UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ

Štěpán Malík

Druhá generace Vietnamců v ČR a trh práce Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Dana Bittnerová CSc.

Praha 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla použita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 26.6.2012

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat paní doktorce Bittnerové za trpělivé vedení této práce a cenné připomínky k ní a dále všem informátorům za jejich otevřenost a čas, který mi poskytli. Práce by nevznikla ani bez rad a kontaktů, které mi dal můj vietnamský přítel Hoang, jemuž rovněž děkuji. V neposlední řadě pak děkuji svým rodičům za trpělivost, s kterou čekali až tuto práci odevzdám.

3

OBSAH 1

ÚVOD........................................................................................................ 6

2

METODOLOGIE....................................................................................... 9

3

TEORETICKÁ ČÁST................................................................................. Historie Vietnamců na českém území............................................ Trh práce v ČR a cizinci.................................................................. Druhá generace v zahraničí............................................................

12 12 18 23

4

PRAKTICKÁ ČÁST.................................................................................... Kontext života v ČR......................................................................... Faktory ovlivňující mobilitu za účelem získání pracovního místa.... Kontext vzdělání.............................................................................. Kontext pracovních příležitostí........................................................

29 29 36 45 52

5

ZÁVĚR....................................................................................................... 56

6

POUŽITÁ LITERATURA............................................................................. 58

7

PŘÍLOHY.................................................................................................... 61

4

Předmluva S prvním Vietnamcem jsem se osobně setkal už v první třídě základní školy- byl to můj spolužák Trung. Tak zřejmě začala moje fascinace touto od Čech tak vzdálenou a přitom s ní osudově spojenou zemí. Jedním z mých dobrých přátel na střední škole byl rovněž Vietnamec Hoang, který mi svou zemi blíže představoval a před několika lety v době letních prázdnin též ukázal. Uvědomil jsem si, jak je zvláštní, že tak naprosto rozdílné kultury a národy byly historií „donuceny“ se najít a spolupracovat spolu. Tento přítel mi rovněž pomohl s tématem práce a posléze se stal i mým gatekeeperem. Úvaha, která k výběru tématu vedla byla celkem jednoduchá. Když je v ČR tolik mladých Vietnamců, kteří umí plynně česky a výborně se učí, jak bude jejich situace vypadat až budou shánět práci? Nakolik je pracovní trh v ČR připraven na příchod těchto vzdělaných „nových tváří“? Jak se budou chovat mladí Vietnamci při shánění práce? Vnímají zde v tomto směru nějaké bariéry? Tyto a další podobné otázky následně vedly k formulaci tématu práce. V pozadí otázky po zařazení migrantů na trh práce je vlastně i otázka po jejich hlubší integraci do celé společnosti. Ačkoli téma integrace a akulturace mladých Vietnamců není v popředí zájmu této práce, je třeba vidět i tento její rozměr. „Cizinci respektive imigranti jsou nejvíce viditelní na trhu práce a jejich ekonomickou emancipaci pokládáme za předpoklad jejich úspěšné společenské integrace. Přístup na trh práce bývá významně podmíněn právě kulturní otevřeností všech aktérů působících v oblasti zaměstnanosti.“ (Horáková 2010:8)

5

1 ÚVOD Počet Vietnamců s trvalým nebo dlouhodobým (nad 90 dní) pobytem v ČR je po ukrajinské a slovenské národnosti třetí nejvyšší (k 30.11.2011 to bylo 55585 osob, tedy asi 14% procent všech cizinců na území ČR).1 Jedná se tedy o nikoli zanedbatelnou skupinu obyvatelstva, která i přes svou početnost a provázanost s českou každodenností posledních desetiletí zůstává v podstatě neprozkoumána a pro českou většinu je spíše neznámá. Jak podotýká Sequensová (2011) nejvíce informací o Vietnamcích v České republice proniká do české společnosti skrze média. Jak přitom vyplývá ze studie předního českého etnologa zabývajícího se vietnamskou menšinou u nás Stanislava Broučka (2008), naprostá většina těchto informací je negativního charakteru- z celkového počtu 786 zkoumaných příspěvků v různých mediích bylo 63 % spojeno s kriminalitou. Vzniká sice množství odborných publikací zabývající se problematikou vietnamského etnika v ČR, důvody segregace, uzavřeností, enkulturací atd., ale podle toho, co jsem měl možnost najít, badatelům uniká zásadní odvětví tohoto problémubudoucnost Vietnamců u nás. Nacházíme se v době, kdy dorůstá druhá a tzv. jedenapůltá generace Vietnamců2, kteří studují nebo už dokončují vysoké školy a rozhodují se, jak naloží se svou budoucností- zda (a jak) zhodnotí nabyté vědomosti zde, nebo odjedou zpět do Vietnamu (případně do jiné země). Jak píše například Martínková: „Nejmladší generace se vcelku bezproblémově integruje do českého prostředí- ať již díky příslušníkovi majority coby pečovateli/lce, které si vietnamští obchodníci k dětem najímají kvůli vlastní pracovní zaneprázdněnosti (instituce tzv. českých tet, které přebírají vietnamské děti na určitý časový úsek do péče, se rozšířila zejména v západních Čechách), anebo školní docházce (vietnamské děti se stávají stabilním fenoménem českého školství).“ (Martínková 2008:5) Je otázkou, jakými cestami se tato mladá generace v budoucnu vydá. Domnívám se, že se jedná o závažný problém, kterému je třeba věnovat pozornost a proto jsem se rozhodl pro tento výzkum. Chtěl bych zde nejdříve uvést alespoň některé z článků a výzkumných prací, jež mě nějakým způsobem inspirovaly k zamýšlenému výzkumu. Organizace La Strada zabývající se především problematikou obchodu s lidmi zastřešila hned několik výzkumů v této oblasti. Práce Evy Pechové (2007) se zaměřovala na problematiku obchodu s lidmi a 1 ČSÚ, dostupný z [6.3.2012] 2 Termín používaný (viz např Rejchová 2010) pro Vietnamce, kteří se narodili ve Vietnamu, ale vyrůstali již v ČR.

6

vykořisťování, které je často umožněno korupčním a byrokratickým prostředím. Další výzkumný projekt3, který podpořila nadace Open Society Fund Praha se zaměřoval na principy a mechanismy pracovních agentur v době celosvětové ekonomické krize, při které se z důvodu poklesu počtu pracovních míst zastavilo vydávání pracovních víz. V projektu Moving Societies towards Integration? byla zase zkoumána interkulturní otevřenost trhu práce a zaměstnanosti v České republice.4 Práce rovněž poskytuje dobrý přehled o politice a programech podporujících pracovní uplatnění migrantů. Velmi zajímavou sondou do života a problémů Vietnamců v ČR je bakalářská práce Trunga Ta Minha (2002), který se zabýval problematikou podnikání Vietnamců v Česku, především v Chebu (nachází se zde jedna z největších tržnic v ČR a rovněž velmi silná vietnamská menšina; pozn.autor). Zajímavým tématem, které ještě nebylo úplně prošetřeno (sama autorka práce poznamenává, že se nedostala tak hluboko, jak původně zamýšlela) je soužití české a vietnamské kultury a jejich vzájemné ovlivňování (Droščínová 2006). Přímo enkulturací vietnamských děti do české společnosti a jejich přijímáním kulturních vzorců majoritní kultury se zabývá bakalářská práce Zuzany Rejchové (2010), která mi byla inspirací jak obsahem (zajímavé poznatky týkající se jedenapůlté generace), tak svou formou. Kromě těchto textů můžeme zmínit i tři dokumentární filmy z poslední doby, které se bezprostředně dotýkají zmiňované problematiky. Všechny pocházejí od českého cestovatele, spisovatele a filmaře Martina Ryšavého. Kdo mě naučí půl znaku (2006) a Banánové děti (2009) se zabývají především vietnamskou mládeží v ČR a její identitou. Filmy také poskytují zajímavý vhled do života vietnamské komunity. Země snů (2009) se pak zaměřuje na pracovní migraci a na (ne)naplněné sny vietnamských dělníků přijíždějících do ČR.

Vymezení těžiště práce Hlavním okruhem zájmu výzkumu bude především vlastní představa Vietnamců o své budoucnosti a vyhlídkách na trhu práce v ČR. Výzkum si klade za cíl zjistit, nakolik je pro ně trh práce v ČR přístupný a lákavý a podle jakých strategií si budou svou budoucí práci vybírat. 3 KREBS Michal. Stop pracovnímu vykořisťování- pohled zblízka, La Strada 2009. 4 HORÁKOVÁ Milada, BAREŠ Pavel. Interkulturní otevřenost institucí trhu práce a zaměstnanosti v České republice, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí 2010, dostupný z <www.cizinci.cz/files/clanky/707/otevrenost.pdf> [13.2.2011].

7

Mladá generace Vietnamců má podle všeho ambice na vysoce kvalifikovanou práci5 a může situaci této menšiny, orientující se dosud na maloobchodní prodej, výrazně změnit. V sousedním Německu, kde je rovněž silná vietnamská menšina je momentálně velkým problémem odchod kvalifikovaných cizinců do zahraničí z důvodů pociťované diskriminace6. Ta začíná v ČR už u byrokratického aparátu- udělováním pracovních víz cizineckou policií, která již deset let čelí obviněním z korupce7 (v současné době se uvažuje o jejím zrušení8), nedůstojnými podmínkami na úřadech a všeobecnou atmosférou vůči vietnamskému etniku.910

Struktura práce V metodologické části je přesněji popsán výzkumný problém a navrhované okruhy otázek. Dále je popsána strategie výběru vhodných respondentů pro výzkum a následně stručně představen skutečný vzorek respondentů. V teoretické části stručně popisuji historii vietnamské komunity v ČR a podmínky cizinců na českém pracovním trhu. Tyto informace považuji v práci za nezbytné, vzhledem k upřesnění a smyslu výzkumu. Výklad dále opírám o několik stěžejních kapitol, které jednak vytváří rámec mých úvah a dále představují i data a z nich vyplývající závěry. Jedná se převážně o zahraniční texty související s druhou generací a trhem práce. Konečně v praktické části dochází k analýze dat z uskutečněných rozhovorů a jejich zasazení do kontextu s pomocí literatury. Zde se snažím co nejvíce využívat vlastních slov informátorů uspořádaných do souvisejících celků. V závěru práce pak shrnuji hlavní poznatky a posuzuji zodpovězení výzkumných otázek.

5 KONEČNÝ Pavel. Děti Vietnamců se derou mezi elitu. Sedmicka.cz [online]. 2010, dostupný z . [7.3.2011] 6 DIMITROV Michal. Vzdělaní imigranti opouštějí Německo. Kvůli diskriminaci se cítí jako v pasti. Hospodářské noviny [online]. 17.11.2010, 2010, dostupný z . [7.3.2011] 7 RYCHETSKÝ Jan. Česká ambasáda v Hanoji čelí obviněním z korupce. Novinky.cz [online]. 20.9.2007, 2007, dostupný z . [7.3.2011] 8 ŠVEC Petr. Cizineckou policií zmítá před zrušením zmar a korupce. IDnes.cz [online]. 18.11.2010, 2010, dostupný z . [7.3.2011] 9 KEMÉNYOVÁ Zuzana. Vietnamce u nás neobsloužíme, napsal si na štít cukrář. Radnice ho podpořila. Hospodářské noviny [online]. 4.11.2010, 2010, dostupný z . [12.2.2011] 10 SOTONOVÁ Jana. Vietnamci už nechtějí být v roli otloukánků a začali žalovat český stát. Hospodářské noviny[online]. 21.9.2009, 2009, dostupný z . [12.2.2011]

8

2 METODOLOGIE Výzkumná strategie S ohledem na fakt, že chceme prostřednictvím výzkumu vytvořit nové hypotézy a přinést nové poznatky, zvolili jsme kvalitativní výzkum, který je pro takové šetření vhodný.11 Zvolili jsme tak konkrétně kvalitativní výzkum pomocí polostrukturovaných rozhovorů s otevřenými otázkami. Jak píše Disman, jedná se vlastně o „interakci mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen velice obecný plán.“ (Disman 2006:308) Validita takového výzkumu je potenciálně vysoká, ale na úkor reliability. Té je dosaženo, opět s Dismanem, „...naprostou jasností analytického procesu, jehož každý krok je v publikaci předložen čtenáři...“. (Disman 2006:302) Předem byla připravena sada možných otázek, které se týkaly zkoumaných jevů- jak je ale v takové formě výzkumu obvyklé, v závislosti na vývoji rozhovoru se tyto otázky měnily, přidávaly se další a některé byly naopak nakonec vynechány (informátor obsáhl v jedné odpovědi několik otázek atd.). Klíčová byla v případě rozhovoru důvěra informátora, na které záviselo množství i pravdivost získaných informací. Jak poznamenává Brouček, kontakt s informátorem je zkreslen počáteční nedůvěrou a snahou „zalíbit se“12 Ve snaze tento fakt minimalizovat rozhovory probíhali na neutrálním území restaurací a kaváren a přecházel jim vždy neformální rozhovor. Všichni informátoři byli seznámeni s výzkumem i jeho cílem a byl získán jejich informovaný souhlas s nahráváním na diktafon 13. V zájmu zachování anonymity respondentů byla ve výzkumu jejich jména změněna. Tam, kde mi informátoři odpočátku nabídli též český ekvivalent jejich vietnamského jména jsem toto jméno nechaldomnívám se, že i to částečně ilustruje jejich vztah k českému prostředí. Technika sběru dat Jak jsem již zmínil výše, k řešení problému byla zvolena forma rozhovorů s předem stanovenými okruhy otázek. Ty se budou týkaly jak námi zkoumaného problému (tj. vyhlídky na pracovním trhu v ČR), tak i sociodemografických skutečností jednotlivých respondentů, jejich individuálních zkušeností ze studia a života v ČR. Toto rozšíření 11 „...posláním kvalitativního výzkumu je porozumění lidem v sociálních situacích.“ Disman 2006:289 12 „...první kontakt Vietnamce s představitelem majoritní populace se většinou odehrává v opatrné zdvořilostní rovině a jeho počáteční výpovědi se rovnají konverzačním frázím kromě jiného ve snaze představit svou bezproblémovou přítomnost v České republice.“ Brouček 2006:131 13 Tam, kde tento souhlas dán nebyl, zaznamenával jsem odpovědi co nejpřesněji písemně.

9

okruhů otázek bylo pro větší pochopení kontextu odpovědí a vyvozování obecnějších závěrů nezbytné. Rozhovory byly vedeny podle osnovy14 založené na výzkumných otázkách. Ty jsem pro přehlednost rozdělil do tří okruhů- osobní historie, rodina, přátelé, volný čas (A), vzdělání (B) a konečně vztah k ČR-práce a budoucnost (C ). Hlavní těžiště výzkumu bude právě v poslední části týkající se budoucnosti, ale obě předchozí jsou vzhledem k hlubším souvislostem a hledání souvislostí neoddělitelné. Zopakujme, že se jednalo o nestandardizované interview a podoba otázek i jejich pořadí se v závislosti na daném rozhovoru měnily. Délka rozhovorů se pohybovala v rozmezí od 60 do 120 minut. Výběr vzorku, prostředí výzkumu S ohledem na cílovou skupinu výzkumu, tedy Vietnamce jedenapůlté a druhé generace se zaměřím na věkovou skupinu 18-26 let 15. Pro potřeby výzkumu jsem dále stanovil několik základních charakteristik, které by měli vhodní informátoři splňovat: − dobrá znalost českého jazyka − absolvování některé z institucí českého školství (ZŠ,SŠ,VŠ a jiné) − dlouhodobý pobyt v Praze Znalost českého jazyka je naprostou nezbytností a předpokladem pro budoucí zapojení na český trh práce. Kromě jazyka jako prostředku komunikace v zaměstnání však můžeme o jazyku uvažovat i jako o jednom z hlavních nástrojů socializace. S tímto požadavkem úzce souvisí také druhý bod- absolvování některé z českých vzdělávacích institucí, kde se nejen vyučuje v českém jazyce, ale dochází i k prohlubování znalosti českého prostředí a větší socializaci s Čechy. Kritérium pobytu v Praze je spíše snahou místně sjednotit respondenty, protože jinak by se možné výstupy rozrostly ještě o dimenzi lokálních podmínek ke studiu atd. V neposlední řadě pak multikulturní prostředí (v porovnání s ostatními českými městy)16 hlavního města a jediné české metropole může usnadnit přístup k informátorům. Výběr informátorů byl ve většině případů konzultován a prováděn pomocí 14 Viz. příloha č.2. 15 Srov. Horáková (2010:8) „Mladí imigranti ze třetích zemí ve druhé generaci (do 27 let), kteří dnes vstupují na trh práce, prošli většinou českým základním školstvím a jsou do značné míry kulturně adaptováni na české prostředí. Školní docházka je v České republice povinná a znalost češtiny je podmínkou jejího úspěšného ukončení. Děti imigrantů ze třetích zemí většinou nesdílejí nejvážnější integrační handicap svých rodičů, kterým je jazyková bariéra.“ 16 Praha má nejvyšší koncentraci cizinců v ČR. Sídlí zde 34,9% všech cizinců v ČR (stav k 31.12.2010). [30.3.2012]

10

gatekeepera, dveřníka. (Hendl 2005) V tomto případě byl dveřníkem můj dlouholetý vietnamský přítel a spolužák ze SŠ, který momentálně studuje ekonomickou vysokou školu a dlouhodobě se věnuje otázkám práv migrantů 17. Věřím, že jeho doporučení mi v mnoha případech otevřelo dveře tam, kde by jinak zůstaly zavřené. 18 Skutečný vzorek respondentů Do výzkumu se mi podařilo zapojit celkem 12 informátorů. Realizovat rozhovor v plné míře se mi však podařilo jen u devíti z nich- zbývající tři z různých důvodů (většinou uváděli nedostatek času) nakonec souhlasili alespoň s písemným vyplněním okruhu otázek (Příloha č.2). Vzhledem k odlišné metodě (ústní a korespondenční inteview) a výpovědní hodnotě těchto písemných dotazníků jsem tyto informátory zařadil do výzkumu jen v poznámkách pod čarou a to v případech, že nějakým zajímavým způsobem obohacovali zkoumaný problém. Výzkum tak stojí primárně na výpovědích devíti informátorů.19 Jednalo se celkem o pět žen a čtyři muže ve věkovém rozmezí 18-26 let. Čtyři z nich se narodili v Praze, ostatní pak v Hanoji a do ČR přijeli ve věku 5-7 let. (Výjimku tvoří Maruška a Quinh, kteří do ČR přijeli až ve 14ti letech- Quinh ovšem už podruhé.) Všichni informátoři mluvili česky v naprosté většině bez přízvuku; Maruška a Quinh s přízvukem a spíše opatrně. Rozhovor byl většinou domluven prostřednictvím gatekeepera nebo přes sociální sítě, na kterých měli všichni informátoři své profilové stránky. Analýza dat Sebraná data jsem shrnul v mnohopřípadové studii, ve které jsem se pokusil získaná data umístit do širších souvislostí a rovněž je interpretovat a komentovat. Údaje jsem analyzoval pomocí metody otevřeného kódování popsané v metodě zakotvené teorie.20 Cílem otevřeného kódování je vytváření kategorií, které budou pojímat konkrétní jevy z údajů zobecněných do pojmů. Zkoumaná data můžeme rozdělit zhruba do několika základních oblastí: obecné informace o respondentovi- pasportizace, identita, rodina, vzdělání, vztah k majoritní populaci, představy o vlastní budoucnosti, pracovní zkušenosti. 17 Iniciativa za práva pracovních migrantů a migrantek, [1.2.2012] 18 „Důvěra se tradičně v asijských společnost získává ještě v současnosti především na základě osobního kontaktu či doporučení a dlouhodobého vztahu, nikoli jednorázově prostřednictvím byť profesionálního telefonického rozhovoru.“ Kocourek 2007:118 19 Viz. příloha č.3. 20 Strauss, Corbinová 1999

11

3 TEORETICKÁ ČÁST Historie Vietnamců na českém území Většina autorů (srov. Brouček 2003, Kocourek 2007 a další) rozlišuje v příchodu Vietnamců do ČR (Československa) několik imigračních vln podle doby příchodu a charakteru motivací příchozích. Ve stručném náhledu na historii a situaci Vietnamců v ČR se tohoto přístupu budu držet také, ale pozornost více zaměřím na problematiku jejich pozice na pracovním trhu, a to především po roce 1990. V první fázi, kterou bychom mohli nazvat érou mezinárodních dohod převládala migrace na základě oboustranných smluv uzavřených mezi Československou republikou a Vietnamskou demokratickou republikou. Diplomatický styk mezi oběma zeměmi byl navázán 2. února 1950, jen nedlouho po Čínské lidové republice, Sovětském svazu a Mongolské lidové republice21. Vzájemné vztahy byly zahájeny především kvůli účelové spolupráci- Československo potřebovalo zejména v pohraničí více pracovní síly a Vietnam naopak kvůli dlouholetému válečnému stavu, při kterém byla jeho ekonomika, hospodářství a celkový stav země v krizovém stavu, využíval možnosti vzdělávání a školení vlastních pracovníků. Oba státy navíc získaly další odbytové trhy pro své výrobky. Užší spolupráce začala v roce 1956 podepsáním Dohody o vědeckotechnické spolupráci, po které začali přijíždět první studenti především do ČSR.22 Na základě dalších smluv pak přijížděly desítky studentů ročně se specifickým studijním programem23. V 60. letech pak začali přijíždět studenti hlavně technického a ekonomického, výjimečně též uměleckého (FAMU, DAMU) či jazykového (FF UK- obor český jazyk a literatura) zaměření. Brouček (2003) uvádí, že studenti absolvující československou vysokou školu s červeným diplomem zde mohli zůstat ještě minimálně šest měsíců po promoci a vietnamská ambasáda jim pomáhala získat pracovní místa. Tato možnost spolu s vidinou možného výdělku byla pro studenty obrovskou motivací ke studijním výkonům; na druhé straně pak byla hrozba okamžitého návratu do Vietnamu v případě špatných studijních výsledků. Na vysoké školy bylo v té době přijímáno 120 až 150 vietnamských studentů. Kromě studentů zde od 50. let působili též praktikanti, učňové a pracovníci, kteří 21 Tyto údaje uvádím ke zdůraznění vzájemné spolupráce států, která opravdu sahá do počátků novodobé historie obou států. 22 Jednotliví vietnamští studenti však do ČSR začali přijíždět už ve 40. letech 20. století. Někteří z těchto prvních studentů údajně žijí v ČR dodnes. Kocourek 2007 23 „Až do 80. let je charakteristickým rysem migrace převis poptávky vietnamské strany nad nabídkou strany české.“ Kocourek 2007:94

12

zde pobývali na náklady Československé vlády a vzdělávali se především ve strojírenství, lehkém průmyslu (textilní, potravinářský, obuvnický) a dopravě. (Müllerová 1998) Na základě Dohody o odborné přípravě občanů Vietnamské demokratické republiky v československých organizacích tak do roku 1977 přijelo do ČSR 5069 vietnamských občanů k odborné přípravě trvající celkem 6 let. V dalším období mezi roky 1979-1985 spolupráce obou států vrcholila a počet Vietnamců v Československu prudce stoupal. Jedním z hlavních důvodů byl vstup Vietnamu do Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1979. V roce 1979 byla na desetileté období uzavřena další dohoda na základě které pak do československých státních podniků začalo přijíždět velké množství vietnamských dělníků. V první polovině 80. let již v ČSR pobývalo zhruba 30 000-35 000 vietnamských občanů, přičemž více než dvě třetiny tohoto počtu tvořili dělníci. (Kocourek 2007) Další mezník nastal po 6. sjezdu Komunistické strany Vietnamu v roce 1986, kdy došlo k podpoře perestrojky a k zahájení hospodářských reforem (nazývaných vietnamsky Đổi Mới). Ty spočívaly v otevření a zpřístupnění domácího trhu pro zahraniční investory (především z Japonska, Číny a Francie, v roce 1995 oficiálně i USA) při současném zachování jediné politické strany s absolutní mocí. První výsledky reformy se začaly dostavovat už koncem 80. let například v tom, že Vietnam začal být soběstačný v produkci rýže či kukuřice. Trh se postupně liberalizoval a v zemi po dlouhé době začaly rychle vznikat nové podniky.24 V druhé polovině 80. let se i kvůli vietnamským reformám začal počet vietnamských občanů přijíždějících do ČSR pomalu snižovat; přesto zde každoročně pobývalo zhruba 17 000 pracujících. Vztah obou zemí se však změnil- z dřívější spolupráce dvou zemí socialistického bloku a školení vietnamských pracovníků vzniklo využívání okolností oběma stranami ve vlastní prospěch. Československá strana využívala vietnamské dělníky v neatraktivních oborech, kterým se čeští zaměstnanci vyhýbali (např. pásová výroba, pomocné práce atd.), a z Vietnamu přijíždělo stále víc lidí s vidinou výdělku spíš než za vzděláním. Vietnamci si kromě dojednaných prací hledali další zaměstnání a začali také obchodovat s nedostatkovým zbožím. Postupně začali být známí spíše jako obchodníci než jako studenti a dělníci v továrnách, i když i zde měli stále zastupitelné 24 „Zatímco v roce 1981 existovalo pouze 12 exportních a importních společností, v roce 1987 vzrostlo toto číslo na 35 a v roce 1995 na 1250 (toto číslo zahrnuje i výrobní podniky a soukromé podniky). Podniky se zahraničními investicemi mohou řídit dovoz vlastních zařízení, strojů, materiálů nebo součástek potřebných k výstavbě a činnosti svých projektů; stejně tak mohou vyvážet své vlastní výrobky.“ Müllerová 2004:88

13

místo a mnohé provozy na nich závisely. „Tehdy i nyní se však muselo dojít k závěru, že mnohé československé závody plnily výrobní plány za vydatné pomoci vietnamských dělníků a některé by se dokonce bez Vietnamců ani neobešly. Vietnamci doslova drželi nad vodou určité malé podniky. kupříkladu ve Frutě Horní Počernice pracovalo 40 vietnamských žen, které tvořily 22% celkového počtu zaměstnanců.“ (Ta Minh 2002:16) Podle Kocourka (2007) se právě v této době začal názor majoritní populace na Vietnamce měnit- kvůli jejich prudce stoupajícímu počtu a nové orientaci na obchod s drobným nedostatkovým zbožím se dřívější obraz pilného studenta mění v podezřelého obchodníka. Rostoucí počet dělníků také do Československa přijíždí bez jakékoli znalosti českého jazyka a prostředí. „Jejich intenzivní cestování po celé republice, obchodování s drobnou elektronikou, textilem a zejména zmíněné nákupy obrovského množství nejrůznějšího zboží, vyvolalo zásadní změnu pohledu části československé společnosti na vietnamské spoluobčany.“ (Kocourek 2007:99) Vysoká celoroční mobilita vietnamských občanů (vrcholící většinou v únoru v průběhu vietnamského lunárního nového roku Tết Nguyen Dan, kdy je zvykem se vzájemně navštěvovat) byla fenoménem spjatým se zákazem volného pohybu obyvatelstva ve Vietnamu, který platil až do začátku 90.let. Vietnamci tak možnost volného cestování po Čechách hojně využívali a utužovali vzájemné rodinné a obchodní vazby. Po revoluci v roce 1989 odstoupila Československá federativní republika od vzájemných dohod a smluv, finančně vyrovnala své závazky, zrušila konzulát v Saigonu a přerušila s Vietnamem téměř veškeré styky. Většina vietnamských občanů se musela vrátit nebo změnit formu a účel svého pobytu25. Vietnamci zaměstnaní dosud ve státních podnicích dostali odstupné a byla jim uhrazena cesta do Vietnamu. Vztahy obou zemí byly sice přerušeny, ale migrace do ČR v 90.letech pokračovala.26 Vietnamci, kteří se rozhodli zde zůstat, se velmi rychle adaptovali na nově se utvářející ekonomické podmínky rozvíjejícího se kapitalismu a prostřednictvím rychle vyrůstajících stánků a tržnic se začali orientovat na novou mezeru na českém trhu- levný textil, obuv, elektroniku. (Hofírek 2006) K prvním podnikatelům se později, často v rámci 25 K dubnu 1993 bylo povoleno v zemi dále pobývat pouze 1330 pracovníkům. Drbohlav 2008:58 26 Ve té době panovala podobná situace i ve sousedním Německu, kde byl v roce 1993 spuštěn projekt návratu Vietnamců do vlasti. Vietnamský občan, který se rozhodl opustit Německo, dostal až 3000 německých marek. Velká část vietnamských občanů tehdy tuto možnost zvolila, ale místo návratu do vlasti zvolili právě Československo- jednak kvůli přítomnosti mnoha krajanů a potom kvůli blízkosti s Německem, jehož jazyk ovládaly. Usazovali se pak většinou právě v těsné blízkosti německých hranic, kde byl v této době znovu se otevírajícího Československa velký ekonomický potenciál. Kocourek 2007

14

slučování rodin, přidali další migranti. V druhé polovině 90.let se podnikatelské aktivity začaly dále rozvíjet. Někteří obchodníci se přesunuli ze stánků do kamenných prodejen, jiní zamířili do dalších odvětvíobjevily se první prodejny s rychlým občerstvením, s asijských potravinami, letenkami, překladatelské a zprostředkovatelské služby, vydavatelství vietnamských periodik atd. Větší konkurenční boj, způsobený jednak větším počtem navzájem si konkurujících Vietnamců a obchodními řetězci přicházejícími na český trh v dalších letech měnil podobu vietnamského podnikání. I díky vstupu ČR do EU, zrušení bezcelních zón a příhraničních tržnic se začali vietnamští obchodníci z pohraničí stahovat do vnitrozemí, kde začali otevírat restaurace či prodejny potravin s delší otevírací dobou (známé jako „večerky“). Podle Hofírka (2006) někteří Vietnamci své podnikání ukončili a nechali se zaměstnat přes agentury práce, které jim většinou našly místo v nově vznikajících průmyslových zónáchza všechny jmenujme alespoň automobilovou továrnu TPCA u Kolína, kde pracuje okolo dvou set Vietnamců27, ale i další malé výrobny jako Okula Nýrsko (výrobce brýlí) nebo Leader Fox (jízdní kola) u Českých Budějovic28. I v těchto případech však převažují Vietnamci, které sem dovezly pracovní agentury přímo z Vietnamu na základě konkrétních nabídek firem.29 Kromě různých typů podnikatelských aktivit se začaly diferencovat i různé skupiny vietnamských obchodníků. První skupinu tvoří Vietnamci, kteří přišli do země již v 80.letech ještě v době mezivládních smluv a kromě českého jazyka tak znali i širší kulturní kontext a prostředí ČR.30 Spolu s tímto kulturním kapitálem jim při startu podnikání pomohl také kapitál sociální, vytvořený skrze bohaté osobní kontakty, které zde během předchozích studií či zaměstnání získali. Velká část těchto dnes vysoce postavených podnikatelů začínala u stánkového prodeje textilního zboží a drobné elektroniky, ale časem se vypracovala do dnešních prestižních a vlivných pozic (patří sem například vlastníci firmy Sportissimo se sportovním vybavením, Panda- síť provozoven rychlého občerstvení nebo obchodní 27 Český závod Toyoty a PSA od října sníží výrobu, Autofox [online] 23.9.2010, dostupné z [7.6.2012] 28 V rozhovoru pro MF DNES (15.3.2011) majitel firmy Pavel Müller chválí „svědomitost a nasazení“ vietnamských pracovníků- firma jich má 15 z celkového počtu padesáti zaměstnanců. 29 Zajímavý pohled k tématu poskytuje i reportáž Evy Pechové zaměřenou právě na provoz TPCA. (Pechová Eva. Potkali se u Kolína: Reportáž o vietnamských dělnících v Čechách, Týdeník A2 45/2008) 30 Drbohlav upozorňuje, že tuto kontinuitu si ze všech cizinců pracujících v Československu na základě mezinárodních dohod zachovali právě Vietnamci: „Především u Vietnamců však získané zkušenosti a navázané kontakty byly efektivně využity a posloužily k postupnému budování silné imigrační komunity v Česku.“ (Drbohlav 2008:58)

15

centrum SAPA v Praze Libuši). (Hofírek 2006) Další skupinu obchodníků tvoří lidé, kteří měli stejné nebo velmi podobné výchozí podmínky jako výše zmíněná podnikatelská elita, ale z určitých důvodů se jim nepodařilo uspět tak výrazným způsobem. O důvodech lze pouze spekulovat, ale určitou roli v tom zřejmě mohla sehrát i nepřítomnost specifické formy sociálního kapitálu- tito lidé zřejmě neměli tak výhodné kontakty a známosti. Podle Hofírka se však nelze domnívat, že by tato skupina podnikatelů byla z finančního hlediska ve výrazně horší pozici než současná podnikatelská elita. Rozdíly mezi těmito dvěma skupinami jsou patrné především v míře vlivu na fungování vietnamské komunity v České republice. Poslední skupinou jsou obchodníci, kteří do ČR přišli až po roce 1990 s vidinou rychlého a snadného zbohatnutí, kterou ve Vietnamu šířili úspěšní podnikatelé 31. Kromě mnohem obtížnějších startovních podmínek (vyšší nutný kapitál než v 90.letech, větší konkurence) však postrádali i specifický kulturní a sociální kapitál, který pomohl předchozím dvěma skupinám úspěšně se ekonomicky usadit v českém prostředí. Z těchto důvodů již pro tuto skupinu podnikatelů nebylo snadné na trhu práce v Česku uspět a část z nich postupně musela své podnikatelské aktivity opustit a své uplatnění začala hledat v zaměstnaneckých pozicích (u svých krajanů i u agentur práce). Velká část této skupiny podnikatelů v současnosti příliš neprosperuje a i v souvislosti s aktuální problematickou ekonomickou situací pro ně nastává období, kdy se rozhodují o své budoucnosti v České republice, jelikož drtivá většina z nich v blízké době z mnoha důvodů neplánuje svůj návrat do Vietnamu. Část těchto lidí by se podle Hofírka (2006) mohla uchytit v rámci existujících struktur vietnamské imigrantské ekonomiky, nicméně solidarita, která je předpokladem tohoto zapojení se v případě Vietnamců vztahuje primárně na rodinné sítě. „Ostatní, kteří se dostali do Evropy bez vlastního kapitálu a pevného zázemí, jsou buď zaměstnání u svých majetnějších krajanů nebo si od nich půjčují na zboží, které potom prodávají v pronajatých stáncích a obchůdcích. Pocházejí z vesnic a slabších sociálních vrstev a alespoň část z nich se hrozivě zadlužila. Splácení tohoto dluhu může trvat celé roky. Jejich počet výrazně klesl v posledních dvou letech, protože nevydrželi zhoršení konkurenčního boje. Zůstávají jen silní a majetní. “ (Ta Minh 2002:17)

31 Vietnamistka Eva Pechová: „Vietnamci, kteří tady žijí už dlouho a pravidelně se vracejí domů, vytvořili o Česku mýtus, že jsme země oplývající blahobytem. Podobně dřív viděli například Ameriku, měli naprosto přehnaná očekávání.“ Rozhovor pro internetový týdeník E15.cz. Dostupný z [29.3.2012]

16

Situace rodin před a po roce 1989 Vzhledem k danému výzkumnému problému by bylo na místě pojednat alespoň stručně o situaci vietnamských rodin před a po roce 1989, kdy se zásadně změnily podmínky pobytu Vietnamců (a cizinců obecně) v ČR. Vzhledem k tomu, že drtivá většina příchozích Vietnamců byla do Československa poslána na základě pracovních smluv na omezenou dobu, nelze až do roku 1989 hovořit o čemkoliv jako rodinný život Vietnamců v Čechách. Smlouvy a dohody totiž velmi přísně regulovaly veškerý pohyb pracovníku32 a až do roku 1982 platil například naprostý zákaz styku obou pohlaví. Později byl zmírněn, ale stále platilo, že při otěhotnění s Vietnamcem bude žena okamžitě poslána zpět do Vietnamu a pracovní poměr bude ukončen. (Brouček 2003) Tato situace se změnila po roce 1989, kdy došlo k ukončení pracovních smluv a ke změně podnikatelských podmínek v ČR. Živnostenský list mohl získat kdokoliv včetně cizinců, a tak se mnozí Vietnamci rozhodli zůstat a využít této příležitosti. Díky novým migračním zákonům a možnosti vytvářet trvalé zázemí začaly za již pracujícími Vietnamci přijíždět rodiny žijící dosud ve Vietnamu (v rámci tzv. slučování rodin). Právě v této době prudce narůstá počet vietnamských dětí jedenapůlté a druhé generace. (Sequensová 2011) Podle ČSÚ se mezi lety 1995 a 200833 narodilo v ČR 5306 dětí s vietnamských státním občanstvím, což představuje 35% z celkového počtu narozených cizinců v tomto období.34 Je to zároveň největší podíl na celkovém počtu narozených cizinců v ČR- v roce 2009 se narodilo 947 Vietnamců, 775 Ukrajinců a 434 Slováků. Na českých školách ve školním roce 2010/2011 studovalo celkem 7241 vietnamských žáků. 35

32 Do roku 1980 platilo pravidlo, že Vietnamci se smí pohybovat nejméně ve třech. Brouček 2003 33 Dřívější údaje se nepodařilo dohledat. 34 ČSÚ, k dispozici z [11.6.2012] 35 Podle ČSÚ to bylo 1149 v mateřských školách, 3066 na základních, 2298 na středních a 728 na vysokých školách. Na konzervatořích a vyšších odborných školách se vietnamští studenti nevyskytovali. [11.6.2012]

17

Trh práce v ČR a cizinci Předtím než se pokusíme zjistit prostřednictvím rozhovorů pohled mladých Vietnamců na situaci na trhu práce, podíváme se, jak vypadá tato situace z hlediska statistik a literatury. Nejdříve se pokusíme popsat český trh práce pro cizince a uvést jeho charakteristiky. Cílem bude vymezit, jaká pracovní místa na českém trhu práce může vůbec cizinec dostat nebo s jakými může nejčastěji počítat. Poté se podíváme do statistik ČSÚ, v jakých odvětvích jsou cizinci v ČR nejčastěji zaměstnávání. Nakonec se zaměříme na specifika vietnamské komunity v ČR a její vztah k českému trhu práce. Český trh práce patří podle Hany Pořízkové (2010) mezi pracovní trhy segmentované. Segmentace na pracovním trhu označuje „sociální procesy, které vedou k vzájemnému oddělení určitých skupin prací či sektorů pracovního trhu a k rozlišení rozdílných, sociálně determinovaných příležitostí jedinců a skupin.“ (Sirovátka 1997:20, In. Pořízková 2010) Ve výsledku pak dochází k rozštěpení trhu na primární a sekundární trh práce, přičemž rozdíl mezi nimi určuje především kvalita pracovního místa a pracovní podmínky. Mezi další charakteristiky, kterými se pracovní místa liší patří dále výše mzdy, stabilita pracovního místa, příležitost postupu, charakter pracovní smlouvy a charakter dalších pracovních podmínek. (Doeringer a Piore 1971, In. Pořízková 2010). S ohledem na tyto charakteristiky tak do primárního sektoru patří kvalitativně lepší pracovní místa, tzv. „good jobs“, a do sekundárního horší, „bad jobs“. Massey (2005, In. Pořízková 2010) pak přidává ještě tzv. terciární sektor tvořený málo atraktivními pracovními místy (nízká mzda, náročnost, neatraktivní pracovní podmínky či nízký sociální status), která jsou domácí populací odmítána a která jsou tak obsazována zahraniční pracovní silou. Podle Baršové a Barši (2005:271, In. Pořízková 2010) si tito migranti v zahraničí chtějí vydělat peníze (jedná se tak o tzv. ekonomickou migraci) a po určité době se s naspořenými finančními prostředky vrací zpět. Svůj pobyt považují za dočasný, čemuž přizpůsobují i svou životní a pracovní strategii. Těžiště své identity udržují v zemi původu, a tak jsou v hostitelské zemi ochotni dočasně přijmout nízký sociální status a malé šance na sociální mobility; v zemi původu se jim naopak díky vyšším příjmům sociální status zvyšuje. Primární trh práce je podle Sirovátky (1997) dále spojován analogicky s primárním typem pracovníků, kteří jsou většinou klíčovými zaměstnanci firem a tvoří jádro kmenových zaměstnanců. Vedle nich jsou pak sekundární pracovníci, kteří se pohybují na okrajových, nejistějších pozicích. Toto dělení podle Sirovátky odráží význam pracovníka s 18

určitým lidským kapitálem pro zaměstnavatele a „(...) projevuje se výrazně právě v odlišných pracovních podmínkách zahraničních zaměstnanců pracujících na klíčových pozicích primárního trhu práce a naopak na okrajových pozicích sekundárního trhu práce a na terciárním sektoru trhu práce.“ Podle Pořízkové (2010) existují dva ukazatele postavení cizinců na trhu práce a sice míra participace na trhu práce (vyjádřená mírou zastoupení cizinců na trhu práce), a kvalita pracovních míst obsazovaných cizinci. V současné době (31.12.2011) pracuje v ČR podle ČSÚ celkem 310 921 cizinců 36. Zahraniční zaměstnanost tvoří zaměstnanost cizinců v postavení zaměstnanců a cizinců s živnostenským oprávněním. Z hlediska výše uvedené teorie segmentace pracovního trhu můžeme využít údaje ČSÚ o zaměstnanosti cizinců v jednotlivých třídách zaměstnání dle klasifikace KZAM37. Zatímco zaměstnání prvních tříd vyžadují prakticky vždy vysokoškolské vzdělání, zaměstnání spadající do třídy 9 nevyžadují vzdělání žádné. Graf č.1 Podíl jednotlivých tříd zaměstnání KZAM na zahraniční zaměstnanosti cizinců v postavení zaměstnanců (stav k 31.12.2008)

Zdroj: ČSÚ, In. Pořízková 2010

36 ČSÚ, dostupné z [29.3.2012] 37 Tato klasifikace třídí zaměstnání dle stupně vzdělání a specializace. Jednotlivé segmenty zaměstnání jsou seřazeny podle složitosti úkolů a specializace vzdělání. Klasifikace KZAM odráží kvalifikaci požadovanou pro provádění pracovních úkolů, nikoliv nejvyšší kvalifikaci dosaženou pracovníkem.

19

Z grafu jednoznačně vidíme, že cizinci v postavení zaměstnanců pracují především v posledních třech třídách KZAM (7,8,9), především pak v poslední (9). Zaměstnanost cizinců v těchto třech třídách tvoří dohromady 80,1%. Jedná se o místa s nižšími nebo žádnými požadavky na vzdělání, čemuž odpovídá i nejnižší průměrná mzda těchto typů zaměstnání. V teorii o segmentovaném trhu práce jsou tyto práce jednoznačně v sekundárním a terciálním sektoru, čemuž následně odpovídá také hodnota této pracovní síly pro firmy a charakter pracovních podmínek. Další klasifikace CZ-NACE umožňuje sledovat přímo pracovní odvětví, v kterých jsou nejčastěji zaměstnávání cizinci evidovaní na úřadech práce. Jak je patrné z následujícího grafu(č.2), cizinci v postavení zaměstnanců se v současné době nejčastější vyskytují především ve zpracovatelském průmyslu, stavebnictví a obchodu. Graf č.2 Cizinci evidovaní na úřadech práce podle CZ-NACE (31.12.2010)

Zdroj: ČSÚ, 2012

20

Nelegální trh práce Kromě legálního trhu práce je zde i trh práce nelegální, který Drbohlav (2008) dále rozlišuje na nelegální zaměstnávání („umožnění výkonu nelegální práce cizinci“, Drbohlav 2008:22) a nelegální podnikání. To je definováno živnostenským zákonem §61 odst. 1 jako „...provozování činnosti, která je předmětem živnosti, bez živnostenského oprávnění pro tuto činnost.“ (Drbohlav 2008:22) Toto zákonné vymezení je přitom univerzální a vztahuje se jak na občany ČR, tak na cizince. Drbohlav však popisuje další nelegální ekonomické aktivity, které se týkají cizinců. Jedná se buď přímo o nelegální činnost (v případech, kdy cizinec nemá příslušné povolení k pobytu a současně k práci či podnikání, nebo má povolení k pobytu, ale nelegálně pracuje či podniká) nebo o činnost „kvazi-legální“ 38- sem Drbohlav zahrnuje situace, kdy cizinec má sice povolení k pobytu i práci či podnikání, ale „...jiným způsobem hrubě porušuje zákony, např. pracuje v jiném regionu, odvětví, profesi nebo u jiného zaměstnavatele, než má povoleno, pašuje zboží, neoprávněně užívá tzv. „švarc-systému“ (skrytá zaměstnanost „podnikatelů“) apod.“ (Drbohlav 2008:23) Právě tato poslední jmenovaná kategorie nelegálního trhu práce je podle Drbohlava i Horákové (2010) ve vietnamském případě nejpravděpodobnější. Osoby v něm formálně vystupují jako samostatní podnikatelé, avšak vykonávají pro zadavatele běžné úkoly typické pro pozici zaměstnance. Tyto úkoly přitom vykazují znaky vztahu typického pro zaměstnánípředevším podřízenost/nadřízenost. Činnost je často vykonávána osobně, na pracovišti, s prostředky zadavatele a jeho jménem, ale nikoliv na jeho odpovědnost. Tito zaměstnanci/živnostníci pak samozřejmě nemají nárok ani na běžné zaměstnanecké benefity jako jsou sociální a zdravotní pojištění. Jak poznamenává Kocourek (In. Drbohlav 2008), podmínky zákoníku práce ČR nejsou často dodržovány i proto, že se velmi liší od zákoníku vietnamského, a tak jsou dělníci často zvyklí na daleko tvrdší pracovní podmínky, než jaké jsou českými zaměstnavateli vyžadovány. Srovnání statistik z posledních let, kdy byl trh práce značně ovlivněn celosvětovou hospodářskou krizí naznačuje, že zatímco počet cizinců v postavení zaměstnanců se od roku 2008 snižuje, počet žádostí o živnostenské oprávnění kontinuálně roste (v případě Vietnamců je tomu tak již od 90.let minulého století). Jak uvádí Horáková (2010) představují cizinci s živnostenským oprávněním zvláštní fenomén. „V době zvyšujícího se napětí na trhu práce jejich podíl roste, v době konjunktury se snižuje. Je to logické, protože zaměstnavatelé v době recese spíše ukončují zaměstnání a úřady práce omezují 38 Je třeba říct, že z hlediska zákona jsou oba typy nelegálních aktivit stejně nezákonné.

21

vydávání nových pracovních povolení.“ (Horáková 2010:109) Růst počtu živnostenských podnikatelů v době recese podle Horákové svědčí o tom, že na trhu práce existuje určitý prostor ke zvýšení zaměstnanosti. „Je však otázka, zdali se vždy jedná skutečně o svobodné podnikání (práce na vlastní účet, s vlastním materiálem i výrobními prostředky) anebo spíše o kvazipodnikání (tzv. „švarc systém“), které je ve své podstatě skrytým zaměstnáním.“ (tamtéž)

Vietnamci na českém trhu práce Nejvíce Vietnamců v současnosti v ČR pracuje na základě živnostenského oprávnění.39 V porovnání s ostatními národnostmi nacházíme na úřadech práce jen naprosté minimum Vietnamců. Zatímco Slováci a Ukrajinci, tedy dvě největší zahraniční menšiny v ČR, tvoří dohromady 67% všech cizinců evidovaných úřady práce, Vietnamci tvoří pouhé jedno procento. Naopak co se týče cizinců s platným živnostenským oprávněním, jsou Vietnamci největší skupinou (36%; druhá Ukrajina tvoří 33% a třetí Slovensko jen 12%). Při pohledu na graf (č.3) srovnávající zaměstnané cizince z vybraných zemí podle postavení v zaměstnání vidíme, že v této oblasti je Vietnam naprostým fenoménem. Vysvětlení tohoto jevu jde zřejmě nad rámec této práce, ale je na místě alespoň zmínit některé faktory, které k němu vedly. Jedněmi z hlavních rysů Vietnamců žijících v ČR jsou podle Broučka (2003) spoléhání se na vlastní síly a snaha o maximální soběstačnost. Ta se projevuje jak určitým uzavíráním skupiny do sebe, kdy veškerý servis nutný pro otevírání a provoz nových firem, ale i všechny služby spojené s životem v ČR je možné vyřídit prostřednictvím vietnamských zprostředkovatelů, tak i právě orientací na vlastní živnost. Jak už bylo částečně řečeno v kapitole o historii Vietnamců v ČR, základy vietnamské imigrantské ekonomiky4041 byly položeny na začátku 90.let minulého století, kdy byly českou stranou vypovězeny mezistátní pracovní dohody. Kromě těchto faktorů 39 Podle údajů ČSÚ k 31.12.2010 mělo z celkového počtu 39 260 pracujících Vietnamců platné živnostenské oprávnění 33 164 z nich (hruba 84,4%). Zbylých 3670 evidoval úřad práce. Dostupné z [29.3.2012] 40 Hofírek (2009) tímto termínem označuje „...soubor institucí a praktik, které jsou primárně zaměřeny na ekonomickou reprodukci a byly původně vytvořeny i jsou primárně organizovány vietnamskými imigranty – především podnikateli. “ Hofírek 2009:2, dostupné z [29.3.2012] 41 Název odkazuje k etnickým ekonomikám přistěhovaleckých skupin původně v USA. Ivan Light (2005, In. Hofírek 2010:80) si všiml, že mnohé imigrantské skupiny vytvářejí „...ekonomické strategie založené na etnických sítích, které překračují rodinné, sousedské či přátelské vazby, i když tyto jsou jejich nejvlastnějším základem. (…) Je běžné, že u početnějších přistěhovaleckých skupin nejsou typické strategie omezeny na jednu lokalitu (město), ale jsou sdíleny i v ostatních lokalitách.“

22

však jistě určitou roli v orientaci na živnostenské podnikání sehrál i již zmiňovaný švarcsystém (viz výše). Graf č.3 Zaměstnaní cizinci podle postavení v zaměstnání- 15 nejčetnějších zemí (31.12.2011)

Zdroj: ČSÚ, 2012

Druhá generace migrantů v zahraničí Jak už jsme zmínili v úvodu, o druhé generaci Vietnamců v ČR zatím existuje jen velmi málo výzkumů. Pokud je nám známo, tak se zatím žádný nezabýval otázkou zapojení druhé generace na trh práce, a tak jsme se museli po těchto výzkumech podívat do zahraniční literatury. Francouzská studie Patricka Simona (2003) definuje zástupce druhé generaci jako „...jedince narozené ve Francii nejméně jednomu rodiči narozenému v zahraničí.“ (Simon 2003:1098) Výzkum, který dále tuto generaci srovnává s generací jedenapůltou definuje tuto jako „...ty, kteří přišli do Francie v raném věku.“ (Simon 2003:1100) Termín samotný byl přitom poprvé použit již v roce 1945, kdy jím Warner a Strole popisovali systém etnických vazeb u Yankeů. (In. Simon 2003) Simon dále tuto generaci rozděluje na ty, kteří do Francie přišli po 10.roce věku a na ty, kteří přišli před ním. Tohoto dělení se v tomto

23

výzkumu vzhledem k malému počtu respondentů držet nebudeme. Jedním z nejvýznamnějších (alespoň v právnickém smyslu) rozdílů jedenapůlté a druhé generace je často pobytový status a státní občanství, s který souvisí právní postavení. Právní postavení Právní postavení druhé a jedenapůlté generace se liší. Ve státech, kde je hlavním kritériem pro udělení občanství místo narození (jus soli) má již druhá generaci imigrantů státní občanství hostitelské země. V zemích, kde místo narození s udělením občanství nesouvisí (jus sanguinis) je národnost často nejdůležitějším měřítkem pro popis populace. V České republice platí stejně jako v mnoha západních zemích 42 druhý případ, a tak jsou děti migrantů narozené v ČR v právnickém smyslu cizinci. Držení dvojího občanství je možné pouze v případech, kdy se na tom oba státy dohodnou. Vietnam zatím dvojí občanství neumožňuje, ale v nejbližší době by se to mělo změnit. Integrace druhé generace Zatímco pro integraci první generaci přistěhovalců podle Fibbiho (2006) platí, že během let vyrovnává své nízké počáteční předpoklady (tzv. deficitní přístup k integraci), teprve druhá generace je prubířským kamenem zvládnutí integrace menšiny. Pokud se integrace nedaří, bývá to interpretováno jako důsledek nedostatečného úsilí ze strany mladého člověka či jeho rodiny porozumět a vyhovět požadavkům hostitelské společnosti. Současný zájem pak budí především mládež se špatnou školní docházkou, protože škola je jednou z klíčových institucí začleňující jedince do společnosti. Studie druhých generací italských a španělských přistěhovalců v 50. a 60.letech minulého století ukázaly, že zdárné ukončení školní docházky je předpokladem k cestě na pracovní trh se stejnými příležitostmi jako domácí obyvatelstvo. Podmínky a překážky integrace druhé generace Zhou (1993) poznamenává, že Evropě chybí přímo srovnatelná zkušenost s přistěhovalectvím, jakou má Amerika s Afroameričany, ale mnoho evropských zemí má na druhou stranu koloniální minulost, z kterou se vyrovnává dodnes. Druhá generace těchto 42 FIBBI, R; LERCH, M; WANNER, P. :Unemployment and Discrimination against Youth of Immigrant Origin in Switzerland: When the Name Makes the Difference. In Journal of International Migration and Integration. Vol 7 No 3. , 2006. s. 351-366.

24

migrantů je pak podle autora ve srovnatelně problematické pozici. Zatímco první generace migrantů si oproti své vlasti polepšila, alespoň co se týče platů (které však zůstávají oproti většinové populaci podprůměrné), o druhé generaci to říci nelze. Do zkušenosti první generace se nějakým způsobem zapsal úspěch a zlepšení životní situace; tento úspěch však může touhu druhé generace po vzestupu zmírňovat, přestože její pozice zůstává při přechodu do dospělosti oproti vrstevníkům horší. Jednou z hlavních bariér v integraci druhé generace migrantů je stejně jako u první generace jejich etnická příslušnost. Tu definuje Alexander (2006) jako „...soubor biologicky daných nebo empiricky zaznamenaných primordiálních vlastností, jež jsou skupině připisovány na základě sdílené rasy, náboženství nebo národnostního původu, přičemž do poslední kategorie patří též lingvistická a další kulturní specifika odvozená ze společného územního původu.“ (Alexander 2006:23) Začlenění etnické skupiny závisí podle Alexandera jednak na vnějším faktoru, tedy společenské struktuře majoritní skupiny, a na faktoru vnitřním, který odkazuje na „...vztah mezi primordiálními vlastnostmi ústřední a okrajové skupiny.“ (tamtéž) Na rozdíl od vnějšího faktoru, který je daný, vnitřní faktor je ve velké míře otázkou volby- čím bližší jsou prvotní vlastnosti ústřední a okrajové skupiny, tím větší je šance na začlenění (inkluzi) této okrajové skupiny. Segmentovaná asimilace Dlouhodobé výzkumy druhé generace migrantů v USA většinou sledují dvě linie asimilace- přímou a tzv. segmentovanou (segmented assimilation). Při přímé asimilace dochází k lineárnímu vývoji asimilace v průběhu generací, kdy se každá další generace migrantů stále více přizpůsobuje hostitelské společnosti a splývá s ní. Tato asimilace je typická hlavně pro potomky evropských přistěhovalců v první polovině 20.století. Například studie Alejandra Portese (1993) zaměřená na adaptaci druhé generace imigrantů v jižní Floridě však přišla se zjištěním, že zařazení mládeže mezi majoritu zde nesouviselo s jejich národností, ale spíš s rodinným zázemím, typem rodiny a způsobem začleňování celého etnika. Autoři studie se shodovali, že otázkou není zda se členové druhé generace asimilují, ale do jakého segmentu společnosti zapadnou. Portes tak navrhuje teorii segmentované asimilace, která počítá s různými stupni zapojení migrantů do hostitelské společnosti podle postavení jejich etnika a dalších charakteristik. Klíčovým zdrojem segmentované asimilace je pro migranty etnická solidarita, kdy pomoc, prostředky a kontakty uvnitř komunitní sítě pomáhají druhé generaci dosáhnout 25

ekonomické a sociální mobility. Už v dřívějších studiích, které Portes zmiňuje, se ukázalo, že třídní mobilita imigrantů a jejich dětí již není svázána s mírou asimilace celé skupiny, ale je už věcí každé rodiny a její zkušenosti. Studie zaměřující se na mexické studenty střední školy v Kalifornii pak přišla se závěrem, že studenti, kteří mají silné zázemí rodiny, komunity a přátel a kteří se cítí být podporováni ve svých cílech si ve škole počínají lépe. Jiná studie (Hirschman 2001, In. Mollenkopf 2005) pak poukazuje přímo na rozdíly ve výsledcích žáků pocházejících z rodin s nevzdělanými rodiči či s chybějícím rodičem. Ve studii Portese a Stepicka (1993, cit. dle Zhou, Bankston 1994) zabývající se dětmi haitských přistěhovalců na Floridě se ukázalo, že naděje rodičů na vzestupnou mobilitu potomků při současném zachování vlastní kultury ztroskotaly ve chvíli, kdy se děti „...velmi rychle asimilovaly do prostředí zbídačené černošské subkultury města.“

43

Podle

jiné výzkumné práce (Caplan 1992, cit. dle Zhou, Bankston, 1994) však děti uprchlíků z jihovýchodní Asie dokázali uspět ve škole i přesto, že pocházely buď přímo z městských ghett nebo z jejich blízkosti, a školy patřily mezi problematické. Roli v tom hrála i pomoc etnické komunity, která byla materiálního i sociálního rázu. Rostoucí počet výzkumů na toto téma se shoduje, že původní kultura skupiny by se měla přizpůsobovat většinové společnosti, a že takto přizpůsobená kultura je pro skupinu spíše výhodou než nevýhodou. Členství v etnické komunitě a zachování některých původních kulturních vzorů může být zdrojem adaptivních výhod. Etnicita tak může být využita jako „...výrazná forma sociálního kapitálu postaveného na povinnostech a vyhlídkách, informačních kanálech a společenských normách.“ 44 Sociální kapitál pak autoři definují jako „uzavřený systém sociálních sítí spjatých s povahou vztahů mezi lidmi v rámci kolektivu.“45 Rozdílné modely integrace Starší studie Irvinga Childa z roku 1943 (In. Zhou, Bankston 1994) zkoumala různé cesty adaptace druhé generace italských přistěhovalců v USA a přišla s třemi možnými reakcemi na konflikt odlišných kulturních hodnot či cílů vlastní etnické skupiny a majoritní společnosti: rebelie, přejetí kultury etnické komunity nebo apatie. Při rebelii dítě v zájmu vytváření nových vztahů opouští etnickou příslušnost a stává 43 „...rapid assimilation (...) into the subculture of the impoverished black inner city.“ s.824 44 „...ethnicity may be utilized as a distinct form of social capital , built up from cultural endowments such as obligations and expectations, information channels, and social norms.“ s.824 45 „...closed systems of social networks inherent in the structure of relations between persons and among persons within a collectivity.“ s.824

26

se „Američanem“ (samozřejmě v případě této konkrétní studie- pozn.autor). Přijetí kultury vlastní etnické komunity znamená zachování věrnosti komunitě a dodržování jejích pravidel. Konečně apatie znamená, že se jedinec uchyluje k úniku k naprosto jiné skupiněnehlásí se tedy ani k většinové, ani k vlastní společnosti, komunitě. Child tvrdí, že tyto různé modely adaptace jsou primárně ovlivněny temperamentem jedince a osobní zkušeností s majoritní společností a minoritou. Ukazuje se, že druhá generace přistěhovalců tíhne nejvíce k rebelii, tedy vzdání se dosavadních kulturních vzorců a osvojení si nových. Přijetí kultury vlastní etnické komunity a apatie se u druhé generace objevuje v případech, kdy je dítě vědomě seznámeno s možným odchodem z většinové společnosti. Strategie začlenění Portes rozlišuje dva hlavní prostředky vedoucí k vzestupné společenské mobilitě druhé generace. Prvním je lidský kapitál (human capital) zahrnující materiální základnu a nabídky práce, druhým pak kapitál společenský (social capital). Rodiče s vyšším dosaženým vzděláním jsou v lepším postavení k podpoře svých dětí z dvou důvodů. Jednak mívají více informací o příležitostech a nástrahách okolního prostředí a mají většinou i vyšší plat, což jim umožňuje přístup k důležitým věcem (strategic goods). Mohou tak svým dětem poskytovat nadstandardní zážitky, jako je například i častá cesta do Vietnamu v době letních prázdnin, kterou se většinou utužují rodinná pouta. Graf č.4 Sociální mobilita napříč generacemi (originál viz.příloha č.3) Vlivy v pozadí

První generace

Druhá generace

Třetí a další generace

Lidský kapitál

Dosažení statusu střední

Vysoce kvalifikované

Plná integrace do sociální

třídy

zaměstnání, úplná

a ekonomické skutečnosti

akulturace.

majoritní společnosti.

Dělnická třída a silné

Dosažení střední třídy

Plná akulturace do

etnické vazby

skrze vzdělání, částečná

majoritní společnosti.

Struktura rodiny

akulturace. Forma spolupráce

Dělnická třída a slabé

Nízká úroveň vzdělání,

Okrajové skupiny

etnické vazby

problematická akulturace. dělnické třídy, „reaktivní etnicita“. Sestupná mobilita do nejchudší sociální vrstvy, „reaktivní etnicita“.

Zdroj: Portes 2003

27

Postavení druhé generace na trhu práce Ve Švýcarsku v nedávné době proběhl výzkum, který se zabýval zjišťováním míry diskriminace mladých lidí na trhu práce. Projekt výzkumu spočíval v tzv. praktickém testování, které mělo podobu obesílání zaměstnavatelů inzerujících v novinách volná pracovní místa. Dva kandidáti se stejnou kvalifikací lišící se pouze zemí původu (rodilý Švýcar a Portugalec, Jugoslávec nebo Turek) posílali své přihlášky o pracovní místo, přičemž se zkoumalo, jaký poměr bude mezi kladnými odpovědmi oběma fiktivním kandidátům. Výsledek studie přinesl zjištění, že občané zemí mimo EU čelí zřejmé diskriminaci nehledě na to, z jaké konkrétní země pocházejí a přestože mluví stejným jazykem a mají stejné vzdělání jako rodilý Švýcaři. Tato studie dokázala, že důvodem diskriminaci na pracovním trhu je etnické zázemí žadatelů. Ve Švýcarsku je diskriminace na trhu práce vážným jevem, ale jak ukazují údaje z dalších evropských zemí, diskriminace funguje i zde.46 „Údaje ze sčítání lidu tento fakt potvrzují; lidé s migračním pozadím narození ve Švýcarsku, plynně hovořící místním jazykem a mající stejnou kvalifikaci, čelí vyššímu riziku nezaměstnanosti. Mládež ze zemí mimo EU je pak tomuto riziku vystavena nejvíce.“47 (Fibbi 2006:362)

46 Mezinárodní organizace práce (ILO) na toto téma provedla v roce 2007 průzkum zahrnující 10 evropských zemí. Každá měla svá specifika, ale všechny tak či onak vykazovaly určitou míru diskriminace. Dostupné z [20.6.2012] 47 „Census data corroborate this analysis: Swiss-born young people with migratory background, fluent in the local language, and with equal qualifications face systematically higher risks of unemployment, with youth from non-EU countries being most exposed to such risks.“

28

4 PRAKTICKÁ ČÁST 4.1. Kontext života v ČR Protože tato práce nepojednává primárně o integraci vietnamských dětí do české společnosti, omezím se zde pouze na skutečnosti, které považuji za důležité v budoucím vztahu dítěte k zemi, v které vyrůstá, k prostředí, které ho obklopuje. S ohledem na téma práce sem jistě patří i příjezd rodičů, jejich etablování v rámci českého prostředí a jejich zkušenosti na českém pracovním trhu. Příchod rodičů a jejich zkušenosti s trhem práce Ve většině případů kopíroval příběh příchodu rodičů již výše popsaný průběh příchodu Vietnamců v rámci vzdělávacích a pracovních programů v 80.letech. Nepovažuji proto za nutné ho více popisovat.48 Je však důležité zdůraznit, že všichni informátoři, a to jak druhé, tak jedenapůlté generace, mají povědomí o této skutečnosti. Jak podotýká například Brouček je toto kolektivní vědomí důležitou součástí identity Vietnamců v ČR a součástí jejich sebe-vědomí.49 Rodiče informátorů můžeme rozdělit podle typu pobytu na studující a pracující. Zatímco pracující byly zaměstnání v typických dělnických a montážních profesích, jak bylo popsáno výše (továrna na ložiska, Strojexport apod.), studující by často nuceni studovat nejrůznější obory, které si dopředu ani nevybrali. „Na každý fakultě byly dvě, tři místa pro Vietnamce, nebo tak nějak to bylo vymyšlený, a prostě je random zaplnili, takže mámu 48 Za všechny uvádím alespoň následující příběh Hungových rodičů: „Rodiče přijeli do Český republiky, protože tady žila moje teta a bylo to prostě ve východnim bloku. Teta přijela v 80. letech a dělala tady švadlenu. Byl nějakej rok 90, přijeli sem, zjistili, že se tady dá podnikat, že je tady hodně příležitostí, protože Vietnamci v 80.letech hodně kšeftovali a vlastně když padla železná opona, tak se jim otevřelo strašně možností. V Německu jim jednak zaplatili, za to, aby odešli, to asi znáš a v Čechách jenom rozvázali smlouvy, ale nic jim nedali, takže tady vlastně všichni přešli ze studentskýho víza na podnikatelský. Bylo tady spousta příležitostí a rodiče by si tolik ve Vietnamu nikdy nevydělali, takže když měli oba PhD., tak se rozhodli jet do Čech a dovážet sem hadry, a tak sme sem vlastně přijeli. Teta, táta, máma rozjeli byznys, táta se pak vrátil a přivezl mě, někdy v roce 91, mimochodem v září to bylo dvacet let. Do tý doby sem byl u babičky. V těch 90.letech si hodně Vietnamců polepšilo, prodávali sme hadry, byl nedostatek úplně všeho, ale už to bylo otevřený. Rodiče teda nebyli stánkaři, ale organizovali velkoobchod, takže mi sme byli jedna z rodin, která na tom těžce vydělala. V roce 91, jak sem přijel sme všichni bydleli v jednom činžovnim bytě. Za tři roky si už jeden koupili. Taková přiležitost je jednou za život a ačkoli měli PhD. tak kdyby se vrátili do Vietnamu, táta by učil na vojenský škole, máma to co dělala předtim, takže výzkum ve výživě. No a v roce 90 dělat v nějakym komunistickym institutu vědce, to bylo fakt hodně na hovno.“ 49 „Ačkoli jsou Vietnamci v mnoha ohledech vybaveni odlišnými reakcemi na cizí prostředí (než středoevropská etnika), platí pro ně, stejně jako pro jiná společenství, že pro vědomí o skupinové existenci hledá delší historický prostor a v něm argumentaci pro současný význam a společenskou váhu.“ Brouček 2003:19

29

poslali na textilku do Liberce, což prej byla hrozná flákárna, a tátu na filozofii do Prahy.“ THU V případě Hiena to byl příchod poněkud komplikovanější. Jeho matka zde otěhotněla během pracovního pobytu (továrna na ložiska) a v roce 1989 byla poslána (zřejmě50) vietnamskou ambasádou zpět do Vietnamu. Zde porodila syna, kterého nechala v péči prarodičů a vrátila se do ČSSR, kde se následně rozvedla s manželem (jev ve vietnamské společnosti velmi netypický). Vrátila se pro něj, když byly Hienovi 4 roky a už společně odjeli do ČR, kde si mezitím matka sehnala „papírového manžela“ 51 Jardu. Jak říká Hien „...matka se do Čech vrátila hlavně kvůli mně, chtěla mi zajistit kvalitnější vzdělání než ve Vietnamu.“ Uplatnění rodičů na trhu práce V 90.letech se rodiče z manuálních prací většinou přeorientovali na obchod a to především v západní části ČR, kde byly první velké tržnice a otevření hranic s Německem skýtalo velký potenciál, který Vietnamci obchodující s nedostatkovým zbožím už v 80.letech rychle rozpoznali. Stávalo se také, že kvůli momentální příznivé situaci v Čechách někteří upravili svůj emigrační plán, který původně počítal například se západní Evropou.52 Od stánků se pak postupně vypracovávali ke kamenným obchodům a začali kupovat první nemovitosti. Začátky těchto obchodníků dobře ilustruje příběh Hančiných rodičů. „Jak sme byli v tý Horní Blatný, tak tam měli rodiče na tržišti stánek, takže tam sme měli boty a ňáký šály a nevim co... Rodiče měli vždycky nějakej maloobchod s něčím. V Kadani sme měli už větší kamenej krám, to už byl jako náš barák, takže v přízemí jsme měli velký obchod, smíšené zboží, takže úplně všechno, a v 1.patře jsme bydleli. Ten obchod docela dost vynášel, takže sme s úvěrem koupili druhou nemovitost a tam si máma udělala obchůdek se záclonama. Ten původní obchod pak rodiče nechali bratránkovi, kterej sem přijel, a naši prodávali ty záclony, máma stříhala. No a na základě 50 „Prvním zákazem (vietnamské ambasády- pozn.autor) bylo, že se Vietnamec nesměl stýkat s Vietnamkou. Například došlo-li na koleji nebo na ubytovně učňů k návštěvě opačného pohlaví, musely být otevřené dveře, nebo se vyžadovala přítomnost třetí osoby. Po roce 1982 zákaz obsahoval zmírnění v tom smyslu, že Vietnamka mohla chodit s Vietnamcem, ale nesměla otěhotnět. Otěhotnění znamenalo okamžitý návrat do Vietnamu.“ Brouček 2003:18 51 „V některých případech, je-li ekonomická nebo životní výhoda natolik lákavá, dochází i k tomuto formálnímu stvrzení nového manželství, dokonce aniž by byl původní svazek ve Vietnamu zrušen. (…) Bývalo to využíváno před rokem 1999, kdy platil starý režim pro cizince na území České republiky a kdy jeden z partnerů měl v této zemi trvalý pobyt.“ Brouček 2003: 23 52 „Původně jsme se přes ČR měli dostat bud do Německa nebo do Holandska, ale nakonec jsme zůstali zde, nejspíš kvůli vlídnému okolí a lidí v té době.“ ANIČKA

30

peněz z podnikání a ještě z nájmů sme pak koupili ještě asi další tři nemovitosti s úvěrem a z toho máme peníze z pronájmu. Takže nakonec byli rodiče rentiéři.“ Jak připomíná například Thu, ne všichni z těchto nových podnikatelů byli v obchodě úspěšní- zvlášť v pohraničí a západních Čechách byla jejich konkurence (i koncentrace) zvláště v první půli 90.let obrovská, a tak se někteří postupně stěhovali za podnikáním jinam a to prakticky po celých Čechách. „...pak sme se přestěhovali do Chebu, kde byla taky velká komunita Vietnamců, vůbec v celym tom pohraničí. Rodiče po studiích moc nevěděli co dál a někdo jim řekl, že se tam rozjíždí dobrej byznys. Takhle to přesně bylo po revoluci. Z Ruska a Vietnamu se dováželo zboží a Češi po tom strašně prahli, někteří, kteří měli obchodního ducha, tak to tam strašně rozjeli.“ THU Rodiče Thu se po třech letech přestěhovali do Brna, kde se jim dokonce podařilo otevřít kamenný obchod. „V Brně měli rodiče kamenný obchod v centru, byli na tom líp než v Chebu, ale furt to nebylo ono, rodiče nemaj takovýho toho obchodního ducha.“ Uplatnění vzdělání V případě rodičů Hong se ukazuje další možný, i když vzhledem k celkovému počtu vysokoškolsky vzdělaných Vietnamců v ČR poněkud okrajový jev a sice, že rodiče po studiích české VŠ zde využili nabytého vzdělání v oblasti své specializace. Její otec, který vystudoval medicínu v Olomouci, dál pracuje v olomoucké nemocnici a matka, která studovala biologii na Přírodovědecké fakultě též v Olomouci (rodiče se seznámili během studií) pokračuje dodnes zaměstnáním „ve zdravotnictví“ (blíže se informátorka nevyjádřila) s občasným přivýdělkem formou překládání (což je u Vietnamců dosti běžný způsob jak nezištné pomoci bližním, tak za peníze v různých agenturách). Kromě tohoto případu naprostá většina rodičů informátorů pracuje v zaměstnání nevyžadující vysokoškolský diplom a své nabyté vzdělání tak v rámci práce neuplatňuje. Zapojení do pracovních kolektivů Všichni rodiče informátorů dělali a dělají tak či onak ve společnosti s dalšími Vietnamci. Ať už v typických malých potravinách a večerkách vlastněných a provozovaných většinou jednou rodinou, nebo ve větších společnostech. Takovým příkladem jsou i rodiče Thu. „Teď dělaj v kanceláři, máma ve Sportissimu, táta v SAPĚ, dělá zástupce ředitele firmy Saparia, to je ta firma co spravuje ten areál, takže berou normálně plat a je to v pohodě, jakože nezávisej na tom, kolik lidí přijde do obchodu. Táta 31

pracuje s Vietnamcema, akciová společnost, máma převážně s Čechy, jedna z mála Vietnamek.“ Thu jinak říká, že většina Vietnamců, mezi nimi i dost studentů, pracuje ve skladech a tržnicích, kde „nejsou moc vidět“53. Pracovní mobilita rodičů Na budoucí flexibilitu a mobilitu budoucích zaměstnanců vietnamské národnosti bude možná mít podíl i vysoká mobilita jejich rodičů a zkušenosti, které načerpali v průběhu častého stěhování. Prakticky všichni informátoři prošli několikerým stěhováním nejen mezi Vietnamem a ČR54, ale i v rámci ČR. Důvodem, proč všichni nakonec skončili v současné době v Praze je především studium VŠ, kvůli kterému se prý rodina rozhodla přestěhovat. „Rodiče vždycky počítali, že až půjdu na vejšku, tak půjdem do Prahy. V Potůčkách to nemělo budoucnost.“ HANKA

Sociální prostor ČR Informátoři se dělili na ty, kteří si v ČR vybudovali silné zázemí (které pro ně představují především přátelé) a opouštěli by ho jen neradi nebo na krátkou dobu (například v rámci studia v zahraničí), a na ty, jež mají toto zázemí slabší a opustit trvale ČR by jim nedělalo větší problém. V první skupině se možná nepřekvapivě nachází zástupci druhé generace a též několik zástupců generace jedenapůlté, kterým se podařilo zázemí vytvořit a v minulosti mají již i pozitivní zkušenosti se zaměstnáním v ČR. „To je jakoby i důvod proč nechci moc utíkat z tý Český republiky, protože sem tady už začala, mám tu nějaký zázemí, tak bych to chtěla i dokončit. Třeba ve Francii bych chtěla zkusit stáž, třeba na Erasma nebo tak, ale myslim, že tam nechci strávit celej život, mě se tady líbí. Ani ve Vietnamu bych nebyla.“ THU Hong by při odchodu z ČR postrádala především „pohodlí, způsob života, na který sem si už zvykla.“ „Chtěla bych asi začít určitě v Čechách, prostě postupně a pak se uvidí co a jak. Žejo, sem holka, takže pak bude ještě ta rodina a už se mi nebude nikam chtít cestovat. Další věc, moje matka- dokud budou sestry doma (o 7 let mladší- pozn.autor), tak mám 53 Na tomto místě je zřejmě dobré zopakovat, že tato práce vznikla na výpovědích mladých Vietnamců, kteří nějakým způsobem „vidět“ jsou a nevadí jim to, a výsledky tedy nejsou a nemohou být zobecnitelné pro celou komunitu. Pozn.autor. 54 Ve třech případech nepřijel informátor s rodiči přímo z Vietnamu, ale z některé třetí země (Rusko, Německo), kde jeden z rodičů právě pracoval.

32

jakoby otcovskou pozici a asi si nemůžu jen tak frnknout pryč, asi bych je vzala s sebou nebo nevim.“ HANKA

Jazyk a identita Mnoho rodičů se v době revoluce a ukončení mezinárodních dohod muselo vrátit zpět do Vietnamu i s malým dítětem a do ČR se pak vrátili až po několika letech v rámci slučování rodin. Vzhledem k nízkému věku v době, kdy opouštěli Vietnam (4-7 let), si většina informátorů na příliš dojmů z rodné země nepamatuje. Vztah ke své vlasti si tak většina z nich budovala až později i na nátlak rodičů. V několika případech se shodli na tom, že si pamatují jen od ČR naprosto odlišné podnebí- vysokou vlhkost vzduchu a teplo. „Bylo to hrozně nepříjemný. Vim, že se mi všechno furt lepilo.“ ANIČKA Naprostá většina informátorů při otázkách na jejich identitu neskrývala rozpaky a většinou přiznávali, že „je to složité“.55 Dvojakost vnímání sama sebe vůči majoritě je u mladých Vietnamců naprosto běžná a jen málokdo sám sebe jednoznačně prohlásí za Čecha či Vietnamce. Výmluvně to říká Trung: „Já v tom mám vždycky trochu bordel. Já si řikám, že nakonec nejsem pořádně ani stoprocentní Vietnamec ani stoprocentní Čech, protože sice sem každej den v tý český společnosti s českejma kámošema ve škole, a žiju tady, takže sem pražák a tak, ale potom tady mám tu rodinu a vietnamskou kulturu k ní se každej den vracim když přijdu domu a furt tady dodržujem ty hodnoty a já sem jako pyšnej na vietnamskou kulturu a na rodinu, že to není prostě česká rodina a rodina je to hlavní, žijeme ve velký rodině, ne jen máma, táta, já. A tohodle si prostě cenim, ale nejsem stejnej jako rodiče a není to tim, že sem jiná generace, ale tim, že žiju v tý zemi, takže já přemejšlim jinak než oni.“ Na rozdíl od svých rodičů, kteří do Československa přijížděli studovat či pracovat až v pozdějším věku mezi dvaceti a třiceti lety a většinou se tak nenaučili plynule česky bez přízvuku, vietnamské děti narozené nebo vyrostlé v českém prostředí už tento problém nemají. Vyskytuje se zde spíše problém jazykového rozštěpení, které dobře ilustruje i kulturní neukotvenost mladých Vietnamců. Jejich druhá generace sice vyrůstala v českém prostředí od narození a navštěvovala už české jesličky a mateřské školky, ale doma se většinou stále setkávala s vietnamským prostředím a vietnamskou řečí, kterou „pro ně“ zachovávali rodiče. Jak se ukázalo z rozhovorů, právě rodiče však často neuhlídali 55 S tímto závěrem koneckonců přichází i již zmíněná práce Rejchové (2010), která se tímto tématem blíže zabývala.

33

jazykový přechod svého potomka k češtině a ten se poté téměř úplně odloučil od vietnamštiny. Ve všech rozhovorech byl naprosto zanedbatelný nebo jen malý náznak cizího přízvuku a několik informátorů též přiznalo, že češtinou už vládnou znatelně lépe než vietnamštinou (což se setkává u jejich rodičů s pohoršením, v několika případech končícím zápisem potomka na opětovné doučování mateřského jazyka). „Třeba když sem se někdy v roce 1995 vrátil do Vietnamu, tak to byl první moment, kdy si rodiče uvědomili, že udělali chybu, když do mě tlačili jenom češtinu, protože zjistili, že moje vietnamština se hrozně zhoršila. Hrozně. Já sem přemejšlel česky. Ale teďka s Trang (vietnamská manželka, která neumí česky- pozn.autor) už zase v pohodě, umim zas psát vietnamsky, číst vietnamsky, hodně chatuju...“ HUNG Klíčovým místem pro naučení se českému jazyku byla většinou mateřská školka. Jak několik informátorů, kteří do ČR přijeli v raném dětství přiznalo, naučili se v ní česky „ani už neví jak“. Situaci, kdy je vietnamské dítě najednou vystaveno českému prostředí hezky ilustruje historka Hanky: „S tim sem nikdy neměla problém, no česky sem se naučila dost rychle ve školce. To byl docela horor, protože sem tam nechtěla a prala sem se i s učitelkou. Když sme šli na procházky kolem tržnice, tak sem vždycky na pani učitelku řikala vietnamsky jako ať mě odvede za maminkou. Ale pak už to bylo dobrý, najednou sem potom uměla česky líp než vietnamsky.“ Kdo z informátorů naopak přijel až po období školky či prvních tříd základní školy, kdy se dítě učí cizímu jazyku nejrychleji, má často dodnes s českým jazykem problém a mluví s přízvukem. Maruška (21) například přišla do ČR až ve 14ti letech a nastoupila tak do osmé třídy základní školy. Čeština pro ní byla neuvěřitelně těžká a nepochopitelná. Rodiče jí sehnali vietnamskou učitelku, která ji intenzivně učila češtinu, a tak se již po roce byla schopna sama orientovat. Sama ale říká, že má s češtinou problémy dodnes, což potvrzuje i fakt, že minulý rok neudělala maturitu z českého jazyka a musí tak opakovat poslední ročník. Quinh (26) sice přijel kvůli otcově práci už ve svých třech letech, ale zůstal zde pouze dva roky, z kterých si podle svých slov nic nepamatuje. Rodina se pak musela kvůli rodinné situaci vrátit do Vietnamu a do Čech pak znovu přijeli až v roce 2001, kdy Quinh nastupoval rovnou do prvního ročníku gymnázia. „Z dětství? To sem si nic nepamatoval, úplně prázdno. No a jak sem se naučil česky pak, tak to ani nevim, ty dva první roky ty byly fakt hrozný, mně to vůbec nešlo do hlavy. Naštěstí sem uměl trochu anglicky ještě z Vietnamu a třeba Dominik (společný známý- pozn.autor) byl jedním z prvních lidí, co se se mnou takhle bavilo. Nakonec po třech letech sem se tak ňák domluvil. Táta česky celkem 34

uměl, jako domluví se, ale gramatiku a takovýhle, nic moc. Já sem chodil jakoby k jedný učitelce, český samozřejmě od začátku hned a jinak od spolužáků a v hospodě. Třikrát týdně sem měl doučování v češtině, všude sem chodil se slovníkem a tak...ale k češtině mám docela kladný vztah.“ Závěrečná slova potvrzuje i fakt, že je v současnosti studentem bohemistiky pro cizince na Filozofické fakultě v Praze. Studijní obor ale podle vlastních slov bere spíš jako pokračování výuky jazyka než jako seriózní vědu o českém jazyce, literatuře nebo kultuře.

Pobytový status a občanství Státní občanství a s ním spojený typ pobytového statusu je jedním z nejdůležitějších faktorů určujících jak budoucí zařazení na trh práce, tak vlastní sebeurčení jedince. Jak uvidíme dále, je otázka občanství a jeho případná změna velmi závažným rozhodnutím v životě mladého Vietnamce. Dva z informátorů měli české občanství, a to už od narození (minimálně jeden z rodičů tak musel mít české občanství). Problém občanství a pobytového statusu tak neřešili tolik jako ti, kteří sem přijeli v pozdějším věku a dodnes mají dlouhodobé vízum nebo trvalý pobyt. 56 Ti se však už dnes podle svých slov cítí být spíše Čechy (ve smyslu občanství) a s návratem do Vietnamu v budoucnu nepočítají, a tak chtějí v blízké době žádost o české občanství podat (celkem pět informátorů). Zbývající dva informátoři (Quinh a Maruška) mají zatím dlouhodobé vízum a ještě nejsou úplně rozhodnutí- nevylučují však, že se vrátí do Vietnamu. Pro informátory je české občanství výhodné především kvůli praktickým důvodům, které vyjmenovává například Hong: „České občanství mám. Před 7 lety jsem si žádala. Bylo to výhodné kvůli cestování, budoucí kariéře a taky jsem se cítila spíš být Češkou než Vietnamkou.“ Jeho získání přitom není neproblematické. Kromě podmínky alespoň pětiletého trvalého pobytu je žádost o občanství i věcí psychologickou. ČR a Vietnam totiž neuznávají držení obou občanství, a tak musí žadatel o české občanství nejdříve podat žádost o zrušení občanství vietnamského, což bývá často nahlíženo téměř jako určitá forma vlastizrady.57 Podle jedné z informátorek je toto například pro starší generaci nemyslitelné. „České občanství už mám asi od šesté třídy. Byl to dlouhý a náročný proces získání. Ale stálo to za to. I ségry maj české. Jen rodiče vietnamské.“ HANKA

56 Poradna pro občanství, občanská a lidská práva. Dostupné z [14.5.2012] 57 Pojem „vlastizrada“ použila v této souvislosti jedna z postav dokumentárního filmu Banánové děti.

35

„Česká občanka zatím nejsem, ale plánuji se jí stát, až mi povolí mít dvojí občanství. V tuhle chvíli bych se musela vzdát toho vietnamského a to se mi moc nechce.“ THU

4.2. Faktory ovlivňující mobilitu za účelem získání pracovního místa Reflexe názorů majority a života v ČR Vztah k České republice a k Čechům hodnotili všichni informátoři jako vesměs pozitivní s občasnými výhradami vůči jednotlivým problémům. Velmi citlivě například vnímají již zmiňovaný mediální obraz Vietnamců, který je většinou spojen s negativními zprávami v médiích. Například zprávy o nalezených pěstírnách marihuany a obchodování s alkoholem podle nich příliš akcentují skutečnost, že byl dotyčný pachatel vietnamské národnosti.58 Dále mají pocit, že bohatí Vietnamci automaticky budí dojem mafiánů. Na to poukazuje například Hanka: „Nebudu je (Čechy) házet do jednoho pytle, ale jsou závistivý. To je třeba důvod proč si myslim, že Češi nadávaj na Vietnamce, třeba v novinách, že viděj jenom ten úspěch, ale neviděj za tim tu práci, kterou do toho investujeme, oni by to chtěli hnedka. Pak se mi taky nelíbí, že jsou rasističtí, ale zase chápu, že když má někdo špatnou zkušenost třeba s Romama, tak z nich má potom třeba špatnej dojem.“ Thu dále poukazuje na to, že zatímco média většinou šíří zprávy o kriminalitě a obchodování Vietnamců, o jejich kultuře a běžném životě se toho stále moc neví. „Češi znají Vietnamce jako Vietnamec-trhovec, Vietnamec pěstuje trávu...a tak, ale třeba zvyky nebo vztahy v rodině, tak to vůbec neznají.“ Několik informátorů také zmínilo, že oceňují otevřenost Prahy vůči cizincům a její multikulturalismus. „Jinak mám Čechy ráda, přijde mi, že jsou oproti Vietnamcům mnohem otevřenější, přirozenější, třeba Praha je docela dost multikulturní a měla sem štěstí, že sem potkala lidi, který s tim vůbec nemaj problémy.“ HANKA Reflexe pracovních podmínek v ČR a ve Vietnamu Quinh porovnává vietnamskou a českou pracovní atmosféru takto: „Máme tam jiný podmínky dopravy, počasí, ve Vietnamu je to takový jakoby hustý, a tady jakoby klidnější, ospalejší. Normálně o víkendu skočim do ulic a nikde nevidim ani hlavu, ale u nás vždycky 58 Více například v rozhovoru Hunga pro ČRo 1 Radiožurnál. Dostupné z [8.4.2012]

36

vidíš lidi na ulicích pracovat, prodávat, něco takovýho...to tě taky ovlivní, jako jakej budeš. Kdybych to měl srovnat, tak preferuju tu vietnamskou společnost, ale na druhý straně Češi pracujou velmi systematicky, logicky, takže od nich se taky dá něco naučit.“ (Za pozornost zde stojí i jeho vnímání my/vy, které jasně vypovídá o tom, k jaké společnosti sám sebe počítá.) Všichni informátoři navštívili minimálně jednou za život Vietnam a i dnes alespoň občas sledují dění ve Vietnamu. Vnímají tak i odlišnou míru svobody, politické klima a další specifika obou společností. Hien například pojmenovává výhody ČR, které mu vyhovují. „Tak na rozdíl od Vietnamu jsou zde volné názory, možnost volby. Není tu takový vedro. (smích) Na druhou stranu mu přijdou Vietnamci víc otevření a Češi spíše konzervativní, uzavření, ale z profesního hlediska jsou Češi lepší, mají profesionálnější přístup a jsou praktičtější, formálnější.“ Oceňuje také, že oproti Asii je možné zde získat práci bez předešlých kontaktů, což je prý v Asii téměř nemožné. Na druhou stranu mu pracovní prostředí přijde až příliš odlidštěné59. Nelíbí se mu zde také málo využité příležitosti a „slabý kontakt s Asií“. Podobně hovoří i Hong, která jmenovala jak vnímání svobody (především kontrolu médií státem), tak mírné klima, které jí vyhovuje. Nejvíc však oceňuje „...ten evropskej charakter. Jsou tu takový otevřenější lidi. Ve srovnání s tou asijskou kulturou zachování tváře, která je podle mě mimochodem prostě pokrytectví, mi to přijde mnohem přirozenější.“ Hong naopak postrádá vietnamský způsob zábavy, vyznačující se velkými oslavami, častým navštěvováním a množstvím společenských událostí. V rámci vietnamské komunity se sice účastní velkých svátků, ale kvůli množství českých přátel byla nucena přijmout spíše české způsoby zábavy. Reflexe pracovních příležitostí ve Vietnamu Úvahy ohledně možného vrácení do Vietnamu spojují rodiče informátorů s dokončením studia všech svých potomků, případně s jejich ekonomickou soběstačností. Tento plán se však v praxi střetává s obtížemi, kterých se dotýkají již zmiňované práce (viz např. Sequensová 2011, Drbohlav 2008, Hofírek 2008). Jde především o neustále prodlužování zamýšlené doby pobytu a s tím spojeného určitého provizoria. Rodiče většinou nepočítají s tím, že by se již nikdy nevrátili do Vietnamu, a tak tento návrat 59 „Těším se, až se zlepší pracovní prostředí v českých firmách a ouřadech. Ve smyslu kolektiv. Lidi jsou tu na sebe zlí. Ale to je všude na světě. A čekám na zlepšení platových podmínek. Ale není tu nic, kvůli čemu bych odjela.“ TRANG

37

odsunují na později, jak ilustruje například Anička: „Rodiče se chtějí vrátit nejspíš do Vietnamu až budu mít stabilnější příjem a budu se moc postarat o mladšího bráchu , který je v 1. ročníku na střední škole.“ Jak ale poznamenává například Brouček (2003), často si rodiče zvyknou na ekonomické podmínky ČR a návrat do chudší vlasti je pak spíše nepravděpodobný. Většina informátorů také přiznala, že si rodiče spíše zvykly na zdejší prostředí a myslí si tak, že zde zůstanou. „Pokud se jim tady bude furt dařit, tak tu zůstanou. Až to bude horší, vrátí se do Vietnamu.“ TRANG Jak zmiňuje Hien, závažným důvodem, proč se nevracet kvůli práci do Vietnamu, je potřeba kontaktů, které jsou „pro vietnamskej byznys hrozně důležitý“. Kdo takové kontakty nemá, nemůže podle něj počítat s nějakým lepším zaměstnáním. Spolu s velmi vysokou mírou korupce je prý vietnamské podnikatelské prostředí pro Evropana (za jakého se již považuje) dosti složité. Evropský diplom z vysoké školy je sice prý prestižním znakem, ale sám o sobě nevede přímo ke kvalifikované práci. Quinh, který přišel (opětovně) do ČR až ve svých 16ti letech je na druhé straně příkladem Vietnamce, který si zde zázemí nevybudoval a v budoucnu (tedy po ukončení studia VŠ, což je tradiční mezník ve většině vietnamských rodin) tak počítá s návratem do Vietnamu, kde už mu otec prý sehnal práci. „Jak bych ti to vysvětlil, takhle Vietnamci, co žijou doma, tak chtěji někam do ciziny. Ale my, který tady už sme nějakou dobu, tak chceme právě zpátky. To je vždycky opačný. Já se vrátim určitě.“ Quinh tak zároveň reprezentuje Vietnamce „ s kontakty“, jak jsme zmínili výše. Postoj Trunga je nakonec zajímavou kombinaci obou výše zmíněných skupin. Narodil se již v Praze, kde rodina i zůstává, takže zkušenosti se stěhováním nemá. Naprostá většina jeho přátel jsou Češi. Přestože ve Vietnamu nezná kromě své rodiny nikoho a nemá se zemí kromě měsíců letních prázdnin žádné zkušenosti, nevylučuje, že by se tam někdy v budoucnu přestěhoval. Hlavní důvod, který rozhodne je podle něj právě budoucí zaměstnání. Jelikož se profesionálně věnuje tanci, jeho snem by bylo otevřít ve Vietnamu taneční školu, která tam podle něj zatím chybí. Rodiče však zatím pro takový plán nemají pochopení a „pro jistotu“ ho tak posílají na studium pražské VŠE. Reflexe diskriminace Různé formy diskriminace a celková atmosféra vůči cizincům v zemi jsou určitě významnými faktory pro pocit bezpečí a možnost vlastní seberealizace. Naprostá většina 38

informátorů se shodla na tom, že sice vnímají určité problémy spojené s rasismem (s někým jsme hovořili o problémech ve Šluknovském výběžku v létě 2011 nebo o soudním zákazu Dělnické strany), ale osobně se přímo s nějakým útlakem či diskriminačním jednáním nesetkali. Když už se nějaký problém objevil, jednalo se většinou o reakce dětí na základních a středních školách, kam právě nastoupili, a pro takové chování pak většinou měli určité pochopení. „Jako malý děti sou občas zlý, ale jinak to bylo v pohodě. Možná sem měla štěstí, že ve třídě s Vietnamcema nikdo neměl problém, nevim... To spíš jako jednorázový, když jdeš po ulici a nějakej puberťák něco řekne...ale to je všude.“ HANKA Několik informátorů snadněji zapadlo do školního prostředí a našlo si kamarády právě pro svou odlišnost, která byla pro spolužáky zajímavá. „No tak samozřejmě, ze začátku se posmívali jako že sem Číňan, a tak, ale já sem si na to postupně zvykal a ignoroval sem to. A samozřejmě sem začal mít nějaký kámoše, kterejm to přišlo normální a nějak se o mě i zajímali, odkaď sem a tak.“ TRUNG „Pak ve škole to šlo v pohodě, vůbec sem neměl problém. Jako čuměli na mě ve škole, chtěli se prát, chtěli vědět jestli umim kung-fu, tenkrát letěl Karate Kid.“ HUNG V jednom případě došlo k ojedinělému fyzickému útoku, kdy na informátorku při procházce pražským Jižním Městem někdo hodil z projíždějícího auta vejce. Mladá slečna z toho byla prý „celkem naštvaná“, ale jelikož se jednalo snad o jedinou známku nepřátelství, časem na to zapomněla. Z výpovědí informátorů lze celkově konstatovat, že se s diskriminační formou jednání setkali jen v minimální míře a většinou ji nějakým způsobem akceptovali. Proč jsou s tím takovým způsobem smíření může naznačit výpověď Hunga: „Asiati jsou v tomhle mnohem větší rasisti než Evropani. Když někam přijedeš a neumíš jazyk, nic o tý zemi nevíš, tak přece nemůžeš čekat, že se k tobě hned budou chovat s úctou.“ Podobně mluví i Hien: „Bílý nebudou nikdy tak rasistický jako my.“ Co se týče diskriminace při hledání brigád a zaměstnání a poté přímo na pracovišti, nikdo z informátorů opět přímo nepřiznal nějakou špatnou zkušenost. Někteří ale vyslovili určité teorie či názory na postavení celé vietnamské komunity v ČR a otázku hledání zaměstnání. Při hledání práce jde podle nich především o individuální schopnosti a zkušenosti jedince a o to, jestli bude při výběrovém řízení na pracovní místo schopnější než ostatní kandidáti. Například firma, která upřednostní českého zaměstnance před vietnamským se podle Hong „...chová ekonomicky, tržně, spíš vezmou někoho, kdo prostě 39

to český prostředí zná víc. Podle mě není problém sehnat kvalifikovanou práci, ale spíš je problém v těch Vietnamcích samotnejch. Prostě nejsou asi dostatečně aktivní v tom hledání u českejch firem a spíš se spolehnou na jistotu vietnamský firmy.“ Jiný možný důvod, proč v Čechách ještě nemusí nutně existovat bariéry pro zaměstnávání kvalifikovaných Vietnamců nabízí Hanka. Jedná se o důvod ryze finanční. „Nevim jestli jsou tady pracovní bariéry, znám hodně případů, kdy dotyční dostudují vysokou školu s červeným diplomem a jdou prodávat, ale myslim si, že to není kvůli tomu, že by tam byla nějaká sociální bariéra, ale je to prostě kvůli tomu, že prodáváním vyděláš mnohem víc. To bys musel být hodně dobrej, abys měl třeba 50000 měsíčně čistýho, kdežto když máš potraviny, tak si myslim, že to není zas takovej problém.“ Jak se ukáže v kapitole o hodnotách rodičů, je vysokoškolské vzdělání často od začátku jen otázkou určité prestiže a dotyčný vlastně ani nepočítá s tím, že by ho v budoucnu nějak zhodnotil v příslušném oboru. Přátelé a volný čas- formy socializace Tato kapitola pojednávající o vztazích Vietnamců mimo rodinu a o trávení volného času by měla naznačit, jakým směrem se u informátorů ubírá interakce s českým prostředím. Otázka kamarádů a volnočasových aktivit vůbec je i zde úzce spojena s vůlí vietnamských rodičů. Ti totiž ve snaze o maximální úspěšnost potomka ve škole většinou nemají pro „volný čas“ příliš pochopení a jejich děti jsou tak zavřeny doma, kde se učí nebo pomáhají v domácnosti, tak jako v rodině Thu. „Rodiče samozřejmě hodně tlačili na učení, první věc po příchodu domu, jak sem se učila, proč se neučim...člověk se nezavděčí, když už mám všechno hotový a sednu si k počítači, tak přijdou a „proč se neučim“, „to nestačí, musíš se učit ještě“ a tak...víkendy sou tady od toho, aby se člověk naučil látku předem.“ Maruška musela kromě učení ještě pomáhat příbuzným v obchodě. „V tom Kníně sem byla furt doma, já jsem tam jinak nikoho moc neznala. Po škole jsem většinou každý den hlídala děti příbuzných, kteří zatím pracovali v obchodě.“ Podobně mluví i Hanka, která rodičům navzdory začala v pubertě chodit do hospody. „Když ne škola, když ne ZUŠka, tak sem prostě byla v krámě, takže sem jinak nikam moc nechodila. Občas mě pouštívali večer, třeba kolem 16.roku sem začala kalit, že sem třeba i mohla přespávat u kamarádek a hrozně sem se ožírala, ale to byly moje bouřlivá léta.“ HANKA 40

Česká hospoda vůbec hrála v přechodu k českým přátelům a české kultuře velkou roli- jako místo boření hranic mezi českým a vietnamským ji jmenovalo hned několik informátorů. „Na střední sem pak objevil pražský hospody, kde sem pak trávil dost času a řek bych, že sem se tam jako výrazně socializoval. (smích) Teď na vejšce už to není takový, trochu mi to chybí. Spolužáky už tolik neznám, nikam se nechodí. Ale tak zase víc pracuju na vlastních projektech.“ HIEN Snaha rodičů o dobrý prospěch sebou zřejmě přináší horší pozici v budování kontaktů a vůbec zkušenosti s českým prostředím. Je pak zřejmě otázkou náhody nebo individuální „vzpoury“ jestli si jedinec najde cestu k volnočasovým aktivitám či mimoškolním zájmům. Jakmile však osvědčí, že v tomto novém zájmu vyniká, je vzat rodiči „na milost“ a může počítat s jejich podporou (několik informátorů ostatně zmínilo, že se učili na hudební nástroj na ZUŠ, případně dělali nějaký kolektivní sport). „Rodiče mě podporovali skoro v každym sportu nebo činnosti, třeba v malování a takhle, ale hlavní pro ně bylo, abych prospíval ve škole, že dokud to nějak neomezuje školu, tak mě podporovali.“ TRUNG V případě Thu se její koníček postupně stal až jakousi posedlostí a budoucí studentka politologie přiznává, že se to doma neobešlo bez rodinných hádek. „Pak sem se přihlásila na ten studentskej summit a poznala sem diplomacii a mezinárodní vztahy, tak mě to začalo zajímat a pro rodiče to byla šílená rána, protože sem se strašně změnila, přestali mě zajímat kytičky a zvířátka a začala sem pořádat filmový klub, pujčovala sem si filmy od Člověka v tísni, Jeden svět na školách, psala sem do školních novin...“ Thu však nakonec tento pro Vietnamce velmi nezvyklý obor obhájila před rodiči tak, že poskytla rozhovor velkému českému týdeníku, kde hovořila i o českých Vietnamcích, a který se stal mezi vietnamskou komunitou rychle známým. „Rodiče z toho článku60 neměli moc radost, nemaj rádi, když se moc zviditelňuju. Jsou takový skeptický, ale když pak vyšel ten rozhovor, tak se to hrozně rychle rozneslo mezi tou vietnamskou komunitou, že v nějakym českym časopise je mladá Vietnamka a rodiče na to dostali hrozně pozitivní ohlasy. Ti co to četli, to posílali dál až se to dostalo k mým rodičům, takže na mě byli docela dost pyšný. Což mi dost pomohlo při výběru těch škol, že sem měla silnější slovo, že to jako má smysl.“ Podobně i Hong, který zatím i přes svůj věk (27 let) nedostudoval žádnou VŠ, nakonec přesvědčil rodiče o svém zájmu (film) tím, že se spolupodílel na vzniku dokumentárního filmu pro německou televizi. 60 Informátorka poskytla rozhovor časopisu Respekt (č.17/2010), ve kterém odpovídala na dotazy ohledně studentských voleb na školách v roce 2010, ale i týkající se vietnamské menšiny v ČR.

41

Co se týče hledání českých přátel, bylo by možné rozdělit informátory na dvě skupiny. V první skupině se nacházejí především příslušníci druhé generace, kteří nastupovali do českých škol už s dobrou znalostí českého jazyka a rychle si tak našli české kamarády. Byli často jedinými Vietnamci na celé škole, a tak se ani s jinými Vietnamci nesetkali. Děti přátel rodičů v jejich věku jsou na tom podobně, a tak se tato generace navzájem zatím příliš nepotkává (nebo nechce potkávat). „Vždycky sem se nějak bavila spíš s Čechama. Třeba v těch Potůčkách sem se bavila s Vietnamcema, ale hrozně málo, moc mě to nebavilo. No a v tý Kadani se byla vlastně jediná Vietnamka na gymplu,takže tam sem se bavila jen s Čechama.“ HANKA V druhé skupině jsou převážně mladí z jedenapůlté generace, kteří se češtinu učili až v základní škole a byli tak zpočátku znevýhodněni. Zprvu si nacházeli spíše vietnamské kamarády, ale po zvládnutí jazyka se začali bavit i s Čechy a nyní již tyto kontakty převažují. (Musíme též zmínit i důležitou roli seznamovacích portálů a sociálních sítí, na kterých měla svůj profil naprostá většina informátorů. Spolu s hojně využívanou službou Skype určenou především pro komunikaci s rodinou ve Vietnamu je nyní Facebook hlavním nástrojem komunikace mezi druhou generací.) Thu podle svých slov dále vnímá rozdíl mezi kamarády dětí trhovců, které se stýkají povětšinou v prostředí pracoviště rodičů, tedy tržnic a obchodů, a okruhem děti Vietnamců, kteří pracují mimo tržnici. „Já bych řekla, že většina Vietnamců sem přijela za prací, to znamená, že se všichni znaj ze Sapy, i jejich děti, jdou ke kadeřnici nebo na jídlo spolu, cokoliv. Kdežto moji rodiče se znají s vysokoškoláky ze studií, kteří se rozprchli do různých koutů republiky a jejich děti jsou taky vedený ke studiu na vejšce, to znamená, že ty lidi co já znám, tak jsou vlastně jenom z toho akademickýho prostředí. Kdežto většina děcek, co na tý Sapě jsou, tak maj třeba učňáky nebo pracujou...“ Tento názor o rozdílnosti dětí trhovců a obchodníků (připomeňme dělení obchodníků z kapitoly o historii Vietnamců v ČR) potvrzuje i Trung. „No, moc Vietnamců neznám, ale oni sou Vietnamci v Čechách a Vietnamci v Čechách. Jsou takový, který jsou každej den v tržnici, jejich rodiče pracujou v tržnici a oni jsou tam tak často, takže vlastně maj kámoše vietnamský z tý tržnice a pak třeba moje rodiče maj firmu a nepracujou v tržnici, takže já tam třeba vůbec nejsem a tak mám i kámoše jiný a pohled na Čechy mám jinej než oni.“

42

Partner Na téma přátelství a budování vztahů můžeme navázat přímo kapitolou o představách informátorů o budoucím partnerovi. Přestože se tato práce otázkou partnerství Vietnamců druhé generace 61 primárně nezabývá, nemůžeme tuto problematiku vzhledem k její závažnosti a roli v budoucnosti každého jedince úplně minout. V souvislosti se zkoumaným problémem nás především zajímalo, zda a jak se odrazí volba partnera (českého nebo vietnamského) v budoucí volbě povolání. Většina informátorů měla již zkušenost i se vztahem s českým partnerem, a tak bylo možné porovnávat. Jako ve všech oblastech života i ve volbě partnera mají velké slovo rodičeprakticky u všech informátorů zazněla tak či onak zmínka o „schválení“ partnera rodiči. Dále byl jasně viditelný fenomén odlišných rolí, které v partnerství zaujímají Češi a Vietnamci. Zatímco Češi jsou zejména rodiči vnímáni jako dočasní partneři pro dobu mládí, pro manželství a rodinný život se trvale počítá s partnerem vietnamským. „No tak já měla třeba štěstí, že sem měla prvního přítele, českýho, a maminka mi pak řekla, že kdybych otěhotněla, že to spolu zvládneme, že prostě žádnej potrat, a nabídla mi antikoncepci, což teda bylo fakt velký gesto od rodičů. Tatínek ještě říkal, že jestli chci s někým randit, tak ať je to Čech, protože Vietnamci jsou v tomhle hrozně komplikovaný, že když je opustíš, tak by kvůli tobě umřeli, je to úplná debilita, ale oni se v tom vyžívaj. Ale říkal, že když si chci někoho vzít, tak ať je to Vietnamec, což je taky paradoxní.“ HANKA Rodiče se k českému partnerovi stavějí většinou tolerantně, ale z náznaků, které informátoři zmiňovali lze tušit, že věří spíše v dočasnost českého vztahu, který v budoucnu nahradí vztah s Vietnamcem či Vietnamkou. V jádru této víry je zřejmě především snaha o zachování vietnamské kultury a hodnot v rodině jak vysvětluje například Trung. „Rodičům jde o to, aby si vážila tý vietnamský kultury, protože v naší rodině je něco jako rozvod naprosto nepřípustný a rodina je to hlavní. Rodiče maj tak trochu předsudky jako když žijou v Evropě v tom Česku a to je prostě jinej svět, kde maj lidi jiný hodnoty a co se týče tý český rodiny tak je to trochu jinde než by chtěli, takže oni se třeba bojej, že bych jednou tak ňák zanedbával ty rodiče a že bych se chtěl osamostatnit nějak víc, kdežto ve Vietnamu se rodiče staraj o svoje děti a oni se zase pak staraj o ně, že jo. Třeba důchod si moc nemůžeš dovolit, ale vod toho jsou ty rodiny, takže oni chtěj aby takovýhle hodnoty byly zachovaný. Už se mnou vedly podobný debaty a říkaj, že to, čim by dokázala, že to 61 V nedávné době se tomuto problému blíže věnovala kolegyně Vencovská (2012).

43

myslí vážně by bylo, že by se naučila vietnamsky. Prostě si myslej, že když bych si chtěl vzít Češku, tak by měla bejt oddaná natolik, že todle by pro ní nebyl problém.“ Trung přiznává, že by tím na něj dívka zapůsobila, ale zároveň to nepokládá za natolik důležité, aby to ve finále ovlivnilo jeho výběr. Půjde tedy především o rodiče. V některých případech je výběr ze strany rodičů naprosto striktní a informátoři se mu (zatím) podvolují. „No máma řikala, že jestli si vezmu něco jinýho než Vietnamku, tak mě vystěhuje.“ HIEN Otázka českého partnera je pro rodiče druhé generace Vietnamců stále velmi ožehavá. Thu popisuje problémy, s kterými se vietnamská dívka může setkávat při představování českého přítele doma. „Už jsme spolu rok. Třeba kamarádka měla taky českýho přítele a rodiče jí to zakázali a bylo z toho velký drama. Já sem nechtěla, aby mi ho zakázali, tak sem ho radši tajila. Je to asi kvůli kulturním předsudkům, že jako věří, že si s ním nikdy nebudu rozumět. Oni ho znají z vyprávění, vědí, že to je slušnej kluk, akorát jediná chyba je, že není Vietnamec, což je tak debilní důvod, že mi to ani nemůžou říct... Jim se to nelíbí z principu. Každej vietnamskej rodič by si přál, aby jeho dcera byla s vietnamskym klukem a měli krásný vietnamský děti. Přítel tomu rozumí no. Jeho rodina je strašně super, že mě jako bere, kromě babičky. To moje babička to uhodla a byla v pohodě, i rodiče to vlastně vědí, ale nikdy sem jim to neřekla přímo, že to bylo takový po vietnamsku že se o tom ví, ale mlčí se o tom. To je další důvod, proč bych chtěla dělat něco pro tu integraci. Třeba já na tom nejsem tak špatně ale spoustu lidí je.“ THU Z omezeného vzorku vietnamské mládeže účastnící se tohoto výzkumu by se dala vyvodit jistá hypotéza, jejíž platnost však naráží na malý počet respondentů. Ukázalo se, že informátoři, kteří přijeli do ČR v pozdějším věku a našli si více přátel mezi vietnamskou komunitou (zprostředkovanou většinou přes rodinné známé) více tíhnou k tomu hledat si partnera opět v této komunitě. Například Maruška, která nemá téměř žádné české přátele má v otázce budoucího partnera naprosto jasno. „Samozřejmě Vietnam!“ Quinh zase zmiňuje zvláštní střet mezi osobními sympatiemi a jistým druhem „vlastenectví“: „Česky jsou sice hezčí, to jo, ale já sem prostě vlastenec, takže podporuju jako domácí zboží.“ Naopak Vietnamci, kteří žijí v ČR déle nebo zde přímo vyrůstali zmiňovali, že si víc rozumějí s českými partnery než s vietnamskými. „No tak já teď chodim s Češkou, takže...Jako mě se líběj Vietnamky. Fyzicky se mi líběj Češky i Vietnamky, ale když de o to jak si s nima rozumim, tak ty Vietnamky sou takový jiný a s Češkama si rozumim líp.“ TRUNG

44

Podobně jako Trung mluví Hanka, která zajímavým způsobem zmiňuje i módu, jako ukazatel kulturní odlišnosti mladých Vietnamců. „No já jak ani nemám ty vietnamský kamarády, tak mám pocit, že bych hrozně těžko našla vietnamskýho přítele, protože je srovnávám s těma Čechama...asi je to tim myšlením. Navíc když jdu po ulici a vidim Vietnamce, tak se mi vopravdu líbí jen málokterej a za druhý, když třeba vidim jejich styl oblíkání nebo to jak mluví, tak mě to samotnou až jako odpuzuje. Zvlášť v dnešní době mi přijde, že je moderní, aby kluci byli takový zženštilý.“ Zřejmě není náhodou, že Trung i Hanka se v ČR narodili a češtinu ovládají lépe než vietnamštinu. Otázka porozumění je mezi mladými Vietnamci vysoce hodnocena a spolu s osobními vlastnostmi a vzájemnými sympatiemi je staví na nejvyšší místa pomyslného žebříčku. Nakonec Hong, která už měla českého i vietnamského partnera je v otázce národnosti velmi liberální: „Tak vy máte něco dobrý, něco ne, stejně jako my. Hlavní je, aby to byl hodnej člověk.“ Ideální by pro druhou generaci byl zřejmě jedinec s podobným životním příběhem, který vyrůstal v českém prostředí s českými (nebo obecně evropskými) hodnotami, ale nezapomněl ještě ani hodnoty vietnamské. Jak říká Anička: „No ideální by bylo, kdyby to bylo nějak půl na půl. No měl by to být Vietnamec, co tu už žije dlouho jako já, aby to tady znal. Ve Vietnamu jsou míň tolerantní, já bych potřebovala jako víc volnosti.“ Anička momentálně chodí čtyři roky s Čechem, ale co se týče možného budoucího manželství, hlavní slovo u ní budou mít rodiče, jejichž slovo pro ni má velkou váhu.

4.3. Kontext vzdělání Výběr škol Výběr škol (především VŠ) do značné míry naznačuje jaké zaměstnání či obor si jedinec vybere v budoucnosti či jakému odvětví se chce věnovat. V případě mladých Vietnamců je výběr škol většinou dán několika specifiky. Především jsou tu rodiče jako velká autorita, která má i v tomto případě velký vliv na rozhodování jedince. Vedle úcty k rodičům a starším lidem vůbec je ve Vietnamu vzdělání na nejvyšším místě v žebříčku hodnot62 a pro mnoho rodičů je vzdělání jejich dětí na české vysoké škole naplněním jejich cesty do ČR. Studiu potomků nesmí nic bránit v cestě a tak jsou potomci během studia 62 V diplomové práci Kateřiny Sequensové (2011:40-50) se autorka v jedné kapitole přímo zabývá vlivem konfuciánství na výchovu v rodině, která patří k základním pilířům konfuciánské společnosti. Základní funkcí rodiny je poskytnutí vzdělání a správná výchova.

45

finančně podporováni.63 Kromě častého stěhování a s ním spojené snahy o co nejlepší dostupnost a blízkost školy od domova hraje velkou roli ve výběru školy i doporučení známých. „Původně sem chtěl na Ohradní, protože tam chodil brácha. Ale ten řek, ať si vo tom taky něco najdu a nevybírám si jen podle toho, že tam chodil on. No a my sme věděli, že na Budějovický je gymnázium a co bylo pro mě asi rozhodující, že to bylo hrozně blízko domu.“ TRUNG Většina informátorů tvrdila, že si školy vybírala sama podle vlastního výběru, ale jejich volba bylo vždy předmětem konzultace s rodiči. Ti podle vietnamské tradice volí spíše praktické studijní obory se zajištěnou budoucností. Patří mezi ně především právo, medicína (a přírodní vědy) a v současné době stále více ekonomie, finančnictví a marketing. Mezi velmi respektované a významné předměty patří především matematika. Někteří se naopak od rodičů nechali přemluvit, i když zpětně jejich volbu schvalují a přiznávají, že byla praktická. „Školu sem si vybrala sama, ale je fakt, že mamka si to hodně přála. Právnickou fakultu moc Vietnamců nedělá, takže by to mohlo bejt do budoucna plus. Je to jistota, víš co.“ I přes tuto „jistotu“ ale Hong pochybuje, že by jí to uživilo samostatně a do budoucna se chce ještě dál vzdělávat v oblasti žurnalistiky a psychologie. Toto pojišťování, „sázení na jistotu“ je ostatně dosti typické pro velkou část Vietnamců. Je velmi pravděpodobně, že v tomto ohledu je mladá generace Vietnamců stále pod velkým vlivem svých rodičů, kteří neuznávají vysoce abstraktní humanitní vědy jako filozofie, či politologie. „Vietnamci jsou v tomhle hodně praktický, doktorů bude potřeba vždycky v jakymkoli režimu, vždycky si najdu nějakou práci. Když budu politolog nebo něco jinýho, tak se změní režim, něco se stane a už to jako nebude fungovat. Třeba práva taky nejsou až tak žhavý, protože v každý zemi je právní systém jinej, že jo... Má to prostě tenhle praktickej důvod, je to logický.“ THU Motivace ke studiu Většina vietnamských dětí je již odmala vedena rodiči k co nejlepším studijním výsledkům. Jak se však z rozhovorů ukázalo, tato snaha začíná u druhé generace i přes velkou disciplinovanost a kázeň vietnamských dětí narážet. V další kapitole ostatně 63 Marušce, která studuje střední soukromou školu dokonce platí školné rodiče z Vietnamu.

46

dokazujeme, že vietnamští žáci druhé generace již přestávají být vyjímečnými žáky, což byl fenomén posledních let. Mnoho mladých přestává mít jednoznačnou představu o své budoucnosti, nejsou si jisti volbou rodičů a bojují s vlastní motivací. Hanka měla evidentně silná očekávání spojená se studiem VŠ, která se nepotvrdila a nyní tak čelí velké ztrátě motivace. Jak ale sama říká na konci, motivace ze strany matky je velmi silná a i kvůli mladším sestrám nepřipadá téměř v úvahu, že by školu nedokončila. „Jak se říká, že nejlepší jsou studentský léta, že se říká, že se kalí a chlastá, tak to jsou asi nějaký jiný školy, protože na VŠCHT to fakt není možný. Třeba ty ostatní předměty sem nějak dávala, ale ta matika, u toho fakt musíš sedět a počítat, a žádnej život. Teďka momentálně sem jednak úplně ztratila motivaci, třeba když pozoruju svoje spolužáky, tak oni se toho hrozně bojí, že prostě neudělaj zkoušku a hrozně tou školou žijou, a mě to je prostě šumák. Mě to nejde, neumim to a je mi to úplně jedno, což je úplně nejhorší varianta. Ale musim to fakt udělat, jinak to bude obrovská ostuda a moje matka se propadne hanbou a moje sestry ve mně ztratěj ten respekt.“ HANKA Většina informátorů se však shodla, že studium je baví. Ti, kteří přiznali, že je studium nebaví či zjistili, že je zajímá něco jiného pak většinou chtějí dodělat aktuální školu kvůli diplomu a rodičům. „No z tý školy (VŠE- pozn.autor) nijak nadšenej nejsem, chci to už dodělat když sem to začal, navíc teď sem tam začal chodit do grafický laboratoře, to je hodně dobrý. Jako celkem mě to baví, ale hlavně už chci ten papír.“ HIEN Studijní výsledky Podle posledního průzkumu, který provedl tým badatelů na základní škole v PrazeKunraticích (Janská a kol. 2011) se již současná generace vietnamských dětí co se týče studijních výsledků od českých dětí výrazně neliší. Fenomén dobře se učících Vietnamců je zřejmě již minulostí, ale například v matematice, která má u Vietnamců stále velkou tradici a váhu je tento rozdíl podle průzkumu stále vidět. Důvod pro dobré studijní výsledky můžeme hledat nejen ve významu vzdělání ve vietnamské kultuře a v hodnotovém žebříčku, na který jsme už poukázali, ale i v praktickém ohledu- zaměstnavatel podle informátorů zaměstná spíše vzdělanějšího uchazeče. „Jasně že to máme těžší. Aby sme získali dobrou pozici, tak podle mě je třeba mít dobrý vzdělání, jinak tu není šance získat dobrou pozici v nějaký firmě. Proč najímat cizince, když tu máte spoustu zájemců. Proto se většina Asiatů hodně učí.“ ANIČKA „Rodiče to viděj tak, že jestli se chci uplatnit, tak musim bejt lepší než ostatní. Ale 47

nestačí abych byla lepší než ostatní, ale musim bejt výrazně lepší. Oni to viděj tak, že kdybych šla někam na pohovor a byli tam tři Češi a já, tak bych musela ukázat, že sem mnohem lepší než oni, aby mě vzali.“ THU Zároveň však přiznávají, že poslední dobou na střední a vysoké škole se už studiu nevěnují tak intenzivně jako dříve. Přisuzují to menší motivaci ke studiu a většímu osamostatnění od vlivu rodičů.64 Tento trend ostatně popisuje i výše zmíněný výzkum. 65 (Janská a kol. 2011) „No, asi jsem byla spíš pilnej student, učila sem se víc než ostatní, určitě, hlavně kvůli mamce, která chtěl, abych byla nejlepší a šla na vejšku. Teď sem už hodně zvolnila, hodně věcí teď nechávám na zkouškový, jako všichni.“ HONG „Bývala jsem lepší studentkou. Vysoká škola je volnější, takže nemám nejlepší výsledky, na které jsem byla zvyklá. Za to si ale užívám život studenta.“ TRANG Hung zmiňuje zajímavý problém, kdy je na děti chudších rodičů vyvíjen větší tlak a požaduje se od nich stoprocentní nasazení ve škole. „Většina rodičů, třeba stánkařů, tak ty svoje děti strašně motivujou do studia, a je to správně. Ty děti byli u těch stánků, takže věděj, jaký to je, když někdo musí makat. Kdežto děti, co tohle nezažili a přijeli sem už do hotovýho, tak to bylo jiný. Mezi ně asi patřim. Ale zase ty rodiče chápali, že to nemám jako oni a byli natolik velkorysý a řekli „tak to zkus...“ Hung se nevydal jistou cestou právníka ani ekonoma, ale v současné době se nejvíce zabývá filmovou produkcí (i pro německou televizi) a neziskovým sektorem. „Mám třeba takovej příklad: jeden můj známej, právník, se zabejvá vietnamskou menšinou a tak a má v kanceláři několik vietnamskejch studentů právě z tý skupiny, jak vyrůstali u stánků, hlavně z ekonomek, protože těch lidí z práv moc není. No a on jim zadává nějaký úkoly a je to po čase nebaví. Říkaj mu, že musej pomáhat tátovi u stánků, že nemaj čas. A on je přesvědčuje, že tady si získaj zkušenosti, i obchodní. Ale oni na to nemaj čas. Jakoby nemaj nějakou jako velkorysost, když vědi co chtěj.“ HUNG

64 Nhung naráží na fakt, že svůj díl učení splatila rodičům tím, že se dostala na vysokou školu. „Ve škole byli i lepší, ale nikdy jsem nemusela opakovat ročník. Rodiče tlačili, to si piš a jak, prostě a jednoduše si přáli, abych skončila na VŠ. Ale teď už mě tolik nekontrolujou.“ 65 „Z výsledků mnoha rozhovorů je jisté, že se snížila jejich celková cílevědomost. U jednotlivců potom záleží zřejmě na socioekonomickém zázemí vlastní rodiny i době příchodu rodičů do Česka.“ Janská a kol. 2011:488

48

Konflikty Rodiče usilují po celou dobu studií o co nejlepší a nejprestižnější školy. V případě Thu dokonce došlo k velké rodinné roztržce, když rodiče chtěli, aby přestoupila na „ještě prestižnější“ školu ale ona nechtěla. „V 5. třídě mě máma nutila, ať du na Keplera, ta je ještě prestižnější a víc na matiku, což chtěla máma. Ale matika mi nějak moc nešla a ani jí nechci dělat, navíc sem tam měla už kamarády a nechtěla sem odcházet, tak sem se na ty zkoušky moc neučila a nedostala se tam. (smích) Máma brečela v koupelně a bylo to hrozný neštěstí u nás v rodině. Já sem se s tim vyrovnala, protože sem nemusela chodit na matematickou školu a měla sem kamarády.“ Thu je v tomto případě ztělesněním vietnamského rebela. Ačkoli se ji rodiče už na střední škole snažili dostat na matematické gymnázium, jejich dcera nakonec projevila vzdor a chce se hlásit na diplomacii a mezinárodní vztahy, což je pro Vietnamce jinak velmi netypické. Obecně přiznává, že jí jsou milejší humanitní vědy. „Výběr vejšky, no to bylo hrozný drama! Ve Vietnamu se uznávaj přírodní vědy, práva a ekonomie. No a já sem od začátku byla zaměřená na jazyky, biologie, farmacie a dělala sem tim rodičům radost. Jenže pak sem se přihlásila na ten studentskej summit66 a poznala sem diplomacii a mezinárodní vztahy, tak mě to začalo zajímat a pro rodiče to byla šílená rána, protože sem se strašně změnila, přestali mě zajímat kytičky a zvířátka a začala sem pořádat filmový klub, pujčovala sem si filmy od Člověka v tísni, Jeden svět na školách, psala sem do školních novin...začala sem bejt strašně angažovaná.“ Trung půjde nakonec po maturitě na VŠE, přestože osobně tíhne k tanci, kterému by se chtěl v budoucnu věnovat i profesionálně. „Třeba si neumim představit, že bych šel na práva nebo něco takovýho a samozřejmě rodiče by si nepřáli abych chodil na nějakou uměleckou nebo tak... což by mě třeba taky zajímalo, ale ta ekonomka bude asi jako pro ně...takhle, budou si řikat, že to je asi jako jistota do budoucna.“ „A věřej tomu tancování nebo chtěj sázet na jistotu?“ „Chtěj sázet na jistotu, mám i táta říkaj, že škola je hlavní a co se týče toho tance, tak ten nesmí omezovat tu školu. Rozhodně mě v tom podporujou, viděli mě tancovat a vždycky se jim to líbilo, ale samozřejmě v tom neviděj tolik jako kariéru.“ TRUNG 66 Pražský studentský summit (PSS) je vzdělávací projekt, který zastřešuje VŠE v Praze. Hlásí se k myšlence neformálního vzdělávání. „Základní idea PSS spočívá v simulaci činnosti tří klíčových mezinárodních organizací: OSN, NATO a Evropské unie několika stovkami studentů z celé České republiky. Účastníci v průběhu projektu, který každoročně začíná v říjnu a končí v březnu, vystupují tak, jak by jednali skuteční zástupci daných států a pokoušejí se řešit aktuální problémy, které hýbou mezinárodním děním.“ [12.4.2012]

49

Hledání cest U dvou informátorů nastalo po maturitě období jistého „hledání“, které není u mladých lidí ničím neobvyklým, ale u vietnamské mládeže, většinou jistě vedené vůlí svých rodičů je přinejmenším zajímavým jevem. Hung i Quinh vystřídali několik zaměstnání i vysokých škol a jak oba přiznávají i dnes, nejsou si svoji volbou vlastně stále jisti. Tato nejistota je v zásadním rozporu s hodnotami jejich rodičů, což se snaží vyvážit v prvním případě prací pro rodiče a v druhém případě angažovaností ve prospěch vietnamské komunity. „Když sem odmaturoval, tak sem šel pracovat. Já sem chtěl spíš na ekonomku a tak sem tam šel na semestr. Pak sem se nějakej čas flákal. Potom sem to šel zkusit na zemědělku, ale zrovna ten program se mi nehodil, protože končil, na tý provozně ekonomický fakultě. Tak sem se zase nějakej čas flákal no a pak sem pracoval, že jo jednak pro peníze, že mi bylo líto, aby mě furt rodiče sponzorovali, překládal sem, pomáhal sem jako s papírama Vietnamcům. Potom sem zjistil, že to nestačí, ta moje čeština, takže sem jakoby tu práci nechal a skočil do školy. Kromě tý češtiny vlastně nic neumim, vlastně teďka bych chtěl získat nějakej vysokoškolskej titul. Teď sem ve druháku, ale už pomalu musim přemejšlet co budu psát. No jinak proč sem si vybral tu fildu, tak jednak je tam řada odborníků, že jo, která přispěje k tomu mému rozvoji, a byl sem doporučen tou učitelkou, co mě doučovala, ona teda byla už v důchodu, ale doporučila mi to. Jednak je to zajímavý, a jednak mi to vyhovuje, abych měl jistotu, že dostuduju. Ale je to složitější.“ „Tak budeš umět dobře česky ne?“ „No nevim, mě to takhle možná stačí. Hlavně myslim, že my budem chtít praktickou jako stránku, jde o jazyk a ne o nějaký teorie, ty budou k ničemu. Hlavně se domluvit, mít slovní zásobu. Mně se tam prostě líbí a myslim, že to dostuduju a možná, že skočim ještě na magisterský.“ QUINH Hung měl na druhé straně možná až přehnaná očekávání spojená se studiem VŠ, která ve výsledku vedla k tomu, že v současné době studuje soukromou vysokou školu, ale po čtyřech letech studia je bakalářská práce stále v nedohlednu. Mezitím se však stačil oženit a vystřídal několik prací a zřejmý deficit spojený s očekáváním rodičů v současnosti vynahrazuje intenzivní angažovaností ve prospěch Vietnamců. „Nejdřív sem se hlásil na FAMU, kam sem se nedostal. Pak sem se hlásil na práva, kam sem se taky nedostal, ale tam sem ani nechtěl... Na tom gymplu, tam sem byl v pohodě, byl sem integrovanej, u toho filmu to samý. A pak sem přišel na tu školu, na ekonomku, a uvědomil sem si, že to je fakt rozdíl. Ale hlavní zklamání přišlo tehdy, když... 50

ta ekonomie mě fakt bavila a chtěl sem se o ní bavit a řešit a probírat to s někym, ale tam o to nebyl vůbec zájem. Tam byla osnova, během druhý hodiny ti už řekli, že máme zpoždění. (…) “ HUNG Hungův příklad je v porovnání s ostatními informátory naprosto netypický, ale ukazuje, že i přesto, že (zatím) nedostudoval (zopakujme, že studium je v mnoha případech cílem, jakousi otázkou prestiže, nikoliv prostředkem k získání zaměstnání), rozvijí se jak v rámci rodinného byznysu (výukový software pro školy ve Vietnamu), tak v celém vietnamském společenství. Občanství má přitom české a považuje se za Čecha. Pokud bychom se vrátili k možným cestám adaptace mladé generace jak je popisuje Child (viz teoretická část), Hungův a Quinhův postoj by zřejmě byl příkladem apatie- tedy jakési třetí cesty mezi jednoznačným přijetím té či oné kultury. Jazyková vybavenost Význam jazyka v sebeurčení jedince a identifikaci jsme již zmínili výše. Z výpovědí informátorů a z jejich jazykových dovedností by se ale navíc dalo vysledovat, jakým směrem se bude v budoucnu upírat jejich pozornost. Kromě vietnamštiny a češtiny uvedli všichni informátoři znalost alespoň jednoho dalšího cizího jazyka, nejčastěji angličtiny, dále němčiny (ke které je nezřídka vedla praktická úvaha jejich rodičů majících často zkušenost s německými zákazníky z pohraničí) a francouzštiny (zřejmě i díky koloniální minulosti Vietnamu). „Já sem původně chtěla francouzštinu, protože Francii miluju, kulturu, lidi, všechno. Ale rodiče víc chtěli němčinu, protože je prej praktičtější. Tak sem nakonec dělala němčinu, ale nikdy mi nějak nešla do pusy. Mym přáním je umět sedm jazyků. Teď umim vietnamsky, česky, francouzsky, anglicky, německy moc ne a chtěla bych ještě španělsky a čínsky. Čínština je hrozně hustej jazyk, to je fakt dobrý umět čínsky, to se hrozně hodí, že jo.“ THU Další jazyky se vyskytovaly spíše okrajově a informátoři přiznávali, že se je učí spíše bokem (korejština, japonština, španělština). Znalost češtiny a angličtiny, případně němčiny je jistě v poslední době naprostou nezbytností, ale je stále jasnější, že na pracovním trhu budou mít výhodu ti, kteří ovládají ještě další, často exotické jazyky. Právě takovým jazykem vietnamština je. Dá se tak očekávat, že vietnamští studenti by mohli za určitých okolností a při současné orientaci a stále větší závislosti západního světa na Asii v budoucnu těžit z této znalosti. Většina z nich si je toho dobře vědoma a přiznává, že přemýšlí o využití mateřského jazyka v budoucím zaměstnání- i ve prospěch Vietnamců. 51

4.4. Kontext pracovních příležitostí Pomoc Vietnamcům Vedle naprosto samozřejmé pomoci rodičům a příbuzným zvažuje (nebo již provozuje) poměrně velká část informátorů také nějakou formu pomoci či podpory jak nově příchozím Vietnamcům, tak těm již zabydleným a pracujícím. Podle informátorů totiž v ČR chybí organizace, která by nejen hájila zájmy Vietnamců, ale i více seznamovala veřejnost s touto kulturou a více ji otevírala Čechům. 67 V poslední době jsme sice svědky určitého boomu v oblasti vietnamského kulinářství (v tržnici SAPA se například pravidelně konají kurzy vaření vietnamských jídel či kulinářské výlety 68), ale ostatní aspekty této kultury jsou prakticky nedotčené (učit se vietnamskému jazyku je například i dnes v Praze značný problém). „Tak protože česky i vietnamsky umim dobře, tak sem si řikala, že bych mohla dělat i třeba nějaký překladatelství nebo něco jako sociální tlumočnictví, nevim jestli něco takovýho funguje. Žejo je spousta agentur na překládání a zprostředkovávání, ale těm dě jenom o prachy. Nějaký občanský sdružení nebo tak...“ THU Jak ale záhy sami informátoři přiznávají, „uživit se“ (tři informátoři použili přímo těchto slov) prací v neziskových organizacích či například v centrech pro integraci cizinců je nejen pro jejich rodiče, ale i pro informátory samotné zatím spíše nereálná možnost a s prací na plný úvazek v tomto sektoru neuvažují. 69 Na tento problém naráží například Thu, velmi angažovaná budoucí studentka politologie, která by chtěla v budoucnu pomáhat Vietnamcům v ČR. „Já sem si hrozně myslela, že budu prostě novej Nicholas Winton a budu dělat hrozně moc pro tu migraci, ale to mě asi moc neuživí. Kdybych měla jako nějaký stálý místo, byla bych třeba ředitelkou nějakýho vietnamskýho institutu...nebo třeba propagovat vietnamskou literaturu, vydávat jí. Vlastně nic takovýho tady není, ani na Sapě! Nebo knihovna. Vietnamci tu nečtou, protože nemaj co, možná nějaký noviny.“ Podobná nejistota ohledně takové formy pomoci zaznívá i z úst Hanky, která dříve uvažovala o práci psycholožky, což by jí bavilo, protože má „...pocit, že se mi hned lidi 67 V ČR ve skutečnosti působí hned několik takovýchto organizací. Za všechny jmenujme o.s. Klub Hanoj, Svaz Vietnamců v České republice nebo Česko-vietnamská společnost (která se zaměřuje spíše na obchodní sféru). Je však pravdou, že vzhledem k počtu Vietnamců v ČR je společností šířících vietnamskou kulturu zřejmě stále málo. 68 Viet Food Friends. [14.5.2012] 69 Podobně píše i Trang o své práci pro neziskovou organizaci: „Měla jsem několik stáží v neziskovce, věnující se migrantům. Byla to věc spíš pro CV, takže mě to nebavilo. Dělala jsem tam office support, ale kolegové byli výborný.“

52

svěřujou, nějak mi důvěřujou“, v současné době však již studuje VŠCHT- tedy školu technického zaměření, která spadá do kategorie vietnamské „jistoty“. „Taky mě napadla třeba psychologie, že bych byla první vietnamskej psycholog, to myslim, že by potřebovali i Vietnamci. Oni jsou v tomhle takový ohraničený, že prostě maj problémy, ale bojí se toho si o tom promluvit, že by třeba vyhledali odbornou pomoc to ne.“ Hanka momentálně velmi bojuje s vlastní motivací tuto školu dokončit a nevylučuje, že do budoucna se ještě vydá úplně jinou cestou. Vzhledem k tomu, že na ní ale leží nelehká úloha nejstarší dcera, která má jít příkladem svým mladším sestrám lze ale o budoucím vybočení z cesty vytyčené rodiči spíše pochybovat. Jiný příklad pomoci Vietnamcům nabízí Quinh, mladík, který svou budoucnost spojuje spíše s Vietnamem- také proto, že mu už otec pracující na ambasádě našel práci v administrativě. Quinh však říká, že čeština bude na takovém místě přínosem a v práci vidí i určitou formu poslání. „Ale hlavně když budu mít tu bohemistiku vystudovanou, tak myslim, že mě budou využívat jako překladatele, takže na to se budu asi orientovat. Pomáhat Vietnamcům, aby tady nějak přispěli, to je můj cíl, ale to je hodně jakoby vysoký, protože když vidim do reality, tak oni mě ani nepotřebujou.“ Tato skepse, která následovala ihned po nadšeném vylíčení budoucích plánů na pomoc Vietnamcům, zaznívala téměř ze všech úst informátorů. Konečně Hung je příkladem mladého člověka, který se do pomoci nejen Vietnamcům, ale i dalším cizincům už aktivně zapojil. K první takové práci (i když dobrovolné a neplacené) se dostal přes kamarádku pracující v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU). „Zrovna teď dělám víc prací, jednak v OPU, tam už dlouhodobě seznamuju veřejnost s Vietnamem, je to vlastně čtyřhodinovej workshop a je to vlastně proti rasismu na školách hlavně. Objíždim s tim v podstatě celou republiku, kam si nás pozvou. Teďka navíc ještě dělám s poldama, jako z cizinecký, tam teď začínám a docela se na to těšim, protože myslim, že takovýdle práce maj smysl.“ Dále má v plánu se soustředit na tržnici SAPA a její lepší propagaci směrem k Čechům a vůbec na lepší prezentaci vietnamské komunity. „Když si to vezmeš, tak tam máš prostě miniaturu Vietnamu se všim- lidi, jídlo, vůně, chaos- takhle to ve Vietnamu fakt vypadá. Tak proč by měli lidi jezdit na druhou stranu světa, když můžou jet prostě autobusem na Libuš a tam to všechno maj...“

53

Pracovní zkušenosti Až na dva případy pracovala zatím většina informátorů jen na příležitostných brigádách v rámci dohod o provedení práce. Kromě překládání dokumentů pro různé zprostředkovatelské agentury jsou pracovní zkušenosti mladých Vietnamců spíše malé. Může tomu tak být i proto, že mladí Vietnamci jsou vedeni ke skromnosti a peníze, které by potřebovali navíc jim dají rodiče podporující všemi silami vzdělávání a zdokonalování svých dětí. „No doučovala sem akorát francouzštinu, Čechy. Ve škole mě normálně oslovila učitelka, takže mi dohodila brigádu za peníze. Jinak nic moc. Neměla sem potřebu. Vždycky když potřebuju nějak víc, tak se zeptám rodičů. Třeba když sem chtěla chodit na kytaru, tak to rodiče zaplatili.“ THU Vedle samozřejmé pomoci rodičům (ať formou překládání, administrace nebo fyzicky při provozu obchodu) bylo nejčastějším jmenovaným zaměstnáním obsluha v některém z nadnárodních řetězců rychlého občerstvení jako McDonalds nebo KFC. Zde informátoři oceňovali především otevřenost k cizím národnostem a mladý kolektiv; naopak se jim nelíbila monotónnost a jednoduchost práce. Kromě toho se ještě jednotlivě objevily brigády v nehtovém studiu, na stavbě („Bylo to teda celkem fyzicky náročný, ale zase za dobrý peníze. Jako třeba sme 10 hodin denně nosili beton a podobně.“ TRUNG) či v restauracích, především asijských. „Krátce po přestěhování do Prahy sem si našla brigádu v restauraci vedený Vietnamcem, dělám tam servírku. Po rodinném obědě sem se tam prostě šla sama zeptat na práci a prej jo.“ HANKA Vyjma těchto brigád, které informátoři dělali jen dočasně za účelem ušetření finančních prostředků na konkrétní věc, měli jen dva z nich zkušenost z dlouhodobějším zaměstnáním. Hong získala práci na půl úvazku v redakci časopisu Respekt na základě zaslaného životopisu a následného pohovoru. Říká, že vyběrové řízení se jí zdálo naprosto férové a neměla pocit, že by při výběru sehrála roli její národnost. „Hlavní asi bylo, že sem měla ty zkušenosti, co požadovali.“ Hung, který se po maturitě nedostal na vysokou školu kterou chtěl (FAMU), i na kterou ho přemlouvali rodiče (Právnická fakulta UK), si našel několik brigád u českých filmů, kde ho doporučil jeho kamarád, známý český herec. Zde vykonával převážně pomocné a zajišťovací práce (v anglické filmařské terminologii tzv. runner), ale získal podle svých slov mnoho zkušeností a kontaktů, které nyní využívá při práci na dalších 54

filmových projektech. V současné době dokončil se štábem německé televize dokument o nelegálně zaměstnávaných migrantech v ČR a připravuje natáčení filmu své (vietnamské) manželky, které dělá producenta. Kromě toho ještě pomáhá otci s firmou prodávající do Vietnamu výukový software na výuku jazyků.

55

5 ZÁVĚR Z rozhovorů z devíti informátory doplněnými o tři vyplněné dotazníky na stejné téma jsem učinil několik závěrů. Mladé Vietnamce v ČR je možné ve vztahu k trhu práce rozdělit do dvou skupin, které svojí charakteristikou do značné míry kopírují modely adaptace podle Childa, které jsme zmínili v teoretické části. První skupinu tvoří Vietnamci silně adaptování na českou společnost, kteří zde žijí buď od narození nebo od velmi časného věku (než nastoupili do ZŠ). Tato skutečnost je předurčila k tomu, aby se bezproblémově naučili češtinu a dobře se socializovali v prostředí českých kamarádů- naprostá většina z nich ostatně uvedla, že má více českých přátel než vietnamských. Několik z nich o sobě bez dlouhého přemýšlení prohlásilo, že se cítí být Čechy. Ve vztahu k rodičům vykazují jisté rysy rebelie- výběr škol uskutečňovali podle sebe s ohledem na názor rodičů či přímo proti němu, což by jistě ve Vietnamu stěží obstálo. (Znamená to, že i rodiče se přizpůsobují evropskému důrazu na individualitu a právu na sebeurčení a stávají se tolerantnějšími?) Co se týče budoucího zaměstnání, hodlají ho hledat běžnými způsoby, hlavně přes inzeráty a obcházením konkrétních firem ve své specializaci. S možným využitím vietnamských kontaktů nepočítají, i když většina z nich má s prací pro rodiče (většinou překládání nebo pomoc v obchodě) zkušenosti. V druhé pomyslné skupině se nacházejí informátoři, kteří se kombinací nebo vzájemnou souhrou mnoha faktorů nedokázali v českém prostředí socializovat tak úspěšně jako první skupina. První a zřejmě nejdůležitějším faktorem se zde jednoznačně ukázal věk příchodu do ČR a nástup do české školy. Čím později informátor nastoupil do české školy a začal se učit českému jazyku, tím složitější počáteční situace to pro něj byla. Většinou si tak nebyl schopen nalézt české kamarády, protože si nerozuměli a více se stýkal s dětmi přátel rodičů, které byli v podobné situaci. Ačkoli pak většinou ve vyšším věku a především na VŠ tito jedinci objevují českou zábavu, chození do hospody, výlety apod., nestačí to už k tomu, aby se dokázali s českým prostředím plně identifikovat. Vede to pak v důsledku k tomu, že považují svou budoucnost v ČR za dočasnou a nezřídka také spojují svou budoucnost s rodiči. (To však není ve vietnamské komunitě nic neobvyklého, neboť starost o rodiče a rodina žijící na blízku je základem vietnamských hodnot.) Nakolik je jejich představa „dočasnosti“ podobná představám jejich rodičů je však otázkou.

56

Je třeba připomenout, že ani jeden z informátorů ještě nikdy nebyl zaměstnán na hlavní pracovní poměr a s pracovním trhem v ČR tak všichni měli zkušenosti jen formou brigád a dohod o provedení práce. Výsledky výzkumu se tak opírají především o představy informátorů o své budoucnosti. Doufám však, že vzhledem k neprobádanosti této problematiky v českém prostředí se i přesto podařilo objevit několik trendů a specifik mladé vietnamské generace. Závěrem musíme přiznat, že oproti původnímu záměru se nepodařilo ani zdaleka zodpovědět všechny plánované otázky. Je to způsobeno zřejmě jednak relativním mládím a omezenou pracovní zkušeností respondentů, ale domnívám se, že rovněž velkou komplexitou zkoumaného problému, který, jak se ukázalo, zasahuje do mnoha oblastí života mladých Vietnamců a rozsah bakalářské práce jej neumožňuje detailněji uchopit. Ukázalo se, že ačkoliv mají rodiče informátorů jasný názor na to, zda studovat vysokou školu, popřípadě jakou, informátoři sami si jejich volbou nejsou často úplně jisti a o své budoucnosti zatím příliš nepřemýšlí. V souladu s autoritou a přáním rodiny tak nastupují do vysokých škol, ale většinou je to jen jakýsi ústupek. Jen v krajních případech „rebelie“, na který jsem poukazoval výše, je informátor schopen vymanit se z tlaků svého okolí a prosazovat před rodinou vlastní představu o své budoucnosti, která nezapadá do typických vietnamských žebříčků hodnot- ať už se jedná o budoucího partnera, školu či práci. Je však třeba říci, že i přes tyto vzpoury druhé generace zůstává rodina silnou jednotkou a rozhodně nelze tvrdit, že jsme svědky nějakého zásadního odklonu od vietnamských tradic. Určité náznaky jsem však i v tak malém vzorku populace sledoval a domnívám se, že s postupným růstem dalších generací se budou stále množit, což v konečném důsledku přinese větší integraci a zapojení Vietnamců (nejen) na trhu práce. Tyto čiré spekulace však mohou potvrdit či vyvrátit jen další výzkumy na toto téma. Proto bych vzhledem k výše zmíněným limitům a nedostatkům tohoto výzkumu (ale i s ohledem na dorůstání dalších generací) doporučoval tuto problematiku dále sledovat. Jako obzvláště zajímavé se mi jeví především téma konfliktu mezi představami mládeže a rodičů o své budoucnosti.

57

6 POUŽITÁ LITERATURA ALEXANDER Jeffrey C.. Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální diferenciace, In. MARADA Radim (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: CDK, 2006. BITTNEROVÁ Dana, MORAVCOVÁ Mirjam a kol. Kdo jsem a kam patřím. Praha: Sofis, 2005. BROUČEK Stanislav. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2003. BROUČEK Stanislav. Český pohled na Vietnamce, In. Migrace, adaptace, majorita II., Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2003. BROUČEK Stanislav. Hledání důvěry: Vietnamské etniku v prostředí české majoritní společnosti, In UHEREK Zdeněk (eds.) Kultura společnost tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2006. DISMAN Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. 2006. DRBOHLAV Dušan. Nelegální ekonomické aktivity migrantů. Česko v evropském kontextu. Praha: Karolinum, 2008. DROŠČÍNOVÁ Kateřina. Vliv postojů české společnosti na životní situaci Vietnamců žijících v ČR. Diplomová práce. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2006. FIBBI, R; LERCH, M; WANNER, P. Unemployment and Discrimination against Youth of Immigrant Origin in Switzerland: : When the Name Makes the Difference. In Journal of International Migration and Integration. č.7, roč.3, 2006, s. 351-366. HENDL Jan. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha, 2005. HOFÍREK Ondřej, NEKORJAK Michal. Několik poznámek k otázce integrace Vietnamců. Socioweb, Praha, Sociologický ústav AV ČR. 2006. [online] HOFÍREK Ondřej. Vietnamská imigrantská ekonomika v České republice, Migraceonline 2006 [online] HORÁKOVÁ Milada, BAREŠ Pavel. Interkulturní otevřenost institucí trhu práce a zaměstnanosti v České republice, Projekt “Moving Societies towards Integration?” Národní zpráva za Českou republiku, 2010.

58

JANSKÁ Eva a kol. Možnosti výzkumu integrace dětí Vietnamců v Česku: Příklad základní školy Praha-Kunratice, In. Geografie, roč.116, č.4, 2011, s.480-496. JIRASOVÁ Martina. Vietnamci očima české společnosti. Bakalářská práce. Praha: Institut základů vzdělanosti UK, 2000. JIRASOVÁ Martina. Vietnamské děti mezi námi. Diplomová práce. Praha: Fakulta humanitních studií UK. 2003. KOCOUREK Jiří. Vietnamci v České republice. In ŠIŠKOVÁ Tatjana (eds). Menšiny a migranti v České republice. My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Praha, 2001. KOCOUREK Jiří. Vietnamci v ČR, Socioweb 2005 [online] KOCOUREK Jiří a kolektiv autorů. S vietnamskými dětmi na českých školách. H&H 2007 MARTÍNKOVÁ Šárka. Sociabilita vietnamského etnika. In UHEREK Zdeněk (eds.) Cizinecké komunity z antropologické perspektivy. Vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Vyd. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008. MOLLENKOPF John. Trajectories for the Immigrant Second Generation in New York City, In. Economic Policy Review, December 2005 MÜLLEROVÁ Petra. Stručná historie států: Vietnam, Praha, 2004. MÜLLEROVÁ Petra. Vietnamci v České republice. In ŠIŠKOVÁ Tatjana (eds). Výchova k toleranci a proti rasismu, Praha: Portál, 1998. NEKORJAK Michal, HOFÍREK Ondřej. Několik poznámek k otázce integraci Vietnamců. Socioweb 2006 [online] PECHOVÁ Eva. Z Vietnamu do Česka za lepším životem. Člověk v tísni 2006 [online]. . PECHOVÁ Eva. Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování, La Strada 2007. RÁKOCZYOVÁ Miroslava, TRBOLA Robert. Vybrané aspekty života cizinců v České republice, Praha: VÚPSV, 2010. REJCHOVÁ, Zuzana. Jedenapůltá generace Vietnamek žijících v ČR. Bakalářská práce. Praha: Fakulta humanitních studií UK, 2010. SILVERMANN David. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar, 2005. SEQUENSOVÁ Kateřina. Vietnamští imigranti v České republice – 2. generace. Diplomová práce. Praha: Ústav etnologie, Filozofická fakulta UK , 2011.

59

SIROVÁTKA Tomáš. Sociální a ekonomické faktory marginalizace na pracovním trhu v České republice. Brno: Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity , 1997. STRAUSS Anselm, CORBINOVÁ Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Albert, 1999. TA MINH Trung. Podnikání a život Vietnamců v Chebu. Bakalářská práce. Plzeň: Fakulta ekonomická Západočeské univerzity v Plzni, 2002. VENCOVSKÁ Pavlína. Partnerské vztahy mladých Vietnamek v České republice. Bakalářská práce. Praha: Fakulta humanitních studií UK, 2012. ZHOU Min, BANKSTON Carl L. Social Capital and the Adaptation of the Second Generation: The Case of Vietnamese Youth in New Orleans, In International Migration Review, č. 28, roč. 4, 1994, s. 821-845.

60

7 PŘÍLOHY Příloha 1: Rámcový scénář rozhovoru A) Osobní historie, rodina, přátelé, volný čas 1. Jak jsi se dostal ty (tvoji rodiče) do České republiky + základní údaje a informace o informátorech, věk, minulé, současné vzdělávání/zaměstnání. 2. Rodiče a jejich vzdělání a zaměstnání (zde i ve Vietnamu). Druhy víz. 3. Český domov- kde bydlí, kolik členů domácnosti, jak hodnotí bydlení. 4. Stěhování a vztah stěhování a orientování se v ČR – změny škol, perspektiv (vesnice x město). 5. Našel sis v Čechách české přátele (kolik)? Kolik jich je v poměru k vietnamským přátelům?Trávili jste spolu čas mimo školu (kroužky)? Kam chodili Češi a kam Vietnamci... Identifikovat přátelské okruhy, co od nich očekává, co jim nabízí (může mít různé úrovně). 6. Jaké máš koníčky-sporty (kolektivní, individuální)? Jak jsi k nim přišel-souvisí se studiem (vybírali je rodiče...)? Jak trávíš volný čas? B) Vzdělání 1. Kdo vybíral školy a podle čeho (doporučení, tradice, ohled na budoucnost...). 2. Instituce „českých tet“ 3. Jak jsi na volbu reagoval, když nebyla tvoje, byl s ní vždy spokojen? 4. Rodiče a jejich pomoc při vzdělávání, orientace v zaměstnání, výpomoc pro rodiče. 5. Baví (bavila) tě škola? Motivace ke studiu (!). Měl jsi nějaký vzor – jak vypadat x nevypadat? 6. Pracoval jsi při studiu (v domácnosti/mimo). Máš nějakou praxi? 7. Kolik času si věnoval škole a stačilo to? Porovnání se spolužáky. 8. Jak se na tvoji práci ve škole (případně jinde) dívalo okolí, bylo to pro Tebe důležité, ovlivnilo Tě o v čem? 9. Parametry dobré manželky. Česká nebo vietnamská (popř. jiná)? Proč (tradice, vkus, vlastnosti)? C) Vztah k České republice- práce a budoucnost 1. Co se ti tady líbí a co naopak ne na životě v ČR. Konkrétní situace? 2. Jak si představuješ svoji budoucnost ? Kde si budeš hledat práci, co to může ovlivnit?Jsou nějaké strategie, znáš někoho kdo to takto udělal, jak to bylo? Budeš si zde hledat práci? Jak, přes koho(!)? 1. Máš nějaký plán, co bys chtěl dělat/pracovat. Co myslíš, že to může ovlivnit pozitivně x negativně? 3. Uvažoval jsi někdy o zaměstnání / návratu do Vietnamu. Proč? 4. Příklady odlišného přístupu k zaměstnání (pracovní doba, přestávky, morálka...)pokud ví. Jak si představuješ běžný den, kdybys byl zaměstnaný? 2. Co pokládáš za plusy a mínusy práce v ČR? Rodina, peníze, uplatnění vzdělání, život v komunitě... 3. Co bys nejvíc postrádal při odchodu z ČR? (Co bys vůbec nepostrádal?) 4. (Cítíš se být obětí diskriminace? Příklady, z rodiny...) 5. Je podle tebe pro Vietnamce těžké sehnat v ČR kvalifikovanou práci? Zkušenosti. 6. Jak vnímají situaci na pracovním trhu rodiče? Chtějí abys v budoucnu pracoval v ČR nebo jinde (ve Vietnamu)? Proč? 7. Je nějaká práce/ zaměstnání, kterou bys nechtěl přijmout a proč? Popřípadě : Pro koho bys nerad pracoval? 8. Čeho bys chtěl v životě dosáhnout, co je pro život důležité? Co je důležité pro tebe, pro tvé rodiče ve smyslu co by oni pro tebe chtěli a co by ocenili tvoji kamarádi? 61

Příloha 2: Seznam informátorů70 a jejich profily

Jméno

Pohlaví Věk Narození v ČR (příjezd do ČR)

Vzdělání

Hung

Muž

ZŠ a SŠ v Praze, VŠE

26

Příjezd v šesti letech.

(nedokončil), soukromá VŠEM- probíhá Trung

Muž

18

Ano.

ZŠ a SŠ v Praze-probíhá

Quinh

Muž

26

První pobyt 1988-1991, znovu

ZŠ v Hanoji, SŠ (4letá) v

pak v roce 2001 dodnes.

Praze, VŠE (nedokončil), ČZU (nedokončil), FF UK (bohemistika)- probíhá

Hien

Muž

22

Příjezd ve čtyřech letech.

ZŠ v Ostravě, SŠ v Praze, VŠE (informatika)-probíhá

Hong

Žena

26

Příjezd v sedmi letech.

ZŠ a gymnázium ve Zlíně, PF UK v Praze-probíhá

Thu

Žena

19

Ano.

ZŠ v Brně a Praze, gymnázium v Praze-probíhá

Hanka

Žena

20

Ano, poté na 2 roky zpět do

ZŠ v Horní Blatné, SŠ v

Vietnamu.

Kadani, VŠCHT v Prazeprobíhá

Maruška Žena

21

Příjezd ve čtrnácti letech.

ZŠ v Novém Kníně, soukromá SOŠ cestovního ruchu v Praze-probíhá

Anička

Žena

25

Příjezd v osmi letech.

ZŠ v Chomutově a Praze, gymnázium v Praze, VŠE (finance)-probíhá

70 Jak již bylo řečeno v metodologii, v rámci zachování anonymity byla pravá jména informátorů změněna.

62

Příloha č. 3: Sociální mobilita napříč generacemi (originál)

63