rád pohyboval, dosáhl charakteristického zvuku. Jeho melodika často přináší swingová klišé, a to jak v metrickém uspořádání, tak i ve výstavbě a v intervalových sledech. Tvrdí se, ţe největším Goodmanovým konkurentem byl klarinetista Artie Shaw. Narozen 23. 5. 1910 v New Yorku, o rok mladší neţ jeho, podle mě slavnější kolega Benny Goodman. Také ţidovského původu, ale na rozdíl od Bennyho byl antisemitou, a to natolik, ţe z původního jména Arthur Jacob Arshawsky se nechal přejmenovat právě na Artieho Shawa a odmítal jakoukoli spojitost s ţidovským původem. V Americe se vytvořily dva tábory. Jeden, co nedal dopustit na Bennyho Goodmana a druhý naopak na Artieho Shawa. Osobně si myslím, ţe Benny Goodman neměl potřebu nějakým způsobem soupeřit s Artiem Shawem. Ve svých třinácti letech začal hrál na saxofon, o tři roky později přestoupil na klarinet, u kterého zůstal. Mezi lety 1926 a 1936 Shaw koncertoval s mnoha kapelami a bigbandy. V tomto období také působil v Clevelandu jako hudební reţisér a aranţér orchestru, který vedl houslista Austin Wylie. V letech 1929 a 1930 hrál s orchestrem jazzového pianisty a kapelníka Irving Aranson„s Commanders, kde si poprvé vyzkoušel hrát klasickou hudbu, kterou později zařadil do svého skladatelského repertoáru. V roce 1935 uvedl své vlastní skladby v newyorském Imperial Theater za doprovodu smyčcového kvateta, coţ v té době představovalo absolutní novinku v jazzové hudbě. Jednou ze skladeb tohoto typu a zároveň jedna z jeho 5
http://highered.mcgraw-hill.com/sites/007297642x/student_view0/chapter5/
10
nejslavnějších byla skladba Interlude in B-flat. Artie Shaw se nebál ani experimentovat s bebopem6. Díky tomuto koncertu se rozhodl, ţe do svého big bandu zařadí i smyčcovou sekci. S tímto big bandem nahrál mnoho populárních hitů, jako například Stardust s trumpetovým sólem Billyho Butterfielda, Back Bay Shuffle, Moonglow, Rosalie, Frenesi a skladbu od Cole Portera Begin The Beguine, která se stala jedním z největších bestsellerů swingové éry a jeho orchestr začal velmi konkurovat big bandu Bennyho Goodmana. V jeho bandu působilo mnoho slavných hudebníků. Například bubeník Buddy Rich, zpěvák Mel Tormé, kytaristé Barney Kessell, Jimmy Raney, Tal Farlow, trombonista Ray Coniff a zpěvačky Helen Forrest a Billie Holiday. Zajímavé je, ţe Billie Holiday po natočení skladby Any Old Time opustila po nátlaku producentů a diváků orchestr, a to z toho důvodu, ţe její hlas se příliš nepodobal mainstreamovým zpěvačkám7. Ve 40. letech si zaloţil kombo, které vystupovalo pod názvem Gramercy Five. Několikrát ohlásil svůj odchod ze scény, ale pokaţdé se vrátil a obnovil kapelu Gramercy Five. Pět let ţil ve Španělsku (1955 – 1960) a po návratu do USA se stal filmovým producentem a televizním komentátorem. Napsal dva romány a autobiografii The Trouble In Cinderella. Napsal několik skladeb, například Any Old Time, Back Bay Shuffle, Comin‟ On, Moonray Monsoon, Nightmare, Non – Stop Flight, One Foot In The Groove a koncert pro klarinet, který se zařadil do repertoáru mnoha klasických klarinetistů. Z mého pohledu bohuţel, jelikoţ jsem neslyšel ţádného klasického hráče koncert zahrát tak, aby mi provedení nepřipadalo komické aţ „cirkusoidní“ a snaţící se o něco, co nemají v krvi a v čem nejsou vychováváni. 6 7
Jazzová forma vyvíjeící se ve 40. letech, viz. kapitola 3 WHITE, John. Artie Shaw. Continuum International Publishing Group, 2004
11
Artie Shaw o sobě s radostí prohlašoval, ţe je „King of Clarinet“ (Benny Goodman byl označován jako „King of Swing“), ale tvrdil, ţe správně by to mělo být: „Benny Goodman played clarinet. I played music".
8
Roku 1991 Artie Shaw věnoval své rukopisy knihovně univerzity v Arizoně (University of Arizona). V roce 2004 získává cenu Grammy Lifetime Achievement Award. Během dlouhého ţivota měl osm manţelek. Předposlední den roku 2004 ve věku 94 let umírá. Woody Herman, klarinetista, alt a soprán saxofonista a zpěvák. Narodil se 16. 5. 1913 a jiţ jako dítě působil ve vaudevillech jako „mladý klarinetový zázrak“. Poprvé přišel do kapely Ishama Jonese. Zde získává popularitu hlavně jako zpěvák. Natočil hity jako If I Should Love You, No Greater Love, Thunder Over Paradise a jiné. Po rozpadu kapely si zakládá svou vlastní pod názvem „The Band That Plays The Blues". Zde se objevují vynikající muzikanti jako Joe Bishop – trumpeta, Tom Linehan – piano, Saxie Manfield – tenor saxofon a Neal Reid – trombon. S touto kapelou nahrávali pro společnost Decca spíše bluesové skladby (Blue Flame, Dupree Blues, Indian Boogie Woogie). Ze začátku se orchestr moc neprosazoval. To aţ do doby, neţ Woody Herman a Joe Bishop napsali skladbu Woodchoper‟s Ball. Během čtyř let se ze skladby stal hit, prodalo se více neţ pět miliónů kopií. Herman prohlásil, ţe to byl největší hit, který kdy napsal. Poté přišly další hity jako Blues In The Night, Blues On Paradise, Golden Wedding, Blue Prelude a jiné. Tradiční jazz a swing byl postupně nahrazen bebopem. Proto Herman přizpůsobil stylu i svůj orchestr, který se v roce 1944 přejmenoval na First Herd a byl prvním, který mezi big bandy uplatňoval prvky bopu. Poprvé natočil skladbu Davida Raksina Laura 8
JENKINS, Todd. http://www.jazzhouse.org/gone/lastpost.php3?edit=1104549577
12
ke stejnojmennému filmu. Hermanova verze však neuspěla tolik jako verze Harryho Jamese. O rok později podepisuje smlouvu s Columbia Records. Díky tomu mohl vyuţívat v té době nejlepší nahrávací místo Liederkrantz Hall, ve kterém prvně natočil zmíněnou skladbu Laura. Herman si ke spolupráci přizval tehdy teprve dvaadvacetiletého Ralpha Burnse - piano, se kterým spolupracoval ještě během 50. let jako se skladatelem a aranţérem. Spolu se zaslouţili o zásadní změnu aranţerského pojetí. Nejvýznamější skladby tohoto orchestru jsou Apple Honey (1944), Bijou, Caldonia, Goosey Gander, Northwest Passage (1945), Fan It, Sidewalks Of Cuba a Summer Sequence (1946). V roce 1946 vyhrál band v magazínech Metronome, Down Beat, Billboard a Esquire ceny jako nejlepší band. Díky jeho kvalitám napsal Igor Stravinsky Ebony Concerto, kde bylo sólo na klarinet určeno přímo pro Woodyho Hermana. Tato třívětá skladba byla natočena v Belock Recording Studiu v New Yorku a měla premiéru 15. března 1946 v Carnegie Hall. Dochovala se i neúplná nahrávka z této koncertní premiéry. Posléze byl band rozpuštěn, aby o rok později Herman zaloţil nový, s názvem The Second Herd. The Second Herd byl znám také jako "The Four Brothers Band“, díky skladbě Four Brothers od Jimmyho Guiffreho. Skladba znamenala změnu v pojetí saxofonové hry v sekci, kterou tvořili Zoot Sims, Serge Chaloff, Herbie Steward a Stan Getz. Šlo o bopovou skladbu ve frázování a melodice, ale ve zvuku šlo o prvky tehdy vznikajícího cool jazzu. Tyto prvky však hodně prosadila skladba Ralpha Burnse Early Autumn s legendárním sólem Stana Getze. Další Woodsovo orchestr pod názvem Third Herd, působilo v letech 1952 – 1955. V té době začíná spolupracovat s aranţérem Natem Piercem. Po rozpadu tohoto orchestru Woody Herman
13
sestavuje různé big bandy na objednávky pro různé zájezdy, například pro státní department do jiţní Ameriky (1958). Do popředí na jazzové scéně se opět dostává aţ s nově formovaným big bandem, kde právě nejdůleţitějším aranţérem byl Nat Pierce, ale i jiní členové orchestru. Název orchestru byl opět Herd, ale jiţ bez číslování. Významná byla také spolupráce s Billem Holmanem, který pro band sloţil skladbu Concerto For Herd. Během 70. let spolupracoval Herman s mnoha mladými hudebníky, kteří většinou přicházeli z Berklee College of Music nebo z North Texas State University. Nejen s těmito školami udrţoval kontakt, dokonce několik bývalých členů orchestru se zde věnuje pedagogické činnosti. Později s novou generací hráčů instrumentuje převáţně převzaté věci od Johna Coltraneho (Lazy Bird, Naima) nebo Chicka Corei (La Fiesta, Spain, Preacher a další). Nebojí se aranţovat i skladby populární hudby a rocku (Frank Zappa), ale i skladby thirdstreamové (Children Of Lima, Variations On A Scene). V roce 1976 v Carnegie Hall uspořádal vzpomínkový koncert u příleţitosti výročí 40 let existence orchestru. Woody Herman nebyl nějakým inovátorem hry na klarinet a jeho hra se během jeho ţivota víceméně nezměnila. Jeho největším přínosem byla hlavně aranţérská práce a jako leader několika bandů reagoval velmi pohotově na progresivní dobové podněty. Velmi často spojujoval nové prvky s tradiční jazzem. Díky svému vyzrálému hudebnímu cítění a přemýšlení vychoval mnoho hudebníků a ovlivnil rozvoj velkých jazzových orchestrů.
14
3. Bebop, konec nejslavnější klarinetové éry
V době, kdy přišli na scénu dva z největších bopových velikánů, kteří hráli na dechové nástroje, Dizzy Gillespie a Charlie Parker, se klarinet, jako sólový jazzový nástroj, pomalu stahoval ze scény. Mnohem populárnějšími dechovými nástroji byly trumpeta a saxofon. Pokud tedy někdo hrál na klarinet, nehrál jen na něj, ale hrál převáţně na saxofon. Přesto zde najdeme pár vyjímečných klarinetistů, kteří šli s dobou a posouvali hru na klarinet. Prvními z nich byli jiţ zmiňovaní Woody Herman a Artie Shaw, který sice nezasahoval do tohoto období jako Herman, ale v jeho skladbách a sólech byly jiţ nějaké náznaky bopu. Dokonce i Goodman vychoval ve svém orchestru některé bopové hráče. Bebop byl jakýmsi rebelovstvím mladých muzikantů, znuděných bigbandových hráčů. Swing se ke společnosti stavěl s otevřenou náručí, bebop se ke společnosti otáčel zády. Rozvinula se harmonie, rozčlenil se pravidelný swingový rytmus a vytvořila se útrţkovitá hudba plná napětí, která znamenala odklon od swingové jednoznačnosti. Swingová éra bigbandů končila, jazz se vzdaloval od masového vkusu a jeho vazby na blues a africké rytmy se začaly zesilovat. Spousta muzikantů tvrdila, ţe bebop vrátil hudbu o dvacet let zpět, dokonce Louis Armstrong pochyboval a tvrdil „podivné akordy, které nic neznamenají. Nemá to ani melodii k zapamatování, ani rytmus k tanci“.9
9
http://www.hrc.utexas.edu/enews/2008/may/insider.html
15
Buddy DeFranco je jedním z mála dosud ţijících klarinetistů, kteří v době bebopu dokázali prorazit a vyvíjet klarinetovou hru. Narodil se 17. 2. 1923 v Camdenu. Klarinetu se věnuje uţ od dvanácti let, dokonce vyhrál klarinetovou soutěţ pořádanou Tommy Dorseyem jr., bratrem Jimmyho Dorseye. Působí jako lektor hry na klarinet od roku 1939. Hrál s významnými hráči, jako byli Gene Krupa (1941 – 1942), Charlie Barnet (1943 – 1944) nebo Tommy Dorsey (1944 – 1946). V roce 1946 se odstěhoval do Los Angeles, kde se na nějaký čas usadil. V 50. letech hrál se septetem Counta Basieho. Vlastní kvarteto si zaloţil v roce 1952 a od té doby hraje jen se svými tělesy. Příleţitostně komponoval scénickou hudbu, hrál i v symfonickém orchestru. Nahrával s Artem Blakeyem - bicí, Kenny Drewem a Sonny Clarkem – piano a účastnil se několikrát jam sessions, které pořádal Norman Granz. Během let 1960 – 1963 sestavil kvarteto, které nahrálo album Jazz Messengers Arta Blakeyho Moanin„, na kterém si zahrál na basklarinet. Přesto, ţe bylo těţké sehnat v 60. letech práci, Buddy DeFranco získal místo v orchestru Glenna Millera, kde působil v letech 1966 – 1974. Největší tvůrčí moţnosti mu však nabízí kvinteto Terryho Gibbse – vibrafon. Kromě pedagogické činnosti se věnuje i publikování. Mezi jeho nejznámější díla patří instruktivní publikace Jazz Improvisation (Famous Solos, Saddle River, N.J.). S Georgem Russellem natočil výjimečné skladby, zajímavé je jeho sólo ve skladbě A Bird In Igor‟s Yard, kde jsou patrné postupy Charlieho Parkera a Igora Stravinského. Buddy DeFranco je jedním z prvních klarinetistů , kteří se zaslouţili o moderní vývoj hry na klarinet v této době. Ve 40. letech se drţí na předních místech v anketách. Od roku 1965 nahrává i jako
16
basklarinetista. Nejvýznamnější nahrávky pochází z 50. let, kdy spolupracoval s Artem Tatumem (The Group Masterpieces). Pee Wee Russell, původním jménem Charles Ellsworth Russell, se narodil 27. 3. 1906 v Maple Wood, stát Missouri. V dětství hrál na klavír, housle a bicí, později se začal učit na klarinet a saxofon, ale je spíše znám jako klarinetista. Z počátku ho hodně ovlivnil jeden z prvních bílých klarinetistů Alcide Patrick Nunez. Na vojenské akademii v Altonu v letech 1920 – 1921 hrál ve školním orchestru. Jeho první nahrávání bylo s Herb Berger's Bandem v roce 1924. Později se odstěhoval do Chicaga, kde hrál s Frankiem Trumbauerem – saxofon a Bix Beiderbeckem – trumpeta. Na počátku jeho kariéry se o jeho stylu hry mluvilo jako o velmi elegantním a osobitém. V roce 1926 hrál s bandem Johna Jeana Goldketteho. O rok později odchází do New Yorku, kde hraje převáţně s Redem Nicholsem. Během pár let se Pee Wee Russell zařadil mezi nejvyhledávanější hudebníky v New Yorku. Nahrával s mnoha soubory, například s Louisem Primou. V roce 1937 se na nějakou dobu stal jeho pravidelným působištěm jazzový klub „Nick‟s“ v Greenwich Village na Manhattanu, kde hrál hlavně s vlastním kombem. Na počátku 40. let se Pee Wee Russell stáhl na nějaký čas ze scény, jelikoţ měl problémy s alkoholem a doplatilo na to jeho zdraví. „Ţil jsem na míchaných koktejlech, sendvičích s vajíčkem a na whiskey....vypil jsem půl flašky whiskey, ještě neţ jsem ráno vstal z postele“10. Někdo tvrdí, ţe se jeho styl po vyléčení změnil. Philip Larkin to definuje takto „dutě měkoučký tón, stavění frází podobné 10
BALLIETT Whitney, Even His Feet Look Sad, The New Yorker, 11. srpen 1962,
str. 30
17
čínské introspekci s tendencí k nekonečné hovornosti, která by byla zcela neznámá v dobách, kdy byl Pee Wee Russell před léčením.“11 Ke konci své kariéry hrával v Condonově klubu s Art Hodesem – piano a Muggsy Spanierem – trumpeta. Účastnil se Newport Festivalu v roce 1963, kde hrál i Thelonious Monk - piano s Milesem Davisem - trumpeta 10. Zformoval kvarteto, ve kterém působil Marshall Brown – trombon, který zahrnoval skladby Johna Coltraneho – tenor saxofon a Ornetta Colemana - alt saxofon. Jeho poslední koncert byl pro prezidenta Richarda Nixona 21. ledna 1969, krátce poté, 15. 2. 1969 v Alexandrii, Virginia umírá. K jeho nejznámějším skladbám patří Cutie Pie, Muskogee Blue, Write Me A Love Song a Baby A You‟re There In A Dream. Jeho styl hry na klarinet se vyznačoval hlavně growl (bzučení tónu) efekty a forsírováním tónů. Dalším zajímavým klarinetistou v době Bebopu byl John D. La Porta. Narozen 1. 4. 1920 ve Filadelfii. Hru na klarinet studoval na Manhattan School Of Music, takţe měl velmi kvalitní vzdělání co se týče klasické hudby. Jazz začal studovat u Lennieho Tristana – piano, coţ z něj dělalo Lee Konitze (saxofon) na klarinet. Hrál v Youth Symphony pod vedením Leopolda Stokowského. Spolupracoval i s Leonardem Bernsteinem a Teem Macerem. Hraje na Hermanově nahrávce Stravinského Ebony Concerta. Kapelník Bob Chester ho obsadil do svého big bandu, ve kterém hrál v letech 1942 – 1944, stejně tak učinil Woody Herman, u kterého působil v letech 1944 – 1946. V první polovině 50. let získal podporu od mnoha kritiků, díky tomu se stal uznávaným sólistou a skladatelem.
11
LARKIN Philip, All What Jazz, 10. června, 1946, str. 114
18
V roce 1959 vedl skupinu dřev v Newport Youth Band. La Porta postupně získal zálibu v pedagogické činnosti. Učil na Manhattan Shool Of Music a na Berklee College of Music. Publikoval učebnice, které kombinovaly text s nahrávkou: A Guide To Jazz Phrasing, Developing Sightreading Skills In The Jazz Idiom, Developing The Jazz Band, Rock Band Arrangement, Tonal Organization Of Improvisational Techniques 11. John La Porta svou hrou, stejně jako většina dechových hráčů, vychází z Charlieho Parkera, ale postupně inklinuje k modernějšímu jazzu. Některé pozdější nahrávky jeho hry zní nadčasově, například concertina for clarinet (viz. nahrávka č.10 v příloze). Jak jsem jiţ zmiňoval, klarinet nebyl v této době moc populární. Proto bylo nějakým způsobem zapotřebí hru přizpůsobit stále se velmi rychle vyvíjejícímu jazzu. Zemřel 12. 5. 2004 v Sarasotě na Floridě.
19
4. Cool jazz a free jazz
Na konci čtyřicátých let znali všichni Charlieho Parkera a všichni chtěli hrát jako on. To ovšem do doby, neţ roku 1948 Miles Davis sestavil devítičlenný band, který odehrál pár koncertů v New Yorku. To, co hrála tato kapela, bylo úplně něco jiného, neţ Parkerův explozivní a bluesový styl. Davis přišel se vznášejícím se oparem, který kromě tradičních jazzových nástrojů obsahoval i lesní roh a tubu. Jeho hudba měla jemnou barvu a sólisté hráli svá sóla v mírném tempu. Nahrávky, které byly pořízeny v letech 1949 a 1950, vyšly aţ roku 1957 na albu Birth of the Cool, jednom z nejslavnějších jazzových alb vůbec. Zajímavé je, ţe Davisovu nonetu předcházel orchestr Clauda Thornhilla, hrající jako vůbec první velkokapelový cool jazz. Také řada hudebníků plynule přešla do Capitol Bandu: Lee Konitz, Gerry Mulligan, Junior Collins, Bill Barber a další. Byl by tam i klarinetista Danny Polo, kdyby 11. července 1949 nezemřel. Tato éra se vyznačuje spíše barvou zvuku, neţ rychlými akordickými sledy. Všichni postupně inklinovali k evropštějšímu jazzu s delšími skladbami a postupy, které vycházely například z Debussyho. Zajímavé je, ţe právě v 50. letech se vrátil swing jako mainstream. Vznikají i další styly, jako například funk hard bop, rock-androll. Díky pronikání surovějších principů hudba ke konci 50. let začala předznamenávat free jazz. Klarinetisté se začínali více přizpůsobovat době a stylu hry. Přestali vyuţívat takové vibrato jako ve swingu a snaţili svými sóly o
20
větší melodii neţ v bebopu. Podle mého názoru do barvy tónu přidávají i více „špíny“, coţ si myslím je namístě. Jedním z těchto klarinetistů byl Tony Scott, narozený 17. 6. 1921 v Morristownu. Hru na klarinet studoval na Juilliard School (postupně více jazzových hráčů vychází více z klasiky), poté nastoupil do armády, kde vedl vlastní orchestr (1942 – 1945). Po druhé světové válce se pravidelně účastnil bopových jam sessions v klubech na 52. ulici v New Yorku a hrál v orchestru Buddyho Riche. S tímto orchestrem také poprvé nahrál skladbu Cool Breeze (1945). Na konci 40. let spolupracuje jako aranţér a příleţitostný hráč s Billie Holliday (1955 dirigoval její poslední koncert v Carnegie Hall, záznam na LP Lady Sings The Blues). V 50. letech hrál nejvíce se svými kapelami, kde působili velmi důleţité osobnosti například Bill Evans – piano. Několikrát podnikl turné po Evropě a Asii, do které se v roce 1959 odstěhoval a ţil tam 6 let. Zde hlavně působil jako pedagog a příleţitostný hráč se svými ţáky. V Hongkongu se účastnil prvního jazzového festivalu roku 1961 a o rok později festivalu v Japonsku, kde v roce 1964 nahrál album Music For Zen Meditation s tamními lidovými muzikanty. V této nahrávce Tony Scott poprvé ukazuje prvky free jazzu kombinující se s folklórem. Improvizace je sloţená jen z klarinetu, koty (strunný nástroj) a shakuhachi (fletna). Toto album se odráţí v dalších jeho deskách Music For Yoga Meditation a Djanger Bali (které natočil s indonéskými hudebníky na Berliner Jazztage 1967). Do USA se vrací jen na krátko. Na začátku 70. let ţije v Římě. Dokonce párkrát v období 1976 – 1981 vystoupil v tehdejší ČSSR a nahrál zde dvě alba (Bumerang s Traditional Jazz Stuidem a Rozhovory s J. Stivínem).
21
Tony Scott je jedním z klarinetistů, kteří se dokázali přizpůsobit době bebopu, cool jazzu a později i free jazzu. Jeho styl hry disponuje širokou výrazovou škálou od uklidňujících dlouhých nesoucích se linií v nízké poloze, po forzírované tóny ve vysoké poloze. Z jeho hry je patrné, ţe měl základy hráče klasické hudby, coţ je poznat z jeho tónu, který má kulatější i ve vysokých polohách neţ mají klarinetisté vyrůstající jen na jazzu. Byl to člověk, který si nedělal moc přátel, ale ti, co ho znali o něm tvrdili, ţe to byl egoista, jehoţ hudba v pozdějších letech dávala menší a menší smysl12. Dle mého názoru a studia jeho skladeb si o jeho hudbě myslím pravý opak. Tony Scott zemřel 28. 3. 2007 v Římě. Druhým takovým hráčem, který vnášel do jazzu nové prvky byl Jimmy Giuffre, narozen 26. 4. 1921 v Dallasu. Hru na klarinet poprvé zaţívá v devíti letech a ve čtrnácti letech na tenor saxofon. Hudbu studoval na North Texas State College v roce 1942 a o čtyři roky později studuje kompozici u Wesleyho La Violleta v Los Angeles. Za úspěchem stojí jeho angaţmá v orchestru Woodyho Hermana v roce 1948, pro který i aranţoval. Popularita mu přinesla skladba Four Brothers, kterou pro tento orchestr napsal. Znamenalo to novou etapu ve hře v saxofonové sekci. Začátkem 50. let hrál ve skupině Lightouse All Stars v Los Angeles. Stává se předním exponentem west coast jazzu a zároveň ho vědomě překračuje. Závaţnou nahrávkou je The Three and The Two Shelly Manneho z roku 1954, kde uplatňuje prvky free jazzu a experimentuje s funkcí rytmické sekce tak, ţe se snaţí odklonit od pravidelného beatu. V roce 1956 zaloţil kvarteto, kde působili Jack Sheldon – trumpeta, Ralph Pena – basa a Artie Anton – bicí. S tímto tělesem se snaţil porozumět novému způsobu chápání melodiky s rytmikou. S novou triovou formací v roce 1957, která byla unikátní v 12
http://www.jazzwax.com/2011/01/tony-scott-at-bops-dawn.html
22
tom, ţe neměla ţádný rytmický nástroj, přivedl do jazzu bělošský folklór. V letech 1960 – 1965 se věnuje jen klarinetu. V roce 1965 se vrátil k obvyklému pojetí jazzu, své pojetí definoval takto: „Opět budeme pouţívat výraziva zaběhnutého v jazzovém idiomu – akordy, stupnice, rytmickou sekci udrţující pravidelný rytmický tok.“ Bohuţel z této doby není ţádný záznam, protoţe Jimmy Giuffre nic nenahrával. K tomu, co vyvářel před 60. lety se vrátil se svým triem na začátku 70. let. O tomto seskupení řekl: „Chceme vytvářet hudbu překračující současné trendy. Při introvertnosti chceme udrţet spontánnost výrazu. Hrajeme výlučně původní repertoár, přebíráme v něm prvky Blízkého a Středního východu, Afriky, Řecka . . . Rytmický puls je v nějaké podobě vţdy přítomný, a co se týká harmonie, opustili jsme jiţ někdejší atonální pokusy. Skladby jsou zpravidla modální. Tyto principy vyuţívají v současnosti mnohá seskupení, ale my chceme, aby výsledek byl autentický a svým způsobem nenapodobitelný.13“ To se mu podařilo v albu z roku 1973 Music For People, Birds, Butterflies And Mosquitoes. Kromě skladeb pro vlastní tělesa, psal i rozsáhlejší kompozice, například Pharaoh, Suspesions, Composition For Trio And Strings Orchestra(New York Chamber Orchestra, Town Hall 1961), Piece For Clarinet And Strings Orchestra (1961), Clarinet Quintet No.1, Hex (Orchestra U.S.A., Carnegie Hall, 1962), koncertní skladbu pro klarinet a smyčcové kvarteto Orb, chorál se sakrální tematikou Life‟s Music pro muţský a dětský sbor. Na konci 60. let se věnuje převáţně pedagogické činnosti, přednáší na Livingstone College v New Yorku. Je autorem několika
13
MATZNER, WASSERBERGER, POLEDŇÁKOVÁ a kolektiv, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby, část jmenná, světová scéna, str. 378, Supraphon, Praha 1986
23
publikací, jako například Jazz Phrasing And Interpretation a Sketch Orks. Jimmy Guiffre měl veliký přínos ve všech obdobích. Přinášel nejen do klarinetové hry, ale i do celkové jazzové scény nové prvky. Jeho klarinetová hra byl osobitá v jeho převáţném pouţívání středního a spodního registru. Jeho zvuk byl velmi barevný a kulatý. V některých jeho nahrávkách mi připomíná jeho styl hry, vibrato a celkový zvuk klarinetu, způsob hraní Eddieho Danielse, který ale působí aţ v dnešní době, takţe je zřejmé, ţe se právě Eddie Daniels nechal inspirovat Jimmym Guiffrem.
24
5. 70., 80., 90. léta a klarinetisté dnešní doby Minulé desetiletí bylo velmi příznivé pro vývoj rockové hudby, která se pomalu začínala míchat s jazzem. Tím vznikala různá fusionová seskupení vyuţívají kromě klasických jazzových nástrojů i různé syntezátory a elektrické baskytary. Našli se samozřejmě i tací, kteří se vraceli ke kořenům jazzu, swingu, bebopu a free jazzu. Začaly se míchat hudební styly jako například funk, jazz, soul a latinskoamerická hudba. Nově vzniklá forma, která je směskou jazzu a hudbou vycházející z nějaké etnické tradice, nazvaná world music, se stala velmi populární. Je velmi těţké hledat nějakého klarinetistu, který se aktivně účastnil těchto fúzí. Byli to spíše saxofonisté, kteří se projevili jako více se hodící k této změně. Většina klarinetistů, se vracela ke kořenům swingu, bopu, rozšiřovala free jazz o elektronické prvky, nebo se věnovali zmiňované world music. Několik se jich ale snaţí jít s dobou. V této poslední kapitole budu psát o třech klarinetistech, kteří jsou nějakým způsobem na vrcholu jazzové klarinetové scény. Kaţdý z nich je zajímavý tím, ţe se věnuje úpně jinému jazzovému ţánru. Prvním z nich je Paquito D’Rivera. Rodák z Havany, kde se narodil 4. června 1948. Začíná se učit v pěti letech na klarinet a alt saxofon u svého otce Tita Rivery, který byl hráčem klasické hudby na saxofon, poté na konzervatoři v Havaně a v sedmnácti letech se stává sólistou Cuban National Symphony. Působí jako člen Orquesta Cubana de Musica Moderna, který později vede po dobu dvou let, mezitím ve zmíněném symfonickém orchestru střídá klarinet a saxofon. Kromě toho byl i zakládajícím členem skupiny Irakere, která míchala styly funku, rocku, jazzu a klasické kubánské hudby. Tato formace a styl byly absolutní novinkou na scéně, kterou nikdo
25
předtím neslyšel. Byla nominovaná na Grammy v roce 1979 a 1980. První z nich v roce 1979 dokonce skupina vyhrála. V roce 1991 se přesouvá z Kuby do U.S.A., kde se setkává s osobnostmi, jako byli Dizzy Gillespie, David Amram a multiinstrumentalista Mario Bauza, který o něm později řekl: „Paquito D‟Rivera je jediným hudebníkem, který hraje opravdovou latinskou hudbu, všichni ostatní hrají afro-kubánský styl.“14 V roce 1988 se stal členem patnáctičlenného orchestru United Nation Orchestra, vedeného Dizzym Gillespiem, který míchal fúze karibské a latinské hudby ovlivněné jazzem. Tento orchestr získal v roce 1991 Grammy a ten samý rok získal Paquito D„Rivera cenu Lifetime Achievement Award předávanou v Carnegie Hall za přínos latinské hudbě. Dále hrál nebo zakládal velmi uznávané kapely jako například Chamber Jazz Ensemble, Paquito D‟Rivera Big Band a Paquito D‟Rivera Quintet, po kterých byla poptávka na celém světě. Paquitova diskografie odráţí nadšení pro bebop a lationskoamerickou hudbu, ale i v klasické hudbě je velmi působivý. Hrál sólově s London Philharmonic, London Symphony Orchestra, Warsaw Philharmonic Orchestra, National Symphony Orchestra, Baltimore Symphony, Florida Philharmonic Orchestra a s Brooklyn Philharmonic. Také účinkoval s Puerto Rico Symphony Orchestra, Costa Rica National Symphony, Simon Bolivar Symphony Orchestra, Bronx Arts Ensemble, St. Luke‟s Chamber Orchestra a dalšími. Jeho láska k latinské hudbě byla tak veliká, ţe ji chtěl představit větší části publika. Proto zkomponoval několik klasických koncertů. Jeden z nejzajímavějších byl zaznamenán roku 2003, kdy slavný violoncellista Yo-Yo Ma provedl jeho tři komorní skladby. Tento záznam byl vydán v tom samém roce a Paquito za skladbu z tohoto záznamu Merenque získal sedmou cenu Grammy. 14
http://www.allmusic.com/artist/paquito-drivera-mn0000014263
26
Paquito D‟Rivera se zapisuje do dějin nejen jako výborný klarinetista a saxofonista, ale i jako vynikající skladatel mixující nejen váţnou hudbu s hudbou latinskoamerickou. Je vítězem dvanácti Grammy a během svého ţivota stále získává různá ocenění (Jazz Masters Award 2005 , National Medal of the Arts 2005, Living Jazz Legend Award, Jazz Journalist Association‟s Clarinetist of the Year Award 2004, 2006, Medal of Honor from the National Arts Club 2009 a další). Jeho klarinetová hra působí velmi jistě. Zajímavé je, ţe se jeho tón během let velice změnil. Ani ne tak stylem, ale barvou, kterou má na pozdějších nahrávkách kulatou, srovnatelnou s barvou tónu klasických hráčů. Nezměnil nějakým způsobem hru na klarinet, ale jeho styl je velmi poznatelný a osobitý. Eddie Daniels patří k výrazným klarinetovým osobnostem této doby. Je velmi nadaným instrumentalistou, který zvládá hru na klarinet a saxofon a to nejen v jazzové hudbě, ale i v hudbě klasické. Jeho interpretace klasické hudby je dokonce srovnatelná s interpretací světově uznávaných hráčů, kteří se věnují jenom klasice. Totéţ platí o jeho jazzovém vystupování. Slavný skladatel a dirigent Leonard Bernstein o něm řekl: „Eddie Daniels pouţívá eleganci a virtuozitu takovým způsobem, ţe mi připomíná Arthura Rubinsteina“15. Narodil se 19. října 1941 v New Yorku v ţidovské rodině. Poprvé přichází k jazzu v dětství, kdy ho uchvátily nahrávky Franka Sinatry. Jeho prvním nástrojem byl alt saxofon, se kterým se v patnácti letech účastnil soutěţe mladých hudebníků v Newport Jazz Festivalu. Později se na Juilliard School učí hrát i na klarinet, který se v roce 1980 na delší dobu stane jeho hlavním nástrojem a se kterým získává v roce 1989 Grammy za skladbu Rogera Kellawaye Memos from Paradise.
15
http://www.eddiedanielsclarinet.com/bio.html
27
Jeho velká sláva však nastává rokem 1984, kdy nastupuje do big bandu GRP All Star Big Band, kde hrají ti nejlepší muzikanti jako například Arturo Sandoval – trumpeta, Eric Marienthal – alt saxofon, Chick Corea – piano, John Patitucci – kontrabas a Gary Burton – vibrafon. V tomto roce ještě vydává vynikající desku Breaktrough, na které je velmi zajímavá skladba Solfeggietto/Metamorphosis, ve které hraje se symfonickým orchestrem část Solfeggietta c moll od Carla Philippa Emanuela Bacha, která se v polovině promění v klarinetové sólo, kdy orchestr hraje jazzovou formu a klarinet má prostor pro improvizaci, poté se forma vrátí k výše uvedené skladbě a dohraje se do konce, kde si Eddie Daniels ještě zahraje svou improvizovanou kadenci. Tuto formu Daniels vyuţívá často. Například při provedení klarinetového koncertu od Aarona Coplanda, kde si ve vypsané kadenci, kterou hrají všichni klarinetisté podle zápisu, udělá čas na improvizaci a pokračuje podobným způsobem po zbytek skladby. Mně osobně se jeho provedení velmi líbí. Působí a nahrává s mnoha tělesy, jako byly Gordon Goodwin Big Phat Band, nebo s Thad Jones-Mel Lewis Jazz Orchestra, se kterým dokonce za nahrávku Live at the Village Vanguard získává přední umístění v kritickém magazínu Down Beat v katerorii klarinet. V roce 2009 napsal švýcarský skladatel Daniel Schnyder Koncert pro Klarinet a Orhcestr, který nazval Matrix 21 a věnoval ho Eddiemu Danielsovi. Eddie Daniels je virtuóz v jazzu a v klasice. Získává mnoho ocenění a uznání jak od světových kritiků, tak od svých kolegů. Barvou svého tónu se rovná světovým klarinetistům, zabývajícím se jen klasickou hudbou a to dokonce tak, ţe na některých nahrávkách bych neřekl, ţe to není jen klasicky zaměřený klarinetista, ale umí i v jakoukoliv chvíli přepnout a stylizovat se do jazzu, a to takovým způsobem, ţe se opět rovná světově uznávaným jazzovým
28
klarinetistům. Jeho cílem je oslovit co nejvíce lidí pomocí jazzu a klasiky a rozbourat mezi těmito styly zeď. Klarinetista Don Byron velmi experimentuje s různými styly a nástroji, jeho klarinetová hra je velmi osobitá. Mimo klarinet hraje i na basklarinet a na všechny druhy saxofonů. Jeho hudba obsahuje prvky klezmeru, “cartoon jazzu“ skladatele Raymonda Scotta (Looney tunes), hard/rock metalu a rapu. Kaţdé jeho album je stylově jiné, občas působící, ţe je od někoho jiného. Narodil se 8. 11. 1958 v Bronxu. Jeho rodiče, oba muzikanti, Byronovi pouštěli nahrávky od Stravinského po Milese Davise. Tím získává velmi široký hudební rozhled jiţ v dětství. Klarinet začíná studovat u Joea Allarda, poté na New England Conservatory v Bostonu, kde studuje kompozici u skladatele Georga Russella. Poprvé začíná hrát s Klezmer Conservatory Band. Jeho velkými vzory jsou Tony Scott, Artie Shaw a Jimmy Hamilton. Po studiu v Bostonu se Byron vrací zpět do New Yorku, kde se setkává a spolupracuje s nejlepšími avantgardními muzikanty jako jsou David Murray – saxofon, Craig Harris – trombon a Hamiett Bluiett – saxofon. Jeho první album Tuskegee Experiments je směsí klasické avntgardní hudby a jazzové improvizace. Naopak album Ivey Divey je jakýmsi průzkumem melodií tradičního jazzu. Za toto album byl dokonce nominován na Grammy za basklarinetové sólo ve skladbě I Want To Be Happy. Don Byron je jazzový historik, někteří o něm tvrdí, ţe je chodící hudební wikipedií16. Jeho alba Bug Music a Plays the Music of Mickey Katz jsou připomínkou některých zapomenutých momentů v historii populární hudby. Coţ jsou navíc poslední známky jeho klezmerové hry.
16
http://www.allaboutjazz.com/php/article.php?id=43039
29
Pedagogické činnosti se věnuje v letech 2005 – 2009 na University at Albany a na Massachusetts Institute of Technology v letech 2007 – 2008, kde učí klarinet, kompozici, hudební dějiny a saxofon. Má za sebou několik ocenění a věnuje se charitě. Jeho umělecká spolupráce zahrnuje vystoupení a natáčení s osobnostmi nebo kapelami, jako jsou Mario Bauza, Duke Ellington Orchestra, John Hicks, Tom Cora, Bill Frisell, Vernon Reid, Marc Ribot, Cassandra Wilson, Hamiet Bluiett, Anthony Braxton, Geri Allen, Hal Willner, Marilyn Crispell, Reggie Workman, Craig Harris, David Murray, Leroy Jenkins, Bobby Previte, Gerry Hemingway, DD Jackson, Douglas Ewart, Brandon Ross, Ed Neumeister, Tom Pierson, Steve Coleman, Living Colour, Ralph Peterson, Uri Caine, Mandy Patikin, Steve Lacy, Kansas City All-Stars, Bang On A Can AllStars, Medeski Martin & Wood, Angelique Kidjo, Carole King, Daniel Barenboim, Salif Keita, Atlanta Symphony, Klangforum Wien, Joe Henry, Paul Auster, Meshell Ndegeocello, Allen Toussaint a mnoho dalších. Don Byron je jedním z klarinetistů, který se snaţí propojit mnoho stylů a chce posunout tradici jazzového klarinetu vpřed. Jeho hra není tak technicky vyspělá jako u dvou předchozích klarinetistů, ale v jeho hudbě je velmi namístě. Jeho syrový zvuk a projev je znakem jeho osobitosti, která je v dnešní době váţená a tak vyspělých hudebníků, kteří se snaţí posouvat hudbu kupředu, je ve světě málo. Na úplný závěr bych chtěl jen dodat, ţe o vývoj klarinetové hry v jazzu je postaráno, díky mladé a talentované klarinetistce Anat Cohen, narozené v roce 1975 v Izraeli.
30
Závěr Díky této práci jsem získal větší hudební rozhled, dozvěděl jsem se o historii klarinetového dění v jazzu, o klarinetistech, kteří mi do této doby byli neznámí a poslechl jsem si mnoho výborných skladeb a interpretací, které i mě samotného posunuly dál, co se týče kompozice a improvizace. Při této práci jsem si chvilkami připadal jako na několikatýdenní exkurzi v hudbě, která mi doposud nebyla tolik známá. Dle mého názoru se oba tábory, jak klasická hudba, tak jazzová, mají co učit kaţdý od druhého, protoţe ty mezery, které nám chybí, jsou právě nedostatkem informací o jiném stylu hudby, neţ je ten, který děláme. Stejně tak se o to snaţili nebo stále snaţí mnozí, o kterých jsem v práci psal.
31
Použité informační zdroje FORDHAM John, Jazz, Slovart Praha, 1996 SANDER, Wolfgang, Jazz, Laaber-Verlag, Laaber, 2005 DORUŢKA, Lubomír, Panoráma jazzu, 1. vydání, Mladá Fronta, Praha 1990 MATZNER Antonín, POLEDŇÁK Ivan, WASSERBERGER Igor a kolektiv. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby I a II, Část jmenná, Světová scéna – osobnosti a soubory. Edition Supraphon, 1986 a 1987
http://www.allaboutjazz.com/
http://www.allmusic.com/
32
Seznam příloh Příloha č. 1: Portréty všech zmíněných klarinetistů jdoucí po sobě po jednotlivých kapitolách
Příloha č. 2: Umístění klarinetistů ve čtenářské anketě downbeat Seznam zkratek a značek Příloha č. 3: Zvukové nahrávky všech zmíněných klarinetistů
33
Přílohy Příloha č. 1: Portréty všech zmíněných klarinetistů jdoucí po sobě po jednotlivých kapitolách Obrázek č. 1: Johnny Dodds
(http://www.swing-time.fr/Img_Artistes/JohnnyDodds.jpg) Obrázek č. 2: Jimmie Noone
http://jazzbluesclub.com/uploads/posts/thumbs/1268332623_jim mie_noonezuz.jpg
34
Obrázek č. 3: Sidney Bechet
http://jass.com/_/img/bechet.jpg
Obrázek č. 4: Benny Goodman
http://s3.amazonaws.com/findagrave/photos/2002/198/3676_1026 980993.jpg
35
Obrázek č. 5: Artie Shaw
http://www.nndb.com/people/673/000025598/artie1.jpg Obrázek č. 6: Woody Herman
http://userserveak.last.fm/serve/_/9694739/Woody+Herman++His+Orchestra+Wood y_herman.jpg
36
Obrázek č. 7: Buddy DeFranco
http://marcmyers.typepad.com/.a/6a00e008dca1f088340120a819a 1b3970b-350wi Obrázek č. 8: PeeWee Russell
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/33/Pee _Wee_Russell_(Gottlieb_07571).jpg/220pxPee_Wee_Russell_(Gottlieb_07571).jpg
37
Obrázek č. 9: John D. Laporta
http://jazztimes.com/images/content/articles/0002/1732/200306_ 046_span3.jpg?1230020332
Obrázek č. 10: Tony Scott
http://www.sunnysiderecords.com/img/artists/Scott_Tonyweb.jpg
38
Obrázek č. 11: Jimmy Guiffre
http://userserve-ak.last.fm/serve/252/389875.jpg Obrázek č. 12: Paquito D’Rivera
http://www.chipboaz.com/blog/wpcontent/uploads/2010/paquito%20d'rivera%204.jpg
39
Obrázek č. 13: Eddie Daniels
http://www.liben.com/images/ed.jpg
Obrázek č. 14: Don Byron
http://userserveak.last.fm/serve/_/37284691/Don+Byron+donNZ1.jpg
40
Příloha č. 2: Umístění klarinetistů ve čtenářské anketě Down Beat Seznam zkratek a značek
1936 Benny Goodman (doubling sax) 1937 Benny Goodman (doubling sax) 1938 Benny Goodman 1939 Benny Goodman 1940 Irving Fazola 1941 Irving Fazola 1942 Pee Wee Russell 1943 Pee Wee Russell 1944 Pee Wee Russell 1945 Buddy DeFranco 1946 Buddy DeFranco 1947 Buddy DeFranco 1948 Buddy DeFranco 1949 Buddy DeFranco 1950 Buddy DeFranco 1951 Buddy DeFranco 1952 Buddy DeFranco 1953 Buddy DeFranco
41
1954 Buddy DeFranco-1680/Benny Goodman-791/Tony Scott-486 1955 Buddy DeFranco-983/Tony Scott-796/Benny Goodman-672 1956 Tony Scott-1642/Buddy DeFranco-1050/Benny Goodman-976 1957 Jimmy Giuffre-1522/Tony Scott-1391/Benny Goodman-454 1958 Tony Scott-1494/Jimmy Giuffre-1446/Buddy DeFranco-885 1959 Tony Scott-1111/Jimmy Giuffre-805/Buddy DeFranco-783 1960 Buddy DeFranco-1756/Jimmy Giuffre-1502/Tony Scott-1431 1961 Buddy DeFranco-1792/Jimmy giuffre-1434/Benny Goodman-871 1962 Buddy DeFranco-1641/Jimmy Giuffre-1277/Benny Goodman-520 1963 Buddy DeFranco-1653/Jimmy Giuffre-1325/Pee Wee Russell-783 1964 Jimmy Giuffre-1305/Buddy DeFranco-1179/Pee Wee Russell-732 1965 Buddy DeFranco-1210/Jimmy Giuffre-814/Pee Wee Russell-640 1966 Buddy DeFranco-1336/Pee Wee Russell-805/Tony Scott-697 1967 Buddy DeFranco-1239/Pee Wee Russell-771/Tony Scott-755 1968 Pee Wee Russell-1040/Buddy DeFranco-906/Tony Scott-587 1969 Jimmy Hamilton-682/Roland Kirk-593/Buddy DeFranco-587 1970 Rahsaan Roland Kirk-673/Buddy DeFranco-518/Russell Procope-383 1971 Rahsaan Roland Kirk-725/Benny Goodman-392/Russell Procope-370 1972 Rahsaan Roland Kirk-903/Benny Goodman-555/Woody Herman-373 1973 Benny Goodman-785/Rahsaan Roland Kirk-619/Woody Herman-315
42
1974 Rahsaan Roland Kirk-840/Benny Goodman-747/Woody Herman-329 1975 Rahsaan Roland Kirk-1155/Benny Goodman-911/Bennie Maupin-420 1976 Benny Goodman-846/Rahsaan Roland Kirk-557/Anthony Braxton-477 1977 Anthony Braxton-890/Benny Goodman-827/Buddy DeFranco-308 1978 Benny Goodman-756/Anthony Braxton-580/Buddy DeFranco-154 1979 Anthony Braxton-609/Benny Goodman-490/Buddy DeFranco-208 1980 Anthony Braxton-525/Benny Goodman-351/Buddy DeFranco-237 1981 Anthony Braxton-421/Benny Goodman-244/Buddy DeFranco-214 1982 Benny Goodman-425/Anthony Braxton-410/Buddy DeFranco-370 1983 Benny Goodman-373/Anthony Braxton-318/Buddy DeFranco-220 1984 Buddy DeFranco-185/John Carter-177/Anthony Braxton-170 1985 Buddy DeFranco-273/John Carter-147/Eddie Daniels-141 1986 Eddie Daniels-229/Buddy DeFranco-227/Benny Goodman-161 1987 Eddie Daniels-557/Buddy DeFranco-185/John Carter-171 1988 Eddie Daniels-618/Buddy DeFranco-244/John Carter-200 1989 Eddie Daniels-678/Buddy DeFranco-258/John Carter-249 1990 Eddie Daniels-641/John Carter-431/Buddy DeFranco-402 1991 Eddie Daniels-456/John Carter-226/Buddy DeFranco-207 1992 Eddie Daniels-504/Don Byron-373/Buddy DeFranco-140 1993 Don Byron-444/Eddie Daniels-383/Buddy DeFranco-187
43
1994 Don Byron-387/Eddie Daniels-323/Alvin Batiste-141 1995 Don Byron-393/Eddie Daniels-337/Buddy DeFranco-138 1996 Eddie Daniels-396/Don Byron-290/Buddy DeFranco-192 1997 Don Byron-390/Eddie Daniels-272/Buddy DeFranco-231 1998 Don Byron-317/Eddie Daniels-213/Buddy DeFranco-143 1999 Don Byron-281/Eddie Daniels-191/Buddy DeFranco-136/Ken Peplowski93/Phil Woods75 2000 Don Byron-345/Eddie Daniels-197/Buddy DeFranco-113/Ken Peplowski96/Paquito-84 2001 Don Byron-363 / Eddie Daniels-251 / Buddy DeFranco-138 / Ken Peplowski-119 2002 Don Byron-456/Eddie Daniels-269/Ken Peplowski-232/Buddy DeFranco205/Paquito-118 2003 Don Byron 2004 Don Byron-429/Buddy DeFranco-290/Eddie Daniels-254/Paquito D‟Rivera194 2005 Don Byron-314/Paquito D‟Rivera-189/Buddy DeFranco-175/Eddie Daniels159 2006 Don Byron 2007 Paquito D‟Rivera-499/Don Byron-452/Buddy DeFranco-409/Eddie Daniels326 2008 Paquito D‟Rivera-458/Don Byron-346/Buddy DeFranco-250/Eddie Daniels248 2009 Paquito D‟Rivera
44
2010 Anat Cohen-567 / Paquito D‟Rivera-381 / Don Byron-359 / Eddie Daniels333 2011 Anat Cohen-1262 / Don Byron-753 / Paquito D‟Rivera-753 / Eddie Daniels732 2012 Anat Cohen-2025 / Paquito D‟Rivera-1131 / Eddie Daniels-940 / Don Byron816
Zdroj:
http://www.downbeat.com/
45
Příloha č. 3: Zvukové nahrávky všech zmíněných klarinetistů 1. Blue Horizon - Sidney Bechet and His Blue Note Jazzmen, 30. prosince 1944 (Sidney de Paris - trumpeta, Vic Dickenson - trombon, Sidney Bechet – klarinet, Art Hodes – piano, Pops Foster kontrabas, Manzie Johnson – bicí) 2. Petite Fleur – Sidney Bechet, Olympia Concert Paris, 29. prosince 1954 3. Sweet Lorraine - Jimmie Noone's Apex Club Orchestra, 1929 (Jimmie Noone – klarinet. Joe Poston - alt saxofon, Earl Hines - piano, Buddy Scott - banjo, Lawson Buford - tuba, Johnny Wells – bicí) 4. Perdido Street Blues - Johnny Dodds and New Orleans Wanderers, 1926 Chicago
5. Sing, Sing, Sing - Benny Goodman Orchestra, host Gene Krupka – bicí a Harry James – trumpeta, záznam z filmu Hollywood Hotel, 1937 6. Koncert pro klarinet – Artie Shaw, záznam z filmu Second Chorus, 1940 7. Ebony Concerto – Igor Stravinsky, dirigent - Igor Stravinsky, The Woody Herman Orchestra, 1946 8. Concerto For Herd - Woody Herman And The Thundering Herd, Verve records, 1967 (art direction – David Krieger, bariton saxofon – Cecil Payne, basa – Carl Pruitt, klarinet, alt saxofon, sopran Saxofon –Woody Herman, bicí – John Von Ohlen, piano – Albert Daily, tenor saxofony – Joe Romano a Roger Newmann, trombony – Carl Fontana, Jerry Chamberlain, Mel Wanzo ,trumpety – Bill Byrne, Johnn Ingliss, Luis Gasca, Neil Friel a Tom Nygaard) 46
9. Yesterdays - Buddy DeFranco, Les Brown and his Band of Renown, "Aurex Jazz Festival", 1. září,1983, Budokan(Tokyo, Japonsko) 10. If i had you - Pee Wee Russell, N.Y.C., 18. února, 1958 (Pee Wee Russell – klarinet, Nat Pierce – piano, Charles Potter – kontrabas, Karl Kiffe – bicí)
11. Concertina pro klarinet - John LaPorta, New York, červen, 1956. (John LaPorta - alt saxofon, klarinet, Louis Mucci - trumpeta, Sonny Russo - alt saxofon, Sol Schlinger - kontrabas, Wally Cirillo – piano, Wendell Marshall – kontrabas Clem DeRosa – bicí) 12. I Can't Get Started - Tony Scott & Bill Evans / A Day In New York, New York City, 16. listopadu, 1967 (Tony Scott – klarinet, basklarinet, Bill Evans – piano, Jimmy Knepper – trombon, Milt Hinton – kontrabas, Paul Motian – bicí) 13. Zen Meditation – Tony Scott, Music for Zen Meditation. 1964 (Shinichi Yuize – koto, Hōzan Yamamoto - shakuhachi, Tony Scott – klarinet) 14. Two degrees East ,Three degrees West - Jimmy Giuffre Trio, Teatro Adriano, Řím, Itálie , 19. červen, 1959 (Jimmy Giuffre – klarinet, tenor saxofon, Jim Hall – kytara, Buddy Clark – kontrabas) 15. Seresta-Samba for Carmen - Paquito D'Rivera, The United Nation Orchestra, ţivě z Royal Festival Hall, Londýn, 1989 (Dizzy Gillespie trumpeta,Paquito D'Rivera - alt saxofon, klarinet,Slide Hampton trombon, James Moody - alt a tenor saxofon,fletna, Airto Moreira perkuse, Flora Purim - vokály, Arturo Sandoval - trumpeta, Ignacio Berroa - bicí, Ed Cherry - kytara, Giovanni Hidalgo – konga, perkuse,
47
John Lee - basa, Danilo Perez - piano, Mario Rivera - tenor a sopran saxofon, Claudio Roditi – trumpeta)
16. Sing Sing Sing – Louis Prima, Swing Low Sweet Clarinet, 7. června, 2005 (Eddie Daniels – klarinet) 17. koncert pro klarinet – Aaron Copland, Eddie Daniels a Orchestra Sinfonica G. Rossini, dirigent - Roberto Molinelli, Teatro Rossini in Pesaro 17. března, 2012 18. Satans blues – Don Byron, Do The Boomerang, Blue Note 2006 19. Frasquita serenade – Don Byron, Bug Music, Nonesuch 1996 20. La Vie En Rose – Anat Cohen, Claroscuro, Anzic 2012
48
