Univerzita Pardubice Fakulta filozofická. Stylistická interpretace literárního textu (Karel Čapek) Anna Dytrtová

Univerzita Pardubice Fakulta filozofická

Stylistická interpretace literárního textu (Karel Čapek) Anna Dytrtová

Bakalářská práce 2008

SOUHRN

Práce je věnována noetickému dílu Karla Čapka. Zvláště pak trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život se zaměřením na první díl románové trilogie - Hordubal. Zabývá se analýzou a interpretací jazyka a stylu Čapkovy noetické prózy. Dále také postojem a úlohou vypravěče v těchto dílech.

KLÍČOVÁ SLOVA

Karel Čapek, Hordubal, česká literatura, noetická literatura, interpretace, 20. století

TITLE

The language and writing of Karel Čapek. The narrator in Čapek´s prose of noesis.

ABSTRACT

This thesis is devoted to the epistemological work of Karel Čapek, particularly with regards to the Hordubal, Meteor, and An Ordinary Life trilogy and focuses on the first of the series Hordubal. It deals with analysing and interpreting the language and style of Čapek’s epistemological prose and also with the attitude and role of the narrator in these works.

KEYWORDS

Karel Čapek, Hordubal, Czech literature, literature of noesis, interpretation, 20th century

Poděkováni:

Děkuji tímto vedoucí své bakalářské práce - paní doc. PhDr. Janě Bartůňkové, CSc. za její cenné rady,odbornou pomoc a trpělivost při psaní této práce.

Obsah:

I.

ÚVOD……………………………………………………………………………..1

II.

ŽIVOT A DÍLO KARLA ČAPKA V KONTEXTU 20. STOLETÍ………….. 3 A) Univerzitní léta…………………………………………………………………4 B) 20. léta 20. století………………………………………………………………4 C) 30. léta………………………………………………………………………….6 D) Rok 1938……………………………………………………………………….7

III.

REFLEXE NA OSOBNOST A DÍLO KARLA ČAPKA………………….8 A) Situace po roce 1948…………………………………………………………...8 B) Čapkovo dílo…………………………………………………………………...9 C) Čapek a Praha…………………………………………………………………10 D) Jiní autoři o Čapkovi, Čapkova pozůstalost.………………………………….10

IV.

ČAPKOVA NOETICKÁ TRILOGIE…………………………………………..13 A) Literatura 20. století…………………………………………………………..13 B) Karel Čapek a filozofie Pragmatismu………………………………………...15 C) Úvod trilogie, teorie jazykového stylu………………………………………..17 D) Povětroň………………………………………………………………………21 E) Obyčejný život………………………………………………………………..26

F) Hordubal………………………………………………………………………29 1. První část……………………………………………………………………...29 1.1 Návrat a vnitřní monolog……………………………………………………..29 1.2 Motiv setkání s Míšou………………………………………………………...39 1.3 Motiv hodiny stád…………………………………………………………….41 2. Druhá část……………………………………………………………………..45 2.1 Vražda, vyšetřování, postavy dvou četníků………………………………….45 2.2 Motiv košíkářské jehly…………………………………………………….…49 2.3 Zbytečná smrt………………………………………………………………...51 3. Třetí část………………………………………………………………………..53 3.1 Soudní přelíčení……………………………………………………………...53 3.2 Charaktery postav očima soudce…………………………………………….54 3.3 Čapek o Hordubalovi, ideové vyznění románu………………………………56

V.

ZÁVĚR……………………………………………………………………………………59

VI.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………………………………………….61

VII. SEZNAM PŘÍLOH…………………………………………………………………..63 VIII. PŘÍLOHY……………………………………………………………………….……...65 X.

RESUMÉ………………………………………………………………………75

I. Úvod Ve své práci se zabývám stylistickou interpretací noetického díla Karla Čapka – trilogií Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Tento román jsem si zvolila pro jeho výstavbovou výjimečnost a propracovanost a především proto, že Karel Čapek byl vůbec prvním ze zakladatelů psychologického proudu, který se v knize objevuje, v oblasti české literatury. Sám nazval tuto trilogii noetickou. Nejdůležitějším hlediskem mého zkoumání byla jazyková složka a styl románu. Právě stylistické prvky jako jsou motivy, kontrasty a figury (postavy), se staly hlavním předmětem mého zájmu. Ve výsledné fázi se, za pomocí těchto prostředků, snažím o odhalení ideového vyznění románu. Mimo jiné proto, že právě pochopení celé myšlenky ukryté v románu,bylo úlohou, kterou Čapek od čtenáře očekával. Dalším důvodem, proč se věnuji analýze právě této knihy, je bezesporu rozporuplnost, s jakou byly jednotlivé části románu zprvu přijímány, ať už veřejností, či kritikou. Čapkův záměr, tedy smysl lidského poznání a význam jedince, ukrytý v tomto díle, byl totiž zprvu nepochopen a nejsilnější pozici tak získala dějová složka příběhu. Zajímalo mě, jaký rozdíl čtenář pocítí, přečte-li si příběhy románu jednotlivě a jakým způsobem dílo přijme, pakliže jej vnímá jako jeden celek, tedy tak, jak Karel Čapek zamýšlel. V první polovině 20. století dochází k rozvoji moderní české literatury. Tuto tendenci zapříčinilo spousta převratných událostí a bezesporu i obrovský technický rozvoj. V této době společenského antagonismu, rozkolů a krizí nebývalých rozměrů s obrovskými následky pro lidstvo, tedy dochází k potřebě podání co největší možné míry objektivnosti. Do popředí se tak v epické formě dostává román, stylizovaný realisticky, či s pomocí naturalismu. Neméně realistickým je i Karel Čapek. Ve většině jeho tvorby nalézáme skrytý podtext, varování před možnými hrozbami civilizace. Na jedné straně například varování před hrozbou nástupu fašismu, na straně druhé nalézám právě v trilogii obavu před ztrátou identity

1

jedince, ze ztráty úcty člověka k člověku a v prvé řadě zpochybnění poznávací možnosti člověka.

2

II. Život a dílo Karla Čapka v kontextu 20. století 9. ledna letošního roku uplynulo stoosmnáct let od narození prozaika, dramatika, básníka a překladatele, novináře, literárního, divadelního a výtvarného kritika,esejisty, autora knih pro děti, estetika a filozofa, světově známého spisovatele Karla Čapka.1 Karel Čapek se narodil jako třetí dítě MUDr. Antonína Čapka a jeho ženy Boženy. Otec byl báňský a lázeňský lékař. Karel měl starší sestru Helenu a staršího bratra Josefa. Ještě v červnu téhož roku se rodina přestěhovala z Malých Svatoňovic do vlastního domu v Úpici. Zde také Karel v letech 1895 - 1900 chodil do obecné školy. Roku 1900 po smrti svého manžela se babička Helena Novotná přestěhovala k Čapkovům. V září téhož roku začal Karel chodit v Úpici do měšťanské školy. Roku 1901 se společně s babičkou Helenou přestěhoval do Hradce Králové, kde nastoupil do primy osmiletého gymnázia. Na podzim roku 1904, tedy v kvartě, vstoupil do tajného studentského debatního spolku pokrokářského zaměření a sebevzdělávacích cílů a stal se členem jeho výboru. Na konci školního roku 1904/1905 dostal doporučení opustit školu kvůli účasti v tajném spolku, čímž byl ze školy fakticky vyloučen. Proto se v září 1905 uchýlil do Brna, kde mu jeho sestra Helena, do Brna provdaná, našla podnájem. Zde nastoupil do kvinty Prvního českého gymnázia. Po dokončení sexty se Čapkovi rodiče rozhodli prodat hronovský mlýn a dům v Úpici a přestěhovat se do Prahy. Ubytovali se v činžovním domě v Říční ulici č. 11 na Malé Straně. Spolu s Karlem a rodiči zde bydlel bratr Josef a babička Helena. V září 1907 nastoupil Karel do septimy Akademického gymnázia v Praze, kde v červnu roku 1909 odmaturoval s vyznamenáním.2

1

FORST,Vladimír. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce A-G. Praha, 1985. ISBN 80-200-

0797-0 , str. 74 2

SEDLÁK, František. Karel Čapek, (c) 2005-2006, URL:
3

A) Univerzitní léta

V září odjel s bratrem Josefem na měsíc do Mnichova, aby si odpočinul před nastávajícím zimním semestrem na filozofické fakultě pražské univerzity, kam se v říjnu zapsal. Po letním semestru na téže univerzitě a po letních prázdninách nastoupil v říjnu 1910 na zimní semestr na filozofickou fakultu Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně. V březnu 1911 odjel do Paříže, kde se zapsal na Sorbonně na Faculté des lettres. V červenci po ukončení semestru v Paříži odjel na čtrnáct dní do Marseille a koncem měsíce se vrátil do Prahy, kde se v říjnu znovu zapsal na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V listopadu 1915 byl slavnostně jmenován doktorem filozofie. V tomtéž roce byl z důvodu nemoci několikrát neodveden do první světové války. Roku 1916 se jeho rodiče přestěhovali do Trienčanských Teplic, kde Čapkův otec působil jako sezónní lázeňský lékař. Karel zůstal v Praze s bratrem Josefem. V březnu 1917 se stal členem redakční rady časopisu Národ a nastoupil jako soukromý učitel Prokopa Lažanského, syna hraběte Lažanského. V květnu odjel s Lažanskými na jejich zámek v Chýších u Žlutic. Službu u nich skončil v září 1917. V říjnu 1917 se společně se svým bratrem stal redaktorem Národních listů. Byl redaktorem a referentem kulturní rubriky. Téhož měsíce se stal také společně s bratrem Josefem redaktorem satirického týdeníku Nebojsa, který právě vznikl.3

B) 20. léta

V létě roku 1920 se seznámil s Olgou Scheinpflungovou, svojí budoucí manželkou. K 31. prosinci dal společně se svým bratrem Josefem a několika dalšími redaktory výpověď z Národních listů pro nesouhlas s politickou linií šéfredaktora listu. K 1. dubnu 1921 nastoupil společně s bratrem Josefem na dobře placené místo v pražské redakci Lidových novin. V říjnu se stal dramaturgem Městského divadla Královských Vinohrad, divadla v němž také mimo jiné hrála Olga Scheinpflungová. V březnu 1922 byl poprvé osobně představen T. G. 3

SEDLÁK, František. Karel Čapek, (c) 2005-2006, URL:
4

Masarykovi, s kterým poté navázal hluboké přátelství a napsal knihu rozhovorů. V srpnu podává demisi na post dramaturga vinohradského divadla na protest přebírání umělců Národním divadlem. Po urovnání kauzy svou demisi stáhl. V lednu 1923 poprvé navštívil T. G. Masaryka na Pražském hradě. V dubnu rezignoval na post dramaturga ve vinohradském divadle a odjel na dvouměsíční zdravotní cestu do Itálie. V říjnu se rodiče přestěhovali zpět do bytu v Říční ulici. V dubnu 1924 zemřela Čapkova matka. Od konce května do konce července byl Čapek v Anglii. Jel tam kvůli zasedání mezinárodního kongresu Penklubu a Výstavě britského impéria. 4 Na podzim zavedl tradici schůzek pátečníků, intelektuálu různých názorů a povah. Tato tradice se udržela až do Čapkovy smrti. V lednu 1925 se stal členem přípravného výboru pro ustanovení pražského Penklubu. Na únorové ustanovující schůzi byl zvolen předsedou pražského Penklubu. V dubnu se přestěhoval do vlastního domu na Vinohradech, kde s ním bydlel otec. V květnu byl zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd. Na toto členství ale v červnu rezignoval, když bylo členství upřeno podle něj mnohem významnějším literátům. Mezi nimi jmenoval Petra Bezruče, Fráňu Šrámka a Karla Tomana. V září vstoupil spolu s Josefem do nově založené Národní strany práce. V říjnu kandidoval na 20. (posledním) místě pražské kandidátky Národní strany práce. Strana v listopadových volbách tohoto roku však vyšla bez mandátu, a po pár letech zanikla. V červnu 1926 uveřejnil článek "Čeští spisovatelé - proč mlčíte" jako odpověď na Manifest českých fašistů k spisovatelům. V září se rozhodl účastnit se boje za demokracii proti Gajdovu fašismu. Na konci září a začátku října byl u prezidenta Masaryka v Topol'čiankách, kde pak pobýval opakovaně. Na Silvestra pořádal místo pátečnické schůze silvestrovský večer za přítomnosti T. G. Masaryka. Adresoval mu novoroční koledu, kterou přečetli tři herci Národního divadla přestrojeni za představitele tří politických stran: A. Švehlu, K. Kramáře a J. Šrámka. Na konci ledna 1927 rezignoval na předsedu pražského Penklubu, ale nakonec zůstal.5 Během ledna a března se musel Čapek bránit kampani v tisku kvůli svému silvestrovskému večeru, která byla vyvolána večerníkem Národní Demokracie a klerikálním tiskem. Hájil se 4

HALÍK, Miroslav. Karel Čapek: Na břehu dnů. 2. vydání.Praha,1978. ISBN neuvedeno. Str. 32

5

BURIÁNEK, František. Karel Čapek, Praha, 1978. ISBN neuvedeno. Str. 11

5

nejdříve v tisku, a pak žalobami na Národní listy, Národ a List Čech. Tato štvavá kampaň ho inspirovala k napsání Skandální aféry Josefa Holoubka. Na začátku června na zájezdu československých spisovatelů do Paříže, se setkal s kulturními a politickými osobnostmi Francie. Celé září a polovinu října pobýval u T. G. Masaryka na zámku v Topol'čiankách. 28. října dostal společně s bratrem Josefem státní cenu za dramatické dílo za hru Adam Stvořitel. Září roku 1928 strávil opět v Topol'čiankách. V březnu 1929 odsoudil zemský trestní soud v Praze redaktora Národních listu k peněžité pokutě, odškodnému, úhradě trestního řízení a publikování rozsudku v tisku. V dubnu zemřel Čapkův otec. Září strávil v Topol´čiankách a v říjnu odjel s Olgou do Španělska.

C)30.léta

V červnu 1930 byl ministrem školství jmenován členem poradního sboru pro věci Národního divadla. V lednu 1931 byl Výborem pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů jmenován do stálého výboru pro literaturu a umění. V březnu byl znovu zvolen předsedou pražského Penklubu. Koncem června se zúčastnil celosvětové konference Penklubu v Haagu.6 Poté cestoval po Holandsku. Na začátku července se v Ženevě zúčastnil zasedání Stálého výboru pro literaturu a umění při Stálé komisi pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů. V březnu 1932 přešel společně s bratrem Josefem od zkrachovalého nakladatelství Aventinum k nakladatelství František Borový, kde se stal vkladem půl milionu korun tichým společníkem.7 V únoru 1933 vyvolal v širokém kulturním tisku diskusi o povaze a funkci kritiky. V březnu se vzdal předsednictví pražského Penklubu. V lednu 1934 podepsal výzvu spisovatelů, umělců a vědců na pomoc dětem strádajících za hospodářské krize. V listopadu

6

HALÍK, Miroslav. Karel Čapek: Na břehu dnů. 2. vydání.Praha,1978. ISBN neuvedeno.

Str.36 7

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury IV: Literatura od konce 19. století do roku

1954, Praha,1969. ISBN 80-85865-48-3. Str.42

6

podepsal protest Obce československých spisovatelů proti organizovaným fašistickým výtržnostem. V červnu 1935 na mezinárodním sjezdu Penklubu v Barceloně ho předseda světové federace Penklubů H. G. Wells navrhl za svého nástupce, ale Čapek ihned odmítl. Na konci června se v Paříži zúčastnil mezinárodního kongresu spisovatelských organizací na obranu kultury. V červenci cestoval s Olgou a přáteli po Dolomitech automobilem. Na této cestě požádal Olgu o ruku. 26. srpna 1935 se Karel Čapek oženil s Olgou Scheinpflungovou na vinohradské radnici. Jeho švagr Palivec mu dal do doživotního užívání usedlost Strž ve Staré Huti u Dobříše. 8 V říjnu byl nominován do komise pro udělování státních cen za literaturu. V červnu 1936 se v Budapešti zúčastnil symposia pořádaného Stálým výborem pro literaturu a umění při Stálé komisi pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů o přirozené úloze humanitních věd v současném světě. V červenci cestoval s Olgou po Dánsku, Norsku a Švédsku. V listopadu norský tisk navrhl Karla Čapka na Nobelovu cenu za literaturu. V únoru 1937 navštívil Edvarda Beneše na Pražském hradě. V červnu se společně s Olgou zúčastnil kongresu Penklubu v Paříži, kam byl pozván jako čestný host. V červenci cestoval s Olgou a s přáteli automobilem po Rakousku, Švýcarsku a jižní Francii. V říjnu se zúčastnil tryzny za T. G. Masaryka v Městském divadle na Vinohradech.

9

D) Rok 1938

Na přelomu března a dubna 1938 zprostředkoval neoficiální, ale otevřené německé stanovisko na politickou situaci. Na začátku června podepsal dopis členů československé sekce mezinárodní asociace spisovatelů na obranu kultury. Na konci června se zúčastnil kongresu světového Penklubu v Praze.

8


1954. Praha,1969.ISBN 80-85865-48-3. Str. 48 9

Str. HALÍK, Miroslav. Karel Čapek: Na břehu dnů. 2. vydání.Praha,1978. ISBN neuvedeno. 24

7

V září pomáhal formulovat a podepsal Výzvu obce československých spisovatelů spisovatelským a kulturním organizacím celého světa, aby hájily princip svobody a pomáhaly orientovat veřejné mínění celého světa pravdivým objasněním současné československé politiky. 21. září pomohl stylizovat prohlášení, jímž vláda oznámila občanům přijetí podmínek francouzské a anglické vlády. 30. září, v den Mnichovského diktátu, podepsal výzvu Obce československých spisovatelů K svědomí světa. V listopadu až prosinci musel Čapek snášet kampaň tisku proti své osobě. Odmítl evakuaci do Anglie, řekl, že musí zůstat s národem. V polovině prosince ulehl s těžkým zápalem plic a 25. prosince zemřel.10

„Když onoho vánočního večera před čtvrt stoletím umíral Karel Čapek, dívali jsem se na tmu za okny a věděli jsme, že byla tma v něm.Jeho vrozená náklonnost k úzkosti mu pravila, že nadlouho přišel konec slušného a rozumového světa. S lhostejností, která musila udivovat, Francie a Anglie vydaly Československo Hitlerovi. Francie měla s Československem smlouvu, a nedbala jí. Pro Čapka to byl začátek zlých, převratných událostí, jestliže demokratická velmoc zruší dané slovo. Cítil, že jakási hráz byla protržena. Bacily a dlouhotrvající rozčílení ho zabily. Část českých píšících lidí poněkud zešílela v národní katastrofě. Vedle postele, na níž Čapek zemřel, ležel výtisk českých novin, v nichž bylo psáno, že Karel Čapek je ničema nebo zbabělec – nebo už nevíme co.11

III. Reflexe na osobnost a dílo Karla Čapka A) Situace po roce 1948

Jak uvádí PEROUTKA( 1995:43) „Čapkovo dílo zůstalo samo bez svého tvůrce v rozčileném světě. Nacistická okupace vyhladila Čapkovy knihy, kde na ně přišla, a komunistická diktatura začala podobně, neboť, jak je známo, k revoluci není třeba Karlů Čapků, jako jí není třeba mnohého jiného. Po počáteční zuřivosti, v níž národní hlavy byly 10

FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce A-G. Praha,

1985.ISBN 80-200-0797-0. Str.82 11

PEROUTKA, Ferdinand. Úděl svobody: Výbor z rozhlasových projevů 1951 – 1977. Praha, 1995.

ISBN 80-200-0514-5. Str.42

8

stínány na všech stranách, diktatura se rozmyslela a začala zase vydávat Čapkovy knihy a přestala bránit uctívání jeho památky. Když pátráme po důvodech toho, zdá se, že diktatura sama nevydržela pohled na pustotu, již způsobila v literatuře, a když už zahubila současnou českou literaturu, přece se rozpakovala zahubit i starou tím, že by usekla její vrcholky. Pokud Čapka se týká, diktatura se domnívá, že ho není třeba zakázat, že stačí ho falešně vykládat. Představuje ho nyní ne jako zlého, nýbrž jen myšlenkově poněkud zanedbaného muže. Pozorujíce Čapkův vřelý sociální cit, komunističtí kritikové rozhodli, že byl blízek komunismu, že by mu bylo stačilo udělat ještě jeden krok, podívat se trochu hlouběji, aby se stal plnokrevným komunistou. Tu se klade teze, že každý, kdo má sociální cit, nezbytně směřuje ke komunismu a je povinen přijmout i všechno ostatní, co vedle sociální teorie je obsaženo v komunismu, jako metodu trval občanské války, revoluce a diktatury, jeho násilí a nemilosrdné jednání s jednotlivým člověkem ve jménu lidstva.“

B) Čapkovo dílo

Karel Čapek psal prózu, drama i poezii, věnoval se i kritice a překládal z francouzštiny, byl autorem knih pro děti, též filozofem a vynikajícím žurnalistou. Je vnímán jako vůdčí osobnost generace, která vzešla z předválečné moderny. V beletrii zaujal hlavně novým zhodnocením epičnosti a zábavnosti, demokratizací literárního jazyka, vytvořením noetické prózy a obohacením žánru utopické a detektivní literatury. Vynalézavě pěstoval rozmanité druhy žurnalistické beletrie. Jeho dílo vyznačuje snaha o co nejužší kontakt s živou přítomností, která byla podpořena jeho pragmatickou filozofickou orientací. Válka měla vliv na utváření Čapkova soucitného humanismu a ideje plurality lidské osobnosti. Po válce reagovalo jeho dílo na válečné zneužití techniky a tušení nové, ještě hroznější, války v alegorických dramatech a románových utopiích. Proti radikálním lidským zásahům do přírodního a společenského řádu vyzdvihoval pozitivní hodnoty obyčejného dělného života.12 V tzv. noetické próze se zabýval otázkou možnosti poznání pravdy a doplnil ji pojetím, že každý má svou pravdu. Světově známým se Čapek stal svými protifašistickými díly, ve kterých obhajoval existenci základních lidských práv. Část jeho tvorby byla zfilmována. 13 12

BURIÁNEK,František. Karel Čapek. Praha, 1978. ISBN neuvedeno. Str.46

13

KLÍMA, Ivan. .Karel Čapek. Praha, 1962. ISBN neuvedeno. Str. 54

9

„Čapek napsal více předmluv a doslovů ke svým románům a dramatům, než se předpokládá u čistého umělce, který mlčenlivě posílá své dílo do světa. Bylo toho několik příčin. Byl více obtížen filozofickým poznáním než obyčejně je romanopisec nebo dramatik. Pokládal svoji filozofii za praktickou a prospěšnou a chtěl, aby jí bylo plně rozuměno. Ti, kdo nemohli útočit na uměleckou stránku jeho díla, útočili na jeho filozofii, a on se bránil“ 14 C) Čapek a Praha

Roku 1907 se Čapkovi rodiče rozhodli přestěhovat z Úpice do Prahy. Bydleli v činžovním domě v Říční ulici č. 532/11 na Malé Straně. V dubnu 1925 se bratři Čapkové přestěhovali do vlastního dvojdomku čp. 1853/28 na Vinohradech v Úzké ulici, která od roku 1947 nese jméno Bratří Čapků. Na tomto domě jim byla v prosinci 1983 odhalena pamětní deska. V dubnu 1995 byl v Praze na náměstí Míru odhalen pomník bratří Čapků od Pavla Opočenského.15

D) Jiní autoři o Čapkovi, Čapkova pozůstalost

Pozůstalost Karla Čapka je uložena v Památníku národního písemnictví. Cenu Karla Čapka uděluje České centrum Mezinárodního PEN klubu každý sudý rok za prozaické, dramatické nebo esejistické dílo českého autora, případně za dílo celoživotní, s ohledem na to, zda v souladu s usilováním Karla Čapka laureát i jeho dílo nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny. Poprvé byla cena udělena v roce 1994. Cena Karla Čapka je bronzová plastika rozvírací knihy, uvnitř s oboustranným reliéfem portrétu Karla Čapka, dílo akademického sochaře Vladimíra Preclíka.

14

PEROUTKA, Ferdinand. Úděl svobody: Výbor z rozhlasových projevů 1951 – 1977. Praha, 1995. ISBN 80-200-0514-5. Str.43

15

FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce A-G. Praha, 1985.ISBN 80-200-0797-0. Str. 86

10

Památník Karla Čapka se nachází na Strži ve Staré Huti u Dobříše. Expozici zde má i Olga Scheinpflugová a Ferdinand Peroutka. Muzeum bratří Čapků bylo zřízeno v Malých Svatoňovicích, kde byl vztyčen i jejich pomník. Společnost bratří Čapků provozuje svoji činnost od roku 1947.16

Několik příkladů bibliografií napsaných o Karlu Čapkovi

V. Vášová: Karel Čapek z hlediska náboženského (1930) V. Černý: Karel Čapek (1936) J. Kašpar: Zahrada mládí Karla Čapka (1946) O. Scheinpflugová: Český román (1946, 1969, 1991) Sborník Vzpomínáme bratří Čapků (1946) S. V. Nikolskij: Karel Čapek (1952) V Ševčuk: Karel Čapek (Kyjev, 1958) I. Dobossy: Karel Čapek (Budapešť, 1961) H. Čapková: Moji milí bratři (1962, 1986) W. E. Harkins: Karel Čapek (New York, 1962) H. Janaszek-Ivaničková: Karel Čapek czyli Dramat humanisty (Varšava 1962, 1985) I. Klíma: Karel Čapek (1962) J. Branžovský: Karel Čapek, světový názor a umění (1963) A. Matuška: Člověk proti zkáze (1963) S. V. Nikolskij: Román Karla Čapka Vojna s salamandrami (Moskva 1968) O. Malevič: Karel Čapek (Moskva 1968) M. Wajs: Chyše v životě a díle Karla Čapka (1968) I. A. Bernštejnová: Karel Čapek (Moskva 1969) O. Králík: První řada v díle Karla Čapka (1972) M. Šulcová: Kruh mého času (1975, 1989) 16

SVOBODA, Petr. Životopis Karla Čapka. 2004, [2007-17-11], URL:

11

O. Vočadlo: Anglické listy Karla Čapka (1975) F. Buriánek: Karel Čapek (1978, nové zpracování 1988) S. V. Nikolskij: Fantastika a satira v díle Karla Čapka (1978) M. Halík: Karel Čapek - Život a dílo v datech (1983) Krajem bratří Čapků (1983, text F. Buriánek, fotografie Z. Menec) F. Buriánek: Čapkovské variace (1984) M. Šulcová: Čapci (1985, upravené vydání 1998) J. Kábrt: Krakonošova zahrada bratří Čapků (1985) V. Kudělka: Boje o Karla Čapka (1987) Jeden i druhý (Vzpomínky na bratry Čapky, 1988) Š. Vlašín a kol.: Kniha o Čapkovi (1988) Z. Kožmín: Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků (1989) P. Koháček: Karel Čapek fotografuje (1989) L. Vacina, M. Sobotková: Bratři Čapkové a východní Čechy (1989) B. Mědílek, J. Opelík: Bibliografie Karla Čapka (1990) K. Steinbach: Svědek téměř stoletý (1990) M. Šulcová: Ladění pro dvě struny (1990) P. Janoušek: Karel Čapek a divadlo (1990) H. Kopecká, Z. Pražská: Karel Čapek na Karlovarsku (1990) K. Scheinpflug: Můj švagr Karel Čapek (1991) Karel Čapek ve fotografii (uspořádal J. Opelík, 1991) V. Kapoun: Silvestrovská aféra Karla Čapka (1992) M. Šulcová: Poločas nadějí (1993) Fr. Daneš: O Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem (1994) H. Koželuhová: Čapci očima rodiny (1995) M. Šulcová: Brána věčnosti (1997) Fr. Všetečka: Dílna bratří Čapků (1999) O. Malevič: Bratři Čapkové (1999)17 17

ZUNT, Dominik. Literatura o Karlu Čapkovi

1998-2004. [2008-08-01] URL: http://capek.misto.cz/literatura.html

12

IV. Čapkova noetická trilogie

A) Literatura 20. století

První polovina 20. století se v literárním vývoji označuje jako období rozvoje moderní české literatury. Česká literatura se rozchází s převládající politickou praxí, jak ji uplatňovaly zejména strany mladočeská a staročeská, a konečně se začala zdůrazňovat estetická funkce literatury. Značnou směrovou a stylovou diferenciaci tvorby přinesla už devadesátá léta 19. století. Dějiny české literatury do té doby nezaznamenaly tak prudké proměny literární normy. „V novém století nabýval pak tento proces diferenciace a střídání literárních směrů ještě intenzivnější podobu. Doznívající dekadence a symbolismus se srážejí s novými tendencemi sensualismu, vitalismu a civilismu, tvorby inspirované na jedné straně soudobým sociálním hnutím, na druhé, moderní technickou civilizací i zrodem evropských literárních směrů, jako byly futurismus a kubofuturismus. Dvacátá léta pak v české literatuře žijí především ve znamení expresionismu a poetismu.“18

V této době se začíná silně rozvíjet také proletářská literatura a to jako důsledek vzedmutí dělnického hnutí.

Dle MUKAŘOVSKÉHO (….:6) „Situaci člověka prvé poloviny 20. století pak určují dva podstatné momenty: jednak vyhrocující se společenský antagonismus provázený sociálními otřesy, krizemi a srážkami nebývalých rozměrů a obrovského materiálního i duchovního dosahu(…), a jednak nebývalý rozvoj technického potencionálu lidstva. Obě tyto skutečnosti takřka každodenně proměňují tvář světa i postavení člověka v něm, včetně jeho psychických dispozic, ovlivňují i vývoj a podobu moderního umění“.- Dějiny české literatury IV, str. 6, hlavní redaktor- Jan Mukařovský „Vedle směrového rozrůznění probíhají v české literatuře této doby ještě další diferenciační procesy, zejména v rovině žánrové. Současně s tím, jak dochází k stále výraznějšímu pojímání literatury jako beletrie, tj. literatury umělecké, a vyřazuje se z ní 18

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury IV. Praha, 1969. ISBN 80-85865-48-3. Str.5

13

například celá oblast tvorby vědecké, z jiné strany vstupují do ní nové žánry, podstatně ovlivněné okolními oblastmi lidského působení, novinářstvím,psychologií, filozofií aj. Významnou součástí literatury se tak stává umělecká reportáž, literatury faktu aj Poválečná atmosféra znásobila orientaci k hodnotám prostého a přirozeného života.

„Evropská próza prošla v druhé polovině minulého století důležitým vývojovým obdobím, které propracovalo a dotvořilo zejména techniku románu. Je to realismus ( a naturalismus), který postavil román v čelo literatury jakožto „epos doby moderní. Předpokladem tohoto mohutného rozvoje největší epické formy byla co největší možná míra objektivnosti podání: fakta, ať „hmotná“, ať psychologická, se čtenáři předvádějí tak, jako by je přímo „viděl“. Vypravovateli připadá – zdánlivě ovšem – nejvýš funkce objektivu ve fotografickém aparátu nebo přesně zaznamenávajícího vědeckého přístroje. Nejde v podstatě o pravdivost, nýbrž o dojem pravdivosti.“19Jan Mukařovský, Studie IV, str. 403 Při interpretaci Čapkovy noetické trilogie musíme samozřejmě vycházet z několika aspektů. Já jsem se řídila následujícím schématem: za prvé jsem sledovala kontext doby, ve kterém díla vznikla, za druhé za jakých podmínek, tedy konkrétně v jakém období autorova života. Za třetí aspekt pozorování můžeme považovat například srovnání vývoje těchto děl, kupříkladu jak byla ovlivněna díly předchozími, jak se liší jejich hlavní znaky a podobně. Jak je z životopisu Karla Čapka patrné během svého života prožil několik zásadních přelomových událostí. První světová válka, rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného Československa, budování nového státu, velká hospodářská krize, nástup nacismu v Německu, Mnichov a konec První republiky - to vše se nesporně projevilo v dynamice a proměnách autorova uměleckého a publicistického díla, v jeho tvůrčím a myšlenkovém vývoji. Sám Čapek se tím ostatně ani nijak netajil a vždy usiloval o angažovanost své tvorby. „Když odmítá názor, že jeho Válka s Mloky je románem utopickým a zdůrazňuje, že to není utopie, ale dnešek, uvádí: "Nemohu si pomoci, ale literatura, která se nestará o skutečnost a o to, co se opravdu děje se světem, písemnictví, které na to nechce reagovat tak silně, jak je dáno slovu a myšlence, taková literatura není můj případ."20 19

MUKAŘOVSKÝ,Jan. Studie II. Brno, 2001. ISBN 80-7294-002-3.Str.403

20

PEROUTKA, Ferdinand. Úděl svobody: Výbor z rozhlasových projevů 1951 – 1977. Praha, 1995. ISBN 80-200-0514-5. Str.55

14

„Všechny samostatné výpravné knihy Karla Čapka, ať povídky, ať romány, jsou věnovány řešení jistého problému, současně uměleckého i filozofického: blíží se k němu z různých stran a pokoušejí se o něj různými prostředky“. 21 Vzhledem k převratným událostem, jichž byl Karel Čapek během svého života svědkem a díky jeho angažovanosti v oblasti filozofie, jsem se při analýze noetické tvorby Karla Čapka, soustředila především na filozofický profil autora a jeho odrazu v tomto díle. Předně vycházím ze skutečnosti, že Karel Čapek sám filozofii studoval a že se jí v některých obdobích svého života poměrně intenzívně zabýval.

B) Karel Čapek a filozofie Pragmatismu

S myšlenkovým základem Čapkova díla i s jeho postojem k životu souvisí jedna příznačná stránka: snaha vidět věci z několika stran. Čapek se domnívá, že není jen jedna poznatelná pravda. Je jich tolik, z kolika zorných polí se na danou skutečnost díváme. Tento filozofický postoj ke skutečnosti se nazývá relativismus a odráží se hlavně v jeho, podle mého názoru, nejzásadnější z noetické tvorby- v románové trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život.

Jeho disertační práce byla sice orientována na estetické téma, ale seminární práce o pragmatismu (chybně v práci J. Krále Československá filosofie pokládána za dizertaci) vyšla později v letech 1918 a 1925 dvakrát samostatně pod názvem Pragmatismus čili filozofie praktického života. Čapek psal četné stati či recenzní články i o jiných filozofických směrech a autorech našich (Hoppe, Krejčí, Trnka, Vorovka, Kamarýt, Rádl) i cizích (Bergson, Haeckel). Je možné připomenout Čapkovu odmítavou recenzi knihy Františka Krejčího Filosofie posledních let před válkou (Národní listy 1919),dále ocenění Vorovkovy knihy Skepse a gnose (Lidové noviny 1921), nebo výhrady k přírodní filozofii Josefa Velenovského

21


15

(Lidové noviny 1921) a hluboký zájem o filozofii Henriho Bergsona (recenze Vývoje tvořivého v Cestě 1920)“.22

Největší blízkost nachází Čapek ve filozofii Pragmatismu. Jedná se o filozofický směr vzniklý ve 2. polovině 19.stol v USA a od počátku 20. století pronikající do Evropy. Je součástí politických teorií demokratické společnosti. Vyskytuje se ve dvou variantách: jako populární pragmatismus, který zjednodušeně vyjadřuje zájmy konzumní společnosti, a filozofický, který se snaží řešit tři problémy filosofie, kterými jsou význam, pravda a poznání. Pragmatismus tvrdí, že představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání. Pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem pro jeho jednání bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností. Obecné pravdy neexistují, jelikož to, co je pro jednoho užitečné, může jinému škodit. Funkcí myšlení je vytváření návyků pro jednání. Teorie pragmatismu má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci v praktickém lidském životě. Pragmatismus označuje věcnost, nezaujatost, zaměřenost k efektivnosti a užitečnosti řešení problému nebo rovněž sklon k praktickému a spíš krátkodobému řešení problémů. Pragmatismus v Čechách kladl důraz na osobní zkušenost, užitečnost a na to, jak se ideje osvědčují v praktickém životě. Nechce hledat jediný univerzální princip výkladu světa – chápe skutečnost jako pluralitu, dějiště svářících se sil.23

„Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitější je, aby byla zlepšována ve skutcích a v životě.“ 24Citát -Karel Čapek Jak tvrdí PEROUTKA (1995:43-44),“ Vykládaje svou filozofii, Čapek pravděpodobně chyboval, když znovu a znovu ji nazýval relativismem. Slovo relativismus bylo značně zdiskreditováno, pro mnohé představovalo filozofii dobrovolné a ochotné nejistoty ve věcech poznání i ve věcech morálních, jakousi kapitulaci myslícího a jednajícího člověka. Jestliže

22

ZOUHAR,Jan. Filozofie Karla Čapka. (c)2005-2006. [2007-25-4]

URL:

24

VACINA,Ladislav. Jeden i druhý: Vzpomínky na bratry Čapky. Hradec Králové, 1988. ISBN

neuvedeno. Str.211

16

všechno je relativní, nastává trapný zmatek mezi dobrem a zlem. To dávalo dosti snadnou možnost k polemice. „Pragmatismus zabývá se důtklivě a v základní tématu ustavičně otázkou poznání. Netáže se nejprve, co poznání a pravda jest, nýbrž jak vzniká… Pravdivé pro nás je poznání, které se shoduje s naší zkušeností, tedy také s našimi záměry a potřebami, s naší činností a uhajováním života. Tu rázem mění se tradiční obraz pravdy; místo čistě teoretické shody myšlenky se zkušeností klade se praktická shoda myšlenky a činnosti – pravda stává se nástrojem činnosti, pomůckou k uskutečňování našich životních cílů, pracovním prostředkem života“. 4.7. 1918 – O umění a kultuře I, Karel Čapek. „ Smysl jeho (Čapkova) relativismu pochopíme z doby, kdy jej začal hlásat. Nebyl to relativismus dobra a zla, nýbrž to bylo přesvědčení, že jednotlivé zpupné národní a stranické pravdy jsou velmi relativní a mají být zkroceny – ve prospěch nějaké společné pravdy.“ „Pravdivé jsou ty myšlenky, které jsou z určitelných důvodů dobré pro život….Relativnost pravdy neznamená tedy anarchii poznání, ale ovšem zbavuje pravdu jejího absolutního nimbu. Je-li pravda nástrojem, není cílem;je-li poznání prostředkem praktického života, nemůže samozřejmě býti výsostným účelem bytí a nejvyšším úkolem člověka, nýbrž ukazuje právě na praktický život: v něm, praví, je všechen účel a úkol a veškera svrchovanost…. A tu se nutně klade otázka, zda aspoň zde, ve světě praktickém a morálním, staví pragmatism nějaký suverénní ideál člověčenství nebo božství….Není bezcenné hmoty, každá může se státi stavebním kamenem, sochou, maltou nebo prstí pro obilí. Zlato je ve všem, chopíme-li se toho jen v dobrém a činném smyslu. Podobně není pouhé a bídné skutečnosti;ideál je – aspoň v možnosti – všude, i ve sklonku dne, i v nutnostech, i v osobních zájmech;také zde záleží jenom na tom, co z nich uděláme….Záleží na prožití, jen na prožití…Má-li víra v jakýkoliv ideál a kterékoliv hodnoty přímý vliv na naše bezprostřední konání, je-li zdrojem útěchy a činného, praktického, osobního i sociálního moralismu, pak je to víra „dobrá pro mne i pro svět“ a pragmatism vás o nic neochudí;je neomezený ve svých kladech, ježto je neomezený ve svém relativismu.“ 25 4.7. 1918

C) Úvod trilogie, teorie jazykového stylu

Romány Hordubal (1933, v Lidových novinách vycházel od 27.11.1932 do 21.1. 1933), Povětroň (1934, v Lidových novinách vyházel od 5. 11. 1933 do 10.1. 1934) a

25

ČAPEK,Karel. O umění a kultuře I. Praha 1988, ISBN neuvedeno. Str. 188

17

Obyčejný život ( 1934, v Lidových novinách vycházel od 30.9. do 27.11. 1934) vyšly jako trilogie a tak o ní mluvil autor ve svém doslovu v Obyčejném životě. Trilogie jako knižní celek vyšla teprve v roce 1956 v edici Miroslava Halíka. Za života Karla Čapka vycházely její tři díly jako samostatné romány a knihy, čímž se nedal okamžitě postřehnout autorův umělecký záměr, totiž zobrazit mnohostranný pohled na složitost lidského života.26 Karel Čapek sám nazval tuto trilogii jako noetickou. Ve třech samostatných románech se skutečně rozvíjí otázka možností a způsobu lidského poznávání. „Tuto filozofickou stavbu noetického problému a jeho uměleckého ztvárňování Čapkova románová trilogie zajisté má a má také stupňovitý způsob, jakým jednotlivé její části na tento problém odpovídají.“27

Hordubal poukazuje na to, že cesty poznání jsou různé a odlišné, Povětroň ukazuje, že poznávající jedinec vkládá do svého poznání sebe sama, svůj způsob myšlení a cítění. Obyčejný život pak trilogii uzavírá poznáním, že každý, i ten nejobyčejnější člověk, nese v sobě možnosti mnoha lidských typů a životů, vlastně všechny možné lidské typy a životy, takže může v životech a lidech druhých nalézt a poznat sebe sama. Lidské „já“ je tedy pluralitní a má v sobě předpoklad k porozumění druhému.

Jenomže, my můžeme číst, a obvykle také čteme, tři zmíněné romány jako samostatná umělecká díla. Díla jsou to vzájemně od sebe značně odlišná – už tématem, prostředím, postavami a jejich osudy, také svou kompozicí a stylem. Hordubal byl kritikem F. X. Šaldou oceněn jako krásná balada v próze v souvislosti s Olbrachtovým románem Nikola Šuhaj loupežník. Stať v Šaldově Zápisníku (V. ročník) má název Dvě románové balady z podkarpatské Rusi. Ale Šalda vůbec nepochopil, proč Čapkův Hordubal k baladě přidává ještě žánrově a stylově zcela odlišnou druhou a třetí část; teprve tento celek vyslovil smysl románu. Tuto podstatnou myšlenku románu Šalda nevystihl. Také

26

BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek: Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Praha, 2006. ISBN 80-200-1385-7. Str.98

27

BURIÁNEK,František. Karel Čapek. Praha, 1878. ISBN neuvedeno. Str. 242

18

jiným kritikům, i ze zahraničí – zůstal tento ideový záměr a smysl románu nepoznán a nepochopen.28

Syžetová tendence trilogie se promítá i do jejího tématu – osud Hordubalův je osud trpný, pasivní, osud případu X je pln vzpoury a neklidu, příběh hrdiny Obyčejného života je v první části podáván poklidně, retušovaně, kdežto v druhé části ve všech svých dimenzích, složkách a rozpornostech. První část Obyčejného života jako by přitom odpovídala pasivnímu osudu Hordubalovu, druhá část jako by korespondovala s aktivitou hlavního hrdiny Povětroně. Noetická trilogie je tedy vědomě a promyšleně koncipovaná. Z hlediska těchto vnitřních vztahů není Čapkova trilogie relativistická, a ani nemůže být. Kdybychom ji chápali jako relativistickou, zbavíme ji jakékoli smysluplné celkové výstavby.29

Charakteristický způsob organizace, výstavby jazykového projevu založený na výběru a využití jazykových prostředků nazýváme jazykovým stylem. Každý jednotlivý jazykový projev má svůj styl, tj. charakteristický, osobitý způsob výstavby. …Styl je určován podmínkami a okolnostmi za nichž projev vzniká. Soubor těchto podmínek nazýváme slohotvornými činiteli (stylotvornými faktory). Někteří činitelé jsou nezávislí na autorovu projevu, jsou to činitelé objektivní. Vedle nich se při výstavbě jazykového projevu uplatňují činitelé související s autorem, s jeho osobností; to jsou činitelé individuální neboli subjektivní. A.

K objektivním slohotvorným činitelům patří tedy speciální funkce projevu, jeho zaměření, dále prostředí nebo situace, v nichž projev vzniká, forma projevu (mluvená nebo psaná), speciální podmínky spojené s vytvářením a realizací projevů (připravenost, nepřipravenost projevu, okruh adresátů, způsob kontaktu s adresátem, zřetel k adresátovi)…11

B.

Slohové tvoření je závislé i na slohotvorných činitelích individuálních, subjektivních. Působení těchto individuálních činitelů ovlivňuje v různé

28


29

BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek: Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Praha, 2006. ISBN 80-200-1385-7.Str. 100

19

míře jazykový projev, také podle jeho charakteru určeného podmínkami objektivními. K individuálním slohotvorným činitelům patří ty, které jsou podmíněny individualitou autora projevu…například jeho povahové vlastnosti, jeho temperament, jeho osobní sklony a záliby a podobně .str. 14 Základy české stylistiky

Literární druh a v jeho rámci literární žánr nejsou jedinou determinující silou, která modifikuje postoj autora. Neméně důležitou složkou je dobová konvence, a to zejména v těch případech, kdy zásady poetiky byly chápány normativně….Požadavky dobové konvence na časovou rovinu díla se uplatňují prostřednictvím žánrových modelů, jejich konkrétní podoba se v rámci literárních druhů proměňuje jak pokud jde o vazby v celém gnozeologickém systému tak pokud jde o pojetí jednotlivých žánrů..30str 97. Definujeme-li motiv jako základní dynamickou složku díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí, je zřejmé, že nejpodstatnější je odpověď na otázku, jak je motiv vybrán s ohledem na začlenění do celku díla, podle jakých principů se toto začlenění realizuje a jaká je hodnota konkrétního motivu v celku díla. Výběr motivu závisí jistě v prvé řadě na záměru autora, na tom, co a s jakým cílem hodlá vnímateli sdělit, tedy na hlavní ideji díla…U motivu však lze zkoumat nejen zákonitosti jeho výběru, nýbrž i jeho funkci v celku díla a ve vztahu k vnímateli.31 …Hledání souvislostí mezi motivem a vyššími složkami díla vede ke zjištění, že se motivy sdružují do skupin a vytvářejí téma díla…Mezi nejdůležitější dílčí témata patří u syžetových literárních druhů témata postav a prostředí. Téma postavy tvoří motivy zevnějšku, povahy, chování, jednání, jazykového projevu, myšlenek citů atd…Téma prostředí u syžetových děl tvoří motiv vnějšího světa, v němž se pohybují postavy, a to jak prostředí geografického, tak sociálního a intelektuálního.32

30

JEDLIČKA, Alois et al. Základy české stylistiky. Praha, 1970. ISBN neuvedeno. Str. 97 PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc, 2000. ISBN 80-85839-44-X. Str. 103 32 Tamtéž. Str. 104 31

20

D) Povětroň

Hledání lidské individuality a identity je ještě intenzivnější v dalším dílu trilogie nazvaném Povětroň. V Povětroni třeba Čapek ukazuje, jak různí lidé (nemocniční sestra, jasnovidec, lékař a sám básník) se snaží podle svých možností znovu sestavit životní osudy letce, který se s letadlem zřítil k zemi a který leží v bezvědomí na nemocniční posteli. Hrdina tohoto příběhu sám vůbec nepromluví: jeho letadlo se zřítí a těžce zraněného jej odvezou do nemocnice, kde už z bezvědomí neprocitne. Historie jeho života však přece vysvítá, podobně jako kubistický obraz z matných střípků skutečnosti, dohadů a fikce: lékaři, milosrdná sestra, jasnovidec, básník dávají dohromady příběh člověka X ze čtyř různých hledisek. V úvahách vypravěčů se nutně odráží jejich vlastní duše, čímž se jejich intelekt a pocity účastní tvůrčího procesu. Každá ze zmíněných postav, které se nachází v blízkosti člověka X překládá čtenáři vlastní příběh o tragickém osudu tohoto hrdiny. Každá z těchto tří povídek je samostatným, metodou poznání i stylem vypravování svébytným celkem. Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější je povídka básníkova, nejen proto, že podává ucelený, na základě logiky i fantazie vytvářený příběh člověka, jedinečný i typický zároveň, ale že objasňuje pronikavě sám proces a způsob uměleckého poznání a umělecké tvorby, nesporně na základě vlastních tvůrčích zkušeností autorových. Dohromady tyto tři způsoby poznávání (jasnovidcova intuice, tj. bezprostřední nazírání, jeptiščino vciťování se, či přesněji sebeprojekce do citového světa druhého člověka, básníkovo umělecké, racionálně fantazijní tvoření) v konfrontaci s objektivním, exaktním poznáním lékařským potvrzují, že lidské poznávání se děje na základě subjektivního sebepromítání do objektivní skutečnosti druhého člověka.

Vzhledem k tomuto postupu definoval O. KRÁLÍK (1972:55), Povětroně takto: „Čapkův Povětroň je románem o člověku, který nebyl dost skutečný a na němž teď autor zkouší různé operace imaginace, aby se fikcí dobral k jeho skutečnosti. Je to troska člověka beze jména – a básník mu hledá jméno. Je to troska člověka bez obličeje – a básník 21

mu vymýšlí tvář. Je to troska člověka bez vědomí a básník mu vymýšlí paměť a vědomí. Je to troska člověka bez původu., bez domova – a básník mu vymýšlí původ i domov. A je to troska člověka s vypáranými monogramy – a básník mu přišívá, básník mu vášnivými barvami exotů koloruje monogram. K úděsnému invalidovi životní bitvy Čapek vymýšlí nesmírně barvitý film exotického pekla, které vypreparovalo onu trosku života.“ Čapek postupuje ještě systematičtěji v hledání faktů. Několik mincí z exotických zemí v kapse trosečníka či jeho horečné mumlání anglických či španělských slov nestačí určit jeho identitu. Lékařské prohlídky jsou pak konkrétnější a dodávají věrohodnosti závěrům vyvozených z pacientova zranění, tělesné zdatnosti, jizev, tetování či prodělaných nemocí. V detailech jsou si tyto různé verze podobné; někdy se překrývají a doplňují, aby se nashromáždila látka pro celou zápletku. Básníkova koncepce vypadá nejpravděpodobněji, avšak přece jen autor zůstává stále skeptický, lze-li se dopátrat pravdy. Aby uspokojil zvědavost čtenářů, udává několik konkrétních vodítek: telegram z Paříže, hlásící, že havarované letadlo bylo soukromé, spěchající pasažér Kubánec – jeho jméno v telegramu je však nečitelné, identita hrdiny zůstává neznámou. Perspektivismus v Povětroni tvoří daleko přesnější obraz tím, že ony čtyři různé hladiny téhož problému organicky splývají v jeden celek…

Hrdinové Povětroně a Hordubala umírají smrtí nepřirozenou; případ X vlastně už umíral na malárii a onemocnění srdce, když se zřítil, a Hordubal na zápal plic. Jeho vražda, stejně jako havárie letadla, byly náhodné a zbytečné. Hordubala Čapek uvedl skvělým vnitřním monologem; případ X mlčí v první části románu. V básníkově povídce pak přibývají další osoby a neobvyklé, exotické pozadí, tak málo známé v dosavadní české beletrii. Lékaři sice nevyprávějí příběh, ale podle nemoci (malárie) mohou určit odkud muž přichází. Tím, že jeden z nich zavzpomíná na Západní Indii, se zúží pole pravděpodobnosti. Prohlídkou těla Případu X se zjistí, že asi pocházel ze středostavovské rodiny. Památky po prožitých nemocích svědčí o tom, že žil životem neklidným. Podle tetování by to mohl být námořník. Tyto hmatatelné důkazy vyvažují velmi procítěnou hypotézu milosrdné sestry, která je schopná vysnít jen drama velké lásky, jakou sama nikdy neprožila. Její subjektivní pojetí se pohybuje většinou v oblasti mravní, kde hrdina hřeší a kaje se. 22

Proč Čapek zařadil do tohoto tajuplného románu jasnovidce?… Ve 4. kapitole Povětroně básník degraduje jasnovidce na pouhého kouzelníka: „Jdi do Paďous, kouzelníku, snad si nemyslíš, že mne omráčíš? A kdybys četl slovo za slovem, co si kdo myslí, nečekej, že ti uvěřím.“33 Vzpomeňme však též, že Čapek bral vážně Bergsonovu teorii intuicí a že tedy úloha jasnovidce je zde důležitější než jen pro pouhé pobavení.Ten se bez ohledu na fakta dá vést poznáním, intuicí a introspekcí, když argumentuje. „ Připouštím, že jsou snad předtuchy, sny, zjevení a vise: připouštím to, ale metodicky to odmítám, popírám a zavrhuju. Nejsem visionář, ale analytik; pravá skutečnost se nám nezjevuje; musí být vytěžena přísnou prací, analysou a soustředěním.“34 Znovu zde tedy Čapek uplatnil své oblíbené filozofování;tentokrát jím zdůrazňuje rozumové rysy případu, jichž se dosáhne cestou jasnovidcova způsobu poznávání. Vypravěč se někdy pouští až na pole metafyziky – jelikož však k výměně názorů je třeba lidí aspoň dvou, je zde vždy po ruce chirurg a dva lékaři, kteří se dotazují, komentují nebo prostě přivádějí diskusi na pravou míru. Není však už třeba prostředníka, když vedoucí roli přebírá básník. Tím, že autor konfrontuje jasnovidcovu metodu s básníkovou, vlastně kritizuje fakt, že Bergson přiřadil básnické tvoření do téže kategorie jako intuice. Umělecká tvorba je podle Čapka něco jiného, vyššího. Básnické vnímání a chápání skutečnosti pomocí představivosti a fantazie vede k umělecké tvorbě – a tu Čapek cení nejvýše. Proto tedy odstranil dosavadní postavy románu a předal slovo básníkovi, který napsané dílo předává chirurgovi k přečtení…

„Povídka básníkova se představuje jako literární dílo jedné z postav, vkomponované do rámcového příběhu a zprostředkované opět aktuální situací literární komunikace, totiž procesem čtení. Text zprostředkovává svou četbou chirurg (= v této funkci je fiktivním adresátem), jemuž je příběh připsán průvodním dopisem. V důsledku toho je chirurg současně i konkrétním projektovaným adresátem básníkova textu: básník vede diskusi o osudu postavy i 33

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956.ISBN neuvedeno. Str.155

34


URL:
23

jeho literárním podání s ohledem na případné chirurgovy čtenářské i odborné námitky. Dalo by se říci, že adresát je projektován “k obrazu chirurgovu“, ať už postava chirurga vystupuje v roli fiktivního adresáta, (přerušení četby a verbální i neverbalizované reakce na přečtené), nebo projektovaného adresáta básníkova textu, modeluje skeptického, analyticky uvažujícího čtenáře, který však nakonec podléhá básníkově žádosti, již jsme citovali už na začátku“. 35 „V dialogu s konkrétním adresátem textu, chirurgem, postuluje básník očistnou úlohu literatury: Jářku, doktore, rozdělme si své úkony: vy budete z povolání a z lásky k člověku snímat jeho bolesti a napravovat jeho nedostatky; kdežto já z lásky k člověku a z povolání budu jej ovíjet příkořími a konflikty a budu se rýpat v jeho ranách, aniž bych měl pro ně peruánský balzám. Vy pohladíte jizvu, která se krásně a čistě zahojila, kdežto já budu s úžasem měřit hloubku rány. Nakonec se snad ukáže, že i já snímám utrpení tím, že vyslovuju, jak to bolí. V souladu s touto funkcí stanoví básník pro svého adresáta i principiální postoj ke světu literárního díla: Milý doktore,/…/. Nebudete se kochat na směšnosti člověka politého omáčkou, nýbrž nakonec ho upozorníte, aby se očistil, čímž bude potlačen bouřlivý smích lidstva a zrušena událost, která je vyvolala. Nuže, my vymýšlíme příběhy, kterých nemůžete zrušit, do kterých nemůžete zasáhnout; jsou nenapravitelné a nezměnitelné jako dějiny, Zahoďte tu knihu, nebo se oddejte nastraženým otřesům a hledejte za nimi skutečnost, jež jim odpovídá. 36

Básníkova povídka je tedy nejspolehlivějším klíčem k osvětlení tajemství Případu X. čímž Čapek naznačuje, jak mnoho znamená tvorba imaginace pro jeho vlastní život. „ Ba prozrazuje nám i tajemství vlastní kompilace: ..“co to fikce je, já vím, jak se to dělá: řekněme, jeden díl zkušenosti, ti díly fantazie, dva díly logické kombinace a ostatek je chytrácký kalkul: aby o bylo nové, aby to bylo časové, aby se v tom něco řešilo nebo dokazovalo a hlavně, hlavně, aby to působilo“37 Čapek těmito letmými pohledy do jeho dílny poukazuje na jakousi vnitřní spojitost fiktivního hrdiny se sebou samým: „Abyste věděl, to jsem já: já jsem ten člověk, který nedoletěl.“38

Reflexi existence literárního textu, počínaje inspirací a konče představou procesu recepce zahrnuje i poslední část Čapkova Povětroně, Povídka básníkova. Její fiktivní autor 35

JEDLIČKOVÁ, Alice. Ke komu mluví vypravěč?. Praha, 1992. ISBN 80-85778-05-X Str. 100

36

Tamtéž. Str.87

37

BRANŽOVSKÝ, Josef. Karel Čapek: světová názor a umění. Praha,1963. ISBN neuvedeno. Str.185

38

ČAPEK, Karel. Spisy XXII: Korespondence I. Praha, 1993. ISBN 80-202-0448-2. Str.66

24

(“básník“) se pokouší popsat pohyb fantazie, dílčí fáze tvůrčího procesu; metaforiku přitom používá takovou, aby byla blízká prvnímu čtenáři jeho povídky (= z našeho hlediska „fiktivnímu adresátovi), jeho příteli chirurgovi, která je náruživým lovcem. 22. a 23. kapitola Povětroně obsahují objasnění deduktivního postupu básníkových úvah, v kapitole následující argumentuje básník ve prospěch syžetové konstrukce příčinami přijatelnými z lékařského hlediska, odhaluje fungování “technických“ a stylizačních postupů;reflexe tvorby prostupuje celým vyprávěním: básník se svěřuje s “rešeršemi“ v botanické zahradě, jejichž význam je nakonec anulován neurčitou, avšak silně sugestivní představou inspirovanou Opilým korábem, přiznává nepropracovanost některých prvků, jež považuje za vedlejší, neboť podává pouze “náčrt příběhu Případu X“ 39 Ačkoliv Čapek nikdy nebyl v Západní Indii, jakož i ani v jiné exotické části světa, měla pro něho tato místa velké kouzlo už v dětství a podněcovala jeho fantazii. Zaved-li v Povětroni čtenáře až na Trinidad, zřejmě na ni plně nespoléhal, ale zjistil si důkladně všecky údaje, například leteckou dopravu (ve třicátých letech!), podnebí a obchod, takže pak mohl stvořit ( v 29. kapitole) věrohodný a živý obraz této krajiny.

KLÍMA (1962:55) sleduje, jak se v jeho díle změnil jeden ze základních lidských vztahů. „ Ženy v Čapkově podání se mění v bytosti více andělské než lidské, lásky plný vztah nabývá romantické podoby. Je za strany žen vznešený, čistý, neposkvrněný chtíčem – je odevzdaný a trpělivý. Ze strany mužů se skutečná láska zdá nedosažitelná, nenaplnitelná, ať už z důvodu vnitřních nebo vnějších.“ Dva přední soudobí kritikové, A. Novák a F. X. Šalda, ocenili román příznivě; Šalda chválil jeho inovaci: „Stará románová forma je tu tedy rozložena v trojí zorné pole a v celou soustavu pásem mravně intelektuálních a básnických.“40

René Wellek pak považoval Povětroně za nejoriginálnější, nejpoetičtější z Čapkových mnoha románů. 72. V době, kdy Čapek psal svou trilogii, byla v literárním světě zřejmá snaha o nové útvary. Modernismus pronikal i do Prahy a Čapek si tento vývoj plně uvědomoval, avšak přesto si zachoval svůj vlastní ráz.

39

JEDLIČKOVÁ, Alice. Ke komu mluví vypravěč?. Hradec Králové, 1992. ISBN 80-85778-05-X Str. 87

40


25

Miroslav RUTTE tvrdí – „ Položíme-li však tyto tři verse na sebe jako průsvitné obrazy, poznáme, že se v určitých místech kryjí, čili, že i relativní poznání může se přiblížit pravdě: neboť každý člověk má několik podob, jež se navzájem prostupují, a každá skutečnost je jednotou v mnohosti. Problém je tu tedy obdobný jako v Hordubalovi, ale Čapek postupuje o krok dále od relativismu k perspektivismu: dokazuje totiž, že každé poznání je součinem objektivní skutečnosti a našeho vlastního nitra, čili, že každý poznává podle sebe sama.“ 75….Recenzenti se soustředili spíš na popis jeho děje(Povětroň) , aniž si uvědomili jeho inovační rysy;jeden však podotkl, že čára dělící imaginaci od reality je zastřena neobyčejně geniálně“. 77… W. E. Harkins: „ Tři vypravěči se zabývají cizincem, protože mají za to, že s ním mají něco společného;jako by byli nebo aspoň mohli být stejní. Jeho tajemství je tajemstvím jejich.“41 E) Obyčejný život

Zcela jiný tvar románu představuje Obyčejný život. Je typem psychologického analytického románu, v němž hrdina, prostý obyčejný člověk, zkoumá sebe sama v retrospekci celého svého života. Ve této,třetí části, dosáhl Čapek znamenitého účinku prostředky velmi jednoduchými. Na rozdíl od vnitřního monologu v Hordubalovi, hrdina vypráví v první osobě, jako memoáry, je to skoro autobiografie, protože četné události či pocity se přímo shodují s Čapkovými; ač je otec románového hrdiny truhlář, a ne lékař jako Čapkův, dítě vzhlíží k jeho fyzické a morální síle se stejnou úctou, a to daleko více než k matce, která ho hýčká. P matce zřejmě Čapek zdědil citlivost a představivost, když vzpomíná, jak si jako osamělé dítě vymýšlel vlastní hry, na příklad jak z několika třísek zapíchaných do země udělal plot, „Ohrada se vysype pilinami a do nich se nastrká hrstička barevných bobů; to jsou slepice a ten největší bob, ten kropenatý, je kohout“.42 80 Podobně jako pro Čapka v dětství, tak i pro hrdinu tohoto románu byl práce řemeslníků čímsi zázračným. S jemnou procítěností autor popisuje první příznaky hrdinovy puberty v jeho setkáních s ušmudlanou cikánskou dívenkou; ať už tomu tak bylo i ve skutečnosti či ne, její jazýček, plný sexuálních konotací, „ Mrštný a tenký jako červené hádě“, 41


URL:
BURIÁNEK,František. Karel Čapek. Praha, 1878. ISBN neuvedeno. Str.254

26

81, ihned připomene Čapkův dopis Věře Hrůzové z 8. 9. 1922: „ Moje sektretářka umí šest jazyků;ale když si vzpomenu na jeden jediný, růžový, hbitý a plný rozkoše…“82. Jako chlapec se Čapek, ostýchavý a fyzicky slabší než jeho vrstevníci, obdivoval jejich síle, podobně jako mladistvý hrdina Obyčejného života považuje za projev mužnosti kamarádovo gesto odplivnutí: “ Nechte ji, vždyť je to holka! A odplivl si jako tovaryš.“43 .

Takovéto poznámky přispívají ke čtivosti díla, i když je to život opravdu obyčejný. Z malého města pošlou chlapce do gymnázia, kde,podobně jako autor sám, se snaží dodat si smělosti svými schopnostmi intelektuálními. Zde však končí společné rysy se skutečností a na scénu nastupuje fikce. Na univerzitě podlehne hrdina vlivu bohémského básníka, což má za následek konec studií a vážný rozkol s otcem( podobně jako případ X v Povětroni). Ještě včas se vzpamatuje a stane se úředníkem u dráhy v Praze. Tuberkulóza ho však odvane do horské vesničky, kde dráha končí. Zdravotně mu to prospívá a je povýšen. V tomto obyčejném životě pak následuje svatba s dcerou přednosty stanice – žádná velká láska nebo romance. Manželka mluví německy jako její matka; za Rakouska však smíšená manželství nebyla nic zvláštního, Vychovávaná pro domácnost, žena mu připraví pohodlný život. Má ráda pořádek, což jeho práci vyhovuje. Život tak běží bez vzrušení v zaběhaných kolejích zvyku a náhody. Ctižádostivý hrdina dosáhne dalších povýšení;jeho pořádkumilovnost z něj udělá byrokrata. Když ovdoví a odejde do penze, uvažuje o svém životě ztvárněném v memoárech. Ano, byl to opravdu život obyčejný, nic velkého, ale také se za nic nemusel stydět. Tu však se stane něco nečekaného: srdeční záchvat přeruší psaní (opět srdce.- jako v Hordubalovi i v Povětroni) a o uzdravení se pak docela změní jeho pohled na život – a tu začíná nová perspektiva románu. Hrdina jako by byl někdo jiný – a scéně se objeví jakési jeho alter ego, měnící původní vyprávění v dialog, či spíše argument. Začne o sobě pochybovat: choval se v zaměstnání opravdu tak bezúhonně? Ctižádost ho někdy dohnala k bezohlednosti; hlas druhého já mu připomíná, že měl i ostré lokty. A pak zde byl hypochondr: „ Skoro celý život jsem se díval do kapesníku, není- li v mých chrchlech nitečka krve;začal jsem s tím na poslední stanici světa a

43

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956.ISBN neuvedeno. Str. 83

27

pak to ve mně utkvělo, ta ustavičná starost o mé zdraví, jako by to byl ten nejdůležitější zákon života.“ 44 Byl jeho život opravdu tak obyčejný?

Zdánlivě ano, ale i železniční zřízenec může snít třeba o exotických krajích s kakaovníky:najednou jako by měl „celou řadu vedlejších a fiktivních životů, vesměs milostných, heroických a dobrodružných, ve kterých on sám je neměně mladý,silný a rytířský;někdy umírá, ale vždycky ze statečnosti a obětavosti;vyznamenav se nějak, ustupuje do pozadí, sám konec konců dojat nad svým nesobeckým a šlechetným jednáním.“ 85 Jeho manželství bylo celkem klidné;miloval však svou ženu opravdu, či si ji vzal proto, že její otec, jeho šéf, mu mohl dopomoci k povýšení?

Zprvu tedy jasné vědomí o sobě samém je postupně stále více zpochybňováno otázkami, jaký vlastně byl, kdo byl. V závěru dochází hrdina vypravující svůj životní příběh v několika podání z různých zorných úhlů k přesvědčení, že osobnost člověka se vlastně skládá z řady bytostí, z nichž v určité chvíli nebo době převládne jedna. Tento filozofický závěr o pluralitě lidského subjektu je hrdinovi zároveň vysvětlením, proč člověk může poznat druhého člověka: poznává v něm vlastně sebe sama, protože má sám v sobě také jeho lidskou možnost.

Teprve závěr posledního dílu trilogie rekonstruuje noetické teze jednotlivých dílů a dochází k zobecnění jednotlivých románových příběhů, dokonce ve smyslu politickém, ve smyslu demokratické úcty člověka k člověku, ve smyslu lidského porozumění . Relativistické zpochybnění poznávací schopnosti člověka, které se ozvalo už v prvních dílech Čapkových a zde v Hordubalovi dosáhlo kritického bodu, vyúsťuje nakonec v pluralistickou koncepci lidské osobnosti a ve víru v pozitivní hodnoty člověka a v možnost komunikace s druhými. „Románová trilogie posílila psychologický žánrový proud v české próze mezi dvěma světovými válkami.“45 44


45

BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. Století. Praha, 1981. ISBN neuvedeno.

28

“Karel Čapek sice získal slávu svými velkými vidinami nebezpečného lidského osudu, ale někdy psal i o malých věcech, o květinách a o zvířatech, jak činí spisovatel, jehož smysly a zájem o všechny projevy života jsou v pořádku. Na tyto miniatury se snesl snadný a kolektivní hněv malých a nejmenších komunistických literátů. Jak se odvažujete, ptali se, v této velké době pozorovat skotačení psa nebo květinu, jak se na jaře prodírá ze země?“46 V této ukázce zmiňuje Ferdinand Peroutka Čapkův všeobecný zájem. Nejen o velké věci a dějinné akty, ale i o drobnosti obyčejného života, pro někoho zdánlivě nevýrazné a nijak zajímavé, avšak vložené do celku tvořící kompletní obraz života jedincova. Čapek dokáže stejně precizně porozumět otázkám, týkajících se státu, či národa, jako i všedním problémům člověka. Člověka, který je vždy osobitý a i v beztvarém davu mající svojí jedinečnost. Čapek není lhostejný ke zvířatům, či rostlinám a svoji lásku k nim a také důležitost pro člověka bravurně zobrazuje v obsáhlých popisech krás krajiny a světa.

F) Hordubal – 1. část 1.1 Návrat a vnitřní monolog

Ke vzniku románu Hordubal přispěla zpráva Bedřicha Golombka ze soudního přelíčení, která byla otištěna 14. října 1932 v Lidových novinách a týkala se Jiřího Hardubeja, který se vrátil domů na Podkarpatskou Rus s úsporami po osmi letech těžké práce v amerických dolech, avšak byl zavražděn manželčiným milencem, čeledínem na jeho statku. Vrah byl odsouzen do vězení na doživotí, Polana Hardubejová pro napomáhání při zločinu na dvanáct let. V Čapkově pojetí ovšem dostal příběh jiný a nový smysl.

„Nálada se v jednotlivých částech mění: v první, silně citově prodchnuté a ozdobené lyrickými pasážemi, se Hordubal jeví jako plně prokreslená románová postava představovaná především jakousi sebeprojekcí. Ostatní dvě části, přísně realistické vnější pohledy vytvářejí zcela novou perspektivu pojetí jak Hordubala, tak Manyi a Polany.

46

PEROUTKA, Ferdinand. Úděl svobody: Výbor z rozhlasových projevů 1951 – 1977. Praha, 1995. ISBN 80-200-0514-5. Str. 42-43.

29

“Způsob vytváření postav je do značné míry klíčem k Čapkově poetice. Vytváření „standardních“ postav souvisí s jejich odpsychologizováním, s přesunutím váhy z postavy na epický nebo dramatický děj (především v dílech vybudovaných na vnějším ději, například v utopiích). Jako na hlavního nositele celkového významu díla, tedy s podřízením jednotlivých složek celkovému významu. Na druhé straně rozpětí mezi „standardním“ typem a skutečným člověkem, viděným v celé vnitřní složitosti …, ukazuje k ústřednímu problému Čapkovy tvorby, k rozpětí mezi kritikou odlidštění a ideálem celistvého člověka…Hledání pozitivních hodnot v oblasti obyčejného, všedního života, jejich ztotožňování s prostým a „přirozeným“ má kořeny už v době Čapkových počátků, souvisí s obratem předválečné moderny k přítomné skutečnosti a s objevováním její poezie“47 Karel Čapek, jak je v díle na první pohled patrno,věnoval velkou péči promýšlení výstavby textu, propojení jednotlivých částí do jednotlivého tvaru. Architektonikou v jeho tvorbě se zabývá například František Všetička v knize Dílna bratří Čapků. Čapkův člověk je aktivní subjekt, činorodá bytost, charakterizuje ho nikoli titanismus a radikalismus, ale drobná každodenní činnost a život spojený s kolektivitou, klade proti tomu důraz na život osobní a vztahy postavené na soucitu, lásce, důvěře, naději a pospolitosti. Individualita jedince je podřizována obecně lidskému.

Román Hordubal je ve své první části baladickým příběhem prostého horala z Karpat, který se po letech vrací z Ameriky, kam odešel za výdělkem, a stává se nevítaným hostem v rodině, která se zatím citově orientovala na mladého čeledína. V druhé, která je na rozdíl od té první nikoliv lyrickou, nýbrž faktografickou částí románu, jsou konfrontovány různé pohledy svědků a vyšetřujících orgánů na tento tragický případ. Ve třetí části nalézáme pouze strohý odborný jazyk z prostředí soudu. V této, závěrečné, přísně realistické, části románu Hordubal, se čtenář dozví jen shrnutí vraždy a konečný verdikt soudu pro oba zoufalé milence a zároveň vrahy. S pomocí odborného soudního jazyka a holých faktů je nám oznámen zcela chladným a citově nezaujatým postojem rozsudek a nikdo už se nyní nezamýšlí nad tím, jaké skutečnosti Manyu a Polanu

47


1954, Praha, 1969.ISBN 80-85865-48-3. Str. 151

30

k tomuto hrůznému činu vedly. Pro soud se staly pouze dalším z případů, nejde o to, jací jsou, jaké mají obyčejné, lidské charakterové vlastnosti. Stali se vrahy a pro společnost získávají zcela nový význam. Ideovým vyzněním románu tak při tomto marném pátrání po pravdě a při relativistickém zpochybňování poznávacích možností člověka zůstalo Hordubalovo lidské srdce nepoznáno a neoceněno.

Celý příběh pojednává o nešťastném návratu Juraje Hordubala z Ameriky . Před osmi lety opustil Juraj, statkář z Krivé v Podkarpatské Rusi, svůj milovaný domov a odjel za výdělkem do Ameriky. Po těžké práci v dolech přiváží domů více než sedm set dollarů a vysnívá si, jak se svojí ženou a malou dcerkou začnou nový život. Jeho odjezd ale způsobil mnohem větší ztrátu, než –li zisk, kvůli kterému do ciziny odcestoval.

V první scéně knihy se ocitáme ve vlaku, kterým se právě Hordubal vrací domů. Stává se předmětem pozorování spolucestujících, jež si vytváří o neznámém vlastní úsudek a příběh. Vypravěč nás hned vybavil informací, že neznámý je „Amerikán“. Sám vypravěč rozvíjí jakýsi vnitřní monolog a nad Hordubalovým amerikánstvím polemizuje a vytváří prostor pro spekulace ostatních cestujících. „Naše počáteční zjištění spočívá v tom, že kdosi je předmětem zájmu někoho jiného: Je to ten druhý od okna, ten v pomačkaných šatech. Líže neurčeny, vystupují z této výpovědi zřejmě tři subjekty:ten, na kterého je upozorňováno, o němž se něco vypovídá (lokalizace, zevnějšek), dále subjekt vypovídající a konečně ten, jemuž je výpověď adresována. Vzhledem k tomu, že se tak děje formou situační deixe, můžeme se domýšlet, že všechny tři subjekty jsou této situace účastny… Adresát je implicitně přítomen v roli pozorovatele, respektive pasivního spoluúčastníka dění. Seznámení s hrdinou se děje formou prostého poukázání, jež jako by navazovalo na předchozí rozhovor. 48 „…Adresát je projektován jako vypravěčův druh, přítel. Zde se ukazuje paralela k tvrzení o Čapkově stylizaci hovorovosti jako sekundárním prostředku komunikativní perspektivy, stylizace adresáta.“ Věta druhá a třetí, jež jsou pro recipienta (právě čtoucího Horduala) novými informacemi, jsou formulovány jako pochybovačná reakce na fakt již sdělený: Kdo by do 48


31

něho řekl, že je to Amerikán? Komu patří tento zpochybňující hlas?… Vědomostí o tom, že pozorovaný člověk je „Amerikán“,však v tuto chvíli disponuje jen vypravěč a adresát, na něhož se vypravěč obrací, protože nevydařený rozhovor Hordubala s ostatními cestujícími začíná později.“49 Na divného chlapa upírají oči a svůj zájem například tlustá židovka a kramář. Kramář se ze zvědavosti odvažuje k hovoru. Amerikán ale není zpočátku nijak sdílný. Je po patnácti dnech a nocích cestování zmožen únavou, a sám se zmítá ve vlastních myšlenkách a vyčerpání.

„Úvodní scéna modeluje v rychlém střídání perspektiv metodu podání celého příběhu, založenou na pozorování téhož jevu z několika odlišných hledisek. Adresátovi je vymezena role spolupřítomného pozorovatele, jehož stanovisko ovšem není stálé, ale proměňuje se v závislosti na tom, jak se pozorovatelská úloha přenáší na jednotlivé vedlejší postavy." „V celku jednoho souvětí dochází k jakési diskuzi v rámci spolupozorovatelského stanoviska, zahrnujícího vypravěče, adresáta, vedlejší postavy; od tohoto stanoviska se plynule přechází ke stanovisku pozorovaného hrdiny…Vypravěč pak uděluje postavě slovo, avšak užitím infinitivů v líčení jejího předchozího zážitku uchovává jistou distanci, jež zde má i zobecňující význam (takový byl osud mnoha emigrantů).“ „Z této mezipolohy se nakonec hlavní váha přesouvá k hledisku hrdiny a začíná se rozbíhat vnitřní monolog…, v samém počátku však přetržený… Pasáž následující lze označit za vnitřní monolog v dialogické formě: hrdina „zpovídá“ sám sebe, po nezdařeném pokusu o navázání kontaktu se spolucestujícími si v duchu inscenuje rozhovor,v jehož průběhu se představí…a vykresluje svůj zidealizovaný obraz domova, do něhož se navrací.“ 50 Z Hordubalova vnitřního monologu ale zjišťujeme už i částečky z jeho povahy. Tak například způsob, jakým mluví o své rodině a o svém americkém jobu. Hordubal se nikdy s Amerikou nezžil, nesnažil se naučit cizí řeči, přizpůsobit tamějším poměrům. Zůstal povahou venkovským člověkem, zvyklý na těžkou práci, přizpůsobil se snadno dřině v dolech a kupředu k větším výkonům jej hnala představa vydělaných peněz, nikoliv pro sebe, ale pro ženu Polanu, aby se jí společně s dcerkou Hafií dobře vedlo a mohly i bez statkáře dobře hospodařit…“A to se vám, pane Hordubal, po ženě a

49


50

Tamtéž Str. 63-65

32

dítěti nestýskalo? Jej Bohu, stýskalo;ale já jsem jim, pěkně prosím, posílal peníze a myslel jsem, toto na krávu, toto na strych pole, toto Polaně na cosi, však sama bude vědět.“ 51

Hordubal posílal peníze domů tři roky. Po smrti krajana, který mu toto obstarával už pouze ukládal peníze do banky. Polana od té doby, po celých dlouhých pět let, neměla o Hordubalovi žádné zprávy, vzájemně si nedopisovali, ani netelegrafovali. Hordubal přesto věřil ve vřelé přijetí milované ženy a dcery, a ani na okamžik ho nenapadlo, že by k němu Polana mohla chovat jiné city, než jaké on chová k ní a jejich malé dcerce Hafii… „Třeba si myslí, že jste mrtev, pane Hordubal; to víte, když od vás tolik let nedostala ani zprávičku – Mrtev? Takový chlap jako já, a mrtev? Juraj Hordubal se dívá na své uzlovité pěsti. Takový chlap, co si to myslíte! Polana je moudrá, Polana ví, že se vrátím“.52 A takto Hordubal na Polanu nazírá. Jako na moudrou krásnou a milující ženu. Statečnou a silnou, že se sama dokáže postarat o jejich hospodářství. Hordubal si je jist, že statek pod Polaniným vedením vzkvétá a o jeho chodu má celkem jasné představy.

Po vyčerpávajícím vyprávění Juraj skolen únavou usíná…“Tlustá židovka u okna sevřela pohoršeně rty; tetka s košem na klíně a uražený kramář na sebe významně pohlédli: „Ja ja, takový jsou dnes lidé. Jako dobytek“.

53

Tímto opovrhujícím projevem by ale Juraj

vůbec nebyl uražen. Juraj Hordubal je „kravský člověk“, tvrzení, které se v knize častokrát opakuje. Jeho snem je hospodařit na statku, plném dobytka, jež má tak rád. Kráva je pro něj milé a oddané zvíře, obživou pro rodinu. Stejně takový zdá se i Hordubal – mírný, vstřícný, nenáročný. Juraj Hordubal je unášen proudem svých myšlenek o tom, jak se bude společně s rodinou starat o pole a dobytek, který zde před tolika lety zanechal.

Jaká je realita a co doopravdy na poutníka doma čeká, se dozvídáme o pár stran později, poté, co se Juraj blíží k domovu a my jsme v ten okamžik, díky vypravěčově sugestivnímu popisu Hordubalových prožitků, naprosto vtaženi do děje, a stejně jako 51


52


53

Tamtéž. Str. 14

33

Juraj,vidíme, cítíme a vnímáme pocity člověka, který se po letech vítá s rodnou zemí. Jako bychom sami kráčeli drsnou, ale nádhernou a vlídnou krajinou, provoněnou bylinami a travou, vonící kravami a lesem. Hordubal je člověk fyzicky drsný a silný, psychicky je ale mírný a vlídný, milující a obětavý. Jeho charakter je v podstatě nenáročný, čtenáři může chvílemi připadat i poněkud hloupý. Například tehdy, když bezmezně věří, že jej doma, i po tak dlouhém odloučení, čeká otevřená náruč a srdce jeho ženy a dcery…

“Na zápraží vychází Polana a stane jako zkamenělá, oči vytřeštěny, ruce přesilně tiskne k prsům a prudce vydechuje. Str 18. „ A teď neví Juraj Hordubal, co by řekl; tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí? Nezakryje dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká?“str …“Polana nejde; Juraji Hordubalovi je nějak tísnivě jako tomu, kdo je sám v cizí jizbě“. 54. Hordubal naivně očekával radostné přivítání. Čtenář, ač je Hordubalovým ryzím charakterem dojat, nemůže se Polanině chování divit. Naopak, není od věci říci, že je Hordubalova idylická představa více než troufalá a sobecká. „Tady máš tatínka, Hafie,“, slyší Hordubal, a Polana k němu strká jedenáctileté děvčátko poplašených, bleděmodrých očí. „ Tak ty jsi Hafie, „ bručí Hordubal rozpačitě…a chce jí sáhnout po vlasech, jen tak prstem, Hafie;, ale děvčátko uhýbá, tiskne se k matce a nespouští z očí toho cizího mužského.“55

Hordubal je přijetím rodiny nemile zaskočen a pln lítosti, přesto se vnitřně chlácholí nepříliš uspokojivou myšlenkou, že se po tak dlouhé době není čemu divit. „Osm let, brachu, je osm let. Rozumná žena je Polana, neskočí ti kolem krku jako mladice; chtěl by ses jí zeptat na to a ono, na pole, na dobytek, ale Bůh s ní, když má co robit. Vždycky byla Polana taková, do práce hbitá, moudrá“. 56

54


55

Tamtéž. Str. 20

56


34

Ve čtvrté kapitole románu dochází ke zvyšování napětí. Autor tomu výrazně napomáhá opakováním slov, které umocňuje vypjatost dané situace a také častým používáním citoslovcí a sloves, vyjadřujících intenzivní, silné zvuky.. “Kdopak to je, kdopak to k nám jede? Prásk bičem, hý, vysoko letí zlatý a teplý prach, do dvorku se řítí spřežení, žebřiňák řinčí a na něm pěkně po maďarsku stojí chlapík, vysoko drží opratě, vysoko zpívá brrr, seskakuje s vozu a plochou dlaní uhodí koně po mokré šíji“…“ To je Štěpán, Juraji. Štěpán Manya.“57

V tuto chvíli se Juraj dozvídá o existenci Štěpána Manyi, čeledína, který Polaně na statku vypomáhá. Posléze nám je Štěpán vylíčen a popsán Hordubalovýma očima, jeho prvním dojmem: „Jsi ty mi nějaký černý, diví se Hordubal, Hospodine, jaký havran!“ Nevelký je Štěpán, ale sporý; jde Jurajovi jen po ramena, ale dívá se mu do očí drze a palčivě“58.

Již na předchozích stranách se Hordubal pozastavuje nad poznatkem, že Polana chová koně. Podle mrvy poznává, že se nejedná o chlévský, ale koňský hnůj. O to více je toto zjištění pro Hordubala překvapující, když se od Manyi dozvídá, že Polana chová pouze dvě kravky, mléko nakupuje u cizích a pole, kde Hordubal pěstoval brambory prodala. Přesto, i když je zklamán, že se Polana dala, na radu Manyi, na chov koní, nedává svoji nejistotu znát a Polanu stále chválí, jak dobře, i bez něj, na statku gazdovala. Již v prvním setkání s čeledínem nacházíme rozhodující (dominantní) rozdílnost povah mezi Jurajem a Štěpánem. Jak už bylo zmíněno, Juraj je „člověk kravský“, zatímco Štěpán je „člověk koňský“. A to nejen v oblibě daných zvířat, ale především je tímto nastíněna rozdílnost a opak Manyovy postavy od té Hordubalovy. Juraj, jakožto člověk mírný, podle rozvážnějšího jednání čtenář dedukuje i to, že je Hordubal věkově starší než Manya,ačkoliv jeho věk není v knize zmíněn, tvoří protipól čeledínovi Štěpánovi. Ten působí divoce, bujně,

57


58

Tamtéž. Str. 24

35

jako koně, které chová na prodej, smýšlí sebevědomě, až drze a vyzařuje z něj dravé mládí. Hordubal chce pole a krávy, Manya na loukách koně. Pro Juraje je symbolem domova práce na poli, chov dobytka. V takovéto chvíli byl šťastný, ač to nebyla práce zrovna výdělečná. Juraj na sobě nenechává znát překvapení z toho, jak nyní Polana gazduje, a jakého čeledína na statku zaměstnává. Je rozpačitý z Polanina chování a i když ho to trápí, nevyslovuje své obavy nahlas, ale uzavírá se s nimi sám do vlastního nitra.

“ To máš tak,…, : člověk si odvykne mluvit, huba mu zdřevění, ale – inu, i kůň i kráva chce slyšet lidské slovo. Pravda, vždycky bývala Polana tichá, a osm let nepřidá řeči, samota mluvit nenaučí;sám nevím, kde začít:neptá se ona – nepovídám, nepovídá ona – nechci se ptát. Ech, co Štěpán je dobrý čeledín, i mluvení obstará za hospodyni. Pole prodala hospodyně, koupila pustu v rovině a máš to“59. „V knize první jde spíše o náznaky proměnlivosti perspektivy, transponované do pomýlených Hordubalových pokusů pohlédnout na sebe očima druhých; převažuje zde forma monologická.“60 První část románu Hordubal je tedy, jak patrno, tvořena především Hordubalovými vnitřními monology, které jsou velmi citově silné a působivé. Snad právě díky faktu, že nahlížíme přímo do Jurajova nitra a odhalujeme jeho smýšlení, je nám hlavní hrdina bližší než, jak bychom ho mohli poznat z dialogu s jinými postavami. Role adresáta v Hordubalovi zahrnuje,…,sžití s příběhem; je méně jednoznačná, dynamičtější: předpokládá řadu dílčích, částečných ztotožnění, kritických konfrontací se stanovisky postav.

V tom, jak Hordubal jedná a jak smýšlí nacházíme zásadní rozpor. Víme, že Hordubal nechce činit Polaně, z lásky k ní, nepříjemnosti a tak, přesto, že sní a touží po jiném chování a životě s rodinou, nenutí Polanu, až do poslední chvíle, k zásadním změnám. Raději, než by

59


60


36

si připustil skutečnost situace, namlouvá si, že za odmítavým postojem ženy je dlouhé odloučení, než, aby si přiznal, že tou pravou příčinnou je její milenecký vztah s čeledínem. Do Hordubalových myšlenek vstupujeme v podstatě okamžitě, hned, jak ve vlaku dovypráví svůj životní příběh. Vypravěčem je sám Hordubal, jeho vnitřní hlas, tok myšlenek nás uvádí do děje. Vidíme příběh v podstatě jednostranně, a to tak, jak ho vnímá sám hlavní hrdina Juraj Hordubal.

„ Kdopak to jde, kdopak je to tam na druhém boku doliny? Vida ho, pána v botách, snad montér nebo kdo, nese si černý kufřík a šlape do vrchu – kdyby nebyl tak daleko, dal bych ruce k ústům a zahoukal na něho: Pochválen Ježí Kristus, pane, kolik je hodin? Dvě s poledne, pasáčku;kdybych nebyl tak daleko, zavolal bych na tebe, čí že paseš krávy, a ty bys třeba ukázal: ta lyska, ta straka, ta hvězda, ta malina, tato jalůvka patří Polaně Hordubalové;, inu dřív mívala jen dvě krávy; a což hochu, nemá ona i nějaké voly? Ach, Hospodine, a jaké voly, podolské rohy, jako napřažené paže;dva voly, pane. A což ovce? I barany i ovce, pane, ale ty se pasou nahoře na Durné Polonině. Moudrá a bohatá je Polana. A muže nemá? Co máváš rukou? Nemá Polana hospodáře? Ach, jaký hlupák, nepozná člověka;stíní si oči dlaní a pozírá, pozírá jako pařez“.61 Vnitřní Hordubalův monolog je pro něj nezřídka prostředkem úniku od kruté reality. Chybí mu rozprava se ženou a dcerou, na které se těšil. V Americe odvykl povídání si a uzavřel se do sebe a svých představ a snů o domově. Doma jej ovšem odmítá nejen žena, ale i dcerka Hafie, která k Hordubalovi stále nenachází cestu. Zpočátku se Juraj raduje myšlenkou, že Hafie má ráda strýčka Štěpána (tak jej Hafie oslovuje). “ Hodný člověk, myslí si Juraj s úlevou, dítě ho má rádo; ke mně by tak nepřišla. Což, zvykne si dítě; ale že se ani nezmínila o těch obrázcích, co jsem jí dovezl z Ameriky…“ 62 Vnitřní monolog také Hordubalovy nahrazuje situace, které by si přál. Ve svých myšlenkách touží po tom, aby se k němu lidé chovali jako dřív, než odjel do Ameriky. Hordubal jakoby zapomněl, že byl kdy pryč, jako by pro něj bariéra posledních osmi let neměla žádný význam. Ostatním obyvatelům Krivé, kteří dál vedli svůj život ve vesnici, se

61 62

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956.ISBN neuvedeno. Str. 25 ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956.ISBN neuvedeno. Str. 30

37

ale situace samozřejmě změnila.

Hordubal zmizel z Krivé a postupem času i z jejího

povědomí. Dalo by se říci, že na něj místní už téměř zapomněli.

“V koutě sedí jeden, kdo by to mohl být, mohl by to být Pjosa, pravdaže, Andrej Pjosa, řečený Husár, zírá na Juraje, jako by chtěl křiknout: Jsi ty to, Juraji? I jsem to já, Andreji Husáre, jak mě tu vidíš. Nu, nezakřikl Pjosa a zírá; str. 32. „ …a co ty, Pjoso, co schováváš oči pod obočím? Mám tě zavolat jménem? Str 33. …Andrej Pjosa, řečený Husár, vstává a jde ke dveřím, jako by neviděl;ve dveřích se obrací, střelí očima zpátky a vyhrkne: „Zdrávi došli, Juraji!“ Jsi ty podivím Husáre;jako bys nemohl přisednout – nemysli si, že jsem se vrátil jako žebrák: mám pěkných pár set dollarů, ani Polana to ještě neví. Hle, poznal mne Pjosa;tak vida, samo to přišlo, samo přijde i ostatní, zaradoval se Hordubal“. 63 Například v této pasáži autor čtenáře zajímavým způsobem uvádí do dialogu postav prostřednictvím Jurajova monologu. Hordubal si dialog s lidmi pouze vysnívá. Pokud k němu opravdu dochází, je oproti Hordubalovým představám velmi skrovný a chladný. A ačkoliv se Hordubal setkává například u starosty Vasila Geriče Vasilů s vlídnějším přivítáním, v pozadí jejich rozhovoru stále přetrvává povědomí dlouholeté absence vzájemného kontaktu a tudíž i v tomto případě rozhovor zůstává ohraničen běžnými konverzačními frázemi, nehlubšího významu či citově zabarveného podtextu. I zde rozhovor konči Hordubalovou skepsí a slovy…“ Není už Vasil, jako býval, ach“.64 I v tomto okamžiku se čtenář ocitá ve fázi, kdy Hordubala lituje, cítí s ním v jeho zármutku. Přispívá k tomu nezvratně lyričnost, která je základním stavebním kamenem celé první části románu, a především využití kompozičně velmi významného prostředku vnitřního monologu hlavního hrdiny. Silný citový prožitek, který můžeme v těchto situacích s Hordubalem takřka soucítit je ale dosti zavádějící. Proč si nepoložit otázku, zda to není právě Juraj Hordubal, který už není takovým, jakým býval? Jak můžeme vědět, že chyba v komunikaci s ostatními lidmi nepramení právě z charakterové změny Jurajovy. Čtenář je momentálně ovlivněn jednostranným pohledem na věc a tím, že se na příběh nedíváme jaksi „shora“ s určitým nadhledem, a to kupříkladu díky vypravěči, který do děje nezasahuje, jen jej čtenáři předkládá, ale proto, že vypravěčem je sám Hordubal a recipient se

63


64

Tamtéž. Str. 34

38

poměrně snadno stává jeho součástí, protože Juraj je ochoten pustit nás do světa svých myšlenek a snů a tím k němu máme bezesporu blíž, než kdyby byl příběh vyprávěn například v er formě. „V Hordubalovy je adresát implicitně “přítomen v situaci“, je mu přisouzeno postavení jednoho z pozorovatelů hlavního hrdiny, kteří do jeho osudu nijak nezasahují, pouze ho intezívně vnímají.“65

Hordubalovy monology tvoří kostru první části knihy a jsou citově velmi intenzivní. Přesto i dialogy nelze opomenout. Velmi silným a vypjatým je rozhovor Hordubala s Polanou, která čeká na Hordubala než se vrátí z hospody. Ze situace je znát, jaké cítí Polana napětí a nejistotu, když Hordubala utvrzuje v tom, že Štěpán musí na statku i nadále zůstat, ačkoliv Hordubal by se bez něj odešel. Velmi vypjatou je situace, kdy Hordubal bez špatného úmyslu přichází v noci k Polaně, aby společně ulehli. Ta na něj ale křičí a s odporem jej vyhání. Tento moment je prvním náznakem zakázané lásky mezi Polanou a Štěpánem, o které se dozvídáme blíže až v následujících kapitolách. Hordubal ač je z manželčina chování smutný a psychicky zdeprimovaný, vyhovuje stále každému jejímu přání a požadavku.

1.2 motiv setkání s Míšou

Významově jedním z nejdůležitějších motivů v knize je motiv setkání se Hordubala s pastevcem Míšou. Poprvé k němu dochází v desáté kapitole knihy. Juraj se vydává za Míšou daleko do hor,do pastvin nad Krivou. Míša, který zde od jara do podzimu pase dobytek, je zvláštním type postavy. Je postavou, která má k Hordubalovi mentálně

a charakterově

nejblíže. Je mu anticipační postavou (je to trochu nadlidská bytost, typ člověka samotáře, poustevníka, který s lidmi bývá v kontaktu velice zřídka. Tím, že žije v horách nad mraky a mlhami, má nejblíž k nebesům a bohu). Poprvé za ním Hordubal přichází s prosbou o byliny, které by mu pomohly vzbudit v Polaně ztracenou lásku k němu. Míša znalý bylin a jejich léčivých účinků přesto bylinu na 65


39

lásku Hordubalovi odmítá dát s tím, že taková není. Překvapující je v jejich hovoru zmínka o Hordubalově smrti. Juraj se táže, brzo – li zemře – Míša se vyhne odpovědi, neboť Hordubalův případ ještě nedozrál. A tak je tato Hordubalova otázka během dvou dalších vět odlehčena běžnými konverzačními tématy. Tento podstatný motiv, kterým je návštěva Hordubala u Míši v knize proběhne ještě jednou. Při každé z nich dochází k zajímavým poznatkům a okolnostem ovlivňujících děj. Po první návštěvě, cestou domů, do údolí, z pastvin daleko od lidí, kde pobývá Hordubalův přítel Míša, Juraj v dáli pozoruje dva lidi, jak se schází. Tato nijak neobvyklá situace ale Hordubala velmi zneklidňuje a přeje si, aby si už každý šel svou cestou. V této nepřímo vyřčené obavě je ukryt strach, že se jedná o schůzku Polany s Manyou, což čtenáři dochází až zpětně při čtení dalších kapitol. Při druhé návštěvě u přítele Míši v 23. kapitole první knihy, se Hordubal znovu táže na otázku o své smrti. Dokonce smýšlí o tom, zda by si neměl vzít život sám, aby se zbavil svého trápení, které od příjezdu domů má.

„Míšo,“ chraptí, „a co, smí si člověk sám vzít život?“ „Co?“ „Smí-li si člověk život vzít?“ „Nač to?“ „Aby ušel myšlenkám. Jsou takové myšlenky, Míšo, které – do tebe nepatří. Myslíš si…dejme tomu…že zalhala, že nebyla u sousedy…“ jurajovi se jasi zkřivila ústa. „Míšo“, zachrpotěl, „jak se toho mám zbavit? Míša zahloubaně mrká. „A, těžká věc. Mysli až do konce.“ „a co když na konci je…jenom konec? Může si pak člověk sám udělat konec?“ „Není třeba,“praví Míša pomalu. „Nač to? I tak umřeš.“ „A – brzo?“ „Když to chceš vědět – brzo“.66 V tomto dialogu je patrný prvek přímé anticipace.

Hordubalova dvojí rozmluva

s pastýřem Míšou má navíc svou sémanticky zabarvenou temporální kulisu v podobě cyklického času. Povšiml si toho už Zdeněk Kožmín:

66


40

„ Při druhém setkání je už scenérie změněna. Nejsou letní oblaka, nezrají lesní jahody, ale sychravý déšť, mraky a mlhy smáčejí hory i Hordubalovo bolestné vědomí života. Je mu úzko.(…) Léto dávno zmizelo a začíná nelítostný podzim. Scenérie pro Hordubalovu smrt je připravena“67 Léto znamená pro Hordubala, a nejen pro něho, život, zatímco podzim značí smrt. V Čapkově románě tak dochází k vzácné koincidenci mezi námětem a temporálním činitelem, neboť oba jsou inspirovány lidovým prostředím (cyklický čas má své kořeny v lidové tvorbě a v lidovém zvykosloví). Zmíněná koincidence je vzácná proto, že temporální prostředek lidového původu se objevuje ve vysloveně moderním a experimentálním románě.

1.3 Motiv hodiny stád

Románem vedle motivu košíkářské jehly prochází ještě jeden výrazný motiv – motiv večerní hodiny stád. Poprvé se objevuje ve 2. kapitole. „Juraj Hordubal sestupuje dlouhými kroky, jakýpak kufřík, jakýchpak osm let; tady je cesta domů a po té se to běží samo, jako se vrací stádo za soumraku s plnými vemeny, bim bam krav a zvonečky telátek; což sednout tady a vyčkat do soumraku, přijít do vsi se zvoněním stád.“ 68

Tento motiv je stylizací Hordubalovy povahy. Jak je v knize několikrát zmíněno Hordubal je “kravský člověk“ a hodina stád, tedy časový úsek, kdy se stáda dobytka vrací zpátky domů z pastvy,jsou v Hordubalově každodenním životě důležitým, neměnným a zároveň i silným citovým prvkem. Další zmínku tohoto motivu nacházíme hned v následující kapitole. „Nezakryje dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stád a se slovy požehnání; ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká?“69

67

KOŽMÍN, Zdeněk. Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků..Brno, 1989. ISBN 80-7029-012-9

Str. 179 68


69

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956. ISBN neuvedeno. Str. 19

41

Velmi výrazným motivem se hodina stád stává ve čtvrté kapitole. „Nu, chvála Bohu, však toto je hodina stád; už klinkají v dolině a vyzvánějí na kraje dědiny; zvonce křaplavé, hluboké a pomalé, pomalé jako krok krávy; jen vysoké zvonečky telátek běží překotem – nu, nu, i ty budeš krávou a půjdeš vážně a těžce jako stádo, jako i my. Zvonění stád se blíží, a Juraj by smekl klobouk jako při klekání, Otče náš, jenž jsi na nebesích; jako řeka se blíží zvonění, dělí se v těžké krůpěje, rozlévá se po celé dědině; kráva za krávou se odděluje od stáda a bimbam ve vratech, a kývajíce hlavami stoupají dvě kravky do dvora Hordubalů, zvířata moudrá a mírná, a míří do dveří chléva. Hluboce si oddechl: Nu, i já už jsem doma, sláva ti, Bože; toto je návrat domů. Klekání stád se rozptyluje dědinou a dozvání, netopýr klikatým letem se vydává za mouchami po stopách stáda, dobrý večer, gazdo; z chléva se táhlým bučením ozývá kravička. Nu, nu, už jdu. Potmě vchází Juraj do chléva, ohmatává rohy , tvrdé a chundelaté čelo, mokrou papulu a nozdry, měkce zřasenou kůži na krku; nahmatává plecháč a trojnožku, usedá k plnému vemeni a dojí po struku struk, až mléko crčí do plecháče; a tence, polohlasem počíná Juraj zpívat.“70 Tento motiv se týká především Hordubala. Jak už jsem zmínila,hodina stád je časový mezník určující pravidelný chod Hordubalova života. Je to temporální prvek, který hrdinu denodenně provází. Nejintenzivnější ráz má poslední varianta motivu, která se objevuje v 24.kapitole první knihy, tj. v její poslední kapitole: „Ticho, jen z dálky zvonění; to se stáda vracejí z pastviny. Hordubal vyletěl z postele a natahuje si kalhoty: musím kravám otevřít vrata;divně je mu, udýchal se, ale chvála Bohu, už jsme venku. Zvonění se blíží, valí se jako řeka: jako by se všecko rozezvonilo kravskými zvonci a cinkáním telátek. Juraj má chuť kleknout, ještě nikdy neslyšel tak slavné a veliké zvonění.“ 71 Od počátku vyzvánějí zvonce nejen kravám, ale také „kravskému člověku“, v poslední variantě totiž Hordubalovy odzvánějí konec jeho lidské existence.

Motiv večerní hodiny stád, který má v celém svém průběhu převážně charakterizační funkci, tak v poslední variantě přeroste v motiv signální.

70


71

Tamtéž. Str. 100

42

K zásadnímu a dynamičtějšímu spádu v ději dochází od 14.kapitoly, kdy se Hordubal v hospodě pobije kvůli tomu, že se od Gejzy dozvídá, že je mu Polana se Štěpánem nevěrná. Po tom, co se Juraj brání nařčení proti jeho ženě a vyprovokuje velkou bitku, se ho snaží uklidnit starosta Gelnaj a radí Hordubalovi, aby se přespolního čeledína Štěpána zbavil. Gazda, ač díky tomu zanevře i na starostu, na jeho radu přistupuje a v následující kapitole žádá Štěpána, aby ze statku, kvůli řečem,které o něm a o Polaně lidi vedou, odešel. V momentě, kdy Štěpán odchází na Hordubalův rozkaz ze statku, Polana dává svůj nesouhlas jasně najevo, když se doma zavírá, a všechnu práci na statku, i tu její, musí gazda zastat sám. Po týdnu se na statku čeledín znovu objevuje a Juraj, vidouce, že se po něm Polaně i Hafii stýská, bere Štěpána zpět do služby. Hordubal ale aby uklidnil veřejné mínění, vymýšlí plán, že zasnoubí Štěpána s o patnáct let mladší Hafií. Domnívá se, že pokud bude Manya na statku zaměstnán jako jeho zeť, nebude už muset čelit útokům a posměchu lidí a zamezí tak řečem o poměru Polany s čeledínem. Polana, i když je Hordubalovým rozhodnutím nepříjemně zaskočena, na jeho návrh přistupuje. Čtenář ale ví, že je to jen z důvodu toho, aby mohl Štěpán zůstat i nadále na statku. Hordubal se tak ocitá se Štěpánem v Rybárech, odkud čeledín pochází, aby domluvil zasnoubení své dcery s jeho rodiči. Nakonec se se starým Manyou (Štěpánovým otcem) domluví na tom,že vyplatí Štěpánovy sourozence, aby v budoucnu mohl Manya gazdovat na statku v Rybárech společně s Hafií, už jako se svou manželkou. A uzavírají spolu o podmínkách jejich zasnoubení smlouvu. Tímto počínáním si ale Hordubal vysloužil ještě mnohem větší posměch u lidí. Hanba a pomluvy doléhají i na čeledína a ten proto zasnoubení s Hafií ruší. Hordubal ve zlosti trhá smlouvu sepsanou se starým Manyou a vyhazuje Štěpána, proti jeho vůli a násilím, ze statku.

Vedle přímé anticipace obsahuje román o Hordubalovi také anticipaci falešnou. Při návštěvě v Rybárech starý Manya Hordubalovi lichotí. „ A dobře vypadáte, Hordubale; ještě padesát let budete gazdovat.“72 Falešná anticipace vypovídá v tomto případě spíš o mluvčím, neboť starý Manya je potměšilec, lišák, je v něm cosi falešného (stejně tak anticipace tvoří 72


43

součást ústřední dějové linie), ale také z důvodů tektonických, neboť Čapek ji vložil do exponovaného místa – předposlední kapitoly první knihy.

Hned druhý den po gazdově hádce s čeledínem, se Hordubal vydává daleko do města k advokátovi sepsat poslední vůli. Všechen svůj majetek odkázal Polaně. Cestou zpět domů ale z dálky pozoruje dva lidi při schůzce. Otvírá se před námi scenérie velmi podobná té, když se Hordubal vrací domů od pastevce Míši. Tentokrát ale Hordubal ve dvou postavách poznává Polanu a Štěpána, kteří spolu mají tajnou schůzku daleko od dědiny. Hordubal stále nechce věřit, že by to mohla být Polana a utíká na statek přesvědčit se, že je Polana doma. Manželku ale doma nenalézá a ta mu posléze tvrdí, že byla jen na návštěvě u sousedy.

„Hypotetičnost dění je pro Čapka charakteristická: autor chce udržovat recipienta v nejistotě, předkládá mu “provedené experimenty“,aby jej brzy na to připravil na složitě vybudovanou iluzi. Zdá se však, že se svým způsobem “obává“ zjevné antiiluzívnosti, chce zmírnit její účinek, “dopřát recipientovi prožitek jiného světa“, a proto si na počátku zajišťuje jeho účast… Jinak řečeno, konstruováním adresáta (ať už projektovaného nebo fiktivního), jehož hlavní rysy bývají vyznačeny už na začátku, vytváří si Čapek “jistou půdu“ pro následující “poznávací znejištění“, jež představuje druhý, náročnější stupeň recepčních aktivit.“ 73 Hordubal jakoby už pochopil, co se na statku děje, co je po celou dobu příčinou Polanina chování, ale jedná rezignovaně. Stále v duchu přehodnocuje svoje myšlenky a s pomocí své silné víry v boha hledá řešení neřešitelné situace. Odchází na druhou a zároveň svou poslední návštěvu do hor k Míšovi. Ten, jak už bylo zmíněno, Hordubalovy jasně překládá, že se blíží datum jeho smrti. Hordubal se promoklý na kost,smířen se svým osudem, vrací domů. Po prochladnutí a namáhavé cestě onemocní.

73

JEDLIČKOVÁ, Alice. Ke komu mluví vypravěč?. Praha, 1992. ISBN 80-85778-05-X Str. 69-70.

44

„Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Čuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí. Juraj si hladí neklidnou rukou zarostlá prsa:jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče! Ach, potvoro, ale jsi těžký!“74 Nemocný Juraj blouzní a zmítá se v horečce. Tlačí ho na prsou, nemůže dýchat, ve snách se ocitá v Americe a zase doma v Krivé. I v tuto chvíli doufá, že se Polaniny city alespoň díky vypjatosti situace zlomí, ale Polana zůstává chladnou. První kniha končí slovy: „Když mu nesli večeři, spal.“75

F) Hordubal - 2. část 2.1 Vražda, vyšetřování, postavy dvou četníků

Začátek druhé knihy by čtenář mohl ze závěrečné části té první zdánlivě vydedukovat, ovšem, jaké nás při čtení první věty čeká překvapení. Juraj Hordubal nezemřel následkem nemoci. „ Juraje Hordubala zabili!“76 Tak zní úvodní slova druhé knihy.

„Kniha druhá, popisující průběh vyšetřování, je podána formou “dramatického dialogu“, kde pásmo řeči vypravěče je téměř odsunuto do funkce “scénických poznámek“. V popředí se střídají postavy dvou četníků jako nositelů dvou hypotéz.“77

Do dějě vstupují pro druhou knihu nové stěžejní postavy. Dvojice četníků Gelnaj a Biegl. „Je to starý tlustý Gelnaj, rozepnutý a bez pušky, a Biegl, nový četník;celý se leskne novotou a horlivostí.“78 Druhá kniha je na rozdíl od té první nebaladickou a ani lyričnost zde nenajdeme. Jedná se o faktografické shrnutí události vraždy Juraje Hordubala.

74


75

Tamtéž. Str. 101

76


77


78


45

Do popředí se dostává dialog v podobě výslechu svědků při pátrání po vrahovi a dialog mezi četníky, ústředními postavami knihy, kteří pátrají po viníkovi zločinu a jeho motivu k němu a vzájemně mezi sebou o případu hovoří. Společný pro knihu první i druhou zůstává motiv rozdílnosti postav. V knize první charakterový rozpor mezi postavami Juraje Hordubala a Štěpána Manyi, a i v knize druhé je nám vykreslena odlišnost postav, tentokráte dvou četníků. Gelnaj, starý a důstojný, je povahou lidský, v odhalení vraha ho nezajímají pouze nezvratné důkazy a vědecké teze, ale nazírá na událost ne, jako chladný vyšetřovatel, ale spíše jakou soucitný a vnímavý člověk. S trochou nadsázky by se jeho povaha dobráka dala připodobnit k povaze Hordubalově. Biegl, mladý, ambiciózní a zápletky dychtící četník,tvoří v příběhu Gelnajovi jakýsi protipól. Tato rozdílnost povah obou vyšetřovatelů má však v dynamice děje velmi působivou úlohu a příběh získává větší spád a čtivost. Biegla, mohlo by se zdát, spojuje pomyslný most s Manyou. Oba mají společné vášnivé mládí a horkou krev v těle. „Hordubal Amerikán leží na posteli, jako by spal.“79 Takto je nalezeno tělo mrtvého Hordubala. Začíná se odvíjet nečekaný sled událostí. Hned z prvních stránek je čtenáři jasné, že Polana ví o vraždě manžela více, než tvrdí četníkům. Četníci vědomi si Polaniných lží chtějí Polanu odvést na stanici.

„Pojďte Hordubalová,“ řekl Biegl ostře. „Tam nad tím zavražděným nám povíte víc.“ Polana zavrávorala. „Nechte ji,“ hučí Vasil gerič Vasilů. „Je těhotná“80.

Četníky nyní čeká nejdůležitější úkol a tím je najít motiv vraždy a následně i vraha.

„Gelnaj sedí na dvorku a nechává Biegla, aby si prolezl celý dvorec. Čmuchá, čmuchá a oči mu dychtiostí svítí. Prošťáraje stáje i chlévy, všechno oběhl a teď hledá i kdesi na půdě;zrovna oživl, jak ho to těší. Jsou to věci, myslí si Gelnaj;mně stačí cikáni a pořádek držet – Nu, ať má Karlíček (Biegl) nějakou radost. 79

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956. ISBN neuvedeno. Str.103

80

Tamtéž. Str. 104

46

Z jizby vychází doktor a jde si umýt pod pumpu ruce. Už je tu Biegl a ptá se nedočkavě: „ Tak co, tak co?“ „To se ukáže při pitvě“, praví doktor. „Ale řekl bych, že by to mohl být nějaký hřebík či co. Jenom dvě tři kapky krve – Divné.“ Polana mu nese ručník. „Děkuju, paní. A poslyšte, nebyl váš muž nějak nemocen?“ „Včera ležel, měl jakousi horkost.“ „Aha. A vy budete chovat, že?! Polaně naskočil ruměnec. „Až z jara, pane velkomožný.“ „To nebude z jara, maminko. Někdy po Novém roce, že?“ Biegl potěšeně mrká za odcházející Polanou. Tak to bychom měli motiv, Gelnaji. Hordubal se teprve v červenci vrátil z Ameriky.“81 Četníci tedy zjistili, že je Polana těhotná, ale otcem dítěte, které chová, není Hordubal, ale Manya. Biegl si díky prozatím zjištěním okolnostem už pomalu vytváří rezolutní závěr. Je ambiciózní a důkazy alespoň pro něj hovoří jasně. Gelnaj oproti tomu sedí a rozvážně nad případem hloubá.

(Gelnaj) “Kdyby to byl loupežný mord, tak budu, krucinál čuchat jako vy. Ale vražda v rodině – A já vám řeknu, já se ani nedivím, že horubala zabili.“ „Proč?“ „- - To už je taková nešťastná nátura. Měl to napsáno na nose, holenku.“ …“Člověče Gelnaji, to je tak jasný případ –„ „Kdepak, případy v rodině nejsou nikdy jasné,“bručel Gelnaj. „Však ještě uvidíte, Karlíčku. Zavraždit pro peníze, to je jasné, to se udělá jedna dvě;ale považte, týdny a týdny to v sobě nosit, po dny a noci si to rozvažovat – to máte Biegl, jako byste si čuchnul k peklu. Vám je o jasné, protože jste tu nový;ale já jsem je všechny znal, Karlíčku, všechny tři.“82 Při vyšetřování v Rybárech, kam se za Manyou a jeho rodinou četníci vydávájí, Gelnaj zjistí, že dalším motivem Hordubalovy vraždy by mohly být dollary, které si Juraj dovezl z Ameriky. První velkou zmínkou o sedmi stech dollarech je Hordubalův sen ve 12. kapitole, kde uvažuje nad tím, jak by díky těmto penězům zvelebil statek, nakoupil krávy a gazdoval opět podle svých představ.

81

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956. ISBN neuvedeno. Str.107

82

Tamtéž. Str. 109

47

Do povědomí ostatních lidí se peníze dostávají až v kapitole, kde se Juraj pokoušel zasnoubit Hafii s Manyou a pomocí vydělaných dollarů chtěl vyplatit Štěpánovi sourozence. Štěpán se po výslechu četníků pokouší utéct a tak je zatčen. Oba četníci jsou o jeho vině přesvědčeni, ale prozatím jim chybí všechny důkazy pro jeho usvědčení.

Pátá kapitola druhé knihy je velmi zajímavá z hlediska informací, které se dozvídáme, jak o celém případu Hordubalovy vraždy, tak i informací, jež získáváme o četnících z jejich vzájemného dialogu. Zatímco Biegl pátrá po důkazech věcného rázu, Gelnaj se zaměřuje především na promluvy s lidmi. Ve zjištěných informacích tak Gelnaj jasně vede před Bieglem, který je zaměřen na případ až příliš věcně a technicky. Jak je v této kapitole třikrát zmíněno mladý četník hledá pro vyřešení případu jakýsi „logický obraz“..“Člověče,“divil se Biegl, „vy toho víte jako stará dáma. Ale já si hledím udělat logický obraz“83. Biegl je tudíž na případ zaměřen až moc rozumově a snaží se případ zjednodušit na pouhý fakt, že Hordubal překážel dvěma milencům v cestě. Okolnosti, které dohnaly Polanu s Manyou k vraždě nezkoumá do hloubky z hlediska charakteru jednotlivých postav, nepřemýšlí o tom, jaký byl Hordubal, jak těžký musel být jeho návrat pro ženu, která na něj již dávno zapomněla a žila nový život s mužem, kterého zřejmě milovala. Stala se vražda a je třeba najít pachatele za každou cenu, ať už jeho pohnutky k tomuto činu byly jakékoliv, byť možná trochu „pochopitelné“. Vzhledem k tomuto svému postoji ale opomíjí několik velice důležitých faktů, které uvádí na pravou míru až Gelnaj, který na rozdíl od Biegla zjistil pár významných věcí například od Hafie, starého Manyi, nebo sousedky. Biegl tak kupříkladu neměl ponětí o Hordubalových sedmi stech dollarech, nebo že Polana měla s Manyou poměr čtyři roky, ale především se podařilo Gelnajovi zjistit, jakým předmětem byl Hordubal zavražděn… “Nezlobte se, Karlíčku,“broukal Gelnaj. „Já vám za to řeknu, čím byl Hordubal zabit. Košíkářskou jehlou.“ „Jak to víte?“ „U Manyů se včera ztratila. Hledejte ji, Biegl“

83


48

„Jak vypadá?“ „Nevím. Myslím, jako nějaké šidlo. Víc už nevím,“končil Gelnaj a pozorně si čistil dýmku. „Leda to, že u Manyů budou vyvážet hnojiště.“84 Tímto Gelnajovým výrokem je už čtenáři jasný význam, v knize tolikrát opakovaného motivu, košíkářské jehly.

2.2 Motiv košíkářské jehly

Z výsledků lékařské pitvy totiž vyšlo najevo, zhruba jakým předmětem mohl být Hordubal zavražděn. Lékař konstatoval:

“ Probodená levá srdeční komora. Ale protože byl v agonii, vyteklo už jen málo krve.“ „ A čím, myslíte-“ „Nevím. Hřebíkem, šidlem, jehlou na šití pytlů – čili stručněji řečeno: tenkým hrotnatým, kovovým předmětem, circa deset centimetrů dlouhým, oblého průřezu—stačí vám to?“ A když navíc Gelnaj při výslechu v Rybárech zjistil, že chybí košíkářská jehla, byl corpus delicti jasný. „Gelnaj vážně přikyvuje. „ A od čeho tu máte, Manyo, tak rozbodané dveře?“ „To jak se tam zabodává košíkářská jehla. Po celý rok tam bývá.“ „Ukažte mi, jak vypadá,“ zajímá se Gelnaj. „To jsem nevěděl, že se koše dělají jehlou.“… „Ještě včera tu ta jehla byla,“zlobí se, „nevíš, Michal, kam se poděla?“85 Tento dějově nejvýraznější motiv,který prochází všemi třemi knihami románu, nacházíme v příběhu poprvé již v 17. kapitole první knihy. V době, kdy je Hordubal na návštěvě u Manyů v Rybárech a všimne si, že do pažení dveří je zabodnuto jakési veliké šídlo. Štěpán na to reaguje slovy: „To je jehla, pane, jehla na pletení košů“

86

. Tato první

varianta motivu košíkářské jehly má vysloveně informativní ráz. Štěpán Hordubalovi pouze vysvětluje nač taková jehla je. Od druhé varianty je ale jehla už téměř neustále v akci. Její aktivita je přitom obrazná. Podobu skutečné aktivity dostává jehla v druhé variantě (stále ještě v 17. kapitole první

84

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956. ISBN neuvedeno.. Str. 117

85

Tamtéž. Str. 112

86

Tamtéž. Str. 74

49

knihy), v níž bratři Štěpán a Ďula závodí v jejím zabodávání do dveří. „Štěpán ze zlosti a dlouhé chvíle vytáhne košíkářskou jehlu z pažení dveří a zabodává ji ze vší síly. „Tak, teď ji vytáhni,“pobízí Ďulu. Ďula ji vytáhne. „Pojď, kdo hloub?“ Chvilku je baví zabodávat jehlu do dveří, až z nich lítají třísky.“ 87 Obrazný ráz má jehla ve třetí variantě, kdy Hordubal na cestě zpět od notáře sedí nahoře na kraji lesa a zahlédne dvojici, která mu připomíná Polanu a Štěpána. Hordubal se rozhodne utíkat domů, aby se přesvědčil, že Polana je doma a ne na tajné schůzce se Štěpánem. „Hordubal vstává a běží podle lesa, pádí polní pěšinou, uhání k dědině. Achich, to píchá v boku, jako by jehlo bodal – takovou košíkářskou jehlou. Hordubal už nemůže popadnout dechu a běží, běží ze všech sil“ 88 V třetí variantě Hordubal běží a v boku ho píchá, jako by jej někdo bodal košíkářskou jehlou. Tato situace se ještě několikrát opakuje, ale nikdy už není vzpomenuta košíkářská jehla. Přesto si ji však čtenář automaticky bezděčně vybaví. Hordubal a jehla jakoby už patřili k sobě. „Hordubal se ukládá do slámy. Už to v boku nepíchá, ale – těžké je srdce, tlačí…Hekaje hrabe se Hordubal ze slámy, rozžíhá chlévskou svítilnu a jde se poohlédnout, je-li kde jaká robota . A zase to píchá, potvora….Obchází kurník, svinský kotec, stodolu, leze po žebři na seník, což kdyby se seno zahřálo; ach, píchá to v boku.“ Str 90 + 91 „Časně zrána, než se kdo probudil, má Juraj dědinu za sebou a míří do hor. K Míšovi….Hordubal stoupá a tiskne ruku k boku; inu píchá to, ale teď už je to jedno, nahoru nebo dolů.89 Biegl,horlivý poznání a pravdy, pět neděl hledal jehlu až ji našel, když Manyové vyváželi hnojiště, a u soudu ji předkládá jako důkaz. Motiv košíkářské jehly je motiv signální. Signální motiv je tu přesto, že je závěrečné části zkomplikován tím, že v románě není zachycena scéna smrti, to znamená, že není spodobněn vrah, ani jeho nástroj. Motiv je konečně zkomplikován i tím, že není ve všech variantách bez zbytku vysloven, ale často pouze naznačen.

87


88


89

Tamtéž. Str. 93

50

Motiv jehly v obyčejném životě

Motiv košíkářské jehly má své nepřímé (poněvadž slovně přímo nevyjádřené) “pokračování“ v Obyčejném životě. Jeho hrdina si vysnívá své další možné osudy, a jedním z nich se stává i osud hospodáře, který je do značné míry příbuzný s osudem Hordubalovým:“ Třeba dělá na poli, a ve vsi zvoní na poplach,u někoho hoří. A tu běží starý sedlák, srdce mu neslouží, ale sedlák běží; to je hrozné, co takové srdce může dělat. Jako by se mělo rozpuknout, jako by se strašně sevřelo a nemohlo se zase otevřít, ale sedlák běží. Ještě několik kroků, - ale to už není srdce, to už je jenom taková nesmírná bolest. Intelektuál z Obyčejného života se tak alespoň ve svých představách stává na chvíli sedlákem Hordubalovského osudu. Toto příbuzenství je jednou z nevelkých spon, jež vedle základního noetického přístupu navzájem spojují jednotlivé svazky Čapkovy trilogie.

2.3 Zbytečná smrt

Z lékařovi pitevní zprávy ale vychází na povrch nečekané okolnosti, když svěřuje četníkům: „A víte to, páni, že zabili mrtvého?“ Biegl vykuli oči. „Jak to?“ „Skoro mrtvého. Asi dodýchával, komatosní stav. Zápal plic v nejvyšším stupni, pravá plíce už zhnisaná, žlutá jako játra- Nebyl by dožil rána.“ „Tak tedy to bylo zbytečné,“řekl Gelnaj pomalu. Pravda. A na aortě výduť – jako pěst. I kdyby nebylo toho zápalu plic, stačilo nějaké rozčilení – a konec. Chudák.“ Oba četníci stísněně mlčeli. Konečně Biegl odchrchlal a ptá se: A příčina smrti, pane doktore?“ „No, vražda.“90 Na toto překvapivé zjištění reaguje každý z četníků rozdílně. Biegl je rád, že příčinou smrti zůstává vražda, jinak by přece ztratil zajímavý případ a nedočkal se případného uznání.

90


51

Gelnaj oproti tomu vyřkne prosebné přání zabarvené lítostí a lidským soucitem nad osudem vrahů: „A pane doktore,--nemohlo by se říci, že- - že zemřel zápalem plic? Helejte, když už stejně musel umřít - - tak nač s ním dělat tolik orací -“ „To nejde, Gelnaji,“ vhrkl Biegl. „Vždyť je to vražda!“ Doktor zablýskal brýlemi. „To by byla škoda, pane. Zajímavý případ. Zřídka se vidí vražda jehlou nebo čím. Já dám to srdce do špiritusu a pošlu je,“ doktor se začal šklebit,“jednomu učenému odborníkovi. Abyste o měli na beton, páni. Nic platno, je to vražda, jak zákon káže. Ech bože, ale jak zbytečná!“ „Co dělat,“bručel Gelnaj. „A takový mezek tomu říká jasný případ!“91 Biegl je přes fakt, že Hordubal v době vraždy už stejně umíral, připraven předvést shromažděné důkazy a prokázat Štěpánovi vraždu a polaně spoluúčast. Jeho pohled na věc je velmi jednoduchý a jen čtenář ví, jak moc milný. „Díval jsem se na Polanu: je to nehezká, kostnatá tetka – a stará, Gelnaji;pravda, měla s čeledínem poměr – Já myslím, že ji to stálo hromadu peněz. Pro tu, Gelnaji, by se Hordubal nedal zabít, pro ni by Štěpán nevraždil. Ale pro peníze, to je jasné. Hordubal byl venkovský lakomec, Polana jen dědit, aby si mohla držet milence, Štěpán byl chamtivec na prachy – a máte to. Gelnaji, v tom všem nebylo tolikhle lásky.“ Biegl lusknul prsty. „Špinavý případ, člověče, ale jasný.“ 92 Závěrem celého případu tedy je, že Hordubalova vražda byla naprosto zbytečná. Z Gelnajova postoje si toto uvědomujeme možná i mnohem více. Jakoby Hordubal mluvil Gelnajovými ústy. Hordubal Polanu velice miloval a dokázal by ji odpustit vše. Sám Juraj v podstatě toužil po smrti. Bylo mu jasné, že Polaně stojí v cestě za štěstím a jeho smrt byla pro jeho zklamanou duši vlastně vysvobozením. Pokud by Hordubal zemřel přirozenou smrtí následkem zápalu plic, nebo srdečního infarktu, který mu hrozil, Polana by se mohla jakožto vdova po gazdovy, za nějaký čas, znovu vdát. Proběhla by svatba se Štěpánem Manyou, společně a v poklidu by hospodařili na statku, jako do doby příjezdu Hordubalova a Hafie by ve Štěpánovi nalezla nového otce. Stejně k němu měla bližší citový vztah než k Hordubalovi, kterého neznala.

91


92


52

Tím, že Biegl i soudní lékař odmítají Gelnajův postoj prohlásit hordubalovu smrt za přirozenou, dostává se Manya společně s Polanou před soud. Ocitáme se ve třetí knize románu.

F) Hordubal – 3. část 3.1 Soudní přelíčení

„Přelíčení proti Štěpánu Manyovi, šestadvacetiletému čeledínu, svobodném, vyznání reformovaného, a proti Polaně Hordubalové, rozené Durkolové, vdově, jedenatřicet roků, vyznání řeckokatolického, pro úkladnou vraždu spáchanou na Juraji Hordubalovi, gazdovi v Krivej, případně pro spoluvinu na zavraždění Juraje Hordubala.“93 Těmito slovy začíná soudní přelíčení s obžalovanými. V této, třetí, knize románu je používám pouze strohý, faktický a věcný soudní jazyk. Kvůli pokročilému stádiu Polanina těhotenství bylo nutno proces uspíšit. Přesto z počátku žádný z obžalovaných nehodlá učinit doznání a přiznat se k Hordubalově vraždě. „A proces se valí dál s neúprosnou rutinou justiční mašiny“. Čtou se protokoly a dobrá zdání, papír šustí, porotci předstírají, že pobožně a s pochopením sledují každé slovo napsané na úředním lejstru“. 94 Soud přikročil k výslechu svědků. První přistupuje na lavici svědků starosta Krivej a Hordubalův přítel Vasil Gerič Vasilů. Soudu jen potvrdil, že obyvatelé Krivé věděli o statkářčině milostném poměru s čeledínem Manyou. Také doznal to, že Juraj Hordubal nikdy nebyl na Polanu zlý, ze studu a smutku se raději vyhýbal lidem a scházel žalem. Rozhodující slovo měly pro vyřčení verdiktu důkazy, nashromažděné policejním a lékařským vyšetřováním. Případ se poněkud zkomplikoval tím, že znalecký posudek městského lékaře byl v rozporu s posudkem lékaře venkovského. K učenému, bělovlasému pánovi z města došlo totiž Hordubalovo srdce ve velmi špatném stavu a tak zastával teorii, že smrt Juraje

93


94

Tamtéž. Str. 124-126

53

Hordubala způsobil průstřel srdečního svalu střelnou zbraní malého kalibru. Toto venkovský lékař rezolutně odmítl a trval na svojí teorii. Horlivý četnický aspirant Biegl vypovídal přesně podle žaloby a předkládal soudu důkazy mluvící proti Manyově nevinně. Mezi zásadní a usvědčující důkazy patřila košíkářská jehla, kterou nalezl četník Biegl po dlouhém pěti týdenním hledání u Manyů pohozenou v žumpě. Po předložení tohoto důkazu byl slyšen doktor, který potvrdil, že smrt mohla být skutečně způsobena tímto předmětem, nikoliv střelnou zbraní, poněvadž se v těle nenašel projektil a po střelné ráně by byla propálena Hordubalova košile, popřípadě i kůže na prsou. Další důkazem usvědčujícím Štěpána z vraždy bylo sedm set dollarů, které si Hordubal naspořil a nosil vždy u sebe. Byly nalezeny v Rybárech, pečlivě schované za trámem.

3.2 Charaktery osob očima soudu

Celé soudní přelíčení je sledováno horlivou veřejností. Do procesu spravedlnosti se často promítají vášnivé reakce přihlížejících osob a obyvatel Krivé a Rybár. „Čapek je vždy spravedlivý ke svým literárním postavám- a tu se ptá: je Polana krásná a čestná, jak ji viděl Hordubal, či je to stárnoucí, vychrtlá žena, která Manyu vydržuje – jak ji vidí mladý četník a prokurátor? Zabil Manya Hordubala z lásky k Polaně, či pro Hordubalovy peníze?“95

Z tohoto pohledu přihlížejících osob vychází Štěpán Manya jako chladnokrevný člověk, vraždící pro Hordubalovy peníze. O to,zda Polanu opravdu miloval, se nikdo nezajímá, nebo spíše této variantě nikdo z přítomných nevěří. Polana je nám totiž vykreslena jako kostnatá tetka, nehezká, příliš hubená, toporná, tedy naprosto v rozporu s tím, jaká byla v očích hordubalových. Lidem je jí přisuzována větší vina, než Manyovi, který zřejmě Hordubalovu vraždu vykonal. 95

BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek: Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Praha, 2006. ISBN 80-200-1385-7. Str. 107

54

“Nikdo nepozírá na Štěpána, jen na ni; což on, chlapisko černé! Zřídka-li chlap ubije chlapa? Ale toto – vlastní žena, prosím pěkně;jaký život, Hospodine, nelze-li věřit vlastní ženě! Ani v posteli doma abys nebyl jist, zapíchnou tě jako dobytče.“96 Pakliže se nám Hordubal jeví v první části jako svrchovaně noblesní charakter, nezúčastněný, vnější pohled prokurátorův z něho dělá člověka spíš slaboduchého.

Naproti tomu Hafie je přítomnými vnímána jako nebohé dítě. Všichni se soucitně pozastavují nad hrozným osudem modrooké, hezké holčičky. I Hafie se stává svědkem u soudního přelíčení. „Porotci hledají po kapsách, co by Hafii dali… Ale na chodbách plno lidí a podstrkují Hafii tu jablko, tu vajíčko, či kousek buchty, smrkají dojatě do kapesníků, ženské jí líbají a hojně slzí…“97 Působivým je v této kapitole také monolog státního zástupce. Ten v podstatě z povinností vyplývajících z jeho funkce líčí případ jasně, až strašlivě jednoduše. A svým postojem a proslovem k pánům porotcům činí ze Štěpána a Polany chladnokrevné vrahy, vraždící pouze z hříchu, smilstva a pro peníze. Státní zástupce důrazně odmítá, že by se mezi gazdovou a čeledínem mohlo jednat o jakýkoli cit a už vůbec ne lásku. Advokáti Štěpána a Polany neapelují na city poroty, jako to dělá státní zástupce. Nepoužívají srdceryvné fráze a nemanipulují tak s lidmi. Staví obhajobu na základě žalobního a procesního materiálu. Ten považují za nevěrohodný a důkazy pro ně nejsou pádné a přímé. Zpochybňují dosud zjištěná fakta. Advokát polany Hordubalové dokonce volá za korunního svědka samotného Hordubala. Mává jeho poslední vůlí před zraky všech přihlížejících a snaží se Polanino jméno očistit Jurajovým odkazem. Hordubal vždy ctil svou milovanou manželku za věrnost a lásku manželskou. Jeden vášnivý proslov střídá druhý a napětí v sále roste. Ten, který je největším tvůrcem napjaté atmosféry je státní zástupce. Používá pátého pádu, tak přímo oslovuje porotce a souzené. Jeho řeč je plná citově silných adjektiv. V momentě, kdy zakřičí na Polanu, zda se konečně nechce přiznat k Hordubalově vraždě, Štěpán déle nevydrží psychický tlak, který je na oba vyvíjen a nečekaně se přiznává k vraždě Juraje Hordubala. 96


97


55

Jeho monolog je plný opakování slov, která nemůže nalézt a vypravit ze sebe, jak je nervózní a plný citoslovcí, která ve čtenáři umocňují jeho pocit zoufalství. Celou vraždu kalde za vinu pouze sám sobě. Polanino jméno chce svým doznáním očistit. Atmosféra v soudní síni je neuvěřitelně emocionálně vypjatá. Dochází k tomu, že se soud přesouvá na místo činu, aby nebyly pominuty žádné okolnosti, které by mohly dopomoci k vyřešení případu. Ověřením všech důkazů bylo zřejmé, že Štěpán ve své výpovědi lhal, když se pokusil krýt Polanu. „Porota na otázku, je-li Štěpán Manya vinen zločinem úkladné vraždy, spáchané na Juraji Hordubalovi, odpověděla osmi hlasy ano, čtyřmi hlasy ne; a na otázku, je-li Polana Hordubalová vinna zločinem spoluúčasti na téže vraždě, odpověděla ano všemi dvanácti hlasy. Na základě tohoto výroku odsuzuje soud Štěpána Manyu k trestu doživotního těžkého žaláře, a Polanu Hordubalovou, rozenou Durkolovou, k trestu těžkého žaláře v zákonné výměře dvanácti let. Polana stojí jako bezduchá s hlavou hore; Štěpán Manya hlasitě štká. Odveďte je!“98

3.3 Čapek o Hordubalovi, ideové vyznění románu

Román je uzavřen explicitem: „Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nebylo nikdy pohřbeno. Tento poněkud zvláštní explicit má trojí význam: 1, srdce se skutečně v nějakém ústavě u nějakého učeného pána ztratilo; 2, ztratil se, zejména v četnickém a soudním podání, Hordubal – člověk a smysl jeho existence; 3, Hordubalův případ nebyl nikdy s konečnou platností vyřešen. Čapek svůj explicit několikerým způsobem zvýraznil – vytvořil z něj nejen samostatnou větu, ale také samostatný odstavec, a dokonce i samostatnou podkapitolu.

Vzhledem ke třem částem tohoto románu, mohla to být trilogie už sama o sobě; Čapek však chtěl dát svým postavám trojrozměrnou podobu. Pokusil se o kubismus v literatuře. 98


56

I když se člověk domnívá, že zná plnou pravdu, zná pouze jen její část, tu osobní. Odtud pak pocházejí tři různé pohledy na Hordubalův případ: subjektivní, vnitřní a dva objektivní – ač žádný vlastně ještě neřeší případ úplně. Čapkovo poetické hledání pravdy je vždy bolestný proces – a pro Hordubala měl jistě zvláštní pochopení, neboť mu láska k Olze tak často působila podobné utrpení… „Ale duševně jsem docela zhardubajovatěl.“99

Pokorný Hordubal, trpící a obětující vše, i když se mu lidé v duch vysmívají. I když se Čapek ve své tvorbě snažil vlastní city zakrýt, zmíněný dopis Olze potvrzuje, že v Hordubalovi do jisté míry prožívá vlastní podobné drama velkolepé lásky. Hrdina Hordubal je Čapkovi ještě bližší po smrti, když se už nemůže sám projevit: „ Ano, srdce Jurajovo se ztratilo v oněch lidských procedůrách; to je ten pravý tragický příběh sedláka Hordubala a víceméně nás všech. Čapkova víra v relativitu pravdy zní v Hordubalovi zvlášť pesimisticky. Hordubal. Pomalý, plahočící se a pasivní pastevec a mladší, sličný a planoucí nomád Manya, vetřelec z maďarské pusty do hord klidné idyly. Pozadí krásné podkarpatskoruské krajiny splývá s idealismem a nezištností hrdiny uprostřed jeho tragédie a vysokými morálními hodnotami – což vše úplně uniklo nezúčastněným osobám, které měli s hord co dělat po jeho smrti. I pronikavému F. X. Šaldovi unikl Čapkův perspektivismus

a jeho

relativně subjektivní postoj vůči pravdě a skutečnosti, když chválil první část jako „silnou a krásnou baladu v próze“ a neviděl společného jmenovatele s ostatními dvěma: první kniha je homofonní, druhá

a třetí jsou polyfonní. Zklamaný F. Götz v očerňující poznámce o

Povídkách z kapes degradoval tento román na „povídku z třetí kapsy“; přiznal jen, že se mu líbila první část Hordubala, avšak příčil se mu subjektivní tón humanistické filozofie třetího, „detektivního dílu, kde Čapek nedosáhl své běžné úrovně. 51

Znechucen podobnými reakcemi, postěžoval si Čapek v článku Jednomu čtenáři: „Napsal jsem nedávno povídku Hordubal;hrdina příběhu je (pokud tomu rozumím) muž neobyčejně jemný a hloubavý, ale po jeho zavraždění ho státní návladní, aby drastičtěji působil na city poroty, líčí jako duševně méněcenného, bezmocného starce. Milý pane, tři

99

ČAPEK, Karel. Spisy XXIII: Korespondence II. Praha, 1993. ISBN 80-202-0449-0. Str. 153

57

čtvrtiny recensentů potom tvrdily, že hrdinou povídky je poloblbý primitiv;vzaly prostě doslova to, co o něm bylo napsáno. Tady vidíte lehkověrnost, se kterou čteme.“100 Teprve později Čapka jistě potěšilo, když Václav ČERNÝ(1936:54) hájil nejednotu stavby tím, že je „ poctivě fundována, je nutná, je úmyslná…a jest prvním náznakem roztříštění staré románové formy, jež Čapek provádí záměrně touto trilogií“. …Čapkovo užití perspektivismu jako uměleckého výrazu se úspěšně spojilo s jeho poetickým rozjímáním o lidské identitě;tento nový rys pak od té doby byl vzat na vědomí a náležitě oceněn.

Jako závěr své analýzy překládám svůj názor, a to: při čtení trilogie dochází k tomu, že čím více údajů a svědectví poznáváme, tím nejistější je naše představa o tom, co se vlastně odehrálo. Nabízí se tedy otázka, lze vůbec poznat pravdu o druhém člověku?

„ Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa.“ Gelnaj zahloubaně pomrkává. „A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?“101 Citací z poznámek k trilogii definitivně uzavírám nejdůležitější myšlenku, která z přečtení trilogie vyplývá: „Methoda skládání příběhů a charakterů postav z různých vyprávění, nezneužívá-li ji spisovatel proti pravdě života, má své velké přednosti. Dosahuje se jí přesvědčivého vypravěčského účinu – obdoby přitažlivého a osobitého lidového líčení událostí. Kolik lidí vidělo jednu věc a jak jinak ji každý z nich dovede vyprávět! V trilogii používá Čapek této methody s jiným záměrem. V e shodě obsahu a jemu odpovídající proměnlivé formy projevuje přání, aby různost pohledů a soudů nás ponechala v nejistotě, ba dokonce dovadla k přesvědčení, že ani jeden pohled zcela neodpovídá dané skutečnosti, že pravd je právě tolik, kolik je pohledů.“102

100

BRANŽOVSKÝ, Josef. Karel Čapek: světový názor a umění. Praha, 1963. ISBN neuvedeno. Str. 207

101

ČAPEK, Karel. Spisy XXIII: Korespondence II. Praha, 1993. ISBN 80-202-0449-0. Str. 123

102

BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX.století. Praha, 1981. ISBN neuvedeno. Str. 189

58

V.Závěr Čapkova trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život ovlivnila a zásadním způsobem posílila žánr realistického psychologického románu první poloviny 20. století. Detailní propracovanost a syžetová výstavba jsou toho jasným důkazem, ač byl význam románu ve své době, s podivem, zprvu nepochopen. Důvodem tohoto postoje mohlo být počáteční nenalezení skrytého významu, který se v díle ukrývá. Čapek,stejně jako mnoho dalších autorů, ve svém díle prezentoval svůj názor na určitý problém, či situaci. Čapek ovšem, na rozdíl od velkého množství autorů, svůj postoj čtenáři nepředkládá nijak násilnou formou. Důmyslně popouzí čtenáře k rozvinutí fantazie a tím si čtenář za pomoci kostry, Čapkem nastíněné, utváří kompletní představu celku, v podstatě vypracovaného vlastní intuicí a poznáním. A stejným způsobem je koncipována výše zmíněná trilogie. Ač je možné toto dílo číst jednotlivě, po částech, teprve ve vnímání jej jako celku nacházíme jeho bohatost a krásu. Čapek byl počátečním negativním přijetím trilogie velmi zklamán. Ač byl ve své době velice známou osobností, spojenou nejen s literaturou, nenacházel s Hordubalem pochopení ani u čtenářů, ani u kritiky. Ač nebyla kritika k trilogii nijak přísná, ušel jí záměr a podstata nedělitelného celku, kterou do románu Čapek vložil. Prvotní nepochopení bylo však zdoláno a dílo se rázem stalo hnacím motorem pro další vývoj psychologického žánru, především v románové podobě. Při interpretaci samotného románu ze stylistického hlediska jsem se snažila poukázat na hlavní znaky, které v díle nalezneme a které jsou důkazem propracovanosti díla. Jsou jimi především opakování, kontrastnost a některé literární figury (postavy). Opakování a kontrastnost prochází celým románem od malých jednotek, kterými jsou slova, až po ty největší, mezi které řadíme motivickou a tematickou složku. Třetí znak, spojený s literárními figurami, poukazuje na propojenost figur s tektonickými principy, na kterých jsou samy vytvořeny. Tyto tři jmenované

znaky provázejí celý román od samotného jazyka až po motivy a

kompozici.

59

Nacházíme zde kompoziční rovinu spojenou s tektonickými principy, dále o jazykovou rovinu a za třetí jsou předmětem mého pozorování motivy.

60

VI.Seznam použité literatury ZÁKLADNÍ:

ČAPEK, Karel. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Praha, 1956. ISBN neuvedeno

PRAMENY:

-

BAUER, Alois. Čeština na dlani: Přehled světové a české literatury, český jazyk. 2.vydání. Olomouc, 2005. ISBN 80-7346-042-4.

-

BRADBROOKOVÁ, Bohuslava. Karel Čapek: Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Sussex, 1998. ISBN 80-200-1385-7

-

BRANŽOVSKÝ, Josef. Karel Čapek: Světový názor a umění. Praha, 1963. ISBN neuvedeno

-

BURIÁNEK, František. Česká literatura první poloviny XX. Století. Praha, 1981. ISBN neuvedeno

-

BURIÁNEK, František. Karel Čapek. Praha, 1978. ISBN neuvedeno

-

ČAPEK, Karel. Spisy: Korespondence I a II. Praha, 1993. ISBN 80-202-0451-2

-

ČAPEK, Karel. Spisy: O umění a kultuře. Praha, 1988. ISBN neuvedeno

-

ČAPEK, Karel. Věci kolem nás. 2. vydání .Praha, 1920. ISBN neuvedeno

-

ČERNÝ, Václav. Karel Čapek. Praha,1936. ISBN neuvedeno

-

FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: Osobnosti,díla, instituce. A-G.Praha, 1985, ISBN 80-200-0797-0

-

HALÍK, Miroslav. Na břehu dnů. 2. vydání.Praha, 1978. ISBN neuvedeno

-

JEDLIČKA, Alois et al. Základy české stylistiky. Praha, 1970. ISBN neuvedeno

-

JEDLIČKOVÁ, Alice. Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy. Praha, 1992. ISBN 80-85778-05-X

-

KLÍMA, Ivan. Karel Čapek. Praha, 1962. ISBN neuvedeno

-

KOŽMÍN, Zdeněk. Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků. Brno, 1989. ISBN 80-7029-0129

-

KRÁLÍK, Oldřich. První řada v díle Karla Čapka. Praha,1972. ISBN neuvedeno

-

MACUROVÁ, Alena. Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech Praha, 1977. ISBN neuvedeno

1

-

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury IV: Literatura od konce 19. století do roku 1945. Praha, 1969. ISBN 80-85865-48-3

-

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie II. Brno,2001. ISBN 80-7294-002-3

-

OPELÍK, Jiří. Tichý hlas: Známé i neznámé texty z roku 1938. 2. vydání. Praha, 2005. ISBN 80-86078-515

-

PEROUTKA, Ferdinand. Úděl svobody: výbor z rozhlasových projevů 1951-1977. Praha, 1995. ISBN 80-200-0514-5

-

PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc, 2000. ISBN 80-85839-44X

-

RIMMON- KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Londýn. Ney York, 1993. ISBN 80-7294-004-X

-

ŠKLOVSKIJ, Viktor. Teorie prózy. 3. vydání. Praha, 2003. ISBN 80-704-026-3

-

ŠULCOVÁ, Marie. Čapci. Praha, 1985. ISBN neuvedeno

-

VACINA, Ladislav. Jeden i druhý: Vzpomínka na bratry Čapky. Hradec Králové, 1988. ISBN neuvedeno.

-

WELLEK, René – WARREN, Austin. Teorie literatury. New York, 1977. ISBN neuvedeno

2

VII. Seznam příloh 1. Portrét Karla Čapka1 2. Pohlednice z Malých Svatoňovic2 3. Vila Čapkových na Vinohradech3 4. Dům bratří Čapků v Úpici4 5. Letní sídlo ve Strži u Dobříše5 6. Dobříš na mapě ČR6 7. Karel Čapek s Tomášem G. Masarykem7 8. Svatba s Olgou Scheinpflugovou8 9. Socha bratří Čapků v Malých Svatoňovicích9 10. Karel Čapek na známce10 11. Karel Čapek v Osově11 12. Fotografie a vlastnoruční podpis Karla Čapka12 1. 1

ZUNT, Dominik. Fotogalerie-portréty.1998-2004. [2008-08-01] http://capek.misto.cz/obrazky/portrety/portrety.html

2

ZUNT, Dominik. Fotogalerie-portréty.1998-2004. [2008-08-01]. http://www.capek-karel-pamatnik.cz/html/

3

ZUNT, Dominik. Fotogalerie-portréty.1998-2004. [2008-08-01] http://www.capek-karel-pamatnik.cz/html/

4

CHALOUPKOVÁ,Alena. Památník Karla Čapka. 2003-2008. [2007-16-12] http://www.capek-karel-pamatnik.cz/html/

5


6


7


8

ZUNT, Dominik. Fotogalerie-portréty.1998-2004. [2008-08-01]

http://capek.misto.cz/obrazky/portrety/portrety.html 9


10


11


13. Fotografie z filmu “Hordubalové“ z roku 193713 14. Představitelka Polany ve filmu “Hordubalové“ z roku 193714 15. Představitel Hordubala ve stejnojmenném filmu z roku 197915 16. Polana s dcerou Hafií ve filmu “Hordubal“ z roku 197916

3. 12


13

CHALOUPKOVÁ,Alena. Památník Karla Čapka. 2003-2008. [2007-16-12]

http://www.capek-karel-pamatnik.cz/html/ 14

.WIKIPEDIE. Hordubalové. 25.12.2006 [2007-16-12]. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hordubalov%C3%A9

15

WIKIPEDIE. Hordubalové. 25.12.2006 [2007-16-12]. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hordubalov%C3%A9

16

WIKIPEDIE. Hordubalové. 25.12.2006 [2007-16-12]. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hordubalov%C3%A9

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

29

30

31

32

33

34

35

36

37

38

39

40

41

42

43

44

45

46

47

48

49

50

51

52

53

54

55

56

57

58

59

60

61

62

63

64

Portrét Karla Čapka

65

Pohlednice z Malých Svatoňovic

66

Vila Čapkových na Vinohradech

Dům bratří Čapků v Úpici

67

Letní sídlo ve Strži u Dobříše

Dobříš na mapě ČR

68

Karel Čapek s Tomášem G. Masarykem

Svatba s Olgou Scheinpflugovou 69

Socha bratří Čapků v Malých Svatoňovicích

Karel Čapek na známce

70

Karel Čapek v Osově

Fotografie a vlastnoruční podpis K. Čapka

71

Fotografie z filmu “Hordubalové“ z roku 1937

72

Představitelka Polany ve filmu “Hordubalové“ z roku 1937

73

Představitel Hordubala ve stejnojmenném filmu z roku 1979

74

Polana s dcerou Hafií ve filmu “Hordubal“ z roku 1979

75

X. Résumé My works deals with the stylistic interpretation of a work of art. My analysis herein focuses on the epistemological prose of Karel Čapek. The object of my observation is the epistemological trilogy Hordubal, Meteor, and An Ordinary Life, the main focus being on the first part – Hordubal. I chose this interesting topic in order to show its elaborateness, systematicness, and particularly, its objective, which is to point out the issues, method and possibilities of human cognition. This essentially involves relativistic questioning of man’s cognitive abilities. The trilogy of novels played a fundamental role in strengthening psychological genre in Czech prose between the two world wars, in spite of the fact that the objective that Čapek vested in the work was not initially understood by critics or by the public at large. First of all in my work I will be observing Karel Čapek’s standing in Czech literature of the 20th century and then his uncontested influence in creating the strong position of and impact on national literature and strengthening its dynamism. The majority of Čapek’s work bears hidden meaning and messages. In the epistemological trilogy, the author endeavours, among other things, to bring to mind the important role of the individual in society. In the course of analysing the interpretation of the language and style of the epistemological trilogy, I point out the influence of the following aspects in particular: the motif of contrast, the nature of certain characters, and the very distinct feature of the repetition of certain motifs and their perambulation through all of the parts of the novel. Repetition and contrast in the novel appear in everything from small units – words – to the largest, among which we include the motif and thematic components. The feature connected with the literary figures shows their close relation to tectonic principles. All of the abovementioned features are mutually interconnected and their influence on one another is evident throughout the trilogy. Furthermore, I also deal with the attitude and role of the narrators, who constitute an entirely particular and unique component in the trilogy in that they are the main characters of

1

the individual parts and the role of narrator passes from one to the next. The story is created for the reader right before their eyes.

2

Univerzita Pardubice Fakulta filozofická. Stylistická interpretace literárního textu (Karel Čapek) Anna Dytrtová

Recommend Documents