UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra Obecné antropologie
Bc. Natálie Lupienská
Neverbální chování seniorů při zooterapii Diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Anna Rubešová, Ph.D.
Praha 2011
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.
V Praze dne 11. listopadu 2010
Natálie Lupienská
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Anně Rubešové, Ph.D. za velmi podnětné vedení práce, svým nejbližším za podporu a trpělivost a v neposlední řadě všem účastníkům a Domovu Sue Ryder za umožnění realizace tohoto výzkumu.
Natálie Lupienská
Obsah 1. ÚVOD ................................................................................................................................ 8 2. TEORETICKÁ ČÁST ..................................................................................................... 10 2.1. Vztah člověk – zvíře z evolučního hlediska ..................................................................10 2.2. Zooterapie a zoorehabilitace .........................................................................................11 2.2.1. Zvířata využívaná v zooterapii ................................................................................... 12 2.2.1.1. Drobní hlodavci, morče........................................................................................... 13 2.2.2. Welfare zvířat ............................................................................................................. 14 2.2.3. Účinky zooterapie ...................................................................................................... 14 2.3. Senioři ...........................................................................................................................17 2.3.1. Zooterapeutické studie u seniorů ............................................................................... 18 2.3.2. Aktivizace a její význam u seniorů ............................................................................ 20 2.4. Neverbální komunikace ................................................................................................21 2.4.1. Gesta, pohyby hlavou a tělem .................................................................................... 22 2.4.2. Mimika ...................................................................................................................... 23 2.4.3. Úsměv a smích ........................................................................................................... 23 2.4.4. Pohledy ...................................................................................................................... 23 2.4.5. Tělesný kontakt .......................................................................................................... 24 2.5. Emoce ............................................................................................................................25 2.5.1. Vztah emoce - projev emoce ...................................................................................... 26 2.6. Neverbální chování a zooterapie ...................................................................................27 3. CÍLE A HYPOTÉZY ....................................................................................................... 34 4. METODY ......................................................................................................................... 35 4.1. Design studie .................................................................................................................35 4.2. Přípravná fáze................................................................................................................36 4.3. Etické hledisko ..............................................................................................................36 4.4. Soubor - účastníci ..........................................................................................................37 4.4.1. MMSE ...................................................................................................................... 38 4.4.2. Medikace účastníků.................................................................................................... 38 4.4.3. Vztah ke zvířatům ...................................................................................................... 39 4.4.4. Předešlý kontakt s morčetem ..................................................................................... 40 4.5. Sběr dat..........................................................................................................................40 4.5.1. Použité objekty........................................................................................................... 40 4.5.2. Terapeutická místnost ................................................................................................ 42 4.5.3. Způsob pořizování videonahrávek ............................................................................. 43 4.5.4. Délka interakce a činitel jejího ukončení ................................................................... 43 4.6. Analýza videonahrávek .................................................................................................45 4.6.1. Etogram ...................................................................................................................... 45 4.6.2. Zpracování videonahrávek ......................................................................................... 48 4.6.3. Analýza videonahrávek v programu Interact ............................................................. 48 4.7. Statistická analýza .........................................................................................................49 4.7.1. Skupiny projevů vytvořené pro účely hypotéz .......................................................... 51 4.7.2. Shoda mezi hodnotiteli............................................................................................... 53 5. VÝSLEDKY .................................................................................................................... 55 5.1. Charakter souboru účastníků .........................................................................................55 5.2. Délka interakcí ..............................................................................................................55 5.3. Výsledky v oblasti spokojenost .....................................................................................55 5.4. Výsledky v oblasti mimika............................................................................................56 5.5. Výsledky v oblasti zájem o objekt ................................................................................58
5.6. Výsledky v oblasti komunikace s terapeutem ...............................................................60 5.7. Výsledky v oblasti taktilní projevy ...............................................................................62 5.8. Výsledky v oblasti aktivita ............................................................................................64 5.9. Analýza prvků nezařazených do žádné ze skupin prvků ..............................................65 5.10. Analýza objektově specifických prvků .......................................................................67 5.11. Charakteristika prvků vyřazených z kvantitativní analýzy .........................................68 6. DISKUZE ......................................................................................................................... 69 6.1. Diskuze nad výsledky ...................................................................................................69 6.1.1. Oblast spokojenosti .................................................................................................... 69 6.1.2. Mimická aktivita ........................................................................................................ 70 6.1.3. Oblast zájmu o objekt ................................................................................................ 71 6.1.4. Oblast komunikace s terapeutem ............................................................................... 72 6.1.5. Taktilní projevy .......................................................................................................... 73 6.1.6. Aktivita ...................................................................................................................... 74 6.2. Metodologie a limitace studie .......................................................................................75 6.3. Praktické implikace .......................................................................................................76 6.4. Návrhy pro případný další výzkum ...............................................................................77 7. ZÁVĚR ............................................................................................................................ 78 Použitá literatura .................................................................................................................. 79 9. Přílohy .............................................................................................................................. 86
Abstrakt Cílem této studie bylo porovnat neverbální chování seniorů ve třech zkoumaných interakcích: 1) s terapeutickým zvířetem, konkrétně s morčetem domácím (Cavia aperea porcellus) 2) s plyšovou napodobeninou morčete a 3) s obyčejným jednobarevným šálkem. Výzkumu se zúčastnilo 21 osob seniorského věku (3 muži, 18 žen, průměrný věk 85 let, sm. odch. 7,95 let). Sběr dat probíhal prostřednictvím videonahrávek v pražském domově pro seniory v létě roku 2009. Byl sestaven etogram o šedesáti prvcích chování, které byly kódovány pomocí programu Interact. Vnitrosubjektové porovnání ukázalo, že morče u respondentů signifikantně podpořilo projevy zájmu o objekt a taktilní chování. V oblastech komunikace s terapeutem, mimiky ani aktivity jsme v rámci tří zkoumaných situací signifikantní rozdíly nezaznamenaly.
Klíčová slova: neverbální chování, zooterapie, senioři, morče domácí
Abstract The aim of the study is to compare nonverbal behaviour of elderly people in three studied interactions: 1) with a therapeutic animal, specifically guinea-pig (Cavia aperea porcellus), 2) with a plush guinea-pig toy and 3) with an ordinary single-coloured cup. Twenty one elderly people (3 men and 18 women, average age of 85 years, SD 7,95 y) participated in the study. All data used for the purpose of the study (video recordings) were collected in a Prague residential house for elderly people in summer 2009. An ethogram composed of sixty elements was prepared. Consequently the Interact software was used for coding of those elements. The inter-subject comparison demonstrated that a guinea-pig significantly enhances an interest in an object and tactile behaviour of observed people. There was no significant difference between the three examined situations in terms of respondent’s communication with a therapist, facial expressions or the overall activity.
Keywords: nonverbal behaviour, animal-assisted activity, elderly, guinea-pig
1. ÚVOD V dnešním přetechnizovaném světě západní společnosti se znovu dere do popředí zájem o zvířata a přírodu obecně. Nepopíratelným faktem je, že člověk a okolní příroda koexistovali po celou dobu společně. Proto si také oblast humánně-animálních interakcí získává stále více pozornosti a to nejen na poli etologie člověka či jiných antropologických oborů. Součástí vztahu člověk - zvíře je také léčebné působení zvířat na člověka - tzv. zooterapie, která leží na pomezí mnoha disciplín, jako jsou např. psychologie, medicína, ergoterapie, pedagogika aj. Přestože tato léčebná metoda není žádnou novinkou, potýká se s problémy, tak jako každý nový či znovu objevený obor. Pro podporu zooterapie a její všeobecné přijetí je v současném vědeckém paradigmatu důležité zajistit její dostatečné empirické ověření. Druhou oblastí, do které tato práce zasahuje, je oblast seniorů. Demografická data jasně ukazují, že populace osob seniorského věku stoupá a tento trend bude i nadále pokračovat. Ve zdravotně sociální sféře se stále zvětšuje podíl potřebné péče právě pro seniory, což pramení z prodlužující se délky života a zvyšující se institucionalizované péče. Tato práce se tedy snaží poodhalit některé aspekty vztahu člověk - zvíře a dále přispět svými výsledky na poli zdravotně sociální péče o osoby seniorského věku. Pozorováním neverbálního chování seniorů ve třech situacích (při interakcích s živým morčetem, plyšovou napodobeninou morčete a obyčejným šálkem) se snažíme zjistit specifický vliv interakce se zvířetem na aktivizaci a socializaci jedince.
K realizaci této studie mě osobně vedlo hned několik důvodů najednou. Pracuji v pražském domově pro seniory jako individuální ergoterapeut a při terapiích s vybranými klienty nezřídka využívám interakce se zvířaty. Při těchto interakcích jsem si často všimla okamžitého vlivu zvířete na chování starších jedinců. S ohledem na mou studijní oborovou specializaci etologie člověka, jejíž velkou součástí jsou humánně-animální interakce, mi připadalo logické zaměřit se právě na chování člověka při zooterapii. V současnosti sice existuje relativně velké množství zooterapeutických studií, avšak většina z nich využívala terapeutické psy, popř. koně a navíc jejich výsledky jsou často nejednoznačné. Jen minimum výzkumů a publikací se zaměřuje na využití morčete (Cavia aparea porcellus) a téměř žádné z nich se nezabývají vlivem morčete na neverbální chování člověka. Tato skutečnost je o to více zarážející, že morče je na chov po všech stránkách nenáročné a 8
tudíž relativně snadno využitelné v zooterapii. S postupujícím trendem stárnutí populace dochází ke zvyšování počtu osob potřebujících institucionální péči. Velmi důležitou součástí terapie a péče o tyto osoby je jejich aktivizace a právě zooterapie je považována za jednu z možností cílené i necílené aktivizace. Proto si myslím, že by tato práce mohla mít nejen empirický, ale zejména praktický význam.
9
2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Vztah člověk – zvíře z evolučního hlediska Jednou z velkých oblastí vědeckého bádání etologie a evoluční biologie jsou humánně-animální interakce. Z evolučního hlediska je důležité zmínit tzv. hypotézu biofilie (The biophilia hypotesis) E. O. Wilsona (1984 in: Back a Katcher, 2003): „Po celou dobu evolučního vývoje člověka byla pro zvýšení fitness důležitá schopnost lovit zvířata a hledat potravní zdroje rostlinného původu. Proto máme vrozené predispozice k upínání pozornosti na zvířata a vše živé.“ Krčmářová (2009) shrnuje Wilsonovu hypotézu jako vrozené soustředění se na jiné životní formy, čili komplex kognitivních evolučních uzpůsobení lidské mysli, které směrují učení se vztahům k přírodním jevům v prehistorických sociokulturních podmínkách. Tyto kdysi adaptivní preference a averze mohou dodnes ovlivňovat naše hodnoty spatřované v přírodě i naše chování k ní, což tatáž autorka považuje za jedno ze základních sdělení nebo přínosů konceptu biofilie. Back a Katcher (2003) dále citují Lynche (1977, 2000) a jeho tzv. teorii sociální podpory (social support theory), která vyzdvihuje pozitivní vliv sociálního kontaktu na zdraví jedince. Také Odendaal (2007) stavěl své výzkumy na myšlence, že jednou ze základních lidských potřeb je interakce s dalšími lidmi nebo zájmovými zvířaty jako náhražkou a že chování ve formě interakcí mezi jedinci je v životě podpůrným prvkem. V této souvislosti byl ustanoven pojem attentionis egens, což je latinský termín popisující potřebu pozornosti jako předpoklad úspěšné sociální interakce (Svobodová, 2009). Úspěch interakce mezi člověkem a zvířetem je pravděpodobně založen hlavně na dvousměrném naplnění attentionis egens (čili na vzájemném poskytování pozornosti ze strany člověka i zvířete) a tento úspěch je posilován díky systému pozitivní zpětné vazby. V případech, kdy u lidí existuje potenciální nedostatek pozornosti, mohou být využita zájmová zvířata (čili zvířata chovaná pro potěšení), neboť mohou recipročním způsobem takovou pozornost poskytnout a mohou být použita i jako podpůrný terapeutický prostředek (Odendaal, 2007). A jsou to právě osoby seniorského věku v pobytovém zařízení i v domácím prostředí, které velmi často spadají do skupiny s potenciálním nedostatkem pozornosti ze strany okolí. Interakce se zvířetem pak může sloužit jako prvek podpory komunikace, resp. socializace. Etologické hledisko umožňuje vidět potřebu pozitivních interakcí jako součást základní behaviorální výbavy mnoha živých organismů, avšak potřeba pozornosti jako 10
univerzální emoční potřeba je jasně pozorovatelná až v pokročilých a dobře rozvinutých sociálních systémech (Odendaal, 2007). S tím souvisí chování zaměřené na vyhledávání pozornosti. Potřeba pozornosti (attentionis egens) může být naplněna různými aktivitami. Pro popis stejných základních potřeb existuje mnoho výrazů, jako např.: péče, závislost, afiliace, láska, náklonnost, příchylnost, vazba, sociální facilitace, soudržnost, vztah, přátelství, sociální symbióza (mutualismus), dotyky, společná cvičení, rekreace aj. Aby lidé naplnili své základní potřeby, jsou neustále účastníky interakcí s ostatními lidmi nebo objekty, jako jsou zájmová zvířata. Mnoho lidí často pociťuje silnou touhu po soužití se zvířaty jako po sociálním doplňku (Odendaal, 2007), což jasně dokazuje vzrůstající trend chovu zvířat k zájmovým účelům - pro potěšení.
2.2. Zooterapie a zoorehabilitace Oblast léčebného působení zvířat na člověka je neustále se vyvíjejícím oborem, který se potýká s terminologickými problémy. V české literatuře se lze setkat s termíny jako zooterapie, zoorehabilitace, terapie za asistence zvířat, aktivity za asistence zvířat, zooasistence a další. V této práci používáme zejména pojem „zooterapie“, který považujeme za zastřešující termín pro ostatní termíny charakterizující konkrétnější přístupy. V této kapitole je uvedeno několik základních pojmů týkajících se léčebného působení zvířat na člověka. Celá problematika je mnohem komplikovanější, pro určitou orientaci v oboru je však důležité rozlišovat alespoň tyto zmiňované přístupy. Freemanová (in Velemínský, 2007) definuje zooterapii jako pozitivní až léčebné působení zvířete na člověka. Zároveň ale zdůrazňuje, že pojem zooterapie je velice široký a lze ho definovat na základě deseti kritérií (např. dle zvířecího druhu, metody, formy, účastníků, klientely aj.). Definice Svobodové (2009) vidí v zooterapii využití zvířat jako terapeutického prostředku a uvádí, že zooterapie je u nás občas nazývána jako zoorehabilitace. Freemanová (in Velemínský, 2007) a Nedvědová (in Svobodová, 2009) rozlišují zooterapii na dva základní přístupy dle použité metody. Vycházejí přitom z terminologie organizace Delta Society: •
AAT = Animal-Assisted Therapy čili Terapie za pomoci zvířat V AAT jsou stanoveny konkrétní cíle a zadání pro každého jednotlivce, dále je
stanoven terapeutický záměr a sestavena metodika. V případě canisterapie je využíván 11
certifikovaný pes, při terapiích nechybí odborná supervize a celý postup terapie je přesně zaznamenáván. AAA = Animal-Assisted Activities čili Aktivity za pomoci zvířat
•
Na rozdíl od AAT nejsou v AAA určeny konkrétní cíle pro jednotlivé návštěvy a dobrovolníci a poskytovatelé péče nejsou nuceni vést přesnou dokumentaci. Průběh interakce je spontánní a kontakt trvá tak dlouho, jak je potřeba. Z pohledu použité metody vyčleňuje Freemanová (in Velemínský, 2007) kromě Aktivit za pomoci zvířat (AAA) a Terapie za pomoci zvířat (AAT) ještě také Vzdělávání za pomoci zvířat (AAE - Animal Assisted Education) a Krizovou intervenci za pomoci zvířat (AACR - Animal Assisted Crisis Response). Nepříliš ustáleným pojmem s nejednotnou definicí je také tzv. pet terapie (pet therapy nebo také PFT - pet-facilitated therapy). V některých případech ji charakterizuje dlouhodobé působení zvířete-mazlíčka na zdraví jedince na základě vlastnění zvířete a péče o něj. Avšak Delta Society (největší organizace v oblasti humánně-animálních interakcí) považuje označení pet therapy za matoucí a zavádějící a nabádá k upuštění od těchto termínů. Pojem pet therapy je však stále častým pojmem ve studiích o vztahu člověk - zvíře. V některých zdrojích je možné nalézt také termín animoterapie. Často bývá považován za synonymum k zooterapii a zoorehabilitaci, někteří autoři zde však kromě pozitivního působení zvířat zahrnují například i rostliny (Nerandžič, 2006).
Naše práce se zabývá dílčí částí zooterapie, s využitím metody AAA - „aktivity za pomocí zvířat“, kdy zkoumá působení morčete na osoby staršího věku v domově pro seniory.
2.2.1. Zvířata využívaná v zooterapii Dle Mahleky (in Velemínský, 2007) existuje celkem rozsáhlá literatura zabývající se využitím psů a koní v zooterapii (tzv. canisterapie a hipoterapie), o využití ostatních zvířat jsou však informace spíše kusé a neucelené. Jebavý (in Svobodová, 2009) jmenuje vedle psů a koní celou řadu dalších zvířat, se kterými se lze v zooterapii setkat. Jedná se o kočky, drobná zvířata, hospodářská zvířata, ale i zvířata volně žijící, často jsou využíváni okrasní ptáci, akvarijní ryby, drůbež, králíci, morčata, ovce, kozy, prasata, skot, ale například také různé druhy plazů, obojživelníků a hmyzu. Nerandžič (2006) uvádí ještě fretky,
12
Velemínský a kol. (2007) zmiňují i delfíny či poštovní holuby, Cunderová (2006) udává například i lamy. Zooterapie je tudíž z hlediska použitého druhu zvířete velice pestrá a různorodá. Každý druh zvířete má svá specifika včetně výhod a nevýhod pro aplikaci v zooterapii. Jejich charakteristika a podrobné rozebírání by přesahovaly rámec této diplomové práce, proto se vzhledem k předmětu práce zaměřujeme pouze na drobné hlodavce, resp. na morče.
2.2.1.1. Drobní hlodavci, morče Dle Jebavého (in Svobodová, 2009) nacházejí drobná zvířata využití zejména v oblasti sociálně-pedagogické, integrační a ergoterapeutické. V zoorehabilitačních programech se lze setkat s různými druhy hlodavců, zejména morčaty, činčilami, ale i křečky, potkany, pískomily, psouny a dalšími druhy. Králíci a drobní hlodavci jsou významní zejména pro možnost her, dotyků a vytváření vztahu ke zvířatům. Dochází tak k účelnému naplnění volného času klientů, jejich rozptýlení a zábavě, navíc je tato aktivita vítaným námětem rozhovorů a vytváří příležitost k častějším kontaktům s jinými osobami, což souvisí se socializační funkcí zooterapie (Jebavý in Svobodová, 2009). Podle Mahelky (in Velemínský, 2007) se podpůrné koterapeutické a rehabilitační působení malých savců, především zakrslého králíka a morčete, poměrně rychle rozšiřuje. Morče je bezocasý jihoamerický hlodavec, má velmi krátké nohy, velkou hlavu a malé kulaté uši. Z morčete divokého bylo vyšlechtěno morče domácí (Cavia aparea porcellus), u kterého existuje množství plemen (krátkosrstá anglická, habešská a dlouhosrstá peruánská morčata). Jebavý (in Svobodová, 2009) dodává, že morčata jsou sociálně žijící savci s bohatou hlasovou komunikací. Pro zoorehabilitaci jsou předurčena svou malou velikostí těla, denní aktivitou, nenáročností chovu i krmení a zejména velkou snášenlivostí vůči člověku. Mahleka (in Velemínský, 2007) vyzdvihuje, že jako společenské zvíře je morče velmi vhodné pro svoji mírnost a klidnou povahu, nesnaží se člověku uprchnout ani jej kousnout, a to ani v případě neobratné manipulace ze stany dětí, seniorů nebo hendikepovaných osob. Dále tentýž autor dodává, že mezi hlodavci zaujímá morče při hodnocení jejich podpůrného využití vedoucí postavení, nabízí velkou rozmanitost textury a barevnosti jeho tělního pokryvu, tj. srsti. Dle Jebavého (in Svobodová, 2009) jsou morčata často součásti aktivačních a terapeutických programů, protože klienty uklidňují, odvádějí pozornost od bolesti a posilují jejich psychiku při 13
dlouhodobé hospitalizaci a stresových situacích. Jejich nespornou výhodou je, že je lze jednoduše pokládat i na lůžka pacientů nebo na invalidní vozíky.
Podrobnější a propracovanější informace v souvislosti se zooterapií (včetně např. historie, metod, standardů či potenciálních rizik) sdružuje několik zastřešujících organizací a institucí. Patří mezi ně např. IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organizations - mezinárodní organizace sdružující společnosti zabývající se výzkumem vztahů mezi člověkem a zvířaty), dále Delta Society (největší organizace v oblasti vztahu člověk - zvíře), ESAAT (European Society for Animal-Assisted Therapy Evropská asociace AAT), z českých institucí pak např. CTA (Canisterapeutická asociace) či ČHS (Česká hiporehabilitační společnost).
2.2.2. Welfare zvířat V současné době neexistují v České republice žádné předpisy, vyhlášky a právní normy jako podklad pro léčbu pomocí zvířat. Celá tato problematika není jako celek právně ošetřena (Doležal in Svobodová, 2009). Proto je důležité předcházet antropocentrickému pohledu a při zooterapii a samozřejmě také při výzkumu maximálně podporovat welfare čili pohodu zvířat, např. prostřednictvím metody „5 svobod“ Johna Webstera (1999): 1) svoboda od žízně, hladu a podvýživy 2) svoboda od nepohodlí 3) svoboda od bolesti, zranění a nemoci 4) svoboda uskutečnit normální chování 5) svoboda od strachu a úzkosti
2.2.3. Účinky zooterapie Pozitivní vliv zooterapie na psychosociální i fyzický stav jedince je neustále potvrzován novými studiemi (Nimer, Lundahl, 2007). Podstata pozitivního efektu je dokazována zejména na fyziologické úrovni - např. snížení krevního tlaku (Somervill a kol., 2008), zpomalení tepové frekvence, snížení svalového napětí, dlouhodobě pak také snížení cholesterolu aj. V případě psychosociálních funkcí je poukazováno hlavně na snížení úzkosti a pocitu osamění (Banks, Banks, 2002), navození pocitů potěšení, zlepšení 14
nálady a mimo jiné také na podporu komunikace (Souter, Miller 2007; Motomura a kol.). Tato zjištění souhlasí s tvrzeními Odendaala (2007): „Důkazy o tom, že pozitivní interakce jsou součástí základních potřeb lidí i sociálně žijících zvířat, se neopírají pouze o psychologický rámec, ve kterém mohou být existující potřeby naplněny, ale rovněž o negativní reakce těla v případech, kdy takové interakce chybí.“ Dostupné zdroje často popisují obecný (většinou pozitivní) vliv interakce člověk zvíře (ať už u běžné populace či u osob s určitou disabilitou), a to jak v krátkodobém tak dlouhodobém měřítku. Dlouhodobě mohou zvířata lidem pomoci se vyrovnat se samotou a depresemi tím, že jim poskytují společnost, zvyšují zajímavost a variabilitu životního stylu, jsou také subjektem, o který je možné pečovat, a zároveň mohou naplňovat potřebu péče o druhého. Některé druhy zvířat mohou dopomoci ke zvýšení fyzické kondice poskytnutím důvodu k tělesným aktivitám. Mají tedy potenciál brzdit rozvoj onemocnění spojených se stresem, jako je onemocnění věnčitých srdečních tepen nebo hypertenze (Friedmann, 1995). Dle Jebavého (in Svobodová, 2009) mají zvířata v zoorehabilitaci zejména motivační náboj - jedinec je aktivizován, pozitivně naladěn a možností kontaktu se zvířetem je vnitřně odměněn. Ovšem Svobodová (2007) varuje před lavinou příspěvků plných entusiasmu nad hodnotou zoorehabilitace, protože řada prací, které se v této době v rychlém sledu objevily, přinesly v mnoha případech protichůdné závěry a ne vždy znamenaly v této problematice pokrok. Navíc například Odendaal (2007) upozorňuje, že zooterapie nemusí být vhodná pro každého, protože potřeba pozornosti může být naplněna i jinými prostředky, které lidé preferují. Někteří lidé mohou mít také se zvířaty předchozí negativní zkušenost, existují i nejrůznější praktická a zdravotní omezení a navíc interakce mezi lidmi a zvířaty mohou být různé, od zcela negativních a fobických až po neobvyklé vazby a vztahy. Je tedy důležité nenahlížet na zooterapii jako na bezmezně prospěšný přístup, ale zmapovat také případná omezení, stanovit určité standardy a dostatečně ověřit vliv tohoto přístupu. Svobodová (2007) proto zdůrazňuje hlavní otázku pro vědce: Jak bychom měli nejlépe zkoumat účinky a vyhodnotit efekt celého procesu? V oblasti zooterapeutického výzkumu lze odlišit několik typů prováděných studií: a) vliv dlouhodobého působení zooterapie (např. na základě vlastnění zvířete a péče o něj či jako pravidelné návštěvní programy v různých zařízeních) b) vliv jednorázové interakce, zkoumání okamžitého efektu při setkání se zvířetem Oba typy studií mají své výhody i nevýhody. Efekt dlouhodobého působení zvířete na člověka byl relativně hodně prozkoumán (nejvíce v souvislosti s chovem psa). Majitelé 15
zvířat například vykazují vyšší míru socializace s jinými lidmi (Hunt a kol., 1992 in Robinson, 1995), ročně navštěvují lékaře méně často v porovnání s ostatními lidmi (Siegel, 1993 in Robinson, 1995), jsou více podněcováni k fyzické aktivitě (Robinson, 1993) a v porovnání s osamělými jedinci bez zvířete jsou optimističtější a spokojenější (Goldmeier, 1986 in Robinson, 1993). Rozsah prospěšného působení zvířat se nemusí nezbytně týkat pouze jejich majitelů. Je možné, že prakticky kdokoliv může mít prospěch z přítomnosti přátelských zvířat (Friedmann, 1995). S ohledem na to, že studií okamžitého efektu na chování jedince je méně, se naše studie snaží zjistit, jaké prvky chování se projevují přímo při krátkodobé interakci se zvířetem. Efekt jednorázové intervence zkoumala např. Wilsonová (1991), která zjistila, že zvířata mohou fungovat jako anxiolytická intervence pro osoby trpící stavy úzkosti. Porovnávala výsledky sebeevaluačního hodnocení účastníků, kteří podstoupili tři testovací situace - tiché čtení, čtení nahlas a přátelskou interakci se psem. Na rozdíl od čtení nahlas, měla přítomnost psa na účastníky relaxační nebo antianxietní efekt, který dosahoval podobné úrovně jako při tichém čtení. Odendaal a Meintjes (2003) se snažili nalézt a ověřit fyziologické argumenty, které by podpořily pozitivní humánněanimální interakční teorie. Proto zkoumali úlohu neurotransmiterů a hormonů při kontaktu mezi člověkem a zvířetem, a to jak u člověka, tak také u zvířete (konkrétně byly měřeny koncentrace β-endorfinu, oxytocinu, prolaktinu, β-fenyletylaminu, dopaminu a kortizolu). Jedná se o první případ, kdy byla popsána pozitivní interakce mezi člověkem a psem na neurochemické úrovni a na interspecifickém základě. Měření u obou druhů prokázalo, že interakce má na psa stejné fyziologické účinky jako na člověka - v obou situacích došlo k nárůstu koncentrací β-endorfinu, oxytocinu, prolaktinu, β-fenyletylaminu a dopaminu. Působení těchto neurotransmiterů a hormonů na organismus je komplikované a může dosahovat různých forem. (Podrobný popis by přesahoval rámec této diplomové práce, blíže jsou mechanismy účinku popsány v Odendaalových studiích). Autoři shrnují, že nárůst koncentrace těchto látek (zejména oxytocinu) může hrát pozitivní roli při humánněanimálních interakcích a že výsledky korespondují s teorii attentionis egens jako oboustranného naplnění potřeby pozornosti a pozitivního efektu pro oba zúčastněné. Dílčí výsledek studie také ukázal, že hodnoty osob interagujících s vlastními psy se lišily od hodnot osob interagujících s cizími psy, což naznačuje, že dlouhodobé vazby mají nejspíše další nespecifikované výhody v důsledku působení určitých hormonů. Jiná Odendaalova studie (2007) porovnávala fyziologické účinky interakce člověka se psem a účinky jiné relaxační činnosti (tichého čtení). Analýza obou situací přinesla podobné výsledky. Zdá se 16
tedy, že tiché čtení má obdobný efekt jako kontakt se psem, interakce se psem však může mít další výhody s ohledem na vztah, který je možný pouze s jinou živou bytostí (Odendaal, 2007). Jak naznačuje metaanalýza Nimera a Lundahla (2007), nejčastěji používaným terapeutickým zvířetem v publikovaných studiích je pes. Také psychiatr Boris Levinson (1907 - 1984), který je považován za průkopníka novodobé zooterapie, se ve své praxi zaměřoval zejména na psy, stejně jako již zmiňovaný Johannes Odendaal (1946 - 2007), další významná osobnost zooterpie, veterinář a psycholog. Morče je v zooteapeutických výzkumech zatím stále v pozadí. Mahelka (in Velemínský, 2007) shrnuje, že i přes jeho poměrně časté využívání k AAA a AAT u něj stále absentují metodické i evaluační postupy umožňující konkrétnější zhodnocení přínosu pro průběh jednotlivých případů. Tuto situaci by mohlo pomoci změnit dostatečné množství uskutečněných studií.
2.3. Senioři Stáří (sénium) je označení posledních etap ontogenetického vývoje člověka. Kalvach a kol. (2004) definují stáří jako projev a důsledek involučních změn probíhajících různou rychlostí a s výraznou inter-individuální variabilitou. Z vývojově psychologického hlediska je stáří životní období nad 60 (65) let. Jeden z možných pohledů vnímá stárnutí jako souhrn pochodů (především biofyzických) probíhajících v čase. Stářím se pak označuje výsledný stav, který vznikl procesem stárnutí (Minibergerová, Dušek, 2006). Toto životní období můžeme dále dělit např. podle Příhody (1974) či Pacovského a Heřmanové (1981): •
Rané stáří (vyšší věk, mladší senioři, časné stáří, senescence) = 60 - 74 let
•
Pokročilý věk (vlastní stáří, senioři, kmetství, senium) = 75 - 89 let
•
Dlouhověkost (zralí senioři, patriarchum) = 90 a více let
Naše práce zahrnuje osoby náležející do všech tří skupin (věkový rozptyl účastníků je 6196 let). S postupem věku dochází u většiny starších osob k proměnám v oblastech percepce (smyslového vnímání), paměti a učení, inteligence a citového prožívání. Dalším typickým znakem stárnutí a stáří je polymorbidita čili výskyt několika chorob současně. V dnešní době kultu mládí a krásy nahrává předcházející popis tzv. agesimu, který se projevuje upřednostňováním mládí a společenskými předsudky vůči stáří, včetně negativních představ a projevů diskriminace vůči starým osobám. Stárnutí je často chápáno 17
jako negativní jev, jeho pozitivní stránky jsou vyzdvihovány jen výjimečně (Minibergerová, Dušek, 2006). Až na světlé výjimky je tedy stáři nesprávně chápáno jako problém. Faktem však zůstává, že demografický vývoj v České republice, stejně tak jako v Evropské unii, povede k rostoucímu podílu lidí starších 65 let ve společnosti (Nadace Open Society Fund Praha, 2008). Podle Českého statistického úřadu dosáhne podíl obyvatel starších 65 let do roku 2050 jedné třetiny populace (Sýkorová, 2007) a podobný trend lze sledovat i v jiných zemích tzv. západní kultury. S prodlužující se délkou života a zvyšujícím se poměrem zastoupení těchto osob v populaci poroste také ještě více potřeba institucionální péče o tyto jedince. Základem takovéto péče je aktivizace, které je v této práci věnována samostatná kapitola (viz dále). Jednou z možností aktivizace a podpory zdraví seniorů v rezidentním zařízení může být také zooterapie. Možná právě tyto důvody vedly k tomu, že se relativně mnoho zooterapeutických studií zaměřuje na oblast seniorů.
2.3.1. Zooterapeutické studie u seniorů V případě efektu zooterapie na psychosociální funkce jedince (a to jakéhokoli věku) je často zmiňován pojem well-being. Vzhledem k tomu, že neexistuje ustálený ekvivalent v českém jazyce, slovo well-being nepřekládáme a považujeme ho za zastřešující termín pro psychickou i fyzickou pohodu jedince, pocit potěšení, zdraví a spokojenosti. Následujících sedm studií se zabývá vlivem zooterapie na well-being a sociální projevy seniorů, přičemž jedna z nich se zaměřuje ještě na osoby s diagnózou schizofrenie. Studie provedená v Itálii zkoumající návštěvní program zooterapie v pobytových zařízeních pro seniory potvrdila hypotézu o pozitivním psychologickém efektu na wellbeing zkoumaných jedinců. Konkrétně došlo k pozitivním změnám v symptomech deprese a vnímané kvality života (Kolombo a kol., 2006). Studie se zúčastnilo 144 osob (97 žen a 47 mužů) ze sedmi domovů pro seniory. 48 náhodně vybraných osob interagovalo s papouškem, 43 osob s rostlinou a zbylých 53 osob sloužilo jako kontrolní skupina, která nepřišla do styku s žádným z předchozích objektů. Před začátkem a po ukončení tříměsíčního programu byla standardizovanými nástroji sesbírána data z oblastí: vnímané kvality života (dotazník LEIPAD-SV - kratší verze sebehodnotícího dotazníku pro seniory), kognitivních funkcí (MMSE - Mini-Mental State Examination) a psychopatologie (BSI - Brief Symptom Inventory). Skupina interagující s rostlinou vykazovala jisté zlepšení v oblasti vnímané kvality života a psychopatologie, skupina interagující se 18
zvířetem vykazovala ještě markantnější rozdíly v obou zmíněných oblastech. Výsledky této studie se shodují se základními myšlenkami tzv. animoterapie, která jde ještě dále než zooterapie a tvrdí, že pozitivní vliv na zdraví jedince mohou mít nejen zvířata, ale také rostliny (Nerandžič, 2006). K podobným výsledkům došli ve své studii Lutwack-Bloom a kol. (2005). Tito autoři porovnávali dvě skupiny seniorů před a po šestiměsíčním programu - zjišťovali efekt návštěv dobrovolníka se psy a efekt návštěv dobrovolníka bez psa. Porovnáním výsledku standardizovaných vyšetřovacích nástrojů (Geriatric Depression Scale a Profile of Mood Disorders) ověřili, že návštěvy dobrovolníků se psy signifikantně zlepšily náladu obyvatel domova pro seniory. Další studie (Barak a kol., 2001) doporučuje AAT jako úspěšný nástroj pro podporu socializace, ADL (aktivit všedního dne) a well-beingu seniorů trpících schizofrenií. Skupina deseti osob, která absolvovala roční zooterapeutický program, vykazovala v porovnání s kontrolní skupinou signifikantní zlepšení v mobilitě, interpersonální komunikaci a výkonu běžných všedních činností jako je např. osobní hygiena. Výsledky studií u pacientů s chronickou schizofrenií ukazují, že zooterapie může podpořit určité aspekty neverbální komunikace. Protože je známo, že neverbální komunikace hraje hlavní roli v komunikaci, toto zlepšení pravděpodobně zlepší komunikaci pacienta, což může pozitivně ovlivnit sociální interakce v každodenním životě (Kovács a kol., 2006). Velde, Cipriani a Fischer (2005) ve svém článku shrnují 3 zooterapeutické kvalitativní studie svých studentů. Porovnáním výpovědí ošetřovatelů s odpověďmi obyvatel hospice, kteří přicházejí do kontaktu se zvířaty, získali autoři 4 shodná témata týkající se zooterapie: „rozzáření dne“, „podpora vzpomínek“, „odpoutání se od myšlenek“ a „podpora rodinné pohody“ (Girland a kol., 1997 in Velde a kol., 2005). Ferrese a kol. (1998 in Velde a kol., 2005) zkoumali na základě své fenomenologické studie vliv zooterapie na osoby staršího věku v pobytovém zařízení. Z odpovědí devíti terapeutů sestavili několik hlavních kategorií, kdy se vedle posílení motivace, zvýšení fyzické aktivity, podpory kognitivních funkcí a poskytnutí možnosti pečování o živou bytost objevila také kategorie podpora emočního well-beingu a posílení sociální interakce. Konkrétně byla podpora well-beingu seniorů terapeuty popisována jako zlepšení nálady, nárůst počtu emočních výrazů v obličeji a zvýšená verbalizace. Subjektivně bylo pozorováno více úsměvů a to i u osob, které se běžně usmívají jen zřídka. Jedinci vykazující agitované chování se v přítomnosti zvířete zdáli být klidnější a uvolnění. 19
V kategorii posílení sociálních interakcí byl nejčastěji zmiňován nárůst interakcí mezi jedincem a terapeutem, příp. mezi jednotlivými jedinci - obyvateli. Fick (1993) porovnávala sociální interakce skupiny 36 mužů žijících v pobytovém zařízení pro seniory v přítomnosti a nepřítomnosti psa. Přítomnost psa signifikantně zvýšila verbální projevy mezi jednotlivými muži. Výsledky této studie podporují hypotézu, že zooterapie je efektivní prostředek pro zvýšení verbálních interakcí a může být hodnotným nástrojem pro dosažení terapeutických cílů. Dále bylo zjištěno, že interakce se zvířaty osobám umožnily cítit se šťastnější a méně osamocené, zvířata je stimulovala k dotykům, hovoru a úsměvům (Barba, 1996 in Odendaal, 2007). Existují tedy spekulace, že zvířata mohou snižovat jak pocit úzkosti, tak i aktivaci sympatického nervového systému poskytnutím příjemného rozptýlení, posilováním pocitu bezpečí a poskytnutím zdroje uklidňujícího kontaktu (Friedmann, 1995 i n Odendaal, 2007).
2.3.2. Aktivizace a její význam u seniorů Aktivita je pro život člověka klíčová. Mnozí autoři se shodují na tom, že nečinnost a pasivita negativně ovlivňuje zdraví jedince (např. Langmeier, Krejčířová, 2006). Zejména u seniorů jsou důsledky nečinnosti velmi znatelné, pasivita urychluje involuční změny a posiluje negativní projevy stáří (ať už na fyzické, psychické či mentální úrovni). Obzvláště u seniorů odkázaných na institucionální péči může být riziko pasivity velmi vysoké. Pro udržení a podporu fyzické a mentální čilosti starších jedinců je proto nezbytná neustálá aktivizace, která je zároveň základem celé geriatrické péče. Pojem aktivizace v sobě zahrnuje mnoho forem a možností - může se jednat o činnosti v rámci sebeobsluhy, volnočasových aktivit, vzdělávání či také pracovně produktivní činnosti. Dále může jít o aktivizaci krátkodobou, dlouhodobou, cílenou, necílenou, fyzickou, mentální, aj. Obecně lze aktivizaci charakterizovat jako uvedení v činnost, usilovné zapojení centrální nervové soustavy v důsledku patřičného stimulu (Pichrtová, 2009). Lze rozlišovat aktivizaci preventivní (aktivizace zdravých seniorů) a aktivizaci léčebnou (zde se jedná o sekundární prevenci či terciární prevenci nejrůznějších problémů čili o nápravu a léčení vzniklých poruch popř. zabránění jejich zhoršování). V souvislosti se zdravotně sociální péči je často zmiňováno téma zvýšených nákladů a problémů s financováním léčby a sociálních programů seniorů. Proto je rehabilitace a aktivizace jedniců pozitivní nejen z hlediska seniorů, ale také z pohledu celé společnosti, 20
včetně její ekonomické stránky. Vhodná duševní a tělesná aktivita může zpomalit nástup funkčních změn a prodloužit aktivní věk (Minibergerová, Dušek, 2006). Pichrtová (2009) cituje Vostrovskou (1998), že aktivizace je optimální terapie ve stáří a je nejlepší sociální prevencí biologického procesu stárnutí. Matoušek (2003) vidí terapeutický potenciál aktivizace mimo jiné v poskytnutí nových stimulů, radosti z činnosti a možnosti kontaktu s jinými osobami, jako je terapeut a ostatní klienti. Klevetová a Dlabalová (2008) zdůrazňují, že přijímat, zpracovávat a ukládat informace je jednou ze základních činností centrálního nervového systému a také nepostradatelným prostředkem rozvoje řízení celého organismu. Poznatky z neurofyziologie prokázaly, že u osob s nejrůznějšími onemocněními či poraněním mozkové tkáně dochází patřičnou aktivizací a stimulací k obnově poškozených oblastí či k převzetí ztracené funkce jinou oblastí mozku. Tato schopnost vlastní obnovy a reorganizace mozkových funkcí je známá pod pojmem neuroplasticita (Rokyta, 2000; Lippertová - Grünerová, 2005). Bez patřičných podnětů mohou nervové buňky zdravých i postižených jedinců velmi snadno degenerovat, naopak v případě přiměřené stimulace má nervová tkáň schopnost obnovovat spojení mezi jednotlivými buňkami a příznivě tak ovlivňovat zdravotní stav jednice. Jednou z mnoha možností aktivizace seniorů může být také kontakt se zájmovými zvířaty čili zooterapie. Ty mohou poskytnout tzv. sociální stimulaci, kterou Bernstein a kol. (2000) definují jako hodnotný aspekt terapeutických aktivit v pobytových zařízeních, který umožňuje pokles sociální izolace, stimuluje kognitivní schopnosti a posiluje uvědomování si okolí.
2.4. Neverbální komunikace Pojem komunikace je používán pro označení velkého množství dějů, které probíhají mezi jedinci při vzájemném kontaktu a výměně informací. Veškerá lidská komunikace porbíhá na dvou úrovních - slovní (verbální) vyjadřovanou slovy a mimoslovní (neverbální), která se uplatňuje zejména na úrovni vztahové a emoční. Čím více jsou v komunikaci zahrnuty city a pocity, tím více narůstá význam komunikace neverbální. Verbální složka přináší zejména informace, kdežto neverbální část zprostředkovává mezilidské postoje (Minibergerová, Dušek, 2006). Neverbální komunikace či neverbální chování je širší pojem, jenž zahrnuje mnoho oblastí lidských projevů a produktů. Řeč těla tvoří jen podskupinu neverbální komunikace 21
a přináší nám mnoho informací o důležitých duševních obsazích člověka (Tegze, 2008). Neverbální komunikace je po většinu času neuvědomovaná a zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov či spolu se slovy jako doprovod slovní komunikace (Vybíral, 2000). Csoltová (2003) ve své přehledové studii uvádí, že etologie přinesla důkazy o tom, že v lidské neverbální komunikaci se uplatňuje velké množství prostředků, které jsou společné všem lidským etnikům. Jedná se o vývojově nejstarší komunikaci. A dále cituje Fraňkovou a Kleina (1997), že mnohé z neverbálních vzorců chování mají společný základ s jinými živočišnými druhy, zejména s primáty. Také Vybíral (2000) uvádí Watzlawickovo (1998) tvrzení, že velkou část neverbální komunikace jsme zdědili od svých živočišných předchůdců a další část již máme „naprogramovanou“ kulturou. Vybíral (2000) čerpá z Křivohlavého a jiných studií, na jejichž základě rozlišuje několik základních typů neverbální komunikace, které lze dále rozdělovat a podrobně analyzovat: •
gesta, pohyby hlavou a tělem
•
postoj těla - posturologie
•
výrazy tváře - mimika
•
pohledy očí
•
vzdálenost a zaujímání prostorových pozic
•
tělesný kontakt
•
tón hlasu a další neverbální aspekty řeči
•
oblečení, zdobení, fyzické a jiné aspekty vlastního zjevu V naši studii se zaměřujeme na gesta, pohyby hlavou a tělem, postoj těla, mimiku a
tělesný kontakt.
2.4.1. Gesta, pohyby hlavou a tělem Někteří autoři shrnují gesta, pohyby hlavou a pohyby tělem spolu s mimikou, pohledy a posturikou pod zastřešující pojem kinezika (komunikace tělesnými pohyby). Gesta, jež jsou nejčastěji vytvářena horními končetinami, lze dále dělit na symboly (které nahrazují konkrétní slova a mají své konkrétní významy), ilustrátory (které např. dopomáhají ve vyjadřování počítání či slouží k ukazování kvality, kvantity), regulátory (např. hlášení se o slovo, pokynutí, vybídnutí) a tzv. affect display čili ukazatelé nálady (gesta napomáhající k vyjádření pocitů a emocí - např. zakrývání si očí při pocitu studu aj.) (Kubačka, 2008). 22
2.4.2. Mimika Mimika je u člověka v porovnání s ostatními živočichy nejvyvinutější. Je založena na mimických svalech obličeje, které svým stahováním dokáží vytvořit až stovky různých výrazů (Kubačka, 2008). Úspěšné rozpoznání jednotlivých emočních výrazů z tváře je napříč kulturami naopak velmi malé. Zdá se, že za univerzálně rozpoznatelné výrazy můžeme považovat jen několik z nich. Těmito výzkumy se zabývali již Charles Darwin (1964) či Paul Ekman. Mimické výrazy jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o emocionálním stavu člověka. Ekman, Ellsworth a Friesen (in Kořenová, 1996) sestavili 7 primárních výrazů obličeje, z nichž mohou kombinací vznikat sekundární emoční výrazy: •
štěstí - neštěstí
•
neočekávané překvapení - splnění očekávání
•
strach a bázeň - pocit jistoty
•
radost - smutek
•
klid - rozčilení
•
spokojenost - nespokojenost až znechucení
•
zájem - nezájem
2.4.3. Úsměv a smích Úsměv a smích jsou jedněmi z nejvíce prozkoumaných mimických výrazů. Někteří autoři uvádějí, že úsměv je produkován zhruba 2-3krát za minutu během interakce tváří v tvář (Schmidt, Hall, 2004 in Blažek, Trnka, 2009). Na rozdíl od dalších univerzálních emočních výrazů jako strach či znechucení, je také spolehlivě rozpoznatelný napříč kulturami. Přestože jednotlivé výrazy mohou mít v různých kontextech různé významy a nelze tedy vytvářet jednoznačné dvojice výraz - význam výrazu, Ekman a jeho kolegové (Ekman a kol., 1980 in Blažek, Trnka, 2009) ukázali, že primární funkcí úsměvu je nepochybně vyjádření pozitivních emocí.
2.4.4. Pohledy Pohledem získáváme a zároveň vysíláme velké množství informací, zraková komunikace má klíčový význam v celém sociálním chování člověka. Pohledem očí nejen záměrně měníme své zorné pole, a tím si vybíráme, co budeme vnímat, ale také regulujeme průběh konverzace a předáváme ostatním důležité sociální signály (Vybíral, 2000). Je tedy 23
pravděpodobné, že míra fixace předmětu očima odráží míru zájmu o tento objekt. Zajímavé je, že ženy se vzájemně kontaktují očima více než muži (Hallová, 1984, Křvohlavý, 1988 in Vybíral, 2000).
2.4.5. Tělesný kontakt Dotyky jsou důležitým aspektem sociální komunikace (Bernstein a kol., 2000). Jsou základní a v lidské ontogenezi nejranější formou komunikace. Lze je interpretovat jako přátelské či nepřátelské a dělit je na funkční, vyjadřující emoce, rituální, agresivní a intimní (Kubačka, 2008). V případě zvířete jako partnera v sociální komunikaci hrají dotyky obzvlášť významnou roli. Barret a kol. (2007) uvádějí hypotézu evoluce jazyka jako náhradu za taktilní komunikaci, kdy jazyk umožnil komunikaci na dálku (bez nutnosti taktilního kontaktu), a to i s více jedinci najednou. Pokud se tedy verbální komunikace vyvinula z taktilní, pak můžeme dotyky mezi člověkem a zvířetem považovat za analogii k verbální komunikaci mezi lidmi.
Kromě rozdělení neverbální komunikace podle prostředků, jimiž aktér své sdělení vyjadřuje, zdůrazňuje Výrost (2008) také rozlišení z hlediska druhu komunikačního spojení čili kanálu - dráhy, jimiž neverbální sdělení probíhá. Jedná se o druh smyslového orgánu, jímž příjemce neverbální sdělení dekóduje. Z tohoto hlediska jsou gesta, pohyby, prostorové umístění, výrazy tváře a pohledy očí převážně optické povahy, doteky jsou taktilní povahy a parajazykové jevy akustické povahy. Méně je věnována pozornost neverbálním sdělením čichové povahy (různé vůně a pachy) a chuťové povahy. Neverbální komunikace má pro člověka různé funkce. Vybíral (2000) zmiňuje těchto hlavních pět: •
podpora řeči
•
nahrazení řeči
•
vyjádření emoci
•
vyjádření interpersonálního postoje
•
uskutečnění sebevyjádření
24
2.5. Emoce Emoce jsou velmi důležitou složkou psychických dějů. Jde o soubor psychických a fyziologických fenoménů, který charakterizuje reakci jedince na danou situaci. Účastní se v řízení vnitřního prostředí, v hodnocení vnější situace a ve všech formách postojů a chování (Zvolský, 1994). Navenek se emoce projevují somatickými a vegetativními reakcemi nervového systému, příkladem může být změna srdeční frekvence, prokrvení kůže či smích, pláč, vztek aj. (Rokyta, 2000). Kulišťák (2003) zdůrazňuje, jak těžké je definovat emoci, neboť každý ji prožíváme jinak a její prožitek se velmi těžko vyjadřuje slovy. V otázce funkce vyjádření emoci hovoří Vybíral (2003) zejména o zvládnutí prožitku emoce - o opětovném nastavení emoční rovnováhy, adaptování se. Jinými slovy, vyjadřování emocí umožňuje organismu dostat se zpět do emoční vyrovnanosti. Kořenová (1996) mluví v souvislosti s neverbálním chováním a emocemi o signálech aktuálního psychofyziologického
stavu člověka,
které se promítají
do
roviny
emocionálního prožívání, a jejich pozorovatelném odrazu v neverbálních projevech. Emoce zahrnuje nejméně tři základní složky (Kolb, Whishaw, 1996 in Kulišťák, 2003): 1) fyziologická - výsledkem jsou neurohumorální a viscerální činnosti, jako např. změny tepové frekvence, krevního tlaku, pocení, trávicí změny, aj. 2) behaviorální - projevované chování vážící se na prožívanou emoci (např. výraz ve tváři, tón hlasu, postoj těla - jsou důležitými ukazateli souhry verbalizovaného a skutečně prožívaného) 3) kognitivní - subjektivní pocity jako láska, nenávist nebo také jiné poznatky (jako plány, vzpomínky, představy, aj.) Druhá složka - behaviorální - je v podstatě totožná s neverbálními projevy. Neverbální projevy proto mohou posloužit jako ukazatele prožívaných emocí. Existují sice situace, kdy lze prožívané emoce maskovat či dokonce předstírat emoce jiné, všeobecně však není jednoduché neverbální složku komunikace vědomě ovládat. Navíc, nesoulad mezi verbální a neverbální složkou či jiné snahy o předstírání emocí a postojů jsou obvykle snadno odhalitelné. Pozorovatel totiž hledá shodu mezi obsahem a formou, projevovaným a prožívaným, mezi verbálním a neverbálním (Tegze, 2008).
25
Vybíral (2000) uvádí 7 základních emocí, které lze čitelně vyjádřit neverbálními prostředky: 1) štěstí (radost, potěšení, pohoda) 2) překvapení 3) smutek 4) strach 5) hněv 6) znechucení (a opovržení) 7) zájem o něco (zvědavost)
Dále Vybíral (2000) uvádí Ekmanovo rozlišení 4 základních emocí - strach, zloba, smutek a potěšení. Blažek a Trnka (2009) uvádějí Ekmanovo rozlišení na 5 základních emocí, a to včetně znechucení. Rozpoznávání těchto emocí je kulturně univerzální (Goleman, 1997 in Vybíral, 2000), ale zároveň existují pro rozpoznávání emocí ještě tzv. dekódovací pravidla, což jsou kulturní pravidla pro interpretaci a pozornost vůči neverbálním signálům (Buck, 1983 in Blažek, Trnka, 2009). Studie provedená na našem území ukázala, že občané ČR dokázali rozpoznat mimické výrazy nad hranicí náhodného výskytu. Jednalo se o strach, radost, vztek, znechucení a opovržení (Blažek, Trnka 2009). Nejsnáze jsou základní emoce identifikovatelné ve výrazu obličeje (ale například strach a smutek spíše dekódujeme z paralingvistických signálů) (Vybíral, 2000). Avšak zásadní je vědět, že každý projev je nutné studovat v závislosti na daném situačním kontextu. Na výrazech tváře se podílí i pravidla v daném společenství, úsměv může být často výsledkem konvence nikoli čistého pocitu radosti (Vybíral, 2000).
2.5.1. Vztah emoce - projev emoce Kulišťák (2003) charakterizuje dvě základní teorie vztahu emoce - projev emoce: 1) Centrální teorie emocí, která říká, že nejprve pocítíme emoci (za což odpovídá funkce talamu a hypotalamu) a teprve poté dojde k projevu emoce 2) Zpětnovazební teorie emocí = periferní teorie emocí, která tvrdí, že pocitu dané emoce předchází její projev (např. smějeme se a proto jsme šťastní, nikoliv naopak) Darwin (1964) zastával spíše periferní teorii emocí (vyjádření emoce emoci zesiluje, kdežto potlačení emočního výrazu naopak citový prožitek zmírňuje). Ale Kulišťák (2003) oponuje, že teorie má neřešitelný problém u pacientů s omezenou obličejovou pohyblivostí 26
(způsobenou např. periferními obrnami nervů), kteří emoce silně prožívají, ačkoliv jim v tom výraz tváře nenapomáhá. Centrální teorie emocí tedy koresponduje s popsanou behaviorální složkou emoce a s výše citovaným tvrzením Kořenové (1996) - prožívaná emoce se projeví ve výrazu tváře, který pak lze sledovat a zaznamenat.
Základem studií v oblasti neverbální komunikace jsou pozorování, ale i experimentální výzkumné metody spojené většinou s videozáznamy. Význam emocí snáze rozpoznáme odezíráním z němého videozáznamu (přesnost určení 56 %) než z pouhého zvukového záznamu (47 %). A zajímavé je, že schopnost správně určit emoční výrazy z kombinovaného záznamu (vizuálního se zvukovou složkou) není o mnoho vyšší dosahuje cca 59 % přesnosti (Davitz, 1964 in Vybíral, 2000). Na základě pořízených videozáznamů bychom tedy měli být nejlépe schopni zaznamenat určité neverbální projevy jako znaky aktuálního emočního vyladění jedince resp. rozpoznat znaky podporující wellbeing. Vybíral (2000) však mnohokrát upozorňuje na rizika spekulativních výkladů neverbálních projevů - člověk může reagovat nepředvídatelně, individuálně nebo dokonce paradoxně (smích v rozpacích, slzy štěstí, apod.). Proto je zásadní, aby byl každý projev studován v závislosti na daném kontextu. To zdůrazňují také Blažek a Trnka (2009) a argumentují např. existencí hraných mimických výrazů bez emočního prožívání. Dále upozorňují, že pro pochopení obsahu mimického výrazu v celé jeho složitosti je zapotřebí komplexní přístup. Existuje totiž celá řada teorií vyjadřování emočních výrazů, z nichž ta tradiční se přiklání k názoru, že mimické výrazy sdělují zejména emoční prožívání, neboli „aktuální emoční stav vysílatele signálu“ (Kalma a kol., 1993 in Blažek, Trnka, 2009). Tuto teorii podporují také výsledky studie, která zjistila, že při předkládáni negativních a pozitivních zrakových stimulů nedokázali účastníci vůlí ovlivnit aktivitu svalů musculus corrugator supercilii a musculus zygomaticus major, které se podílejí na tzv. zamračení a úsměvu (Dinberg a kol., 2002).
2.6. Neverbální chování a zooterapie Pozitivní
účinek
interakce
člověka
s terapeutickým
zvířetem
může
být
zprostředkován zvýšenou aktivitou a neverbálními projevy souvisejícími s touto interakcí. Doležal (in Svobodová, 2007) zdůrazňuje, že při zoorehabilitaci dochází k interakci 27
nemocného člověka se zvířetem a jeho chovatelem, kdy se uplatňuje verbální i nonverbální komunikace mezi všemi třemi zúčastněnými. Ovšem studií zaměřených na zkoumání neverbálního chování při zooterapii je stále málo.
LaFrance a kol. (2007) se jako jedni z mála se ve své studii zaměřili na potenciální účinky zvířat při rehabilitaci komunikačních schopností. Jejich výzkum byl zaměřen na jediného účastníka - osobu trpící afázií (centrální poruchou řeči), toho času absolvující intenzivní logopedickou rehabilitaci. Autoři porovnávali sociálně verbální a sociálně neverbální projevy jedince ve třech situacích: (1) v přítomnosti sanitáře; (2) v přítomnosti sanitáře a chovatele bez terapeutického psa; (3) v přítomnosti sanitáře, terapeutického psa a jeho chovatele. Mezi sociálně verbální projevy zahrnuli: smích, pokus o verbalizaci, automatickou řeč, produkci jednotlivých slov, promluvy a věty. Mezi sociálně neverbální projevy pak zařadili: úsměvy, komunikační gesta, pohyby hlavou, oční kontakt a upínání pozornosti směrem k chovateli, personálu či jiným pacientům. Výsledky ukázaly mírný nárůst jak verbálních tak neverbálních projevů v přítomnosti chovatele oproti pouhé přítomnosti sanitáře a zejména znatelný nárůst verbálních i neverbálních projevů v přítomnosti chovatele i jeho psa (situace 3) oproti oběma dalším situacím. Autoři proto vyvozují závěr, že pes v tomto případě prostřednictvím zvýšení verbální aktivity usnadnil sociální interakce s okolím a prostřednictvím neverbální aktivity podpořil well-being a pocit radosti účastníka studie.
Následující tři studie zkoumaly účinky zooterapie u osob s psychiatrickou diagnózou (Kovács a kol. 2006, Marr a kol. 2000 a Zisselman a kol. 1996). Kovács a kol., (2006) zjistili, že dlouhodobá zooterapie zvýšila neverbální projevy u osob se schizofrenií. V jejich studii vytvořili dvě sady videonahrávek chování tří účastníků (schizofreniků) před a po absolvování šestiměsíčního zooterapeutického programu (50 min 1x týdně). Program byl zaměřen na podporu sociálního (verbálního i neverbálního) chování mezi všemi členy skupiny (3 účastníci, psychiatr, chovatel psa). Pro analýzu nahrávek byl sestaven nástroj BGRS (Budapest gesture rating scale) obsahující tyto sub-kategorie: anatomie pohybu, využití prostoru, dynamika gest a způsob pohybu dlaně. U všech pacientů došlo k pozitivní změně ve využití prostoru a k nárůstu taktilních projevů. Alespoň u jednoho z pacientů bylo zaznamenáno zlepšení v anatomii pohybů, dynamice gest a zvýšení četnosti regulačních gest. Výsledky tedy ukazují, že zooterapie může u pacientů s chronickou schizofrenií podpořit určité aspekty neverbální komunikace. Tato 28
studie však zahrnovala pouze tři účastníky, postrádala kontrolní skupinu a jednoznačně neuváděla, kdo prováděl hodnocení nahrávek (tudíž zaslepení hodnotitelů je také nejasné). Podobná studie zjišťovala vliv zooterapie na prosociální chování taktéž u pacientů s psychiatrickou
diagnózou.
Zde
kontrolní
skupina
nechyběla,
69
osob
bylo
randomizovaně rozděleno do zooterapeutické skupiny a jiné terapeutické skupiny, kde nefigurovalo zvíře. Po dobu 4 týdnů byly denně pro každého jedince zaznamenávány jeho projevy nezávislým hodnotitelem na tzv. Social Behavior Scale. Porovnáním dat z obou skupin nebyl na počátku programu nalezen žádný rozdíl, zatímco po 4 týdnech byly zaznamenány tyto rozdíly mezi skupinami: Pacienti ze zooterapeutické skupiny signifikantně více interagovali s ostatními pacienty, více se usmívali, byli sociálnější, aktivnější a vnímavější vůči okolí. Autoři tedy považují zooterapii za techniku schopnou podpořit sociální chování psychiatrických pacientů a doporučují ji jako vhodný doplněk k běžným terapiím (Marr a kol., 2000). Také pilotní studie Zisselmana a kol. (1996) hodnotila vliv zooterapie na psychiatrické pacienty seniorského věku. Výzkumníci randomizovaně rozdělili 58 účastníků do zooterapeutické a kontrolní skupiny, kteří absolvovali po dobu pěti po sobě následujících dnů hodinové terapie (v případě kontrolní skupiny se jednalo o jednoduché fyzické cvičení). Na počátku a těsně po ukončení týdenního programu hodnotili zaslepení výzkumníci jednotlivce prostřednictvím tzv. Multidimensional Observation Scale for Elderly Subject. Analýza výsledků nepřinesla žádné signifikantní rozdíly mezi skupinami. Byla patrná pouze nesignifikantní tendence úbytku nežádoucího (iritovaného) chování osob absolvujících zooterapii. U žen se tato tendence objevila dokonce v obou skupinách.
Další dvě studie se také zabývaly osobami s psychiatrickou diagnózou (konkrétně Alzheimerovou demencí), zároveň šlo o osoby seniorského věku. Olexová (2009) ve své studii pozorovala neverbální i verbální projevy sedmi seniorů s Alzheimerovou chorobou v přítomnosti a nepřítomnosti morčete. Zaměřila se na sociální chování jedinců a případný kontakt se zvířetem, známou osobou (terapeut, jiný senior) a neznámou osobou (pozorovatel). Pozorovány byly tyto prvky sociálního chování: vizuální kontakt, taktilní kontakt, verbální kontakt, smích a neúspěšný pokus o navázání sociálního kontaktu. Autorka došla k závěru, že zooterapie kvalitativně i kvantitativně pozměnila sociální chování se známou osobou a že účastníci dávali přednost signifikantně více kontaktu se zvířetem před kontaktem s neznámou osobou. Zároveň se Olexová jako jedna z mála výzkumníků zaměřila také na chování samotného zvířete, u nějž nezaznamenala žádný 29
negativní vliv zooterapie na jeho chování. Autorka tedy uzavírá, že malé nenáročné terapeutické zvíře může být vhodným společníkem pro osoby trpící Alzheimerovou demencí, a to zejména v době nepřítomnosti známé osoby. Metody této studie však zahrnovaly pouze přímá pozorování nikoliv videonahrávky a není jasné, jak dlouho trvala a jakou náplň měla kontrolní fáze bez terapeutického zvířete, ani zdali byly tyto dvě situace navozovány v randomizovaném pořadí. Další studie (Batson a kol., 1997) zkoumala fyziologické parametry a projevy socializace osob s Alzheimerovou chorobou v přítomnosti a nepřítomnosti psa. U dvaadvaceti osob (12 žen a 10 mužů) ve věkovém rozmezí 62 - 96 let byly v přítomnosti a nepřítomnosti psa měřeny tyto fyziologické parametry: krevní tlak, tepová frekvence a periferní teplota kůže. Zároveň byly všechny interakce natáčeny na videokameru pro pozdější analýzu sociálních projevů. Sociální projevy zahrnovaly tyto proměnné: naklonění dopředu, usměv, taktilní kontakt, pohledy, verbalizace, pochvala a vřelost. Každý účastník absolvoval dvě 10minutová sezení (jednou v přítomnosti psa a podruhé bez něj) v randomizovaném pořadí ve dvou po sobě následujících dnech. Vnitrosubjektovým porovnáním naměřených dat nebyly zaznamenány žádné signifikantní změny ve fyziologických hodnotách. Naopak sociální projevy byly v případě kontaktu se psem signifikantně vyšší, a to konkrétně v těchto projevech: úsměv, taktilní kontakt, pohledy, vřelost, pochvala a naklonění dopředu. Není však jisté, jak probíhalo sezení v nepřítomnosti psa při interakci pouze s výzkumníkem. Navíc výskyt taktilních projevů zřejmě nemělo smysl vnitrosubjektově porovnávat, protože v nepřítomnosti psa nedocházelo k žádnému taktilnímu kontaktu mezi účastníkem a výzkumníkem.
Následující čtyři studie se zaměřily na seniory obecně (bez specifikace jejich případné hlavní diagnózy jako např. Alzheimerova demence apod.). Taylor a kol., (1993) zkoumali efekt zvířete na oční kontakt a vokalizaci seniorů v pobytovém zařízení. Porovnávali vliv živého štěněte a fotografie štěněte u osmnácti účastníků opakovaným měřením. V případě očního kontaktu i vokalizace nebyly zaznamenány žádné signifikantní změny. Přesto autoři uzavírají, že v případě živého štěněte docházelo ke globálnějšímu zapojení účastníků do sociálního okolí. Hendy (1987) se rozhodl porovnat vliv tří návštěvních programů na seniory v pobytovém zařízení s programem běžného provozu zařízení. Jednalo se o tyto tři výzkumné situace: (1) senior + člověk se psem; (2) senior + člověk sám; (3) senior + pes sám. Autor pozoroval vzdálenost seniorů od „návštěvy“, dále jejich verbalizaci, úsměvy, 30
chůzi a pozornost. Výsledky ukázaly, že všechny tři situace podpořily u seniorů úsměv a pozornost v porovnání s kontrolní (čtvrtou) situací za běžného provozu zařízení. Jiní výzkumníci porovnávali vliv psa a cizí osoby na sociální chování seniorů v pobytovém zařízení. Pět účastníků seniorského věku absolvovalo během dvou týdnů tyto dvě návštěvy o přibližné délce trvání pěti minut: (1) výzkumník + majitel psa + pes; (2) výzkumník + majitel psa + cizí osoba. Cizí osobou byla mladá, pozitivně naladěná a pro účastníky neznámá osoba - studentka ošetřovatelství. Výzkumník a majitel psa byli přítomni v obou situacích, do interakcí se však zapojovali jen minimálně. Výzkumník zaznamenával pomocí digitálního přístroje neverbální chování seniorů. Z těchto dat bylo posléze hodnoceno, zdali jeden z typů návštěvníků (pes či cizí osoba) dokázal více podpořit prosociální chování seniorů - úsměv, přiblížení, hlazení, uvolněnost. Výsledky ukázaly, že pes i cizí osoba shodně podpořili u účastníků úsměvy a přiblížení, zatímco hlazení podpořil logicky pouze pes. Několik dní po absolvování obou návštěv zjišťoval výzkumník u seniorů jejich preference pro psa či cizí osobu. Subjektivní hodnocení účastníků přineslo tyto výsledky: tři osoby hodnotily přinos obou návštěv jako shodný, jedna preferovala návštěvu psa, jedna preferovala návštěvu mladé osoby. Autoři se domnívají, že v podpoře sociálního chování seniorů mohou návštěvy mladého, pozitivně naladěného člověka konkurovat návštěvám psa (Kaiser a kol., 2002). Bernstein a kol. (2000) porovnávali verbalizaci 33 seniorů při zooterapii s terapií bez přítomnosti zvířete (výtvarné a řemeslné techniky). Zooterapeutická skupina vykazovala mnohem více verbálních projevů směrem ke zvířeti i jejich okolí a zároveň účastníci zooterapeutické skupiny iniciovali a účastnili se více delších konverzací.
Poslední zde uvedená studie - práce autorů Martin a Farnum (2002) se sice nezaměřuje na seniory, nýbrž na děti, zároveň však jako jedna z mála porovnává tři rozdílné situace a designem studie se nejvíce blíží naší práci. Autoři zde pozorovali prostřednictvím verbálních a behaviorálních projevů sociální chování deseti dětí s pervazivní poruchou (vykazující problémy mimo jiné v sociálním chování). U každého jedince byly vytvořeny videonahrávky interakcí s živým psem, plyšovým psem a obyčejným balónem na hraní, které byly následně vnitrosubjektově porovnány. Pozorované projevy byly rozděleny do dvou skupin: •
neverbální prvky: mávání rukou, dotýkání se objektu, pohled na objekt, pohled na terapeuta, rozhlížení se a smích (u všech těchto prvků byl zaznamenán signifikantní
31
rozdíl alespoň mezi dvěma interakcemi), dále např. dotýkání objektu, přikyvování/vrtění hlavou, pláč/křik aj. (bez signifikantního rozdílu). •
verbální projevy: mluvení o terapeutovi, mluvení o sobě, mluvení o objektu, mluvení k objektu, mluvení o nesouvisejícím tématu, odpověď na otázku s detailnějším rozvedením, odpověď „ano“ a ignorování otázky (vždy se signifikantním rozdílem alespoň ve dvou interakcích) a dále např. echolálie (opakování slov pronesených druhou osobou), mluvení o rodině jiné osoby, negativní odpověď na prosbu aj. (bez signifikantního rozdílu).
Signifikantních rozdíly ve skupině prvků neverbálního chování přinesly tato zjištění: Pes nejvíce podpořil četnost i délku mávání rukou, četnost i délku pohledů na objekt a četnost smíchu. Naopak byla v přítomnosti psa zaznamenána signifikantně nejmenší četnost i délka dotýkání se objektu a četnost i délka pohledů na terapeuta. Výsledky mimo jiné ukázaly, že v přítomnosti psa se vyskytovalo nejméně rozhlížení, mluvení o nesouvisejících tématech a nejméně odpovědí na otázku s detailnějším rozvedením. Naopak bylo v přítomnosti psa zaznamenáno nejvíce mluvení o objektu a nejvíce a nejdéle mluvení k objektu. Hlavním výsledkem studie je zjištění, že živý pes podpořil v porovnání s plyšovým psem a obyčejným balónem prosociální projevy jako např. projevy zájmu a soustředění u dětí s pervazivní poruchou. Ne všechny studie však přinášejí pozitivní výsledek. Phelps a kol. (2008) zkoumali vliv zooterapie na sociální chování, náladu a míru deprese u pěti účastníků starších 65 let pobývajících v domově pro seniory. Jednalo se o vnitrosubjektové porovnání situace v přítomnosti psa a v jeho nepřítomnosti. Zooterapie probíhaly jednou týdně po dobu šesti týdnů vždy 5 - 10 minut. V případě prosociálního chování byly pozorovány tyto prvky: (1) verbální projevy směrem ke zvířeti; (2) verbální projevy směrem k ostatním osobám; (3) neverbální projevy směrem ke zvířeti (dotyk, gesta, nakoění směrem k psovi, hra se psem a jeho hračkou, podání pamlsku); (4) neverbální projevy směrem k ostatním osobám (dotyk, gesta, úsměv, pokývání/vrtění hlavou). Data o sociálním chování účastníků sbíral výzkumník intervalovým záznamem s intervalem 15 s. Další data (data pro vyhodnocení míry deprese a nálady) byla získána prostřednictvím standardizovaných testů dotazníkovou metodou. Výsledky ukázaly, že zooterapie u žádného účastníka nezlepšila skóre na škále deprese a ani neměla vliv na náladu pacientů (kromě jednoho účastníka). Prosociální chování se vlivem zooterapie zlepšilo také pouze u jednoho účastníka. Jedinými pozitivními výsledky bylo subjektivní hodnocení spokojenosti se zooterapií ze strany 32
účastníků a vnímané spokojenosti a míry interakce účastníků se psy z pohledu majitele psa. Tyto výsledky jsou však spíše jen doplňující, hlavní výzkumné otázky pozitivní vliv zooterapie neprokázaly. Autoři předešlé studie správně zdůraznili, že je důležité zjistit, zdali případné pozitivní výsledky zooterapeutických studii přetrvávají i po ukončení programu, zdali existuje určitý dlouhodobý efekt. Perelle a Granville (1993) zaznamenali pozitivní vliv zooterapie na sociální chování 35 seniorů v pobytovém zařízení. K terapeutickým účelům byli použiti dva psi, čtyři kočky a jeden králík. Senioři vykazovali zlepšení v sociálním chování v polovině programu (pátý týden studie) a další zlepšení také na konci programu (desátý týden). Čtyři týdny po ukončení zooterapeutického programu však došlo opět k poklesu naměřených hodnot, které byly nižší než v polovině programu a zároveň vyšší než hodnoty naměřené před začátkem studie. V tomto případě tedy nebyl dlouhodobý efekt zooterapie prokázán, i když určité účinky přetrvávají ještě měsíc po programu. Není však jisté, kdy vymizí úplně, resp. kdy naměřené hodnoty dosáhnou úrovně před programem. Zajímavé je, že přestože na obě pohlaví působila zooterapie pozitivně, u mužů byly zaznamenány rozdílné vzorce chování než u žen.
Výzkumným designem je naše práce nejpodobnější studii autorů Maritn a Farnum (2002), ta se však zaměřuje na děti s pervazivní poruchou, což se velmi liší od obecných charakteristik osob seniorského věku. Obsahově se pak náš výzkum nejvíce blíží studii Olexové (2009), která zkoumala vliv morčete na neverbální chování seniorů. Tato studie však porovnávala pouze dvě situace (v přítomnosti a nepřítomnosti morčete) u sedmi seniorů, kdy bylo navíc chování zaznamenáváno výzkumníkem přímo při interakci, nikoli videokamerou. Záznam bez použití videokamery však může postrádat důležité informace, které snáze výzkumníkovi při přímém pozorování uniknou. Navíc, případné určování shody mezi hodnotiteli se při přímém pozorování také komplikuje. My jsme proto interakce zaznamenávaly na videokameru, čímž jsme kromě zachycení všech potenciálních prvků chování umožnily analyzovat nahrávky opakovaně, detailněji a více osobami. Dalším častým nedostatkem studií je absence kontrolní situace popř. přítomnost kontrolní situace typu „interakce s výzkumníkem či terapeutem“. Chování osob v přítomnosti živého zvířete a v přítomnosti člověka jako kontrolní situace se však může velmi lišit už z velice odlišné podstaty těchto dvou situací. My jsme se proto rozhodly porovnat neverbální projevy seniorů ve třech interakcích, kdy jsme pro dvě kontrolní situace použily plyšovou napodobeninu morčete a obyčejný šálek. Situace zvíře - člověk a 33
plyšové zvíře - člověk vnímáme jako podobnější (než situace zvíře - člověk a člověk člověk často používané ve studiích), a tudíž spolehlivější v případném odhalení specifických vlivů živého zvířete na chování jedince. Jako druhou kontrolní situaci jsme stanovily interakci s obyčejným šálkem, u nějž předpokládáme, že navozuje neutrální situaci, ale zároveň se bude stále podobat předešlým dvěma typům interakce a zajistí tak jejich vzájemnou porovnatelnost. Většina studií zkoumající vliv zvířete na chování člověka je longitudinálních, naše studie se však snaží odhalit vliv krátkodobé interakce morče - senior v institucionalizované péči. Dalším problémem, se kterým se výzkumy potýkají, je nízký počet participantů. Naše studie je s 21 účastníky v porovnání s ostatními nad průměrem. Navíc, metaanalýza Nimera a Lundhala (2007) ukazuje, že ze sedmnácti vybraných studií zkoumajících vliv zooterapie u seniorů provedených v letech 1987 - 2004 byl v devíti případech použit jako terapeutické zvíře pes. Vzhledem k tomu, že námi použité morče je obecně v porovnání se psem či jinými zvířaty celkem nenáročné na chov, mohly by mít případné pozitivní výsledky jednoduchou implikaci ve zdravotně sociální praxi. Výše zmíněná metaanalýza také ukázala, že výzkum zooterapie u seniorů probíhá většinou v podmínkách skupinové terapie. My naopak zjišťujeme efekt zvířete na chování seniora při individuální terapii, kdy je přítomen pouze terapeut-výzkumník a snažíme se tak vyloučit co nejvíce okolních, potenciálně zkreslujících vlivů.
3. CÍLE A HYPOTÉZY Cílem naší práce je zaznamenat vliv přítomnosti morčete na aktivizaci, spokojenost a komunikaci seniorů, a to za použití jedné experimentální a dvou kontrolních situací: Experimentální situace: Kontrolní situace:
interakce s morčetem a) interakce s plyšovou napodobeninou morčete b) interakce s obyčejným šálkem
V návaznosti na výsledky studií zmiňovaných v teoretickém úvodu předpokládáme, že živé zvíře podpoří v porovnání s ostatními objekty u jedinců projevy aktivizace, spokojenosti, zájmu o objekt a komunikace s terapeutem. Na základě předchozích výzkumů jsme sestavily následující hypotézy:
34
Spokojenost •
H1 - Při interakci se zvířetem bude četnost prvku smích nejvyšší.
•
H2 - Při interakci se zvířetem bude procentuální zastoupení prvku úsměv nejvyšší.
Mimika •
H3 - Při interakci se zvířetem bude mimická aktivita osob nejvyšší.
Zájem o objekt •
H4 - Při interakci se zvířetem budou projevy zájmu o objekt nejvyšší.
Komunikace s terapeutem •
H5 - Při interakci se zvířetem budou projevy komunikace s terapeutem nejvyšší.
Taktilní projevy •
H6 - Při interakci se zvířetem se bude vyskytovat více taktilních projevů než v situaci s plyšovým zvířetem.
Aktivita •
H7 – Při interakci se zvířetem bude aktivita osob nejvyšší.
(H0 – Není rozdíl v neverbálním chování při interakcích s živým zvířetem, plyšovým zvířetem a obyčejným šálkem.)
4. METODY 4.1. Design studie V naší studii jsem pozorovala neverbální chování 21 osob (klientů domova pro seniory) ve 3 různých situacích. a) při interakci s terapeutickým zvířetem (morče domácí) b) při interakci s plyšovou napodobeninou morčete c) při interakci s obyčejným jednobarevným šálkem Všechny interakce jsem zaznamenala na videokameru a následně analyzovala v programu Interact. Neverbální projevy jsme následně kvantitativně a kvalitativně porovnaly, největší část výsledků jsme získaly vnintrosubjektovou analýzou, některé doplňující výsledky pak mezisubjektovým porovnáním.
35
4.2. Přípravná fáze V březnu 2009 jsem se nechala zaměstnat v domově pro seniory na Praze 4 (Domov Sue Ryder, dále jen DSR) na pozici ergoterapeuta. Během dvou počátečních měsíců (duben - květen 2009) jsem zmapovala situaci a tzv. připravila terén. V této fázi jsem představila záměr studie a získala souhlas od vedení DSR a dále zkonzultovala vhodnost zapojení terapeutického zvířete s personálem, který zvíře dobře zná (více viz etické hledisko). Dále jsem vytipovala vhodné prostory pro provádění studie a také potenciální účastníky, se kterými jsem následně navázala kontakt a v případě souhlasu s účastí ve studii od nich získala informovaný souhlas. (Za potenciální účastníky jsem považovala seniory, kteří nevykazovali strach či odpor ke zvířatům.) Následně jsem u tří osob zařadila prvky zooterapie, resp. interakce s terapeutickým zvířetem, do náplně ergoterapie (subjekty C, H a Q), kdy jsem jim umožnila taktilní kontakt s morčetem vyjmutím z klece a položením na jejich klín. V těchto případech jsem si vytvářela určitou představu o neverbálních projevech seniorů při interakci s terapeutickým zvířetem. Ostatní budoucí účastníci studie přišli před započetím výzkumu do kontaktu s morčetem pouze distálně v prostorách denního centra DSR si každý z nich minimálně jednou morče prohlédl v jeho příbytku.
4.3. Etické hledisko Etická stránka výzkumu byla ošetřena podpisem informovaného souhlasu. Všichni účastníci byli informováni o předmětu studie a způsobu jejich případné participace v ní, dále o nutnosti natočení celé interakce na videokameru, o zajištění anonymity, o potenciálních rizicích a o možnosti kdykoli účast ve studii odřeknout (informovaný souhlas viz příloha č. 1). Při podepisování informovaného souhlasu jsem všem účastníkům poskytla prostor pro dotazy a vyřešení případných nejasností, obav či pochybností. Ve třech případech, kdy zúčastněné osoby nedisponovaly svým podpisovým právem, jsem informovaný souhlas zajistila u jejich zákonných zástupců. V souvislosti s použitím morčete jsem se řídila deklaracemi mezinárodní organizace IAHAIO ( = International Association of Human-Animal Interaction) - více viz příloha č. 2. Dle personálu je zvíře na kontakt se seniory zvyklé a jeho welfare by účastí ve studii nemělo být ohroženo. Absenci výrazných negativních vlivů interakcí na morče jsem
36
následně prověřila při ergoterapiích se zooterapeutickými prvky, které předcházely fázi sběru dat.
4.4. Soubor - účastníci Studie se zúčastnilo 21 osob (3 muži, 18 žen), které toho času využívaly služeb domova pro seniory na Praze 4 - Domova Sue Ryder o. p. s. (DSR). Pět zúčastněných osob docházelo do domova z domácího prostředí a využívalo pouze služeb denního stacionáře, zbylých 16 osob využívalo pobytové služby (3 přechodný pobyt a 13 pobyt dlouhodobý). Věkové rozmezí účastníků činilo k 1.12.2009 60 - 96 let.
Tabulka 1. Účastníci subjekt pohlaví věk MMSE F 83 21 A F 74 28 B F 60 16 C M 87 14 D F 82 16 E F 79 27 F M 89 x G F 84 13 H F 79 30 I F 92 23 J M 88 28 K F 89 29 L F 95 28 M F 89 7 N F 84 26 O F 96 27 P F 92 16 Q F 93 7 R F 86 26 S F 85 12 T F 78 20 U
dat. MMSE typ pobytu srpen 07 DC duben 09 DC duben 10 TP červenec 09 TP květen 09 TP duben 09 DC x DC březen 10 TP červenec 09 PP červen 09 DC prosinec 09 TP červen 09 TP březen 10 TP listopad 09 TP listopad 09 TP březen 09 TP prosinec 09 TP prosinec 08 TP září 09 PP srpen 09 TP říjen 09 PP
Věk je aktuální k 1. 12. 2009. DC - využívání pouze služeb denního centra TP - trvalý pobyt
37
PP - přechodný pobyt MMSE - Mini-Mental State Examination dat. MMSE - datum vyšetření „x„ - účastník odmítl podstoupit hodnocení MMSE
4.4.1. MMSE MMSE (Mini-Mental State Examination) je orientační diagnostický test kognitivních funkcí. Dle počtu správných odpovědí lze dosáhnout 0 - 30 bodů. Číselný výsledek pak velmi přibližně zařazuje testovanou osobu do těchto kategorií: normální stav (30 - 27 bodů), potenciální demence (26 - 25 bodů), demence lehkého až středního stupně (24 - 10 bodů), demence středního až těžkého stupně (9 - 6 bodů) a těžká demence (5 - 0 bodů). Validita a reliabilita tohoto testu je již pevně stanovena (Folstein a kol. 1975 a Farber a kol. 1988 obojí in Richeson, 2003) Hodnoty MMSE jednotlivých účastníků byly získány z osobních karet, popř. na základě vyšetření výzkumníkem - ergoterapeutem. U jednoho účastníka (subjekt G) se nepodařilo hodnotu výsledku MMSE získat - účastník odmítl test MMSE podstoupit. Rozptyl hodnot MMSE účastníků činil 7 - 30 bodů s průměrnou hodnotou 21 bodů. Celý test je uveden na konci jako příloha č. 3.
4.4.2. Medikace účastníků Případným negativním vlivem medikace na chování subjektů jsme se zabývaly jen okrajově. Vzhledem k tomu, že studie má převážně vnitrosubjektový design, nebylo tolik nutné zjišťovat případný odklon od normálního chování způsobený medikací. Podmínky pro všechny tři interakce byly standardizované, neboť probíhaly v randomizovaném pořadí těsně za sebou a nebyl mezi nimi časový odstup. U všech účastníků jsme pouze pro orientaci zaznamenaly jejich běžně užívané léky: Yasnal, Exelon, Argofan SR, Tanakan, Tiapridal, Piracetam, Citalec, Neurol, Cipralex, Buronil, Lamotrigine, Oxazepam, Lyrica, Seropram, Zoloft, Digoxin, Anopyrin, Agapurin, Moduretic, Prestarium, Trimepranol, Prenessa, Furon, Verospiron, Vasocardin, Milgamma, Coxtral, Lorista, Ascorutin, Geratam, Helicid, Lozap, Biseptol, Vasocardin, Ibuprofen, Warfarin, Ketonal, Detralex, Milurit, Carbimazol, Sortis, atd. Užití PRN léků (= léky užívané jen v případě potíží) jsem nezaznamenávala, jejich případný vliv na chování účastníků by opět vzhledem k vnitrosubjektovému designu neměl zkreslit výsledky.
38
4.4.3. Vztah ke zvířatům U většiny účastníků jsem zpětně zjišťovala jejich vztah ke zvířatům. Pokládala jsem tyto otázky: 1) Máte rád/a zvířata? 2) Kdybyste měl/a na škále od 1 do 5 určit, jak moc máte zvířata rád/a, kolik by to bylo v případě, že 1 je nejméně a 5 je nejvíce? 3) Máte rád/a domácí mazlíčky? 4) Máte rád/a naše morče, které máme zde v Domově? 5) Vlastnil/a jste nějaké domácí mazlíčky? Jaké?
V případě ztížené komunikace způsobené nižšími kognitivními schopnostmi účastníků jsem otázky modifikovala, popř. jsem odpovědi získávala od personálu, který znal účastníka nejlépe, či od rodinných příslušníků.
Tabulka 2. Orientační dotazník o vztahu ke zvířatům - odpovědi subjektů subjekt A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S
ot. 1 obliba zvířat Ano celkem ano Ano Ano X Ano X Ne X Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ano Ano
ot. 2 - míra obliby
ot. 3 - obliba mazlíčků
X 4 5 4 X 5 X 1 X 3 3 5 2 5 5 5 5 5 X
ano moc ne ano ano x ano x jen psy ano ano ano ano ne ano ano ano ano ano ano 39
ot. 4 - obliba ot. 5 - dříve morčete v vlastněná zvířata DSR ano pes ano ne ano 2 křečci, pes, kočka ano pes x x ano pes, kočky ano x nevadí ne ano kočka ano kočka, pes, králík ano kočky, psi, vlčák ne 3 psi ano ne ano x ano psi, kočky ano pes, kočka ano pes, kočka celkem ano x spíš ne morčata
subjekt T U
ot. 1 obliba zvířat Ano Ano
ot. 2 - míra obliby
ot. 3 - obliba mazlíčků
4 3
spíš ano ano
ot. 4 - obliba morčete v DSR ano ne
ot. 5 - dříve vlastněná zvířata kočky, psi ne
x - data se z různých důvodů nepodařilo získat (účastník zemřel, přestal využívat služby DSR či nebyl schopen odpovědět na otázku)
Pro následnou analýzu jsme použily kvantifikovatelné odpovědi na otázku č. 2, které velmi orientačně charakterizují vztah účastníků ke zvířatům. Z přehledu je patrné, že se nejedná o vyhraněné milovníky zvířat, ale že jsou zde zastoupeny i osoby se spíše neutrálním vztahem ke zvířatům. Skladba účastníků je tedy co do vztahu ke zvířatům různorodá.
4.4.4. Předešlý kontakt s morčetem Tři osoby (subjekty C, H a Q) absolvovaly před výzkumem interakci s morčetem (vizuální a taktilní) v rámci náplně ergoterapie. Všichni ostatní účastníci měli možnost přijít do kontaktu s morčetem v Denním centru DSR, kde je morče stabilně umístěno ve svém příbytku.
4.5. Sběr dat Sběr dat probíhal v období červen - listopad 2009. V případě souhlasu s účastí ve studii (dva oslovení účast odmítli) jsem v následujících dnech každého účastníka individuálně pozvala do klidné terapeutické místnosti, kde interagoval v randomizovaném pořadí s morčetem, plyšovou napodobeninou morčete a s obyčejným šálkem. Všechny tyto interakce jsem zaznamenala na videokameru.
4.5.1. Použité objekty Přestože použité terapeutické zvíře je živý tvor a v českém jazyce není běžné označovat zvířata stejnými názvy jako neživé předměty, zařazujeme morče v této studii čistě pro zjednodušení mezi „objekty“. Pro účely kontrolní situace jsme použily objekt 2 plyšovou napodobeninu morčete, kdy se pomocí obou těchto situací snažíme zjistit specifický vliv vlastnosti charakteristických pro živé zvíře. Dále jsme pro druhou kontrolní situaci použily objekt 3 - obyčejný chladný šálek, který by měl zvýraznit takové efekty
40
morčete na chování účastníků, které by nebyly patrné z porovnání mezi živým a plyšovým zvířetem pro jejich podobnost (např. vzhled či taktilní vjemy).
a) objekt 1 - terapeutické zvíře Námi použité dlouhosrsté morče domácí (Cavia aperea porcellus) bylo chováno v DSR, konkrétně v Denním centru. Stáří jedince samičího pohlaví personál odhadl na 8 let. Jednalo se tedy o starší individuum, které by se dalo charakterizovat klidným a mírným chováním, zvyklostí na kontakt s lidmi. Morče v této studii považujeme za „terapeutické zvíře“, protože bylo v DSR často používáno k terapeutickým účelům. Na morčata (na rozdíl od jiných terapeutických zvířat např. psů) nejsou kladeny speciální požadavky osvědčení o „výcviku“ či splnění speciálních podmínek pro využívání k terapii.
Obrázek 1. Objekt 1 - morče dlouhosrsté
b) objekt 2 - plyšová napodobenina morčete Dále jsme ve studii použily objekt 2 - čtyřbarevnou plyšovou hračku o délce cca 25 cm imitující morče. Předmět byl vyroben ze 100% polyesteru a vyplněn polyesterovými vlákny.
41
Obrázek 2. Objekt 2 - plyšová napodobenina morčete
c) objekt 3 - obyčejný bílý šálek Dalším klíčovým předmětem byl porcelánový bílý šálek o váze cca 300g a objemu 250 ml.
Obrázek 3. Objekt 3 - bílý šálek
4.5.2. Terapeutická místnost Videonahrávky jsem pořídila v klidném nerušeném prostředí terapeutické místnosti DSR. Pro většinu účastníků bylo toto prostředí známé a cítili se v něm přirozeně. Běžně je tato místnost využívána pro skupinové terapie a pravidelné aktivity klientů domova. Ve dvou případech jsem vzhledem ke zdravotnímu stavu účastníků provedla sběr dat v pokoji 42
klienta na jeho posteli (subjekty H a Q), v jednom případě jsem z organizačních důvodů musela pořídit videonahrávku v areálu zahrady DSR.
4.5.3. Způsob pořizování videonahrávek Pro záznam interakcí jsem použila videokameru Panasonic HDD SDR - H40 a stativ značky Velbon. Pro zajištění standardizovaných podmínek byly až na výjimky videonahrávky získány vždy stejným postupem. Do klidné terapeutické místnosti jsem na stativ nainstalovala videokameru zhruba ve výšce 140 cm a vzdálenosti 2 m od snímaného prostoru (židle, popř. uvolněný prostor pro vozík) tak, aby bylo možné snímat co největší část jedince. Doprovodila jsem účastníka do místnosti, usadila ho před kameru a po krátkém rozhovoru pro uvolnění atmosféry jsem mu v randomizovaném pořadí předkládala ihned za sebou jednotlivé objekty. V případě morčete jsem se každého účastníka nejprve dotázala, zdali by si chtěl morče vzít na klín a v případě kladné odpovědi jsem mu morče na prostřenou bavlněnou podložku na klín položila. Tento postup jsem aplikovala u 18 účastníků. Dvě osoby (subjekty H a M) odmítly tělesný kontakt s morčetem - v tomto případě tedy morče držela já a tito dva účastníci interagovali s morčetem pouze bezkontaktně. Jedna osoba (subjekt U) odmítla položení morčete na klín, poté se však osmělila k taktilnímu kontaktu se zvířetem, které bylo na mém klíně.
4.5.4. Délka interakce a činitel jejího ukončení Pokud to bylo alespoň trochu možné, délku jednotlivých interakcí jsem nijak neovlivňovala. Většinou to však možné nebylo. Někteří účastníci měli tendenci interagovat s objekty příliš dlouho (např. nad 3 minuty, většinou při interakcích s morčetem) popř. příliš krátce (např. do 30 s, většinou při interakcích s šálkem). V takovýchto případech jsem sama odebrala objekt nebo naopak vybízela účastníky k delšímu „prohlížení“ objektu. Snažila jsem se tímto optimalizovat délku interakcí ve snaze standardizovat podmínky porovnávaných situací. Při následné analýze jednotlivých prvků byla rozdílná délka interakcí ošetřena přepočtem absolutních hodnot prvků na hodnoty relativní. U všech 63 interakcí (myšleno 21 osob ve třech situacích) jsem zaznamenala jejich délku (ve formátu mm:ss) spolu s činitelem ukončení interakce (s - subjekt resp. t terapeut). Výsledky shrnuje následující tabulka:
43
Tabulka 3. Délka jednotlivých interakcí v minutách a vteřinách a činitel ukončení interakce Subjekt A ukončení B ukončení C ukončení D ukončení E ukončení F ukončení G ukončení H ukončení I ukončení J ukončení K ukončení L ukončení M ukončení N ukončení O ukončení P ukončení Q ukončení R ukončení S ukončení T ukončení U ukončení Průměrná délka interakce celkem s celkem t
objekt 1 4:13 t 6:20 t 6:16 t 1:32 s 4:26 t 3:19 t 1:40 s 2:15 t 3:51 t 2:30 t 2:00 s 4:07 t 2:40 t 1:29 t 2:10 t 2:31 t 2:12 s 1:37 t 2:49 t 2:45 t 3:11 t 3:08 4 17 44
objekt 2 objekt 3 1:47 1:13 s t 2:24 0:50 t t 1:15 0:34 t s 2:20 1:00 t s 1:35 0:34 t s 3:12 0:56 t s 0:28 0:32 t s 1:13 0:40 s s 1:23 0:16 s s 0:43 0:29 t s 0:26 0:48 s s 0:58 1:09 s t 0:52 0:44 t t 0:51 0:32 t t 0:53 0:42 t t 1:03 0:36 t t 1:55 0:20 s s 0:45 0:44 t t 0:57 0:32 t s 0:41 0:49 s t 1:30 1:08 s t 1:38 0:43 8 11 13 10
s - ukončení interakce subjektem t - ukončení interakce terapeutem Při analýze videonahrávek jsem sledovala také chování zvířete ve všech 21 interakcích. Vzhledem k tomu, že jsem nezaznamenala výrazné výkyvy v chování morčete, etogram pro morče jsem nesestavila a případný vliv jeho chování na účastníky nebyl do studie zahrnut. Chování morčete při interakci se seniory pozorovala Olexová (2009) a došla k závěru, že repertoár chování morčete se v průběhu interakcí nelišil od běžného chování zvířete.
4.6. Analýza videonahrávek 4.6.1. Etogram Před započetím analýzy získaných videonahrávek jsme sestavily etogram neverbálních projevů. Nejprve jsme sestavily hlavní kategorie:
1) pohyby trupu 2) pohyby hlavy 3) mimika obličeje se zaměřením na oblast očí a úst 4) pohledy a mluvení 5) pohyby obou horních končetin 6) pohyby jedné horní končetiny 7) manipulace objektem oběma rukama 8) manipulace objektem jednou rukou 9) pohyby dolních končetin
Tyto kategorie jsme následně zaplnily jednotlivými prvky, kdy bylo naší snahou zaznamenat veškeré pozorovatelné prvky: Kategorie 1: pohyby trupu 1) Naklonění dopředu mírné 2) Naklonění dopředu úplné 45
3) Naklonění do strany 4) Otáčení trupu 5) Krčení rameny 6) Leknutí 7) Povzdechnutí
Kategorie 2: pohyby hlavy 8) Hlava dole 9) Hlava k objektu 10) Hlava na stranu 11) Záklon hlavy 12) Přikyvování hlavou 13) Záporné vrtění hlavou 14) Rozhlížení se 15) Hlava k terapeutovi
Kategorie 3: mimika obličeje se zaměřením na oblast očí a úst 16) Úsměv 17) Smích 18) Mluvení 19) Otevřená ústa bez mluvení 20) Poklesnutí koutků 21) Semknuté rty 22) Pohyby čelistí 23) Zdvihnutí obočí 24) Pokles obočí
Kategorie 4: pohledy a mluvení 25) Pohled na objekt 26) Pohled na terapeuta 27) Mluvení na objekt 28) Mluvení na terapeuta
Kategorie 5: pohyby obou horních končetin 46
29) Složené ruce 30) Ruce na kolenou 31) Mnutí dlaní 32) Napřažení rukou 33) Ruce na obličeji 34) Ruce na objektu 35) Ilustrátory
Kategorie 6: pohyby jedné horní končetiny 36) Ruka na koleni 37) Napřažení ruky 38) Ruka na obličeji 39) Ruka na objektu 40) Ilustrátory
Kategorie 7: manipulace objektem oběma rukama 41) Pohlazení prstem 42) Pohlazení dlaní 43) Pohlazení prsty 44) Podrbání objektu 45) Pohlazení hřbetem ruky či prstů 46) Otáčení objektem 47) Stisknutí objektu 48) Objekt k obličeji 49) „Hopkání“ s objektem
Kategorie 8: manipulace objektem jednou rukou 50) Pohlazení prstem 51) Pohlazení dlaní 52) Pohlazení prsty 53) Podrbání objektu 54) Pohlazení hřbetem ruky či prstů 55) Poklepání 56) Otáčení objektem 47
57) Stisknutí objektu 58) Objekt k obličeji 59) „Hopkání“ s objektem
Kategorie 9: pohyby dolních končetin 60) Překřížené dolní končetiny Kompletní etogram včetně popisu projevů a způsobu měření je uveden v příloze č. 4.
4.6.2. Zpracování videonahrávek Získané videonahrávky (21) jsem upravila v programu Adobe Premiere Pro - nejprve jsem je sestříhala na jednotlivé interakce, čili vzniklo 63 videosnímků obsahujících interakci senior - objekt, které jsem poté zkopírovala a vyexportovala s odebranou zvukovou stopou. Pro kódování mimiky obličeje jsem ze všech 63 videosnímků bez zvukové stopy vytvořila výřez obličeje tak, aby byl odstíněn objekt, se kterým účastníci interagovali. Takto jsem zajistila alespoň částečné zaslepení hodnotitele vůči objektu. Z těchto 63 videosnímků - výřezů jsem následně vyřadila sedm nevyhovujících snímků pro nemožnost sledování mimiky obličeje (např. zastíněním obličeje objektem, apod.). Jednalo se o dvě interakce s šálkem (subjekty H a M), tři interakce s plyšovým zvířetem (subjekty H, M a Q) a dvě interakce s morčetem (subjekty H a M).
4.6.3. Analýza videonahrávek v programu Interact Pro analýzu videonahrávek jsem použila software Interact verze 9. Dle položek v etogramu jsem nadefinovala jednotlivé zkoumané kategorie včetně jejich prvků, které jsem následně rozdělila mezi akty a stavy. V jednotlivých videonahrávkách jsem pomocí klávesových zkratek zaznamenávala vyskytované projevy z etogramu. Nejprve jsem analyzovala všechny kategorie kromě kategorií týkající se obličeje (63 videí se zobrazením téměř celé postavy jedince). Analýzu jsem prováděla po jednotlivých kategoriích a videozáznamy jsem analyzovala v náhodném pořadí. Následně jsem analyzovala kategorii „mimika obličeje“, a to na výřezem upravených snímcích (nikoli na snímcích celé postavy). Na závěr jsem analyzovala všech 63 snímků se zvukovou stopou, kdy jsem měřila délku mluvení účastníků s rozlišováním promlouvání k terapeutovi a promlouvání
48
k objektu. Na stejných nahrávkách jsem také zaznamenávala délku jednotlivých interakcí a činitele jejich ukončení (terapeut / účastník).
4.7. Statistická analýza Po okódování všech projevů etogramu v programu Interact jsem v každé z 63 interakcí pro každý z 60 prvků zaznamenala absolutní četnost výskytu aktů a absolutní délku trvání stavů. Z těchto hodnot jsem následně vypočítala relativní hodnoty (u aktů průměrná četnost projevu za minutu, u stavů procentuální zastoupení trvání stavu vzhledem k celkové délce interakce). Ze statistické analýzy jsem vyřadila následujících 22 prvků s nulovým či minimálním výskytem (tzn. výskyt prvku v nula až šesti interakcích z celkového počtu 63 možných interakcí): 4) otáčení trupem 6) leknutí 7) povzdechnutí 20) poklesnutí koutků 30) ruce na kolenou 31) mnutí dlaní 32) napřažení obou rukou 33) ruce na obličeji 35) ilustrátory obou rukou 36) ruka na koleni 37) napřažení ruky 41) pohlazení prstem obou rukou 42) pohlazení dlaní oběma rukama 43) pohlazení prsty oběma rukama 44) podrbání objektu oběma rukama 45) pohlazení hřbetem ruky či prstů oběma rukama 48) objekt k obličeji oběma rukama 49) „hopkání“ s objektem oběma rukama 54) pohlazení hřbetem ruky či prstů jednou rukou 56) otáčení objektem jednou rukou 58) objekt k obličeji jednou rukou 49
60) překřížené dolní končetiny
Zbylých 38 prvků jsem rozdělila na základě porovnatelnosti jejich výskytů napříč třemi situacemi do třech skupin: A) prvky „S3“ označující projevy, které se vyskytují ve všech třech situacích a které tudíž má smysl ve všech třech situacích porovnávat B) prvky „S2“ označující projevy, které se vyskytují pouze ve dvou situacích a má tedy smysl je porovnávat pouze párově C) prvky „S1“ označující projevy, které jsou specifické pouze pro jednu situaci, a nemá smysl je porovnávat s ostatními situacemi
Skupina S3 obsahuje prvky porovnatelné ve všech 3 situacích: 1) Naklonění dopředu mírné 2) Naklonění dopředu úplné 3) Naklonění do strany 5) Krčení rameny 8) Hlava dole 9) Hlava k objektu 10) Hlava na stranu 11) Záklon hlavy 12) Přikyvování hlavou 13) Záporné vrtění hlavou 14) Rozhlížení se 15) Hlava k terapeutovi 16) Úsměv 17) Smích 18) Mluvení 19) Otevřená ústa bez mluvení 21) Semknuté rty 22) Pohyby čelistí 23) Zdvihnutí obočí 24) Pokles obočí 25) Pohled na objekt 26) Pohled na terapeuta 50
28) Mluvení na terapeuta 29) Složené ruce 34) Ruce na objektu 38) Ruka na obličeji 39) Ruka na objektu 40) Ilustrátory
Skupina S2 zahrnuje prvky vyskytující se pouze ve dvou situacích: 27) Mluvení na objekt 46) Otáčení objektem oběma rukama 50) Pohlazení prstem jednou rukou 51) Pohlazení dlaní jednou rukou 52) Pohlazení prsty jednou rukou 53) Podrbání objektu jednou rukou 59) „Hopkání“ s objektem jednou rukou
Skupina S1 zahrnuje pouze tři prvky a slouží jako doplňující informace o repertoáru prvků. V situaci 2 - při interakci s plyšovou napodobeninou morčete - jsme pozorovaly výskyt prvků č. 47 - „stisknutí objektu jednou rukou“ a č. 57 - „stisknutí objektu oběma rukama“. V situaci 3 - interakci s šálkem - jsme pozorovaly výskyt prvku č. 55 „poklepání na objekt.“
4.7.1. Skupiny projevů vytvořené pro účely hypotéz Pro účely analýzy mimické aktivity účastníků (v souvislosti s hypotézou č. 3) jsem sestavila následující skupinu osmi prvků: 16) Úsměv 17) Smích 18) Mluvení 19) Otevřená ústa bez mluvení 21) Semknuté rty 22) Pohyby čelistí 23) Zdvihnutí obočí 24) Pokles obočí
51
Pro účely hypotézy 4 vytvořila skupinu „zájem o objekt“: 1) Naklonění dopředu mírné 2) Naklonění dopředu úplné 9) Hlava k objektu 25) Pohled na objekt
Všechny čtyři prvky této skupiny patří mezi stavy a jejich relativní hodnoty jsou tudíž vyjádřeny procentuálním podílem trvání prvku v rámci celkového času dané interakce. Pro účely statistické analýzy proto bylo možné tyto prvky sloučit a pomocí součtu relativních hodnot každého prvku vytvořit výslednou hodnotu, se kterou se pak pracovalo při statistické analýze celé skupiny.
Stejný postup jsem použila i při vytváření a analýze skupiny prvků „komunikace s terapeutem“ (hypotéza 5), která obsahuje čtyři prvky (taktéž náležející mezi stavy): 15) Hlava k terapeutovi 18) Mluvení 26) Pohled na terapeuta 28) Mluvení na terapeuta
Další takto vytvořenou skupinou pro vnitrosubjektovou analýzu v souvislosti s hypotézou 6 byla skupina „taktilní projevy“, která obsahuje: 50) pohlazení prstem jedné ruky 51) pohlazení dlaní jedné ruky 52) pohlazení prsty jedné ruky 53) podrbání objektu jednou rukou
Tyto čtyři prvky patří mezi akty a jejich relativní hodnoty jsou tudíž vyjádřeny počtem výskytu prvku za minutu. Pro účely statistické analýzy proto bylo možné tyto prvky sloučit a pomocí součtu relativních hodnot každého prvku vytvořit výslednou hodnotu, se kterou se pak pracovalo při statistické analýze celé skupiny. Zde se navíc jedná o prvky ze skupiny S2, které jsou porovnatelné pouze ve dvou situacích (konkrétně situace morče a plyšové zvíře), a proto bylo následně vynecháno porovnání se situací s obyčejným šálkem.
52
Poslední skupinou vytvořenou pro potřeby hypotéz je skupina „aktivita“ (související s hypotézou 7), která je nejobsáhlejší a zahrnuje tyto prvky: 3) Naklonění do strany 5) Krčení rameny 11) Záklon hlavy 12) Přikyvování hlavou 13) Záporné vrtění hlavou 17) Smích 23) Zdvihnutí obočí 24) Pokles obočí 40) Ilustrátory jednou rukou
Všechny tyto prvky patří mezi akty a jejich relativní hodnoty jsou tudíž vyjádřeny počtem výskytu prvku za minutu. Pro účely statistické analýzy proto bylo možné tyto prvky sloučit a pomocí součtu relativních hodnot každého prvku vytvořit výslednou hodnotu, se kterou se pak pracovalo při statistické analýze celé skupiny. Ostatní pozorované akty zde nemohly být zařazeny pro nízké výskyty projevů resp. vyřazení z analýzy (viz prvky vyřazené z analýzy, kap. 4.7., s. 50). Všechny prvky ze skupiny „aktivita“ navíc patří do skupiny S3. Přestože by bylo vhodné zařadit zde i prvky vztahující se k pohybu horních končetin, zejména způsoby hlazení apod., do skupiny „aktivita“ nemohly být zařazeny pro jejich neporovnatelnost napříč všemi třemi situacemi.
4.7.2. Shoda mezi hodnotiteli Pro ověření dostatečné reliability analýzy nahrávek jsem do studie zapojila nezaujatou osobu - studentku střední školy, která nebyla informována o předmětu studie. Prostřednictvím programu Interact studentka analyzovala kategorii „mimika obličeje“ (obsahuje 9 prvků) na stejných videonahrávkách, které jsem analyzovala já (56 výřezech obličeje). Tato data jsem následně použila pro výpočet shody mezi pozorovateli. Vzhledem k charakteristice nasbíraných dat nebylo možné použít výpočet koeficientu kappa, který si vyžaduje hodnoty z několika hodnocení v čase. Proto jsem z nasbíraných hodnot vypočítala pouze procentuální shodu a to u všech hodnot všech původních devíti prvků z kategorie „mimika“ (např. zaznamenala-li studentka v konkrétní interakci délku projevu mluvení 30 sekund a já 15 sekund, jednalo se o shodu 50%, popř. zaznamenala-li studentka 53
v konkrétní interakci jeden pokles koutků a já jsem nezaznamenala žádný, jednalo se o shodu 0% atp). Pro každý prvek z této kategorie jsem poté stanovila průměry procentuální shody, z nichž jsem opět pomocí průměru vypočítala konečnou hodnotu pro shodu mezi pozorovateli, která činí 0,68.
Tab. 4. Procentuální shoda mezi pozorovateli (hodnoceno na kategorii „mimika“) prvek úsměv smích mluvení otevřená ústa pokles koutků semknuté rty pohyby čelistí zdvihnutí obočí pokles obočí celkový průměr
průměrná hodnota shody 0,49 0,76 0,75 0,60 0,87 0,81 0,58 0,57 0,69 0,68
V časovém odstupu 3 měsíců jsem pro ověření reliability svého vlastního hodnocení znovu ohodnotila v programu Interact 119 náhodně vybraných kombinací prvek - interakce (např. hodnocení prvku úsměv subjektu H při interakci s obyčejným šálkem, apod.). Postup výpočtu této shody se shodoval s výše popsaným postupem výpočtu shody mezi pozorovateli. Výsledná hodnota mé vlastní shody s časovým odstupem činí 0,87.
54
5. VÝSLEDKY 5.1. Charakter souboru účastníků Studie se zúčastnilo 21 osob ve věkovém rozmezí 60 - 96 let s průměrnou hodnotou 85 let a směrodatnou odchylkou 7,95. Pro mezisubjektové porovnání a zjištění případného vlivu proměnných typu věk, MMSE a zejména vztahu ke zvířatům na skupiny neverbálního chování jsme použily neparametrickou korelaci Kendallova tau. Vztah ke zvířatům, který byl pro porovnatelnost kvantifikován od 1 do 5 (viz výše tabulka 2) nekoreloval s žádnou proměnnou. Poměrně velký věkový rozptyl účastníků (36 let) by mohl vést k obavám, zda starší lidé nevykazují již známky závažnějšího zhoršení mentálního stavu. Jelikož však korelace věku respondentů s hodnotou MMSE byla nulová, nepovažujeme velké věkové rozpětí v tomto ohledu za problematické.
Pro analýzu hlavních výsledků jsme použily statistický program SPSS verze 16.0, konkrétně pak Studentův párový t-test pro vnitrosubjektové srovnání tří resp. dvou porovnávaných situací. Jako hladinu signifikance použitého párového t-testu jsme zvolily < 0,05.
5.2. Délka interakcí Porovnání délek interakcí v rámci všech tří situací přineslo následující výsledky. Interakce s morčetem byly signifikantně delší než interakce s plyšovým zvířetem: t(20) = 6,34, p < 0,0001 a zároveň interakce s plyšovým zvířetem byly signifikantně delší než interakce s obyčejným šálkem: t(20) = 3,87, p = 0,001.
5.3. Výsledky v oblasti spokojenost Hypotéza 1: Při interakci se zvířetem bude četnost prvku smích nejvyšší. Četnost projevu smích nevykazovala signifikantní rozdíly napříč třemi situacemi. Relativní hodnoty výskytů tohoto prvku byly nízké. Účastníci se průměrně nejvíce smáli u plyšového zvířete (0,41 výskytů za minutu), méně pak u šálku (0,32 výskytů za minutu) a u morčete úplně nejméně (0,26 výskytů za minutu). Hodnoty t-testu byly následující: Dvojice obyčejný šálek - morče: t(18) = 0,32, p = 0,75; Dvojice plyšové zvíře - šálek: t(17) = 0,39, p = 0,70; Dvojice morče - plyšové zvíře: t(17) = -0,79, p = 0,44.
55
Hypotéza 2: Při interakci se zvířetem bude procentuální zastoupení prvku úsměv nejvyšší. Relativní délka trvání prvku úsměv byla signifikantně vyšší při interakcích s plyšovým morčetem než v situacích s morčetem živým: t(17) = 2,42, p = 0,027. Ostatní vztahy mezi danými situacemi nebyly signifikantní, průměrně se však participanti usmívali déle v situacích s obyčejným šálkem (16,6 % času) než v situacích s morčetem (13,9 % času): t(18) = 1,04, p = 0,31.
5.4. Výsledky v oblasti mimika Hypotéza 3: Při interakci se zvířetem bude mimická aktivita osob nejvyšší. Pro účely hypotézy 3 jsem sestavila skupinu prvků se souhrnným názvem „mimika“ (viz kapitola 4.7.1., s. 53). Vzhledem k tomu, že skupina obsahuje prvky s charakteristikou stav i prvky s charakteristikou akt, nebylo možné sloučit jednotlivé prvky do skupiny sečtením relativních hodnot a vytvořit výslednou hodnotu, se kterou by se pracovalo v ttestech. Proto byla analýza skupiny mimika odlišná od ostatních skupin. Nejprve jsme analyzovaly všechny prvky jednotlivě (viz dále). Poté jsme u všech osmi prvků náležejících do této skupiny bodově ohodnotily 3 situace dle relativní délky resp. četnosti výskytu tohoto prvku. Situace s nejvyšší hodnotou byla obodována 3 body, prostřední 2 body a nejnižší 1 bodem. Čili např. prvek mluvení trval nejdéle v situaci s morčetem (3 body), prostřední hodnota se vyskytla v situaci s plyšovým zvířetem (2 body) a nejkratší dobu mluvili jedinci v situaci s obyčejným šálkem (1 bod). Pořadí prvků a příslušná bodová ohodnocení jsou v následující tabulce 5:
Tabulka 5. Pořadí prvků a bodové ohodnocení pro účely skupiny mimika prvek úsměv smích mluvení otevřená ústa bez mluvení semknuté rty pohyby čelistí zdvihnutí obočí pokles obočí součet bodů
šálek Morče plyšové zvíře pořadí body pořadí body pořadí body 2 2 3 1 1 3 2 2 3 1 1 3 3 1 1 3 2 2 1 3 3 1 2 2 1 3 3 1 2 2 1 3 2 2 3 1 3 1 2 2 1 3 1 3 2 2 3 1 18 13 17
56
Součtem bodů jsme získaly hodnoty pro každý objekt, se kterými jsme dále pracovaly. Očekávaly jsme normální rozložení bodů 16 - 16 - 16 a pomocí X2 (chí kvadrát) testu jsme testovaly odlišnost empiricky zjištěného rozložení (18 - 13 - 17) od očekávaného (16 – 16 – 16). Tímto způsobem jsme zjišťovaly, zda se intenzita mimické aktivity v jednotlivých situacích signifikantně lišila. Výsledek srovnání s tabulkovou hodnotou pro hladinu signifikance 0,05 a dva stupně volnosti (tabulková hodnota činí 5,99) nepřinesl signifikantní rozdíly mezi jednotlivými situacemi (X2 = 0,87). Senioři se tedy nejvíce mimicky projevovali v situacích s obyčejným šálkem, dále podobnou mírou v situaci s plyšovým zvířetem a nejméně v situaci s morčetem. Rozdíly však nebyly signifikantní. Výsledky prvků úsměv a smích jsou uvedeny pod hypotézami 1 a 2 (viz výše), prvek mluvení pod hypotézou 5 (viz dále). Pro přehlednost jsou vždy za názvy prvků vždy uvedeny značky (d) jako měření délky trvání prvku, kdy se jedná o stav resp. (f) jako měření frekvence výskytu prvků, kdy se jedná o akt. Jednotlivé výsledky ostatních prvků jsou následující:
otevřená ústa bez mluvení (d)
•
Tento prvek trval v situaci s morčetem nejkratší dobu. Byl signifikantně delší v situaci s obyčejným šálkem: t(18) = 2,15, p = 0,045 i v situaci s plyšovým zvířetem: t(17) = 2,70, p = 0,015.
semknuté rty (d)
•
Analýza prvku semknuté rty neukázala žádné signifikantní rozdíly mezi danými situacemi. Relativní délky trvání tohoto prvku byly velice malé (méně než 2 % z celkového času).
•
pohyby čelistí (d) Prvek pohyby čelistí také nevykazoval signifikantní rozdíly napříč třemi typy
interakce. Relativní délky trvání tohoto prvku dosáhly 11,1 % celkového času v situaci s obyčejným šálkem, 8,0 % při kontaktu s morčetem a 6,3 % při kontaktu s plyšovým zvířetem.
57
•
zdvihnutí obočí (f) Relativní četnosti tohoto prvku se signifikantně nelišily. Průměrná relativní četnost
dosahovala v případě plyšového zvířete 2,0 výskyty za minutu, dále v případě morčete 1,5 výskytů za minutu a v případě obyčejného šálku 1,3 výskytů za minutu.
•
pokles obočí (f) Relativní četnosti poklesnutí obočí byly v interakcích s obyčejným šálkem
signifikantně vyšší než v interakcích s morčetem: t(18) = 2,12, p = 0,048. Ostatní rozdíly nedosahovaly hladiny signifikace, prvek se vyskytoval nejméně v situaci s plyšovým zvířetem.
Průměrné relativní hodnoty a případné signifikantní vztahy mezi prvky ze skupiny mimika shrnuje tabulka 6.
Tabulka 6. Průměry relativních hodnot jednotlivých prvků ze skupiny mimika prvek úsměv (d) smích (f) mluvení (d) otevřená ústa bez mluvení (d) semknuté rty (d) pohyby čelistí (d) zdvihnutí obočí (f) pokles obočí (f)
šálek morče plyšové zvíře průměr sm. odch. průměr sm. odch. průměr sm. odch. 16,6 14,8 13,9c 15,4 23,2c 24,4 0,3 0,3 (0,32) 0,7 (0,26) 0,5 0,4 0,6 38,1 24,0 44,6 24,4 42,9 26,9 12,5a 1,2 11,1 1,3 1,1a
18,9 2,5 22,0 2,7 1,7
5,5a,c 0,5 8,0 1,5 0,6a
12,4 1,8 20,7 1,4 1,1
10,4c 0,9 6,3 2,0 0,6
16,4 2,9 14,7 1,9 0,7
a - signifikantní rozdíl párového t-testu (p < 0,05) mezi hodnotami v situacích s šálkem a morčetem b - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s šálkem a plyšovým zvířetem c - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s morčetem a plyšovým zvířetem d - prvek patří mezi stavy - u prvku byla měřena délka trvání, relativní hodnoty jsou udávány v % f - prvek patří mezi akty - u prvku byla měřena frekvence výskytu, relativní hodnoty udávají počet výskytů za minutu
5.5. Výsledky v oblasti zájem o objekt Hypotéza 4: Při interakci se zvířetem budou projevy zájmu o objekt nejvyšší. Pro účely hypotézy 4 jsem sestavila skupinu prvků se souhrnným názvem „zájem o objekt“ (viz kapitola 4.7.1., s. 53). Tato skupina dosahovala nejvyšších hodnot v situaci s 58
morčetem. Projevy zájmu o morče byly signifikantně vyšší než projevy zájmu o plyšové zvíře: t(20) = 3,50, p = 0,002 i projevy zájmu o šálek: t(20) = 2,67, p = 0,015. Zájem o plyšové zvíře a o šálek dosahoval téměř stejných hodnot: t(20) = 0,003, p = 0,997. Výsledky a vzájemné vztahy jednotlivých situací shrnuje následující graf:
Obrázek 4. Míra zájmu o objekt v jednotlivých situacích.
Jednotlivé analýzy prvků ze skupiny zájem o objekt přinesly následující výsledky:
•
hlava k objektu (d) Prvek hlava k objektu trval v situacích s morčetem nejdéle. Byl signifikantně delší
než v situacích s obyčejným šálkem: t(20) = 3,11, p = 0,005 i s plyšovým zvířetem: t(20) = 2,86, p = 0,01.
•
pohled na objekt (d) Relativní délka trvání prvku pohled na objekt byla signifikantně nejvyšší při
interakcích s morčetem. Pohled na morče trval signifikantně déle než pohled na obyčejný šálek: t(20) = 3,58, p = 0,002 i pohled na plyšové zvíře: t(20) = 2,66, p = 0,015.
59
•
naklonění dopředu mírné (d) V situaci s obyčejným šálkem byli účastníci mírně nakloněni signifikantně déle než
v situaci s plyšovým zvířetem: t(20) = 2,64, p = 0,016. Ostatní rozdíly nebyly signifikantní. Průměrné relativní hodnoty délky výskytu a směrodatné odchylky shrnuje tabulka 7.
•
naklonění dopředu úplné (d) Nebyly nalezeny žádné signifikantní rozdíly mezi situacemi s morčetem, plyšovým
zvířetem a obyčejným šálkem. Průměrné relativní hodnoty délky výskytu prvku a směrodatné odchylky shrnuje tabulka 7.
Tabulka 7. Průměry relativních hodnot jednotlivých prvků ze skupiny zájem o objekt šálek prvek hlava k objektu (d) Pohled na objekt (d) naklonění dopředu mírné (d) naklonění dopředu úplné (d)
průměr 62,3a 57,5a 12,4b 2,1
Morče sm. odch. 15,9 19,0 14,9 5,6
průměr 74,4a,c 74,3a,c 6,8 5,5
sm. odch. 14,7 14,2 7,7 16,5
plyšové zvíře sm. průměr odch. 64,2c 22,7 c 64,4 20,9 5,3b 6,4 0,6 1,9
a - signifikantní rozdíl párového t-testu (p <0,05) mezi hodnotami v situacích s šálkem a morčetem b - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s šálkem a plyšovým zvířetem c - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s morčetem a plyšovým zvířetem d - prvek patří mezi stavy - u prvku byla měřena délka trvání, relativní hodnoty jsou udávány v %
5.6. Výsledky v oblasti komunikace s terapeutem Hypotéza 5: Při interakci se zvířetem budou projevy komunikace s terapeutem nejvyšší. Pro účely hypotézy 5 jsem sestavila skupinu prvků se souhrnným názvem „komunikace s terapeutem“, (viz kapitola 4.7.1., s. 53). Porovnání všech tří situací v rámci skupiny prvků komunikace s terapeutem nepřineslo žádné signifikantní rozdíly. Nejvyšších hodnot dosáhla komunikace s terapeutem v případě šálku (125,5 %), téměř stejných hodnot v situaci s plyšovým zvířetem (124,8 %), nejméně pak v interakci s morčetem (112,1 %). Výsledky jednotlivých t-testů jsou následující: Dvojice šálek - morče: t(20) = 1,22, p = 0,236. Dvojice plyšové zvíře - morče: t(20) = 1,27, p = 0,22. Dvojice šálek - plyšové zvíře: t(20) = 0,05, p = 0,96.
Jednotlivé analýzy prvků komunikace s terapeutem přinesly následující výsledky:
60
•
hlava k terapeutovi (d) Prvek hlava k terapeutovi se vyskytoval signifikantně déle v situaci s obyčejným
šálkem než v situaci s morčetem: t(20) = 2,91, p = 0,009. Ostatní rozdíly nebyly signifikantní. Průměr relativních hodnot dosáhl v případě interakce s obyčejným šálkem 34,1 %, v případě plyšového zvířete 29,1 % a v případě s morčetem 25,4 % z celkového času interakce.
•
mluvení (d) Porovnání procentuálního zastoupení prvku mluvení nepřineslo žádné signifikantní
rozdíly mezi jednotlivými situacemi. Průměrně nejdéle mluvili jedinci v interakcích s morčetem (44,6 % času), dále v interakcích s plyšovým zvířetem (42,9 % času), nejméně pak v interakcích s obyčejným šálkem (38,1 % času).
•
pohled na terapeuta (d) Prvek pohled na terapeuta se vyskytoval signifikantně déle v situaci s obyčejným
šálkem než v situaci s morčetem: t(20) = 4,62, p < 0,001. Tento výsledek se shoduje s výsledkem prvku „hlava k terapeutovi“ (tyto prvky se obvykle vyskytovaly zároveň) a zároveň odpovídá opačným výsledkům prvku „pohled na objekt“ (s nímž se pohled na terapeuta vylučuje). Ostatní rozdíly nebyly signifikantní. Průměr relativních hodnot dosáhl v případě interakce s obyčejným šálkem 29,0 %, v případě plyšového zvířete 23,0 % a v případě morčete 17,8 % z celkového času interakce. •
mluvení na terapeuta (d) Délka mluvení na terapeuta se v rámci tří zkoumaných interakcí signifikantně
nelišila. Průměr relativních hodnot dosáhl v případě interakce s plyšovým zvířetem 35,9 %, v případě morčete 28,6 % a v případě obyčejného šálku 27,9 % z celkového času interakce.
Průměrné relativní hodnoty a případné signifikantní vztahy mezi prvky ze skupiny komunikace s terapeutem shrnuje následující tabulka 8.
61
Tabulka 8. Průměry relativních hodnot jednotlivých prvků ze skupiny komunikace s terapeutem šálek prvek hlava k terapeutovi (d) mluvení (d) pohled na terapeuta (d) mluvení na terapeuta (d)
průměr 34,1a 38,1 29,0a 27,9
morče sm. odch. 18,8 24,0 12,2 18,0
průměr 25,4a 44,6 17,8a 28,6
sm. odch. 23,1 24,4 9,3 20,7
plyšové zvíře sm. průměr odch. 29,1 22,9 42,9 26,9 23,0 15,5 35,9 26,5
a - signifikantní rozdíl párového t-testu (p <0,05) mezi hodnotami v situacích s šálkem a morčetem b - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s šálkem a plyšovým zvířetem c - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s morčetem a plyšovým zvířetem d - prvek patří mezi stavy - u prvku byla měřena délka trvání, relativní hodnoty jsou udávány v %
5.7. Výsledky v oblasti taktilní projevy Hypotéza 6: Při interakci se zvířetem se bude vyskytovat více taktilních projevů než v situaci s plyšovým zvířetem. Pro účely hypotézy 6 jsem sestavila skupinu prvků se souhrnným názvem „taktilní projevy“ (viz kapitola 4.7.1., s. 53). Vzhledem k tomu, že všechny prvky této skupiny jsou porovnatelné pouze v situacích s morčetem a plyšovým zvířetem, nebyla do analýzy zahrnuta situace s obyčejným šálkem. Účastníci se v situacích s morčetem taktilně projevovali signifikantně více: t(20) = 4,71, p < 0,0001. Tento vztah je znázorněn také v následujícím grafu.
Obrázek 5. Míra četnosti taktilních projevů v jednotlivých situacích
62
Jednotlivé analýzy prvků ze skupiny taktilní projevy přinesly následující výsledky:
•
pohlazení prstem (f) Hodnoty tohoto prvku se v rámci daných dvou situací signifikantně nelišily: t(20) =
0,11, p = 0,92. Průměrně účastníci pohladili morče jedním prstem 2,1x za minutu a plyšové zvíře 2x za minutu.
•
pohlazení dlaní (f) Účastníci hladili dlaní morče signifikantně víckrát než plyšové zvíře: t(20) = 3,97, p
= 0,001. Průměrně pohladili dlaní morče 11,4x za minutu, plyšové zvíře pak 2,7x za minutu.
•
pohlazení prsty (f) Také pohlazení prsty se v případě morčete vyskytovalo signifikantně častěji než
u plyšového zvířete: t(20) = 2,54, p = 0,02. Průměrně se pak jednalo o 4,4 pohlazení za minutu v případě morčete a 0,4 pohlazení za minutu v případě plyšového zvířete.
•
podrbání objektu (f) Prvek podrbání objektu se při interakcích s morčetem vyskytl signifikantně víckrát
než při interakcích s plyšovým zvířetem: t(20) = 2,22, p = 0,038. Průměrně však dosahovaly výskyty tohoto prvku nízkých hodnot - v případě morčete 0,5 výskytů za minutu a v případě plyšového zvířete 0,1 výskytů za minutu.
Průměrné relativní hodnoty a případné signifikantní vztahy mezi prvky ze skupiny taktilní projevy shrnuje tabulka 9.
Tabulka 9. Průměry relativních hodnot jednotlivých prvků ze skupiny taktilní projevy morče prvek pohlazení prstem (f) pohlazení dlaní (f) pohlazení prsty (f) podrbání objektu (f)
průměr 2,1 11,4c 4,4c 0,5c
sm. odch. 2,8 10,1 7,1 0,7
plyšové zvíře sm. průměr odch. 2,0 3,8 c 2,7 4,8 c 0,4 0,7 0,1c 0,3
a - signifikantní rozdíl párového t-testu (p <0,05) mezi hodnotami v situacích s šálkem a morčetem
63
b - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s šálkem a plyšovým zvířetem c - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s morčetem a plyšovým zvířetem f - prvek patří mezi akty - u prvku byla měřena frekvence výskytu, relativní hodnoty udávají počet výskytů za minutu
5.8. Výsledky v oblasti aktivita Hypotéza 7: Při interakci se zvířetem bude aktivita osob nejvyšší. Pro účely hypotézy 7 jsem sestavila skupinu prvků se souhrnným názvem „aktivita“ (viz kapitola 4.7.1., s. 53). Porovnání všech tří situací v rámci skupiny prvků aktivita nepřineslo žádné signifikantní rozdíly. Nejvyšších hodnot dosáhla aktivita v případě plyšového zvířete (souhrnná relativní hodnota 6,7 aktů za minutu), dále v situaci s morčetem (6,0) a nejméně v situaci s šálkem (5,8). Výsledky jednotlivých t-testů jsou následující: Dvojice plyšové zvíře - morče: t(20) = 0,71 , p = 0,32. Dvojice morče - šálek: t(20) = 0,197, p = 0,85. Dvojice šálek - plyšové zvíře: t(20) = -0,91, p = 0,44. Jednotlivé analýzy prvků smích a zdvihnutí obočí jsou popsány již výše u hypotéz 1 a 3. Analýzy ostatních prvků náležejících do skupiny aktivita přinesly následující výsledky:
•
naklonění do stran (f) Naklánění do stran se vyskytovalo nejčastěji v situaci s morčetem. Při interakcích
s morčetem se účastníci nakláněli do stran signifikantně častěji než v situaci s obyčejným šálkem: t(20) = 2,41, p = 0,026 i s plyšovým zvířetem: t(20) = 3,46 p = 0,002.
•
krčení rameny (f) U tohoto prvku nebyly zaznamenány žádné signifikantní rozdíly mezi jednotlivými
situacemi, průměrné hodnoty výskytu byly velmi malé (méně než 0,4 výskytů za minutu).
•
záklon hlavy (f) Tento prvek také nevykazoval signifikantní rozdíly mezi jednotlivými situacemi,
průměrné hodnoty výskytu byly velmi malé (méně než 0,4 výskytů za minutu).
•
přikyvování hlavou (f) Ani prvek přikyvování hlavou se nelišil v rámci tří výzkumných situací. Průměrně
dosahovaly relativní hodnoty 1,7 výskytů u plyšového zvířete, 1,3 u morčete a 1,2 výskytu za minutu u obyčejného šálku. 64
•
záporné vrtění hlavou (f) Záporné vrtění hlavou také nedosahovalo signifikantních rozdílů. Průměrně se
relativní hodnoty pohybovaly takto: 0,8 výskytů za minutu v případě plyšového zvířete, 0,6 v případě obyčejného šálku a 0,5 v případě morčete.
•
ilustrátory (f) Ilustrátory jednou rukou se v situacích s morčetem vyskytovaly signifikantně více
než v situaci s plyšovým zvířetem: t(20) = 2,16, p = 0,043. Ostatní rozdíly nebyly signifikantní. Průměrně dosahovaly relativní hodnoty 1,6 výskytů u morčete, 1,0 výskytů u obyčejného šálku a 0,9 výskytů za minutu u plyšového zvířete.
Průměrné relativní hodnoty a případné signifikantní vztahy mezi prvky ze skupiny aktivita shrnuje následující tabulka 10.
Tabulka 10. Průměry relativních hodnot jednotlivých prvků ze skupiny aktivita šálek
morče
plyšové zvíře sm. sm. sm. prvek průměr odch. průměr odch. průměr odch. naklonění do stran (f) 0,1a 0,4 0,4a,c 0,5 0,1c 0,2 krčení rameny (f) 0,1 0,3 0,1 0,3 0,4 0,7 záklon hlavy (f) 0,3 0,6 0,1 0,2 0,4 0,8 přikyvování hlavou (f) 1,2 1,7 1,3 1,3 1,7 2,2 záporné vrtění hlavou (f) 0,6 1,3 0,5 0,8 0,8 1,2 smích (f) 0,3 0,7 0,3 0,5 0,4 0,6 zdvihnutí obočí (f) 1,3 2,7 1,5 1,4 2,0 1,9 pokles obočí (f) 1,1a 1,7 0,6a 1,1 0,6 0,7 ilustrátory (f) 1,0 2,9 1,6c 2,2 0,9c 1,7 a - signifikantní rozdíl párového t-testu (p <0,05) mezi hodnotami v situacích s šálkem a morčetem b - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s šálkem a plyšovým zvířetem c - signifikantní rozdíl mezi hodnotami v situacích s morčetem a plyšovým zvířetem f - prvek patří mezi akty - u prvku byla měřena frekvence výskytu, relativní hodnoty udávají počet výskytů za minutu
5.9. Analýza prvků nezařazených do žádné ze skupin prvků •
hlava dole (d) Při interakcích s morčetem se prvek hlava dole vyskytoval signifikantně nejdéle ze
všech tří situací. Porovnání dvojice morče - plyšové zvíře přineslo následující výsledky: 65
t(20) = 3,76, p < 0,001. Dvojice situací morče - obyčejný šálek se lišila takto: t(20) = 3,67, p = 0,002.
•
hlava na stranu (d) Také prvek hlava na stranu se vyskytoval signifikantně nejdéle při interakcích
s morčetem. V situacích s morčetem byl signifikantně delší než v situacích s obyčejným šálkem: t(20) = 3,67, p = 0,002 i s plyšovým zvířetem: t(20) = 2,84, p = 0,01.
•
rozhlížení se (d) U tohoto prvku nebyly zaznamenány žádné signifikantní rozdíly mezi jednotlivými
situacemi, průměrné délky trvání byly velmi malé (méně než 2 % z celkového času).
•
mluvení na objekt (d) Při interakcích s plyšovým zvířetem a morčetem jsme zaznamenávaly také délku
trvaní případné komunikace s objektem. Výsledky očekávaně potvrdily signifikantně delší mluvení na morče: t(20) = 2,97, p = 0,008. (Z celkového počtu 21 osob promluvili čtyři senioři i na plyšové zvíře.)
•
otáčení objektem oběma rukama (d) Tento prvek jsme porovnávaly pouze v situacích s šálkem a plyšovým zvířetem, kdy
jsme nenalezly žádný signifikantní rozdíl: t(20) = -0,37, p = 0,72. Průměrná délka tohoto prvku byla v situaci s šálkem 28,4 % času a v situaci s morčetem 30,5% času celé interakce.
•
ruka na objektu (d) Prvek ruka na objektu se v rámci tří zkoumaných situací signifikantně nelišil.
Nejdelší kontakt s objektem jsme naměřily v případě obyčejného šálku (23,4 % z celkového času), dále v situaci s morčetem (21,0 % času) a nejméně v situaci s plyšovým zvířetem (15,7 % času).
66
•
ruce na objektu (d) Ani prvek ruce na objektu se mezi jednotlivými objekty nelišil. Nejdéle se senioři
dotýkali oběma rukama plyšového zvířete (67,6 % celkového času interakce), dále obyčejného šálku (63,3 % času) a nejméně pak morčete (50,4% času).
Přestože by bylo vhodné dva výše zmíněné prvky (ruka na objektu a ruce na objektu) zařadit do analýzy skupiny „taktilní projevy“, nebylo to možné vzhledem k jejich odlišné charakteristice stav (všechny prvky skupiny taktilní projevy patří mezi akty).
•
ruka na obličeji (f) Výskyt prvku ruka k obličeji se mezi jednotlivými situacemi signifikantně nelišil.
Průměrné relativní hodnoty výskytů byle velmi malé (méně než 0,3 výskytů za minutu).
•
„hopkání“ s objektem (f) Tento prvek je charakteristický pro situace s plyšovým zvířetem, popř. obyčejným
šálkem, kdy představuje náznak hry popř. potěžkání předmětu. Prvek jsme zaznamenaly jako častější v situacích s plyšovým zvířetem než v situacích s obyčejným šálkem: t(20) = 2,031, p = 0,056.
5.10. Analýza objektově specifických prvků Prvky chování, označené v etogramu jako S1 prvky, jsou objektově specifické projevy, které se objevují pouze v jednom typu interakce a nebyly tudíž kvantitativně zpracovávány pro jejich neporovnatelnost. Jedná se o tyto 3 prvky: 47) stisknutí objektu jednou rukou 55) poklepání na objekt 57) stisknutí objektu oběma rukama Prvky č. 47 a 57 jsou specifické pro interakci s plyšovou napodobeninou zvířete. Stisknutí objektu jednou rukou jsme zaznamenaly u 8 osob, u nichž průměrná frekvence dosahovala 3,0 výskytu prvku za minutu. Stisknutí objektu oběma rukama se vyskytlo také u 8 osob (5 z nich současně projevili i předešlý prvek), u nichž frekvence dosahovala průměrně 5,6 výskytů za minutu. Prvek číslo 55 je objektově specifický pro interakci s obyčejným šálkem, zaznamenaly jsme ho pouze u 2 účastníků, u obou v absolutní frekvenci 2 výskytů. 67
5.11. Charakteristika prvků vyřazených z kvantitativní analýzy Z induktivní statistiky byly pro nulový či nízký výskyt vyřazeny následující prvky. (V závorce je uveden celkový počet interakcí, ve kterých se daný prvek vyskytl, a dále počty odpovídající jednotlivým situacím - např. prvek povzdechnutí jsme zaznamenaly u tří osob, celkem v 5ti interakcích, z toho 2x u šálku, 1x u morčete a 2x u plyšového zvířete): 4) otáčení trupem – zaznamenáno u dvou osob (2; 1 šálek, 1 morče) 6) leknutí – zaznamenáno u tří osob (3; 3 morče) 7) povzdechnutí - zaznamenáno u tří osob (5; 2 šálek, 1 morče, 2 plyšové zvíře) 20) poklesnutí koutků - zaznamenáno u čtyř osob (7; 3 morče, 4 plyšové zvíře) 30) ruce na kolenou - zaznamenáno u jedné osoby (1; 1 morče) 31) mnutí dlaní - zaznamenáno u dvou osob (2; 1 šálek, 1 plyšové zvíře) 32) napřažení obou rukou - zaznamenáno u tří osob (3; 3 morče) 33) ruce na obličeji - nezaznamenáno u žádné osoby 35) ilustrátory obou rukou - zaznamenáno u tří osob (3; 3 morče) 36) ruka na koleni - zaznamenáno u čtyř osob (6; 1 šálek, 4 morče, 1 plyšové zvíře) 37) napřažení ruky - nezaznamenáno u žádné osoby 41) pohlazení prstem obou rukou - zaznamenáno u dvou osob (2; 1 morče, 1 plyšové zvíře) 42) pohlazení dlaní oběma rukama - zaznamenáno u tří osob (3; 3 morče) 43) pohlazení prsty oběma rukama - zaznamenáno u tří osob (3; 3 morče) 44) podrbání objektu oběma rukama - zaznamenáno u jedné osoby (1; morče) 45) pohlazení hřbetem ruky či prstů oběma rukama - zaznamenáno u jedné osoby (1; 1 morče) 48) objekt k obličeji oběma rukama - zaznamenáno u jedné osoby (1; 1 plyšové zvíře) 49) „hopkání“ s objektem oběma rukama - zaznamenáno u šesti osob (7; 6 šálek, 1 plyšové zvíře) 54) pohlazení hřbetem ruky či prstů jednou rukou - zaznamenáno u pěti osob (5; 5 morče) 56) otáčení objektem jednou rukou - zaznamenáno u 2 osob (4; 2 morče, 2 plyšové zvíře) 58) objekt k obličeji jednou rukou - zaznamenáno u jedné osoby (1; 1 plyšové zvíře) 60) překřížené dolní končetiny - zaznamenáno u tří osob (6; 2 šálek, 1 morče, 3 plyšové zvíře)
68
6. DISKUZE Na základě předešlých studií jsme se v našem výzkumu neverbálního chování seniorů zaměřily zejména na projevy v oblasti spokojenosti, mimiky, zájmu, komunikace, taktilních projevů a celkové aktivity. Očekávaly jsme, že morče v porovnání s ostatními objekty podpoří všechny tyto zmíněné oblasti. Naše předpoklady byly potvrzeny jen částečně, konkrétně u projevů zájmu a taktilního chování.
6.1. Diskuze nad výsledky 6.1.1. Oblast spokojenosti V naší studii jsme při sestavování hypotéz č. 1 a 2 (Při interakci se zvířetem bude četnost prvku smích nejvyšší. Při interakci se zvířetem bude procentuální zastoupení prvku úsměv nejvyšší.) vycházely z předpokladu, že kontakt se zvířetem podporuje well-being navozením příjemných pocitů a psychické pohody, která se odrazí v mimických projevech jako jsou úsměv a smích. Nárůst úsměvů při interakci se zvířetem je častým popisovaným jevem při zooterapii (Barba, 1996 in Odendaal, 2007; Ferrese a kol., 1998 in Velde a kol., 2005; Hendy, 1987). Batson a kol. (1997) pozorovali při interakci se psem signifikantně vyšší sociální projevy včetně úsměvu. Martin a Farnum (2002) zaznamenali v přítomnosti zvířete signifikantně vyšší frekvenci smíchu (avšak u dětí, nikoliv u seniorů). Naše výsledky se v oblasti úsměvu a smíchu s výše uvedenými studiemi neshodují. Naopak, prvek úsměv jsme naměřily signifikantně delší v situacích s plyšovým zvířetem než v situaci s živým morčetem. Navíc, průměrná délka úsměvu byla v situaci s morčetem ještě menší než v situaci s obyčejným šálkem (tento rozdíl však nebyl signifikantní). Prvek smích se napříč situacemi signifikantně nelišil, ovšem pořadí průměrného výskytu tohoto prvku je totožné s prvkem úsměv (plyšové zvíře > obyčejný šálek > morče). Srovnání s předchozími studiemi je však obtížné, protože pouze jedna z nich použila jako kontrolní situaci interakci s předmětem. Jeden z možných způsobů, jak interpretovat tyto neočekávané výsledky, je vyšší příjemnost taktilního kontaktu s plyšovým zvířetem, kdy námi použité morče bylo již vyššího věku a jeho srst nebyla tak hebká jako srst plyšové hračky. To by ovšem nestačilo k vysvětlení vyšších hodnot také u obyčejného chladného šálku, který jistě příjemné taktilní pocity nevyvolával. Navíc, výsledky prvků ve skupině taktilních projevů jasně ukázaly, že morčete se účastníci dotýkali signifikantně častěji. Je 69
tedy spíše možné, že živé zvíře mohlo na klíně jedinců vyvolat určité pocity ostražitosti, popř. silného soustředění, obav a zodpovědnosti, které přehlušily případné projevy spokojenosti. Navíc, plyšové morče mohlo vyvolávat v seniorech úsměv z momentu pobavení a překvapení zároveň, protože se jedná o celkem neobvyklý typ plyšového zvířete. Diskutabilní je také vztah úsměv (smích) - spokojenost. Ekman a kol. (1980, in Blažek, Trnka, 2009) sice ukázali, že primární funkcí úsměvu je nepochybně vyjádření pozitivních emocí, avšak úsměv a smích se mohou objevovat i v situacích rozpaků, nervozity aj. Otázkou tedy je, zdali je vůbec možné objektivně měřit spokojenost na základě pozorování neverbálního chování. Určitým řešením by mohlo být vyplnění sebehodnotícího dotazníku spokojenosti samotnými seniory, avšak tato metoda s sebou nese jiné nevýhody (např. určité senzorické a kognitivní nároky účastníků aj.). Další možností, proč se naše výsledky v prvku úsměv tolik odlišují od ostatních studií, může být nízká shoda mezi hodnotiteli (v případě prvku úsměv dokonce nejnižší ze všech), která by ukazovala na nízkou spolehlivost jeho měření.
6.1.2. Mimická aktivita Při sestavování hypotézy č. 3 (Při interakci se zvířetem bude mimická aktivita osob nejvyšší) jsme vycházely z předpokladu, že zvíře dokáže podporovat projevy emocí, které se odrazí ve zvýšené mimické aktivitě seniorů. Fenomenologická studie Ferrese a kol. (1996 in Velde a kol., 2005) zmiňuje nárůst mimické aktivity seniorů při zooterapii pozorovaný jejich terapeuty. Naše výsledky neukázaly žádný signifikantní rozdíl v mimické aktivitě seniorů v rámci zkoumaných situací. Mimicky nejaktivnější byli senioři neočekávaně v interakci s obyčejným šálkem, kdy se tyto hodnoty téměř shodovaly s hodnotami v situaci s plyšovým zvířetem. V situacích s morčetem byla mimická aktivita seniorů nejnižší. Analýzy jednotlivých prvků této skupiny ukázaly signifikantní rozdíly v prvcích: úsměv (viz diskuse výše), otevřená ústa bez mluvení (v případě morčete kratší než v případě obyčejného šálku i plyšového zvířete) a pokles obočí (s šálkem častější výskyt než s morčetem). Zbylých 5 prvků se v jednotlivých situacích signifikantně nelišilo. Prvek mluvení byl jako jediný v situaci s morčetem nejvyšší. Navíc je trochu sporné, zdali je vhodné řadit prvek mluvení mezi mimické prvky. Vzhledem k tomu, že se jedná o aktivitu mimických svalů a zároveň o verbální komunikaci, rozhodly jsme se ho zařadit do obou skupin (mimická aktivita i komunikace s terapeutem). V našem případě by pak bylo
70
možné interpretovat výsledky prvku mluvení jako nesignifikantně zvýšenou verbalizaci seniorů při interakci s morčetem. Nižší (i když ne signifikantní) mimická aktivita seniorů při interakci se zvířetem mohla být zapříčiněna vyšším soustředěním se na objekt, čemuž by odpovídaly také výsledky ve skupinách „zájem o objekt“, které ukazují na signifikantní upřednostňování morčete, a „komunikace s terapeutem“, která se ukázala být v situacích s morčetem nejnižší. K nesignifikantním výsledkům v oblasti mimické aktivity mohla přispět také obecně nižší aktivita seniorů. Způsob analýzy mimické aktivity jako skupiny je v porovnání s ostatními zkoumanými skupinami specifický. K použitému postupu jsme se uchýlily vzhledem k různorodosti charakteru prvků patřících do této skupiny, kdy nebylo možné porovnávat skupinu pomocí párového t-testu. Tento postup není sice úplně běžný, pokusily jsme se ho však ověřit na jiné skupině (taktilní projevy), kdy jsme jím získaly signifikantní výsledky shodné s výsledky t-testu.
6.1.3. Oblast zájmu o objekt Na základě hypotézy biofilie (Wilson, 1984 in: Back a Katcher, 2003) jsme předpokládaly, že při interakci se zvířetem budou projevy zájmu nejvyšší (hypotéza 4). Naše výsledky tyto předpoklady jednoznačně potvrdily. Skupina prvků zájem (naklonění dopředu mírné, naklonění dopředu úplné, hlava k objektu a pohled na objekt) dosahovala signifikantně nejvyšších hodnot v situaci s morčetem. V rámci jednotlivých prvků se pak v situaci s morčetem nejdéle projevovaly prvky hlava k objektu, pohled na objekt (oba prvky signifikantní) a naklonění dopředu úplné. Signifikantně delší pohledy na objekt zaznamenali v přítomnosti zvířete také Batson a kol. (1997) a Martin a Farnum (2002). Pohledem záměrně měníme své zorné pole a tím si vybíráme, co budeme vnímat (Vybíral, 2000), a proto můžeme zejména prvek pohled na objekt považovat za spolehlivého ukazatele míry zájmu o tento objekt. Budeme-li považovat i délku interakce s objektem za ukazatele míry zájmu, můžeme opět těmito výsledky podpořit naši hypotézu. Senioři interagovali s morčetem signifikantně nejdéle a navíc v 17 z 21 případů ukončil interakci terapeut pro její příliš dlouhé trvání (čili většina účastníků by s morčetem interagovala ještě déle). Jediným prvkem, který ve skupině zájem o objekt netrval nejdéle v situacích s morčetem, bylo naklonění dopředu mírné. Batson a kol., (1997) naměřili delší naklánění 71
v přítomnosti zvířete, v naší studii se senioři nejdéle (avšak ne signifikantně) nakláněli dopředu v situacích s obyčejným šálkem. Prvek naklonění dopředu mírné lze interpretovat dvojím způsobem. Naklonění může být způsobeno zájmem o objekt (snaha lépe vidět, lépe si ho prohlédnout), zároveň však může být také vyvolán snahou lépe slyšet či komunikovat s terapeutem. Je tedy možné, že obyčejný šálek zaujal seniory nejvíce, a proto se k němu nejdéle nakláněli, pravděpodobnější však je, že šálek je naopak zaujal nejméně a senioři se proto více nakláněli k terapeutovi ve snaze více s ním komunikovat. Této domněnce by také napovídaly výsledky ostatních prvků z oblasti zájem o objekt a zejména výsledky v oblasti komunikace s terapeutem, kdy jsme zaznamenaly nejvyšší (i když ne signifikantní) projevy prvků této skupiny při interakci s šálkem. Celkově však můžeme shrnout, že naše studie potvrdila jednoznačně nejvyšší zájem seniorů o morče. Teorie attentionis egens, kterou zmiňují například Odendaal (2007) či Svobodová (2009), považuje potřebu pozornosti (resp. zájmu) jako základ úspěšné interakce.
Zájem je tedy velmi důležitým až základním předpokladem zooterapie resp.
jakékoliv interakce. V naší studii morče tyto předpoklady evidentně splňuje.
6.1.4. Oblast komunikace s terapeutem V hypotéze č. 5 jsme v souladu s teorií sociální podpory (Lynch 1977, in Back a Katcher, 2003) a attentionis egens očekávaly nejvyšší projevy komunikace s terapeutem při interakci se zvířetem. Podporu sociálního chování včetně verbalizace s okolím zaznamenali v přítomnosti zvířete např. Ferrese, a kol. (1998 in Velde a kol., 2005); Fick (1993) a Bernstein a kol. (2000). Naše porovnání tří situací nepřineslo signifikantní rozdíly v projevech komunikace s terapeutem. Tímto se shodujeme s jinými dvěma studiemi (Taylor a kol., 1993; Batson a kol., 1997), jejichž výsledky také nepřinesly žádné signifikantní hodnoty ve verbalizaci při kontaktu se zvířetem. Průměrné hodnoty skupiny prvků komunikace v naší studii ukázaly, že v situaci s morčetem senioři komunikovali s terapeutem nejméně. Míra komunikace v dalších dvou situacích je přibližně srovnatelná. Nízká úroveň komunikace seniorů s terapeutem v přítomnosti morčete by mohla být zapříčiněna signifikantně nejvyšším zájmem o morče. Je pravděpodobné, že jelikož senioři věnovali více pozornosti morčeti, komunikovali méně s terapeutem. S tím by se shodovalo vysvětlení, že šálek byl příliš nezajímavým objektem, tudíž mu senioři nevěnovali pozornost a komunikovali s terapeutem, který byl pro ně v danou chvíli mnohem zajímavějším. 72
Analýza jednotlivých prvků (hlava k terapeutovi, pohled na terapeuta, mluvení a mluvení na terapeuta) ukázala dva signifikantní rozdíly. V situaci s šálkem směřovala hlava účastníků k terapeutovi signifikantně déle než v situaci s morčetem. Tentýž vztah jsme nalezly u prvku pohled na terapeuta, který s předešlým prvkem velmi souvisí (neznamená to však, že by se oba prvky vyskytovaly vždy společně a výhradně se překrývaly). Také Martin a Farnum (2002) zaznamenali v přítomnosti zvířete signifikantně nejkratší délku (i četnost) pohledu na terapeuta. Tyto výsledky opět naznačují souvislost s projevy zájmu. Obyčejný bílý šálek zřejmě nevyvolával v seniorech potřebu pozornosti, a proto mohli svou pozornost věnovat spíše terapeutovi a komunikovat s ním více než v situacích s morčetem. Ostatní prvky týkající se verbalizace (mluvení a mluvení na terapeuta) nebyly v daných situacích signifikantně odlišné. Prvek mluvení zahrnoval veškerou verbalizaci jedinců bez ohledu na adresáta sdělení, prvek mluvení na terapeuta zahrnoval pak pouze verbalizaci směřovanou k terapeutovi a částečně se tak překrývá s obecnějším prvkem mluvení. Průměrně nejdéle mluvili senioři v přítomnosti morčete, na terapeuta pak mluvili průměrně nejdéle v situaci s plyšovým zvířetem. V souvislosti s komunikací jsme se pro kontrolu zaměřily také na porovnání mluvení seniorů na morče a na plyšové zvíře, kdy jsme samozřejmě očekávaly, že se bude mluvení na morče vyskytovat déle. Rozdíl byl opravdu signifikantní a můžeme tedy potvrdit, že morče stimulovalo seniory ke komunikaci s objektem více než plyšové zvíře. Mohlo by se zdát, že tento prvek nemá smysl porovnávat a výsledek je falešně pozitivní, někteří senioři však opravdu promlouvali i na plyšové morče. Zdá se tedy, že i plyšové zvíře může určité jedince aktivizovat a stimulovat je ke komunikaci.
Výsledky všech předcházejících skupin projevů by bylo možné interpretovat takto: Senioři jednoznačně vykazovali nejvyšší zájem o morče, v interakci se zvířetem se soustředili a byli jím zaujati, a proto byla jejich míra komunikace s terapeutem v těchto situacích celkem nízká. Součástí komunikace jsou jistě také neverbální projevy v oblasti mimiky, a proto s nízkou mírou komunikace souvisí i námi zaznamenaná nízká aktivita v oblasti mimiky, včetně prvků úsměv a smích.
6.1.5. Taktilní projevy Na základě našich výsledků můžeme hypotézu č. 6 (Při interakci se zvířetem se bude vyskytovat více taktilních projevů než v situaci s plyšovým zvířetem.) jednoznačně potvrdit. 73
Skupina prvků taktilní projevy (pohlazení dlaní, pohlazení prsty, pohlazení prstem a podrbání) byla signifikantně vyšší v situacích s morčetem. Signifikantně vyšší taktilní projevy v přítomnosti zvířete naměřili také Batson a kol. (1997), ovšem kontrolní situace v této studii sestávala z přítomnosti terapeuta bez zvířete, což neposkytovalo podmínky pro taktilní kontakty, a tudíž tyto dvě situace nemělo smysl porovnávat. (To je také důvod, proč jsme z analýzy taktilních projevů vyřadily situaci s obyčejným šálkem). Analýzy jednotlivých prvků ukázaly signifikantní nárůst v přítomnosti morčete u třech prvků (pohlazení prsty, pohlazení dlaní a podrbání objektu). Rozdíl ve čtvrtém prvku (pohlazení prstem) nebyl signifikantní, byl však také četnější v případě morčete. Zkoumání oblasti taktilních projevů jednoznačně potvrdilo naše očekávání. Taktilní komunikace je důležitý element mentálního a fyzického zdraví a může plnit mnoho funkcí jako např. kontakt s realitou (Weiss, 1979 in Batson a kol., 1997). Vyhledávání taktilního kontaktu je pro člověka zřejmě evolučně zakódováno. Americký psycholog Herry Harlow ověřil význam taktilní stimulace ve svých experimentech na mláďatech makaků. Ta preferovala ze dvou nabízených maket „umělých matek-opic“ matku osrstěnou (strávila u ní průměrně 17h) před matkou neosrstěnou (strávila u ní průměrně 1h) a to i přesto, že pouze neosrstěná matka poskytovala mléko. Zdá se, že taktilní komunikace má i pro člověka důležitý význam. Podpora tohoto druhu komunikace je často opomíjeným efektem zooterapie (Bernstein a kol., 2000). Naše výsledky ukazují, že morče je pro podporu taktilní komunikace velice vhodné.
6.1.6. Aktivita Literatura se často v souvislosti se zooterapií zmiňuje o stimulaci a podpoře fyzické aktivity jedinců (např. Ferrese a kol., 1998 in Velde a kol., 2005). Předpokládaly jsme tedy, že nejvíc bude seniory stimulovat k aktivitě morče (hypotéza 7). Naše předpoklady se však nepotvrdily. V rámci tří zkoumaných situací jsme u skupiny aktivita nenalezly žádné signifikantní rozdíly. Nejaktivnější (avšak ne signifikantně) byli senioři v situaci s plyšovým zvířetem, morče bylo až na druhém místě. Zde ovšem nastává metodologický problém, jak nejlépe hodnotit míru aktivity vzhledem k jejímu velmi širokému a nespecifickému charakteru. Nabízí se možnost vytvořit skupinu aktivita ze všech položek etogramu. My jsme do skupiny aktivita zahrnuly jen prvky charakteru akt. Zahrnutí prvků typu stav by mohlo zkreslit výsledky, protože případné naměřené vysoké hodnoty by nemusely odpovídat vysoké aktivitě, ale 74
naopak spíše neaktivitě - setrvání v určitém neměnném stavu. Při případném opakování studie by proto bylo velmi přínosné zaznamenávat u stavů také jejich frekvence výskytu, se kterým by se pak mohlo pracovat při vyhodnocování celkové aktivity. Při sestavování skupiny jsme byly navíc limitovány porovnatelností prvků ve všech třech zkoumaných situacích (čili musely jsme vyřadit všechny prvky charakteristiky S2, včetně taktilních projevů). Takto zredukovaná skupina tedy v našem případě necharakterizuje tolik celkovou aktivitu, ale spíš souhrnnou aktivitu konkrétních devíti prvků (naklonění do stran, krčení rameny, záklon hlavy, přikyvování hlavou, záporné vrtění hlavou, smích, zdvihnutí obočí, pokles obočí a ilustrátory jednou rukou). Na druhou stranu, zmíněných devět prvků je složeno z několika kategorií - pohyby trupu (2), pohyby hlavou (3), mimika (3) a pohyby horní končetinou (1) a mohly by tak představovat alespoň částečně reprezentativní a heterogenní skupinu prvků zahrnující více částí těla. Dalším faktorem, který zasahuje do této problematiky, je obecně nízká aktivita seniorů, která může snižovat šanci na nalezení prokazatelných rozdílů mezi jednotlivými situacemi. V neposlední řadě měl na aktivitu účastníků vliv charakter interakcí a také vlastnosti morčete jako zvířecího druhu. Způsob interakce s morčetem na klíně, drobný vzrůst a klidná povaha morčete neposkytuje účastníkům příliš možností k pohybu a aktivitě, kterou by poskytl třeba pobíhající pes či jiné živější zvíře.
6.2. Metodologie a limitace studie Pro způsob sběru dat jsme se rozhodly zvolit metodu videonahrávek. Na základě videozáznamů by měly být neverbální projevy nejsnáze zaznamenatelné (Davitz, 1964 in Vybíral, 2000). Nespornou výhodou této techniky je možnost neomezeného opakování a zpomaleného přehrávání záznamu, a tudíž mnohem detailnější a přesnější analýza. Další výhodou je možnost hodnocení těchto záznamů neomezeným počtem případných dalších hodnotitelů, kteří tak navíc nemusejí být přítomni při sběru dat. Často zmiňovanou nevýhodou této metody je otázka sebeprezentace účastníků a potenciálně vědomě řízené neverbální působení a tzv. vyvolávání dobrého dojmu (Vybíral, 2000). Na tomto místě je však
možné
argumentovat
názorem,
že
neverbální
chování
je
z velké
části
neuvědomované. Navíc, účastníci této studie většinou záhy přestali vnímat přítomnost videokamery (soudě podle jejich reakcí a výpovědí při vypínání kamery popř. dle úrovně jejich kognitivních a senzorických schopností). Účastníci také nebyli obeznámeni 75
s předmětem studie, tudíž pokud by opravdu přizpůsobovali své chování ve snaze o určitou sebereprezentaci, nemělo by to mít vliv na zjišťované jevy vzhledem k vnitrosubjektovému designu studie (předpokládáme, že by se toto chování projevovalo po celou dobu pořizování videonahrávky, čili ve všech třech zkoumaných situacích). Věkový rozptyl účastníků naší studie je celkem velký (60 - 96 let) a jedinci se dost liší i v oblasti MMSE (7 - 30 bodů). Nenašly jsme však žádnou korelaci mezi věkem a hodnotou MMSE. Batson a kol. (1997) ve své studii ověřovali vliv úrovně kognitivních funkcí na projevy socializace a také nezaznamenali žádné signifikantní hodnoty. Navíc vliv případné heterogenity skupiny by se neměl ve výsledcích projevit vzhledem k vnitrosubjektovému designu studie. Námi získané výsledky mohly být ovlivněny minimálním zaslepením výzkumníka. Zaslepení při analýze videonahrávek bylo možné jen částečně - u kategorie mimika, kdy bylo možné odstínit objekt pomocí výřezu snímků. Problém jsme se snažily částečně ošetřit alespoň randomizovaným pořadím videonahrávek při jejich analýze. Ideálním řešením problému zaslepení by bylo analyzování všech videonahrávek další nezaujatou osobou. Tento postup jsme aplikovaly pouze v případě kategorie mimika, avšak pro účely ověření reliability měření - shody mezi hodnotiteli. Vzhledem k charakteru dat nebylo možné zařadit běžně používaný výpočet shody pomocí koeficientu kappa, a proto je námi použitý procentuální výpočet shody jen velice orientační.
6.3. Praktické implikace V této studii jsme u seniorů zaznamenali signifikantní nárůst projevů zájmu a taktilních prvků při interakci s morčetem. Způsob interakce seniora s morčetem na klíně nezvýšil mimickou a celkovou aktivitu ani nepodpořil komunikaci s terapeutem, lze ho však považovat za vhodný objekt zájmu a prostředek stimulace, který může podpořit soustředění a zejména kontakt s realitou prostřednictvím zvýšené taktilní komunikace. Vzhledem k tomu, že morče není příliš náročné na chov a projevuje se vesměs mírnou a snášenlivou povahou, lze ho doporučit jako vhodné zvíře i pro chov do zařízení typu domov pro seniory (jak se již v některých domovech děje). Zde může přinejmenším taktilně a kognitivně stimulovat seniory v rámci individuálních i skupinových aktivit a podporovat jeden z nejdůležitějších prostředků terapie seniorů - aktivizaci. Interakci s morčetem mohou seniorům jednoduše zprostředkovat např. ergoterapeuti, aktivizační pracovníci, ošetřovatelé atp. Ovšem je důležité upozornit, že se nejedná o jakýsi 76
univerzální všelék, který je vhodný za všech okolností pro všechny jedince. Je důležité zohlednit individualitu potřeb účastníků, případná rizika a zejména nezapomínat na welfare zvířete.
6.4. Návrhy pro případný další výzkum Tato studie by se dala označit jako jeden z prvních pokusů o charakteristiku interakce senior - morče prostřednictvím neverbálního chování. Zdá se, že způsob interakce, který jsme zvolily (morče na klíně seniora) nemotivovalo účastníky k přílišné pohybové ani mimické aktivitě. Bylo by tedy zajímavé zopakovat studii s jinými podmínkami interakce (např. morče ve svém příbytku, v bedýnce, na zahradě, apod.), kdy by senioři měli větší možnost pohybu a minimální nároky na zodpovědnost a případné obavy z nečekaného chování živého tvora. Díky tomuto nastavení by také byly výsledky srovnatelnější s jinými zooterapeutickými studiemi, které se zaměřují zejména na interakci seniorů se psy. Bylo by jistě také zajímavé, sledovat případný vliv interakce senior - vlastní zvíře. Odendaal a Meintjes (2003) naznačili, že interakce osob s vlastními psy se lišila od interakce osob s cizími psy a že blízký vztah mezi oběma zúčastněnými interakci ještě víc obohatil. Ovšem možnost vlastnit zvíře v domově pro seniory je u nás zatím úplnou raritou. Dalším návrhem je zopakovat studii u osob jiné věkové kategorie. Porovnáním výsledků s výsledky např. u dospělých by bylo možné odhalit, zdali má námi naměřená nízká aktivita souvislost s obecně nižší aktivitou seniorů, či spíše s klidnou charakteristikou morčete. A pokud má interakce s morčetem na klíně efekt spíše zklidňující, bylo by přínosné ověřit tuto vlastnost např. u osob s poruchou pozornosti, motorickým neklidem apod. Důležité je však vytvořit co nejpřesnější způsob hodnocení nesnadno uchopitelné oblasti celkové aktivity jedinců. Neméně zajímavé by bylo analyzovat také zvukovou stopu našich nasbíraných dat se zaměřením na paralingvistickou složku neverbálního chování (jako např. specifické prozodické a tónové vlastnosti).
77
7. ZÁVĚR Provedená studie porovnávala neverbální chování seniorů v situacích s morčetem, plyšovým zvířetem a obyčejným šálkem. Výzkumu se zúčastnilo 21 osob (3 muži, 18 žen, průměrný věk 85 let, sm. odch. 7,95) z pražského domova pro seniory. Na základě etogramu sestaveného z 60ti prvků jsme analyzovaly videonahrávky interakcí senior objekt (morče, plyšové morče, nebo šálek) v programu Interact. Zaměřily jsme se na oblasti mimické aktivity, projevy zájmu, komunikace s terapeutem, taktilní projevy a celkovou aktivitu. Vnitrosubjektová analýza ukázala, že morče u seniorů signifikantně podpořilo projevy zájmu o objekt. Senioři se o morče zajímali signifikantně více než o plyšové zvíře (p = 0,002) a také více než o obyčejný šálek (p = 0,015). Jednotlivá analýza prvků z této skupiny ukázala signifikantně delší pohled seniorů na morče než pohled na plyšové zvíře (p = 0,015) a signifikantně delší pohled na morče než na šálek (p = 0,002). Podobně prvek hlava k objektu se vyskytoval signifikantně déle v situaci s morčetem než v situaci s plyšovým zvířetem (p = 0,01) i než v situaci s šálkem (p = 0,005). Naopak prvek naklonění dopředu mírné byl signifikantně delší v situaci s šálkem než v situaci s plyšovým zvířetem (p = 0,016). Dále jsme v případě morčete nalezly signifikantně vyšší taktilní projevy seniorů než v situaci s plyšovým zvířetem (p < 0001). Konkrétně byly taktilní projevy u morčete signifikantně vyšší ve třech ze čtyř prvků této skupiny: pohlazení dlaní (p = 0,001), pohlazení prsty (p = 0,02) a podrbání objektu (p = 0,038). V oblastech komunikace s terapeutem, mimické ani celkové aktivity jsme v rámci tří zkoumaných situací signifikantní rozdíly nezaznamenaly. Analýza jednotlivých prvků přinesla neočekávaný výsledek v podobě signifikantně delšího projevu prvku úsměv v situaci s plyšovým zvířetem než v situaci s morčetem (p = 0,027). Zdá se, že námi naměřené vysoké projevy zájmu o morče měly vliv na nižší míru komunikace s terapeutem a mimické i celkové aktivity zúčastněných. Výsledky studie naznačily, že morče může být vhodným zvířetem pro stimulaci zájmu a soustředění seniorů stejně jako pro podporu taktilního chování.
78
Použitá literatura Banks, M., R., Banks, W., A. The effects of animal-assisted therapy on loneliness in an elderly population in long-term care facilities. The journals of gerontology. Series A, Biological sciences and medical science. 2002 Vol. 57, Issue 7. s. 428 - 432
Barak, Y., Savorai, O., Mavashev, S., Beni, A. Animal-assisted therapy for elderly schizophrenic patients: a one-year controlled trial. The American journal of geriatric psychiatry, 2001, Vol. 9 Issue 4, s. 439-442
Barba, E. A critical review of research on the human-companion animal relationship: 1988 to 1993. Anthrozoös, 1995, Vol. 8, Issue 1, s. 9-15
Barrett, L., Dunbar, R., Lycett, J. Evoluční psychologie. Praha, Portál, 2007. ISBN 978-807178-969-7
Batson, K., McCabe, B.,W., Baun, M., M., Wilson, C.,A. The effect of a therapy dog on socialization and physiological indicators of stress in persons diagnosed with Alzheimer’s disease. In Wilson, C., C., Turner, D., C., Companion animals in human health. Sage Publications, London, 1997, ISBN 0-7619-1061-X
Beck, A., Katcher, A., H. Future directions in human-animal bond research. Američan Behavioral Scientist, 2003, Vol. 47, No. 1, s. 79-93.
Bernstein, P., J., Friedmann, E., Malaspina, A. Animal-assisted therapy enhances resident social interaction and initiation in long-term care facilities. Anthrozoos, 2000. Vol. 13, Issue 4, s. 213-224
Blažek, V., Trnka, R. Lidský obličej, vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1556-1
79
Colombo, G., Buono, M., D., Smania, K., Raviola, R., De Leo, D. Pet therapy and institutionalized elderly: A study on 144 cognitively unimpaired subjects. Archives of Gerontology and Geriatrics, 2006, Vol. 42, Issue 2, s. 207-216.
Csoltová, E. Psychologické aspekty vzťahu človek - zviera so zameraním na využitie v terapii. Československá psychologie, 2004, Roč. 48, č. 2, s. 157-166.
Cunderová, L. Využití terapií ve speciálně pedagogické praxi na základních školách, Brno: Masarykova Univerzita. Pedagogická fakulta. Katedra speciální pedagogiky, 2006. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Dita Slavíková.
Dinberg, U., Thunberg, M., Grunedal, S. Facial reactions to emotional stimuli: Automatically controlled emotional response. Cognition and Emotion, 2002, Vol. 16, Issue 4, s. 449-471.
Darwin, Ch. Výraz emocí u člověka a u zvířat. Praha, Nakl. ČSAV, 1964
Fick, K., M. The influence of an animal on social interactions of nursing home residents in a group setting. American Journal of Occupational Therapy, 1993, Vol. 47, Issue 6, s. 529534.
Friedmann, E. The role of pets in enhancing human well-being: psycholgical effects. In: Robinson, I. The Waltham book of human-animal ineraction: benefits and resposibilities of pet ownership. Oxford: Pergamon, 1995
Goldmeier, J. Pets or people: Another research note. The Gerontologist, 1986, Vol. 26, Issue 2, s. 203-206.
Hendy. H., M. Effects of pet and/or people visits on nursing home residents. Journal of Aging and Human Development. 1987. Vol. 25, Issue 4, s. 279-91.
Kaiser, L., Spence, L., J., McGavin, L., Struble, L., Keilman, L. A dog and a “happy person” visit nursing home residents. Western Journal of Nursing Research, 2002. Vol. 24, Issue 6, s. 671-683 80
Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda, P., a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha. Grada, 2004. 80-247-0548-6
Klevetová, D., Dlabalová, I. Motivační prvky při práci se seniory. Praha, Grada. 2008. ISBN 978-80-247-2169-9
Kořenová, D. Analýza videozáznamu sociální interakce při vyšetřování trestných činů. Praha: Univerzita Karlova. Filosofická fakulta. Katedra psychologie, 1996. Vedoucí diplomové práce PhDr. Ilona Gillernova, CS.c.
Kovács, Z., Bulucz, J., Kis, R., Simon, L. An exploratory study of the effect of animalassisted therapy on nonverbal connmunication in three schizophrenic patiens. Anthrozoös, 2006, Vol. 19, Issue 4, s. 353–364.
Krčmářová, J. Hypotéza biofilie E. O. Wilsona. Envigogika, 2009, Roč. 4, č. 3 [online]. [cit. 2010-04-24]. Dostupné z:
Kulišťák P. Neuropsychologie. Praha, Portál, 2003, ISBN 80-7178-554-7
LaFrance, C., Garcia, L.J., Labreche, J.The effect of a therapy dog on the communication skills of an adult with aphasia. Journal of communication disorders. 2007, Vol. 40, Issue 3, s. 215 - 224.
Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie, Praha, Grada, 2006. ISBN 80-2471284-9.
Lippertová - Grünerová, M. Neurorehabilitace. Galén, Praha. 2005. ISBN 80-7262-317-6
Lutwack-Bloom, P., Wijewickrama, R., Smith, B. Effects of pets versus people visits with nursing home residents. Journal of Gerontological Social Work, 2005, Vol. 44, Issue 3 & 4, s. 137 - 159
81
Marr, C., A., French, L., Thompson, D., Drum, L., Greening, G., Mormon, J., Henderson, I., Hughes, C., W. Animal-assisted therapy in psychiatric rehabilitation. Anthrozoos, 2000. Vol. 13, Issue 1, s. 43-47.
Martin, F., Farnum, J. Animal-assisted therapy for children with pervasive developmental disorders. Western Journal of Nursing Research, 2002, Vol. 24, Issue 6, s. 657-670
Matoušek, O. Slovník sociální práce. Praha, Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0
Minibergerová, L., Dušek, J. Vybrané kapitoly z psychologie a medicíny pro zdravotníky pracující se seniory. Národní centrum ošetřovatelských a nelékařských zdravotnických oborů v Brně. Brno, 2006. ISBN 80-7013-436-4
Motomura, N., Yagi T., Ohyama, H. Animal assisted therapy for people with dementia. Psychogeriatrics, 2004, Vol. 4, Issue 2, s. 40-42.
Nadace Open Society Fund Praha. Senioři vítáni: sborník případových studií. Praha, Otevřená společnost, 2008. ISBN 978-80-87110-9
Nerandžič, Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. Praha, Albatros PLUS, 2006. ISBN 80-00-01809-8
Nimer, J., Lundahl, B. Animal-assisted therapy: A meta-analysis. Anthrozoös, 2007, Vol. 20, Issue 3, s. 225–238.
Odendaal, J., Meintjes, R., A. Neurophysiological correlates of affiliative behaviour between humans and dogs. Veterinary Journal, 2003. Vol. 165, Issue 3, s 296-301
Odendaal, J. Zvířata a naše mentální zdraví - proč, co a jak.. Praha, Brázda, 2007. ISBN 80-209-0356-9
Olexová, L. Vplyv animoterapie na sociálne správanie alzheimerických pacientov a terapeutického zvieraťa. Bratislava: Univerzita Komenského. Prírodovedecká fakulta. 82
Katedra živočíšnej fyziologie a etologie, 2009. Vedoucí diplomové práce RNDr. Lucia Kršková, Ph.D.
Pacovský, V., Heřmanová, H. Gerontologie. 1. vyd. Praha, Avicenum, 1981. ISBN 08044-81.
Perelle, I., B., Granville, D., A. Assessment of the effectiveness of a pet facilitated therapy program in a nursing home setting. Society and Animals. 1993, Vol. 1, Issue 1, s. 91-100
Phelps, K., A., Miltenberger, R., G., Jens, T., Wandeson, H. An investigation of the effects of dog visits on depression, mood, and social interaction in elderly individuals living in a nursing home. Behavioral Interventions, 2008. Vol. 23, Issue3, s. 181-200
Pichrtová, D. Aktivizace seniorů - co přináší praxe z pohledu aktivizačního pracovníka. Brno: Masarykova Univerzita. Pedagogická fakulta. Katedra sociální pedagogiky, 2009. Vedoucí diplomové práce Mgr. Lenka Gulová, PhD.
Příhoda, V. Ontogeneze lidské psychiky. Praha, SPN. 1974.
Richeson, N., R. Effects of animal-assisted therapy on agitated behaviors and social interactions of older adults with dementia: An evidence-based therapeutic recreation intervention. American Journal of Recreation Therapy, 2003. Vol. 2, No. 4, s. 9-16.
Rokyta, R. a kol. Fyziologie. ISV, 2000. ISBN 80-85866-45-5
Robinson, I. The Waltham book of human-animal interaction: Benefits and responsibilities. Oxford. Pergamon Press. 1995
Siegel, J. M. Companion animals: In sickness and in health. Journal of Social Issues, 1993, Vol. 49, Issue 1, s. 157-167.
Slaměník, I., Výrost J. Sociální psychologie. Grada. 2008, ISBN: 978-80-247-1428-8
83
Somervill, J., W., Kruglikova, Y., A., Renee L. Physiological responses by college students to a dog and a cat:Implications for pet therapy. North American Journal of Psychology, 2008, Vol. 10, Issue 3, s. 519-528.
Souter, M. A., Miller, M. D. Do Animal-assisted activities effectively treat depression? A meta-analysis, Anthrozoös, 2007, Vol. 20, Issue 2, s. 167–180.
Svobodová I. a kol. Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti. Praha, Česká zemědělská univerzita v Praze, 2009. ISBN 978-80-213-1912-7
Sýkorová, D. Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie. SLON. Praha, 2007. ISBN 978-80-86429-62-5
Taylor, E., Masers, S., Yee, J., Gonzalez, S., M. Effects of animals on eye contact and vocalizations of elderly residents in long term care facilities. Physical and Occupational Therapy in Geriatrics, 1993. Vol. 11, Issue 4, s. 61-71.
Tegze, O. Neverbální komunikace. Computer Press, Brno, 2008. ISBN 80-251-0183-5
Velde, B., P., Cipriani, J., Fischer, G. Resident and therapist views of animal-assisted therapy: Implications for occupational therapy practice. Australan Occupational Therapy Journal. 2005, Vol. 52, Issue 1, s. 43 - 50
Velemínský, M. a kol. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. České Budějovice, Dona, 2007. ISBN 978-80-7322-109-6
Vybíral, Z. Psychologie lidské komunikace. Praha, Portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2
Webster, J. Welfare aneb střízlivé kázání o ráji. Nadace na ochranu zvířat, Praha, 1999. ISBN 80-238-4086-X.
Wilson, C. C. The pet as an anxiolytic intervention. The Journal of Nervous and Mental Disease, 1991. Issue 179, s. 482-489
84
Zisselman, M., H., Rovner, B., W., Shmuely, Y., Ferrie, P. A pet therapy intervention with geriatric psychiatry inpatients. American Journal of Occupational Therapy, 1996. Vol. 50, Issue 1. s. 47-51
Zvolský, P. Obecná psychiatrie. Karolinum, Praha, 1994. ISBN 80-7184-681-3
85
Přílohy Příloha 1: Informovaný souhlas
Domov Sue Ryder Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy
Vážení klienti, milí rodinní příslušníci, Dovoluji si Vás oslovit s prosbou o spolupráci. Jmenuji se Natálie Lupienská a v domově Sue Ryder působím jako individuální ergoterapeutka. V současné době si doplňuji vzdělání v magisterském oboru Obecná antropologie na Fakultě humanitních studii Univerzity Karlovy a ve své závěrečné diplomové práci se zabývám neverbálními projevy seniorů při interakci s terapeutickým zvířetem (konkrétně s morčetem). Ke zpracování této práce potřebuji získat krátké videozáznamy z mého ergoterapeutického působení s klienty a proto bych Vás velice ráda poprosila o souhlas s tímto postupem. Zmíněné krátké videonahrávky jsou pouze pro mé vlastní studijní a výzkumné účely, nebudou nikde prezentovány ani nijak šířey. Anonymita bude samozřejmě zajištěna. Cílem mé práce je mimo jiné přispět k lepšímu pochopení problematiky kontaktu senior – zvíře a pomoci tak ke zkvalitnění terapie (nejen) v domově Sue Ryder.
V případě, že byste mi chtěli pomoci a souhlasíte s pořízením videonahrávek pro účely výzkumu, prosím připojte svůj podpis k přiloženému Informovanému souhlasu.
Předem velmi děkuji!
Bc. Natálie Lupienská, domov Sue Ryder
V případě jakýchkoli nejasností či dotazů mě neváhejte kontaktovat na e-mailu [email protected] popř. osobně v Denním stacionáři domova Sue Ryder a to v pondělí 9:30 – 16h či v pátek 9:30 – 14h.
Informovaný souhlas
Nemám námitek proti tomu, aby moje terapie s ergoterapeutkou Bc. Natálií Lupienskou byla zaznamenána na videokameru a následně použita ke zpracování pro její studijní a výzkumné účely na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
V Praze dne: _________________
Jméno a příjmení: _____________________________
Podpis: ______________________
Příloha 2: Deklarace mezinárodní organizace IAHAIO Rezoluce 1. Lze používat jen těch domácích zvířat, která byla cvičena metodami pozitivního zpevnění a která dosud měla a dále budou mít náležité ustájení či ubytování a náležitou péči. 2. Jsou dány záruky, že používaná zvířata jsou chráněna před nepříznivými vlivy. 3. Použití zvířat připravených pro pomocné činnosti a/nebo terapii je potenciálně užitečné a prospěšné v každém daném případě. 4. Jsou stanovena základní pravidla, která zajišťují všem zúčastněným osobám bezpečnost, snižují riziko, poskytují tělesnou i citovou jistotu, zajišťují zdraví, důvěru a svobodu volby, prostorové podmínky, náležité využití zdrojů financujících programy, přiměřenou pracovní zátěž, jasně definované role, důvěrnost, pravidla komunikace a podmínky k výcviku.
Příloha 3: MMSE test (Mini-Mental State Examination)
Otáčení trupu Krčení rameny
Leknutí
Povzdechnutí
3
4
5
6
7
Pohyby hlavy
Naklonění do strany
1
Pohyby trupu
Hlava dole
Hlava k objektu
Hlava na stranu
8
9
10
2
Projev Naklonění dopředu mírné Naklonění dopředu úplné
Číslo projevu
Kategorie
Příloha 4: Etogram
úklon hlavy na stranu, ucho se přibližuje k rameni a poté zpět
hlava je natočená obličejem k objektu, většinou zároveň oči fixují předmět
hlava je v předklonu, brada se téměř opírá o prsa
rychlé zvednutí a poklesnutí hrudníku doprovázené jedním prudkým výdechem vzduchu
opěradlo a trup svírají 30° a více trup a hlava se naklánějí do stran (ve snaze lépe vidět na objekt trup se vytáčí z pasu, dochází k rotaci v bederní a hrudní části páteře ramena se zvednou nahoru a dolů krátké rychlé trhnutí tělem, často doprovázené přitažením horních končetin k tělu a zvednutím obočí
opěradlo a trup svírají 0 - 30°
Popis projevu
SD
SD
SD
AF
AF
AF
AF
AF
SD
SD
AF/SD
Zkratky: AF = akt - měření frekvence SD = stav - měření délky OS = objektově specifický projev OU = objektově univerzální projev
OU
OU
OU
OU
OS
OU
OU
OS
OU
OU
OS/OU
S3
vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
S3
S3
S3
vyřazeno z analýzy
vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
S3
S3
S3
Poznámka
Kompletní a bez zvuku
Typ videa Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
S3 – vyskytuje se ve všech 3 situacích S2 – vyskytuje se pouze ve 2 situacích S1 – nemá smysl porovnávat š – šálek, m - morče, p - plyšové zvíře
Mimika obličeje (ústa a oči)
Kategorie
Mluvení
Otevřená ústa bez mluvení
Poklesnutí koutků
19
20
Hlava k terapeutovi
15
18
Rozhlížení se
14
Smích
Záporné vrtění hlavou
13
17
Přikyvování hlavou
12
Úsměv
Záklon hlavy
11
16
Projev
Číslo projevu
Popis projevu hlava jde dozadu, krk se odhaluje (např. při smíchu) souhlasné přikyvování hlavou, hlava se lehce pohybuje nahoru a dolů (zahrnuty i téměř neznatelné pohyby) odmítavé vrtění hlavou, hlava se pohybuje ze strany na stranu (zahrnuty i téměř neznatelné pohyby) nesoustředěné rozhlížení okolo, otáčení hlavou, nezájem o objekt hlava i obličej směřují k terapeutovi, téměř vždy spojeno s upřením očí na terapeuta, často také spojeno s mluvením na terapeuta kontrakce m. zygomaticus, koutky úst se odtahují dozadu a nahoru, ústa mohou být zavřená i otevřená kontrakce m. zygomaticus, koutky úst se odtahují dozadu a nahoru, ústa mohou být zavřená i otevřená, patrný souhyb tělem opakovaným rychlým vydechováním vzduchu rty se pohybují, ústa se otevírají a zavírají, dochází k produkci slov ústa jsou otevřena, rty nejsou u sebe, nedochází k produkci slov, nedochází k úsměvu koutky úst na chvíli krátce poklesnou AF
SD
SD
AF
SD
SD
SD
AF
AF
AF
AF/SD
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OS/OU
S3 vyřazeno z analýzy
Výřez bez zvuku
S3
Výřez bez zvuku Výřez bez zvuku
S3
S3
Kompletní a bez zvuku
Výřez bez zvuku
S3
Kompletní a bez zvuku
S3
S3
Kompletní a bez zvuku
Výřez bez zvuku
S3
S3
Poznámka
Kompletní a bez zvuku
Typ videa Kompletní a bez zvuku
Mluvení a pohledy
Kategorie
Mluvení na objekt
Mluvení na terapeuta
27
28
Pokles obočí
24
Pohled na terapeuta
Zdvihnutí obočí
23
26
Pohyby čelistí
22
Pohled na objekt
Semknuté rty
21
25
Projev
Číslo projevu
SD
SD
SD
oči a většinou také obličej směřují k terapeutovi rty se pohybují, ústa se otevírají a zavírají, dochází k produkci slov, hlava a obličej většinou směřují k terapeutovi, významově se jedná o promlouvání k terapeutovi rty se pohybují, dochází k produkci slov, hlava a obličej směřují většinou k objektu, významově se jedná o promlouvání k objektu
SD
AF
AF
SD
SD
AF/DS
oči a většinou také obličej směřují k objektu
poklesnutí obočí dolů, tzv. zamračení, často se objeví vertikální vrásky nad kořenem nosu
zdvihnutí obočí a zvýraznění horizontálních kožních rýh na čele
Popis projevu Rty jsou pevně semknuty, ústa jsou zavřená Motorická aktivita úst, ústa mohou být zavřená i otevřená, dochází k manipulaci s případnou zubní protézou, pohyb připomínající žvýkání
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OS/OU
S2 mp
S3
Kompletní a se zvukem
S3
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a se zvukem
S3
S3
S3
S3
S3
Poznámka
Kompletní a bez zvuku
Výřez bez zvuku
Výřez bez zvuku
Výřez bez zvuku
Typ videa Výřez bez zvuku
Mnutí dlaní
Napřažení obou rukou
Ruce na obličeji
Ruce na objektu
Ilustrátory obou rukou
31
32
33
34
35
36
Ruce na kolenou
30
Pohyby jednou horní končetinou
Složené ruce
29
Pohyby obou horních končetin
Ruka na koleni
Složené ruce
29
Pohyby obou horních končetin
Projev
Číslo projevu
Kategorie
dlaň je položena palmární stranou na koleni
nespecifická gestikulace oběma rukama, dopomoc při vyjadřování (např. ukazování prstem, apod.)
SD
AF
SD
AF
AF
paže od těla směřují kupředu, dlaně jsou otevřené dotyk obličeje rukama (nosu, čela, tváře, úst, …) obě ruce se dotýkají objektu, může být přerušováno krátkým oddálením jedné ruky na dobu méně než cca 2s
AF
AF
SD
SD
AF/DS
dlaně jsou položeny palmární stranou na kolena dlaně se navzájem o sebe mnou
obě ruce se vzájemně dotýkají, např. jedna dlaň je v ložena do druhé, hřbet jedné ruky je vložen do dlaně druhé ruky, popř. jsou prsty obou rukou propletené
Popis projevu obě ruce se vzájemně dotýkají, např. jedna dlaň je v ložena do druhé, hřbet jedné ruky je vložen do dlaně druhé ruky, popř. jsou prsty obou rukou propletené
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OU
OS/OU
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
vyřazeno z analýzy
S3
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
S3
S3
Poznámka
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Typ videa
Manipulace objektem oběma rukama
Kategorie
Pohlazení prsty
Podrbání objektu
Pohlazení hřbetem ruky či prstů
Otáčení objektem
43
44
45
46
Ilustrátory
40
Pohlazení dlaní
Ruka na objektu
39
42
Ruka na obličeji
38
Pohlazení prstem
Napřažení ruky
37
41
Projev
Číslo projevu
SD
Ruka spočívá klidně na objektu déle než 2s
konečky prstů obou rukou se dotýkají objektu a pohybují se rychle po povrchu objektu dorzální strana ruky či prstů obou rukou se dotýká objektu a pohybuje se po povrchu objektu ruce otáčejí předmětem tak, aby bylo možné si jej prohlédnout ze všech stran
obě dlaně se celou palmární stranou dotýkají objektu a pohybují se po povrchu objektu konečky prstů obou rukou se dotýkají objektu a pohybují se jemně a pomalu po povrchu objektu, dlaň se nezapojuje
obě ruce se jedním prstem dotýkají objektu a pohybují se po povrchu objektu
nespecifická gestikulace jednou rukou, dopomoc při vyjadřování (např. ukazování prstem, apod.)
AF
SD
AF
AF
AF
AF
AF
AF
AF
AF/SD
Popis projevu paže od těla směřuje kupředu, dlaň je otevřená dotyk obličeje rukou (nosu, čela, tváře, úst, …)
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OU
OU
OU
OU
OS/OU
vyřazeno z analýzy
S2 šp
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
vyřazeno z analýzy
S3
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
S3
S3
Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
Poznámka vyřazeno z analýzy
Typ videa Kompletní a bez zvuku
Manipulace objektem jednou rukou
Kategorie
Pohlazení dlaní
Pohlazení prsty
Podrbání objektu
Pohlazení hřbetem ruky či prstů
Poklepání na objekt
Otáčení objektem
52
53
54
55
56
„Hopkání“ s objektem
49
51
Objekt k obličeji
48
Pohlazení prstem
Stisknutí objektu
47
50
Projev
Číslo projevu
konečky prstů se dotýkají objektu a rychle se pohybují po jeho povrchu dorzální strana ruky či prstů se dotýká objektu a pohybuje se po jeho povrchu klouby prstů jedné ruky opakovaně narážejí na objekt ruka otáčí předmětem tak, aby bylo možné si jej prohlédnout ze všech stran
konečky prstů se dotýkají objektu a pohybují se jemně a pomalu po povrchu objektu, dlaň se nezapojuje
celá dlaň se palmární stranou dotýká objektu a pohybuje se po povrchu objektu
jeden prst se dotýká objektu a pohybuje se po povrchu objektu
SD
AF
AF
AF
AF
AF
AF
AF
AF
ruce přitisknou předmět k obličeji ruce manipulují s objektem několikrát za sebou ve směru nahoru a dolů (náznak pohybu plyšového morčete či potěžkání hrnku)
AF
AF/SD
Popis projevu obě ruce pevně a rychle stisknou objekt
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS/OU
vyřazeno z analýzy S1 š vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
S2 mp
S2 mp
S2 mp
S2 mp
vyřazeno z analýzy
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
S1 p
Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
Poznámka
Typ videa
Pohyby dolních končetin
Kategorie
Objekt k obličeji
„Hopkání“ s objektem
58
59
Překřížené dolní končetiny
Stisknutí objektu
57
60
Projev
Číslo projevu
překřížení nohou v kterékoli úrovni včetně nohy přes nohu SD
AF
AF
ruka přitiskne předmět k obličeji ruka manipuluje s objektem několikrát za sebou ve směru nahoru a dolů, náznak pohybu plyšového morčete či hrnku
AF
AF/SD
Popis projevu ruka pevně a rychle stiskne objekt
OU
OS
OS
OS
OS/OU
Kompletní a bez zvuku
Kompletní a bez zvuku
vyřazeno z analýzy
S2 šp
vyřazeno z analýzy
S1 p
Kompletní a bez zvuku Kompletní a bez zvuku
Poznámka
Typ videa
