UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky
Bakalářská práce
2012
Barbora Janáková
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky
Barbora Janáková
Kritický literární diskurs a jeho medializace na příkladu Vladimíra Novotného Bakalářská práce
Praha 2012
Autor práce: Barbora Janáková Vedoucí práce: PhDr. Otakar Šoltys, CSc.
Rok obhajoby: 2012
Bibliografický záznam
JANAKOVA, Barbora. Kritický literární diskurs a jeho medializace na příkladu Vladimíra Novotného. Praha, 2012. s. 83 Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Otakar Šoltys, CSc.
Abstrakt Kritický literární diskurs se formoval na našem území několik století. Jeho vývoj byl ovlivněn nejen změnami uměleckých směrů v literatuře, ale zároveň jej formovaly změny v politickém režimu, vývoj technologického prostředí a v posledních dvou desetiletích i vzrůstající tendence medializace. Typickým představitelem současného kritického literárního diskursu je Vladimír Novotný. Za pomoci analýzy jeho literárních kritik a srovnání jeho literárních kritik s pracemi jeho současníků by mělo být možné zmapovat současný kritický literární diskurs a nastínit jeho možný budoucí vývoj. Kromě osobnosti Vladimíra Novotného se tato práce zaměřuje i na další dva současné a známé literární kritiky, Josefa Chuchmu, jenž vede posledních osmnáct let kulturní rubriku Kavárna, a Martina C. Putnu, který je především literárním vědcem a kromě literatury se věnuje filozofii a religionistice. Cílem této práce je srovnáním literárních kritik Josefa Chuchmy a Martina C. Putny pomoci objasnit sílící medializační tendence, a především jejich dopad na kritický literární diskurs. V závěru práce, v sekci přílohy, je poměrně rozsáhlý rozhovor s Vladimírem Novotným, ze kterého je patrné, že i sami kritici si uvědomují medializační tendence v kritickém literárním diskursu. Sice je neumí přesně pojmenovat, ale dokážou je popsat.
Abstract Czech critical literary discourse has been formed for many centuries. Its development was affected by movements in artistic styles and political changes, development of technological environment and was shaped by mediatization in last two decades. Typical representative of current critical literary discourse is Vladimir Novotny. This work would be able to describe current critical literary discourse and also outline its future development, by analyzing literary criticisms written by Vladimir Novotny and comparing his work with essays of other critics. This work will also compare two other present literary critics. First one is Josef Chuchma who has been managing section Culture in daily news MF DNES for eighteen years. Martin C. Putna is famous Czech literary scientist, philosopher and religionist. The aim of this thesis is to compare of essays of Josef Chuchma and Martin C. Putna to find mediatizating tendencies and describe their influence on critical literary discourse. In the section of the annexes is comprehensive interview with Vladimir Novotny which shows that literary critics realize tendencies of mediatization in critical literary discourse. Literary critics are not able to name them properly, but they can express them.
Klíčová slova literární kritika, medializace, Vladimír Novotný, diskurs, F.X.Šalda
Keywords literary criticism, mediatization, Vladimir Novotny, discourse, F.X.Salda
Rozsah práce: 103.850 znaků bez abstraktu a příloh
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 16. května 2012
Barbora Janáková
Institut komunikačních studií a žurnalistiky UK FSV Teze BAKALÁŘSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta: Razítko podatelny: Janáková Barbora Imatrikulační ročník diplomantky/diplomanta: 2009 E-mail diplomantky/diplomanta:
[email protected] Studijní obor/typ studia: Mediální studia (kombinované studium) Předpokládaný název práce v češtině: Kritický literární diskurs a jeho medializace na příkladu Vladimíra Novotného Předpokládaný název práce v angličtině: Critical literary discourse and its media coverage on example of Vladimir Novotny Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok – vzor: ZS 2012): (diplomovou práci je možné odevzdat nejdříve po dvou semestrech od schválení tezí, tedy teze schválené v LS 2010/2011 umožňují obhajovat práci nejdříve v LS 2011/2012) LS 2012
Základní charakteristika tématu a předpokládaný cíl práce (max. 1000 znaků): Vladimír Novotný je známý literární kritik, esejista, překladatel, historik a pedagog. Jeho osobnost poslouží k tomu, abychom charakterizovali současný kritický diskurs z hlediska jeho postavení v mediální krajině, způsobů prezentování a reagování na sdělované obsahy. Kritický diskurs se vyvíjel do dnešní podoby přibližně od národního obrození, prodělal několik proměn a byl výrazně ovlivněn rozdílnými společenskými a mediálními paradigmaty. Současné libertariánské mediální paradigma, v němž kritický diskurs existuje, pak nese a je formováno rysy, které přežívají z minulých peripetií. Když provedeme analýzu Novotného textů z hlediska objektivity, jazykových prostředků a jejich vlivu na čtenáře, vezmeme v potaz, že původně filmový kritik, poté literární kritik, následně literární sloupkař a nyní i esejista, jehož díla oplývají historickými a filozofickými glosami, je reprezentantem tohoto diskursu, bude snadnější jej charakterizovat i zdůraznit rysy, které ovlivňuje současný stav medializace kritických názorů. Předpokládaná struktura práce (rozdělení do jednotlivých kapitol a podkapitol se stručnou charakteristikou jejich obsahu): 1. Úvod Charakteristika tématu práce, určení cílů a metod k jejich dosažení užitých 2. Mediální paradigmata od Čtyř teorií tisku k současnosti a kritický diskurs v nich 2.1. Kritický diskurs od národního obrození až po současnost Historický přehled vývoje kritického diskursu od národního obrození 2.2. Vliv medializace na kritický diskurs Vliv typu medializace a technologického prostředí na kritický diskurs 3. Literárně-kritická tvorba Vl. Novotného jako reprezentanta koického diskursu, reagující na současnou literaturu 3.1. Literární kritiky z časopisu Tvar Rozbor sloupků uveřejněných v časopise Tvar 3.2. Literární reflexe Rozbor sloupků uveřejněných původně na webu časopisu Reflex, později knižně vydaných 3.3. Další díla Rozbor děl Ta naše postmoderna česká a Mezi moderností a postmoderností 3.4. Přednášková a esejistická tvorba, zaměřená na minulé autory Rozbor děl Problémy a příběhy a Paradoxy a paralely.
3.5. Ostatní činnosti Vladimíra Novotného v oblasti literatury Osobní rozhovor s osobou Vladimíra Novotného o čerpání inspirace, o jeho účastech v literárních komisích a jeho dalších plánech. 4. Postmoderní kritický diskurs a jeho medializace (Vladimír Novotný skrze jeho díla) Hypotetické zmapování dosahu medializace osoby Vladimíra Novotného a jeho děl formou statistického výzkumu – anketa (max. 50 respondentů) 5. Závěr Zhodnocení kritického diskursu a jeho medializace 6. Literatura a prameny Rešerše související odborné literatury a užitých pramenů 7. Přílohy Doplňující ilustrační fotografie, doslovný přepis interview, atd. Vymezení zpracovávaného materiálu (např. konkrétní titul periodika a období, za které bude analyzován): Tvar Jednotlivé výtisky mezi lety 1994-2002 a 2005-2007 Postup (technika) při zpracování materiálu: 1. Vyhledávání materiálů souvisejících s vybraným tématem Sběr dat souvisejících s vývojem kritického literárního diskurzu i s Vladimírem Novotným 2. Analýza a interpretace Rozbor a kritické zhodnocení vybraných textů (z hlediska objektivity a jazykových prostředků) a jejich následná interpretace Základní literatura (nejméně 5 nejdůležitějších titulů k tématu a způsobu jeho zpracování; u všech titulů je nutné uvést stručnou anotaci na 2-5 řádků): 1) Prokop Vladimír, Literatura 19. a poč. 20. století Učebnice/skripta pro střední školy obsahující velice stručný přehled české i světové literatury v 19. a na počátku 20. století. Tento titul bude vedle internetových literárních portálů hlavně opěrným bodem pro vyhledávání českých literárních kritiků před nástupem kritického génia F.X.Šaldy. 2) Slovník české literatury po roce 1945 – www.slovnikceskeliteratury.cz Internetový portál, obsahující více než tisíc slovníkových hesel českých spisovatelů a literárních časopisů z období 1945-2000. Portál vychází z knižního Slovníku českých spisovatelů a ze Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů. 3) McQuail Denis, Úvod do teorie masové komunikace Kniha/učebnice seznamující čtenáře s masovou komunikací, její problematikou i jejím vlivem na diváka. Toto dílo má přesah i do praxe a je jedním z nejvýznamnějších textů, které byly sepsány o masových médiích. 4) Jan Wiendl a kolektiv, fxsalda.ff.cuni.cz Webová stránka věnovaná nejvýznamnějšímu českému kritikovi Františku Xaveru Šaldovi. V jeho odkazu pokračuje Společnost F.X.Šaldy, která vznikla záhy po jeho smrti. Jejím cílem je připomínat význam děl slavného literáta (pořádání konferencí, vydávání Zápisků F.X.Šaldy) a zároveň vyhledávat na českém kulturním poli jeho možné následovníky a oceňovat jejich zásluhy Cenou F.X.Šaldy. 5) Novotný Vladimír; Problémy a příběhy. Od Puchmajera k Páralovi. Statě a studie z pera pana Vladimíra Novotného vzniklé mezi léty 1992-2001. Původně vznikly pro účely přednášek a literárněhistorických konferencí, později se dostaly pro svou zábavnou formu a zajímavý obsah i do konferenčních sborníků. 6) Novotný Vladimír; Mezi moderností a postmoderností Práce určená spíše pro odbornou veřejnost uvažující nad typologií české prózy na přelomu dvou tisíciletí. 7) Novotný Vladimír; Ta naše postmoderna česká Kritické texty Vladimíra Novotného napsané mezi lety 2000-2006 reagující na poetickou i prozaickou činnost v české literatuře. Většinou se jedná o doslovy z knih, případně o recenze z méně známých literárních periodik.
8) Austin John Langshaw; Jak udělat něco slovy Suhrn přednášek John Austina přednesený na počest Williama Jamese na Harvardu. Obsahem přednášek je úvaha o tom, v jakém smyslu lze říci, že po vyřčení určitých slov lze očekávat určité jednání. Cílem úvahy je pak zjistitvýznam verbální komunikace. 9) Debord Guy; Společnost spektáklu Dílo kritických zamyšlení Guye Deborda nad dnešní společností, jejími ikonami a hlavně nad jejími hybateli (peníze, dobrá pověst, univerzálnost) Autor se snaží postihnout falešnou reprezentaci skutečností a vysmívá se společnosti spektáklu. Dílo, jež mi pomůže zvážit některé motivační faktory současných tvůrců kritik. 10) de Saussure Ferdinand; Kurs obecné lingvistiky Soupis přednášek úvah a statí sestavený studenty Ferdinanda a vydaný zhruba padesát let po jeho smrti. Celá práce značně ovlivnila vývoj lingvistiky, a je proto jednou z nejlepších pomůcek při studiu lingvistiky. Kurs, kterými pomůže zaujmout správné stanovisko při posuzování textů z lingvistického hlediska. 11) Wittgenstein Ludwig Filozofické skúmania Souhrn krátkých filozofických esejí, které shromažďoval 16 let. Jedná se o zamyšlení na různá témata, většinou však o významu slov, komunikaci a možných omylech při ní i o věcech, na něž nazíráme zbytečně složitě, přičemž realita je většinou jiná. Tato kniha mi pomůže nahlížet na práci i z jiného pohledu. 12) Eco Umberto; Teorie sémiotiky Základní odborná literatura k předmětu sémiotiky. Umberto Eco se v ní pokouší zachytit disciplínu sémiotiky v širších souvislostech, především jako ekvivalent kulturní antropologie, neboť člověk je tvůrcem znaku a zároveň je znakem samotným. Znak pak představuje veškerou podstatu lidské komunikace. Teorie sémiotiky mi pomůže pochopit kritický literární diskurs i všechna díla v něm zmíněna ze sémiotického hlediska. 13) Foucault Michel; Archeologie vědění Teoretická, metodologická a epistemologická práce, která může být chápana i jako kritické shrnutí dřívějších Foucaultových děl. Autor se snažil předložit možnosti nového historického líčení. Práce, jež mi pomůže při definici slova diskurs a bude jakýmsi návodem při psaní mé bakalářské práce. Diplomové práce k tématu (seznam bakalářských, magisterských a doktorských prací, které byly k tématu obhájeny na UK, případně dalších oborově blízkých fakultách či vysokých školách za posledních pět let) Datum / Podpis studenta/ky 20.5.2011
………………………
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce panu PhDr. Otakaru Šoltysovi, CSc. za cenné rady, inspiraci a odborné vedení mojí práce a dále doc. PhDr. Vladimíru Novotnému, Ph.D. za pomoc při získávání informací o jeho životě a rozšíření obzorů na poli literární kritiky.
1
Obsah PŘEDMLUVA ........................................................................................................................................... 2 1.
ÚVOD ................................................................................................................................................ 3
1.1 Definice základních pojmů .................................................................................. 3 1.1.1 Literární kritika................................................................................................ 3 1.1.2 Diskurs ............................................................................................................. 4 1.2 Cíl práce.............................................................................................................. 5 1.3 Metodika práce ................................................................................................... 5 2. MEDIÁLNÍ PARADIGMATA OD ČTYŘ TEORIÍ TISKU K SOUČASNOSTI A KRITICKÝ DISKURS V NICH .................................................................................................................................... 6
2.1. Kritický diskurs od Národního obrození až po současnost ................................ 6 2.2 Vliv medializace na kritický diskurs ................................................................. 13 2.2.1. Vliv typu medializace .................................................................................... 13 2.2.2. Vliv technologického prostředí na kritický diskurs ....................................... 16 2.2.3. Československá (později česká) média od 90. let 20. století až do současnosti .............................................................................................................. 20 2.2.4 Československá (později česká) média dle Čtyř teorií tisku .......................... 22 3. LITERÁRNĚ-KRITICKÁ TVORBA VL. NOVOTNÉHO JAKO REPREZENTANTA KOICKÉHO DISKURSU, REAGUJÍCÍ NA SOUČASNOU LITERATURU ................................... 25
3.1. Život a dílo Vladimíra Novotného.................................................................... 25 3.2. Komparace literárních kritik Vladimíra Novotného a dalších autorů............. 30 3.2.1. Srovnání Martina C. Putny a Vladimíra Novotného na hodnocení díla Michala Viewegha Účastníci zájezdu ..................................................................... 30 3.2.2. Srovnání Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného na hodnocení díla Michala Viewegha Báječná léta s Klausem ............................................................ 35 3.2.3. Srovnání Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného na hodnocení díla Jiřího Stránského Přelet .................................................................................................... 41 4.
ZÁVĚR ............................................................................................................................................ 47
SUMMARY .............................................................................................................................................. 48 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 49 SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................................................. 51 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................. 52
2
Předmluva Literární kritika prošla od doby svého vzniku velkými proměnami. Zatímco několik století porovnávala pouze, do jaké míry se dílo odlišuje od předem daného klasicistního vzoru, v současné době hodnotí dílo především z hlediska možného komerčního úspěchu u čtenářů. Díky změně politické struktury, sílícím tendencím medializace, a především díky technologickému vývoji se během posledního století rozšířil kritický literární diskurs nejen do tištěných periodik, ale pole jeho působnosti se rozšířilo i na internet, a to nejen do elektronických podob periodik (např.: idnes.cz či lidovky.cz), ale vzniká i celá řada e-zinů a blogů specializujících se na kulturní dění, či přímo na literaturu. Na tvorbě literárních kritik se tedy v současné době podílejí nejen zkušení redaktoři kulturních rubrik, již absolvovali příslušné vzdělání, či získávali nedocenitelné zkušenosti, ale i lidé, kteří jsou počítačově gramotní a mají světu touhu sdělit svůj názor na přečtené dílo.
3
1. Úvod Od předem schválených tezí jsem se ve své práci odchýlila, protože při přesném dodržení jejich realizace, tedy při syntéze a analýze všech prací Vladimíra Novotného by moje práce měla rozsah několik set stran.
1.1 Definice základních pojmů 1.1.1 Literární kritika Literární kritika má mnoho definic, které se většinou liší podle druhu publikace, v níž je uveřejněna. Nejuniverzálnější definici ovšem zformuloval už před 112 lety F. X. Šalda pro Ottův slovník naučný1: „Kritika literární je nauka jak souditi dílo literární – souditi, tj. uvědomiti, zdůvodniti a podepřít si pouhý zmatený a nepřesný dojem záliby nebo nelibosti, jenž zůstává v každém pozorovateli (posluchači, čtenáři, divákovi) jako konečný výsledek pozoru, prohloubiti jej v soud, tedy něco vědomějšího a zákonnějšího než pouhý dojem. Kritika literární předpokládá, že dílo literární ve svém vzniku i provedení není nic náhodného a libovolného nýbrž řízeno je určitými poměry, vztahy a zákony, jejichž vysledováním se právě kritika zanáší.“ Ačkoli je tato definice více, než jedno století stará, je stále aktuální a nikomu se ještě nepovedlo formulovat pojem literární kritiky tak, aby ji nahradil. Další definici literární kritiky a dokonce i její srovnání nabízí Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace2. Kromě definice pojmu literární kritiky je ovšem velice podstatné, pochopit i její strukturu. Dle Ottova slovníku naučného se literární kritika skládá ze tří částí. První část zkoumá autora a prostředí vzniku. Na genezi díla a všeho, co ji mohlo ovlivnit, se ve své práci Podobizny a eseje3 zaměřil známý francouzský literární kritik Charles Augustin Sainte-Beuve, dle něj je třeba prozkoumat autora a jeho život a zasadit jej do sociálního rámce. Zkoumají se tedy vnitřní vlivy na vznik díla (autor) a vnější vlivy (doba a prostředí). Druhá část literární kritiky zkoumá vztah mezi dílem a žánrem. Autor píše dílo v určitém žánru: buď se snaží někoho předčit, nebo někoho rozvinout (tj. 1
ŠALDA, František Xaver. Kritika literární. Ottův slovník naučný (15. díl). Praha: J. Otto, 1900. s. 191-
196 2
OSVADLOVÁ, Barbora; HALADA, Jan; kolektiv. Praktická encyklopedie žurnalistiky. 3. vydání. Praha: Libri, 2010. s. 108, str. 168. ISBN 978-80-7277-266-7
4 navázat na něčí dílo). Klasifikace dle žánru je obtížná, dílo se může vymykat. Třetí část je soud, neboli zhodnocení. Je nutný, i když spousta „dobrých kritiků“ se mu vyhýbá, pokud by nebyl, byl by význam kritiky ohrožen, nejednalo by se o literární kritiku, ale pouze o informativní stať o knize. Nebyla by už literární kritikou, tedy vlastním dílem, ale pouhým sdělením zpravujícím o literárním díle. V kritice nezáleží ani tak na soudu jako na důvodech, jimiž byl podepřen a na celém průvodním analytickém materiálu, o nějž je opřen. „Správný“ je ten soud, který sdělí světu hodnocení, jemuž dá budoucí ohlas literární veřejnosti za pravdu. Znamená to, že buď ovlivní veřejnost a ona pak přebere jeho názor, nebo přesně odhadne, jak veřejnost dílo přijme. Literární kritika je úzce provázána s literární vědou a literární historií, všechny tyto disciplíny spolu souvisí a interpretují literární dílo. Interpretací díla se zabýval František Kautman ve své knize K typologii literární kritiky a literární vědy4. Dle Kautmana se interpretace díla klasicky dělí na literární vědu, literární historii a literární kritiku. Literární věda se pak dle Kautmana zabývá synchronickým výzkumem, kde pak zkoumá dílo jako definitivní text, neboli se zabývá statistickým výzkumem, nebo zkoumá genezi díla, neboli se zabývá dynamickým výzkumem. Literární kritika je podle Kautmana konfrontací kritika a uměleckého díla, což znamená, že je to kritikova subjektivní výpověď o kvalitách díla. Pod pojem literární kritika se dle Kautmana řadí nejen kritický rozbor, ale i literární recenze a umělecká esej, která je občas sama uměleckým dílem.
1.1.2 Diskurs Mnoha možným pojetím pojmu diskurs se věnoval Michel Foucault ve své knize Archeologie vědění5. Podle Foucaulta je diskurs tvořen mnoha diskursivními formacemi. Dle Foucaulta je dost obtížné definovat, jestli je informace či událost součástí diskursu či není, a tudíž jestli je i diskursivní formací či není. Pod pojmem diskursivní formace je možné představit si veškeré informace formulované k danému tématu diskursu. Kromě Foucaulta se věnovali diskursu jako pojmu i další filozofové a literární teoretici, např. představitelé ženevské školy Ch. Bally a E. Beneviste, německý filosof H.-G.Gadamer a mnoho dalších.
3
SAINTE-BEUVE, Augustin, Podobizny a eseje. 1. vydání. Praha: Odeon, 1969. s 215-222 KAUTMAN, František. K typologii literární kritiky a literární vědy. 1. vydání. Praha: Primus, 1996. s.24. ISBN 8085625350
4
5
FOUCAULT, Michel. Archeologie vědění. 1. vydání. Praha: Hermann&synové, 2002. s. 35-69
5 O něco jednodušší a především snáze v praxi aplikovatelnější definice diskursu je publikována ve Vyjadřování polemičnosti a významových pozic v politickém diskursu od Jiřího Krause. Dle Krause je diskurs „obsahově, tematicky a jazykově vymezená forma textu, která je socializačně institucionalizovaná a situačně zasazená6“.
1.2 Cíl práce Tato práce má za cíl zmapovat vývoj kritického literárního diskursu v závislosti na medializaci a změnách technologického prostředí. Cílem této práce je srovnat práce tří literárních kritiků, z nichž každý ve svém hodnocení zohledňuje jiné faktory. Martin C. Putna je především literárním vědcem, který má díky svému širokému rozhledu a dobrým prezentačním schopnostem silný mediální obraz. Josef Chuchma vede řadu let kulturní rubriku v nejprodávanějším českém seriozním deníku, a tak jeho literární kritiky mají asi největší možnost ovlivnit široké čtenářské spektrum. Vladimír Novotný celou řadu let publikoval ve Svobodném slovu a v deníku Práce a v posledních letech působí už pouze v literárních časopisech. Tato práce by měla na srovnání tří výše zmíněných literárních kritiků zjistit, jak medializace ovlivňuje práci literárních kritiků.
1.3 Metodika práce V první části práce, tedy při zmapování kritického literárního diskursu je použita analýza a syntéza materiálů o historii literární kritiky. Druhá část této práce je především obsahovou a jazykovou analýzou každé literární kritiky a komparací vybraných literárních kritik.
6
KRAUS, Jiří. Vyjadřovaní polemičnosti a významových opozic v politickém diskursu. In: ČMEJRKOVÁ, Světla; HOFFMANOVÁ Jana. Jazyk, média, politika. Praha: Academia, 2003. str. 18
6
2. Mediální paradigmata od Čtyř teorií tisku k současnosti a kritický diskurs v nich 2.1. Kritický diskurs od Národního obrození až po současnost Obecnou historii literární kritiky zmapoval Václav Černý ve své knize Co je kritika, co není a k čemu je na světě 7. Dle Václava Černého je třeba k pochopení literární kritiky analyzovat historii literární kritiky a rozebrat pojem umění. Černý dále tvrdí, že je možné rozdělit umění do tří historických etap, neboť právě vývoj umění posunuje jeho možné soudy. První etapa má počátek v renesanci a končí Boileauem, druhá etapa je vymezena polovinou 17. století (Boileau) a končí nástupem klasického německého literárního filozofa Herderera. Třetí fáze začíná obdobím romantismu a pokračuje až do současnosti. Černý rozdělil tímto způsobem světovou literární kritiku, tedy spíše rozvoj světového umění a následné přizpůsobení se tvorbě kritických posudků, nicméně tato práce je o české literární kritice, proto v ní bude popsána pouze poslední fáze - od romantismu až po současnost (tj. do roku 2012). Tato etapa je poměrně dlouhá a během jejího trvání došlo k mnoha významným změnám, proto je v této práci rozdělena do několika období podle zaměření literárních kritiků. Nejvýznamnějším českým literárním kritikem je František Xaver Šalda, alespoň dle Nástinu dějin české literární kritiky8. Podle Hamana je F. X. Šalda významným českým kritikem (literárním, divadelním i výtvarným), novinářem a spisovatelem. Narodil se v Liberci roku 1867, po maturitě na libereckém gymnáziu, odešel studovat do Prahy práva, která ale vlastní vinou nedokončil. Původně se živil psaním článků, mimo jiné i pro časopis Čas, ale poté, co mu literární kritici při časopisu Čas zkritizovali psychologickou povídku Analýza, rozhodl se své dílo obhájit a napsal polemickou kritiku, v níž v hrubých obrysech popsal i vlastní programovou stať ohledně nového kritického nazírání na umění. Ve své polemické kritice kontroval odborníkům, že není možné na jeho dílo nahlížet jako na prozaické dílo, ale že je třeba zkoumat je coby
7
ČERNÝ, Václav. Co je kritika, co není kritika a k čemu je na světě. 1. vydání. Brno:Blok, 1968. s. 9 HAMAN, Aleš. Nástin dějin české literární kritiky. Praha: H&H Vyšehradská s.r.o., 2000. str. 7. s. 62120. ISBN 80-86022-63-3
8
7 „analýzu citových a nervových stavů intelektuála“9. V tomto článku dokázal veřejnosti, že je „novým kritikem“. Kromě širokého přehledu a sečtělosti (inspiroval se v Tainem, Hennequinovi, Spencerovi a Millsovi) měl ještě vyhraněný názor, který se nebál prezentovat. Ještě v roce 1895 s J. S. Macharem (1864 -1942) a dalšími příslušníky mladých spisovatelů sepisuje manifest České moderny, ve kterém je i zmínka o literární kritice: „Chceme v kritice to, zač jsme bojovali a co jsme si vybojovali: míti své přesvědčení, volnost slova, bezohlednost. Kritická činnost jest prací tvůrčí, uměleckovědeckou, samostatným literárním genrem, rovnocenným všem ostatním. Chceme individualitu. Chceme ji v kritice, v umění. Umělce chceme, ne echa cizích tónů, ne eklektiky, ne diletanty. Nevážíme si pestrobarevného látání přejatých myšlenek a forem … Chceme pravdu v umění, ne tu, jež je fotografií věcí vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíž je normou jen její nositel – individuum.“10. Kromě této práce, ale i významně přispěl do literární kritiky i tím, že definoval 3 stádia děl. Dle něj bylo: 1. stádium „epigonské“ čili dílo, které nepřekvapí a je tím, čím se na první pohled zdá. 2. stádium se nazývala negace forem, příkladem je třeba fejetonistika v románu a 3. stádium byla tvorba nových forem. Podobné rozlišení bylo i u literátů, kde v povídce Spisovatel, Umělec, Básník, dělí literáty podle jejich životního stylu. Nejvýše je samozřejmě Básník, který obětuje svému poslání celý život. Podle A. Hamana prošel F.X. Šalda během svého života mnoha názorovými obraty, které se zobrazovaly do jeho kritických soudů. Postupně přechází od nihilismu a symbolismu, k vitalismu až nakonec končí u náboženské literatury. Chvíli dokonce pracuje i jako výtvarný kritik. Je často kritizován pro své nestálé soudy, např. Jaroslava Vrchlického zpočátku odmítal, aby jej na sklonku života velebil. F. X. Šalda umírá v roce 1937. Jeho současníky a následovníky (tedy kritiky z přelomu 19. a 20. století) jsou i František Václav Krejčí, Jindřich Vodák, Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka a Arne Novák. Krejčí se stejně jako F. X. Šalda podílel na sepsání manifestu České moderny a mimo psaní literárních kritik i sám vytvářel literární díla (román Červenec). Jindřich Vodák se živil psaním kritik a překladatelstvím. Jiří Karásek ze Lvovic (vlastním jménem Josef Karásek) a Arnošt Procházka založili společně v roce 1894
9
BURIÁNEK, František. František Xaver Šalda. Dějiny české literatury 4. Literatura od konce 19. století do roku 1945. Praha: Victoria Publishing, 1996. s. 96. dostupné z: ucl.cas.cz/edicee/data/dejiny/hcl/dcl4/9.pdf
8 Moderní revue, v níž vydávali francouzskou a českou dekadentní tvorbu. Arne Novák byl uznávaným literárním historikem a literárním kritikem. Od 20. let 20. století se směr literární kritiky obrací ke kritice personalistické. Hlavními představiteli jsou opět F. X. Šalda a později i Václav Černý. V této době Šalda ve svých Kritických projevech11 zdůrazňuje nutnost, aby se každý umělec politicky angažoval. Dokonce přirovnává spisovatele, který nevede politický život k mrzákovi, neboť je díky tomu jako člověk neúplný. Důraz už tedy není kladen ani tak na dílo, ale na autora. Na tento směr navazuje Václav Černý, který se později stává čelním českým představitelem existencialismu a individualismu. Vede pak polemiky s komunistickými představiteli ohledně vztahu marxismu a Stalina ke svobodě a je za své výsledky perzekuován. Kromě kritiky personalistické se formovala i demokratická kritika1. republiky. Hlavními představiteli jsou Otokar Fischer, Karel Čapek, Miroslav Rutte, Josef Kodíček a Ferdinand Peroutka. Tito představitelé měli společnou kritiku levicově orientovaných autorů sdružených ve spolku Devětsil a část z nich i kritiku nově nastupujícího směru – poetismu. Otokar Fischer byl českým literárním vědcem, básníkem, překladatelem a dramatikem. Jeho významným počinem bylo napsání hesla literární kritika pro Masarykův slovník naučný. Karel Čapek byl významným českým dramatikem, novinářem, spisovatelem a rovněž i kritikem. Čapek často kritizoval Šaldu pro nestálost jeho názorových soudů a v roce 1920 vydává knihu Kritika slov12. V tomto díle kritizuje tehdejší českou žurnalistiku pro časté a nevhodné používání frází a floskulí. Sloupky původně vycházely v Národních listech. „Kritika slov sleduje nesoulad mezi jednotlivostí a zobecněním, mezi názorem a věcným detailem, reálným faktem. Žádá soulad mezi filozofickou abstrakcí a běžným označením praxe.13“.
10
KOLEKTIV AUTORŮ. Manifest české moderny – in HRTÁNEK, Petr. Antologie textů k dějinám české literární kritiky II. (1. polovina XX: století). 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita, 2009. s. 5-6. ISBN 978-80-7368-677-2 11 ŠALDA, František Xaver. Soubor díla F. X. Šaldy 20. Kritické projevy 11. Básník a politika. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1959. s. 97 12 13
ČAPEK, Karel. Kritika slov. 1. vydání. Praha: Zátiší, 1920. s. 111 PYTLÍK, Radko. 2002. dostupné z: http://radkopytlik.sweb.cz/humor_hb_e.html
9 Miroslav Rutte přispěl nejvíc literární kritice svým dílem Jak jsem se stal spisovatelem a co z toho povstalo14. Ve své stati zhruba popisuje, čím by se měl „správný“ kritik řídit a podle čeho by se měl při hodnocení díla orientovat. Josef Kodíček byl dramatikem a literárním a divadelním kritikem (časté polemiky se Šaldou na téma divadelní kritika). Jeho nejvýznamnějším kulturním počinem byla stať Devěthnid, v níž kritizuje členy sdružení Devětsil. Ferdinand Peroutka byl slavným českým novinářem, který se proslavil knihou Jací jsme15 (původně vycházela v podobě novinových sloupků) – v tomto díle se pokouší monitorovat tehdejší českou národní povahu. Dalšími kritiky 1. republiky byli psychologičtí autoři, levicově orientovaní kritici (marxističtí kritici) a křesťanští kritici (spiritualisté). Představiteli první skupiny jsou Pavel Fraenkl (navazoval na O. Fischera) a František Götz, který založil v Brně Literární skupinu, která měla být opozicí Devětsilu. Příslušníky skupiny levicově orientovaných autorů byli Josef Hora, který vybočoval, neboť měl na levicově smýšlejícího kritika články charakterní, vzdělané a citlivé. Antonín Matěj Píša, který byl proletářským umělcem, který varoval před poetismem coby nebezpečím možného odklonu od levicových ideálů. Karel Teige společně s Vítězslavem Nezvalem formulovali myšlenku poetismu v Manifestu poetismu. Julius Fučík napsal polemickou esej na stať F. X. Šaldy, neboť mu vadilo, že Šalda zpochybňoval marxistickou víru, ve své eseji vyslovil ideu, že marxistická víra je naopak jediná správná. Kurt Konrad vycházel hlavně z pozice dialektiky a historického materialismu. Z křesťansky orientovaných literárních kritiků je význačným především Jaroslav Durych a jeho dílo Ejhle člověk!16. Jedná se o svazek „hluboce subjektivních, spíše kritických nežli literárně kritických esejů, o němž sám autor rok po vydání prohlásil, že má určité nedostatky17“. V knize například kritizuje Karla Čapka s odvoláním na jeho nemoc. Dalším autorem ovlivněným křesťanskou vírou je Miloš Dvořák píšící podobným stylem jako Jaroslav Durych. Timoteus Vodička naopak sepsal polemiku 14
RUTTE, M., Jak jsem se stal spisovatelem a co z toho povstalo, in HRTÁNEK, Petr, Antologie textů dějinám české literární kritiky II (1. polovina XX: století). 1. vydání, Ostrava: Ostravská univerzita, 2009. s. 30-31. ISBN 978-80-7368-677-2 15 PEROUTKA, Ferdinand. Jací jsme, Demokratický manifest. 3. vydání. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví. 1991. s. 248 16 17
DURYCH, Jaroslav. Ejhle člověk!. in Polemiky a skandály. Praha: Ladislav Kuncíř, 1928. s. 228
HORA, Petr. Na okraj Durychových Polemik a skandálů. Aluze -Revue pro literaturu, filozofii a jiné. 2002. č.1. s. 176
10 proti relativismu hodnot a myšlenkovou neurčitost kritických východisek. Jeho práce byly oproti předchozím výše zmíněným katolickým autorům mírnější a více konstruktivní. Poslední fází je literární kritika od doby okupace až po současnost. V období Protektorátu Čechy a Morava bylo psaní literárních kritik silně omezeno. Většina literárních časopisů a část denních tiskovin byla zrušena. Periodika, jež stále vycházela, byla podrobena silné cenzuře ze stran okupantů, a proto se čeští autoři (především J. Fučík a B. Václavek) uchylovali k psaní esejí a statí, jež by mohly pozvednout národního ducha. Tyto články vycházely ilegálně a případně odhalení novináři za ně byli perzekuováni - Julius Fučík byl roku 1942 odsouzen k trestu smrti a v roce 1943 jej oběsili v Berlíně, Ferdinand Peroutka byl v roce 1939 odeslán do koncentračního tábora a v roce 1945 z něj byl osvobozen, Václav Černý byl v roce 1945 odsouzen za odbojovou činnost a byl vězněn až do konce války. Tento úryvek nejlépe vystihuje období mezi koncem 2. světové války a nástupem komunismu: „V letech 1945-1948, současníky pociťovaných jako doba „předělu“ (F. Götz, J. Grossman, A. Skoumal aj.), se v relativně svobodném prostředí odehrála celá řada sporů o budoucí podobu české kultury, v nichž se literatura stávala východiskem k řešení otázek obecnější povahy … Literární kritika, reflektující a současně spoluvytvářející aktuální kulturní dění, hrála v tomto relativně krátkém období důležitou roli. Snahám o kolektivizaci veřejného života a jeho rostoucímu centrálnímu plánování odpovídaly tendence prosadit účast literární kritiky na organizaci knižního trhu: „její funkce by tu měla být podobna té, jakou zastává režisér v divadle“ (Jaroslav Morák). Její důležitost formálně zvýraznilo zřízení samostatné kritické sekce při Syndikátu českých spisovatelů, v jejímž čele stál Václav Černý. Je charakteristické, že v dané chvíli literární kritika často přerůstala v kritiku obecně kulturní či přímo politickou, obvykle však na úkor problematiky literárně-estetické.“18. Kromě sporů o další osud literární kritiky se v tomto období především obnovují média: ustupuje vliv cenzury a zároveň vychází nové tituly, např. Listy, Obzory, Peroutkův dnešek, Tvorba a Kritický měsíčník (obnoven). Nově nastupují i mladí, stylově různorodí literární kritici: Jan Grossmann, Jaroslav Morák, František Listopad, Jiří Karnet, Ladislav Fikar a další.
18
ŠÁMAL, Petr. Poznámky k myšlení o literatuře v letech 1945-1948. Z dějin českého myšlení o literatuře 1 (1945-1948), Antologie k Dějinám české literatury 1945-1990. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001. Edice dokumenty, svazek první. s. 499
11 Po únoru roku 1948 se opět silně omezuje periodický tisk, nejen zakazováním různých titulů (Kritický měsíčník, Listy aj.), ale i personálními změnami, kdy se na vedoucí pozice v redakcích dostávají ideologicky správně smýšlející lidé (např. v Literárních novinách – Jan Drda). Omezena je i zahraniční produkce literatury, která se dostává na český literární trh a dochází k selekci děl ve veřejných knihovnách, likvidována jsou díla prvorepubliková, demokratická a od autorů, kteří odešli do exilu. Kulturní dění vedou řízené výběrové tvůrčí organizace, v jejichž čele sedí prověření pracovníci, např. Svaz československých spisovatelů. Kritická činnost je vedena stranou a neposuzuje se forma ani obsah, ale ideologická správnost. Kritici jsou v této době dvojího typu, mladší generace (např. J. Hájek) je inspirována sovětským kritikem Ždanovem a starší generace (např. Fr. Nečásek, V. Pekárek) hodnotí podle Nejedlého. V roce 1955 byl založen časopis Květen, kde měli možnost publikovat mladí autoři svoje díla, především tzv. poezii všedního dne. Během krátkého působení tohoto listu se v něm vyprofilovali tři významní kritici té doby M. Červenka, J. Brabec a J. Vohryzek. V roce 1957 byl zrušen na nátlak kritiků J. Hájka a M. Jungmanna. V roce 1959 vznikl časopis Plamen, jenž měl nahradit zrušená periodika Květen a Nový život. Časopis byl veden Jiřím Hájkem. V šedesátých letech převažuje snaha o uvolňování poměrů. Kulturní časopisy: Literární noviny, Kultura, Plamen, Kulturní tvorba i Host do domu, prochází pozvolnou proměnou a dostávají se do nich i informace o západních autorech a jejich dílech. Literární kritika začíná posuzovat i umělecký dosah díla a její forma se posouvá od recenze, až k eseji, interview a diskusnímu setkání. V roce 1964 byl založen časopis Tvář, který se po angažování J. Lopatky změnil v reformní list, do kterého přispívali i demokraticky smýšlející autoři, např. V. Havel, B. Doležal, H. Stankovič, aj. Po okupaci byl časopis zakázán. V letech 1966 – 1969 působily na našem území i Sešity pro mladou literaturu, kolem nichž se na čas shromáždili autoři z Tváře a jejím kmenovým kritikem byla Dobrava Moldanová. Po roce 1969 byly všechny reformní listy zrušeny a byl založen týdeník Impuls, který propagoval myšlenky strany. Literární kritika se vrátila ke svému původnímu účelu a hodnotila díla jen z pohledu ideologické správnosti, objevovala se především v Literárním měsíčníku. Hlavními literárními kritiky tohoto období (tedy od roku 1969 až po konec 70. let) jsou M. Blahynka, H. Hrzalová a Š.Vlašín. V roce 1982 vzniká časopis Kmen, který byl původně vydáván jako příloha listu Tvorba. Literárními kritiky, kteří působili především v Kmeni, byli P. Bílek, L. Brožek
12 a M. Černík. Během 80. let došlo k uvolňování poměrů a tento stav vyvrcholil sametovou revolucí. V letech 1948 – 1989 vycházela i samizdatová periodika se zaměřením na literaturu. Vyhraněnější byly především publikace Revolver Revue a Vokno. Samostatné literární studie byly publikovány v České expedici, v Petlici a v Krameriově expedici (autory byli V. Černý, J. Chalupecký, A. Haman, J. Dobrovský, Fr. Kautman, B. Fučík a J. Červenka). Během normalizace se rozšířil počet tvůrců, kteří odešli do exilu, a tak se i rozvíjela literární kritika. Ačkoli byla samizdatová literatura poměrně jednotná (bojovala s režimem), přesto i zde docházelo k polemikám ohledně kvality některých děl, např. kvůli Kunderovi. Po revoluci začaly postupně vznikat nové literární časopisy a celá kultura se obnovovala. Kritici začali opět svobodně publikovat. Významnými autory tohoto období (od listopadu roku 1989 až do současnosti) jsou A. Haman, J. Trávníček, Petr a. Bílek, J. Sodomek, M. Špirit, M. C. Putna a především Vladimír Novotný.
13
2.2 Vliv medializace na kritický diskurs 2.2.1. Vliv typu medializace Medializace jako pojem má více významů. Prvním významem je popis procesu zveřejňování (jaké obsahy jsou publikovány a za jakým čelem). Druhý význam zachycuje sociální změnu společnosti ovlivněnou rozšiřováním komunikačních médií a jejich stále zřetelnějším podílem na životě společnosti.19 Někteří autoři řadí medializaci mezi konstitutivní rysy dnešní společnosti (vedle industrializace, urbanizace, sekularizace, byrokratizace, atd.). Výsledkem procesu medializace je společnost plně saturovaná (nasycená) médii. Medializaci jako proces nejkomplexněji popsal Winfried Schulze ve své práci Reconstructing Mediazation as an Analytical Concept20. Dle Schulze má medializace čtyři hlavní rysy (extenzi, substituci, amalgamaci a akomodaci). Prvním rysem je extenze, kdy média společnosti zprostředkují vjemy a poznatky, ke kterým by se za jiných okolností nemohli diváci dostat, a to nejen díky velkým vzdálenostem, ale i díky rozdílu v čase, prostoru a způsobu vyjádření. Historický vývoj mediálních prostředků dokázal, že lidstvo je schopné vynalézt způsoby, jak uchovat mediální sdělení i několik tisíc let, současným trendem je internetem zprostředkovaná komunikace, která navíc umožňuje společnosti překonávat prostorové bariéry, takže již není pro jedince problém sledovat dění kdekoli ve světě (pokud je to oblast bez cenzury, nebo pokud je zmapována) bez toho, aby daná místa osobně navštívil. Média tedy rozšiřují obzory společnosti. Druhým rysem je substituce, kdy média nahrazují přímou i nepřímou komunikaci se sociálními institucemi či s ostatními jedinci. Například internetové bankovnictví nahrazuje přímý kontakt s bankéřem, televizní kurzy vaření substituují lekce vaření s rodinnými příslušníky. Chaty a telefonování nahrazují přímou komunikaci a umožňují bavit se i s lidmi, jež od sebe dělí větší vzdálenost. Třetím rysem je amalgamizace, která popisuje rostoucí vliv médií i ve sférách, které dříve neovlivňovala, například v politice, ekonomii i veřejné sféře. Amalgamizace 19
JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Masová média. 1. vydání. Praha: Portál s.r.o., 2009. s. 95. ISBN 978-80-7367-466-3 20
SCHULZ, Winfried. Reconstructing Mediatization as an Analytical Concept. 2004. EJC: Vol 19(1): 87-101
14 způsobuje, že je téměř nemožné odlišit, co je ještě mediální aktivitou a co již není. Mediální definice reality už je skoro totožná se sociální definicí reality. Příkladem je rodinný program, založený na sledování televize s rodinou. Posledním rysem medializace dle Schulze je akomodace. Tento rys popisuje, že už sama existence médií způsobuje sociální změnu, ostatní sféry se totiž snaží přizpůsobovat se médiím a využívat jejich vlivu. Média napomáhají alokovat pracovní sílu, finanční prostředky, atd. Média sama o sobě jsou významným průmyslovým odvětvím a veškeré produkty médií můžeme tedy chápat i jako produkty, se kterými se bude nějak obchodovat. Čtvrtý bod bývá někdy rozdělen na akomodaci a marketizaci. Právě vytváření mediálních obsahů za účelem zisku a následné obchodování s nimi je definováno jako marketizace. Média mají velký vliv a pomáhají alokovat pracovní sílu a finanční prostředky, ale především se snaží být sama výdělečná. Této tendenci se přizpůsobují i nabízená mediální sdělení, u kterých dochází ke komodifikaci (mění se v obchodní komodity) a komercionalizaci, aby mediální produkty uspěly v konkurenci ostatních. Vlivům marketizace se podřizuje obsah mediálních sdělení. Hlavními rysy, dle kterých se přetváří mediální obsahy, jsou: enterteinizace, dekontextualizace, simplifikace, dramatizace, personalizace a postžurnalismus. Záměrem enterteinizace je včlenit do seriózních mediálních obsahů, co nejvíce zábavných a odlehčujících prvků, které by přilákaly diváckou pozornost. Pod vlivem těchto snah dochází k přidávání konverzačních dialogů do zpravodajských relací, zkracování odborných článků v masově publikovaných periodicích, případně k jejich doplnění o ilustrační fotografii. Budeme-li se řídit teorií producentů médií, hlavním údělem médií už není jenom informovat, ale bavit diváky. Dekontextualizace se projevuje vyčleňováním událostí z jejich přirozeného kontextu a jejich vložením do kontextu mediálního. Média vybírají události a informace, které potřebují, případně které spadají do jejich předem připraveného rámce a často pak zamlčují jejich skutečný kontext. Například ve speciální příloze společenského časopisu o teroristických útocích se mohou sejít činy, jimž předcházely různé situace, ale jejichž důsledek byl stejný, a proto jsou často přijímány jako podobné. Dalším rysem, jak přiblížit mediální obsahy, co nejširším vrstvám je simplifikace. Mediální producenti se snaží nabízet veřejnosti, co nejjednodušší a nejsrozumitelnější sdělení, proto se zkracují zprávy, delší mediální produkty se
15 prokládají reklamními spoty, mediální sdělení, jež by mohla vyvolat diskuzi, nebo polemiku jsou doplněna o názory tvůrců, které by mohli diváci přejímat. Předposledním rysem je dramatizace, pod jejímž vlivem se méně atraktivní mediální sdělení obohacují o dramatické prvky (např. emocionální výpovědi, podkreslující hudba, atd.) Posledním krokem k vytvoření komerčně úspěšného mediálního obsahu je personalizace. Tvůrci se snaží, aby v mediálním produktu byl člověk, k němuž diváci mohou obracet svou pozornost. Z obyčejných příspěvků ve zpravodajských relacích se často stávají „osudové příběhy pana/ paní XY“, s nimiž se diváci mohou ztotožnit a jejichž trápení jim umožní oprostit se, alespoň na chvíli od vlastních problémů. Pojem medializace je poměrně mladý, a tak je i výčet jejích rysů a celková definice ještě stále nepřesně definovaná. Například podle Köpplové a Jiráka patří k Schulzovým čtyřem bodům dopadu medializace pátý projev – podíl na hegemonii, tento rys je zdůvodňován jako napomáhání médií stabilizaci společnosti21. Média nabízí svým divákům nenáročnou zábavu, která jim pomůže oprostit se od denních starostí (zabaví lidi), dále mohou poskytovat svým divákům selektované informace, doplněné o názory, které diváci většinou rovnou přijmou, díky tomu mají média moc nad názorem diváků a stávají se nástrojem společenské kontroly.
21
JIRÁK Jan; KÖPPLOVÁ Barbara. Masová média. 1. vydání. Praha: Portál s.r.o.. 2009. s. 344. ISBN 978-80-7367-466-3
16
2.2.2. Vliv technologického prostředí na kritický diskurs • Stručný teoretický úvod do vývoje tisku Kromě vzrůstajícího vlivu medializace ovlivnil tvorbu mediálních produktů i vývoj technologického prostředí, který během posledního století prošel velkými změnami. Historický přehled vývoje médií je téměř v každé publikaci o médiích, liší se pouze specializací knihy. Nejkomplexnější stručný přehled vývoje tisku v rané fázi nabízí Teorie masové komunikace22od DeFleura a Ball-Rokeachové a Masová média23 od Jana Jiráka a Barbary Köpplové. Dle DeFleura a Ball-Rokeachové až do patnáctého století vznikaly pouze manuskripty, tedy ručně psané opisy děl. Ačkoli se jednalo často o vzácná umělecká díla, jejich produkce byla nedostatečná. Od každé knihy bylo na světě jen několik exemplářů, jež byly samozřejmě velice cenné, a tak se nedostaly do rukou širších vrstev. Zřejmě i díky tomu byla gramotnost výsadou vládnoucí elity (panovník, šlechta a církev). Velký průlom na poli technologie rozšiřování médií způsobil Johann Gutenberg roku 1452, kdy se mu po dvaceti letech usilovné práce povedlo sestrojit první funkční tiskařský lis složený z litých písmen (v Číně vznikla první tištěná kniha již kolem roku 800 našeho letopočtu, nicméně jejímu vytištění předcházelo vyřezání obrazu každé jednotlivé strany do dřeva). Ačkoli Gutenberg si nikdy neuvědomil dopad svého objevu (skonal deset let po svém objevu bez vlastnických práv na vynález knihtisku, neboť o ně přišel v soudním řízení se svým právníkem), po vynálezu knihtisku se začala rozvíjet i gramotnost. Od počátku 16. století už ve světě kolovaly tisíce knih v různých evropských jazycích, které byly oproti manuskriptům finančně dostupné i nižším vrstvám. Kromě revoluce v náboženství způsobila vzrůstající gramotnost a touha šířit informace vznik novin. První noviny vznikaly v Anglii a postupně se tento nápad rozšířil do celé Evropy i do Nového světa. První výtisky neměly pravidelnou periodicitu, měly formát letáků a
22
DEFLEUR, Melvin; BALL-ROKEACH, Sandra. Teorie masové komunikace. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova., 1996. s. 62-74. ISBN 80-7184-099-8 23
JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Masová média. 1. vydání. Praha: Portál, 2009. s. 73-89. ISBN 97880-7367-466-3
17 jejich obsah převyšoval nároky na vzdělání většinového obyvatelstva tehdejší společnosti. Postupně se však povedlo zajistit takové technické podmínky (zrychlení procesu tisku, zlevnění výroby papíru, dostatek finančních prostředků), že ve 30. letech 19. století vzniklo první masové médium, tzv. „penny press“, konkrétně New York Sun. „New York Sun“ kladl důraz na lokální zprávy, dojemné příběhy, zprávy o tragických událostech a soudničky. Dle Jiráka a Köpplové byl největším přínosem Dayova Sunu to, že redefinoval pojem noviny a zprávy tak, aby se líbily i širokým masám. Hlavními čtenáři Sunu byli čerstvě gramotní občané. Dayův deník se stal vzorem ostatním vydavatelům. Noviny se utvářely podle potřeb obyvatelstva dané země. V Anglii rostoucí střední třída vyvolala poptávku po politických názorech, esejích a dalším zábavném čtivu, proto se na výsledné podobě novin podíleli především zkušení literáti jako Daniel Defoe, Samuel Johnson, Addison a Steel. Ačkoli se periodika vyvíjela v různých zemích a často se tedy obsahově lišila, přesto byla všechna ovlivněna dalšími vědeckotechnologickými objevy, kterými byly např. objev telegrafu, vynález bezdrátového telegrafu, revoluce v dopravě (rozvoj vlaků, vynález parníku) a mnoho dalších. Rychlý přenos informací novinářům umožňoval zprostředkovávat čtenářům zprávy z celého světa. Dle Ball-Rokeachové a DeFleura v 90. letech 19. století začala prudce růst produkce novin, bylo to způsobeno industrializací, urbanizací a s tím i stále rostoucí gramotností. V mnoha evropských zemích došlo v polovině 19. století k revolucím, které způsobily politický převrat a vyvázaly tamější obyvatelstvo z politické nadvlády. Nastalá svoboda tisku způsobila, že se změnil obsah produkovaných novin. Tisk se začal chovat jako ekonomický subjekt, který chce především přežít v konkurenčních bojích, a tak se snaží přiblížit svůj obsah, co nejširším masám. Nastalé liberální tendence tedy neovlivňují pouze politickou sféru, ale i média, která se díky tomu pokouší zprostředkovat masám, co nejatraktivnější sdělení. Zhruba v této době také začal v Spojených státech silný konkurenční boj mezi novinami Williama Randolpha Hearsta a Josepha Pulitzera, kteří se oba za každou cenu snažili zvýšit náklad, aby umocnili své příjmy z reklamy. Díky konkurenční válce a touze přilákat, co nejvíce čtenářů zkoušeli oba různé styly a experimentovali s atraktivitou článků. Některé úspěšné nápady jsou používány až do současnosti. Například vznikl komiks. Prvním byl Yellow kid. V konkurenčním boji se nejen nalezly
18 nové styly novinových produktů, ale po nátlaku veřejnosti vznikly i kodexy žurnalistiky, které vytvořili sami editoři a novináři. Od počátku 20. let minulého století dochází k útlumu divácké obliby novin. Ačkoli se zvyšuje gramotnost i počet domácností, nově vzniklá masová média (rozhlas, televize, atp.) jsou konkurencí, která ubírá tisku diváky. Noviny se na to snaží reagovat výzkumy čtenářských preferencí, dále diferenciací a specializací podle výsledků těchto výzkumů, přesto je pokles jejich obliby patrný.
19 •
Stručný teoretický úvod do vývoje Internetu Dvacáté století je plné mediálních objevů: kromě rozhlasu a televize, se stalo
velice populárním i video a videotex, ovšem pro lidstvo zřejmě největším vynálezem je rozvoj digitalizovaného spojení satelity a optickými vlákny a vznik globálních počítačových sítí24. Historie internetu je stručně a srozumitelně nastíněna v knize Data, informace, znalosti a internet25 od Viléma Sklenáka. Dle Sklenáka se první myšlenka na vytvoření sítě, jež by spojovala počítače, vyskytla ve Spojených státech amerických během studené války, tedy v 60. letech minulého století. Jediným účelem tohoto vynálezu měla být komunikace mezi počítači v případě jaderného výbuchu, tomu byly přizpůsobeny i požadavky, mělo jít o decentralizovanou síť, v níž budou všechny počítače schopné vysílat a přijímat zprávy. Ačkoli prvotní nápad na objevení internetu se zrodil ve Spojených státech, již v roce 1968 byla instalována první testovací síť v Národní výzkumné laboratoři (National Research Laboratory) ve Velké Británii. Americké ministerstvo obrany se po britském úspěchu s internetem rozhodlo také investovat do zbudování internetové sítě a v roce 1969 se jim povedlo nainstalovat síť, která propojovala počítače mezi britskou a americkou vědeckou laboratoří. Postupem času se Internet vyvíjel především ve vědeckém a dále i univerzitním prostředí. Kromě Spojených států a Velké Británie se síť začala rozšiřovat i do ostatních států. Zhruba od počátku 90. let se začaly vyvíjet hypertextově orientované služby World Wide Web, jež by umožnily i netechnicky zdatným uživatelům orientovat se na internetu. Vývoj internetu nadzemí ČSR (později ČR) je zmapován v publikaci Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti)26 od Bednaříka, Jiráka a Köpplové. Dle Bednaříka, Jiráka a Köpplové byla první internetová síť v ČSR sestavena již v roce 1989, a to především počítačovými nadšenci. Síť se jmenovala FidoNET. V následujícím roce začaly i české univerzity využívat internet pro vědecké účely, první z nich byla ČVUT v Praze. Další rok se stále více netechnických uživatelů v ČSR připojuje k Internetu a během přelomu let 1993 a 1994 dochází ke komercionalizaci, 24
BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti). 1. vydání. Praha: Grada, 2011. s. 359. ISBN 978-80-247-3028-8 25 SKLENÁK, Vilém; kolektiv. Data, informace, znalosti a Internet. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001. s. 181-183. ISBN 80-7179-409-0 26 BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti). 1. vydání. Praha: Grada, 2011. s. 380-381. ISBN 978-80-247-3028-8
20 kdy je Internet zprostředkován společností Conet, s.r.o. (později Internet CZ). V roce 1996 vzniká první český internetový portál, určený k vyhledávání informací, který se jmenuje seznam.cz. V několika následujících letech se rozšiřování internetu zpomaluje, mohlo za to špatné technické zázemí (složité rozšiřování kabelových systémů) a monopolní obchodní postavení telefonní společnosti (SPT Telecom navrhl speciální tarif pro internetové připojení až v roce 1999). V novém tisíciletí už se médium Internet rozšířilo do většiny domácností. Většina společností si uvědomuje velký komerční potenciál Internetu, a tak na něm vytváří své internetové profily. Internet napomáhá i stále vzrůstajícím tendencím technologické konvergence, kdy se jednotlivé komunikační technologie vzájemně prolínají, typickým příkladem jsou internetové zpravodajské portály, na něž přenáší část své působnosti tištěná média.
2.2.3. Československá (později česká) média od 90. let 20. století až do současnosti Vývoj československých (později českých médií) v 90. letech 20. století je nejlépe zachycen v knize Bednaříka, Jiráka a Köpplové Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti)27, protože tato publikace vyšla teprve před rokem, tak je v ní zmapován vývoj českých médií téměř až do současnosti. Podle Bednaříka, Jiráka a Köpplové dochází po rozpadu Sovětského svazu v zemích bývalého sovětského bloku k neoliberalizačním tendencím, a to v politické, ekonomické i společenské sféře. Tato snaha má za cíl pozvednout hospodářství jednotlivých zemí a pomoci jim začlenit se do světového trhu (globalizace). Neoliberalizace má pomoci především posílit ekonomiku ČSR, aby byla soběstačná a postupem času i schopná konkurovat v tržním hospodářství ostatním státům. Transformace ekonomiky probíhá především privatizací, kdy se bývalé státní podniky mění na akciové společnosti, jež mají v rukou soukromé subjekty. Privatizace probíhá ve všech odvětvích, tedy i v médiích. Kromě Československé (později České) televize a Československého (později Českého) rozhlasu přechází všechna stávající média ze státního do soukromého vlastnictví (tzv. deetatizace), nebo zanikají. Na československém mediálním trhu se tedy vytváří, tzv. duální systém, což znamená, že
27
BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti). 1. vydání. Praha: Grada, 2011. s.. 367-377, ISBN 978-80-247-3028-8
21 zároveň koexistují soukromé i veřejnoprávní mediální subjekty. Důležitým mezníkem pro československá (později česká) média byl vznik skutečného reklamního trhu. Až do roku 1989 se v československých médiích vyskytovala reklama velice sporadicky, většinou reagovala na přebytky v hospodářství státu či na nabídky od velkých zahraničních společností. Po Sametové revoluci ovšem byla velká poptávka po propagaci jednotlivých soukromých ekonomických subjektů, takže v ČSR začaly vznikat reklamní agentury. Už v roce 1990 se do reklamy investovaly 3 miliony korun, přičemž za necelých dvacet let (tedy v roce 2008) vzrostly náklady na reklamu na téměř 30 miliard korun. Silnému reklamnímu trhu se samozřejmě přizpůsoboval mediální trh, aby byl pro investice do inzerce atraktivní musel mít širokou diváckou základnu. Mediální obsahy tedy začaly podléhat komercionalizaci, která se projevuje především trivializací (simplifikací) a bulvarizací. V 90. letech se silně transformuje tisk. Dochází k obnově do té doby zakázaných periodik, vznikají nové tituly a stávající periodika jsou nucena se přeměnit v soukromé společnosti. Spousta předchozích titulů zaniká (Práce, Svobodné slovo, Lidové slovo, Zemědělské noviny, atd.), z původních přežívají jen tituly Mladá Fronta, Rudé právo a Hospodářské noviny, jež však během 90. let prošly celou řadou změn, jak obchodních, tak obsahových. Z původního Rudého práva, které neslo podtitul „list KSČ“, se stává v průběhu 90. let deník Právo s podtitulem „Nezávislý list“ a vychází ve společnosti Borgiss, s.r.o. Redaktoři Mladé fronty na počátku 90. let založili akciovou společnost MaF, a.s. a začali vydávat deník Mladá fronta Dnes. Vydavatelství MaF, a.s. se poté stalo součástí mediální skupiny Mafra, jejímž vlastníkem je v současnosti německá společnost Rheinisch- Bergische Verlagsgesellschaft mbH. Pod vydavatelstvím Mafra vychází i další úspěšný český seriozní deník – Lidové noviny, které vycházely mezi léty 1987-1990 samizdatově a následně se změnily v oficiální deník. V roce 1990 vzniká první český bulvární deník Špígl, který informuje hlavně o dění v politice, v roce 2002 zaniká. Od roku 1992 začíná na území ČSR vycházet nejúspěšnější československý (a později jen český) deník Blesk, jehož vydavatelem je švýcarská společnost Ringier. Blesk se postupně stává nejčtenějším periodikem a na jeho úspěch navazují další tituly: Aha! a Šíp. Vývoj deníku Blesk přitom nebyl jednoduchý, v Česku chyběli novináři a fotografové, kteří by chtěli a uměli pracovat pro bulvární periodikum, protože tato práce byla považována za podřadnou, přesto Blesk předstihl už v roce 1994 v prodejnosti nejvýznamnější české deníky, jakými byli MF Dnes a Právo.
22 Velkou přeměnou prošly i tituly časopisů. Od počátku 90. let se na československý (později český) mediální trh dostávají různé počeštěné odnože úspěšných zahraničních titulů, ať už je to dětský Méďa Pusík, nebo ženský časopis Cosmopolitan, nebo měsíčník National Geographic. Také vznikají i nové české tituly časopisů, příkladem je Reflex, který v roce 1990 založil Petr Hájek. Rovněž začínají vycházet časopisy a magazíny, které byly během vlády komunistického režimu zakázány či vycházely samizdatově, příkladem je týdeník Respekt, který navázal na tradici samizdatového Informačního servisu a Literární noviny, které po dvaceti letech obnovily své vydávání. V současné době dochází díky technologické konvergenci nejen ke vzniku elektronických podob tištěných deníků a kulturních časopisů (Tvar, Host, Plž), ale i samostatných zpravodajských a kulturních portálů (aktuálně.cz a topzine.cz). Tento vývoj umožňuje zprostředkovat i poměrně těžko dostupná periodika (regionální a žánrově omezená) všem, kteří o ně mají zájem. Například před rokem 2007 bylo poměrně obtížné sehnat literární obtýdeník Tvar, protože nebyl k dostání na běžných novinových stáncích, ale během posledních pěti let si jej mohou zájemci přečíst na internetu.
2.2.4 Československá (později česká) média dle Čtyř teorií tisku Wilburem Schramm a Theodore Peterson a Fred Siebert v roce 1956 v díle Four theories of the press28 definovali čtyři druhy uspořádání vztahu mezi médii a společností lišící se podle jejich politického systému. Na československý a český tisk jsou aplikovatelné pouze dvě z nich. Od r. 1956 (tedy od doby, kdy byly Čtyři teorie tisku definovány) až do roku 1989 byla česká média modelována sovětskou komunistickou teorií médií. Podle historického vývoje zmapovaného Willburem Schrammem tato teorie vychází z autoritářské teorie tisku, ovšem hlavním hybatelem není panovník, ale komunistický politický režim. Sovětská komunistická teorie médií má podle Schramma jediný cíl, a tím je podpora socialistického režimu. Tento cíl je realizován socializací jednotlivce a snahou změnit celý národ v jednolitou masu, která bude mít stejné vzdělání, stejné politické smýšlení a stejnou morálku. Úloha médií se tedy přesunula od informativní funkce k výchovné a vzdělávací funkci. Příkladem aplikace sovětské 28
SIEBERT, Fred; PETERSON, Theodore; SCHRAMM, Wilbur. Four theories of the press. 2. vydání. University of Illinois, 1963. s. 105-146. s.39-72.
23 komunistické teorie tisku jsou literární kritici, hodnotící dílo nikoli podle obsahu a možného rozšiřování obzorů čtenáře, ale podle ideologické správnosti a myšlenkové nezávadnosti. V Sovětském svazu byl typickým představitelem Ždanov a v ČSR jím byl například František Nečásek, nebo Ladislav Štoll. Od roku 1989 až po současnost je možné na československá (po roce 1993 už jen na česká) média aplikovat libertariánskou teorii, resp. teorii svobodného tisku. Dřívější cenzurní opatření byla zrušena a média přešla z větší části do soukromého vlastnictví (výjimkou jsou Česká televize a Český rozhlas). Libertariánskou teorii formuloval Friederick Siebert a z jeho pohledu je v praxi nejdéle uplatnitelná. Dle Sieberta je hlavní úlohou libertariánských médií informovat, bavit a prodávat. Příkladem libertariánských médií je web Britské listy, který je bezplatným a nezávislým zpravodajem a jenž má v podtitulu: „deník o všem, o čem se v republice nemluví“. Jednou z novějších prací, která čerpala myšlenku rozdělení mediálních systémů podle sféry politického vlivu je kniha Daniel Hallina a Paola Manciniho Systémy médií v postmoderním světě29, která se snaží reflektovat současné (tedy postmoderní) uskupení médií. Hallin a Mancini v ní vytvořili tři teoretické modely, na nichž se pokouší vysvětit fungování tří odlišných mediálních systémů v závislosti na politickém a společenském kontextu. Prvním modelem je Liberální systém, který ovlivňuje hlavně angloamerická média (tedy Velkou Británii, Spojené státy americké, Irsko a Kanadu). Tento systém je brán jako vzor, protože země spadající pod ostatní modely se snaží mu přizpůsobit. Liberální model je příznačný komerčním pojetím médií. Dalším je demokratickokorporativistický model aplikovatelný hlavně na severní a středozápadní Evropu, který je typický vysokou mírou politického paralelismu, vysokou úrovní žurnalistické profesionalizace a vysokou angažovaností veřejného sektoru v mediální sféře. Posledním systémem je model polarizovaného pluralismu působící především na jihoevropská média, který je specifický silným vlivem politiky na média. Ačkoli jsou skupiny obsáhlé a státy v jednotlivých skupinách mají často odlišné politické a ekonomické podmínky, tyto modely jsou pouze teoretické a jsou popsány především kvůli pochopení kooperace médií a politického systému a možnému zmapování hypotetického vývoje těchto dvou vlivných institucí.
29
HALLIN, Daniel; MANCINI Paolo. Systémy médií v postmoderním světě. 1. vydání. Praha: Portál,
2008. s. 223-224. s. 171-172. s. 117-118. ISBN 978-80-7367-377-2
24 Bohužel na český mediální systém není možné oficiálně aplikovat jeden model, protože se stále neshromáždilo dostatečné množství metodicky podložených dat, aby bylo jakékoli hypotetické zařazení prakticky podložené. Teoreticky má nejblíže český mediální systém dle Tomáše Trampoty k demokraticko-korporativistickému modelu.
25
3. Literárně-kritická tvorba Vladimíra Novotného jako reprezentanta koického diskursu, reagující na současnou literaturu 3.1. Život a dílo Vladimíra Novotného Vladimír Novotný je známým českým literárním kritikem, literárním historikem, esejistou, překladatelem a odborníkem na českou literaturu. Narodil se 19. srpna 1946 v Praze v části Bubeneč. Jeho matka Raisa Novotná (1919-2002) pracovala jako učitelka latiny a němčiny na střední škole a jeho otec Oldřich Novotný (1913-1993) byl rovněž středoškolským pedagogem a vyučoval řečtinu, ruštinu, český jazyk a literaturu. Oba se mimo svých oficiálních profesí věnovali i uměleckému překladu, otec Vladimíra Novotného dokonce sám tvořil poezii. Otec Vladimíra Novotného už od dětství silně ovlivňoval a vedl jej k lásce k literatuře. Díky tomu měl Vladimír ve svých čtrnácti letech přečtenou již celou bibliografii Nietzscheho a celé dílo Dostojevského v originále. Hlavním přínosem ovšem bylo, že mu Oldřich Novotný představil knihy českých autorů a Vladimír v nich našel zalíbení. V rozhovoru s Radimem Kopáčem v knize Ta naše postmoderna česká …30 zmiňuje, že především díky otci objevil Holana, začal obdivovat Hrabala a už ve čtrnácti letech se stal stálým čtenářem Literárních novin. Paradoxem ovšem je, že ve chvíli, kdy se Vladimír Novotný rozhodoval, který obor bude studovat dále po maturitě na SVVŠ (v roce 1963), vybral si obor rusistiky a historie, protože podlehl iluzi, že bohemistiku dokonale ovládá, neboť má všechny v Česku působící autory přečtené. Později, jak mi sám sdělil, zjistil, že se v tomto ohledu unáhlil. V roce 1963 tedy nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy na obor rusistika a historie. Během studií ovšem stále čte nejen tehdy vycházející české autory, ale stíhá pročítat i světovou produkci, a dále se samostatně vzdělává v oboru bohemistiky. Na přelomu let
30
NOVOTNÝ, Vladimír. Ta naše postmoderna česká ... 1. vydání. Praha: Protis, 2008. s. 162. ISBN
9788073860158
26 1966-1967 absolvuje roční stáž na Leningradské státní univerzitě. O dva roky později, tj. v roce 1969 úspěšně dokončuje studia a skládá rigorózní zkoušku. V roce 1969 napíše Vladimír Novotný svoji první kritiku. Díky lásce k filmu a kontaktům se zahraničními studenty studujícími na území ČSSR je nakonec požádán, aby přispíval do mezinárodního kulturního čtvrtletníku Young Cinema & Theatre svými recenzemi českých filmových novinek. Bohužel díky nově nastalým politickým poměrům v roce 1969 je většina kvalitních snímků zakázána, nebo je jejich promítání pozdrženo, a tak je jeho první stať (v anglickém a francouzském překladu) otištěna s tříletým zpožděním. V září roku 1969 Novotný nastupuje na vědeckou aspiranturu na FF Univerzity Palackého v Olomouci. Už po roce studií je jeho diplomová práce Pilňakovy literární montáže přijata jako rigorózní a Vladimír Novotný získává titul PhDr. Jeho další studium je přerušeno v letech 1970-1971 nástupem na povinnou základní vojenskou službu, kterou absolvoval v Liberci. V roce 1972 odjíždí na tříměsíční stáž na Pedagogický institut V. I. Lenina v Moskvě. V roce 1974 ukončuje studia na FF UPOL. Následujících několik měsíců se živí jako překladatel. Od roku 1974 pracuje ve Státním pedagogickém nakladatelství jako redaktor časopisu Ruský jazyk. V roce 1975 během čtyřtýdenního vojenského cvičení v Jaroměři sepisuje své první literární kritiky pro Zemědělské noviny a na dalších patnáct let se stává jejich kmenovým kritikem (až do roku 1991, kdy je v deníku zrušena jejich kulturní rubrika). Literárními kritikami přispívá mj. i do Svobodného slova, a to od roku 1977 až do roku 1991. Při psaní literárních kritik se pak často nechává inspirovat F. X. Šaldou, kterého již od dětství zbožňoval a z tehdejších literárních kritiků je mu vzorem Dobrava Moldanová, která podle něj jako jedna z mála nikdy „neideologizovala, nezpublicistištěla a nesnobařila“31 V letech 1976-1978 působí jako redaktor Literárního měsíčníku. V roce 1978 najde uplatnění konečně i v oboru rusistiky a bohemistiky zároveň, protože následujících jedenáct let pracuje v nakladatelství Odeon. Do roku 1983 je redaktorem revue Světová literatura a dalších šest let je dokonce na postu vedoucího knižní redakce oddělení Slovanské literatury a literární teorie. Během oněch jedenácti let v nakladatelství Odeon napsal přes stovku doslovů ke knihám ruských autorů. Část 31
Novotný, Vladimír, Ta naše postmoderna česká .... 1. vydání. Praha: Protis, 2008, s. 163. ISBN
9788073860158
27 těchto esejí (od 19. století až po současnost) shrnuje kniha Eseje o ruských spisovatelích32. Jeho spisovatelským debutem je ovšem kniha Odpovědnost tvorby33, kde se pokouší zmapovat vývoj ruské literatury 70. let pod vlivem událostí narušujících ideologický rámec tzv. sovětské literatury. Toto dílo vychází v roce 1979 a celý náklad je zničen, do rukou veřejnosti se tedy dostává až v roce 1983 ve zkrácené, nikoli však opravené podobě. V lednu roku 1990 nastupuje jako vědecký pracovník do oddělení slavistiky do tehdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, po roce a čtvrt přechází na přání budoucího ředitele ústavu Vladimíra Macury z oddělení slavistiky přímo do oddělení současné české literatury. V Ústavu pro českou literaturu pracuje až do ledna roku 1999. Svou prací se podílí mimo jiné i na tvorbě příručky Český jazyk a literatura a na Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. Mezi léty 1994-2000 současně přednáší českou i světovou literaturu na Fakultě sociálních věd, ze které (i z ÚČL) odchází na místo odborného asistenta katedry českého jazyka a literatury ZČU v Plzni. Tam je přijat s menšími obtížemi, protože i přes osmileté působení na ÚČL při AV a tvorbě mnoha příruček neměl doktorát přímo z české literatury, a tak je nucen absolvovat doktorské studium. V roce 2002 absolvuje s titulem Ph.D. díky disertační práci Problémy a postupy české prózy 90. let. Mezi tradicí a postmodernou v oboru Dějiny a teorie české literatury na FF Ostravské univerzity. Tato práce byla později rozšířena a upravena a byla vydána pod názvem Mezi moderností a postmoderností34. V roce 2008 se habilituje na Ostravské univerzitě a obhajuje práci Člověk a dějiny v románech Vladimíra Körnera, všech 22 hlasů je pro. Od roku 2008 do roku 2010 působí jako docent na KČJL na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni. Od roku 2007 současně pracuje jako odborný asistent na Katedře humanitních věd FF Univerzity Pardubice a od roku 2008 zde působí jako docent. Na Univerzitě v Pardubicích pracuje až do současnosti, a to na nově založené Katedře literární kultury a slavistiky jako garant oboru Historicko-literární studia, zároveň je i členem Vědecké rady fakulty a Akademického senátu při Univerzitě Pardubice.
32
NOVOTNÝ, Vladimír. Eseje o ruských spisovatelích. 1. vydání. Praha: Cherm, 2006. s. 360 ISBN 8086370259 33 34
NOVOTNÝ, Vladimír. Odpovědnost tvorby. 2. vydání. Praha: MF 1983. s. 130 NOVOTNÝ, Vladimír. Mezi moderností a postmoderností. 1. vydání. Praha: Cherm, 2003. s. 192
28 V letech 1991-1994 přispívá do rubriky Literárium při MF Dnes. Už předtím píše sloupky do polistopadového Svobodného slova a poté i do Práva lidu – Literární čtvrtek, Literární pondělí. Po ukončení činnosti v Literáriu se stává jedním z hlavních literárních kritiků literárního obtýdeníku Tvar a kromě literárních kritik i komentuje kulturní a společenské dění ve sloupcích SoftTVAR a HardTVAR. V roce 2002 po osmi letech ukončuje svoji součinnost s literárním obtýdeníkem a začíná psát pro online vydání Reflexu Literární reflexe. Tyto sloupky jsou pak souhrnně vydány v knize Literární reflexe35. V roce 2005 se vrací do Tvaru a následující dva roky zde má literární sloupky ProTvar. V roce 2007 přestává psát pro Tvar i pro Reflex online a soustředí se na vydání své asi nejznámější knihy Ta naše postmoderna česká…36. Od roku 2007 píše dva roky pravidelné Pondělníky Portálu pro internetový Portál české literatury. V roce 2010 začal působit i v Literárních novinách, ale po půl roce spolupráci ukončil. Od podzimu 2010 až do současné doby publikuje Zápisník dr. No pro západočeský internetový Literární Západ. Kromě výše zmíněných periodik publikuje Vladimír Novotný své literární kritiky i v listech: Nové knihy, Tvorba, Květy, Weles, Literární noviny, Intelektuál, Plž, Pardubické tahy, Internetová dobrá adresa a především i pro Portál české literatury. Od roku 1990 začíná psát literárně-historické eseje a studie, které jsou buď vytvořeny pro literárně-vědecké konference, kde je rovnou přednáší, nebo je poté publikuje v literárních časopisech, postupně se většina z nich stane součástí souboru statí sbírky Problémy a příběhy. Od Puchmajera k Páralovi37 . Ve svých statích a esejích se snaží věnovat literárním tvůrcům, kteří byli literárními historiky neprávem opomenuti, či je jejich postavení v dějinách literatury sporné, nebo je výklad jejich díla špatně pochopený a mylný, a tak se Vladimír Novotný pokouší je objasnit ze svého pohledu. Po úspěchu prvního svazku vydání navázal druhým dílem Paradoxy a paralely. Příspěvky k českému dějepisectví. Od Komenského k Rejchrtovi38. Kromě odborné literární činnosti se věnuje i krásné literatuře. V roce 2006 vydal pod pseudonymem Evžen Pěnkava dvě sbírky básní (obě vlastním nákladem)
35
NOVOTNÝ, Vladimír. Literární reflexe. 1. vydání. Praha: CZ Books, 2006. s. 222. ISBN 9788086947099 36 NOVOTNÝ, Vladimír. Ta naše postmoderna česká .... 1. vydání. Praha: Protis, 2008. s. 194. ISBN 9788073860158 37 NOVOTNÝ, Vladimír. Problémy a příběhy. Od Puchmajera k Páralovi, 1. vydání. Praha: Cherm, 2001. s. 296 38 NOVOTNÝ, Vladimír. Paradoxy a paralely. Příspěvky k českému dějepisectví. Od Komenského k Rejchrtovi. Praha: Cherm, 2006. s. 254.
29 v nakladatelství BB, a to Pyrenejských rýmů vánků39 a Paměti Pařížánka40. Pod jménem Evžen Pěnkava dále publikuje i glosy a příležitostné články. Během působení v Plzni se aktivně zapojuje do tvorby kulturního časopisu PLŽ (Plzeňský literární život), kde se stává na žádost svých plzeňských spolupracovníků jeho šéfredaktorem a na této pozici je až do současnosti. Vladimír Novotný je velice činorodým člověkem a jeho působení v oblasti české literatury je široké, pro veřejnost však je především literárním kritikem. Tomuto poslání se věnuje bez přerušení již 36 let. V budoucnu by chtěl vydat svoji habilitační práci, dále další soubor statí, knižní publikaci o plzeňské literatuře, Zápisník Dr. No (už má přes 200 stran) a hlavně paměti, v nichž popisuje setkání se spisovateli. Jeho podmínky jsou v současnosti bohužel ztížené, neboť dál od centra Prahy nemá tolik profesních příležitostí, jež by mu umožnily realizovat své sny (vydání výše zmíněných knih). Z odborných reakcí na tvorbu Vladimíra Novotného, především z kritických kruhů, je patrné, že Vladimír Novotný si svými literárními kritikami získal výsadní postavení v literárním světě a že jeho práce jsou ceněny především pro pestré užití bohatých jazykových prostředků v jeho hodnoceních. Např. Miroslav Zelinský o něm v Tvaru41 napsal: „Novotnému bývá s větší či menší mírou oprávněnosti vyčítáno leccos – ukvapenost, faktografická benevolence, to například. Dvě vlastnosti však jeho kritickému habitu upírat nelze – schopnost čtenářsky obsáhnout obrovské množství knižní produkce a jakkoli se to nemusí leckomu zdát – neotřelost, originalita kritického jazyka.“ Další současný český kritik Petr Hanuška o Vladimíru Novotném tvrdí42, že kritika pro něj není místem, kde by řešil osobní sympatie či antipatie, neboť své osobní názory sděluje čtenářům už ve sloupích HardTVAR a SoftTVAR. Dále si cení schopnosti pana Novotného vyhýbat se propagaci komerčně úspěšného textu jen proto, že veřejnost to očekává. Petr Hanuška hodnotí Vladimíra Novotného jako kritika, jehož soud vyrůstá z poctivé analýzy významové, konstrukční i jazykové stránky textové struktury, z hledání odpovědí na otázky po autorském záměru a míře jeho naplnění.
39
PĚNKAVA, Evžen. Pyrenejských rýmů vánky. 1. vydání. Praha: BB, 2006. s. 32 PĚNKAVA, Evžen. Pamětí Pařížánka. 1. vydání. Praha: BB, 2006. s. 32 41 ZELINSKÝ, Miroslav. Recenze možná příliš vybrané. Tvar. 1998. č. 12. s. 23 42 HANUŠKA, Petr. Nesnesitelně lehké kritikoby(i)tí. Tvar. 1998. č. 12. s. 23 40
30
3.2. Komparace literárních kritik Vladimíra Novotného a dalších autorů 3.2.1. Srovnání Martina C. Putny a Vladimíra Novotného na hodnocení díla Michala Viewegha Účastníci zájezdu •
Stručné uvedení hodnocené knihy Pátá a dosud nejrozsáhlejší kniha Michala Viewegha Účastníci zájezdu43, byla
vydána v květnu roku 1996 v brněnském nakladatelství Petrov. Michal Viewegh už v té době měl pověst komerčně úspěšného autora. Román Účastníci zájezdu byl rovněž úspěšný, až do dnešní doby se prodalo přes 92 tisíc výtisků44. Dle Petry Buštíkové je kniha Účastnící zájezdu melancholickou groteskou, v níž se na pozadí zájezdu k italskému Jadranu prolínají životní osudy navzájem nesourodých rekreantů cestovní kanceláře. Na oficiálních internetových stránkách Michala Viewegha, na nichž je kromě jeho stručného životopisu i jeho bibliografie formou katalogu, kde si případný návštěvník může dílo objednat, jsou u všech děl, tedy i u románu Účastníci zájezdu odkazy na literární hodnocení daného díla z per nejslavnějších soudobých českých literárních kritiků. Na prvním místě je vždy uveřejněno literární hodnocení, které dle Michala Viewegha nejlépe vystihuje dílo, v tomto případě je to literární kritika od Martina C. Putny uveřejněná v literárním periodiku Literární Noviny, dále jsou odkazy na ostatní hodnocení mimo jiné od Jana Lukeše, Petra Bílka, Josefa Chuchmy, Vladimíra Novotného a dalších.
43
44
VIEWEGH, Michal. Účastníci zájezdu. 1. vydání. Brno: Petrov, 1996. s. 352, ISBN 80-7227-245-4
BUŠTÍKOVÁ, Petra. Produkční historie filmových adaptací podle literárních předloh Michala Viewegha. Brno, 2008. s. 76. Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta. Ústav teorie a dějin filmu a audiovizuální kultury. vedoucí práce: Mgr. Petr Sczepanik, Ph.D., dostupné z: http://is.muni.cz/th/109824/ff_m/Mgr_prace.txt
31 • Stručný životopis Martina C. Putny a rozbor jeho literární kritiky díla Účastníci zájezdu Dle Slovníku české literatury je Martin C. Putna především literárním historikem, kritikem, prozaikem a překladatelem. Narodil se roku 1968 v Písku. Po úspěšném absolvování gymnázia vystudoval v letech 1986-1991 Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor latina a ruština. Od roku 1989 působil v křesťansky orientovaných periodicích, např. Souvislost, Katolický týdeník. Martin C. Putna také přispíval a přispívá i do Literárních novin, Reflexu, Lidových novin, Iniciálů, Respektu, Mladé fronty Dnes, Týdne a mnoha dalších. Kromě literární tvorby Martin C. Putna působí i jako moderátor v České televizi. Moderoval kritický pořad Síto a uváděl vzdělávací cyklus Duchovní kuchyně. Martin C. Putna je představitelem postmoderního literárního kritika, který kromě tištěných periodik a jejich internetových obdob, využívá i ostatních mediálních institucí k rozšíření pole své působnosti. Literární kritika díla Účastníci zájezdu napsaná Martinem C. Putnou (doslovný přepis - viz. příloha č. 2) má kromě funkce zhodnocení díla i funkci propagačního textu, jenž má nalákat čtenáře, aby si knihu koupili. Ačkoli to Martin C. Putna nezamýšlel a jeho literární kritika není prvoplánovým komerčním textem, slouží na stránkách Michala Viewegha jako propagační zpráva, především díky pozitivnímu hodnocení knihy a díky popularitě pana Martina C. Putny na veřejnosti, kterou získal moderováním televizních pořadů (viz. výše). Martin C. Putna ve své literární kritice (vydané v Literárních novinách č. 33, tedy v srpnu roku 1996, což je tři měsíce po vydání knihy) přirovnává Michala Viewegha ke slavným romanopiscům, jako k J. Haškovi, M. Kunderovi a U. Ecovi. Dle Putny jsou v díle dvě roviny, první je určená širokým masám, tedy obyčejnému čtenáři, který se v ní najde a pochopí román pouze jako prosté, komediální dílo. Druhou rovinu, to je pochopení, jak moc je lidské bytí prosté a banální, by měli objevit čtenáři s vytříbenějším vkusem. Tuto myšlenku podporuje tvrzením, že v knize se často vyskytují narážky a aluze určené inteligentnímu a sečtělému čtenáři. Hodnotí dílo jako klasicistní román, který se nesnaží přinést literárnímu světu něco nového, ale pouze čerpá osvědčené a ověřené principy a pasáže ze starších úspěšných děl. Román Účastnící zájezdu je dle M.C.Putny komerčně úspěšným výtvorem, v němž si každý při troše snahy najde něco, co by jej zaujalo a svoji argumentaci opírá o rozbor díla Smrt v Benátkách od Thomase Manna, která měla dle M.C. Putny také více rovin.
32 V posledním odstavci M. C. Putna podporuje M. Viewegha v jeho kritice literárních kritiků a literárních vědců, neboť mu připadá, že obor jejich bádání je neaplikovatelný na komerčně úspěšné literární dílo. Příklady zde nejsou uvedeny. V literární kritice používá Martin C. Putna latinská rčení bez překladu, takže se předpokládá, že čtenář jeho literární kritiky má všeobecné humanisticky zaměřené vzdělání. V kritice uvádí i citace pasáží z díla, jež jej zaujaly. Použitý jazyk je spisovná čeština a dá se předpokládat, že tento jazyk je použitý účelově, aby naladil ve čtenáři literární kritiky pocit, že totéž se dá očekávat i od hodnoceného literárního díla. • Rozbor literární kritiky díla Účastníci zájezdu od Vladimíra Novotného Doslovný přepis literární kritiky – viz. příloha č. 3 Vladimír Novotný ve své kritice dodržuje tradiční postup definovaný už F. X. Šaldou v roce 1900 (viz. podkapitola o literární kritice). V prvním odstavci hodnotí autora a rekapituluje jeho předešlou kariéru. V druhé části literární kritiky se pak dozvídáme základní informace o díle a jeho přiblížení či odchýlení se od žánru, který představuje (v tomto případě mělo jít o klasický román). V posledním odstavci je zhodnoceno celé dílo i autor a je zde i předpoklad či snad prosba, jak by se mohla vyvíjet další autorova díla. Vladimír Novotný se ve svých literárně-kritických pracích specializuje na české nekomerční autory, snaží se především objevit pro čtenáře nové nadějné autory, i přesto v deníku Práce zhodnotil nové dílo Michala Viewegha. Představuje jej čtenářům coby známého, komerčně úspěšného spisovatele, jehož díla jsou dle Vladimíra Novotného poznamenána tendencemi zalíbit se širokému vkusu čtenářů. Vadí mu komercionalizace (zvýšení produkce literárních děl, na úkor jejich kvality), kterou poznává například v námětu, který by se hodil, jak výše Vladimír Novotný tvrdí, spíš pro delší povídku, nikoli však pro celý rozsáhlý román. Negativně tedy hodnotí Vieweghovu snahu simplifikovat román. Druhý odstavec začíná reakcí na Vieweghem vyvolanou polemiku o vzdělanosti a vkusu literárních kritiků, v níž se Vladimír Novotný snaží oprostit od osobních intervencí a hodnotí autora dle formy jeho vlastní prezentace, tedy dle románu. V románu si povšimnul především Vieweghových snah zaujmout širší čtenářské publikum, a to hlavně delšími pasážemi o běžných biologických procesech v lidském těle, např. vyprazdňování se. Vladimíru Novotnému nepřipadá nutné ani vhodné založit
33 komerční úspěch literárního díla na enterteinizaci a dramatizaci, tedy na snahách pobavit a šokovat za každou cenu (viz. hlavní rysy medializace uvedené v kapitole 2). Vladimír Novotný negativně hodnotí i Vieweghovy snahy o personalizaci, kdy se autor v podání hlavního hrdiny svěřuje čtenářům s osobními problémy a pokouší se jim tak uměle přiblížit a vtáhnout je do svého života. V třetím odstavci Vladimír Novotný zmiňuje epizodu, jež ho asi nejvíce zaujala a která zřejmě nejlépe reprezentuje celé dílo i jeho autora. Autor se v ní opět v podání hlavní postavy spisovatele Maxe seznamuje s milou a přátelskou servírkou, jež jej obdivuje coby literáta i coby pohledného mladého muže, zmiňuje, že má opravdu ráda jeho literární díla a že nechápe literární kritiky a jejich touhy je strhat. V této pasáži se autor opět opírá do kritiků V posledním odstavci Vladimír Novotný hodnotí celé Vieweghovo dílo jako nudné a z pohledu literárního ničím nepřínosné. S nadějí očekává, že další Vieweghovo dílo bude přínosnější a z pohledu Vladimíra Novotného zábavnější. Vladimír Novotný používá ve své literární kritice spisovný jazyk, ačkoli je oproti jeho ostatním recenzím méně zvukomalebný a méně květnatý (téměř strohý), skoro to vypadá, jako kdyby bylo na zhodnocení Vieweghova díla škoda více slov. • Komparace literárních kritik Martina C. Putny a Vladimíra Novotného Martina C. Putnu a Vladimíra Novotného od sebe dělí celá jedna generace, přesto jsou si velice podobní. Oba vystudovali filosofickou fakultu Univerzity Karlovy obor rusistika, oba se poté začali věnovat české literatuře. Přesto se jejich práce liší. Martin C. Putna je především literárním vědcem, a tak i jeho literární kritiky zkoumají spíše genezi díla a hledají v něm hlubší filosofické ideje, než aby hodnotily umělecké kvality díla. Martin C. Putna je téměř neoklasicistním literárním kritikem, protože ve své literární kritice glorifikuje Michala Viewegha za pochopení, že již není možné přijít s ničím novým, a tak Vieweghovi schvaluje čerpání témat, myšlenek, zápletek a smyslu pro humor od starších, historií a čtenáři prověřených autorů. Martin. C. Punta obdivuje knihu, protože nic nového nepřináší, protože pochopila, že v literární historii už je ukryta veškerá moudrost. Obdivuje dílo, protože se navrací ke klasicistnímu vzoru románu a pokouší se čerpáním témat ze slavných děl, samo stát se slavným dílem. V jeho literární kritice nechybí stručné zmapování historického kontextu a objevení zdrojů inspirace Michala Viewegha. Na druhé straně literární kritice
34 Martina C. Putny chybí jakékoli naznačení děje, chybí zmínka o hlavní zápletce, chybí základní uvedení autora a chybí i jakýkoli náznak originálního užitého jazyka. Vladimír Novotný oproti tomu napsal uměleckou literární kritiku, z níž je patrný jeho vlastní názor. Ačkoli by se jeho kritika dala považovat za tendenční, neboť se pouští do polemiky s Michalem Vieweghem už v nadpisu, ve skutečnosti vyčítá dílu pouze nízkou úroveň vkusu a nedostatek humoru, který se dá u humoristického díla očekávat. V literární kritice Vladimíra Novotného nechybí uvedení do děje ani upozornění na pasáže, které jej zaujaly. Vladimír Novotný se ve své literární kritice nezdráhá použít líčení, aby čtenáři, co nejlépe přiblížil pointu epizody z knihy, jež jej nejvíce zaujala. Kromě toho užívá Vladimír Novotný jazyk plný bohatých jazykových prostředků. Srovnání literárních kritik Martina C. Putny a Vladimíra Novotného je velice obtížné už proto, že každý má vlastní okruh čtenářů, na které jsou jejich práce zaměřeny. Martin C. Putna se ve svém hodnocení zaměřuje především na genezi díla a jeho možného zasazení do literárně - historického kontextu. Vladimír Novotný se ovšem snaží dílo pro čtenáře zhodnotit a co nejvíce své hodnocení zatraktivnit. Literární kritiky Vladimíra Novotného jsou určeny širší čtenářské základně už proto, že nejsou tak náročné na vzdělání čtenáře jako je tomu u pana Martina C. Putny (pokud Vladimír Novotný užívá ve své práci latinských výrazů či jiných cizích slov zasadí je vždy do kontextu tak, aby je pochopil i „nedovzdělaný“ čtenář).
35
3.2.2. Srovnání Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného na hodnocení díla Michala Viewegha Báječná léta s Klausem •
Stručné uvedení hodnocené knihy Volné pokračování úspěšného románu Báječná léta pod psa45 bylo vydáno roku
2002 nakladatelstvím Petrov v Brně. Kniha byla nominována na literární cenu "Cena Český Bestseller - 2002 - Nejprodávanější beletrie ". Román Báječná léta s Klausem je podle oficiálního textu distributorů označován jako lehce autobiografická melancholická groteska. Michal Viewegh v ní popisuje coby hlavní postava Kvido další osudy své rodiny, tentokrát na pozadí polistopadového politického vývoje. Této knize předcházela masivní propagační kampaň tvořená mnoha interview s Michalem Vieweghem a jeho účastí v talk show a po vydání knihy absolvoval Michal Viewegh celorepublikové turné přednášek. Knihy Báječná léta s Klausem46 bylo vydáno 30.000 výtisků. • Stručný životopis Josefa Chuchmy a rozbor jeho literární kritiky díla Báječná léta s Klausem Josef Chuchma je novinářem s opravdu širokým polem působnosti, neboť kromě vedení kulturní rubriky v MF Dnes, se věnuje i hudbě a fotografii a dle tvrzení svého kolegy Michala Musila je i sportovním nadšencem. Narodil se 20. října 1959 v Praze. Po absolvování Střední průmyslové školy elektrotechnické. Nastoupil na ČVUT FEL, kde ovšem zůstal jen rok, neboť o rok později přešel na FSV UK obor žurnalistika. Vysokou školu absolvoval v roce 1984. V tomtéž roce dostal místo v časopisu Mladý svět, kde působil jako redaktor (tvrdí, že se nejvíce specializoval na hudbu, fotografii a literaturu). V polovině roku 1993 začíná pracovat pro týdeník Respekt. V dubnu 1994 dostává pracovní nabídku, aby vedl kulturní rubriku v deníku MF Dnes. V deníku MF Dnes působí až dodnes (rediguje sobotní přílohu Kavárna, vede internetový portál Kavárna na stránkách iDnes.cz a rediguje i páteční rubriku Umění & kritika), kromě toho přispívá externě do časopisů Respekt, A2 a Digifoto. Od roku 2003 také spolupracuje s Radiem 1, kde střídavě moderuje s Jeronýmem Janíčkem, Ondřejem Formánkem a Alešem Vojířem pořad Zátiší.
45 46
VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. 6. vydání. Brno: Petrov, 2002. s. 238. ISBN 8072271350 VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem. 1. vydání. Brno: Petrov, 2002. s. 220. ISBN 8072271237
36
Doslovný přepis literární kritiky – viz. příloha č. 4 Josef Chuchma se ve své literární kritice odchyluje od vzorce pro členění literární kritiky definovaným v Ottově slovníku naučném (viz. podkapitola 1.1.1). Především tím, že v prvním odstavci není představen autor. Místo uvedení autora je v prvním odstavci zveřejněn výňatek z hodnoceného díla, který by mohl sloužit i jako rychlá a stručná charakteristika celého románu. V druhém odstavci už Josef Chuchma představuje Michala Viewegha jako produktivního spisovatele. Ve třetí části je představeno dílo i jeho zařazení do žánru. Ve čtvrtém odstavci je částečně zanalyzován důvod Vieweghova spisovatelského úspěchu. V posledním odstavci jsou zhodnoceni autor i dílo, navíc je zde uveřejněna i další část mediální kampaně Michala Viewegha. V prvním odstavci je uveden citát z díla, který zřejmě dle J. Chuchmy uvede nejlépe celé dílo. J. Chuchma si vybral pravděpodobně úvod z knihy, kde se autor (Michal Viewegh) snaží čtenářům sdělit, že nebude psát o intelektuálním světě, plném filozofických myšlenek, protože takový svět on nezná, naopak bude ve svém románu popisovat svět, jenž jej obklopuje, tedy svoji rodinu, přátele a běžné denní starosti. V krátkém úryvku z díla je možné určit už podle užitého jazyka, že Michal Viewegh se snaží představovat svoji tvorbu jako lidovou, určenou obyčejným lidem, a proto zde nebude užívat spisovného jazyka, ale naopak bude celé dílo psáno hovorovou češtinou, občas doplněnou o vulgarismus. Ve druhém odstavci Josef Chuchma velice stručně představuje autora. Seznamuje čtenáře s Michalem Vieweghem, tj. autorem jedenácti knih, který nedávno oslavil čtyřicáté narozeniny. Zmínka o životním jubileu není náhodná, je to součást mediální kampaně. Michal Viewegh úzce spolupracuje s médii už delší dobu. Jeho život je mapován díky častým rozhovorům, účastí v talk show a besedách, a proto se očekává, že kniha, vydaná krátce po oslavě životního jubilea, bude obsahovat autorovu životní bilanci. Mimo jiné je zde zmíněna i silná mediální kampaň doprovázející vydání knihy, jež neměla v Česku obdobu. Ve třetím odstavci se J. Chuchma zaměřil na dílo, tedy román Báječná léta s Klausem. Popisuje, co všechno můžeme v díle nalézt a na jakém principu vystavěl Michal Viewegh svůj úspěch a v neposlední řadě J. Chuchma chválí Michala Viewegha za „vytvoření prózy, která neklade čtenáři naprosto žádný odpor“. Dle V. Černého by mělo umělecké dílo (tedy i román) klást čtenáři otázky a probudit ve čtenáři sílu bojovat
37 o odpovědi. Dle J. Chuchmy je ovšem ideálním dílem román, který je oproštěn od čehokoli, co by mohlo čtenáři znepříjemnit konzumaci díla. V tomto odstavci J. Chuchma rovněž obdivně komentuje Vieweghovy mediální snahy. Pozitivně hodnotí myšlenku zaujmout čtenáře životem spisovatele nastíněným v televizní talk show a v interview v magazínech a donutit jej tak, aby si přečetl díla od Viewegha, kde se dočká dalších detailů ze života spisovatele. Chuchma tedy velice pozitivně hodnotí personalizaci postavy spisovatele v médiích, na které je vlastně založen celý Vieweghův úspěch. V předposledním odstavci J. Chuchma chválí Vieweghovu neustálou snahu oprostit se od již použitých stylů psaní a pozitivně hodnotí, že Michal Viewegh je vlastně i spisovatel (nikoli pouhý výrobce knih), a proto si nedokázal udržet odstup od věcí, jež mu vadí, a tak se promítly i do jeho díla. Jedná se především o averzi vůči politikovi Václavu Klausovi, jehož postava a činy zřejmě mimoděčně prostupují celým dílem. J. Chuchma má zřejmě totožný názor na postavu politika Václava Klause jako Michal Viewegh, neboť souhlasí s jeho averzí a přidává další argumenty, proč je výše zmíněný politik hrozbou českého národa. V tomto případě dokonce J. Chuchma užívá dramatizace, neboť tvrdí, že veřejná vystoupení Václava Klause degradují naši zem. V pátém a posledním odstavci J. Chuchma hodnotí celkově dílo a vyzdvihuje zde Vieweghovu schopnost popsat tragikomiku každodenní banality, proces odcizení se mezi blízkými a ostatní denní rodinné události. Zároveň zde již naposledy zmiňuje politický podtext románu Báječná léta s Klausem, neboť by se dal chápat i jako politická satira. Na úplném konci je připojen i odkaz na interview, jež bylo součástí mediální kampaň, předcházející vydání hodnocené knihy. V rozhovoru Michal Viewegh tvrdí, že bezpečností služby jej varovaly před vydáním knihy, neboť kritizuje tehdejšího předsedu ODS Václava Klause. Josef Chuchma ve své literární kritice používá spisovnu češtinu, výjimkou je ovšem slovo „čtyřicátiny“ použité v souvislosti s mediální kampaní, předcházející vydání knihy, a proto je zřejmě užité účelově, aby předestřelo, na koho je kampaň zaměřena. Kromě spisovné češtiny je zde použito i latinské sousloví „de iure“ a „de facto“, které by mělo přiblížit, v čem se text liší od skutečnosti. Posledním výrazem, který nespadá do pojmu spisovná čeština je pojem „real TV“, který jen umocňuje mediální kampaň, o níž se Josef Chuchma zmiňuje.
38
•
Rozbor literární kritiky díla Báječná léta s Klausem od Vladimíra Novotného
Doslovný přepis literární kritiky – viz. příloha č. 5 Vladimír Novotný ve své kritice opět udržuje rámec popsaný už v Ottově slovníku naučném z roku 1900 o stavbě literární kritiky. V prvním odstavci představuje autora i dílo a zasazuje jej do žánru, kam proti všeobecnému očekávání nespadá. V druhém odstavci hodnotí jednotlivé aspekty díla. Ve třetí a závěrečné části hodnotí dílo jako celek a předznamenává i další možný vývoj autora. V první části literární kritiky se dozvídáme základní informace o knize, tedy její název, jméno autora i nakladatelství, jež ji vydalo. Kromě toho je zde i zmínka o předchozím dílu, na který hodnocená kniha volně navazuje a z jehož úspěchu hodlá těžit. Vladimír Novotný zde popisuje i past, kterou Michal Viewegh připravil na literární kritiky i na čtenáře, neboť celý román je pouhým popisem rodiny Michala Viewegha a jejích osudů, proto jakékoli negativní hodnocení tohoto literárního díla znamená negativní hodnocení rodiny spisovatele. Vladimír Novotný ovšem členy rodiny nechápe jako hlavní aktéry, ale vnímá je spíše jako vedlejší prvek rámující hlavní téma příběhu, kterým je dle Vl. Novotného láska. Navíc Vl. Novotný tvrdí, že pasáže o rodině, které nejsou úplně čtivé, nejsou chybou reality, ale jejího nevhodného vykreslení. S tím souhlasil už V. Černý, který ve svém díle Co je kritika, co není a k čemu je na světě tvrdil, že: „ Jedinou demoralizací a nemravností v umění je lež a předstírání opravdovostí.“ 47 V druhé části literární kritiky Vl. Novotný hodnotí román Báječná léta s Klausem v souvislosti s předchozími díly Michala Viewegha. Vl. Novotný zde uvádí, že Vieweghův postup psaní se příliš nemění, a proto jeho tvorba podléhá literární rutině, která nedovolí dílu najít si přesné žánrové zařazení, neboť kvalitami nedosahuje ani do kategorie politické satiry, ani do kategorie romantické literatury neboli do červené knihovny. Vl. Novotný v tomto odstavci pozitivně hodnotí Vieweghovu inspiraci v Josefu Škvoreckém a chválí jej za epizody, v nichž se vyskytuje humor typický pro díla J. Škvoreckého. Naopak negativně zde hodnotí snahu zakomponovat do děje
47
ČERNÝ, Václav. Co je kritika, co není a k čemu je na světě. 1. vydání. Brno: Blok, 1968. s. 38
39 románu politické aspekty společnosti, a to nikoli z možné názorové plurality, ale především proto, že politický potenciál románu připadá Vl. Novotnému jako nevyužitý. Nejhorší je ovšem dle Vl. Novotného Vieweghova snaha těžit z předchozího dílu, neboť kvalitami rozhodně nedosahuje jeho úrovně. V posledním odstavci Vl. Novotný odkazuje na literární kritiku od Josefa Chuchmy, který dílo rovněž hodnotil, a cituje z ní pasáž, v níž se Josef Chuchma diví, že Michal Viewegh je úspěšný, i když je hlavní postavou jeho děl spisovatel. Vl. Novotný pak upravuje pojem spisovatel a zmiňuje, že má i více kategorií, stejně jako literatura má více žánrů. Dle Vl. Novotného je spisovatel, jenž se snaží hodnotit současnou společnost ve svém díle, odsouván na okraj společnosti, zatímco tvůrci komerčně úspěšných literárních děl, která nereflektují téměř nic a jejichž jediným účelem je bavit, jsou glorifikováni. V tomto odstavci tedy Vl. Novotný negativně hodnotí snahu medializovat literární díla a sílící komercionalizaci v nich, přesto svoje snažení o obrodu české literatury předem uzavírá jako marné, neboť dle Vl. Novotného je jakákoli kritika Michala Viewegha nemožná. Ve své literární kritice používá Vladimír Novotný spisovnou češtinu, kterou obohatil o neologismus „červenoknihovní“. Dalším jazyk obohacujícím prvkem je užitý archaismus taškář. Ve své literární kritice užívá Vladimír Novotný i ironie a sarkasmu, aby postihl všechny aspekty Vieweghova díla. • Výsledná komparace literární kritiky Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného Srovnávat práci Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného je poměrně absurdní, protože oba mají jiné pole působnosti. Už z životopisu Josefa Chuchmy je patrné, že je především novinářem, píšícím do kulturní rubriky, než literárním kritikem. Josef Chuchma hodnotí česká i zahraniční díla, která se dostanou na pulty knihkupectví spolu s velkou reklamou. Dalo by se tedy říci z pohledu zkoumání pouze jeho literárních hodnocení, že je literárním kritikem specializujícím se pouze na komerční literaturu. Oproti tomu Vladimír Novotný, jak o sobě tvrdí, se specializuje na tzv. krásnou literaturu, tedy spíše na tu komerčně neúspěšnou. Přesto oba dva zhodnotili knihu Michala Viewegha Báječná léta s Klausem. Josef Chuchma ve své literární kritice hodně zmiňuje Veiweghovu mediální kampaň, upozorňuje i na to, že kniha je určená spíše Vieweghovým fanouškům. Nehodnotí, jestli má kniha nějaký přesah, tzn., jestli čtenáře její přečtení nějak obohatí.
40 Konstatuje pouze, že kniha bude komerčně úspěšná, a to především i díky propagačním akcím, jež její vydání doprovázely. Z literární kritiky není příliš patrné, čeho si Josef Chuchma na knize váží, sice ve svém hodnocení tvrdí, že si váží Viewegha pro jeho schopnost vytvořit knihu, která by nikomu nevadila. Josef Chuchma tedy knihu zhodnotil jako kvalitní (přečtení hodnou), protože mu nevadí. Oproti tomu Vladimír Novotný hodnotí knihu, spadající do žánru komerční literatury, čemuž jak mi sám v interview řekl, se vyhýbá. Jeho hodnocení je oproti ostatním jeho pracím velice stručné. Ačkoli knihu hodnotí ve výsledku negativně, není hlavní příčinou tohoto soudu žánr knihy (komerční humoristická literatura), ale především jeho nenaplnění podstaty humoristického žánru. Dle Vladimíra Novotného by měla být humoristická kniha vtipná, což z jeho pohledu Michal Vewegh nesplnil. Zároveň ve své literární kritice poskytuje čtenáři ukázku svého smyslu pro humor, když bagatelizuje některé Vieweghovy pasáže. Vladimír Novotný se ve své literární kritice nepokouší podílet se na mediální kampani knihy, pouze ji zhodnotil, přičemž se nebál sdělit čtenářům vlastní názor. Je nemožné srovnávat Vladimíra Novotného a Josefa Chuchmu. Josef Chuchma je komerčním literárním kritikem, z mého pohledu je spíše literárním recenzentem, protože jeho hodnocení je stručné (obsahově) a není z něj příliš patrný jeho názor na knihu. Vladimír Novotný je literárním kritikem, který knihy hodnotí subjektivně, hledá v nich přínos pro čtenáře a hodnotí je negativně, pokud jej nenalezne. Jeho hodnocení jsou občas ovlivněna sympatiemi k autorovi, protože si myslím, že kdyby knihu Báječná léta s Klausem napsal kdokoli jiný, než Michal Viewegh, tak by ji Vladimír Novotný nechal bez komentáře, protože komerční literaturu nehodnotí, přesto se nezdržel napsání svého zhodnocení a posílil už tak dost intenzivní polemiku, kterou s Michalem Vieweghem vede.
41
3.2.3. Srovnání Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného na hodnocení díla Jiřího Stránského Přelet • Stručné uvedení hodnocené knihy Přelet je knihou známého českého disidenta Jiřího Stránského. Knihu začal psát v polovině 70. let minulého století, ale děj je zasazen do 90. let 20. století. Hlavní postavou je diplomat Pařízek, který se během letu nad Evropou dozví neblahou zprávu o tom, že jeho otci se stala nehoda. Během cesty rekapituluje svůj dosavadní život a vzpomíná na osudy své rodiny zasazené do společenských událostí v tehdejším Československu. Vydání knihy nepředcházela mediální kampaň, ač je Jiří Stránský slavným autorem, veřejnost jej zná hlavně jako autora námětu k seriálu Zdivočelá země a také coby politického aktivistu (např. spolupráce na natočení videa Vyměňte politiky). Jeho díla nejsou tak komerčně úspěšná, pokud jsou srovnávána s výše uvedenými knihami Michala Viewegha, např. počet výtisků novely Přelet nepřesáhl 30.000 kusů. • Rozbor literární kritiky díla Přelet od Josefa Chuchmy Doslovný přepis v příloze č. 6 Kritika Josefa Chuchmy byla po uveřejnění využita i při propagaci knihy, např. na stránkách nakladatelství Hejkal najdeme uveřejněné části z kritiky Josefa Chuchmy, jež silně poznamenala dekontextualizace médií. Jednotlivé pasáže, v nichž Chuchma hodnotí knihu neutrálně či pozitivně, jsou vytrženy z kontextu a proměněny v jeden propagační text, jenž novelu glorifikuje. V této literární kritice se Josef Chuchma přesně drží vzorce pro stavbu literární kritiky definovaný Františkem Xaverem Šaldou. V prvním odstavci seznámí čtenáře s autorem (Jiří Stránský), jeho předešlou tvorbou, představí hodnocenou novelu (Přelet) a dosadí jej do historického kontextu. Ve druhém odstavci stručně zmapuje děj díla, včetně upozornění na dvě nejdůležitější pasáže. Ve třetím a čtvrtém odstavci pak srovnává Přelet s předchozími Stránského díly a zmiňuje momenty a části knihy, které jej zaujaly, ať už pozitivně, či negativně. V závěru literární kritiky J. Chuchmy je zmíněn i doslov ke knize. Ten funguje i jako základ pro krátkou polemiku, neboť J.Chuchma nalezl v knize jiná pozitiva, než jsou v doslovu zmíněna. Josef Chuchma v prvním odstavci své literární kritiky představuje autora hodnoceného díla, Jiřího Stránského, jako úspěšného spisovatele a bývalého politického
42 vězně. Krátce rekapituluje jeho předchozí díla a zaměřuje se především na Stránského odchýlení se od pro něj typického žánru. J. Chuchma zde konstatuje, že Jiří Stránský ve svém díle opustil prostředí komunistických lágrů a v nich se odehrávajících velkých dramat, ale přesto zůstává názorově a emocionálně stejný. Dle J. Chuchmy je sice Stránského próza ze současnosti, ale další roviny se odehrávají v minulosti a vrací se do děje formou vzpomínek jednotlivých aktérů, kteří rekapitulují kromě svých vlastních osudů i tehdejší dobu. Ve druhém odstavci se J. Chuchma pokouší čtenáři své literární kritiky stručně přiblížit hlavní zápletku novely a předestírá klíčové okamžiky díla. Dále J. Chuchma naznačuje formu, v níž je novela napsána – tj. „vzpomínky, které asociativně vysílají obrazy“48, což naznačuje, že v knize bude často užita retrospektivní metoda a jednotlivé části děje budou mozaikovitě sestaveny. Ve třetí a čtvrté části J. Chuchma zmiňuje úskalí díla. Dle jeho názoru je totiž pro čtenáře první polovina knihy poměrně obtížná na pochopení všech vazeb v rodině Jana Paříka (hlavní postavy knihy). Dle konstatování J. Chuchmy jde ovšem o záměr autora, tj. Jiřího Stránského, který takto chce upoutat čtenářovu pozornost a vplést jej do děje. Dalším negativem, které J. Chuchma v knize nalezl je nedostatečné prokreslení jednotlivých postav, včetně hlavní postavy Jana Paříka, z důvodu jejich velkého množství a častého odbíhání k dalším pasážím, díky čemuž čtenář nemá možnost ztotožnit se s nimi a chápat jejich chování. Dalším negativem, jež J. Chuchma v knize nalezl, jsou příliš dlouhé a monotónní pasáže o rodině Paříkových. Posledním úskalím knihy je plošnost postav, například otec rodiny, Martin Pařík, je dle J. Chuchmy popsán: „Postava Martina Paříka, jenž je středobodem, Velkým Otcem rozvětvené rodiny, je však vytesána v obrysech natolik kladných, že tu monumentalitu přijímáme s rozpaky“49. Do Stránského tvorby se tedy zřejmě promítlo jeho působení ve Skautu. Pozitivem, jež J. Chuchma v novele nalezl, je vztah Jana a Marianny, který dle J. Chuchmy překračuje meze běžného sourozeneckého vztahu. Tento motiv ovšem není stěžejní v díle a je často využíván literárními autory pro zatraktivnění literárního obsahu, neboť dle definice medializace je jedním z bodů, jak zpřístupnit mediální obsah,
co největšímu počtu čtenářů, tj. jak je zaujmout, jak zdramatizovat děj. Dalším významným pozitivem, jež J. Chuchma na knize ocenil, je promítnutí Stránského 48 49
CHUCHMA, Josef. Přelet nad krajinou vlastního srdce. MF Dnes. 13.9.2001. s. 9; Kultura CHUCHMA, Josef. Přelet nad krajinou vlastního srdce. MF Dnes. 13.9.2001. s. 9; Kultura
43 temperamentu a hodnot do díla. Často se v knize objevují části rekapitulující naši minulost, jež jsou doplněny o Stránského hodnocení. Na postavě Martina Paříka (tj. výše zmíněného otce hlavního hrdiny) je prezentován Stránského osobní vzor mužnosti. J. Chuchma není kritikem morálním, který by ocenil, že dílo nabízí čtenáři vzor, s ním se může ztotožnit – tedy mravně čistého a ideálního Martina Paříka, ale je kritikem uměleckým, jenž je rád za skutečné vykreslení postav, přesto si cení Stránského názoru a idejí včleněných do díla. Kritik morální hodnotí dílo dle jeho přínosu společnosti a hodnotí pozitivně díla, jež čtenáři poskytují vzor nějaké veliké osobnosti, který by přijal za svůj a jemuž by se pokoušel přiblížit50. V poslední části své literární kritiky J. Chuchma hodnotí doslov ke knize, jejž napsal Jan Lukeš a zároveň hodnotí knihu jako celek. S Janem Lukešem se J. Chuchma dostává do sporu ohledně myšlenky, že dílo se pokouší za pomoci mapování minulosti, pochopit přítomnost, což se vyskytuje ve všech Stránského dílech, ale zde by to mělo být nejvíce znatelné. J. Chuchma tomu oponuje s názorem, že tento záměr je v knize vykreslený příliš publicisticky a pedagogicky, takže to není pro čtenáře příliš atraktivní. J. Chuchma nakonec uvádí jediný důvod, proč knihu číst, a tím je zajímavý vztah mezi sourozenci Janem a Mariannou. •
Rozbor literární kritiky díla Přelet od Vladimíra Novotného
Doslovný přepis – viz. příloha č. 7 Vladimír Novotný začíná svoji literární kritiku představením autora hodnoceného díla, tedy Jiřího Stránského, a to nejen jako spisovatele a scénáristu a laureáta ceny Egona Hostovského, ale i coby politicky perzekuovaného občana za předchozího režimu a prezidenta PEN klubu. V. Novotný definuje J. Stránského jako „svébytného akčního vypravěče“ a odkazuje na jeho předchozí úspěšná díla. Snaží se tak čtenáře upozornit i na předchozí spisovatelovy úspěchy. Při zmínce o zaniklé ceně Egona Hostovského je znát, že V. Novotný je zrušením ceny zklamán. V druhé části se V. Novotný pokouší čtenáři přiblížit postupnou genezi knihy, zmiňuje i to, že popis díla na záložce je dvojaký, neboť i když novela nepopisuje prostředí komunistických lágrů (což je časté téma předchozích Stránského děl), pořád je v ní silný motiv svobody a touhy po jejím naplnění.
50
ČERNÝ, Václav. Co je kritika, co není a k čemu je na světě. 1. vydání. Brno: Blok – 1968. s. 27
44 Ve třetí části své literární kritiky V. Novotný opět zmiňuje text na záložce, což je záslužné, neboť podle něj se čtenář často orientuje při výběru a následné koupi knihy. V. Novotný je zřejmě překvapen, že dle informací sdělených na přebalu knihy, se Jiří Stránský oprostil od tragických výjevů, rekapitulace poúnorových událostí i smrti, ale přeorientoval se na rodinné drama. Už v tomto odstavci je první kritika díla, a to za seriálově koncipované hovory. V. Novotný tedy postupně seznamuje čtenáře s dějem, hlavní zápletkou i místy, kde se příběh odehrává, navíc rekapituluje motivy předchozích Stránského děl. Ve čtvrtém odstavci se už V. Novotný více dostává k hodnocení díla. Negativně hodnotí hlavní zápletku, kterou je dle něj, vztah mezi sourozenci a jejich řešení, zda jsou opravdu sourozenci, nebo vzdálenější příbuzní. Dále Vl. Novotný shledává, že velkým úskalím díla je příliš mnoho okolních zápletek, jež spolu příliš nesouvisí a které svou nápaditostí v očích čtenáře snižují úroveň talentu Jiřího Stránského. Pátý odstavec je především citací z díla, jen úvodní větou se snaží Vl. Novotný uvést, proč zvolil právě tuto pasáž. Dobře zvolenou citací V. Novotný prezentuje čtenáři, jak je závěr napsán, je zde i naznačeno, jak dílo dopadne. Z vybraného výňatku je i patrné, že Stránského dílo se díky frázím a klišé použitým v závěru, přibližuje stylu červené knihovny. V následujícím odstavci, tj. šestém, V. Novotný srovnává předchozí tvorbu Jiřího Stránského s hodnocenou knihou. V. Novotný chválí prostředky použité v předchozích dílech: dramatické scény, akční pojetí postav, morální a mravní hrdiny, kteří za své ideály bojují. Zároveň však V. Novotný konstatuje, že Stránský nedosáhl stejných úspěchů s psychologickým prokreslením velkého počtu různých postav (což se podepsalo na celkové kvalitě díla) a podezírá jej, že se možná pokoušel čerpat inspiraci u autorů, jejichž literární talent není tak vysoký jako Stránského. V dalším odstavci Vl. Novotný podrobně rozebírá Stránského problematickou charakteristiku jednotlivých postav, na niž upozornil již v předchozím odstavci. V. Novotný zde rekapituluje největší chyby – absenci charakterového vývoje jednotlivých účastníků příběhu, jejich psychologickou plochost, neměnnou názorovou vyhraněnost a v závěru opět zmiňuje, že ač se v díle odehrává cokoli, hlavním motivem je pořád otázka, jestli má hlavní hrdina sestru, nebo neteř. Tento odstavec je typickým příkladem humoru, jenž prostupuje většinu literárních kritik V. Novotného. Novotný vhodným skládáním informací, jež čerpá z díla, ironizuje a bagatelizuje pasáže a části díla, jež nedosahují úrovně a kvality literáta Stránského.
45 V předposledním odstavci se pokouší V. Novotný žánrově zařadit dílo a nakonec své snažení shledává jako nemožné, což umocňuje negativní hodnocení knihy. V díle se dle V. Novotného nejvíce vyskytují rysy ruralistické prózy, jež ovšem neodpovídá Stránského stylu. V. Novotný dílu vytýká i přemíru dialogů mezi postavami, jež jsou dle jeho názoru často zbytečné a na nichž je nejvíce patrná nedokonalost díla, neboť repliky i styl mluvy je stejný v 70. letech i v 90. letech, aktéři monologů i dialogů hovoří velice podobným stylem bez ohledu na věk a pohlaví. V další části tohoto odstavce V. Novotný hodnotí doslov ke knize, který napsal Jan Lukeš. V. Novotný shledává doslov nepatřičným, neboť vlastnímu dílu je věnováno zhruba 20%, dále prezentuje pasáže z něj, v nichž je nejvíce patrná frázovitost a obsahová mělkost. V. Novotný v tomto odstavci využívá nadsázky na odlehčení svého kritického hodnocení doslovu, příkladem je přirovnání vět Jana Lukeše k radám pro ohledavače mrtvol. V závěru V. Novotný hodnotí dílo jako celek. Dle jeho názoru je sice Přelet nepovedenou koláží ruralistického a publicistického stylu, ale nic to nemění na nesporném talentu Jiřího Stránského, který dle V. Novotného vytvořil dílo, jež se ztratí mezi ostatními úspěšnými díly. Celá literární kritika je napsaná spisovnou češtinou, pouze citace z díla jsou psány hovorovou češtinou užitou v díle. V. Novotný často svá ohodnocení obohacuje novotvary (umluvenost, zamoralizovat, kritikus), tato slova užívá většinou při umocnění dojmu (umluvenost) či k zdůraznění myšlenky (kritikus - chtěl vyjádřit pseudovědeckost a prázdnost slov Jana Lukeše). Kromě toho V. Novotný ve svém hodnocení užívá i literární pojmy, jakým je třeba syžet, předpokládá tedy, že čtenáři jeho literárních kritik mají humanitní vzdělání. Posledním výrazem, jenž nespadá do kategorie spisovná čeština je latinské rčení „sine ira et studio“, které ve volném překladu znamená „udělat si odstup od problematiky a podívat se na ni bez předsudků“, vzhledem k použitému rčení i latinskému jazyku, je zřejmé, že V. Novotný chtěl umocnit dojem následného vědeckého nahlížení na literární kritiku.
46 • Výsledná komparace literární kritiky Josefa Chuchmy a Vladimíra Novotného Při hodnocení knihy Přelet, která nepatří do komerční literatury, se oba autoři shodli, že si váží Stránského odvahy zkusit nový žánr. Oba autoři začínají představením známého českého literáta i hrubým nástinem děje knihy. Josef Chuchma, který je zřejmě ve své práci limitován omezeným prostorem v novinách stručně uvádí předchozí žánr autora, bohužel bez většího výčtu děl. Literární kritika Josefa Chuchmy spíš čtenáře informuje, že na knižním trhu se objevila novinka z pera Jiřího Stránského a že je na ní poutavý vztah hlavního hrdiny ke své sestře. Vladimír Novotný ve své literární kritice postupuje metodicky. Nejprve představí autora, včetně stručného výčtu jeho nejvýznamnějších děl, dokonce se i pokusí zmapovat, v čem byly předchozí knihy autora úspěšné a proč. V další části stručně uvede děj knihy. Nakonec čtenáři prezentuje svůj vlastní názor na knihu a prokládá jej pasážemi, které nejlépe čtenáři osvětlí, proč jej daná kniha příliš neoslovila. Ačkoli Jiří Stránský je uznávaným autorem, kterého si Vladimír Novotný váží, nebojí se veřejnosti sdělit, že hodnocená kniha je příliš jednobarevná a nesplňuje požadavky psychologického románu. Tato literární kritika je asi nejlepším příkladem tvorby Vladimír Novotného, protože předchozí dvě literární kritiky byly uveřejněné v kulturních přílohách neliterárních periodik, a tak měly značně omezený rozsah. Na této literární kritice Vladimíra Novotného je nejvíce patrný jeho um. Ačkoli si váží literáta Jiřího Stránského, zhodnotil knihu negativně, protože nesplňovala, co od knihy očekával, tedy nejednalo se o psychologický román. Díky nastínění geneze díla se Vladimír Novotný pokouší čtenářům i autorovi ukázat, kde se stala chyba. Josef Chuchma rovněž usoudil, že hodnocená kniha má určitá úskalí v podobě nedostatečně psychologicky prokreslených postav, ale zároveň se snaží čtenáři alibisticky tvrdit, že díky motivu vztahu sourozenců, který se vyskytuje v literatuře poměrně často, stojí kniha za přečtení.
47
4. Závěr Literární kritika pravděpodobně nikdy nebude masovou mediální záležitostí. Má stálou čtenářskou základnu, ale ta se skládá spíše z literárních nadšenců. Čistě literární časopisy (Tvar a Host) přežívají na českém mediálním trhu hlavně díky dotacím od Ministerstva kultury a darům od sponzorů. Ačkoli literárním časopisům současná změna technologického prostředí umožňuje zprostředkovávat články a eseje o literatuře všem čtenářům vlastnícím připojení k internetu, pořád nemají tak širokou čtenářskou základnu, aby přilákaly větší množství inzerentů. Na jedné straně se tedy téměř neustále potýkají s nedostatkem financí, na straně druhé nemusí přizpůsobovat svůj obsah vkusu širších mas čtenářů. Vladimír Novotný je příkladem postmoderního literárního kritika, který celý svůj život zasvětil literatuře a ve svém oboru je uznávanou kapacitou, neboť dokázal, že literární kritiky mohou být samy uměleckým dílem. Je to patrné na jeho pracích, které jsou specifické originálním jazykem a smyslem pro humor. Kromě třech níže uvedených literárních kritik, jsem měla možnost přečíst si zhruba dalších padesát literárních kritik a sloupků SoftTVAR a HardTVAR, přičemž všechny jeho práce měly nezaměnitelný styl. V každé literární kritice je patrné, jak jej dílo ovlivnilo. Když hodnotí intimní lyriku, daří se mu slovními obraty čtenáře vtáhnout do svých poetických soudů o knize a nastínit mu pavučinu úmyslů autora či autorky. Když hodnotí groteskní vyprávění o šílených eskapádách brněnského demiurga, čiší z jeho hodnocení hravost a živelnost, kterou načerpal z knihy. Vladimír Novotný je prototypem literárního kritika, který odolává komerčním tendencím, což je na jedné straně skvělé, protože jeho soudy vždy byly, jsou a budou pouze zprostředkovávat jeho dojmy a vlastní názor, na druhé straně to bohužel i znamená, že široká veřejnost se o něm nikdy nedozví.
48
Summary Literary criticism will probably never be interesting for masses, but it still has got some audience, which majority consists of literary fans. Literary periodicals (Tvar a Host) still exist only because of grants from the Ministry of Culture and donations from sponsors. Although current movement in a technological environment enable literary periodicals mediate articles and essays about literature to all of their readers (with internet connection). They still don´t have enough readers to be attractive for majority of advertisers. On the one hand they have still economical troubles on the other hand they do not have to assimilate their content to demand of masses. Vladimir Novotny is an example of the postmodern literary critic. He devoted whole his life to literature and he is reputable on the field of literary criticism. He proved that literary criticism can be also art that is apparent on his works which are specific for original language and his sense of humor. Besides three above-mentioned literary criticisms I read more than fifty other essays and features (for examples SoftTVAR and HardTVAR) of Vladimir Novotny and all of them are significant for an unmistakable style. There is an evident influence of reading the book in all of his literary criticisms. When he evaluates intimate lyrics, he is able to mediate poetry of the book to the reader and delineate author´s intentions hidden in the book. When he judges grotesque narration about crazy life demiurge from Brno, his criticism is full of playfulness and spontaneity which he draws of the book. Vladimir Novotny is representative of literary critics who resists to medialization tendencies. We can admire it because Vladimir Novotny will always mediate only his own opinion and impressions to public, however he will never be famous and well-known for masses.
49
Použitá literatura BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií (Od počátku do současnosti). 1. vydání. Praha: Grada, 2011. s. 448. ISBN 9788024730288 BURIÁNEK, František. František Xaver Šalda. Dějiny české literatury 4. Literatura od konce 19. století do roku 1945. Praha: Victoria Publishing, 1996. s. 980. dostupné z: ucl.cas.cz/edicee/data/dejiny/hcl/dcl4/9.pdf BUŠTÍKOVÁ, Petra. Produkční historie filmových adaptací podle literárních předloh Michala Viewegha. Brno, 2008. s. 112. Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta. Ústav teorie a dějin filmu a audiovizuální kultury. vedoucí práce: Mgr. Petr Sczepanik, Ph.D., dostupné z: http://is.muni.cz/th/109824/ff_m/Mgr_prace.txt ČAPEK, Karel. Kritika slov. 1. vydání. Praha: Zátiší, 1920. s. 111 ČERNÝ, Václav. Co je kritika, co není kritika a k čemu je na světě. 1. vydání. Brno:Blok, 1968. s. 81 DEFLEUR, Melvin; BALL-ROKEACH, Sandra. Teorie masové komunikace. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1996. s. 363. ISBN 80-7184-099-8 DURYCH, Jaroslav. Ejhle člověk!. in Polemiky a skandály. Praha: Ladislav Kuncíř, 1928. s. 228 FOUCAULT, Michel. Archeologie vědění. 1. vydání. Praha: Hermann&synové, 2002. s. 320 HALLIN, Daniel; MANCINI Paolo. Systémy médií v postmoderním světě. 1. vydání. Praha: Portál, 2008. s. 368. ISBN 978-80-7367-377-2 HAMAN, Aleš. Nástin dějin české literární kritiky. Praha: H&H Vyšehradská s.r.o.,2000. s. 132. ISBN 80-86022-63-3 HANUŠKA, Petr. Nesnesitelně lehké kritikoby(i)tí. Tvar. 1998. č. 12. s. 23 HORA, Petr. Na okraj Durychových Polemik a skandálů. Aluze -Revue pro literaturu, filozofii a jiné. 2002. č.1. s. 176 CHUCHMA Josef. Přelet nad krajinou vlastního srdce. MF Dnes. 13. 9. 2001, s. D/9 CHUCHMA, Josef. Viewegh to s Klausem prohrál. MF Dnes. 2002. 6. 5. 2002. s. B/4 JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Masová média. 1. vydání. Praha: Portál s.r.o., 2009. s. 416. ISBN 978-80-7367-466-3 KAUTMAN, František. K typologii literární kritiky a literární vědy. 1. vydání. Praha: Primus, 1996. s. 189. ISBN 8085625350 KOLEKTIV AUTORŮ. Manifest české moderny – in HRTÁNEK, Petr. Antologie textů k dějinám české literární kritiky II. (1. polovina XX: století). 1. vydání. Ostrava: Ostravská univerzita, 2009. s. 180. ISBN 978-80-7368-677-2 KRAUS, Jiří. Vyjadřovaní polemičnosti a významových opozic v politickém diskursu. In: ČMEJRKOVÁ, Světla; HOFFMANOVÁ Jana. Jazyk, média, politika. Praha: Academia, 2003. str. 258. NOVOTNÝ, Vladimír. Eseje o ruských spisovatelích. 1. vydání. Praha: Cherm, 2006. s. 360 ISBN 80-86370-25-9 NOVOTNÝ, Vladimír. Literární reflexe. 1. vydání. Praha: CZ Books, 2006. s. 222. ISBN 9788086947099 NOVOTNÝ, Vladimír. Mezi moderností a postmoderností. 1. vydání. Praha: Cherm, 2003. s. 192. ISBN 80- 86370-10-0 NOVOTNÝ, Vladimír. O báječných letech pod Klausem. Týdeník Rozhlasu. 2002. č. 25. str. 4 NOVOTNÝ, Vladimír. Odpovědnost tvorby. 2. vydání. Praha: MF 1983. s. 130 NOVOTNÝ, Vladimír. Paradoxy a paralely. Příspěvky k českému dějepisectví. Od Komenského k Rejchrtovi. Praha: Cherm, 2006. s. 254. ISBN 978-80-8637-024-8
50 NOVOTNÝ Vladimír. Poletování nad voliérou Čech aneb Mezi ruralismem a publicistikou. Tvar. 2002. č. 5. s. 20 NOVOTNÝ, Vladimír. Problémy a příběhy. Od Puchmajera k Páralovi, 1. vydání. Praha: Cherm, 2001. s. 296. ISBN 978-80-8637-006-4 NOVOTNÝ, Vladimír. Ta naše postmoderna česká ...1. vydání. Praha: Protis, 2008. s. 188. ISBN 9788073860158 NOVOTNÝ Vladimír. Zábavné čtení pro milé servírky. Práce. 1996. 27.5.1996. s. 4 OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan; kolektiv. Praktická encyklopedie žurnalistiky. 3. vydání. Praha: Libri, 2010. s. 264. ISBN 978-80-7277-266-7 PĚNKAVA, Evžen. Pamětí Pařížánka. 1. vydání. Praha: BB, 2006. s. 32 PĚNKAVA, Evžen. Pyrenejských rýmů vánky. 1. vydání. Praha: BB, 2006. s. 32 PYTLÍK, Radko. 2002. dostupné z: http://radkopytlik.sweb.cz/humor_hb_e.html PUTNA, Martin C. bez názvu. Literární noviny. 1996. č. 33. dostupné z: http://www.viewegh.cz/detail.php?typ=recenze&id=12 RUTTE, M., Jak jsem se stal spisovatelem a co z toho povstalo, in HRTÁNEK,Petr, Antologie textů dějinám české literární kritiky II (1. polovina XX: století). 1. vydání, Ostrava: Ostravská univerzita, 2009. s. 180. ISBN 978-80-7368-677-2 SAINTE-BEUVE, Augustin, Podobizny a eseje. 1. vydání. Praha: Odeon, 1969. s 264 SCHULZ, Winfried. Reconstructing Mediatization as an Analytical Concept. 2004. EJC: Vol 19(1): 87-101 SIEBERT, Frederick; PETERSON, Theodore; SCHRAMM, Wilbur. Four theories of the press. 2. vydání. University of Illinois, 1963. s. 168 SKLENÁK, Vilém; kolektiv. Data, informace, znalosti a Internet. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001. s. 507. ISBN 80-7179-409-0 ŠALDA, František Xaver. Kritika literární. Ottův slovník naučný (15. díl). Praha: J. Otto, 1900 ŠALDA, František Xaver. Soubor díla F.X. Šaldy 20. Kritické projevy 11. Básník a politika. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1959. s. 280 ŠÁMAL, Petr. Poznámky k myšlení o literatuře v letech 1945-1948. Z dějin českého myšlení o literatuře 1 (1945-1948), Antologie k Dějinám české literatury 1945-1990. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001. Edice dokumenty, svazek první. s. 499 VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. 6. vydání. Brno: Petrov, 2002. s. 238. ISBN 8072271350 VIEWEGH, Michal. Báječná léta s Klausem. 1. vydání. Brno: Petrov, 2002. s. 220. ISBN 8072271237 VIEWEGH, Michal. Účastníci zájezdu. 1. vydání. Brno: Petrov, 1996. s. 352, ISBN 807227-245-4 ZELINSKÝ, Miroslav. Recenze možná příliš vybrané. Tvar. 1998. č. 12. s. 23
51
Seznam příloh Příloha č. 1: Rozhovor s Vladimírem Novotným Příloha č. 2: Literární kritika Martina C. Putny (přepis literární kritiky) Příloha č. 3: Literární kritika Vladimíra Novotného (přepis literární kritiky) Příloha č. 4: Literární kritika Josefa Chuchmy (přepis literární kritiky) Příloha č. 5: Literární kritiky Vladimíra Novotného (přepis literární kritiky) Příloha č. 6: Literární kritika Josefa Chuchmy (přepis literární kritiky) Příloha č. 7: Literární kritika Vladimíra Novotného (přepis literární kritiky)
52
Přílohy Příloha č. 1: Rozhovor s Vladimírem Novotným Na úvod začnu citátem z hodnocení vašeho kolegy Miroslava Zelinského, který o vás ve Tvaru č. 23 roku 1998 napsal, že si vás cení pro schopnost čtenářsky obsáhnout obrovské množství knižní produkce a jakkoli se to nemusí leckomu zdát – neotřelost, originalitu kritického jazyka.“ Jak byste na toto tvrzení reagoval?“ Tak samozřejmě, nejde o to, jestli to Zelinský řekl o mně, nebo o někom jiném. Samozřejmě jsem rád, že to řekl přímo o mně. Na druhé straně to jsou prostě dvě základní věci, které podle mě souvisí s uplatněním v kritice. Člověk by opravdu měl mít načteno, protože pokud nemá načteno, tak jeho výroky nejsou hodnotnou připomínkou, protože jeho výroky nejsou opřeny o nějaké větší zázemí. Takže to jsou jedny z takových nejzákladnějších předpokladů pro psaní literární kritiky: „mít načteno nad terén“, a ta druhá věc se nedá naučit. To buď člověk dostane, nebo nedostane. To znamená umět psát jako literární kritik, tedy zajímavě, což samozřejmě nejde vštípit. Člověk chce napsat zajímavé recenze a napíše něco hrozně špatného, jindy se to podaří, ale to je prostě zase pořád ta laťka, o kterou tu jde - psát literární kritiku zajímavě. A proč? Protože podle mého nejhlubšího přesvědčení je literární kritika kreativní činnost. To znamená, že jde o umělecký jazyk. Pochopitelně, nemá-li člověk načteno, tak žádný umělecký jazyk nepomůže. Ale to jsou ty dvě věci, které do sebe zapadají a navazují na sebe. Jsem ráda, že vás citát nijak nepřekvapil a že vy sám jako nepsaný vzor literárních kritiků splňujete základní kritéria (úsměv). Váš další kolega, Petr Hanuška tvrdí, že si vás cení, pro schopnost vyhýbat se propagaci komerčně úspěšného textu jen proto, že veřejnost to očekává. Dále vás hodnotí jako kritika, jehož soud vyrůstá z poctivé analýzy, významové, konstrukční i jazykové stránky textové struktury, z hledání odpovědí na otázky po autorském záměru a míře jeho naplnění. Jak byste okomentoval tato tvrzení? To řekl Petr Hanuška samozřejmě hezky. Pokud je tohle opravdu jeho názor, tak mám samozřejmě velkou radost a je to pro mě velké uznání. Těší mě to jako člověka. Ale abych se neopakoval… Tohle by mělo platit pro literární kritiku vůbec, tedy i pro uměleckou kritiku. Kdyby to, co Hanuška řekl, v literární kritice nebylo, v tu ránu
53 nestojí za moc, je nepřesvědčivá a nemá se o co opřít, neboť její názor nemá velkou váhu, protože není průkazný. Samozřejmě žádní kritikové ani lidé nejsou andělé, takže některý kritik se o to pokouší víc a daří se mu to, některý se o to pokouší ještě víc, ale nedaří se mu to. Ale měl by se o to rozhodně snažit. Mě samotnou překvapilo, že vaše literární kritiky vycházejí většinou do dvou týdnů od vydání díla. Jak stíháte obsáhnout tolik literární produkce? Přece jenom, když je kniha obsáhlá, tak je poměrně obtížné ji rychle přečíst, pochopit všechny nuance a udělat si nadhled potřebný ke zhodnocení. Ale vám se to vždycky podaří. Například vaše literární kritika knihy Účastníci zájezdu, vyšla necelé dva týdny po jejím oficiálním vydání. Já mám pocit, že to klidně mohlo být ještě o něco dříve, protože než ta kritika vyšla, ještě uplynul nějaký den. Nebo se to možná nevešlo do nejbližšího čísla, takže úplně teoreticky to mohlo být tak, že ji člověk napsal třeba druhý nebo třetí den, ale kritika jako taková vyšla vzápětí, nebo třeba až po čtyřech týdnech. Podívejte se, v dřívějších dobách, například za první republiky, bylo zvykem, že slavní divadelní recenzenti přišli na premiéru a hned druhý den ráno už v novinách vyšla velká zasvěcená recenze. To se tenkrát pokládalo za normální a správné, protože ten divadelní kritik toho prostě byl schopen. Já samozřejmě o sobě nechci mluvit v nějakých chvalozpěvech, chraň bůh, já bych o sobě naopak mohl mluvit velice ošklivě, ale krátké termíny souvisí s mou profesí. Jakmile začnete rozumět literárnímu textu a jeho zákonům, jak se kniha píše, proč ji ten autor píše a v jakém kontextu ji píše, tak té knížce v nadsázce rozumíte všude. Dám příklad, když někdo napíše psychologický román, tak v podstatě už máte vlastní zkušenost s psychologickým románem a pak se jenom díváte, jak to autor napsal, čím vás překvapí, čím vás nepřekvapí apod. On vás naštěstí kolikrát velice překvapí … Jinými slovy, kritici nežijí nadobro, mohou onemocnět, mohou ztratit poznámky, mohou mít rodinné starosti, ale v zásadě trochu zkušený literární kritik je opravdu schopen napsat recenzi velice brzy. Ano, ale vy tu mísíte dva různé pojmy. Divadelní kritika znamená, že během hodiny a půl až tří hodin zhlédnete divadelní představení, a pak si ho v hlavě necháte uležet a následně ho zhodnotíte. Zatímco literární kritika znamená přečíst knihu, na což je potřeba většinou den až dva, přičemž některé knihy jsou obtížnější, a tak je nemůžete přečíst velmi rychle… To máte svatou pravdu, samozřejmě jsem to trochu přehnal. Tak rychle, abyste hned druhý den napsala recenzi, to nejde. Trvá to nějakou dobu, ale mně jde o princip. Kritik
54 by měl být schopen velmi rychle a v intenzivním vnímání tu knížku přečíst. Pravdou je, že si dělám nepřetržitě poznámky, zatrhávám zajímavé pasáže, takže si už od prvního okamžiku tu kritiku připravuji, ale de facto čtete a už si říkáte, co byste o tom mohla napsat. Pak člověk třeba zjistí, že danou cestou to nejde, tak musí napsat něco jiného, tudíž někdy to vlastně víte hned. Občas naopak způsob, jak knihu zhodnotíte, několikrát změníte. A máte pravdu, samozřejmě tak rychle nečteme. Pokud čteme pozorně, tak musíme číst trochu pomaleji. Nevím také, co to přesně zajímá „velmi rychle“, ale „velmi rychle“ je možné tu kritiku napsat, pokud vás to baví a máte-li načteno. Namátkou uvedu příklad: někdo napsal pět knížek a hodnocená kniha je jeho šestá. Vy těch předchozích pět znáte, tak mu prostě už rozumíte, i když je to dílo třeba úplně jiné, než ta předchozí. Ale u toho autora už znáte jeho filozofii, jeho názor na svět, čemu dává přednost i jeho způsob jazykového vyjádření. To je v podstatě neměnné, i když zkouší třeba jiný žánr. Já bych uvedla jako příklad Stránského dílo Přelet. Po čtyřech až pěti předchozích dílech vydal knihu, která se odchýlila od žánru prózy z prostředí komunistických lágrů a jedná se o psychologické drama. Tam jste ho chválil za vychýlení se od běžného žánru a na druhé straně jste naznačil, že to není „jeho šálek kávy“. Ano, to mohu i zopakovat. Já si strašně vážím Stránského a skutečnosti, že se pokusil o něco jiného. To je vždycky krok do neznáma, přirovnal bych to k balancování na laně. Jenže pak jsem došel k názoru, jak vy říkáte, že to asi není „jeho šálek kávy“. Typ takového vzpomínkového psychologického vyprávění není zkrátka jeho parketa. Oceňuji, že se pokusil o něco jiného, ale současně podle mého názoru (ale já nemám patent na pravdu), je to doopravdy knížka, která je plochá. Stránský je samozřejmě kvalitní autor, ale kdyby teoreticky ještě napsal několik knížek v tomto žánru, zřejmě by se v tomto novém stylu vytříbil. Ať napíše něco velmi zajímavého v tomto žánru, ale konkrétně v Přeletu se mi jednoduše zdá, že to nebylo nejšťastnější. Nikde není řečeno, že by autor měl psát stále o stejném tématu, to je samozřejmé. I sami autoři to cítí a občas si říkají: „Já bych teď chtěl napsat něco úplně jiného.“ Ale i když autor napíše něco úplně jiného, tak už znáte to jeho předchozí dílo a rozumíte mu. Je to koneckonců trochu jako rodina. Když nějakého člověka dobře znáte a rozumíte mu, a on vám řekne, že by chtěl žít jinak, tak vy už znáte jeho pohnutky, jeho důvod a citové zakotvení. Prostě mu rozumíte. Mezi kritikou a spisovateli by měl existovat vztah porozumění. Proto si neodpustím ještě poznámku, že ačkoli spisovatelé na kritiky strašně nadávají,
55 ale v duchu vědí, že ti „potvorové“ kritici jim stejně rozumějí. Mohu se samozřejmě mýlit, ale základním cílem je jim rozumět. Ráda bych se teď vrátila přímo ke Stránského Přeletu. Mě docela překvapilo, že podle nakladatelství Hejkal, se této knihy prodalo kolem dvaceti tisíc kusů, což v porovnání s produkcí Michala Viewegha není tolik. Neuvažoval jste někdy nad tím, že byste své hodnocení napsal pozitivně, jen proto, abyste nepoškodil jméno autora? Jistě, pro kritika je to velice nevhodná otázka, ale nenapadlo vás to někdy? Tohle je opravdu prekérní záležitost, které se asi málokdo dokáže vyhnout. Já vyberu jméno, namátkou mě napadá třeba Josef Škvorecký. Tak si představte situaci, kdy by Josef Škvorecký napsal velmi špatnou knížku. Na ni by bylo opravdu velice těžké napsat nějakou úplně zničující recenzi. Řeknu vám, je to o to těžší, čím jste starší. Ve dvaceti letech bych si dokázal představit, že bych toho nějakého Škvoreckého roztrhal na kousky, abych předvedl, jaký jsem chytrý a statečný mladý hoch. Ve dvaceti letech to jde, to je snadné. Není to obtížné, protože (popravdě řečeno) ničemu nerozumíte. Chápete hodně věcí, ale myslíte si, že rozumíte všemu. Avšak opak je pravdou, vy nerozumíte ještě ničemu, tudíž se strašně krásně píšou ty zničující recenze. Čím jste starší, což má i svoje nevýhody, tím více cítíte ten vývoj autora a jeho záměry, a potom se vám v takovém případě do slavného jména špatně kopá. Nejde o zbabělost, nejde o úslužnost, ale jako by to tam prostě nepatřilo. S věkem přijde pochopení, že člověk, který vytvořil významné dílo, má proboha právo na chybný krok v podobě špatné knihy. Při hodnocení té špatné knížky můžeme také říci: „Mistře, to se vám zrovna nepovedlo.“ Ale není možné, abychom na základě jedné špatné knížky zavrhovali celé jeho dílo. My ho můžeme zpochybnit, můžeme se mýlit, můžeme si také říci, že jeho dílo už je passé a není důležité. Ale musíme tu knihu odsoudit s tím, že se nepovedla. Každý autor má svoje knihy horší a lepší, to je jasné. Zmínila jste tady jednoho autora, o kterém tvrdím, že jsem o něm v životě neslyšel a vůbec o něm nic nevím, nějaký Vivík. Vivík je komerční literatura. Ke komerční literatuře je třeba přistupovat z úplně jiného hlediska. V podstatě není náhoda, že o tomhle autorovi za posledních dvacet let nevyšla téměř žádná studie. Až na nepatrné výjimky o něm nikdo nepíše, protože není, co psát. Komerční literatura se vám může velice líbit, můžete si to s sebou vzít na dovolenou k moři, proč ne? Je to dobrodružná a humoristická literatura, ale není to krásná umělecká literatura. Prosím vás, já netrpím nějakou záští k Vieweghovi. V dějinách literatury je spousta takovýchto komerčně úspěšných autorů. Kdybych vás měl zkoušet,
56 kdo je Zahradník - Brodský, nebo Bedřich Mario Gehnelt, to byli velice populární autoři. Prodávali vysoké náklady svých děl, hráli se podle nich divadelní hry, vznikaly podle jejich děl písně a dnes už nejsou ani v těch nejpodrobnějších dějinách literatury. Já bych přál Vieweghovi, aby se mu tohle nestalo, ale dělá všechno pro to, aby dopadl jako oni. Tak on se asi snaží na svých knihách, co nejvíce vydělat… Já mu to nevyčítám, já mu ty peníze přeju. Jenom říkám, že je to komerční literatura. Komerční literatura vydělává. Ráda bych zůstala u té komerční literatury. V současné době se média snaží za účelem zvýšení prodejnosti zaujímat celé masy lidí. Obsah mediálních obsahů se dle některých kritiků snižuje. Pociťujete ve své práci tyto tendence? To už pociťují asi prakticky všichni lidé, kteří hodnotí literární díla posledních patnáct, vlastně už dvacet let. Komerční literatura prosperovala vždycky a je o ni čtenářský zájem jako o nejrůznější typy paraliteratury. Ať už jde o humoristické knížky, detektivky, thrillery atd., zájem o veškerý typ této literatury je zde odjakživa. Spadá sem i pornoliteratura a další typy. O to zájem vždy bude, příčina tkví v lidské přirozenosti. Ale smyslem kritiky je tohle všechno respektovat, nijak přílišně se kvůli tomu nepohoršovat, ale zároveň oddělovat tzv. krásnou literaturu od té předem „mrtvě narozené“. Komerční literatura může mít velký ohlas u čtenářů, ale hrozně rychle stárne. Samozřejmě i v krásné literatuře mohou být dokonce i totální prohry. V krásné literatuře se spisovatelé o něco snaží a často si rozbijí ústa. Příkladem byla ta „špatná“ knížka, o které jsme se bavili před chvílí. Ale abychom se vrátili k původní otázce, je třeba mít na paměti předěl mezi literaturou krásnou a tou populární, komerční. Já ji neodsuzuji, někdy si ji též rád přečtu, ale ona je prostě dýchavičná. Žije jepičím životem, možná trochu delším jepičím životem, když se podle ní točí filmy, nebo když se podle ní hraje divadlo, ale je to otázka třeba jedné generace. Já použiju jako příklad Michala Vivíka, jak mu říkáme. Jeho cílovou skupinou jsou ženy jeho věku, tedy skoro padesátileté, se středním vzděláním. Ty jeho knihy nejvíce čtou a zajímavé je, že jak přicházejí studentky k nám na fakultu, tak ony je už nečtou vůbec a dokonce vědí, že Viewegh se nečte. Nikdo jim samozřejmě nezakazuje to číst, je to oddechová humoristická literatura. Jenže tady je patrné, že nastupující generace už mají svou komerční literaturu. Takže Viewegh se stává už pouze jednogenerační záležitostí, ačkoli s humoristickou literaturou má poměrně jednoduché pole uplatnění.
57 Já si mezi svými vrstevníky potvrzuji, že Viewegh není příliš v módě. Medializace prý prorůstá i do pole literární kritiky, což bych ve své práci chtěla ověřit. Setkal jste se někdy s nátlakem, aby kritizovaná kniha byla vyhodnocena pozitivně? Možná, že vám odpovím jako úplný naiva a vám to bude znít asi nepravděpodobně, ale ve sféře tzv. krásné literatury jsem se s tím opravdu nikdy nesetkal a ani jsem nic takového neslyšel. Naopak vím o celé řadě případů, kdy šlo o literaturu komerční, nebo literaturu faktu, a zkorumpovaní vysocí redaktoři (v podstatě ne kritici), museli o té knize vydat pochvalný článek. Takové případy se stávají. Nebyl jsem u toho, ale jednalo se o komerční díla. Vlastně ani během mé dvaadvacetileté spolupráce s literárními časopisy, jsem nikde neslyšel o podobném případu. Myslím si, že v tomhle nejsem tak úplně zaslepený a nejsem tak naivní, abych si něco nalhával. Ale ne, odpovím vám naivně, tohle se prostě nedělá. Ale dělá se to v místech, kde jde o peníze, kšeft, úspěch, případné zfilmování, o televizní zpracování. Ano, to souvisí s komerční literaturou, ale jestli by vám to příliš nevadilo, já bych se snažila dnes, co nejvíce mluvit především o komerční literatuře, přece jenom je moje práce zaměřená na medializaci kritického literárního diskursu. Mně se líbí, jak vy odoláváte komerčnímu hodnocení. Tím myslím, že nehodnotíte knihu podle možné prodejnosti, ale vždycky se zajímáte pouze o kvality díla. Jak se vám to daří? Není to občas pro vás obtížné? No, člověk může stárnout, ale měl by se snažit, aby nestárnulo jeho myšlení, nebo to čemu se říká zdravý úsudek. Protože v podstatě jde pořád o stejné věci - musíte odolat nějakému pokušení, ať už je to pokušení politické, nebo komerční. Ale filozofický vývoj společnosti nás tlačí (rád bych to řekl decentně) trošku k blbosti. Valí se na nás požadavky být blbější a ještě blbější, protože pak budeš šťastnější a budeš tomu rozumět. Samozřejmě to hodně zjednodušuji, to snad chápete. Ovšem tyto změny se projevují v médiích jako obrovský tlak, aby se psalo jenom o prostoduchých záležitostech, tlačí nás to ke psaní o komerční literatuře. Přitom komerční literatura se dá napsat velice rychle. Já nechci kopat do nebožky Simony Monyové, ale pokud má někdo alespoň trochu fabulačního talentu, tak opravdu může napsat dvacet nebo šedesát knih ročně. Ono to jde. Stačí trocha talentu, pořád píšete na naprosto vytřískaná témata a jste úspěšná. Vy víte, co jsou vytřískaná témata. Kdybych vás teď zamknul někam do skříně a řekl vám, ať napíšete knížku ala Simona Monyová, jinak vás nepustím, tak byste ji okamžitě napsala a ani by vám to nepřišlo nijak obtížné. Jinými slovy je bohužel pravda, že tu je veliký mediální tlak na vytváření takových velice jednoduchých věcí,
58 které se všem líbí a se kterými se mohou identifikovat. Ve chvíli, kdy s tím dílem trochu uhnete, jakmile je např. ten manžel jiný, než čtenáři očekávají, tak už je to divné a moc se to neprodává. Tohle jsou prostě spojité nádoby. Dokonce i tlak medializace na krásnou literaturu je velký. Všimněte si třeba, že i v seriozních novinách se píše o vztazích spisovatelů nebo kde byli na dovolené a jak bydlí. To je sice všechno hrozně zajímavé, ale o práci těch spisovatelů to nic neříká. Vy se dočtete, že si někdo koupil zelené ponožky, nebo růžové trenýrky a je to určitě velká legrace, ale přitom podstatné je, zda ten dotyčný napsal dobrou nebo špatnou knížku. Pokud někdo napsal špatnou knížku, tak barva jeho spodního prádla není zase tak důležitá. Já si teď nejsem jistý, jestli používám mediální terminologii správně. Ne, používáte ji výborně. Nebo spíše definujete vlastními slovy mediální pojmy. Jedním z rysů medializace je personalizace, což znamená, že v médiích se vyskytne osoba, která je pro diváky atraktivní. Média o ní divákům poskytují postupně další a další informace, aby zájem o ni přetrvával. Zároveň se ta osoba účastní různých show, aby jim zvedala sledovanost. Aha, ale pak dochází bohužel i k tomu, že umře nějaký známý spisovatel. Teď jich bohužel umřelo hodně. A vy si pak pročítáte spoustu článků o nich a nenajdete ani zmínku o jejich díle. Čtete o tom, že dotyčný těžce umíral, že jeho kamarádka z dětství na něj ráda vzpomíná, že to byl skvělý člověk apod. Takže čtete spousty takových banalit, ale skoro tam není zmínka o tom, že napsal nějakou úžasnou knížku. Vy se dočtete, že dotyčný třeba něco řekl před smrtí, že měl rád hovězí maso a všem se to líbí, protože jsme lidi. Ale to je tedy asi ta medializace, která jako kdyby z literatury vymačkávala tu mízu. Přitom autor má mluvit hlavně skrze svoje dílo. A když se vymačká do médií, tak po něm zbude jenom figurína. Já vám tady říkám pouze vlastní názor, samozřejmě se můžu mýlit, a to, že vám právě říkám vlastní názor, platí pro tvrzení předchozí, i ta, která teprve přijdou. Ale odpověděl jsem na vaši otázku, proč se tomu snažím bránit. Já chápu, proč se tomu bráníte, ale mohl byste mi ještě říct, jak se tomu bráníte? Například stalo se vám někdy, že vám odmítli otisknout kritiku na knihu, protože její autor není dost známý? Pokud ano, co jste pak dělal? To je zvláštní, mám pocit, že se mi tohle skutečně nikdy nestalo. Ovšem tyhle případy se stávají. Vedení redakce rozhodne, že autora nikdo nezná, a tak se o něm nebude psát. Ale trochu se mi to stalo se spisovatelem, kterého mám v nesmírné úctě, s Pavlem Rejchertem. To je evangelický existencialista, který opravdu nepíše pro široké čtenářské
59 zapojení (širokou čtenářskou veřejnost) a přitom je velice ceněn. On sice dokáže být i velice groteskní a dějově zajímavý, ale není to jednoduchá literatura, a tak o něm nikdo moc nechce psát. Prý je to moc složité, nikoho to nezajímá, a přitom existuje řada lidí, kteří tvrdí, že jeho dílo se řadí k tomu nejlepšímu, co tu za posledních dvacet let vyšlo. Možná trochu přeháním, ale tohle je případ, kdy je ten nesoulad mezi vkusem diváka a názorem kritika obrovský. Ano, slyšel jsem o případech, že některé redakce odmítly recenzovat autora, protože byl málo známý. Ovšem obecně vzato si musím hodně postěžovat, doslova zanadávat, že kritická percepce současné české literatury strašně klesá. Teď nemyslím kvalitativně, to možná taky, ale především kvantitativně. V současné době vychází ve Tvaru za rok zhruba dvě stě recenzí zahraniční literatury, zatímco českou literaturu hodnotí dvacet až třicet recenzí, což je skoro zlodějna, protože Tvar dostává peníze od Ministerstva kultury, aby reflektoval současnou českou literaturu. A to nedělá. Já neříkám, že reflektovat znamená pouze hodnotit pozitivně. Naopak, ať klidně hodnotí současnou českou produkci jako špatnou. Ať tvrdí, že vydání knihy byla chyba, ale ať se o ní alespoň zmíní. Recenzí na české knihy je zoufale málo. Já netvrdím, že u nás vychází jenom perly, ale určitě každý rok vyjde zhruba stovka titulů, které stojí za zmínku. Ať se o nich klidně napíše jenom to, že jsou něčím zajímavé. Takže do Tvaru se dostane zhruba čtvrtina současné produkce a ten výběr je podle mě velice špatný. Nenapadlo vás tedy založit si vlastní kulturně literární časopis? Vy přece redigujete časopis PLŽ v Plzni, ale jsou i další možnosti. Máte spoustu známých mezi literárními kritiky, takže byste mohl vytvořit periodikum zaměřené pouze na českou literaturu. Já sice chápu, že je to velice náročná práce, ale za tu možnost osvěty to stojí, ne? Tak dokud ta současná periodika vycházejí, je možnost, že se sama zlepší. Ale je pravda, že před několika lety jsme s Radimem Kopáčem pracovali pro Portál české literatury. Šlo o internetový portál, ale byl to de facto literární časopis s ukázkami nových děl. Byl to vlastně literárně kritický informativní časopis. Občas jsme si tam udělali i legraci, že jsme vydali recenzi knížky dřív, než ji autor vydal. Ale většinou nám sami autoři poskytovali výtisky ještě dřív, než vyšly. Často se tedy stávalo, že kniha vyšla ve středu a my jsme už v pátek uveřejnili recenzi. Proto si velice želím, že byl Portál české literatury ve své původní podobě zlikvidován útoky malých lidí, kteří mu vytýkali drobné vady. Jistě, všemu se dá něco vytknout, ale globálně plnil Portál české literatury informativně-literárně kritickou roli, která byla svým širokým záběrem
60 nesrovnatelná s Tvarem. Psala tam celá řada uznávaných odborníků ze svého oboru a byl to vynikající literární časopis, který od té doby nenašel náhradu. Takže neplánujete s Radimem Kopáčem založit zase nějaký literární portál? Je to o tom, že ty útoky malých lidí byly tak intenzivní, že od Portálu pak dalo Ministerstvo kultury ruce pryč. Já jim to nevyčítám, protože ta situace byla opravdu neúnosná. Na druhé straně Portál české literatury pořád funguje, ale má už pouze informativní charakter. Chybí tam recenze, komentáře a prology. Hlavně mám ale pocit, že v Česku celkově všeobecně chybí vůle pro vedení literárního časopisu. Paradoxně všem vyhovuje současná partikularita. Každý titul má vlastní menší redakci a hájí si svůj prostor, nějak se nechce sloučit s ostatními. Je to škoda, protože možnost jednoho velkého periodika tím asi nemá šanci na realizaci. Co si Vy jako uznávaný literární kritik myslíte o přesunu některých periodik na internet. Například Literární noviny už si mohou čtenáři stáhnout do svých čteček či do mobilů. Jak se na tento pokrok technologického vývoje díváte? Vše má své klady a zápory. Zrovna zmíněné Literární noviny ještě nejsou "literární". V zásadě to neobyčejně rozšiřuje komunikaci, ale také je to dáno jiným životním stylem. Mám pocit, že Tvar ani Host nejdou běžně číst na webu, zatímco náš Plž ano. A pomáhá mu to: sehnat se mimo Plzeň nedá, ale takhle ho v internetu čtou lidé v Ostravě, Kolíně, Blansku... Ba i v Praze! - Ovšem pozor: ačkoli je na webu spousta místa, nepsané pravidlo vyžaduje krátké texty. Takhle: obecně je to velký krok vpřed, leč s velkým rizikem úkroku stranou, klopýtnutí a pádu - a občas i ztráty orientace a skoku vzad. Ale vývoj k tomu směřuje. Tvar i Host sice jsou k dostání i na internetu, ale rozhodně nemají tak hezký design jako Plž. Jestli bych vás mohla požádat, abychom ještě chvílí zůstali u nových technologií. Jak hodnotíte knihy v elektronické podobě? Myslíte, že je možné, aby jednou nahradily klasické tištěné knihy? Využíváte Vy sám možnosti stahování těchto knih? Ne, poněvadž já vůbec nevím, jak - a proč! Z hlediska mé generace se "pořádně" čtou knihy obyčejné, v klidu, v posteli, na zahradě, mají knižní kulturu, výtvarnou hodnotu, i listování může být požitek … Čtečka je především pro povrchní čtení. Ale vím, je to otázka zvyku. A nová generace to vnímá jinak. Chápu. Ale knihy v nějaké míře ještě dlouho zůstanou. Dokud bude zájem o krásnou literaturu, budou mít šanci. No, vidíte, že nevím, co mám říci. Tak třeba: spousta mladých lidí nemá televizi a nechce ji. A to se tvrdilo, že bez televize nelze žít. Vystačí si s internetem aj. Možná jednou lidé budou
61 opovrhovat internetem, čtečkami atd. Kdoví? Také jsem kdysi psal recenze ručně, pak na stroji, teď ťukám v PC ... Přejdeme k jinému tématu. Kdo je vaším kritickým vzorem ze současných kritiků a proč? Každý kritik je jiný a každého si vážím kvůli něčemu jinému, ale pokud mám rychle odpovědět, tak je to Jan Štolba, který nejen hodnotí díla, ale i medituje o literatuře a literárních finesách. Pro mě je Jan Štolba asi nejvýraznější postavou české literární kritiky. Z jiné generace si velice vážím Iva Haráka, a to z jednoho důvodu. Protože Ivo Harák měl velice nepřesvědčivé začátky a následně se vypracoval. Dneska ho pokládám za jednoho z nejzasvěcenějších kritiků píšících o literatuře, to zdůrazňuji. Ivo Harák zraje jako víno. Do třetice si cením Radima Kopáče, což neříkám, protože je to můj žák. On to ani můj žák není, všechno věděl a uměl už předtím, já jsem jenom dohlédl na to, zda opravdu všechno ví. Ovšem ten se už, bohužel, v současné době kritikou příliš nezabývá. Spíše pracuje jako editor, ovšem ve své době vynikal svými často vyhraněnými radikálními názory. Jsem rád, že tu dost zčeřil vody. V Česku jsou totiž tendence často hrbit hřbet, snažit se nenarazit, a Radim Kopáč si troufal přijít s vlastním názorem. Jistě, neměl často pravdu, ale nebál se vyslovit svůj názor. Takže vy si především ceníte kritiků s vlastním názorem? Ano, samozřejmě. Jednoznačně. Ve své práci porovnávám Vaše literární kritiky s Vašimi současníky (M.C. Putnou a J. Chuchmou) . Co si o těchto kriticích myslíte? Martin Putna není tak úplně můj současník, je o více než dvacet let mladší, což je hodně. Já si myslím, že je to vzdělaný a schopný člověk. A víc ho nechci rozebírat. Josef Chuchma? Josef Chuchma je klasický příklad novinového kritika, nebo kritika pracujícího v deníku. On vlastně vychází z toho mediálního pojetí díla a je schopen ho přetlumočit. Ale už skutečnost, kde pracuje a pro jaké čtenářské publikum hodnotí knihu, ho tlačí k tomu, že neusiluje o podrobnější zhodnocení díla. Kdybych to přehnal, tak dobrý kritik se pozná podle toho, jestli je o knize schopen napsat více než šest stran. Já mám pocit, že on nikdy více než šest stran nenapsal. Já samozřejmě chápu, že on píše do novin, kde má jen velice málo poskytnutého prostoru, ale i z jeho doslovů, které psal ke knihám, si myslím, že jemu ten malý prostor vyhovuje. Například z jeho doslovu ke knize, která vyšla k dvacátému výročí nakladatelství Torst, je patrné, že jeho práce mají za úkol informovat. Prostě si myslím, že jeho literární kritiky nejdou tak do hloubky.
62 Nelitoval jste někdy, že nehodnotíte i zahraniční autory publikující na českém trhu? Přece jenom počet zahraničních titulů značně převyšuje současnou českou produkci. Vy jste hrozně mladá, protože kdybyste nebyla tak hrozně mladá, tak byste věděla, že jsem celá 80. léta psal pro Svobodné slovo literární kritiky na zahraniční literaturu. Dokonce z toho pak vyšel takový malý soubor, na kterém jsem si ovšem velice zakládal. V současné době čas od času píšu o zahraniční literatuře, ale jen ve velice malé míře, protože nechci lézt do zelí germanistům, anglistům a dalším. Ale čas od času se mi to přece jenom podaří a já napíšu kritiku i na zahraniční knihu. Ještě bych si dovolil jednu připomínku, znalec české literatury nemusí o zahraniční literatuře psát, ale měl by znát i tu zahraniční. To bych asi vytknul některým svým kolegům, u nichž je patrné, že zahraniční tvorbu neznají. Mnohdy autor něco napíše a literární kritik jej hrozně obdivuje a vynáší do nebes pro neotřelé téma, ale netuší, že v Maďarsku a v dalších státech vyšlo na stejné téma už předtím mnoho jiných knih. Já samozřejmě chápu, že oni nemohou znát všechno, ale měli by se snažit znát, o čem se v současné době píše. Když jste pracoval v 80. letech pro Svobodné slovo, tak jste zřejmě musel hodnotit knihy v souladu s politickým režimem, tedy ověřovat jejich politickou správnost. Případně, jak jste vnímal rok 1989 z profesního hlediska. Tak my jsme se hlavně snažili se ideologickým problémům vyhnout. To je asi můj názor, vy to možná teď vidíte trochu jinak. Samozřejmě, problémy byly spjaté s tehdejším ovzduším. Řeknu vám komický příklad. Publikoval jsem recenzi na jednoho súdánského dramatika. Napsal jsem standardní hodnocení knihy, v níž hrdina touží po svobodě a lidských hodnotách. Prostě to byla naprosto konvenční recenze, ani si nepamatuji jméno díla. Pak jsem si recenzi přečetl v novinách a myslel jsem, že mě okamžitě zavřou, protože ta recenze vyšla 21. srpna. V tu chvíli se vlastně stala z naprosté banality provokace, naštěstí na ni nikdo nepřišel. Na druhé straně je pravda, že Svobodné slovo za mě mnohokrát platilo pokuty. Popravdě i já jsem platil pokuty, protože mi je strhávali z platu. Ale Svobodné slovo platilo pokuty rádo, protože lidi si ho pak o to víc kupovali. Takže vy jste jim vlastně dělal reklamu? Tak nejenom já, ale i Jan Lukeš a další. Měl jste někdy možnost zjistit reakce čtenářů na vaše literární kritiky? Pokud ano, jaké byly?
63 Samozřejmě ano, ale nikdy nešlo o masový jev. Člověk nechodí po ulici a nečeká, kdo ho zastaví. Ano, chodily mi dopisy, byly i telefonáty, ale to patří k věci. Jenže existuje staré osvědčené pravidlo, že napíšete devět povedených recenzí, devět kritik, které se vám opravdu povedou, a pak napíšete desátou, která se vám nepovede, a všichni vám ji otlučou o hlavu. Všichni vám pak píšou a volají, jak jste to mohla napsat, když to bylo tak strašné a hrozné. Ale je to dobrá sebereflexe. Samozřejmě je víc typů reakcí. Pokud měl autor pocit, že jsem ho znectil, tak se urazil, ale když měl pocit, že jsem nepochopil úlohu monologu, tak mě chtěl poučit a bylo to nesmírně podnětné. Uvedu příklad. Kdysi jsem hodnotil několik prozaických děl Ivana Vyskočila a ten mi potom napsal asi dvanáctistránkový dopis, že celý život přemýšlí, jestli je teda dramatik nebo spisovatel, a že se sám považuje spíše za dramatika a jeho prozaické texty vychází z dramatického naturelu a já bych to prý měl vědět. Nádherný text. Kterého literárního periodika si vážíte a z jakého důvodu? Při vší úctě, Tvar šel strašlivě dolů. Při vší úctě k Hostu, je to mnohem méně než předtím. Opravdu byl dobrý ten Portál české literatury. Ne proto, že jsem se na něm podílel, ale protože plnil roli informativního literárně kritického časopisu. Takže jako nejlepší mi připadá Almanach Weles, který se ovšem potýká s nejrůznějšími problémy a místo plánovaných čtyřech čísel ročně, vychází stěží jedno až dvě. Ale je to spíš jednooký mezi slepými. Přitom by měl být skvělý Host, ještě lepší Tvar, ale nejsou. A Literární noviny? Literární noviny se prudce zlepšily, ale pořád tam není dost místa věnovaného literatuře. Já si jich považuji jako novin s názorem, ale nejsou čistě literární. Je to společenskokulturní týdeník Já vám moc děkuju za interview.
64
Příloha č. 2: Literární kritika Martina C. Putny Michal Viewegh se sám s oblibou označuje za humoristu. Účastníci zájezdu je však kniha SMUTNÁ a KRUTÁ, kniha nemilosrdně popisující ubohost, trapnost a banalitu lidského bytí, kniha, z níž mrazí, kniha, z níž vane beznaděj. Když Max v závěru pobytu konečně dosáhne přízně lepotvárné Pamely, prožívá ono zoufalé, tolikrát literaturou i zkušeností ověřené, a přece marně PŘEDEM říkané „post coitum omne animal triste“: „Ve skutečnosti myslel pouze na to, jak tuto stále nepohodlnější plážovou scénu co nejrychleji ukončit.“ (s. 306) Chová-li tedy Vieweghova kniha ambici podobat se v líčení vulgárností a chaotického hemžení malých českých křupanů Švejkovi, ve „vysokých“ scénách usiluje probouzet v nás onu melancholickou náladu pomíjivosti, horroru vacui a vůbec ne humorné absurdity, jakou známe z románů Milana Kundery. Jako čtenář nemiluji ani Haška, ani Kunderu. Termín „nemiluji“ je přitom na místě, neboť jsou to důvody srdce, a ne rozumu. Nemiluji je právě proto, že jsou jejich knihy tak smutné, tak kruté a tak (přinejmenším na jedné rovině lidského bytí) — pravdivé. Mimořádný čtenářský úspěch Vieweghových knih bývá vysvětlován jeho podbízením, vědomým používáním osvědčených literárních postupů v pokleslé podobě. Totéž záměrné „sklánění se k maličkým“ je ale možno hodnotit i pozitivně — jako pokus o „otevřená díla“, jak po nich volal i je sám tvořil Umberto Eco: méně náročný(á) čtenář(ka) v nich najde své — výrazné postavy, atraktivní prostředí, poutavou fabuli, ani zhýčkaný intelektuál však není ošizen, neboť jen jemu jsou v textu určeny desítky narážek, aluzí a hříček (už sama volba arciestétské Smrti v Benátkách Thomase Manna jako hlavního zdroje citátů, ironizujících banální děj příběhu, svědčí o autorově vytříbeném smyslu pro nehoráznou blasfemii). Srovnáváme Michala Viewegha ne níž než s Haškem, Kunderou a Ecem. Přinesl oproti nim něco podstatně nového? Téměř jistě ne — jeho androidi nejsou brutálnější než ti Haškovi, jeho evokace marnosti a trapnosti lásky není působivější než Kunderova, jeho hýření citáty napříč diskursy a kulturami se nemůže ani zdaleka rovnat gejzírové erudici Ecově. Avšak — CHTĚL něco nového přinést, chtěl překonat mistry minulosti i přítomnosti? Michal Viewegh je v tomto autorem mnohem pokornějším, mnohem KLASICISTIČTĚJŠÍM: ví, že naše doba je doba pozdní a že „nesmrtelná díla“ se již
65 nepíší. Ví, že naše kultura už toho má příliš mnoho ZA sebou, než aby mohlo být plodné hledání čehokoliv „nového“. Ví, že je moudřejší učit se u starých a že nejvyšší ctižádostí může být VYROVNAT se jim. A že tím nejlepším, co může současná literatura současnému člověku poskytnout, je vlastně to STARÉ, osvědčené a stále platné: trocha zábavy, trocha dojetí, trocha zatrnutí a trocha existenciálního „memento mori“ (k čemuž skvěle slouží dvojice groteskních a něhyhodných stařenek). To vše Viewegh v dobře odměřených dávkách podává desetitisícům svých čtenářů. Podává jim výrazně lepší a vlastně i (ač by se tomu označení bránil) výchovnější stravu než kdokoli jiný z autorů, kteří překročili hranice „našeho“ okruhu uzoučké obce zasvěcenců. Odtud i permanentí Vieweghova polemika proti exkluzivní, experimentální literatuře, obrácené do sebe samé, literatuře, která se tak skvěle rozebírá na univerzitních seminářích, ale jiného smyslu nemá. Odtud polonetělesné postavy dvou imaginárních literárních vědců, promlouvajících somnambulně o autorských subjektech a polyfonních vypravěčských strategiích. Jedna z postav o nich praví, že mají „dezaktivované testosterony“ (s. 79). Zřejmě se to zdálo autorovi ještě jedovatější, než kdyby se chopil difamace, která se tolik nabízí — že totiž jde vlastně o jiný způsob sebeukájení, jenom ještě méně zábavný než plážové hrátky ostatních účastníků. (Pro vzájemnou nenávist mezi literárními vědci i kritiky a autorem bylo učiněno dost — je tedy jen otázkou, která ze stran se ukáže moudřejší, a očekávanou další, nezbytně ještě podrážděnější odpověď, už si nechá pro sebe; ať si každý dělá své a dělá to co možná kvalitně.) MARTIN C. PUTNA
zdroj: PUTNA, Martin C. bez názvu. Literární noviny. 1996. č. 33. dostupné z: http://www.viewegh.cz/detail.php?typ=recenze&id=12
66 Příloha č. 3: Literární kritika Vladimíra Novotného (přepis literární kritiky)
Viewegh: Zábavné čtení pro milé servírky Čtyřiatřicetiletý Michal Viewegh si již získal u knihkupců a nakladatelů takové renomé, které pro každého spisovatele představuje i nemalé pokušení podbízet se čtenářům. Nyní Viewegh napsal rozsáhlou knihu Účastníci zájezdu (Petrov), v níž si vybral ideální téma pro delší povídku: naskicované podobizny několika postav jedoucích na týdenní dovolenou v Itálii (mj. páry homosexuálů a stařenek). Některé z nich kvapně dává dohromady: poslance se studentkou filozofie, ukrajinského kopáče s českou ošklivou holkou, vypravěče spisovatele Maxe s průvodkyní, která mu na dobrou noc čte pohádky. Zkušený redaktor by tuto všehochuť mohl ruče zkrátit na „vtipnou, čtivou a vkus neurážející“ prózu. Jak je to ale kupříkladu s tím vkusem? Prozaik v textu podrážděně peskuje literární kritiky (prý mluvčí nedovzdělané kulturní elity), zároveň se však – tím se zřejmě obrací na příznivěji naladěné „vzdělané národní elity“ – přímo posedle vrací k motivu, jejž lze charakterizovat jako neustálé nutkání k močení, případně průjmům a zvracení. Jsou to úkony v životě vskutku se vyskytující, na zájezdech zvlášť, a nic lidského nám není cizí, leč v románu to působí až paranoidně. Aby si autor nepřipadal jako tradiční vypravěč, nýbrž coby experimentátor (?), připíše i scénu, v níž se trucovitě sebeukájí v hotelovém bidetu. Navíc se stylizuje do role zakysle ironického šaška, kterého začínají k uzoufání nudit i jím vytvořené postavy, a tak si povzdechne, že se mu stýská a že v pražském podnájmu, nemá ani ledničku. Toto jsou osudy literátů, nechť je i čtenáři znají. Nicméně do fádní dovolenkové rutiny, zabydlené vyřizováním účtů s nepřejícími kritiky a popisováním chování modelových postaviček příhodných pro přitroublý televizní seriál, již v jedné z prvních epizod znenadání proniká (parodicky?) paprsek světla v podobě krásné a milé sedmnáctileté servírky. Ta totiž miluje všechny spisovatelovy knihy, mimořádně jim rozumí a znechucuje ji štěkot kritiků. Blažený Max si světácky objedná guláš z modré krávy, ale ona mu přinese křupavý chléb a orosený půllitr a tiše obdivuje jeho kadeře, úsměv a chlapecké srdce … Spisovatel na jednom místě píše o „bezpočetných bublinkách banalit“, čímž riskuje, že podobného přirovnání budou o jeho knize právem užívat i ti proklínaní kritikové.
67 Nebuďme však možná tak neslitovní: jeho všehovšudy rozvleklá, nudná, křečovitě vtipná a málo vkusná próza, jejíž zájezdový děj se po týdnu k úlevě čtenářů a zjevně i autora uzavírá. Nezbývá než (bláhově?) věřit ve Vieweghovo lepší příště. VLADIMÍR NOVOTNÝ
zdroj: NOVOTNÝ Vladimír. Zábavné čtení pro milé servírky. Práce. 1996. 27.5.1996. s. 4
68 Příloha č. 4: Literární kritika Josefa Chuchmy (přepis literární kritiky)
Michal Viewegh to s Klausem prohrál „Píšu o světě, kterej znám já — a v tomhle světě lidi zas až tolik tak nepřemýšlej. Nepíšu o Platónovi, proboha, píšu o sobě, o svejch kamarádech a o naší rodině, copak to nechápete? Polovina myšlenek mýho otce se týká grilovacích omáček. Tak co po mně pořád všichni chcete?“ — Kvido v Báječných létech s Klausem Po mediálním natěšování, které v dějinách české literatury nejspíš nemá obdoby, pár týdnů po autorových čtyřicátinách dosedá na pulty jedenáctá kniha Michala Viewegha, román Báječná léta s Klausem, volné pokračování jeho zatím nejúspěšnějšího titulu Báječná léta pod psa (1992). Nutnost mimoliterární oblohy Vieweghův fanda v novém titulu dostane vše, co očekává: postavy, s nimiž se už předtím setkal; rychlé a občas vtipné dialogy a situace, které jej důvěrně oslovují (sám „něco podobného“ taky zažil či slyšel); a dostane se mu i dávky konejšivosti, naděje a sentimentu na hranici kýče. Viewegh — už to bylo patrné na loňském Románu pro ženy, a teď zase postoupil o krok dál — došel k něčemu, co zasluhuje svého druhu obdiv: svede vytvořit prózu, která čtenáři neklade naprosto žádný odpor, která je oproštěná od všeho, co by se při vnímání mohlo vzpříčit a znepříjemnit čtenářský konzum. A ještě jedna pozoruhodnost: Viewegh je mimořádně úspěšný, ač se ve středu většiny jeho próz nachází tak okrajový zjev soudobé české společnosti, jakým je spisovatel. Dokonce prozaik do svých děl nezastíraně pouští své problémy. Aby tohle bez potíží fungovalo u širokého publika, Viewegh se mu musí předvádět na barevných obálkách časopisů, musí se svěřovat v rozhovorech; čtenář by měl jeho knihu otvírat s tím, že už o ní něco tuší či ví. Podíl této mediální oblohy roste a jednou možná nastane čas, nenastal-li už, že Vieweghovy knihy bude optimální vnímat jako součást jiného díla — „real TV“ seriálu jménem Michal Viewegh. Chci dokázat, že to dokážu Jednoduchost Vieweghových próz přitom není výrobkem producenta čtiva; on svůj
69 intelekt a řemeslný um napírá k tomu, aby „dokázal, že to dokáže“. Viewegh si s vyprávěním pohrává, od použitých schémat si udržuje postřehnutelný odstup. Ale touto uvědomělou hrou to u něho také v podstatě končí, za ní není již téměř nic: ani umění starého mistra, jehož oproštěnost je výsledkem cesty za poznáním základních pravd, ani rafinovanost (post)moderního tvůrce, který povrch a povrchnost považuje za důležitý symptom současného světa i poznávací nástroj pro jeho pochopení. Vieweghův přístup k realitě soudobé české společnosti i k vlastnímu psaní je v podstatě publicistický, (malo)měšťácký a konzervativní. Zcela právem je tolik rozezlen na Václava Klause: konzervativně založený občan a spisovatel Michal Viewegh citlivě reaguje na politika, který na dlouhá léta dopředu v této zemi degradoval skutečně konzervativní postoj ke světu tím, že svou „zásadovou“ rétoriku provází bezzásadovými socialistickými politickými kroky a v poslední době i myšlenkovým anarchismem. Ten u Klause může být příznakem dvou věcí: úbytku tvořivě intelektuálních sil, či mediální strategie, jež kolem politika vytváří permanentní „chvění“, udržující jej stůj co stůj v zorném poli voličského publika. Romanopisec v rozhovorech prohlašoval, že Klaus v románu přímo vystupuje jen na několika stránkách. To je „de iure“ pravda, avšak „de facto“ je tu Klaus přítomen mnohem intenzivněji a se zhoubnými důsledky. Úryvky z politikovy loňské knihy Narovinu otevírají jednotlivé krátké kapitoly, o Klausovi často debatují romanopisec Kvido, jeho bratr Paco, jejich rodiče i babička s dědečkem — to je jádro rodiny, která do nové knihy přešla z Báječných let pod psa. Ta malinko potrhlá famílie z města Sázavy se v Báječných létech s Klausem rozrůstá o Pacovu ženu Sáru a jejich nezvladatelná dvojčata Marca a Pava, naopak ze scény pozvolna zmizí Kvidova žena Jaruška, s níž se spisovatel Kvido rozvede. Jejich Anička je párkrát připomenuta úryvky ze svého deníčku — v nich dospívající dcera na otce nahlíží se stále ironičtější věcností; vlastně jen zde, takto zprostředkovaně, Kvido dopustí upřímnější sebereflexi. U nás v Kocourkově Nic z toho, co je na Báječných létech s Klausem lidsky sympatické a literárně akceptovatelné, nesouvisí s kuponovou privatizací, s volbami, se skandály ODS či s televizní krizí, které se v románu objevují. To lepší z této knihy se váže pouze a jen k „malým“, všelidským a nadčasovým situacím, které přináší rodinný život. Viewegh neztrácí schopnost vystihnout tragikomiku banality, vzájemnou mimoběžnost lidí, kteří
70 si občas nejsou schopni naslouchat. Tam, kde je „pouhým“ pozorovatelem druhých, osvědčuje svůj smysl pro — řečeno názvem kdysi tu slavné knihy filozofa Karla Kosíka — „dialektiku konkrétního“. Jenže souběhem různých okolností a osobních daností Viewegh staví do centra svých próz, převlečen za Oskara či Kvida, sama sebe. A nadto mívá nutkavou potřebu vyslovit se k době tak, aby byl nahlas slyšet. Pobouřen Klausem, zatahuje jej tedy do prózy, kde si to s ním vyřizuje na úrovni fejetonisty rozčileně glosujícího jeho výroky. V Báječných letech pod psa se řadová Kvidova rodina po svém potýkala s politikou komunistů. Před poměry nešlo utéct a prakticky se jim nebylo možné postavit, pokud člověk nenašel odvahu k disidentství. Viewegh na záložce prvního vydání svého příštího bestselleru psal o melancholické grotesce. Jejími prostředky se snažil najít pro své „malé“ hrdiny pochopení. V Báječných letech s Klausem je politika v demokratické zemi personifikována jedním agresivním představitelem a román, v němž spisovatel Kvido je už veřejně známou osobností, má asi nejblíže k ironické moralitě či k pamfletu. Lidsky téhle knize lze porozumět jako výsledku pocitů občanské bezmoci i jakémusi zápasu se šéfem ODS na dálku, ale pro její smutnou uměleckou planost tyto pohnutky nemohou posloužit jako argument a omluva. Michal Viewegh v rozhovoru pro Lidové noviny v sobotu 4. května tvrdil, že jej kdosi z bezpečnostních složek upozorňoval na možnost zastrašování, aby ustoupil od vydání Báječných let s Klausem. Jestliže by takové úvahy politických hráčů měly být pravdivé, pak nejstrašnější na oné záležitosti by byl fakt, že někomu vůbec stálo za to se zabývat něčím takovým, jako je próza obsahující publicisticky a komunálně vedenou polemiku s Klausovou arogancí. To by byl jeden z mrazivých signálů vyslaných jak směrem dovnitř této země, tak za její hranice. JOSEF CHUCHMA
zdroj: CHUCHMA, Josef. Viewegh to s Klausem prohrál. MF Dnes. 2002. 6. 5. 2002. s. B/4
71 Příloha č. 5: Literární kritiky Vladimíra Novotného (přepis literární kritiky) O báječných letech pod Klausem Ve své nové knížce Báječná léta s Klausem (Petrov) vymyslel Michal Viewegh (tj. spisovatel Kvido) past na kritiky. Vypráví tu totiž, stejně jako před deseti lety v Báječných letech pod psa, především o svých rodičích a své rodině, a tak každý, kdo si troufne napsat, že jeho postavy jsou nicky, dopustí se osobní urážky a zaslouží si dostat veřejný nebo neveřejný výprask. Jak už to ale bývá, všechno je jinak: naopak Viewegh- Kvido se tady dopustil hrůzné urážky svých rodičů a členů své rodiny, neboť je při vší nadsázce vykreslil jako myšlenkové nuly; jako beznadějné pošetilé panáky, kteří se sice zhlížejí v Jirotkově Saturninovi, povýtce však představují jen „křoví“ do novodobé Červené knihovny. Doufejme, že se Vieweghovy strašlivé pomluvy Kvidovy rodiny nezakládají na pravdě! V jedné scéně této knihy praví úspěšný spisovatel Kvido, že jest již tuze unaven „z většiny věcí kolem psaní“. Ten Kvido je notně nudný patron, který ztrácí čas zbytečnou četbou politických slátanin, bohužel se však zdá, že se ona únava projevuje především na vypravěčské rutině Vieweghově. O jaké „psaní“ totiž jde? Zazněl názor, že Báječná léta s Klausem jsou prózou, jež neklade čtenáři žádný odpor a je oproštěna od všeho, co by mohlo jakkoli znepříjemňovat počteníčko. Potom věru na žádné literární ambice nemůže dojít a místo politické satiry nebo nezastírané červenoknihovní idylky sálá z knihy především nuda, oživovaná scénkami podle Škvoreckého. Škoda! Sečteno a zváženo, Báječná léta s Klausem jsou pouhou mutací Báječných let pod psa: vpravdě jen dvakrát jen stěží dovedou autoři vkročit se štěstím do stejné řeky! Recenzent Josef Chuchna se podivil, jak mohou být úspěšná díla, kde je v popředí „tak okrajový zjev soudobé české společnosti jako spisovatel.“ Inu, právě proto! Vždyť ti političtí a mediální taškáři se dívají na literáta, tj. na tvůrce schopného společenské sebereflexe, jako na bytost, kterou je nutné za každou cenu vytlačit někam hodně daleko od sfér vlivu báječných bulvárních bavičů a jejich obdivovatelů, zatímco úspěch a slávu dopřávají literárnímu bulváru. Nehrňme se však raději do marné polemiky, ať nedopadneme jako redaktůrek, jehož Viewegh-Kvido v knize názorně poučuje o vztahu dámských kalhotek a morálky. VLADIMÍR NOVOTNÝ zdroj: NOVOTNÝ, Vladimír. O báječných letech pod Klausem. Týdeník Rozhlasu. 2002. č. 25. str. 4
72 Příloha č. 6: Literární kritika Josefa Chuchmy (přepis literární kritiky)
Přelet nad krajinou vlastního srdce Jiří Stránský, jenž 12. srpna oslavil sedmdesátiny, se v novele Přelet vymanil z prostředí komunistických lágrů, které na vlastní kůži důkladně pocítil a odkud čerpal námět pro svou nejproslulejší knihu, soubor povídek Štěstí. V Přeletu se také nepotkáme s tolika dramatickými situacemi jako v dvoudílné románové sáze o česko-německém pohraničí Zdivočelá země a Aukce, jejíž motivy daly základ televiznímu seriálu. Přelet se odvíjí v intimnějších, spíše vnitřně znepokojivých dějích. Stránský tu však nezapřel sám sebe, projevil své názorové i emocionální konstanty a tvůrčí návyky, takže i když v případě Přeletu běží takzvaně o prózu ze současnosti (ústřední dějová linie spadá do roku 1997), jejím hlavním tématem je lidská paměť. U Stránského je individuální vědomí natěsno svázané s historickými událostmi. Přelet je bilancí třiapadesátiletého diplomata Jana Paříka, jemuž je na palubě letadla při mezikontinentální trase doručena zpráva o nehodě otce. Pařík se strachuje, že osmdesátiletého Martina postihl další infarkt. Jeden jej už před dvaceti roky zasáhl; někdy v té době Janův otec společně s manželkou Ankou podepsal Chartu 77 a syn – již tenkrát v diplomatických službách, avšak komunistického Československa – dobrovolně uťal svou pohodlnou kariéru a uchýlil se na jihočeský venkov k manuální práci. Paříkova cesta za ohroženým otcem, kterou samozřejmě nemůže v letadle nijak urychlit (po přistání v Evropě dokončí návrat domů spolu se svou sestrou Mariannou žijící ve Francii), je současně cestou proti proudu času. Ve vzpomínkách se Janovi odvíjí příběh vlastního života, srostlého s početnou rodinou, jež se z času na čas potká či schází v sídle v jižních Čechách. Dva služební lety, ten nadlouho poslední v roce 1977 a ten v sedmadevadesátém, jsou inicializujícími okamžiky, které do vědomí Jana Paříka asociativně vysílají obrazy, jež se pak on v mysli snaží poskládat a postihnout smysl celku. Běží o text reflexivní, najmě ve své první polovině, kdy je postava Jana tak ponořena v sobě a ve vztazích široké rodiny, že čtenář se v těch reáliích orientuje ne právě snadno. Jde ovšem i o vysloveně autorský úmysl: rozmotáváním onoho rodinného propletence, v němž nejdráždivějším bodem je vztah Jana a Marianny překračující běžný rámec sourozenectví, se před námi rozkrývá podivuhodné pozadí rodinných vazeb, které podstatně poznamenala druhá světová válka. Stránský však v (sebe)reflexi Jana nejde do nějakých skutečných psychických hlubin, vyprávění mu ustřeluje k řadě
73 figur. Próza je vzhledem ke svému rozsahu přelidněna a k nejedné z oněch postav si pak nelze dělat bližší vztah, potkat se s nimi důvěrněji; jsou redukovány na jméno a pár replik. Trochu úmorné pobývání v rodinném mikrokosmu Paříkových je vyvažováno dějovějšími odstavci, občas se slovník prosytí hororovými výrazy. Přelet odráží Stránského temperament: jeho neuhýbání před otázkou Jak jsme žili?, sklon k úvahám, ale i zemitost, konkrétnost, jeho vůli k činu a obdiv k mužnosti v tom nejlepším slova smyslu. Postava Martina Paříka, jenž je středobodem, Velkým Otcem rozvětvené rodiny, je však vytesána v obrysech natolik kladných, že tu monumentalitu přijímáme s rozpaky. S tím souvisí ústřední znak celého Přeletu, jeho základní dvojakost: ač to chce a má být próza reflexivní, dozvídající se, dobývajíc významy, její stěžejní dějové momenty jsou ilustrativně přehledné, historicky „spořádané“. Jan Lukeš v neslaném nemastném doslovu k Přeletu uvádí, že „zárodek tohoto textu pochází už ze sedmdesátých let, jeho verze z roku 1990 dochází však v rámci Stránského publikované tvorby zase o kus dál v akcentu na zkoumání smyslu minulosti pro pochopení přítomnosti.“ Toto zkoumání je však v Přeletu víceméně pouze publicisticky přímočaré a pedagogicky názorné. Nejzajímavější mi tak na té novele nakonec přijde vztah Jana a Marianny a vůbec všechny ty momenty, v nichž se Stránský dotýká lidské intimity, těch záhybů lidské psychiky, k nimž se slova mohou toliko přiblížit. JOSEF CHUCHMA
zdroj: CHUCHMA Josef. Přelet nad krajinou vlastního srdce. MF Dnes. 13. 9. 2001, s. D/9
74 Příloha č. 7: Literární kritika Vladimíra Novotného (doslovný přepis literární kritiky) Poletování nad voliérou Čech aneb Mezi ruralismem a publicistikou Za předlistopadových časů politicky vězněný a poté občansky pronásledovaný Jiří Stránský, tč.už deset let prezident Českého centra PEN klubu, je naší veřejnosti díky filmům Bumerang a televiznímu seriálu Zdivočelá země známější jako scénárista. Svým naturelem je však Stránský prozaik, svébytný akční vypravěč, který po povídkové prvotině Štěstí (její úplně znění vyšlo až v roce 1998) opakovaně zápolí s pokušeními románové epiky. Naposledy se o to spisovatel pokusil v románu Aukce, tj. v pokračování úspěšné Zdivočelé země; za tuto knihu Stránský v roce 1991 dostal prestižní, žel už zaniklou cenu Egona Hostovského . Nová spisovatelova kniha byla v první verzi dokončena již někdy v sedmdesátých letech, zatímco nynější verze tohoto prozaického vyprávění je datována létem 1999 – a na záložce se dočteme, že v Přeletu sice Stránský opouští téma českých lágrů a kriminálů, stejně jako v jeho dřívějších knihách však také zde neobyčejně intenzivně zaznívá téma svobody. Text na záložce knihy nás nešálí: na první pohled je umělec v Přeletu téměř k nepoznání. Opravdu tady nenarazíme na žádné líčení s tragickou perspektivou osudů země po roce 1948, ani na žádné drastické výjevy, žádná smrt v sedle, žádná země dunící pod kopyty koní. Velká část knihy se odehrává dílem v první třídě letounu během cesty do evropských velkoměst, dílem přímo v Paříži a v okolí, kde hrdinové vedou v druhé polovině tak rychle se už vzdalujících sedmdesátých let seriálově koncipované hovory, zda má smysl a zda je možné se vrátit do vlasti - ústřední syžetový uzel tentokrát nespočívá v problému, zda si hrdinové zachovají mravní houževnatost a tudíž i určitou nadčasovou vizi, nýbrž ve vyřešení jedné letité rodové či rodinné záležitosti. Řečeno lapidárně, v hovorech postav se postupně krystalizuje zodpovězení otázky, zdali je hrdinka vypravěčovou sestrou či neteří. Do této syžetové tajenky, jejímž nastolením Stránský lehkovážně vrhá neblahý stín na svůj talent, se zapojuje všechno možné: francouzští odbojáři, nenadálá zpráva o infarktu, starorežimní popíjení s omnipoláky, tradiční mýtus venkovanské spolehlivosti, zaťatosti a neoblomnosti, satisfakce statečným hrdinům v podobě pomníčku, jakož i žertovné tirády v tom duchu, že „incest by to bejval nebyl. Kolik strejčků od tý doby pomilovalo svý neteře, hm? A předtím.“
75 Vyklopme však bez okolků, že román má šťastný konec. Jistěže neprozradíme, v čem, nenechme si ale pro sebe, jakými slovními sentencemi jest zde tlumočen: „Helena měla ruce položeny na volantu jakoby náhodou – jako by v té chvíli bylo jediné místo, kam je položit, aby si odpočinuly. Přesto z těch rukou čišela jakási všeobecná jistota, že čehokoliv se jakkoliv dotýkají, skýtají bezpečí. Na rtech onen dosebeobrácený úsměv, který vidí jen ten, jehož se týká. A v němž doznívalo jejich nedočkavé a jakoby ilegální pomilování. V něm, jak už je to tak zařízeno, doznělo už někde za Budějicemi. A naopak se ozývalo cosi, co dostalo tvar právě až tam někde za Lišovem oním věčným zázrakem vyslovení. Rozhostil se v něm klid. A jistota, že až tímto klidem, až v této chvíli skončil jeho přelet nad krajinou vlastního srdce. A usnul jako dřevo“ Tím román končí a my můžeme sine ira et studio konstatovat, že epickému rozpoložení Jiřího Stránského nesrovnatelně víc než psychologizující tónina a motivy takřečeného všedního koloběhu dnů vyhovují takové dějové linie a dramaticky načrtnuté scény, v nichž může (též na základě dlouhodobých zkušeností s filmovou scenáristikou) rozvíjet své akční pojetí postav. Tam, kde je nutno naskicovat charakterové obrysy třeba sedmi nebo ještě méně statečných, kteří v nesnadných poválečných desetiletích, zvláště v prvních poválečných letech, srdnatě i tvrdošíjně bránili své morální a mravní ideály, tam je spisovatel evidentně jakoby na koni. Avšak všude tam, kde má poněkud citlivěji a jemněji (čili v prvé řadě přirozeněji) postihnout ono psychologické předivo v duších jednotlivých postav, starších i mladších, vše rovno, jako by si opakovaně do té míry nevěděl rady, až si ke své škodě musí vypůjčovat zhola cizorodé stylistické moresy u literátů mnohem mělčího uměleckého kalibru. Stránský jako prozaik nahlíží svět nikoli snad černobíle, leč o to víc jednobarevně. Jeho postavy jsou takové a takové a jiné už nikdy nebudou, ať se děje, co se děje: kategorie „vývoj postavy“ totiž patří k těm, které jsou spisovateli bytostně proti mysli. A tak je vypravěč jeho prózy povahově zbrusu stejně charakterní chlap nejspíš už v batolecím věku, či když během roku 1968 pracoval mezi vojenskými přidělenci na naší ambasádě v Moskvě, anebo když potom v děných sedmdesátých letech nepřetržitě létal do západní Evropy jako diplomatický kurýr (!) – a přitom byl potajmu neskonale hrdý na své „zparchantěle poctivé“ rodiče, kteří se mezitím stali signatáři Charty 77. Někdy má čtenář pocit, že při pohledu z letadla opravdu mohla ta naše „zpropadená voliéra Čech“ vypadat třeba i nějak takhle, jakmile však letoun začne klesat, vnímavější spisovatel si povšimne taky toho, co doposud jeho hrdinům trestuhodně uniká. Ale Stránského mluvčí je napořád stejný (zásada jednobarevnosti se plně týká i ostatních
76 postav), všechno mu je nad slunce jasnější, jenom mu režim nerežim pořád vrtá hlavou, zda má sestru nebo neteř … Kámen úrazu této knihy tvoří její žánrové poletování mezi přichylováním se ke kánonům meziválečného a poválečného ruralismu (odtud i kult vesnické lokality s rázovitými obyvateli, jejichž charakterovou integritu nemůže narušit nic, vpravdě nic, zkrátka jako u ruralistů), z něhož Stránský převzal i nejednou se opakující syžetovou zápletku nevyjasněných příbuzenských vztahů, a mezi stylistickou polohou publicistické beletrie, v níž podniká – ponejvíce na palubě mezinárodních letounů – své výpravy do minulosti a do přítomnosti. V těchto retrospektivách i v těchto výjevech ze současnosti se pořád mluví a mluví, v monolozích s více hlasy i ve vnitřních monolozích, věru až k umluvenosti. S tím, že autorovy postavy jsou tak bezbřeze upovídané, mnoho nenaděláme, holt takový je život, problém je však v tom, že všechny mluví pořád stejným jazykem, kdysi dávno, stejně jako teď. Stránský totiž na stejnorodosti aktérů své prózy lpí do té míry, že se ji neodvažuje narušit ani sebemenší jazykovou odstíněností. Ke knize napsal Jan Lukeš doslov s názvem Proti syndromu zapomnění. Konkrétně Přeletu se věnuje asi jen v pětině textu a dochází přitom k závěru, že „příklady lidské pevnosti životního kladu“ v knize „zosobňují především vypravěčovi rodiče, jejichž příběh je postupně odhalovanou kotvou jistot rozvětvené jihočeské rodiny uprostřed společenských převratů posledního více než půlstoletí. (…) Jsou to oni, kdo všem slouží za vzor autentického lidství, kdo je třeba i jen bezděčným korektivem jejich jednání.“ I předtím Lukeš chrlí jednu publicistickou banalitu za druhou; vehementně prohlašuje, že česká společnost propadla syndromu zapomnění, aby si pak mohl zálibně zamoralizovat: „Chceme- li se postavit na vlastní nohy (…) nejde to bez neustálého ohledávání naší vlastní identity, bez ověřování její ryzosti, bez nápravy omylů, kterých jsme se dopustili, a bez pozorné snahy už je nikdy neopakovat …“ To jsou rady jak pro ohledávače mrtvol, nicméně kritikus káže dál: „Jen naše vlastní příběhy, vycházející z naší zkušenosti a zachované v paměti, budou také jiným ku prospěchu, protože jenom takové mají šance zmnožit zkušenost všelidskou a přispět k hlubšímu sebepoznání člověka jako takového.“ V tvorbě Jiřího Stránského bude jeho Přelet (resp. jeho návrat k staršímu textu se jménem Přelet) asi představovat pouze nevýznamnou epizodu, která kvůli svému propletenci ruralistických a publicistických přístupů a kvůli modelovosti v čase se neproměňujících postav žel pramálo napomůže k „obnovení a udržení naší paměti“ – třebaže Lukeš v rámci svého kritického selhání mj. servilně žvatlá, že kniha „dochází
77 zase o kus dál v akcentu na zkoumání smyslu minulosti pro pochopení přítomnosti“. Kéž by tomu bylo alespoň obráceně – tedy ke zkoumání smyslu přítomnosti pro pochopení minulosti! VLADIMÍR NOVOTNÝ
zdroj: NOVOTNÝ Vladimír. Poletování nad voliérou Čech aneb Mezi ruralismem a publicistikou. Tvar. 2002. č. 5. s. 20