UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut Mezinárodních Studií
Bakalářská práce
2011
Tadeáš Prouza
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií
Tadeáš Prouza
Role a míra angažovanosti USA během občanské války v Nikaragui
Bakalářská práce
Praha 2014
Autor práce: Tadeáš Prouza Vedoucí práce: Mgr. Petr Anděl, PhD.
Rok obhajoby: 2014
Bibliografický záznam PROUZA, Tadeáš. Role a míra angažovanosti USA během občanské války v Nikaragui. Praha, 2014. 43 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Vedoucí diplomové práce Mgr. Petr Anděl, PhD.
Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá aktivitami Spojených států Amerických, zaměřenými na podporu protivládních povstalců během občanské války v Nikaragui (1981-1990). Předmětem výzkumu je primárně historický vývoj vztahů mezi Washingtonem a rebely, označovanými obecně jako Contras. Práce by měla pomoci pochopit tuto problematiku v širších souvislostech. Z toho důvodu se zaměřuje i na rozpory v jednotlivých složkách americké moci a na mezinárodně-politické události, ovlivňující vlastní vývoj vztahů. Dále se práce snaží postihnout, jaký vliv měla americká podpora na podobu, vývoj a výsledek občanské války. Washington se v Nikaragui angažoval hned několika způsoby. Přímo, především prostřednictvím CIA, pomocí financování gerilových skupin a také na politické úrovni. Občanská válka, která byla značně ovlivněna bipolárním rozdělením světa, byla ve Washingtonu vnímána jako další kapitola boje mezi USA a SSSR. Obě strany konfliktu byly podporovány dalšími zeměmi. Spojené státy však byly pro vývoj války naprosto klíčové a proto je zajímavé a vhodné jejich roli zkoumat.
Abstract This Bachelor thesis deals with activities of the United States of America that were aimed at support of anti-government insurgents during the civil war in Nicaragua (19811990). The subject of my research is primarily historical development of relations between Washington and rebels that were generally called Contras. This work should help us to understand the issue in broad context. Because of that reason it aims even at conflicts between different parts of American power and at international-political events that influenced the development of the mutual relation. Also it strives to cover what influence did have the American support on form, course and result of the civil war. Washington engaged in Nicaragua in different ways. First, it was the straight involvement, mostly through the CIA.
Second was through financing the rebels and third it was through the diplomatic channels. The civil war that was influenced by the bipolar separation of the world was in Washington concerned as another chapter of the cold war. Both sides of the conflict were supported by another countries, but the USA were absolutely crucial for the development and that´s why it´s important and interesting to explore this topic.
Klíčová slova USA – Nikaragua – Contras – Sandinisté – FSLN – CIA – občanská - válka
Keywords USA – Nicaragua – Contras – Sandinistas – FSLN – CIA – civil - war Rozsah práce: 70 719
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne …13.5.2014
Tadeáš Prouza
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Petru Andělovi, PhD. za jeho rady a vstřícný přístup při řešení problémů, které se v průběhu psaní práce naskytly.
PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Jméno: Tadeáš Prouza E-mail:
[email protected] Semestr: LS 2013 Akademický rok: 2012/2013 Název práce: Role a míra angažovanosti USA během občanské války v Nikaragui Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok): LS 2013/2014 Vedoucí bakalářského semináře: PhDr. Oldřich Tůma, PhD. Vedoucí práce (není povinné): Mgr. Petr Anděl, PhD. Zdůvodnění výběru tématu práce (5 řádek): Toto téma jsem si vybral především z důvodu, že není v česko-jazyčném prostředí dostatečně zpracováno. Ve Spojených státech byla tomuto problému věnována poměrně široká pozornost, u nás naopak neexistuje prakticky žádná práce, která by ho pokrývala. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím aktivity USA v Nikaragui zanalyzovat a doplnit tak mozaiku dobových studenoválečných reálií o pohled na středoamerický region.
Předpokládaný cíl (5 řádek):
Cílem mé práce je prozkoumat a popsat, jakým způsobem aktivity Spojených států Amerických na podporu protivládních povstalců, ovlivnily občanskou válku v Nikaragui a jak se v průběhu konfliktu vyvíjely. V této souvislosti se pokusím komparovat 3 různá období, na které si práci pro mé potřeby rozdělím. Budu se snažit postihnout rozpory, panující mezi jednotlivými složkami americké moci a výsledky, kterých bylo strategií Washingtonu dosaženo.
Základní charakteristika tématu (10 řádek):
V 80. Letech 20. století vypukla v Nikaragui občanská válka mezi vládnoucím levicovým režimem Sandinistů a protivládními povstalci, nazývanými souhrnně Contras. Konflikt, který si do roku 1990 vyžádal přinejmenším 30 000 mrtvých, byl značně ovlivněn atmosférou studené války. Proto byly obě strany podporovány buď východem nebo západem (zde myšleno primárně USA). Spojené státy podporovaly Contras, jejichž jádro tvořili zastánci bývalého režimu, často pravicově orientovaní odpůrci marxismu. Aktivity USA zahrnovaly zásobování Contras penězi, materiálem, zbraněmi, ale i přímou účast CIA v některých operacích, výcvik jednotek a poskytování zpravodajské činnosti. Zpětně se dá říci, že Contras jako bojová síla, byly v podstatě produktem Washingtonu. Americká podpora byla v několika případech provázena různými skandály, které její další podobu formovaly.
Předpokládaná struktura práce (10 řádek):
Práce bude rozdělena na tři kapitoly, které budou dále děleny do podkapitol. První se zaměří na popis událostí a bude založena na chronologickém přístupu. Její čtyři podkapitoly pokryjí jak uvedení do tématu a seznámení se s kořeny problémů, tak vývoj jednotlivých časových období. V druhé kapitole, se zaměřím převážně na analýzu zmíněných reálií. Bude méně popisná a více soustředěná na hledání souvislostí. Její tři podkapitoly budou časově odpovídat těm vytyčeným v první kapitole. Třetí kapitola se zaměří na zkoumání výsledků, které aktivita Spojených států přinesla. Zde se budu na základě předchozích kapitol snažit dojít odpovědi na otázky, do jaké míry tato podpora průběh a výsledek války ovlivnila.
Základní literatura (10 nejdůležitějších titulů): Robert A. Pastor, Not Condemned to Repetition:The United States and Nicaragua (Boulder: Westview Press, 2002), 352. Stephen Kinzer, Blood of Brothers:Life and War in Nicaragua (New York: G. P. Putnam´s Sons, 1991), 450. Robert Kagan, A Twilight Struggle: American Policy and Nicaragua, 1977-1990 (New York: The Free Press, 1996), 903. William M. LeoGrande, Our Own Backyard: The United States in Central America, 1977 – 1992 (Chapel Hill:University of North Carolina Press, 2000), 773. Richard Sobel, „Contra Aid Fundamentals: Exploring the Intricacies and the Issues“, Political Science Quarterly 110, č. 2 (1995): 287-306. Maria Ipsen, „American Policy toward Nicaragua during Ronald Reagan´s Presidency“ (magisterská diplomová práce, Copenhagen Business School, 2011), 79. Peter Dale Scott a Jonathan Marshall, eds., Cocain Politics: Drugs, Armies, And the CIA in Central America (Berkely and Los Angeles: University of California Press, 1991), 279. „Excerts from the Tower Comission´s report“, The American Presidency Project, http://www.presidency.ucsb.edu/PS157/assignment%20files%20public/ TOWER%20EXCERPTS.htm Final Report of the Independent Counsel for Iran/Contra Matters“, Federation of American Scientist, https://www.fas.org/irp/offdocs/walsh/
Podpis studenta a datum Schváleno Vedoucí bakalářského semináře Garant oboru
Datum
Podpis
Obsah Úvod......................................................................................................................... 1 1.
Vývoj aktivit USA v Nikaragui ................................................................. 4 1.1.
Kořeny problémů – vývoj vztahů do nástupu R. Reagana do funkce.......................... 4
1.2.
Nový kurs – Ronald Reagan nastupuje do funkce....................................................... 8
1.3.
Za každou cenu – období po přijetí Bolandova dodatku ........................................... 14
1.4.
Cesta k míru – období po aféře Iran-Contra.............................................................. 17
2. Komparace období........................................................................................19 2.1.
1981 - 1984................................................................................................................ 19
2.2.
1984 - 1987................................................................................................................ 22
2.3.
1987 - 1990................................................................................................................ 24
3. Jaký vliv měla podpora na vývoj občanské války. ................................25 Závěr......................................................................................................................28 Summary ..............................................................................................................31 Použitá literatura ..............................................................................................32
Úvod V 80. letech 20. století (1981-1990) probíhala v Nikaragui občanská válka mezi vládnoucím levicovým režimem Sandinistů a jejich odpůrci, souhrnně označovanými jako Contras (ze španělského výrazu „la contrarrevolución“). Všudypřítomná atmosféra studené války vedla k tomu, že obě strany byly podporovány znepřátelenými bloky a Nikaragua se na čas stala jakýmsi kolbištěm mezi východním blokem a USA. Spojené státy Americké, pod vedením prezidenta Ronalda Reagana, podporovaly povstalce, jejichž jádro tvořili přívrženci bývalého diktátorského režimu Anastasia Somozy. Naopak Sovětský svaz a Kuba podporovaly vládnoucí Sandinisty (FSLN), kteří vedli v letech 1978 a 1979 úspěšné lidové povstání proti bývalému režimu. Právě americká podpora Contras je tématem mojí práce. Politika Washingtonu k Nikaragui byla ovlivněna historickým odkazem nedaleké Kuby. Střední Ameriku v Bílém domě vnímali tak trochu jako „náš zadní dvorek“ a hrozba šíření komunismu v tomto regionu proto byla chápána velmi citlivě. Když v roce 1981 nastoupil do funkce konzervativní Ronald Reagan, přijaly Spojené státy mnohem agresivnější přístup, který se brzy přetavil v přímou podporu povstalecké gerily. Občanská válka mezi Contras a Sandinisty nakonec skončila konáním voleb v roce 1990, tedy již za vlády George Bushe. Její kořeny můžeme hledat v proti-Somozovském povstání a období bezprostředně po něm, za administrativy Jimmyho Cartera. Lze proto předpokládat, že se politika Washingtonu postupně vyvíjela a měnila v závislosti na aktuální situaci. Je také velice pravděpodobné, že americká podpora výrazně ovlivnila podobu a možná i výsledek celého konfliktu. Tyto předpoklady se v následující práci pokusím potvrdit nebo vyvrátit. Právě analýza toho, jakým způsobem se angažovanost Spojených států vyvíjela, je primárním objektem mého výzkumu. Byla podpora v různých časových úsecích války odlišná nebo se americká účast vyvíjela kontinuálně podle určité strategie? Jaké konkrétní cíle Washington svojí podporou sledoval? Další otázka, kterou si kladu a která se k té předchozí přímo váže, zní, do jaké míry tato podpora ovlivnila vývoj a výsledek války? Můžeme tvrdit, že by bez účasti USA konflikt negradoval do takového rozsahu? Abych mohl toto téma zodpovědně pochopit, a odpovědět si na pokládané otázky, musím se nejprve zaměřit na historický vývoj a také období, které občanské válce předcházelo.
1
První kapitola se proto zabývá především chronologicky koncipovaným popisem vývoje vztahů USA – Contras – Nicaragua. Je rozdělena na čtyři části podle období, kterými se zabývá. První část pojednává o historii Nikaragui a především pak o vládě Somozova klanu. Toto období je důležité pro pochopení pozdějších vztahů mezi Spojenými státy a novým režimem v Managui. Zároveň se také stručně zabývá lidovým povstáním, které dynastii diktátorů svrhla. V neposlední řadě se v první části zaměřuji na vznik hnutí Sandinistů jako politické síly a krátce také na vztah Cartera a Sandinistů. Druhá část se věnuje nástupu Reaganovy vlády a rychle se měnícímu kurzu politiky USA. Pokrývá téma vzniku Contras, rodící se americké podpory a především rychlé eskalace bojů. Kromě toho se v ní také snažím postihnout rozpory, které v této otázce panovaly především mezi kongresem a Bílým domem. Třetí část navazuje chronologicky a zabývá se obdobím od přijetí druhého Bolandova dodatku v roce 1984, kterým kongres zakázal jakoukoliv americkou pomoc Contras, až do vypuknutí aféry Iran-Contra v roce 1987. Ta odhalila tajné operace některých složek americké vlády na podporu povstalců a symbolicky ukončila období vojenské pomoci povstalcům. Ve čtvrté části se zaměřuji na další vývoj vztahů mezi Washingtonem a Contras a na mírový proces, který vyvrcholil v roce 1990 volbami a koncem občanské války. Druhá kapitola se soustředí na samotný vývoj občanské války, ve třech podkapitolách proto popisuje jednotlivá období, která jsem si definoval již v kapitole první a porovnávám je. Soustředím se v ní méně na popis chronologických reálií a v návaznosti na předchozí text se snažím odpovídat si na kladené otázky. Také v ní vysvětluji, proč jsem práci rozdělil právě do zmiňovaných částí a pokouším se definovat společné znaky, které podle mě v jednotlivých podkapitolách figurují. Třetí kapitola se snaží odpovědět na otázku, do jaké míry fakt, že se Spojené státy Americké v konfliktu angažovaly, ovlivnil vývoj a výsledek války. Ve své práci v některých případech používám originální názvy nebo výrazy, které mi přišlo nevhodné převádět do českého jazyka. To se týká především názvů různých institucí, například National Security Council (NSC), který by pravděpodobně mohl být nahrazen termínem Bezpečnostní rada státu, avšak původní výraz mi přijde vhodnější. Stejně tak jsem většinou neměnil výrazy, jako State Department (ministerstvo zahraničí), Department of Defense (ministerstvo obrany) a podobně. U původních výrazů jsem zůstal i v případech, kdy mi překlad do češtiny přišel dosti kostrbatý nebo 2
jsem si s ním nevěděl příliš rady. Například presidential findings (pravděpodobně by se dalo přeložit jako „prezidentské dekrety“) nebo u výrazu hard-liners, který jsem pro své účely počeštil a užívám jej ve formě „hardlineři“. Označuje politické jestřáby, v případě mé práce výhradně pravicově orientované, kteří upřednostňují agresivní politiku nad diplomatickým řešením, i když to znamená obejít mezinárodní právo nebo vůli kongresu. Dobrá charakteristika se nachází například v práci „American policy toward Nicaragua“.1 Během analýzy využívám metody komparace, především ve druhé kapitole, a také dedukční metodu, kterou používám v celé práci. Rozbor literatury Přestože problematika americké účasti na občanské válce v Nikaragui je především ve Spojených státech Amerických poměrně podrobně zpracována, v česko-jazyčné literatuře se s tímto tématem v podstatě nesetkáme. Jediný česky psaný zdroj, který jsem využil, byl sborník textů Pavla Pečínky. V některých datech se však rozcházel s další literaturou, a proto jsem použil jen ověřené informace. Hlavní nosnou osu pro můj výzkum tvořily anglicky psané monografie. Velice užitečná byla kniha Williama M. Leo Grandeho „Our Own Backyard“, která zevrubně popisuje politiku USA v regionu střední Ameriky mezi lety 1977-1992. Další velice podrobnou prací je kniha Roberta Kagana „A Twilight Struggle“, která se zabývá pouze Nikaraguou mezi lety 1977 a 1990. Její autor, uznávaný americký historik byl zároveň v popisovém období účastníkem událostí, které sledoval z pozice pracovníka oddělení ministerstva zahraničí pro mezi-Americké aféry (Inter-American Affairs). Třetí monografie s názvem „Not Condemned to Repetition“ pochází z pera Roberta A. Pastora, který pracoval za Jimmyho Cartera pro Bezpečnostní radu státu (National Security Council, NSC), a zabývá se historií vztahů mezi Nikaraguou a Spojenými státy. Během svého bádání jsem velice ocenil také dílo „Blood of Brothers“ od amerického novináře Stephena Kinzera. Ten pracoval v období občanské války v Nikaragui jako dopisovatel prestižních The New York Times a osobně se setkal s mnoha aktéry z obou stran konfliktu. Kromě těchto čtyř knih, které mi posloužily jako hlavní
1
Maria Ipsen, „American Policy toward Nicaragua during Ronald Reagan´s Presidency“ (magisterská diplomová
práce, Copenhagen Business School, 2011), 41-42.
3
zdroj informací, jsem čerpal i z dalších publikací a odborných textů. Za všechny jmenuji například příspěvek od Dennise Gilberta ve sborníku Confronting Revolution, který sice popisuje období pouze do roku 1985, avšak jinak je podle mého názoru hodnotný. Dále třeba monografie od Thomase Carotherse „In the Name of Democracy“, zabývající se politikou Spojených států v Latinské Americe za doby prezidenta Reagana. Z dalších textů byly poměrně dobrým zdrojem informací například „The Origins of Contra-Peasant Rebellion“ in Nicaragua nebo práce „American Policy toward Nicaragua during Ronald Reagan´s Presidency“. Kompletní seznam literatury je uveden na konci práce.
1. Vývoj aktivit USA v Nikaragui 1.1. Kořeny problémů – vývoj vztahů do nástupu R. Reagana do funkce Pro pochopení událostí, kterými se práce zabývá je zapotřebí aspoň stručně uvést čtenáře do dobových souvislostí a historie, která jim předcházela. Nikaragua jako samostatný stát vznikla v roce 1860, avšak po většinu své existence podléhala zahraničnímu vlivu. V letech 1909 –1933 byla Nikaragua podřízena Spojeným státům Americkým, a pořádek v ní udržovalo americké námořnictvo. Proti této nadvládě se v letech 1927-1933 úspěšně postavil generál Augusto César Sandina, který spolu se svými bojovníky dosáhl nakonec v roce 1933 odchodu Američanů. Nové nezávislé směřování Nikaragui se však nelíbilo Anastasiovi Somozovi Garcíovi, kterého Američané jmenovali velitelem nově vzniklé Národní Gardy. O dva roky později její členové na Somozův rozkaz Sandinu zavraždili. Tím de facto začalo období vlády Somozova klanu. Anastasio byl v roce 1956 sám zabit atentátníkem, a na pomyslný trůn po něm nastoupil syn Louis Somoza Debayle, který vládl do roku 1963, kdy předal moc mladšímu bratrovi Anastasiovi „Tachitovi“ Somozovi. Anastasio byl ještě více autoritářský a zkorumpovanější nežli jeho předchůdci, což se naplno projevilo v roce 1972, kdy Nikaraguu zasáhlo silné zemětřesení. Humanitární pomoc přicházející ze světa se tehdy stala kořistí Somozova klanu a jeho nejbližších spojenců a Somoza zase nepřítelem většiny svých poddaných.2 Přesto se nadále těšil
2
Robert A. Pastor, Not Condemned to Repetition:The United States and Nicaragua (Boulder: Westview Press, 2002), 31.
4
podpoře Washingtonu. Kořeny pozdější nedůvěry mezi FSLN a USA tak můžeme vysledovat hluboko do historie země.
V roce 1961 vznikla pod vedením Tomase Borgeho, Carlose Fonseci a Silvia Mayorgi antiSomozovská, marxistická politicko-vojenská organizace Fronta národního osvobození (FLN), která se inspirovala Castrovou revolucí na Kubě a také povstáním v Alžíru. O něco později přidala do svého názvu
přídomek
Sandinova,
čímž
se
přihlásila
k odkazu
legendárního
hrdiny
národněosvobozeneckého hnutí. Zároveň tím dávala najevo své antipatie k USA, jež oprávněně považovala za garanta Somozovy diktatury a jednu z příčin žalostné situace obyčejných Nikaragujců. Cílem FSLN bylo svržení Somozy a nastolení levicového režimu. Sandinisté rozpoutali gerilovou válku proti Národní gardě, avšak dlouho se jim nedařilo dosáhnout žádných významných úspěchů a stěží přežívali hlavně v horách na severu. V roce 1967 byl Silvio Mayorga v bojích zabit. Ve stejném roce však FSLN také dokázala spáchat úspěšný atentát na významného člena Gardy Gonzala Lacayu. V 70. letech se začala základna hnutí rozšiřovat. To vedlo k rozporům mezi jednotlivými vůdčími představiteli a vykrystalizování různých proudů. Původní sekce se nazývala Permanentní lidová válka a spoléhala ve svém boji hlavně na chudé rolníky (Castrův model revoluce).3 Mladší křídlo Sandinistů, reprezentované Luisem Carriónem a Jaime Wheelockem prosazovalo odlišnou revoluční taktiku, založenou spíše na způsobu městské guerilly podporované dělnictvem a nazývalo se „Proletářská tendence“. V roce 1976 byl zabit i druhý zakládající člen FSLN C. Fonseca.4 Třetí frakce, která se v rámci Fronty vyprofilovala v roce 1977 pod vedením bratří Daniela a Humberta Ortegových nazývaná „Terceristé“ nakonec převládla. Prosazovali myšlenku širší spolupráce s „buržoazní“ opozicí, která by pomohla vymanit Sandinisty z izolace a vedla k mobilizaci celé společnosti. Sandinistům se povedlo získat na svoji stranu i opoziční koalici, takzvanou Skupinu dvanácti, která se skládala z významných jednotlivců podporujících boj proti Somozovi. Ve skutečnosti však byla
3
Pavel Pečínka, Od Guevary k Zapatistůn: Přehled, složení a činnosti gerilových hnutí Latinské Ameriky (Brno:
Doplněk, 1998), 176-177. 4
Stephen Kinzer, Blood of Brothers:Life and War in Nicaragua (New York: G. P. Putnam´s Sons, 1991), 67.
5
ovládána tajnými členy FSLN, jako byl například její významný člen Sergio Ramírez. Mezi Sandinisty figuroval také Edén Pastora, nazývaný „Comandante Cero“, který díky své sociálně-demokratické orientaci dodával hnutí v očích zahraničních pozorovatelů, podobně jako Skupina dvanácti, auru umírněnosti.
Somozův klan se dlouhou dobu těšil přízni Spojených států. Američané jeho vládu podporovali a okatě přehlíželi potlačování lidských práv a nedemokratické chování režimu. Situace se začala měnit až v souvislosti s rozhořívajícím se konfliktem, na který Anastasio a jemu oddaná Národní Garda reagovali vystupňováním násilí v letech 1975/6. Plošné bombardování městských čtvrtí, mučení zajatců a katastrofálně se zhoršující situace v oblasti lidských práv postupně donutily Carterovu administrativu k nátlaku na diktátora. Kvůli historické zkušenosti však Sandinisté chovali vůči Spojeným státům přinejmenším hlubokou nedůvěru. Roku 1978 byl v Nikaragui zavražděn Pedro Joaquín Chamorro, populární opoziční lídr a editor periodika La Prensa. Jeho smrt de facto rozpoutala lidové povstání, které nakonec vedlo ke svržení Somozova režimu.5 FSLN vyhlásila oficiálně válku Somozovi a dosavadní občasné boje se změnily v regulérní válečný konflikt, ke kterému se přidávalo čím dál více lidí. Rok 1979 se ukázal být zlomovým. Od Somozy se postupně odkláněla Carterova administrativa, Národní Garda prohrávala a povstalci získávali kontrolu nad stále větší částí země. Washington se však obával vítězství Sandinistů a snažil se proto tlačit Somozu k transformaci režimu. Američané se od diktátora definitivně odvrátili až příliš pozdě, čímž jen potvrdili nedůvěru v řadách FSLN. Sandinisté utvořili devítičlenný direktorát, kde byly zastoupeny všechny frakce. Také jmenovali provizorní vládu nazvanou Junta národní rekonstrukce. Její složení mělo reprezentovat široké spektrum antisomozovských povstalců, ve skutečnosti si v ní většinu udržovali Sandinisté. Tvořili ji Daniel Ortega (FSLN), Moisés Hassan (tajný člen FSLN), Sergio Ramírez (skupina 12, tajný člen FSLN), Alfonso Robelo a Violeta Barrios de Chamorro, vdova po zavražděném Joaquínovi.6 17. července Anastasio
5
Kinzer, „Blood of Brothers“, 36-37. David Nolan, FSLN: The Ideology of the Sandinistat and the Nicaraguan Revolution (Miami: Institut of International Studies, 1984), 101. 6
6
Somoza rezignoval a uprchl do USA. 19. července Sandinisté vstoupili do hlavního města Managui a Junta se chopila moci. USA se obávaly toho, že by ve Střední Americe mohla vzniknout nová, komunistická vláda, nepřátelsky naladěná vůči Washingtonu. Carterova politika však byla ovlivněna syndromem války ve Vietnamu, morální zásadou non-intervencionismu a také negativní historickou zkušeností, kterou si Spojené státy přinesly z pokusu o svržení Castra na Kubě. Rozhodl se proto bojovat s touto hrozbou ne nátlakem, ale naopak vstřícným jednáním, které by Nikaraguu udrželo dál od vlivu Kuby a Sovětského svazu.7 Doufal, že pokud bude k FSLN přistupovat jako k demokratům, mohli by nakonec skutečně tento model přijmout. Většina lidí v Carterově administrativě si sice o Sandinistech nedělala žádné iluze, ale doufali, že tímto přístupem pomůžou situaci uklidnit, místo aby ji eskalovali. USA tak do Nikaragui poslaly pomoc v hodnotě 75 milionů dolarů.8 Sandinisté však postupně radikalizovali svoji vládu. V prvních měsících sice dávali pozor, aby jejich politika nebyla příliš nepřátelská vůči soukromému sektoru a opozici, avšak hlavním cílem této taktiky bylo nevystrašit USA a své protivníky po dobu, kdy se režim konsolidoval. Přestože oficiálně vládla v zemi ustanovená Junta, hlavní moc držel v pozadí Direktorát. Sandinisté také rychle potlačovali všechny nebezpečné protivníky. Tak byl už v červenci odsunut hrdina revoluce Edén Pastora, který oficiálně zastával funkci velitele armády. V dubnu 1980 rezignovali na své pozice v Juntě Violeta Chamorrová a Alfonso Robelo. Posledním impulsem pro ně bylo uzurpování většiny křesel v Council of State (obdoba parlamentu) Sandinisty. Stejně tak rezignoval Arturo Cruz, ředitel Centrální banky a zároveň další zástupce opozice, který později figuroval ve vedení Contras. Jimmy Carter byl nakonec donucen pomoc zničené Nikaragui na začátku roku 1981, pod tlakem událostí a pouhých pár dnů před svým odchodem z funkce, zastavit.9
7
Robert Kagan, A Twilight Struggle: American Policy and Nicaragua, 1977-1990 (New York: The Free Press, 1996), 123. 8 Ibid., 128. 9 Ipsen, „American Policy“, 15.
7
1.2.
Nový kurs – Ronald Reagan nastupuje do funkce
Ve vedení země ho nahradil prezident Ronald Reagan, který byl už předtím známý svým vyhraněným antikomunismem. Na rozdíl od Cartera byl zastáncem rázného, konfrontačního přístupu. Ostatně to byl jeden z faktorů, díky kterému volby vyhrál. Svému předchůdci kladl za vinu, že nechal Nikaraguu padnout do rukou komunistů a dále celkovou slabost v konfliktu se Sovětským svazem. Nový prezident předznamenal i nový styl zahraniční politiky, ve kterém byl podporován svojí administrativou. V ní zaujali důležité pozice političtí jestřábi, mnozí ještě radikálnější než Reagan.10 Nebyla však názorově jednotná, část funkcí zastávali konzervativní pragmatici a druhou, podstatně mocnější část, hardlineři, kteří občas prezidenta tlačili k agresivnějším krokům, než by možná v danou chvíli sám volil. Podpora Contras v občanské válce, která v Nikaragui brzy vypukla, byla, obzvlášť v prvopočátku, převážně jejich zásluhou. Když se blížilo vítězství Sandinistů, uprchla většina důstojníků Národní gardy do zahraničí. Téměř okamžitě zde někteří její představitelé začali připravovat povstání, které by v jejich domovině zvrátilo nové pořádky. V srpnu 1979 se bývalí důstojníci E.Bermúdez a P.E.Salazar zvaný „comandante Bravo“ domluvili na vzniku kontrarevolučních povstaleckých jednotek, v říjnu však byl Bravo na příkaz Sandinistů v Hondurasu zavražděn.11 Zatímco Carterova administrativa neměla v bývalé gardisty důvěru, noví představitelé USA v nich problém neviděli. Hlavní starostí pro Reagana a jeho poradce byla v prvních dvou letech v úřadu podpora, kterou Sandinisté měli poskytovat guerillám v El Salvadoru. Stejný problém řešil už Carter a skrze ambasadora Pezulla ho také tlumočil vedení FSLN. Až do začátku roku 1981 však nebylo přesvědčivě prokázáno, že vláda pomoc do El Salvadoru posílala. Naopak existují informace naznačující, že se Managua přímému angažování vyhýbala pro obavy z reakce USA. S tím jak se blížil nástup Reagana do funkce, se však rozhodli salvadorští povstalci provést finální ofenzívu, a proto nakonec na sklonku roku1980 FSLN souhlasila s poskytnutím zbraní a dalšího vybavení salvadorským gerilám.12 6. ledna 1981 CIA vydala report, ve kterém informovala o tajném letišti, které sloužilo právě pro transport vybavení do El Salvadoru.
10
Ibid., 42. Pastor, „Not Condemned“, 178. 12 Ibid., 184. 11
8
Ronald Reagan tak nejenže nastupoval do funkce s diametrálně odlišným viděním světa, ale navíc byl ovlivněn právě probíhajícími událostmi v dalších zemích centrální Ameriky. Ty mu jen potvrdily, to, co si sám už dávno myslel. Totiž, že Sandinisté jsou nebezpeční komunisté, kteří bez adekvátní odpovědi nakonec destabilizují celý region centrální Ameriky. Zatímco Carter viděl v přístupu
Washingtonu
ke
Kubě
chybu
v příliš
agresivním
postoji,
Reagan
naopak
kritizoval nedostatečnou razanci, s jakou podle něj USA k problému přistupovaly.13 Bylo tedy zřejmé, že se tento rozdíl projeví i v případě Nikaragui. Ve stejném období, kdy Bílý dům promýšlel novou zahraniční politiku, se v exilu formovaly malé skupinky bývalých prominentů režimu a Gardy, odhodlané pokračovat v boji se Sandinisty. Především v Hondurasu a Argentině se těšily značné podpoře pravicových režimů, některé však nalezly útočiště i na Floridě. Reagan se i přes mezinárodní závazky rozhodl neuplatňovat v tomto případě Neutrality act, podle kterého měly být takové aktivity potírány. To vedlo v Managui k dalšímu rozčarování. Tato smyčka vzájemné eskalace provázela vztahy mezi Spojenými státy a Nikaraguou po zbytek dekády. Přestože to v této době ještě nebyla pravda, Sandinisté se domnívali, že USA přímo podporují formující se povstalecké skupinky. Ve skutečnosti však první impuls přišel odjinud. Generál Gustavo Álvarez, vysoký představitel honduraských bezpečnostních sil, byl podobně jako představitelé argentinské junty a nová administrativa v Bílém domě zapřisáhlý antikomunista. A byl to právě on, kdo pomohl dohodnout spolupráci mezi Argentinou, Hondurasem a Spojenými státy. Již 9. března 1981 podepsal Reagan presidential findings, které opravňovaly CIA k provádění tajných operací, jejichž cílem bylo zamezit dovozu zbraní marxistickým guerillám v Salvadoru.14 V dubnu se Álvarez sešel s ředitelem CIA Williamem Caseym a nabídl mu spolupráci při podpoře rodících se Contras. CIA však zatím nechtěla povstalce podporovat přímo, vzniklo proto spojenectví později nazývané „la tripartita“. Honduras zajistil povstalcům základny, dodávky zbraní a materiálu, Argentina cvičila jejich důstojníky a poskytla vojenské poradce a USA zaplatily všechny účty.15 V srpnu vznikla v Guatemale pod Bermúdezovým vedením z několika skupin organizace FDN
13
Ibid., 190. Pastor, „Not Condemned“, 195. 15 Kinzer, „Blood of Brothers“, 141. 14
9
(Fuerza Democrática Nicaragüense), která se postupně stala nejvýznamnější Contras skupinou.16 V Reaganově administrativě panovaly ohledně tohoto tématu rozpory. Secretary of state Alexandr Haig považoval za hlavní problém Kubu a její vliv na region. Chtěl se proto v boji s komunismem zaměřit na tento zdroj. Navrhoval vyvinout tlak na Kubu prostřednictvím blokády a znemožnit podporu povstaleckých hnutí ve střední Americe. Většina ostatních členů kabinetu však tento názor nesdílela. Obávali se reakce SSSR a místo toho upřednostňovali uplatňovat politiku přímo v ohrožených zemích.17 16. listopadu se National Security Council, ovládaný hardlinery, rozhodl podporovat Contras přímo a 23. listopadu Reagan podepsal NSC direktivu číslo 17., která opravňovala CIA vybudovat para-militární jednotky.18 Podle zákona však musela administrativa informovat výbory pro zpravodajskou činnost v obou komorách kongresu. To Casey udělal v prosinci, ale především v demokraty ovládané sněmovně se setkal s nedůvěrou. Kongresmani si na CIA vynutili pravidelná hlášení o vývoji situace. Agentura zprvu plánovala, že Contras budou disponovat maximálně silou 500 mužů. Kongres a především sněmovna reprezentantů, kde dominovali demokraté, se obávaly eskalování konfliktu. Mnozí členové měli stále ještě v živé paměti válku ve Vietnamu a za každou cenu se chtěli vyvarovat podobnému vyústění v Nikaragui. Když v únoru 1982 Casey a Dewey Clarridge, další z Reaganových jestřábů z NSC, informovali komisi, že Contras disponují silou tisíce mužů a stále se rozrůstají, byl to pro zástupce sněmovny šok.19 Takový vývoj navíc neodpovídal původnímu úzce zaměřenému účelu Contras. 14. března 1982 byly v Nikaragui nedaleko hranic s Hondurasem vyhozeny do vzduchu dva mosty. Tato operace, která bývá považována za faktický začátek občanské války, byla provedena pod vedením CIA. Do té doby se konflikt povstalců s režimem omezoval na občasné přestřelky, které na stav v zemi neměly velký vliv. Plánovači v CIA doufali, že tento krok vyprovokuje Sandinisty k tvrdým opatřením, která povedou k širší opozici vůči režimu. FSLN skutečně zareagovala
16
Ibid., 142. Pastor, „Not Condemned“, 194. 18 Dennis Gilbert, „Nicaragua“ in Confronting Revolution: Security Through Diplomacy in Central 17
America, ed. Morris J. Blachman et al. (New York: Pantheon Books, 1986), 103. 19
William M. LeoGrande, Our Own Backyard: The United States in Central America, 1977 – 1992 (Chapel Hill:University of North Carolina Press, 2000), 300.
10
zavedením výjimečného stavu a některými dalšími opatřeními, namířenými proti opozici.20 V dubnu, respektive v květnu, opustili zemi A. Robelo a Alfredo Calero, kteří později utvořili politické zastoupení FDN. Edén Pastora, který do zahraničí odešel již dříve, se na jaře sešel s Clarridgem, který ho seznámil s aktivitami Contras a podporou CIA. V dubnu Pastora vyhlásil, že bude proti Sandinistům bojovat se zbraní v ruce ve jménu „pravé, demokratické revoluce“.
21
Pro Spojené státy
byl důležitý, protože disponoval aurou známého hrdiny proti-somozovského odboje a byl bývalým Sandinistou. Tím, že se nyní proti vládě FSLN postavil, dodával kontra-revolučnímu hnutí legitimitu, kterou potřebovalo, protože bylo vesměs vedeno bývalými členy zkompromitované Národní Gardy. Ti měli, nutno říci oprávněně, pověst zločinců a v Nikaragui ani ve většině demokratických států, se netěšili velké podpoře.22 V červnu A. Robelo a E. Pastora společně ohlásili vznik politicko-vojenské aliance ARDE, protože Pastora odmítal spolupracovat s Bermúdézem a dalšími bývalými gardisty. Místo toho se usadil v Costa Rice a plánoval otevřít jižní frontu. Do skutečných bojů se však zapojil až v dubnu 1983.23 Sandinisté ale čelili také potížím, které měly původ v jejich vlastní politice. Vyvlastňování a zakládání různých kolektivistických organizací vedlo, zvláště na hornatém severu, mnoho chudých rolníků do opozice proti režimu. Stejně tak státem organizovaný trh se zemědělskými produkty generoval odpor převážně chudých vrstev.24 Další významnou skupinou byly indiánské kmeny, žijící v odlehlé oblasti podél východního pobřeží a hraniční řeky Coco. Někteří příslušníci kmenů Miskito, Sumo a Rama byli politikou Sandinistů na podzim roku 1981 již tolik znechucení, že začali proti vládě bojovat. Na to FSLN zareagovala na začátku roku 1982 plošnou kampaní nuceného přesídlení, před kterou na deset tisíc indiánů uprchlo do Hondurasu a dalších necelých 10 000 bylo násilně přemístěno z hraniční oblasti hlouběji do vnitrozemí. CIA využila této tragédie a pokusila se indiány zverbovat na stranu Contras. Část jich tuto nabídku přijala, jejich vůdcem se stal Steadman Fagoth a připojili se k FDN. Někteří se však odmítli podřídit velení FDN a v hledání jiného spojence se spojili s Pastorou.
20
Kagan, „A Twilight Struggle“, 226. Ibid., 209. 22 Kagan, „A Twilight Struggle“, 227. 23 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 308. 24 Salvaor Martí I Puig, The Origins of the Peasant – Contra Rebellion in Nicaragua, 1979 – 87, (London: Institute of Latin American Studies Research Papers, 2001), 23. 21
11
Jejich vůdcem byl další známý indiánský aktivista Brooklyn Rivera. I Pastorova Demokratická Revoluční Aliance (ARDE) byla chvíli podporována CIA, avšak jakmile se odmítla podřídit politickému vedení FDN, byla podpora zrušena.25 Politika Spojených států vůči Contras byla v roce 1982 paradoxně ovlivněna ještě úplně jiným konfliktem. V dubnu vypukla válka mezi Argentinou a Velkou Británií o Falklandské ostrovy. USA se postavily na stranu Británie, což rozhněvalo argentinskou juntu a ta, ještě než byla svržena, zastavila veškerou podporu Contras.26 Nyní tedy museli Američané převzít celou odpovědnost. Zároveň se v průběhu roku v médiích začaly objevovat články, které odhalovaly aktivity USA v Nikaragui a ozývaly se první hlasy volající po zastavení pomoci. V dubnu, když se schvaloval návrh na rozpočet pro rok 1983, si bezpečnostní komise vynutila přidání tajného dodatku, který Spojeným státům zakazoval podporu Contras za účelem svržení Sandinistického režimu. Jak se později ukázalo, neměl de facto žádný účinek, protože se díky vágní formulaci dal velice snadno obejít. FDN, ke které se začala dostávat pomoc v první polovině roku, se úspěšně měnila v trénovanou a dobře vybavenou vojenskou sílu. V listopadu již disponovala minimálně dvěma tisíci vojáky a zakládala tábory i na území Nikaragui.27Eskalující konflikt však v USA přitahoval více pozornosti a proto se CIA v listopadu rozhodla, že FDN vytvoří politické vedení, které nebude tolik zkompromitované minulostí. V prosinci Kongres opět zareagoval návrhem na zastavení pomoci Contras. To donutilo Edwarda Bolanda, předsedu zpravodajské komise ve sněmovně, aby veřejně vyhlásil dosud tajný dodatek, který zakazoval podporovat snahy o převrat proti Sandinistům. 21. prosince bylo toto opatření přijato pod názvem Bolandův dodatek (později označovaném jako první) Reaganova administrativa oficiálně trvala na stanovisku, že podpora Contras má za cíl zamezit vývozu revoluce z Nikaragui do El Salvadoru, ale ve skutečnosti to nejpozději od konce roku 1982 nebylo jejich primárním cílem28 .Ikdyž bylo vysoce nepravděpodobné, že by povstalci dokázali sami svrhnout režim, mohli velmi dobře posloužit k jeho oslabení a rozvrácení. Někteří doufali, že se jim
25
Kinzer, „Blood of Brothers“, 261-262. Kagan, „A Twilight Struggle“, 238. 27 Kagan, „A Twilight Struggle“, 240. 28 Ipsen, „American policy“, 42. 26
12
podaří vyvolat válku mezi Managuou a El Salvadorem, která by umožnila USA nasadit vlastní síly.29 S rokem 1983 se situace v zemi měnila. Povstalci rozpoutali v únoru ofenzívu a Sandinisté byli donuceni přehodnotit svojí politiku. Do roku 1983 byly proti jednotkám povstalců posílány především milice. Direktorát FSLN se totiž obával možné invaze USA a držel proto jednotky regulérní armády poblíž velkých měst. Zde je vhodné říci, že téměř neustávající vojenská cvičení USA v oblasti této obavě dodávala na věrohodnosti. Rostoucí síla Contras je však donutila do bojů nasadit i tyto pravidelné jednotky.30 V květnu vláda začala distribuovat část půdy rolníkům a uvolnila tlak na opozici, aby vylepšila napjaté vztahy s částí obyvatelstva.31 Přesto v červnu disponovaly jednotky Contras silou 10 000 mužů, o polovinu více než na začátku roku. CIA také začala aktivněji řídit operace povstalců přímo v terénu a v červenci provedly Spojené státy, společně s Hondurasem, masivní vojenské cvičení Big Pine II.32 Vojenská zařízení a materiál, které byly v jeho průběhu použity, po skončení získaly honduraská armáda a jednotky Contras jako další formu pomoci. V říjnu Spojené státy uskutečnily invazi do Grenady, která ve vedení FSLN vyvolala velké obavy. V průběhu roku probíhal ve Washingtonu souboj mezi Reaganovou administrativou a kongresem, který vyslal do střední Ameriky dvě komise s úkolem zdokumentovat aktivity Contras. Obě potvrdily obavy mnohých kongresmanů, že je zde obcházen Bolandův dodatek.33 Následoval tuhý střet, kdy se Reaganovi lidé snažili prosadit další pomoc Contras a především sněmovna reprezentantů, s převahou demokratů, jim oponovala. Výsledkem byl kompromis, který pro rok 1984 přisoudil Contras podporu 24 milionů dolarů, ale zakazoval CIA použít vlastní fondy na její další navýšení. V září Reagan podepsal nové presidential findings které již oficiálně stanovily donucení Sandinistů k vyjednávání jako jeden z cílů politiky Washingtonu. 3. ledna 1984 oznámila Nicaragua, že některé její přístavy byly zaminovány. Jak se později ukázalo, za tímto krokem stála CIA, konkrétně její sekce Unilaterally Controlled Latino Assets
29
LeoGrande, „Our Own Backyard“, 310. Nora Hamilton et al., eds., Crisis in Central America: Regional Dynamics and U.S.Policy in the 1980s (Boulder: WestviewPress, 1988), 89. 31 Kagan, „A Twilight Struggle“, 255. 32 Dennis Gilbert, „Nicaragua“, 120. 33 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 312. 30
13
(UCLAS) a byl schválen prezidentem Reaganem.34 Šéf CIA W. Casey chtěl zasáhnout Nikaragujskou ekonomiku a jeho podřízený Clarridge proto vytvořil UCLAS. Ty mezi zářím 1983 a dubnem 1984 provedly více jak 19 útoků především na ropná zařízení a další strategické cíle. Zaminování přístavů však ve Washingtonu způsobilo krizi. Asistent Secretary of State Enders ani jeho nadřízený Shulz o něm nebyli informováni a tento krok odsoudili. Stejně tak Kongres, který nebyl dostatečně informován, byl pobouřen. Reagan však stále podporoval Contras a usiloval o získání další pomoci. V květnu na toto téma dokonce poprvé vystoupil v televizi. Až když bylo jasné, že kongres za dané situace pomoc v žádném případě neschválí a prezident se dostal pod tlak blížících se voleb, na čas toto téma opustil. Secretary of State Schulz oproti tomu chtěl se Sandinisty vyjednávat a tajně proto zamířil do Nikaragui, kde se setkal s Danielem Ortegou.35 Vyjednávání, které komplikovaly ambivalentní požadavky obou stran, však nakonec nikam nevedlo. 10. října 1984 kongres odsouhlasil druhý Bolandův dodatek, který zakazoval veškerou pomoc Contras. V listopadu se v obou zemích konaly volby. V USA i přes skandály okolo Contras Reagan opět vyhrál. Protože se v Bílém domě obávali, že by legitimní volby v Managui podkopaly jejich politiku, tlačili na nikaragujskou pravicovou opozici, aby se nezúčastnila a volby tak znehodnotila.36 Podle předpokladu zvítězili nakonec Sandinisté, a přestože ve světě byly volby považovány za poměrně férové, Bílý dům odmítl jejich výsledky uznat jako právoplatné. 1.3. Za každou cenu – období po přijetí Bolandova dodatku Přijetí druhého Bolandova dodatku bylo mezníkem ve vztahu mezi USA a Contras. Jeho důsledná aplikace by nejspíš znamenala zánik Contras jako bojeschopné síly. Reaganovi poradci se však podobného zákazu obávali již dlouho a začali proto s předstihem hledat způsob, jak takovou situaci vyřešit. CIA již v roce 1983 žádala Department of Defense o poskytnutí financí pro své operace.37 V roce 1983 Casey požádal Izrael o zbraně, zabavené bojovníkům Organizace pro
34
Ibid., 331. Ibid., 377. 36 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 374. 37 Ibid., 382-383. 35
14
osvobození Palestiny při bojích v Libanonu.38 Na jaře 1984 pak O. North a jeho spolupracovníci navrhli získávat stejným způsobem finance od přátelských států. V červenci získali od Saudské Arábie milion dolarů a do února následujícího roku dalších 7milionů. Přestože druhý Bolandův dodatek mimo jiné výslovně zakazoval užívání zdrojů z třetí strany, Washington v těchto aktivitách pokračoval i po jeho přijetí.39 V lednu 1985 Taiwan poněkud neochotně přispěl částkou dvou milionů dolarů, v únoru pak Saudský král Fahd přislíbil Reaganovi dalších 24 milionů dolarů a s prosbou o pomoc byla oslovena také JAR a Brunej. Na jaře 1985 navíc Reagan výměnou za podporu Contras schválil zvýšení pomoci Hondurasu, El Salvadoru a Guatemale. Přestože administrativa zákaz kongresu obcházela, určité změny přijetí dodatku přineslo. Washington sice našel způsob, jakým Contras i nadále financovat, situace ale nebyla zdaleka ideální. Administrativa se navíc musela vzdát možnosti přímo řídit jejich operace a logistiku. CIA omezila své aktivity na výzvědnou činnost, ale její místo zastoupili lidé v National Security Councilu.40 Vedení Contras tak dostávalo peníze, za které nakoupilo zbraně, mělo však velké problémy efektivně organizovat svoji činnost, mimo jiné proto, že si neponechalo dostatek financí na zajištění logistiky. V létě 1985 se proto Oliver North, který na žádost vedoucího National Security Councilu McFarlana od roku 1984 dohlížel na Contras, rozhodl převzít za operace odpovědnost.41 Spolu s prodejcem zbraní, bývalým armádním generálem R. Secordem, vytvořil společnost Enterprise, neboli „Project Democracy“, která začala za peníze od Saudské Arábie dodávat povstalcům zbraně a zásoby.42 Na této tajné operaci se podílely i další soukromé firmy, avšak byla řízena členy NSC a spolupracovníky CIA a odsouhlasena vysoce postavenými spolupracovníky prezidenta43. Reagan a jeho podřízení si však velice dobře uvědomovali, že Contras bez jejich přímé pomoci dlouho nevydrží. S koncem roku 1984 se většina jejich jednotek nacházela opět v útočištích v Hondurasu nebo pod silným tlakem Sandinistů. Reagan, kterému znovuzvolení dodalo sebevědomí a
38
Ibid., 387. Kagan, „A Twilight Struggle“, 321-322. 40 Johnson K Loch, „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America's Secret Foreign Policy“, International StudiesQuarterly33, č. 1 (1989), 83. 41 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 403. „Final Report of the Independent Counsel for Iran/Contra Matters“, Federation of American Scientist, https://www.fas.org/irp/offdocs/walsh/ (ověřeno dne 10.5.2014), Chapter 2. 43 Sobel, „Contra Aid Fundamentals“, 290-291. 39
15
jistotu, proto začal opět lobovat za obnovení pomoci Contras. V únoru 1985 oficiálně vyhlásil, že cílem podpory Contras je svržení Sandinistů a pokoušel se přesvědčit Američany, že povstalci jsou bojovníci za svobodu. Bílý dům také stupňoval tlak na Sandinisty. Již dříve donutili Mexiko přerušit dodávky ropy, které Sandinistům poskytovalo na úvěr. Ortega byl proto nucen vycestovat v dubnu do Moskvy, aby tento deficit dorovnal navýšením pomoci od SSSR.44 Tato návštěva, přestože nebyla první, zvedla v kongresu vlnu kritiky a oslabila pozici odpůrců pomoci Contras v období před klíčovým hlasováním o opětovném poskytnutí pomoci. 1. května bylo oznámeno uvalení obchodního embarga na Nikaraguu, které dále přispělo k oslabení hospodářské situace země. V červnu byl navíc v Kongresu schválen republikánský návrh na uvolnění nevojenské pomoci v hodnotě 27 milionů dolarů pro zbytek roku a první polovinu roku 1986. Také CIA mohla obnovit svoji zpravodajskou podporu Contras a opět vyslat své poradce.45 V létě zahájila nikaragujská armáda ofenzívu, která kromě dalších úspěchů vytlačila Pastoru za hranice do Costa Ricy a v říjnu Daniel Ortega opět prodloužil výjimečný stav v zemi. V reakci na to Reagan a hardlineři v jeho administrativě zintenzivnili snahu o získání další pomoci. V kongresu se rozhořel další vleklý a silně ideologický spor mezi zastánci a odpůrci pomoci pro Contras. Jeho předmětem bylo odsouhlasení Reaganova návrhu pomoci v hodnotě 100 milionů dolarů, z nichž 70 mělo jít na vojenskou pomoc. Rok 1986 přinesl personální změny ve vedení Guatemaly, Hondurasu a Costa Ricy, kde byli zvoleni noví prezidenti. Především Oscar Arias, který usedl do funkce v Costa Rice, se nakonec ukázal být pro další vývoj konfliktu neocenitelným. Ve Washingtonu se Reagan nadále neúspěšně pokoušel protlačit svůj požadavek. Nakonec mu opět pomohli sami Sandinisté, když jejich armáda překročila v rámci pronásledování Contras hranice do Hondurasu. Bílý dům se této příležitosti chopil a za pomoci zkreslených informací prosadil v červnu v kongresu schválení pomoci v hodnotě 100 milionů.46
44
Kagan, „A Twilight Struggle“, 374. LeoGrande, „Our Own Backyard“, 435-436. 46 Kagan, „A Twilight Struggle“, 464. 45
16
1.4.
Cesta k míru – období po aféře Iran-Contra
Od léta se ve Spojených státech začalo rozbíhat vyšetřování aktivit O. Northa. Poindexter i North tajné financování Contras nejdříve popírali, ale 6. října bylo nad Nikaraguou sestřeleno jedno z letadel, která zásobování zajišťovala, a přeživší člen posádky byl zajat. Přestože se Contras na žádost Američanů snažili vzít odpovědnost na sebe, zajištěné důkazy a výpověď zajatého Hasenfuse dokazovaly, kdo za těmito akcemi stojí. Další rána pro Washington přišla o necelý měsíc později, když Libanonský deník Al Shiraa uveřejnil, že USA prodávají tajně zbraně Iránu výměnou za peníze pro Contras a pomoc v otázce propuštění amerických rukojmí zajatých v Libanonu.47 Tak vypukla nechvalně proslulá aféra Iran-Contra, která byla dalším z milníků ve vývoji vztahů mezi Washingtonem a Contras. Rozeběhlo se vyšetřování, které odhalilo, že Oliver North, který měl operaci na starosti, takto získal 19, 8 milionů dolarů.48 Poindexter, jeden z hlavních představitelů hardlinerů v NSC, byl donucen rezignovat a Wiliam Casey, ředitel CIA musel z funkce odstoupit pro zdravotní důvody. Demokraté díky tomuto skandálu získali v midterm elections většinu v senátu a Reaganova popularita ve společnosti strmě poklesla.49 40 milionů dolarů z předchozí pomoci pro Contras bylo zmraženo, ale Reagan přesto v únoru 1987 požádal kongres nových 105 milionů na následující fiskální rok. I přes probíhající skandál byl pevně odhodlán poskytnout Contras podporu, což dobře ilustruje dogmatičnost, s jakou k celému konfliktu přistupoval. 5. května začala v Kongresu slyšení ohledně aféry Iran Contras a v červnu Sněmovna reprezentantů prodloužila zákaz na použití CIA fondů, čímž zajistila, že případná další pomoc Contras bude muset projít schvalovacím procesem v kongresu. North a někteří další aktéři aféry nakonec byli odsouzeni k různě dlouhým trestům odnětí svobody. V září administrativa požádala o 270 milionů pro Contras, ale podpora pro tento návrh byla mizivá. Mezitím se iniciativy chopil Arias, který chtěl v regionu dosáhnout míru a uvědomoval si, že Američané v Bílém domě tento zájem nesdílejí. Od svého nástupu do funkce představoval pro Washington potíže, protože odmítl podporovat jejich Contras politiku a mimo jiné nechal uzavřít letiště, které sloužilo pro zásobování povstalců. Protože si uvědomoval bezvýchodnost pokračující
47
LeoGrande, „Our Own Backyard“, 481. Sobel, „Contra Aid Fundamentals“, 291. 49 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 485. 48
17
občanské války, která kromě Nikaragui poškozovala i okolní země, navrhl vlastní mírovou iniciativu. Ta požadovala značné ústupky na straně Sandinistů, ale také trvala na zastavení Contras operací a jejich podpory z Washingtonu.50 Navíc pro ni získal další představitele středoamerických zemí, kteří se smlouvou nazývanou Esquipulaská zavázali usilovat o prosazení mírového řešení. V červnu 1987 byl Arias pozván na kobereček do Washingtonu, kde byl konfrontován s nejvyššími představiteli administrativy, ale neustoupil. Washington musel s iniciativou oficiálně souhlasit, neboť dlouhou dobu proklamoval, že jeho cílem je dohnat Sandinisty k jednacímu stolu, avšak ve skutečnosti byli hardlineři silně proti a přáli si pád režimu, ne jeho transformaci.51 Demokraté v kongresu naopak iniciativu uvítali a podporovali. Na podzim byli Sandinisté dotlačeni k nepřímým jednáním s Contras, a v lednu 1988 Daniel Ortega souhlasil s přímým vyjednáváním, zrušením výjimečného stavu, svobodnými volbami a dalšími ústupky. Reagan, který si uvědomoval, jaké riziko tato nabídka pro jeho politiku představuje, nadále usiloval o získání financí pro Contras, které však kongres neschválil. 23. března 1988 zástupci Contras a Sandinistů uzavřeli dočasné příměří dohodou z Pasoá. Pro Washington to bylo nepříjemné překvapení, protože zástupci Contras s nimi rozhodnutí nekonzultovali. Bermúdéz, podporovaný hadlinery v administrativě, s příměřím nesouhlasil a ve vedení povstalců tak vznikly spory.52 Některé Contras jednotky i přes příměří pokračovaly ve svých operacích. Hlavní motivací Sandinistů k ústupkům však bylo právě rozpuštění povstalecké armády. Americký kongres nebyl ochotný podporovat nadále vojenskou činnost Contras a odsouhlasil pouze humanitární pomoc v hodnotě 27 milionů. V listopadu vyhrál prezidentské volby George Bush, který Reaganovu politiku podporoval, ale nepatřil k hardlinerům. S jeho nástupem do funkce v lednu 1989 zaujal Washington k Nikaragui pragmatičtější postoj, přesto se však nevzdával Contras, které vnímal jako pojistku pro své vyjednávání.53 Nadále jim poskytoval humanitární pomoc, aby je „udrželi při životě“ a v průběhu roku Bush tvrdě vyjednával se Sandinisty, kteří si oprávněně stěžovali na neplnění dohodnutých podmínek ze strany povstalců.
50
Kinzer, „Blood of Brothers“, 349-350. LeoGrande, „Our Own Backyard“, 509. 52 Ibid., 539. 53 William M. Leogrande, „From Reagan to Bush: The Transition in US Policy towards Central America“, Journal of Latin American Studies 22, č. 3 (1990), 598-599. 51
18
Pozornost všech se postupně obracela k volbám, které Sandinisté ohlásili na jaro 1990. Některé povstalecké jednotky pokračovaly v bojích až do konce roku 1989. Nynějším cílem Američanů však bylo, aby jimi vehementně podporovaná opozice porazila Sandinisty v regulérních volbách. Ty nakonec proběhly 25. února 1990 a, pro mnohé překvapivě, v nich zvítězila opozice vedená Violetou Chammorovou. Sandinisté doplatili na katastrofální hospodářskou situaci, ve které se země po téměř desetileté občanské válce nacházela. V únoru byl z vedení FDN odstaven Bermúdéz a v dubnu Sandinisté spolu zástupci vítězné opozice a Contras podepsali nové příměří a dohodu o odzbrojení povstaleckých jednotek.54 Tím de facto skončila občanská válka v Nikaragui.
2. Komparace období 2.1.
1981 - 1984
Problematika, která je hlavním tématem této práce, neexistovala dříve jak na jaře 1981. Přesto již za Cartera, v roce 1980, poskytovala CIA finanční pomoc některým opozičním skupinám a jednotlivcům.55 Ta však byla zaměřena na podporu demokratického vývoje v zemi, což dobře ilustruje rozdílnost v přístupech obou prezidentů. Nástup republikánů do Washingtonu znamenal obrat nejen ideologický, ale i praktický. Reagan a jeho blízcí spolupracovníci sdíleli silné antikomunistické cítění a z téměř jakékoli revoluce podezírali Sovětský svaz. Nedovedli si proto představit, že revoluce v Nikaragui mohla být výsledkem lidové nespokojenosti s domácí situací, která neměla s bipolárním rozdělením světa zas až tolik společného.56 Od tohoto pohledu se odvíjel také postoj, který k problému zaujali. Nástup Sandinistů k moci vnímali jako hrozbu pro celý region, v čemž byli utvrzováni i konfliktem mezi levicovými gerilami, které na jaře 1981 FSLN prokazatelně zásobovala, a vládními silami v El Salvadoru. Reaganovi podřízení začali proto brzy formovat mnohem agresivnější politiku. Pro pochopení popisovaného konfliktu je analýza tohoto přístupu velice důležitá. Právě ideologizace celého konfliktu se ukázala být zásadní hnací silou války. Pragmatický přístup, o který se některé složky americké vlády, v čele s činiteli v Department of State (DoS) pokoušely, byl zastíněn dogmatickou ideologií hardlinerů v administrativě.
Zároveň je ale nutné uznat, že svůj díl
54
Pastor, „Not Condemned“ Kagan, „A Twilight Struggle“, 188. 56 Ipsen, „American Policy“, 25. 55
19
odpovědnosti na eskalaci nesla i druhá strana, jak je ukázáno výše. Ani Bílý dům, ani Managua, nehodlaly v těchto otázkách ustoupit a mírové řešení tak v podstatě nepřicházelo v úvahu. Čím více se obě země snažily dosáhnout svých původních cílů, tím více se do konfliktu zaplétaly. Pro potřeby mojí analýzy však zaměřím svoji pozornost převážně na přístup Američanů v čele s Reaganovou administrativou. Ani politika Washingtonu totiž nebyla jasně stanovená a i její cíle se v následujících letech částečně transformovaly. V první polovině roku 1981 byly k myšlence podporovaného ozbrojeného povstání mnozí z Reaganových spojenců skeptičtí.57 V okruhu ministerstva zahraničí (DoS) vznikla iniciativa, která vedla k několikaměsíčnímu vyjednávání se Sandinisty, ale nakonec ztroskotala na jejich neochotě. CIA však zároveň připravovala podporu kontrarevolučních bojůvek, což dobře ilustruje rozpolcenost administrativy, respektive neexistenci jednotného kurzu v zahraničně-politické agendě.58 V tomto období se politika Washingtonu teprve postupně utvářela a až na sklonku roku dostala podpora Contras od prezidenta zelenou.59 Od té doby se postupně stávala středobodem zájmu Reaganovy administrativy a obsesí jeho zahraniční politiky. Na počátku však Contras nebyli o moc více než jedním z nástrojů, který měl sloužit při nátlaku na vedení FSLN ve snaze zastavit podporu geril v El Salvadoru. V průběhu roku 1982 se pohled Washingtonu na Contras měnil. Hardlineři v administrativě vnímali konflikt v Nikaragui schizmatem bipolárního rozdělení světa na západní a východní blok.60 Tedy jako zástupné bojiště studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Povstalci pro ně měli kromě praktické, také ideologickou hodnotu. Kongres byl v tomto mnohem zdrženlivější a pragmatičtější. Především sněmovna reprezentantů ovládaná demokraty byla od začátku k aktivitám Bílého domu nedůvěřivá. S tím, jak se na veřejnost dostávaly zprávy o dění v Nikaragui se začal i kongres více angažovat, což vedlo v prosinci k přijetí prvního Bolandova dodatku. Ten zakazoval Bílému domu aktivity zacílené na svržení režimu v Manague. Spory o otázku Contras mezi administrativou a kongresem formovaly od této doby celý konflikt.
57
LeoGrande, „Our Own Backyard“, 202-203. Nora Hamilton et al., „Crisis in Central America“ 78-80. 59 Kinzer, Blood of Brothers, 143. 60 Ipsen, American Policy“, 35. 58
20
V následujícím roce nabývala občanská válka na intenzitě a stejně tak spory ve Washingtonu. Secretary of State Enders, který vnímal Contras jako nástroj k vytváření tlaku na FSLN, byl hardlinery vytlačen.61 Ti také prosadili masivní vojenské cvičení, které vystrašilo demokraty v Kongresu a především Sandinisty. Contras se rychle rozrůstaly v síle, v létě již disponovali počtem zhruba deseti tisíc mužů. Tento rapidní nárůst byl přímým důsledkem politiky Washingtonu. V říjnu USA provedly úspěšnou invazi do Grenady, která byla, na rozdíl od konfliktu v Nikaragui, přijímána veskrze pozitivně jak v kongresu tak veřejností. Po dlouhém dohadování nakonec kongres schválil jako kompromis část financí, které Bílý dům požadoval. Pomoc Contras tak byla nyní poprvé přímo podporována kongresem.62 Do té doby jejich financování zajišťovala administrativa skrze fondy CIA a jiné cesty. Bílý dům si tedy nyní mohl připsat, byť neúplné a podmínečné, vítězství i na domácí půdě. Aktivity CIA však dalece přesahovaly limity, které jim kongres stanovil. Skutečný rozsah vyšel najevo v lednu 1984, když Nikaragua obvinila USA ze zaminování jejich přístavů. Za tímto skandálem stáli hardlineři z National Security Councilu a CIA, kteří se souhlasem Reagana zorganizovali různé sabotážní akce. Tito jestřábi dominovali v podstatě celé administrativě a za zády kongresu konflikt eskalovali. Když se skandál se zaminováním provalil, byli pobouřeni i mnozí loajální republikáni, kteří jinak politiku Bílého domu bezvýhradně podporovali.63 Také zahraniční spojenci Washingtonu dali najevo svůj nesouhlas a Nicaragua podala žalobu ke Společnosti národů. Rozpory ohledně dalšího financování povstalců, které znovu naplno propukly, vyvrcholily v říjnu přijetím II. Bolandova dodatku. Ten explicitně zakazoval jakoukoli pomoc Contras a aktivity Bílého domu se po jeho přijetí poprvé staly skutečně nelegálními. Pro účely mé práce jsem si tento dodatek zvolil jako zlomový bod. Kongres, který se dlouhou dobu zmítal v konfliktech mezi demokraty a republikány a různými frakcemi v rámci stran, nakonec pod tíhou nových odhalení pomoc povstalcům zastavil. Přestože Bílý dům tento zákaz obešel, situace se změnila. V období od faktického zformování Contras na jaře 1981 až do přijetí dodatku prošla jejich podpora vývojem, který byl charakteristický několika faktory. Zaprvé to byla rychlá eskalace konfliktu a nárůst počtu bojovníků, jejímž vrcholem byla povstalecká
61
LeoGrande, „Our Own Backyard“, 314. Ipsen, „American policy“, 59. 63 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 334. 62
21
ofenzíva na sklonku jara 1984. Stejně tak přímá účast CIA v konfliktu v tomto období vytrvale rostla, až nakonec kulminovala zaminováním přístavů. Druhým charakteristickým rysem byl, byť limitovaný, souhlas kongresu. Přestože agenda Contras vznikla v okruhu Bílého domu, a kongres byl často velice nedostatečně informován nebo dokonce obcházen, oficiálně byla Contras politika Washingtonu legitimizována. Třetím výrazným rysem v tomto období bylo postupné utváření zahraničně politické koncepce administrativy, která se ustálila až s příchodem roku 1985.64 2.2.
1984 - 1987
Jako druhé období jsem si pro potřeby mé práce určil občanskou válku v čase od přijetí II. Bolandova dodatku až do propuknutí aféry Iran – Contra. Chybí zde sice podobné sjednocující faktory jako v prvním a třetím období, ale do značné míry ho definuje právě tato odlišnost a zároveň ho jasně ohraničují zmíněné události. Můžeme zde vysledovat dva přístupy, které určitou dobu existovaly paralelně. Jak je zmíněno výše, administrativa hledala způsoby, pro zajištění financování Contras bez ohledu na kongres, již před přijetím dodatku. Reaganovi podřízení v těchto aktivitách pokračovali i poté, co se staly nelegálními. A právě nelegální financování a podpora Contras byly jedním z charakteristických rysů tohoto druhého období. Je důležité zdůraznit rozdíl mezi dřívějším obcházením kongresu a tímto porušováním zákazu. Zatímco po přijetí I. Bolandova dodatku mohla administrativa využívat nedůsledného znění, aby nadále pokračovala ve své politice, poté co byl přijat II. dodatek, tuto možnost již neměla.65 Místo toho, aby hardlineři zákaz obcházeli, ho nyní přímo porušovali. Reagan byl odhodlán nenechat Contras padnout a jestřábi v administrativě jeho názor horlivě sdíleli. Bílý dům sice zajistil pomoc, avšak jednalo se o provizorní řešení. Reagan si uvědomoval, že pokud mají Contras přežít jako bojeschopná síla, bude muset donutit kongres, aby svůj zákaz zrušil.66 Se silným mandátem z nedávných voleb se navíc cítil sebevědomý a nemusel se již obávat o případnou ztrátu hlasů ve volbách. Více než roční období, po které byla podpora Contras zastavena, nakonec v červnu 1985 skončilo obnovením dodávek nevojenské pomoci. Po období
64
Pastor, „Not Condemned“, 207. Tom H. Carothers, In the Name of Democracy: U.S.Policy Toward Latin America in the Reagan Years (Berkely and Los Angels:University of California Press, 1991), 90. 66 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 410. 65
22
provizoria, které hrozilo zhroucením celé strategie Bílého domu, se tak situace vrátila do starých kolejí. Zároveň však pokračovalo tajné získávání financí z jiných zdrojů. Operace „Project Democracy“, kterou řídil North, se začala rozbíhat rovněž v červnu.67 Paralelně tak vedle sebe existovaly dvě cesty, kterými proudily finance na podporu povstalců. Hardlineři oceňovali, že mohou prosazovat svoji politiku bez ohledu na zdlouhavý a nejistý proces schvalování v kongresu. Situace se podobala počátečnímu období, kdy byla většina poskytnutých financí garantována presidential findings a pocházela ze zdrojů CIA nebo Pentagonu. Kongres navíc schválil pouze humanitární pomoc a nebylo jisté, zda se Reaganovi povede prosadit i čím dál tím potřebnější vojenskou pomoc. Z těchto důvodu na začátku roku 1986 přivítali nadřízení Northův návrh na prodej zbraní Iránu, výměnou za peníze pro Contras.68 Reagan a jeho lidé se snažili za Contras bojovat na všech frontách a blokovali jakékoli pokusy, které by mohly vést k příměří. Z toho důvodu zablokovali mírové iniciativy, které připravovaly některé okolní země známé souhrnně jako Contadora skupina, podle panamského ostrova, kde se poprvé jejich zástupci na toto téma sešli.69 Nakonec Washingtonu, stejně tak jako při zrušení platnosti dodatku, pomohli sami Sandinisté, když jejich vojáci překročili v rámci bojů hranici do Hondurasu a přinutili tak kongres hlasovat pro poskytnutí další, již nelimitované pomoci. O den později Světový soud při OSN ve svém rozhodnutí odsoudil aktivity USA, což však politiku Bílého domu nijak neovlivnilo.70 Na podzim začaly vycházet najevo tajné operace, které Washington v Nikaragui prováděl. A nedlouho poté se na veřejnost dostala i kauza Iran-Contra, která byla dalším kritickým okamžikem ve vývoji Contras politiky Bílého domu. Reaganova popularita klesla strmě dolů a 40 milionů z poslední pomoci Contras bylo kongresem zmraženo.71 Aféra stála místo některé z důležitých hardlinerů a především opět přitáhla k celému problému Contras pozornost světa a americké veřejnosti. Hlavně
67
Sobel, „Contra Aid Fundamentals“, LeoGrande, „Our Own Backyard“, 402. 69 Pastor, „Not Condemned“, 198-199. 70 „Case Concerning the Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United Statesof America)“, Official site of International Courtof Justice. dne http://www.icj-cij.org/docket/index.php?sum=367&p1=3&p2=3&case=70&p3=5 (ověřeno 10.5.2014) 71 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 487. 68
23
však odhalila, jak moc jsou povstalci závislí na podpoře Washingtonu. Vyšetřování se zaměřilo i na přímou odpovědnost prezidenta, která však nebyla prokázána.72 Bez ohledu na to, byly Reaganovy názory jednoznačné, což koneckonců dokazoval i přetrvávající podporou pro Contras.73 Pokud navíc vezmeme v potaz jeho dosavadní angažovanost a, mimo jiné, souhlas se zaminováním přístavů, zdá se pravděpodobné, že by s touto operací tak jako tak souhlasil. Otázka Contras se pro Reagana a jeho okolí totiž do této doby již stala jakousi obsesí. 2.3.
1987 - 1990
Poslední období je charakteristické útlumem pomoci a vyrovnanější pozicí Bílého domu a kongresu. Povstalci v něm již nedostali žádnou vojenskou pomoc a Reaganovi lidé nadále nebyli schopni prosadit tváří v tvář kongresu svoji politiku. Leitmotivem této fáze občanské války je hledání mírového řešení. Aféra Iran-Contra, kupodivu otázku pomoci Contras úplně nepohřbila. Reagan i nadále v průběhu let 1987 a 1988 usiloval o získání financí, dokonce rekordní částky 270 milionů.74 Bílý dům ze svého postoje nehodlal nijak ustupovat. Když nový prezident Costa Ricy Arias přišel s vlastním mírovým plánem, snažili se ho lidé z Reaganovy administrativy sabotovat, přestože s ním na oko souhlasili. Tento ambivalentní postoj je snadno pochopitelný s přihlédnutím k dlouhodobému přístupu Washingtonu. Naopak demokraté v kongresu novou iniciativu otevřeně vítali a snažili se ji podpořit. Hardlineři se ji zase snažili za zády kongresu potopit a demokraty zdiskreditovat.75 Pro úspěch Ariasovy iniciativy bylo velmi důležité, že ji podporovaly okolní země. Naopak Washington na něho vyvíjel nátlak a jednání se snažil zablokovat i lobováním u Contras. Administrativa mírovým jednání oponovala, přestože Ortega nabízel konání voleb, zrušení výjimečného stavu a uvolnění tlaku na opozici. Část vedení povstalců si uvědomovala, že další vojenská pomoc od Američanů není reálná a přistoupila proto na nabídku vyjednávání se Sandinisty. Administrativa tím byla zaskočena, ale Reagan ještě v době vyjednávání sháněl v kongresu pro
72
„Excerts from the Tower Comission´s report“, The American Presidency Project, http://www.presidency.ucsb.edu/PS157/assignment%20files%20public/TOWER%20EXCERPTS.htm (ověřeno dne 10.5.2014), „Authorization“. 73 Kagan, „A Twilight Struggle“, 488. 74 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 517. 75 Ibid., 539.
24
Contras podporu. Chování Washingtonu v této fázi konfliktu dokresluje mozaiku Reaganovy agresivní politiky. Opět se ukázalo, že oficiálně proklamované cíle nejsou ve skutečnosti pro Bílý dům to nejdůležitější, ale že slouží spíše jako ideologická nadstavba poskytující v očích prezidenta legitimitu americkým aktivitám. Přestože demokratické volby a uvolnění režimu byly dlouhou dobu prezentovány jako hnací motor pro politiku Bílého domu v Nikaragui, ukázaly se nyní jako nepodstatné.76 Stejným způsobem měnil Reagan své cíle již dříve, jakmile hrozilo, že by válka mohla skončit jednáním. Když zástupci Contras podepsali se Sandinisty 23. března 1988 dohodu v Sapoá, kterou stvrzovaly obě strany dočasné příměří, byl Bílý dům naprosto zaskočený. Takto nezávislý krok od Contras nikdo neočekával.77 Dohoda ze Sapoá byla zlomovým momentem občanské války. Zbytek roku se sice ještě nesl ve znamení ozbrojených srážek a dohadování mezi Contras a Sandinisty, avšak cesta k míru již byla otevřena. Kongres nakonec schválil ještě jeden balíček humanitární pomoci pro Contras a oběti války, ale to bylo vše.78 S tím jak se blížily plánované volby a neochota kongresu podporovat další prodlužování války byla zřejmá, zaměřil Reagan svoji pozornost na domácí opozici v Nikaragui. V prosinci byl novým prezidentem zvolen George Bush, který byl oproti Reaganovi pragmatičtějším politikem. Jeho nástup do funkce změnil přístup Washingtonu k Nikaragui. Reagan na sklonku svého funkčního období zaměřil svoji pozornost na opozici takříkajíc z nouze. Bush, který chtěl tuto agendu uzavřít, aby se mohl soustředit na důležitější události ve světě, chtěl volby vyřídit rychle. Přesto nadále udržoval Contras při životě, jako protiváhu Sandinistům a podporoval opozici, jak mohl.79 Volby na jaře1990 nakonec občanskou válku, která zemi sužovala téměř celou předchozí dekádu, symbolicky ukončily.
3. Jaký vliv měla podpora na vývoj občanské války. Z předchozích kapitol je zřejmé, že přístup USA k občanské válce v Nikaragui procházel určitým vývojem. Také odpověď na otázku, do jaké míry aktivity Washingtonu ovlivnily samotnou
76
Pastor, „Not Condemned“, 214. LeoGrande, „Our own Backyard“, 537-538. 78 Leogrande, „From Reagan to Bush“, 598. 77
79
Ibid., 599.
25
válku, je v textu již částečně obsažena. Přesto se pokusím v této krátké kapitole více explicitně popsat, co podpora pro faktický vývoj války znamenala. Především je nutné si uvědomit, že právě díky pomoci USA, byli povstalci schopni konflikt ve významnější míře rozpoutat. Určit, zda by válka bez americké účasti vůbec vypukla, se dá stěží. Je myslím jisté, že by domácí politika Sandinistů dříve či později vygenerovala konflikt vlády s částí obyvatelstva, tak jako se stalo například v případě indiánského obyvatelstva. Osobně se však domnívám, že by situace neeskalovala do formy občanské války, která si vyžádala zhruba 30 tisíc mrtvých, desítky tisíc zraněných a zdevastovanou zemi.80 Spojené státy Americké jsou přímo zodpovědné za rozsah konfliktu, protože jejich politika, prosazovaná jestřáby v Bílém domě, byla ostře konfrontační. Jen díky jejich pomoci mohly povstalecké síly ze zhruba 500 mužů na začátku roku 1981 narůst během čtyř let do armády čítající 20 000 bojovníků.81 Nejdůležitější bylo financování a zásobování povstalců zbraněmi a materiálem. Jen v prvním období bylo na pomoc Contras vynaloženo zhruba 100 milionů dolarů, z toho 50 milionů v roce 1983.82 Tato suma navíc nezahrnuje náklady, které Washington vynaložil na financování svých středoamerických spojenců, kteří na oplátku dodávali povstalcům vlastní materiál a vybavení. Například Honduras obdržel od USA mezi lety 1981 a 1984 zhruba 165 milionů dolarů ve vojenské pomoci.83 Po uvalení Bolandova dodatku (II.), kdy bylo administrativě financování Contras zakázáno, se Washingtonu podařilo od třetích zemí získat 45 milionů dolarů. V letech po obnovení pomoci, vynaložil Bílý dům přinejmenším dalších 150 milionů dolarů, přičemž část peněz byla limitována na nevojenskou pomoc. Aktivity spojené s aférou Iran-Contra, vynesly dalších 19,8 milionu, z nichž se k Contras dostalo pouhých 3, 8 milionů.84 Další finance směřovaly domácí opozici. Tento seznam však
80
Pastor, „Not Condemned“, 214. Ibid., 203. 82 Kagan, „A Twilight Struggle“, 287. 83 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 297. 84 Sobel, „Contra Aid Fundamentals“, 291. 81
26
nemá být vyčerpávající analýzou veškeré pomoci poskytnuté Contras.85 Má pouze doložit, že Spojené státy měly pro existenci Contras a tím pádem i občanské války nepostradatelný význam. Kromě financování se Američané ve válce angažovali i přímo. CIA poskytovala povstalcům poznatky ze své zpravodajské činnosti, takže byli schopní efektivně útočit na vládní síly. Její agenti se dokonce osobně podíleli na některých operacích, například na zmiňovaném zaminování přístavů nebo různých sabotážích. CIA také zapůjčila v několika případech techniku, jako vrtulníky a čluny, které pomáhaly Contras v jejich bojových operacích.86 Agentura také připravila manuál Psychologické operace v gerilové válce (Psychological Operation in GuerrillaWarfare), který následně distribuovala mezi povstalce.87 Mimo jiné v něm nabádala k politickým vraždám pod eufemistickým označením „selektivnímu užívání násilí pro propagandistické účely“. CIA také dodávala povstalcům sofistikované vojenské vybavení jako protiletadlové střely nebo miny.88 Další nezanedbatelnou oblastí americké politiky byl ekonomický nátlak. Bílý dům po příchodu Reagana do funkce podnikl v tomto směru hned několik kroků. V dubnu 1981 zrušil Washington bilaterální ekonomickou asistenci a brzy začal lobovat u různých soukromých i mezivládních bank, aby Nikaragui neposkytovaly půjčky. Tato strategie byla značně účinná. Managua například mezi lety 1981 a 1984 získala od Světové banky a Mezi-americké rozvojové banky (Inter-American Development Bank) pouhých 50 milionů dolarů, bezmála šestinu sumy, kterou od stejných institucí obdržela v letech 1979-1981.89 V roce 1985, nedlouho po zamítnutí pomoci pro Contras v kongresu, přistoupil Washington k uvalení embarga. Opět se jednalo o politické vítězství hardlinerů, kteří po podobném opatření volali již dlouho. Embargo samo o sobě nemělo na situaci v Nikaragui katastrofální vliv, ale ve spojitosti s dalšími opatřeními a vyčerpávající občanskou válkou se projevilo velmi silně. Washington kupříkladu již v roce 1983 donutil nátlakem Mexiko, aby přestalo dodávat Nikaragui ropu na úvěr. Právě z tohoto důvodu musel Daniel Ortega v roce 1985 podniknout cestu do
85
Přehledný a značně podrobný seznam, který však podle autorova vyjádření také není kompletní, je k dispozici v článku „Covert Action and Accountability (Loch)“, nebo v článku „Contra Aid Fundamentals (Sobel)“. 86 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 331. 87 Keith Sebastian Victor, „CIA and theContas´ cocaine connection“ (diplomová práce, Roskilde University Center, 2006), 17. 88 Kinzer, „Blood of Brothers“, 307. 89 LeoGrande, „Our Own Backyard“, 429.
27
Moskvy, která vedla kongresmany k opětovnému odsouhlasení pomoci pro Contras. S pokračující válkou se situace v zemi rapidně zhoršovala. V roce 1986 bylo 46% nikaragujského rozpočtu poskytováno na obranu a právě hospodářský rozvrat země nakonec donutil Sandinisty hledat mírové řešení.90 Sandinisté volby v roce 1990, oproti očekávání, prohráli. V tom sehrálo roli mnoho faktorů, primární však byl katastrofální ekonomický stav země. Dlouhá občanská válka, která v Nikaragui zuřila de facto již od začátku povstání proti Somozovi, si vybírala svou daň na hospodářské situaci. Zároveň se v posledních letech, paralelně s horšící se situací v SSSR, snižoval objem pomoci, kterou Nikaragua dostávala. Velká část obyvatelstva navíc už měla neustálého válčení dost. Mnozí z nich se obávali, že v případě vítězství Sandinistů by se konflikt rozhořel nanovo. Contras na tom však nebyli o moc lépe. Země, ve kterých měli své základny, tlačily na uzavření míru, protože také pociťovaly důsledky války a dlouhá nestabilita v regionu jim neprospívala. Finance z USA, které povstalce v podstatě celou dekádu udržovaly bojeschopné, také přestaly proudit a aktuální politická situace další podpoře Contras nepřála. Konečný mír byl tedy důsledkem vnitro i mezinárodně politických faktorů.
Závěr Ve své práci jsem se primárně snažil postihnout, jakým způsobem se vyvíjela podpora Washingtonu pro Contras a jaký vliv měly tyto aktivity na podobu a výsledky občanské války. Jedna z otázek, které jsem si v úvodu zněla: „Byla podpora v různých časových úsecích války odlišná nebo se americká účast vyvíjela kontinuálně podle určité strategie?“ Na základě provedeného výzkumu můžeme říci, že se strategie Washingtonu měnila, a to nejen v období vlád různých prezidentů, ale i během osmi let vlády Ronalda Reagana. Přístup jeho administrativy se vyvíjel od nepříliš nadšené podpory v roce 1981, přes postupně narůstající zájem v letech 1982 až 1983 až po bezpodmínečné zavázání se agendě Contras v následujících letech. Druhou stranou věci byly vnitřní spory mezi kongresem a Bílým domem, které především v roce 1985 a poté v letech 1987-1990 ovlivnily americkou pomoc povstalcům. Odpověď na otázku jaké cíle Washington sledoval, je s tou předchozí
90
Kagan, „A Twilight Struggle“, 526.
28
provázána. I cíle Washingtonu se v průběhu času měnily. Když v roce 1981 odsouhlasil Reagan pomoc Contras, měla oficiálně za cíl zamezit Sandinistům v dodávkách zbraní a materiálu gerilám v El Salvadoru. V září 1983 schválil Reagan nové cíle (findings), kde figuroval i závazek donutit Sandinisty k vyjednávání a dosažení míru.91 Dosavadní koncept totiž neodpovídal skutečnému stavu podpory. V roce 1985 pak Reagan oficiálně vyhlásil, že cílem americké podpory Contras je změna režimu v Nicaragui. Jestřábi v jeho administrativě o tento výsledek usilovali již mnohem dříve.92 Je tedy zřejmé, že se přinejmenším oficiální politika Washingtonu v průběhu času měnila. Stejně jako v případě minulé otázky, i zde platí, že postoj kongresu se od Bílého domu odlišoval, avšak byla to Reaganova administrativa, která situaci nejvíce ovlivňovala. Tolik tedy k odpovědi na otázky týkající se vývoje podpory Spojených států. Jaký vliv ale měla aktivita USA na vývoj a výsledek konfliktu, do jaké míry ho ovlivnila? Můžeme tvrdit, že by bez jejich účasti konflikt negradoval? Na poslední otázku se dá odpovědět asi nejhůře. Nikaragua samozřejmě měla i před začátkem občanské války spoustu problémů. Především se jednalo o špatnou hospodářskou situaci země, způsobenou povstáním proti diktátorskému režimu. I bez účasti Spojených států na pozdějším konfliktu by tak pravděpodobně některé vrstvy obyvatel nebyly spokojeny s životní situací a mohly by sáhnout po ozbrojeném boji. Jednoznačně se dá předpokládat, že bývalí prominenti režimu a příslušníci národní gardy, kteří před povstáním uprchli, by se snažili s novou vládou bojovat. Ostatně k tomu se připravovali ještě před tím, než USA začaly poskytovat svoji podporu. Stejně tak politika, kterou Sandinisté po převzetí moci začali prosazovat, by jistě generovala odpor bez ohledu na účast USA. Přesto však podle mého názoru můžeme jednoznačně vyloučit, že by situace kulminovala v podobě občanské války. Myslím, že se mi podařilo přesvědčivě doložit, že podpora, kterou USA příslušníkům Contras poskytovaly, sehrála ve vývoji konfliktu stěžejní roli. Byly to americké peníze, nebo v některých případech peníze, které Američané zprostředkovali, co financovaly celé gerilové hnutí a umožnily jeho rozrůstání z několika stovek gardistů na přibližně dvacet tisíc bojovníků. Byla to také americká logistická podpora a často také americká technika, která umožnila povstalcům provádět úspěšné vojenské operace. Zároveň se
91 92
LeoGrande, „Our Own Backyard“, 323. Ibid., 306.
29
Washington aktivně podílel na destrukci již tak nepříliš dobré Nikaragujské ekonomiky. Například uvalením embarga a vyvíjením tlaku na další státy nebo aktivní účastí na sabotážních akcích v zemi. Průběh války tedy Washington ovlivňoval naprosto zásadně, v podstatě ji celou financoval. Její výsledek bylo z velké části také důsledkem americké politiky. Povstalcům se sice nepodařilo dosáhnout vítězství vojensky, ale okolnosti nakonec donutily Sandinisty k organizaci voleb. Opět je poměrně složité předpovídat, jak by se situace vyvíjela, pokud by v zemi nezuřil vyčerpávající válečný konflikt. Zdá se však být pravděpodobné, že by si jinak Sandinisté moc ve svých rukou podrželi. Konec války ovlivnilo více různých okolností. Kolaps v Sovětském svazu a celková změna tamní zahraniční politiky znamenala pro Sandinisty citelnou ekonomickou ránu. Rozvrácené hospodářství, ohrožované pokračující válkou, nakonec donutilo představitele FSLN k hledání mírového řešení, které představovaly svobodné volby. Stejně tak se na straně Contras projevila neochota USA nadále podporovat jejich boj. Nastala tedy poněkud paradoxní situace, kdy fakt, že Spojené státy podporovaly v občanské válce Contras, vedla nepřímo k ukončení konfliktu, protože tlak, který vytvářeli na domácí ekonomiku, nemohli Sandinisté dále vydržet. Zároveň to však byla právě jejich pomoc povstalcům, díky které válka v tomto rozsahu probíhala. Zjednodušeně tedy můžeme říci, že aktivity Spojených států Amerických měly na vývoj občanské války v Nikaragui zásadní vliv.
30
Summary The aim of my Bachelor thesis is to describe how did develop the relations between the U.S. government and the Nicaraguan anti-government rebels – Contras. Also I wanted to analyze how important was the American support for the civil war itself and to understand what did it mean for the results of the conflict. I managed to prove, that the role of Washington was absolutely crucial for the war, at least in the extent it reached. I also tried to support my assumption, that the American support did change it´s form during the almost ten years of the conflict.
We can claim, that the support of the Contras developed from the neo-conservative policy of the new Ronald Reagan´s administration. The most of the cabinet was occupied by political hawks or hard-liners that were strongly commited to the idea of anti-communism (same as Reagan himself). They started pushing the Nicaragua´s problem to a conflict by supporting the ex-national guard fugitives in their commitment to fight the Sandinista leftist government by force. During the eighties the policy developed from low-scale operations, directed at specifical aims, to a full-scale conflict that included tens of thousands of fighters, modern equipment and almost 30 000 dead Nicaraguans.
We know, that the relations between the USA and Contras evolved and we also know that the U.S. support was crucial for the war itself. I tried to prove that without that the conflict couldn´t ended in such a catastrophe. Not only were the U.S. the one who allowed the war to start by financing the Contras in the dawn of their existence, but Washington is also responsible for the long duration of the war, because they tried to lead it to the end for what prize it costed. That means, that the Administration of Ronald Reagan didn´t hesitate to circumvent the international law and also the prohibition imposed by the Congress, to make sure, that Contras will be able to fight the Sandinista regime and survive.
31
Použitá literatura Monografie Robert A. Pastor, Not Condemned to Repetition:The United States and Nicaragua (Boulder: Westview Press, 2002), 352.
Stephen Kinzer, Blood of Brothers:Life and War in Nicaragua (New York: G. P. Putnam´s Sons, 1991), 450. Pavel Pečínka, Od Guevary k Zapatistůn: Přehled, složení a činnosti gerilových hnutí Latinské Ameriky (Brno: Doplněk, 1998), 263.
Tom H. Carothers, In the Name of Democracy: U.S.Policy Toward Latin America in the Reagan Years (Berkely and Los Angels:University of California Press, 1991), 322.
Robert Kagan, A Twilight Struggle: American Policy and Nicaragua, 1977-1990 (New York: The Free Press, 1996), 903.
William M. LeoGrande, Our Own Backyard: The United States in Central America, 1977 – 1992 (Chapel Hill:University of North Carolina Press, 2000), 773.
Dennis Gilbert, „Nicaragua“ in Confronting Revolution: Security Through Diplomacy in Central America, ed. Morris J. Blachman et al. (New York: Pantheon Books, 1986), 421.
Nora Hamilton et al., eds., Crisis in Central America: Regional Dynamics and U.S.Policy in the 1980s (Boulder: WestviewPress, 1988), 261. Další zdroje Richard Sobel, „Contra Aid Fundamentals: Exploring the Intricacies and the Issues“, Political Science Quarterly 110, č. 2 (1995): 287-306, http://www.jstor.org (staženo 21.3.2014)
Johnson K Loch, „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America's Secret Foreign Policy“, International StudiesQuarterly33, č. 1 (1989), 81-109, http://www.jstor.org (staženo 21.3.2014)
32
William M. Leogrande, „From Reagan to Bush: The Transition in US Policy towards Central America“, Journal of Latin American Studies 22, č. 3 (1990), 595-621, http://www.jstor.org (staženo 21.3.2014)
Mark P. Lagon, „The International System and the Reagan Doctrine: Can Realism Explain Aid to 'Freedom Fighters'?“, British Journal of Political Science 22, č. 1 (1992), 39-70, , http://www.jstor.org (staženo 21.3.2014)
Salvador Martí I Puig, The Origins of the Peasant – Contra Rebellion in Nicaragua, 1979 – 87, (London: Institute of Latin American Studies Research Papers, 2001), 56.
Maria Ipsen, „American Policy toward Nicaragua during Ronald Reagan´s Presidency“ (magisterská diplomová práce, Copenhagen Business School, 2011), 79.
Keith Sebastian Victor, „CIA and theContas´ cocaine connection“ (diplomová práce, Roskilde University Center, 2006), 71.
„Final Report of the Independent Counsel for Iran/Contra Matters“, Federation of American Scientist, https://www.fas.org/irp/offdocs/walsh/ (ověřeno dne 10.5.2014)
„Excerts from the Tower Comission´s report“, The American Presidency Project, http://www.presidency.ucsb.edu/PS157/assignment%20files%20public/TOWER%20EXCERPTS.htm (ověřeno dne 10.5.2014)
„Case Concerning the Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United Statesof America)“, Official site of International Courtof Justice. http://www.icj-cij.org/docket/index.php?sum=367&p1=3&p2=3&case=70&p3=5 10.5.2014)
33
(ověřeno
dne
