UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra genderových studií

Bc. Jolana Skůrová

Návrat rodičů do zaměstnání po čerpání rodičovské dovolené Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Petr Pavlík, Ph.D.

Praha 2016

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze dne 3. května 2016

……………………………… Bc. Jolana Skůrová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Petru Pavlíkovi, Ph.D za jeho cenné rady a vedení této práce. Dále děkuji svým komunikačním partnerkám, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. Velký dík patří také mé rodině, především manželovi a dcerám, za trpělivost a podporu, kterou mi po celou dobu mého studia poskytovali.

OBSAH

ABSTRAKT .............................................................................................................................. 6 ABSTRACT ............................................................................................................................... 7 1.

ÚVOD .................................................................................................................................8 1.1

2.

TEORETICKÁ ČÁST ....................................................................................................12 2.1

Genderové rozdělení rolí ............................................................................................ 13

2.1.1

Mateřství .............................................................................................................14

2.1.2

Dávky státní sociální podpory spojené s mateřstvím a rodičovstvím .................17

2.2

Fenomén práce ...........................................................................................................23

2.2.1

Proměny rodiny a pracovního trhu .....................................................................23

2.2.2

Vybrané charakteristiky pracovního trhu ........................................................... 26

2.3

3.

Pozicionalita .................................................................................................................9

Faktory ovlivňující návrat do zaměstnání ..................................................................34

2.3.1

Institucionální a jiná denní péče o předškolní děti .............................................35

2.3.2

Finanční dostupnost institucionální péče pro předškolní děti ............................. 47

2.3.3

Péče zajišťovaná prarodiči ..................................................................................52

2.3.4

Zkrácené pracovní úvazky a jiné flexibilní formy zaměstnání ........................... 53

2.3.5

Preference návratu do zaměstnání a pracovní úvazky ........................................57

EMPIRICKÁ ČÁST ........................................................................................................60 3.1

Metodologická východiska ........................................................................................60

3.2

Výzkumné paradigma ................................................................................................ 62

3.3

Metoda výzkumu ........................................................................................................63

3.4

Výběr komunikačních partnerů a partnerek ............................................................... 64

3.5

Etika výzkumu ...........................................................................................................66

3.6

Představení účastnic výzkumu ...................................................................................67

3.6.1

Průběh rozhovorů ................................................................................................ 69

3.7

Metoda zpracování získaných dat ..............................................................................70

3.8

Analýza provedených rozhovorů ...............................................................................71

3.8.1

Určení primárního pečovatele/pečovatelky ........................................................72

3.8.2

Volba délky rodičovské „dovolené“ ...................................................................76

3.8.3

Motivace k návratu na pracovní trh ....................................................................80

4

4.

3.8.4

Předškolní vzdělávání – zkušenosti, názory a požadavky ..................................84

3.8.5

Názory na dětské skupiny ...................................................................................87

3.8.6

Nedostatečná pružnost státu s ohledem na demografický vývoj ........................92

3.8.7

Chování zaměstnavatelů vůči matkám s malými dětmi......................................93

3.8.8

Výpověď ...........................................................................................................105

3.8.9

Hledání zaměstnání ........................................................................................... 107

3.8.10

Shrnutí analýzy .................................................................................................110

ZÁVĚR ........................................................................................................................... 115

ZDROJE ................................................................................................................................ 117 INTERNETOVÉ ZDROJE ..................................................................................................128 PŘÍLOHY .............................................................................................................................. 135

5

ABSTRAKT

Jednou z podmínek kvality lidského života je práce, především ta placená. Avšak v důsledku reprodukce společnosti jsou (převážně) matky/rodiče z pracovního trhu vylučovány/i a jejich návrat zpět není vůbec jednoduchým procesem. Na vylučování matek z pracovního trhu se podílí hned několik faktorů. Jsou jimi především segregace pracovního trhu, nerovnoměrné odměňování žen a mužů, nastavení prorodinné politiky státu a nedostatek míst v institucionálních zařízeních. Dostatek pracovních sil na pracovním trhu navíc vede k tomu, že zaměstnavatelé nemají potřebu přijímat zpět ženy, které se staly matkami a jejichž pracovní aktivita se podřizuje požadavkům a potřebám dítěte. Kvalitativní výzkum provedený pro tuto diplomovou práci je zaměřen na ženy/matky a na několik témat, která s mateřství a rodičovstvím velmi úzce souvisí. Jsou jimi reprodukce genderových stereotypů v rodinách, nerovnoměrné odměňování žen a mužů a zkušenost žen/matek s návratem na pracovní trh. Provedený výzkum zjistil, že ze strany zaměstnavatelů dochází nejen k porušování antidiskriminačního zákona, ale v některých případech i porušení zákoníku práce. Tyto zkušenosti mohou posloužit i dalším rodičům/matkám jako návod k tomu, co od svých zaměstnavatelů mohou očekávat a co si nenechat líbit. Klíčová slova: práce,

pracovní

trh,

segregace,

genderové

antidiskriminační zákon, zákoník práce

6

stereotypy,

nerovné

odměňování,

ABSTRACT

One of the conditions of the quality of human life is work, especially those paid. However, due to the reproduction of society, mothers / parents are (mostly) excluded from the labor market, and their return is not a simple process. Several factors are involved in the exclusion of mothers from the labor market. These factors include: labor market segregation, gender pay gap, a pro-family policy of the state and low capacity of nursery schools or kindergartens. There are a lot of workers at the labor market, and employers can choose them instead of women/mothers who need to coordinate their labor activity with the demands and needs of their children. Qualitative research conducted for this diploma work has been focused on women / mothers and on several themes which are related with motherhood and parenthood very closely. These themes are: the reproduction of gender stereotypes in families, gender pay gap and the experience of women / mothers who tried to return back to the labor market. The performed research has found out the fact that some employers violate not only the Anti-Discrimination Act but in some cases also the Labor Code. This experience can be also useful for other parents / mothers as a guide how to deal with their employers and what they should not tolerate.

Key words: work, labor market, segregation, gender stereotypes, gender pay gap, Anti-Discrimination Act, Labor Code

7

1. ÚVOD

Placené zaměstnání je zvláště v kontextu České republiky důležitou součástí života mužů i žen. Přesto právě tady v rámci reprodukce společnosti dochází k vylučování (převážně) žen z pracovního trhu. Ačkoli jsou matky/rodiče chráněny/i před propuštěním z pracovního poměru během čerpání mateřské a rodičovské dovolené, neexistuje žádná zákonná úprava, která by zaměstnavatelům zabraňovala v jejich propuštění ihned po návratu do zaměstnání (Kuchařová, 2006b). Že se tak děje velmi často dokládá i tato práce. Mým záměrem bylo se v diplomové práci věnovat problematice návratu jednoho z rodičů zpět do zaměstnání po rodičovské dovolené (dále RD). Přestože jsem si vědoma, že se tato problematika týká mnohem častěji žen než mužů, zejména v kontextu České republiky, chtěla jsem také je zapojit do svého výzkumu. To se mi však ani přes značné úsilí nepodařilo. Návrat do zaměstnání po RD považuji za velmi zásadní téma, které se bude v blízké budoucnosti týkat také mne osobně. Jako matka dvou malých dětí však nepovažuji za důležitý pouze opětovný návrat do zaměstnání, ale také možnost umístit své dítě/děti do jeslí nebo mateřské školy a ochotu zaměstnavatele vyhovět požadavkům rodičů. Mám tím na mysli zejména zkrácený pracovní úvazek, úpravu pracovní doby, možnost práce z domova či jiné výhody a benefity, které mohou rodičům/ženám toto nesnadné období opětovného návratu do (předešlého) zaměstnání či na pracovní trh ulehčit. Jak jsem již zmínila, toto téma se mě osobně dotýká a mé rozhodnutí psát o návratu rodičů do zaměstnání po RD velmi úzce souvisí i s praktikami, s nimiž jsem se setkala u svého zaměstnavatele, během psaní bakalářské práce. V ní jsem se věnovala stresorům, s nimiž se potýkají pracovníci a pracovnice odbavení cestujících a jejich copingovým strategiím, tedy chování a praktikám, pomocí kterých se vyrovnávají se stresovou zátěží. Mým původním záměrem bylo udělat rozhovory se dvěma skupinami agentů a agentek, kteří/é by se od sebe lišili/y délkou praxe na této pozici. Během samotné realizace rozhovorů jsem ale zjistila, že agenti/tky, kteří/ré splňují mnou stanovená kritéria, nemají smlouvy na hlavní pracovní poměr. V několika posledních letech totiž jsou s uchazeči/kami o toto povolání uzavírány výhradně různé alternativní nebo neplnohodnotné pracovní smlouvy. Tyto neplnohodnotné pracovní smlouvy jsou pak spolu s výpovědí a

8

odstupným také velmi často nabízeny i rodičům, nejčastěji však ženám, které se chtějí vrátit do zaměstnání po čerpání rodičovské dovolené. Jako výzkumný problém jsem si tedy stanovila u svých participantek zjistit, jaké jsou jejich zkušenosti s opětovným návratem do zaměstnání. Zhodnotit, jak probíhal jejich kontakt se zaměstnavatelem v době, kdy byly/i na mateřské a rodičovské. Jak zaměstnavatelé reagovali na jejich požadavek návratu a jaké pracovní zařazení a podmínky jim pro tento návrat nabídli. Do své práce bych také ráda zahrnula fenomén práce a její proměny ve společnosti. Právě vnímání a oceňování práce je jedním z aspektů, který hraje zásadní roli v pocitech člověka a má vliv i na jeho společenské uplatnění.

1.1

Pozicionalita

Pro feministický výzkum, který jsem si předsevzala v této práci realizovat, je naprosto nezbytná sebereflexivita badatelky, která velmi úzce souvisí s vlastní pozicionalitou výzkumnice v produkci vědění (Reinharz, 1992). Produkce vědění je přitom velmi ovlivněna rasou, sociálním zázemím, výchovou, vzděláním, dosavadními zkušenostmi a prožitky, ale také skrytými touhami a vlastní zranitelností (Lorenz-Meyer, 2005). Je tedy nutno říci, že má diplomová práce vychází z pozice středostavovské bílé ženy. Vyrůstala jsem v úplné rodině s jedním sourozencem, i když vztah mých rodičů nebyl nikdy zcela harmonický. Skrze roli dítěte a dospívající dcery a zaměstnankyně, jsem se dostala do role ženy-matky, která na sebe vzala primární péči o děti, protože to bylo pro mou rodinu, stejně jako pro většinu rodin v České republice, z ekonomického hlediska výhodnější. Zároveň jsem si ale nedokázala představit, že budu matkou na plný úvazek, jak se stále ještě běžně v naší společnosti očekává, a tak mne napadlo doplnit si stávající vzdělání o vzdělání vysokoškolské. Předcházející studium na střední zdravotnické škole mě předem vyloučilo z technických a přírodovědných oborů, a proto jsem se rozhodla pro studium humanitních věd na FHS UK. Už během bakalářského studia jsem se začala více zajímat o problematiku genderu, a proto mi přišlo zcela přirozené si jako navazující magisterský obor zvolit Genderová studia FHS UK. Ačkoli se osobně považuji za feministku, tento obor mi stále otevírá nové a nové obzory, možnosti a cesty, kudy se lze ubírat, o nichž jsem až do nedávna neměla ani

9

ponětí. Tyto poznatky se pak snažím někdy více a někdy méně úspěšně přenést i na lidi ve svém okolí, i když ne vždy jsou všichni nakloněni k tomu, aby poslouchali. Někdy je odrazuje už samotné označení feminismus, převážně díky negativním konotacím, které s sebou toto označení zvláště v českém kontextu, podle mého názoru neprávem, nese. Na tuto skutečnost poukazuje i docentka Sokolová v publikaci abc feminismu (2004). Podle ní česká společnost daleko ochotněji přijala pojem gender, aniž by si uvědomila, že feminismus dal vzniknout pojmu gender, a že tyto pojmy se oddělit nedají. V této publikaci k těmto dvěma pojmům říká: „(…) i když vzrůstající počet žen, a zejména těch mladých, vnímá genderovou nerovnost a necitlivost v naší společnosti jako problém, který je třeba řešit, zatím pouze málo z nich má zájem a odvahu identifikovat se jako feministky“ (Sokolová, 2004:201). Na negativní konotace spojené s feminismem upozorňují také Ramazanoglu1 a Holland (2002). Podle těchto autorek už jenom to, že se člověk otevřeně hlásí k feminismu, může být důvod k tomu, aby jej okolí obviňovalo z toho, že nedokáže produkovat obecně platné a autoritativní poznání. Já osobně se považuji jak za feministku, tak za ženu, studentku i matku. Ve společnosti tak hraju jen takové genderové role, které jsou ode mne jako od ženy očekávány (Šmausová, 2002). Zároveň skutečnost, že denně hraju minimálně tyto čtyři role, případně i více (jsem také dcera, sestra, manželka, zaměstnankyně aj.) mě naučila velmi uvážlivě hospodařit s časem, v jehož rámci tyto role hraji a snažím se je zvládat. Za jisté omezení, které by částečně mohlo ovlivnit mou práci, považuji právě to, že se již několikátým rokem pohybuji výhradně v domácí sféře a chybí mi tak žitá zkušenost ze sféry veřejné. Mám na mysli hlavně samotný návrat do zaměstnání po čerpání RD. Přestože jsem během rodičovské s první dcerou vykonávala dvě brigády – jednu na dohodu o pracovní činnosti a druhou na dohodu o provedení práce, po vypršení těchto smluv jsem znovu otěhotněla. A zatímco s hlídáním jednoho dítěte nebyl až tak velký problém, se dvěma dětmi jsem najednou zjistila, že možnosti jejich hlídání jsou velmi omezené. Ačkoli mi brigády umožňovaly únik z domácích stereotypů, pocit menší finanční závislosti na manželovi i osobní seberealizaci, v současné době, kdy veškerý svůj volný čas věnuji studiu, se mi nepovedlo se do placeného zaměstnání vrátit.

1

Všechny překlady anglických originálů jsou dílem autorky

10

Má nezkušenost se skutečným návratem do zaměstnání je pro tuto práci zcela zásadní, protože jsem v tomto ohledu zcela odkázána na výpovědi svých komunikačních partnerek. Na druhou stranu mi tato nezkušenost umožňuje uznávat jedinečnost úhlu pohledu druhé osoby a ten akceptovat. Young tento pohled nazývá asymetrickou reciprocitou (Young, 1995). Jsem si vědoma toho, že téma návratu rodičů do zaměstnání po RD je mezi studenty a studentkami velmi populární, a že diplomových prací, zabývajících se touto problematikou již vzniklo mnoho. Přesto bych chtěla přijít s trochu odlišným pohledem a zaměřit se na zkušenosti rodičů/matek, kteří/ré se vracejí na pracovní trh a na přístupy zaměstnavatelů k nim.

11

2. TEORETICKÁ ČÁST

Problematika návratu žen/rodičů do zaměstnání je velmi úzce provázaná s řadou dalších faktorů, které od ní nelze zcela jednoduše oddělit. Jedná se především o problematiku genderové rovnosti, která se velmi zásadním způsobem dotýká také dalších kategorií: mateřství, segregace pracovního trhu a rozdílného odměňování mužů a žen a v neposlední řadě také jak reálné, tak i finanční dostupnosti nerodinné či institucionální péče pro malé děti. Ačkoli se může zdát, že poslední zmíněná kategorie nemá na předchozí jmenované žádný vliv, mou snahou je dokázat, že opak je pravdou. Ve své práci vycházím z feministické sociologie genderu2, která vnímá gender jako kategorii společensky utvářenou a reprodukovanou sociálním učením. Gender tedy chápu jako analytický koncept, jehož pomocí analyzujeme genderové rozdíly a nerovnosti. Jinak řečeno, přijetí konceptu genderu nám podle Sokolové (2004) umožňuje nahlédnout, jaký způsobem dochází ke konstruování ženství a mužství ve společnosti a jejich strukturální a symbolickou podstatu. Za zcela samozřejmou součást feministického výzkumu považuji nejen výše zmíněnou sebereflexivitu badatelky, ale také užívání genderově korektního jazyka. Plně se tak identifikuji s názorem Blanky Knotkové a dalších autorek příručky Kultura genderově vyváženého

vyjadřování

(Valdrová,

Knotková-Čapková,

Paclíková,

2010),

které

upozorňují na to, jaký vliv má užívání jazyka na vnímání a jednání lidí. Většinovou společností běžně používané generické maskulinum totiž zcela zneviditelňuje ženskou polovinu populace. Ve své práci se tak záměrně vyhýbám nejen generickému maskulinu, ale i přidávání české koncovky „ová“ k příjmení těch autorek, které ji samy nepoužívají. Podle Kimmela není gender kategorií, v jejímž rámci jsou biologičtí muži a biologické ženy řazeni/y, oddělováni/y a vychováváni/y k jednotlivým rolím, ale kategorie gender vyjadřuje univerzální nerovnosti, které mezi muži a ženami existují. Mluvíme-li o

2

Gender – jeden ze socializačních a organizačních principů společnosti. Gender funguje jako princip, který společnost konstruuje. Podle Kimmela se na genderových nerovnostech podílejí: identita, interakce a instituce. Ty tvoří hlavní jádro našich osobností, způsobů, jakými jednáme s druhými lidmi a toho, jak nás ovlivňují instituce (rodina, škola, pracovní trh aj.) (Kimmel, 2000:95).

12

genderu, zároveň mluvíme o nadřazenosti, moci a nerovnosti, nejen o odlišnosti (Kimmel, 2000).

2.1

Genderové rozdělení rolí

Problematice genderovému rozdělení rolí se věnuje mnoho autorek a autorů. Podle Gjuričové (1999) jsou kategorie žena a muž nahlíženy jako společenská norma, nikoli jako sociální konstrukt, který je závislý na kulturních, sociálních, historických a politických okolnostech. V důsledku této společenské normy jsou odlišnosti v chování či ve vlastnostech žen a mužů považovány jako na „přirozené“. Za jednu z těchto „přirozeností“ lze považovat rozdělení veřejné (mužské) a domácí (ženské) sféry, kdy muž zajišťuje rodinu finančně, zatímco na ženě spočívá péče o domácnost. To se pak odráží i na reálném uspořádání genderových rolí v českých rodinách, kde ženy vykonávají naprostou většinu domácích prací a zajišťují péči o děti, zatímco muži, kteří mají vyšší platy než ženy, zabezpečují rodinu finančně (Hašková, 2004). Na dělbu rolí nejen ve veřejné, ale také v soukromé sféře upozornila už Arlie Hochshild (1989), kdy poukazovala na to, že zatímco ženy kromě placeného zaměstnání a péče o děti také zajišťují i samotný chod domácnosti, muži chodí do zaměstnání a případně hlídají děti. Zatímco každodenní chod domácnosti od ženy vyžaduje úklid, nákupy a přípravu stravy, tedy aktivity, které se musí dít pravidelně a nesnesou odklad, muži v domácnosti vykonávají převážně drobné opravy, které nejsou ani pravidelné a většinou nebývají ani neodkladné. Podle Bierzové (2006) je běžné, že i tam, kde se oba partneři o domácí práce rovnoměrně dělili, dochází spolu s narozením prvního dítěte ke změně a tyto činnosti jakoby automaticky připadnou na ženu. Ani opětovný návrat ženy do placeného zaměstnání většinou nepřináší návrat k původnímu modelu – tedy rovnoměrnému rozdělení domácích prací mezi oba partnery. Udržování tohoto tradičního rozdělení genderových rolí podle Bartákové (2006) napomáhá několik faktorů. Jsou jimi sociální politika státu, která z hlediska péče o dítě zapojuje také otce dítěte do péče o něj3 jen velmi pomalu. Převážně v českém prostředí hraje také velmi významnou roli odborníky vyzdvihované tvrzení, že o dítě by se vždy 3

V roce 2001 došlo k formálnímu oddělení pojmů „mateřská“ a „rodičovská“ dovolená s možností jejich čerpání i pro otce dítěte, avšak bez nastavení dalších podmínek k tomu, aby tato varianta byla pro rodiny využitelná (Bartáková, 2008).

13

měla starat matka, případně jiná žena. Přitom jak upozorňuje Jiří Mudrák (in Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012) těmito odborníky jsou nejčastěji psychologové a psycholožky, kteří/ré svými konzervativními postoji a odmítáním institucionální péče pro děti mladší tří let utvářejí tento veřejný diskurz. V tomto případě považuji za velmi výstižné hodnocení Marie Čermákové: „[u] nás se naopak předpokládá, že stávající diferenciace pracovních a rodinných rolí podle genderu je funkční a ‚co funguje, je i správné‘“ (Čermáková in Oakley, 2000:13). Podle Bierzové (2006) je sféra domácí (neplacené) práce a péče o děti provázána se sférou veřejnou. Potřeba žen zajistit domácnost a péči o děti nejen že ovlivňuje ženy jak při volbě povolání, ale také vede k jejich diskriminaci na trhu práce, což se projevuje na jejich výdělcích (Shelton, Firestone, 1989 in Bierzová, 2006). Jinak řečeno, tato genderová diferenciace rolí dál ovlivňuje segregaci pracovního trhu i rovnost v odměňování mužů a žen. Podle Kimmela (2000) je hlavním nositelem genderových nerovností rodina. Ta nejenže udržuje genderovou nerovnost a genderovou odlišnosti mezi oběma rodiči. Rodina je první, kdo napomáhá porozumět tomu, že být mužem nebo ženou, chlapcem nebo dívkou představuje rozdílné a nerovné významy. Není tedy divu, že každý konkrétní aspekt rodinného života (manželství, výchova dětí, domácnost, rozvod) vyjadřuje rozdíly a nerovnosti pohlaví (Kimmel, 2000:121).

2.1.1 Mateřství Ačkoli je mateřství považováno za lidskou přirozenost, která je založena na biologických odlišnostech mezi ženami a muži, bližší pohled do minulosti vypovídá o tom, že mateřství je spíše než přirozeným instinktem společenským konstruktem. Ačkoli se bezesporu jedná o osobní volbu každého muže a ženy, je to společnost, která jim říká, zda mít, či nemít děti, kdy, kolik a jak se k nim chovat. Současná rodina, která se díky společenským změnám vyvázala z tradiční rodiny, se navíc stává závislou na institucích moderního státu, které jí do jisté míry tuto tradiční rodinu nahrazují (Maříková, 2004). V historickém kontextu se mateřství a mateřské lásce věnovala Badinter (1998), která upozorňuje na to, že mateřství bylo velmi dlouho chápáno jako instinkt, který se probouzí spolu s těhotenstvím. Badinter právě tuto teorii instinktu zcela zpochybňuje, protože nedokáže vysvětlit, proč se některé ženy o své dítě/děti starají a jiné ne. Badinter

14

tak popisuje mateřskou lásku jen jako pouhý lidský cit, který je jako každý jiný citem nejistým, křehkým a nedokonalým. Mateřská láska tak může být někdy silnější, jindy slabší a někdy může chybět docela. Toto tvrzení dokládá autorka studií, v níž se věnuje francouzské populaci. Spíše než o osobní volbu se podle Badinter jedná o společenský tlak, který ženám přikazuje se realizovat v domácí sféře a v mateřství. S příchodem Freudovy psychoanalýzy a teorie oidipovského komplexu, které nahlížely ženy jako méněcenné, začala být nově vyzdvihována jejich mateřská povinnost. Jenom skrze mateřství se žena může stát opravdovou ženou. Přitom bylo zdůrazňováno, že jen dobrá matka se dítěti zcela oddává a pravidelně ho kojí, přinejmenším alespoň devět měsíců. Objevovala se tvrzení, že dítě/děti pracujících matek trpí, a že častá nepřítomnost matky v domácnosti je příčinou rozpadu rodiny. Z tohoto důvodu byly odsuzovány pracující matky, aniž by se hledělo na důvody, které je k tomu vedly (Badinter, 1998). Psychoanalýza navíc podporovala tradiční dělbu rolí na mateřskou a otcovskou, v nichž byla matka vyzdvihována jako symbol lásky a něhy, zatímco otec byl nahlížen jen jako symbol autority a živitel. To umocňovalo i představu, že otcovská péče není pro dítě vhodná. Naproti tomu Francoise Dolto (in Badinter, 1998) vyjádřila myšlenku, že dítě potřebuje matku jen do chvíle, než může přijít do styku s jinými lidmi, což podle ní může být přibližně v 25. - 28. měsíci. Ženám, které potřebovaly jít do práce, bylo doporučeno, aby své děti dávaly do jeslí. Placená opatrovatelka v jeslích tak byla uznávána za pro dítě vhodnější než péče otce, který byl odsunut do pozadí. V 80. letech 20. století začala být opět vyzdvihována funkce kojení (Royer in Badinter, 1998) a „ženská přirozenost“ byla směřována k tomu, aby naplnila svůj biologický osud. Ženám bylo doporučeno, aby v zájmu mateřství obětovaly nebo přerušily svou kariéru nejlépe do čtyř let věku dítěte (Dardigna in Badinter, 1998). Společně s rozvojem feministického hnutí a zpochybněním freudovské teorie ženskosti došlo také ke zrušení představy o přirozené oddanosti matek, které jsou určené k sebeobětování se v zájmu dítěte. Ačkoli jsou to převážně ženy, kdo se stará o novorozence a malé děti, z jejich strany dochází také k mnoha snahám zapojit do péče o děti i své partnery. Ženy tak vnímají dualitu svých rolí – mateřskou (zaměřenou na domácnost) a ženskou (obrácenou ven). Placené zaměstnání jim dává možnost seberealizace a poskytuje jim osobní uspokojení. V tomto případě se renesance významu kojení jako přirozené potřeby matky a dítěte mění spíše na společenský tlak, který v ženě vyvolává úzkost a

15

udržuje ji déle v domácnosti. Ačkoli se podle Badinter (1998) dnešní ženy starají o děti mnohem více a mají k nim mnohem bližší vztah, přesto nic nenasvědčuje tomu, že by v jejich chování bylo mateřství prvořadou a instinktivní záležitostí. Ne všechny ženy jsou ochotny se vzdát kariéry, přerušit ji nebo se nějakým jiným způsobem pro dítě obětovat. Také Ruddick (1980) označuje mateřskou péči jako v podstatě teprve následnou reakci na narození dítě, a proto podle ní tuto péči může vykonávat jak muž, tak žena, protože biologické rozdíly nejsou podstatné. Ačkoli mohou mít těhotenství a porod význam pro mateřství, poukazuje na to, že tyto fyzické prožitky nejsou žádným předurčujícím faktorem pro zvládnutí mateřských povinností. V roce 2000 se britská socioložka Catherine Hakim pokusila vysvětlit klesající porodnost v moderních společnostech na základě „Preferenční teorie“ (Hakim, 2000, 2003). Autorka v ní poukazuje na skutečné možnosti žen volit mezi pracovním trhem a mateřstvím, přičemž vyzdvihuje jejich osobní preference a životní styl „na úkor nadindividuální vlivů a faktorů“ (Křížková a kol., 2011:31). Na základě poznatků z výzkumů Hakim rozděluje ženy do tří kategorií. První a nejpočetnější kategorií jsou podle Hakim (2000, 2003) ženy, které nazývá adaptivní. Tyto ženy sice chtějí pracovat, ale kromě placeného zaměstnání mají také potřebu vlastní rodiny. Po založení rodiny se na pracovním trhu snaží najít uplatnění ve formě zkrácených úvazků a rozdělit tak svou pozornost mezi zaměstnání a domácnost. Osobní preference těchto žen se mění v závislosti na momentální situaci. Druhou skupinou tvoří ženy zaměřené na práci, jejichž prioritou je placené zaměstnání nebo jiná aktivita ve veřejné sféře. Tyto ženy podle Hakim (2000, 2003) činí velké investice do vzdělání, a pokud se vůbec vdají, často zůstávají bezdětné. V populaci jsou tyto ženy zastoupeny nejméně. Třetí kategorií žen, jsou podle Hakim (2000, 2003) ty, které jsou plně soustředěny na rodinu. Tyto ženy podle ní vstupují na pracovní trh pouze tehdy, je-li potřeba zvýšit rodinný rozpočet. Tato teorie vyvolala řadu kritiky, která se týkala především osobní a ničím nezatížené svobodné volby, protože podle mnoha autorů a autorek (Crompton, Harris, 1998; McRae, 2003, Leahy a Doughney, 2006) zcela přehlíží skutečnost, že se ženy musí neustále vyrovnávat s přetrvávající genderovou nerovností. Podle těchto autorů také není

16

možné zcela oddělit placené zaměstnání a neplacenou práci, kterou ženy vykonávají v domácnosti. Ačkoli se obecně předpokládá, že socializace vede ženy k mateřství a péči, zatímco muži jsou vedeni k tomu, aby byli málomluvní a silní, podle výzkumu provedeného Kathleen Gerson lze jen těžko dávat mateřskou zkušenost do souvislosti se socializací. Pro pracovní dráhu ženy jsou daleko důležitější manželská stabilita, příjem manžela, pracovní zkušenosti ženy a podpora ze strany okolí (Kimmel, 2000:13). Rodina a pracoviště jsou přitom vzájemně hluboce propojené; rodinný rozpočet ovlivňuje jak rodinu, tak její ekonomiku a ukazuje idealizovaný pohled na rodinu a na to, jak by měla vypadat (Kimmel, 2000). Všechny výše uvedené teorie se následně pokusím využít k analýze provedených rozhovorů. Za zvlášť důležitou přitom považuji jak preferenční teorii (Hakim, 2000), tak přístup žen k placenému zaměstnání (Badinter, 1998). Na základě těchto teorií bych ráda identifikovala postoje mých komunikačních partnerek k mateřství a placenému zaměstnání. 2.1.2 Dávky státní sociální podpory spojené s mateřstvím a rodičovstvím Ve své práci jsem se rozhodla alespoň ve stručnosti představit ty dávky státní sociální podpory, které souvisejí s mateřství a rodičovstvím. K tomuto rozhodnutí mě vedly dva důvody. Prvním z nich je skutečnost, že se systém vyplácení těchto dávek neustále mění4. Druhý důvod je ten, že současné nastavení systému vyplácení těchto dávek může mít zcela zásadní vliv na délku čerpání rodičovského volna u zaměstnavatele. Primárním účelem těchto dávek je zajištění nastávající matky a dítěte. Tyto dávky jsou rozděleny do několika kategorií, které jsou podrobněji vysvětleny níže. K tomu, aby byly matce či rodičům vyplaceny všechny dávky, je ale třeba splňovat několik podmínek. Pouze rodičovský příspěvek dostávají všichni rodiče, ale ani ten není vyplácen zcela bezpodmínečně. Podle autorek knihy Pracovní dráhy žen v České republice (Křížková a kol., 2011) je to především délka čerpání rodičovského příspěvku, která ponechává ženy v domácí sféře. 4

K další plánové úpravě, kterou diskutuji až v samotném závěru práce, se schyluje tento rok a platit by měla od ledna 2017.

17

2.1.2.1 Porodné Tato dávka činí 13.000,- Kč a až do konce roku byla 2010 vyplácena plošně a bez ohledu na příjem rodiny každé matce, která porodila své první živé dítě. Počátkem roku 2011 došlo k vládním škrtům a porodné začalo být vypláceno pouze rodinám (matkám) jejichž příjem nepřekračuje 2,4 násobek životního minima a týkalo se pouze prvního živě narozeného dítěte. V dnešní době je možné získat porodné na první (13.000,- Kč) i na druhé živě narozené dítě (10.000,- Kč), ale příjem rodiny nesmí přesáhnout 2,7 násobek životního minima. V případě vícečetného porodu, při splnění výše uvedené podmínky, bylo do konce roku 2014 ženě vypláceno 19.500,- Kč. Od ledna 2015 tato částka činí 23.000,- Kč. (MPSV, 2016; dvojcata.cz). V současné době ho tedy dostávají jenom ženy sociálně slabé a to i přesto, že pořízení výbavičky pro novorozence s sebou nese poměrně vysokou finanční zátěž pro všechny rodiče bez ohledu na finanční poměry rodiny. 2.1.2.2 Mateřská dovolená (MD) a peněžitá pomoc v mateřství (PPM) Mateřská dovolená, dále jen MD, trvá 28 týdnů (při vícečetném porodu až 37 týdnů) a žena na ni, podle své volby, odchází v rozmezí 8-6 týdnů před plánovaným termínem porodu. Během této doby je jí odborem správy sociálního zabezpečení vyplácena peněžitá pomoc v mateřství (PPM), tedy finanční částka, která je čerpána ze systému nemocenského pojištění. Tato částka činí 70 % denního vyměřovacího základu z předchozího zaměstnání. Podmínkou k vyplácení této částky je, aby byla žena v posledních dvou letech před odchodem na MD alespoň 270 kalendářních dní nemocensky pojištěna. Jinak řečeno žena musí být v této době zaměstnána anebo si nějakým jiným způsobem platit nemocenské pojištění5. Kromě prvních šesti týdnů po porodu, kdy PPM náleží pouze ženě, může být PPM vyplácena také otci dítěte, ale i on musí splňovat podmínku nemocenského pojištění (EURES ČR, 2015).

5

Délka normálního těhotenství je přitom 40 týdnů tj. 280 dnů. U OSVČ navíc musí být splněna podmínka nejen 270 dnů nemocenského pojištění, ale z toho 180 dnů musí být v rámci posledního roku (12 měsíců) (sociálni.poradna.cz, 2016).

18

2.1.2.3 Rodičovská dovolená (RD)6 Přestože je užití termínu „dovolená“ ve spojení s mateřskou a rodičovskou péčí v posledních letech hojně diskutováno, dosud ke změně názvosloví nedošlo. Jak uvádějí nejen autorky a autoři knihy Práce a péče: Proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské Unie, už samotné označení „dovolená“ „(…) degraduje výkon rodiče pečujícího o dítě na volnočasovou, zájmovou a rekreační aktivitu“ (Křížková a kol., 2008:7). Rodičovskou dovolenou se nazývá období, během kterého rodič/ka čerpá volno u zaměstnavatele a během nějž je mu/jí úřadem práce vyplácen rodičovský příspěvek (RP). Rodičovský příspěvek tedy (v ideálním případě) navazuje na vyplácení PPM. Pouze tehdy, nesplnila-li rodička podmínku 270 kalendářních dní nemocenského pojištění za poslední dva roky před nástupem na MD, je jí rodičovský příspěvek vyplácen ihned po narození dítěte. 2.1.2.4 Rodičovský příspěvek (RP) Rodičovský příspěvek je sociální dávka poskytovaná po skončení vyplácení peněžité pomoci v mateřství (měla-li na ni žena nárok) nebo ihned po narození dítěte. Poslední změna ve vyplácení rodičovského příspěvku nastala od 1. 1. 2012, kdy došlo ke sjednocení výše vyplácené částky na 220.000,- Kč7. Tato reforma sice přinesla rodičům volbu délky vyplácení RP (tzv. vícerychlostní čerpání příspěvku) a také možnost jednou za tři měsíce měnit výši vyplácené částky8, ale na druhou stranu snížila dříve vyplácenou částku k tříleté rodičovské. Tato částka se nemění ani v případě, že se jedná o vícečetné těhotenství a porod, což lze doložit na případu paterčat, která se narodila v létě 2013 (více deník.cz, 2015). Přechod na nový systém také umožnil rodičům umisťovat bez omezení do předškolních zařízení již dvou leté děti (MPSV, 2012).

6

V této kapitole se držím termínu rodičovská dovolená tak, jak jej používají instituce pověřené k řízení a informování o této problematice. Dále v textu se však užívání pojmu dovolená v souvislosti s mateřstvím a rodičovstvím záměrně vyhýbám. 7

Dříve to bylo 216.000,- Kč ve dvou a čtyřleté variantě čerpání RP, zatímco rodičům, kteří si zvolili variantu tříletou, stát vyplácel 235.600,- Kč (MPSV, 2012). 8

Tuto volbu však mohou provádět pouze ti rodiče, kteří mají nárok na čerpání PPM a jejichž příjem dosahuje určité částky. Lidé s nízkými příjmy tak žádnou volbu nemají.

19

Jak již bylo řečeno výše, tato úprava sice přinesla sjednocení výše vyplácené 9

částky na 220 000,- Kč, ale také možnost volby vyplácené částky i délky rodičovské (iDnes, 2011). Ta vzniká jestliže: …lze alespoň jednomu z rodičů v rodině stanovit k datu narození nebo převzetí nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu v částce nepřevyšující 7 600 Kč, ke dni narození nebo převzetí nejmladšího dítěte, které zakládá nárok na rodičovský příspěvek, nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že v průběhu pobírání rodičovského příspěvku poskytovaného z důvodu péče o dříve narozené dítě v rodině uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě. Pokud rodič nemůže volit podle předchozích dvou odstavců, náleží rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč měsíčně do konce devátého měsíce věku nejmladšího dítěte a od desátého měsíce věku ve výši 3 800 Kč měsíčně do 4 let věku dítěte10 (MPSV, 2016).

Jak vypovídá poslední odstavec a jak zároveň poukazuje Dudová (2008), je tímto systémem vyplácení rodičovského příspěvku nezaměstnaným ženám, podnikatelkám a studentkám poskytována jen minimální částka, která nečiní ani životní minimum pro jednu dospělou osobu a jedno nezaopatřené dítě11. Tyto ženy se tak stávají zcela závislými na svých dřívějších úsporách, partnerovi/otci dítěte, širší rodině či na jiných dávkách státní sociální podpory. Mnozí autoři a autorky se zvláště s ohledem na podnikatelky pozastavují nad ne zcela jasnou návazností vyplácení rodičovského příspěvku, tedy sociální dávky čerpané z daní, na peněžitou pomoc v mateřství, jejíž vyplácení je vázáno na nemocenské pojištění, které je pro OSVČ dobrovolné (Dudová, 2008). Rodičům, kteří mohli a přestoupili na nový systém vyplácení rodičovského příspěvku, bylo sice nově umožněno umisťovat neomezeně do předškolních zařízení již

9

Rodičům, kteří se do konce roku 2011 rozhodli pro tříletou variantu čerpání rodičovského příspěvku, byla vyplácena částka 235 600,- Kč, zatímco ve dvou a čtyř leté variantě rodiče dostávali 216 000,- Kč (MPSV, 2012). 10

Toto opatření nejvíce postihuje nezaměstnané, kteří jsou tímto způsobem udržováni na hranici chudoby a v bezvýchodném postavení na trhu práce (Gender Sudies, 2012). 11

Částka životního minima pro jednotlivce činí 3410,-Kč/měsíc a pro jedno nezaopatřené dítě do 6 let 1740,Kč (zdroj: http://www.mpsv.cz/cs/11852 citováno 25. 3. 2016).

20

dvou leté děti, což dříve nebylo možné12, ale docházka dítěte mladšího dvou let do jeslí či jiných předškolních zařízení nesmí překročit rozsah 46 hodin v kalendářním měsíci (MPSV, 2015). Víšek se domnívá, že ačkoli je rodičovský příspěvek unikátní jak svou výší, tak možnou délkou vyplácení, zcela se z něj vytratil jeho původní záměr – tedy rodinná péče bez možnosti přivýdělku a možnosti využívat zařízení předškolní péče (Víšek, 2006). Jinými slovy rodičovský příspěvek již neplní ten účel, aby se rodič, kterému je tento příspěvek vyplácen, plně věnoval pouze domácí sféře a dítěti/dětem. Toto tvrzení je sice pravdivé, ale zde je potřeba zohlednit několik faktorů. Jednak už neplatí doporučení Světové banky, na jejímž základě byl rodičovský příspěvek v roce 2006 navýšen (Víšek, 2006). A přestože neexistují formální bariéry na umísťování dětí mladších tří let do veřejných předškolních zařízení, stále je třeba brát v úvahu ty skutečné např. plné kapacity mateřských škol, které budou diskutovány dále v práci. Další negativum pobírání rodičovského příspěvku spočívá v tom, že již zmíněná částka 220.000,- Kč je vyplácena na nejmladší dítě v rodině. To znamená, že i při nejrychlejší variantě čerpání, kdy je pečujícímu rodiči vypláceno 11.500,- Kč měsíce, dojde k jejímu úplnému vyplacení za 2 roky a 2 měsíce. Narodí-li se však rodičům druhé a další dítě dřív, případně nevyčerpají-li celou částku nejpozději do 6 týdnů před stanoveným termínem porodu dalšího dítěte13, musejí takto vniklý „přeplatek“ vrátit14. Přestože Petr Nečas (2008) chápe v současnosti vyplácený rodičovský příspěvek jako jakousi kompenzací výpadku příjmů jednoho z rodičů či poklesu životní úrovně, Víšek současné nastavení daňového a sociálního systému nazírá daleko kritičtěji. Doslova o něm řekl, že: „nízkopříjmové domácnosti demotivuje od práce a vysokopříjmové nemotivuje mít děti“ (Víšek, 2014). Podle jeho názoru České republice naprosto chybí dobrá populační politika, která by zároveň sloužila jako důchodová reforma. V tomto 12

Podle starého systému mohly děti do tří let navštěvovat předškolní zařízení pouze na 5 kalendářních dnů v kalendářním měsíci (Gender Studies, 2011). 13

Nejpozději 6 týdnů před plánovaným termínem porodu začíná žena opětovně pobírat dávku peněžité pomoci v mateřství (PPM). 14

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce (MPSV, 2016).

21

ohledu značně zaostáváme za srovnatelnými zeměmi EU (Víšek, 2014). Ačkoli jsem stejně jako pan Víšek a mnoho dalších autorů a autorek (např. Sirovátka, 2004; Bartáková, 2006; Křížková a kol., 2011 aj.) přesvědčena, že Česká republika v současné době nemá zcela ideální prorodinnou politiku, je důležité si položit otázku, které země EU považuje pan Víšek v tomto ohledu za srovnatelné a které země tuto prorodinnou politiku skutečně mají? Na negativa vyplácení rodičovského příspěvku a jeho výše upozorňuje také Bartáková (2006: 23). Tento příspěvek podle ní vede nejen k větší závislosti žen na partnerovi nebo sociálním státu v době, kdy pečuje o malé dítě, ale také zpětně snižuje možnost uplatnění žen na pracovním trhu. Podle autorek publikace Pracovní dráhy žen v České republice zapříčiňuje délka vyplácení rodičovského příspěvku a dlouhodobá domácí péče o dítě/děti postupné snižování úrovně lidského kapitálu, které s sebou následně nese větší riziko nezaměstnanosti (Křížková a kol., 2011). Někteří vládní představitelé navíc vyzdvihují poskytování několikaletého rodičovského volna jako štědrost ze strany státu, což ve svém důsledku často vede ke společenské představě, že zaměstnavatelé tímto systémem trpí. To s sebou podle autorek publikace Pracovní dráhy žen v České republice nese nejen sebediskriminaci15 žen v souvislosti s plánováním rodiny, ale také vede k diskriminaci při jejich opětovném návratu na pracovní trh. Potřeba (převážně) žen sladit placené zaměstnání s péčí o rodinu je totiž v české společnosti nahlížena jako jejich osobní problém (Křížková a kol., 2011: 219). Přitom podle Křížkové je to právě státem podporovaná délka čerpání rodičovské spolu s ne/důvěrou v institucionální zařízení péče o předškolní děti, které hrají hlavní roli v rozhodování rodičů o návratu rodičů/žen zpět do zaměstnání po čerpání rodičovské (Křížková a kol., 2011). V této části práce jsem diskutovala sociální dávky spojené s mateřství a rodičovstvím, přičemž jsem se snažila poukázat na jejich klady i zápory. Ačkoli jsem hned zpočátku zmínila, že k dalšímu jednání o úpravě vyplácení rodičovského příspěvku by

15

Podle Křížkové si ženy, které plánují založení rodiny, mnohdy ani nehledají trvalé zaměstnání, odmítají pracovní povýšení nebo dobrovolně dávají výpověď. Snaží se tak zaměstnavatele „ušetřit“ svého osobního rozhodnutí (Křížková a kol., 2011).

22

mělo dojít tento rok16 , hodnocení této Novely si ponechávám do samotného závěru této práce.

2.2

Fenomén práce

Práce je pro člověka zcela přirozenou činností, která je zároveň nezbytná k jeho existenci. Práce člověku umožňuje nejen naplnění materiálních potřeb (jídlo, šaty), ale skrze ni se mu dostává také pocitu uznání, sociálních kontaktů a možností seberealizace (Kimmel, 2000, Pavlík, 2005; Buchtová, Šmajs, Boleloucký, 2013). Také Frič (2004) chápe práci jako zdroj existenčního zajištění, sebevyjádření a zdroj sociálního statusu. Dle jeho názoru je prosperita společnosti možná pouze tehdy, dokáže-li regulovat pracovní trh takovým způsobem, aby na něm každý, kdo chce pracovat, mohl najít své uplatnění. Práce se v průběhu času proměňovala. Zatímco před průmyslovou revolucí bylo zvykem, že muži a ženy pracovali spolu, zajišťovali domácnost a stejně tak se oba se podíleli na výchově dětí, od poloviny 18. století, s rozvojem továren a úřadů, začalo docházet k postupnému oddělování veřejné (placené) a domácí (neplacené) sféry. V důsledku této změny začali muži opouštět své domovy a přenechávat výchovu dětí na manželkách. Nadále to byli pouze oni, chlebodárci, kdo zajišťoval rodinu finančně, zatímco na ženy připadla péče o děti a o domácnost (Kimmel, 2000). Z hlediska minulého nastavení pracovního trhu jako domény mužů, tak většina zaměstnavatelů nahlíží ženy především jako (potencionální) matky, které jsou ke vstupu do placeného zaměstnání motivovány především finančně a které, kdyby mohly, tak by nejraději vůbec nepracovaly (Machovcová, 2004). 2.2.1 Proměny rodiny a pracovního trhu V českém kontextu došlo k masivnímu vstupu žen na pracovní trh v roce 1946 v důsledku první měnové reformy, která vedla k poklesu rodinných příjmů. Tím došlo k ustavení modelu dvou příjmové domácnosti (Koldinová, 2015). Také v období komunismu byly ženy nadále povzbuzovány ke vstupu na pracovní trh, kam také hromadně vstupovaly, ačkoli jejich největší motivací byla potřeba druhého příjmu jakožto ochrana rodiny před

16

a tato Novela by měla začít platit nejdříve v roce 2017 (iDNES, 2016).

23

chudobou (Šolcová in Koldinová, 2015). V 50. letech začal stát budovat síť jeslí a mateřských škol, které měly vstup žen na pracovní trh podpořit, ale kvůli vysoké nemocnosti dětí a časté absenci žen na pracovním trhu došlo v 70. letech ke změně státní politiky (Možný, 2004). Nově matky získaly nárok na pobírání mateřského příspěvku do tří let věku dítěte spolu s možností čerpat volno u zaměstnavatele a po tuto dobu jim bylo garantováno také jejich pracovní místo. Tato politika socialistických vlád vedla k zakořenění genderových stereotypů. Ty se projevily především v 90. letech spolu s demokratizací a liberalizací společnosti (Koldinová, 2015). Přestože je v českých domácnostech téměř odnepaměti zažitý dvoupříjmový model i plná zaměstnanost žen, téměř dvě třetiny domácností se drží tohoto tradičního rozdělení rolí mezi mužem a ženou, ačkoli si uvědomují, že tento model není jediný. Zvláště ženy s vysokoškolským vzděláním cítí potřebu osobní seberealizace a preferují takové uspořádání domácnosti, v němž se oba partneři o zajištění chodu domácnosti rovnoměrně dělí (Možný, 2004). Že je postoj českých domácností v otázce dělby rolí spíše tradiční a čeští muži jsou daleko méně než muži na západě připraveni se rovnoměrně podílet a nést zodpovědnost za péči o dítě se domnívá také Sirovátka (2004). Rovněž Špidla (2008) upozorňuje na, v české společnosti stále převládající, tradiční pojetí rodiny, v němž je muž nahlížen jako živitel, zatímco žena zajišťuje péči o děti a domácnost. Dudová a Vohlídalová (2007) pak upozorňují na změny, které se za posledních několik let odehrály na pracovním trhu a které jsou podle nich velmi úzce spjaty s organizací rodinného či partnerského života. Podle této teorie mohou mít tyto změny ve společnosti různé účinky a to především v závislosti na genderu, vzdělání, věku, profesi a dalších proměnných. Podle Giddense (2012) v současné době prochází manželství a intimní vztahy reorganizací a spíše než o manželství dnešní dívky mluví o vztazích. Tyto vztahy autor označuje jako „čisté vztahy“. V takovém vztahu však nejde o sexuální čistotu, jak by se mohlo zdát, ale tímto termínem Giddens označuje takový vztah, který trvá do té doby, dokud jsou oba partneři přesvědčeni, že jim přináší uspokojení a chtějí v něm setrvat. Odklon od tradiční rodiny vede jedince k tomu, aby si hledal jiné možnosti uplatnění. Ty se mu nabízejí prostřednictvím pracovního trhu. Avšak pracovní trh požaduje

24

takovou svobodu jedince, která mu umožní zcela se přizpůsobit požadavkům placeného zaměstnání, aniž by musel zohledňovat potřeby rodiny. Požadavkem pracovního trhu je zcela mobilní jedinec, který je funkční, flexibilní, soutěživý, ambiciózní, který je schopen ignorovat všechny sociální závazky v soukromé sféře (Beck, Beck-Gernsheim, 1995: 6). Ačkoli se na první pohled může zdát, že za současnou situaci může selhávání žen, jedná se především o selhávání tradičního modelu rodiny, který očekává, že se jeden z páru (zpravidla muž) bude plně účastnit na placeném zaměstnání ve veřejné sféře, zatímco ten druhý (zpravidla žena) spojí svou existenci se sférou domácí. V industriální společnosti prochází tento model krizí, když na jedné straně předpokládá, že jeden z partnerů je ekonomicky závislý na druhém a bezplatně zajišťuje chod domácnosti, zatímco na druhé straně povzbuzuje jedince, aby byli nezávislí, flexibilní. To vede k tomu, že se oba, jak muž, tak žena snaží zapojit do pracovního trhu, přičemž každý z nich považuje svou účast na něm za důležitější (Beck, Beck-Gernsheim, 1995). Keller (2010) pak v souvislosti s proměnami pracovního trhu upozorňuje na stále se zvyšující počet neplnohodnotných pracovních smluv, které mnohé společnosti využívají ve snaze snížit náklady na zaměstnance. Tyto neplnohodnotné pracovní smlouvy jsou podle něj velmi často nabízeny právě těm rodičům (ženám), kteří se vracejí do zaměstnání po čerpání RD a udržují zaměstnance v neustálé nejistotě a obavě ztráty zaměstnání. Zaměstnavatelé naopak tyto smlouvy obhajují a poukazují na potřebu flexibilizace pracovní činnosti. Přitom argumentují také tím, že jakákoli práce je lepší než žádná. V důsledku tohoto nastavení dochází k tomu, že firmy mají pevné jádro, které je složené z vysoce kvalifikovaných zaměstnanců a potom zaměstnance, kteří se s neplnohodnotnými smlouvami udržují na periferii. Tento stav Keller nazývá síťovým uspořádáním společností, přičemž snižování počtu stálých zaměstnanců má za úkol zvýšit produktivitu práce a zabránit vzniku homogenních kolektivů, které by mohly činit útoky na vedení společnosti ve snaze přerozdělování zisku (Keller, 2010: 28). Přestože Keller míní, že k masovému nástupu žen na pracovní trh a k rozvoji oblasti služeb došlo v důsledku deindustrializace, kdy nebylo nadále možné uživit rodinu z jednoho platu, podle Kimmela došlo k poklesu příjmů mužů v souvislosti se vstupem žen na pracovní trh. Tento pokles příjmů, nejistota na pracovním trhu, snižování nákladů a propouštění vedou k tomu, že se muži horlivě snaží udržet si pozici chlebodárce, kterými

25

byli v minulosti, jsou tím pádem i hlavními příčinami genderových nerovností (Kimmel, 2000:178). Problém je podle Kellera nejen v neustálém tlaku na snižování platů zaměstnanců, ale také ve vyplácení minima sociálních dávek všem, kdo delší dobu nepracují. Tímto způsobem jsou lidé nuceni přistoupit na neplnohodnotné formy zaměstnání, z nichž jim plynou jen malé příjmy a téměř žádné (zaměstnanecké) výhody (Keller, 2010: 41-42). Na proměny českého pracovního trhu ve smyslu jak prostorové flexibility výkonu zaměstnání, tak pracovní mobility, upozorňuje také Křížková (2007). Na českém pracovním trhu podle ní, vzhledem k přechodu k tržnímu hospodářství, dochází především k uspokojování potřeb trhu a zaměstnavatelů. Ty kladou vysoké nároky na zaměstnance, aniž by zohledňovaly jejich soukromý život. Přitom se potřeba dvou příjmové domácnosti, která je důsledkem plné zaměstnanosti žen z minulosti a nízkých platů, stále častěji střetává s modelem muže „živitele“, na který většina rodin přechází v okamžiku narození dítěte. V důsledku toho v českých rodinách dochází k upevňování genderových stereotypů, v nichž je žena chápána jako primární pečovatelka o děti a domácnost, zatímco muž rodinu zabezpečuje finančně (Křížková, 2007). Tato praxe se zcela samozřejmě týká také rodičů/matek, kterým skončila rodičovská „dovolená“, vyčerpali/y státem poskytovaný rodičovský příspěvek a rodičovské volno poskytované zaměstnavatelem, ale nepovedlo se jim umístit své dítě do žádného veřejného zařízení, které zajišťuje předškolní vzdělávání, ve svém okolí nemají nikoho, kdo by jim mohl péči o dítě zajistit a soukromé jesle či školky jsou pro ně ekonomicky neúnosné (Dudová, 2008). Takoví rodiče/matky se buď snaží najít takovou formu zaměstnání, která by jim zároveň umožnila péči o dítě, začínají podnikat nebo se jako nezaměstnaní/é muži a ženy v domácnosti stávají závislí/é na pobírání sociálních dávek poskytovaných státem (Hašková, 2008). 2.2.2 Vybrané charakteristiky pracovního trhu Skutečnost, že lidé stále lpějí na ideologiích, které vůbec nezapadají do současného života, má rozsáhlé důsledky pro ženy i pro muže a to jak ve veřejné, tak v soukromé sféře (Kimmel, 2000).

26

V této části práce bych se ráda zaměřila na vybrané charakteristiky pracovního trhu ve vztahu k matkám/rodičům, které/ří usilují o návrat na pracovní trh. V tomto ohledu považuji za velmi důležitou zejména segregaci pracovního trhu a jeho rozdělení na primární (mužský) s vyššími mzdami a sekundární (ženský) s nižšími mzdami. Postavení rodičů na pracovním trhu totiž zcela zásadním způsobem ovlivňuje rozhodování o tom, který z rodičů bude primárně zajišťovat péči o dítě a kdo bude rodinu zajišťovat finančně. Vzhledem k současnému nastavení pro/rodinné politiky jsou to totiž mnohem častěji ženy, kdo pracovní trh opouští, což je nejen (potencionálně) znevýhodňuje u zaměstnavatelů (Křížková a kol., 2011), ale dopady tohoto rozdělení pak pociťují po celý život. Přerušení pracovní kariéry později následované částečným pracovním úvazkem je většinou následně vykoupeno nejen nižším platovým ohodnocením, ale také menší možností kariérního růstu a finanční závislostí na hlavním živiteli rodiny (Kimmel, 2000; Křížková a kol., 2011). 2.2.2.1 Genderová segregace pracovního trhu Označení genderová segregace se podle socioložky Barbary Reskin týká takové situace, kdy jsou ženy a muži rozdílným způsobem zastoupeni/y v odlišných profesích, odvětvích, zaměstnáních a na úrovních zaměstnanecké hierarchie (Reskin in Kimmel, 2000:180). Tato segregace se sama o sobě stává „pohlavní dělbou placené práce“. V jejím rámci jsou některá zaměstnání nahlížena jako vhodnější pro jeden gender než pro druhý a to je důvod, proč jsou na určité pozice protlačovány/i ženy nebo muži. Genderová segregace pracovního trhu je natolik všudypřítomná, že se zdá být naprosto přirozenou (Kimmel, 2000). Ženy přitom daleko častěji než muži pracují ve feminizovaných a méně placených profesích, které jsou charakteristické nízkým společenským ohodnocením, jen malou možností kariérního postupu a špatným finančním ohodnocením (Křížková a kol., 2011). Podle autorky a autora publikace Genderová segregace českého trhu práce (Křížková, Sloboda, 2009) je genderová segregace propojena s genderovými nerovnostmi nejen ve veřejné sféře, ale také ve sféře soukromé. Genderovou segregaci lze rozlišit na horizontální, tedy na genderové oddělení jednotlivých odvětví, a na vertikální, která souvisí s možnostmi žen vstupovat na vyšší pracovní pozice (Křížková a kol., 2011).

27

Vertikální segregace pracovního trhu je také často označována jako „skleněný strop“. Tento termín zahrnuje řadu bariér, které jsou uplatňovány proti ženám a zabraňují jim v postupu na vyšší pozice. Tyto bariéry mohou mít jak společenskou, tak institucionální povahu, ale mohou také vyplývat ze segregace pracovního trhu, diskriminace na základě pohlaví i z antidiskriminačních zákonů (Powel, 1999; Moss Kanter, 1993). A zatímco ženám, které jsou zaměstnány v mužských profesích, brání skleněný strop v přístupu do vyšších pozic, u mužů v ženských povoláních je tomu naopak. Objeví-li se totiž v takovém oboru vedoucí pozice, bývá nejčastěji obsazena mužem (Čermáková, 1999). Tento jev je nazýván „skleněný výtah“(Kimmel, 2000). Také podle Ankera je pracovní segregace podle pohlaví rozsáhlá a všudypřítomná. Navíc je jedním z nejdůležitějších a trvalých aspektů na pracovních trzích po celém světě (Anker, 1998:3). Anker (1998) zmiňuje hned několik negativních důsledků: Zaprvé segregace pracovního trhu podle pohlaví (kde ženy obvykle dostávají zaplaceno méně a získávají nižší postavení než muži, a kde jsou zaměstnání vykonávána ženami podobná těm, které ženy vykonávají v domácnosti) má negativní dopady v tom, jak ženy vidí muži, ale také v tom, jak ženy vidí samy sebe. Tím dochází k upevňování a neustálému udržování genderových stereotypů. To zpětně negativně ovlivňuje postavení žen a umocňuje mnoho společenských proměnných jako je úmrtnost, chudoba a nerovnost v příjmech. Zadruhé segregace pracovního trhu podle pohlaví má velký vliv na efektivitu a fungování pracovního trhu. Je-li většina žen účinně vyloučena z většiny profesí, nedochází k plnému využití lidských zdrojů, čímž dochází ke snížení příjmů, neboť mnozí z nejlépe vyhovujících a nezkušenějších lidí jsou vylučováni z profesí, v nichž by mohli být nejvýkonnější. Zatřetí segregace pracovního trhu podle pohlaví je hlavní příčinou rigidity pracovního trhu, což výrazně snižuje schopnost pracovního trhu reagovat na změny. V tomto ohledu je důležité poznamenat, že strnulost pracovního trhu zapříčiněná jeho segregací na základě pohlaví zahrnuje nejen vylučování žen z „mužských“ profesí, ale také vylučování mužů z profesí „ženských“ (nebo neochotu mužů v těchto profesích pracovat). Je-li tato neefektivnost a strnulost nahlížena v kontextu nedávného velkého nárůstu ženské míry participace v celosvětovém měřítku a potřebě pracovního trhu přizpůsobovat se

28

prudkým změnám, je zřejmé, že si země nemohou dovolit ignorovat segregaci pracovního trhu na základě pohlaví a přesto zůstat konkurenceschopné na dnešním globálním trhu. Začtvrté, tato segregace pracovního trhu zpětně negativně ovlivňuje výchovu a následné vzdělávání dalších generací. Přání rodičů, mládeže a škol ukazuje, jak moc se vzájemně liší vzdělání poskytované chlapcům a dívkám, stejně jako studijní obory, kterým by se měli věnovat, jsou do značné míry založené na možnostech uplatnění na pracovním trhu. Tato omezená možnost pracovních příležitostí pro ženy spolu s nízkými platy v „ženských“ povoláních napomáhají reprodukovat nižší postavení žen ve společnosti i v dalších generacích a tato setrvačnost je důležitým zdrojem neefektivnosti a nerovnosti na pracovním trhu. Zapáté genderová segregace pracovního trhu pravděpodobně udržuje mnoho žen zcela mimo placená zaměstnání (zejména v rozvojových zemích s malým formálním sektorem). Což má nežádoucí dopad na zvýšení míry plodnosti, při nezměněných ostatních podmínkách, jelikož ženské mzdové náklady, zejména ve formálním sektoru, pomáhají snížit míru porodnosti zejména v rozvojových zemích (United Nations in Anker, 1998). Tento nežádoucí účinek je obzvláště důležitý v zemích, kde je snížení vysokého populačního přírůstku hlavním politickým cílem. Zašesté, segregace pracovního trhu podle pohlaví je hlavním faktorem rozdílného odměňování mužů a žen, což je téma, které je zdůrazňováno v odborné literatuře. Ve skutečnosti je většina odborné literatury, která upozorňuje na pracovní segregace podle pohlaví, je pevně zakotvena v rámci analýzy mužských a ženských rozdílů v odměňování, a ve skutečnosti, že "ženská" povolání mají nižší plat v porovnání s profesemi "mužskými". Někteří autoři jdou dokonce tak daleko, že říkají, že pracovní segregace je zajímavá především jako předmět, z důvodu jejího vlivu na rozdíly v odměňování mužů a žen (např. Jacobs a Lim in Anker, 1998). Zasedmé, nižší platy a příjmy pro dělnice, které doprovázejí profesní segregaci, se stávají čím dál tím důležitější a více přispívají k chudobě a nerovnosti ve společnosti jako celku (Anker 1998). Je důležité uvědomit si vysoké procento domácností, v jejichž čele stojí žena, a že tento podíl stále stoupá. Je také důležité mít na paměti, že ženy obecně, v porovnání s muži, vynaloží větší část svého výdělku na děti a rodinné potřeby (Masson Oppenheim in Anker, 1998:6-8).

29

Jedním z možných vysvětlení genderové segregace pracovního je rozdílná socializace dívek a chlapců, avšak podle Kimmela socializace sama o sobě nestačí, protože nedokáže dostatečně vysvětlit, odkud tato segregace vychází, proč je každé pohlaví spojováno s určitým typem zaměstnání, ani proč se tento model určitým způsobem časem mění (Kimmel, 2000: 181). V kontextu České republiky vyplývá segregace pracovní trhu z jeho nastavení v období socialismu. Vstup žen na pracovní trh vedl ke genderové segregaci průmyslu, v jejímž rámci byly ženy zaměstnávány v méně náročných profesích, aby byly schopné zajišťovat chod domácnosti a péči o děti. Přítomnost ženy na pracovním trhu byla nezbytná k zajištění potřeb rodiny, ale její pracovní zařazení bylo podřízeno tomu, aby kromě zaměstnání zvládala také roli matky a výše příjmu byla nahlížena jako jakýsi doplněk k platu muže (Sirovátka, 2004). Co se týká genderové segregace pracovního trhu, konkrétně pracovních pozic a odměňování, tak ani v důsledku ekonomické transformace nedošlo k žádným zásadnějším změnám. Ve skutečnosti se pracovní trh stal ještě více genderově rozdělený s ohledem na stabilitu zaměstnání. Ženy většinou zaujímají pozice na sekundárním pracovním trhu, na němž jsou větším rizikem nezaměstnanosti ohroženy převážně ženy s malými dětmi. Ty ženy, u nichž se očekává, že děti budou mít, jsou navíc vystaveny diskriminaci ze strany zaměstnavatele (Sirovátka, 2004, Křížková, Sloboda, 2009, Křížková a kol., 2011). Graf 1: Podnikatelé a zaměstnanci podle pohlaví a vybraných kategorií OKEČ17, 2014

Zdroj: VŠPS 17

Odvětvová klasifikace ekonomických činností

30

Graf 1 ukazuje na segregaci pracovního trhu podle pohlaví. Podnikatelé (zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné) představují přibližně 11,0% zaměstnaných žen a 21,6% zaměstnaných mužů. Ženy převažují jako podnikatelky v oblasti zdravotní a sociální péče a jejich dominance je v těchto oborech patrná také na pozicích zaměstnanců. Naproti tomu muži mají převahu ve stavebnictví (výrazněji mezi podnikateli), v dopravě a skladování a ve zpracovatelském průmyslu.

2.2.2.2 Diskriminace Termín diskriminace „je porušení principu rovnosti formou odlišného zacházení proti zbytku společnosti nebo úplného vyloučení ze zbytku společnosti“ (Zapletal, 2002). Diskriminace žen na trhu práce může být důsledkem genderové segregace pracovního trhu a vyplývat z předpokladu, že na mateřskou a především následnou rodičovskou odcházejí převážně ženy. Díky této diskriminaci je pro ženy mnohem těžší získat pracovní pozici na primárním pracovním trhu a to i tehdy, mají-li vyšší kvalifikaci než mužský uchazeč (Křížková a kol., 2011). Diskriminace se může týkat i mateřství, avšak k této souvislosti ji autorky knihy Pracovní dráhy žen v České republice nepovažují za jiný typ diskriminace, ale spíše za takový, který provází všechny ženy na pracovním trhu, ať jsou či nejsou matkami. „V naší společnosti převládá představa, že být ženou rovná se být matkou, a to i v případech, kdy není reálné mateřství ani zjišťováno (…)“ (Křížková, 2011: 98). K diskriminaci žen ze strany zaměstnavatelů dochází také v důsledku současného nastavení podmínek čerpání mateřské a rodičovské „dovolené“, které nepočítá s účastí obou rodičů v péči o dítě, ale stereotypně předpokládá, že to vždy bude žena, kdo se bude starat. Na tyto praktiky zaměstnavatelů při obsazování jednotlivých pracovních míst, které vycházejí z genderových stereotypů, upozorňuje také Bernhardt (2000). Ta říká, že na jejich základě jsou do důležitých pozic obsazováni muži, zatímco ženy, u nichž se očekává přerušovaná pracovní kariéra, jsou zaměstnávány na pozicích nižších, hůře placených a snadno zastupitelných. Také podle Radimské je diskriminace žen na pracovním trhu spojena s jejich potenciálním mateřstvím a schopností kojit děti, což v přeneseném smyslu znamená, že to

31

bude pouze žena, kdo se bude primárně zajišťovat péči o dítě, domácnost i manžela (Radimská, 2004:3). Ačkoli jsou ženy před diskriminací ze strany zaměstnavatele chráněny antidiskriminačním zákonem18 je téměř běžnou praxí, že jsou během vstupního pohovoru dotazovány jak na svůj rodinný stav, tak na počet dětí a možnosti zajištění péče o ně. Podle autorek publikace Pracovní dráhy žen v České republice není diskriminace žen na českém pracovním trhu vázána přímo na jejich (potenciální) mateřství, ale spíše na ženství jako takové (Křížková a kol., 2011). Tabulka 1 pak ukazuje názory na diskriminaci na pracovním trhu v ČR. Tabulka 1: Názory na diskriminaci na trhu práce v ČR z vybraných důvodů (odpovědi v%)

Zdroj: STEM, Trendy 4/2011 in Kuchařová, 2013 (otázka zněla: „Jak často jsou lidé u nás diskriminováni na trhu práce z následujících důvodů?“)

Dalším druhem diskriminace žen na pracovním trhu, kromě výše zmíněných příkladů, je nerovné odměňování mužů a žen neboli mzdová diskriminace tzv. gender pay gap. Gender pay gap představuje rozdíl mezi průměrnou hodinovou mzdou mužů a žen, která se počítá přímo z hrubé mzdy nebo platu před daňovými odvody a příspěvky na sociální zabezpečení. Tento rozdíl v platech mužů a žen v České republice činí 22 %, což je jeden z největších rozdílů v EU, kde se průměr pohybuje okolo 16 % (European Union, 2014). Přitom jak zdůrazňuje Kimmel (2000), gender hraje ve výši mezd zásadní roli. Ženy a muži nejsou placeny/i za stejnou práci, ale za rozdílnou práci a jsou odměňovány/i na základě rozdílných měřítek. Biebly a Baron k tomu říkají: „mužská povolání jsou odměňována podle jejich postavení v hierarchii mužské práce, zatímco ženská povolání jsou odměňována podle jejich postavení v hierarchii ženské práce. Legitimita tohoto

18

Zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

32

systému je udržována jednoduše díky segregaci pracovního trhu“ (Biebly, Baron in Kimmel, 2000).

2.2.2.3 Tokenismus Tokenismus je situace, ke které dochází v momentě, kdy v typicky mužském nebo ženském zaměstnání, začne pracovat osoba opačného pohlaví. Jak upozorňuje Kimmel (2000) přítomnost takové osoby spíše posiluje bariéry mezi oběma skupinami, než aby je stírala. Příslušník/nice opačného pohlaví je tak vystaven/a dvojí viditelnosti – zatímco jako zástupce/kyně své kategorie je viditelný/á příliš, jako jednotlivec je neviditelný/á. Tato zkušenost se samozřejmě nemusí týkat jenom příslušnosti k jednomu nebo druhému pohlaví, ale může zahrnovat barvu pleti, sexuální orientaci apod. Avšak zatímco ženy v typicky mužských profesích zůstávají exempláři svého druhu, muži v ženských profesích vcelku snadno procházejí skrze skleněný strop a dostávají se na manažerské pozice. 2.2.2.4 Nezaměstnanost Český statistický úřad používá definici nezaměstnanosti podle Mezinárodní organizace, která za nezaměstnané považuje všechny osoby starší patnácti let, které nebyly v daném období zaměstnané, byly připraveny k nástupu do práce nejpozději do čtrnácti dnů a v posledních čtyřech týdnech aktivně hledaly práci (penize.cz, 2016). V českých domácnostech zajišťuje ekonomická aktivita žen kromě kulturních, antropologických, psychologických a medicínských prvků (Buchtová, 2013) také jejich určitý životní standard (Čermáková, 1999). Ztráta zaměstnání tak vede nejen k poklesu životní úrovně rodiny, ale také k hlubokým deprivacím jedince ze ztráty zaměstnání. To vše je navíc doprovázeno poklesem sebevědomí a sebeúcty, pocity neužitečnosti a beznaděje. Nezaměstnaní navíc bývají vystaveni stigmatizaci ze strany společnosti (Buchtová, 2013). Podle dostupných průzkumů nezaměstnanost postihuje hlavně tzv. rizikové skupiny lidí, tedy lidi, kteří s ní mají dlouhodobou zkušenost. Tito lidé často mají jen základní vzdělání, nízkou kvalifikaci, dlouhodobě se pohybují mimo pracovní trh a jsou odkázáni na sociální podpory (Buchtová, 2013:10). Z výše uvedeného vyplývá, že nezaměstnanost velmi často ohrožuje i rodiče malých dětí, převážně matky, kteří/které zůstávají se svými 33

malými dětmi doma, v důsledku čehož ztrácejí nejen získanou kvalifikaci, ale také sebevědomí (Dudová, 2008; Křížková a kol., 2011). Zaměstnanost žen označuje Buchtová (2013:89) za závažný celosvětový problém právě díky (jejich?) potřebě skloubit placené zaměstnání s péčí o rodinu. Zatímco v řadě vyspělých zemí mají ženy možnost zkrácených úvazků, v České republice je k nápravě potřeba mnoho právních úprav až politická a finanční podpora žen.

2.3

Faktory ovlivňující návrat do zaměstnání

Podle Valentové (2007) ovlivňuje návrat žen zpět do zaměstnání po čerpání rodičovské několik faktorů. Tyto bývají dále rozděleny na individuální/mikroúrovňové a systémové/markoúrovňové. Mezi individuální faktory je obvykle zahrnován věk, rodinný stav, vzdělání, počet dětí, předchozí délka působení na pracovním trhu a pracovní pozice. Mladší ženy mají tendence se na pracovní trh vracet dříve, přičemž míra zaměstnanosti žen se snižuje se zvyšujícím se počtem dětí. Také rodinný stav ženy, tedy to, jestli je vdaná nebo žije s partnerem, a to, jestli se může spolehnout na finanční zajištění z jeho strany, hraje velmi důležitou roli v návratu na pracovní trh. Samoživitelky nebo osamělí rodiče se většinou z finančních důvodů vracejí na pracovní trh velmi brzy. Vysokoškolsky vzdělané ženy jsou pak daleko méně nezaměstnané než ženy vyučené nebo s ukončeným středoškolským vzděláním (Valentová, 2007). Jako systémové faktory jsou chápány problémy s poptávkou po ženské pracovní síle, legislativní nastavení možnosti čerpání mateřské a rodičovské, rovné šance na pracovním trhu, ale také dostupnost zařízení pro předškolní děti (Valentová, 2007). Také Alexandra Jachanová Doleželová (2007) se domnívá, že flexibilita rodičů (zejména matek) je vázána na dostupné možnosti péče o dítě, které jim umožní harmonizovat osobní i pracovní život. Ačkoli je podle Bartákové (2008) pro matky dítě prioritou, zároveň svou roli matky vnímají jako slučitelnou s dalšími činnostmi či rolemi. A tak zatímco v preferencích matek velmi malých dětí je bezesporu celodenní péče o dítě, čím je dítě starší, tím větší mají ženy potřebu návratu do placeného zaměstnání, které vnímají jako možnost seberealizace, finanční nezávislosti nebo osobního růstu.

34

2.3.1 Institucionální a jiná denní péče o předškolní děti K tomu, aby mohl/a otec/matka nastoupit zpět do zaměstnání, je třeba, aby měl/a jistotu, že je o jeho/její dítě nebo děti dobře postaráno po tu dobu, kdy se o něj/ně nemůže sám/sama starat. Tuto péči pro děti od 6 měsíců do 3 let poskytují veřejné či soukromé jesle, péči pro děti 3-6 let pak zajišťují veřejné či soukromé mateřské školy. Právě dostatečný počet těchto zařízení a přiměřená úplata, kterou musí rodiče měsíčně hradit za umístění svého/svých dítěte/dětí, jsou velmi často rozhodujícími faktory pro to, aby rodič/žena uvažoval/a o opětovném návratu do zaměstnání (Špidla, 2008). Ve své práci samozřejmě nemohu zahrnout celou problematiku předškolní péče a vzdělávání, a tak se zaměřím pouze na nejvíce rozšířené a nejvíce žádané formy denní péče o předškolní děti – tedy takové, jejichž služeb využívají/ly moje komunikační partnerky, respektive jejich děti. Zároveň jsem do tohoto výběru zahrnula také dětské skupiny. Jelikož se jedná o poměrně novou formu péče o předškolní děti, rozhodla jsem se je čtenářům představit právě v této části diplomové práce. Jak upozorňují některé autorky a autoři (Křížková a kol., 2011; Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012), je v České republice, na rozdíl od jiných evropských zemí, institucionální péče pro předškolní děti rozdělena podle věkových kategorií do tří let a nad tři roky stejně jako „možnost“19 čerpání několikaletého pracovního volna na péči o dítě. Přestože autorky a autoři nepopírají, že mezi dvouletými a tříletými dětmi jsou určité rozdíly, zároveň upozorňují na to, že tyto rozdíly nevedly v žádném z evropských států ke striktnímu oddělování péče o ně. Toto nastavení podle Haškové vychází spíše z ekonomických důvodů a toho, jak bylo možné čerpat tzv. další mateřskou dovolenou v minulosti: „Pokud zůstanou matky dva a tři roky v domácnosti, ušetří se na investicích do jeslí“ (Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012:84). Hašková (in Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012) současně uvádí, že v jiných evropských zemích, kde k takto striktnímu oddělování péče o předškolní děti nedochází, a tudíž není společensky vnímána jako něco přirozeného, zároveň není jako něco přirozeného vnímána ani celodenní péče jednoho z rodičů, nejčastěji však matky, o dítě od jeho narození až do tří let. 19

Slovo možnost záměrně dávám do uvozovek, protože při neexistující institucionální péči pro předškolní děti se de facto nejedná o možnost, ale o nutnost.

35

Toto rozdělení institucionální péče o děti je také velmi silně zakořeněné v představách společnosti. Mnozí lidé nahlížejí velmi kriticky na matky, které se chtějí na pracovní trh vracet už před třetími narozeninami svého potomka. A zatímco péče o dítě zajišťovaná prarodiči nebo jinými blízkými osobami je ještě společensky únosná, institucionální péče je často odsuzovaná a matky proto mají větší potřebu ji ve svém okolí obhajovat (Křížková a kol., 2011). Přitom ideologie celodenně pečující matky či rodiče se v české společnosti rozšířila teprve v 90. letech, kdy došlo k prodloužení mateřské dovolené do tří let věku dítěte (Příhodová, 2006). Ve své práci jsem se proto rozhodla se zaměřit nejen na fyzickou, ale také finanční dostupnost jeslí, mateřských škol a dětských skupin, ale také na zajištění této péče ze strany prarodičů. Celou problematiku se tak budu snažit zasadit do kontextu požadavků EU vzhledem k poskytování institucionální péče pro předškolní děti. 2.3.1.1 Barcelonská kritéria Barcelonská kritéria se nazývá rozhodnutí, které přijala EU v roce 2002 ohledně poskytování péče o dítě, a v němž si stanovila, „že do roku 2010 by měly členské státy mít20 k dispozici nějaký typ zařízení pro 33 procent dětí do tří let a pro 90 procent dětí mezi třemi lety až po věk nástupu do základní školy“ (Euroskop, 2009). Ze strany EU šlo tedy o jakési doporučení, které by mělo matkám/rodičům usnadnit jejich návrat na pracovní trh. V tomto ohledu hraje dostupnost institucionální péče o předškolní děti zcela zásadní roli. Toto doporučení však narazilo na představy českých vládních představitelů. Například Petr Nečas (2008) na česko-německo-rakouské konferenci21, věnované rodinné politice a životnímu stylu rodiny uvedl, že otázky slaďování rodiny a profesního života dnes vedou k mnoha diskuzím, v nichž se celodenní péče o dítě považuje za něco nežádoucího. O požadavku Evropské Unie na navýšení kapacity v jeslích a mateřských školách, který by zásadním způsobem napomohl rodičům malých dětí v návratu na pracovní trh, se vyjádřil jako o plánech, kterými EU: „(…) např. dekretuje jednotlivým členským zemím, že jedna třetina dětí určitého věku má22 navštěvovat jesle (…)“ (Nečas, 2008). Tamtéž také obhajoval současný systém nastavení čerpání rodičovské dovolené a 20

Zvýraznění autorka která se konala v dubnu 2008 v Praze 22 Zvýraznění autorka 21

36

odmítl kritiku, kterou na Českou republiku vznesla Organizace pro hospodářkou spolupráci a rozvoj OECD za nezkrácení RD na dva roky. Současně dodal, že ačkoli rozhodnutí zda mít či nemít děti je svobodným rozhodnutím rodičů, kteří by tedy pak neměli očekávat, že se o ně stát postará. Dále prohlásil: (…) žádná instituce, ani stát, ani vláda, ani Evropská unie nám nemá diktovat, jaký způsob harmonizace rodiny a práce je ten jediný správný a ke kterému bychom měli být „moudrým státem, moudrou Evropskou unií“ vedeni. Já jsem přesvědčen, že tato základní hranice mezi státem a společností, která vede k tomu, že je chráněna autonomie rodiny, musí být respektována a musí být základním ideovým východiskem pro naše další debaty. Samozřejmě každý z nás individuálně může preferovat určitý způsob, ale my bychom měli právě ctít onu svobodu volby, aby si skutečně lidé, rodiny vybírali ze širokého spektra možností pro ně tu správnou a optimální variantu (Nečas, 2008).

O rok později, ve svém projevu na konferenci „Rodinná politika a politika zaměstnanosti – kolize nebo komplementarita“, řekl že: „V kolektivních zařízeních jeslového typu jsou dnes dvě procenta dětí a tendence i zájem rodin je klesající“ (Nečas, 2009). Toto tvrzení se nezakládalo na pravdivých informacích a podle statistických údajů (MŠMT, 2014) v roce 2009/2010 navštěvovalo 26 % dětí mladších 2 let veřejné MŠ a jejich počet se každý rok zvyšoval (viz Tabulka 2). Umísťování mladších dětí než tříletých do veřejných MŠ lze podle Britských listů (blisty.cz, 2009) chápat jednak jako projev důvěry rodičů v institucionální zařízení, jednak jako řešení nedostatečných kapacit jeslí. Ačkoli se proti výše uvedenému výroku Petra Nečase se ihned ohradilo Fórum 50% o.p.s. a Otevřená společnost o.p.s. (Fórum 50 %, 2009) později přijatá legislativní změna, která vyřadila jesle z působnosti Ministerstva zdravotnictví, vedla k jejich dalšímu rušení (Paloncyová a kol., 2014). Jak už bylo několikrát zmíněno, přání mnohých matek věnovat se na plný úvazek péči o dítě/děti, je závislé nejen na jejich životní, ale také finanční situaci. A tak jako existuje mnoho žen, které by si přály o své dítě celodenně pečovat, ale nemohou si to z finančního či jiného hlediska dovolit, je také mnoho žen, které by se rády navrátily do zaměstnání v kratším časovém horizontu, než ve třech letech (nejmladšího) dítěte, ale

37

nemohou, protože nemají zajištěnou péči o dítě. Obě tyto skupiny jsou tak přímo závislé nejen na výše zmíněné péči o dítě, ale také na její finanční a prostorové dostupnosti. Tabulka 2: Mateřské školy - děti ve školním roce 2009/10-2013/14 (podle věku) 2009/10 Celkem

2010/11

2011/12

2012/13

2013/14

314 008

328 612

342 521

354 340

363 568

mladší než 3 roky

30 800

33 040

31 355

31 951

33 141

3leté

81 334

87 263

92 492

91 350

92 365

4leté

91 521

92 807

99 884

106 784

106 163

5leté

90 320

94 775

96 959

104 369

111 217

6leté

19 586

20 263

21 344

19 559

20 287

447

464

487

327

395

starší než 6 let Podíl na populaci

1)

2009

2)

2010

2)

2011

2)

2012

2013

2letých

26,7%

27,4%

25,7%

26,7%

30,3%

3letých

76,1%

75,6%

76,7%

75,2%

77,2%

4letých

88,3%

86,7%

88,0%

86,9%

87,4%

5letých

91,4%

91,2%

91,7%

88,2%

90,4%

6letých

20,6%

20,5%

21,2%

18,0%

17,1%

7letých

0,5%

0,5%

0,5%

0,3%

0,4%

Komentáře: Podíl na populaci je podíl dětí odpovídajícího věku v MŠ k populaci daného věku. 1) Tento podíl je jen ilustrační, neboť data o věku dětí v MŠ jsou k 1. 9. daného roku, zatímco údaje o věku populace jsou k 31. 12. daného roku. 2) Porovnatelné jsou pouze roky 2012 a 2013. Data za populaci počínaje rokem 2012 Český statistický úřad upravil podle výsledků SLDB 2011. Zdroj: MŠMT, 2014

2.3.1.2 Jesle Jesle jsou zařízení, které navazuje na rodinnou péči a pečuje o všestranný rozvoj dětí do tří let. V minulosti, kdy byla zcela běžná vysoká zaměstnanost žen, to byl především stát, který se snažil zajistit péči o děti. Toto tvrzení lze doložit zprávou Státního statistického úřadu o rodičovství z roku 1956. Je známo, že náklady na jediné místo v jeslích jsou značné a někdy překračují i úroveň přínosu nově vytvořených hodnot ženou-matkou dítěte v takovém zařízení. Přesto však jesle dále budujeme, neboť mají i důležitý úkol politický: umožňují každé zaměstnané matce její zaměstnání, čili pomáhají jí udržet ekonomickou nezávislost, osvobozují ji společensky i hospodářsky ze závislosti na muži a není proto rozhodující, aby její přínos

38

společnosti byl za všech okolností větší, nežli jsou náklady na její dítě v sociálním zařízení (Srb, Kučera in Hašková, 2007:17).

Ačkoli do 90. let minulého století byla tato forma institucionální péče hojně využívaná, po revoluci došlo v jejím provozu hned k několika zásadním změnám. Proměna pracovního trhu spolu s novými možnosti, které přinášely svoboda a kapitalismus, vedly k poklesu porodnosti, v jehož důsledku nebylo možné naplnit kapacity jeslí, a proto také začalo docházet k jejich zavírání. Jesle z komunistické éry byly navíc tradičně spojovány s častou nemocností dětí a velmi špatnou kvalitou péče. Především odborníci z oboru dětské psychologie zdůrazňovaly jejich škodlivý vliv na vývoj dítěte (Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012), a tak začala být v českých rodinách upřednostňována péče matky, nejméně do tří let věku dítěte (Kuchařová, Svobodová, 2006; Rabušicová, 2007). Přestože se v důsledku výše popsaných změn počet provozovaných jeslí neustále snižoval, vyhodnotilo Ministerstvo zdravotnictví situaci tak, že jesle23 provozované jako zdravotnická zařízení24 zrušilo. Tento krok Ministerstvo zdravotnictví zdůvodnilo tím, že péči o zdravé děti není nutné zaštiťovat Ministerstvem zdravotnictví, ale že ji lze poskytovat například v režimu vázané živnosti či živnostenského podnikání (MZČR, 2013). Toto opatření ve svém důsledku napomohlo nejen dalšímu rušení25 jeslí, ale také výrazně přispělo k jejich nejistému postavení v legislativním rámci. Zatímco jako vázaná živnost nyní spadají pod Ministerstvo průmyslu, podle Michaely Marksové by jesle měly spadat pod Ministerstvo školství, přičemž by se na této problematice mělo podílet i Ministerstvo práce a sociálních věcí, protože činnost jeslí úzce souvisí také s politikou zaměstnanosti26 (iDNES.cz, 2014). Ačkoli poptávka po jeslích několikanásobně překračovala nabídku, jak upozorňují autorky knihy Kolektivní zařízení a služby péče o děti v ČR. Metodika pro zřizovatele 23

od 1. 4. 201223 , kdy vstoupil v platnost zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotnických službách, nejpozději pak od 31. 12. 2013 24

a tudíž bylo nutné, aby péči o děti v nich umístěných zajišťovaly zdravotní sestry

25

Počet jeslí, které byly provozované jako zdravotnická zařízení, v roce 2012 o 2 poklesl (ÚZIS, 2013a).

26

Na komplikované rozdělení kompetencí mezi tři různá ministerstva – jesle (péče o děti 6 měsíců až 3 roky), které až do 31. 12. 2013 spadaly pod Ministerstvo zdravotnictví, mateřské školy (děti 3-6 let) Ministerstvo školství a výplata sociálních dávek (PPM a RP) Ministerstvo práce a sociálních věcí – upozorňuje také Bartáková (2008).

39

(Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014), spolu s právní úpravou, která k 31. 12. 2013 vyřadila jesle z působnosti Ministerstva zdravotnictví, tato institucionální zařízení, která zajišťovala péči o děti od 6 měsíců do 3 let, de facto zanikla. Přestože by péči o děti mladší tří let v současné době mohly poskytovat veřejné mateřské školy, většina mateřských škol přijímá až děti tříleté. 2.3.1.3 Mateřské školy Mateřské školy zajišťují předškolní péči pro děti od tří do šesti let. V případě volné kapacity mohou je navštěvovat i děti mladší než tři roky, ale ne mladší než dvouleté. Avšak podle mnoha zdrojů i z vlastní zkušenosti vím, že z důvodu přeplněné kapacity mateřských škol, je velmi obtížné zapsat k předškolnímu vzdělávání dítě tříleté, natož mladší. Podle § 34 zákona 561/2004 Sb. o předškolním vzdělávání se předškolní vzdělávání organizuje pro děti ve věku zpravidla od tří do šesti let, přičemž slovo zpravidla v tomto ohledu považuji za velmi důležité. Nepřímo tak totiž ředitelům a ředitelkám mateřských škol umožňuje, aby si sami/y určili/y požadavek na věk přijímaných dětí. Podle Analýzy podmínek a možností zařazení dětí od dvou let věku do mateřských škol a vyhodnocení dalšího řešení rozšíření péče o děti do tří let (Vláda, 2011), která byla vypracovaná ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem financí, Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy se přijímání dětí mladších než tři roky k předškolnímu vzdělávání nedoporučuje. Respektive zajistit předškolní vzdělávání pro děti mladší než tři roky není podle této studie nerealizovatelné, ale je spojeno s dalším množstvím podmínek, které by bylo nutné splnit. Nejčastějšími důvody pro nepřijímání mladších než tříletých dětí k předškolnímu vzdělávání, které uvádějí autorky publikace Kolektivní zařízení a služby péče o děti v ČR. Metodika pro zřizovatele (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014), jsou: 

psychická nevyspělost a nesamostatnost mladších dětí. Kolektiv pro ně není přínosem.

V tomto ohledu se Kuchařová, Peychlová a Svobodová (2014) odvolávají na autorku a autory publikace Péče o nejmenší: boření mýtů (Hašková, Saxonberg, Mudrák,

40

2012), kteří tvrdí, že připravenost dítěte na kolektivní péči lze jen stěží určit na základě jeho věku. 

přeplněnost mateřských škol a nedostatečné personální kapacity pro péči o mladší děti.

S tímto tvrzením autorky víceméně souhlasí, i když dodávají, že za přeplněností MŠ stojí zvýšená porodnost v posledních letech, která nebyla kompenzována vytvářením nových míst. Spolu s postupně klesající porodností však očekávají volné kapacity i pro děti mladší. Nedostatečné personální obsazení považují za hlavní problém MŠ obecně, avšak pro zajištění péče o mladší děti nelze tento nedostatek personálu vyřešit zaměstnáním další osoby bez odborné způsobilosti27. 

školský zákon 561/2004 Sb. a vyhláška 14/2005 Sb. o předškolním vzdělávání nejsou uzpůsobeny pro děti mladší tří let.

Také v tomto případě Kuchařová, Peychlová, Svobodová, (2014) diskutují individuální schopnosti každého dítěte při vstupu do MŠ. To, že se všechny aktivity přizpůsobují schopnostem jednotlivých dětí, považují autorky za naprosto běžnou pedagogickou praxi učitelek a učitelů v MŠ. Autorky publikace Nové formy denní péče o děti v České republice (Paloncyová a kol., 2014) ve své práci poukazují na nedostatečné financování i kapacity veřejných mateřských škol a zamýšlejí se nad tím, zda je v těchto případech správné „(…) prosazovat předškolní vzdělávání ve veřejných MŠ jako jedinou skutečně kvalitní formu péče o předškolní děti (…)“ (Paloncyová a kol., 2014:21). Ty sice nikdo neprosazuje, avšak vzhledem k jejich finanční dostupnosti (viz dále) jsou mnoha rodiči upřednostňovány. Zároveň poukazují na nedůvěru, s níž se rodiče staví ke všem neškolským zařízením, a to bez ohledu na kvalitu jimi poskytovaných služeb. Z tohoto pohledu označuje tým autorek Paloncyová, Barvíková, Kuchařová a Peychlová veřejné MŠ i přes jejich aktuální nedostatky za „prověřené“ (2014:14). Jako velký přínos pak vidí zákonem nedávno schválené dětské skupiny, které podle nich nejen rozšíří nabídku předškolní péče, ale svou dostupností a větší flexibilitou

27

Odborná způsobilost pečujících osob je stanovena ze zákona. Ten taxativně vymezuje seznam možných kvalifikací, které zahrnují vysokoškolské a středoškolské zdravotnické a pedagogické kvalifikace, odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka a profesní kvalifikaci chůvy pro děti do zahájení povinné školní docházky. (Paloncyová a kol., 2014:26)

41

pomohou odlehčit mateřským školám. To by podle nich mohlo přispět k opětovnému zvýšení kvality péče ve veřejných MŠ (Paloncyová a kol., 2014). Tabulka 3: Předškolní vzdělávání - žádosti o přijetí do MŠ v roce 2015-2016, jimž NEBYLO vyhověno (podle území) Žádosti o přijetí do MŠ, jimž nebylo vyhověno MŠ celkem Území

žádosti celkem

MŠ pro děti bez SVP

z toho žádosti dětí se ZP

žádosti celkem

z toho žádosti dětí se ZP

MŠ pro děti se SVP z toho žádosti dětí se ZP

žádosti celkem

Česká republika

CZ0

41 041

207

40 926

102

115

105

Praha

CZ01

10 077

86

10 018

36

59

50

CZ010

10 077

86

10 018

36

59

50

CZ02

8 632

13

8 630

12

2

1

CZ020

8 632

13

8 630

12

2

1

CZ03

3 157

8

3 152

3

5

5

Jihočeský kraj

CZ031

1 416

7

1 411

2

5

5

Plzeňský kraj

CZ032

1 741

1

1 741

1

0

0

CZ04

Hlavní město Praha Střední Čechy Středočeský kraj Jihozápad

Severozápad

1 496

18

1 496

18

0

0

Karlovarský kraj

CZ041

203

6

203

6

0

0

Ústecký kraj

CZ042

1 293

12

1 293

12

0

0

CZ05

3 682

16

3 673

7

9

9

Liberecký kraj

CZ051

1 553

13

1 546

6

7

7

Královéhradecký kraj

CZ052

1 057

2

1 055

0

2

2

Pardubický kraj

CZ053

1 072

1

1 072

1

0

0

CZ06

9 427

27

9 408

8

19

19

Severovýchod

Jihovýchod Kraj Vysočina

CZ063

420

0

420

0

0

0

Jihomoravský kraj

CZ064

9 007

27

8 988

8

19

19

CZ07

3 028

19

3 016

7

12

12

Olomoucký kraj

CZ071

1 552

3

1 552

3

0

0

Zlínský kraj

CZ072

1 476

16

1 464

4

12

12

CZ08

1 542

20

1 533

11

9

9

CZ080

1 542

20

1 533

11

9

9

Střední Morava

Moravskoslezsko Moravskoslezský kraj

Zdroj: 2016 MŠMT, odbor školské statistiky, analýz a informační strategie SVP = speciální vzdělávací potřeby; ZP = zdravotní postižení

Podle závěrečné zprávy vypracované Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí převládá ve společnosti názor, že mateřské školy, družiny a jesle by měly být dostupné všem a to i z hlediska úplaty, která je za ně požadována. V tomto ohledu MPSV

42

argumentuje tím, že ačkoli je ze strany společnosti o tyto služby velký zájem, tato poptávka není plošně rozložená (MPSV, 2009). Tento argument potvrzuje také tabulka (viz Tabulka 3), která ukazuje počty nepřijatých dětí k předškolnímu vzdělávání podle území. Z ní je patrné, že i v Karlovarském kraji, kde je podle statistiky MŠMT předškolní péče nejlépe dostupná, nebylo v tomto roce vyhověno více než dvěma stům žádostí, zatímco v Praze se jednalo už o více než 10.000 žádostí. Přestože ne všichni/y rodiče/matky, kteří/ré žádají o zápis dítěte k předškolnímu vzdělávání, tak činí kvůli návratu do zaměstnání nebo na pracovní trh, za celkovým počtem 41.000 nepřijatých žádostí, je nutné vidět minimálně několik tisíc těch rodičů/žen, kterým se nepřijetí dítěte do MŠ jejich návrat do zaměstnání značně zkomplikoval. Že by se v budoucnu mohlo na problematice předškolního vzdělávání hodně změnit, vyplývá z krátké zprávy O poskytování kvalitních služeb rané péče o děti, jež vypracovala Evropská komise v listopadu 2015. Přestože Ministerstvo práce a sociálních věcí až doposud argumentovalo tím, že institucionální péče o předškolní děti není v ČR povinná, lze v této zprávě mezi připravovanými opatřeními najít, mimo jiné, právní nárok na místo v mateřské škole pro dítě starší 3 let, počínaje rokem 2018 (Evropská komise, 2015). 2.3.1.4 Dětské skupiny (DS) Dětské skupiny jsou novou alternativní formou péče o malé děti, která má za účel doplnit nedostačující kapacitu jeslí a mateřských škol. Jejich provoz umožňuje zákon 247/2014 Sb., který nabyl platnosti 29. 11. 2014 (MPSV, 2014a). Základními principy dětské skupiny jsou: 

poskytování služby hlídání a péče o děti (nejedná se přímo o vzdělávání, proto stojí tato služba mimo školský zákon)



neziskový provoz (stojí tak mimo živnostenský zákon)



poskytování služby od 1 roku věku dítěte do zahájení povinné školní docházky dítěte, v kolektivu dětí, mimo domácnost dítěte



maximální kapacita DS může být 24 dětí



zřizovateli DS mohou být fyzické osoby, právnické osoby a organizační složky státu jakožto zaměstnavatelé – zřizují tedy DS pro děti svých zaměstnanců (je

43

možnost dohody sdružení více zaměstnavatelů a poskytování služby jejich zaměstnancům) 

poskytovatel služby nemusí být zaměstnavatelem rodiče (zřizuje tedy otevřené zařízení), pokud je: a) ústavem (viz Nový občanský zákoník), jestliže poskytování služby péče o dítě v dětské skupině je v souladu se zakládací listinou b) právnickou osobou registrovanou nebo evidovanou podle zákona o církvích a náboženských společnostech, pokud poskytování služby péče o dítě v dětské skupině je v souladu s jejím předmětem činnosti c) územním samosprávným celkem d) obecně prospěšnou společností, jestliže poskytování služby péče o dítě v dětské skupině je v souladu s její zakládací listinou nebo zakládací smlouvou e) nadací nebo nadačním fondem f) vysokou školou

Některé z dalších podmínek o poskytování péče v DS uvedené na webových stránkách MPSV (MPSV, 2014a). 

musí mít vlastnické nebo jiné právo k objektu, v němž chce dětskou skupinu provozovat



musí splňovat hygienické normy na pobyt a stravování



musí být trestně bezúhonný



musí mít pojištění odpovědnosti za újmu



musí dětskou skupinu zaevidovat na MPSV



musí umožnit docházku dítěte v rozsahu minimálně 6 hodin denně

Podle Ministerstva práce a sociálních věcí musí být pečující osoba zletilá, bezúhonná, odborně a zdravotně způsobilá. Zákon č. 247/2014 Sb. o dětských skupinách tedy žádným způsobem nestanovuje požadavky na pedagogickou či zdravotnickou kvalifikaci pečujících osob, jako je tomu u veřejných MŠ (viz výše).

44

Přestože se jedná o celkem novou péči o předškolní děti, která zatím není příliš rozšířená, názory na ni se v mnohém rozcházejí. Mnozí poslanci tuto alternativní péči podporují a poukazují na to, že dětské skupiny mohou pomoci vyřešit nedostatek míst ve veřejných mateřských školách a jeslích. Velmi často argumentují neustále klesající porodností a tím, že by se výstavba klasických školek nevyplatila. Naproti tomu jiní tvrdí, že nízké požadavky na zřizovatele dětských skupin povedou k tomu, že se v nich děti nebudou nikterak vzdělávat a půjde tedy pouze o jakési hlídárny. Podle autorek publikace Nové formy denní péče o děti v České republice (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014) by dětská skupina jako nová forma nerodinné péče měla přinést větší flexibilitu předškolní péče a naplňovat jiné funkce, než tradiční mateřské školy. DS jsou tak určeny nejen pro rodiče, jejichž dítě/děti ještě nedosáhlo/ly tří let, či případně nebylo/ly přijato/ty do veřejné MŠ, ale také pro ty, kteří sice požadují péči, avšak tato péče nemusí být celodenní ani každodenní. Přestože DS nebudou poskytovat vzdělávací program, musí mít vypracovaný plán výchovy a péče, avšak plnění tohoto programu je ponecháno zcela v kompetenci konkrétních dětských skupin. Jako další ústupek v oblasti péče o předškolní děti vidí autorky (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014) možnost volby zřizovatele DS na ne/zajištění stravy. Zajištění stravy ze strany rodičů sice umožní zohlednit dietní omezení konkrétního dítěte, avšak příliš neodlehčí pracujícím matkám, které s největší pravděpodobností budou tuto stravu připravovat. Díky zákonnému nastavení DS se předpokládá jejich velká flexibilita vůči rodičům. Ta je zároveň kompenzována požadavkem, aby si rodiče sami hlídali kvalitu standardů hygieny a péče. Zvláště tento požadavek považuji, vzhledem k většinové nepřítomnosti rodičů v DS, za velmi problematický. Společnost pro zdravé rodičovství (Aperio, 2013), uvádí k dětským skupinám hned několik výhrad. Za tu hlavní lze považovat již výše zmíněnou skutečnost, že dětská skupina nemá ve svých osnovách zahrnuto vzdělávání dětí, což se může negativně projevit při nástupu těchto dětí do první třídy ZŠ. Jako další nedostatek vidí nesystémové zařazení DS pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Současná podoba zákona o DS má podle Aperia především posloužit jako prostředek rychlejšího návratu rodičů na pracovní trh, ale nikoli jako přínos rozvoji budoucí generace. Aperio také upozorňuje na příliš široké vymezení odborné způsobilosti a standardů plánů výchovy. Za nedostatečné pak považuje

45

také stanovení počtu pečujících osob, kdy by na péči o 24 dětí, z nichž je polovina mladší dvou let, měly stačit pouze 3 pečující osoby. Diskutabilní zůstává také možná sleva na dani pro ty rodiče, které se rozhodnou své dítě/děti do DS umístit. Aby rodič mohl zaplatit výdaje za DS a jiné, musí zpravidla pracovat na plný úvazek, což se podle Aperia míjí s podporou částečných úvazků. Česká televize pak informovala o tom, že daňové úlevy, které rodiče uplatňují, se budou vztahovat jen na ty rodiče, kteří své dítě/děti umístí do těch dětských skupin, které jsou/budou zaregistrované na MPSV. Sněmovnou pak neprošel návrh na to, aby provozovatelé dětských skupin měli povinnost zajišťovat dětem stravování, ani aby děti rok před povinnou školní docházkou musely navštěvovat klasickou mateřskou školu (ceskatelevize.cz, 2014; detske-skupiny.cz, 2015). Podle internetového serveru A2larm.cz vznikají dětské skupiny právě na úkor školek. Podle něj sice nedojde ke vzdělávacímu propadu v systému předškolní péče, ale ani k zázračnému spasení těch rodičů (tedy převážně matek), jejichž dítě se do klasické školky nedostalo. Dětské skupiny podle tohoto serveru zase jen odsouvají do pozadí potřebu vytvářet finančně i místně dostupná veřejná zařízení péče o děti, a to i přesto, že by cena, kterou budou za dítě v dětské skupině hradit rodiče, neměla překročit skutečné náklady provozovatele (penize.cz, 2014). Do kritiky financování dětských skupin se zapojila také organizace Gender Studies, o.p.s., konkrétně Lada Wichterlová (Wichterlová, 2012), která nesouhlasí s nastavením jejich financování pouze ze strany rodičů. Dochází tak podle nich k privatizaci předškolní péče a přenášení zodpovědnosti za předškolní vzdělávání na bedra rodičů. Následkem toho může dojít k prohlubování problémů spojených s postavení rodičů zejména u rodin s nízkými a středními příjmy. Zakládaní Dětských skupin, respektive jejich vyloučení z předškolního vzdělávání, je v přímém rozporu s předpisy Výboru pro kulturu a vzdělávání Evropského parlamentu. Podle něj hraje kvalita předškolního vzdělávání velmi důležitou roli při zahájení školní docházky. Předškolní vzdělávání je proto evropskou komisí chápáno jako důležitý základ „úspěšného celoživotního učení, sociální integrace, osobního rozvoje a budoucí zaměstnatelnosti“ (Evropská unie, 2013:4). Také stanovení minimálních požadavků na úroveň kvality péče většinou zřizovatele nevede k tomu, aby tuto úroveň zvyšovali. Navíc požadavek, aby si rodiče/matky sami/y hlídali/y kvalitu konkrétního zařízení je zcela

46

nemístný, protože většinu času tráví dítě v DS pod dohledem nekvalifikovaných pečujících osob a bez přítomnosti rodičů. Naopak šéf Českomoravské psychologické společnosti a ředitel Dětského centra Paprsek Jaroslav Šturma nedostatečné vzdělání osob pracujících v Dětských skupinách obhajuje a tvrdí, že: „kvalita péče ale nekoreluje s výší vzdělání". Potom je třeba se ptát, proč si učitelky a učitelé v MŠ musí podle § 6 zákona č. 563/2004 Sb.28 své vzdělání doplňovat? 2.3.2 Finanční dostupnost institucionální péče pro předškolní děti V této části bych se ráda zaměřila na úplaty spojené s předškolní péčí ve výše zmíněných zařízeních a tím tedy i jejich finanční dostupnost pro rodiče/matky, kteří/které se vracejí zpátky do zaměstnání nebo na pracovní trh. Finanční dostupnost péče o předškolní děti je důležitá nejen pro matky samoživitelky a pro osamělé rodiče, ale vůbec proto, aby ženy/rodiče návrat do zaměstnání zvažovaly/i, a aby se jim z finančního hlediska vyplatil. 2.3.2.1 Veřejné jesle Přestože většina jeslí, které byly provozovány jako zdravotnická zařízení, zanikla spolu se zákonnou úpravou č. 372/2011 Sb. o zdravotnických službách, podle studie vypracované Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí lze jesle provozovat i nadále (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014). Jednou z možností je provozovat jeselské oddělení jako další nebo doplňkovou činnost pod jedním ředitelstvím MŠ. Fungování takového oddělení je sice z finančního i personálního hlediska náročnější, než provoz klasické mateřské školy, ale jak uvádějí autorky publikace Kolektivní zařízení a služby péče o děti v ČR. Metodika pro zřizovatele, úplata za pobyt dítěte v zařízení, které se zapojilo do projektu Nové formy denní péče o děti v České republice, se pohybovala v rozmezí 750,- až 4.000,- Kč za měsíc plus stravné a téměř ve všech zařízeních zapojených do výzkumu poptávka převyšovala nabídku (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014). Další možnost provozu jeslí je na základě živnostenského zákona, což sice může vyvolávat nedůvěru, protože veřejná zařízení péče o děti jsou tradičně chápána jako

28

o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů

47

nezisková. Přesto i na tomto základě lze jesle provozovat nekomerčně za podmínek, kdy je od rodičů vybírána taková minimální úplata, která zaručuje zdárný provoz a veškerý zisk z provozu je zpětně investován do zařízení (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014). 2.3.2.2 Veřejné mateřské školy (MŠ) Veřejné mateřské školy jsou v současné době páteří předškolního vzdělávání a, jak upozorňuje Sokačová (2012), i do budoucna by to tak mělo zůstat. Jejich finanční, kvalitativní a místní dostupnost je výhodná pro většinu obyvatelstva. Podle školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, § 123) totiž mohou obce od rodičů vybírat příspěvek pouze na částečnou úhradu. Výši měsíční úplaty za předškolní vzdělávání na období školního roku stanoví ředitel/ka MŠ29, avšak výše této úplaty nesmí přesáhnout 50 % skutečných průměrných měsíčních neinvestičních nákladů vynaložených na jedno dítě a musí být pro všechny děti v příslušné školce v jednotlivém druhu provozu na školní rok stejná. Vzdělávání v posledním ročníku MŠ zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí se poskytuje bezúplatně (§123 odst. 2 věta druhá zákona č. 561/2004 Sb.). Školné se ve veřejných MŠ pohybuje zhruba kolem 400 Kč – 1.000 Kč/měsíc. Rodiče dále přispívají na stravování. Přestože veřejné MŠ jsou zakládány a provozovány nejčastěji obcemi, musí splňovat podmínky nastavené státem. A tak zatímco stát lpí na dodržování přísných hygienických norem provozu MŠ, což výrazně prodražuje budování těchto zařízení, dostatečné personální a pedagogické zajištění mnohdy zůstává stranou zájmu. Výrazným problémem je nedostatečné finanční ocenění pedagogického personálu a nedostatek dalších osob, které by zajišťovaly ať už odborné či pomocné činnosti v péči o děti (Sokačová, 2012). Dlouhodobému pracovnímu přetěžování a finančnímu podhodnocení učitelů a učitelek se věnují také autorky publikace Nové formy denní péče o děti v České republice (Paloncyová a kol., 2014).

29

vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, ve znění vyhlášky č. 43/2006 Sb., §6

48

2.3.2.3 Soukromé mateřské školy provozované podle školského zákona Na MŠ soukromé - zřízené církevními právnickými osobami či jinými právnickými osobami, jejichž předmětem činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle školského zákona - se vztahuje školský zákon a s ním související předpisy, přičemž základním rysem je zápis do rejstříku školských právnických osob a s ním související nárok na finanční prostředky. V souladu s §146 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. vede krajský úřad, místně příslušný podle sídla právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, rejstřík škol a školských zařízení uvedených v §143 odst. 1 (rozhoduje o zápisech do rejstříku). Církevní školy a školská zařízení dostávají státní dotace na provoz podle normativů ve stejné výši jako školy veřejné a to přímo z MŠMT. Dotace církevním školám jsou poskytovány podle §7 odst. 1 písm. c) zákon č. 218/2000 Sb. Financování škol soukromých upravuje zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon §162 a podrobněji zákon č. 306/1999 Sb. o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením. Dotace ze státního rozpočtu dostávají soukromé školy z MŠMT prostřednictvím krajských úřadů. Poskytují se k financování neinvestičních výdajů. Výdaje na investice jsou pokrývány ze školného a z jiných soukromých zdrojů. Pro MŠ činí základní dotace 60 %, zvýšena může být až na 100 %. Podmínkou je zápis konkrétního oboru vzdělání pro příslušnou školu ve školském rejstříku (nebo v síti škol, předškolních a školských zařízení vzhledem k § 186 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)) alespoň po dobu 1 školního roku, a poskytování vzdělávání v souladu s tímto zápisem (zařazením), a to rovněž alespoň po dobu 1 školního roku (MŠMT, 2004). Soukromé školky rejstříkové musí splňovat stejné hygienické požadavky jako školky veřejné. Školné se pohybuje zhruba v rozmezí 6.000 -

14.000 Kč/měsíc při

celodenní docházce. 2.3.2.4 Soukromé MŠ, provozované podle zákona o živnostenském podnikání Soukromá zařízení provozovaná v režimu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání vznikají podle Sokačové (2012) především tam, kde poptávka po zařízení péče pro dítě výrazně převyšuje nabídku veřejných MŠ. Soukromá zařízení neposkytují rekreačně-vzdělávací činnosti, které jsou realizované v rámci výchovy a vzdělávání ve 49

školách, předškolních a školských zařízeních zařazených do sítě škol, a v rámci svého provozu se řídí pouze obecně platnými právními předpisy. Jde o volnou živnost, která je limitována vysokou cenou poskytovaných služeb, která je stanovena na komerční bázi jejím poskytovatelem. V soukromých MŠ daleko častěji přijímají děti ještě před dovršením třetího roku a jsou ochotni přistoupit na flexibilní formy péče o dítě (například pouze několik dní v týdnu či měsíci, nebo hlídaní i po pracovní době). Menší počet dětí v kolektivu také umožňuje individuálnější přístup a péči. Všechna tato pozitiva jsou vykoupena vysokou cenou za poskytované služby, takže soukromé školky jsou rodiči využívány mnohdy jako přechodné řešení na dobu, než bude jejich dítě přijato do školky veřejné. Ceny v soukromých školkách se podle serveru peníze.cz (2012) pohybují mezi 5.000 až 15.000 Kč/měsíc, přičemž strava se platí zvlášť. Dovolit si je tak mohou jenom někteří. 2.3.2.5 Dětské skupiny (DS) Dětské skupiny jako nová alternativa péče o předškolní děti mají částečně nahradit v minulosti rušené jesle a pokrýt nedostatek míst ve veřejných mateřských školách. Přestože úplata v nich by se měla pohybovat podle šéfa Unie zaměstnavatelských svazů Víta Jáska (MPSV, 2014b) kolem 5.000 až 6.000 Kč/měsíc, díky dotacím Operačního programu Zaměstnanost 2014-2020 Evropského sociálního fondu, jsou ceny v některých DS nižší30. Podle mého malého průzkumu se úplaty pohybovaly mezi 800 – 12.000 Kč/měsíc v Praze, mezi 1.000-7.000 Kč/měsíc v Brně31 a mezi 1.800-6.780 Kč/měsíc32 v jiných městech. 30

Nízké ceny jsou zpravidla podmíněny tím, že alespoň jeden z rodičů je v zaměstnaneckém poměru, pracuje jako OSVČ, je registrován/a na Úřadě práce jako uchazeč/ka o zaměstnání nebo studuje. 31

V jedné DS v Brně stanovují úplatu za pobyt dítěte na základě příjmu rodičů/matky.

32

Informace o cenách za umístění dítěte v DS jsem čerpala z těchto portálů: http://www.alfadeck.cz/clovicek/cenik-clovicek/ (Brno); http://www.chovanek.cz/detska-skupina/ (Brno); http://www.dskulisek.cz/cenik/ (Brno); http://www.rcandilek.cz/rodinne-centrum/cenik/cenik-detskaskupina/ (Praha 5); http://dsorisek.cz/cenik/ (Praha 6); http://www.alfahs.cz/index.php/component/easytagcloud/108-module/6-detska-skupina (Praha 3); http://dslisticka.webnode.cz/ (Pardubice); http://www.csptrinec.cz/hlidani-deti/cenik-/ (Třinec); http://www.kzprestice.cz/mikroskolka_cenik.php (Přeštice).

50

Přestože, až na výjimky, není cena za umístění dítěte v DS svou výší srovnatelná s tou, kterou musí rodiče hradit v soukromých mateřských školách, nelze ji srovnávat s úplatou stanovenou ve veřejných mateřských školách33. Zákon o dětské skupině lze tedy nahlížet dvojím způsobem: jako vítanou alternativu jeslí a veřejných mateřských škol, která nabízí flexibilnější formy péče, přiměřenou úplatu (v některých DS při splnění stanovených podmínek srovnatelnou s veřejnými MŠ) a v případě skupin do 12 dětí také individuálnější přístup. Naproti tomu lze ze strany některých rodičů vysledovat negativní postoje k jakékoli alternativní péči (ať už se jedná o možnost nižších hygienických standardů oproti veřejným MŠ, ne/zajištění stravování či k hlavní náplni DS, tedy pouhému hlídání dítěte/dětí). Ačkoliv jsou DS podle Jáska (MPSV, 2014b) hlavně rychlým řešením nedostatečných kapacit jeslí a veřejných MŠ, autorky publikace Nové formy denní péče o děti v České republice se domnívají, že při alespoň částečném zavedení kontroly kvality péče, by se dětské skupiny mohly stát vhodnou alternativou MŠ. Úbytek dětí z MŠ by tak mohl přinést zlepšení jejich kvality, jejíž zajištění je při současném přeplnění problematické (Paloncyová a kol., 2014). Otázkou zůstávají rozdíly v připravenosti dětí na školní docházku. Ty budou pravděpodobně nejvíce patrné mezi dětmi, které navštěvovaly MŠ34 a těmi, jejichž rodiče byli nuceni zvolit či zvolili jinou alternativu – ať už se jedná o DS, lesní školky, soukromé MŠ apod. V této podkapitole jsem se věnovala institucionálním zařízením péče o předškolní děti a snažila se poukázat na pozitiva a negativa, která jsou s nimi spojená. To, že si někteří vládní představitelé začínají uvědomovat, jaký význam má předškolní vzdělávání a péče o předškolní děti obecně, je bezesporu krok správným směrem. Nabízí se však otázka, proč se tato problematika řeší až ex-post35. 33

Vcelku zajímavá mi přišla skutečnost, že jedna z níže uvedených DS, která dle aktuálního ceníku požaduje po rodičích roční administrativní poplatek 2500,- Kč a čerpá dotace z Evropského sociálního fondu, považuje měsíční poplatek za pobyt dítě 3500,- Kč za symbolický, přičemž stravné se platí zvlášť. 34

Tedy těmi, které mají trvalé bydliště v obci, která zajišťuje provoz MŠ a tato MŠ měla dostatečné kapacity pro jejich přijetí nebo splňují podmínku povinného předškolního vzdělávání v posledním roce před nástupem povinné školní docházky. 35

Podle RNDr. Jiřiny Kocourkové, Ph.D. se počty narozených dětí každoročně zvyšovaly už od roku 2005 (Kocourková, 2008).

51

Například Petr Víšek na Mezinárodní konferenci věnované roku rodiny uvedl, že problémem, který nejvíce trápí rodiny se středními příjmy je nákladná kvalitní péče o děti. Tu si tyto rodiny musí ze svých příjmů hradit samy v plné výši, čímž se ve výsledku blíží rodinám, které jsou podporovány sociálními dávkami (Víšek, 2014). Jak upozornil Jáský (MPSV, 2014b) Zákon o dětské skupině řeší jenom část problému, tedy momentální nedostatek míst v předškolním vzdělávání. Ale jak informuje například server aktuálně.cz (2015), tento problém není fixní a už teď se s nedostatkem míst začínají potýkat také základní školy. Opět tedy nezbývá než apelovat na obce, aby v případě nové výstavby, usilovaly také o rozvoj místní infrastruktury, jak už jsem diskutovala výše.

2.3.3

Péče zajišťovaná prarodiči

V českém kontextu lze vysledovat výraznou prarodičovská výpomoc s péčí o děti, která byla mnohdy základním předpokladem úspěšného návratu matek na pracovní trh (Možný, 1999). V devadesátých letech, spolu s rušením míst v předškolních zařízeních, se mnohé matky, které se vracely do zaměstnání, dokonce stávaly na této péči zcela závislé (Hasmanová Marhánková, 2013). Přestože prarodičovská výpomoc v některých rodinách stále přetrvává, její intenzita se v české společnosti pomalu mění. Jedním z důsledků je individualizace a upřednostňování vlastních potřeb nad péči o vnoučata a neméně důležitá je také proměna představ o tom, jak by taková prarodičovská péče měla vypadat. Proměnu prarodičovské role je třeba chápat také v kontextu snižující se porodnosti a odkládání rodičovství do pozdějších let. Babičky tak sice pečují o menší počet vnoučat zato v pozdějším věku, než bylo běžné u předchozích generací (Hasmanová Marhánková, 2013: 740). Protože v kontaktu mezi malým dítětem a prarodičem/či hrají rodiče dítěte roli jakéhosi zprostředkovatele, závisí četnost kontaktu dítěte s prarodičem/či především na vzájemných vztazích mezi rodiči a prarodiči. Přitom rodiče matky bývají do péče o vnoučata zapojeni častěji než rodiče otce. Ti naopak bývají více postiženi případným rozvodem nebo rozchodem rodičů a o styk s vnoučaty častěji přicházejí. Míra kontaktu prarodičů s vnoučaty je také závislá na vzdálenosti jejich bydlišť (Hasmanová Marhánková, 2013).

52

Z výzkumu provedeného Hasmanovou Marhánkovou a Štípkovou (2015) vyplynulo, že prarodiče se stále a poměrně velkou měrou zapojují do péče o vnoučata, přičemž tato péče je častěji poskytována ženou, tedy babičkou. Na míru účasti prarodičů má spíše než fyzická vzdálenost vliv kvalita vztahů, které panují mezi rodiči dítěte a prarodiči. Ve většině případů se prarodiče, kteří se zapojují do péče o vnuka nebo vnučku bez přítomnosti jeho/jejích rodičů, starají pouze o jedno dítě. V této části práce jsem diskutovala dostupnost institucionální a jiné péče o předškolní děti, včetně výše finanční úplaty, která je po rodičích za umístění dítěte v tomto zařízení požadována. Tato kapitola má přitom přímou souvislost s nastavením sociálních dávek, především rodičovského příspěvku, protože doba, kterou (zpravidla) ženy tráví s dítětem doma, je závislá jak na dostupnosti institucionální péče o předškolní děti, tak na délce vyplácení rodičovského příspěvku. Tyto dva faktory zcela zásadním způsobem ovlivňují společenské vnímání toho, co je správné a co je špatné. To vede k tomu, že ty matky, které jsou s dítětem doma jenom rok nebo dva a pak ho svěří do péče chůvy nebo instituce, byť na několik hodin denně, jsou vnímány jako kariéristky či špatné matky, zatímco ty, kterého tam dají až ve třech letech, ale klidně na celý den (protože jim zaměstnavatel jiný než plný úvazek neumožní), jsou společností vnímány jako ty správné (Dvořáková Fišerová, Šantúrová, 2015). 2.3.4 Zkrácené pracovní úvazky a jiné flexibilní formy zaměstnání Kromě výše zmíněné dostupnosti institucionální či jiné formy nerodinné péče o předškolní děti, je návrat rodičů/žen zpět do zaměstnání ovlivněn dalšími faktory, které upřednostňují převážně matky/rodiče malých dětí ve snaze kombinovat placené zaměstnání s péčí o rodinu. Těmi jsou jednak možnost návratu k původnímu zaměstnavateli, možnost pracovat na zkrácený pracovní úvazek nebo jiná forma flexibilního úvazku. Sirovátka (2004) upozorňuje na přetrvávající genderovou dělbu rolí v rodinách i na to, že model jednoho plného a jednoho polovičního příjmu nejlépe vyhovuje požadavku na kombinování pracovního a rodinného života. Podle internetového serveru Hospodářských novin (ihned.cz., 2016) ale v současné době pracuje v České republice na zkrácený úvazek pouze 6 % lidí.

53

Riedmann (2006) říká, že zkrácené úvazky vyhledávají nejčastěji ženy ve snaze zajistit péči o dítě. Avšak to, jestli zkrácený úvazek skutečně umožňuje zaměstnanci/kyni kombinovat placené zaměstnání s péčí o dítě a o domácnost, závisí na mnoha dalších okolnostech. Konkrétně se jedná o úkoly, které zaměstnavatel po zaměstanci/kyni požaduje, jaké postavení má zaměstnanec/kyně pracující na částečný úvazek v rámci podniku, včetně vyhlídek na kariérní postup a samozřejmě také mzdové ohodnocení těchto zaměstnanců/kyň. Podle Riedmanna (2006) a dalších autorek (Formánková, Dudová, Vohlídalová, 2011) jsou částečné úvazky ve střední Evropě, konkrétně v české republice nejméně běžnou

formou

zaměstnání,

i

když

podobná

situace

panuje

také

v dalších

postkomunistických zemích. To je podle autorek dáno jak historickým zaměstnávání žen na plný úvazek, tak nedostatečnými příjmy, které ze zkráceného pracovního úvazku plynou (Formánková, Dudová, Vohlídalová, 2011). Jak upozorňují autorky publikace Flexibilní pracovní úvazky. Jak na ně? Sochorová, Minárová a Riebová (2013), přestože někteří zaměstnavatelé svým zaměstnancům a zaměstnankyním umožňují pracovat na 3/4, 1/2 nebo 1/4 úvazek, zákoník práce pojem „zkrácený pracovní“ úvazek nezná a upravuje pouze délku pracovní doby. Podle platného zákoníku (Zákon č. 262/2006 Sb. §241/2) zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti o zkrácený úvazek osobě, která je těhotná nebo (převážně sama) pečuje o dítě mladší 15 let, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Tyto důvody nejsou v zákoníku nikterak blíže specifikovány. V praxi není zkrácený pracovní úvazek vymahatelný a za provozní důvody lze označit v podstatě cokoli (Formánková, Dudová, Vohlídalová, 2011). Ačkoli se Sochorová, Minárová a Riebová (2013) domnívají, že by k nevyhovění žádosti o zkrácený úvazek mělo docházet pouze v ojedinělých případech – tedy pouze tehdy, je-li skutečně zásadním způsobem negativně ovlivněn provoz zaměstnavatele, pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, byl by počet zkrácených úvazků v ČR daleko vyšší než 6 %, který je nejen uveden v jejich studii, ale je i smutnou realitou (E15.cz, 2015). Zkrácený pracovní úvazek pro mnohé ženy představuje převážně možnost lépe kombinovat placené zaměstnání s péčí o rodinu (Křížková a kol., 2011). Avšak někteří autoři a autorky (Riedmann, 2006; Formánková, Dudová, Vohlídalová, 2011) upozorňují také na negativa, která ze zkrácených úvazků také vyplývají. Jedná se především o ne/jistotu

zaměstnání,

zhoršení

kariérního

54

postupu,

nedostupnost

některých

zaměstnaneckých benefitů i množství přesčasových hodin, které může zaměstnavatel po zaměstnanci na zkrácený pracovní úvazek požadovat36. 2.3.4.1 Dohoda o provedení práce (DPP) a dohoda o provedení činnosti (DPČ) Daleko častěji než zkrácený pracovní úvazek jsou ženám/rodičům nabízeny neplnohodnotné pracovní smlouvy buď na dohodu o provedení práce (DDP) nebo na dohodu o pracovní činnosti (DPČ).37 Ačkoli jsou zaměstnanci obou výše zmíněných pracovních smluv účastníky na sociálním a zdravotním pojištění, v jejich rámci je jim poskytováno jen minimum benefitů. Například požadavek nároku na dovolenou, který není běžnou součástí dohod, musí vyplynout z podnětu zaměstnance a musí být zakotven v pracovní smlouvě. Výpověď dohody je přitom daleko jednodušší38 než při běžném pracovním poměru, což je bezesporu přínosné převážně pro zaměstnavatele (Sochorová, Minárová a Riebová, 2013). Ačkoli má zaměstnávání na dohodu svá pozitiva, především neovlivňuje výši následné peněžité pomoci mateřství39, celkově tento způsob zaměstnávání, zvlášť kvůli nedostatečné právní ochraně zaměstnance/kyně pracující na DPP nebo DPČ, nelze považovat za plnohodnotnou náhradu zkrácených úvazků. A to i přesto, že jej někteří zaměstnavatelé preferují. 2.3.4.2 Pružná pracovní doba Pružná pracovní doba je jednou z flexibilních forem zaměstnávání. V jejím rámci je pracovní doba rozdělena na dvě části – na základní a volitelnou. Základní pracovní dobu určuje zaměstnavatel (například od 9h do 13h) a během ní je zaměstnanec povinen být na 36

Od roku 2012 nemusí zaměstnavatel kompenzovat přesčasové hodiny do 150 hodin za rok, je-li tato podmínka zakotvena v pracovní smlouvě. Přesčasové hodiny se ale počítají vždy až z plného úvazku (Formánková, Dudová, Vohlídalová, 2011). 37

Tyto smlouvy se liší délkou možné odpracované doby: DPP 300 hodin u jednoho zaměstnavatele za rok; DPČ max. 20 hodin za týden (průměruje se za celou dobu trvání dohody, ale max. za 52 týdnů) (Zákon č. 262/2006 Sb. §74 až 77). 38

Ihned při hrubém porušení pracovní kázně, v ostatních případech 15 dnů ode dne, kdy byla o výpovědi informována druhá smluvní strana (Zákon č. 262/2006 Sb. §74 až 77). 39

v případě, že se žena, která plánuje další těhotenství, vrátí během trvání rodičovské ke svému zaměstnavateli na zkrácený úvazek, je jí výše následné PPM vypočítávána právě z tohoto zkráceného úvazku (aperio.cz, 2012).

55

pracovišti. Volitelná pracovní doba je obyčejně rozdělena na dvě části, mezi které je vložena

základní

pracovní

doba.

Volitelnou

pracovní

dobu

si

tedy každý/á

zaměstnanec/kyně určuje sám/a. Výhodou pružné pracovní doby je, že si zaměstnanec/kyně mohou rozvrhnout začátek a konec pracovní doby na základě své volby. Nevýhodou pak je, že tuto formu flexibilního zaměstnávání lze využít pouze na takových pracovních pozicích, které nevyžadují přítomnost zaměstnance/kyně na pracovišti v určitý čas. 2.3.4.3 Sdílené pracovní úvazky Sdílené pracovní úvazky, které jsou vcelku běžně využívány v zahraničí, u nás nejsou nikterak právně ošetřené a tak podle autorek publikace Flexibilní pracovní úvazky. Jak na ně, záleží především na zaměstnavatelích, jestli zaměstnancům/kyním tento typ zaměstnání umožní. V podstatě se jedná o dva zkrácené úvazky, přičemž zaměstnanci/kyně, kteří/ré na těchto zkrácených úvazcích pracují, společně sdílí jedno pracovní místo. Velmi důležitá je určitá spolupráce zaměstnanců/kyň, kteří/ré na tomto sdíleném místě pracují. Z pozice zaměstnavatele je tento způsob zaměstnávání náročnější nejen na administrativu, ale problém může vzniknout také v případě, kdy jeden/na ze zaměstnanců/kyň na této pozici ukončí pracovní poměr. Také zaměstnanci/kyně, kteří/ré pracují na zkrácený pracovní úvazek, musí počítat nejen s nižší mzdou, ale také s tím, že i další zaměstnanecké benefity mohou využívat pouze v omezeném rozsahu. Výhody pak zaměstnavatelům plynou hlavně z úspory za vybavení či pronájem prostor. Také v případě nemoci má zaměstnavatel k dispozici ještě druhého/hou zaměstnance/kyni (Sochorová, Minárová a Riebová, 2013). V této podkapitole jsem diskutovala různé formy pracovních úvazků. Protože v této práci není prostor pro představení všech forem flexibilního zaměstnávání, zaměřila jsem se především na ty, které v rozhovorech zmiňovaly mé komunikační partnerky. Podle personalisty Gordon-Smithta je důležité pamatovat na to, že pokud zaměstnavatel nabízí flexibilní úvazky, je velmi důležité, aby byly nabízeny všem zaměstnancům a ne pouze určité skupině (např. matkám s dětmi). Jinak by jejich poskytování mohlo ztratit váhu. Z jeho pohledu je důležitá především důvěra v

56

zaměstnance a v manažerské schopnosti nadřízených (Gordon-Smith in Sochorová, Minárová a Riebová, 2013). 2.3.5 Preference návratu do zaměstnání a pracovní úvazky Ačkoli osobní preference hrají v případě návratu matek do zaměstnání/na pracovní trh velkou roli, tyto osobní preference jsou do určité míry ovlivněny strukturálním nastavením společnosti. Tím mám na mysli zejména dostupnost institucionálních zařízení péče o předškolní děti i přístup zaměstnavatelů k jejich individuálním požadavkům a potřebám. Podle názoru PhDr. Věry Kuchařové CSc. je v české společnosti patrná převládající snaha o skloubení domácího i pracovního života. Tato snaha je přímo závislá na mnoha proměnných jako je rodinný stav, přítomnost dítěte/dětí v rodině, jeho/jejich věk, vzdělání a gender (Kuchařová, 2009). Graf 2: Preferovaný způsob zajištění péče o děti podle věku dítěte - 2013

Zdroj: Péče 2013 (N = 710, matky s alespoň jedním dítětem předškolního věku) in Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014

57

Z výzkumu „Péče 2013“ (viz Paloncyová a kol., 2014) vyplynulo, že rodiče/matky v 81 % preferují osobní péči o dítě do 1 roku. Pro dítě mezi 1. a 2. rokem tento způsob péče považuje za ideální 69 % rodičů/matek, mezi 2. a 3. rokem tuto péči upřednostňuje okolo 40 % rodičů/matek a u dětí mezi 3. a 4. rokem je to už pouze 10 % rodičů/matek. Institucionální péči v jeslích či mateřských školách považuje za nejlepší volbu 9 % rodičů 2-3 letých dětí, 40 % rodičů dětí 3-4 letých a téměř 69 % rodičů dětí starších než 4 roky (viz Graf 2). Přestože se představy matek v mnoha ohledech liší, většina z nich si jako ideální představuje různé typy zkrácených úvazků. Alespoň částečně by ve věku 2-3 let dítěte chtělo pracovat 24 % žen/rodičů, částečný úvazek by uvítalo 17 % žen/rodičů a pouze 53 % považuje za ideální celodenní péči o dítě bez možnosti přivýdělku. Částečný úvazek by si přálo také 33 % žen/rodičů s dítětem/dětmi mezi 3-4 let (viz Graf 3). Graf 3: Ideální rozsah pracovního úvazku dle věku dítěte

Zdroj: „Péče 2013“ in Paloncyová a kol., 2014.

Jak vyplynulo ze šetření Národní ekonomické rady vlády, lepší dostupnost institucionalizované péče pro předškolní by měla pozitivní dopad na rodiče, převážně matky, které se chtějí vrátit na pracovní trh před skončením rodičovské. Jejich efektivní zapojení do pracovního procesu by zároveň napomohlo snížit deficit důchodového systému o deset miliard korun ročně (NERV, 2010:11).

58

Podle výzkumu provedeného Gender Studies (Bauduin, 2012:21) by se pak téměř devět z deseti žen rádo (alespoň částečně) vrátilo do zaměstnání dříve než ve třech letech dítěte. Každá druhá matka by ráda pracovala i s dítětem mladším osmnácti měsíců. V této části práce jsem diskutovala preference matek/rodičů v návratu do zaměstnání nebo na pracovní trh obecně. Tyto preference se týkaly jak zajištění péče o dítě – tedy toho, jakou péči si matky/rodiče pro své dítě ideálně představují podle jeho věku, tak preferovaných typů pracovních úvazků. Také ty jsou zcela zásadním způsobem ovlivněny věkem dítěte.

59

3. EMPIRICKÁ ČÁST

Empirická část se skládá z metodologie a analýzy rozhovorů s matkami malých dětí, které se již vrátily nebo se snaží vrátit zpět na pracovní trh. Avšak ještě než přistoupím k analýze samotných rozhovorů, ráda bych čtenáře seznámila s historií mého výzkumu. Tato historie je podle Silvermana (2005) velmi důležitá, protože ukazuje jak byl/a badatel/ka schopný/á se vyrovnat s těžkostmi, které ho/ji během výzkumu potkaly a nakolik je schopen/na tyto těžkosti a slepé uličky reflektovat. V této kapitole se tedy budu věnovat nejen představení svého výzkumu a paradigmatu, v němž jsem tento výzkum prováděla, a následné analýze dat, ale také se pokusím o zpětné hodnocení výzkumného procesu a těžkostí s nimiž jsem se během něj potýkala. Ve svém výzkumu jsem vycházela především z vlastní zkušenosti, kterou Strauss a Corbin (1999) označují jako „osobní“. Ačkoli jsem se sama do zaměstnání ještě nevrátila, mám za sebou zkušenost dvou brigádních pracovních poměrů, i několik neúspěšných a nakonec jeden úspěšný pokus umístit své dítě do veřejné mateřské školy. V mém případě nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání sice nemělo negativní dopad v podobě ztíženého návratu do zaměstnání, ale stávalo se velmi výraznou komplikací v mém studiu, respektive značně komplikovalo psaní této práce. Především díky těmto zkušenostem jsem dokázala porozumět událostem a jednání mých komunikačních partnerek i snáze pochopit jejich pocity a potřeby, které je k návratu do zaměstnání vedly.

3.1

Metodologická východiska

Přestože se mnohé z diplomových prací věnují návratu žen zpět do zaměstnání po čerpání rodičovské „dovolené“, většinou se tyto práce věnují slaďování osobního a pracovního života. Proto jsem se zaměřila především na zkušenosti žen, které se vracejí do zaměstnání po skončení rodičovské „dovolené“ a na to, jak k jejich návratu přistupují zaměstnavatelé. Podle Ramazanoglu a Holland (2002) se metodologie v sociálních vědách zabývá postupy, jak učinit poznání světa platné a spolehlivé. Badatelé a badatelky, kteří/ré chtějí porozumět genderovým vztahům a jejich dopadu na lidské životy se musí zamyslet nad několika otázkami: zda, nebo jak může získané poznání o sociálním životě souviset s žitou 60

realitou; jak se feministické přístupy odlišují od jiných způsobů uvažování a produkce poznání; jaký význam lidé připisují svým zkušenostem a jak je poznání ovlivněno mocí. Feministická metodologie s sebou vždy nese nějaké teorie moci, jelikož moc, která umožňuje vytváření oficiálních znalostí, není dostupná všem stejnou měrou. Feministky se proto ptají, kdo má moc na jaké vědění a jaký způsobem tato moc ovlivňuje produkci poznání (Ramazanoglu, Holland, 2002). Metodologie v sociálních vědách podle Ramazanoglu a Holland (2002: 10-11) znamená: 1. politické a sociální procesy produkce vědění; 2. předpoklady o podstatě a významech představ, zkušenosti a sociální realitě a jakými způsoby (jestli vůbec) mohou být propojeny; 3. kritické zhodnocení toho, co může být prohlášeno za oficiální poznání, které z toho vyplývá; 4. odpovědnost (nebo odmítnutí zodpovědnosti) za politické a etické důsledky produkce vědění. Metodologie v sociálním výzkumu s sebou přináší pravidla, která přesně stanovují, jak by se mělo k sociálnímu výzkumu přistupovat. Každá metodologie spojuje konkrétní ontologii (například přesvědčení, že gender je spíše sociálně utvářen než přirozeně daný) a konkrétní epistemologii (škálu postupů, které stanovují, co je považováno za poznání) a stanovuje pravidla, která přesně určují jak utvářet platné poznání o sociální realitě (například skutečnou podstatu určitých genderových vztahů). Feministický výzkum je založen na přesvědčení, že znalosti sociálního života jsou utvářené teoriemi, kulturou a představami, ale nepochází jenom z teorií nebo z jazyka. Vědění je historický produkt, který byl vytvořen v určitých sociálních, politických a intelektuálních podmínkách a situacích. Feministické metodologické přístupy se musí vypořádat s problémem jak vzít v úvahu zkušenosti, když mají výzkumníci osobní zkušenost se sociálními vztahy, v nichž jsou sami zapojení a situováni. Každodenní lidské činnosti jsou neoddělitelné od zbytku lidského života (Ramazanoglu, Holland, 2002). Letherby (2003) uvažuje o metodologii jako o nějaké perspektivě nebo uspořádání. Uvažovat metodologicky podle ní znamená uvažovat nad tím, jakým způsobem

61

poznáváme získaná data. Jako feministickou metodologii označuje takový přístup, který při rozhovoru respektuje respondentky/ty a uznává subjektivní angažovanost badatelky/le. Ve své práci se zabývám zkušeností žen, které se vrátily nebo se budou vracet na pracovní trh.

3.2

Výzkumné paradigma

Můj výzkum se pohybuje v rámci paradigmatu kritické teorie. Egon G. Guba a Yvonna S. Lincoln (1994) definují paradigma jako základní soubor představ o povaze světa, který vychází z určitých metodologických, epistemologických a ontologických předpokladů. Paradigma tedy představuje určitý způsob nahlížení na svět a možnosti jak tento svět zkoumat. Podle Guby a Lincoln paradigma zahrnuje soubor odpovědí na tyto otázky: Ontologickou – Jaká je podoba a podstata reality a co se o ní můžeme dozvědět? Epistemologickou – Jaký je vztah mezi badatelem/kou a tím, co může být poznáno? A metodologickou – Jak badatel nebo badatelka k tomuto poznání přistupují? Paradigma kritické teorie vychází z předpokladu, že realita je utvářena „sociálními, politickými, kulturními, ekonomickými, etnickými a genderovými faktory, které v průběhu času vykrystalizovaly v řadu struktur“ (Guba, Lincoln, 1994: 110). Tyto struktury jsou tak z pohledu sociálních aktérů vnímány jako „reálné“. Hendl (2005) jako cíl kritické teorie uvádí nutnost identifikovat způsoby, jakým sociální, politické, kulturní, ekonomické, etnické a genderové podmínky ovlivňují názory, chování a zkušenosti za účelem jejich kritiky a změny. Ve svém výzkumu tedy přistupuji k realitě a k jejím strukturám jako k sociálním konstruktům. Z epistemologického hlediska v rámci paradigmatu kritické teorie se podle Guby a Lincoln (1994) přepokládá, že se výzkumník/nice a zkoumaný objekt vzájemně ovlivňují. Z metodologického hlediska je podle Guby a Lincoln (1994) v paradigmatu kritické teorie třeba, aby zkoumající přistupovali k poznání jako k dialogu, který vedou se subjekty svého výzkumu. Tento dialog musí mít dialektickou povahu a měl by se snažit najít způsob, jak změnit či zcela odstranit historicky utvářené a neměnné struktury. Můj výzkum je zároveň výzkumem feministickým, protože zkoumá jak gender jako sociální konstrukt organizuje společenskou realitu a ovlivňuje jak každodenní zkušenost jednotlivců, tak mocenské vztahy ve společnosti (Uhde in Oates-Indruchová, 2008). Podle

62

Ramazanoglu a Holland (2002) je feministický výzkum pro ženy zároveň také výzkumem politickým, protože vychází z feministického vědění, které má základy ve zkušenostech žen a v tom, jaké to je žít v nespravedlivých genderových vztazích. Podle Letherby (2003: 62) feministická teorie vychází z každodenní zkušenosti žen (a mužů). Tím, že se zaměřuje na jejich prožívání, může zpochybnit běžné vědění. Mimoto, jak poznamenává Scott (in Letherby, 2003), vztah mezi teorií a praxí je dynamický. Ačkoli zkušenost může být tím, co iniciuje výzkumný proces, potenciál pro změnu spočívá v analýze zkušeností, aniž by bylo možné popřít, že se za těmito zkušenostmi skrývají lidské životy. Proto by se měly/i feministické/čtí badatelky/é snažit názorně předvést ženskou zkušenost. Jak zdůrazňuje Stanley (in Letherby, 2003: 79) vědění je materiálním produktem: „něčím, co je specifické v čase, místě a v osobě. Zároveň je něčím, co vyplývá z kontextu a pramenů, stejně jako z úhlu pohledu konkrétního batatele/ky“. Proto feministické/čtí badatelky/é vědomě činí své metody tak zřejmými, jak je to jen možné (Letherby: 2003).

3.3

Metoda výzkumu

Podle Letherby (2003) není feministický výzkum tvořen nějakou konkrétní metodou či metodami, ale způsobem, jakým se určitá metoda používá. Jako příklady metod uvádí narativní rozhovory, dotazníky, rozhovory, focus groups aj. Při hledání vhodné výzkumné metody pro svůj výzkum jsem vycházela jak z výše uvedených metodologických aspektů, tak z určité časové tísně v mém osobním životě. Proto jsem si pro svou práci zvolila kvalitativní výzkum metodou polostrukturovaného rozhovoru. Takový rozhovor je založen na několika hlavních otázkách, které mohou být doplňovány dalšími podotázkami v závislosti na výpovědi dotazované/ho (Hendl, 2005). Tento rozhovor lze podle Hendla (2005) použít právě tehdy, nemá-li badatel/ka dostatek času, protože je zaměřen na určité téma či témata, čímž usnadňuje analýzu získaných dat. Také Reinharz (1992) považuje metodu rozhovoru za výhodnou, protože výzkumnicím a výzkumníkům umožňuje přístup k lidským představám, myšlenkám a vzpomínkám, které jsou řečeny jejich vlastními slovy. Kladení otevřených otázek pak poskytuje dotazovaným svobodu ve vyjádření, čímž se maximalizuje možnost nových objevů.

63

V rámci realizace polostrukturovaného rozhovoru je podle Hendla (2005) nezbytné, aby se badatel/ka přizpůsobil/a dotazovanému, nezasahoval/a do jeho/její výpovědi a v otázkách nepodsouval/a předem určené formulace nebo hodnotící kategorie. Metodu polostrukturovaných rozhovorů můžeme použít hlavně v takových situacích, kdy nás zajímají názory a pocity dotazovaných ve vztahu k nějakému předem stanovenému tématu. Polostrukturované rozhovory lze podle Uwe Flick (2009) použít tehdy, když badatel/ka předpokládá, že participanti a participantky mají určitou představu o studovaném tématu. Rozhovory zároveň ženám umožňují vyjádřit své vlastní zkušenosti i to, jak ženy samy sebe nahlížejí. Jak upozorňuje Harding (1987 in Letherby, 2003) ačkoli studium žen není žádnou novinkou, tento druh výzkumů nemá v podstatě žádnou historii. Proto je třeba nejen zviditelnit životy žen, ale také lépe porozumět jejich životním zkušenostem v kulturním a historickém kontextu. Ačkoli je metoda rozhovoru mezi feministickými badatelkami/ly oblíbená, skrývají se v ní stejně jako v dalších metodách také určitá negativa. Například Julia Swindells (in Reinharz, 1992: 138-139) si v rámci orální historie kladla otázku ohledně toho: „Kdo skutečně mluví, když ženy mluví za sebe?“. Její myšlenka vychází z předpokladu, že i to, že dáme ženám hlas, může být projevem útlaku. Problematickým shledává také fakt, že se mnohé respondentky chtějí badatelce/badateli zalíbit nebo v sobě potlačují ty prožitky, za které se stydí. Přestože se její obava týká oblasti orální historie, je možné ji aplikovat na rozhovory se ženami obecně.

3.4

Výběr komunikačních partnerů a partnerek

Podle Hendla je oblíbenou formou výběru respondentek/ů v kvalitativním výzkumu metoda „sněhové koule“, „kdy výzkumník zvolí jednoho nebo několik málo jedinců k interview. Tyto osoby pak slouží jako informátoři pro doporučení dalších zajímavých členů populace“ (Hendl, 2005: 152). Tuto metodu jsem spojila s účelovým vzorkováním (Disman: 2002:112-113) s jehož pomocí jsem si stanovila, co má být na mých komunikačních partnerech/partnerkách pozorováno. To mi pomohlo zúžit výběr dotazovaných. Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila návrat rodičů/ žen zpět na pracovní trh po čerpání rodičovské „dovolené“. Jakmile jsem měla jasno v tématu práce, diskutovala

64

jsem jej s několika přítelkyněmi a kolegyněmi ze zaměstnání, které mi na mou žádost poskytly kontakty na další rodiče, kteří se nacházeli v obdobné situaci. Celkem jsem takto, díky svým kontaktům, oslovila 18 žen a 3 muže. Z nich s účastí na mém výzkumu souhlasilo pouze 11 žen, ale žádný muž. Po přesném definování požadavků, tedy že ženám již skončila nebo v nejbližší době bude končit rodičovská „dovolená“ a ony se již vrátily nebo se nejpozději během ledna 2016 budou vracet zpět do zaměstnání nebo na trh práce obecně, mi jako výzkumný vzorek zůstalo 9 žen. Ty všechny souhlasily s poskytnutím rozhovoru pro mou diplomovou práci i s nahráváním těchto rozhovorů. Přestože je technika sněhové koule mezi výzkumníky a výzkumnicemi velmi oblíbená, má stejně jako jiné metody i své nevýhody. Jak upozorňují mnozí autoři a autorky, badatelé a badatelky nejsou jediní, kdo se účastní výzkumu. Také respondenti a respondentky jsou pravděpodobně zapojeni/y do výzkumu a to jak emocionálně, tak také politicky. Z tohoto důvodu vnímají badatele a badatelky a cíle jejich výzkumu po svém a podle toho také sami/y sebe odpovídajícím způsobem prezentují ve svých příbězích (Cottetill, Letherby; Stanley, Wise; Lee-Treweek, Linkogle in Letherby, 2003). Výběr respondentů/tek tak může zcela zásadním způsobem ovlivnit získaná data a tím i badatelčino nebo badatelovo poznání. Tato nevýhoda se týká i mnou prováděného výzkumu. Nevýhodou může být také moje osobní zkušenost dané problematiky. Ta sice může být v mnoha ohledech přínosem, ale na druhou stranu může vést k tomu, že právě kvůli osobní znalosti dané problematiky a přílišné identifikaci s participantkou výzkumu mohu některá fakta opominout jako nedůležitá. Další nevýhodu zvolené metody „sněhové koule“ vidím v rozdílném osobním vztahu ke komunikačním partnerkám. Ty, s nimiž se znám delší dobu, byly častěji ochotné se mnou hovořit delší dobu, ale u některých otázek předpokládaly, že mi jsou jejich postoje známé, a proto nepovažovaly za důležité mi je blíže objasňovat. Na druhé straně ty komunikační partnerky, s nimiž jsem navázala kontakt prostřednictvím předchozích participantek, ke mně nemusely mít až takovou důvěru, ale zase byly o trochu sdílnější v popisu své osobní situace. I přes zmíněná negativa, jsem nevysledovala žádnou korelaci v délce rozhovoru na základě osobní znalosti či neznalosti participantek v době před jejich uskutečněním. Ačkoli

65

v obou zmíněných skupinách mohly mít komunikační partnerky důvody k zatajování či pozměňování svých zkušeností, domnívám se, že informace, které mi poskytly, jsou pravdivé a tudíž zcela relevantní pro můj výzkum. Ačkoli jsem věděla, že se chci ve své diplomové práci věnovat návratu rodičů/žen do zaměstnání, zpočátku jsem neměla blíže specifikované téma výzkumu. Teprve až z několika provedených rozhovorů jsem zjistila, že by bylo dobré se zaměřit nad přístupy zaměstnavatelů k ženám (mým komunikačním partnerkám), které usilovaly o návrat do zaměstnání. Protože bylo pořizování rozhovorů velmi náročné na organizaci jak z mé strany, tak ze strany mých komunikačních partnerek, a protože zkušenost každé z nich je zcela jedinečná, ponechala jsem ve svém vzorku všechny ženy, které souhlasily s účastí na mém výzkumu, tedy i jednu, která nemá zaměstnavatele a pracuje jako OSVČ. Celkový počet komunikačních partnerek pro můj výzkum považuji za zcela dostačující, protože vzhledem ke společně sdílené zkušenosti mateřství, bylo vždy velmi náročné rozhovory naplánovat tak, aby v ideálním případě proběhly bez přítomnosti dětí. To vyžadovalo důkladné plánování a zajišťování náhradních aktivit pro dítě/děti na obou stranách. Především v průběhu rozhovorů jsem se snažila o to, aby byl vztah mezi mnou a komunikačními partnerkami bez hierarchických pozic, tedy aby se namísto modelu výzkumnice x dotazovaná/ý jednalo spíše o vzájemnou interakci. Mé participantky se tak staly aktivními účastnicemi výzkumu (Oakley 1981 in Letherby, 2003) a bez nich by můj výzkum nebyl možný.

3.5

Etika výzkumu

Pro svůj výzkum jsem se rozhodla použít techniku polostrukturovaných rozhovorů, které umožňují dotazovaným vyprávět svůj příběh a přispět k sociální spravedlnosti (Reihanz, 1992). Avšak jak upozorňuje Scott (1998: 4.4 in Letherby, 2003: 77) účast ve výzkumu může v dotazovaných vyvolat naději, že by se jejich empirické vědění mohlo přeměnit na legitimní akademickou diskuzi. Z tohoto důvodu může dojít k určitému napětí mezi přáním dát ženám hlas a vytvářet vědění (Letherby, 2003 :78). Z etického hlediska je před samotným

započetím

rozhovorů nutné od

komunikačních partnerek a případných partnerů získat informovaný souhlas, poučit je o účelu rozhovoru a upozornit je na skutečnost, že z výzkumu mohou kdykoli, bez

66

jakýchkoliv postihů odstoupit. Jak upozorňují McRobbie a Finch (oba in Letherby, 2003), badatelé či badatelky musí být velmi opatrní, aby získané informace v žádném případě nepoužili/y proti těm, kteří jim je poskytli/y. Souhlas komunikačních partnerů a partnerek je nezbytný nejen k účasti na výzkumu, ale také k samotnému nahrávání rozhovorů. Za zcela samozřejmé se považuje zaručení anonymity. Identita osob, které se zúčastnili/y výzkumu nesmí být vyzrazena žádné třetí osobě a jejich participace na výzkumu nesmí žádným způsobem narušit jejich soukromí (Hendl, 2005: 155). Podle Ramazanoglu a Holland se ve feministické metodologii předpokládá, že výzkumníci nesou morální zodpovědnost za svá politická přesvědčení a praktiky. Feministické průzkumy sociálního světa se proto nezabývají jen fakty, ale také tím, jak je poznání utvářeno a autorizováno (Ramazanoglu, Holland, 2002). Přestože jsem se do svého výzkumu snažila zapojit i muže a ženy z celé České republiky, nakonec všechny komunikační partnerky, které souhlasily s účastí na mém výzkumu a splňovaly daná kritéria, pocházejí z Prahy nebo ze Středočeského kraje. Nejmladší z nich je 28 a nejstarší 41 let. Všechny mají nejméně jedno dítě a všechny se po skončení rodičovské vrátily nebo se snažily vrátit na pracovní trh. Jak tento návrat probíhal a co při něm bylo rozhodující, bude předvedeno v samotné analýze.

3.6

Představení účastnic výzkumu

Jak bylo řečeno výše, ze všech původně oslovených mužů a žen se jsem pro účast na svém výzkumu vybrala pouze 9 žen, které splňovaly další stanovená kritéria. Několik z nich přitom patří mezi mé blízké přítelkyně, zatímco na jiné jsem získala kontakty jejich prostřednictvím či prostřednictvím dalších osob. Nyní bych vám je ráda představila v krátkých medailoncích. Z důvodu zachování jejich anonymity jsem změnila jejich jména, avšak ostatní informace vyplývají z jejich výpovědí. Zároveň se domnívám, že vybraný počet participantek, tedy 9, je pro náročnost mého výzkumu zcela dostačující. Vzhledem k tomu, že jsem všechny rozhovory prováděla a přepisovala sama, bylo by pro mne, jako matku dvou malých dcer, zcela nemožné počet účastnic rozšířit. Viktorie, 37 let, svobodná, jedno čtyřleté dítě, žije ve společné domácnosti s otcem svého dítěte. Před nástupem na mateřskou a následnou rodičovskou pracovala jako maskérka OSVČ.

67

Miriam, 36 let, vdaná, tři děti (deset, osm a pět let), žije s manželem v rodinném domě v malé obci. Před nástupem na MD a RD pracovala ve zdravotnickém sektoru, kde měla smlouvu na dobu neurčitou. Během mateřské a následné rodičovské studovala VŠ a nadále si zvyšovala kvalifikaci v oboru. Nyní je zaměstnána jako biomedicínský inženýr40 na zkrácený pracovní úvazek. Martina, 41 let, rozvedená samoživitelka, jedno šestileté dítě, žije ve společné domácnosti se svou matkou. Před nástupem na MD a RD pracovala na pozici administrativní pracovnice v jedné pojišťovně se smlouvou na dobu neurčitou. Vendula, 40 let, vdaná, dvě děti (jedenáct a čtyři roky), žije společně s manželem v rodinném domě ve větším městě. Před nástupem na MD a RD pracovala na zkrácený úvazek ve směnném provozu ve službách se smlouvou na dobu neurčitou. Jana, 41 let, vdaná, dvě děti (osm a pět let), žije ve společné domácnosti s manželem v bytě ve velkém městě. Před nástupem na MD a RD pracovala na plný úvazek ve zdravotnictví se smlouvou na dobu určitou. Pavlína, 39 let, vdaná, jedno dítě (šest let), žije společně s manželem ve větším městě. Před nástupem na MD a RD pracovala na plný úvazek ve směnném provozu ve službách se smlouvou na dobu neurčitou. Monika, 41 let, svobodná, tři děti (deset, sedm a pět let), žije společně s otcem dětí ve společné domácnosti ve velkém městě. Před nástupem na MD a RD pracovala na plný úvazek v administrativě v jedné z pojišťoven, kde měla smlouvu na dobu neurčitou. Lenka, 28 let, vdaná, jedna dvouleté dítě, žije společně s manželem ve větším městě. Před nástupem na MD a RD pracovala jako účetní na plný úvazek v jedné rodinné firmě se smlouvou na dobu neurčitou. Magda, 37 let, svobodná, jedno dítě (šest let), žije ve společné domácnosti s otcem dítěte ve velkém městě. Před nástupem na MD a RD pracovala na plný úvazek u jedné letecké společnosti, kde měla uzavřenou smlouvu na dobu neurčitou, avšak tato letecká společnost z důvodu finanční krize zkrachovala. Z výše uvedeného vyplývá, že nejmladší účastnici mého výzkumu je 28 let, dvěma nejstarším je pak shodně 41 let. Pět žen je vdaných, jedna je rozvedená samoživitelka a tři žijí ve společné domácnosti s otcem dětí/dítěte. Jejich profese se značně liší, avšak kromě

40

podle ní se jedná o doslovný název její pracovní pozice a sama se takto identifikuje

68

jedné, která pracuje na pozici biomedicínské inženýrky a na své povolání nahlíží jako na typicky mužské, všechny pracují na sekundárním pracovním trhu – tedy ve službách. Z hlediska pracovního poměru před nástupem na MD mělo sedm žen se zaměstnavatelem uzavřenou smlouvu na dobu neurčitou, pouze jedna na dobu určitou, která jí skončila v průběhu čerpání mateřské a jedna pracovala jako OSVČ, tedy bez zaměstnavatele. Všechny, kromě jedné, pracovaly na plný pracovní úvazek. Doba čerpání mateřské a rodičovské, respektive doba, kterou by si ženy ideálně přály trávit doma se svým dítětem, se u dotazovaných lišila v závislosti na počtu (plánovaných) dětí i stupněm dosaženého vzdělání, které však nebylo primárním předmětem výzkumu. Přesto mohu prozradit, že mého rozhovoru se zúčastnily dvě ženy s vysokoškolským vzděláním (obě si toto vzdělání doplňovaly nebo rozšiřovaly během čerpání MD a RD), šest žen má středoškolské vzdělaní (přičemž jedna z nich v současné době studuje bakalářský obor) a jedna je vyučená. 3.6.1 Průběh rozhovorů Rozhovory, které jsem s komunikačními partnerkami vedla osobně, se uskutečnily v období od listopadu 2015 do února 2016. Místo jejich uskutečnění jsem podřizovala osobním preferencím participantek. V pěti případech se rozhovor uskutečnil u komunikační partnerky doma, dvakrát si dotazované vybraly k uskutečnění rozhovoru svou oblíbenou kavárnu, s jednou komunikační partnerkou se rozhovor uskutečnil u mě doma a s jednou u ní v zaměstnání. Před samotným počátkem rozhovoru jsem svým komunikačním partnerkám poděkovala za jejich čas a ochotu se zúčastnit mého výzkumu. Přestože jsem je s účelem, pro který hodlám tyto rozhovory použít, seznámila už během žádosti o jejich poskytnutí, nyní jsem jim ho znovu zopakovala a zodpověděla jsem jejich doplňující otázky. Ještě před započetím samotných rozhovorů jsem je seznámila s jejich právy a požádala jsem je o ústní41 udělení souhlasu s uskutečněním rozhovoru a jeho nahráváním. Ačkoli všechny participantky s nahráváním rozhovorů souhlasily, nejméně ve dvou případech se diktafon ukázal být velmi rušivým faktorem. V prvním případě se má komunikační partnerka potýkala s velkou nervozitou, což vedlo k zadrhávání v řeči a někdy k úplné ztrátě koncentrace, a proto bylo nutné některé otázky pokládat znovu. V 41

Tento typ souhlasu Hendl (2005) nazývá souhlasem pasivním.

69

druhém případě pak dotazovaná na diktafon zdůrazňovala některé pasáže rozhovoru, případně poukazovala na fakta, která jsou mi jako zaměstnankyni stejné společnosti známá, ale v rámci rozhovoru jsem ji požádala o vysvětlení jejího postoje k těmto skutečnostem. Průměrná délka rozhovoru se pohybovala okolo 38 min, přičemž nejdelší rozhovor trval jednu hodinu a šestnáct minut, nejkratší naopak jen minut osmnáct. V další fázi výzkumu jsem přistoupila k doslovné transkripci všech uskutečněných rozhovorů. Podle Hendla (2005) se jedná o velmi časově náročný proces, který je však zcela nezbytný k následnému provedení analýzy. V přepisech jsem zcela záměrně zachovávala nespisovné výrazy a obraty, které participantky během rozhovorů použily.

3.7

Metoda zpracování získaných dat

Pro analýzu dat získaných z rozhovorů s komunikačními partnerkami jsem se nechala inspirovat metodou zakotvené teorie, konkrétně otevřeným kódováním, kterou vyvinuli Corbin a Strauss. „Ta je utvářena ze získaných dat a snaží se o věrné zachycení reality. Z tohoto důvodu zakotvená teorie induktivně vychází ze studia jevu, který reprezentuje“ (Corbin a Strauss, 1990 in Letherby, 2003: 67). Při analýze dat s použitím zakotvené teorie je podle Corbin a Strausse třeba, nahlížet na všechny teorie vnesené do výzkumu jako na provizorní, dokud nebudou analyzovanými daty potvrzeny (Corbin a Strauss, 1999: 30). Analytické postupy zakotvené teorie by pak měly: 

spíše vytvářet, než jenom ověřovat teorii;



dodávat výzkumnému procesu kritičnost;



pomáhat badateli/badatelce s překonáním předsudků a domněnek;



zajišťovat zakotvení a rozvíjet citlivost pro vytvoření takové teorie, která přibližuje zkoumanou realitu

Přestože analýza pomocí zakotvené teorie předpokládá, že výzkumník či výzkumnice jsou „nepopsaným listem papíru“, jak upozorňuje Letherby (2003) tento přístup není možné plně aplikovat, protože my všichni jsme nějakým způsobem sociálně a historicky situovaní a tato skutečnost ovlivňuje také vědění, které vytváříme.

70

Otevřené kódování, které je prvotním krokem zakotvené teorie, je podle Švaříčka a Šeďové (2007) možné použít na širokou škálu kvalitativních výzkumů. Jedná se o poměrně jednoduchou a účinnou techniku, na níž lze později postavit řadu dalších analytických postupů. Technika otevřeného kódování vyžaduje, aby byla získaná data rozebrána, konceptualizována a poté znovu složena novým způsobem. Také podle Coffey a Attkinson (1996: 26) zahajujeme analýzu získaných dat kódováním. Autorka a autor dále upozorňují, že ačkoliv je kódování součástí analýzy, nemělo by být chápáno jako analýza samotná (Coffey a Attkinson, 1996:26). V souladu s tímto postupem jsem si přepsané rozhovory několikrát pečlivě pročítala, přičemž jsem se snažila vysledovat témata, která se v nich často opakovala. Tyto části textů (kategorie) jsem si barevně odlišovala a následně je pojmenovávala, kódovala. Jako kódy jsem používala slova, která danou kategorii nejlépe vystihovala, ale v některých případech jsem použila „in vivo“ kód (Švaříček, Šeďová, 2007) – tedy takový výraz k označení kategorie, který byl v rozhovorech použit některou z mých participantek. Kódování rozhovorů jsem prováděla manuálně, nevyužívala jsem k němu tedy žádný počítačový software. Pro každou kategorii jsem si v počítači založila vlastní dokument, kam jsem si ukládala ty pasáže z rozhovorů, které se k dané kategorii vztahovaly.

3.8

Analýza provedených rozhovorů

Během

rozhovorů

jsem

svým

komunikačním

partnerkám

pokládala

ty stejné

standardizované otázky, které jsem v závislosti na jejich výpovědích rozšiřovala o témata, která mi nabízely. Z rozhovorů mi tak vyplynulo několik témat, v závislosti na pokládaných otázkách. Ačkoli jsem se chtěla zaměřit především na přístupy a chování zaměstnavatelů k vracejícím se matkám, považuji za důležité i jejich další zkušenosti, které s mateřstvím a rodičovstvím bezprostředně souvisí. Proto zde uvádím také přehled toho, jak a podle čeho se moje komunikační partnerky rozhodovaly o tom, kdo bude primárně pečovat o dítě/děti, na základě jakých kritérií si volily délku čerpání rodičovské a pobírání rodičovského příspěvku a jakou mají zkušenost s institucionální péčí. Zajímal mě také jejich názor na dětské skupiny a také jejich zkušenost s návratem jak k původnímu zaměstnavateli, tak i na pracovní trh.

71

Z důvodu zachování anonymity mých komunikačních partnerek, jsem jimi uváděná jména dětí v citacích nahradila výrazy dcera nebo syn, manžel apod. 3.8.1 Určení primárního pečovatele/pečovatelky Jak jsem uvedla na začátku mé práce a následně v medailoncích, které představují jednotlivé komunikační partnerky, ve všech domácnostech to byly právě ony, kdo se stal primární pečovatelkou o dítě. Toto rozhodnutí, bylo podle jejich slov založeno jak na skutečnosti, že muž dokáže rodinu zabezpečit lépe po finanční stránce tak na genderových stereotypech, tedy na představách o tom, jak funguje společnost a jak se má chovat správný muž a správná žena, o nichž píší Renzetti a Curran (2003). 3.8.1.1 Reprodukce genderových stereotypů v rodinách Na to, že v českém prostředí stále přetrvává tradiční rozdělení rolí, v nichž je muž nahlížen jako živitel a žena jako pečovatelka upozorňuje mnoho autorek (např. Crompton, 1997; Křížková, 2007; Dudová, 2008; Maříková, 2008). Tyto role jsou pak většinou společnosti, včetně několika mých participantek, přijímané jako zcela přirozené a neměnné. To dokládá například výpověď Miriam. To vyplynulo z toho, jak je to geneticky už zakódované. Prostě chlapi chodí do zaměstnání, ženy se drží plotny… (Miriam, 36 let, 3 děti) Že jsou v rámci společnosti tyto stereotypy udržovány a nadále reprodukovány (Kimmel, 2000), ukazuje například výpověď Venduly. No, já myslím, že on to bere hodně jako samozřejmost, že to je normální, že se prostě ženská stará o děti, že to je prostě normální, protože jeho máma se o něj taky hezky starala a babička se o něj starala, takže (…) Takže to bere jako, že to tak má být. (Vendula, 39 let, 2 děti) Na to, že tyto stereotypy nemusí být až tak přirozené, jak se mnohdy zdá, upozorňuje ve své výpovědi Miriam. A možná i jako tím, jak už je to tady vlastně dlouhodobě nastavené, že matky patří k dětem, zatímco tatínkové do zaměstnání. (Miriam, 36 let, 3 děti)

72

Že rozdělení rolí podle pohlaví ne vždy odpovídá osobním preferencím zainteresovaných žen si myslí například Viktorie. Ta poukazuje na donedávna velmi silně propagovanou myšlenku, že nejlepší pro dítě, minimálně do jeho tří let, je celodenní péče matky (Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012). Myslím si, že je tady strašně moc takových těch jako zajetech starejch kolejí, že ta žena prostě je v tý domácnosti jako měla být po celou tu dobu, a že, a že vlastně není někde vyslyšeno, že by třeba ta žena chtěla už jít dřív do tý práce třeba. Nebo že se jí i chce. Že ne každá určitě chce být tři nebo i čtyři roky doma. Nebo i dva roky, že některá, se domnívám, že… (Viktorie, 38 let, 1 dítě) Jako přirozené nevnímá rozdělení péče o dítě ani samoživitelka Martina. Ta dává tradiční rozdělení rolí do souvislosti s Českou republikou a poukazuje na to, že v zahraničí k takto striktnímu oddělování ženské a mužské role nedochází. Takže myslím si, že spíš je to tím nastavením jakoby těch lidí, že si ani nedokážou připustit, že by to nějak mohlo být jinak. A ta situace, že se stará muž, tak to jsou jenom ty, bych řekla, vyhraněný případy, kdy třeba ten muž ovdoví anebo kdy skutečně je to až tak vážný, že ten muž přijde o práci a ta žena přeci jenom tu práci má, takže mám pocit, že se to prostě bere jenom jako nejzazší možnost nebo jako nutný zlo, ale ehhh… (…) třeba (…) v Holandsku, tak tam, tam to jako vůbec takhle nerozlišujou, stará se žena, stará se muž. Takže je to prostě nastavením u nás… (Martina, 41 let, 1 dítě) 3.8.1.2 Volba založená na biologických odlišnostech Ačkoli biologické odlišnosti také sehrávají důležitou roli, podle dostupných průzkumů si ženy nejčastěji přejí osobní celodenní péči pro dítě do 2 let věku (v 70 % případech), zatímco podíl dětí kojených 6 měsíců a déle se podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS, 2013) dlouhodobě pohybuje okolo 40 %. Kojení tak ve většině případů nelze považovat za hlavní překážku toho, aby se oba partneři, například po ročním čerpání rodičovské, v péči o dítě prostřídali. To nakonec připouští i Viktorie, která syna kojila téměř do tří let.

73

(…) já jsem vlastně kojila dost dlouho, takže byl na mě závislej, že nebyl na umělý výživě… Tak dalo by se to dělat tak, že i žena může používat ty jiný alternativní (smích). (Viktorie, 38 let, 1 dítě) Přestože Vendula zmiňuje biologickou přirozenost, hned na druhém místě uvádí nutnost finančního zabezpečení. Já si myslím, že to je přirozený, že prostě ženská… Tak na mateřskou určitě, že jo? Ona to dítě porodí, kojí ho… Má k němu… Už jenom to, že to dítě kojí a že ho porodí… Že to je zaprvé přirozená věc a zadruhé určitě i ty finance. (Vendula, 39 let, 2 děti) Ačkoli Martina uznává, že mužům chybí zkušenost spojená s těhotenstvím a porodem, zároveň se domnívá, že je úloha biologické matky společností někdy zbytečně vyzdvihována, a že oba rodiče mají stejnou schopnost se o dítě postarat. Také Maříková (2008) se domnívá, že starat se o dítě v první řadě znamená převzít za něj zodpovědnost, což ve své podstatě může udělat kdokoli, bez ohledu na pohlaví. Protože ta žena, ta žena rodí, že jo? (…) Jako muži si asi tady do toho stavu těžko dokážou vžít a považuje se to prostě za automatickou věc, že ta…Že to dítě potřebuje hlavně tu matku nebo ten… ten mateřskej element. Já si třeba myslím, že je to otázka prvních třeba týdnů nebo měsíců. Samozřejmě, když kojí, tak třeba někdo argumentuje, že prostě chlap nemůže kojit. Ale myslím si prostě, že je to výmluva, jako znám i případy, kdy prostě ta žena skutečně jako odstříkávala mlíko a muž přišel o práci a ona, ona třeba chodila do zaměstnání, on byl s dítětem a taky to prostě to dítě, si myslím, že nijak nepoznamenalo. (Martina, 41 let, 1 dítě) Biologické rozdíly, přestože je některé z mých komunikačních partnerek zmínily, nebyly zvýznamňovány ani zdaleka v takové míře, jako tomu bylo u finančních rozdílů v odměňování žen a mužů. 3.8.1.3 Segregace pracovního trhu a na nerovném odměňování Jak vypověděly téměř všechny mé komunikační partnerky, o tom, kdo po skončení mateřské „dovolené“ bude zajišťovat primární péči o dítě, rozhodovala především výše příjmů obou partnerů. Ta je v českém prostředí založena na nerovném odměňování mužů a

74

žen, a tím i na smutné realitě, že muž (až na výjimky) dokáže zabezpečit rodinu finančně lépe, než by to dokázala žena (Kimmel, 2000; Křížková, 2007). V současné době vydělávají ženy v České republice o 22 % méně než muži (E15.cz, 2015). Monika se domnívá, že ženy, které pracují na manažerských pozicích, mají přímo v pracovní smlouvě zakotvenou podmínku, že se do zaměstnání vrátí hned po mateřské. Zatímco kdyby v jejich rodině šel na rodičovskou partner, negativně by to ovlivnilo jejich finanční situaci. Tak vím, že stoprocentně je to finanční otázka, protože pořád jakoby finančně jsou na tom líp muži. Dostanou větší plat než ženy vždycky. Jsou výjimky, to nemůžu říct, protože měla jsem v práci, když jsem, kde jsem pracovala, byly tam vlastně ředitelky, že jo, finanční nebo ředitelka právní, tak ty, ty měly automaticky, i dokonce ve smlouvě, vím, že po půl roce automaticky musely se vrátit do zaměstnání, takže tam to bylo jiný. Tam ty, tam ty ženy musely tu kariéru… V tý kariéře pokračovat a tam to bylo i finančně ohodnocený. A já kdybych šla třeba do práce já a zůstal partner, tak bysme na tom byli bitý finančně. (Monika, 40 let, 3 děti) Také Viktorie uvádí, že hlavním důvodem pro to, aby na rodičovskou nastoupila ona, byla možnost lepšího finančního zajištění ze strany partnera. Největší roli hrálo asi i to, že muž je ten, který bude vydělávat víc peněz. Takže asi z finančních důvodů, si myslím, to byla první věc a pak jsme… (Viktorie, 38 let, 1 dítě) Některé z mých komunikačních partnerek si přály, aby se mohly během rodičovské s partnerem v péči o dítě/děti prostřídat, avšak jako hlavní podmínku uváděly, že by po dobu čerpání rodičovské mužem nesměl klesnout jeho současný příjem. Miriam přímo říká, že v důsledku nerovného odměňování mužů a žen je třeba jednoho z partnerů obětovat. A protože systém je nastavený tak, jak je nastavený, ten, kdo více vydělává, ten jde do práce, kdo méně, stará se doma o děti. Několikrát mi manžel řekl, že kdyby to tak bylo, že by si klidně úvazek zkrátil a byl by raději s dětma. Ale problém je potom, že jako, abychom nemuseli chodit almužnou nebo spát pod mostem, tak holt se jeden obětuje. (Miriam, 36 let, 3 děti)

75

Že výše příjmů hraje roli nejen v době čerpání rodičovské, ale i po opětovném návratu ženy do zaměstnání (Crompton, 2002), ukazuje následující výpověď. Manžel je ten, který nosí domů peníze, zaopatří děti, mně. A já jsem ta, která chodí domů z práce a stará se o děti, chystá je do školy, aby byly přichystaný a měly domácí úkoly a vše, co je potřeba. (Miriam, 36 let, 3 děti) Všechny nerovnosti podle Martiny vyplývají z nerovných podmínek mezi ženami a muži a z nerovného odměňování (Kimmel, 2000). Myslím si, že v tomto směru rovné podmínky, aby se tolerovalo, že žena a muž mají na stejné pozici, se stejným vzděláním a stejnou praxí, stejnej plat, tak že takovýhle podmínky rovný tady nejsou. Liší se to vlastně mezi muži a ženami třeba o 5 nebo i víc tisíc, a jestli něco změnit, tak určitě tady tu, tady tu první věc. Samozřejmě většinou se to bere tak, že žena prostě se bere tak, že vždycky bere míň... (Martina, 41 let, 1 dítě) V této kapitole jsem diskutovala nerovné odměňování, které v české společnosti staví ženy primárně do rolí pečovatelek, zatímco mužům připisuje roli živitele (Špidla, 2008). Přestože v některých rodinách by se rodiče na rodičovské rádi prostřídali, současné nastavení systému, spojené s vyplácením nízkého rodičovského příspěvku ve skutečnosti vede k tomu, že si rodiny nemohou dovolit přijít o plat muže/živitele (Saxonberg, 2007; Dudová, 2008; Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012), který je v současné době o 22 % vyšší než plat ženy (E15.cz, 2015). 3.8.2 Volba délky rodičovské „dovolené“ Přestože si všechny mé participantky zvolily délku rodičovské v závislosti na svých preferencích42, mnohé z nich zohledňovaly i reálné dopady toho, kdyby si zvolily kratší variantu čerpání s ohledem na dostupnost péče o předškolní děti. Nelze tedy říct, že by zcela naplňovaly preferenční teorii, protože ta je podle Hakim (2000) založena čistě na osobní volbě žen, tedy bez toho aniž by přitom ženy přihlížely k dalším okolnostem.

42

Preference znamenají, do jaké míry ženy nacházejí uspokojení v zaměstnání, v domácnosti nebo v kombinaci obou.

76

3.8.2.1 Nastavení čerpání rodičovského příspěvku Přestože si některé z mých komunikačních partnerek pochvalují možnost být s dítětem doma a osobně o něj pečovat do jeho tří nebo čtyř let věku, s možností čerpání rodičovského příspěvku, jiné poukazují na výši této částky, která je nižší než průměrný i nejčastější příjem v ČR (Hašková, 2008). Samoživitelka Martina vzhledem k finanční situaci rodiny zůstala na rodičovské dva roky: (…) tak jsem si vlastně zvolila, zvolila 3 roky a v průběhu toho procesu i soudního, když jsem zjistila, že že prostě 3 roky na mateřské určitě kvůli platu nebudu moci být, tak jsem nakonec vlastně zvolila tu, ani ne dvouletou variantu vlastně výplaty. (Martina, 41 let, 1 dítě) Martina se také velmi kriticky staví k výši vyplácené částky: (…) prostě nevím, proč ještě někomu nedošlo, že sedm tisíc dvě stě nebo čtyři sta není to, za co prostě, když zůstaneš sama s tím dítětem, můžeš zaplatit, co potřebuješ ty a dítě, že jo? Takže proč je minimální mzda přes nějakých devět tisíc a ženská bere, bere sedm, jo? (Martina, 41 let, 1 dítě) Monika naopak srovnává situaci v ČR se zahraničím a poukazuje na to, že přebere-li na sebe většinu ostatních závazků partner, je tato částka postačující. (…) v Polsku, tak tam, tam se řeší jenom prvních půl roku a potom ty maminky musej jít do práce nebo si to řešit. Tam nedostávaj podporu jako tady. (…) Protože já jsem vlastně brala sedm tisíc pět set na dítě měsíčně, což na člověka v domácnosti to úplně postačí, že jo, když nájem a všechno řeší ten partner. Takže mě to teda, pro můj, pro mě to bylo úplně dostačující. (Monika, 40 let, 3 děti) Vendula si původně zvolila dvouleté čerpání rodičovské a vyplácení rodičovského příspěvku. Přestože si později svou volbu rozmyslela a požádala zaměstnavatele o tříleté čerpání rodičovské, výši vypláceného příspěvku si nezměnila. Celá částka 220.000 jí tak byla vyplacena během dvou let. Ačkoli tato varianta pobírání rodičovského příspěvku nemusí vždy představovat výhodu (Dudová, Höhne, 2008), Vendula si ji zvolila jednak z obavy, že by v systému vyplácení rodičovského příspěvku mohlo dojít k nějaké změně a

77

ona by tak o část vyplácené částky mohla přijít, jednak proto, že se už ve dvou letech dcery chtěla, alespoň brigádně, vrátit ke svému původnímu zaměstnavateli. (…) jsem chtěla jít na tu brigádu, že jsem v té době říkala, že půjdu, protože já jsem se starší dcerou taky takhle šla, když jí byly dva a něco. To jsem chodila jakoby na dohodu, takže to jsem chtěla ten model zopakovat, a potom taky to, že jsem si říkala, jako jak se všechno pořád mění, aby to třeba nějak nezkrouhli, i když to by asi… Ale nikdy nevíš, jako že, nikdy nevíš, no. Takže tohle to. (Vendula, 39 let, 2 děti) 3.8.2.2 Délka rodičovské „dovolené“ v závislosti na dostupnosti předškolní péče Viktorie, která pracuje jako OSVČ, zpočátku oceňovala možnost celodenní péče o dítě, ale poté, co její syn nebyl přijat do veřejné mateřské školy a ona je nucena s ním i nadále zůstávat v domácnosti, by se opět ráda zapojila do pracovního procesu. (…) já jsem opravdu byla moc ráda, že jsem mohla být doma nebo že jsem byla doma s dítětem, nebo jsem stále. Ale pak… Vlastně teď už bych ráda šla do práce, ale těch školek je málo prostě. Naše dítě… Dávala jsem tři přihlášky a naše dítě se nedostalo ani do jedný, takže jsem vlastně nadále doma. Teď už mi skončil i rodičovský příspěvek a jsem žena v domácnosti a občas chodím, nárazově chodím prostě do práce. A vnímám to tak, že prostě těch školek je málo, a že je to strašná škoda. (…) tak, že už bych hrozně ráda šla do práce. Do tý svý práce, kterou dělám a… (…) ale je to zas o tom, že prostě bych potřebovala, aby to dítě šlo do státní školky. (Viktorie, 38 let, 1 dítě) Že si ve většině případů matky volí délku rodičovské v závislosti na nastavení systému vyplácení rodičovského příspěvku a na dostupnosti péče o předškolní děti, ukazuje příběh Miriam (Dudová, 2008, Dvořáková Fišerová, Šantúrová, 2015). No, sehrálo v tom roli právě to, že jsem neměla kam dítě umístit. Kdybych končila po roce nebo po dvou, tak jsem neměla, kam bych to dítě dala. Stejně bych zůstávala s dítětem doma, akorát bez nároku na finanční pomoc. Tak je lepší být doma s dítětem ty tři roky, podle čeho je to vlastně nastavené. (Miriam, 37 let, 3 děti) Vendula zmiňuje připravovanou novelu zákona o pobírání rodičovského příspěvku, která je podle jejího názoru mířena především na vysokoškolsky vzdělané ženy, které si

78

z důvodu zastarávání kvalifikace nemohou dovolit zůstat doma s dítětem/dětmi déle (Křížková, Vohlídalová, 2008; Křížková a kol., 2011). (…) počítají s tím, že to budou ženský, který vydělávají dost peněz a budou si platit chůvy nebo soukromý jesle (…) Protože ty se hlavně do té práce… Jako lékařky, který nemůžou zůstat dlouho doma, právničky, takže ty půjdou dříve, no. Určitě ne prodavačky třeba, nebo… Ty se tam asi nepoženou, no. (Vendula, 39 let, 2 děti) Že hlavní překážkou dřívějšího návratu matek/rodičů do zaměstnání je převážně cena za umístění dítěte do soukromého zařízení, která jsou ochotnější přijímat děti mladší než tříleté (Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014), zaznělo ve výpovědi samoživitelky Martiny i Venduly. Já jsem vlastně na soukromou školku neměla. Tady v okolí máme asi čtyři, ale ta měsíční úhrada školného za tu soukromou školku je strašně vysoká – to bych vlastně ani nezaplatila za, ehhh… To co prostě vydělám, můj čistej příjem, by nestačilo ani na měsíční docházení do školky soukromé, takže… (Martina, 41 let, 1 dítě) Na nedostupnost a finanční náročnost soukromých školek poukazuje také Vendula: (…) když potom chce jít dříve do práce, tak je to určitě špatný s těma školkama, s jeslema, který jsou jich nedostatek, jsou drahý a soukromý školky jsou finančně jako nedostupný pro rodiče. (Vendula, 39 let, 2 děti) 3.8.2.3 Délka rodičovské „dovolené“ v závislosti na potřebách dítěte Že finanční zabezpečení rodiny a dostupnost institucionální péče nejsou jedinými kritérii, kterým se musí ženy podřizovat nebo přizpůsobovat, ukazuje zkušenost Moniky. Ta, ačkoli si zvolila délku rodičovské a čerpání rodičovského příspěvku podle svých preferencí43 (Hakim, 2000) později byla nucena přizpůsobit se požadavkům nejmladšího dítěte, které ještě nebylo na předškolní vzdělávání připravené.

43

Preference znamenají, do jaké míry ženy nacházejí uspokojení v zaměstnání, v domácnosti nebo v kombinaci obou. Moniku lze zařadit spíše mezi ženy, které nacházejí uspokojení v péči o rodinu.

79

Ve třech letech se sice dostal do školky a mohla bych nastoupit do zaměstnání, ale on to nezvládal. On vlastně to hodně probrečel. Když jsem… Kdykoliv pro něho… Když jsem ho vyzvedávala, tak hrozně brečel, protože měl strach, já nevím, jestli z toho, z toho, z tý změny, z toho chaosu. Tam je dětí hrozně moc a hrozně hlučnost a teď on musí vlastně poslouchat ty pokyny, co se, teď se přestaňte hrát, teď udělejte tohle. To doma nezažil, že jo? (Monika, 40 let, 3 děti) Moničina zkušenost tak ukazuje, že věk dítěte není zcela univerzálním kritériem, které zajistí připravenost konkrétního dítěte (Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012; Kuchařová, Peychlová, Svobodová, 2014). Když byl...mu byly tři roky, tak byl… prostě nebyl pořád připravenej bejt v takovymhle zařízení. Byl hrozně úzkostlivej a plačtivej, takže jsme ho museli stáhnout z tý školky ve třech letech a teprve ve čtyrech letech se to vyrovnávalo. (Monika, 40 let, 3 děti) Závěrem této části by se dalo říct, že ať už si matky plánují svůj návrat jakkoli, vždy jsou omezovány konkrétním nastavením prorodinných opatření ze strany státu. To, že jsou mateřské školy v obecném povědomí, určeny dětem až od tří let, má zcela zásadní vliv na volbu délky čerpání jak rodičovské „dovolené“ u zaměstnavatele, tak na volbu délky vyplácení rodičovského příspěvku. Dřívější návrat žen na pracovní trh je podle mých participantek podmíněn dostupností (většinou soukromé) institucionální péče, kam jsou přijímány i děti mladší tří let. Tu ale většina z mých komunikačních partnerek hodnotí jako finančně nákladnou a nedostupnou. Ale strategie matek/rodičů se z hlediska návratu na pracovní trh musí vyrovnávat také s dalšími okolnostmi, například s nepřipraveností dítěte na předškolní vzdělávání. 3.8.3 Motivace k návratu na pracovní trh Až na Martinu, samoživitelku, která se na pracovní trh vracela především z finančních důvodů, motivace mých dalších komunikačních partnerek byly značně odlišné. Jednalo se především o potřebu sociálního kontaktu či osobní seberealizace (Janoušková, Sedláček, 2005). Jedna z komunikačních partnerek zmiňovala také svou kvalifikaci, která jí během péče o dítě zastarává (Křížková a kol., 2011).

80

3.8.3.1 Návrat do zaměstnání motivovaný finančně Nejsilnější finanční motivaci pro návrat do zaměstnání bezesporu pociťovala samoživitelka Martina (Hašková, 2008), protože otec dítěte odmítal jakoukoli finanční spoluúčast na jeho potřebách, snažila se Martina zajistit zabezpečit rodinu finančně, alespoň svými silami. Tato snaha ji tak přivedla zpátky do zaměstnání už v době, kdy bylo jejímu synovi jeden a půl roku. (…) vlastně v roce a půl syna jsem chodila vypomáhat jako brigádnice nejdřív na dohodu o provedení práce a pak na dohodu o pracovní činnosti. No, a když už to přesahovalo těch 300 hodin, tak jsem… to vlastně… šla na alternativní úvazek jako v rámci administrativy. (Martina, 41 let, 1 dítě) Finanční motivaci k návratu do zaměstnání pociťovala také Pavlína, avšak ta u zaměstnavatele kvůli požadavku zkráceného úvazku neuspěla. Ještě jak měl člověk tu hypotéku, platil, že jo, tak by potřeboval… Tak jsem chtěla teda, protože malý byly dva roky, ještě vlastně nebyla… Školka až za rok, že jo? Tak jsem chtěla na poloviční úvazek a on mi řek, že poloviční mi nedá, protože by to bylo nefér vůči ostatním. (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Vendula si původně zvolila čerpání rodičovské a rodičovského příspěvku na dva roky. Později sice zaměstnavatele požádala o tříleté volno věnované péči o dítě, ale výši rodičovského příspěvku nezměnila a byl jí vyplacen během dvou let. Ve třetím roce rodičovské „dovolené", kdy byla bez finančního příspěvku, se chtěla ke svému zaměstnavateli vrátit alespoň na brigádu, ale ani ona se svou žádostí neuspěla: (…) chtěla jsem se vlastně, když jí byly ty dva a něco, vrátit jakoby na brigádu na (jméno pracoviště – pozn. autorky), ale tenkrát nepotřebovali, takže jsem zůstala s ní doma, ten rok jsme byli jakoby bez příjmu, no, jakoby bez… Protože jsem si to vybrala během těch dvou let. (Vendula, 39 let, 2 děti)

81

3.8.3.2 Zaměstnání jako zdroj sociálního kontaktu To, že jsou matky/rodiče na rodičovské izolovány/i od okolního světa (Křížková, Vohlídalová, 2008; Křížková, Vohlídalová, 2008), vede některé z nich k tomu, že se snaží se alespoň částečně zapojit zpět do pracovního procesu. V případě Mirky byla tato motivace natolik silná, že do zaměstnání prostě musela. Takže, synovy nebyly ani dva roky a doma to bylo hrozný. Jsem doma nemohla vydržet. Já jsem se nudila prostě doma. Prostě pro mě bejt doma, denně jako uklidit, uvařit, dojít na nákup a jít na pískoviště, prostě to bylo něco hroznýho pro mě. To prostě nešlo. Takže jsem se vrátila sem na dohodu, abych si přivydělala k mateřský, abych šla mezi lidi a nemyslela jenom na plíny a pískoviště. A už jsem tady zůstala. Z pracovního trhu jsem byla pryč dva roky. (Mirka, 38 let, 1 dítě) Nejen že v domácích pracích nenacházela Mirka uspokojení, ale navíc zcela postrádala sociální kontakt. Já prostě potřebuju lidi okolo sebe. Já prostě potřebuju kolektiv. Ale žít doma mezi pračkou, ledničkou, myčkou, sporákem, ne! Jako udělám to, protože to je víceméně povinnost, protože ten chlap to neudělá, ale já potřebuju lidi.(…) Ti říkám, jsem byla doma rok a tři čtvrtě s dítětem a to mi stačilo. Já jsem prostě potřebovala mezi lidi do zaměstnání. Proto jsem šla do práce. (Mirka, 38 let, 1 dítě) Viktorie zatím chodí do zaměstnání jenom tehdy, když se jí podaří zajistit hlídání pro syna, a přestože si váží času, který s ním mohla strávit, po třech letech v domácnosti už potřebuje jak sociální kontakt, tak možnost se seberealizovat (Křížková a kol., 2011). Ve své výpovědi tak na pracovní proces nahlíží jako na něco, co teprve bude: (…) už se těším do práce (smích), že (smích) opravdu, opravdu ty tři roky je takový pro mě zlomový. Že už jako cítím, že potřebuju už nějakou svojí seberealizaci. Proto vlastně když můžu, a když dovolí jak partner nebo babička hlídání nebo i ta, i ta školka, tak ráda unikám zpátky do tý práce. Chybí mi tam kontakt už zase s těma lidma. Bylo to zajímavé strávit tři roky doma s dítětem, spoustu mi to dalo, strašně moc věcí jsem se vlastně naučila, ale, ale už prostě potřebuju… Už tam zas potřebuju jít zpátky jako mezi, mezi lidi (smích). (Viktorie, 38 let, 1 dítě)

82

Také Miriam poukazuje na sociální izolaci matek na mateřské a rodičovské (Křížková, 2007) a na potřebu udržovat kontakt s lidmi: [j]á mám ráda to zaměstnání a chci přijít mezi lidi… (…) vlastně člověk jde na mateřskou a tím pádem je vlastně odříznut a nazdar. (Miriam, 37 let, 3 děti) 3.8.3.3 Zaměstnání jako odpočinek? Některé z mých participantek zdůrazňovaly, že celodenní péče o dítě/děti je natolik vyčerpávající, že placené zaměstnání a sociální kontakt chápou jako jednu z možností odpočinku (Hochschild, 1997; Janoušková, Sedláček, 2005; Maříková, 2008). Miriam porovnává svou situaci se současností, kdy chodí do placeného zaměstnání a minulostí, kdy byla s (nejmladším) dítětem jenom doma. Podle ní je sociální kontakt důležitý také z hlediska odpočinku, který jí přináší: (…) můžu jít na chvilku mezi lidi. Tím pádem se pak vrací domů maminka odpočatější, vyrovnanější, veselejší, než když máte to dítě pořád doma. Pak si fakt neodpočinete! (…) Můžu to teď posoudit, vlastně z pozice toho, že se vracím z práce a jsem veselá a těším se na děti – konečně, po tolika letech. (Miriam, 37 let, 3 děti) Viktorie se domnívá, že ačkoli je v zaměstnání důležité odvést nějakou práci, je tam možné najít i chvíle odpočinku a čas, který může člověk využít jen pro sebe. Následně pak porovnává placené zaměstnání s celodenní péčí o dítě, kde je podle ní třeba být neustále „ve střehu“. (…) ono něco jinýho je chodit jako do práce a přijít domů a něco jinýho být doma. Rok, dva roky i dýl. Myslím si, že vlastně když je člověk v tý práci, tak tam samozřejmě musí podávat výkony, ale pak má takový… Jsou určitý chvilky, kdy má jenom ten čas pro sebe, na kávu, cokoliv a nemá tam tu zodpovědnost vlastně neustálou za to dítě. Kdy, mě to přijde vlastně někdy jako strašně vyčerpávající, protože nemám… Když jsem doma, tak vlastně si jakoby moc neodpočinu, že neustále jsem jakoby ve střehu. (Viktorie, 38 let, 1 dítě) V této kapitole jsem se snažila ukázat, že ženy nejsou k návratu do zaměstnání motivovány pouze finančně, ale že jim pracovní trh umožňuje také jejich seberealizaci a poskytuje jim i 83

určitou formu odpočinku. Ta se zásadním způsobem odlišuje od celodenního pobytu v domácnosti a neustálé zodpovědnosti za dítě. 3.8.4 Předškolní vzdělávání – zkušenosti, názory a požadavky V této kapitole bych se ráda zaměřila na několik témat, která souvisí předškolním vzděláváním dětí. Osm mých komunikačních partnerek, kromě Lenky44, za sebou má zkušenost s veřejnými MŠ, které se snažím analyzovat v této kapitole. 3.8.4.1 Zkušenosti s veřejnými mateřskými školami Ačkoli je současný systém veřejných mateřských škol mnohými rodiči/ženami považován za „prověřený“ (Paloncyová a kol., 2014) a z tohoto důvodu je také upřednostňován před jinými formami nerodinné péče o dítě, některé z mých komunikačních partnerek mají s touto institucí ne příliš dobré zkušenosti. Jejich špatné zkušenosti vycházejí jak z chování vedení MŠ k nim jako k rodičům, tak z chování některých učitelek k dětem. Například Jana vzpomíná na situaci při zápisu dítěte do MŠ, kdy jí (v souvislosti s počtem dětí, které se ten rok do MŠ hlásily) odmítli dítě zapsat jenom proto, že byla v pokročilém stádiu těhotenství. (…) u zápisu, kde už jsem přišla, a bylo na mě vidět, že jsem těhotná, a hned u zápisu teda paní řiditelka mi udělala obrovskou scénu, jak to, že si vůbec dovoluju zapisovat svoje dítě do školky, když vím, že budu doma. (…) přece moje dítě nemůže být bito za to, že já jsem těhotná, tak nemůže se tohle brát prostě v potaz při zápisu, ale bohužel tohle to velice dobře funguje a hodně maminek je takhle strašně znevýhodněných. Jsou těhotný, čekaj miminko, nebo nedej bože jsou na mateřský, tak je s tím hrozně velkej problém. Nebo byl v době, kdy já jsem hlásila svoje první dítě do školky. (Jana, 40 let, 2 děti) Bohužel Janin případ ukazuje, že každá mince má dvě strany a pokud je hlavní funkcí mateřských škol zajišťovat péči o předškolní děti a usnadnit tak jejich rodičům návrat do zaměstnání, nelze se divit, že v případě plné kapacity ředitelky/lé odmítnou ty děti, jejichž 44

Lenčina dcera nesplňuje věkovou hranici tří let, která je v současné době požadovaným kritériem většiny veřejných MŠ.

84

matky/rodiče jsou nebo budou v domácnosti. Nicméně se domnívám, že tyto parametry jsou zahrnuty už v přijímacích kritériích každé mateřské školy a rodiče mají mít svobodnou a nikým nezpochybnitelnou volbu v tom, dítě do MŠ zapsat. Konečné rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání je plně a zcela v kompetenci ředitelek a ředitelů MŠ, a proto se domnívám, že ředitelka v tomto případě mohla postupovat mnohem diplomatičtěji. Pavlína se zase setkala s nedostatečnou a velmi špatnou komunikací ze strany učitelek MŠ, která podle jejího názoru pramení z nedostatečných kapacit těchto zařízení (Paloncyová a kol., 2014). Přestože souhlasí s tím, že děti potřebují nějaká pravidla, zároveň se domnívá, že by se případné rozdílné názory mezi učiteli/kami a rodiči/matkami měly řešit jinak, než prostřednictvím dítěte. (…) protože jako člověk když tam šel a chtěl to řešit, tak prostě jim se to samozřejmě nelíbilo. A nejhorší bylo to, že to pak odnášelo vlastně to dítě. To se mi nelíbí, že prostě pokavaď, tak je to přece o komunikaci, já chápu těch dětí je taky dost, prostě potřebujou nějaký pravidla, nějaký tohle… Ale prostě pokud je nějaký problém, tak přece v dnešní době není problém si to prostě nějak vyříkat a nějak si to objasnit a ne, že když člověk má problém, tak tam přijde a obrátí se to proti tobě, a pak na tebe koukají skrz prsty… (…) A to je dáno tím, že jich je málo těch školek. Že prostě není dostatek, že prostě oni se nebojej, a že ten přístup se nezměnil, no… (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Špatná zkušenost Martiny se státní školkou vyplývá z nedodržování RVP PV45, který je podle jejích slov „jenom někde na papíře“. Státní školky vlastně mají všechny, prostě, stejné, stejné koncepty na papíře, ale spousta těch školek funguje jenom na úrovni, že je to napsaný a papír snese všechno (…) Nechávali děti bez dozoru, zapli jim televizi a děti od rána do večera koukaly na televizi. Nebo nechali děti, ať si řeší svoje spory po svym. Byla tam šikana, týrání od útlýho věku, ehhh… Ve spoustě státních školek si myslím, že to funguje stejně a je to katastrofický. (Martina, 41 let, 1 dítě)

45

Rámcově vzdělávací program předškolního vzdělávání

85

Monika poukazuje na přeplněnost a na nedostatečné personální zajištění MŠ, které podle jejího názoru neumožňuje kvalitu předškolního vzdělávání. Státní školka je, je to ten… To zařízení je bitý na tom, že tam maj na jednu učitelku tam maj třeba přes dvacet dětí. Pětadvacet dětí tam je prostě na jednu učitelku, který se tam střídají, takže tam není permanentně, nejsou tam permanentně dvě, možná přes to dopoledne, ale prostě první chodí ráno od sedmi, odchází po obědě nějak a další, že jo, tam zůstává do pěti hodin, takže tam to pokrytí je… (Monika, 40 let, 3 děti) Podle autorek publikace Nové formy denní péče o děti v České republice (Paloncyová a kol., 2014) je problém nejen v přeplněnosti MŠ, která pedagogům nedovoluje naplňovat RVP PV, ale také v jejich dlouhodobém podfinancování, které má zcela zásadní vliv na kvalitu poskytované péče. Naproti Monika se domnívá, že nedostatečný individuální přístup k dětem pramení z toho, že se jedná o veřejné MŠ. Prostě je to problém, že tam není ta individuální péče k těm dětem. Oni dělají, co můžou, to samozřejmě, ale je tam stále… Ty děti si tam spíš… Když jsme tam ráno přišli, tak jsme vždycky byli trošku zklamaný, že, že se tam ty děti daj do tý třídy a učitelky jako se jim ani nějak nevěnujou. Seděj za stolem, prostě jsou… Jenom jako že je tam přijmou, děti si tam hrajou. To je u nás. Protože to je státní. (Monika, 40 let, 3 děti) Kvalitu péče poskytované ve veřejné MŠ dává Monika také do souvislosti jak s počtem dětí ve třídě, tak s úplatou, kterou měsíčně platí za jedno dítě: Tady to individuální prostě nemůže bejt v tom počtu. Takže jakoby… Takhle. Jsme vděčný za to, že když zaplatíme 470,-Kč za měsíc plus obědy, tak samozřejmě je to pro, pro rodiče úplně velká výpomoc, že jo? Protože to je prostě… To je… Je to, je to zadarmo, že jo, než je dát do soukromý, ale… Takže volíme mezi financema… Zvolili jsme prostě finance, no. Ale nemůžu říct… Prostě nemůžeme chtít po nich něco, když maj prostě na jednu učitelku pětadvacet dětí, tak po nich nemůžeme chtít zázraky, no. Takže to bereme takhle. (Monika, 40 let, 3 děti) Podle Martiny veřejné školky nenaplňují ani ty osnovy RVP PV, které by naplňovat měly, a které jsou kontrolovány státem. Podle jejího názoru by se mateřské školy měly snažit o individuální přístup a případně sledovat nadání jednotlivých dětí.

86

(…) že by v těch školkách byl nějaký plán, dělali tam prostě s těma dětma úkoly, pracovali s nima, podchycovali nějakou formu talentu nebo inteligenčního vymezení a snažili se je trošku individuálně vést… Jako to v těch státních školkách určitě není…(…) Přitom u těch státních školek člověk by očekával, že tím, že je to pod dohledem státu nebo města nebo městské části, že by to prostě skutečně ten koncept a nějakou kvalitu, ehhh… té péče mělo mít – tak to prostě není. (Martina, 41 let, 1 dítě) A špatnou zkušenost se školkou si prožila také Miriam, jejíž syn tam nebyl spokojený. (…) syn přišel do státní školky a tam už byl prostě problém. Tady jako syn mě překecal, aby už tam opravdu chodit nemusel, že se mu tam opravdu nelíbilo. Předtím chodil do soukromé školky, která tady u nás ve vesnici fungovala. A (…) byl spokojený, přišel do státní školky a tam už byl prostě problém. Kdyby šlo pokračovat v té soukromé, tak ho nebudu dávat do státní. Byl by v tý soukromý a mohlo by být všechno úplně v pořádku. (Miriam, 37 let, 3 děti) Přestože podle autorek publikace Nové formy denní péče o děti v České republice ve společnosti přetrvává důvěra k veřejným MŠ jako k institucím, které zaručují určitou kvalitu péče a vzdělávání (Paloncyová a kol., 2014), v mém průzkumu měla většina matek ve vztahu s touto institucí nějaké, ne příliš pozitivní, zkušenosti. Některé z nich přitom pramenily z rozdílných názorů mezi rodiči a zaměstnanci MŠ, jiné dávaly mé komunikační partnerky do vztahu s plnými kapacitami MŠ a nedostatečným naplňováním RVP PV ze strany učitelek a učitelů MŠ. Na tato negativa ale poukazovaly také výše zmíněné autorky. 3.8.5 Názory na dětské skupiny Jak jsem již několikrát zmínila, můj výzkum byl zaměřen na ženy, které se již vrátily nebo se dlouhodobě snaží navrátit na pracovní trh. V době jeho zahájení byly dětské skupiny poměrně novou alternativou, a tak mé komunikační partnerky neměly jinou volbu, než (se snažit) své dítě/děti umístit do v té době existujících institucí. Protože některé z participantek mého výzkumu vyjadřovaly nespokojenost s nedostatečnými kapacitami zařízení pro předškolní děti, zahrnula jsem do svého výzkumu také otázku, co si myslí o alternativních formách péče o předškolní děti, konkrétně o nově zřizovaných dětských skupinách.

87

3.8.5.1 Dětské skupiny Martina dává zakládání dětských skupin do souvislosti s nedostatečnou pružností státu na demografický vývoj. Podle ní se nedostatečné kapacity, které jsou momentálně záležitostí veřejných MŠ, budou za nedlouho opakovat na základních školách. Že už tento trend začal, jsem diskutovala výše v teoretické části. Martina se také domnívá, že se to „nějak“ vyřeší. Takže teď budeme potřebovat školky, školky jsou zrušený – to nevadí, teď to tady nějak vyřešíme na místě, ale že ten problém vlastně ve chvíli, kdy po třech letech to dítě má jít do školy, že se to bude na dalších devět let opakovat, jede to tady v nějaký setrvačnosti…(Martina, 41 let, 1 dítě) Martina také diskutuje úroveň vzdělání pečujících osob, která je v dětských skupinách víceméně ponechána na jejich zřizovateli. (…) na to, aby se někdo mohl starat a nejenom hlídat, nedělat jenom hlídačku těm dětem, tak, ehhh… ten čas, který s tím dítětem tráví, ten čas tomu dítěti má něco dát a zároveň ta osoba, která se o něj stará, má zaručit jeho bezpečnost a jeho správný duševní a fyzický vývoj a to už musí bejt podle mě osoba, která je v tomto směru vzdělaná a ne že, ne že prostě… Ne, že by tohle to mohl dělat, dělat každý. A třeba, i byť na základě rekvalifikace. (Martina, 41 let, 1 dítě) Ani Jana si nedokáže představit, jak taková dětská skupina může fungovat a spíše než k pravidelné docházce dítěte by ji využívala jako krátkodobou formu hlídání. Takový ty dětský skupinky a to… Já si to dost dobře nedokážu představit, jak to funguje, nefunguje a myslím si jako krátkodobý nějaký pohlídání ano, ale jinak si myslím, že je… Že asi jako na to, aby se to dítě nějak vzdělávalo a mělo nějakou formu, že bohužel jako asi ty rodiče nemaj na to odpovídající vzdělání. Mě to spíš… I jako přijde dobrý jako forma občasnýho pohlídání, ale přece jenom ta školka ty děti nějakým způsobem už jako se snaží vychovávat nebo předávat, aby prostě potom byly schopný jít do tý školy, jo? (…) Ale… Na mě to jako moc, moc nepůsobí, no. (Jana, 40 let, 2 děti)

88

Potřebu předškolní přípravy pro dítě zdůrazňovala také Pavlína. Také ona vnímala dětské skupiny spíš jako formu nějakého hlídání a spíše pro mladší děti. U starších dětí pak upozorňovala na nutnost předškolní přípravy. A takový ty skupinky… Já nevím… Jako eh… Zase jako je to dobrý, si myslím, že na hlídání, ale já nevím jak to je… jestli tedy ty osoby co hlídaj, jestli mají nějaký pak vzdělání, protože pak, když už… když už to dítě je pak už větší, tak musí bejt zase připravovaný jako na školu a všechno… což jako nevím, jestli tam o to ty děti nejsou ochuzený, že jo? Takže… Jako možná ten první, dva roky jako jo, ale pak už… (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Také Moničina nedůvěra k Dětským skupinám vyplývá z minimálních požadavků na vzdělání pečujících osob, kromě toho zohledňuje také finanční stránku. Péče o dítě v Dětské skupině, jak už bylo také diskutováno v teoretické části, je pro rodiče většinou daleko finančně nákladnější, než ve veřejných MŠ. Můj názor je ten, že na dozor více dětí a dokonce už i tak maličkých, by měl dohlížet někdo, kdo k tomu má kvalifikaci, alespoň kdyby to byla zdravotní sestra. (…) Pedagogové to berou vážně a zřejmě vědí, co všechno se může stát. A když to bude člověk bez patřičného vzdělání, neměla bych osobně důvěru. (…) Dcera chodila před státní školkou do dětského centra jednou nebo dvakrát týdně a vedla to v pronájmu paní povoláním učitelka. Ale kdybych věděla, že mi ji bude hlídat paní, která ty zkušenosti nemá, neměla bych zájem. Zadarmo to totiž není. (Monika, 40 let, 3 děti) Také rychlost, s jakou se tato alternativní formu péče podařilo prosadit, vyvolává u Moniky nedůvěru. Podle ní je třeba odlišit osobní zodpovědnost rodičů od alternativní formy péče prosazované státem. Za určitou záruku zdraví dítěte považuje také očkování, které je pro děti přijímané do MŠ povinné. Já se na věci šité horkou jehlou dívám nedůvěřivě. A je to i prokázané, že jakmile se na nějakou živnost nemusí dělat zkoušky, klesá profesionalita. A tady se bavíme o dozoru na děti, takže tady bych určitě byla proti. Jestli si nějaký zaměstnavatel zřídí ve firmě školičku pro děti zaměstnanců, pak jde o něco jinýho, něco jako když si člověk najme chůvu, nese si riziko vhodnýho výběru sám. A taky když vezmu v potaz, že každý dítě musí

89

mít za sebou povinný očkování, aby bylo přijato do školky a tyhle skupiny by to třeba neřešily, tak to by mě taky vadilo. (Monika, 40 let, 3 děti) Asi nejvyhraněnější názor na dětské skupiny zastává Mirka. Její reakce na ně je zcela odmítavá, přičemž zdůrazňuje nejen „správné“ pořadí pečujících osob a institucí v životě dítěte, ale poukazuje na zcela nezpochybnitelné přednosti personálu ve veřejných mateřských školách. Já to nenávidím, tohle! Dětský skupiny, alternativní matky, nenávidím, nenávidím. Prostě podle mě má bejt dítě doma s mámou, nebo se o něj stará babička, dobře, jde do jeslí, když to jinak nejde a chodí do školky. Normální s normálníma dětma, s normálníma učitelkama, který používaj mozek. Jo? Tady ta alternativní ta… Ne! Ne, ne. Neuznávám!!! (Mirka, 38 let, 1 dítě) Naproti všem výše uvedeným názorům matek, jejichž dítě se dostalo do veřejných MŠ nebo se jich případné nepřijetí dítěte nijak vážněji nedotklo, byla Miriam mou jedinou participantkou, která byla ze strany svého zaměstnavatele donucena k výpovědi právě proto, že její dcera nebyla přijata k předškolnímu vzdělávání. Její názor je tak do značné míry ovlivněn nejen zkušeností z opakovaného nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, No, kdyby to fungovalo tady, tak po tom skočím všema deseti. Protože v momentě, kdy vlastně chcete jít do zaměstnání, tak je vám asi jedno, kde to dítě bude, ale hlavně že někde bude. A tady se mi vlastně stalo při prvním dítěti, že se do školky dostala až ve čtyřech letech. No a ono vracet se do zaměstnání, když jsou dítěti čtyři roky, asi taky není úplně optimální. Co ten jeden rok? No tak naštěstí jsem měla mladšího synka, tak to bylo v pohodě. Ale pak byl problém, že syn se do školky dostal až v pěti letech, což už problém je. A to bych uvítala všema deseti jakoukoli alternativní skupinu, aspoň aby děti byly v kolektivu dalších dětí, protože ono za ten rok ve školce… (Miriam, 37 let, 3 děti) ale také z hledání nového zaměstnání a obavou ze zastarávání kvalifikace, kterou si během osm let trvajícího opuštění pracovního trhu průběžně doplňovala. Z jejího pohledu se tak z dítěte stává handicap (Špidla, 2008), který brání jejímu osobnímu rozvoji. (…) člověk se vzdělává, že jo? Má vzdělání a pak mu to vzdělání stojí a je v háji, protože jaksi nemůže najít uplatnění, protože má dítě, ze kterého se těšil, tak najednou z

90

dítěte se stává taková ta koule u nohy, kvůli které se nemůže realizovat. (Miriam, 37 let, 3 děti) Za problematické Miriam nepovažuje ani nedostatečné požadavky na vzdělání pečujících osob, protože podle jejího názoru tuto funkci v dostatečné míře plní rodiče. Já bych všema deseti skočila po nějaké alternativě, hlavně kdyby to fungovalo. Myslím, že i ty děti by se chvilku obešly bez pedagoga. Stejně tu největší úlohu plní rodiče, stejně jako s nimi tráví nejvíc času. Takže tak. (Miriam, 37 let, 3 děti) 3.8.5.2 Firemní školky Mnohem radši než dětské skupiny by některé dotazované matky viděly firemní školky. Martina se domnívá, že kdyby jí některý ze zaměstnavatelů nabídl firemní školku, byla by pro ni zajímavým benefitem, který by určitě využila. Ty firmy (…) by se měly zaměřit i na to, jako jak, jak kromě samozřejmě stravenek a jinejch benefitů, který prostě už lidi ani nevnímaj jako benefit, ale jako samozřejmost, tak jak prostě se jakoby vyčlenit, vymezit a jak být vlastně pro toho zaměstnance i přitažlivější z hlediska trhu práce. Takže, já prostě třeba tu firemní školku beru jako, ehhh… nefinanční benefit, kterej by v mým případě hodně rozhodl ve prospěch toho zaměstnavatele, abych k němu nastoupila, abych k němu šla pracovat. (Martina, 41 let, 1 dítě) Podle Martiny by firemní školka měla také zásadní vliv na její pracovní výkon, protože by jí přítomnost dítěte navozovala pocit klidu. Další pozitivum pak shledávala v úspoře času za dojíždění. (…) ale ta zaměstnanecká školka, jako to (…) by mi třeba umožnilo návrat do práce a ve chvíli, kdybych prostě věděla, že pracuju ve, ve stejný budově, kde, kde zároveň i to dítě mám, tak by se mi pracovalo určitě líp a nebyla bych tak nervózní. Neřešila bych spoustu prostě jinejch věcí a hlavně, hlavně prostě bych to dítě měla u sebe, že jo? A nejezdila bych s ním prostě do školky a do práce a… (Martina, 41 let, 1 dítě) Také Pavlína je spíš zastáncem firemních školek než alternativních forem hlídání. Přitom zdůrazňuje především potřebu připravit dítě na další vzdělávání.

91

(…) já neříkám, aby z něj byl nějakej Einstein, ale musí být nějak trošku jakoby připravený. Tak pak asi bude vykulený asi v té „předškolce“, nevím no… Spíš bych asi preferovala ty podnikový školky, jako… (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Shrnu-li výpovědi svých komunikačních partnerek, tak daleko víc než Dětské skupiny, které mnohé z nich vidí pouze jako nouzové řešení, by uvítaly možnost firemních školek. Ty by jim přinesly nejen úsporu času s ohledem na cestu do školky a pak zpět do zaměstnání, ale také blízkost dítěte by jim přinášela pocit většího klidu. 3.8.6 Nedostatečná pružnost státu s ohledem na demografický vývoj Nedostatek institucionální péče pro předškolní děti moje komunikační partnerky dávaly často do souvislosti s nedostatečnou pružností státu na demografický vývoj v zemi. Přitom oblast jak předškolního, tak i základního vzdělávání je plně v kompetenci obcí, které by taky měly mít nejlepší povědomí o počtu a věkové skladbě svých obyvatel. Martina k tomu říká: [k]aždá

instituce,

každý

zaměstnavatel

státu

prostě

odvádí

povinně

statistiky…Vlastně stát má velice jasnej přehled o demografickém vývoji v zemi, to znamená kolik dětí, kolik lidí, v jakym, v jakym věku, kolik lidí v důchodovym věku a na základě těhletěch dat se dá plánovat do budoucnosti a tady prostě se tohle to vůbec, vůbec nebere v potaz. Takže teď budeme potřebovat školky, školky jsou zrušený – to nevadí, teď to tady nějak vyřešíme na místě, ale že ten problém vlastně ve chvíli, kdy po třech letech to dítě má jít do školy, že se to bude na dalších devět let opakovat, jede to tady v nějaký setrvačnosti…(Martina, 41 let, 1 dítě) Hned vzápětí ovšem připouští, že jádro problému se nemusí nutně nacházet na úrovni státu, a že dostupnost institucí se nemusí týkat pouze volných kapacit, ale také jejich fyzické vzdálenosti. A třeba v naší městské části (jméno stavební společnosti – pozn. autorky) postavila dalších tři sta bytů a podmínkou při výstavbě vůbec nebylo postavení hřiště, postavení školky a nejsme na periferii města, ale přesto třeba nejbližší zdravotnický zařízení nebo pediatra máme tři a půl kilometru od nás... (Martina, 41 let, 1 dítě)

92

Také Miriam se domnívá, že je v možnostech státu reagovat na přírůstek obyvatelstva tím, že se včas začnou přijímat opatření, která se přiblíží lidem. (…) aby byla udělaná jakoby vlastně postupnost. Když člověk vlastně otěhotní, na úřadě, všude vlastně mají ty informace, tak mají všichni dostatečně času na to, aby začlo všechno fungovat tak, jak má. Tudíž matka může být klidně doma na mateřský rok, dva nebo tři jak dlouho si navolí a potom aby jí bylo umožněno jít do práce. (…) Potom aby byla návaznost i těch školek, škol a tak a ne aby se stávalo to, co se stává, že člověk skončí mateřskou a pokračuje vlastně péčí o dítě, aniž by vlastně mohl kamkoli vrátit a je prostě doma. (Miriam, 37 let, 3 děti) To, že stát respektive vláda ve svých rozhodnutích dostatečně nezohledňují současný demografický vývoj, tvrdí také Dudová (2008). De facto tak udržuje společenský diskurz, který je zvyklý ze všech špatných rozhodnutí vinit stát. Že realita je poněkud odlišná diskutují například Dvořáková Fišerová a Šantúrová (2015), které správně poukazují na zodpovědnost obcí, které v 90. letech v souvislosti s nízkou porodností zavřely jesle a veřejné MŠ. Ačkoli některé obce budovy, v nichž se tyto instituce nacházely, prodaly, mnoho z nich bylo v rámci restitucí46 navráceno jejich původním majitelům. Zejména v malých obcích tak MŠ zcela zanikly, aniž by byly v budoucnu nahrazeny. 3.8.7 Chování zaměstnavatelů vůči matkám s malými dětmi Sedm z komunikačních partnerek mělo před nástupem stálého zaměstnavatele, s nímž měly uzavřenu smlouvu na dobu neurčitou47. Během čerpání mateřské se v nejistém postavení na trhu práce se ocitla také Mirka, jejíž zaměstnavatel v důsledku finanční krize zkrachoval. Pouze šest žen tedy mělo stálého zaměstnavatele. Na následujících řádcích bude předvedeno, jak s tímto zaměstnavatelem ne/udržovaly kontakt, jak a za jakých podmínek se k němu ne/mohly vrátit.

46

na základě Předpisu 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd (psp.cz, 1990).

47

Výjimkou jsou pouze Viktorie, která pracuje jako OSVČ a Jana, která byla zaměstnána na dobu určitou a pracovní smlouva jí skončila během mateřské.

93

3.8.7.1 Kontakt se zaměstnavatelem v době čerpání MD a RD Přestože mnoho autorů a autorek (např. Kuchařová, 2006b; Křížková, 2007; Křížková, Vohlídalová, 2008) považuje kontakt zaměstnavatele se zaměstnankyní/cem, která/ý čerpá volno k celodenní péči o dítě za klíčový, dle mých participantek byl jejich kontakt se zaměstnavatelem během čerpání MD a RD zcela minimální, nebo žádný. Výjimku v tomto ohledu představuje pouze Monika. Ta změnu firemní politiky, nově zaměřenou také na matky/rodiče na mateřské či rodičovské „dovolené“, připisuje jednak jmenování nového generálního ředitele francouzské národnosti, jednak tomu, že se tento ředitel stal čerstvě rodičem. Byla jsem (v kontaktu se zaměstnavatelem – pozn. autorky) ze začátku, ty první tři roky, když byla dcera ještě malinká, tak jsem chodila na jejich firemní večírky, který se konaly v létě a v zimě. Dostávala jsem intranetem noviny vlastně, abych věděla, co se tam děje. Rozesílali těm maminkám na mateřský. Prostě tam jejich politika, myslím si, že to i ovlivnilo protože, že ten můj šéf (úsměv) vlastně je taky, se stal rodičem, pak se stal z něho generální ředitel a on sám prostě viděl, že rodiny s dětmi, co to obnáší, takže tam se změnila ta politika firemní a najednou ty maminky jakoby do toho hodně začleňovali, snažili se je tam… Neztratit s nima kontakt, takže nám posílali i měsíčník, kde, kde bylo vidět co se… Kdo, kdo nastoupil nový, co se, co se, jaký produkt se nový třeba udál. (Monika, 40 let, 3 děti) To, že nakonec kontakt se zaměstnavatelem ztratila, přičítá Monika jednak svým rodinným podmínkám, tedy narození dalšího dítěte, jednak personálním změnám, které se v jejich firmě odehrály. Takže jsem byla v kontaktu určitě první tři roky, ale pak, pak to začlo slábnout, protože když už jsem měla dvě děti, tak už jsem neměla energii ani sílu, že jo, chodit na ty večírky. Takže čím byla delší doba, tak tím jsem prostě ztrácela s nima víc komunikaci, ale určitě by bylo možný s nima udržovat pořád ten kontakt, ale… Hlavně se to tam trošku proměnilo, že jo? Odešli lidi, přišli noví, takže jsem tam jakoby už neměla tolik kontakt s těma lidma, když odešli pryč. (Monika, 40 let, 3 děti) Tento kontakt během rodičovské je nebo může být pro zaměstnance/kyni signálem, že na něj/ni zaměstnavatel nezapomněl, a že s ní/m i v budoucnu počítá (Křížková, 2007). 94

Monika je v mém výzkumu bohužel zcela ojedinělým případem, protože ostatní komunikační partnerky uváděly naprosto odlišnou zkušenost. Tu popisuje například Miriam, jejíž zaměstnavatel ji sice vedl v evidenci, ale o žádný další kontakt nestál. Prostě dokud jsem na mateřský a na rodičovský, tak se nemám ozývat. Mám prostě počkat a potom zase nastoupit na plný úvazek. Přesně tak mi to řekli na personálním. Že když jsem jako na mateřský, tak jako žádný částečný úvazky, nic takovýho se jako nevede, takže že mě vedou v patrnosti, že mám rodičovskou na tři roky, a že prostě mám po těch třech letech nastoupit. Když jsem pak navazovala další mateřskou, tak je všechno v pořádku, ale žádný zkrácený úvazky. To jako ne. (Miriam, 37 let, 3 děti) Další z mých komunikačních partnerek se pohybovaly někde mezi těmito dvěma „extrémy“. Pavlína říká: Tak abych mu každej měsíc volala, to ne (úsměv), ale během toho jako v kontaktu jsem byla, no. Ale říkám no… Většinou jsem mu zavolala, ptala jsem se ho na práci, a i přesto, že jsem měla eh náznaky odjinad, že tam to místo je, že prostě tam nestíhaj, že prostě tam ten člověk chybí, tak on mi vždycky říkal opak. Že prostě tam místo není a nabízel mi prostě, jakoby s prominu… Ne jakoby podřadnou, ale jako abych šla (jinou pozici, která je daleko hůře finančně ohodnocená – pozn. autorky) Tak já jsem řekla jako že fajn, tak jako já půjdu, ale za ty peníze, co jsem měla na (původním místě, ze kterého Pavlína odcházela na MD – pozn. autorky) a to on s tím nesouhlasil, že jo. (smích) Protože říkám… Jako takže jako v kontaktu jsem byla, ale právě že mě to jakoby zklamalo tady v tom, že prostě já jsem ty informace měla úplně jiný a on mi prostě tvrdil taky něco jinýho, takže tam. Nevím, co tam v tom prostě bylo. (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Už během kontaktu se zaměstnavatelem se tak Pavlíně dostávalo náznaků, že s ní zaměstnavatel do budoucna nepočítá, a to i přesto, že od kolegyň a kolegů měla informace, že v zaměstnání citelně chybí. Martina od zaměstnavatele potřebovala především různá potvrzení z personálního oddělení, ale i tak považuje kontakt s ním za přerušený:

95

(…) tak já jsem tam chodila hlavně podepisovat papíry pro soud, papíry pro sociálku, že jo? Potvrzovali mi různé příjmy, a já nevím co všechno, takže jako do tý práce jsem přišla. Ale tím, že si tam prostě necháváš podepisovat papíry, tak to je podle mě minimální kontakt, jo? Ale v průběhu třeba tý doby mě nepozvali na vánoční večírek nebo nepozvou tě na mikulášskou, jo? Ztrácíš, ztratíš kontakt, oni ztratí kontakt s tebou… Takže ten kontakt tam byl podle mě přerušenej prostě, jako nedostačující. (Martina, 41 let, 1 dítě) Vendula se sice stýkala s kolegy a kolegyněmi ze zaměstnání, kteří ji poskytovali informace o aktuálním dění, ale jinak v kontaktu se zaměstnavatelem nebyla. Hmm…konkrétně jako že bych nějak jezdila do práce, nějak, nějak… Ani ne. Bavila jsem se s lidma z práce a tak nějak jsem věděla situaci co se děje, věděla jsem, že to tam je hrozný, nebo horší, než to bylo, ale jako se zaměstnavatelem, že bych nějak byla vyloženě s vedoucíma, nadřízenýma, tak to ne. (Vendula, 39 let, 2 děti) Lenka jako jediná po dobu čerpání mateřské a rodičovské kontakt se zaměstnavatelem nepřerušila a alespoň částečně pro něj celou dobu pracovala. (…) v bývalý firmě jsem docházela jednou týdně na pět hodin do práce. Na čtyři pět hodin pořád. Tak já nevím, jestli se to dá brát. Jako úplně jsem nevypadla nikdy z toho pracovního procesu. (Lenka, 28 let, 1 dítě) Ačkoli přerušení kontaktu se zaměstnavatelem na tři a více let vede podle Křížkové a Vohlídalové

(2008)

ke

ztrátě

kvalifikace,

zkušeností

i

konkurenceschopnosti

zaměstnankyně/ce, přesto k němu podle výpovědí mých komunikačních partnerek dochází a rodiče/matky nejsou zváni/y ani na školení nutná pro zvýšení kvalifikace. Toto tvrzení lze doložit na výpovědi Miriam. Dokonce mi nedali vědět ani, když bylo třeba si zvyšovat kvalifikaci a na IPVZ institutu post graduálního vzdělávání ve zdravotnictví se otevíral kurz, tak ani tam mě nepozvali. (…) Jako nikdo mi nic neřek, nepozval. Prostě se ke mně chovali tak, jako kdybych nebyla. (…) člověk má takovej pocit, že má nějakou nálepku, že je s ním něco špatně. Jako to není úplně optimální. (Miriam, 37 let, 3 děti)

96

Přestože Miriam nakonec bylo umožněno školení ke zvýšení kvalifikace absolvovat, veškerá aktivita musela přijít z její strany. Já jsem to náhodou zjistila od kolegyně, a když jsem se na to ptala řekli mi, že jestli se chci teda taky vzdělávat, tak ať si dojdu na kobereček k panu řediteli. Tak jsem si zašla na kobereček k panu řediteli a ten mě nadšeně zapsal, tak jsem si nemusela nic platit a mohla jsem se dál vzdělávat, ale musela ta aktivita vyplynout ode mne. Jako nikdo mi nic neřekl, nepozval. Prostě se ke mně chovali tak, jako kdybych nebyla. (Miriam, 37 let, 3 děti) 3.8.7.2 Snahy o návrat do zaměstnání a výpovědi ze strany zaměstnavatelů Jak ukázaly předcházející řádky, kontakt mých participantek se zaměstnavatelem probíhal různě a různě probíhal také jejich návrat do placeného zaměstnání. Přestože o návrat ke svému původnímu zaměstnavateli stálo všech šest participantek, které měly uzavřenou smlouvu na dobu neurčitou, ve skutečnosti vrátily jenom dvě z nich. Jedním z důvodů výpovědi u zaměstnavatele bylo nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání. Zatímco pro Viktorii, která pracuje jako OSVČ znamenalo nepřijetí syna k předškolnímu vzdělávání komplikaci v jejím návratu na pracovní trh, které musela podřídit čerpání rodičovského příspěvku, v jejím případě s sebou tato komplikace nenesla žádné další následky. (…) pak jsem vlastně zjistila, že hned tak do práce nepůjdu, takže jsem si ještě to prodlužovala na tři roky. Takže jsem čerpala celý ten, celou tu částku vlastně do tří let jsem pak měla rozdělenou. (…) Rozhodovala tam (…) školka. To byl jeden z důvodů, jeden z důvodů byla vlastně jako i školka. My jsme zkoušeli, nedostal se, tak z toho důvodu jsem zůstávala ještě doma (Viktorie, 38 let, 1 dítě) Naproti tomu Miriam byla z důvodu nepřijetí dítěte do školky donucena podat u zaměstnavatele výpověď. Z jeho strany se pak setkala s velkou neochotou a veškeré formality spojené s její nucenou výpovědí se odehrávaly pouze skrze třetí osobu. Já jsem měla dvě možnosti. Buďto nastoupit bez dítěte anebo dát výpověď. Žádná jiná možnost mi nabídnutá nebyla. Navíc veškerá jednání ohledně té výpovědi probíhala

97

pouze přes sekretářku. (…) A ještě jsem pořád čekala, jestli sekretářka bude mít čas. Jak bude mít čas. Pak mi dali formulář, ať tam teda napíšu tu výpověď, když teda nechci nastoupit bez dítěte. Takové chování a jednání jako opravdu byste měli nálepku, já nevím, nějakého odporného hmyzu. (Miriam, 37 let, 3 děti) Přestože se Pavlína chtěla ke svému zaměstnavateli původně vrátit už po roce, v tu dobu jí nabídl jenom pozici, která finančně ani kvalifikací neodpovídala té, na níž Pavlína pracovala před odchodem na MD. (…) já jsem, když jsem se chtěla já po mateřský vrátit, tak eh… už jsem to místo nedostala. Já jsem chtěla, sice ne po půli roce, až po roce, ale chtěla jsem se vrátit a vedoucí mi nabídnul jenom (…)(pozici, která finančně ani kvalifikací neodpovídala té, na níž Pavlína pracovala před odchodem na MD48- pozn. autorky) (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Pavlína tuto nabídku nepřijala a zůstala doma až do konce rodičovské, tedy do dvou let věku dítěte. Poté nejenže znovu kontaktovala zaměstnavatele, ale také se obrátila na právní poradnu, aby věděla, na co má podle zákoníku práce nárok49. Já než jsem tam šla za ním (za vedoucím – pozn. autorky), tak jsem si vlastně volala do právní poradny, abych jako byla připravená. Věděla jsem, že on mi prostě musí dát prostě místo, to co mám prostě v pracovní smlouvě a musí to vlastně i odpovídat tý mý pracovní náplni a i finančně... (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Ve skutečnosti se jí vedoucí snažil nabídnout zcela odlišnou pracovní pozici s daleko menším mzdovým ohodnocením a to i přesto, že Pavlína měla od mzdové účetní informaci, že její pozice je stále volná a jenom dočasně na ní vypomáhá jeden ze zaměstnanců. Ačkoli tento fakt s vedoucím diskutovala, on ze svého stanoviska neustoupil. Vedoucí mi řekl, že na tam není místo, na (…) není místo, i když já jsem si to jakoby zjišťovala. Tam, místo tam bylo, protože tam chodil někdo na výpomoc z (…), takže když jsem to vedoucímu řekla, a jak je to teda možný, tak jako se divil, že to vím. Tak mi řekl, že ten člověk tam chodí jenom jako z vlastní dobrý vůle, bez nároku na, na nějaký 48

Z důvodu zachování Pavlíniny anonymity nemohu jmenovat ani jméno vedoucího, ani pracovní pozici, která jí byla z jeho strany nabídnuta. 49

Zákon č. 262/2006 Sb.

98

odměny, což ty odměny dostával, protože jsem to měla zjištěný od mzdové účetní, že jo, protože bydlí kousek ode mne, tak to víš, že já jsem si to zjistila. (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Ačkoli zaměstnavatel Pavlíně nabídl jinou pracovní pozici, tím, že jí odepřel návrat na její původní (velmi dobře placené) místo, by přišla o poměrně velkou finanční částku. Když navíc přihlédla k možnému výdělku na jiné pozici při zkráceném úvazku, tato možnost se jí jednoznačně nevyplácela. Hlavně já, když jsem si to spočítala, tak já bych prostě snad měla jako na tu půlku, já bych snad měla ještě míň než jakoby tu, tu rodičovskou, co jsem dostávala, jako jo? Takže říkám jako, no tak to vůbec. No takže pak jsem to teda bohužel musela odmítnout, protože…eh…nemohla jsem se vrátit tam, kam jsem chtěla. (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Pavlína tak od svého zaměstnavatele dostala výpověď pro nadbytečnost, přestože ta by se měla vztahovat pouze na změnu organizační struktury a ne na skutečnost, kdy má zaměstnavatel dva zaměstnance na „jednu židli“ (peníze.cz, 2015). Právo tak zcela jednoznačně bylo na její straně a pravděpodobně by uspěla i se žalobou u soudu. Přesto k možnosti soudní žaloby říká: Hele, já si myslím, že mě to ani nenapadlo nebo možná mě to i napadlo, ale ono soudit se zrovna s (jméno zaměstnavatele – pozn. autorky). Vím, že jsem v právu byla, ale probírali jsme to doma s manželem… Navíc jsme v tý době platili hypotéku, auto… A jak jsem dostala to odstupný a podporu… Sice ty peníze jsem měla, ale už máš rodinu a zase nechceš, abys byla o kůrce chleba a český soudy…znáš to, to by nebylo vyřízený za měsíc, za dva… (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Pavlína tak naznačuje, že důvodů proč nepodala žalobu, bylo hned několik. Jednak ji odrazovalo jméno společnosti a potom vyhlášená „rychlost“ českých soudů. Rozhodla se proto upřednostnit zájmy své rodiny před možným soudním procesem. Pavlína navíc věřila, že sehnat práci v administrativě pro ni nebude žádný problém. Hlavně jsem si myslela, že teď nějakou dobu vyžiju z odtupnýho, a že si pak prostě najdu nějakou práci na poloviční úvazek. Byla jsem prostě přesvědčená, že v administrativě vždycky něco seženu a nemohla jsem vědět, že to všechno dopadne úplně jinak. (Pavlína, 38 let, 1 dítě)

99

Tento případ tak lze považovat za ideální ukázku toho, jak může postupovat zaměstnavatel, který nemá zájem konkrétní ženu nadále zaměstnávat. A ačkoli není zcela v souladu se zákonem § 52 písmeno c)50, tento zaměstnavatel pravděpodobně počítá s tím, že díky jeho jménu a velikosti s ním obyčejná/ý zaměstnankyně/zaměstnanec do soudního sporu nepůjde. Navíc Pavlínin případ není v rámci této firmy ani zdaleka ojedinělý51. Na to, že při návratu žen/rodičů k původnímu zaměstnavateli dochází z jeho strany k porušování, porušování zákoníku práce upozorňuje také Kuchařová (2013). Lenka sice pravidelný kontakt se zaměstnavatelem nikdy zcela nepřerušila, ale ni tak nezabránila tomu, aby od něj v době, kdy se chtěla vrátit na přislíbený zkrácený úvazek, nedostala výpověď. Ta se však netýkala ani tak její kvalifikace, jako spíš osobních konfliktů v rodině. Bylo to… No takhle, hele. Je to taková nestandardní situace hrozně, jo? Já jsem dělala v jedný rodinný firmě účetní a byla jsem tam sama v tý účtárně. Potom, co já jsem šla na mateřskou, tak místo mě přišla nová účetní plus moje tchýně, která se se mnou nesnese, ani já s ní, takže už tam se mnou ta moje tchýně nechtěla bejt, takže mi to zdůvodnil tak, že my v jedný kanceláři bejt nemůžeme a ta účetní, co přišla za mě, tak jí odpadli nějaký klienti, ona byla na živnosťák, takže by si musela hledat práci, ale protože já mám vyšší vzdělání, tak pro mě bude jako lepší, když si najdu práci já, než kdyby si ji musela hledat ona. (smích) Takhle mi to bylo zdůvodněno. Fakt. A je to dost nestandardní situace. (smích) Zcela paradoxně se tak Lenčino vyšší vzdělání stalo důvodem k její výpovědi. Také v tomto případě se mohlo ze strany zaměstnavatele jednat o účelové jednání, protože se mohl obávat, že Lenka bude po dokončení VŠ studia požadovat vyšší mzdu. Monika s výpovědí po devět let trvajícím volnu, které čerpala na celodenní péči o děti, víceméně počítala:

50

stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách 51

Pavlíninu výpověď jsem z důvodu zachování její anonymity byla nucena poupravit - jména zmíněných osob jsem proto nahradila jejich pracovním zařazením a jmenovanou pracovní pozici označením „tam“ a (…).

100

[t]akže když byly vlastně malýmu, tomu nejmenšímu tři roky, takže mi skončila rodičovská dovolená, takže jsem šla za svým zaměstnavatelem kvůli, kvůli vlastně návratu a tam mi řekli, že je teda… (…) protože jsem byla prakticky devět let na rodičovský dovolený, takhle po těch třech letech, takže tam nebyla moje pozice, ta byla zrušená. (…) Takže mi řekli, že mi jedině nabídnou buď odstupný anebo mě třeba nechají rok ještě v evidenci u nich s tím, že mi nemůžou zaručit, že mi, že ta práce za rok bude, ale prostě já bych přišla o odstupný. Takže pro mě byla v tu danou chvíli výhodnější situace, aby mi dali odstupný, než, než abych tam byla evidovaná, pak by mi řekli „Práci pro vás nemáme a nic vám ani nedáme.“ (Monika, 40 let, 3 děti) A ačkoli zmiňuje restrukturalizaci, která v jejím zaměstnání proběhla (a která se pravděpodobně nedotkla pouze jejího pracovního místa), odmítla nabídku zaměstnavatele, že by jí zajistil pozici v některé z dceřiných společností. Tady ještě jedna věc byla, že mi samozřejmě nabídli, že by se poptali po dceřiných společnostech, protože jsem pracovala u (jméno společnosti – pozn. autorky) a oni mají, spadají pod (jméno společnosti – pozn. autorky), takže mi nabídli tuhle tu spolupráci, že by mi se snažili najít práci někde, u nějaký společnosti, ale to, to jsem vlastně jako… Já jsem se chtěla vrátit prostě do tý práce, kterou znám, kde znám ty lidi tam, abych měla nějakou možnost ještě. (Monika, 40 let, 3 děti) V této kapitole jsem se snažila ukázat, že k vylučování rodičů/matek z pracovního trhu může docházet různým způsobem. Zaměstnavatelé velmi často odmítají matky, které byly pryč z pracovního trhu, z jejich pohledu, velmi dlouho. To dokazovaly například příběhy Moniky a Miriam, ale ani Pavlína a Lenka, které byly na rodičovské dva roky, se výpovědi nevyhnuly. Mnoho zaměstnavatelů si totiž stále neuvědomuje, že rodičovství by nemělo představovat znevýhodnění pro ty, kdo se snaží o opětovné začlenění do pracovního procesu (Křížková a kol., 2008). 3.8.7.3 Návraty žen k původnímu zaměstnavateli Ze šesti žen, které měly smlouvu na dobu neurčitou, se v mém výzkumu ke svému původnímu zaměstnavateli vrátily pouze dvě. Jednou z nich je samoživitelka Martina,

101

která se, především z finančních důvodů, vracela už po dvou letech. Přesto s tímto návratem, hlavně díky firemní politice, nebyla a není spokojena. Měla jsem šéfovou, která mi naštěstí umožnila vrátit se, no ale místo, které mi bylo přislíbený po návratu, když teda jsem se neměla vracet zpátky na call centrum, ale do back officu, tak mi bylo řečeno, že buď se vrátím na to místo, ze kterýho jsem na tu mateřskou odcházela, nebo že v tu danou chvíli ještě nastoupit a navrátit se nemůžu. (Martina, 41 let, 1 dítě) Považuji za důležité zmínit, že také Martina měla původní dobu čerpání rodičovské nahlášenou na tři roky, a proto jí zaměstnavatel nemusel umožnit návrat na původně přislíbené místo. Martina se tedy vrátila zpět na původní pozici, ale ta jí, z důvodu nutnosti zajistit kromě zaměstnání taky péči o malé dítě, nevyhovovala. Takže jsem se vrátila zpátky na call centrum a přiznám se, že mi to vůbec nevyhovovalo, protože jsem tam sloužila směny (…) Takže mi to nevyhovovalo z hlediska pracovní doby, nebylo to pro mě časově vůbec žádným způsobem flexibilní… (Martina, 41 let, 1 dítě) Přestože Martině zaměstnavatel umožnil (dřívější) návrat do zaměstnání a věnoval finanční dar školce, která díky tomuto daru následně přijala Martinina syna, záhy začal tyto své zásluhy Martině připomínat a používat proti ní. (…) hodně mě ovlivňovala ta politika strachu a tlaku i ze strany vlastně současného zaměstnavatele. Argumentovali vlastně přímo i nepřímo takovým tím stylem: „Vždyť vlastně co si vyskakuješ, můžeš být ráda, že jsme ti umožnili se vrátit do práce.“ A vlastně tlačili na člověka i přes tu vděčnost. Že člověk by měl být vděčný, že vlastně mu pomohli řešit tu jeho situaci, s tím návratem do zaměstnání… A ten finanční dar (školce – pozn. autorky)… Dalo by se říct, že potom i byl jakoby předmětem toho, že jsem měla být vlastně svojí firmě vděčná, svýmu zaměstnavateli za to, co pro mě udělal. (Martina, 41 let, 1 dítě) Přestože se Martina do zaměstnání vracela poměrně brzy, ve své výpovědi jmenuje hned několik změn, kterými firma během její nepřítomnosti prošla a se kterými ji nikdo po jejím návratu neseznámil.

102

Ty se potom vrátíš do práce, kde… v našem případě se změnila organizační struktura, změnily se pojistný produkty, změnilo se pracovní prostředí a vrátíš se a není žádná možnost adaptace nebo jakoby znovu zavedení toho práce, toho zaměstnance do pracovního procesu, nepředstaví tě novejm lidem, který tam mezitím začali pracovat a všechno je to na tobě. Takže žádný školení, žádný nějaký prostě, jako nikdo, jako nikdo tohle neřeší. Takže přišla jsi, tak makej a sama se to douč, ehhh… (Martina, 41 let, 1 dítě) Druhou mojí participantkou, která se vrátila k předcházejícímu zaměstnavateli, byla Vendula, ale jak ukazuje její zkušenost, tak ani její návrat neprobíhal zcela bez problémů. Přestože před odchodem na mateřskou a následnou rodičovskou měla uzavřenou smlouvu na dobu neurčitou a zkrácený pracovní úvazek, vedoucí jí nejprve odmítala její původní úvazek dát. (…) měla jsem problémy s tím, že mě vlastně původně nechtěli vzít na zkrácený úvazek, který jsem předtím měla, musela jsem to řešit s právníkem, který mi potvrdil, že nárok na to mám, takže potom vedoucí jakoby musela mě dát na ten samý úvazek, který jsem měla, ale původně nechtěla. (Vendula, 39 let, 2 děti) Vendulina vedoucí nakonec uznala, že její požadavek je založen na právním podkladě a zkrácený úvazek jí umožnila. Přesto tento ústupek podle Venduly podmínila poměrně zajímavým požadavkem. Akorát mi (…) řekla, že teda doufá, že nebudu marodit a ani děti nebudou marodit, když mi dělá tenhle ten ústupek, což nebyl vlastně vůbec žádný ústupek z její strany… (Vendula, 39 let, 2 děti) Také v případě Venduly je tedy patrné zdůrazňování vlastních zásluh ze strany zaměstnavatele, které ale v tomto případě nebylo žádným ústupkem, ale prostým dodržením zákoníku práce52. 3.8.7.4 Zaměstnání na dohodu o pracovní činnosti Přestože u stejné společnosti jako Vendula je zaměstnána také Mirka, v jejím případě se nejednalo o návrat k původnímu zaměstnavateli, protože ten v důsledku finanční krize 52

Zákon č. 262/2006 Sb.

103

zkrachoval. Mirka se tak vracela k zaměstnavateli, pro nějž pracovala v minulosti a který jí zpočátku nenabídl plnohodnotnou pracovní smlouvu, ale pouze smlouvu na dohodu o pracovní činnosti (Keller, 2010). Později sice Mirka nabídku plnohodnotné smlouvy dostala, ale odmítla ji a radši pracuje na dvě dohody. V rámci těchto smluv přitom nemá nárok na příspěvek za práci o víkendu, ve svátek, ani nárok na dovolenou. [v]yhovuje mi to. Vyhovuje mi to. Protože prostě (jméno paní, která plánuje směny - poznámka autorky) mi naplánuje prostě opravdu jakoby nepsaná dohoda v uvozovkách, že mi prostě naplánuje deset jedenáct služeb, prostě dá mi ty třináctky, že nedělám žádný krátký a dělám to v kuse, takže já jsem tady třeba tři dny a mám čtyry dny volna. A to mi vyhovuje úplně maximálně. Protože kdybych měla plnej, tak mi (…) nasází služby krátký, dlouhý noční53 a to já nechci. Prostě já si to nemůžu dovolit. Tím, že nemáme to hlídání žádný a máme doma ještě tu nemocnou babičku, takže tohle mi vyhovuje úplně maximálně. (Mirka, 38 let, 1 dítě) Mirka tak dvě smlouvy na dohodu o pracovní činnosti vidí jako jediné řešení ke kombinaci placeného zaměstnání a péče domácnost, protože jí na 100 % zaručují jen takový počet směn, které je schopna zvládnout. Její obavy z přijetí zkráceného pramení především z přeplánovávání zaměstnanců/kyň, které je u tohoto zaměstnavatele běžnou praxí. Pro Mirku osobně by větší pracovní zátěž znamenala velkou komplikaci. Hele, ono jde o ten úvazek… Jako bavíme se tady o tý práci? Bavíme se tady o tý práci. Bavíme se o tom, že ona ti ho (jméno nadřízené – pozn. autorky) dá, ale stejně na zkrácenej úvazek máš mít nějakech třeba 122 hodin a (jméno paní, která plánuje směny – pozn. autorky) ti jich napíše 170, což je plnej úvazek jako. Jo, že (jméno paní, která plánuje směny – pozn. autorky) tě určitě prostě přeplánuje. A s plným úvazkem ti dá 200 hodin. Já si tohle to opravdu nemůžu prostě dovolit, proto já jsem tady na ty dvě dohody, jo? (Mirka, 38 let, 1 dítě) V této části práce jsem předvedla, jak se k matkám, které se chtěly vrátit ke svému původnímu zaměstnavateli, tito zaměstnavatelé zachovali. Nejen že odchod na mateřskou a následnou rodičovskou pro matky ve většině případů znamenal naprostou ztrátu kontaktu se zaměstnáním, ale ani v případě dřívějšího návratu, než před původně nahlášeným 53

krátká = směna kratší než dvanáct hodin, dlouhá = dvanácti a více hodinová směna – poznámka autorky

104

termínem54, nebyla ze strany zaměstnavatelů patrná snaha těmto ženám vyhovět. To lze jednoduše přičíst k tomu, že podle zákoníku práce nemusí. 3.8.8 Výpověď Výpověď od předchozího zaměstnavatele dostaly v rámci mého výzkumu čtyři matky, z toho Lence se díky pouze dvouleté rodičovské, během níž dokončila vysokoškolské studium, podařilo nové zaměstnání sehnat téměř okamžitě (Kuchařová, 2006b). (…) Skoro jsem přešla z jedný práce do druhý. Dostala jsem výpověď a za čtrnáct dní nebo za tři týdny jsem nastupovala do nový práce. Ale jenom proto, že jsem při mateřský dodělala vysokou školu, čímž jsem prokázala, že si… Jako dokážu si nějakým způsobem zorganizovat čas i s dítětem a druhá věc je, že jsem byla doma jen ty dva roky.(...) Oficiálně, neoficiálně mi ředitel řek, že po třech rokách by mě určitě nevzal. Že už je to dlouhá doba. (…) Bejt jenom doma a nedělat školu a bejt doma tři roky, tak jsem se na svojí pozici nedostala. Zbývající tři matky (Miriam, Monika a Pavlína), které po ukončení rodičovské dostaly od svého zaměstnavatele výpověď, se vzápětí nahlásily na Úřadu práce a snažily se získat nové zaměstnáním s jeho pomocí. Všechny z nich měly zájem o rekvalifikační kurzy, ale s ohledem na dítě/děti, o které musely pečovat, se tuto rekvalifikaci povedlo splnit pouze dvěma z nich. 3.8.8.1 Zkušenosti s úřadem práce (ÚP) a rekvalifikační kurzy pro matky bez dětí? Monika popisuje, jak probíhalo podání žádosti o rekvalifikační kurz a jednání ze strany úřednic a úředníků. Z jejího pohledu šlo především o doručení žádosti o rekvalifikaci z jednoho pracoviště úřadu práce na druhé, přičemž se jí žádný z úředníků a úřednic neptal/a, kdo a jakým způsobem bude během její rekvalifikace zajišťovat péči o děti. No, to jsem si chtěla vlastně udělat ten rekvalifikační kurz, tak jsem byla na úřadě práce na (jméno městské části, v níž se úřad práce nachází – pozn. autorky) a tam mi jen dali vyplnit žádanku a pak jsem čekala, jestli mi ji odsouhlasí. (…) Musela jsem pak dojet na vyzvání na (jméno městské části, v níž se úřad práce nachází – pozn. autorky) si tu 54

ten si matky musí hlásit nejpozději před ukončení mateřské

105

schválenou rekvalifikaci vyzvednout. To bylo vše. O dětech řeč nebyla, jak si zařídím hlídání, na to se nikdo neptal. Já to měla měsíc na dopolední vyučování, takže hlídala babička. Takže další nervy… (Monika, 40 let, 3 děti) Také Pavlínina zkušenost ukazuje, že absolvovat rekvalifikační kurz a přitom mít malé dítě, respektive zajistit (si) jeho hlídání není nic jednoduchého. Tak jsem šla jako na rekvalifikační kurz. Ale to už byl problém, protože tam se chodilo, to bylo asi na půl roku a to už byl problém se školkou. Právě že zase se školkou, protože ono to zasahovalo do prázdnin a oni mi nechtěli vzít malou do školky, protože nechodím do práce, že to je pouze pro pracující a nedokázali to pochopit, že prostě já to mám jakoby studium, protože to jsem chodila normálně regulérně do školy, že jo prostě? Takže hrozně jsme bojovali, abych já vůbec jako to mohla vůbec ten kurz si udělat, protože jsem neměla kam dát malou, že jo? (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Přestože Monice a Pavlíně se nakonec povedlo zajistit hlídání pro děti po dobu, kdy budou rekvalifikační kurz absolvovat, Miriam takové štěstí neměla. Přišla jsem na úvodní hodinu, kde jsem se dozvěděla, že kurz trvá od osmi hodin do tří hodin (…) byť je to určený pro matky tady ten kurz, takže prostě musíte mít zajištěné hlídání. (…) je potřeba minimálně osmdesáti procentní účast a když tam odpoledne budu chybět, tak to nevytvoří tu správnou procentní účastnost nebo prostě že tam nebudu tu požadovanou dobu, tudíž ten kurz pro mě není určený. (…) Takže kurzy mají, ale výhradně pro matky s dětma, které mají zajištěné hlídání. (Miriam, 37 let, 3 děti) Z uvedených výpovědí vyplývá, že délka strávená na RD a případně další vzdělávání ženy/rodiče, může mít zcela zásadním způsobem ovlivnit pohled zaměstnavatele na takového uchazeče o zaměstnání. V případě dalších komunikačních partnerek mám pocit, jako by se všechny registrovaly na tom samém Úřadu práce, což z hlediska lokalit, odkud pocházejí, není možné. Přesto se jejich příběhy naprosto shodují, v tom, že je úředníci a úřednice ÚP dostatečně neinformovali/y o podmínkách nutných k absolvování kurzu. V případě Miriam se pak domnívám, že k jejímu úspěšnému začlenění zpátky na pracovní trh nebylo třeba

106

žádné rekvalifikace, ale zcela by postačilo alespoň dočasné umístění dítěte do nějaké školky. 3.8.9 Hledání zaměstnání Že placené zaměstnání přináší člověku pocit užitečnosti a sebenaplnění, zatímco jeho ztráta vede k pocitům méněcennosti a osobního selhání (Buchtová, 2013) ukazuje výpověď Pavlíny. Matky s dětmi, ale ženy obecně se podle Gilbert (1997) snaží najít zaměstnání co nejblíže svému bydlišti, které si spojují s pocitem bezpečí. Já jsem nejdřív hledala práci. Takže první půl rok jsem hledala jenom vyloženě prostě to, co by odpovídalo mýmu vzdělání. A musela jsem samozřejmě hledat… Že jo, protože do (jméno města – pozn. autorky) to nemá cenu, (…) takže, jsem hledala jenom tady něco (jméno města – pozn. autorky) a okolí, protože do (jméno města – pozn. autorky) bych to nezvládala. Takže tady jsem vůbec nic nesehnala. Po půli roce, teda jako když už jsem dostávala takový ty splíny a tohle, tak jsem hledala jakože cokoliv. (Pavlína, 38 let, 1 dítě) 3.8.9.1 Diskriminace na pracovním trhu Většina z mých komunikačních partnerek se během hledání zaměstnání setkala s otázkami na svůj rodinný stav a počet dětí, a to i přesto, že podle antidiskriminačního zákona, zaměstnavatel tyto informace požadovat nesmí (Křížková, 2007; Maříková, 2008; Křížková a kol., 2011). Že se takové jednání děje ukazuje výpověď Miriam, která se zároveň domnívá, že to byla právě skutečnost, že je matkou tří dětí, která vedla většinu zaměstnavatelů k tomu, aby ji nezaměstnali. Jakmile jsem někde řekla, že jsem matka od tří dětí, v tu ránu už mě vyhodili z pohovoru, zavřeli dveře a už se neozvali. Popřípadě zavolali, že už našli někoho jiného. Ale bylo to vidět na těch pohovorech. Všichni byli nadšení do okamžiku, než zjistili magické slůvko matka tří dětí a už to všechno prostě skončilo. (…) Ne, prostě. Přes to prostě už nejel vlak a prostě jsem se stala nezajímavou. (Miriam, 37 let, 3 děti)

107

Také Jana se během hledání zaměstnání setkala se zcela jasnou diskriminací ze strany potenciálních zaměstnavatelů. (…) takže já jsem de-facto měla celý dopoledne volný, velice ráda bych někde na ty čtyři hodiny šla, ale nebylo, nebylo kam. Nikdo mě prostě zaměstnat nechtěl. Navíc, když zjistili, že mám dvě děti, tak to byla, to bylo taky… (…) Já v momentě, kdy jsem chodila po pohovorech, tak jsem odevzdala prostě životopis, tak ten si vždycky ten zaměstnavatel jen tak letmo přešel. První otázka, která všude byla: „Máte děti? A máte hlídání?“ Takže vůbec je nezajímala praxe, zkušenosti, což mě přišlo strašně ponižující. Podle Jany byly diskriminační otázky hned na prvním místě, aniž by se potencionální zaměstnavatelé zajímali o její vzdělání a schopnosti. Přestože podle antidiskriminačního zákona se zaměstnavatel nesmí uchazeče ani uchazečky o zaměstnání ptát na jejich rodinný stav a počet dětí, případ Miriam i Jany jasně dokazuje, že realita je zcela odlišná. 3.8.9.2 Představy žen o pracovní době V rámci mého výzkumu měla většina žen55 zájem o zkrácenou formu úvazku a takovou pracovní dobu, která by jim umožňovala kombinovat placené zaměstnání s péčí o dítě/děti a domácnost. Přestože je Česká republika typická nedostatkem zkrácených pracovních úvazků (Riedmann, 2006), v některých případech není ani pracovní doba, kterou zaměstnavatel požaduje, v souladu s možnostmi matek. Zvláště pak ne s těmi, které nežijí s partnery anebo jejichž partneři v rámci pracovních povinností často cestují. To potvrzuje například zkušenost Pavlíny, která během hledání práce narazila na zaměstnavatele, kteří měli pevně stanovenou pracovní dobu s časnými ranními nástupy nebo dokonce směnným provozem. (…) třeba stálá ranní, ale ta byla právěže od šesti do dvou, jo? A když je školka otevřená od půl sedmý, tak taky nevím, jak bych to dělala jako jo, s malou. Anebo když už jsem něco třeba hledala v administrativě nebo takhle, tak sice na osm hodin, ale pak tam chtěli třeba ranní, odpolední, noční. To je tří směnej provoz… (Pavlína, 38 let, 1 dítě)

55

kromě samoživitelky Martiny a OSVČ Viktorie

108

Jak jsem ukázala na příkladu Mirky, částečné úvazky nejsou příliš rozšířenou praxí (Sochorová, Minárová, Riebová, 2013) a na zkušenosti Venduly, zaměstnavatelé na ně jen neradi přistupují. Většina zaměstnavatelů je nahrazuje formou různých dohod, které jsou pro ně výhodnější, protože zaměstnanec/kyně dostává zaplaceno jenom za to, co skutečně odpracoval/a, nemá nárok na příplatky ani jiné benefity a smlouvu mu/jí lze vypovědět do 15 dní, bez nároku na odstupné. Tento druh pracovních smluv však nejenže zaměstnanci/kyni neumožňuje čerpání dovolené56, ale je také velmi neflexibilní z hlediska zajištění péče o nemocné dítě, jak vypovídá Pavlína. Pak jsem teda pracovala u (jméno společnosti – pozn. autorky), tam to teda bylo jakoby na dohodu jakoby na poloviční úvazek, jenže tam jsem bohužel musela odejít sama, protože dcera musela jít na operaci s mandlema, s nosníma i s krčníma, a doktor mi řek, že to je minimálně na měsíc až měsíc a půl rekonvalescence. No a v tom (jméno společnosti – pozn. autorky), mi řekli, že mám nárok jenom na devět dní paragraf, že pak ať se zařídím, jak chci, takže já jsem musela dát výpověď, protože jsem byla na poloviční úvazek, jako pro mě, pro nás bylo lepší, protože když by šel manžel, že jo, a já bych chodila do práce… (Pavlína, 38 let, 1 dítě) Janě, která pracuje ve zdravotnictví, se po usilovném hledání sice povedlo najít pracovní pozici se zkráceným pracovním úvazkem, ale vstřícnost ze strany zaměstnavatele byla brzy nahrazena nevolí a naschvály ze strany kolegyň. Takže po mateřské jsem hledala rok místo, protože jsem chtěla zkrácenej úvazek, chtěla jsem pouze poloviční, což nebylo možný vůbec sehnat, poloviční úvazek bez směn. Nakonec jsem teda vzala třičtvrtě úvazek a stejně s tím je neustále problém. (…) Vedení mi povolilo třičtvrtě úvazek, bohužel kolegyně v práci mě odmítají střídat, dělají různý naschvály s dovolenou… Ačkoli mám končit v půl druhé, není v půl druhé komu předat práci a pracoviště, protože nikde nikdo není a je to velice nepříjemný. (Jana, 40 let, 2 děti) Přestože zaměstnání na částečný úvazek původně sháněla také Miriam, nakonec se rozhodla, přijmout zaměstnání na plný úvazek a teprve po roce požádat o jeho zkrácení.

56

Není-li nárok na dovolenou zakotven v pracovní smlouvě

109

(…) vlastně po roce, co jsem měla plný úvazek, jsem v práci požádala o zkrácení úvazku a šéf se ptal, co se stane, když mi nezkrátí úvazek, tak jsem řekla, že dám výpověď. Protože ono opravdu to pořádně zvládat nejde. Zkusila jsem to opravdu za ten rok, ale byla jsem tak vyšťavená, že opravdu jako další měsíce spojený s plným úvazkem jsem si nedokázala představit, takže jsem požádala o zkrácení úvazku, a šéf, když viděl, že bych odešla, což jsem myslela opravdu vážně, tak se poradil s vedením a vyšli mi vstříc a úvazek mám zkrácený. Podle Zákona č. 262/2006 Sb. je zaměstnavatel povinen vyhovět ve zkrácení pracovní doby zaměstnanci či zaměstnankyni, který/á (převážně sám/sama) pečuje o dítě mladší 15 let, nebrání-li mu v tom vážné provozní důvody. Tyto důvody v něm však nejsou nikterak specifikovány, čím jsou žádosti o zkrácené úvazky ponechány plně v rukách zaměstnavatelů (Bartáková, 2006; Sochorová, Minárová, Riebová, 2013). Ačkoli se ke zkráceným úvazkům váží také negativa, matky malých dětí v nich často vidí jedinou možnost, jak kombinovat (Křížková, 2007) placené zaměstnání s péčí o dítě a zároveň zajistit i chod domácnosti. Alespoň v mém výzkumu tomu tak bylo. 3.8.10 Shrnutí analýzy V provedených rozhovorech jsem se v rámci jejich analýzy snažila vysledovat taková témata a fenomény, které se alespoň v několika z nich opakovaly. Příběhy mých komunikačních partnerek jsem postupovala chronologicky a vybraná témata jsem vztahovala k teoretické části této práce. Přestože jsem se chtěla původně zaměřit na přístupy zaměstnavatelů k matkám, které se vracejí zpátky na pracovní trh, toto téma nelze zcela vyjmout z kontextu, který se k mateřství, rodičovství a pracovnímu trhu pojí. Nejprve jsem se tedy zaměřila určení role primárního pečovatele, což je oblast, která je, zvlášť v českém kontextu, zatížena mnoha stereotypy a představami o tom, co je správné (Možný, 1999, 2004; Sirovátka, 2004; Křížková, 2007; Křížková, Vohlídalová, 2008 aj.). Z provedených rozhovorů vyplynulo, že i partnerské vztahy mých komunikačních partnerek jsou zatíženy genderovými stereotypy, které dále reprodukují. Tato reprodukce je pak také ve velmi úzkém vztahu se segregací pracovního trhu a s ní spojeným nerovným odměňováním mužů a žen (Bartáková, 2006). Skutečnost, že muž dokáže zabezpečit rodinu finančně lépe, byla u mých participantek jednoznačně

110

nejvýznamnějším a nejdůležitějším zdůvodněním toho, proč na rodičovskou odcházely právě ony. Mé komunikační partnerky jsou přitom kromě Miriam zaměstnány ve výhradně ženských profesích či na pozicích, které jsou v daném zaměstnaní typické spíše pro ženy, než pro muže. Jedná se o maskérku, pracovnici call centra, dvě pracovnice ve službách, zdravotní sestru, dvě ženy v domácnosti, nyní nezaměstnané, které dříve pracovaly v administrativě a jednu finanční referentku. Ale ani Miriam, která je sice zaměstnána na pozici biomedicínského inženýra (a sama se jako inženýr označuje) ve zdravotnictví, nelze zcela jednoznačně označit za token (Kimmel, 2000), ačkoli se podle jejích slov se jedná spíše o mužskou profesi a také mezi jejími kolegy převažují muži. Vendula, Lenka a Pavlína požádaly zaměstnavatele o dvouleté volno na péči o dítě, zatímco zbylých pět participantek zvolilo rodičovskou „dovolenou“ tříletou. Výjimkou mezi nimi je OSVČ Viktorie, která si volila pouze délku vyplácení rodičovského příspěvku. Nedá se ovšem říci, že by toto volbu délky čerpání volna u zaměstnavatele činily pouze na základě svých vlastních preferencí57, protože často zohledňovaly také další okolnosti. Například Miriam uvedla, že si délku rodičovské volila především na základě dostupnosti institucionální péče o předškolní děti, která je (většinou) přístupná až dětem od tří let (Dudová, 2008; Hašková, Saxonberg, Mudrák, 2012 aj.), zatímco Jana a Monika se podřizovaly potřebám nejmladšího dítěte. Motivace k návratu mých partnerek do zaměstnání byly různé a čtyři z devíti se vracely až po uplynutí rodičovské „dovolené“. Martina a Pavlína byly k návratu do zaměstnání motivovány především finančně (Křížková, 2007), a proto se chtěly vrátit dřív, než původně zamýšlely58. Přestože samoživitelka Martina se svou prosbou o dřívější návrat u zaměstnavatele uspěla, zařadil ji na jinou pozici, než jí původně přislíbil. Pavlína naopak neuspěla a byla tak „donucena“ vyčerpat celou rodičovskou „dovolenou“. Viktorie, Miriam a Mirka se shodly, že placené zaměstnání vnímají především jako zdroj sociálního kontaktu (Dudová, 2008) a odpočinku od každodenních domácích povinností (Maříková, 2008). Dále jsem se zaměřila na zkušenosti mých komunikačních partnerek s veřejnými mateřskými školami, protože s ohledem na věk jejich dětí to byla jediná (veřejná) instituce,

57

Preference vyjadřují míru uspokojení, kterou ženy nacházejí v placeném zaměstnání, v péči o dítě/děti a domácnost, případně v kombinaci obojího (Hakim, 2000). 58

Podle Zákona č. 262/2006 Sb. není zaměstnavatel povinen této žádosti ženy/rodiče vyhovět.

111

kterou jejich děti mohly využívat a využívaly. Výjimku v tomto ohledu představují Viktorie, jejíž syn nebyl do veřejné MŠ přijat, a Lenka, jejíž dcera k nástupu do MŠ nesplňuje (většinou školek) požadovanou věkovou hranici tří let. Šest z devíti dotazovaných žen poukazuje na plné kapacity veřejných MŠ, na které se pak podle nich váží další negativa, jako je neochota personálu k větší spolupráci s rodiči, kterou zmiňovala například Pavlína, či důkladnější naplňování RVP PV59, na které poukazovaly Martina a Monika. Nedostatečné kapacity veřejných MŠ dávaly mé komunikační partnerky velmi často do souvislosti s nedostatečnou pružností státu na demografický vývoj obyvatelstva, ale Martina zmiňovala také developerskou výstavbou nových bytů v městských částech, která není žádným způsobem vázaná na rozvoj či rozšíření infrastruktury v těchto oblastech. Touto výstavbou se tak sice navýší počet obyvatelstva, které v dané lokalitě žije, avšak kapacity v mateřských a základních školách a dalších institucích už žádným způsobem navyšovány nejsou. Tento stav nevyhnutelně vede k převisu poptávky po těchto zařízeních nad jejich nabídkou volných kapacit. K alternativní formě péče v podobě dětských skupin se, až na Miriam, stavěly všechny mé participantky spíše negativně a nedůvěřivě. Poukazovaly na nedostatečnou kvalifikaci pečujících osob a nikým nezaručenou kvalitu péče. Zároveň uváděly, že když už by musely tuto službu využít, bylo by to pravděpodobně pouze v rámci krátkodobého hlídání než celodenní péče. Naproti tomu Miriam vnímala dětskou skupinu jako možnost jak by mohla vyřešit svůj návrat k zaměstnavateli po rodičovské, bez nutnosti podat výpověď v případě nepřijetí dítěte do MŠ. V rámci svého výzkumu jsem se také zaměřila na kontakt mých participantek se zaměstnavatelem, který je mnohými autorkami (Kuchařová, 2006; Křížková, 2007; Křížková, Vohlídalová, 2008) zmiňován jako nezbytný předpoklad k tomu, aby se k němu matky/rodiče po čerpání rodičovské opět vrátily/i. Alespoň částečný kontakt během čerpání mateřské a rodičovské udržovaly se zaměstnavatelem čtyři z mých participantek, i když jen v těžko porovnatelné míře. Zatímco Lenka pro svého zaměstnavatele pořád alespoň částečně pracovala, Pavlína se zajímala o situaci na pracovišti. Martina byla v kontaktu hlavně kvůli soudnímu sporu s otcem dítěte a svůj kontakt se zaměstnavatelem popisuje jako zcela minimální a nedostatečný. Nedostatek kontaktu přičítá i tomu, že ji 59

Rámcově vzdělávací program předškolního vzdělávání

112

zaměstnavatel během čerpání rodičovské nepozval na mikulášskou besídku, ani na vánoční večírek, které pro zaměstnance pořádá. Zcela bez kontaktu se zaměstnavatelem zůstala Miriam. Podle její výpovědi nejen že zaměstnavatel o žádný kontakt z její strany během čerpání MD a RD nestál, ale ani ji nepřizval na školení, které pro své zaměstnance zajistil. Přestože se nakonec Miriam tohoto školení zúčastnila, veškerá aktivita musela vyplynout od ní. Jak už bylo řečeno výše, šest z mých komunikačních partnerek mělo uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Tyto ženy ještě před ukončením rodičovské kontaktovaly své zaměstnavatele a zjišťovaly podmínky svého návratu. Vrátit se do původního zaměstnání se přitom povedlo pouze dvěma z nich – samoživitelce Martině a Vendule. Obě přitom byly ze strany zaměstnavatelů upozorněny, že opětovné zaměstnání v případě Martiny, a zkrácený pracovní úvazek v případě Venduly, je jejich velkou zásluhou, za kterou by měly být vděčné. Zbývající čtyři ženy – Miriam, Monika, Pavlína i Lenka obdržely z různých důvodů výpověď. Zatímco Lenka byla propuštěna spíše s osobních důvodů a svému vztahu k další zaměstnankyni, Miriam musela podat výpověď kvůli nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání. Monika a Pavlína obdržely výpověď z důvodu nadbytečnosti. Monika s výpovědí víceméně počítala jednak kvůli dlouholeté péči o děti, kterou strávila celkem devět let, jednak z důvodu reorganizace firmy, v jejímž rámci byla zrušena i její pracovní pozice. Naproti tomu Pavlína, přestože se jí ze strany zaměstnavatele dostávalo náznaků, že s ní do budoucna nepočítá, byla doma pouze dva roky. Po této době měla zájem se vrátit na své původní místo, ale zaměstnavatel jí tento návrat neumožnil. Domnívám se, že za tímto jednáním mohla být skutečnost, že brigádník na této pozici měl mnohem menší finanční nároky než Pavlína, která za sebou měla léta praxe a tomu odpovídající mzdu. V jejím případě nebyla výpověď pro nadbytečnost ze strany zaměstnavatele oprávněná a Pavlína ho mohla úspěšně zažalovat (Aperio, 2016). Od toho ji odradilo jak jméno a velikost firmy, s níž by se soudila, tak vidina vleklého soudního sporu, na který by neměla dostatek prostředků. Po výpovědi ze zaměstnání se Miriam, Monika a Pavlína obrátily na úřad práce, v jehož rámci chtěly absolvovat rekvalifikační kurzy. Přestože by tyto kurzy měly napomoci opětovnému zapojení jedinců do aktivního pracovního života, jsou nezaměstnaní/é vnímáni jako velká ekonomická zátěž (Keller, 2010). Moje komunikační partnerky se tak setkaly

113

hlavně s velkou neochotou ze strany úřednic a úředníků úřadu práce. Ty/ti u rekvalifikačních kurzů určených matkám zcela automaticky předpokládaly, že matky, které do takového kurzu nastoupí, si dokáží zajistit hlídání dítěte/dětí. Kdyby se tato jejich domněnka zakládala na pravdě, nemusela by Miriam dávat výpověď ze zaměstnání, když se jí nepodařilo umístit dítě do veřejné mateřské školy. Při návratu do zaměstnání nebo při hledání nového zaměstnání se všechny mé komunikační partnerky snažily získat takový pracovní úvazek, který by jim umožnil kombinovat placené zaměstnání s péčí o děti a zajištění domácnosti (Křížková, 2007). Přestože o zkrácenou formu úvazku stálo šest60 z mých participantek, pouze třem z nich se povedlo takovou formu úvazku najít. Na to, že je v České republice nedostatek zkrácených úvazků upozorňují jak někteří autoři a autorky (např. Riedmann, 2006; Formánková, Dudová, Vohlídalová, 2011; Křížková a kol., 2011), tak také například internetový server Hospodářských novin (ihned.cz, 2016). Mé komunikační partnerky mluvily i o dalších tématech, která však nebylo možné do této práce zahrnout. Jedná se například o pocit uznání, kterého se jim jako matkám nedostává či mzdové diskriminace. Ačkoli je mé participantky vnímají jako problém, nemají prostředky na to tento problém řešit.

60

Zkrácenou formu úvazku nehledaly OSVČ Viktorie, samoživitelka Martina a Mirka, která pracuje na dvě DPČ.

114

4. ZÁVĚR

V této diplomové práci jsem se věnovala zkušenostem matek malých dětí a tomu, jakým způsobem probíhal jejich návrat do placeného zaměstnání. Toto téma jsem si zvolila jak pro jeho aktuálnost, tak z osobních důvodů. Ačkoli ne všechny ženy v mém výzkumu si přály být primární pečovatelkou, na základě převládajících genderových stereotypů a nerovného odměňování mužů a žen to byly právě ony, kdo odcházel na mateřskou a následnou rodičovskou „dovolenou“. V kontextu České republiky jsou to většinou stále ženy, kdo je nucen pracovní trh opustit. Tento stav nevyhnutelně vede k diskriminaci žen jak při hledání zaměstnání předtím, než se stanou matkou, tak také při jejich návratu na pracovní trh (Křížková a kol., 2011). Na základě analýzy rozhovorů, které jsem uskutečnila s devíti ženami/matkami, mohu říci, že pracovní kariéra je pro ně stejně důležitá jako mateřství. Přitom návrat žen/matek zpět do zaměstnání není vůbec jednoduchým procesem a v tomto ohledu se pro ně mateřství stává jakýmsi handicapem (Špidla, 2008). Faktorů, které se podílejí na vylučování žen z pracovního trhu, je hned několik. Těmi nejdůležitějšími jsou jak prorodinná politika státu (Bartáková, 2008), tak nedostatečné kapacity zařízení předškolní péče (Paloncyová a kol., 2014), především jejich nedostupnost pro děti do dvou let věku. Navíc ženy/rodiče, které v současné době umístí dítě mladší dvou let do předškolního zařízení déle než na 46 hodin měsíčně, přicházejí o rodičovský příspěvek. Toto opatření má za následek jak zastarávání kvalifikace žen/rodičů, tak ztrátu kompetencí nutných pro výkon placeného zaměstnání (Křížková a kol., 2011). Stát tímto způsobem de facto trestá pracovní aktivitu matek/rodičů, které/ří se chtějí vrátit na pracovní trh dříve, než stanovuje systém vyplácení rodičovského příspěvku. Také současná podoba vyplácení rodičovského příspěvku, která neumožňuje rodičům jeho rychlejší čerpání než za 2 roky a 2 měsíce61, zásadním způsobem ovlivňuje jak délku čerpání rodičovské dovolené, tak také věkový rozdíl mezi sourozenci. Ten je v současné době nejčastěji tříletý a matky dvou a více dětí tak opouštějí pracovní trh na pět a více let.

61

V případě, že ženy/rodiče měly/i před odchodem na MD dostatečný příjem na to, aby tuto volbu mohly/i provést

115

Podle současné podoby zákoníku práce ačkoli je zaměstnavatel povinen držet místo ženě/rodiči, která/ý čerpá rodičovskou „dovolenou“, nejdéle však do tří let věku, naopak není povinen umožnit jí/mu návrat do zaměstnání dříve, než před uplynutím této lhůty. Toto opatření samo o sobě je velmi zarážející, protože čerpání rodičovské je právo ženy/rodiče, nikoli povinnost, a proto by je/j zaměstnavatelé neměli omezovat, chtějí-li se do zaměstnání vrátit dřív než původně uvedli. Během psaní této práce došlo k projednávání Novely zákona 50/16 o státní sociální podpoře, která plánuje zrušení měsíčního limitu čerpání dávky RP, který je nyní stanoven na 11.500,- a znemožňuje tak vyčerpat celou částku dříve než za 2 roky a 2 měsíce, jak již bylo diskutováno výše. Tato Novela také usiluje o zrušení sledování návštěvnosti předškolních zařízení dětmi mladšími dvou let a dále navrhuje sledovat pouze řádnou péči o dítě v rodině. Přestože jsou podle mého názoru tato opatření krokem správným směrem, dovoluji si předložit citaci z Novely, která má zcela zásadní vliv na návrat rodičů/žen zpět do zaměstnání. Maximální efektivitu tohoto opatření nicméně významně ovlivňuje dostupnost služeb péče o děti předškolního věku, a to jak místní, finanční, tak i časová. Neméně významnou roli hraje rovněž příznivá situace na trhu práce a celkové náklady spojené s návratem do zaměstnání (Novela, 2016).

Jsem si vědoma, že vzhledem k mým možnostem a rozsahu této práce jsem téma návratu žen/rodičů nevyčerpala ani zdaleka celé, a že je v této oblasti stále mnoho prostoru pro další výzkum. Ten by se mohl zaměřit například na zaměstnavatele a na podmínky, které nabízejí k návratu zaměstnankyň/ců. Zajímavé by bylo také zaměřit se na různé formy zkrácených úvazků, kterých je, také podle mého výzkumu, v současné velký nedostatek. Za pozornost by také stál výzkum zaměřený na dětské skupiny a na to, jaký vliv na návrat žen/rodičů do zaměstnání mají právě ony.

116

ZDROJE

ANKER, Richard. 1998. Gender and jobs. Sex segregation of occupations in the world. Geneva: International Labour Office. BADINTER, Elisabeth. 1998. Mateřská láska od 17. století po současnost. Aspekt. BARTÁKOVÁ, Helena. 2006. Faktory ovlivňující chování žen po rodičovské dovolené ve vztahu k trhu práce. Nepublikovaná rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita. BARTÁKOVÁ, Helena. 2008. Cesta zpátky. Návrat žen po rodičovské dovolené na trh práce v České republice. Nepublikovaná disertační práce. Brno: Masarykova univerzita. BAUDUIN, Jana. 2012. Pracující matky jako nástroj rozvoje firem. In Náklady a zisky rovných příležitostí pro ženy a muže. Sborník textů Gender Studies o.p.s. Praha. Pp. 20-22.

BECK, Ulrich, Elisabeth BECK-GERNSHEIM. 1995. The Normal Chaos of Love. Cambridge: Polity Press.

BERNHARDT, Eva, M. 2000. Female Careers between Employment and Children; European

Observatory

of

the

Social

Situation.

Dostupné

on-line

z

http://europa.eu.int/comm/employment_social/eoss/downloads/sevilla_2000_bernhardt_en. pdf (citováno 22. 4. 2016). BIERZOVÁ, Jana. 2006. „Rozdělení domácích prací v rodinách s dětmi“. In Gender, rovné příležitosti, výzkum. Vol. 7, No. 1. Pp. 19-26. BOSNIČOVÁ, Nina, Jitka KOLÁŘOVÁ (eds.) 2012. Kde to ladí a kde to skřípe: slaďování práce a péče v mezinárodní perspektivě. Gender Studies o.p.s. BUCHTOVÁ, Božena, Josef ŠMAJS, Zdeněk BOLELOUCKÝ. 2013. Nezaměstnanost. Praha: Grada Publishing a.s.

117

COFFEY, Amanda, Paul ATTKINSON. 1996. Making sense of qualitative data. London: SAGE Publications.

CROMPTON, Rosemary, Fiona HARRIS. 1998. A Reply to Hakim. The British Journal of Sociology, Vol. 49, No. 1. London: Wiley Pp. 144-149. Dostupné on-line z http://www.jstor.org/stable/591268 (citováno 11. 4. 2016).

CROMPTON, Rosemary (ed.). 1999. Restructuring Gender Relations and Employment. The Decline of the Male Breadwinner. Oxford: Oxford University Press.

CROMPTON, Rosemary. 2002. Employment, flexible working and the family. British Journal of Sociology 53. Pp. 537–558. ČERMÁKOVÁ, Marie. 1999. Gender a pracovní trh. In Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha: Open Society Fund. Pp. 51-57. ČERMÁKOVÁ, Marie, Hana HAŠKOVÁ, Alena KŘÍŽKOVÁ, Marcela LINKOVÁ, Hana MAŘÍKOVÁ. 2002. Podmínky harmonizace práce a rodiny v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. DISMAN, Miroslav. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. DUDOVÁ, Radka, Marta VOHLÍDALOVÁ. 2007. Nové tváře rodiny a nové podmínky pracovního trhu – teoretické souvislosti. In Radka Dudová (ed.), Šárka Hastrmanová, Hana Hašková, Hana Maříková, Hana Víznerová, Marta Vohlídalová. Souvislosti proměn pracovního trhu a soukromého, rodinného a partnerského života. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Pp. 17-33. DUDOVÁ, Radka. 2008. „Promarněná šance na změnu: zhodnocení reformy rodičovského příspěvku.“ In Křížková, Alena a kol. Práce a péče: proměny „rodičovské“ v české

118

republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Sociologické nakladatelství (SLON). Pp. 29-50. DVOŘÁKOVÁ FIŠEROVÁ, Markéta, Kateřina ŠANTÚROVÁ. 2015. Past na české matky. Může si Česko dovolit plýtvat potenciálem žen s malými dětmi? In Bloomberg Businessweek

Česko.

Dostupné

on-line

z

http://docplayer.cz/554655-Bloomberg-

businessweek-cesko-12-3-2015-marketa-dvorakova-fiserova-a-katerina-santurova.html (citováno 24. 4. 2016).

FLICK, Uwe. 2009. An Introduction to Qualitative Research Fourth Edition Sage. London: Sage. FORMÁNKOVÁ, Lenka, Radka DUDOVÁ, Marta VOHLÍDALOVÁ. 2011. Bariéry a možnosti využití flexibilních forem práce v ČR z komparativní perspektivy. Výstupní zpráva z projektu řešení veřejné zakázky: ZVZ 255. Praha: Sociologický ústav AV ČR v.v.i. Dostupné on-line z www.mpsv.cz/files/clanky/13789/flexi_prace.pdf (citováno 23. 4. 2016). FRIČ, Pavol. 2004. Model vývoje české společnosti a její modernizace v globálním kontextu. Sociologický časopis. No. 4. Pp. 415-431. GIDDENS, Anthony. 2012. Proměna intimity. Praha: Portál.

GILBERT, Melisa, R. 1997. Feminism and Difference in Urban Geography. Urban Geography, 18:2. Dostupné online z http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.2747/02723638.18.2.166 (citováno 10. 4. 2016). Pp. 166-179. GJURIČOVÁ, Šárka. 1999. Konstrukce gender: Maskulinita a femininita z odlišných perspektiv. In Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha: Open Society Fund. Pp. 6981.

119

GUBA, Egon G., Yvonna S. LINCOLN. 1994. „Competing Paradigms in Qualitative Research“. In Norman K. Denzin, Yvonna S. Lincoln (eds.). Handbook of Qualitative Research. London: Sage. Pp. 105-117.

HAKIM, Catherine. 2000. Work-Lifestyle Choices in the 21st Century. Oxford: Oxford University Press.

HAKIM, Catherine. 2003. A New Approach to Explaining Fertility Patterns: Preference Theory. Population and Development Review, Vol. 29. No. 3. Pp. 349-374. HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ, Jaroslava, Martina ŠTÍPKOVÁ. 2014. Typologie prarodičovství v české společnosti – faktory ovlivňující zapojení prarodičů do péče o vnoučata. In Naše společnost. 1/2014. Dostupné on-line z http://cvvm.soc.cas.cz/2014-1/ (citováno 4. 4. 2016). Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Pp. 15-26. HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ, Jaroslava. 2015. „Být dobrou babičkou" - normativní očekávání spojená s rolí babičky v současné české rodině. In Sociologický časopis Vol. 51. No 5. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. Pp. 737-760. HAŠKOVÁ, Hana. 2004. Měnící se názory na role mužů a žen v české společnosti na přelomu tisíciletí. In Sféry ženy. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Pp 158-168. HAŠKOVÁ, Hana. 2007. Doma, v jeslích, nebo ve školce? Rodinná a institucionální péče o předškolní děti v české společnosti mezi lety 1945–2006. In Gender, rovné příležitosti, výzkum.

Ročník

8,

číslo

2/2007

Dostupné

on-line

z

http://www.genderonline.cz/uploads/c86f17b2dba27f8958beda4239ab73025b9b0cd4_dom a-v-jeslich-nebo-ve-skolce.pdf (citováno 10. 2. 2016). HAŠKOVÁ, Hana. 2008. Kam směřuje česká společnost v oblasti denní péče o předškolní děti? In KŘÍŽKOVÁ, Alena a kol. Práce a péče: proměny „rodičovské“ v české republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Pp. 51-70.

120

HAŠKOVÁ, Hana, Steven SAXONBERG, Jiří MUDRÁK. 2012. Péče o nejmenší. Boření mýtů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) v koedici se Sociologickým ústavem AV ČR. HENDL, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, s.r.o.

HOCHSHILD, Arlie, Russell. 1989. The Second Shift. New York: Penguin Books, 2003.

HOCHSCHILD, Arlie, Russell. 1997. The Time Bind: When Work Becomes Home and Home Becomes Work. New York: Metropolitan Books. HÖHNE, Sylva. 2008. Raná fáze rodičovství – péče o děti ve vybraných evropských zemích. In Práce a péče: proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Pp. 105-124. JACHANOVÁ

DOLEŽELOVÁ,

Alexandra.

2007.

Flexijistota

–

flexibilita

prostřednictvím zabezpečení. In Ženy na trhu práce: realita a perspektivy. Praha: Gender Studies o.p.s. Pp. 15-17. JANOUŠKOVÁ, Klára, Lukáš SEDLÁČEK. 2005. Jiné mateřství. In Gender, rovné příležitosti, výzkum. Ročník 6. Číslo 1/2005. Pp. 19-22. Dostupné on-line z http://www.genderonline.cz/cs/issue/3-rocnik-6-cislo-1-2005-rodicovstvi (citováno 1. 5. 2016). KELLER, Jan. 2010. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). KICZKOVÁ,

Zuzana.

2011.

O

myslení

matiek.

ASPEKT.

http://www.aspekt.sk/aspekt_in.php?content=clanok&rubrika=27&IDclanok=680. (citováno 15. 1. 2016)

121

KIMMEL, Michael. S. 2000. The Gendered society. New York: Oxford University Press. KOCOURKOVÁ, Jiřina. 2008. Současný baby boom v České republice. In Sborník z kongresu Pardubice 2008. Zveřejněný na webových stránkách Společnosti pro plánování rodiny

a

sexuální

výchovu.

Dostupný

on-line

z

http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2008102603 (citováno 16. 4. 2016). KOLDINSKÁ, Kristina. 2015. The Policy on Gender Equality in the Czech Republic. Brussels © European Union 2015. European Parliament, manuscript completed in April 2015. Dostupné on-line z http://www.europarl.europa.eu/studies (citováno 20. 4. 2016). KŘÍŽKOVÁ, Alena. 2007. Nepříliš harmonická realita. Rodičovské kombinace práce a péče v mezích genderové struktury současné české společnosti. In Gender, rovné příležitosti, výzkum 8(2). Pp. 60-67. KŘÍŽKOVÁ, Alena, Marta VOHLÍDALOVÁ. 2008. Kdo se bojí zaměstnané matky? In Křížková, Alena, Radka Dudová, Hana Hašková, Hana Maříková, Zuzana Uhde (eds.). Práce a péče. Proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství. Pp. 85-104. KŘÍŽKOVÁ, Alena, Zdeněk SLOBODA. 2009. Genderová segregace českého trhu práce. Kvantitativní a kvalitativní obraz. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v. KŘÍŽKOVÁ, Alena, Hana MAŘÍKOVÁ, Hana HAŠKOVÁ, Lenka FORMÁNKOVÁ. 2011. Pracovní dráhy žen v České republice. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). KUCHAŘOVÁ, Věra, Kamila SVOBODOVÁ. 2006a. Síť zařízení denní péče o děti předškolního věku v ČR. Praha: VÚPSV. KUCHAŘOVÁ,

Věra,

Sylva

ETTLEROVÁ,

Olga

NEŠPOROVÁ,

Kamila

SVOBODOVÁ. 2006b. Zaměstnání a péče o malé děti z perspektivy rodičů a zaměstnavatelů. Zpráva z výzkumu realizovaného jako součást projektu „Programu

122

Iniciativy Společenství EQUAL“ Role rovných příležitostí pro ženy a muže v prosperitě společnosti (Půl na půl). Praha: VÚPSV. KUCHAŘOVÁ, Věra. 2009. „Služby denní péče o děti – požadovaná a nabízená možnost volby.“ In Sborník příspěvků z V. konference o rodinné politice na téma Rodina na prahu 21. století. Pp. 45-58. KUCHAŘOVÁ, Věra, Kristýna PEYCHLOVÁ, Kamila SVOBODOVÁ. 2014. Kolektivní zařízení a služby péče o děti v ČR. Metodika pro zřizovatele. Praha: VÚPSV, v. v. i.

LEAHY, Mary, James DOUGHNEY. 2006. Women, Work and Preference Formation: A Critique of Catherine Hakim’s Preference Theory. Journal of Business Systems, Governance and Ethics. Vol 1, No 1. Pp. 37-48.

LETHERBY, Gayle. 2003. Feminist research in theory and practice. Philadelphia: Open University Press. LORENZ-MEYER, Dagmar. 2005. O politice lokace: strategie používané ve feministické epistemologii a jejich význam pro výzkum prováděný z feministické perspektivy. In: Linková, Marcela; Alice Červinková (eds.). 2005. Myšlení hranic: Genderové pohledy na racionalitu, objektivitu a vědoucí subjekt. Praha: Sociologický ústav AVČR. Pp. 69-88. LORENZ-MEYER, Dagmar. 2012. Jak v praxi ovlivnit spory o hranice? Proč se nepodařilo přírodovědce přesvědčit o významnosti genderu. [How to Tell Boundary Corrosive Stories? Revisiting Failures to Render Gender a Matter of Concern with Practicing Scientists]. Socialní Studia 2012/3. Pp 65-83. MACHOVCOVÁ, Kateřina. 2004. Rovné příležitosti mužů a žen v zaměstnání. In ABC feminismu. Brno: Nesehnutí. Pp. 29-38. MAŘÍKOVÁ, Hana. 2004. Rodina: proměny mateřství, otcovství a rodičovství. In ABC feminismu. Brno: Nesehnutí. Pp. 41-50.

123

MAŘÍKOVÁ, Hana. 2008. Rodičovská (je) pro oba rodiče. In Křížková, Alena, Radka Dudová, Hana Hašková, Hana Maříková, Zuzana Uhde (eds.). Práce a péče. Proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Pp. 71-84. McRAE, Susan. 2003. Constraints and choices in mothers’ employment careers: a consideration of Hakim’s Preference Theory. British Journal of Sociology Vol. No. 54 Issue No. 3 ( September 2003) Pp. 317–338. MOSS KANTER, Rosabeth. 1993. Men and Women of the Corporation. In Slovník pojmů. Gender, rovné příležitosti, výzkum 2-3/2002. Pp. 2-3. MOŽNÝ, Ivo. 1999. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). MOŽNÝ, Ivo. 2004. The Czech family: Slouching towards the Open European Society of Late Modernity. In Mareš, Petr, et al. Society, Reproduction and Conteporary Challenges. Brno: Masaryk University. Pp. 15-40. NEČAS, Petr. 2008. Zahájení konference. In Rodinná politika a životní styl rodiny – jak rodiny zvládají rozpor mezi nároky rodinného života a nároky kladené společností (elektronický sborník z česko-německo-rakouské konference) Pp. 5-8. Dostupné online z http://www.rodiny.cz/publikace/sborniky-z-konferenci/2055-viii-mezinarodni-konference (citováno 22. 2. 2016). OAKLEY, Ann. 2000. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál. OATES-INDRUCHOVÁ (ed.), Libora. 2008. Feminismus v akademii: aktivismus v akademii – angažovanost feministického výzkumu – témata – jazyk rovných příležitostí. Je, nebo není feministický přístup k vědeckému bádání specifický ve vztahu k angažovanosti/aktivismu? In Seminář Týdne vědy a techniky 2007. Dostupné on-line z http://www.genderaveda.cz/files/feminismus-v-akademii-2.pdf (citováno 16. 4. 2016).

124

PALONCYOVÁ,

Jana;

Jana

BARVÍKOVÁ;

Věra

KUCHAŘOVÁ;

Kristýna

PEYCHLOVÁ. 2014. Nové formy denní péče o děti v České republice. Praha: VÚPSV v.v.i. PAVLÍK, Petr. 2005. Gender a trh práce. In Irena SMETÁČKOVÁ a Klára VLKOVÁ (ed.), Gender ve škole. Praha: Otevřená společnost, o.p.s. Pp. 32-38. POWEL, Gary, N. (ed.) 1999. Handbook of Gender and Work. In Slovník pojmů. Gender, rovné příležitosti, výzkum 2-3/2002. Pp. 2-3. PŘÍHODOVÁ, Kateřina. 2006. Délka rodičovské dovolené v ČR může pro ženy-matky představovat past. Dostupné on-line z http://www.feminismus.cz/cz/clanky/delkarodicovske-dovolene-v-cr-muze-pro-zeny-matky-predstavovat-past (citováno 22. 4. 2016). RABUŠICOVÁ, Milada. 2007. Child Care for Children from 0 to 3. In Early Childhood Education, An International Encyklopedia. Westport, Connecticut, London: Praeger Publishers. Pp. 1058-1062. RADIMSKÁ, Radka. 2004. „Nová moc matek a stará moc otců.“ In Gender, rovné příležitosti, výzkum 2004/1. Pp. 3-4.

RAMAZANOGLU, Caroline a Janet HOLLAND. 2002. Feminist methodology: challenges and choices. London: Sage.

REINHARZ, Shulamit. 1992. Feminist methods in social research. New York: Oxford University Press. RENZETTI, Claire. M.; Daniel CURRAN. 2003. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum.

RIEDMANN, Arnold. 2006. Working time and work–life balance in European companies. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities.

125

RUDDICK, Sara. 1980. Maternal Thinking. In Feminist Studies. Vol. 6, No. 2. Published by Feminist Studies, Inc. Pp. 342-367. SAXONBERG, Steven. 2008. Právo na otce: Rodičovská dovolená ve Švédsku. In Křížková, Alena a kol. Práce a péče: proměny „rodičovské“ v české republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Sociologické nakladatelství (SLON). Pp. 125-144. SILVERMAN, David. 2005. Jako robiť kvalitatívny výskum: praktická příručka. Bratislava: Ikar – Paegas. SIROVÁTKA, Tomáš. 2004. Family Policy in The Czech Republic after 1989: from Gendered and Enforced De-Familialism to Gendered and Implicit Familialism. In Petr Mareš, et al. Society, Reprodution and Conteporary Challenges. Brno: Masaryk University. Pp. 97-117. SOCHOROVÁ, Petra, Martina MINÁROVÁ, Jana RIEBOVÁ. 2013. Flexibilní pracovní úvazky. Jak na ně? People Management Forum. SOKAČOVÁ, Linda. 2012. (Ne)dělání rodinné politiky v ČR. In Bosničová, Nina, Jitka Kolářová (eds.) Kde to ladí a kde to skřípe: slaďování práce a péče v mezinárodní perspektivě. Gender Studies o.p.s. Pp. 7-14. SOKOLOVÁ, Věra. 2004. „Současné trendy feministického myšlení“. In Lenka Formánková, Kristýna Rytířová (eds.). abc feminismu. Brno: NESEHNUTÍ. Pp. 199-212. STRAUSS, Anselm, Juliet CORBIN. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Albert Boskovice. ŠMAUSOVÁ, Gerlinda, 2002. Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví. In Sociální studia 7: Politika rodu a sexuální identity. Brno: FSS MU. Pp. 15-27.

126

ŠPIDLA, Vladimír. 2008. Zkušenost Evropské unie: rovnost začíná v rodině. In Křížková, Alena a kol. Práce a péče: proměny „rodičovské“ v české republice a kontext rodinné politiky Evropské unie Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Pp. 11-27. ŠVAŘÍČEK, Roman, Klára ŠEĎOVÁ a kol. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Nakladatelství Portál s.r.o. VALDROVÁ, Jana, Blanka KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Pavla PACLÍKOVÁ. 2010. Kultura genderově vyváženého vyjadřování. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Dostupné on-line z www.msmt.cz/file/1546_1_1/ (citováno 15. 2. 2016). VALENTOVÁ, Marie. 2007. Analýza dopadů přerušení účasti na trhu práce z důvodu péče o děti na další kariéru žen v České republice. In Ženy na trhu práce: realita a perspektivy. Praha: Gender Studies o.p.s. Pp. 18-24. VÍŠEK, Petr. 2014. Úskalí státní rodinné politiky v prevenci chudoby a sociálního vyloučení. In Témata mezinárodního roku rodiny v evropském kontextu. Sborník textů z XIII. mezinárodní konference konané 19. 5. 2014 v Praze. Dostupné on-line z http://www.rodiny.cz/publikace/sborniky-z-konferenci/2055-viii-mezinarodni-konference (citováno 20. 2. 2016). WICHTERLOVÁ, Lada. 2012. Předmluva. In Pečuj a vypečeme tě: zpráva o neplacené práci v ČR. Praha: Gender Studies o.p.s. Pp. 4-7. YOUNG, Iris Marion. 1995. Asymetrická reciprocita: O morální úctě, údivu a obohacené myšlence. In: Aspekt 1995 číslo 2-3. Pp. 30-37. ZAPLETAL, Bedřich. 2002. Pojmy ze sociologie. Příručka k prostudování základních pojmů

obecné

sociologie.

Ostrava.

Dostupné

www.sociologie.czweb.org/slovnik.html (citováno 22. 4. 2016).

127

on-line

z

INTERNETOVÉ ZDROJE

aktualne.cz. 2015. Přeplněné školy: Do šatny na semafor, třídy v drůbežárně. Dostupné on-line z http://zpravy.aktualne.cz/domaci/babyboom-se-presouva-z-materinek-do-skolmista-nejsou/r~9f780632c7f711e4890a0025900fea04/ (citováno 4. 4. 2016). aperio.cz. 2012. Právní poradna, odpověď. Nárok na PPM při zkráceném úvazku. Dostupné on-line z http://www.aperio.cz/poradna/24778 (citováno 23. 4. 2016). Aperio. 2013. Všechny děti si zaslouží stejně kvalitní předškolní vzdělávání. Dostupné online

z

http://www.aperio.cz/477/vsechny-deti-si-zaslouzi-stejne-kvalitni-predskolni-

vzdelani (citováno 25. 3. 2016). APERIO. 2016. Nebojujte se zákony. Příručka pro rodiče. Praha: Aperio - Společnost pro zdravé rodičovství. Dostupné on-line z http://www.aperio.cz/data/1/APERIO_Nebojujtese-zakony_2016.pdf (citováno 1. 5. 2016).

A2larm.cz.

2014.

Dětské

skupiny

na

úkor

veřejných

školek.

Dostupné

z

http://a2larm.cz/2014/03/detske-skupiny-na-ukor-verejnych-skolek/ (citováno 31. 1. 2016). blisty.cz. 2009. Cílem není do jeslí hnát rodiče, kteří nemají zájem jít do práce. Dostupné on-line z http://blisty.cz/art/45181.html#sthash.NZbC1zao.dpuf (citováno 25. 4. 2016). Česká správa sociálního zabezpečení. 2016. Peněžitá pomoc v mateřství. Dostupné on-line z

http://www.cssz.cz/cz/nemocenske-pojisteni/davky/penezita-pomoc-v-materstvi.htm

(citováno 1. 5. 2016). Česká televize. 2014. Registrace dětských skupin bude dobrovolná, navrhují poslanci. Dostupné on-line z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1006448-registrace-detskychskupin-bude-dobrovolna-navrhuji-poslanci (citováno 7. 2. 2016).

128

Český rozhlas. 2013. Na státní jesle zapomeňte. O děti do tří let se budou starat jen soukromí

zřizovatelé

nebo

obce.

Dostupné

online

z

http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/na-statni-jesle-zapomente-o-deti-do-tri-letse-budou-starat-jen-soukromi-zrizovatele-nebo-obce--1202786 (citováno 22. 8. 2015). ČSÚ. 2015. Samoživitelky: Jak žijí a za co utrácejí u nás a v Evropě? Dostupné online z https://www.czso.cz/csu/czso/cri/samozivitelky-jak-ziji-a-za-co-utraceji-u-nas-a-v-evrope (citováno 17. 3. 2016). denik.cz. 2013. Dětské skupiny prošly vládou. Fungovat budou do roka. Dostupné on-line z http://www.denik.cz/z_domova/detske-skupiny-prosly-vladou-fungovat-budou-do-roka20130523.html (citováno 23. 4. 2016). denik.cz. 2015. Marksová: Ministerstvo bude hledat zdroje podpory pro paterčata. Dostupné on-line z http://www.denik.cz/z_domova/marksova-ministerstvo-bude-hledatzdroje-podpory-pro-patercata-20150107.html (citováno 20. 2. 2016).

detske-skupiny.cz.

2015.

Detske-skupiny.cz/poslanci-schvalili-novelu-zakona-o-detske-

skupine-registrace-k-detske-skupine-bude-dobrovolna.

Dostupné

on-line

z

http://www.detske-skupiny.cz/poslanci-schvalili-novelu-zakona-o-detske-skupineregistrace-k-detske-skupine-bude-dobrovolna/ (citováno 7. 2. 2016). dvojcata.cz. 2016. Sociální nároky. Dostupné on-line z http://www.dvojcata.cz/socialninaroky/ (citováno 23. 2. 2016). E15.cz. 2015. Jourová: V Česku jsou třetí největší rozdíly mezi platy mužů a žen v EU. Dostupné on-line z http://zpravy.e15.cz/domaci/ekonomika/jourova-v-cesku-jsou-tretinejvetsi-rozdily-mezi-platy-muzu-a-zen-v-eu-1241851 (citováno 24. 4. 2016). EURES, ČR. 2015. Peněžitá pomoc v mateřství. Rodičovský příspěvek. ÚP ČR a ČSSZ. Dostupné on-line z https://portal.mpsv.cz/upcr/letaky/ppm_rp_2015.pdf (citováno 15. 9. 2016).

129

European Union. 2014. Tackling the gender pay gap in the European Union. Luxembourg: Publications

Office

of

the

European

Union.

Dostupné

on-line

z

http://ec.europa.eu/justice/gender-equality/files/gender_pay_gap/140319_gpg_en.pdf (citováno 22. 4. 2016). Euroskop.cz. 2009. Barcelonská kritéria se měnit nebudou. Dostupné online z https://www.euroskop.cz/38/10633/clanek/barcelonska-kriteria-se-menit-nebudou (citováno 22. 8. 2015). Evropská unie. 2013. Kvalita předškolního vzdělávání a péče. Dostupné on-line z http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/etudes/join/2013/495867/IPOLCULT_ET%282013%29495867%28SUM01%29_CS.pdf (citováno 4. 4. 2016). Evropská komise. 2015. Poskytování kvalitních služeb rané péče o děti. Dostupné online z http://ec.europa.eu/social/BlobServlet?docId=14812&langId=cs (citováno 8. 3. 2016). Fórum 50 %. 2009. Ministr Nečas chce vrátit koncept rodinné politiky do 19. století. Dostupné online z http://padesatprocent.cz/cz/ministr-necas-chce-vratit-koncept-rodinnepolitiky-do-19-stoleti (citováno 22. 8. 2015). Gender Studies. 2008. Barcelonské cíle zajistí rodičům v ČR možnost větší volby. Reakce Gender Studies, o.p.s. a Asociace pro rovné příležitosti na dvanáct bodů k snahám českého předsednictví

otevřít

debatu

o

barcelonských

cílech.

Dostupné

online

z

http://padesatprocent.cz/docs/TZ_barcelonske_cile.doc (citováno 23. 8. 2015).

Gender

Studies.

2011.

Rodičovská.

Dostupné

online

z

http://materskarodicovska.cz/cz/rodicovska-otec-na-rodicovske-zamestnanec (citováno 22. 8. 2015). Gender Studies. 2012. Rodinná politika II zaměřeno na kontext změn mateřské a rodičovské dovolené a nedostupnost a legislativní změny v oblasti zařízení péče o

130

předškolní

děti.

Dostupné

online

z

http://aa.ecn.cz/img_upload/f26ec32f53a15794cd9388a660de0a25/rodinna-politika.pdf (citováno 12. 3. 2016). iDNES.cz. 2011. Rok 2012: Rodičovská 220 tisíc korun pro všechny, volnější čerpání. Dostupné online z http://finance.idnes.cz/rok-2012-nova-rodicovska-stejna-castka-provsechny-jednodussi-cerpani (citováno 22. 8. 2015). iDNES.cz. 2014. Jesle zůstaly ve vzduchoprázdnu. Na část dohlíží ministerstvo průmyslu. Dostupné

online

z

http://zpravy.idnes.cz/jesle-nemaji-jasne-postaveni-di2-

/domaci.aspx?c=A140127_081721_domaci_jj (citováno 25. 3. 2016). iDNES.cz. 2016. Rodičovský příspěvek 220 tisíc vyberete do půl roku, navrhuje ministerstvo. Dostupné on-line z http://ekonomika.idnes.cz/prispevek-na-dite-pri-brzkemnavratu-do-prace-fn8-/ekonomika.aspx?c=A160226_170838_ekonomika_rts (citováno 21. 4. 2016). ihned.cz. 2016. Na zkrácený úvazek pracuje v Česku šest procent lidí. Pětina z nich nedobrovolně. Dostupné on-line z http://byznys.ihned.cz/c1-65193740-na-zkracenyuvazek-pracuje-v-cesku-sest-procent-lidi-petina-z-nich-nedobrovolne

(citováno

18.

4.

2016). MPSV. 2009. Zmapování dostupnosti a podmínek pobytu dětí v jeslích, mateřských školách, školních družinách a obdobných zařízeních a jiných neinstitucionálních forem péče o děti v ČR včetně identifikace překážek jejich využívání s návrhy možných opatření k jejich rozvoji. Dostupné online z http://www.mpsv.cz/files/clanky/7073/pece_o_deti.pdf (citováno 22. 8. 2015). MPSV. 2010. Souhrnná zpráva o plnění národní koncepce podpory rodin s dětmi. Dostupné on-line z www.spov.org/data/files/zprava-plneni-nkprd.doc (citováno 19. 2. 2016).

131

MPSV.

2012.

Změny

2012.

Rodičovský

příspěvek.

Dostupné

online

z

http://socialnireforma.mpsv.cz/cs/4#1.2 (citováno 24. 8. 2015). MPSV. 2014a. Dětské skupiny. Dostupné online z http://www.mpsv.cz/cs/19908 nebo http://www.mpsv.cz/files/clanky/20048/zakon_247_2014_Sb.pdf (citováno 25. 8. 2015). MPSV. 2014b. Rozhovor: Podporu dětských skupin zvažuje 70 procent firem (Hospodářské noviny). Dostupné on-line z http://www.mpsv.cz/cs/18797 (citováno 4. 4. 2016).

MPSV.

2016.

Dávky

státní

sociální

podpory.

Dostupné

online

z

http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp nebo https://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/rodicovsky_prisp (citováno 12. 3. 2016). MŠMT. 2004. Poskytování dotací soukromým školám a školským zařízením. Dostupné online

z

http://www.msmt.cz/dokumenty/poskytovani-dotaci-soukromym-skolam-a-

skolskym-zarizenim (citováno 15. 4. 2016). MŠMT. 2014. Výroční zpráva o stavu a rozvoji vzdělávání v České republice v roce 2013. Praha:

Ministerstvo

školství,

mládeže

a

tělovýchovy.

Dostupné

on-line

z

www.msmt.cz/file/33944_1_1/ (citováno 25. 4. 2016). MZČR. 2013. Prohlášení ministerstva zdravotnictví o provozování jeslí jako zdravotnických zařízení. Dostupné online z http://www.mzcr.cz/dokumenty/prohlaseniministerstva-zdravotnictvi-provozovani-jesli-jako-zdravotnickych-zari_7612_3.html (citováno 22. 8. 2015). NERV. 2010. Důchodová reforma. Dostupné on-line z http://www.vlada.cz/assets/mediacentrum/aktualne/NERV_Duchodova-reforma.pdf (citováno 1. 3. 2016). Novela. 2016. Novela zákona o státní sociální podpoře. Dostupné on-line z http://www.komora.cz/pro-podnikani/legislativa-a-normy/pripominkovani-

132

legislativy/nove-materialy-k-pripominkam/50-16-novela-zakona-o-statni-socialni-podporet-17-3-2016.aspx (citováno 6. 3. 2016). parlamentnilisty.cz. 2015. Počet narozených dětí neklesá, hlásí Český statistický úřad. Dostupné

on-line

z

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/tiskovezpravy/Pocet-

narozenych-deti-neklesa-hlasi-Cesky-statisticky-urad-399026 (citováno 31. 1. 2016). penize.cz. 2012. Školky jen pro vyvolené. Pomůžou „dětské skupiny“? Dostupné on-line z http://zpravy.aktualne.cz/domaci/rozsirovat-skolky-je-vyhodne-kazde-nove-dite-podlestudie-vy/r~3a935ceee51011e5a8d7002590604f2e/ (citováno 1. 4. 2016). penize.cz. 2014. Náklady na školku půjde odečítat z daní. Některá předškolní zařízení jsou ale v ohrožení. Dostupné on-line z http://www.penize.cz/dan-z-prijmu/288613-naklady-naskolku-pujde-odecitat-z-dani-nektera-predskolni-zarizeni-jsou-ale-v-ohrozeni (citováno 31. 1. 2016). penize.cz. 2015. Návrat z mateřské a rodičovské: Na co máte právo a co si nenechat líbit. http://www.penize.cz/pracovni-pomer/300516-navrat-z-materske-a-rodicovske-na-comate-pravo-a-co-si-nenechat-libit (citováno 17. 4. 2016). penize.cz. 2016a. Co je nezaměstnanost. Dostupné on-line z http://www.penize.cz/80354co-je-nezamestnanost (citováno 22. 4. 2016). penize.cz. 2016b. Dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti 2016: Kolik vám strhnou. Dostupné on-line z http://www.penize.cz/mzda-a-plat/307894-dohoda-oprovedeni-prace-a-dohoda-o-pracovni-cinnosti-2016-kolik-vam-strhnou (citováno 23. 4. 2016). psp.cz. 1990. Předpis 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd. Dostupné on-line z http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=403&r=1990 (citováno 25. 4. 2016). Sociální poradna. 2016. Dostupné z http://socialni-poradna.eu/na-co-mam-narok-jakoosvc/ (citováno 8. 3. 2016). 133

ÚZIS. 2013a. Aktuální informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky „Činnost kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do tří let a dalších zařízení

pro

děti

v

roce

2012.“

Dostupné

online

z

www.uzis.cz/system/files/ai_2013_25.pdf (citováno 22. 8. 2015). ÚZIS. 2013b. Aktuální informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky. „Činnost oboru dětského a dorostového v ambulantní péči v roce 2012“. Dostupné online z www.uzis.cz/system/files/ai_2013_26.pdf (citováno 31. 3. 2016). VÍŠEK, Petr. 2006. Rodičovský příspěvek, minulost a budoucnost. Příspěvek na konferenci MPSV Komplexní rodinná politika jako priorita státu aneb je Česká republika státem přátelským k rodině? Praha, 28. - 29. listopadu 2006. Dostupné on-line z http://mpsv.cz/cs/3611 (citováno 23. 2. 2016). Vláda.cz. 2011. Analýza podmínek a možností zařazení dětí od dvou let věku do mateřských škol a vyhodnocení dalšího řešení rozšíření péče o děti do tří let. Praha: Úřad vlády ČR. Dostupné online z http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/Analyzapodminek-a-moznosti-deti.pdf (citováno 22. 8. 2015). Zákon

č.

262/2006

Sb.

§241/2.

http://www.mpsv.cz/ppropo.php?ID=z262_2006_10#par241

134

Dostupné

on-line

z

PŘÍLOHY

Seznam otázek k rozhovorům: Mohl/a bys na začátek našeho rozhovoru přiblížit svou rodinnou situaci a počet dětí?  Co tě nejvíc ovlivnilo při plánování rodiny?  Podle jakých kritérií jste s partnerem/kou rozhodovali počtu dětí a o tom, kdo o ně/j bude primárně pečovat? Kdybychom se teď zastavili/y u modelu mateřské a rodičovské, který je nastaven v našem státě, co si o něm myslíš?  Je něco, co bys na tomto modelu změnil/a?  Na jak dlouhou dobu sis zvolil/a délku čerpání rodičovské? Co při tomto rozhodování sehrálo hlavní roli?  Jsi nebo byl/a jsi během trvání rodičovské na partnerovi/ce nebo na někom jiném finančně nebo nefinančně závislý/á? Jak tuto závislost vnímáš nebo jsi vnímal/a?  Dokázal/a bys popsat, jak tvůj partner/ka vnímá, případně oceňuje tvou roli?  Jakou roli přisuzuješ svému partnerovi/ce? Co zastávání této role podle tvého názoru obnáší?  Jaký by byl podle tvého názoru ideální model péče o dítě/děti?  Co je podle tebe hlavní příčinou toho, že na mateřskou a následnou rodičovskou odcházejí převážně ženy? Teď bych se ráda zaměřila na otázky spojené s institucionální péčí o předškolní děti. Jakou s ní máš zkušenost?  Je něco, co bys na této péči chtěl/a změnit?  Jak se stavíš k problematice jeslí?  Jaký máš názor na alternativní formy péče o předškolní děti, jejichž zavedení podporuje vláda?

135

A konečně se dostáváme k problematice návratu do zaměstnání po čerpání rodičovské dovolené. Mohl/a bys mi popsat, jak probíhal tvůj návrat do zaměstnání?  Jak dlouho jsi byl/a pryč z pracovního trhu?  Byl/a jsi v době čerpání rodičovské v kontaktu se svým zaměstnavatelem? Pokud ano, jakým způsobem tento kontakt probíhal?  Mohl/a jsi se vrátit ke svému předchozímu zaměstnavateli? A pokud ano, jaké byly podmínky tvého návratu? Pokud ne, jak dlouho ti trvalo, než jsi našel/la nové zaměstnání?  Jakým způsobem probíhalo tvé (opětovné) začlenění do pracovního kolektivu? Jaký je tvůj názor na ženy/muže v domácnosti?  Považuješ práci v domácnosti za povolání, které by mělo mít nárok na finanční ohodnocení? Jakým způsobem funguje vaše domácnost, když jste oba zaměstnaní?  Jak máte s partnerem/kou rozdělené domácí práce a péči o dítě/děti?  Jaký model fungování domácnosti považuješ za ideální?  A jaký model fungování domácnosti, podle tvého názoru, podporuje dnešní společnost? Máš pocit, že jsem se zapomněla zmínit o nějaké oblasti, která zásadně ovlivňuje návrat rodičů do zaměstnání po čerpání rodičovské dovolené, a která by si zasloužila pozornost?

136