UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PRÁVNICKÁ FAKULTA. Diplomová práce Bc. Marcela Kropáčová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PRÁVNICKÁ FAKULTA

Diplomová práce

2010

Bc. Marcela Kropáčová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PRÁVNICKÁ FAKULTA

Bc. Marcela Kropáčová

ENERGETICKÁ BEZPEČNOST EVROPSKÉ UNIE Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Petra Měšťánková, Ph.D.

Olomouc 2010

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě uvedených a v textu řádně vyznačených pramenů a literatury. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury V Olomouci dne 20. března 2010

Bc. Marcela Kropáčová

PODĚKOVÁNÍ Za odbornou pomoc a cenné a podnětně připomínky v průběhu zpracování předkládané práce bych na tomto místě chtěla poděkovat vedoucí práce Mgr. Petře Měšťánkové PhD.

Obsah: Úvod …………...………………………………………………………………………… 1 Metody výzkumu ……………………………………………………………………... 2 Reflexe literatury ……………………………………………………………………... 2 Současný stav výzkumu ……………………………………………………………… 3 Struktura práce ……………………………………………………………………….. 4 Klíčové pojmy ………………………………………………………………………... 5 1. Energetika jako nástroj mezinárodní politiky ………………………………………... 7 1.1 Teoretické koncepty oblasti energetické bezpečnosti ……………………………. 7 1.2 Stručný nástin vývoje zájmu o energetickou bezpečnost ……………………….. 15 1.3 Subjekty vystupující v oblasti energetické bezpečnosti ………………………… 16 1.4 Geopolitický vliv energetických zdrojů ………………………………………… 21 1.5 Shrnutí …………………………………………………………………………... 25 2. Role Ruské federace v zajištění energetické bezpečnosti EU ……………….……… 26 2.1 Postavení Ruské federace na energetických trzích ……………………………... 27 2.2 Význam energetického exportu pro Rusko ……………………………….…….. 28 2.3 Využívání energetiky v ruské zahraniční politice ………………………….…… 29 2.4 Vztahy s Evropskou unií v oblasti energetiky ………………………………….. 33 2.5 Shrnutí …………………………………………………………………………... 36 3. Strategické zájmy vybraných členských států EU ………………………………….. 37 3.1 Spolková republika Německo …………………………………………………... 37 3.2 Francouzská republika ………………………………………………………….. 41 3.3 Spojené království Velké Británie a Severního Irska …………………………... 44 3.4 Shrnutí …………………………………………………………………………... 47 4. Perspektivy Společné energetické politiky EU …………………………………...… 49 4.1 Energetická situace v Evropské unii ……………………………………………. 49 4.2 Počátky koordinace energetické politiky v Evropské unii ……………………… 50 4.3 Perspektivy a limity Společné energetické politiky …………………………….. 57 4.4 Shrnutí …………………………………………………………………………... 64 Závěr …………………………………………………………………………………… 67 Abstrakt / Abstract ……………………………………………………………………... 70 Seznam použitých zdrojů ………………………………………………………………. 72 Přílohy ………………………………………………………………………………….. 82

Seznam příloh Mapa č. 1 : Trasa ropovodu Baku – Tbilisi – Ceyhan Mapa č. 2 : Trasa plynovodu Nabucco Mapa č. 3 : Trasa plynovodu South Stream Mapa č. 4: Trasa plynovodu Nord Stream

Úvod Evropská unie je politickým útvarem s různými strukturami, procesy a aktéry s mnohdy protikladnými zájmy. Současná politická realita je taková, že prohlubování a rozšiřování integrace evropského kontinentu výrazně proměňuje podobu Evropy1. A ať byly důvody k budování společné Evropy hospodářské či politické, veškerá rozhodnutí učiněná na evropské úrovni zásadním způsobem ovlivňují snad všechny oblasti života. Energetickou politiku, potažmo energetickou bezpečnost nevyjímaje. Sama energetická politika na evropské úrovni od samého počátku evropské integrace prošla nezanedbatelným vývojem. Prvotní Evropské společenství uhlí a oceli a pozdější Evropské společenství pro atomovou energii lze považovat za jakousi předzvěst spolupráce evropských států v otázkách, jež se energetiky a energetických zdrojů týkají. Za dosud nejvýznamnější posun ve vývoji energetické spolupráce v rámci Evropských společenství, resp. Evropské unie lze přitom považovat přijetí a ratifikaci Lisabonské smlouvy, která poprvé řadí energetickou politiku mezi tzv. společné politiky Evropské unie, čímž přiznává evropským institucím, zejména komisi, do této doby nebývalé pravomoci v jejím provádění. Vzhledem k tomu, že se mezi členskými státy EU dosud projevovaly tendence k samostatnému obstarávání vlastní energetické bezpečnosti a uzavírání samostatných bilaterálních smluv o energetických dodávkách a zároveň neochota k přenosu pravomocí této oblasti na nadnárodní, tedy unijní úroveň, zůstává stále otevřenou otázkou, zda lze v dohledné době vytvoření Společné energetické politiky v pravém slova smyslu očekávat. Předkládaná diplomová práce si proto primárně klade za cíl odpovědět na otázku, jaké jsou perspektivy vývoje vstříc Společné energetické politice a sekundárně nastínit, jakým směrem se bude ubírat vzájemný vztah členských států k nejvýznamnějšímu dodavateli energetických zdrojů – k Ruské federaci s ohledem zajišťování jejich energetické bezpečnosti. Třetí tezi k verifikaci pak představuje otázka, zda dosavadní vývoj ve smyslu Společné energetické politiky Evropské unie skutečně napomáhá větší energetické bezpečnosti a potažmo k bezpečnějším energetickým dodávkám na evropský trh a zda náklady států v podobě vzdání se určité míry své suverenity jim tak jsou ku prospěchu.

1

FIALA, Petr, PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. 2005, s. 5.

1

Samo téma diplomové práce bylo přitom zvoleno zejména s ohledem na svou aktuálnost a zároveň politickou citlivost tématu samotného, stejně jako citlivost k přenosu kompetencí členskými státy na Evropskou unii prakticky v jakékoliv oblasti.

Metody výzkumu

Práce je založena na metodologickém pluralismu, který umožňuje komplexní posouzení zkoumaného tématu. Jde zejména o empirickou analýzu problematiky energetické bezpečnosti a energetické politiky v Evropské unii, vytvořenou pomocí induktivní metody. Ve výzkumu je kombinován synchronně – diachronní rámec zkoumání, zabývá se tedy jak dosavadním vývojem a současným stavem energetické politiky a energetické bezpečnosti v rámci Evropské unie, tak i vývojovými tendencemi a výhledy do budoucna. Metoda analýzy je použita především v prvních dvou kapitolách diplomové práce, které se věnují teoretickému vymezení energetické bezpečnosti a ruské energetické politice a vztahům EU a Ruské federace. Synchronní rámec zkoumání je aplikován zejména v třetí kapitole, při srovnávání vybraných členských států Evropské unie. Induktivní metodou na základě výsledků výzkumu těchto vybraných států a metodou syntézy, která sumarizuje informace z použité literatury a článků renomovaných autorů věnujících se dané problematice, je nastíněn potenciální vývoj Společné energetické politiky EU v poslední kapitole. Používané výzkumné metody však od sebe nelze striktně oddělovat a v práci se vzájemně kombinují.

Reflexe literatury

Jako relevantní východiska pro předkládanou diplomovou práci jsou využívány zejména primární zdroje, tedy zakládající smlouvy Společenství, dokumenty především Evropské komise, Mezinárodní energetické agentury (EIA), Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) a dalších, stejně jako statistická data příslušných orgánů a institucí, tedy zejména Evropského

2

statistického úřadu (EUROSTAT) a výstupy statistických úřadů jednotlivých zkoumaných států. Dále práce vychází z prací zabývajících se jak mezinárodními vztahy, mezinárodní politikou a evropskou integrací, tak i bezpečností a souvisejícími tématy obecně stejně jako z prací zabývajících energetickou bezpečností a závislostí v širších souvislostech. Pro teoretické vymezení termínů mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů bylo využito zejména dílo Introduction to international relations: theories and approaches současných autorů Roberta Jacksona a George Sørensena. Z autorů působících v českém prostředí je pak vycházeno hlavně z publikace Petra Druláka Teorie mezinárodních vztahů a knihy Šárky Waisové Úvod do studia mezinárodních vztahů. Při zkoumání problematiky bezpečnosti bylo pracováno především s knihou Barryho Buzana Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu a Roberta O. Keohane a Josepha S. Nye Power and Interdependence. Problematika konkrétně energetické bezpečnosti je pak velice kvalitně zpracována v české publikaci Šárky Waisové Evropská energetická bezpečnost a v publikaci Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti vydané Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů. Podstatný informační zdroj zkoumání tvořily odborné i žurnalistické články publikované v odborných periodikách jako jsou politologické časopisy Mezinárodní vztahy a Mezinárodní politika, z cizojazyčných pak Foreign Affairs. Rovněž byly využity články zveřejněné v denním, resp. periodickém tisku např. časopis Euro a články periodik dostupné z internetu – mj. Lidovky.cz, Ihned.cz, Spiegel online, Guardian.co.uk a další, na portálech např. EurActiv, Euroskop, e-Polis, stejně jako na webových stránkách think thanků jakými jsou např. Centre for European Studies, Centre for Europan reform, německá Bundeszentrale für politische Bildung či česká Asociace pro mezinárodní otázky. Vzhledem k termínu odevzdání práce je v diplomové práci nakládáno pouze s informacemi dostupnými do 28. února 2010.

Současný stav výzkumu

Pokud jde o dosavadní zpracování tématu, nesetkala jsem se v českém prostředí s publikací věnující se čistě problematice Společné energetické politiky EU v intencích perspektiv jejího vývoje, ani pokud jde o její dosavadní vývoj.

3

Čeští autoři se však věnují mj. problematice vzájemných energetických vztahů Evropské unie a Ruska. Konkrétně jde o Filipa Černocha a Břetislava Dančáka působící na Masarykově univerzitě v Brně a dále pak i Magdu Leichtovou ze Západočeské univerzity v Plzni. Energetickou bezpečností v obecné rovině se rovněž zabývá Marcela Cupalová a Vladimír Prorok z Vysoké školy ekonomické a Šárka Waisová ze Západočeské univerzity v Plzni. V anglosaském prostředí se však tématu věnuje podstatně více autorů, jejich aktuální díla, byť v původním jazyce, jsou ale pro českého čtenáře podstatně hůře dostupná. Naopak v odborných periodikách i na specializovaných webových portálech lze nalézt relativně adekvátní množství článků, komentářů a analýz věnujících se aktuální situaci energetické politiky v Evropské unii. Odbornými periodiky jsou pak míněny zejména časopisy Mezinárodní politika a Mezinárodní vztahy a v nich publikující autoři jako je již několikrát uvedená Šárka Waisová, a dále pak Emil Souleimanov, Jiří Fárek a Lukáš Tichý, z anglických pak časopis Foreign Affairs, v němž se tématu věnuje Daniel Yergin. Nelze také nezmínit již uvedené think thanky Centre for European reform a v něm působící autory Katinku Barych a Nicka Butlera píšící o aktuálních problémech evropské energetické bezpečnosti, stejně jako Centre for European Studies, v rámci něhož se energetickým tématům věnuje např. Christina Koch. V německém prostředí jsou pak pro daný výzkum přínosná díla autorů působících na poli Bundeszentrale für politische Bildung jako jsou Frank Umbach a Roland Götz. Z českých portálů, na nichž lze dohledat potřebné informace k tématu jmenujme alespoň Asociaci pro mezinárodní otázky a portál e-Polis.

Struktura práce

Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol, jednotlivé kapitoly pak do podkapitol. V první kapitole nazvané „Energetika jako nástroj mezinárodní politiky“ je teoreticky uchopena problematika energetiky a bezpečnosti a jsou v ní nastíněny teoretické koncepty a východiska vztahující se k tématu. Rovněž je v kapitole podán stručný historický pohled na vývoj zájmu o zajištění energetické bezpečnosti, představení hlavních aktérů činných na poli zajištění této bezpečnosti a objasnění geopolitického vlivu, jež energetické zdroje v historii hrály či hrají. 4

Druhá kapitola s názvem „Role Ruské federace v zajištění energetické bezpečnosti EU“ je pojednáváno o nejvýznamnějším importérovi energetických surovin na evropský trh, tedy o Rusku a jeho postavení na světových i evropských energetických trzích, závislosti ruské ekonomiky na energetických exportech, využívání energetiky v ruských mezinárodních vztazích a konečně o energetických vztazích Ruska s Evropskou unií. Třetí kapitola „Strategické zájmy vybraných členských států EU“ je věnována srovnání energetické situace a pozic tří členských států Evropské unie, konkrétně Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Průzkum v této kapitole je prováděn z pohledu zajištění energetické bezpečnosti těchto vybraných států a s tím souvisejících vztahů se třetími zeměmi a z pohledu jejich zahraničně-politických priorit v této oblasti. Stejně jako v předchozí druhé kapitole je přitom oblast zkoumání prakticky zúžena na energetické zdroje v podobě zejména ropy a zemního plynu. Závěrečná kapitola nesoucí název „Perspektivy Společné energetické politiky EU“ navazuje na kapitolu předešlou, když v ní jsou zejména učiněny induktivní závěry, tedy výhledy a limity Společné energetické politiky Evropské unie a možnosti rozvoje spolupráce členských států Evropské unie v oblasti energetiky zejména s ohledem na preference a postoje výše zmíněných vybraných členských států Unie. Kapitola se mimo to zabývá také přehledem energetické situace, potažmo závislosti EU, pokusy o koordinaci v energetických otázkách v primárních smlouvách Evropské unie a v dokumentech zejména Evropské komise.

Klíčové pojmy

Vzhledem k poměrně četně používaným pojmům zejména z terminologie Evropské unie, energetiky, ale i jiných považuji za vhodné vymezit přesný význam některých názvů, používaných v této práci. Jedná se především o pojmy: Evropská unie (EU, Unie), který je používán pro označení územního a politického subjektu, který od 1. listopadu 19932 sdružuje 12, resp. 27

2

Termín 1. listopad 1993 je datem, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, nazývaná též Smlouva o Evropské unii. Podepsána byla 7. února 1992.

5

evropských států. Termínem Evropské společenství (ES, Společenství) je označován tentýž subjekt v období od 1. ledna 19583 do zmíněného 1. listopadu 1993. V souvislosti s institucemi EU je pojednáváno o Evropské komisi (EK, Komise) jako o výhradním iniciátoru a navrhovateli sekundárního práva EU a autora v práci rozebíraných Zelených a Bílých knih. Radou Evropské unie, resp. Radou Evropských společenství je myšlen legislativní a výkonný orgán reprezentující členské státy. Již zmiňované Zelené knihy představují dokumenty vydávané Evropskou komisí s cílem přispět k otevření konzultací na evropské úrovni o daném tématu. Bílé knihy jsou pak vyústěním závěrů Zelených knih a předkládají již konkrétní návrhy. Pokud jsou popisovány oblasti jako jižní Kavkaz, jsou tím myšleny státy Gruzie, Arménie, potažmo Ázerbajdžán či Kaspická oblast, což označuje Ázerbajdžán, Kazachstán a Turkmenistán, tedy státy okolo Kaspického moře vyjma Ruské federace a Íránu. Pojem

energetický

trh

v práci

představuje

veškeré

obchodní

transakce

s energetickými zdroji a surovinami. Energetický zdroj je pak definován jako soubor všech využitelných surovin chemických látek či přírodních sil, ze kterých je možno získat efektivní objem energie. V této souvislosti je třeba zmínit rovněž tzv. obnovitelné zdroje, jež jsou schopny se, na rozdíl od zdrojů neobnovitelných, při svém spotřebovávání zcela či alespoň částečně obnovovat, ať již samy či za přispění člověka. Plynovod, potažmo ropovod je soustava potrubí sloužící k přenosu příslušné suroviny, především na delší vzdálenost. Tranzitní zemí je pak stát, jež sám o sobě energetické suroviny neprodukuje a přes jehož území vedou plynovody, potažmo ropovody ze států tyto suroviny produkujících, do států odběratelských. Ostatní odborné názvy a pojmy jsou vzhledem k rozsahu jejich vysvětlení popsány a významu pro pochopení celé problematiky přímo v textu diplomové práce.

3

Dne 1. ledna 1958 vstoupila v platnost tzv. Římská smlouva zakládající EHS a EURATOM. Podepsána byla 25. března 1957.

6

1. Energetika jako nástroj mezinárodní politiky Energetická bezpečnost coby element bezpečnosti jako takové je poměrně nově diskutovaným, nicméně aktuálním tématem. Zabezpečení v tomto smyslu se postupně stává nejen zájmem států a státních korporací. Na bezpečných dodávkách jsou rovněž závislé veškeré společnosti uvnitř samotných států, stejně jako jednotlivé domácnosti. Energetika, resp. energetická bezpečnost tak přestává být otázkou pouze surovinovou popř. ekonomickou, ale stává se naopak i otázkou s neoddiskutovatelným politickým významem a dopadem. Ačkoliv závislých je v této oblasti celá řada subjektů, vyjednávací role dosud náleží samotným státům. A tak jako se producentské státy snaží maximalizovat svůj politický vliv, prostřednictvím např. omezení dodávek energetických zdrojů, tak se i importérské státy snaží využít svého kapitálu určeného na nákup surovin z těchto oblastí k prosazení zájmů svých. Předmětem této úvodní kapitoly diplomové práce je teoretické uchopení problematiky a stručný historický pohled na vývoj zájmu o zajištění energetické bezpečnosti, představení hlavních aktérů činných na poli zajištění této bezpečnosti a objasnění geopolitického vlivu, jež energetické zdroje v historii hrály či hrají, ať již v momentech, kdy se staly předmětem vojenského konfliktu či pouze diplomatickým předmětem jednání a upevňování mocenských či ekonomických pozic jednotlivých aktérů.

1.1 Teoretické koncepty oblasti energetické bezpečnosti

· Bezpečnost v mezinárodních vztazích Oblast otázek bezpečnosti a tedy bezpečnostních studií byla v novodobých dějinách ovlivněna zejména dvěma světovými válkami na počátku 20. století, když bezprostředně po první světové válce začaly vznikat první katedry mezinárodních vztahů a po druhé světové válce se zájem vědců a akademiků ještě více obrátil k otázkám bezpečnosti zejména v souvislosti s nukleární konfrontací a růstem napětí mezi dvěma světovými mocnostmi – SSSR a USA. Změny bezpečnostního prostředí v devadesátých letech minulého století pak vedly k přehodnocení základních otázek a problémů mezinárodních vztahů a bezpečnosti, nesoucí s sebou změnu agendy konceptu bezpečnosti4, která se nadále nesoustředí pouze na otázky

4

WAISOVÁ, Šárka. Bezpečnost – vývoj a proměny konceptu. 2005, s. 19-28.

7

válečných konfliktů, resp. udržení míru, ale i na otázky ekonomické, ekologické, politické – a i energetické. Bezpečnost jako taková představuje v pojetí mezinárodní politiky schopnost státu zajistit sobě a svým občanům prostředí, v němž se nebudou cítit ohroženi ze strany ostatních. To v užším slova smyslu zahrnuje jak bezpečnost z vojenského, tak i ekonomického, či environmentálního hlediska5. Vznik konceptu bezpečnosti spadá v mezinárodních vztazích de facto k samému vzniku prvních státních útvarů, jež byly nuceny si v konkurenčním prostředí zajistit vlastní existenci. Tradičně je proto pojem bezpečnosti chápán pouze z vojenskopolitického hlediska, kdy zavádění zvláštních opatření, mobilizace či použití ozbrojených sil napomáhalo zabránit existenčním hrozbám státu, či jiných politických entit6. Z toho vyplývá, že nejvýznamnějšími aktéry v této oblasti jsou státy, resp. jejich politická reprezentace, které disponují vyšším vojenským potenciálem, než jakýkoliv jiný aktér mezinárodních vztahů a zároveň představují přednostní uchazeče o legitimní užití vojenské síly7 ª 8. Aktivity jednotlivých států přitom nereflektují pouze na vlastní mocenské zájmy, státy mezi sebou naopak vytvářejí vyšší integrační celky – instituce, organizace či normy a pravidla vzájemné spolupráce, jako řešení bezpečnostního dilematu a zajištění vlastní bezpečnosti9. Oblast ekonomické bezpečnosti se vztahuje k politické struktuře anarchického mezinárodního systému a k ekonomické struktuře trhu. Aktéry se zde stávají jak státy, resp. státní společnosti a státní trh, tak i soukromí ekonomičtí aktéři, či mezinárodní organizace s ekonomickými agendami. Specifickými tématy ekonomické bezpečnosti se pak stávají např. schopnost státu uchovat si v globálním trhu nezávislou vojenskou výrobní kapacitu, možnost využití jistých druhů hospodářské závislosti na globálním trhu k ekonomickým cílům, zajištění si svého výhodného postavení na globálních trzích, stejně jako schopnost čelit mezinárodním ekonomickým či finančním krizím10. Agendu ekonomického sektoru bezpečnosti tedy představuje jak schopnost státu financovat případnou vojenskou mobilizaci a vybavení armády, tak i zajištění přístupu ke strategickým zdrojům, stejně jako schopnost čelit ekonomickým či finančním krizím apod.11. 5

Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 70-71. BUZAN, Barry. Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. 2005, s. 31-33. 7 Tato teorie vznikla v Evropě v rámci vestfálské státocentrické koncepce mezinárodního společenství. Dosud však existují aktéři vystupující v této oblasti, jež mají svůj původ v předstátních uspořádáních společností, náboženství, navíc se objevují aktéři noví – v podobě regionálních či zájmových mezinárodních organizací. V abstraktnější rovině lze za aktéry v oblasti politicko-vojenské bezpečnosti považovat např. principy rovnováhy sil, nešíření určitých druhů zbraní apod. 8 BUZAN, B.: 2005, s. 61-64. 9 WAISOVÁ, Š.: 2005, s. 13. 10 BUZAN, B.: 2005, s. 113-118. 11 WAISOVÁ, Š.: 2005, s. 72. 6

8

Tzv. společenská, resp. národní či societální bezpečnost souvisí s otázkami jako migrace, a s tím spojeným soupeřením o dané území či např. úbytek obyvatelstva v důsledku epidemií, válek, hladomoru apod. Aktéry představují v tomto případě jakékoliv větší skupiny s vědomím určité společné identity12. Nejvýznamnější hrozby v této oblasti přitom představují sílící migrace, prohlubující se rozdíl mezi Severem a Jihem a nárůst nacionalismu, a s nimi dále související dezintegrace a ztráta identity13. Další oblast zájmu zajištění bezpečnosti je oblast životního prostředí, tedy oblast environmentální. Tato oblast má z pohledu bezpečnostního zkoumání poměrně krátkou historii – veřejně prosazovat se začala až po roce 1972, kdy se konala Konference OSN o životním prostředí. Nejvýznamnějšími aktéry se stávají nejrůznější epistemická společenství, sociální hnutí, vládní resorty a mezinárodní organizace. Environmentální oblast je zajímavá a od dalších oblastí bezpečnosti odlišná především existencí dvou paralelních agend – vědecké a politické, přičemž u obou vystupují odlišné zájmové subjekty. Oblastí zájmu v tomto případě jsou přirozeně ekosystémy, resp. jejich narušení, energetické problémy (související s vyčerpáním přírodních zdrojů, či znečištěním a energetickými katastrofami), populační, potravinové a ekonomické problémy apod14. Politická bezpečnost pak zahrnuje organizační stabilitu zavedeného řádu, jejím primárním zájmem je tedy udržení suverenity daného státu v nevojenské oblasti. Jako politické hrozby lze označit např. odmítnutí politického uznání státu, problém politické legitimity apod. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že primárním aktérem v této oblasti je opět teritoriálně definovaný stát, ale i např. Evropská unie, jakožto „kvazisuperstátní subjekt“, či samostatně organizované společenské skupiny bez vlastní státnosti, transnacionální hnutí apod15.

Na tomto stručném přehledu aspektů konceptu bezpečnosti je jasně patrné, jak se právě energetická bezpečnost jednotlivými aspekty prolíná. Počátky energetické bezpečnosti jako součásti národní strategie státu lze přitom spatřovat v rozhodnutí prvního lorda admirality britského námořnictva v předvečer první světové války, kdy došlo k přesunu zdrojů energie britských lodí z uhlí na ropu. Tento krok, jenž měl učinit britské flotily rychlejšími,

12

BUZAN, B.: 2005, s. 139-144. WAISOVÁ, Š.: 2005, s. 73. 14 BUZAN, B.: 2005, s. 87-91. 15 Tamtéž, s. 165-170. 13

9

než byly flotily německé, však s sebou nesl nutnost zajištění bezpečných dodávek ropy z tehdejší Persie16. Prvky energetiky, či potřeby zajištění energetické bezpečnosti lze tedy spatřovat jak v oblasti politicko-vojenské bezpečnosti, když i např. vojenské jednotky na energetických dodávkách závisí, tak i v oblasti ekonomické bezpečnosti, když pro exportérské státy představuje energetický export mnohdy nejvýznamnější zdroj státních příjmů a naopak, když v importérských státech na dostatečných dodávkách energetických zdrojů za přijatelnou cenu závisí tamní průmysl. V neposlední řadě se objevují energetické otázky i v souvislosti s environmentální bezpečností, ať již v kontextu vyčerpání nalezišť, či v kontextu znečištění životního prostředí. Do jisté míry na energetice závisí i politická bezpečnost, pakliže jsou to většinou státy, resp. jejich politické reprezentace, které ve vyjednávání o dodávkách, cenách atd. hrají primární úlohu. Argument, že zajištění energetické bezpečnosti lze považovat za mezinárodní zájem, lze navíc opřít o fakt, že se energetická bezpečnost stává mezinárodní existenční hrozbou nejen ekonomickým subjektům na energetice jakkoliv závislých, ale i státům samotným. V tomto duchu hovoří teorie, dle níž se „mezinárodním bezpečnostním problémem dané téma stává tehdy, když lze přesvědčivě argumentovat, že je významnější než jiná témata a měla by mu tedy být přiznána absolutní priorita“17. Stejně tak lze dodat, že mezinárodní rozměr energetické bezpečnosti spočívá v takřka nemožnosti samostatných států či jiných subjektů zajistit si tuto zcela individuálně, ale je podmíněna mezinárodní spoluprací a smlouvami. Zájmem států dovážejících strategické energetické suroviny se tak stává nejen jejich co nejpříznivější cena, ale stejně tak i zajištění zejména politické stability ve státech tyto suroviny vyvážejících. Ohrožení bezpečných dodávek přitom znamenají i mezinárodní otázky a hrozby, jako jsou např. mezinárodní terorismus, politické nepokoje, ozbrojené konflikty a pirátství18. Nelze tedy ignorovat vzájemný vztah mezi bezpečností energetickou a vojenskou, resp. ekonomickou národní či regionální, neboť bez relativně bezpečných a stabilních energetických dodávek nelze zachovat ani udržitelnou výrobu a ostatní fungování státního hospodářství19.

16

YERGIN, Daniel: Ensuring Energy Security. Foreign Affairs, 2006. BUZAN, B.: 2005, s. 35. 18 YERGIN, D.: 2006. 19 KOCH, Christian. European Energy and Gulf Security. [online]. Centre for European Studies, 2004. 17

10

· Realismus v mezinárodních vztazích Za předpokladu přijetí tradice politického realismu, potažmo neorealismu, jehož základem je důraz na mocenskou politiku států a sledování vlastních, národních zájmů v mezinárodních vztazích, stejně jako na vlastní samostatnou obranu a tedy i zajištění vlastní bezpečnosti, představuje stát primárního aktéra v otázkách mezinárodní politiky. Při tom jsou státy často nuceny vstupovat do zájmových aliancí či organizací20, což bude právě v souvislosti s energetikou a energetickými zdroji demonstrováno níže. Realistický myšlenkový proud se objevuje již v politickém myšlení antického Řecka, konkrétně například v Thúkididově díle Dějiny Peloponéské války21, kde se již hovoří o pojmech jako národní zájem, utváření aliancí a rovnováze moci22. Podobným otázkám se pak věnoval v 15. století i Niccolò Machiavelli, považovaný za jednoho z prvních myslitelů politického realismu. Ve svém díle definoval jako základní zájem státu právě zajištění jeho bezpečnosti a přežití23. Realismus tedy definuje mezinárodní politiku jako anarchický systém založený na principu svépomoci, což znamená, že v systému chybí politická moc, která by stála nad státem a tedy, že státy jsou jedinými a výhradními tvůrci vztahů v mezinárodním systému24. Základním myšlenkami realismu přitom jsou: pesimistický pohled na lidskou povahu, přesvědčení, že mezinárodní vztahy jsou nezbytně konfliktní, přičemž konflikty bývají nejčastěji řešeny válkou, eminentní zájem států na národní bezpečnosti a přežití státu a skepse k jakékoliv možnosti pokroku mezinárodního uspořádání vstříc utvoření hierarchie podobné uvnitř jednotlivých států25. Současná teorie realismu se v mezinárodních vztazích zabývá především problémem moci, definované řadou dimenzí – vojenskou, ale i ekonomickou apod. Stěžejního aktéra v tomto smyslu přitom představuje národní stát, jehož primárním zájmem a zodpovědností je zajištění své vlastní bezpečnosti a „přežití“. Všechny státy přitom mají stejné zájmy – získání moci a výhod na úkor druhých26. Přestože je realismus často považován za státocentrický a opomíjející jiné aktéry mezinárodních vztahů27, kteří působí i v oblasti energetické bezpečnosti, je pro teoretické 20

HEYWOOD, Andrew. Politologie. 2005, s. 149-151. Vzniklo v 5. století před naším letopočtem. 22 WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů. 2009, s. 107. 23 JACKSON, Robert, SØRENSEN, Georg. Introduction to international relations: theories and approaches. 2007, s 67. 24 Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 706. 25 JACKSON, R., SØRENSEN, G.: 2007, s 60. 26 KEGLEY, Charles W., WITTKOPF, Eugene R. World Politics. Trend and trasformation. 1989, s. 15-16. 27 DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů. 2003, s. 54-71. 21

11

uchopení problematiky této diplomové práce nejvhodnější, protože jsou to dosud právě státy, které ať již přímo, či prostřednictvím svých státních monopolů na tomto poli primárně působí. I při pozdějším posunu k neorealismu zůstávají základní principy mezinárodních vztahů podobné – základním úkolem státu zůstává zajištění vlastní bezpečnosti, přičemž spolupráce států v tomto směru je velmi nejistá a mezinárodní instituce a režimy představují nástroje států a nikoliv zcela samostatné aktéry mezinárodních vztahů28 (což bude ukázáno na příkladu Společné energetické politiky EU). Propojení otázek zajištění bezpečnosti se státem v duchu politického realismu rozpracoval ve svém díle mj. Thomas Hobbes, když se zabýval tzv. „bezpečnostním dilematem“ a popisoval extrémně negativní povahu státu v závislosti na lidské povaze, tedy povaze těch, kdo stát vedou a řídí, což vede k „permanentnímu stavu války“, resp. „válce všech proti všem“ a neustálému strachu29. Vzájemné ambivalentní vztahy a uplatňování svého postavení na straně aktérů energetické bezpečnosti – konkrétně exportérů a importérů dále zcela odpovídají názoru Edwarda Carra, jenž publikoval ve své knize Dvacetiletá krize (1939), že státy nemohou mít trvalé společné zájmy30, nebo myšlenkám Hanse Morgenthaua z knihy Politika mezi národy (1948), který se domnívá, že státy uplatňují své mocenské zájmy ve světě protikladných zájmů a konfliktů31. Státníci tak jednají vždy z hlediska zájmu definovaného jako moc, a v rámci její maximalizace32. Zápasy mezi státy ale vedou podle Morgenthaua k problému ospravedlnění použití síly. Odděloval proto morálku v rámci privátní sféry od velmi odlišného pojetí morálky ve sféře veřejné – která se může uchýlit k činům, privátní morálkou netolerovatelným. Stejně tak v jeho mocenském pojetí politiky jako nadřazenosti mocných a poslušnosti slabých, triumfu moci nad morálkou a hrozby použití síly nad legálními principy zřetelně následoval tradici jak Thúkididá, tak i Machiavelliho33. V 80. letech došlo však v teorii realismu k určitému posunu celého konceptu, zejména pod vlivem Kennetha Waltze. Neorealisté, někdy označováni za „strukturální realisty“ stále uznávají klíčový význam moci a jejího upevňování jako základní potřeby státu, nicméně vysvětlují je spíše samotnou strukturou mezinárodního systému, než povahou států jako takových34. Zmiňovaný Kenneth Waltz již ve svém díle Teorie mezinárodní politiky (1979) 28

DRULÁK, P.: 2003, s. 139-141. JACKSON, R., SØRENSEN, G.: 2007, s 65. 30 DRULÁK, P.: 2003, s. 55-56. 31 Tamtéž, s. 57-60. 32 Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 706. 33 JACKSON, R., SØRENSEN, G.: 2007, s 67-68. 34 HEYWOOD, A.: 2005, s. 150. 29

12

zformuloval právě mocenskou politiku států, minimálně jako hledání vlastní ochrany a maximálně jako úsilí o získání světové nadvlády. Státy přitom jednají především tak, aby maximalizovaly svou vlastní bezpečnost. Neorealisté tedy vysvětlují příčiny mezinárodních konfliktů z hlediska anarchistického uspořádání mezinárodního systému a nezbytnému spoléhání na svépomoc, nikoliv z důvodu vrozených lidských vlastností35. Důvod, proč se tato diplomová práce opírá zrovna o teorii realismu, resp. neorealismu, spočívá právě v uplatňování síly a moci při prosazování státního, či národního zájmu, což bude v následujících kapitolách jasně patrné. Při posunu k neorealismu pak lze poukázat na změnu chápání mocenské politiky, která již není definována pouze vojenskou, ale i např. ekonomickou silou státu. Zároveň to byl právě realismus, potažmo v pozdějších letech neorealismus, jež poskytnul teoretický rámec konceptualizace bezpečnosti jako takové36, přičemž jedním z aspektů bezpečnosti, v současné době mimořádně významným, se tato diplomová práce zabývá.

· Teorie vzájemné závislosti Vzhledem ke světově nerovnoměrnému rozmístění energetických zdrojů a zároveň jejich celosvětovému hojnému využívání je právě v oblasti energetiky aplikovatelný koncept vzájemné závislosti – závislosti producentských a importérských států na sobě navzájem, když jedny ekonomicky závisí na finančních příjmech plynoucích z prodeje svých nerostných zdrojů a druhé na bezpečných dodávkách těchto surovin pro zajištění vlastní energetické bezpečnosti. Vzájemná závislost přitom paradoxně představuje prvek spíše liberálního přístupu k mezinárodním vztahům, když s sebou nese růst vlivu mezinárodních institucí, expanzi vytváření nadnárodních či aliančních celků a prohloubení transnacionálních vztahů37. Přesto je však pro tuto práci nevylučitelná, resp. aplikovatelná, a to zejména z důvodu sblížení obou konceptů politických systémů – tedy realismu a liberalismu, potažmo neorealismu a neoliberalismu v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století – tzv. „neo-neo syntézou“ – pozorovatelnou mj. v důsledku sílícího integrativního přístupu v Evropě. Právě neo-neo syntéza přitom umožňuje racionalistický přístup výzkumu mezinárodních vztahů včetně možnosti použití teorie her38 – jak dokazuje jejich aplikace v této práci při vysvětlení teorie vzájemné závislosti. V současné době jsou tedy oba hlavní teoretické přístupy

35

Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 706-707. WAISOVÁ, Š.: 2005, s. 29. 37 Tamtéž, s. 49-50 38 WAISOVÁ, Šárka. Teorie mezinárodních režimů. Mezinárodní vztahy, 2002. 36

13

k mezinárodním vztahům v některých základních premisách shodné a sdílejí základní předpoklady jako individualismus, materialismus, egoismus a instrumentalismus39. Vzájemná závislost - interdependence tedy představuje vzájemnou závislost státních zájmů, kdy jsou dotčené státy ovlivňovány jak poměry v ostatních státech, tak i děním v globálním mezinárodním systému. Interdependentní státy jsou tedy přímo ovlivněny národním politickým děním států ze svého středu40. Slovy teoretiků interdependence – Roberta O. Keohane a Josepha S. Nye je pak vzájemná závislost ve světové politice stavem charakterizovaným recipročními efekty mezi zeměmi, nebo mezi aktéry v odlišných zemích. Na sobě vzájemně závislé jsou přitom státy i při zajišťování své bezpečnosti, a to v jakékoliv její rovině41. Vzájemnou závislost států pak lze zkoumat z hlediska symetrie, rozsahu a typu této závislosti42. Symetrická vzájemná závislost je charakterizována vztahem, kdy jsou si strany vztahu rovnocenné, naopak asymetrická vzájemná závislost představuje větší závislost jedné strany na druhé, což z tohoto hlediska „silnější“ straně dává větší možnost manipulace a lepší vyjednávací pozici v případě vzájemných konfliktů. Rozsah vzájemné závislosti je určen mírou vzájemného zapojení, resp. zranitelnosti či citlivosti. Typ vzájemné závislosti vyplývá z momentální povahy politické situace a lze ji demonstrovat na teorii her – tzv. typ „vězeňské dilema“ je konfliktní vzor vzájemné závislosti, kdy je vzájemná spolupráce prakticky znemožněna; typ „kuře“ je vzor bez jakékoliv dominantní strategie, kdy je vzájemná spolupráce spíše věcí náhody; typ „záruka II“ je typ příznivější vzájemné spolupráce, kdy na obou stranách převažuje snaha spolupracovat; a poslední typ „koordinační hra“ charakterizovaný vzájemnou kontrolou chování a vzájemnou součinností subjektů v rámci např. institucionálního rámce43. V rámci teorie vzájemné závislosti zůstávají nadále referenčními a tedy ústředními objekty státy, nicméně svůj primát ztrácí vojenské hrozby a na významu nabývají ekonomické otázky jako stabilita trhů, finanční krize a dostatek strategických surovin – tedy všechny primárně se dotýkající i energetické stránky bezpečnosti. Vzájemná závislost na sebe přitom

39

BENEŠ, Vít. Střet hypotéz východního rozšíření Evropské unie. Mezinárodní vztahy, 2005. Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 974. 41 KEOHANE, Robert O., NYE, Joseph S. Power and Interdependence. 1989, s. 8-18. 42 Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 974. 43 Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 974 – 976. 40

14

váže předpoklad, že právě provázané ekonomické hrozby mohou mít pro jednotlivé státy srovnatelné následky, jako vojensko-politické konflikty44.

1.2 Stručný nástin vývoje zájmu o energetickou bezpečnost

Energetická dimenze zajištění bezpečnosti v dnešním slova smyslu se začala na evropském kontinentu prosazovat na počátku dvacátého století, kdy se tehdejší první lord Admirality Velké Británie Winston Churchill rozhodl pro změnu primárního paliva britského námořnictva z politicky bezpečného „velšského uhlí“ na nejistou „perskou ropu“. V dalších letech pak byla energetická bezpečnost chápána ve svém vojenském smyslu, znamenajícím zajištění dostatečných dodávek energetických surovin potřebných pro spěšné vedení války45. Moc státu však postupně přestávala být definována vojensko-mocenskou silou, naopak se určuje stále více jak jeho ekonomickým potenciálem, tak schopností zajištění bezpečnosti. A jedním z primárních úkolů státu při zjišťování bezpečnosti je právě zajištění plynulého získávání energetických surovin. Nezvládnutí tohoto problému by mohlo dovážejícímu státu způsobit doslova kolaps. Toto vědomí tak zvyšuje politickou roli a zvětšuje vyjednávací potenciál zemí ropu těžícím46. Pojem energetické bezpečnosti jako součást bezpečnosti ekonomické se začal dostávat do popředí vážnějšího zájmu politiků v souvislosti s ropnou krizí 70. let, kdy skokové zvýšení cen energetických surovin zasáhlo již jak průmyslovou výrobu jednotlivých států, tak život běžných obyvatel47. Dlouhodobé strukturální změny v oblasti těžby a využívání energetických zdrojů a současně neustále se zvyšující spotřeba v USA, Japonsku a západoevropských zemích tehdy vedly k rychlému vzestupu cen ropy, tzv. ropným šokům. Od 70. let se tedy začaly měnit setrvalé podmínky a mechanismy obchodu s energetickými zdroji, jež mají v konečném důsledku nezanedbatelný vliv na současný trend přechodu k využívání obnovitelných zdrojů. Ve větší míře začaly vyvstávat problémy týkající se jak omezeného množství těchto zdrojů těžitelných za současných podmínek a technologických znalostí, hlavním problémem však zůstává teritoriálně nerovnoměrné rozložení zdrojů a tedy jejich politicko-hospodářská kontrola hlavními dodavateli na straně jedné a odběrateli na straně druhé. Rostoucí spotřeba

44

WAISOVÁ, Š.: 2005, s. 51-52. ČERNOCH, Filip. EU a Rusko: Předurčení ke spolupráci?. 2008, s. 2. 46 SOULEIMANOV, Emil. Geopolitika kaspického regionu. Mezinárodní politika, 2003. 47 PROROK, Vladimír. Energetická bezpečnost – pojetí a přístupy. 2008, s. 9. 45

15

mnoha rozvinutých (a rozvíjejících) se tržních ekonomik je závislá na jejím dovozu z podstatně menšího počtu převážně rozvíjejících se zemí48. V 90. letech v důsledku havárie jaderné elektrárny v Černobylu opět dochází k nové vlně zájmu o energetickou bezpečnost, začíná se hovořit o dvou strategiích zajištění bezpečnosti, z nichž jedna zahrnuje „demokratizaci“ dodavatelských zemí, resp. jejich provázání na demokratické země a vojenskou kontrolu na těchto územích. Druhá strategie spočívá ve vyjednáváních a uzavírání dohod mezi producenty a spotřebiteli49. Tato strategie může být mj. demonstrována na dohodě mezi státy importujícími a státy exportujícími z roku 1991 v podobě tzv. Energetické charty, která směřovala k nastavení nediskriminačních pravidel v obchodu s energetickými komoditami a tedy k zajištění energetické bezpečnosti na bázi volného obchodu a udržitelného rozvoje. Představitelé Ruské federace chartu odmítli ratifikovat, nicméně v roce 1994 byla tzv. Smlouva o energetické chartě podepsána a v roce 1998 vstoupila v platnost50. Vzhledem k ekologickým závazkům plynoucím z podepsání Kjótského protokolu evropskými zeměmi jsou tyto nuceny hledat alternativy k využívání uhlí, jež je celosvětově rozmístěno poměrně rovnoměrně, ať již v podobě zemního plynu, či jiných alternativních, obnovitelných zdrojů. Stejně tak by umožnil dodržet tyto závazky rozvoj jaderných elektráren, který však není všeobecně přijímán ze strany veřejnosti a stává se často politickým tématem. V současné době se na stranách importérských států projevují tendence k zajištění co možná nejširší diferenciace zdrojových oblastí a jak bylo uvedeno výše, s ohledem na životní prostředí, vyvíjet šetrné technologie k širšímu využívání obnovitelných zdrojů51.

1.3 Subjekty vystupující v oblasti energetické bezpečnosti

Energetická bezpečnost je ohrožována jak růstem cen strategicky důležitých energetických surovin a nedostatečnými dodávkami vybraných surovin spojenými s přírodními katastrofami nebo politickými motivy, tak i nebezpečím vyčerpání tradičních zdrojů a jejich opožděné substituce zdroji alternativními52.

48

FÁREK, Jiří. Ropa ve světové ekonomice a politice. Mezinárodní politika, 2003. PROROK, V.: 2008, s. 17-18. 50 The energy charter treaty and related documents [online]. Energy charter secretariat, 2004. 51 WAISOVÁ, Šárka. Úvodem. Energetická bezpečnost v evropském prostoru: Současný stav a střednědobé perspektivy. 2008, s. 12-13. 52 PROROK, V.: 2008, s. 11. 49

16

Zároveň zajištění energetické bezpečnosti spočívá v různých horizontech vztahů s různou podobou a intenzitou. Tyto vztahy a jejich pojetí jsou pochopitelně často antagonické, což je dáno odlišností zájmů subjektů a jejich pozicí. Tyto subjekty mohou být zároveň identické, tedy vystupovat zároveň v různých pozicích.

Konkrétně jde o: -

Producenty (vlastníky energetických zdrojů)

-

Distributory (subjekty které, nebo přes které se distribuují energetické zdroje)

-

Spotřebitele

-

Další subjekty se specifickými zájmy ve vztahu k energetické bezpečnosti (banky, automobilky, vědecké instituce, ekologické organizace)53

Dominance toho kterého subjektu v aktuální době je vždy spojená s konkrétní situací na poli energetiky – jak v užší souvislosti popisuje neorealista Kenneth Watz v knize Teorie mezinárodní politiky (1979) – postavení a tedy i chování jednotlivých států je ovlivňováno strukturou mezinárodních vztahů.54 Tak v 70. letech primární roli hráli spotřebitelé, resp. spotřebitelské státy, když jejich národní bezpečnost ovlivňovalo skokové navýšení cen ropy. V 80. letech se zase do popředí zájmu o energetickou bezpečnost dostaly např. ekologické organizace a stát, který začal prosazovat prostřednictvím změn v daňové politice i novou dimenzi energetické politiky55. Vedle těchto „tradičních“ aktérů energetické bezpečnosti lze navíc poukázat na snahy o koordinované vystupování států v rámci integračních celků či mezinárodních organizací, a to jak na straně exportérů či importérů. Tyto aspirace budou podrobněji popsány v kapitole věnující se právě Společné energetické politice Evropské unie.

Jak bylo uvedeno výše, jednotlivé subjekty na poli vyjednávání o energetice, energetických dodávkách apod. vytvářejí stejně jako v jiných zájmových a politických oblastech aliance, zájmové skupiny či organizace, jejichž politická či ekonomická síla má napomoci snadnějšímu prosazení a dosazení vlastních cílů. Již citovaný teoretik realismu Hans Morgenthau tyto snahy o alianční politiku států přitom považuje za obranu proti důsledkům nárůstu moci jiných států – a tedy posílení vlastní pozice56.

53

PROROK, V.: 2008, s. 15. DRULÁK, P.: 2003, s. 60-64. 55 PROROK, V.: 2008, s. 17-18. 56 DRULÁK, P.: 2003, s. 57-60. 54

17

Na straně producentských států tak lze poukázat primárně na Organizací zemí vyvážejících ropu OPEC. Tato mezivládní organizace byla v roce 1960 založena pěti státy – Íránem, Irákem, Saudskou Arábií, Kuvajtem a Venezuelou. Postupně se členy organizace stávaly další producentské země, až se jejich počet ustálil na dnešních 1257. OPEC byla založena s cílem spolupráce producentských zemí a sjednocení „ropné politiky“ členských států vůči spotřebitelům, kontroly ropného průmyslu a určování exportních cen prostřednictvím vytvoření těžebních kvót58. Politická síla OPEC je sice v posledních letech ohrožována ať již nárůstem těžby ropy v zemích stojících mimo tuto organizaci či rozmachem využívání alternativních energetických zdrojů, stejně tak se zde projevuje další rys politického realismu – tedy že členské státy se jen nerady podřizují „vyšší autoritě“ co se týče dodržování těžebních kvót a regulovaných cen a pokud je to pro ně výhodnější, raději vstupují se spotřebiteli do bilaterálních jednání. Faktem však zůstává, že množství známých zásob ropy kontrolované členskými státy z ní stále činí nejvýznamnější mezinárodní organizaci zastřešující hlavní ropné producenty relevantní na poli energetické bezpečnosti59. Zároveň lze ze strany Ruska, Íránu a Kataru vysledovat snahy o vytvoření jakéhosi plynového „OPEC“, tedy kartelového uskupení zemí vyvážejících zemní plyn. Kartel by pro Rusko znamenal větší kontrolu a vliv nad cenami zemního plynu, na jehož dovozech je závislá většina evropských zemí. Netřeba dodávat, že tato iniciativa vyvolává znepokojení jak na straně USA, tak na straně Evropské unie60. Nelze navíc opomenout spolupráci Ruské federace, jako druhého celosvětového exportéra ropy, se státy OPEC např. v rovině dohod o cenách, což opět u odběratelských zemí vzbuzuje nemalé obavy61. Nástroje producentů k využití svého postavení skrze vědomí své vyjednávací pozice a síly jsou přitom různé. Primárně jde, jak z výše uvedeného vyplývá, o posilování svých producentských monopolů, zároveň se však uchylují např. k blokování vytvoření alternativních transportních cest mimo jejich kontrolu (např. Nabucco), stejně jako k posilování své vojenské bezpečnosti, udržování těžby na takové úrovni, která na jednu stranu umožňuje producentům vytvářet energetické zásoby, ale zároveň na takové úrovni, kdy spotřebitelé nebudou nuceni hledat alternativní zdroje. Rovněž se projevují snahy o diferencovaný přístup a jednání se spotřebiteli tak, aby byla oslabena jejich jednota v rámci 57

Dalšími členskými státy OPEC jsou Alžírsko (1969), Angola (2007), Ekvádor (1973-92, 2007), Katar (1961), Libye (1962), Nigérie (1971) a Spojené arabské emiráty (1967). 58 Organization of the petroleum exporting countries [online]. OPEC, 2009. 59 Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 592-594. 60 Rusko, Írán a Katar jednaly o plynárenském kartelu [online]. 2008. 61 ŠALOMONOVÁ, Ivana, DVOŘÁKOVÁ, Radka. Ropa - co bude dál? [online]. Investice: Ihned.cz, 2008.

18

integračních či zájmových celků a spolupráce na některých transportních sítích62 s jednotlivými západními společnostmi63.

Stejně tak spotřebitelé aspirují na to, vystupovat vůči producentům jednotně a upevňovat tak svou pozici na poli vyjednávání o energetických dodávkách. Tak lze pro příklad poukázat i na energetické aspekty spolupráce na úrovni EU i NATO. Specifické postavení energetické politiky na poli Evropských společenství vyplývá již z její role při vytváření Společenství, kdy byla oblast energetiky spravována jak v rámci ESUO, které bylo původně zřízeno k supranacionální správě tehdy primárního energetického zdroje uhlí, tak v rámci EURATOM zřízené ke kontrole rozvoje energetické politiky64. Na příkladu Evropské unie lze vysledovat dlouhodobé a vytrvalé snahy o více či méně jednotné vystupování vůči exportním zemím při smlouvání o energetických dodávkách. Energetická bezpečnost se tak stala jedním z cílů evropské energetické politiky aspirující na vytvoření kolektivních akcí a vytvoření Společné energetické

politiky,

koordinaci

energetických

politik

členských

států,

vytvoření

transevropských energetických sítí, stejně jako snížení energetické náročnosti průmyslu i domácností, posílení bezpečnosti dodávek apod.65. Perspektivám vzniku společné energetické politiky v souvislosti se zájmy jednotlivých členských států Evropské unie bude věnována samostatná kapitola této diplomové práce. Co se Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) týče, ta sice nebyla primárně zřízena jako organizace s cíli v energeticko-bezpečnostní rovině, nicméně v souladu s přesvědčením, že ohrožení dodávek základních energetických surovin může negativně ovlivňovat i jiné bezpečnostní zájmy Aliance, NATO jako takové deklaruje, že podporuje mezinárodní koordinaci při zajišťování energetické bezpečnosti. Na summitu v Bukurešti v dubnu 2008 proto bylo definováno pět základních cílů, principů a doporučení, na jejichž realizaci se struktury organizace hodlají podílet. Patří mezi ně shromažďování a sdílení informací, udržování stability, rozvoj regionální i mezinárodní spolupráce, management následků škod a podpora ochrany ohrožené infrastruktury66. Strategie spotřebitelů spočívá mimo udržování své jednoty rovněž ve snahách o narušování jednoty producentů, což se opět projevuje specifickými vztahy a diferencovaným přístupem např. k Alžíru, státům Kavkazského regionu či Střední Asie, projekty na budování 62

Např. Nord Stream nebo South Stream. PROROK, V.: 2008, s. 18. 64 FIALA, P., PITROVÁ, M.: 2005, s. 438-439. 65 WAISOVÁ, Š.: 2008, s. 11. 66 Nato´s role in energy security [online]. NATO (North Atlantic Treaty Organisation), 2009. 63

19

alternativních ropovodů a dalších přepravních tras, stejně jako investice a vytváření alternativních zdrojů energie a tlak na snižování energetické náročnosti, resp. spotřeby a v neposlední řadě budování vojenských základen na transportních cestách a v blízkosti ropných států67.

Specifické postavení v oblasti energetické politiky, resp. bezpečnosti lze přiřknout nadnárodním ropným koncernům, které nejsou přímo provázané s tím kterým producentským státem. Ačkoliv jsou nadnárodní ropné korporace vůči státním společnostem ve zjevné nevýhodě už jen v množství ovládaných zásob, kterých mají pod svou kontrolou pouhých 10%, potýkají se s obtížnými klimatickými, ekologickými a politickými podmínkami a jejich produkty jsou tak často dražší, než produkty státních společností. Státní společnosti navíc mají nespornou výhodu, co se přístupu k ložiskům týče, kdy mohou čerpat z rozsáhlých domácích rezerv surovin, zatímco nadnárodní společnosti svádí konkurenční boj o ložiska ať již ropy, či plynu, která nezabraly státní společnosti. Jejich význam je však nezanedbatelný mimo jiné z hlediska jejich působení v celém řetězci, od těžby ropy přes její rafinaci až po prodej pohonných hmot. Státní firmy často nejsou schopny vytěžené suroviny zpracovávat a tak dochází k paradoxní situaci, kdy např. Írán, stát s druhými největšími zásobami ropy na světě, je nucen velkou část pohonných hmot pro domácí potřebu dovážet. V nevýhodě vůči státním společnostem jsou ty nadnárodní i co se státních preferencí nákupu ze strany států a svázání ekologickými normami týče68. Jiným specifickým subjektem jsou nejrůznější ekologické iniciativy, jejichž primárním zájmem je většinou tlak na nahrazení fosilních paliv a jaderné energie alternativními, obnovitelnými a bezpečnými zdroji69. Pro příklad lze uvést části Globální energetické koncepce Greenpeace do roku 2050 „Energetická [R]evoluce“, která právě nastiňuje scénář transformace energetické politiky Evropské unie a zajištění její energetické bezpečnosti ruku v ruce s ekonomickým růstem a upevněním sociálních jistot70.

67

PROROK, V.: 2008, s. 19. ROŠKANIN, Michal. Jaké budou ropné společnosti 21. století? : Půjde o nadnárodní korporace nebo státní firmy?. PETROL magazín, 2007. 69 PROROK, V.: 2008, s. 19-20. 70 Energetická [R]evoluce [online]. Greenpeace International, 2008. 68

20

1.4 Geopolitický vliv energetických zdrojů

O skutečnosti, že ropa není jen běžně obchodovatelnou komoditou, nýbrž surovinou, kvůli níž se vedou i války, přesvědčují historické události v mnoha ohledech. Současně se zvyšující se poptávkou po energetických zdrojích ze strany vyspělých států disponujících zároveň vyspělým vojenským potenciálem, se zvyšují rovněž tendence si tyto v případě „energetického ohrožení“ obstarat i vojenskou cestou. Stejně tak hrají energetické zdroje významnou roli i pro státy, které je těží, ať už jde o jejich vlastní rozvoj prostřednictvím finančních prostředků získaných z prodeje těchto surovin, nebo pokud jde o zajištění si přístupu k novým nalezištím opět vojenskými prostředky. U producentských států je navíc patrná koncentrace příjmů u úzké skupiny elit, určitá autonomie od občanů, externí vojenská podpora, stejně jako sklon k pučům a převratům, netransparentnost ve veřejných výdajích a jejich celková vnitřní nestabilita. Ukazuje se, že země vyvážející ropu navíc mívají silnou vnitřní opozici a sklony k latentní vnitřní nestabilitě, která následně může ohrozit celosvětové zásobování71.

Jak se energetické zdroje stávají předmětem mocensko-politických konfliktů lze mj. demonstrovat na příkladu irácké anexe Kuvajtu v létě 1990. Oblast byla Irákem dlouhodobě považována za jeho provincii a cílem invaze tedy bylo obnovit svou kontrolu nad tamními nalezišti ropy. Konkrétně šlo o to, že se kuvajtské úřady snažily svou tehdejší hospodářskou situaci spojenou s celosvětovým poklesem cen ropy řešit zvýšením těžebních kvót, definovaných OPEC, což Irák považoval za příčinu svých domácích hospodářských potíží72. V lednu 1991 byl Kuvajt pomocí mezinárodních sil v operaci Pouštní bouře osvobozen. Rovněž v mezinárodním angažmá na tomto konfliktu lze spatřovat jakýsi „energetický motiv“, když vůči Iráku zainteresované státy jednaly v obavě, že v případě úspěšného zmocnění se kuvajtských nalezišť Irákem, by tento měl pod svou kontrolou až 30% veškerých světových zásob73.

Mocensko-politické střety o oblast energetických nalezišť lze rovněž spatřovat v soupeření o vliv mezi Spojenými státy a Ruskem ohledně států kaspického regionu. Jde zejména o tři nové nezávislé státy, které po rozpadu SSSR v roce 1991 na jeho bývalém území vznikly -

71

ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona. Ropa: strategická komodita – poptávka, nabídka a cena. 2008, s. 25-27. Oxfordský slovník světové politiky. 2000, s. 405. 73 VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. 2007, s. 549-550. 72

21

Ázerbájdžán, Kazachstán a Turkmenistán, které podle odhadů disponují zásobami ropy a zemního plynu. Regionální mocnosti jako Turecko, Írán, Čína a USA se takřka okamžitě začaly soustřeďovat na získávání vlivu v tomto regionu, čímž de facto začaly ohrožovat domněle setrvalý mocenský monopol Ruska na tomto území. Ačkoliv tato oblast svými ať již potvrzenými, či pouze domnělými zásobami nemůže konkurovat ohromným nalezištím v oblasti Perského zálivu, její využití by vedlo přinejmenším k žádoucí diverzifikaci zdrojů a snížení energetické závislosti na státech Perského zálivu a nestabilním Rusku či Alžírsku. Pro Rusko se stalo jednou z priorit zahraniční politiky zabránění osvojení si ropných ložisek Kaspického moře ze strany Turecka či Spojených států. Ačkoliv by význam energetických zásob kaspického regionu mohl být pro Rusko z tohoto hlediska bezvýznamný, neboť to má samo dostatečné zásoby a navíc bez západního kapitálu není schopné financovat větší projekty spojené s těžbou v této oblasti, naprosté upuštění od snahy o kontrolu nad tamními nalezišti by mohlo vést k intenzivní socio-ekonomické modernizaci a emancipaci bývalých sovětských republik, růst vojenskopolitického vlivu USA, potažmo NATO v oblasti a tedy přivodit konec mocenského monopolu Moskvy v těchto státech. K odrazení potenciálních zájemců o tamní ropu se proto Moskva zaměřila na destabilizaci regionu, podporu tamních separatistických tendencí menšin a důslednému prosazovaní „ruského směru“ tranzitu kaspické ropy74 a spolu s Íránem prosazuje princip „společného vlastnictví“ ve věci statutu75 Kaspického moře76. Stejně jako naleziště, tak i trasy ropovodů (a jiných přepravních zařízení) nejsou určovány pouze technologickými a terénními podmínkami, nýbrž i politickou situací v tranzitním regionu. Tak lze např. v rámci evropské energetické bezpečnosti poukázat na projekt vytvoření ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který by se vyhnul území Ruské federace77. Trasa ropovodu je znázorněna na následující mapce:

74

Z Baku do černomořského Novorossijsku. Podstatou je mezinárodně-právní určení statutu Kaspického moře, bude-li považováno za moře, či jezero. Pokud by dle platného mezinárodního práva a Úmluvy OSN o mořském právu bylo uznáno za moře, náleželo by jeho dno a vodní hladina do vzdálenosti 12 mil od pobřeží do svrchovaného vlastnictví pobřežního státu. Pokud by se však jednalo o jezero, byl by uplatňován princip společného vlastnictví, všech pobřežních států nad vodami, dnem i případným nerostným bohatstvím. 76 SOULEIMANOV, E.: 2003. 77 ŠVIHLÍKOVÁ, I.: 2008, s. 27. 75

22

Mapa č. 1: Trasa ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan

Zdroj: Guerra Rússia-Geórgia ameaça mercados petrolíferos [online]. MRA Alliance, 2008.

Novou strategickou tranzitní oblastí se tak stal jižní Kavkaz, kudy vede právě koridor z ázerbájdžánského Baku přes Gruzii do Turecka. Rusko-gruzínský konflikt v srpnu 2008 však vyvolal obavy ohledně jeho spolehlivosti. Na gruzínském území se v současné době nachází řada terminálů na uskladnění ropy a důležitých ropovodů plynovodů, exportujících ropu a zemní plyn z Kaspického a Středozemního moře do Evropy78. Výstavbu ropovodu lze přitom považovat za úspěch zejména americké energetické politiky a rozbití ruského monopolu na přepravu kaspické ropy a plynu79. Na druhou stranu i Rusko sleduje své zájmy např. výstavbou ropovodu směrem na Dálný východ, jež by umožnil snadnější napojení na Japonsko a Čínu80.

Z aktuálnějšího dopadu energetického konfliktu na mezinárodní politické dění nelze opomenout rusko-ukrajinský plynový konflikt z počátku roku 2009, na jehož řešení se podílela celá řada aktérů a zainteresováno na něm bylo i tehdy počínající České předsednictví v Radě Evropské unie. Rusku se tehdy nepodařilo dohodnout se s Ukrajinou na ceně za plyn pro nadcházející rok, načež byly na Ukrajinu zastaveny dodávky zemního plynu. O týden později pak ustaly i dodávky plynu do Evropy, jež sem proudí z 80% právě přes území Ukrajiny a pokrývá pětinu

78

TICHÝ, Lukáš. Význam jižního Kavkazu pro energetickou politiku Evropské unie a rusko-gruzínský konflikt. Mezinárodní politika, 2009. 79 STAHL, Christina. Energieinteressen und Integrationskonkurrenz Russlands und der EU im Südkaukasus. [online]. Aussenpolitik.net, 2009. 80 ŠVIHLÍKOVÁ, I.: 2008, s. 28.

23

spotřeby evropských států81. Spor je tak možné považovat za největší energetický konflikt s Evropou od doby arabského ropného embarga v sedmdesátých letech. Zároveň je možné spatřovat určité odcizení se vůči Rusku ze strany zemí dosud prorusky orientovaných v důsledku ztráty důvěry. Důsledky pro Rusko jako takové mohou spočívat v přehodnocení myšlenky „užší spolupráce výměnou za plyn“ ze strany evropských státníků a zvýraznění zájmu o dokončení projektu plynovodu Nabucco, který vede mimo ruské území82. Vyřešení tohoto konfliktu, na němž se česká reprezentace podílela, přineslo nejen okamžitý praktický vliv svého urovnání, tedy že do Evropy začal přes Ukrajinu opět proudit ruský plyn. Jako „vedlejší efekt“ přínosu naší diplomacie se ukázalo posílení a zviditelnění českého předsednictví, do té doby očekávaného jako slabé reprezentace euroskeptického státu83. Politizaci energetiky lze spatřovat i v mnoha dalších ohledech, jejichž podrobnější rozebrání není předmětem hlubšího zkoumání této diplomové práce, nicméně stručným výčtem lze ještě uvést například aktivity Venezuely v projektech Petrosur, Petrocaribe a Petroandina, jež předpokládá mezinárodní spolupráci využívání a zpracování zdrojů s preferenčními vazbami na státem vlastněné společnosti za současného maximálního možného vyloučení amerických firem, což má být zase venezuelským nástrojem upevňování vlivu a postavení v regionu. Čínské investice do surovinově bohatých regionů a čínské angažmá v Africe, Iráku a Latinské Americe zase napomáhá diverzifikaci čínských dodávek globálně84. Stejně tak např. Japonsko je nuceno směřovat státní investice do zajištění diverzifikace zdrojů, obchodu a investic; indická energetická bezpečnost je zase podmíněna schopností státu přizpůsobit se nové závislosti na globálních trzích85. Evropské státy jsou zase ve většině nuceny čelit své rostoucí energetické závislosti a tedy zejména závislosti na dovozu strategických surovin a často tak stojí před snadno zpolitizovatelnou otázkou využívání jaderné energie, či energie z obnovitelných zdrojů86.

81

Medveděv: Spor o plyn už není jen rusko-ukrajinský [online]. Euroskop.cz, 2009. FIŠTEJN, Jefim. Válka na splátky. Euro, 2009. 83 Začátek předsednictví, ČR zasluhuje uznání [online]. Euroskop.cz, 2009. 84 ŠVIHLÍKOVÁ, I.: 2008, s. 28. 85 Rostoucí poptávka v těchto zemích zejména po ropě přitom přímo ohrožuje bezpečnost „tradičních“ odběratelů od majoritních dodavatelů a snižuje zároveň jejich vyjednávací potenciál, když státy ropu vyvážející mohou relativně snadno přesunout své trhy opačným směrem. 86 YERGIN, D.: 2006. 82

24

1.5 Shrnutí

V této úvodní kapitole jsou představena základní teoretická východiska, s nimiž je v práci dále nakládáno a jež jsou na tématu dále ověřována. Za výchozí teorii byl zvolen politický realismus, zejména s ohledem na roli, kterou přisuzuje národním státům jako hlavním aktérům mezinárodní politiky. Stejně tak je rozpracována problematika bezpečnosti z pohledu jejich jednotlivých aspektů a s ohledem na význam právě aspektu energetického. Představená teorie vzájemné závislosti má pak pomoci zejména pro pochopení vztahů Evropské unie a Ruska. Jak tato kapitola dokazuje, energetické zdroje hrají významnou roli ať již pro rozvoj jednotlivých států, tak i pro definici mezinárodní politiky těchto států, resp. pro vývoj mezinárodního společenství. Se zvyšující se poptávkou po energetických zdrojích ať již v průmyslově vyspělých státech, či se zvyšující se spotřebou ve státech, jako je Indie nebo Čína, získává otázka zajištění plynulých dodávek energetických zdrojů na významu. Toto vědomí na straně producentských států je staví do značné výhody vůči státům závislým na dodávkách. Tak jako jsou ekonomická embarga ze strany finančně silných států využívána k dosažení vlastních zájmů, tak existuje reálný potenciál využití „ropného embarga“ ze strany států vlastnících energetické zdroje.

Přestože v rozvinutých ekonomikách neustále sílí tendence k energetickým úsporám a přechodům k tzv. alternativním zdrojům energie zůstávají právě ropa, zemní plyn a uhlí stále hlavními zdroji. Bez ohledu na programy úspor energie, objevy nových ložisek a na širší využívání obnovitelných zdrojů ale přetrvává výsadní postavení OPEC, která kontroluje takřka tři čtvrtiny prokázaných světových ropných zásob, na světové těžbě se přitom podílí 43 procenty a na světovém exportu 55 procenty87. Avšak se zvyšující se cenou ropy narůstá jak těžba v zemích mimo tuto organizaci, stejně jako se zvyšuje kapacita těžby s neustálým vývojem znalostních technologií.

87

ROŠKANIN, Michal. Cena ropy jako na houpačce. PETROL magazín, 2009.

25

2. Role Ruské federace v zajištění energetické bezpečnosti EU V oblasti energetické bezpečnosti představuje Rusko pro Evropskou unii významného partnera. Vzájemné rusko-evropské vztahy však nelze omezit pouze na oblast dodávek energetických surovin, širší souvislosti těchto vztahů často představují další faktory, významně zasahující právě i do oblasti energetiky.

Změny vzniklé v roce 1989 zhroucením komunistických režimů ve střední a východní Evropě a následný rozpad Sovětského svazu znamenaly pro celý svět globální změny v politice a mezinárodních vztazích. Stejně závažné důsledky měly tyto změny i pro samotné Rusko. Z mezinárodního společenství rozhodně vylučováno nebylo, naopak se postupně začalo zapojovat do světových mezinárodních organizací – připojilo se ke Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské bance pro obnovu a rozvoj, Radě Evropy, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě i k Evropské konvenci lidských práv88.

SSSR a nástupnické Rusko představovalo na přelomu 90. let minulého století vojenský kolos disponující jaderným arzenálem považovaný za druhou průmyslovou velmoc světa. Země se však musela vypořádat s novým světovým pořádkem a najít si své místo na mezinárodněpolitické scéně. Ruská federace prakticky okamžitě začala pracovat na zachování svého postavení coby světové velmoci. Tyto snahy odráží mj. Koncepce národní bezpečnosti ze začátku roku 2000, která předpokládá spolupráci „se všemi vládnoucími státy světa“. Zároveň se tehdejší ruský prezident Putin snažil o zlepšení vztahů s Evropskou unií, čímž sledoval cestu k obnovení důstojnosti Ruska a současně kontrolu vztahů Společenství nezávislých států s Unií. Možnost zvyšování ruského vlivu coby ekonomické velmoci se však začala ztrácet, když ruský domácí produkt klesl pod 0,5 procenta světové roční výroby a nebylo tak možné ani dostatečně financovat ozbrojené síly89. Přesto se Rusku podařilo najít způsob, jak si své významné postavení udržet, a to především prostřednictvím své energetické politiky.

V této kapitole bude nejprve stručně představena Ruská federace v rámci svých energetických zásob, produkcí a exportů a nastíněna závislost a podmíněnost ruské ekonomiky právě na energetických exportech. V další části pak budou popsány zásadní milníky využívání 88 89

SERVICE, Robert. Rusko: Experiment s jedním národem do roku 1991 do současnosti. 2006, s. 145 – 148. Tamtéž, s. 148 – 155.

26

energetické otázky ze strany Ruska v mezinárodních vztazích. Ve stěžejní podkapitole této části diplomové práce pak budou na pozadí tzv. teorie vzájemné závislosti, neboli interdependence nastíněny vzájemné vztahy Ruské federace a Evropské unie v oblasti energetiky, resp. energetické bezpečnosti, jejich historický vývoj a snahy o jejich institucionalizaci či formalizaci. Primárním cílem této kapitoly tedy je demonstrovat výsadní postavení Ruska, jakožto největšího importéra energetických surovin na evropský trh a poukázat na další perspektivy vývoje vztahů s Evropskou unií, potažmo upozornit na možné překážky či limity této spolupráce.

2.1 Postavení Ruské federace na energetických trzích

Ruská federace představuje světově unikátní stát, na jehož území se nacházejí všechny potřebné druhy energetických surovin v množství, které nejenže vystačí k zajištění domácích potřeb, ale umožňuje i vysokou úroveň exportu, což Ruskou federaci řadí do role světově nejvýznamnějších dodavatelů energetických surovin90. Pro ilustraci – ze statistiky Mezinárodní energetické agentury (IEA) vyplývá, že v roce 2009 Ruská federace vyprodukovala 485 tis. tun surové ropy, což v daném roce představuje 12,3% celosvětové produkce činí z Ruska druhého největšího světového producenta. Více než polovina vytěžené ropy, 246 tis. tun, byla přitom v témže roce exportována91. Ruskému ropnému trhu dominuje několik velkých ropných společností, přičemž největší z nich, Lukoil, je zároveň největší ropnou společností světa. Hledání nových ropných nalezišť je však primárně v kompetencích ruské zahraniční politiky92. Co se zemního plynu týče, produkce v roce 2006 dosáhla 657 bcm, tedy 20,9% vyprodukovaného zemního plynu v celosvětovém měřítku, což představuje světově největší produkci v daném roce. Exportováno pak bylo 187 bcm93. Ruská státní plynárenská společnost Gazprom přitom drží monopol nad ruským plynárenským trhem94.

90

MÁLEK, Tomáš. Pohled Ruské federace na energetickou politiku. 2008, s. 232. Key world energy statistic 2009.: 2009, s.11. 92 Country Studies US [online]. 2003-2009. 93 Key world energy statistic 2009.: 2009, s.13. 94 Country Studies US [online]. 2003-2009. 91

27

45% ruského exportu veškerých v Rusku vytěžených surovin směřuje do EU – 53% veškeré vyvezené ropy a 36% veškerého vyvezeného plynu zemního plynu se ocitne právě na trzích členských států Evropské unie95.

V oblasti importu ropy na evropské trhy představuje Rusko největšího dodavatele pro EU jako celek, když se na ropných dovozech podílí 33,5% v roce 200696. V případě zemního plynu je podíl ruského importu na evropském trhu roven 42% v témže roce97. V případě do EU dovezené ropy představuje Rusko druhého největšího dodavatele této suroviny, co se zemního plynu týče, zaujímá Rusko výsadní postavení. V obou případech pak došlo k nárůstu procentuelního podílu ruských energetických zdrojů na evropských trzích po rozšíření Unie o státy střední a východní Evropy v roce 2004, resp. 2007.

2.2 Význam energetického exportu pro Rusko

Energetika hraje v ruské ekonomice velmi významnou roli. Na energetických zdrojích závisí nejen vlastní ruský průmysl, zemědělství či obchod. Ropa a zemní plyn představují pro Rusko primární exportní komoditu98.

Ruská federace je sice se svým nerostným bohatstvím významným hráčem na světových energetických trzích, na němž závisí mnoho ruských zahraničních partnerů, avšak i samotná ruská ekonomika je na výnosech z prodeje energetických surovin značně odkázaná, když tyto tvoří až 25% ruského HDP a zároveň představují až 50% tamního státního rozpočtu a tedy hrají nejdůležitější roli při rozvoji domácí ekonomiky99. Rusko je tak na vývozu energií a paliv až kriticky závislé. Tato závislost pak podmiňuje vysokou zranitelnost ruských příjmů, závislých na vývojích cen za energetické zdroje na světových trzích100. Mezinárodní činnost Ruské federace se tak v energetické sféře soustřeďuje nejen na vývoz paliv a dalších energetických zdrojů, osvojení a těžbu zahraničních nalezišť energetických surovin, upevnění ruské přítomnosti na vnitřních energetických trzích druhých 95

The EU – Russia Energy dialogue – Towards an EU – Russia partnership [online]. EIA, 2003. EU energy figures 2007/2008 [online]. European Commision, 2008 s. 14. 97 Tamtéž. 98 Country Studies US. 2003-2009. 99 The EU – Russia Energy dialogue – Towards an EU – Russia partnership. 2003. 100 Russian Energy Policy [online]. Global security.org 2000-2009. 96

28

zemí, přilákání zahraničních investorů, organizaci paralelní spolupráce se sousedními energetickými spolky, tranzit energetických surovin a vědecko- technickou a právní mezinárodní spolupráci, ale i na ruskou integraci do světového energetického prostoru, diverzifikaci směrů exportu a vstup na trh se zkapalněným zemním plynem a export syntetických motorových paliv101.

Řada evropských zemí naopak hraje v ruské energetice roli hlavních dodavatelů technických zařízení pro energetiku, zahraničních investic do rozvoje energetického průmyslu a zároveň představuje zdroj nemalých státních příjmů plynoucích z energetického exportu do těchto zemí102.

2.3 Využívání energetiky v ruské zahraniční politice

Dynamický rozvoj světové energetiky má za následek růst vlivu energetických faktorů na systém mezinárodních vztahů, světovou ekonomiku a geopolitiku. Ruská federace není v tomto směru výjimkou - se svými zásobami energetických zdrojů a surovin, rozvinutým energetickým průmyslem i infrastrukturou a zároveň se svou strategickou polohou na pomezí Eurasie disponuje ohromným potenciálem při vyjednávání na mezinárodní scéně, což ji řadí mezi vedoucí světové ekonomické hráče103. Díky tomuto vědomí se obchod s energetickými surovinami stal pro Rusko jedním z nástrojů jeho zahraniční politiky. Energetika a energetická bezpečnost je proto v dnešním Rusku vysoce zpolitizovaným tématem. Otázky energetiky představují zásadní téma při mezinárodních jednáních nejen se sousedními státy Ruské federace, včetně baltských či kaspických států, Polska či Ukrajiny104.

Svého postavení coby hlavního energetického dodavatele využíval tehdejší Sovětský svaz již vůči státům své sféry zájmu v době Studené války. Dodávky ropy do socialistických zemí byly od poloviny 50. let uskutečňovány nekomerčními dodávkami, kdy cena ropy pro nadcházející rok vycházela z průměrné ceny v posledních pěti letech, což v době poměrné cenové stability ropy vyhovovalo oběma stranám – jak exportérům, tak importérům. Na konci 50. a v polovině 60. let vybudovaný ropovod Družba byl rovněž spojen s plněním politických 101

MÁLEK, T.: 2008, s. 236-237. SČEBARNIN, J. A. Energetická diplomacie Ruska. 2008, s. 248. 103 Tamtéž, s. 246. 104 MAKARYCHEV, Andrey S. Russia´s energy policy. Between security and transparency. 2006, s. 1-4. 102

29

priorit politického vedení SSSR, tedy se zabezpečením ropou a ropnými výrobky s výhodnými cenami v „bratrských zemích“ východní Evropy, uspokojení potřeb sovětské armády a armád zemí členských států Varšavské smlouvy při případné agresi ze strany „imperialistických států“. Rovněž výstavba dálkových plynovodů Sojuz a Bratrství sledovala politické cíle SSSR. V polovině 70. let pak byly zahájeny dodávky plynu do západní Evropy, když došlo k upevnění vzájemných vztahů především se Spolkovou republikou Německo. V tomto případě lze naopak vysledovat energetický motiv snahy amerického politického vedení o zmaření finančního zajištění výstavby plynovodu ze strany západoevropských zemí výměnou za následné ruské dodávky plynu105. Energetický faktor v ruské diplomacii prezentoval až do 80. let převážně politické, nikoliv ekonomické cíle. Po světové energetické krizi na počátku 80. let minulého století však byla vypracována Energetická strategie SSSR, jež předpokládala technicko-ekonomické změny v chápání energetické bezpečnosti. Nicméně po rozpadu Sovětského svazu a s vypracováním strategie nové došlo opět k přehodnocení priorit ruské energetické politiky. Již v roce 1991, kdy ještě nebyl zcela jasný vývoj v bývalých sovětských republikách, Rusko v diplomatických vyjednáváních umně využívalo svou hospodářskou moc spočívající převážně v levné energii, na níž řada jeho bývalých sovětských republik závisela. Tendence k využívání svého politického a ekonomického postavení je patrná dodnes, mj. i při řešení problému týkajícího se ropných zásob pod Kaspickým mořem, kdy bylo jasně patrné, že Rusko na Společenství nezávislých států nehledí jako na sobě rovné partnery106. V roce 1994 Rusko podepsalo Deklaraci s Mezinárodní energetickou agenturou (IEA), která vznikla v důsledku energetických šoků v 70. letech s cílem zajistit energetickou bezpečnost západních zemí. Po prudkém poklesu cen ropy v letech 1998 – 1999 aktivizovala ruská energetická diplomacie své vztahy s OPEC, na jejíchž konferencích získala statut pozorovatele. Ruští pozorovatelé od té doby participují na setkáních ministrů ropy a energetiky členských zemí OPEC, což následně vede ke stabilizaci cenové konjunktury na světových trzích s ropou107.

Zásady energetické politiky Ruské federace byly formulovány v roce 2003, kdy byla schválena Energetická strategie rozvoje do roku 2020. Ta formuluje hlavní úkoly Ruské federace v oblasti energetické politiky a definuje základní pojmy jako energetická bezpečnost,

105

SČEBARNIN, J. A.: 2008, s. 146-147. SERVICE, R.: 2006, s. 148-152. 107 SČEBARNIN, J. A.: 2008, s. 246-247. 106

30

energetická efektivita atd. Tato strategie nastiňuje čtyři scénáře rozvoje závisející na vnitřních i vnějších ekonomických a politických podmínkách. Jde především o ceny ropy na světových trzích, stupeň ruského zapojení v mezinárodních institucích atd.108. Z Energetické strategie Ruska vyplývají regionální priority ruské energetické diplomacie, směřující k nalezení pevného postavení v evropském regionu. Jedním z prioritních úkolů je tak spolupráce na ropných a plynových projektech a výstavbě strategických potrubních systémů109. Za hlavní principy energetické politiky Ruské federace lze považovat energetickou bezpečnost, energetickou a rozpočtovou efektivitu a ekologickou bezpečnost energetiky. V oblasti mezinárodních vztahů Ruské federace figuruje energetická bezpečnost nejen jako součást energetické politiky, ale i ruské zahraniční politiky jako celku110. Energetický faktor zaujímá nezanedbatelné místo ve dvoustranných zahraničně - ekonomických a zahraničně politických vztazích Ruska s více než 80 zeměmi světa – ať se jedná o státy, v nichž Rusko hraje roli dodavatele energetických surovin nebo naopak o země, které na světových energetických trzích představují konkurenta ruskému energetickému průmyslu111.

Ani aktuální mezinárodně politický vývoj nenechává na pochybách, že Rusko svého triumfu v podobě bohatých energetických zásob neváhá při svých vyjednáváních využívat. Demonstrovat to lze na ropných konfliktech či plynových válkách Ruska s Běloruskem a Ukrajinou, jež v tomto směru mají „nejvýhodnější pozici“ se svými koridory pro přepravu ropy, resp. plynu, když Běloruskem prochází 50% ruské exportní ropy a Ukrajinou prochází 80% ruského exportu zemního plynu112. Z těch nejnovějších událostí, či mezinárodních rozepří s ruskou účastí, při níž hrály energetické zdroje primární roli, nebo se jen staly donucovacím prostředkem nelze nezmínit např. ruské vynucení si kontroly nad plynovody, které vedou přes běloruské území v roce 2004, když na počátku roku přestal do Běloruska proudit ruský plyn a o pár dní později i elektřina. Ačkoliv oficiálním důvodem zastavení dodávek měly být běloruské dluhy za tyto suroviny a chybějící dodací podmínky pro zemní plyn v nadcházejícím roce113 Významnou roli zde se hrál právě ruský zájem o ovládnutí přepravních tras směrem do západní Evropy114. 108

MÁLEK, T.: 2008, s. 232. SČEBARNIN, J. A.: 2008, s. 248. 110 MÁLEK, T.: 2008, s. 233-237. 111 SČEBARNIN, J. A.: 2008, s. 249. 112 SVOBODA, Karel. Konec krize?. 2009, s. 5. 113 VONDRA, Alexandr. Ropa a plyn jako politická zbraň. Ihned.cz, 2006. 114 VESELÝ, Luboš. Běloruský rok 2004. Asociace pro mezinárodní otázky. 2004. 109

31

7. ledna 2007 byly zase přerušeny dodávky ropy do Polska, Německa a na Slovensko, když Rusko odpojilo tranzitní ropovod vedoucí právě přes území Běloruska. Rusko – běloruský spor se tentokrát měl přitom týkat vývozních cel a poplatků115. Plynárenským hospodářským útokem, resp. pozastavením dodávek plynu vyhrožovalo Rusko Bělorusku i na jaře roku 2009, když běloruský prezident Lukašenko údajně z důvodu ekonomického nátlaku ze strany Moskvy odmítl podepsat připravenou dohodu o vytvoření společných sil rychlé reakce Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), která má být hlavním ruským bezpečnostním nástrojem v postsovětském prostoru116. Podobný charakter jednání lze vysledovat i na příkladu Ukrajiny, jíž byly na začátku roku 2006 rovněž pozastaveny dodávky zemního plynu. Oficiálním důvodem sporu přitom měly být opět ryze ekonomické – tedy určení výše cen za plyn pro Ukrajinu, neméně významným aspektem konfliktu však byl ruský zájem o kontrolu nad plynovody na ukrajinském území. Cíle ruských snah však mohou být i dalekosáhlejší – od snahy o kontrolu nad ukrajinským politickým děním a podpory proruských politiků na Ukrajině, po vyvolání sporů mezi Evropskou unií a Ukrajinou117. Stejně tak měla politický motiv a dopad i plynová krize z počátku roku 2009, kdy rusko – ukrajinské spory opět znamenaly přerušení dodávek plynu do EU. Svou roli opět sehrál ukrajinský dluh a nejisté ceny ropy pro nadcházející období, ale i podpis dohody o strategickém partnerství mezi USA a Ukrajinou na konci prosince 2008. Podobnost s událostí z roku 2006 lze spatřovat i ruským poukázáním na fakt, že Ukrajina by pro Evropskou unii nemusela být spolehlivou tranzitní zemí a podpořit tak argumenty pro dostavbu ruských plynovodů Nord Stream a South Stream, které by obcházely jak Ukrajinu, tak i Českou republiku a Slovensko118. Jak bylo uvedeno v předchozí úvodní kapitole, na vyřešení sporu mezi Ukrajinou a Ruskem se aktivně podílelo České předsednictví Evropské unie, což ve svém důsledku přispělo ke zvýšení jeho prestiže v rámci EU. Právě na příkladu Ruské federace je tedy možné zřetelně demonstrovat v předchozí kapitole nastíněnou teorii o využívání energetických otázek v zahraniční politice států, když cílem ruského státu jako takového je jak obnovení státní kontroly nad „strategickými zdroji“, tak i získání prvenství a hlavní kontroly nad přepravními trasami, potrubími a tržními kanály119. 115

Přerušení dodávek ropy do EU vyvolává obavy. Evropská komise, 2007. Roztržka mezi „bratry“: Rusko hrozí Bělorusku plynovou válkou. Ihned.cz, 2009. 117 VONDRA, A.: 2006. 118 PALATA, Luboš. Plyn jako nejdůležitější ruská zbraň. 2009. 119 YERGIN, D.: 2006. 116

32

Přímo vůči Evropské unii Rusko nástroje v podobě energetiky, resp. zastavení energetických dodávek sice nevyužívá, nicméně jak je patrné, spory s jeho sousedními státy a zastavení dodávek jim, má potažmo vliv i na energetickou bezpečnost EU. Přitom právě tímto jednáním energetického nátlaku, jež Rusku pravděpodobně umožní dosažení svých krátkodobých politických cílů, se však zvyšuje i dlouhodobý tlak na evropské politiky, pro něž Rusko dále nepředstavuje předvídatelného a spolehlivého partnera, v otázce diverzifikace energetických zdrojů, dodavatelů energetických surovin, stejně jako přepravních tras120. Politický vliv Ruské federace na evropskou energetickou politiku však lze spatřovat v ruských odmítavých postojích a aktivitách vztahujících se k evropským snahám o integraci kavkazského regionu a jeho přímého zapojení do zásobování Evropy energetickými zdroji a výstavbu přepravních tras vyhýbajících se ruskému území121.

2.4 Vztahy s Evropskou unií v oblasti energetiky

Současný vztah Evropské unie a Ruské federace v oblasti energetické politiky, resp. energetické bezpečnosti lze nejlépe vysvětlit na pozadí teorie vzájemné závislosti.

Jak z předchozích podkapitol vyplývá, Ruská federace přestavuje pro státy Evropské unie jednoho z nejvýznamnějších dodavatelů energetických surovin. Toto výsadní postavení Ruské federace plyne jak z historických vazeb na některé členské státy EU, tak z výhodného teritoriálního umístění Ruska122. Po vstupu států střední a východní Evropy do Evropské unie v roce 2004, potažmo 2007, jimž především je hlavním dodavatelem právě Ruská federace, se významně zvýšil podíl ruského ropného i plynného importu do členských států EU123. Výhodné postavení Ruska v zajišťování evropské energetické bezpečnosti pramení kromě jeho výsadního postavení mezi dodavateli na evropský trh i z kontroly prakticky všech transportních tras pro suroviny do EU. Ačkoliv se Rusko dlouhodobě snaží o diverzifikaci svých exportů, jsou tyto snahy zatím ne příliš účinné a zhruba polovina ruského energetického exportu směřuje do EU. Tedy vzhledem ke značné závislosti ruské ekonomiky na finančních příjmech získaných z exportu energetických surovin na evropský trh – a zároveň vzhledem ke značné závislosti Evropské 120

Evropa se probouzí z chladu [online]. Evropská komise, 2007. STAHL, Ch.: 2009. 122 SČEBARNIN, J. A.: 2008, s. 246. 123 LEICHTOVÁ, Magda. EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu. 2008, s. 85. 121

33

unie na ruském energetickém importu, jež zejména v případě zemního plynu není EU schopná v dostatečné míře nahradit, lze dosud hovořit o jisté míře vzájemné vyvážené, symetrické interdependence124. Tento stav symetrické vzájemné závislosti by však byl vážně narušen v případě, že by se Rusku skutečně podařilo více proniknout na energetické trhy v jihovýchodní Asii, resp. Latinské Americe, kdy by Evropská unie prakticky ztratila své postavení výsadního zdroje kapitálu pro ruskou ekonomiku a potažmo by tak přišla o možnost dosahování svých cílů prostřednictvím energetických importů z Ruska např. v oblasti lidských práv apod. Navíc, pokud se Evropa bude neustále snažit klást na Rusko další podmínky a uplatňovat restrikce vůči ruským firmám, může se snadno ocitnout v situaci, kdy o ruské dodávky bude zápasit s Čínou či Japonskem. Podmiňování spolupráce s Ruskem je tak pro Evropu nereálnou ambicí, když se předpokládá, že během 20 let bude dovážet 90% potřebné ropy a 80% potřebného plynu125. Pozitivní dopad z pohledu Evropské unie a tedy narušení symetrie vzájemné závislosti ve prospěch EU by zapříčinila úspěšná diverzifikace dodávek na straně Evropy, která by se dále nemusela spoléhat na ruské zdroje a ve své oblasti zájmu by tak mohla uplatňovat větší politický nátlak bez obav z ohrožení vlastní energetické bezpečnosti. Z uvedených informací lze rovněž vyvodit společensky, ekonomicky i politicky poměrně zranitelný rozsah vzájemné závislosti, neboť výpadky ze vzájemné spolupráce by znamenaly na obou stranách vysoké náklady, jež nelze s okamžitým účinkem nahradit. Typ vzájemné závislosti v případě Ruské federace a EU lze označit typ „záruky II“ se snahou, či možná nutností spolupracovat na obou stranách s tendencí k přechodu na koordinační hru v rámci institucionalizace rusko- evropských energetických vztahů.

Vztahy Ruska a Evropské unie jsou na obou stranách dosud poměrně problematické. Vzájemná nedůvěra pramení z ruské nedůvěry vůči EU jako takové, stejně jako z velmi diferencovaných postojů členských zemí Unie vůči Rusku. Zejména uvnitř EU je pak obtížné dosáhnout shody a vystupovat vůči EU jednotně, když např. Německo a Francie představují pro Rusko uvnitř EU významné partnery a Řecko a Kypr takřka tradiční spojence, zatímco zejména Polsko a Litva se vůči jednáním s Ruskem staví velmi negativně. Z těchto odlišných postojů pak vyvěrá i snaha o větší či menší institucionální a formální zapojení Ruska do evropských politik. Rusko s vědomím těchto problémů situace pragmaticky využívá a snaží se v součinnosti se státními energetickými monopoly s jednotlivými státy Unie jednat 124 125

ČERNOCH, F.: 2008, s. 14-19. ŠVIHLÍKOVÁ, I.: 2008, s. 73.

34

bilaterálně, čímž však zároveň do jisté míry maří evropské snahy o společný postup při vzniku Evropské energetické politiky126.

Ze strany Evropské unie jsou snahy o formalizaci vztahů s Ruskem v oblasti dodávek ropy a plynu dlouhodobě patrné, avšak stejně jako v jiných otázkách chybí Evropské unii i v otázce energetické politiky jednota při vystupování navenek – a to i při jednáních s Ruskem. Formalizaci vzájemných rusko – evropských vztahů lze demonstrovat jak na příkladu Evropské energetické charty, tak Energetického dialogu EU-Rusko127 či Strategického partnerství EU a Ruska. Evropská energetická charta, politické prohlášení zemí Evropských společenství z roku 1991, se stala podkladem pro Evropskou energetickou smlouvu, předpokládající liberalizaci obchodu s ropou a plynem a především zapovězení přerušení dodávek v případě sporu. Ruská federace je sice signatářem smlouvy, ta ale dosud nebyla ruským parlamentem ratifikována128. Energetický dialog EU-Rusko zase představuje pravidelná setkávání představitelů obou stran k projednání vzájemných vztahů v oblasti energetiky. Dialog funguje od roku 2000, kdy se na Summitu EU- Rusko staly primárním bodem jednání právě otázky energetické bezpečnosti. Nyní je tento dialog zařazen na program všech summitů EU-Rusko, představuje však pouze politickou aktivitu, bez jakýchkoliv právních závazků a donucovacích mechanismů129. Původně byl přitom Dialog zaměřen především na Rusko, jakožto exportérský stát a otázky problematiky tranzitních zemí byly opomíjeny. Ukrajinská plynová krize ze začátku roku 2006 však vedla k prohloubení zájmu právě i o tuto problematiku130. V rámci tohoto Dialogu vzniklo mj. v Moskvě technologické centrum ke zlepšení výměny informací a rozvoje technologií v energetice. Stejně tak jsou k otázkám energetické bezpečnosti pořádány pravidelné kulaté stoly. Ve své podstatě představuje Energetický dialog především fórum pro vzájemnou výměnu informací, méně účinným je však při řešení praktických otázek a problémů131. Dlouhodobou stabilitu, bezpečnost dodávek a předvídatelnost pro obě strany by mělo zajistit Strategické partnerství EU a Ruska. Dosavadní vztahy Unie s Ruskem v této 126

LEICHTOVÁ, M.: 2008, s. 90 – 92. Tamtéž, s. 88. 128 Tamtéž, s. 88. 129 Tamtéž, s. 88 – 90, 130 GUBAJDULLIN, Askar, KAMPANEROVÁ, Naďa. Zemní plyn v Evropě – existuje alternativa [online]. Globalaffairs.cz, 2007. 131 ŠČERBA, Václav. Eu a Rusko – vztahy v oblasti energetiky. Parlamentní institut, 2006. 127

35

souvislosti jsou dosud založeny na Dohodě o partnerství a spolupráci z roku 1997, stanovenou na deset let tj. do roku 2007, přičemž nadále je její platnost každoročně automaticky prodlužována, dokud ji jedna ze stran nevypoví. Nově připravovaná smlouva se má zabývat hlavně

zlepšením

energetického

partnerství

a

zajištěním

bezpečné,

udržitelné

a

konkurenceschopné energetiky132. Do 18. listopadu 2009, dne zahájení Summitu EU – Rusko ve Stockholmu, bylo přitom plánováno dokončení příprav nové Dohody o partnerství a spolupráci, jež by měla být podepsána v roce 2010133. Dohoda by přitom mj. měla obsahovat instrumenty na posílení mechanismu včasného varování, umožňujícího zabránění nebo rychlou reakci na mimořádné situace ohrožující dodávky energie do EU134. Předmětem jednání Summitu, pokud jde o energetiku, byly rovněž otázky politických záruk zamezení výpadků dodávek plynu do EU v případě sporů o cenách s Ukrajinou, stejně jako snížení emisí oxidu uhličitého o 20 – 30%135.

2.5 Shrnutí

Ruská federace představuje pro Evropskou unii v zajišťování vlastní energetické bezpečnosti nejvýznamnějšího partnera. Avšak stejně jako je EU závislá na energetických dodávkách, je i Rusko závislé na exportních příjmech z energetických surovin, přičemž EU v tomto směru ruským odběratelům dominuje. Tato poměrně citlivá interdependence však v určitých případech vede k jisté paralyzaci při vzájemných vyjednáváních, proto jsou na obou stranách zjevné snahy o diverzifikaci – zdrojů, resp. exportů. Ruská strana své energetické síly navíc často využívá jako nástroje své mezinárodní politiky, sice ne přímo vůči Evropské unii, či jejím členům, nicméně s dopadem na ně. Na příkladu manévrů ruské politické reprezentace v projektu South Stream, jež jsou blíže popsány v následujících kapitolách, lze zřetelně demonstrovat, jak jejím cílem zůstává zachování a rozvoj politické a hospodářské moci státu a zachování hegemonie ve státech považovaných Ruskem za svou sféru vlivu136. Právě i k zamezení tohoto se Unie snaží o větší formalizaci vztahů s Ruskem, která by jí zajistila větší předvídatelnost a spolehlivost v otázce vlastní energetické bezpečnosti. 132

TICHÝ, L.: 2009. Nová dohoda o partnerství a spolupráci mezi Moskvou a Bruselem bude uzavřena v příštím roce [online]. Hlas Ruska, 2009 134 EU-Russia Summit on 18 November in Stockholm. [online]. EUROPA – Press Releases, 2009. 135 RETTMAN, Andrew. EU-Russia summit to focus on climate and energy. [online]. EUbserver, 2009. 136 STAHL, Ch.: 2009. 133

36

3. Strategické zájmy vybraných členských států EU V této části diplomové práce bude podrobně rozebrána pozice a srovnání vybraných států Evropské unie – Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jež představují největší či nejvýznamnější hráče na poli evropské politiky. Průzkum bude přitom prováděn z pohledu zajištění energetické bezpečnosti těchto vybraných států a s tím souvisejících vztahů se třetími zeměmi a z pohledu jejich zahraničně-politických priorit v této oblasti. Na výsledky analýzy v této nadcházející kapitole bude přitom navazovat kapitola zabývající se perspektivami vytvoření Společné energetické politiky EU právě s ohledem na specifické odlišnosti pojímání energetické bezpečnosti, resp. jejího dosažení ze strany probíraných států.

3.1 Spolková republika Německo

Spolková republika Německo představuje vůbec největší stát v Evropské unii – a to jak počtem obyvatel (asi 82 milionů v roce 2009), tak i svou rozlohou (357 022 km²)137, což jí poskytuje mezi ostatními členskými státy EU výsadní postavení. V poválečných letech navíc patřilo tehdejší západní Německo spolu s Francií k nejaktivnějším iniciátorům evropské integrace a tedy i zakladatelských státům prvotního ESUO. Všechny tyto zmíněné skutečnosti mají nezanedbatelný vliv na výsadní postavení, jež Německo mezi členskými státy EU zaujímá. Spolková republika Německo disponuje vlastními významnými zásobami uhlí a zemního plynu. Ani ty však nejsou schopné pokrýt domácí poptávku po těchto zdrojích a jsou do Německa dováženy. Celková energetická závislost – tedy závislost na dovozu energetických zdrojů ze zahraničí přesáhla v roce 2006 61%138, což je nejvíce z v této kapitole zkoumaných států. Nejvýznamnějším energetickým zdrojem v Německu je však ropa, jež se na spotřebě energetických zdrojů podílela v roce 2005 z 38,9%, přičemž 98,8% veškerého spotřebovaného množství je do Německa importováno139. Třetinu ropných importů přitom

137

Statistisches Jahrbuch: Internationale Tabelle A.2.1 Fläche, Bevölkerung und Altersstruktur der Länder der Erde [online]. Statistisches Bundesamt Deutschland, 2009. 138 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. European Commission, 2009. 139 Renewable energy. Market & Policy trends in EIA Countries. 2004.

37

zajišťovala v daném roce Ruská federace, 17% do Německa dovezla Velká Británie, 15% Norsko a 10% Libye140. Zemní plyn představoval v roce 2005 21,5% energetické spotřeby, z čehož dovozeno bylo 77%141. 40% těchto importů přitom zajistila Ruská federace, 30% Nizozemí a 22% Norsko, z menší části Dánsko a Velká Británie. Z mimoevropských dodavatelů zemního plynu je pak v posledních letech patrná vzrůstající role států severní Afriky a Blízkého východu142. Využívání energie z obnovitelných zdrojů se na Německé spotřebě totiž podílí z 4,5%. Část takto vyrobené energie přitom Německo i vyváží143. Významnou roli v Německu hraje i nukleární energie, podílející se na domácí spotřebě 12,7%144. Využívání tohoto zdroje energie je však v Německu poměrně citlivou otázkou a veřejné mínění jí není příliš nakloněno. V souvislosti s tím měla být během vlády „velké koalice“

CDU/CSU a SPD v Německu

realizována politika postupného uzavírání jaderných elektráren a energetické zdroje měly být nahrazeny dodávkami zemního plynu z Ruska145. Dle názorů odborníků Německé fyzikální společnosti ale dosud neexistuje adekvátní náhrada za tyto zdroje a odstoupení od jejich využívání není ve vytýčeném časovém horizontu do roku 2021 reálné. Otázka postupného odstavení jaderných elektráren se tak stala jedním z hlavních předvolebních témat parlamentních voleb v SRN v září 2009146. Po volbách vzniknuvší žluto-černá koalice stran CDU/CSU a FDP se v oblasti energetiky hodlá soustředit jak na rozvoj využívání obnovitelných zdrojů, tak na zachování současné úrovně využívání jaderné energie, resp. navrácení se ke stavu před uzavřením některých jaderných reaktorů v posledních letech147. V koaliční smlouvě se tato vláda přitom zavázala k předložení nového energetického konceptu v příštích letech, výstavbě nových národních energetických sítí a modernizaci těch stávajících. V zahraniční politice v oblasti energetiky se současná německá vláda hodlá podílet na velkých infrastrukturních projektech zahrnujících výstavbu plynovodů Nord Stream a Nabucco, a pracovat na diverzifikaci jak dodávek energetických zdrojů, tak i na diverzifikaci dopravních cest148. Při zajištění vlastní

140

Energie in Deutschland. Statistisches Bundesamt Deutschland, 2006. Renewable energy. Market & Policy trends in EIA Countries. 2004. 142 Energie in Deutschland. 2006. 143 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 144 Renewable energy. Market & Policy trends in EIA Countries. 2004. 145 Začala nová debata o jaderné energii v německé vládě. EurActiv, 2006. 146 ŠMUCLER, Jiří. Německo asi přehodnotí svou energetickou politiku [online]. Jaderná energetika, 2009. 147 Gelb-schwarze Koalition präsentiert Energiekonzept. Verivox, 2009. 148 Wachstum. Bildung. Zusammenhalt. Koalitionsvertrag zwischen CDU, CSU und FDP [online]. Heute.de, 2009. 141

38

energetické bezpečnosti jsou přitom pro Německo prioritní projekty přenosových soustav a plynovodů z/do Dánska, Norka a Polska a z Ruské federace podmořským plynovodem přes Baltské moře (Nord Stream)149.

Jak z výše uvedených statistických údajů vyplývá, klíčovou zemí pro zajištění německé energetické bezpečnosti je Rusko, z čehož pak logicky vycházejí i Německé preferenční vztahy s Ruskou federací. Na spolupráci v této oblasti se od března 2003 podílí tematická pracovní skupina – „Německo-ruská energetická spolupráce“. Shodnými otázkami se rovněž zabývá i „Německoruský energetický summit“. Zajímavý z pohledu německé závislosti na ruských dodávkách je zejména postoj německých korporací, jež ruské výhradní postavení coby dominantního importéra nevnímají jako nevýhodu své závislosti, ale jako svou bezkonkurenční pozici v ruských zahraničních vztazích. Ruské bilaterální vztahy s Německem jsou přitom silnější, než s jakoukoliv jinou západoevropskou zemí. Německé energetické společnosti mohou například participovat na kompletním ruském zpracovatelském řetězci zemního plynu a mají přístup k sibiřským plynovým polím. Na oplátku se tyto společnosti zavázaly poskytnout Gazpromu podporu při expanzi na evropské plynové trhy. Nejvýznamnějším společným projektem je již několikrát zmiňovaný plynovod Nord Stream přímo propojující Německo a Rusko přes Baltské moře, jehož realizace byla stvrzena podpisem v listopadu 2005. Ačkoli se německá kancléřka snaží prezentovat projekt jako přínos pro zajištění energetické bezpečnosti celé Evropské unie, ostatní země jej vnímají spíše jako zajištění německých dodávek na úkor zbytku EU. Nejen tento projekt, ale celkové silné vazby Spolkové republiky Německo a Ruské federace přitom jsou nejviditelněji negativně přijímané zejména ze strany Polska, jež je konkrétně plynovodem Nord Stream obcházeno a jímž tedy bude ukončen jeho tranzitní status, což mimo jiné povede ke snížení polských příjmů z tranzitních poplatků apod150.

Otázka bezpečnosti dodávek energetických zdrojů byla po dlouhou dobu v gesci soukromých energetických společností, kdy státní orgány zasahovaly pouze do otázek týkajících se ochrany životního prostředí a energetické efektivnosti. Nicméně v souvislosti s plynovými krizemi v posledních letech se němečtí političtí představitelé byli nuceni více zabývat otázkou bezpečných energetických dodávek. Německo má uzavřené speciální partnerské smlouvy s Ruskou federací, nicméně toto partnerství je vzhledem ke značné 149 150

WAISOVÁ, Š.: 2008, s. 27-29. CUPALOVÁ, Marcela. Energetická bezpečnost EU. 2008, s. 179-180.

39

německé závislosti na Rusko poměrně zranitelné. Jak se bezpečnost dodávek stala centrálním tématem zahraniční politiky německé vlády, byla tato otázka přenesena i na evropskou úroveň, kde kancléřka Angela Merkel na summitu v únoru 2006 vyzvala k vytvoření společné strategie pro bezpečnost energetických dodávek na dalších patnáct let. Energetika by tak měla nadále sehrávat významnější roli v zahraničních vztazích EU, nicméně samo Německo se brání výraznějšímu přesunu pravomocí v této oblasti na nadnárodní, tedy unijní úroveň151. Navzdory prezentované snaze o koordinaci záležitostí energetiky na nadnárodní úrovni je patrná snaha o zachování vlastní výsadní pozice při zajišťování domácí energetické bezpečnosti, což koresponduje s realistickým, resp. neorealistickým pojetím mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky.

Spolkovou republiku Německo je ale přesto možné označit za jednoho z primárních „tahounů“ vzniku Evropské energetické bezpečnosti, což do jisté míry koresponduje s výsledky výzkumu Eurobarometru, podle nějž si 80% dotázaných Němců myslí, že by se o energetice mělo rozhodovat společně, tedy na evropské úrovni152. Energetická bezpečnost, resp. její zajištění na úrovni Evropských společenství a tedy její institucionalizace proto představovala i jednu z priorit Německého předsednictví v Radě Evropské unie v první polovině roku 2007. Na jaře téhož roku měl tedy být v rámci německého předsednictví na jednání Evropské rady schválen Evropský energetický akční plán. Tento plán měl přitom být garancí spolehlivého, ekologického a soutěživého zásobování Evropy energetickými zdroji při respektování specifických požadavků a priorit členských států Unie. (Konkrétnímu obsahu akčního plánu bude věnována pozornost v následující kapitole věnující se Společné energetické politice EU). Důraz byl během Předsednictví rovněž kladen na snížení spotřeby dovážených fosilních paliv a jejich substituci obnovitelnými zdroji (zejména biomasou a biopalivy). V programu byla také zmíněna potřeba zlepšování vztahů s hlavními importéry do EU, především s Ruskem, rozvoje dialogu s USA a zvýšení role oblasti energetiky v Sousedské politice EU. Pozornost Předsednictví byla také soustředěna na zvyšování energetické účinnosti budov a výrobního sektoru, důležitým cílem Německého předsednictví bylo rovněž dokončení vnitřního trhu s plynem a elektřinou k 1. červenci 2007153.

151

CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 176-177. Německo v Evropské unii [online]. Euroskop.cz. 153 The Federal Government. „Europe – succeeding together“. Presidency Programme 1. January to 30. June 2007. 152

40

Spolková republika Německo je stejně jako většina ostatních evropských států značně závislá na importu energetických surovin, což se týká především ropy a zemního plynu, ale i např. uhlí. Většinu těchto importů přitom obstarává Ruská federace. Na rozdíl od jiných států ale pro německé politiky dominantní pozice Ruska na domácích energetických trzích není znepokojující a Německo se tak nesnaží jít přímou cestou diverzifikace energetických dodávek na úkor Ruska, spíše se soustředí na vlastní rozvoj využívání obnovitelných zdrojů154. Z pohledu Společné energetické politiky Evropské unie se však v souvislosti s plynovými krizemi Ruska s Běloruskem či Ukrajinou objevují snahy o koordinaci otázek energetiky na evropské úrovni.

3.2 Francouzská republika

Francouzská republika zaujímá rozlohu 544.000 km²

155

, přičemž francouzská populace

přesahuje 63 milionů obyvatel156. Stejně jako Spolková republika Německo, má i Francie významné místo mezi ostatními členskými státy EU. Stejně jako u Německa je francouzská pozice determinována jak ekonomickou silou země, tak i faktem, že Francie stála u samého zrodu myšlenky evropské integrace v prvních poválečných letech. Navzdory rozsáhlému využívání jaderné energie přesahuje energetická závislost ve Francii 51%157. Stejně jako ostatní členské státy Evropské unie – a tedy i Německo, je také Francie výrazně závislá na dovozu ropy a zemního plynu. Na rozdíl od Německa lze však francouzskou energetickou situaci ohodnotit jako mnohem příznivější a to především z toho důvodu, že zde významnou roli hraje zejména již zmiňovaná domácí jaderná energie vyráběná na francouzském území, která tak snižuje spotřebu ropy ve Francii, potažmo francouzskou závislost na jejím dovozu. Samotná Francie přitom disponuje menšími vlastními zásobami ropy a uhlí, které jsou však v porovnání s užíváním jaderné energie ve Francii poměrně méně významné158.

154

CUPALOVÁ, M.: 2008, 179-182. France’s energy situation. [online]. Ministére de l´Écologie, de l´Énergie, du Développement durable et de la Mer, 2006. 156 Energy. Yearly statistics 2007. EUROSTAT 2009. 157 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 158 WAISOVÁ, Š.: 2008, s. 23. 155

41

Ropa se tedy v roce 2007 na celkové francouzské energetické spotřebě podílela zhruba 33%, zemní plyn 15%, jaderná energie zajistila 41% spotřeby, z obnovitelných zdrojů pocházelo necelých 7% ve Francii spotřebované energie159. Francouzská závislost na dovozech ropy tedy v daném roce představovala 95% ropné spotřeby160. Na rozdíl od Německa jsou ale francouzské dodávky ropy poměrně diverzifikovány, když se na nich z 15% podílelo Norsko, z 12% Rusko, z 8% Saudská Arábie a stejným poměrem Írán, 6% dovezené ropy pak pocházelo z Libye. Menší měrou se na ropných importech do Francie podílelo i Alžírsko, Irák, Nigerie, Sýrie a další161. Podobně příznivá situace, co se diverzifikace zdrojových oblastí týče, nastává i u dodávek zemního plynu. Ve Francii spotřebovaného zemního plynu bylo v roce 2007 95% importovaných162. 31% těchto importů přitom pocházelo z Norska, 13% z Ruska, 17% z Alžírska a 7% z Nigerie. Menší měrou pak do Francie dovezl zemní plyn i Egypt163. Francouzská vládní politika v oblasti energetiky, resp. zajištění energetické bezpečnosti soustřeďuje především na faktické snížení energetické závislosti a to konkrétně podporou úspor energie a investicemi do jaderné elektrické energie a obnovitelných zdrojů energie, jež zajišťují spolehlivé dodávky bez emisí skleníkových plynů164. Vztahy s Ruskem nejsou pro Francii tak významné, jako pro Německo, což vyplývá právě z postavení Ruské federace mezi ostatními dodavateli energetických zdrojů pro Francii. Přesto se však Francie hodlá připojit k ropovodu South Stream, který bude zajišťovat dodávky ropy pro Evropu. Dohoda o francouzské účasti na projektu rusko-italského plynovodu, který je vnímán jako konkurenční evropskému projektu Nabucco, byla podepsána 27. listopadu 2009165. Naopak lze z výše uvedených podílů energetických importů vyvodit významné vztahy s Norskem, jež ale na rozdíl od Ruska a zemí Blízkého a středního východu není a priori vnímáno jako politicky nestabilní stát a tedy i vztahy s ním jsou předvídatelnější a stabilnější. Stejně jako jsou norské dodávky významné a důležité pro Francii, hraje i ta významnou roli v oblasti energetických exportů z Norska, když jejich třetina putuje právě na francouzské území166.

159

France’s energy situation. 2006. CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 173. 161 Energy. Yearly statistics 2007. 162 CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 174. 163 Energy. Yearly statistics 2007. 164 France’s energy situation. 2006. 165 Francie se připojí k „ruskému“ plynovodu South Stream [online]. EurActiv.cz, 2009. 166 France Diplomatie. France and Norway. Economical relations. 2008. 160

42

Na poli evropské politiky však Francie zaujímá podobné postoje jako Německo. Ačkoli samotný proces evropeizace energetické politiky je ze strany francouzských politiků podporován, zformování silné Společné energetické politiky se brání a trvají na zachování vlastní nezávislosti a suverenity. Staví se tedy příznivě ke zformování energetické politiky, která by Francii umožnila posílit její postavení a ovlivňovat ji, avšak aniž by byly dotčeny kompetence individuálních členských států167. Během svého předsednictví v Radě Evropské unie, jehož se Francie naposledy ujala v druhé polovině roku 2008, zařadila problematiku energetiky a ochrany klimatu mezi své čtyři priority Předsednictví. Výrazný akcent byl přitom kladen na dosažení politické dohody o energeticko-klimatickém balíčku, jež byl Evropskou komisí předložen v lednu 2008168. Dohody se pod francouzským vedením přitom podařilo dosáhnout v prosinci 2008 na neformálním jednání Evropského parlamentu a zástupců členských států169. Energeticko – klimatický balíček obsahuje konkrétní návrhy pro zlepšení a rozšíření systému obchodování s emisními povolenkami skleníkových plynů, návrhy na geologické skladování oxidu uhličitého a podporu užívání energie z obnovitelných zdrojů170. Prioritou v oblasti energetiky byla za francouzského předsednictví mj. i Společná energetická politika, jejímž cílem je zajištění bezpečnosti a diverzifikace dodávek a prosazení využívání alternativních zdrojů energie171. Co se konkrétních nástrojů v této oblasti během francouzského předsednictví týče, kladla Francie prostřednictvím regulačních podmínek důraz na zvyšování energetické účinnosti, resp. na úspory energie. Konkrétně se jednalo o snahy o snížení energetické náročnosti domácností a malých podniků, stejně jako o návrhy týkající se snížení energetické spotřeby budov172.

Co se tedy energetické politiky a jejíich pokroků týče, byly výsledky francouzského předsednictví v Radě Evropské unie poměrně skromné. Francouzskému vedení se sice podařilo dosáhnout shody a následně i schválení klimaticko-energetického balíčku jehož aspirací je zejména snížení emisí skleníkových plynů a tedy otázky klimatu, praktických pokroků směrem ke Společné energetické politice však fakticky dosaženo nebylo.

167

CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 177-178. Přehled předsednických zemí EU. Francie (1.7. - 31.12.2008). Euroskop.cz. 169 Klimaticko-energetický balíček jde do finále. Euroskop.cz, 2008. 170 SPECIÁL: Klimaticko-energetický balík. Euroskop.cz, 2008. 171 Přehled předsednických zemí EU. Francie (1.7. - 31.12.2008). 172 France pushes for energy savings as 'security' issue. EurActiv.com, 2008. 168

43

Francie má na rozdíl od Německa tu výhodu, že je zde jaderná energie poměrně bezkonfliktně přijímána a na celkových energetických zdrojích se podílí 41%. To z Francie činí zemi významně méně závislou na externích energetických zdrojích, ať už se jedná o ropu, či zemní plyn. Navíc, co se dodavatelských zemí právě těchto komodit týče, podařilo se Francii dosáhnout poměrně rozsáhlé diverzifikace svých zdrojů, čili zde rovněž odpadá primární závislost na jednom dodavateli.

3.3 Spojené království Velké Británie a Severního Irska

Velká Británie představuje co do počtu obyvatel v podstatě stejně významný stát, jako je Francie. V roce 2009 vzrostla britská populace k 61,4 milionům obyvatel173, svou rozlohou 244 820 km² 174 však představuje nejmenší z vybraných zkoumaných států. Díky svým vlastním poměrně významným zásobám uhlí, ropy a zemního plynu a velkému počtu jaderných elektráren patří Velká Británie po Polsku k nejméně energeticky závislým členským státům Evropské unie175, když celková závislost na energetických dovozech dosahuje 21%176. Zároveň tím Británie představuje mezi členy EU největšího producenta jak ropy, tak i zemního plynu177.

V roce 2008 byly zhruba dvě třetiny ropy vytěžené ve Velké Británii exportovány. Čistým dovozcem této suroviny se Velká Británie stala poprvé v roce 2005178, nyní je na dovozech ropy závislá z necelých 9%179. Na britské energetické spotřebě se přitom ropa podílí ze 35% všech využívaných energetických zdrojů180. Britské ropné exporty přitom směřují většinou do Spojených států amerických (28%), Nizozemí (21%), Německa (17%) a Francie (14%), v menší míře do Portugalska a Kanady181. Do Británie dovezená ropa naopak pochází z téměř 60% z Norska, 10% je importováno z Ruska, necelá 4% pochází z Alžírska a pouhá necelá 2% z Nigérie182. 173

UK population grows to 61.4 million. Office for national statistics, 2009. Spojené Království. Euroskop.cz. 175 WAISOVÁ, Š.: 2008, s. 23. 176 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 177 United Kingdom Energy Data, Statistics and Analysis - Oil, Gas, Electricity, Coal. EIA (Energy Information Administration), 2006. 178 Digest of United Kingdom energy statistics (DUKES). Department od Energy&Climate change, 2009. 179 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 180 United Kingdom Energy Data, Statistics and Analysis - Oil, Gas, Electricity, Coal. 2006. 181 Tamtéž. 182 Energy. Yearly statistics 2007. 174

44

Zemní plyn představuje v britské energetické spotřebě 34% ze všech spotřebovaných energetických zdrojů183. Stejně jako je tomu u ropy, disponuje Velká Británie vlastními zásobami této suroviny. Britská těžba je přitom schopna pokrýt dvě třetiny domácí spotřeby zemního plynu184, necelých 12% z ve Spojeném království spotřebované ropy je importovaných185. Přesto však Velká Británie zemní plyn i vyváží, zejména do evropských států a Irska186. Čistým dovozcem zemního plynu se Británie stala poprvé od roku 1996, opět v roce 2004187. 51% britských exportů zemního plynu putovalo v roce 2008 do kontinentální Evropy, zbylých 41% do Irské republiky. Co se importů zemního plynu na britskou půdu týče, 72% jej v témže roce pocházelo z Norska a 23% z Nizozemí188.

Atomová energie, resp. její výroba a využívání se ve Velké Británii v poslední době po plánovaném přechodu k jaderné energii a obnovitelným zdrojům poměrně úspěšně rozvíjí a to především s ohledem na pokles těžby zemního plynu v Severním moři a s tím související potenciální hrozbu růstu britské závislosti na dovozech plynu především z Blízkého východu, Afriky a Ruska189. V současné době je 8,5% v Británii spotřebované energie nukleární190. V porovnání s výše analyzovanými státy naopak energie z obnovitelných zdrojů představuje pouhé půl procento britské energetické spotřeby, přičemž část takovéto energie je do Velké Británie importována191.

Současná britská labouristická vláda se v oblasti energetiky soustřeďuje na redukci emisí skleníkových plynů, investice do rozvoje využití energie z obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti a dále na zajištění cenově dostupné, udržitelné a bezpečné energie192. Zajištění energetické bezpečnosti Velké Británie pak má být dosaženo díky liberalizaci energetických trhů, ať již v Británii či na mezinárodní úrovni, diverzifikaci zdrojů, mezinárodnímu dialogu o energetických otázkách a efektivnímu přenosu informací193.

183

United Kingdom Energy Data, Statistics and Analysis - Oil, Gas, Electricity, Coal. 2006. WAISOVÁ, Š.: 2008, s. 35. 185 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 186 CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 175. 187 United Kingdom Energy Data, Statistics and Analysis - Oil, Gas, Electricity, Coal. 2006. 188 Digest of United Kingdom energy statistics (DUKES). Department od Energy&Climate change, 2009. 189 CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 175. 190 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 191 EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. 192 Labour´s policies. Environment [online]. The Labour Party. 193 UK Energy supply. Department od Energy&Climate change. 184

45

Na poli evropské politiky zastává Spojené království v podstatě stejné názory a postoje, jako v jakékoliv jiné oblasti – tedy staví se absolutně odmítavě k jakémukoliv přenosu nových kompetencí na orgány Evropské unie. Velká Británie tedy sice navenek souhlasí s ideou evropské energetické politiky, propojení jednotlivých národních energetických politik a k zajištění větší energetické bezpečnosti prosazuje liberalizaci trhů prostřednictvím podpory stabilních investičních podmínek v producentských státech, avšak vzhledem ke svým vlastním vnějším bilaterálním vztahům zastává jednoznačně negativní postoj k přenosu pravomocí na nadnárodní úroveň. Vůči Rusku zastává přitom Velká Británie viditelně striktnější postoje, než je to patrné u jiných členů EU, když důrazně požaduje ratifikaci Energetické charty a jejího tranzitního protokolu194. Opatrný postoj, co se vzniku Společné energetické politiky Evropské unie lze do jisté míry demonstrovat i tím, že během Předsednictví v Radě EU, jehož se Velká Británie naposledy ujala ve druhé polovině roku 2005, nefiguroval otázky energetické politiky či energetické bezpečnosti mezi prioritami Předsednictví195. Co s energetikou částečně souvisí a zároveň se dostalo do zájmu britského předsednictví, jsou otázky ochrany klimatu a životního prostředí, v rámci nichž byla orientována pozornost zejména na snížení emisí skleníkových plynů v souladu se závazky Kjótského protokolu196. Velká Británie předložila v roce 2006 svou vlastní koncepci evropské energetické politiky, nazvanou „A European Approach to Energy Policy, for a reliable, affordable and sustainable energy for Europe (Evropská koncepce energetické politiky, pro bezpečnou, cenově dostupnou a trvale udržitelnou energii pro Evropu). V této koncepci pak Velká Británie představuje své návrhy pro zajištění prostřednictvím transparentní a koherentní strategie vnějších vztahů EU a společného dialogu vůči hlavním dodavatelů energetických zdrojů do EU a vůči současným i potenciálním tranzitním zemím197. V březnu 2008 proběhl bilaterální summit Francie a Velké Británie, jehož výsledkem je dohoda o francouzské pomoci s rozvojem jaderných elektráren nové generace v Británii, jež mají pomoci vyrovnat chybějící energetické zdroje související s postupným vyčerpáváním zásob ropy a zemního plynu v Severním moři198.

194

CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 177-179. Přehled předsednických zemí EU. Velká Británie (1.7.2005 - 31.12.2005). Euroskop.cz. 196 UK EU presidency scorecard [online]. BBC News, 2005. 197 CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 177. 198 Francie a Velká Británie posilují spolupráci v jaderné energetice. EurActiv, 2008. 195

46

Jak bylo výše uvedeno, Velká Británie představuje druhého nejméně energeticky závislého člena Evropské unie, největšího producenta ropy a zemního plynu mezi členskými státy a tedy má i naprosto odlišné strategické zájmy a kontakty než státy, primárně závislých na dovozech energetických surovin ze států vně EU. Přestože část svých doma spotřebovaných energetických surovin dováží, pochází tyto dovozy z největší části z Norska, tedy ze stabilního regionu a tedy od spolehlivého partnera a další dodávky surovin jsou výrazně diverzifikovány.

3.4 Shrnutí

Z vybraných zkoumaných státu Evropské unie představuje Německo stát nejvíce závislý na dovozech energie či energetických surovin. Přitom je výrazně odkázáno na dodávky z jedné primární oblasti, konkrétně z Ruska. K zajištění energetické bezpečnosti, která by mohla právě touto závislostí být ohrožována a zároveň v souvislosti se zvyšující se spotřebou energií proto německá vláda přehodnotila svůj původní plán odstavování jaderných reaktorů, jež jsou opětovně uváděny do provozu a zároveň se soustředí na využívání energie z obnovitelných zdrojů, které je v Německu jen málo pod průměrem využívání této energie v EU, kde činí 5%199. Francie naopak jadernou energii využívá z výrazně velké části k pokrytí své energetické poptávky, stejně jako využívání obnovitelné energie se nachází nad pětiprocentním průměrem EU. Na dovozech ropy a zemního plynu je Francie sice značně závislá, nicméně se jí podařilo dosáhnout výrazné diverzifikace těchto dodávek, čímž se může těšit v podstatě nezávislosti na jednom jediném subjektu či dodavatelském státu. Velká Británie je z vybraných států nejméně energeticky závislým státem. Ropu i zemní plyn vyváží, přestože se v posledních letech stala čistým importérem těchto surovin. Vzhledem ke klesajícím zásobám, potažmo těžbě v Severním moři však přistupuje k výraznějšímu rozvoji využívání jaderné energie a zároveň k využívání energie z obnovitelných zdrojů, jež je ve Velké Británii hluboko pod průměrem EU. Pokud jde o přístup vybraných zkoumaných států ke Společné energetické politice Evropské unie, lze z uvedených informací konstatovat, že navenek zastávají v podstatě totožné postoje – tedy deklarují potřebu vytvoření společné strategie vnější energetické

199

EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009.

47

politiky, potřebu EU vystupovat navenek vůči svým dodavatelům a transportním zemím jednotně a koordinovat společně projekty v oblasti energetiky. Na druhou stranu se však všechny výše zmiňované státy obávají a brání přenosu národních kompetencí na nadnárodní úroveň, trvají na zachování svých strategických vztahů a neváhají se uchýlit k bilaterálním jednáním k zajištění vlastních bezpečných dodávek. Pokud lze tedy opět hovořit o rysech teorie politického realismu, či neorealismu, jsou zde patrné nesporné snahy o zachování vlastní národní kontroly a vyjednávací pozice v otázkách energetické bezpečnosti a odmítavý postoj ke komunitarizaci těchto otázek či k přenosu pravomocí. Naopak jsou státy ochotné bližší společné spolupráce, kde však Evropská unie, resp. společné vystupování jejích členských států nemá představovat vlastního aktéra energetické politiky, pouze účinnější a silnější nástroj k dosažení vlastních cílů, resp. cílů jednotlivých států. Jak je tedy pro použitou teorii realismu typické, státy jsou k takové spolupráci ochotné, jen pokud je pro ně společný postup pod hlavičkou EU výhodnější a pokud poslouží snadnějšímu dosažení vlastních priorit.

48

4. Perspektivy Společné energetické politiky EU Závěrečná kapitola předkládané diplomové práce má být vyvrcholením průzkumu provedeného v kapitolách předchozích. Klade si za cíl zejména poukázat na možnosti rozvoje spolupráce členských států Evropské unie v oblasti energetiky a poukázat na možné překážky či rizika ať již při vytváření této formy spolupráce, či z ní plynoucí. V úvodu této kapitoly bude popsán současný stav evropské energetické bezpečnosti – tedy podíl jednotlivých energetických zdrojů na energetické spotřebě v Evropské unii jako celku včetně jejich hlavních dodavatelů. Pro nastínění dosavadního vývoje ve vytváření Společné energetické politiky budou představeny kroky, jež byly dosud ke koordinaci této oblasti a tedy postupně k vytvoření Společné energetické politiky učiněny. Budou tedy popsány prvotní zmínky a cíle spolupráce v zakládajících (a je pozměňujících) smlouvách, rozebrány nejdůležitější dokumenty v této oblasti přijaté jednotlivými institucemi Evropské unie a aktivity plánované do budoucna – se samozřejmou reflexí změn, které přináší Lisabonská smlouva. V souvislosti s předchozí kapitolou, kde jsou rozebrány energetickobezpečnostní postoje a priority vybraných členských států EU, budou induktivně vyvozeny závěry týkající se reálného vytvoření Společné energetické politiky v pravém smyslu slova a tedy společného zajištění energetické bezpečnosti.

4.1 Energetická situace v Evropské unii

Evropská unie jako celek patří k největším světovým energetickým trhům a spotřebitelům. Na energetické spotřebě členských států EU se přitom v roce 2006 z 36,9% podílela ropa, 24% zemní plyn, ze 17,8% tuhá paliva následované atomovou energií využívanou z 14% a obnovitelnými zdroji ze 7,1%200. Pokud jde o tři nejvyužívanější energetické zdroje, v případě ani jednoho z nich není Evropská unie schopná pokrýt svou poptávku ze svých vlastních zásob a je tedy závislá na jejich dovozu. Míra této závislosti Unie jako celku přitom v případě ropy činí 83,7%, v případě zemního plynu 60,8% a v případě tuhých paliv 41,1%201. Největším ropným importérem ropných produktů do EU v roce 2007 byla Ruská federace, následovaná Norskem, Libyí a Saudskou Arábií; primárního dodavatele zemního plynu představuje Ruská federace, Norsko, v poměrně menší míře pak i Nigérie, Libye a Katar, tuhá 200 201

EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. Tamtéž.

49

paliva jsou v největší míře do EU dovážena z Ruské federace, Jihoafrické republiky, Austrálie a Kolumbie202. Mezi jednotlivými státy přitom existují pochopitelné rozdíly ať již ve složení tamního energetického mixu – tedy využívání těch kterých paliv v určité míře, či v míře jejich závislosti na dovozu těchto zdrojů, stejně jako ve stupni diverzifikace jejich dodavatelů203 - a jejich politických priorit a preferencí. Pokud však chce Evropská unie představovat skutečně jednotného aktéra mezinárodních vztahů, je třeba, aby došlo k vymezení jednotného postupu a nastavení jednotných pravidel vůči svým „energetickým partnerům“ a předání dalších kompetencí v oblasti energetické politiky na unijní úroveň. Pouze takovým rozvojem vzájemných vztahů a spolupráce mezi členskými státy by byla Evropská unie jako celek schopná čelit negativním důsledkům mezinárodní anarchie, a zajistit tak fungování (energetické) bezpečnosti204.

4.2 Počátky koordinace energetické politiky v Evropské unii

Problematika energetických surovin a tedy i energetické bezpečnosti se do jisté míry evropskou politikou prolíná již od samého založení jednotlivých evropských společenství v padesátých letech dvacátého století. Otázky energetické politiky tak lze vysledovat jak ve Smlouvě o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) z roku 1951, tak i ve smlouvě o Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom) z roku 1957. Dnes již neplatná Smlouva o ESUO205 v sobě zahrnovala prvotní myšlenky odevzdání suverenity ze strany členských států na nadnárodní společenství, resp. na nadnárodní orgán v podobě tehdejšího Vysokého úřadu, v oblasti uhlí (jež představuje dodnes jeden z významných energetických zdrojů) a oceli. Zřízení tohoto společenství členským státům přitom přineslo jak zvýšení produkce dotčených komodit, tak i rozvoj společného trhu a tedy i obchodování s nimi206. Vysoký úřad jakožto kontrolní orgán přitom dohlížel na dodržování pravidel společného trhu a transparentnost cen, čímž měl napomoci zajištění pravidelných

202

Energy. Yearly statistics 2007. CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 173. 204 WAISOVÁ, Š.: 2009, s. 57. 205 Byla uzavřena na dobu 50 let, její platnost tedy vypršela 23. července 2002. 206 FIALA, P., PITROVÁ, M.: 2005, s. 50-54. 203

50

dodávek na společný trh a rovného přístupu ke zdrojům produkce207, což jsou prioritní otázky energetické bezpečnosti dodnes. Další oblasti energetiky, jaderné energii, jakožto významnému energetickému zdroji pro rozvoj a posílení průmyslu, je věnována pozornost ve Smlouvě o EURATOM. Základní principy podstatné pro tuto diplomovou práci lze spatřovat mj. v článku 2 Smlouvy, podle nějž Společenství pro atomovou energii „pečuje o pravidelné a rovnoměrné zásobování všech uživatelů ve Společenství rudami a jadernými palivy.“ Článek 52 Smlouvy se dále věnuje zásobování dotčenými surovinami – zakazuje kroky k zajištění výsadního postavení jednotlivých uživatelů a zřizuje Agenturu, jež „…má výlučné právo uzavírat smlouvy o dodávce rud, surovin nebo zvláštních štěpných materiálů pocházejících ze zemí uvnitř nebo mimo Společenství.208“ Vzhledem k zakotvení energetických témat ve dvou výše zmíněných samostatných smlouvách, nebyla tato problematika zahrnuta do Smlouvy o Evropském hospodářském společenství (EHS). K začlenění energetické politiky do textu Smlouvy tak došlo až přijetím Smlouvy o Evropské unii, přestože bylo dlouhodobě deklarováno, že energetická soběstačnost, resp. bezpečnost je klíčovou podmínkou k zajištění rozvoje společného trhu209. Snahy o určitou regulaci, či společný postup v zajištění vlastní energetické bezpečnosti demonstruje směrnice Rady z roku 1968, kterou se členským státům EHS ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy a/nebo ropných produktů. Podle ní jsou členské státy Společenství povinny udržovat stálé zásoby ropných produktů, odpovídající alespoň průměrné denní domácí spotřebě vypočtené za 65 dnů předchozího kalendářního roku. Tímto opatřením se orgány EU snažily o zamezení, či eliminaci jakýchkoliv možných potíží v důsledku případného snížení dodávek takových produktů dovážených ze třetích zemí a tedy i zvýšení zabezpečení zásobování ropou a ropnými produkty v členských státech, jež by jinak mohlo způsobit vážné narušení hospodářské činnosti ve Společenství210. Dalším významným mezníkem ve vývoji energetické bezpečnosti na evropském území bylo přijetí Evropské energetické charty v roce 1991 představující dokument deklarující rozvoj otevřeného a konkurenčního trhu ve světě rostoucí globalizace a vzájemné závislosti exportérů a importérů energetických surovin a výrobků a zavádějící multilaterální pravidla zajišťující rovnováhu v oblasti energetické problematiky211. Hlavním cílem přijetí Charty ze 207

Treaty establishing the European Coal and Steel Community, ECSC Treaty. Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (1957). 209 FIALA, P., PITROVÁ, M.: 2005, s. 439. 210 Council directive (68/414/EEC). 211 The energy charter treaty and related documents. 2004. 208

51

strany EU přitom bylo zejména zajištění a podpora západních investic do energetického sektoru zemí střední a východní Evropy a potažmo zajištění si bezpečných a dostupných dodávek energií na vlastní trh. Na tuto politickou deklaraci navázalo přijetí normativně závazného aktu, stanovujícího práva a povinnosti smluvních stran, tedy Smlouvy o energetické chartě v prosinci 1994212. Rada a Komise ES rozhodly o schválení Smlouvy o energetické chartě a Protokolu k energetické chartě o energetické účinnosti a souvisejících ekologických hlediscích Evropskými společenstvími 23. září 1997. V tomto rozhodnutí se přitom odvolávali na to, že ustanovení Smlouvy přispívají k dosažení cílů Evropských společenství a umožní členům Společenství nezávislých států a zemím střední a východní Evropy rozvíjet jejich energetický potenciál a zabezpečit si tak vlastní energetické zásobování213. Evropská komise pak v listopadu 1996 přijala Zelenou knihu nazvanou „Energie pro budoucnost: obnovitelné zdroje energie“. Tato Zelená kniha popisuje současnou energetickou situaci EU, výhody většího využívání obnovitelných zdrojů energie a stanovuje základní prvky politiky, strategie, které mají být provedeny na úrovni Společenství a jednotlivých členských států. V dokumentu je navrženo vytvoření politiky Strategie společenství pro hlubší využívání obnovitelných zdrojů. Jeho další rozpracování bylo předpokládáno v roce 1997214. O rok později, v listopadu 1997 byla tedy Evropskou komisí zveřejněna stejnojmenná Bílá kniha „Energie pro budoucnost: obnovitelné zdroje energie“. V Knize je zmíněno nedostatečné využití potenciálu obnovitelných zdrojů v Evropské unii, jakožto zdrojů umožňujících Unii plnění mezinárodních závazků k ochraně klimatu a životního prostředí. Pro rozvoj v této oblasti je tedy navrhována Energetická politika, jejíž tři cíle definovala Komise jako lepší konkurenceschopnost, zabezpečení dodávek energie a ochranu životního prostředí. Důležitý faktor dosažení všech třech cílů mají přitom představovat právě obnovitelné zdroje. V souladu s deklarovanou neochotou členských států přenášet pravomoci na nadnárodní úroveň, není ani v tomto dokumentu opomíjena role jednotlivých členských států, které by měly samy definovat své specifické cíle a rozvíjet vlastní národní strategie jejich dosažení215. Konkrétně využívání obnovitelných zdrojů a míra jejich zapojení do energetického mixu té které země je přitom závislá nejen na socio-ekonomické, ale i aktuální politické situaci v daném státě.

212

CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 161.

213

Council and Commision decision (98/181/EC, ECSC, Euratom).

214

Green Paper – Energy for the future: Renewable sources of energy. (COM/96/0576 final).

215

White Paper - Energy for the future: Renewable sources of energy. (COM/97/599 final).

52

V listopadu 2000 předložila Evropská komise Zelenou knihu „K evropské strategii pro bezpečnost energetických dodávek“, v níž byl popsán současný stav energetické bezpečnosti v EU a negativní trendy jejího vývoje216. Komise v materiálu mimo jiné varuje před zvyšující se závislostí Evropské unie na dodavatelích energetických surovin, zejména ropy a zemního plynu a před hrozbou dramatických nárůstů cen ropy, jež by mohly mít za následek ohrožení oživování evropské ekonomiky. Za základní principy změny v přístupu k energetické politice na evropské úrovni považuje Komise řízení poptávky po energiích, nutnost změn chování spotřebitelů – zejména prostřednictvím daňových opatření a aktivní politiku úspor energií, rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie v zájmu ochrany životního prostředí a boje proti globálnímu oteplování – tedy v souladu s plněním závazků plynoucích z Kjótského protokolu, budování zásob a plánování nových přepravních tras ropy a zemního plynu a analýzu a přehodnocení přínosů atomové energie v jednotlivých členských státech Unie. Zelenou knihu lze tedy shrnout jako konstatování Komise, že se Evropská unie bez vytvoření Společné energetické politiky a bez aktivního využívání jejich nástrojů neobejde a nebude schopna se oprostit od své rostoucí energetické závislosti217. V červnu 2005 představila Evropská komise další svou knihu týkající se energetiky, s názvem Zelená kniha o energetické účinnosti, aneb Méně znamená více. V ní je opět zdůrazňována nutnost vyvíjení silného tlaku Evropské unie na posílení programů pro účinné využívání energie na všech úrovních. Efektivní politika energetické účinnosti by přitom dle názoru Komise přispěla ke zvýšení konkurenceschopnosti a zaměstnanosti v EU, tedy k cílům, jež obsahuje i Lisabonská strategie. Energetická politika Unie by se přitom měla soustředit zejména na otázky zásobování energiemi a energetickými zdroji, podporu obnovitelných zdrojů energie a vývoj nových technologií, zařízení a služeb v oblasti. Úsilí politiků by pak dle dokumentu mělo směřovat rovněž k udržení poptávky po energii v EU na současné úrovni, resp. k jejímu snížení jako faktoru rozvoje soudržné a vyrovnané politiky na podporu zabezpečení zásobování Evropské unie energií218. Co je pro předkládanou práci podstatné, zmiňovaná Zelená kniha představuje řešení vytvoření energetické politiky EU na základě právních nástrojů vyplývajících ze zakládajících smluv ES/EU. Jak z dokumentu vyplývá, energetická politika jako nástroj koordinace aktivit jednotlivých aktérů vystupujících na poli energetické bezpečnosti by měla vytvořit obecný

216

CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 162. Green Paper - Towards a European strategy for the security of energy supply (COM/2000/0769 final). 218 Green Paper - On Energy Efficiency or Doing More With Less (COM/2005/265 final). 217

53

strukturující rámec, za jehož provádění by v souladu s principem subsidiarity zodpovídaly vnitrostátní, regionální a místní orgány, ale také průmysl219. V březnu 2006 byla Evropskou komisí přijata další Zelená kniha, tentokrát s názvem „Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii“, představující návrhy a možnosti, jež by mohly být základem nové ucelené evropské energetické politiky a uvádějící šest klíčových oblastí, v nichž je nutné podniknout kroky k řešení úkolů, kterým EU čelí. Mezi těchto šest klíčových oblastí přitom patří dotvoření vnitřního evropského trhu s elektřinou a plynem, vytvoření solidárního vnitřního trhu s energií, zabezpečení a konkurenceschopnost dodávek energií, integrovaný přístup k boji se změnami klimatu, podpora inovací a soudržná vnější energetická politika. Z pohledu této diplomové práce je přitom zajímavé především navržení vypracování smlouvy o celoevropském energetickém partnerství, navázání nového energetického partnerství s Ruskem a uzavření mezinárodní dohody o energetické účinnosti. Nejzákladnější otázkou při řešení všech těchto otázek přitom stále zůstává, zda mezi členskými státy existuje souhlas s nutností vytvořit novou, společnou evropskou energetickou strategii či politiku, a zda mají být udržitelnost, konkurenceschopnost a bezpečnost základními zásadami, na kterých bude tato aktivita postavena. Evropská energetická politika by přitom měla mít tři základní cíle: udržitelnost, konkurenceschopnost a zabezpečení dodávek – tedy zejména zbavení se vzrůstající závislosti na dovozech220. V lednu 2007 vznikl na poli Evropské unie tzv. Energetický balíček, představující novou strategickou koncepci v oblasti energetiky a revizi současné energetické politiky. Tento balíček tvoří devět vzájemně souvisejících dokumentů navazujících na Zelenou knihu z roku 2006 a poskytuje rámec pro energetickou politiku na příštích 10 let. Obsahuje návrhy opatření směřující k zajištění bezpečného zásobování energetickými zdroji pro Evropu, což však vyžaduje společný postup všech členských států EU v této oblasti. Z celého balíčku je však patrné, že prioritní a motivační oblastí veškerých opatření je zejména boj proti změnám klimatu vedle poněkud upozaděných otázek snížení vnější závislosti EU na dodávkách zejm. ropy a zemního plynu a podpory konkurenceschopnosti. V otázce zajištění bezpečných dodávek energetických zdrojů Evropská komise přitom ve svých návrzích spoléhá zejména na cestu diverzifikace těchto zdrojů, posílení mechanismů solidarity mezi členskými státy, vytvoření projektů na zajištění z nových oblastí a na výstavbu nových uzlů plynovodů, investice do strategických zásobníků zemního plynu a posílení koordinace strategického systému ropných zásob. S problematikou boje proti změnám klimatu pak do jisté míry souvisí 219

Tamtéž.

220

Green Paper - A European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy (COM/2006/105 final).

54

jak snahy o zajištění větší energetické účinnosti, tak o vytvoření uceleného a účinného politického rámce k nárůstu podílu využívané energie z obnovitelných zdrojů. Co se jaderné energie týče, je v dokumentech akcentován rozdílný rozsah a postoj jednotlivých členských států k jejímu využívání. Zásadním problémem v této oblasti proto zůstává otázka jaderné bezpečnosti a spolehlivosti. V rámci vnější energetické politiky by pak dle Komise měla EU spolupracovat s vyspělými i rozvojovými zeměmi, vést iniciativu při vytváření mezinárodních energetických dohod, promítnout energetické aspekty do politiky sousedství a dbát o zlepšení vztahů jak s největšími světovými dodavateli energetických surovin, tak i s jejich největšími odběrateli221. Zelená kniha „Na cestě k zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné evropské energetické síti“ byla Evropskou komisí představena v listopadu 2008. Měla být reakcí na úkol Evropské rady zadaný Evropské komisi týkající se „posílení a dokončení kritických infrastruktur“ a navrhla řadu důležitých strategických projektů, které by EU mohla podpořit v zájmu posílení solidarity a zabezpečení dodávek ve skutečně evropské energetické síti. Dle tohoto materiálu by se Evropská unie měla nadále soustředit na rozvoj sítí, „zaplnění mezer“ v sítích nebo odstranění překážek z důvodu vnitřního zabezpečení dodávek, podporu rozvoje těchto sítí ze strany EU, harmonizovaný přístup EU ve schvalování a povolování velkých infrastrukturních projektů energetických sítí propojení sítí všech členských států Evropské unie a umožnění plného využití výhod vnitřního trhu s energií. V knize byly rovněž definovány nové cíle energetické politiky EU. Zmiňuje např. otázky zlepšení informovanosti veřejnosti a komunikaci s ní ohledně otázek týkajících se energetických sítí a zlepšení přístupu k informacím, vypracování ucelené strategie pro začlenění obnovitelných zdrojů energie do rozvodné sítě, podporu projektu zajišťujících přenos energie z oblastí bohatých na zdroje do potřebných oblastí, účinnější využívání nástrojů EU, včetně strukturálních fondů, Fondu soudržnosti EU a rámcových programů pro výzkum a technologický rozvoj, ale také program pro konkurenceschopnost a inovace („Inteligentní energie – Evropa“) s cílem podpořit a vyvinout nové energetické technologie a inovační řešení apod.222 Během českého předsednictví v první polovině roku 2009, jehož jednou z priorit byla právě i energetika, byl např. přijat "Druhý strategický přezkum energetické bezpečnosti a solidárního akčního plánu" konstatující např. nutnost vyvážení solidarity odpovědností jednotlivých členských států za vlastní energetickou bezpečnost, přičemž EU musí plně

221

FICNER, Filip, KUSÁK, Martin. Energetický balíček Evropské komise jako počátek nové energetické politiky EU. 2007. 222 Green Paper –Towards a secure, sustainable and competitive european energy network (COM/2008/782).

55

respektovat pravomoc členských států nad volbou svých energetických zdrojů a svrchovanosti nad nimi. Zároveň byla vyjádřena potřeba vytvoření liberalizovaného vnitřního trhu s energií a stabilního a transparentního právního a regulačního rámce, které jsou nezbytným předpokladem pro efektivní energetickou politiku členských států a na úrovni EU. Zdůrazněna byla rovněž potřeba propojení a diverzifikace dodavatelů energie, zdrojů a zásobovacích tras, provádění dalších nezbytných kroků potřebných k vybudování potřebné infrastruktury apod.223. Ani jeden z navrhovaných kroků přitom nesměřoval přímo k vytvoření společného rámce ve vyjednávání o dodávkách, cenách, či přepravních trasách a tedy k vytvoření Společné energetické politiky. Od prosince 2009 začala platit Lisabonská smlouva. V této smlouvě je energetika již zařazena mezi tzv. sdílené či společné pravomoci, resp. politiky Unie, čímž se dostává na stejnou úroveň jako např. sociální politika, zemědělství a rybolov, vnitřní trh apod. Otázkám energetiky je pak věnována celá hlava XXI. Smlouvy. Podle článku 194 Smlouvy má politika EU v oblasti energetiky za cíl zajištění fungování trhu s energií, zajištění bezpečnosti dodávek, podporu energetické účinnosti a úspor energie, rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie a podporu propojení energetických sítí. To se však opět nedotýká práva samotných členských států stanovit si podmínky využívání svých energetických zdrojů a jejich volby mezi samotnými energetickými zdroji.

Již z tohoto výčtu nejdůležitějších aktivit uskutečněných vstříc vytvoření určité formy společné koordinace energetické politiky, resp. z několikaletých časových prodlev mezi jednotlivými kroky, lze vyčíst určitou neochotu států, vzdát se vlastní suverenity v oblasti rozhodování o energetice jako takové a tedy i spojit se v zájmu vytvoření sice silného, ale nadstátního aktéra. Obecně lze říci, že členské státy nebyly dosud ochotné a schopné dohodnout se na jakémsi společném postupu a vytvořit tak rámec pro vznik Společné energetické politiky. Do jisté míry lze hovořit o určité ochotě členských států ke spolupráci a koordinaci pouze ve vytvoření společné strategie vůči třetím zemím, ovšem i tato otázka je značně ovlivněna prioritami a strategickými zájmy jednotlivých států224. Reálnou součinnost členských států a Evropské unie jako celku je však možné spatřovat ve vznikajících a rozvíjejících se transevropských sítích. Transevropské sítě jako takové představují iniciativu

223

Council Conclusions on "Second Strategic Energy Review - An EU energy security and solidarity action plan". 224 FICNER, F., KUSÁK, M.: 2007.

56

EU k propojení a společnému fungování jednotlivých národních infrastrukturních sítí, které představují nezbytný předpoklad smysluplného a soudržného plánování. Transevropské sítě přitom zahrnují jak dopravní projekty silniční a kombinované dopravy (TEN-T), a telekomunikační sítě (eTEN), tak i pro tuto práci významné energetické transevropské sítě (TEN-E), které se uplatňují v oblasti dodávek elektřiny a zemního plynu. Jejich cílem je vybudovat jednotný energetický trh a zajistit bezpečnost energetických dodávek225. Tento názor lze mimo jiné podpořit např. ustanoveními Nařízení Evropského Parlamentu a Rady z listopadu 2009, který stanovuje obecná pravidla pro poskytování finanční pomoci Společenství v oblasti transevropských sítí a to v projektech „společného zájmu“ dle článku 155 Smlouvy o založení Evropského společenství226. Tato finanční pomoc má být přitom realizujícím státům poskytnuta pomocí spolufinancování studií týkajících se projektů, úrokových příspěvků na úvěry poskytnuté Evropskou investiční bankou či jinými veřejnými či soukromými finančními institucemi, přímé investiční dotace apod. Finanční pomoc přitom nesmí přesáhnout 10% celkových nákladů projektu. Ve výjimečných případech, jimiž jsou mj. „prioritní projekty energetických sítí“ může vak celková výše finanční pomoci dosáhnout až 20%227. Stejně tak se otázce transevropských sítí věnuje již zmiňovaná Zelená kniha „Na cestě k zabezpečené, udržitelné a konkurenceschopné evropské energetické síti“ z roku 2008.

4.3 Perspektivy a limity Společné energetické politiky

Členské státy Evropské unie představují jedny z největších spotřebitelů energetických surovin na světě. Evropské zásoby těch hlavních energetických surovin – tedy ropy a zemního plynu v žádném případě nepostačují k pokrytí neustále rostoucí evropské poptávky. Tímto vývojem se Evropská unie stává čím dál závislejší na jejich dovozu a současně s tím i na zajištění bezpečných dodávek na svůj energetický trh228. Jak bylo uvedeno v předchozí podkapitole, energetika je řazena mezi tzv. společné politiky Evropské unie poprvé v Lisabonské smlouvě.

225

CIHELKOVÁ, Eva, JAKŠ, Jaroslav. Evropská integrace – Evropská unie. 2004, s. 95-102. Článek 155 SES vymezuje kroky potřebné k naplnění cílů umožňujících plné využití výhod vyplývajících z vytváření prostoru bez vnitřních hranic a k rozvoji transevropských sítí. 227 Regulation (EC) No 67/2010 of the European Parliament and of the Council. 228 LEICHTOVÁ, M.: 2008, s. 85-86. 226

57

Politiky prováděné v rámci Evropské unie lze přitom prakticky rozdělit do dvou skupin – tzv. společné politiky a tzv. komunitarizované politiky. Primární rozdíl mezi nimi spočívá zejména v institucích, jež nad jejich uskutečňováním mají hlavní kontrolu a jimž je jejich provádění podřízeno. Provádění komunitarizovaných politik dosud zůstává v pravomocích jednotlivých členských států, přičemž jim orgány EU zajišťují jen určitou míru harmonizace a koordinace. Do této skupiny lze zařadit např. sociální, regionální a vědeckotechnickou politiku. Společné politiky naopak představuji ty oblasti aktivit Evropské unie, v nichž členské státy přenesly své pravomoci na Unii a jež jsou prováděny orgány EU, tedy zejména Komisí a Radou Evropské unie. To se dosud týkalo zejména společné zemědělské politiky, společné dopravní politiky a v jistém smyslu i měnové politiky229. V tomto smyslu by tedy nově i energetická politika měla být prováděna a řízena nadstátními orgány, tedy Radou ministrů, Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou, jež budou mít v těchto případech exkluzivní kompetence230.

Přesto však dosud existují jisté pochybnosti, zda lze v oblasti energetické bezpečnosti o společné politice EU v pravém slova smyslu hovořit a její skutečnou koordinaci očekávat, neboť dosud přetrvává opatrný postoj samotných členských států v otázce přenesení pravomocí a kompetencí na centrální úroveň a přenechání tak významné otázky, jakou energetická politika a bezpečnost bezpochyby je, na nadstátních orgánech. Tento postoj lze pro ilustraci dokázat na postoji a závislosti vybraných států, zkoumaných v předchozí kapitole, na dodávkách z Ruské federace a na jejich postoji k Rusku samotnému. Rozdílné pozice a zájmy se projevují zejména v důsledku toho, že ruské dodávky zemního plynu představují pro Velkou Británii, Francii, ale i např. Portugalsko cestu diverzifikace, zatímco pro Německo a státy střední a východní Evropy je Rusko majoritním dodavatelem této suroviny a dané státy se na něm stávají čím dál závislejší. Lze tedy poměrně snadno vyvodit závěr, že v otázce přístupu, vyjednávání a prosazování evropských zájmů by státy byly mezi sebou nuceny přistoupit na celou řadu kompromisů a sjednotit tak své roztříštěné zájmy – ať již vůči Rusku či vůči ostatním dodavatelům energetických surovin. Ochota k těmto kompromisům se však doposud ukazovala sice jako všeobecně proklamovaná

229 230

HAD, Miloslav, URBAN, Luděk. Evropská společenství. První pilíř Evropské unie. 2000, s. 61. CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J.: 2004, s. 73.

58

a pozitivně přijímaná, nicméně v praktické rovině lze o společném postupu hovořit jen stěží231. Stejně spornou otázkou na celoevropské úrovni se jeví i otázka využívání atomové energie. Jak bylo v předchozí kapitole ukázáno na vybraných státech EU, existují v jednotlivých státech k jejímu využívání podstatně heterogenní názory politického vedení i veřejnosti. V Německu, kde je takto vyrobená energie využívána až 12,7% se jedná o mimořádně citlivou otázku a otázka případného odstavení jaderných elektráren při posledních spolkových volbách v roce 2009 hrála významnou roli ve volebních kampaních politických stran. Poměrně kontroverzní otázkou a tedy ne příliš využívanou je jaderná energie rovněž zejm. v Dánsku, Rakousku232. Naopak ve Francii se jádro stalo běžným a všeobecně přijímaným zdrojem energie a pokryje tak 41% francouzské energetické spotřeby a francouzská vláda hodlá novými investicemi do jaderné energie podporovat další zvyšování své energetické nezávislosti. Rovněž v Británii se nukleární energie těší poměrně úspěšnému rozvoji, přestože v současné době pokrývá „pouhých“ 8,5% britské poptávky po energiích. Stejně tak je poměrně běžně k pokrytí energetické spotřeby využíváno jádro např. v Belgii, České republice, Finsku, Maďarsku, na Slovensku, ve Španělsku a Švédsku233. Díky těmto rozporuplným názorům a preferencím nelze tedy v nejbližší době očekávat širší evropskou invenci v budování společné strategie jak vůči Ruské federaci, tak co se společného budování nových jaderných reaktorů týče.

Stejně problematickými se jeví i evropské plány vybudování přepravních tras, přestože zejména v této oblasti jsou v poslední době náznaky utvoření jisté společné vnější energetické politiky zejména v otázkách společných projektů plynovodů či ropovodů patrné234. Například snížit evropskou závislost na ruských dodávkách plynu by měl zajistit mj. plynovod Nabucco, kterým by se měl přepravovat plyn z kaspického regionu, Ázerbajdžánu a střední Asie přes balkánské státy do Rakouska – tedy do zemí, které v současné době závisí na ruských dodávkách v největší míře,235 přičemž by tímto krokem Evropská unie integrovala státy se zvyšujícím se strategickým významem pro její energetickou bezpečnost na politické i ekonomické úrovni236. Plánovaná trasa plynovodu je znázorněna na následující mapce: 231

YERGIN, D.: 2006. WAISOVÁ, Š.: 2006, s. 18-36. 233 Tamtéž. 234 UMBACH, Frank. Die EU-Energiestrategien - Auf dem Weg zu einer gemeinsamen Energieaußenpolitik? [online]. Bundeszentrale für politische Bildung, 2008. 235 ESSLEMONT, Tom. Azerbaijan's pipe dream for Europe. [online]. European dilogue, 2009. 236 STAHL, Ch.: 2009. 232

59

Mapa č. 2 : Trasa plynovodu Nabucco

Zdroj: Project Description / Pipeline Route [online]. Nabucco gas pipeline project.

Ačkoliv Evropská unie je v otázce vybudování plynovodu a jeho financování poměrně jednotná, objevují se politické rozpory ohledně plynu mezi nečlenskými státy EU, zejména mezi Tureckem a Ázerbájdžánem. Přitom lze právě na tomto příkladu opět dokázat, že tyto neshody se zdaleka netýkají pouze otázky energetiky, ale mají i širší politický rozměr237. Zejména pro Turecko jako pro tranzitní zemi tohoto projektu je přitom otázka dobudování plynovodu mimořádně zajímavá. Tato kandidátská země totiž v projektu hraje významnou roli, jež jí umožní zajištění vlastních ambicí energetické politiky a zároveň diverzifikování míry svého významu pro Evropu238. Zajímavost plynovodu spočívá také v tom, že má umožnit přepravu zemního plynu nejen z východu na západ, ale i směrem opačným a poskytnout tak do budoucna Turecku možnost dovozu plynu z Alžírska a Norska239. Před Evropskou unií tak stojí úkol ve vyvinutí politického tlaku k urovnání tureckoázerbájdžásnkého sporu a dotažení celého projektu ke zdárnému konci a demonstrovat tak svou posilující se roli v zajištění energetické bezpečnosti EU jako celku240. Eminentní zájem Unie tak spočívá zejména v zajištění politické stability regionu, pevného zakotvení ústavních struktur a transparentního ekonomického prostředí241. Stejně tak je třeba, aby se ustavilo dostatečně silné mezinárodní konsorcium firem participujících na celém záměru a ustavení 237

Turecko oznámilo svůj plán o urovnání vztahů s Arménií a otevření turecko-arménských hranic, což Ázerbajdžánská strana považuje za nepřijatelné, dokud nedojde k nalezení řešení zmrazeného konfliktu z roku 1990 v Náhorním Karabachu. 238 SENKYR, Jan. Türkei sammelt Trümpfe im Energiepoker. [online]. Konrad Adenauer Stiftung, 2009. 239 Europa emanzipiert sich von russischem Gas. [online]. Spiegel online, 13. července 2009. 240 BARYSCH, Katinka. Pipeline politics: Why Nabucco is stuck. [online]. Centre for European reform, 2010. 241 STAHL, Ch.: 2009.

60

jeho jednoznačného lídra242. Současné konsorcium přitom tvoří státní plynárenské společnosti Turecka, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Rakouska a německé RWE243. Jako hlavní zastánce a propagátory plynovodu Nabucco lze identifikovat právě Evropskou komisi a zejména evropského komisaře pro energetiku v letech 2004 – 2009 Andrise Piebalgse. Stejně tak je jeho výstavba podporována americkou administrativou, jež v něm vidí možnost posílení svého politického vlivu v regionu244 a oslabení toho ruského245. Naopak Kreml na unijní aktivity v regionu, jenž dosud považuje za svou sféru zájmu, nahlíží poněkud podezíravě 246, což opět poukazuje na politický rozměr energetické bezpečnosti a její souvislost s ostatními aspekty bezpečnosti. Společné úsilí Evropské unie je stejně tak narušováno bilaterálními dohodami jednotlivých členských států s Ruskem na plánech, které budou přímé konkurenci s plynovodem Nabucco – a to i ze strany států v projektu Nabucco zapojených247. Zůstává proto na vyjednávacích schopnostech evropských politiků, aby zapojili jižní Kavkaz do své sféry vlivu, ale současně, aby nenarušili strategické partnerství s Ruskem248. Ačkoliv má projekt představovat jednu z cest diverzifikace dodávek a náhražku značné části ruského plynu, nedá se bohužel očekávat, že by do budoucna přispěl k předcházení energetických sporů mezi Evropou a Ruskem a zachování jejich vzájemně dobrých vztahů249. Teoreticky však nevzniká žádný prostor k obavám o ohrožení ruských dodávek plynu na evropský trh, neboť závislost na importech, resp. exportech je v tomto případě dosud vzájemná250.

Navzdory aktivitám k vystavění nových plynovodů Evropské unie jako celku tedy vyvstává evropským projektům konkurence v podobě zejména ruskou stranou financovaného projektu Nord Stream a South Stream. Myšlenka vybudování obou se přitom zrodila již v polovině devadesátých let a měla vést k navýšení kapacit přepraveného zemního plynu z Ruska do Evropy. Přesto se nutnost vybudování dvou přepravních tras považuje za snadno

242

UNGERMANN, Jaroslav. Problematika zemního plynu a plynovodů. 2008, s. 110. GÖTZ, Roland. Russland und der Kaspische Raum – Exportschlager Energie. [online]. Bundeszentrale für politische Bildung, 2008. 244 Trasa plynovodu Nabucco by měla vést po území členských států NATO. 245 ENGDAHL, William F. „Nabucco“, die Türkei, die EU und Obamas Geopolitik. [online]. KOPP Verlag, 2009. 246 STAHL, Ch.: 2009. 247 Gaspipeline Nabucco - Abkommen unterzeichnet. [online]. Bundeszentrale für politische Bildung, 2009. 248 Tamtéž. 249 ESSLEMONT, T.: 2009. 250 GÖTZ, R.: 2008. 243

61

zpochybnitelnou a na dokončení záměru tlačí zejména každoročně se opakující spory o cenách mezi Ruskem a Ukrajinou251.

Význam plynovodu South Stream, který má vést pod Černým mořem, přes Bulharsko do Itálie, resp. do Srbska, přitom spočívá jak v politické zranitelnosti celého projektu Nabucco, tak i v podstatně větších zdrojů zemního plynu, který má být přepravován právě plynovodem South Stream252. Zejména pro Rusko plynovod představuje protipól projektu Nabucco, ohrožujícího cíle monopolu Gazpromu na dodávkách plynu pro Evropu253. Plánovaná trasa plynovodu je znázorněna na následující mapce:

Mapa č.3 : Trasa plynovodu South Stream

Zdroj: South Stream on the map of Europe [online]. European Dialoque.

K podpisu mezi ruským Gazpromem a italským koncernem Eni o společné výstavbě plynovodu došlo v roce 2007254. Dle Itálie má plynovod napomoci zajištění větší energetické bezpečnosti Evropské unie, avšak ostatní země projevují své obavy ohledně možnosti zneužití závislosti EU ze strany Ruska pro politické účely255. Strategický cíl Ruska na vytvoření svého projektu v linii poměrně souběžné s „evropským“ plynovodem Nabucco se přitom zdá být vstupem maďarské strany na dobré cestě ke své definitivní realizaci256.

251

UNGERMANN, J.: 2008, s. 105-106. BRETT, Alex. Europe’s energy source lies in the shadow of Russia’s anger. [online]. Guardian.co.uk, 2008. 253 STAHL, Ch.: 2009. 254 UNGERMANN, J.: 2008, s. 107. 255 CUPALOVÁ, M.: 2008, s. 170. 256 STAHL, Ch.: 2009. 252

62

Nord Stream by zase měl vést ruský plyn po dně Baltského moře přímo do Německa, tedy bez tranzitních rizik pro obě země. Plánovaná trasa plynovodu je znázorněna na následující mapce: Mapa č.4 : Trasa plynovodu Nord Stream

Zdroj: Political barriers in the way of Nord Stream should be removed [online]. Russia-media.ru, 2006.

Ačkoliv je na jednu stranu zdůrazňován „pan-evropský“ charakter projektu na výstavbu plynovodu Nord Stream, je tento záměr zejména ve Švédsku, Polsku a Pobaltí poměrně kontroverzním tématem257. Konkrétně v Polsku je plánovanému plynovodu přezdíváno „Ribbentrop – Molotov“, když jeho primárním účelem je obcházet dosavadní tranzitní země, jež Ruská federace dosud považuje za svou sféru vlivu, přičemž vybodování trasy právě přes tyto země po souši by s sebou neslo podstatně menší finanční náklady. Stejně tak lze Nabuco považovat za novou možnost Ruska odříznout východoevropské země od dodávek plynu bez současného ohrožení dodávek pro svého ekonomicky silného partnera v podobě Německa258. K financování Nord Stream bylo ustaveno mezinárodní konsorcium, v němž 51% akcií vlastní ruský Gazprom, 20% německé plynárenské firmy E.ON Ruhrgas a Wintershall, a později se k němu připojil i holandský plynárenský gigant Gasunie259. I v tomto případě lze tedy poukázat na zejména německou snahu si přes své povětšinou proevropské vystupování, zajistit své vlastní zásobování individuálně a nezávisle260.

257

1bn Nord Stream pipe contract awarded. [online]. EurActiv.com, 26. ledna 2010. PETERSEN, Alexandros. The Molotov-Ribbentrop Pipeline. [online]. European Dialoque, 2009. 259 UNGERMANN, J.: s. 106. 260 Zajímavé např. je, že předsedou dozorčí rady Nord Stream AG je bývalý Spolkový kancléř Gerhard Schroder. 258

63

Ukazuje se tedy, že ačkoliv u evropských politiků existuje reálný zájem o vytvoření silné evropské alternativy oproti Rusku a zajištění evropského zásobování alternativními cestami, v reálné rovině se úřednický aparát může stát pouze politickým garantem smluv o dodávkách plynu. Skutečnými partnery např. právě pro ruský Gazprom doposud zůstávají plynárenské firmy jednotlivých členských států EU. Tyto plynárenské firmy přitom mají své vlastní zájmy, a pokud již jde o jejich podřízení politickým zájmům, jsou jim vždy bližší ty národní. Tento faktor lze demonstrovat na výše popisovaném záměru výstavby plynovodu Nabucco, v němž chybí zejména politická motivace, která by celému projektu udávala směr a začlenila jej do podnikatelských struktur jednotlivých firem a států261. Teoretickým řešením v tomto případě by snad mohlo být jedině založení mezinárodní, resp. evropské společnosti, jež by sledovala primárně cíle společné energetické politiky EU a zároveň byla schopná při vyjednáváních o odběrech energetických surovin převzít smluvní závazky a stát se subjektem úvěrových smluv apod. K takovému řešení však ani na evropské úrovni neexistuje žádný koncept a není tedy pravděpodobné, že by k němu v dohledné době mohlo dojít.

4.4 Shrnutí

Ačkoliv Lisabonská smlouva teoreticky vytváří nový prostor pro evropskou energetickou diplomacii, jednotlivé členské státy se úplnému přenesení svých kompetencí na evropské, tedy nadnárodní orgány dosud brání. Tento názor lze dokázat mj. na příkladu jinak výrazně proevropské země, jakou je Německo, kde u klíčových politiků dosud převládá přesvědčení, že úkol zabezpečit dodávky ropy a plynu, musí být ponechány na soukromých společnostech, resp. samostatných členských státech, a že EU nemá hrát v rozhovorech o smlouvách se zeměmi produkujícími plyn a o plynovodech žádnou výraznější roli262. Tento postoj jak německé vlády, tak i německých firem lze doložit na jejich jednání v otázkách budování přepravních tras a jejich participaci na projektu Nord Stream. Německo se sice finančně podílí na evropském projektu Nabucco, nicméně tuto aktivitu lze snadno definovat jako pouhé učinění zadost německým dlouhodobým proevropským postojům a tedy jako pouhou rétorickou a diplomatickou pózu v podpoře jednoty EU263. Podobné názory ohledně zachování národní suverenity v energetických otázkách přitom zastává rovněž francouzské i

261

UNGERMANN, J.: 2008, s. 112. BARYSCH, K.: 2010. 263 PETERSEN, A.: 2009. 262

64

britské politické vedení, jak vyplývá již z předchozí kapitoly. Stejně tak italskou či holandskou participaci na individuálních projektech plynovodů Nord Stream a South Stream lze interpretovat jako jejich individuální aktivitu v oblasti zajištění své vlastní národní energetické bezpečnosti. Stejně tak pokud jde o energetickou závislost Evropské unie, resp. jejich členských států na Rusku, nelze očekávat, že by se jí byly schopny v dohledné době zbavit zejména z důvodu objemů odtud dovážených surovin, ale i díky vybudovaným – i nově plánovaným přepravním trasám energetických surovin. Proto by v zájmu společné energetické politiky a zejména zvýšení a zhodnocení své vyjednávací pozice měla být vypracována společná strategie postupu a vytvoření těsnějších vztahů s Ruskem. Stejně tak by EU měla podpořit vstup Ruska do WTO264. Pokud jde o přepravní trasy energetických surovin, je v zájmu EU i samotného Ruska jejich diverzifikace, současné tranzitní země by přitom neměly této diverzifikaci bránit a v podstatě si tak současné tranzitní linie monopolizovat265. K diverzifikaci evropských dodávek by pak přispělo zapojení zemí severní a střední Afriky, stejně jako kaspického regionu na evropské energetické trhy. Rovněž v otázkách vnitřního fungování v rámci Evropské unie, je třeba jak liberalizace vlastních vnitřních trhů s energiemi a odstranění národních překážek, tak i zlepšení infrastruktury266. Pokusy Evropské komise o liberalizaci trhů s energiemi se přitom dosud nepodařilo posunout kýženým směrem, když si jednotlivé státy, resp. jejich energetické společnosti zachovávají vlastní obchodní preference a pravidla. Určitou omezenou míru ochoty ke spolupráci lze pak očekávat ve vytváření společné strategie EU vůči třetím zemím, ovšem zůstává nadále otázkou, do jaké míry tato politicky deklarovaná ochota bude skutečně realizována a následně akceptována v jednotlivých státech s ohledem na jejich vlastní strategické zájmy. Jistý pokus o prosazení záměru EU s celoevropským dopadem pak lze spatřovat v plánovaném plynovodu Nabucco, jež má být jakousi vlajkovou lodí společné energetické politiky Evropské unie, nicméně i v jeho realizaci se projevují nejednotné postoje a preference zúčastněných států. Největší míru politického konsenzu lze tedy demonstrovat snad pouze na otázkách ekologického rozměru energetické bezpečnosti, využívání energie z obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti, tedy v otázkách úzce souvisejícími s bojem proti změnám

264

BUTLER, Nick. Energy security: A new agenda for Europe. Centre for European reform, 2004. UNGERMANN, J.: 2008, s. 124. 266 BUTLER, N.: 2004. 265

65

klimatu a ochranou životního prostředí. Tuto tezi jasně dokazují aktivity Evropské komise již od devadesátých let, přičemž zdůvodnit je lze jistou atraktivností využívání problematiky obnovitelných zdrojů v předvolebních kampaních jak v národních volbách samotných států, tak i ve volbách do EP. Otázky ochrany životního prostředí nejsou přitom pro většinu politiků nijak kontroverzí a u veřejnosti se těší takřka všeobecné popularitě. Vzhledem k tomu, že v posledních letech se právě ekologické otázky stávají čím dál atraktivnější v politických kampaních napříč Evropou, je i tzv. zelená energie v pozornosti evropských politiků. Tento názor lze rovněž dokázat na postojích politické reprezentace vybraných zkoumaných států, které byly podrobněji popsány v předcházející kapitole. Ve Spolkové republice Německo pochází 4,5% energie právě z obnovitelných zdrojů a její část je dokonce z Německa vyvážena. Ve Francii je podíl takto vyrobené energie ještě vyšší a rovná se 7%. Výjimku mezi nimi představuje snad pouze Velká Británie, kde podíl energie z obnovitelných zdrojů představuje pouhé půl procento, což však může být vysvětleno poměrně nižší energetickou závislostí státu a jeho vlastními zásobami uhlí, ropy i zemního plynu, která tak nevytváří bezprostřední nutnost hledání nových alternativ energetických zdrojů, stejně jako výrazně nižší zastoupení „zelených“ stran v zastupitelských orgánech, než je tomu u ostatních členských států Unie.

Evropská unie, resp. Evropská komise jako samostatný hráč je tedy ve sféře energetické politiky omezená citlivostí celého tématu a jako taková se může efektivně soustředit v podstatě pouze na otázky související s ochranou životního prostředí a bojem proti změnám klimatu, nastavení pravidel energetických úspor a větší energetické účinnosti a částečně na budování transevropských sítí pro energetické zásobování Evropy. Veškeré aktivity jdoucí za tento rámec jsou pro jednotlivé státy příliš citlivou otázkou na to, aby byly ochotny se svých pravomocí a suverenity vzdát.

66

Závěr Fungování mezinárodních energetických vztahů závisí na poměrně křehké spolupráci a interakcích mezi jednotlivými státy figurujícími na energetických trzích – tedy mezi producenty, potažmo exportéry a importéry. Tato diplomová práce je empirickou analýzou stavu energetické politiky, energetické závislosti a energetických vztahů Evropské unie a snaží se pomocí indukce a syntézy poznatků z použité odborné literatury poukázat na možné vývojové trendy, potažmo limity, očekávatelné v prohlubující se spolupráci členských států v rámci Společné energetické politiky, jak ji předpokládá Lisabonská smlouva. V práci je vycházeno z teoretických východisek, jako jsou politický realismus, resp. neorealismus, vzájemná závislost, bezpečnost v pojetí mezinárodní politiky – a zejména jejího elementu v podobě energetické bezpečnosti. Na základě provedeného výzkumu lze konstatovat, že se energetická politika v určité míře objevuje na evropské úrovni od samotných počátků evropské integrace. Vzhledem k narůstající poptávce po energetických zdrojích jak v rozvinutých státech a tedy ve státech chápaných jako tradiční odběratele energetických surovin, tak i ve státech se sílícím ekonomickým potenciálem, jako je např. Čína či Indie získává potřeba zajištění energetické bezpečnosti a tedy bezpečných energetických dodávek na stále větším významu. Význam těchto energetických dodávek přitom spočívá jak v závislosti samotného státu na dostatku energetických zdrojů nejen v době ohrožení a pro udržení vlastního vnitřního pořádku, tak i v zajištění bezpečnosti daného státu prakticky ve všech významech, jež slovo bezpečnost skrývá, stejně jako v následném ekonomickém významu, jež plynulé a bezpečné energetické dodávky plní pro ekonomické subjekty, z nichž posléze profituje i stát samotný. Přestože jsou však na energetických dodávkách závislé i ekonomické subjekty uvnitř států, předkládaná práce dokazuje, že jsou to dosud vesměs právě státy, kdo určují základní směry energetické politiky, uzavírají dohody a smlouvy týkající se energetiky a energetických dodávek a vstupují do mezinárodních energetických vztahů. Stejně tak bylo prací demonstrováno, že jsou tyto státy většinou neochotné vzdát se své suverenity v otázkách energetické bezpečnosti, preferují spíše bilaterální dohody a vyjednávání a k hlubší mezinárodní spolupráci jsou ochotné pouze v případech, kdy je to pro ně maximálně výhodné a zároveň nejsou schopné kýžených cílů dosáhnout individuálně. Tím tedy byl v práci doložen

67

soulad daných zjištění s použitou teorií politického realismu jako jednoho z teoretických východisek práce. Na příkladech v práci zkoumaných vybraných členských států Evropské unie bylo rovněž prakticky poukázáno nejen na odlišnosti v jejich přístupu k zajišťování energetické bezpečnosti, v jejich preferenčních vztazích, zájmech a pozicích, ale i na to, jak i státy, jež na evropské úrovni působí jako tzv. „tahouni“ integrace navzdory všeobecně přijímaným politickým deklaracím o potřebnosti hlubší koordinace energetické politiky na unijní úrovni, vedou vlastní bilaterální jednání a uzavírají samostatné dohody a smlouvy odrážející jejich vlastní národní zájmy, opět zcela ve shodě aplikovanou teorií politického realismu. Důležitost energetických otázek je pak v práci demonstrována mimo jiné i tím, že jsou právě ony, které se v poslední době stávají čím dál častějším nástrojem mezinárodní politiky zejména exportních, resp. tranzitních zemí, na což je mimo jiné poukázáno na příkladu Ruské federace. Přitom je to právě Ruská federace, která pro Evropskou unii představuje prakticky nejvýznamnějšího partnera, tedy zejména nejvýznamnějšího importéra na evropské energetické trhy. Jak diplomová práce dokazuje, je energetický obchod s EU pro Ruskou federaci de facto stejně významný, jako pro Unii samotnou, což lze snadno definovat pojmem vzájemná závislost dle definice vzájemné závislosti jako teoretického konceptu práce. Teoreticky tak lze tedy zmírnit jisté objevující se obavy o to, že by energetická témata mohla být Ruskou federací vůči Evropské unii přímo využívána jako „donucující prostředek“ či jednoduše nástroj zahraniční politiky, jako to Rusko poměrně běžně činí vůči státům mimo EU. Nelze však přehlédnout zjevné ruské snahy o rozšíření svých energetických obchodů na již zmiňované rozvojové země, což by v budoucnu jisté problémy na straně EU vyvolat mohlo, stejně jako ignorovat fakt, že dopady energetických rozepří Ruska se státy, jež vůči EU plní funkci tranzitních zemí, mohou mít praktický dopad i na ne/plynulé dodávky států Evropské unie. Z obou zmíněných důvodů je tedy ať již v zájmu Unie, či jejích členských států podporovat a rozvíjet jak diverzifikaci svých energetických dodávek, tak i přepravních tras pro ně.

Odkazem na cíle diplomové práce definované v Úvodu lze pak v souvislosti s prvním cílem, jímž bylo nalézt odpověď na otázku, jaké jsou perspektivy vývoje vstříc Společné energetické politice, konstatovat, že ačkoliv byl přijetím Lisabonské smlouvy vytvořen širší prostor pro využívání nástrojů přeformulované Společné energetické politiky Evropské unie, prací jsou vyvozeny a demonstrovány závěry, že v současné době nelze o Společné energetické politice v pravém slova smyslu hovořit. Vzhledem k tomu, že Unii v současné době tvoří 27 68

členských států s mnohdy protikladnými politickými zájmy, vlastními zahraničně-politickými vztahy a odlišným vnitřním politickým prostředím, nelze ani v dohledné době hlubší míru konsenzu v tak významné otázce, jakou energetická bezpečnost bezpochyby je, ani očekávat. Perspektiva, kam se aktivity evropských orgánů mohou ubírat, proto spočívají zejména v nastolování a uplatňování pravidel směřujících k boji proti změnám klimatu, ochraně životního prostředí a zvyšování energetické účinnosti. Stejně tak pokud jde o vztah Evropské unie k Ruské federaci a druhý cíl práce, který měl nastínit, jakým směrem se tyto vztahy v energetických otázkách budou ubírat, nelze navzdory občasným problematickým vztahům předpokládat významnější posun, než v podobě Evropskou unií požadované vyšší míry formalizace vzájemných vztahů a snaze o diverzifikaci importů a importních tras ze strany EU a naopak exportů a exportních tras ze strany Ruska. Navzdory tomu zůstane Unie pro Rusko jistě ještě po dlouhou dobu nejvýznamnějším obchodním partnerem a tedy odběratelem energetických surovin. Co se týče třetího cíle práce, tedy přínosů případné koordinace energetické politiky pro členské státy, nejsou výsledky zcela jednoznačné a to zejména z toho důvodu, že skutečná míra koordinace a společný postup byl dosud uplatňován zejména v relativně méně závažných a nekontroverzních otázkách. Naopak tam, kde by reálný pozitivní dopad snah evropských orgánů mohl být patrný, došlo nakonec ke vstupu samotných národních vlád do jednání, jak je doloženo na příkladu budování plynovodu Nabucco, resp. Nord Stream a South Stream, a tedy „upozadění“ významu evropských institucí a jejich přínosu danému projektu.

Zpracování tématu vyžadovalo zdlouhavé studium nejen tematické odborné literatury a primárních dokumentů vztahujících se k tématu, ale i odborných a publicistických článků. Touto formou pojaté zpracování tak obsáhlé problematiky, jakou energetická politika zcela jistě je, nelze v žádném případě považovat za vyčerpávající. Vzhledem k omezenému rozsahu diplomové práce bylo nutné rozsah bádání zúžit pouze na určitou oblast problémů, jež s energetickou politickou a energetickou politikou souvisí. Jako dominantní a prakticky nejvýznamnější importér na evropský energetický trh proto byla v práci zkoumána Ruská federace a její vztahy s Evropskou unií, nicméně i problematika ostatních dodavatelských států a regionů by jistě stála za hlubší bádání.

69

Abstrakt Předkládaná diplomová práce se zabývá zajištěním energetické bezpečnosti Evropské unie. Jako primární cíl si klade nalézt odpověď na otázku, jaké jsou perspektivy vývoje vstříc Společné energetické politice, a nastínit očekávatelný vývoj je vzájemných rusko-evropských vztazích. Teoreticky uchopená kapitola „Energetika jako nástroj mezinárodní politiky“ vymezuje základní východiska tématu a podává stručný historický pohled na vývoj zájmu o zajištění energetické bezpečnosti, představení hlavních aktérů činných na poli zajištění této bezpečnosti a objasnění geopolitického vlivu, jež energetické zdroje v historii hrály či hrají. Kapitola „Role Ruské federace v zajištění energetické bezpečnosti EU“ je věnována dominantnímu významu Ruska na evropských energetických trzích. V předposlední kapitole „Strategické zájmy vybraných členských států EU“ jsou rozebrány energetické situace, pozice a zájmy tří členských států Evropské unie, konkrétně Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Závěrečná kapitola „Perspektivy Společné energetické politiky EU“ pak představuje induktivní závěry, tedy výhledy a limity Společné energetické politiky Evropské unie a možnosti rozvoje spolupráce členských států Evropské unie v oblasti energetiky. Z provedeného průzkumu přitom vyplývá, že ačkoliv byl přijetím Lisabonské smlouvy vytvořen širší prostor využívání nástrojů nově vzniklé Společné energetické politiky Evropské unie, nelze v současné době o Společné energetické politice v pravém slova smyslu hovořit. Přitom ani dosavadní omezené výsledky koordinace relativně méně závažných energetických otázek na unijní úrovni nejsou pro členské státy zcela jednoznačné. Pokud jde o zkoumané rusko-evropské vztahy, diplomová práce ukazuje, že energetický obchod s EU je pro Ruskou federaci de facto stejně významný, jako pro Unii samotnou, což lze snadno definovat pojmem vzájemná závislost.

70

Abstract This thesis deals with ensuring the energy security of the European Union. Its main goal is to answer the question of the prospects of development of common energy policy and outline the expected development of Russia - Europe relationships. The theoretically considered chapter “Energy as an instrument of the international policy” defines the bases of the subject and gives a brief historic view of the development of interests in ensuring energy security, presents the main agents actively involved in this field of security and explains the geopolitical influence of energy resources in the history and the present time. The chapter “The role of the Russian Federation in ensuring the energy security of the EU” deals with the dominant position of Russia in European energy markets. The last but one chapter called “The strategy interests of the selected EU member states” gives an analysis of the energy situation, position and interests of these EU member states: The Federal Republic of Germany, The French Republic and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland. The final chapter “Prospects for EU common energy policy” presents the inductive conclusions concerning prospects and limits of EU common energy policy and the possibilities of development of cooperation of EU member states in the field of energy. The results of the carried out research indicate that although the adoption of the Lisbon Treaty has made up a wider space for using the instruments of the new EU common energy policy, it is not possible to talk about the real common policy at the present time. Unfortunately the current limited results of the coordination of less serious issues on the EU level are not entirely clear. As for the Russia –Europe relationships the thesis shows that the energy trade is as significant for the Russian Federation as it is for the EU, which can be easily defined as the interdependence.

71

Seznam použitých zdrojů

Primární zdroje:

Digest of United Kingdom energy statistics (DUKES). Department od Energy&Climate change, 2009. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.decc.gov.uk/en/content/cms/statistics/publications/dukes/dukes.aspx>. Energie in Deutschland [online]. Statistisches Bundesamt Deutschland, 2006. [cit. 1. prosince 2009]. Dostupné z Energy. Yearly statistics 2007. EUROSTAT, 2009 [cit. 5. prosince 2009]. Dostupné z < http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/product_details/publication?p_product_cod e=KS-PC-09-001>. EU Energy and transport in figures. Statistical pocketbook 2009. European Commission, 2009. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://ec.europa.eu/energy/publications/statistics/doc/2009_energy_transport_figures.pdf>. EU energy figures 2007/2008 [online]. European Commision, 2008 [cit. 14. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: < http://ec.europa.eu/dgs/energy_transport/figures/pocketbook/doc/2007/2007_energy_en.pdf>. Key world energy statistic 2009 [online]. EIA (Energy Information Administration), 2009 [cit. 10. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: . Renewable energy. Market & Policy trends in EIA Countries [online]. EIA (Energy Information Administration), 2004 [cit. 1. prosince 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.iea.org/textbase/nppdf/free/2004/renewable1.pdf>. Statistisches Jahrbuch: Internationale Tabelle A.2.1 Fläche, Bevölkerung und Altersstruktur der Länder der Erde [online]. Statistisches Bundesamt Deutschland, 2009. [cit. 23. listopadu 2009]. Dostupné z < http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/Statistiken/Inter nationales/InternationaleStatistik/Thema/BevoelkerungArbeitSoziales/Demografie/TabJahrbu ch0201,property=file.pdf> The energy charter treaty and related documents [online]. Energy charter secretariat, 2004 [cit. 2. Listopadu 2009]. Dostupné z . UK Energy supply [online]. Department od Energy&Climate change. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.decc.gov.uk/en/content/cms/what_we_do/uk_supply/uk_supply.aspx>.

72

United Kingdom Energy Data, Statistics and Analysis - Oil, Gas, Electricity, Coal. EIA (Energy Information Administration), 2006. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/United_Kingdom/Background.html>.

Legislativa a dokumenty Evropské unie:

COUNCIL AND COMMISSION DECISION of 23 September 1997 on the conclusion, by the European Communities, of the Energy Charter Treaty and the Energy Charter Protocol on energy efficiency and related environmental aspects (1) (98/181/EC, ECSC, Euratom). Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31998D0181:CS:HTML>. Council Conclusions on "Second Strategic Energy Review - An EU energy security and solidarity action plan". 2924th transport, telecommunications and energy Council meeting Brussels, 19 February 2009. Dostupné z < http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_Data/docs/pressdata/en/trans/106196.pdf>. COUNCIL DIRECTIVE of 20 December 1968 imposing an obligation on Member States of the EEC to maintain minimum stocks of crude oil and/or petroleum products (68/414/EEC). Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V3&T2=1968&T3=414&RechType=RECH_naturel&Submit=H ledat>. Green Paper - A European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy (COM/2006/105 final). Dostupné z < http://europa.eu/documents/comm/green_papers/pdf/com2006_105_en.pdf>. Green Paper – Energy for the future: Renewable sources of energy. (COM/96/0576 final). Dostupné z . Green Paper - On Energy Efficiency or Doing More With Less (COM/2005/265 final). Dostupné z < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0265cs01.pdf>. Green Paper - Towards a European strategy for the security of energy supply ( COM/2000/0769 final). Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52000DC0769:EN:HTML>. Green Paper –Towards a secure, sustainable and competitive european energy network (COM/2008/782). Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0782:FIN:CS:PDF>. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007 [online]. eur-lex.eu. [cit. 9. března 2010]. Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2007:306:SOM:CS:HTML>.

73

Regulation (EC) No 67/2010 of the European Parliament and of the Council of 30 November 2009 laying down general rules for the granting of Community financial aid in the field of trans-European network. Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:027:0020:0032:EN:PDF>. Renewable sources of energy. (COM/97/599 final). Dostupné z < http://europa.eu/documents/comm/white_papers/pdf/com97_599_en.pdf>. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (1957). [online]. eur-lex.eu. [cit. 9. února 2010]. Dostupné z < http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/index.htm#founding>. Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (1957). [online]. eurlex.eu. [cit. 9. února 2010]. Dostupné z < http://eurlex.europa.eu/cs/treaties/index.htm#founding>. Smlouva o založení Evropských společenství. [online]. eur-lex.eu. [cit. 3. března 2010]. Dostupné z < http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/12002E/htm/12002E.html>. Treaty establishing the European Coal and Steel Community, ECSC Treaty. [online]. Europa.eu, 31.ledna 2005. [cit. 9. února 2010]. Dostupné z < http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/treaties_ecsc_en.htm>. White Paper - Energy for the future: Renewable sources of energy. (COM/97/599 final). Dostupné z < http://europa.eu/documents/comm/white_papers/pdf/com97_599_en.pdf>.

Knihy a publikace:

BUZAN, Barry. Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Brno : Centrum strategických studií, 2005. 267 s. ISBN 8090333362. CIHELKOVÁ, Eva, JAKŠ, Jaroslav. Evropská integrace – Evropská unie. Praha : Oeconomia. 2004. 377s. ISBN 80-245-0854-0. CUPALOVÁ, Marcela. Energetická bezpečnost EU. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů. 2008, s. 159 - 183. ISBN 978-80-86946-91-7 ČERNOCH, Filip. EU a Rusko: Předurčení ke spolupráci?. In ČERNOCH, Filip, DANČÁK, Břetislav (eds). Analýzy č.5 : Energetická bezpečnost v Evropě a pozice České republiky. Praha : Cevro - Liberálně-konzervativní akademie, 2008, s. 1-24.

74

DRULÁK, Petr. Teorie mezinárodních vztahů. Praha : Portál, 2003. 220 s. ISBN 80-7178725-6. FIALA, Petr, PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 716 s. ISBN 80-7325-015-2. FICNER, Filip, KUSÁK, Martin. Energetický balíček Evropské komise jako počátek nové energetické politiky EU. [online]. Parlamentní institut, srpen 2007. [cit. 3. března 2010]. Dostupné z < http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-5-278.pdf>. HAD, Miloslav, URBAN, Luděk. Evropská společenství. První pilíř Evropské unie. Praha : Ministerstvo zahraničních věcí. 2000. 165s. ISBN 80-85864-88-6. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. 482 s. ISBN 80-8643295-5. JACKSON, Robert, SØRENSEN, Georg. Introduction to international relations: theories and approaches. 3rd ed. New York : Oxford University Press. 2007, 342 s. ISBN 0-19-928543-8 KEGLEY, Charles W., WITTKOPF, Eugene R. World Politics. Trend and trasformation. New York : St. Martins´s Press, Inc. 1989. 575s. ISBN 88-60540. KEOHANE, Robert O., NYE, Joseph S. Power and Interdependence. [S.l.] : HarperCollins, 1989. 315 s. ISBN 0-673-39891-9. LEICHTOVÁ, Magda. EU a Ruská federace: Sňatek z rozumu. In WAISOVÁ, Šárka, a kol. Evropská energetická bezpečnost. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008, s. 85 - 105. ISBN 978-80-7380148-9 MÁLEK, Tomáš. Pohled Ruské federace na energetickou politiku. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2008, s. 232 - 238. ISBN 978-80-86946-91-7 Oxfordský slovník světové politiky. Praha : Otovo nakladatelství, 2000. 1090 s. ISBN 807181-463-6. PEARSON, Frederic S., ROCHESTER, Martin J. International relations. The global condition in the late twentieth century. New York : McGraw-Hill, 1992. 668 s. ISBN 0-07049079-1. PROROK, Vladimír. Energetická bezpečnost – pojetí a přístupy. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů. 2008, s. 9 20. ISBN 978-80-86946-91-7 SČEBARNIN, J.A. Energetická diplomacie Ruska. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2008, s. 246 - 249. ISBN 978-80-86946-91-7 SERVICE, Robert. Rusko: Experiment s jedním národem do roku 1991 do současnosti. Praha : Pavel Dobrovský - BETA, Plzeň: Jiří Ševčík, 2006. 358 s. ISBN 80-7306-246-1

75

ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona. Ropa: strategická komodita – poptávka, nabídka a cena. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2008, s. 21 - 94. ISBN 978-80-86946-91-7 UNGERMANN, Jaroslav. Problematika zemního plynu a plynovodů. In Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů. 2008, s. 95 - 124. ISBN 978-80-86946-91-7 VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 606 s. ISBN 97880-7380-018-5. WAISOVÁ, Šárka. Bezpečnost – vývoj a proměny konceptu. Plzeň : Aleš Čeněk. 2005. 159s. ISBN 80-86898-21-0. WAISOVÁ, Šárka. Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň : Aleš Čeněk. 2009. 248s. ISBN 978-80-7380-177-9. WAISOVÁ, Šárka. Úvodem. Energetická bezpečnost v evropském prostoru: Současný stav a střednědobé perspektivy. In WAISOVÁ, Šárka, a kol. Evropská energetická bezpečnost. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008, s. 9-40. ISBN 978-80-7380-148-9

Periodika:

BENEŠ, Vít. Střet hypotéz východního rozšíření Evropské unie. Mezinárodní vztahy, 2005, roč. 40, č. 5, s. 5-27. Dostupné z . FÁREK, Jiří. Ropa ve světové ekonomice a politice. Mezinárodní politika, 2003, roč. XXII, č. 9, s. 4-6. FIŠTEJN, Jefim. Válka na splátky. Euro. 2. února 2009, č. 5, s. 18. ROŠKANIN, Michal. Cena ropy jako na houpačce. PETROL magazín, 2009, č. 4, s. 8-9. ROŠKANIN, Michal. Jaké budou ropné společnosti 21. století? : Půjde o nadnárodní korporace nebo státní firmy?. PETROL magazín, 2007, č. 2, s. 12-13. SOULEIMANOV, Emil. Geopolitika kaspického regionu. Mezinárodní politika, 2003, roč. XXII, č. 9, s. 10-14. SVOBODA, Karel. Konec krize?. Cevrorevue, 2009, č. 1, s. 5. TICHÝ, Lukáš. Význam jižního Kavkazu pro energetickou politiku Evropské unie a ruskogruzínský konflikt. Mezinárodní politika, 2009, roč. XXXIII, č. 4, s. 12-15.

76

WAISOVÁ, Šárka. Teorie mezinárodních režimů. Mezinárodní vztahy, 2002, roč. 37, č. 2, s. 49-66. YERGIN, Daniel. Ensuring Energy Security. Foreign Affairs, 2006, vol.85, č. 2, s. 69-82.

Elektronické články a informační zdroje z internetu:

1bn Nord Stream pipe contract awarded. [online]. EurActiv.com, 26. ledna 2010. [cit. 7. března 2010]. Dostupné z < http://www.euractiv.com/en/energy/1bn-nord-stream-pipecontract-awarded/article-189215>. A European approach to energy policy [online]. The Labour Party. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.labour.org.uk/energy-and-climate-change>. BARYSCH, Katinka. Pipeline politics: Why Nabucco is stuck. [online]. Centre for European reform, 29. ledna 2010. [cit. 6. března 2010]. Dostupné z . BRETT, Alex. Europe’s energy source lies in the shadow of Russia’s anger. [online]. Guardian.co.uk, 17. srpna 2008. [cit. 7. března 2010]. Dostupné z < http://www.gabibn.com/IMG/pdf/Ru1_Europe_s_energy_source_lies_in_the_shadow_of_Russia_s_anger.pdf>. BUTLER, Nick. Energy security: A new agenda for Europe. [online]. Centre for European reform, 2004. [cit. 6. března 2010]. Dostupné z < http://www.cer.org.uk/articles/38_butler.html>. Country Studies US [online]. 2003-2009 [cit. 13. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: < http://countrystudies.us/russia/61.htm>. Energetická [R]evoluce [online]. Greenpeace International, 2008 [cit. 2. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: . ENGDAHL, William F. „Nabucco“, die Türkei, die EU und Obamas Geopolitik. [online]. KOPP Verlag, 22. července 2009. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z . ESSLEMONT, Tom. Azerbaijan's pipe dream for Europe. [online]. European dialogue, 1. března 2009. [cit. 5. března 2010]. Dostupné z . Europa emanzipiert sich von russischem Gas. [online]. Spiegel online, 13. července 2009. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z . EU-Russia Summit on 18 November in Stockholm. [online]. EUROPA – Press Releases, 17. listopadu 2009. [cit. 14. března 2010]. Dostupné z <

77

http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=IP/09/1724&format=HTML&aged= 0&language=EN&guiLanguage=en>. Evropa se probouzí z chladu [online]. Evropská komise, 21. ledna 2007. [cit. 11. listopadu 2009]. Dostupné z < http://ec.europa.eu/news/energy/090121_2_cs.htm>. France Diplomatie. France and Norway. Economical relations. [online]. 16. července 2008 [cit. 6. prosince 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.diplomatie.gouv.fr/en/countryfiles_156/norway_420/france-and-norway_3842/index.html>. France pushes for energy savings as 'security' issue [online]. EurActiv.com, 9. října 2008. [cit. 6. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euractiv.com/en/energy-efficiency/francepushes-energy-savings-security-issue/article-176200> France’s energy situation. [online]. Ministére de l´Écologie, de l´Énergie, du Développement durable et de la Mer, 20. listopadu 2006 [cit. 5. prosince 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.developpement-durable.gouv.fr/energie/anglais/politique-energetique.htm>. Francie a Velká Británie posilují spolupráci v jaderné energetice [online]. EurActiv, 27. března 2008. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euractiv.cz/energetika/clanek/francie-a-velka-britanie-posiluji-spolupraci-vjaderne-energetice> Francie se připojí k „ruskému“ plynovodu South Stream [online]. EurActiv, 1. prosince 2009. [cit. 6. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euractiv.cz/energetika/clanek/francie-sepripoji-k-ruskemu-plynovodu-south-stream-006807> Gaspipeline Nabucco - Abkommen unterzeichnet. [online]. Bundeszentrale für politische Bildung, 13. července 2009. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z . Gelb-schwarze Koalition präsentiert Energiekonzept [online]. Verivox, 22. října 2009. [cit. 1. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.verivox.de/nachrichten/gelb-schwarze-koalitionpraesentiert-energiekonzept-47001.aspx>. GÖTZ, Roland. Russland und der Kaspische Raum – Exportschlager Energie. [online]. Bundeszentrale für politische Bildung, 5. září 2008. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z < http://www1.bpb.de/themen/18JURD,0,Russland_und_der_Kaspische_Raum_%96_Exportsc hlager_Energie.html>. GUBAJDULLIN, Askar, KAMPANEROVÁ, Naďa. Zemní plyn v Evropě – existuje alternativa [online]. Globalaffairs.cz, 30. ledna 2007 [cit. 16. Listopadu 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.globalaffairs.cz/cz/numbers/2/15.html >. Guerra Rússia-Geórgia ameaça mercados petrolíferos [online]. MRA Alliance, 9. srpna 2008. [cit. 11. března 2010] Dostupný z WWW: .

78

Klimaticko-energetický balíček jde do finále [online]. Euroskop.cz, 10. prosince 2008. [cit. 6. prosince 2009]. Dostupné z http://www.euractiv.cz/energetika/clanek/klimaticko-energetickybalicek-jde-do-finale-005396> KOCH, Christian. European Energy and Gulf Security. [online]. Centre for European Studies, listopad 2004. [cit. 6. března 2010]. Dostupné z < http://kohl.ort.be/images/upload/Koch.pdf>. Labour´s policies. Environment [online]. The Labour Party. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.labour.org.uk/energy-and-climate-change>. MAKARYCHEV, Andrey S. Russia´s energy policy. Between security and transparency. Centre for strategic & international studies, 2006. 4 s. Dostupný z WWW: < http://csis.org/files/media/csis/pubs/pm_0425.pdf>. Medveděv: Spor o plyn už není jen rusko-ukrajinský [online]. Lidovky.cz, 16. ledna 2009 [cit. 3. Listopadu 2009]. Dostupné na . Mitschek: Nabucco consortium making headway [online]. European Dialoque. [cit. 11. března 2010] Dostupný z WWW: . Nato´s role in energy security [online]. NATO (North Atlantic Treaty Organisation), 2009 [cit. 2. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: . Německo v Evropské unii [online]. Euroskop.cz. [cit. 23. listopadu 2009]. Dostupné z . Nová dohoda o partnerství a spolupráci mezi Moskvou a Bruselem bude uzavřena v příštím roce [online]. Hlas Ruska, 14. října 2009 [cit. 18. listopadu 2009]. Dostupné z < http://czech.ruvr.ru/main.php?lng=cze&q=5788&cid=68&p=14.10.2009>. Organization of the petroleum exporting countries [online]. OPEC, 2009 [cit. 1. listopadu 2009]. Dostupné z . PALATA, Luboš. Plyn jako nejdůležitější ruská zbraň [online]. Finmag.cz, 3. února 2009 [cit. 14. listopadu 2009] Dostupný z WWW: < http://www.finmag.cz/clanek/9686/ >. PETERSEN, Alexandros. The Molotov-Ribbentrop Pipeline. [online]. European Dialoque, 10. listopadu 2009. [cit. 7. března 2010]. Dostupné z < http://eurodialogue.org/The-MolotovRibbentrop-Pipeline>. Political barriers in the way of Nord Stream should be removed [online]. Russia-media.ru, 12. června 2006. [cit. 11. března 2010] Dostupný z WWW: . Project Description / Pipeline Route [online]. Nabucco gas pipeline project. [cit. 2. března 2009]. Dostupný z WWW: .

79

Přehled předsednických zemí EU. Francie (1.7. - 31.12.2008) [online]. Euroskop.cz. [cit. 6. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euroskop.cz/8426/sekce/francouzske-predsednictvi1-7---31-12-2008/> Přehled předsednických zemí EU. Velká Británie (1.7.2005 - 31.12.2005) [online]. Euroskop.cz. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z Přerušení dodávek ropy do EU vyvolává obavy [online]. Evropská komise, 9. ledna 2007 [cit. 11. listopadu 2009]. Dostupné z < http://ec.europa.eu/news/energy/070109_1_cs.htm >. RETTMAN, Andrew. EU-Russia summit to focus on climate and energy. [online]. EUObserver, 11. listopadu 2009. [cit. 14. března 2010]. Dostupné z < http://euobserver.com/9/28976>. Roztržka mezi „bratry“: Rusko hrozí Bělorusku plynovou válkou [online]. Ihned.cz, 16. června 2009 [cit. 15. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: < http://zahranicni.ihned.cz/c137455080-roztrzka-mezi-bratry-rusko-hrozi-belorusku-plynovou-valkou >. Rusko, Írán a Katar jednaly o plynárenském kartelu [online]. Euroskop.cz, 22. října 2008 [cit. 1. listopadu 2009]. Dostupné z . Russian Energy Policy [online]. Global security.org 2000-2009 [cit. 13. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: < http://www.globalsecurity.org/military/world/russia/energy.htm>. SENKYR, Jan. Türkei sammelt Trümpfe im Energiepoker. [online]. Konrad Adenauer Stiftung, 31. srpna 2009. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z . South Stream on the map of Europe [online]. European Dialoque. [cit. 11. března 2010] Dostupný z WWW: . SPECIÁL: Klimaticko-energetický balík [online]. Euroskop.cz, 30. června 2008. [cit. 6. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euroskop.cz/13/1272/clanek/special-klimatickoenergeticky-balik/> Spojené Království [online]. Euroskop.cz. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euroskop.cz/394/sekce/zakladni-informace/> STAHL, Christina. Energieinteressen und Integrationskonkurrenz Russlands und der EU im Südkaukasus. [online]. Aussenpolitik.net, 6. září 2009. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z < http://aussenpolitik.net/themen/eurasien/kaukasus/energieinteressen_und_integrationskonkurr enz_russlands_und_der_eu_im_sudkaukasus/>. ŠALOMONOVÁ, Ivana, DVOŘÁKOVÁ, Radka. Ropa - co bude dál? [online]. Investice : Ihned.cz, 2.října 2008 [cit. 1. listopadu 2009]. Dostupný z WWW: .

80

ŠČERBA, Václav. Eu a Rusko – vztahy v oblasti energetiky. Parlamentní institut, listopad 2006. [cit. 18. listopadu 2009]. Dostupné z . ŠMUCLER, Jiří. Německo asi přehodnotí svou energetickou politiku [online]. Jaderná energetika, 23. září 2009 [cit. 1. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.jadernaenergetika.cz/nemecko-asi-prehodnoti-svou-energetickou-politiku.html>. The EU – Russia Energy dialogue – Towards an EU – Russia partnership [online]. EIA (Energy Information Administration), 2003 [cit. 15. listopadu 2009]. Dostupné z < http://www.iea.org/work/2003/soyuzgaz/proceedings/Piper_slides.pdf >. The Federal Government. „Europe – succeeding together“. Presidency Programme 1. January to 30. June 2007. [cit. 1. prosince 2009]. Dostupné z < http://eu2007.de/includes/Downloads/Praesidentschaftsprogramm/EU-P-AProgr-d-2911.pdf>. TICHÝ, Lukáš. České předsednictví v Radě EU a agenda partnerství EU - Rusko [online]. ePolis, 8. ledna 2009 [cit. 18. listopadu 2009]. Dostupné z < http://www.e-polis.cz/evropskaunie/338-ceske-predsednictvi-v-rade-eu-a-agenda-partnerstvi-eu-rusko.html>. UK EU presidency scorecard [online]. BBC News, 21. prosince 2005. [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4533268.stm> UK population grows to 61.4 million. Office for national statistics. 27. srpna 2009 [cit. 7. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.statistics.gov.uk/pdfdir/popnr0809.pdf>. UMBACH, Frank. Die EU-Energiestrategien - Auf dem Weg zu einer gemeinsamen Energieaußenpolitik? [online]. Bundeszentrale für politische Bildung, 5. září 2008. [cit. 15. března 2010]. Dostupné z < http://www1.bpb.de/themen/V86QPM,0,Die_EUEnergiestrategien.html>. VESELÝ, Luboš. Běloruský rok 2004. Asociace pro mezinárodní otázky. 2004. Dostupný z WWW: . VONDRA, Alexandr. Ropa a plyn jako politická zbraň [online]. Ihned.cz, 4. ledna 2006 [cit. 11. listopadu 2009] Dostupný z WWW: . Wachstum. Bildung. Zusammenhalt. Koalitionsvertrag zwischen CDU, CSU und FDP. 2009 [cit. 1. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.heute.de/ZDFheute/download/0,6741,7012935,00.pdf>. Začala nová debata o jaderné energii v německé vládě [online]. EurActiv, 21. března 2006. [cit. 1. prosince 2009]. Dostupné z < http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/clanek/zaala-novdebata-o-jadern-energii-v-nmeck-vld>. Začátek předsednictví, ČR zasluhuje uznání [online]. Euroskop.cz, 12. ledna 2009 [cit. 3. listopadu 2009]. Dostupné na .

81

Přílohy Mapa č. 1: Trasa ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan

Zdroj: Guerra Rússia-Geórgia ameaça mercados petrolíferos [online]. MRA Alliance, 2008.

Mapa č. 2 : Trasa plynovodu Nabucco

Zdroj: Project Description / Pipeline Route [online]. Nabucco gas pipeline project.

82

Mapa č.3 : Trasa plynovodu South Stream

Zdroj: South Stream on the map of Europe [online]. European Dialoque.

Mapa č.4 : Trasa plynovodu Nord Stream

Zdroj: Political barriers in the way of Nord Stream should be removed [online]. Russia-media.ru, 2006.

83