UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Pojem a druhy směnek Diplomová práce

Michal Blaha

Vedoucí diplomové práce:

JUDr. Marie Zahradníčková, Csc.

Praha, prosinec 2011

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Praze dne 27. 12. 2011

Michal Blaha

Poděkování

Děkuji paní JUDr. Marii Zahradníčkové Csc., vedoucí mé diplomové práce, za cenné rady a pomoc při zpracování této práce.

V Praze dne

Michal Blaha

Obsah: Úvod............................................................................................................................. - 5 1. Historie směnky .................................................................................................... - 6 2. Vývoj směnečného práva ..................................................................................... - 8 3. Prameny směnečného práva ............................................................................... - 10 4. Pojem směnky .................................................................................................... - 13 5. Náležitosti směnky ............................................................................................. - 16 5.1. Náležitosti směnky cizí ............................................................................... - 16 5.1.1. Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána........................................................... - 16 5.1.2. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu ..................... - 18 5.2. Náležitosti směnky vlastní .......................................................................... - 39 5.3. Grafická úprava směnky ............................................................................. - 40 5.4. Blankosměnka ............................................................................................. - 43 6. Směnečné doložky ............................................................................................. - 47 7. Druhy směnek .................................................................................................... - 56 7.1. Podle počtu účastníků základního směnečného vztahu .............................. - 56 7.1.1. Směnka cizí na vlastní řad výstavce .................................................... - 56 7.1.2. Zastřená směnka vlastní ....................................................................... - 57 7.1.3. Komisionářská směnka ........................................................................ - 58 7.1.4. Nepřípustné redukce směnky ............................................................... - 58 7.2. Podle vztahu ke kauzální pohledávce ......................................................... - 59 7.2.1. Směnka pro soluto ............................................................................... - 60 7.2.2. Směnka pro solvendo ........................................................................... - 60 7.2.3. Zajišťovací směnka .............................................................................. - 61 7.3. Depozitní směnka ........................................................................................ - 63 Závěr .......................................................................................................................... - 65 Přílohy........................................................................................................................ - 67 Seznam použitých zkratek ......................................................................................... - 68 Seznam pramenů a literatury ..................................................................................... - 69 Abstrakt ...................................................................................................................... - 72 Klíčová slova ............................................................................................................. - 74 Abstract ...................................................................................................................... - 75 Key words .................................................................................................................. - 77 -

Úvod Směnka patří mezi instituty práva, které můžeme považovat za tradiční součást právního řádu nejen České republiky a jež je neodmyslitelně spjat s tržní ekonomikou. Základní úprava toho institutu je obsažena v zákoně č. 151/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že směnka v době přijetí tohoto zákona a následné době nemohla v širší míře plnit svůj účel a ani nemohla být všeobecně rozšířeným institutem, z toho důvodu mezi laickou veřejností nepochybně došlo ke značné ztrátě povědomí o její existenci a účelu, zejména však o základních principech směnečného práva. V období po roce 1989 však dochází v průběhu transformace centrálně plánované ekonomiky nejen k oživení a započetí využívání směnek v širší míře, ale také dalších institutů tržní ekonomiky. Směnka se tak v posledních letech stává stále více využívaným prostředkem v rámci obchodního styku. V aktuální době se směnka nejčastěji využívá jako zajišťovací prostředek, dále je používána jako platební prostředek, nebo například jako prostředek úložný. Hlavním cílem této diplomové práce je charakterizovat směnku a základní principy, ze kterých směnečné právo vychází, a provést analýzu podstatných náležitostí směnky zejména v kontextu aktuální judikatury. Z tohoto pohledu považuji za základní část práce kapitolu 5., kde se věnuji rozboru podstatných náležitostí jak směnky vlastní, tak směnky cizí dle ZSŠ a grafické úpravě směnky, jejíž úprava není stanovena žádným právním předpisem, a proto vzhledem k aktuální judikatuře NS tato problematika vyvolává řadu otázek. Práce vychází z právních předpisů účinných ke dni 1. 12. 2011.

-5-

1.

Historie směnky Jak již bylo naznačeno v úvodu, směnka je neodmyslitelně spjata zejména

s obchodem, s tržní ekonomikou. Z tohoto pohledu může být až překvapivé, že vznik směnky, resp. listiny, která plnila obdobnou funkci, je možno hledat již ve středověku. Ve 12. století, kdy zejména v severoitalských městech docházelo k značnému rozvoji obchodu, se objevila potřeba existence určitého instrumentu, který by umožnil převádět pohledávky z jednoho obchodníka na druhého, a to nejenom v rámci jednoho města, ale i na delší vzdálenosti. Nejmarkantněji se toto projevilo v situaci, kdy díky křížovým výpravám došlo k ovládnutí Blízkého Východu. Ve středověku totiž nebylo vhodné převážet větší obnosy hotovosti, v té době vyjádřené zejména prostřednictvím drahých kovů, ať už to bylo z důvodu faktické obtížnosti či z bezpečnostních důvodů. Ruku v ruce s rozvojem obchodu také docházelo k rozvoji bankovnictví. Bankéři se označovali jako tzv. capsores a jejich činnost zpočátku mimo jiné zahrnovala i směnu jednotlivých druhů měn, což při tehdejší politické a právní rozdrobenosti Itálie bylo pro obchodní vztahy rozhodující. V této souvislosti se v průběhu 12. století objevila listina, která svými prvky již připomínala směnku a měla povahu směnky, a která se v té době označovala jako tzv. cambium. Základní výhodou takové listiny bylo, že obchodník již nemusel disponovat příslušnými měnami cizích městských států, postačilo pouze složit příslušný obnos u kapsora, který vystavil listinu, jež obsahovala výslovný příslib, že příslušný obnos bude vyplacen, ať už přímo tímto kapsorem, popřípadě jinou, s ním spolupracující osobou. Konečné vypořádání tak bylo ponecháno na kapsorovi a osobě, která na základě takové listiny plnila. Již v těchto počátcích je možné vypozorovat základní prvky směnky, a to jednak směnky vlastní, pokud plnil kapsor, popřípadě směnky cizí, pokud plnila třetí osoba na příkaz kapsora. Obecně převládá názor, že historicky dříve se objevila listina připomínající svojí povahou směnku vlastní1, jakožto slib výstavce k proplacení, až následně listina připomínající směnku cizí, jakožto příkaz výstavce k proplacení určité částky směřující vůči třetí osobě.

1

např. KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006. 1 s. ISBN 80-7179-549-6.

-6-

Na přelomu 13. a 14. století v zájmu zajištění bezproblémového průběhu placení směnky bylo ze strany kapsorů přistoupeno k vydávání směnky společně s listinou osvědčující příkaz obsažený v takové směnce, přičemž v průběhu vývoje tato doprovodná listina počala vyjadřovat závazek lépe než samotná směnka a postupně začala tato listina přebírat povahu samostatného závazku. Odtud také pochází starší název pro směnku cizí – trata, kdy taková listina se označovala jako litterae tractae, tedy směnka tažená. Následně se součástí takové listiny také stalo prohlášení osoby, jíž byl příkaz výstavce určen, směnečníka, že příkaz akceptuje, tedy že listina z jeho strany bude proplacena. Došlo tak k zakotvení akceptu směnky cizí. V průběhu vývoje se také začal objevovat indosament, tedy prostředek, kterým bylo možno převést práva ze směnky. Možnost takového převodu však nejdříve byla omezena co do počtu možných provedených indosamentů, stejně tak co do práv, která bylo možné převést. Po zavedení tohoto institutu, tedy v průběhu 17. století, se dá považovat vývoj základních prvků směnky za uzavřený, což však neznamená, že by vývoj jednotlivých dílčích otázek ustrnul.

-7-

2.

Vývoj směnečného práva V souvislosti s rozvojem směnek se objevila potřeba na stanovení základních

pravidel jejich fungování. Stejně jako většina ostatních právních institutů, regulace směnek byla z počátku prováděna zvykovým právem, což vedlo ke značné roztříštěnosti právní úpravy a snahám o písemné zakotvení takových pravidel. První pokusy můžeme spatřovat v tržních řádech jednotlivých měst. Byť města měla své tržní řády, byly tyto značně podobné, což se projevilo i v podobné úpravě směnky. Takováto úprava se v průběhu vývoje ukázala jako zcela nedostatečná. Za jeden z prvních pokusů o systematickou úpravu směnečného práva můžeme považovat francouzský Ordonance de commerce z roku 1673, který byl později nahrazen zákoníkem Code de commerce z roku 1807. Tato úprava dala vzniknout francouzské oblasti směnečného práva, do které můžeme dále zařadit např. Španělsko a Nizozemí. Vývoj směnečného práva se neomezoval pouze na Francii. Jako další oblasti můžeme označit anglosaskou právní oblast, nebo rakousko-německou. V českých zemích se vývoj ubíral obdobným směrem jako v ostatních evropských zemích, tedy zejména se objevovala snaha o písemné zachycení obyčejových pravidel. Roku 1717 byl vydán směnečný řád, který platil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a který byl obnoven roku 1763. I s ohledem na značnou příbuznost a ekonomickou provázat se během 19. století objevovaly snahy německých států a Rakouska o unifikaci směnečného práva. Výsledkem těchto snah byla konference v Lipsku konaná roku 1847, kde byl přijat Směnečný řád, který následně účastníci převzali do tuzemské právní úpravy. Pro české země se tak stal významným nový všeobecný směnečný řád z roku 1850. Výše uvedený směnečný řád z roku 1850 i přes četné novelizace zůstal v platnosti až do vzniku Československé republiky v roce 1918 a byl zařazen do skupiny zákonů, které byly recepční normou č. 11/1918 Sb. převzaty do právního řádu nově vzniklého československého státu a který byl nahrazen až směnečným zákonem z roku 1927 uveřejněným pod č. 1/1928 Sb. Snad nejvýraznějšího významu v oblasti směnečného práva měla konference konaná roku 1930 v Ženevě, jejímž výsledkem byla Úmluva o jednotném zákonu směnečném, Úmluva o střetech zájmů a Úmluva o směnečných poplatcích. Za jeden

-8-

z nejvýraznějších projevů této konference se dá považovat v podstatě celosvětové rozdělení směnečného práva na směnečné právo ženevské a směnečné právo anglosaské. Československá republika se ženevské konference zúčastnila, avšak nedošlo k ratifikaci výše uvedených úmluv. K inkorporaci ženevských úmluv tak došlo paradoxně až během okupace za 2. světové války, kdy vládním nařízením č. 111/1941 Sb. byl v protektorátu Čechy a Morava zaveden Jednotný směnečný řád, vycházející z německých směnečných předpisů. Z pohledu Československé republiky se stal významným rok 1950. V tomto roce byl vydán zákon 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, který se stal základním právním předpisem upravujícím směnečné právo. ZSŠ zůstal v platnosti až do současné doby, přičemž ústavním zákonem č. 4/1992 Sb. se tento zákon stal součástí právního řádu České republiky. S ohledem na existující rozdíly mezi směnečným právem ženevským a anglosaským je OSN, resp. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), vedena snahou o úpravu sporných otázek, které by mohly mít negativní vliv na mezinárodní obchod. Výsledkem těchto snah je Úmluva OSN o mezinárodních směnkách a dluhopisech (1988), která však do dnešního dne nevstoupila v platnost. Cílem této mezinárodní smlouvy není náhrada jednotlivých směnečně-právních systémů, ale paralelní existence této mezinárodní smlouvy vedle práva ženevského a anglosaského a její možné využití v případě, kdy se směnka této mezinárodní smlouvy dovolá, přičemž toto musí být obsaženo v textu směnky i jejím nadpisu.

-9-

3.

Prameny směnečného práva Základním pramenem směnečného práva v České republice je zákon č. 191/1950

Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, který se stal účinným dne 1. 1. 1951. Tento zákon i přes svoji více než šedesátiletou existenci byl pouze dvakrát novelizován, a to zákonem č. 29/2000 Sb., který se však z pohledu směnečného práva dá považovat za bezvýznamný, a zákonem č. 296/2007 Sb., který byl přijat v souvislosti s počátkem účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. ZSŠ tak za svoji existenci prokázal na tuzemské poměry značnou životnost a zejména konzistentnost. Dále je také pozoruhodné, že vzhledem k datu vydání ZSŠ nebyl zatížen žádnými ideologickými prvky a také to, že jím bylo provedeno převzetí ženevského směnečného práva. Z tohoto pohledu je nutné zmínit, že Ženevské úmluvy nejsou pramenem českého směnečného práva, avšak můžeme je považovat za významný zdroj a pomůcku při interpretaci. ZSŠ patří do skupiny právních předpisů soukromoprávních, a dále do skupiny předpisů s kogentní úpravou. I když o tom není v zákoně přímá zmínka, vyplývá z celého pojetí, že jde o právní úpravu přísně závaznou a formální2. ZSŠ jakožto základní právní předpis, který upravuje směnečnou problematiku, vystupuje vůči ostatním zákonům jako zákon speciální. Úprava v ZSŠ tak bude mít vždy přednost před úpravou obsaženou v jiných právních předpisech. Za předpokladu, že určitá problematika nebude v ZSŠ řešena, bude nutné použít úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakožto základního občanskoprávního předpisu. Naopak spornou byla otázka, jaký je vztah ZSŠ a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to zejména za situace, kdy účastníky takového právního vztahu budou podnikatelé ve smyslu ObchZ, a směnka bude vystavena v souvislosti s podnikatelskou činností takových osob. Touto problematikou se zabýval i Vrchní soud v Praze, který mimo jiné dovodil: Není podstatné, kdo jsou právě účastníci směnky, neboť i to se může prostřednictvím indosace kdykoliv změnit. Konečně není ani významné, k jakému kauzálnímu vztahu se směnka v jakékoliv funkci váže, neboť i tato okolnost zejména indosací ztrácí na

2

KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006. 16 s. ISBN 80-7179-549-6.

- 10 -

významu (čl. I. § 17 zák. č. 191/1950 Sb. ). Potom ovšem nelze tento abstraktní platební závazek podřadit též obchodnímu zákoníku, ale je nutno dospět k závěru, že obecnou úpravu směnečných závazkových vztahů je nutno hledat jen v občanském zákoníku3. Vrchní soud v Praze tak zdůraznil nezávislost směnečného vztahu na vnějších okolnostech,

zejména

s přihlédnutím

k možným

změnám

v osobě

účastníků

směnečného vztahu. Obrácený výklad by mohl způsobit dvojkolejnost právního režimu, který by se na směnku vztahoval, tedy současnou aplikaci ObčZ a ObchZ, a to podle povahy jednotlivých účastníků, což je z pohledu směnečného práva nežádoucí. Avšak z výše uvedeného rozsudku nevyplývá, že by se ObchZ na směnečné vztahy žádným způsobem nemohl aplikovat. Typicky se bude jednat o situace, kdy taková skutečnost nebude řešena ObčZ, příkladem může být problematika jednání jménem/za obchodní společnost nebo družstvo. Směnka jakožto cenný papír je dále upravena zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon tvoří obecnou úpravu cenných papírů. O směnce se zmiňuje v § 1 odst. 1 písm. g), kde uvádí, že směnka je cenným papírem, a dále v § 91, kde podává výčet cenných papírů, které mohou být vydány v zaknihované podobě. V takové podobě je možné vydat pouze cenné papíry, které jsou zastupitelné, což směnka není. Byť v ust. § 1 odst. 1 ZCP došlo k podřízení úpravy veškerých cenných papírů pod ZCP, nutno zmínit, že tento zákon nemá zásadního vlivu na směnečné právo a ve vztahu k ZSŠ vystupuje jen jako zákonná norma obecná. Určitou specifickou a dílčí úpravu směnečného práva můžeme hledat v zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který je účinný od 1. 1. 2011. Již z názvu zákona vyplývá, že tohoto zákona se použije pouze v případě, že směnka bude sloužit jako prostředek ke splacení poskytnutého spotřebitelského úvěru, nebo bude sloužit jako jeho zajištění. Z tohoto pohledu je také zajímavé, že se zde jako snad v jediném právním předpisu přímo hovoří o zajišťovací funkci směnky. Nutnost přijetí takového předpisu vyplývá ze směrnice Rady 87/102/EHS ve znění směrnice 90/88/EHS a směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž předchůdcem ZSÚ byl zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. 3

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 1999. sp. zn. 5 Cmo 189/99.

- 11 -

Základním právním předpisem směnečného procesního práva je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, kde je upraveno, jakým způsobem je možné se domáhat práv ze směnky před soudem, také je zde zakotvena obrana proti takovým nárokům. V této kapitole provedený výčet zákonů, které se vztahují ke směnečnému právu, měl za úkol provést základní výčet a popis nejdůležitějších zákonů, které se vztahují ke směnečnému právu, nelze jej tak považovat za výčet vyčerpávající.

- 12 -

4.

Pojem směnky Současná právní úprava žádným způsobem nepodává definici směnky, pouze

v čl. I. § 1 ZSŠ podává výčet náležitostí cizí směnky, následně v čl. I. § 75 ZSŠ pak náležitosti směnky vlastní. Tyto náležitosti však nemohou být považovány za definici směnky. Ani ZCP neobsahuje tuto definici, pouze v § 1 odst. 1 stanoví, že směnka je cenným papírem. Definice směnky je tak ponechána na odborné literatuře. Za nejvhodnější definici směnky považuji tu, která definuje směnku jako dlužnický cenný papír, vystavený ve formě zákonem stanovené, kterým se určité osoby zavazují majiteli směnky zaplatit v určitém místě a určitém čase jistou peněžní sumu s tím, že jde o závazky přímé, bezpodmínečné, nesporné a abstraktní4. Z výše uvedené definice tak vyplývá, že směnka musí být vystavena v písemné formě, je absolutně vyloučeno, aby k vydání směnky došlo ústním, nebo konkludentním projevem vůle. Za podklad směnky však může být použito jakéhokoli substrátu, který je schopen zachytit projev vůle směřující k vystavení směnky. Při tom je však nutné vzít v potaz trvalost takového podkladu i možnost prezentace. Nejčastějším podkladem pro směnku tak bude papír, je také možné použít například tkaninu, nebo dřevo5. Směnka také nemusí být tvořena jen jednou částí, je připuštěn přívěsek ke směnce. Základní funkcí takového přívěsku je zvětšení plochy směnky, zpravidla její rubové části. Takové zvětšení plochy může být nutností zejména v případu delší řady rubopisů, kdy další rubopis by se na „základní“ rubovou stranu již nevešel. Zákonná úprava řeší problematiku přívěsku jen sporadicky v čl. I. § 13 odst. 1 ZSŠ, otázka jak má přívěsek vypadat, nebo jakým způsobem by měl být přívěšek k základní listině připevněn, je ponechána opět literatuře a judikatuře. Ohledně podstaty přívěsku hovoří judikatura tak, že přívěskem ke směnce podle čl. I. § 13 odst. 1 SŠZ není část směnečné listiny jen graficky oddělená. Přívěsek je původně samostatný list papíru dodatečně k dřívější směnečné listině pevně připojený. Jde o dvě nejprve samostatné, ohraničené hmoty, následně pevně spojené, nikoliv jen přiřazené6. Z výše uvedeného lze dovodit základní vlastnosti přívěsku, tedy původní samostatnost, fyzickou ohraničenost a

4

KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011. 2 s. ISBN 978-80-7400-385-1. 5 ROUČEK, František. Nové československé právo směnečné. Praha: Státní tiskárna v Praze, 1927. 51 s. 6 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996. sp. zn. 5 Cmo 385/95.

- 13 -

spojení se základní směnkou. Byť výše uvedená judikatura, včetně doslovného výkladu čl. I. § 13 ZSŠ, hovoří o přívěsku jako listině, resp. listu, domnívám se, že přívěskem může být jakýkoli substrát, který je způsobilý stát se směnkou. Teoreticky by se mohlo stát, že směnka bude v konečné fázi tvořena dvěma substráty. Není mi známo, že by soudy posuzovaly platnost takové směnky, avšak dle mého názoru by tento stav neměl být překážkou pro platnost směnky. Jakým způsobem by měl být přívěsek k základní směnce připojen, ani výše uvedená judikatura neuvádí. Jako nejpraktičtější se jeví jeho přilepení, popřípadě spojení pomocí kancelářské sešívačky. Směnka je označována za cenný papír dokonalý, nebo jako skriptura. Ve směnce tak dochází ke spojení subjektivního práva a podkladového materiálu, na kterém je takové právo zachyceno. K tomu, aby právo ze směnky vzniklo, trvalo nebo mohlo být realizováno, je nutné, aby existovala taková listina7. I uvedené spojení práva a substrátu není absolutní. Dle čl. I. § 90 odst. 1 ZSŠ je možné směnku umořit, tedy listinu nahradit rozhodnutím soudu. Co se týče umoření, toto je možné pouze u směnky obsahující veškeré náležitosti, je vyloučeno u blankosměnky. O této problematice je pojednáno dále v části 5.4. Vzhledem ke svému účelu můžeme také směnku označit také za dlužnický cenný papír. Vystavením směnky se však dlužník může zavázat pouze k určitému peněžitému plnění, a to pouze k zaplacení určité peněžité sumy ve smyslu čl. I. § 1 bodu 2. ZSŠ, není možné se zavázat k plnění nepeněžitému, např. poskytnutí služeb, výkonu prací. Dalším významným znakem směnky je její abstraktnost. Tato vlastnost vyjadřuje skutečnost, že ke vzniku směnečného závazku se nevyžaduje žádných jiných skutečností, než zákonem stanovených formalit. Z tohoto pohledu je tak zejména kauza vydání směnky nevýznamná, důvod směnky nemusí být ani obsažen v jejím textu. Dále směnku můžeme považovat za závazek nesporný. Tato vlastnost směnky je jistě pro věřitele směnky vlastností nejvýznamnější. Vlastník tak při uplatnění práv ze směnky, např. při jejím soudním vymáhání, pouze musí prokázat, že je vlastníkem listiny, která splňuje náležitosti směnky. Tímto je tak přeneseno důkazní břemeno na dlužníka ze směnky, ať už přímého či nepřímého. Tento musí při soudním řízení vznést námitky, které musí také prokázat. 7

obdobně PŘIBYL, Jiří. Směnečné právo. Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 1994. 19 s. ISBN 80-7066-932-2.

- 14 -

Abstraktnost a nespornost tvoří podstatu tzv. směnečné přísnosti (rigor cambii). Tato vlastnost může být považována za obtíž, avšak při bližším pohledu je jen tímto způsobem zaručeno, aby směnka plnila svoji funkci. Díky principu směnečné přísnosti je možné, aby směnka bez jakýchkoli obtíží měnila svého majitele a nabyvatel směnky si jen kontrolou, zda taková listina splňuje zákonné náležitosti, mohl ověřit, zda skutečně nabývá směnku. Pokud by bylo nutné zkoumat kauzu směnky, popřípadě další náležitosti, došlo by do jisté míry k popření tohoto principu směnečného práva. Směnka je také dle čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ označena jako zákonný cenný papír na řad, jinak také jako zákonný ordre papír. K převodu práv majitele směnky je nutné jeho výslovné prohlášení, kterým označí nabyvatele práv ze směnky. Tento převod se děje tzv. rubopisem, kdy dle zvyklostí se takové prohlášení zapisuje na rub směnky. Převod práv ze směnky je pak dovršen předáním směnky, tedy tradicí. Dle ust. čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ je směnka cenným papírem na řad, i když tak v ní není uvedeno. Směnka ovšem může být vydána také jako cenný papír na jméno. V takovém případě je nutné směnku dle ust. čl. I. § 11 odst. 2 ZSŠ opatřit doložkou „nikoli na řad“, tzv. rekta doložkou. Základním významem takové doložky pak bude změna ve způsobu převodu práv a povinností ze směnky. V případě, že směnka bude opatřena rekta doložkou, již nebude možný převod práv a povinností rubopisem, bude nutné přistoupit k postoupení pohledávky dle ust. § 524 an. ObčZ. Z obecného pohledu je možná existence cenného papíru na majitele, kdy takový cenný papír neobsahuje jméno oprávněného a převod práv a povinností se děje prostou tradicí, avšak to není případ směnky. Jak bylo uvedeno výše, směnka je cenným papírem na řad, popřípadě může být vystavena na jméno. Ve smyslu ust. čl. I. § 1 bodu 6. ZSŠ, resp. čl. I. § 75 bodu 5. ZSŠ, směnka musí obsahovat jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Jméno osoby oprávněné ze směnky je tak podstatnou náležitostí jak směnky cizí, tak směnky vlastní, což vylučuje, aby byla vydána směnka na majitele, popřípadě aby se směnka v průběhu své existence takovou směnkou stala. Jako další znaky směnky je možné uvést, že směnka je cenný papír hlavní, tedy takový, který nebyl vydán za účelem, aby jeho prostřednictvím byla uplatněna jiná práva vztahující se k jiným cenným papírům. Dále se jedná o cenný papír individuální, a contrario k ust. § 5 odst. 3 ZCP.

- 15 -

5.

Náležitosti směnky ZSŠ neobsahuje definici pojmu směnka, avšak podává výčet náležitostí

nezbytných pro to, aby listina byla směnkou. Tento výčet je obsažen v čl. I. § 1 ZSŠ pro směnku cizí a v čl. I. § 75 ZSŠ pro směnku vlastní. Tato ustanovení mají poměrně zásadní význam ve spojení s ust. čl. I. § 2 odst. 1 ZSŠ, podle kterého listina, jež neobsahuje všechny zákonem uvedené náležitosti, není směnkou. Pokud však taková listina bude ve smyslu ust. § 41a odst. 1 ObčZ splňovat znaky jiného právního úkonu, podle zásad konverze právních úkonů ji bude možné případně považovat za takový jiný právní úkon.

5.1.

Náležitosti směnky cizí

5.1.1. Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána První ze zákonných požadavků se označuje jako tzv. směnečná klauzule. V každé listině, která má být směnkou, musí být obsaženo slovo „směnka“. Již v první z podstatných náležitostí se v plné míře projevuje jedna ze základních vlastností směnky, a to formálnost. Nutnost pojmenování listiny za směnku patří mezi výjimky jednoho ze základních principů soukromého práva, a to zásady, která stanoví, že právní úkony se vykládají nikoli podle formy, resp. označení, ale podle svého obsahu. Význam takového ustanovení na listině může být považován za určité preventivní opatření, kdy již na první pohled má být každému zřejmé, že se jedná o směnku, tedy o listinu, pro kterou platí různé specifické zákonné požadavky. Slovo „směnka“ musí být uvedeno v podobě slovního druhu podstatného jména, bez ohledu na jeho pád. Jsou vyloučena označení jako například „směnečný závazek“ nebo „směnečná listina“, atd. Stejně tak je vyloučeno označení „trata“8. Z tohoto požadavku však nevyplývá, že je nutné označovat druh směnky, tedy rozlišovat, zda se jedná o směnku cizí, nebo vlastní, avšak takovéto označení může být použito jako nepodstatná náležitost. 8

HERMAN-OTAVSKÝ, Karel. Československé právo směnečné podle všeobecného směnečného řádu. Praha : Spolek československých právníků „Všehrd“,1926. 24 s.

- 16 -

Z požadavku, aby slovo „směnka“ bylo pojato do vlastního textu listiny, vyplývají další otázky, zejména ohledně umístění tohoto slova v rámci listiny, nebo vztah k dalšímu textu. Dikci zákona tak nevyhoví, pokud slovo „směnka“ bude umístěno pouze v nadpisu listiny. Takové umístění je možné, avšak má význam pouze jako nepodstatná náležitost směnky. Umístění tedy musí být integrální součástí listiny, které bude v případě směnky cizí navazovat například na příkaz uhradit směnečnou sumu. Jako vhodné bude označení „za tuto směnku zaplaťte …“, popřípadě obdobné. Důležité ovšem je, aby slovo směnka bylo kryto podpisem výstavce (aby nestálo až za tímto podpisem)9. Z výše uvedeného vyplývá, že směnku není možné považovat za pouhý nahodilý souhrn podstatných náležitostí stanovených v čl. I. § 1 ZSŠ, resp. v čl. I. § 75 ZSŠ, ale jedná se o logicky uspořádaný text na předmětné listině. Další související problematikou může být, v jakém formátu je slovo „směnka“ na listině uvedeno. Opět vzhledem k absenci zákonného ustanovení tento problém řeší judikatura, kdy z rozsudku NS ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 430/2002 vyplývá, že odlišný formát písma slova „směnka“ od ostatního textu, nemůže způsobit neplatnost směnky. Posledním požadavkem čl. I. § 1 bodu 1. ZSŠ je, aby slovo „směnka“ bylo vyjádřeno v jazyce, ve kterém je tato listina sepsána. Z tohoto požadavku ZSŠ jasně vyplývá požadavek na jazykovou jednotu směnky, avšak volba použitého jazyka je ponechána na vůli účastníků. Může tak být použit jakýkoli jazyk bez ohledu na místo splatnosti směnky nebo na státní příslušnost účastníků, je možné použít i jazyk mrtvý, například latinu10. Nutné je rozlišovat srozumitelnost a platnost takové listiny. Evidentně srozumitelnou listinou bude listina, která bude sepsána v jazyce českém a slovenském, jako platná směnka však neobstojí. Za výjimku můžeme považovat označení například místa splatnosti, které leží v zahraničí, stejně tak není třeba překládat jména účastníků směnky, i kdyby existoval český ekvivalent příslušných pojmů. Takový postup by spíše způsoboval problémy při používání směnek, než by je řešil. Jazyková jednota se však týká pouze základního textu směnky, jakékoli další prohlášení, například avalisty, indosanta, atd. může být učiněno v odlišném jazyce. Bylo by absurdní, kdyby platnost listiny, jako směnky zhatil desátý (cizojazyčný) indosament

9

PŘIBYL, Jiří. Směnečné právo. Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 1994. 24 s. ISBN 80-7066-932-2. 10 shodně KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011. 9 s. ISBN 978-80-7400-385-1.

- 17 -

v řadě.11 Tyto závěry potvrzuje také současná judikatura12.

5.1.2. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu můžeme považovat za základní princip směnky cizí. Přestože není stanoveno, jakým způsobem by tento příkaz měl být na směnce uveden, za nejběžnější můžeme považovat příkaz „zaplaťte“. Existence jakékoli podmínky ve smyslu ust. čl. I. § 1 bodu 2. ZSŠ způsobuje absolutní neplatnost směnky. Podmínkou v tomto smyslu je jakákoli myslitelná podmínka, například podmínka odkládací nebo rozvazovací, objektivní nebo subjektivní, splnitelná nebo nesplnitelná. Je však možné si představit, že ve specifických případech bude určitá podmínka zejména směnečným dlužníkem požadována. Typicky se bude jednat o situaci, kdy směnka bude sloužit jako zajišťovací prostředek, ať už se bude jednat o zajišťovací směnku splňující veškeré náležitosti směnky dle ust. čl. I. § 1 ZSŠ, resp. dle čl. I. § 75 ZSŠ, popřípadě vystavenou ve formě blankosměnky. Takové podmínky mohou být kladeny na okamžik uplatnění, popřípadě na způsob jejího vyplnění. Byť mohou být takové podmínky ze strany směnečného dlužníka pochopitelné, ani takové na směnce nemají místo. Za tímto účelem je žádoucí o takových podmínkách mezi účastníky směnky sepsat smlouvu, která bude tuto problematiku upravovat. Avšak i nedodržení podmínek sjednaných v takové smlouvě nebude mít vliv na platnost směnky, může pouze založit možnost námitek pro nedodržení podmínek stanovených v takové smlouvě, například pro předčasné uplatnění směnky. Výše uvedeným příkazem musí být přikázáno zaplacení „určité“ peněžité sumy. Taková určitost musí být z příkazu patrná jakémukoli následnému držiteli směnky, popřípadě osobě, která hodlá do směnečného vztahu přistoupit. Určitost je tedy nutno posuzovat z obecného hlediska, jak tomu rozumí každý, nikoli jen ze zkušeností nebo zvyklostí určitých subjektů13. Ve vztahu k určitosti musí být ze směnky také jednoznačně patrné, v jaké měně má být směnečná suma uhrazena. Při absenci měny ZSŠ neobsahuje žádnou zákonnou 11

KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 21 s. ISBN 80-7175-136-7. 12 např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2010. sp. zn. 29 Cdo 427/2009. 13 KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011. 10 s. ISBN 978-80-7400-385-1.

- 18 -

domněnku nebo fikci, která by za měnu označovala například měnu státu, kde je směnka splatná, tedy absence takového údaje způsobí její neplatnost. Směnka tak může být vystavena na jakoukoli měnu bez ohledu na místo splatnosti nebo mezinárodní příslušnost účastníků. Základní podmínkou bude, aby se jednalo o skutečnou měnu, tedy takovou, která je za měnu uznávána alespoň v jednom státě za zákonné platidlo. Problém může vzniknout v situaci, kdy stanovená měna nebude v platebním místě v oběhu. Tuto problematiku řeší čl. I. § 41 ZSŠ, který stanoví, že za takového předpokladu je možné směnku zaplatit v tuzemské měně podle hodnoty kurzu, který má v den splatnosti. Zároveň je ponechána na vůli smluvních stran možnost určení hodnoty kurzu takové měny. Pokud by kurz měny byl stanoven přímo na směnce, tato hodnota by měla přednost před stanovením kurzu dle kurzovních lístků bank v příslušný den. Zároveň v čl. I. § 41 odst. 3. ZSŠ dochází k zakotvení tzv. doložky o efektivním placení v cizí měně. Tato doložka způsobuje, že není možné zaplatit směnku v jiné měně než v té, ve které byla vystavena. Měna také musí být měnou aktuálně, resp. při vystavení směnky, existující. V současné době tak směnka nemůže být vystavena na koruny československé, nebo na jakoukoli historickou měnu, ať už tuzemskou, nebo zahraniční. Problematika přechodu na jiné měny byla pro Českou republiku velmi aktuální. Ať již z důvodu rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky a následné měnové rozluky, nebo vzniku společné evropské měny euro. Nutno podotknout, že vzhledem k závazkům k Evropské unii, zejména nutnosti byť v časově neomezeném horizontu přijmout společnou měnu euro, bude třeba opět tuto problematiku řešit. Po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky došlo dne 8. 2. 1993 k provedení měnové odluky. Toto datum je pro směnečné právo poměrně významné. Směnky, které byly vystaveny nejpozději dne 8. 2. 1993, musely znít na měnu koruny československé. I když byla směnka vystavena před datem měnové rozluky a její splatnost nastala, anebo nastane posléze, jednalo se, resp. jedná se, o směnku platnou a vynutitelnou. Touto problematikou se zabýval Krajský soud v Brně, který dovodil, že byla-li směnka vystavena před datem 8. 2. 1993 v bývalé československé měně (v Kčs), nic nebrání její platnosti a vymahatelnosti po tomto datu. Pravidlo přepočtu peněžitých závazků, vyjádřených v korunách československých, na českou nebo slovenskou korunu ke dni měnové odluky, tj. k 8.2.1993, platí pro veškeré peněžité závazky a tedy i pro závazky

- 19 -

směnečné14. Vyskytovaly se také případy obrácené, kdy po datu 8. 2. 1993 byly vystavovány směnky, jejichž směnečný peníz zněl na již zaniklé koruny československé. Judikatura takové listiny za směnky neuznala15. Obdobná problematika jako při výše uvedené měnové odluce se týká také států, které za svoji zákonnou měnu převzaly nebo převezmou společnou měnu euro. V současné době země tvořící tzv. eurozónu jsou Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, následně přistoupilo Řecko, Slovinsko, Slovensko a Estonsko. Od 1. 1. 1999 bylo euro zavedeno jako zákonná měna pro země patřící do eurozóny, avšak do 31. 12. 2001 se jednalo pouze o přechodné období. V tomto období ještě vedle eura existovaly jednotlivé národní měny, od 1. 1. 2002 pak došlo k jejich zániku a euro se tak stalo jedinou zákonnou měnou. Z tohoto časového vývoje vyplývá, že do 1. 1. 1999 bylo možné směnku vystavit pouze v národních měnách takových států, v období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2001 mohly být směnky platně vystavovány jak v národních měnách, tak v měně euro, od 1. 1. 2002 je možné platně vystavit směnku pouze v měně euro. Můžeme se také setkat se směnkami, které obsahují měnu pouze v obecném vyjádření, jako například „koruny“ nebo „dolary“, bez bližšího určení, o měnu kterého konkrétního státu se jedná. Tuto problematiku upravuje čl. I. § 41 odst. 4 ZSŠ, který stanoví nevyvratitelnou domněnku pro určení konkrétní měny. Pokud tedy bude směnečný peníz vyjádřen v obecném označení, které je shodné pro místo vystavení i placení, bude určena příslušná měna podle místa placení. Mohou však nastat také situace, kdy směnka bude vystavena a bude splatná v České republice a směnečný peníz bude označen „X korun“, nebo vystavena v České republice, splatná např. v Polsku, nebo obráceně. Za takových podmínek by se mělo jednat o platnou směnku, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v takových případech se nejedná o kolizi měn, podmínky určitosti by měly být splněny. Za neplatnou by mohla být označena směnka, pokud by místo vystavení a splatnosti bylo různé, přičemž ani u jednoho takového státu by měna určená ve směnce nebyla měnou zákonnou. Příkladem může být směnka vystavená v Belgii, splatná v Polsku, znějící na „X korun“. Podmínka určitosti příkazu zaplatit peněžitou sumu se také dotýká otázky, jakým 14

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 1994. sp. zn. 5 Cm 51/94. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995. sp. zn. 5 Cmo 527/94., nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 1994. sp. zn. 5 Cm 27/94. 15

- 20 -

způsobem má být výše směnečného peníze na směnce uvedena. Zcela běžnou praxí je, že směnečný peníz bývá vyjádřen jak číslicemi, tak slovy. Na platnosti směnky nic nezmění, pokud bude vyjádřen jen jedním z těchto způsobů. Zcela zásadním požadavkem je, aby vyjádření výše směnečného peníze bylo určité, nezaměnitelné. Jako nevyhovující ustanovení můžeme považovat například taková, kdy výše směnečného peníze bude záviset zcela na vůli remitenta. Příkladem může být ustanovení typu „zaplaťte částku, která Vám bude sdělena“, nebo vyjádření výše směnečného peníze, které vyplývá z jiných vztahů než směnečných, například „zaplaťte tolik, kolik mi dlužíte“. V takových případech se bude jednat o směnku absolutně neplatnou. Jiným případem je stav, kdy vyjádření směnečného peníze bude provedeno jak slovy, tak číslicemi, a díky tomu dojde k odlišnému vyjádření jeho výše. ZSŠ takovou situaci předvídá a stanovuje v čl. I. § 6 nevyvratitelné právní domněnky, které takovou vadu napraví bez důsledků z pohledu platnosti směnky. Odst. 1 výše uvedeného ust. ZSŠ stanoví, že pokud je směnečná suma vyjádřena jak slovy, tak čísly, a neshodují se tyto údaje, platí suma vyjádřená slovy. Zcela jednoznačně je poskytnuto řešení pro pluralitu v označení směnečného peníze, která je způsobena jeho vyjádřením, které bylo kumulativně provedeno jak v číselném, tak slovním vyjádření. Podle stejných pravidel se bude postupovat také tehdy, pokud číselné vyjádření bude na směnce provedeno několikrát. Dále čl. I. § 6 odst. 2 ZSŠ upravuje situaci, kdy směnečný peníz bude vyjádřen v číselné nebo písemné podobě několikrát. Pokud taková situace nastane, platnou je nejmenší částka. Výslovně neřešená je situace, kdy na směnce bude uvedeno více rozporuplných údajů psaných jak slovy, tak čísly. Literatura se shoduje, že v takovém případě bude směnečná suma určena podle nejnižší sumy, která je vyjádřena slovy16. K takovému závěru nás může přivést postup, kdy nejprve ve smyslu ust. čl. I. § 6 odst. 2 ZSŠ vybereme nejmenší částku danou slovy a nejmenší částku danou číslicemi, následně z těchto dvou údajů bude ve smyslu ust. čl. I. § 6 odst. 1 platný ten, který je napsán slovy. Z pohledu placení směnky jsou dána významná omezení prostřednictvím zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb. ,o

16

např. KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011. 41 s. ISBN 978-80-7400-385-1., nebo KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 21 s. ISBN 80-7175-136-7.

- 21 -

správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Základním principem tohoto zákona tvoří ust. § 4, kde zákon stanoví, že jakékoli platby nad částku 350.000,00 Kč musejí být prováděny bezhotovostně, pokud netvoří výjimku podle zvláštního právního předpisu. Základní otázkou tak je, zda se ZOPV vztahuje také na směnku. Literatura došla k závěru, že směnka netvoří výjimku z působnosti tohoto zákona a vztahují se tak na ni podmínky pro způsob placení17. Pokud směnka zní na směnečný peníz, který je např. vyšší než 350.000,00 Kč, tato skutečnost nezpůsobí neplatnost směnky, avšak důsledkem placení v hotovosti by mohla být veřejnoprávní sankce ve formě pokuty ve smyslu ZOPV. Směnka může být kdykoli zaplacena formou bezhotovostního převodu, a tedy ve smyslu ZOPV bez omezení výše, z tohoto důvodu není nutné, dle mého názoru ani vhodné, aby placení směnky bylo vyňato z působnosti ZOPV. 5.1.3. Jméno toho, kdo má platit (směnečníka) Další náležitostí směnky je dle ZSŠ označení směnečníka, označovaného také jako trasáta. Z povahy směnky cizí, jakožto bezpodmínečného příkazu vyplývá, že označení takové osoby nemůže být nahrazeno žádným jiným prohlášením. Pro umístění, kde má na směnce být směnečník vyznačen, nejsou zákonem stanovena žádná pravidla. Zpravidla se tak neděje přímo v směnečném prohlášení, směnečník bývá vyznačen na lícové straně směnky vlevo dole. Opět je nutné zachovat zásadu, že takový zápis musí být kryt podpisem výstavce. Za předpokladu, že na směnečném formuláři bude v tomto místě vyznačeno jméno osoby, aniž by bylo výslovně uvedeno, že se jedná o směnečníka, současná judikatura dovozuje, že se jedná o osobu směnečníka, a to s odkazem na obecnou zvyklost na takové místo tento zápis vyznačovat 18. Směnečníkem může být jakákoli osoba, která je schopna se směnečně zavazovat. Směnečník také nemusí být na směnce uveden pouze jeden, není vyloučena mnohost směnečníků, avšak takový příkaz musí být dán kumulativně, tedy musí směřovat na všechny osoby. Alternativní označení směnečníků je vyloučeno. Směnečník je tedy osoba, které výstavce přikazuje, aby určité osobě uhradil směnečnou sumu. Směnečník se stane směnečně zavázanou osobou až v okamžiku, kdy 17

KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke směnce a šeku. Právní rozhledy. 2005. roč. 13., č. 7, s. 234-243. Dostupný také na http://www.beck-online.cz 18 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 5 Cmo 657/98

- 22 -

z jeho strany dojde k akceptování tohoto závazku, čímž se stane přímým dlužníkem ze směnky a následně je nazýván akceptantem. Mohou nastat i situace, kdy směnečník směnku neakceptuje, bude nepřesně nebo neurčitě označen, dokonce může být takový zápis na směnce zcela smyšlený. Pokud se tak stane, směnka nebude mít přímého dlužníka, avšak zůstane v každém případě zachována odpovědnost výstavce, jakožto nepřímého dlužníka. Z výše uvedeného tak vyplývá, že označení směnečníka může hrát ve směnečných vztazích jen a pouze formální úlohu. Navíc situace, kdy směnečník neakceptuje směnku19, nebo bude nesprávně označen20, nemá dle judikatury žádný vliv na její platnost, stejný důsledek bude bezpochyby mít okolnost, pokud osoba směnečníka bude smyšlená. Zákonem je také neřešena otázka, jakým způsobem má dojít k identifikaci směnečníka. Není tak vyžadováno, aby směnečník byl zcela přesným způsobem identifikován, musí však ze směnky být patrno, komu je příkaz určen. Za dostačující bude považováno označení jménem a příjmením u fyzické osoby, obchodní firmou u osoby právnické. Další údaje, které zpřesňují identifikaci, je však vhodné použít. U fyzické osoby takovými údaji budou zejména datum narození nebo rodné číslo a bydliště, u podnikající osoby na základě živnostenského oprávnění identifikační číslo a místo podnikání. U právnické osoby se bude zejména jednat o identifikační číslo a sídlo. Takové přesné označení osoby směnečníka je vhodné nejen pro přesnou a nezaměnitelnou identifikaci, ale také s ohledem na ust. čl. I. § 2 odst. 3 ZSŠ. Pokud by ve směnce nebylo určeno místo splatnosti, jako jedna z podstatných náležitostí směnky, právě údaj u jména směnečníka se považuje za místo jeho bydliště a je také místem splatnosti. Nepřípustné označení směnečníka je opisné označení, a to i v případech, kdy by vzhledem k dalším okolnostem bylo jednoznačné, kdo směnečníkem má být, například označení „mému sousedovi z druhého patra“21. Směnečníkem může být také sám výstavce, v tomto případě se bude jednat o tzv. zastřenou směnku vlastní, o které bude pojednáno v kapitole 7.1.2.

19

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1995 sp. zn. 5 Cmo 531/95 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 1995 sp. zn. 5 Cmo 387/94 21 obdobně KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 21 s. ISBN 80-7175-136-7. 20

- 23 -

5.1.4. Údaj splatnosti Další náležitostí směnky je údaj splatnosti. Směnka dle čl. I. § 33 odst. 1 ZSŠ může být splatná na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý den, přičemž dle odst. 2 tohoto ustanovení ZSŠ se jedná o výčet taxativní, tedy není připuštěno, aby splatnost směnky byla určena jiným způsobem. V opačném případě by směnka byla absolutně neplatnou bez možnosti takovou vadu zhojit. Pokud však směnka nebude obsahovat datum splatnosti dle čl. I. § 2 odst. 2 ZSŠ platí, že taková směnka je splatná na viděnou. Tohoto pravidla je možné použít jen a pouze za zákonem stanoveného předpokladu nedostatku údaje okamžiku splatnosti, není možné takto zhojit neplatné ustanovení splatnosti směnky a pro tyto případy zavádět splatnost směnky na viděnou. Prvním přípustným druhem splatnosti je splatnost na viděnou, kdy takové směnky se označují jako vistasměnky. Jedná se o směnky, které buď neobsahují datum splatnosti, a v takovém případě se postupuje dle pravidla čl. I. § 2 odst. 2 ZSŠ popsaného výše, nebo je splatnost takto přímo určena. Jakým způsobem stanovit, resp. označit, že se jedná o směnku splatnou na viděnou, ZSŠ neurčuje. Obvyklé je ustanovení typu „zaplaťte na viděnou“ nebo „za tuto vistasměnku zaplaťte“. Otázkou může být, zda druhé označení není v rozporu s požadavkem na jazykovou jednotu směnečného prohlášení ve smyslu ust. čl. I. § 1 bodu 1 ZSŠ. Na tuto otázku je možné odpovědět kladně, slovo „vistasměnka“ můžeme považovat za zdomácnělé. Pokud zvolíme označení splatnosti za použití slova „vistasměnka“, bude nutné se vyvarovat současného označení jiného způsobu určení splatnosti směnky, zejména konkrétního dne. Takové současné označení by pak mělo za následek neplatnost směnky z důvodu kolize dvou odporujících si údajů splatnosti22. Okamžik splatnosti vistasměnky není možné předem nikdy určit, splatnou se stane na viděnou, tedy kdykoli, kdy bude k placení předložena jejím vlastníkem. Z pohledu dlužníka se jedná o nejméně výhodný druh směnky, neboť dlužník je povinen být připraven kdykoli směnečný peníz uhradit. Tato skutečnost je umocněna tím, že majiteli směnky žádný právní předpis neukládá povinnost jeho zamýšlený postup dlužníkovi alespoň avizovat. Spornou může být otázka, zda je možné vistasměnku předložit k placení ten samý den, kdy byla vystavena. 22

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1998 sp. zn. 5 Cmo 584/96

- 24 -

Ve vztahu k směnce splatné určitý den NS dovodil platnost takové směnky23. Ke splatnosti jakékoli směnky v ten samý den, kdy byla vystavena, však existují i opačné názory, např. Z. Kovařík tuto možnost vylučuje24. Pokud ve výše uvedeném rozhodnutí NS uznal platnost směnky vystavené na určitý den, přičemž splatnost směnky byla totožná s datem jejího vystavení, analogicky se dá dovodit, že i vistasměnka může být předložena k placení ten samý den, kdy byla vystavena. ZSŠ takový postup nevylučuje a dle mého názoru se v obou případech jedná o zcela totožné situace. Dále takovému postupu ani nebrání fyzická nemožnost. Směnka může být vystavena například ráno a předložena k placení odpoledne25. Směnka také může být splatná určitý den po viděné a bývá označována za „lhůtní vistasměnku“. Jedná se o modifikaci výše uvedeného způsobu splatnosti, kdy jsou zejména odstraněny přílišné tvrdosti na okamžitou úhradu směnečného peníze při prezentaci. Okamžik splatnosti takové směnky je stále na jejím majiteli, avšak předložením směnky nedochází ke splatnosti směnky, ale začíná běžet lhůta, která je na ní uvedena. Typickým příkladem určení, že se jedná o směnku splatnou určitý čas po vidění, může být např. „za patnáct dnů po viděné zaplaťte“. Tato prezentace má pouze význam pro určení, kdy nastane den splatnosti takové směnky. Při splatnosti bude muset být směnka opětovně předložena. Pro směnky splatné na určitý čas po vystavení bude platit obdobně to, co pro lhůtní vistasměnky, avšak s tím rozdílem, že zde je již od vystavení známo přesné datum splatnosti. Základní problematikou tohoto druhu směnky je určení data splatnosti. Lhůta tak může být stanovena ve dnech, týdnech, měsících, letech, apod., nemůže však být stanovena v hodinách. Splatnost směnky bude nejčastěji určena přímo konkrétním datem. Z pohledu dlužníka odpadá nejistota ohledně okamžiku splatnosti, pro obě strany pak problematika počítání lhůt. Datum splatnosti musí být určeno zcela konkrétně, aby nebylo pochybností, kdy splatnost směnky skutečně nastane. Ve směnečných formulářích se většinou setkáváme s požadavkem, aby měsíc splatnosti byl určen slovy, tedy například 15. srpna 2012. Vyjádření okamžiku splatnosti slovy může být bráno jako jistější, avšak

23

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1047/2005 KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka splatná na viděnou a její využití. Právní rozhledy. 2005. roč. 13., č. 22, s. 803-808. Dostupný také na http://www.beck-online.cz 25 obdobně rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 7 Cmo 174/2005 24

- 25 -

označení splatnosti 15. 8. 2012 nezpůsobí neplatnost směnky. Není ani vyloučeno označení pomocí římských číslic. Splatnost směnky tak může být vyjádřena pomocí konkrétního dne, jak bylo uvedeno výše. Také je možné použít označení počátek, střed, nebo konec měsíce ve smyslu ust. čl. I. § 36 odst. 3 ZSŠ. Není ani vyloučeno určení konkrétního dne opisem, např. třetí květnové úterý 2012, ani s odkazem na jednodenní církevní, popřípadě civilní svátek, např. Velikonoční pondělí 2012. S ohledem na tato určení je však nemožné použít označení vícedenních svátků, jako např. Vánoce 2012. Byť se označení data splatnosti směnky může zdát jako záležitost samozřejmá, jednoznačná, existuje mnoho druhů příkladů možného stanovení data splatnosti směnky, které je učiněno v rozporu s požadavkem čl I. § 33 ZSŠ, čímž je způsobena absolutní neplatnost takové směnky. Pokud nebude určitě stanoveno datum splatnosti, bude směnka neplatná dle § 37 odst. 1 ObčZ26. ZSŠ v čl. I. § 33 odst. 2 výslovně zakazuje vydávat směnky, které by měly postupnou dobu splatnosti, tedy směnky splátkové. Bez jakýchkoli pochybností budu neplatné směnky, jejichž datum splatnosti bude neexistující, např. 31. února 2012, důvodem neplatnosti také bude alternativní určení okamžiku splatnosti, například na 10. srpna 2012 nebo 15. srpna 2012, stejně tak stanovení určitým obdobím, např. od 10. srpna 2012 do 15. srpna 2012. Stejný důsledek také bude mít stanovení splatnosti s předložkou „do“. Jedná se o lhůtu stanovenou ve prospěch dlužníka a jako taková nemůže obstát. Neplatnost směnky také způsobí, pokud okamžik splatnosti je uveden až příliš přesně, tedy pokud za okamžik splatnosti bude určena i konkrétní hodina určitého dne, například 15. srpna 2012 v 15:00 hod.27 Důvodem neplatnosti je tak skutečnost, že ZSŠ v ust. čl. I. § 33 odst. 1 neumožňuje takovým způsobem určit splatnost směnky, důsledkem je pak její neplatnost dle ust. čl. I. § 33 odst. 2 ZSŠ. 5.1.5. Údaj místa, kde má být placeno Směnka musí obsahovat označení místa, kde má dojít k jejímu zaplacení. Ve vztahu ke směnečným závazkům nebude možné použít obecnou úpravu pro místo plnění dle ObčZ, není tak možné dluh ze směnky označit za donosný, nebo odnosný. Význam místa splatnosti směnky je také v tom, že dlužník není povinen splnit svůj dluh 26 27

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. 9 Cmo 504/1998 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 9 Cmo 13/1997

- 26 -

na jiném místě, než na určeném ve směnce, stejně tak věřitel není povinen plnění kdekoli jinde přijmout. Nutno podotknout, že na základě dohody stran je možné směnku zaplatit kdekoli, aniž by muselo být do směnky zasahováno. Jako platební místo směnky může sloužit jakékoli místo na zemském povrchu. Místo splatnosti může být určeno bez jakýchkoli omezení ve vztahu k místu vystavení, kdy mezi nimi mohou být i značné vzdálenosti. Platební místo ve směnce je označení určité lokality, vyznačené s větší nebo menší podrobností, kde má být dlužník připraven směnku na požádání zaplatit a kde má věřitel zaplacení poptávat. Toto místo může být místem, kde má některý z účastníků bydliště, sídlo, atd., stejně tak může být místem, které nemá k účastníkům žádný jiný vztah. Avšak toto místo nelze označil jakkoliv. Neplatným bude ustanovení, kdy místo splatnosti bude určeno např. „na soutoku řek“, „na vrcholu kopce“. Směnka nebude platná, pokud na místě označeném jako místo placení, nebude směnku možné k placení předložit, stejně tak pokud nebude jednoznačné, kde má k placení dojít, a to nejenom od počátku směnečně zavázaným osobám, ale jakémukoli následnému vlastníku směnky. Jedním ze způsobů, jakým je přípustné určit místo splatnosti směnky, je výslovné určení takového místa. Pro účastníky toto vyjádření místa splatnosti bude nejpřehlednější a také nejčastěji používané. Jako dostatečné se dle názoru judikatury jeví označení místa splatnosti alespoň obvodem obce28. Z toho vyplývá, že ustanovení „splatno v Brně“ je určením místa placení dle judikatury dostačující, avšak z pohledu účastníků směnečného vztahu zcela jednoznačné být nemusí. Při pochybnostech jsou stanovena pomocná pravidla dle ust. čl. I. § 87 ZSŠ. Jako neurčité ustanovení tak budou považována ustanovení, kdy uzemní obvod místa splatnosti je širší než obvod obce, jako například „splatno v Jihomoravském kraji“, „splatno v České republice“, stejný důsledek bude mít, pokud bude místo splatnosti určeno alternativně, nebo zcela neurčitě, např. „splatno kdekoli“. Z opačného úhlu pohledu nejsou stanoveny žádné limity pro byť sebepodrobnější určení místa splatnosti, které může být provedeno i postupným zpřesňováním geografických údajů od obecných, které by nesplnily požadavek určitosti, až po jakkoli přesný údaj29. Příkladem takového určení místa splatnosti může být „splatno v České republice, Jihomoravském kraji, okrese Břeclav, obci Lednice“. Teoreticky je tak možné určit jako místo splatnosti jen určitou místnost 28 29

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997 sp. zn. 5 Cmo 551/96 shodně např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997 sp. zn. 5 Cmo 40/96

- 27 -

budovy, popřípadě její část. Z praktického pohledu však příliš přesné určení místa splatnosti je zcela nadbytečné, mohlo by spíše přinést komplikace, než být ku prospěchu, a takový postup nepovažuji za vhodný. Místo splatnosti může být také určeno zprostředkovaným způsobem. Jedná se o situaci, kdy místo splatnosti je určeno odkazem na jiný údaj, který je již obsažen ve směnce. Fakt, že zprostředkované označení místa nemá za následek neplatnost směnky, vyplývá ze skutečnosti, že platební místo nemusí být podle ZSŠ označeno svým jménem30. Jako platné určení místa splatnosti zprostředkovaným způsobem bude, pokud má být směnka splatná např. „v místě vystavení“. Takové určení dle mého názoru splňuje základní požadavky určitost platebního místa, kdy toto zcela zjevně ze směnky vyplývá, přičemž je také dostatečně určité a nezaměnitelné. V judikatuře a literatuře je sporná otázka, pokud je splatnost směnky určena „v sídle remitenta“, nebo „v sídle věřitele“. NS k této problematice dovodil, že směnka, na které je určitě a srozumitelně vyznačeno sídlo prvního věřitele (remitenta) a údaj o tom, že sídlo věřitele je místem, kde má být placeno, není neplatná pro neurčitost platebního místa31. K tomuto rozhodnutí je třeba podotknout, že je předmětem publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěry obsažené v tomto rozhodnutí však vyvolaly značnou polemiku ze strany odborné veřejnosti, kdy se kriticky vyjádřili např. Z. Kovařík a L. Derka32, navíc se zdá, že i soudy se ne zcela ztotožnily s takovými závěry, kdy následně Vrchní soud v Praze dovodil závěry odporující výše uvedenému33. Pro zodpovězení této otázky je rozhodující vyložit základní použité pojmy, tedy kdo je remitent a kdo je věřitel. Za remitenta je považován první majitel směnky, tedy v okamžiku emise směnky je totožná osoba remitenta a majitele. Avšak například indosací dochází ke změně majitele směnky, ke změně remitenta nikoli. Dalším problémem je možnost změny věřitele, například výše uvedenou indosací, což by

30

CHALUPA, Radim. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha : Linde Praha, 2008. 43 s. ISBN 97880-7201-716-4. 31 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004 32 např. KOVAŘÍK, Zdeněk. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy. 2007. roč. 15., č. 8, s. 281-287. Dostupný také na http://www.beck-online.cz, nebo KOVAŘÍK, Zdeněk. Krátká poznámka k údaji místa placení směnky. Právní rozhledy. 2008. roč. 16., č. 2, s. 27-28. Dostupný také na http://www.beck-online.cz, nebo DERKA, Ladislav. Zamyšlení nad jedním směnečným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Právní rozhledy. 2009. roč. 17., č. 1, s. 26-27. Dostupný také na http://www.beck-online.cz, nebo 33 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006

- 28 -

znamenalo, že každou změnou majitele směnky také dojde ke změně místa placení. V neposlední řadě je také nutné zmínit možnost změny sídla jak věřitele, tak remitenta. Výše uvedený rozsudek NS na první pohled podává řešení této situace. Avšak při jeho podrobnějším prostudování je patrné, že právní věta z něj vyvozená neodpovídá skutkovému stavu, kdy splatnost směnky byla uvedena „v sídle věřitele“. Za rozhodující pro řešení této situace považuji přihlédnout k principu směnečné přísnosti, kdy veškeré rozhodné skutečnosti musejí být ze směnky každému patrné, dále také není možné směnečného dlužníka zatěžovat případnými změnami, ať už samotného věřitele, popřípadě jeho sídla. Z těchto důvodů považuji za neplatné směnky, které mají místo splatnosti určeno „v sídle věřitele“, stejně tak směnky, ve kterých bude místo splatnosti stanoveno v „sídle remitenta“, pokud nebude tento údaj lokalizován k přesnému a nezměnitelnému údaji, který se na směnce nachází. Za platné určení místa splatnosti považuji určení, pokud směnka bude splatná např. v „sídle remitenta uvedeném na této směnce“. Ze všech závěrů zde uvedených nezbývá než konstatovat, že spornost stanovení splatnosti směnky „v sídle remitenta“, nebo „v sídle věřitele“ nebyla ať už ze strany NS, popřípadě nižších soudu nebo literatury vyřešena, proto z pohledu jistoty účastníků směnečných vztahů takové vyjádření splatnosti není možné doporučit. Platební místo směnky může být také určeno podpůrně ve smyslu ust. čl. I. § 2 odst 3 ZSŠ. Pokud nebude místo splatnosti stanoveno vůbec, platí, že místem splatnosti bude místo, které je vedeno u směnečníka, současně platí, že se jedná o bydliště směnečníka. Toto ustanovení se pro určení místa splatnosti použije pouze v případě absence jiného ustanovení místa splatnosti, jehož účelem není v případě neplatného ustanovení toto nahrazovat a napravovat. Směnka ve smyslu tohoto ustanovení bude neplatná také v případě, že místo splatnosti nebude určeno a směnečník nebude více identifikován než jménem a příjmením. Splatnost směnky je také dle ust. čl. I. § 4 ZSŠ možné stanovit u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném. Takové směnky se označují jako směnky domicilované a pro označení domicilu se nejčastěji používá „splatno u“. Umístit směnku je možné u jakékoli osoby, ať už fyzické nebo právnické, v praxi to budou nejčastěji banky. Základní princip domicilu směnky spočívá v tom, že směnka při splatnosti není předkládána směnečníkovi, ale domicilátovi. Tímto je domicilát

- 29 -

zapojen do procesu placení směnky, avšak není účastníkem směnečného vztahu, tedy nevystupuje jako dlužník ze směnky. Vztah ke směnečníkovi se dá označit jako vztah mandanta a mandatáře, tedy domicilát jedná svým jménem na účet směnečníka. I kdyby domicilát porušil svoji povinnost uhradit směnku, není možné vůči němu vykonat postihová práva. Všechny úkony k zachování práv ze směnky musí být učiněny vůči směnečníkovi. Důležitým vztahem zde bude vztah domicilu a platebního místa. Pokud bude domicil určen výstavcem směnky, bude také plnit úlohu platebního místa a místo splatnosti již nebude nutné vyznačovat, tento údaj má také přednost před zákonným platebním místem. Pokud by však na směnce bylo určení platebního místa i domicilu, přičemž by se jednalo o dvě rozdílná místa, byla by směnka neplatná z důvodu rozpornosti platebního místa34. Je také možné, aby místo, kde má být směnka zaplacena, bylo určeno konkrétní osobou, avšak je nutné provést specifikaci, kde přesně má být provedeno zaplacení směnky. V této souvislosti je nutné zmínit, že je absolutně nepřípustná pluralita ve vztahu k domicilátovi. Takový postup by měl za následek neplatnost směnky z důvodu neurčitosti platebního místa. Domicil také může být určen, byť v omezeném rozsahu, ze strany směnečníka ve smyslu ust. čl. I. § 27 ZSŠ. Pokud je platební místo jiné než bydliště směnečníka a domicil ze strany výstavce není určen, má právo směnečník směnku domicilovat při přijetí. Z výše uvedeného pak vyplývá, že takový domicil musí být umístěn v souladu s místem splatnosti určeným výstavcem pod sankcí absolutní neplatnosti z důvodu rozpornosti platebního místa a domicilu. Dále je směnečník oprávněn domicilovat směnku za předpokladu, že je splatná v místě jeho bydliště a tímto udat konkrétní adresu, kde bude směnka při splatnosti uhrazena. 5.1.6. Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno Směnka je ve smyslu ust. čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ zákonným cenným papírem na řad, který je možné s uvedením příslušné doložky „nikoli na řad“ učinit cenným papírem na jméno, tzv. rektasměnkou. Z tohoto vyplývá, že ze směnky musí být patrný její majitel, přičemž první řádný majitel směnky se označuje jako remitent. ZSŠ nepožaduje žádné speciální, konkrétní, označení remitenta, vyjma jeho jména. Byť by směnka obsahovala pouze jméno a příjmení remitenta, byla by platnou směnkou, avšak 34

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 9 Cmo 160/1999

- 30 -

je žádoucí přesnější označení. Pravidelně se připojuje například adresa, rodné číslo u fyzických osob, sídlo a identifikační číslo osob právnických. Tyto údaje však mají jen úlohu pomocnou, zpřesňující. Pokud by se vyskytl rozpor mezi pomocnými údaji a skutečností, neměla by taková vada na platnost směnky vliv. Směnky na doručitele nejsou ZSŠ připuštěny. Listina, která by místo remitenta obsahovala doložku typu „na doručitele“, popřípadě obdobnou, by jako platná směnka nemohla obstát. Ve vztahu ke směnkám na řad je sporné, zda jsou přípustné směnky, které obsahují tzv. alternativní doložku na doručitele. Jedná se o doložku typu „nebo doručiteli“. U rektasměnek tento spor nevzniká, taková doložka by způsobila neplatnost směnky bez dalšího. Můžeme se tak setkat s názory, že doložka tohoto typu neplatnost směnky nezpůsobí. Argumentováno bývá tím, že se jedná pouze o vyjádření převoditelnosti směnky35. Naopak neplatnost směnky s takovou doložkou bývá odůvodňována odkazem na neurčitost směnky dle § 37 ObčZ36. V této souvislosti se domnívám, že taková doložka může působit pro dalšího věřitele ze směnky zmatečně a jakákoli znění náležitostí, která mohou být vyložena dvěma, popřípadě více způsoby, nemají na směnce místo. K určení remitenta je třeba dále zmínit, že není vyloučeno, aby remitentů na směnce bylo uvedeno i více. 5.1.7. Datum a místo vystavení směnky Datum vystavení směnky je údajem velmi významným. Od tohoto okamžiku počínají běžet různé lhůty například dle ust. čl. I. § 23 nebo § 34 ZSŠ, dále se může jednat o počátek úročení směnky ve smyslu ust. čl. I. § 5 ZSŠ. Ve vztahu k této náležitosti směnky ZSŠ neobsahuje žádnou fikci, z tohoto důvodu jeho absence způsobí neplatnost směnky. Datum vystavení musí být možné a jednoznačné. Co se týče možnosti, neplatné jsou takové směnky, kdy datum vystavení vůbec neexistuje, například 31. června 2012, možnost se někdy dovozuje také ve vztahu k datu splatnosti směnky, kdy datum vystavení musí alespoň o den předcházet datu splatnosti. O této problematice bylo blíže pojednáno v části 5.1.5. Neplatnost směnky by také byla 35

KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 28 s. ISBN 80-7175-136-7. 36 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997 sp. zn. 9 Cmo 240/97

- 31 -

založena, pokud by výstavce směnky, fyzická osoba, již v uvedeném datu nežil, právnická osoba neexistovala. Naopak na platnost směnky nemá vliv, pokud datum vystavení bylo ante datováno, nebo post datováno, tedy datum skutečného vystavení směnky se nemusí shodovat s realitou. Tento závěr není zpochybňován ani aktuální judikaturou37. Simulované datum však může vyvolávat otázky ve vztahu k směnečné způsobilosti. V takovém případě by toto bylo nutno posuzovat s přihlédnutím ke skutečnému okamžiku vystavení směnky, nikoli k uvedenému simulovanému. Bezpochyby by také směnka byla neplatná, pokud by bylo uvedeno více dat vystavení. Datum vystavení je možné označit například číslicemi, a to římskými nebo arabskými, slovy, nebo kombinací číslic a slov. Jako problematické se jeví, pokud je datum vystavení uvedeno přesněji než dnem, tedy na hodiny, popřípadě minuty. Například R. Chalupa považuje takové směnky za neplatné, když dovozuje, že „údaj data vystavení směnky tedy musí být určen se stejnou přesností jako údaj splatnosti směnky, tedy s přesností na den.38“ Oproti tomu J. Kotásek říká, že „přesnější než denní údaj o čase vystavení (např. „16. 12. 2005 v 9:35“) není obvyklý, není ale na závadu.39“ K dané problematice mi není známa žádná judikatura. Osobně se přikláním k názoru J. Kotáska. Mohou se vyskytnout situace, kdy bude pro jistotu právního vztahu žádoucí, aby okamžik vystavení směnky byl uveden přesněji než jen označením dne. Příkladem může být situace, kdy bezprostředně po konání valné hromady nový statutární orgán vystaví směnku. Vzhledem k tomu, že již okamžikem zvolením statutárního orgánu dochází k jeho konstituování a tedy vzniku oprávnění jednat jménem takové právnické osoby, požadavek na zpřesnění data vystavení se mi zdá logický. Směnka také musí obsahovat místo, kde byla vystavena. Tento údaj společně s datem vystavení bývá zpravidla umisťován v horní části směnky vlevo. Pro vyjádření místa platí obdobná pravidla, stejná jako pro určení místa splatnosti. Musí se tak jednat o skutečně existující místo, kde je možné směnku vystavit. Obdobně jako u data vystavení není na překážku, pokud je místo simulované. Dále platí, že místo musí být určité. Tento požadavek naplňuje pouhé označení obce, naopak neplatnost způsobí, pokud bude na listině uvedeno více míst vystavení. Absencí této náležitosti není 37

např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3071/2010 CHALUPA, Radim. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha : Linde Praha, 2008. 48 s. ISBN 97880-7201-716-4. 39 KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 21 s. ISBN 80-7175-136-7. 38

- 32 -

způsobena neplatnost směnky, použije se postup dle ust. čl. I. § 2 odst. 4 ZSŠ, tedy místem vystavení bude místo, které je uvedeno u výstavce. Pokud by ani zde nebylo žádného údaje, byla by směnka neplatná. V případě, že účastníci směnečných vztahů budou tuzemci, místo vystavení nebude příliš významným údajem. Ve vztazích s mezinárodním prvkem však bude sloužit jako kolizní kritérium. Problematika mezinárodního směnečného práva je řešena zejména v čl. I. části IV. ZSŠ. 5.1.8. Podpis výstavce Poslední náležitostí, která završuje vznik směnky, je podpis výstavce, který plní krycí úlohu ostatních náležitostí směnky. Podpis se musí nacházet na líci směnky a veškeré podstatné náležitosti musí být na listině umístěny nad ním. Neplatnost směnky by byla způsobena, pokud by se podpis nacházel například na horním okraji lícové strany, nebo po stranách takové listiny. Jednou ze základních náležitostí podpisu je to, že musí být vlastnoruční. Pokud by listina obsahovala podpis vyznačený jiným způsobem, například razítkem, nebylo by ji možné považovat za platnou směnku. ZSŠ vyžaduje pouze „podpis výstavce“ bez dalšího. Jakýkoli jiný údaj, který výstavce více identifikuje, tak plní pouze úlohu nepodstatné náležitosti směnky. I přes toto ustanovení ZSŠ se domnívám, že směnky, které by neobsahovaly přesnější označení výstavce, nebudou v praxi příliš běžné. ZSŠ také nepředepisuje, jakým materiálem má být podpis učiněn. Je tak například možné, aby byl učiněn i třeba obyčejnou tužkou. Neplatnost směnky by takový podpis jistě nezpůsobil, avšak vzhledem zejména k trvanlivosti takto provedeného podpisu nelze tento způsob podepisování směnky označit za vhodný. Ve vztahu k podpisu směnky je nutné rozlišovat formální a materiální platnost, popřípadě neplatnost podpisu. Formální stránka odpovídá na otázku, zda je vůbec možné určitý grafický projev vůle osoby, ať už fyzické, nebo právnické, považovat za podpis. Při zkoumání této stránky není podstatné, zda takový projev vůle skutečně příslušnou osobu zavazuje, či nikoli. Materiální stránka pak odpovídá na otázku, zda osoba, která se bezvadně na listinu podepsala, je směnečně zavázanou osobou. Z pohledu formální stránky můžeme považovat za platné i takové směnky, na které je uveden podpis osoby, která nikdy neexistovala. Z formálního hlediska jsou platné také podpisy, které byly vynuceny násilím, byly padělány, nebo jej učinila osoba, která nemá

- 33 -

směnečnou způsobilost. Z formálního hlediska se tak vyžaduje, aby na listině byl uveden vlastnoruční projev vůle, který se dá běžně považovat za podpis, i když bude zcela nečitelný. Naopak neplatné budou podpisy, které budou provedeny otiskem prstu, křížky, nebo obdobnými znaky. Výjimku z tohoto pravidla stanoví čl. III. § 2 odst. 1 ZSŠ, který dopadá na osoby, které nejsou schopny psát, bez ohledu na důvod takové indispozice. Shodně se vztahuje na osoby negramotné, nebo osoby, které nejsou schopny psát z důvodu úrazu, nemoci apod. Odst. 2 výše uvedeného ust. ZSŠ se pak také vztahuje na osoby slepé, hluchoněmé, hluché, které nedovedou číst, a němé, které nedovedou psát. Pro takové osoby platí, že se mohou výše uvedeným způsobem podepsat, avšak takový podpis musí být učiněn ve formě úředního záznamu, v současné době ve smyslu ust. § 63 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., zákon o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve formě notářského zápisu. Pro formální platnost podpisu právnické osoby platí, že musí být uveden „nějaký“ název a podpis „nějaké“ osoby. Pro obě náležitosti platí, že nemusí odpovídat realitě. Pokud by však listina obsahovala pouze název právnické osoby, bez ohledu na způsob, jakým by název byl vyznačen, bez současného uvedení podpisu fyzické osoby, nejednalo by se o podpis ani formálně platný, a taková listina by nemohla být považována za směnku. V případě výskytu opačné situace, pokud by tedy na listině nebylo žádné označení názvu právnické osoby, ale tato listina by byla podepsána osobou, která by mohla i být osobou oprávněnou jednat za takovou právnickou osobu, popřípadě jednat jejím jménem, směnečně zavázanou osobou by byla pouze tato osoba fyzická, nikoli právnická. Pokud podpis na směnce obstojí z formálního hlediska, poté je možné zkoumat jeho materiální platnost. Z tohoto pohledu pak bude rozhodné, zda konkrétní osoba skutečně existuje, zda je směnečně způsobilou, zda její podpis vyjadřuje svobodnou vůli, apod. Výše uvedené skutečnosti se dají shrnout tak, že pro platnost směnky je postačující, pokud podpis výstavce obstojí alespoň z hlediska formální platnosti, pro to, aby se určitá osoba stala směnečně zavázanou, musí obstát i z pohledu materiálního. Jak bylo uvedeno výše, k platnosti směnky je postačující pouze podpis výstavce. I přes toto ustanovení ZSŠ je nutné, aby bylo možné osobu, která se na směnku podepsala, identifikovat. Nedostačujícím označením bude, pokud výstavce na směnce bude označen pouze svým křestním jménem, označení pouze příjmením můžeme

- 34 -

považovat za dostačující. V každém případě jakékoli označení osoby výstavce by mělo být provedeno způsobem, který takovou osobu určí bez jakýchkoli pochybností. Problematickou je otázka, pokud se osoba na směnku podepíše prostřednictvím pseudonymu. Ve vztahu k této otázce Z. Kovařík odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1911, který neuznal za závazný podpis směnky, resp. prohlášení akceptanta, i tak všeobecně známý pseudonym jako Ema Destinová40 a následně dovozuje neplatnost takového podpisu. Oponentní názor vyslovil F. Rouček, který dovozuje dovolenost takových podpisů s odkazem na jejich užívání v běžném i právním styku41. K této problematice mi není známa aktuální judikatura. Vzhledem k současné situaci, kdy se ve velké míře rozmáhá komunikace prostřednictvím internetu a kdy velké množství osob používá pseudonymy, tzv. „nicky“, je přípustnost podpisu směnky prostřednictvím pseudonymu neudržitelná. Bylo by jen těžko určitelné, jaký pseudonym je všeobecně známým či nikoli, a tedy použití jakého pseudonymu na směnce bude danou osobu zavazovat, či nikoli. Fyzické osoby, které podnikají ve smyslu ust. § 2 odst. 2 ObchZ a jsou zapsány do obchodního rejstříku, činí právní úkony pod svojí firmou, tedy názvem, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Fyzické osoby, jež jsou podnikatelé, ale nejsou zapsáni do obchodního rejstříku, pak podnikají pod svým obchodním jménem, které musí obsahovat jméno a příjmení takové osoby. Na platnost závazku nebude mít žádný vliv, pokud se fyzická osoba, podnikatel, podepíše bez uvedení své firmy, nebo obchodního jména. V každém případě v takovém vztahu vystupuje jako osobní dlužník. Podnikatel se také ve smyslu ust. § 13 odst. 1 ObchZ může nechat zastoupit. Tato problematika je řešena níže. Právnické osoby jednají ve smyslu ust. § 20 ObčZ, popřípadě ust. § 13 ObchZ, prostřednictvím svého statutárního orgánu, přičemž kdo tvoří statutární orgán, popřípadě kolik členů musí mít, je ponecháno na úpravě příslušných zákonů. Jednání statutárního orgánu zavazuje právnickou osobu, i když překročí své jednatelské oprávnění, které vyplývá z vnitřních předpisů. Za předpokladu, že statutární orgán bude jednočlenný, tak z pohledu podpisu směnky jménem právnické osoby žádný problém nevzniká. Pokud však bude statutární orgán vícečlenný, např. dvoučlenný, přičemž 40

KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006. 1 s. ISBN 80-7179-549-6. 41 ROUČEK, František. Nové československé právo směnečné. Praha: Státní tiskárna v Praze, 1927- 98 s.

- 35 -

jménem společnosti s ručením omezeným jednají dva jednatelé společně, je nepochybné, že ke vzniku směnečného závazku této obchodní společnosti musejí být na směnce připojeny podpisy dvou jednatelů. Za situace, kdy směnka obsahuje pouze jeden podpis jednatele, nepanuje jednoznačný názor na to, kdo je z takové směnky zavázán. Příslušná obchodní společnost jistě ne, protože vzhledem ke stanovení způsobu utváření její vůle, tato nebyla projevena, v úvahu přichází podepsaný jednatel ve smyslu ust. čl. I. § 8 ZSŠ. Kloním se k názoru, který vyjadřuje aktuální judikatura42, že v tomto případě je zavázán jednatel, který směnku podepsal, aniž by byl k takovému právnímu úkonu samostatně oprávněn43. Za situace, kdy by nebyla zavázána příslušná obchodní společnost, ani člen jejího statutárního orgánu, směnka by nebyla platnou. Navíc zápis statutárního orgánu obchodní společnosti do obchodního rejstříku má povahu deklaratorní, následný majitel směnky by tak ani nemusel být schopen zjistit, zda skutečně daný jednatel mohl směnku jménem společnosti podepsat sám, či nikoli. Opět zastávám názor, že zatěžovat následného majitele směnky zjišťováním takových skutečností je nepřijatelné. Opačný názor na to, kdo bude zavázán v případě výskytu výše popsané situace, publikoval B. Jablonka44. Veřejnoprávní korporace jako obce, kraj a stát, se mohou také směnečně zavazovat. Ve vztahu k obcím je statutárním orgánem ve smyslu ust. § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, starosta, ve vztahu ke krajům pak podle ust § 61 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., zákon o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, hejtman. Problematika jednání státu je pak upravena v zákoně č. 219/2000 Sb., zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k veřejnoprávnímu charakteru těchto korporací je jednatelské oprávnění osob omezeno přímo zákonem a jeho překročení, resp. nezískání souhlasu příslušného orgánu zakládá

42

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 12 Cmo 187/2004 shodně např. KOKEŠ, Jiří. Problematika podepisování právnických osob – podnikatelů na vlastních směnkách. Právní rozhledy. 2002. roč. 110., č. 10, s. 505-507. Dostupný také na http://www.beckonline.cz 44 JABLONKA, Branislav. Podpis na zmenke z pohľadu viazanosti konajúcich osôb. Právní rozhledy. 2003. roč. 11., č. 8, s. 424-430. Dostupný také na http://www.beck-online.cz: „Pokiaľ by sme to pripustili, museli by sme následne konštatovať, že konanie samotného člena je najprv konaním v mene jeho samotného ako fyzickej osoby a neskôr podpisom ďalšieho člena predstavenstva sa z takýchto úkonov zrazu stane právny úkon štatutárneho orgánu. Zastávam názor, že takýto výklad je právne nezdôvodniteľný.“ 43

- 36 -

absolutní neplatnost takového právního úkonu. Právnickou osobu, resp. podnikatele, mohou také zastupovat  podle ust. § 20 odst. 2 ObčZ její pracovníci nebo členové, pokud provádění směnečných úkonů bude stanoveno ve vnitřních předpisech, nebo to bude vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé  podle ust. § 13 odst. 3 ObchZ vedoucí organizační složky ve vztahu k této organizační složce  podle § 14 ObchZ prokuristé  podle § 15 ObchZ osoba, která byla při provozování podniku pověřena určitou činností, pro kterou je obvyklé činit směnečné úkony k takovým úkonům Výše uvedené osoby se podepisují jménem podnikatele a připojí svůj vlastní podpis. Jak bylo uvedeno v této části výše, bez uvedení obchodní firmy, nebo obchodního jména nebude podnikatel zavázán takovým úkonem, bude se jednat o osobní závazek příslušené podepisující osoby. Stejně je s ohledem na ust. § 8 ZSŠ vhodné, aby tato osoba ke svému podpisu uvedla, z jakého titulu směnku za podnikatele podepsala. Prokura je považována za zvláštní druh obchodněprávní plné moci, kterou podnikatel zmocňuje určitou fyzickou osobu, aby vykonávala za podnikatele veškeré činnosti, ke kterým v rámci provozu podniku dochází. Samo tot udělení neobsahuje ve smyslu ust. 14 odst. 2 ObchZ oprávnění zatěžovat, nebo zcizovat nemovitosti podnikatele, toto musí být výslovně v udělení prokury stanoveno. Z tohoto pohledu pak je zjevné, že prokura může existovat pouze ve dvou výše uvedených variantách, tedy prokurista je bez dalšího oprávněn podnikatele směnečně zavazovat, pokud se tento závazek týká provozu podniku podnikatele. Prokurista se podepisuje tak, že k firmě podnikatele, za kterého jedná, připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis. Pokud však prokurista neuvede dodatek o prokuře, vzniká spor, zda se takový projev vůle dá považovat za projev prokuristy. Řešení této otázky příliš nepomáhá ani judikatura. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 4. 1995 sp. zn. 5 Cmo 308/1994 dovodil, že bez uvedení doložky o prokuře nejde o podpis prokuristy45. Následně však

45

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 1995 sp. zn. 5 Cmo 308/1994: „Součástí podpisu prokuristy je podle § 14 odst. 5 obch. zák. doložka o prokuře. Bez této doložky nejde o podpis prokuristy.

- 37 -

Vrchní soud v Praze položil za základ oprávnění prokuristy jednat za podnikatele na základě zápisu do obchodního rejstříku46. Pokud by takový prokurista nebyl soudem posouzen jako osoba ve smyslu ust. § 15 ObchZ, je otázkou, na základě jakého ust. ZSŠ by došlo ke vzniku jeho směnečného osobního závazku. Nepovažuji za možné, aby došlo k aplikaci § 8 ZSŠ. Za předpokladu, že prokurista byl zapsán do obchodního rejstříku, a byl tak oprávněn jednat za podnikatele a přitom dle rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 308/1994 není zavázán podnikatel, nebyl by ani zavázán prokurista? Z tohoto pohledu se domnívám, že neuvedení dodatku o prokuře, nezpůsobuje vznik osobního závazku prokuristy, ale je z takového právního úkonu zavázán podnikatel47. Na základě ust. § 15 ObchZ je možné, aby podnikatele zavazovalo jednání poměrně širokého okruhu osob. Pověření, které k takovému jednání ObchZ vyžaduje, může být uděleno i zcela neformálně. Pro zodpovězení otázky, kdo je skutečně oprávněn podnikatele směnečně zavazovat, je nutné hledat odpověď zejména v judikatuře. I závěry judikatury však musí být brány s určitou rezervou. Obchodní vztahy patří mezi velmi dynamické společenské vztahy, proto se domnívám, že okruh osob, které byly oprávněny takto zavazovat podnikatele, bude jiný, než před dvaceti lety. Z kazuistického pohledu je možno uvést, že ředitel akciové společnosti – středního průmyslového podniku, který není statutárním orgánem ani jeho členem, je oprávněn podepisovat směnky ve smyslu ust. § 15 ObchZ, stejně tak je k takovým úkonům oprávněn ekonomický náměstek ředitele obchodní společnosti48. ObchZ dále předpokládá, že ve smyslu ust. § 16 podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. V této souvislosti se domnívám, že se v oblasti směnečného práva výše uvedené ust. ObchZ aplikovat nebude, naopak se aplikuje § 8 ZSŠ, a tedy podnikatel z takového jednání zavázán nebude. Dojde však ke vzniku závazku osoby, která nebyla za podnikatele oprávněna jednat. Dále je nutné zmínit, že jakákoli osoba, ať už fyzická, nebo právnická se může Nestačí jen skutečnost, že jde o osobu zapsanou jako prokurista v obchodním rejstříku. Přesto může tento podpis podnikatele zavazovat, byl-li podepsaný oprávněn za něj jednat z jiného důvodu.“ 46 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2001 sp. zn. 9 Cmo 873/1999 47 shodně JABLONKA, Branislav. Podpis na zmenke z pohľadu viazanosti konajúcich osôb. Právní rozhledy. 2003. roč. 11., č. 8, s. 424-430. Dostupný také na http://www.beck-online.cz 48 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 1995 sp. zn. 5 Cmo 308/1994, resp. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.03.2002 sp. zn. 29 Cdo 2074/2000

- 38 -

nechat ve směnečných vztazích zastoupit na základě plné moci. Ve smyslu ust. čl. III. § 3 odst. 2 ZSŠ je nutné, aby taková plná moc byla vystavena v písemné podobě. Zároveň je stanoven způsob jakým zástupce činí takový úkon za zastoupeného. Zástupce tak musí vyznačit své jméno a zároveň označit, za koho se podepisuje. Vhodné bude, pokud přímo z podpisu bude jednoznačně patrné, že daná osoba činí úkon v zastoupení. Podle ust. čl. III. § 3 odst. 1 ZSŠ pak budou neplatné takové právní úkony, které budou podepsány zástupcem, avšak bude uvedeno jméno zastoupeného. Důsledky překročení oprávnění zastupovat určitou osobu ve směnečných vztazích jsou upraveny v čl. I. § 8 ZSŠ , přičemž je nerozhodné, zda se jedná o zastoupení smluvní, nebo zákonné. Toto ust. ZSŠ také dopadá na situace, kdy osoba, která se podepíše na směnku jako zástupce určité osoby, vůbec není k takovým úkonům zmocněna. Důsledkem tak bude, že tato konající osoba, která není zmocněna, popřípadě která překročila své oprávnění, bude sama směnečně zavázána.

5.2.

Náležitosti směnky vlastní

Podstatou směnky vlastní je bezpodmínečný slib dlužníka zaplatit určitému věřiteli v určitém místě a čase příslušnou směnečnou sumu. Tento slib se pravidelně uvádí jako „zaplatím“. I ve vztahu ke směnce vlastní ZSŠ zavádí při absenci určitých podstatných náležitostí, obdobně jako u směnky cizí, právní fikce. Podle ust. čl. I. § 76 tak směnka vlastní, u které nebude uveden údaj splatnost, je ze zákona splatná na viděnou. Dále, pokud není ve směnce uveden jiný údaj, platí, že místo vystavení směnky je také místem platebním, toto místo je také místem bydliště výstavce. Při absenci místa vystavení se za toto místo považuje místo, které je uvedeno u jména výstavce. Dle ust. čl. I. § 7 odst. 1 ZSŠ je postavení výstavce vlastní směnky totožné s postavením akceptanta směnky cizí. Z toho vyplývá, že výstavce směnky vlastní je přímým dlužníkem ze směnky, který má povinnost při její splatnosti uhradit věřiteli směnečnou sumu. Co se týče úpravy směnky vlastní čl. I. § 77 ZSŠ odkazuje na úpravu směnky cizí. Základním předpokladem však je, že taková ustanovení nesmí odporovat povaze směnky vlastní.

- 39 -

Základní rozdíly mezi směnkou cizí a směnkou vlastní se dají shrnout tak, že směnka vlastní je slib výstavce k úhradě určité směnečné sumy, nikoli určitou kvalifikovanou formou poukázky. Z toho pak vyplývá, že ve vztahu k směnce vlastní neexistuje směnečník a základní směnka vlastní tak má pouze dva účastníky, a to výstavce a dlužníka. ZSŠ podává v čl. I. § 75 výčet podstatných náležitostí směnky vlastní, které, vyjma údaje o směnečníkovi, jsou totožné s podstatnými náležitostmi směnky cizí. V dalších podrobnostech ohledně podstatných náležitostí směnky vlastní odkazuji na výklad provedený v kapitole 5.2. výše.

5.3.

Grafická úprava směnky ZSŠ podává výčet náležitostí, které musí listina obsahovat, aby byla platnou

směnkou jak cizí, tak vlastní, avšak již neurčuje, jakým způsobem mají být tyto náležitosti na podkladu, pro zjednodušení na listině, uspořádány. Stejně tak neexistuje příloha ZSŠ, která by normativně zavedla závaznou grafickou úpravu. Možná i z toho důvodu existuje nepřeberné množství různých formulářů, které mají za cíl uživatele směny, kteří zejména patří mezi laickou veřejnost, navést k vytvoření směnky. Pro zpřehlednění bývají tyto formuláře více či méně rozvrženy na části samostatně umístěné na listině, další části bývají umístěny do rámečků. Jako obecný příklad můžeme uvést dva obchodní partnery, kdy osoba A dodá osobě B zboží za X Kč, je vystavena faktura se splatností dva měsíce. Osoba A vědoma si existence směnek a základních směnečných principů (zejména směnečného řízení) nechá na svůj řad vystavit od osoby B směnku vlastní za účelem zajištění pohledávky vyplývající z dodávky zboží. Ani jeden z partnerů není právnicky vzdělán, z toho důvodu zakoupí směnečné formuláře, kde mají jednotlivé náležitosti směnky vytištěny, navíc určité náležitosti jsou orámečkovány, aby vše bylo pro laiky co nejpřehlednější a nemohlo dojít k záměně při vyplňování. Toto se zdá jako jednoznačná a jistá operace. Co již s vysokou pravděpodobností výše uvedeným partnerům není známo, je to, že pravidla pro umístění jednotlivých náležitostí se neřídí jen a pouze zněním ZSŠ, který tyto stejně neobsahuje, výrazným způsobem jsou ovlivňována zvyklostmi směnečného práva. Jako příklad je možné uvést umístění jména směnečníka vlevo dole, jak o tom bylo pojednáno v části 5.1.3., dále např. ani tak zásadní věc jako krycí funkce podpisu výstavce přímo

- 40 -

nevyplývá z textu ZSŠ. Nabízí se tedy otázka, zda pořadí podstatných náležitostí uvedených v čl. I. § 1 pro směnku cizí resp. v čl. I. § 75 pro směnku vlastní je z grafického pohledu závazné. Domnívám se, že nikoli, navíc z vlastních zkušeností musím říci, že jsem se s takovou směnkou ani nesetkal. Historická i současná teorie dovozuje, že směnka musí tvořit logicky provázaný komplex jednotlivých podstatných náležitostí, je vyloučeno, aby platná směnka byla listina, kde tyto náležitosti budou umístěny zcela náhodně49. Avšak kde jsou hranice logické provázanosti a nahodilosti to je ponecháno na judikatuře. Problematikou s výše uvedeným spojenou je otázka použití rámečků na směnce, tedy situace, kdy některá, nebo některé podstatné náležitosti směnky budou umístěny v integrálním rámečku, což se projevuje zejména v často využívaných směnečných formulářích. Jak bylo naznačeno výše, dle mého názoru je takový postup veden snahou o vytvoření co nejpřehlednějšího vzoru směnky, jehož účelem je co nejjednodušší vyplnění, tedy aby i laik byl schopen směnku za pomoci formuláře vytvořit. V tomto duchu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 sp. zn. 5 Cmo 780/97 dovodil, že „Je-li některý údaj na směnce v rámečku, může to znamenat jeho vyloučení z textu listiny jen tehdy, musí-li být z grafické úpravy listiny každému zřejmé, že rámeček má právě tento význam a nikoli význam jiný.“ Byť považuji soudem uvažovanou možnost, tedy že by účastníci raději pro vyloučení obsahu, např. prohlášení avala, toto umístili do rámečku, než by ustanovení jednoduše přeškrtli, za téměř nereálnou, ztotožňuji se s výše uvedeným závěrem. Z pohledu judikatury vyšších soudů týkající se problematiky rámečků umístěných do textu směnky jsou zajímavá dvě aktuální rozhodnutí senátu NS č. 29 Cdo, kdy obě listiny obsahovaly veškeré podstatné náležitosti směnky vlastní ve smyslu ust. čl. I. § 75 ZSŠ, avšak lišily se právě grafickou úpravou. V rozsudku NS sp. zn. 29 Cdo 5250/2009 ze dne 17. 8. 2011 byla posuzována platnost listiny, jejíž kopie tvoří přílohu č. 1 této práce, přičemž NS tuto listinu posoudil jako směnku platnou, právě s odkazem na logickou souvislost a návaznost jednotlivých podstatných náležitostí směnky vlastní50. Následně byl vydán rozsudek NS sp. zn. 29 Cdo 5250/2009

49

KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011. 8 s. ISBN 978-80-7400-385-1., HERMAN-OTAVSKÝ, Karel. Československé právo směnečné podle všeobecného směnečného řádu. Praha : Spolek československých právníků „Všehrd“,1926. 32 s. 50 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 722/2010: „Z této podoby směnky je zřejmá celková vzájemná souvislost i logická návaznost jednotlivých, byť řadou svislých a vodorovných čar rozdělených, doložek směnečné listiny, která obsahuje veškeré náležitosti

- 41 -

ze dne 18. 8. 2011, kdy listina za platnou směnku vlastní nebyla uznána z důvodu nesouvislosti směnečného prohlášení51. Kopie předmětné listiny tvoří přílohu č. 2 této práce. Listina je rámečky dělena na více částí, avšak i tak je ohraničena kontinuálním rámečkem, který veškeré náležitosti směnky vlastní obsahuje. Bohužel z odůvodnění tohoto rozsudku se dozvídáme pouze to, že předmětná listina není směnkou z důvodu nesouvislosti

směnečného

prohlášení

bez

dalšího

podrobnějšího

zdůvodnění.

Nedozvídáme se tedy, v čem konkrétně nesouvislost spočívá, zda je směnečné prohlášení nesouvislé jako celek, nebo zda jen konkrétní část. Musím zde vyjádřit nesouhlas s druhým rozhodnutím NS. Zhotovitel této listiny se evidentně při jejím sepisování nechal co do pořadí inspirovat čl. I. § 75 ZSŠ, kdy body 1. a 2. pořadí tam uvedenému zcela odpovídají, nesystémově však zařadil místo vystavení, v dalším umístění však již můžeme vidět jednoznačnou návaznost. Pokud využiji „návodu“ daného NS a budu číst listinu zleva doprava a shora dolů, výsledkem bude: Za tuto směnku vlastní zaplatím bez protestu 5.300 Kč, slovy pět tisíc tři sta korun českých, na řad (neuvedeno), dne 15. února 2006. Osobně mi toto prohlášení přijde souvislé. Byť souhlasím s výše uvedeným, tedy že směnka musí být vnitřně souvislá, logicky provázaná, avšak důvody, které by tak mohly způsobit neplatnost směnky, vykládám více restriktivně než v aktuální době NS. Neplatnost by jistě způsobilo zcela chaotické a náhodné umístění podstatných náležitostí směnky na listině, avšak v případech, kde lze vypozorovat alespoň jistou souvislost a evidentní vůli a snahu stran vystavit směnku, nemělo by posouzení takové listiny vycházet ze zcela formalistických východisek. Co se týče grafické úpravy směnky, považuji tyto dva rozsudky NS za zcela klíčové. Je zde nastíněno, jak si NS směnku představuje a jak nikoli. Bohužel se domnívám, že tato dvě rozhodnutí způsobí v konečném důsledku více problémů, než stability. Z pohledu laické veřejnosti toto spíše zaseje další pochybnosti a nejistotu ohledně vystavování směnek, dokážu si představit, že výše uvedení obchodní partneři požadované zákonem a ze které bezesporu vyplývá výstavcův bezpodmínečný slib zaplatit majiteli směnečné listiny v určitém místě a čase směnečnou sumu. V případě předmětné směnky tak nejde pouze o náhodný shluk jednotlivých doložek bez vzájemné jazykové souvislosti, ale o určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení.“ 51 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 29 Cdo 5250/2011: „… je zřejmé, že podoba a rozvržení rámečků (tvořených řadou svislých a vodorovných čar), včetně předtištěných „náležitostí“ směnky vlastní a do těchto rámečků vepsaných údajů, činí text směnečného prohlášení (při čtení po řádcích zleva doprava a shora dolů) nesouvislým, důsledkem čehož je nevyhnutelný závěr o neplatnosti směnky.“

- 42 -

raději k využití tohoto institutu práva nepřistoupí, než aby setrvávali v nejistotě, co vlastně bylo vystaveno a podepsáno. Musíme si dále uvědomit, že existuje značné množství různých formulářů, které se více či méně přibližují některému ze vzorů, které obsahují výše citovaná rozhodnutí. Z pohledu právních zástupců účastníků toto povede jen a pouze ke spekulacím, tedy argumenty pravděpodobně budou vedeny v porovnávání jednotlivých vzorů s uvedenými listinami v příloze, a to jen a pouze z pohledu výhodnosti a nevýhodnosti pro jejich klienty. Stejně není nereálné, aby se v důsledku těchto spekulací v průběhu času vytvořil jakýsi katalog listin, které NS za směnky uznal a které nikoli. Zároveň si můžeme položit otázku, jaké je východisko z této situace. Jistě nás může napadnout změna postoje NS a dalších soudů k problematice grafické úpravy směnky. O pravděpodobnosti této varianty nechť si každý vytvoří svoji představu. Z mého pohledu by bylo ideální, aby ZSŠ obsahoval přílohu, která by vytvořila závazný vzor, jehož vyplněním by vznikla směnka, ať už cizí nebo vlastní. V zásadě by se jednalo o vytvoření jakési fikce vzoru. Tento postup by měl nemalé výhody. Ve vztahu k účastníkům směnky by si i laik mohl být jistý, že doplněním vzoru o předmětné skutečnosti vytvoří směnku, a z pohledu profesionálů by pak mohly odpadnout výše nastíněné spekulace. Jen další vývoj judikatury ukáže, zda výše uvedená rozhodnutí NS poskytnou pro účastníky směnečných vztahů vyšší záruky jistoty, či se z pohledu grafické úpravy směnky vývoj vydá cestou směnečné kazuistiky.

5.4.

Blankosměnka Výčet podstatných náležitostí směnky je v ZSŠ obsažen v čl. I. § 1 pro směnku

cizí, v čl. I. § 75 pro směnku vlastní, přičemž pokud listina neobsahuje některou z takto vyjmenovaných náležitostí, není možné ji považovat za směnku. ZSŠ zároveň stanoví v čl. I. § 2 odst. 2, resp. čl. I. § 76, právní fikce, které se uplatní, pokud tam vyjmenovaná podstatná náležitost není v listině obsažena. Na základě toho pak je tato podstatná náležitost určena dle příslušného textu zákona. Je však přípustné, a v praxi běžné, aby byla vydána listina, která neobsahuje veškeré náležitosti směnky, avšak tato listina je určena k tomu, aby se směnkou stala. Jedná se právě o blankosměnku. Základem právní úpravy je čl. I. § 10 ZSŠ, který hovoří o směnkách, které byly

- 43 -

při vydání neúplné. Jedná se také o jedinou zákonnou zmínku o tomto druhu směnek, přičemž termíny „blankosměnka“, nebo „bianco směnka“ jsou v praxi rozšířené, přičemž nikdo nemá pochyb o výkladu jejich obsahu. Blankosměnka je tedy listinou, která byla záměrně, resp. na základě dohody, vyhotovena jako neúplná, přičemž majitel směnky je za určitých okolností oprávněn tuto listinu doplnit a směnku tímto způsobem vytvořit. Základní otázkou pak bude, jaké náležitosti mohou být předmětem takového doplnění, resp. co všechno musí listina obsahovat, aby plnila funkci blankosměnky. Zcela zřejmé je, že na listině musí být podpis určité osoby. Podle povahy to může být výstavce, směnečník, nebo avalista. Dále je nutné, aby listina byla za směnku určena. Jakým způsobem má být toto označení provedeno, ze zákona nevyplývá. Postačující bude, pokud se na listině objeví slovo „směnka“, jako základ směnečného prohlášení, přičemž je možné, aby toto označení bylo pouze součástí nadpisu. Otázkou je, zda musí být alespoň slovo „směnka“ vyjádřeno v takové listině výslovně. K tomu J. Kotásek dovozuje, že nikoli52. K tomuto názoru se nepřikláním53. Vzhledem k tomu, že se jedná o listinu, která má být v budoucnu směnkou, je nutné na takovou listinu nahlížet z pohledu principů směnečného práva. Jak bylo uvedeno výše, je nepřípustné, aby byl další majitel směnky zatěžován zjišťováním, co znamená uvedené ust. ZSŠ, navíc také jeho výkladem. Je představitelné, aby listina ve formě blankosměnky byla převedena například osobě s místem podnikání v zahraničí, čímž by se výše uvedený problém jen zvýraznil. Další náležitosti mohou být ponechány na následném doplnění. Listina musí být vystavena úmyslně jako nevyplněná. Z tohoto pohledu je nutné odkázat na ust. čl. I. § 2 ZSŠ pro směnku cizí a čl. I. § 76 ZSŠ pro směnku vlastní. Pokud by z jakýchkoli důvodů byla použita výše uvedené fikce, nejednalo by se o blankosměnku. Zajímavostí je, že listina za určitých okolností může vůči směnečně zavázaným osobám vystupovat jako blankosměnka, vůči jiným jako směnka, a to ve vztahu k námitkám ve smyslu ust. čl. I. § 10 ZSŠ. Toto by mohlo nastat v situaci, kdy výstavce vystaví blankosměnku, ta je následně jejím majitelem doplněna a již takto doplněnou směnku další osoba avaluje. Takový avalista by se bez dalšího nemohl dovolávat námitek ve smyslu ust. čl. I. § 10 ZSŠ, výstavce za tam splněných podmínek ano. Poslední podmínkou pro existenci

52

Josef Kotásek. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 72 s. ISBN 807175-136-7. 53 shodně KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009. 76 s. ISBN 978-80-7400-182-6.

- 44 -

blankosměnek je existence tzv. vyplňovacího práva, tedy oprávnění, aby určitá osoba listinu doplnila o chybějící podstatné náležitosti a takto vytvořila směnku. Základem vyplňovacího práva je oprávnění majitele směnky doplnit listinu o chybějící náležitosti, čímž se z takové listiny stává směnka. Jde o zvláštní neodvolatelné majetkové právo, které je těsně spjato s listinou54. Vyplňovací právo je ke směnce akcesorickým, to mimo jiné znamená, že se směnkou nemůže být disponováno, aniž by také nedošlo k převodu tohoto práva. Toto právo je uděleno na základě dohody stran, přičemž není pro ni stanovena žádná forma55. Je možné uzavřít tuto dohodu písemně, ústně i konkludentně, přičemž toto práva zpravidla bývá uděleno na základně písemné smlouvy uzavřené mezi stranami. Základní problematikou zde pak bude určitost smlouvy o vyplnění blankosměnky. Tato smlouva by měla být návodem, jak blankosměnku vyplnit. Z pohledu věřitele bude pochopitelné, že jeho snahy budou vést k co nejpřesnějšímu vymezení podmínek vyplňovacího práva. Jako dostatečně přesné bude ustanovení, pokud v takové smlouvě bude sjednáno, že věřitel vyplní jako směnečnou sumu jistinu a příslušenství kauzální pohledávky, jako splatnost směnky datum, které bude vázáno na datum splatnosti této kauzální pohledávky. Jako neurčité ustanovení by bylo bez pochyby posouzeno, pokud by tyto náležitosti byly jen a pouze na vůli věřitele. Specifickou problematikou je promlčení vyplňovacího práva. Podle závěrů současné judikatury56 se dají závěry shrnout tak, že pokud není mezi stranami sjednáno jinak, právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje, a to také s ohledem na akcesoritu tohoto práva. K promlčení by následně mohlo dojít až uplynutím tříleté lhůty ve smyslu ust. čl. I. 70 odst. 1 ZSŠ, nicméně toto je možné použít až po vyplnění data splatnosti, od kterého se toto promlčení počítá. Jak již bylo zmíněno výše, do té doby, než jsou doplněny na blankosměnku podstatné náležitosti, jedná se pouze o list papíru, který má pouze potenciál stát se směnou, přičemž není vyloučeno, že se směnkou ani nestane. Využití vyplňovacího práva je jen na vůli majitele, není možné jej k vytvoření směnky nijak donutit. Tím, že dojde k vyplnění všech podstatných náležitostí, nastávají účinky vyplnění ex tunc od vydání takové listiny57. K využití vyplňovacího práva také nemusí dojít najednou. 54

Josef Kotásek. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 73 s. ISBN 807175-136-7. 55 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. 5 Cmo 556/2000 56 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004 sp. zn. 9 Cmo 274/2004 57 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. 5 Cmo 556/2000

- 45 -

Pokud se smlouva o vyplnění vztahuje na více náležitostí, je možné doplnit nejdříve např. směnečnou sumu, následně datum splatnosti. Avšak vyplněním takové příslušné náležitosti je vyplňovací právo vyčerpáno. K vyčerpání vyplňovacího práva také dochází, pokud je směnka vyplněna omylem, chybně, popřípadě neoprávněnou osobou. O vyčerpání vyplňovacího práva jde také v případě excesivního vyplnění takové listiny. Takové vyplnění však nebude mít na platnost směnky vliv, osoba povinná se však může bránit prostřednictvím námitek ve smyslu ust. čl. § 10 ZSŠ. Samotná problematika takových námitek je jistě zajímavá, avšak jejich rozbor není předmětem této práce. Blankosměnka může existovat ve třech podobách, a to jako nevyplněná základní směnka, blankoakcept, nebo blankoaval. Nejčastější formou bude forma nevyplněné základní směnky. Jedná se o listinu podepsanou výstavcem směnky, která záměrně neobsahuje určité podstatné náležitosti a je ponecháno na jejím majiteli, aby je ve smyslu vyplňovacího práva k tomu uděleného doplnil. Blankosměnka také může existovat je formě blankoakceptu. Jedná se o listinu, která nebude podepsána výstavcem, ale jejím akceptantem. Platnou se taková směnka stane až v okamžiku, kdy budou doplněny ostatní náležitosti, a to včetně podpisu výstavce. V případě formy blankoavalu má listina povahu pouze rukojemského prohlášení, přičemž emitentem je blankoavalista. Na závěr je nutné zmínit problematiku umoření blankosměnky. Z obecného pohledu umoření směnky není vyloučeno. Blankosměnka však směnkou není, do té doby, než je vyplněna, je pouze listinou, kusem papíru, který má potenciál stát se směnkou.

I

s ohledem

na

tyto

úvahy

je

nutné

považovat

blankosměnku

za neumořitelnou58.

58

shodně KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006. 121 s. ISBN 80-7179-549-6.

- 46 -

6.

Směnečné doložky Vedle podstatných náležitostí se mohou na směnce objevit také další zápisy.

Tyto doložky zpravidla budou mít povahu v mimo směnečných vztazích, přičemž některé jsou ZSŠ předvídány, jiné nikoli. Z tohoto pohledu je můžeme dělit na fakultativní, tedy ty, se kterými ZSŠ výslovně počítá, a vedlejší, které nejsou ZSŠ upraveny, avšak jejich použití zakázáno není. Na směnce se takové doložky vyskytovat nemusejí, avšak mohou také být obsaženy ve větším počtu. Při jejich vepisování do směnky je nutné dbát na to, aby jejich text nepůsobil rozporně a nezpůsobil tak neplatnost směnky jako celku. Tato problematika se vztahuje jak ke směnce cizí, tak ke směnce vlastní, avšak i zde existují výjimky. Domicilační doložka Pomocí této doložky je možné stanovit splatnost směnky u třetí osoby. O této problematice bylo podrobně pojednáno v 5.1.2. Úroková doložka Ve smyslu ust. čl. I. § 5 ZSŠ je možné, aby směnka byla úročena. Úročení v tomto smyslu je však nutné odlišit od úročení ve smyslu čl. I. § 48 odst. 1 bod 2. ZSŠ, který se vztahuje k úročení směnky po splatnosti, přičemž se zde jedná o nárok zákonný. Možnost úročení ve smyslu ust. čl. I. § 5 ZSŠ je podle odst. 1 dána pouze v případě, že směnka byla vystavena jako vistasměnka, nebo lhůtní vistasměnka, v opačném případě by tato doložka platila za nenapsanou. Vepsání úrokové doložky na datosměnku nebo fixní směnku by tak nemělo za následek neplatnost směnky jako celku, jen by tato doložka byla neúčinná. Základním požadavkem na úrokovou doložku je, že musí být uvedena na směnce. Zejména je vyloučeno sjednání této doložky v mimo směnečných smlouvách. Dále musí být úroková doložka vyznačena jako úroková sazba. Za přípustné bude také považováno, pokud by určení výše úrokové sazby bylo provedeno odkazem na sazbu jinou, v dané době i neznámou. Základním požadavkem na stanovení úrokové sazby takovým způsobem bude, aby její výše byla veřejně

- 47 -

dostupná. Dalším požadavkem dle mého názoru také bude, aby sazba, na kterou se směnka odkazuje, byla určena na základě předvídatelných skutečností, resp. tržních principů, popřípadě stanovena nezávislým subjektem. Jedná se zejména o určení podle sazeb, které vyhlašuje Česká národní banka, například jako sazbu diskontní, nebo repo sazbu, obstát by mohlo i stanovení sazby v závislosti na sazby stanovené na mezibankovním trhu, např. sazby PRIBOR, LIBOR nebo EURIBOR. Z tohoto pohledu neobstojí z důvodu neurčitosti jako platné stanovení úrokové doložky typu „zaplaťte směnečnou sumu ve výši jeden milion korun českých společně s úrokem“, naopak určení „zaplaťte směnečnou sumu ve výši jeden milion korun českých společně s úrokem ve výši 5,00 % p.a.“ je platně stanovená úroková doložka na směnce. Počátek úročení ve smyslu ust. čl. I. § 5 odst. 3 ZSŠ je ponechán na vůli výstavce. Pokud však nebude stanoveno jinak, je zavedena právní fikce, že úročení počíná vystavením směnky. Jako nepřípustné bude zejména ustanovení, na základě kterého by měla být směnka úročena před datem svého vystavení. Z pohledu konce úročení ZSŠ mlčí, z toho důvodu existují dva přístupy. Podle prvního je takto možné úročit směnečnou sumu pouze do splatnosti, přičemž po splatnosti nastupuje zákonný postižní úrok ve smyslu ust. čl. I. § 48 odst. 1 bod 2 ZSŠ ve výši 6,00 % p.a. ze směnečné sumy. Podle druhého názoru úročení směnky ve smyslu úrokové doložky je platné i pro dobu po splatnosti směnky59. Osobně se přikláním k názoru prvnímu. Existence úrokové doložky na vistasměnce a lhůtní vistasměnce je dána zákonodárcem zejména z důvodu nejasné doby splatnosti takové směnky. U ostatních druhů směnek, kdy doba splatnosti je známa, je možné již započítat případné zamýšlené úroky do směnečné sumy a problém úročení tak odpadá. Tím, že by bylo připuštěno, aby úročení směnky ve smyslu úrokové doložky trvalo i po splatnosti směnky, by zakládalo jednoznačnou nerovnost mezi směnkami, kde je takové úročení připuštěno, a směnkami ostatními, což se nedomnívám, že by byl úmysl zákonodárce60.

59

KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011. 40 s. ISBN 978-80-7400-385-1. 60 obdobně KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. 47 s. ISBN 80-7175-136-7.

- 48 -

Doložka úzkosti Tato doložka se také ve vztahu k indosantovi označuje jako tzv. exonerační rubopis. Její využití je možné ve smyslu ust. čl. I. § 9 odst. 2 ZSŠ ve vztahu k výstavci směnky cizí za přijetí této směnky, nebo ve vztahu k indosantovi jak směnky cizí, tak směnky vlastní, ve smyslu ust. čl. I. § 15 odst. 1 ZSŠ za přijetí a zaplacení směnky, popřípadě pouze za přijetí, nebo pouze za zaplacení. V souladu s výše uvedenými ust. ZSŠ je tedy účelem doložky úzkosti vyloučení garančního účinku rubopisu, resp. odpovědnosti výstavce směnky cizí nebo indosanta. Pokud bude tato doložka součástí směnky, oprávněná osoba nebude moci využít svá postihová práva vůči osobám, jež tuto doložku na směnku připojily. Z formálního hlediska nejsou ZSŠ předepsány žádné náležitosti této doložky, pravidelně se používá zápisu např. „sine obligo“, nebo „bez závazku“. Tato doložka také bývá zpravidla součástí samotného rubopisu, dále musí být kryta podpisem indosanta.

Rektadoložka Směnka je ve smyslu ust. čl. I. § 11 odst. 1 ZSŠ zákonným ordre papírem, tedy zákonným cenným papírem na řad. Z toho pak vyplývá, že každou směnku, i když tak není označena, je možné převést rubopisem. Takový převod však má svá rizika, zejména z pohledu odpovědnosti za zaplacení směnky, proto může být na směnku vyznačena tzv. rektadoložka. Tato doložka se typicky zapisuje ve formě „nikoli na řad“ a může být součástí základní směnky, nebo rubopisu. Pokud bude tato doložka vepsána výstavcem a bude součástí textu směnky, bude vyloučen převod směnky prostřednictvím institutů směnečného práva. V úvahu pak přichází pouze převod prostřednictvím institutu práva občanského, konkrétně cese. Pokud bude rektadoložka součástí indosamentu, toto nebude mít vliv na převoditelnost takové směnky. Významná bude tato skutečnost z pohledu odpovědnosti indosanta, který bude v takovém případě odpovídat za přijetí a placení směnky pouze svému indosatáři.

- 49 -

Prokura doložka Prokura doložka je institutem směnečného práva, jehož úprava je provedena v čl. I. odst. 18 ZSŠ., na základě kterého vlastník směnky pověřuje další osobu k výkonu směnečných práv. Jedná se o zvláštní směnečně-právní plnou moc, která však může být udělena pouze v podobě indosamentu. Z dikce tohoto ust. je patrné, že běžný indosament a prokuraindosament mají shodné rysy, ale také značné rozdíly. Základním shodným znakem je to, že prokura indosament má legitimační účinky. Tato vlastnost doslova vyplývá z výše uvedeného ust. ZSŠ, kdy majitel směnky může vykonat všechna práva ze směnky, může ji však převést jen dalším zmocňovacím indosamentem. Prokuraindosatář tedy v postavení majitele směnky může vlastním jménem nechat směnku přijmout, předložit ji k placení, nechat pořídit protest a i vlastním jménem případně uplatnit práva ze směnky v soudním řízení jako aktivně legitimovaný účastník61. Prokuraindosament naopak postrádá převodní účinky, tedy nedochází k převodu vlastnického práva ke směnce z prokuraindosanta na prokuraindosatáře, dále zde chybí účinek garanční, který je založen ust. čl. I. § 15 ZSŠ. Nebylo by ani logické, aby takový účinek prokuraindosament měl, a to také z důvodu neexistence účinku převodního. Z formálního pohledu ZSŠ vyžaduje, aby takový indosament obsahoval doložku „hodnota k vybrání“, „hodnota k inkasu“, nebo „in prokura“. Jedná se o demonstrativní výčet možných způsobů označení, je proto přípustné prokuraindosament označit také jinou doložkou se stejným významem. Zástavní doložka Směnka může sloužit také jako zajišťovací prostředek, kdy jedním ze způsobů zajištění závazku je zřízení zástavního práva. Ve smyslu ust. § 40 odst. 1 ZCP může být obecně cenný papír předmětem zástavního práva, přičemž toto ust. ZCP se vztahuje také na směnky. Pokud se jedná o ordresměnku, ke vzniku zástavního práva je nutné dle ust. § 40 odst. 2 ZCP takovou směnku opatřit tzv. zástavním rubopisem, pokud se jedná o rektasměnku, zástavní rubopis není ZCP ani ZSŠ vyžadován. Dalším specifikem 61

rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2002 sp. zn. 4 Cmo 859/2000

- 50 -

zástavního práva k cenným papírům je to, že dle ust. § 39 ZCP je vyloučeno zřízení podzástavního práva. Pokud zanikne pohledávka zajištěná zástavním právem k cennému papíru, je povinností věřitele vyznačit zánik takového zástavního práva na tento cenný papír. Byť o způsobu vyznačení ZCP mlčí, nejpraktičtější bude vyznačení prostým škrtnutím takového zástavního rubopisu. Ve vztahu ke směnkám je problematika jejich zastavení upravena v čl. I. § 19 ZSŠ. Jednou z formálních podmínek zástavního rubopisu dle ZSŠ je jeho označení doložkou „hodnota k zajištění“, „hodnota k zástavě“, popřípadě obdobnou doložkou, která má shodný význam. Zástavní rubopis má účinky legitimační, kdy podle výše uvedeného ust. ZSŠ může majitel vykonat všechna práva ze směnky. Z pohledu převodních účinků není situace tak jednoznačná. Věřitel, kterému je zastavená směnka odevzdána, může takovou směnku dle ZSŠ dále rubopisovat, avšak takový rubopis má povahu pouze rubopisu zmocňovacího. Pokud jsou dány podmínky pro výkon zástavního práva, tedy zajištěná pohledávka se stane splatnou a není uhrazena, nastupuje uhrazovací funkce zástavního práva. Ve smyslu ust. § 44 ZCP je pak zástavní věřitel oprávněn prodat takovou směnku prostřednictvím obchodníka s cennými papíry. V případě směnky, jakožto cenného papíru, který není kótovaný, přichází v úvahu pouze prodej prostřednictvím veřejné dražby ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb., zákon o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Pokud však věřitel zamýšlí postupovat tímto způsobem, musí o tom dlužníka informovat. Jestliže dražba směnky bude úspěšná, dražebník poté škrtne zástavní rubopis a vyznačí jméno vydražitele. V této souvislosti je nutné podotknout, že nabytí vlastnického práva dražbou patří mezi originární způsoby nabytí vlastnického práva. Z toho důvodu rubopis vyznačený dražebníkem nemůže mít garanční účinky. Další možností realizace zástavního práva je uplatnění práva na plnění ze zastaveného cenného papíru podle § 43 odst. 5 ZCP. Prezentační doložka Ust. čl. I. § 21 ZSŠ dává oprávnění majiteli směnky, popřípadě osobám, které mají směnku v dispozici, předložit směnku do její splatnosti směnečníkovi k přijetí. Znění této doložky může být značně variabilní, označena může být např. „tuto směnku předložte k přijetí do šesti měsíců od data vystavení“. Jedná se pouze o oprávnění

- 51 -

majitele, resp. držitele, směnky, není možné dovozovat obecnou povinnost předložit směnku k přijetí. Jedinou výjimkou je lhůtní vistasměnka, přičemž tato povinnost je stanovena v ust. čl. I. § 23 odst. 1 ZSŠ. Na základě ust. čl. I. § 22 odst. 1 ZSŠ je však výstavci, popřípadě indosantovi, dáno oprávnění stanovit, že směnka musí být předložena k přijetí. Tímto dochází k negaci volnosti v uvážení držitele směnky dle výše uvedeného § 21 ZSŠ. Pokud by držitel směnky tuto nepředložil k přijetí ve stanovené lhůtě, došlo by ke ztrátě postihových oprávnění ve smyslu ust. čl. I. § 53 odst. 2 ZSŠ, a to jak pro nepřijetí, tak pro neplacení. Pokud tuto doložku ke směnce připojil výstavce a došlo ke zmeškání lhůty stanovené pro přijetí, dochází ke ztrátě postižních práv vůči všem postižním dlužníkům. Pokud však byla připojena indosantem, toho stavu se může dovolávat pouze daný indosant, nebo jeho avalové. Důvodem takového postupu výstavce směnky, popřípadě indosanta, může být snaha vyhnout se nejistotě v možném jednání držitele směnky, tedy pevně danou lhůtou omezit držitele v rozhodnutí zda, popřípadě jakým způsobem, využije svých směnečných práv. Směnka vlastní se nepředkládá k přijetí, toto ust. ZSŠ tak ve vztahu ke směnce vlastní nemá význam. Záporná prezentační doložka Další možností, kterou může výstavce směnky cizí zasáhnout do prezentační povinnosti k přijetí, je tuto zakázat. Ve smyslu ust. čl. I. § 22 ZSŠ může dojít k úplnému zákazu předložení směnky k přijetí, nebo může stanovit, že směnka nesmí být k přijetí předložena před určitým dnem. První možnosti může výstavce využít, pokud se nejedná o směnku domicilovanou, místo splatnosti směnky není odlišné od místa bydliště směnečníka, nebo směnka není vystavena na určitý čas po viděné. Druhé varianta zákazu předložení směnky k přijetí není výše uvedeným způsobem omezena. Důvodem pro přijetí této doložky může být snaha o určité odložení postižných nároků. Pokud směnka bude předložena ve lhůtě, kdy toto předložení bylo výstavcem zakázáno, a nebude přijata, nelze vykonat postihová práva s argumentem, že směnka nebyla při předložení přijata. Další význam této doložky můžeme dohledat u vistasměnek, kdy samo předložení vistasměnky k přijetí má vliv na její splatnost. Opět zde můžeme

- 52 -

dohledat určité prvky ochrany směnečných dlužníků. Pro tuto doložku platí to, co bylo staveno výše, tedy že směnka vlastní se nepředkládá k přijetí. Toto ust. ZSŠ tak ve vztahu ke směnce vlastní nemá význam. Doložka o efektivním placení v cizí měně Tato doložka je výslovně upravena v čl. I § 41 odst. 3 ZSŠ. Základním účelem této doložky je, že dlužník směnku musí vždy vyplatit v měně, na kterou směnka zní. Z tohoto důvodu se používá zejména v mezinárodním obchodu. Případná změna měny, ve které má být směnka zaplacena, by poté byla předmětem dohody stran. Tuto doložku lze vepsat například ve formě „zaplaťte efektivně“, nebo „zaplaťte výlučně“. Záporná protestací doložka Pokud je směnka předložena při splatnosti k placení a zaplacena není, je nutné tuto skutečnost nechat zjistit veřejnou listinou, tzv. protestem, pokud je zde povinnost předložit směnku k přijetí, je opět nutné nechat případné nepřijetí potvrdit protestem. Ve vztahu k přímým dlužníkům však nesplnění této povinnosti podle ust. čl. I. § 53 ZSŠ zůstává nesankcionováno. Tato doložka se dle ust. čl. I. § 46 ZSŠ zapisuje slovy „bez útrat“, nebo „bez protestu“, popřípadě jiným způsobem se stejným obsahem, přičemž dle doslovné dikce ZSŠ je možné vyloučit protestační povinnost jak ve vztahu k nepřijetí, tak k neplacení směnky. Dle odst. 3. tohoto ust. ZSŠ není možné, aby se majitel zprostil povinnosti směnku včas předložit k placení. Osoby, které jsou oprávněny zápornou protestační doložku do směnky vyplnit, jsou výstavce, indosant a avalista, přičemž důsledky pro další osoby jsou závislé právě na skutečnosti, kdo ji na směnku vyplnil. Pokud výstavce, pak je majitel směnky zbaven protestační povinnosti vůči všem směnečně zavázaným osobám, pokud indosant nebo avalista, tak je to pouze vůči osobě, která tuto doložku na směnku napsala. Dalším významným důsledkem záporné protestační doložky je obrácení důkazního břemene, tedy pokud se směnečný dlužník dovolá například skutečnosti, že směnka nebyla předložena k placení, avšak je opatřena zápornou protestací doložkou, musí osoba, která se takových skutečností dovolává, je také prokázat.

- 53 -

Pořadová doložka Ve smyslu ust. čl. I. § 64 ZSŠ může být směnka cizí vystavena ve více stejnopisech, přičemž tyto stejnopisy musí být v textu listiny očíslovány. Nesplnění této povinnosti by pak mělo za následek, že každý z těchto stejnopisů by byl považován za samostatnou směnku. O způsobu, jakým má být číslování provedeno, zákon mlčí. Nejpraktičtější způsob bude, pokud toto číslování bude provedeno vzestupnou řadou čísel, nebo číslovek, počínající jedničkou. Neplatnost směnky by nezpůsobilo, pokud by tato řada začala jiným číslem, nebo číslovkou, avšak bezpochyby by toto mohlo způsobit problémy při následné identifikaci. Doložka hodnotová (valutová) Jedná se o doložku, která nemá význam směnečně právní, avšak může být významná pro mimo směnečné vztahy účastníků. Touto doložkou tak může být označeno, jaká hodnota má být směnkou uhrazena. Účelem této doložky je, aby došlo ke spojení kauzy a směnky, avšak jak bylo uvedeno výše, toto spojení nemá vliv na vztahy směnečně právní, její doplnění může být vhodné z pohledu faktického obchodního styku mezi stranami. Doložka avizová (návěstní) Tato doložka se uplatní u směnky cizí, kdy výstavce vystaví směnku, označí směnečníka a vydá ji remitentovi. Z povahy směnky cizí směnečník nemusí vědět, že byl tak na určité směnce označen, stejně tak nemusí vědět, v čí prospěch byla směnka vystavena, navíc pokud mezi stranami je běžné používání směnek, nemusí být také směnečníkovi jasné, z jakých důvodů by měl takovou směnku akceptovat. Z pohledu jistoty zejména směnečníka má možnost výstavce zároveň s vystavením směnky směnečníkovi odeslat avízo, kterým jej bude o tomto stavu informovat. Na směnku pak může být tato doložka vyznačena například „zaplaťte dle aviza“.

- 54 -

Doložka čísla účtu Jedná se o doložku, která také nemá žádný směnečně právní význam, avšak z pohledu zjednodušení placení směnky je možné, aby u osoby, které má být placeno, bylo uvedeno bankovní spojení. Zajišťovací doložka Jak z názvu této doložky napovídá, vztahuje se ke směnce, která slouží k zajištění splnění primárního závazku. Jejím základním účelem je to, aby na směnce bylo uvedeno, že tato směnka slouží k zajištění určitého závazku, tedy zejména usnadňuje evidenci takové směnky. Nezanedbatelným důvodem vepisování této doložky také bude snadnější prokázání kauzálního vztahu, k jehož zajištění byla taková směnka vystavena.

- 55 -

7.

Druhy směnek V současné době ZSŠ předpokládá a operuje pouze se dvěma druhy směnek, a to

směnkou vlastní a směnkou cizí. Jakékoli níže uvedené dělení, ať už z hlediska formálních náležitostí, nebo podle hospodářského účelu, se tak bude týkat těchto dvou druhů a jedná se pouze o jejich určitou variaci.

7.1.

Podle počtu účastníků základního směnečného vztahu V základním schématu směnky cizí vystupují tři osoby, a to výstavce, směnečník

a remitent, u směnky vlastní pak výstavce a remitent. ZSŠ předpovídá situace, kdy je faktický počet účastníků směnky cizí redukován, tedy jedna osoba ve směnečném vztahu vystupuje ve více funkcích, přičemž jednou z takových funkcí musí být funkce výstavce. Z dikce ZSŠ tak je připuštěna existence směnky cizí na vlastní řad výstavce ve smyslu ust. čl. I. § 3 odst. 1 a zastřené směnky vlastní ve smyslu ust. čl. I. § 3 odst. 2 a dále také předpokládá existenci komisionářských směnek ve smyslu ust. čl. I. § 3 odst. 3, kdy ve směnečném vztahu vystupuje řádný počet účastníků, avšak tento je nižší, než počet účastníků faktického vztahu. Tato problematika se týká jen a pouze směnky cizí, nikoli směnky vlastní. Ohledně směnky vlastní se ZSŠ samostatně zmiňuje v čl. I § 75 – 78, přičemž § 77 a § 78 obsahují odkazy na předchozí ustanovení ZSŠ, která se věnují směnce cizí. Žádný z těchto paragrafů neobsahuje možnost existence takových směnek, ani odkaz na čl. I. § 3 ZSŠ. Z výše uvedených variací směnek by v podobě směnky vlastní teoreticky mohla existovat jen směnka komisionářská.

7.1.1. Směnka cizí na vlastní řad výstavce V tomto případě se jedná o směnku, ve které splývá osoba výstavce a remitenta. Tedy výstavce přikazuje směnečníkovi, aby mu uhradil určitou směnečnou sumu. Pro označení remitenta můžeme použít výslovné vyjádření jeho jména, stejným způsobem jako u označení výstavce, je však i přípustné remitenta označit zprostředkovaně, tedy použít vyjádření např. „na můj vlastní řad“. Směnka cizí na vlastní řad výstavce nemůže

- 56 -

být vystavena jako rektasměnka. Taková směnka by musela obsahovat text např. „zaplaťte nikoli na můj vlastní řad“. V textu směnečného prohlášení není možné slučovat doložku „na řad“ a doložku „nikoli na řad“, a to pod sankcí neplatnosti takové směnky. K tomu, aby směnka cizí na vlastní řad výstavce měla vůbec hospodářský význam, je nutné, aby byla řádně akceptována, jinak by remitent „dlužil“ jen a pouze sám sobě. Další možností by byla indosace takové směnky. Z postavení jednotlivých účastníků je zřejmá základní nevýhoda tohoto druhu směnek. Osoba oprávněná zde vystupuje ve dvojím, právně velmi odlišném postavení, a to jako věřitel ze směnky, z pohledu remitenta, ale také jako nepřímý dlužník, pohledu výstavce. Při převodu práv ze směnky rubopisem je možné svoji odpovědnost z pozice remitenta vyloučit připojením doložky úzkosti, např. vyjádřené ve formě „sine obligo“, avšak z pohledu výstavce není možné se jakýmkoliv způsobem vyvázat ze svého odpovědnostního závazku za zaplacení směnky. Jedinou možností se jeví, aby byla mezi remitentem, tedy indosantem, a indosatářem uzavřena dohoda o tom, že nebudou ze strany indosatáře uplatňována jeho postihová práva. Tato dohoda by tak zakládala pouze námitku indosantovu, avšak při dalším převodu takové směnky by vůči aktuálnímu majiteli směnky byla bezvýznamná. S přihlédnutím k této skutečnosti nepovažuji z pohledu oprávněného za vhodné, aby vystavoval směnku v této podobě.

7.1.2. Zastřená směnka vlastní Zastřená směnka vlastní patří mezi směnky cizí, kde dochází k totožnosti výstavce a směnečníka. Výstavce tedy přikazuje sám sobě, aby zaplatil remitentovi, čímž dochází k simulaci situace, která je podobná směnce vlastní. Byť osoba výstavce a směnečníka je totožná, musí být jméno směnečníka v příslušné části směnky uvedeno opakovaně. Přestože taková směnka již jednou obsahuje podpis osoby povinné, z pohledu výstavce je nutné, aby se na směnku opakovaně tato osoba podepsala, a to z titulu směnečníka. Pokud by se tak nestalo, směnka by měla pouze dlužníka nepřímého, tedy výstavce, nikoli dlužníka přímého, akceptanta. Vzhledem k rozdílnému právnímu postavení a neexistenci fikce takového postupu nelze dovozovat, že by jeden učiněný podpis z pozice výstavce nahrazoval také podpis směnečníka, byť účel vystavení směnky v této podobě by k tomu mohl vybízet. Zastřenou směnku vlastní

- 57 -

oproti cizí směnce na vlastní řad výstavce je možné opatřit rektadoložkou, tedy učinit ji směnkou na jméno. Tento druh směnky cizí považuji pro strany za mnohem výhodnější než směnku cizí na vlastní řad výstavce. Zde je na první pohled stranám jasné, v jakém postavení se nacházejí. Za hlavní výhodu se dá považovat stav, kdy nedochází ke slučování osoby věřitele a nepřímého dlužníka a při indosaci takové směnky nemusí věřitel řešit problémy s tím spojené.

7.1.3. Komisionářská směnka ZSŠ v čl. I. § 3 odst. 3 připouští, aby byla směnka vystavena na účet třetí osoby. Mezi výstavcem a osobou, v jejíž prospěch je takové směnka vystavena tak vzniká komisionářská smlouva ve smyslu sut. § 577 a násl. ObchZ, čímž zdánlivě dochází k rozšíření účastníků směnečného vztahu. To, že se jedná o takový druh směnky, nemusí být z textu listiny patrné. Může zde však být obsažena fakultativní doložka typu „zúčtujte na pohledávku pana J.N.“ Ani z obsahu takové doložky, byť je patrné, že se jedná o komisionářskou směnku, nemusí být zřejmé, na čí pohledávku má být tato zaúčtována. Anonymita je základním účelem, proč jsou směnky tohoto druhu vydávány. Co se však týče směnečných vztahů, ty jsou takovým ustanovením absolutně nedotčeny. V situaci, kdy by komisionář nevykonával práva ze směnky, mohl by taková práva ve smyslu ust. § 581 ObchZ vykonávat sám komitent. Pokud by se některá z dotčených osob komisonářskou smlouvou chtěla takových skutečnosti domáhat, musela by existenci a znění takové smlouvy sama prokazovat.

7.1.4. Nepřípustné redukce směnky Existence cizích směnek, které mají redukovaný počet základních účastníků je podložena ust. čl. I. § 3 ZSŠ. Spojením dvou přípustných variant redukce by vznikla směnka, která by měla pouze jednoho účastníka. Taková směnka bývá nazývána zastřená směnka vlastní na vlastní řad. Byť se taková může zdát nelogická a při existenci základního vztahu by směnka neměla žádného dlužníka, situace by se mohla změnit například indosací. Existence takové směnky není ZSŠ připuštěna, navíc by

- 58 -

taková směnka obsahovala nepřípustné ustanovení, kdy by byla vydána na řad směnečníka.

7.2.

Podle vztahu ke kauzální pohledávce Jak bylo uvedeno v kapitole 4., jedním ze základních znaků směnky je její

abstraktnost, což však neznamená, že by směnka nemohla mít svoji kauzu, hospodářský důvod vystavení. V prvé řadě se abstraktnost směnky projevuje v tom, že pro existenci, popřípadě vymahatelnost práv ze směnky, není rozhodný hospodářský vztah, na základě kterého byla směnka vystavena. Směnka teoreticky může existovat, aniž by důvodem jejího vystavení byl jakýkoli takový vztah, avšak tato situace je spíše záležitostí výjimečnou, v absolutní většině případů existující směnky se budou vztahovat k určitému hospodářskému vztahu. Na obsah směnečného vztahu však nemá hospodářský vztah vliv, projeví se až v okamžiku vymáhání směnečné pohledávky prostřednictvím tzv. kauzálních námitek. Jako příklad je možné uvést námitku „neexistence kauzálního vztahu“, popřípadě „nedospělosti příčinné pohledávky“. Podle důvodu emise směnky tak můžeme provést dělení na směnky pro soluto, pro solvendo a zajišťovací směnky. Toto dělení je pouze dělením akademickým, v ZSŠ, popřípadě jiném právním předpise, jej nenalezneme. K tomuto dělení je vhodné zmínit, že se vztahuje jak ke směnce vlastní, tak směnce cizí. Pro výše uvedené dělení je nutné odpovědět na dvě základní otázky. První z nich bude, zda je možné, aby směnečná pohledávka mohla existovat vedle pohledávky kauzální kumulativně, popřípadě zda dochází k náhradě, substituci, pohledávky směnečné za kauzální. Druhou otázkou je, zda byla směnka vydána za účelem zajištění kauzálního závazku, či za účelem jeho splnění. Pokud je účelem vydání směnky splnění kauzálního závazku, je nutné, aby došlo k uplatnění nejdříve pohledávky směnečné. Pokud tento postup bude bezúspěšný, následně je možné se domáhat splnění pohledávky z kauzálního vztahu. Takovýto postup je také předvídán ObchZ, který v § 334 stanoví pořadí vymáhání pohledávek směnečných a kauzálních. Podle tohoto ust. ObchZ je věřitel oprávněn požadovat splnění peněžitého závazku na dlužníku podle smlouvy jen když nemůže dosáhnout jeho splnění ze směnky. Ve vztahu k zajišťovací směnce je zachována priorita kauzálního vztah, což znamená, že pohledávku ze směnky

- 59 -

je možné s úspěchem vymáhat až poté, co nebyla uhrazena pohledávka, k jejíž zajištění byla směnka vystavena.

7.2.1. Směnka pro soluto Při zohlednění výše uvedených kritérií je tato směnkou uhrazovací, která nahrazuje původní kauzální závazek. Věřitel se stane vlastníkem směnky proto, aby tato sloužila k uhrazení pohledávky věřitele v podstatě místo peněz. Ve vztahu ke kauzální a směnečné pohledávce můžeme konstatovat, že kauzální pohledávka zaniká okamžikem, kdy se stane její věřitel vlastníkem směnky. Kauzální závazek tak zaniká a existuje pouze závazek směnečný. Vystavení tohoto druhu směnky můžeme považovat za privativní novaci kauzálního závazku. Ze směnky, jakožto listiny, však zpravidla výše uvedený vztah nebude patrný, proto je vhodné, aby mezi stranami byla sepsána smlouva, která zachytí skutkový průběh dané situace. Taková úprava je žádoucí zejména z důvodu ochrany před excesivním uplatněním směnky.

7.2.2. Směnka pro solvendo I tuto směnku můžeme považovat za směnku plnící uhrazovací funkci. Věřitel kauzální pohledávky se stává majitelem směnky pro solvendo, aby zprostředkovaně dosáhl uspokojení své kauzální pohledávky. Ve vztahu k soudnímu vymáhání jednotlivých druhů pohledávek se uplatní výše zmíněný § 334 ObchZ, platí tak priorita vymáhání směnečné pohledávky. Mezi kauzální a směnečnou pohledávkou však neexistuje žádná souvztažnost, jedná se tedy o pohledávky zcela samostatné, kdy směnečná pohledávka není dokonce ani pohledávkou akcesorickou ve vztahu ke kauzální. Z tohoto pohledu je tak zřejmé, že situace dlužníka je neobyčejně nevýhodná. Nemá tak možnost zabránit například změně věřitele ať už kauzální, nebo směnečné pohledávky, což nese závažné riziko dvojího uplatnění z hospodářského pohledu jednoho nároku.

- 60 -

7.2.3. Zajišťovací směnka Zajišťovací směnka je směnkou, která se poskytuje pro zajištění kauzální pohledávky a která existuje kumulativně vedle závazku, který zajišťuje. Z obecného pohledu se jedná o prostředek zajištění62. Směnkou je tak možné zajistit pohledávku splatnou i nesplatnou, promlčenou, peněžitou i nepeněžitou, existující i v budoucnu vzniklou, stejně tak může být směnkou zajištěna jedna pohledávka i více pohledávek 63. V každém případě je možné se prostřednictvím směnky domáhat pouze peněžitého plnění. Z textu směnky zpravidla není patrné, že se jedná právě o zajišťovací směnku a k zajištění jakého závazku slouží. Při uplatnění směnečné pohledávky je nutné brát ohled na kauzální pohledávku, kterou zajišťuje, zejména pro soudní vymáhání směnky je nutné vyčkat splatnosti této zajišťované pohledávky. Jakmile se však kauzální pohledávka stane splatnou, je jen a pouze na věřiteli, zda bude takovou pohledávku vymáhat přímo z kauzálního vztahu, prostřednictvím směnky, popřípadě zda využije obě možnosti zároveň. Možnost takového postupu potvrdil také NS64, dále ve stejném rozhodnutí také dovodil, že pro zajišťovací směnky neplatí omezení stanovené v § 334 ObchZ. Stejně tak není vyloučeno, aby věřitel nejprve vymáhal svoji pohledávku prostřednictvím zajišťovací směnky a v případě neúspěchu pak z kauzálního vztahu. Ve vztahu k zajišťovací směnce se pak domnívám, že vzhledem k existenci kauzálního vztahu, který je směnkou zajištěn, bude jako zajišťovací směnka nejčastěji sloužit směnka vlastní. Je představitelné, aby takovou funkci plnila směnka cizí na vlastní řad výstavce, popřípadě zastřená směnka vlastní, spíše vzácnou pak bude směnka cizí v klasické podobě. Co se týká vztahu zajišťovací směnky a kauzálního závazku, je nutné zdůraznit, že zde neexistuje vztah akcesority. Neexistence takového vztahu se projevuje mimo jiné i v tom, že úhradou kauzální pohledávky nedochází k zániku směnečné pohledávky a obráceně. Dále se toto projevuje ve vtahu k promlčení zajišťované pohledávky. Pokud nebude mezi stranami sjednáno jinak, promlčení zajišťované pohledávky nemá vliv na úhradu směnečného závazku. Tento závěr zastává také aktuální judikatura65. 62

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 29 Odo 1141/2006 shodně např. CHALUPA, Radim. Zajišťovací směnka. Praha : Linde Praha, 2009. 58 s. ISBN 978-807201-756-0. 64 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 65 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 5 Cmo 132/2009 63

- 61 -

Základní otázkou může být, proč by smluvní strany měly přistupovat k vydání takové směnky, která nepřináší žádné hmotné zajištění. Směnečné rukojemství může být nahrazeno obecným ručením, a tak komplikovat příslušný smluvní vztah. Základní odpovědí na tuto otázku je rychlost a jednoduchost při vymáhání pohledávky ze směnky. Z pohledu rychlosti je významné ust. § 175 o.s.ř., kterým je zavedeno rozkazní řízení pro vymáhání směnečných pohledávek. Toto řízení se vyznačuje až extrémní formou koncentrace, kdy po doručení tohoto směnečného platebního rozkazu musí povinný do tří dnů od doručení uhradit požadované pohledávky a jejich příslušenství, popřípadě vznést proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých musí uvést vše, co namítá. Nebezpečí z pohledu směnečného dlužníka je dvojí. Jednak o.s.ř. hovoří o „dnech“, tedy o jakýchkoli dnech, nejenom pracovních. Pokud tedy bude směnečný platební rozkaz doručen v pátek, posledním dnem pro úhradu, popřípadě vznesení námitek, bude pondělí. V této třídenní lhůtě musí dlužník uvést vše, co namítá, přičemž k později uvedeným tvrzením soud již nepřihlédne, i kdyby byla pravdivá. Neméně výhodné je také pro vlastníka směnky druhá skutečnost, že byť je nutné doručení do vlastních rukou žalovaného, není náhradní doručení vyloučeno, při více žalovaných nedoručení jednomu z nich nezpůsobuje zrušení směnečného platebního rozkazu jako celku, stejně tak podání námitek jedním ze žalovaných. Při porovnání těchto skutečností s běžným platebním rozkazem vydaným ve smyslu ust. § 172 a násl. o.s.ř. jsou pak výhody věřitele zcela evidentní. Z pohledu jednoduchosti pak vlastníku směnky pouze stačí, pokud soudu předloží originál směnky, o které nebudou existovat důvodné pochybnosti, že je pravý. Důkazní břemeno je tak přeneseno na dlužníka. Ve vztahu k zajišťovací směnce je významná tzv. směnečná smlouva. Jedná se o ujednání mezi věřitelem a dlužníkem kauzálního vztahu o tom, že směnka bude sloužit k zajištění splnění povinnosti stanovené v rámci tohoto vztahu. Nutné jak tak určit účel vystavení směnky, stejně tak jaký vztah zajišťuje. Vzhledem k tomu, že úprava takové smlouvy není v právním řádu provedena, je směnečná smlouva smlouvou inominátní. Vzhledem k této skutečnosti je pak nutné určit, jakým režimem se tato smlouva řídí, tedy zda je podřízena režimu obchodního či občanského zákoníku. Pro toto určení se použije obecných princů nerozdílných od jakýchkoli jiných závazkových vztahů. Z toho se pak dá dovodit, že směnečná smlouva může být podřízena jak režimu ObčZ, tak ObchZ, dále pak může být v režimu ObchZ jak relativním, tak absolutním obchodem.

- 62 -

Na základě této skutečnosti tak může být tato smlouva uzavřena i v ústní podobě, není vyloučeno, aby byla uzavřena i konkludentním způsobem. Jakkoli je takové uzavření teoreticky možné, nelze tento způsob v žádném případě doporučit. Za optimální variantu pak považuji takovou smlouvu, která jednoznačně stanoví, že se jedná o zajišťovací směnku včetně jejího nezaměnitelného označení, která slouží k zajištění zcela konkrétní pohledávky a přesné určení okamžiku, kdy je možné směnku uplatnit u soudu. Setkal jsem se s požadavky dlužníků, kteří vyžadovali, aby možnost soudního uplatnění směnky vznikla např. až po devadesáti dnech od splatnosti kauzální pohledávky. Takovému ustanovení směnečné smlouvy nic nebrání. Jedná se právě o přesné určení, jež bylo výše zmíněno. Pokud věřitel uzavře s dlužníkem smlouvu s takovou odkládací podmínkou a směnku by uplatnil dříve, tato skutečnost by zakládala relativní námitku předčasného uplatnění směnky. Pro shrnutí je možné konstatovat, že směnka je zajišťovacím prostředkem, k němuž se vztahují významné hmotně právní i procesně právní výhody, na druhou stranu je však vhodné, aby práva a povinnosti stran byly přesně vymezeny, čímž je možné předejít případným sporům o excesivní uplatnění směnky.

7.3.

Depozitní směnka Depozitní směnka je vedle směnek, jejichž primárním účelem je úhrada určité

pohledávky nebo zajištění pohledávky, dalším způsobem, jakým je možné směnku využít. Jde o směnku, kterou zpravidla vystavuje banka a nabízí ji jako investiční nástroj, tedy prostředek pro uložení a zhodnocení vkladu. Z pohledu banky se jedná o alternativní způsob získání likvidity, z pohledu klienta pak o alternativní způsob investice. Základním principem je skutečnost, že klient poskytne bance vklad na určitou dobu, oproti tomu získá od banky směnku, přičemž při splatnosti získá od banky určité prostředky a nazpět vrací směnku. Vzhledem k tomu, že úprava práv a povinností stran do značné míry přesahuje úpravu ZSŠ, vystavení směnky je provázeno uzavřením smlouvy o jejím vystavení, kde jsou podrobně vymezena práva a povinnosti stran, přičemž se jedná o smlouvu inominátní. Není vyloučeno, aby za účelem depozita prostředků byla vystavena jen a pouze směnka, ale v praxi se tak zpravidla neděje. Samostatnou problematikou je, jakým způsobem bude určen výnos z depozitní

- 63 -

směnky. Směnka tak může být vydána jako diskontovaná, nebo vystavena s úrokovou doložkou. Diskontováním směnky se rozumí její pořízení za nižší než nominální hodnotu, resp. vkladatel získá směnku s určitou směnečnou sumou, která je vyšší než jeho vklad. Určitou nevýhodou však je, že tento výnos je stanoven již v okamžiku vystavení a samotný výpočet celkové směnečné sumy může činit potíže. Naopak výhodou je, že takto vystavená směnka může obsahovat jakýkoli údaj splatnosti ve smyslu ust. čl I. § 33 ZSŠ. Druhou možností je vystavení směnky s úrokovou doložkou. V tomto případě jistina bude zpravidla odpovídat vkladu, přičemž výnos pro vkladatele je určen úrokovou doložkou. Ve smyslu ust. čl I. § 5 ZSŠ je však možné platně sjednat úrokovou doložku pouze u vistasměnky a lhůtní vistasměnky, což neodpovídá zejména požadavku na depozitum, tedy na složení vkladu po určitou, dopředu stanovenou dobu. Pokud je zvolena tato varianta, z velkou pravděpodobností bude taková směnka opatřena tzv. zápornou prezentační doložkou, kdy výstavce zakáže předložení směnky k přijetí před určitou dobou, popřípadě pro vistasměnku bude v souladu s ust. čl. I. § 34 ZSŠ prodloužena jednoletá lhůta pro předložení k placení v kombinaci se zápornou prezentační doložkou ve smyslu odst. 2 tohoto ust. ZSŠ. Depozitní směnky nabízejí na území České republiky téměř všechny banky, přičemž porovnáním s konkurenčními spořícími produkty, zejména spořícími a vkladovými účty, s nastavením shodných parametrů, zejména tedy doba splatnosti a výše vkladu, jsou depozitní směnky úročeny poněkud vyšším úrokem. Dle mého názoru je tato výhoda vykompenzována tím, že na rozdíl od vkladů na účtech, ať už běžných, spořících, nebo vkladových, nejsou vklady depozitních směnek ve smyslu ust. § 41c odst. 5 zákona ř. 21/1992 Sb., zákon o bankách, ve znění pozdějších předpisů, pojištěny Fondem pojištění vkladů. Byť je tato forma investice poněkud rizikovější než výše zmíněné vklady na účtech, jedná se o další zajímavý způsob, jakým může být směnka i běžnými občany využívána.

- 64 -

Závěr Hlavním důvodem výběru tohoto tématu diplomové práce je můj zájem o obchodní právo a mé pracovní zkušenosti, kdy jsem v aktuální době zaměstnancem finanční instituce. Při výkonu tohoto zaměstnání jsem v běžném kontaktu se směnečným právem, ať už z pohledu vyjednávání o podobě směnečných smluv, nebo aktivní uplatňování předmětných směnek. Z toho důvodu jsem se rozhodl prohloubit své znalosti o základní hmotněprávní prvky směnečného práva. Významnou motivací pro výběr tohoto tématu také byl fakt, že tyto skutečnosti nepatří dle mých zjištění mezi všeobecně známé, a to i mezi odbornou veřejností. Základním právním předpisem v oblasti směnečného práva je ZSŠ, jehož účinnost nastala v roce 1951 a za dobu své účinnosti byl jen dvakrát novelizován. Z tohoto pohledu se jedná o velice stabilní právní předpis, avšak tato stabilita je dána také jeho značnou obecností. Konkrétní problematika je ve velké míře rozváděna až odbornou literaturou a judikaturou. Tento stav považuji za jednu ze základních překážek toho, aby se směnky staly více rozšířeným institutem v rámci laické veřejnosti. Vzhledem ke zvolenému tématu a skutečnostem uvedeným výše stěžejní částí práce je kapitola 5., ve které se věnuji charakteristice podstatných náležitostí směnky, a to jednak z pohledu podstatných náležitostí vyjmenovaných v čl. I. § 1 ZSŠ pro směnku cizí a v čl. I. § 75 ZSŠ pro směnku vlastní, tak z pohledu grafické úpravy směnky, přičemž důraz je kladem na aktuální judikaturu. Z tohoto pohledu považuji za velmi aktuální a zajímavou část 3. kapitoly 5., ve které se věnuji právě problematice grafické úpravy směnky. Na tomto místě je provedena polemika s aktuálním vnímáním grafické úpravy směnky NS a pokus o nástin možných řešení této situace. Z důvodu rozsáhlosti tématu jsem se pouze v okrajové míře zabýval problematikou zajišťovací směnky a blankosměnky, s jejímž spojením, tedy zajišťovací blankosměnkou, se v praxi nejčastěji setkávám, a s tím spojenou problematikou směnečných smluv. Stejně tak byla okrajově rozebrána problematika směnečných doložek. Neméně zajímavá oblast směnečného práva procesního nebyla předmětem této práce, výjimečné zmínky z této oblasti měly za úkol dokreslit dle mého názoru vhodnost používání směnek. Základním úkolem kapitoly 7. pak bylo přiblížit situace, ve kterých mohou být

- 65 -

směnky využívány. S přihlédnutím k principu směnečné přísnosti, který ovládá směnečné právo, byla účelem této práce snaha o zpřístupnění směnečného práva za pomoci vyložení konkrétních situací neřešených ZSŠ tak, aby pro uživatele směnky odpadly některé problémy, které při jejím vystavování mohou vzniknout, a zvýšila se jistota při jejím využívání. Vzhledem k výše uvedenému principu považuji za zcela esenciální již samotný akt tvoření směnky z toho pohledu, aby veškeré náležitosti, jež listina, zamýšlená směnka, obsahuje, byly komfortní s příslušným ust. ZSŠ, resp. dalšími principy směnečného práva, a jejich nevhodná kombinace nebo umístění na listině, nemělo následky neplatnosti směnky jako listiny. Na závěr lze konstatovat, že směnka patří mezi jeden z nestabilnějších právních institutů, který je v právním řádu České republiky obsažen. Směnka i vzhledem ke způsobu úpravy v ZSŠ není veřejností využívána v běžném styku, a to i přes to, že by její využití mohlo být pro všechny zúčastněné strany výhodné. Z tohoto pohledu bude i nadále rozhodující judikatura, jejímž úkolem je vykládat zejména konkrétní a ZSŠ neupravené otázky směnečného práva, přičemž věřím, že v rámci rozvoje směnečného práva se vydá cestou stability a jednoznačnosti.

- 66 -

Přílohy

Příloha č. 1

Příloha č. 2

- 67 -

Seznam použitých zkratek NS – Nejvyšší soud České republiky ObčZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů o.s.ř. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ZCP – zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů ZOPV – zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě dani, ve znění pozdějších předpisů ZSŠ – zákon č. 190/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů ZSÚ - zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

- 68 -

Seznam pramenů a literatury

Knižní literatura HERMAN-OTAVSKÝ, Karel. Československé právo směnečné podle všeobecného směnečného řádu. Praha : Spolek československých právníků „Všehrd“,1926. CHALUPA, Radim. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha : Linde Praha, 2008 CHALUPA, Radim. Zajišťovací směnka. Praha : Linde Praha, 2009 KOVAŘÍK, Zdeněk. Přehled judikatury. Směnečná judikatura. 4. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010 KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka a šek v České republice. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006 KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009 KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 5. vydání. Praha : C.H. Beck, 2011 KOTÁSEK, Josef. Směnečné právo. Komentář. 1. vydání. Praha : PROSPEKTUM, 2006. Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva: Právo cenných papírů. 5. vydání Praha : C. H. Beck, 2009 PŘIBYL, Jiří. Směnečné právo. Praha : Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 1994 ROUČEK, František. Nové československé právo směnečné. Praha: Státní tiskárna v Praze, 1927

Časopisecká literatura DERKA, Ladislav. Zamyšlení nad jedním směnečným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Právní rozhledy. 2009. roč. 17., č. 1 JABLONKA, Branislav. Podpis na zmenke z pohľadu viazanosti konajúcich osôb. Právní rozhledy. 2003. roč. 11., č. 8

- 69 -

KOKEŠ, Jiří. Problematika podepisování právnických osob – podnikatelů na vlastních směnkách. Právní rozhledy. 2002. roč. 110., č. 10 KOVAŘÍK, Zdeněk. Krátká poznámka k údaji místa placení směnky. Právní rozhledy. 2008. roč. 16., č. 2 KOVAŘÍK, Zdeněk. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy. 2007. roč. 15., č. 8 KOVAŘÍK, Zdeněk. Směnka splatná na viděnou a její využití. Právní rozhledy. 2005. roč. 13., č. 22 KOVAŘÍK, Zdeněk. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke směnce a šeku. Právní rozhledy. 2005. roč. 13., č. 7

Právní předpisy a judikatura zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě dani, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 129/2000 Sb., zákon o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 26/2000 Sb., zákon o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů

- 70 -

Prohlášení autora k judikatuře: „Citovaná nebo jinak uvedená judikatura, není-li vybrána z některého z výše uvedených pramenů, není čerpána z původních pramenů, nýbrž z internetové databáze judikatury právního informačního systému www.beck-online.cz.“

- 71 -

Abstrakt Tématem diplomové práce je „Pojem a druhy směnek“. Důvodem pro výběr tohoto tématu byl můj zájem o právo cenných papírů, speciálně o právo směnečné a také mé pracovní zkušenosti. V rámci svého pracovního poměru se pravidelně setkávám se směnečným právem, z toho důvodu jsem považoval za vhodné rozšířit své znalosti v této oblasti práva. Zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, tvoří základ směnečného práva v České republice. Jeho základní výhodou je jeho stálost daná obecným způsobem úpravy této problematiky. Tato výhoda se dá také považovat za jeho nevýhodu, kdy řešení specifických otázek je ponecháno na soudním výkladu, popřípadě výkladu literatury. Z tohoto důvodu základem této práce je kapitola 5., ve které se podrobně věnuji analýze podstatných náležitostí směnky vlastní a směnky cizí. V této souvislosti za velmi zajímavou a aktuální považuji problematiku grafické úpravy směnky. Práce je dělena do sedmi základních kapitol. V první kapitole se věnuji historickému vývoji směnky, ve které je ve stručnosti pojednáno o genezi směnky a jednotlivých institutů, druhá kapitola následně pojednává o historii právní úpravy směnečného práva. Třetí kapitola se zabývá problematikou aktuálního směnečného práva a současných právních předpisů, které se na tuto oblast vztahují. Ve čtvrté kapitole je provedena definice směnky jako cenného papíru. Také se zde věnuji základním principům směnečného práva, které významným způsobem ovlivňují směnečný vztah od vystavení směnky až po případné soudní uplatnění. Pátá kapitola je základem této práce. Kromě definice podstatných náležitostí jak směnky cizí, tak směnky vlastní, je proveden rozbor těchto náležitostí z pohledu aktuální judikatury a literatury. V určitých záležitostech je také polemizováno s některými rozhodnutími soudů, toto se týká zejména otázky grafické úpravy směnky. V šesté kapitole podávám výklad o směnečných doložkách, které nemají povahu podstatných náležitostí směnky. Tato skupina zahrnuje množství doložek s různými funkcemi, z nichž některé mají vliv například na úkony, které pro zachování svých práv musí strany činit, jiné mají povahu ve vztazích mimo vztah směnečný. Sedmá kapitola nazvaná druhy směnek má za úkol ukázat, jakým způsobem mohou být směnky použity. V závěru práce shrnuji výsledky - 72 -

obsažené v jednotlivých kapitolách. Vzhledem k obecnosti úpravy směnečného práva bylo mým cílem provedení analýzy podstatných náležitostí směnky cizí a směnky vlastní z pohledu aktuální judikatury a literatury a poskytnutí možného řešení některých sporných otázek v této oblasti práva.

- 73 -

Klíčová slova směnka vlastní, směnka cizí, podstatné náležitosti směnky cizí a směnky vlastní

- 74 -

Abstract The topic of my diploma thesis is “The concept and types of bills of exchange and promissory notes”. The reason why I chose this topic is my interest in securities law, especially in bill of exchange law, and my previous work experience. I regularly work with bill of exchange law in my employment so this is a reason why I have decided to expand my knowledge of this particular law. The bill of exchange and check act number 191/1950 Coll., as amended, is the basis of legislation for this kind of law in the Czech Republic. The most significant advantage of this act is the constancy, which is given by the general method of treatment of this issue. This advantage can be considered as one of the main disadvantages too, because the solution of unique issues is left to case law and literature. This is a reason, why the core of this diploma thesis is chapter 5, where I analyse the essential requirements of bill of exchange and promissory note. Also the issue of graphical design is a very interesting and actual topic. The diploma thesis is structure into seven chapters. The first chapter is devoted to the historical development of bill of exchange and promissory note. This chapter contains also the historical development of individual institutes of bill of exchange law. The second chapter discusses the history of the bill of exchange law. In the third chapter I focus on actual acts which have influenced the bill of exchange law. The definition of bill of exchange and promissory note as a security is analyzed in the chapter four. I focus on the main principles of bill of exchange law, which influence the whole legal relationship, from issuing up to judicial enforcement. The chapter five is the core of my diploma thesis. In addition to the definition of essential requirements of bill of exchange and promissory note, it deals with and analyse the essential requirements in the view of actual case law and literature. I tried to provide there a polemic with some court decisions, especially in relation to graphical design of bill of exchange and promissory note. The sixth chapter is devoted to stipulations which are not the essential requirements of bill of exchange and promissory note. The name of the seventh chapter is: “Types of bill of exchange and promissory note”. The main purpose of this chapter is to show several methods of using of bill of exchange and promissory note. At the end I recapitulate my findings which are contained in the previous chapters. - 75 -

In connection with general method of treatment of bill of exchange law, my goal was to provide analysis of essential requirements of bill of exchange and promissory note in the view of actual case law and literature and provide possible solutions of some issues which are questionable in relation to this law.

- 76 -

Key words bill of exchange, promissory note, essential requirements of bill of exchange and promissory note

- 77 -