UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

Josef Chrpa

Atentát na vrcholného představitele státu jako nástroj systémové změny Diplomová práce

Praha 2013

Autor práce: Bc. Josef Chrpa Vedoucí práce: PhDr. Josef Mlejnek, Ph.D.

Rok obhajoby: 2013

Bibliografický záznam CHRPA, Josef. Atentát na vrcholného představitele státu jako nástroj systémové změny. Praha: Karlova universita, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, 2013. 86 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Josef Mlejnek, Ph.D.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá otázkou atentátu jako možného nástroje politického boje, se zaměřením na atentát na vrcholného představitele státu jako způsob změny politického režimu. V teoretické části se práce zabývá teoretickými okruhy, jako jsou: změna režimu, politické násilí, anarchismus. Praktická část se zaměřuje na tři konkrétní případy atentátů v historii moderních politických režimů 19. a 20. století. Vybranými představiteli, na něž byl spáchán atentát, jsou Vladimir Iljič Uljanov Lenin, Adolf Hitler a John Fitzgerald Kennedy. Bylo možné pomocí atentátu, jakožto metody politického boje svrhnout režim, který každý z těchto představitelů reprezentoval? Skrze tyto případy diplomová práce také sleduje úlohu jednotlivce v politickém systému, a to nejen z hlediska vrcholného představitele státu jakožto reprezentanta politického režimu, ale také těch, kteří se rozhodli, že svým činem režim změní.

Abstract This diploma thesis addresses the issue of assassination as a potential tool of political struggle, focusing on the assassination of senior state officials as a way to change the political regime. In the theoretical part the thesis deals with the theoretical topics such as: regime change, political violence, anarchism. The practical part focuses on three specific cases of assassinations in the history of modern political regimes during the 19th and 20th century. Selected leaders who have been attacked are represented by Vladimir Ilyich Ulyanov Lenin, Adolf Hitler and John Fitzgerald Kennedy. Was it possible by using assassination as a method of political struggle to overthrow the regime, that each of these leaders represent? Through above mentioned cases in this diploma thesis we can also observe the role of the individual in the political system, not only in terms of the

state leader as a representative of the political regime, but also in terms of individuals, who have decided to change the regime by their act .

Klíčová slova Atentát, změna politického režimu, anarchismus, úloha jednotlivce v politickém systému, nedemokratický režim, způsoby politického boje

Keywords Assassination, change of political régime, anarchism, individual's role in the political system, non-democratic regime, tools of political struggle Rozsah práce: 104 normostran, 187 011 znaků vč. mezer

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia. 3. Práce nebyla použita k získání jiného vysokoškolského titulu.

V Praze, dne

Josef Chrpa

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce PhDr. Josefu Mlejnkovi, Ph.D. za jeho pomoc a čas při zpracování této diplomové práce.

Institut politologických studií Teze diplomové práce

P ROJEKT DIPLOMOVÉ PRÁCE NA TÉMA:

Atentát na vrcholného představitele státu jako nástroj systémové změny Autor: Josef Chrpa Obor a ročník: Politologie, 2. ročník navazujícího magisterského studia Akademický rok: 2012/2013 Vedoucí práce: PhDr. Josef Mlejnek, Ph.D. Datum odevzdání: květen 2013 Téma a cíl diplomové práce Mnoha historikům a politologům dodnes nedá spát myšlenka, jak by se mohly vyvíjet dějiny světa pokud, by byl zavražděn Adolf Hitler. Kolik životů by bylo ušetřeno a kolik konfliktů by se ani neuskutečnilo. Nejen dějiny druhé světové války mohly být psány jinak, ale je možné, že celé dvacété století mohlo mít jinou podobu. Jak pravil kdysi Benjamin Disraeli: „Vražda běh dějin světa nikdy nezměnila.“ Tato myšlenka se však zdá být o několik desítek let později minimálně diskutabilní. Vražda na Františka Ferdinanda jako příčina rozpoutání první světové války, vražda Sergeje Kirova jako počáteční impuls pro vražedné čistky v Sovětském svazu apodob. Spíše je vhodnější použít slova historika Rogera Moorhause: „Atentáty zcela jistě měnily dějiny, avšak nikdy tak, jak si to představovali jejich pachatelé.“ Cílem této diplomové práce je zjistit, zdali je atentát možný jako nástroj systémové změny. Skrze tento úhel pohledu se zaměřím na to, jakou úlohu jednotlivec v moderním politickém systému, tj. v systémech od 19. století včetně, plní.

Pokud se podíváme na dnešní moderní diktatury, některé z nich závisí především na roli silného a charismatického vůdce. Například běloruský politický režim stojí hlavně na osobě prezidenta Lukašenka, je tedy otázkou, co by se stalo pokud, by na něj byl spáchán atentát. Dalším příkladem ale může být Severní Korea. V politickém systému Severní Koreji je role vůdce také velice důležitá, avšak systém funguje na principech dynastického komunismu, tudíž smrt vůdce by změnu režimu nevyvolala. Je však možné, že smrt takového představitele, by mohla znamenat uvolnění represí v režimu, nástup nového vůdce, který může přijít s nějakou novou politikou, byť v rámci stávajícího režimu. Může tedy atentát být nástroj politické opozice jak svrhnout režim? Po smrti Franka frankizmus ve Španělsku skončil, stejně tak i Salazarovo Portugalsko nedlouho po smrti Salazara končí. Vystávají ale i jiné otázky. Je morální někoho zabít, i když se jedná o tyrana? Za druhé světové války to bylo dilema několika atentátníků, především však britských tajných služeb. Otázka legitimity je také velmi důležitá. Pokud se odbojová skupina rozhodne pro atentát a jejím cílem bude změnit politický systém země, je otázkou, zdali může nový režim vystavět na vraždě. Je pravděpodobné, že v očích občanské společnosti mohou být atentátníci jen vrazi, nikoliv ti, co chtěli změnu k lepšímu. Pokud se opět podíváme do nacistického Německa, tak si lze jen stěží představit, že by atentátník na Hitlera získal podporu zfanatizovaného německého obyvatelstva. S největší pravděpodobností by byl označen za zrádce, za někoho kdo zabil „milovaného vůdce“. Také v demokraciích byly spáchány atentáty. Nejslavnější z nich je pravděpodobně atentát na amerického prezidenta Kennedyho. Vyvstává tedy otázka, jaký politický režim je nejodolnější proti atentátníkům? Je to demokracie? V té se ale zase atentát nejlépe dělá, protože to je svobodný režim, v diktatuře policie atentátníka snáze lapí ještě před činem. Je atentát metodou politického boje opozice? Mohl by se atentát stát oficiálním nástrojem odboje? Lze si jen těžko představit, schůzi vrcholných

představitelů demokratických režimů jak se domlouvají na spáchání atentátu proti nějakému diktátorovi. Může se jednat o takzvaný „posvěcený“ terorismus? Touto otázkou se zabývaly nejen britské tajné služby za druhé světové války. Ve své diplomové práci se zaměřím především na atentáty na tři vrcholné představitele různých politických zřízení. Těmito představiteli budou: Adolf Hitler, Vladimir Iljič Lenin a John Fitzgerald Kennedy. Pomocí těchto příkladů budu zjišťovat úlohu jednotlivce v politickém systému a to nejen úlohu vrcholného představitele, ale také těch jednotlivců, kteří se rozhodli, že atentátem politický režim změní. Dále se budu zabývat otázkou, zdali je atentát možný prostředek ke změně politického režimu. Jedním ze stěžejních proudů, praktických i teoretických, pro mou práci je anarchismus, který se v určitých fázích svého vývoje (v některých ze svých směrů) k atentátu jako metodě boje proti stávajícímu režimu přikláněl. Debata, která probíhala a stále probíhá na jeho půdě, je pro mou práci zcela stěžejní. Jak jsem již zmínil výše, některé režimy jsou založeny na roli charismatického vůdce, tudíž zcela určitě smrt tohoto jedince má na stát a občanskou společnost obrovský význam. Z metodologického hlediska se bude jednat o tři případové studie, které zanalyzuji a vyvodím závěry. Předběžný návrh struktury práce Úvod 1. Historie významných atentátů 2. Anarchismus a atentáty v teorii i praxi 3. Teorie přechodů k demokracii, s důrazem na roli vrcholného představitele v různých typech nedemokratických režimů 4. Atentáty na Lenina

5. Atentáty na Hitlera 6. Atentát na Kennedyho Závěr Literatura Aron, Raymond (1993). Demokracie a totalitarizmus (Brno: Atlantis) Berthold, Will (199). 42 atentátů na Adolfa Hitlera (Praha: Brána) Boeselager, Philipp (2009). Chtěli jsme zabít Hitlera: spiknutí proti Hitlerovi ve vzpomínkách posledního přímého účastníka (Praha: MF) Borovička, V. P. (2007). Atentáty, které měly změnit svět (Praha: Kosmas) Borovička, V. P. (1976). Výstřely ze zálohy: neznámá historie známých atentátů (Praha: Naše vojsko) Brož, Ivan (2011). Atentáty: nezdařené pokusy (Praha: Petrklíč) Cabada, Ladislav, Kubát, Michal a kol. (2007). Úvod do studia politické vědy (Plzeň: Aleš Čeněk) Dvořáková, Vladimíra, Kunc, Jiří (1994). O přechodech k demokracii (Praha: Slon) Grant, R.G. (2005). Atentáty: šokující okamžiky v dějinách: vraždy, zrady a úklady (Praha: Kosmas) Hernández, Jesús (2009). Operace Valkýra: vše o spiknutí, které mohlo změnit dějiny 20. Století (Brno: JOTA) Huntington, Samuel (2008). Třetí vlna (Praha: CDK) Ian, R. Brooch (2004). Na mušce prezident (Praha: Ottovo nakladatelství) Kershaw, Ian (2009). Příběh Operace Valkýra: Stauffenbergův atentát na Hitlera a jeho následky (Praha: ARGO)

Moorhouse, Roger (2007). Atentáty na Hitelra (Praha: BB/art s.r.o) Service, Robert (2002). Lenin (Praha: AGRO) Sifakis, Carl (1998). Encyklopedie politických vražd a atentátů (Praha: Olympia) Taterová, Milada, Novák, Jiří (1968). Kdo střílí na presidenty? (Praha: ČTK) Tomek, Václav, Slačálek, Ondřej (2006). Anarchismus: svoboda proti moci (Praha: Kosmas) Tomek, Václav (2011). Anarchie jako setba pod sněhem Colin Ward (Praha: Manibus propriis) Tomek, Václav (2010). Odvahu ke svobodě! Alexander Berkman (Praha: Manibus propriis) Tomek, Václav (2009). Svoboda je duší každého pokroku Emma Goldman (Praha: Manibus propriis) Uthmann, Jörg (1998). Atentáty: vraždy s čistým svědomím (Praha: Brána) Zeňkovič, Nikolaj (1998). Kremelské atentáty (Brno: JOTA)

Úvod ........................................................................................................................................... 3 1. Historie významných atentátů ................................................................................................ 7 2. Anarchismus a atentáty v teorii a praxi ................................................................................ 16 2.1. Počátky anarchismu a základy anarchistického myšlení ............................................... 16 2.2. Propaganda činem v teorii i praxi .................................................................................. 19 2.2.1. Anarchistické atentáty ............................................................................................ 23 3. Atentáty na Vladimira Iljiče Uljanova Lenina ..................................................................... 25 3.1. Stručně o Leninovi ........................................................................................................ 26 3.1.1. První pokus o atentát pachatelé neznámí ................................................................ 28 3.1.2. Svaz Rytířů svatojiřského řádu ............................................................................... 29 3.1.3 Jak to bylo s ochranou Lenina? ................................................................................... 29 3.1.4. Stalinovo spiknutí? ................................................................................................. 31 3.2. Začátek konce V.I. Lenina ............................................................................................. 32 3.2.1. Fanny Kaplanová, vrah nebo oběť? ........................................................................ 32 3.2.2. Lidie Vasiljevna Konoplevová, následky atentátu ................................................. 34 3.2.3. Lenin po atentátu .................................................................................................... 35 4. Atentáty na Hitlera................................................................................................................ 38 4.1. Hitlerova ochrana .......................................................................................................... 39 4.2. Osamělý atentátník ....................................................................................................... 41 4.2.1. Následky atentátu ................................................................................................... 44 4.3. Britské tajné služby ....................................................................................................... 46 4.3.1. Atentáty SOE .......................................................................................................... 47 4.4. Operace Valkýra ............................................................................................................ 49 4.4.1. Hrabě von Stauffenberg .............................................................................................. 50 4.4.2. Plány na převrat ...................................................................................................... 52 4.4.3. Jak zabít Hitlera ...................................................................................................... 53 4.4.4. Dvacátý červenec 1944 ........................................................................................... 55 4.5. Následky atentátů .......................................................................................................... 56 5. Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho ............................................................................. 60 5.1. John Fitzgerald Kennedy a jeho politika ....................................................................... 61 5.1.1. Karibská krize v kontextu Kennedyho administrativy ........................................... 63 5.2. Lee Harvey Oswald ....................................................................................................... 66 5.2.1. Dallas ...................................................................................................................... 68 5.3. Vyšetřování atentátu, spiklenecké teorie ....................................................................... 69 5.3.1. Atentát pod taktovkou tvrdého jádra KGB ............................................................. 71 1

5.3.2. (Proti) kubánské spiknutí ........................................................................................ 72 5.4. Shrnutí atentátu .............................................................................................................. 74 Závěr ......................................................................................................................................... 76 Summary................................................................................................................................... 82 Seznam literatury ...................................................................................................................... 83

2

Úvod Mnoha historikům a politologům dodnes nedá spát myšlenka, jak by se mohly vyvíjet dějiny světa pokud, by byl zavražděn Adolf Hitler. Kolik životů by bylo ušetřeno a kolik konfliktů by se ani neuskutečnilo. Nejen historie druhé světové války mohla být psána jinak, ale je možné, že celé dvacáté století mohlo mít jinou podobu. Jak kdysi pravil Benjamin Disraeli: „Vražda běh dějin světa nikdy nezměnila.“ Tato myšlenka se však zdá být o několik desítek let později minimálně diskutabilní. Atentát na Františka Ferdinanda jako příčina rozpoutání první světové války, vražda Sergeje Kirova jako počáteční impuls pro vražedné čistky v Sovětském svazu a podob. Spíše je vhodnější použít slova historika Rogera Moorhouse: „Atentáty zcela jistě měnily dějiny, avšak nikdy tak, jak si to představovali jejich pachatelé “ (Moorhouse, 2007: 11). Cílem této diplomové práce je zjistit, zdali je atentát možný nástroj systémové změny. Skrze tento úhel pohledu se zaměřím na to, jakou úlohu jednotlivec v moderních politických systémech, tj. v systémech od 19. století včetně, plní. Pokud se podíváme na dnešní moderní diktatury, některé z nich závisí především na roli silného a charismatického vůdce. Například běloruský politický režim stojí hlavně na osobě prezidenta Lukašenka. Je tedy otázkou, co by se stalo pokud, by na něj byl spáchán atentát. Vypukla by revoluce? Byl by to podnět pro politickou opozici, která by se chopila moci? Nebo by režim naopak začal tvrdě potlačovat jakýkoliv náznak proti státní činnosti? U Běloruska je pravděpodobné, že pod tlakem mezinárodní scény by režim po smrti prezidenta značně oslabil. Těžko si však lze představit, že by mezinárodní organizace (např. OSN) jakoukoli vraždu schvalovaly, či dokonce podpořily. I když ve světových dějinách jsme se nejednou setkali s takzvaným „posvěceným“ terorismem. Dalším příkladem může být Severní Korea. V politickém systému Severní Koreji je role vůdce také velice důležitá, avšak systém funguje na principech dynastického komunismu, tudíž jeho smrt by změnu režimu nevyvolala. Je však možné, že smrt takového představitele by mohla znamenat uvolnění represí v režimu a nástup nového vůdce, který může přijít s novou politikou, byť v rámci stávajícího režimu.

3

Může tedy atentát být nástroj politické opozice jak svrhnout režim? Po smrti Franka frankizmus ve Španělsku skončil, stejně tak i Salazarovo Portugalsko a jeho nedemokratický režim nedlouho po smrti Salazara končí. Vyvstávají ale i jiné otázky. Je morální někoho zabít, i když se jedná o tyrana? Za druhé světové války to bylo dilema několika atentátníků, především však britských tajných služeb. Otázka legitimity je také velmi důležitá. Pokud se odbojová skupina rozhodne pro atentát a jejím cílem bude změnit politický systém země, je otázkou, zdali může nový režim vystavět na vraždě. Je pravděpodobné, že v očích občanské společnosti mohou být atentátníci jen vrazi, nikoliv ti, co chtěli změnu k lepšímu. Pokud se opět podíváme do nacistického Německa, tak si lze jen stěží představit, že by atentátník na Hitlera získal

podporu

zfanatizovaného

německého

obyvatelstva.

S největší

pravděpodobností by byl označen za zrádce, za někoho kdo zabil „milovaného Vůdce“. Je zde však velký rozdíl mezi tím, kdy země vede válku (např. nacistické Německo), potom je atentát na představitele režimu považován za legitimní (např. Heydrich1) a situací míru, kdy existuje diktatura. Ta je sice považována za krutou a nelidskou, ale nevede válku. Pak je pro tajné služby jiných zemí, či domácí opozici skutečně problém, zda lze použít atentát jako prostředek ke změně. Za války jsou tato rozhodnutí obvykle snazší, pokud na nás střílejí oni, my můžeme také. Také v demokraciích byly spáchány atentáty. Nejslavnější z nich je pravděpodobně atentát na amerického prezidenta Kennedyho. Vyvstává tedy otázka, jaký politický režim je nejodolnější proti atentátníkům? Je to demokracie? V té se ale atentát nejlépe dělá, protože to je svobodný režim, v diktatuře policie atentátníka snáze lapí ještě před činem2. Je atentát metodou politického boje opozice? Mohl by se atentát stát oficiálním nástrojem odboje? Lze si jen těžko představit schůzi vrcholných představitelů demokratických režimů, jak se domlouvají na spáchání atentátu proti nějakému diktátorovi. Může se jednat o takzvaný „posvěcený“ terorismus? Touto otázkou se zabývaly nejen britské tajné služby za druhé světové války.

1

Samozřejmě je považován za legitimní Čechy, ne Němci (pozn. autora).

2

Tajná policie však atentátníky často odhalí ještě před vykonáním činu (pozn. autora).

4

Definice terorismu není snadná a pokoušelo se o ni několik desítek autorů, z nichž někteří přišli i se 109 definicemi3. Terorismus je dle Blackwellovy encyklopedie politického myšlení: „…politické násilí zaměřené na vládu, ale často ohrožující i řadové občany. Jeho cílem je vytvořit atmosféru strachu, v níž by vláda splnila požadavky teroristů…“(Miller, 2000: 11) Autor prací Politický terorismus a Terorismus a liberální stát Paul Wilkinson, definuje politický terorismus jako: „donucovacího zastrašování, vraždění a ničení (nebo hrozby vraždění a ničení) systematicky užívaného k terorizování jednotlivců, skupin, komunit či vlád s cílem dosáhnout uznání politických požadavků teroristů“ (Wilkinson, 1986: 33-56). Wilkinson bere zřetel na to, že politický terorismus je jen jednou z forem politického násilí (Strmiska, 2001: 11). Z výše uvedených definic nutně vyplývá, že (politický) terorismus je a priori něco negativního. S tímto tvrzením lze do určité míry souhlasit, ale pokud se podíváme na problematiku atentátů, není to už tak jednoznačné. Ted R. Gurr například říká, že přijetí teroristických metod boje může být plodem racionální kalkulace4, ne doménou šílenců. Tuto představu podporovaly dlouhou dobu masové sdělovací prostředky zejména v USA (Strmiska, 2001: 12). Je tedy vražda tyrana legitimní (viz Němá barikáda níže)? Vždy záleží na úhlu pohledu, a jak jsem již uváděl na příkladu nacistického Německa, ne vždy se může vražda tyrana zdát jako jakási „mravní povinnost“. Otázkou stále zůstává, pokud se „teroristický“ čin odehraje za války (jako například atentáty na Hitlera, Heydricha apod.) musíme nazývat čin atentátníka zločinem teroristickým? Atentátníky můžeme považovat za součást vojenské jednotky, která plnila legitimní vládou schválenou vojenskou operaci. Pak i samotné užití slova atentát ztrácí svou podstatu. Atentát je totiž prostředek teroristů k užití nekonvenčního způsobu boje a v logice terorismu je to jeden ze základních kamenů myšlení. Ona nekonvenčnost právě zvyšuje účinnost samotných činů (Strmiska, 2001: 16).

3

Mezi takové autory patří Alex P. Schmid, který ve své knize Politický terorismus shromáždil 109

různých definic slova terorismus (Mika, 2003:20). 4

S tímto aspektem souhlasil opakovaně i Michael Stohl a Martha Crenshawová (Strmiska, 2001: 12)

5

Ve své diplomové práci se zaměřím především na atentáty na tři vrcholné představitele různých politických zřízení. Těmito představiteli budou: Vladimir Iljič (Uljanov) Lenin, Adolf Hitler, a John Fitzgerald Kennedy. Výběr těchto tří jednotlivců jsem učinil z praktických důvodů. Vladimir Iljič Lenin sice nestál v čele státu, kterým by zmítala světová válka5, zato stál v čele revoluce. O jeho život usiloval jiný „druh“ atentátníků než v případě Hitlera (více viz kapitola Atentáty na Vladimira Iljiče (Uljanova) Lenina). Adolf Hitler zastupuje válkou zmítané Německo a vrazi, kteří usilovali o jeho život, měli ve většině případů za cíl ukončit světovou válku. Posledním představitelem je John Fitzgerald Kennedy. Jakožto jediný z těchto tří, je zástupcem demokratického zřízení. I přes to mu atentátníci (atentátník) usilovali o život, a uspěli. Přičemž okolnosti jeho smrti jsou dodnes nejasné (viz kapitola atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho). Pomocí těchto příkladů budu zjišťovat úlohu jednotlivce v politickém systému, a to nejen úlohu vrcholného představitele, ale také těch jedinců, kteří se rozhodli, že atentátem politický režim změní. Dále se budu zabývat otázkou, zdali je atentát možný prostředek ke změně politického režimu. Jak jsem již zmínil výše, některé režimy jsou založeny na roli charismatického vůdce, tudíž zcela určitě smrt tohoto vrcholného představitele má pro stát a občanskou společnost obrovský dopad. V teoretické části práce se budu zabývat teoretickými okruhy, jako jsou: politické násilí, anarchismus, změna režimu. Jedním ze stěžejních proudů, praktických i teoretických, pro mou práci je anarchismus. Ten se v určitých fázích svého vývoje (v některých ze svých směrů) k atentátu jako metodě boje proti stávajícímu režimu přikláněl6. Přičemž zásadními autory, kteří se problematikou násilných činů proti státní moci zabývali, a proto nemohou být opomenuti, jsou Johann Most, Alexandr Berkman a Emma Goldman…Především Johann Most je považován za „otce“ myšlenky „propagandy činem“ a jeho vliv na anarchistické aktivisty byl obrovský. Nicméně ve třech sledovaných případech o „propagandu činem“ nešlo. Anarchismus uvádím ve své teoretické části zejména proto, že se

5

Vyjma začátků jeho nástupu k moci a podepsání Brestlitevského míru

6

Atentát na (nejen) vrcholného představitele režimu neboli propaganda činem.

6

zabýval teoreticky (i prakticky) atentátem jako nástrojem politické změny asi nejvíce ze všech politických proudů.

1. Historie významných atentátů Po celé dějiny jsme provázeni vraždami králů, císařů, diktátorů, prezidentů a jiných vůdců národů a států. Cílem této kapitoly je přiblížit historii významných atentátů na hlavní představitele států a ukázat tak časovou kontinuitu těchto činů od daleké minulosti po současnost. Atentáty mají v dějinách nezanedbatelné místo, a také prošly dlouhodobým vývojem a jejich metody se v dnešních dobách od metod atentátů v dávné minulosti liší. I když některé metody, jako je například otrava jedem (viz Juščenko), nás provázejí po celé dějiny. Jak popisuje následující kapitola, atentáty byly a jsou metodou boje (nejen) proti vládnoucí moci. Motivy atentátů jsou odlišné. Mohou být náboženské, politické, vojenské, ideologické, nebo čistě osobní. Vražda má odstranit vládnoucího a někdo jiný (nikoliv přímo atentátník, ale ten, kdo si vraždu objednal) se tak může dostat k moci. Jejich cílem je vždy zabít jednu či více osob. Dříve byl větší důraz kladen na roli jednotlivce při vykonávání státní moci, tudíž atentátem na takovou osobu, byla změna režimu7 velice pravděpodobná a atentátníci své útoky také na jednotlivce zaměřovali častěji, než je tomu dnes. V moderní době jsou atentáty cíleny čím dál častěji na masy, obyvatele státu, náboženské či etnicky odlišné skupiny. Ať už se jedná o nedávné teroristické útoky na Světové obchodní centrum v americké metropoli, nebo o bombové útoky na londýnské metro. Útoky si vždy kladly za cíl (mimo jiné) zasáhnout občanskou společnost dané země a způsobit co největší ztráty na životech. Těžko odhadnout, kdo spáchal první atentát na nějakého představitele státu či národa. Mezi první atentátníky by se mohli například řadit Klytaimestra a Aegisthos, kteří pravděpodobně ubodali roku 1250 př. n. l Mykénského krále Agamemnona (Castleden, 2008: 23). Také Filippos, vůdce říše makedonské, byl zavražděn. Okolnosti takto historicky vzdálených atentátů jsou často velice nejasné a

7

Úspěšný atentát Rozhodně zapříčinil změnu ve vedení státu a mnohdy i změnu režimu.

7

spekulativní. Například vrah Filippose byl znám8, avšak rozsah spiknutí proti králi nejspíš sahal až k jeho synovi Alexandrovi. Ten byl velice ambiciózní a smrt jeho otce mu urychlila cestu na trůn (Castleden, 2008: 27). Pravděpodobně jedna z nejznámějších vražd v dějinách lidstva je vražda Gaia Julia Caesara. Caesar, podobně jako Hitler, často odmítal přítomnost osobní stráže a procházel se ulicemi Říma bez ozbrojeného doprovodu. S výstrahami o jeho možném zabití, si nedělal těžkou hlavu. Avšak tolik „štěstí“ jako Hitler již neměl. I když před jeho vraždou proběhlo několik pokusů o atentát, ale útočníci buď těsně před činem ztratili odvahu, nebo jim plánovanou vraždu zhatilo špatné načasování 9. Caesar však drastické smrti neutekl a roku 44 př.n.l. zemřel rukou spikleneckých atentátníků (Uthmann, 1998: 13). Byla diktátorova smrt pro Řím úlevou či katastrofou? Původní myšlenka obnovy republiky, se po třináct let trvající občanské válce nepodařila realizovat. Přičemž konec diktatury a obnova republiky, byl jeden z hlavních motivů proč atentát spáchat. Byly tedy motivy jednotlivých útočníků šlechetné a ve státním zájmu? Nebo jednali jen s vidinou vlastního prospěchu? (Uthmann, 1998: 14). Spiklenci dozajista udělali chybu v jedné věci a to, že nedokázali sestavit po Caesarově smrti alternativní vládu, která by se chopila moci. Nedokázali také na svou stranu strhnout lid a místo toho, aby byli opěvováni jako osvoboditelé od tyranie, byli zavrhováni jako vrazi (Castleden, 2008: 40). To je dozajista klíčový problém, kterým se atentátníci (pokud chtějí nastolit změnu politického režimu) musejí zabývat. Jak společnost vnímá vůdce režimu, pokud je jeho postavení ve státě legitimní a vychází opravdu z vůle lidu? Nebude jeho vrah vnímán spíše jakožto sprostý kriminálník a ne jako osvoboditel od tyranie? S největší pravděpodobností ano, pokud postavení panovníka (vrchního představitele státu) opravdu vychází z vůle lidu, tak bude atentátník vnímán vždy jako zločinec. Dokonce i v situacích kdy je legitimita sporná a nejedná se vyloženě o krutovládu, pak i legitimita atentátu je velmi problematická. Vražda je obecně ve všech kulturách 8 9

Vrahem byl Pausanius, člen královské gardy (Castleden, 2008: 27). O atentát se pokoušel jeden z konzulů, avšak v rozhodujícím okamžiku ztratil odvahu. Další vraždu

měli v plánu spiklenci proti Caesarovi v maloasijském Tarsu, Caesar ale vystoupil na jiném břehu, než na kterém ho čekal atentátník (Uthmann, 1998: 13).

8

vnímána jako něco zásadně špatného. Její případné ospravedlnění je velice složité, ne-li nemožné. Pokud se setkáme s nějakým ospravedlněním politické vraždy, tak v podobě, kterou nám představuje Jan Drda ve své knize Němá Barikáda: „z vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem“ (Drda: 1980: 36). Tato věta je pro posuzování případné legitimity atentátu klíčová. I když například pro křesťana je takovéto uvažování zcela nepřijatelné, nebo jen velice obtížně přijatelné. Nejen těmito otázkami se atentátníci musejí zabývat, pokud má být cesta ke změně režimu reálná. Takřka

profesionálním

atentátníkem

byl

Cesar

Borgia.

Tento

pro

Machiavelliho ideální typ vládce, měl na svědomí několik desítek atentátů. Pro Machiavelliho bylo umění zbavit se všech svých nepřátel pomocí jakýchkoliv prostředků, pro udržení moci, klíčové. Ve své knize Vladař právě Cesara Borgiu označuje za nejideálnějšího vládce. Otázkou legitimity či „mravního principu“ se Machiavelli nezabýval. Pro tohoto renesančního autora platila nejvýstižněji věta: „účel svědčí prostředky“. Chtělo by se říci, že v dnešní době Machiavelliho zásady nemají v politice své místo, ale využívají je všechny tajné policie nebo výzvědné služby na světě10 (Sifakis, 1998: 7). Vrahům, atentátníkům a jiným spiklencům neuniknou ani představitelé demokratických států. Z historie známe takovýchto příkladů mnoho. Jeden z nejznámějších byl útok na prezidenta Spojených států amerických Abrahama Lincolna, z dob těsně po skončení občanské války mezi severní Unií a jižanskou Konfederací (Hrych, Česal, 2004: 476).

Fanatický příznivec Konfederace John

Wilkes Booth střelil prezidenta zezadu do hlavy a uprchl. Později byl dopaden a zastřelen. Booth byl součástí širšího spikleneckého hnutí, které si dalo za cíl narušit kontinuitu americké demokratické vlády11. Tento útok lze vnímat jako útok na demokratické zřízení Spojených států a snahu odstranit více vůdčích osobností v tehdy mladé (několik desetiletí staré) demokracii12. Co by se stalo s vývojem Spojených států, kdyby všichni atentátníci byli úspěšní? Rozložila by se tehdy ještě křehká struktura mladého státu? 10

Viz atentáty na De Gaulla

11

Zabiti dále měli být, viceprezident Andrewe Johnson a ministr zahraničí William H. Seward.

12

The library of Congress, dostupné na: http://memory.loc.gov/ammem/today/apr14.html,13.10.2012

9

Prezidentem se po zesnulém Lincolnovi stal jeho bývalý viceprezident Andrew Johnson, který zastával postoje Unie. Tudíž myšlenky vítězné strany z občanské války měly svou kontinuitu. Obětí atentátu se stal i jiný americký prezident William McKinley. McKinley byl označován za druhého nejpopulárnějšího prezidenta od dob Lincolna. Někteří jeho příznivci dokonce chtěli, aby kandidoval i ve třetím období. McKinley to však odmítl. Za svého nástupce předpokládal, tehdejšího viceprezidenta, Theodora Roosevelta, třiačtyřicetiletého válečného hrdinu. Mnozí republikánští voliči mu však příliš nedůvěřovali. McKinleyho největší stoupenec13 dokonce prohlásil: ‚Mezi tím šílencem (měl na mysli Roosevelta) a prezidentským úřadem je pouze jediný život (McKinleyův)‘ (Castleden, 2008: 194). Roku 1901 se prezident účastnil Panamerické výstavy v Buffalu, kterou navštívilo zhruba padesát tisíc lidí. Mezi nimi se skrýval i Leon Czolgosz McKinleyův vrah. Czolgosz se několik dní před prvním pokusem amerického státníka zavraždit, ubytoval v hotelu nedaleko od výstaviště, kde měl v plánu vykonat svůj čin. Czolgosz se choval co nenápadněji, aby nevzbudil žádnou nechtěnou pozornost. Mladý anarchista neměl žádný konkrétní plán jak prezidenta zavraždit, jednoduše ho sledoval a vyčkával na vhodný okamžik. Tento okamžik měl nastat 4. září, kdy prezident pronášel řeč na pódiu v rámci již zmiňované Panamerické výstavy. Czolgosz se domníval, že pokud vyrazí na shromáždění dříve, podaří se mu dostat k pódiu co nejblíže a bude tak mít na McKinleyho dobrý výhled. To se však nestalo, před podiem už se shromáždilo přespříliš lidí a atentátníkovi se tak nepodařilo dostat do dostatečné blízkosti. Svou příležitost se ještě Czolgosz snažil využít po skončení projevu, prezident byl k němu však otočený zády a tak si nebyl jist, jestli je to on (Castleden, 2008: 194, 195). O dva dny později se Czolgosz nachystal na svůj čin lépe. Věděl, že prezident navštíví onen den Chrám hudby a tak si zajistil místo v předních řadách fronty, která čekala na příchod McKinleyho. Když prezident dorazil, mladý anarchista namířil svou zbraň, kterou měl zabalenou v kapesníku, na McKinleyho a dvakrát vystřelil. Jedna z kulek zasáhla prezidenta do břicha a ten se skácel k zemi. Czolgosz byl 13

Hanna Mark, americký průmyslník, měl veliký vliv na politiku USA v devatenáctém století

(Castelden, 2008: 193)

10

okamžitě lapen. Dav, který stál před Chrámem hudby, se rychle dozvěděl o spáchaném atentátu a dožadoval se Czolgosze. Ten však byl díky policejnímu zásahu eskortován do věznice (Castleden, 2008: 195, 196). Prezident na následky zranění zemřel. Soudní proces začal několik dní po státníkově smrti. Sám Czolgosz prohlásil: ‚Nikdo mi neřekl, že to mám udělat, a nikdo mi za to nezaplatil‘(Castleden, 2008: 197). Vrah byl odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle. Jeho poslední slova před smrtí byla: ‚Zabil jsem prezidenta, protože byl nepřítelem dobrých lidí. Udělal jsem to na pomoc dobrým lidem a pracujícím ve všech zemích!‘ (Castleden, 2008: 197). Czolgosz byl obdivovatelem Emmy Goldman (viz níže), četl její články a dokonce ji i následoval do Chicaga, kde se začal scházet s anarchisty. Těmi ale nebyl přijat příliš vlídně14. Czolgosz se pravděpodobně svým činem chtěl zavděčit anarchistům a dokázat, že je jedním z nich. Nejspíš se nechal inspirovat jiným anarchistickým atentátníkem, Gaetanem Brescim, který zavraždil italského krále Umberta. I přesto, že byl pro anarchisty Czolgosův čin pohromou, Emma Goldman odmítla vraha odsoudit (viz níže) (Castleden, 2008: 197, 198). Následkům střelného zranění podlehl i někdejší československý politik a ekonom Alois Rašín. Proč právě on měl být odstraněn? Zasloužilý politik, který byl dokonce na konci války odsouzen k trestu smrti za velezradu a možná proto byl také ke konci války tak obdivován. Mohl to být některý z legionářů, kteří projevovali své rozhořčení nad Rašínovými výroky, jako například: „Za práci pro vlast se neplatí“ a podob. V počátečních chvílích po útoku tomu tak opravdu bylo. Všichni přihlížející i samotný Rašín se domnívali, že to musel být někdo z legionářských řad. To se však později nepotvrdilo (Marek, 2001: 129, 130). Rašínova měnová politika měla své úspěchy ale i stinné stránky. Úsporná opatření, která byl nucen tento ministr financí zavést, měla dopad na početné vrstvy obyvatel. Obzvlášť roku 1922 se situace stávala kritickou. Počet nezaměstnaných se pohyboval kolem sta tisíc a ke konci roku 1922 dokonce kolem 440 tisíc. Také se zvýšil o sto procent počet sebevražd, exekucí…Situace byla velice vážná. Mnohé

14

Dokonce byl pranýřován v anarchistické publikaci Free Society (Svobodná společnost) jako možný

policejní špeh (Castleden, 2008: 197).

11

z toho bylo přičítáno na vrub právě Rašínovi, také díky tomu, že byl členem „Pětky“

(Marek, 2001: 131, 132). Ekonomické problémy trápily i devatenáctiletého Josefa Šoupala. Tento tehdejší zaměstnanec pojišťovny, smýšlením anarchista, byl často ve finanční krizi. Právě zaměstnání v pojišťovně je pro okolnosti atentátu klíčové, jelikož zde si byl mladý anarchista schopen vydělat na nocleh a zbraň. Jelikož neumí se zbraní zacházet, chodí trénovat do odlehlejších lesů u Lochovic, kde se poměrně dobře vycvičí. Začátkem prosince se rozhoduje, že zavraždí Rašína (Marek, 2001: 131, 133). Šoupal neměl svůj čin nikterak dokonale promyšlený. K atentátu se odhodlával několikrát, měl však smůlu v maličkostech15. Zasáhnout svůj cíl se Šoupalovi podařilo až pátého ledna 1923. Mladý atentátník se den před činem ubytoval ve stejné ulici, jako bydlel Rašín. Osudové ráno, kolem deváté hodiny, vyrazil ze dveří svého domu a zamířil k čekajícímu autu. Těsně před autem se však pootočil a uviděl připraveného Šoupala, který vytáhl pistoli, dvakrát vystřelil a rychle uprchl. Raněného Rašína odvedli zpět do domu a vyčkávali na přivolanou sanitu. Policie mezi tím již pátrala po pachateli, který byl ukryt v nedalekém sklepním výklenku. Šoupal se nebránil zatčení a rychle se vzdal (Marek, 2001: 133, 134, 135) (Šetřilová, 1997:127). Když atentátníka vyváděli policisté z domu, několik lidí na něj zaútočilo a způsobilo mu lehká zranění. Rašín bojoval v té době o život v nedaleké nemocnici. Měl však poškozenou páteř a vnitřní krvácení, i přesto se mu podařilo několik týdnů přežít. Osmnáctého února 1923 zraněním podléhá. Šoupal od začátku neskrýval svou nenávist k bývalému ministru financí. U soudu dostal osmnáct let vězení nepodmíněně a vzhledem k jeho prohřeškům i při vykonávání trestu, mu byl žalář ještě o dva roky prodloužen. Během procesu prohlásil: „…svým činem jsem chtěl prospět pracující třídě“ (Marek, 2001: 134, 135) (Šetřilová, 1997:125).

15

Například ho nechtěl vpustit do domu Rašínův syn (Marek, 2001: 134).

12

Dějiny jsou však plné příkladů, kdy atentátníci nebyli úspěšní a svou oběť se jim nepodařilo zavraždit. To je také riziko, které každá spiklenecká skupina, nebo sám atentátník musí vzít v potaz. Pokud se jedná o pokus o atentát v nedemokratickém režimu, může tento čin způsobit spíše represe a ještě větší útlak jakékoliv politické opozice. V demokratickém zřízení se také setkáváme s metodou utlačení společnosti po teroristických útocích a atentátech ať zdařilých nebo nezdařilých. Nejedná se sice o represe vůči politické opozici, ale může se například o omezení svobody pohybu, narušení soukromí jednotlivce apod.16 Další z amerických prezidentů, na kterého byl spáchán atentát (neúspěšně), byl Harry S. Truman. Tento muž mnoha povolání17, převzal čtrnáctého dubna 1945 po smrti Franklina D. Roosevelta prezidentský úřad. Mimo jiné dal příkaz ke svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Pro nepovedený pokus o atentát jsou důležité události, které se pojily k tehdy ještě koloniálně spravovanému Portoriku. Portoriko bylo od roku 1898 anektováno Spojenými státy a volně přidruženým státem se stalo až roku 1952. Právě atentát na třiatřicátého prezidenta Spojených států, měl zajistit Portoriku nezávislost (Brož, 2011: 80-87). Útok plánovali členové newyorské organizace: Nacionalistická strana Portorika. Muži, kteří měli atentát uskutečnit, byli: Oscar Collazo a Griselio Torresola. Celá organizace, včetně atentátníků, odmítala jakékoli politické kroky, jako jsou volby nebo referendum, a neostýchala se za účelem své věci použít násilí. Tímto násilím mělo být i odstranění prezidenta Trumana. Tento nikterak pečlivě připravený pokus o vraždu prezidenta skončil nezdarem, když jeden z atentátníků byl zabit a druhý postřelen a nakonec uvězněn18 (Brož, 2011: 80-87). Jak by vypadala korejská válka, kdyby byl prezident Truman zastřelen? Byl by nastávající prezident přístupnější návrhům tehdy v korejské válce velícího generála MacArthura? Byla by shozena další atomová bomba? Je možné, že by se 16

Například po teroristických útocích 11.9.2001 v USA se výrazně zpřísnil režim pro návštěvníky

Spojených států. Každý musí dát své otisky prstů, snímek zornice a celého obličeje (Home land security act, dostupné na: http://rationalrevolution.net/war/homeland_security_act.htm, 13.10.2012). 17

Od dozorce, přes bankovního úředníka až po pracovníka na rodinné farmě (Brož, 2011: 80),

Truman library, dostupné na: http://www.trumanlibrary.org/hstpaper/postpres.htm#bio, 18.11.2012 18

Roku 1979 se dočkal Oscar Collazo propuštění, na základě udělené milosti od prezidenta Cartera

(Brož, 2011: 87).

13

světové dějiny ubíraly jiným směrem, což si portoričtí atentátníci pravděpodobně neuvědomovali. Charles De Gaulle, významná postava francouzských dějin za II. světové války a po ní, se stal cílem mnoha pokusů o atentát. Za války byl terčem vichistického režimu. Ty nejnebezpečnější pokusy o atentát na De Gaullův život se odehrály během jeho prezidentského období. Zejména když Francie ztratila svou nadvládu nad zámořským územím v Alžírsku. Především OAS kladla tehdejšímu prezidentovi tuto ztrátu za vinu. De Gaulle přiznal Alžírsku právo na sebeurčení a tím způsobil vyhnání tisíců francouzských kolonistů. Jeden z prvních pokusů, jak odstranit De Gaulla, byl v době bojů o alžírskou samostatnost. V roce 1961 jel prezident se svou ženou autem do jejich sídla na venkově, když před nimi na silnici vybouchla nastražená bomba. Prezidentovi se podařilo s autem bleskově odjet a vyhnout se tak smrti. I když se tento teroristický čin nedostal před soud, podezření padlo na tajnou vojenskou organizaci OAS, která vystupovala proti prezidentově politice v otázce samostatnosti Alžírska (Sifakis, 1998: 52). O vině spiklenců z řad OAS při dalším pokusu De Gaulla zavraždit, nebyl pochyb. V srpnu roku 1962 mělo patnáctičlenné komando vyzbrojené samopaly, ručními granáty a Molotovovými koktejly za úkol zaútočit na projíždějící prezidentovu kolonu. Kolona však jela příliš rychle a atentátníci nestačili zareagovat. V tomto případě již soud proběhl a shledal všech patnáct obviněných vinnými, z toho šest z nich dostalo trest smrti a zbývající od tří let do doživotí. Jedním z atentátníků byl dokonce podplukovník letectva Jean-Marie Bastein-Thiry, kterého sám prezident dva roky před incidentem vyznamenal rytířským křížem Čestné legie (Sifakis, 1998: 52, 53). Z výše uvedených příkladů se může zdát, že atentáty na vrcholné představitele politických režimů jsou spíše otázkou minulosti a v současné době se s takovými činy nesetkáváme. To však není přesné. Je pravdou, že v současné době jsou běžnější teroristické útoky, které mají za cíl poškodit co nejvíce občanskou společnost, vyvolat psychózu, pocit ohrožení, cíle jsou „masové“, hlavním smyslem útoku je zabít co nejvíce „obyčejných lidí“. S atentáty na jednotlivce se ale setkáváme také.

14

Příkladem je bývalý francouzský prezident Jacques Chirac, jenž působil ve funkci hlavy státu od roku 1995 do roku 2007. Čtrnáctého července 2002 se jako každý rok konaly oslavy státního svátku na známé pařížské třídě Champs-Elysées. Francouzský prezident Jacques Chirac jakožto hlavní protagonista oslav se slavnostního průvodu, který se mu měl stát osudný, také účastnil. Prezident projížděl autem s otevřenou střechou světoznámým bulvárem, když ve chvíli kdy auto zastavilo, pětadvacetiletý atentátník Maxime Brunerie

vytáhl sportovní pušku a

vystřelil na prezidenta (Brož, 2011: 140-143). Atentátník však minul svůj cíl, když mu Mohamed Chelali (svědek celé události) vyrazil zbraň z ruky. Následně byl Brunerier zadržen policií. Dle očitých svědků události byl atentátník nenápadně oblečen a zbraň ukrýval v pouzdře na kytaru. Později, dle prohlášení tehdejšího ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, byl pachatel od prezidenta 100-150 metrů daleko a uvedl, že se atentátník po svém činu chystal spáchat sebevraždu. Policisté později tvrdili, že se Brunerier choval při výslechu dezorientovaně a působil dojmem dementní osoby. Sám pachatel přiznal, že chtěl prezidenta zabít a změnit tak svět. Francouzským novinářům se podařilo zjistit, že Brunerier patřil k ultrapravicovému seskupení Unité Radicale a údajně byl vybrán i jako kandidát pro místní volby za Mouvement National Républican (Brož, 2011: 80-87). Pro jedny se stal, Maxime Brunerier, osobou duševně labilní, pro druhé ultrapravicovým radikálem. S jistotou lze říci, že se jednalo o atentátníka, který se svým pokusem o vraždu neuspěl.

15

2. Anarchismus a atentáty v teorii a praxi Následující kapitola se zabývá politickou ideologií anarchismu se zaměřením na vnitřní proud, který se orientoval na násilí, především na tzv. „propagandu činem“ (viz níže). Teoretické a praktické koncepce anarchismu jsou pro mou práci stěžejní, jelikož řada atentátníků se k anarchismu hlásila a hlásí dodnes, přičemž myšlenka „propagandy činem“ byla a je jejich vzorem. A také proto, že sami anarchisté pojímali atentát jako nástroj ke změně režimu, a poněvadž se práce zabývá atentátem jakožto prostředkem ke svržení režimu, byť samozřejmě zdaleka ne jenom kvůli nastolení anarchie jako politického systému. Jak jsem již zmiňoval výše, anarchismus je pro mou práci stěžejní z toho důvodu, že se jakožto jediný politický proud intenzivně (v teorii i praxi) otázkou atentátu jako způsobu politického boje zabýval. 2.1. Počátky anarchismu a základy anarchistického myšlení Slovo anarchie evokuje v běžném jazyku negativní a pejorativní význam. Poukazuje na chaos a nepořádek. V doslovném překladu ze dvou starořeckých slov an a arché, znamená absenci vlády, tedy bezvládí. Samotní anarchisté si však nemyslí, že by po nastolení anarchismu zavládl chaos a nepořádek. Předpokládají, že by zavládla spontánní sebeorganizace svobodných jedinců. Anarchismus také bývá často spojován s násilím. Společenské mínění zejména v devatenáctém století mělo o anarchistech jasnou představu, člověk s bombou, pistolí…zkrátka terorista. Částečně byla tato představa správná, jelikož „propaganda činem“ a násilí bylo anarchisty hojně využíváno. Později se však většina anarchistů proti těmto praktikám ostře ohradila (Heywood, 1992: 182), (Charvát, 2007: 106). „Já jsem anarchista“, až tento výrok Pierra-Josepha Proudhona v jeho knize Co je majetek?, znamenal to, že se slovo anarchismus začalo spojovat se systematickým souborem politických ideologií (Heywood, 1992: 182). Proudhon byl významným teoretikem anarchismu a vypracoval teorii spontánního řádu ve společnosti, kde neexistuje centrální moc a přitom funguje organizace. Ve svých dílech oponoval kapitalismu, státu a organizovanému náboženství. Na rozdíl od

16

marxistů Proudhon úplně soukromé vlastnictví neodsuzoval19. V devatenáctém století se anarchismus stává významným proudem sílícího socialistického hnutí. Následně se spojuje (Proudohonovi stoupenci) s Marxem a společně založí v roce 1864 Internacionálu. Zejména pak ve Francii, Itálii, Španělsku, Rusku a Spojených státech amerických se anarchistické hnutí formuje nejlépe. Spojení s Marxem však nebylo idylické a kvůli rostoucím sporům se Internacionála v roce 1871 rozpadá (Charvát, 2007: 107), (Heywood, 1992: 182, 183). Anarchismus se však dle Tomka, Slačálka neodlišoval od marxismu jen důrazem na lidskou individualitu a svobodu proti státní moci, ale také radikalitou v užitých prostředcích. Proti parlamentarismu sociálních demokratů se postavil anarchismus na určitou dobu tzv. „propagandou činem“ (viz níže). Tím si získal pověst terorismu. Hlavním představitelem tohoto proudu byl Johann Most (Tomek, Slačálek, 2006: 18). Anarchismus je mezi politickými ideologiemi do jisté míry neobvyklý. Nikdy se mu nepodařilo získat moc a žádná společnost se podle anarchistických myšlenek neformovala (vyjma Španělska viz níže). Zdá se tak, že vedle ideologií jako jsou konzervatismus, liberalismus, socialismus nebo fašismus, nemá právoplatné místo, jelikož tyto ideologie dokázaly vybojovat moc a formovat (alespoň na omezenou dobu pozn. autora) společnost (Heywood, 1992: 182, 183). Klíčovou událostí v dějinách anarchismu byla španělská občanská válka v letech 1936-1939. Nejen že se pro anarchisty jednalo o boj o záchranu, ale zároveň šlo i o pokus uskutečnit organizační, kulturní i bojové aktivity ve společném projektu. Hnutí také bylo postaveno před zásadní volbu. Podílet se na státní moci a opustit tak ideály anarchismu v prosazování autonomního politického směřování nebo zůstat těmto ideálům věrný, což by znamenalo překážku pro antifašistickou jednotu. Španělští anarchisté si vybrali podíl na státní moci (Tomek, Slačálek, 2006: 19, 20).

19

Směr, který Proudhon v anarchismu prosazoval, byl mutualismus. Ten stojí na pomezí mezi

anarchistickým individualismem a anarchistickým kolektivismem (více viz Charvát 2007, či Miller 2000) (Charvát, 2007: 107).

17

Konkrétně tak učinila CNT resp. FAI. CNT (Confédération Nacional de Trabajo) byla radikální odborová organizace, která čítala kolem jednoho milionu členů. Uvnitř této organizace se vytvořila skupina hájící anarchistické doktríny, byla více libertinská a vystupovala proti reformistickým tendencím. Touto skupinou byla FAI (Federación Anarquista Ibérica). Po vítězství koalice levicových stran, jejíchž součástí byla právě i zmiňovaná CNT, však došlo k povstání proti republikánské vládě. Země neunesla rozpor mezi silně levicovou vládou a klerikálněkonzervativním křídlem. Španělská armáda se postavila na stranu konzervativců a tak vůdci povstání Franco a Sanjuro věřili v rychlý a úspěšný vojenský převrat. To byl však omyl. Povstalečtí generálové nepočítali s tím, že se zbraní chopí dělníci z řad CNT a jejich milice dosáhnou na řadě míst úspěchů (Charvát, 2007: 110), (Heywood, 1992: 183). Během této občanské války se pokusili anarchisté provést sociální revoluci a zahájili kolektivizaci půdy. Tento pokus se řadí mezi ojedinělé případy uvedení anarchistických myšlenek do praxe20. Republika byla nakonec povstaleckou armádou poražena, a tak tato realizace měla jepičí život a nebyla možnost posoudit její životaschopnost (Charvát, 2007: 110). Dle Heywooda měl anarchismus tři velké nedostatky. Za prvé, cíl svržení státu a všech jeho forem politické autority je nerealistický. Jelikož Heywood říká že: „…ekonomický a sociální rozvoj je obvykle doprovázen posilování úlohy státu, a nikoliv jejím utlumováním či úplným zrušením“ (Heywood, 1992: 184). Za druhé, Heywood kritizuje anarchismus za to, že odmítal konvenční prostředky a způsoby k vyvíjení politického tlaku a byl tak nucen spolehnout se na méně ortodoxní metody (např. „propaganda činem“). Za třetí, anarchismus není jednotnou ideologií, i když je spojuje potřeba odstranit donucovací formy autority (Miller, 2000: 11). Heywood vyčítá nejednotě anarchismu to, že nemají jasno v otázce charakteru anarchistické společnosti. Vidí anarchismus jako průnik dvou diametrálně odlišných ideologiíliberalismu a socialismu. Někteří anarchisté si představují ideální společnost jako extrémní formu tržního kapitalismu (anarchokapitalisté) a druzí zase plně

20

Společně s machnovskou Ukrajinou (více viz Charvát 2007) (Charvát, 2007: 110)

18

kolektivizovanou komunistickou společnost (anarchokomunisté) (Heywood, 1992: 184). Tak či onak, jak již bylo zmíněno výše, všichni anarchisté se shodují na odstranění donucovací formy autority, jejichž nejvyšší vývojovou formou je stát. Anarchisté nutně neodmítají všechny formy autority. Velká část anarchistů akceptuje odborníky ve svém oboru, jako jsou vědci či učenci. Tato kritika je namířena proti autoritě, kterou si přivlastnili lidé bez zvláštního nároku, především pak takové, která vnucuje splnění svých příkazů (Miller, 2000: 11). Anarchismus je i přes tuto jednotu značně heterogenní ideologie, která nikdy nedokázala vytvořit společnou politickou teorii. Základem této ideologie je víra v dobro jednotlivce. Člověk je pro anarchisty spíše rozumný než nerozumný, a dokáže se tedy řídit sám. Člověk nepotřebuje žádnou instituci v podobě státu, která by mu nařizovala co má a nemá dělat. Stát dle anarchistů uzurpuje pravomoci, které vykonává ve svůj prospěch21 (Charvát, 2007: 112). 2.2. Propaganda činem v teorii i praxi Jeden z problémů který anarchisté na své půdě řeší, je užití násilí. Základem pro všechny aktivity anarchisty je přímá akce, což je přímý opak volební či zastupitelské aktivity. Může se jednat o odborovou činnost, nebo přímý boj. V minulosti tento boj přecházel k tzv. „propagandě činem“ (Charvát, 2007: 113). Základní myšlenku ozbrojeného boje schválili anarchisté roku 1881 na kongresu v Londýně. Tehdy se většinový proud v anarchismu orientoval na násilí22, ve snaze rozpoutat revoluční povstání násilnými vystoupeními malých skupin. K těmto vystoupením docházelo zejména v sedmdesátých letech devatenáctého století. Hlavní snahou bylo vymezit se proti „opatrným“ státním socialistům. Inspirací pro tyto radikální anarchisty byl proticarský terorismus v Rusku, který 21

Volby anarchisté považují za zbytečné, jelikož neumožňují reálnou změnu, ale změnu v rámci

státního dozoru (Charvát, 2007: 110). 22

Snad jen Ricketson Tucker byl v tehdejší době jedním z mála, kteří teror pokládali ospravedlnitelný

pouze jako poslední prostředek proti despotické vládě, která neumožňuje ani šíření myšlenek (Tomek, Slačálek, 2006: 124,125).

19

vyvrcholil úspěšným atentátem na cara Alexandra II. v roce 1881 (atentát spáchala anarchistická skupina Vůle lidu). Dalším důvodem pro uchýlení se k násilí, byla jakási frustrace z toho, že jiné aktivity anarchistů nepřinášejí žádné výsledky. Od této doby je zažitý obraz anarchisty jakožto teroristy (Tomek, Slačálek, 2006: 125), (Heywood, 1992: 200). Hlavním představitelem myšlenky propagandy činem byl německý imigrant a anarchista Johann Most. Most měl již od svého mládi problémy se státním aparátem a byl několikrát uvězněn23. Byl propagátorem socialistických myšlenek a na počátku sedmdesátých let se věnoval popularizaci marxistických spisů. Silně však odmítal každou vnější autoritu, stranickou disciplínu a celkově i podobu autoritářského komunismu. I přes jeho odpor ke státnímu aparátu byl zvolen v roce 1874 do Říšského sněmu a tím se stal nejmladším poslancem. Silně agitoval na dělnických shromážděních, čímž si vysloužil další pobyt ve vězení. Později Most opouští Německo a vydává se do Londýna, kde vstupuje do Vzdělávacího spolku komunistických dělníků a vydává anarchistický list Freiheit, který se pašoval do Německa (Tomek, Slačálek, 2006: 186,187,188). Když byl v roce 1881 spáchán atentát na cara Alexadra II (viz výše), byl Most nadšen. Přímo pro podobné typy akcí se vyslovil v článku „Konečně“, kde také vyjádřil podporu ruským revolucionářům24. V roce 1882 cestuje Most do Spojených států, kde měl velký vliv na dělnické hnutí. Základem jeho myšlenek je zničení tzv. „pořádku“, který je založen na vykořisťování nemajetných majetnými. Zničení mělo být vykonáno jakýmikoli prostředky. Dle Mosta dělníci: ‚musí své vysvobození vybojovat vlastními silami‘ (Tomek, Slačálek, 2006: 189). Bylo tedy samozřejmé, že boj musí mít násilný revoluční charakter. To vše bylo schváleno v tzv. „Pitsburské proklamaci“ v roce 1883. Mezinárodní dělnické sdružení se shodlo na: ‚Zničení stávající třídní společnosti všemi prostředky, tj. jednáním energickým, revolučním, mezinárodním‘(Tomek, Slačálek, 2006: 189).

23

Johann Most byl dokonce odsouzen za velezradu na pět let, ale díky všeobecné amnestii jej roku

1871 předčasně propustili (Tomek, Slačálek, 2006: 186). 24

Tímto činem si vysloužil několik měsíců izolace a nucené práce (Tomek, Slačálek, 2006: 188, 189).

20

Podle Mosta byla zásadní revolucionářského radikalismu.

revoluční aktivita a prezentace svého

Právě Most předkládal svou představu o již

zmiňované „propagandě činem“. Přičemž tvrdil, že každé revolucionářské jednání je mnohem více než „tisíce řečí a spisů“. Správný anarchista proto provádí „propagandu činu25“ (Tomek, Slačálek, 2006: 190). Dokonce v roce 1885 vydává knihy, které mají sloužit jako příručky k přípravě bomb, nitroglycerinu, dynamitu, třaskavé rtuti atd. Později se dokonce nechává zaměstnat jako pracovník v továrně na výbušniny (poté vydává svůj pamflet, Věda o revolučním vedení války). Sám Most však se vší pravděpodobností nikdy takovéto metody nepoužil, druhým je však důsledně doporučoval. Zajímavé je, že po svém dalším pobytu ve vězení Most mění své názory na myšlenku „propagandy činu“ a násilí podporuje jen tehdy, pokud bude podporovat revoluci (čímž se úplně myšlenky „propagandy činem“ nevzdává). Tomek, Slačálek, 2006: 192,193). V pozdějších statích (Komunistický anarchismus), vyslovuje myšlenku revolučního činu jako velice účinnou. ‚…kdo se chce zbavit sociálního vykořisťování (nerovnosti) a státní tyranie (nesvobody), musí proti tomuto plemeni táhnout se všemi myslitelnými prostředky‘ (Tomek, Slačálek, 2006:197). Právě Most byl přesvědčen o tvrzení, které najdeme v povídce od Jana Drdy, tedy že vražda na tyranu není zločinem a chtěl pomocí „propagandy činu“ vyjádřit nespokojenost lidu vůči vládnoucímu státnímu aparátu (tyranu) a probudit jej tak z apatie. Atentát byl pro Mosta morálně ospravedlněn tím, že tyran utlačuje lid a atentátník je tedy jakýsi spasitel, mstitel, či hrdina svobody. Svým činem tedy poukazuje na zranitelnost utlačovatelského režimu. I přes to, že myšlenku později omezil pouze na situaci revoluce (Tomek, Slačálek, 2006: 198). Konkrétní vliv Johanna Mosta byl zřejmý především u dvou anarchistických autorů, Alexandra Berkmana a Emmy Goldman. Tito ruští imigranti, kteří odešli za svobodou do Spojených států, vstoupili po svém příjezdu do politického života. Přičemž nadšení měli právě pro Mostovo myšlenku „propagandy činem“. Tuto ideu se pokusili naplnit sami, když chtěli pomstít životy zabitých stávkujících dělníků. Tato snaha podpořit myšlenku „propagandy činem“, tedy mstě na kapitalistovi, který nechal střílet do dělníků, se obrátila proti nim (Tomek, 2012: 18, 19).

25

Sám Most raději užíval termínu „propaganda činu“, místo „propaganda činem“ (Tomek, Slačálek,

2006:190).

21

Sám Berkman se zapojil do skupiny militantních anarchistů kolem již zmiňovaného Mostova časopisu Freiheit. Představitelé tohoto časopisu se prezentovali jako bojovníci proti kapitalistické Americe, kteří byli doprovázeni vírou v dosažení spravedlivého světa. Tento cíl byl pro Berkmana dosažitelný v podobě sociální revoluce. Tato revoluce měla zbavit svět brutality, nespravedlnosti a zla a vytvořit tak ideální podmínky pro lidstvo žijící v míru, bratrství a svobodě. Johann Most byl pro Berkmana vzor. Ztotožňoval se především s jeho radikálními myšlenkami, především myšlenky „propagandy činem“ (Tomek, 2012: 14, 280). V roce 1889 se seznamuje s jeho pozdější spolubojovnicí a přítelkyní Emmou Goldman. Berkmanovi už nestačilo pouze číst Mostovy články o „propagandě činem“, chtěl teorii uvést v praxi. Zapojuje se tedy do anarchistické Autonomní skupiny (Tomek, 2012: 14, 280). Do této skupiny vstupuje také Emma Goldman. Ta se tak rozhodla po oddělení se od svého učitele a mentora Johanna Mosta. Most byl sice pro Emmu Goldman dlouholetým vzorem a přivedl ji k samostatnosti v psaní i přednášení, avšak brzy se začala s jeho myšlenkami rozcházet26. V myšlenkách atentátů se však s Mostem shodovali. I pro to vstoupila do této Autonomní skupiny (Tomek, 2012: 280), (Tomek, Slačálek, 2006: 382,383). Významným činem, který Emma Goldman a Alexander Berkman uskutečnili, byl (pokus o) atentát na průmyslníka Henry Claye Fricka, který byl dle této dvojice přímo odpovědný za již zmiňovaný masakr na stávkujících dělnících v roce 1892. Tímto aktem „propagandy činu“ měli dosáhnout spravedlnosti, která pohne masy k povstání. Když se Berkmanovi podařilo obstarat si zbraň27, vplížil se do Frickova sídla, kde se pokusil několikrát svou oběť zasáhnout a pobodat. Berkmanovi se Fricka zabít nepodařilo. Akt „propagandy činu“ tak nebyl dokonán a ani nepodnítil masy k revoluci. Ba naopak. Čin nebyl považován za spravedlivý a oprávněný. Americká veřejnost atentát nevnímala jako propagandu ideje svobody, a dokonce byl odmítnut i samotným Johannem Mostem, přičemž oba pachatelé se právě tímto autorem zaštiťovali (Tomek, 2012: 14, 280,281). 26

Rozdílné názory měla Emma Goldman především na osmihodinovou pracovní dobu dělníků a

postavení žen a mužů ve společnosti (více viz Tomek, Slačálek, 2006: 382,383). 27

Obstarání zbraně nebylo jednoduché. Berkman se zprvu snažil vyrobit bombu (však neúspěšně) a

Goldman se pokusila živit jako prostitutka, aby si na zbraň vydělala. Nepodařilo se jí však sehnat dostatek financí, a tak si nakonec revolver půjčila od své sestry (Tomek, Slačálek, 2006: 383).

22

Na základě neúspěšného pokusu se dokonce pokusil Alexandr Berkman o sebevraždu, avšak neuspěl. Berkman, poté co byl vyšetřován za pokus o vraždu, odsouzen k dvaceti dvěma letům vězení, když veškerou vinu vzal na sebe. Emma Goldman se však víry v atentáty nevzdala, i když své názory na tuto problematiku měnila. Ve své eseji „What i belive (Čemu věřím)“ se vyjadřuje částečně proti násilí, avšak obhajuje ty, kteří ho páchali, jelikož ho dle Emmy Goldman páchali z donucení státní aparátu (ekonomické nerovnosti, politické nespravedlnosti), ne z donucení anarchismu28. Naopak vyjádřila podporu a souhlas s činem Leona Czolgosze, který zavraždil amerického prezidenta McKinleyho (viz výše) (Tomek, Slačálek, 2006: 386,387). Jak Emma Goldman tak Alexandr Berkman byli pro anarchistické radikalisty vzorem. Jejich pokus o vraždu kapitalistického průmyslníka se však nesetkal s dobrým ohlasem. I přes to oba autoři zůstali myšlence boje věrni, i když už jen v omezené míře. Především viděli užití násilí jako vhodný prostředek v revolučním boji, jako prostředek obrany. Něco jiného už bylo například pro Emmu Goldman užití teroristických akcí na „nevinném obyvatelstvu“. Především ji vyděsila akce, kterou provedlo několik anarchistů, když se rozhodli zabít Johna R. Rockefellera, který byl podle nich zodpovědný za tzv. ludlowský masakr (viz Tomek, Slačálek, 2006: 397). Tento pokus o atentát pro anarchisty dopadl katastrofou. Připravená bomba jim vybuchla doma a zabila tři anarchisty a jednu náhodnou oběť. Po této „akci“ byla Emma Goldman rozhořčena nad tím, že někdo vystavil nebezpečí smrti nevinné (Tomek, Slačálek, 2006:397,398). 2.2.1. Anarchistické atentáty Jak již bylo zmíněno výše, někteří anarchisté považují násilí za formu odplaty či pomsty. Násilí je výsledkem útlaku a vykořisťování, které způsobují politici, průmyslníci, soudci a policie. Násilí, které páchají anarchisté, pouze zrcadlí každodenní násilí páchané na pracujících masách. Anarchisté ho porto směřují na ty, kdo nesou skutečnou vinu. Jedná se tedy o jakousi „revoluční spravedlnost“ (Heywood, 1992: 201). Tato kapitola představuje stručnou bilanci významných anarchistických atentátů. 28

Emman Goldman, dostupné na:

http://dwardmac.pitzer.edu/Anarchist_Archives/goldman/whatibelieve.html, 25.12.2012

23

Výčet anarchistických atentátů je široký. Již roku 1883, se anarchista August Reinsdorf pokusil zavraždit německého císaře Viléma I, jeho pokus byl však neúspěšný. Několik let po sobě se pokoušeli anarchističtí atentátníci umisťovat bomby na veřejná místa, ve snaze zabít co nejvíce lidí29 (útok na divadlo v roce 1881, zemřelo dvacet lidí, bomba v kavárně roku 1894 apod.). Jako první jasně anarchistický atentát v Americe, byl dle významného anarchisty německého původu Gustava Landauera, již zmiňovaný Berkmanův pokus zabít průmyslníka Fricka. Tento pokus nebyl dle Landauera namířen proti politickému despotismu, nýbrž proti despotismu sociálnímu. ‚…Mimořádný dosah tohoto činu, že pronikavě poukázal na otřesné poměry v centrech severoamerického průmyslu, že ukázal všem těm, kteří dosud věřili na svobodnou Ameriku jako na politickou a ekonomickou zemi blahobytu, že za kapitalistického režimu panství může jít jen o frašku republiky‘(Tomek, 2012: 281). Anarchisté také útočili na hlavní představitele státu. Například útok na rakouskou císařovnu Alžbětu, která byla probodená pilníkem30. Její vrah Luigi Lucheni rád říkával: ‚Tak rád bych někoho zabil. Ale někoho významného, aby se to dostalo do novin‘ (Sifakis, 1998: 19). Tento atentát však byl mnohými anarchisty odsouzen. Další obětí anarchistického „běsnění“ se stal v roce 1901 již zmiňovaný prezident USA William McKinley, ten byl naopak některými anarchisty kvitován (Emma Goldam vyjádřila anarchistickému atentátníkovi podporu, viz výše) (Tomek, Slačálek, 2006: 126). Některé atentáty byly anarchistům přičítány neprávem, jak uvádí Tomek, Slačálek: „například atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu, provedený nacionalistou“ (Tomek, Slačálek, 2006: 127). U některých atentátů bylo těžké rozhodnout, zdali se jednalo o anarchistu či nikoliv. Což nasvědčuje tomu, že násilí a politické vraždy (atentáty na vrcholné představitele), byly veřejností připisovány právě anarchismu (Tomek, Slačálek, 2006: 127). Anarchisté poměrně brzy přišli na to, že atentáty neplní onen očekávaný účinek, ba naopak se stávají kontraproduktivní. Slovy Louise Michel: ‚Tyranida je praktická pouze tehdy, pokud má tyranie jen jednu hlavu, nebo alespoň malý počet 29 30

Rozuměj lidí vybrané „buržoazie“, ne pracujících dělníků (pozn. autora) V některé literatuře se může dočíst, že byla probodená ševcovským šídlem (srovnej Tomek,

Slačálek, 2006. Sifakis, 1998).

24

hlav. Když je to hydra, může jí zabít jen revoluce‘(Tomek, Slačálek, 2006: 127). Představa násilí a politických vražd v masách nepodnítila onu anarchisty vysněnou revoluci, spíše v lidech vyvolala pocit strachu, hrůzu a hněv. Navíc se zdá, že násilí není tím správným prostředkem pro anarchisty jak přesvědčit vládnoucí třídu, aby se vzdala moci. Někteří anarchisté se na problematiku násilí dívají jako na taktickou chybu, jiní jej považují za neslučitelné s jejich přesvědčením. Anarchisté, kteří byli ztotožněni s pacifistickými principy, se nezřídka vyhýbali politickému aktivismu v masách. Tito anarchisté raději budovali vzorové komunity, kde praktikovali principy spolupráce a vzájemné úcty a doufali, že se myšlenky anarchismu budou šířit nikoliv pomocí demonstrací, ale mírumilovností a spokojeností, která je kontrastem společnosti, která žije mimo anarchistické komunity (Heywood, 1992: 201,202,203). I přes všechno co bylo řečeno o pravděpodobnosti kontraproduktivity násilí a atentátů, je debata nad užitím násilí na půdě anarchismu otevřená. Základem anarchistických aktivit je přímá akce. I když se praktiky „propagandy činem“ opustily, problematika ozbrojeného boje přetrvala. Někteří anarchisté s násilím souhlasili, avšak představovali si ho především v revoluční podobě (Goldman). Myšlenku terorismu odmítali, jelikož jej považovali za kontrarevoluční. S heslem „Společenské vztahy nelze vyhodit do povětří“, se ztotožnila většina anarchistů, zejména v sedmdesátých letech, v době návratu ultralevicového terorismu (Charvát, 2007: 113).

3. Atentáty na Vladimira Iljiče Uljanova Lenina ‚V Leninovi máme osobnost, která byla stvořena pro naši éru krve a železa…Kterýkoliv blázen může prostřelit Leninovi lebku, ale stvořit takovou lebku je nesnadný úkol dokonce i pro samotnou přírodu‘31 -Lev Trockij Následující kapitola se zabývá nezdařilými32 pokusy zavraždit jednu z nejvýznamnějších osobností v dějinách dvacátého století. Kolik pokusů o atentát

31

Citát převzat z (Bauer, 2001: 36)

25

bylo na tohoto významného státníka? „…Vzhledem k zdrženlivosti sovětské historiografie k tomuto tématu, byly informace pro širokou veřejnost velice omezené“ jak píše Nikolaj Zenkovič ve své knize Kremelské atentáty (Zenkovič, 2000: 5). Obecně lze říci, že atentátů na sovětské státníky bylo mnoho, avšak v sovětském systému falšování údajů a faktů, je dodnes těžké určit, kolik z těchto pokusů bylo reálných a kolik jen zastíracím manévrem. Jediný relativně dokonaný atentát tak provedla právě Fanny Kaplanová (viz níže) (Syruček, 2011: 133). Je tedy těžké určit přesný počet pokusů o Leninovu smrt, jisté je, že jeden pokus, kdy někdo usiloval o státníkův život, se v podstatě vydařil. Samotné okolnosti atentátu na V.I. Uljanova nejsou však dodnes v úplnosti známy a dostatečně vysvětleny. I proto je zapotřebí ve zkratce zmínit dráhu této klíčové osobnosti a naznačit tak alespoň nejpravděpodobnější řešení. Vzhledem k rozsahu práce a jejímu zaměření, není cílem detailně rozebrat Leninův život, pro okolnosti atentátu je však nezbytné zdůraznit alespoň klíčové události v jeho životní dráze, do doby prvního pokusu o jeho zavraždění. 3.1. Stručně o Leninovi Lenin se narodil roku 1870 do rodiny Ilji Nikolajeviče Uljanova v Simbirsku. Jaké bylo mládí Vladimira Uljanova? Podle dříve psaných propagandistických knih, bylo plné hlubokého zamýšlení a chápání světa kolem sebe. „Již v útlém mládí se začal Vladimír Iljič hluboce zamýšlet nad životem kolem sebe. Ve své upřímnosti, jež nestrpěla žádnou lež a pokrytectví, se vypořádával s náboženstvím…Mladý Lenin cítil s příslušníky národů utlačovaných carismem…“ (Myška, Uličná, 1975: 24). Roku 1887 byl zatčen bratr Lenina, Alexandr Uljanov, za účast na přípravě atentátu na cara Alexandra III. Za což byl později téhož roku popraven. V knihách psaných před rokem 1989 se dozvídáme o hrdinství mladého Alexandra a o rozhořčení všech čestných lidí nad zvůlí carského samoděržaví. Bratrova poprava údajně mladým Leninem otřásla, ale zároveň v něm posílila jeho revoluční smýšlení (Myška, Uličná, 1975: 27). Je pravdou, že bratr měl na Lenina velký vliv a s největší pravděpodobností tato událost, která v kombinaci s jeho vyloučením z právnické 32

Je sice velice pravděpodobné, že V.I.Lenin zemřel na následky zranění způsobené střelnou zbraní,

avšak atentát neznamenal okamžitou smrt tohoto „vůdce dělnické revoluce“ (pozn. autora).

26

fakulty v Kazani a vypovězením do vesnice Kokušimo, zapříčinila jeho radikalismus, tvrdost a bezcitnost. Právě v tomto vyhnanství četl Hegela a Marxe (Brož, 2011: 46). Lenin nakonec práva dálkově dostudoval, ale praxi se nikdy nevěnoval. Místo právnického povolání se dal na dráhu revolucionáře. Do svých třiadvaceti let pobýval většinou ve venkovských městech. Až v polovině devadesátých let se Vladimir Iljič přestěhoval do Petrohradu, kde začal agitovat mezi dělníky a stal se tak profesionálním revolucionářem. Načež byl zatčen a vyhnán na Sibiř. Po ukončení sibiřského vyhnanství Lenin odchází do Švýcarska a zahajuje tak svou exilovou etapu, která trvala sedmnáct let. Během té doby se stává šéfredaktorem časopisu Jiskra. Vydává také spis Co dělat?, ve kterém tvrdí, že sociálnědemokratická dělnická strana musí být avantgardou proletariátu. Usiluje však o koncepci ‚strany nového typu‘, předurčené k ‚převrácení celého Ruska naruby‘. Je však zapotřebí, aby nastoupil konspirační orgán profesionálních revolucionářů (Brož, 2011: 45, 46), (Malia, 2004: 85, 86, 87, 88). Když v roce 1917 svrhla únorová revoluce cara Mikuláše II. Lenin žil v této době ve Švýcarsku. Toho využili němečtí stratégové, kteří předpokládali, že Leninova přítomnost v revolucí zmítaném Rusku povede k ukončení války na východní frontě. Po příjezdu do Ruska vydává programový dokument známý jako Dubnové teze, v němž vytyčuje plán boje bolševické strany za získání většiny v sovětech. Bolševici se o převrat pokusili již v červenci roku 1917, ale tehdy se ještě podařilo Alexandru Kerenskému tento pokus zmařit. Na Lenina byl tehdy vydán zatykač a tak se uchyluje do úkrytu ve Finsku. Převrat bolševiků byl 26. a 27. října téhož roku již úspěšný (Brož, 2011: 47). Je zapotřebí zdůraznit, že revoluce byla produktem především devastujícího dopadu války, nikoliv rozdílem mezi buržoazií a proletariátem, přičemž je jasné, že polarizace mezi nimi existovala (Malia, 2009: 353, 354). Poměrně snadné vítězství bolševiků má na svědomí do určité míry carská generalita, která vládu Kerenského již nepodporovala. To jim však zhatil Lenin, když si získal armádu tzv. Dekretem o míru (a Dekretem o půdě). Dekretem se veškerý majetek šlechty, cara a církve rozdal mezi sedláky. Vladimir Iljič si tak zajistil kontrolu nad Petrohradem a většími průmyslovými městy a venkovem (Brož, 2011: 47). Lenin byl v listopadu 1917 zvolen předsedou rady lidových komisařů a stal se jakýmsi „premiérem“ sovětského 27

Ruska. Válka však nadále zmítala Rusko a až mír uzavřený v Brestu Litevském 3. března 1918 zajistil Rusku alespoň několik měsíců na konsolidaci mocenských pozic (Brož, 2011: 48). Ikdyž z krátkodobého hlediska, jak uvádí Malia, Brest-Litevský mír „přivodil sovětskému režimu nové, bezmála smrtonosné potíže33“ (Malia, 2004: 129)34. 3.1.1. První pokus o atentát pachatelé neznámí K prvnímu pokusu o atentát došlo těsně po převzetí moci bolševiky v Petrohradě, a to přibližně v polovině ledna roku 191835. Lenin se vracel spolu se svou sestrou Marií a sociálním demokratem Fritzem Plattem ve večerních hodinách z mítinku v Michajlovské továrně, když na jejich auto někdo několikrát vystřelil. Jedna z kulek prošla předním sklem vozu a jen díky pohotovosti švýcarského sociálního demokrata, který sklonil hlavu svého spolujezdce, nebyl Lenin zasažen (Zenkovič, 2000: 6, 7) (Brož, 2011: 48). Pachatele atentátu se nepodařilo čekistům odhalit, natož zadržet. Jediné co se vyšetřovatelům podařilo zjistit, byl přibližný počet atentátníků, těch mělo být dle různých svědectví zhruba dvanáct. Další okolnosti atentátu se nevyšetřovaly. Z největší pravděpodobností to bylo proto, že do útoku byli zapleteni příslušníci petrohradské milice. Kdyby se tato skutečnost dostala na veřejnost, bylo by to nepřípustné-kdo by se opovážil usilovat o Leninův život? Až později se zjistilo, že část útočníků patřila k carským důstojníkům (Zenkovič, 2000: 8, 9). Okolnosti prvního známého atentátu tedy pro jistotu zůstaly veřejnosti skryty. Představa, že by se někdo opovážil vztáhnout ruku na Lenina, byla pro státní aparát nepřípustná. Zejména pro propagandu, která se snažila utvořit obraz nedotknutelnosti revolučního vůdce, aby případní atentátníci nezískali legitimitu pro svůj čin. Tendenční literatura ze sedmdesátých let minulého století, dopady atentátu líčí následovně36: „Atentát na Vladimíra Iljiče Lenina vyvolal velké pobouření pracujících. V dopisech, telegramech, na manifestacích a schůzích pranýřovali 33

Tyto územní ztráty byly obrovské. Bylo to jakési ponížení Ruska a podpořilo to domněnky či

přesvědčení, že Lenin je německý agent, což podráželo jeho legitimitu. 34

Podepsání „imperialistického“ míru načas rozštěpilo levicovou koalici zformovanou po Říjnu

(Malia, 2004: 129). 35

Přesné datum se v literatuře různí (srovnej Brož 2011, Zenkovič 2000, pozn. autora)

3636

Jedná se o tzv. „political fiction“ a je zcela mimo realitu.

28

dělníci, rolníci a rudoarmějci nepřátele lidu a žádali jejich tvrdé potrestání, projevovali vřelý vztah k Leninovi a důvěru bolševické straně a vládě“ (Myška, Uličná, 1975: 435). Dnes se může takovéto vyjádření jevit úsměvně, avšak většinou tato prohlášení dávala pomyslnou legitimitu k čistkám a politickým vraždám pro režim nepohodlných lidí.

3.1.2. Svaz Rytířů svatojiřského řádu Překvapivé je, že o několik týdnů později o Leninův život usilovali další atentátníci. V lednu roku 1918 jeden ze členů Výboru revoluční obrany Petrohradu V.D. Bonč-Brujevič dostal informaci, že ho o přijetí žádá jeden z vojáků jménem Spirindov, musí prý bezodkladně doručit velmi důležitou informaci. Ihned poté co byl přijat, se voják představil jako rytíř Řádu sv. Jiří (což bylo vysoké ruské státní vyznamenání). Bonč-Brujevičovi oznámil, že na příkaz řádu má buď zajmout, nebo zabít Lenina (Zenkovič, 2000: 8). Překvapený Bonč-Brujevič informoval vedení Výboru revoluční obrany Petrohradu o této nečekané zprávě. Po několika výsleších se vyjasnilo, že atentát na Lenina připravoval petrohradský ‚Svaz Rytířů svatojiřského řádu‘. Muži, kteří celou operaci připravovali, se cítili zrazeni člověkem, který je zařadil do široké vojenské masy a připravil je o všechna privilegia a pocty a který nechal zapomenout na jejich bojové zásluhy. Lenin totiž označil válku proti Němcům za „cizí zájmům ruského národa“ (Zenkovič, 2000: 8). Čekisté se dvaadvacátého ledna vrhli do bytu konspirátorů a při prohlídce objevili pušky, pistole a granáty. Přistiženo na místě bylo několik účastníků připravovaného atentátu, všichni byli z vojenského okruhu. Se zatčenými proběhlo krátké vyšetřování, které však přerušil německý útok na Petrohrad. Vězňové požádali Lenina o převelení na frontu a ten jim vyhověl. O jejich dalších osudech už není nic známo (Zenkovič, 2000: 8, 9).

3.1.3 Jak to bylo s ochranou Lenina? Předchozí dva pokusy o zavraždění Lenina s osobní ochranou proletářského vůdce nic neudělaly. Lenina na jeho cestách pravidelně doprovázel osobní strážce,

29

který měl dbát na jeho bezpečnost. Paradoxem je že ke změně došlo až po incidentu, který Leninův život nikterak výrazně neohrozil. Tento incident se odehrál v lednu téhož roku co předchozí dvě události. Při přesunu Lenina z Petrohradu do Moskvy ho přepadli neznámí ozbrojenci. Naštěstí pro Lenina byli lupiči pologramotní a tak si přečetli v jeho osobních dokladech jméno „Levin“. Bandité po chvíli otálení nasedli do Leninova vozu a odjeli. Celý incident měl pro lupiče nečekanou dohru. Jelikož ostuda osobní ochrany proletářského revolucionáře byla obrovská, vyšetřováním tohoto činu se ujal osobně Dzeržinskij (zakladatel Čeky) (Leggett, George, 1981: 198). Hlavního pachatele činu zanedlouho objevil a po krátké přestřelce ho příslušníci Čeky zastřelili (Zenkovič, 2000: 9). Tyto události přiměli organizační oddělení ÚV poslat veliteli Kremlu Malkovovi nový přehled Leninovy osobní ochrany. Tento nový návrh (rozkaz), měl šest bodů: 1. „Při výjezdech soudruha Lenina z Kremlu je nezbytné, aby jeho automobil doprovázely další dva vozy s pěti muži. Přičemž řidič jeho vozu musí být oddaný straník. Leninův doprovod musí být vždy ozbrojen. 2. Při ochraně bytu a kanceláře musí být přítomny přede dveřmi komunistické stráže (přičemž musejí být nejméně rok ve straně). V případě ohrožení stráže signalizují poplach stisknutím tlačítka v podlaze. 3. Vstoupit do bytu V.I. Lenina smí jen lidé se zvláštním povolením, které vydá samotný soudruh Lenin. 4. Sekretariát se musí přemístit z horních pater 5. Je zapotřebí provést radikální čistku spolupracovníků Rady lidových komisařů.“ (Zenkovič, 2000: 9, 10). Čeka ho od té doby varovala před jakoukoliv návštěvou zahraničí. Lenin nejezdil z Moskvy ani na frontu ani do gubernií či nově vznikajících republik. Příslušníkům Čeky se pravděpodobně podařilo uchránit V.I. Lenina od atentátu chystaného na mezinárodní konferenci v Itálii. ‚Důvěryhodné zdroje uvádějí, že Poláci chystají na Lenina a Čičerina atentát při příležitosti jejich cesty na konferenci 30

v Janově. Mají zájem na tom, aby k němu nedošlo na jejich území…‘(Zenkovič, 2000: 10). 3.1.4. Stalinovo spiknutí? Chtěl Stalin otrávit Lenina? Jedna z konspiračních teorií tvrdí, že Stalin uložil V.I. po smrti do mauzolea proto, že se bál pokusů o exhumaci jeho potomky. Tyto spekulace podpořily ještě paměti vydané M.I. Uljanovovou. Ta ve svých spisech uvádí, že když si roku 1921 Lenin stěžoval na úporné bolesti hlavy, které mu znemožnily pracovat a přemýšlet, obával se také, že ochrne a uvažoval i o sebevraždě37 (Syruček, 2011: 132). Právě v této době požádal Lenin Stalina o laskavost. Řekl mu, že kdyby ochrnul, raději by zemřel a Stalin mu dal své slovo, že mu pomůže právě cyankáli. Otázkou je, proč o to požádal právě Stalina? „Protože o něm věděl, že je to pevný, ocelový muž, zbavený jakékoliv sentimentality. Nebyl nikdo jiný, na kom by mohl požadovat takovouto věc“ vypovídá Uljanovová (Bauer, 2001:39). V archivech komunistické strany se našel další dokument, který byl označen titulem „Přísně tajné“. V tomto dokumentu Stalin přiznává, že na žádost V.I. Lenina byl připraven splnit jeho požadavek, ale v jedné chvíli, když se již zdálo, že Lenin je již na pokraji smrti, nedokázal cyankáli Leninovi podat. „Jsem nucen prohlásit, že nehodlám splnit prosbu V. Iljiče a musím ji odmítnout, i když je humánní a nutná, a sděluji to členům politbyra ÚV“ podepsán J. Stalin (Zenkovič, 2000: 11). Myšlenka, že Stalin otrávil Lenina, však žila (žije) dál. Někteří členové postsovětské ‚nové leniniany38‘ totiž odmítali myšlenku na to, že by Lenin ze světa chtěl odejít dobrovolně. Domnívali se, že když už by se pro sebevraždu V.I. rozhodl, zvolil by pravděpodobně jiný způsob smrti, než je otrava. A navíc, Lenin by podle členů nikdy svou smrt neprojednával se Stalinem (Zenkovič, 2000: 11, 12). Vždyť sám Lenin označil Stalina za příliš hrubého a obviňoval ho, že soustředí do svých rukou příliš velkou moc a nebyl si jist, zdali tuto moc dokáže, podle jeho slov, „obezřetně využívat“. Proto navrhl svým spolustraníkům, aby Stalina z funkce 37

Tyto bolesti byly přičítány mimo jiné i kulkám, které mu zůstaly v těle po atentátu ze srpna roku

1918 (Bauer, 2001:39). 38

Zastánci Lenina.

31

generálního tajemníka přemístili a jmenovali někoho, kdo má zcela opačné vlastnosti než právě Stalin (Bauer, 2001:46, 47). Pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme. Na jednu stranu mohl být Stalin právě díky těmto vlastnostem ideálním „vrahem“, na stranu druhou, Stalinovi by se velmi hodila urychlená smrt tohoto nelítostného diktátora, právě proto, aby mohl rozpoutat svou krutovládu. Daleko zapeklitějším případem, který dodnes není objasněn, byl nejznámější atentát na V.I. Uljanova, útok Fanny Kaplanové. 3.2. Začátek konce V.I. Lenina 30. srpna 1918 pronášel Lenin proslov v továrně Michelson. V něm se zaměřoval na boj s československými legiemi: ‚Musíme všechno vrhnout na československou frontu, abychom zadávili veškerou tu bandu, kryjící se pod hesly svobody a rovnosti a střílející dělníky a rolníky po stech a tisících. Nám zbývá jediné východisko: Vítězství nebo smrt!‘ (Slavík, 2009: 136). Když Lenin odcházel ze shromáždění, někdo na něj z davu vystřelil. Jedna kulka zasáhla hrudník a druhá krk. Raněného Iljiče přivezli do Kremlu a přivolali k němu lékaře z městské nemocnice. Ve Vzpomínkách na Lenina Naděžda Krupská na tuto událost vzpomíná následovně: „…Když ho šofér Gil se soudruhy z Michelsonova závodu přivezli raněného do Kremlu a chtěli ho vynést raněného na rukou, Iljič to nedovolil a sám vyšel až do třetího poschodí. Krev se mu vylila do plic“ (Krupská, 1964: 363). „Zákeřný atentát na Lenina. V boji proti sovětské moci používali cizí imperialistické a domácí kontrarevoluce těch nejodpornějších, nejpodlejších prostředků. Připravovali spiknutí s cílem svrhnout sovětskou vládu a zavraždit Lenina i jiné vedoucí pracovníky komunistické strany a sovětského státu“ (Myška, Uličná, 1975: 483). Tak takto se o atentátu zmiňovala sovětská propaganda.

3.2.1. Fanny Kaplanová, vrah nebo oběť? Okamžitě po činu zadrželi podezřelou osobu, která měla na proletářského vůdce vystřelit. Touto osobou byla Fanny Kaplanová. V šestnácti letech se Kaplanová přidala k anarchistům a vyzývala k atentátu na kyjevského gubernátora. 32

Bomba, kterou však anarchisté společně s Kaplanovou připravovali, vybuchla předčasně ještě v jejich bytě. Kaplanovou výbuch těžce zranil (Zenkovič, 2000: 15). Polní vojenský soud ji za přípravu atentátu vyměřil v roce 1906 doživotní vězení v pracovním táboře na Sibiři. Původně měla být odsouzena k trestu smrti, ale vzhledem k jejímu věku jí byl trest zmírněn na doživotní práce39. Při výkonu trestu v Sibiřském pracovním táboře Kaplanová načas úplně oslepla, zrak se ji částečně vrátil až za tři roky. Tato skutečnost je pro okolnosti atentátu klíčová (Syruček, 2011: 138) (Zenkovič, 2000: 15, 16). Fanny Kaplanová byla také součástí Strany socialistů-revolucionářů (Eseři). Když po roce 1917 bolševici zakázali všechny ostatní politické strany, tak se tato anarchistka rozhodla Lenina zavraždit40. (Syruček, 2011: 138). Okamžitě po zatčení byla Kaplanová vyslýchána. Vyšetřování vedli ti nejlepší členové Čeky. Na otázky, typu kdo jí dal zbraň, s kým je ve spojení, kolikrát vystřelila nebo z jakého to bylo revolveru, nedokázala Kaplanová odpovědět. Prohlásila jen: ‚…Učinila jsem to ze svého vlastního přesvědčení. Vystřelila jsem několikrát, nepamatuju se kolikrát…Na Lenina jsem střílela, protože ho považuji za zrádce revoluce a jeho další existence bude podrývat víru v socialismus…‘ (Bauer, 2001: 38). Kaplanová se k atentátu oficiálně přiznala. Což stačilo k tomu, aby byla tři dny po zatčení odsouzena k smrti zastřelením (Syruček, 2011: 138). Naskýtá se však řada otázek, které hovoří pro nevinnu Kaplanové. Když 30. srpna opouštěl Lenin Michelsonův závod, byl večer. Podle oficiální verze byla doba atentátu určena na půl osmou hodinu večerní. Tento údaj se však rozchází s výpovědí Leninova řidiče S. Gila. Podle jeho výpovědi přijel se „soudruhem Leninem“ do továrny kolem desáté večer. Jeho vystoupení trvalo zhruba hodinu. Tak či onak bylo šero, či úplná tma. Jak by se tedy povedlo poloslepé ženě trefit svůj cíl41? (Zenkovič, 2000: 16). Další podivnou okolností bylo, že nic nenasvědčovalo tomu, že Kaplanová uměla střílet. V několika vyšetřovacích dokumentech se dokonce hovoří o dvou

39

Po únorové revoluci, když padla carská vláda, byla propuštěna.

40

Resp. byl to pravděpodobně jeden z důvodů.

41

V poslední době někteří historici zpochybňují oficiální verzi (Veber, 2003:54).

33

útočnících. Tím druhým byl Protopopov, údajný agent čeky. Ten byl ihned zastřelen. O tomto člověku nejsou žádná svědectví. Rozpor je i ve výpovědi pomocníka vyšetřovacího komisaře S. Batulina, který Kaplanovou zadržel. Ten nejprve uvedl, že ji chytil ihned na místě činu. Později však řekl že, ‚běžel za utíkajícími‘ a Kaplanovou viděl stát pod stromem. Její první reakcí bylo: ‚Já jsem to neudělala‘(Zenkovič, 2000: 18, 19). 3.2.2. Lidie Vasiljevna Konoplevová, následky atentátu Další „kandidátkou“ na Leninova atentátníka, byla Vasilijevna Konoplevová. Tato eserka a bývalá anarchistka, byla čekou zatčena po atentátu na Lenina a uvězněna. Právě ona vytvořila bojový oddíl, jehož cílem bylo zavraždit V.I. Podle některých historiků, atentát spáchala ona. V únoru roku 1918 si pořídila revolver a učila se z něj střílet. Konoplevová prosazovala několik dní před činem použití palné zbraně, při plánovaném atentátu. Pravděpodobně naplánovala vraždu předsedy leningradské čeky Uricého. Ve vězení se stala agentkou čeky a později vstoupila do bolševické strany. V roce 1922 dokonce svědčila v procesu proti pravým eserům a potvrdila jejich účast na atentátu na Lenina (Zenkovič, 2000: 20, 21). Jelikož byla roku 1960 rehabilitována, nehodilo se sovětské propagandě aby byla ona tou, co chtěla V.I. Uljanova zavraždit. Totožnost pravého vraha se se stoprocentní jistou už nikdy nedozvíme, je však jasné, že atentát měl pro sovětskou společnost nedozírné následky. Pro bolševiky se stal jakousi vítanou záminkou k rozpoutání masového teroru. Bolševici se teď nemuseli na nic ohlížet a mohli popravovat ve velkém (Bauer, 2001: 38). Pravda psala 30. srpna 1918: ‚přišel pro nás čas rozdrtit buržoazii, jinak budete rozdrceni vy jí. Města musí být nemilosrdně vyčištěna od veškeré buržoazní hniloby. Všichni tito pánové budou registrovaní a ti, kdo představují nebezpečí pro revoluční věc, budou vyhubeni…Hymnou dělnické třídy bude zpěv nenávisti a pomsty‘ (Courtois a kol., 1999: 73). Toto prohlášení znamenalo, že každý jedinec, nepřítel dělnické třídy, který u sebe bude mít zbraň, opováží se dělat jakoukoliv propagandu proti sovětskému režimu, bude na místě zastřelen, nebo zatčen a odvezen do koncentračního tábora. Později se však sovětskému vedení zdálo, že ani tato opatření nejsou dostatečná. To dokazuje dopis, který zaslal N. Petrovský, lidový komisař vnitra, všem sovětům. 34

V dopise píše, že Rudý teror dosud není dostatečně cítit. ‚Je nejvyšší čas učinit konec vší té sentimentalitě a změkčilosti. Všichni praví eseři musí být okamžitě zatčení. Veliké množství rukojmí musí být zajato mezi buržoazií a důstojnictvem. Při sebemenším odporu je třeba se uchýlit k masovým popravám…Nesmí se tolerovat žádná slabost, žádné váhání při zavádění masových terorů‘(Courtois a kol., 1999: 73, 74). V podstatě se jednalo o urychlení procedur při zbavování se nepřátel a nevyřešených záležitostí. Bolševici s konečnou platností zpřetrhali s levými esery veškeré vztahy a začali vládnout „krvavou rukou sami“ (Bauer, 2001: 38). Dalším důsledkem atentátu byla, ještě přísnější cenzura. Zejména články o čece, která vykonávala svou „práci“, byly pod silnou cenzurou (Courtois a kol., 1999: 77). Je nasnadě zauvažovat nad možností, že atentát na Lenina byl připraven představiteli čeky. Jelikož teror, který se rozpoutal po jeho vykonání, se vedoucí straně velmi hodil a získal jakousi legitimitu u obyvatel. Propagandistická literatura píše o událostech po atentátu takto: „Rudoarmějci, rozhořčeni zločinným atentátem na Lenina, s ještě větším úsilím bojovali proti nepřátelům sovětské moci, konali pravé divy udatnosti a hrdinství…Lid žádal nemilosrdné zúčtování s teroristy, s buržoazií a statkářskou kontrarevolucí. Dělníci a rolníci se tehdy ještě více semkli kolem komunistické strany a sovětské vlády“ (Myška, Uličná, 1975: 483, 484). Jen těžko lze spočíst oběti tohoto „nadteroru“

42

, v pracovních nebo

koncentračních táborech se v letech 1919-1921 zaznamenával nepřetržitý nárůst vězňů, který se zastavil přibližně na sedmdesáti tisících (Courtois a kol., 1999: 77). 3.2.3. Lenin po atentátu V.I. Lenin se po atentátu zotavoval pomalu. Trpěl velkými bolestmi hlavy a dokonce uvažoval i o sebevraždě (viz výše). Takto indisponován se samozřejmě nemohl účastnit veřejného ani politického života. Vybízel akorát své spolustraníky, aby zahájili přípravy na pomoc německé revoluci (Slavík, 2009: 142). Leninova nemoc však neustupovala, bolesti hlavy přetrvávaly a on se tak mohl sotva soustředit. Tato choroba byla přičítána jak zraněním z atentátu, tak přepracováním a

42

Jak ho označuje Slavík (Slavík, 2009: 137)

35

přetížením po velkém nervovém vypětí. V květnu roku 1922, měsíc po Stalinově zvolení generálním tajemníkem strany, postihl Lenina záchvat mrtvice a ochrnula mu pravá polovina těla. Přesně jak se dříve obával. Špatně mluvil, musel se začít učit znovu psát, selhávala mu paměť a nedokázal vypočítat ani nejjednodušší matematické úlohy. O Leninově zdraví zveřejnily zprávu bolševické noviny už v červenci téhož roku43 (Bauer, 2001: 40, 41). Politbyro se snažilo Lenina ještě zachránit. Jeho členové přivolali na pomoc lékaře ze zahraničí, Lenin ruským a obzvláště těm, co byli v bolševické straně, nedůvěřoval. V té době pravděpodobně Lenin prosil Stalina, aby mu podal jed a ukončil jeho trápení. Bolesti a zdravotní problémy zdánlivě Iljiče ke konci července opustily. V té době vehementně posílal desítky lidí na popravu. Nechal popravit čtyřiačtyřicet eserů, kteří údajně patřili k Fanny Kaplanové a podíleli se na atentátu (Bauer, 2001: 43, 44). Poprvé od svého zranění vystoupil Lenin dvaadvacátého října 1922 s obšírným referátem o politické situaci. V něm pokáral své spolustraníky, že revoluci, kterou dělají na Západě, dělají mizerně (Slavík, 2009: 142). Nemoc na něm nebyla při jeho tehdejším vystoupení ani znát. Jeho poslední veřejné vystoupení se datuje na dvacátého listopadu 1922 na zasedání městského výboru moskevského sovětu. Už po první mrtvici měl Lenin zakázány politické schůzky. Na což měl dohlídnout sám Stalin. Mezi tím, za Leninovými zády, hořel urputný boj o moc mezi Stalinem a Trockým. Bez šance nebyli také Bucharin, Kameněv, Zinovjev a další. Lenin tušil, že umírá a nechal sepsat Dopis sjezdu (označovaný také za Leninovu závěť). V něm se vyjadřuje o budoucnosti ÚV a členy jako Stalin a Trockij nepovažoval za vhodné k vedení strany. Stalina obvinil z přílišné koncentrace moci a hrubosti (viz výše). Za nejvhodnějšího nástupce viděl Lenin Bucharina (Bauer, 2001: 45, 46, 47). Stalinova moc však neustále rostla. V březnu 1923 postihl Lenina další záchvat a ztratil schopnost mluvit. Když ho lékaři prohlíželi, nebyl schopen porozumět tomu, co říkají, a vydával jen nesmyslné zvuky. V květnu byl pacient převezen do Gorek. To už se jen nic nechápající Lenin bezpříčinně usmíval. Zbytek

43

Od té doby panovalo přísné embargo na sdělování zdravotního stavu sovětských vůdců (Bauer,

2001: 45).

36

života dožil Lenin v izolaci od okolního světa. Jednadvacátého ledna 1924 zemřel44 (Bauer, 2001: 47-57). Leninova smrt měla za následek nástup Stalina k moci. Lenin na sklonku svých dnů nedokázal zabránit Stalinovi v nabírání síly a zmocnění se úřadu. Politické byro odmítalo Leninovo námitky ke Stalinovi z toho důvodu, že sám Stalin podle jeho slov „uznává nedostatky svého charakteru a slibuje, že z toho vyvodí příslušné závěry“ (Syruček, 2011: 76). Atentát na Lenina tedy dozajista ovlivnil běh sovětských dějin. Je otázkou, jak by se situace vyvíjela, kdyby Lenin žil dál a jestli celý atentát nebyl jen dobře připravenou akci čeky, anebo přímo Stalina. Co víme určitě je, že následky atentátů byly nedozírné. Rozpoutaly čistky a masovou likvidaci všech nepohodlných osob. Přičemž státní aparát měl pro takovou činnost „ospravedlnitelný“ důvod. Pokus o vraždu nedotknutelného vůdce, přeci nemůže někomu jen tak projít. Mohlo by tedy dojít ke změně režimu touto formou? Pokud by se Lenina podařilo zavraždit hned na první pokus, tedy těsně po převzetí moci bolševiky v Petrohradě, a to přibližně v polovině ledna roku 1918, režim jako takový by nejspíše nepadl. Chyběl by však vůdce, který byl zároveň i symbolem revoluce, a tedy případní odpůrci režimu, by měli snazší cestu k jeho přeměně. Pokud by se atentát zdařil v továrně Michelson, změnu režimu by téměř určitě nezpůsobil. S největší pravděpodobností by se rozhořel boj o moc, jak tomu o pár let později skutečně bylo, režim jako takový by však zůstal zachován. Sovětská propaganda uměla velice dobře využít činu atentátníků k vlastnímu prospěchu. Kdyby byl vůdce revoluce zavražděn, způsobilo by to pravděpodobně ještě větší represe. V případě Lenina je velice důležité, v jaké fázi svého vývoje se režim nacházel. Ve svých počátcích se mohl snadněji rozložit pod tíhou vraždy „nedotknutelného vůdce“. Postupem času, když získal režim větší sílu a moc, naopak vražda takového vůdce mohla napomoci spíše těm, kteří se tlačili na Leninovo místo (např. Stalin). V této fázi tedy není atentát způsobem boje proti režimu, jako spíše způsobem boje pro konkurenty v rámci režimu. Toho později využil např. Stalin (odstranění Trockého).

44

Když Lenin zemřel, Stalin dal náborovému programu nových členů nový název: ‚Leninova výzva‘.

Jelikož strana potřebovala nutně nové členy (Baberowski, 2004: 66).

37

4. Atentáty na Hitlera „Kdykoli mě může zabít nějaký zločinec nebo blázen45“ -Adolf Hitler Pokud u pokusů zavraždit Lenina narážíme na nedostatek postsovětské literatury, která by se tomuto tématu věnovala, u atentátů na Hitlera je tento problém spíše opačný. Řada historiků a spisovatelů se zabývala a dodnes zabývá otázkami ohledně pokusů zavraždit nacistického vůdce. Těchto atentátů totiž nebylo málo. O to větší překvapení je, že tento nelítostný diktátor vyvázl z každého živ. O jeho život usilovaly nejen odbojové skupiny, tajné služby, jednotlivci, ale dokonce i lidé jemu nejbližší. V počátcích Hitlerova nástupu k moci, bylo pro lid německé říše nepředstavitelné a nepochopitelné, že by se někdo pokusil zabít jejich „milovaného Vůdce“. Vždyť to byl právě Hitler, který dal lidem práci. Po několika letech krize, si lidé cenili základních potřeb, kterých se jim díky němu dostávalo. Není divu, že tyto potřeby stavěli nad ideologické myšlenky nacismu (Moorhouse, 2007: 60). Herbert Marcuse ve své stati „Vražda není politickou zbraní“ připouští, že vražda představitele, nebo podporovatele režimu může způsobit změnu systému, nebo při nejmenším zmírnit útlak. Jako příklad uvádí úspěšné zavraždění Carrera Blanca ve Španělsku. Případné zavraždění Hitlera by mohlo tehdy přinést kýžený úspěch (Marcuse, 2001:7). Zabít Hitlera byla rozporuplná otázka. Vedly se diskuse o tom, jestli je vhodné někoho zabít, i když je to tyran, také o problému ‚amorální zrady‘, o ‚státem posvěceném terorismu‘ a nakonec i o tom, co by se vlastně mohlo stát, kdyby se Hitlera doopravdy podařilo zabít (Moorhouse, 2007: 12). Poučeni historií, mnozí příslušníci tajných služeb věděli, že zabití Vůdce může rozpoutat masové vyvražďování a ještě tvrdší represe. Otázkou zůstává, proč se tedy pokoušet tohoto diktátora zabít? Mnohdy to byla myšlenka jednotlivců, kteří možná širší okolnosti nedomýšleli. Podstatnější však je, že Hitler byl symbolem nacistického Německa, pro mnohé jakousi „modlou“ a jeho smrt mohla zapříčinit rozklad v morálce německých vojsk, či zhroucení víry v možné vítězství. Pokud by se Hitlera podařilo zabít ještě před vypuknutím války, k světovému konfliktu nemuselo ani dojít. Pokud 45

Citát převzat z: (Moorhouse, 2007: 11)

38

na konci konfliktu, to mohlo urychlit konec války. Právě tato kapitola přiblíží některé z pokusů o zavraždění Hitlera a rozebere jejich důsledky.

4.1. Hitlerova ochrana Když byl Hitler jmenován roku 1933 do úřadu kancléře, dosavadní ochrana ministerských předsedů a samotného kancléře stála před novou výzvou. Už na počátku své kariéry si Hitler uvědomoval, že bude potřebovat tělesnou stráž, která bude složená z naprosto loajálních mužů. Najal si tedy několik svalnatých jedinců, kteří mu sloužili jako osobní ochranka, řidiči a pomocníci ve všem, co Hitler potřeboval. Tato skupina se později vyvinula v SA (úderný oddíl). Mnohem důležitější však byla úzká skupinka těch nejoddanějších stoupenců. Z řad SA byla utvořena tzv. Stabswache (štábní stráž), jež byla elitní gardou, která měla Hitlera chránit před všemi nepřáteli (Moorhouse, 2007: 26). Jednotka se později přejmenovala na Schutzstaffel (ochranný oddíl). Z jejího názvu pak byla odvozena zkratka SS. Jednotka se postupně rozrůstala. V počátcích měla osm mužů, v ledu 1929 jich bylo už dvě stě osmdesát. Jejich velitelem se stal Heinrich Himmler. Od tohoto okamžiku se tato jednotka stává ‚šlechtou nordických mužů‘ (Mabire, 2012: 20). Členové museli být slepě oddaní Hitlerovi. Museli to být neoblomní, nejlepší a nejspolehlivější straníci. Pod velením Himmlera rostla v organizaci poslušnost a loajalita. Himmler se dokonce nechal slyšet že: ‚Kdyby mi Hitler řekl, že mám zastřelit svou matku, učinil bych tak a byl bych hrdý na jeho důvěru‘ (Moorhouse, 2007: 27). Jednotky SS se velice osvědčily, a proto se osobní ochrana Hitlera vybírala výhradně z nich. Roku 1932 vznikla speciální tělesná stráž46, která měla za úkol hlídat Vůdce. Tato jednotka se nazývala Begleitkommando (doprovodný oddíl SS). Tito ozbrojenci měli hlídat Hitlera na každém kroku (Mabire, 2012: 22). V polovině března roku 1933 Himmler oznámil Hitlerovi, že odhalil spiknutí, při kterém měl být spáchán na Vůdce atentát. Ten se na základě této informace obrátil na velitele „nordických mužů“ s příkazem zformování osobní ochrany říšského kancléře.

46

Na příkaz Seppa Dietricha, člena nejužšího kruhu Hitlerových spolupracovníků a taky jeho

neoficiálního bodyguarda (Moorhouse, 2007: 28)

39

Vznikla tak další jednotka s názvem „Leibstandarte-SS Adolf Hitler47“ (Grünberg, 1981: 50). K těmto jednotkám se přidala později ještě Reichssicherbeitsdienst (RSD, Říšská bezpečnostní služba), ta byla dalším konkurentem předchozích dvou. Skutečnost, že se řada orgánů k jeho ochraně vzájemně překrývala, Vůdce neskutečně iritovala. Za to si však mohl z velké části Hitler sám. Nechtěl, aby celou bezpečnost zařizovala pouze jedna složka. V mnoha případech sám vědomě podněcoval chaos v tom, kdo měl plnit jeho zadání. Pak s očekáváním sledoval, kdo jeho úkol splní nejlépe a jako první. To všechno totiž bylo v souladu s ‚darwinistickým‘ ideálem přežití toho nejschopnějšího (Moorhouse, 2007: 38-43). Tato opatření nesla své ovoce. Od roku 1923 se podařilo bezpečnostním jednotkám odhalit řadu spiknutí. Problém v ochraně diktátora však nebyl v nedostatku loajálnosti, či horlivosti jeho stoupenců. Jeden z hlavních problémů byl totiž Hitler samotný. Tento nacistický vůdce přistupoval k bezpečnostním opatřením nedůsledně. Pokládal totiž sám sebe za ‚muže s osudovým posláním‘, jenž má vyvést Německo z otroctví (Moorhouse, 2007: 25, 30). Tušil však, že díky jeho křehké tělesné konstrukci, nebude jeho život nikterak dlouhý. Další problém v Hitlerově ochraně, byla jeho nevypočitatelnost. Často měnil své plány a občas nečekaně zmizel. To sice byla případná překážka pro potenciálního atentátníka, ale mnohem těžší práce pro jeho bodyguardy. Jakkoliv věnoval Hitler pozornost bezpečnostním detailům, nikdy reálně nevěřil tomu, že by mu mohla ochranka pomoci. Spíše jeho víra v „osud“ a „osudové poslání“, ho vedla k tomu, že svůj život svěřoval místo do rukou svých ochránců, šťastné náhodě. Jeho důvěřivost v osobní ochranu byla mizivá. Nesnášel, když byl trvale pod kontrolou. (Moorhouse, 2007: 31, 42, 43).

47

Tato složka nebyla pouze Hitlerovou ochranou. Byla elitní jednotkou SS, jednoznačně vojenskou a

součástí ozbrojených sil. Byla to jednotka „parádní“, účastnila se přehlídek a každý den stáli u kancléřství, či letiště, velitelstvích SS a podob.

40

4.2. Osamělý atentátník „Abychom našli opravdové Hitlerovi protivníky, musíme hledat ‚malého člověka‘: někoho, kdo vyšel ze stejných sociálních poměrů jako on sám, a přece žil a zemřel bez náboženského nebo ideologického pozadí ve zcela jiném morálním světě“ (Stern, 1992: 109). Takto se vyjadřuje J.P. Stern o člověku, který našel dostatek odvahy na to,

aby spáchal atentát na nacistického vůdce. Tímto člověkem byl

Johann Georg Elser. Elser pocházel ze skromných poměrů, rodina pracovala na půdě a se dřevem. V mládí se George vyučil truhlářem, přičemž uměl pracovat i se železem. Když dodělal školu, pracoval jako umělecký truhlář, v továrně na hodiny a na letadla (tato skutečnost je pro pozdější okolnosti atentátu klíčová) (Stern, 1992: 109, 110). O politickou ideologii se nikdy moc nezajímal, ale praktickou politiku sledoval pozorně. K nacismu byl nekompromisní a cítil k němu značnou zášť. Věřil spíše v komunistickou stranu, která měla zajistit lepší podmínky pro dělníky a řemeslníky. Ideologickým komunistou však nebyl. Co přimělo Elsera uvažovat nad vraždou Hitlera? S největší pravděpodobností to byl odpor k válce. Dle jeho pozdějších výpovědí uvádí, že jedna z klíčových motivací pro atentát, byla mnichovská dohoda z roku 1938 (Moorhouse, 2007: 65, 66). Od té doby, co se tak rozhodl, se stala myšlenka zavraždit Hitlera ústředním děním jeho života. Od podzimu 1938 začal Elser spřádat svůj tajný plán. Nejdůležitější bylo vybrat správné místo a vhodnou dobu pro atentát. Elser dobře věděl, že se Hitler rád ukazuje na veřejnosti a že často probíhají nějaké manifestace, oslavující „velikost“ nacismu. Elser ale potřeboval manifestaci, která by se konala s neměnnou pravidelností. Nejlépe mu posloužilo výročí, které se konalo každý rok osmého listopadu. Byl to velice významný den v nacistickém kalendáři, oslavoval se pokus o „pivnicový puč“ z roku 1923. V tento významný den, nemohl Hitler se svým bouřlivým projevem chybět (Knopp, 2007: 64, 65). Elser na jedno z těchto shromáždění do Měšťanského pivovaru v Mnichově dorazil. Psal se rok 1938. Jako jeden z mnoha hostů se usadil v sále a dobře si rozmýšlel, jak a kde by mohl svůj plán uskutečnit. Zaznamenal nedostatky v ostraze, řečnický pultík, u něhož Hitler pronášel svůj projev a v neposlední řadě i celé 41

uspořádání sálu. Výsledkem byl plán, který později realizoval. Rozhodl se umístit bombu do nosného sloupu, který stál přímo za řečnickým pultem. Jakmile bylo rozhodnuto o způsobu atentátu, Elser na něm začal okamžitě pracovat. Svůj plán pojal velice svědomitě. Poté co získal vše potřebné k sestrojení bomby48, dal v práci výpověď. (Stern, 1992: 112, 113). Elser se nikomu o svém plánu nezmínil. V podezření mohl padnout pouze tehdy, když se několikrát pokoušel získat v pivovaru zaměstnání, byl však odmítnut. Do Mnichova definitivně odcestoval v srpnu 1939, kde se ubytoval řádně pod svým jménem. Způsob, kterým pracoval, byl jednoduchý. Každý večer chodil do pivnice na večeři, poté se proplížil zadem do skladiště a vyčkal až do zavírací doby. Když všichni zaměstnanci opustili podnik, mohl nerušeně pracovat až do půl osmé ráno. Při hloubení dutiny ve sloupu, postupoval precizně. Dřevěné obložení, které krylo sloup, prořezával tak, aby ho mohl zpětně dokonale zakrýt (což nebyl pro uměleckého řezbáře problém). Když dospěl ke sloupu samotnému, musel postupovat naprosto nehlučně49. Práce s dlátem a ruční vrtačkou mu zabrala téměř měsíc. V noci pracoval v pivnici, zatímco ve dne zdokonaloval časový mechanismus a bombu (Moorhouse, 2007: 67, 68) Časový mechanismus byl velmi komplikovaný. Dal se nastavit šest dní před výbuchem. To by umožnilo Elserovi nepozorovaně zmizet do Švýcarska. V noci šestého listopadu bombu vsadil do kovové skříňky a tu umístil do připravené díry v nosném sloupu. Jelikož byl Elser perfekcionista, sedmého listopadu se ještě jednou ujistil, že je všechno jak má být. Výbušný mechanismus nastavil na 21:20, večer osmého listopadu 1939. Což měla být druhá polovina Hitlerova projevu. Po té, co bylo vše připraveno, opustil Elser Mnichov a odjel do Kostnice. Odtud chtěl utéct do Švýcarska. (Knopp, 2007: 72, 73). Hitler chtěl původně celé vystoupení zrušit. Byl totiž silně zaneprázdněn. Válka, kterou vedl, zatím trvala pouhé měsíce a Hitler měl v plánu 9.11. zaútočit na Paříž, tedy v den návštěvy Mnichova (Moorhouse, 2007: 69). Význam této akce mu

48

Rozbušku sehnal u svého bývalého zaměstnavatele, zbrojařského továrníka. Pak si našel práci

v kamenolomu, kde získal snadno výbušniny a roznětky (Moorhouse, 2007: 67). 49

Rány synchronizoval s projíždějící tramvají, nebo splachováním záchodů (Moorhouse, 2007:68).

42

to však nedovolil. Rozhodl se tedy své vystoupení alespoň o něco zkrátit50. Hitlerův projev trval něco málo přes hodinu. Zhruba deset minut po té, co odešel ze sálu, vybuchla Elserova bomba. Vše fungovalo, jak mělo. Spolu se sloupem se zřítil i balkon, který podpíral. Zemřelo osm lidí a šedesát bylo zraněno (Brož, 2011: 72, 73). Hitler se o atentátu dozvěděl na cestě do Mnichova, ale až v době kdy jeho vlak byl ve stanici v Norimberku. Nejprve si myslel, že se jedná o vtip. Když pochopil, že informace je skutečná, usoudil, že ho osud ušetřil pro vykonání větších věcí. Opět mu to dodalo pocit, že s ním má osud větší plány. Hitler s Himmlerem si udělali o atentátnících vlastní představu: ‚Není pochyb, že v činu má prsty britská tajná služba‘ (Moorhouse, 2007: 72). Tato domněnka však byla mylná. Pravý pachatel unikal přes hranice do Švýcarska. K jeho smůle ho však zadržela pohraniční kontrola. To co Elsera učinilo při kontrole podezřelým, byl obsah jeho kapes: nýty, šrouby, několik per, pohlednice z Měšťanského pivovaru, adresy muničních továren v Badenu Wüttenbergu a odznak bojovníka Rudé fronty51 (Stren, 1992: 117). Elser byl převezen do Mnichova a tvrdě vyslýchán gestapem. Hitler byl skálopevně přesvědčen o tom, že Elser je nástrojem jiných mocností. Atentátník se po několika dnech mučení ke všemu přiznal. Když se Hitler seznamoval s výsledky vyšetřování, byl překvapen. Tento muž nebyl prototypem toho, proti čemu nacisté bojovali. Nebyl to Žid a ani se s Židy nepřátelil, nebyl to komunista, byl abstinent…Patřil k bezúhonným německým pracujícím, o nichž se nacisté domnívali, že jsou páteří jejich strany (Moorhouse, 2007: 74). Hitlerovi se pořád nechtělo uvěřit, že by Elser takový čin mohl spáchat sám. Gestapo prověřovalo všechny, kdo s ním přišli do kontaktu, bezvýsledně. Elser byl nakonec převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, později do Dachau. Hitler s ním měl své plány. Po válce měl být s Elserem veden proces, který by dokázal, že Britové byli do celého atentátu zapojeni. V roce 1945 bylo Hitlerovo vítězství na míle vzdáleno, a tak desetitisíce vězňů z koncentračních táborů umíralo při pochodech smrti, nebo byli likvidováni přímo v koncentračních táborech. Bylo tedy jasné, že k žádnému procesu s Elserem nedojde. Ten tak byl devátého dubna

50

Hitler se kvůli zhoršenému počasí rozhodl jet do Berlína vlakem, místo letadlem. Právě proto odešel

z pivnice dříve. 51

Komunistický bojový oddíl, jehož byl v minulosti členem (Stern, 1992: 117).

43

1945 popraven a jeho tělo bylo spáleno v krematoriu v Dachau (Knopp, 2007: 83, 84, 85). 4.2.1. Následky atentátu Nacistům se Elserův bombový útok náramně hodil. V dobách začínající války se Goebbelsově propagandě hodil čin, který by mohl svalit na britské tajné služby. Německá propaganda tak obviňovala Brity ze všeho možného. Mezi výčet údajných Britských útoků patřil například atentát v Mnichovské pivnici a zabití Františka Ferdinanda a podob. Samotný Goebbels nařídil všem redaktorům obviňovat z útoku výhradně Brity. V novinách se na titulních stránkách objevily nadpisy: ‚Zázračná záchrana našeho vůdce-nejvřelejší Chamberlainovi naděje se nesplnily‘ (Moorhouse, 2007: 76). Bylo zapotřebí někoho z atentátu obvinit a oznámit to veřejnosti. Říšská propaganda nakonec označila Elsera za viníka atentátu tímto způsobem: „Politický blouznivec, který v minulosti často měnil své názory- a nyní chtěl z přesvědčení zbavit ‚třetí říši‘ muže, jehož považoval za zloducha…“ (Cílek, 2009: 157). V listopadu 1939 se dokonce udělovaly oficiální gratulace za ‚objasnění atentátu a jeho zahraničních souvislostí‘. Mezi oceněnými byli Himmler, Heydrich, někteří policejní vyšetřovatelé. Den po gratulacích se objevilo ústředních nacistických listech (Völkischer Beobachter) následující prohlášení: ‚Německý národ se s hlubokým zadostiučiněním dovídá o zatčení původce atentátu…Truhlář Georg Elser chtěl zabít vůdce na rozkaz britské tajné služby a šéfa Intelligence Service pro západní Evropu Stevense, který uskutečňuje svou činnost v Holandsku…Do atentátu jsou namočeni lord Vansittart, Otto Strasser a bývalý československý prezident Edvard Beneš, všichni tři zapřisáhlí nepřátelé Německa‘(Cílek, 2009: 157, 158). Tehdejší propagandistická kampaň byla po nacisty velmi důležitá52. Muselo se jim podařit rozdmýchat vášně lidu, který byl znaven válkou. Goebbels musel připravit půdu pro nové nepřátele a nové útoky. Také bylo naprosto klíčové obeznámit Německou říši a její obyvatele s Hitlerovou posedlostí porazit Brity. 52

O moci propagandy se vyjadřuje Hannah Arendtová: „Propaganda, je snad součást

psychologického vedení války, ale teror je víc. Totalitní režimy používají teroru ještě tehdy, když už dosáhly svých psychologických cílů…Kde vládne neomezeně teror, jako v koncentračních táborech, tam přestala všechna propaganda“ (Arendtová, 1996: 476)

44

Propaganda uspěla. Podpora pro válku mezi lidmi stoupla. Hitlerova popularita nabrala raketového vzrůstu. Do Berlína chodilo desítky gratulací od státníků i kleriků, kteří blahopřáli vůdcovi k přežití a označili to za zázrak. Atmosféra pro chystaný úder směrem na západ byla připravena (Moorhouse, 2007:76, 77) (Cílek, 2009: 158). Elserův útok měl i hrozivější dopady. Po atentátu se začalo hromadit veliké množství udání na potenciální atentátníky. Hlavně zprávy ze zahraničí hovořily o „podezřelých individuích“, kteří se podíleli na útoku na Hitlera, nebo o něm alespoň mluvili. Obrovské množství německých občanů bylo zatčeno a vyslýcháno53. Nacistický režim se okamžitě pokusil uchopit incident jako záminku k útoku na disenty a odpůrce všeho druhu. V Buchenwaldu dokonce vybrali nacisté několik Židů, které bez jakéhokoliv procesu postříleli (Moorhouse, 2007: 78). Hitler se cítil po útoku ještě více nedotknutelný než kdykoliv předtím. Často mluvil o „prozřetelnosti“, která si žádá, aby žil dál. Viděl sebe samého jako pomazaného spasitele Německa. Byl tak přesvědčen ještě hlouběji o tom, že se jednalo o zásah z nebes. To co si Hitler doopravdy myslel, využíval Goebbels k propagandě. To co zůstává s podivem, je, jaká bezpečnostní opatření byla pro vůdců projev připravena. Tento katastrofální výsledek znamenal, přeměny v Hitlerově ochraně, které završil v roce 1940 Reinhard Heydrich. „Ochrana vůdce, musí mít přednost před všemi ostatními úkoly“ -R. Heydrich (Moorhouse, 2007: 79, 80). S podivem je, proč nebyla schopna jeho osobní ochranka prohlédnout místo konání. Jak je možné, že Elser několikrát pronikl nepozorovaně zadním vchodem do pivnice, a to dokonce i noc před návštěvou Vůdce. George Elser byl jeden z mála, kteří se dokázali postavit Hitlerovi a nacistickému Německu. Jeho motivací bylo zabránit válce a ušetřit tak miliony životů. Riskoval při tom i ten vlastní. Jeho čin dlouho nemohli nacisté pochopit. Nejednalo se o spiknutí Britských tajných služeb, ani jiných zahraničních agentů, kteří by chtěli podrýt vůli německého národa. Elser byl jen „obyčejný“ občan, který 53

Vznikl dokonce manuál pro vyšetřovatele, v němž stálo: „Projevoval podezřelý nějaký zájem o

Hitlerův mnichovský projev? Vyjádřil podezřelý jakoukoli formu jisté překvapení, že se při onom projevu nic zvláštního nepřihodilo? A nepoznamenal podezřelý v poslední době, že dny nacistické vlády jsou sečteny?“ (Moorhouse, 2007: 78).

45

do té doby učinil něco nemyslitelného. Spáchal atentát na „milovaného Vůdce“. Ve svém činu byl osamělý. Nejenže řada Němců tento útok odsuzovala, ale osamělý byl i v jeho přípravě a vykonání. Elser však považoval Hitlera za zločince, který chce zotročit svět válkou. Byl by schopen zabránit válce? Kdyby se mu atentát povedl, tak asi ano, respektive by nacistické vedení bez Hitlera bylo určitě opatrnější ve výběru válečných cílů. Co by s lidem udělala smrt jejich Vůdce? S jistou lze pouze říci, že atentát rozpoutal vlnu zatýkání a čistek a propaganda jej využila ke svému prospěchu. Jaký Georg Elser byl a co znamenal jeho čin? Guido Knopp se vyjádřil o Elserovi takto: „Georg Elser byl výzvou. Jasně ukázal, že obyčejný člověk z lidu se může vypnout k světově dějinnému činu. Usvědčil ze lži všechny, kdo si stále namlouvali, že se nemohou postavit na odpor teroru nacistického státu. Jak ukazuje Elserův příklad, ‚průměrný občan‘ nebyl v žádném případě předurčen být souputníkem-mohl sáhnout do soukolí státu“ (Knopp, 2007: 87). 4.3. Britské tajné služby „Čím dříve bude Hitler odklizen z cesty, tím lépe54“ -Hastings Ismay55 Po obsazení Paříže se Velká Británie ocitla ve válce sama. Od nacistů ji odděloval pouze Lamanšský průliv. Chamberlain si tehdy dobře uvědomil, že válku nemůže vyhrát zastaralými normami vedení války. Británie neměla na to, aby se postavila nacistické invazi. „Má-li vyhrát Británie válku, řekl si, musí přistoupit i na špinavou hru“ (Moorhouse, 2007: 192, 193). Churchill tedy ustanovil sabotážní organizaci, která nesla název „Výbor pro speciální akce“, zkráceně SOE (Moorhouse, 2007: 193). Tato organizace měla za úkol vypořádat se s „jedním z nejhanebnějších režimů tohoto století, Hitlerovou německou říší“ (Foot, 1997: 15). Dalším podstatným faktem bylo, že SOE podnikal i teroristické akce, zaměřené proti „zrádcům a německým vůdcům“ (Foot, 1997: 30). Tento útvar měl velice složitou 54

Citát převzat z (Sigmundová, 2006: 150)

55

Náměstek ministra obrany (Tamtéž)

46

strukturu. Včlenil do sebe různé sekce jiných tajných i oficiálních vládních útvarů. Přičemž SOE měl být naprosto nezávislý na řídících mechanismech ministerstva války. Problémem, se kterým se SOE potýkal, byl nesouhlas konkurenčních vojenských a špionážních organizací s jeho existencí. Často se podrýval samotný smysl takového útvaru, kterým byl SOE. Jejich operace nebyly pokládány příslušníky konkurenčních organizací za smysluplné, dokonce byly označovány za kontraproduktivní56 (Moorhoue, 2007: 193). SOE tedy měla za úkol přiblížit Británii vítězství, avšak jinými metodami, než jaké využívaly ostatní vojenské složky. Jednoduše řečeno: vedení války všemi dostupnými prostředky (Siedentopf, 2009:11). Také mnozí důstojníci britské armády nekonvenční způsob boje SOE neschvalovali. Dokonce se domnívali, že některé akce překračovaly hranice „civilizovaného způsobu válčení a že příklon ke státnímu terorismu vytváří nebezpečný a krajně nerozumný precedent“ (Moorhouse, 2007: 194). SOE tedy sváděl boj nejen v zahraničí, ale i doma. Postupem času se příslušníci toho útvaru stali profesionály ve svém oboru. Výborně vycvičeni a vyzbrojeni prováděli atentáty a sabotážní akce po celé Evropě, ale i mimo ni (Foot, 1997: 229). Samotný Hitler věnoval operacím SOE velkou pozornost. Sám se považoval za přirozený cíl této organizace. A nemýlil se. Britové se myšlenkou na jeho atentát zabývali již od počátku druhé světové války (Foot, 1997: 331). 4.3.1. Atentáty SOE Když Britové poprvé vážně uvažovali o odstranění Hitlera, tak v těchto plánech nesehrála prim organizace SOE, ale britské letectvo, neboli RAF. V polovině roku 1940, navrhl člen RAF Sholto Douglas akci za účelem zavraždit Hitlera. Atentát na nacistického vůdce měl být uskutečněn v den oslav francouzské kapitulace. RAF mělo jednoduše vybombardovat přehlídku a doufat, že bude Hitler zasažen. Tento plán se zhruba týden diskutoval, ale nakonec letečtí odborníci usoudili, že bombardování vojenské přehlídky není vhodné (Moorhouse, 2007:208, 209). V roce 1941 SOE už začal spřádat vlastní plán na to, jak Hitlera odstranit. Tento plán dostal název ‚projekt na eliminaci Hitlera‘ (Moorhouse, 2007: 212). Ten

56

Více viz (Foot, 1997: 38-43), (Jeffery, 2010: 177, 343, 352)

47

byl zprvu schválen všemi potřebnými odděleními, ale nakonec pro přetrvávající pochybnosti o oprávněnosti či neoprávněnosti atentátu, byla operace zamítnuta. Mezitím co vrchní představitelé SOE hloubali nad otázkou posvěceného terorismu, Hitler posiloval svá bezpečnostní opatření (Moorhouse, 2007: 213). Až rok 1944 znamenal pro britskou SOE počátek plánování jejich nejvýznamnějšího atentátu na toho diktátora. Fyzické odstranění Hitlera bylo konečně povoleno. Operace s názvem „Foxley“ mohla proběhnout. Z počátku se zdálo, že mají Britové s operací štěstí. Americkým vojákům se totiž podařilo zajmout dlouholetého člena strážní čety „SS Obersalzberg“. Ten jim při výslechu prozradil množství užitečných informací. Dozvěděli se mimo jiné přesný obsah map všech budov a bunkrů v Hitlerově sídle, přesný počet stáží a zaměstnanců a další informace (Sigmundová, 2006: 150). Existovaly tři návrhy na způsob, jakým se Hitler odstraní. Prvním návrhem bylo vykolejit vůdcův vlak, druhým otrávit mu pití. Poslední návrh byl odstřelovač, který by Hitlera zasáhl v jeho sídle v Berghofu. Třetí možnost byla přijata vesměs přívětivěji. Hitler totiž rád absolvoval své pravidelné vycházky v okolí Berghofu a tak mohl mít případný atentátník výbornou příležitost jak ho zasáhnout. Pro vycvičené odstřelovače SOE nemohl být žádný problém na otevřeném prostranství Hitlera zasáhnout. Pro jistotu měly být použity výbušné střely nebo pancéřová pěst57. Celá složka operace „Foxley“ je pravděpodobně největší sbírkou Hitlerových zvyků a bezpečnostních opatření. Nejednalo se však o plán atentátu. Složka postrádala konkrétní naplnění celé operace. Churchill nikdy nevydal příkaz k jejímu uskutečnění. Všechny plány tedy zůstaly pouze na papíře u debatního stolu SOE (Sigmundová, 2006: 150, 151) Problém operace „Foxley“ ale nebyl jen v nedostatku detailů na uskutečnění atentátu. Hlavním kamenem úrazu byla neustálá debata, zda vůbec atentát podniknout či nikoliv. I když se ozývaly hlasy z řad tajných služeb, které si přály Hitlera odstranit. Například letecký poradce SOE Alan Patrick Ritchie prohlásil: ‚Odstraňte Hitlera a z nacismu nezůstane kámen na kameni‘ (Moorhouse, 2007:

57

Hitler assassination plan, dostupné na:

http://www.nationalarchives.gov.uk/documents/education/foxley.pdf, 23.3.2013

48

217). Odpůrci atentátu zase poukazovali na možnost, že by se z tohoto diktátora mohl stát národní mučedník. Nejlogičtěji argumentovali proti atentátu náčelníci štábů: ‚Z ryze vojenského hlediska je vlastně žádoucí, aby Hitler s ohledem na hrubé chyby, kterých se dopustil, nadále rozhodoval o německé strategii‘ (Moorhouse, 2007: 217). Postupem času, když už bylo jasné, že Hitler válku prohraje, operace „Foxley“ byla odsunována čím dál více do pozadí a jevila se jako zbytečná. Celkový rozruch, který způsobila, jasně ukazuje britské postoje k atentátu jakožto prostředku k boji. Jakkoliv byly úspěchy SOE vyzdvihovány, stále se našli mnozí armádní představitelé, kteří byli k metodám, které členové útvaru zastávali, skeptičtí. Sice souhlasili s odstraněním osob nižšího postavení, ale s vraždou vrcholného představitele státu nikoliv (Moorhouse, 2007: 218). Vždyť sám Churchill, když dal podnět k založení SOE, označil nadcházející způsob války za „nedžentlmenský“ (Siedentopf, 2009: 11). Což by ale parodoxně mohlo atentát ospravedlnit. Když vedeme nedžentlmenskou válku, tak si může přeci dovolit nedžentlmenské činy, jako je vražda. 4.4. Operace Valkýra „Nyní nastal čas, aby se něco udělalo. Avšak člověk, jenž má odvahu, aby něco udělal, to musí vykonat s vědomím, že do německých dějin vejde jako zrádce. Jenže pokud to neudělá, stane se zrádcem vlastního svědomí58“ -Claus Schenk von Stauffenberg Nejen odbojové skupiny, jednotlivci, či špionážní útvary se snažily usilovat o Hitlerův život, ale i ti, co byli vůdcovi nejbližší, tedy velící důstojníci wehrmachtu. U všech předchozích pokusů o atentát nelze s jistotou říci, zdali by po zdařilém zavraždění Hitlera přišla očekávaná změna režimu. Atentátníci měli většinou připravený plán na to, jak tohoto diktátora sprovodit ze světa, s tím co se bude dít po jeho smrti, jakým směrem by mělo Německo směřovat, či kdo bude jeho dalším vůdcem, tak s tím už si rady nevěděli. To ale neplatí pro hraběte Clause Schenka von Stauffenberga a jeho kolegy, kteří se pokusili zvrátit běh dějin, ukončit válku a

58

Citát převzat z (Kershaw, 20090: 20)

49

nastolit v Německu jimi připravovanou vládu. Neměl to tedy být jen atentát, který ukončí Hitlerův život a jeho diktaturu, měl to být i atentát, který zažehne dlouho připravovaný státní převrat. V neposlední řadě to měl být čin, který ukáže Německu, ale i světu to, že ještě existují lidé, kteří nečekají na osvobození od spojenců, ale chtějí sami svou vlast zbavit tyranie (Brož, 2011: 73, 74). Byli to patrioti, kteří věděli, že jejich čin bude vnímán jako velezrada. Zradili by totiž svého Vůdce a vrchního velitele. Ten se pro ně ale stal sám zrádcem, když začal pošlapávat všechny principy morálky a lidskosti. Když začal vyhrožovat ostatním národům a rasám totálním vyhlazením. Tehdy, když bylo jasné, že by obětoval svůj národ, aby docílil uskutečnění svých myšlenek (Venohr, 2008: 11). Pochopili, že Hitler viděl svět jako nedokonalý, plný zápolení a utrpení. V jeho pojetí byly války vedeny ne proto, aby se dosáhlo míru, ale proto, aby se dobývalo, ničilo, podrobovalo (Haffner, 2009: 136, 137). 4.4.1. Hrabě von Stauffenberg Příběh operace Valkýra je rozsáhlým komplotem, který sahá za rámec této diplomové práce. Je však nutné alespoň částečně naznačit její průběh a důsledky jaké měla. Také je zapotřebí nastínit Stauffenbergův život, který poskytne odpovědi na to, proč se zrovna tento šlechtic pokusil svrhnout nacistický režim, kterého byl součástí a co ho vedlo k tomu riskovat život svůj i své rodiny. Stauffenberg pocházel ze starobylého šlechtického rodu, což je klíčový fakt pro pochopení povahy jím podníceného spiknutí i následné represe (Hernández, 2009: 67, 68). Vztah mezi nacisty a šlechtou byl totiž nesmírně napjatý. Šlechtici nacisty vesměs pohrdali, byl mezi nimi propastný rozdíl. Především pak z toho důvodu, že velká část nacistů pocházela z dělnických nebo středních vrstev. Vidina toho jak tito lidé nastupují na přední místa ve státní správě, vyvolávala ve šlechtických kruzích rozruch. Nacisté na druhou stranu věděli, že se jim nepodaří změnit šlechtické myšlení a proto s nimi po válce měl být veden krátký proces. Himmler se dokonce nechal slyšet že ‚knížata nejsou lepší než Židé‘ (Hernández, 2009: 68).

50

Značný vliv měl na mladého Stauffenberga básník Stefan Georg. Básník vštěpoval Stauffenbergovi etiku činu, byl proti rasistickým ideám nacismu i vulgárnímu nacionalismu. To vše si tento mladý aristokrat dobře vštěpoval do paměti a uplatnil při tvorbě ideologických základů spiknutí z dvacátého července (Hernandéz, 2009: 69). Poté, co Stauffenberg vystudoval válečnou akademii, se v roce 1938 zařadil mezi vojenské špičky generálního štábu. Účastnil se bojů v Polsku, Francii a Tunisku. V poslední zmiňované zemi utrpěl tento mladý důstojník těžká zranění. Přišel o levé oko, kus pravé ruky, prsteníček a malíček u levé (Welch, 2005: 167). Již v této době hrabě Stauffenberg uvažoval o atentátu na diktátora. Někdy až lehkomyslně prohlašoval v důstojnických kruzích, že je zapotřebí odstranit Hitlera a že je připraven tak učinit. Je poněkud zvláštní, že v době nacistické diktatury neměla jeho slova žádné důsledky. Pravděpodobně to bylo proto, že si ho v důstojnických kruzích ostatní velmi vážili. Byl považován za kultivovaného vzdělance (Knopp, 2011: 106). Ten kdo by myslel, že Stauffenberg po utrpěném zranění myšlenku na zavraždění Hitlera vzdá, by se mýlil. Jeho pevné odhodlání k tomuto činu zůstalo nezlomeno. Dokonce prohlásil: ‚Protože generálové doteď ničeho nedosáhli, musí zasáhnout plukovníci‘ (Knopp, 2011: 119), čímž reagoval na předchozí plány na svržení Hitlera, do kterých byli zapojeni i generálové, ale bezvýsledně. Těžko odhadnout kdy přesně se v hraběti Stauffenbergovi zrodilo odhodlání Hitlera zabít. Je však jasné, že to nebyl náhlý zvrat. V týdnech svého uzdravování neustále přemítal nad myšlenkou jak dle jeho slov „zachránit vlast“. Byl si totiž dobře vědom toho, že jakožto člen generálního štábu je za všechny činy Německa spoluzodpovědný. Ke konci svého uzdravení prohlásil: ‚Nemohl bych se podívat do očí ženám a dětem padlých, kdybych neudělal všechno, abych zabránil tomu nesmyslnému obětování lidí‘ (Steffahn, 1995: 103). Tím dal jasně najevo, že musí jednat, nebo se na akci aspoň podílet (Steffahn, 1995: 103). Stauffenberg si však dobře uvědomoval, že jakýkoliv útok na hlavu státu by znamenal velezradu. V případě neúspěchu, by byly pro něj i jeho rodinu následky katastrofální. Věděl však, že pokud něco neudělá, stane se „zrádcem svého svědomí“ (viz výše) (Kershaw, 2009:19, 20). Když se Stauffenberg vrátil do Berlína na podzim roku 1943, znovu rozpohyboval hnutí odporu a stal se jednou z jeho 51

nejvýznamnějších osobností (Boeselager, 2009: 174). Dlouholeté plány na svržení nacistického režimu a odstranění jeho hlavního představitele dostali po návratu Stauffenberga konečně tvar (Hoffman, 2010: 432). 4.4.2. Plány na převrat K provedení státního převratu Stauffenberg a ostatní spiklenci (klíčové osobnosti jako: Beck, Goelderel, Leber, von Tresckow), vypracovali velice podrobné vojenské a politické plány, které se z části zakládaly na dosavadních konceptech (Welch, 2005: 167). Především Tresckow a Stauffenberg se zaměřili na vypracování detailního plánu státního převratu a toho, co nastane po něm. Puč musel být po celou dobu maskován jakousi legalitou. Ideálním nástrojem byla záložní armáda. Operace Valkýra nebyla původně spikleneckým nástrojem, spiklenci akorát bravurně využili její potenciál. Již v roce 1942 byl vypracován plán s názvem Valkýra, který měl za úkol nasadit do boje záložní vojsko, které by zajistilo pobřeží, či bojovalo s nepřátelským výsadkem. V roce 1943 se Valkýra rozšířila i na nepokoje v říši. Při vyhlášení rozkazu Valkýra, měla záložní vojska obsadit důležité body ve městě, jako například mosty, elektrárny a komunikační nástroje (Knopp, 2011: 128, 129). Genialita spikleneckého plánu tkvěla v tom, že záložní vojsko bylo jakousi ochranou proti státnímu převratu a oni ho chtěli k převratu využít. Samotný Hitler souhlasil s návrhem, že rozkaz Valkýra lze spustit bez jeho vědomí a policejní složky a záložní armáda mohou přijímat svá vlastní rozhodnutí. To tedy znamenalo, že spiklenci mohou provést státní převrat zdánlivě bez porušení platných zákonů (Hernández, 2009: 99). Překážkou ve spiklenecké operaci byl generál Fromm. Fromm byl velitelem záložního vojska a on musel vydat rozkaz. Generál však nebyl součástí opozice. Stauffenberg a jeho kolegové však doufali, že až nastane hodina X, Fromm se připojí na jejich stranu59 (Steffahn, 1995: 121). Klíčové pro celou operaci bylo úspěšně spáchat atentát na Hitlera. Proč byla vražda tohoto diktátora pro spiklence tak důležitá? Mimo jiné, součástí státního převratu měl být rozkaz, který Stauffenberg a Tresckow vypracovali a byl pro celou 59

Fromm vysílal signály, které si Stauffenberg a ostatní spiklenci vykládali jako projev sympatie

k opozici. Když se jednoho dne vyjádřil Stauffenberg před Frommem o možnosti převratu pomocí násilného lidového vystoupení proti špičkám režimu, Fromm řekl: ‚Jestli provedete převrat, nezapomeňte na Kietela‘ (toho k smrti nenáviděl pozn. autora) (Hernández, 2005: 102).

52

akci klíčový. Rozkaz zněl následovně: ‚Vůdce Adolf Hitler je mrtev! Klika bezohledných, frontě odcizených stranických vůdců se pokusila využít situace, vpadnout těžce zkoušené frontě do zad a ze zištných důvodů na sebe strhnout moc…V této hodině nejvyššího nebezpečí vyhlašuje říšská vláda v zájmu zachování práva a pořádku výjimečný stav…Na signatáře tohoto rozkazu se současně s vrchním velením wehrmachtu přenáší výkonná moc‘ (Knopp, 2011: 130). Tímto prohlášením připsali spiklenci nacistické straně státní převrat a ukládali rozkazem zatčení všech čelních představitelů strany SS, SD a gestapa, odzbrojení jednotek SS a zneškodnění jejich velitelů, pokud budou klást odpor (Knopp, 2011: 130). Do čela nového státu se počítalo místo Hitlera s generálem Ludwigem Beckem. Tento čtyřiašedesátiletý generál si dobře uvědomoval, že Hitlerova politika Německo vtáhne do války, ze které nebude úniku. Volba tohoto muže jakožto nové hlavy státu nebyla pravděpodobně nejvhodnější. Beck měl váhavou povahu, neměl mezi vojáky respekt a těžce se rozhodoval. Plány převratu ale dostávaly závěrečných podob, kdežto způsob jakým odstranit Hitlera nikoliv (Hernández, 2005: 103, 104). 4.4.3. Jak zabít Hitlera Hlavním problém puče byl samotný atentát60. Tresckow usoudil, že při nepředvídatelnosti vůdcova programu a přísných bezpečnostních opatřeních, bude nutné atentát spáchat přímo ve vůdcově hlavním stanu (Kershaw, 2009: 36). Při plánování atentátu se iniciátoři shodli, že lepší než Hitlera zastřelit, bude použít výbušninu. Tato metoda se jim zdála jako nejjistější, i když museli vzít v úvahu fakt, že obětují i lidi v jeho okolí (Steffahn, 1995: 124). Pro vykonání atentátu se v únoru roku 1943 podařilo Tresckowovi získat plukovníka generálního štábu Hellmutha Stiefa. Stief měl jakožto vysoce postavený důstojník přístup na porady ve Vlčím doupěti a Berghofu, kterých se Hitler účastnil. Když nastala chvíle pro atentát Stief se neustále vymlouval a prohlásil, že atentát sám nespáchá. V září téhož roku se podařilo spiklencům získat dalšího sympatizanta, který byl ochoten Hitlera odstranit. Tímto mužem činu byl Joachim Meichssner. Plánovalo se, že diktátora odstraní pomocí bomby při předvádění nových zbraní. Stief měl v aktovce donést bombu, kterou by propašoval na poradu. Oba ve svém úkolu však selhali. 60

Tresckow a ostatní spiklenci se pokusili Hitlera zavraždit již v březnu 1943 (více viz Knopp 2011,

2007, Moorhouse 2007… poznámka autora)

53

Stief bombu vůbec nepřevzal a Meichssner od úmyslu ustoupil úplně61 (Knopp, 2011: 144, 145). V lednu 1944 se iniciátoři atentátů sešli, aby shrnuli dosavadní činnost. Bylo jasné, že všechny plány na přípravu jsou hotové, ale stále se nedařilo to nejdůležitější, zavraždit Hitlera. Po předchozích neúspěších Stiefa, Meichssnera a Busscheho přišlo na řadu ještě několik pokusů jak Hitlera odstranit. Ten měl ale dosud štěstí. Už několik měsíců se zdálo, že operace Valkýra je na spadnutí, ale nebylo ji možné zahájit (Hernández, 2009: 107, 108). Kromě štěstí chyběl spiklencům čas. V Normandii se spojenci zmocnili území Francie, na domácí půdě byl Himmler přesvědčen o tom, že se chystá spiknutí. Stauffenberg věděl, že je nutné jednat (Kershaw, 2009: 37). Tresckow dokonce prohlásil: ‚Musíme to udělat, i když se to nepodaří, aby žádný člověk nemohl říci, že se nikdo nepostavil bezpráví‘ (Steffahn, 1995: 134). Na počátku května 1944 se zdálo, že se ke spiklencům obrací štěstí. Stauffenberg byl jmenován šéfem štábu záložní armády, což mu umožnilo účastnit se porad a příležitostně referovat Hitlerovi. Bylo jasné, že se této příležitosti členové odboje musí chytit. Problém však byl v tom, že Stauffenberg měl být ten, který povede převrat v Berlíně. Bylo tedy nutné zvolit adekvátní náhradu. Tou se stal plukovník generálního štábu Mertz von Quirnheim (Knopp, 2007: 216). První příležitost, která se hraběti Stauffenbergovi naskytla, byla šestého července. Tehdy se poprvé objevil na poradách v Berghofu. Výbušniny měl s sebou, ale nakonec se mu nenaskytla vhodná příležitost je odpálit. Pozorně si však prohlédl místnost a bylo mu jasné, že atentát je proveditelný (Kershaw, 2009: 38, 39). Rudá armáda však během několika dnů rozdrtila dvacet osm divizí německé armády62. Z druhé strany se tlačila spojenecká vojska. Spiklenci v Berlíně čelili téměř jistému odhalení63. Stauffenberg sám usoudil, že pro úspěšný plán akce musí 61

Další atentátník měl spáchat sebevražednou misi, když měl na Hitlera skočit se zapálenými šaty

s výbušninou při předvádění nových uniforem. Tímto spiklencem byl kapitán Axel von Dem Bussche (Hernández, 2009: 106). 62

Stauffenberg a ostatní spiklenci se také obávali, že Německo bude „osvobozeno“ Moskvou. Čemuž

chtěli zabránit. Proto nabídli londýnské vládě v případě úspěšného převratu podmínky pro mír a doufali, že jej spojenci přijmou. To však Churchill rázně odmítl (Hernández, 2009: 114).

54

být po vykonaném atentátu osobně přítomen v hlavním městě (Knopp, 2011: 152). Další příležitost pro atentát měl Stauffenberg jedenáctého července. Tehdy se však jednání nezúčastnil Himmler ani Göring. Podmínky pro atentát se tak nenaplnily. Patnáctého července se naskytla další možnost jak Hitlera zavraždit. Při jednání ve Vlčím doupěti se opět nenaskytla Stauffenbergovi vhodná příležitost. Pravděpodobně proto, že se schůze neustále přerušovala. Problém byl také v tom, že se operace Valkýra mezitím dostala do své první fáze. Tu musel Olbricht rychle zastavit s vysvětlením, že se jednalo o cvičení (Hernández, 2009: 127, 128, 129). 4.4.4. Dvacátý červenec 1944 Osmnáctého července se Stauffenberg dozvěděl, že se má účastnit další porady naplánované na dvacátého července ve Vůdcově hlavním stanu. V šest hodin ráno odletěl hrabě s aktovkou, ve které schovával bombu, do usedlosti Wilhelmsdorf. Po svém příletu absolvoval krátký briefing, ve kterém se dozvěděl, že se porada z bunkru přesouvá do dřevostavby na povrchu64. Stauffenberg měl v plánu aktivovat nálože a následně odjet do Berlína, jelikož operace Valkýra bez jeho přítomnosti nemohla proběhnout. Když se pokoušel hrabě společně se svým spikleneckým kolegou Wernerem von Haeftenem nálož aktivovat, byli vyrušeni a nepodařilo se jim svůj záměr dokončit65 (Boeselager, 2009: 175, 176). Když se Stauffenberg vrátil do konferenční místnosti, opřel aktovku s třaskavinou co nejblíže k Hitlerovi. Toho však od výbušniny dělila masivní deska dubového stolu. Když Stauffenberg rychle odpřednášel svůj proslov Vůdci, vymluvil se, že se musí vzdálit k telefonu a opustil místnost. Za několik minut se ozval ohlušující výbuch (Welch, 2005: 169). Ihned po detonaci, přesvědčeni, že nemohl výbuch nikdo přežit, odjeli Stauffneberg a Haeften na letiště a odletěli do Berlína (Pazderka, 2005:77). Zde už netrpělivě čekali spiklenci na zprávu o události ve Vlčím doupěti. Nevěděli, zda mají operaci Valkýra spustit. Tato váhavost a promarněný čas ovlivnili celý průběh operace. Po příletu Stauffenberga a Haeftena do Berlína druhý jmenovaný zavolal na velitelství do Bendlerstrasse s informací že je

64

To bylo pro okolnosti výbuchu klíčové, exploze z velké části vyšla ven okny. Kdyby se schůze

konala na původním místě, výbuch by byl vícenásobně účinnější (pozn. autora) 65

To, že neaktivovali druhou bombu, pravděpodobně zapříčinilo neúspěch celé akce (Boeselager,

2009: 176).

55

Hitler mrtev. To znovu potvrdil Stauffenberg, když osobně na velitelství dorazil. Klíčová osoba, která měla této zprávě uvěřit, však pochybovala. Touto osobou byl generál Fromm. Ten totiž před příletem obou spiklenců mluvil s Keitelem a dozvěděl se, že Vůdce je jen lehce zraněn (Kershaw, 2009: 44, 45). Olbricht vybídl Fromma, aby dal příkaz ke spuštění operce Valkýra. Ten však odmítl. Stauffenberg se rychle chopil iniciativy a nechal Fromma zatknout. O pravdivosti tvrzení, že Hitler je mrtev, však pochybovalo čím dál více lidí. Povstání definitivně zlomil vaz rozhlas, který informoval o atentátu a o tom, že Vůdce je jen lehce zraněn (Hoffmann, 2010: 599-605). Brzy se vzpamatovaly složky gestapa a SS. S nimi i Goebbelsova propaganda. Stauffenberg se pak marně snažil ostatní přesvědčit, že v čele státu nyní stojí generál Beck. Kolem desáté hodiny večerní byl generál Fromm osvobozen a po krátké přestřelce byli zadrženi i účastníci převratu. Konkrétně Stauffenberg, Beck, Olbricht, Mertz a Haeften (Welch, 2005: 172, 173) (Brož, 2011: 76, 77). Generál Beck dostal možnost spáchat sebevraždu. S ostatními účastníky spiknutí byl proveden rychlý proces. Fromm neodkladně ustavil válečný soud, pravděpodobně proto, aby se zbavil svědků, a odsoudil všechny iniciátory k trestu smrti. Stauffenberg a ostatní byli odvedeni na dvůr, kde byli zastřeleni (Welch, 2005: 172, 173). Poslední slova, která hrabě Stauffenberg zvolal, byla: ‚Ať žije Německo‘ (Venohr, 2008: 283). 4.5. Následky atentátů Po atentátu z dvacátého července Hitler nechtěl postupovat žádné riziko. Na veřejnosti se ukazoval sporadicky, většinu času trávil ve svém hlavním stanu v okruhu svých nejbližších. Civilní obyvatelstvo bylo pod neustálou kontrolou. Za sebemenší přestupek byl trest smrti. Poslouchání zahraničního rozhlasu nebo nevhodné výroky byly trestány smrtí (Sigmundová, 2006: 151, 152). Mnozí, kteří se na atentátu podíleli, byli lapeni a buď donuceni k sebevraždě, nebo byli zavřeni do koncentračních táborů či zastřeleni. Některé spiklence čekala justiční fraška v podobě lidových soudů. Měla celá operace šanci na úspěch? Pravděpodobně ano. Kvůli vlastním chybám spiklenců a jejich přílišné váhavosti, byla však Valkýra odsouzena k nezdaru (Welch, 2005: 173, 174). 56

Stauffenbergovo spiknutí Hitlera však trvale poznamenalo. Po fyzické stránce na tom byl Vůdce velice špatně. Často vrávoral, špatně slyšel, často měl závrať a oslabovala ho nevolnost. Po psychické stránce na tom byl Hitler mnohem hůře. Měl neustále pocit nedůvěry a zrady, jeho chování hraničilo s paranoiou. Nejen že nevystupoval na veřejnosti (viz výše), ale nikdo k němu nemohl být vpuštěn, aniž by byl důkladně prohledán. Veškeré dary, které obdržel, okamžitě vyhazoval. Celý incident v Hitlerovi ještě umocnil jeho pocit, že je vyvolen osudem a „prozřetelnost“ ho chrání. (Kershaw, 2009: 69, 70). Mohl někdo z Hitlerových atentátníků změnit běh dějin nacistického Německa a změnit režim? Osamělý truhlář Georeg Elser chtěl zabít Hitlera, aby Německo ušetřil od světové války. Nikdy s ním nesouhlasil a viděl v něm člověka, který povede národ do záhuby. Proto se snažil zoufalým činem něco změnit. Možná i doufal, že by vražda Hitlera vedla k pádu nacismu, především chtěl odstranit jeho symbol, a věřil, že na jeho místo buď nastoupí někdo, kdo povede říši jiným směrem, anebo se nacismus bez své ikony zhroutí. Jakkoliv pečlivě měl svůj čin promyšlený, byl zaměřený pouze na jedinou věc, jakým způsobem tohoto nelítostného diktátora zavraždit. Poté, co čin vykonal, měl namířeno do Švýcarska, kde by zpovzdálí sledoval, jak se situace ve světě vyvíjí a jestli jeho čin měl nějaké důsledky či nikoliv. Ve svém počínání byl úplně sám, nikoho do svého spiknutí nezahrnul, snažil se tak ochránit své blízké. Jeho atentát měl však nedozírné důsledky. Rozpoutal vlnu čistek a propagandistických lží, které nacisti využili k tomu, aby mohli zaútočit na Velkou Británii. Nechtěně tak způsobil to, čemu se z počátku snažil zabránit. U britských tajných služeb se setkáváme s jiným problémem než u Elsera. Tomu nechybělo odhodlání svůj čin uskutečnit, i když pravděpodobně nedomýšlel důsledky, které přinese. Britové se zabývali otázkou atentátu na tohoto nacistického vůdce již v samých počátcích války (viz výše), ale nikdy se nedokázali přenést přes morální otázku vraždy. Nikdy mezi sebou nenašli shodu ohledně zabití hlavního představitele státu. Jak sám Churchill podotkl, jedná se o „negantelmantskou válku“. S tímto přístupem se všechny pokusy o atentát uskutečnily jen na papíře v zasedacích místnostech tajných služeb. Podpora odboje v moci Velké Británie pravděpodobně byla. Za důležitější však Churchill považoval zlomit Německo jako celek a pravděpodobně i proto se nakonec k vydání rozkazu, který by měl za cíl Hitlerův život, neuchýlil. 57

Stauffenberg a ostatní spiklenci měli ke změně režimu za pomocí atentátu nejblíže. Vypracovali takřka dokonalý plán státního převratu, při kterém by využili tehdejších platných rozkazů ve svůj prospěch. Celé hnutí odporu se však rodilo za obtížné situace. Nejenže stálo proti hlavě dokonale zorganizovaného policejního státu, ale vznikalo i v období války, kdy se zdálo být hlavním cílem přežití národa. Nacistické Německo bylo (mimo jiné) založeno na smyslu pro povinnost a především bezvýhradné poslušnosti vůči nadřízeným. Je tedy velmi překvapivé, že se i za takto nepříznivých okolností dokázalo zformovat a uskutečnit plánovanou akci. To však nebylo zdaleka vše, s čím se museli pučisté vyrovnat. Z politického hlediska, bylo spiklencům jakékoliv revoluční smýšlení cizí. Mnozí z nich, v počátcích Hitlerova nástupu k moci, jeho vládu uvítali. V Hitlerovi viděli vůdce, schopného politické obrody Německa a vymazání versailleského stigmatu. Dokonce i Stauffenberg byl nadšen roku 1933 z Hitlerových plánů na znovuvyzbrojení Německa a posílení armády. Snad i proto mezi spikleneckými důstojníky panovaly nereálné představy o tom co z nacistického režimu po jeho pádu uchovat (Moorhouse, 2007: 265). Jeden z představitelů hnutí civilního odporu proti Hitlerovi, Carl Goerdeler, který měl v „Stauffenbergově“ popřevratovém režimu zaujmout post kancléře, si Německo představoval v hranicích z roku 1914 (tedy včetně Rakouska, Sudet, a jakéhosi polského koridoru) (Moorhouse, 2007: 265). Spiklenci byli ve své podstatě konzervativní. Jejich poválečné Německo by nebylo demokratickou zemí s rovnými právy pro všechny své občany. Jejich vlastenecké myšlenky je sice přivedly k odporu proti nacismu, ale jejich světonázor jim tyto ideály do značné znemožňoval. Každopádně si nedovedli představit, že by mohli zasadit režimu smrtící ránu, aniž by zajistili vládní kontinuitu. Chtěli zavraždit Hitlera jakožto vrchního představitele státu, ale bez toho aniž by vyvolali politický a vojenský kolaps země a zachovat některé přínosy hitlerismu, které považovali za kladné. Jejich neúspěch byl tedy i proto nevyhnutelný. I když v ruce drželi tolik „trumfů“ k tomu, jak Vůdce zavraždit a převzít moc, jejich úsilí přišlo vniveč. Geobels tehdy řekl Speerovi: „Kdyby jen nebyli tak děsně nemotorní! Měli obrovskou šanci na úspěch. Jací hňupové!…(Moorhouse, 2007: 265).

58

Znamenal by tedy Stauffenbergův atentát pád nacismu a změnu politického režimu? Je velice pravděpodobné, že by válka rychle skončila a mohly tak být ušetřeny miliony životů. Jeden z názorů na převrat je, že i kdyby měli spiklenci větší štěstí a Hitlera by zavraždili a svůj puč prosazovali energičtěji, i tak není jisté zdali by tím dosáhli i svých dalších cílů. Domácí podpora byla jen nepatrná a v zahraničí byly sympatie k odboji ještě slabší. Také by museli čelit silám SS, gestapa a obrovskému množství Němců, kteří se do posledních chvil cítili vázáni svou věrností k Říši. Pokud by se jim tedy povedlo získat vojáky pro svou věc, zapříčinili by tím dlouhou a krvavou občanskou válku a vyhlídky na konec bitev by tak byly v nedohlednu (Moorhouse, 2007: 268, 269). Na druhou stranu je otázkou, zdali byl Hitler pro režim postradatelný. Byl ikonou, tím co se zavázal Německo vynést na výsluní slávy. Nacismus byl a dodnes je spojován především s tímto diktátorem. Podle teorie totalitního režimu je pro kontinuitu režimu hlavní strana. Smrt jejího vůdce, by tedy pád režimu neměla zapříčinit. Vždy by se totiž našel někdo další, kdo by na jeho místo nastoupil. Ale nacismus v tomto ohledu z teorie totalitarismu přece jen poněkud vybočuje, role vůdce v něm byla mimořádná. Totalitní charakter státu stál na jeho osobě, na jeho charisma, slibech, důvěře, kterou v lidech vzbuzoval. Hitler svým jednáním vytvořil kult osobnosti, pro mnohé byl polobohem. Vždyť do úplného konce války řada lidí věřila, že Vůdce přijde se spásným nápadem jak Německo zachránit a válku vyhrát. I když spojenci prošli branami Berlína, stále existovala představa o tom, že Hitler válku zvrátí. Lze tedy vyřknout tvrzení, že v nacistickém režimu existoval totalitní aparát, kontrola všech a všeho, ale Hitler hrál roli jakéhosi „pseudoboha“, bez něj celý režim ztrácel legitimitu (což je rozdíl oproti komunismu). V případě vítězství nacismu a následné smrti Hitlera by se režim namísto totalitní pravděpodobně stal autoritářským, což je jakýsi paradox. Dle této premisy měl Stauffenberg reálnou šanci na to, režim změnit. Jeho plán byl do detailu rozpracovaný, po Hitlerově smrti a zatčení vysokých představitelů SS a gestapa, věděl přesně, kdo bude v nově vzniklém státě zastávat jakou funkci, od postu presidenta přes jednotlivé kancléře a ministry až po šéfa policie. Jeho režim by s největší pravděpodobností nebyl demokratický. Viděl Německo v hranicích po Mnichovské dohodě a principy 59

nacismu mu nebyly úplně cizí. Význam atentátu však měl pro Stauffenberga a ostatní spiklence i jiný význam, než jen případné vlády bez Hitlera a nacistů. Snažili se ukázat okolnímu světu, že v Německu existuje odboj proti režimu, že jsou lidé, kteří byli motivováni odporem proti zvěrstvům páchaným ve jménu německého národa. 20. července tedy nechtěli jen zabít Hitlera, ale dokázat, že existuje i jiné, ušlechtilejší Německo.

5. Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho „Násilí nám působí nesmírné politické ztráty. Říkat, že se liberalismus ideově vyčerpal a zemřel, by znamenalo vyloženě zjednodušovat situaci; správnější je říci, že byli zlikvidováni jeho vůdcové. Po zavraždění Johna Kennedyho, Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga vzniklo vakuum a dosud jsme neslyšeli hlasy, které by zformulovaly nové politické směry.66“ - Americký časopis Newsweek, 29.12.1980 Hitler unikal svým atentátníků a z mnoha pokusů o jeho zabití vyvázl živ, John Kennedy takové štěstí neměl. Předchozí dvě studie atentátů na vrcholné představitele státu, tedy Lenina a Hitlera, se lišily v politickém uspořádání, v jakém tito diktátoři vládli. Lenin i Hitler byli nedemokratičtí vůdci, kteří si poslušnost vynucovali silou a terorem. Jejich smrt tedy mohla přispět ke změně politického režimu, v případě Adolfa Hitlera byla změna dokonce podmíněna jeho smrtí (viz operace Valkýra). Kennedy byl prezidentem v demokratické zemi a na první pohled se tedy zdá, že jeho smrt změnu režimu zapříčinit nemohla. Pokud se však podíváme na okolnosti, které atentát doprovázejí, především na zahraniční politiku USA v šedesátých letech, na období studené války a tzv. Kubánské krize, je otázkou, jakým směrem by se události vyvíjely, kdyby tento americký prezident zůstal živ. Byla to tajná operace KGB? Zavraždil Kennedyho osamělý vrah, stejně jako v případě atentátníka Johna Elsera? Jednalo se o spiknutí CIA a FBI? Kdo mohl z prezidentovy smrti nejvíce profitovat, mohl to být nastupující viceprezident Lyndon B. Johnson? To jsou otázky, na které s jistotou nikdy nebudeme znát

66

Citát převzat z: (Losev, Petrusenko, 1986:7)

60

odpověď. Je však důležité, v kontextu možné změny režimu, poukázat na některé z těchto možností.

5.1. John Fitzgerald Kennedy a jeho politika Kennedy se ve svých šestačtyřiceti letech stal nejmladším do té doby zvoleným prezidentem Spojených států. Voliče si získal především (ale nejen) přísliby hospodářské prosperity a otázkou národní bezpečnosti (Dallek, 2006: 198). Také reagoval na požadavky rasové rovnosti a po zvolení chtěl prosadit novou legislativu tykající se lidských práv. Žil v představě, „…že Amerika znovu převezme svou historickou úlohu národa oddaného revoluci v lidských právech“ (Castleden, 2008: 303). V prezidentských volbách roku 1960 si Kennedy vybral jako svého zástupce Lyndona Johnsona67. To byl krok, který mnoho z Kennedyho přátel nepřivítalo vlídně. Často ho varovali před tímto „exponentem texaských magnátů“, jenž byl považován za lstivého, přehnaně ambiciózního a zákulisního hráče, který se dle potřeby hlásil ke konzervativcům či liberálům (Brooch, 2004: 8). Po svém zvolení se zapsal do historie památným inauguračním projevem, kdy se věnoval především mezinárodním otázkám. Například varoval Castrovskou Kubu a jejího sovětského spojence před tím, že Amerika bude ze všech sil podporovat boj proti agresi nebo diverzi kdekoliv na americkém kontinentu. Nechtěl však, aby si Moskva myslela, že dojde k měření sil mezi Východem a Západem. Naopak, v části svého projevu se věnoval myšlenkám, jak zabránit nukleární válce (Dallek, 2006: 288, 289). Po inauguračním projevu prezident získal podporu téměř tří čtvrtin Američanů. Bylo mu však jasné, že takovou oblibu nedokáže udržet dlouho. Kennedy také věděl, že bude mít pod kontrolou spíše zahraniční, než domácí politiku. Problém měl především v dolní sněmovně. I přes převahu demokratů v poměru 262:173, byla značná část z Jihu a v domácích záležitostech se tak pravděpodobně přikloní ke konzervativním republikánům (Dallek, 2006: 290). V zahraniční politice však chtěl mít Kennedy hlavní slovo. Častokrát zakročil proti prohlášením amerických vojenských činitelů. Byl s nimi v opozici především v 67

Za svého viceprezidenta si ho Kennedy mimo jiné také vybral proto, že při nominaci na post

kandidáta na prezidenta ho výrazně podpořil stát Texas v čele s Lyndonem (Graubard, 2007: 356).

61

otázce nadměrných investic do obrany na úkor zahraniční hospodářské pomoci. Kennedy také považoval za „nešťastné“ politické výroky o nepřátelství Spojených států a Sovětského svazu, kterými se prezentovali někteří vysoce postavení armádní důstojníci (Dallek, 2006: 297, 298). Kennedy byl v počátku svého úřadování vystaven těžké zkoušce v podobě intervence na Kubu, na které se podílela i CIA. Prezident si uvědomoval obrovské riziko, se kterým do této akce šel, proto dal přednost malé partyzánské akci, před velkou invazí (Graubard, 2007: 362). Podle plánu se měl sedmnáctého dubna 1961 na Kubě vylodit oddíl exilových Kubánců, kteří by podnítili povstání proti Castrovi. Celá akce však skončila nezdarem68. Kennedy brzy poznal, že byl zmanipulován představiteli CIA. Když se událost v Zátoce sviní završila, obrátila se prezidentova pozornost na ohrožení Berlína Sověty (Brooch, 2004: 10, 11). V červnu roku 1961 se americký prezident setkal ve Vídni s Chruščovem. Na této schůzi se Kennedy pokusil vyjednat zákaz testování jaderných zbraní a neustále zdůrazňoval, jak je důležité vzájemné porozumění. Pro Chruščova to bylo znamení, že prezident je sice inteligentní, ale jak později řekl svým spolupracovníkům, také slabý (Howard, 2009: 191). Kennedy se obával, že by Moskva mohla zablokovat západní Berlín. Oznámil však, že reakce USA na Berlínskou krizi nebude vojenská ani negativní. Poté co byly rozestavěny zátarasy mezi Východním a Západním Berlínem a Sovětský svaz ohlásil další jaderné testy, Kennedyho rozpaky se zvýšily. Situaci se snažil vyřešit tím, že navrhl de Gaullovi další sblížení s Chruščovem, ten však odmítl (Graubard, 2007: 365). Za první měsíce ve svém úřadě Kennedy pochopil, že rizika hrozící ze zámoří by měla mít přednost před ekonomickými a sociálními reformami. Jeho cílem sice bylo omezení „závodů ve zbrojení“, okolnosti a politické napětí ve světě mu to však neumožňovaly. Stále zdůrazňoval, že pro bezpečnost země je důležitá její silná ekonomika (Dallek, 2006: 329, 339, 340). Kennedy neustále balancoval mezi udržení

68

Bílý dům měl také připravené plány na odstranění Fidela Castra. Rada pro národní odhad však

s tímto nesouhlasila. „Castrova smrt v důsledku atentátu nebo i přirozená, bude mít určitě závažný dopad, ale pravděpodobně ne zcela zásadní, protože režim přežije a z Castra v roli mučedníka může mít ve skutečnosti větší prospěch, než kdyby zůstal naživu“ (Graubard, 2007: 364).

62

prestiže USA ve světě (ochrana Západního Berlína) a kompromisem s Moskvou (snížení jaderného zbrojení) (Brooch, 2004: 10). V roce 1962 čekal na amerického prezidenta další složitý úkol, který vešel do dějin jako Karibská krize. 5.1.1. Karibská krize v kontextu Kennedyho administrativy Dosavadní pojetí tzv. „hromadné odvety69“ Eisenhowery vlády bylo zapotřebí Kennedyho administrativou reorganizovat. Konečným výstupem pak byla doktrína „pružné reakce“. Přičemž hlavním cílem vojenského střetu mělo být ničení vojenského potenciálu protivníka a ne civilních obyvatel. Základním komponentem této strategie byl tzv. odzbrojující úder a ten byl doplněn odstupňovaným odstrašováním. Tato strategie měla zadržet či minimalizovat případnou odvetnou akci nepřátelské strany (Nálevka, 2001: 50, 51). V roce 1962 Fidel Castro deklaroval, že zůstane marxistou až do konce svých dnů. I to zapříčinilo vyloučení (pozastavení členství) Kuby z Organizace Amerických států. Později Kreml prohlásil, že bude Kubánský režim podporovat i přes ekonomické embargo ostrova ze strany Spojených států. Téhož roku Sovětský svaz zintenzivnil s Havanou spolupráci a začaly společně uvažovat nad bezpečností Kuby. Moskva také deklarovala, že doručí na ostrov sovětský protiletecký obranný systém. Nicméně když americká vláda oznámila aktivaci raket Jupiter v Turecku, byla dodávka obranného zbraňového systému pozastavena (Fiala, 2008: 488, 489). V té době se Kennedy nacházel pod tlakem domácích politiků. Ti mu připomínali jeho protikubánskou rétoriku v předvolební kampani proti Nixonovi a požadovali její naplnění. Komentátoři amerického listu New York Herald Tribune dokonce amerického prezidenta varovali, že pokud kubánskou otázku v roce 1963 nevyřeší, jeho vyhlídky na znovuzvolení budou mizivé (Fiala, 2008: 59). Prohlášení Chruščova o vojenské výpomoci Kubě, nenechalo Kennedyho klidným. Jakkoliv chtěl kremelskému tvrzení, že dodané zbraně budou Castrovi sloužit pouze na obranu věřit, nemohl jej považovat za bernou minci. Od svých poradců, včetně svého bratra Roberta, slýchával, že „obranné“ zbrojení může snadno 69

Jedinou odpovědí na agresi Sovětského svazu mělo být nasazení jaderných sil NATO a naprosté

zničení jeho ekonomického a vojenského potenciálu (Nálevka, 2001: 47).

63

přerůst v rozmisťování útočných raket a že i kdyby tomu tak nebylo, upevňování sovětských pozic na Kubě je důvodem k tomu, aby Amerika svrhla Castrův režim co nejrychleji (Dallek, 2006: 458). Kennedy se ale nejvíce spoléhal na zničující účinky intenzivního politicko-hospodářského tlaku, který měl Castrův režim oslabit natolik, že vytvoří podmínky pro následnou revoltu (Nálevka, 2001: 59). Na začátku září roku 1962, pronesl Kennedy veřejný proslov ohledně rozmisťování sovětských raket na Kubě. V prohlášení poukázal především na to, že hrozba není Kuba, ale Sovětský svaz. Kennedy se k opětovné intervenci na Kubu a svržení Castrova režimu stavěl zdrženlivě. Především kvůli probíhající Berlínské krizi. Kennedyho zdrženlivost však nelibě nesli republikáni, kteří se obávali Chruščovových záměrů a požadovali tak po Bílém domě razantnější postup. Dokonce i samotní Demokraté na prezidenta před listopadovými volbami naléhali, ať je v otázce Kuby tvrdší, než byl doposud. Kennedy byl však v této otázce neoblomný. Dokud si vyzbrojování Kuby zachová obranný charakter, nehodlá prezident činit víc, než vysílat důrazná varování a nepřímo zastrašovat Moskvu (Dallek, 2006: 458-461). Chruščov měl amerického prezidenta (obzvláště po vídeňském setkání) za nezkušeného politika, který je příliš intelektuální na to, aby udělal tvrdé rozhodnutí v kritické situaci. Chruščov také často Kennedyho varoval, že pokud se pokusí zakročit proti Kubě, následkem bude odvetná akce proti Berlínu. Rozhodnutí o vystavění vojenské základy na Kubě mělo být především reakcí na rozmístění raket Jupiter a Thor, v Turecku a Itálii. Sověti nedokázali se Spojenými státy držet krok v ekonomice a zbrojení. Rozmístěním raket by tak mohla Moskva snížit americký náskok. Chruščov se tedy rozhodl „pomoci kubánské socialistické revoluci“ a schválil plán na rozmístění raket země-vzduch na kubánském území (Nálevka, 2001: 66-77). Jelikož se generální tajemník UV KSSS nedokázal zbavit myšlenky o slabém americkém prezidentovi, tak žil v představě, že může získat nad Spojenými státy převahu a jeho umístění raket na Kubě nikdo nezjistí. Netušil však, že po jejich rozmístění Kennedy schválí válečnou operaci, jejímž cílem bude jejich odstranění (Graubard, 2007: 371).

64

Když se Kennedy o rozmísťování raket dozvěděl, okamžitě se snažil nalézt způsob, jak odvrátit jadernou válku a rakety eliminovat. Prezident už nehodlal vynakládat úsilí na diplomatická jednání (což mu radil například ministr zahraničí Dean Rusk) a v hlavě se mu rodily pouze myšlenky na vojenské řešení situace. Kennedy se však za každou cenu chtěl vyvarovat totální válce. Letecký úder prezident v podstatě vyloučil, bál se jeho neúčinnosti a přílišných ztrát na straně civilistů (což mnozí považovali za slabošství). Prezident se zdráhal útoku především kvůli situaci v Berlíně, bál se, že by se invazí na Kubu rozpoutala jaderná válka. Po několikadenních jednáních Kennedy přišel s prohlášením, kdy požadoval okamžitou demontáž a odstranění veškerých raket na Kubě pod dohledem OSN. Také dal na vědomí, že Spojené státy zahajují okamžitou izolaci Kuby, aby zabránily jakékoliv dopravě útočných zbraní na ostrov (Dallek, 2006: 463-475). Chruščov na nabídku nejprve nepřistoupil a dokonce nechal sestřelit americký špionážní letoun. V této chvíli byl svět na pokraji války. Kennedy dal Moskvě 48 hodinové ultimátum na stažení raket, jinak zahájí útok. K překvapení celého světa 27. října dorazil do Bílého domu dopis s vyjádřením Chruščova, že Sovětský svaz stáhne své rakety z Kuby, pokud Amerika bude garantovat bezpečnost Havany. Chruščov také požadoval stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Kennedy slíbil, že mu vyjde vstříc. Následující den započala demontáž raket. Dne 20. listopadu 1962 po splnění všech Kennedyho požadavků byla blokáda Kuby odvolána. Karibská krize tak byla zažehnána. (Nálevka, 2001:134-151). Jednapadesát let po uplynutí krize se většina historiků shoduje, že šlo o nejnebezpečnější období studené války. Oceňují Kennedyho strategii, kdy se nenechal vyprovokovat k vojenské intervenci, což by s největší pravděpodobností vyvolalo jaderné střetnutí. Pro mnohé se stal příkladem toho, jak jeden člověk může odvrátit světovou válku (Dallek, 2006: 487). Kennedy se však zasloužil i o omezení jaderného zbrojení. V roce 1963 oznámil, že do Moskvy odesílá delegaci amerických vyjednavačů, k závěrečným rozhovorům ohledně omezení zbraní hromadného ničení. Což bylo vodou na mlýn prezidentovo odpůrcům, ti mu vyčítali jeho přílišný pacifismus, kapitulantství před komunismem, zbabělost, opovrhování národními zájmy, dokonce i zradu. Jeho kritici nebyli jen republikáni, nýbrž i lidé z jeho vlastních řad, z Demokratické strany. 65

S výtkami k prezidentově politice přišli i přední vojenští představitelé, kteří prohlašovali, že moskevská smlouva vede k „obnažení“ Ameriky před nepřáteli, jelikož Sovětům se nedá důvěřovat (Brooch, 2004: 13). Kennedy měl i velké neshody s Ústřední zpravodajskou agenturou. Ta ho několikrát svým jednáním oklamala (vylodění na Kubě, aféra s údajným americkým špiónem v Moskvě). I proto se měl v plánu celou CIA od základů zreformovat a znemožnit jí zásahy do zahraniční politiky (Brooch, 2004: 14). Kennedy měl tedy řadu odpůrců, byli by však někteří z nich schopni účastnit se spiknutí proti prezidentovi? Období studené války, Karibské krize, Berlínské krize, neustálé hrozby jaderné války, bylo „podhoubím“ pro případné spiklence a atentátníky, kteří by odstraněním prezidenta získali možnost, jak ovlivnit světové dění dle svých potřeb. Především v otázce změny politického režimu na Kubě, byla prezidentova přítomnost velikou překážkou. Jeho politika odmítání jakékoliv vojenské intervence (vyjma nepovedené invaze v zátoce Sviní) na ostrov a pokusu svrhnout Castrův režim byla pro mnohé jeho odpůrce těžko stravitelná. Bylo by tedy možné atentátem na prezidenta vynutit změnu režimu na Kubě? Mohlo připravit atentát na prezidenta tvrdé jádro KGB? Bývalý diplomat a Historik Robert Holmes je přesvědčen, že se na atentátu na prezidenta Sověti nepřímo podíleli. Kuba představovala pro Chruščova totální politické ponížení. Ale i přesto dokázal s Kennedym otevřeně jednat. To se nelíbilo části KGB, která chtěla boj. „Dokonce byli přesvědčeni o tom, že Chruščov měl rakety odpálit a byli zdrceni, že šéf Kremlu nakonec Kennedymu ustoupil“, tvrdí Holmes (Matulík, 2012). Následující kapitola se věnuje atentátu na prezidenta Kennedyho se zaměřením na možné politické dopady jeho vraždy a na otázku změny režimu pomocí politické vraždy.

5.2. Lee Harvey Oswald Lee Oswald se nesmazatelně zapsal do dějin jako člověk, který zavraždil prezidenta Kennedyho. Sám se však k vraždě nikdy nepřiznal a okolnosti, které kolem atentátu vyplynuly, vyvolávají řadu otázek, na které už pravděpodobně nikdo nebude schopen odpovědět. Co vedlo Oswalda k vraždě prezidenta? Jaký měl motiv? Byl to osamělý vrah, který se snažil svým činem změnit chod dějin? Pokud ano, proč 66

by se k vraždě nepřiznal? Pro pochopení celkových okolností atentátu a jeho analýzy, je nezbytné stručně nastínit životní etapu tohoto „údajného“ vraha. Lee Harvey Oswlad se narodil do chudé rodiny v americkém New Orleans v říjnu 1939. Jeho otec zemřel pár měsíců před jeho narozením. Vychovávala ho matka samoživitelka. Mladý Lee Oswald byl problémové dítě, v jeho čtrnácti letech mu dokonce byla diagnostikována porucha osobnosti se schizoidními prvky a doporučena následná odborná péče pod lékařským dohledem. Chlapec byl nějaký čas léčen v dětském domově, než ho jeho matka odvezla do Texasu. Oswald se později přidal do Sboru námořní pěchoty Spojených států, kde se naučil výborně zacházet s puškou70 (Castelden, 2008: 304, 305). To byl také jeden z důvodů, proč se vyšetřovatelé domnívali, že byl vrahem. V roce 1959 byl uvolněn z vojenské služby z rodinných důvodů. V Americe však dlouho nezůstal, odcestoval do Sovětského svazu. Po dvou letech jeho pobytu v Minsku se Oswald rozhodl i se svou ženou a dcerou odcestovat zpět do USA. Po svém návratu do New Orleans, se politicky angažoval v hnutích jako Fair play pro Kubu, komunistická strana atd. Oswald o sobě tvrdil, že je marxista (Sifakis, 1998: 101, 102). Někteří vyšetřovatelé v případu atentátu na Kennedyho se domnívají, že právě náhlý odchod Lee Oswalda do Ruska, mohl mít něco společného s aférou sestřelení amerického letounu U-2, během Karibské krize. Většina expertů se však přiklání k myšlence, že Oswaldův pobyt v Sovětském svazu, neměl s atentátem nic společného. Na druhou stranu je pravdou, že tento komunistický aktivista mohl být ideálním obětním beránkem pro „skutečné“ strůjce atentátu (Brooch, 2004: 52, 53). Na začátku roku 1963 si Oswald koupil pušku a nechal se s ní a ještě s výtiskem jugoslávského deníku, vyfotit. Lee Oswald se stal podezřelým v případu atentátu na místního politika. Nikdy však nebyl zatčen. Zdá se tedy, že jako ideální

70

Ještě před jeho příchodem do námořní pěchoty se Oswald seznámil s mužem jménem David Ferrie.

Ten byl známý svými styky s CIA a mafiánskými šéfy, jako byl například Carlose Marcella. Ferrie mu údajně nařídil, aby se vydával za levicového sympatizanta, zatímco ho připravoval na kariéru v tajných službách (Blakey, Cornwell, Ewing, 1978: 104, 105, 106). Mohl tedy být i agentem zpravodajské služby.

67

terč, se mu naskytl prezident Kennedy, při své návštěvě v Dallasu (Castelden, 2008: 307, 308). 5.2.1. Dallas V rámci nadcházející politické kampaně, před prezidentskými volbami v roce 1964, plánoval Kennedy na listopad dvě cesty, na Floridu a do Texasu. Věděl, že kvůli svým postojům k občanským právům, nebude mít jednoduché v jižanských státech zvítězit. V Texasu proti prezidentovi stáli šéfové korporací (texaští magnáti) a s nimi většina peněz. Nejen ropní giganti, ale i ultrapravicové organizace byly namířeny proti Kennedymu. Jedna z těchto organizací, John Birch Society, nechala otisknout v dallaských novinách článek, který vytýkal prezidentovi jeho příliš mírný postup vůči komunismu. Při zajišťování prezidentovi bezpečnosti se tak FBI zajímala až příliš o radikální pravici a málo o přívržence z řad krajní levice (Dallek, 2006: 584-588). Kennedy měl v plánu promluvit před texaskými obchodníky a politickými činiteli. Ještě před tím měla projet prezidentská kolona městem a zakončit jízdu v Dallas Trade Mart obchodním centru. K tomu už ale nedošlo. Proud vozidel pomalu směřoval k centru města. Nakonec vjel na náměstí Dealey Plaza, na kterém se nachází řada významných budov. Mezi nimi i budova Texaského skladu učebnic, ta, ze které údajně Lee Harvey Oswald střílel. Kolona se na náměstí dostávala poměrně komplikovaný způsobem, což je také jedna z neopominutelných otázek – jak je možné, že auta zatáčela pod úhlem 120 stupňů, když dle předpisů tajných služeb je maximální úhel stanoven na 90 stupňů71 (Brooch, 2004: 21, 22). Když vozidla překonala zmiňovanou zatáčku, pokračovala velice pomalu po ulici Jilmů, která náměstí lemovala ze severní strany. Přesně v 12:30 22. listopadu roku 1963 zazněly výstřely a prezident byl několikrát zasažen. Kulky zasáhly prezidenta do krku, zad a hlavy (Castelden, 2008: 308). O počtu výstřelů se dodnes vedou spory. Později ustanovená Warrenova komise došla k závěru, že byly vypáleny tři výstřely (Lane, 1967: 118, 119). To je také jeden z hlavních sporů ohledně prezidentovy vraždy. Po zasažení Kennedyho a guvernéra Connallyho, nastal chaos. Řidič nepochopitelně přibrzdil vozidlo (místo toho, aby po první 71

Úhel 90 stupňů nevyžaduje tak výrazné zpomalení vozidla jako úhel 120 stupňů. Prezidentova

kolona musela tedy zpomalit až na 20 kilometrovou rychlost.

68

vystřelené ráně sešlápl plyn a co nejrychleji ujížděl do nemocnice), člen ochranky skočil na Kennedyho auto a snažili se pomoci první dámě zpět do vozu72. Půl hodiny po inkriminovaném momentu, lékaři v Dallaské nemocnici prohlásili prezidenta za mrtvého (Dallek, 2006: 587). 5.3. Vyšetřování atentátu, spiklenecké teorie Pětapadesát minut po prezidentově úmrtí, byl zatčen Lee Harvey Oswald, který údajně ještě před svým zatčením zastřelil policistu Jeffersona Davidse Tippita. O něco později vzlétá speciální letoun USAF No. 1 z dallaského letiště, s novým prezidentem Spojených států Lyndonem Johnsonem. V těchto chvílích byla oficiální verze o samostatném atentátníkovy předána Johnsonovi jako jediná možná varianta atentátu (Losev, Petrusenko, 1986: 63, 64) „Lze se však také domnívat, že Johnson s radostí uvítal tuto verzi, která mu umožňovala oficiálně zavírat oči před tím, že se pravděpodobně dostal na prezidentský stolec vojenským pučem, byť snad provedený bez jeho vědomí“ (Losev, Petrušenko, 1986: 64). Toto tvrzení by se přiklánělo k variantě politického převratu pomocí atentátu. Pokud byl pro některé vysoce postavené činitele z vojenských kruhů Kennedy nepohodlnou osobou, například co se postojům vůči Sovětskému svazu týče, nebo vyřešení krize na Kubě, je možné, že se rozhodli prezidenta odstranit tak, aby vše vypadalo jako dílo pomateného jedince. Z tohoto úhlu pohledu je tedy atentát, jako prostředek k politickému boji použitelnou metodou. Otázkou je, zdali se o vojenské spiknutí jednalo, či nikoliv. Této verzi nasvědčují spory prezidenta s ústřední zpravodajskou službou, jeho snahy od základů ji zreformovat a nepustit ji k zahraničně politickým záležitostem. Rozporuplné výsledky, oficiálně ustanovené Warrenovy komise, kterou nechal zřídit právě nově nastupující prezident Lyndon Johnson, také příliš nenapomáhají k uklidnění celé situace a rozptýlením obav.

72

Atentát na Kennedyho byl zvratem v praktikách osobní stráže. Ta se dříve soustředila na typické,

samostatně útočící atentátníky s malorážními pistolemi. Před rokem 1963 odstřelovači atentáty páchali jen sporadicky. Po Kennedyho vraždě došlo ke ztrojnásobení osobní stráže a doprovodu osobního lékaře u prezidenta (O’Connor, 1999:11).

69

Jedna z teorií, která se přiklání k vnitřnímu puči, říká že, Oswald byl pod dohledem FBI, ještě než odcestoval do Ruska. Tajné služby prý věděly o jeho snaze stát se sovětským občanem, a tak byl pro ně dokonalým obětním beránkem. Mohl vystupovat jako osamělý vrah, který má pochybnou minulost, je přívržencem komunismu a agentem ruské tajné služby. Toto tvrzení by bylo pro americkou veřejnost snadno uvěřitelné (Brooch, 2004: 56, 57). Tato teorie byla velice reálná, a to především proto, že jí Oswald nemohl sám vyvrátit, jelikož ho v neděli 24. listopadu zastřelil Jack Ruby v podzemním parkovišti dallaské policie (Grant, 2005: 33). A nejen to. S výsledky, se kterými přišla Warrenova komise73, by FBI také výrazně hrály pro případné spiknutí. Speciální komise totiž dospěla k následujícím závěrům74: 1. John F. Kennedy a policista Tippit, byli zastřeleni Lee Harvey Oswaldem z jeho vlastní vůle a bez jakékoliv pomoci cizích osob, 2. Jack Ruby jednal při vraždě Oswalda zcela sám a bez cizí pomoci, 3. neexistovalo žádné spiknutí, 4. Lee Oswald, Jack Ruby a Jefferson Tippit se navzájem neznali, 5. část viny na prezidentově smrti má tajná americká služba, která nezajistila Kennedymu dostatečnou ochranu, a FBI, která měla předat Tajné službě informace o Oswaldovi, jakožto potencionální hrozbě informace, což neučinila, 6. dallaská policie je zodpovědná za smrt Lee Oswalda v tom smyslu, že nebyla schopna zajistit eskortovanému podezřelému dostatečnou ochranu (Lane, 1967: 10). Závěry Warrenovy komise bývají častým terčem kritiky. Mark Lane napsal ve své knize Honba za právem o této speciální komisi následující závěr: „Warrenova komise se nesnažila vyšetřit okolnosti dallaské tragédie, nýbrž obhájit předem

73

Komise sestavená prezidentem Johnsnem měla za úkol prošetřit okolnosti atentátu Johna

Fitzgeralda Kennedyho. V jejím čele stál předseda Nejvyššího soudu USA Earl Warren. 74

Atentátu se později věnovala také Zvláštní komise o vraždách, došla ale v podstatě ke stejným

závěrům jako komise Warrnova (Brooch, 2004: 132, 133).

70

připravenou verzi této tragédie“ (Lane, 1967: 11). Cílem této práce není potvrdit, nebo vyvrátit Laneovo tvrzení, ani nalézt pravého, nebo potvrdit současného, vraha Johna F. Kennedyho. Cílem je zjistit, kdo mohl z vraždy toho amerického státníka profitovat a pokud se jeho vraždou pokoušel změnit politický režim Spojených států, zdali měl šanci uspět. V následujících kapitolách se věnuji základním spikleneckým teoriím spojených s vraždou Kennedyho (o možném vojenském puči jsem se zmínil výše). 5.3.1. Atentát pod taktovkou tvrdého jádra KGB Z jakého důvodu by chtěli příslušníci sovětské tajné policie zavraždit tohoto mladého prezidenta? Zvláštní komise o vraždách sice vyloučila na základě důkazů, které měla k dispozici, že sovětská vláda se na atentátu Kennedyho podílela, to však tvrdila i o kubánské vládě, proti-castrovských skupinách, syndikátu organizovaného zločinu. Konstatovala, že vražda byla výsledkem jakéhosi spiknutí, které není schopna identifikovat (Brooch, 2004: 144, 145). Tato tvrzení komise, byla pravděpodobně dána tehdejší politickou situací, která ve světě panovala. Kdyby její členové označili za viníka někoho ze sovětské vlády, hrozila možnost rozpoutání jaderné války, nebo minimálně situace, která nastala v období Karibské krize. Tímto výsledkem se tedy komise pravděpodobně snažila chránit křehkou mezinárodní situaci, ale svým vyšetřování nové světlo do případu vraždy prezidenta Kennedyho nepřinesla. Především události kolem Karibské krize mohly s atentátem na amerického prezidenta souviset. Již zmiňovaný bývalý diplomat a současný historik Holmes tvrdí, že na atentátu se neoficielně podíleli členové z tvrdého jádra KGB, stalinisté. Ti údajně nemohli přenést přes porážku, kterou jim způsobil Kennedy během Karibské krize. Spiklenci z KGB prý konspirovali za zády generálního tajemníka Nikity Chruščova a za svůj cíl si vybrali amerického státníka Johna Fitzgeralda Kennedyho, který svým klidným postojem během krize donutil Rusy stáhnout z Kuby jaderné rakety (Matulík, 2012). Jádru KGB se především nelíbil způsob, jakým se Chruščov a Kennedy dokázali dohodnout, raději chtěli boj. Proto údajně vycvičili speciální špióny, kteří plánovali mimo jiné i atentát na Kennedyho (Matulík, 2012). Holmes dále uvádí, že

71

Oswald možná jednal na vlastní pěst, ale byl trvale pod kontrolou zvenčí. Oswald byl ideální „obětí“, především proto, že už jednou do Sovětského svazu emigroval, nikdo mu v Americe tedy nevěřil. Těžko odhadnout, jak dlouho s Moskvou Oswald spolupracoval (Tweedie: 2012). Autor R.G. Grant například uvádí, že Lee Harvey Oswald navštívil, v roce 1963 v Mexiku, sovětské a kubánské velvyslanectví (Grant, 2005: 33). Holmes připouští, že se ve své teorii o spiknutí KGB může mýlit, jedním dechem však dodává, že mu jeho teorie přijde ze všech doposud představených jako ta nejstřídmější. Co se týče vyšetřování atentátu, „všichni zůstáváme v oblasti víry a dedukce“, konstatuje Holmes (Matulík, 2012). Smrtí Kennedyho si mohli stalinisté z tvrdého jádra KGB slibovat ochlazení vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Doufali v rozdmýchání světového konfliktu, kterému s největší pravděpodobností právě pětatřicátý prezident USA zabránil. 5.3.2. (Proti) kubánské spiknutí Z hlediska zahraniční politiky Spojených států, byl jakýkoliv dialog s Kubou předznamenáním změny politického kurzu. Pro mnohé včetně vrcholných představitelů z řad CIA a ministerstva vnitra to byla nepředstavitelná myšlenka. Jediným způsobem, jak se vypořádat s kubánskou otázkou, bylo odstranění Fidela Castra (Summers, 1993: 383). Tyto plány jim ale zhatil Kennedy v období Karibské krize, když se zavázal k tomu, že Amerika nenapadne Kubu a nebude se vměšovat do jejích vnitřních záležitostí. „Chceme-li obnovit vzájemnou důvěru, musíme odstranit příčiny krize a dodržovat dohody. Dodržím svůj slib ohledně bezpečnosti Kuby, ačkoliv tento slib je již velmi kritizován mými spoluobčany…“ prohlásil Kennedy v roce 1962 (Nálevka, 2001: 146). Stejně jako u konfliktu ve Vietnamu, prezident věděl, že je v přímém konfliktu se silným protivníkem, tím byla CIA, která intervenci na Kubu vyžadovala a s nelibostí sledovala Kennedyho politiku nevměšování. Prezident věděl, že je za potřebí nad americkou zpravodajskou službou získat kontrolu (Summers, 1993: 384). Chystal se jí tedy od základů zreformovat (Brooch, 2004: 14). Summers tvrdí, že v záři 1963 připravovala CIA spolu s Ronaldem Cubelou (což byl údajný zrádce 72

z nejužšího Castrova okruhu), atentát na Fidela Castra, bez vědomí kohokoli z bratří Kennedyů. Mezi tím však prezident chtěl navázat s Havanou diplomatické rozhovory. To spiklenci z řad CIA nechtěli dopustit, a tak se naskýtá otázka, zdali se nepodíleli na dallaském atentátu (Summers, 1993: 386-388). Tito lidé věděli, že se politickou cestou Johna Kennedyho a jeho bratrů jen tak nezbaví. Věděli, že jejich rival, který má potenciál, aby zreformoval jejich dosud nedotknutý systém aktivit, jen tak lehce nezbaví (Brooch, 2004: 147). Pokud by byli někteří představitelé CIA zapleteni do atentátu na Kennedyho, aby mohli pokračovat ve svých aktivitách v zahraniční politice (zejména pak v otázce Kuby), byl by atentát na vrcholného představitele státu jako nástroj systémové změny použit pro změnu politického režimu na Kubě. Otázku ohledně kubánského spiknutí lze brát i z druhého úhlu pohledu. Vzhledem k tomu, že Lee Harvey Oswlad navštívil v roce 1963 kubánské a sovětské velvyslanectví v Mexiku (viz výše), je možné, že právě tehdy byl Kubánci přesvědčen, aby spáchal na Kennedyho atentát (Grant, 2005: 33). Oficiální proklamace po smrti prezidenta ze strany Kuby byla následující: „Přes rozpory mezi vládou Spojených států a Kuby, jsme hluboce zarmouceni zprávou o tragické smrti prezidenta Kennedyho“ (Summers, 1993: 395). Castro řekl, že Kennedy byl pro něj nepřítelem, na kterého si zvykli. Pravděpodobnost, že se Kuba podílela na vraždě, je mizivá. Kdyby Castro plánoval na Kennedyho atentát, bylo by nesmyslné v jeho předvečeru jednat o normalizaci vztahů. Navíc odplata, se kterou by Amerika vůči Kubě přišla, by měla pro Castrovský režim zničující následky (Summers, 1993: 398). Výbor Kongresu pro vyšetřování vražd usoudil, že jedna z možností jak spojovat Kubu s atentátem, je ta, že Oswald si mohl přečíst rozhovor Harkera s Castrem (kde Castro zmiňuje o atentátech na jeho osobu a o nebezpečí imperializmu), a chtěl se tak stát samozvaným hrdinou, který zavraždí symbol imperialismu, tedy prezidenta Kennedyho75. Tato teorie ale neobstála před důkazy Oswaldova postoje k prezidentu Kennedymu. Ten byl ve vazbě dotázán, zdali se domnívá, že by si Kuba polepšila prezidentovou smrtí. Na to odpověděl: „Protože

75

National Archives, dostupné na: http://www.archives.gov/research/jfk/select-committee-report/part-

1c.html#attitude3, 28.04.2013

73

byl prezident zabit, nastoupí někdo na jeho místo, snad viceprezident Johnson, a jeho postoj vůči Kubě bude asi stejný jako Kennedyho“ (Summers, 1993: 399). Podíl Castra na atentátu se tedy z politologického hlediska zdá být nesmyslný. Kuba by riskovala, že bude její komplot odhalen a hrozil by jí tak tvrdý odvetný útok. Dozajista by došlo ke svržení Castrovo režimu, který by se nebyl schopen síle Americké armády ubránit. Příležitosti by se s největší pravděpodobností chopili i příslušníci anti-castrovského exilu žijící ve Spojených státech, ti, co se o puč pokoušeli při nevydařené akci v Zátoce sviní. Navíc Kennedyho politika vůči Kubě byla pro Castra v rámci možností přijatelná. Po Karibské krizi, kdy americký prezident odvolal blokádu ostrova a přislíbil jeho nenapadení, začal s Washingtonem navazovat diplomatická jednání. Atentátem by ohrozil veškeré úsilí a předchozí vyjednávání, které obě země vedly. 5.4. Shrnutí atentátu Jediný fakt, který je se stoprocentní jistotou neoddiskutovatelný, je, že 22. listopadu roku 1963 v 12:30 byl pětatřicátý prezident Spojených států amerických zavražděn. Od této doby, probíhají diskuse, které se asi nikdy nezastaví. Atentát obklopuje mlha záhad, na které si s největší pravděpodobností nikdy nebudeme moci odpovědět tak, abychom si byli stoprocentně jisti pravostí tvrzení, které se ji budou pokoušet vyřešit. Cílem této práce nebylo zjistit nebo potvrdit Kennedyho vraha/vrahy, ale zamyslet se nad možností změny politického režimu pomocí atentátu? V předchozích dvou případových studiích bylo uvažování o změně politického systému pomocí atentátu nasnadě. Jednalo se o režimy nedemokratické, tudíž z logiky věci vyplývá, že smrt vůdce, hlavního představitele státu, může takovou změnu vyvolat. Například změní se kurz režimu, uvolní se represe, nebo naopak nastupující vůdce bude ještě větší tyran, než ten předchozí (viz Stalin). V případě atentátu na prezidenta Kennedyho si nelze klást otázku, zdali jeho smrt způsobí pád demokracie (alespoň ne v případě Spojených států). Atentát však mohl způsobit změnu kurzu americké administrativy, ať už vnitropolitickou nebo mezinárodní, obzvlášť v období studené války. Atentát především ovlivnil zahraniční politiku USA, která hrála v tehdejší době obrovskou roli. 74

Ani otázka změny politického režimu není mimo rámec reality. Pokud se podíváme na situaci, v jaké se nacházely Kubánsko-Americké vztahy v šedesátých letech, je jasné, že o změně politického režimu lze hovořit. Ať už se zaměříme na neúspěšný pokus Kennedyho podnítit revoluci proti Castrovu režimu v Zátoce sviní, nebo teorii o spiknutí CIA proti Kennedymu, v obou případech by se jednalo o atentát na vrcholného představitele státu jako způsob změny politického režimu, ale v obou případech politického režimu na Kubě. Vztahy CIA a Kennedyho byly v tomto období na bodu mrazu, prezident chtěl organizaci reformovat a přední představitelé zpravodajské služby chtěli svrhnout Castrův režim. Také KGB byla vtažena do konspiračních teorií. Její tvrdé jádro nechtělo o dohodě s Amerikou v případě Karibské krize slyšet. Stalinističtí přívrženci ruské tajné služby chtěli, dle jedné z teorií, válku mezi těmito velmocemi. Smlouva a dohoda pro ně byla nepřijatelná, ponížení z Karibské krize obrovské. I proto se údajně rozhodli vycvičit špióny, kteří by zavraždili Kennedyho. Doufali, že jeho smrt přinese znovu ochlazení vztahů mezi Sovětským svazem a USA a k následnému konfliktu. Pravdu se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Kromě Kennedyho byl jakousi „obětí“ atentátu také jeho oficiální vykonavatel, Lee Harvey Oswald. Ten s největší pravděpodobností sehrál svou roli v atentátu na Kennedyho přesně, jak měl. Buďto byl osamělým vrahem, který z osobních důvodů a nechutenství vůči americkému prezidentovi spáchal tento čin (což by ale jeho výpověď nepotvrzovala), anebo byl jen loutkou v rukou jedné z mocností, případně jejich tajných služeb.

75

Závěr Herbert Marcuse ve své stati „Vražda není politickou zbraní“ připouští, že vražda představitele nebo podporovatele režimu, může způsobit změnu systému nebo při nejmenším zmírnit útlak. Jako příklad uvádí úspěšné zavraždění Carrera Blanca ve Španělsku, nebo i případné zavraždění Hitlera, které by mohlo tehdy přinést kýžený úspěch (Marcuse, 2001:7). Diplomová práce se zabývala právě otázkou atentátu na vrcholného představitele státu jako možností systémové změny. Skrze tento úhel pohledu jsem se zaměřil také na to, jakou roli plní jednotlivec v moderním politickém systému, tj. v systémech od 19. století včetně. V teoretické části práce jsem se zabýval tematickými okruhy, jako jsou: politické násilí, anarchismus, změna režimu. Přičemž stěžejní pro mě byl anarchismus, který se v určitých fázích svého vývoje (v některých ze svých směrů) k atentátu jako boje proti stávajícímu režimu přikláněl. Zásadními autory, kteří se problematikou násilných činů proti státní moci zabývali a proto nemohou být opomenuti, jsou Johann Most, Alexandr Berkman a Emma Goldman…Především Johann Most je považován za „otce“ myšlenky „propagandy činem“ a jeho vliv na anarchistické aktivisty byl obrovský. Nicméně ve třech sledovaných případech o „propagandu činem“ nešlo. Anarchismus uvádím ve své teoretické části zejména proto, že se že se zabýval teoreticky (i prakticky) atentátem jako nástrojem politické změny asi nejvíce ze všech politických proudů. V praktické části diplomové práce jsem se věnoval atentátům na tři vrcholné představitele různých politických zřízení. Těmito představiteli byli: Vladimir Iljič (Uljanov) Lenin, Adolf Hitler, a John Fitzgerald Kennedy. Výběr těchto tří vrcholných představitelů jsem učinil na základě toho, jaký politický režim reprezentovali a v jaké situaci se jimi vedená země nacházela. Pomocí těchto případů, jsem sledoval úlohu jednotlivce v politickém systému, a to nejen úlohu vrcholného představitele, ale také těch jedinců, kteří se rozhodli, že atentátem politický režim změní. Především jsem se zaměřil na otázku, zdali je atentát možným způsobem politického boje a jestli může vést ke změně režimu.

76

První vybraný představitel, byl Vladimir Iljič (Uljanov) Lenin. Tento ruský revolucionář byl cílem několika atentátů, ten poslední byl pro jeho budoucí konání stěžejní (i když to ruská propaganda nechtěla v žádném případě připustit). Lenin zemřel až několik let po atentátu, avšak zranění se mu stalo natolik osudným, že už se nebyl schopen vrátit do původního politického života jako před třicátým srpnem 1918. Atentát na Lenina je stejně jako na Kennedyho obestřen záhadami. Nikdo dodnes s určitostí neví, kdo se Lenina pokusil zavraždit. Je jisté, že smrt této „nedotknutelné modly“, měla za následek rozpoutání masového teroru vůči civilnímu obyvatelstvu a státu nepohodlným lidem. Pro bolševiky se stal jakousi vítanou záminkou k rozpoutání teroru. Bolševici se po atentátu nemuseli na nic ohlížet a mohli popravovat ve velkém (Bauer, 2001: 38). Z následujícího prohlášení listu Pravda, je zřejmé, jakým způsobem bylo postupováno při „potrestání viníků atentátu“. „Přišel pro nás čas rozdrtit buržoazii, jinak budete rozdrceni vy jí. Města musí být nemilosrdně vyčištěna od veškeré buržoazní hniloby. Všichni tito pánové budou registrovaní a ti, kdo představují nebezpečí pro revoluční věc, budou vyhubeni…Hymnou dělnické třídy bude zpěv nenávisti a pomsty‘ (Courtois a kol., 1999: 73). Dalším důsledkem, který atentát na Lenina způsobil, bylo Stalinovo převzetí moci. Stalinova moc rostla již v průběhu jeho rekonvalescence raketovou rychlostí. Smrt Lenina jen finálně umožnila Stalinovi převzít vládu. I když se Lenin snažil jeho nástupu k moci zabránit, nebylo to nic platné. Atentát na Lenina tedy dozajista ovlivnil běh sovětských dějin. Následky atentátu byly nedozírné. Rozpoutaly čistky a masovou likvidaci všech nepohodlných osob. Přičemž státní aparát měl pro takovou činnost „ospravedlnitelný“ důvod. Čili pokud za atentátem skutečně stály osoby, které chtěly odstranit Lenina a tím i bolševiky od moci, dosáhly zcela protikladných cílů. Mohla však vražda tohoto profesionálního revolucionáře způsobit změnu režimu? Pokud by jeden z prvních pokusů o atentát byl úspěšný, tedy těsně po převzetí moci bolševiky v Petrohradě, a to přibližně v polovině ledna roku 1918, politický režim jako takový by nejspíše nepadl. Režimu by však chyběl vůdce a především symbol revoluce, jeho případní odpůrci, by tak měli snazší cestu k jeho 77

přeměně. Úspěšný atentát v Michelsonově továrně režimní změnu téměř určitě způsobit nemohl. Pravděpodobně by se rozhořel boj o moc, jak tomu o pár let později skutečně bylo, ale režim jako takový by však zůstal zachován. Čím více nabýval komunismus na moci, tím se snižovala šance pro atentátníky, kteří se rozhodli pomocí vraždy změnit politické uspořádání. Násilným odstraněním vůdce by akorát nastaly silné represe a nástup jiného funkcionáře do čela strany a režimu. V této fázi tedy není atentát způsobem boje proti režimu, ale spíše způsobem boje pro konkurenty v rámci režimu. Toho pravděpodobně později využil např. Stalin (odstranění Trockého). Dalším sledovaným byl Adolf Hitler. Jedna z nejdiskutovanějších osobností světových dějin čelila velikému množství atentátů, ale ani jeden z nich nebyl úspěšný. V případě tohoto nacistického vůdce se vedly rozsáhlé diskuse spojenců, především v řadách britských tajných služeb, na téma „morální vraždy“. Při diskuzích nad tímto tématem panovala obava, zdali zavraždění Hitlera nerozpoutá masové vyvražďování a ještě tvrdší represe. Proč se tedy pokoušet tohoto nacistu zabít? Především proto, že byl symbolem, „modlou“ a jeho smrt mohla zapříčinit rozklad v morálce německých vojsk, či zhroucení víry v možné vítězství. Pokud by se Hitlera podařilo zabít ještě před vypuknutím války, k světovému konfliktu nemuselo ani dojít. Pokud na konci konfliktu tak to mohlo urychlit konec války. Po řadě diskusí se však britské tajné služby neodhodlaly Hitlera zavraždit. Nejlépe připravený, co se změny politického režimu týče, byl atentát hraběte von Stauffenberga. Spiklenci kolem Stauffenberga vypracovali téměř dokonalý plán státního převratu, při kterém by využili tehdejších platných rozkazů ve svůj prospěch. Tento plán se však rodil za obtížných podmínek světové války a v prostředí skvěle zorganizovaného policejního státu. Nacistické Německo bylo také (mimo jiné) založeno na smyslu pro povinnost a především bezvýhradné poslušnosti vůči nadřízeným. Podmínky pro atentát tedy nebyly příznivé. I přes to se hrabě von Stauffenberg pokusil svůj plán uskutečnit. Vše bylo dokonale naplánované, celá akce však ztroskotala především na jedné skutečnosti, Hitlera se nepodařilo zabít. Nic na plat, že spiklenci měli připravený způsob převzetí moci ve státu pomocí záložní armády a oficiálně platných rozkazů, ani charisma a vysoké postavení Stauffenberga převrat neumožnilo. Až přehnaná víra Němců v schopnosti Hitlera by i v případě 78

úspěchu činila Stauffenbergovi veliké problémy s legitimitou jím nastoleného režimu. V případě Hitlera je tedy otázka změny poltického režimu pomocí atentátu nejpalčivější. V případě úspěšné akce s názvem Valkýra, je pravděpodobné, že by se režim proměnil. Paradoxem je, že po smrti Hitlera by se z totalitního státu, pravděpodobně stal stát autoritářský. Stauffenberg a ostatní spiklenci totiž viděli Německo v hranicích po Mnichovské dohodě a principy nacismu jim nebyly úplně cizí. Je však jisté, že nacistické Německo stálo především na osobě Hitlera. Vždyť dodnes je nacismus spojován především s tímto diktátorem. Podle teorie totalitarismu je pro kontinuitu režimu hlavní strana. Smrt jejího vůdce, by tedy pád režimu neměla zapříčinit. A i když teorie totalitarismu hovoří o tom, že v čele strany zpravidla stojí silný vůdce, který je často předmětem až kultu osobnosti, tak by smrt vůdce přesto neměla způsobit pád režimu, neboť totalitní režim má silné institucionální základy. Vždy by se totiž našel někdo další, kdo by na jeho místo nastoupil. Význam osoby Adolfa Hitlera pro nacismus jako politický systém je však zvlášť patrný při úvahách o možných důsledcích případného atentátu. Nabízí se i myšlenka, zda v případě nacismu nepřeceňuje teorie totalitarismu roli strany, byť vedené silným vůdcem, na úkor vůdce samotného. To by však bylo tématem na jinou práci. Totalitní charakter státu stál na Hitlerovi, na jeho charisma, slibech, důvěře, kterou v lidech vzbuzoval. Hitler svým jednáním vytvořil kult osobnosti, jeho smrt by pro mnohé znamenala naprostou katastrofu. V případě Stauffenbergova úspěchu mohla být ukončena světová válka rychleji, otázkou však zůstává, v jaké pozici by se nacházelo Německo. Domácí podpora byla jen nepatrná a v zahraničí byly sympatie k odboji ještě slabší. Spiklenci by také museli čelit silám SS, gestapa a obrovskému množství Němců, kteří se do posledních chvil cítili vázáni svou věrností k Říši. Pokud by se jim tedy povedlo získat vojáky pro svou věc, zapříčinili by tím dlouhou a krvavou občanskou válku a vyhlídky na konec bitev by tak byly v nedohlednu (Moorhouse, 2007: 268, 269).

79

Posledním z trojice vrcholných představitelů, byl John Fitzgerald Kennedy. Jako jediný ze zkoumané trojice reprezentuje demokratické státní uspořádání. Také otázka změny režimu pomocí atentátu, nabývá v jeho případě jiných rozměrů, než u Lenina či Hitlera. Smrt těchto diktátorů mohla (teoreticky) zapříčinit pád režimu či uvolnění represí. U Kennedyho případní atentátníci nemohli z demokracie vytvořit totalitu, teoreticky by mohli vytvořit juntu nebo autoritářský režim, což by také byla změna režimu, jen tím, že by odstranili jejího vrcholného představitele. V případě Kennedyho úmrtí by nastoupil okamžitě jeho zástupce (což se také stalo), který byl spolu s ním zvolen v demokratických volbách. V případě atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho je tedy otázka jiná. Atentát v demokracii sice nezpůsobí pád režimu, ale může hodně změnit politiku provozovanou v rámci něj, včetně politiky zahraniční, což má v případě velmoci typu USA potenciálně velký vliv. Právě v období v jakém se svět nacházel, tedy v období studené války, v případě Spojených států v období Karibské krize, a obecně eskalací problémů mezi Kubou a USA, měli atentátníci ideální příležitost odstranit prezidenta a pokusit se svrhnout režim Fidela Castra. Kennedy byl totiž vůči Kubě pro mnohé americké státníky až v příliš defenzivním postavení. Vyjma vylodění v Zátoce sviní v roce 1961, Kennedy na Kubu nechtěl podniknout žádnou vojenskou intervenci. I v situaci, kdy se Spojené státy nacházely v přímém ohrožení raket s jadernými hlavicemi (viz Karibská krize), Kennedy zachoval chladnou hlavu a útok na Kubu nenařídil76. To nelibě nesli především představitelé americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), kteří intervenci na Kubu, a následné svržení Castrova režimu, vehementně prosazovali. Kennedy měl se CIA problémy od samého začátku svého nástupu do prezidentského úřadu. V roce 1961 musel vytrpět hořkou porážku při intervenci na Kubu, ke které vedla práce CIA. Po jejím neúspěchu nechal hlavního činitele Allena Dullese propustit a později se rozhodl, že celou organizaci od základů zreformuje a neumožní ji už žádné zásahy do zahraniční politiky (Brooch, 2004: 10). Byl by to dostatečný motiv pro vraždu prezidenta? Je možné, že kdyby se atentát uskutečnil o 76

Také členové tvrdého jádra KGB by raději viděli konflikt, než mírovou dohodu mezi USA a

Sovětským svazem.

80

pár let dříve, než byla například zažehnána Karibská krize, mohl nastupující prezident Lyndon Johnson podlehnout tlaku CIA a veřejnosti, a invazi na Kubu podpořit. Jelikož okolnosti atentátu na Kennedyho dodnes nejsou známy, v otázce vraždy tohoto prezidenta můžeme pouze spekulovat. Je jisté, že po jeho smrti nastoupil jeho zástupce Lyndon Johnson, za kterého se například naplno spustila válka ve Vietnamu. I přes tyto skutečnosti, je v Kennedyho případě atentát potenciálním nástrojem k zásadní změně kursu zahraniční politiky světové mocnosti, takže nějaký „efekt“ by jeho vražda každopádně přinesla. Atentát ve dvou zkoumaných případech ze tří buď znamenal zvýšení represí vůči obyvatelstvu, nebo se ani nezdařil, nešlo tedy zkoumat, zdali by přinesl požadovanou změnu. V demokracii vraždou prezidenta ke změně systému nedojde, což lze předpokládat předem, u Kennedyho je však zajímavé to, jak změna prezidenta může ovlivnit zahraniční politiku, a je-li to zahraniční politika velmoci, tak to má své důsledky.

81

Summary Diplomová práce, Atentát na vrcholného představitele státu jako nástroj systémové změny, se zabývala otázkou atentátu jako možného nástroje politického boje. Přičemž se zaměřila na atentát na vrcholného představitele státu jakožto možnost změny politického režimu. V teoretické části je klade důraz na problematiku politického násilí a teorie anarchismu, a to především proto, že anarchismus je jediný politický proud, který se možností atentátu, jako metodou politického boje, zabýval jak v teorii, tak i v praxi. Následně zmiňované atentáty na vrcholné představitele tedy nebyly „propagandou činem“. V praktické části se diplomová práce zaměřila na analýzu atentátů a jejich dopadů na tři významné osobnosti moderních politických dějin, především však na otázku, zdali pomocí těchto jednotlivých vražd či pokusů o vraždu, lze změnit politický režim. Těmito osobnostmi byl Vladimir Iljič Ulajnov Lenin, Adolf Hitler a John Fitzgerald Kennedy. Bylo možné pomocí atentátu, jakožto metody politického boje svrhnout režim, který každý z těchto představitelů reprezentoval? U prvních dvou vůdců režimu pravděpodobně ano. Jak Lenin, tak Hitler představovali nedemokratické režimy plné represí a násilí. Pokud by byl jeden z těchto dvou zavražděn, změna režimu by téměř jistě nastala. U Lenina víme, že smrt této „nedotknutelné modly“, měla za následek rozpoutání masového teroru vůči civilnímu obyvatelstvu a státu nepohodlním lidem. Pro bolševiky se stal jakousi vítanou záminkou k rozpoutání masového teroru. Následně na jeho místo nastoupil Stalin. Plánů na zavraždění Hitlera bylo mnoho, ale jen jeden měl perfektně promyšlený způsob převzetí moci po Vůdcově smrti. V tomto případě tedy změna režimu pomocí atentátu byla velmi blízko. V demokracii vraždou prezidenta ke změně systému nedojde, což lze předpokládat předem, u Kennedyho je však zajímavé to, jak změna prezidenta může ovlivnit zahraniční politiku, a je-li to zahraniční politika velmoci, tak to má své důsledky. Tedy i atentát v demokratickém zřízení může kursem země silně otřást.

82

Seznam literatury Arendtová, Hannah (1996). Původ totalitarismu (Oikoymenh: Praha) Baberowski, Jörg (2004). Rudý teror (Brána: Praha) Bauer, Jan (2001). Poslední hodiny velkých imperátorů (Formát: Praha) Blakey, Robert, Cornwell, Gary T., Ewing, Michael (1978). Oswald’s early life: New Orleans and organized crime. United States House Select Committee on Assassinations. Vol. 9,4 s. 93-124 Boeselager, Phillip von (2009). Chtěli jsme zabít Hitlera (Mladá fronta: Praha) Brooch, R., Ian (2004). Na mušce prezident (Ottovo nakladatelství: Praha) Brož, Ivan (2011). Atentáty, nezdařené pokusy (Petrklíč: Praha) Castleden, Rodney (2008). Atentáty, které změnily svět (Alpress: Frýdek-Místek) Cílek, Roman (2009). Krycí název „Válka“ (MarieTum: Praha) Courtois, Sthépane (1999). Černá kniha komunismu (Paseka: Praha) Dallek, Robert (2006). Nedokončený život: Kennedy (Argo: Praha) Drda, Jan (1980). Němá barikáda (Československý spisovatel: Praha) Fiala, Jaroslav (2008). Was Kennedy a „Realist“? Prague Papers on the History International Relations. 2008, s. 487-504 Foot, M.R.D. (1997). SOE (Bonus A: Brno) Grant, R.G. (2005). Atentáty (Perfekt: Bratislava) Graubard, Stephen (2007). Prezidenti (BB/art: Praha) Grünberg, Karol (1981). SS Hitlerova černá garda (Svoboda: Praha) Haffner, Sebastian (2009). Hitlerův vzestup a pád (Naše vojsko: Praha) Hernández, Jesús (2009). Operace Valkýra (Jota: Brno) Heywood, Andrew (1992). Politické ideologie (Victoria Publishing: Praha) 83

Hoffman, Peter (2010). Claus Schenk von Stauffenberg (Academia: Praha) Howard, Jones (2009). Zátoka Sviní (BB/art: Praha) Hrych, Ervín, Česal, Aleš (2004). Královský Pitaval (Regina: Praha) Charvát, Jan (2007). Současný politický extremismus a radikalismus (Portál: Praha) Jeffery, Keith (2010). MI6 (Bloomsbury: London) Kershaw, Ian (2009). Příběh operace Valkýra (Argo: Praha) Knopp, Guido (2011). Hrabě von Stauffenberg (Ikar: Praha) Knopp, Guido (2007). Atentáty na Hitlera (Ikar: Praha) Krupská, K., Naděžda (1964). Vzpomínky na Lenina (Státní nakladatelství krásné literatury a umění: Praha) Lane, Mark (1967). Honba za právem (Naše vojsko: Praha) Legget, George (1981). The Cheka: Lenin's political police (Clarendon Press: Oxford) Losev, A., Sergej, Petrusenko, V., Vitalij (1986). Ozvěna výstřelů z Dallasu (Naše vojsko: Praha) Mabire, Jean (2012). Hitlerova černá garda (Baronet: Praha) Marek, Jaroslav (2001). Smrtící rány (Erika: Praha) Malia, Martin (2004). Sovětská tragédie (Argo: Praha) Malia, Martin (2009). Lokomotivy dějin (CDK: Praha) Moorhouse, Roger (2007). Atentáty na Hitlera (Centa: Brno) Mika, J., Otakar (2003). Současný terorismus (Triton: Praha) Miller, David a kol. (2000). Blackwellova encyklopedie politického myšlení (Barrister & Principal: Brno) Myška, Ludvík, Uličná, Helena (1975). V.I. Lenin (Svoboda: Praha) 84

Nálevka, Vladimír (2001). Karibská krize (ISV: Praha) O’Connor, Richrad (1999). Bodyguardi (Books: Brno) Patderka, Petr (2005). Tajné operace (Svojtka & Co.: Praha) Siedentopf, Monika (2009). Seskok k nepříteli (Víkend: Líbeznice) Sifakis, Carl (1998). Encyklopedie politických vražd a atentátů (Olympia: Praha) Sigmundová, Marie, Anna (2006). Diktátor, Démon, Demagog (Perfekt: Praha) Slavík, Jan (2009). Leninova vláda (Lidové noviny: Praha) Steffahn, Harald (1995). Stauffenberg (Dialog: Liberec) Stern, J., Petr (1992). Hitler, vůdce a lid (Lidové noviny: Praha) Strmiska, Maxmilián (2001). Terorismus a demokracie (MPÚ: Brno) Summers, Anthony (1993). Konspirace (Jeva: Rudná u Prahy) Syruček, Milan (2011). Je třeba bát se Ruska? (Epocha: Praha) Šetřilová, Jana (1997). Alois Rašín: Dramatický život českého politika (Argo: Praha) Tomek, Václav (2012). Anarchismus v proměnách dvacátého století (Manibus Propriis: Příbram) Tomek, Václav, Slačálek, Ondřej (2006). Anarchismus (Vyšehrad: Praha) Uthmann, Jörg von (1998). Atentáty (Brána: Praha) Veber, Václav (2003). Leninova vláda: Rusko 197-1924 (Triton: Praha) Vemohr,Wolfgang (2008). Patrioti proti Hitlerovi (Naše vojsko: Praha). Welch, David (2005). Němci proti Hitlerovi (Knižní klub: Praha) Wilkinson, Paul (1986). Terrorism and the Liberal State (New York University Press: New York) Zenkovič, Nikolaj (2000). Kremelské atentáty (Jota: Brno)

85

Internetové zdroje Emman Goldman, dostupné na: http://dwardmac.pitzer.edu/Anarchist_Archives/goldman/whatibelieve.html, 25.12.2012 Hitler assassination plan, dostupné na: http://www.nationalarchives.gov.uk/documents/education/foxley.pdf, 23.03.2013 Matulík, Rostislav (2012). Atentát na Kennedyho mohli připravit nespokojenci z tvrdého jádra KGB. Český rozhlas 28.10.2012, dostupné na: http://www.rozhlas.cz/cro6/internet/_zprava/1129258, 22.04.2013 National Archives, dostupné na: http://www.archives.gov/research/jfk/selectcommittee-report/part-1c.html#attitude3, 28.04.2013 Marcuse, Herbert (2001). Murder is not a political weapon. Marcuse, dostupné na: http://www.marcuse.org/herbert/pubs/70spubs/779zeitNGCMurderNotPolitWeapon. pdf, 23.03.2013 The library of Congress, dostupné na: http://memory.loc.gov/ammem/today/apr14.html, 13.10.2012 Truman library, dostupné na: http://www.trumanlibrary.org/hstpaper/postpres.htm#bio, 18.11.2012 Tweedie, Neil (2012). The assassination of President John F Kennedy: the finger points to the KGB. The Telegraph 24.10.2012, dostupné na: http://www.telegraph.co.uk/history/9628028/The-assassination-of-President-John-FKennedy-the-finger-points-to-the-KGB.html, 27.04.2013

86