Univerzita Karlova v Praze

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Emil Doležel

NEOPRÁVNĚNÉ UŽITÍ AUTORSKÉHO DÍLA, AUTORSKÁ ODMĚNA

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Alexandra Wünschová Pujmanová

Katedra: Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního

Datum vypracování práce: 31. srpna 2008

Prohlášení

Prohlašuji,

že

jsem

předkládanou

diplomovou

práci vypracoval/a

samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Praze dne 31. 8. 2008

Emil Doležel

Poděkování

Děkuji JUDr. Alexandře Wünschové Pujmanové, vedoucí mé diplomové práce, za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

V Praze dne 31. 8. 2008

Emil Doležel

Neoprávněné užití autorského díla, autorská odměna

Emil Doležel, 2008

Obsah 1.

ÚVOD ...................................................................................................................................... 3

2.

AUTORSKÉ DÍLO A JEHO NEOPRÁVNĚNÉ UŽITÍ ..................................................... 5 2.1.

VYMEZENÍ AUTORSKÉHO DÍLA ......................................................................................... 5

2.2.

AUTORSTVÍ, SPOLUAUTORSTVÍ A DÍLO SOUBORNÉ ........................................................... 8

2.3.

DRUHY AUTORSKÝCH DĚL ............................................................................................. 11

2.4.

DÍLA VYLOUČENÁ Z AUTORSKOPRÁVNÍ OCHRANY......................................................... 12

2.5.

AUTORSKÁ PRÁVA OSOBNOSTNÍ A MAJETKOVÁ ............................................................. 13

2.6.

PRÁVO DÍLO UŽÍT ........................................................................................................... 15

2.7.

MIMOSMLUVNÍ INSTITUTY UŽITÍ DÍLA............................................................................ 18

2.7.1.

Užití volného díla ..................................................................................................... 18

2.7.2.

Volné užití díla.......................................................................................................... 19

2.7.3.

Zákonné licence........................................................................................................ 19

2.8.

3.

2.8.1.

Obecně...................................................................................................................... 22

2.8.2.

Subjekty .................................................................................................................... 23

2.8.3.

Způsoby užití podle licenční smlouvy ....................................................................... 24

2.8.4.

Formální náležitosti smlouvy.................................................................................... 25

2.8.5.

Výhradní a nevýhradní licence ................................................................................. 26

2.8.6.

Obsahové náležitosti licenční smlouvy ..................................................................... 27

2.8.7.

Obchodování s licencí .............................................................................................. 28

2.8.8.

Odstoupení od smlouvy a zánik licence .................................................................... 29

OCHRANA AUTORSKÝCH PRÁV .................................................................................. 30 3.1.

VEŘEJNOPRÁVNÍ OCHRANA............................................................................................ 30

3.1.1.

Správněprávní ochrana ............................................................................................ 31

3.1.2.

Trestněprávní ochrana ............................................................................................. 32

3.2.

4.

LICENČNÍ SMLOUVA ....................................................................................................... 22

SOUKROMOPRÁVNÍ OCHRANA ........................................................................................ 36

3.2.1.

Aktivní a pasivní věcná legitimace ........................................................................... 36

3.2.2.

Předmět žaloby ......................................................................................................... 38

3.2.3.

Příslušný soud .......................................................................................................... 39

3.2.4.

Jednotlivé druhy nároků (žalob)............................................................................... 39

AUTORSKÁ ODMĚNA....................................................................................................... 45 4.1.

AUTORSKÁ ODMĚNA Z LICENČNÍ SMLOUVY ................................................................... 45

4.2.

AUTORSKÁ ODMĚNA ZE ZÁKONA ................................................................................... 46

4.2.1.

Odměna při opětném prodeji originálu (§24) .......................................................... 47

4.2.2.

Odměna za rozmnožování díla pro osobní potřebu (§25) ........................................ 48

4.2.3.

Odměna za půjčování vydaného díla (§37 odst. 2)................................................... 50

4.2.4.

Odměna z pronájmu zvukového nebo zvukově obrazového díla (§49 odst. 3).......... 51

1


4.2.5. 4.3.

Emil Doležel, 2008

Právo na přiměřenou dodatečnou odměnu (§49 odst. 6) ......................................... 52 KOLEKTIVNÍ SPRÁVA A VÝPLATA ODMĚN ...................................................................... 53

4.3.1.

Kolektivní správa...................................................................................................... 53

4.3.2.

Výplata odměn.......................................................................................................... 55

5.

ZÁVĚR .................................................................................................................................. 57

6.

SEZNAM ZKRATEK .......................................................................................................... 58

7.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY................................................................................. 59

8.

INTERNETOVÉ ZDROJE.................................................................................................. 60

2


Emil Doležel, 2008

1. ÚVOD Dnes žijeme v již poměrně globalizované společnosti, která si uvědomuje význam duševního vlastnictví pro svůj budoucí trvale udržitelný rozvoj. Všechny vyspělé světové civilizace staví svůj hospodářský a kulturní růst na intelektuální tvorbě. Také proto se nejen jednotlivé státy, ale i mezinárodní společenství, snaží intelektuální tvorbu ochránit. Duševní tvorba byla po staletí nedoceněna. To bylo velikým demotivujícím faktorem pro každého autora, umělce či vynálezce. V historii nalezneme obrovské množství významných osobností na poli intelektuální tvorby, které celý svůj život přes své nesmírně cenné přínosy pro společnost žili v nouzi a bídě. Byli to - pro své odhodlání věnovat se i přes tato úskalí svému oboru - spíše hrdinové. V podstatě byli společností zneužíváni. Jejich díla poskytnutá společnosti nebyla nikdy dostatečně odměněna. Jednalo se o jev, který bychom dnes s trochou nadsázky mohli pojmenovat „neoprávněné užití“, byť tehdy ještě nebylo neoprávněné. Se společenským rozvojem si začala společnost uvědomovat, že ochrana a ocenění intelektuální tvorby by bylo nejen spravedlivé pro individuální autory, ale přínosné i pro celou společnost, která tím získá stabilní přísun pokroku. Bylo tedy vytvořeno právo duševního vlastnictví, jako nástroj, který je schopen poměrně efektivně chránit nároky a práva autorů, umělců a vynálezců, a tím i jejich pro společnost prospěšnou budoucí tvorbu. Teprve se vznikem autorskoprávní ochrany, jako součásti ochrany práv duševního vlastnictví, a vymezením pojmu užití autorského díla lze však hovořit o užití neoprávněném. Téma neoprávněného užití je v současné společnosti velmi aktuální. I přesto, že byla určitá práva a povinnosti ve vztahu k autorskému dílu již nastavena, problém zneužívání autorských děl zůstává ve společnosti z historie hluboce zakořeněn. Autorská díla, jako předmět vlastnictví, jsou nadále zneužívána, a to stále ve větším měřítku.

3


Emil Doležel, 2008

Problematika neoprávněného užití je svým rozsahem velmi široká. Není proto možné ji vměstnat do několika málo stran. Proto si také tato práce klade za cíl nastínit pouze základní přehled o problematice neoprávněného užití, a to zejména z pohledu současné právní úpravy v České republice. Než aby se zaměřila pouze na jeden dílčí problém, snaží se pohlížet na problematiku spíše z globálního pohledu. Možná tak v některých částech nebude obsažena probíraná problematika do všech podrobností, vše podstatné pro téma neoprávněného užití je v ní ovšem zahrnuto.

Tato práce je sepsána dle právního stavu ke dni 31. srpna 2008.

4


Emil Doležel, 2008

2. AUTORSKÉ DÍLO A JEHO NEOPRÁVNĚNÉ UŽITÍ Aby bylo vůbec možné zaobírat se problematikou neoprávněného užití autorského díla, je třeba přesně vymezit, co autorské dílo je, což ve stručnosti vyložím v následující kapitole.

2.1. Vymezení autorského díla Autorským dílem je dílo, které splňuje definiční znaky, uvedené v zákoně. Autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb., v platném znění, dále jen „autorský zákon“) obsahuje takovou definici v §2 odst. 1, v tzv. generální klauzuli, jež obsahuje 3 zásadní pojmové znaky autorského díla. Těmito znaky jsou: 1) musí jít o dílo literární, jiné umělecké dílo nebo dílo vědecké, které je 2) jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je 3) vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.

K jednotlivým znakům lze uvést následující. Ad 1) Autorským právem je chráněn pouze takový výsledek tvůrčí činnosti, jenž vyplývá z literární, jiné umělecké (divadelní, hudební, výtvarné, filmové, atd..), či vědecké činnosti. Dílo, jako tvůrčí zpracování myšlenky, tedy musí být objektivně vnímáno jako součást kategorie literatury, umění či vědy. Tím se autorské dílo také vymezuje vůči ostatním výsledkům tvůrčí duševní činnosti, jakými jsou např. patenty, užitné či průmyslové vzory, apod.

Ad 2) Autorské dílo je jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora. Tvůrčí činností se rozumí činnost duševní, nikoli tedy činnost mechanická,

5


Emil Doležel, 2008

automatická, technická, řemeslná, činnost založená na zručnosti, zdatnosti, organizačních schopnostech či investičních možnostech, a to i přesto, že tyto ostatní vyjmenované činnosti jsou při vytváření díla často použity. Pro autorské právo je však rozhodující pouze činnost duševní. Jedinečnost díla, jako výsledku tvůrčí činnosti, je vnímána ve smyslu autorskoprávní individuality díla. Jedná se o jedinečnost v zásadě statistickou, neboli že není možné, aby byla autorským právem chráněna dvě naprosto shodná (či téměř totožná1) díla, aniž by jedno z nich nebylo plagiátem, resp. aniž by nebyla autorským dílem díla obě. Výjimkou z této zásady je pak samotným autorským zákonem přiznaná ochrana i dílům, které podmínku jedinečnosti nesplňují a postačí pouze jejich původnost (viz dále).

Ad 3) Vyjádření díla v jakékoli smysly vnímatelné objektivní podobě, neboli dílo je objektivně sdělitelné nebo jinými osobami seznatelné. Tento prvek je vyjádřením evropské kontinentální koncepce, která je založena na zásadě bezformálnosti autorského práva. To znamená, že autorské právo k dílu vzniká již okamžikem jeho vytvoření a to ex lege. Pro vznik autorského díla tedy není rozhodující žádný další akt, jako je např. zápis do evidence, apod. Z teoretickoprávního hlediska je vytvoření díla tzv. jinou subjektivní právní skutečností, nikoli právním úkonem. K uznání vytvořeného díla za dílo autorské postačuje jakékoli objektivní vyjádření, a to i dočasné 2. Pro vznik ani pro zveřejnění díla se nevyžaduje jeho fixace na hmotném nosiči. Postačí např. předvedení nebo veřejné provozování.

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola I. B., Pojem díla a subjektivního práva autorského, s. 28. 1

Například vyjádření světelnými či zvukovými vlnami (laserová show nebo hudební produkce – koncert). 2

6


Emil Doležel, 2008

Takto je tedy v zákoně vymezeno autorské dílo pomocí obecné generální klauzule. Určení toho, zda se jedná o autorské dílo, tedy že dílo splňuje pojmové znaky autorského díla, je otázkou právní. V praxi se k jejímu posouzení používá např. vědecký dotazník3.

Kromě děl, která spadají do uvedené generální klauzule, mezi autorská díla zákon v §2 odst. 2 řadí též za určitých podmínek počítačový program, databázi a původní fotografii. U těchto děl není třeba, aby byly splněny všechny 3 uvedené pojmové znaky autorského díla. Zákon pro ně totiž vytváří právní fikci autorského díla a za autorská díla je prohlašuje. Tato díla nemusí být díly uměleckými ani vědeckými. Dokonce se nemusí vždy jednat o díla jedinečná. Postačí jen, že jsou to díla původní, tedy že jsou výsledkem tvůrčí činnosti autora.4 Z toho vyplývá, že u děl, které jsou chráněny na základě této fikce, není vyloučeno, aby jako výsledek tvůrčí činnosti dvou různých autorů nezávisle na sobě vznikla stejná databáze, program, či fotografie.

Pokud to tedy shrneme, tak za autorské dílo lze považovat dílo, které buď splňuje 3 uvedené definiční znaky v generální klauzuli, anebo je za autorské dílo považováno na základě uvedené právní fikce. V obou případech však musí být původním výtvorem autora a musí být vyjádřeny v objektivně vnímatelné podobě. Autorské právo se vztahuje na dílo dokončené, na jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, jsou-li díly, anebo jsou-li za díla považovány ve smyslu výše uvedených podmínek generální klauzule. Jde tedy

3

Např. viz: http://is.muni.cz/elportal/estud/praf/js08/pravo/law/ppm/pdf/priloha3.pdf

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola I. B., Pojem díla a subjektivního práva autorského, s. 28. 4

7


Emil Doležel, 2008

o ochranu autorského díla jako celku, zatímco samozřejmě není vyloučena i ochrana jeho částí, které samy o sobě splňují vymezení generální klauzule (tzv. vnější ochrana). Ostatní části autorského díla, byť je možné je odlišit od celku, avšak nesplňují všechny pojmové znaky autorského díla, požívají pouze toliko ochrany jako součást autorského díla (tzv. vnitřní ochrana). Podle §2 odst. 4 AZ je předmětem autorského práva též dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu do jiného jazyka. Takovým dílům se říká také díla odvozená. Budou-li tato odvozená díla splňovat znaky díla autorského samy o sobě, budou rovněž požívat autorskoprávní ochrany. Z toho vyplývá, že zákon neposkytuje ochranu každému zpracování díla, ale pouze takovému, které lze mimo jiné považovat za výsledek tvůrčí činnosti zpracovatele. Ke zpracování díla, jak bude ještě ukázáno dále, je však potřeba svolení autora díla původního, zpracovávaného. To bude potřeba i k jeho následnému

užití.

Kromě

svolení autora

zpracovaného

díla

je

tedy

k oprávněnému užití třeba svolení i autora díla původního. Odvozenému dílu však za splnění uvedených podmínek autorskoprávní ochrana vznikne i bez řádného souhlasu ke zpracování.5 Pokud zpracováním nevznikne samostatné autorské dílo v uvedeném smyslu, bude se na toto dílo každopádně vztahovat ustanovení §11 odst. 3 AZ (o poskytnutí souhlasu se zpracováním).

2.2. Autorství, spoluautorství a dílo souborné Podle §5 AZ je autorem fyzická osoba, která dílo vytvořila. Vychází se z toho, že autorem může být jen fyzická osoba, která jediná může být považována za originárního (původního) nabyvatele autorského práva. Naproti tomu v angloamerické právní kultuře není vyloučeno, aby byla za autora RADVANOVÁ, S. a kol. Občanské právo hmotné 3, 4. vyd., Praha: ASPI, 2007. Díl pátý, kapitola §10 Zpracování a překlad díla, s. 203. 5

8


Emil Doležel, 2008

považována i osoba právnická (např. výrobce filmu).6 Podle evropské koncepce pouze fyzická osoba má schopnost pomocí své vlastní tvůrčí duševní činnosti vytvořit autorské dílo. Autorem může být i osoba nezletilá a dokonce osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům. Tyto osoby se však musí nechat při výkonu svých autorských práv zastupovat (zákonnými zástupci nebo opatrovníky). V praxi mohou vznikat nejasnosti, kdo je skutečným autorem toho kterého díla. Na základě čl. 15 odst. 1 Bernské úmluvy je v §6 AZ stanovena vyvratitelná domněnka autorství. Podle ní je autorem ten, jehož pravé jméno (případně nepochybný pseudonym) je obvyklým způsobem uvedeno na díle, resp. je uvedeno v rejstříku předmětů ochrany u kolektivního správce, není-li prokázán opak. Pokud nebude domněnka dostačující k prokázání autorství k dílu, může na řadu přijít určovací nárok a autorství bude určeno soudem. (viz dále - kapitola soukromoprávní ochrana). Autorský zákon počítá i s případy, kdy autorů jednoho díla může být více. Rozlišuje v této souvislosti tři základní typy děl. Dílo spoluautorů (§8 AZ), dílo souborné (§2 odst. 5 a 2 AZ) a dílo kolektivní (§59 AZ).

Spoluautorské dílo je dílo vzniklé společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné – spoluautorské. Práva k tomuto dílu přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. O nakládání se spoluautorským dílem rozhodují všichni spoluautoři jednomyslně. Neplatí zde spoluvlastnický většinový princip dle §139 OZ. Znamená to v praxi, že není-li mezi spoluautory dohodnuto jinak, je potřeba například při poskytnutí licence k užití díla získat souhlas od všech spoluautorů. Zákon dále upravuje

CHALOUPKOVÁ, H.; HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související: Komentář. 3. vyd., Praha: C.H.Beck, 2007, s. 11. 6

9


Emil Doležel, 2008

další pravidla tohoto institutu. Zabývat se jimi blíže by však nebylo vzhledem k tématu potřebné. Pro dílo souborné, které autorský zákon vymezuje v §2 odst. 5, je charakteristické, že na rozdíl od díla spoluautorského, zde jednotlivé příspěvky „spolu-autorů“ jsou způsobilé být samostatným autorským dílem. U díla spoluautorského sice lze jednotlivé příspěvky odlišit, ovšem nemohou být samy o sobě autorským dílem.7 Zákon definuje dílo souborné jako dílo složené z nezávislých

děl

nebo

jiných

prvků,

které

způsobem

výběru

nebo

uspořádáním obsahu splňuje podmínky autorskoprávní ochrany – tedy zmíněné generální klauzule. Jako příklad autorský zákon uvádí časopis, encyklopedii, antologii, pásmo, výstavu. Do pojmu souborného díla spadá i databáze, a to nejen ta splňující obecné znaky autorského díla, ale i databáze považovaná za autorské dílo prostřednictvím právní fikce (§2 odst. 2 AZ). Autorské právo k soubornému dílu přísluší jeho uspořadateli, ovšem ten smí zahrnout díla jiných autorů do svého souboru pouze s jejich souhlasem. Jejich práva

přitom

zůstávají

tímto

zařazením

nezmenšena.

Z hlediska

neoprávněného užití lze dílo souborné užít pouze se souhlasem autorů děl v něm zařazených a samozřejmě se souhlasem uspořadatele. Zpravidla uspořadatel získá licenci nejen k zařazení díla do souboru, ale také k užití těchto děl v souboru a k poskytnutí tohoto oprávnění k užití dalším osobám (např. čtenářům). Naproti tomu u díla kolektivního nelze, podobně jako u díla spoluautorského, oddělit jeho jednotlivé příspěvky jako samostatná autorská díla. Tím se liší od díla souborného.8 Ovšem oproti dílu spoluautorskému zde CHALOUPKOVÁ, H.; HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související: Komentář. 3. vyd., Praha: C.H.Beck, 2007, s. 13-14. 7

CHALOUPKOVÁ, H.; HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související: Komentář. 3. vyd., Praha: C.H.Beck, 2007, s. 93. 8

10


Emil Doležel, 2008

figuruje fyzická nebo právnická osoba, na jejíž podnět a pod jejímž vedením je autorské dílo tvořeno, a pod jejíž „hlavičkou“ se dílo prezentuje na venek. Tato osoba pak vykonává majetková práva k dílu (jako u díla zaměstnaneckého). Příkladem může být dílo kartografické nebo počítačový program. Zvláštní skupinou děl s více autory je dílo audiovizuální (§62 AZ). Zde zákon vyzdvihuje roli režiséra nad ostatní autory dílčích děl (děl audiovizuálně užitých9) a staví ho do role jediného autora audiovizuálního díla. Autoři audiovizuálně užitých děl však svá autorská práva mají dále a ke zpracování do díla audiovizuální musejí dát svůj souhlas. U audiovizuálního díla bude rovněž důležité, aby samo o sobě splňovalo znaky autorského díla. Například tedy nepůjde

o

autorské

dílo

v případě

televizních

sportovních

přenosů

(nekomentovaných), záznam divadelního představení nebo například záznam promoce, svatby, a podobně.

2.3. Druhy autorských děl Zákon obsahuje v §2 odst. 1 demonstrativní výčet forem (druhů) autorských děl. Rozlišuje díla: • slovesná • hudební • dramatická a hudebně dramatická • choreografická a pantomimická • fotografická a vyjádřená postupem podobným fotografii • audiovizuální (např. kinematografická) • výtvarná (např. malířská, grafická či sochařská) • architektonická včetně urbanistických děl Například scénář, literární předloha, námět, kamera (záběry natočené kamerou), dialogy, výtvarník (výtvarná scéna, animace), komentář, a podobně. 9

11


Emil Doležel, 2008

• užitého umění • kartografická

Tento

zákonný

výčet

byl

zákonodárcem

úmyslně

zvolen

jako

demonstrativní, neboť zejména s ohledem na další vědecký a socioekonomický rozvoj společnosti není možné všechny druhy děl taxativně určit. Mezi díla, která by bylo možné pro příklad uvést, a nejsou v zákoně výslovně uvedena, patří například webová stránka, vědecký výklad, a podobně.

2.4. Díla vyloučená z autorskoprávní ochrany V zákoně jsou dále vymezena díla, která jsou z autorskoprávní ochrany vyloučena, a to buď ve veřejném zájmu (§3 AZ) anebo v důsledku nezpůsobilosti být autorským dílem (§2 odst. 6 AZ). Ačkoli veřejný zájem není v zákonných předpisech blíže vymezen, jedná se o úpravu, která má přednost před zájmem autora, jako jednotlivce, a umožňuje tak zásah do jeho autorských práv, resp. v tomto případě vylučuje jejich vznik. Ve veřejném zájmu se vylučuje z autorskoprávní ochrany úřední dílo10 a výtvor tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo pseudonymní11. Svou povahou je však vyloučení výtvoru tradiční

lidové

kultury

spíše

zákonnou

licencí,

neboť

vyloučení

Za úřední dílo zákon podle §3 písm. a) považuje právní předpis, rozhodnutí opatření obecné povahy, veřejnou listinu, veřejně přístupný rejstřík včetně sbírky jeho listin, úřední návrh úředního díla a jiná přípravná dokumentace včetně úředního překladu takového díla, sněmovní a senátní publikace, obecní kroniky, státní symboly a symboly samosprávných územních jednotek, a jiná díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany. 10

Jako příklad výtvoru tradiční lidové kultury lze uvést lidovou píseň, tradiční lidový kroj, apod.

11

12


Emil Doležel, 2008

z autorskoprávní ochrany není absolutní - je zde zachováno právo na užití díla způsobem nesnižujícím hodnotu.12 Na rozdíl od vyloučení děl ve veřejném zájmu, kde díla takto vyloučená sama o sobě naplňují znaky autorského díla, u druhé uvedené skupiny vyloučených děl se jedná už o díla pojmově nezpůsobilá být autorským dílem. Demonstrativní výčet těchto děl uvádí zákon v §2 odst. 6: námět díla sám o sobě (tj. nápad), denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup (např. recept na přípravu jídla), princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický nebo obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.

2.5. Autorská práva osobnostní a majetková Smyslem autorského práva je ochránit jednak práva autora k jeho dílu proti rušení jinými a ochraňovat jeho právo na autorskou odměnu, ale zároveň také umožnit ostatním aby mohli požívat užitky jeho autorského díla, mají-li na to právo. Mezi těmito dvěma požadavky se snaží autorské právo udržovat spravedlivou rovnováhu. Z jedné strany je velký tlak na to, aby byla možnost užívat autorská díla co nejširším počtem subjektů a za co nejvýhodnějších podmínek, a z druhé strany je zde požadavek na ochranu autora, jako vlastníka práv k jím vytvořenému dílu, i s ohledem na zajištění podpory budoucí autorské tvorbě. Subjektivní autorská práva jsou rozdělena do dvou složek. Je to jednak soubor osobnostních práv autorských a pak složka autorských práv majetkových.

RADVANOVÁ, S. a kol. Občanské právo hmotné 3, 4. vyd., Praha: ASPI, 2007. Díl pátý, kapitola §12 Díla vyloučená z autorskoprávní ochrany, s. 205. 12

13


Emil Doležel, 2008

Osobnostní autorská práva jsou upravena v §11 AZ a skládají se z a) práva dílo zveřejnit b) práva osobovat si autorství c) práva určit, zda a jakým způsobem má být autorství uvedeno při zveřejnění (tzn. právo na uvedení pravého jména, pseudonymu či na anonymní zveřejnění) d) práva na nedotknutelnost díla (právo autora udělit svolení k zásahu do díla, zákaz užívání díla způsobem snižujícím jeho hodnotu a právo na autorský dohled nad užíváním díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu.) Výlučná osobnostní práva však bohužel není možno v této práci dále detailněji rozebírat, a to jak vzhledem k zpracovávanému tématu této práce, tak vzhledem k jejímu rozsahu. Proto se zaměřím spíše na druhou složku autorských práv, a to na práva majetková, která jsou z hlediska tématu neoprávněného užití stěžejní.

Majetková autorská práva jsou upravena v §12 a násl. AZ. Jedná se o práva s ekonomickým významem. Řadíme mezi ně: a) právo dílo užít (§12 - §23 AZ) b) právo na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla (§24 AZ) c) právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu (§25 AZ). Dále do majetkových práv lze zařadit: d) právo na odměnu za půjčování originálu nebo rozmnoženiny vydaného díla (§37 odst. 2)

14


e) právo

na

odměnu

v souvislosti

Emil Doležel, 2008

s pronájmem

originálu

nebo

rozmnoženiny díla zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam (§49 odst. 3) f) právo na přiměřenou dodatečnou odměnu (§49 odst. 6)

Majetková práva podle české právní úpravy trvají po celou dobu autorova života a na rozdíl od práv osobnostních ještě 70 let po jeho smrti. Tato úprava doby trvání je v souladu s mezinárodními smlouvami a směrnicí o harmonizaci doby ochrany13. Po smrti autora se majetková práva stávají předmětem dědictví podle §460 a násl. OZ, nenabude-li pozůstalost žádný ze závětních ani zákonných dědiců, nestává se dílo dílem volným (viz dále), nýbrž stává se v souladu s občanským zákoníkem majetkem státu (jako odúmrť). Další významnou vlastností majetkových práv je jejích nepřevoditelnost. V důsledku toho je nelze postihnout ani výkonem rozhodnutí, ani je nelze zastavit.

2.6. Právo dílo užít Z hlediska tématu práce se v následující kapitole zaměřím blíže na stěžejní majetkové právo, a sice právo dílo užít. Další majetková práva spojená s autorskou odměnou budou ještě rozebrána blíže v kapitole autorská odměna.

Zejména čl. 7 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886 (uveřejněna ve sbírce pod č. 133/1980 Sb.) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících („směrnice o harmonizaci doby ochrany“), která je kodifikované znění zrušené směrnice 93/98/EHS. Směrnice o harmonizaci doby ochrany pro členy evropských společenství dobu trvání ochrany majetkových práv oproti citovaným mezinárodním úmluvám ještě zvyšuje z 50 let na uvedených 70 let po smrti autora. 13

15


Emil Doležel, 2008

Právem dílo užít se dle nauky rozumí výlučné právo autora (popř. jiného majitele práva) dílo zpřístupňovat či jinak předkládat jiným osobám, včetně jeho rozmnožování.14 Do užití díla je zahrnuto i právo nechat užít autorské dílo, neboli udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu těchto užívacích práv (tzv. licenci – viz dále). Právo dílo užít v sobě obsahuje užití díla v původní nebo jiným zpracované či jinak pozměněné podobě, samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky, užití v hmotné či nehmotné podobě, veřejně či neveřejně. Způsobů užití díla je velmi mnoho. Některé zákon v souladu s Bernskou úmluvou, resp. smlouvami WIPO15 i Informační směrnicí16, jakož i ostatními směrnicemi ES přímo vyjmenovává (§12 odst. 4). Někteří teoretici17 rozdělují užívací práva do těchto skupin: a) mechanická práva, tedy práva související s fixací díla na hmotný nosič a následným nakládáním s tímto nosičem, b) práva na sdělování díla veřejnosti (v angl. communication to the public), tj. práva

na

zpřístupňování díla

efemérní

(pomíjivou)

formou

či

prostřednictvím informačních technologií. Tato skupina lze dále rozdělit na práva provozovací a na práva vysílací.

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola I. B., Obsah autorského práva, s. 34. 14

Mnohostranné mezinárodní smlouvy jsou spravovány Světovou organizací duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization,WIPO), která byla vytvořena v roce 1970 na základě úmluvy o jejím vytvoření. Jedna z posledních je například jedna ze dvou tzv. internetových smluv - Smlouva WIPO o právu autorském (WCT – World Intellectual Property Organization Copyright Treaty).

15

Směrnice 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (tzv. „Informační směrnice“). 16

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola I. B., Obsah autorského práva, s. 34-37. 17

16


Emil Doležel, 2008

c) práva synchronizační a práva odvozené tvorby. Tato skupina není v zákoně takto zatříděna. Práva v ní obsažená jsou dovozována výkladem systematickým, teleologickým, historickým či rationem legis.18 Významným znakem je, že užití těchto druhotných, resp. odvozených děl (již zmíněno výše), ať už vzniklých spojením či zpracováním, znamená zároveň vždy užití děl prvotních, tedy těch děl, použitých ve spojení nebo děl zpracovaných. Je tak tedy k užití děl druhotných vždy třeba mít souhlasu autora i díla prvotního. Pro přehlednost jsem se pokusil zpracovat přehled těchto užívacích práv do následující tabulky:

Mechanická práva

Práva na sdělování díla veřejnosti

Práva synchronizační a práva odvozené tvorby

Ty

Právo na rozmnožování díla (§13) Právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny (§14) Právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny (§15) Právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny (§16) Právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny (§17) Právo na živé provozování díla (§19 odst. 1) Právo na přenos živého provozování (§19 odst. 1) Právo na provozování díla ze záznamu (§20 odst. 1) Práva Právo na přenos provozování díla ze záznamu (§20 provozovací odst. 2) Právo na provozování rozhlasového a televizního vysílání (§23) Právo na vysílání díla rozhlasem nebo televizí (§21) Právo na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání Práva vysílací (§22) Tzv. práva digitálního zpřístupňování (§18 odst. 2) Právo na zařazení díla do díla souborného Právo na užití díla zařazeného do díla souborného Právo dílo spojit s jiným dílem Právo užít dílo ve spojení s jiným dílem Právo zpracovat, přeložit či pozměnit dílo Právo užít dílo ve zpracované, přeložené či pozměněné podobě

nejtradičnější

způsoby

autorský

zákon

detailněji

upravuje

v jednotlivých paragrafech, které jsou uvedeny v tabulce (§§ 13-23). Výslovně TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola I. B., Obsah autorského práva, s. 36. 18

17


Emil Doležel, 2008

rovněž uvádí, že dílo lze užít i jiným způsobem než jak je uvedeno. Znamená to tedy, že tento výčet způsobů užití díla není uzavřený, je pouze demonstrativní, a otevírá tak prostor pro užití díla novými prostředky. Na druhou stranu zde mohou vzniknout spekulace, co vše pod pojem „užití díla“ spadá. Zákon však jasně stanoví řadou výjimek, co za užití díla nepovažuje (viz následující kapitola).

2.7. Mimosmluvní instituty užití díla Právo užít autorské dílo uvedenými způsoby má zásadně autor. Může však svá práva propůjčit licenční smlouvou jiné osobě (viz dále). Tato práva mu ovšem podle zásady nepřevoditelnosti autorských práv poskytnutím licence nezanikají. Pouze je povinen strpět jejich výkon jinou osobou v rozsahu ve smlouvě uvedeném. Po skončení licence se autorovi tato práva opět vracejí. Bez udělení licence může jiná osoba dílo užít jen ve zvláštních případech stanovených zákonem. Tato omezení jsou teorií souhrnně nazývána jako mimosmluvní instituty užití díla. Mezi tyto instituty se řadí užití volného díla, volné užití díla a zákonné licence. Tyto výjimky jsou do našeho právního řádu převzaty v souladu s Bernskou úmluvou i Informační směrnicí. Lze je uplatnit pouze 1) v případech stanovaných v autorském zákoně a za předpokladu, že 2) takové užití díla nebude v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím 3) nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Splnění těchto 3 podmínek se označuje jako tzv. třístupňový test a jsou upraveny v §29 odst. 1 AZ.

2.7.1. Užití volného díla Volné dílo je upraveno v §28 odst. 1 AZ a rozumí se jím autorské dílo, u kterého uplynula doba trvání autorských majetkových práv. Zároveň je ovšem 18


Emil Doležel, 2008

stanoveno, že nesmí být dotčena majetková práva zveřejnitele k dosud nezveřejněnému volnému dílu (podle §28 odst. 2 v souladu s čl. 4 směrnice o harmonizaci doby ochrany) a stejně tak nesmí být dotčena ani tzv. postmortální ochrana (upravená v §11 odst. 5), kdy si nikdo jiný než autor nesmí osobovat autorství k dílu, dílo nesmí být užito způsobem snižujícím jeho hodnotu a musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní. Za dodržení výše uvedených podmínek může být volné dílo volně užito, tzn. kýmkoli, bez svolení a bezúplatně.

2.7.2. Volné užití díla Jasně však zákon stanoví v §30 odst. 1, že za užití díla podle zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu (se zákonnými výjimkami). Jedná se o tzv. volné užití díla. Pokud si tedy fyzická osoba dílo například přeloží nebo spojí s jiným pro svou osobní potřebu, nejde o užití díla ve smyslu autorského zákona. Pokud jde o užití přesahující rámec užití pro osobní potřebu, a pokud nebude uzavřena licenční smlouva pro takové užití, bude se vždy jednat o užití neoprávněné. Podobná úprava je obsažena i v §30a odst. 1 písm. a) – „Do práva autorského nezasahuje fyzická osoba, která pro svou osobní potřebu zhotoví tiskovou rozmnoženinu díla na papír nebo podobný podklad fotografickou technikou…“. Toto ustanovení je jakýmsi potvrzením volného nekomerčního užití díla fyzickou osobou pro svou osobní potřebu.

2.7.3. Zákonné licence Zákonnými licencemi se rozumí oprávnění k užití díla založená zákonem. Autorský zákon zná tyto zákonné licence: 19


Emil Doležel, 2008

• licence k užití výtvoru tradiční lidové kultury způsobem nesnižujícím jeho hodnotu [§3 písm. b)]19 • licence k rozmnožování na papír nebo na podobný podklad [§30a odst. 1 písm. b) až d)] • licence k užití díla v souvislosti s předvedením či opravou přístroje (§30b) • citace (§31) • licence výstavní (§9) • licence k propagaci výstavy (§32) • licence k užití díla umístěného na veřejném prostranství (§33) • licence úřední a zpravodajská (§34) • licence k užití díla v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy, v rámci školních představení a užití díla školního (§35) • licence knihovní (§37) • licenci k užití díla souborného (§36) • licenci k užití děl pro zdravotně postižené (§38) • licence pro sociální zařízení (§38e) • licence pro dočasné rozmnoženiny (§38a) • licence pro fotografickou podobiznu (§38b) • licence k nepodstatnému vedlejšímu užití (§38c) • licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým (§38d) Jedná se až na několik výjimek o licence bezúplatné, což znamená, že za užití autorského díla v rámci těchto zákonných licencí nepřísluší autorovi žádná odměna. Těmi výjimkami, kde autor nárok na odměnu má, jsou licence k rozmnožování na papír nebo na podobný podklad podle §30a odst. 1 písm. c) 19

Viz výše - kapitola Díla vyloučená z autorskoprávní ochrany

20


Emil Doležel, 2008

a d), knihovní licence podle §37 odst. 2 a licence pro sociální zařízení upravená v §38e. U těchto tzv. úplatných zákonných licencí je nutné pro jejich naplnění rovněž splnit předpoklad řádně zaplacené autorské odměny. 20 Mimo autorský zákon je ještě upravena zákonná licence k disertačním, diplomovým, bakalářským a rigorózním pracím, která je upravena v §47b zákona o vysokých školách.

Jak pro volné užití díla, tak pro zákonné licence platí, že se tato omezení autorského práva vztahují pouze na díla zveřejněná. Tato podmínka je stanovena v §29 odst. 2 AZ, kde jsou rovněž uvedeny výjimky, na které se nevztahuje (např. licence úřední a zpravodajská). V případech knihovní licence podle §37 odst. 2 a licence pro zdravotně postižené podle §38 odst. 1 písm. a) zákon předpokládá vydání díla. Jak zveřejnění díla, tak jeho vydání, jsou upraveny v §4 AZ. Zveřejněním se rozumí (1) první (2) oprávněné (3) zpřístupnění díla veřejnosti. Zveřejnění předpokládá tedy splnění všech tří předpokladů, jinak se nejedná o zveřejnění a nevzniknou tedy zákonem předpokládané právní následky. (ad 1) Dle zákonné definice musí jít o zpřístupnění první. Dílo lze zveřejnit tedy pouze jednou, a to při prvním zpřístupnění veřejnosti. (ad 2) Dále musí jít o zpřístupnění oprávněné. Za zveřejněné dílo tedy nelze pokládat dílo, které bylo zveřejněno bez souhlasu autora, resp. osoby vykonávající majetková práva (např. vydání díla bez souhlasu autora). (ad 3) Poslední podmínkou je, že dílo je zpřístupněno veřejnosti. Nestačí tedy pouze jeho vytvoření nebo zhotovení kopie. Zákon demonstrativně uvádí formy zveřejnění. Jsou jimi přednesení, předvedení, vystavení nebo vydání. Pokud tedy jde o vydání díla, jedná se o speciální způsob zpřístupnění, který je vázán podle §4 odst. 2 AZ 20

Více v kapitole autorská odměna.

21


Emil Doležel, 2008

pouze na rozšiřování rozmnoženin, čímž se rozumí první prodej či převod (včetně nabízení) vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině. Vydání je tedy vázáno na hmotné vyjádření autorského díla – tzv. nosič (CD, DVD, periodikum, publikace, apod.).

Závěrem lze tedy shrnout, že pokud je autorské dílo užito v mezích a způsobem spadajícím pod některý z mimosmluvních institutů užití autorského díla, které byly předmětem této podkapitoly, nebude se jednat o neoprávněné užití autorského díla, resp. se nebude jednat o užití díla ve smyslu autorského zákona vůbec. Jakékoli použití autorských děl těmito způsoby bude tedy vždy v souladu se zákonem, a tedy oprávněné.

2.8. Licenční smlouva Pokud byly v předchozí kapitole vypočteny způsoby oprávněného užití autorských děl, jež zakládá zákon, věnuji tuto kapitolu stěžejnímu institutu autorského práva smluvního, umožňující oprávněné užití osobám odlišným od autora na základě smlouvy, tedy licenční smlouvě. Z hlediska předmětu této práce, tedy neoprávněného užití, je nutno předeslat, že v praxi poměrně často dochází nejen k užití autorských děl bez existence řádné licenční smlouvy, ale také k užití děl mimo rozsah oprávnění nebo účel v ní sjednaný. Je pak samozřejmě bez právního významu, že se strana, která autorské dílo užila jinak, než bylo sjednáno, odvolává na existenci licenční smlouvy.

2.8.1. Obecně Český autorský zákon stanovuje, na rozdíl od autorskoprávních úprav v zahraniční, zvláštní úpravu autorského smluvního práva. Činí tak v §46 a 22


Emil Doležel, 2008

násl. úpravou typové licenční a podlicencí smlouvy a zvláštního podtypu – licenční smlouvy nakladatelské. Pro úplnost dodejme, že licenční smlouva je využívána nejen v právu autorském, ale i v příbuzných oborech, jako jsou práva k předmětům průmyslového vlastnictví. Tyto obory v některých případech upravují licenční smlouvu pro své účely samostatně. Licenční smlouva je výrazem soukromoprávního charakteru autorského práva. Je to smlouva, jíž autor jako poskytovatel licence poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci), a to k jednotlivým anebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se naproti tomu zavazuje, není-li sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu. Jedná se tedy o závazkový vztah konstitutivní povahy, při němž nedochází k zániku práv autora a jejich převodu na jinou osobu. Autor pouze konstituuje jiné osobě oprávnění k výkonu majetkových práv a je následně povinen sám respektovat a strpět jejich výkon. Pokud by bylo ujednáno, že autor translativně převádí autorská práva na jinou osobu a vzdal by se tím svých práv k dílu, pak takové ujednání by bylo nutné posuzovat jako absolutně neplatný právní úkon. Projevuje se tak již zmiňovaná zásada nepřevoditelnosti autorských práv.

2.8.2. Subjekty Subjekty licenční smlouvy jsou poskytovatel licence a nabyvatel licence.21 Poskytovatelem licence je v autorském právu zejména autor, dále také dědic, stát v případě odúmrtě, zákonem určený vykonavatel majetkových práv (např.

Pro poskytovatele licence je někdy používán pojem „licenciant“ (v zahr. též licensor, cédant de la licence, der Lizenzgeber) a pro nabyvatele „licencionář“ nebo „licenciát“ (v zahr. též licensee, le preneur de licence, der Lizenznehmer). Zdroj: TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1 : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2007. Kapitola druhá, Licenční smlouva, s. 125-126. 21

23


Emil Doležel, 2008

zaměstnavatel), případně kolektivní správce. Nabyvatelem licence pak může být kdokoli v tom smyslu, že nejsou dána žádná speciální omezení. U subjektů, jako u všech občanskoprávních smluv, bude třeba se vždy zabývat jejich způsobilostí k právním úkonům. Na tu se vztahují obecná ustanovení občanského zákoníku, a to jak pro fyzické, tak právnické osoby. Pokud jde o nezletilé, nutno zdůraznit, že i na jejich díla se vztahuje autorskoprávní ochrana, včetně možnosti poskytnout licenci. V mnoha případech však u nich půjde o díla školní, na která se vztahují jistá omezení (§60 AZ). Např. právo školy na poskytnutí licence, právo požadovat úhradu nákladů na vytvoření díla z výnosu z licence, a podobně. Poskytnutí licence nezletilým autorem vyloučeno tedy rozhodně není, nicméně, tak jako k uzavření jakékoli smlouvy nezletilým, bude potřeba i v případě licenční smlouvy jeho zastoupení zákonným zástupcem.

2.8.3. Způsoby užití podle licenční smlouvy V §46 odst. 2 AZ je stanoven zákaz poskytnout licenci k užití díla způsobem, který v době uzavření licenční smlouvy ještě není znám. Projevuje se zde obecné občanskoprávní pravidlo zákazu vzdání se práv teprve v budoucnu vzniklých. Zákon tím chrání hospodářsky slabší stranu, za kterou stát považuje autora. V tomto případě ho chrání před ztrátou budoucích možných výnosů z užití jeho díla pomocí technologií dosud nevynalezených. V licenční smlouvě mohou být stanoveny konkrétně jednotlivé způsoby užití, ale i obecně všechny způsoby užití (neomezená licence), ovšem kromě práv povinně kolektivně spravovaných, která nepovolují individuální výkon (§95 odst. 2 AZ). Neobsahuje-li smlouva ustanovení o způsobu a rozsahu užití vůbec, aplikuje se domněnka, že licence je poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jaký je nutný k dosažení účelu smlouvy. Veškeré

24


Emil Doležel, 2008

užití díla mimo tento rámec bude při absenci jiné licenční smlouvy užitím neoprávněným.

2.8.4. Formální náležitosti smlouvy Soukromé právo je založeno na principu neformálnosti. Ne jinak je tomu i u licenční smlouvy. Licenční smlouva tedy nemá předepsánu písemnou formu. Je tedy na vůli stran, jakou formu pro smlouvu zvolí. Stát do této svobody zasahuje pouze výjimečně, a to v případech kdy je potřeba ochránit dobrou víru třetích osob. Onou výjimkou jsou licenční smlouvy výhradní a dále smlouvy kolektivní a hromadné. U výhradních licenčních smluv tato výjimka z neformálnosti v zájmu ochrany třetích osob může zároveň dobře posloužit při prokazování aktivní věcné legitimace výhradního licencionáře (viz dále) v případě, že někdo neoprávněně zasáhne do jeho výhradních oprávnění. Výhradní licenční smlouva, která by nebyla uzavřena písemně, by byla podle ustanovení občanského zákoníku absolutně neplatná. Plnění na jejím základě však není považováno za bezdůvodné obohacení, jelikož tzv. kausa závazku zde byla naplněna. Jinými slovy tedy že vůle účastníků směřovala k poskytnutí a přijetí plnění z licenční smlouvy, tedy k hospodářskému využívání licence a na druhé straně k přijetí odměny autorem (§455 OZ).22 Uzavírání licenční smlouvy má jistá specifika oproti obecné úpravě v občanském zákoníku. V §46 odst. 5 je stanoveno, že o podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému okruhu osob a podle §46 odst. 6 může být za splnění podmínek návrh smlouvy přijat i

TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1 : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2007. Kapitola druhá, Licenční smlouva, s. 131. 22

a HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. vyd. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006. s. 393-394.

25


Emil Doležel, 2008

konkludentním úkonem. Tato dvě ustanovení jsou reakcí zejména na užití autorských děl v prostředí internetu, ale i jiných informačních technologií. Můžeme si tedy představit uzavření licenční smlouvy způsobem, kdy návrh je nabídnut neurčitému okruhu možných uživatelů prostřednictvím internetu, kteří po splnění podmínek (často např. zaplacení odměny) mohou dílo užít (například stahování počítačových programů, hudby, videa, ale i vyzváněcích melodií do mobilních telefonů apod.).23

2.8.5. Výhradní a nevýhradní licence Licenci je možné poskytnout buď výhradní, nebo nevýhradní. Výhradní licenční smlouva byla již letmo zmíněna výše. Existuje ve dvou formách. Jednak ve formě, ve které autor zavazuje sám sebe dílo nadále neužívat smluveným způsobem (tzv. úplná výhradnost) a za druhé ve formě, kdy autor i přes výhradní licenci může dílo užít nadále i sám (tzv. výhradnost omezená ve prospěch autora). Autor však vždy při výhradní licenci ztrácí procesní

legitimaci

k uplatnění

majetkových

nároků

u

soudu

vůči

neoprávněným uživatelům (viz dále). Zákon stanoví, že pokud nevyplývá ze smlouvy něco jiného, jedná se vždy o smlouvu nevýhradní. U nevýhradní licence je autor nadále oprávněn nejen užít své dílo způsobem, pro který poskytl licenci, ale také může pro ten samý způsob užití udělit licenci další (třetí) osobě. Pro téma této práce je v této souvislosti důležité zdůraznit, že při poskytnutí výhradní licence je smluvený způsob užití konkrétního autorského díla vyhrazen pouze nabyvateli licence (případně i autorovi). Každé užití díla někým jiným je tak nutno posuzovat vždy jako užití neoprávněné. CHALOUPKOVÁ, H.; HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související: Komentář. 3. vyd., Praha: C.H.Beck, 2007, s. 75-77.

23

26


Emil Doležel, 2008

2.8.6. Obsahové náležitosti licenční smlouvy Tak jako každá soukromoprávní smlouva, i smlouva licenční má podstatné náležitosti (lat. essentialia negotii). Autorský zákon vyjmenovává tyto tři obligatorní obsahové náležitosti licenční smlouvy: 1. způsob užití 2. rozsah užití 3. odměna za licenci Ad 1. Způsob užití. Zákon rozlišuje licenci neomezenou, udělenou ke všem způsobům užití, které jsou v době uzavření smlouvy známy, a licenci omezenou, která se vztahuje pouze na jednotlivý ve smlouvě označený způsob užití. Ad 2. Rozsah užití. Rovněž je rozlišen na rozsah neomezený a omezený. Licenci s neomezeným rozsahem lze využít po celém světě, po celou dobu trvání majetkových práv autora a v libovolném množství. Omezený rozsah naopak přesně určuje místo, čas a množství, ve kterém lze autorské dílo užít tím či oním způsobem. Ad 3. Odměna za licenci. Autorské odměně je věnována celá druhá část této práce (viz kapitola Autorská odměna). Pro úplnost, dalšími náležitostmi smlouvy, ovšem nikoli specificky pro smlouvu licenční, jsou údaje jednoznačně identifikující obě smluvní strany a jednoznačná a nezaměnitelná specifikace předmětu, tedy v tomto případě autorského díla. Pro odstranění jakýchkoli případných pochybností při identifikaci děl ve smlouvě, je vhodné, aby se staly jejich hmotné nosiče (CD, papír, apod.) přílohou smlouvy, pokud to ovšem není technicky vyloučeno. V případě, že smluvní strany nezahrnou uvedené tři podstatné náležitosti do své licenční smlouvy, nestává se tato smlouva okamžitě neplatnou. Nejprve bude vhodné pokusit se, při respektování vůle obou stran, vyvodit rozsah a

27


Emil Doležel, 2008

způsob užití z účelu smlouvy podle §50 odst. 2, a to pomocí obecných vykládacích pravidel v občanském zákoníku. Pokud nebude možno ani tímto způsobem dojít k náležitostem licenční smlouvy, stanoví zákon právní domněnky, které podstatné náležitosti smlouvy „doplní“ (§50 odst. 3). V každém případě, pokud se nabyvatel licence při užití díla, vědomě či nevědomě, „nevejde“ do stanovených podstatných náležitostí licenční smlouvy, užije autorské dílo neoprávněně.

2.8.7. Obchodování s licencí Zákon obsahuje úpravu umožňující s licencí obchodovat (§48 odst. 2), a to způsobem spočívajícím ve změně osoby nabyvatele, tedy postoupením. Pro ochranu autora lze však licenci postoupit třetí osobě, ať úplatně či bezplatně, jen s jeho písemným souhlasem, a to i v případě, že licenční smlouva není písemná. Pokud by byla licence postoupena bez souhlasu autora, a dílo bylo užito, jednalo by se o neoprávněné užití. V praxi je často tento souhlas již obsahem samotných licenčních smluv. Souhlas však nemusí být dán předem, ale může být poskytnut i zpětně.24 Rovněž zde existuje informační povinnost postupitele vůči autorovi o tom, že licenci postoupil a o osobě postupníka. Další možností jak úplatně převést licenci je postoupení licence spolu s podnikem (podle ObchZ). V takovém případě dokonce není vyžadován souhlas autora. Udělená licence je zde chápána jako příslušenství podniku a sleduje tedy jeho osud (zásada accesorium sequitur principale). Poslední možností obchodování s licencí je zřízení podlicence. Na rozdíl od postoupení licence, nedochází u poskytnutí podlicence ke změně osoby nabyvatele. Ten pouze zřizuje, maximálně v rozsahu svého oprávnění, TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1 : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2007. Kapitola druhá, Licenční smlouva, s. 147. 24

28


Emil Doležel, 2008

podlicenční právo třetí osobě, aniž by sám jakkoli zmenšil vlastní oprávnění k užití díla. Podlicenční právo lze zřídit pouze tehdy, je-li tak sjednáno v hlavní licenční smlouvě. Nabyvatel podlicence má stejné povinnosti jako držitel licence. Až na jednu výjimku není nabyvatel podlicence v přímém vztahu k autorovi, a to logicky v případě odpovědnosti z porušení osobnostních práv autora. Ve všech ostatních případech je nutno respektovat, že je ve smluvním vztahu pouze s držitelem licence, nikoli s autorem (např. v případě odměny za podlicenci).25

2.8.8. Odstoupení od smlouvy a zánik licence V zákoně jsou výslovně upraveny dva typy odstoupení od licenční smlouvy. Jde o odstoupení pro nečinnost nabyvatele (§53) a odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora (§54). Odstoupení pro nečinnost nabyvatele se týká pouze výhradní licence a poskytuje tak ochranu autorovi proti spekulativnímu získávání licencí, které neslouží k jejich využití, ale pouze k blokování před užitím třetí stranou. Smlouva se za splnění stanovených podmínek (poměrně přísných) ruší od jejího počátku. Odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora. Tento institut lze využít pouze při změně okolností, za kterých byla licence udělena, a pokud nebylo dílo dosud zveřejněno. Za splnění daných podmínek se smlouva ruší rovněž od počátku.

Zánik licence. Licence zanikne samozřejmě v případě, že se na tom strany dohodnou. Mimovolním způsobem však licence může zaniknout také, avšak CHALOUPKOVÁ, H.; HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související: Komentář. 3. vyd., Praha: C.H.Beck, 2007, s. 78-79.

25

29


Emil Doležel, 2008

pouze pokud tak stanoví licenční smlouva (§55 AZ) - jednak smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby. Pokud tedy licenční smlouva s těmito událostmi výslovně nespojí zánik licenčního vztahu, přecházejí práva a povinnosti na právní nástupce.

Pokud by se v uvedených případech nabyvatel licence (bývalý) rozhodl užívat dílo po odstoupení od smlouvy, aniž by byla uzavřena smlouva nová, bude toto užití nutno brát za neoprávněné. Obdobně to platí pro právní nástupce zaniklé právnické osoby, či dědice držitele licence, při sjednaném zániku licenčního vztahu.

3. Ochrana autorských práv Ochranu autorských práv lze rozdělit na dvě větve. Na ochranu veřejnoprávní a soukromoprávní. Podle některých autorů26 lze ještě rozlišit ochranu ústavněprávní, ke které však nelze vzhledem k rozsahu této práce říci nic výrazně specifického pro dané téma.

3.1. Veřejnoprávní ochrana Veřejnoprávní ochranu lze dále rozdělit na ochranu správněprávní a trestněprávní. Zda bude jednání pachatele posuzováno jako trestněprávní delikt (trestný čin) nebo jako správněprávní delikt (přestupek) je rozlišeno zejména na základě jeho společenské nebezpečnosti.

Srov. TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola II. Prostředky právní ochrany duševního vlastnictví na českém území, s. 67-68. 26

30


Emil Doležel, 2008

3.1.1. Správněprávní ochrana Ochranu před neoprávněným užitím autorského díla můžeme na poli správního práva hledat díky novele 216/2006 Sb. přímo v autorském zákoně. Ta s účinností od 22. května 2006 přesouvá úpravu přestupků z přestupkového zákona přímo do zákona autorského. Konkrétně jsou upraveny v hlavě šesté, pojmenované „správní delikty“ (§105a-c). Došlo zároveň k rozšíření o další skutkové podstaty a rovněž k úpravě správních deliktů právnických osob.

Přestupkem je tedy podle těchto ustanovení neoprávněné užití autorského díla (a dalších nehmotných statků dle AZ), neoprávněné zásahy v souvislosti s omezením technických prostředků ochrany práv a nesplnění informační povinnosti při opětovném prodeji originálu. Tyto vyjmenované přestupky (podle §105a) se týkají pouze fyzických osob „nepodnikatelů“, resp. k jejich spáchání nedošlo v souvislosti s podnikáním. Naproti tomu v §105b jsou upraveny správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. To je také jediný rozdíl oproti úpravě přestupků fyzických osob v §105a. Jinak jsou skutkové podstaty přestupků fyzických osob a správních deliktů osob právnických podobné. Ať už jde o přestupky nebo správní delikty právnických osob, v obou případech lze uložit pokutu až 150.000,- Kč. Znamená to tedy desetinásobné zvýšení pokut oproti předchozí úpravě. Při určování její výše se však musí přestupkový orgán (v tomto případě přestupková komise obecního úřadu obce s rozšířenou působností) řídit závažností správního deliktu, způsobem a okolnostmi spáchání, jakož i závažností následků. U přestupků lze souhrnně říci, že podle §3 přestupkového zákona postačí zavinění z nedbalosti. V tom se také liší od trestného činu, kde je vyžadováno úmyslné zavinění. Správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických

31


Emil Doležel, 2008

osob jsou založeny proti tomu na odpovědnosti objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. U právnických osob je však v autorském zákoně zároveň stanoveno, že prokáže-li právnická osoba, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení zabránila, zbavuje se za správní delikt své odpovědnosti. To však nevylučuje stíhání (za přestupek či trestný čin) fyzické osoby, která za právnickou osobu v daném případě jednala.

3.1.2. Trestněprávní ochrana Dalším prostředkem veřejnoprávní ochrany autorského práva je zmíněná ochrana na základě trestněprávních předpisů. Jelikož trestní právo je koncipováno zejména k ochraně celé společnosti a celospolečenských zájmů, je v tomto širokém spektru zahrnuta i ochrana práv k duševnímu vlastnictví. Trestní právo se řídí zásadou ultima ratio, podle které jde o poslední prostředek společenské regulace, a tedy nastupuje až v případě, že všechny ostatní prostředky ochrany selhaly. Z pohledu trestněprávní ekonomie, by měly být trestním právem postihována jen ta nejzávažnější protispolečenská jednání a v této souvislosti je třeba vnímat i úpravu porušování autorských práv v trestním zákoně. Trestněprávní mechanizmy by podle těchto pravidel měly přijít v úvahu pouze v těch nejzávažnějších a nejintenzivnějších případech úmyslného zásahu do autorských práv. Trestněprávní ochrana by tedy neměla sloužit jako ulehčení soukromoprávním žalobcům, ať již jako únik z důkazní nouze nebo jako ulehčení z finanční náročnosti soukromoprávního sporu. Autoři a jiné oprávněné osoby by neměly trestní právo zneužívat a přesouvat své individuální autorskoprávní spory na stát, pokud jim je garantováno právo domáhat se ochrany u soukromoprávních soudů samostatně.27 Bohužel

Tento názor zastává i Ústavní soud: Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na

27

32


Emil Doležel, 2008

v současnosti lze takovéto tendence pozorovat. Vina za tento fenomén neleží však pouze na autorech, nýbrž hlavní příčinu lze vidět v samotné právní úpravě, která jim tento postup nabízí. Trestní ochrana autorského práva je dle mého názoru příliš široká zejména tím, že sankcionuje po objektivní stránce jakékoli porušení autorských práv, pouze s odkazem na autorský zákon (tzv. blanketní úprava). Dle mého názoru by trestní právo hmotné samo mělo blíže vymezit, které zásahy do objektů trestných činů mají být považovány za „hodné“ trestního postihu, a neponechávat tato rozhodnutí na orgánech činných v trestním řízení (při posuzování materiální stránky trestného činu). Dochází tak podle mého názoru k přílišnému rozšiřování trestněprávní ochrany, i když zde existují jiné a poměrně účinné prostředky právní ochrany, zejména soukromoprávní. Tento problém přílišné „kriminalizace“ se podle mne netýká pouze autorského práva a práv souvisejících, ale lze spatřovat i v jiných soukromoprávních i jiných odvětvích. V této souvislosti zde rovněž zůstává poměrně opomenut potenciál správního trestání pro ta méně závažná jednání, která není už vhodné řešit pouze soukromoprávní cestou, ale zároveň je zbytečné je kriminalizovat. Současná právní úprava dle mého názoru umožňuje ještě větší využití správněprávní ochrany namísto ochrany trestněprávní. Trestní právo má však v současnosti jednu velkou přednost oproti správnímu právu, a to jeho poměrně vysokou efektivitu a přehlednost (a tím předvídatelnost). Pokud se však bude na trestní právo přesouvat čím dál větší pole nežádoucích jednání, tyto pozitivní vlastnosti dle mého názoru ztratí.

Trestné činy porušování práv k nehmotným statkům jsou obsaženy v trestním zákoně v hlavě II (trestné činy hospodářské), v oddílu 4 (porušování

individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04)

33


Emil Doležel, 2008

práv k nehmotným statkům). Autorského práva se týká trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§152 TZ). České trestní právo je založeno na tzv. materiálním (materiálněformálním) pojetí trestného činu. Jako každý trestný čin, musí tedy i tento naplňovat materiální i formální znaky. Po materiální stránce musí jít o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost větší než nepatrný. Tento aspekt je dle judikatury právě u tohoto konkrétního činu vždy potřeba důsledně zjišťovat.28 To dle mého názoru souvisí s poměrně širokou úpravou tohoto trestného činu, jak jsem uvedl výše. Formální zákonné znaky trestného činu (skutkovou podstatu TČ) lze rozdělit na objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku a protiprávnost. U trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi uvedu níže jen zkráceně základní prvky skutkové podstaty. Objekt. Objektem je v tomto případě ochrana autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práva k databázi. Objektivní stránka. Objektivní stránka představuje neoprávněný zásah do autorských práv a práv příbuzných. Nejedná se tedy pouze o neoprávněné užití autorského díla, ale o jakýkoli zásah do autorových práv, tedy i do práv osobnostních. Tímto širším rozsahem se poněkud liší trestněprávní úprava od úpravy přestupkové (viz výše), která postihuje pouze neoprávněné užití. Ve všech případech však musí jít o zásah neoprávněný dle autorského zákona. U práv majetkových včetně neoprávněného užití tedy půjde zejména o zásah do práv bez uděleného oprávnění (licence), ale i o zásah do práv mimo rámec zákonných omezení (volné užití, zákonné licence, apod.).

Viz například nález Ústavního soudu 1 ÚS 69/06 (k trestnosti reprodukce děl bez smlouvy s kolektivním správcem autorských práv). 28

34


Emil Doležel, 2008

Subjekt. Pachatelem (subjektem trestného činu) může být kdokoli, resp. jakákoli fyzická osoba. Nemusí splňovat žádnou speciální vlastnost a jde tedy o tzv. obecný subjekt. Určité pokusy o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob již proběhly. Dle mého názoru však tuto funkci při jeho efektivnějším využití je schopno zastat správní trestání. Kriminalizací protispolečenských jednání právnických osob by dle mého názoru došlo jen ke zbytečnému rozšíření trestněprávního postihu a tím ve výsledku k oslabení trestního práva, jak jsem uvedl výše. Specifikem trestního práva v autorskoprávní oblasti však může být, že s rozvojem informačních technologií a především internetu, se pachateli stávají ve větším měřítku i děti (nelegální užití prostřednictvím internetu – stahování, sdílení, apod.) Pro ty trestní zákon posouvá materiální stránku trestného činu na stupeň větší než malý. Subjektivní stránka. Po subjektivní stránce se musí u trestného činu dle §152 jednat o úmysl. Pachateli musí tedy být prokázáno, že do autorských práv bez potřebného oprávnění zasáhnout chtěl. Nemusí však znát detailně obsah autorskoprávní ochrany, ani obsah autorského zákona, byť na něj trestní norma odkazuje (tzv. blanketní dispozice). Postačí pouze, že si bude alespoň v hrubých rysech uvědomovat, že zachází s autorským dílem chráněným zákonem způsobem, na který nemá dostatečné oprávnění.

Za trestný čin neoprávněného zásahu do zákonem chráněných práv k autorskému dílu podle §152 lze uložit podle odstavce 1 trest odnětí svobody až dvě léta nebo peněžitý trest a podle odstavce 2 za kvalifikovanou skutkovou podstatu trest odnětí svobody šest měsíců až pět let, případně trest peněžitý nebo propadnutí věci.

35


Emil Doležel, 2008

3.2. Soukromoprávní ochrana S ohledem na to, co jsem již uvedl a s ohledem soukromoprávní charakter autorského práva, je proti ochraně veřejnoprávní ochrana soukromoprávní naprosto klíčová, z tohoto důvodu jsem jí věnoval následující kapitolu. Při neoprávněném užití autorského díla dochází k porušení autorských práv. Na obranu těchto práv se může soukromoprávní cestou oprávněná osoba dovolávat několika základních nároků, o kterých pojednám níže. Nejprve je však vhodné alespoň v základních rysech zmínit, co je všem těmto nárokům společné. Základním prostředkem ochrany je zde soukromoprávní žaloba, jako forma zahájení civilního procesu na návrh. V české právní úpravě se nevyskytuje ani jeden případ, kdy by při zásahu do práv autorů a oprávněných osob autorského práva, bylo možné zahájit civilní řízení z úřední povinnosti. 3.2.1. Aktivní a pasivní věcná legitimace Každý právní nárok má přesně stanoveny své subjekty. Z procesního pohledu je rozlišujeme na aktivně věcně legitimované a pasivně věcně legitimované. Z procesního hlediska bude aktivně věcně legitimována ta osoba, která je oprávněna podat žalobu. Pasivně věcně legitimována bude pak osoba, proti níž má žaloba směřovat. Aktivně legitimované osoby lze s nadsázkou rozdělit na autora a ty ostatní. Pokud jde o autora, lze odkázat na předchozí kapitoly. Zdůrazním však, že autorem může být pouze fyzická osoba, která dílo svou duševní činností vytvořila. Právnická osoba je tedy z možnosti stát se autorem pojmově vyloučena. Nicméně jak bude dále uvedeno, není tímto vyloučena z okruhu osob, které se mohou domáhat ochrany svých, zejména majetkových, práv. Vedle autora, existuje druhá skupina aktivně legitimovaných osob. Jde o osoby, které mají právo domáhat se ochrany osobnostních práv a také osoby,

36


Emil Doležel, 2008

které se mohou domáhat autorských práv majetkových (včetně zmíněných právnických osob). Podle zákona se ochrany osobnostních práv autora může domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých osob (dle §116 OZ) a právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce, a to i po skončení doby trvání majetkových práv. Do okruhu těchto osob však nespadají dědici, jelikož osobnostní práva smrtí zanikají a nemohou tedy být předmětem dědictví. Ve většině případů jsou však dědici současně v okruhu osob blízkých. U majetkových práv lze obecně říci, že aktivně legitimovány jsou osoby, jejichž právo bylo neoprávněným užitím dotčeno. Do této kategorie spadají zejména legální držitelé licencí, ale také (na rozdíl od osobnostních práv) sem mohou spadat i dědici. Poněkud silnější postavení zde mají držitelé výhradních licencí (zejména při úplné výhradnosti), jelikož v těchto případech ztrácí autor některé své majetkoprávní nároky, které jinak má souběžně s držiteli licencí. Není dokonce vyloučeno, aby se držitel výhradní licence bránil proti neoprávněným zásahům od samotného autora díla. Mezi zmíněné právnické osoby, které mají aktivní věcnou legitimaci k uplatňování majetkoprávních nároků, patří zejména kolektivní správci. Jejich hlavním posláním je právě ochrana majetkových práv autorů. Zejména pro tento účel byly vytvořeny a tomu také odpovídá jejich organizace a zázemí. V praxi je většina majetkoprávních sporů zahájena právě kolektivním správcem a jejich úspěšnost je více než dobrá.29

Pro určení okruhu pasivně legitimovaných osob je třeba vyřešit nejprve otázku jejich soukromoprávní odpovědnosti za delikt. Odpovědnost za ohrožení či zásah do autorských práv je založena na objektivní odpovědnosti, čili bez ohledu na zavinění. Její náležitosti jsou tedy pouze protiprávnost, 29

Blíže o kolektivních správcích viz kapitola autorská odměna.

37


Emil Doležel, 2008

vzniklá škoda a příčinná souvislost mezi nimi. Naproti tomu odpovědnost za škodu vzniklou v souvislosti s porušením autorských práv je odpovědností subjektivní. K jejímu vzniku je tedy potřeba protiprávní jednání, následek a příčinná souvislost, to vše zahrnuto zaviněním (viz dále).

3.2.2. Předmět žaloby Neoprávněné užití díla je soukromoprávní delikt, jehož vznik předpokládá dva základní znaky 1) nakládání s dílem a 2) nedostatek oprávnění k takovému nakládání. Tyto dva znaky musí být splněny zároveň. Demonstrativně lze uvést příklady takových neoprávněných zásahů. U osobnostních práv jde například o: • zveřejnění díla bez souhlasu autora • neuvedení autora díla • zveřejnění jména autora anonymního nebo pseudonymního díla • neoprávněné provedení změn v díle • užití díla jinou osobou způsobem snižujícím jeho hodnotu • neumožnění autorského dohledu U majetkových práv lze uvést tyto neoprávněné zásahy: • užití díla bez souhlasu autora • nezaplacení odměny při opětovném prodeji originálu • nezaplacení odměny v souvislosti s rozmnožením díla pro osobní potřebu

Tyto zásahy proti majetkovým autorským právům mohou být prováděny nejen vůči autorovi (jak je tomu výhradně u osobnostních práv), ale i vůči jiným osobám, které mají např. výhradní licenci. Paradoxně mohou být spáchány i samotným autorem díla (při výhradní licenci úplné).

38


Emil Doležel, 2008

Kromě uvedených neoprávněných zásahů do autorských práv zákon ještě obsahuje některá další jednání, která s neoprávněným užitím souvisí. Například obcházení účinných technických prostředků ochrany práv (§43), odstranění či změna informací o správě práv k dílu a rozšiřování takto pozměněných děl (§44) nebo použití názvu, jenž by mohl způsobit záměnu s jiným dílem (§45). Vzhledem k obcházení účinných technických prostředků ochrany práv existuje v zákoně výjimka pro počítačové programy, aby je bylo možné užívat všemi zákonem dovolenými způsoby30.

3.2.3. Příslušný soud Podle §9 odst. 2 písm. c) OSŘ rozhodují v prvním stupni ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona, o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí autorská práva, krajské soudy.

3.2.4. Jednotlivé druhy nároků (žalob) Nyní se dostáváme již ke konkrétním druhům nároků. Zákon obsahuje demonstrativní výčet nároků v §40 odst. 1. Patří mezi ně nárok na určení autorství (určovací nárok), zdržovací nárok (negatorní nárok), nárok na sdělení údajů (informační nárok), nárok na uveřejnění rozsudku, odstraňovací nárok (restituční nárok), náhrada škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení a satisfakční nárok.

Viz §66 odst. 7 a 8 zákona. Například překládání, rozmnožování, pořizování záložní kopie za účelem užití programu; zkoumání a zkoušení za účelem zjištění myšlenek a principů, apod. 30

39


Emil Doležel, 2008

Určovací nárok. Tento nárok je výslovně uveden v §40 odst. 1 písm. a). Nejedná se však o klasický určovací nárok, který má obyčejně za cíl určení existence či neexistence určitého právního vztahu. V tomto případě jde o speciální ustanovení, které umožňuje s konečnou platností určit autorství k dílu. Pomocí tohoto nároku se lze však domáhat pouze určení svého autorství k dílu, nikoli určení, že autorem žalobce není nebo že autorem je někdo jiný31.

Negatorní nárok neboli nárok na zákaz rušení práva, je pro autorské právo upraven v §40 odst. 1 písm. b). Je to právo aktivně legitimovaných osob domáhat

se

zákazu

určité

hospodářské

či jiné

činnosti,

které

jsou

neoprávněným zásahem do jejich autorských práv. Předpokladem pro uplatnění tohoto nároku je, že neoprávněný zásah do autorských práv trvá nebo hrozí jeho započetí či opakování. Neoprávněným zásahem bude samozřejmě i neoprávněné užití. Zákon obsahuje demonstrativní výčet neoprávněných jednání, jejichž zákazu se lze negatorní žalobou domoci32. V praxi se jedná o velmi často využívaný nárok. Pro úspěšné uplatnění tohoto nároku je však potřeba důsledně dodržet jeho podmínky, tedy musí existovat trvající či hrozící rušení práva. Soudy v praxi např. nepřiznávají tento nárok v případě, kdy strana žalovaná během řízení upustila pod tlakem soudního sporu od neoprávněného zásahu, který je jí žalobcem vytýkán. V takovém případě už zde není ani trvající rušení práva, ani nehrozí jeho opakování a soud tak nemůže tento nárok žalobci přiznat.33 Je pak na žalobci,

31

Viz například rozhodnutí 9 Co 579/71.

Například neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu, a podobně. 32

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola II. Prostředky právní ochrany duševního vlastnictví na českém území, s. 69-70. 33

40


Emil Doležel, 2008

aby využil některý z níže uvedených nároků ke zhojení utrpěné újmy. Nejefektivnější pro žalobce samozřejmě bude, žalovat tento nárok společně s jiným nárokem, například s nárokem na náhradu škody.

Nárok na sdělení údajů (tzv. informační nárok). V §40 odst. 1 písm. c) je v souladu s čl. 47 TRIPS34 obsažen tzv. informační nárok. Autor má podle těchto ustanovení právo požadovat informace, které jsou potřebné k efektivní ochraně jeho ohrožených nebo porušených práv (například informace o závažnosti, pachateli nebo způsobu neoprávněného zásahu do autorských práv). Jde tedy spíše o podpůrný nárok, který slouží zejména pro získání podkladů pro úspěšné uplatnění nároků jiných.

Restituční nárok je nárokem na odstranění protiprávních následků. Patří však v autorském právu k těm méně častým. Je upraven v §40 odst. 1 písm. d) podle něhož je autor oprávněn požadovat odstranění následků zásahu do jeho práva a uvádí příkladmo způsoby, jakými to lze provést. Může se např. domáhat stažení výrobků (neoprávněně užitých děl, resp. jejich nosičů) z obchodování nebo dokonce jejich zničení. To je však praxí bráno jako nejzazší možné opatření a nastoupí zpravidla až tehdy, když hrozí, že by zadržené výrobky mohly být opět neoprávněně užity. Pro restituční nárok platí podobně jako u negatorního nároku, že následky porušení práv musí stále trvat. Svou povahou se jedná spíše o nástroj veřejnoprávní ochrany a aktivně legitimované osoby raději sáhnou k efektivnějším občanskoprávním nástrojům jak dosáhnout ochrany svých autorských práv, anebo iniciují trestní řízení.

TRIPS je Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (v originále Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights), uzavřená v rámci Dohody o zřízení WTO (Světové obchodní organizace). Tato dohoda je v České republice účinná od 1. ledna 1996.

34

41


Emil Doležel, 2008

Náhrada škody. Autorský zákon neobsahuje speciální ustanovení o náhradě škody. Znamená to tedy, že pro tento institut platí ustanovení občanského zákoníku, případně zákoníku obchodního. Aktivně legitimovaná osoba je oprávněna domáhat se jak skutečné škody, tak ušlého zisku. Je však na rozdíl od ostatních autorskoprávních nároků potřeba prokázat zavinění alespoň ve formě nedbalosti. Pro vyčíslení ušlého zisku zákon obsahuje speciální ustanovení, které má usnadnit prosaditelnost porušeného práva. Podle něj se ušlý zisk rovná obvyklé odměně za získání licence v době neoprávněného nakládání s dílem.35 Z charakteru autorského práva však vyplývá, že náhrada škody bude méně častá ve srovnání s nárokem na morální či peněžité zadostiučinění, které je navíc založeno na principu objektivní odpovědnosti.36

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stejně jako v případě náhrady škody, i zde bude platit úprava bezdůvodného obohacení občanského, případně obchodního zákoníku. Tento institut slouží k vydání majetkového prospěchu, který vznikl pasivně legitimované osobě bez právního důvodu. V české právní praxi je uplatňování nároků na bezdůvodné obohacení v právu duševního vlastnictví méně časté. Je to z důvodu upřednostňování široce pojímaných nároků na peněžité zadostiučinění.37 I přesto však má nárok na vydání bezdůvodného obohacení své uplatnění. Půjde například o případy,

35

Srov. §40 odst. 4 autorského zákona.

36 TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola II. Prostředky právní ochrany duševního vlastnictví na českém území, s. 72-73.

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola II. Prostředky právní ochrany duševního vlastnictví na českém území, s. 73. 37

42


Emil Doležel, 2008

kdy na straně uživatele chybí licenční smlouva (jako právní titul užití díla), resp. tato smlouva pozbyla platnosti a uživatel dílo užíval dále – neoprávněně. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je postaven na objektivní odpovědnosti.38 Autorský zákon však obsahuje speciální ustanovení pro výpočet výše bezdůvodného obohacení, které tento institut posouvá od klasického restitučního nároku k nároku sankčnímu. Autorovi totiž podle něj přísluší kromě odměny obvyklé pro získání licenční smlouvy (jako v případě náhrady škody) ještě navíc jakási soukromoprávní pokuta ve stejné výši. Dle mého názoru je tato sankční povaha bezdůvodného obohacení s ohledem na uvedenou

objektivní

odpovědnost

a

s přihlédnutím

k

obecnému

občanskoprávnímu požadavku na zohlednění možné dobré víry povinných osob přinejmenším nespravedlivá.

Satisfakční nárok. Zákon upravuje v §40 odst. 2 písm. e) nárok na přiměřené zadostiučinění (satisfakci) za způsobenou nemajetkovou újmu. Satisfakce může mít dvě formy – morální a materiální. Zákon demonstrativně uvádí, jakého zadostiučinění se může autor domáhat. Z morální satisfakce výslovně zmiňuje omluvu a z materiální satisfakce peníze. V praxi se poměr mezi soudy přiznanými satisfakčními nároky kloní spíše k zadostiučinění peněžitému39, i když materiální (peněžitá) satisfakce by měla přijít na řadu, až pokud morální satisfakce nebude dostačující. Ačkoli se i u tohoto nároku jedná o

odpovědnost

objektivní,

soudy

při

stanovování

výše

peněžitého

Viz například rozhodnutí 28 Cdo 883/2001 (resp. rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zejména §451 a násl. OZ. 38

Viz TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. Kapitola II. Prostředky právní ochrany duševního vlastnictví na českém území, s. 71. 39

43


Emil Doležel, 2008

zadostiučinění k míře zavinění a okolnostem případu přihlížejí (např. k závažnosti a rozsahu újmy). Výše peněžitého zadostiučinění se v českém prostředí pohybuje v řádech statisíců a žalobce musí jeho výši vždy přesně vyčíslit a odůvodnit, což nebývá vždy jednoduché. Pojmovým znakem nároku na přiměřené zadostiučinění je nemajetková újma. Posuzování zásahu do nehmotné, emoční, sféry člověka je poměrně náročné a pro přezkoumatelné rozhodnutí musí soud provést jistou objektivizaci, vytvořením „modelu“ průměrného jedince se středovými parametry.

Nárok na uveřejnění rozsudku. Poslední nárok, který v této práci uvedu, je nárok na uveřejnění rozsudku. Svou povahou by mohl být tento nárok rovněž přiřazen k nárokům na přiměřené zadostiučinění. Tento nárok je však v praxi užíván jen zřídka. Často totiž po pravomocném skončení několikaletého sporu již nemívá žalobce na uveřejnění rozsudku hospodářský zájem. Mnohem účinnější se pro žalobce dle mého názoru jeví zveřejnění sporu již při jeho průběhu, nebo nejlépe ještě před podáním žaloby, kdy lze tlaku veřejnosti na žalovaného využít k vyřešení sporu mimosoudní cestou, resp. uzavřením smíru. Náklady takové akce však ponese žalobce sám.

44


Emil Doležel, 2008

4. AUTORSKÁ ODMĚNA Autorovi za užití jeho díla náleží autorská odměna. Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, dílo lze oprávněně užít dvěma základními způsoby – smluví užití (licence) anebo mimosmluvní užití. Z práva autora na odměnu však existují také výjimky, kdy odměna být poskytnuta nemusí. Jedná se buď o dobrovolné vzdání se odměny – dohodou o bezúplatnosti licenční smlouvy, anebo bezplatné užití na základě zákona. Úprava autorské odměny je v zákoně obsažena zejména v §49, dále v některých dalších ustanoveních, o kterých se zmíním dále.

4.1. Autorská odměna z licenční smlouvy Licenční smlouva se řídí zásadou úplatnosti. Ujednání o autorské odměně je její obligatorní součástí. Bez ujednání o autorské odměně je licenční smlouva absolutně neplatná. Neznamená to však, že by vždy za poskytnutí licence musel autor odměnu požadovat (například v případě bezúplatné licence - §49 odst. 2 písm. b) AZ). Pokud ujednání o autorské odměně chybí, ale zároveň z jednání stran vyplývá jasná vůle sjednat úplatnou licenci i bez určení její výše, nepůsobí tato absence ujednání o autorské odměně absolutní neplatnost licenční smlouvy. Výše odměny se pak posuzuje podle obvyklosti (§49 odst. 2 písm. a) AZ). V případě, že je ujednáno, že autorovi za poskytnutí licence odměna náleží, je příjemce licence povinen za její poskytnutí autorskou odměnu zaplatit. Pokud bychom šli do důsledku, pak i po sjednání výše autorské odměny k jejímu faktickému zaplacení dojít nemusí, a to v případě, kdy se autor s příjemcem licence dodatečně dohodnou, že se autor svého nároku na odměnu

45


Emil Doležel, 2008

vzdává (§574 OZ). Toto vzdání se musí však být vždy učiněno písemně, a to i v případě ústní licenční smlouvy.

4.2. Autorská odměna ze zákona Vedle nároku na odměnu od příjemce licence existují i další nároky autora na odměnu, a to nároky na základě zákona. V úvodu práce v kapitole o osobnostních a majetkových právech jsem zmínil některá majetková práva související s odměnou. Byla to: • právo autora na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého (angl. resale royalty right, fr. droit de suite, §24 AZ) • právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu (angl. personal reproduction royalty right, §25 AZ) • právo na odměnu za půjčování originálu nebo rozmnoženiny vydaného díla (§37 odst. 2 AZ) • právo

na

odměnu

v souvislosti

s pronájmem

originálu

nebo

rozmnoženiny díla zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam (§49 odst. 3 AZ) • právo na přiměřenou dodatečnou odměnu (§49 odst. 6 AZ)

Tato práva jsou autorskoprávní teorií souhrnně nazývána jako tzv. jiná majetková práva. Oproti klasickým majetkovým právům (právo dílo užít a nechat užít), tato jiná majetková práva nemají absolutní charakter. Znamená to, že nepůsobí erga omnes a dokonce ani vůči skutečným uživatelům autorských děl, nýbrž působí vůči třetím osobám, které zákon určí (např. výrobce, dopravce, prodávající, pronajímatel apod.). Zákonné úpravy se tato práva dočkala z důvodu potřeby chránit materiální zájmy autora zejména s ohledem na vývoj významu a hodnoty díla v čase, vývoj technických možností informační společnosti apod., kdy si autor není fakticky schopen sám smluvně

46


Emil Doležel, 2008

zajistit své právo na přiměřenou odměnu. Z těchto důvodů se také autor nemůže těchto práv platně vzdát, což je pro skupinu jiných majetkových práv také charakteristické. Dalším významným znakem je jejich povinná kolektivní správa (s výjimkou práva na přiměřenou dodatečnou odměnu dle §49 odst. 6 AZ). Dále bych se v této kapitole zaobíral těmito právy podrobněji.

4.2.1. Odměna při opětném prodeji originálu (§24) Toto právo je právo autora na podíl z výnosu za opětný prodej originálu díla výtvarného umění, které české autorské právo nepřetržitě zachovává od roku 1926 podle francouzského vzoru40. Vychází z čl. 14 odst. 1 Bernské úmluvy a je detailněji upraveno v tzv. resale směrnici41. Česká úprava je obsažena v §24 autorského zákona a je s nimi plně v souladu. Aby získal autor nárok na tuto zvláštní odměnu, musí být kumulativně splněno několik podmínek, a sice 1) originál díla musí být již v minulosti autorem převeden do vlastnictví jiné osoby 2) a je nyní dále prodáván za prodejní cenu minimálně 1.500 EUR, 3) za účasti obchodníka (galerie, dražebník, apod.) a zároveň se 4) nejedná o první opětný prodej ve třech letech od přímého převodu z osoby autora na prodávajícího, pokud ovšem jeho cena není 10.000 EUR a více. V souladu se směrnicemi ES je osobou povinnou k zaplacení odměny příslušnému kolektivnímu správci prodávající a obchodník společně a nerozdílně, přičemž je jedno, zda prodávající, kupující nebo zprostředkovatel jsou zároveň také obchodníky. Z uvedeného vyplývá, že toto právo autorovi

40

Viz důvodová zpráva k zákonu č. 121/2000 Sb. (autorský zákon).

Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. září 2001 o odměně z opětného prodeje originálu uměleckého díla č. 2001/84/ES. 41

47


Emil Doležel, 2008

nepřísluší, uskutečňuje-li se prodej mezi občany jako soukromými osobami. V odstavci 3 zákon uvádí, na která díla se tato zvláštní odměna vztahuje. Výslovně zároveň uvádí, že se nevztahuje na architektonická stavební díla, díla užitého umění, nesplňují-li znaky originálu, jakož ani na rukopisy spisovatelů a hudebních skladatelů. Odměnu je povinen vybírat kolektivní správce, přičemž prodávající má vůči němu oznamovací povinnost. Zvláštností však je, že v tomto případě je odměna vyplácena ve vybrané výši přímo konkrétnímu autorovi, nikoli tedy jak je pro kolektivně spravované odměny běžné až na základě vyúčtovacích řádů z celkové vybrané sumy. Výše odměny je zde stanovena v příloze autorského zákona degresivně v závislosti na prodejní ceně bez DPH. Tato odměna může maximálně činit 12.500 EUR (více než 300.000,- Kč). Po autorově smrti právo na slušné vypořádání přísluší dědicům majetkových práv po celou dobu ochrany (tzn. 70 let po smrti autora).

4.2.2. Odměna za rozmnožování díla pro osobní potřebu (§25) V důsledku rozvoje techniky umožňující pořizovat rychle a kvalitně rozmnoženiny na přístrojích, které se staly masově a snadno dosažitelným zbožím, bylo potřeba zabránit, aby nedošlo k ohrožování legálních výrobců, kteří vydávají velké investice do rozmnožování a šíření děl (tzv. „originální“ nosiče autorských děl).42 Bylo by ale zároveň nepředstavitelné, kdyby příslušná technická zařízení (kopírky, nenahrané nosiče CD, DVD apod.) nemohla sloužit jiným (například osobním) potřebám, než provozním potřebám oprávněných výrobců rozmnoženin autorských děl. Proto se přistoupilo k opatření, kdy tyto prostředky budou zpoplatněny autorským poplatkem. Rovněž bylo třeba

42

Viz důvodová zpráva k zákonu č. 121/2000 Sb. (autorský zákon).

48


Emil Doležel, 2008

rozhodnout a stanovit, u kterého subjektu v celém procesu rozmnožování děl bude poplatek vybírán. Jako jediné realizovatelné řešení se stanovila náhradní povinnost osob technicky umožňujících toto rozmnožování a šíření platit odměny prostřednictvím kolektivního správce. V následujících odstavcích se právě tento institut pokusím blíže popsat. Podobně jako u předešlého práva, i zde se jedná o zvláštní majetkové právo autora na přiměřenou odměnu. V tomto případě se však nejedná o odměnu za užití, ani za skutečné pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu, ale spíše o zpoplatnění možnosti a podmínek pro pořizování rozmnoženin. Nárok na tuto odměnu má totiž autor vůči osobám, které poskytují prostředky k pořizování těchto rozmnoženin. Jedná se podle zákona o výrobce přístrojů určených k zhotovování rozmnoženin záznamů, přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin a nenahraných nosičů záznamů, jakož i jejich dovozce ze států mimo ES a jejich příjemce z členských států ES, popř. vůči dopravcům nebo zasílatelům, kteří nesdělí na výzvu kolektivnímu správci údaje k určení totožnosti dovozce, příjemce či výrobce. V neposlední řadě jsou osobami, které jsou plátci této odměny, poskytovatelé tiskových rozmnožovacích služeb za úplatu (tzv. „copy shopy“). Povinné osoby podle tohoto zákona musí poskytovat podle odstavce 5 kolektivním správcům práv informace pro správné vyměření odměny. V §42 je rovněž stanoveno oprávnění autorů požadovat informace od celních orgánů za týmž účelem. Výše a způsob výpočtu odměny je upraven v příloze zákona a ve vyhlášce ministerstva kultury (488/2006 Sb.). Výpočet odváděné odměny se podle nich například pro poskytovatele kopírovacích služeb za úplatu vypočítává podle počtu zhotovených tiskových rozmnoženin autorských děl. Problematické se v této souvislosti jeví faktické zpoplatnění rozmnožování či rozšiřování děl,

49


Emil Doležel, 2008

která nejsou díly autorskými. Technické přístroje a zařízení, na které je totiž tato povinná platba uvalena, slouží v mnoha případech k rozmnožování děl, která autorským dílem zjevně nejsou nebo u kterých vypršela doba ochrany a jsou tedy díly volnými. Z těchto důvodů byl vytvořen jistý kompromis, který se snaží tento problém vyřešit. Není totiž zpoplatněna každá zhotovená tisková rozmnoženina, ale pouze procentně stanovená část, která by se měla v průměru blížit skutečnému podílu autorských děl na všech zhotovených kopiích, tzv. pravděpodobný počet zhotovených tiskových rozmnoženin děl. Jako základní je stanoven podíl z počtu všech zhotovených kopií ve výši 20%. Zvýšený pak tvoří 70% pro kopírovací služby v prostorách knihoven, galerií, muzeí apod., kde lze předpokládat vyšší pravděpodobnost, že budou kopírována díla autorská.

Z takto

vypočteného

pravděpodobného

počtu

zhotovených

rozmnoženin děl se odměna vypočítává sazbou 0,20 za černobílou stránku a 0,40 za stránku barevnou. Naproti tomu odměna odváděná výrobci či dovozci přístrojů k zhotovování rozmnoženin či nenahraných nosičů se váže na dovoz či první prodej těchto zařízení. U přístrojů umožňujících zhotovovat rozmnoženiny záznamů43 jsou to 3%. U přístrojů umožňujících zhotovovat tiskové rozmnoženiny je odměna stanovena z průměrné dovozní/výrobní ceny přístroje bez DPH. Její výše se určuje v závislosti na pravděpodobném počtu přístrojů určených k zhotovování tiskových rozmnoženin děl a ten je zákonem stanoven na 20% (§25 odst. 4 AZ).

4.2.3. Odměna za půjčování vydaného díla (§37 odst. 2) Dalším z tzv. jiných majetkových práv autora je právo na odměnu za půjčování originálu nebo rozmnoženiny vydaného díla. Tento nárok na Například video-rekordéry, DVD-rekordéry, PC vypalovačky nebo i harddisky a podobná paměťová média. 43

50


Emil Doležel, 2008

odměnu je upraven v §37 odst. 2 a je ustanoven v souvislosti se zákonnou knihovní licencí. Tato zákonná licence se týká pouze knihoven, archívů, muzeí, galerií, škol, vysokých škol a jiných nevýdělečných školských a vzdělávacích zařízení. Tyto subjekty jsou také povinny za půjčení originálu nebo rozmnoženiny vydaného díla odvést kolektivnímu správci odměnu, která je stanovena v příloze autorského zákona. Prozatím je však tato odměna dle citované přílohy placena státem. Její výše je stanovena na 0,50 Kč za jednu výpůjčku. Zákon však stanoví výjimku, za které se odměna neplatí. Jde o případy, kdy je dílo půjčeno k nahlédnutí v místě samém (tzv. prezenční výpůjčky). Rovněž jsou z této povinnosti vyloučeny některé vyjmenované subjekty, jako je např. školní či vysokoškolská knihovna, Národní knihovna, atd. Za tyto v zákoně taxativně vyjmenované subjekty neplatí stanovenou odměnu ani stát. Toto právo na odměnu za půjčování je rovněž povinně kolektivně spravované.

4.2.4. Odměna z pronájmu zvukového nebo zvukově obrazového díla (§49 odst. 3) Další případ zákonné odměny autora nastane za situace, kdy autor poskytne licenci k pronájmu originálu nebo rozmnoženiny díla zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam výrobci takového záznamu. V tomto případě náleží autorovi odměna od osoby, která toto dílo pronajímá (např. galerie při pronajímání originálu díla nebo videopůjčovna při pronájmu jeho rozmnoženiny). Toto ustanovení je v souladu se směrnicí o právu na pronájem a půjčování44 a je upraveno v §49 odst. 3 AZ. Toto právo je po úvaze českého zákonodárce svěřeno výhradně do správy kolektivního správce (§96 odst. 1 písm. b) AZ). Této odměny se autor nemůže platně vzdát. 44

Směrnice Rady ES 92/100/EEC ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování.

51


Emil Doležel, 2008

V odst. 4 §49 autorského zákona je autorovi přiznáno právo kontroly účetní a jiné dokumentace nabyvatele licence za účelem zjištění skutečné výše odměny pro případ, kdy je odměna dohodnuta v závislosti na výnosech z využití licence. Toto právo může autor vykonat osobně nebo například prostřednictvím svého daňového poradce. Autor však nesmí prozradit třetí osobě ani použít pro své účely důvěrné informace získané v této souvislosti od nabyvatele. Navíc podle odstavce 5 je nabyvatel povinen alespoň jednou ročně poskytovat autorovi vyúčtování této odměny.

4.2.5. Právo na přiměřenou dodatečnou odměnu (§49 odst. 6) I přes smluvní volnost, která platí při sjednávání výše autorské odměny, stanovuje zákon jistá zákonná vodítka, ke kterým musí strany licenční smlouvy přihlédnout. Strany se musí řídit účelem licence a způsobem a okolnostmi užití díla, stejně tak přihlédnou k územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu (§49 odst. 7). Pokud by byla dohodnutá autorská odměna, která není vypočítávána v závislosti na výnosech z licence, nízká natolik, že by byla ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu díla pro dosažení tohoto zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu. Tento institut je upraven v §49 odst. 6, který se někdy nazývá jako tzv. „bestselerový paragraf“. Jde o kogentní ustanovení, takže není možné, aby se ho autor platně vzdal. Nárok na tuto přiměřenou dodatečnou odměnu je nárokem ze zákona a není tedy k jeho funkčnosti zapotřebí žádné speciální smluvní ujednání. Prodlení se zaplacením této dodatečné odměny nezakládá právo na odstoupení od licenční smlouvy.45

KŘÍŽ, J. a kol. Autorský zákon a předpisy souvisící: komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2001. s. 147. 45

52


Emil Doležel, 2008

4.3. Kolektivní správa a výplata odměn Již mnohokrát jsem v této práci zmínil pojmy „kolektivní správa autorských práv“ nebo „kolektivní správce“. Bylo by tedy vhodné, abych tyto pojmy alespoň zhruba vysvětlil. Učiním tak na tomto místě, ačkoli jsem si vědom, že koncepčně se tato dílčí část dotýká celé práce a nikoli pouze autorské odměny.

4.3.1. Kolektivní správa Kolektivní správa je v autorském zákoně upravena v §95 - §104. Podle těchto ustanovení je jejím účelem kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti. Její podstatou je zastupování většího počtu osob a spravování majetkových autorských práv a práv souvisejících. Kolektivní správa se tedy týká nejen autorů, ale i výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů, výrobců zvukově-obrazových záznamů a některých dalších nositelů práv. Činnost kolektivního správce spočívá zejména v: • zastupování nositelů práv na základě smluvního ujednání či ze zákona • uzavírání

smluv,

kterými

se

poskytuje

oprávnění

k výkonu

spravovaného práva • vybírání autorských odměn pro nositele práv od uživatelů předmětů ochrany • evidování užití spravovaných předmětů ochrany • rozdělování a vyplácení odměn vybraných od uživatelů předmětů ochrany. 53


Emil Doležel, 2008

Kolektivní správce je výhradně právnická osoba, která má k této činnosti oprávnění udělené Ministerstvem kultury ČR. Výkon činnosti kolektivního správce není podnikání, čili jeho cílem nesmí být zisk. Kolektivní správa je budována na tzv. administrativním monopolu, neboli že pro tentýž druh majetkových práv a pro tentýž druh děl může kolektivní správu práv vykonávat pouze jediný kolektivní správce. V současné době (k 31. 8. 2008) je Ministerstvem kultury oprávněno k výkonu kolektivní správy těchto 6 kolektivních správců: • DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura (www.dilia.cz). • OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (www.osa.cz). • INTERGRAM -- Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o. s. (www.intergram.cz). • OOA-S, Ochranná organizace

autorská -- Sdružení autorů děl

výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (www.ooas.cz). • Občanské sdružení Gestor -- ochranný svaz autorský (www.gestor.cz). • Ochranná asociace zvukařů - autorů, OAZA,(www.oaza.eu).

Jak jsem již v této práci několikrát zmínil, některá práva jsou tzv. povinně kolektivně spravovaná. Znamená to, že tato v zákoně přesně vyjmenovaná práva musí být spravována kolektivním správcem a jejich individuální výkon není přípustný. Taxativní výčet těchto povinně kolektivně spravovaných práv upravuje §96 AZ. Jedná se až na jedinou výjimku o sjednávání a výběr odměn. Od nositele práva v těchto případech povinné správy není potřeba z hlediska uživatele získávat licenci k užití přímo, postačuje sjednání a zaplacení odměny

54


Emil Doležel, 2008

(případně odměny náhradní ve smyslu §25 AZ). Onou výše zmíněnou výjimkou je sjednání licence u kabelových přenosů, které také spadá do povinně kolektivně spravovaných práv.

Po tomto malém exkursu se tedy vrátím k hlavnímu tématu této kapitoly, což je autorská odměna, a zaměřím se nyní na výplatu kolektivně spravovaných odměn.

4.3.2. Výplata odměn Pravidla pro rozdělování vybraných autorských odměn jsou obsažena v §104 AZ. Tato přesně stanovená úprava má v zájmu ochrany uživatelů, tak i autorů a oprávněných osob, zabránit spekulacím a neprůhledným transakcím prováděných kolektivními správci. Pravidla jsou ve stručnosti následující: Z odměn vybraných podle §25 odst. 3 písm. a) a c), neboli odměny vybrané za přístroje k zhotovování rozmnoženin záznamů a za nenahrané nosiče záznamů, přísluší za přístroje umožňující pouze zvukové nahrávky 50% autorům, 25% výkonným umělcům a 25% výrobcům zvukových záznamů. U zvukově obrazových záznamů přísluší 60% autorům (režisérům, scénáristům, dramatikům, skladatelům, kameramanům, apod.), 25% výrobcům zvukově obrazových záznamů a 15% výkonným umělcům. U zbylých odměn vybraných podle §25, včetně rozmnoženin tiskových, přísluší autorům 60% (z toho 45% autorům děl literárních a 15% autorům děl výtvarných) a zbylých 40% přísluší nakladatelům. Pokud jde o odměnu za půjčování originálu či rozmnoženiny vydaného díla v souvislosti s knihovní licencí (§37 odst. 2), přísluší tato odměna ze 75% autorům děl literárních a z 25% autorům děl výtvarných.

55


Emil Doležel, 2008

Nositelé práv musí pro výplatu odměny splnit určité požadavky. Ty se mohou u jednotlivých kolektivních správců lišit. Pro ilustraci jsem vybral ty nejčastější: • jsou registrováni u příslušného kolektivního správce, případně s ním mají uzavřenu smlouvu o zastupování • ohlásí dílo k výplatě odměny, • prokáží své autorství (příp. odvozený vztah k dílu) • prokáží, že bylo dílo užito ve smyslu autorského zákona • zaplatí registrační poplatek.46

Viz například zde: http://www.dilia.cz/search.php?rsvelikost=uvod&rstext=all-phpRSall&rstema=22&stromhlmenu=3:22 nebo zde: http://www.osa.cz/page1.php?t=2. 46

56


Emil Doležel, 2008

5. ZÁVĚR Jak bylo v této práci nastíněno, Česká republika se v současnosti řadí celosvětově ke státům s vysokou mírou ochrany autorských práv. Právě proto, že je ochrana autorských práv u nás na vysoké úrovni, vyplouvá na povrch problematika neoprávněného užití čím dál viditelněji. I přesto, že společnost jako celek uznává, respektuje a prosazuje práva autorů v čím dál větší míře, existuje stále poměrně velké procento jednotlivců, kteří tato práva porušují. Může to být do jisté míry dáno „nehmotností“ těchto statků, kdy je velmi těžké určit, co tímto nehmotným statkem vlastně je a komu patří. Tím méně si možná každý, kdo neoprávněně užívá autorské dílo, vlastně uvědomuje, že užívá něco, co patří někomu jinému. V dnešní době informací, internetu a stále více se rozvíjejícího virtuálního života, se „potichu“, ale velmi rychle přestává vázat autorské dílo na svůj hmotný nosič a zůstává vyjádřeno pouze ve své nehmotné elektronické podobě. Tento moderní jev dle mého názoru ještě více nahrává zneužívání, resp. neoprávněnému užívání autorských děl. Na jednu stranu je sice tato virtualita a prostředí internetu velmi život usnadňující nástroj, na druhé straně však je až neuvěřitelné, jak snadno se dá v tomto prostředí autorské dílo užít neoprávněně, a to navíc poměrně anonymně. Před společností se tak rýsuje do budoucna velký problém, se kterým se však potýká již dnes. Jak ochránit intelektuální tvorbu v tomto novém, velmi progresivním prostředí? Je to jakýsi neustálý boj práva duševního vlastnictví, které se snaží vždy jít „v závěsu“ za stále zrychlujícím se technickým a socioekonomickým pokrokem a přizpůsobit se co nejrychleji potřebám ochrany práv k nehmotným statkům. Je paradoxní, že je to právě právní ochrana autorských práv, kterou jsem se pokusil přiblížit v této práci, která umožňuje další a ještě rychlejší růst a pokrok v autorskoprávní oblasti. V tomto směru bude velmi zajímavé sledovat další vývoj.

57


Emil Doležel, 2008

6. SEZNAM ZKRATEK V této práci jsou použity následující zkratky:

AZ

zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon) v platném znění

ObchZ

zákon č. 513/91 Sb. (obchodní zákoník) v platném znění

OSŘ

zákon č. 99/63 Sb. (občanský soudní řád) v platném znění

OZ

zákon č. 40/64 Sb. (občanský zákoník) v platném znění

TZ

zákon č. 140/61 Sb. (trestní zákon) v platném znění

58


Emil Doležel, 2008

7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

•

CHALOUPKOVÁ, H.; HOLÝ, P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související: Komentář. 3. vyd., Praha: C.H.Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-586-5, 640 s.

•

ČERMÁK, J. Internet a autorské právo. 2. vyd., Praha: Linde Praha, a.s., 2003. ISBN 80-7201-423-4, 251 s.

•

HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-602-4, 871 s.

•

KŘÍŽ, J. a kol. Autorský zákon a předpisy souvisící - komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2001. ISBN 80-7201-301-7, 781 s.

•

RADVANOVÁ, S. a kol. Občanské právo hmotné 3, 4. vyd., Praha: ASPI, 2007. ISBN 978-80-7357-230-3, 343 s.

•

ŠEBELOVÁ, M. Autorské právo – zákon, komentáře, vzory a judikatura. 1. vyd., Brno: Computer Press, a.s., 2006. ISBN 80-251-1090-7, 196 s.

•

TELEC, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1 : Lidskoprávní základy, Licenční smlouva. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2007. ISBN 978-80-7239-206-3, 199 s.

•

TELEC, I.; TŮMA, P. Přehled práva duševního vlastnictví 2 : Česká právní ochrana 2. vyd. Brno: Doplněk, 2006. ISBN 80-7239-198-4, 114 s.

•

JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd., Praha: Linde Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-630-X, 823 s.

59


Emil Doležel, 2008

8. INTERNETOVÉ ZDROJE

•

http://is.muni.cz/elportal/estud/praf/js08/pravo/law/ppm/pdf/priloha3.pdf ke dni 30. 6. 2008.

•

www.dilia.cz - DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, ke dni 5. 8. 2008.

•

www.osa.cz - OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, ke dni 5. 8. 2008.

•

www.intergram.cz - INTERGRAM -- Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o. s., ke dni 5. 8. 2008.

•

http://www.nkp.cz/o_knihovnach/AutZak/Duv.htm – důvodová zpráva k zákonu č. 121/2000 Sb., ke dni 26. 8. 2008.

•

http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=1111&ct1=0

–

důvodová

zpráva k novele autorského zákona č. 216/2006 (euronovele) ke dni 26. 8. 2008. •

http://www.concourt.cz/scripts/detail.php?id=432 - nález Ústavního soudu ČR 1 ÚS 69/06 ke dni 28. 8. 2008.

•

http://nalus.usoud.cz/ - databáze rozhodnutí Ústavního soudu ČR.

•

http://salvia2.gurkol.net/ - databáze rozhodnutí soudů ČR.

•

http://www.wto.org/english/tratop_e/trips_e/t_agm0_e.htm

–

dohoda

TRIPS, ke dni 20. 8. 2008. •

http://www.wipo.int/treaties/en/ - mezinárodní dohody pod správou WIPO, ke dni 20. 8. 2008.

•

http://ec.europa.eu/internal_market/copyright/documents/documents_en.ht m – významné autorskoprávní dokumenty evropského práva, ke dni 20. 8. 2008.

60


Emil Doležel, 2008

NÁZEV PRÁCE Neoprávněné užití autorského díla, autorská odměna

KLÍČOVÁ SLOVA

Autorské právo, neoprávněné užití, autorské dílo, autorská odměna.

SHRNUTÍ Za celou dobu existence autorství, jako vztahu tvůrce k jím vytvořenému dílu, byla autorská díla zároveň užívána neoprávněně, tedy bez vědomí a svolení autora. Teprve vznik autorského práva započal účinný boj s tímto fenoménem, který je nežádoucí jak pro jednotlivce (autory), tak pro celou společnost. Společnost neoprávněným užitím přichází o část svého pokroku, jelikož ve svém důsledku tento fenomén znamená krádež - ve smyslu užití duševního vlastnictví autora bez poskytnutí adekvátní protihodnoty, a tím jsou autoři děl brzděni v případné další autorské tvorbě. Autorské právo nejen že tento problém popsalo, ale rovněž stanovilo pravidla, na základě kterých může každý jednotlivý autor, ale i stát, jako ochránce společenských zájmů, proti neoprávněnému užití účinně zasáhnout. Tato práce se snaží poskytnout obecný přehled o problematice neoprávněného užití a autorské odměny, a to zejména dle právní úpravy v České republice účinné ke dni 31. 8. 2008.

61


Emil Doležel, 2008

TITLE Unauthorized Use of Author Craft, Author's Fee

KEYWORD LIST Copyright Law, Unauthorized Use, Author Craft, Author's Fee.

SUMMARY For the entire existence of authorship, as the relationship between creator and his work, author crafts were sometimes also used wrongly, that is, without the knowledge and permissions of the author. However only by establishing of the Copyright law began the fight against this phenomenon, which is undesirable for both individuals (the authors) as well as for society as a whole. The society is lacking part of its progress as a result of this phenomenon, which is nothing more than theft - in terms of intellectual property - using author's craft without providing adequate reward, and thus are authors discouraged in their next work. Copyright law has almost perfectly described this problem and also laid down rules, which can help each author, but also the State as a defender of social interests, effectively intervene against unauthorized use of copyright crafts. This project provides a general overview of the issue of unauthorized use of author crafts and royalties, in particular by the legislation of the Czech Republic, effective on 31st August 2008.

62

Univerzita Karlova v Praze

Recommend Documents