UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky
Bakalářská práce
2015
Radomír Szajter
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky
Radomír Szajter
Kritická reflexe současné české tvorby s nostalgickým návratem k dobám normalizace Bakalářská práce
Praha 2015
Autor práce: Radomír Szajter Vedoucí práce: PhDr. Jana Čeňková, Ph.D
Rok obhajoby: 2015
Bibliografický záznam Szajter, Radomír. Kritická reflexe současné české tvorby s nostalgickým návratem k dobám normalizace. Praha, 2015. 41 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra žurnalistiky. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jana Čeňková, Ph.D.
Abstrakt Tato bakalářská práce s názvem Kritická reflexe současné české tvorby s nostalgickým návratem k dobám normalizace si klade za cíl formulovat společný kurs v současné české literatuře s jeho nostalgickým ohlížením se za dobou před rokem 1989 u tří autorů: Petra Šabacha, Michala Viewegha a Jaroslava Rudiše jako zástupců určité generace autorů. Samotnému rozboru kritického ohlasu na díla zmíněných autorů předchází kapitola snažící se formulovat fenomén takzvaného nostalgického návratu v české literatuře – a kultuře obecně – po Sametové revoluci. Výsledku práce bylo dosaženo komparativní analýzou jak autorských textů zmíněných spisovatelů, tak dobových kritik na tato díla. Hlavním cílem byla snaha najít společné znaky, které zapadají do tématu nostalgického návratu a pokusit se na těchto příbuzných prvcích vysvětlit, proč je právě tento nostalgický návrat u příjemců tak úspěšný. Bakalářská práce se opírá především o komparaci ohlasu dobové kritiky a děl samotných, včetně usazení v sociálně-kulturním kontextu doby.
Abstract This bachelor thesis A critical reflection of contemporary Czech literature with a nostalgic return to the era of normalization aims to define a common course in contemporary Czech literature after year 1989 using an examples of three authors: Petr Šabach, Michal Viewegh and Jaroslav Rudiš as representatives of certain generation of authors. The chapter which aims to define the phenomenon of nostalgic return precedes the own analysis of critical acclaim of their books. The comparative analysis was set to examine both the books and critical acclaim. Main goal of this thesis is to find common patterns of nostalgic return and to explain why is this phenomenon so successful with its audience.
This thesis is based especially on comparation of critical acclaim and the work itself including a description of socially-cultural context of that era.
Klíčová slova Šabach, Viewegh, Rudiš, normalizace, nostalgie
Keywords Šabach, Viewegh, Rudiš, normalization, nostalgia Rozsah práce: 62 955 znaků
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne 14. května 2015
Radomír Szajter
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval doktorce Janě Čeňkové za optimistický přístup a nasměrování správnou cestou.
Institut komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK Teze BAKALÁŘSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta:
Razítko podatelny:
Radomír Szajter Imatrikulační
ročník
diplomantky/diplomanta: 2012 E-mail diplomantky/diplomanta:
[email protected] Studijní obor/forma studia: Žurnalistika/ prezenční Předpokládaný název práce v češtině: Kritická reflexe současné české tvorby s nostalgickým návratem k dobám normalizace Předpokládaný název práce v angličtině: A critical reflextion of contemporary Czech literature with a nostalgic return to the era of normalization Předpokládaný termín dokončení (semestr, akademický rok – vzor: ZS 2012/2013): (diplomovou práci je možné odevzdat nejdříve po dvou semestrech od schválení tezí)
LS 2014/2015 Základní charakteristika tématu a předpokládaný cíl práce (max. 1000 znaků): Bakalářská práce si klade za cíl poukázat na nostalgický pohled porevolučních autorů do doby normalizace. Trojici stěžejních autorů tohoto nostalgického kurzu tvoří v práci Petr Šabach, Michal Viewegh a Jaroslav Rudiš. Cílem práce bude poukázat na to, že tento nostalgický návrat představuje jedno z čtenářsky nejvděčnějších témat, a pokusit uvést důvody, proč tomu tak je. Zároveň bude obsahovat náhled do dobové kritiky zmíněných děl. Práce počítá s informativním přesahem k dalším autorům. Součástí práce bude i pasáž pokoušející se o podchycení a formulaci fenoménu nostalgického návratu, jak v literatuře, tak obecně v české polistopadové kultuře. Předpokládaná struktura práce (rozdělení do jednotlivých kapitol a podkapitol se stručnou charakteristikou jejich obsahu): 1. Úvod 2. Nostalgický návrat v české porevoluční kultuře 2.1.Petr Šabach a jeho vybraná díla: Hovno hoří, Opilé banány 2.2.Michal Viewegh a jeho Báječná léta pod psa
2.3.Jaroslav Rudiš a Konec punku v Helsinkách 2.4.Analýza kritického ohlasu 3. Závěr Vymezení zpracovávaného materiálu (např. konkrétní titul periodika a období jeho analýzy): Období po roce 1989 do současnosti. Pro kritickou reflexi použitých literárních děl poslouží denní tisk (m. j. Mladá fronta Dnes, Lidové noviny), dále pak specializovaná kulturní periodika, např. Literární noviny, Tvar, Host, Prostor a magazíny Respekt, Reflex a Týden. Postup (technika) při zpracování materiálu: Komparativní analýza textů Šabacha, Viewegha a Rudiše. Základní literatura (nejméně 5 nejdůležitějších titulů k tématu a způsobu jeho zpracování; u všech titulů je nutné uvést stručnou anotaci na 2-5 řádků): 1) Šabach, Petr: Opilé banány. Paseka 2010. Příběh tří šestnáctiletých kamarádů, kteří zahánějí nudu dospívání v hospodách a plánují výlet k moři, který by je vytrhl z přetrvávající fádnosti jejich okolí. 2) Šabach, Petr: Hovno hoří. Paseka 2007. Tři části, na které je kniha rozdělena, jsou vázány společným tématem: rozdílným pohledem na svět u mužů a žen. Jako ve většině svých knih autor čerpá z vlastních zážitků. 3) Viewegh, Michal: Báječná léta pod psa. Petrov 2002. Román s autobiografickými prvky pohlíží na dobu normalizace z pohledu obyčejné rodiny, kterou semílá proud dějinných událostí i osobních radostí a proher. Nesnaží se odpovídat na otázky normalizační doby, jen melancholicky zobrazuje život jedné rodiny v sociálněpolitickém kontextu let 1968 až 1989. 4) Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách. Labyrint 2010. Román plný netradičních postav, popisující takřka osudové setkání dvou punkerů: Oleho, majitele východoněmeckého podniku Helsinky, a Nancy, jejíž pohled je v knize prezentován v podobě deníkových zápisů. V knize jsou použity dobové reálie, zejména pak koncert německé punkové kapely Die Toten Hosen s Michalem Davidem v Plzni. 5) Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury IV. Academia 2008. Ve spolupráci s literárními vědci vytvořený přehled vývoje české literatury, včetně jejího zasazení do dobového kontextu, včetně společensko-politických souvislostí.
6) Končelík, J. – Večeřa P. – Orság, P.: Dějiny českých médií 20. století. Portál 2010. Přehled dějin českých médií mapuje nejdůležitější oblasti oboru, včetně dějin cenzury či legislativních souvislostí. Kniha funguje i jako dějinný obraz Československa a České republiky v průběhu 20.století. 7) Končelík, J. et al.: Analýza obsahu mediálních sdělení. Karolinum 2004. Kolektiv autorů vytvořil soubor textů o problematice mediálního sdělení v rámci společného projektu FSV UK a sociologů z univerzity v Erlagenu-Norimberku. Kniha obsahuje dvě části, první tvoří tři texty uvádějící čtenáře do problematiky vztahu médií a veřejné sféry, druhá pak přináší výsledky společného projektu, který se zabýval zobrazováním tzv. vánoční krize v České televizi ve zpravodajství Českého rozhlasu. 8) Machala, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Brána 2001. Čtenářsky přístupnou formou zobrazený vývoj české polistopadové prózy, autor se zabývá jak populární literaturou, tak vysokým uměním napříč žánry, od kronik po okrajové žánry typu scifi a fantasy.
Diplomové práce k tématu (seznam bakalářských, magisterských a doktorských prací, které byly k tématu obhájeny na UK, případně dalších oborově blízkých fakultách či vysokých školách za posledních pět let) Bzenecká, Lucie: Bavit se jako „tenkrát“ – Co bychom měli vědět o komunismu, ale bojíme se zeptat. Praha 2010. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Fakulta humanitních studií. Hrubá, Eva: Proměna českého literárního kontextu po roce 1989. Praha 2009. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Datum / Podpis studenta/ky ………………………
Obsah ÚVOD ...........................................................................................................................2 1. NOSTALIGCKÝ NÁVRAT V ČESKÉ POLISTOPADOVÉ KULTUŘE..................5 1.1 Normalizační a polistopadový film .......................................................................5 1.2 Nostalgický návrat v tvorbě Petra Šabacha a Michala Viewegha .........................7 1.3 Dvě teze – neschopnost a neochota ......................................................................8 1.4 Teze třetí ..............................................................................................................9 2. PETR ŠABACH A JEHO HOVNO HOŘÍ A OPILÉ BANÁNY .............................. 11 2.1 Hovno hoří......................................................................................................... 12 2.2 Kritický ohlas..................................................................................................... 16 2.3 Opilé banány ..................................................................................................... 16 2.4 Kritický ohlas..................................................................................................... 18 3. MICHAL VIEWEGH A JEHO BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA ..................................19 3.1 Báječná léta pod psa .......................................................................................... 20 3.2 Kritický ohlas..................................................................................................... 22 4. JAROSLAV RUDIŠ A KONEC PUNKU V HELSINKÁCH ..................................24 4.1 Konec punku v Helsinkách ................................................................................. 25 4.2 Kritický ohlas..................................................................................................... 26 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 28 SUMMARY ................................................................................................................ 30 POUŽITÁ LITERATURA .......................................................................................... 32 SEZNAM PŘÍLOH ..................................................................................................... 36 PŘÍLOHY ................................................................................................................... 37
ÚVOD Tématem této práce je Kritická reflexe současné české tvorby s nostalgickým návratem k dobám normalizace. Toto téma jsem se rozhodl zpracovat z několika důvodů. Předně jsem chtěl uceleně formulovat fenomén nostalgického návratu, který hýbe českou kulturou už od pádu komunismu. Tento fenomén je samozřejmě viditelný i v zahraničí, ale v České republice získal v posledních dvaceti letech v rámci kultury a jejích příjemců zvláštní postavení. Téma nostalgického návratu jsem se rozhodl sledovat u tří z nejúspěšnějších českých autorů posledních dvaceti let. Petra Šabacha, Michala Viewegha a Jaroslava Rudiše jsem vybral také proto, že jejich díla jsou často objektem filmařů. Filmové (či divadelní) adaptace jejich děl se ve většině případů setkávají s obrovským úspěchem a mnohdy se jedná o notoricky známé filmy. Při formulování nostalgického návratu vycházím ze samotných děl autorů, kde se ve čtyřech zásadních knihách autorů snažím nalézt společné znaky tohoto fenoménu. Konkrétně jde o Šabachovy knihy Opilé banány (2001) a Hovno hoří (1994), Vieweghova Báječná léta pod psa (1992) a Rudišův Konec punku v Helsinkách (2010). Nostalgický návrat formuluji i s přesahem k dalším autorům a k české polistopadové kultuře jako takové. Druhým důvodem byla snaha analyzovat mediální ohlas Šabachova, Vieweghova a Rudišova díla. Všichni jako zástupci jiné generace autorů píší o minulosti jiným způsobem, což pramení i z věkového rozdílu mezi autory, a tedy i věku, v jakém minulý režim zažili. Způsob, jakým zobrazují ve svých dílech dětství a dospívání v minulém režimu, se vážně na prostor, ve kterém autor žil, a na sociální postavení v rámci rodiny i celé společnosti. Třetím důvodem je můj osobní vztah k těmto třem autorům a tématům, o kterých píší. Na knihách Petra Šabacha jsem takzvaně vyrůstal, adaptace jeho děl patří k nejoblíbenějším filmům mých rodičů, a tak v tomto období byly v podstatě přirozenou součástí mého kulturního prostředí. To samé platí do jisté míry o Michalu Vieweghovi, ale k jeho dílům jsem se brzy začal stavět spíše odmítavě, stejně tak k Jaroslavu Rudišovi, který by paradoxně vzhledem k věku a tématům, o kterých píše, měl být mému vkusu či sociálnímu umístění nejbližší.
2
Výběr analyzovaných děl je předně podmíněn jejich všeobecnou oblíbeností, kulturním dopadem a rolí, kterou hrají v autorově bibliografii. V podstatě jde o nejznámější knihy, kterým také kritika věnovala nejvíce pozornosti. U Šabacha se jedná o tituly Opilé banány a Hovno hoří (2001 a 1994), kdy druhý jmenovaný tvoří i základ scénáře jednoho z nejúspěšnějších polistopadových filmů Pelíšky (1999). Zároveň je v nich obsažen leitmotiv, který prostupuje většinou Šabachových děl, totiž dospívání v komunistickém režimu. Počátek normalizace v Československu lze datovat k 17. listopadu 1969, kdy Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ vystřídal Gustáv Husák. Novému vedení strany šlo o mocenské obnovení kontroly nad společností. Po událostech pražského jara se díky policejním represím a existenčně mířenému tlaku vytvořila skupina oddaných podporovatelů státu. Na začátku sedmdesátých let pak strana započala ideologické čistky pomocí kádrových prověrek, které zahrnovaly i odmítnutí reforem a schválení intervence ze srpna 1968. Podobný postup byl posléze použit i ve státní správě a dalších veřejných institucích. Tyto čistky postihly přímo přes tři čtvrtě milionu osob a jejich rodiny (Končelík, Orság, Večeřa, 2010). Z knih Michala Viewegha jsem přirozeně vybral Báječná léta pod psa (1992) vzhledem k čtenářské oblíbenosti i úspěchu filmové verze. Stejně jako u Petra Šabacha je hlavním motivem dospívání. Jaroslav Rudiš jako zástupce nejmladší generace představoval obtížnější volbu, ale po delší úvaze jsem se rozhodl pro knihu Konec punku v Helsinkách (2010), která svým charakterem ukazuje, že vyrovnání se s tuzemskou minulostí je důležitým motivem i mezi autory, kteří minulý režim zažili jen jako velmi mladí. Cílem této bakalářské práce není celková analýza vybraných děl. Jsem si vědom toho, že toto téma je zpracováno mnohokrát a vyčerpávajícím způsobem. Zaměřil jsem se na kritický ohlas u tří autorů, které nedělí razantní věkový rozdíl, ale i přesto je nemůžeme brát jako zástupce jedné generace. Zároveň chci na příkladu tohoto tématu zevrubněji
3
definovat takzvaný nostalgický návrat jako jeden z dominantních kursů v polistopadové literatuře a kultuře obecně. Tato bakalářská práce na téma Kritická reflexe současné české tvorby s nostalgickým návratem k dobám normalizace se sestává ze dvou hlavních kapitol. První z nich se zabývá fenoménem nostalgického návratu v české porevoluční kultuře, převážně v literatuře a filmu. Nastíní také společné znaky děl tří zmíněných autorů, které pak jednotlivě představí v následující kapitole, která obsahuje medailony jednotlivých autorů, komparativní analýzu kritického ohlasu jejich děl a hermeneutickou analýzu jednotlivých nostalgických znaků, při které jsem vycházel především z Úvodu do literární teorie Terryho Eagletona. Následuje závěrečné shrnutí textu bakalářské práce.
4
1. NOSTALIGCKÝ NÁVRAT V ČESKÉ POLISTOPADOVÉ KULTUŘE V chaotickém prostředí uvolněné polistopadové kultury se v rámci českého kulturního prostoru rozprostírala zprvu neukojitelná touha po všem novém, cizím, dříve zakázaném. Zájem o zahraniční tvorbu byl obrovský: konečně se vydávaly zakázané knihy, videopůjčovny se nafukovaly akčními, erotickými i uměleckými filmy a sebezapadlejší klub hostil alternativní muziku z celého světa. Samizdatoví autoři mohli svobodně vydávat, nakladatelství vznikala v neuvěřitelném tempu a kvantitě, což brzy vedlo k první odbytové krizi v roce 1992 (Trávníček, 2014). Některá se samozřejmě stala vydavatelstvím jedné knihy či přestala fungovat jen o chvíli později.
Charakter těchto nakladatelství se výrazně proměňoval – český nakladatel jakoby hledal roli, kterou má v novém porevolučním systému zaujmout. Navazovalo se na původně samizdatové edice, vydávaly se dříve zakázané knihy, a teprve zvolna se prostor uvolňoval pro novou generaci autorů. Nakladatelství jako například Odeon či Československý spisovatel nepřežila devadesátá léta (i když Odeon byl v roce 1999 znovu oživen) a český literární prostor začaly formovat menší a nová vydavatelství, jako byly například Argo, Host, Atlantis, či Paseka (Machala, 2001) .
1.1 Normalizační a polistopadový film V šedesátých letech se díky filmařům československé nové vlny o tuzemský film začala zajímat i světová veřejnost. Hned několik filmů bylo nominováno na Oscara pro nejlepší cizojazyčný film, dva z nich, tedy Obchod na korze (Ján Kadár, Elmar Klos, 1965) a Ostře sledované vlaky (Jiří Menzel, 1966) ocenění získaly. V té době na sebe svými snímky upozornilo mnoho výrazných režisérů, například Věra Chytilová, Vojtěch Jasný, Jiří Menzel, Miloš Forman, Juraj Herz nebo Juraj Jakubisko. Obnovení kontroly nad uměním se po roce 1969 týkalo samozřejmě i filmu. Na rozdíl od literární tvorby, která mohla v určitých mezích fungovat v undergroundových podmínkách, filmař měl pozici těžší: „Mohl se rozhodovat jen mezi tím, zda bude tvořit uvnitř kinematografie monopolně vlastněné státem, a tedy de facto podporovat režim,
5
anebo vůbec ne“.
1
Mnoho osobností emigrovalo, a ti, kdo zůstali, se museli postavit
tomuto dilematu. Témata normalizačního filmu upevňovala propagandistické požadavky strany. Točilo se množství filmů spjatých s historií strany, například Vítězný lid (Vojtěch Trapl, 1977) o událostech února 1948 nebo Dvacátý devátý (Antonín Kachlík, 1974). Dále se pak často účelně zobrazovaly události druhé světové války, například v trilogii Otakara Vávry Dny zrady (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1976) (Lukeš, 2013). Žánrová tvorba byla samozřejmě rozmanitější, točily se bláznivé komedie i experimentální snímky, nicméně většina tvorby sebou nesla agitační motivy. Přestože měl běžný člověk v roce 1990 pravděpodobně jiné starosti, než chodit do kina, český film byl opět na vzestupu. Důležitým faktorem bylo určitě zveřejnění takzvaných trezorových filmů, které v krátké době oblétly svět i český prostor a přinesly dodatečné uznání režisérům jako je Karel Kachyňa či Jiří Menzel. Ve stejné míře ovlivnily novou nastupující generaci režisérů a také tu, která se rozhlížela či utápěla v znovunabyté tvůrčí svobodě. Počátek devadesátých let přinesl množství autorských počinů, které naznačovaly určité vyrovnání s minulým režimem a odkazovaly spíše na divokost nově zavedeného kapitalismu, nebo se oprostily od sociálně-politického kontextu, uveďme například Jízdu nebo Akumulátor (oba 1994) Jana Svěráka nebo Lekci Faust (1993) Jana Švankmajera. Točily se také pokračování totalitních hitů jako například Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu (1992) nebo Discopříběh 2 (1991), které sledovaly známé postavy v novém polistopadovém prostředí. O (ne)kvalitě posledních dvou zmíněných snímků není třeba diskutovat, zajímavé na nich je především to, že prokázaly neschopnost svých tvůrců, kteří se do té doby mohli odvolávat na cenzurní zásahy. Decentralizace filmu tedy měla díky tvůrčí a vlastnické svobodě dva důsledky: kvalitní produkci nových filmařů a těch, kteří mohli natáčet znovu, na druhé straně ale také přinesla komerční tvorbu bez jakýchkoliv uměleckých ambicí (Lukeš, 2013).
1
LUKEŠ, Jan. Diagnózy času: český a slovenský poválečný film (1945-2012). V Praze: Slovart, 2013, s.
167
6
1.2 Nostalgický návrat v tvorbě Petra Šabacha a Michala Viewegha Počátek devadesátých let tedy budil předpoklad nové autorské vlny napříč uměním, který byl samozřejmě do jisté míry naplněn, přesto už v té době můžeme mluvit o retrospektivním pohledu na období komunismu, potažmo normalizace. To je v tak krátké době po skončení tak silného traumatu českého národa pochopitelné, nicméně se tento diskurs nesl celá devadesátá léta a v podstatě do velké míry působí dodnes. Dva z autorů, kterým se budu věnovat později, si právě v rámci fenoménu, který popisuji jako nostalgický návrat, vydobyli v devadesátých letech svou popularitu. Petr Šabach vydal svůj povídkový soubor Jak potopit Austrálii už v roce 1986, a tak za zvýšený zájem o svá díla po premiéře filmu Šakalí léta (1993, r. Jan Hřebejk), který vychází z jedné povídky zmíněného souboru, úplně zodpovědný není. Nicméně už jeho další počin Hovno hoří se k jeho dospívání v dobách normalizace vrací zcela vědomě. Stejně tak Michal Viewegh, který svými Báječnými lety pod psa pobavil i dojal množství čtenářů. Ve filmovém prostředí byl tento nostalgický návrat v podstatě dominantním tématem, vzpomeňme znovu Šakalí léta, Obecnou školu (1990, r. Jan Svěrák), nebo Pějme píseň dokola (1990, r. Ondřej Trojan). Ve všech zmíněných dílech je vzpomínka na časy minulé, přes všechna negativa a osobní tragédie, spíše úsměvná a dojímající, než nepříjemná. Hledání pramene tohoto nostalgického návratu není tak složité, jako by se mohlo zdát. Nemusíme se brodit spletitou analýzou sociálně-politického kontextu doby normalizace a doby, ve které byla zmíněná díla napsána. Tento dobový kontext sice tvoří jeden z hlavních znaků, podle kterých si dílo čtenář vybaví, nebo podle kterého si znak přiřazuje k autorovi a obsahu jeho díla, ve skutečnosti ale nostalgický návrat stojí na prostém principu. Jde totiž o přirozený proces v myšlení jedince, kdy si selektivně vybavuje důležité okamžiky svého života. Všichni zmínění autoři se nostalgicky vrací do doby dětství a dospívání, které je spojeno s idylou bezstarostné existence, prvních lásek a sexuálních zážitků.
7
1.3 Dvě teze – neschopnost a neochota Nostalgický diskurs přítomný od devadesátých minulých století let nutí k zamyšlení. V době, kdy je cenzura zrušena a nastává absolutní autorská svoboda, je mírně překvapující, v jaké míře se autoři vrací k dobám normalizace. Samozřejmě se nabízí argument, že se konečně mohlo o minulém režimu psát svobodně a ze všech úhlů, ale v rámci zmíněných děl se výklad dějinného pozadí omezuje na věci dávno a všeobecně známé a působí tak jen jako vděčná kulisa. Autobiografický element Báječných let pod psa a Hovno hoří, potažmo Opilých banánů, je těžko napadnutelný. Autor přirozeně chce dovyprávět příběh svého mládí v kontextu doby, ve které vyrůstal. Zajímavý je ale přesah, který tato díla nabízí v rámci nostalgického návratu, fenoménu, který je v českém kulturním prostředí přítomný dodnes. S přihlédnutím k výše zmíněným argumentům mě napadají dvě možné teze: Zaprvé: trauma komunismu je v českém prostředí natolik silné, že i mladší generace autorů se s ním po svém potřebuje vyrovnat. Zadruhé: Většina české populace normalizaci zažila a je pro ně toto téma atraktivní, tedy autorsky vděčné. K druhé tezi se pojí i fakt, že mnoho čtenářů se s autorem dokáže ztotožnit díky tomu, že byli v době, ve které se román odehrává, ve stejném věku. Neschopnost versus neochota. Zaměříme-li se na populární kulturu (mluvíme-li tedy o masově přijímané literatuře a filmu), kloním se k druhé tezi. Nostalgie je účinným prostředkem přitahování zájmu. Jan Hřebejk si kupříkladu z díla Petra Šabacha udělal živnost – jak finanční, tak duševní, dodnes natočil už čtyři filmy na motivy Šabachových knih. Tyto filmové adaptace patří k divácky a kriticky nejúspěšnějším dílům posledních pětadvaceti let – Šakalí léta, Pupendo, U mě dobrý a především Pelíšky jsou co do notorické známosti a oblíbenosti na úplném vrcholu. Je výsledný dojem pro většinu diváků spojen se strašidlem komunismu? Vyznění filmových adaptací Šabachových děl a Báječných let pod psa je přes všechny osobní tragédie a prohry spojené s danou dobou především pozitivní. V rámci budování děje jsou komediální a tragické momenty kladeny tak, aby byly v rovnováze. Po zhlédnutí filmu má méně pozorný divák spíše kladný, či nostalgický dojem z filmu, který právě 8
viděl. Tento základ, položený v knihách, se tak do jisté míry jeví jako snadno dosažitelná návnada, která je pro diváka z filmařova pohledu jen těžko odolatelná. Pro kontrast a doložení toho, že neschopnost či neochota vyrovnat se s komunismem přetrvává v české kultuře dodnes, jsem vybral pět let starou knihu Jaroslava Rudiše Konec punku v Helsinkách. Rudiš je u mladé generace čtenářů možná nejoblíbenější domácí autor, u svých vrstevníků dokonce i držitel generační výpovědi. I on se často tematicky drží minulého režimu, kdy se ale totalitní kulisy opravdu jeví jako prvoplánová kulisa. Podle E. D Hirsche „v různých dobách může literární dílo pro různé lidi znamenat různé věci“.
2
To znamená nejen odlišnou subjektivní interpretaci, která se může různit mezi
kritiky či čtenáři, ale zahrnuje to i fakt, že na díla se díváme z různých dobových kontextů. Je tedy pochopitelné, že na rozdíl od tehdejší kritiky vnímám nostalgický návrat v jiné perspektivě a s větší rezervou díky delší době, která uběhla od roku 1989.
1.4 Teze třetí V rámci toho, abych sám sebe neukotvil v roli jednostranného odpůrce autobiografické nostalgie, jsem se rozhodl zařadit i tezi třetí, která také souvisí s dobou, ve které se díla odehrávají. Autoři popisují dobu, ve které měla oficiální próza viditelnou či skrytou agitační funkci. Alena Fialová odkazuje na románové postavy jako na nositele této funkce: „…postavu ostatně postulovala i dobová marxistická literární kritika a teorie, jež zdůrazňovala její mimetickou, reprezentativní a typizační funkci a úkol zprostředkovávat požadovaný způsob vnímání socialistického světa“.3 Srovnání normalizačního románu je s tím polistopadovým samozřejmě neadekvátní, je ale zajímavé sledovat, že i postavy polistopadové autobiografické prózy nesou určitou funkci. Viewegh se Šabachem totiž ve svých postavách, které popisují dospívání v dobách normalizace, také vytvářejí (byť možná nevědomky) určitý archetyp, který zvláště
2
EAGLETON, Terry. Úvod do literární teorie. 2. vyd., V nakl. Plus 1. Překlad Petr Onufer. V Praze: Plus,
2010, s. 84 3
FIALOVÁ, Alena. Poučeni z krizového vývoje: poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy.
Vyd. 1. Praha: Academia, 2014, s. 133
9
mladšímu čtenáři může připadat jako směrodatný. Postavy normalizačního románu a postavy zmíněných autorů se samozřejmě liší takřka ve všem, důsledek a u čtenáře mohou vyvolat podobný. „Kladná
postava
normalizačního
společensko-historického
románu
měla
být
psychologicky vystavěna tak, aby odolávala všem pokušením historie a nepoddala se pesimismu a pasivitě“. 4 Postava tedy nesla archetyp či zprostředkovávala chtěnou vizi soudobého socialistického světa. Tuto funkci lze vysledovat i u zmíněných autorů. Jejich hlavní postavy jsou také „z lidu“, v podstatě obyčejní, řadoví občané, kteří ale v totalitní mašinérii spíše balancují na obrubníku. A pokud ne, jako například malý Kvido v Báječných letech pod psa, funguje takto jemu blízká postava, tedy jeho otec, která nese zprávu o tom, jaké to za totality – z polistopadového pohledu – bylo pro obyčejného člověka. Vypravěči jsou často v pozici, kdy spíše jen komentují dění kolem sebe, než by děj sami iniciovali. A v dětském či adolescentním věku se spíše soustředí na emoční záležitosti mimo politický režim, vzpomínky jsou ovlivněny tímto dětským či dorosteneckým pohledem. Tyto postavy tedy mohou působit funkčním dojmem, nesou do jisté míry archetypální roli naivního a „nezúčastněného“ vypravěče. V rámci literatury s nostalgickým návratem tyto postavy tedy podléhají také určité šabloně, podobně jako postavy normalizačního románu. V následujících kapitolách budu analyzovat obsah zmíněných děl včetně dobového kritického ohlasu a hledat společné prvky, které dokazují fenomén nostalgického návratu. Nejde mi o cílenou kritiku tohoto jevu, spíše o jasný doklad jeho výskytu.
4
FIALOVÁ, Alena. Poučeni z krizového vývoje: poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy.
Vyd. 1. Praha: Academia, 2014, s. 138
10
2. PETR ŠABACH A JEHO HOVNO HOŘÍ A OPILÉ BANÁNY V rámci české literární scény je Petr Šabach jedním z nejčtenějších a nejprodávanějších autorů, zejména zásluhou svého nadání pro živou, humornou a čtivou tvorbu. Faktorem, který mu pomohl se na tuto pozici dostat, je právě i lehkost, se kterou se jeho knih a námětů mohou uchopit filmaři, respektive tvůrčí duo Jarchovský – Hřebejk, kteří na motivy jeho povídek a knih natočili již čtyři úspěšné filmy – Šakalí léta (1993), Pelíšky (1999), Pupendo (2003) a U mě dobrý (2008), které znovu a znovu oživují Šabachovu popularitu.
Petr Šabach se narodil v Praze 23. 8. 1951. Po knihovnické střední škole absolvoval obor teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vystřídal mnoho zaměstnání, o některých se zmiňuje i ve svých dílech. Pracoval například jako kulturní referent, hlídač, technický redaktor Pragokoncertu nebo jako odborný referent na pražské Akademii výtvarných umění. Šabach se ve svých knihách jeví zejména jako výborný posluchač, který dokáže přitažlivou formou reflektovat buď své historky z dětství a dospívání, nebo ty, které posbíral během doby strávené v pražských hospodách. Většina situačního humoru, který je Šabachovi tolik blízký, se opravdu točí kolem hospodské tematiky. Sám to v doslovu své knihy Opilé banány milým způsobem přiznává: „A nakonec chci vzkázat všem svým současným i minulým kamarádům z mokré čtvrti, že jsem si – s laskavým svolením – dovolil nestydatě krást jejich příhody a překrucovat je tak, abych je mohl použít“.5 V této oblasti je také Šabach svým literárním stylem nejpřirozenější. Debut Jak potopit Austrálii vyšel v roce 1986 a ve své době zapadl6, ale povídka v něm obsažená, totiž Šakalí léta, Šabachovi přinesla v roce 1993 popularitu díky své filmové verzi. Odehrává se v době autorova dětství a pod dominantou dejvického hotelu
5
ŠABACH, Petr. Opilé banány. 5. vyd. Praha: Paseka, 2005, s. 192
6
Dějiny české literatury 1945-1989. Vyd. 1. Editor Pavel Janoušek, Petr Čornej. Praha: Academia, 2007-
2008, 4 sv., s. 542
11
International vypráví o humbuku, který sebou do rutinních životů party kluků přinesl rokenrolový nadšenec Bejby. Úspěch filmu povzbudil Šabachův tvůrčí elán a v devadesátých letech v mateřském nakladatelství Paseka vydal čtyři knihy: Hovno hoří (1994), Zvláštní problém Františka S. (1996), Putování mořského koně (1998) a Babičky (1998). Stoupající oblibu mezi čtenáři umocnil film Pelíšky, který se v roce 1999 stal divácky nejúspěšnějším filmem a od té doby je každoročně přítomen na obrazovkách České televize, zejména kolem vánočních svátků.
2.1 Hovno hoří Hovno hoří vyšlo v roce 1994 v nakladatelství Paseka, přibližně rok po filmu Šakalí léta, založeného na stejnojmenné povídce z Šabachova debutu Jak potopit Austrálii, který vyšel v roce 1986. Úspěch filmu v podstatě znovu založil autorovu popularitu. Do té doby o sobě Šabach prohlašoval, že není spisovatel, a ani v rozhovoru pro časopis Týden v roce 1995 se jeho postoj příliš nezměnil: „...ani teď se nedokážu k psaní přinutit…Opravdový spisovatel musí být trochu praštěný – musí o sobě odmalička přemýšlet jako o spisovateli, musí si věřit, i když ho nikdo nevydává. To není můj případ…“. 7 Šabach sice o sobě jako o spisovateli stále nepřemýšlel, přesto se však stal jedním z mála českých autorů, kteří se psaním dokážou živit. Knihu tvoří tři části: kratší povídky Sázka a Bellevue a krátká novela Voda se šťávou. Bellevue a Voda se šťávou jsou spojeny stejným tématem, totiž rozdílným pohledem na svět u mužů a žen. Obě se také odehrávají v minulosti. Sázka se oproti tomu odehrává v tehdejší současnosti. V textu to nikde explicitně vyjádřeno není, ale je zde zmínka o výčepním hrajícím na výherním automatu, takže můžeme předpokládat, že se povídka odehrává na začátku devadesátých let. Jedná se o krátkou epizodku zjevně odpozorovanou v hospodě: dva postarší muži se špičkují ohledně různých informací, ať
7
MANDYS, Pavel: Spokojený život povídkáře. Týden:. roč. 1995, č. 19. , s. 60
12
už ohledně výšky aljašského medvěda nebo existenci betonových lodí. Povídka eskaluje v sázku o to, zdali jeden z mužů vydrží dvě minuty nedýchat pod vodou, k čemuž poslouží nádoba na mytí nádobí za výčepním pultem. Zařazení Sázky působí poněkud nuceně, spíše jako výplň k navýšení počtu stran. Bellevue je svou povahou a zpracováním pravděpodobně nejpovedenější část knihy. Takřka v reálném čase vypráví epizodní osudy jednotlivých členů vesnické rodiny, kterou tvoří dvě ženy a čtyři muži. Můžeme zde sledovat nejen rozdílné pohledy mužů a žen, ale i rozdíly generační, neboť rodina čítá děti i dědečka. Mužská část rodiny reflektuje zástupce každé generace a na jednotlivých členech ukazuje problémy a lehkou psychologii každé z nich. Nejmladší zástupce bojuje se svým nočním pomočováním skrze získání sebedůvěry při fotbalovém tréninku, jeho starší bratr se potýká s náhlým zjištěním, že ho opustila přítelkyně, otec pochybuje o svých schopnostech kováře a dědeček zažívá nepříjemnou příhodu s močovým kamenem. Mnohem zajímavější je ženská část, především nejmladší dcera. Její matka je v povídce zachycena převážně jako klasická ochránkyně krbu, tu a tam vyhlížející z okna či věšící prádlo. Nejmladší dcera naopak touží po operaci pohlaví. Její deziluze z ženského pohlaví pramení právě u její matky, kterou vidí převážně jako služku svému manželovi a rodině. Holčička tento svůj možný osud v dospělosti odmítá. Šabach rozepisuje takřka v reálném čase střídavě chování a děj u každé postavy a tento princip působí zábavně, přitahuje pozornost. V závěrečné kolizi vyvolané špatně mířenou ranou fotbalového míče se hlavní hrdince naskytne pohled na muže cítící bolest, ať už fyzickou, nebo duševní, způsobenou zlomeným srdcem či ponížením. Pochopí tak, že muži jsou v lidské podstatě komičtí, slabí a citliví, stejně jako ženy. V závěrečné části, krátké novele Voda se šťávou, se Šabach věnuje vztahu muže a ženy, dvěma různým perspektivám na pozadí napůl autobiografického vzpomínání na své dospívání v rodině důstojníka československé lidové armády a později i v dospělosti. Jeho snaha a vyměření základních rozdílů stojí na dvou postavách: hlavním hrdinovi, s největší pravděpodobností autorovi samotném, a na A., jeho ženě, která ale je, jak se v průběhu knihy dozvíme, směsicí bezpočtu žen a jejich příhod, které Šabach za svého života potkal. Postavu A., používá jako prostředek vytvoření archetypu ženy, aby bylo jednodušší prezentovat samotné rozdíly mezi pohlavími. V samotné novele se nejedná o těžce 13
intelektuální psychologický rozbor, Šabach si je vědom svých schopností, a neopouští svoji zažitou roli hospodského pozorovatele. Hovno hoří je poněkud nepřehlednou směsicí všeho, co je pro Šabacha typické. Jsou zde ukázky situační komedie, hospodského vyprávění a převažuje dominantní motiv dětství a dospívání v komunistickém režimu. Šabach je znamenitý pozorovatel a výsledky svého pozorování umí popsat detailně, živě a místy i originálně. Šabach si příliš nevěří v roli spisovatele, což mu přidává na autentičnosti, a může pak v knize několikrát explicitně přerušit děj a popsat přítomné předčítání knihy manželce, která ji bez zábran komentuje. Nesnaží se uměle vytvářet složité věty či teorie (přesto je sečtělý), umně setrvává ve zmíněné pozorovatelské roli. Většina historek popsaných v povídkách se ho přímo netýká nebo přinejmenším není iniciátorem děje – vždy stojí poněkud bokem. Tento způsob vyprávění tak čtenáře více vtahuje do děje tím způsobem, že není svědkem událostí sám – ve stejné roli ho doprovází i vypravěč. Jak se autor zmiňuje v prologu knihy, k popsání mužského a ženského principu ho inspirovala cesta autobusem z Paříže, kde podle jeho slov děvčata obsadila jednu stranu vozu a hrála si s plyšovým zvířátkem, zatímco kluci stranu druhou, zabráni do debaty o tom, zdali „hovno hoří“. 8 V rámci polarizovaného pohledu na svět u mě vyvstal jeden problém, totiž Šabachova vidina pohledu ženského. Jeho představa o ženském myšlení samozřejmě pochází z mysli mužské, tudíž nemůže být plně schopný popsat psychologii ženy bez svých biologických omezení a pravděpodobně se o to ani nesnažil. V knize jsou totiž momenty, které působí lehce šovinisticky, Šabach je ale v zápětí dokáže poněkud prvoplánově zjemnit prohlášením, že ženy jsou ve všech ohledech lepší, než muži. Neoplývá tedy přílišným cítěním pro problematiku genderové rovnováhy. V tomto ohledu tedy zejména Voda se šťávou při pozorné a zaujaté četbě selhává. Co se týče nostalgického návratu, je tento jev u Šabacha v postatě všudypřítomný. Ačkoliv se autor ve svých knihách zmiňuje o problematice politických souvislostí doby, je jeho pozornost zaměřena převážně na vztahy a situační komiku. Na své kamarády a
8
ŠABACH, Petr. Hovno hoří. Vyd. 16. Praha: Paseka, 2007, s. 5
14
společné příhody nevzpomíná hořce, zdůrazňuje komediální prvky. V Hovno hoří nejsou dobové reálie jako organizace Pionýr spojeny s nechutí, jedná se přirozenou součást jeho tehdejšího života, ačkoliv se v rámci určitých hrdinů vůči nim lehce vymezuje. Ve většině případů je však politický kontext jen dobovou kulisou, nikoliv nehmotným činitelem děje. Bereme-li v úvahu samotné postavy, je důležitá perspektiva, ze které Šabach děj vypráví. Erik Gilk v knize V souřadnicích volnosti označuje autorův pohled jako „žabí perspektivu“, ze které autor vnímá skutečnost takzvaně zdola: „…všímá si drobných detailů, které ostatním unikají a jež mohou vytvořit překvapivý celek. Autor svým bystrým pohledem sice nachází slabiny svých postav, ale nezesměšňuje je a svého poznání nezneužívá, naopak s postavami soucítí; tady někde je třeba hledat kořeny šabachovské nostalgie a vlídného humoru“.9 Šabach v knize paradoxně popisuje situaci, která je s fenoménem nostalgického návratu příbuzná: „Někdy, když takhle poslouchám naše ženy, jak se baví o nás, svých mužích, až se nestačím divit. To, co ještě včera byl obrovský problém, který hrozil rozložit rodinu, se na takovýchle sedáncích s úžasnou lehkostí mění v historku, co už od samého začátku slibovala moc a moc legrace. To, že se u toho ve skutečnosti plakalo a balily se kufry, je náhle zapomenuto“. 10 V knize je tato situace sice použita jako doklad mnohých tváří ženy a její vlastnosti na veřejnosti předstírat, že je vše v pořádku, ale v podstatě popisuje nostalgický návrat: člověk se v paměti selektivně a nostalgicky vrací k okamžikům, které pro něj v danou chvíli mohly být nepříjemné, zlehčuje je, nebo si je uměle vybavuje jinak.
9
GILK, Erik. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích.
Vyd. 1. Editor Petr Hruška. Praha: Academia, 2008, s. 400 10
ŠABACH, Petr. Hovno hoří. Vyd. 16. Praha: Paseka, 2007, s. 123-124
15
2.2 Kritický ohlas Po úspěchu filmu a vydání Šakalích let měl Šabach pozornost kritiky zaručenou. Pro analýzu kritického ohlasu na knihu Hovno hoří jsem použil následující periodika: Lidové noviny, Tvar a Literární noviny. Jmenovitě se jedná o recenze Pavla Šruta, Aleše Hamana a Mileny Nyklové. V reflexi na Hovno hoří se často opakuje Šabachova zbytečná tendence ředit své vyprávění gagy a situační komedií, která není vždy tak vtipná, jak autor zamýšlel. Sázce a Bellevue se nikdo z autorů recenzí příliš nevěnuje, a pokud, nepřisuzuje jim přílišnou váhu, povídky „nepřesahují úroveň magazínových humoresek“. 11 Téměř všechny recenze se také shodují na tom, že kniha je jen lehkým čtením bez většího přesahu. Šabach je také srovnáván s jinými českými autory. Podle Aleše Hamana je Sázka „ drobným žánrovým obrázkem, hospodskou scénkou připomínající vzor Hrabalův“.
12
Pavel Šrut srovnává
úvodní povídku s „karlínskými“ prozaickými momentkami Vlasty Třešňáka a atmosféru Vody se šťávou popisuje takto: „Je to v nejhorších případech trochu švandrlíkovské, v dobrých škvorecké a v nejlepších málem poláčkovské“.
13
Výsledný dojem z recenzí je převážně kladný, žádná z nich ovšem Šabacha nevyzdvihuje. Objevuje se také spíše zklamání odkazující na větší kvalitu předchozích knih. Za zmínku stojí i fakt, že jak Pavel Šrut, tak Aleš Haman, se pozastavují nad provokativním názvem knihy.
2.3 Opilé banány Do roku 2001 vydal Petr Šabach šest knih. V roce 1999 přišel další moment, který znamenal pevnou oporu pro jeho popularitu, totiž film Pelíšky režisérsko-scenáristického dua Jan Hřebejk-Petr Jarchovský, který svým dějem vychází z motivů v knize Hovno hoří. Film se setkal s obrovským úspěchem, především u diváků.
11
HAMAN, Aleš. Humor a gagy. Literární noviny, roč. 1995, č. 18, s. 6
12
HAMAN, Aleš. Humor a gagy. Literární noviny, roč. 1995, č. 18, s. 6
13
ŠRUT, Pavel. Nemusí hořet – stačí, když doutná. Lidové noviny, roč. 1995, č. 30, s. 10
16
V roce 2001 vyšla na Šabachově domovském nakladatelství Paseka jeho sedmá kniha s názvem Opilé banány. Kniha se setkala s velkým úspěchem, byla brzy vyprodána a některá knihkupectví tento fakt prezentovala cedulkou ve výloze: „Banány nejsou“.14 Tento nebývalý zájem byl samozřejmě důsledkem spisovatelovy aktivity v devadesátých letech, katalyzován byl ale hlavně filmem Pelíšky. Opilé banány jsou čistě nostalgickou vzpomínkou na chlapecká léta střední školy, nadcházející léto prvních lásek a prvních návštěv hospody. Opět se jedná spíše o chronologický sled anekdot posbíraný během Šabachova života během totality. Sám se k tomu, že historky v knize s laskavým souhlasem „krade“ svým kamarádům a známým, přiznává již v epilogu knihy, posléze to pak potvrdil i v rozhovoru s Jiřím Rulfem v časopise Reflex: „Ono je to u mě tak - zachytím kus nějakého příběhu a pak ho domyslím. Jednou jsem napsal povídku o řidiči tramvaje, který slyší útržky toho, co si cestující vyprávějí, ale nikdy se nedozví, jak ten který příběh dopadl. Jsme vlastně všichni vůči ostatním v podobné situaci. Musím domýšlet, abych se nezbláznil“. 15 Kniha je ovšem svázána ucelenějším příběhem. Hlavní hrdina se svými kamarády Břečkou a hluchoněmým Víťou tráví svůj volný čas v hospodě nebo na výletech za Prahu, které ale málokdy dopadnou jinak, než hospodskou rvačkou. Jeho matka, architektka, trpí alkoholismem jeho otčíma, sochaře Bédi. Ten se často nechává svést na scestí svým přítelem, akademickým sochařem Fáberou. Hlavní trojice kamarádů se vymyslí společnou cestu k moři, a toto plánování vlastně rámuje děj naplněný historkami z hospody. Cesta nakonec končí dřív a málem tragicky, trestu ovšem kamarádi uniknou, a to poněkud absurdním způsobem. Hlavní hrdina vlastně podniká cesty dvě – jednu k moři a jednu vedoucí ke ztrátě panictví. Dějiště knihy je dvojí – hlavní hrdina se konfrontuje s prostředím své problematické, přesto komicky vyznívající domácnosti, a prostředím mimo rodinným, které zahrnuje jeho pivní a zamilované dobrodružství. Obě jsou plné situačních gagů, při kterých si 14
RULF, Jiří. Banány nejsou. Reflex, roč. 2001, č. 18, s. 54
15
RULF, Jiří. Banány nejsou. Reflex, roč. 2001, č. 18, s. 54
17
čtenář sice užije dost legrace, přesto se ale nemůže zbavit dojmu, že už podobnou příhodu někde slyšel. Ať už u Šabacha, nebo při vlastní návštěvě hospody. Pravděpodobně v tomto tkví dvojsečná Šabachova vlastnost – jakási lidovost. Sám autor má poněkud odpor k intelektuálství a dává to všemožně najevo, raději si vybere hospodu před knihovnou. Tento postoj je na jednu stranu sympatický, na stranu druhou se ale začne zajídat v dlouhodobějším časovém měřítku. A v případě Šabachových knih i opakovat. Právě ono vypravování anekdot je nostalgické. Kniha nestojí na autentickém vykreslení ducha doby, i když pravděpodobně v lokálním popisu náleven je autor přesný a detailní. Opilé banány jsou zábavnou a živou četbou, která ale podléhá šabloně předchozích autorových knih. Chybí progrese, nebo alespoň lehký odklon od nostalgického návratu. Šabach ale zjevně nemá vyšší ambice, a těžko mu to lze mít za zlé.
2.4 Kritický ohlas Pro zhodnocení kritického ohlasu jsem vybral recenze z časopisů Reflex a Tvar a také z deníků Lidové noviny, MF Dnes a Právo. Pokud jsem o Hovno hoří hovořil o jistém zklamání autorů z Šabachova pojetí jeho nové knihy, kritický ohlas na Opilé banány je v podstatě ještě dál. Recenze jsou si velice podobné, můžeme tedy říci, že názor na autorovu novou knihu je v podstatě jednotný. Šabach v devadesátých letech několikrát vystoupil z rámce hospodské historky, například Zvláštní případ Františka S. ale přes svoji formální originalitu dokázal, že je v tomto prostředí autor poněkud nejistý a méně přirozený, než ve svém anekdotovém světě. Šabachovi je vytýkáno mnohé, ať už jisté zakrnění ve stále stejném tématu
17
16
, nebo
autorovo neurčité popisování dějinného prostředí. 18 Na druhou stranu ale většina recenzí, snad kvůli určité úctě k autorovi, končí pasáží o tom, že Šabach vlastně nic špatně nedělá, a jeho čtenáři budou opět spokojení, případně autor recenze vyzvedne nostalgickou notu Šabachova díla.
16
MACHALA, Lubomír. Šabachovy banány prosáklé griotkou. Lidové noviny, 2001, č. 112, s. 23.
17
HANUŠKA, Petr. Takhle to Šabach umí, ale… Tvar, 2001, č. 13, s. 20
18
CHUCHMA, Josef. Petr Šabach opilý historkami. MF Dnes, 2001, č. 97, s. 21
18
3. MICHAL VIEWEGH A JEHO BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA Viewegh se svou druhou knihou Báječná léta pod psa takřka okamžitě etabloval jako jeden z výrazných spisovatelů, kteří se po roce 1989 objevili. Tento status si víceméně drží dodnes, i když se názory kritiků na jeho dílo často výrazně rozcházejí. Michal Viewegh se narodil v Praze v roce 1962. Po absolvování gymnázia v Benešově studoval Vysokou školu ekonomickou, ale studia zanechal a později vystudoval bohemistiku a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které dokončil v roce 1988. Než se začal věnovat spisovatelské kariéře profesionálně, krátce učil na základní škole ve Zbraslavi a také působil jako redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Za román Báječná léta pod psa získal v roce 1993 cenu Jiřího Ortena, román byl posléze zfilmován Petrem Nikolaevem. Viewegh je v české literatuře zajímavým fenoménem. Jeho prvotina Názory na vraždu z roku 1990 prošla kritikou takřka bez povšimnutí, ale už s druhou knihou, právě s Báječnými lety pod psa, se dostal do nejširšího povědomí. Brzy na to se českým kritickým éterem rozlehl takzvaný „spor o Viewegha“, tedy rozsáhlá kritická polemika, která rozdělovala českou literární kritiku. Viewegh měl své skalní odpůrce, například Josefa Chuchmu nebo Jaromíra Slomka, ale také zastánce v podobě Jana Lukeše či Martina C. Putny (Gilk, 2008). I přes tuto kritickou rozepři ale Michal Viewegh zůstává patrně nejčtenějším a nejpřekládanějším českým autorem devadesátých let, jeho díla vyšla kromě České republiky také na Slovensku, v Německu, Polsku, Rakousku, Polsku, Chorvatsku, Velké Británii a v mnoha dalších evropských zemích, v zámoří také ve Spojených státech a Izraeli. Autorova biografie je bohatá: Viewegh se od svého rozhodnutí stát se spisovatelem na plný úvazek snaží vydávat knihu ročně. Podle některých kritiků je toto důkazem autorovy rezignace na uměleckou kvalitu a sériového vydávání knih za účelem zisku. 19 Autor sám to odmítá, úspěchu Báječných let pod psa už nedosáhl, i když prodejnost jeho knih je pořád znatelně nadprůměrná. Také filmaři se o Vieweghovy knihy zajímají, dodnes bylo
19
GILK, Erik. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích.
Vyd. 1. Editor Petr Hruška. Praha: Academia, 2008, s. 334
19
zfilmováno devět jeho děl, například Báječná léta pod psa (1997), Výchova dívek v Čechách (1997), Nestyda (2008), nebo Účastníci zájezdu (2006).
3.1 Báječná léta pod psa Báječná léta pod psa vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1992. Do té doby neznámého Viewegha kniha dostala do obecného povědomí, kritika jej přijala pozitivně a román v roce 1993 obdržel Cenu Jiřího Ortena. Společně s úspěchem jeho následující knihy Výchova dívek v Čechách se datuje Vieweghovo rozhodnutí odejít na spisovatelskou dráhu. Příběh Báječných let pod psa reflektuje napůl autobiografické vzpomínání autora na jeho život od narození až do tehdejší současnosti. Vypravěč, Kvido, popisuje sám sebe jako geniální dítě narozené průměrným rodičům s rozdílným třídním původem. Obšírně popisuje rodinné prostředí plné kontrastů: matka, studentka práv s uměleckým cítěním s divadelní minulostí, technicky založený otec s postupně se rozvíjející psychózou, prarodiče, z jedné strany dělnického původu s hornickým dědečkem odmítajícím komunismus, z druhé strany bezmála prominentní, kdy otec Kvidovy matky onoho času pracoval v prezidentské kanceláři. Kvido svůj příběh začíná ještě před svým narozením v divadle během inscenace Beckettova Čekání na Godota a končí ho odevzdáním rukopisu Báječných let pod psa v redakci Československého spisovatele, vypráví tedy celý svůj život. Z obtloustlého geniálního dítěte, které recituje agitační poezii, se z Kvida stává začínající spisovatel a hlídač továrny, otec a manžel. Bezmála idylický popis bezstarostného života ale narušuje vypravěčovo okolí: rodina je po roce 1968 nucena opustit Prahu a přestěhovat se na maloměsto, Kvidův otec zažívá kariérní vzestup a pád následovaný zhoršujícím se psychickým stavem plným paranoii a morbidních myšlenek, s čímž bojuje Kvidova matka vytrvale a důstojně. Leimotivem je nakonec přeci jenom láska a dospívání. Kvido je od mala přitahován k Jarušce, od nevinného dětského zájmu o genitálie, až k prvnímu sexu a posléze i dítěti autor popisuje jejich vztah bez větších peripetií, poněkud fádní bezkonfliktnost tohoto soužití ale funguje lépe v kontrastu s ostatními partnerskými vztahy v knize, především jako protipól manželství Kvidových rodičů, které je sice konstantně naplněno láskou, je ale vzhledem k větší komplexnosti postav matky a otce daleko zajímavější, než vztah hlavního hrdiny.
20
Román je vyprávěn v er-formě, ačkoliv tušíme, že Kvido je literární alter ego autora samotného. V metatextových pasážích, tedy v pasážích, které narušují běžný rámec textu, vstupuje do příběhu dospělý Kvido a redaktor Československého spisovatele, kterému Kvido předčítá svůj rukopis a probírá s ním různé momenty v knize, můžeme tedy říci, že autor využívá hermeneutiky, uvažuje sám nad různými významy toho, co napsal. Tento postup je viditelný ve více autorových prózách. Na historické pozadí svého příběhu se Viewegh nedívá nostalgicky, ani vykreslení psychózy jeho otce nepodléhá selekci „báječných“ momentů. Čtenář díky autentickému vhledu autora získává pocit zprostředkovanosti, jakoby měl všechny jednotlivé osudy odehrávající se v knize přímo před nosem. Zároveň už v úvodu zmiňuje, že kniha je „směsicí tzv. pravdy a tzv. fikce“20 , a tento postup je znatelný ve více autorových dílech, čtenář tak zůstává v napětí, zdali se jedná o autobiografický prvek či ne. (Gilk, 2008). K první možnosti táhne také sebereflexivní závěr, který formou kroniky stroze sumarizuje i rozvádí události po konci knihy, zejména část „10. října odevzdává Kvido do nakladatelství Československý spisovatel rukopis svého románu…“. 21 Přestože výše uvádím, že Viewegh nepopisuje tehdejší dobu nostalgicky, podléhá jeho interpretace jiné deformaci – humoru. Vážná témata jsou sice v knize přítomna, humor ale od nich odtahuje pozornost, nepozornému čtenáři tak uniká mnoho věcí. Ačkoliv Viewegh, jak už bylo řečeno, v knize nostalgii explicitně nepropadá, přestože je všudypřítomná. Je třeba si určit, o čem jsou Báječná léta pod psa. V mé interpretaci vnímám knihu jako klasický román o dospívání. V tomto případě, pokud autor zásadně neodsuzuje své tehdejší chování nebo dějinné souvislosti, je zákonitě nostalgický. Popis emočních a biologických změn spojený s poznáváním své sexuality a hledáním své pozice ve světě nutně podléhá laskavému pohledu svého staršího já – pokud bereme knihu alespoň způli jako autobiografickou, nemůžeme říci, že Viewegh svá dětská a adolescenční léta nenáviděl, proto je jistý nostalgický návrat viditelný.
20
VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 7
21
VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 217
21
3.2 Kritický ohlas Pro analýzu kritického ohlasu jsem použil recenze v časopisech Nové knihy, Tvar, Literární noviny a v deníku MF Dnes. Kritický ohlas na Vieweghova díla, která následují po Báječných letech pod psa je mnohem zajímavější a mnohostrannější, než na sledovaný román. K takzvanému „sporu o Viewegha“ vedlo několik faktorů. Jako první můžeme uvést autorovo přijetí role „styčného důstojníka mezi vysokým uměním a kýčem“ 22, kdy se ve svých dílech snaží kombinovat svoji erudovanost s nízkými nároky, které chce na čtenáře klást. Tato pozice se začala v autorových pracích opakovat, a právě tato absence progrese některé kritiky provokovala. Dalším příkladem je fakt, že po definitivním rozhodnutí stát se profesionálním spisovatelem Viewegh vydává v průměru jednu knihu ročně a podle svých kritiků tímto rezignoval na umělecké ambice, stává se autorem sériových výrobků (Gilk, 2008). Vrátíme-li se k Báječným letům pod psa, lze říci, že kritický ohlas na tento román byl ve své době bezmála jednotně pozitivní. Viewegh je v recenzích oslavován jako svěží mladý autor, ale reflexe jeho stylu a tvorby podléhá klasické recenzentské berličce, tedy srovnání s jinými autory. Ať už jsou jeho hrdinové srovnáváni v umění rozesmát s těmi Haškovými, Poláčkovými nebo Škvoreckého23 nebo je autor sám srovnáván například s Johnem Irvingem nebo Phillipem Rothem24. Možná tady vzniká jedna z výtek autorových kritiků, tedy jakási neschopnost přijít s vlastním stylem a spíše tendence k velkému ovlivnění světovou literaturou. Ve většině případů jsou ale recenze naplněny klady. Viewegh je chválen za autoreferenční postupy25, jeho humor je označován za noblesně karikující26.
22
MACHALA, Lubomír. Literární bludiště: bilance polistopadové prózy. Vyd. 1. Praha: Brána, 2001, s.
126 23
LUKEŠ, Emil. Vieweghova melancholická groteska. Tvar, 1992, č. 51/52, s. 20.
24
KARFÍK, Vladimír. Báječná léta pod psa. Literární noviny, 1993, č. 10, s. 7.
25
JANÁČEK, Pavel. Groteska o velké lásce. Nové knihy, 1992, č. 44, s. 1.
26
NOVOTNÝ. Vladimír. Docela báječné retro. Mladá fronta Dnes, 1993, č. 33, s. 11
22
Kritický ohlas na Báječná léta pod psa je předznamenal autorovu úspěšnou kariéru, kromě jeho kladů ale upozornil i na ty jevy v jeho tvorbě, které se s postupem času stanou terčem kritiky.
23
4. JAROSLAV RUDIŠ A KONEC PUNKU V HELSINKÁCH Jaroslav Rudiš je bezpochyby nejoblíbenějším českým autorem mladé generace. Do širokého povědomí se dostal již svou prvotinou Nebe pod Berlínem, která byla oceněna mimo jiné Cenou Jiřího Ortena. Autor se narodil v roce 1972 v Turnově. Po absolvování gymnázia v Turnově studoval v Liberci německý jazyk a dějepis, v rámci studia ale zamířil i do Prahy, Curychu a Berlína. Než se stal spisovatelem na volné noze, pracoval jako učitel, portýr, nebo novinář. Jeho knižní debut byl přeložen do sedmi jazyků a oceněn mimo jiné zmíněnou Cenou Jiřího Ortena. Rudiš brzy začal spolupracovat s Jaromírem Švejdíkem, známým také jako Jaromír 99, komiksovým kreslířem a zpěvákem jesenické skupiny Priessnitz na komiksu Alois Nebel, který v podobě stripů vycházel v časopise Reflex, je ale zpracován i v podobě třídílného grafického románu, který byl v roce 2011 zfilmován režisérem Tomášem Luňákem s Miroslavem Krobotem v hlavní roli. Film zaznamenal velký úspěch a tvůrci s ním navštívili několik evropských filmových festivalů. Filmaři se ujali ještě jednoho Rudišova románu, film Grandohotel natočil v roce 2006 David Ondříček. Od roku 2002, kdy vyšlo Nebe pod Berlínem, byl Rudiš poměrně aktivní. Do dnešního dne vydal pět románů – Nebe pod berlínem (2002), Grandhotel (2006), Potichu (2007), Konec punku v Helsinkách 2010) a Národní třída (2013), která byla ověnčena cenou Magnesia Litera. Všechny romány se dočkaly překladů minimálně do němčiny, většina však vyšla ve více jazycích. Kromě románové tvorby Rudiš napsal několik divadelních her, například Léto v Japonsku, které obdrželo Cenu Alfréda Radoka. S Jaromírem 99, se kterým vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, založil literárně-hudební skupinu Kafka band, se kterou vydali album Das Schloss na motivy Kafkova románu Zámek. Ve svých prózách se Jaroslav Rudiš často vrací k principu provázání osudů několika postav, které spolu zdánlivě nemají nic společného. Jeho hrdinové jsou často outsidery, pronásledování svou minulostí, neschopní se aklimatizovat v současnosti. Rudiš je nechává čelit dosud nepoznaným výzvám a sleduje, jak se tito tvrdohlaví a nepružní hrdinové vyrovnávají s vlastní existencí. Zúročuje své zkušenosti z Berlína, a právě
24
Německo, a konfrontace Němců s Čechy je v jeho románech velmi častá, stejně jako polský naturel, potažmo tematika Sudet.
4.1 Konec punku v Helsinkách Rudišův čtvrtý román vypráví příběh postaršího němce Oleho, který provozuje zapadlý bar v blíže neurčeném východoněmeckém městě, který je útočištěm převážně pro jeho dlouholeté kamarády, studenty a mladé punkery, díky kterým je Ole konfrontován s vlastní punkovou minulostí. Zhruba před dvaceti lety totiž hrál v poměrně známé punkové kapele Automat, která zažila pár intenzivních let na turné. Ole se po neúspěšném manželství a snad i kvůli jednomu intenzivnímu zážitku z doby totality snaží rezignovat na ženy, ale příliš se mu to nedaří. Tím zážitkem je legendární koncert německé punkové kapely Die Toten Hosen v Plzni, kteří vinou bizarní organizace hrají na jednom podiu s Michalem Davidem, a koncert posléze rozežene policie. Právě tento koncert je průsečíkem s charakterovou linií knihy. Oleho příběh psaný v er-formě je prokládán deníkovými zápisky nezletilé punkerky Nancy, která žije v Jeseníku. Její bezprostřední zápisky o lásce, dysfunkční rodině a všeobecné frustraci ze života na malém městě v komunistické zemi jsou syrové, intimní a impulzivní, tvoří kontrast k Oleho odevzdané existenci a dávají tušit, jak mohla vypadat Oleho mentalita v dobách jeho punkového dospívání. Samotný děj knihy je rámován prologem a epilogem, kdy prolog zprvu nedává čtenáři velký smysl, nedokáže si jeho časové umístění zařadit do fabule knihy, teprve s koncem knihy a epilogem se dozvídáme, že se oba odehrávají až v čase po skončení hlavního příběhu. Kapitoly věnované Olemu jsou střídány s deníkovými zápisy Nancy v přirozeném tempu a s jistou gradací, která vrcholí ve vzájemném setkání na koncertě v Plzni, který má tragické důsledky. Kniha je zhruba v poslední třetina přerušena manifestem Oleho dcery, která se věnuje pouličnímu umění a zhruba demonstruje naivitu některých dnešních aktivistů, u kterých nezávislost začíná a končí s vlastní pohodlností. Setkání v Plzni je hlavním hnacím prostředkem knihy, čtenář už od prvních kapitol tuší, že se ho bude účastnit a poměrně záhy je jasné, že právě Nancy bude tou, do které se tehdy Ole zamiloval a kterou odnesly „velké žluté oči“. Setkání v Plzni je pro Oleho do jisté míry trauma, které vytěsnil, na druhou stranu se k němu nostalgicky vrací jako 25
k okamžiku relativní svobody, lásky a přátelství. Tam, kde si Ole své vzpomínky idealizuje, vstupuje v deníkovém zápise Nancy a stejnou situaci popíše ze svého, o poznání přímočařejšího pohledu. Zde Rudiš – těžko říct, zda vědomě – vytváří nejpůsobivější vlastnost knihy. Nostalgická Oleho vzpomínka je přímo srovnávána s bezprostředním zápisem Nancy, která zážitek nemá zkřivený časem a tento kontrast je na malém prostoru velmi účinný. V čem ovšem Rudiš podle mého názoru selhává, je práce s metaforou. „Když Ole dlouho po půlnoci usne, rozbolí ho břicho. Zdá se mu o střepech bloudících rozeklanými ulicemi města, bloudících tepnami jeho těla a hledajících jeho srdce. Možná v sobě každý nějaké střepy má, určitě, alespoň to ve snu říká doktorka, k níž se svým bolavým problémem zajde.“27 Střepy zjevně vyjadřují všechny Oleho problémy, jeho známé, jeho traumata. Samo připodobnění osobních problémů ke střepům v břiše sice není úplně zavrženíhodné, spíše se v rámci Oleho charakteru jeví jako zbytečné a nepřirozené. Takových míst je v knize víc, ať už zmíněné žluté oči, nebo tajemný černý tvor, kterého vídá Nancy a nikdo kolem ní. Právě poslední jmenovaná metafora je poněkud matoucí, buď se jedná o všudypřítomnou depresi Nancyiny komplikované existence, nebo jakási předtucha budoucnosti spojená s koncem jejího krátkého života. Oleho závěrečné zmizení je poněkud slabých zakončením příběhu, stejně jako nostalgická cesta po stopách Nancy z prologu. Nicméně zde Rudiš možná popisuje podstatu nostalgického návratu – totiž že je spjatý s věkem a životním osudem.
4.2 Kritický ohlas Pro kritický ohlas na Konec punku v Helsinkách jsem použil recenze z časopisů Tvar, Host, Reflex, z deníku Lidové noviny a z internetového portálu Idnes.cz . Předně je třeba říci, že ačkoliv byl čtenářsky román přijat více než dobře, v recenzích je Rudiš jako generační autor vystaven zdravé kritice. Není hýčkán a oslavován, ale jsou mu
27
RUDIŠ, Jaroslav. Konec punku v Helsinkách. 1. vyd. V Praze: Labyrint, 2010, s. 24
26
konstruktivně vytýkány bílá místa jeho románu. Pavel Janoušek ve své recenzi pro časopis Tvar nevěří Rudišovi jeho spojení s punkem a tento hudební styl a životní názor je pro něj uměleckým kalkulem.
28
Dále pak pochybuje o autorových schopnostech psát
velké romány a tvrdí, že je nejpřirozenější a nejschopnější v útvaru krátké povídky.
29
Často se probírá Rudišova záliba v „německém střihu“, jeho slabost pro Sudety a celkově tematiku česko-německých vztahů. Někdo to může vnímat jako účelové držení se evropských trendů, ale například podle Alice Horáčkové jde o autorovu osobní posedlost. 30
Většina autorů se shoduje na tom, že Rudiš od svého debutu Nebe pod Berlínem ušel dlouhou cestu k vyzrálému románovému tvaru. Také bývá označován jako generační autor, který „poslední punkovou generaci“ vykreslil ve vší její naivitě a následném pokřivení původních hodnot. Struktura románu, přesněji přecházení z jedné vyprávěcí roviny do druhé, je paradoxně chválena i kritizována, neexistuje na ni tedy objektivnější stanovisko. Kritický ohlas na Konec punku v Helsinkách je ale nicméně dokladem, že Rudiš své místo nejúspěšnějšího mainstreamového spisovatele mladé generace jen tak neopustí.
28
JANOUŠEK, Pavel. Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách. Tvar, 2010, č. 20. s. 3
29
JANOUŠEK, Pavel. Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách. Tvar, 2010, č. 20. s. 3
30
HORÁČKOVÁ, Alice. Punková novinka Rudiše má menší tah, ale je nejvyzrálejší. Idnes.cz, 14. 10.
2010, dostupné z: http://kultura.idnes.cz/recenze-punkova-novinka-rudise-ma-mensi-tah-ale-je-
27
ZÁVĚR Cílem této práce bylo skrze vlastní interpretaci a kritický ohlas poukázat na nostalgický pohled porevolučních autorů do doby normalizace. K této komparativní analýze jsem vybral čtyři knižní tituly – Hovno hoří a Opilé banány Petra Šabacha, Báječná léta pod psa Michala Viewegha a Konec punku v Helsinkách Jaroslava Rudiše, včetně kritického ohlasu na všechna zmíněná díla. V první části práce jsem se pokusil definovat nostalgický návrat v české polistopadové kultuře a také uvést důvody, proč jsou díla s nostalgickým návratem u českého publika tak úspěšná. V další části práce jsem rozebíral jednotlivá díla podle autora, kdy každá kapitola obsahuje drobný medailon spisovatele, vlastní popis a interpretaci díla a kritický ohlas na něj. V rámci vlastní interpretace jsem v dílech hledal a uvedl prvky nostalgického návratu. Pro svoji bakalářskou práci jsem vybral tři z nejúspěšnějších českých spisovatelů posledních pětadvaceti let proto, abych lépe poukázal na existenci fenoménu nostalgického návratu v české literatuře ve vztahu s oblíbeností tohoto tématu u čtenářů. Petr Šabach je bezmála typickým představitelem tohoto fenoménu, většina jeho čtenářsky úspěšných prací se vrací k dospívání v dobách normalizace. Michala Viewegha a Jaroslava Rudiše jsem vybral i proto, že sami v dlouhodobějším měřítku tomuto nostalgickému návratu přímo nepodléhají, ale je v jejich dílech přítomný. Výběr autorů také odráží věkový rozdíl mezi jednotlivými autory, který u každého činí přibližně deset let. U každého z nich je pohled do totalitního Československa jiný, přesto stále přítomný. Nešlo mi o prvoplánovou kritiku tohoto jevu, spíše o nahlédnutí do způsobu, jakým polistopadoví autoři píší o dospívání v normalizaci. Díla popisovaná v této bakalářské práci mají více společných prvků, ale právě motiv dospívání v totalitním režimu je spojuje nejvíce. Úhel pohledu už je jiný, od vyloženě laskavého, humorného vzpomínání Petra Šabacha, přes tragikomickou (skoro) autobiografii Michala Viewegha až po problematické mládí punkerky v Jeseníku v románu Jaroslava Rudiše. Tento úhel pohledu je také dán věkem autora, tedy odstupem od popisované doby. Šabach s Vieweghem žili v totalitě poměrně dlouho, Jaroslav Rudiš zažil rok 1989 jako sedmnáctiletý chlapec. Důležitý je i fakt, že se jedná o návrat, tedy vzpomínání, které je většinou, z důvodů popsaných v této práci, nostalgické.
28
V kritickém ohlase na díla Petra Šabacha je autor často označován jako lidový humorista. Šabach sám to nevnímá jako pejorativní označení, nicméně se v recenzích také setkáváme s názory, že se jeho hospodská vyprávění už zajídají. Nicméně je Šabach všeobecně uznáván jako výborný pozorovatel a vypravěč anekdot, jehož nostalgické vzpomínaní na dospívání a život v komunistickém režimu je čtenářsky prakticky nevyčerpatelné téma. Báječná léta pod psa se setkala s nadšeným kritickým přijetím, které vyvrcholilo obdržením Ceny Jiřího Ortena. S kvalitou, respektive s úspěchem knihy se od Viewegha očekávalo mnoho, nicméně se záhy kritická obec v názoru na Viewegha rozdělila na dva tábory a přinejmenším co se týče kritického ohlasu, svůj úspěch už nezopakoval. Čtenáři ale Viewegha stále kupují, i přes značně sériovou kadenci, se kterou vydává svá díla. Ačkoliv je Viewegh v Báječných letech pod psa o poznání cyničtějším vypravěčem, než Šabach, je jeho způli autobiografické vzpomínání na život svůj a své rodiny prodchnut nostalgií. Jaroslav Rudiš jako zástupce nejmladší generace, která se ve svých knihách vrací k normalizaci, se i v důsledku svého věku, k normalizaci vrací se zdaleka největším nadhledem. Jeho čtvrtý román byl přijat vesměs kladně, vytýkáno mu bylo pomalejší a přerušovanější tempo, na druhou stranu se ale v recenzích často setkáme s názorem, že se jedná o Rudišovu nejvyzrálejší prózu. Konec punku v Helsinkách je svým tématem a způsobem zpracování atraktivní jak pro Rudišovy vrstevníky, tak pro daleko mladší čtenáře, což z něj dělá stále populárnějšího autora. Prvky nostalgického návratu jsou součástí nejen literatury, ale objevují se v různých žánrech a odvětvích českého či československého kulturního prostředí. Jedná se o atraktivní téma, ať už do jisté míry pamětnické, tak autorsky vděčné díky zajímavějšímu historickému kontextu. Vyrovnat se s totalitní minulostí bude jak českému autorovi, tak českému čtenáři, určitě ještě jistou dobu trvat.
29
SUMMARY The goal of this bachelor thesis was to refer about a Czech literature with a nostalgic return to the era of normalization. For the comparative analysis I chose, and subsequently critically reflected on these four books – Hovno hoří and Opilé banány by Petr Šabach, Báječná léta pod psa by Michal Viewegh and Konec punku v Helsinkách by Jaroslav Rudiš. In the first part of the thesis I attempted to define a nostalgic return in Czech culture after the year 1989. The next part is an individual comparative analysis of stated books, including a brief biography of the authors and critical reflection.
The reason I chose these three of the most successful Czech authors was to refer about the usage of nostalgic return in Czech literature in more comprehensive way in a relation to reader popularity. Petr Šabach is nearly a typical representative of a nostalgic return, with most of his work focusing on his childhood and growing up in the normalization era. Michal Viewegh and Jaroslav Rudiš are not as nostalgic as Petr Šabach, but the phenomenon is also present in their books. Also, the point of view on the era of normalization is different with each author. From kind and humorous recollection of Petr Šabach through a bittersweet autobiography of Michal Viewegh to a problematic adolescence of a young punker in Jaroslav Rudiš's book. Petr Šabach is often referred to be a folk humorist, but he is also a great observer and joker. Although his nostalgic return is frequent and repetitive, this topic is still favoured by readers. Báječná léta pod psa received critical acclaim and Jiří Orten award. Soon after next Michal Viewegh's book, reviewers divided in two opposite groups: one which acclaimed the author and one distinctly negative. His book sales are still one of the highest in Czech Republic. Viewegh as an author is more cynical that Šabach, but his book is also imbued with nostalgia. Jaroslav Rudiš is the representative of the youngest generation of authors reflecting said times of Czech Republic’s history. Konec punku v Helsinkách is probably his most mature work and his view on the normalization is the least nostalgic.
30
Elements of the nostalgic return are not present only in literature, but also in various branches of Czech culture. It is an attractive topic for audiences and authors, and it may take a long time before Czech perception changes and we could find a stronger theme.
31
POUŽITÁ LITERATURA Pramenná literatura RUDIŠ, Jaroslav. Konec punku v Helsinkách. 1. vyd. Praha: Labyrint, 2010, 260 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 9788087260173. ŠABACH, Petr. Hovno hoří. 14. vyd. Ilustrace Pavel Štefan. Praha: Paseka, 2003, 129 s. ISBN 80-7185-554-5. ŠABACH, Petr. Opilé banány. 5. vyd. Praha: Paseka, 2005, 192 s. ISBN 80-7185-782-3. VIEWEGH, Michal. Báječná léta pod psa. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992, 217 s. Žatva (Československý spisovatel). ISBN 80-202-0388-5.
Knihy Dějiny české literatury 1945-1989. Vyd. 1. Editor Pavel Janoušek, Petr Čornej. Praha: Academia, 2007-2008, 4 sv., s. 542 ISBN 978-80-200-1631-7
EAGLETON, Terry. Úvod do literární teorie. Vyd. 1. Praha: Triáda, 2005, 363 s. Paprsek (Triáda). ISBN 80-86138-72-0.
FIALOVÁ, Alena. Poučeni z krizového vývoje: poválečná česká společnost v reflexi normalizační prózy. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014, 297 s. Šťastné zítřky (Academia). ISBN 978-80-200-2386-5. GILK, Erik. Michal Viewegh: Báječná léta pod psa. In V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Vyd. 1. Editor Petr Hruška. Praha: Academia, 2008, s. 334 - 341
32
GILK, Erik. Petr Šabach: Hovno hoří. In V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Vyd. 1. Editor Petr Hruška. Praha: Academia, 2008, s. 397 – 402 KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. Dějiny českých médií 20. století. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 310 s., xxxii s. obr. příl. ISBN 978-80-7367-698-8. LUKEŠ, Jan. Diagnózy času: český a slovenský poválečný film (1945-2012). V Praze: Slovart, 2013, 447 s. ISBN 978-80-7391-712-8. MACHALA, Lubomír. Literární bludiště: bilance polistopadové prózy. Vyd. 1. Praha: Brána, 2001, 241 s., [6] s. obr. příl. ISBN 80-242-0735-4. SCHULZ, Winfried. Analýza obsahu mediálních sdělení. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2004, 149 s. ISBN 80-246-0827-8. TRÁVNÍČEK, Jiří. Překnížkováno: co čteme a kupujeme (2013). 1. vyd. Brno: Host, 2014, 190 s. ISBN 978-80-7491-256-6. V souřadnicích volnosti: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Vyd. 1. Editor Petr Hruška. Praha: Academia, 2008, 738 s. ISBN 978-80200-1630-0.
Tištěné recenze CINGER, František. Petr Šabach pohnul poledníkem. Právo, 2001, č. 102, s. 14. ISSN 1211-2119 HAMAN, Aleš. Humor a gagy. Literární noviny, roč. 1995, č. 18, s. 6. ISSN 1210-0021 HANUŠKA, Petr. Takhle to Šabach umí, ale… Tvar, 2001, č. 13, s. 20. ISSN 0862-657X
33
CHUCHMA, Josef. Petr Šabach opilý historkami. MF Dnes, 2001, č. 97, s. 21. ISSN 1210-1168 JANÁČEK, Pavel. Groteska o velké lásce. Nové knihy, 1992, č. 44, s. 1. ISSN 0322-922X JANOUŠEK, Pavel. Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách. Tvar, 2010, č. 20. s. 3. ISSN 0862-657X KARFÍK, Vladimír. Báječná léta pod psa. Literární noviny, 1993, č. 10, s. 7. ISSN 12100021 KLÍČOVÁ, Eva. Punk is dead, isn’t it? Host, 2010, roč. XXVI, č. 10, s. 58 -59. ISSN 1211-9938 LUKEŠ, Emil. Vieweghova melancholická groteska. Tvar, 1992, č. 51/52, s. 20. ISSN 0862-657X LUNDIAKOVÁ, Hana. Postpunkové mazlení. Reflex, 2011, č. 2, s. 59. ISSN 0862-6634 MACHALA, Lubomír. Šabachovy banány prosáklé griotkou. Lidové noviny, 2001, č. 112, s. 23. ISSN 0862-5921 MANDYS, Pavel: Spokojený život povídkáře. Týden:. roč. 1995, č. 19. , s. 60. ISSN 1210-9940 NOVOTNÝ. Vladimír. Docela báječné retro. Mladá fronta Dnes, 1993, č. 33, s. 11. ISSN 1210-1168 PEŇÁS, Jiří. Punk ist kaputt, Rudiš nicht. Lidové noviny, 2011, č. 3, s. 10. ISSN 08625921 RULF, Jiří. Banány nejsou. Reflex, roč. 2001, č. 18, s. 54. ISSN 0862-6634
34
ŠRUT, Pavel. Nemusí hořet – stačí, když doutná. Lidové noviny, roč. 1995, č. 30, s. 10. ISSN 0862-5921
Online recenze HORÁČKOVÁ, Alice. Punková novinka Rudiše má menší tah, ale je nejvyzrálejší. Idnes.cz
[ online ]. 14. 10. 2010, 5:14, © 1999–2015 [ cit. 2015-04-30]. Dostupné z
http://kultura.idnes.cz/recenze-punkova-novinka-rudise-ma-mensi-tah-ale-jenejvyzralejsi-phj-/literatura.aspx?c=A101013_160802_literatura_tt
35
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Recenze na Báječná léta pod psa (text) Příloha č. 2: Obrazová příloha (obraz)
36
PŘÍLOHY Příloha č. 1: Recenze na Báječná léta pod psa (text)
Recenze na román Báječná léta pod psa z Mladé fronty Dnes z roku 1993.
37
Příloha č. 2: Obrazová příloha (obraz) Knižní obálky vybraných knih
Hovno hoří. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 1994.
38
Opilé banány. Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2001.
39
Báječná léta pod psa. Vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1992.
40
Konec punku v Helsinkách. Vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2010.
41
