UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Bakalářská práce
Praha 2012
Michaela Nosková, DiS.
KARLOVA UNIVERZITA HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Obor specializace v pedagogice
Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona
Bakalářská práce
Praha 2012
Vedoucí práce: PhDr. Ivana Nováková
Autorka práce: Michaela Nosková, DiS.
Bibliografický záznam NOSKOVÁ, Michaela, DiS. Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona: bakalářská práce. Praha: Karlova univerzita, Fakulta husitská teologická, Obor sociální pedagogika, 2012. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Ivana Nováková
Anotace Bakalářská práce „Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona, pojednává o osobnosti a rolích pracovního terapeuta psychosociální rehabilitace, kterou nabízí program tréninková kavárna Klub V.kolona občanského sdružení Green Doors. První kapitoly jsou věnovány tématu sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Dále je zde vymezen pojem role a základní charakteristiky profesionálního sociálního pracovníka. Další kapitola popisuje občanské sdružení Green Doors a jeho poslání a programy. Následuje kapitola o rehabilitačnímu systému v tréninkové kavárně Klub V. Kolona, ve které jsou popsány i fáze rehabilitace. Šestá kapitola se podrobněji věnuje osobnostním předpokladům a charakteristikám pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Další, sedmá kapitola je již zcela praktická a věnuje se samotnému popisu rolí tak, jak v nich pracovní terapeut vystupuje. Šestá a sedmá kapitola je doplněna krátkými ukázkami z práce s klienty na směně či na schůzce. Poslední kapitola bakalářské práce je věnována kazuistice. Zde je mimo jiné popsán rehabilitační systém na konkrétním případu klienta, který prošel roční rehabilitací v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Praktickou část uzavírá reflexe práce terapeuta.
Annotation Thesis " The role of the therapist working in a cafe club V.kolona training, discusses the role of personality and psychosocial rehabilitation therapist employment, training program offered by the Club Cafe V.kolona Civic Association Green Doors. The first chapters are devoted to the topic of social work with people with mental illness. There is also a defined role and concept of the basic characteristics of a professional social worker. The next chapter is devoted to Green Doors Civic Association and its mission and programs. Kapitol followed by rehabilitation training system in the Café Club V.kolona, which also describes the stages of rehabilitation. The sixth chapter is discussed in detail and personality characteristics of the working assumptions of the therapist in training V.kolona Club Cafe. Further, the seventh chapter is devoted entirely practical and is itself a description of roles as a therapist working in these acts. The sixth and seventh chapter is accompanied by brief excerpts from works with clients to shift or at the meeting. The last chapter of the thesis is devoted to case report. Here, among other rehabilitation system described on the case, a client who went through
rehabilitation in the annual training V.kolona Club Cafe. The practical work of reflection concludes therapist.
Klíčová slova Sociální rehabilitace, duševní onemocnění, lidé s duševním onemocněním, schizofrenie, porucha osobnosti, kvalita života, pracovní rehabilitace.
Keywords Social rehabilitation, mental illness, people with mental illness, schizophrenia, personality disorder (mental
deficiences),
quality
of
life,
work
rehabilitation.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu
literatury.
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce, PhDr. Ivaně Novákové, za její čas, ochotu a vstřícnost, kterou mi věnovala při konzultacích. Velmi také děkuji také své rodině a Honzíkovi. Děkuji také svým blízkým a přátelům za jejich pomoc a ochotu mi naslouchat. V neposlední řadě děkuji svým kolegům a přátelům z týmu Klubu V.kolona za to, že jsem s nimi mohla pracovat. Byli mi vždy oporou a zdrojem inspirace.
ÚVOD......................................................................................................................................................................9 1. ÚVOD DO PRÁCE SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ..................................................................................11 Sociální pracovník.........................................................................................................................................11 1.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE S LIDMI S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM .................................................................................13 2. PSYCHOSOCIÁLNÍ REHABILITACE .......................................................................................................14 2.1 PSYCHOSOCIÁLNÍ REHABILITACE DLE ZÁKONA Č. 108/2006 SB. .................................................................14 2.2 PRACOVNÍ A SOCIÁLNÍ REHABILITACE LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM ......................................................14 2.3 VÝZNAM PRÁCE A ZAMĚSTNÁNÍ PRO LIDI S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM ........................................................15 2.4 OBTÍŽE V PRACOVNÍ OBLASTI U LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM ............................................................17 3. ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA .........................................................................................................19 3.1 VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Z HLEDISKA MINIMÁLNÍHO STANDARDU VZDĚLÁVÁNÍ ............19 3. 2 VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA POMOCÍ HODNOTOVÉHO SYSTÉMU ..........................................20 3.3 VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA PODLE ETICKÉHO KODEXU .......................................................21 3.4 VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Z HLEDISKA KOMPETENCÍ ........................................................21 3.5 VYMEZENÍ POJMŮ „ROLE“ A „PROFESNÍ ROLE“ ............................................................................................22 3.6 ZÁKLADNÍ CHARAKTEROVÉ RYSY PROFESIONÁLNÍHO SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA ........................................24 3.7 KLÍČOVÉ CHARAKTERISTIKY PROFESIONÁLNÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA ............................................26 4. OBČANSKÉ SDRUŽENÍ GREEN DOORS JAKO POSKYTOVATEL PRACOVNÍ A SOCIÁLNÍ REHABILITACE.................................................................................................................................................27 4.1 POSLÁNÍ O.S. GREEN DOORS.........................................................................................................................27 4.2 PRACOVNÍ A REHABILITACE A TERAPIE V O.S. GREENDOORS ........................................................................28 4.3 PROGRAMY O. S. GREEN DOORS ...................................................................................................................28 4.3.1 Základní programy ...............................................................................................................................29 4.3.2 Návazné programy Začleňování na trh práce ......................................................................................30 5. REHABILITACE V PROGRAMU TRÉNINKOVÁ KAVÁRNA KLUB V.KOLONA............................30 5.1 TRÉNINKOVÁ KAVÁRNA KLUB V.KOLONA ...................................................................................................30 5.2 CÍLOVÁ SKUPINA KLIENTŮ TRÉNINKOVÉ KAVÁRNY KLUB V.KOLONA ..........................................................31 5.3 REHABILITACE A JEJÍ FÁZE............................................................................................................................31 5.3.1 Mapování (rehabilitační analýza) ........................................................................................................32 5.3.2 Rehabilitační plánování........................................................................................................................35 5.3.3 Rehabilitační intervence.......................................................................................................................37 5.3.4 Hodnocení ............................................................................................................................................39 6. ROLE PRACOVNÍHO TERAPEUTA V TRÉNINKOVÉ KAVÁRNĚ KLUB V.KOLONA ..................40 6.1 TÝM PRACOVNÍKŮ KLUBU V.KOLONA ..........................................................................................................40 6.2 OSOBNOSTNÍ A MORÁLNÍ PŘEDPOKLADY (CHARAKTERISTIKY, VLASTNOSTI) PRACOVNÍCH TERAPEUTŮ (A ZAMĚSTNANCŮ) O.S.GREEN DOORS....................................................................................................................40 6.2.1 Charakter .............................................................................................................................................41 6.2.2 Respekt k druhým..................................................................................................................................42 6.2.3 Komunikace..........................................................................................................................................42 6.2.4 Práce v týmu/organizaci.......................................................................................................................42 6.2.5 Profesionalita a odbornost ...................................................................................................................43 6.3 ZÁSADY DOBRÉ PRAXE .................................................................................................................................43 6.4 NEPSANÉ DOHODY .......................................................................................................................................44 6.4.1 První kontakt s klientem .......................................................................................................................44 6.4.2 Dary, úplatky .......................................................................................................................................45 6.4.3 Závazky terapeutů u klientů .................................................................................................................46 6.4.4 Lichotky a zamilování se .....................................................................................................................46
6.4.5 Negativní hodnocení a ochrana klientů před předsudky ......................................................................47 6.5 PASTI A RIZIKA .............................................................................................................................................48 6.5.1 Neslibujme nic, co nemůžeme splnit!!! .................................................................................................48 6.6. CO SE OSVĚDČILO ........................................................................................................................................49 6.6.1 Dělejme to, co chceme, aby dělal klient. .............................................................................................49 6.6.2 Mysleme na to, že jsme pro klienty častokrát vzorem...........................................................................49 6.6.3 Nehodnoťme, ale říkejme, co vidíme ....................................................................................................49 6.6.4 To, čemu dáváme přednost, bude růst ..................................................................................................49 6.6.5 Zkusme se dívat i na běžné a obyčejné věci jako na vyjímečné ............................................................50 7. ROZDĚLENÍ ROLÍ.........................................................................................................................................51 7.1 TERAPEUT ....................................................................................................................................................52 7.2 UČITEL .........................................................................................................................................................53 7.3 ZAMĚSTNAVATEL, NADŘIZENÝ ...................................................................................................................54 7.4 EXPERT NA PRÁCI ........................................................................................................................................55 7.5 KOLEGA NA SMĚNĚ, KAMARÁD.....................................................................................................................56 8. KAZUISTIKA ..................................................................................................................................................57 JAKUB ................................................................................................................................................................57 ZÁVĚR..................................................................................................................................................................61 POUŽITÁ LITERATURA ..................................................................................................................................63 SEZNAM PŘÍLOH..............................................................................................................................................64 PŘÍLOHA Č. 1: O SCHIZOFRENII, PSYCHÓZÁCH A DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍ .........................................................64 PŘÍLOHA Č. 2: NÁPLŇ PRÁCE PRACOVNÍHO TERAPEUTA V KLUBU V.KOLONA, O.S. GREEN DOORS ....................64 PŘÍLOHA Č. 3: ORGANIZAČNÍ SCHÉMA O.S. GREEN DOORS .................................................................................64 PŘÍLOHA Č. 4: FOTOGALERIE KLUBU V.KOLONA................................................................................................64
ÚVOD Bakalářská práce se zabývá rolemi pracovního terapeuta psychosociální rehabilitace, která je poskytována v tréninkové kavárně Klub V.kolona o.s. Green Doors. Při tomto popisu se zaměřím na tuto tréninkovou kavárnu proto, že zde sama pracuji jako pracovní terapeutka. Výběr tématu bakalářské práce pramení z mé potřeby pojmenovat všechny role, ve kterých pracovní terapeuti při práci s uživateli služby – klienty1, pracují. Náplň práce terapeutů je jasně daná, přesto je záběr jejich práce hodně široký. Role pracovního terapeuta klade vysoké nároky na osobnost (charakter) i na odbornost pracovníka. Téma bakalářské práce jsem nehledala dlouho. Je to téma, kterým se denně zabývám ve svém zaměstnání. Vnímám, že toto téma je společné pro více terapeutů v o.s. GD. Ráda bych ho proto zpracovala touto formou. Pozici pracovního terapeuta v o.s. Green Doors zastávám již čtyři roky. Přesto pro mne neznamená všední a poznanou záležitost, ale přináší mi stále nové (sebe)zkušenosti, dovednosti a inspiraci. Zaměření tématu, tedy především popis rolí pracovního terapeuta psychosociální rehabilitace v tréninkové kavárně Klub V.kolona jsem zvolila ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo, že popis rolí, ve kterých terapeut vystupuje směrem ke klientům, zatím není metodicky zpracovaný a ani nijak pojmenovaný. Druhým důvodem bylo, že v tomto spatřuji přínos pro mě osobně a pro moji práci s klienty. Z tohoto důvodu také věnuji větší prostor pro reflexi a sebereflexi v každé kapitole. Cílem mé práce bude popsat práci pracovních terapeutů se zaměřením na role, ve kterých při práci s klienty vystupují. Důležitá je zde terapeutova sebereflexe, ke které patří vědět proč dělám to co dělám (v konkrétních situacích), jak se u toho cítím, co to se mnou dělá, co k tomu potřebuji umět jako terapeut a je to vždy na místě? Zvýšenou pozornost proto věnuji také práci terapeuta na směnách a individuálních schůzkách, zaměřím se na zásady dobré praxe a nepsané dohody, které se při práci s klienty v o.s. Green Doors dodržují. Mým cílem je, aby tato práce byla použitelná i jako praktický manuál pro kolegy terapeuty, kteří na této pozici načínají pracovat, stojí před obtížnou situací v práci s klientem či jen chtějí načerpat inspiraci. Před samotným popisem práce pracovního terapeuta se ve své práci věnuji teoretickému základu samotné rehabilitace, tedy sociální práci s člověkem
s
duševním
onemocněním
a
1 Označení „klient“ služby používám v bakalářské práci proto, abych pojmenovávala uživatele služeb jedním srozumitelným termínem. V Klubu V.kolona nazýváme uživatele služby kolegy. Je to více partnerské a nemá to dehonestující přízvuk.
psychosociální rehabilitaci obecně. Prví kapitolu věnuji práci sociálních pracovníků a specifikaci práce s lidmi s duševním onemocněním. Na začátku druhé kapitoly vymezuji psychosociální rehabilitaci dle Zákona o sociálních službách, věnuji se také významu práce pro člověka s duševním onemocněním a obtížím v pracovní oblasti, které může duševní onemocnění způsobovat. Z důvodu
omezeného
rozsahu bakalářské práce se zde nezabývám některými důležitými tématy (např. Standardům kvality sociálních služeb či popisem duševních onemocnění dle MKN2, přestože by si tato témata zasloužila podrobnější zpracování. Ve třetí kapitole vymezuji roli sociálního pracovníka. Zmińuji také základní a klíčové charakterové rysy profesionální role sociálního pracovníka. Teoretickému tématu rolí je věnována celá kapitola. Považuji za důležité popsat, čím vším může být role vymezena a co je pro roli sociálního pracovníka důležité. V následující kapitole se věnuji o.s. Green Doors jako poskytovateli sociálních služeb. Definuji poslání a cíle, pracovní rehabilitaci a programy organizace. V páté kapitole popisuji již konkrétně pracovní rehabilitaci v tréninkové kavárně Klub V.kolona, kde pracuji jako pracovní terapeutka. Vymezuji zde cílovou skupinu klientů, pro které je služba určena a rehabilitaci i s jejími jednotlivými fázemi. V šesté kapitole popisuji roli pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Zaměřuji se na osobnostní a morální předpoklady (charakteristiky a vlastnosti) pracovních terapeutů, tak jak jsou vyžadovány o.s.Green Doors. Součástí šesté kapitoly jsou i zásady dobré praxe a nepsané dohody tzn. „jak to děláme“. Sem patří i pasti a rizika, jejichž
neustálé
zvědomování je dle mého názoru velmi důležité. V sedmé kapitole popisuji role pracovního terapeuta. Rozdělila jsem je na pět základních rolí. Vycházela jsem při tom ze svých zkušeností, praxe a sebereflexe. Závěr praktické části patří kazuistice, která popisuje práci s klientem, který prošel roční rehabilitací v Klubu V.kolona. Na této kazuistice popíšu systém rehabilitace a individuální práce s klientem. Tématu psychosociální rehabilitace zatím v odborné literatuře není věnována příliš velká pozornost, přesto lze v posledních letech i u česky psané odborné literatury vypozorovat o toto téma zvýšený zájem. Kromě literatury a webu jsem čerpala z interních metodických dokumentů o.s. Green Doors i jiných organizací.
2 Popis duševních onemocnění dle MNK uvádím v příloze č.1
1. Úvod do práce sociálních pracovníků Sociální pracovník Zákon č 108/ 2006 Sb. O sociálních službách definuje sociálního pracovníka jako člověka jenž „Vykonává sociální šetření, sociální agendy (řešení hmotné nouze či sociálně právních problémů (v zařízeních sociální péče), sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitaci“. Člověk nežije na světě sám, ale v určité komunitě, v okruhu lidí, kteří jsou něčím propojeni - rodinným zázemím, společnou prací, podobnými zájmy. Znamená to, že se nerodí jako plně utvořená osobnost, ale že je právě touto komunitou ovlivňována, utvářena, je do ní včleňována a postupem času jsou jí vštěpovány sociální normy, hodnoty a role. Tento proces provází člověka celým jeho životem. V jeho průběhu se každý člověk, i ten, který až doposud všemi životními nástrahami proplouval téměř bez zaváhání, může dostat do širokého spektra obtížných životních situací, které mohou podstatně narušit jeho dosavadní životní stereotyp. „Nepříznivá situace může být vyvolána věkem, nemocí, zdravotním postižením, životními návyky, nepříznivým prostředím, ohrožením ze strany jiných osob a jinými příčinami…“ (Matoušek, 2003, s. 39) a může směřovat až k tomu, že člověk není schopen zajistit či uspokojit své potřeby, nebo začne vést takový způsob života, kterým ohrožuje zájmy a potřeby společnosti. Osobám, které se potýkají se sociálním problémem, jsou určeny sociální služby. Průša
definuje
„mimořádnou
sociální
aktivitu
státu,
služby
jako
samosprávy
a nestátních subjektů, která řeší problémy
jednotlivců, rodin, skupin občanů, a tím pozitivně ovlivňuje sociální klima celé společnosti“ (Průša In Kozlová, 2005, s. 17). Soubor činností vedoucích k prospěchu a užitku jiné osoby prováděných v sociálních službách sociálními pracovníky, můžeme nazvat sociální prací. Odborněji definujeme sociální práci jako „činnost, která předchází nebo upravuje problémy jednotlivců, skupin, komunit vznikající z konfliktů potřeb jedinců a společenských institucí. Jejím záměrem je zlepšit kvalitu života všech lidí“ (Mühlpachr, 1999, s. 54). Jinou definici nám nabízí Goldman, podle nějž je sociální
práce „odborná
disciplína,
která
speciálními
pracovními
metodami,
na
profesionálním základě pečuje o člověka. Je to nápravná činnost, která brání vzniku sociálního zla a rozvíjí sociální klady“ (Goldman, 2004, s. 8). Činnost sociálních pracovníků v sociálních službách určuje zákon o sociálních službách č. 108/2006. Sociální práce se jako věda vyvíjí na základě teoretických poznatků a analýz výsledků výzkumů, a jako ostatní vědy i ona čerpá některé poznatky z jiných vědních disciplín. Které disciplíny
budou
v sociální
práci
uplatněny,
vyplývá
především
z konkrétního úkolu či problému, kterým se daný sociální pracovník zabývá (Matoušek, 2007, s. 192). Obecně platí, že sociální pracovníci čerpají z poznatků takových disciplín, jako je např. pedagogika, právní vědy, sociologie, psychologie nebo filosofie. Pro sociální práci je kromě čerpání poznatků také nutná spolupráce s jinými odborníky či institucemi, a to jak spolupráce přímá (umožněná osobním stykem s odborníkem či dobrovolným pracovníkem) nebo spolupráce nepřímá s odbornými orgány či institucemi (např.
PPP
či
soudy).
Nutnost
spolupráce
vyplývá
především
z „velké variability sociálních problémů, jejichž příčiny, vznik a následky pramení nebo dopadají na nejrůznější stránky života jednotlivce, skupiny nebo komunity“ (Mühlpachr, 2004, s. 55). Specifika sociální práce spočívají v tom, že sociální pracovníci shromažďují informace nejen z vlastního zkoumání a zjišťování, ale i z jiných zdrojů. Všechny získané údaje a fakta mají svou váhu při diagnostice sociálního problému i při jeho vlastním řešení. Úloha
sociálního pracovníka je všechny tyto informace shromažďovat, hodnotit, analyzovat, a následně vybírat z možných alternativ a rozhodovat o dalších postupech a možnostech jejich řešení. Důležitou podmínkou kvalitní práce sociálních pracovníků je předpoklad, že veškeré získané
poznatky
nejsou
používány
mechanicky
a vždy stejně, ale jsou naopak přizpůsobovány individuálnímu rozdílu klientů. Základní cíl sociální práce se nemění - podle Navrátila (2000, s. 11-12) je jím snaha o obnovení nebo zlepšení sociálního fungování jednotlivců, skupin či komunit. Sociální fungování
můžeme
chápat
jako
„naplnění
rolí
člověka
ve
společnosti,
ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému“ (Barker in Navrátil, 2001, s. 13). Na jedné straně v sociálním fungování stojí společnost a její očekávání, na straně druhé očekávání samotných jedinců, skupiny či komunity. Podstatou sociální práce je naplňování a uspokojování základních životních potřeb člověka, jakými jsou potřeba potravy či obydlí, ale též potřeb sociálních, které podmiňují jeho fungování a uplatňování ve společnosti. K naplňování tohoto druhu potřeb dochází pomocí usměrňování a řízení lidského chování, se zaměřením na mezilidské vztahy. „Posláním sociální práce (…) je vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách, a tím, co si přeje klient. (…) Obecný cíl sociální práce je v soustavné koordinaci změn na straně norem i na straně klientových způsobů“ (Úlehla, 1999, s. 25).
1.1 Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním Sociální pracovník může s lidmi s duševním onemocněním pracovat v sociálních a zdravotnických zařízeních jako je: psychiatrická léčebna, psychiatrická oddělení nemocnic, terapeutická komunita, krizová centra, denní sanatoria, centra denních aktivit, služby na podporu práce a bydlení. K pracujícího
výbavě sociálního pracovníka s
lidmi
s
duševním
onemocněním patří znalost symptomatologie a dynamiky
duševního
onemocnění,
terapeutických intervencí, znalost standardů zdravotní a sociální péče. Sociální pracovník
musí umět mapovat, čili získávat informace o klientovi a jeho okolí důležité ke společné spolupráci, sestavit a realizovat plán intervencí, hodnotit výsledky a poskytovat klientovi zpětnou vazbu. Sociální pracovník by se měl orientovat v systému sociálního zabezpečení, v legislativě a v sociální politice (MATOUŠEK, KOLÁČKOVÁ, & KODYMOVÁ, 2005). Je si vědom svých limitů a hranic služby, ví, kdy spolupráci s klientem ukončit, umí efektivně využívat supervize. Jednou z
nejdůležitějších dovedností pracovníka je dle mého názoru
schopnost sebereflexe3. Jedním z hlavních nástrojů práce sociálního pracovníka je rozhovor. Matoušek (2005) uvádí, že sociální pracovníci se mohou v sociální práci s lidmi s duševním onemocněním specializovat v několika oblastech: · Psychiatrická rehabilitace4 (oblast práce, bydlení, volného času) · Case management (případové vedení) · Psychoterapie (individuální, rodinná, skupinová)
2. Psychosociální rehabilitace Tématu psychosociální rehabilitace zatím v odborné literatuře není věnována příliš velká pozornost, přesto lze v posledních letech i u česky psané odborné literatury vypozorovat o toto téma zvýšený zájem.
2.1 Psychosociální rehabilitace dle Zákona č. 108/2006 Sb. Jelikož se moje práce zaměřuje na službu pracovní a sociální rehabilitace, tak bych se nyní ráda zastavila u toho, jak Zákon o sociálních službách specifikuje tuto službu. „Sociální rehabilitace je soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných alternativním způsobem
využívajícím
zachovaných
schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální
3
.Sebereflexe je základní zpětnou vazbou pro každého, kdo chce úspěšně komunikovat se svým okolím. Není to jen sebekontrola, je to vnitřní rozhovor, autodialog. Pokud pracovník umí reflektovat svoji činnost, tak ví, co právě v danou chvíli dělá, vnímá, zda to, co dělá, je někomu užitečné apod. (MATUŠKA, 2008).
4
. Matoušek (2005) používá místo psychosociální rehabilitace označení „moderní psychiatrická“ rehabilitace a vysvětluje, že slovo „psychiatrická“ je používáno pro jasné vymezení cílové skupiny.
rehabilitace se poskytuje formou terénních a ambulantních služeb, nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb“ (§ 70 zákon č.108/2006, o sociálních službách).
2.2 Pracovní a sociální rehabilitace lidí s duševním onemocněním Definice a vymezení jednotlivých duševních poruch uvádím vzhledem k rozsáhlosti tématu v příloze č. 1. Vágnerová (2004) uvádí, že psychické poruše je účelné snažit se porozumět v kontextu celého života daného člověka. Je tedy třeba poznat osobnost takového člověka, jeho vlastnosti a kompetence, dále je třeba mít na paměti situaci, ve které se daný člověk nachází a prostředí, ve kterém žije. Jinými slovy, příčinou duševního onemocnění mohou být genetické faktory, kterými jedinec disponuje, ale také vlivy prostředí ve kterém žije. Nejvíce účelné je pravděpodobně nahlížet na onemocnění jako na výsledek interakce právě specifických genetických faktorů a vlivů prostředí. Duševní onemocnění lze interpretovat také jako situaci, kdy v důsledku poruchy některé z psychických funkcí není jedinec schopen účelně zvládat nároky prostředí, které jsou před něj kladeny. Z uvedeného vyplývá, že přestože může mít některý jedinec predispozice k určitému duševnímu onemocnění tak skutečnost, zda se onemocnění projeví a zda bude také takto diagnostikováno, závisí na situaci, ve které se ve svém životě nachází. Dle Vágnerové (2004) také nelze při diagnostice duševního onemocnění opomíjet ani vliv sociokulturních norem dané společnosti. Tedy to, co je v některé společnosti ještě považováno za normu, může již ve společnosti jiné normu překračovat. Závažná duševní onemocnění mají často vliv na způsobilost člověka k plnění rolí a funkcí v zaměstnání i ve společnosti. Záleží na míře a rozsahu funkčního postižení u nemocného, které jsou u každého člověka, jenž onemocněl, odlišné. Zároveň se rozsah a míra funkčního postižení mění v průběhu terapie (HÖSCHL, LIBIGER, & ŠVESTKA, 2002). To ovlivňuje řada faktorů – např. osobnost člověka, který se léčí, míra jeho motivace, míra podpory, kterou dostává od svého okolí, dostupnost rehabilitačních služeb apod. Pracovní způsobilost posuzuje lékař. Obtíže, které sebou duševní onemocnění
přináší, mohou způsobit částečnou nebo plnou invaliditu. Zákonem č. 306/2008 Sb., kterým byl novelizován zákon o důchodovém pojištění, s
účinností od 1. 1. 2010 byla zavedena
třístupňová invalidita (invalidita třetího, druhého a prvního stupně) místo dosavadního rozdělení na částečný a plný invalidní důchod (BAUDIŠ & LIBIGER, 2002). Libiger (2002, s. 407) uvádí, že „plná invalidizace pacienta je sice poměrně bezpečné řešení situace nemocného, ale může podpořit negativní symptomatologii a vést k nemocného a postupně k úplné ztrátě aktivních vztahů k
pasivitě
okolnímu světu. Málokdy je
využívaná možnost navrhnout u klienta změněnou pracovní schopnost. Je vhodné vysvětlit klientovi, že slovo invalidní důchod nemá význam konečného soudu o jeho schopnostech a lidské hodnotě. Je užitečné seznámit ho s
možností tzv. „pracovního pokusu“ a v
týmu
vypracovat plán pracovní a sociální rehabilitace.“ Invalidita představuje pro některé lidi s duševním onemocněním stigma, kterému se brání někdy i bez ohledu na své možnosti. Jindy pobírání invalidního důchodu představuje jistotu.
2.3 Význam práce a zaměstnání pro lidi s duševním onemocněním Giddens (1999) definuje práci (placenou i neplacenou) jako vykonávání úkolů vyžadujících mentální a fyzické úsilí, jehož cílem je výroba zboží a služeb k
uspokojení
lidských potřeb. Za zaměstnání považujeme takovou práci, která se děje výměnou za pravidelnou mzdu či plat. Práce je ve všech kulturách základem ekonomiky. Práci lze rozdělit na placenou a neplacenou. Práce neplacená (práce v domácnosti, při opravě vlastního auta apod.) také sehrává v životě jedince důležitou roli. Také dobrovolnická práce má významnou sociální roli. Práce hraje v
životě člověka nezastupitelnou roli. Je důležitou podmínkou jeho
důstojné existence, kromě materiálního zabezpečení mu také poskytuje možnost seberealizace a společenské užitečnosti, uspokojuje člověku potřeby ctižádosti, sebeuplatnění a sebeúcty (BUCHTOVÁ, 2002). V moderní společnosti hraje práce důležitou roli pro udržení sebeúcty, má vliv na psychologický stav jedince a jeho každodenní cyklus činností. Giddens (1999)
uvádí několik faktorů, které se uplatňují při vlivu práce na člověka: · Peníze – pro mnoho lidí představuje práce hlavní zdroj příjmu. Při ztrátě zaměstnání tak přicházejí veliké obavy jak si s touto situací poradit. · Míra aktivity – práce poskytuje lidem uplatnit své znalosti a schopnosti a další si osvojit. I práce stereotypní poskytuje usměrnění a odčerpání tělesné a duševní energie jedince. Člověk bez zaměstnání často nemá možnost své schopnosti a znalosti někde uplatnit. · Změna – práce umožňuje člověku změnit prostředí, ve kterém se nachází. To znamená, že docházením do práce člověk poznává nové prostředí, odlišné od toho domácího. · Strukturovaný čas – u lidí, kteří pracují na plný úvazek, se struktura dne většinou řídí podle pracovní doby. Na jednu stranu to představuje pro člověka určitou zátěž, na druhou stranu to dává celému dni řád a režim. Lidé, kteří nemají zaměstnání, se často musejí potýkat s nudou a s odlišným vnímáním času, což může vést k apatii. · Sociální kontakty – práce člověku přináší i možnosti najít si nové přátelé, kamarády, známé, partnery a jiné kontakty a zároveň příležitosti podílet se na společných akcích, zábavě apod. Pokud člověk o práci přijde, často dojde ke zmenšení okruhu potenciálních přátel a známých. · Osobní identita – práce poskytuje člověku pocit pevné sociální identity. Většina lidí nevnímá svoji práci jako životní nutnost, se kterou se musí smířit, ale pracuje s
jistou samozřejmostí, která přináší radost a uspokojení. Buchtová (2002) dále
uvádí, že nedobrovolné vyřazení práce ze života člověka má prokazatelné negativní sociální, psychologické i zdravotní důsledky. „Octne-li se člověk dlouhodobě bez práce, ztratí nejsilnější pojítko s
realitou, zmocní se ho nejistota a strach z
budoucnosti, později i
pochybnosti o vlastních schopnostech“ (BUCHTOVÁ, 2002, str. 76). Pro člověka s
duševním onemocněním je možnost pracovat o to cennější, protože
duševní onemocnění často vede k izolaci.
Pracovní
významných
prostředí
je
sociální jedno
z
míst, kde má člověk možnost
přirozeně navazovat
a udržovat sociální
kontakty.
lidí
Integrace
s
duševním
onemocněním do pracovního procesu je
užitečné pro celou společnost, protože přináší snižování počtu těch, kteří jsou na společnosti finančně závislí (FOKUS).
2.4 Obtíže v pracovní oblasti u lidí s duševním onemocněním Lidé s duševním onemocněním často velmi obtížně nacházejí uplatnění na otevřeném trhu práce. Obtíže v pracovní oblasti mohou vyústit v částečnou či úplnou ztrátu schopnosti pracovat. Někdy je tato ztráta trvalá, někdy dočasná. To ovlivňuje řada faktorů. Matuška (2005) uvádí, že šanci najít si a udržet práci pro člověka s duševním onemocněním zvyšuje předchozí úspěšná pracovní adaptace a že prognóza pracovní úspěšnosti duševně nemocných je v
rozvojových zemích příznivější než v
průmyslově vyspělých, kde je v
pracovní
oblasti větší orientace na výkon. V této podkapitole bych chtěla popsat několik důvodů, které mohou mít vliv na neúspěch v pracovní oblasti. Matuška (2005) píše, že pro mnohé klienty jsou největšími obtížemi dlouhodobé poruchy kognitivních funkcí, pozornosti, emocí, dále jsou to poruchy v
sebeprožívání,
poruchy vztahování se k lidem. Bariéry, které brání v
pracovním uplatnění osob s
duševním onemocněním lze
rozdělit na vnitřní a vnější. Mezi vnitřní bariéry patří: duševní onemocnění (závažnost a symptomatologie), poruchy kognitivních funkcí, sociální fungování (praktické dovednosti, komunikační dovednosti), nedostatečné vzdělání a nedostatečné pracovní zkušenosti (schizofrenie nejčastěji přichází v období mladé dospělosti, kdy se člověk teprve připravuje na svoji profesi – studuje nebo získává pracovní zkušenosti, nemoc ho může na delší dobu z tohoto procesu vyřadit), snížená sebedůvěra a sebeúcta (sec. cit. MICHON & WEEGHEL in MATOUŠEK, 1999). Další komplikací pro člověka s duševním onemocněním při hledání a udržení práce je těžko předvídatelný průběh duševního onemocnění. Cesta k úzdravě není lineární, ale k povaze závažného duševního onemocnění patří i relapsy, tedy to, že se vrací akutní fáze nemoci. Duševní onemocnění často člověka vyřadí na delší dobu (někdy i několik let) z pracovního
procesu.
Dlouhá
doba
bez
zaměstnání způsobuje i ztrátu některých
sociálních dovedností (problémy v zdatnost, obavy z
neúspěchu v
komunikaci, snížené sebevědomí, snížená fyzická novém zaměstnání, problémy s
pravidelným denním
režimem). Mezi vnější bariéry lze zařadit situace na trhu práce (nezaměstnanost, malá nabídka prací na snížený úvazek), nedostatečná podpora státu zaměstnávání lidí s
hendikepem (v
České republice sice existuje povinnost pro podniky s více než 25 zaměstnanci zaměstnávat 4% osob se zdravotním postižením, ale zaměstnavatelé v tomto dávají více přednost lidem s tělesným postižením nebo se tomu vyhnou úplně finančním odvodem do státního rozpočtu), personální politika zaměřená na zisk (zaměstnavatelé preferují zdravé, produktivní, flexibilní neposlední řadě stigmatizace, diskriminace a předsudky vůči
a iniciativní pracovníky) a v
duševně nemocným (FARBIAKOVÁ, 2007). Slovo stigma pochází z označováni horníci v
řečtiny. Původně znamenalo vypálený cejch, kterým byli
antických tesálských dolech. Stigma je také označení pro spontánně
vzniklé rány na končetinách, podobných jako měl Kristus přibitý na kříži. Přeneseně se tohoto výrazu užívá pro označení předsudku vůči nějaké skupině lidí. Stigma v tomto kontextu se může týkat barvy kůže, národnosti, náboženství a také nemoci a to nejen duševní. Předsudky mohou ovlivnit hodnocení a přístup lidí k
jedinci a to nikoliv na základě poznání jeho
skutečných vlastností, ale na základě předpokládaných skupinových vlastností. Nadřazení skupinových vlastností vede k diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Důsledkem této diskriminace jsou obtíže s
hledáním, získáním a udržením pracovního místa (BAUDIŠ &
LIBIGER, 2002). Zaměstnavatelé nemají dostatečné informace o tom, co zaměstnávání lidí s duševním onemocněním obnáší. Lidé s
duševním onemocněním mohou vykonávat různé profese na
různých pozicích podle své kvalifikace a svých možností. Pokud se zaměstnavatel rozhodne zaměstnat člověka s
duševním onemocněním, může přitom využít v
pracovního konzultanta, který může pomoci při dojednávání pracovního místa a podmínek, při
zaučování
pracovníka,
při
řešení
případných potíží – např. v případě zhoršení zdravotního stavu, při řešení případných
případě potřeby
konfliktů, úprava pracovní doby pro pracovníka.
3. Role sociálního pracovníka V této kapitole se budu věnovat vymezení termínu role a také vymezila subjekty, které v tomto případě roli pracovního terapeuta určují. Ráda bych více přiblížila o.s. Green Doors, jeho poslání a cíle, jaké poskytuje služby. Dále bych se ráda věnovala definici práci s duševně nemocnými a jejím specifikům. Druhá část kapitoly je věnovaná fázím rehabilitace v o.s.Green Doors, konkrétně v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Popisem o.s. Green Doors (tímto úvodem) více vymezím požadavky organizace na roli pracovního terapeuta. Jaké klade na pracovní terapeuty nároky organizace, psychosociální rehabilitace i práce s duševně nemocnými. Druhá část kapitoly bude věnována systému rehabilitace Roli pracovního terapeuta určují i jiné věci: je daná pozicí v týmu, hierarchií, kulturou organizace, profesní výbavou, schopnostmi, dovednostmi. V následujícím textu bude popsáno několik způsobů, jimiž může být role sociálních pracovníků vymezena.
3.1 Vymezení role sociálního pracovníka z hlediska minimálního standardu vzdělávání Pro formování a vymezení profesní role je nezbytné vzdělání, neboť právě ve vzdělávacím obsahu jednotlivých oborů (v tomto případě v oboru sociální práce) jsou vymezeny oblasti vzdělávání i požadovaná pravidla a příslušné vzorce chování, doplněné o způsoby, jakými mají být budoucí sociální pracovníci formování (Havrdová, 1999, s. 12). Základní požadavky na vzdělání i kvalifikaci sociálních pracovníků jsou pomocí zásad studia a minimálního souboru studijních předmětů
vymezeny
Minimálním
standardem vzdělávání, který byl v České republice přijat v roce 1993. Sociální práce je profesí, která vyžaduje zvláštní znalosti, vědomosti, ale i dovednosti, které jedinci získávají především odbornou průpravou na vyšších odborných nebo vysokých školách se sociálním zaměřením. Zde se učí pracovat s informacemi, hledat možná řešení problémů a uplatňovat své znalosti i osvojené dovednosti v praxi. Předpokladem k úspěchu sociální práce jako takové i k úspěšnému výkonu práce samotného sociálního pracovníka jsou důležité nejen znalosti a odborné kvalitní dovednosti, kterými disponuje, ale taktéž jeho osobní vlastnosti, kvality, talent a tvořivost. Pomocí jedinečných osobnostních charakteristik a individuálního vnímání a interpretování profesní role jako takové, dosahuje každý jedinec v konečném důsledku svého osobního pojetí profesní role.
3. 2 Vymezení role sociálního pracovníka pomocí hodnotového systému Dalším důležitým faktorem při vymezování rolí sociálních pracovníků jsou hodnoty. „Hodnoty vycházejí z morálky a lze je definovat jako vše, co považujeme za významné a důležité. Jsou to normativní standardy, které mají vliv na naše rozhodnutí pro jednu z možných alternativ jednání“ (Matoušek, 2003, s. 22). „Sociální práce odvozuje své poslání od hodnotové zaujatosti, představ o spravedlivém nebo správném fungování společnosti“ (Řezníček, 1994, s. 31), a proto je hodnotové zaměření pracovníka podstatným faktorem jeho účasti v procesu sociální práce. Matoušek (2003, s. 77) řadí ke klíčovým hodnotám jedinečnost každé lidské bytosti, její nárok na svobodu a spravedlnost, povinnost odpovědnosti vůči společnosti, a v neposlední řadě aktivní vyjadřování respektu každému klientovi bez ohledu na jakékoliv společensky nežádoucí charakteristiky. Fischer a Milfajt (2008, s. 105) mezi ně dále řadí kromě hodnoty života, svobody, nediskriminace a spravedlnosti, také hodnoty jakými jsou důstojnost, rovnost či princip celistvosti
a
hodnotu
je
nedělitelnosti. považováno
Za
prioritní vytvoření
rovnoprávného vztahu a komunikace mezi klientem a sociálním pracovníkem. Podle Fischera a Milfajta (2008, s. 65) je nutné zdůraznit, že při řešení problémů a konkrétních situací v sociální práci vzniká jisté napětí, které je dáno průnikem hodnot osobních, společenských, legislativních i profesních. V sociální práci dochází především ke střetu profesních a osobních hodnot. Jinými slovy vzniká konflikt mezi tím, čím sociální pracovník žije jako soukromý občan (a co považuje on sám za „správné“ či „špatné“) a tím, co zastává jako vykonavatel společensky přesně vymezené profese. Na to navazuje Nečasová (in Hodovský, 2002, s. 184), která dodává, že vztah sociálního pracovníka a klienta, i způsob, metoda a výsledné řešení jednotlivé situace pracovníkem, jsou dány především zkušenostmi a citlivostí sociálního pracovníka, i výše zmíněným průnikem jeho vlastních osobních hodnot, hodnot profese a hodnot společnosti, jíž je součástí.
3.3 Vymezení role sociálního pracovníka podle etického kodexu K definování profesionální role sociálních pracovníků přispěla také Společnost sociálních pracovníků, a to sestavením tzv. Etického kodexu (platného od 1. 1. 1995). Etický kodex
je
širším
návodem
profesního
chování,
který
kromě
etických
zásad
a základních etických problémů definuje pravidla chování sociálního pracovníka ke klientovi, k zaměstnavateli, kolegům, ke společnosti i k své vlastní odbornosti. Etický kodex by měl zjednodušit a upřesnit situaci sociálních pracovníků, a to určením jejich primárních pracovních povinností a pravidel a fixováním žádoucího způsobu profesionálního chování. Robison a Reeser popisují Etický kodex takto: „Kodex obsahuje základní hodnoty profese. Dává tak veřejnosti najevo, že pro sociální pracovníky jsou etické implikace při práci s těmi, kterým slouží, důležité. Veřejnost, ale i zájemci o sociální práci si tak ozřejmí poslání profese i to, jak pracovníci chápou sami sebe“ (Robison a Reeser in Nečasová, 2001, s. 71).
3.4
Vymezení
role
sociálního
pracovníka z hlediska kompetencí Profesionální roli sociálního pracovníka můžeme vymezit pomocí praktických kompetencí, jimiž se u nás zabývá především PhDr. Zuzana Havrdová CSc. a její spolupracovníci. Kompetence je schopnost a způsobilost pracovníka zvládat určité činnosti související s jeho funkcí, především pak schopnost přenášet své vědomosti, zkušenosti a dovednosti do nově vznikajících a neustále se měnících situací i činností v jeho vlastní profesi. Osvojení si určitých kompetencí vede ke zvládnutí profesní role. „Kompetence v praxi chápeme jako funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesní role sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese. Kompetenci v praxi lze analyzovat z různých hledisek a různými způsoby. Výsledkem takové analýzy může být soustava znaků či funkcionálních prvků, jimiž lze kompetenci v praxi popsat. Takovou soustavu jsme začali označovat jako praktické kompetence“ (Havrdová, 1999, s. 42). Ty představují, jak se schopnosti a dovednosti sociálních pracovníků neboli kompetence profesionální, realizují v konkrétní situaci. Jsou odrazem toho, co a jak pracovník provádí, a zachycují především vnímatelné, sledovatelné a zaznamenatelné chování. Česká soustava zahrnuje šest základních kompetencí - schopností a dovedností, které by měly tvořit samozřejmé chování sociálního pracovníka. Soustava byla vytvořena Zuzanou Havrdovou (1999), která se k jejímu vypracování inspirovala britským dokumentem a spoluprací se skupinou učitelů a sociálních pracovníků. Zmíněných šest základních kompetencí tvoří tyto: - rozvíjet účinnou komunikaci - orientovat se a plánovat postup - podporovat a pomáhat k soběstačnosti - zasahovat a poskytovat služby - přispívat k práci organizace - odborně růst „Každá
z uvedených
oblastí
profesionální role je blíže charakterizována
pomocí tzv. kritérií. V každé kompetenci jsou uvedena taková kritéria, která podle nás popisují složky dané kompetence, které jsou pro naplnění profesionální role nezbytné a současně je lze pozorovat“ (Havrdová, 1999, s. 42). Jedním z příkladů kritéria v kompetenci „rozvíjet účinnou komunikaci“ může být mimo mnoha dalších např. schopnost sociálního pracovníka úspěšně navázat kontakt s klientem, který ze zkušeností ne vždy probíhá v ideálním souladu, ale který je nutným a nevyhnutelným předpokladem smysluplnosti sociální práce.
3.5 Vymezení pojmů „role“ a „profesní role“ Konceptem role se nejvíce nejspíš zabývá sociologie, významný je ovšem i pro jiné disciplíny, jako např. pro psychologii. Nyní si představíme, co se tímto pojmem skrývá. Podle Slovníku sociální práce (Matoušek, 2003, s. 190) role představuje „standardy chování, očekávaného od jedince v
určité sociální pozici, které určují kdy, kde a co má
vykonat. Tyto standardy zároveň určují, co on může očekávat od druhých v
případě, že
danou roli přijme, nebo nepřijme. Prostřednictvím role je společenská pozice realizována.“ Ve Velkém sociologickém slovníku II (1996, s. 943) pak čteme, že role je „očekávaný způsob chování vázaný na určitý sociální status.“ Role tak zjednodušují každodenní život, jelikož díky nim víme, co můžeme od druhých očekávat. „Jako určující prvek soc. zkušenosti odstraňují nejistotu v
očekáváních, zpřehledňují sociální okolí a podmiňují sociální
kontrolu.“ (Velký sociologický slovník II, 1996, s. 944) V sociální práci má velkou váhu tzv. teorie rolí, za jejíž zakladatele jsou považováni G.H.Mead a R.Linton. Základem teorie se stal předpoklad, že lidé ve společnosti zastávají různé sociální pozice (Navrátil, 2001, s. 88). Protože je člověk držitelem několika sociálních pozic, náleží mu několik rolí. Role se týkají každého z nás a můžeme je chápat jako „standardy chování, očekávané od jedince v určité sociální pozici, které určují kdy, kde a co má vykonat“ (Matoušek, 2003, s. 190). Znamená to, že každou roli provází vzorce a způsoby chování, které roli přísluší, a které
jsou
od
jednotlivců
společností
očekávány a vyžadovány, přičemž některé z nich mohou být společností i vynutitelné
(neboť jsou určeny jako normy a pravidla společnosti, které usměrňují život ve společnosti, a podle kterých společnost může fungovat). Znamená to, že i role jsou součástí normativního řádu společnosti. Podle Navrátila (2001, s. 88) můžeme rozeznávat různé typy rolí, např. ty, jež jsou nám připsané (např. věk, pohlaví či rasa); ty, jež jsou námi v průběhu života získané (např. vzdělání); či ty, které jsou nám vnucené (např. nezaměstnanost). Podle Navrátila (2001, s. 88) může také docházet k tzv. konfliktu rolí – který může nastat v případě, že se jednotlivé role vzájemně neslučují, nebo v případě, kdy vznikne nesoulad mezi rolí, chováním a očekáváním nositelů role vzhledem k očekávání ostatních lidí. Přínos výše zmíněné teorie rolí v sociální práci vidí stejný autor v tom, že některé problémové situace mohou být posuzovány právě jako konflikt rolí. Součástí sociální role je role pracovní (profesní), kterou osoba zastává při plnění předpokladů a požadavků své profese. Každá profese v sobě zahrnuje určité povinnosti, jejichž plnění je od pracovníka očekáváno a jejichž plnění se projevuje v chování a jednání pracovníka. Snahou všech pracovníků (tedy i pracovníků sociálních) je docílení toho, aby se jejich chování ve výkonu profese co nejvíce přibližovalo společné představě o tomto chování, jež je spolu s náplní profese formováno a vyžadováno právě společenským prostředím. Profesní role je typickou rolí získanou, kterou si osvojíme jedině díky profesní přípravě a pracovnímu zařazení na určitou pracovní pozici. Pro přijetí role je nutné, aby byl pro daného jedince její obsah akceptovatelný a proveditelný a současně aby měl jedinec ujasněný význam této role pro naplňování svých dalších životních rolí.
3.6
Základní
charakterové
profesionálního pracovníka
rysy
sociálního
V odborné literatuře můžeme nalézt několik zásadních rysů sociální práce, které nám v konečném důsledku pomáhají vymezit profesionální roli sociálního pracovníka. Jedním ze zásadních požadavků na výkon role sociálního pracovníka stále zůstává nepřetržité udržování nabídky lidské pomoci, protože, jak poznamenává Laan v sociální práci musí stát v centru pozornosti „proces učení se klienta, jinak člověk není sociálním pracovníkem, ale účetním.“ (Laan, 1998, s. 22) Sociální pracovník by měl být především dobrým člověkem s kladnými osobními vlastnostmi jako je svědomitost, spravedlnost, pravdomluvnost a pracovitost. Měl by být osobou citově vyrovnanou a stálou, která nepodléhá emocím a reaguje přiměřeně na všechny situace, které se ve vztahu s klientem vyskytnou. Jeho chování by mělo vzbuzovat důvěru a ukazovat upřímný zájem o klienta a jeho problémy. Při práci s klienty je rovněž kladen důraz na mezilidskou komunikaci, která je dána schopností navázání a udržení kontaktu s jedincem i schopností empatie (vcítění), jež zahrnuje nejen naslouchání, ale i porozumění a sdělování tohoto porozumění zpět klientovi I přesto, že by sociální pracovník měl být přirozenou autoritou, očekává se i z jeho strany ke klientovi určitá úcta a respekt, a to především ke klientově vlastní osobnosti a jeho konečným rozhodnutím. Sociální pracovník by měl být plný reálného optimismu a víry v člověka, který je schopen měnit se, rozvíjet a sebezdokonalovat. Prací sociálního pracovníka je především pomáhání při řešení různě složitých problémů ostatních lidí, proto je samozřejmé, že nejen do samotného jednání, ale i do způsobu řešení problémů musejí sociální pracovníci vkládat i kus svého já, neboť je téměř nemožné být v pozici pomáhající profese postojově neutrální. Z tohoto faktu vyplývá přesvědčení, že „sociální pracovník (…) nemůže oddělovat své „civilní“ a „profesionální“ já“ (Matoušek, 2003, s. 190). Pokud k oddělování dochází, jde podle Goffmana (In Navrátil, 2001, s. 88) o tzv. rolovou distanci, již můžeme chápat jako snahu sociálního pracovníka udržet si od své profesionální role určitý odstup. K tomu dochází
právě
v případě,
kdy
sociální
pracovník odděluje chování dané profesní rolí, od svého chování a svých postojů. Tato
separace
v konečném
důsledku
může
vést
k
obtížnějšímu
budování
otevřeného
a upřímného vztahu pracovníka s klientem. Na druhé straně je důležité podotknout, že jisté oddělení role profesionála od osobního života je zcela na místě, aby si pracovník dokázal udržet „zdravý rozum“ a nenechal se příliš vtáhnout do problémů svých klientů. Mohlo by to v konečném důsledku vést i k psychické nestabilitě a syndromu profesnímu vyhoření. Mezi principiální požadavky na roli sociálního pracovníka, proto patří zejména empatie, úcta a respekt ke klientovi, akceptace klienta a jeho přijetí takového, jaký je, včetně jeho slabostí i silných stránek. Jde o to podporovat u klienta vědomí jeho vnitřní důstojnosti a hodnoty, které se zakládá na přesvědčení o sociální povaze všech lidí, protože člověk je jedinečnou bytostí, ovšem završení této jedinečnosti závisí na ostatních lidských bytostech a je uskutečnitelné pouze ve společnosti. Dalším nezbytným předpokladem pro výkon role sociálního pracovníka je víra v to, že každý jedinec je schopen změny, růstu a sebezdokonalování.5 Sociální práce se nikdy nedá provádět podle vzoru či přesných pravidel a sebelepší teoretické vědomosti nebo praktický výcvik nezaručují kvalitní pracovní výkon. Je to určitý druh umění, v němž je nutné, aby konkrétní sociální pracovník rozeznal a ovládal hranice mezi přizpůsobením se klientovi a službou. K tomuto rozlišení a k následnému výkonu samotného povolání člověk buď má, nebo nemá talent. Ale ani ten společně s vědomostmi často nestačí. Oboje musí být spojeno s vhodnými osobnostními vlastnostmi, protože se jedná o práci s lidmi. Jak poznamenává Taussigová, „dobrý sociální pracovník není idealista ani skeptik, věří nejen ve svou práci, ale především lidem.“ (in Matoušek, 2001, s. 134)
3.7 Klíčové charakteristiky profesionální role sociálního pracovníka Profesionální role a její výkon tedy stojí na základě sociální role a je v tomto případě rolí
získanou,
která
se
pojí
i
s tzv.
profesionální socializací tak, jak ji uvádí Boledovičová
(in
Mlčák,
2005).
Tato
5 Mezi další základní určení, které k výkonu profesionální role sociálního pracovníka neodmyslitelně patří, řadí Jedlička a kol., (2004) „nezávislost odborného posouzení potřeb klientů, vysokou obecně teoretickou úroveň sdruženou se souborem odborných znalostí, vytváření odborných asociací a stanovení etického kodexu.“ (Jedlička a kol., 2004, s. 56)
profesionální socializace se odehrává během tzv. sekundární socializace dospělých, kdy si dospělý jedinec rozvíjí nová pravidla a příslušné vzorce chování pro svůj „post“. Watson definuje profesionální socializaci jako „proces, ve kterém se hodnoty a normy stávají vnitřní součástí individua (…); je to proces, ve kterém se vyžadují vědomosti, dovednosti a postoje charakteristické pro danou profesi.“ (in Mlčák, 2005, s. 85) Toto tvrzení dokladuje i Geist, když takto definuje roli ve svém Sociologickém slovníku: „Role je schéma potřeb, názorů, cílů, postojů, hodnot a činností, které by měly podle očekávání příslušníků společností charakterizovat typického představitele určité pozice.“ (Geist, 1992, s. 348) Podle Mertona (in Navrátil) jde o tzv. soubor rolí, kterým je označen komplex možných očekávání vztahujících se k určité sociální pozici. Protože tato očekávání mohou být u různých lidí různá, může se stát, že dojde mezi výkonem role a očekáváními ostatních lidí ke konfliktu. K základním typům rolových konfliktů řadíme: • „Konflikt mezi rolemi – (inter-role, konflikt), který nastává v případě, že jeden člověk vykonává více rolí, které jsou navzájem nekompatibilní; • Konflikt v roli– (intra-role, konflikt), který nastává tehdy, když různí lidé mají vůči určité roli neshodná očekávání; • Dvojznačnost role – nastává, pokud si nositel není jistý jejím obsahem; • Já-role, konflikt – což je nesoulad mezi kapacitou nositele role a potřebami pro výkon role.“ (Navrátil, 2001, s. 88) „Sociální pracovník může být také činitelem sociálních změn, tj. člověkem angažujícím se při identifikaci a řešení širších společenských problémů (v protikladu k individuálním problémům klienta, případně jeho rodiny). V rámci tohoto působení na sebe bere funkce analytika sociálních problémů, mobilizátora vůle
komunity,
skupinového
advokáta
a
povzbuzovatele sociální iniciativy, případně mobilizátora politických hnutí. Tradičněji vzato jde o komunitního sociálního pracovníka angažujícího se ve správních a legislativních
orgánech, popřípadě v politické oblasti v širším zájmu klientely a nápomocných profesí.“ (Řezníček, 1994, s. 64).
4. Občanské sdružení Green Doors jako poskytovatel pracovní a sociální rehabilitace Občanské sdružení Green Doors je nestátní, nezisková organizace, která vznikla v roce 1993 z iniciativy pracovníků Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kteří vnímali potřebu rozšířit zdravotní služby sanatoria o následnou rehabilitační péči.
4.1 Poslání o.s. Green Doors Posláním sdružení je realizovat psychosociální rehabilitaci pro lidi s onemocněním, podporovat jejich integraci do komunity a přispívat k
duševním
destigmatizaci
duševního onemocnění. K naplňování těchto cílů si sdružení stanovilo tyto cíle: • rozvíjet možnosti pracovní a psychosociální rehabilitace těchto osob, včetně provozování zařízení s hospodářskou činností • realizovat zejména takové projekty, které spojují psychosociální rehabilitaci se službami pro širokou veřejnost a umožňují tak realizovat integraci v
každodenní
realitě • přispívat k
rozvoji komunitní péče a podílet se na veřejné diskuzi koncepce
psychiatrické péče ČR • spolupracovat s ostatními státními i nestátními orgány a organizacemi při vytváření komplexního systému péče o lidi s duševním onemocněním • podporovat vzdělávání v zdraví
výzkum,
výchovu
a
oblasti péče o duševní
• pořádat osvětové a destigmatizační akce pro veřejnost (O. s. Green Doors, 2009)
4.2 Pracovní a rehabilitace a terapie v o.s. Greendoors Pracovní rehabilitace Již ve druhé kapitole jsem se věnovala vlivu duševního onemocnění na oblast práce. Duševní onemocnění často snižuje šance a možnosti uplatnění se na trhu práce. Proto je nezbytné vytvářet programy, pracovní rehabilitace a podpory zaměstnávání. Zároveň tato podpora je výhodná i pro stát, protože pracovní rehabilitace připravuje klienty na otevřený trh práce, kde se potom stávají plátci daní. Pracovní rehabilitace je také prevencí relapsu a tudíž předchází další hospitalizaci klenta, která je pro stát taktéž finančně nákladná. Pracovní rehabilitace je termín zahrnující oblast aktivit, které pomáhají klientovi vrátit se do práce, do placeného zaměstnání, uspět na trhu práce. Pokud pro některé klienty není aktuálně reálné uspět na otevřeném trhu práce, je cílem pracovní rehabilitace uplatnění klienta v chráněných pracovních podmínkách. Z toho vyplývá, že pracovní rehabilitace neztrácí smysl ani v nejsložitějších případech. Vnější i vnitřní bariéry, které brání klientovi uspět na trhu práce se mohou v průběhu času měnit. Pracovní rehabilitace staví na zachovaných schopnostech, které jsou rehabilitací rozvíjeny a hledá možnosti, jak aktivovat schopnosti a dovednosti dosud nevyužívané (Novák, Pachtová a Skučková, 1999).
Pracovní terapie „Je součástí léčebného, terapeutického procesu (např. v nemocnicích, stacionářích apod. Probíhá bez finančního ohodnocení s cílem ověřit si své schopnosti nebo zlepšit zdravotní stav.“ (www.mapasluzeb.cz)
4.3 Programy o. s. Green Doors Z
počátku své existence se sdružení zaměřovalo na poskytování služeb sociální
rehabilitace a volnočasových aktivit. Po otevření své první tréninkové kavárny Café Na půl cesty se sdružení věnuje především pracovní rehabilitaci.
V současné době nabízí o. s. Green Doors tyto programy: 4.3.1 Základní programy · Tréninková kavárna Café Na půl cesty – tréninková kavárna Café Na půl cesty poskytuje intenzivní trénink pracovních a sociálních dovedností v prostředí otevřeném pro veřejnost, kde se koná řada kulturních akcí a kde se provozní zátěž blíží běžnému zaměstnání. Klienti mají stálou podporu pracovních terapeutů. Cílem programu je příprava na návrat do běžného zařízení nebo do školy. Úklidová dílna, která je ke kavárně přidružená, je nácvikem základního pracovního režimu a jednoduchých pracovních dovedností, poskytuje méně náročný a pozvolný pracovní trénink s možností postupu do náročnějších programů. · Tréninková restaurace Mlsná kavka – Restaurace Mlsná kavka poskytuje zaměstnání (pracovní trénink), s možností vyzkoušet si práci s větší mírou samostatnosti po dobu 0,5 roku až 2 let. Práce se bude dít v přirozených pracovních podmínkách bez účasti pracovního terapeuta na směnách. Jedná se o zaměstnání ve vegetariánské restauraci s velkým důrazem na kvalitu podávaných jídel i provádění obsluhy. · Tréninková kavárna V. Kolona – je umístěna v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice a je určena pro klienty, kteří se již během hospitalizace připravují na zaměstnání nebo na studium nebo chtějí v průběhu hospitalizace aktivizační trénink pro přípravu na návrat do domácího prostředí. Služba je určena i pro klienty, kteří nejsou v hospitalizaci. V. Kolona nabízí kromě aktivizační služby i 3 chráněná místa pro dlouhodobě nemocné. · Sociální poradna - Sociální poradna poskytuje informace a podporu při zajištění základních sociálních potřeb. Je určena nejen pro osoby s duševním onemocněním, ale i pro rodinné příslušníky a pro veřejnost. Poradny využívají taktéž zaměstnanci o. s. Green Doors pro zjištění informací potřebných pro práci s klienty.
· Trénink kognitivních funkcí - Jedním z
vážných důsledků duševního onemocnění je
narušení kognitivních funkcí (paměť, pozornost, soustředění, plánování, schopnost se rozhodovat apod.). V
rámci individuálního tréninku si klienti mohou úroveň svých
kognitivních funkcí otestovat a zlepšit formou her, cvičení, testů a písemných úkolů i na PC.
4.3.2 Návazné programy Začleňování na trh práce Přechodné a Podporované zaměstnávání - cílem těchto programů je začleňování klientů na trh práce tj. podpora při hledání a udržení si práce. Služba Přechodné zaměstnávání je určena pro klienty, kteří prošli rehabilitací v jedné z tréninkových kaváren o. s. Green Doors a chtějí si vyzkoušet práci v nechráněných podmínkách za pravidelné podpory pracovního konzultanta. Klienti mohou pracovat 300 hodin na předem dojednaných spřátelených pracovištích. Služba Podporované zaměstnávání je určena pro klienty, kteří si chtějí najít a udržet zaměstnání na otevřeném trhu práce. Pracovník poskytuje klientovi míru podpory dle jeho potřeb
5. Rehabilitace v programu tréninková kavárna Klub V.kolona V páté kapitole bakalářské práce se věnuji představení sociální služby tréninková kavárna Klub V.kolona občanského sdružení Green Doors. Cílem této kapitoly je popsat proces rehabilitace v tréninkové kavárně Klub V.kolona, tedy konkrétní fáze rehabilitace, kterými prochází klient Klubu V.kolona, včetně
různých
specifik
tréninkového
programu.
5.1
Tréninková
kavárna
Klub
V.kolona Tréninková kavárna čili tréninkové resociálizační pracoviště vzniká bez dohody s pracovním úřadem. Je provozováno organizací poskytující programy zaměstnávání. Umožňuje trénink pracovních a sociálních dovedností zpravidla v méně chráněných podmínkách za podpory terapeuta. Klienti přicházejí do kontaktu s veřejností. Častým cílem je návrat na otevřený trh práce. Je časově omezeno (zpravidla na 0,5 – 1 rok). (www.mapasluzeb.cz) Klub V.kolona je jednou z tréninkových kaváren, které zřizuje občanské sdružení Green Doors. Vznikla v roce 1999. Klub V.kolona leží uprostřed psychiatrické léčebny v Bohnicích v budově Divadla Za plotem. Toto místo bývá hojně navštěvováno pacienty léčebny, kteří zde nacházejí ne-nemocniční prostředí a místo pro setkávání se svými blízkými či přáteli. Pravidelně zde probíhají kulturní akce (koncerty, DJs akce, výstavy, autorská čtení, venkovní akce). Tréninková kavárna Klub V.kolona byla jednou z prvních tréninkových kaváren tohoto typu v České republice. Proto bývá častým cílem stážistů z řad odborníků a studentů nejen z České republiky.
5.2 Cílová skupina klientů tréninkové kavárny Klub V.kolona Cílovou skupinou tréninkové kavárny Klub V.kolona jsou především mladí lidé s krátkou zkušeností s psychotickým onemocněním, kteří se chtějí připravit na zaměstnání na otevřeném trhu práce nebo studium, získat nové pracovní a sociální dovednosti nebo si je oživit či pracovat na zlepšení již nabytých dovedností. Rozdíl oproti dalším tréninkovým kavárnám o.s. Green Doors je v tom, že klientem pracovní rehabilitace v Klubu V.kolona může být i člověk, který je aktuálně hospitalizovaný. Jeho zdravotní stav však musí být stabilizovaný. Tato výjimka je dána umístěním kavárny v areálu PL Bohnice.
5.3 Rehabilitace a její fáze Komplexní
přístup
k
rehabilitaci
rozlišuje šest fází rehabilitačního procesu. V následující kapitole je popíši a rozdělím dle fází tak, jak jsou řazeny v rehabilitačním systému
psychosociální rehabilitace Klubu
V.kolona. První fází je fáze budování vztahu mezi pracovníkem a klientem. Následujících pět fází lze označit za cyklický proces. Tento přístup rozlišuje mezi „malým cyklem” a „velkým cyklem”. Malý cyklus se používá při práci orientované na problém - problém se nejprve identifikuje, určí se cíl, tedy co je potřeba s tímto problémem udělat a pak se pracuje na řešen problému. U malého cyklu se předpokládá krátký časový úsek. Kdežto velký cyklus je orientován na delší časový úsek. V rámci velkého cyklu se pracuje na dlouhodobých cílech klienta, přičemž je malý cyklus využíván k odstranění nebo zmírnění překážek, které mohou bránit dosahování dlouhodobého cíle. Fáze rehabilitačního procesu (mapování, plánování, intervence a hodnocení) se dají použít krátkodobě i dlouhodobě. Dlouhodobě to znamená, že dobu, kterou chce klient strávit v rehabilitaci, lze rozčlenit podle jednotlivých fází rehabilitačního procesu. Stejný cyklus lze použít i na každé individuální schůzce při rehabilitačním plánování, které také začíná mapováním (pracovník zjišťuje, s čím klient na schůzku přichází), pokračuje stanovením cíle a naplánováním jednotlivých kroků vedoucích k danému cíli a popsání zdrojů nebo obtíží, následuje intervence (nejčastěji trénink konkrétní dovednosti na směně v kavárně) a poslední fáze hodnocení se realizuje nejčastěji na další schůzce, kde se zhodnotí, jak se plán podařilo naplnit, co fungovalo nebo co ještě zbývá k dosažení daného cíle. 5.3.1 Mapování (rehabilitační analýza) První fázi rehabilitačního procesu je mapování (šetření, rehabilitační analýza, diagnostická fáze). Jde o velice důležitou fázi, která je, kromě zjišťování důležitých informací o klientovi, mapování jeho potřeba a přání, také zaměřena na navazování a budování vztahu mezi klientem a pracovníkem jako samostatnou fázi rehabilitačního procesu. Ivan Úlehla (1999) ve své knize Umění pomáhat připomíná základní pravidla při navazování kontaktu s klientem: být vstřícný, být si vědom svého služebního postavení, soustavně objasňovat vlastní pozici a přebírat starost jen tam, kde není zbytí. Být vstřícný znamená dvě věci: obyčejnou slušnost a potěšení z vlastní práce. Být si vědom svého služebního postavení znamená myslet na to, že pracovník a organizace jsou zde pro klienta a ne naopak, znamená to pracovat tak, aby se
klient mohl cítit kompetentní, respektovaný a odpovědný za vlastní jednání. Mapování je fáze šetření, tedy shromažďování informací potřebných k efektivní rehabilitaci. Informace se sbírají, třídí, analyzují. Pracovník v této fázi zjišťuje, jak klient funguje nebo jak funguje jeho prostředí a to ve vztahu k žádoucí kvalitě života, tedy k tomu co klient chce nebo potřebuje změnit (WILKEN a HOLLANDER, 1999). A) Příjem klienta do programu Pokud má člověk zájem vstoupit do rehabilitace v programu Klub V.kolona, musí nejprve projít příjmem přes příjmového pracovníka. To znamená, že při prvním kontaktu (nejčastěji telefonickém) si příjmový pracovník domluví se zájemcem informační schůzku. Na informační schůzce pracovník představuje program a pozice, kterými uchazeč v kavárně může projít a od zájemce zjišťuje především jeho přání, potřeby, očekávání od rehabilitace, na čem by chtěl pracovat, co by chtěl v rehabilitaci získat a jeho plány do budoucna. Dále pracovník mapuje zájemcovo vzdělání, pracovní zkušenosti (profese, brigády, co ho bavilo, proč odešel, kdy naposledy pracoval, vztahy s kolegy, jak si práci hledal apod.), průběh jeho onemocnění (jak dlouho se léčí, jakou má diagnózu, kolikrát byl hospitalizován a kdy naposledy, zda má nějaká fyzická omezení apod.), sociální situaci zájemce (opatrovnictví, invalidní důchod), oblast bydlení, užívání léků a vedlejší účinky léků (zdali mohou ovlivnit jeho pracovní výkon) a také, zda zájemce užívá nějaké návykové látky. Součástí informační schůzky je také podepsání souhlasu o poskytování osobních a citlivých údajů v rozsahu nezbytně nutném pro poskytování kvalitní sociální služby a to z toho důvodu, aby tým terapeutů mohl sdílet informace o zájemci. Zájemce musí také donést doporučení od ambulantního psychiatra, že lékař rehabilitaci doporučuje. V případě, že nabídka služby splňuje zájemcovu poptávku, domluví se 3 informační (zkušební) směny v kavárně. Na těchto třech informačních směnách se zájemce seznamuje s provozem kavárny a zaučuje se na pozici mytí nádobí, to vše za asistence terapeuta. Terapeut sleduje především to, jak zájemce zvládá provoz kavárny, obsluhu myčky, jak je schopen učit se nové věci, fungovat v týmu, spolupracovat s terapeutem na směně, organizovat si práci. Tyto tři směny zároveň slouží k tomu, aby si zájemce
ověřil,
jestli
mu
tato
forma
rehabilitace vyhovuje. Po třech informačních směnách se tým terapeutů na týmové poradě
dohodne, zdali zájemce zvládá provoz kavárny a pokud trvá jeho zájem o rehabilitaci, následuje příjmová schůzka. Na příjmové schůzce podepíše klient pravidla rehabilitace, náplň práce, smlouvu o poskytování sociální služby. První měsíc v rehabilitaci (minimálně 10 směn) je zkušebním měsícem. Slouží k ověření toho, zda je klient na rehabilitaci připraven. Po měsíci se tato zkušební doba společně vyhodnotí. B) Patronství Každému klientovi je po nástupu do rehabilitace v Klubu V.kolona přidělen patron (klíčový pracovník). Každý pracovní terapeut je zároveň patronem několika klientů v rehabilitaci podle výše svého úvazku. S patronem se klient pravidelně (standartně jednou za tři týdny, ze začátku rehabilitace nebo v případě potřeby častěji) schází na individuálních schůzkách, kde společně rehabilitačně plánují, řeší aktuální obtíže, klientovy zakázky. Na patrona se klient může obracet v případě potřeby. Patron může být také prostředníkem mezi týmem terapeutů a klientem - např. klientovi může přinášet informace z týmových porad od ostatních terapeutů - konkrétně na čem by mohl klient ještě pracovat, co vylepšovat a co se už daří a v čem vidí jeho silné stránky. První patronská schůzka s klientem je především informativní a mapovací. Patron více představuje rehabilitaci, svoji roli patrona a průběh spolupráce, ptá se na klientovo očekávání, plány po skončení rehabilitace, první dojmy ze směn, potřebu podpory. Dále patron nabízí možnou spolupráci s psychiatrem, rodinou a blízkými klienta nebo jiným profesionálem, pokud klient využívá i jiné služby, vysvětluje systém stížností, čili jak si může klient v případě nespokojenosti s rehabilitací stěžovat a jak bude s jeho stížností nakládáno. V případě, že klient je zároveň uživatelem i jiných sociálních služeb (např. chráněného bydlení, case managementu) je vhodné uskutečnit společnou schůzku i s pracovníkem z další služby, kterou klient využívá, na které by se mělo vyjasnit, na čem bude klient pracovat během rehabilitace v kavárně a na čem pracuje v další službě. C) Stanovení cíle Stanovení dlouhodobého cíle klienta je nutné věnovat dostatek času a pečlivosti, protože snadno může dojít k situaci, kdy terapeut nebo klient lehce přesvědčí toho druhého o cíli, kterému pořádně nerozumí
(PĚČ a PROBSTOVÁ, 2009). Dobře zformulovaný cíl by měl splňovat několik kritérií. V programech o.s. Green Doors se při formulaci cíle využívají dva souhrny pravidel dobře zformulovaného cíle. Autorem prvního souhrnu pravidel pro stanovení cíle je Steve de Shazer a kol., který vytyčil sedm kritérií dobře zformulovaného cíle: • „Cíl musí být významný (pro všechny zúčastněné, především pak pro klienta). • . Cíl musí být přiměřeně malý (případně rozložený na jednotlivé na sebe smysluplně navazující kroky). • . Cíl musí být konkrétní, vyjádřený v pojmech chování, které bude pozorovatelné, měřitelné. • . Cíl se má týkat výskytu (nikoli nepřítomnosti) něčeho, má být pozitivně formulovaný. • . Cíl má určit začátek (nikoli konec) něčeho, jeho dosažení otvírá další možnosti. • Pozor na „kroky do tmy”. • . Cíl musí být realistický, jeho dosažení v možnostech spolupráce, respektující sociální (vztahový) kontext. • . Cíl má být podnětný, zajímavý a jeho dosažení má vyžadovat úsilí” (MATUŠKA, 2008, str.38).
Druhým souhrnem pravidel při formování cíle je tzv. SMART metoda, která obsahuje pět kritérií dobře zformulovaného cíle. Dle tohoto souhrnu, který koresponduje s předchozím souhrnem
pravidel,
srozumitelný,
M
má -
být
cíl:
měřitelný,
S
-
A
-
mbiciózní/akceptovatelný, R - reálný a T - termínovaný (MEISNEROVÁ, 2008)6 V praxi není vždy zcela jednoduché zformulovat klientův cíl podle celého souhrnu pravidel. Dobře zformulovaný cíl ovšem usnadňuje práci terapeutovi i klientovi. Při stanovení dlouhodobého cíle se v tréninkové kavárně Klub V.kolona využívá především mapovací dotazník, tzv. Dotazník připravenosti. Rehabilitace představuje pro klienta změnu, proto i dlouhodobý cíl klienta, který si stanovil na začátku rehabilitace, se může v průběhu měnit. Proto je nutné se k dlouhodobému cíli neustále vracet, popř. jej revidovat. Komplexní přístup k psychosociální rehabilitaci rozlišuje cíle obecné (dlouhodobé) a specifické (krátkodobé). Dlouhodobý cíl směřuje k tomu, čeho chce klient dosáhnout v jedné nebo více životních oblastech (práce, bydlení, vzdělávání). Není vždy nutné, aby dlouhodobý cíl klienta byl konkrétní. „Pokud je cíl zaměřen na „získání”, pak jde o cíl rozvoje. Jakmile je tento cíl blíže určen místem a časem, pak jde o jasný rehabilitační cíl. Ve všech ostatních případech jde o cíl rehabilitace: obecný (dlouhodobý) směr je určen, je však třeba, aby se v průběhu tohoto procesu stal konkrétnějším” (TILIOSOVÁ a MATUŠKA, 2003, str. 14). Na začátku rehabilitace nemusí být vize zcela jasná. Cílem tréninkové kavárny je především to, aby se zde klient mohl připravit a natrénovat potřebné dovednosti k nalezení a udržení práce na otevřeném trhu práce. To by mělo korespondovat s očekáváním klienta od rehabilitace. Krátkodobé cíle souvisí s dlouhodobým cílem a to tak, že že slouží k odstraňování nebo zmírnění překážek na cestě k dlouhodobému cíli. Při stanovení krátkodobých cílů je nutné určit priority, popřípadě provést výběr. Dlouhodobý cíl může být někdy shodný s tím cílem, se kterým přišel klient ještě jako zájemce na příjem do rehabilitace. Jindy se po mapovací fázi ukáže, že tento cíl zatím není zcela realistický a že mu zatím brání mnoho překážek, anebo se původní cíl může po mapovací fázi lépe konkretizovat. 5.3.2 Rehabilitační plánování Plánování postupným
a
je
systematickým,
smysluplným
stanovením
jednotivých kroků, které vedou k danému cíli.
. Souhrn pravidel SMART se využívá i v komerční sféře, především v rámci projektového managementu 6 (www.finance-management.cz)
Ke každému kroku náleží určitá intervence. Dlouhodobý cíl je nutné rozdělit na dílčí cíle a ty potom rozdělit na jednotlivé kroky. Plány se vytváří podle cílů a to tak, aby bylo jasné kdo, kdy, jaké činnosti, a jakým způsobem bude vykonávat. A) Rehabilitační plán Rehabilitační plán se většinou vytváří na každé schůzce klienta a patrona, která bývá v intervalu tří týdnů. Schůzka klienta a patrona je nejčastěji hodinová. Klient si zapisuje plán samostatně do formuláře na rehabilitační plán. Po jeho sestavení ho klient i patron podepíšou, plán se okopíruje, kopie zůstává v dokumentaci klienta a originál si klient odnáší. Rehabilitační plán obsahuje datum vypracování plánu, jméno klienta, datum, datum ukončení rehabilitace (aby měl klient představu, kolik času mu v rehabilitaci na naplňování cíle zbývá), cíl klienta, kroky, které k tomuto cíli vedou ( jednotlivé konkrétní kroky co bude klient dělat, koho k tomu bude potřebovat, co bude dělat terapeut, nebo další osoba). Rehabilitační plán obsahuje kolonku, kdy se začne plán plnit a plnění - to znamená hodnocení plánu. K tomu se patron s klientem vrací po uplynutí doby, do které měl být dílčí cíl splněn a společně hodnotí, jak se daný cíl podařilo naplnit, co se při plnění dařilo, co se nedařilo a co ještě k dosažení cíle zbývá. Rehabilitační plán také obsahuje dohody a smlouvy, které při sestavování vznikly, sepsané obtíže, které mohou při plnění nastat. Při sestavování rehabilitačního plánu se klade důraz na to, aby největší podíl aktivity náležel klientovi. Pouze ty činnosti, které si klient nemůže zajistit sám, může zajistit terapeut či jiná osoba, kterou je také možno do plánu zapojit. Souhlas s rehabilitačním plánem stvrdí klient i terapeut svým podpisem. Plánování se děje i na směně v kavárně. Na začátku se klient domluví s terapeutem, co si dnes chce na směně vyzkoušet, trénovat, učit a co k tomu bude potřebovat (např.klient potřebuje natrénovat přípravu kávy latté a bude k tomu potřebovat, aby mu to terapeut nejprve teoreticky vysvětlil, poté ukázal a poté kávu připraví sám klient a terapeut ho bude při přípravě korigovat. B) Protikrizový plán (PKP) a téma krize Protikrizový plán se vypracovává s každým klientem v rehabilitaci, vyjma klientů,
kteří jsou aktuálně v hospitalizaci a jejich zdravotní stav není stabilizovaný7. O tom, zda je vhodné s klientem vypracovávat protikrizový plán, rozhoduje patron, může konzultovat na týmové poradě. protikrizový plán je nástroj, který slouží k tomu, jak otevřít s klientem někdy těžké téma nemoci v rámci rehabilitace. Podle vypracovaného PKP může terapeut rychle a efektivně reagovat na klientovu přicházející krizi. pro klienta je samotné vypracování PKP možností hledání a rozvíjení strategií jak zvládat náročné situace, možnost pojmenovat, a v reálu potom lépe rozpoznat situace, které mohou vést ke zhoršení zdravotního stavu a varovné signály, které se před krizí objevují. Je to plán, který slouží jako prevence relapsu. Zároveň funguje jako dohoda pro případ, že ke krizi dojde. Velkou výhodou je to, že klient je aktivně zapojen do rozhodování pro případ, že ke krizi dojde. Klient a terapeut mohou předem dohodnout sporné otázky a klient je ten, který o tom může předem rozhodnout. PKP, který se používá v o.s. Green Doors, je rozdělen do tří částí podle barev jako má semafor. V první, zelené části klient popisuje, jak u něj vypadá pohoda, když je spokojený. Druhá, oranžová část představuje situace, kdy klient cítí stres, pociťuje příznaky nastupující krize. V červené fázi je zaznamenáno, jak vypadá psychická krize. V každé části jsou otázky zaměřené na co nejkonkrétnější odpovědi, snahou terapeuta je také dobrat se co nejkonkrétnější odpovědi od klienta. PKP se vypracovává přímo na situace, které mohou nastat nebo se dějí na směně v kavárně. PKP se standartně vypracovává s klientem zhruba třetí měsíc po začátku rehabilitace a reviduje se s klientem zhruba jeden měsíc před odchodem z rehabilitace nebo po odeznění krize v průběhu rehabilitace. Originál PKP patří klientovi, kopie je k dispozici v jeho složce pro případ, že by bylo třeba použít jej na směně. 5.3.3 Rehabilitační intervence Rehabilitační intervence je plnění jednotlivých kroků v plánu. Ke každému dílčímu cíli – kroku, přísluší určitá intervence. Intervence jsou prováděny klientem, pracovníkem či jinou osobou, která byla určena při plánování a svou účast stvrdila a převzala patřičnou zodpovědnost. Nejdůležitějším zdrojem pro tuto fázi je plán, který byl vytvořen ve fázi plánování klientem a pracovníkem při společné schůzce.
7 Klienti, kteří jsou zároveň v hospitalizaci,častěji trpí projevy nemoci jako jsou hlasy, bludy, paranoidní představy
Plán je průvodce pro provádění činností (TILIOSOVÁ a MATUŠKA, 2003). Intervence, jednotlivé kroky jsou zaznamenané jednak písemně (dokumentace rehabilitační plán, deník v kavárně8, zápisy z porad) a jednak ústně - na směně, na schůzce, na poradě. Klient by měl sám, pokud je to domluveno v RHB plánu, oznámit terapeutovi na směně, na čem pracuje a jaké kroky k tomu potřebuje. Mezi intervence patří např.: • učení se novým dovednostem - např. klient má naplánováno naučit se točit pivo - terapeut teoreticky vysvětlí a poté ukáže, jak se točí, klient si sám vyzkouší • používání dovednosti v praxi - klient trénuje točení piva v praxi na směně • vyhledávání a rozvoj zdrojů - klientovi pomáhá např. pozorování techniky točení piva u ostatních klientů nebo terapeutů nebo asistence terapeuta při točení piva • využívání zdrojů (MATUŠKA, 2008) - klient si umí říci o asistenci. Rehabilitační intervence znamenají jak rozvoj dovedností klienta, tak rozvoj zdrojů a podpory klienta. Rozvoj dovedností se může dít jejich nácvikem v chráněném prostředí za asistence pracovníka jejich
používání v přirozeném prostředí nebo přímým nácvikem v
prostředí, které klient potřebuje. Nácvik dovedností předpokládá, že klient nemá příslušnou dovednost vytvořenou. Při tréninku v přirozeném prostředí se již navazuje na vytvořenou dovednost, kterou ovšem klient není schopen ve specifickém prostředí využívat. Pracovník zjišťuje bariéry bránící používání dovedností a pomáhá je překonávat (např.malá praxe, klienta znervózňují velké fronty či množství objednávek, neumí si říci o pomoc kolegy apod.). Pro lepší výsledek nácviku dovedností přispívá několik důležitých zásad: •
začínat
s
těmi
cíli
a
příslušnými
intervencemi, které upřednostňuje klient • oceňovat a povzbuzovat
8 Pracovní deník je nástroj, který slouží k zachycení průběhu směny a výstupů ze Schůzky po směně. Složí také k předávání si informací mezi terapeuty a asistenty, kteří se na směně střídají. Každý vedoucí směny by si měl před směnou pročíst zápis z minulých dní, kdy nebyl v práci, aby měl dostatek informací pro práci s klienty na směně.
• poskytovat podporu • posilovat vnitřní motivaci klienta výměnou za vnější odměny (postupně by to měl klient začít dělat sám pro sebe, ne např. pro pochvalu terapeuta) • trénovat dovednosti v různých situacích, především” na živo” • trénovat sebehodnocení (PĚČ a PROBSTOVÁ, 2009) - to jak je klient schopen nahlížet na svůj výkon. Důležitým nástrojem nejen při této fázi rehabilitačního procesu je přenášení informací mezi terapeuty (např. pokud terapeut zapomene zapsat do pracovního deníku - může dojít k tomu, že se na naplánované intervence zapomene apod.). Dalším nástrojem je pozorování a následná zpětná vazba klientovi, jak se mu dané kroky daří plnit. 5.3.4 Hodnocení Čtvrtou fází rehabilitačního procesu je fáze hodnocení. Hodnocení umožňuje klientovi i pracovníkovi hodnotit kvalitu rehabilitačního procesu, společné práce a také to, jak se daří naplňovat stanovený cíl, do jaké míry už se naplnění cíle podařilo. Hodnotí se tedy nejen výsledek, ale i proces. Hodnocení se v rehabilitaci provádí po dosažení cíle nebo v době, kdy mělo být cíle dosaženo. V tomto případě je nutné zaměřit se na důvody nedosažení cíle. Důvody mohou být různé, např. cíl nebyl správně definován, nedošlo ke správnému vyjasnění, co je cílem myšleno, kroky, které měly k cíli vést, nebyly správně naplánovány, došlo ke změně v klientově životě a cíl již pro něj nebyl žádaný, došlo ke zhoršení klientova zdravotního stavu, nedosažení cíle mohly způsobit vnější okolnosti. Dále se hodnocení používá na konci rehabilitace. Klient hodnotí úspěšnost své rehabilitace, co si odnáší, jak rehabilitace splnila jeho očekávání, rekapituluje průběh společné práce,
jak
se
dařilo/nedařilo
naplňovat
dlouhodobý cíl, na čem je třeba ještě pracovat. Hodnocení ze strany klienta i terapeuta je také součástí výstupní/předávací zprávy.9
9 Výstupní zpráva je to v tom případě, kdy klient nepřestupuje do jiné služby. V případě přestupu předávací zpráva slouží jako předání informací pro následnou službu, shrnutí společné práce, míra dosažení klientových cílů, doporučení na čem dále pracovat apod.
Jedním ze specifik tréninkových kaváren o.s. Green Doors je využívání hodnocení po každé směně v kavárně na tzv. Schůzce po směně. Schůzka po směně Schůzky po směně se účastní terapeut, klienti, kteří na směně pracovali, popř.stážista (se souhlasem klientů). Slouží k reflexi průběhu směny, reflexi naplňování rehabilitačního plánu. Terapeut se ptá klientů, jak se jim pracovalo, co se jim dařilo/nedařilo, jak velkou zátěž pro ně směna představovala, co nového se naučili, co si odnáší a jak hodnotí svůj výkon. Sám potom klientům reflektuje jejich výkon ze svého pohledu.
Výstupem ze schůzky je tzv.doporučení. Doporučení si může dát sám klient nebo mu jej může dát terapeut. Doporučení může být směřováno jednotlivci nebo celému týmu. Většinou se doporučení týká klientovi práce na jeho cíli podle rehabilitačního plánu. Ukončování rehabilitace Téma odchodu z rehabilitace se standardně řeší tři měsíce před ukončením smlouvy o rehabilitaci a plánovaným ukončením pobytu v kavárně. Patron s klientem probírá jeho pracovní nebo studijní plány, jeho reálné možnosti uplatnění - zda se rozhoduje mezi otevřeným pracovním trhem, dalším pracovním tréninkem nebo za dobu rehabilitace zjistil, že by mu lépe vyhovovala chráněná dílna. Jedním z posledních rehabilitačních plánů je závěrečný rehabilitační plán, ve kterém jsou popsány jednotlivé kroky, které klient po ukončení podnikne.
6. Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona 6.1 Tým pracovníků Klubu V.kolona Tým V.kolony se skládá z vedoucího programu,
příjmového
terapeuta,
dvou
pracovních terapeutů a asistentky terapeuta. Důležitou součástí je také provozní kavárny, který má na strosti provoz kavárny a produkci,
což znamená, že zajišťuje kulturní akce v Klubu. Každý z terapeutů a vedoucí programu je také patronem a klíčovým pracovníkem jednotlivých klientů, se kterými na pravidelných schůzkách rehabilitačně plánuje, dále pracuje na směnách v kavárně s klienty a podílí se na vytváření metodiky. Tým Klubu V.kolona využívá pravidelně, jednou měsíčně týmové supervize. Každý pracovník (v přímé práci s klienty) má možnost využívat individuální supervize.
6.2 Osobnostní a morální předpoklady (charakteristiky, vlastnosti) pracovních terapeutů (a zaměstnanců) o.s.Green Doors Charakteristiky mohou sloužit vedení organizace jako podklad pro výběrové řízení (stanovení požadavků a kritéria hodnocení zájemců o pracovní místo). Charakteristiky mohou sloužit jako nástroj sebereflexe a sebehodnocení pracovníků, případně jako nástroj na mapování silných stránek a potřeb rozvoje. 6.2.1 Charakter Matoušek (2003) tvrdí, že „schopnost vcítit se do situace klienta, vnímat skryté stránky klientova problému a podporovat ho v konstruktivních řešeních jsou klíčovými charakteristikami role sociálního pracovníka“ (Matoušek, 2003, s. 190). Z toho vyplývá, že pro
samotnou
roli
sociálního
pracovníka
jsou
důležité
jeho
charakterové
a osobité vlastnosti, které se v jeho práci při každodenním styku s klienty projevují právě v jeho chování i v jednání s klienty samotnými. Rozdělení dle základních charakterových vlastností •
je milá osoba
•
je laskavý
•
je empatický
•
je ochotný
•
je taktní
•
je přirozený, autentický
•
je jistý sám v sobě, vzbuzuje jistotu a přirozenou rovnováhu
•
má životní zkušenosti, moudrost a nadhledje odolný vůči psychické zátěži a neúspěchu
•
umí hospodařit s vlastní energií
•
je trpělivý
•
je bezúhonný
•
je čestný
Rozdělení charakterových vlastností ve vztahu k druhým lidem a k pozici pracovního terapeuta •
je důkladný
•
je odpovědný
•
je spolehlivý, dodržuje dohody a věci, které slíbí
•
je pravdivý sám k sobě i k druhým
•
je pokorný
•
je tvořivý, je schopný pružně reagovat, je schopný převzít iniciativu
•
je rozhodný
•
je praktický
6.2.2 Respekt k druhým •
je schopen přijmout člověka
•
je otevřený k odlišnostem názorů, postojů, hodnot a možností různých lidí a jedná s lidmi bez předsudků
•
vytváří rovný přístup ke všem lidem bez ohledu na jejich náboženské, rasové,zdravotní a jiné odlišnosti
•
je vnímavý k potřebám lidí s duševním onemocněním, nezlehčuje vážnost tohoto onemocnění a osobních zážitků těchto lidí
•
svým postojem se snaží přispět ke snížení stigmatizace péče o duševní zdraví vůbec
6.2.3 Komunikace
•
umí lehce navazovat kontakt s lidmi a kontakt udržet
•
je příjemným společníkem , umí vytvořit příjemnou atmosféru
•
je schopen jasné komunikace (otevřená, srozumitelná, respektující) – jak ústně tak písemně
•
je schopen přizpůsobit komunikaci dané situaci, kontextu a individuálním potřebám jednotlivých lidí
•
umí aktivně naslouchat
•
je schopen prosté přítomnosti
•
je schopen vyslechnout názor druhého a dát mu stejnou váhu jako svému
•
je schopen aktivně a konstruktivně řešit nespokojenost (vlastní i druhých)
•
je schopen přijímat a dávat konstruktivní zpětnou vazbu.
6.2.4 Práce v týmu/organizaci •
je loajální k organizaci, sdílí její poslání a filosofii
•
umí pracovat samostatně i v týmu
•
do činnosti týmu/organizace se aktivně zapojuje, v týmu spolupracuje/kooperuje, zájem týmu/organizace je pro něj přednější než vlastní zájem
•
aktivně předává potřebné informace
•
respektuje rozhodnutí týmu/organizace a řídí se jím
•
respektuje rozdělení odpovědnosti v týmu/organizaci
•
snaží se být pro tým/organizaci přínosný a obohacující jako člověk i jako odborník
•
umí adekvátně využívat podporu týmu/organizace a být pro tým podporou
6.2.5 Profesionalita a odbornost •
je schopný sebereflexe a reflexe své práce (uvědomuje si co vnímá, cítí, myslí, dělá a možné souvislosti)
•
jedná vědomě, je za své jednání odpovědný
•
je si vědom, že může být osobním příkladem pro klienty a kolegy a jedná podle toho
•
má dosažené potřebné vzdělání a nutnou míru dovedností pro výkon pracovní náplně
•
umí odhadnout vlastní možnosti, omezení a míru svých dovedností, je schopný přiznat vlastní chyby, snaží se je napravit a poučit se z nich
•
věnuje se soustavnému vzdělávání a rozvoji vlastních dovedností pro výkon své profese, je motivovaný k práci na sobě (interní vzdělávání, kurzy, semináře, studium literatury, stáže, sledování nových trendů atd.)
•
je v práci iniciativní a přenáší své zkušenosti, nápady a nové informace do práce týmu/organizace
•
je schopen strukturované práce
•
umí účinně organizovat vlastní pracovní čas a aktivity
•
je schopen přijímat úkoly a zodpovědně je plnit v dohodnutých termínech
6.3 Zásady dobré praxe Existuje několik dobrých rad a zásad, které se zdají být na první pohled samozřejmé a v terapeutické práci automatické. Považuji za důležité je zde však zmínit, neboť přispívají k dobré praxi a měly by být součástí kufříku dovedností a znalostí každého pracovníka v Green Doors.
Nač je vhodné se ptát, když chci pomáhat druhým... 1. Jaké jsou mé vlastní motivy k pomáhání? Co potřebuji od klientů dostávat nazpět za svoji službu nebo pomoc? 2. Pomáhám proto, že mám na rozdávání, nebo proto, že potřebuji pomáhat vlastní rovnováze? 3. Umím být pouhým svědkem klientovi těžké situace (a třeba jeho rodiny), kterou nemohu změnit? 4. Umít řídit svůj odstup od klienta tak, aby vznikla účinná míra blízkosti? (Dokáži si udržet takový odstup od klienta, který mi umožní pomoci mu nezávisle na jeho situaci tak, jak jen je to možné?) 5. Umím se mít rád? (Kurz základní krizové intervence, Remedium, 2002)
6.4 Nepsané dohody V této kapitole popisuji zásady a nepsaná pravidla, kterými se řídíme, které
fungují a mě a mým kolegům v týmu Klubu V.kolona se osvědčily. 6.4.1 První kontakt s klientem První kontakt s klientem – ač se to zdá samozřejmé, neměli bychom zapomenout při prvním kontaktu s klientem na představení se. Nestačí pouze říct své jméno, je dobré dodat, na jaké pozici ve sdružení pracujete a jakou roli v rámci prvního kontaktu budete mít (při přijímacím pohovoru, první službě, patronství apod.), jakou roli budete mít v další spolupráci s klientem – prostě od čeho tam jste. A co podání ruky? Někteří klienti se toho zdráhají, někteří sami vyzvou k podání ruky. Já osobně při prvním kontaktu ruku podávám a zpravidla, když klient odchází ze schůzky, ruku podávám také. Když pak přijde na první směnu, tak ruku již nepodávám. Zdálo by se mi to zvláštní, při každé směně si se všemi podávat ruku. Důležité také je se hned v začátku s každým klientem domluvit na oslovování. Nám se osvědčilo nabízet vykání a říkat si křestním jménem. A proč? Jak to vysvětlit, když se na to klient zeptá? Pár odůvodnění z vlastní praxe: Říkat si křestním jménem je méně oficiální a zpravidla pro lidi příjemnější, umožňuje to nemít takový odstup od „pána profesionála“, zároveň vykání připomíná, že jsme se s klientem potkali v pracovním vztahu, že nejsme kolegové z práce, že máme být pro klienta službou. Vykání je pro mne také výrazem respektu a vyjádřením a potvrzením dospělosti a kompetentnosti klienta. Myslím, že to, komu budu tykat, o tom se rozhoduji, protože v ten moment nabízím blízkost, možná kamarádství, přátelství a jistě ne s každým klientem bych chtěla být v takovém vztahu.Ale když si představím, že bych si s některými klienty tykala a s některými vykala, bylo by pro mne hrozně těžké si pamatovat, jak to s kterým mám a cítila bych nerovnováhu v tom, co kterému klientovi vlastně nabízím.Osvědčil se mi jednotný způsob. Navíc, když si představím, že bych měla klienty „blízko“, víc v přátelské než pracovní rovině, těžko bych je ze spolupráce, ze vztahu pouštěla, měla bych tendence si je „držet“ co nejdéle a to je myslím, proti smyslu rehabilitace. My máme jen najít, podpořit a rozvinout zdroje, které klient už má nebo může získat v sobě nebo v okolí. Posledním důvodem může být, že se to tak v psychosociálních službách dělává a je to jakýsi nepsaný úzus. Klientům nedáváme svou adresu ani soukromé telefonní číslo. Jsme pro klienta služba, pracujeme společně na nějaké zakázce, cíli. Také
zpravidla nežádáme soukromý telefon od svého obvodního lékaře, sestry, prodavačky v obchodě apod. Možná to ale někdy můžeme zkusit, pokud chceme, aby se např. ze sestřičky stal pro nás někdo jiný, než naše zdravotní sestra. Když sestřička povolí, dá nám soukromý kontakt na sebe, zpravidla přestane být pro nás zdravotní sestřička, už nás nebude ve svém volném čase oštřovat a píchat injekce, ale stane se z ní pro nás kamarádka nebo přítelkyně, manželka... V tuto chvíli si ale jistě nemůžeme namlouvat, že je v novém vztahu k nám pořád ještě profesionál – jako zdravotní sestra. Když zkusíte „terapeutizovat“ nebo dychtivě pomáhat svým blízkým a známým, myslím, že brzy zjistíte, s jak nevalným ohlasem se setkáte. To od vás přátelé zpravidla neočekávají, pokud jste kamarád, chtějí, abyste se choval jako kamarád a jestli jste profesionál, buďte profesionál... S klienty si povídáme především o tom, co chce klient, aby se řešilo, s plným vědomým toho, proč se teď spolu bavíme a k čemu má tento rozhovor vést. Jsme ve spolupráci s klientem od toho, abychom pomáhali my jemu. Když se klient ptá na náš soukromý život, hrozí, že se role převrátí, že se z rozhovoru stane pouze „povídání u kávy“, že klient začne pomáhat nám. V zásadě se dá říci, že klientům soukromé věci neříkáme. Vzhledem k tomu, že rozhovor je jeden z hlavních nástrojů, které máme, měli bychom ho umět ovládat a řídit ku prospěchu klienta a nakonec i nás. Mě v této situaci pomohlo, když jsem se ptala, z jakého důvodu se klient ptá, proč chce o mě tyto věci vědět, co se pro něj pak změní, když je bude vědět a od čeho tam v tuto chvíli jsme – jestli se máme bavit o mě nebo o něm, někdy mi pomohlo i to, že jsem znovu připoměla kontext, ve kterém jsme se potkali, jaká je naše spolupráce a kam má nasměřovat. Nebo jsem mu popsala situaci, která vznikla a třeba jsem jen zopakovala přesně to, na co se mě klient ptal. Myslím, že není potřeba hrát si na tajemné, nedosažitelné, perfektní a úžasné terapeuty, kteří všechno ví a chrání se hlava nehlava. Někdy klientovi opravdu může pomoci, slyšet naší zkušenost nebo náš pohled – vždy je ale třeba předem domluvit, jestli to klient opravdu chce slyšet a k čemu mu to bude dobré.
6.4.2 Dary, úplatky Možná se Vám stane, že Vám klienti přinesou nějaký dárek, květinu apod. Může se stát i to, že budou chtít podporovat sdružení a řeknou Vám, že tu pracují pro nás, aby udělali dobrou věc, nebo třeba mohou přinést i nějaké
vybavení do kavárny, že si mysleli, že by se to sem hodilo, že to měli doma nebo že to pro nás koupili. V zásadě se dá říci, že úplatky a dary nebereme. V případě, že klient u nás ještě pracuje, dobře bych prozkoumala, o co vlastně běží, jak ho to napadlo a co od nás pak čeká, že za to budeme nebo nebudeme dělat. Možná si nás chce předejít. Myslím, že je slušné poděkovat, ale odmítnout s vysvětlením, že neodmítáme jeho, ale to, že by Vám chtěl něco dát. Také myslím, že je dobré přidat vysvětlení, proč tak reagujete a jak to máte postavené, co by to pro Vás pak znamenalo, když byste dárek přijali. Dary můžeme přijmout až v případě, že spolupráce skončila, když už ke klientovi nemáme žádné závazky, když nám chce klient např. nějak poděkovat, je myslím na místě poděkování a případný dárek přijmout (pokud je tedy rozumný, např.peníze bych nebrala, za naši práci jsme placeni někým jiným...). Jiným případem, kdy bych asi dárek také přijala, jsou např. Vánoce, kdy naše sdružení klientům dárky také dává a je to nějaká společenská událost a úzus, v takovém případě se mi zdá srozumitelné, že nám chce klient dát nějaký dárek. 6.4.3 Závazky terapeutů u klientů Co se myslím nevyplácí při spolupráci s klientem, zavazovat si ho k nějaké práci nebo službě pro nás. Pokud jsme ve vztahu, že on chodí do naší služby, je u nás v pracovní rehabilitaci, my máme být pro něj, ne on pro nás. Je to podobné jako u dárků a „úplatků“. I když je klient třeba skvělý stavař, instalatér, kosmetička atd., neměli bychom v čase, kdy je klient v naší službě jeho služby využívat. Nebylo by pak jasné, v jakém jsme vztahu a spolupráce by se komplikovala, protože my bychom mohli být klientovi zavázáni. Je třeba stále držet rámec pracovně rehabilitačního vztahu. Po ukončení spolupráce si myslím, že je možné s klientem navázat jiný vztah, skutečně si ho najmout na službu a stanovit pro spolupráci stejné podmínky, jako bychom měli ve spolupráci s jinou službou či firmou. I tak se mi to ale zdá komplikované a do komunikace by vstupovala různá očekávání a zkušenost, kterou už s námi klient má. Mohlo by pro něj být najednou rozčarující, těžké, že mu již nevěnujeme takovou péči a starost, že se v jiném vztahu chováme jinak. Nemusí to být překážkou, možná jen komplikací. Mám pocit, že je nakonec nejčitelnější a nejjasnější pro obě strany, když s klientem máme pouze vztah v rámci pracovní rehabilitace a do jiného s ním již nevstupujeme. 6.4.4 Lichotky a zamilování se
Co s tím, když nám klient lichotí, že jsme skvělý terapeut, že jsme nejlepší, že mu nikdy nikdo takto nepomohl, že je to vždycky bezvadné, když s námi mluví, že jsme dokonalá a jedinečná bytost. Nebo, že se mu líbíme, že nám to sluší, že jsme sympatičtí, krásní sexy atd. Možná na začátek je fajn si uvědomit, jak to vlastně s lichotkami a poklonami máme – jestli nás iritují nebo jestli je nám v nich vlastně dobře. Možná nám to pomůže rozumět tomu, proč se třeba dostáváme do podobných situací s klienty, možná sami takovou reakci od nich vyvoláváme. Co pomáhá, je dobře prozkoumat terén – o co vlastně jde. Když jde o pouhé sdělení, že si klient všiml, že jsme se dneska vyšvihli, můžeme za ocenění poděkovat a dál pokračovat ve své práci. Pokud se to ale opakuje podezřele často, začala bych zkoumat, o co vlastně jde. Možná zjistíme, že nám chce být klient blíž, nebo že si nás chce získat na svojí stranu, nebo že chce upoutat naší pozornost, nebo se do nás možná zamiloval.Když s klientem dojdeme k této odpovědi, je třeba klienta nezesměšnit, nebagatelizovat, co se mu děje. Jeho pocity jsou myslím pochopitelné – je tu někdo, kdo mu dává pozornost, kdo se o něj zajímá a stará, kdo se mu věnuje a poslouchá ho a dokonce slyší, co říká a navíc je třeba sympatický – kdo by takového partnera nehledal. Navíc jsme častokrát jedni z mála lidí, které kolem sebe klient má. Myslím, že se vyplácí vyjádřit svůj respekt a pochopení, ujistit klienta, že je to v pořádku, že takové věci cítit smí, vyjádřit to, čeho si ceníte a co se Vám na klientovi líbí a zároveň přidat to, kde jste se potkali, v jakém jste vztahu, jaká je vaše spolupráce a domluvit se na tom, zda budete moci pracovat společně dál. Podobná věc se přeci může stát i opačně. Pokud se do Vás klient zamiluje a bylo by pro něj příliš těžké pokračovat v práci s Vámi, je lepší možná klienta předat někomu jinému. Spíš bych byla ale pro, to zkusit s klientem překlenout a zjistit, co to vlastně klient potřebuje, protože to opravdu nemáte být Vy, ale někdo jiný, koho klient pouze nevidí, nebo nemůže najít. A když se to stane Vám? Možná je nejlepším řešením klienta předat jinému profesionálovi, do Vaší práce by Vám to myslím mocně zasahovalo a nevím, pro koho by jste pak ve spolupráci vlastně pracovali. Předání klienta je úplně v pořádku a máte na to právo. Při předávání klienta je pak ale důležité vysvětlit, co se stalo a proč to potřebujete udělat (to se může týkat i jiného důvodu, proč s klientem nemůžeme pracovat). Myslím, že klient má právo na vysvětlení. 6.4.5 Negativní hodnocení a ochrana klientů před předsudky Jako služba vytváříme a uplatňujeme vnitřní pravidla pro ochranu klientů před
předsudky a negativním hodnocením, ke kterému by mohlo dojít při poskytování služby. Může se stát, že zákazník nebyl obsloužen podle svých očekávání (špatně vrácené peníze, úroveň zboží). V této situaci upřednostňujeme zájem klienta, jakožto kavárna je místem tréninku. Nicméně zákazník má právo na kvalitní servis a povinnosti terapeuta je situaci urovnat a vyhovět legitimním požadavkům zákazníka. Dalším příkladem může být zákazník, který vyžaduje od klientů víc než kavárna nabízí (alkohol před 19.hodinou, židle z kavárny na zahrádku, obsloužit po zavírací době). V této situaci se klienti řídí zákonem a provozním řádem, který je k dispozici návštěvníkům kavárny. V případě potíží je úlohou pracovního terapeuta situaci zvládnout. Dalším případem může být náročný či agresivní zákazník. V tomto případě řeší situaci vždy terapeut. Jiná situace je to v případě, že je náročným zákazníkem pacient léčebny.
Většina zákazníků, kteří navštěvují Klub V. Kolona je z řad
pacientů. Když takovým zákazníkům není psychicky dobře, často hledají útočiště v kavárně. Ideálním řešením je zavolat z kavárny na příslušný pavilon, aby se o pacienta kompetentně postaral ošetřující personál příslušného pavilonu.
6.5 Pasti a rizika Když domluvíme nějaké pravidlo, je třeba být důslední a držet ho se všemi klienty a vždy – jakmile děláme vyjímky, přestává být pravidlo pravidlem. Respektive mění se na to, že pravidlo se dá obejít nebo zmírnit, prominout apod. A pravidlo č. 1 je, že všichni klienti to vyzkouší, jestli pravidlo opravdu platí, je třeba se na to připravit. A když vznikne nové pravidlo, proto že jsme neustáli nátlak, který na nás byl vyvinut nebo třeba zjistíme, že klienti mají pravdu, že pravidlo je příliš přísné nebo dokonce nesmyslné, je třeba změnu v pravidle dodržovat opět velmi poctivě a u všech klientů stejně. Jinak by pak vznikaly pocity nespravedlnosti a výjimečného postavení některých oproti jiným a to v týmu pracovníků nedělá dobrotu. 6.5.1 Neslibujme nic, co nemůžeme splnit!!! Ať už jde o to, v kolik máme kde být nebo o nějakou službu, kterou od nás chce klient (časová kapacita a kapacita mého pracovního místa, moje osobní kapacita) nebo co kde smíme říci a kde nesmíme – když jsme se od nějakého klienta o jiném něco doslechli např.že krade cigarety na baru a že to
např.nemáme tomu člověku nebo vůbec nikomu říkat. Nebo to, že je mu špatně, že má např.sebevražedné myšlenky a chce po nás, abychom si to nechali pro sebe. Dobře rozvažme, co opravdu můžeme splnit a co ne. Myslím, že se dá jen těžko pracovat s někým, o kom něco od někoho víme a nemáme mu to říkat – zpravidla už jednáme s vědomím toho, co jsme se doslechli a naše jednání se změní. Klientovi to může přijít zvláštní, nemusí rozumět co se děje a může hledat řadu různých vysvětlení, které pak vztah a komunikaci ještě zkomplikují. Já raději předem říkám, že si nejsem jistá, jestli si vše budu moci nechat pro sebe, že pracuji v týmu, kde se o věcech radíme, že pokud o někom něco vím, nemohu to nechat jen tak, protože to vstoupí do mé spolupráce s tím člověkem.
6.6. Co se osvědčilo 6.6.1 Dělejme to, co chceme, aby dělal klient. Pokud chceme, aby klient do práce chodil včas, musíme i my do práce přijít včas. Když chceme, aby nám klient nelhal, sami mu nelžeme. Všechny nepravosti mohou být čitelné, můžeme je cítit a nabourávají otevřenou a důvěryhodnou spolupráci. 6.6.2 Mysleme na to, že jsme pro klienty častokrát vzorem. Mohou se s námi ztotožňovat, srovnávat, kopírovat jednání, chování a častokrát i zvyky. Pokud si např.na směně budu číst noviny, nemohu pak předpokládat, že klienti budou celou směnu pracovat. Proč by to dělali, když je „normální“ si v práci dát volno a třeba si číst noviny. Druhým exterémem může být zase to, když jsme v jednom kole a nestihneme se ani najíst, kdo by se pak hnal do „normální“ práce, když by to pak znamenalo, že by se člověk nemohl ani v klidu najíst. Kromě našich zvyků a vizáže klienti mohou bedlivě sledovat a učit se z našeho chování a jednání a to nejen v případě, že mluvíme s jiným klientem nebo něco řešíme se zákazníkem, ale i ve spolupráci s kolegy v týmu. Klienti častokrát zkouší různé situace, jak kdo z nás na ně zareaguje. Celý čas, který jsou klienti ve službě, může být procesem učení. 6.6.3 Nehodnoťme, ale říkejme, co vidíme Velmi těžko se přijímá, když nás někdo začne kategorizovat a diagnostikovat.Např.
když nám řekne, že jste nešika nebo lempl – mnohem lépe se poslouchá, když řekneme, že jsme si všimli, že většinu času klient sedí u stolku a kouří nebo, že od nějaké činnosti odešel a doptat se na vysvětlení klienta, které k tomu má. Možná nerozumí, co se po něm chce, možná si myslel, že je to tak běžné, protože to tak dělají ostatní, možná se bojí, že by něco zkazil, tak raději nedělá nic a nebo se mu opravdu nechce. Zkusme nedělat soudy předem, než si svojí doměnku a předpoklad ověříme. Navíc odsouzení někoho např. diagnózou „lempl“ ještě nikomu nikdy nepomohlo. 6.6.4 To, čemu dáváme přednost, bude růst Pokud se zaměříme na to, co klient nezvládá, uvidíme všechno, co se nedaří a co chybí a možná z celé činnosti, kterou klient udělal správně, např.uvařil kávu, zbude to, že při tom, jak ji nesl se mu trošku vylilo. Můžeme se zaměřit na to, co se podařilo, co klient již zvládl a umí. Potom uvidíme, že z 10 ti úkonů, které měl udělat, udělal 9 správně, pouze v jednom měl potíž. Klient by měl získat stejnou měrou informaci o tom, co se mu daří, na čem může stavět a o tom, na čem má ještě pracovat. Zároveň ale to, co vidíme, že se daří, musíme opravdu vidět a nemazat med kolem pusy. To klienti velmi rychle rozeznají a takovou pochvalu nám s nechutí vrátí pravděpodobně se slovy, že blbce nebo úplného ubožáka z něj dělat nemusíte nebo, že děláte z komára velblouda. 6.6.5 Zkusme se dívat i na běžné a obyčejné věci jako na vyjímečné To, že něco dokážeme udělat sami bez problémů a je to pro nás samozřejmost ještě neznamená, že stejně tak to má i klient. Nevíme, jaké úsilí musel vynaložit např. na to, aby vůbec vstal a do práce přišel. Kdo hledá najde Buďme vytrvalí v hledání zdrojů klienta, jistě jich má ještě víc než toho, co se nedaří. Uvidět, znamená uvěřit. Buďme co nejvíc „nechápající“ Osvědčuje se si s klientem vyjasňovat, jak on věcem rozumí, častokrát má pro stejné slovo jiný význam – mít např.depresi pro někoho znamená být smutný, pro někoho jiného to může být to, když ráno opravdu
nevstane z postele nebo to, že ztratil veškeré ambice a cíle a nevidí nic do budoucna. Nepředpokládejme, že jsou pojmy, které běžně používáme jasné a že je všichni vnímáme stejně. Ověřujme si, jestli to, co klienta učíme je opravdu to, co klient potřebuje. Jestli je to opravdu to, co např.potřebujete k výkonu práce i vy. Začněme s klientem od menších věcí, které ho neurazí svou snadností a zároveň nebudou příliš obtížné a velké, aby je nemohl splnit. Na začátku klient potřebuje zažít alespoň nějaký úspěch, aby ve svém úsilí vytrval. Když je moc informací a činnosti jsou příliš komplikované a těžké, můžeme propadnout skepsi, že „tohle“ tedy opravdu nezvládneme.
7. Rozdělení rolí Popis rolí pracovního terapeuta v tréninkové restauraci Klub V.kolona Jak jsem již v této práci několikrát zmínila, je velmi důležité reflektovat svou práci a zamýšlet se nad tím, proč v práci dělám to, co dělám, jak se u toho cítím, co to se mnou dělá apod. Sama na sobě jsem ve své praxi vždy pozorovala, jak svůj přístup ke klientům měním, nejsem vždy stejná. Souvisí to jistě s tím, v jakém jsem aktuálním rozpoložení, v jaké náladě či zda mám dostatek energie. I přes veškerou profesionalitu, je nutné si uvědomit, že jsme jen lidé a únava či události osobního života se nám občas mohou do práce promítnout. Přístup a role je třeba měnit převážně vědomě, myslet na to, co je pro klienta nejlepší a nejprospěšnějšní. Důležitá je zde sebereflexe a také zpětná vazba od klienta.
Několik
základních přístupů ke klientům jsem rozdělila do rolí. V této kapitole podrobněji popíšu role pracovního terapeuta. Rozdělila jsem je na čtyři základní: 1.Terapeut, 2.Učitel, 3.Zaměstnavatel, nadřízený, 4.Expert na práci, 5.Kolega na směně, kamarád. Každou z těchto rolí vymezím či definuji, poté popíšu 3 ukázky z práce s klientem, které ilustrují příklad terapeuta v
roli a nakonec zmíním pasti a
rizika této role.
Budování vztahu Základním kamenem rehabilitačního procesu je dobrý vztah s klientem. Rehabilitační přístup vyžaduje vztah, který je oboustranný, rovnocený a umožňuje pravdivý dialog. To znamená, že pracovník musí využívat jak osobní, tak tak profesionální zkušenosti a znalosti. Proces vytváření vztahu tak zahrnuje minulost a zkušenosti klienta i pracovníka. Pokud jsou tyto hodnoty společně sdíleny, vzniká rovnocený vztah. Pracovník musí umět využívat řadu profesionálních dovedností, aby mohl vybudovat aktivní vztah s klientem. Znát tři základní principy rehabilitační asistence: “holding, handing and subjekt presenting” - držení, vedení a prezentování objektu. “Držení” je základem, kdy je nabízeno elementární bezpečí, které je zásadně důležité pro další procesy emocionálního růstu a zralosti. Dále musí umět různé komunikační strategie, motivační strategie, profesionální role a styly práce, vytvořit prostor pro dialog a přizpůsobit se osobnímu stylu klienta a způsobu, jakým chce dostávat péči. Konflikt rolí Pracovní terapeuti se stejně jako ostatní pomáhající povolání vyznačují mimo jiné tím, že každý z nich ve své profesi zaujímá několik rolí současně. I přes to, že jsou s těmito rozličnými rolemi budoucí sociální pracovníci seznamováni a na ně připravováni ve vzdělávacím procesu, nemusí u nich dojít k jejich ztotožnění a plnému přijetí. V takovém případě může dojít k výše zmíněnému konfliktu rolí. Konflikt rolí je definován výše, zde v praktické části uvedu několik příkladů z praxe:
7.1 Terapeut Terapeutická role by měla v práci s klienty vždy převažovat. Byť si pracovník v konkrétních situacích reflektuje i své další role, vždy by měl pamatovat na to, že jeho pracovní pozice se nazývá Pracovní terapeut. Ukázka ze schůzky: Terapeut s klientem Petrem mají schůzku nad rehabilitačním plánem. Tématem je práce na směně s kolegou klientem, se kterým se Petrovi nepracuje dobře. Problémem
pro Petra je to, že kolega klient je v práci velmi aktivní a často dělá práci i za Petra. Petr: „Bere mi práci, dělá všechno za mě a já tam pak stojím jako tvrdý Ý.“ Terap.: „Slyším, že se zlobíte, proč Vás ta situace tak štve. V čem to je? Umím si představit, že Váš kolega si myslí, že Vám ulevuje, pomáhá.“ Petr: „Jo to je fakt, že on je vlastně fakt hodnej, furt se ptá, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Ale mě to prostě štve a nevím proč.“ terap.: „A mohl by jste se nad tím teď zamyslet?“ Petr: „Dobře“. Přemýšlí cca 5 minut. „No vlastně ze mě dělá blbce, jako bych to já sám nezvládl, jako bych na to neměl. Když jsem na směně s někým jiným, pracuju mnohem víc a víc mě to baví“. Terap.: „A co s tím uděláme/ te?“ Petr: „Musím mu to říct, ale nevím jak, nechci ho naštvat. Co myslíte, jak mu to mám říct?“ Terap.: „Co myslíte Vy Petře? Vždyť už jste to před chviličkou sám vyslovil, když jste mluvil o svých pocitech.“ Petr: „Jako, že je mi to nepříjemný?“ Terap.: „A je Vám to nepříjemné? Řekněte mu srozumitelně, co by jste od něj, jako od kolegy v práci potřeboval.“ Petr: „No aby mě pustil k práci, jinak se sám nic nenaučím. A že se cítím, jako že jsem neschopnej. Co myslíte?“ Terap.: „Mě to příjde fajn, rozuměla bych tomu. Chcete si to vyzkoušet, jak mu to budete říkat? Přehrát si takovou scénku, jako bych já byla Váš kolega?“ Petr: „To bych chtěl, díky.“ Pasti a rizika: Jedním z rizik může být to, že se terapeut nechá „unést“ a začne s klientem
pracovat psychoterapeuticky. Odkloníme se od původního cíle a klientovy zakázky a budeme se soustředit na klientův osobní život a poskytovat mu psychoterapii. Ta do pracovní rehabilitace nepatří. Psychoterapie je náročný proces, můžeme klienta nekompetentním zásahem i poškodit. Je důležité reflektovat a ptát se klienta, proč se mnou chce tímto směrem jít, co to se mnou dělá, že mi dává klient takové kompetence, jaký to má pro smysl pro klientovu zakázku a klientův dlouhodobý cíl v rehabilitaci. Je třeba mít na paměti hranice služby.
Můžeme
potřeby
zmapovat
a
nakontaktovat
klienta
na
kompetentního
psychoterapeuta mimo pracovní rehabilitaci.
7.2 Učitel Když se klient zaučuje na nové pozici nebo se učí nový pracovní postup, je terapeut často v roli učitele. Neznamená to, že by přestal být terapeutem či expertem na práci, ale jeho nejsilnější role je učitelská. Učí klienta postup práce a zároveň se ptá, zda mu vyhovuje tempo a způsob učení se nové věci. Ukázka ze směny: Terapeut učí klienta markovat prodané zboží v programu na počítači: Terapeut klientovi vysvětlí teoreticky, jak se postupuje já to řeknu ještě jednou nebo přejdu dál při čemž se ujišťuje, zda klient rozumí tomu, co terapeut říká: T: „Říkám to srozumitelně?Kdybych mluvila moc rychle nebo říkala něco co už víte, klidně mne zastavte a já zpomalím nebo začnu od začátku. Nebo můžeme jít dál?“ Poté si postup několikrát v různých variantách vyzkouší sám klient. Terapeut klienta vede, napoprvé napovídá a chválí, když klient volí správný postup.Poté již nechává postup na klientovi, ale je při markování s ním, aby ho podpořil, kdyby se klient v postupu ztratil. Po nácviku terapeut klienta ještě z postupu teoreticky vyzkouší. T: „Myslím, že Vám to šlo moc fajn, napoprvé se Vám povedl celý postup správně, to je úspěch“. K: „Myslíte? Nejsem si v tom ještě moc jistý“.
T: „Pojďte si tedy ještě celý postup zopakovat znovu. Markujte a přeříkávejte si postup nahlas“. Děje se. T: „Výborně, správně a jen s jedním malým zaváháním. Můžeme to spolu takto trénovat každou směnu, když budete na baru a bude čas. Vyhovuje Vám tento postup?“ Pasti a rizika: Myslím, že hlavním rizikem či pastí v této roli může být to, že terapeut přestane být terapeutický a je pouze učitelem. Je direktivní, řídí a nevede. Může mu uniknout klientova hlavní obtíž, která je schovaná za neschopností uvařit správně kávu. Např.:Terapeut klienta učí, jak postupovat při přípravě a servírování kávy. Klient vše zvládá dobře, až do momentu, kdy podává kávu zákazníkovi. V ten moment se vždy trochu kávy vylije. Terapeut se v tu chvíli může soustředit na to, jak učit klienta správně nést a servírovat kávu. Nemusí prohlédnout, že za tím klient může mít něco jiného. Např.: obavu z kontaktu se zákazníkem, komunikaci se zákazníkem, třes rukou způsobený léky apod.
7.3 Zaměstnavatel, nadřizený I tato role do práce pracovního terapeuta patří. Měli bychom mít na paměti, že připravujeme klienty na další zaměstnání, popř. studium. Záleží na klientově dlouhodobém cíli, ke kterému po celou dobu rehabilitace směřujeme. Často jsem od klientů, kteří ukončili úspěšně pracovní rehabilitaci slyšela, že jsme na ně byli jako terapeuti „příliš hodní“. Že jsme je možná málo připravili na to, že zaměstnavatel jim bude věci říkat tvrdě, nebude se zajímat o jejich pocity, nebude diskutovat, bude dávat příkazy. Proto je podle mého názoru užitečné dávat klientům, jejichž doba rehabilitace se chýlí ke konci, zpětnou vazbu k práci, která se bude podobat té, kterou mohou dostat od zaměstnavatele. Je však důležité klienta upozornit, že v tuto chvíli mluvím jako zaměstnavatel a proč to dělám. Příklad ze schůzky po směně: Klientka Helena si není jistá svým pracovním
výkonem
na
právě
proběhlé
směně.Terapeut jí vyzve, aby směnu a svou práci sama zhodnotila, jak ona jí „viděla“.
Helena se přesto ptá na terapeutovo hodnocení, říká, že je pro ni důležité slyšet i terapeutův pohled. Terapeut:
„Heleno, moc se mi líbila vaše obsluha, konkrétně roznos jídel a technika
roznášení. Je vidět, že v tom máte systém. Na příštích směnách bych doporučila nesoustředit se tolik na techniku roznosu, ale na rychlost. Pokud bych měla mluvit z pozice zaměstnavatele, potřebovala bych od Vás ještě, aby jste potrénovala rychlost a komunikaci se zákazníky. Konkrétně myslím rychlost obsluhy a v komunikaci úsměv. V mé kavárně musí panovat pohoda a milá atmosféra, proto bych si přála, aby se moje obsluha pořád mile usmívala a hosté nemuseli na objednávku dlouho čekat. Je to pro Vás takto srozumitelné?“ Pasti a rizika: Rizikem může být to, že budeme příliš tvrdí a vyslovíme příliš vysoké nároky. Klient se bude nechráněné práce obávat, bude si myslet, že nároky zaměstnavatele jsou příliš vysoké. Dalším rizikem může být i to, že sdělíme klientovi zpětnou vazbu k práci či hodnocení příliš tvrdě a klienta demotivujeme i v rehabilitaci: „....tak na to fakt nemám, to nemá cenu, to nikdy nedokážu.“ Jak jsem již zmínila výše, je důležité upozornit klienta na to, proč mu dávám takovou zpětnou vazbu, za koho tam v tu chvíli jsem a proč a co je jejím smyslem.
7.4 Expert na práci Byť tato role nezní moc sympaticky, její úloha je také důležitá. Terapeut by měl být expertem na práci každé jednotlivé pozice v kavárně. Expert na práci je v kontrolní pozici – kontroluje kvalitu a postupy odvedené práce. Zároveň by měl být někým, kdo „vždycky ví jak na to“ nebo si umí poradit. Setkává se zde kontrola a pomoc.
Příklad ze směny: Terapeut učí klienta Honzu šlehat pěnu na horkém mléce. Z pěny se připravuje několik druhů kávy, je proto důležité, aby
měla pěna jasně danou konzistenci a připravovala se vždy stejným způsobem. Učícím nástrojem může být manuál pro barmany a zaučení terapeutem. Honza: „Mě se to takhle šlehá blbě, nemůžu tu trysku strčit rovnou dolů do mlíka? Vždyť se to takhle taky dá, ne? A taky nevím, proč připravovat pěnu vždycky z plnotučného mléka, musím to pořád hlídat?“ Terap.: „Honzo, rozumím tomu, pokud máte potřebu vyzkoušet více postupů. Přesto trvám na tom, aby jste dodržoval tento postup a to bez vyjímek. Přesně tak jak je to napsáno v Manuálu pro barmany. Důvodem je to, že takto jsme byli profesionálně zaškoleni od dodavatele kávy, kterému garantujeme kvalitu prodávané kávy. Dalším důvodem je to, že všichni dodržujeme stejný postup proto, aby nevznikaly zmatky a zákazník dostal vždy stejné služby. Jako pomůckou jsou nám manuály a postupy. Pokud není něco jasné, postup určuje terapeut.“ Rizika: Rizikem je to, že se z terapeuta stane takový expert, který bude jistě nejchytřejší, ale přestane být lidský a autentický. Terapeutická práce stojí velmi na vztazích s klienty, expertní přístup není zrovna to co podporuje a buduje vztah. Terapeut, který se dokáže zeptat klienta na jeho zkušenost s postupem nebo přípravou tím ukáže svou lidskost („nikdo neví všechno na světě“) a zároveň klienta zkompetentní.
7.5 Kolega na směně, kamarád Tato partnerská role posiluje vztah a zároveň zkompetentňuje klienta. Role kolegy na směně neznamená, že terapeut přestane být v postavení terapeuta a vedoucího směny. V této roli terapeut sdílí s klienty náročnost provozu i situací a jejich úspěchy a neúspěchy jako partner, dokáže být lidský a autentický. Simuluje práci v nechráněném prostředí. Příklad ze směny: Terapeut s klientem Tomášem spolu pracují na baru. Utvoří se fronta a provoz se stane náročnějším. Terapeut s Tomášem spolupracují, rozdělují si úkoly podle potřeby, komunikují jako kolegové na směně. Jeden připravuje nápoje, druhý markuje. Práce je rozdělena tak, aby byla co nejefektivnější.
Když přestane být provoz tak náročný a na baru nečeká žádný zákazník, sednou si spolu na kávu a povídají si. Jako kolegové v práci. Mohou probírat náročnost právě proběhlé situace nebo mluvit o knihách či o tom, jak se klientovi bydlí na komunitním bydlení. Rizika: Pokud terapeut sklouzává do této role příliš často a to i v situacích, kdy by měl být spíše v jiných rolích může se stát, že klient přestane vnímat terapeuta jako terapeuta a žačne ho brát jako kamaráda z práce. Vztah může sklouznout do osobní roviny a hranice vztahu se mohou posunout někam, kde to nakonec ani jednomu nebude příjemné. Dalším rizikem je, že pokud jeden z terapeutů v týmu často zastává roli Kolegy na směně a méně ty ostatní, může dojít k nesrozumitelnosti rolí ostatních členovů terapeutického týmu.
8. KAZUISTIKA Kazuistika slouží nejen k popsání systému rehabilitace, ale i k vhlédnutí do budování vztahu mezi terapeutem a klientem. Popisuje klienta, který i za půl roční dobu rehabilitace dokázal projít změnou a úspěšnou pracovní rehabilitací.
Jakub10 Jakub se o tréninkové kavárně Klub V.kolona dozvěděl od svého ošteřujícího lékaře, ambulantního psychiatra, který mu rehabilitaci doporučil. Jakub kontaktoval příjmovou terapeutku v březnu roku 2010 a domluvil si informační schůzku v kavárně. Jakub se narodil v Praze, roku 1990. V současné době bydlí s rodiči a má mladší sestru. Dle vyjádření ošetřujícího lékaře trpí Jakub paranoidní schizofrenií. Na psychiatrii se léčí pět let, byl 2x hospitalizovaný. S rodiči Jakub dle svých slov vychází dobře. Maminku popisuje jako pečující, otce spíše jako autoritativní „hlavu rodiny“. Jakub začal studovat střední odborné učiliště, obor kuchař- číšník. Školu nedokončil v důsledku nemoci. Baví ho auta a motorky, rád se dívá na akční filmy a tráví čas s kamarády.
10 Jméno a osobní údaje klienta byly změněny
Duben 2010 Jakub nastoupil na tři informační směny do kavárny. Před nástupem na první směnu vystupoval sebevědomě a mluvil o sobě jako o zkušeném barmanovi. Během první směny však působil ostýchavě a nejistě. Postup práce dle svých slov dobře chápal, dle slov vedoucího směny ne vždy respektoval. Měl potřebu dělat si věci hodně „po svém“. Když ho terapeut na tuto skutečnost upozornil a popsal co vidí, Jakub nesouhlasil a tvrdil, že ho terapeut zbytečně „prudí“ a „honí“. Informační směny proběhly v podobném duchu. Na schůzce po směně Jakub nedokázal pojmenovat své chyby, nedokázal říci, v čem by na sobě chtěl pracovat. Terapeut se v situaci, kdy by měl klienta kritizovat, drží zásady (Nehodnoťme klienta, ale hodnoťme jeho práci např. NE: „Jste pomalý“ ALE: „Vaše pracovní tempo je pomalé“). V momentě, kdy klient nemá na své schopnosti reálný náhled je situace pro terapeuta obtížnější. Na náhledu je třeba pracovat postupně a pomalu. Funguje zpětná vazba od kolegů – klientů na schůzce po směně či zpětná vazba od terapeuta během patronské schůzky. Na týmové poradě se celý tým dohodl, že pokud bude mít Jakub zájem, bude přijat. Příjmová schůzka proběhla ještě v dubnu 2010. Jakub nastoupil do rehabilitace na půl roku. Jakubova zakázka pro rehabilitaci byla: Připravit se zpět do školy a naučit se být dobrým barmanem. Příjmová pracovnice tuto zakázku přijala, zapsala do dokumentace a na další týmové poradě předala informace ze schůzky kolegům. Květen 2010 První patronská schůzka proběhla v květnu 2010. Jakub trval na svém cíli – být dobrým barmanem. Terapeut se doptával na možnosti a potřeby trénovat i jiné věci. Např. Komunikaci se zákazníky a vedoucím směny, zátěž, paměť, zvládání stresu a obtížných situací. Jakub tuto potřebu nesdílel. Během terapeutova doptávání jakub připustil, že byl první směnu po dvou hodinách celkem unavený. Na této schůzce se také Jakub s patronem dohodli, že pokud toho bude na Jakuba moc, řekne si o pauzu a informuje terapeuta na směně o své únavě. V počátcích rehabilitace a budování vztahu mezi terapeutem a klientem je terapeut co nejvíce respektující a „netlačí na pilu“. Posiluje vztah a mapuje. Jakub přesto dostal od terapeuta zpětnou vazbu k informačním směnám a informaci o tom, v jaké roli terapeut
vystupuje. Nejen jako podpora, ale i jako vedoucí směny, šéf. Na patronské schůzce také vysvětlil terapeut Jakubovi systém patronských schůzek, k čemu slouží a jaké jsou výhody rehabilitačního plánování, o čem spolu mohou mluvit, o čem všem mohou schůzky být. Patron popsal Jakubovi svoji roli, dokumentaci, kterou o němu bude vést a sdílet v týmu. Jakub se hodně doptával, zdálo se, že je na toto téma citlivý. Patron se s Jakubem také bavil o projevech nemoci, o tom, jak to vypadá, když mu je či není dobře, a co pro něj v tomto směru může rehabilitace udělat, co si z ní Jakub může odnést. Jakub hodnotil první patronskou schůzku jako příjemnou, ale stále si ještě není jistý, zda rehabilitaci potřebuje. Zmiňuje, že rozhodující při vstupu do rehabilitace bylo doporučení ošetřujícího lékaře a otce. V květnu proběhla další patronská schůzka. Terapeut se nejprve jakuba ptá, jak se mu líbí na směnách, co mu jde, co ho nebaví. Ptá se, co se od minule stalo, jak se měl o víkendu a podobně.Vytváří tak atmosféru a společně s Jakubem se na sebe vylaďují. Předmětem dnešní schůzky je mapování. Patron s Jakubem vyplňovali Dotazník připravenosti k rehabilitaci. Z dotazníku vzešlo několik témat, ve kterých by si Jakub přál, aby nastala změna. Tato témata jsou: vzdělávání – Jakub by se chtěl vrátit zpět do školy, volný čas – Jakub by si chtěl najít koníček, při kterém by aktivně a smysluplně trávil čas a nakonec by rád posiloval kognitivní funkce (pamět, učení se novým dovednostem, soustředění). Terapeut Jakuba v jeho plánech posiluje a podporuje. Poskytuje také zpětnou vazbu ze směn. Poukazuje na to, v čem je Jakub dobrý, co mu šlo. Chválí a doporučuje na čem příště na směně pracovat. V tuto chvíli je v roli terapeuta. Na směně pracuje Jakub již více samostatně. Dokáže si říci o pauzu i o radu v případě, že potřebuje s něčím pomoci. Na schůzce po směně Jakub již zmínil, že by se chtěl zlepšit v komunikaci a vyslovil, jaké situace jsou pro něj na směnách obtížné. Terapeut tuto otevřenost chválí a podporuje. Posiluje Jakubovo sbevědomí v tom, aby se o sobě nebál mluvit. „To je skvělé Jakube, jak o tom přemýšlíte. Moc se i líbí, jak otevřeně o tom mluvíte a že vnímáte na čem zapracovat. Dobrá práce.“ Terapeut může jakuba posílit i tím, že vysloví, že i pro něj, bylo učení se např. Cappuccina obtížné. Je tak v roli kolegy a posiluje vztah. Červen 2010 V červnu se Jakub s terapeutem na patronské schůzce věnovali rehabilitačnímu plánu. Petron představil Jakubovi formulář
rehabilitačního plánu a vysvětlil mu, jak při plánování postupovat. Do rahabilitačního plánu si Jakub zanesl, že chce pracovat na úzkosti, kterou občas pociťuje při komunikaci se zákazníky. Chtěl by se v kavárně „otrkat“, umět řešit obtížné situace. S patronem plánují, jak to na směně cvičit. Terapeut sděluje Jakubovi co ví, že ze zkušenosti funguje a nabízí cvičení modelových situací přímo na směně v kavárně. Probírají společně různé strategie. V tuto chvíli vystupuje terapeut v roli učitele. Učí strategie, sdílí zkušenosti. Na společné schůzce se patron s Jakubem vrací k dlouhodobému cíli. Doptává se a zjišťuje, zda je to opravdu cíl, za kterým společně jdou. (Pozor na zpochybňování) Jakub dlouhodobý cíl mění. V rehabilitaci by rád pracoval na zvládání zátěže, komunikaci, úzkostech a jak je zvládat v práci. Společně dlouhodobý cíl sepíšou a dohodnou se na jeho hodnocení po dalších třech měsících. Červenec 2010 Na schůzce Jakub s patronem hodnotili minulý rehabilitační plán. Na směnách spolu trénovali modelové situace, jak se společně na minulé schůzce dohodli. Jakub hodnotil, že se mu plán podařilo splnit na 80%, ještě si není zcela jistý. Terapeut se doptává, co je těch zbylých 20% a jak to bude vypadat, až bude jakub na 100%. Co uvidí terapeut co uvidí zákazník, jak se bude jakub cítit? Terapeut se dále ptá, zda je nutné, aby Jakub zvládal práci na 100%, zda nestačí 80% nebo 90%? To, že je na sebe přísný, zaznívá i od ostatních kolegů. Jakub si myslí, že je to dobře. Terapeut vysvětluje, že to nechce nijak hodnotit, pouze to Jakubovi reflektovat. Srpen 2010 V listopadu spolu Jakub s patronem vypracovali během dvou schůzek Protikrizový plán. Pro Jakuba nebylo jednoduché mluvit o nemoci a jejích projevech. Schůzka byla velmi emotivní, Jakub při popisu minulé ataky plakal. Terapeut se snažil být v této situaci co nejvíce s Jakubem. Vysvětloval, že můžou od protikrizového plánu na chvíli odejít a mluvit o něčem jiném, dát si přestávku či schůzku ukončit a pokračovat příště. Terapeut ocenil Jakubovu otevřenost a sám pro sebe si reflektoval, že cítí pevné navázání vztahu a otevřenost z Jakubovy
strany,
kterou
dříve
necítil.
Uvědomoval si také, jak je Jakub křehký a že je třeba v tématu nemoci postupovat opatrně a citlivě. Září 2010 Jakub dělá v práci na směnách velké
pokroky. Terapeuti ho chválí, dostává pozitivní zpětné vazby od kolegů na směně i od zákazníků. Když se učí Jakub nové věci, pečlivě poslouchá, opakuje a shrnuje co slyší. Toto mu doporučil kolega na směně a jemu to prý pomáhá zapamatovat si co se učí. Jakub také hodnotí, že nastal velký posun v úzkostech, které ho občas obtěžovaly na směně. Prý je již skoro nepociťuje. Po určité době, kterou klient stráví v rehabilitaci (tato doba je velmi individuální) začíná terapeut snižovat poskytovanou podporu na směnách i schůzkách. Vystupuje více partnersky (je to snazší i proto, že je mezi nimi vybudovaný pevnější vztah). Z role terapeuta se více dostává do role zaměstnavatele. Své chování klientovi transparentně reflektuje. Snižování podpory je přípravou na zaměstnání na otevřeném trhu práce, kde se klientovi nebude dostávat podpory jako na tréninkovém místě. Říjen 2010 Tématem schůzek se postupně stává otázka kam dál po rehabilitaci. Ukončování procesu rehabilitace by mělo začít půl roku až tři měsíce před koncem rehabilitace, pokud je smlouva uzavřená na rok. Pokud je klient v rehabilitaci kratší dobu, záleží na dohodě s patronem. V souvislosti s tímto tématem se také vyhodnocuje dlouhodobý cíl. Jakub by rád přešel do programu Přechodného zaměstnávání. Školu by si rád dodělal večerně, což mu program přechodného zaměstnávání umožní. Společně s patronem mapují „pro a proti“. Plán je ve shodě s dlouhodobým cílem. Hodnocení rehabilitace klientem: Jakub popisuje, že na začátku u sebe vnímal velký strach z nástupu do rehabilitace. Nevěděl „do čeho jde a co se bude dít“ měl obavy, že práci nezvládne. Mluví otevřeně o tom, že reagoval podrážděně, byl napjatý a ve stresu. Průběh rehabilitace rozdělit Jakub na tři fáze: „zaučování, práce na sobě a zlepšení.“ Nejtěžší pro něj byla fáze „práce na sobě“ a učení se novým dovednostem, měl obavy, že něco zkazí či nezvládne. Kladně hodnotí, že mu v rehabilitaci vzrostlo sebevědomí, zlepšil se zdravotní stav, došlo i ke zlepšení kognitivních funkcí. Dodává, že se z něj stal za půl roku zkušenějším, vyzrálejší člověk s dávkou nadhledu. Hodnocení rehabilitace terapeutem: Dle mého názoru se dařilo pracovat na klientových
zakázkách
vedoucí
ke
stanovenému dlouhodobému cíli a držet se jich po celou dobu rehabilitace. Pozitivně hodnotím i vybudovaný pracovní vztah mezi patronem a klientem, který byl ze začátku
nedůvěřivý. Později ve vztahu panovala důvěra a na schůzkách byl bezpečný prostor pro řešení citlivých témat i možnost otevřené reflexe. Revize dlouhodobého cíle sloužila k ujištění, že rehabilitační proces probíhá dle klientových představ a očekávání, ubírá se správným směrem.
ZÁVĚR Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Téma jsem zpracovala prakticky, vycházela jsem ze svých zkušeností, znalostí a praxe. Díky této práci jsem si prohloubila teoretické znalosti a utřídila jsem si praktické dovednosti a postupy v práci s klienty. Mým cílem bylo zpracovat co nejvíce praktických zkušeností o rolích pracovního terapeuta v práci s klienty. Nedokázala jsem se však držet jen tohoto úzkého tématu, do bakalářské práce jsem zpracovala i rehabilitační systém v o.s. Green Doors, protože se domnívám, že je pro roli pracovních terapeutů důležitý. Cíl této práce se mi dle mého názoru podařilo splnit. Popsala jsem role pracovního terapeuta v práci s klienty. Zvýšenou pozornost jsem věnovala práci terapeuta při individuálních schůzkách a na směnách. Nástrojem mi byla analýza rolí a kazuistika. Vymezila jsem zásady dobré praxe a zachytila nepsané dohody. Zároveň zmiňuji i pasti a rizika, které se pojí k jednotlivým rolím. Skrze vlastní pozorování, nabité zkušenosti z praxe, rozhovory s klienty a díky studiu literatury jsem zlepšila svoji dovednost v přístupu ke klientům a následnou sebereflexi. Domnívám se, že tato práce může sloužit jako praktický podklad a manuál pro práci s klienty v Klubu V.kolona. Ve své práci jsem se věnovala vymezení psychosociální rehabilitace a jejímu zasazení do oblasti sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Nejprve jsem vymezila psychosociální rehabilitaci dle Zákona o sociálních službách. Za důležité jsem považovala zmínit také význam práce pro člověka s duševním onemocněním a obtíže, se kterými se může v této oblasti potýkat. V teoretické části jsem největší prostor věnovala rolím sociálních pracovníků, na které jsem nahlížela pomocí několika odlišných měřítek. Uvedla jsem základní i klíčové
charakteristiky profesionálního sociálního pracovníka. Následně jsem popsala občanské sdružení Green Doors, jeho poslání a programy. Poté jsem se v praktické části věnovala konkrétním fázím rehabilitace, tak jak jsou nastaveny v tréninkové kavárně Klub V. Kolona. V další části mé bakalářské práce jsem se zabývala rolemi pracovních terapeutů a zároveň jejich osobnostními a morálními předpoklady k výkonu jejich profese. S tímto tématem úzce souvisí i zásady dobré praxe a pasti a rizika, ve kterých se může pracovník ocitnout. Zde jsem také shrnula své vlastní zkušenosti a poznatky z praxe, které se mi – jako pracovní terapeutce osvědčily. Pracovní terapeut v Klubu V.kolona může vystupovat v různých rolích. Tyto role jsem pojmenovala, analyzovala v praxi a zmínila rizika, jaká mohou jednotlivé role přinášet. Vycházela jsem při tom ze svých zkušeností, praxe a sebereflexe. Závěr praktické části patří kazuistice, která popisuje práci s klientem, který prošel roční rehabilitací v Klubu V.kolona. Na této kazuistice jsem ukázala systém rehabilitace a individuální práce s klientem. Při psaní této práce jsem se opírala o odbornou literaturu, přesto jsem se v průběhu psaní potýkala s nedostatkem česky psané odborné literatury, která by se uceleně zabývala tématem psychosociální rehabilitace. S výběrem tématu jsem byla po celou dobu zpracovávání bakalářské práce spokojena. Při psaní praktické části jsem vycházela ze svých zkušeností a ze své praxe. Bylo pro mne přínosné, podívat se na svou práci s klienty s odstupem, podrobně se nad ní zamyslet a opřít „postupy z praxe“ o odbornou literaturu.
POUŽITÁ LITERATURA ANTHONY, W. A. & LiBERMAN, R. P. (1999). Principes and practise of psychiatric rehabilitation. V R. P. LIBERMAN, Handbook of
psychiatric
UCLA School
rehabilitation of
medicine,
Cammarillo: Psychiatric
Rehabilitation Consultants. BAUDIŠ,
P.
&
LIBIGER,
J.
(2002)
Psychiatrie a etika. Praha: Galén BOUČEK, J. A. (2001). Obecná psychiatrie.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Lékařská fakulta. BUCHTOVÁ, B. (2002). Nezaměstnanost. Psychologický, ekonomický a sociální problém. Praha: Grada Publishing FABRIAKOVÁ, I. (2007). Programy pracovní rehabilitace a podpora zaměstnávání osob s dlouhodobým duševním onemocněním. Diplomová práce obhájená na katedře sociálních studií FF UK. Praha: FF UK. FISCHER, O., MILFAJT, R. (2008) Etika pro sociální práci. Praha: Jabok FOKUS PRAHA o.s. (2009). Výroční zpráva. Praha: Fokus Praha, o.s. GOLDMAN, P., (2004). Základy klinické psychologie. Praha: Portál. GREEN DOORS, o.s.(2010) Výroční zpráva. Praha: Green Doors,o.s. GIDDENS, A. (1999). Sociologie. Praha: Argo HAVRDOVÁ, Z. (1999). Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium. HODOVSKÝ, I., SEDLÁK, J. (2002) Z dějin morálních teorií (antologie z etiky). Olomouc HÖSCHL, C., LIBIGER, J., & ŠVESTKA, J. (2002). Psychiatrie. V J.LIBIGER. Praha: TIGIS, spol. s r. o. KODYMOVÁ,
P.,
&
KOLÁČKOVÁ,
J.
(2002).
Sociální
práce
se
zdravotně
znevýhodněnými. V O. MATOUŠEK, Sociální práce v praxi. Praha: Portál. LAAN, GERT van der. 1998. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert. MATOUŠEK, O. (2003). Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., & KODYMOVÁ, P. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál. MATUŠKA, F. (2008). Metody rehabilitace a resocializace v sociálních službách. Studijní materiál pro účastníky rekvalifikačního kurzu „Pracovník v sociálních službách“. Praha: Vzdělávací a tréninkový institut Střediska psychoterapeutických ambulantních služeb Praha. MEISNEROVÁ, P. (listopad 2008). Rekvalifikační kurz pracovník v sociálních službách. Praha. MLČÁK, Z. 2005. Profesní kompetence sociálních pracovníků a jejich hodnocení klienty. Ostrava: Ostravská univerzita. NAVRÁTIL, P. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. NOVÁK, P., PACHTOVÁ, & SKUČKOVÁ, J. (1999). Pracovní rehabilitace – příručka k programům pracovní rehabilitace a podpory
zaměstnávání duševně nemocných. Praha: Fokus Praha PĚČ, O., & PROBSTOVÁ, V. (2009). Psychózy – psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. Praha: Triton. ŘEZNÍČEK, I. (1994). Metody sociální práce. Praha: Slon TILIOSOVÁ, P., & MATUŠKA, V. (2003). Stručný průvodce psychosociální rehabilitací. Hradec Králové, Praha ÚLEHLA, I. (1999). Umění pomáhat. Praha: Slon VÁGNEROVÁ, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. Velký sociologický slovník (1996) WILKEN, J. P., & HOLLANDER, D. D. (1999). Komplexní přístup k psychosociální rehabilitaci. MATRA III. Praha: Centrum pro rozvoj duševního zdraví. www.finance-management.cz www.mapasluzeb.cz www.greendoors.cz
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: O schizofrenii, psychózách a duševním onemocnění Příloha č. 2: Náplň práce pracovního terapeuta v Klubu V.kolona, o.s. Green Doors Příloha č. 3: Organizační schéma o.s. Green Doors Příloha č. 4: Fotogalerie Klubu V.kolona