UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra práva životního prostředí

Ochrana životního prostředí v Antarktidě Diplomová práce

Ivana Součková

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Karolina Žákovská, Ph.D.

Praha, listopad 2009

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

V Praze 10.11.2009

Ivana Součková

PODĚKOVÁNÍ Na prvním místě bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce JUDr. Karolině Žákovské, Ph.D., za pozornost, kterou mé práci věnovala, cenné rady a připomínky. Svým přístupem a zapálením ve mně vzbudila stejné nadšení pro téma, a proto jsem velice ráda, že se mi v uplynulém roce mohla věnovat.

Ráda bych také poděkovala JUDr. Ondřejovi Víchovi, autorovi zákona o Antarktidě působícímu v legislativním odboru Ministerstva životního prostředí ČR, za to, že si našel čas na konzultace se mnou a že mi zprostředkoval prameny, ke kterým bych jinak nezískala přístup.

„Třpytivě bílá, zářivě modrá, havraní čerň, krajina zalitá sluncem působí jako pohádková zem. Hora za horou, štít za štítem – rozervaná, divoká, jako každá jiná země na naší planetě zde leží, panenská a nepošlapaná.“

Roald Amundsen, 1911

4

OBSAH OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ÚVOD I. SEZNÁMENÍ S ANTARKTIDOU 1. Povrch a podnebí 2. Antarktická fauna a flóra 3. První lidé v Antarktidě 4. Antarktida – nová turistická destinace

5 7 8 10 10 11 11 13

II. ANTARKTICKÝ SMLUVNÍ SYSTÉM 1. Vývoj do konce 50. let 20. století 2. Antarktický smluvní systém 2.1 Smlouva o Antarktidě 2.2 Ochrana životního prostředí podle Smlouvy o Antarktidě 2.2.1 Opatření přijatá k ochraně životního prostředí 2.3 Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců 2.4 Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů 2.5 Úmluva o regulaci činností týkajících se nerostných zdrojů v Antarktidě 3. Organizační struktura Antarktického smluvního systému 3.1 Konzultativní schůzky 3.1.1 Dokumenty ATCM 3.2 Sekretariát Smlouvy o Antarktidě 4. Antarktický smluvní systém a Česká republika 4.1 Česká republika a dokumenty ATS 4.2 Česká vědecká stanice v Antarktidě 4.3 Vědecký výzkum

17 17 19 20 22 23 24 25 28 29 29 31 32 34 34 35 36

III. MADRIDSKÝ PROTOKOL 1. Přijetí Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě 2. Madridský protokol 2.1 Základní principy a provázanost se Smlouvou o Antarktidě 2.2 Spolupráce stran a vědecká činnost 2.3 Posuzování vlivů na životní prostředí 2.4 Organizační struktura a dohled 2.5 Řešení stavu nouze 2.6 Informační povinnost 2.7 Řešení sporů 2.8 Podpis, ratifikace, přijetí, schválení a nabytí platnosti 3. Přílohy k Madridskému protokolu 3.1 Posuzování vlivů na životní prostředí 3.2 Ochrana antarktické fauny a flóry 3.3 Odstraňování odpadu a hospodaření s ním 3.4 Ochrana před znečišťováním moře

38 38 41 41 42 43 43 44 45 45 45 46 46 47 49 49

5

3.5 Ochrana a správa oblasti 3.6 Odpovědnost za ekologické havárie 4. Madridský protokol a Česká republika 4.1 Základní principy právní úpravy 4.2 Povolení a ohlášení činností 4.3 Posuzování vlivů na životní prostředí 4.4 Ochrana fauny a flóry 4.5 Nakládání s odpadem a ochrana moře před znečišťováním 4.6 Výkon státní správy a kontrola nad dodržováním zákona 4.7 Stav nouze a správní řízení 4.8 Poplatky 4.9 Nabytí účinnosti

51 53 55 56 57 58 58 59 60 60 60 61

IV.

62

ZÁVĚR

PRAMENY PŘÍLOHY ENGLISH SUMMARY KLÍČOVÁ SLOVA

66 68 73 76

6

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ASOC

Antarctic Southern Ocean Coalition

Koalice pro Antarktidu a Jižní oceán

ASMA

Antarctic Specially Managed Area

ASPA

Antarctic Specially Protected Area

Zvláště spravované antarktické území Zvláště chráněné antarktické území

ATS

Antarctic Treaty System

Antarktický smluvní systém

Antarctic Treaty Consultative Meeting CCAMLR Convention (Commission) for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources Convention for the Conservation for CCAS the Antarctic Seals Committee for Environmental CEP Protection CRAMRA Convention on the Regulation of Antarctic Mineral Resource Activities Environmental Impact Assessment EIA ATCM

Konzultativní schůzka Smlouvy o Antarktidě Úmluva (Komise) pro ochranu antarktických mořských živých zdrojů Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců Výbor pro ochranu životního prostředí Úmluva o úpravě činností týkajících se nerostných zdrojů v Antarktidě Posuzování vlivů na životní prostředí Mezinárodní asociace provozovatelů zájezdů do Antarktidy Počáteční hodnocení vlivů na životní prostředí Mezinárodní geofyzikální rok

IEE

International Association of Antarctic Tour Operators Initial Environmental Evaluation

IGY

International Geophysical Year

IMO

International Maritime Organisation International Polar Year

Mezinárodní námořní organizace

SPA

Special Antarctic Treaty Consultative Meeting Scientific Committee on the Antarctic Research Specially Protected Areas

Zvláštní konzultativní schůzka Smlouvy o Antarktidě Vědecká komise pro výzkum Antarktidy Zvláště chráněné území

WMO

World Meteorological Organisation

Světová meteorologická organizace

WTO

World Tourism Organisation

Světová turistická organizace

IAATO

IPY SATCM SCAR

Mezinárodní polární rok

7

ÚVOD Za poslední více než rok, kdy s jistotou vím, jakému tématu se budu ve své diplomové práci věnovat, jsem mnohokrát jako reakci na toto své sdělení zachytila ve tvářích přátel, kolegů a rodiny překvapení a údiv nad tím, proč psát diplomovou práci o ochraně životního prostředí v Antarktidě.

Vysvětlení se přitom nabízí úplně samo. Antarktida je snad pro každého zajímavá už tím, že je nám tolik vzdálená – a to nemám na mysli jen vzdálenost geografickou. Přes své ledové nehostinné podnebí (byla tu naměřena absolutně nejnižší teplota na světě) je domovem mnoha jedinečných populací, které nenalezneme nikde jinde na planetě (asi každý si vybaví tučňáka císařského nebo rypouše sloního). Je naposledy objeveným kontinentem s nejvyšší průměrnou nadmořskou výškou. A takových nej najdeme více. Fascinující není však jen antarktická příroda, ale i výjimečný smluvní systém, který Antarktidu již padesát let úspěšně spravuje a chrání.

Diplomová práce je členěna do čtyř základních částí. Nejdříve se snažím o přiblížení Antarktidy a přírodních podmínek, které zde panují, neopomenula jsem vývoj kontinentu, ani první průzkumníky, kteří se do těchto nehostinných krajů dostali. Samostatnou kapitolu jsem věnovala stále vzkvétajícímu turismu, který na jednu stranu umožňuje mnoha cestovatelům splnit si svůj životní sen, na druhou stranu je možným nebezpečím pro křehký antarktický ekosystém. Dosud byl námětem mnoha diskusí konzultativních stran a předmětem opatření přijatých během konzultativních schůzek. Až čas ukáže, do jaké míry je obava z přílišného počtu návštěvníků ledového kontinentu opodstatněnou a zda nepovede ke komplexnější úpravě například v podobě nové přílohy Madridského protokolu.

Další ucelenou část své práce věnuji Antarktickému smluvnímu systému, jeho charakteristice a vývoji. V roce 1959 byla přijata Smlouva o Anarktidě, kterou později doplnily Smlouva o ochraně antarktických ploutvonožců, Smlouva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů a Madridský protokol, který se stal součástí Smlouvy a zajišťuje všestrannou ochranu životního

8

prostředí. Nadále jsou konzultativní strany Smlouvy o Antarktidě aktivní na poli ochrany antarktické přírody a nová opatření jsou každoročně diskutována během konzultativních schůzek smluvních stran. V samostatné kapitole se zabývám oficiálními aktivitami České republiky v Antarktidě, vznikem české vědecké stanice na ostrově Jamese Rosse a snahou o získání konzultativního statusu.

Samostatná část je věnována Madridskému protokolu, který je pro ochranu antarktické přírody zlomový, neboť do doby jeho přijetí nezajišťovala žádná mezinárodní smlouva její všestrannou ochranu. Česká republika je stranou Smlouvy o Antarktidě i Madridského protokolu a podpisem těchto dokumentů se zavázala k provedení jejich ustanovení v národním právním řádu. V roce 2003 byl přijat zákon o Antarktidě, kterým Česká republika splnila své závazky plynoucí z těchto mezinárodních dokumentů.

V diplomové práci využívám zejména analytickou a komparativní metodu. Čerpala jsem především z cizojazyčných pramenů, jako zdroj aktuálních informací mi posloužil internet, zejména oficiální stránky příslušných mezinárodních organizací. Poznámky pod čarou jsem využila jak k odkazům na citace v textu, tak i k vysvětlení pojmů a uvedení jiných zajímavostí, které s tématem blízce souvisí.

9

I.

SEZNÁMENÍ S ANTARKTIDOU

1. Povrch a podnebí Antarktida1 je (na rozdíl od Arktidy) kontinent, který se rozprostírá přibližně na 14 miliónech kilometrech čtverečních v oblasti okolo jižního pólu. Svou rozlohou tak zaujímá 10 % pevniny planety Země, velikostí bychom ji mohli přirovnat k rozloze Spojených států amerických společně s Mexikem. Během léta na jižní polokouli je okolo 2 % povrchu Antarktidy bez ledu, zbytek kontinentu je však trvale pokryt ledem, který představuje 70 % veškeré sladké vody na planetě.

Ledová vrstva je průměrně 2.5 km silná, na některých místech však dosahuje až 4.5 km. Ledový povrch Antarktidy je důležitým zdrojem informací o vzniku tohoto kontinentu a o vývoji světového klimatu. Byly zde nalezeny fosílie ryb z doby před 350 milióny let a rostlin z doby před 250 miliónů let, což nasvědčuje tomu, že Antarktida neměla vždy tak ledové a nehostinné podnebí jako dnes. Nalezení fosílií stejných druhů živočichů a rostlin také na jiných kontinentech dokazuje, že Antarktida byla součástí prakontinentu Gondwana. Jižní Amerika, Afrika, Indie, Antarktida, Austrálie a Nový Zéland tvořily jeden kontinent před 200 milióny let. Před 160 milióny let začal dlouhý proces rozdělování tohoto prakontinentu a Antarktida zůstala zcela osamocená před 45 milióny let. Teplota pomalu klesala a až před 25 milióny lety byla Antarktida trvale pokryta ledem. Průměrná teplota se na pobřeží pohybuje v červenci a v srpnu okolo -30°C, ve vnitrozemí teploty klesají až k -70°C. Naopak v období antarktického léta teploty vystoupají na 11°C nad nulou. Nejvyšší teploty byly naměřeny na severu Antarktického poloostrova, který je nejteplejším místem kontinentu. Nejnižší teplota byla naměřena v roce 1983 v ruské vědecké stanici Vostok, kdy rtuť teploměru klesla na -89,6 ºC. Rychlost větru může přesáhnout i 250 km/h.2

1

Výraz Antarktida je používán jak pro označení kontinentu samého, tak i pro oblast jižně od 60. rovnoběžky jížní šířky, tedy jako synonymum pro oblast Smlouvy o Antarktidě. 2 Viz Bastmeijer, K.: The Antarctic Environmental Protocol and its Domestic Legal Implementation, Kluwer Law International, 2003, str. 3.

10

2. Antarktická fauna a flóra

Antarktida je jediným kontinentem bez stromů. Byly zde nalezeny dva druhy kvetoucích rostlin, které se vyskytují pouze na severním výběžku Antarktického poloostrova, neboť jim poskytuje nejvlídnější podmínky k přežití. Početněji zastoupené jsou mechy, lišejníky a řasy. Pokud si pod Antarktidou představíme celou oblast jižně od 60º jižní šířky, pak Jižní oceán biologickou rozmanitost zpestří. Jižně od hranice tzv. antarktické konvergence se vyskytuje 120 druhů ryb, nejpočetněji je zastoupená antarktická treska. Antarktida je domovem 35 druhů ptáků. Mezi nejznámnější zástupce patří tučňáci, albatrosové, racci a rybáci, burňáci a buřníci, kormoráni a chaluhy. Významnou součástí antarktické živé přírody jsou ploutvonožci. Jižně od 60. rovnoběžky jížní šířky žije tuleň krabožravý, Wedellův, Rossův a leopardí, do stejného řádu patří i rypouš sloní a lachtan antarktický.3 Důležitým zdrojem potravy pro ryby, ptáky i savce je kril4, který bychom mohli přirovnat k 6 – 7 cm velkému mořskému ráčkovi. Jde tedy o jednu ze zásadních složek ekosystému Jižního oceánu. Potravinový řetězec je v Antarktidě obzvláště krátký a různé živočišné druhy jsou závislé pouze na jednom nebo dvou jiných druzích. Antarktický ekosystém je proto mimořádně zranitelný, neboť nedostatek či vymizení jednoho druhu má přímé následky pro existenci jiných populací.

3. První lidé v Antarktidě

Ve starověkém Řecku v období 500 př. n. l. předpověděli existenci jižního kontinentu, který se nachází naproti severu, neboť jinak by svět nebyl v rovnováze - pojmenovali ho Anti Arcticos, „naproti Arktidě“, a od tohoto výrazu později vznikl název Antarktida. Na rozdíl od jiných kontinentů Antarktida nemá žádné původní obyvatelstvo.

3

Viz Joyner, C.C.: Antarctica and the Law of the Sea, Martinus Nijhoff Publishers, 1992, str. 26. Kril je tvořen skupinou asi 80 různých korýšů, garnátů rodu Euphausiacea, kteří žijí na otevřeném moři. V kontextu Antarktidy se termínem kril označuje kril antarktický, největší a nejhojnější z pěti druhů Euphausiacea, které v Jižním oceánu žijí. Odhad množství krilu je kvůli jeho nepravidelnému rozšíření obtížný, a proto se odhady pohybují mezi 60 až 155 miliony tun krilu. Kril obvykle vytváří hejna, v nichž může koncentrace živočichů dosáhnout 30 000 jedinců na m³ - stává se proto snadným cílem pro velryby, tuleně i tučňáky. Blíže v: McGonigal, David. Antarktida – Modrý kontinent. Jota, 2005, str. 84 a n. 4

11

Prvním, kdo v letech 1772 – 1775 obeplul Antarktidu a překročil jižní polární kruh, byl James Cook.5 Dalším objevitelem a pravděpodobně první, kdo v roce 1820 spatřil antarktický kontinent, byl ruský badatel Faděj Fadějevič von Bellingshausen. Právě po něm je pojmenován úsek Tichého oceánu západně od Antarktického poloostrova. Velká epocha hrdinů, kteří toužili objevit samotný antarktický kontinent, přišla v 10. a 20. letech 20. století. Prvním člověkem, kdo dobyl jižní pól, se stal 14. prosince 1911 norský objevitel Roald Amundsen. Jen o měsíc později, přesně 17. ledna 1912, ho následoval Robert Scott z Velké Británie, který s celou svojí výpravou tragicky zahynul na zpáteční cestě. O pár let později (1914 – 1917) uskutečnil transkontinentální plavbu Ernest Shackleton, jehož cílem bylo dostat se napříč Antarktidou od Wedellova moře k Rossovu moři a dobýt jižní pól. Jeho loď Endurance nakonec uvízla na 10 měsíců v pohyblivém antarktickém ledu, a tak jeho sen zůstal nenaplněn. První Čechem, který vstoupil na antarktický kontinent, byl v roce 1929 Václav Vojtěch, který se sem dostal s nákladní lodí, jež přivážela z Nového Zélandu zásoby pro polárníky. V roce 1929 se Američan Richard Byrd stal vůbec prvním, kdo přeletěl jižní pól.

V tomto hrdinském období však docházelo i k lovu tuleňů, tučňáků, lachtanů a velryb. Někdy se říká, že jen málo lidí ohrozilo antarktickou přírodu tak jako James Cook, který vyprávěl o ostrovech hemžících se tuleni a Jižním oceánu plným velryb.6 K úbytku došlo v takovém rozsahu, že na počátku 20. století populace tučňáků a tuleňů natolik poklesla, že jejich lov přestal být lukrativní. Divoce žijící populace tuleňů byly pak doslova na pokraji vyhubení. Na počátku 20. století nadále vzkvétal komerční lov velryb. Uvádí se, že ve 30. letech pocházelo 93 % všech ulovených velryb z antarktických moří.7 V roce 1938 byl poprvé zakázán lov velryb v antarktické oblasti.8 Po druhé světové válce přestaly státy respektovat dříve přijatá omezení a opět propadly velrybolovu. V roce 1946 byla uzavřena 26 velrybářskými státy Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství (Convention for the Regulation of Whaling) a tato úmluva 5

Kapitán James Cook podnikl celkem tři plavby. Jeho cílem bylo objevení Velkého jižního kontinentu. Jako první obeplul antarktický kontinent, ale jeho dřevěná loď nebyla uzpůsobena na proplouvání antarktickým ledem, proto samotného kontinentu nikdy nedosáhl. Na konci svých cest prohlásil, že pokud skutečně existuje nějaká země jižněji od míst, než kam se sám dostal, tak bude zcela nepřístupná a nevyužitelná. Viz Joyner, C.C.: Antarctica and the Law of the Sea, Martinus Nijhoff Publishers, 1992, str. 3. 6

Viz McGonigal, D.: Antarktida – Modrý kontinent, JOTA, 2005, str. 162. Viz více: http://www.differentlife.cz/velryby.htm [citováno 1. října 2009]. 8 Jednalo se o území jižně od 40. rovnoběžky jížní šířky – blíže: http://www.iwcoffice.org/conservation/sanctuaries.htm [citováno 1. října 2009]. 7

12

založila Mezinárodní velrybářskou komisi (International Whaling Commission - IWC). V roce 1982 bylo vyhlášeno moratorium na komerční lov velryb, které však od počátku jeho účinnosti (1986) nebylo dodržováno všemi členy IWC. Nutno zdůraznit, že moratorium se vztahuje pouze na komerční rybolov, nikoliv na případy, kdy je lov velryb povolen původnímu obyvatelstvu jako součást jejich tradice nebo v situaci, kdy jde o vědecký výzkum. V tomto případě vydává stát, který výzkum provádí, povolení k lovu velryb. V roce 1994 Mezinárodní velrybářská komise vytvořila antarktickou chráněnou oblast pro velryby, tentokrát se jednalo o zákaz pro celý Jižní oceán s výjimkou hraniční oblasti Indického oceánu9. Japonsko bylo jediným státem, který vznesl proti tomuto nově vytvořenému pásmu výhrady a nadále v antarktických vodách loví.10

Od přijetí Smlouvy o Antarktidě v roce 1959 je nejdůležitější lidskou činností v antarktické oblasti její vědecký výzkum. Vědci se zabývají především zkoumáním místní fauny a flóry, ozonové vrstvy, změnou klimatu, vlivem turistiky na životní prostředí, vulkanickou činností nebo biologickými pochody v Jižním oceánu. V Antarktidě je nyní kolem 70 vědeckých stanic, v období léta na jižní polokouli je v této oblasti přítomno přibližně 4000 vědců, 1000 jich zůstává i přes zimu. Vědeckou stanici si můžeme představit jako celý komplex budov, včetně laboratoří, zařízení určených pro získávání pitné vody táním ledu, místa pro skladování nafty, prostory zařízené pro ubytování výzkumníků a pro trávení volného času. Některé stanice jsou určeny jen pro provoz v letních měsících, jiné fungují po celý rok.11

4. Antarktida – nová turistická destinace

První turisté objevili Antarktidu v roce 1956. Do konce 80. let se počet turistů ročně pohyboval v rozmezí 1000 – 1 500. Od roku 1987 dochází každou sezónu k nárůstu počtu návštěvníků – v roce 1992 počet turistů přesáhl množství přítomných vědců. V současné době navštíví Antarktidu kolem 40 000 turistů ročně. Většina z nich se na kontinentě zdrží jen na pár hodin, 9

Přesné vymezení oblasti, kde byl zakázán lov velryb, je uvedeno na webových stránkách Mezinárodní velrybářské komise: http://www.iwcoffice.org/conservation/sanctuaries.htm [citováno 1. října 2009]. 10 Uvádí se, že Japonsko obchází zákaz komerčního rybolovu tím, že vydává povolení k lovu velryb pro vědecké účely. Srov.: http://old.greenpeace.cz/archiv/iwc_fakta.pdf [citováno 1. října 2009]. 11 Blíže srov.: Bastmeijer, K.: The Antarctic Environmental Protocol And its Domestic Legal Implementation, Kluwer Law International, 2003, str. 5.

13

kdy pod vedením průvodce navštíví některou z vědeckých stanic nebo se účastní několikahodinové exkurze. Takových výprav tu může být během letních měsíců i několik denně, ale podle názorů vědců má turismus v Antarktidě zcela minimální vliv na životní prostředí. V roce 1991 vznikla Mezinárodní asociace provozovatelů zájezdů do Antarktidy (The International Association of Antarctica Tour Operators - IAATO). Byla založena sedmi soukromými společnostmi, které pořádají exkurze do Antarktidy. V současné době má více než 100 členů z Argentiny, Austrálie, Nizozemí, Belgie, Kanady, Chile, Francie, Itálie, Německa, Kanady, Japonska, Nového Zélandu, Švédska, Velké Británie a Spojených států amerických.12 Společným cílem všech těchto společností je především zajistit bezpečnost cestování do Antarktidy, které je šetrné k antarktické přírodě, a podílet se tak na ochraně životního prostředí Antarktidy. Asociace vydává směrnice závazné pro všechny své členy a alespoň jednou ročně se konají její schůzky, kde se diskutují nová opatření a doporučení. K přijetí nové směrnice se vyžaduje souhlas minimálně dvou třetin všech členů. Asociace spolupracuje s odbornými vládními organizacemi a dalšími odborníky, její zástupci se každoročně účastní konzultativních schůzek smluvních stran Smlouvy o Antarktidě a dalších relevantních mezinárodních konferencí. Veškerá její činnost je zaměřena na zajištění ochrany Antarktidy a její nedotčené přírody, křehkého ekosystému a na šíření vzdělanosti o tomto kontinentu.13 Je třeba poznamenat, že ne zcela všechny soukromé společnosti nabízející zájezdy do Antarktidy a další provozovatelé činností v Antarktidě jsou členy Mezinárodní asociace provozovatelů zájezdů do Antarktidy, neboť členství je dobrovolné. Právě od těchto nečlenů hrozí antarktické přírodě teoreticky největší nebezpečí, protože tyto společnosti se nezavázaly k dodržování přísných pravidel pro provozování turistiky stanovené IAATO.

Turistika je výslovně uvedena mezi činnostmi, na které se vztahují pravidla o posouzení vlivů na životní prostředí podle Madridského protokolu.14 Konzultativní strany Smlouvy o Antarktidě se problematice turismu věnují nadále, v 90. letech došlo k přijetí několika doporučení a rezolucí při konání konzultativních schůzek smluvních stran. Mezi nejvýznamnější dokumenty upravující turistiku v Antarktidě patří Doporučení ATCM XXVIII - 1 z roku 1994, jehož nedílnou součástí 12

Viz http://www.iaato.org/objectives.html [citováno 1. října 2009]. Viz oficiální webové stránky Mezinárodní asociace http://www.iaato.org/about.html [citováno 1. října 2009]. 14 Čl. 8 odst. 2 Madridského protokolu. 13

14

provozovatelů

zájezdů

do

Antarktidy:

je příloha, která obsahuje dvě směrnice – Směrnice pro návštěvníky Antarktidy (Guidance for Visitors to the Antarctic) a Směrnice pro organizátory turistických a nevládních činností v Antarktidě (Guidance for those Organising and Conducting Tourism and Non-governmental Activities in the Antarctic). Doporučení bylo v roce 2004 doplněno dalšími požadavky (Guidelines on Contingency Planning, Insurance and Other Matters for Tourist and Other Nongovernmental Activities in the Antarctic Treaty Area)15, které jsou adresovány těm, jež provozují činnosti v Antarktidě. Jedná se o zvýšení standardů ohledně povinného pojištění, splnění bezpečnostních a jiných požadavků, které je nutno dodržet ještě předtím, než bude započata konkrétní činnost. Příslušné národní orgány konzultativních stran mají za úkol seznámit návštěvníky Antarktidy a organizátory turistických a jiných nevládních činností v Antarktidě s pokyny uvedenými ve směrnici. V roce 1995 a 1997 byly na konzultativních schůzkách přijaty dvě rezoluce16 upravující podávání informací o uskutečněných výpravách do Antarktidy. Každá expedice je povinna příslušnému národnímu orgánu poskytnout informace o provozovateli zájezdu do Antarktidy, době strávené na kontinentu, počtu turistů, kteří se exkurze účastnili, navštívených místech, registraci letadla nebo lodě použitých k dopravě17. Turistická činnost byla předmětem diskusí i v následujících letech. V roce 2007 byla během konzultativní schůzky přijata rezoluce18 varující před možnými dlouhodobými vlivy turismu na životní prostředí v Antarktidě. Zcela jistě byla reakcí na neustále se zvyšující počet turistů, kteří kontinent každoročně navštíví. V sezóně 2007 – 2008 spatřilo ledovou zemi na vlastní oči 46 000 návštěvníků.19 V následujícím roce jejich počet mírně poklesl na necelých 38 000. V příloze 1 na konci práce je uveden přehled turistů v sezóně 2008 – 2009 podle jejich národností. Výsledkem zasedání konzultativní schůzky v Baltimoru v USA konané v dubnu 2009 byla také dohoda uzavřená z iniciativy Spojených států, jež omezuje turistiku v Antarktidě. Nejedná se o právně závazný nástroj, s jehož nesplněním by byla spojena sankce, přesto lze dohodu považovat za významný dokument, který jasně dokazuje obavu smluvních stran ze stále rostoucího počtu

15

Viz oficiální webové stránky Sekretariátu Smlouvy o Antarktidě: http://www.ats.aq/documents/recatt/Att225_e.pdf [citováno 1. října 2009]. 16 Na 19. konzultativní schůzce v Soulu v roce 1995 byla přijata Rezoluce č. 3 (Tourist reporting) a během 21. konzultativní schůzky v Christchurch došlo k přijetí Rezoluce č. 3 (Tourism reporting form). 17 Blíže srov. webové stránky Sekretariátu Smlouvy o Antarktidě: http://www.ats.aq/documents/recatt/att074_e.pdf [citováno 1. října 2009]. 18 Rezoluce č. 5 (Long-term effects of tourism) byla přijata na 30. konzultativní schůzce v Novém Dillí. 19 Blíže srov. webové stránky Sekretariátu Smlouvy o Antarktidě: http://www.ats.aq/e/ats_other_tourism.htm [citováno 1. října 2009].

15

turistů a jejich možného negativního vlivu na citlivý antarktický ekosystém. Smluvní strany mají v souladu s dohodou zajistit, že antarktické vody nebudou brázdit výletní lodě s více než 500 pasažéry na palubě, na pevninu nesmí ve stejnou dobu vstoupit více než 100 návštěvníků a každých 20 turistů musí mít na starost minimálně jeden průvodce.20 Cílem všech rezolucí a doporučení, které se věnují turistické činnosti v Antarktidě, je ochrana životního prostředí ledového kontinentu a zamezení vstupu nepůvodních druhů do křehkého antarktického ekosystému.

20

Viz http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=2178417 [citováno 1. října 2009].

16

II.

ANTARKTICKÝ SMLUVNÍ SYSTÉM

1. Vývoj do konce 50. let 20. století

V první polovině 20. století vzneslo sedm států územní nároky vůči různým částem Antarktidy. První zemí, která odůvodnila svoji svrchovanost nad antarktickým územím existencí královských dekretů, byla v roce 1908 Velká Británie. Dalšími státy, které si nárokovaly antarktické území, byly Austrálie, Chile, Francie, Nový Zéland, Norsko a jako poslední vznesla svůj jednostranný nárok v roce 1943 Argentina.21 Celkově tvořilo nárokované území 85 % rozlohy antarktického kontinentu. Státy vyvozovaly svoji svrchovanost především z důvodu prvotních objevů ledové země, z důvodu geografické blízkosti nebo proto, že dotčená území jsou geologickým pokračováním jejich státního území22. Spojené státy americké a bývalý Sovětský svaz územní nároky těchto sedmi států neuznávaly a samy nevylučovaly možnost, že jednou vznesou také požadavek vůči antarktickému území. K tomu však nikdy nedošlo. Jednotlivé státy si nerozdělily antarktické území s ohledem na tvrzené nároky ostatních států, ale došlo i k situaci, kdy se jejich jednotlivé územní požadavky překrývaly – Argentina, Chile i Velká Británie zahrnuly do svých nárokovaných území Antarktický poloostrov. Mapu Antarktidy s vyznačenými územními nároky všech států uvádím v příloze 2. Ve 40. a 50. letech se situace natolik vyostřila, že spor o Antarktidu mohl přerůst v mezinárodní konflikt. Naštěstí nad mocichtivostí zvítězila mezinárodní spolupráce, a tak např. došlo k založení ruské vědecké stanice Vostok v australském antarktickém území v roce 1956 a také konání Mezinárodního geofyzikálního roku v letech 1957 – 1958 (International Geophysical Year – IGY)23 ukázalo, že přes existenci napětí na mezinárodní úrovni jsou státy schopny spolupráce v oblasti vědeckého výzkumu a logistiky. Mezinárodní geofyzikální rok se konal z iniciativy Mezinárodní meteorologické organizace (World Meteorological Organization - WMO), můžeme jej charakterizovat jako 18 měsíců trvající aktivní výjimečnou spolupráci států v oblasti fyziky, astronomie, meteorologie a jim příbuzných věd. Součástí jeho programu byl i výzkum Antarktidy, do kterého se aktivně zapojilo 21

Srov. Bastmeijer, K.: The Antarctic Environmental Protocol and its Domestic Legal Implementation, Kluwer Law International, 2003, str. 6. 22 Teorie geologické kontinuity se opírá o tezi, že Antarktida je součástí původního prakontinentu Gondwana, který zahrnoval také Jižní Ameriku. Takto svůj územní nárok odůvodnily Argentina a Chile. 23 Vzorem pro konání Mezinárodního geofyzikálního roku byly Mezinárodní polární roky z let 1882-1883 a 19321933. Srov. McGonigal, D.: Antarktida – Modrý kontinent, JOTA, 2002, str. 206.

17

dvanáct států (Austrálie, Argentina, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Jihoafrická republika, Norsko, Nový Zéland, Spojené státy americké, Sovětský svaz a Velká Británie) tím, že na ledový kontinent vyslaly své vědce nebo zde zřídily vlastní výzkumnou stanici. Celkem bylo vybudováno 50 stanic s více než 5 000 výzkumníky. Nejvíce přispěl Sovětský svaz se sedmi antarktickými stanicemi (jedna ze stanic byla postavena v bodě nejdále vzdáleném od všech pobřeží, tzv. bodu nedostupnosti) a Spojené státy americké také se sedmi stanicemi (včetně stanice Amundsen – Scott na jižním pólu). Největším přínosem IGY bylo soustředění pozornosti na Antarktidu jako na výjimečné území, které vyžaduje zvláštní režim, a na snahu zabránit tomu, aby se tento kontinent stal obětí studené války mezi velmocemi.

V únoru 1958 byl založen Vědecký výbor pro antarktický výzkum (Scientific Committee for Antarctic Research – SCAR)24 jako nevládní mezinárodní organizace. Hlavní funkcí vědeckého výboru je šířit povědomí o Antarktidě jako kontinentu s výjimečným ekosystémem, který je nutné chránit. SCAR dále pozoruje a zkoumá účinek globálních změn na Antarktidu, je nezávislou organizací, která zajišťuje a koordinuje antarktický výzkum. Členem Vědeckého výboru jsou nevládní organizace, které vykonávají v Antarktidě vědeckou činnost.

Spojené státy po dobré zkušenosti s konáním IGY vyzvaly ostatní státy k uspořádání mezinárodní konference. Bylo pozváno především sedm výše uvedených států, které si od počátku 20. století nárokovaly antarktické území, dále Belgie, Japonsko, Jihoafrická republika a Sovětský svaz25. Konference se uskutečnila v přítomnosti zástupců všech pozvaných států ve Washingtonu v roce 1959. Výsledkem jednání byla Smlouva o Antarktidě (Antarctic Treaty) podepsaná vyslanci výše zmíněných dvanácti států dne 1. prosince 1959. Smlouva nabyla platnosti dne 23. června 1961.

24

Viz http://www.scar.org.

25

Washingtonské konference se zúčastnily všechny státy, které se aktivně podílely na výzkumu Antarktidy během Mezinárodního geofyzikálního roku.

18

2. Antarktický smluvní systém

Uzavřením Smlouvy o Antarktidě (dále jen Smlouva) došlo ke zmrazení územních nároků (freezing of territorial claims) sedmi států, které od počátku 20. století prohlašovaly svoji svrchovanost nad částmi Antarktidy. Smlouva představuje dohodu dvanácti zemí o tom, že si nebudou nadále nárokovat části kontinentu z důvodu vytvoření specifického právního režimu v antarktické oblasti. Podepsáním Smlouvy se však státy nezřekly svých dřívějších územních nároků, pouze v zájmu vytvoření zvláštního mezinárodního režimu přestaly na těchto požadavcích trvat a shodly se na možnosti zastávat různé názory co se územní suverenity týká (agreement to disagree).

Smlouva o Antarktidě dala vzniknout jedinečnému právnímu režimu Antarktidy a je základem Antarktického smluvního systému (Antarctic Treaty System – ATS). Antarktický smluvní systém můžeme charakterizovat jako komplex mezinárodních smluv a opatření přijatých v souladu s těmito smlouvami upravující vztahy mezi státy v antarktické oblasti. Smlouva o Antarktidě upravuje režim nejen samotného antarktického kontinentu, ale i Jižního oceánu a plovoucích ledovců jižně od 60º jižní šířky.26 Pojem Antarktický smluvní systém poprvé zazněl v Úmluvě o regulaci činností týkajících se nerostných zdrojů v Antarktidě z Wellingtonu z roku 1988 (Convention on the Regulation of Antarctic Mineral Resource Activities - CRAMRA), k jejíž ratifikaci však nedošlo. Proto budeme nadále operovat s vymezením Antarktického smluvního systému tak, jak jej zavedl Madridský protokol v roce 1991. Podle Madridského protokolu platí, že „systémem Smlouvy o Antarktidě rozumíme Smlouvu o Antarktidě, opatření učiněná podle této Smlouvy, její přidružené zvláštní mezinárodní nástroje, jež nabyly platnosti, a opatření podle nich učiněná“.27 Na rozdíl od definice přijaté Úmluvou CRAMRA28 je Protokolem vyžadováno, aby dohody a opatření nabyly platnosti, jinak nebudou považovány za součást Antarktického smluvního systému. Z tohoto důvodu i zmíněná Úmluva CRAMRA není součástí systému Smlouvy o Antarktidě, protože nebyla ratifikována. Zvláštními mezinárodními nástroji, které 26

Srov. čl. VI Smlouvy o Antarktidě. Viz čl. I písm. e) Madridského protokolu. 28 Úmluva CRAMRA definovala Antarktický smluvní systém jako Smlouvu o Antarktidě, Úmluvu CCAS, Úmluvu CCAMLR a opatření přijatá na základě těchto instrumentů. 27

19

naopak tvoří ATS, jsou Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě o Antarktidě, Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců uzavřená v Londýně v roce 1972 (Convention for the Conservation of Antarctic Seals - CCAS) a Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů z Canberry z roku 1980 (Convention for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources - CCAMLR). Je zřejmé, že nejsilnější vazbu ke Smlouvě o Antarktidě má právě Madridský protokol, který se stal její nedílnou součástí a nebyl přijat jako samostatný mezinárodní nástroj. Dokazuje to i skutečnost, že všechny smluvní strany Madridského protokolu musí být smluvními státy Smlouvy o Antarktidě29, Smlouva i Protokol se vztahují na stejně definovanou oblast vymezenou Smlouvou o Antarktidě a ratifikace Madridského protokolu je podmínkou k získání konzultativního statusu podle Smlouvy. Naopak obě Úmluvy, které dotváří ATS, jsou zcela samostatnými právními nástroji.

2.1 Smlouva o Antarktidě

Jak již bylo uvedeno, působnost Smlouvy z hlediska jejího územního vymezení se vztahuje na oblast jižně od 60. rovnoběžky jižní šířky. Je tedy jasné, že právní režim zavedený Smlouvou se netýká jen samotného kontinentu, ale i antarktických moří, ostrovů a souostroví jako Jižní Shetlandy a Jižní Orkneje a plovoucích ledovců. Zároveň je stanoveno, „že systém založený Smlouvou nepoškozuje a nikterak se nedotýká práv kteréhokoliv státu nebo výkonu těchto práv uznávaných mezinárodním právem o volném moři v této oblasti“30. Znamená to, že Smlouva nijak neruší a ani není v rozporu se svobodami volného moře a státy i v této oblasti mohou využívat všech svobod podle Úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982 (United Nations Convention on the Law of the Sea - UNCLOS) – jde především o svobodu rybolovu, plavby, přeletu, budování ostrovů nebo vědeckého výzkumu. Lze si však představit i situaci, kdy určitou činnost v oblasti volného moře jižně od 60º jižní šířky Smlouva o Antarktidě zakazuje, ale nečiní tak Úmluva OSN o mořském právu. Smlouva například umožňuje těžbu nerostů v antarktické oblasti jen pro vědecké účely. Takové omezení v Úmluvě UNCLOS nenajdeme, a proto na volném moři není težba pro jiné než vědecké účely zakázána – tudíž je povolena i jižně od 60. rovnoběžky jižní šířky. Dle názoru Mezinárodní úřadu pro mořské dno však ani v takovém

29 30

Viz čl. 21 a 22 Madridského protokolu. Viz čl. VI Smlouvy o Antarktidě.

20

případě neexistuje mezi oběma úmluvami rozpor, neboť podle jeho stanoviska účelem Smlouvy je chránit Antarktidu jako kontinent.31

Zásadními ustanoveními Smlouvy jsou bezesporu ta, která prohlašují Antarktidu za území zasvěcené míru a vědě. Antarktida bude využita pouze pro mírové účely, jsou zakázána veškerá opatření vojenského charakteru s výjimkou přítomnosti vojenského personálu z důvodu vědeckého výzkumu a využití vojenských zařízení pro mírové účely. Nadále potrvá svobodný vědecký výzkum v Antarktidě, jehož vzorem se stala spolupráce dvanácti zemí během Mezinárodního geofyzikálního roku.32 Na tato ustanovení navazuje i zákaz jaderných výbuchů a zákaz zneškodňování radioaktivního materiálu.33 Celý antarktický kontinent tak můžeme označit za demilitarizovanou a denuklearizovanou oblast.

Smlouva o Antarktidě byla uzavřena na dobu neurčitou a jejím podepsáním státy zmrazily své územní nároky a to na dobu její platnosti. Smluvní strany se zavázaly, že si nebudou nárokovat nová antarktická území a nebudou uplatňovat stávající nároky. Stejné ustanovení Smlouvy pamatuje i na činnosti a akce prováděné v Antarktidě v období platnosti Smlouvy. Žádné z nich se nestanou podkladem pro prohlášení nebo popírání nároků na územní svrchovanost v Antarktidě. V tomto případě tak zájem na mírovém využívání Antarktidy a výzkumu kontinentu zvítězil nad politickými zájmy jednotlivých států. Na druhou stranu takováto ustanovení nelze považovat za zřeknutí se dosavadních nároků, a proto všechny nároky existující ke dni 23. června 1961, kdy Smlouva nabyla platnosti, nadále platí 34.35

Smlouva o Antarktidě je výjimečná i tím, že rozlišuje tři kategorie smluvních stran. V praxi se toto dělení projeví zejména během konzultativních schůzek smluvních stran, kdy dochází k přijímání opatření podle Smlouvy, a v jiných situacích, kdy státy nějakým způsobem regulují režim v Antarktidě. V těchto případech totiž mají vliv na případné přijetí nebo nepřijetí opatření pouze ty státy, které projevují o Antarktidu skutečný zájem. První skupinu tvoří státy, které 31

Srov. Vícha, O.: České právo životního prostředí, č. 3, 2003, str. 26 a násl. Viz čl. I a II Smlouvy o Antarktidě. 33 Srov. čl. V Smlouvy o Antarktidě. 34 Viz čl. IV Smlouvy o Antarktidě. 35 Antarktida se takto liší od jiných mezinárodních prostorů jako kosmický prostor nebo volné moře, protože v jejich případě je zcela zakázáno si je přivlastnit. Viz Ondřej, J.: Právo mezinárodních prostorů, UK v Praze, 2000, str. 15. 32

21

spolupracovaly v oblasti výzkumu Antarktidy od samého počátku, tedy od Mezinárodního geofyzikálního roku, a které se účastnily Washingtonské konference. Jde tedy o 12 států36, které stály u zrodu Smlouvy o Antarktidě. Druhou skupinu představují státy, které ke Smlouvě přistoupily později a projevují svůj zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost. Tyto země například v Antarktidě vybudovaly vědecké stanice nebo na kontinent vysílají své expedice.37 Tyto první dvě skupiny privilegovaných států mají konzultativní status, jsou konzultativními stranami Smlouvy. Madridský protokol přijatý v roce 1991 zavedl další podmínku pro získání konzultativního statusu, a to být také smluvní stranou Madridského protokolu.38 V současné době je států s konzultativním statusem celkem 28, zatím posledním státem, který získal konzultativní status v roce 2004, je Ukrajina. Tyto dvě kategorie států uplatňují svůj vliv během konání konzultativních schůzek smluvních stran (Antarctic Treaty Consultative Meeting – ATCM), mají hlasovací právo v případě, kdy se rozhoduje o přijetí opatření, rozhodnutí, rezolucí, mají právo jmenovat své pozorovatele, kteří provádějí inspekce za účelem dodržování Smlouvy o Antarktidě a mají možnost po třiceti letech platnosti Smlouvy svolat konferenci, která bude jednat o tom, jak je Smlouva prováděna. Dokumenty předkládané k projednání těmito dvěma skupinami států se označují jako pracovní dokumenty (working papers) a méně významné podklady k jednání jako informační materiály (information papers). Třetí skupinu států tvoří ostatní signatáři Smlouvy o Antarktidě, kteří zde však nevykonávají podstatnou vědeckou činnost, nemají proto konzultativní status a oprávnění, která přísluší prvním dvěma kategoriím. Tuto kategorii tvoří v současnosti devatenáct zemí, mezi nimi i Česká republika. I naposledy zmíněná skupina států se může účastnit konzultativních schůzek smluvních stran a přispět tak k diskusi, avšak bez možnosti jakkoliv ovlivnit rozhodovací proces.

2.2 Ochrana životního prostředí podle Smlouvy o Antarktidě

V době vyjednávání konkrétní podoby Smlouvy nebyla ochrana životního prostředí na pořadu dne. Smlouva byla uzavřena na konci 50. let a důvodem jejího vzniku byl hrozící konflikt mezi sedmi státy, které si od počátku 20. století nárokovaly antarktické území. Pojem životní prostředí 36 Austrálie, Argentina, Chile, Spojené státy americké, Sovětský svaz, Velká Británie, Francie, Nový Zéland, Norsko, Jihoafrická republika, Belgie a Japonsko. 37 Viz čl. IX odst. 2 Smlouvy o Antarktidě. 38 Viz čl. 22 odst. 4 Madridského protokolu.

22

(environment) tak v textu Smlouvy vůbec nenalezneme. Na druhou stranu Smlouva obsahuje ustanovení, jejichž obsah je významný i z hlediska ochrany životního prostředí. Hned podle úvodního článku platí, že Antarktida může být využívána pouze pro mírové účely. V Antarktidě jsou zakázány veškeré jaderné výbuchy a zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu.39 Zásadním ustanovením z pohledu ochrany životního prostředí je článek IX a jeho odst. 2, písm. f), který stanoví, že opatření, která budou konzultativní strany na svých schůzkách přijímat, budou určena i k ochraně a uchování živých zdrojů v Antarktidě. Bezesporu jde o právní základ pro tvorbu opatření k ochraně životního prostředí v Antarktidě. Jak se uvádí40, toto ustanovení je třeba vykládat extenzivně, protože s ochranou živých zdrojů jasně souvisí i ochrana životního prostředí, ve kterém se tyto druhy přirozeně vyskytují.

2.2.1 Opatření přijatá k ochraně životního prostředí Ochraně životního prostředí se smluvní strany věnovaly v doporučení41 z let 1961 – 196242, které bylo dále rozpracováno o dva roky později. Přílohou tohoto doporučení z roku 1964 byla Dohodnutá opatření k uchování antarktické fauny a flóry (Agreed Measures for the Conservation of Antarctic Fauna and Flora)43, která platila až do roku 1991, kdy byl přijat Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě o Antarktidě. Oblast Smlouvy o Antarktidě, tedy území jižně od 60. rovnoběžky jižní šířky, byla prohlášena oblastí zvláštní ochrany (Special Conservation Area). Dohodnutá opatření chránila antarktický ekosystém před zavlečením nepůvodních druhů, stanovila zákaz zabíjení, lovení nebo napadání původních savců nebo ptáků, byla vytvořena kategorie zvláště chráněných druhů. Státy se také zavázaly, že při své činnosti v Antarktidě, budou minimalizovat škodlivé zasahování (harmful interference) do místních populací, tzn. omezí volné pobíhání psů v blízkosti stanovišť, používání motorových vozidel nebo střelbu. Z uvedených zákazů byly stanoveny výjimky, kdy se omezení neuplatní. Obecným příkladem je situace mimořádné havárie, kdy jsou ohroženy lidské životy, bezpečnost lodí a letadel. Výjimku ze zákazu lovu savců a ptáků představovaly situace, kdy bylo povolení vydáno 39

Viz čl. V Smlouvy o Antarktidě. Srov. Vícha, O.: Mezinárodní právo životního prostředí, č. 3, 2003, str. 75. 41 Pojem doporučení zahrnoval do roku 1995 opatření i rezoluce, tedy jak právně závazné akty, tak dokumenty doporučující povahy. 42 Opatření č. VIII přijaté na konzultativní schůzce v Canbeře v roce 1961 a opatření č. II z konzultativní schůzky v Buenos Aires z roku 1962. 43 Doporučení ATCM III č. VIII byla přijata na konzultativní schůzce v Bruselu v roce 1964. 40

23

pro účely vědeckého výzkumu, získání exempláře do ZOO nebo v případě, kdy lov byl nezbytným zdrojem obživy. Smluvní strany se nadále zavázaly, že budou předcházet a omezovat znečištění přilehlých vod a ledovců. Zvýšená ochrana platila pro kategorii 24 zvláště chráněných oblastí (Specially Protected Areas), jejichž ekosystém byl obzvlášť citlivý.44 Další doporučení45 přijatá k ochraně životního prostředí upravovala turismus v Antarktidě, kdy se státy zavázaly, že učiní ta nejlepší opatření k tomu, aby turisté mířící do Antarktidy měli na vědomí mimořádný význam tohoto kontinentu a důležitost jeho ochrany. Jiné opatření46 zdůraznilo zákaz nakládání s radioaktivním odpadem, tedy pouze zopakovalo požadavek upravený již ve Smlouvě o Antarktidě. Během 80. let byla přijata celkem tři doporučení47, která se věnovala nakládání s odpadem a byla podkladem pro vypracování Přílohy III Madridského protokolu. Doporučení z roku 198748 zmínilo pojem posuzování vlivu na životní prostředí (Environmental Impact Assessment), kdy byl vypracován postup hodnocení možného vlivu zamýšlené činnosti (vědeckého výzkumu, logistiky) v Antarktidě na její životní prostředí. Ustanovení tohoto doporučení byla dále rozvedena v Příloze I Madridského protokolu.

2.3 Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců 1972 (Convention for the Conservation of Antarctic Seals - CCAS)

Již počátky objevování Antarktidy byly spojeny s lovem velryb, tuleňů a tučňáků. Po druhé světové válce začal vzkvétat komerční lov a některé druhy byly na pokraji vyhynutí. Smlouva o Antarktidě neobsahovala žádné ustanovení zajišťující ochranu antarktickým ploutvonožcům, ale pět let po jejím přijetí se dva druhy ploutvonožců (lachtan antarktický a tuleň Rossův) dostaly na seznam zvláště chráněných druhů, který byl přílohou Dohodnutých opatření pro uchování antarktické fauny a flóry. V roce 1964 byl podniknut výzkum mapující výskyt ploutvonožců. Výsledkem bylo zjištění, že některé druhy se nevyskytují na kontinentu nebo v pobřežních oblastech, ale obývají pouze plovoucí ledovce. Nejvíce byli ohroženi ploutvonožci na volném moři, neboť opatření přijatá v souladu s článkem IX Smlouvy poskytují ochranu druhům 44

Srov. ATCM III: Doporučení č. VII z roku 1964. Doporučení přijaté na konzultativní schůzce ve Washingtonu v roce 1979 – Recommendation ATCM X – 8. 46 Doporučení ATCM VIII – 12 přijaté na konzultativní schůzce v Oslu v roce 1975. 47 Jednalo se o Doporučení ATCM XII – 4 přijaté na konzulativní schůzce v Canbeře v roce 1983, Doporučení XIII – 4 přijaté v roce 1985 v Bruselu a Doporučení ATCM XV – 3 z Paříže z roku 1989. 48 Doporučení ATCM XIV – 2 přijaté na konzultativní schůzce v Rio de Janeiru. 45

24

vyskytujících se na kontinentu, přilehlých ostrovech nebo v pobřežní oblasti a naopak nijak neruší práva nebo výkon těchto práv podle mezinárodního práva v oblasti volného moře.49 Z tohoto důvodu nebylo přijato další opatření k ochraně ploutvonožců, ale byla přijata Úmluva o ochraně ploutvonožců jako zcela samostatný právní nástroj. Úmluva poskytuje ochranu ploutvonožcům v mořích jižně od 60. rovnoběžky jižní šířky, neboť jejich ochrana na pevnině byla dostatečná již podle přijatých opatření z roku 1964. Úmluva chrání šest druhů ploutvonožců a sice tuleně leopardího, Rossova, Weddellova a krabožravého, rypouše sloního a lachtana antarktického. Smluvní strany se zavázaly, že jejich státní příslušníci a lodě plující pod jejich vlajkou nebudou zabíjet ani chytat tyto druhy ploutvonožců v oblasti, kterou Úmluva chrání. Výjimky z tohoto zákazu upravuje sama Úmluva. Jde o případy, kdy je lov nutný k zajištění obživy, vědeckého výzkumu nebo k získání exempláře pro muzea nebo jiné kulturní instituce. V příloze Úmluvy jsou dále stanoveny limity množství, v jakém je lov povolen. Státy se také zavázaly k přijetí opatření na národní úrovni, která by zajistila implementaci Úmluvy a postup pro vydání povolení k lovu. Význam Úmluvy je spatřován také v tom, že státy byly schopny mezinárodní spolupráce k ochraně druhů, které sice byly v nebezpečí, ale dříve než došlo k vyhubení některého z nich. Proto také Úmluva stanovila pouze obecné zákazy a omezení a sama předvídá možnost přijetí dalších omezujících opatření, pokud to bude nutné. Příloha Úmluvy stanovila podrobnější podmínky pro případný lov – absolutní zákaz lovu v období od 1. března do 31. srpna, vymezila tulení rezervace, tedy území, kde je lov zcela zakázán, a limitovala množství ulovených ploutvonožců. Státy se zavázaly ke vzájemné spolupráci a výměně informací, sdělují si vzájemně údaje o počtu ulovených jedinců, jež mají na svědomí jejich státní příslušníci nebo plavidla plující pod jejich vlajkou. Úmluva byla přijata na mezinárodní konferenci v Londýně a nabyla platnosti v roce 1978.

2.4 Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů 1980 (Convention on the Conservation of Antarctic Marine Living Resources – CCAMLR)

Dalším článkem Antarktického smluvního systému se v roce 1980 stala Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů. Byla přijata na diplomatické konferenci v Canbeře a nabyla platnosti dva roky po svém přijetí. Úmluva má širší působnost než dříve přijatá Úmluva o 49

Watts, A.: International Law and the Antarctic Treaty System, Cambridge, 1992, str. 211 a násl.

25

ochraně antarktických ploutvonožců, neboť nechrání jen vybrané druhy mořských živočichů, ale vztahuje se na veškeré živé mořské zdroje jako jsou korýši, ryby, měkkýši, ptáci a další druhy živých organismů v Antarktidě.50 Jmenovitě jsou tedy z působnosti Úmluvy vyloučeni ploutvonožci chránění CCAS a velryby chráněné podle Mezinárodní úmluvy o regulaci lovu velryb. Hlavní příčinou ochrany všech živých zdrojů byly biologické výzkumy ze 70. let, které prokázaly ubývání krilu v Jižním oceánu, jež by mohlo mít fatální důsledky. Kril je jediným zdrojem obživy pro řadu antarktických živočišných populací, jsou na něm závislí ptáci, ploutvonožci i ryby, je tedy nenahraditelným článkem potravinového řetězce. Je výslovně stanoveno, že nově přijatou Úmluvou nebudou omezena práva podle CCAS a Úmluvy o regulaci lovu velryb. Lov živých mořských zdrojů je nadále možný v souladu s těmito úmluvami. Úmluva se liší od CCAS a od Smlouvy o Antarktidě vymezením oblasti, na kterou se vztahuje. Chráněné území nekončí s 60. rovnoběžkou jižní šířky, ale je ohraničeno tzv. antarktickou konvergencí neboli polární frontou51. Zjednodušeně řečeno je antarktická konvergence oblastí, kde se mísí studené antarktické proudy s teplými vodami severních oceánů - nelze proto tuto hranici přesně vymezit, neboť mořské proudy jsou pohyblivé, ale rovněž půjde přibližně o hranici severně u 60º jižní šířky. Polární fronta tak vytváří přirozenou biologickou bariéru a Jižní oceán představuje uzavřený ekosystém.52 V příloze 3 je na mapě Antarktidy znázorněna přibližná hranice tzv. antarktické konvergence. Úmluva takto zdůraznila ekosystémový přístup k ochraně životního prostředí, neboť neposkytuje ochranu určitým preferovaným druhům izolovaně, bez ohledu na přirozené prostředí, ve kterém žijí. Její působnost je díky tomu širší než ochrana poskytovaná jinými úmluvami, protože předmětem ochrany CCAMLR je celá oblast, severně ohraničena polární frontou, jako jediný ekosystém. Cílem Úmluvy je ochrana antarktických mořských živých zdrojů, kdy se pod tímto pojmem rozumí i možné rozumné využívání těchto zdrojů. Úmluva stanoví zásady, které je nutno dodržovat k zajištění ochrany antarktických mořských živých zdrojů. Jde o zákaz snížení počtu příslušníků jednotlivých druhů pod mez, která zaručuje udržení jejich stability, povinnost obnovovat vyčerpané populace nebo zabránit změnám 50

Viz čl. I odst. 2 CCAMLR. Fronta obtéká Antarktidu mezi 40. a 60. stupněm jížní šířky. Dvě nejvýznamnější fronty jsou subantraktická a polární. Tyto fronty fungují jako hranice, jež vymezují zóny s odlišnými teplotami, salinitou a koncentrací živin. Různé zóny jsou obývány rozdílnými společenstvy rostlin a živočichů. Antarktický polární proud je díky své šířce a hloubce největším ze všech světových oceánských proudů. Tento proud pohánějí jedny z nejsilnějších větrů na planetě, které způsobují nejvyšší vlny na světě. 52 Viz http://www.ccamlr.org/pu/e/gen-intro.htm [citováno 1. října 2009]. 51

26

v antarktickém mořském ekosystému, jež by nebylo lze napravit v časovém horizontu dvaceti až třiceti let. K dosažení Úmluvou stanovených cílů a dodržení jejích principů byla založena Komise pro ochranu antarktických mořských živých zdrojů, Vědecký výbor jako poradní orgán Komise a Sekretariát CCAMLR, který má na starost administrativní záležitosti a tvorbu ročního rozpočtu. CCAMLR sídlí v Hobartu v Tasmánii.

Komise pro ochranu antarktických mořských živých zdrojů (Commission for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources) Komise byla založena na základě článku IX Úmluvy a důvodem jejího vzniku bylo vytvoření orgánu, který by zajistil dodržení cílů vytyčených Úmluvou, výslovně uvedených v jejím článku II – hlavním cílem je zachování antarktických mořských živých zdrojů, a tedy úkolem Komise je dohlížet nad jejich rozumným a přiměřeným (rational) využíváním. Komise stanoví na základě doporučení vypracovaných Vědeckou radou povolené množství úlovků pro jednotlivé mořské druhy. Přijímá opatření, jejichž cílem je minimalizovat vliv, který má rybaření na ostatní živočišné druhy. Významným oprávněním Komise je přijímat opatření k zachování druhů, která stanoví povolenou kvantitu úlovků, regiony, kde je povoleno nebo zakázáno lovit. Opatření může podrobně upravit pohlaví, stáří a rozměr lovených druhů, může stanovit počátek a konec lovné sezóny nebo určit metody lovu. Komise zdůrazňuje ekosystémový přístup k ochraně životního prostředí. Proč je tento způsob ochrany důležitý, lze ilustrovat na ochraně poskytnuté krilu. Pokud by Komise stanovila možné úlovky krilu jen vzhledem k jeho současnému množství v antarktických vodách a pouze na základě takto izolovaného posouzení by dospěla k názoru, že je ho dostatek, nemusel by takový názor a přijaté opatření regulující úlovky zajistit jeho dostatečnou ochranu. Je třeba dále zkoumat, zda na první pohled dostatečné množství skutečně postačí pro všechny živočichy, kteří jsou na něm závislí jako na nenahraditelném článku potravinového řetězce v antarktických mořích, dále v jakém množstevním stavu jsou právě tyto organismy závislé na krilu, které jsou zdrojem potravy pro predátory jižních moří. Jde tedy o přístup, jehož cílem je ochrana ekosystému jako celku, kdy je nutné antarktický ekosystém posuzovat jako jeden komplex všech vztahů mezi mořskými organismy.53 Členem Komise jsou státy, které byly prvotními signatáři Úmluvy, a členství je dále otevřené pro další země, které k Úmluvě dodatečně přistoupily a podílejí se na výzkumných nebo jiných činnostech v oblasti 53

Viz http://www.ccamlr.org/pu/E/sc/eco-app-intro.htm [citováno 1. října 2009].

27

chráněné Úmluvou. V současné době má Komise celkem 25 členů a smluvních stran Úmluvy je ještě o devět více.54 Zástupci smluvních stran se každoročně setkávají na schůzkách, kde bývá diskutována činnost jednotlivých členů za uplynulý rok a potřeba přijetí případných opatření. Těchto schůzek se účastní také pozvaní zástupci odborných organizací. K přijetí nového opatření je potřeba souhlas všech zástupců smluvních stran. K přijetí rozhodnutí menšího významu je potřeba prosté většiny. Komise vede seznam rozhodnutí, která jsou účinná a k jejichž provedení se smluvní strany zavázaly, povinností jednotlivých smluvních stran je podávat Komisi zprávy o provedených opatření k zajištění souladu s ustanoveními Úmluvy. Úmluva také počítá s monitoringem a inspekcemi, které mají zajistit její dodržování.

2.5 Úmluva o regulaci činností týkajících se nerostných zdrojů v Antarktidě 1988 (Convention on the Regulation of Antarctic Mineral Resources – CRAMRA)

Je třeba zdůraznit, že tato Úmluva není součástí Antarktického smluvního systému tak, jak ho definuje Madridský protokol, neboť nebyla ratifikována a nesplňuje tedy podmínku platnosti, kterou požaduje Protokol.55 Přesto bývá často zmiňována v souvislosti s ochranou životního prostředí, protože se jako první věnovala antarktickému nerostnému bohatství a jeho ochraně. Cílem Úmluvy nebylo absolutně zakázat veškerou těžbu nerostných surovin v Antarktidě, ale stanovila přísné podmínky, které bylo nutno dodržet k tomu, aby daný stát byl k těžbě oprávněn. Snad právě kvůli těmto ustanovením nebyla nakonec státy ratifikována, neboť během let následujících po jejím vypracování nepovažovaly strany Smlouvy o Antarktidě Úmluvou zajišťovanou ochranu přírodního bohatství za dostatečnou a obava z možných rizik poškození životního prostředí Antarktidy převážila nad zájmem ratifikovat již existující Úmluvu. Prvním státem, který se již v roce 1989 postavil proti její ratifikaci, byla Austrálie, shodný názor sdílely Francie a Belgie. V tuto chvíli již tedy bylo zřejmé, že jen stěží dojde k platnosti nové Úmluvy, protože podmínkou bylo její schválení všemi státy, které uplatnily územní nároky v Antarktidě. Úmluva se snažila o ochranu životního prostředí Antarktidy tím, že stanovila povinnost šetrného 54

Viz http://www.ccamlr.org/pu/e/ms/contacts.htm [citováno 1. října 2009]. Česká republika není stranou Úmluvy, a tudíž ani členem Komise. 55 V odborné literatuře (viz např. Ondřej, J.: Právo mezinárodních prostorů, Praha, 2000, str. 16) se lze setkat i s výkladem, kdy je Úmluva o regulaci činností týkajících se nerostných zdrojů Antarktidy považována za součást Antarktického smluvního systému. Takové pojetí je však v rozpor s čl. 1 písm. e) Madridského protokolu, který stanoví, že „systém Smlouvy o Antarktidě znamená Smlouvu o Antarktidě, opatření učiněná podle této Smlouvy, její přidružené zvláštní mezinárodní intrumenty, jež nabyly platnosti, a opatření učiněná podle těchto instrumentů“.

28

průzkumu a těžby nerostného bohatství, zavedla by režim povolování, kontroly a inspekce. Těžba surovin a další související činnosti mohly být prováděny pouze za předpokladu, že jsou k dispozici dostatečné informace pro posouzení možných vlivů na životní prostředí Antarktidy, z nichž je jasné, že dotčená činnost nebude mít škodlivý vliv na životní prostředí a bude prováděna v souladu s podmínkami stanovenými touto Úmluvou a platnými opatřeními. Úmluva byla přijata na zvláštní konzultativní schůzce smluvních stran konané ve Wellingtonu. Dnes je jasné, že nikdy nevstoupí v platnost, neboť ochrana nerostného bohatství je nyní zajišťována Madridským protokolem, který má přísnější ustanovení než CRAMRA a sice to, že zakazuje nakládání s nerostnými surovinami, pokud nejde o vědecké účely.

3. Organizační struktura Antarktického smluvního systému

3.1 Konzultativní schůzky (Antarctic Treaty Consultative Meetings - ATCMs)

Smlouva o Antarktidě nevěnuje žádnou zvláštní část nebo oddíl úpravě institucionálního zajištění ATS. Z tohoto pohledu je důležitý článek IX odst. 1 Smlouvy, který stanoví pravidla pro konání schůzek smluvních stran. Vůbec první taková schůzka se měla konat v Canbeře do dvou měsíců od vstupu Smlouvy v platnost. Ke konání tohoto prvního setkání smluvních stran došlo ve dnech 10. – 24. června 1961. Další časové odstupy pro konání následujících schůzek nebyly Smlouvou stanoveny, jen jsou v uvedeném článku zmíněny důvody, proč se zástupci smluvních stran budou nadále setkávat – za účelem výměny informací, vzájemných konzultací, v zájmu rozpracování, prozkoumání a doporučení opatření nebo za účelem vědeckého bádání v Antarktidě. Právě po nejobecněji stanoveném důvodu setkávání smluvních stran, tedy z důvodu vzájemných konzultací o tom, jak nadále pečovat o přírodní bohatství Antarktidy, se od roku 1961 tato setkání označují jako konzultativní schůzky. Tyto schůzky se konaly pravidelně jednou za dva roky (v letech 1961 – 1994), ale od přijetí Madridského protokolu, resp. jeho platnosti, se frekvence zvýšila a konají se každý rok. Konzultativních schůzek se můžou účastnit zástupci všech tří kategorií smluvních stran, ale nebylo tomu tak vždy. Do roku 1983 nebyl povolen přístup stranám bez konzultativního statusu. Od roku 1983 se mohou konzultativních schůzek účastnit, ale bez jakéhokoli vlivu na rozhodovací proces. Dalšími účastníky schůzek jsou od roku 1987 tzv. pozorovatelé (Observers) a zástupci odborných mezinárodních organizací (Experts

29

from International Organizations). Postavení pozorovatele mají např. zástupci Komise pro zachování antarktických mořských živých zdrojů nebo Vědecký výbor pro antarktický výzkum. Odborníky z mezinárodní organizace jsou zástupci Mezinárodní asociace provozovatelů zájezdů do Antarktidy, Mezinárodní hydrografické organizace, Mezinárodní námořní organizace nebo Programu OSN pro ochranu životního prostředí. V rámci zasedání konzultativní schůzky může z důvodu zvýšení efektivity práce dojít k vytvoření komisí a pracovních skupin. Úvodní zasedání každé konzultativní schůzky je přístupné pro veřejnost, následující jednání jsou pak zpravidla neveřejná. Oficiálními jazyky konzultativních schůzek jsou angličtina, španělština, francouzština a ruština. Pro komunikaci v dalších jazycích je nutná přítomnost překladatelů, kteří zajistí překlad do některého z jednacích jazyků. Opatření, rozhodnutí a rezoluce musí být přijaty všemi přítomnými zástupci konzultattivních stran. Na závěr konání konzultativní schůzky je zvykem, že zástupci ze země, kde se schůzka koná, vypracují předběžný plán jednání pro další zasedání. Tento návrh je přílohou závěrečné zprávy z konání konzultativní schůzky. Většina setkání konzultativních stran se označuje jako prosté konzultativní schůzky, kdy jsou přijímána závazná opatření a rozhodnutí nebo rezoluce a doporučení nezávazné povahy. Opatření vstoupí v platnost po schválení všemi konzultativními stranami. Náplní činnosti zvláštních konzultativních schůzek (Special Antarctic Treaty Consultative Meetings – SATCMs), konaných ad hoc, je mimořádný důvod konání této schůzky – bude tomu tak v případě přijetí důležitých dokumentů jako byla příprava Madridského protokolu nebo vypracování nových příloh Protokolu. Dalším typem shromáždění zástupců smluvních stran jsou schůzky odborníků, kteří nemají žádnou rozhodovací pravomoc, pouze vypracují odborné zprávy, jež jsou předmětem hodnocení na konzultativních schůzkách. Tohoto odborného posouzení bývá využíváno v případě hodnocení letecké bezpečnosti nebo monitoringu životního prostředí. Nejvyšší úrovní konzultativních schůzek jsou diplomatické konference, kde jsou schvalovány zásadní mezinárodní dokumenty. První takovou konferencí byla Washingtonská konference v roce 1959, kdy došlo k přijetí Smlouvy o Antarktidě.

Místa konání konzultativních schůzek se střídají v pořadí podle anglického

abecedního názvu konzultativních stran. Zatím poslední schůzka se konala v Baltimoru v USA v dubnu 2009 (ATCM XXXII) a v roce 2010 bude hostujícím státem Uruguay.56 Lze shrnout, že

56

Viz http://www.ats.aq/devAS/ats_meetings.aspx?lang=e [citováno 1. října 2009].

30

konzultativní schůzky jsou dočasným mezinárodním orgánem, který každoročně zasedá ve formě mezinárodní konference.57

3.1.1 Dokumenty ATCM

Výsledkem zasedání konzultativních schůzek můžou být rozhodnutí, opatření, rezoluce nebo doporučení. Ne všechny právní akty přijaté během zasedání ATCM jsou však právně závaznými dokumenty. Do roku 1995 se všechny dokumenty označovaly jako doporučení a až od zasedání 19. konzultativní schůzky je rozlišováno mezi uvedenými čtyřmi typy aktů.

Opatření (Measures) Opatření jsou právně závaznými akty. K tomu, aby nově přijaté opatření nabylo platnosti, je třeba jeho schválení všemi konzultativními stranami. Na národní úrovni jim může být propůjčena síla zákona, ale není to podmínkou jejich platnosti. Ve všech konzultativních státech bývají vyhlašována v úřední sbírce právních předpisů. Jednotlivá opatření budou v souladu s článkem IX Smlouvy o Antarktidě upravovat využití Antarktidy pouze pro mírové účely, podporu vědeckého bádání a mezinárodní vědecké spolupráce nebo ochranu a uchování živých zdrojů v Antarktidě. Výčet uvedený v tomto ustanovení je pouze demonstrativní, opatření lze tak přijímat i v jiných případech než těch, na které pamatovala Smlouva o Antarktidě. Poslední zmíněné ustanovení se stalo právním základem pro zajištění ochrany antarktického ekosystému. Rozhodnutí (Decisions) Rozhodnutí jsou právně závazná pro smluvní strany, ale není třeba je na národní úrovni dále schvalovat, protože mají jen organizační charakter a zajišťují chod ATCM. Rezoluce (Resolutions) a doporučení (Recommendations) Rezoluce a doporučení nejsou právně závaznými akty a mají pouze doporučující povahu.

57

Srov. Sladký, P.: Orgány antarktického smluvního systému a účast ČR na jejich činnosti, In: Právník, č. 11, 2006, str. 1320.

31

3.2 Sekretariát Smlouvy o Antarktidě (Secretariat of the Antarctic Treaty)

Sekretariát byl založen v roce 2003 a podkladem pro jeho vznik byla jednání 26. konzultativní schůzky v Madridu, které navázalo na rozhodnutí přijaté na 24. konzultativní schůzce v St. Petersburgu již v roce 200158. Diskuse o zřízení stálého orgánu, který by zajišťoval činnost konzultativních schůzek konaných každoročně v jiné zemi, se vedla již od 80. let. V roce 1992 navrhla Argentina, aby se sídlem stálého Sekretariátu stalo Buenos Aires. Sekretariát začal vykonávat svou činnost v argentinském hlavním městě v září 2004. Prvním výkonným tajemníkem, který stál v čele Sekretariátu, byl jmenován Jan Huber z Nizozemí. Dne 1. září 2009 ho nahradil Dr Manfred Reinke z Německa. Výkonný tajemník je vybírán z kandidátů, kteří jsou státními občany konzultativních stran. Sám tajemník si pak vybírá svůj personál, který mu pomáhá s výkonem funkce Sekretariátu – jmenuje svého zástupce, asistenku a technika pro informační technologie. Stálý Sekretariát navázal na činnost do roku 2003 zajišťovanou ad hoc zřízenými sekretariáty, které zajišťovaly průběh konzultativních schůzek. Byly zřizovány každý rok před prvním zasedáním ATCM. Hlavní činností stálého Sekretariátu je organizační zajištění konání jednotlivých konzultativních schůzek, shromažďování a publikace dokumentů přijatých v rámci konzultativních schůzek, Sekretariát usnadňuje všem smluvním stranám vzájemnou výměnu informací a také poskytuje široké veřejnosti informace o Antarktickém smluvním systému.59 Sekretariát vznikl jako orgán podřízený konzultativním schůzkám Smlouvy o Antarktidě. Plní úkoly, které mu svěří ATCMs, a to pod vedením a dohledem konzultativních schůzek. Kontolní funkce ATCMs se projeví např. při schvalování rozpočtu Sekretariátu.

Konkrétní náplní práce během zasedání konzultativních schůzek tak bude zejména zajištění přípravy a distribuce témat a zpráv, o kterých bude ATCM jednat, zajištění překladu dokumentů do angličtiny, španělštiny, ruštiny a francouzštiny, opatření tlumočníků na zasedání ATCM nebo pomoc konzultativním schůzkám při přípravě jednacích dokumentů. Sekretariát je také oprávněn sjednávat smlouvy, nabývat a disponovat s movitým majetkem v zájmu zajištění svých funkcí.

58 59

Viz http://www.ats.aq/devAS/ats_meetings_meeting_measure.aspx?lang=e [citováno 1. října 2009]. Viz http://www.ats.aq/devPH/noticia_completa.aspx?IdNews=42&lang=e [citováno 1. října 2009].

32

Rozpočet Sekretariátu je tvořen příspěvky konzultativních stran – polovinu představují rovné příspěvky všech konzultativních stran, do druhé části rozpočtu přispívají státy podle rozsahu své účasti na aktivitách ATS a podle svých možností.

Vzhledem k tomu, že Sekretariát je stálým orgánem, tak vykonává svou činnost během celého roku. Tato tzv. činnost mezi zasedáními (intersessional work) zahrnuje výměnu informací mezi ATCMs, Výborem pro ochranu životního prostředí založeného Madridským protokolem a členskými státy Antarktického smluvního systému. Poskytnuté informace musí zahrnovat zprávy o všech výpravách do antarktické oblasti a výstavbě nových vědeckých stanic. Sekretariát vede databázi pracovních a informačních dokumentů konzultativních schůzek Smlouvy o Antarktidě a Výboru pro ochranu životního prostředí. Na webové stránce Sekretariátu lze nalézt všechny závěrečné zprávy z dosud proběhlých ATCMs.60 Sekretariát musí každoročně připravit zprávu o své činnosti, kterou představí vždy během zasedání ATCM.

Součástí opatření z roku 2003, které dalo vzniknout Sekretariátu, je Sídelní dohoda uzavřena mezi Argentinou a ATCM. Dohoda stanoví nedotknutelnost sídla Sekretariátu. Sekretariát a jeho majetek jsou vyňaty z pravomoci argentinských úřadů v soudních a správních řízeních. Příslušné úřední osoby můžou vstoupit do sídla Sekretariátu pouze se souhlasem výkonného tajemníka. Sekretariát a zástupci smuvních stran po dobu výkonu své funkce v Argentině požívají výsad a imunit jako dilomatičtí zástupci v souladu s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích.

60

Srov. www.atc.aq.

33

4. Antarktický smluvní systém a Česká republika

4.1 Česká republika a dokumenty ATS

Česká republika se neúčastnila Mezinárodního geofyzikálního roku v letech 1957 – 1958 a ani Washingtonské konference v roce 1959 a není tedy původním signatářem Smlouvy o Antarktidě. Československo přistoupilo ke Smlouvě o Antarktidě 14. června 1962 jako vůbec první stát po nabytí platnosti Smlouvy. K podepsání Madridského protokolu došlo v roce 1992, k jeho ratifikaci v roce 2004. Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě byl publikován pod č. 42/2005 Sb.m.s. Česká republika převzala v roce 1993 závazky plynoucí pro ni z mezinárodních smluv, tedy i ze Smlouvy o Antarktidě, ale tyto závazky nebyly promítnuty do národního práva. Vzhledem k tomu, že Smlouva o Antarktidě nebyla až do tzv. euronovely Ústavy, tedy do 1. června 2002, bezprostředně závazná a ani samovykonatelná, tak až do roku 2002 mohlo dojít např. činností českých vědců v Antarktidě k rozporu se Smlouvou, neboť žádný zákon neukládal českým subjektům povinnosti stanovené Smlouvou. Novela článku 10 Ústavy účinná od 1.6.2002 změnila postavení mezinárodních smluv v českém právním řádu. „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Do té doby měly takové postavení pouze smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Od 1. června 2002 jsou tedy přímo aplikovatelné všechny mezinárodní smlouvy, pokud splňují podmínky uvedené v čl. 10 Ústavy a pokud jsou samovykonavatelné, tedy dostatečně přesné a účinné. Některá ustanovení Smlouvy o Antarktidě a Madridského protokolu tyto předpoklady nesplňují a právě z tohoto důvodu byl přijat zákon o Antarktidě. Účinností zákona o Antarktidě dostála Česká republika svým závazkům plynoucí ze Smlouvy i z Protokolu.

Česká republika není signatářem Úmluvy o ochraně antarktických ploutvonožců z roku 1972 a nepřistoupila ani k Úmluvě o ochraně antarktických mořských živých zdrojů z roku 1980.61

61

Smluvní stranou Úmluvy o ochraně antarktických mořských živých zdrojů je Evropské společenství, které Úmluvu schválilo rozhodnutím Rady 81/691/EHS . Úmluva vstoupila v platnost dne 21. května 1982.

34

Česká republika patří ke skupině států, které nemají konzultativní status. Přestože skutečnost, že Československo bylo prvním státem přistupivším k platné Smlouvě o Antarktidě by naváděla k jiným závěrům, tak během socialismu se Československo vědeckých výzkumů neúčastnilo. Usnesením vlády ČSSR č. 358 ze dne 28. července 1965 bylo rozhodnuto, aby „v souladu s výsledky konzultací se sovětskou stranou nebylo zatím usilováno o vytvoření předpokladů pro získání kvalifikovaného členství ČSSR ve Smlouvě o Antarktidě“ a „s ohledem na vysoké náklady a dosažitelnost výsledků antarktického výzkumu vzájemnou výměnou vědeckých poznatků se sovětskou stranou byl československý výzkum v Antarktidě zatím pozastaven“. Vzhledem k tomu, že Česká republika je nekonzultativní stranou Smlouvy, její účast na konzultativních schůzkách smluvních stran je omezená. Do roku 1983 neměla na ATCM vůbec přístup, v uvedeném roce získaly i ostatní smluvní strany možnost účastnit se schůzek, ale ve skutečnosti se čeští vědci začali účastnit konzultativních schůzek až na konci 90. let.

4.2 Česká vědecká stanice v Antarktidě

Dlouhodobým cílem České republiky je získání konzultativního statusu, a tak i možnosti hlasovat na zasedání konzultativních schůzek a podílet se na rozhodovací činnosti ATCMs. Předpokladem pro jeho získání je projevování zájmu o Antarktidu tím, že tam smluvní strana vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost jako je vybudování vědecké stanice nebo vyslání vědecké expedice. Protože snahou České republiky je získání konzultativního statusu, tak již na konci 90. let byl vypracován plán vedoucí k založení vlastní vědecké stanice v Antarktidě. Iniciátorem projektu byla Masarykova univerzita v Brně a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Projekt české polární stanice byl rozpracován pod vedením prof. Pavla Proška z Masarykovy univerzity v Brně. Jako to pravé místo pro založení stanice bylo vybráno severní pobřeží ostrova Jamese Rosse, který je v době antarktického léta pokryt z 80 % ledem, zbytek pak tvoří antarktická poušť, jež je důležitá pro vědecký výzkum a zkoumání tam se vyskytujících organismů. Pro samotné zahájení budování stanice bylo nutné získat souhlas konzultativních stran Smlouvy. V roce 2003 byl návrh z formálních důvodů odmítnut, o rok později však bez problémů přijat, a tak nadále již nic nebránilo budování české stanice. Samotná stavba byla zahájena v únoru 2005. Výstavba celé základny byla dokončena v lednu 2006. Česká vědecká stanice byla pojmenována podle Johanna Gregora Mendela (1822 – 1884), zakladatele moderní

35

genetiky a meteorologa. Nejbližšími sousedy české polární stanice jsou argentinské základny Marambio a Esperanza. Ostrov Jamese Rosse se nachází na východě Antarktického poloostrova, od něhož ho dělí úžina prince Gustava. Stanice samotná je připravena pojmout 15 osob a bude sloužit českým vědcům od konce prosince do začátku března, tedy v období antarktického léta, kdy se průměrné teploty pohybují kolem 0 ºC a maxima dosahují i deseti stupňů nad nulou, v noci pak teploty klesají na deset stupňů pod nulou. Vytopení stanice je zajištěno využitím solární energie a elektrické energie vyrobené větrnými mlýny. Stanice se skládá z hlavní budovy, která slouží k ubytování, stravování, laboratorní i odpočinkové činnosti a devíti technických kontejnerů. Životnost polární stanice je odhadována na 20 až 30 let. Náklady na její vybudování dosáhly přibližně 60 miliónů korun, financovalo ji Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Masarykova univerzita v Brně.62

Na vědecké činnosti české antarktické stanice se podílí několik institucí – Biologické centrum Akademie věd ČR, České Budějovice, Botanický institut Akademie věd, Třeboň, Česká geologická služba, Praha, Geologický ústav Akademie věd, Praha, Fakulta biologie Jihočeské univerzity, České Budějovice a Masarykova univerzita v Brně.63

4.3 Vědecký výzkum

Čeští vědci se výzkumu v Antarktidě účastnili dávno předtím, než došlo ke zprovoznění české výzkumné stanice. Od roku 1957 do roku 1970 zde postupně pracovalo dvanáct vědců a novinářů. Prvním českým vědcem v Antarktidě byl astronom RNDr. Antonín Mrkos, který pobýval na sovětské stanici Mirnyj. Jiné české prvenství, a to dobytí jižního pólu dne 26. prosince 1969, má na svědomí RNDr. Josef Sekyra, který tu navštívil polární stanici Amundsen – Scott. Dalším českým vědcem, který se účastnil sovětské expedice v letech 1959 – 1960, byl Oldřich Kostka. Stal se prvním Čechem, jenž se z Antarktidy nikdy nevrátil – společně se sedmi kolegy zemřel při požáru vědecké stanice Mirnyj. Po roce 1970 se čeští vědci dlouho žádné antarktické expedice nezúčastnili. Až od roku 1994 byli opět součástí mezinárodních vědeckých 62

Viz http://www.ekolist.cz/txt_tzpr_full.stm?x=1967120 [citováno 1. října 2009]. Viz http://www.mzv.cz/santiago/cz/kulturni_spolecenske_a_sportovni_akce/ceska_republika_a_antarktida/ceska_polarn i_stanice_na_antarktide.html [citováno 1. října 2009]. 63

36

týmů, nejčastěji spolupracovali s polskými, peruánskými a ukrajinskými vědci a obývali tak stanici Machu Picchu na ostrově Krále Jiřího a ukrajinskou polární stanici Vernadsky na západním pobřeží Antarktického poloostrova.

Poprvé byli však čeští vědci v Antarktidě doma až v roce 2006. První vědecké výpravy se účastnili geologové, klimatologové a biologové. Předmětem jejich zkoumání byly změny zalednění ve vztahu ke globálním klimatickým změnám, klimatologové se věnovali vlivu atmosférických faktorů na režim slunečního záření a důležitých částí jejího spektra, geologové se zabývali mapováním odledněné oblasti na severu ostrova Jamese Rosse. Botanický výzkum se zaměřil na sinice, řasy, mechy a lišejníky. Biologové postavili v okolí stanice malé skleníky, s jejichž pomocí chtějí zjistit vliv globálního oteplování na jednotlivé druhy rostlin. Zástupci antarktické fauny vyskytující se v oblasti Rossova ostrova jsou tuleň Wedellův, tučňák kroužkový, rypouš sloní a burňák, ale žádná z českých antarktických expedic se dosud soustavně nevěnovala jejich pozorování, a proto není k dispozici žádný zoologický výzkum věnovaný těmto obyvatelům Antarktidy.

Sen mnoha českých polárních výzkumníků se stal skutečností a i Česká republika má svou vědeckou stanici na tak odlehlém místě jako je Antarktida. Doufejme, že vědecká činnost prováděná českými experty se bude zdát konzultativním stranám Smlouvy o Antarktidě dostatečná k tomu, aby se Česká republika stala stranou s konzultativním statusem a došlo tak k dosažení dalšího cíle, kterým je pro naši zemi získání postavení konzultativní strany, a tak získání možnosti ovlivňovat další vývoj Antarktického smluvního systému.

37

III. MADRIDSKÝ PROTOKOL 1. Přijetí Protokolu o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě o Antarktidě

Dne 4. října 1991 byl v Madridu přijat Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě o Antarktidě (Protocol on Environmental Protection to the Antarctic Treaty), čímž došlo k dalšímu rozšíření Antarktického smluvního systému. Protokol sám je doplněním Smlouvy o Antarktidě a jeho cílem je zajistit ochranu životního prostředí Antarktidy a přilehlých ekosystémů. V době, kdy byla přijata Smlouva o Antarktidě, nebyla ochraně životního prostředí věnována příliš velká pozornost. Výsledkem jednání o Smlouvě a jedním z předpokladů pro vytvoření nového režimu bylo „zmrazení“ územních nároků smluvních států. Samotné ochraně životního prostředí se strany Smlovy věnovaly jen zcela na okraj – státy se zavázaly, že v rámci vzájemné spolupráce by se měly řešit i otázky týkající se ochrany a uchování antarktických živých zdrojů. Mezi dalšími příčinami, které vedly k téměř tříletým jednáním a diskusím, jejichž výsledkem je právě Madridský protokol, byly bezesporu i tragické havárie, ke kterým došlo na volném moři a které ohrozily existenci místního ekosystému. Za takové „spouštěče“ mezinárodních jednání můžeme s jistotou považovat havárie argentinské lodi Bahia Paraiso64, britské lodi Endurance65 nebo peruánské lodi Humboldt66 v antarktické oblasti v roce 1989, jež měly za následek znečištění oceánu ropnými látkami, které z lodí unikly. Jinou ekologickou katastrofou byla havárie tankeru Exxon Valdez u Aljašky67 ve stejném roce. Přestože k ní došlo

64

Dne 28. ledna 1989 argentinská zásobovací loď Bahia Paraiso narazila do skalnatého pořeží poblíž výzkumné stanice Spojených států amerických Palmer na Antarktickém poloostrově. Došlo k úniku přibližně 600 000 litrů motorové nafty do moře, přičemž bylo zabito tisíce korýšů a mnoho tučňáků a jiných mořských ptáků a rovněž byla zničena řada vědeckých projektů podél pobřeží. Viz http://antarcticmarc.com/bahia.html [citováno 15. července 2009]. 65 Dne 7. února 1989 britská zásobovací loď HMS Endurance narazila do ledovce v zálivu Esperanza v blízkosti ostrova Deception. Došlo k úniku látek a vytvoření ropných skvrn. Viz Joyner, C. CH.: Antarctica and the Law of the Sea, Martinus Nijhoff Publishers, 1992, Kluwer Academic Publishers Group, str. 170. 66 Dne 28. února 1989 peruánské výzkumné plavidlo BIC Humboldt najelo na mělčinu v zálivu Fildes u ostrova Krále Jiřího, přičemž došlo k úniku ropných látek. Viz Joyner, C. CH.: Antarctica and the Law of the Sea, Martinus Nijhoff Publishers, 1992, Kluwer Academic Publishers Group, str. 170. 67 Tanker Exxon Valdez ztroskotal 24. března 1989 v zálivu prince Williama. Ropa znečistila celé pobřeží a zničila většinu planktonu. Kvůli této nehodě uhynuly statisíce mořských ptáků, vyder, tuleňů a kosatek. Až v polovině června 2009 vynesl soud v San Franciscu konečné rozhodnutí o výši odškodného, které musí společnost Exxon Mobil uhradit. Jde o 507,5 milionu dolarů, které jako odškodné dostanou obyvatelé znečištěné oblasti, rybáři,

38

v jiných zeměpisných šířkách než k předchozím třem haváriím, nepochybně na konci 80. let také podpořila iniciativu států k další aktivní činnosti ohledně vytvoření efektivního systému ochrany životního prostředí.

Vzhledem k tomu, že smluvní strany považovaly třicet let po uzavření Smlouvy o Antarktidě ochranu životního prostředí zajišťovanou Smlouvou za nedostatečnou, došlo na konci 80. let k dalším jednáním stran Smlouvy o tom, jak zajistit ochranu antarktického ekosystému na vyšší úrovni. Uzavření Madridského protokolu iniciovaly především Austrálie a Francie, k nimž se postupně přidávaly i další státy, a na 15. konzultativní schůzce v roce 1989 předložily svůj návrh k zajištění komplexní ochrany životního prostředí i Chile, Nový Zéland, Švédsko a USA. Přestože se zdá, že cíl všech zmíněných států byl shodný, tedy vytvořit komplexní fungující systém ochrany životního prostředí Antarktidy, lišily se názory, v jaké míře bude tato ochrana zajištěna a zda se naváže na Úmluvu o regulaci činností týkajících se nerostných zdrojů v Antarktidě či nikoli. Zatímco Austrálie a Francie shodně zastávaly názor, že Antarktida bude přírodní rezervací zasvěcenou vědě (natural reserve, land of science), což by znamenalo velice přísnou kontrolu veškeré lidské činnosti na kontinentě, z nichž by celá řada byla zcela zakázána, a aktivity dovolené by vždy vyžadovaly oficiální povolení před každým zahájením této činnosti, Spojené státy navrhovaly méně razantní přístup, tedy pouze zpřísnění ochrany dle Smlouvy o Antarktidě a zahrnutí Úmluvy CRAMRA do ATS. Kompromisní postoj mezi těmito dvěma variantami zaujalo Chile – navrhovalo založit ochranu na konceptu Antarktidy jako zvláštní chráněné oblasti (Antarctic as a Special Conservation Area). Další návrhy na vytvoření nového normativního systému předložily i Indie, Nizozemsko, Švédsko nebo Nový Zéland. Návrh naposledy zmíněného státu se téměř shodoval s postojem USA a Velké Británie, ale byl tu jeden velký rozdíl – Nový Zéland navrhoval, aby v Antarktidě byla zakázána pro futuro veškerá težba nerostů. Svou vizi v této fázi schůzek představily i některé nevládní organizace jako např. Koalice pro Antarktidu a Jižní ocean (The Antarctic and Southern Ocean Coalition - ASOC). V rámci této schůzky byla přijata dvě doporučení, která se dále diskutovala během čtyř zasedání zvláštní konzultativní schůzky v letech 1990 a 1991. Nakonec se smluvní strany přiklonily k australsko – francouzskému pojetí ochrany, a daly tak vzniknout unikátnímu systému ochrany majitelé podniků a další, kteří byli havárií poškozeni. Viz více na http://www.ceskenoviny.cz/ekologie/zpravy/exxon-musi-za-havarii-z-roku-1989-zaplatit-507-5-milionudolaru/382855 [citováno 15. července 2009].

39

antarktického ekosystému. Dosavadní způsob ochrany se vyznačoval roztříštěností a nekomplexní úpravou už vzhledem k tomu, že neexistoval žádný základní dokument nebo smlouva zajišťující tuto ochranu, pouze dílčí úprava přijatá v rámci mnoha doporučení konzultativních schůzek nebo mezinárodních smluv zajišťujících ochranu pouze určité části ekosystému. Úmluva CRAMRA byla celá věnována ochraně životního prostředí, ale neupravovala veškerou lidskou činnost na kontinentě, nýbrž se věnovala pouze úpravě těžební činnosti. Až konkrétní podoba Protokolu vyjasnila další nejednotné názory stran – některé státy navrhovaly geograficky rozšířit antarktickou oblast, tedy území, na které by se Protokol vztahoval, severněji od šedesáté rovnoběžky jižní šířky, ale nakonec se zůstalo u vymezení oblasti tak, jak jej zavedla již Smlouva o Antarktidě. Jiný návrh požadoval, aby do Protokolu byla zahrnuta i úprava dalších lidských činností v Antarktidě a přilehlých územích, jako např. rybolov. V rámci dalších vyjednávání došlo také ke konsensu ohledně systému povolování rizikových činností v Antarktidě. Byl potlačen návrh Francie a Austrálie, které navrhovaly podrobit předběžné kontrole a povolovacímu režimu veškeré činnosti bez rozdílu. Tento razantní postoj byl odmítnut právě z toho důvodu, že by zahrnoval i jakýkoliv výzkum v Antarktidě, přestože jeho vliv na prostředí je zcela minimální nebo pouze lokalizovaný. Byl také zavržen z důvodu nesouladu s ustanovením Smlouvy o Antarktidě týkající se svobody vědeckého výzkumu na kontinentě. Naopak Protokol zdůrazňuje na prvním místě význam Antarktidy jako oblasti k provádění vědeckého výzkumu. Výsledná úprava tak rozlišuje mezi činnostmi, které nemají na okolí žádný nebo minimální vliv, dále těmi, které mají přechodný nebo menší vliv, a třetí skupinou činností, která svým rozsahem a vlivem na životní prostředí přesahuje předchozí dvě skupiny lidských aktivit.

Přes nastíněné rozdíly v pojetí způsobu ochrany a její intenzitě se konzultativní strany shodly na prvním návrhu nového smluvního nástroje, který byl představen v prosinci 1990. Výsledkem těchto jednání byla také jeho forma – strany se rozhodly, že bude mít podobu Protokolu doplňujícího Smlouvu o Antarktidě a nebude tedy samostatnou smlouvou tak, jak některé státy navrhovaly. Základem veškeré ochrany je přístup k Antarktidě jako k přírodní rezervaci, zasvěcené míru a vědě (natural reserve, devoted to peace and science). Toto pojetí je důkazem toho, že se strany přiklonily právě k australsko – francouzskému návrhu, neboť už v prvotním společném návrhu Austrálie a Francie toto zaznělo.

40

Výsledkem téměř tříletých jednání je Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy, který doplnil Smlouvu o Antarktidě. Předpokladem vstupu Protokolu v platnost bylo jeho přijetí všemi státy, které byly ke dni jeho přijetí konzultativními stranami Smlouvy o Antarktidě68. Posledním z dvaceti šesti konzultativních stran, která v roce 1998 Protokol ratifikovala, bylo Japonsko, a tak Protokol vstoupil v platnost až sedm let po svém přijetí. Žádnému ze smluvních státu nebylo umožněno přijetí Protokolu s jakýmikoliv výjimkami nebo výhradami.

2. Madridský protokol

Madridský protokol je uspořádán do preambule, 27 článků a dodatku. Nedílnou součástí Protokolu již v době jeho přijetí byly čtyři přílohy. V následujících letech po přijetí Madridského protokolu byly přijaty další dvě přílohy – pátá příloha byla přijata na šestnácté konzultativní schůzce v říjnu 1991 a na šesté příloze se smluvní strany Smlouvy o Antarktidě dohodly na zasedání dvacáté osmé konzultativní schůzky ve Stockholmu v červnu 2005. V současné době tedy tvoří nedílnou součást Madridského protokolu celkem šest příloh. První příloha se týká posuzovaní vlivu na životní prostředí (Environmental Impact Assessment), druhá se věnuje ochraně antarktické fauny a flóry (Conservation of the Antarctic Fauna and Flora), třetí upravuje nakládání s odpadem (Waste Disposal and Waste Management), čtvrtá zahrnuje úpravu zabraňování mořskému znečišťování (Prevention of Marine Pollution), pátá příloha se věnuje ochraně a správě zvláštních území v Antaktidě (Protection and Management of Areas in the Antarctic) a konečně šestá příloha se týká odpovědnosti za ekologické havárie způsobené v oblasti Smlouvy o Antarktidě (Liability Arising from Environmental Protection to the Antarctic Treaty). Rozšiřování Protokolu přijetím dalších příloh v souladu s článkem IX Smlovy o Antarktidě předvídá sám Madridský protokol ve svém článku 9 odst. 2.

2.1 Základní principy a provázanost se Smlouvou o Antarktidě

Účelem Protokolu je doplnit Smlouvu o Antarktidě a je explicitně stanoveno, že přijetím tohoto Protokolu nedochází ke změně ani jinému upravení Smlovy. Již z Preambule vyplývá, že

68

Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě o Antarktidě byl přijat 4. října 1991 a v tento den tvořilo konzultativní strany Smlouvy celkem dvacet šest států.

41

hlavním cílem je především ochrana nerostných zdrojů a zajištění využívání Antarktidy jen pro mírové účely. Antarktida je označena za přírodní rezervaci zasvěcenou míru a vědě.

Protokol vymezuje pojmy jako konzultativní strany Smlouvy o Antarktidě, systém Smlouvy o Antarktidě nebo oblast Smlouvy o Antarktidě. Již na tomto místě je zmíněn Výbor pro ochranu životního prostředí v Antarktidě, který byl zřízen v souladu s článkem jedenáct. V souladu s Dodatkem k Madridskému protokolu, který je jeho nedílnou součástí, byl zřízen Arbitrážní tribunál.69

Cílem Protokolu je všestranná ochrana životního prostředí Antarktidy a závislých a přidružených ekosystémů.70

K ochraně životního prostředí jsou vytyčeny základní zásady. Veškeré činnosti prováděné v oblasti Smlouvy o Antarktidě mají být napříště plánovány a uskutečňovány tak, aby byly omezeny nepříznivé účinky na životní prostředí Antarktidy a závislé a přidružené ekosystémy. Před veškerou jinou činností prováděnou v této oblasti má přednost vědecký výzkum.71

Zároveň je vyjádřen poměr a slučitelnost s ostatními složkami systému Smlouvy o Antarktidě. Madridský protokol Smlouvu o Antarktidě nemění ani neupravuje, je jen jejím doplněním. Strany se zavázaly k provedení příslušných ustanovení v národní legislativě, povinností každého smluvního státu je např. i kontrola cestovních agentur a podmínek, za kterých nabízejí pobyty v Antarktidě.72

2.2 Spolupráce stran a vědecká činnost

Základem pro spolupráci stran při plánování a provádění činností v oblasti Smlovy o Antarktidě je jejich vzájemný závazek, že budou sdílet informace, jež budou napomáhat ostatním stranám Smlouvy při plánování a provádění jejich činností v oblasti Smlouvy o Antarktidě za účelem 69

Čl. I Madridského protokolu. Čl. II Madridského protokolu. 71 Čl. III Madridského protokolu. 72 Čl. IV a V Madridského protokolu. 70

42

ochrany životního prostředí Antarktidy a závislých a přidružených ekosystémů. To je základem i pro hlubší spolupráci typu společných programů vytvářených k ochraně životního prostředí, konání společných expedic a nutnosti vzájemné dohody při zakládání nových vědeckých stanic na kontinentě a při výběru správného místa pro jejich budování.73 Madridský protokol zavádí systém kontoly jeho dodržování – prováděním kontroly na národní úrovni je pověřena každá ze smluvních stran a předpokládá se i vytvoření kontrolního orgánu jmenovaného při konzultativních schůzkách.

Prvotní význam má provádění vědeckého výzkumu v Antarktidě - zakázána je jakákoliv jiná činnost týkající se antarktických nerostů než je vědecký výzkum.74

2.3 Posuzování vlivů na životní prostředí Posuzování vlivů na životní prostředí upravuje nejen Protokol75, ale i na něj přímo navazující první příloha, která je celá věnována procesu EIA (Environmental Impact Assessment). Obecně se rozlišují tři skupiny činností prováděné na antarktickém území podle svého rozsahu, nebezpečnosti a vlivu na antarktický ekosystém – tedy činnosti, které mají menší než malý nebo přechodný vliv, druhou skupinu tvoří činnosti s malým nebo přechodným vlivem a do poslední skupiny řadíme činnosti s větším než malým nebo přechodným vlivem.

2.4 Organizační struktura a dohled

Na základě Protokolu byl dne 14. ledna 1998 zřízen Výbor pro ochranu životního prostředí (Committee for Environmental Protection - CEP), který se poprvé sešel během 22. konzultativní schůzky konané v norském Tromso. Hlavní funkce Výboru jsou demonstrativně stanoveny Madridským protokolem.76 Nejdůležitějším úkolem Výboru je poskytovat rady a doporučení stranám Protokolu v souvislosti s jeho prováděním. Konzultativní schůzky smluvních stran mohou pověřit Výbor dalšími úkoly. Při plnění svých funkcí může Výbor spolupracovat 73

Čl. VI Madridského protokolu. Čl. VII Madridského protokolu. 75 Čl. VIII Madridského protokolu. 76 Čl. XI a XII Madridského protokolu. 74

43

s Vědeckým výborem pro výzkum Antarktidy, Vědeckým výborem pro uchování mořských živých zdrojů Antarktidy a dalšími vědeckými organizacemi. Výbor poskytuje rady týkající se např. vědeckého výzkumu, stavu životního prostředí, výměny a hodnocení informací týkajících se ochrany životního prostředí nebo inspekčních postupů. Působnost Výboru zahrnuje i všechny Přílohy, které tvoří součást Protokolu, a tak Výbor může formulovat i rady a doporučení týkající se již šesti existujících příloh, tak i doporučení k přijetí případných dalších příloh Madridského protokolu. Výbor se schází jednou ročně ve stejnou dobu, jako se konají konzultativní schůzky smluvních stran.

Dohled nad dodržováním Protokolu zajišťuje inspekce zřízená za účelem kontroly. Inspekce bude prováděna pozorovateli vybranými konzultativními stranami společně nebo jednotlivě každou konzultativní stranou. Pozorovatelům bude pro důsledné provedení inspekce umožněn vstup do všech částí stanic, zařízení, vybavení, lodí a letadel, které jsou přístupné podle článku VII Smlouvy o Antarktidě. Po ukončení inspekce budou rozeslány zprávy o jejím provedením všem stranám, kterých se týkají.77

Členy Výboru pro ochranu životního prostředí jsou smluvní strany Madridského protokolu a pozorovatelský status mají všechny ostatní státy, které jsou stranami Smlouvy o Antarktidě, ale které neratifikovaly Madridský protokol. Zasedání Výboru se koná každoročně společně s konzultativními schůzkami smluvních stran. Závěrečnou zprávu o konání zasedání Vědeckého výboru schvaluje ATCM.

2.5 Řešení stavu nouze

Protokol také předvídá stav nouze a upravuje činnosti, ke kterým se smluvní strany zavazují v případě, že by stav nouze skutečně nastal.78 Jde hlavně o vzájemnou spolupráci států, vypracování plánů pro společný postup v případě stavu nouze a úpravu další kooperace. Rovněž řeší odpovědnost za škodu způsobenou činnostmi prováděnými v antarktické oblasti a předvídá

77 78

Čl. XII a XIV Madridského protokolu. Čl. XV Madridského protokolu.

44

vypracování pravidel a řízení týkající se odpovědnosti za škodu v jedné nebo ve více přílohách Protokolu.79

2.6 Informační povinnost

Všem stranám je uložena povinnost vypracovat každoročně zprávu o tom, jaké kroky daný stát podnikl k provedení Protokolu. Tyto zprávy jsou rozesílány všem ostatním stranám a Výboru, má být zajištěn veřejný přístup k nim a budou projednány na další konzultativní schůzce ke Smlouvě o Antarktidě.80

2.7 Řešení sporů

Protokol klade důraz na pokojné řešení sporů ohledně výkladu a používání Madriského protokolu. Spor bude řešen způsobem, na kterém se strany dohodnou, a to soudním, smírčím nebo

arbitrážním

řízením.

Spor

lze

urovnat

též

vzájemným

vyjednáváním

nebo

zprostředkováním.81 Zároveň je upravena volba způsobu pokojného řešení sporů.82 Pokud se strany nedohodnou na stejném prostředku pro řešení sporu, tak může být spor předložen pouze Arbitrážnímu tribunálu.83 Členy tribunálu jsou osoby znalé antarktického a mezinárodního práva. Protokol tedy nezaložil žádný zvláštní soud, nicméně stanoví obligatorní způsob řešení případných sporů.

2.8 Podpis, ratifikace, přijetí, schválení a nabytí platnosti

Pravidla pro podpis, ratifikaci, přijetí, schválení a nabytí platnosti Protokolu stanoví závěrečná ustanovení Protokolu.84 Depozitářem je stanovena vláda Spojených států amerických a u ní jsou uloženy listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu. Protokol nabyl platnosti třicátého dne po dni uložení listin o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přístupu všemi státy, které byly 79

Čl. XVI Madridského protokolu. Čl. XVII Madridského protokolu. 81 Čl. XVII Madridského protokolu. 82 Čl. XIX Madridského protokolu. 83 Čl. XX Madridského protokolu. 84 Čl. XXI až XXIII Madridského protokolu. 80

45

konzultativními stranami Smlouvy o Antarktidě v den, kdy byl Madridský protokol přijat. Jak bylo výše zmíněno, stalo se tak v roce 1998, když Protokol jako poslední ratifikovalo Japonsko. Jakékoliv výhrady k Protokolu jsou zakázány85, ovšem počítá se s možností úprav a změn Protokolu a je stanoven způsob jejich přijetí.86 Vláda Spojených států amerických je jako depozitář povinna oznámit smluvním stranám Smlouvy o Antarktidě pět okruhů skutečností. Jde zejména o sdělení, kdy nabude Protokol platnosti, informace o dalších přílohách k němu přijatých nebo oznámení platnosti změn a úprav Protokolu.87

Protokol byl sepsán v anglickém, francouzském, ruském a španělském jazyce a každé znění Protokolu je stejně autentické. Protokol je uložen v archivu vlády Spojených států amerických.88

3. Přílohy k Madridskému protokolu

3.1 Posuzování vlivů na životní prostředí

Již zmíněná příloha I k Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě je věnována posuzování vlivů na životní prostředí (Environmental Impact Assessment, EIA). Tato příloha navazuje a dále rozvíjí článek 3 (základní zásady ochrany životního prostředí) a článek 8 (posuzování vlivů na životní prostředí) Protokolu, které spolu vzájemně souvisí. Podle Protokolu platí, že činnosti, ke kterým v antarktické oblasti dochází, tj. veškeré lidské aktivity na jih od 60° jížní šířky, musí být slučitelné se základními environmentálními zásadami výjmenovanými v textu Protokolu. Protokol rozlišuje tři druhy činností podle jejich vlivu na životní prostředí, a to: a) vlivy menší než jsou vlivy nevýznamné nebo přechodné (less than a minor or transitory impact) b) vlivy stejné jako jsou vlivy nevýznamné nebo přechodné (a minor or transitory impact) c) vlivy větší než jsou vlivy nevýznamné nebo přechodné (more than a minor or transitory impact). 85

Čl. XXIV Madridského protokolu. Čl. XXV Madridského protokolu. 87 Čl. XXVI Madridského protokolu. 88 Čl. XXVII Madridského protokolu. 86

46

Příloha I stanoví postup, který předchází samotnému provedení činnosti. Něž k činnosti dojde, musí být nejprve předběžně posouzena. V rámci této předběžné fáze dochází k odhadu vlivu této činnosti na životní prostředí a výsledkem tohoto postupu je její zařazení, resp. zařazení podle jejího předpokládaného vlivu, do jedné ze tří skupin. To znamená, že dříve než se k jakékoliv činnosti přistoupí, musí být jasný její následný environmentální vliv. Pokud tato činnost spadá do kategorie ad a), tak k ní lze přistoupit ihned bez dalšího. Pokud v tomto předběžném stádiu dojdeme k závěru, že vliv této činnosti na životní prostředí bude pravděpodobně nevýznamný nebo přechodný, tak je nutno vypracovat tzv. počáteční vyhodnocení vlivů (Initial Environmental Evaluation - IEE). Pokud by následky posuzované činnosti byly větší než nevýznamné nebo přechodné, tak je nutno přistoupit k vypracování tzv. všestranného vyhodnocení vlivů (Comprehensive Environmental Evaluation - CEE). Podle Přílohy I by měla být posuzována veškerá činnost, ke které v antarktické oblasti dojde, nebo každá její změna. Činnosti jsou posuzovány případ od případu, tj. každá činnost zvlášť s ohledem na konkrétní okolnosti a situaci v daném místě. Výjimkou z této zásady jsou případy činností, jejichž vliv na životní prostředí není nutné posuzovat. K těmto výjimkám patří jednání v případě stavu nouze, kdy se vyžaduje provedení činnosti bez splnění postupů jinak přílohou vyžadovaných.89 Proces posuzování vlivů na životní prostředí je upraven doporučeními přijatými na konzultativních schůzkách. V současné době platí pro proces EIA v Antarktidě Směrnice přijatá na 28. konzultativní schůzce smluvních stran v roce 2005.

3.2 Ochrana antarktické fauny a flóry

Příloha II k Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě a její tři dodatky jsou věnovány ochraně antarktické fauny a flóry. Přijetí této Přílohy předcházela mnohá doporučení a obecná pravidla, která by při antarktických expedicích měla být respektována za účelem co nejmenších zásahů do antarktického ekosystému s cílem jeho uchování. Jedním z prvních opatření přijatých na zasedání ATCM byla v roce 1964 Dohodnutá opatření k ochraně antarktické fauny a flóry (Agreed Measures for the Conservation of Antarctic Fauna and Flora). Druhá Příloha Protokolu upravuje jak zasahování do místního ekosystému, tzn. odběr antarktické fauny a flóry a jiné škodlivé zasahování, tak i podmínky pro dovoz nepůvodních druhů. 89

Viz více čl. 7 Přílohy I.

47

K odběru antarktických druhů může dojít jen na základě povolení, které lze vydat jen pro účely vymezené v Protokolu. Povolení se vydává např. za účelem obstarání vzorků pro vědecké studium a informace, opatření vzorků pro muzea, herbaria, zoologické a botanické zahrady. Dodatek A zavádí kategorii zvláště chráněných živočichů a rostlin, kam patří všechny druhy lachtanů rodu Arctocephalus (fur seals) a tuleň Rossův (Ross Seal). Pokud by šlo o odběr zvláště chráněných druhů, tak povolení pro tuto činnost lze vydat jen za předpokladu, že půjde o odběr vzorků pro účely vědeckého výzkumu. Povolení je nutné i pro dovoz nepůvodních druhů do Antarktidy. V souladu s Dodatkem B Přílohy je povoleno dovážet do oblasti Smlouvy o Antarktidě domácí rostliny a laboratorní zvířata a rostliny včetně virů, bakterií, kvasinek a hub. Poslední Dodatek Přílohy upravuje dovoz drůbeže a nesterilní půdy. Důvodem této regulace je zabránění zavádění mikroorganismů do antarktické oblasti. Je proto výslovně zakázáno dovážet živou drůbež nebo jiné ptactvo. Vykuchaná drůbež musí projít před dovozem do Antarktidy přísnou zdravotní kontrolou. Od 1. dubna 1994 se v Antarktidě nevyskytují žádní psi; ti, kteří tu do té doby pobývali, museli být k uvedenému datu odvezeni. Povolení, na základě kterého je dovoz organismů dovolen, přesně upravuje množství, popř. věk a pohlaví dováženého druhu, a je vydáváno na předem omezenou dobu.

Na 32. konzultativní schůzce smluvních stran, která se konala v dubnu 2009 v Baltimoru ve Spojených státech, byla přijata v souladu s článkem IX Smlouvy o Antarktidě novela této Přílohy. Tato upravená verze Přílohy o ochraně antarktické fauny a flóry začne být účinná uplynutím jednoho roku od ukončení konzultativní schůzky, během které byla novela Přílohy přijata. 32. konzultativní schůzka se konala od 6. do 17. dubna 2009, proto nové znění Přílohy bude účinné od 17. dubna 201090.

Kromě této Přílohy, která se věnuje ochraně antarktické fauny a flóry, se ochranou antarktického ekosystému zabývají strany Smlouvy i nadále v rámci jednotlivých konzultativních schůzek. Vzhledem ke stoupajícímu zájmu o Antarktidu a stále vzrůstajícímu počtu turistů, kteří kontinent 90

Úplné znění Přílohy II přijaté na 32. konzultativní schůzce bylo zveřejněno na http://www.ats.aq/documents/recatt/att432_e.pdf [citováno 15. července 2009]. Novela přílohy začlenila Dodatky B a C do vlastního textu Přílohy. Opatření mající za účel zabránit zavádění mikroorganismů a zákaz dovozu živé drůbeže bude od 17. dubna 2010 upraveno čl. 4 Přílohy. Jediným Dodatkem Přílohy nadále zůstane Dodatek A, který jmenuje zvláště chráněné druhy v antarktické oblasti, a to Ommatophoca rossii – tuleň Rossův (Ross Seal).

48

každoročně navštíví, je na konzultativních schůzkách často diskutován právě vliv turismu na místní ekosystém. Mezi doporučení, jež byla přijata až po účinnosti Madridského protokolu, jejichž cílem je minimalizovat vliv lidské činnosti na antarktickou přírodu, patří Směrnice určené návštěvníkům Antarktidy (Guidelines for Visitors to the Antarctic) z roku 1994 a Směrnice pro provoz letadel v blízkosti ptačích stanovišť (Guidelines for the Operation of Aircraft near the Concentration of Birds in Antarctica) přijaté v roce 2004. Směrnice stanoví pravidla pro provoz letadel a helikoptér v antarktické oblasti, upravuje minimální vzdálenosti, jež musí být zachovány pro přistávání letadel od míst, kde ptáci hnízdí, nebo pro přelet nad jejich stanovišti.91 V případě nepříznivého počasí, kdy by pilot nebyl schopen určit a dodržet uvedenou vzdálenost, nesmí k plánovanému letu vůbec dojít.

3.3 Odstraňování odpadu a hospodaření s ním

Příloha III k Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě je věnována odstraňování odpadu a hospodaření s ním. Hlavním cílem Přílohy je co nejmenší produkce odpadu v Antarktidě. Zásadou je povinnost původce odpadu odvézt ho zpět do země, odkud pochází. Přitom by se mělo vždy hledět na to, aby odvoz odpadu nepoškodil životní prostředí Antarktidy více, než kdyby zůstal na svém původním místě. Odvoz odpadu z antarktického území bude pak prioritou v případě radioaktivních materiálů, odpadů obsahujících těžké kovy nebo toxické látky, pevných a tekutých paliv, derivátů polyvinylchloridu (PVC) a dalších nehořlavých látek. U určité skupiny odpadů je povolena i jeho likvidace, tzn. spálení v Antarktidě. To bude možné zejména v případě zbytků mrtvol dovezených zvířat a ptačích výrobků. Příloha dále upravuje kromě odvozu a spalování i jiné způsoby nakládání s odpadem – ukládání do moře, skladování odpadu v Antarktidě a jeho jiné odkládání.

3.4 Ochrana před znečišťováním moře

Příloha IV k Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě stanoví způsoby ochrany před znečišťováním moře. Tato příloha Madridského protokolu je poslední, která ho 91

Např. nad koloniemi tučňáků, albatrosů a jiných hnízdících ptáků lze létat minimálně ve výšce 610 m. n. mořem. Výjimkou, kdy by bylo možné povolit let v nižší nadmořské výšce, je vědecký výzkum. Viz úplné znění Směrnice http://www.ats.aq/documents/recatt/Att224_e.pdf [citováno 15. července 2009].

49

doplňovala již v době jeho přijetí. Stejně tak jako v případě předchozích příloh, i ochrana před znečišťováním moře byla diskutována již před přijetím Madridského protokolu. Této problematice bylo věnováno několik doporučení přijatých na konzultativních schůzkách smluvních stran během 70. a 80. let. Ochrana moří před znečišťováním je i cílem Mezinárodní námořní organizace (International Maritime Organization - IMO) a výsledkem její činnosti byla v roce 1973 Úmluva o zabránění znečišťování z lodí (Convention for the Prevention of Pollution from Ships), kterou o pět let později doplnil protokol, jež se tak stal součástí Úmluvy.92 Tato Úmluva stanovila obecně závazná pravidla ochrany moří před znečišťováním z plavidel, nejedná se tedy o dohodu platnou pouze v antarktické oblasti. Moře na jih od 60º jižní šířky tak byla chráněna před znečištěním ropnými a dalšími výjmenovanými škodlivými látkami stejně jako oceány či moře v jiných zeměpisných šířkách. Na základě iniciativy konzultativní schůzky smluvních stran vypracovala Mezinárodní námořní organizace v roce 1990 seznam pravidel, která se uplatní pouze v antarktické oblasti93. Přijetím Madridského protokolu a jeho IV. Přílohy tak byl vytvořen systém dalších pravidel ochrany moří pouze v oblasti Smlouvy o Antarktidě. Úmluva MARPOL zůstává i nadále pro Antarktidu závaznou, Protokol však vytvořil jakýsi nadstandard pro křehký antarktický ekosystém.

V prvním článku Přílohy jsou vysvětleny základní definice, se kterými Příloha dále pracuje – jde o pojmy jako vypouštění, odpady, škodlivá tekutá látka, naftová směs nebo loď.94 Třetí a čtvrtý článek Přílohy vyslovují zákaz vypouštět do moře ropné látky a jiné škodlivé tekuté látky. Zákaz se však nevztahuje na případy, kdy je vypouštění do moře povoleno Úmluvou MARPOL. Další článek Přílohy stanoví obecný zákaz odkládat do moře odpady jako umělé hmoty, papírové výrobky, sklo, kov, popel ze spalování, potahové a obalové materiály. Výjimkou může být potravinový odpad, jehož rozdrcené kousky nepřesahují průměr 25 mm a který lze do moře uložit ve vzdálenosti 12 námořních mil od pevniny nebo ledovcového šelfu. Stejná vzdálenost je stanovena jako minimální i pro vypouštění splašků do moře. Výše uvedené články a jejich pravidla se však nebudou uplatňovat ve stavu nouze, tzn. v případě, kdy by byla narušena 92

Úmluva je všeobecně známá pod akronymem MARPOL 73/78. Oblast jižně od 60. rovnoběžky jížní šířky byla označena za zvláštní oblast (Special Area), které je potřeba poskytnout vyšší stupeň ochrany. Požaduje se proto např. splnění přísnějších podmínek pro vypouštění ropných látek do antarktických moří. Viz Joyner C.C.: Antarctica and the Law of the Sea, Martinus Nijhoff Publishers, 1992, str. 155. 93

94

Blíže srovnej celý text Přílohy např. v České právo životního prostředí, číslo 3, 2003, str. 248.

50

bezpečnost lodi nebo přepravovaných osob nebo v případě zachraňování života na moři. Příloha se v souladu s člankem 2 použije vůči každé smluvní straně, lodím oprávněným plout pod její vlajkou a každé jiné lodi, jejíž provoz v Antarktidě provádí nebo podporuje. Tato zdánlivě neomezená aplikace Přílohy je omezena v jedenáctém článku. Tato Příloha se tak nepoužije na válečné lodě, válečné pomocné plavidlo nebo jinou loď, které se používá v anarktické oblasti pro vládní neobchodní službu. Určitá část plavidel se tak kvůli ustanovení o svrchované imunitě vyhne působnosti této Přílohy.

Konzultativní schůzky smluvních stran se věnují problematice znečišťování moře i nadále. Jedním z naposledy přijatých doporučení regulující vypouštění balastových vod z plavidel do moře jsou Praktické směrnice pro výměnu balastových vod v oblasti Smlouvy o Antarktidě (Practical Guidelines for Ballast Water Exchange in the Antarctic Treaty Area) přijaté na zasedání ATCM v roce 2006 jako příloha Rezoluce č. 3. Směrnice stanoví pravidla pro vypouštění zátěžových vod z plavidel v antarktických vodách. Lodě by se měly zbavit balastu dříve, než vplují do antarktické oblasti, tedy v oblasti severně od 60. rovnoběžky jižní šířky nebo od oblasti tzv. antarktické konvergence – v takovém případě se dá přednost hranici, která je severněji. Zároveň musí být dodržena vzdálenost od nejbližší pevniny, a to minimálně 200 námořních mil, a hloubka moře větší než 200 metrů. Pokud by tyto podmínky nebylo možné dodržet z provozních důvodů, lze zátěžové vody vypustit až do vzdálenosti 50 námořních mil od pevniny, pokud je stále dodržena 200 metrová minimální hloubka Jižního oceánu.95

3.5 Ochrana a správa oblastí

Příloha V k Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě se zabývá ochranou a správou oblastí. Tato příloha Madridského protokolu byla přijata na XVI. konzultativní schůzce smluvních stran v Bonnu v říjnu 1991 a v platnost vstoupila 24. května 2002. Příloha rozlišuje dvě skupiny chráněných antarktických oblastí – zvláště chráněná antarktická území (Antarctic Speacially Protected Areas – ASPA) a zvláště spravovaná antarktická území (Antarctic Specially Managed Areas – ASMA).

95

Viz http://www.ats.aq/documents/recatt/Att345_e.pdf [citováno 15. července 2009].

51

Oblastí Antarktidy podléhající zvláštní ochraně je podle článku tři Přílohy jakékoliv území včetně mořské oblasti, podléhající zvláštní ochraně za účelem ochrany mimořádných hodnot z hlediska životního prostředí, vědy, historie, estetiky nebo volné přírody, jakékoliv kombinace těchto hodnot nebo z hlediska probíhajícího nebo plánovaného vědeckého výzkumu. Mezi oblasti Antarktidy podléhající zvláštní ochraně by měla být začleněna území udržovaná bez zásahů člověka s cílem umožnit budoucí srovnání s oblastmi ovlivněnými lidskou činností. Zvláštní ochrana se bude vztahovat na oblasti s významnými nebo vzácnými uskupeními druhů, místa nebo objekty uznávané historické hodnoty nebo např. oblasti mimořádné hodnoty z estetického hlediska nebo hlediska volné přírody.

Územím Antarktidy, které bude podléhat zvláštní správě, budou oblasti, ve kterých lidská činnost představuje riziko škodlivého vlivu na životní prostředí, typicky místa nebo objekty s uznávanou historickou hodnotou.

Návrhy nových oblastí Antarktidy na zařazení do jedné ze dvou kategorií může předložit kterákoliv smluvní strana, Výbor, Vědecký výbor pro výzkum Antarktidy nebo Komise pro ochranu mořských živých zdrojů v Antarktidě. V případě takového návrhu musí být na konzultativní schůzce ke Smlouvě o Antarktidě předložen návrh plánu správy oblasti. Oblast navržená k takovému označení musí být dostatečně rozlehlá pro ochranu hodnot, pro něž je vyžadována zvláštní ochrana nebo správa. Navržené plány správy musí obsahovat popis hodnot, pro které se vyžaduje zvláštní režim. Navrhovatel uvede popis oblasti, cíle a účel správy, přílohou návrhu budou mapy a fotografie jasně ukazující hranice dané oblasti. Pokud má být místo chráněno jen na přechodnou dobu, tak bude uvedena také tato lhůta. Návrh musí obsahovat i kodex chování v oblasti, který bude upravovat podmínky pro vstup na toto místo a požadavky, které musí být splněny např. pro umísťování staveb nebo likvidaci odpadů v této lokalitě.

Podle Přílohy platí, že bude pro vstup a zahájení činnosti v těchto oblastech nutné získat povolení. Činnosti prováděné v těchto chráněných územích musí respektovat pravidla stanovená plány správy oblasti. Smluvní strany požadují, aby držitel takového povolení měl jeho kopii během pobytu v oblasti vždy u sebe a mohl se jí prokázat.

52

Dále je Přílohou upravena registrace historických míst a památek v Antarktidě (Historical Sites and Monuments). Místa nebo objekty uznávané historické hodnoty, označené jako zvláště chráněné nebo zvláště spravované antarktické území nebo ta, která se nacházejí uvnitř takových území, mohou být registrovány jako historická místa nebo památky. V současné době je na seznamu historických míst a památek zapsáno 84 objektů a lokalit96. V Seznamu jsou dosud zastoupeny především pamětní desky a kříže, hroby, staré boudy a další monumenty, které dokládají přítomnost dřívějších vědeckých expedic a cesty odvážných polárníků.97 Kterákoliv smluvní strana Protokolu může navrhnout nový zápis do Seznamu historických míst nebo památníků.

Kategorie zvláště chráněných míst v Antarktidě byla zavedena už v roce 1964, kdy byla na zasedání konzultativní schůzky smluvních stran přijata Dohodnutá opatření k ochraně antarktické fauny a flóry (Agreed Measures for the Conservation of Antarctic Fauna and Flaura). Tato dříve vzniklá skupina chráněných míst byla nahrazena Přílohou V Madridského protokolu. Během zasedání ATCM v Baltimoru v roce 2009 byla přijata Rezoluce č. 3, jejíž přílohou je Směrnice pro určování a ochranu historických míst a památníků (Guidelines for the designation and protection of Historic sites and Monuments). Cílem přijetí této Směrnice bylo poskytnout smluvním stranám vodítko v případech, kdy chtějí zajistit zvláštní ochranu lokalitám, jež dosud v Seznamu chybí.98

3.6 Odpovědnost za ekologické havárie

Zatím poslední přílohou, která doplnila Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě, je tzv. Stockholmská příloha, přijatá na zasedání XXVIII. konzultativní schůzky Smlouvy o Antarktidě v červnu roku 2005 ve Stockholmu. Tato již šestá Příloha Protokolu upravuje odpovědnost za ekologické havárie, ke kterým dojde v antarktické oblasti. Je to totiž především lidská činnost prováděná v Antarktidě, která může mít dalekosáhlé a mnohdy nevratné důsledky jako ubývání biodiverzity, znečištění nebo narušení antarktického 96

Srovnej seznam všech historických míst a památek na http://www.ats.aq/documents/cep/HSMs_2009_e.pdf [citováno 15. července 2009]. 97 Podrobněji v České právo životního prostředí, číslo 3, 2003, str. 106. 98 Srov. celý text Přílohy k Rezoluci č. 3 z roku 2009 na http://www.ats.aq/documents/cep/Guidelines_HSM_V2_2009_e.pdf [citováno 15. července 2009].

53

ekosystému. Na tomto místě můžeme připomenout havárii argentinské lodi Bahia Paraiso z roku 1989 nebo nehodu letadla z Nového Zélandu u hory Mt. Erebus z roku 1979. Šestá příloha Protokolu je výsledkem třináct let trvajících vyjednávání smluvních stran, která vyústila v přijetí pravidel mezinárodněprávní odpovědnosti za škodu na životním prostředí Antarktidy.

Příloha zakotvuje princip objektivní odpovědnosti, tedy princip odpovědnosti bez ohledu na zavinění neboli tzv. přísné odpovědnosti (strict liability) provozovatelů činností v Antarktidě. Provozovateli Příloha rozumí vládní nebo nevládní fyzické nebo právnické osoby, které v Antarktidě provozují určitou činnost. Tato odpovědnost provozovatelů je za určitých podmínek doplněna odpovědností státu (subsidiary State liability). Této objektivní odpovědnosti se provozovatel může zprostit, pokud prokáže liberační důvody v Příloze taxativně stanovené. Článek 8 Přílohy tyto zprošťující důvody vyjmenovává – patří mezi ně ochrana lidského života nebo zajištění bezpečnosti, přírodní katastrofy, teroristické nebo útočné činy proti činnosti provozovatele. Pokud by nastal případ, že k ekologické havárii dojde v důsledku činností dvou nebo více provozovatelů, tak všichni tito provozovatelé budou za škodu odpovídat společně a nerozdílně (joint and several liability). Výjimkou by byla situace, kdy by provozovatel prokázal, že je odpovědný pouze za část havárie. Příloha dále stanoví limit výše náhrady škody99, přičemž bude rozhodné, zda byla ekologická havárie způsobena lodí nebo jinak100.

Článek 11 Přílohy zavádí institut finančního zajištění (insurance and other financial security), kterým bude kryta odpovědnost provozovatelů do výše stanovených limitů náhrady škody. Na každém ze smluvních států bude záviset, jaký druh finančního zajištění zvolí – demonstrativním výčtem je uvedena možnost pojištění, bankovní záruky nebo záruky obdobné finanční instituce.

Úprava odpovědnosti za škodu zavedená touto Přílohou se dá považovat za naplnění článku 15 a 16 Madridského protokolu. Sám Protokol tedy odpovědnost za škodu na životním prostředí neupravil, ale dá se v tomto směru považovat za tzv. rámcovou úmluvu, která zakotvila závazek 99

Článek 9 Přílohy účtuje v jednotce SDR, která znamená zvláštní práva čerpání, tzv. special drawing rights. Jde o zvláštní měnovou a účetní jednotku užívanou v rámci Mezinárodního měnového fondu a při složitých transakcích i v soukromém sektoru. SDR se odvozuje od průměrné hodnoty měn USA, Japonska, Německa, Velké Británie a Francie (měnami v koši tedy jsou Euro, Americký dolar, Japonský jen a Libra šterlinků). 100 U lodí se dále rozlišují dvě skupiny dle tonáže – lodě s tonáží do 2000 tun nebo vyšší. Limitem náhrady škody bude v prvním případě 1 milion SDR a v druhém případě se limit bude dále zvyšovat o 200 až 400 SDR za každou tunu. Pokud bude ekologická havárie způsobena jinak než lodí, budou limitem náhrady škody 3 miliony SDR.

54

pro smluvní státy takovou odpovědnost zavést.101 Stockholmská příloha ale zavádí pouze zúženou odpovědnost za škodu na životním prostředí, která zahrnuje odpovědnost za havárie (liability arising from environmental emergencies). Ekologickou havárií Příloha rozumí náhodnou událost, která se stala po jejím vstupu v platnost, a která vede nebo bezprostředně hrozí, že povede, k jakémukoliv významnému a škodlivému vlivu na životní prostředí Antarktidy102. Příloha je tak spíše provedením zmocnění článku 15 Protokolu, který se týká reakcí na ekologické havárie, než naplněním článku 16, jenž předpokládal, aby smluvní strany vypracovaly komplexní systém odpovědnosti za škodu způsobenou činnostmi prováděnými v antarktické oblasti.103

4. Madridský protokol a Česká republika

Česká republika přistoupila k Madridskému protokolu v roce 1992, k jeho ratifikaci však došlo až v roce 2004. Madridský protokol je tak jako jakákoli jiná mezinárodní smlouva, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Pro případ, že by zákon stanovil něco jiného než tato mezinárodní smlouva, použije se mezinárodní smlouva a národní zákon nebude aplikován.104 Aby byla ustanovení Madridského protokolu samovykonatelná (self executing), musí být dostatečně přesná a nevyžadovat provedení zákonem. Protokol tak má dvojí povahu – některá jeho ustanovení splňují podmínku pro samovykonatelnost, tedy jsou dostatečně přesná a určitá a nepotřebují být provedena vnitrostátním právním předpisem, některé články Protokolu však tuto vlastnost nemají, tj. nejsou určitá, a k tomu, aby z nich vyplývaly práva a povinnosti pro konkrétní subjekty, musí existovat vnitrostátní právní předpis, který tato neurčitá ustanovení implementuje do národního právního řádu.

101

Blíže v České právo životního prostředí, č. 2, 2005, str. 58. Srovnej čl. 2 písm. b) Přílohy. 103 Podrobněji článek 15 a 16 Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě: České právo životního prostředí, č. 2, 2005, str. 58 – 59. 104 Tzv. euronovela Ústavy, tedy ústavní zákon č. 395/ 2001 Sb. nabyl účinnosti dne 1. června 2002. Na základě článku 10 Ústavy jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné v českém právním řádu. Do 1. června 2002 tuto vlastnost měly jen mezinárodní smlouvy o lidských právech. 102

55

Do první kategorie ustanovení, tedy těch, která jsou samovykonatelná, patří ta, z nichž plynou závazky pro vlády smluvních států. Představitelem této skupiny jsou ustanovení ukládající členským státům povinnost spolupracovat při plánování a provádění činností v oblasti Smlouvy o Antarktidě, dále ta, která stanoví vládám smluvních států závazek každoročně zaslat ostatním smluvním stranám zprávu o krocích, které byly učiněny k provádění Protokolu. Naopak ustanovení Protokolu obsahující individuální práva a povinnosti jednotlivců musí být do českého právního řádu implementována. K provedení těchto ustanovení musel být v České republice přijat zákon, který by tento úkol splnil. Vypracováním zákona o Antarktidě bylo pověřeno Ministerstvo životního prostředí ČR, které v průběhu roku 2001 vypracovalo návrh věcného záměru zákona, který byl v témže roce schválen vládou ČR. Během roku 2002 Ministerstvo vypracovalo paragrafové znění zákona, které vláda schválila na počátku roku 2003. Návrh zákona o Antarktidě byl poté schválen Parlamentem a publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 276/2003.

4.1 Základní principy právní úpravy

Podle zákona o Antarktidě (dále jen „Zákon“) je jeho účelem zajistit dodržování mezinárodních závazků týkajících se Antarktidy, zejména zajistit všestrannou ochranu životního prostředí Antarktidy jako přírodní rezervace zasvěcené míru a vědě v souladu se Smlouvou o Antarktidě a Protokolem o ochraně životního prostředí.105 Rovněž jsou vymezeny pojmy, se kterými nadále zákon pracuje – jde např. o vysvětlení pojmu Antarktida nebo životní prostředí. Zákon ukládá povinnost českým osobám106 chovat se v souladu se Smlouvou o Antarktidě, Madridským protokolem a dalšími mezinárodními závazky, kterými je Česká republika vázána.107 Zákon o Antarktidě opakuje první článek Smlouvy o Antarktidě z roku 1959 a to základní princip využívání tohoto kontinentu pouze pro mírové účely.108

105

Viz § 1 zákona č. 276/2003 Sb. Českými osobami Zákon v souladu s § 1 zákona č. 276/2003 Sb. rozumí státní občany ČR, právnické osoby se sídlem na území ČR a osoby bez státní příslušnosti, které mají v ČR trvalý pobyt a účastní se činností v Antarktidě. 107 Viz § 3 zákona č. 276/2003 Sb. 108 Viz § 4 zákona č. 276/2003 Sb. 106

56

4.2 Povolení a ohlášení činností

Zákon umožňuje těžbu nerostů na základě povolení pouze pro účely jejich vědeckého výzkumu.109 Je tak založen dvojí režim pro činnosti prováděné českými subjekty v Antarktidě – Zákon rozlišuje ohlašovací a povolovací režim. Pokud tak Zákon výslovně stanoví, je k provedení určité činnosti potřeba povolení, jinak postačí její předchozí ohlášení. Výjimka z tohoto obecného pravidla je stanovena pro plavbu námořních plavidel a rekreačních jachet za účelem proplutí Antarktidou a pro přelet letadel nad Antarktidou – v těchto případech není nutné ani předchozí ohlášení.110 Zákon podrobně upravuje postup jak při ohlašování činností111, tak režim povolovací.112 Činnosti v Antarktidě musí být ohlášeny Ministerstvu životního prostředí ČR minimálně 60 dní přede dnem plánovaného vstupu do antarktické oblasti. Stejné ustanovení upravuje přesné náležitosti každého ohlášení – např. identifikace subjektu, který činnost ohlašuje, popis činnosti a označení místa, kde bude prováděna. Pokud Ministerstvo usoudí, že ohlášení splňuje všechny podmínky stanovené zákonem, tak o tom do 15ti dnů vydá ohlašovateli potvrzení. V opačném případě Ministerstvo upozorní na nedostatky bez zbytečného odkladu. Případy, kdy ohlášení není dostačující a kdy je nutné žádat o povolení k činnosti, jsou stanoveny taxativně.113 Jde např. o povolení k pobytu v Antarktidě delšímu než 30 dní nebo ve skupině více než pěti osob, k provádění vědeckého výzkumu, ke vstupu na zvláště chráněné antarktické území, k odběru zvláště chráněných antarktických živočichů a rostlin nebo povolení k dovozu geograficky nepůvodních druhů do Antarktidy. Ministerstvo rozhodne o žádosti ve lhůtě 60 dnů. Dále Zákon uvádí povinné náležitosti žádosti o povolení, které jsou stanoveny přísněji než v případě ohlášení. Žádost tak musí být mimo jiné doložena výpisem z Rejstříku trestů.114 Ministerstvo vydává povolení v českém jazyce a zároveň zajistí překlad do anglického nebo francouzského jazyka. České osoby musí mít kopii tohoto povolení a jeho překlad při pobytu v Antarktidě vždy

109

Viz § 8 zákona č. 276/2003 Sb. Viz § 6 odst. 2 zákona č. 276/2003 Sb. 111 Viz § 7 zákona č. 276/2003 Sb. 112 Viz § 8 až 12 zákona č. 276/2003 Sb. 113 Viz § 8 zákona č. 276/2003 Sb. 114 Další náležitosti viz § 9 zákona č. 276/2003 Sb. 110

57

u sebe. Povolení pozbývá platnosti smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby, které bylo vydáno, nebo uplynutím doby, na kterou bylo uděleno.

4.3 Posuzování vlivů na životní prostředí Zákon upravuje i posuzování vlivů na životní prostředí Antarktidy.115 Předmětem posuzování vlivů na životní prostředí v Antarktidě jsou všechny plánované činnosti včetně jejich změn, pro které Zákon vyžaduje povolení. Na základě oznámení činnosti provede Ministerstvo zjišťovací řízení, při němž předběžně stanoví možný vliv činnosti na životní prostředí Antarktidy. Pokud ze zjišťovacího řízení vyplývá, že činnost bude mít menší než malý nebo přechodný vliv na životní prostředí Antarktidy, je tento závěr zároveň odborným podkladem pro vydání povolení. Pokud ale Ministerstvo dojde k závěru, že vliv činnosti na životní prostředí Antarktidy bude malý nebo přechodný, tak následuje počáteční vyhodnocení vlivů116 na životní prostředí Antarktidy. V tomto případě Ministerstvo také stanoví rozsah a obsah dokumentace k počátečnímu vyhodnocení vlivů. Na základě této dokumentace je Ministerstvem vydáno stanovisko k počátečnímu vyhodnocení vlivů. Třetí variantou výsledku zjišťovacího řízení je závěr, že činnost bude mít na životní prostředí Antartktidy větší než malý nebo přechodný vliv. V případě takového zjištění je nutné všestranné zhodnocení vlivů.117 Ministerstvo opět uvede rozsah a obsah dokumentace k všestrannému zhodnocení vlivů na životní prostředí Antarktidy.118 Stanovisko Ministerstva životního prostředí je tak i v tomto případě nezbytným odborným podkladem pro vydání povolení podle § 8. Ministerstvo životního prostředí povolení nevydá, pokud by zamýšlená činnost byla v rozporu s environmentálními zásadami Madridského protokolu.

4.4 Ochrana fauny a flóry

Zákon také upravuje ochranu fauny a flóry a provádí tak Přílohu II Madridského protokolu. Je zakázáno jakékoli zasahování do populací a stanovišť geograficky původních rostlin a živočichů, 115

Úprava posuzování vlivu na životní prostředí v zákoně o Antarktidě vychází z Přílohy I Madridského protokolu. Stejně jako Příloha zavádí tři skupiny vlivů na životní prostředí Antarktidy. 116 V Příloze I Protokolu ozačeno jako Initial Environmental Evaluation. 117 V Příloze I Protokolu označeno jako Comprehensive Environmental Evaluation. 118 Blíže viz § 16 zákona o Antarktidě.

58

s výjimkou zásahů a odběrů prováděných na základě povolení.119 Výjimkou z tohoto pravidla je lov ryb pro vlastní potřebu za podmínky, že nebude ohroženo přežití jednotlivých druhů ryb. Zvláštní ochrana se poskytuje zvláště chráněným antarktickým druhům, kterými jsou všechny druhy lachtanů rodu Arctocephalus a tuleň Rossův. Zakázán je také dovoz geograficky nepůvodních druhů rostlin, živočichů a mikroorganismů do Antarktidy s výjimkou dovozu na základě povolení.120 Tento zákaz se nevztahuje na dovoz potravin do Antarktidy. Je výslovně zakázáno dovážet živou drůbež nebo jiné živé ptáky.

4.5 Nakládání s odpadem a ochrana moře před znečišťováním

Zákon upravuje nakládání s odpadem a tím provádí Přílohu III Madridského protokolu. Obecným principem je předcházet vzniku a odstraňování odpadů v Antarktidě. Je zakázán dovoz odpadu do Antarktidy, odstraňování odpadu v oblastech bez ledu a v sladkovodních oblastech nebo odstraňování nebo skladování radioaktivního odpadu. Dále se zakazuje dovážet některé látky jako pesticidy, polychlorované bifenyly, nesterilní půdu, opět s výjimkou dovozu na základě povolení pro lékařské, hygienické nebo vědecké účely.

Zakázáno je vypouštění škodlivých látek a ukládání odpadu do moře. Zákon tím provádí Přílohu IV Madridského protokolu a zajišťuje ochranu antarktického moře před znečišťováním. Demonstrativní výčet škodlivých látek121 zakazuje vypouštění ropy a ropných směsí, kontaminovaného materiálu, chemických látek a dalších škodlivých kapalných látkek. Ve vzdálenosti minimálně 12 námořních mil od pevniny nebo ledového příkrovu je povoleno vypouštět splaškové kaly do moře. Stejná vzdálenost musí být dodržena pro vyhazování zbytků potravin do moře, pokud jsou tyto zbytky rozdrceny tak, aby prošly sítem s otvory 25 mm velkými.

119

Viz § 18 zákona č. 276/2003 Sb. Viz § 19 zákona č. 276/2003 Sb. 121 Viz § 22 zákona č. 276/2003 Sb. 120

59

4.6 Výkon státní správy a kontrola nad dodržováním zákona

Nejvíce pravomocí svěřuje Zákon Ministerstvu životního prostředí ČR, které např. vede evidenci přijatých ohlášení a vydaných rozhodnutí a povolení, provádí kontrolní činnost a za tím účelem jmenuje pozorovatele, ukládá sankce nebo zajišťuje posuzování vlivů na životní prostředí. Druhým orgánem státní správy, kterému je Zákonem svěřena dílčí úloha, je Ministerstvo zahraničních věcí. Je mu uložena povinnost spolupracovat s Ministerstvem životního prostředí a poskytovat informace dalším smluvním stranám v souladu se Smlouvou o Antarktidě a Madridským protokolem.

Ministerstvu životního prostředí je svěřeno provádění kontroly nad dodržování zákona o Antarktidě jak v České republice, tak v Antarktidě prostřednictvím pozorovatele. Pozorovatel je oprávněn za účelem kontroly vstupovat do všech oblastí Antarktidy. Jako prostředky k vymáhání Zákona slouží jednak ukládání pokut v případě jeho porušení,122 jednak odebrání věci získané v rozporu se Zákonem.123 K projednání deliktů a uložení sankce podle zákona je oprávněno Ministerstvo.

4.7 Stav nouze a správní řízení

Ve společných a přechodných ustanoveních odkazuje Zákon na Madridský protokol, resp. na stav nouze stanovený Protokolem. Stav nouze je situací, kdy se nepoužijí příslušná ustanovení zákona o Antarktidě. Jinak Zákon stanoví pro řízení upravená Zákonem s výjimkou posuzování vlivů na životní prostředí použití správního řádu, pokud není výslovně stanoveno jinak.124

4.8 Poplatky

Zákon je doplněn Sazebníkem správních poplatků, který tvoří přílohu zákona o správních poplatcích. Poplatky za podání žádosti o povolení k provádění vědeckého výzkumu nerostných 122

Viz § 27 zákona č. 276/2003 Sb. Viz § 28 zákona č. 276/2003 Sb. 124 Viz § 30 zákona č. 276/2003 Sb. 123

60

zdrojů, k odběru nerostů, povolení k výstavbě objektů v Antarktidě, vstup na zvláště chráněná antarktická území, povolení k zasahování do místních populacích nebo stanovišť, odběr zvlášť chráněných antarktických druhů, povolení k dovozu geograficky nepůvodních druhů a povolení k dovozu nebezpečných látek do Antarktidy činí 200 Kč. Správní poplatek za podání žádosti o povolení k pobytu v Antarktidě, který je delší než 30 dní nebo pro pobyt ve skupině 5ti a více osob, činí 5 000 Kč.125

4.9 Nabytí účinnosti

V poslední části zákona je stanoveno nabytí jeho účinnosti, které je vázáno ke dni vyhlášení Madridského protokolu ve Sbírce mezinárodních smluv. Protokol byl publikován ve Sbírce mezinárodních smluv formou sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 42/2005. Zákon o Antarktidě je tak účinný od 31. března 2005.

125

Viz § 35 zákona č. 276/2003 Sb.

61

IV. ZÁVĚR

Smlouva o Antarktidě, která dala vzniknout jedinečnému smluvnímu systému, byla přijata v roce 1959. Jde o výjimečnou mezinárodní smlouvu, na jejímž základě došlo k přijetí dalších mezinárodních smluv, které tvoří Antarktický smluvní systém a zajišťují ochranu nám tolik vzdáleného kontinentu. V roce 2009, tedy 50 let po přijetí Smlouvy, se můžeme krátce ohlédnout zpět a připomenout mezinárodní situaci na konci 50. let. Je totiž až neuvěřitelné, nakolik státy byly schopny sjednotit své rozdílné názory, vzdát se tvrzených územních nároků a spolupracovat na vytvoření Antarktidy jako oblasti zasvěcené míru a vědě, území, jež je demilitarizované a denuklearizované. Byly schopny ustoupit ze svých politických vizí a předejít ozbrojenému konfliktu, od kterého v době zvyšujícího se zájmu o Antarktidu a o její nerostné bohatství, nebylo daleko. Jaká byla mezinárodněpolitická situace na konci 50. let? Svět se vzpamatovával z konce druhé světové války. Probíhala studená válka mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Na Kubě se Fidel Castro ujal vlády. Aljaška se stala 49. státem USA. A byla podepsána Smlouva o Antarktidě. Tato Smlouva se bezesporu stala jedinečnou mezinárodní dohodou, která již 50 let účinně zajišťuje ochranu Antarktidy. Jak se uvádí, jde o velice “elegantní” mezinárodní dokument – celá Smlouva obsahuje jen čtrnáct článků, které úspěšně spravují Antarktidu a zajišťují její využívání pro mírové účely.126 Pouhých čtrnáct článků poskytuje úspěšně ochranu 10 % planety Země. Jak je možné, že ta stejná smlouva, uzavřená před 50 lety, je i dnes stále efektivní? To, co spojuje spolupráci států na mezinárodní úrovni v současné době i před půl stoletím, je věda. Washingtonské konferenci v roce 1959 předcházelo konání Mezinárodního geofyzikálního roku v letech 1957 – 1958. Státy, které mezi sebou před pár lety vedly světovou válku, spolupracovaly a byly ochotny sdílet nové informace získané během vědeckého výzkumu v Antarktidě. Po dobrých zkušenostech s konáním IGY, z iniciativy USA, byla svolána mezinárodní konference ve Washingtonu. Účastnilo se jí všech 12 států, které se aktivně podílely na antarktickém výzkumu během IGY, včetně těch států, které od počátku 20. století uplatňovaly

126

Srov.:

http://www.antarctica.ac.uk/about_antarctica/geopolitical/treaty/anniversary.php [citováno 1. října 2009].

62

své územní nároky v Antarktidě. Uzavřením Smlouvy došlo ke zmrazení těchto nároků a k dohodě, že Antarktida bude využívána pouze pro mírové účely a že státy budou nadále spolupracovat v oblasti vědeckého výzkumu. Lze dojít k závěru, že nebýt Smlouvy o Antarktidě a svobodného vědeckého výzkumu, nevěděli bychom o ozónové vrstvě nebo tajících antarktických ledovcích. Spolupráce odborníků z celého světa a vzájemná výměna informací mezi státy by jinak nebyly možné. Smlouva také předpokládá pravidelné schůzky smluvních stran. Konzultativní schůzky se konají každoročně a zástupci států s konzultativním statusem mají možnost schválit nová opatření, která doplní Antarktický smluvní systém. Dosud poslední byla 32. konzultativní schůzka konaná v roce 2009 v Baltimoru, ve státě Maryland v USA. Smlouva o Antarktidě není proto dokumentem, který stanoví práva a povinnosti stran jednou pro vždy, ale sama předpokládá dotváření smluvního systému. Tak jako konání Mezinárodního geofyzikálního roku v 50. letech vedlo k uzavření Smlouvy o Antarktidě, tak i o necelých 50 let později došlo k uspořádání Mezinárodního polárního roku v letech 2007 – 2008. Účastnilo se ho tisíce vědců z 60 zemí světa, bylo představeno více než 200 interdisciplinárních projektů zkoumajících polární oblasti. Stále je tedy pomyslným pojítkem mezinárodní spolupráce v Antarktidě vědecký výzkum a její využívání pro mírové účely. Mezinárodní polární rok k 50ti letému výročí existence Smlouvy o Antarktidě byl čtvrtým v pořadí – IGY v letech 1957 - 1958 předcházel IPY v letech 1882 – 1883 a 1932 – 1933 a lze ho považovat za symbol zahájení další etapy v oblasti vědeckého výzkumu v Antarktidě. V době přijetí Smlouvy o Antarktidě nebyla ochrana životního prostředí hlavním důvodem mezinárodní spolupráce, přesto již pět let po schválení Smlouvy konzultativní strany přijaly Dohodnutá opatření k uchování antarktické fauny a flóry, která poskytovala ochranu antarktickému ekosystému až do přijetí Madridského protokolu. Právním podkladem pro přijetí těchto a jiných opatření je Smlouva o Antarktidě, neboť stanoví, že konzultativní strany budou přijímat opatření k ochraně a uchování živých zdrojů Antarktidy. Ochraně křehkého ekosystému byly věnovány také dvě samostatné mezinárodní úmluvy, které se staly součástí systému Smlouvy o Antarktidě. V roce 1972 byla přijata Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců a v roce 1980 Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů, která zdůrazňuje ekosystémový přístup k ochraně životního prostředí. Nicméně všestrannou ochranu životního prostředí Antarktidy zavedl teprve Madridský protokol v roce 1991. Dnes je jeho součástí

63

celkem šest příloh, které rozšiřují i tak rozsáhlý dokument. Protokol potvrzuje možnost využívání nerostů pouze pro vědecké účely a zavádí zásady a pravidla ochrany životního prostředí, jež budou strany respektovat. Antarktida je označena přírodní rezervací zasvěcenou míru a vědě. Protokol potvrdil, že 30 let od účinnosti Smlouvy o Antarktidě je mezinárodní spolupráce v oblasti vědeckého výzkumu stále živá a nadále vzrůstá. Protokol nahradil Dohodnutá opatření z roku 1964 a jeho druhá příloha zajišťuje ochranu antarktické fauny a flóry. Konzultativní schůzky smluvních stran se začaly konat v ročních intervalech. Protokol vychází z přístupu předběžné opatrnosti ve vztahu k ochraně životního prostředí, každá činnost v Antarktidě je proto předmětem posuzování podle jeho první přílohy. Další přílohy upravují nakládání s odpadem, ochranu moře před znečištěním, správu a ochranu antarktických oblastí a dosud poslední příloha upravuje odpovědnost za ekologické havárie. Protokol je tedy doplněním Smlouvy o Antarktidě v oblasti ochrany antarktického ekosystému a životního prostředí kontinentu. Zajímavý je také vzájemný vztah platných mezinárodních nástrojů, které tvoří Antarktický smluvní systém, a možnost přistoupení k nim. Smlouva o Antarktidě je otevřena k přístupu členům OSN nebo jiným státům za předpokladu, že k přistoupení ke Smlouvě budou vyzváni konzultativními stranami. Členy Úmluvy o ochraně antarktických ploutvonožců se staly státy, jež se účastnily mezinárodní konference v roce 1972. Nový člen Úmluvy bude přijat pouze tehdy, pokud budou souhlasit všechny smluvní strany. Státy, jež byly původními signatáři Canberrské úmluvy v roce 1980, umožní přistoupení i dalším státům za podmínky, že tito zájemci projevují zájem o výzkum antarktických mořských živých zdrojů. To, že tyto dvě Úmluvy jsou zcela samostatnými mezinárodními dokumenty, dosvědčuje i úprava možnosti k jejich přistoupení – ani jedna z nich nevyžaduje, aby zájemce byl stranou Smlouvy o Antarktidě. Naopak tomu je v případě Madridského protokolu. Protokol umožnil pouze stranám Smlouvy o Antarktidě, aby byly i stanami Protokolu. V roce 2009, padesát let po přijetí Smlouvy o Antarktidě, si lze nadále přát, aby Antarktida zůstala symbolem mezinárodní mírové spolupráce, aby její jedinečný ekosystém byl chráněn a sloužil pouze vědeckému výzkumu. Doufejme, že konzultativní strany Smlouvy budou schopny reagovat na nové skutečnosti a problémy hrozící tomuto tichému kontinentu, jako je např. rozvíjející se turismus v Antarktidě. Doufejme, že Antarktida navždy zůstane přírodní rezervací,

64

která je zasvěcená míru a vědě, a podaří se udržet její povahu bezjaderného, nevojenského pásma.

65

PRAMENY Literatura: 1. Bastmeijer, K.: The Antarctic Environmental Protocol and its Domestic Legal Implementation, Kluwer Law International, 2003. 2. Birnie, P.W., Boyle, A.E.: International Law and the Environment, Oxford University Press Inc., 2002. 3. Curzon, L.B., Richards, P.H.: Dictionary of Law, Longman, 2007. 4. Damohorský, M. a kol.: Právo životního prostředí, 2. vydání, C.H. Beck, Praha, 2007. 5. Elster, J. A kol.: The Czech Antarctic Station of Johann Gregor Mendel – from project to realization, 2007. 6. Gillespie, A.: Protected Areas and International Environmental Law, Martinus Nijhoff Publishers, 2007. 7. Heacox, K.: Antarctica – The Last Continent, National Geographic, 1998. 8. Joyner, C.C.: Antarctica and the Law of the Sea, Martinus Nijhoff Publishers, 1992. 9. McGonigal, D.: Antarktida, Jota, Brno, 2005. 10. Ondřej, J.: Ochrana životního prostředí Antarktidy, In: Mezinárodní právo životního prostředí, IFEC 2008. 11. Ondřej, J.: Právní režimy mezinárodních prostorů, Aleš Čeněk, Plzeň, 2004 12. Ondřej, J.: Právo mezinárodních prostorů, Praha, 2000. 13. Pasteur, E.: Polar Updates: Antarctica, Cambridge, 2005. 14. Stokke, O., Vidas D.: Governing the Antarctic – the effectivness and legitimacy of the Antarctic Treaty System, Cambridge University Press, 1996. 15. Světová komise OSN pro životní prostředí a rozvoj: Naše společná budoucnost, Academia Praha 1991, zejm. str. 222 – 228. 16. Vidas, D.: Implementing the Environmental Protection Regime for the Antarctic, Kluwer Academic Publishers, 2000. 17. Vícha, O.: Antarktické právo – Mezinárodněprávní a vnitrostátní aspekty ochrany životního prostředí Antarktidy, In: České právo životního prostředí č. 3, 2003. 18. Watts, A.: International Law and the Antarctic Treaty System, Cambridge Grotius Publications Limited, 1992. 19. Žákovská, K.: Ochrana mořské biodiverzity v mezinárodním právu, Praha, 2007. Odborné články: 1. Mykiska, M.: Antarktida Harmony Point, In: Travel Focus, č. 4, 2004. 2. Pavlíček, J.: Eco-Nelson, Antarktis, 2002. 3. Sladký, P.: Orgány antarktického smluvního systému a účast ČR na jejich činnosti, In: Právník, č. 11, 2006. 4. Vícha, O.: Nová příloha k Madridskému protokolu o odpovědnosti za ekologické havárie v Antarktidě, In: České právo životního prostředí, č. 2, 2005. 5. Vícha, O.: Ochrana životního prostředí Antarktidy z pohledu věcného záměru zákona o Antarktidě, In: České právo životního prostředí, č. 2, 2001.

66

Internet: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Britská antarktická služba: www.antarctica.ac.uk Ekolist: www.ekolist.cz Komise pro ochranu antarktických mořských živých zdrojů: www.ccamlr.org Mezinárodní asociace provozovatelů zájezdů do Antarktidy: www.iaato.org National Geographic ČR: www.nationalgeographic.cz Sekretariát Smlouvy o Antarktidě: www.ats.aq Vědecký výbor pro výzkum Antarktidy: www.scar.org Výbor pro ochranu životního prostředí Antarktidy: www.cep.aq

67

69

70

71

72

ENGLISH SUMMARY Environmental Protection in Anarctica The main goal of my thesis is to describe and explain the legal structure and guaranteed environmental protection of the last continent. I want to deal with the very special legal system that governs Antarctica and is possible only because of the consensus of states that declared their territotial claims to this continent.

My paper is devided into three main parts, namely, Introduction to Antarctica, The Antarctic Treaty System, The Protocol on Environmental Protection to the Antarctic Treaty, and The Czech Republic and the Antarctica.

1. Introduction to Antarctica I devoted the first part of my thesis to introducing the last continent and its special features. I mentioned the evolution of the continent, the first men who explored Antarctica, its climate, fauna and flora in the area covered by the Antarctic Treaty. I also included tourism and the growing number of visitors to Antarctica every year.

2. Antarctic Treaty System The roots of the special legal regime and the protection of the Antarctic environment are based on the Antarctic Treaty concluded in Washington, DC, in 1959. Since then, other legal instruments have been adopted and are part of the Antarctic Treaty System: Convention for the Conservation of Antarctic Seals, Convention on the Conservation of Antarctic Marine Living Resources, Protocol on Environmental Protection to the Antarctic Treaty and Measures adopted in accordance with the Treaty and Protocol.

The current goal of the Czech Republic is to become a Consultative Party to the Antarctic Treaty and to be able to influence the future development of the Antarctic Treaty System. One of the conditions that needs to be met to gain a consultative status is to conduct research in Antarctica. Plans to build our own research base in Antarctica began in the late 90s, and finally, in 2005 it came true and the Czech research station was built on James Ross island. 73

3. Protocol on Environmental Protection to the Antarctic Treaty The main reason for adopting the Antarctic Treaty in 1959 was to ensure the use of the continent for only peaceful purposes and to ensure that Antarctica will not become a scene or object of international discord. Environmental protection was not the main subject of the international discussion. Though there is a crucial provision in the Antarctic Treaty, namely Article IX, that influenced the legal activity of the parties in the field of environmental protection. According to this provision, parties of the Treaty will meet to adopt measures providing protection and conservation of Antarctic living resources. The Protocol on Environmental Protection to the Antarctic Treaty established comprehensive protection of Antarctic ecosystem. The Madrid Protocol was adopted in 1991, entered into force in 1998, and currently has six Annexes that govern human activities in the Antarctic Area (area incl. not only the continent, but as well the Southern Ocean, islands and floating icebergs south of 60 degrees south latitude). The Protocol and its Annexes set rules, obligations and prohibitions of activities that could have an influence on the local fragile ecosystem. The main objective of the Protocol is expressed in Article 2: “comprehensive protection of the Antarctic environment and dependent and associated ecosystems.“ Antarctica is a continent devoted to peace and science and is designated as a natural reserve.

One chapter of the third part deals with the adoption of the Act on Antarctica in 2003. The Czech Republic has been a party to the Antarctic Treaty since 1962 and to the Madrid Protocol since 1992. The purpose of adopting the Czech act on Antarctica was to implement obligations arising from the Treaty and the Protocol into a national act and therefore ensure compliance with the international obligations of the Czech Republic.

4. Conclusion We can say that Antarctica is the last place in the world that is not effected by human activities. Its fragile ecosystem deserves special protection and conservation that can be ensured on an international level only because of the unique legal system that governs this area – the Antarctic Treaty System. This international cooperation began in the late 50s, and considering the internatinal situation then (Cold War between the Soviet Union and the USA) we can still admire and appreciate that states gave up their political goals and prefered to

74

reach a consensus and dedicate Antarctica to peaceful purposes only. Today – 50 years later – this legal system founded by the Antarctic Treaty is still very effective and international cooperation in the field of environmenal protection in Antarctica is blooming.

75

KLÍČOVÁ SLOVA – KEY WORDS Antarktický smluvní systém – Antarctic Treaty System Ochrana životního prostředí – Environmental protection Madridský protokol – Madrid Protocol

76