Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra hudební výchovy
Lázeňský hudební život v Teplicích Bakalářská práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Stanislav Pecháček, Ph.D. Oponent: PhDr. Gabriela Kubátová, Ph.D.
Eliška Chaloupková, DiS.
Praha, 2012
Abstrakt Tato bakalářská práce je zaměřena na hudební život lázeňských hostů v Teplicích. Přehledné zpracování historie počátku lázeňství v Podkrušnohoří až po současnost. Konkrétnější zaměření na nejvýznamnější hudební instituce a tělesa spojené s lázněmi v Teplicích. Poslední část je věnována významným osobnostem, které navštívily zmíněné lázně. K vytvoření práce byla použita literatura Bohumila Plevky, brožury Severočeské filharmonie Teplice a Konzervatoře Teplice, rozhovory s lidmi působícími v oblasti kultury v Teplicích a anonymní dotazníky s odpověďmi, které se týkaly hudebního života současných lázeňských hostů. Vyhodnocením dotazníků jsem došla k závěru, že lázeňští hosté vyhledávají mezi procedurami hudební akce, a tím pozvedají všeobecnou kulturnost populace, která jinak není v Teplicích příliš vysoká.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Lázeňský hudební život v Teplicích vypracovala samostatně a uvedla veškerou použitou literaturu, prameny a zdroje informací v přiložené bibliografii.
V Praze dne: …………………
_______________________ Eliška Chaloupková, DiS.
Děkuji vedoucímu práce prof. PhDr. Stanislavu Pecháčkovi, Ph.D., za ochotné a trpělivé vedení a za poskytnutí cenných rad a informací. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Editě Růžičkové za pomoc s jazykovou úpravou textu.
Obsah 1.
Úvod ............................................................................................................................... 7
2.
Historie lázeňství v Teplicích......................................................................................... 8
3.
2.1
Historie lázeňství v Teplicích obecně ..................................................................... 8
2.2
Nejznámější lázeňské domy.................................................................................. 14
2.3
Historie kulturního a společenského života .......................................................... 15
Hudební život v teplických lázních .............................................................................. 18 3.1
Severočeská filharmonie Teplice .......................................................................... 18
3.2
Krušnohorské divadlo ........................................................................................... 22
3.3
Konzervatoř Teplice ............................................................................................. 25
3.4
Zahájení lázeňské sezóny v Teplicích .................................................................. 27
4.
Významné hudební osobnosti v teplických lázních ..................................................... 30
5.
Závěr............................................................................................................................. 37
6.
Bibliografie................................................................................................................... 38
7.
PŘÍLOHY..................................................................................................................... 40
1. Úvod Téma bakalářské práce je úzce spjato s mým rodným městem a rodinou. Vybrala jsem si ho také proto, že jsem absolventkou teplické konzervatoře, která je nedílnou součástí lázeňského kulturního života. Moji rodiče se aktivně zapojovali a dosud zapojují do kulturního dění v Teplicích. Od nich jsem také získala cenné informace a materiály týkající se Severočeské filharmonie Teplice (otec byl jejím členem více než třicet let) a do prostředí kulturních akcí Teplicka mne zavedla matka, která pracovala jako kulturní referentka na Městském úřadě v Dubí u Teplic. Oba jsou absolventy konzervatoře. Cílem mé práce bylo zpracování lázeňského hudebního života od historie až po současnost. V první kapitole jsem shrnula obecnou historii lázeňství v Podkrušnohoří, která je dále rozčleněna na společenský a kulturní život. Významné lázeňské objekty a jejich funkce jsou zařazeny do podkapitoly, kde jsem vysvětlila speciální zaměření každého lázeňského domu. Druhá kapitola se zabývá hudebním životem v lázních. Během několika století bychom našli v Teplicích řadu významných hudebních těles, organizací a institucí v hudební oblasti, které prošly mnohdy rychlým vývojem a zajímavými změnami. Zaměřila jsem se ale především na takové, které přetrvaly až do současnosti. Nebylo možné se podrobně zabývat všemi hudebními tělesy hrajícími pro lázeňské publikum, proto jsem se orientovala pouze na několik nejvýznamnějších. Kromě konzervatoře především na Severočeskou filharmonii Teplice a její historii, dále na Krušnohorské divadlo a s ním spojenou operu a též na největší městské severočeské slavnosti – Zahájení lázeňské sezóny. Ve třetí kapitole jsem se pokusila, za pomoci materiálů zapůjčených z Regionální knihovny Teplice, nastínit pobyty významných hudebních osobností v teplických lázních. Nejvíce informací mi poskytly knihy Bohumila Plevky. Tento významný autor severočeského kraje se věnoval do 80. let minulého století hudební historii v Podkrušnohoří.
2. Historie lázeňství v Teplicích Vytvořit si představu o tom, jak vypadaly nejstarší dějiny místa, které se dnes jmenuje Teplice, není vůbec jednoduché. Dokladů a památek z období, kdy se na tomto území objevil poprvé člověk, je velmi málo a neexistují žádné písemné (přímé) zprávy. Jedná se o období lidských dějin velmi vzdálené. 2.1 Historie lázeňství v Teplicích obecně Vlastní jméno Teplice je slovanského původu a znamená místo s vývěrem teplých pramenů. Latinská podoba „in Teplicz“ se poprvé objevuje v tak zvané Jarlochově1 kronice z počátku 13. století. Můžeme jej však téměř bezpečně objevit i v latinském úsloví „ad aquas claidas“ („u teplých vod“), které použil kronikář Vincentius2 ve zprávě o zbudování nového ženského kláštera. Záznamy z let 1156–1164 uvádí, že královna Judita založila u teplých vod, k poctě sv. Jana Křtitele, klášter benediktinek. Na území Čech byl dosud pouze jediný klášter benediktinek sv. Jiří na Pražském hradě, založený kolem r. 973. Z něj pravděpodobně přišly do Teplic první řeholnice. Založení u teplých a léčivých pramenů nebylo jistě náhodné. Benediktinský řád má totiž ve své reguli i povinnost péče o staré a nemocné. Jeptišky při svém poslání pramenů využívaly. Ani zasvěcení kláštera a jeho kostela nebylo učiněno bez rozmyslu. Svatý Jan Křtitel je podle křesťanské liturgie patronem vod, především těch léčivých. Teplice i celý teplický region se v minulosti proslavily lázeňstvím. Tradice teplických lázní sahá hluboko do minulosti, lázně a lázeňský život zásadním způsobem ovlivňují město i v dnešní době. Představu o historických počátcích si můžeme udělat např. z České kroniky Václava Hájka z Libočan, která se datuje k r. 1571. 30. srpna 762, za vejvody Nezamysla, se opařilo prase pana Kolostoje, který hned porozuměl důležitosti nálezu a vystavěl zde hrad. Podrobněji se o této události dočteme v Hájkově kronice.3
1
Jarloch (něměcky Gerlach, okolo 1165–1230/34) - Němec z Porýní, 1177 odešel do Čech. Od roku 1187 byl prvním opatem premonstrátského kláštera v Milevsku, stoupenec reforem. Psal kroniku s velkým časovým odstupem (dvacátá léta 13. stol.); na rozdíl od svých předchůdců jako opat a řeholník tendenčně vyzvedává církev a její názory (reforma), ke světským feudálům je zdrženlivější. Jeho kronika navazuje na Vincentia. 2 Vincentius (okolo 1130 –1167) - Čech, kanovník pražského kostela (katedrální kapituly), notář, kaplan ve službách biskupa Daniela I. i knížete Vladislava II. Jeden z pokračovatelů Kosmových. 3 „V roce 762 nějací pastýřové, pasouce svá stáda po lesích, nalezli pramen vody horké i oznámili to nějakému člověku, jenž měl čeledi velmi mnoho a byl nad jiné bohatý, jemuž jméno bylo Kolostůj. Ten pojav své přátelé i čeleď všecku, při té teplé vodě se osadil a hrad sobě tu s dvojnásobnou hradbou, pevný,
8
Kronikář Václav Hájek přiřknul Teplicím svou pověstí historii velmi starou, ale archeologické nálezy dosvědčují, že teplické termální prameny byly známy ještě mnohem dříve. Důkazem mohou být např. římské mince nalezené v Pravřídle nebo keltské mince a šperky objevené v Obřím pramenu poblíž Duchcova. Překvapivé potvrzení, že teplické termální prameny jsou užívány více než 2000 let, nám dokládá starý zvyk známý z dob antického Řecka a Říma, a to projevovat dík léčivé síle minerálních vod vhozením mincí či jiných darů do pramene. Vlastní historie Teplic začíná v letech 1158–1164, kdy v blízkosti vřídla léčivé vody byl založen klášter benediktinek královnou Juditou. V předklášteří vznikala vesnice, nazvaná po teplé vodě Teplice. „Zázračná voda“ byla používána pro účely náboženské a charitativní. Z obce Teplice se postupně stávalo město. Ve 14. století jsme již mohli hovořit o proslulosti „lázní sv. Jana“ a v dokumentech se dozvídáme první zprávy o Teplicích, které nepřímo svědčí o starověkém lázeňském ruchu. Doba husitská představovala v historii Teplic určitý předěl. Místní klášter se hlásil ke Čtyřem pražským artikulím a byl vojsky husitskými ušetřen do doby, než ho vyplenili Míšňané, kteří táhli do bitvy k Ústí (1426). Po bitvě se majetku zmocnil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který stojí na počátku dlouhé řady světských majitelů teplického zboží. Po skončení husitských válek doznal lázeňský život nového rozmachu. Z dobových dokumentů můžeme zjistit jména prvních zahraničních návštěvníků. Středověká léčba byla ale stále velmi primitivní. Ve velkých nádržích, kam vytékal pramen Pravřídla, se koupali obyčejní lidé společně. Zámožní lidé si mohli dovolit dřevěné kádě v soukromých domech, do nichž byla voda přinášena v putnách nebo přiváděna dřevěným potrubím. Lazebník měl
postaviti rozkázal. Bílá když o tom uslyšela, jsoucí té vody žádostivá, hned pro Košála, muže svého, aby na Bílinu přijel, poslala. Kterýž když to učinil, žádala jeho, aby pojma svých statečnějších služebníků padesát, Kolostůje odtud odehnal a hrad jemu rozbořil. Taková rada, kteráž se od Bíly Košálovi dostala, také Kolostůje tajna nebyla. Kterýž svolav své služebníky i všecku čeleď, jim to oznámil a brániti se tomu násilí rozkázal. Oni vyslyšavše tak učiniti slíbili a na nejvyšší podlahu tohoto hradu mnoho kamení velikého nanosivše, tu Košála jeden i druhý den čekali. Tu Košál se svými se z lesa vytočí a k samé obrubě hradové přistoupí. Pošeptav svým, aby tu počkali, sám ještě blíže se za jedním smrkovým dřevem postavil a pilně vzhlédaje na hrad myslil, kterak by jeho mohl dobýti. I poznav jej Kolostůj, natáh velmi tuze lučiště a k němu svou střelu vypustil: a on toho času neměl na hlavě přilbice, tu jeho hlavu na skrze prostřelil. Tu hned to služebníci uhlédavše,počali utíkat a Kolostůj běžav se svými dolů, postíhal je kamením i střelami, takže jich tu několik zamordováno. Od těch pak, kteří utekli, byla zlá Bíle novina oznámena, kteráž z toho zarmoutivší se, desátého dne umřela. Pokud je to citát ze zmíněné kroniky, musí být v uvozovkách + uveden zdroj, odkud citujete.“ Citace z knihy PLEVKA, Bohumil. Teplice: Lázně. 1. vyd. Bratislava : Obzor, 1972.
9
vše na starost od holení až po chirurgické zákroky. Hlavní zásadou bylo, čím déle se nemocný koupal a čím více vody vypil, tím byl výsledek účinnější. V polovině 16. století nový vlastník města, vzdělaný český šlechtic, politik a hospodář Volf z Vřesovic (1532–1569) nechal postavit první lázeňské budovy a díky tomu přicházeli první lékaři, kteří se zaměřovali na složení termální vody, zjišťovali léčebné vlastnosti a předepisovali způsob léčby. Rušný život města a lázní inspiroval Tomáše Mitise (1523–1591) k napsání obsáhlé ódy „Idyla o teplických lázních“. Toto dílo bylo jakýmsi prvním průvodcem po lázních a okolí napsaným domácím autorem. Rozvoj lázeňského města pokračoval za Radslava Vchynského.4 Ubytování a potraviny již nestačily uspokojit všechny návštěvníky, proto si hosté vozili své jídlo a dokonce si stavěli i vlastní přístřešky. Z roku 1578 máme první záznam o vývozu teplické léčivé vody v sudech do zahraničí pro pacienty, kteří nebyli schopni cestování. Dalšími panovníky města byli Vilém Vchynský (Kinský), který byl zavražděn spolu s Valdštejnem u Chebu. Následně od krále obdržel Teplice Jan Aldringen; rod ClaryAldringenů se udržel v Teplicích až do roku 1945. Lázeňské město bylo těžce postiženo za třicetileté války, po jejím skončení byla většina budov v troskách. Nedostatek obyvatelstva (bylo zde pouze 22 obydlených domů) se řešil přistěhovalectvím ze Saska. I tak lázně svou dlouholetou úspěšnou tradicí brzy po válce znovu začaly přitahovat domácí i zahraniční návštěvníky. Od počátku 18. století se obracel zájem návštěvníků stále častěji na dosud nevyužitou oblast léčivých pramenů v blízké obci Šanově. Zde v 15. století vznikaly jednoduché lázeňské objekty. Úlevu od bolesti tady hledali chudí venkované a žebráci, většinou s kožními chorobami a malomocenstvím. Šanovu se začalo říkat „lázně chudých“, protože volně dostupné prameny využívali především ti, kdo si nemohli dovolit léčení v teplických lázeňských budovách. V 18. století se Šanov měnil, vznikaly budovy Sirných a Hadích lázní a upraveny byly Kamenné lázně. Na Špitálském vrchu (dnes Letná) byl vybudován objekt Střelecké společnosti. První sčítání lázeňských hostů v Teplicích proběhlo v roce 1709
4
Radslav Vchynský, řečený „Bohatý“ (úmrtí 1619), proslul jako kulturní mecenáš. Tento příslušník rodu Kinských, k jehož panství náležela Bystřice, Kamenice, Záhořany a Teplice, v letech 1590–1607 rozšířil a zvelebil své sídlo v Teplicích.
10
a bylo napočítáno 653 příslušníků vyšších vrstev. Měšťané, bezvýznamní řemeslníci a vojáci se nezapočítávali. Během sedmileté války (1756–1763) byly Teplice vyhlášeny nevojenským městem. Bylo tedy možné, aby se zde léčili vojáci obou válčících stran, tj. Rakušané i Prusové. Teplice v té době získávaly pověst „lázní válečníků,“ vojenské uniformy byly neodmyslitelnou částí promenád. V okolí teplického zámku v 18. století přibylo divadlo, kde v letních měsících hostovaly divadelní společnosti a pořádaly se zde koncerty. V noci na 1. června 1793 vypukl ve stodole poblíž Tržního náměstí (dnešní náměstí Svobody) požár, který se rychle rozšířil po okolí. Zlikvidoval větší část Teplic, ale napomohl později k výstavbě nových kamenných domů na místech dřevěných stavení. Pět let po požáru stoupl počet návštěvníků na několik tisíc. Ve městě si razil svou cestu klasicismus a empír. V těchto slozích je postavena většina dodnes stojících lázeňských budov i větší počet měšťanských domů. Rozmach lázeňského města během 19. století ohrozily nové válečné události, které otřásaly celou Evropou a jejich vinou se snížila návštěvnost. V roce 1813 se setkaly v Teplicích hlavy ruského, rakouského a pruského státu, kde jednaly o postupu proti Napoleonovi, jehož vojska téhož léta byla mezi Teplicemi a Chlumcem těžce poražena. Tehdy lázně zažívaly dobu největšího rozkvětu, jejich pověst se šířila po celé Evropě. V lázních se totiž léčili příslušníci všech armád. V lázeňských almanaších byly také zveřejňovány pravidelné přehledy královských a šlechtických návštěvníků se všemi podrobnostmi o jejich návštěvách. Od roku 1887 se plnila teplická termální voda do lahví a dodávala do obchodů. Druhá polovina 19. století byla na Teplicku a v Podkrušnohoří dobou prudkého průmyslového rozvoje, který umožnila rozsáhlá těžba uhlí. Na předměstích a v okolí města vyrůstaly sklárny a textilky, továrny strojírenské, chemické, keramické a zároveň stoupal počet dělníků. Obyvatelstvo Teplic se s rozvojem průmyslu v roce 1869 rozšířilo. Tehdy slibnému a vzestupnému rozvoji zasadila 18. února 1879 ránu tragédie, při které zahynulo 23 horníků v dole Döllinger u Duchcova. Provalily se termální vody, hladina Pravřídla při tom prudce poklesla a přechodně přestala zcela téci. Katastrofa nezanechala vliv na léčebnou kvalitu vody, ovšem pověst lázní se zhoršila natolik, že v dalších letech poklesla
11
návštěvnost o několik desítek procent. Rozmach města pokračoval však i po této události. Vznikaly nové stavby škol, úřadů, závodů a lázeňských ústavů. Málo měst se tehdy vyznačovalo takovou zálibou v pořádání slavností a zábav jako právě Teplice. Každoročně mohli lidé navštívit proslulé maškarní průvody a bály, vítání jara, svatojánské noci, svěcení pramenů, soutěžní střelby a jiné. Všechny měly připravený několikadenní program, o který byl velký zájem v řadách domácího publika i lázeňských hostů. Vyvrcholením této činnosti byly akce pořádané v roce 1913 k výročí bitvy u Chlumce. O rok později vyšla vyhláška s císařovým provoláním „Mým národům“. Čtyři roky trvající válku provázelo strádání, nedostatek potravin a základních potřeb. Lázně se zaplnily raněnými. 28. října 1918 vznikla Československá republika, v pohraničí ovšem nastalo dvojvládí. V Teplicích to byl Národní výbor menšinový se sídlem v Duchcově a místní národní výbory působily jako orgány československého státu, obdobný německý orgán Bezirksnationalausschuss
a stará obecní zastupitelstva přijímaly rozkazy vlády
Deutschböhmen. V zimě téhož roku celou oblast Deutschböhmen obsadilo československé vojsko. Rozpadem Rakousko – Uherska a vznikem Československé republiky čeští Němci ztratili svou pozici vládnoucího majoritního národa a ocitli se v postavení menšiny. V meziválečné době se lázně orientovaly na střední a lidové vrstvy. Majitelé lázní, tedy obec a Clary-Aldringenové, se snažili udržet cenové relace v přijatelné rovině právě pro tento okruh návštěvníků. Jednalo se hlavně o dobu hospodářské krize, ovšem poklesu návštěvnosti se zabránit nepodařilo. Ve třicátých letech hospodářská krize tvrdě zasáhla pohraniční oblasti. Lázně byly navštěvovány jen zřídka vyššími vrstvami. Stávaly se z nich převážně lázně pro raněné. Výnos byl téměř nulový. Nebylo prostředků na opravy některých lázeňských budov. Důsledky krize, nezaměstnanost, uzavírání závodů a snížení životní úrovně, doléhaly na tisíce rodin. Mezi německým obyvatelstvem získávala hlasy propagace nacionálních stran. Znovu se ozývaly požadavky úplné samosprávy německých oblastí. V září 1938 vláda přijala Mnichovskou dohodu. Podle ní se muselo Československo podrobit pohraničnímu území Německu. 10. října přijely do Teplic jednotky německé branné moci a česká menšina byla vystavena teroru. V noci ze 14. na 15. března, kdy začala okupace zbytku Československa, byla zapálena synagoga v Lipové ulici. V březnu 1939 byl zřízen Sudetský územně správní celek (Sudetská župa), v níž platily zákony německé říše. 12
Židovská obec v Teplicích, která existovala již od středověku, díky těmto zákonům na dlouhou dobu zanikla. Jedna z největších skupin v Sudetách, která projevila svůj odpor proti režimu, se utvořila právě v Teplicích. K jejím členům patřili Češi i Němci. Gestapo je ale brzy odhalilo a její členové byli v roce 1943 popraveni. V průběhu války se lázeňské ústavy opět staly léčebnami pro raněné z front, nebo v nich byly umístěny kliniky z Německa. 8. května 1945 projela sovětská armáda Teplicemi při své cestě na pomoc povstalecké Praze. Teplice byly osvobozeny a začal nový život. Lázně se otevřely vrstvám pracujícího obyvatelstva. Tím začaly plnit své pravé poslání – léčit nemocné, kteří toho nejvíce potřebovali. Pohled na lázně se stal ale žalostným, do lázeňských ústavů byly nastěhovány berlínské kliniky a také další domy, s lázněmi spjaté, přeměněny na vojenské lazarety. Městem se šířily nemoci, protože byl nedostatek lékařů. Po nejnutnějších úpravách byli prvními pacienty repatrianti a příslušníci sovětské armády. V následujícím roce 1946 však měla sezóna již téměř normální průběh. Po zestátnění léčivých zřídel a lázní zákonem z roku 1948 a po vyhlášení statutu lázeňského místa v lednu roku 1956 byla dovršena konsolidace lázeňských poměrů v Teplicích. Bylo zřízeno jednotné ředitelství Československých státních lázní v Teplicích, které spravovalo lázeňská místa na severu Čech. Ve vydatnosti pramenů jsou Teplice na čtvrtém místě v Evropě. Prameny v lázních dnes tvoří Pravřídlo, Horský pramen a pramen Hynie. Teplickému lázeňství se vždy dařilo udržet vysokou úroveň léčby a standard služeb. Náročnou rekonstrukcí jedenácti historických lázeňských a měšťanských domů v Lázeňské ulici a na Lázeňském náměstí, vzniklo sanatorium Beethoven, které je vyhlášeným zařízením pro pacienty s kloubním onemocněním. Ve stručnosti lze říci, že Teplice jsou specializovány na léčení masových chorob současné civilizace, na choroby degenerativní, kloubové, cévní, stárnutí a předčasné opotřebení organismu.
13
2.2 Nejznámější lázeňské domy Dnešní lázeňský areál tvoří několik historických budov, které většinou pocházejí ze století sedmnáctého a osmnáctého. Každá z budov má své speciální zaměření a léčebné metody s příslušným zařízením. Budova Císařských lázní leží v centru města a náleží k historicky nejstarším domům v Teplicích. V těchto prostorách je umístěna Klinika CLT,5 vybavená špičkovým lékařským a diagnostickým zařízením. V nedávně době prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí včetně výstavby termálního rehabilitačního bazénu. V této lázeňské budově se mimo jiné léčil i rakouský císař František Josef. Lázeňský dům Beethoven je součástí historického jádra města. Vznikl architektonickým propojením původních lázeňských domů. Leží v klidné části Teplic obklopen rozsáhlými parky. V minulosti zde pobývaly a léčily se slavné osobnosti jako L. van Beethoven, J. W. Goethe, R. Wagner, F. Chopin, F. Liszt, A. von Humboldt a další. Tento lázeňský dům je specializován především na léčbu pohybového ústrojí, poúrazové stavy, poškození cév, nervů, kostí a šlach. V dnešní době je léčba v Lázeňském domě Beethoven pojata komplexně – jejím cílem je naučit člověka správně žít a předcházet chorobám, to vše v souladu s nejnovějšími poznatky světové medicíny. Budova Kamenných lázní byla postavena v roce 1911 v novobarokním slohu. V průběhu let se několikrát rekonstruovala, naposledy v roce 1998. V současnosti poskytují Kamenné lázně veškerou péči, založenou na mnohaletých zkušenostech a tradicích v léčení. Jako v ostatních teplických lázeňských domech je hlavní náplní léčení nemocí pohybového ústrojí. Zde se lázeňští hosté zotavují po ortopedických operacích, především po implantacích umělých kloubů. Výsledky pooperační léčby jsou velmi povzbudivé a hostům přinášejí prospěch ve zkrácení doby rekonvalescence a brzkém návratu do běžného života. Budova Nových lázní je navštěvována pouze hosty do 18 let. Tato dětská léčebna poskytuje dětem komplexní léčbu všech druhů onemocnění postihujících pohybové ústrojí. Hadí lázně se nachází na okraji šanovského lázeňského parku. Byly postaveny v letech 1838–1839 v pozdním empíru jako vůbec první zdejší zděné lázně. Je to jedna 5
Jedná se o zdravotnické zařízení, které ve svých programech využívá spojení sofistikované lékařské péče, léčebných účinků termální minerální vody a kosmetické péče. Součástí kliniky jsou odborné ambulance lékařů specialistů (interna, chirurgie, centrum plastické chirurgie, estetické medicíny další)
14
z mála dochovaných lázeňských empírových budov. Bohužel v současné době nejsou v provozu a každým rokem více chátrají. Některé z hlavních budov mají své dependance. Sadové lázně jsou od hlavní budovy Lázeňského domu Beethoven vzdáleny pouhých 100 m. Stravování a procedury jsou zajištěny v Lázeňském domě Beethoven. Lázeňský dům Jirásek je od hlavní budovy Kamenných lázní vzdálen 100 m, stravování a procedury probíhají v Kamenných lázních. Lázeňský dům Erben je od hlavní budovy Nových lázní vzdálen 250 metrů. Jsou zde ubytovány děti od dvou let věku (věková hranice dětí se řídí rozhodnutím revizního lékaře ZP) společně se svými rodiči a je zde zajištěno stravování. Léčba se realizuje v Nových lázních. 2.3 Historie kulturního a společenského života Kulturní a společenský život se rozvíjel již od samého začátku lázeňské léčby. Hudba pomáhala vyplnit volný čas nemocných. Pacienti, kteří trpěli kožními nemocemi, se koupali v léčivé vodě nepřetržitě ve dne v noci. Za těchto okolností bylo nutné lázeňské hosty zabavit. Nejprve se jim naservírovalo občerstvení na dřevěných prkénkách, a když bylo tělo uspokojeno, dal se nemocný bavit potulným hercem nebo hudebníkem, který často hrál na dechový nástroj či loutnu.6 Zde nalézáme jakési zárodky „komplexní lázeňské léčby“. Rozvíjející se lázeňský život s sebou přinášel intenzívní kulturní a společenské dění, vyloženě český charakter dosvědčují (česky) psané městské knihy, kancionály a další písemné památky. Velký zájem tehdejší doby spočíval ve sborovém zpěvu. O něj se staralo literátské bratrstvo, které účinkovalo při církevních obřadech i při světských slavnostech. Nejdůležitější dochovanou památkou literátského bratrstva z tohoto období jsou bohatě iluminované kancionály, které byly pořizovány na náklad měšťanů a vrchnosti. Zpěvníky pocházejí z let 1560 a 1566.7 Bohatost a intenzita stoupala kontinuálně s rozmachem lázní a jejich návštěvností. Z 16. století se zachovaly zprávy o městské cechovní kapele, kterou lze označit za předchůdce pozdějších lázeňských orchestrů. Od 17. století se hrály po celou sezónu 6
Tyto informace můžeme zjistit z dochovaných kreseb, zachycujících nemocné ponořené do dřevěných van, přes které jsou položena zmíněná prkénka s bohatě naskládanými miskami s nejrůznějšími jídly a poháry s nápoji. Vedle pak poskakující komediant nebo muzikant, který si tímto vydělal pár grošů na obživu. 7 V současnosti je můžeme spatřit v prostorách Knihovny Regionálního muzea v Teplicích. V roce 2006 jim byla věnována samostatná výstava.
15
v lázních komedie, hudba se rozléhala zámeckými sály a přilehlým parkem, plesy zpestřovaly letní dny a večery lázeňského města. Význačné objekty, které sloužily k zábavě a kulturnímu vyžití hostů, se v teplické oblasti začaly stavět v první polovině 18. století. Na kraji Zámeckého parku byl postaven v roce 1732 Zahradní a plesový dům, budoucí společenské středisko lázní, kde se v dobách největšího rozmachu lázní konaly památné produkce největších umělců zahraničních i domácích. Divadlo, přistavěné k zámku roku 1787, bylo místem hostujících italských společností. Přijížděly také herecké soubory z Prahy (Vlastenecká společnost českého divadla) a Německa. Teplice byly nazývány v první polovině 19. století „Salónem Evropy“. Nejen nemocné bychom v tu dobu hledali v místních lázních, přicházely sem za odpočinkem a klidem k tvůrčí práci také významné osobnosti, které si nenechaly ujít ani zábavu, povyražení a rušný noční život. Často přijížděli diplomaté, rozhodující nejednou o osudu Evropy právě zde. Společenský a kulturní život se stával rovnocenným partnerem lázeňského ruchu. V Teplicích si podávali ruce (symbolicky i doslova) králové, carové i císaři, ale také nejpřednější představitelé soudobého umění a vědy. To vše mělo vliv na bohatost a charakter života lázní, které tím více přitahovaly další politiky, umělce a ostatní návštěvníky. To vše bylo důležitým prostředkem propagace, která rozhodovala o ekonomickém výsledku sezóny. Protože většina obyvatel města byla existenčně závislá na příjmu z lázeňství, dělalo se vše pro to, aby mělo ve světě dobrý zvuk. Například lázeňská propagace při všech příležitostech šířila do světa slova polského krále a saského kurfiřta Bedřicha Augusta III., která prý pronesl v roce 1763:„Neřekl jsem to? Sotva jsem přišel do mých milých Teplic, hned je to se mnou lepší.“8 Z toho vyplývá, že už tehdy bylo jasné, že lázeňství je také obchodní podnikání. V tuto dobu se společenský a umělecký život soustřeďoval do oblasti kolem zámku, který patřil šlechtickému rodu Clary-Aldringenů. Ti byli majiteli několika lázeňských ústavů. S organizací teplického života jim pomáhal po dlouhá léta Claryův tchán Karel de Ligne, význačná osobnost evropského života počátku 19. století. Díky svým stykům v mnoha zemích zval do lázní slavné osobnosti své doby a pořádal pro ně pestré společenské akce. Ovšem tyto pořady byly převážně záležitostí uzavřené společnosti. Široké lázeňské veřejnosti sloužilo Zámecké divadlo. 8
PLEVKA, B. Teplice: Lázně. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1972.
16
V druhé polovině 19. století nastal rozvoj nejen lázní, ale i průmyslu, což se projevilo vyšší návštěvností a stoupajícím počtem obyvatel. Zvýšily se také nároky na společenský a kulturní život. Divadelní budova přestala kapacitně vyhovovat a nedostačující byl i (pouze) letní provoz. Dočasně se využívalo prostor letního divadla v trnovanském parku, postaveného roku 1856, ale to bylo jen provizórium na technicky a esteticky nízké úrovni. Výstavba moderního divadelního objektu byla zahájena v roce 1872 a v květnu 1874 se konalo první představení. Po zavedení elektrického světla v roce 1901 a po zřízení divadelní kavárny s vyhlídkovými terasami se stalo divadlo nejen uměleckým, ale i společenským centrem lázeňského města Teplice. Po první světové válce se nezměnila jen tvář Evropy, ale i složení návštěvníků teplických lázní. Přicházelo velmi málo světoznámých a proslulých hostů a lázně se více zpřístupňovaly prostým občanům. Vrchol nastal v období druhé světové války. I v poválečném a současném období jsou Teplice se svými lázněmi místem mnoha kulturních událostí a místem působení velkého počtu českých i zahraničních hudebníků. Mnoho z umělců a mediálně proslulých osobností současné české a zahraniční scény naleznou i dnes svou cestu do města s nejstaršími lázněmi ve střední Evropě.
17
3. Hudební život v teplických lázních Způsobů, jak trávit volný čas s hudbou mezi léčebnými procedurami v Teplicích, je nespočetně. Mezi nejžádanější hudební tělesa patří Severočeská filharmonie Teplice, sídlící v Domě kultury v samotném centru města, blízko lázeňského domu Beethoven. Lázeňští hosté mohou dále navštívit Krušnohorské divadlo či kolonádní koncerty. Jednou ročně probíhá největší z oslav města, a to Zahájení lázeňské sezóny. Ve městě dále ještě najdeme konzervatoř, která se také podílí na místní kultuře svými recitály a absolventskými koncerty. Umělecká seskupení nalezneme takřka na každém kroku. Za kulturou v Teplicích mohou lázeňští hosté vyrazit za každého počasí. 3.1 Severočeská filharmonie Teplice Před více než 120 lety symfonickou hudbu do Teplic přivedly lázně a podporovalo ji tehdejší panstvo. Městští představitelé pochopili, že koncerty patří k lázeňskému životu a zvyšují proslulost města. Proto svůj orchestr vždy podporovali a dotovali. Tato tradice přežila všechny změny režimů. Na počátku historie tohoto orchestru stál skromný hlouček hudebníků, kteří v různých denních i nočních hodinách hráli na několika místech lázeňských Teplic. Z Almanachů z roku 1802 a 1830 se dozvídáme o ruchu lázeňské promenády se zvukovou kulisou již pravidelné kapely. Zajímavé je sdělení, že členy kapely byli už v této době absolventi pražské konzervatoře, založené několik let před tím. V teplické a šanovské části lázní působilo několik malých hudebních skupin, které se spojovaly k větším akcím, nebo se rozšiřovaly podle potřeby o místní hudebníky. Dobové rozdělení města na relativně samostatné městské části Teplice a Šanov (z německého originálu „Teplitz–Schönau“), ve kterých se uplatňovaly dva samostatně působící orchestry, způsobovalo značné finanční problémy. První úřední listina, která se zabývala teplickou lázeňskou hudbou, pochází z února 1831, kdy kapely měly za sebou víceletou koncertní činnost. Zemské prezidium rozhodlo, že „Teplická hudební společnost, jsou-li její výkony takové, aby uspokojily nároky vzdělaného publika, má mít přednostní právo na výtěžek z hudebních produkcí v lázeňském městě.“9 Toto rozhodnutí nemohlo vyřešit všechny problémy spojené s lázeňskou hudbou, a proto vydal litoměřický hejtman 14. dubna 1838 další dokument, 9
KOLEKTIV AUTORŮ, Severočeská filharmonie Teplice – jubilejní brožura Plzeň : Euroverlag.str. 3
18
který bral na vědomí existenci orchestru nejen formálně, ale také již v podobě pevného statutu, tedy rozhodnutí, že v Teplicích (včetně Šanova) měla působit jen jedna kapela, „které mají být svěřovány všechny veřejně hudební produkce, protože dva dobré orchestry vedle sebe obživu nenaleznou.“10 Dále pak spis obsahuje poznámku, že „zdatní hudebníci se najdou jen potud, pokud jim může být nabídnuta a zajištěna dostatečná odměna.“ 11 Již v letní sezóně roku 1838 zahájil orchestr svou činnost a 20. července uspořádal komorní koncert s belgickým houslistou Charlesem de Beriotem a zpěvačkou Paulinou Garzia. K dalším úspěšným vystoupením patřil např. koncert houslisty Heinricha Wilhelma Ernsta, uvedený 22. července 1846 v zámeckém divadle. Přestože orchestr úspěšně reprezentoval město, neměl jistotu stálého angažmá a pravidelných příjmů, jelikož působil v Teplicích pouze po dobu letní lázeňské sezóny. V revolučním roce 1848 byl městský lázeňský orchestr nově zvoleným dirigentem Franzem Laglerem nakrátko přeměněn v Hudbu národní gardy (Nationalgardemusik), která byla činná pouze po dobu revolučních aktivit. Ve vedení orchestru setrval Franz Lagler až do roku 1864. Po něm nastoupil absolvent pražské konzervatoře, dirigent a houslista Hans Schöttner. V tomto období se v organizaci orchestru uskutečnila řada změn. Roku 1869 požádal hudební ředitel Hans Schöttner o další rozšíření orchestru. Návrh byl přijat a orchestr rozšířen na dvaatřicet členů včetně dirigenta. Dalším vedoucím lázeňského orchestru se stal Karel Schmidt. V průběhu následujících let se ve funkci kapelníka vystřídala spousta známých i méně známých osobností. V roce 1870 se ujal na celých šestnáct let vedení orchestru Karel Peters. Jeho éra má historický význam, neboť Teplice dostaly samostatnou divadelní budovu. Sezónní kapelu o 36 lidech nebylo již potřeba rozpouštět a více než polovina členů byla angažována celoročně. Orchestr včetně kapelníka byl tehdy společný pro lázně i divadlo. V roce 1886 se ujal městského orchestru Karl Wosahlo, jehož zásluha byla především v tom, že jako první zavedl pravidelné symfonické koncerty. K povinnostem hudebního ředitele patřilo dirigování všech poledních promenádních koncertů v Zámecké zahradě a dvou odpoledních koncertů týdně v Lázeňském parku, v divadle pak nastudování všech oper a velkých operet.
10 11
KOLEKTIV AUTORŮ, Severočeská filharmonie Teplice – jubilejní brožura Plzeň : Euroverlag. str. 4 KOLEKTIV AUTORŮ, Severočeská filharmonie Teplice – jubilejní brožura Plzeň : Euroverlag. str. 4
19
Dirigent Kaimova orchestru v Mnichově Franz Zeichka byl vybrán konkurzním řízením ze 174 uchazečů do čela orchestru. Při jeho působení se teplické lázně staly významným centrem, kam se sjížděli umělci zvučných jmen. Mezi první velkou osobnost patřil italský klavírista Feruccio Busoni, který v Teplicích hostoval celkem čtyřikrát. Mezi další významné hosty, kteří spolupracovali s městským lázeňským orchestrem, patřili například dirigenti Richard Strauss, Eugen d´Albert, houslisté Pablo de Sarasate, Eugéne Ysaye, Bronislav Hubermann, Fritz Kreisler, Henri Marteau, klavíristé Conrad Ansorge, Emil Sauer, Ernö Dohnányi, Frederic Lamond, violoncellisté Julius Klengel, David Popper, Hugo Becker, Anton Hekking, pěvkyně Ernestina Schumann-Heinkeová, Lili Lehmannová a mnoho dalších. V říjnu roku 1899 byl schválen návrh na změnu názvu orchestru, a to na Teplický městský orchestr (Teplitzer Stadt-Orchester). V letech 1906–1922 byl orchestr dirigován Johannesem Reichertem, který upřednostňoval hudbu klasicistní. Dalším dirigentem a zároveň ředitelem se v roce 1922 stal Oscar Konrad Wille. Jeho přínosem bylo rozdělení koncertů podle obsahové náročnosti a výše vstupného. Na nejnižší úrovni Willeho hierarchizace stály lázeňské koncerty, které sloužily k pobavení, dále dělnické symfonické koncerty, které jako jediné obsahovaly průvodní slova, lidové symfonické koncerty s nepříliš náročnou hudbou a vrcholem byly koncerty filharmonické, které díky většímu počtu hráčů (až devadesát) představovaly posluchačům velká orchestrální díla. Během šestnácti let, kdy Oscar Konrad Wille vedl teplické hudební těleso, bylo provedeno přes sedm set symfonických koncertů a z operní tvorby např. Mozartova Figarova svatba, opery Giacoma Pucciniho, Richarda Strausse, Giuseppe Verdiho, Modesta Petroviče Musorgského, Petra Iljiče Čajkovského a dalších. Často uváděnými díly byly opery Richarda Wagnera včetně tetralogie Prsten Nibelungů.
Roku 1938 ukončil Oscar Konrad Wille své působení v čele teplického
orchestru. Během druhé světové války teplické hudební dění zcela nevymizelo, orchestr působil pod taktovkou Bruna Schestaka a pod změněným názvem Městský orchestr lázeňského města Teplice-Šanov (Das Städtische Orchester der Badestadt Teplitz-Schönau). Preferována byla díla Ludwiga van Beethovena a Richarda Strausse. Teplický lázeňský orchestr i Městské divadlo ukončily svou činnost s koncem druhé světové války. V roce 1945 hostovaly v Teplicích orchestry z jiných měst. Brzy se jednalo o obnovení tělesa, které by zastávalo funkci symfonického orchestru. Z podnětu významné osobnosti 20
teplického hudebního života, Aloise Sarauera, bylo 6. února 1948 schváleno zřízení Městského lázeňského orchestru. Prvním dirigentem byl Miloš Sedmidubský, který setrval na svém postu pouze dva měsíce, poté byl na krátko vystřídán Bohušem Slezákem. Šéfdirigentem se v roce 1948 stal Josef Hrnčíř, který za necelý rok uvedl sto osmdesát koncertů. Koncem roku 1948 byl orchestr přejmenován na Městský symfonický orchestr Teplice. Od 1. ledna 1949 zastával funkci šéfdirigenta Miroslav Bervíd absolvent pražské konzervatoře a žák Václava Talicha, který začal s orchestrem koncertovat i v dalších městech. Od srpna roku 1949 vystupoval orchestr pod názvem Krušnohorská filharmonie. Později bylo těleso převedeno do správy Krajského národního výboru, počet hráčů rozšířen na šedesát a přijat druhý dirigent. V roce 1951 byl orchestr zařazen mezi státní symfonické orchestry a název pozměněn na Krušnohorský symfonický orchestr. Po odchodu Miloslava Bervída, jehož zásluhou se znovu realizovaly abonentní a výchovné koncerty pro školní mládež, se do čela orchestru postavil roku 1956 Bohumil Berka. Koncerty s průvodními slovy Mirko Očadlíka, Miroslava Barvíka a Václava Holzknechta, se kterými Berka spolupracoval, byly přijímány publikem velmi kladně. V roce 1960 byl název orchestru změněn na Severočeský symfonický orchestr. Během působení Bohumila Berky se v orchestru vystřídalo několik druhých dirigentů, například Libor Pešek, pod jehož vedením hrál orchestr celých šest let. Vzhledem k uvolňující se politické atmosféře účinkoval orchestr v 60. letech v církevních prostorách v Oseku, Ústí nad Labem, Litoměřicích a Varnsdorfu. 27. května 1967 byla Händlova Vodní hudba ozvláštněna provedením na rybníku teplické Zámecké zahrady. Později po odchodu Libora Peška nastoupil na jeho místo Vladimír Válek. V době normalizace, na počátku sedmdesátých let, byl krajskými orgány odvolán ze své funkce uměleckého ředitele a šéfdirigenta Bohumil Berka. 30. července 1971 také Vladimír Válek ze stejného důvodu opustil pozici druhého dirigenta. Bohumil Berka však s orchestrem spolupracoval dalších třináct let. V říjnu 1972 byl na místo ředitele a hlavního dirigenta jmenován Jaroslav Soukup, který ve své funkci setrval až do roku 1989. Soukup rozšířil těleso na více než sedmdesát hráčů a jeho zásluhou bylo zrekonstruováno sídlo orchestru. V sedmdesátých letech natočil s hudebníky několik koncertů pro Československou televizi.
21
1. července 1979 byl Severočeský symfonický orchestr přejmenován na Severočeskou státní filharmonii Teplice (SČSF). Díky organizačním schopnostem Jaroslava Soukupa byla v roce 1979 zahájena výstavba nového sídla symfonického orchestru s koncertním sálem (kapacita 549 míst). Roku 1989 podal demisi šéfdirigent Jaroslav Soukup a na jeho místo byl dosazen Jan Štván, který od roku 1985 působil ve funkci druhého dirigenta. Jaroslav Soukup na místě ředitele filharmonie zůstal ještě do roku 1990. V říjnu roku 1991 bylo šéfdirigentské i ředitelské místo nabídnuto Tomáši Koutníkovi, jenž několik let působil jako dirigent ostravské Janáčkovy filharmonie. V roce 1992 bylo zrušeno místo druhého dirigenta, došlo ke snížení počtu hráčů, název orchestru byl zkrácen na Severočeská filharmonie Teplice. Od té doby spadá orchestr pod teplickou městskou správu. V polovině roku 1995 odešel Tomáš Koutník z funkce ředitele a v létě roku 1997 i z postu šéfdirigenta. Novým ředitelem byl jmenován dlouholetý hráč orchestru Jiří Malina. Od roku 1997 vede Severočeskou filharmonii Teplice kanadský dirigent Charles Olivieri-Munroe. Po odchodu Jiřího Maliny z funkce ředitele filharmonie byl 1. října 2000 radou města Teplic jmenován novým ředitelem Roman Dietz, který je ve své funkci i nadále. Severočeská filharmonie Teplice je dosud jediným profesionálním symfonickým tělesem v Ústeckém kraji. Primátor města Teplice Jaroslav Kubera se za svého dosavadního působení v Teplicích velmi podílí na rozvoji nejen lázní, ale i kultury a sportu. Z toho lze usoudit, že teplický hudební život má před sebou i v době razantních úspor dobrou perspektivu. 3.2 Krušnohorské divadlo První teplické divadlo vystavěl rod Clary-Aldtringenů na svém panství roku 1751. Sloužilo pouze majiteli zámku a aristokratické společnosti. Roku 1789 bylo rozšířeno a směli jej navštěvovat i lázenští hosté a obyvatelé Teplic. Zásluhou tohoto rodu vzniklo v Teplicích i první kamenné divadlo, a to podle návrhu J.A. Giesela, v roce 1787 přístavbou k západnímu křídlu zámku. Sál měl kapacitu necelých 300 míst. V polovině 19. století přestalo vyhovovat tehdejšímu rozrůstajícímu se městu, a proto byla v roce 1872 zahájena výstavba nové divadelní budovy. O dva roky později je datován vznik stálého činoherního a operního souboru. Od roku 1794 hrálo v Teplicích po několik sezón Vlastenecké divadlo z Prahy. Herci byli české i německé národnosti a teplickou scénu brali spíše jako možnost řešení finančních potíží. Nepřekvapuje proto nevalná úroveň 22
představení, k tomu také ale přispívala velmi nepříznivá politická situace. Pobuřující myšlenky se nesměly dostat mezi lid. Přísná byrokratická cenzura zasahovala do každého veřejného projevu, zvláště pak do divadelního prostředí, kde „živé“ slovo mohlo být zvlášť nebezpečné. V Teplicích se například zakazovalo uvádět hry s tragickým obsahem s poukazem na zdravotní stav pacientů lázní. K lázním patřil „bezstarostný život“, proto se hrála představení s humornou tématikou. Operní repertoár se dělil na dvě části. Vedle zpěvoher, u nichž dnes nezjistíme ani jméno autora, se hrála díla nejpřednějších autorů například Mozartova Kouzelná flétna, Rossiniho Lazebník sevillský, Weberův Čarostřelec a další. Velký úspěch provázel operní parodie činoherní společnosti Františka Maška. Čarostřelec Carla Marii von Webera se hrál pod názvem Max Staberl ve vlčí sluji a podobně. Nejstarší dochovaný plakát operního představení teplického zámeckého divadla je z roku 1807 a v současnosti ho najdeme ve sbírkách Národního muzea. Krušnohorské divadlo vyhořelo na počátku 20. století a z celého objektu se zachovala pouze kavárna a obvodové zdivo. Obnova divadla začala téměř okamžitě a již v dubnu roku 1924 byla nová budova slavnostně otevřena Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští. V divadle se hrály pro lázeňské hosty opery, operety a činohry pouze v němčině. Český jazyk se ovšem dostal na jeviště v první polovině 20. století, kdy teplické divadlo mohlo uskutečnit čtyřicet českých představení ročně. Tehdy zaznívaly tituly jako Věc Makropulos, Strakonický dudák, Večer tříkrálový a další. Než se podařilo vytvořit české divácké zázemí, němčina se ve městě udržela až do května 1945. 11. května 1945 bylo na ministerstvu kultury rozhodnuto, že bývalá Jihočeská zpěvohra a část její činohry dostane k dispozici teplické divadlo. Po okupaci byly totiž oba soubory českobudějovického divadla nuceny uvolnit divadlo Němcům. K obnovení českého divadla v Českých Budějovicích bezprostředně po válce nedošlo, avšak členům bylo nabídnuto účinkování právě v Teplicích. Uměleckým vedoucím se stal režisér Tadeáš Šeřínský a šéfem opery Josef Bartl. Provozovatelem byla Ústřední rada odborů a budova dostala nový název Divadlo severu. První česká scéna v Teplicích se slavnostně otevřela 24. června 1945 představením Smetanovy Prodané nevěsty. Divadlo severu bylo posléze přejmenováno na Městské divadlo Teplice-Šanov a v sezóně 1945/46 uskutečnilo více než čtyřicet premiér. Velké operety studoval Karel 23
Smažík a drobnější hudební komedie Kamil Olšovský. Původně mostecká opereta fungovala v Teplicích pouze jedinou sezónu. Po ročním působení bylo rozhodnuto o vrácení operetního souboru zpět do Mostu. V roce 1949 v teplickém divadle hrál pouze činoherní soubor. 1. srpna 1949 nabylo platnosti rozhodnutí Krajského národního výboru o sloučení tří souborů. Divadla z Ústí nad Labem, Teplic a Mostu byla spojena do jedné instituce s názvem Krajské krušnohorské divadlo. Činohra a lidová zpěvohra byla provozována v Teplicích, opera v Ústí na Labem a činohra v Mostě. Uměleckým ředitelem Krajského krušnohorského divadla byl jmenován Tadeáš Šeřínský, jehož ředitelství sídlilo v Teplicích. O rok později byl ředitelem Jan Pacl, který se stal i šéfem a režisérem operety. Na pozici šéfdirigenta nastoupil František Popp, do angažmá byli přijati i tenorista Drago Čáslavský, Růžena Ječmenová a další mladí zpěváci s velkým nadáním. Do repertoáru byly zařazovány populární operety jako Vinobraní, Polská krev, Krásná Helena, Orfeus v podsvětí, Cikánský baron, Netopýr a další. Za působení Jana Pacla se velmi často uváděla i díla sovětských autorů, např. Tabákový kapitán (Vladimír Ščerbačev), Píseň tajgy (Jurij Miljutin) nebo Svatba v Malinovce (Boris Alexandrov). Tato díla byla prováděna i v rámci týdnů sovětských her nebo na Festivalu sovětských her, který Krajské krušnohorské divadlo uskutečnilo v roce 1952. Téhož roku bylo společné ředitelství tří divadel zrušeno a ze sloučeného Krajského krušnohorského divadla se staly tři samostatné umělecké soubory s vlastním vedením. Název Krušnohorské divadlo zůstal teplické scéně. Koncem roku 1956 skončil v Teplicích Jan Pacl a na jeho místo nastoupil 1. ledna 1957 Ivan Glanc, který vedl teplické divadlo pouze něco málo přes jednu sezónu, ale za jeho působení v ředitelském postu divadlo zažilo důležitý zvrat. K 15. červenci 1958 byla rozpuštěna činohra. 25. dubna 1959 byla provedena československá premiéra hry Jurije Miljutina Polibek Čanity, o jejíž režii se postaral Oldřich Nový. V následujícím roce navštívili divadlo i sovětští skladatelé Tichon Chrennikov a Dmitrij Kabalevskij, který oddirigoval představení svého díla Vesna zpívá. Od podzimní sezóny 1963 došlo k razantním změnám. Snížil se totiž počet uměleckých pracovníků operety. Zkrácení stavu pracovníků bylo zaznamenáno ve všech složkách souboru (orchestru i baletu, byl zrušen pěvecký sbor). Toto byl „začátek konce“ operetního souboru. Reorganizací se divadlo změnilo na malou
24
hudební scénu, která byla schopna předvádět pouze menší operetní díla. S velkými operetami se divadlo rozloučilo dílem Johanna Strausse Královnin krajkový šátek. V době normalizace se situace stále zhoršovala a umělecká úroveň divadla neustále klesala. Výpomoc z jiných souborů a měst řešila nedostatek stálých uměleckých pracovníků. V pěveckém sboru bychom tehdy našli pouze jedenáct zpěváků. Krušnohorské divadlo v roce 1989 se nacházelo v katastrofálním stavu. O tři roky později nastal útlum veškeré činnosti, na podiu nezazněla jediná premiéra, žádné představení pěveckého sboru. Z funkce ředitele odstoupil Zdeněk Lavička. Bez konkurzního řízení byl do čela souboru dosazen František Veselý. 15. března 1994 se na Okresním úřadě uskutečnilo jednání, kde bylo rozhodnuto o ukončení činnosti stávajícího divadelního souboru Krušnohorského divadla Teplice k 30. červnu 1994. V 80. letech byl v blízkosti divadla postaven Dům kultury. V budově divadla nastaly změny. Bylo zde vybudováno nové kino, koncertní, estrádní, společenský sál a spousta dalších prostor, kterých Tepličané i lázeňští hosté mohli využívat. Kromě kina, divadelních představení, koncertů a dalších akcí, mohou i nadále lázeňští hosté navštěvovat různé kurzy (nejen hudební), využít služeb půjčovny kostýmů, pronajmout si prostory pro ples nebo vlastní prezentační akce. Budova Krušnohorského divadla je s Domem kultury v posledních letech nerozlučně spjata. Zprostředkovává představení divadelních souborů a umělců z celé republiky, avšak návrat stálé teplické scény se v nejbližší době neuskuteční. 3.3 Konzervatoř Teplice Většina hudebníků, kteří účinkovali v teplických orchestrech před druhou světovou válkou, byli sudetští Němci. Odsun německy mluvících obyvatel po druhé světové válce znamenal velmi nízký počet kvalitních hudebníků. Příchozími muzikanty z jiných regionů se sice situace poněkud zlepšila, ale otázka nedostatku kvalifikovaných hráčů vyřešena nebyla. V šedesátých letech probíhal průzkum na lidových školách umění o počtu aprobovaných učitelů. Výsledkem bylo zjištění, že „závažným problémem na lidových školách umění je zajištění aprobovaných učitelů, kterými jsou absolventi konzervatoří. Ve školním roce 1966/67 působilo na lidových školách umění v kraji 357 interních a 67 externích učitelů, z toho 382 učitelů hudebního oboru (330 interních), 23 pro výtvarný, 25
11 pro literárně dramatický a 8 pro taneční směr. V nejvíce zastoupeném hudebním oboru bylo ze 382 učitelů 106 nekvalifikovaných, z nich pak 21 si doplňovalo kvalifikaci studiem při zaměstnání. S nárokem na důchod vyučovalo 58 učitelů, z toho 32 kvalifikovaných. Perspektivně do roku 1975 přibude s nárokem na důchod dalších 20% učitelů“.12 Zde zjišťujeme, že téměř jedna třetina učitelů nebyla kvalifikována. To vše bylo důsledkem nepřítomnosti školského zařízení v oblasti severních Čech, které by aprobované muzikanty produkovalo. Roku 1970 dostal Jaromír Brož13 svolení k založení konzervatoře, která započala svou činnost 1. 9. 1971. V prvních dvou letech byla hospodářsky i organizačně přidružena k teplickému gymnáziu. Pedagogický sbor byl tehdy tvořen pouze několika aprobovanými lektory. „Mezi zakládající pedagogy patřili Jaroslav Čermák (klavír), Irena Černá (klavír), Jiřina Dlouhá (housle), Miroslava Hušková (akordeon), Jaroslav Kabil (viola), Zdeněk Kolářský (housle), Václav Krahulík (kytara), Antonín Satýnek (klarinet), Rudolf Slach (kontrabas), Eva Sobíšková (bicí), Eva Ševčíková (flétna), Jindřich Šindelář (trubka), Mirko Škampa (violoncello).“14 V roce 1973 se stala konzervatoř samostatnou institucí. v čele s novým ředitelem, Metodem Přikrylem. Až po dohodě odboru školství Krajského národního výboru s Okresním národním výborem a Městským národním výborem v Teplicích získala konzervatoř vlastní budovu v Českobratrské ulici. Stavební úpravy se prováděly téměř za provozu a v roce 1975 byla budova přizpůsobena potřebám konzervatoře. Prvními absolventy se v roce 1977 stalo 27 studentů denního studia a 42 posluchačů na dálkovém studiu. V průběhu prvních deseti let existence školy se začaly vyučovat všechny nástroje symfonického orchestru, bylo také založeno pěvecké oddělení a oddělení lidových nástrojů, ve kterém se učilo hře na kytaru, akordeon a bicí nástroje. V počátcích školy byl založen Zdeňkem Kolářským houslový soubor, který se s přibývajícím počtem posluchačů postupně přetvářel na celý symfonický orchestr. „V letech 1977–1985 působil ve funkci
12
Školská správa Severočeského krajského národního výboru v Ústí nad Labem, materiál pro jednání školské a kulturní komise s Krajským národním výborem ve dnech 30. 11. – 1. 12. 1967, uloženo: vlastní archiv Jaromíra Brože. 13 Jaromír Brož - Krajský školský inspektor, který v roce 1966 zahájil osobní jednání na Ministerstvu školství s návrhem založení konzervatoře. 14 KUBÍK, M. - ŽIŽKOVÁ, J. 35 let konzervatoře v Teplicích – jubilejní brožura Teplice, 2006.
26
ředitele Bohuslav Čížek. Po něm převzal vedení Milan Dlouhý, který na svém postu setrval do roku 1989. Od roku 1990 až dodnes v této funkci působí Milan Kubík.“15 Od založení školy přispívají posluchači teplické konzervatoře aktivně k hudební atmosféře teplických lázní. Ukončením přístavby hlavní budovy konzervatoře získala nejen škola, ale i teplické publikum nový koncertní sál. Většina koncertní činnosti studentů bývá uskutečněna právě v těchto reprezentativních prostorách. Probíhají zde ročníkové koncerty každého oddělení či třídní přehrávky. „Kromě nejlepších žáků, kteří po vykonání konkurzu absolvují svůj závěrečný koncert za doprovodu Severočeské filharmonie v Domě kultury, se v sále konzervatoře konají všechny absolventské koncerty.“16 Členové školního symfonického orchestru a školního pěveckého sboru vystupují každoročně v Domě kultury s Českou mší vánoční od Jakuba Jana Ryby. Spolupráce s Brixiho komorním sborem přináší pravidelné adventní koncerty pro lázeňské hosty a místní obyvatele Teplic. Účinkují na zahájení oslav lázeňské sezóny, na dubských slavnostech, zajišťují hudební produkci při vernisážích a pořádají koncerty pro lázeňské hosty v sále sanatoria Beethoven. V různých komorních seskupeních vystupují také na hradech a zámcích severočeského kraje. Na koncertní tradici se podílejí jak žáci, tak pedagogové školy. Svou hudební aktivitou výrazně pozvedají kulturní život města a celého severočeského regionu. 3.4 Zahájení lázeňské sezóny v Teplicích Každoročním svěcením léčebných pramenů je zahajována největší severočeská městská slavnost, Lázeňská sezóna. Slavnostní kostýmovaný průvod k prameni přichází z náměstí Svobody. Každá sezóna má své pořadové číslo, udávající dobu od založení kláštera benediktinek u teplých vod královnou Juditou k poctě svatého Jana Křtitele. Lázeňské hosty i návštěvníky ze širokého okolí přitahují do ulic a parků především koncerty na pěti podiích, rozestavěných v centru města. V okolí zámku předvádějí každoročně své umění kejklíři, šermíři a doboví řemeslníci za doprovodu historické hudby. Návštěvníci se mohou také podívat do jindy nepřístupné věže kostela na Zámeckém náměstí nebo do Beuronské kaple v areálu místního teplického gymnázia. Kromě centra se
15 16
KUBÍK, M. - ŽIŽKOVÁ, J. 35 let konzervatoře v Teplicích – jubilejní brožura Teplice, 2006. Výroční zprávy Konzervatoře v Teplicích.
27
slavnost dostává doprovodnými akcemi i na okraje města. Lázeňská sezóna v Teplicích se tradičně odehrává v průběhu tří květnových dnů (poslední víkend v měsíci). Zámeckými parky se v tuto dobu rozléhají hudební produkce nejrůznějšího zaměření. Šanovská mušle17 bývá oblíbenou scénou starší generace, protože se zde převážně hraje klasická a dechová hudba. Velká pódia stavěná pouze pro tuto akci hostí v parku u Ptačích schodů a za Domem kultury současné oblíbené skupiny české i zahraniční pop music. Alternativní hudbu a spirituály si lidé mohou poslechnout na scéně zámecké. Hudba nezní pouze z pódií, každá ulice je „laděna v jiném tónu“. Najdeme zde hudbu orientální, irskou, latinskoamerickou, francouzskou, indiánskou a další. Každá tato skupina hudebníků má ke svému programu také vystoupení taneční. Lázeňští hosté mohou vyzkoušet taneční kroky z různých oblastí světa. Vedle takzvané world music v ulicích zaznívá i hudba renesanční, barokní, klasicistní, romantická a také soudobá. Komorní ansámbly hrají většinou v prostorách kostelů a teplického zámku v centru města, najdeme je však i v lázeňských uličkách, kde dokreslují atmosféru historického jádra města Teplice. Vystupují v dobových kostýmech a často je jejich koncertování provázeno zajímavým průvodním slovem, vztahujícím se k danému hudebnímu období a prezentované hudbě. V
prostoru
za
Krušnohorským
divadlem
probíhá
každoročně
výstava
velkoformátových fotografií soutěže Photo Annual Awards, doprovázená hráči teplické konzervatoře. Střídající se komorní obsazení hraje skladby nejznámějších autorů od baroka až po současnost. Lázeňští hosté mohou vkládat drobné mince do obalů hráčům a vybrat si skladbu z nabízeného seznamu. Propojení hudby s prohlídkou fotografií je příjemným zpestřením dne. Během této slavnosti zaznívají také nové opery od místních autorů, například komická opera buffa od Martina Budka a Jana Zástěry k příležitosti výročí jednoho a čtvrt tisíciletí od bájného objevení teplických pramenů. Již Václav Hájek z Libočan přibližuje počátek teplické lázeňské tradice formou vcelku netradičního příběhu. To, co najdeme v jeho kronice, i to, co se do ní nedostalo, je předmětem poněkud odlehčeného zpracování těchto dvou teplických autorů. Představení probíhají v teplickém zámku nebo v Zámeckém parku.
17
Budova, připomínající mušli, byla vystavěna v minulém století pro teplické hudebníky, kteří zde dodnes pravidelně vystupují v rámci kolonádních koncertů pro širokou veřejnost.
28
Zahájení lázeňské sezóny každoročně uzavírá pestrobarevný několikaminutový ohňostroj, který sledují desetitisíce lidí z různých míst v Teplicích. Hudební doprovod je vybírán konkurzním řízením podle stanovených kritérií. Organizátorem slavností je teplický Dům kultury, který sestavuje veškerý program.
29
4. Významné hudební osobnosti v teplických lázních Proslulost teplických lázní se šířila Evropou, a tak se z dostupných materiálů dozvídáme o návštěvách mnoha významných osobností, mezi nimi i řady věhlasných hudebníků, kteří se v lázních léčili nebo koncertovali pro lázeňské hosty. Mezi nejzvučnější jména patřil Ludwig van Beethoven, Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Franz Liszt, z českých jmen Josef Slavík, Jan Kubelík a mnoho dalších. Pokud se vrátíme zpět až do 17. století, najdeme v místních lázeňských dokumentech zmínku o jednom z nejvýznamnějších hostů v této době, a to o Heinrichu Schützovi. Tento skladatel a varhaník, obecně považovaný za nejdůležitějšího německého skladatele před Johannem Sebastianem Bachem, působil za svého pobytu v Teplicích (kam jel za odpočinkem a načerpání sil k tvůrčí práci) u drážďanského dvora, kde byl váženým kapelníkem. Lázeňští hosté mohli při jeho koncertech v teplických kostelích obdivovat jeho proslulou jemnost a dokonalost hry na varhany. V posledních letech 18. století při kolonádních koncertech hosté mohli zaslechnout roudnickou lobkovickou kapelu v čele s Antonínem Vranickým, skladatelem a houslistou. O několik let později tento orchestr řídil Antonio Cartellieri, český skladatel, houslista a dirigent, jehož syn byl lázeňským lékařem. V roce 1803 přijel do Teplic proslulý český virtuos na lesní roh Jan Václav Stich, známý pod pseudonymem Giovanni Punto.18 Dále v lázeňských seznamech hostů nacházíme jméno Josefiny Duškové, české koncertní pěvkyně, žákyně a manželky Františka Xavera Duška a přítelkyně Wolfganga Amadea Mozarta. V průběhu 19. století se v lázních často objevovali i významní čeští skladatelé, jako například Bedřich Smetana, František Škroup a Josef Bohuslav Foerster. Roku 1811 byl v Rakousku vyhlášen tzv. finanční patent,19 který zasáhl do finančních poměrů řady umělců, mezi něž patřil i Ludwig van Beethoven. Jeho přecitlivělá nervová soustava zapříčinila zhoršení celkového zdravotního stavu. Lékař Malfatti20 mu doporučil okamžitou léčbu v lázních Teplice. Mlhavé představy o Teplicích získal Beethoven od svého lékaře.
18
It. punto=steh, italský překlad zkomoleniny jména Stich Finanční patent (zvaný též „Wallisův“), jímž měla být cena bankocetlí stanovena při výměně za měnu konvenční na pětinu nominální ceny; do 1. 2. 1812 se bankocetle (dosáhly výše 1060 milionů zlatých) měly stáhnout z oběhu a vyměnit za tzv. výměnné papíry (s pětinovou hodnotou). 20 Johann Malfatti (1775 –1859), vídeňský lékař italského původu, léčil Beethovena v letech 1809–1815 19
30
4. srpna 1812 přijel do Teplic poštovním kočárem menší, silnější muž s černě kučeravou hlavou vážného pohledu a odměřeného chování. Ludwig van Beethoven. Do seznamu hostů se zapsal jako soukromník. Podle dalších údajů bylo účelem cesty léčení jeho ušní choroby. Ubytoval se v domě č. 75, Zlatá harfa v Lázeňské ulici proti Městským lázním. I přesto, že se měl hlavně léčit, zde zůstal věrný své zásadě Nulla dies sine linea – Ani den bez čárky! Píše o tom okrajově ve svém dopise z Teplic i spisovatel Karl August Varnhagen von Ense:21 „Tento zvláštní muž žije zcela svému umění, je velmi pilný a o nic jiného se nestará.“22 Beethoven žádal Varnhagena o dodání operního libreta, ale k dlouhodobé spolupráci nedošlo i přesto, že zájem byl na obou stranách. Významnější byl vztah k básníku Tiedgeovi23. Sbírka Urania z roku 1800 zajistila zmíněnému autorovi popularitu v celém Německu. Beethoven zhudebnil jednu z básní, An die Hoffnung (Naději) již v roce 1805 a vydal ji jako své 32. dílo. Za jejich osobního setkání v Teplicích došlo sice k jednání o další spolupráci, ale jediným výsledkem bylo to, že Beethoven znovu zhudebnil báseň Naději a vydal ji v roce 1816 jako op. 94. Ve společnosti Elisy von der Recke24 a básníka Tiedgeho přijela do Teplic mladá a půvabná berlínská herečka a zpěvačka, Amálie Sebaldová. Skladatele zaujala zcela mimořádně a některými beethovenovskými badateli byla později označována za jednu z možných adresátek Beethovenova dopisu „nesmrtelné milence“; není to však pravděpodobné. Korespondence sice svědčila o vřelém vztahu ze strany hudebníka, chyběly ale důkazy o stejně vřelém vztahu ze strany Sebaldové. Beethoven se s ní seznámil jako šestadvacetiletý klavírista a skladatel, který vystoupil několikrát v berlínské Hudební akademii v roce 1796. Z Beethovenovy korespondence s Amálií ze srpna 1811 se zachoval pouze malý lístek, na němž bylo napsáno: „Ludwig van Beethoven, na kterého byste, i kdybyste chtěla, zapomenout neměla.“25 Za pobytu v Teplicích se zrodila řada skladatelových skladeb symfonických a komorních, některé z nich byly věnovány jeho příznivcům české zemské šlechty. Těžko jde však vystopovat přímé vlivy českého, národního prostředí, známe-li systém 21
Karl August Varnhagen von Ense (1785–1858), německý spisovatel, autor básnických, literárně kritických a prozaických prací. Zanechal hodnotné vzpomínky na seznámení a styky s Beethovenem v Teplicích v roce 1811. 22 PLEVKA, B. Beethoven v českých lázních. 1. vyd. Severočeské nakladatelství, 1975. s. 28 23 Christoph A. Tiedge (1752–1841), německý básník romantického směru, autor proslulé sbírky Urania z roku 1800. 24 Elisa von der Recke (1754–1833), německá spisovatelka, autorka básní, cestopisů aj. 25 PLEVKA, B. Beethoven v českých lázních. 1. vyd. Severočeské nakladatelství, 1975. s. 30
31
Beethovenových tvůrčích postupů. Na skladbách pracoval po celá léta ve svých sešitech, týká se to především symfonické tvorby. Jeho dílo se utvářelo z hlubokých prožitků, jejichž zdrojem byl sám život. Najdeme ale několik nových a také nově upravených starších skladeb z léta 1811, které trávil v Teplicích. Například největším dílem tohoto roku byla symfonie č. 7 A dur, op. 92. Skladatel na ní pracoval za svého letního pobytu a pokračoval v zimě ve Vídni. Před tím, než Beethoven měl nastoupit do lázní v Teplicích, dostal nabídku, aby k otevření divadla v Pešti napsal několik skladeb k dramatickým scénám, text dodal autor A. Kotzebue.26 Píše o tom 9. října 1811 nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku: „…nastupuje do kočáru do Teplic, dostávám balík z Ofenu s žádostí, abych něco napsal k zahájení činnosti nového pešťského divadla; po třech týdnech strávených v Teplicích jsem se cítil dosti dobře a tak se do toho pouštím i přes zákaz svého lékaře … odesílám balík 13.září …“.27 Vznikly tak příležitostné skladby Král Štěpán, op. 117 a Zříceniny athénské, op. 113. Beethovenovi se podařilo soustředit v Teplicích kolem sebe několik dobrých přátel, se kterými se většinou seznámil až na místě, což přirozeně vyvrací velmi rozšířenou představu o skladatelově samotářství. Byl dokonce ochoten hrát svá nová díla a improvizovat pro lidi, mezi nimiž se cítil dobře. Bylo to léto příjemného tvůrčího rozpoložení, odpoutání se od každodenních starostí, které mu život ve Vídni přinášel. 18. září odjel Beethoven z Teplic v dobré fyzické kondici, což nasvědčuje tomu, že lázně mu velmi prospěly. Po příjezdu do Vídně napsal slova, která kontrastují s jeho původní nechutí k cestě do lázeňského města: „Okusil jsem cestování a dobře mi prospělo; hned bych zase jel.“28 To se mu povedlo o rok později, kdy opět v létě do Teplic zavítal. Mezi dopisy psanými v Teplicích zaujímá zcela výjimečné postavení tzv. dopis nesmrtelné milence. Dlouhá desetiletí je tato korespondence předmětem dohadů, polemik a hypotéz. Některé okolnosti kolem tohoto dopisu zůstanou již trvale neobjasněny. Víme pouze, že byl napsán ve dnech 6. a 7. července a má tři části. Jméno adresátky není uvedeno. Chybí i další časové a místní údaje, které by umožňovaly dohledání, kde byl napsán a komu. Vyvstává další otázka, proč se dopis Beethovenovi vrátil, byl-li vůbec odeslán. Pro nás je důležitý hlavně tím, že zcela výjimečným způsobem dává nahlédnout 26
August Friedrich Ferdinand von Kotzebue (1761-1819), napsal více než 200 her, mezi jeho díla patří například Cizinec, Menschenhass und Reue (Škarohlídství a výčitky) aj. 27 PLEVKA, B. Beethoven v českých lázních. 1. vyd. Severočeské nakladatelství, 1975. s. 32 28 PLEVKA, B. Beethoven v českých lázních. 1. vyd. Severočeské nakladatelství, 1975. s. 33
32
do Beethovenova intimního života. Vztah k této neznámé ženě hluboce zasáhl do jeho světa a ovlivnil tvorbu na dlouhá léta. To jsou důvody, proč dopis zaujal pozornost hudebních vědců, kteří v něm hledají klíč k celé etapě Beethovenova života. Většina mladších i starších odborníků se přiklání k názoru, že se zrodil v Teplicích v létě roku 1812, za Beethovenova druhého léčebného pobytu. Beethoven toužil po idylickém klidu, který v lázních hledal, ale při druhém pobytu v Teplicích se místo zahálky dočkal návštěvy básníka Johanna Wolfganga Goetha. To byla událost, která skladatele vyvedla zcela z rovnováhy. Byl to onen básník, jehož dílo Beethoven znal. Pokusil se také dotvořit rovnocennou hudbu k jeho básním. Nikdy před tím se s ním nesetkal. Tomuto osobnímu setkání předcházel několikaletý vývoj jejich vztahu, který měl ale jiný průběh u Beethovena a jiný u Goetha. Daleko větší zájem o dílo svého protějšku měl Beethoven. Když v roce 1808 vyšel první díl Goethova Fausta, skladatele velmi zaujal a vzbudil v něm touhu ho zhudebnit, avšak nenalezl nikoho, kdo by mu ho upravil pro divadlo. Od roku 1809 komponoval hudbu ke Goethově tragédii Egmont. Ve výmarském divadle, kde byl Goethe ředitelem, byl hrán Egmont v letech 1812–1814 a Fidelio roku 1816. Bezprostředně po setkání s Beethovenem v Teplicích. V létě, kdy se velká města vylidňovala, přicházel společenský a kulturní život do lázeňských měst a zde se rozvíjel do mimořádné intenzity. Do společnosti šlechty a panovníků přicházeli umělci za slibnou kariérou. Někteří přijížděli jako pacienti, jiní hledali v lázních odpočinek a klid k tvůrčí práci. Hrát před panovníkem (králem) a získat jeho přízeň bylo velmi důležité, někdy i rozhodující pro celou uměleckou dráhu. O takové uznání se ucházeli i umělci nezávislí a demokraticky založení, jako Beethoven. Charakteristická byla v této době situace prvního teplického koncertu houslisty Josefa Slavíka v roce 1825. Od Františka Palackého si přivezl doporučení pro hraběte Šternberka. Po krátké době z Teplic odjel k dalšímu koncertu do Karlových Varů s doporučením pruského krále Bedřicha Viléma. To samozřejmě velmi usnadnilo cestu Slavíkovi do rakouského hlavního města a hlavně k jeho koncertnímu obecenstvu. Zajímavou osobností byl Josef Matyáš Wolfram. V roce 1824 se stal purkmistrem v Teplicích. Úřední záležitosti a povinnosti mu umožnily navazovat kontakty, z nichž vzešla vzácná osobní přátelství s vlivnými lidmi. Wolfram byl také hudebním skladatelem a výborným klavíristou, spolu s Alexandrem Humboldtem, který hrál na violoncello a místním advokátem Kozischekem, pořádali v domě Wolframa večery komorní hudby, 33
které navštěvovali významní lázeňští hosté. Jeho náročná pracovní náplň v letním období vyžadovala, vedle běžné úřední agendy, také vítání významných návštěvníků a denně se musel například ukazovat okolo jedenácté hodiny ve speciálním ošacení na hlavní promenádě Zámeckého parku, kde se v té době soustřeďoval lázeňský život. Až v zimě se mohl Wolfram věnovat své tvůrčí práci, kdy lázeňské město žilo velmi skromným společenským životem. Intenzivní komponování oper upozornilo tehdejší společnost na Wolframovo jméno. Napsal jich pravděpodobně dvanáct, ale čtyři z nich se na jeviště nedostaly. Mezi významnější patřily Okouzlená růže, Beatrice, Zámek Candra, opera buffa Princ a Lízinka, Normani na Sicílii a další. Na „muzikálního purkmistra“ zanechali drobné vzpomínky ve svých pamětech spisovatelé i hudebníci. Josef Wolfram zemřel 30. září 1839 ve věku padesáti let. Jeho dílo je zčásti uložené v teplickém okresním archivu.29 V dnešní době se již jeho opery nehrají, ale Wolfram zůstává zasloužilou postavou teplické minulosti a zajímavou osobou hudební historie. Zaměříme-li se na interprety hrající na smyčcové nástroje, nalezneme v 19. století mezi hosty jména významných umělců.. Violoncellisté David Popper, Pablo Casals, Bernhard Heinrich Romberg, Julius Klengel. Houslisté František Josef Klement (přítel Ludwiga van Beethovena), Joseph Joachim, Friedrich "Fritz" Kreisler, Charles Auguste de Bériot, Henri Vieuxtemps, Eugène Ysaÿe, Pablo de Sarasate a Niccolò Paganini, který ovšem jako jediný nikdy v Teplicích nekoncertoval. Také klavírní umění bylo zastoupeno zvučnými jmény, která představovala vrchol své doby. Roku 1829 Fryderyk Chopin hrál svůj první koncert v Čechách, v přítomnosti nejvyšší šlechty a před další vlivnou společností v teplickém zámku, kde byla velmi pěkná akustika a skladatelův um vynikal nejen technikou, ale i krásným zvukem. Nebylo divu, že odjížděl s doporučením pro význačné osobnosti v Drážďanech, Vídni a dalších významných městech. Franz Liszt se procházel po teplických promenádách a koncertoval v zámeckých sálech. Mezi další osobnosti patřil Ferruccio Busoni, Clara Schumannová a další.
29
Pozůstalost J. Wolframa obsahuje autografy operních partitur: Diamant (1821), Alfréd (1824), Normani na Sicílii (1827) a Okouzlená růže (1828), dále úryvky z partitur Beatrice, Drakäna a Zámek Candra. V samostatném svazku jsou soustředěny první výtisky Wolframových písní.
34
Častým návštěvníkem teplických lázní byl Richard Wagner,30 který zde hledal odpočinutí a náměty ke svým dílům. Rád se procházel přírodou severočeského kraje a vstřebával místní atmosféru. Mezi nejznámější díla, na nichž v Teplicích pracoval, patří např. opera Tannhäuser. I v první polovině 20. století byl teplický kulturní život obohacen návštěvou významných hudebních osobností a souborů. Zajížděla sem česká divadla z Prahy, Plzně, Českých Budějovic, jako dirigenti zde vystoupili Václav Talich či Oskar Nedbal, zpíval zde proslulý tenorista Otakar Mařák. Koncertovali zde také Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, Váša Příhoda, Rudolf Firkušný a jiní. Po roce 1945 do Teplic přijížděli skladatelé a hráči ze Sovětského svazu. Památné byly především návštěvy Dmitrije Šostakoviče, Dmitrije Kabalevského, houslistů Leonida Kogana, Valerije Klimova a klavíristy Rudolfa Kerera. Později byl na počest Beethovenova pobytu v teplických lázních založen v roce 1965 hudební festival Ludwiga van Beethovena Teplice. Festival vycházel z původních Dnů Ludwiga van Beethovena, které se konaly v Teplicích od roku 1951 v rámci Letní koncertní sezóny. V současné době je pořadatelem festivalu pověřena statutárním městem Teplice Severočeská filharmonie Teplice, která zabezpečuje dramaturgii a organizaci celého festivalu pod záštitou města. V roce 2004 proběhl jubilejní 40. ročník festivalu a festivalová komise na doporučení vedení SČF Teplice schválila podstatné rozšíření termínů a počtu koncertů, jakož i posunutí zahájení festivalu na přelom května a června, což pomohlo k vyplnění koncertní přestávky mezi skončením abonentní sezóny Severočeské filharmonie Teplice a zahájením Letních lázeňských koncertů. V tomto roce se konalo celkem sedmnáct a v roce 2005 již jednadvacet festivalových koncertů ve dvanácti městech celého Ústeckého kraje. Bylo také realizováno poloscénické koncertní provedení Beethovenovy opery Fidelio u příležitosti 200. výročí premiéry této jediné skladatelovy opery. V roce 2006 na festivalovém koncertě účinkoval Mischa Maisky se svými dětmi Saschou a Lilly, kteří na svém prvním společném koncertě v rámci evropského turné přednesli Beethovenův Trojkoncert pro housle, violoncello a klavír. V roce 2008 se posluchačům představila světová klarinetistka Sharon Kam, hlavním hostem festivalu 30
V severních Čechách se zachovaly až do poválečných let dva dopisy R. Wagnera. První z nich, napsaný 13. června 1842 v Teplicích, byl adresován jeho sestře Cecílii do Paříže. Tento velmi obsáhlý, zajímavý a z hlediska vztahu skladatele k Česku neobyčejně vzácný dopis se nacházel v okresním archivu v Teplicích do roku 1965, dnes je bohužel ztracen. Zachovalo se faksimile dopisu, které tvoří samostatnou přílohu knihy o Teplicích z roku 1930. Druhý dopis je součástí kolekce autografů v litoměřickém Státním archivu.
35
v roce 2009 byl dirigent a houslista Shlomo Mintz, poté následovali Maxim Šostakovič, Vovka Ashkenazy, sólisté Broadway Theatre New York a další umělci světových jmen, kteří uváděli nejrůznější Beethovenova díla. Hudební festival Ludwiga van Beethovena Teplice je členem Asociace hudebních festivalů České republiky od roku 2004. V současnosti můžeme každoročně vidět zahraniční umělce, vystupující se Severočeskou filharmonií Teplice, která svými abonentními koncerty a festivaly zve lázeňské hosty (a nejen ty) k poslechu hudby české i zahraniční.
36
5. Závěr Představovala jsem si svou bakalářskou práci daleko obsáhlejší a podrobnější co se hudby v lázních týče, bohužel při získávání materiálů jsem se od počátku potýkala s nedostatkem informací. Obecnou historii jsem zpracovala na základě vydaných knih již zmíněného Bohuslava Plevky. Kapitola věnovaná Krušnohorskému divadlu je velmi stručná, protože divadelní archiv byl ztracen při likvidaci stálé operetní scény a ve Státním okresním archivu v Teplicích jsou zachovány pouze torza záznamů. V kapitole o působení Severočeské filharmonie Teplice jsem vycházela především z práce, která byla vydána k padesátému jubilejnímu roku tohoto tělesa a z rozhovorů se členy filharmonie (včetně mého otce). Při zpracovávání kapitoly o teplické konzervatoři mne velmi překvapilo, že internetové stránky této instituce neobsahují žádnou zmínku o historii školy, pouze seznamy žáků, kteří se v daném roce stali maturanty či absolventy. Potřebné informace jsem získávala především z brožur vydaných k jubilejním rokům konzervatoře. Lázeňští hosté, kteří během svého pobytu vyhledávají mezi procedurami umění, pozvedají všeobecnou kulturnost populace, která bez jejich přítomnosti není příliš vysoká. Velkou zásluhu na současné lázeňské scéně má i konzervatoř, zajišťuje přísun aprobovaných umělců, kteří koncertují v lázeňských prostorách a doplňují řady filharmoniků. V teplických lázních nalezneme nejen klasickou hudební produkci, ale i moderní populární, jazzovou a rockovou scénu, tato hudba má ve městě dlouholetou tradici a z Teplic pochází řada známých hudebních skupin. Vzhledem k mému studiu na konzervatoři jsem svou práci zaměřila na hudbu klasickou, ale ráda bych v budoucnu zpracovala i toto téma. Přínos mé práce spatřuji v uspořádání vývoje hudebního života lázeňských hostů. Ráda bych jeden upravený výtisk věnovala lázeňskému domu Beethoven, kde by bylo možné do něj nahlédnout v koncertním sále při kulturních akcích.
37
6. Bibliografie ČÍŽEK, B. 10 let konzervatoře v Teplicích – jubilejní brožura Teplice, 1981. KOLEKTIV AUTORŮ, Mozaika z Teplicka Teplice : NIS, 1999. KOLEKTIV AUTORŮ, Severočeská filharmonie Teplice – jubilejní brožura Plzeň : Euroverlag. 24 s. KUBÍK, M. - ŽIŽKOVÁ, J. 35 let konzervatoře v Teplicích – jubilejní brožura Teplice, 2006. PLEVKA, B. Beethoven v českých lázních. 1. vyd. Teplice : Severočeské nakladatelství, 1975. 160 s. PLEVKA, B. Hudba u teplických pramenů 1. vyd. Teplice : Dům kultury, 1989. 40 s. PLEVKA, B. Severo – české hudební kapitoly 1. vyd. Teplice : Severočeské nakladatelství, 1983. 384 s. PLEVKA, B. Teplice: Lázně. 1. vyd. Bratislava : Obzor, 1972. 156 s. REINISCHOVÁ, K. Hudební život v Teplicích po roce 1945 Brno, 2010. 46 s. Bakalářská práce na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity na Ústavu hudební vědy. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Viktor Pantůček. Školská správa Severočeského krajského národního výboru v Ústí nad Labem, materiál pro jednání školské a kulturní komise s Krajským národním výborem ve dnech 30. 11. – 1. 12. 1967, uloženo: vlastní archiv Jaromíra Brože. Výroční zprávy Konzervatoře v Teplicích.
Internetové stránky: Český hudební slovník osob a institucí [online] 19. 5. 2012 – Dostupné z: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/ Nejstarší lázně v Čechách [online] 19. 5. 2012 – Dostupné z: http://www.studujjinak.cz/referaty/nahled/nejstarsi-lazne-v-cechach-teplice 38
Lázně Teplice v Čechách [online] 5. 5. 2012 – Dostupné z: www.lazneteplice.cz/cz/ Město Teplice [online] 20. 3. 2012 – Dostupné z: http://www.teplice.cz/ Atlas Česka [online] 20. 3. 2012 – Dostupné z: http://www.mesta.atlasceska.cz/teplice/ Dům kultury Teplice [online] 20. 3. 2012 – Dostupné z: http://www.dkteplice.cz/krusnohorskedivadlo/info/historie.html Severočeská filharmonie [online] 19. 3. 2012 – Dostupné z: http://severoceskafilharmonie.cz/historie.html
Prameny:
Rozhovor s Hanou Chaloupkovou ze dne 9. 5. 2012 Rozhovor s Václavem Chaloupkou ze dne 8. 5. 2012
39
7. PŘÍLOHY
40