UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy a filosofie

Diplomová práce

Proměny obce Bohnice

Vyhotovila:

Andrea Avramopulosová

Vedoucí práce:

Ing. Michaela Dvořáková

Rok:

2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatnë, s použitím uvedených písemných zdrojů, a že se tištëná verze shoduje s elektronickou. Datum: Podpis:

ABSTRAKT Práce poskytuje komplexní pohled na pražskou okrajovou obec Bohnice. Zachycuje její tvář od prvního osídlení po současnost. Při tom se zamëřuje na historické a socioekonomické události, které obec utvářely. Vzhledem k nedostatku písemných zdrojů k historické části práce a ke skutečnosti, že je obec až příliš často „redukována“ pouze na činnost Psychiatrické léčebny Bohnice, se studie zabývá především formováním obce ve 20. století, přičemž se soustředí na instituce sociální a zdravotnické péče, které jsou svým významem srovnatelné s proslulým ústavem. Práce také poskytuje informace o urbanistickém konceptu Sídlištë Bohnice, včetnë řešení dopravní obslužnosti v průbëhu minulého století. Z tohoto období jsou také zmiňovány architektonicky zajímavé a významné stavby obce.

Klíčová slova přírodní prostředí Bohnic, vznik a vývoj Bohnic, Kostel Sv. Petra a Pavla, socioekonomická situace v Bohnicích v 19. a 20. století, Psychiatrická léčebna Bohnice, Domov pro seniory Slunečnice, Sídlištë Bohnice, moderní architektura v Bohnicích, současné dëní obce

SYNOPSES The thesis brings a global insight into the Prague’s suburb of Bohnice. Captures the appearance since the first settlements until nowadays. Focusing mainly on both historical and socio-economical milestones, which created the city. According to the lack of written resources for the historical part of the theses and to the fact, that Bohnice are often reduced to the activities of the famous mental institution, the main target is the forming of Bohnice city in the 20th century. Concentrates on institutions of both social and health care, which can compete the famous mental institution. The thesis also supplies materials about the urban concept of the housing estate of Bohnice including the traffic solutions through the past century. Points out also outstanding architectural solitaires.

Keywords natural environment of the Bohnice city, foundation and development, St. Paul and Peter’s church, socio-economical situation in the 19th and 20th centuries, The mental institution in Bohnice, Hospice „Slunečnice“ (the Sunflower), housing estate Bohnice, modern architecture, contemporary life of the city

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................................. 7 1.

POLOHA BOHNIC ................................................................................................................... 9

2.

ETYMOLOGIE NÁZVU "BOHNICE" A POPIS LIBEŇSKÉHO ZNAKU .......................................... 10

3.

PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ .......................................................................................................... 12

4.

3.1.

VELKÁ SKÁLA ........................................................................................................................ 12

3.2.

ZÁMKY ................................................................................................................................ 13

3.3.

PODHOŘÍ ............................................................................................................................. 13

3.4.

BOHNICKÉ ÚDOLÍ ................................................................................................................... 14

3.5.

ČIMICKÉ ÚDOLÍ...................................................................................................................... 15

HISTORIE BOHNIC ................................................................................................................ 16 4.1.

VÝVOJ OBCE BOHNICE OD PRVNÍHO OSÍDLENÍ PO SOUČASNOST ....................................................... 16

4.2.

DOPRAVA ............................................................................................................................ 27

4.3.

TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU V 19. A 20. STOLETÍ ............................................................................. 32

4.3.1.

Kultura a zábava ...................................................................................................... 32

4.3.2.

Sport......................................................................................................................... 34

4.4. 5.

6.

BEZPEČNOST A ZDRAVÍ ............................................................................................................ 35

VÝZNAMNÉ ARCHITEKTONICKÉ STAVBY V BOHNICÍCH ........................................................ 36 5.1.

KOSTEL SV. PETRA A PAVLA ..................................................................................................... 36

5.2.

STATEK VRANÝCH .................................................................................................................. 38

5.3.

RODINNÝ DŮM S ORDINACÍ ...................................................................................................... 39

5.4.

NETOPÝR ............................................................................................................................. 40

5.5.

FUNKČNÍ HŘBITOVY ................................................................................................................ 41

5.5.1.

Bohnický hřbitov ...................................................................................................... 41

5.5.2.

Psí hřbitov ................................................................................................................ 41

INSTITUCE SOCIÁLNÍ A ZDRAVOTNICKÉ PÉČE ....................................................................... 43 6.1.

PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA BOHNICE (PLB) ................................................................................... 43

6.1.1.

Historie a architektura ............................................................................................. 43

6.1.2.

Vývoj přístupu k duševně abnormálním jedincům ................................................... 51

6.2.

FOKUS PRAHA, O.S. ............................................................................................................... 62

6.3.

HOSPIC ŠTRASBURK ............................................................................................................... 66

6.4.

KOLPINGOVA RODINA PRAHA 8 ................................................................................................ 68

5

6.5.

DOMOV PRO SENIORY SLUNEČNICE (DSS) .................................................................................. 72

6.5.1.

Architektonické řešení DSS ....................................................................................... 72

6.5.2.

Činnost a poslání instituce ....................................................................................... 74

ZÁVĚR .......................................................................................................................................... 79 POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................................. 81 PŘÍLOHY ....................................................................................................................................... 83

6

ÚVOD Při výbëru tématu diplomové práce pro mne bylo stëžejní, abych k nëmu mëla osobní vztah. Právë proto se v ní budu zabývat místem, kde jsem vyrůstala a kde stále žiji: Bohnicemi, částí Prahy 8. Snad každý, kdo kdy o této obci slyšel, si ji automaticky spojuje s Psychiatrickou léčebnou Bohnice, která je v současnosti nejvëtším zařízením svého druhu v zemi. Vliv na „neodlučitelnost“ Bohnic a léčebny v očích veřejnosti má bez pochyby i originální projekt Mezi Ploty, který ústav každoročnë pořádá. Na tomto území se však vyskytuje i mnoho dalších významných institucí poskytujících sociální a zdravotnickou péči, které jsou pro svou ojedinëlost v České republice a pro své kvalitní služby vyhledávány obyvateli z celé zemë. Tak například Hospic Štrasburk byl ještë před pár mësíci jediným hospicem v Praze. Druhý, čerstvë založený hospic na Spořilovë, je pak jeho pobočkou. Právë na tato zařízení se v mé práci zamëřím. Bohnice mají nadto i spoustu dalších „nej“: pochází odtud například nejstarší dochovaný dokument z území Prahy, totiž konsekrační listina z roku 1158, objevena při přestavbë Kostela Sv. Petra a Pavla v 18. století. Na architektonické podobë obce se podílel přední architekt Vlado Milunič -autor slavného Tančícího domu-, který spolu s Janem Línkem projektoval výstavbu Domova důchodců v Bohnicích. Touto stavbou, která ve své dobë způsobila rozruch, předznamenala autorská dvojice příchod nového architektonického smëru do Čech – neofunkcionalismu. Pro Bohnice je typická všudypřítomná zeleň. Obec je doslova ze všech stran obklopena přírodou, která je součástí hned nëkolika přírodních památek. Hustá zeleň prostupuje i samotné sídlištë, takže si človëk ani nepřipadá jako v Praze. Další ojedinëlostí Bohnic jsou přívozy, které území s protëjším břehem spojují hned na dvou místech. Ponëkud úsmëvnou raritou obce je psí hřbitov, kterých je v České republice pouze nëkolik. Proto je místo vyhledávané i lidmi z mimopražských částí a nëkdy dokonce i lidmi z jiných zemí. Práce je členëna do šesti hlavních kapitol. Nejdříve se obec snažím čtenáři přiblížit v obecnëjší rovinë údaji o poloze, etymologii názvu a znaku, v další části se pak zabývám historickými a socioekonomickými událostmi, které mëly na utváření obce zásadní vliv. Vënuji se také výjimečným architektonickým objektům. To, že je nejobsáhlejší kapitola 7

o sociální a zdravotnické péči a jejím vývoji umístëna až na posledním místë, však neznamená, že by tam patřila svým významem. Naopak. Pro dnešní charakteristiku Bohnic jde o stëžejní oblast. Musela jsem však nejdřív nastínit celkovou podobu obce, aby bylo zřetelné, jak se obec zmënila před a po vystavení tëchto institucí a na jakém „podloží“ zde vznikaly. Mou snahou je ukázat čtenáři Psychiatrickou léčebnu v Bohnicích v kontextu a blíže ho tak seznámit s místem, které možná sám nëkdy navštívil v rámci festivalu Mezi Ploty. Za podnëtný považuji i hlubší pohled do minulosti přístupu k duševnë nemocným lidem, na jehož pozadí se nám mohou ujasnit i nëkteré dnešní tendence. Smysl práce vidím však především v tom, že poukáže i na jiné instituce sociální a zdravotnické péče, které svým významem za ústavem rozhodnë nezaostávají.

8

1.

Poloha Bohnic

Bohnice se nacházejí v severozápadní části Prahy. V roce 1922 byla tato původnë malá víska připojena k Velké Praze. Spolu s Trójou, Čimicemi, Kobylisy, Libní, Karlínem a Střížkovem spadají pod mëstskou část Praha 8. Od výstavby Severního Mësta je území rozdëleno na Staré Bohnice a Sídlištë Bohnice. Bohnice jsou sevřeny obcemi Čimice a Trója a ze západní strany Vltavou. Obec se rozkládá ve vyvýšené poloze na skalách nad pravým břehem Vltavy. Tato lokalizace přilákala první obyvatele již ve 4. tisíciletí př. n. l. Nadmořská výška v nejnižším bodë dosahuje 177 m, v nejvyšším pak 330 m. 1

1

http://www.praguewelcome.cz/cs/informace/o-praze/zajimavosti/nadmorske-vysky.shtml

9

2.

Etymologie názvu "Bohnice" a popis Libeňského znaku

Skutečný původ jména "Bohnice" není dosud přesnë určen, ve starých písemných dokumentech se vyskytují názvy "Bonice", "Bojemice" a "Bognice". Protože názvy se vsím dávaly podle jejich majitele, nikoliv podle jejího zakladatele, je pojmenování nejčastëji připisováno vyšehradskému kanovníkovi ze třináctého století, Johanovi, jemuž se pro odlišení od jiného kanovníka Johana, který byl Nëmec, říkalo Boemus (Čech).

2

Dále se

uvádí, že "Bohnice" znamenají "Boží místo", či odvozeninu od jména českého pohanského knížete Vojena – od "Bohen", "Bojen", což znamená "silný", "mocný". Přestože první písemná zmínka o vesnici zvané "Bohnice" se objevuje až ve falzu z roku 1228, její existenci dokazuje konsekrační listina nalezená v Kostele Sv. Petra a Pavla v roce 1158. 3 Jako bývalá vesnice nemëly Bohnice svůj vlastní znak, a tak převzaly znak nejbližšího samostatného pražského mësta, jehož znak byl oficiálnë uznán, Libnë. Její znak pochází z roku 1898, kdy byla obec povýšena na mësto. Znak popisuji podle norem popisu znaku: levá a pravá strana je chápána z pohledu štítonoše. Libeňský znak byl svisle rozpůlen na dvë části. Pravá strana, svisle půlená, sestávala ze tří barev: svislý pruh vpravo byl červený, pole vlevo bylo vodorovnë dëleno modrou, stříbrnou a červenou barvou na čtyři části. Z modré, červené a bílé barvy libeňského znaku byla pozdëji vytvořena pražská vlajka o třech vodorovných pruzích. Na levé stranë znaku byla znázornëna část zlaté hradební zdi se stříbrným cimbuřím, zlatou vëží s makovicí a s polovinou střední zlaté vëže s makovicí, s polovinou červené brány s vysunutou zlatou mříží a vraty. Výrazným prvkem, nacházejícím se v dolní části znaku, je stříbrná ozbrojená paže, která drží zdvižený stříbrný meč se zlatou rukojetí. Pod rukou lze spatřit kus zeleného trávníku. Nad celým znakem se klene stříbrná hradební koruna s pëti výstupy. 4

2

TICHÝ, Josef. Stručná historie obce Bohnice od nepaměti do 20. století. Praha: 1992. HOLEC, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních IV : Připojené obce a zaniklé osady. Praha: Lidové noviny, 1996. 4 Výklad k jednotlivým symbolům znaku:  Hrady, cimbuří, vëže – nejbëžnëjší mëstská heraldika; označuje, že se jedná o mësto; představuje vojensky chránëné území; je pozoruhodné, že i mësta, která své znaky získala v 19. nebo 20. století – tedy i Libeň – a která nikdy nebyla opevnëna hradbami, užívají tëchto symbolů. Bylo tomu tak pravdëpodobnë kvůli snaze připodobnit se starým znakům pražských mëst.  Brána – typický heraldický symbol mëst.  Ozbrojená paže – výraz obrany, boje, rytířů.  Hradební koruna – typický heraldický symbol mëst. 3

10

Libeňský znak vyjadřoval symboly nëkdejších držitelů obce. Pravá strana je spojována s prvním majitelem obce, pražským mëšťanem Rotlevem ze 14. století a s rodem Nosticů z 16. století. Levá strana představuje půl znaku Starého Mësta pražského, jemuž obec náležela od roku 1662. Stejnë vypadala i levá část znaků Nuslí a Vršovic.

KOLÁŘ, Martin; SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika : Část všeobecná. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-026-4

11

3.

Přírodní prostředí

Území, na nëmž se rozprostírají Bohnice, bylo vždy spjato s vysokou hustotou zeleně. Hned nëkolik přírodních památek a jedna rezervace dëlá z této obce ponëkud netypickou část hlavního mësta Prahy. I když při výstavbë sídlištë došlo ke značnému úbytku zelených ploch, dnes se i tato část obce doslova „utápí“ v neustále se rozrůstajících stromech, které byly součástí projektu výstavby sídlištë před třiceti lety. Podle opakovaných protestů obyvatel proti zásahům do zdejší přírody jde znát, že jsou si tohoto neobvyklého bohatství vëdomi a váží si ho. Zatím Bohničané prohráli „boj“ pouze v případë zástavby luxusních bytů na Velké Skále. Jinak však v jejich prospëch dopadly protesty proti výstavbám silničního a tramvajového mostu spojujících levý a pravý břeh Vltavy přes území Bohnic, nedávno probëhlá akce proti zřízení plynové elektrárny na okraji Čimického háje, která díky iniciativë občanů Prahy 8 nebude realizována. Z úspëchu se radoval i současný starosta Josef Nosek: "Je nám jasné, že se elektrárna v Praze stejně bude muset postavit, ale Bohnice nebyly dobře zvolenou lokalitou“.

5

Právě v těchto dnech obchází obyvatele

Bohnic výzvy k veřejnému odporu proti zvyšování leteckého hluku nad severozápadní částí Prahy v souvislosti s plánovanou paralelní dráhou RWY letiště Praha-Ruzyně. 6 Prstenec přírodních památek Velká Skála, Zámky, Bohnické a Čimické údolí a přírodní rezervace Podhoří dal v roce 1922 vzniknout přírodnímu parku Drahaň-Trója. Tento park zahrnuje území na pravém břehu Vltavy od trojské strany mostu Barikádníků po Drahaňské údolí a obec Dolní Chabry.

3.1.

Velká Skála

Počátek utváření bohnického reliéfu sahá do dávné minulosti, do dob před více než 640 miliony lety, kdy moře střídavë zaplavovalo pozemskou souš. Mezi jednu z mála skal Pražské kotliny tvořenou pevnými horninami (silicity), které byly schopny odolat rozmëlnëní, patřila právë dnešní Velká Skála. V jejich horninách lze dodnes nalézt kostry jednobunëčných živočichů zvaných Bohemipora pragensis z doby, kdy ji formovala Vltava. V prvohorách byly silicity překryty břidlicemi, pískovci a vápenci, v druhohorách opukou a jílem.

5

http://www.pre.cz/pre/o-spolecnosti/tiskovy-servis/napsali-o-nas/archiv/lide-v-bohnicich-uspelielektrarna-se-stavet-nebude.html 6 www.nerwy.cz

12

Poté, co v 19. století byly do Evropy dováženy trnovníky akáty ze Severní Ameriky, byly zdejší duby, hlohy a habry postupnë vytlačeny. Šíření akátů také způsobilo definitivní ústup teplomilných rostlin. Přestože se jedná o chránëné území s významným geologickým svëdectvím, v roce 1999 zde byla zahájena výstavba luxusního obydlí. Zabránit tomuto rozhodnutí se pokusili zdejší obyvatelé a ochránci přírody sepsáním petice. Ta se však nesetkala s příznivou odezvou, a tak v současnosti na jižním okraji Bohnic brání výhledu na Prahu luxusní obytné panelové domy.

3.2.

Zámky

Zámky, nacházející se mezi Zámeckou roklí a Drahaňským údolím, jsou významné z hlediska přírodovëdného, ale především archeologického. Nálezy z této oblasti vypovídají o prvních obyvatelích bohnického území, kteří sem přišli ze Středních Čech ve 4. tisíciletí př. n. l.

7

Svým významem se území zařadilo mezi chráněné archeologické památky

I. kategorie. 8 Skály tvoří proterozoické břidlice a žíly vulkanických proterozoických hornin. Roste zde stepní společenstvo včetnë ohrožených druhů rostlin, jako je přísnë chránëný křivatec český, koniklec luční český a chrpa chlumní. Na části spadající přímo dolů k Vltavë lze dnes vidët pustý lom. V Zámecké rokli stojí objekt bývalé továrny Dynamitka, pozdëji využíván jako sklad podniku Řempa. Dnes je stavba v polorozpadlém stavu, zachovalý je jen komín. Areál je veřejnosti nepřístupný. V Zámcích se mimo jiné nalézá trojský útulek pro opuštëná zvířata. Návštëvu zdejší přírody lidem z druhého břehu řeky usnadňuje přívoz Sedlec – Zámky. 9

3.3.

Podhoří

Území Podhoří, jehož vrchní část zasahuje do obce Bohnice, je považováno za nejcennější chráněnou oblast Trojské kotliny a spadá pod Pražskou botanickou zahradu. Je tvořeno

7

Více viz kapitola 4 Historie Bohnic. VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971. KŘÍŽ, Jiří. Chráněná příroda Prahy 8. Praha: OKD v Praze 8 a 34. základní organizace Českého svazu ochránců přírody, 1982. 9 Více viz podkapitola 4.2 Doprava. 8

13

algonickými břidlicovými skalními útvary, jež se klenou nad pravým břehem Vltavy až do výšky 100 m. Přítomnost hornin sopečného původu („porfyrů“) poskytuje ideální prostředí pro život rozličných rostlin. „Rozdílnost chemického složení hornin se zde významně podílí na pestrosti rostlinných společenstev, protože na vápnitější vyvřelé horniny jsou vázány jiné druhy rostlin než na kyselejší břidlice.“ 10 Se specifičností skal souvisí i jejich vysoká drolivost. Na tomto území došlo v minulosti k nëkolika tëžkým i smrtelným úrazům. Podhoří je rozdëleno Černým potokem na 2 části: jižní, s mírnëjšími svahy a severní, s příkrými srázy a erozními rýhami. V jižní části se vyskytuje například tařinka horská a rozchodník bílý. Na strmých svazích pak teplomilné rostliny jako zvonek jemný, koniklec luční český či skalník obecný. V zářezech roklí rostou rostliny lesostepního typu, které potřebují výživnëjší půdu a vëtší vlhkost, což jim právë toto prostředí poskytuje. Jde například o třemdavu bílou, kokořík lékařský, z keřů se jedná o lísku či hloh jednosemenný. Z hmyzu zde můžeme zahlédnout různé druhy nosatců, tesaříků a krasců. I zde funguje přívoz, který spojuje pravý břeh s protilehlou Podbabou. 11

3.4.

Bohnické údolí

Pozemky mezi Bohnicemi a Vltavou byly v historii dvakrát užívány jako vinice: poprvé se tak stalo v první polovinë 19. století, kdy se majitelem pozemku stal Jakub Osborne a podruhé při zřízení Zemského ústavu pro choromyslné. Ještë dnes lze vidët zbytky kamenných teras a torzo usedlosti vinice „Lísek“ dnes zvané „Zbořeňák“, která vzala za své po první svëtové válce. 12 Celá stráň je jako součást chránëného území veřejnosti nepřístupná. Předmëtem ochrany jsou skalnaté svahy vystupujících mírnë kyselých břidlic se společenstvy skalních stepí a teplomilných křovin. Za zmínku stojí především křivatec český a koniklec luční český. Na sklonku léta se území „zažlutí“ kvëty zlatovlásků obecných. 13

10

KŘÍŽ, Jiří. Chráněná příroda Prahy 8. Praha: OKD v Praze 8 a 34. základní organizace Českého svazu ochránců přírody, 1982. s. 22 11 Více viz podkapitola 4.2 Doprava. 12 TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-1972. Praha: 1995. 13 http://botany.cz/cs/bohnicke-udoli/

14

Území rozdëluje potok, který však často zůstává nenaplnën. Na horním okraji se nachází chátrající ústavní hřbitov. 14

3.5.

Čimické údolí

Přírodní památka se rozprostírá mezi západním okrajem Čimic v blízkosti ústavních objektů a Vltavou. Čimické údolí je oproti Bohnickému velice mëlké. V minulosti je spojovalo obhospodařování pozemků. Zatímco v Bohnickém údolí se svahy využívaly k pëstování vinné révy, zde človëk zorával půdu, zakládal sady a využíval vegetaci k pastvë ovcí.

15

Překvapivë zde k pasení ovcí a koz, kosení a vyřezávání dřevin dochází i dnes. Údolí se táhne podél Čimického potoka, který vyúsťuje v Kostoprtském rybníčku, mezi lidmi nazývaném „Kostoprďák“. V současné dobë probíhá jeho rekonstrukce. Při jeho březích se vyskytuje máta vodní, přeslička rolní a všudypřítomné rákosy. Území je vzácné, stejnë jako Zámky, výskytem proterozoických břidlic, díky nimž se zde daří vzácným teplomilným druhům rostlin (křivatec český, koniklec luční český) a teplomilným zástupcům hmyzu (nosatci, mandelinky, dřepčíci). V údolí lze zahlédnout skokana hnëdého a u Kostoprtského rybníčku i čolka nebo užovku obojkovou.

14

Viz 6.1.1 Historie a architektura. DVOŘÁK, Karel. Chabry-Čimice : Jejich minulost a další vývoj. Chabry: Místní národní výbor Chabry, 1948. 15

15

4.

Historie Bohnic

Při zpracovávání této části jsem narážela na četné problémy se získáváním zdrojů. Podle informací Archivu hlavního mësta Prahy se totiž kronika obce ztratila a dvë knihy, které jsem používala k seminární práci o Bohnicích v roce 2005 16, zdá se, potkal stejný osud. Je smutné, že při mém pátrání v bohnické knihovnë po jiných historických svëdectvích obce jsem ještë nëkolikrát narazila na stejný problém. Relativnë hodnë informací se mi podařilo najít o 20. století, a to především díky pramenům o Psychiatrické léčebnë, na nichž má zásluhu zamëstnanec ústavu a jeho velký nadšenec, pan Josef Tichý. Jsem si vëdoma, že tato část působí ponëkud „poslepovanë“, vzhledem k uvedeným potížím jsem však vdëčná alespoň za to málo, které se mi podařilo dát dohromady, i když to ve výsledku je na úkor čtivosti textu. Nëkteré oblasti jsem pro jejich specifičnost zařadila do samostatných podkapitol.

4.1.

Vývoj obce Bohnice od prvního osídlení po současnost

Bohnice se nacházejí na jednom z nejdéle osidlovaných území České republiky. Jejich historický vývoj zasahuje až do období neolitu , mladší doby kamenné, tj. cca 5000 let př. n. l. O nejstarších obyvatelích vypovídají nálezy ze 4. tisíciletí př. n. l. z chránëné přírodní rezervace Zámka u Bohnic

17

, které se pro svou nedosažitelnou polohou stalo

vyhledávaným místem. Vyvýšené území nad pravým břehem Vltavy poblíž Roztok u Prahy a Klecan, obklopené hlubokými roklemi , přilákalo ve 3. tisíciletí př. n. l. kulturu nálevkovitých pohárů. Přítomnost této kultury dokládají četné nálezy keramických předmëtů, které jsou spolu s nálezy pocházejících z území dnešní Psychiatrické léčebny v Bohnicích uloženy v Národním muzeu v Praze, Muzeu hlavního mësta Prahy, dejvickém Muzeu pražského pravëku a v oblastním muzeu v Roztokách u Prahy.

18

V období 2400 –

2300 př. n. l. přichází vyspëlá řivnáčská kultura. V té dobë dochází k velkému rozvoji ve výrobë keramiky a obchodu. V rané době bronzové, kolem roku 1700 př. n. l., řivnáčskou kulturu střídá kultura únětická, jež přináší výrobu bronzových předmëtů. K rozvoji bronzu a keramických předmëtů přispëla kultura knovízská, která se na území usidluje v 8. století př. n. l. Z tohoto období pocházejí mnohé archeologické nálezy: našla se například lidská lebka obklopena předmëty naznačující jisté náboženské rituály a kostra skrčence objevena 16

VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971 Viz podkapitola 3. Přírodní prostředí. 18 VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971 17

16

na západním svahu. Po odlivu knovízské civilizace dochází na Zámkách k dlouhodobëjšímu období klidu, jenž je významnëji narušeno až příchodem Slovanů v 5.-6. století n. l., podloženého nálezy keramiky pražského typu. Nejvëtší rozkvët za slovanského osídlení přichází na přelomu 8. a 9. století, kdy jsou budovány nové mohutné obranné valy. V té dobë se přibližnë šesti hektarové hradiště Zámka stalo jedním z nejvýznamnějších osidlovacích center na území pražské kotliny. 19 Z tohoto období pocházejí nálezy keramických předmëtů, zvířecích kostí, nástrojů a dalších předmëtů. Zánik opevnëní v polovinë 9. století zapříčinil rozsáhlý požár. K obnovë nedošlo pravdëpodobnë v důsledku centralizačních snah vládnoucích Přemyslovců. Hradištë Zámka se pro svou významnou archeologickou hodnotu stalo kulturní nemovitou památkou Prahou 8. Prvním písemným dokumentem o Bohnicích je konsekrační listina z 30. května 1158, nalezena při přestavbë oltáře kostela Sv. Petra a Pavla v 18. století. Tímto dokladem se Bohnice řadí mezi nejstarší zdokumentovaná místa Prahy a okolí. 20 21 Až do husitských válek spadala ves pod církevní moc. Byla například majetkem kapituly Vyšehradské, kláštera Sv. Jiří na Pražském hradë či kláštera Anežky České. Prvním světským vlastníkem se roku 1357 stal Mikuláš Jenteš, konšel a pozdëji královský podkomoří. Poté převzal ves do vlastnictví Adam z Vartemberka, posléze Olbramovci, jedna z předních staromëstských rodin, k jejichž majetku patřily také Roztoky u Prahy, Klecany a Křivoklát. Po husitských válkách se stal majitelem Bohnic Jan z Plané, místopísař zemských desek. Prvních 20 let 16. století se o správu bohnické vsi staral rytířský rod Bohnických, z nichž neblaze proslul Jindřich Bohnický přezdívaný „Bohnička". Ten ve svém mlýnë zavraždil a oloupil bohatou mëšťku, pročež byl označen za „nepřítele a zhoubce zemského“. Při boji na útëku mu byla sťata hlava, která byla jako výstraha vyvëšena na Mostecké vëži. Posledním významnëjším vrchnostenským vlastníkem se stal rod Vratislavců z Mitrovic. Koncem 16. století se Bohnice staly součástí statků nejvyššího purkrabí. Postupnë se ves rozdëlila na dva dvory: Horní (pozdëjší Zámeček, Bohnická č. p. 14) a Dolní (Štrasburk, Bohnická č. p. 12). Majitelé dvorů se velmi často mënili. 22 Třicetiletá válka (1618-1648, 1659) způsobila na tomto území rozsáhlé škody. Osada tvořena devíti hospodářstvími byla z jedné třetiny zcela zdevastována. Na dvou ze šesti 19

TVRZ, Josef. Nemovité kulturní památky na Praze 8. Praha: OKD P8, 1986. Podrobnëjší popis a význam této listiny viz podkapitola 5.1 Kostel Sv. Petra a Pavla. 21 REMEŠOVÁ, Vëra; a kol. Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla: 1158-2008. Praha : Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-425-0 22 VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971 20

17

gruntů, které zůstaly nepoškozené, hospodařil novomëstský mëšťan Karel Jan Ambrož Miseroni, pocházející ze známé italské rodiny, jež proslula svým klenotnickým umëním a broušením drahokamů. Tato rodina pečovala o hradní umëlecké sbírky Rudolfa II a vlastnila také nëkolik malostranských a novomëstských domů, jako například dnešní dům U Nováků ve Vodičkovë ulici.23 Hlavními událostmi 18. století bylo zřízení školy a příslušnost obou dvorů rodině Osbornových. Bohnickou školu lze datovat od roku 1738, kdy bylo vyučování zahájeno na obnovené bohnické faře. Nejednalo se o typickou školní budovu, ale o dvë místnosti, které byly pro vyučování vyhrazeny ve farním domë pod kostelem. Jedna místnost sloužila jako učebna a v druhé byl učitelův byt. V 60. letech 18. století však kapacita jedné menší místnosti přestala dostačovat narůstajícímu počtu žáků. Tehdejší učitel Tomáš Linhart se s prosbou o pomoc obrátil k samotnému císaři Josefu II., který tou dobou pobýval v Trojském zámku. Císař žádosti vyhovël a byla zahájena stavba nové školní budovy. Nová škola taktéž stála uprostřed návsi, byla též o dvou místnostech, z nichž jedna náležela učiteli a ve druhé se učilo. I tato škola spadala pod faru. Hlavní důraz byl kladen na výuku náboženství a čtení, psaní a počítání. Dobrovolnë sem docházeli žáci z Bohnic, Troje, Sedlce a Podhoří. Začátkem 19. století bylo žáků v této škole více než sto. Dne 15. července 1827 faru i školu zničil požár, který vypuknul v sousedním domë a jeho ničivé následky zasáhly šest okolních domů, včetnë statku Vraných. Výstavbu nové školy zde kvůli údajné nevhodnosti polohy zakázala Krajská komise z Rakovníka. Náhradní prostor pro školské potřeby dočasnë poskytnul k pronájmu Antonín Vraný. Po dobu deseti let tak probíhala výuka v sýpce špýcharu. Poté se škola přestëhovala do budovy Štrasburk, příslušející bohnickému dvoru, kde zůstala 2 roky. Stále přetrvával problém přeplnëné třídy. Z tëchto důvodů navrhla bohnická obec obci Trója, aby pro své žáky zřídila vlastní školu a Sedlci, aby své žáky posílala do školy v Roztokách. Obë obce tyto návrhy odmítly a dále trvaly na účasti v bohnické škole. Řešení nastalo s odkoupením spáleništë č. p. 3, kde byla roku 1839 postavena nová školní budova.

24

V prvním patře se nacházely dvë

prostorné učebny, v přízemí byt pro učitele a byt pro podučitele. Dne 1. září 1841 byla zahájena výuka. Opët se jednalo o školu farní, učilo se zde česky i nëmecky a docházelo sem 194 žáků. Říšským zákonem ze dne 25. kvëtna 1868 byla škola z farské přemënëna na školu obecnou a přidëlena karlínskému školnímu okresu. Roku 1885 byla škola rozšířena 23 24

ČORNEJ, Petr; a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3 Další vývoj této budovy viz podkapitola 6.4 Kolpingova rodina Praha 8.

18

o třetí třídu. V druhé polovinë 19. století byla díky učiteli Janu Šťastnému ve školní budovë zavedena obecní knihovna pro dospëlé. 25 Od roku 1901, kdy byl v č.p. 63 zřízen Obecní dům, zde mëli kromë obecního strážníka své byty i bohničtí učitelé. Nejváženëjšími učiteli v historii bohnické školy byli Tomáš Linhart a jeho následovník Tomáš Bolard. Tomáš Bolard byl učitelem v bohnické farní škole od roku 1841. Zpočátku zde zastupoval šest a osmdesátiletého učitele Tomáše Linharta. Po jeho smrti v roce 1871 se Tomáš Bolard stal ředitelem školy. Po dobu šesti let zastával úřad rychtáře a nëjaký čas působil jako starosta obce. Byl ctën bohnickými občany a obecním zastupitelstvem, které jej jmenovalo čestným občanem. Poté, co v roce 1873 udeřil do školy (v té dobë ještë bez hromosvodu) blesk, Tomáš Bolard utrpël vážné poškození sluchu a silnë nedoslýchal. Nepovažoval se za způsobilého k další výuce a po 34 letech vyučování odešel ze své učitelské funkce. Zemřel dne 22. kvëtna 1885. Oba učitelé byli tradovaní svou vysokou pedagogickou kvalitou, což byl důvod, proč do bohnické školy docházeli i žáci z jiných farních škol. Na počest tëchto dvou učitelů byla nad vchodem do školy v roce 1897 povëšena pamëtní deska. Roku 1820 přešla správa obou bohnických dvorů do rukou Angličana Isaaka Osborna, nejvýznamnëjšího majitele Bohnic, který oba dvory spojil. 26 Rodina Osbornů se deset let poté stala také majitelem šestihektarové vinice Lísek v Bohnickém údolí. 27 28 Jakub Osborne zde zřídil nový lis a zasloužil se o zvýšení prosperity Lísku. Tím přispël k rozvoji zemëdëlství, které se v té dobë stávalo pro obyvatele nejdůležitëjším zdrojem obživy. Vinařství zde mëlo s přestávkou tradici až do první svëtové války. Vinice poskytovala bohatou úrodu až do roku 1854, kdy vinnou révu zničil révokaz. Roku 1866 byl lis rozebrán. 29

25

VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971 TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903 – 1972. Praha: 1995. 27 První zmínky o této vinici pocházejí z roku 1704, není však známo, kdy a kým byla založena. 28 Viz podkapitola 3.4 Bohnické údolí. 29 Lísek se dočkal své „renesance“, když byl počátkem 20. století připojen k Zemskému ústavu pro choromyslné. Hlavní zásluhu na tom nesl MUDr. Jan Hraše, první ředitel ústavu. Opravy zpustlé vinice se přímo účastnilo velké množství práce schopných ústavních pacientů spolu s opatrovníky. Po obnovë pozemku se zde kromë vinné révy začaly pëstovat například i lískové keře, třešnë a byly vysázeny kvëtinové záhony. Ústav se díky vinici a dalším hospodářským objektům přímo v areálu stal sobëstačným. Kromë toho, že mu pozemky poskytovaly obživu, byla zemëdëlská práce používána jako jedna z terapeutických metod. Více viz 6.1.2 Vývoj přístupu k duševnë abnormálním jedincům. Po odchodu MUDr. Jana Hraše z Ústavu v roce 1911 vinice začala opët chátrat. Zkázu 26

19

V první polovinë devatenáctého století náležela ke dvoru i kovárna, jejíž služby využívali i hospodáři z okolních selských usedlostí. Dalším významným zemëdëlským centrem Bohnic byla menší hospodářská usedlost zvaná Bendovka, rozkládající se nad Podhořím. Na počátku 17. století k ní náležela i velká vinice. Pozdëji se na polích okolo Bendovky pëstoval len a na přilehlých stráních hrách. Len se na Bendovce také zpracovával. Právë díky lnu získala Bendovka své jméno: zpracovaný len se vázal do balíků – band. Odtud název „Bandovka“, pozdëji přetvořený na „Bendovku“. Po druhé svëtové válce tato usedlost zanikla. Třetí vinice, která ležela mezi Bendovskou vinicí a Lískem, patřila k mlýnu Tříkrálka. Stejnë jako Lísek vzala vinice za své roku 1854 důsledkem révokazu. Poté byl pozemek přemënën na ornou půdu a v roce 1905 odkoupen Zemským výborem. Pët let na to byl mlýn zbořen. Průmysl se v obci začal vyvíjet až ve druhé polovinë 19. století. Nejvýznamnëjší byla továrna na dynamit (Dynamitka) a na umëlé hnojivo (Šrámovka) v Zámeckém údolí.

30

Přínos obci přineslo i zřízení cihelny. S průmyslem se Bohnice začaly rozšiřovat o nové obyvatele, kteří se sem stëhovali za prací. Obë továrny byly postaveny roku 1870. Práce v obou továrnách s sebou, vzhledem ke zpracovávanému materiálu, nesla riziko ohrožení zdraví a v leckterém případë i života. Nëkteří bohničtí obyvatelé docházeli též do továren v Libni a Holešovicích. Dynamitka byla založena švédskou firmou Nobel. V této továrnë došlo ke třem výbuchům. K prvnímu došlo již dva roky po zahájení provozu. Ve všech případech bylo usmrceno či tëžce zranëno nëkolik pracovníků. Počátkem roku 1922 zde byla výroba dynamitu zrušena a Dynamitka byla převedena pod novou státní továrnu v Semtínë u Pardubic. Nëkolik dëlníků zamëstnaných v původní Dynamitce se tak z Bohnic i s rodinami odstëhovali za prací. Druhá továrna, Šrámovka, byla postavena nëmeckou firmou Schramm k výrobë umëlého hnojiva. Kyselina sírová, která se při práci používala, stála za řadou vážných úrazů. 31 Díky trvalému zamëstnání v tëchto továrnách si nëkteří zamëstnanci začali stavët vlastní domy. Bohnice se rozšiřovaly a spolu s přibývajícími domy přibývali i noví usedlíci a živnostníci.

dovršila první svëtová válka, po níž se kdysi bohatá vinice již nikdy nevzpamatovala. Místu, kde stával starý lis se od té doby říká „Zbořeňák“. 30 Viz podkapitola 3.2 Zámky. 31 VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971

20

Jednou z živností byla od poloviny 19. století cihelna v blízkosti Bendovky. Velké množství bohnických a ústavních domů bylo postaveno z cihel právë této cihelny. Provoz zde ustal v průbëhu druhé svëtové války a už se nikdy neobnovil. Budovy cihelny chátraly a byly zbořeny. Dalšími živnostmi v 19. století byly například krejčovství, obuvnictví a obchody s potravinami. Za témëř neškodné konkurenty mohli majitelé potravinářských obchodů považovat bohničanům známé babky, paní Jalovcovou a Bukovskou, které po obci rozvážely svou skromnou úrodu z vlastní zahrádky a sem tam nëjaké dobroty pro dëti. Velký přírůstek podnikatelů byl zaznamenán po zřízení Zemského ústavu pro choromyslné v roce 1905, kdy se do Bohnic za prací přistëhovalo mnoho nových obyvatel. Krátce před vypuknutím druhé svëtové války stávaly v Bohnicích čtyři velké koloniální obchody. Dále zde byly dva pekařské závody, Baťův obchod s obuví, čtyři holičství, čtyři řeznictví, sokolovna, drogerie, obchod s textilem, kloboučnictví, cukrárna, atd. Lze tedy říci, že Bohnice byly díky početným a rozmanitým podnikům sobëstačné. Témëř žádná ze živností však nebyla schopna obstát následkům první světové války a meziválečné hospodářské krize (1929 – 1933). I přes úpadek drobných podnikatelů však v Bohnicích nebyl oproti jiným čtvrtím dopad tak krutý, a to díky Ústavu pro choromyslné (1909) 32, který vëtšinë bohnickým obyvatelům zajišťoval stálé zamëstnání. Po roce 1918 byl v obci započat rozsáhlý rekonvalescenční proces, vznikly dvë důležité silnice spojující Bohnice s centrem mësta a dalšími částmi Prahy 8 a životní úroveň se postupnë zlepšovala. V té dobë vznikaly v Bohnicích první politické strany. Nejsilnëjší zastoupení mëla v poválečném období demokratická strana. Po vnitřních rozporech v této stranë v roce 1921 převzali vedení komunisti. Vedle tëchto stran v Bohnicích působila například Lidová a Česká socialistická strana. V polovinë třicátých let byla dokončena výstavba tak zvaných Nových Bohnic, čtvrtë s rodinnými domky.

33

Dnem 1.1.1922 se Bohnice spolu s dalšími třiceti sedmi obcemi

přičlenily k Velké Praze a staly se součástí Libnë. Druhá svëtová válka se na Bohnicích podepsala již znatelnëji. Z Psychiatrické léčebny se stalo „středisko“ nacistů. Působí tak ponëkud paradoxnë, že právë zde se pozdëji odehrávala odbojová činnost. Bëhem Květnového povstání (5. – 9. kvëtna 1945) byla nëkolika granáty zasažena léčebna a bohnická sokolovna při palbë z vrchu Čuba na Chabry

32 33

Viz podkapitola 6.1 Psychiatrická léčebna Bohnice (PLB). Jedním z nich byl i Rodinný dům s ordinací uvádëný v podkapitole 5.3 Rodinný dům s ordinací.

21

a Čimice. Při povstání zemřeli tři zamëstnanci ústavu, v koncentračních táborech 15 účastníků národního odboje z řad občanů a zamëstnanců ústavu. 34 35 Bohnice zůstaly stranou vëtších bojů. I přesto zde byly zřízeny pohotovostní čety, které odrážely nepřátelské výboje. Ty zabránily například pokusům SS-manů o výpad z Čimického háje a od Kobylis proti Velké Skále. Tyto čety také vypomáhaly nemocnici Bulovka dodávkami inzulínu, která jej mëla silný nedostatek. Příchodem Rudé armády vojenská činnost dnem 9. kvëtna 1945 v Bohnicích skončila. Tato událost je připomínána pískovcovým památníkem umístëném v roce 1975 na okraji Čimického háje. 36 Druhá svëtová válka hluboce poznamenala hospodářskou úroveň obce, například pro nedostatek pohonných hmot musela být zastavena doprava po dobu 15 mësíců; ustala činnost bohnické cihelny a usedlosti Bendovky. Další významnëjší zprávy o Bohnicích se týkají až začátků výstavby sídlištë, zahájené v roce 1972. Pod vedením Pražského projektového ústavu v čele s architektem Havránkem bylo sídlištë dokončeno v roce 1980 a stalo se tak součástí Severního Mësta. Výstavba Severního Města v 70. a 80. letech minulého století byla největším urbanistickým i stavebním počinem v rozvoji Prahy po druhé svëtové válce. Severní Mësto tvoří řetëzovitý pás čtvrtí Prosek, Ďáblice, Kobylisy a Bohnice. Každé území má své specifické urbanistické řešení. Sídliště Bohnice se rozkládá na zvýšené terénní terase 300 m nad mořem nad ohbím Vltavy. Témëř po celém svém obvodu je ohraničeno zajímavými terénními úpravami: Trojskými vinicemi, botanickou zahradou a Drahaňskou roklí, Čimickým hájem a parkem Psychiatrické léčebny Bohnice na severní a východní stranë. Původní urbanistický plán Sídlištë Bohnice z roku 1966 nebyl přijat a byl vrácen k přepracování. To vyplývá z jednoho z mála dostupných autentických zdrojů ohlednë této výstavby, ze Zprávy o plánovací, investiční a projektové přípravě sídliště Bohnice. V ní se uvádí, že původní návrh vypracovaný Pražským projektovým ústavem nebyl Útvarem hlavního architekta mësta schválen, a to z následujících důvodů:

34

Viz podkapitola 6.1 Psychiatrická léčebna Bohnice (PLB). TICHÝ, Josef. Stručná historie obce Bohnice od nepaměti do 20. století. Praha: 1992. 36 ČVANČARA, Jarosla. 2. Světová válka v ulicích Prahy 8. Praha: Úřad MČ P8; Vojenský historický ústav Praha, 2007. 35

22

„a) zástavba je příliš hmotná a v hlavních siluetách působí nepříznivě, b) nejsou jednoznačné názory sociologů a hygieniků, c) výšková zástavba vyžaduje zásadně odlišné řešení od současného způsobu typových staveb.“ 37 Dále se v nëm uvádí, že 30.6.1967 mël být schválen nový návrh (se zmënami v oblasti technologie, rozvodů energie, vëtrání, výtahů, odstraňování odpadků, obvodových plášťů, které mëly být náročnëjší na tepelnou a zvukovou izolaci a podobnë) a výstavba mëla být zahájena v roce 1969. Přepracovaný územní plán byl radou Národního výboru hlavního mësta Prahy (NVP) opravdu schválen v roce 1967, ale termín výstavby nebyl dodržen o tři roky (byla zahájena v roce 1972). Generálním projektantem sídlištë byl Pražský projektový ústav hlavního mësta Prahy, ateliér ETA v Praze. Hlavním architektem byl Ing. arch. Václav Havránek. Generálním dodavatelem sídlištë byly Pozemní stavby Praha. Sídlištë se původnë rozkládalo na ploše 147 hektarů a bylo určeno pro přibližnë 33 000 obyvatel. Jeho výrazným prvkem bylo a do dnešní doby je témëř všudypřítomná zeleň. Ulice v Bohnicích byly pojmenovány z velké části podle polských mëst (Zhořelecká z roku 1976, Poznaňská a Vratislavská z roku 1975, a tak dále) a podle jmen účastníků českého odboje ve druhé svëtové válce. Ulice pojmenované po účastnících odboje dostaly své názvy v roce 1976. Jde například o ulici Dolákova, která nese jméno na památku Jaroslava Doláka, povoláním typografa, který vybudoval ilegální organizaci KSČ v Praze-Holešovičkách. V roce 1940 byl zatčen gestapem a o dva roky pozdëji popraven ve Flossenbürgu. Podobný osud potkal Oldřicha Feřteka, který se za okupace zapojil do odboje distribucí letáků a vybíráním příspëvků na postižené ženy. V roce 1942 byl umučen v Mauthausenu. Ulice Kusého dává vzpomenout na Františka Kusého, strojního zámečníka a člena KSČ. V roce 1921 založil družstvo Kladenská Komuna a o tři léta pozdëji odjel s dalšími komunistickými členy na Kavkaz. Onemocnëní manželky jej přimëlo k návratu do Prahy, kde byl v roce 1943 zatčen gestapem a v roce 1945 popraven v koncentračním táboře Terezín. Z ulic, které získaly svá jména odjinud, jmenuji například ulici Hackerova, v níž bydlím. Karel Hacker (1876-1972) byl zakladatelem a dlouholetým vedoucím loutkového divadla Jiskra v Praze 8. Za svou divadelní činnost byl vyznamenán odznakem Matëje Kopeckého. Vedle loutek se vënoval i učitelství. 38 Územnë bylo sídlištë rozdëleno do čtyř soběstačných celků (Odra, Visla, Nisa, Krakov) soustřeďujících se kolem center občanské vybavenosti, přičemž čtvrtý z nich zajišťoval

37

Rada NVP – Zpráva o územně plánovací, investiční a projektové přípravě sídliště Bohnice, 1966. s.48 38 Vznik názvů ulic v Praze 8. Praha: Obvodní kulturní dům Praha 8; Dokumentační středisko, 1988.

23

i obchodní a společenské vyžití. Jak se uvádí v Bilanci a perspektivë výstavby socialistické Prahy hodnotící pátou pëtiletku (1971-1975), občanská vybavenost v tëchto centrech byla významnë nedořešena. Náprava tëchto nedostatků se pak stala jedním z hlavních plánů následující pëtiletky. Součástí projektů výstavby sídlištë bylo i zřizování škol. Každý z okrsků mël alespoň jedny jesle, jednu mateřskou a základní školu a dëtské hřištë. Jeslí bylo dohromady vystavëno šest, stejnë tak mateřských škol a základních devítiletých škol bylo pët. 39 Poliklinika Mazurská byla umístëna do 3. okrsku (Nisa). Tato část Bohnic spadá do katastrálního území Trója a bývá také označována jako „Bohnice-jih”. Polikliniku Mazurská navrhli Karel Koutský a Jan Kozel v letech 1976-1985. K znejistëní geometrické kompozice jednotlivých prvků a pro zmëkčení přísných hmot použili zámërnë hnëdou keramiku. Chtëli tak dosáhnout kontrastu s okolním prostředím „nudné“ šedi panelových domů. 40 Kulturní a vzdëlávací centrum sídlištë bylo soustředëno do centra Krakov.

41

V tomto

okrsku byla také umístëna nejvyšší budova sídlištë, původnë určená k administrativním účelům a pozdëji k poskytování hotelových služeb. 42 Jako levné a rychlé bydlení vznikaly v druhé polovinë 20. století panelové domy. Zatímco západní Evropa opouštëla od panelové výstavby v 70. letech, komunistické zemë si do pádu režimu v tomto stylu libovaly. A Česká republika je patrnë zemí s nejvëtším počtem „panelákových“ sídlišť v Evropë. Výstavby tohoto typu bývají často kvůli svému tëžkopádnému vzhledu a pomërnë rychlému technickému zastarávání kritizovány, na druhou stranu však obyvatelům poskytují velkou koncentraci zelenë, která by se v centru tëžko hledala. Panelové domy stavëné po roce 1972 (což je případ Sídlištë Bohnice) jsou podle architektů navíc odolnëjší než jejich předchůdci. Mají pevné nosné konstrukce a byly stavëny tak, aby alespoň částečnë byly schopny vzdorovat plynovému výbuchu. Problémy mohou nastat s nekvalitnë vyrobenými dílci. V takovém případë dochází k reznutí kovových výztuží panelů. Pokud však byly použity kvalitní díly, životnost panelové stavby může být až sto let. Nespornou nevýhodou byla dříve chronická ztráta tepla panelových

39

POHL, Josef; a kol. Byty včera, dnes a zítra : Publikace o přehledu činnosti Hl. m. Prahy. Praha: VHMP-VS, Orbis 1976 40 BAŠE, Miroslav. Česká architektura 1945 – 1995 : Katalog stejnojmenné výstavy. Praha: Obec architektů, 1995. 41 Více viz podkapitola 4.3.1 Kultura a zábava. 42 Hotel Duo.

24

domů. Ta se však pozdëji začala řešit polystyrenovými výplnëmi, které zároveň znamenaly i vzhledovou zmënu obvodového pláštë. 43 První panelové domy v České republice byly postaveny v Praze v roce 1956. Stavëly se až do roku 1990 a byly vnímány jako rychlé řešení bytové krize. Přestože se po dvaceti letech začaly objevovat závažné technické problémy, ve výstavbë se pokračovalo. Od první poloviny 90. let se kritický stav pokoušelo alespoň částečnë vylepšit nëkolik architektů formou nástaveb pseudobarokních střech na paneláky, což se neukázalo jako šťastná volba. Pozdëji probëhla další vlna humanizace sídlišť, tentokrát formou barevného řešení 44. Ukázkou tëchto snah je i barevný koncept panelákové výstavby sídlištë Bohnice, o níž se postaral architekt Ladislav Lábus. Tento architekt byl mezi předními českými architekty první, kdo se po roce 1990 zabýval budoucností panelových domů. Jeho východiskem při barevném řešení bylo přitom narušení jednolité šedi sídlištë, respektování tvaru a typu paneláku, jeho polohu a umístëní v kontextu a případné použití geometrických obrazců, které se s krabicovitým tvarem stavby doplňují. Lábus má zásluhu na barevnosti bohnických paneláků v ulicích Mazurská a Lodžská, které patří k nejdelším v Praze (352 m). Zde zvolil barevnost, která není formální, ale odkrývá konstrukční logiku domu. Panelovou podstatu a princip “složenosti” a “rozebíratelnosti” umocňuje rastr na ploše. Hmota rozmërného objektu je odlehčena pomocí barevných odstínů. Ladislav Lábus je jedním z prvních významných architektů, kteří se k fenoménu “sídlištë” a jeho revitalizaci vyjadřují pozitivnë. Tvrdí, že sídlištë mají svou hodnotu právë v tom, že pravdivë vypovídají o své dobë. Na problém je tedy zapotřebí se dívat z druhé strany: za anonymitu sídlištë nemůžeme vinit sídlištë samotné, ale musíme si uvëdomit, že příčinou

43

http://hn.ihned.cz/c1-47407780-panelak-je-panelak-je-panelak V záznamu Návrh barevného řešení sídlištë Bohnice z roku 1980 Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy s odborem místního průmyslu a služeb NVP předkládá zprávu o návrhu barevného řešení sídlištë Bohnice. Na zasedání byla projednávána tato témata: 1) „Návrh barevného řešení fasád zpracoval PÚ VHMP – ateliér 6 jako 2. variantu řešení s jemnëjšími tóny barevného pojetí vnitřních prostorů sídlištë s omezením počtu pojednaných štítů.“ (str.1). Na okrajových panelácích sídlištë byly navrhovány barvy tmavších a studenëjších tónů, vzhledem k potřebë „hloubkového členëní kulisovë působícího a sčítajícího se okraje zástavby při dálkových pohledech ze Suchdola a z Baby.“ (str.1). Z technologického hlediska se mëlo jednat o pokus s prvním užitím nástřikové omítky MONOFAS. 2) Realizací barevného řešení byla povëřen n.p. Pražská stavební obnova. Práce mëla být zahájena ve 2. čtvrtletí roku 1981 v rámci akce „Obnova Prahy“. 3) Financování úprav nebylo možné z prostředků NVP, a tak muselo být čerpáno ze zdrojů vlastníků nebo operativních správců domů. Celkové náklady činily 3 741 872 Kč. Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy, odbor MPS NVP Návrh barevného řešení sídliště Bohnice, 1980. 44

25

jeho vzniku je anonymní doba, v níž žijeme. Prvotní impuls ke zmënë stavu tedy musí vzejít od nás: „ (...) Sídliště přestanou být palčivým problémem, až spolu s námi dorostou, a buď přivykneme anonymitě doby a otevřená urbanistická struktura bude v relaci k otevřenosti a entropii mediální doby, nebo nám začnou vadit natolik, že nás přimějí ke změnám způsobu života a hodnot (…)“ Je také nutné mít na mysli, že dnešní pohled na sídlištë, jak tomu bývá, může být přirozeným vývojem za čas zcela odlišný. “ (…) Jestliže cítíme profesní a lidskou odpovědnost za to, že sídliště vznikla, snažme se pomáhat překlenout období, kdy jejich hodnotu nejsme schopni vnímat a nemáme prostředky je odstranit, nebo transformovat (...) Hledejme, co v sobě skrývají a jak pomoci při jejich příští transformaci – bez hlásání nesplnitelných přání, ale s vědomím krátkodobosti našich odsudků a s vírou v nekonečnost vývoje města a společnosti.“ 45 Panelové domy v Bohnicích jsou převážnë osmipodlažní a dvanáctipodlažní.

Jsou

vystavëny především v konstrukčních soustavách VVÚ-ETA, TO8B a Larsen-Nielsen. Výškovë dominantní stavbou je sedmnáctipodlažní stavba v ulici Vratislavská v bezprostřední blízkosti střediska Odry. Jde o ovëřovací stavbu z druhé poloviny sedmdesátých let 20. století. Přes silnici se nachází experimentální panelový dům v ulici Hlivická z roku 1974.46 Tato stavba je nápadná tím, že se skládá ze dvou částí, které jsou spolu spojeny průchodovými koridory. Atypičnost však spočívá především ve vnitřním uspořádání: v části, která se nachází blíže Psychiatrické léčebnë, chybí schodištë mezi přízemím a třetím patrem (obyvatelé jsou v tomto úseku odkázáni pouze na výtah a vypoví-li služby, pak musí přejít koridorem ve třetím patře do druhé části budovy). Toto řešení se však ukázalo jako vysoce riskantní při požáru v lednu 2011. Protože při požáru se nesmí výtahy používat, hasičům toto uspořádání velmi zkomplikovalo práci jak při evakuaci obyvatel, tak při samotné práci, kdy museli hadice tahat do třetího patra zvenčí oknem. V tomto domë se mimo jiné natáčel film Vrať se do hrobu a Počítání oveček.

45

Časopis Architekt 1997, č. 22, str.60 Odpovëdnou organizací za experimentální výstavbu („objekt C“) a ovëřovací výstavbu („objekt D“) byl určen n. p. Pozemní stavby Praha. Při výstavbë se objevily problémy s materiálem (zpoždëné dodávky dílců z panelárny, pro tësnëní spár namísto původnë plánovaného chloroprenu byla používána mikroporézní pryž s kratší trvanlivostí, nëkteré stënové a obvodové dílce vykazovaly rozdíly v rovinë) i s pracovními silami, a to v nedostatku kvalifikovaných dëlníků. Jinak vlastní konstrukčnë technologická koncepce nové konstrukční soustavy Larsen-Nielsen byla ohodnocena jako kvalitativnë vyhovující pro panelovou výstavbu. Výstavba hl.m.Prahy, generální ředitelství, Rada NVP - Zpráva o náběhu výroby NKS Larsen-Nielsen v panelárně Praha-Malešice a realizaci experimentální ověřovací výstavby na sídlišti Bohnice, 1976 46

26

Po listopadu 1989 v Bohnicích nebyly privatizovány žádné významnëjší budovy. Došlo k četným přestavbám, rozšíření služeb poskytovaných mëstkou částí, ale v první řadë k obrovskému rozmachu živnostenského podnikání. Drobné živnosti nejrůznëjšího typu zažívaly v té dobë rozkvët. Vëtšinou však nemëly dlouhého trvání. K tëmto činnostem se často používaly prostory účelových objektů v obytných blocích (kočárkárny apod.). V současnosti fungují v Bohnicích čtyři mateřské školy zřízené mëstkou částí a jedna Církevní mateřská škola logopedická Don Bosco v areálu ZŠ Dolákova, dvë klasické základní školy a dvë specifické (ZŠ při Psychiatrické léčebnë sídlící v areálu gymnázia Ústavní a Don Bosco), jedna odborná střední škola a jedno gymnázium. 47

4.2.

Doprava

Zřízení sídlištë s sebou přineslo i nezbytnost rozšíření dopravního spojení, které bylo v Bohnicích tradičnë špatné. Tak například i přes výstavbu dvou silnic spojujících obec s centrem Prahy a okolní Prahou 8 při revitalizaci území po 1. svëtové válce

48

došlo

k zahájení provozu jediné autobusové linky C až čtyři roky po připojení Bohnic k Velké Praze (1922). Autobus vyjíždël od konečné tramvaje v Kobylisích a kolem Ústavu pro choromyslné se dostal do konečné stanice Bohnice. Tato linka byla v roce 1952 novë označena číslem 102. Tento autobus spojuje Bohnice s Kobylisy a Nádražím Holešovice dodnes. Jedná se tedy o nejstarší bohnickou autobusovou linku. 49 Druhá svëtová válka mëla také neblahý dopad na bohnickou dopravu. Kvůli poválečnému nedostatku pohonných hmot byla doprava přerušena celých 15 mësíců. 50 Až s výstavbou sídlištë došlo k podstatnému rozšíření autobusových linek: v roce 1975 sem bylo zavedeno šest nových linek (177, 183, 202, 200, 201 a noční 505). Rok nato zajíždëly k zastávce Sídlištë Bohnice jih (dnešní Mazurská a Krakov)i linky č. 144 a 209. Další zmënu představovalo prodloužení metra do Holešovic (dříve Fučíkova) v roce 1984, které se tak staly novým terminálem řady autobusových linek. Dnes je opët vëtšina linek zkrácena a končí v původních Kobylisích, kde bylo v roce 2004 zavedeno metro.

47

http://praha8.cz/(4szbshjgbmc1fm45qulx5r45)/default.aspx?ido=8&sh=129083 TICHÝ, Josef. Stručná historie obce Bohnice od nepaměti do 20. století. Praha: 1992. 49 K bohnické dopravë jsem v Archivu hlavního mësta Prahy našla zajímavý dokument. Jednalo se o koncesní listinu Magistrátu hl. m. Prahy z roku 1932 udëlenou Zemským úřadem v Praze, která povolovala zřízení živnosti v autobusové dopravë na trati Bohnice – Kobylisy – Ďáblice. Více se mi však o této události nepodařilo kvůli chybëjícím zdrojům dohledat. 50 TICHÝ, Josef. Stručná historie obce Bohnice od nepaměti do 20. století. Praha: 1992 48

27

Bohnice se také mohou pyšnit neobvyklým způsobem dopravy, jakým jsou přívozy, a to hned dvëma. Praha má celkem 6 přívozů: P1 (Sedlec – Zámky), P2 (V Podbabë – Podhoří), P3 (Lihovar – Veslařský ostrov), P4 (Dëtský ostrov – Národní divadlo – Hollar), P5 (Císařská louka – Jiráskovo námëstí), P6 (Modřany – Lahovičky). Tyto přívozy jsou začlenëny do systému Pražské integrované dopravy (PID) a platí na nich klasické tarify této společnosti. V současné dobë tedy převoz z jednoho břehu na druhý vyjde na 26 Kč nebo bez dalšího placení s použitím předplatného kuponu MHD. Vyjma přívozu P3 je provozovatelem této služby První Všeobecná Člunovací Společnost. Vznik přívozů sahá do dávné historie. Předpokládá se, že probíhal současnë s mëstským osídlením na obchodních stezkách (přibližnë 12. století). Funkcí přívozu je propojit konce pëších nebo vozových cest překřížených vodním tokem. Právo provozovat přívoz bylo dříve velmi cenëné a o tuto živnost býval velký zájem. Od poloviny 19. století byly přívozy nejčastëji buď soukromým majetkem nebo majetkem obcí. Obecním přívozem byl na počátku 20. století i přívoz Bohnice. Po roce 1949 provozoval vëtšinu pražských přívozů komunální podnik Lázeňská a rekreační služba, od roku 1959 Kadeřnické a lázeňské služby hl. m. Prahy, po roce 1965 pak Pražské láznë. Zajímavým faktem je, že soukromé přívozy se zachovaly i v dobë socialismu. Jejich provozování povoloval příslušný národní výbor. Tam, kde byla převozní doprava nejintenzivnëjší, byly přívozy postupnë nahrazeny mosty. Nejvíce se tato služba rušila po roce 1948, kdy ubývalo drobných živností a návštëvnosti. K mizení

přívozů

dále

pozdëji

přispíval

významný

rozvoj

mëstské

hromadné

a automobilové dopravy a v neposlední řadë i finanční neatraktivnost pro jejich provozovatele. Na území dnešní Prahy fungovalo témëř 50 přívozů. Jedním z nejdéle přeživších přívozů v minulém století byl přívoz P1 zajišťující dopravu mezi Sedlcem a bohnickými Zámky. Své služby ukončil na počátku 90. let, kdy při malé privatizaci o jeho provozování nikdo neprojevil zájem. Znovu svou činnost obnovil až v roce 2005, spolu s nëkterými dalšími pražskými přívozy, jež byly tehdy novë zahrnuty do dotované hromadné dopravy. Jedná se o přívoz s celoročním provozem. Podle jízdního řádu převáží zájemce přibližnë dvakrát do hodiny ve všední dny i o víkendech v čase mezi 5:30 a 20:00h. Jízdní řád však plní spíše formální funkci a přeprava je uskutečňována v uvedeném časovém rozmezí podle aktuálních potřeb uživatelů. Zatímco pozemní dopravou se cestující z Bohnic na druhý břeh dostane minimálnë za 60 minut, přelodëní trvá nëkolik minut. Na levém břehu cestující může využít návaznosti autobusových linek smëřujících do Roztok a na Okoř či v opačném smëru do Podbaby a na Dejvickou. Krom toho se nedaleko nachází také vlaková zastávka Praha-Sedlec. Na bohnickém břehu je 28

zajištëno spojení v podobë autobusové linky 236 jedoucí přes Staré Bohnice, konečnou Sídlištë Bohnice, po klesajících serpentinách k zoologické zahradë do konečné Podhoří. Přívoz P2 (Podbaba – Podhoří) je situován blíže centra, na samotném pomezí mëstské části Bohnice a Troja. Existence tohoto přívozu je doložena již k roku 1888 pod tehdejším názvem “lysolajský”. Dočasnë přestal být činný v 80. letech 20. století a do provozu byl znovu uveden o rok pozdëji než přívoz P1. Tato trasa propojuje Podbabu v místech vyústëní Šáreckého údolí s protilehlým Podhořím. Od dubna do října posiluje spoj druhá loďka. Jízdní řád funguje stejnë jako u přívozu P1. Na podbabském břehu navazují autobusy smëřující na Dejvickou a smërem od Prahy do destinací obdobných u přívozu v Sedlci. Na pravém břehu mohou cestující využít autobusového spojení linek č. 112 a 236, z nichž první vede svou trasu přes zoologickou zahradu a končí na Nádraží Holešovice a druhá zaveze cestující do konečné Zámky přes trasu uvedenou u přívozu P1. Oba přívozy zlepšují dostupnost jak obyvatelům přilehlých oblastí, tak návštëvníkům zoologické a botanické zahrady a turistům povltavských přírodních rezervací. Přívozy poskytují služby za každého počasí. V nedávné historii se nëkolikrát uvažovalo o zavedení tramvajových tratí či metra trasy C do Bohnic, ale zdá se, že zůstane jen u debat. Otázka zavedení elektrické mëstské hromadné dopravy na sídlištë Bohnice vstoupila do diskuzí již při samotné výstavbë sídlištë v 70. letech. V zámëru byla výstavba tramvajové trati Dejvická – Podbaba – Suchdol – Bohnice – Kobylisy. Dvouvëtvá trať mëla přicházet od Kobylis Čimickou ulicí ke konečné Poliklinika Mazurská a druhé konečné Sídlištë Bohnice přes lokální centrum Krakov. Tato trasa mëla být uvedena do provozu současnë s metrem C do Kobylis. Tento plán však kvůli protestům obyvatelstva a nezájmu radnice zůstal nenaplnën. Obyvatelé se stavëli proti kácení stromů, hluku a omezení prostoru pro automobily. Dnes je realizace této trati témëř nemožná kvůli stavebním úpravám v okolí metra Kobylisy. V roce 2007 byla k tramvajovému propojení obou břehů Vltavy, Suchdola a Bohnic, vypracována studie, čímž mël být vyřešen problém spojení této čtvrti s Dejvicemi. O dva roky pozdëji byla do tohoto projektu zakomponována i oblast zoologické zahrady v Tróji, a to u severní vstupní brány. K trati vedené Čimickou ulicí byly vypracovány tři varianty. Ve všech případech se počítalo s vybudováním tunelu v povltavských skalách. Dvë z nich protínaly konečnou Sídlištë Bohnice. Další zavedení tramvají do Bohnic se mëlo uskutečnit zřízením trati začínající ve Vozovnë Kobylisy. Linka mëla vést zadní částí po severním okraji Čimického háje a přes jihozápadní roh Psychiatrické léčebny se dostávat na konečnou Sídlištë Bohnice. Nadto se ve všech variantách počítalo s trolejbusovou obsluhou Čimic, kopírující 29

trasu dnešní autobusové linky 152. Jižní Bohnice by byly obsluhovány i nadále především autobusy nebo zavedenými trolejbusy. Tento projekt by se však musel vypořádávat hned s nëkolika překážkami. Jednu z nejzávažnëjších překážek představovala nevyhnutelná demolice nëkterých objektů v Čimické ulici. Jak je již výše zmínëno, bylo zvažováno i zavedení trolejbusů. Ty mëly sloužit ke spojení východním smërem (s Prosekem, Vysočany, Malešicemi atd.), zatímco tramvaje mëly zajistit spojení s metrem C a A v Dejvicích. Byly předloženy tři varianty podle kombinace dopravních prostředků. První varianta počítala pouze s využitím trolejbusů. Její nevýhodou bylo pouze lokální řešení dopravního spojení (napojení sídlištë na metro C), které neumožňovalo spojení s Dejvicemi. Druhou variantou byla kombinace trolejbusů s tramvajemi: podle jednoho návrhu by tramvaje obsluhovaly “silnëjší” část sídlištë včetnë konečné Sídlištë Bohnice a trolejbusy pak “slabší” jižní část (ulice K Pazderkám) a tunelem by se dostaly na druhý, suchdolský břeh, odkud by přes Podbabu pokračovaly do Dejvic. Ve druhém návrhu byly tramvaje a trolejbusy vedeny po stejné trase Čimickou ulicí přes Krakov do tunelu, ovšem již bez zajížďky tramvaje do smyčky konečné Sídlištë Bohnice. V posledním plánu tramvaje obsluhovaly pouze jižní – slabší – část sídlištë, přičemž zbytek dopravy by zajišťovaly trolejbusy a autobusy. Tato trať by mëla význam v první řadë jako propojení úseku Kobylisy – Bohnice – Dejvice. Její zápornou stránkou by však bylo komplikované napojení v Kobylisích, kde by na křižovatce Trojská – Uzavřená muselo být zdemolováno nëkolik domů. Poslední navrhovanou variantou byla kombinace trolejbusů s centrální tramvajovou tratí. Tramvaje by jezdily osou sídlištë, jak to bylo již v dřívëjších plánech, spojovaly by s metrem C a vedly by do Dejvic, trolejbusy by spojovaly s východními částmi Prahy. V roce 2009 byla také na zažádání vršovické radnice vydána studie k tramvajovému propojení Vršovic a Jižního Mësta. Páteř přitom mëla vytvářet trať Bohnice – Jižní Mësto protínající Vinohradskou nemocnici. Jednalo se o tuto trasu: Bohnice – Kobylisy – Palmovka – Ohrada – Želivského – Vršovice – Bohdalec – Spořilov – Jižní Mësto (Opatovice), případnë Průhonice a Jesenice. O propojení oblasti Suchdola s protëjším břehem se mluvilo již v 50. letech 20. století. Tenkrát však spojovacím prostředkem nemël být tunel, ale silniční a zároveň tramvajový most ze Suchdola do Podhoří. Tato myšlenka se znovu stala aktuální v roce 2010 jako součást navrhovaného územního plánu, v nëmž byla navržena výstavba tramvajového mostu ze Suchdola do Bohnic. Na bohnické stranëby se trasa ubírala dále kolem hlavního vstupu trojské zoologické zahrady, nahoru do ulice Pod Hrachovkou okolo horního parkovištë zoo, odkud by pokračovala do Bohnic smërem k ulici K Pazderkám. Přestože

30

jedním z hlavních zámërů projektu bylo lepší zpřístupnëní zoologické zahrady, právë odsud se ozývají četné námitky. Vedení zahrady argumentuje, že by zavedení tramvajové linky nenávratnë poškodilo charakter Tróji, způsobilo hluk, a tak vážnë narušilo vhodné podmínky pro tamëjší zvëř a v podstatë by areál rozdëlilo na dvë části. Vzhledem k technickým problémům spočívajících v prudkém stoupání, jež pro tramvaje může být nepřekonatelnou překážkou, se však s nejvëtší pravdëpodobností vedení zahrady realizace projektu nebude muset obávat. V současné dobë se o zavedení tramvajových linek na Sídlištë Bohnice opët serióznë uvažuje, a to na základë průzkumu Ropidu z kvëtna tohoto roku (2011), jehož cílem bylo zjistit četnost výstupů a nástupů v daných místech. Dopravní společnost přihlíží k ekologické zatíženosti lokalit, v nichž je vysoce frekventovaná autobusová doprava. Vedle Suchdola a Spořilova jsou takovouto oblastí právë Bohnice. Přitom právë tato čtvrť je podle dopravních podniků na přípravu nejjednodušší a nejménë finančnë náročná. Generální ředitel DP, Martin Dvořák, to komentuje: “Prostory jsou zde na to dostatečné, navíc se o tomto prodloužení uvažovalo mnohokrát už v minulosti,“ řekl Dvořák.

51

Přes

trvající odpor obyvatelstva a radnice je tedy možné, že v budoucnu budou tramvaje křižovat i Sídlištë Bohnice. Dalším pokusem o vyřešení problematického spojení Bohnic se Suchdolem byl stavební projekt silničního mostu. Ten se mël nacházet o nëco dál centru než výše zmiňovaný most pro tramvaje. Soutëž na projekt byla vypsána v roce 1998 Ředitelstvím silnic a dálnic ČR. Zvítëzil návrh vedoucího Katedry ocelových konstrukcí Stavební fakulty ČVUT v Praze, Prof. Ing. Jiřího Studničky. Dokumentace pro územní rozhodnutí byla vypracována v roce 2003 a stala se součástí projektované stavby 519 Suchdol – Březiněves na Pražském okruhu R1. Dvouobloukový most s ocelovou konstrukcí mël být třípatrový, z čehož dvë horní patra mëla sloužit pro automobily (prostřední část pro smër ze Suchdola do Březinëvsi a horní, o 10 metrů výše, pro smër opačný) a spodní patro bylo určeno chodcům a cyklistům. Celková délka mostu představovala 470 m a výška 79 m. Žádné podpory mostu nemëly zasahovat do řečištë ani do chránëných povltavských oblastí. Mezi výhody mostu byly řazeny například ekonomická výhodnost třípatrového řešení, minimalizace zastínëné plochy pod mostem, řešení konstrukce tak, že nebude nijak narušovat vzletový a přistávací prostor letištë Ruzynë, nosná konstrukce, která nevystupuje nad horní mostovku a nebude tak bránit volnému výhledu. Při stavbë mëly být montážní dílce dopravovány po silnici severnë od Bohnic. Nejenom to, ale mnohem závažnëjší důvody přimëlo obyvatelé Bohnic 51

http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/tramvaje-se-tlaci-do-suchdola-a-bohnic20110511.html

31

i jiných dotčených částí Prahy sepsat petici proti plánované stavbë. Nejpočetnëjší skupinu podávající odvolání proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj o výstavbë mostu tvořili obyvatelé Prahy 8 a následnë Prahy 6. Nelibost vzbuzovali především nesrovnalosti v přípravných procesech, nesoulad s Evropskými smërnicemi, nepodloženost ekologické nezávadnosti a obavy ze způsobeného hluku. Ministerstvo nakonec jejich argumenty respektovalo a projekt silničního mostu Suchdol – Březinëves tak byl v březnu 2010 zrušen. 52

4.3. 4.3.1.

Trávení volného času v 19. a 20. století Kultura a zábava

Kulturní programy v Bohnicích nabízely pomërnë velké množství možností, jak zdejší obyvatelé mohli trávit volný čas. Do hudebního světa se ve druhé polovinë 19. století mohli nechat vtáhnout nejstarší bohnickou hudební kapelou zvanou „australská“, lidovë též přezdívanou „Sračka“.

53

Ve 20. století působilo v Bohnicích nëkolik místních kapel.

Jednou z nich bylo smyčcové těleso vedené jistým pracovníkem z Dynamitky, které od roku 1905 hrávalo v hostinci U Urválků. Za zmínku dále stojí dechová kapela skládající se z ústavních zaměstnanců, která zanikla až v 60. letech 20. století. Ústav mël i vlastní pëvecký sbor, v nëmž zpívali i nëkteří pacienti a také divadlo, jehož členové působili i v jiných bohnických divadelních souborech. Představení ústavního divadla mohli kromë pacientů navštëvovat i obyvatelé Bohnic. Činnost divadla ustala v roce 1951, kdy budovu převzali komunisté.

54

Ještë před tímto divadlem bylo možno zajít na představení

nejstaršího bohnického divadelního spolku Vzájemně se podporující a vzdělávací besedy Svornost, který se sdružoval od roku 1897. Beseda Svornost mëla vlastní knihovnu. Svá divadelní vystoupení pořádala v hospodë U Růžičků, kde po jejím odchodu účinkovalo divadelní seskupení Tyl, a pozdëji U Dëdků. Po první svëtové válce divadelní soubor Svornost pokračoval ve své činnosti, tentokrát pod jménem Dělnické divadlo. Přejmenování se divadlo dočkalo ještë dvakrát: jednou v roce 1930, kdy komunisté nařídili

52

K detailnëjšímu urbanistickému konceptu Bohnic a s tím souvisejícím oblastem v současné chvíli nejsou dosažitelné autentické hlavní zdroje. Dokumentace výstavby byla vlastnictvím Výstavby hlavního mësta Prahy a po jejím zrušení přešla do fondů Archivu hlavního mësta Prahy. Zde však ještë velké množství dokumentů nemají zpracované a pro veřejnost tedy zůstává tato část nepřístupná. Na tomto místë předkládám alespoň nëco málo, co se mi podařilo k tématu v Archivu dohledat. 53 VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971. 54 TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-1972. Praha: 1995.

32

zmënit název na Spolek divadelních ochotníků v Bohnicích s podtitulem Dëlnické divadlo. Po zbudování Dëlnického domu v roce 1926 získalo divadlo své nové působištë. V padesátých letech uskupení naposledy zmënilo své jméno: ze Spolku divadelních ochotníků se stalo Lidové divadlo. Ještë v roce 1959 hrálo jedno ze svých posledních představení: Nezvalovu Manon Lescaut. Dalším vëtším divadelním souborem byl divadelní odbor Sokola se sídlem v Bohnické sokolovnë. V sokolovnë bylo mj. v provozu i kino Sokol, na jehož promítání se chodili dívat i lidé z okolních vesnic. Zmínila jsem ta nejvëtší bohnická divadla z 19. a 20. století. To ovšem neznamená, že tu nebyly další divadelní, i když menší, spolky. Divadelní činnost všech ochotnických souborů však v 50. letech 20. století postupnë zanikala. Důvodem bylo převzetí objektů a kulturních aktivit komunistickou vládou, která je využívala ke svým, výhradnë politickým, zájmům. Bohničané devatenáctého století si mohli odpočinout v jedné ze tří hospod. Nejstarší z nich, zvaná „U Fraňků“, se nacházela pod farou. Druhá hospoda, „U Dědků“ (pozdëji přejmenovaná „Na Zátiší“), bývala v dolních Bohnicích a poslední, vedle statku Vraných, se nazývala „U Růžičků“. Tyto hospody zanikly po druhé svëtové válce.

55

Od 20. století

přibývaly hospody nové - například v ústavním areálu zvaná „Na Zastávce“. V roce 1927 byl postaven družstevní Dëlnický dům, jenž se díky svému velkému tanečnímu a divadelnímu sálu stal centrem společensko-kulturního dëní. V Bohnicích se také zakládaly různé zájmové spolky. Byl jím například rybářský spolek, kuželkáři, kulečníkáři a myslivecký odbor. Spolu s výstavbou sídlištë v 70. letech 20. století byly stavëny i budovy pro kulturní vyžití. Hlavním střediskem se stal Kulturní dům Krakov, kde dodnes v kulturním domë poskytuje služby Mëstská knihovna. V prvním patře sídlí Odbor školství a Odbor kultury Úřadu mëstské části Praha 8. Veřejnost může využít velmi široké a pestré nabídky kulturního, vzdëlávacího i sportovního programu. V roce 1991 byl založen dnes již tradiční a velmi oblíbený festival Mezi Ploty. Jemu a Babímu létu se více vënuji v kapitole o Psychiatrické léčebnë, která tyto akce pořádá. A to kvůli „nadstavbovému“ poselství, které tyto kulturnë-umëlecké projekty nesou. Pomërnë čerstvým zpestřením bohnického života jsou Starobohnická posvícení farnosti Sv. Petra a Pavla. Víkendová akce probíhá na Starobohnickém námëstí a je zamëřena především na dëtské obecenstvo. Jsou zde k vidëní ukázky staročeských řemesel a jídel, dëti se mohou účastnit různých dílen, podívat se na divadlo, poslechnout koncert, atd. 55

VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Bohnice: 1971.

33

Nedële probíhá v poklidnëjším duchu – na programu jsou duchovní a hudební události v kostele. 56 V Bohnicích se koná i spousta dalších menších akcí po celý rok, vzhledem k jejich množství jsem zmínila jen ty nejvëtší a nejvýznamnëjší.

4.3.2.

Sport

Vedle kulturní výplnë volného času mohli obyvatelé Bohnic od počátku 20. století využívat nabídek vznikajících sportovních spolků. Nejstarším takovým spolkem byla Dělnická tělocvičná jednota, založena roku 1906. Sídlila v hostinci U Urválků a pozdëji nesla název Jednota proletářské tělovýchovy. Když byl koncem dvacátých let postaven Dëlnický dům, Jednota získala své nové sídlo. Po roztržce s levicí členové cvičili v hostinci U Růžičků a za krátký čas si vybudovali tëlocvičnu v bývalé ústavní pískovnë. Kromë sportovních aktivit pořádal tento spolek zábavní akce a vedl početný pëvecký sbor. Roku 1910 byla založena Tělocvičná jednota Sokol v Bohnicích, sídlící v hostinci U Hosrů. O 20 let pozdëji si Sokol zřídil vlastní tëlocvičnu – sokolovnu. Pod činnost Sokola spadaly i jiné než sportovní zájmy: vlastnil výše zmínëné kino a divadelní soubor, loutkovou scénu a hudební kapelu. Od roku 1953 se Sokolu začalo říkat TJ Slovan Bohnice. Sokolovna byla poničena bëhem Kvëtnového povstání

57

a v důsledku výstavby sídlištë v 70. letech

zbourána. Náhradní útočištë nalezli členové Sokola v ústavní pískovnë. Nejrozšířenëjším sportem v Bohnicích byl fotbal. Prvním fotbalovým klubem byl FK Praha Bohnice se sídlem U Hosrů, fungující v letech 1920-1928. Roku 1930 byl ustaven nový sportovní klub zvaný Bohnický SK. Od roku 1935, již pod názvem Čechoslovan VIII, mël své sídlo v Dëlnickém domë. Jeho hřištë potkal v 70. letech stejný osud jako sokolovnu. Od 80. let se táhne výstavba plaveckého areálu na Velké Skále. Projekt byl na nëkolik dlouhých let zastaven, takže nedávná práce s viditelnými výsledky obyvatele Bohnic, kteří byli zvyklí dvacet let míjet MHD zbořeništë naproti Čimickému háji, doslova šokovala. Chloubou Bohnic z poslední doby je moderní multifunkční hřištë při ZŠ Dolákova, na nëmž se konají mezinárodní a svëtová utkání v softbale. 58

56

http://farnost-bohnice.cz/ ČVANČARA, Jarosla. 2. Světová válka v ulicích Prahy 8. Praha: Úřad MČ P8; Vojenský historický ústav Praha, 2007 58 http://www.joudrs.cz/ 57

34

4.4.

Bezpečnost a zdraví

Ze spolků chránících obyvatele Bohnic v 19. a 20. století stojí za zmínku dobrovolný hasičský sbor, založený roku 1889. Požární pozorovatelnu mëli hasiči za stodolou Vraných. Před založením tohoto sboru se nëkolik jeho pozdëjších účastníků podílelo na hašení požáru Národního divadla dne 12. srpna 1881. Hasičský dobrovolný sbor byl ve 20. století nahrazen profesionálním požárním sborem mësta Prahy. Další záslužnou organizací, působící v Bohnicích v první polovinë dvacátého století, byl Československý červený kříž, který nabízel pomoc starým a nemocným lidem. Při zakládání sídlištë byla ve čtvrtém okrsku zřízena poliklinika Mazurská. Psychiatrické léčebnë a organizacím na pomezí zdravotnictví a sociální péče (Domov důchodců pro seniory, Hospic Štrasburk, Fokus Praha)se podrobnë vënuji v samostatné kapitole „Instituce sociální a zdravotnické péče“.

35

5.

Významné architektonické stavby v Bohnicích

Je až zvláštní, kolik architektonických skvostů se může nacházet na tak malém území, jako jsou Bohnice. Skutečnou pýchou obce je z historického hlediska kostel Svatého Petra a Pavla, v nëmž byla nalezena listina z roku 1158. Jedná se o nejstarší dokument Archivu hlavního mësta Praha, jež poskytuje svëdectví o historických událostech tehdejší doby. Kousek od kostela se nachází malebný barokní statek Vraných, kulturní památka první kategorie. Nechybí zde ani zajímavé ukázky moderní architektury. Významný přínos představovala pro Bohnice tvorba Vlada Miluniče, autora proslulého Tančícího domu, jež se spolu s Janem Línkem podílel na projekci Domova důchodců v Bohnicích 59, ve své dobë pokrokové a provokativní stavbë. Tento autor stojí také za stavbou autobusové zastávky Netopýr, jenž byla nedávno zbořena a za rekonstrukcí přilehlého parku. Nejrozsáhlejším architektonickým objektem je beze sporu areál Psychiatrické léčebny Bohnice, v čele s předním architektem Roštlapilem. Ukázkou netradičního funkcionalismu je Rodinný dům s ordinací tvůrčí dvojice Oehlerových. Nedílnou součástí bohnické architektury jsou také hřbitovy, z nichž se na tomto místë budu vënovat jen tëm, které fungují do dneška, tedy bohnickému a unikátnímu zvířecímu hřbitovu. Do této kapitoly jsem úmyslnë nezařadila architekturu Psychiatrické léčebny v Bohnicích a jejího bývalého hřbitova a Domova pro seniory Slunečnice. Považuji za důležité, aby byl výklad k tëmto dílům podán kompaktnë, a tak se jim jako celku vënuji podrobnëji v následující kapitole.

5.1.

Kostel Sv. Petra a Pavla

Tento římskokatolický farní kostel, původnë zasvëcený pouze Sv. Petru, je významnou nemovitou kulturní památkou Prahy 8. Dopomohl ujasnit a potvrdit nëkteré události dëjin České zemë. Při jeho přestavbë v roce 1790 byly v kvádru hlavního oltáře objeveny zakládací desky z roku 1158 spolu s ostatky svatých. Jde o první písemnou zmínku o Bohnicích a zároveň se jedná o nejstarší listinu Archivu hlavního mësta Prahy. Tato listina byla prohlášena kulturní památkou. Pergamen udává, že kostel byl vystavën proboštem Vyšehradské kapituly Gervasiem v roce 1158 a téhož roku 30. kvëtna vysvëcen třináctým pražským biskupem Danielem I. Vysvëcení probëhlo za účasti druhého českého krále Vladislava II. a jeho ženy Judity (Jitky). 59

Dnes „Domov pro seniory Slunečnice“ – viz podkapitola 6.5 Domov pro seniory Slunečnice (DSS).

36

Právë v tëchto informacích spočívá cennost listiny. Vedle údajů o založení kostela upřesňuje nëkteré historické události. Tak bylo potvrzeno, že Vladislav, který se účastnil vysvëcení bohnického kostela v tomtéž roce, kdy byl v Řeznë povýšen z knížete na krále a kdy uskutečnil slavné tažení do Milán, mël již 30. kvëtna 1158 královský titul (udává se, že jej obdržel v lednu tohoto roku), a že biskup Daniel 30. kvëtna nebyl ještë v Itálii, ale zdržoval se na českém území. V dokumentu jsou dále uvedena jména svatých, jejichž ostatky mëly být v oltáři uloženy. Výčet všech jmen se však neshodoval se skutečností. Nalezené ostatky byly baleny do hedvábné tkaniny různé barvy a převázány šňůrkou, na níž byl přichycen pergamenový proužek označující červenou či černou barvou jméno dotyčného svëtce. Šlo například o Sv. Adalberta, Sv. Gotharda, Sv. Václava, Sv. Marii Magdalenu. 60 Po husitských válkách byla fara delší dobu neobsazena. Za třicetileté války byl kostel vyplenën a znovu vysvëcen v roce 1673. V roce 1702 byly Bohnice připojeny k faře v Liboci. Fara získala zpët svou samostatnost až v roce 1738. Tohoto roku k ní byla přistavena jednopatrová barokní budova. Původnë románská stavba, vybudována na půdorysu řeckého kříže, byla v roce 1805 přestavena v klasicistním stylu a roku 1871 zde byla vymënëna původní okna apsidy, které podemlela voda. Na jižní stranë býval vchod, pozdëji však zazdën. Uvnitř kostela byla umístëna hrobka rodiny Osbornových, majitelů bohnického dvora. V zadním průčelí se nachází nízká vëž se čtyřmi zvony. V interiéru kostela je na hlavním barokním oltáři obraz Sv. Petra a Pavla od Františka Tkadlíka, na bočním oltáři je Josefem Beglerem vyobrazen Kristus na kříži, za barokní železnou mříží leží ze dřeva vytesaný Kristus v hrobë. Tato část je zbytkem starého oltáře, který sem byl přenesen z kláštera v Plasích. Druhý oltář, taktéž barokní, je zdoben sochou Panny Marie Lourdské. Za zmínku dále stojí křtitelnice z roku 1735 a kamenná kropenka z roku 1680, pocházející z období velkého moru v Čechách. 61

Kostel tvoří architektonické centrum dnešních Starých Bohnic a je spolu s bubenečským

kostelem Sv. Gotharda jedinou kostelní stavbou z přelomu 18. a 19. století v Praze. Z původní stavby se dochovalo pouze zdivo po stranách vchodu. Právë u tohoto kostela stával původní bohnický hřbitov. V současnosti farnost podniká spoustu akcí pro širokou veřejnost. Kromë pravidelných bohoslužeb nabízí kostel pestrý hudební program. Účastní se také zajímavého projektu

60

MILLAUER, Maxmilian. Kostel v Bohnicích. Praha: 1830 REMEŠOVÁ, Vëra. Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela Sv. Petra a Pavla : 1158 – 2008. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-425-0 61

37

Noc kostelů, v jejímž rámci se dveře kostelů otevírají veřejnosti v noci. Farnost Sv. Petra a Pavla je od roku 2007 hlavním pořadatelem Starobohnického posvícení 62

5.2.

Statek Vraných

Statek Vraných v ulici Bohnická č. p. 1 je řazen mezi státní nemovité památky Prahy 8 a je kulturní památkou první kategorie. Leží na původní hlavní křižovatce Bohnic, naproti kostelu Sv. Petra a Pavla, na jižní stranë bývalé bohnické vsi. Je považován za zdejší nejvýznamnëjší dochovanou stavbu z 18. století. Období baroka zanechalo na této stavbë výrazné stopy. Nejvíce lze tyto prvky pozorovat na její bránë a štítech lemovaných melodickými křivkami. Barokní architektura ovlivnila také rozvržení obytných a hospodářských budov statku, jež jsou zastoupeny ve stejném pomëru. Přesné datum založení této stavby není známé. Nesmíme se nechat zmást rokem 1777, který je uvedený na štítu, protože tento údaj pouze datuje rok významné rekonstrukce objektu. První písemné zmínky o statku Vraných jsou uvedeny v gruntovní knize z roku 1568, kde se stavení řadí do jednoho z šesti gruntů v Bohnicích, jenž spadal do vlastnictví Brože Krčmáře, pozdëji pak Jana Novákovitze. Jak vypovídá berní rula, po třicetileté válce se statek Vraných nacházel ve zpustošeném stavu. Tato situace se zlepšila až roku 1672, kdy grunt odkoupil Jakub Šťastný. V roce 1711 přebral správu Jiří Houdek, díky nëmuž byla provedena rozsáhlá rekonstrukce objektu, a to v již zmiňovaném roce 1777. Asi od počátku 19. století patří statek Vraným. Do této rodiny, původem z mëlnického Lužce nad Vltavou a Vraňan, se mimo jiné provdala jedna z Houdkových dcer. Podle jisté zprávy v tisku údajnë na statku Vraných přespal roku 1813 Napoleon. 63 V roce 1827 vypuknul na západní stranë návsi velký požár, který zničil všechny objekty na této stranë, včetnë č. p. 1. Po tomto požáru byla ke špýcharu přistavëna pavlač se stodolou (1829). Protože školní budova, která také vyhořela, byla obnovena až o 12 let pozdëji, sloužila dočasnë sýpka špýcharu jako učebna. V roce 1891 statek postihl druhý požár, tentokrát menšího rozsahu. Zničena byla pouze stodola, jež byla ještë téhož roku obnovena. V roce 1904 předal Karel Vraný část pozemků Zemskému ústavu pro choromyslné (dnešní Psychiatrická léčebna)a zbytek mu přenechal v dobë první republiky. O svátku Božího Tëla býval v bránë statku postaven jeden ze čtyř oltářů. 62 63

Více viz podkapitola 4.3.1 Kultura a zábava. KOLÁŘ, Vladimír. Údaje o statku Vraných č.p.1 v Praze 8 – Bohnicích. Praha: 1978

38

V roce 1968 koupil od manželky Karla Vraného ml. zpustlý statek podnik SEMPRA za 35.000,- Kčs. Téhož roku byla správa objektu převedena na Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, čímž byl započat proces rekonstrukce a statku byla vrácena jeho původní podoba. 64

5.3.

Rodinný dům s ordinací

Vila Josefa a Blaženy Kefurtových V Nových Bohnicích 34/280 je dílem manželů Oskara a Elly Oehlerových. Tato dvojice tvořila především na Severní Moravë, v Praze realizovali pouze dvë stavby: v roce 1932 vilu ve Strašnicích pro manžele Markovi a vilu Kefurtových v Bohnicích z roku 1936. Ve tvorbë Oehlerů je zřetelný vliv holandské a berlínské architektury. Odtud lze vysvëtlit jejich částečný odklon od funkcionalismu, který byl v té dobë v plném rozkvëtu, kdy formu upřednostňují před účelem. Proto je pro vëtšinu jejich staveb typická určitá formální jednota. Výrazným rukopisným prvkem Oehlerových bylo také převládající používání oceli. Jistý vliv na to mëla beze sporu skutečnost, že otec Elly byl ředitel ocelárny. Vila Kefurtových, na jejíž stavbë se podíleli pražští stavitelé V. Čech a J. Kotík, představuje další typ rodinného bydlení, který začali Oehlerovi rozvíjet od 30. Let: „orámovaný”, kvádrovitý tvar, působící sevřenëjším a zároveň klidnëjším dojmem. Ocelový skelet má výraznë racionální koncepci. Odlehčenost celé stavby zajišťují velké prosklené plochy pásových oken. Prostory přízemí byly využity pro ordinaci a její zázemí. Z ordinace se dalo vstoupit na dláždënou terasu plynule přecházející do zahrady. V prvním patře byl vystavën luxusní byt, v nëmž byla přes celou šíři dispozice rozprostřena hlavní společenská místnost. Na ní navazovala zimní zahrada na jižní stranë a vpravo byl umístën vchod na otevřený balkón s výhledem do zahrady. V přízemí se střídala sala terrena s pásovým oknem a v patře zimní zahrada se zapuštënou lodžií. Sjednocujícím prvkem stavby je stejné členëní oken. Dnešní podoba vily témëř odpovídá původnímu vzezření. Byl pouze zrušen vstup do zahrady a v severní části přibylo nové okno. Přestože šlo od počátku jasnë o polyfunkční rodinný dům s ordinací, jediná zmínka uvedena v dřívëjších publikacích vypovídala o této stavbë jako o „ředitelství prodeje československých výrobců zrcadlového skla” (The Sales Headquerters of Czechoslovak

64

TICHÝ, Josef. Stručná historie obce Bohnice od nepaměti do 20. století. Praha: 1992

39

Manufactures of Plate Glass) v knize Milky Hipmanové „Modern Glass in Czechoslovakia” z roku 1938, a toto označení zůstalo vile přiřknuto až do roku 1978. 65

5.4.

Netopýr

Přímo naproti hlavnímu vchodu Psychiatrické léčebny Bohnice v ulici Ústavní bylo v roce 1986 postaveno další dílo Vlada Miluniče, zvané Netopýr. I když se svým významem a velikostí jistë nedá srovnávat s rozsáhlou výstavbou nedalekého Domova důchodců, jemuž se vënuji v páté kapitole, za zmínku přesto stojí. Netopýr mël sloužit jako autobusová zastávka. Svůj pozoruhodný název si vysloužil díky půlkruhové konstrukci střechy z drátoskla a ocelových trubek připomínajících roztažená křídla netopýra. Mezi tímto „křídlem“ a železobetonovou, sto dvaceti centimetrovou stënou, vzniknul průhled do parku.

66

Tato malá stavba mëla také svůj přenesený význam. Svým umístëním na

rozhraní sídlištního parku a areálu ústavu se mël stát symbolickým prostředníkem mezi dvëma svëty: mezi prakticky uspořádaným sídlištëm a tajemnem obklopenou léčebnou. Použitým materiálem se zastávka hlásila k sídlišti, svou vznešeností a organickou formou k secesní budovë léčebny. I zde tedy Milunič tvořil na základë principů komplexnosti jako v případë Domova důchodců. Ačkoliv se jednalo o dílo významného architekta, mëlo ponëkud smutný osud. Zastávka nebyla využívána, chátrala a podepsaly se na ní stopy vandalismu, až byla nakonec zrušena, a to bëhem psaní této diplomové práce (v kvëtnu 2011). Tuto informaci mi poskytl odbor výstavby a odbor majetku Mëstské části Prahy 8. Sdëlil mi, že Netopýr byl odejmut na základë žádosti Psychiatrické léčebny Bohnice, jež si stëžovala na nevzhlednost a, vzhledem k dlouholeté nevyužívanosti, nevhodnost objektu v bezprostřední blízkosti hlavního vchodu. Milunič tak zanechal stopy alespoň v přilehlém parku, když se podílel na jeho rekonstrukci. Tento park je zajímavý především z nadhledu: jedinë tak lze rozpoznat symbolickou postavu človëka, jež v sobë ukrývá. Části lidského tëla představují asfaltové pëšiny, které sice příliš neodpovídají charakteru parku, ale více vyhovují praktickým účelům. Centrálním bodem je amfiteátr, z jehož středu vyrůstá strom. V parku bývaly umístnëny čtyři studny.

65

ŠLAPETA, Vladimír; aj. Elly Oehler/Olárová 1905-1953, Oskar Oehler/Olár 1904-1973 : Katalog výstavy. Brno : Spolek Obecní dům Brno; Olomouc : Muzeum umëní Olomouc, 2007. ISBN 978-80254-0967-1 66 Časopis Architektura ČSR 2/89: “Netopýr a nebo snad jiná inspirace?”, autorka Hana Řepková

40

Dvë z nich byly zasypány při výstavbë sídlištë v 70. letech a zbylé dvë Milunič zakomponoval do parku.

5.5. 5.5.1.

Funkční hřbitovy Bohnický hřbitov

Jediným dnes fungujícím hřbitovem Bohnic je hřbitov v ulici Dolákova. Z obou delších stran je obklopen panelákovou výstavbou. Jde však o klidnou lokalizaci na samotném rozhraní sídlištë a Starých Bohnic, takže si stále uchovává svou poklidnou atmosféru. Hřbitov se rozprostírá na ploše 0,46 ha. Nachází se v nëm 23 hrobek, 656 hrobů a 89 urnových hrobů a ve středu je umístëna kaple. 67 Je zde pochován bývalý starosta Bohnic a majitel barokního statku Karel Vraný zesnulý v roce 1907, dále jsou zde uloženy ostatky rodin Svobodových a Schwankových, posledních majitelů Trojského zámku; v této hrobce je pochován mimo jiné Alois Svoboda (1855-1929), trojský velkostatkář, který vënoval pozemek na zřízení Zoologické zahrady. Na Bohnickém hřbitovë dále odpočívá například historik, gymnaziální profesor a autor knihy O válečnictví husitském za doby Žižkovy a Prokopovy, Toman Hugo (1838-1898). K roku 1999 zde bylo evidováno 2040 pohřbených.

5.5.2.

Psí hřbitov

Raritou mezi hřbitovy je soukromý psí hřbitov zřízený díky Pavlu Lukášovi. K jeho založení byl vybrán pozemek hned u Ústavního hřbitova. Hroby, oplocené bílými plůtky, vypadají jako malé opečovávané zahrádky. Po celý rok jsou velmi udržované, zdobeny kvëtinami a až překvapivë často jsou na mnohých hrobech zapálené svíčky. Leckdy jsou k vidëní neobyčejné náhrobky: například na jeden nechal majitel přenést kus skály, na níž jeho pes s oblibou chodil konat potřebu, jiný majitel dovezl na hrob pejskovi úlomek z Cheopsovy pyramidy, jak mu údajnë slíbil ... Nejvëtší hrob patří dvëma ovčákům, jež jejich holandští majitelé nechali pohřbít s hromadou tenisových míčků. Ovšem nejvëtší kuriozitou zůstává, že se na tomto zvířecím hřbitovë nechalo pohřbít (resp. uložit urny s popelem do stejného hrobu) posléze i pár majitelů svých čtyřnohých miláčků.

67

KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Lidové Noviny, 2001. ISBN 80-7106-486-6

41

Neuvëřitelnost celého výjevu ještë vynikne při pohledu na vedlejší, chátrající a břečťanem porostlý lidský hřbitov. Před nëkolika lety se uvažovalo o jeho zrušení v rámci nové účelové zástavby, ještë dnes však podle všeho hřbitov funguje.

42

6.

Instituce sociální a zdravotnické péče

Snad každý obyvatel České republiky, ať už pochází z jakéhokoliv kouta, bude při zaslechnutí jména „Bohnice“ reagovat za vše hovořícím úsmëvem, který nepotřebuje další vysvëtlení. Znamená to „odpovëď“, že ví, s čím si tuto část Prahy 8 spojit: s Psychiatrickou léčebnou Bohnice. Přestože nelze nesouhlasit s nedozírným významem tohoto zařízení a jeho vlivem na utváření obce, je tu i přesto mnoho dalších institucí poskytujících sociální a zdravotnickou péči, které jsou stejnë důležité a ojedinëlé. Sdružení Fokus Praha oblastí své činnosti zůstává vërné Psychiatrické léčebnë, s níž mimo jiné spolupracuje. Hospic Štrasburk, poskytující péči onkologickým klientům v poslední fázi života, zaujímá strategicky výhodné místo na okraji areálu léčebny. Poslední institucí sociální a zdravotnické péče je Domov pro seniory Slunečnice, který se rovnëž nalézá v bezprostřední blízkosti léčebny. Pro soudržnost informací jsem se rozhodla podat přehled o Psychiatrické léčebnë Bohnice a Domovë pro seniory Slunečnice z komplexního hlediska, a nikoliv oddëlenë v této kapitole a páté kapitole o významných architektonických stavbách Bohnic. Nehledë na to, že je třeba brát vždy v potaz vzájemné souvislosti jednotlivých oblastí. Z tëchto důvodů také v rámci kapitoly Psychiatrická léčebna Bohnice vënuji zvláštní pozornost vývoji přístupu k duševnë nemocným v průbëhu dëjin v obecné rovinë. Jedinë tak lze lépe porozumët dnešním psychiatrickým postojům a přístupu společnosti k duševnë abnormálním jedincům.

6.1. 6.1.1.

Psychiatrická léčebna Bohnice (PLB) Historie a architektura

Psychiatrické léčebny v Bohnicích začíná dne 12. 11. 1903, kdy Zemský výbor království českého rozhodl o koupi pozemku v Bohnicích za účelem výstavby ústavu pro choromyslné. Zemský výbor tak chtël vyřešit nedostačující kapacitu centrálního pražského ústavu V Kateřinkách. Pozemek o rozloze 303 ha koupil výbor od velkostatkáře Karla Matouše za 730 000 K. 68 64 ha z této plochy bylo vyhrazeno pro stavby, zbylou část tvořila

68

HEVEROCH, Antonín; FRABŠA, F.S. Zemské ústavy pro choromyslné. Jičín: Zemský správní výbor v Čechách, 1926.

43

orná půda, lesy a severní svah vinice Lísek

69

, díky kterým se ústav stal sobëstačný.

Nerušenost místa a přírodní prostředí byly důvodem, proč byla pro umístëní vznikajícího ústavu vybrána právë tato lokalita. Výstavba prvních ústavních objektů byla započata roku 1905. Probíhala pod vedením zvláštní stavební kanceláře, v jejímž čele stáli Václav Heller, vrchní zemský inženýr a projektant architekt Roštlapil, který projektoval ústřední budovu administrativy, kostel Sv. Václava a vily pro lékaře a úředníky. Architekt Frič byl projektantem staveb a inženýr Vaňouček projektoval ústavní kanalizaci. Toto vedení dalo komplexu budov secesní ráz. Na samotných stavebních pracích se kromë dëlníků podíleli i pacienti, kteří sem byli dodáváni ústavem V Kateřinkách. Dne 28. 4. 1909 přestal být Ústav v Bohnicích pobočkou ústavu V Kateřinkách a byl oficiálnë označen za „Samostatný zemský ústav“. Činnost ústavu byla zahájena pod vedením ředitele MUDr. Jana Hraše. První pacient byl přijat v roce 1910. Poslední budovy byly dokončeny roku 1924. Léčebna nemëla příliš mnoho času pro klidný rozjezd. Chod ústavu narušila první světová válka, při níž byly zastaveny stavební práce a z nëkterých pavilonů se staly lazarety. Poskytly útočištë 182 duševnë nemocným, evakuovaných z ústavu v italském Tridentu. 70

Pracovníci ústavu mëli kruté podmínky: kromë jedné vycházky trávili celý týden mezi

zdmi ústavu, a to i když nebyli ve službë. V mnohých případech si neodpočali ani v noci, protože jejich lůžka byla umístëna ve společné místnosti s pacienty – aby byli v případë nočního neklidu „po ruce“ opatrovníkovi, který zrovna sloužil. Další vývoj léčebny byl utlumen nacistickou okupací bëhem druhé světové války. Ústav se v té dobë dostal do zcela nové role, když se stal centrem okupačního – a pozdëji odbojového – dëní. Do funkce správce ústavu byl dosazen neblaze proslulý Nëmec Johann Jurek. Tento příslušník SA se mël podílet na vyhlazení Lidic. Nejsou doloženy všechny jeho činy, jisté však je, že profitoval na ústavním majetku a inicioval zatčení duchovního správce ústavu Josefa Mušky. Byl podezřelý z dalších udání a z úmyslného vydání na smrt „pacienta“ Emila Ševčíka. Tento muž byl jedním z fiktivních pacientů, kterým léčebna poskytla (alespoň dočasný) úkryt před nacisty. Málo známou skutečností je, že v pavilonu č. 93 byly ubytovány mladé nëmecké ženy, vybrané podle přísných kritérií „čisté rasy“, které mëli s muži nordické rasy přivést na svët „dokonalé“ říšské potomky. Zamëstnanci

69 70

Viz 4.1 Vývoj obce Bohnice od prvního osídlení po současnost. http://www.plbohnice.cz/o_lecebne/historie_lecebny/cz

44

museli prokazovat árijský původ svůj i svého druha. 71 Krom vnitřního napëtí byl na ústav vyvíjen tlak i z vnëjšku. Ostatní ústavy byly v tomto období ve velkém rušeny, a tak byli do Bohnic převáženi pacienti z celé republiky. V této dobë zažíval ústav nejvëtší kapacitní krizi. Kritickou situaci ještë zvýšilo odebrání tří pavilónů pro tuberkulózní pacienty na Bulovce. Obdivuhodná byla však i odbojová činnost léčebny. Již v roce 1939 vznikla ilegální pëtičlenná skupina výboru KSČ, jejíž činností byla především distribuce tisku a shromažďování prostředků pro rodiny uvëznëných odbojářů. V roce 1942 však jednotku, která se mezitím rozrostla na 14 členů z řad opatrovníků, dopadlo gestapo a transportovalo do Osvëtimi, kde byli všichni popraveni. Tím ale odbojová činnost v ústavu neskončila. Nový ilegální výbor podporoval výbor v Roztokách, kudy procházeli uprchlí ruští zajatci a lidé pronásledovaní gestapem. Třetí odbojová skupina byla vytvořena potomky ústavních pracovníků. Pomáhala sehnat potravu pro odbojáře žijící v ilegalitë, ukrývala pronásledované a udržovala kontakty s vyššími složkami. Za tuto činnost zaplatil životem jeden ze členů. Večer 8. kvëtna 1945 se v ústavu sešlo nëkolik zamëstnanců, aby naplánovali povstání následujícího dne a dostatečnë zajistili bezpečnost areálu, kde se skrývali uprchlíci z transportu v Roztokách a továrny Dynamitky. Dne 9. kvëtna 1945 zasáhlo léčebnu 12 granátů od Chaber.

72

Byla zasažena strojovna a komín, k lidským

obëtem při tomto útoku nedošlo. I tak si však kvëtnové povstání vyžádalo životy tří zamëstnanců ústavu. Ještë téhož roku jim byla ve vstupní hale ústavu vyvëšena pamëtní mramorová deska. Bëhem let 1948 – 1968 se komunisté snažili podílet na řízení léčebny. Výraznëjší dopad na fungování ústavu tyto snahy nemëly, vyjma přidëlování ústavních bytů svým zamëstnancům apod. K nejzávažnějšímu zásahu do života ústavu došlo v letech 1951 – 1956, v dobë plné obav ze studené války. Polovina léčebny byla armádou využívána jako středisko protivzdušné obrany Prahy. Po opuštëní prostor armádou musely být objekty nákladnë opraveny a znovu vybaveny. Nejvíce škod bylo napácháno na ústavním kostele. Po roce 1989 prodëlávala léčebna největší rozkvět ve své historii a její areál byl zpřístupnën veřejnosti. Vedle zavedení nových léčebných postupů 73 byla zahájena ojedinëlá akce Mezi Ploty v Psychiatrické léčebně Bohnice, jež zrovna letos oslavila 20. výročí. Při této kulturní události, o níž by jen málokdo nikdy neslyšel, se boří pomyslná hranice mezi obyvateli léčebny a tëmi, co jsou „za plotem“. Pacienti a veřejnost tvoří jedno publikum anebo se 71

TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903 - 2005. Praha: Galén, 2006. ISBN 807262-441-5 72 ibid. 73 Více viz následující podkapitola 6.1.2 Vývoj přístupu k duševnë abnormálním jedincům.

45

setkávají při samotné tvorbë. Každý si přijde na své: v divadle, na koncertë, ve výtvarné dílnë, atd. Obdobou

„Meziplotů“ „v menším“ je kulturní akce Babí léto pořádaná

v zářijových dnech v rámci celorepublikových Týdnů pro duševní zdraví.

74

Kromë toho

otevřela léčebna dveře mnoho dalším projektům, ať už přímo souvisejícím s léčbou (například spolupráce s organizací Fokus Praha) 75 nebo v podobë nepřeberného množství kulturní nabídky v ústavních objektech, jež jsou přístupny i veřejnosti (pravidelnë konané koncerty a odborné přednášky v čajovnë V. kolona, divadelní představení, bohoslužby a koncerty různých žánrů v kostele Sv. Václava a mnoho dalšího). Po nastínëní historického vývoje léčebny se mohu nyní blíže vënovat její architektonické podobë. Struktura ústavu byla rozdëlena na tři části: první část zvaná „sanatorní“ pro platící pacienty s lehkou diagnózou; tato část zahrnovala divadlo a mëla vlastní vjezd pro kočáry; druhá část pro neplatící duševnë nemocné a třetí část zvaná „kolonie“, vyhrazena pro klidné pacienty pracující na statku a v okolí. Budovy sloužící k chodu celého ústavu byly postaveny v ose ústavu. Šlo o administrační budovu, kostel, kuchyň, prádelnu a strojovnu s vodárnou, kotelnu, desinfekční stanici a dílny. Jednotlivé pavilony, označené písmeny a čísly podle charakteru diagnózy, která se v nich léčí, jsou seskupeny podél dvou ústředních paralelních cest procházejících celým areálem. Celý objekt je usazen v rozsáhlém parku francouzského a anglického stylu. Ke každému pavilonu byla zámërnë navržena vlastní zahrada. Až úsmëvnou podívanou poskytuje plastika životní velikosti instalovaná v zahradë pavilónu závislých žen v nedávných letech. Jde o muže, který o tyči přeskakuje plot pavilónu. Autorem této jediné plastiky zdobící zahrady pavilonů, je ústavní lékař, MUDr. David Hlídek. Nyní se budu blíže vënovat objektům areálu, které jsou z architektonického hlediska nejvýznamnëjší. Půjde o administrativní budovu, kostel Svatého Václava a divadlo, jejichž autorem je již zmiňovaný architekt Václav Roštlapil (1856–1930). Pro pochopení Roštlapilových staveb je zapotřebí se seznámit s dobovými okolnostmi, jež mëly na jeho tvorbu vliv. Václav Roštlapil pro své pražské realizace na přelomu století využíval hojnë neorenesančního a neobarokního stylu, s nimiž se blíže seznámil bëhem své studijní cesty po Itálii a ve Vídni. Zvláštë Vídeň stále hrála silnou roli v přežívajícím duchu neostylů, které svým způsobem znemožňovaly plný rozkvët secesní architektury v Praze. V dobë, kdy se

74 75

Více viz podkapitola 6.2 Fokus Praha, o. s. ibid.

46

Roštlapil stává hlavním architektem budov areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích již secesní architektura pomalu doznívá a přichází doba moderny. 76 Pokud předešlé řádky přeneseme na Roštlapilovo bohnické dílo, vytvoří se nám obraz architektury eklektické: autor propojuje více neo stylů v rámci jedné stavby doplnëné ryze secesními motivy. Toto se nejvíce projevuje na hlavní budovë a zvláštë pak na stavbë hlavní dominanty areálu, kostela Svatého Václava. Hlavní vstup do léčebny představuje nápadná novobarokní jednopatrová budova administrativy z roku 1909. Roštlapil se tímto architektonickým dílem pokusil o ztvárnëní replik svých dvou předchozích staveb – Akademie výtvarných umëní (1903) a Strakovy akademie (1896). Štít střední části administrační budovy zdobí mozaika z glazurovaných dlaždic (autor neznámý). Na mozaice je vyobrazena sedící žena, jež ukazuje duševnë nemocnému cestu do chránëného prostředí ústavu. Pod výjevem je uvedeno datum dokončení stavby - MCMIX. Ve vstupním podjezdu byla vytvořena pískovcová královská koruna a znak českého lva. Ve vstupní hale administrační budovy je umístëna pamëtní deska, která připomíná návštëvu ústavu T. G. Masaryka dne 14. 5. 1920. Podélné nadhledy částí oken jsou lemovány prvky secese. Secesní ornamenty lze též spatřit na sloupech u vstupu do čestného dvora před budovou a v podobë kovového zábradlí s vavřínovými vënci na schodišti uvnitř budovy. 77 Dalším dílem architekta Roštlapila je dominující objekt ve středu areálu: Kostel Sv. Václava. Stavba kostela byla započata v roce 1914 firmou Nekvasil. Vysvëcení se kostel dočkal o pët let pozdëji. Od té doby byl přístupný nejen lidem z areálu, ale i veřejnosti. Na stavbë se přímo podíleli také italští a francouzští zajatci z 1. svëtové války. Nejhorší období pro tento objekt představovala léta 1951 - 1956, kdy spolu s dalšími ústavními budovami přešel kostel do správy Ministerstva národní obrany. Nejprve sloužil armádë jako tëlocvična, posléze jako sklad vojenského materiálu protivzdušné obrany Praha. Došlo k ohromné devastaci interiéru kostela, vëtšina vnitřního vybavení byla rozvezena na neznámá místa. Obnova se uskutečnila až v roce 1990, kdy Psychiatrická léčebna požádala o vyklizení prostor. Tím byla započata rekonstrukce, jež trvala do roku 1993. 11. února tohoto roku byl kostel Sv. Václava znovu vysvëcen. Tento den byl papežem vyhlášen za Den nemocných.

76

POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem : Uměleckohistorický průvodce městem. Praha: Panorama, 1982. 77 TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903 - 2005. Praha: Galén, 2006. ISBN 807262-441-5

47

Od té doby kostel znovu umožňuje návštëvu pravidelnë konaných mší a adventních koncertů pro širokou veřejnost. Kostel vyznívá velmi jednoduše použitým členëním architektury. Svým jasným hmotovým uspořádáním navazuje na renesanční odlehčenost a čistotu. Střídmá je i dekorativní stránka v podobë kamenosochařské práce a keramické mozaiky. Dekorativní keramické mozaiky provedl Jindřich Hlavín, který se podílel o pár let dříve i na výzdobë Obecního domu v centru Prahy. Hlavní průčelí zdobí výjevy ze života českých patronů sv. Václava a sv. Ludmily. Na bočních stranách jsou pak zobrazeni další čeští patroni (Sv. Vojtëch, Sv. Norbert a Anežka Česká). V místech presbytáře pak kostel zdobí výjev Panny Marie s dëckem a blíže nespecifikovaný svëtec. Kamenosochařskou výzdobou se honosí zvláštë hlavní portál, na nëmž jsou vytesáni dva andëlé držící v ruce vënce jako symboly vítëzství. Mezi andëly se nachází kříž s vyzařujícími paprsky. Na středové desce kladí je zobrazen Pastýř se svatozáří a holí držící Beránka božího. Ornamenty zdobící tuto desku lze kvůli jejich současnému stavu tëžko určit (zřejmë rostlinné motivy). Po stranách portálu jsou umístëny sochy Sv. Kosmy a Sv. Damiána, patronů lékařství, držící nádobu s léky.

78

Tito svëtci a křtitelnice jsou dílem

sochaře Gabriela. Autorem oltářního obrazu se Sv. Václavem a nástënných fresek zpodobňujících Sv. Ivana a Sv. Prokopa je malíř Obrovský. Rám oltářního obrazu a řezby na kazatelnë vyhotovil prof. Zálešák. Nad portálem visí znak Československa – dvouocasý lev na červeném poli zakončený královskou korunou. Vëž kostela je zakončena mëdënou kopulí obklopenou čtyřmi kamennými vázami. Kopule sloužila za 2. svëtové války jako orientační bod pro letecké útoky spojeneckým armádám a Nëmecko uvažovalo o jejím zničení. Vedle kostela se pacienti s veřejností mohou také setkat v budovë divadla (ať už v dnešní čajovnë V. kolona nebo v hledišti při představení), které svůj provoz zahájilo v roce 1932. Tuto stavbu můžeme pokládat za dovršení autorova opouštëní od zdobnosti. Minimální ornamentikou vyznívá tato stavba oproti kostelu a hlavní budovë více klasisticky. Na centrální budovu, jejíž prostor tvoří divadelní scéna, navazují dvë, velkými okny ze severní strany prosvëtlená ramena, kterými je propojena s postranními mohutnými přístavky. Jemný ornament nalezneme pouze na reliéfu průčelí v podobë florálních motivů a nad jednotlivými postranními vchody divadla v podobë zajímavë provedených litinových rámů. Balkón předsunutého hlavního vchodu zdobí pískovcová plastika znázorňující Alegorii 78

REMEŠOVÁ, Vëra; a kol. Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla: 1158-2008. Praha : Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-425-0

48

hudby (muž opírající se pravou rukou o lyru, levou rukou objímající níže sedící ženu; autor neznámý). Okna nad tímto balkónem jsou zvýraznëna trojúhelníkovými frontony. Při projektování budovy divadla stál před architektem nelehký úkol, totiž řešení terénní nerovnosti mezi střední a bočními budovami. Architekt si byl velmi dobře vëdom, že nesmí narušit harmonické vyznëní hlavního jižního průčelí. Proto východní pavilon, který stojí na mírné vyvýšeninë, postavil o patro nižší a zřejmý rozdíl v členëní fasády úspëšnë skryl do tëžké hmoty bosáže tvořené hrubë opracovaným kamenem. Opticky tak spolu obë křídla divadelní budovy korespondují. 79 Divadlo svůj provoz zahájilo roku 1932. Do roku 1938 v nëm zajišťovala program dobrovolnická hudební a divadelní tëlesa tvořena ústavními zamëstnanci.

80

V roce 1951

byl objekt převzat komunisty a používán k administrativním záležitostem. Za zmínku z ústavních objektů ještë stojí dnes již neexistující Zámeček. Poté, co se majitelem obou bohnických dvorů stal Isaak Osborne, byla ve druhé polovinë 18. století tato původnë hospodářská stavba ze 14. století přestavëna na účelový obytný objekt zvaný Zámeček. Při zřízení ústavu se Zámeček stal prvním pavilónem pro duševnë choré, a to pod vedením MUDr. Jakuba Osborna. 81 Tato architektonicky nevýrazná budova empírového stylu sloužila jako obydlí hospodářskému personálu, pozdëji deputátníkům. Počátkem 20. století byl Zámeček zbořen. Zachovalo se pouze přízemní stavení a obloukovitá brána z konce 18. století. Léčebnë příslušejí také obytné domy mimo areál. Tyto domy se nacházejí mezi léčebnou a Čimickým hájem. Jsou užívány k ubytování ústavních zamëstnanců a především jako alternativní mimoústavní bydlení pro pacienty. Poslední zmínku k architektuře léčebny vënuji ústavnímu hřbitovu. Bývalý hřbitov Psychiatrické léčebny Bohnice se nalézá na kopci nad Bohnickým potokem. Nejsnáze se k nëmu lze dostat stezkou od ústavního statku kolem zahrádkářské kolonie, smërem k přírodní památce Zámky a přírodnímu parku Drahaň-Trója. Leží na modře značené turistické trase vedoucí od kostela Sv. Petra a Pavla do Bohnického údolí. Tento rozsáhlý hřbitov, rozprostírající se na ploše 2,5 ha, byl roku 1909 vystavën jakou součást Ústavu pro choromyslné. Byla zde umístëna kaple a márnice, které od 90. let

79

POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem : Uměleckohistorický průvodce městem. Praha: Panorama, 1982 80 Viz podkapitola 4.3.1 Kultura a zábava. 81 TVRZ, Josef. Nemovité kulturní památky na Praze 8. Praha: OKD P8, 1986.

49

začaly značnë chátrat a dnes jsou z nich k vidëní pouze trosky. Hřbitov býval katolický, nekatolíci se zde také pohřbívali, ale na vymezené části po pravé stranë kapličky. Sloužil k pohřbívání pacientů a v menším počtu i zamëstnanců ústavu; odpočinek zde však našlo i mnoho italských zajatců z první svëtové války, kteří podlehli zranëním nebo epidemii v pražských nemocnicích. Pamëtní desky tëchto vojáků byly umístëny na hřbitovní kapli. Na deskách bylo napsáno: “Věčné památce tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným nedostalo se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.” 82 Přestalo se zde pohřbívat v 50. letech. O deset let pozdëji byl objekt předán správë Pohřební služby hl. m. Prahy. Od té doby hřbitov pustnul. Přesto zde ojedinële docházelo k pohřbívání ještë v sedmdesátých letech. Dnes je celé území včetnë hrobů (jichž je přes tři tisíce) porostlé břečťanem, zarostlé náletovými křovinami a stromy. Pouze výjimečnë lze zahlédnout nëjaký náhrobek. V zachovalém stavu jsou pouze zdi, jež hřbitov obepínají a kovová východní a západní brána, mezi nimiž vede ústřední cesta. Je známo, že na tomto zanikajícím hřbitovë nacházely útočištë satanistické skupiny. Básník T. R. Field vënoval tomuto hřbitovu v padesátých letech epigram: “Všecko, co kdy žilo, do země se skrylo a co z toho zbylo? Proto vůbec nezáleží na tom, právě zde kdo leží. Nakonec je země prázdná stejně jako hlava blázna!” 83 Dnes se v areálu léčebny nachází 31 lůžkových pavilonů a je zde léčeno přes 1300 pacientů. Péči jim zajišťuje více než tisíc zamëstnanců pod vedením MUDr. Milana Hollého, který se stal ředitelem v roce 2008. 84 V současnosti je Psychiatrická léčebna Bohnice nejvëtším zařízením svého druhu v České republice.

82

KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Lidové Noviny, 2001. ISBN 80-7106-486-6. s. 291 83 KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům Klíč k pražským hřbitovům, Praha, Lidové Noviny 2001, ISBN 80-7106-486-6. s. 292 84 http://www.plbohnice.cz/home1/cz

50

6.1.2.

Vývoj přístupu k duševně abnormálním jedincům

Přístup k duševně abnormálním jedincům v průběhu historie Pro pochopení dnešního přístupu v psychiatrii a společnosti k duševnë abnormálním jedincům považuji za důležité alespoň nastínit jeho vývoj v průbëhu dëjin. Postoj k duševní nemoci nebyl nikdy jednoznačný a prodëlával mnohé promëny. Přesto mël vždy společného jmenovatele: strach. „Jinakost“ otevírá dveře do neznámého, narušuje zabëhlé jistoty. Mluvíme-li o přístupu k duševnë „nestandardním“ jedincům, mluvíme právë o otevřenosti společnosti vůči jinému. Nabízí se zajímavá otázka: nevypovídá postoj k duševním abnormalitám o stabilitë společnosti a její funkčnosti? Nesouvisí míra odmítání jiného s mírou pocitu ohroženosti? Představovali by duševnë nemocní pro společnost, která má pevné základy, opravdu takové nebezpečí? Je to právë zacházení s naším strachem vůči odlišnému, které nám nastavuje zrcadlo a ovëřuje „neotřesitelnost“ našich hodnot. Toto hledisko je třeba mít na pamëti při čtení následujících řádků, v nichž je podán hrubý náčrt přístupů jednotlivých dëjinných období. V antickém svëtë zaujímala společnost k formám psychopatologie různé postoje podle toho, jaké ohrožení představoval tento jev pro fungování obce (polis). Pokud jedinec svým podivínským chováním nijak chod společnosti neohrožoval, býval ponechán na svobodë. Na druhé stranë rozeznávala společnost šílenství pramenící z posedlosti zlými duchy (“kakodaimonomen”), které se projevovalo vytržením z reality a dezorientací, ale především činy ohrožujícími jedince a tedy i společnost jako celek. V tëchto případech býval šílenec buď spoután nebo držen doma či ve vëzení, anebo byl veřejnë vystaven na pranýři. Nejkrutëjší formou však v této dobë bylo vykázání z obce. Jednalo se o očistný rituál, kdy nuceným odchodem “obëtních beránků”, kteří na sebe symbolicky přebírali zlo celé obce, bylo zabezpečena očista celé společnosti. “Bývalo vhodné k takovým rituálním účelům vybrat duševně nemocného, pomateného šílence, který na sebe mohl nejen vzít všechny hříchy a znamení zla, ale zároveň s sebou odnesl nebezpečí vlastní psychopatologie.” (str. 47) Vyobcování obëtních beránků na sebe bralo různé podoby. Nëkteré končily i ukamenováním. Oproti tomu jsou z doby rozkvëtu helénismu známy léčebné kúry v asklépiích (antické “nemocnice”, z dnešního pohledu spíše láznë, v nichž se léčilo převážnë ve spánku a hypnóze). Ze středovëku pochází tajemstvím opředená “loď bláznů”. Existence této lodi, jindy nazývanou také “opilý koráb”, jejíž obraz se dochoval především z dël malířských a literárních, je dodnes zpochybňována. Historicky prokazatelnëjší jsou však již “věže

51

bláznů”, zřizované v mëstských opevnëních, v nichž byli šílenci za poplatek ukazováni jako podivná monstra lidem zvenčí. Na jedné stranë tedy pohyblivá detenční instituce, jež zajišťovala odsun jiného pryč od společnosti, na stranë druhé uzavřené místo na pevninë, v nëmž se střežilo nëco nepochopitelného, nesrozumitelného. Jiným typem izolačního zařízení byly například “klece bláznů”, které se údajnë používali jen na agresivní jedince. Postoji k šílenství a i zmínëným lodím bláznů se vënoval i francouzský filosof Michel Foucault (1926 – 1984)

85

Na základë různých mëstských kronik z pozdního středovëku

dochází k přesvëdčení, že lodë bláznů skutečnë existovaly a dodává, že údajnë na lodích putovali od mësta k mëstu a tento putovný život, ač v omezeném prostoru, jim poskytoval určité pole svobody. V kronikách byly také zmínky o vykazování “pomatenců” na venkov, kde vedli potulný život. Obdobným způsobem zacházení bylo vyobcování abnormálních jedinců. Tato forma nápadnë připomínala antické vyhánëní “obëtních beránků” zmínëné výše. A i v této dobë se jednalo o jednu z nejkrutëjších variant: jedinci vyhnáni do středovëkého lesa zde obvykle dokonali svou nešťastnou existenci. Mimo jiné zřejmë zde, při představë bloudících zdivočelých šílenců, je možné hledat prameny středovëké hrůzy z lesa (“horor silvarum”).

86

Takovéto zacházení se ve středovëku však témëř vždy

vztahovala pouze na nedomorodé obyvatele. Místní občané byli naopak na mëstské výdaje uzavíráni doma, ve vëznicích či vëžích bláznů. Velké množství pomatených jedinců bylo také přijímáno do jakési “přednemocniční péče” nalézající se v obecných špitálech. Jedinci v nich sdíleli velké společné ložnice. Chroničtí melancholici a maniaci byli uzavíráni do podzemních kobek, kde se jejich život nijak zvlášť nelišil od života vëzňů. Ať už lodë bláznů skutečnë existovaly či nikoliv, nelze jim upřít důležitost spočívající v dëjinném zvratu ve společenském postoji k duševní nemoci: lodë bláznů představovaly uznání šílenství jako “nemoci” a vëdomí skutečnosti, že je s duševní nemocí zapotřebí nëco dëlat. Konec lodí bláznů podle Foucaulta znamená i konec svobodného putování šílenství a předznamenává úsvit moderní institucionální péče v zařízeních nemocničního typu. Středovëký postoj k šílenství je obecnë ztotožňován s démonologickou koncepcí a inkvizičními procesy. 87 To je však zjednodušený pohled - i ve středovëku se na duševní abnormalitu nahlíželo z hlediska lékařského a ne každý případ končil usvëdčením

85

Více viz FOUCAULT, Michel. Dějiny šílenství v době osvícenství: Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha : Lidové noviny, 1994. ISBN 80-7106-085-2 86 ČERNOUŠEK, Micha. Šílenství v zrcadle dějin : Pojednání pro inteligentní čtenáře. Praha: Grada, 1994, ISBN 80-7169-086-4 87 ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4

52

z posedlosti a inkvizičním trestem. Vedle výše zmínëných praktik je třeba také připomenout existenci přirozené korporativní péče v rodinném kruhu a komunitního života na venkově. Dalším z mýtů o středovëkém přístupu v oblasti psychopatologie jsou příčiny, jež abnormalitám v lidském chování připisovali. Obvykle jsou dnes spojovány s posedlostí ďáblem nebo trestem za hřích, zatímco podle historických pramenů byly tyto příčiny pouze jednou, a ani ne převažující koncepcí.

88

Nejčastëji středovëcí “odborníci” označovali za

zdroj nemoci například epilepsii, nerovnováhu látek v tële, ale i mnohem svëtštëjší záležitosti jako alkoholismus, obžerství, silná zamilovanost, bujarý život apod. Pozoruhodnou skupinou jsou pak podivíni, kteří působili v samotné nejvyšší vrstvë středovëké hierarchie (postavy šašků – komiků a rádců králů). Ať je pravda o středovëkých praktikách jakákoliv, s jistotou lze konstatovat, že středovëký přístup k “šílencům” nebyl tolerantní a intenzita krutých zákroků rostla úmërnë s krizovými obdobími společnosti. Zajímavý názor k interpretaci středovëkého postoje k duševnë nemocným vyjádřil sociolog Andrew Scull. Poukazuje na možnost úmyslu současné psychiatrie vykládat zkreslenë středovëký přístup jako obhajobu vlastní znamenitosti. 89 V renesanci se na psychopatologické jevy pohlíželo především jako na “nemocnou” a neblahou formu lidského bytí, šílenství je pochopeno jako hřích, nečistota a ne-pravda vyplívající ze subjektivity. Právë v tomto období však v literatuře vznikla řada hrdinů dotýkajících se šílenství (Cervantesův Don Quijote a řada Shakespearovských postav). V 17. a 18. století je principem zacházení s duševními nemocemi v nemocničních zařízeních korekce, náprava, a to násilím, krocením, nikoliv léčba v pravém slova smyslu. Současnë však v této dobë rostl zájem o nápravu v oblasti nehospitalizační. Léčby nespočívaly ve “starosti” o duši nemocného, ale – na základë renesančního principu – o človëka jako celek, jako in-dividua (človëka nedëlitelného).

90

Človëka utváří pomër

a dynamika určitých tëlesných šťáv a animálních duchů, vnitřní svët človëka je propojen s jeho fyzickou stránkou, a tak je tëlo šílence chápáno jako zviditelnëná přítomnost duševní choroby. „Léčba založená na složitých explikačních představách dynamiky tëlesných šťáv a tëlesných (animálních) duchů je na jedné stranë fyzikální: jsou akcentovány fyzikální intervence do tëla duševnë nemocného. Při tom se však neustále na

88

ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4 89 SCULL, Andrew T. The insanity of place, the place of insanity : Essays on the history of psychiatry. London : Routledge, 2006. ISBN 0-415-77006-8 90 HOMOLA, Miroslav. Dějiny psychologie. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 1990.

53

druhé stranë počítá s tím, že tato intervence je zároveň intervencí psychologickou.“

91

Na

základë tëchto domnënek jsou v renesanční dobë k nápravë duševních anomálií používány fyzikální intervence. V základë šlo o dvë používané techniky: konsolidaci a očišťování. Konsolidace spočívala ve vyrovnávání pomëru sil, které v človëku působí. Úkolem lékaře bylo najít takovou látku, která zajistí navrácení do rovnováhy. Tato látka mohla být obsažena například v oleji, vůních, hudbë a různých přírodních materiálech. Dalším oblíbeným postupem bylo očišťování a ponořování. Pročistit tëlo znamenalo pročistit duši. Léčba vodou byla známa již v antickém svëtë (ponořování do vody maniaků, aby voda uhasila jejich bësnëní). Vedle fyzikálních zákroků se od konce 18. století rozvíjely i metody ryze psychologické, předznamenávající soudobou psychoterapii. Začínají se objevovat názory, že duševní nemoc je nutno léčit především ošetřováním imaginace, a že pouhá medikamentózní léčba nestačí, není-li při ní zároveň užívána psychologická opora. Psychologický přístup se aplikoval tehdy, byl-li stav hodnocen jako delirium (poblouznëní, bdëlý sen), z nëhož je pacienta zapotřebí probrat. K probuzení z takového “spánku rozumu” a uvedení zpët do reálného svëta bylo zapotřebí, aby lékař byl zároveň i filosofem, protože tato metoda se nesla přes řeč. Moment „probuzení” je témëř ve všech psychiatrických přístupech přítomen dodnes, v průbëhu času však prošel různými promënami. Dříve mëlo probuzení smëřovat k nalezení pravdy, pozdëji se zmënilo v probuzení k přijetí morálních představ určité společnosti a s Freudem přišlo probuzení jako návrat ke svému původnímu „já”.

92

Druhou terapeutickou metodou užívanou ještë

před Pinelem, bylo divadelní představení. Tato terapie formou rolí a hry poskytuje prostor pro imaginaci a naplnëní přání a tužeb. Posláním hry je, aby byla pacienty odhalena prázdnota, ne-reálnost obrazů vlastní imaginace a nahrazena vítëzícími, “zdravými” obrazy. Jako účinná forma se ukázalo dotažení bludů, představ pacientů při hře do konce. Pacient při tom sám odhalí jejich nepravdivost, získá odstup a je na dobré cestë probudit se ze svého deliria sám. Pokaždé však tato technika nemusí mít skutečný terapeutický efekt, ale jde spíše o humorný druh zábavy. I v tomto případë však jistý účel splní: účastníci

91

ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4 92 Základem Freudova učení bylo potlačení (na nevëdomé úrovni), spočívající v odpírání uspokojování libosti, která je ve vëčném boji se skutečností. Pro psychiku človëka jsou klíčové ty konflikty, které vznikají v raném dëtství. Cílem psychoterapie je dostat se k tëmto potlačeným obsahům (skrze volné asociace, výklad snů) a dešifrovat je. Op, A. M. Marek. Psychologie : poznej sám sebe. Olomouc: 1992.

54

se osmëlí a jsou přístupnëjší v jiných terapeutických metodách. 93 Další kurativní technikou byl návrat k přirozenému. Smyslem bylo, aby se človëk osvobodil ze zajetí subjektivního vnímání svých problémů a nechal se vést tím nejpůvodnëjším – přírodou, která nikdy neklame. Tento postoj je svou podstatou v protikladu k veškerým človëkem provádëným léčebným postupům. Tím, že se človëk dostane z umëlého svëta (který vytváří i medicína), stane se součástí přírody a bude svůj život řídit podle jejího rytmu, znovu nalezne harmonii a vnitřní klid. Život v přírodë je náročnëjší, a tak človëk nemá tolik času vënovat se sám sobë a svým problémům. Tato terapie má však i svou stinnou stránku: človëk ji může brát pouze jako útëk před sebou, takže se jeho problémy jen oddálí a prohloubí, anebo na nëj mohou zapůsobit skryté síly samotné přírody. V takovém případë hrozí, že příroda místo kurativního účinku bude mít vliv zcela opačný, protože v človëku probudí jeho animální, temnou část.

94

Tato terapie by tedy mëla být kombinována ještë s jinými léčebnými

koncepty. Dnes slouží spíše jako doplňková, krátkodobëjší metoda, často spojena s terapií prací a různými psychohrami. 95 závëru 18. století se také rodí počátky psychoterapie (léčba bez fyzikální intervence). Léčebný proces již probíhá na svobodë, je však obtěžkán vinou. Smyslem léčby nebyla psychologická úleva pacienta, ale přitakání pravidlům společnosti. Počátky vëdecké psychiatrie bývají připisovány dvëma slavným útulkům: Retreat, kde působil Samuel Tuke a Bicêtre s Philippem Pinelem. 96 Retreat přinesla psychiatrii nový – náboženský prvek. Náboženství zde bylo jediným nápravným prostředkem. Pacientovi mëlo vštípit etické hodnoty, na jejichž základë mël možnost „prozřít“ a poznat svou nemoc na pozadí biblického zákona a hříchu. Šlo tedy o metodu na základë strachu, úzkosti , vëdomí vlastní „špatnosti“ a výčitek svëdomí. Tuke dále uvedl do psychiatrie pojem „rodiny“. Zatím ve smyslu „azylové rodiny“, kde byl

93

KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-657-8 Z vlastní zkušenosti znám případ schizofreničky, které objímání stromů, pomërnë oblíbené terapeutické metodë, spouštëlo ataky. Stromy v jejích bludech obživly a pronásledovaly jí svými hlasy 95 ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4 96 Retreat: Útulek v anglickém Yorku založený roku 1796 Williamem Tukem. Jeho zámërem bylo poskytnout duševnë chorým domácí prostředí, v jehož léčebnou moc vëřil. Azyl se stal známý především díky jeho vnukovi Samuelovi, který převzal vedení v roce 1831 a uvedl zde, a vůbec v psychiatrii, náboženství jako léčebný prostředek. Ústav funguje dodnes. http://www.theretreatyork.org.uk/about-the-retreat/our-history.html Bicêtre: pařížský azyl pro duševnë nemocné, jež v 90. letech 18. století převzal P. Pinel. Příchod Pinela představoval pro azyl zásadní zlom: v do té doby zanedbávaném„shromaždišti“ znevýhodnëných osob se začalo léčit. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-807367-686-5 94

55

zdůrazňován nerovný vztah lékaře (autoritativního „otce“) a pacienta (neautonomního „dítëte“). Pro toto období bylo typické vnímání duševnë nemocných jako nedospëlých, infantilních jedinců koncepcí.

97

S psychoanalytiky přichází oživení fenoménu „rodina“,

ovšem ve zcela jiném významu. Rodina v tomto smëru znamená zdroj potlačených (u Freuda sexuálních) konfliktů z raného dëtství, na jejichž základë vznikají neurotické potíže jednotlivce. Pinel taktéž stavël svůj přístup na prosazování morálky, ale již nikoliv založené na náboženském „teroru“. V Bicêtre byly pacientům vštëpovány zásady morálky buržoazie a jednou z předních používaných metod byla terapie prací. Mimo jiné právë Pinel zavedl do psychiatrie práci na čerstvém vzduchu, v zahradnictví, dílnách a podobnë jako kurativní prostředek. V této metodë nešlo o hledání příčin obtíží a řešení jich samotných, ale o řešení jejich následků - společenského vyloučení, selhání a o zpëtné přijetí. Tento azyl byl jakýmsi „skleníkem“, mëstem ve mëstë a společenské přijetí, které mohlo nastat jedinë při striktním dodržování předepsaných pravidel, zde znamenalo přijetí ve zdejším, umële vytvořeném svëtë. 98 Tento přístup mël opodstatnëní ve společenských událostech tehdejší Francie. Do zemë, čerstvë po Revoluci (1789), byl Napoleonem zavádën preciznë propracovaný administrativní a byrokratický systém. Pinel, který jednu dobu dokonce byl osobním lékařem císaře, se podle stejných principů snažil aplikovat důkladný řád i v azylu. Ačkoliv se Pinel stal takřka legendárním „humánním“ hrdinou, jež osvobodil šílence z okovů v temných kobkách, je třeba nezapomínat na druhou stranu mince, že totiž duševnë nemocní představovali pro tohoto lékaře především zdroj lékařských poznatků. Každopádnë Pinel přinesl spoustu nových klíčových postupů, z nichž se pozdëji zrodila psychiatrie. Jedním z nich bylo například - do té doby nevídané - provádëní denních písemných záznamů na základë pozorování pacientů. 99 Philippe Pinel dále vymezil čtyři základní vztahové roviny mezi lékařem a pacientem: mlčení, zrcadlové poznání, věčný soud a apoteóza lékařské osobnosti. Mlčením není myšlena absence řeči v psychoterapii, ale umlčení dialogu mezi lékařem a pacientem. Byly 97

ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4 98 Z francouzského modelu působení na morální hodnoty vycházel i český Ústav pro choromyslné V Kateřinkách zřízený ve 20. Letech 19. století. Josef Polišenský a kol. Co daly naše země Evropě a lidstvu, Praha, ELK 2000, ISBN 80-889316-10-6. Kapitola Cyrila Höschla Směřování české psychiatrie na přelomu staletí. 99 ČERNOUŠEK, Micha. Šílenství v zrcadle dějin : Pojednání pro inteligentní čtenáře. Praha: Grada, 1994, ISBN 80-7169-086-4

56

tak vedeny dva monology: jeden odborný a deskriptivní na stranë lékaře a na stranë pacienta pak monolog vyznívající do prázdna, protože mu – vzhledem k předpokládaným patologickým zmënám u jedince – nebyla přikládána žádná smysluplná hodnota. Zrcadlové poznání mëlo vést k sebepoznání. Cestou své promluvy má duševnë nemocný získat nadhled, stát se objektivnëjším a v pomyslném zrcadle se choroba zobrazí ve své plné absurditë, uzavřené subjektivitë a ne-smyslnosti ve vztahu ke skutečnému. Dnes jsou k tëmto účelům užívány praktiky jako je skupinová dynamika, divadelní představení, ale i mlčky naslouchající terapeut. Vëčný soud podstupuje každý, kdo se účastní života v azylu (či dnešní léčebnë). Pohybuje se ve sféře, kde je především a stále pozorován. „Soudní instancí“ však nejsou samotní pracovníci zařízení, ti jsou pouze jejím vykonavatelem. Jde o jakousi přítomnost neviditelného tribunálu, který si má pacient zpřítomnit ve své mysli a podle nëj se řídit i ve chvíli, kdy opustí zdi azylu. Nejdůležitëjší, a dodnes platnou strukturou, je apoteóza lékařské osobnosti.

100

Lékař je v prvé řadë autoritou, bez níž se

pacient, respektive dosažení terapeutického účinku, neobejde. V případë, kdy léčený neguje lékařskou autoritu, je jen malá pravdëpodobnost, že dojde ke zlepšení jeho stavu. Totální popření znemožňuje přenos a vůbec jakýkoliv plodný vztah. 19. a 20. století se vyznačuje značnou rozštëpeností názorů a přístupů v psychiatrii. V první polovinë 19. století se odehrává pomyslný boj mezi „somatiky“ a „psychiky“. Spor spočíval v původu duševního onemocnëní. Zatímco první skupina byla orientována přírodovëdecky a za centrum duševních problémů pokládala mozek, psychikové za nëj pokládali „duši“. Postupnë se psychiatrie přiklonila k postoji somatiků. Zatímco v 17. a 18. století mëla terapie vodou především morální význam, od dob Pinela 101 psychologická aspirace mizí a voda se používá čistë jako mechanický léčebný nástroj, respektive jako prostředek trestu a korekce. Na počátku 19. století byla voda užívána k “pravému sprchování”, při nëmž byl šílenec připoután na židli pod nádrží studené vody, z níž mu voda pomalu vykapávala na hlavu a ve druhém případë – “láznëmi překvapením” – scházel šílenec do sklepa, kde byl vhozen pozadu do ledové láznë v nádrži. Jiným typem nápravy byla regulace pohybu. Takovým přístrojem byl například rotující stroj k “odstřeďování melancholické krve”. Tento stroj, sestavený počátkem 19. století Masonem Coxem, byl tvořen ze dvou částí: sloupu, spojujícího strop s podlahou a židle či postele připevnëné na nëj v kolmé poloze. Pacient byl přifixován k židli nebo posteli a stroj byl uveden do pohybu systémem převodových kol. Rychlost otáčení bylo možno regulovat. 100

ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4 101 Philippe Pinel - 1745 – 1826, zakladatel vëdecké psychiatrie

57

Jediným výsledkem byl „odstředëný“ rozum pacienta. Svůj účel rotační stroj plnil v tom, že chování jedince přestalo být problematické. Opët zde tedy nešlo o znovunastolení rovnováhy látek človëka, ale o nástroj hrozby, trestu pro ty, kteří se nebudou chovat podle pravidel azylu. 102 Psychiatrie druhé poloviny 19. století se nesla v duchu patologicko-anatomického a histologického bádání. Byla založena tzv. „mozková psychiatrie“, jejíž stoupenci se snažili o lokalizaci duševních procesů v mozku. Právë z této éry pochází stanovení například Alzheimerovy demence a také první formování neurologie a neuropsychologie. Na základë objevů se postupnë začalo vënovat více pozornosti biochemickým zmënám v mozku, jež byly považovány za zdroje duševních abnormalit. Na přelomu 19. a 20. století se vytváří zcela nová a svým významem zásadní psychoanalytická vëtev. Tento smër znamená odklon od předchozích, biologicky chápaných, duševních procesů. Psychoanalytici jsou přesvëdčeni, že všechny duševní problémy pocházejí z psychogenních příčin. Zdrojem jsou traumata, nikoliv však traumata aktuální, ale ta, která jedinec zažil v raném dëtství a jež v průbëhu času byla potlačena do podvëdomí. Tyto negativní zážitky však stále mají svůj silný náboj, který se snaží vybít a tím vznikají duševní poruchy. K jejich odstranëní je zapotřebí používat speciální terapeutické metody jako je psychoanalýza, volná asociace, výklad snů, … Vyléčení spočívá ve zvëdomëní potlačeného. Pacient již tedy nedochází uzdravení skrze z vnëjšku vnucované techniky, v nichž je v silnë podřazené pozici, ale prostřednictvím objevování sebe sama, svého skrytého, „umlčeného já“. V tomto procesu se terapeut dostává „pouze“ do role zprostředkovatele metod, které jsou přístupné jen „zasvëceným“. Oživení psychoanalýzy přichází s druhou polovinou 20. století a přináší nové prvky umožňující práci se zmënëným stavem vëdomí (například holotropní dýchání). Tyto metody jsou však bohužel příliš snadno zneužitelné a najít kvalitního odborníka může být skutečnë problém. Rozhodnë jsem proti tëmto technikám, pokud se vykonávají masovë. To je první známka toho, že místo o serióznë vedenou práci jde o obchodní zámëry. A přitom je ve hře nëco tak křehkého, avšak zároveň mocného, jako je lidské nevëdomí … Převážná vëtšina 20. století představuje však opët značnou převahu stoupenců somatického přístupu. Jedním z nich byl i zakladatel české psychiatrie a univerzitní psychiatrické školy, Karel Kuffner (1858 – 1940). V tomto období jsou uskutečňovány četné intervenční pokusy. Tak například dochází k léčení paralytické demence malárií, 102

ČERNOUŠEK, Micha. Šílenství v zrcadle dějin : Pojednání pro inteligentní čtenáře. Praha: Grada, 1994, ISBN 80-7169-086-4

58

schizofrenie (respektive nemoci, která se v té dobë považovala za schizofrenii) epileptickými záchvaty, k jejichž vyvolání se používala farmaka (kardiozol) nebo elektrické šoky. Ty byly používány i pro léčbu nëkterých depresí. V 50. letech byla vypracována metodika tzv. modifikovaných elektrošoků, jež vyřazovaly z původních zákroků křeče. Od konce padesátých let, kdy na trh vstoupila účinná psychofarmaka, z psychiatrie začaly elektrošoky postupnë mizet. Objevení psychofarmak představovalo pro psychiatrii zlomovou událost. Vedle léčebných účinků mëla také vliv na charakter psychiatrických lůžkových zařízení, v nichž ubylo neklidu, urychlil vznik nemocničních psychiatrických oddëlení a položil základy pro budování jednotek intenzivní psychiatrické péče, nahradil nëkteré do té doby používané nešetrné léčebné metody a mnoho pacientům, kteří by dříve byli hospitalizovaní, umožnila ambulantní léčbu. Moderní psychofarmaka vedle toho znamenala pokrok v biochemických výzkumech duševních nemocí. Psychiatrie posledních desetiletí prodëlává zásadní zmëny. Rozdíl mezi „somatiky“ a „psychiky“ mající své kořeny v 19. století, se začíná stírat a dochází ke splynutí obou přístupů. Počátek tohoto procesu lze přičíst zmiňovanému přístupu Sigmunda Freuda, jež se zasloužil o „psychologizaci medicíny“. Dnes je již obvyklé, že psychiatři jsou zároveň psychoterapeuty a léky se užívají jako doplňková forma terapie. Fyzické se dává do souvislosti s psychickým 103, a tak vzniká celý vëdní obor zabývající se psychosomatií. Léčba již není v takové míře nařizována, ale záleží na osobní zodpovëdnosti jedince. Snaha vymýtit choroby se mëní ve snahu nëjak s chorobami zacházet.

Léčebný přístup k pacientům v bohnické Psychiatrické léčebně od zahájení provozu po současnost S rozvojem industrializace a urbanizace počátkem 20. století se zrychlovalo životní tempo a rostly stresové situace. To znamenalo i nárůst psychických problémů a vzhledem k tomu, že v té dobë neexistovala ambulantní péče a mnoho účinných léků, témëř vždy to znamenalo nevyhnutelnou hospitalizaci v ústavu pro duševnë choré. Přístup k pacientům v Psychiatrické léčebnë Bohnice lze rozdëlit do dvou základních etap: první, od zahájení provozu (1903) do počátku padesátých let, kdy byl ústav v prvé řadë detenčním zařízením a druhé, od padesátých let do současnosti, jenž je založeno na léčebných principech v pravém slova smyslu.

103

Zde možno hledat obdobu v dobë renesance – viz výše.

59

Léčba v meziválečném období (1918 – 1939) v Psychiatrické léčebnë Bohnice spočívala především v podávání hypnotik. Ke zklidnëní pacientů byly používány teplé koupele a zábaly z vlhkých prostëradel. Vedle toho byly plnë využívány korekční prostředky: izolace, síťové postele a v případë neklidných pacientů svërací kazajky a popruhy („kurty“). Velkou událostí bylo v roce 1937 zavedení pomërnë úspëšné léčby schizofrenie prostřednictvím inzulinových šoků. V roce 1946 byla zavedena další významná lékařská metoda, a to sice praefrontální lobotomie. 104

V léčbë

byly

dále

užívány

elektrické

šoky,

experimentovalo

se

s transplantacemi placenty do kožní řasy, léčbou spánkem, a tak dále. V důsledku zavádëní nových metod a pokusů do léčby, byla v roce 1949 – 1952 v ústavu zřízena Vyšší škola sociálnë zdravotní, která ke svým potřebám vyškolila stovku absolventů. V letech 1951 – 1956 docházelo k postupnému přechodu od nápravných metod k léčebným. Tak byly zavádëny doplňkové kurativní metody jako individuální a skupinová terapie, kulturní, rekreační a pracovní terapie či arteterapie. Oproti dnešku se jich mohl zúčastnit pouze úzký okruh pacientů. Potřeba zmën, a to především organizačních, nastala v období 1973 – 1983. V této epoše velmi razantnë vzrostla potřeba lůžek, která byla dána vzrůstajícím počtem obyvatelstva Prahy, ale především nezájmem politiků, jež zapříčinil naprostý nedostatek vhodných sociálních služeb pro podporované bydlení, částečné hospitalizace a ambulantních středisek. Mënila se také skladba pacientů podle diagnóz: výraznë se zvýšilo procento alkoholiků a lidí závislých na jiných návykových látkách. Rostl také podíl nemocných v důchodovém vëku, na což mëlo vliv i stárnutí populace. Ústav se tëmto problémům snažil čelit, jak bylo v jeho silách, a tak zvýšil počet gerontopsychiatrických lůžek na úkor lůžek akutní péče a používáním modernějších psychofarmak umožnil zkrácení doby léčby u nëkterých případů. Přelomové období pro českou psychiatrii nastalo po pádu komunistického režimu, kdy se odborníkům zpřístupnily psychiatrické poznatky ze svëta. Léčebné procesy byly výraznë „polidštëny“, a to především díky značnému rozšíření nabídky doplňkových terapií, poskytování ambulantních služeb, rozvoji komunitní péče mimo zdravotnické zařízení

105

,

zpřístupnëní objektu veřejnosti (podrobnëji viz níže) a poústavní péče.

104 105

Přerušení nervových spojů čelních laloků od ostatních částí mozku. Prvním významným sdružením tohoto typu byl Fokus Praha – viz podkapitola 6.2 Fokus Praha, o.

s.

60

Tëmto zmënám byla přizpůsobena i vnitřní organizace ústavu. Aby mohla být léčba intenzivnëjší, došlo ke snížení počtu lůžek. Dále byl restrukturalizován lůžkový fond oddëlení akutní péče, čímž došlo ke zkvalitnëní služeb pro pacienty podle typu jejich duševní poruchy. Důležitou událostí bylo také zpřístupnění areálu léčebny veřejnosti, které napomohlo detabuizovat psychiatrické prostředí. Tuto zmënu vnímám jako velice pozitivní. Krom toho, že areál ústavu poskytuje příjemné útočištë pro odpočinek díky své poklidné atmosféře v rozsáhlém příjemném parku, jak jsem již v úvodu této podkapitoly zmínila, za hlavní příčinu negativních reakcí na duševnë nemocné považuji strach okolí. Otevření léčebny veřejnosti je prvním krokem k překonání tëchto obav. Významným produktem tëchto snah je známý festival Mezi Ploty, o nëmž se zmiňuji v předchozí podkapitole. V roce 1991 zahájilo činnost Centrum krizové intervence, ve své dobë první a dodnes funkční zařízení tohoto typu. Na Centrum se obracejí klienti buď ambulantnë nebo telefonicky. Po prvním kontaktu je poskytnuto poradenství a následnë buď ambulantní péče nebo krátká hospitalizace. Obdobou Centra krizové intervence pro dëti a mládež je Nadace Naše dítë, taktéž umístëná v areálu léčebny. Tato služba poskytuje nepřetržitou telefonickou pomoc na Lince bezpečí zmínëné skupinë, která se ocitla v akutní mezní situaci. Předností tëchto služeb je anonymita, v níž človëk může zůstat. Myslím, že překvapivë mnoho lidí podléhá předsudkům, a pouhou představu, že by mëli před nëkým – a ještë ke všemu – cizím přiznat, že je určitá situace nad jejich síly, vnímají jako osobní porážku a jako nëco nedůstojného. Telefonická pomoc je tedy řešením „na půl cesty“, které může otevřít dveře pro odbourávání onëch předsudků a být příslibem dlouhodobëjší péče o sebe samého. Další podstatnou zmënou bylo vytvoření nových možností doplňkových terapií na socioterapeutické farmě (vrácené v roce 1991 po 75 letech pod správu léčebny). Zde probíhá ergoterapie (léčebnë výchovný proces v rámci pracovní terapie), hiporehabilitace (terapie pomocí koní, určena pro mentálnë i tëlesnë hendikepované) a vedle toho zde mají pacienti možnost pomáhat při zemëdëlských pracích a v zahradnictví a při udržování parku. Tyto terapie bývají součástí léčebných procesů především při léčení závislostí. V ústavním kostele Sv. Václava probíhají hagioterapie (skupinové pastorační terapie založeny na hledání smyslu etických hodnot). K doplňkovým terapiím jsou vymezeny i různé pavilony a ústavní budovy. Jednou z nich je například divadlo, v jehož zadní části byla v roce 1999 otevřena tëlocvična.

61

Psychiatrie je snadno zneužitelná a nejednou posloužila jako prodloužená ruka moci. Svëdkem by mohla být i Psychiatrická léčebna Bohnice, z níž si totalitní stát udëlal ve své dobë represivní prostředek. „ Totalitní stát si vždy promění represivní roli, kterou společnost v každém zřízení vůči nepohodlným šílencům prostřednictvím psychiatrie uplatňuje, v represi státní, ne-li politickou. Chápe pak psychiatrii jako svou samozřejmou služku, nikoli jako obor lékařství (…)“. 106 Tím se vracím k tématu zmínënému na začátku podkapitoly… Nesvëdčí snad tato potřeba o nejistých a snadno zpochybnitelných základech daného státního systému?

6.2.

Fokus Praha, o. s.

Fokus Praha je nestátní nezisková organizace pomáhající lidem znevýhodněným duševním onemocněním začlenit se zpët do společnosti a vést spokojený a samostatný život. Počátky organizace sahají ještë do předrevolučního období. Oficiálnë bylo sdružení založeno v únoru 1990. Původními cíli zakladatelů (především z řad psychologických oborů) bylo poskytování komunitních služeb lidem s duševním onemocnëním, velkou ambicí byla snaha zmënit systém psychiatrické péče v České republice ve smyslu deinstitucionalizace a uzavření psychiatrických léčeben, která postupnë přešla ve snahu alespoň tyto instituce zlidštit a dalším cílem bylo zmënit také systém financování a organizace psychiatrické péče tak, aby byly podpořeny komunitní služby. Od svého počátku se Fokus inspiroval v zahraničí a dodnes se aktivnë podílí na uskutečňování recipročních zahraničních návštëvách a je členem nëkolika mezinárodních organizací, které se zabývají sociálnë-psychiatrickou problematikou (Mental Health Europe, Social Firms Europe CEFEC, s nimiž spolupráce představuje kromë získávání užitečných informací a kontaktů také perspektivu ovlivňování evropské politiky péče o duševní zdraví a Arge Ost West, zamëřující se na pracovní rehabilitaci zdravotnë postižených). Fokus Praha sídlí v bohnické ulici Dolákova 24 a má nëkolik středisek v Praze a ve třech dalších regionech. Posláním organizace je poskytovat podporu lidem se zkušeností s duševní nemocí, jenž má smëřovat k znovuzačlenëní do bëžné společnosti, ke schopnosti vést samostatný život, navazovat a udržovat sociální kontakty, uspokojit své základní materiální potřeby, starat se o své zdraví a léčit se, mít své koníčky, rozvíjet své přednosti, mít životní perspektivu, 106

POLIŠENSKÝ, Josef; a kol. Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha: ELK, 2000. ISBN 80-88931610-6. Kapitola Cyrila Höschla Směřování české psychiatrie na přelomu staletí. s. 457

62

vzdëlávat se, a tak dále. Sdružení nabízí účastníkům komunitní služby a hájí jejich práva a zájmy. Na realizaci tëchto zámërů se svou činností podílejí sociální pracovníci, psychologové, psychiatrové, psychoterapeuti, socioterapeuti, pracovní terapeuti a další pracovníci včetnë dobrovolníků. Klienty jsou obvykle dospëlí lidé s dlouhodobými psychickými problémy. Často přicházejí po nëkolikáté hospitalizaci v psychiatrické léčebnë a v důsledku psychického onemocnëní jsou v invalidním důchodu. Nejpočetnëjší skupinu tvoří schizofrenikové. Kromë toho se mohou na středisko obrátit i lidé v náhlé krizové situaci. Protože lidé s duševními problémy mají tendenci propadat se do svého svëta, uzavírat se před vnëjšími vztahy a ztrácet tak schopnost komunikovat s okolím, Fokus Praha často spolupracuje s rodinou a nejbližším okolím klienta. Služby Fokusu Praha lze strukturovat do nëkolika oblastí: sociální a pracovní rehabilitace, zdravotnické služby, svépomocné aktivity a zamëstnávání na tréninkových chránëných místech a v sociálních firmách. Tyto služby jsou klientům poskytovány v komunitní péči, tedy v jejich přirozeném prostředí v blízkosti bydlištë. Nyní podrobnëji k jednotlivým aktivitám. Služby sociální a pracovní rehabilitace připravují klienta na postupný návrat do bëžného života. Hlavní roli zde sehrávají komunitní týmy. Jejich pracovníci přebírají vedení případu klienta a nabízejí mu výpomoc v podobë poradenství, podpory bydlení, pracovního uplatnëní, volného času, sociálních vztahů a v obtížných situacích. Pomáhají klientům zajistit důstojné životní podmínky a prosazovat jejich práva a zájmy. Současnë je kladen důraz na rozvíjení pocitu vlastní odpovëdnosti. Spolupráce s klienty probíhá intenzivnë a dlouhodobë. Komunitní týmy konzultují vhodnost výbëru opatření a vývoj situace jednotlivých klientů s psychiatry jednou za 14 dní. Součástí služeb sociální a pracovní rehabilitace je chráněné komunitní bydlení. To umožňuje klientům odchýlit se od ústavního či rodinného bydlení a naučit se žít co nejsamostatnëjším způsobem. Podmínkou této služby je ochota žít ve skupinë a dodržovat daná pravidla soužití. Uživatelé se tímto také mají naučit vést praktický život (práce spojené s domácností, vyřizování na úřadech, hospodaření s penëzi) a významným prvkem je bezpochyby také zkušenost s navazováním a udržováním dobrých mezilidských vztahů. S překonáváním překážek pomáhá klientům socioterapeut. V oblasti aktivně tráveného volného času působí centra denních aktivit. Nabízejí příjemné bezpečné klubové prostředí, v nëmž dochází k setkávání klientů. Mimo přínosu ze samotné

63

činnosti a s ní spojeným pocitem seberealizace mají tedy tyto kluby pozitivní vliv na rozvoj sociálních a komunikačních dovedností. Při akutních problémech lze využít krizové pomoci či nízkoprahového programu a krátkodobého poradenství. Tyto služby jsou určeny pro osoby, které nejsou členy zařízení, chtëjí zůstat v anonymitë či využít pomoc jednorázovë. V případë potřeby vyjíždí krizový tým, který je složen ze sociálních pracovníků, psychiatrů a zdravotníků, do terénu. Významnou oblastí systému Fokus Praha jsou zdravotní služby. Tuto oblast zajišťuje denní sanatorium, jenž poskytuje klientům a jejich rodinám psychiatrickou, psychologickou a psychoterapeutickou péči. Náplní denního sanatoria je skrze tři druhy terapií (individuální, skupinovou a rodinnou) zmírňovat symptomy nemoci, předcházet krizi a naučit klienta pracovat se svým onemocnëním. Jedná se o zdravotnické ambulantní zařízení. Sdružení dále nabízí expresivní terapii, a to pro osoby s psychiatrickou diagnózou i bez ní. Tento druh terapie podporuje a rozvíjí tvůrčí potenciál každého jedince a probíhá individuálnë či ve skupinë. Jedná se například o arteterapii, muzikoterapii, taneční a pohybovou terapii, dramaterapii, a tak dále. Služby v oblasti zamëstnání poskytuje Centrum programů podpory zaměstnávání nabízející poradenské služby a služby přechodného a podporovaného zamëstnání. Přechodné zamëstnání umožňuje klientům projít si tréninkem pracovních a sociálních dovedností, jehož cílem je vstup klienta na otevřený trh práce. Podporované zamëstnání je zamëstnání, v jehož rámci klient využívá časovë omezenou podporu pracovního konzultanta před a po nástupu do práce. Dalším pracovním prostředím, které organizace zprostředkovává, jsou chráněné pracovní dílny, které se svým provozem snaží co nejvíce přiblížit bëžným pracovním podmínkám. Klienti se mohou také uplatnit v sociálních firmách, což jsou podniky vznikající za účelem vytváření pracovních příležitostí osobám výraznë znevýhodnëným na volném trhu práce. Cílovou skupinou jsou blíže lidé, kteří mají problém nalézt pracovní místo či si ho udržet a potřebují určitou míru podpory ve zvládání pracovní činnosti. Nejedná se však již o pracovní rehabilitaci. Pracovní pozice vyžadují schopnost pracovat za náročnëjších podmínek a zvládat rychlejší pracovní tempo než je v chránëných dílnách. Zapojení do bëžného pracovního trhu nabízí pár klientům také Tiskárna Fokus Praha z poloviny vlastnëna sdružením Fokus. Tiskárna působí na bëžném trhu tisku. Sociální a pracovní rehabilitaci poskytují klientům sociálně terapeutické dílny, vedené pracovními terapeuty. Tyto služby jsou poskytovány ve středisku Dolákova, a to pod názvem CEDRA (Centrum denních rehabilitačních aktivit). Centrum disponuje terapeutickou

64

dílnou, jejímž smyslem je naučit klienty nejzákladnëjším pracovním dovednostem, zájmovou kutilskou dílnou, volnočasový klub a svépomocný program Mosty (viz níže). Svépomocné aktivity se zakládají na spolupráci, vzájemné podpoře a pomoci klientů mezi sebou. Jednou z forem tëchto aktivit je vydávání časopisu Libušinka. Autorem článků jsou převážnë lidé, kteří mají zkušenost s duševním onemocnëním. Jedná se o různé povídky, úvahy a především básnë. Časopis vychází od roku 2005. Druhou formou je program Mosty. Tento program, zahájený počátkem roku 2009, je určený pro pacienty hospitalizované v Psychiatrické léčebnë Bohnice. Ti se díky doprovodu zajištëným pracovníky či dobrovolníky Fokusu dostanou nëkolikrát týdnë mimo zdi areálu a účastní se klubových aktivit. O účasti klientů rozhoduje ošetřující lékař. Program volí a organizují samotní klienti. Jeho náplní bývají převážnë různé společenské hry, relaxace spojené s hudbou, kresba, tance, jazykové kroužky. V čele tohoto programu stojí čtyřčlenný tým složený z pracovníků s osobní zkušeností s duševní nemocí. Tuto práci vykonávají jako bëžné zamëstnání. Vedle přímé péče o klienty se sdružení zasluhuje také o šíření osvëty: pořádá vzdëlávací kurzy a semináře pro odborníky i laiky včetnë uživatelů služeb (v tomto roce například kurz Zvládání agrese, Právní minimum pro pomáhající profese, Psychiatrické minimum, Zvládání emocí vnitřnë a v interakcích a jiné), informuje o problematice duševního zdraví a propaguje destigmatizaci pojmu “duševní nemoc”. Fokus Praha je jedním z nejvëtších subjektů na trhu poskytujících vzdëlávání profesionálů v sociální oblasti. Tréninkové a vzdělávací středisko sídlí ve středisku Dolákova v Bohnicích. Zajímavou formou vzdëlávacích snah je školní projekt “Blázníš? No a!” určený studentům středních škol a gymnázií. Je zamëřen na prevenci duševního zdraví, boření předsudků o osobách s duševními nemocemi a poukazuje na nadëji, že lze navzdory onemocnëní vést spokojený život nebo se vyléčit. Projekt je jednodenní a probíhá ve škole. Zde se představí fokusový tým sestavený z “ moderátora” - odborníka z oblasti péče o duševní zdraví a jeden až tři “experti ” - lidé, kteří překonali duševní onemocnëní. Přínosným momentem je setkání studentů s “normálností ” u človëka, který je označován za duševnë nemocného. Vše probíhá hravou interaktivní formou, do které mohou být zapojeni i učitelé. Studenti mají prostor pro otevřené kladení otázek. Základní informace o projektu “Blázníš? No a!” jsou uveřejnëny také na webových stránkách Rámcového vzdëlávacího programu. 107

107

http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/3055/projekt-blaznis-no-a-.html/

65

Dalším preventivním projektem, jehož se Fokus Praha účastní, je “Školský informační kanál”. Projekt je budován pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tëlovýchovy, Ministerstva vnitra, Ministerstva dopravy a ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem životního prostředí. Spočívá v promítání preventivních spotů na velkoplošných obrazovkách umístëných ve školách po celém území České republiky. Posláním spotů je prevence před rizikovým chováním na základních a středních školách. Fokus Praha zde plní roli odborného garanta pro oblast prevence duševních chorob u dëtí a mladistvých. Ke dni 15. 5. 2011 bylo do programu zapojeno celkem 368 škol (nejvíce v Ústeckém a Královéhradeckém kraji), působí tedy na 224 000 žáků a studentů po celé republice. Fokus Praha je také jedním z hlavních pořadatelů Týdnů pro duševní zdraví. Týdny se konají pravidelnë jednou za rok v mnohých českých mëstech, a to v termínu od 10. září do 10. října – Svëtového dne pro duševní zdraví. “Smyslem celé akce je co nejvíce informovat veřejnost o problematice duševně nemocných, mentální hygieně jako prevenci duševních onemocnění i o aktivitách organizací působících v sociálně zdravotní oblasti a tím přispět ke zlepšení postoje k duševně nemocným a větší toleranci společnosti.”

108

Do programu jsou

zařazeny různé koncerty, výtvarná díla duševnë nemocných, besedy a diskuze, divadelní přestavení, workshopy apod. Ve středisku CEDRA na Praze 8 jsou po celý rok pořádané různé akce sdružující klienty a jejich blízké, zamëstnance, kolegy z jiných spřátelených organizací a veřejnost, zejména obyvatele sídlištë Bohnice. Mezi nejoblíbenëjší akce patří výlety, cestovatelské přednášky a bazary oblečení. Úspëch taky zaznamenává den otevřených dveří v rámci výše uvedených Týdnů pro duševní zdraví.

6.3.

Hospic Štrasburk

Domem č. p. 12 v Bohnické ulici je Hospic Štrasburk, o. s. Tato stavba byla vybudována na místë bývalého dolního dvora ve vlastnictví Isaaka Osborna. Nachází se v blízkosti kostela Sv. Petra a Pavla, na pozemku Psychiatrické léčebny, ale má samostatný vchod. Bëhem své historie sloužila lidem mnohými způsoby: jako útulek pro pocestné zřizovaný řeholníky, jako obydlí pro hospodářský personál a jako hostinec. Z doby, kdy budova sloužila jako hostinec, pochází její název. Protože zde bývalo živo dlouho do noci, začalo se jí říkat „Štrasburk“ – podle proslulé hospody v Libni. Pozdëji se také stala bydlištëm nëkterých 108

http://www.tdz.cz/index.php?co=5

66

zamëstnanců léčebny a po rekonstrukci 3. ledna 1998 zde byl slavnostní mší zahájen provoz Občanského sdružení Hospic Štrasburk, a to zásluhou tehdejšího primáře Léčebny dlouhodobë nemocných MUDr. Jiřího Pauliho a ředitele Psychiatrické léčebny MUDr. Zdeňka Bašného. Od roku 1999 do současnosti (2011) je ředitelem Ing. Josef Heller, MBA, viceprezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, jejímž členem je i bohnický hospic. Pro svou lokalizaci na poklidném okraji Prahy a uprostřed zelenë je toto místo pro poskytování služeb tohoto druhu nanejvýš vhodné. Hospic jako instituce má své počátky v Anglii v 80. letech 20. století. V České republice bylo první zařízení tohoto typu uvedeno do provozu v roce 1995, a to MUDr. Marií Svatošovou v Červeném Kostelci u Náchoda. Hospic je zdravotnickým zařízením pomáhajícím nevyléčitelně nemocným v poslední fázi života paliativní medicínou, tedy medicínou zamëřenou na zmírňování bolesti. Jeho principem je vytvářet pacientům důstojné a poklidné zázemí při odcházení z tohoto svëta. Jde o služby poskytované nepřetržitë (24 h dennë) a do dožití klienta. Hospic Štrasburk poskytuje péči osobám v terminálním a preterminálním stadiu onkologického onemocnëní. Disponuje 26 samostatnými jednolůžkovými pokoji s vlastním bezbariérovým sociálním zařízením, čímž je splnën nezbytný požadavek na soukromí a klid uživatele i jeho blízkých. Pokoje jsou také vybaveny přistýlkou pro nejbližší. Hospic má vlastní zahradu, která je pro potřeby pacientů bezbariérovë upravena. Nadto je odsud přístupný i rozsáhlý park Psychiatrické léčebny. Základním principem hospicu je individuální přístup a respektování přání pacienta, a tak blízcí lidé mohou přijít na návštëvu kdykoliv, neexistují zde návštëvní hodiny. Pacientům je k dispozici psychologická a psychiatrická konzultace, sociální a rehabilitační pracovníci, duchovní správce bohnické farnosti a jednou týdnë se mohou účastnit bohoslužby, která se koná v kapli umístëné v areálu. Mimo to poskytuje tato instituce i hospicovou službu v domácím prostředí nemocného a odlehčovací služby pro seniory (časovë omezené pobytové služby nahrazující dočasnou indispozici jinak pečující rodiny). Hospic Štrasburk přijímá klienty z celého území České republiky. Hospic Štrasburk spolupracuje s pražskými fakultními nemocnicemi a slouží jako výukové pracovištë pro studenty mimopražských univerzit. Za svou působnost (od roku 1998 do roku 2010) poskytlo pobytové služby více než 2 000 klientům a více než 300 osobám domácí hospicové služby. Bohnický hospic se zasloužil o zřízení pobočky na Praze 4 v ulici Malovická a zároveň se stal jejím provozovatelem. Tímto byl v dubnu 2011 zahájen provoz

67

druhého lůžkového hospice v Praze. Spořilovský hospic poskytuje 20 lůžek pro pacienty s neurologickým a interním onemocnëním (Alzheimerova, Parkinsonova choroba) a 10 lůžek pro onkologicky nemocné. Na závër bych ráda zmínila osobní zkušenost s touto institucí. V roce 2009 naše rodina využila služby Hospice Štrasburk a byli jsme velmi spokojeni s individuálním, šetrným a vstřícným přístupem personálu. V prostředí tohoto typu jsem se ocitla poprvé a pracovníci tëchto služeb mají můj nejupřímnëjší obdiv.

6.4.

Kolpingova rodina Praha 8

Zakladatelem hnutí je nëmecký katolický knëz Adolf Kolping (1813-1865), který od roku 1850 inicioval zakládání spolků po celé Střední Evropë na podporu mladých chudých tovaryšů putujících za prací z venkova do mëst. Spolkové domy jim poskytovaly přechodné ubytování a materiální zázemí, ale jejich hlavním cílem bylo rozvíjení mladých lidí po stránce duchovní, vzdëlávací a výchovné. Kolping byl nadčasový ražením principu, že nejúčinnëjší je taková podpora, která človëka nečiní závislým na nëkom jiném, ale díky níž se stane samostatnou osobností. A toho se dá dosáhnout právë vzdëláním. Adolf Kolping z vlastní zkušenosti vëdël, jak nesnadné jsou začátky pro mladé lidi z chudých pomërů – sám pocházel z nemajetné rodiny, a tak se nejdřív pouze vyučil ševcem, ale pozdëji jeho výjimečná píle a houževnatost natolik zaujala mecenáše, že díky jejich finanční podpoře mohl vystudovat (v polovičním čase než ostatní studenti) a stal se knëzem. Jeho horoucí nasazení mu vydrželo po zbytek života: vedle knëžství a zakládání spolkových domů působil jako novinář, byl autorem mnoha knih a pojednání a především šiřitelem myšlenky pomáhat lidem na okraji společnosti prostřednictvím vzdělání. Vypomáhal především mladým lidem skrze konkrétní pomoc v tëžkých okamžicích a širokou nabídku vzdëlávacích a volnočasových aktivit. To vše na pozadí hlavní myšlenky: rozvinout v mladých samostatnost a pocit vlastní zodpovëdnosti. Svými činy příkladnë naplňoval principy křesťanství. Svůj život zasvëtil službë človëku, a to s takovým nasazením, že ve vëku 52 let zemřel na vyčerpání. V roce 1991 byl Adolf Kolping blahořečen v Římë papežem Janem Pavlem II. V současné dobë Kolpingovo dílo působí ve více než 50 zemích všech kontinentů, ve svëtë je činných přes tisíc Kolpingových domů a celkem evidují přes půl milionů členů. V Českých zemích byla vëtšina spolků založena v letech 1848-1898. Občanské sdružení Kolpingovo dílo České republiky vzniklo 21.10.1992 se sídlem ve Ždáru nad Sázavou. 13.2.1993 bylo přijato 68

do Mezinárodního Kolpingova díla, sídlícího v nëmeckém Kolínë nad Rýnem. Kolpingovo dílo je nositelem statutu poradce při OSN, Mezinárodním úřadu práce (ILO) a Radě Evropy. V současnosti je v České republice 24 poboček. Jedním z bývalých Kolpingových domů v Praze je například sídlo dnešního Divadla Na Zábradlí (Anenské námëstí 209/5, Praha 1). Základním posláním Kolpingova hnutí je řešení sociálních problémů v duchu křesťanských hodnot, a to skrze aktivní zapojení účastníků a rozvíjení pocitu zodpovědnosti vůči sobě i společnosti. Hnutí se zamëřuje na tři oblasti: 1. manželství a rodinu, přičemž vychází z faktu, že rodina má nejvýznamnëjší vliv na rozvoj človëka a celé společnosti. Snaží se zákonnými a politickými opatřeními ochraňovat, uchovávat a posilovat ohroženou rodinu jako instituci, zajistit jí důstojné postavení ve společnosti, a to prostřednictvím sociálních služeb. 2. oblastí, na níž se spolek soustřeďuje, je práce a povolání – cílem v tomto poli působnosti je zakotvit v účastnících pocit důležitosti celoživotního vzdëlávání a zvyšování kvalifikace pro vëtší šanci uplatnëní na trhu práce, ale i pro pocit seberealizace a služby společnosti. 3. okruhem je společnost a stát. Kolpingova rodina podporuje své členy v aktivní účasti na demokratickém spoluutváření společnosti. Za základní pilíř přitom považuje uznání a ochranu základních lidských práv a svobod. K tomuto úkolu používá vzdëlávacích prostředků (semináře, přednášky českého i mezinárodního Kolpingova díla) a sociálnë-právního poradenství, které mají účastníkům vnést do povëdomí základní práva a povinnosti občanů a rodičů. Kolpingova rodina Praha 8 zahájila svůj provoz v roce 1994 v poklidné části Starých Bohnic v ulici Bohnická 32/3. Tato budova byla v roce 1788 založena v sousedství fary Sv. Petra a Pavla a do roku 1827, kdy byla zničena požárem, poskytovala zázemí obecní škole. Objekt byl znovu postaven až v roce 1839 a žáci do nëj docházeli ještë v roce 1978. Po zmënë režimu (1989) krátce sloužil jako ubytovna pro učitele. V roce 1992 byl vyhlášen konkurz na využití budovy pro sociální účely, v nëmž zvítëzilo právë Kolpingovo hnutí s vizí azylového domu pro matky s dětmi. Objekt byl zrekonstruován s pomocí finančních prostředků z evropského programu Phare, pražského Magistrátu a Mezinárodního Kolpingova díla. Kolpingův dům byl v roce 2005 ocenën za vynikající realizaci projektu nadací Výbor dobré vůle v rámci udëlování Ceny Olgy Havlové. Hlavními činnostmi bohnické Kolpingovy rodiny jsou poskytování sociálních služeb a pořádání příležitostných akcí pro uživatele a členy organizace. „Sdružení poskytuje od r. 1994 sociální služby rodinám ohrožených sociálním vyloučením, především matkám s dětmi v těžké životní situaci (azylové ubytování, sociálně-právní poradenství, sociálně

69

aktivizační služby pro rodiny s dětmi a krizovou pomoc – viz níže). Zaměřuje se na mladé rodiče bez rodinného zázemí a zkušeností, kteří vykazují nezralost a žijí rizikovým způsobem života. Připravuje pro samostatný život a kompetentní rodičovství.“

109

Tëmto osobám je

poskytována pomoc v objektu azylového domu nebo v tzv. tréninkových bytech. Služby jsou poskytovány kvalifikovanými pracovníky – sociálními pracovnicemi, socioterapeutkou, lektorkou praktických dovedností, videotrenérkou, psychoterapeutem a odborníky praktických činností (lektor informatiky apod.) (více viz odstavec „Sociálnë-aktivizační služby pro rodiny s dëtmi“ níže). Azylový dům nabízí dlouhodobé ubytování a základní sociálnë-právní poradenství matkám s dětmi v tíživé životní situaci. Mnohdy se touto službou předchází umístëní dítëte do ústavní výchovy. Kapacita objektu umožňuje bydlení 7 rodinám v kompletnë vybavených garsoniérách. Obyvatelům jsou dále k dispozici pračky, počítače s internetem, společná místnost s televizorem, dvůr a zahrada. Se žádostmi o využívání tëchto služeb se na Kolpingův dům obracejí samotní zájemci, oddëlení sociálnë-právní ochrany dëtí z jakékoliv mëstské části nebo různé neziskové organizace. Cílem pobytu je vytvořit bezpečné zázemí pro řešení nepříznivé situace, připravit rodinu na znovuzačlenëní do společnosti a samostatný život. Průmërná délka pobytu je 18 mësíců, v ojedinëlých případech až 3 roky. Služba byla v roce 2010 poskytnuta 31 uživatelům (16 rodičům a 15 dëtem). V Kolpingovë domë dlouhodobë vykonávají praxi studenti vyšších odborných sociálnëprávních škol a dále se zde pro studenty pořádají hromadné exkurze. Tréninkové byty (celkem 4), pronajímané Kolpingovou rodinou od roku 2008 od MČ Praha 5,8,9 a magistrátu Hlavního mësta Prahy, jsou určeny pro bývalé uživatelky služeb azylového domu, které bëhem svého pobytu prokázaly spolehlivost. Spolupráce s tëmito klientkami pokračuje v rámci Sociálnë aktivizačních služeb pro rodiny s dëtmi a spočívá v pravidelných docházkách sociální pracovnice (cca 1x týdnë), pokračující účasti ve volnočasových aktivitách a spolupráci s videotrenérkou. Pobyt v tëchto bytech může trvat až 18 mësíců. Příležitostné akce mají vzdëlávací, volnočasový a společenský charakter. Jsou do nich zapojeni pracovníci i uživatelé služeb. Jedná se například o různé přednášky, kurzy, semináře a besedy, každoroční česko-nëmecké setkání mládeže a rodin, oslavy výročí apod., výlety, oboustranné návštëvy tuzemských i zahraničních Kolpingových rodin a tak dále.

109

Výr.zpr.2009, s.9 – viz http://www.kolpingpraha.cz/?vyrocni-zprava

70

Sociálnë-aktivizační služby pro rodiny s dëtmi jsou poskytovány klientkám z azylového domu i terénních bytů. Jde o služby, jejichž smyslem je rozvinout u účastníků rodičovské, sociální a „hospodyňské“ dovednosti, zvyšovat jejich vzdëlanostní a vëdomostní úroveň a dosáhnout co nejefektivnëjšího zapojení na trhu práce. Matky si na počátku stanoví krátkodobé i dlouhodobé cíle a s pomocí sociální pracovnice hledají konkrétní kroky k jejich dosažení. Své plány a jejich realizaci pravidelnë jednou týdnë konzultují. Lektorka praktických činností podporuje uživatelky v obstarávání domácnosti, socioterapeutka dává na výbër různé volnočasové aktivity, při nichž je kladen zvláštní důraz na možnost sdílení zážitků matky s dítëtem (společné plavání, výlety, návštëva zoo, …), videotrenérka podporuje živou komunikaci mezi rodičem (rodiči) a dítëtem. V roce 2010 došlo díky sponzorským darům k rozšíření služeb, které by klientkám mëly usnadnit vstup do pracovní činnosti, a které by tedy mëly vést k celkovému zlepšení životní situace. Jedná se o rekvalifikační kurzy, jejichž výbër zcela závisí na individuálních zájmech účastnic (takto byl proplacen například kurz floristiky, řidičský kurz a základní PC kurzy). Personál při hodnocení snahy klientek používá povzbuzující přístup. Nejvëtším a nejčastëjším problémem při nabývání nových zvyků je pro klientky udržování pořádku. Situace uživatelů služby a vhodnost výbëru daných postupů je personálem vyhodnocována na pravidelných týdenních poradách. Ke sdílení vlastních pocitů vyplývajících z výkonu práce, svých pracovních úspëchů a neúspëchů, jsou vyhrazena setkání na tzv. případových supervizích. Krizová pomoc je služba určená rodinám s dëtmi, které se ocitly v akutní krizové situaci (náhlá ztráta bydlení apod.), a jejíž řešení nejsou schopny zvládnout vlastními silami. Součástí této služby je ubytování v bytë s vlastním příslušenstvím, sociálnë-právní poradenství, poskytnutí stravy, případnë i odëvů a nezbytná finanční pomoc. Služba je bezplatná a lze ji využívat jeden týden, v ojedinëlých případech déle. Bëhem tohoto týdne se intenzivnë hledá řešení pro danou situaci. Krizové pomoci využilo v Kolpingovë rodinë Praha 8 v roce 2010 44 klientů (21 dospëlých a 23 dëtí). Tato služba je, vzhledem ke zvyšujícímu se počtu rodin, které náhle přišly o bydlení, personálem hodnocena jako velmi potřebná.

71

6.5.

Domov pro seniory Slunečnice (DSS)

V roce 1972 byl na žádost Magistrátu hlavního mësta Prahy započat projekt výstavby Domova důchodců v Bohnicích

110

pro poskytování sociálních služeb. Pro jeho umístëní

bylo vybráno místo na rozhraní Bohnic a Čimic v ulicích Vraňanská, Řepínská, Na Hranicích 18/674. Stavba se nachází mezi rodinnou zástavbou v ulici Na Hranicích a byty zamëstnanců Psychiatrické léčebny Bohnice v ulici Pod Čimickým hájem. Byla mu vymezena plocha cca 2,8 hektarů. Ve své dobë šlo o nejvëtší domov důchodců v bývalém ČSSR. Generální projektantem byl Projektový ústav Výstavby hlavního mësta Prahy, ateliér GAMA a autory projektu se stali Ing. arch. Jan Línek spolu s Ing. arch. Vladem Miluničem. Hlavní budovu ozdobil roku 1981 akademický malíř Josef Mžyk svou první monumentální malbou v architektuře „Zahrada“.

6.5.1.

Architektonické řešení DSS

V 70. letech ovládla českou architekturu monotónnost. Architekti se snažili o různé modernistické variace, jejich tvorba však byla výraznë omezená tehdejšími možnostmi výroby. Hledali se nové zdroje inspirace, jímž se nakonec na sklonku desetiletí stal funkcionalismus z 20. a 30. let. Pokrokovými architekty této doby byli právë Línek a Milunič, kteří již na počátku 70. let používali nové prvky inspirované funkcionalismem. Přímo ve svém projektu DD Bohnice z roku 1972 se označili za novofunkcionalisty se širokým pojetím funkce: barva a materiál mají mít svou estetickou a sociální roli, krása stavby spočívá i v její “psychické” funkci – ne jen v utilitarismu - a dílo má být pojato komplexnë, v kontextu. Musí být bran zřetel na to, že stavba a prostředí tvoří jeden celek. Domov pro seniory Slunečnice byl pro tuto autorskou dvojici prvotinou mezi stavbami se sociálnë-zdravotnickým programem. Poté ze staveb umístëných v Praze následoval Domov pro seniory v Malešicích (1985), v Hájích (1989) a Chodovë (1989) a ubytovna pro zdravotní sestry na Proseku (1985). Zámërem dvojice bylo překonat jednotvárnost panelové výstavby. DD Bohnice byl dokončen v roce 1980. Svým novátorským pojetím vzbudil diskuse o vyčerpání moderní architektury. První obyvatelé byli umisťováni do jednotlivých pavilonů v březnu 1981. Celkový počet lůžek činil 351 (v objektech č. 3, 4, 5 pro relativnë 110

Od roku 2007 ze zákona nazývaného “Domova pro seniory”.

72

zdravé 252 lůžek, pro chroniky 81, v internátu 18). DSS Bohnice se přibližuje návrhu kojeneckého pavilónu od Jaroslava Fragnera v Mukačevu (1928). 111 Ačkoliv je komplex složen ze šesti samostatných objektů, stavba je vzhledovë kompaktní. Objekty spolu „komunikují“ spojovacími prosklenými chodbami, přičemž každý z nich díky svému umístëní a natočení získává specifické prostorové postavení. Jedná se převážnë o dvoupodlažní budovy s okrajovými částmi smërovë i výškovë přizpůsobenými okolní zástavbë. Při urbanistickém řešení bylo myšleno na specifické pocity starých lidí, často spojených s blížící se smrtí, a tak v konceptu byly zámërnë eliminovány ty faktory, které by mohly tento pocit potvrzovat či ještë umocňovat (například ne příliš schematické rozložení budov v posloupnosti vstup – ubytování – nemocnice – márnice). Dále na základë gerontologických poznatků bylo vytvořeno vnitřní členëní objektů: aby se omezil pocit odcizení a ztráty příslušnosti k širšímu okolí, byl při architektonickým a provozním řešení brán zřetel na vytváření vhodných podmínek pro navazování a udržování sociálních vazeb. Takovými prvky jsou v domovë například společenské místnosti, společné balkony pro více bytů, chodby s nikami pro posezení. Základní páteří je chodbový systém, který všechny uvedené části propojuje jak mezi sebou, tak s provozními celky. Před vstupy do obytných bunëk jsou vytvořeny takzvané “uzly”, které chodbu rozšiřují a poskytují tak více prostoru pro manipulaci s lůžky. Areálu přísluší také park užívaný i lidmi z okolí, čímž je splnën další sociologický a psychologický požadavek propojení svëtů lidí žijících v domovë s vnëjším okolím. Objekty jsou dëleny podle svého charakteru. Objekt č. 1 zahrnuje v přízemí vstupní část, informace, příjem a výdej prádla, dvë jídelny, z nichž jedna je určena pro důchodce z Domova a druhá pro důchodce z okolí, bufet, kosmetiku, pedikúru, kadeřnictví a knihovnu s internetem. Horní patro poskytuje zázemí pro administrativu (kanceláře ředitele, pracovníků sociálního a ekonomického oddëlení) a také pro společenské účely: jsou zde umístëny společenské prostory (víceúčelový sál, v nëmž jsou pořádány koncerty, výstavy atd., zasedací místnost, místnosti zájmových kroužků). Vstupní hala v prvním patře je důchodcům z okolí přístupna vnëjším schodištëm a důchodcům, kteří zde žijí, pak vnitřním. V suterénu se nalézají objekty provozní správy (prádelna, sklady, dílny atd.). Trojpodlažní objekt č. 2 slouží imobilním chronikům, u nichž se předpokládá trvalý pobyt na lůžku. Z centrální vstupní haly v přízemí se dá vejít do nemocniční části nebo k vyšetřovnám a rehabilitaci, které poskytují služby jak důchodcům z areálu, tak lidem 111

BAŠE, Miroslav. Česká architektura 1945 – 1995 : Katalog stejnojmenné výstavy. Praha: Obec architektů, 1995 (srov. http://archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=1023)

73

z okolí. Dále je v přízemí místnost pro zemřelé a infekční část. Objekt č. 2 je propojen s objektem č. 1 krytou prosklenou spojkou, jíž je mimo jiné dovážena strava k jídelním výtahům. V 1. a 2. patře se nacházejí jednotlivá oddëlení. Nemocniční pokoje jsou jedno, dvou a čtyřlůžkové. Na každém podlaží je – na nemocniční prostředí – pomërnë veliká společenská místnost, čímž projektanti výstavby chtëli pacientům kompenzovat jejich omezenou pohyblivost a dlouhý pobyt na oddëlení. V případë objektu 3 a 4 se jedná o ustupující čtyřpodlažní stavby, jež poskytují ubytování relativnë zdravým (tedy klientům mobilním či s částečnou poruchou mobility), a to převážnë v jednolůžkových buňkách. Pro každé dvë jednolůžkové buňky a každý pokoj je určena jedna společná hygienická buňka s toaletou a umyvadlem. Každý pokoj je vybaven lodžií. Ústřední chodba zde byla projektována tak, aby důchodcům poskytla jak relativní soukromí (chodba je ve středu posunuta, takže nejde vidët z jednoho konce na druhý), tak i prostor pro společenský kontakt (uprostřed chodby je umístëna společenská místnost). Na konci vyúsťuje chodba do teras na jižní stranë objektu. Každé patro je vybaveno sesternou, kuchyňkou, společnou koupelnou a sprchami a pomocnými prevety. Na severní stranë jsou ocelové atypické vëže, které spojují jednotlivá patra objektů č. 3 a 4 s objektem č. 1. V tëchto vëžích jsou v provozu osobní a lůžkové výtahy a atypické schodištë nahrazující zde nevhodné schodištë typu VVÚ-ETA. 112 Na konci objektů v přízemí je zpřístupnën zahradnický skleník určený pro rekultivaci kvëtin z obytných bunëk důchodců a pro tuto zájmovou činnost. V objektu č. 5 se nacházejí buňky pro manželské dvojice. Jde o dvou až třípodlažní objekt sestavený ze stejných dvoulůžkových bunëk. Každá buňka disponuje předsíní a šestimetrovým obytným prostorem s kuchyňským koutem, dëleným na část denní, vázající na sebe terasu a část noční s lůžky. Ve zbylém prostoru chodby jsou podle potřeby umístëny nëkteré provozní místnosti (úklidová místnost, sklad, rozvadëč). Poslední objekt je vyhrazen pro ubytování zamëstnanců, a to v jednolůžkových buňkách. Objekt zahrnuje také dvë společenské místnosti v přízemí a na střeše.

6.5.2.

Činnost a poslání instituce

DS Slunečnice je sociálním zařízením poskytujícím seniorům pobytovou péči, která je nepřetržitá (24 hodin dennë) a časovë neomezená. Cílovou skupinou jsou senioři, kteří z vëkového nebo zdravotního důvodu nejsou již plnë sobëstační a jejichž situace vyžaduje 112

Schodištë VVÚ-ETA, jež bývá zpravidla jednoramenné, je pro osoby se sníženou pohyblivostí či pro manipulaci s vozíky nevhodné vzhledem k chybëjící mezipodestë, lidovë zvané „odpočívadlo“ mezi patry http://panelovedomy.ekowatt.cz/stavebni-opatreni/61-stavebni-soustavy-panelovychdomu.

74

trvalou pomoc jiné osoby. O místo může zažádat osoba, která dosáhla vëku rozhodného pro přiznání starobního důchodu a jíž nemůže být zajištëna potřebná výpomoc členy rodiny ve vlastním prostředí. Služby naopak nejsou poskytovány seniorům, kteří jsou závislí na alkoholu či jiných návykových látkách, kteří jsou nepřizpůsobiví a svým chováním by narušovali poklidné soužití s ostatními obyvateli DS, nebo osobám, jejichž zdravotní či psychický stav vyžaduje léčebnou péči v lůžkovém nebo specializovaném zdravotnickém zařízení. Cílem organizace je poskytovat seniorům podporu a péči potřebnou k zajištění důstojného života a vytváření skutečného “domova”, resp. navozování atmosféry domácího prostředí. Služba je poskytována kvalifikovaným personálem, který uživatelům pomáhá v bëžných denních činnostech. Organizace navíc poskytuje takzvanou “terénní službu”, tedy službu, při níž uživatelé zůstávají ve svém domácím prostředí a za nimiž pravidelnë dochází pečovatelská služba zajišťována DS. Výpomoc spočívá především v podpoře sobëstačnosti a každodenních úkonů včetnë péče o domácnost. Nejvíce jsou využívány služby donášek obëdů, nákupů a zajištëní doprovodů. Tato služba je určena především seniorům bydlícím v bývalých “penzionech” pro důchodce při DS. V roce 2009 této služby využívalo 51 uživatelů a počet zájemců o tento servis roste. Z důvodu nedostatečné finanční podpory, a to především ze strany Mëstské části Prahy 8 je však nutno tuto službu omezovat. Dále je posláním Domova podpora a rozvoj psychické, fyzické a osobnostní stránky senior podle jejich individuálních potřeb, podpora a udržování soběstačnosti, zájmových činností, udržování a rozvoj společenských vztahů jak se členy areálu, tak s rodinnými příslušníky. V DS je zaveden takzvaný “adaptační program” vztahující se k prvním třem mësícům pobytu uživatele, bëhem nichž je mu poskytována speciální péče a pozornost ze strany sociálního pracovníka: informuje jej o chodu DS, seznamuje se zájmovými činnostmi, vyjednává přizpůsobení služeb podle potřeb a zájmů seniora. Kromë ošetřovacího personálu se uživatelům vënují také fyzioterapeuti, ergoterapeuti, aktivizátoři ze sociálního oddëlení a mohou také využívat služeb logopedky, jež si jako jediné hradí sami. Uživatelé mají velký výbër z nabídky volnočasových pravidelných a nepravidelných aktivit. Jde převážnë o výtvarné dílny (keramika, …), vzdëlanostní a kulturní služby (knihovna, internet, filmový klub, přednášky, koncerty, …), cvičení (TAO, kondiční cvičení, …), aktivizační činnosti (trénink pamëti, …), duchovní služby (bohoslužby, …) a ryze společenské události jako jsou společenské hry, diskusní klub, grilování, oslavy významných narozenin (100 let a více), říjnový den otevřených dveří, a jiné. Tyto aktivity,

75

které si uživatelé vybírají podle vlastních zájmů, podporují navazování a udržování sociálních vztahů, a to jak mezi obyvateli Domova, tak s návštëvníky z vnëjšího prostředí. Uživatel má právo na: a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f)

sociálně terapeutické činnosti,

g) aktivizační činnosti, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. 113 V roce 2008 vyhlásil Magistrát hlavního mësta Prahy výbërové řízení na provozování Domova pro seniory Slunečnice. Tuto veřejnou zakázku vyhrálo Evropské sociální zdravotní centrum Praha o. p. s. (ESZC Praha). Hlavní náplní této neziskové, obecnë prospëšné společnosti je aktivnë se podílet na podpoře sociálních, zdravotnických a vzdëlávacích služeb, a to především v Praze. ESZC Praha poskytuje následující druhy obecnë prospëšných služeb: a) sociální programy a sociální služby (...), b) zdravotnické služby a zdravotnické programy, c) provozování zdravotnických zařízení a poskytování zdravotnických služeb, d) provozování sociálních zařízení, e) podpora a realizace vzdělávacích a vědeckých programů, f)

podpora a realizace ekologických činností a programů,

g) pomoc při živelných pohromách, h) poskytování poradenství v oblasti zdravotních a sociálních služeb, vzdělávacích, vědeckých, kulturních a ekologických činností. Společnost dále realizuje tuto doplňkovou činnost: a) pořádání výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí, b) specializovaný maloobchod a maloobchod se smíšeným zbožím, c) maloobchod provozovaný mimo řádné provozovny, 113

www.ds-slunecnice.cz/cs/co-poskytujeme/domov-pro-seniory/

76

d) velkoobchod, e) zprostředkování obchodu a služeb, f)

správa a údržba nemovitostí,

g) ubytovací služby, h) reklamní činnost a marketing i)

pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor s poskytováním jen základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitosti, bytů a nebytových prostor. 114

Od roku 2009 se o správu DS v Bohnicích s ESCZ Praha dëlí další tři společnosti: Obchodní centrum Opatov s. r. o. , Exchange s. r. o. a Lenka Mášová (Nestátní zdravotnické zařízení Domácí zdravotní péče). Společnou činnost vykonávají pod jednotným jménem “Evropské sociálnë zdravotní centrum Praha o.p.s.”. V uvedeném roce bylo provozování DS Slunečnice stëžejní činností ESZC Praha. Téhož roku se společnost účastnila projektu “Cesta ke kvalitë prostřednictvím vzdëlávání pracovníků”, který je v období 2007-2013 finančnë podporován Evropským sociálním fondem. Projekt je součástí Operačního programu Praha – Adaptabilita (OPPA). Jeho cílem je zvýšení konkurenceschopnosti Prahy, a to skrze posílení adaptability a výkonnosti pracovníků a zlepšení jejich přístupu k zamëstnání. OPPA je rozdëlen na čtyři prioritní osy. ESZC Praha podalo žádost v rámci první osy, nazvané “Podpora rozvoje znalostní ekonomiky“. Žádosti bylo vyhovëno a realizace projektu byla zahájena v únoru 2010. Celková doba jeho trvání je 30 mësíců (2,5 roku). Předmëtem projektu je vzdëlávání poskytované pracovníkům, a to ve třech formách. První z nich je vzdëlávání v oblasti informatiky, druhou oblastí jsou odborné kurzy a semináře poskytované mimo pracovištë, které se zamëřují na prohloubení potřebné kvalifikace včetnë manažerských dovedností (například

komunikace

a

práce

se

seniory,

ošetřovatelské

postupy,

základy

psychologických dovedností, ochrana práv uživatelů, ...). Tato forma nabízí setkávání s pracovníky z jiných organizací, což je velmi přínosné pro sdílení poznatků a zkušeností. Třetí formou jsou kurzy “na míru” určené pro pracovníky přímé péče, probíhající na pracovišti. V tëchto blocích je soustředëna pozornost na kvalitu služeb (specifika komunikace se seniory, jak rozpoznat psychiatrické onemocnëní, apod.). Celkový rozpočet na tento projekt je 2 426 440 Kč, z čehož částka Evropského sociálního fondu činí 2 305 118 Kč. Tento projekt vnímám jako velmi smysluplný a ze strany Evropské unie velkorysý. Domnívám se, že může do domova pro seniory přinést oživení a spoustu nové

114

http://www.ds-slunecnice.cz/cs/ke-stazeni/vyrocni-zpravy/ (s.4)

77

inspirace, a vzdálit se tak nëkterým „zkostnatëlým“ přežitkům v přístupu zdravotnického personálu k lidem na nich závislým. DS Slunečnice je podporován také jinými institucemi, nejčastëji v podobë vëcných či penëžitých darů. V případë vëcných darů se obvykle jedná o zdravotnické vybavení a pomůcky, penëžité dary jsou využívány k nákupu týchž předmëtů. V současné dobë má DSS kapacitu 258 míst, z toho 68 míst pro imobilní (chronické) pacienty, 190 pro relativnë zdravé. K dispozici je 188 jednolůžkových, 14 dvoulůžkových a 14 třílůžkových pokojů. 115 K 31. 12. 2009 bylo v DS Slunečnice evidováno 245 uživatelů, z toho 41 mužů a 204 žen. Průmërný vëk v tomto roce činil 85,2 let.

115

http://www.ds-slunecnice.cz/cs/o-domove/vice-o-nas/

78

ZÁVĚR Vzhledem tomu, že jsem tuto práci vënovala místu, které důvërnë znám, myslím, že byla nejvëtším přínosem pro mne a posléze blízkému okruhu rodiny, se kterou jsem nëkteré části prodiskutovávala. I když zde žiji necelých třicet let, až se zpracováváním informací jsem si uvëdomila, kolik toho o tomto místë nevím. Přitom kolem nëkterých míst, o kterých jsem se v práci rozepisovala, dennë chodím … Například jsem nemëla tušení, jak velký rozsah práce vykonává organizace Fokus Praha, a že se aktivnë vënuje i preventivním školním projektům. Ne nadarmo se říká, že co má človëk příliš blízko očí, není schopen vidët dost jasnë … Proto mne tëší, že jsem se na chvíli mohla od tohoto místa „oddálit“ a zkoumat ho z objektivnëjšího pohledu. I když jsem zpočátku vnímala jako problém, že kronika Bohnic není již dostupná a chybí i další důležité historické zdroje, považuji nakonec sbírání jednotlivých „střípků“ za velmi přínosné. Osobnë jsem navštívila místa, do kterých bych se jindy nedostala a vlastnë bych ani nemëla důvod se tam pokoušet dostat. Takovým místem byl sekretariát Psychiatrické léčebny, kde jsem s vypisováním informací ze zdrojů, které byly dostupné jen díky ochotë zdejšího ředitele, v té dobë ještë MUDr. Zdeňka Bašného, strávila nëkolik hodin v uchvacující zasedací síni administrativní budovy. Poprvé jsem také zavítala do správního archivu Mëstské části Prahy 8, kde mi poskytli významné podklady především k projektu Domova důchodců v Bohnicích, vypracované přímo rukou jednoho z architektů, Janem Línkem. Nahlédla jsem tak do dokumentu, ve kterém se architekt spolu s Miluničem označuje za neofunkcionalistu a upřesňuje význam tohoto, v českém prostředí relativnë nového, výrazu. S ochotou jsem se také setkala v Archivu hlavního mësta Prahy a v Kolpingovë domë. V Archivu jsem objevila velmi zajímavé dokumenty svëdčící o četných problémech, s nimiž se projekce sídlištë potýkaly, a které tedy nakonec nebyly nebo nemëly být realizovány. (Tou byla například výstavba výmëníkových stanic v blízkosti obytných objektů, s níž nesouhlasil úřad ani hygienik kvůli hlučnosti, které stanice produkují. Dnes tu však před domy výmëníky stojí a především v noci, když vše utichne, nepříjemnë hučí.)

Při mém „pátrání“ v knihovnách jsem bohužel zjistila, že se i z tëch mála knih, které dokumentovaly dëjiny Bohnic, bëhem posledních let ztratily další dvë podstatné, které jsem ještë v prvním ročníku používala k seminární práci. Často jen útržkovité informace

79

jsem se tak snažila dát dohromady z nejrůznëjších dokumentů; přesto v kapitole o historii Bohnic stále zůstávají četné mezery. Práci jsem nepsala s ambicí, aby se z ní jednou stal „důležitý“ informační zdroj. S přihlédnutím ke skutečnosti, jak se pomalu vytrácejí důležité údaje o obci, je však jisté, že pro mne a mou rodinu může být časem svëdectvím o podobë „tehdejších“ Bohnic.

80

POUŽITÁ LITERATURA MONOGRAFIE BAŠE, Miroslav; aj. Česká architektura 1945-95 : katalog stejnojmenné výstavy. Praha: Obec architektů, 1995. BRONCOVÁ, Dagmar. Kniha o Praze 8. Praha: MILPO, 1996. ISBN 80-901749-8-1 BRONCOVÁ, Dagmar. Praha 8 Křížem Krážem. Praha: MILPO, 2008. ISBN 978-80-87040-096 ČERNOUŠEK, Michal. Historie pojmu duševní zdraví a duševní nemoc : Studie k dějinám psychiatrického myšlení III. Praha 8 – Bohnice: VÚPs, 1990. ISBN 80-7013-047-4 ČERNOUŠEK, Michal. Šílenství v zrcadle dějin : Pojednání pro inteligentní čtenáře. Praha: Grada, 1994. ISBN 80-7169-086-4 ČORNEJ, Petr; a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ČVANČARA, Jaroslav. 2. Světová válka v ulicích Prahy 8. Praha: Úřad MČ P8; Vojenský historický ústav Praha, 2007. DVOŘÁK, Karel. Chabry – Čimice : Jejich minulost a další vývoj. Praha 8 – Chabry: Místní národní výbor Chabry, 1948. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-686-5 HEVEROCH, A.; FRABŠA, F.S. Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách. Praha: Zemský správní výbor v Čechách, 1926. HOLEC, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních IV : Připojené obce a zaniklé osady. Praha: LN, 1996. HOMOLA, Miroslav. Dějiny psychologie. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 1990. CHVÁTAL, V. Bilance a perspektivy výstavby socialistické Prahy. Praha: REFO. KAŠPAR, Vojtëch. Pražská pohřebiště a hřbitovy : Staromëstská radnice v Praze, Sál architektů. Praha: Útvar rozvoje hlavního mësta Prahy, 2006. KOLÁŘ, Martin; SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika : Část všeobecná. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-026-4

81

KOLÁŘ, Vladimír. Údaje o statku Vraných č.p.1 v Praze 8 – Bohnicích. Praha: 1978. KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Lidové Noviny, 2001. ISBN 80-7106-486-6 KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-657-8 KŘÍŽ, Jiří. Chráněná příroda Prahy 8. Praha: OKD v Praze 8 a 34. základní organizace Českého svazu ochránců přírody, 1982. MILLAUER, Maxmilian. Kostel v Bohnicích. Praha: 1830. OP, A. M. Marek. Psychologie : Poznej sám sebe. Olomouc: 1992. Praha – architektura XX. století. Praha: Zlatý řez, 1998. ISBN 80-901562-3-1 POHL, Josef; a kol. Byty včera, dnes a zítra : Publikace o přehledu činnosti výstavby Hl. m. Prahy. Praha: Orbis, 1976. POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem : uměleckohistorický průvodce městem. Praha: Panorama, 1985. POLIŠENSKÝ, Josef; a kol. Co daly naše země Evropě a lidstvu. Kapitola Cyrila Höschla Směřování české psychiatrie na přelomu staletí. Praha: ELK, 2000. ISBN 80-889316-10-6. PTÁČKOVÁ, Karolína; KOVÁŘÍK, Karel. Městská část Praha 8 : 100. výročí připojení Libně ku Praze. Praha: JPM Tisk, 2001. ISBN 80-863131-06-9 REMEŠOVÁ,Vëra, a kol. Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla : 11582008. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-425-0 SCULL, Andrew T. The insanity of place, the place of insanity : Essays on the history of psychiatry. London: Routledge, 2006. ISBN 0-415-77006-8 ŠEDIVEC, Vladislav. Přehled dějin psychiatrie: přehled názorů na duševní nemoci od nejstarších dob až po současnost . Praha : Psychiatrické centrum Praha, 2008. ISBN 978-8087142-00-4 ŠLAPETA, Vladimír; aj. Elly Oehler/Olárová 1905-1953, Oskar Oehler/Olár 1904-1973 : Katalog výstavy. Brno : Spolek Obecní dům Brno; Olomouc : Muzeum umëní Olomouc, 2007. ISBN 978-80-254-0967-1 Vzink názvů ulic v Praze 8. Praha: OKD Praha 8, Dokumentační středisko, 1988. TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-1972. Praha: 1995.

82

TICHÝ, Josef. Historie bohnické psychiatrie v letech 1903-2005. Praha : Galén, 2006. ISBN 80-7262-441-5 TICHÝ, Josef. Stručná historie obce Bohnice od nepaměti do 20. století. Praha: 1992. TVRZ, Josef. Nemovité kulturní památky v Praze 8. Praha: OKD Praha 8, 1986. VYTOUŠ, Bedřich. Výpisky z historie Bohnic. Praha: 1971. ZENGER, Zdenëk. Česká heraldika. Praha: 1978.

ČASOPISY Architekura ČSR 2/89: “Netopýr a nebo snad jiná inspirace?”, autorka Hana Řepková, str. 76-77 Architekt 1997, č. 22, str.60

ARCHIVNÍ DOKUMENTY Správní archiv Mëstské části Praha 8 Projektový ústav Výstavby Hl. mësta Prahy, ateliér GAMA - Domov důchodců -Bohnice, Čimice : Souhrnné projektové řešení, 1973. Archiv Hlavního mësta Prahy Odbor MPS NVP, Útvar hlavního architekta hl.m.Prahy - Zápis z 37. porady vedoucích funkcionářů, Návrh barevného řešení sídliště Bohnice, 1980. Výstavba hl.m.Prahy, generální ředitelství, Rada NVP - Zpráva o náběhu výroby NKS Larsen-Nielsen v panelárně Praha-Malešice a realizaci experimentální ověřovací výstavby na sídlišti Bohnice,1976. Rada NVP - Zpráva o územně plánovací, investiční a projektové přípravě sídliště Bohnice, 1966. Magistrát hl. m. Prahy - Koncesní listina Autobusová doprava Bohnice - Kobylisy – Ďáblice, 1932.

INTERNETOVÉ ZDROJE http://www.asociacehospicu.cz/o-asociaci/lide-v-asociaci/ 83

http://botany.cz/cs/bohnicke-udoli/ http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/3055/projekt-blaznis-no-a-.html/ www.ds-slunecnice.cz http://farnost-bohnice.cz/ www.fokus-praha.cz http://hn.ihned.cz/c1-47407780-panelak-je-panelak-je-panelak www.hospicstrasburk.cz www.hospice.cz/adresar-hospicu/ http://www.mediafax.cz/domaci/3052746-Praha-da-sest-milionu-korun-navybaveni-hospice-v-Praze-4 http://www.kolpingpraha.cz/ www.mzyk.cz www.nerwy.cz http://panelovedomy.ekowatt.cz/stavebni-opatreni/61-stavebni-soustavy-panelovychdomu www.plbohnice.cz http://www.praguewelcome.cz/cs/informace/o-praze/zajimavosti/nadmorskevysky.shtml www.praha8.cz http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/tramvaje-se-tlaci-do-suchdola-abohnic20110511.html http://www.pre.cz/pre/o-spolecnosti/tiskovy-servis/napsali-onas/archiv/lide-v-bohnicich-http://www.theretreatyork.org.uk/about-theretreat/our-history.htm http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6d/Garden_of_Straka_Academy, _Praguhttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c6/Hlavn%C3%AD_budo va_AVU.jpg e_Mal%C3%A1_Strana.jpg uspeli-elektrarna-se-stavet-nebude.html www.rostliny.nikde.cz www.turistika.cz

84

PŘÍLOHY Příloha č. 1 Mapa „Bohnitz“ z dob, kdy byl jejich majitelem Jakub Osborne (1840) REMEŠOVÁ,Vëra, a kol. Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla : 11582008. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-425-0 Příloha č. 2 Mapa přírodních památek v Bohnicích KŘÍŽ, Jiří. Chráněná příroda Prahy 8. Praha: OKD v Praze 8 a 34. základní organizace Českého svazu ochránců přírody, 1982 Příloha č. 3 Ukázka vegetace bohnických přírodních památek Zdroj fotografií: www.rostliny.nikde.cz (z roku 2005), autor fotografií: Daniel Hrčka Příloha č. 4 Statek Vraných na náměstí ve Starých Bohnicích http://usedlosti.ctrnactka.net/menu.htm (z roku 2011), autor neuvedený Příloha č. 5 Kostel Sv. Petra a Pavla s konsekrační listinou z roku 1158 REMEŠOVÁ,Vëra, a kol. Bohnice slaví 850 let od vysvěcení kostela sv. Petra a Pavla : 11582008. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-425-0 Příloha č. 6 Mapa Psychiatrické léčebny Bohnice http://www.plbohnice.cz/uploads/plb/mapka.gif (z roku 2005) Příloha č. 7 Původní podoba ústavní kuchyně HEVEROCH, A.; FRABŠA, F.S. Zemské ústavy pro choromyslné v Čechách. Praha: Zemský správní výbor v Čechách, 1926.

85

Příloha č. 8 Domov pro seniory Slunečnice – hlavní budova http://www.praha1.cz/cps/socialni-pece-a-zdravotnictvi-4452.html (z roku 2011) autor fotografie neuvedený Příloha č. 9 Experimentální stavba Hlivická http://reality.eurobydleni.cz/cz/byt-1_kk-praha-8-bohnice/reality-detail/3163835 (z roku 2011), autor fotografie neuvedený Příloha č. 10 Dnes již neexistující autobusová zastávka Netopýr od V. Miluniče Čas. Architekura ČSR 2/89: “Netopýr a nebo snad jiná inspirace?”, s. 76-77 Příloha č. 11 Akce pořádané Psychiatrickou léčebnou Bohnice http://www.plbohnice.cz/img/banner_pozvanka_2011.jpg (z roku 2011) autor fotografie neuvedený Příloha č. 12 Starobohnické posvícení 2011 mësíčník Osmička, červen 2011, s.27

86

příloha č. 1

87

příloha č. 2

příloha č. 3

třemdava bílá

koniklec luční český

88

příloha č. 4

89

příloha č. 5

90

příloha č. 6 91

příloha č. 7

92

příloha č. 8

příloha č. 9

93

příloha č. 10

94

příloha č. 11

95

příloha č. 12

96