UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta

Diplomová práce

2009

Lukáš Bělský

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra obchodního práva

OBCHODNÍ FIRMA, KONCEPCE PRÁVNÍ ÚPRAVY A OCHRANA Diplomová práce

Lukáš Bělský

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc.

Praha, listopad 2009

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně, a že jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichž jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

Podpis

V Praze ………………

Lukáš Bělský

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji paní prof. JUDr. Stanislavě Černé, CSc., vedoucí mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

Podpis

V Praze………………….

Lukáš Bělský

Obsah Poděkování ___________________________________________________________ 3 ÚVOD _______________________________________________________________ 3 1

HISTORIE OBCHODNÍ FIRMY _____________________________________ 4 1.1

2

1.1.1

Charakteristika, vznik a druhy firem ________________________________________ 6

1.1.2

Užívání firmy _________________________________________________________ 10

1.1.3

Převod firmy _________________________________________________________ 11

1.1.4

Zásady firemního práva _________________________________________________ 13

1.1.5

Ochrana firmy ________________________________________________________ 15

1.1.6

Zánik firmy a obnova firmy ______________________________________________ 16

1.2

Občanský zákoník z roku 1950 ________________________________________ 17

1.3

Hospodářský zákoník z roku 1964 _____________________________________ 18

1.4

Významné novely hospodářského zákoníku______________________________ 19

1.5

Obchodní zákoník z roku 1991 ________________________________________ 20

PRÁVNÍ ÚPRAVA OBCHODNÍ FIRMY _____________________________ 21 2.1

Tvorba obchodní firmy – tzv. nová firma________________________________ 22

2.1.1

Obchodní firma fyzických osob ___________________________________________ 26

2.1.2

Obchodní firma právnických osob _________________________________________ 28

2.2

Tvorba obchodní firmy – tzv. stará firma _______________________________ 33

2.2.1

Přechod obchodní firmy_________________________________________________ 34

2.2.2

Převod obchodní firmy__________________________________________________ 36

2.2.3

Jméno bývalého společníka nebo člena ve firmě právnické osoby ________________ 37

2.2.4

Změna jména a firma fyzické osoby _______________________________________ 38

2.2.5

Firma v koncernu ______________________________________________________ 39

2.3

3

Úprava firmy dle Obecného zákoníku obchodního _________________________ 5

Zásady obchodní firmy_______________________________________________ 41

OCHRANA OBCHODNÍ FIRMY____________________________________ 46 3.1

SOUKROMOPRÁVNÍ OCHRANA FIRMY_____________________________ 48

3.1.1

Absolutní ochrana firmy ________________________________________________ 48

3.1.2

Relativní ochrana firmy _________________________________________________ 55

3.1.3

Ochrana firmy dle předpisů občanského práva _______________________________ 57

3.2

VEŘEJNOPRÁVNÍ OCHRANA FIRMY _______________________________ 61

4

5

6

ÚPRAVA FIREMNÍHO PRÁVA VE FRANCII ________________________ 64 4.1

Francouzské firemní právo obecně _____________________________________ 65

4.2

Převod obchodního jména nebo firmy __________________________________ 68

4.3

Shrnutí ____________________________________________________________ 69

ÚPRAVA FIREMNÍHO PRÁVA VE VELKÉ BRITÁNII_________________ 70 5.1

Company name, business name ________________________________________ 70

5.2

Název společnosti ___________________________________________________ 72

5.3

Ochrana jména společnosti ___________________________________________ 73

5.4

Shrnutí ____________________________________________________________ 74

NAVRHOVANÁ ÚPRAVA FIREMNÍHO PRÁVA ______________________ 75 6.1

Navrhovaná právní úprava firmy ______________________________________ 75

6.2

Shrnutí ____________________________________________________________ 79

ZÁVĚR _____________________________________________________________ 80 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ______________________________________ 82 Seznam použité literatury a pramenů______________________________________ 83 RESUME____________________________________________________________ 91

3

ÚVOD Diplomová práce „Obchodní firma, koncepce právní úpravy a ochrana“ pojednává o úpravě firemního práva na území České republiky. Obchodní firma je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Právní úpravu firmy lze řadit mezi práva duševního vlastnictví, resp. práva k nehmotným statkům, v rámci nich pak mezi práva na označení. Toto označení podnikatele je jedním ze stěžejních institutů obchodního práva, a jako takové se uplatňuje v každodenním obchodním styku. Základním účelem firmy je pak individualizace a identifikace podnikatele a nelze pominout ani ekonomický význam firmy. Právní úprava firmy vyžaduje dostatečnou rozlišovací funkci, firma nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě. Stejně tak musí být pravdivá, přiměřená, jasná a podnikat lze jen pod jednou firmou zapsanou v obchodním rejstříku. Platnou právní úpravu firmy nalezneme v ustanoveních § 8 – 12 obchodního zákoníku. Vedle samotné definice firmy, jsou tato ustanovení klíčem k její tvorbě, převodu a přechodu, a také k možnostem její ochrany. Obchodní zákoník tak v současné platné právní úpravě upravuje institut známý ve středoevropském regionu a navazuje tak nejen na naše předválečné právo. Při volbě firmy musí podnikatel vycházet z právní úpravy, podle níž obchodní firmu tvoří dvě části, a to firemní kmen, označovaný také jako corpus firmae a firemní dodatek. Kmen i dodatek jsou složky rovnocenné a jen ve svém souhrnu vytvářejí obchodní firmu jako jednotný a jediný právní institut a pojem. Absolutní ochrana firmy působí proti všem – erga omnes a spočívá v tom, že každý subjekt, do jehož firemního práva bylo neoprávněně zasaženo, se u soudu může domáhat ochrany proti těm, kdo se takového jednání dopustili. Ve své diplomové práci se zaměřím na výše uvedenou problematiku. V úvodu se chci věnovat historii a vývoji firemního práva na našem území, následně rozeberu současnou platnou právní úpravu, včetně firemních zásad při tvorbě firmy. Neopomenu

4

možné způsoby ochrany firmy. Pokusím se popsat a charakterizovat zahraniční úpravu tohoto institutu na příkladu Francie a Velké Británie. V závěru se budu věnovat úpravě firemního práva v navrhované nové kodifikaci soukromého práva.

1 HISTORIE OBCHODNÍ FIRMY Původ firmy Vznik firmy jako stěžejního institutu firemního práva není přesně stanoven, nicméně její historie je psána společně s vývojem práva obchodního. Konkrétně pak s dějinami vzniku a vývoje obchodních společností, obchodního rejstříku a práva směnečného. Jsou dokonce autoři, a v tomto případě neváhám použít označení badatelé, kteří považují za její vznik období Asyřanů a Babylóňanů, přesněji pak mladší dobu asyrskou a novobabylónskou ( 7. a 6. stol. př. Kr. ). Firma je spojována nejprve se jménem společností, a až následně s firmou kupce jednotlivce. Samotné slovo firma pochází z latinského slova „firmare – upevňovati, utvrzovati“. V praxi práva římského se toto tzv. upevňování při uzavírání smluv praktikovalo podpisem. Firma jako jméno podstatné je nejprve používáno pod výrazem „dohoda, smlouva“, později ve španělských listinách a zákonech 15. a 16. století jako „podpis“. Slovo firma má tedy jednoznačně románský původ, ale paradoxně v těchto zemích nezdomácnělo. Firemní právo se stalo dominantou středoevropského prostoru.1 V novověku je firma používána jako označení formálních obchodníků, i když fakticky žádné obchody neprovozují, např. společnost s r. o. Dále k označení jiných hospodářských subjektů, které nejsou ani skutečnými obchodníky, ani formálními 1

ŠVAMBERG, G. Právo firemní, nákladem vlastním, Praha : tiskem Unie, 1917. Str. 13.

5

obchodníky, zejména družstva, které v souladu s tehdejšími zákony byly označovány za firmu. V Čechách byly zajímavým institutem obchodního práva obchodní (firemní) rejstříky, ty nejstarší se datují až do roku 1764. „Byly vedeny směnečným a obchodním soudem v Praze pro celé království české. V letech 1785 – 1817 byl tento soud spojen s pražským magistrátem a vedl rejstřík pro celé Čechy. Od roku 1817 do roku 1850 je vedl opět samostatný směnečný a obchodní soud, v letech 1850 – 1857 zemský soud v Praze a poté c.k. obchodní soud v Praze.“2 Nespornou zajímavostí je rozdělení na firmy křesťanské a židovské a na firemní knihy křesťanské a židovské.

1.1 Úprava firmy dle Obecného zákoníku obchodního Úprava firemního práva byla obsažena v zákoně č. 1/1863 ř. z., Obecném zákoníku obchodním, (dále OZO). Tento právní předpis platil na našem území až do roku 1950, kdy byl zrušen zákonem č. 141/1950 Sb., Občanským zákoníkem. OZO měl 60 uvozujících paragrafů a dále 431 článků, které byly členěny do čtyřech základních knih („O obchodnictvu“, „O společnostech obchodních“, „O tiché společnosti a o spolčování k jednotlivým záležitostem obchodním na společný účet“ a kniha čtvrtá „O jednáních obchodních“). Právo firemní se tehdy rozlišovalo na právo firemní objektivní a subjektivní. Objektivním právem firemním byl souhrn právních předpisů, upravujících zařízení firmy. Naopak subjektivní právo firemní bylo oprávněním určitého subjektu k jeho užívání, z povahy věci plyne, že do jisté míry k jeho výhradnímu užívání.

2

PELIKÁNOVÁ, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního : obecné otázky, kodifikace a dekodifikace, základní pojmy, společnosti a obchodní společnosti. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. 261 s. ISBN 807179-363-9. Str. 104 – 105.

6

1.1.1

Charakteristika, vznik a druhy firem Legální definice firmy byla obsažena v čl. 15 OZO: „Firma kupcova jest jméno,

pod kterýmž obchod provozuje a podpis svůj dává.“ „Jako každé jméno jest i firma pouhým prostředkem k označování a rozeznávání určitého právního subjektu, nikoli však právním subjektem samotným.“3 Firmou se tedy určitý právní subjekt jen označuje, aby byl od jiných subjektů odlišitelný. Není to subjekt právní sám o sobě. Obchodní jméno kupec jednotlivec používá, jen při jednání a podpisech v rámci svých obchodních vztahů. Mimo své obchodní vztahy jedná a příslušné listiny podepisuje svým občanským jménem. Toto však platí jen u kupce jednotlivce, který má jak jméno občanské, tak jméno obchodní. Jinak je tomu u obchodních společností a družstev, které žádné občanské jméno nemají, a jednají jen pod svou firmou. Své obchodní jméno tedy užívají při veškerých jednáních, jak obchodních, tak neobchodních. „Z úvahy té plyne, že jest firma pouze při kupcích jednotlivcích jménem obchodním, kdežto při obchodních společnostech, družstvech a jiných právních subjektech firmou obdařených, nemajících však jiného pojmenování, jménem jediným.“4 Ustanovení § 7 uvozující OZO stanoví: „Ustanovení zákonníka obchodního o firmách, o knihách obchodních, o prokuře a o společnostech obchodnických vztahují se, kromě obchodníků podomovních, ke všem kupcům, kteříkoli z výdělku obchodu svého jednoročních přímých císařských daní bez přirážek platí v hlavním a sídelním městě Vídni aspoň 50 zl. r. č. v okolí Vídenském na dvě míle aspoň 30 zl. r. č. v místech s obyvatelstvem více než 50.000 duší aspoň 40 zl. r. č. v místech s obyvatelstvem více než 10.000 až po 50.000 duší aspoň 30 zl. r. č. v místech s 10.000 anebo menším počtem duší aspoň 20 zl. r. č. anebo kteří by z obchodu svého podlé rozsáhlosti jeho dotčenou výše daň platili, kdyby od zapravování jí nebyli osvobozeni.“

3


4

Tamtéž. Str. 18 - 19.

7

Výše vyjmenovaná ustanovení OZO se tedy nevztahují na obchodníky podomní, a také na všechny ostatní obchodníky, kteří neplatí alespoň minimum státní daně výdělkové. Výjimka byla stanovena pro turecké obchodníky s právem vést velkoobchod s tureckými výrobky, vývoz tuzemských výrobků a provozování tranzitního obchodu s pevným stanoviskem v tuzemsku, kteří získali povolení politického zemského úřadu a byli zapsáni do firemního rejstříku. Obchodní firmu má tedy kupec jednotlivec, který je vždy obchodníkem plnoprávným, platí alespoň minimální výdělkovou daň a podléhá protokolární povinnosti. Co se týká veřejné a komanditní společnosti, platí pro ně stejný režim placení alespoň minimální výdělkové daně jako pro firmu kupce jednotlivce. Opět je tu výjimka pro obchodní společnosti tureckých poddaných, jejichž činností je provozování velkoobchodu s tureckým zbožím v tuzemsku. Pro obchodní společnosti bylo důležité ustanovení čl. 5 OZO: „Daná o kupcích ustanovení platí rovněž o společnostech obchodních, jmenovitě též o společnostech akciových, které provozují obchody.“ Podle tohoto článku se na obchodní společnosti vztahovaly předpisy firemního práva. V případě akciových společností šlo o tzv. obchodní akciové společnosti pouze v případě, kdy předmětem podnikání byl obchod. Existovaly totiž i akciové společnosti neobchodní, a na ty se firemní právo dle OZO nevztahovalo, nicméně i tyto společnosti musely mít firmu, viz. čl. 209 odst.1 OZO. Jednalo se o tzv. firmu obyčejnou. Pro společnosti s ručením omezeným tomu bylo jinak. Tato obchodní společnost je obchodníkem vždy, ať provozuje obchody nebo ne, a ať platí vyšší výdělkovou daň či nikoliv. Je vždy obchodníkem plnoprávným a formálním, a vždy má obchodní firmu. „Opět jinak je tomu při družstvech podle rak. družst. zák. Družstva nemusí býti dle svého účelu (§ 1 družst. zák.) a nebývají též (např. bytová družstva) obchodníky. Na ně vztahují se předpisy obchodního zákona dané o obchodnících, tedy i o firmách, pokud zákon společenstevní nemá předpisů odchylných, tehdy, když předmět jich podniku jest aspoň s části provozování obchodů (§ 13 družst. zák.) a platí-li vyšší daň výdělkovou. Tedy každé družstvo, ať neobchodní družstvo, či obchodní družstvo

8

menšího práva musí míti firmu. Firma jest tu jménem každého družstva. Obchodní firma jest pak jménem obchodního družstva většího práva.“5 Obchodní firmu mohly mít v případě, že platí vyšší výdělkovou daň a provozují obchod též právnické osoby a tzv. pochybné právní útvary (např. právovárečná měšťanstva) a veřejné banky dle ustanovení čl. 5 odst. 2 OZO. Na státní obchodní podniky se nevztahují předpisy OZO o firmách a do obchodního rejstříku se zapisují jedině, pokud tak stanoví zvláštní nařízení, viz. § 8 OZO. G. Švamberg ve své knize Právo firemní při analýze platného právního stavu dochází k následujícímu závěru: „Obchodní firma je jednak obchodní jméno protokolační povinnosti podléhajícího kupce jednotlivce resp. právnické osoby, jednak jediné jméno plnoprávných obchodních společností a plnoprávných obchodních družstev a veřejných bank. Firma v širším slova smyslu pak je obchodní jméno každého kupce jednotlivce jakož i jméno všech obchodních společností, družstev a jiných právních útvarů ji majících.“6 Je nezbytné rozeznávat vznik firmy a zápis firmy do obchodního rejstříku. Zatímco problematika vzniku firmy je charakteru materiálně právního, zápis do obchodního rejstříku má význam formálně právní. Zápis firmy akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným a družstev do obchodního rejstříku má konstitutivní účinky. Deklaratorní účinky má naopak zápis obchodní firmy kupce jednotlivce, firmy veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, spolku a dalších právních subjektů provozující obchody. Firma těchto právních subjektů vzniká okamžikem používání daného jména v obchodním styku. V souladu s tehdy platným právním řádem můžeme klasifikovat obchodní firmy následujícím způsobem:

5

Tamtéž. Str. 21.

6

Tamtéž. Str. 24.

9

-

firmy obchodní a firmy prosté

-

firmy kupců jednotlivců a firmy společenské

-

firmy osobní, firmy věcné a firmy smíšené

-

firmy nové (původní) a firmy staré (převedené, odvozené)

Firmy obchodní jsou takové, na které se vztahuje OZO a naopak prosté jsou ty, které OZO neupravuje7. Rozdíl mezi firmou kupce jednotlivce a firmami společností byl dán zejména při jejich tvoření, kdy musel být mezi oběma zřejmý rozdíl. Později se tento rozdíl stírá z důvodu přípustnosti staré firmy, takže je možné, aby kupec jednotlivec měl firmu společenskou a naopak. Skutečného majitele firmy tak nepoznáme z firmy, ale z obchodního rejstříku. Firma je osobní, pokud obsahuje neomezené ručení všech (veřejná obchodní společnost) nebo alespoň některých jejich společníků (komanditní a komanditní akciová společnost). V názvu pak musí obsahovat rodové jméno kupce jednotlivce, veřejného obchodního společníka, resp. komplementáře. Naopak u firmy věcné (neosobní), jest každý společník zúčastněn určitým kapitálem. Při novém podniku nesmí v ní být uvedeno ani jméno společníka, ani jiné osoby. Společnost s r.o. je označována jako mixtum compositum, mezi společností kapitálu a společností osob, firma pak může být jak osobní, tak věcná. V souvislosti s firmou novou a starou, jde OZO: „Zlatou střední cestou a přijímá systém smíšený, tj. systém pravdivosti firem nových s přípustností nepravdivosti firem starých.“8

7

Více viz. ŠVAMBERG, G. Právo firemní, nákladem vlastním, Praha : tiskem Unie, 1917. Str. 19-24.

8

Tamtéž. Str. 28.

10

1.1.2

Užívání firmy Omezení při užívání firmy hrálo svou roli pouze u firmy kupců jednotlivců a

spolků, které mají vedle jména obchodního ještě jméno obyčejné. Ostatní právní subjekty, které mají jen jméno obchodní - firmu, užívají ji při všech jednáních. Firmy jako jména obchodního, bude kupec jednotlivec, a stejně tak spolek užívat jako podnikatel při svých obchodních jednáních a jména občanského naopak při všech neobchodních jednáních, např. při uzavírání sňatku nebo výkonu volebního práva. V souladu s výše zmíněným čl. 15 OZO se firma používá při provozování obchodu a podepisování. Rozumí se tím všechna jednání, která s provozováním obchodu souvisí, včetně používání firmy na obálkách, dopisních papírech, ve výkladních oknech, na dodávkách rozvážející zboží, etc. Následující Čl. 16 pojednává o tvorbě firmy kupce jednotlivce. Jeho firma je tvořena jediným rodinným (občanským) jménem a zákon dále dodává: „Buď s příjmením anebo bez příjmení.“ Zde je vidět podstatný rozdíl oproti současné platné právní úpravě. Křestní jméno totiž nebylo povinnou součástí firmy kupce jednotlivce.9 Důležité je, aby byla firma při všech jednáních obchodníka, používána tím způsobem, jakým je zapsána v obchodním nebo společenstevním rejstříku. V případě, že je toto porušeno, obsahuje OZO v čl. 26 a 27 postupy proti tomuto porušení. Osoba, jež je oprávněná podepisovat se za firmu, se nazývá firmant. Firmanti v užším slova smyslu jsou majitelé závodů, jejich statutární zástupci, např. členové představenstva akciové společnosti, společnosti s r. o. a družstva, jsou rozenými nebo volenými zástupci těchto právních útvarů, podepisují se za firmu bez jakéhokoliv dodatku. Naopak firmanti v širším slova smyslu jsou zákonní zástupci a zmocněnci. Ti se vždy podepisují s dodatkem, jenž vyjadřuje jejich poměr k firmě.

9

BARTOŠÍKOVÁ, M. K obchodnímu jménu podnikatelů – fyzických osob. Obchodní právo, 1994, 3, ISSN 1210-8278. Str. 3.

11

Jména těchto firmantů se zapisují do obchodního nebo společenského rejstříku a stejně tak se zakládají jejich úředně ověřené podpisy do rejstříkových spisů. Důvod pro toto jednání je ten, aby veřejnost a obchodní partneři věděli, kdo je oprávněn podepisovat se za firmu a také jakým způsobem. Jaké se používaly typy podpisů? Kupec jednotlivec nebo prokurista podepisoval samostatně, naopak u akciové společnosti nebo u družstev bylo nutné ke vzniku písemného závazku více podpisů. Způsoby podepisování firmy byla dva, a to vlastnoruční vypsání znění firmy u kupce jednotlivce při osobním podpisu firmy a podpis oprávněných osob pod kýmkoliv napsané, vytištěné nebo vyrazítkované znění firmy, a to buď bez dodatku nebo s dodatkem. „Pokud dojde k nesprávnému znamenání firmy, tj. odlišnému než je předepsáno, nemá to za následek neplatnost podstoupeného závazku, ale mohlo by to být podnětem k jednání rejstříkového soudu. Přitom není rozhodné, zda došlo k pochybení ve znění použité firmy, vypuštění příslušného dodatku a nebo ve změně podpisu.“10

1.1.3

Převod firmy Gustav Švamberg uvádí, že převod firmy byl upraven v ustanovení čl. 22 – 24

11

OZO . Ustanovení čl. 22 znělo: „Kdo živnosti obchodní již zřízené smlouvou nebo dědictvím nabude, může ji pod posavadní firmou s přídavkem nástupnictví naznačujícím anebo bez tohoto přídavku dále vésti, ač jestliže posavadní majetník živnosti anebo dědici jeho anebo spoludědici, jsou-li tu kteří, k dalšímu vedení firmy výslovně přivolí.“ V této souvislosti je však nutné zmínit, že převod firmy se dle současné platné právní úpravy neuskutečňuje dědictvím. Viz. § 11 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku (dále jen ObchZ). Platná právní úprava ve spojení s dědictvím hovoří o přechodu firmy.

10


11

Tamtéž. Str. 42 – 43.

12

Za zmínku stojí následující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 02. 1939: „Vdova, která nepřevzala firmu ani smlouvou ani jako dědička po svém zemřelém manželu, nýbrž která provozuje živnost jen vdovským právem podle § 56, odst. 4, živn. ř., nemůže býti zapsána v obchodním rejstříku jako nová majitelka staré firmy zůstavitelovy (čl. 22 obch. zák.).“12 V souladu s ustanovením čl. 23 OZO nešlo převést firmu bez závodu: „Firmu co firmu přenášeti na jiného bez živnosti obchodní, za nížto posud byla vedena, dovoleno není.“ Šlo ji tedy převést jen se závodem (podnikem) a nový právní subjekt musel používat jméno subjektu dosavadního. Nebyla to samozřejmě povinnost, ale jen možnost obchodníka, stejně tak ji mohl zaměnit za své jméno nebo ji v rámci zákona i jinak změnit. Současná platná právní úprava se dle mého názoru tímto ustanovením inspirovala, neboť ani podle stávající úpravy nelze převést firmu bez podniku, viz. § 11 odst. 4 ObchZ. V praxi se jevila jako spornou otázka, co vše muselo být převedeno. G. Švamberg ve své knize Právo firemní uvádí: „Za převod závodu se nepovažovalo předání všeho zařízení obchodního, všech aktiv a pasiv, ale jen té části, která se váže k pokračování ve výdělečné činnosti předchůdce.“13 Převod firmy dle OZO byl tedy možný buď smlouvou a nebo dědictvím. Výčet jednotlivých smluvních typů nebyl omezen. Smluv mohla být celá řada, od smlouvy kupní, až po smlouvu pachtovní. V případě dědictví se mohlo jednat jak o sukcesi singulární, tak univerzální. Vlastníkem převedeného závodu se mohl stát jak kupec jednotlivec, tak obchodní společnost. Podmínkou bylo, aby převedený závod skutečně existoval, a proto obsahoval převod firmy určitá omezení. V prvém případě nebylo možné převést závod 12

Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc R II 4/39.

13


13

před jeho zřízením, a stejně tak nešlo převést zrušený závod. Dále musel být převod závodu i firmy současný a převedená firma musela být správná. Nakonec ustanovení čl. 24 znělo: „Vstoupí-li k živnosti obchodní již zřízené někdo za společníka, anebo přidá-li se ke společnosti obchodní z nova nějaký společník, anebo dá-li jí výhost, tehdy, nedbajíc proměny této, prvotní firma dále vésti se může. Nicméně, dá-li výhost společník, jehož jméno ve firmu pojato jest, potřebí jest výslovného jeho povolení k tomu, aby se tatéž firma dále vésti mohla.“ Jedná se tedy o problematiku udělení výslovného souhlasu dosavadního majitele nebo jeho právních nástupců k dalšímu používání firmy. „Dřívější majitel firmy může dáti svolení k dalšímu užívání svého jména ve firmě na dobu určitou nebo neurčitou.“14 Tento souhlas ale odpadal např. za situace identity osoby nabyvatele s osobou právního nástupce. „Převodem firmy s podnikem přestává být firma jménem dosavadního právního subjektu, a stane se jménem právního subjektu na který byla společně s podnikem převedena. Nový právní subjekt stává se neomezeným vlastníkem a může s ní dále nakládat. Při dalším převodu již nebude nutný souhlas prvního vlastníka firmy nebo jeho právních dědiců, byť by jméno prvního vlastníka bylo ve firmě obsaženo.“ 15

1.1.4

Zásady firemního práva Z ustanovení OZO o firmách lze odvodit následující zásady firemního práva.

Zásadu firemní povinnosti, pravdivosti a přiměřenosti firmy, jasnosti firmy, jednotnosti firmy, nedělitelnosti firmy, výlučnosti firmy, rozeznatelnosti firmy a zásadu veřejnosti firmy.

14

Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc R I 1010/23.

15


14

Povinnost mít firmu se týká jak kupce jednotlivce, tak obchodních společností a společenstev. Firmu musí mít každý obchodník a není rozhodné, zda podléhá nebo nepodléhá protokolární povinnosti. Účelem zásady pravdivosti je ochrana před klamavou a zkreslenou firmou. Smyslem přiměřenosti firmy je ochrana před přehnanou firmou. Firma nesmí obsahovat nic nepravdivého a přehnaného, ani po stránce osobní, ani po stránce věcné. Viz. ustanovení čl. 16 a 17 OZO. Smysl kritéria jasnosti firmy je stejný jako u zásady pravdivosti firmy. Tato zásada je důsledkem zásady pravdivosti. V praxi to pak vypadá tak, že jak ve firmě osobní (s výjimkou staré firmy), tak ve firmě věcné, nesmí být obsaženo nic, co by mohlo působit klamavě. Pokud byla majitelkou osobní firmy žena, muselo být její rodové jméno, v souladu se zásadou jasnosti firmy, zakončeno koncovkou „ová“. Zásada jednotnosti firmy znamená, že obchodník může mít pro daný podnik pouze jedno jméno, pod kterým musí obchod provozovat a jím podepisovat. Legální opora pro tuto zásadu je ustanovení čl. 15 OZO. Zásada nedělitelnosti firmy znamená, že jednou zvolená firma tvoří nerozlučný a nedílný celek. V praxi to znamená, že je zakázáno jakkoliv obměňovat, zkracovat, komolit nebo třeba jen vynechávat dodatky firmy. Výlučnost jako jedna z dalších zásad práva firemního je zakotvena v ustanovení čl. 20 OZO, které zní: „Každá nová firma má se zřetedlně rozeznávati ode všech firem, ježto v témž místě anebo v též obci již jsou, a jsou v registrách obchodních zapsány. Měl-li by některý kupec s jiným do register obchodních již zapsaným kupcem stejné jméno a příjmení, a chtěl-li by těchto jmen za firmu užívati, tehdy k ní připojiti má přídavek takový, kterýmž by se od firmy již zapsané zřetedlně rozeznávala.“ Její podstata je tedy v tom, že smí být v jednom místě nebo v téže obci zapsaná pouze jedna firma určitého znění. Každá nová firma se od ní musí zřetelně lišit. Princip exklusivity firmy je dále omezen hranicí jednoho místa, resp. jedné obce, neplatí tedy pro celý obvod rejstříkového soudu. Pojem místo se chápal zeměpisně, obec poté politicko - právně.

15

Rozeznatelnost firmy je logickým vyústěním zásady výlučnosti a jedinečnosti. Podstata této zásady je v tom, že každá nově vzniklá firma musí být rozeznatelná ode všech existujících a zapsaných firem v téže obci nebo místě. Účel zásady veřejnosti spočívá ve zveřejnění firmy a její struktury tak, aby byly každému dostupné. Je to nezbytná podmínka zachování víry a důvěry v obchodní jednání. G. Švamberg ve své knize Právo firemní uvádí tři způsoby a to:16 -

protokolární povinností firem v obchodních a společenstevních rejstřících

-

vyhlášením zapsaných firem, jejich změn a zániku v určitých veřejných novinách

-

povinností založit notářsky nebo soudně znamenání firmy do rejstříkových spisů

1.1.5

Ochrana firmy G. Švamberg hovoří o ochraně firmy ve dvojím smyslu: „Dělí ochranu firmy na

ochranu v zájmu veřejného pořádku a ochranu firmy v zájmu soukromém.“17 Ochranu firmy v zájmu veřejného pořádku vykonávají příslušné úřady přímo ex offo. Tato ochrana směřuje proti všem, a často bývá zaměřena proti samotnému majiteli firmy, jenž své firmy nesprávně užívá. Obchodní soud je slovy čl. 26 věty druhé OZO: „Rovnou měrou má přistupovati k těm, kdož užívají firmy, podlé předpisu rozdílu tohoto jim nepříslušné,“ povinen z úřední moci udělit pořádkovou pokutu tomu, kdo užívá firmu v rozporu s firemním právem. „Užívání neúplného znění firmy je neoprávněným užíváním firmy, které zavdává podnět k řízení dle čl. 26 obch. zák.“18 Ustanovení čl. 27 OZO je základním ustanovením pro soukromoprávní ochranu firmy. Znění tohoto článku je následující: „Komuž se nedovoleným užíváním firmy na právu jeho ujma děje, může bezprávníka žalovati, aby dále té firmy nevedl a škodu mu 16

Tamtéž. Str. 72-73.

17

Tamtéž. Str. 82 a n.

18

Rozhodnutí Nejvyššího soudu R II 574/37.

16

nahradil. O tom, zdali se jaká škoda a v jaké míře stala, rozhodne soud obchodní podlé uznání svého. Soud obchodní může naříditi, aby nález byl na útraty odsouzeného veřejně vyhlášen.“ Poškozenému dle tohoto ustanovení v souvislosti s neoprávněným zásahem k jeho firmě příslušejí dvě žaloby. A to žaloba na zdržení se dalšího používání firmy a žaloba na náhradu škody. Soud může dále nařídit zveřejnění rozsudku na náklady odsouzeného. „Zásah do práv majitele firmy jejím neoprávněným užíváním třetí osobou předpokládá její použití ve věrném znění, tak, jak jest protokolována.“19

1.1.6

Zánik firmy a obnova firmy Pokud budeme v OZO hledat explicitní ustanovení o zániku firmy, nebudeme

úspěšní. Tuto problematiku upravují jiné právní předpisy, a také ji lze dovodit z faktického jednání, kdy se oprávněný subjekt vzdá provozování závodu, a tento s firmou na nikoho nepřevede. Tento projev vůle musí být definitivní a nepochybný. Za faktické vzdání se činnosti nelze považovat zastavení činnosti např. z důvodu společensko-politických. G. Švamberg uvádí případy, kdy firma nezaniká:20 -

dodatečnými změnami výše výdělkové daně

-

úmrtím vlastníka závodu

-

vstupem obchodní společnosti nebo družstva do likvidace

-

upadnutí do konkursu

-

vnucenou správou obchodu

-

nuceným propachtováním podniku

-

přeložením sídla závodu

19

Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rv I 1711/28.

20

ŠVAMBERG, G. Právo firemní, nákladem vlastním, Praha : tiskem Unie, 1917. Str. 50-51.

17

-

změnou předmětu podnikání

Tak jako u vzniku firmy i zde musíme rozlišovat mezi jejím zánikem a jejím výmazem z rejstříku. Zánik firmy je otázkou materiálně právní a výmaz její potom formálně právní. Nemohu opomenout ani otázku obnovy firmy. Jak je to s firmou, která zanikla materiálně právně a s firmou, která zanikla formálně právně? Obnova firmy je možná v případě, že závod nezanikl materiálně - právně. Tzn. pokud trvá souvislost s dřívějšími obchody. Formální zánik firmy, tedy výmaz z rejstříku není v tomto případě rozhodující, neboť jen konstruuje domněnku materiálního zániku firmy, který lze vyvrátit protidůkazem.

1.2 Občanský zákoník z roku 1950 V roce 1918 vznikl samostatný československý stát, který se tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 přihlásil k myšlence právní kontinuity a převzal dosavadní právo en bloc. Co se týká obchodního práva, platil na našem území dále rakouský obchodní zákoník z roku 1863. 1. ledna 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/ 1950 Sb. – Občanský zákoník, který ve svém § 568 odst. 2 (2) zrušil OZO, a sjednotil tak soukromé právo na území republiky do jediné kodifikace. „Přestože šlo o kodifikaci ideologicky poplatnou době svého vzniku, nebyla jeho legislativně-technická úroveň nejhorší (rozhodně vysoko převyšovala úroveň dalšího občanského zákoníku z r. 1964).“21 Zákon č. 141/1950 Sb. neobsahoval úpravu firemního práva. Právnických osobám byla věnována ustanovení § 18 až 21. A dále § 22, který se týkal ochrany jména. 21

ELIÁŠ, K. Kurs obchodního práva : úvodní a obecná část, soutěžní právo. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 1995. 316 s. ISBN 80-7179-012-5 Str. 28.

18

Vedle fyzických osob (dále FO), byla způsobilost k právům a povinnostem umožněna také právnickým osobám (dále PO). PO mohly vznikat přímo ex lege, dále zřízením orgánem k tomu příslušným a nebo s jeho svolením. PO měly svůj vlastní název a jejich právní poměry byly upraveny právními předpisy nebo stanovami a ty také určovaly, kdo jedná jménem právnické osoby. Měla-li PO personální substrát a nestanovily-li zvláštní přepisy něco jiného, nebyli její členové odpovědni za závazky PO. Ustanovení § 21 přiznalo zvláštní ochranu PO socialistickým, zejména dobrovolným organisacím vytvořeným lidem a národním nebo komunálním podnikům. Ustanovení § 22 pak umožňovalo domáhat se upuštění od jednání, kterým byl někdo zkrácen na právech tím, že někdo jiný neprávem užívá jeho jména, příjmení, názvu nebo krycího jména.

1.3 Hospodářský zákoník z roku 1964 Počátkem 60. let u nás bylo kodifikováno socialistické hospodářské právo do zákona č. 109/1964 Sb., Hospodářského zákoníku. Tento zákoník řešil vztahy mezi socialistickými organizacemi, a také vztahy mezi nimi a státem. „Tento druhý aspekt podmínil rozsáhlé prostoupení zákoníku veřejnoprávními prvky“ 22 Kodex opět neobsahoval úpravu firemního práva. Upravoval tzv. socialistické organizace. Dle ustanovení § 14 jsou: „Socialistickými organizacemi státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů.“ § 17 dále stanovil, že: „Socialistické organizace vystupují v hospodářských vztazích svým jménem a nesou také majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak.“ Ustanovení § 43 obsahovalo náležitosti zřizovací listiny státních hospodářských organizací, písm. a) stanovilo: „Název organizace a její sídlo; název musí vylučovat možnost záměny s názvy jiných organizací a má vyjadřovat, o jakou formu státní hospodářské organizace jde.“

22

Tamtéž. Str. 29.

19

Ustanovení § 90 demonstrativně stanovilo obsah stanov družstevních socialistických organizací. Mimo jiné tyto stanovy upravovaly zejména název této organizace.

1.4 Významné novely hospodářského zákoníku Pád socialistického politického systému v listopadu 1989 vyvolal potřebu změny platného a účinného právního řádu, včetně oblasti obchodního práva. Byla tak přijata řada novel, které měly co nejrychleji opustit centrálně plánovanou ekonomiku, a vytvořit obchodní právo založené na tržní ekonomice. Zákonem č. 103/1990 Sb. byl novelizován hospodářský zákoník, do něhož byla vložena část upravující obchodní společnosti, s výjimkou společností akciových, které upravoval zvláštní zákon č. 104/1990 Sb. Další nezbytnou právní úpravou byl zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Novela hospodářského zákoníku provedená zákonem č. 103/1990 Sb. v ustanovení § 5 nově zakotvila: „Obchodní název (firmu)“. Odst. 1 stanovil, že: „Organizace provozují svou podnikatelskou činnost pod svým obchodním názvem (firmou).“ Dále byla zakotvena zásada nezaměnitelnosti firmy. Odst. 2 zakotvoval povinnost právní formy: „Obchodní název (firma) musí obsahovat údaj, o jakou organizačně právní formu, popřípadě druh organizace jde.“ Odst. 3 stanovil časově neomezené výlučné právo užívat obchodního názvu (firmy) zapsané pro danou organizaci. Dále byl tento odstavec klíčovým ustanovením pro ochranu zapsaného názvu (firmy). Poškozenému zde příslušely dvě žaloby, a sice žaloba na zdržení se neoprávněného zásahu k zapsanému názvu (firmě) a žaloba na náhradu škody. V případě, že byl obchodní název (firma) zapsán v rozporu se zákonem, měl poškozený možnost domáhat se výmazu takového zápisu. Poslední odstavec tohoto paragrafu upravoval starou firmu: „Vystoupí-li z obchodní společnosti společník, jehož jméno je obsaženo v obchodním názvu (firmě), je možné vést dále tentýž obchodní název (firmu) jen s jeho souhlasem.“

20

Zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, upravoval obchodní název (firmu) fyzických osob. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. d) znělo: „Žadatel v žádosti o registraci uvede obchodní název (firmu), popřípadě ochrannou známku, jichž bude užívat.“ Dále bylo stanoveno, že se: „Obchodní název skládá z příjmení podnikatele, popřípadě z dodatku zamezujícího zaměnitelnost, ovšem orgán příslušný k registraci mohl připustit i jiný obchodní název (firmu).“

1.5 Obchodní zákoník z roku 1991 Počátkem devadesátých let byl platný a účinný občanský zákoník z r. 1964 novelizován (stalo se tak zákonem č. 509/1991 Sb.) a vedle občanského zákoníku byl vydán zvláštní obchodní zákoník. Český obchodní zákoník byl schválen ještě za existence československé federace tehdejším Federálním shromážděním dne 5. 11. 1991 a vyhlášen byl ve sbírce zákonů (částka 98) dne 18. 12. 1991 jako zákon č. 513/1991 Sb., (ObchZ). Účinnosti nabyl po velmi krátké legisvakanční lhůtě 1. ledna 1992. Dle prof. Eliáše byl obchodní zákoník přijat v době: „Která neskýtala podmínky pro vypracování kodifikace filosoficky nebo koncepčně koherentní. K tíži byla i jeho kvapná příprava, stejně tak chybějící diskuse a oponentura k jeho návrhu. Zásadním problémem bylo také to, že se sama obchodní kodifikace neměla koncepčně o co opřít. Platný občanský zákoník, byť několikrát novelizován je stále poznamenán ideologickou koncepcí doby svého vzniku.“23

23

Tamtéž. Str. 35.

21

2 PRÁVNÍ ÚPRAVA OBCHODNÍ FIRMY Právní úprava obchodní firmy je obsažena v části první, nazvané Obecná ustanovení, hlavě první v Základních ustanoveních, v dílu třetím pojmenovaném Obchodní firma a konkrétně pak v ustanoveních § 8 až 12 ObchZ. Hned v zápětí je nutné konstatovat, že tato ustanovení sama o sobě k pochopení firemního práva nestačí a společně s nimi je nezbytné interpretovat předcházející, a stejně tak následná ustanovení ObchZ. V části první to jsou ustanovení definující podnikání, obchodní rejstřík a úprava nekalé soutěže. Ve druhé části ObchZ to budou zejména příslušná ustanovení jednotlivých typů obchodních společností a družstva, a stejně tak nelze opomenout některá ustanovení části třetí o obchodních závazkových vztazích, např. smlouvu o prodeji podniku. Účinná právní úprava obchodního zákoníku pracuje s pojmem obchodní firmy, vrací tak do našeho právního řádu pojem, jenž upravoval OZO a na přechodnou dobu ho obnovila novela hospodářského zákoníku v roce 1990 (zákon č. 103/1990 Sb.). Současný obchodní zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 1992, nahradil obchodní firmu obchodním jménem. Obchodní jméno dle stávající úpravy ObchZ musel mít každý podnikatel bez ohledu na to, zda byl zapsán v obchodním rejstříku (dále OR), případně v jiné evidenci. Ustanovení § 8 znělo: „Obchodním jménem se rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti.“ Ovšem novela ObchZ, provedená zákonem č. 370/2000 Sb., se s účinností od 1. 1. 2001 vrací k obchodní firmě a dle mého názoru tak navazuje nejen na prvorepublikovou tradici firemního práva, ale sahá hlouběji, až do rakousko-uherské právní úpravy tohoto institutu. Pojem obchodní firmy je ovšem užší, než byl pojem obchodní jméno. Nejvýznamnější rozdíl je v tom, že obchodní firmu mají jen podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku. Ustanovení § 8 odst. 1 zní: „Obchodní firma je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Podnikatel je povinen činit právní úkony pod svou firmou.“ A odst. 2: „Na podnikatele nezapsaného v obchodním rejstříku se nevztahují

22

ustanovení o firmě, právní úkony je povinen činit, je-li fyzickou osobou, pod svým jménem a příjmením, a je-li právnickou osobou, pod svým názvem. U svého jména a příjmení nebo názvu může podnikatel nezapsaný v obchodním rejstříku užívat při podnikání odlišující dodatek nebo další označení za předpokladu, že nepůsobí klamavě a jeho užívání je v souladu s právními předpisy i dobrými mravy soutěže, takový dodatek nebo označení není firmou a je chráněn právem proti nekalé soutěži.“ Podle platné a účinné právní úpravy jsou tedy dvě základní skupiny podnikatelů. Tou první skupinou jsou podnikatelé, kteří mají obchodní firmu, jsou zapsaní v OR a vztahuje se na ně režim ustanovení § 8 odst. 1 ObchZ. A tou druhou jsou samozřejmě podnikatelé, kteří obchodní firmu nemají, nejsou zapsaní v OR a jejich právní poměry se řídí ustanovením § 8 odst. 2 ObchZ. Podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku jsou povinni činit právní úkony pod svým jménem a příjmením, jsou-li fyzickými osobami nebo pod svým názvem, jsou-li právnickými osobami. Novela ObchZ provedená zák. č. 501/2001 Sb. doplnila § 8 odst. 2 do současné podoby. Stanovila, že podnikatel nezapsaný do OR, může u svého jména a příjmení nebo samozřejmě názvu, je-li PO, používat při podnikání odlišující dodatek, případně jiné označení. Podmínkou je, že nesmí působit klamavě a jeho používání není v rozporu s právním řádem a dobrými mravy soutěže. Tomuto dodatku nebo označení přísluší ochrana právem proti nekalé soutěži, není však firmou ve smyslu ObchZ. Na tyto podnikatele (fyzické i právnické osoby), a stejně tak na jiné osoby – nepodnikatele, se ustanovení obchodního zákoníku o obchodní firmě nevztahují.

2.1 Tvorba obchodní firmy – tzv. nová firma Vznik firmy je upraven právními normami. Tzn., že při tvoření firmy je nezbytné vycházet z ustanovení platného práva. Pro tzv. novou firmu, tedy firmu poprvé vznikající, která doposud neexistovala, je klíčovým ustanovením § 9 ObchZ. Toto ustanovení má dva odstavce, ten první se týká firmy FO, a druhý potom PO. Odst 1 zní:

23

„Firmou fyzické osoby musí být vždy její jméno a příjmení. Firma fyzické osoby může obsahovat dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se zpravidla k této osobě nebo druhu podnikání.“ A odst. 2: „Firmou obchodní společnosti nebo družstva a dalších právnických osob, které vznikají zápisem do obchodního rejstříku, je název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku. Firmou právnické osoby, která se zapisuje do obchodního rejstříku na základě zvláštního právního předpisu a která vznikla před tímto zápisem, je její název. Součástí firmy právnických osob je i dodatek označující jejich právní formu.“ V § 9 jsou uloženy povinnosti, jimiž se musí podnikající fyzická a právnická osoba při utváření své obchodní firmy řídit. Pouze podnikající FO má možnost volby, zda doplní svou firmu odlišujícím dodatkem, který se zpravidla k této osobě nebo k druhu daného podnikání vztahuje. „Firma se zpravidla tvoří z kmene firmy (základu) a dodatků.“24 Pokud se nad tímto tvrzením zamyslím, napadá mě, že jedině firmu FO lze v určitých případech tvořit bez obligatorního dodatku. Veškeré učebnice, se kterými jsem pracoval, popisují obchodní firmu tímto způsobem. Miloš Tomsa k tomu dodává, že z hlediska zákona: „Jsou všechny dodatky součástí obchodní firmy, které tvoří celek a jako celek musí být používány.“25 Na tento názor lze z mého pohledu nahlížet ze dvou úhlů. V praxi je totiž úplně běžné, že podnikatelé, jak FO, tak PO, používají v každodenních jednáních zkratky firmy. Z toho může samozřejmě vznikat řada pochybností. Navíc je nezbytné od firmy odlišovat jiná označení, jako je název provozovny, v tomto případě nejde o součást firmy a vztahuje se na ně jen ochrana podle ustanovení práva o ochraně proti nekalé soutěži dle § 44 a násl. ObchZ.

24

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 12.vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 1375 s. (Beckova edice komentované zákony). ISBN 978-80-7400-055-3. Str. 21.

25

TOMSA, M. K obchodnímu jménu a jeho ochraně. Obchodní právo, 1995, 7-8, ISSN 1210-8278. Str. 14.

24

Firemní kmen Firemní kmen (základ, jádro), označovaný také jako „corpus firmae“, je ta část firmy, která je jejím základem, určuje firmu a slouží k identifikaci podnikatele. Tuto část používá podnikatel při své činnosti a reprezentaci zpravidla nejčastěji. Právní teorie firemního práva z hlediska obsahu rozlišuje následující firemní kmeny: „Osobní, věcný, fantazijní nebo smíšený.“26 Charakteristika jednotlivých typů firmy z hlediska obsahu firemního kmene není náročná a lze se řídit samotným obsahem označení. Osobní firma je taková, jejíž kmen je tvořen osobním jménem, tedy osobním jménem podnikatele – fyzické osoby, např. Jan Novák nebo u právnických osob, osobním jménem fyzické osoby, nejčastěji osobním jménem některého společníka nebo zakladatele, např. Novák, s. r. o. „V osobní firmě obchodní společnosti se nemusí uvádět plné jméno a příjmení zakladatelů či společníků.“27 Věcná firma vyjadřuje věcnou náplň a odvozuje se z podnikání, např. Autoopravna, s.r.o. Firma fantazijní nevyjadřuje žádné souvislosti s osobou podnikatele ani s jeho podnikáním, např. Obloha, s. r. o. Smíšené firmy vyjadřují kombinaci výše uvedených znaků, např. Jan Pokorný, autoservis, s.r.o. První část je složka osobní (Jan Pokorný) a část druhá je složkou věcnou (autoservis). Právní řády různých zemí omezují volbu obchodní firmy řadou omezení. „U společností osobních se zpravidla zakazují jiné firmy než osobní, u společností s ručením omezeným (německá úprava) jsou přikazovány firmy osobní nebo věcné, u akciových společností jsou povinné zásadně firmy věcné, etc.“28

26

FALDYNA, F. Obchodní právo. Praha : ASPI Publishnig, 2005. 1345 s. ISBN 80-86395-90-1. Str. 25.

27

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 12.vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-055-3. 1375 s. (Beckova edice komentované zákony). Str. 21.

28

ELIÁŠ, K. Kurs obchodního práva : úvodní a obecná část, soutěžní právo. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 1995. 316 s. ISBN 80-7179-012-5. Str. 93.

25

Firemní dodatek ObchZ zakotvuje několik typů dodatků. Nejčastější je dělení na dodatky povinné (obligatorní) a dobrovolné (fakultativní).29 Typický firemní povinný dodatek je zakotven v poslední větě výše zmíněného ustanovení § 9 odst. 2., toto ustanovení určuje režim pro PO. V praxi je to např. Hladík, s.r.o. Obligatorní dodatek FO je legálně zakotven v poslední větě § 10 odst. 1: „Má-li fyzická osoba stejné jméno s jiným podnikatelem působícím v témže místě, je povinna doplnit ve firmě údaj o jménu dostatečně odlišujícím dodatkem ve smyslu § 9 odst. 1.“ Příkladem může být třeba Ing. Jan Novák, programátor. Pro označení dodatku obligatorně užívaného pro právnickou osobu v likvidaci užil zákon termínu dovětek (ustanovení § 70 odst. 2 ObchZ, posl. věta.) Nepovinný dodatek firmy FO má oporu ve větě druhé opět výše zmíněného § 9 odst. 1. ObchZ. Je to např. Jiří Novák, starší nebo Jan Pokorný, zámečník. „V případě dodatku je ze slov „vztahující se zpravidla k této osobě nebo druhu podnikání“ v § 9 odst. 1 ObchZ ve znění platném po 1. lednu 2001 oproti dřívější úpravě zřejmé, že dodatek k firmě může být i jiný, než jen vztahující se k osobě podnikatele či druhu jeho podnikání, například dodatek již může být fantazijní.“ 30 Autoři knihy Obchodní právo člení dále firemní dodatky podle toho, co vyjadřují na: „Věcné, osobní, smíšené, fantazijní, dodatek odlišující místo podnikání (sídlo) a dodatek označující právní formu právnických osob.“31 Věcným dodatkem je např. autočalounictví, osobním může být třeba otec nebo syn. Smíšeným dodatkem je

29

Viz. např. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 12.vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 1375 s. (Beckova edice komentované zákony). ISBN 978-80-7400055-3. Str. 21 nebo Obchodní právo. Praha : ASPI Publishnig, 2005. 1345 s. ISBN 80-86395-90-1. Str. 25 – 26. 30

HUŠEK, J. Novela obchodního zákoníku a firma podnikatele – fyzické osoby. Právo a podnikání, 2001, 3, ISSN 1211-1120. Str. 6.

31


26

pak např. bratr – majitel autodílny, fantazijní U tří kosmonautů, dodatek odlišující místo podnikání (sídlo) třeba Praha, a dodatky označující právní formu právnických osob pak explicitně vyjmenovává ObchZ v ustanoveních týkajících se jednotlivých společností a družstva.

2.1.1

Obchodní firma fyzických osob V souvislosti s obchodní firmou FO je nutné a nezbytné poukázat na ustanovení

§ 34 ObchZ. Právní úprava rozlišuje dva druhy zápisů do obchodního rejstříku. Povinný (obligatorní) a dobrovolný. Dle odst. 2 se do OR obligatorně zapisuje: „Fyzická osoba, která je podnikatelem, se zapíše do obchodního rejstříku vždy, jestliže výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za dvě po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku sto dvacet milionů Kč.“ Ustanovení § 34 odst. 1 písm. c) stanoví, které podnikající FO se do OR zapisují dobrovolně: „Fyzické osoby, které jsou podnikateli a mají bydliště v České republice a osoby podle § 21 odst. 5, které podnikají na území České republiky, pokud o zápis požádají.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se do ObchZ nezapisuje každá FO, ale pouze ta, která splní výše stanovené podmínky a samozřejmě je zároveň podnikatelem. Kdo je podnikatelem dle ObchZ, stanoví § 2 odst. 2: „Osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.“ Dle ObchZ musí být firmou FO vždy její jméno a příjmení. V souladu s výše popsanou teorií o různých firemních kmenech se tedy jedná o osobní firemní kmen. Jménem se rozumí osobní jméno fyzické osoby (Jan), příjmením je jeho rodové jméno (Novák). Aby firma naplnila požadavek pravdivosti firmy, musí být jméno a příjmení dané fyzické osoby použito v zákonné podobě, kterým je její úřední podoba

27

podle zápisu v matrice. V této podobě je občan oprávněn a povinen jméno a příjmení používat. „Firmu nelze tvořit různými pseudonymy, nelze použít domácí tvary křestních jmen (Pepa), stejně tak zdrobněliny křestních jmen (Tomášek) a přezdívky (Kápo), dále nelze užít zkratky nebo iniciály jména a příjmení (J. Novák, Kaplan T., J. N.). Stejně tak nelze užít jiné podobné výrazy a tvary křestních jmen a příjmení, které nejsou úředním tvarem jména fyzické osoby.“32 Nepravdivě a také nesprávně utvořenou firmu podnikatele fyzické osoby nelze zapsat do obchodního rejstříku. Podnikatelé FO zapisující se do obchodního rejstříku mohou svou firmu odlišit fakultativním dodatkem nebo musí v určitých případech použít obligatorní dodatek. Viz. výše. Ustanovení § 10 odst. 1 ve své třetí větě stanoví: „U fyzické osoby postačí zpravidla k odlišení uvedení jiného místa podnikání.“ Prof. Eliáš k dodatku obsahující místo podnikání říká: „Není zcela jasné, zda-li má být tento dodatek vyjádřen adresou místa podnikání ve smyslu § 2 odst. 3 nebo názvem obce, popřípadě její místní částí. Obchodní zákoník tuto otázku výslovně neřeší a výklady jednotlivých autorů se rozcházejí. Převládá však rozumný výklad považující za místo jako odlišující dodatek firmy pouze název obce, popřípadě její místí části.“33 Dodatek ke jménu podnikatele FO musí být pravdivý. Za osobní dodatek je považován také akademický titul, není překážkou, že se uvádí před jménem. „Akademický titul musí být uváděn ve skutečné a nikoliv v chtěné či budoucí možné podobě, např. Mgr. Jan Novák si nemůže zvolit firmu JUDr. Jan Novák a to ani tehdy, pokud se o nový akademický titul zrovna uchází v rigorózním řízení. Se zásadou pravdivosti souvisí také to, že pokud má daná fyzická osoba podnikatelské oprávnění na

32 33

Tamtéž. Str. 27

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Kurz obchodního práva : obecná část, soutěžní právo. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 610 s. ISBN 978-80-7179-583-4. Str. 115.

28

konkrétní činnost v daném oboru např. instalatér, nemůže formou dodatku uvést do firmy nesprávně jiný obor či jinou činnost, např. Jan Novák, instalatér a zedník.“34 Nyní několik slov ke změně jména FO během podnikání. Tato situace je typická zejména pro ženy podnikatelky, nicméně nelze ji vyloučit ani u FO obecně. Žena podnikatelka musí při zahájení podnikání použít takové jméno a příjmení, které ji přísluší podle matriky. Pokud žena podnikatelka změní v průběhu podnikání své jméno, může používat ve firmě i své dřívější jméno s dodatkem obsahujícím nové jméno, např. Jana Nováková, provdaná Jana Kopecká. Toto pravidlo vyplývá z ustanovení § 11 odst. 2 ObchZ: „Je-li podnikatelem fyzická osoba, která změnila své jméno, může používat ve firmě i své dřívější jméno s dodatkem obsahujícím nové jméno.“ Zvláštní situaci umožnila novela ObchZ provedená zákonem č. 370/2000 Sb., viz. výše. Její přechodné ustanovení č. 37 stanovilo: „Průkazy živnostenských nebo jiných podnikatelských oprávnění vydané ke dni účinnosti tohoto zákona ani jiná povolení, souhlasy, popřípadě obdobné dokumenty znějící na obchodní jméno fyzických osob nepozbývají platnosti a nemusí být uvedeny do souladu s § 8 a násl. obchodního zákoníku.“ V praxi to neznamená nic jiného, než to, že po znovuzavedení obchodní firmy, může existovat podnikatel FO, který nebude zapsán v OR, a který bude podnikat pod svým jménem a příjmením s dodatkem. Toto potvrdila jedna z dalších novel ObchZ provedená zákonem č. 501/2001 Sb., viz výše.

2.1.2

Obchodní firma právnických osob Dle ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) ObchZ se do OR zapisují: „Obchodní

společnosti a družstva.“

34


29

„Jiné právnické osoby se do obchodního rejstříku zapisují pouze v případě, že tak stanoví zvláštní právní předpis (např. státní podniky, Česká konsolidační agentura).“ 35 Tak jako pro firmu FO, také pro tvorbu firmy PO platí ustanovení ObchZ o firemním právu. Ustanovení § 9 odst. 2 ObchZ, viz. výše, stanoví, jaká je firma obchodních společností, družstva a dalších právnických osob. Zakladatelé právnické osoby mají poměrně volnou ruku při tvorbě názvu, zákonným limitem je ale první věta § 10 odst. 1 ObchZ: „Firma nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě.“ A věta druhá stanoví: „K odlišení firmy nestačí rozdílný dodatek označující první formu.“ Kmen firmy PO může být opět osobní, věcný, smíšený, ale také fantazijní. Pokud podnikatelé PO zvolí osobní firemní kmen, např. Šmidberský: „Volí výhradně ze jmen svých zakladatelů, případně společníků, i budoucích a dávají tak najevo, jak významné osoby dané oblasti jsou jejími zakladateli.“36 Věcný firemní kmen z logiky věci zvolí ta podnikající PO, která klade největší důraz na svou činnost, např. Lom, Beton. Je typické spojit tuto činnost s místem podnikání, jako např. Lom Markovice. Smíšený firemní kmen, je tvořen dvěma předchozími případy, a jeho použitím chce podnikatel PO vyjádřit jednak osobu zakladatele, případně jinou významnou osobu a předmět podnikání. V praxi to vypadá např. takto: Jan Novák – cyklistické potřeby. Zbývající alternativou je fantazijní firemní kmen PO.

35

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006, 1528 s. ISBN 80-7179-487-2. Str. 94

36


30

Firma obchodní společnosti, družstva a jiných právnických osob musí dle ustanovení § 9 odst. 2 ObchZ věty poslední, viz. výše, obsahovat zákonem stanovený dodatek označující její právní formu. Tímto dodatkem podnikatel PO informuje veřejnost o své právní formě. Jde o dodatek v zákonem stanovené podobě a je vyloučeno, aby šlo o dodatek formulovaný jinak než stanoví zákon. Firemní dodatky jednotlivých obchodních společností a družstev obsahuje ObchZ ve své části druhé, v ustanovení příslušných jednotlivým obchodním společnostem a družstvu.

Veřejná obchodní společnost Základním ustanovením pro tvorbu obchodní firmy veřejné obchodní společnosti je ustanovení § 77 ObchZ. Toto ustanovení vyžaduje, aby firma veřejné obchodní společnosti obsahovala označení „veřejná obchodní společnost“, jež může být nahrazeno zkratkou „veř. obch. spol.“ nebo „v. o. s.“. V případě, kdy obsahuje firma této společnosti jméno alespoň jednoho společníka, dle věty druhé výše zmíněného paragrafu, postačí k vyjádření její právní formy ve firmě dodatek „a spol.“ Prof. Eliáš ve své knize Kurs obchodního práva uvádí: „Dodatku „a spol.“ u veřejné obchodní společnosti nelze použít, pokud by ve firmě veřejné obchodní společnosti byla zastoupena jména všech společníků. Například, pokud by společníky veřejné obchodní společnosti byli pánové Vrabec, Vrána a Kos, nemůže firma veřejné obchodní společnosti znít Vrabec, Vrána, Kos a spol., neboť by vyvolávala klamavou představu, že společnost čítá více než tři společníky.“37

37

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Kurz obchodního práva : obecná část, soutěžní právo. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 610 s. ISBN 978-80-7179-583-4. Str. 116-117.

31

Komanditní společnost Pro firmu komanditní společnosti stanoví ustanovení § 95 ObchZ obligatorní označení právní formy této společnosti v její obchodní firmě buď plným dodatkem „komanditní společnost“ nebo zkratkami „kom. spol.“ nebo „k. s.“ ObchZ ve větě druhé výše zmíněného paragrafu umožňuje užití komandistova jména v obchodní firmě. Dojde-li k této možnosti má to vliv na míru komandistova ručení. Obsahuje-li firma společnosti jméno komandisty, ručí tento komandista za závazky společnosti jako komplementář.

Společnost s ručením omezeným Dle ustanovení § 107 ObchZ se použije firemní dodatek označující právní formu společnosti, a to buď plnými slovy „společnost s ručením omezeným“ nebo povinnými zkratkami „spol. s. r. o.“ nebo „s. r. o.“

Akciová společnost Dle ustanovení § 154 odst. 2 ObchZ musí obchodní firma akciové společnosti obsahovat dodatek „akciová společnost“ nebo ve zkratkách „akc. spol.“ nebo zkratku „a. s.“ Firma akciové společnosti musí obsahovat jeden z obligatorních dodatků a pod ním musí ve svých obchodních vztazích vystupovat. Touto problematikou se zabýval Vrchní soud v Olomouci a dne 28. 03. 1996 ve svém rozhodnutí konstatoval: „Z § 154 odst. 2 v návaznosti na § 9 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že akciová společnost si musí vybrat jedno z označení právní formy - "akciová společnost" nebo zkratku "akc. spol." nebo "a.s." -, které je jako dodatek součástí jejího obchodního jména; dvě nebo i tři uvedená označení vedle sebe nejsou přípustná.“

32

Družstvo Firemní právo družstev je postaveno na stejných principech jako firemní právo obchodních společností, viz. § 9 odst. 2 věta první. Jediný rozdíl je v tom, že nelze užít zkrácené právní formy družstva. Podle ustanovení § 221 odst. 3 ObchZ musí firma družstva obsahovat označení „družstvo.“

Povinné dodatky stanovené zvláštními zákony „ObchZ doplňují, pokud jde o požadavky kladené na firmu, některé zvláštní zákony.“38 Ustanovení věty první § 9 odst. 2 ObchZ hovoří o „Dalších právnických osobách…“. A i součástí firmy těchto PO je dodatek označující jejich právní formu. Jak bylo již řečeno, tato úprava je obsažena ve zvláštních zákonech, viz. níže. Firma státního podniku dle ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, stanoví: „Součástí obchodního jména je označení "státní podnik", které může být nahrazeno zkratkou "s. p." Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, v jehož ustanovení § 3 odst. 1 stojí: „Slovo „banka“ nebo „spořitelna“, jeho překlady nebo slova od nich odvozená smí užívat v obchodní firmě pouze právnická osoba, které byla udělena licence, pokud není zřejmé ze souvislosti, v níž se slovo „banka“ nebo „spořitelna“ používá, že tato osoba se nezabývá činností uvedenou v ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona.“ Dle § 3 odst. 4 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem: „Obchodní firma penzijního fondu musí obsahovat označení "penzijní fond". Jiné osoby nesmějí ve své obchodní firmě ani názvu toto označení používat.“ Jedním z dalších právních předpisů upravující obligatorní firemní dodatek patří zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, podnikatelé právnické osoby, jejichž podnikání tento zákon upravuje, musí ve svých obchodních firmách použít zákonem 38

Tamtéž. Str. 117.

33

stanovené dodatky jako např. „uzavřený investiční fond“ (§ 4 odst. 3) nebo „otevřený podílový fond“ (§ 10 odst. 4).

2.2 Tvorba obchodní firmy – tzv. stará firma ObchZ připouští z výše popsané tvorby obchodní firmy určité výjimky. Klíčovým ustanovením je § 11 odst. 1: „Kdo zdědí podnik nebo jej nabudu smlouvou, může podnikat pod dosavadní firmou s nástupnickým dodatkem, jen má-li k tomu výslovný souhlas zůstavitele nebo dědiců nebo právního předchůdce.“ Toto ustanovení upravuje tzv. starou firmu, slovy zákonodárce „může podnikat pod dosavadní firmou…“. Tato úprava tedy umožňuje, aby každý (FO i PO), kdo zdědí podnik nebo jej nabude smlouvou, mohl zachovat původní firmu, má – li k tomu výslovný souhlas zůstavitele, jeho dědiců nebo právního předchůdce. Je to ovšem právo, nikoliv povinnost, tzn., že podnikatel pod dosavadní firmou podnikat nemusí. Nezbytnou podmínkou je uvést nástupnický dodatek. „V tomto řešení lze vidět silnější prosazení principu pravdivosti firmy.“39 Na rozdíl od právní úpravy před 1. 1. 2001 již není nutné uvádět jméno nástupce. „Nástupnický dodatek lze uvádět jak před starou firmou, tak i za ní.“ 40 Já sám toto ustanovení považuji v obchodním styku za velmi důležité a v podstatě nezbytné. Těžko si představit situaci, že by podnikatel nemohl dál podnikat pod dosavadní firmou, pod firmou, která je v daném odvětví podnikání známá, těší se dobrému jménu a pověsti, a je pod tímto označením úspěšná. Za kladnou považuji i možnost dispozice s firmou pro případ smrti.

39

Viz. PELIKÁNOVÁ, I. In PLÍVA, S. a kolektiv. Změny v obchodním právu. 1.vyd. Praha : Orac, 2001, 2003. 223 s. ISBN 80-86199-41-5. Str. 16.

40

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Kurz obchodního práva : obecná část, soutěžní právo. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 610 s. . ISBN 978-80-7179-583-4. Str. 118.

34

Platná úprava tzv. staré firmy se dle mého názoru opět inspirovala úpravou této problematiky v OZO, viz. výše. „Zachování staré firmy i v případě převodu nebo přechodu podniku na jiného vlastníka je sice v rozporu s principem pravdivosti firmy, pro mnohé podnikatele však bývá důležité, aby jim právní úprava dovolovala používat dosavadní firmu, v obchodních kruzích známou, proslulou, mající dobrý zvuk u klientů. V této souvislosti lze hovořit o možnosti podnikat pod starou firmou za podmínek stanovených v ObchZ, nikoliv o povinnosti.“41

2.2.1

Přechod obchodní firmy Problematika přechodu staré firmy je v případě smrti podnikatele FO vázána na

dědění podniku a v případě zániku podnikatele právnické osoby bez likvidace na přechod podniku na nástupnickou právnickou osobu. Z výše zmíněného ustanovení § 11 vyplývá, že nabyvatel, ať už podnikatel FO nebo podnikatel PO, nabude podnik od FO podnikatele. „Firma fyzické osoby podnikatele je vždy tvořena prvkem osobnostním, tj. jménem a příjmením. V souladu s ustanovením § 11 ObchZ a v souvislosti s ustanovením § 13 ObčZ lze pro podnikatelské účely užít jména a příjmení fyzické osoby pouze s jejím souhlasem, což platí i pro užití související s podnikem.“42 Aby nabyvatel podniku mohl dále podnikat pod dosavadní firmou, musí být současně splněny dvě podmínky. Nabyvatel musí obligatorně doplnit ke staré firmě nástupnický dodatek. Musí tu být výslovný souhlas oprávněné osoby, nositele osobnostních práv, tedy zůstavitele nebo právního předchůdce nebo v případě dědění ostatních dědiců s trváním staré firmy.

41 42


DĚDIČ, J. Obchodní zákoník : komentář. Díl I., § 1 - § 92e. 1. vyd. Praha : Polygon, 2002. 847 s. ISBN 80-7273-071-1. Str. 84.

35

Přechod firmy PO je upraven v ustanovení § 11 odst. 3 ObchZ: „Firma právnické osoby přechází na nástupnickou právnickou osobu s podnikem, zaniká-li původní právnická osoba bez likvidace a nástupnická právnická osoba firmu převezme. Má-li nástupnická právnická osoba jinou právní formu, musí být změněn dodatek v souladu s její právní formou.“ V tomto případě se jedná o tzv. univerzální sukcesi. K přechodu firmy PO tedy může dojít jen tehdy, zaniká-li právnická osoba bez likvidace a její podnik přechází na právního nástupce, to je první podmínka. Pokud by to tak nebylo a právnická osoba zanikla s likvidací, zanikne tak i její obchodní firma. Druhou zákonnou podmínkou univerzální sukcese je převzetí firmy nástupnickou osobou, její projev vůle. Shodně konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2004: „Obchodní jméno (od 1.1.2001 obchodní firma) právnické osoby přechází na nástupnickou právnickou osobu spolu s podnikem pouze v případě, pokud nástupnická právnická osoba při převodu podniku projeví vůli obchodní jméno převzít.“43 Pokud právní nástupce firmu převezme, dochází k převodu firmy. V praxi ale mohou nastat situace, kdy právní nástupce firmu nepřevezme a k převodu firmy tak nedojde. Ve výše citovaném rozsudku se shodně vyjádřil NS: „Obchodní jméno, které nástupnická právnická osoba při převodu podniku nepřevezme, zaniká současně se zánikem právnické osoby, k níž se váže.“44 Má-li nástupnická právnická osoba jinou právní formu, musí být změněn dodatek v souladu s její právní formou. Např. zanikající veřejná obchodní společnost má firmu Lesník, v. o. s. a přechází při splnění výše uvedených podmínek na nástupnickou právnickou osobu – společnost s ručením omezeným. Původní firma musí být změněna na Lesník, s. r. o. nebo Lesník, společnost s ručením omezeným nebo Lesník, spol. s. r. o.

43

Rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 47/2004.

44

Tamtéž.

36

2.2.2

Převod obchodní firmy Tato problematika je upravena v ustanovení § 11 odst. 4 ObchZ: „Převod firmy

bez současného převodu podniku je nepřípustný. Převod firmy je možný i při převodu části podniku, bude-li podnikatel zbývající část provozovat pod jinou firmou nebo tato část zanikne likvidací.“ Výše citované ustanovení výslovně zakazuje převod obchodní firmy bez současného převodu podniku. Věta druhá téhož ustanovení ale připouští možnost převodu obchodní firmy současně s převodem části podniku, ovšem jen při současném splnění podmínky, že zbývající, nepřevedená část bude provozována pod jinou firmou nebo tato část zanikne likvidací. Důležité je to, že podnik lze naopak převést i bez firmy. Nejvyšší soud se v odůvodnění výše zmíněného rozsudku zabýval otázkou, zda je možné převzít obchodní jméno i později, tj. po převodu podniku: „Odvolací soud správně vyšel z ustanovení § 11 odst. 4 obch. zák. Podle této právní normy je převod obchodního jména bez současného převodu podniku nepřípustný, přičemž převod obchodního jména je možný i při převodu části podniku, bude-li podnikatel zbývající část provozovat pod jiným obchodním jménem nebo tato část zanikne likvidací. Uvedené ustanovení tak upravuje tzv. vázaný přechod obchodního jména, tj. nepřipouští, aby k jeho převodu došlo bez současného převodu podniku.“ 45 Rád bych při této příležitosti poukázal na jednu skutečnost. Tak jak jsem studoval problematiku přechodu a převodu obchodní firmy, nabyl jsem dojmu, že oba dva pojmy jsou v praxi nezřídka zaměňovány. Např. výše zmíněné odůvodnění rozsudku NS hovoří o ustanovení § 11 odst. 4 ObchZ, tedy o převodu firmy a najednou toto ustanovení nazve „vázaným přechodem firmy“, viz. výše. Myslím si, že výše zakotvené podmínky § 11 odst. 4 souvisí se zásadou nezaměnitelnosti a neklamavosti, upravené v ustanovení § 10 odst. 1 ObchZ.

45

Tamtéž. Viz. Odůvodnění.

37

Dále je zde patrná souvislost s úpravou převodu firmy v OZO, neboť i tam nebylo možné převést firmu bez podniku (závodu). ObchZ upravuje v ustanovení § 476 a násl. smlouvu o prodeji podniku, která se použije na převod firmy. Převáděná část podniku musí dle § 487 tvořit samostatnou organizační složku.

2.2.3

Jméno bývalého společníka nebo člena ve firmě právnické osoby ObchZ dále upravuje situaci, kdy součástí firmy PO je jméno společníka nebo

člena, který přestal být jejím společníkem nebo členem, např. vystoupil, zemřel, byl vyloučen, jeho účast byla zrušena soudem, převedl smlouvou svůj podíl, etc. Ustanovení § 11 odst. 5 ObchZ: „Je-li součástí firmy právnické osoby jméno společníka nebo člena, který přestal být jejím společníkem nebo členem, může právnická osoby užívat dále jeho jméno jen s jeho souhlasem. V případě smrti nebo zániku společníka nebo člena se vyžaduje jeho předchozí souhlas anebo souhlas dědice nebo právního nástupce.“ Platná právní úprava v tomto případě umožňuje PO užívat nadále jméno společníka nebo člena ve firmě, ale jen s jeho souhlasem. Tento společník nebo člen může souhlas udělit jak na dobu určitou, tak na dobu neurčitou. Zde je opět výrazná podoba s OZO. Dojde-li ke smrti fyzické osoby, tj. společníka nebo člena, je nutný jeho předchozí souhlas a nebo souhlas dědice, aby firma právnické osoby mohla nadále používat jméno tohoto zesnulého společníka nebo člena. „I po novele obchodního zákoníku, provedené zákonem č. 370/2000 Sb., zůstává sporné, koho rozumí ustanovení § 11 odst. 5 pod pojmem dědice. Zda jsou to dědicové ve smyslu ustanovení § 460 an. ObčZ nebo osoby vyjmenované v ustanovení § 15 ObčZ, to znamená manžel, partner děti, či rodiče zemřelého, tedy osoby, jimž přísluší uplatňovat právo na ochranu

38

osobnosti po smrti fyzické osoby, či zda jsou to jak dědicové, tak i osoby uvedené v ustanovení § 15 ObčZ.“46 Z povahy věci se dle mého názoru toto ustanovení použije zejména k řešení otázky osobní firmy PO, pokud účastenství společníka nebo člena právnické osoby k ní zanikne. Stejného názoru jsou i autoři publikace Obchodní právo.47 Ovšem stejní autoři druhým dechem dodávají: „Lze se domnívat, že tímto ustanovením jsou dotčeny také tzv. věcné, smíšené, nebo fantazijní firmy PO, neboť společník, a ani člen právnické osoby není zákonem nijak blíže specifikován. Z dikce druhé věty výše uvedeného ustanovení „V případě smrti nebo zániku společníka nebo člena…“ vyplývá, že bývalým společníkem nebo členem právnické osoby může být jak osoba fyzická, tak také právnická.“48

2.2.4

Změna jména a firma fyzické osoby O této problematice jsem se zmínil již výše. Dle ustanovení § 11 odst. 2 ObchZ,

může podnikatel fyzická osoba i po změně svého jména používat firmu, v níž má své původní jméno. Opět to tedy není povinnost, ale možnost. Podmínkou tohoto počínání je použití dodatku obsahující nové jméno, tento dodatek lze užívat jak před firmou, tak za firmou. „Touto konstrukcí je zajištěna, obdobně jako v ustanovení § 11 odst. 1 ObchZ, možnost využití stávající dobré pověsti podnikatele a současně v dodatku je zabezpečen požadavek pravdivosti firmy. Tuto změnu je samozřejmě nutné zapsat do obchodního

46


47


48

Tamtéž. Str. 37.

39

rejstříku.“49 Tento zápis má konstitutivní charakter a nová firma se stává novým subjektem podnikání až po tomto zápisu. Jak bylo řečeno výše, přichází změna firmy FO v souvislosti se změnou jména, v úvahu nejčastěji u žen podnikatelek. Ke změně jména dochází nejčastěji v důsledku sňatku, rozvodu, nebo také z jiného zákonného důvodu. Firma takové fyzické osoby s dodatkem nového jména může znít např. Jana Nováková, provdaná Kopecká nebo Jana Nováková, provdaná Jana Kopecká. Není vyloučeno, že podnikatel fyzická osoba, žena nebo muž, změní celé své jméno, tj. křestní jméno i příjmení. Otázkou zůstává, jak moc je použití dřívějšího jména s dodatkem obsahující nové jméno praktické, a stejně tak je nutné upozornit na okolnost, že použití původního jména s dodatkem obsahující nové jméno může působit klamavě. V této oblasti, stejně jako v mnohých jiných, dochází ke změně v nově navrhované úpravě firemního práva (v rámci rekodifikace soukromého práva v České republice), viz. níže.

2.2.5

Firma v koncernu ObchZ v ustanovení § 11 odst. 6 ObchZ říká: „Firmy podnikatelů, jejichž

podniky příslušejí k témuž koncernu (ustanovení § 66a odst. 7 ), mohou obsahovat shodné prvky, obsahují-li dodatek o příslušnosti ke koncernu a jsou-li dostatečně navzájem rozlišitelné.“ Koncern je definován v § 66a odst. 7 ObchZ. Zákonodárce v tomto ustanovení umožňuje koncernovým podnikům obsahovat shodné prvky a deklarovat tak příslušnost a vzájemné organizační a ekonomické spojení, a těžit tak z dobré pověsti koncernu.

49


40

Musí ale splnit obě zákonné podmínky, a to povinnost uvést ve firmě dodatek o příslušnosti ke koncernu a firmy jednotlivých podnikatelů musí být dostatečně rozlišitelné. Je nutné zdůraznit, že uvádět shodný prvek a dodatek o příslušnosti ke koncernu není zákonnou povinností koncernových podniků. Touto problematikou se zabýval Nejvyšší soud, jenž ve svém rozsudku ze dne 15. 03. 2005 konstatoval: „Příslušnost k určitému koncernu dávají podnikatelé najevo dodatkem k obchodní firmě, jenž je uveden za nebo před kmenem obchodní firmy. Tento dodatek má stejnou povahu jako dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání u firmy fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 věty druhé obch. zák. nebo dodatek označující právní formu právnických osob u jejich firmy podle § 9 odst. 2 větu třetí obch. zák. Za situace, kdy obchodní firmy účastníků neobsahují dodatek o příslušnosti k určitému koncernu, není ani důvod takovou příslušnost k určitému koncernu dovozovat ze znění kmene obchodní firmy a ze shodnosti jednoho prvku z víceslovných kmenů obchodních firem účastníků.“50 „V praxi rejstříkových soudů je sporné, jak mají znít obchodní firmy podnikatelů, jejichž podniky náleží k témuž koncernu.“51 Můžeme si představit situaci, kdy shodný prvek bude např. Benzina, a rozlišení bude spočívat v tom, že jeden podnikatel koncernu bude poskytovat poradenské služby, druhý obchodovat s mazivy a třetí bude koncern řídit. Dodatek o příslušnosti ke koncernu lze pak vyjádřit např. spojením člen koncernu nebo člen skupiny. V praxi to pak bude vypadat následovně: I. Benzina, holding, a. s., člen koncernu Benzina. II. Benzina, poradenské služby, s. r. o., člen koncernu Benzina. III. Benzina, maziva, s. r. o., člen koncernu Benzina.

50 51

Rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 873/2004 Rc.

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 12.vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. 1375 s. ISBN 978-80-7400-055-3. Str. 31.

41

2.3 Zásady obchodní firmy ObchZ obsahuje tzv. zásady obchodní firmy, opět je zde zřejmá podobnost s naší předválečnou úpravou obsaženou v OZO. Pojem zásady zákon nedefinuje. Dle mého názoru jimi lze myslet určitá pravidla, kterými se firma podnikající FO nebo PO musí řídit. Tato pravidla jsou buď vyjádřena přímo v zákoně nebo je lze dovodit výkladem. Pouze zásada nezaměnitelnosti (nebo-li výlučnosti) a neklamavosti je explicitně vyjádřena v ObchZ. Další zásady jako je zásada jednotnosti, zásada pravdivosti a přiměřenosti a zásada jasnosti firmy v zákoně výslovně zakotveny nejsou, lze je však dovodit výkladem.

Zásada nezaměnitelnosti a neklamavosti Tyto zásady, jak bylo řečeno výše, jsou explicitně zakotveny v ustanovení § 10 odst. 1 ObchZ: „Firma nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě…“ Aktuální znění § 10 zavedla novela ObchZ provedená zákonem č. 370/2000 Sb. Zásada nezaměnitelnosti, ostatně jak samotný pojem naznačuje, znamená, že firma podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele. Toto ustanovení samozřejmě platí jak pro FO, tak pro PO. V praxi může působit potíže, jak určit onu hranici zaměnitelnosti. To, že firma už je zaměnitelná a naopak, že ještě není zaměnitelná. Odpověď na tuto otázku nalezneme v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004. NS konstatoval: „Při posouzení zaměnitelnosti obchodních firem ve smyslu § 10 odst.1 obchodního zákoníku je třeba vycházet z celkového dojmu průměrného zákazníka, který může utkvět v jeho paměti.“52

52

Rozsudek Nejvyššího soudu 32 ODO 840/2004 Rc.

42

V souvislosti se zásadou nezaměnitelnosti bezesporu stojí za zmínku rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 09. 2004. NS zde konstatoval: „Platnému přechodu obchodního jména podle § 11 odst. 3 obch. zák. nebrání jeho zaměnitelnost s obchodním jménem jiné právnické osoby.“53 Myslím si, že toto konstatování nelze považovat za prolomení zásady nezaměnitelnosti. Stejně se vyjádřil NS ve svém odůvodnění k tomuto rozsudku: „Po převzetí obchodního jména zaniklého subjektu by pak bylo na žalobci, aby se, vycházeje z principu nezaměnitelnosti obchodního jména (od 1.1.201 obchodní firmy), eventuálně soudní cestou (§ 12 obch zák.) domáhal odstranění závadného stavu.“ 54 Zásada nezaměnitelnosti je v účinné právní úpravě doplněna zásadou neklamavosti. V praxi to znamená, že firma nesmí vzbuzovat klamnou představu o podnikateli nebo předmětu podnikání. „Dochází tu sice k překrytí s právem nekalé soutěže, avšak ochrana poskytovaná podle ustanovení § 10 odst. 1 ObchZ, na rozdíl od ochrany poskytované podle norem práva na ochranu proti nekalé soutěži, je ochranou absolutní a týká se tudíž všech vztahů, bez ohledu na to, zda mají soutěžní povahu či nikoliv.“55 Firma obchodní společnosti působí klamavě v případě, že provozuje jinou podnikatelskou činnost, než má zapsanou v obchodním rejstříku. Takto judikoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 04. 2007: „Obchodní firma vzbuzuje ve smyslu § 10 odst. 1 obch. zák. klamavý dojem, zabývá-li se společnost ve skutečnosti jinou činností, než jakou má podle společenské smlouvy zapsánu v obchodním rejstříku.“56 Další zdůraznění zásady nezaměnitelnosti stanoví hned věta druhá výše citovaného ustanovení. Zákon zde říká, že k odlišení firmy nestačí rozdílný dodatek označující právní formu. V praxi to vypadá tak, že pokud máme firmy znějící: Torna Buoni, a.s. a Torna Buoni, s.r.o., jsou zaměnitelné. 53

Rozsudek Nejvyššího soudu 32 ODO 47/2004. Tamtéž. Viz. Odůvodnění. 55 ELIÁŠ, K. a kolektiv. Kurz obchodního práva : obecná část, soutěžní právo. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 610 s. ISBN 978-80-7179-583-4. Str. 113. 56 Usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 201/2007. 54

43

Prof. Dědič ve svém komentáři k ObchZ hovoří o tzv. silných prvcích: „Zaměnitelnost firmy právnických osob je nejčastěji dána existencí tzv. silného prvku, který je součástí firmy podnikatele a jenž má významnou rozlišovací schopnost. Firmy společností a jiných právnických osob jsou tedy zaměnitelné nejen tehdy, jsou-li zcela identické, ale mohou být zaměnitelné i tehdy, mají-li identický silný prvek.“57 Hned v dalším odstavci tuto teorii ovšem relativizuje a vyzdvihuje individualitu, originalitu firmy a jejího silného prvku, trh a teritorium, na kterém se subjekty střetávají. Říká, že toto vše musí být v případě podezření ze zaměnitelnosti firmy zkoumáno. ObchZ dále stanoví, že u FO postačí zpravidla k odlišení uvedení jiného místa podnikání. „Místem se zde rozumí nikoli úplná adresa, ale pouze název obce.“58 Obchodní firmou podnikající fyzické osoby musí být její jméno a příjmení. Nebezpečí zaměnitelnosti je zde z logiky věci dáno tím, že určité množství podnikatelů má shodné jméno a příjmení v témže místě. ObchZ v tomto případě nařizuje doplnit ve firmě údaj o jménu dostatečně odlišujícím dodatkem ve smyslu § 9 odst.1 (viz. výše). Odst. 2 ustanovení § 10 hovoří o tzv. společném jméně: „Podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně. Společné jméno není firmou.“ Pokud se podívám na toto ustanovení, nemohu jinak, než si myslet, že nepatří do firemního práva. Tento odstavec podle mě primárně hovoří o solidární odpovědnosti u podnikajících osob, které nejsou PO. V praxi by to pak mohlo být podnikání na základě smlouvy o sdružení dle § 829 an. ObčZ. Poslední věta tohoto ustanovení navíc říká, že společné jméno není firmou. Tuto větu vložila do ObchZ novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb. Tato věta tedy odstraňuje jakékoliv pochybnosti a lze konstatovat, že se na společné jméno nevztahují 57

DĚDIČ, J. Obchodní zákoník : komentář. Díl I., § 1 - § 92e. 1. vyd. Praha : Polygon, 2002. 847 s. ISBN 80-7273-071-1. Str. 82.

58

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 12.vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. 1375 s. ISBN 978-80-7400-055-3. Str. 28.

44

ustanovení firemního práva. Literatura k tomu dodává: „Společné jméno společně podnikajících osob by mohlo být chráněno podle § 47 ObchZ.“59

Zásada pravdivosti a přiměřenosti Jak bylo řečeno hned v úvodu tohoto oddílu, zásada pravdivosti a přiměřenosti obchodní firmy nevyplývá explicitně z litery zákona. Naše firemní právo neobsahuje zvláštní předpisy, které by pravdivost obchodní firmy výslovně vyžadovaly. Myslím si, že zásadu pravdivosti dovodíme např. z ustanovení upravujícího dodatek právní formy PO a z obligatorních dodatků FO. Zásadu přiměřenosti obchodní firmy bych hledal v obecných zásadách, na nichž spočívá ObchZ, viz. § 1 odst. 2 ObchZ. „Princip pravdivosti vyjadřuje i požadavek, že z jeho znění musí být patrno, zda je podnikatel fyzickou nebo právnickou osobou a jaká je právní forma právnické osoby.“60 „Důraz na respekt k pravdivosti firmy je motivován snahou snížit riziko omylu veřejnosti o vlastnostech určitého podnikatele. Tento účel sledují např. poslední věta ustanovení § 95 a ustanovení § 678 odst. 2 písm. a) ObchZ… Zásada přiměřenosti firmy pak spočívá v tom, že by obchodní firma měla respektovat charakter podniku i podnikatele, k nimž náleží.“61 Průlomem do výše popsané zásady pravdivosti firmy je ustanovení tzv. staré firmy, viz. výše.

59

Tamtéž. Str. 28.

60

LOCHMANOVÁ, L. Obchodní jméno (firma) ve světle novely obchodního zákoníku. Právo a podnikání, 2000, 11, ISSN 1211-1120. Str. 8. 61

ELIÁŠ, K. Kurs obchodního práva : úvodní a obecná část, soutěžní právo. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 1995, 316 s. ISBN 80-7179-012-5. Str. 101.

45

Zásada jednotnosti Tato zásada vyjadřuje, že podnikatel vyvíjí svou podnikatelskou činnost jen pod jednou obchodní firmou zapsanou v obchodním rejstříku. Právní teorie se shoduje na tom, že používání zkratky obchodní firmy a její případný zápis do OR vedle plného znění firmy, je v rozporu s touto zásadou, a samozřejmě v rozporu se zákonem. „Používání zkratky obchodního jména a jeho případný zápis do obchodního rejstříku porušuje zásadu jednotnosti obchodního jména a ve svých důsledcích s sebou vlastně nese i duplicitu obchodního jména právnické osoby, což samozřejmě není možné připustit…“62 Nic na tom nemění to, že tyto činnosti provozuje ve více závodech, v odštěpných závodech nebo v provozovnách. Dle ustanovení § 7 odst. 1 ObchZ: „Při provozování odštěpného závodu se užívá obchodní firmy podnikatele s dodatkem, že jde o odštěpný závod.“ A odst. 3 stanoví: „Provozovnou se rozumí prostor, v němž se uskutečňuje určitá podnikatelská činnost. Provozovna musí být označena obchodní firmou nebo jménem a příjmením anebo názvem podnikatele, k níž může být připojen název provozovny nebo jiné rozlišující označení.“ Není to ale součást firmy. Dovolím si to uvést na příkladu, název restaurace je U černého čápa, jde pouze o označení provozovny, ne firmy. Název firmy společnosti s ručením omezeným s označením provozovny zní: Hotely, s.r.o., provozovna U černého čápa. Označení provozovny U černého čápa nelze považovat za součást firmy Hotely, s.r.o.63

62

BŘEŇ, M. Obchodní jméno společnosti s ručením omezeným. Obchodní právo, 2000, 3, ISSN 12108278. Str. 21.

63

Srovnej: BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2003. 571 s. ISBN 80-7179-734-0. Str. 13.

46

Zásada jasnosti Tato zásada vyjadřuje požadavek, aby název a údaje byly vyjádřeny jasně, srozumitelně a nebyl zastírán skutečný stav věci. Předmět podniku nebo osoba podnikatele nesmí být ve firmě jakkoliv zatemňován.

3 OCHRANA OBCHODNÍ FIRMY „Obchodní firma a její ochrana nejsou v právu nikterak nové instituce, i jejich mezinárodní úprava v Pařížské unijní úmluvě se datuje již z konce 19. st.“64 Základním účelem firmy je bezesporu individualizace a identifikace podnikatele FO nebo PO. Další funkce je propagace. „Jméno FO může – podle známého starořímského úsloví „nomen omen“ (jméno-znamení) – předem vyvolat zvýšené sympatie či nedůvěru ke svému nositeli, působit esteticky nebo i směšně.“65 Nelze opomenout ani ekonomický význam, který je větší nebo menší, ale vždy závisí na konkrétních schopnostech daného podnikatele, tzn. na tom, jakou pověst získá, a jak dokáže svou firmu prodat. Důležité je, že: „Obchodní firma nikdy neexistuje sama o sobě, ale pouze v souvislosti s podnikem.“66 Takto rozhodl i Vrchní soud v Praze: „"Firma" není právnickou ani fyzickou osobou, ale bezsubjektním označením podnikatele. Rozhodnutí, jímž se ukládá pokuta za správní delikt "firmě", je nulitním aktem neschopným právní moci. K nulitě správního aktu, který je žalobou na soudě napaden, přihlíží soud i bez návrhu.“67

64

MUNKOVÁ, J. Ochrana obchodního jména a hospodářská soutěž. Průmyslové vlastnictví, 1994, 1, ISSN 0862-8726. Str. 20.

65

HAJN, P. K úpravě obchodního jména. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, 1, ISSN 1210-9126. Str.18.

66

MUNKOVÁ, J. Ochrana obchodního jména a hospodářská soutěž. Průmyslové vlastnictví, 1994, 1, ISSN 0862-8726. Str. 23.

67

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 7A 155/94.

47

Podnikatel používá obchodní firmu v každodenním obchodním styku a v podstatě není možné zabránit tomu, aby nedocházelo k neoprávněnému zneužívání firmy. Bylo by v rozporu se samotnou podstatou právního státu, kdyby se poškozený podnikatel nemohl u soudu domáhat nápravy. Firemní právo poskytuje obchodní firmě dva možné způsoby ochrany. Primární je ochrana obsažená v ObchZ a sice v ustanovení § 12. „Nevyžaduje se zde soutěžitelský vztah.“68 Druhý možný způsob ochrany je tvořen ochranou firmy podle ustanovení o nekalé soutěži. Ochrana firmy dle ustanovení § 12 ObchZ je tzv. ochranou absolutní, ochrana podle ustanovení o nekalé soutěži je ochranou relativní. Ochranu obchodní firmy můžeme dále dělit na ochranu prostředky práva soukromého a prostředky práva veřejného. „Obchodní firma je chráněna jako nehmotný statek proti neoprávněným zásahům sama o sobě. Je třeba mít na zřeteli, že tato ochrana se poskytuje toliko obchodní firmě, nikoli pro jiné označení podniku.“69 Za zmínku bezesporu stojí uvést, jak je to s ochranou firmy FO. Jak bylo řečeno výše, FO je povinna podnikat pod svým jménem a příjmením. Z podstaty věci vyplývá, že do okamžiku získání podnikatelského oprávnění, je jméno a příjmení FO chráněno ustanoveními ObčZ, od momentu získání tohoto oprávnění je to ObchZ. Nicméně musíme rozlišovat mezi použitím jména a příjmení FO v běžném životě, kde je i nadále chráněn ObčZ a podnikatelským jednáním, na které se vztahuje ochrana poskytovaná ObchZ. Stejně se vyjadřuje Ludmila Lochmanová ve svém článku - K některým diferencím obchodního jména (firmy), ochranné známky a označení původu výrobků: „…Jméno „občana Josefa Nováka“ je v rámci občanskoprávních úkonů a vztahů chráněno zákoníkem občanským a obchodní firma téhož občana, ale současně i

68

MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži : komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 233 s. (Beckovy texty zákonů s komentářem). ISBN 978-80-7179-543-8. Str.15. 69

Tamtéž. Str. 15.

48

„podnikatele Josefa Nováka“ je v obchodních vztazích chráněna zákoníkem obchodním.“70

3.1 SOUKROMOPRÁVNÍ OCHRANA FIRMY 3.1.1

Absolutní ochrana firmy Absolutní ochrana firmy působí proti všem – erga omnes a spočívá v tom, že

každý subjekt, do jehož firemního práva bylo neoprávněně zasaženo, se u soudu může domáhat ochrany proti těm, kdo se takového jednání dopustili. Na základě „práva priority k firmě“71, je absolutní typ ochrany firmy oprávněn využít ten podnikatel, který začal firmu dle práva užívat jako první. Jak bylo řečeno výše, stěžejním ustanovením pro tento typ ochrany je ustanovení § 12 ObchZ. Odst. 1 zní: „Kdo byl dotčen na svých právech neoprávněným užíváním firmy, může se proti neoprávněnému uživateli domáhat, aby se takového jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále může požadovat vydání bezdůvodného obohacení a přiměřené zadostiučiní, které může být poskytnuto i v penězích.“ Ustanovení odstavce druhého umožňuje domáhat se náhrady škody dle § 373 an. ObchZ, byla-li neoprávněným užíváním firmy škoda způsobena. A odst. 3 dále stanoví: „Soud může účastníku, jehož návrhu bylo vyhověno, přiznat v rozsudku právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění.“ Aktivně legitimovanou osobou je ten „Kdo byl dotčen na svých právech neoprávněným užíváním firmy…“. V praxi to bude nejčastěji podnikatel, jenž má svou

70

LOCHMANOVÁ, L. K některým diferencím obchodního jména (firmy), ochranné známky a označení původu výrobků. Právo a podnikání, 2001, 2, ISSN 1211-1120. Str. 9. 71

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Obchodní zákoník : praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. přeprac. a rozš. vyd. podle stavu k 1.8.2004. Praha : Linde, 2004. 946 s. ISBN 80-7201-475-7. Str. 78.

49

obchodní firmu a je zapsaný v obchodním rejstříku. „Může to ale být také podnikatel nezapsaný v obchodním rejstříku, případně i osoba od podnikatele odlišná, pokud dříve podnikatelem byla a měla firmu, a v důsledku porušení svého práva k firmě podnikat přestala, případně v jiných případech, stanoví-li tak zákon, např. dědicové, při přechodu a převodu firmy, etc.“72 Kdo je pasivně legitimovanou osobou? Z podstaty věci je tímto subjektem kdokoliv, kdo neoprávněně užívá firmu, ať už podnikatel či nepodnikatel. Kdo nakládá s firmou v rozporu se zákonem. Dikce zákona hovoří o „neoprávněném užívání firmy…“. Dle mého názoru je to v nejširším slova smyslu jakékoliv užívání firmy v rozporu s firemním právem. Nelze se však soudní cestou s úspěchem domáhat zdržení se užívání firmy, jestliže tato byla zapsána do obchodního rejstříku na základě pravomocného usnesení rejstříkového soudu. V souladu s rozhodovací praxí soudů návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání obchodní firmy, která byla zapsána do obchodního rejstříku na základě pravomocného usnesení rejstříkového soudu, musí být zamítnut, neboť by tento zákaz představoval ukončení činnosti tohoto podnikatele. „V tomto případě lze dosáhnout odstranění závadného stavu návrhem znějícím na uložení povinnosti – změnit obchodní firmu v základních dokumentech obchodní společnosti, a následně požádat rejstříkový soud o zápis takové změny.“73 „Ustanovení o absolutní ochraně firmy je možné také použít na případ, kdy podnikatel užívá svou firmu nepřesně, ve zkreslené podobě a tento stav je způsobilý vyvolat záměnu s cizí firmou.“74 Aktivně legitimovaná osoba se může domáhat svých práv k firmě konkrétní žalobou. Výše citované ustanovením § 12 ObchZ nabízí několik možností, a to

72


73

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze R 3 Cmo 808/93 In MACEK, J. Rozhodnutí ve věcech obchodního jména a nekalé soutěže. 1.vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-256-X. Str. 32. 74


50

v závislosti na různosti povahy protiprávního užívání firmy. Možností absolutní právní ochrany firmy je žaloba zdržovací, žaloba odstraňovací, žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, žaloba satisfakční a žaloba na náhradu škody.

Žalobní nárok na zdržení se protiprávního jednání Podstata žalobního nároku na zdržení se protiprávního jednání, spočívá v tom, že se podnikatel, který byl dotčen na svých právech k firmě jejím neoprávněným užíváním, může žalobou zdržovací ( zápůrčí, negatorní ) domáhat u věcně a místně příslušného soudu, aby se neoprávněný uživatel takového jednání zdržel. Tento typ žalobního nároku lze podle autorů publikace Obchodní právo: „Využít zejména za situace, kdy si žalovaný podnikatel dal zapsat obchodní firmu nezávadnou, ale fakticky užívá obchodní firmu zapsanou pro jiného podnikatele – žalobce, stejně tak v případě kdy používá zkomolené nebo zkrácené obchodní firmy, která se stane zaměnitelnou se zapsanou firmou jiného podnikatele.“75 Jak bylo řečeno výše, v souladu s rozhodovací praxí soudů, (viz. rozhodnutí R 3 Cmo 808/93), nelze tento typ žaloby použít proti podnikateli řádně zapsaném v obchodním rejstříku. Pokud by to tak bylo: „Kladné rozhodnutí soudu, ignorující existenci tzv. firemní povinnosti, by tak vlastně jen jedna právně závadná situace byla nahrazena jinou.“76

Žalobní nárok na odstranění protiprávního stavu Žaloba odstraňovací (restituční) směřuje proti odstranění protiprávního stavu, který vznikl zápisem dvou zaměnitelných nebo dokonce shodných firem. V případu uvedeném výše, má žalobce možnost dosáhnout odstranění závadného stavu návrhem 75 76

Tamtéž. Str. 41.

RYŠKA, M. Zdržovací a odstraňovací žaloby proti neoprávněnému užívání firmy obchodní společností. Právní rozhledy, 1998, 2, ISSN 1210-6410. Str. 66.

51

na uložení povinnosti, tak aby žalovaný změnil svou obchodní firmu a v souvislosti s touto změnou požádal rejstříkový soud o zápis takové změny. Michal Ryška v souvislosti s výše citovaným judikátem upozorňuje na viditelnou souvislost mezi: „Jistou kontinuitou závěrů Vrchního soudu v Praze s myšlenkami obsaženými v tzv. „žalobní instrukci“, zakotvené v ust. § 11 odst. 2 ZPNS. I ona totiž vyzdvihovala povinnost konat tak, aby závadné bylo odstraněno, oproti pouhé povinnosti závadného konání se zdržet.“77 Jedná-li se o obchodní společnost, případně družstvo, je nutné nejprve změnit společenskou smlouvu či stanovy a teprve následně podat návrh na zápis této změny firmy v obchodním rejstříku. Došlo – li by k podání návrhu na zápis změny bez předchozí změny zakladatelských dokumentů, musel by rejstříkový soud takový návrh zamítnout. Jak napovídá samotný název této žaloby, jejím uplatněním jde primárně o restituci, tedy o navrácení v předešlý stav, o obnovení stavu, který existoval před neoprávněným zásahem do firemního práva. „Důležitá je zásada přiměřenosti, kdy způsob odstranění závadného stavu musí odpovídat obsahu, rozsahu a formě neoprávněného zásahu.“78

Žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení Tato žaloba byla do ustanovení firemního práva ObchZ přidána již několikrát zmiňovanou novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. „Došlo tak ke sjednocení žalobních nároků podle ustanovení § 12 s nároky z titulu nekalé soutěže podle ustanovení § 53, stejně i s právními prostředky ochrany obchodního tajemství podle ustanovení § 20.“79

77

Tamtéž. Str. 68

78


79

Tamtéž. Str. 42.

52

Problematika bezdůvodného obohacení je obsažena v ObčZ. Obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, a proto je legální úprava v ustanoveních § 451 – 459 ObčZ používána i pro vztahy obchodně-právní. Za bezdůvodné obohacení se považuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, a stejně tak majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dikce zákona také obsahuje negativní definici bezdůvodného obohacení. Bezdůvodným obohacením není přijetí plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. Dále to není přijetí plnění ze hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených (těchto plnění se však nelze domáhat u soudu). Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčuje ve lhůtě stanovené v ustanovení § 107 ObčZ.

Žalobní nárok na přiměřené zadostiučinění Další z možností poškozeného podnikatele je žádat, aby mu bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění - satisfakce. Opět samozřejmě v případě, kdy bylo neoprávněně zasáhnuto do práva k jeho obchodní firmě. Nárok na přiměřené zadostiučinění primárně směřuje k odstranění nehmotné újmy. Nelze jím nahrazovat vzniklou hmotnou újmu. Touto problematikou se zabýval Vrchní soud v Praze: „Pokud oprávněnému vznikla hmotná újma, prostředkem nápravy může být pouze náhrada škody, případně vydání bezdůvodného obohacení. Nelze připustit, aby (např. z důvodů obtížného prokazování výše škody) si cestou požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění oprávněný řešil jemu vzniklou hmotnou újmu.“ 80

80

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze čj. 3 Cmo 684/95.

53

ObchZ umožňuje poskytnout přiměřené zadostiučinění nejen v penězích, ale také v jiné formě, kterou ale blíže neoznačuje. V praxi pak bude přicházet v úvahu např. omluva nebo tisková oprava. Zákon nezakazuje současné uplatnění obou způsobů satisfakce. Přiměřené zadostiučinění v penězích se z povahy věci poskytuje v případě, kdy neoprávněný zásah do firemního práva podnikatele vyvolá následky v jeho majetkové sféře a je tedy nemožné, aby nepeněžitá satisfakce sama o sobě tuto ztrátu nahradila. Problémy, které mohou vyvstat v případě peněžitého zadostiučinění souvisí se stanovením jeho výše. ObchZ nestanoví konkrétní pravidla pro stanovení přesné částky, mluví pouze o přiměřenosti. Soud tedy určí výši náhrady způsobené újmy v penězích na základě svého uvážení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Soudem určená částka nesmí být vyšší, než částka požadovaná žalobcem v návrhu, nižší být může.

Žaloba na náhradu škody Náhrada škody je klasickým institutem firemního práva, konkrétně ustanovení o ochraně obchodní firmy. Náhradu škody vzniklou v důsledku neoprávněného zásahu do firemního práva obsahoval už OZO. ObchZ obsahuje vlastní úpravu náhrady škody v ustanoveních § 373 a násl. Úprava náhrady škody v ObchZ je založena na principu objektivní odpovědnosti. Jde o odpovědnost za výsledek, nevyžaduje se zavinění. Úprava odpovědnosti za výsledek není absolutní a umožňuje osobě, která způsobila vznik škody porušením své závazkové nebo jiné povinnosti, aby se odpovědnosti zprostila prokázáním tzv. okolností vylučující odpovědnost, viz. § 374 ObchZ. Nepoužije se tedy úprava náhrady škody v ObčZ. ObchZ upravuje ve výše citovaném a násl. ustanoveních tzv. závazkovou odpovědnost, tj. škodu způsobenou porušením povinnosti ze závazkového vztahu. Dále je tu ustanovení § 757 ObchZ, které rozšiřuje působnost této úpravy i na případy odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností stanovených ObchZ.

54

Viz. dikce ustanovení § 757: „Pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl.“ Osoba, která byla dotčena na svých právech neoprávněným užíváním firmy, musí prokázat vznik škody a příčinnou souvislost mezi neoprávněným užíváním firmy a vzniklou škodou. Hradí se skutečná škoda a zpravidla také náhrada ušlého zisku. Vzhledem ke skutečnosti, že se výše opravdu ušlého zisku velmi těžko prokazuje, je možné, aby oprávněná osoba vyžadovala náhradu tzv. obvyklého zisku „…zisku dosahovaném zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných…“ podle ustanovení § 381 ObchZ. Právo na náhradu škody vzniklé v důsledku neoprávněného užívání firmy se promlčuje v promlčecí době stanové v ustanovení § 397 a § 398 ObchZ.

Právo soudu uveřejnit rozsudek Soud může účastníku řízení, jenž uspěl ve sporu, přiznat právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl. Zákon zde říká: „může…“ je tak plně na uvážení soudu, zda tak učiní, či nikoliv. Stejně tak může podle okolností určit rozsah, formu a způsob uveřejnění. „Právo na uveřejnění rozsudku ve výše zmíněných věcech firemního práva je svou povahou procesním ustanovením obchodního zákoníku.“81 Na rozdíl od toho právo na zveřejnění rozsudku ve věcech ochrany proti nekalé soutěži je s účinností od 1. 1. 2003 upraveno v zákoně č. 99/1963 Sb., Občanském soudním řádu (dále jen OSŘ). Prof. Eliáš k problematice uveřejnění rozsudku uvádí: „Okolnosti – ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 nastávají vždy: rozsudek, který přizná právo uveřejnění, ale

81


55

neurčí rozsah, formu a způsob uveřejnění, by byl zmatečný (nepřezkoumatelný a nevykonatelný).“82 S tímto názorem se plně ztotožňuji. Těžko si představit, že by bylo jen na uvážení vítěze, jak, kdy, a také kde dojde ke zveřejnění nebo zveřejňování rozsudku. To by bylo velice snadno zneužitelné a manipulovatelné.

3.1.2

Relativní ochrana firmy Vedle právních prostředků absolutní ochrany firmy, uvedených ve výše

zmíněném ustanovení § 12 ObchZ, může dotčená osoba proti zásahům do svého firemního práva využít tzv. relativní ochranu obchodní firmy, upravenou v ObchZ, pokud zásahem do práv k firmě zároveň dojde k činu nekalé soutěže dle ustanovení § 44 a násl. ObchZ: „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje.“ Pojmu „přivodit újmu“ se věnoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2003 a konstatoval, že se jedná o pojem široký, který zahrnuje, jak újmu hmotnou, tak nehmotnou. „Pojem přivodit újmu, jenž je obsažen v ust. § 44 odst. 1 obch. z., je pojem širší než pojem "škoda" a je třeba pod něj zahrnovat újmu materiální a imateriální.“83 Ochrany firmy v rámci ustanovení ochrany proti nekalé soutěži lze využít jen ve vztahu mezi soutěžiteli, na rozdíl od tzv. absolutní právní ochrany firmy poskytované ustanovením § 12 ObchZ. Z jednotlivých skutkových podstat nekalosoutěžních jednání se k obchodní firmě vztahuje zejména vyvolání nebezpečí záměny a s ním spojená klamavost dle § 47

82

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Obchodní zákoník : praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. přeprac. a rozš. vyd. podle stavu k 1.8.2004. Praha : Linde, 2004. 946 s. ISBN 80-7201-475-7. Str. 78. 83 Rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 72/03.

56

ObchZ. Písm. a) zní: „Užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným soutěžitelem,“. „Jen podle tohoto ustanovení se lze také domáhat ochrany označení podniku, které není obchodní firmou. Protože jde o nekalosoutěžní ochranu, která reprobuje již i ohrožovací delikty, nemusí k záměně skutečně dojít, ale postačí, že takové jednání vyvolá u spotřebitelů dojem o hospodářské či jiné souvislosti mezi oběma podniky.“84 Blízké je ve vztahu k firemnímu právu také ustanovení § 48 parazitování na pověsti. Dle dikce zákona je parazitováním využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky svého vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. Aktivně legitimován ve sporech o ochranu firemního práva v rámci ustanovení nekalé soutěže je osoba, jejíž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena. Dle § 54 odst. 1 ObchZ může v určitých případech právo, aby se rušitel protiprávního jednání zdržel, a aby odstranil protiprávní stav uplatnit PO, která je oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů. Výčet soukromoprávních prostředků ochrany proti nekalé soutěži nalezneme v ustanoveních § 53 a § 54 ObchZ. Jedná se o zdržení se určitého jednání, odstranění závadného stavu, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (může být poskytnuto i v penězích), náhradu škody a vydaní bezdůvodného obohacení. Tyto prostředky jsou tedy totožné s prostředky, které poskytuje absolutní ochrana obchodní firmy, jen s jedinou, výše zmíněnou výjimkou, a to, že právo na zveřejnění rozsudku už není v ustanovení § 55 ObchZ, ale bylo z úpravy nekalé soutěže přesunuto do ustanovení § 155 odst. 4 OSŘ a to zákonem č. 151/2002 Sb. s účinností od 1. 1. 2003.

84

MUNKOVÁ J. Právo proti nekalé soutěži : komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. 233 s. (Beckovy texty zákonů s komentářem). ISBN 978-80-7179-543-8. Str. 16.

57

3.1.3

Ochrana firmy dle předpisů občanského práva Firemní právo není chráněné jen ustanoveními obchodního zákoníku, ale celou

řadou dalších právních předpisů, a to nejen práva soukromého. Následně se budu věnovat ochraně soukromoprávní mimo obchodní zákoník.

Návrh na nařízení předběžného opatření soudem Tento institut je upraven v ustanovení § 74 a násl. OSŘ. Odst. 1 říká: „Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“ Tuto úpravu lze samozřejmě využít i ve vztahu k firemnímu právu. V praxi tak dochází na návrh oprávněného subjektu. V úvahu připadá situace, kdy jsou práva k firmě ohrožena nebo porušena a má rychle dojít k ukončení protiprávních zásahů. Zejména k zamezení vzniku škody či jiné újmy, popř. k jejímu rozšiřování. Jak vypovídá název tohoto prostředku, jedná se o rozhodnutí prozatímní, dočasné (rozhoduje se usnesením). O návrhu na nařízení předběžného opatření rozhoduje předseda senátu bez slyšení účastníků a bez jednání. Neprovádí se dokazování. Nicméně účinná právní úprava v § 75c odst. 1 vyžaduje, aby potřeba vydání předběžného opatření byla prokázána a ostatní rozhodné skutečnosti byly alespoň osvědčeny. Vrchní soud ve svém rozhodnutí zdůrazňuje zásadu proporcionality: „Zásah do právní sféry dotčeného účastníka tímto ustanovením musí být přiměřený navrhovatelem prokazovanému porušení jeho práv a právem chráněných zájmů, stejně tak musí být přiměřená i případná újma, vzniklá z předběžného opatření dotčenému účastníkovi.“85

85

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 234/93.

58

V souvislosti s ochranou obchodní firmy jde často o aplikaci předběžného opatření v případě, kdy dochází k neoprávněnému užívání firmy. Důležité je, zda subjekt neoprávněně používající firmu je pod touto firmou zapsán v obchodním rejstříku. Pokud tomu tak je, není možné nařídit předběžné opatření, kterým se zakazuje danému podnikateli užívat této firmy: „Není v souladu s charakterem předběžného opatření a jeho podmínkami uložení povinnosti zdržet se (byť jen dočasně) užívání v obchodním rejstříku zapsaného obchodního jména.“86 Shodně se vyjadřuje Jiří Macek ve svém článku Ochrana obchodního jména – příklady z praxe a dále dodává: „To však neznamená, že by nebylo možné omezit v souladu s § 74 a násl. o.s.ř., event. 102 jiné aktivity osoby, která podle navrhovatele předběžného opatření a jím osvědčených skutečností narušuje jeho subjektivní práva k obchodnímu jménu.“87 Dle autorů publikace Obchodní právo: „…se jedná o prostředek mimořádný s mnohdy závažnými dopady a je proto na místě podmínky pro vydání předběžného opatření přísně a pečlivě posuzovat…“ 88

Mimosoudní ochrana firmy podle Občanského zákoníku Občanský zákoník upravuje některé specifické prostředky ochrany zájmů oprávněného, které lze bezpochyby použít i k ochraně firmy podnikatele. Specifikum těchto prostředků spočívá v tom, že nejde o ochranu poskytnutou soudem.

86

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 234/93.

87

MACEK, J. Ochrana obchodního jména - příklady z praxe. Průmyslové vlastnictví, 1994, 12, ISSN 0862-8726. Str. 369.

88


59

Ochrana podle ustanovení § 5 ObčZ Ustanovení § 5 zní: „Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.“ V tomto případě se jedná o ochranu pokojného stavu, nikoliv ochranu práva. Předpokladem poskytnutí ochrany podle ustanovení § 5 je zřejmý zásah do pokojného stavu. „Zjistí-li orgán státní správy, že došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, tj. do faktického stavu, který po určitý čas není nikým rušen, pak – aniž by zkoumal právní otázky, tj. zda k zásahu do pokojného stavu došlo protiprávně nebo po právu, – zásah zakáže a podle okolností rušitele i uloží, aby obnovil předešlý stav, tj. poslední pokojný stav.“

89

Důležité je, že se jedná o předběžné rozhodnutí, účastnící mají

možnost obrátit se po rozhodnutí orgánu státní správy na soud, v žádném případě nejde o překážku rei iudicatae. Pokud si představíme každodenní střetávání firem podnikatelů, soutěžní prostředí, konkurenční boj, etc. Prostor pro použití § 5 je tu značný. Může se jednat o umisťování reklamních předmětů jednoho podnikatele na majetek druhého podnikatele, ať už z důvodu vhodnosti místa nebo cíleného zakrývání jeho reklamních sloganů. Dále třeba zabrání prodejního místa jedním podnikatelem druhému. Problematikou mimosoudní ochrany firmy se zabývá Petr Hajn ve své knize Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. K použití ustanovení o zásahu do pokojného stavu uvádí: „Tato možnost pak vyplývá z obecného poměru generality a speciality mezi ObčZ a ObchZ, který samozřejmě platí nejen pro oblast práva závazkového, ale například právě i pro úpravu nekalé soutěže.“ 90

89

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1, 4. aktualiz. a dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-127-7. Str.263.

90

HAJN, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. Masarykova univerzita. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 329 s. (Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická, sv. 235). ISBN 80-210-2282-5. Str. 249.

60

Svépomoc podle ustanovení § 6 ObčZ Skutkovou podstatu ochrany svépomocí vymezuje ustanovení § 6 ObčZ: „Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.“ Svépomoc však není povinná. Ten, kdo měl právo ji využít a neučinil tak, nenese za to žádnou újmu. Svépomocně se však nelze s úspěchem bránit oprávněnému zásahu, např. provádění výkonu rozhodnutí. I pro užití svépomoci, nalezneme v konkurenčním podnikatelském boji značné množství situací, ve kterých bude použití tohoto institutu přicházet v úvahu. Jako příklad mohu opět uvést umisťování reklamních předmětů jednoho podnikatele na majetek druhého podnikatele, s tím, že tento podnikatel budu moc tyto předměty ze svého majetku odstranit.

Nutná obrana a oprávněná obrana V ustanovení § 418 odst. 2 ObčZ stojí, že za škodu neodpovídá také ten, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. Ve větě druhé zároveň zákon dodává, že o nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Výše citovaný Petr Hajn k tomuto ustanovení říká: „…lze ho vztáhnout i na svépomocná opatření proti nekalé soutěži, zejména v případech, kdy svépomoc spočívá ve fyzickém bránění určitým aktivitám“91 Abych vše dokumentoval na příkladě, opět použiji umisťování reklamních předmětů jednoho podnikatele na majetek druhého podnikatele. Pokud se tento podnikatel brání a zničí přitom dané předměty jedná se

91

Tamtéž. Str. 251.

61

bezesporu o naplnění ustanovení o nutné obraně. V tomto případě za škodu neodpovídá. Kritériem je ovšem měřítko přiměřenosti. V ustanovení § 50 odst. 2 ObchZ je užit pojem „oprávněná obrana“. Jaký je její vztah k nutné obraně? Jedna ze zásad tvorby práva je, že pokud zákonodárce použije různé pojmy, myslí tím odlišné instituty. V tomto případě by se tedy jednalo o projev speciality ObchZ. Teorie k oprávněné obraně říká, že ji lze realizovat i s jistým časovým odstupem od neoprávněného jednání, na které reaguje. Naopak použití nutné obrany je podmíněno hrozícím nebo trvajícím útokem.

3.2 VEŘEJNOPRÁVNÍ OCHRANA FIRMY Právní řád poskytuje ochranu obchodní firmě také veřejnoprávními prostředky a sankcemi. Jedná se zejména o trestní zákon, zákon o přestupcích, živnostenský zákon, zákon o ochraně spotřebitele, zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem, zákon o kolektivním investování, etc.

Ochrana ustanoveními trestního práva K ochraně obchodní firmy je možné použít zejména skutkové podstaty ustanovení § 127 porušování závazných pravidel hospodářského styku, § 149 nekalé soutěže a § 150 porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu Trestního zákona (Z. č. 140/1961 Sb., dále jen TZ). Objektem

ustanovení

§

127

je

ochrana

hospodářského

styku

mezi

podnikatelskými subjekty, ochrana je poskytována závazným pravidlům, jimž je hospodářský styk podřízen. V případě firemního práva to budou ustanovení § 8 – 12 ObchZ, ustanovení § 41 ObchZ nebo ustanovení o nekalé soutěži v § 44 – 52 ObchZ.

62

Z povahy tohoto ustanovení plyne, že pachatelem může být jen ten, pro koho jsou pravidla hospodářského styku závazná a kdo je za dodržování těchto pravidel odpovědný. „Trestný čin je dokonán již tím, že pachatel jedná v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, kterých ovšem nemusí být dosaženo.“92 Objektem trestného činu nekalé soutěže je zájem na řádném průběhu hospodářské soutěže v obchodních vztazích. Tím jsou ustanovení § 44 – 52 ObchZ. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 01. 2003 konstatoval: „Trestní zákon u trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. vyžaduje úmysl, který musí zahrnovat všechny podstatné znaky charakterizující skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Jednání je naplňující, musí kumulativně splňovat tyto podmínky: a) musí být v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku, b) musí se uskutečnit v hospodářské soutěži, c) musí poškodit dobrou pověst nebo ohrozit chod nebo rozvoj podniku soutěžitele.“93 Pachatelem tohoto trestného činu může být nejen osoba, která je subjektem obchodněprávních vztahů, ale kdokoliv. Soutěžitelem je každý, kdo se účastní hospodářské soutěže. „Pokud by byla soutěžitelem právnická osoba, uplatnilo by se ustanovení § 90 odst. 2 TZ, obsahující institut jednání za jiného.“94 Objektem trestného činu dle ustanovení § 150 je právo k ochranným známkám, obchodnímu jménu a označení původu výrobků. Konkrétní formy ochrany jsou uvedeny v mimotrestních normách, jimiž jsou zejména zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a ObchZ. Objektivní stránka odst. 1 spočívá v tom, že pachatel: „Doveze, vyveze nebo

92

JELÍNEK J. a kolektiv. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha : Linde, 2006. 823 s. ISBN 80-7201-630-X. Str. 486.

93 94

Rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 72/03.

JELÍNEK J. a kolektiv. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha : Linde, 2006. 823 s. ISBN 80-7201-630-X. Str. 505.

63

uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou…“ a odst. 2 stanoví, že stejně bude potrestán, kdo pro dosažení hospodářského prospěchu: „Neoprávněně užívá obchodní jméno nebo jakékoliv označení s ním zaměnitelné, nebo uvede do oběhu výrobky neoprávněně opatřené označením původu, k němuž přísluší výhradní právo jinému, nebo označením původu snadno s ním zaměnitelným.“ Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv. Po subjektivní stránce se jedná o úmyslný trestný čin. Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem nekalé soutěže je vyloučen.

Ochrana ustanoveními správního práva Dále se lze domáhat ochrany dle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) v rámci přestupků na úseku podnikání a ustanovení § 33 v rámci přestupků na úseku porušování průmyslových práv a porušování práv k obchodní firmě dle zákona o přestupcích (Z. č. 200/1990 Sb., dále jen PZ). Přestupku na úseku podnikání se dopustí ten, kdo poruší povinnost používat při podnikání obchodní firmu. V případě, že ji nemá, tak jméno a příjmení nebo název. Stejně tak pokud neuvádí na objednávkách, obchodních dopisech a fakturách údaje o své obchodní firmě, a v případě, že ji nemá, tak údaje o jménu a příjmení nebo názvu, sídle nebo místu podnikání, zápisu do obchodního nebo živnostenského rejstříku nebo jiné zákonem stanovené evidence. Za tento přestupek lze uložit pokutu až do 50 000 Kč nebo zákaz činnosti do 1 roku. K odpovědnosti za tento přestupek postačí zavinění z nedbalosti (ustanovení § 3 PZ). Přestupku dle ustanovení § 33 PZ se dopustí ten, kdo neoprávněně vykonal práva, která jsou zákony na ochranu průmyslového vlastnictví vyhrazena majitelům těchto práv nebo kdo neoprávněně užíval firmu nebo jakékoliv označení zaměnitelné s obchodní firmou nebo označením příznačným pro jiného podnikatele. Za přestupky dle tohoto ustanovení lze uložit pokutu do 15 000 Kč. Opět postačí zavinění z nedbalosti.

64

4 ÚPRAVA FIREMNÍHO PRÁVA VE FRANCII Úvod Ve Francii téměř po dvě staletí platil obchodní zákoník (Code de Commerce, dále jen CCom) z roku 1807. CCom byl vyhlášen 15. září 1807 a nabyl účinnosti 1. ledna 1808. Kodex byl členěn do čtyřech knih. První kniha byla nazvaná „Obecně o obchodě“, druhá „O námořním obchodě“, třetí „O úpadku a bankrotech“ a čtvrtá kniha „O obchodních soudech“. CCom během dvou staletí svého života procházel významnou transformací, tak jak si žádala ta či ona doba. Podstatné části této právní úpravy byly zrušeny a nahrazeny zvláštními zákony. Francouzská legislativa byla ve vztahu k CCom typická tzv. „dekodifikací“. V praxi to probíhalo tak, že nové právní úpravy nebyly začleňovány přímo do CCom, ale byly upravovány mimo něj.95 Tím posledním, rozhodujícím faktorem v životě stařičkého CCom z roku 1807 bylo právo evropských společenství, pod jehož přílivem již kodex nemohl dále obstát a plnit tak svou funkci. Následně bylo přikročeno k rekodifikaci obchodního práva ve Francii. Za zmínku stojí, že na samotném sklonku 20.st.: „Celkově zůstalo z 648 článků kodexu méně než 150 a z nich jenom 30 v redakci z roku 1807.“96 21. září 2000 vyšel ve francouzské Journal Officiel nový obchodní zákoník. Tento kodex sjednotil v jeden právní předpis roztroušenou úpravu obchodního práva. Zákoník je členěn do devíti knih a čítá více jak 2000 článků. V knize první obsahuje obecná ustanovení o obchodnících, dále se věnuje obchodním společnostem, některým formám prodeje a obchodním doložkám, svobodě cen a konkurence, obchodním platebním papírům a zárukám, problémům podniků, organizaci obchodu, některým

95

KOLEKTIV AUTORŮ PRÁVNICKÉ FAKULTY UK. Dějiny evropského kontinentálního práva : vysokoškolská právnická učebnice. Praha : Linde, 2003. 809 s. ISBN 80-7201-387-4. Str. 335 – 337.

96

PELIKÁNOVÁ, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního : obecné otázky, kodifikace a dekodifikace, základní pojmy, společnosti a obchodní společnosti.. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. 261 s. ISBN 80-7179-363-9. Str. 19.

65

profesním omezením a kniha devátá je věnována zahraničním obchodníkům a obchodníkům v zámoří.97 Důležité je zmínit, že obecnou úpravou nejen firemního práva, ale obchodního práva obecně, je občanský zákoník (Code civil, dále jen CC). CC byl vyhlášen 21. března 1804. Skládal se z úvodního titulu a tří knih. Úvod pojednával o vyhlašování zákonů, osobní a věcné působnosti zákoníku. První kniha byla nazvaná „O osobách“, druhá „O majetku a různých druzích vlastnictví“ a kniha třetí „O různých způsobech nabývání vlastnictví.“ CC je i nadále obecnou úpravou, která se v obchodních vztazích použije vždy, pokud ji výslovné ustanovení obchodního zákoníku nebo zvyklosti nenahradí (čl. 1107 CC).98

4.1 Francouzské firemní právo obecně Francouzské pojetí firmy je významně odlišné od toho středoevropského, jmenovitě německého, rakouského a samozřejmě také našeho. Francouzské firemní právo přísně rozlišuje mezi: „Obchodním jménem (nom comercial) a názvem společnosti nebo společenskou firmou (dénomination sociale, raison sociale), resp. se jménem obchodníka – fyzické osoby.“ 99 Francouzské pojetí obchodního jména (non comercial) je: „Označení, pod kterým obchodník vykonává obchod. Nejčastěji je to jméno rodové, příjmení. Ale může

97

http://www.pme.gouv.fr/informations/regle/regle03.htm

98

MESTRE, J. Francouzské obchodní právo. Jacques Mestre ve spolupráci s Marie-Eve Tian-Pancrazi, s předmluvou Ireny Pelikánové. Překlad [z francouzského originálu] Robert Pelikán, Jan Převrátil. 1. vyd. Praha : Orac, 2002. 283 s. ISBN 80-86199-58-4. Str. 13. 99


66

to také být pseudonym a jméno fantazijní.“100 Jméno rodové, příjmení, je v praxi nejčastějším obchodním jménem, samozřejmě v případě, že je při podnikání používáno. V případě, že je toto příjmení již užíváno jiným obchodníkem, může soudce nařídit připojení křestního jména. Vdaná žena může používat v podnikání jména svého manžela. Ovšem problém nastává, pokud dojde k rozvodu, manžel může totiž v této situaci odporovat dalšímu užívání příjmení bývalé manželky v podnikání. Pokud chce rozvedená podnikatelka nadále používat v obchodu příjmení svého manžela, musí se obrátit na soud a prokázat legitimní zájem (intérêt légitime).101 V případě, že se podnikatel rozhodne použít obchodní jméno fantazijní nebo pseudonym, je v jeho vlastním zájmu, aby si v Národním institutu duševního vlastnictví (Institut national de la propriété intellectuelle) ověřil, jestli už toto jméno není registrované. Obchodnímu jménu je poskytována ochrana žalobou proti nekalé soutěži proti neoprávněnému užívání již zapsaného obchodního jména nebo jeho napodobeninám, jež je způsobilá přivodit újmu ve vztahu ke klientům oprávněného podnikatele.102 Dále se lze domáhat ochrany žalobou pro zneužití práva v případě zneužití všeobecně známého obchodního jména (non commercial notoire). A pro případ, že je obchodní jméno způsobilé oklamat veřejnost o skutečném předmětu podnikání je příslušná žaloba proti klamavé reklamě.103 Jak vyplývá z výše napsaného, je: „Základem francouzské koncepce obchodního jména jednak rozsáhlá volnost jeho výběru, jednak neformální ochrana. Právní

100

JAUFFRET, A., MESTRE J. Droit Commercial : 22. vyd. Paris : Librairie générale de droit et de jurisprudence, E.J.A., 1995. 772 s. ISBN 2.275.00302.9, Str. 362. 101

LOBRY, C., JAMIN, C., LACOUR, L Droit commercial : 4e éd. Paris :Éditions Casteilla, 1994. 191 s. ISBN 2.7135.1406.1. Str. 31. 102

HOUIN, R., RODIÈRE, R., LEGEAIS, D. Droit commercial : 8. vyd. Paris : Éditions Sirey, 1988. 305 s. ISBN 2-248-02230-1. Str. 72.

103

LOBRY, C. Droit commercial : 4. vyd. Paris :Éditions Casteilla, 1994. 191 s. ISBN 2.7135.1406.1 Str. 31.

67

skutečností zakládající právo na ochranu je samotné užívání obchodního názvu.“

104

Tzn., že v praxi nestačí jen zápis v obchodním rejstříku, ale nezbytné je také faktické užívání obchodního jména. Hned v úvodu tohoto oddílu bylo zmíněno, že francouzské firemní právo striktně rozlišuje mezi nom comercial (obchodním jménem), dénomination sociale (názvem společnosti) a raison sociale (společenskou firmou). Název (dénomination sociale) musí mít všechny společnosti. Povinně ho musí obsahovat stanovy. Společnosti mají opět značně volnou ruku při výběru svého názvu, mohou se inspirovat předmětem svého podnikání, může být tvořeno jménem jednoho nebo více společníků, a nebo mohou zvolit fantazijní označení. Obchodní zákoník dále zakotvuje povinnost doplnit jméno společnosti dodatkem o formě společnosti, který může být jak bezprostředně před jménem, tak za ním.105 Prof. Pelikánová k fantazijnímu označení dénomination sociale dodává: „Francouzské označení fantazijní má poněkud odlišný smysl. Tvůrce nového názvu není ničím omezen a i když použije do názvu údaj příjmení, není s tímto příjmením spojována žádná indikativní funkce, jako je tomu u raison sociale.“106 V případě, že je název společnosti tvořen jménem společníka nebo společníků, a tento ze společnosti vystoupí, může pro jméno společnosti nastat problém. Touto problematikou se zabýval kasační soud ve věci Bordas a konstatoval: „Příjmení, rodové jméno jako odlišující znak fyzické osoby je používáno právnickou osobou, které ji

104

PELIKÁNOVÁ, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního : obecné otázky, kodifikace a dekodifikace, základní pojmy, společnosti a obchodní společnosti.. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. 261 s. ISBN 80-7179-363-9. Str. 114. 105

MERLE, P., FAUCHON A. Droit commercial, Sociétés commerciales. 7. vyd. Paris : Dalloz, 2000, 894 s. ISBN 2-247-03693-7. Str. 104. 106


68

odlišuje a je objektem duševního vlastnictví. Společník nemůže požadovat, aby společnost změnila svůj název, nestanoví-li zakladatelská smlouva jinak.“ 107 Naopak dle platné úpravy našeho firemního práva v obchodním zákoníku může zůstat jeho jméno součástí obchodní firmy jen s jeho souhlasem, který musí být navíc „výslovný.“ Společenskou firmou podnikatele (raison sociale) je jednak jméno osobní společnosti, a dále je to jméno civilní společnosti. Důležité je, že obchodní zákoník ukládá povinnost tvořit toto jméno příjmeními osobně ručících společníků, naopak jak bylo napsáno výše, může být název společnosti (dénomination sociale) fantazijní. V životě společnosti může dojít k zániku účasti osobně ručícího společníka ve společnosti, v tomto případě zákon ukládá povinnost změnit firmu podnikatele.108 Myslím si, že tímto francouzský zákonodárce vyjadřuje zásadu pravdivosti firemního práva a chrání tak obchodní partnery dané firmy.

4.2 Převod obchodního jména nebo firmy Francouzské firemní právo upravuje zřetelně a bez jakýchkoliv pochyb institut převodu obchodního jména (nom comercial). Nahlíží na něj jako na součást „fonds de commerce“ a také ho převádí společně s „fonds de commerce“. Zákon na druhou stranu nezakazuje samostatný převod obchodního jména, a proto lze v praxi tento postup také využít. Prof. Pelikánová k této problematice dále dodává: „Na druhé straně je převod samotného dénomination sociale zřejmě nepřípustný.“109

107

MERLE, P., FAUCHON A. Droit commercial, Sociétés commerciales. 7. vyd. Paris : Dalloz, 2000, 894 s. ISBN 2-247-03693-7. Str. 105-106. 108


109

Tamtéž. Str. 109.

69

V souvislosti s převodem obchodního jména (nom comercial), jsem výše použil „fonds de commerce“, co to ale znamená? V prvním případě je nutné zdůraznit, že se „fond de commerce“ nevztahuje jenom k firemnímu právu, ale k obchodnímu právu obecně: „Každý aktér obchodního života, fyzická i právnická osoba, má fonds de commerce.“110 Samotný pojem lze definovat jako: „Soubor movitých věcí určených k výkonu obchodní činnosti.“111 Jako pojem se „fonds de commerce“ objevil poprvé v roce 1872 (Zákon o daních ze 4. duna 1872). A platné francouzské firemní právo, v souladu s touto definicí, tak nahlíží na obchodní jméno (nom comercial) jako na součást „fonds de commerce.“

4.3 Shrnutí Francouzské firemní právo nezná firmu v našem pojetí, zná pojem obchodního jména (non commercial), které je odlišné nejen od našeho chápání, ale také od úpravy německo - rakouské. Francouzské firemní právo je typické firemní volností. Nevzniká zápisem do zákonem stanovené evidence. Obchodní jméno vzniká faktickým užíváním, a stejně tak rozhodujícím okamžikem zániku jména není výmaz z dané evidence, ale faktické zastavení provozu podniku, se kterým je jméno svázáno. Z tohoto důvodu může mít francouzský podnikatel i několik obchodních jmen. Jediná omezení mu klade úprava práva soutěžního a právo ochrany nehmotných statků. Rozdíl je také v tom, že je možné prodat obchodní jméno samostatně, bez podniku, se kterým bylo spojeno.

110

MESTRE, J. Francouzské obchodní právo. Jacques Mestre ve spolupráci s Marie-Eve Tian-Pancrazi, s předmluvou Ireny Pelikánové. Překlad [z francouzského originálu] Robert Pelikán, Jan Převrátil. 1. vyd. Praha : Orac, 2002. 283 s. ISBN 80-86199-58-4. Str.142. 111

Tamtéž. Str. 142 .

70

5 ÚPRAVA FIREMNÍHO PRÁVA VE VELKÉ BRITÁNII Několik slov úvodem Právo ve Velké Británii patří do anglo-amerického systému práva, tzv. common law. Naše, české právo, patří do systému práva kontinentálního, práva psaného. Mezi oběma systémy (ale stejně tak v rámci kontinentálního práva) jsou v pojetí firemního práva rozdíly. V Anglii mluvíme o firemní volnosti (stejně Francie), naopak česká právní úprava je značně rigidní a také upravuje firmu poměrně detailně. Úprava firmy ve Velké Británii (tedy v Anglii, Skotsku, Walesu a Severním Irsku) je obsažena ve třech klíčových právních předpisech. A to v zákoně o společnostech - Companies Act z roku 2006 (dále jen CA), který nahradil Companies Act z roku 1985,112 v zákoně o obchodních jménech – Business Names Act z roku 1985 (dále jen BNA) a nařízením o názvech společností a obchodních jménech – the Company and Business Names Regulations z roku 1981 (dále jen CBNR).

5.1 Company name, business name Anglické firemní právo, stejně jako francouzské firemní právo, důsledně rozlišuje na straně jedné jméno, které je názvem obchodní společnosti Company name nebo Corporate name a na straně druhé jméno, které označuje podnik a zní Business name. „Název obchodní společnosti (company´s name) musí být stanoven v zakladatelské smlouvě, a název pod kterým je společnost registrována nesmí být shodný s již zapsaným jménem v seznamu již registrovaných obchodních jmen.“113 Důležité je zmínit, že za případnou shodu není zodpovědný úředník obchodního rejstříku, ale osoba, která kontroluje proces tvorby dané společnosti. 112 113

http://en.wikipedia.org/wiki/Companies_Act_2006

GRIFFIN, S. Company law, Fundamental principles. 3. vyd. London : Pearson Education limited, 2000. 386 s. ISBN 0 273 64221 9. Str. 43.

71

Jak bylo uvedeno výše, platí pro tvorbu anglické firmy firemní volnost. Ovšem tato volnost není bezmezná. V praxi tak nelze zvolit jméno, jehož užití je zakázáno, ať už jde o absolutní zákaz nebo relativní (za splnění určitých podmínek lze povolit). CA zakazuje použití některých jmen, které evokují charitativní organizace: „Tak např. jméno společnosti nesmí obsahovat pojem „červený kříž“ nebo „ženevský kříž“ bez souhlasu armádní rady (Geneva Convention Act 1957, str. 6). Slovo „Anzac“ nesmí být použito bez souhlasu ministerstva zahraničí. (Anzac Act 1916, str. 1). Je nezákonné používat nebo napodobovat pojmy jako „Boy Scouts“, „Girl Guides Associations“, „Order of St. John of Jerusalem“ nebo „Royal Life Saving Society“, etc.“114 Za přestupek je považováno použití jména obsahujícího slova „credit union“ nebo jméno odvozené z těchto slov bez registrace dle Industrial and Provident Societies Act 1965, jako „credit union“ (Credit Unions Act 1979, str. 3). Jak bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, Business name je upraveno zvláštním zákonem - Business Names Act z roku 1985. Tento právní předpis upravuje případy, kdy společnost podniká pod jménem, které označuje podnik. Je tedy odlišné od názvu obchodní společnosti, pod kterým je společnost registrovaná v obchodním rejstříku, a který má uvedený na svém výpise z obchodního rejstříku. CBNR obsahuje seznam slov a vyjádření, jejichž použití v obchodním jménu podléhá povolení, formou písemného souhlasu, státního sekretáře. V případě, že dojde k jejich užití bez tohoto souhlasu, jedná se o protiprávní jednání. Jedná se o jména, která mohou

vyvolávat

dojem

spojení

s vládou

jejího

veličenstva,

se

skotskou

administrativou, s orgány místní správy a s dalšími slovy nebo vyjádřeními obsaženými v daném nařízení.115 Obchodní jméno nesmí dále obsahovat shodu s již zapsanou firmou, pokud to státní sekretář nepovolí. „Toto povolení lze získat při splnění zákonem stanovených

114

MAYSON, S., FRENCH, D., RYAN, CH. L. Mayson, French & Ryan on company law. 22. ed. 20052006. 833 s. Oxford : Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-928531-4. Str. 71.

115

Tamtéž. Str. 75

72

podmínek, jestliže společnost nabyla podnik, který byl předtím provozován jinou společností pod jménem, které má být i nadále užíváno jako jméno obchodní. Společnost dle zákona musí uveřejnit (uvést) na všech dokumentech svou firmu odlišnou od obchodního jména nabytého s podnikem. Porušení této povinnosti je protiprávní a zakládá odpovědnost.“116

5.2 Název společnosti Společnosti jako právnické osoby musí být identifikovatelné svým jménem. Je několik možností, jak zvolit jméno společnosti, které je ovšem limitováno určitými pravidly. Nejvýznamnější je povinnost, aby poslední slovo společnosti private limited company bylo „limited“. V případě, že se jedná o společnost public limited company bylo na konci jména „public limited company“.117 Pro Wales platí tato povinnost ve waleském jazyku (Cyfyngedig, Cwmni cyfyngedig cyhoeddus). Přípustné jsou také zkratky firemního dodatku uvedené v zákoně, a to „ltd“ nebo „plc.“ „Konstatuje se, že slovo Company již není možno vyhradit jenom inkorporovaným společnostem, protože je zvykem, že také partnerships užívají uvedený termín. Firma i její případné změny musí být zapsány do rejstříku. Ministerstvo průmyslu o obchodu provádí kontrolu, zda shodné nebo zaměnitelné jméno již není registrováno. V takovém případě musí být vytvořeno jméno jinak.“118

116

PELIKÁNOVÁ, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního : obecné otázky, kodifikace a dekodifikace, základní pojmy, společnosti a obchodní společnosti.. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. 261 s. ISBN 80-7179-363-9. Str. 116. 117

FARRAR, J. H., HANNIGAN, B., FUREY, N. E., WYLIE, P. Farrar´s company law. 4. vyd. London: Butterworths, 1998. 802 s. ISBN 0-406-04800-2. Str. 62. 118


73

Podle CA je také možné registrovat jméno společnosti, které neobsahuje povinný dodatek „limited“ nebo jeho velšský dodatek. Předmětem činnosti takové společnosti musí být obchod, věda, vzdělání, náboženství nebo charita. Ve společenské smlouvě společnosti musí být následující ustanovení: -

požadavek, že veškerý zisk bude použit k předmětu činnosti dané společnosti

-

zákaz rozdělování zisku společníkům společnosti, pokud se společnost dostane do likvidace, její jmění musí být převedeno na jinou společnost s charitativním předmětem činnosti119

Registrující orgán musí poskytnout prohlášení o zákonnosti registrované společnosti v souladu s požadavky CA.

5.3 Ochrana jména společnosti Použije-li jeden obchodník jméno shodné nebo zaměnitelné se jménem jiného obchodníka a poškodí-li tím jeho dobré jméno a reputaci, dopouští se občanskoprávního deliktu. Ten, kdo je takovým jednáním poškozen, může se v soudním řízení domáhat své ochrany prostřednictvím tzv. žaloby proti podvodnému jednání „passing off“120. I v případě, že je jméno zapsáno do rejstříku názvů, a až později se zjistí, že je zaměnitelné nebo shodné s dříve zapsaným jménem, je možné podat tuto žalobu. Ta strana, která se považuje za poškozenou, musí u soudu prokázat, že jí byla způsobena újma. Dovolím si uvést tři judikáty, abych prezentoval možnost využití civilní žaloby proti podvodnému jednání „passing off“:

119

MAYSON, S., FRENCH, D., RYAN, CH. L. Mayson, French & Ryan on company law. 22. ed. 20052006. 833 s. Oxford : Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-928531-4. Str. 71.

120

Tamtéž. Str. 73.

74

V případě Hendriks v Montanu121 (1881 17 ChD 638) se žalobce společnost Universal Life Assurance Society, úspěšně domohla, aby žalovaný nebyl registrován pod jménem Universe Life Assurance Association Ltd. V kauze Exxon Corporation v. Exxon Insurance Consultants International Ltd122 (1982 Ch 119) soud zakázal žalovanému používat ve svém názvu slovo Exxon. V případě British Diabetic Association v Diabetic Society Ltd123 (1995 4 All ER 812) soud konstatoval, že není nutné prokazovat, že bylo podvodné jednání úmyslné.

5.4 Shrnutí Úprava firemního práva Velké Británie je členěna do dvou systémů. První z nich je tvořen úpravou jména obchodní společnosti, tzv. Company name, případně Corporate name a druhý problematikou Business name. Prvně zmíněný je upraven CA a druhý prostřednictvím BNA. Legální úprava firmy ve Velké Británii, jako státu angloamerického právního systému je od naší, kontinentální právní úpravy odlišná. Je poměrně stručná, mluvíme o firemní volnosti.

121

Tamtéž. str. 73

122

DINE, J. Company law. 3. vyd. London : Macmillan Press, 1998. 374 s. ISBN 0-333-71095-9. Str.15

123

MAYSON, S., FRENCH, D., RYAN, CH. L. Mayson, French & Ryan on company law. 22. ed. 20052006. Oxford : Oxford University Press, 2005. 833 s. ISBN 0-19-928531-4. Str. 73.

75

6 NAVRHOVANÁ ÚPRAVA FIREMNÍHO PRÁVA Úvodem V současné době pracuje Ministerstvo spravedlnosti ČR na rekodifikaci soukromého práva. V jejím rámci se připravuje nejen nový občanský zákoník, ale také nový obchodní zákon a nový zákon o mezinárodním právu soukromém. Nový občanský zákoník je tématicky rozdělen do pěti částí – „Obecná část,“ „Rodinné právo,“ „Absolutní majetková práva,“ „Relativní majetková práva“ a „Ustanovení společná, přechodná a závěrečná.“ Zákon o obchodních společnostech a družstev (zákon o obchodních korporacích) je druhou částí rekodifikace soukromého práva a úzce navazuje na návrh občanského zákoníku. Neopakuje pravidla obsažená v návrhu občanského zákoníku ani nenabízí jinou variantu řešení pro téže subjekty, pouze občanský zákoník doplňuje a modifikuje. Reaguje tak na odlišnosti podnikatelského světa, zejména na vyšší míru předpokládané profesionality, kterou podnikatelé vykazují (vyšší právní vědomí, větší míra rizika apod.). Současně je však návrh zákona nastaven na propojení s novým insolvenčním zákonem a ostatními předpisy, které podnikání upravují.124

6.1 Navrhovaná právní úprava firmy Obchodní firma je upravena v ustanovení § 397 a násl. navrhovaného občanského zákoníku125. Firemní právo je tedy nově upraveno v základním kodexu soukromého práva, v zákoníku občanském. Vzhledem ke koncepci, pojetí, obsahu a rozsahu této nové kodifikace, lze tento krok považovat za logický a koncepčně správný. Ustanovení o firemním právu je obsaženo v obecných ustanoveních o podnikatelích,

124 125

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html

Dne 7. 5. 2009 předložila vláda vl. n. z. občanský zákoník, dne 29. 5. 2009 předseda sněmovny doporučil jeho projednání. Sněmovní tisk č. 835.

76

s nímž bezesporu velmi úzce souvisí. „Z tohoto důvodu se nehodí zařazovat ustanovení o obchodní firmě do zákona upravujícího postavení obchodních společností nebo družstva.“126 V úpravě firemního práva v návrhu nového občanského zákoníku dochází k některým výrazným změnám v pojetí firmy. Legislativci se v tomto případě inspirovali nejen kvalitní německo – rakouskou právní úpravou, ale také nám vzdálenou, koncepcí britského pojetí firemního práva. Právo k obchodní firmě se nově nechápe jen jako právo osobní, ale spíše jako právo majetkové. „Z tohoto důvodu je firma více uvolněna pro majetkové dispozice, ať již se uskuteční samostatně, nebo v rámci podniku, se kterým je svázána.“127 Obchodní firma je nadále spjata s podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku. Není rozhodné, jestli se podnikatel zapisuje dobrovolně nebo povinně. Firmou je jméno, pod kterým je podnikatel v OR zapsán. Dále je zakotvena zásada jednotnosti, která explicitně stanoví, že podnikatel nesmí mít víc obchodních firem. Zde je změna oproti současné platné právní úpravě, neb v té tato zásada výslovně zakotvena není, a lze ji dovodit jen výkladem. Ochrana obchodní firmy náleží tomu, kdo ji po právu použil poprvé. Při porušení práv k obchodní firmě, má oprávněná osoba stejná práva jako před ochranou proti nekalé soutěži. Zde je opět určitá změna proti platné právní úpravě. „Pokud jde o katalog práv osoby dotčené porušením jejího práva k firmě, neuvádí se duplicitně ke stejnému katalogu u práv z nekalé soutěže, jak je tomu dnes v ustanovení § 12 a § 53 obchodního zákoníku, ale odkazuje se na úpravu nekalé soutěže přímo. Věcně se ale na nic nemění.“128 Ustanovení § 398 zakotvuje shodně se současným § 10 odst. 1, větou první, ObchZ, zásadu nezaměnitelnosti a neklamavosti. 126

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html, Str. 105.

127

Tamtéž. Str. 105.

128

Tamtéž. Str. 105.

77

U PO, která je podnikatelem a je zapsaná v OR, jsou její název i obchodní firma totožné. U FO (návrh nového občanského zákoníku v tomto případě používá pojem člověk) se na tomto požadavku netrvá a její obchodní firma nemusí být se jménem FO totožná. Veřejnost však musí být schopna rozpoznat z jeho označení, že se jedná o podnikatele FO, a nikoliv o podnikatele PO. Připouští se tedy i obecně vžité pseudonymy, etc.129 Opět je zde patrný posun proti platné právní úpravě, neboť ta použití pseudonymů neumožňuje a zdůrazňuje v tomto případě zásadu pravdivosti. Ustanovení § 400 se věnuje tzv. „podnikatelskému seskupení.“ Zákon zde říká, že pokud je více závodů několika podnikatelů spojeno do podnikatelského seskupení, mohou jejich jména nebo obchodní firmy obsahovat shodné prvky. A dále dodává, že veřejnost musí být schopna jednotlivé obchodní firmy rozlišit. Tato navrhovaná úprava v podstatě kopíruje platné ustanovení § 11 odst. 6 ObchZ s jednou výjimkou. Nová úprava totiž vypouští obligatorní dodatek příslušnosti ke koncernu. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení dodává: „Navržené ustanovení vyjadřuje, že pouhá obdoba firemního kmene nebo shoda firemních kmenů v některých prvcích ještě sama o sobě nevede k zaměnitelnosti právně závadné. Proto se ale současně dává najevo, že celkové uspořádání obchodních firem jednotlivých členů podnikatelského seskupení musí být takové, aby jejich obchodní firmy jako celek zaměnitelnost vyloučily.“130 Právní úpravu staré firmy obsahuje ustanovení § 401 navrhovaného občanského zákoníku. Ustanovení odst. 1 zní: „Kdo nabude obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce, vyžaduje se však, aby k obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.“ A odst. 2: „Při přeměně právnické osoby přejde obchodní firma na právního nástupce, pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li právnická osoba více právních nástupců a neurčí-li se, na kterého z nich obchodní firma přechází, nepřejde obchodní firma na žádného z nich.“ 129

Tamtéž. Str. 105.

130

Tamtéž. Str.105 – 106.

78

V porovnání se současnou právní úpravou opět dochází k určitým změnám. První rozdíl spočívá v tom, že se k převzetí staré firmy nevyžaduje výslovný souhlas a bude tak napříště stačit souhlas konkludentní. Druhý významný rozdíl je zakotven v absenci zákazu samostatného převodu obchodní firmy (dnes ustanovení § 11 odst. 4 ObchZ, věta první). Dle důvodové zprávy k návrhu zákona se v tomto případě uplatní zásada, že dovoleno je vše, co není zakázáno.131 Další rozdíl je patrný při změně jména FO, která je podnikatelem. Nadále se neuplatní úprava obsažená v ustanovení § 11 odst. 2 ObchZ, kdy je ve firmě možné používat i své dřívější jméno s dodatkem obsahujícím nové jméno. Důvodová zpráva v tomto případě uvádí, že věcný důvod této nové úpravy se opírá o skutečnost, že totožnost podnikající osoby zůstává nezměněna. Klamavost či uvádění takovou firmou v omyl tedy nepřichází v úvahu. Dle důvodové zprávy zůstává úprava přechodu obchodní firmy na právního nástupce zachována. S tím nelze plně souhlasit, neboť tu jsou dle mého názoru opět významné změny. Zákon nově vyžaduje při přeměně PO v případě existence více právních nástupců zřetelné určení, kdo obchodní firmu převezme. Chybí-li takové určení, znamená to, že obchodní firma na žádného právního nástupce nepřejde. V ustanovení § 402 nalezneme pravidla o odvolání souhlasu s užitím jména osoby v obchodní firmě PO. Zákon umožňuje odvolat tento souhlas osobě, které svědčí závažný důvod, jehož následkem po ni nelze spravedlivě požadovat, aby toto jméno bylo v obchodní firmě dále využíváno. Zákon dále demonstrativně takové důvody vyjmenovává, a to změnu převažující povahy podnikání PO nebo změnu vlastnické struktury obchodní korporace. Za těchto podmínek má právo odvolat souhlas i právní nástupce osoby, která souhlas udělila. Důvodová zpráva k navrhovanému obchodnímu zákoníku v § 402 tuto problematiku opět zjednodušuje a jen nepřesně stanoví: „Z platného obchodního 131

Tamtéž. Str. 106.

79

zákoníku (§ 11 odst. 5) se s některými upřesněními přejímá právní pravidlo o udělení a odvolání souhlasu s užitím jména osoby v obchodní firmě právnických osob.“132

6.2 Shrnutí Navrhovaná právní úprava firemního práva je dle mého názoru zřetelně odlišná od té stávající. Obchodní firma je nově upravena v občanském zákoníku, jako základním kodexu soukromého práva, konkrétně pak v obecných ustanoveních o podnikatelích. Právo k firmě je dle navrhované právní úpravy považované za právo majetkové. Patrné je to např. v tom, že není zakázán její samostatný převod, v tomto je zřetelná inspirace ostrovním právem. Nově není při převodu staré firmy nutný výslovný souhlas. Změn dosáhla i samotná úprava institutu staré firmy, je výslovně zakotvena zásada jednotnosti firmy, při ochraně obchodní firmy odkazuje právní úprava přímo na ustanovení o ochraně před nekalou soutěží. Firma FO podnikatele může znít i na pseudonym, dále je vypuštěn obligatorní dodatek v případě příslušnosti ke koncernu, a stejně tak napříště při změně jména podnikající fyzické osoby není nutné připojit k firmě dodatek s novým jménem. Pokud bude navrhovaný občanský zákoník schválen, nabude účinnosti 1. ledna 2012.

132

Tamtéž. Str. 107.

80

ZÁVĚR Cílem mé práce bylo nahlédnout do zákulisí problematiky firemního práva a práva s firmou souvisejícího, a podat tak celkový a ucelený obraz obchodní firmy nejen na našem území. Svou diplomovou práci jsem rozčlenil do 6 kapitol, které na sebe logicky a uceleně navazují. Jádrem mého díla je současná platná právní úprava. V kapitole první se věnuji historii úpravy firmy na našem území, velmi cenným studijním zdrojem mi v tomto bylo dílo od Gustava Švamberga – Právo firemní. Věnuji se tak úpravě firmy dle obecného zákoníku obchodního, jejímu vzniku, užívání, převodu, zásadám, ochraně a zániku. Neopomenu vývoj ve 20. století, až po přijetí současného platného obchodního zákoníku. Základem mé práce je platná právní úprava. Nejprve popíši, jak se dostal pojem firmy do obchodního zákoníku, a jaký je její vztah k obchodnímu jménu. Zabývám se tvorbou obchodní firmy, jak osob fyzických, tak právnických, včetně jednotlivých praktických příkladů. Následuje pojednání o staré firmě, jejímu přechodu a převodu, jménu bývalého společníka nebo člena ve firmě právnické osoby, změně firmy fyzické osoby změnou jejího jména, o koncernu a tuto kapitolu uzavírám jednotlivými zásadami obchodní firmy. Poměrně podrobně pojednávám také o ochraně firmy. Nejprve o absolutní ochraně podle firemního práva a následně o relativním způsobu ochrany v rámci nekalé soutěže. Pokračuji způsobem ochrany mimo obchodní zákoník a veřejnoprávní ochranou firmy. Práce pokračuje krátkým náhledem do zahraniční úpravy firemního práva. Zvolil jsem úpravu francouzskou, která je nejen našemu, ale také německému či rakouskému pojetí firmy poměrně odlišná a úpravu ve Velké Británii, neboť jí se mimo jiné inspirovala úprava firmy v navrhovaném novém občanském zákoníku. A konečně poslední kapitola, v níž se věnuji úpravě firemního práva v navrhovaném novém občanském kodexu. Firemní problematiku jsem hodnotil nejen z hlediska de lege lata, ale také de lege ferenda, a v řadě případů ji doplnil praktickými příklady a soudními rozhodnutími. V částech o francouzské, resp. britské právní úpravě firmy jsem si v závěru dovolil komparaci s naší právní úpravou.

81

Na samotný závěr si dovolím krátké zhodnocení své diplomové práce. Na straně jedné jsem si vědom, že jsem zdaleka neobsáhl a nevyčerpal veškerou problematiku, kterou firemní právo nabízí, nicméně s ohledem na stanovený rozsah diplomové práce to prakticky není možné. Na straně druhé jsem ale přesvědčen, že jsem splnil svůj cíl a záměr, a dokázal poskytnout ucelený pohled na kompletní problematiku, jakou bezpochyby právo k obchodní firmě je.

82

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK Z. č. 1/1863 ř.z., Obecný zákoník obchodní

„OZO“

Z. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník

„ObchZ“

Z. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník

„ObčZ“

Z. č. 140/1961 Sb., Trestní zákon

„TZ“

Z. č. 200/1990 Sb., Zákon o přestupcích

„PZ“

Z. č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád

„OSŘ“

Companies Act z roku 1985

„CA“

Business Names Act z roku 1985

„BNA“

Companies and Business Names Regulation z roku 1981

„CBNR“

Code de Commerce

„Ccom“

Code civil

„CC“

Nejvyšší soud

„NS“

Obchodní rejstřík

„OR“

83

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

BARTOŠÍKOVÁ, M., ŠTENGLOVÁ, I. Společnost s ručením omezeným. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2003. 571 s. (Právo a hospodářství). ISBN 80-7179734-0.

BARTOŠÍKOVÁ, M. K obchodnímu jménu podnikatelů – fyzických osob. Obchodní právo, 1994, 3. ISSN 1210-8278.

BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOH, A. Teorie práva. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI Publishnig, 2004. 347 s. ISBN 80-7357-030-0.

BŘEŇ, M. Obchodní jméno společnosti s ručením omezeným. Obchodní právo, 2000, 3, ISSN 1210-8278.

DEKEUWER-DÉFOSSEZ, F. Droit commercial : activités commerciales, commerçants, fonds de commerce, concurrence, consommation. 7. vyd. Paris : Montchrestien, 2001. 547 s. ISBN 2-7076-1261-8.

DĚDIČ, J. Obchodní zákoník : komentář. Díl I., § 1 - § 92e. 1. vyd. Praha : Polygon, 2002. 847 s. ISBN 80-7273-071-1.

DIDIER, P. Droit Commercial : Introduction, L´entreprise, L´entreprise individuelle. 2e éd. Paris : Presses Universitaires de France, 1997. 473 s. ISBN 2-13-048259-7.

DINE, J. Company law. 3rd ed. London : Macmillan Press, 1998. 374 s. ISBN 0333-71095-9.

DOBSON, P., SCHMITTHOFF, C. M. Business law. 16th ed. London : Sweet and Maxwell, 1997. 838 s. ISBN 0-421-57630-8.

ELIÁŠ, K. Kurs obchodního práva : úvodní a obecná část, soutěžní právo. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 1995. 316 s. ISBN 80-7179-012-5.

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Kurz obchodního práva : obecná část, soutěžní právo. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007. 610 s. ISBN 978-80-7179-583-4.

84

ELIÁŠ, K. a kolektiv. Obchodní zákoník : praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. přeprac. a rozš. vyd. podle stavu k 1.8.2004. Praha : Linde, 2004. 946 s. ISBN 80-7201-475-7.

FALDYNA, F. Obchodní právo. Praha : ASPI Publishnig, 2005. 1345 s. ISBN 80-86395-90-1.

FALDYNA, F. A KOL. Obchodní zákoník s komentářem. Praha : Codex, 2000. 647 s. ISBN 80-86395-06-5.

FARRAR, J. H., HANNIGAN, B., FUREY, N. E., WYLIE, P. Farrar´s company law. 4th ed. London : Butterworths, 1998. 802 s. ISBN 0-406-04800-2.

GREGOROVÁ, R., TYRNER, M., K problematice obchodního jména právnických osob. Právní rozhledy, 1995, 8, ISSN 1210-6410

GRIFFIN, S. Company law, Fundamental principles. 3rd ed. London : Pearson Education limited, 2000. 386 s. ISBN 0 273 64221 9.

HAJN, P. Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži. Masarykova univerzita. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 329 s. (Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada teoretická, sv. 235). ISBN 80-210-2282-5.

HAJN, P. K úpravě obchodního jména. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, 1, ISSN 1210-9126.

HAJN, P., POKORNÁ, J., Jméno společníka jako součást obchodního jména. Právní rozhledy, 2000, 4, ISSN 1210-6410.

HOUIN, R., RODIÈRE, R., LEGEAIS, D. Droit commercial : 8e éd. Paris : Éditions Sirey, 1988. 305 s. ISBN 2-248-02230-1.

HUŠEK, J. Novela obchodního zákoníku a firma podnikatele – fyzické osoby. Právo a podnikání, 2001, 3, ISSN 1211-1120.

JAUFFRET, A., MESTRE J. Droit Commercial : 22e éd. Paris : Librairie générale de droit et de jurisprudence, E.J.A., 1995. 772 s. ISBN 2.275.00302.9

JELÍNEK J. a kolektiv. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha : Linde, 2006. 823 s. ISBN 80-7201-630-8.

85

KNAPP, V. Quieta non movere (§ 5 obč. zák.). Právní praxe, 1993, 5, ISSN 1211-0825.

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., DVOŘÁK J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1, 4. aktualiz. a dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-127-7.

KOLEKTIV AUTORŮ PRÁVNICKÉ FAKULTY UK. Dějiny evropského kontinentálního práva : vysokoškolská právnická učebnice. Praha : Linde, 2003. 809 s. ISBN 80-7201-387-4.

LOBRY, C., JAMIN, C., LACOUR, L. Droit commercial : 4e éd. Paris : Éditions Casteilla, 1994. 191 s. ISBN 2.7135.1406.1

LOCHMANOVÁ, L. Obchodní jméno (firma) ve světě novely obchodního zákoníku. Právo a podnikání, 2000, 11, ISSN 1211-1120.

LOCHMANOVÁ, L. K některým diferencím obchodního jména (firmy), ochranné známky a označení původu výrobků. Právo a podnikání, 2001, 2, ISSN 1211-1120.

MACEK, J. Ochrana obchodního jména - příklady z praxe. Průmyslové vlastnictví, 1994, 12, ISSN 0862-8726.

MACEK, J. Rozhodnutí ve věcech obchodního jména a nekalé soutěže. 1.vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. 481 s. ISBN 80-7179-256-2.

MAYSON, S., FRENCH, D., RYAN, CH. L. Mayson, French & Ryan on company law. 22. ed. 2005-2006. Oxford : Oxford University Press, 2005. 833 s. ISBN 0-19-928531-4.

MERLE, P., FAUCHON A. Droit commercial, Sociétés commerciales. 7e éd. Paris : Dalloz, 2000, 894 s. ISBN 2-247-03693-7.

MESTRE, J. Francouzské obchodní právo. Jacques Mestre ve spolupráci s Marie-Eve Tian-Pancrazi, s předmluvou Ireny Pelikánové. Překlad [z francouzského originálu] Robert Pelikán, Jan Převrátil. 1. vyd. Praha : Orac, 2002. 283 s. ISBN 80-86199-58-4.

86

MUNKOVÁ J. Právo proti nekalé soutěži : komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. 233 s. (Beckovy texty zákonů s komentářem). ISBN 978-80-7179543-8.

MUNKOVÁ, J. Ochrana obchodního jména a hospodářská soutěž. Průmyslové vlastnictví, 1994, 1, ISSN 0862-8726.

PELIKÁNOVÁ, I. Obchodní právo. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2005. 458 s. ISBN 80-7357-062-9.

PELIKÁNOVÁ, I. Úvod do srovnávacího práva obchodního : obecné otázky, kodifikace a dekodifikace, základní pojmy, společnosti a obchodní společnosti. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2000. 261 s. ISBN 80-7179-363-9.

PLÍVA, S. a kolektiv. Změny v obchodním právu. 1.vyd. Praha : Orac, 2001, 2003. 223 s. ISBN 80-86199-41-5.

RYŠKA, M. Zdržovací a odstraňovací žaloby proti neoprávněnému užívání firmy obchodní společností. Právní rozhledy, 1998, 2, ISSN 1210-6410.

SAYAG, A. Lamy droit commercial. Sécrétaire général François Byramjee. Paris : Lamy, 1991. 1750 s. ISBN 2-7212-0396-7.

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 11. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006, 1528 s. ISBN 80-7179-487-2.

ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kolektiv. Obchodní zákoník : komentář. 12. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 1375 s. (Beckova edice komentované zákony). ISBN 978-80-7400-055-3.

ŠVAMBERG, G. Právo firemní, nákladem vlastním, Praha : tiskem Unie, 1917. 130 s.

TOMSA, M. K obchodnímu jménu a jeho ochraně. Obchodní právo, 1995, 7-8, ISSN 1210-8278.

TOMSA, M. Ke správnému užívání obchodního jména obchodních společností. Obchodní právo, 1997, 4, ISSN 1210-8278.

87

Internetové zdroje: Code de Commerce. Dostupné z WWW: .

Companies Act 2006. Dostupný z WWW: .

Návrh zákona - Občanský zákoník. Dostupné z WWW: < .

Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna. Dostupné z WWW: .

88

Použité právní předpisy Zákon č. 1/1863 ř.z., Obecný zákoník obchodní Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon Zákon č. 200/1990 Sb., Zákon o přestupcích Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád Zákon č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník Zákon č. 109/1964 Sb., Hospodářský zákoník Zákon č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník Zákon č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech Zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů Zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním fondu Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Vládní návrh zákona - občanský zákoník, sněmovní tisk č. 835

89

Companies Act z roku 1985 Companies Act z roku 2006 Business Names Act z roku 1985 Company and Business Names Regulations z roku 1981 Code de Commerce z roku 1807 Code de Commerce z roku 2000 Code civil

Soudní judikatura Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 808/93 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 684/95 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 234/93 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc R II 4/39 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc R I 1010/23 Rozhodnutí Nejvyššího soudu R II 574/37 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rv I 1711/28 Rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 47/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 873/2004 Rc Rozsudek Nejvyššího soudu 32 ODO 840/2004 Rc Usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 201/2007 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 7A 155/94

90

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 684/95. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 72/03 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6 Tdo 72/03 Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 03. 1996 (1881) 17 ChD 683 (1982) Ch 119 (1995) 4 AH ER 812

91

RESUME The purpose of my thesis is to analyse business name, legal form and protection. The reason for my research is that I am interested in company law. The business name is one of the basic concept of company law, it is daily using in trading. The thesis is composed of six chapters, each of them dealing with different aspects of business name. The most important part of my thesis is current legal form. Chapter One is history of business name in Czech territory. The chapter is subdivided into five parts. This chapter describes legal form of business name in Commercial code from 1863. The final parts describe development of business name on the second part of 20th century. Chapter Two examines relevant Czech legislation in Commercial code from 1991 and defines basic terminology of business name. The chapter consists of three main parts. Part One focuses on new business name. Part Two investigates business name. Part Three addresses the issue of fundamentals of business name. Chapter Three is subdivided into two main parts and provides an outline of relevant protection of business name. Part One illustrates civil protection. Part Two describes public protection. Chapter Four concentrates on French legal form of business name. Part One describes French business name and French legal form. The second part describes the changes of business name. The final part consist summary differences between French and Czech legal form of business name. Chapter Five concentrates on business name in Great Britain. Part One describes differences between company name and business name. The next parts describe British legal form of business name. The final part consist summary differences between British and Czech legal form of business name. The final chapter examines future new legislation. The chapter consists of two parts. Part one describes new legal form of business name in future Civil code. The second part consist summary main differences in future new Civil code.

92

The final part of my thesis is conclusion. The main aim of the thesis is analyzes of business name in Czech republic, legal form and protection. This analysis is compares with business firm in French and Great Britain and with new business name in preparing new Civil code.

93

Klíčová slova: Obchodní firma Zásady Ochrana Obchodní zákoník

Název práce v Anglickém jazyce: The Business name, legal form and protection

Klíčová slova v Anglickém jazyce: Obchodní firma (jméno) – the business name Zásady – the fundamentals Ochrana – the protection Obchodní zákoník – the Commercial code

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Recommend Documents