Univerzita Karlova v Praze Fakulta tělesné výchovy a sportu
Sportovní příprava dětí Psychologická příprava ve sportovní přípravě dětí
Vypracoval: Daniel Byrtus
Obsah Úvod .........................................................................................................................................................3 Proč děti sportují aneb kouzlo motivace ...................................................................................3 Proč se dítě rozhodne odejít? .........................................................................................................6 Stres ve sportovní přípravě dětí ...................................................................................................7 Role kamarádství a společenství s vrstevníky .........................................................................9 Odborná práce trenéra .................................................................................................................. 11 Vrcholový sport pro děti? ............................................................................................................. 12 Úloha rodičů ....................................................................................................................................... 13 Americký sportovní vzdělávací program (1994) ............................................................... 14 Závěr ..................................................................................................................................................... 15 Seznam použité literatury ............................................................................................................ 15
Úvod Sport je jedna z mála oblastí v životě dítěte, kde se aktivně účastní a intenzivně se rozvíjí v prostředí svých vrstevníků. Počty sportujících dětí jsou nadále velmi vysoké, právě proto stoupá zodpovědnost a nabízí se příležitost pozitivně ovlivnit vývoj dítěte. Může se ale také mnoho zkazit. Proto je na zodpovědnosti trenérů a pedagogů vzdělávat se a čerpat důležité vědomosti z oblasti psychologického působení a přípravy dítěte. V nejširším slova smyslu se psychologická příprava podle Dovalila (2002) snaží paralyzovat na minimum působení negativních psychogenních vlivů a současně pozitivně ovlivňovat psychiku a v důsledku toho následně i zlepšení sportovních výkonů. Zdůrazňuje prostředky přípravy, tj. poznatky psychologické a pedagogické vědy. Týká se regulace aktuálních psychických stavů, regulace motivační struktury, regulace interpersonálních vztahů a ovlivňování osobnosti sportovců. Zvláště pak v mladších letech psychologická příprava velmi těsně souvisí s širším výchovným působením.
Proč děti sportují aneb kouzlo motivace Znát motivace dětí je základní stavební kámen vědomostí práce s dětmi. Právě neznalost a nerespektování tužeb a potřeb dětí, které jsou mnohdy v rozporu s očekáváním trenérů a rodičů jsou nejčastější důvody konfliktů a nepříjemných situací obzvláště pro děti samotné, aniž by se dopustili něčeho špatného. Největší a nejoprávněnější tužba dětí je zažít radost. To je hlavní motiv a důvod dětí, proč přišli na trénink. Další důvody, které děti uvádějí (Ewing, Seefeldt, 1996) jsou být v něčem dobrý, zlepšit své dovednosti (touha po tom učit se něco nového, pracovat na sobě, růst), potřeba pohybu, být s kamarády, vytvářet nová přátelství a soutěžit. Gould a Horn (1984) ve svém výzkumu motivů chlapců sportovat uvádějí tabulku, ze které lze vyčíst následující posloupnost: 1) Mít ze sportu radost 2) Dělat něco v čem jsem dobrý 3) Zlepšovat své dovednosti a schopnosti 4) Vzrušení ze soutěžení 5) Věnovat se svému tělu 6) Je to výzva 7) Vykonávat určitou pohybovou aktivitu 8) Učit se novým věcem 9) Hrát se spoluhráči 10) Jít v soutěži stále výše
Není pravdivé tvrzení, že organizovaný sport automaticky prospívá osobnosti dítěte (Martens, 1978). Pouhá účast ve sportovních oddílech nezajistí rozvoj osobnosti dítěte bez správného vedení, cílové orientace, a odborné psychologické práce trenéra. Proto je potřeba porozumět dítěti a jeho potřebám. Utvářet správné know-how poskytující dítěti zprostředkování výše uvedených motivů a tužeb v tréninku a sportovním oddíle. Je zapotřebí odborné psychologické a profesionální práce trenérů a pochopení toho, po čem dítě touží. Pokud trenér rozumí důvodům, proč dítě vlastně sportuje, může dále tyto motivace rozvíjet a vytvářet prostředí v týmu, které dítě potřebuje. Ze struktury potřeb mladých sportovců lze vyvodit hlavní úkoly trenéra: Potřeba učení se a zlepšování v daném sportu vyžaduje efektivní výukový program a jeho realizaci, kvalitní zpětnou vazbu zdůrazňující podstatné a jasné instrukce, radostný a zaujatý přístup k učení se novým dovednostem, zdůraznění toho co dítě dělá správně, než toho, co dělá špatně. Potřeba zažít radost ze sportu vyžaduje realistické očekávání, co se děti mohou naučit (častým důvodem frustrace trenéra i dětí jsou nerealistická očekávání, které mohou kazit pozitivní atmosféru v týmu), tréninkové jednotky plné života a energie, mluvit s dětmi otevřeně, volně a navozovat atmosféru vtipu, důvěry, radosti a svobody spojenou se zodpovědností. Potřeba vzrušení nevyžaduje neustálé drilování a pohánění, ale zahrnuje variabilní a pestrá cvičení (využití herního principu), změnu prostředí i činnosti a aktivit (např. využít bazén, jiných sportů, narozenin apod.), zaměření na hutná a krátká cvičení. Potřeba pohybu vyžaduje naučit mladé sportovce vnímat svoje tělo, vštěpit do nich vztah k pohybu jako takovému a radost z něj, plánovaně organizovaný cílevědomý trénink zajišťující postupné zvýšení tělesné zdatnosti. Potřeba výzvy a vítězství vyžaduje dovolit dětem soutěžit a pomoci dětem poukázat na to, co pro ně znamená vítězství – je to dosažení vlastních met, cílů a překonání vlastních překážek a nedostatků. Když rozumíme důvodům dětí, proč se účastní sportu, můžeme na zmíněných motivačních strukturách pracovat, dále je rozvíjet, lépe vnímat potřeby dětí a vytvářet takový obsah a metody tréninků a programu, které do dané struktury přesně zapadnou. Důsledkem bude vytvoření optimální atmosféry, do které se bude dítě rádo vracet. Zdůrazním správné nastavení individuálních cílů, kdy dítě může svobodně čili bez nátlaku porovnávat své vlastní dovednosti s dovednostmi ostatních dětí a pomoci dětem nezaměřovat se na výsledky soutěže (Martens, Christina, Harvey, Sharkey, 1981), důsledkem čehož bude větší motivace a lepší pocit z učení se novým dovednostem. Právě toto je oblast, skrze kterou se pracuje se sebedůvěrou dítěte.
Kouzlo motivace (Perič, 2008) Východiskem pro příjemný prožitek je stav přiměřeného vzrušení. Je to takový pocit, který zažíváme na horské dráze. Trochu se těšíme, trochu se bojíme, ale je to vzrušující. Přesně to by měli prožívat děti, když jdou na zápas. Pokud je rozrušení malé, činnost děti nudí, prožitek je spíše negativní. Pokud je rozrušení velké, může přejít až do úzkosti nebo strachu. Stav optimálního nabuzení nastává, když dítě ztrácí ponětí o čase, činnost ho maximálně vtáhne a cítí skutečnou pohodu. Psychologové tento stav nazývají jako „flow“ - neboli „plynutí“. Je to stav maximálního zaujetí. Tehdy dítě necítí ani nudu, ani úzkost. Tento stav vychází z výkonnosti dítěte a z obtížnosti situace. Pokud jsou obě tyto veličiny v rovnováze, potom je činnost zaujetím a prožitkem. Pokud nejsou v rovnováze, může dítě cítit úzkost (situace je nad jeho možnosti), nebo naopak nudu (situace je příliš jednoduchá). Na tomto stavu je založen herní princip cvičení. Energii dětí lze skvěle využít v případě, že se správným směrem usměrní. Proto základem jest herní princip, tzn. radostný charakter veškeré činnosti, který je doprovázen příjemnými prožitky ze spontánního pohybu. Je potřeba si uvědomit, že herní princip je jeden z nepodstatnějších aspektů tréninku dětí, které se musí snažit trenér zakomponovat do každého cvičení! Je třeba mít na vědomí, že většinu činností lze řešit herní formou. Děti se dokážou nadchnout pro správně volenou činnost. Motivační hesla jsou oblastí, kterou trenéři velmi málo využívají. Jsou umístěny například na skřínce pro míče či na dveřích, stěnách apod. Měla by mít přiměřenou velikost a výraznou grafickou podobu. Jejich obsahem jsou jednoduchá motta: „Když už něco děláš, dělej to naplno.“ nebo „Jen jeden soupeř tě může porazit, ty sám.“ nebo „Utkání končí až posledním hvizdem, nikdy dřív!“
Proč se dítě rozhodne odejít? Z výzkumů (State of Michigan, 1976) víme, že kritický věk u mladých sportovců je kolem 12 let. V tomto věku se děti rozhodují, zdali budou v daném sportu pokračovat, či sport opustí. Je to rovněž období, které vývojová psychologie považuje za velmi důležité, co se týče důsledků pro budoucí sebepojetí, sebeúctu a rozvoj ve vztazích. Zkušenosti ve sportovních oddílech v tomto věku nesou dlouhodobé pozitivní či negativní důsledky v osobnostním a psychickém vývoji dítěte. Nejvíce dětí se sportu aktivně věnují ve věku od 10 do 13 let, poté se počet postupně snižuje. Důvody pro odchod z daného sportu jsou různé. “Začalo mě zajímat něco jiného“, “nejsem tak dobrý, jak bych si přál být“, “nedostatek radosti“, “hrát jiný sport“, “nemám rád vyvíjený tlak“, “nuda“, “nemám rád trenéra“, “tréninky jsou příliš tvrdé“, “nedostatek vzrušení“, “přehnaný důraz na vítězství“. (Gould, Feltz, Horn, Weiss, 1982) Důležitou oblastí, které dítě na vlastní kůži prožívá na každém tréninku je vnímání svých vlastních schopností a dovedností. A tady hraje hlavní roli trenér. Vnímání svých schopností může být pro dítě jak důvod k tomu, aby na sport zanevřelo, tak důvod zapříčiňující nejen pozitivní prožívání každé tréninkové jednotky, ale také správnou sebeúctu i sebedůvěru v dětském i budoucím věku (Weiss, Chaumeton, 1992). Tzn., že dítě, které je od trenéra pozitivně hodnoceno za svůj každý drobný krok vpřed, si toto povědomí o sobě nese i do dospělosti, má radost ze života, z toho co dělá, neboť vnímá radost z toho, co vykonal. Naopak děti, které kvůli trenérovým hodnocením vnímají nízkou úroveň svých dovedností a schopností prožívají pocity méněcennosti a neschopnosti. Je to častá příčina předčasných odchodů dětí ze sportovních oddílů. Klíčový úkol trenéra tudíž spočívá v objevování cest k tomu, aby dítě vnímalo své pokroky a pohled na zlepšení svých dovedností. Trenér se musí soustředit na vlastní možnosti dítěte, jejich zlepšení, pochvaly daných pokroků a nesmí hodnotit skrze dosažené výsledky, ale skrze vyvíjené úsilí. Když se stane, že se dítě rozhodne daný sport opustit, je důležité poznat důvody proč se tak stalo a zdali se dítě věnuje danému sportu v jiném oddíle, daný sport úplně opustilo, či se věnuje jinému druhu sportu, zdali dítě sport opustilo napořád nebo jen na čas, jaké důsledky mělo jeho rozhodnutí na to, jak se cítí (Petlichkoff, 1996). Rozhovor s dítětem nám může poskytnout velmi důležitou zpětnou vazbu, o kterou mají mít trenéři zájem průběžně a ne až tehdy, kdy je dítě rozhodnuto z klubu odejít.
Stres ve sportovní přípravě dětí Stres a psychické vyhoření patří mezi hlavní obavy týkající se účasti dětí v soutěžním sportu. Někteří kritici tvrdí, že soutěžní sport přináší dětem nadměrné množství stresových situací. Oponenti argumentují, že v soutěžním sportu nastávají situace podobné situacím životním, do kterých se děti běžně taktéž dostávají a učí se je snáze zvládat. Výzkumy ukazují (Gould, 1993), že sportující děti mají pouze zvýšenou úroveň únosnosti náročných situací. Což samo o sobě naznačuje větší počet náročných situací, které se u sportu vyskytují, to ovšem neznamená, že je to rys negativní, ba naopak pozitivní, neboť dochází k adaptaci zapříčiňující zvládnutí náročnějších situací v pozdějším věku. Samozřejmě náročné situace musí být přiměřené věku.
Faktory spojené se zvýšeným stavem úzkosti u mladých sportovců Ačkoliv většina sportujících dětí nemá zkušenosti se zvýšeným prožíváním stresu, stres může být zapříčiněn konkrétními stresovými situacemi, které sport přináší. Právě z tohoto důvodu se sportovní psychologové takovými situacemi zabývají, hledají důvody, východiska a opatření jak takovým situacím předcházet.
Charakteristika rizik spojených se zvýšeným stavem úzkosti (Weinberg, Gould, 2003)
snížený sebecit, pohled na sebe sama, sebeúcta snížený výkon spojený s týmovým očekáváním snížené vlastní očekávání a cílevědomost častý strach z neúspěchu častý strach z očekávání dospělých a hodnocením okolí snížené prožívání radosti snížená spokojenost se svým výkonem bez ohledu na to zda-li se vyhrálo nebo prohrálo dítě vnímá pocit tlaku ze stran rodičů, aby se danému sportu věnovalo cílová orientace na výsledek snížené vnímání úrovně vlastních dovedností
Vyvolání psychického vyhoření Psychické vyhoření je speciální druh opuštění sportovní disciplíny, kdy mladý sportovec se rozhodne skončit z důvodu přetrvávajícího stresu. Je zapříčiněný hrubým nepochopením podstaty sportovních zákonitostí z hlediska trenéra, rodičů, či později samotného mladého sportovce. Jako příklad si můžeme uvést přehnaně tvrdé nároky na mladé sportovce od útlého dětství ve sportech, jako jsou gymnastika, plavání, tenis atd.
Tyto prohřešky trenérů a rodičů nesou dalekosáhlé následky i do dalších oblastí života. Například Coakley (1992) tvrdí, že sportovci, kteří prošli naprostým psychickým vyčerpáním, se dokážou vnímat pouze jako sportovci v daném druhu sportu a nedokážou přijmout jiné role jako student, vůdce jiných mimosportovních aktivit apod. Rovněž mají omezený pohled na svůj život, svůj uděl a možnosti, jakým směrem se v životě dále ubírat.
Faktory spojené s psychickým vyhořením u mladých sportovců (Weinberg, Gould, 2003)
Velmi vysoká očekávání od sebe sama i ostatních Postoj vyhrát za každou cenu Tlak ze strany rodičů Dlouhodobě opakující se jednostrannost tréninku Nestabilní chování trenéra a jeho neodborný přístup Častá zranění z nadměrných tréninků Nadměrné časové požadavky Vysoké požadavky spojené s dopravou Přehnaný perfekcionismus
Důsledky do praxe Dospělí by měli vyvinout snahu v tom směru, že pomohou dětem utvářet důvěru v jejich schopnosti a možnosti, vytvářet jim příznivou atmosféru a pozitivní vztah k překážkám a chybám. Stres může zmírnit omezení hodnocení a snížení důležitosti vítězství. Podstatná je snaha, kterou dítě vyvíjí. Některé speciální techniky jako svalová relaxace, dechová cvičení, mentální trénink, autogenní trénink, systematická psychohygiena se dají použít i u dětí, samozřejmě pod odborným vedením. Orlick a McCaffrey (1991) navrhli doporučení, jak předejít u dětí těmto rizikům:
Mít v praxi na mysli předešlé informace a pracovat s nimi z psychologického hlediska Vnášet do tréninku uvolněnou atmosféru radosti a odlehčení Obměňovat přístup k stále stejným cvičením Individuální a důvěrný vztah s dítětem a zájem o jeho život, jeho koníčky apod. Být stále pozitivní a optimistický Používat různé příklady a moudra ze života sportovců a lidí
Obecné fráze jako “Můžeš to dokázat“, “Buď uvolněný“ apod. dětem ve stresových situacích nepomohou. Je potřeba dětem a dospělým vštípit správný pohled na aspekty jejich sportovní činnosti a pozměnit mylné postoje k jednotlivým maličkostem, které mohou změnit negativní prožívání ze strany dítěte.
Role kamarádství a společenství s vrstevníky Úzké vztahy jsou hlavním motivem, proč se děti účastní sportu. Dětí baví sportovat, neboť jim sport poskytuje příležitost být s kamarády a tvořit nová přátelství. Ačkoliv úzké vztahy obecně jsou samy o sobě důležité, sportovní psychologové odhalili mnoho dalších vlivů, které toto společenství s vrstevníky na děti působí. Vztahy s vrstevníky a dětská vývojová psychologie Psychologové zabývající se vývojovou psychologií dlouho věděli, že kamarádství a hraní s vrstevníky má nepostradatelnou roli pro vývoj dítěte. Tyto kamarádské vztahy jsou spojeny rozvojem vnímání sebe sama, přijetím, sebeúctou a motivací. Skrze sport a vztahy s vrstevníky lze s tímto vnímáním dítěte pracovat a proměňovat jej k lepšímu. Samozřejmě pokud trenér je k těmto oblastem značně necitlivý nebo neinformovaný, je zde velká možnost pro pochybení i závažnějšího charakteru s těžkými důsledky pro další život dítěte. Mouren Weiss studoval přátelství a vztahy s vrstevníky ve sportu a popsal dvě dimenze, pozitivní i negativní, které se v těchto vztazích vyskytují (Weiss, Smith, Theeboom, 1996).
Pozitivní dimenze: Společenství (strávený společný čas s vrstevníky) Příjemná zábava ve spolupráci (hra) Zvýšení sebedůvěry (děti si navzájem mohou řici věci, které budují sebedůvěru druhého, např. „To byl gól!“, „Děkuju za tu přihrávku!“, „To se ti povedlo!“). Mohou si nabízet pomoc i radu (mohou si být navzájem nápomocní při učení se novým dovednostem i v dalších věcech a pomoci si - jako ve škole) Sociální chování (děti si mohou vytvářet povědomí o tom, co je dobré, a co již je za hranicí obecných norem chování) Důvěrnost (vytváření blízkých vztahů, vzájemných pout) Oddanost (smysl závazku ke druhým) Obyčejné věci jako sdílení se o svých zájmech apod., komunikace, otevřenost Pozitivní osobnostní vlastností (mohou se od sebe učit dobrým vlastnostem a chování) Emoční podpora (projev vcítění se do druhého - empatie) Řešení konfliktů a učení se nalézat správné řešení
Negativní dimenze: Konflikty (urážky, nesouhlas atd.) Negativní osobnostní vlastnosti (z toho plynoucí nevhodné chování apod.) Zrada (nabourání důvěry a vztahů) Nepřístupnost (chybějící možnost navázat bližší vztahy s více spoluhráči)
Právě ovlivňování těchto vlastností a vztahů je cestou, jak může trenér kladně ovlivnit atmosféru v týmu a ve vztazích mezi dětmi a velmi pozitivně ovlivnit budoucí životy dětí. Pro děti mladší deset let je důležitá důvěra a chování ostatních dětí, zatímco u starších dětí se stávají čím dál důležitější osobnostní vlastnosti spoluhráčů. Smith (1997, 1999) ve svém výzkumu došel k závěru, že děti, které pozitivně vnímají vztahy se svými vrstevníky, mají také lepší vztah k jakékoliv fyzické aktivitě, větší motivaci k pohybu a k práci na sobě samých. A proto jsou vztahy mezi vrstevníky tak důležité pro samotný trénink a jeho úspěch. Znamená to větší péči a podporu trenéra vzhledem k vytváření dobrých vztahů mezi dětmi, jejímž výsledkem bude i lepší vztah k větší fyzické aktivitě dítěte.
Důsledky do praxe Poskytnout dětem dostatek možností pro vytváření bližších vztahů a pečovat a budovat zdravé a pozitivní vztahy mezi všemi dětmi Upevňovat sebevědomí každého dítěte Pracovat na negativních osobnostních stránkách dětí tak, aby pochopili důsledky svého nevhodného chování a pomoci dítěti dané chování změnit Děti se musí vzájemně respektovat, brát druhého mezi sebe, slovně se nenapadat, neposmívat se a aktivně se učit řešit konflikty Je potřeba zdůrazňovat správnou cílovou orientaci, že pochvala přijde především za individuální pokrok každého dítěte a podstatná je radost a usílí, které do dané činnosti dítě vynakládá Je důležité používat speciální metody pro vytváření dobrých vztahů a otevřeně s dětmi hovořit o předešlých tématech (např. sdílení se na daná témata, řešit konkrétní problémy ve vztazích apod.)
Odborná práce trenéra Děti potřebují speciální přístup trenéra. Chování trenéra úzce souvisí s psychickým vývojem dětí a je důležité, aby se trenéři ve své profesi v této důležité oblasti vzdělávali (Smith, Smoll, Curtis, 1979). Bohužel ještě mnoho trenérů upřednostňuje výsledky na první místo. Každopádně na prvním místě je dítě a jeho pozitivní prožívání, jeho úsilí, radost ze sportu, každý jeho maličký pokrok vpřed. Každý takový pokrok je potřeba odměnit upřímnou pochvalou a slovně dát dítěti najevo, za co přesně bylo pochváleno. To jej povzbudí k opětovně správnému provedení činnosti a radosti z každého pokroku a naučené činnosti. Odborná instrukce a zpětná vazba povzbudí dítě v sebedůvěře, motivuje jej a vytváří v něm pozitivní postoj k činnosti.
Důsledky do praxe (Weiss, 1991; Smoll, Smith 1980) Je potřeba vystihnout co dítě udělalo správně, pochválit ho a povzbudit. Je potřeba chválit děti často a přidat poplácání po zádech a přátelský úsměv. Toto je nejlepší cesta k povzbuzení dítěte. Zaměřit se spíše na to, co dělá dítě dobře, než co dělá špatně. Dítě se cítí lépe, když je chváleno a cítí větší motivaci k práci na činnostech, které mu až tak nejdou. Je potřeba chválit upřímně a konkrétně a rozpoznat lenost od nedostatků. Vyvíjej realistická očekávání blízké k současným schopnostem a dovednostem dítěte. Jděte s dítětem krok po kroku. Odměňuj úsilí vložené do činnosti, spíše než konečný výsledek. Je jednoduché být pozitivní, když se vše daří a výsledky jsou dobré. Nicméně když se nedaří a děti vyvíjí maximální snahu, co můžete dětem vytknout? Zaměř se na učení dovedností. Drž se krátkých a jasných instrukcí. Chval provádění činností dětí z více úhlů. Používejte různé pomůcky a vybavení pro pestrost tréninku. Obměňuj dovednosti a cvičení. Jeden z cílů je zažít zkušenosti s úspěchem v soutěži. To lze docílit změnou druhu pohybových schopností, kterou do cvičení děti zapojují (např. cvičení kde rozhoduje rychlost, cvičení kde rozhoduje technika provedení apod.) Vybírej cvičení s maximální živostí a akčností, která zajistí zábavnost. Můžeš po určité době změnit pravidla cvičení, což má za následek zvýšenou motivaci dětí. Při opravování chyb vol sendvičový přístup, kdy dítě nejdříve pochválíš za něco, co provedl dobře, poté mu sdělíš a vysvětlíš chybu, kvůli které jste dítě koneckonců přivolal a poté je potřeba dítě znovu pozitivně povzbudit, motivovat a sdělit mu vaši důvěru v jeho schopnosti. Vytvářej prostředí, které omezí strach z učení se novým dovednostem. Naopak povzbuzuj a motivuj děti k tomu, aby se chtěli stále učit nové věci a pracovat na sobě. Přinášej do tréninků vzrušení, energii, radost, úsměv, naslouchání. Vytvářej příjemné prostředí, které zavrhuje negativní jevy a naopak podporuje růst jevů pozitivních.
Vrcholový sport pro děti? V posledních 20 letech se dětský sport změnil. Mnoho dětí se specializuje již od útlého věku, děti hrají za více týmů současně, profesionalizace sportu je častou domněnkou k tomu, aby se děti již od útlého věku specializovali na jednotlivé sporty. Důležité výzkumy v oblasti vývoje talentu (Bloom, 1985; Cote, 1999; Durand-Bush, Salmela, 2002; Gould, Dieffenbach, Moffett, 2002) elitních sportovců nám poukazují na čtyři základní etapy vývoje: Počáteční fáze – dítě zkouší různé sporty a rozvíjí vztah k pohybu a ke sportu. Zaměření na radost a celkový rozvoj pocitu štěstí dítěte ve sportovním kolektivu vrstevníků. Dítě je často chváleno a povzbuzováno, jak rodiči, tak trenéry. Vnímá pocit svobody volby pro svůj výběr i svou vlastní aktivitu, která mu přináší radost. Rodiče dítě povzbuzují a nedávají důraz na výsledek, ale mají na srdci postupné krůčku dítěte kupředu a celkový dobrý pocit dítěte. Rozvíjející fáze – talent v dítěti je rozpoznán a začíná postupná specializace v dané sportovní disciplíně. Odborný trenér dlouhodobě podporuje dítě v individuálním rozvoji. Na místě je zaměření na techniku pohybu a osvojování dovedností. Rodiče poskytují dítěti servis se vším všudy, časový, citový, finanční. Znamenité výkony – sportovec tráví mnoho hodin trénováním pod dozorem profesionálního trenéra. Cílem je převést skvělé individuální dovednosti do samotné soutěže. Vyžaduje to velmi důležité místo daného sportu v životě mladého sportovce. Rodiče nekladou na dítě nároky, ale podporují ho příjemným sociálním zázemím. Fáze udržení výkonnosti – sportovec je zaměřený na udržení a rozvoj stávajících schopností a dovedností, kterými sleduje maximální výkon.
Nejzajímavější na výzkumech je fakt, že většina špičkových sportovců nezačalo se sportem s vidinou nejvyšších cílů ani rodiče tímto směrem dítě záměrně nevedli. Na místo toho dětství těchto sportovců bylo plné aktivního života, množství sportů, zážitků vzrušení a radosti a plné důvodů k osobnostnímu rozvoji. Právě z těchto sportů si vybrali to pravé a našli v nich to po čem toužili. Až potom, co se do daného sportu zamilovali, objevili svůj talent, rozvíjeli v něm záměrně své schopnosti a danému sportu se aktivně s radostí věnovali, začali snít o své budoucnosti jako sportovce v dané sportovní disciplíně. Dostalo plnou podporu ze strany rodičů a trenérů s odbornými vědomostmi a schopnostmi rozvíjet talent svého svěřence. Výzkum ukázal, že není nutná předčasná specializace a přehnaně tvrdý trénink v dětském věku, ale je potřeba zaměřit svou pozornost na celkový rozvoj dítěte a radost z daného sportu.
Úloha rodičů V posledních letech se značná pozornost obrátila k hlubšímu pochopení a ztotožnění role rodičů s účastí jejich dětí v soutěžním sportu. Tento zájem vzrůstá kvůli negativním stresovým jevům, které se ve sportu vyskytnou. Příkladem může být kniha Joana Ryana (1995) Little Girls in Pretty boxes o zlomeném srdci mladé dívky, jejímž snem bylo zúčastnit se Olympijských her v gymnastice a krasobruslení, jehož výsledkem bylo zničené zdraví a nalomená psychika dívky z přílišného tlaku rodičů spojeným s dalšími stresogenními faktory. Odpovědí na tyto případy je zvýšený zájem sportovních psychologů o danou oblast. VanYperen (1995) uvádí druhou stranu mince a to, že rodiče mohou, hrál roli “nárazníku“, který ochrání dítě před přílišným tlakem a negativními jevy. Duda a Hom (1993) poukázali na fakt, že motivace a rodinné zázemí a atmosféra silně ovlivňuje dětskou cílovou orientaci a motivaci a to jak negativním tak i pozitivním směrem. Další výzkum (Strean, 1995) uvádí případy, kdy se rodiče zapojují (pletou se) do tréninků a zápasů dětí. Negativní vměšování se zahrnující rodičovské “koučování“ z tribuny či dokonce postranní čáry je v rozporu s kompetencí rodičů, kdy tato činnost je zcela v režii trenéra. Tyto výzkumy poukazují na možnost velmi pozitivního i negativního ovlivnění dítěte ze stran rodičů. Je to výzva pro dospělé, aby rozpoznali nejlepší cestu pro dítě, jeho štěstí a pozitivní vývoj. Je potřeba vymýtit negativní jednání a usnadnit dětem, aby s radostí a vlastním svobodným rozhodnutím a úsilím se mohli věnovat tomu, co je baví. Ačkoliv negativní jednání ze strany rodičů nikdy nezmizí, je potřeba pracovat na komunikaci mezi trenérem a rodiči. Je důležité před každou sezónou uspořádat setkání s rodiči, diskutovat, seznámit rodiče s trenérskou kvalifikací, filozofií klubu a rolí trenéra, rodičů a dětí. Jistými pravidly a cíly, ke kterým by vše mělo směřovat. Dobrou cestou k zajištění komunikace mezi rodiči a trenérem je zvolit si jednoho rodiče, který bude udržovat dobré vztahy a informovat o případných změnách, pozitivních či negativních jevech apod. Je zapotřebí také ocenit nelehkou úlohu rodičů, kteří zajišťují dítěti možnost věnovat se sportu a podporují jej. Obzvláště v nízkém věku, kde je dítě zcela odkázáno na podporu rodičů. Je snadné rodiče obviňovat za nevhodné chování. Je potřeba mít na vědomí, že se nikdo nenarodil s instruktážním manuálem jak žít a vychovávat a je potřeba společně hledat cesty dobré, navzájem si pomáhat, chápat se, respektovat podporovat. Role rodiče se navíc s věkem dítěte mění, a zatímco do desíti let byla pro dítě nejdůležitější zpětná vazba od rodičů, po deseti letech věku je to hodnocení od vrstevníků (Horn, Weiss, 1991). Klíčový bod je za pomocí odborných rad odhalit rodičům jejich roli, vzdělat a informovat je o tom, jak mohou pomoci svým dětem optimálně prožít léta ve sportovním oddílu, rozvinout své dítě skrze sport a třeba mu pomoci k nastartování profesionální dráhy sportovce.
Americký sportovní vzdělávací program (1994) Povinnosti rodičů sportujících dětí Povzbuzujte děti ke sportu, ale netlačte je do něj. Ať si samo vybere, zdali to chce dělat či ne Porozumějte důvodům, proč chce dítě sportovat, poskytujte jim podporu a usměrňujte dítě ke správným cílům Rozlišujte, kdy je dítě schopné jít sportovat a kdy z různých důvodů je pro dítě lepší, aby na trénink nešel Důvěřujte trenérovi, jeho kvalifikaci a zkušenostem Úspěch a vítězství berte jako perspektivní cíl a totéž přenášejte na své děti Pomoz svému dítěti vytvářet realistické cíle Pomoz svému dítěti porozumět hodnotnému poučení, na které může sport poukázat Pomoz svému dítěti seznámit se zodpovědností, kterou nese vzhledem ke svému týmu, spoluhráčům a trenérovi Učte své dítě vhodně dbát na disciplínu, pokud je to nutné Veď své dítě k poslušnosti vůči trenérovi pří trénincích a zápasech – nevměšujte se trenérovi do práce a nekoučujte z tribuny Poskytujte trenérovi informace týkající se zdraví dítěte, a že vaše dítě užívá všechny potřebné léky
Pravidla chování rodičů při sportu Zůstaňte v diváckém sektoru během zápasu Neraďte trenérovi, jak má trénovat Nemějte urážlivé poznámky směrem k trenérům, rozhodčím nebo k rodičům Nepijte alkohol na zápasech ani tam nepřicházejte opilí Povzbuzujte tým Vašeho dítěte Ukažte zájem, nadšení a podporu svému dítěti Mějte své emoce pod kontrolou Pokud Vás trenér požádá, buďte mu nápomocní Poděkujte trenérům, rozhodčím nebo jiným dobrovolníkům, kteří řídí program
Závěr Psychická stránka dítěte je velmi křehká nádoba. Trenér ji může rozbít jedním zakřičením či afektem vzteku a její „slepování“ může trvat velmi dlouhou dobu a vůbec není jisté, že bude mít takovou podobu, jakou bychom si všichni přáli. Na druhou stranu pozitivní přístup k dětem, přiměřené ocenění a radost ze sportování může „vymodelovat“ tuto nádobu do tvaru, která bude ozdobou trenéra i po mnoha letech. (Perič, 2008)
Seznam použité literatury AMERICAN SPORT EDUCATION PROGRAM. Sport parent. Champaign, Human Kinetics, 1994. BLOOM, B. S. Developing talent in young people. New York: Ballantine, 1985. DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia, 2002. DUDA, J. L., HOM, H. L. Interdependence between the perceivedand self-reported goal orientations of young athletes and their parents. Pediatric exercise Science, 5, 234-241, 1993. DURRAND-BUSH, N., SALMELA, J.H.., The development and maintenance of expert athletic performance: Perceptions of world and Olympic champions. Journal of Aplied Sport Psychology, 31, 674-685, 2002. COAKLEY, J., Burnout among adolescent athletes: A personal failure or social problem? 9, Sociology of sport journal, 1992. COTE, J. The influence of the family in the development of talent in sport. Sport Psychologist, 13, 195-417, 1999. EWING, M. E., SEEFELDT, V. D., Chlidren and youth in sport: Biopsychosocial perpective, Madison, 1996. GOULD, D., Intensive participation in childen´s sports (pp. 19-38), Champaign, Human Kinetics, 1993. GOULD, D., HORN, T., Participation motivation of young athletes, Champaign, Human Kinetics, 1978. GOULD, D., FELTZ, D., HORN, T., WEISS, M., Reasons for attrition in competitive youth swimmin. Journal of sport behavior, 5, 155-165 , 1982. GOULD, D., DIEFFENBACH, K. (in press) Psychological issues in youth sports: Competitive anxiety, overtraining, and burnout. In R. Malina, M. Clark, Youth sports in 21st century: Organized sports in the lives of children and adolescents. East Lansing, Michigan, Exercise Science, 2002. HORN, T.S., WEISS, M.R., A developmental analysis of children´s self-ability judgements in the psysical domain. Pediatric Exercise Science, 3, 310-326, 1991.
MARTENS, R., CHRISTINA, R.W., HARVEY, J.S., SHARKEY, B.J., Coaching young athletes, Champaign, Human Kinetics, 1981. MARTENS, R., Joy and sadness in chledren´s sports, Champaign, Human Kinetics, 1984. PETLICHKOFF, L.M., The child and adolescent athlete (pp.418-430), Camridge, Blackwell Science, 1996. PERIČ, T., Sportovní příprava dětí, Praha: Grada, 2008. RYAN, J., Little girls in pretty boxes: The making and breaking of elite gymnasts and figure skaters. New York: Doubleday, 1995. ORLICK, T., McCAFFREY, N. Mental training with children for sport and life. Sport psychologist, 5, 1991. SMITH, A. Perceptions of peer relationships and physical activity in early adolescence. Unpublished doctoral disertation, University of Oregon, 1997. SMITH, A. Perception of peer relationships and physical activity in early adolescence. Journal of sport and exercise psychology, 21, 329-350, 1999. SMITH, A., SMOLL, F. L., CURTIS, B. Coach-mediated team building in youth sport. Journal of sport and exercise psychology, 9, 114-132, 1979. SMOLL, F. L., SMITH, R. E. Psychologically oriented coach training programs: Design, implementation, and assessment (1980). In C.H.Nadeau, W.R. Halliwell, K.M. Newell, G.C. Roberts. Psychology of motor behavior and sport. Champaign, Human Kinetics, 1979. STATE OF MICHIGAN. Joint legislative study on youth sports programs, East Lansing, State of Michigan, 1976. STREAN, W. B. Youth sport contexts: Coaches´ perceptions and implications for intervention. Journal of Psychology, 25, 35-71, 1995. VanYPEREN, N.W. Inter personal stress, performance level, and parental support: A longitudinal study among highly skilled young soccer player. Sport Psychologist, 9, 225-241, 1995. WAISS, M.R. Psychological skill development in children and adolescents), Sport psychologist, 5, 335-354, 1991. WAISS, M. R., CHAUMETON, N. Advances in sport psychology (pp. 66-99), Champaign, Human Kinetics, 1992. WAISS, M. R., SMITH, A. L., THEEBOOM, M. “That´s what friends are for“: Children´s and teenager´s perceptions of peer relationship in the sport domain. Journal of sport and exercise psychology, 18, 347-179, 1996. WINBERG, R. S., GOULD, D. Foundations of sport and exercise psychology, Champaign, Human Kinetics, 2003.